HAVLOVO MLÉKO
Na podzim letošního roku jsem se vydal za sestřenicí Maruškou do Českého středohoří. Cílem byly vesnice Řepčice a Haslice, vše u Litoměřic. Počasí nebylo přívětivé, jen zima, déšť, mlha, tma a vítr. Zvládl jsem trasu z Prahy do pohraničí dvěma autobusy. Do tohoto kraje jsem kdysi jezdíval s rodiči na letní byt, už jako malý kluk. Už tenkrát jsem žasl nad krásou zdejší krajiny, pod sopečnými vrchy a širokými roklemi dole. V poválečné „totalitní“ době tento kraj jenom vzkvétal. Státní statek nějak prosperoval a dosídlené obyvatelstvo si mohlo popřát mnoho dětí. Úrodná pole rodila a ušlechtilé ovocné stromy se původním německým ovocem jenom prohýbaly. Vše se tehdy sklidilo, odvezlo a bylo výhodně prodáno. Peněz tenkrát ale moc neplatili, třeba nebylo ani na zdravotní pojištění. Nepojišťovali se, ani za pár stovek měsíčně. Když musel saniťák odvézt někoho z rodiny k lékaři do města, museli mu zaplatit hotově. Neměli třeba peníze. Řidič si musel počkat až po rodinné zabíjačce. Pak šoférovi do bytu v Litoměřicích přivezli půlku prasete. Byla z toho nakonec všeobecná spokojenost. Po 50i letech, při téhle mé návštěvě tomu bylo už jinak. Ovocné stromy u silnic byly vyřezané či vyvrácené, nové už nevysazené. Úrodná pole změněna na bezcenné louky (pro pastvu milionářských koní a z EU jen 1
dotovaného chovu ovcí). Dosídlené obyvatelstvo z roku 1945 stářím vymřelo. Nikde nebylo vidět ani živáčka člověka. Ve dne, natož v noci. Elektrický proud tu ale pořád a kupodivu funguje. Autobus, ještě i v demokracii existující, zastavil přímo před sestřenčiným domem. Stála před ním Maruška a čekala ne mě. Ukázala mi na návsi v Řepčicích místo, kde stával dům, ve kterém v minulém režimu s ostatními posedával tehdejší disident (pozdější prezident) Václav Havel. Ten zbourala už dávno Státní bezpečnost. Pak jsme postáli u stromu, který on tehdy zasadil (ten zůstal). Sestřenice měla doma uvařeno, není to líná pražská panička. V domě bylo dokonce i zatopeno. Probírali jsme rodinné fotky, některé ještě z první republiky. Nakonec mi některé dala. Vzpomínali jsme na Maruščinu matku, letos už nežijící. Ta tu, ještě v „totalitě“ Václavu Havlovi vyvářela jídlo (jiná možnost stravování ani koupě jídla tu tenkrát nebyla). Také si k ní Havel chodil zatelefonovat po pevné lince. To už bylo moc i na Státní bezpečnost. Volala ji často k výslechu do Litoměřic Státní bezpečnost. Jednoho dne se má teta naštvala natolik, že drátový telefon ve svém domě urvala ze zdi a odnesla ho i s kusem kabelu vrátit spojům do Litoměřic! Když byli ve vsi chartisté, nebylo radno vycházet z domu. Vesnice byla obklíčena policisty Státní bezpečnosti. Jednou si teta vyjela do sousední vsi, s dítětem v kočárku. Nedojela daleko. Z pšenice vyskočil „stbák“ a chtěl ukázat její občanský průkaz. Pochopitelně 2
ho u sebe neměla. Prý má ale s sebou dost plenek. Ty ukázat nechtěl a tak se musela i s kočárkem vrátit zpět. Druhý den jsme se vydali se sestřenicí pěšky na kopec Boreč (vyhaslou sopku). Přístup z naší cesty byl odtud nemožný. Kdysi pole byla zarostlá travou a oplocená. Pásly se na nich ovce. Na ty jsou pořád evropské dotace (na vepře ale ne) a tak se nakonec dá něco i tady zemědělstvím vydělat. Když jsme našli nějakou cestu, byla zanesená mokrým spadaným listím. Hrozně to po něm klouzalo. Sotva se dala udržet svislá poloha chodců. Z puklin bývalé sopky se dral horký vzduch se štiplavými příměsemi. Až jsem se po nádechu rozkašlal. Výhled z vrcholu se nám za to lezení nahoru odvděčil. I v té slotě počasí byly pod mraky nádherné výhledy. Dole byl dokonce vidět projíždějící linkový autobus. Z některých vesnických domů se valil dým, neklamná známka ještě tam žijící trochy obyvatel. Strašlivě jsem při té dušičkové túře nastydl. Postupně jsem přicházel o mluvní hlas. Snad se mi brzo vrátí? Vrátili jsme se z výletu za tmy (v 17 hodin). Sestřenice nedala jinak, než že si musím urousané kalhoty, boty a ponožky sundat. Vše sušila na topení. Musel jsem si natáhnout ty pyžamové. Styděl jsem se. Na návštěvu přicházely Maruščiny kamarádky – polní mladopenzisty. Musel jsem je zabavovat. Jinak by se podrobně rozpovídaly o celodenním poskakování svých domácích psů. Při odchodu se ptaly, v jakém stavu spolu jsme a jak dlouho se už známe? Nevěřily, že jsme bratranec a sestřenice. 3
Neuvěřily! Napověděl jsem, že se spolu známe teprve 60 let! Zase neuvěřily. Když odešly, domluvili jsme se, že zajedeme autem k mému bratranci Jirkovi, do vedlejší vsi Haslice. Bylo to jen málo kilometrů. Noční silnice byla kopcovitá a plná zatáček. Přes silnici skákaly srnky. Horší byla na ní ta spadaná jablka (tady ještě Češi nepokáceli vzácné německé ovocné stromy). Auto se po nich pořádně smýkalo. Kdybychom sjeli do polí, našli by nás snad až na jaře!? Nestalo se, měli jsme štěstí a nebourali jsme. V Haslickém domě byly jenom dvě ženské, manželky. Měly z naší návštěvy upřímnou radost. Vzájemně a strašlivě velmi rychle mezi sebou mluvily. Jejich čelisti jen vibrovaly! Prý nejrychlejší řeč na světě je španělština. Omyl jazykoznalců! Tady, v bývalých sudetech to byla místní čeština právě těch dvou! Viděly se spolu od rána do noci, a přesto si nestačily v tento den říci to vše nové – žádné! Mluvily tak hbitě, že se to ani nedalo slyšet ani vnímat! Bratranec se šel ten večer uklidnit, od tolika ženských, do pěšky vzdálenější hospody. Obě samičky se hned po našem příchodu rozhodly, že ho tam půjdeme navštívit. Tak za ním, tam hledajícího soukromí, autem vyjely hned tři další ženy. Haslická hospoda byla velmi pěkná, totalitou zmodernizovaná. Bylo vidět, že pamatovala bohatší časy. Místnost byla rozdělená na dvě části. V té levé seděla mladá rodina. Mladší dítě matka chvilkami kojila, 4
chvilkami chovala a popíjela pivo. Ani se tam nesvítilo osmiwattovou žárovkou ale dokonce tou šestnáctiwattovou! V osvětlené části sálu seděl bratranec Jirka s místní babou Bezzubou. Měli si co říci – zarputile mlčeli! Bezzubé bylo asi 80 let. Měla velmi svraštělou tvář. Avšak velmi dobře slyšela. V ústech neměla zubní protézu a tak měla propadlé tváře. V ten slavnostní večer bylo zrovna 90. výročí od založení Československé republiky. Ani případným nasunutím umělých zubů ona tu republiku neslavila. Neměla proč. Žije se jí prý úplně stejně za minulého i současného režimu. Bratranec Jirka poručil několik citronových panáků. Hned se nálada mlčících vyjasnila. Řekl jsem, že panáci jsou proti infekční žloutence. Zaplatil to za nás všechny, 250 korun. Díky mu. S příchodem tří mladších žen náš stůl ožil. Bezzubka začala vyprávět, na které to židli sedával dramatik Havel a kde seděl herec Landovský. Ona seděla právě na Havlově židli. Můj bratranec na té Landovského. Hovor šel dále. Staropenzistka vzpomínala na Olgu Havlovou, jak kdysi chodila s bandaskou do statku pro kravské mléko (tam tehdy ani nyní nebyl a není krám). Napadla mě myšlenka, kdo že to mléko vlastně pil? Budoucí prezident asi ne? Ten pil všechno možné, ne však mléko?! Spolustolovníci se také nad hloubkou myšlenky zamysleli, odpovědět mi však nedokázali. Asi jim to dodnes vrtá hlavou, kde to mléko vlastně skončilo. Státní 5
bezpečnost také na tenhle základní dotaz neodpoví, prý byla zrušena či snad jenom přejmenována?! Její pamětníci jsou už stejně v penzích nebo v hrobech. Tak to pití kravského mléka zůstává i nadále státním tajemstvím „totality“. V 19,30 v hospůdce nastoupilo „demokratické stanné právo“. Najednou všichni, skoro současně vstali a vydali se pěšky domů. I kojící matka si odešla dokojit domů. My, s limonádovou sestřenkou jsme usedli do auta a vydali se silnicí, po „štrúdlových jablkách“ zpět do Řepčic. Už ani ta moc neklouzala. Inu 90 let republiky, nebylo co předvádět? Ani jeden skluz. Maruška mi nabízela na zítřejší večer, pro ni zajímavý program – módní přehlídku dámského prádla. Společnost mi měly dělat celkem tři místní ženy. Nebylo to pro mě lákavé, i když jsem takovou přehlídku vlastně nikdy neviděl. Odmítl jsem. V následující dušičkový den jsem se rozhodl vrátit domů, do Prahy. Počasí bylo pod psa. Jel jsem autobusem k rychlíku a ten pak už za hodinu dorazil do Prahy. V ten den zrovna nikdo na železnici neukradl kabely, ba ani na dráze nehořelo, ani lokomotiva nevyskočila do polí. Měl jsem opravdové štěstí. Hlavní město Praha, na Masarykově nádraží, mě uvítalo obvyklým způsobem. Pobledlými, zhnusenými, spěchajícími a mlčícími bílými pracujícími. Do toho se ozývalo chroptění a skřehotání ožralých a bezstarostných tmavších kriminálníků. Inu, komu je v této zemi dobře a 6
bezstarostně? Trestancům, přičmoudlým, gaunerům, nemakačenkům a jen trošce bílého, zbytkového obyvatelstva České republiky (skvěle kradoucího). Taková je bilance těch posledních svobodných 20i let!? Když jsem se vrátil domů do bytu, už na mě čekali moji milovaní a hladovějící spolubydlící – moli. Radostně kolem mě kroužili. Domů přeci přišel jejich živitel! Hned jsem jim předložil cestovní oděvy. Slétly se na ně hladově. Bilance: Tamní společnost jsem musel zase bavit jenom já. Přepínal jsem si hlučným mluvením hlasivky. Na oplátku, mně naslouchající, na mne prskali místní infekční kmeny mikrobů. Přišel jsem na pár dnů o hlas. Nebylo to ale poprvé. Zase se časem vrátí. Má horečka snad také brzo poleví. Zatím nemám sílu ani na dušičkové vykladení věnců na Olšanských hřbitovech. Je to daleká cesta – jedna stanice tramvají!
Miloš Nekvasil
7
