HNUTÍ PRYČ OD ŘÍMA – LOS-VON-ROM, HIN ZUM EVANGELIUM! Od konce sedmdesátých let 19. století se v Rakousku-Uhersku formuje německonacionální hnutí, jehož hlavním mluvčím byl od roku 1879 rytíř Georg von Schönerer (1842-1921),242 syn vídeňského inženýra a technika na železnici, dále pak statkář v Rosenau u Zwettlu.243 Schönerer roku 1882 svou politiku přesně definoval: ... My, já a moji straníci, my negravitujeme k Vídni, nýbrž všude tam, kde jsou Němci.244 Toto hnutí se v polovině devadesátých let proměnilo ve Všeněmeckou stranu a její význam rostl až do jejího takřka triumfálního parlamentního volebního úspěchu v roce 1901. Všeněmci využívali dobově oblíbené propagační postupy, zejména hudba nepřišla zkrátka. Zde sehráli významnou roli studenti. Například dva velkoněmečtí studenti, Aurelius Polzer a Wilhelm Philipp Hauck, složili celou řadu agitačních písní. Odpovídající byla i jména studentských spolků – například Alemannia, Teutonia, RhaetoGermania ap.245 Vedli zároveň ostrý boj proti katolické církvi, konfesně orientovaným politickým stranám a byli silně poznamenáni antisemitismem.
242 Schönererovi byla věnována řada knih už v jeho době – nejznámější a nejcitovanější (příčina je v pramenné základně knihy) je PICHL (von Herwig): Georg Schönerer, c. d. Franz MASAIDEK: Georg von Schönerer. Eine Schutz- und Trutzschrift, hrsg. von einem Deutschnationalen (Franz Masaidek), Wien 1887. K recepci Schönerera dochází dále v nacistickém Německu – např. Erwin MAYER-LÖWENSCHWERDT: Schönerer, der Vorkämpfer. Eine politische Biographie, Wien – Leipzig 19392, popřípadě Heinrich SCHNEE: Georg Ritter von Schönerer. Ein Kämpfer für Alldeutschland. Mit ausgewählten Zeugnissen aus Schönerers Kampfzeit für deutsche Einheit und deutsche Reinheit, Reichenberg 19433. Z novějších prací Claudia FRANK: Georg Ritter von Schönerer. Politische Ziele und deren Umsetzung, Univ., Dipl.-Arb. Innsbruck 1990. 243 Srv. RUMPLER: Österreichische Geschichte 1804-1914, c.d., s. 489 n. Roku 1878 se radikální křídlo německých liberálů přezvalo na Německý klub (Deutscher Klub). Z hlediska radikálního německého nacionalismu formuloval svůj program pro Linecký sjezd liberálů v roce 1879 a od té doby jej lze vnímat jako duchovního otce všeněmců, kteří se sdružovali nejprve v Německém nacionálním kruhu – Deutschnationaler Kreis (1882) a později v Německém nacionálním spolku – Deutschnationaler Verein (1891). 244 URBAN: Česká společnost, c.d., s. 365. 245 Andrew G. WHITESIDE: Georg Ritter von Schönerer: Alldeutschland und sein Prophet, Graz – Wien – Köln 1981, s. 125, 162-163. Jedna Polzerova píseň byla složena na oblíbenou melodii Princ Evžen, šlechetný rytíř: Laßt die Schleicher und die Gecken / Nur im Pflaumenbett verrecken./ Feig ist das verfälschte Pack./ Greift nur zu mit starken Händen./ Deutsches Volk soll keiner schänden,/ Weder Tscheche noch Polack (Nechte jen potměšilce a drzouny chcípnout ve švestkové břečce/Zbabělá je falešná pakáž/ německý národ nikoho nehanobí, ani Čecha, ani Poláka). Dalšími jeho písněmi jsou například Deutsch bleibt die Mark im Osten nebo Bismarcklied. Již jako gymnasiální profesor shrnul všeněmeckou ideologii následovně: Deutsch und treu, so ganz und echt,/ Nicht verjudet, nicht vertschecht,/ Nicht verpfafft und nicht verwelscht,/ Kurz und gut, ganz uberfälscht. (Německé a věrné, jen to je to pravé/
79
Živnou půdu zde získala tzv. ariosophie – za jejího vlastního vynálezce je považován vídeňský rodák Guido (von) List (1848-1919). Věřil, že díky reinkarnačním vzpomínkám (označoval je jako „Erberinnerungen“ – dědičné vzpomínky) objevil tajemství run a jazyka. Jeho vizionářství se ještě prohloubilo v průběhu nemoci roku 1902 – dočasně oslepnul. Byl aktivním stoupencem Schönererova hnutí – členem „Bund der Germanen“. Vytoužené akademické slávy se sice nedočkal, přesto výrazně ovlivňoval společnost své doby. Rroku 1908 založil „Guido-von-List-Gesellschaft“, aby získal prostředky pro šíření svých teorií. Členy jeho společnosti byli jednotlivci z řad šlechty, měšťanstva, například ale také Karl Lueger. List popisoval údajnou kulturu, společnost a náboženství „Ario-Germánů“. Vycházel z toho, že společnost Germánů se skládala z vědoucích a nevědoucích. Okruh esotericky vědoucích (Armanismus nebo Wihinel) byl monoteistický, neboť oni poznali, že bohové jsou pouze personifikací „jediného, velikého nepoznatelného boha“ – pro ty, jež byli méně duchovně na výši, tu byl Wotanismus – pověsti a mýty Germánů byly podřízeny polyteistickému modelu – a to mělo vychovávat k Edelrasse (čisté rase), tuto výchovu měla především realizovat šlechta. Blízkým Listovým přítelem byl Adolf Josef Lanz (1874-1954), který si nechával říkat Jörg Lanz von Liebenfels (též si přisvojil šlechtický predikát). Původně byl cisterciáckým mnichem a roku 1899 z ne zcela jasných důvodů řád opustil. Roku 1900 založil Ordo Novi Templi, věnoval se velmi svérázné interpretaci Bible – viz jeho spis Theozoologie (1905). Založil časopis Ostara s heslem „die europäische Edelrasse durch Reinzucht vor dem Untergang zu bewahren“ a zde zcela otevřeně propagoval rasistické teorie – například zvláštní práva pro blonďaté, prosazování arioetiky ve školách, likvidaci nižších ras kastrací, nucenými pracemi, přesídlením apod.
V souvislosti s bojem o jazykové otázky a konkrétně Badeniho krizí vznikla myšlenka Pryč od Říma, jež se stala jedním z programových hesel německonacionálního hnutí.246 Mnichovský novinář, prominentní protestant a člen Všeněmeckého svazu Julius Lehmann v roce 1897 zaktivizoval dvě malé, ale aktivní luterské organizace – Evangelischer Bund zur Wahrung der Deutsch-Protestantischen Interessen a GustavAdolf -Verein, jež se ujaly misonářské činnosti v rámci habsburské monarchie. Gustav-Adolf-Verein byl založen již v roce 1832 a měl za cíl podporovat evangelické obce v diaspoře,247 nacionální náboj získal až v poslední třetině
neprolezlé židy a Čechy/ kněžoury a Italy). U Haucka lze doložit ódu na samého vůdce hnutí Schönerera: Finden Männer sich zusammen,/ Deren Herzen leicht entflammen/ Für die Wahrheit und das Recht,/ Könnt ihr sicher darauf schwören,/ Daß sie alle angehören/ Hermanns adligem Geschlecht. (Semknuti jsou mužové/ jejichž srdce plane/ pro pravdu a právo/ možno přísahat, že patří Hermannovu šlechtickému rodu). Srv. též Hans Peter HYE: Das politische System in der Habsburgermonarchie, Praha 1998, s. 216-218. 246 Oesterreicher Lexikon I, c. d. s. 178, II, c. d. s. 364. 247 BESIER: Kirche, Politik und Gesellschaft im 19. Jahrhundert, c.d., s. 13
80
Všeněmecká agitační pohlednice vydaná Johannem B. Thomou v Lindavě 1898 19. století. S evangelickou církví v habsburské monarchii existovaly ještě před propojením spolku s Schönererovým hnutím čilé kontakty a jednotlivé obce získávaly i materiální podporu.248 Evangelischer Bund zur Wahrung der Deutsch-Protestantischen Interessen byl založen až na základě politizace protestantismu teprve v roce 1887.249 Pobočka Bundu byla dokonce založena v monarchii.
Cíl hnutí se zkomprimoval do zmíněného hesla Pryč od Říma (Los von Rom), které inspirovalo dva vídeňské všeněmecké studenty, Franze Födische a Theodora Georga Rakuse, k jeho institucionalizaci v rámci programu Všeněmecké strany, a navštívili za tímto účelem Schönerera. Ten v neposlední řadě i díky osobnímu setkání s pastorem Bräunlichem na konci roku 1898 učinil heslo Pryč od Říma součástí programu všeněmců. Bylo vydáno následující prohlášení Schönererem podepsané.
248 Srv., Ferdinand SCHUR (Hrsg. und red.), Evangelische Kirchen-Zeitung für Österreich, Bielitz 1888, s. 211, 248-249. 249 Tamtéž: s. 25 240.
81
Los von Rom! Leitspruch: „O freiwillig unglückliches Deutschland, das mit sehenden Augen nicht sieht und mit offenem Verstande nicht versteht!“ Ulrich v. Hutten 250 Immer klarer und deutlicher tritt es in die Erscheinung, daß in der alten deutschen Ostmark slawischer Übermut und römische Herrschlucht sich enge verbunden haben, um das Deutschtum in diesem auf deutscher Grundlage aufgebautem Reiche zu vernichten. Pfäffische Ränkesucht beeinflußt mehr als je das gesamte staatliche Leben in Österreich und äußert ihre gefährliche Wirkung auf eine freie Betätigung der nationalen Kräfte des deutschen Volkes in jeden Deutschen mit Recht beängstigender Weise. Angesichts der stetig wachsenden Gefahr, die uns von Rom und Prag droht, angesichts der von Tag zu Tag frecher auftretenden, über die gewaltigsten Mittel verfügenden klerikalen Agitation, die in ihren Endzielen auf die Unterwühlung der mächtigen, von Bismarck geschaffenen deutschen Reichsbaues gerichtet ist und ein gänzlich slawisiertes Österreich hierzu als Werkzeug braucht, muß der wahre deutsche Patriot auf die rechtzeitige Anwendung eines entsprechenden gewaltigen Gegenmittels bedacht sein. Der Kampf gegen die deutschfeindliche Rom-Macht kann nur unter dem allgemeinen Feldruf: „Los von Rom“ in der Hoffnung auf den endgültigen Sieg des Germanentums über die undeutsche, streitbare römische Kirche geführt werden. Es ist nunmehr lange genug vom Übertritt zum Protestantismus oder Altkatholizismus gesprochen werden. Angesichts der steigenden Gefahr soll endlich den gesprochenen Worten auch die entschlossene Tat folgen! Also weg mit den Fesseln, die uns an eine deutschfeindliche Kirche binden! Nicht jesuitischer, sondern germanischer Geist soll walten und herrschen in deutschen Landen! Krems, im Nebelung 1898/2011 n. N. Mit u. d. Gruß Georg Schönerer Reichsratsabgeordneter251 250
Pryč od Říma! Dle hesla: „O Německo, jež jsi dobrovolně nešťastné, s vidoucíma očima nevidíš a s jasným rozumem nerozumíš. Ulrich v. Hutten 251 PICHL: Schönerer VI, c. d., s. 386. Obsah textu česky: Je stále jasnější, že ve staré německé Východní marce se spojila slovanská převaha a římská panovačnost s cílem zničit zde němectví. Kněžské pletichaření je silnější než kdy jindy a působí na všechen státní život v Rakousku
82
Efekt kampaně nebyl takový, jaký se předpokládal. Lze souhlasit s Janem Křenem, že se přecenila role náboženských rozdílů a navíc si všeněmci uzavřeli cestu do katolických zemí.252 I někteří další čelní představitelé měli výhrady. Ostatně ani mezi všeněmeckými aktivisty nebyla situace v tomto ohledu nikterak skvělá, po volebním úspěchu 1901 do říšské rady se ukázalo, že pouze tři poslanci jsou evangelíci – Rudolf Berger, Anton Eisenkolb a Karl Hermann Wolf. Zejména Wolf nebyl proti výstupům z katolické církve, masová konverze už mu však nekonvenovala. Tito tři poslanci také vydali prohlášení, ve kterém odmítají spojení politiky a náboženství s tím, že politika je pomíjivá, evangelium věčné.253 Schönerer musel učinit kompromis a prohlásil hnutí za politicko-nacionální záležitost, ne za náboženskou.254 Tak byl dosažen konsensus. Ale ani Schönererovy myšlenky nebyly v tomto ohledu zcela přímočaré. Ten, jakkoli byl okouzlen Bismarckovým Kulturkampfem, ne už tolik vizí přestupu k evangelické církvi, zejména mu vadily sympatie evangelíků ke Starému Zákonu, přičítal je jejich náklonnosti k židovství. Navíc jej Anton Langgassner nadchnul pro pohanský kult Germánů. Symbolem se stal kalendář.255 Kalendář, jenž se užíval i v novinách s hnutím sympatizujících, měl měsíce pojmenované následujícím způsobem: Hartung, Hornung, Lenzmond, Ostermond, Mai, Brachmond, Heuert, Ernting, Scheiding, Gilbhart, Nebelung, Julmond. Letopočet se odvozoval od připomínky bitvy u Noreje 113 př. Kr., kde Germáni poprvé
přičemž projevuje své nebezpečné působení na aktivizaci národních sil v každém Němci. Tváří v tvář rostoucímu nebezpečí, které nám hrozí z Vídně a Prahy, tváří v tvář násilnější klerikální agitaci zaměřené k podrývání Bismarckovy „říšské budovy“, která k tomu potřebuje poslovanštělé Rakousko, musí pravý německý vlastenec myslet na včasné použití odpovídajících násilných prostředků. Boj proti nepřátelskému Římu může být veden jen pod heslem „Pryč od Říma“ v naději na konečné vítězství germánstva nad neněmeckou a vzpurnou římskou církví. Tím bylo řečeno vše o přestupu k protestantům či starokatolíkům a nyní je čas přejít od slov k činům. Pryč s pouty, která nás vážou k nepřátelské církvi! Ne jezuitský, nýbrž germánský duch nechť tvořivě vládne v německých zemích! S německým pozdravem G. S. Poslanec říšské rady. 252 Jan KŘEN, Konfliktní společenství. Češi a Němci 1780-1918, Praha 1990, s. 271. 253 PICHL: Schönerer V, c. d., s. 88. 254 Lothar HÖBELT: Kornblume und Kaiseradler. Die deutschfreiheitlichen Parteien Altösterreichs 1882-19118. Wien, München 1993, s. 195. Největšího vítězství dosáhl Schönerer na Chebsku, které ovšem nepovažoval za součást českých zemí, zde si posloužil citáty od Schilera po Palackého s radostným očekáváním znovuvčlenění do Říše. 255 WHITESIDE: Schönerer, c.d., s. 184. Nádherný příklad ilustrace příklonu ke germánskému pohanství skýtá text: Ja, gut deutsch allerwegs, fromm-heidnisch und bieder,/ Doch das Gute wollen ohn’ Unterlaß,/ Entsagend dem ewigen Lohne,/ Und mannhaft in Liebe und Haß,/ Das ziemt dem Wotanssohne,/ Und Sterben, vom Schlachttendonner umtost,/ Für das heilige Erbe der Ahnen./ Das ist Wotans Lehre, ist Wotans Trost,/ Der Heldentod der Germanen, (Ano, všude dobrý Němec, zbožně-pohanský a počestný/ přec neopomíjející dobro/ zříkaje se odměny/ mužný v lásce i nenávisti/ to sluší synu Votanovu/ a umírat ve vřavě bitevní/ pro svaté dědictví předků/ toť Votanovo naučení a útěcha/ hrdinská smrt Germánů), srv. s. 120.
83
porazili Římany – proto letopočet „po Noreji“. Roku 1887 proběhly oslavy dvoutisícího výročí těchto „germánských dějin“. Také katolické svátky byly transponovány do pohanských souvislostí – tak třeba svatodušní svátky byly vnímány jako svátek, kdy frohe germanische Bräuche aus frischer Jugendzeit unseres Volkes, verbindend mit nazarenischen Ueberlüferungen … Das neue ostmärkische Geschlecht, dem Otto von Bismarck und Ritter von Schönerer die ersten Wege gewiesen … Viel fremde und giftige Schlingpflanzen, die aus eigzener Kraft nicht bestehen konnten, haben sich emporgerankt um die edle wetterhafte deutsche Eiche … Jüdisch- römische. Priesterschliche haben mit schlauen Sinne Hand gelegt an die kindlich poesivollen Feste in denen der Germane dem Lenz und der Sonne, der steigenden- und sinkenden zuge-jauchzt. Ganz auszurotten konnte man sie nicht diese Bräuche und Feste einer Volksseele … Denn hätte man allenthalben die Art und die Wurzeln unseres Volksthums gelegt, niemehr hätten sie das büstere Kreuz von Golgatha aufrichten können in den Hainen unserer alten Götter…256 Zde je křesťanská tradice jednoznačně odvržena jako pokus překrýt staré germánské tradice, které ovšem lid zachoval živé. Problém v širší společnosti byl však ještě složitější.257 Někteří jedinci se dali do úvah o psychologickém charakteru té či oné církve – například hrabě Heinrich CoudenhoveKalergi se vyjádřil, že hnutí chápe jako odraz protikladu životně pesimistického vyzařování církve katolické v protikladu s protestantským přitakáním životu, přičemž on sám nakonec s těžkým srdcem podléhá své pesimistické přirozenosti a rozhoduje se pro katolictví.258 Mnozí konvertité tak činili z opravdového přesvědčení. Nikoli však většina, jak tvrdí autor poslední obsažné práce o hnutí Pryč od Říma, který je ovšem sám evangelickým duchovním.259 Aspekt konfesní priority přežívá i v německé evangelické literatuře.260 Situaci přispívalo možná i jisté znevýhodnění evangelíků v habsburské monarchii.
256 Aussig-Karbitzer Volkszeitung, 28. 5. 1898, 2. Jg., Nr. 42. Obsah textu česky: … kdy rané germánské obyčeje z šerého dávnověku našeho národa, spojeny s nazarénskými tradicemi… Nové pokolení ve Východní marce s Otto von Bismarckem a rytířem von Schönererem upnulo se k odolnému německému dubu, mnoho cizích a jedovatých rostlin se rozplazilo do poetických svátků, ve kterých germán oslavoval vesnu, vycházející a zapadající slunce. Zcela vymýtit tyto zvyky a svátky z duše národa se ovšem nemohlo podařit. Kdyby zmizely základy a kořeny našeho lidu, nikdy by nemohl být Krucifix postaven v hájích našich starých bohů… 257 WHITESIDE: Schönerer, c.d., s. 180-226. 258 Heinrich COUDENHOVE-KALERGI: Das Wesen des Antisemitismus, Leipzig – Wien2 1932 (19011). Citát ze záložky knihy. 259 TRAUNER, Die Los-von-Rom-Bewegung, c. d., s. 148 n. 260 Heinz BRUNOTTE und Otto WEBER (Hrsg.), Evangelisches Kirchenlexikon. Kirchlich-theologisches Handwörterbuch Göttingen 1958, s. 1154-1155.
84
Protestantské církve261 mohly v rakouské monarchii opět podmíněně existovat díky vydání tolerančního patentu císařem Josefem II. v roce 1781. Patent povoloval augsburské, helvetské a řecko-pravoslavné vyznání. Postupně vzniklo i několik německých luterských sborů. Další uvolnění a některá práva jim přinesl rok 1848 – evangelíci se mohou konfesně prezentovat – již nejsou nazýváni akatolíky,262 osoby starší 18 let se mohou svobodně rozhodnout pro jakoukoli konfesi, duchovní směli vést matriky, stavba kostelů nepodléhala žádným omezením apod. V podstatě plné zrovnoprávnění – (některá omezení zůstala – např. v otázce konfesně smíšených manželství apod.) přinesl dubnový patent z roku 1861. Roku 1891 byla vydána nová evangelická církevní ústava.263 Po roce 1861 počet evangelíků výrazně roste – některé obce se po roce 1897 postavily za hnutí Pryč od Říma, ale zdaleka ne všechny. Příkladem může být evangelická obec v České Kamenici, která pouze pragmaticky využila možnosti získat od Gustav-Adolf-Vereinu vhodnou půjčku pro stavbu kostela, ale jinak se k hnutí nehlásila.264 Jako opačný příklad může posloužit město Cheb. Chebsko stálo tradičně v opozici k českým zemím. Schönererova všeněmecká propaganda zde nalezla úrodnou půdu, hnutí Pryč od Říma však již méně, dokonce ve městě Chebu samotném je v letech 1899-1906 doloženo pouze 45 případů konverze. Jinak všeněmci měli velké úspěchy ve volbách, měli své členy jak v městském zastupitelstvu, tak i v zemském sněmu a říšské radě – dr. Edmund Jäger byl poslancem až do roku 1918! Sám Schönerer kandidoval na Chebsku do říšské rady ve 4. volební kurii v roce 1897.265 Původní obyvatelé Chebska byli buď tradicionalisté nebo naopak liberální katolíci.266 Speciálním případem bylo Ašsko – území, jež patřilo rytíři ze Zedwitz, se nejprve vyhnulo protireformaci. V roce 1659 císař Leopold znovu potvrdil, že se jedná o říšské území. Teprve v roce 1775 Marie Terezie autonomní vývoj 261 K dějinám protestantismu v rakouské monarchii srv. Georg LOESCHE: Geschichte des Protestantismus im vormaligen und im neuen Österreich, Wien 1930; Barbara, SCHMID-EGGER: Klerus und Politik um 1900. Wissenschaftliche Materialien und Beiträge zur Geschichte und Landeskunde der böhmischen Länder 21, München 1974, s. 17-24. 262 Akatolíky jsou ovšem v některých katolických tiskovinách nazýváni dále – viz např. Das Sociale Wirken der katholischen Kirche in Österreich. Im Auftrag der Leo-Gesellschaft mit Unterstützung von Mitarbeitern. Hrsg. Prof. Dr. Franz M. SCHINDLER. Das Sociale Wirken der katholischen Kirche in der Prager Erzdiözese (Kg. Böhmen). Hrsg. Hofrat Univ. Prof. Dr. Josef Schindler, Wien 1902. 263 Kaiserliches Patent vom 8. April 1861, Evangelische Kirchenverfassung vom 9. dezember 1891 in ihrem seit der Verlautbarung der Alerhöchsten Entschlieng vom 11. Juli 1913 landesfürstlich bestätigten Abänderungen geltenden Wortlaute und anderes, Wien 1913. 264 Václav ZEMAN, Německá evangelická obec v České Kamenici v letech 1901-1945, Dipl. práce, Ústí nad Labem 2003, s. 46.255 Das Sociale Wirken der katholischen Kirche in Österreich. Im Auftrag der Leo-Gesellschaft mit Unterstützung von Mitarbeitern. Hrsg. Prof. Dr. Franz M. Schindler. Das Sociale Wirken der katholischen Kirche in der Prager Erzdiözese (Kg. Böhmen). Hrsg. Hofrat Univ. Prof. Dr. Josef Schindler, Wien 1902, s. 95. 265 Jitka CHMELÍKOVÁ, Bismarckova vyhlídková věž na Zelené hoře u Chebu a její význam pro všeněmeckou stranu rytíře Georga von Schönerera, in: Sborník chebského muzea 2000, Cheb 2001, s. 133. 266 http://www.ahf-muenchen.de/- Arbeitsgemeinschaft außeruniversitärer historischer Forschungseinrichtungen in der Bundesrepublik Deutschland e. V., 2000.
85
Ašska ukončila, svoboda vyznání však zůstala zaručena, takže zde evangelíci žili kontinuálně. Pro národnostní problematiku je významný rok 1900, kdy zemřel dosavadní superintendent české superintendence Ithmar Koch, po něm měl být zvolen z východního seniorátu Čech. Němečtí evangelíci požadovali rozdělení superintendence na dvě, což i prosadili. Novým superintendentem té západní – německé se stal evangelický farář dr. Albert Gummi z Ústí nad Labem, se kterým se v rámci hnutí Pryč od Říma také ještě setkáme. Západní superintendence zahrnovala tři senioráty: Eger-Seniorat, Elbe-Seniorat a IserSeniorat.
Na straně druhé tvrdí evangelický farář z Berlína Ernst Kornrumpf,267 že ani z nacionální stránky nebylo vždy vše jednoznačné. Ten osobně zajistil několik darů pro nové evangelické kostely v Teplicích a okolí, a tak se rozhodl vydat se na cesty a poznat zdejší život. Kornrumpf hned v úvodu svých postřehů vyjádřil překvapení nad vyhraněným nacionalismem – slyšel i čtyřleté dítě odpovídat místo pozdravu „Heil und Sieg und Rache und Los von Rom“ – skoro všude slyšel, že jen válka rozhodne mezi Čechy a Němci … Co se týče názoru nových evangelických obcí na nacionální otázku, došel k závěru, že národ je pro ně přes všechny nuance prioritou, proto nakonec Bůh národ stvořil, ale někteří členové obcí překvapivě uznávají, že evangelium je i pro Čechy a že by se také Čech mohl stát členem německé evangelické obce. V jiných obcích se zase objevuje rozčilení nad tím, že jsou i tací všeněmci, kteří stále chodí ke zpovědi k jezuitům … v jiných jsou církev a národ jedno. A také nelze zapomenout, že řada lidí byla evangelíky již dříve a svou konfesi nemuseli nezbytně spojovat s nacionalismem či jinou ideologií. O skutečnosti, že katolická církev je církví kosmopolitní a zrádcovskou (podsouvalo se jí spojenectví se Slovany ve spolupráci s vídeňskou vládou, negativní role byla samozřejmě přisouzena také židům a jezuitům), však nepochyboval v uvedených kruzích nikdo. Sympatie (ne nezbytně konverze) k protestantské církvi umožňovala symbolizovat blízkost k Německu. Vedlejším účinkem byl i tlak na biskupy v rámci monarchie, aby hnutí čelili obsazováním far německými faráři. To bylo spolu se školstvím téma, jež sjednotilo všechny skupiny českých Němců. Všichni bijí na poplach – starokatolík Nittel ve své brožurce z konce devadesátých let upozorňuje na fakt, že zatímco jazykové zákony jsou centrem pozornosti všech, na postupné obsazování far českými kaplany a faráři, kteří „německy už neumějí ani otčenáš“, nepoukazuje skoro nikdo. To není zcela pravda, jak již bylo prezentováno v souvislosti s činností Ambrose Opitze, v jeho případě vyšla kritika přímo z katolické strany. Opitz byl dokonce obviňován, že se snaží založit nové, ryze německé biskupství v Chebu. Problém navíc opravdu existoval a katolická církevní hierarchie se jej snažila řešit kompromisem – například tím, jak již bylo uvedeno
267 KORNRUMPF: Los von Rom, c. d., s. 3-7.
86
Rukopis Antona Eisenkolba, 1898
87
dříve, že v roce 1901 byl zvolen pražským světícím biskupem v německých oblastech aktivně působící Opitzův přítel Wenzel Frind.268 Na rozdíl od jiných Nittel situaci v litoměřické diecézi ještě nepovažuje za nejhorší, i když „od stařičkého biskupa Emanuela Schöbela již nelze nic očekávat.“269 V podobném duchu se nese i řada článků v novinách – včetně poukazování na fakt, že čeští duchovní údajně dokonce propagují národní symboly. Tak Aussig-Karbitzer Volkszeitung se rozhořčuje nad kaplanem, který učí na německé obecné škole náboženství a běhá s čamarou – co by se řeklo, kdyby německý běhal s chrpou? 270 Mimochodem právě Nittelova brožurka údajně velmi inspirovala Schönerera.271 V každém případě část německých evangelíků situaci, jež nabízela posílení jejich církve, samozřejmě využila. Zvlášť aktivním misionářem z mateřského Německa byl pastor Heinrich Bräunlich.272 Hned v roce 1898 navštívil monarchii, zejména však české země. Zde se setkal s třemi všeněmci, Wilhelmem Jakeschem, Franzem Steinem273 a pro agitační práci obzvlášť zapáleným JUDr. Antonem Eisenkolbem, advokátem z Chabařovic, od ledna 1901 poslancem říšské rady. S ním se velmi spřátelil. Jejich první setkání líčil následovně.274 Začíná exaktně datem 9. listopadu 1898, kdy přicházel od poněkud odlehlého nádraží do městečka, za zády jezuitský „hrad“ Mariaschein, aby se setkal s oním proslulým mužem, o němž se i s jistou ustrašeností hovořilo, že je „Feuergeist“. Přešel náměstí a minul „bývalý evangelický kostel“ (před 1620) až došel k domu a do kanceláře Eisenkolbovy. Těšil se na srdečné přijetí, avšak podsaditý, zhruba čtyřicetiletý muž působil uzavřeně, tvářil se skoro podezíravě. Bräunlicha nechal dokonce hodnou chvíli čekat, než vyřídil stranu, a i poté, co spolu za přítomnosti Eisenkolbova přítele hovořili, spíše poslouchal a pokud něco řekl, pak se jednalo především o obavy, těžkosti, pochybnosti … Předložil také dopisy, některé podobného ražení, jiné ale souhlasné, radostné, optimistické. Posléze se však uvolnil, oko mu zazářilo a začalo se projevovat jeho neotřesitelné
268 Situace byla sledována i centrálně – srv. Österreichisches Staatsarchiv Wien: fond Kultusministerium – Neuer Kultus, Bistümer in Böhmen, kart. 130, sign. 31. 269 Anton NITTEL: Los von Prag und Rom, Warnsdorf 1898, s. 3-6. Nárůst počtu českých farářů dokládá statistikou. 270 Aussig-Karbitzer Volkszeitung, 9. 2. 1898, Nr. 12, Jg. 2, s. 7. 271 PICHL: Schönerer VI., c. d., s. 385. 272 Základní teze hnutí a jeho vztah k rakouské monarchii formuloval zejména v následujících třech sešitech: P. Heinrich BRÄUNLICH: Die neueste katholische Bewegung zur Befreiung vom Papstum, München 1898; TÝŽ: Die österreichische Los von Rom Bewegung, München 1899; TÝŽ: Das Fortschreiten der Los von Rom-Bewegung in Österreich, I. Böhmen, München 1900. 273 WHITESIDE: Schönerer, c. d., s. 182. Jakesch byl autorem v roce 1909 vydaného pamfletu Das Schicksal der blonden Rasse a Stein představoval Schönererovy Arbeiter-Organisation. 274 BRÄUNLICH: Das Fortschreiten der Los von Rom-Bewegung, c. d., s. 29.
88
Slavnost ostrostřelců v Chabařovicích 1898, na které se Anton Eisenkolb přihlásil k hnutí Pryč od Říma
Evidenční karta Antona Eisenkolba uložená v Archivu města Ústí nad Labem
89
přesvědčení, že dílo přes všechny těžkosti bude dovedeno k vítěznému konci. Pak se spolu procházeli městem, děti zdravili Heil a Eisenkolb mu sdělil, že právě objednal sál pro evangelickou bohoslužbu a od Bräunlicha očekává, že zajistí kazatele. On mu přislíbil a od té doby se stali velkými přáteli. Také další německý evangelický pastor – farář Bleckmann se setkal s Eisenkolbem.275 Popisuje jej jako menšího muže dobrého srdce a skvělého jazyka. Je svobodný a s dětinskou láskou visí na svých rodičích. Bleckmann se zvláštním potěšením líčí Eisenkolbovu konverzi v roce 1898.276 Eisenkolb již od osmnácti let nechodil ke zpovědi, ne z lhostejnosti, ale z pocitu, že si nenechá sahat do své duše. Zkusil žít bez Boha a církve, což nedokázal, Bůh ho nenechal odejít – dělo se mu jako prorokovi: Du hast mich überredet und ich hab mich auch überreden lassen, du bist mir zu stark gewesen und hast gewonnen.277 Náhle mu padl do ruky Lutherův katechismus a on prozřel – četl a srovnával Písmo s obsahem pastýřských listů a bul – Die Lutherischen sitzen in der Schrift, wir Katholiken daneben. Die katholischen Gebräuche erblaßten, die Sonne des Heil war ihm aufgegangen. Er trat vor den Altar der Mutter Gottes in Karbitz und rief in seinem Herzen: Maria, ich brauche dich nicht mehr, Sebastian und Rochus und Florian auch nicht, ich habe nun einen Heiland und der Heiland ist mein.278 A ještě jedna událost, jež se váže k hnutí a Eisenkolbovi, byl pohřeb jeho matky. Paní Eisenkolbová zemřela na infarkt mimo dům, na mezi. Měla údajně spolu se svým manželem osobní podíl na aktivitě syna a účastnila se i evangelických bohoslužeb, sílu konvertovat však nenašla. Katolická církev ale nechtěla v případě této rodiny další rozruch, nebyl jí tedy odepřen katolický pohřeb. Takže nejprve se konal katolický pohřeb se vším všudy (katolicky formální – tolik Bleckmann). V pozadí však stál již připravený teplický pastor Lumnitzer a ti samí lidé z kostela přešli do modlitebny, kde pastor četl sice katolické, ale evangelicky myslící sestře pohřební řeč (1Kor,15) – na něj navázal farář Weichelt z Wilkau a na přání rodiny a obce pronesl závěrečné slovo (1Kor,13).279 Také brožura Prvních deset let evangelické církve v Chabařovicích s poděkováním Antonu Eisenkolbovi jej popisuje jako bohabojného muže, který nemohl připustit, aby se lid po odklonu od katolické církve mravně zkazil a odvrátil se i od Boha.280
275 BLECKMANN: Evangelisten-Fahrten durch Nordböhmerland, c. d., s. 15 n. 276 Zehn Jahre evangelischen Gemeindelebens in Karbitz (Böhmen) der ersten Los von Rom-Gemeinde, Karbitz 1908, s. 26, 29. Dle údajů konvertovalo k evangelické církvi v rámci farnosti v letech 1898-1908 celkem 453 osob. Náboženská obec měla v roce 1908 celkem 697 osob. 277 Přemluvil jsi mě a já se také nechal přemluvit, ty jsi mě přemohl a zvítězil jsi. 278 Katolické zvyky vybledly, blažené slunce mu vyšlo. Stál před oltářem Matky boží v Chabařovicích a jeho srdce volalo: Marie, již tě více nepotřebuji, Šebestiána, Rocha a Floriána taky ne, nyní mám jediného Spasitele a ten je můj. 279 BLECKMANN, Evangelisten-Fahrten durch Nordböhmerland, c. d., s. 52. 280 Zehn Jahre, c. d., s. 4.
90
Pozvánka na položení základního kamene ke stavbě evangelického kostela v Chabařovicích, 13. 5. 1900
91
To potvrzuje trochu drsněji i Franz Jesser – tvrdil o něm, že nejprve byl „materialistou, pak chodil s biblí spát“.281 Anton Eisenkolb se narodil roku 1856 v Ostrově nad Ohří (Schlackenwerth) v rodině soukeníka. Vystudoval gymnasium v Chebu282 a práva na pražské univerzitě. Po složení státních zkoušek byl soudním čekatelem u okresního soudu v Chebu, poté adjunktem v Kynžvartě, odkud byl za založení místní skupiny Schulvereinu přeložen do Rokytnice. Zde se pokusil o totéž a hrozilo mu další přeložení, opustil státní službu a začal od roku 1892 pracovat jako advokát v Chabařovicích.283 V květnu 1903 se k lítosti svých stoupenců přestěhoval do Ústí nad Labem a otevřel si na náměstí kancelář. Zde žil až do své smrti 15. 4. 1926. V předvečer světové války, v roce 1913, poté, co jeho politická kariéra víceméně skončila, se oženil s o třicet let mladší Antonií Schwarzbachovou a zplodil s ní tři děti.284
Vlastní hnutí bylo v Chabařovicích odstartováno velmi teatrálně, souvisí s již popsanou Eisenkolbovou konverzí – příběh je opakovaně popisován, stojí zato jej zreprodukovat.285 V městečku slavili ostrostřelci 300 let od svého založení. Na náměstí stály dva polní oltáře a faráři ve zlacených rouchách celebrovali mši, „z níž lid ničemu nerozuměl“. V tom Eisenkolb vystoupil na tribunu a upozornil na to, že zakladatelé ostrostřelců byli němečtí evangelíci, kteří sice leží na zdejším hřbitově, nicméně „starý Bůh nezhynul a spojil protestantství s němectvím a co Bůh spojil, člověk nerozlučuj.“ Což byl vlastní impuls k založení evangelické církve v Chabařovicích. Římští duchovní údajně o Eisenkolbovi hovořili, že jej čert odnese jako každého, kdo se vzepře Bohu a neuznává papeže v Římě. – Den Dr. Eisenkolb hat der Teufel geholt, sehet da den Finger Gottes, also wird Gott alle fällen, die dem Papst in Rom nachstellen.286 Eisenkolb částečně navázal na skutečnost, že ve městě již žila skupinka evangelíků, hlavně úředníků saských důlních společností, ale náboženská obec tu chyběla. S rozšířením obce se objevil i tento požadavek, a tak se na Vánoce roku 1898 konala v zasedací síni okresního zastupitelstva bohoslužba, již konal ústecký pastor dr. Albert Gummi. Krátce na to byly položeny základy samostatné evangelické obce.
281 Lothar HÖBELT: Kornblume und Kaiseradler, c. d., s. 195. 282 Je mu opakovaně vyčítáno z katolické strany, že se nechával vykrmovat chebskými dominikány. 283 TRAUNER: Die Los-von-Rom-Bewegung, c. d., s. 375. 284 Archiv města Ústí nad Labem: fond Sbírka policejních přihlášek. V Ústí nad Labem bydlel na adrese Marktplatz 28. Děti byly Helmut (1912), Aribert (1916) a Waltraud (1921). 285 Zmiňuje se o tom jak Bleckmann, tak Bräunlich, ale i jinde najdeme reflexe. 286 BLECKMANN: Evangelisten-Fahrten durch Nordböhmerland, c. d., s. 17-19. Eb. Lampadius, důlní úředník na Austrii, byl tak nadšený konvertita, že na toto téma psal i básně.
92
Administrativně spadala pod Teplice, ale byla tu zřízena samostatná kazatelská stanice, kde působil vikář Weiss, který pocházel ze Saska.287 Ne vždy však se evangelická církev prosazovala v kraji bez odporu, ani v samotných Chabařovicích to nebylo zcela jednoduché. Zdejší katolický děkan v počátcích hnutí osobně navštěvoval nejen konverzi nakloněné obyvatele, ale i ty, kteří již přestoupili, a přesvědčoval je o chybnosti jejich rozhodnutí. Přitom mu pomáhal i jeho bratr, zdejší lékař, který se pochopitelně osobně znal se spoustou lidí. Situaci zkomplikovala i delší léčebná kúra Antona Eisenkolba mimo Chabařovice.288 Je však třeba uvést, že se o rozkvět zdejší obce opravdu snažil ze všech sil sám Kostel Vzkříšení v Hrobu, pohlednice Eisenkolb, zčásti na vlastní náklady zajiskolem r. 1910 289 til i pozemek na stavbu kostela. Kostel byl slavnostně vysvěcen 17. července 1901. Slavnost pochopitelně podrobně popsal nejen místní list,290 ale i další zainteresovaná média.291 Jak ještě bude podrobněji zmíněno, negativním symbolem pro hnutí byl jezuitský „hrad“, zdroj všeho tmářství – Bohosudov/Mariaschein. Proto se také Eisenkolb tolik
287 František CVRK: Církevní záležitosti, in: Kol. autorů, Dějiny města Chabařovic, Chabařovice 1997, s. 99. Srv. též AM ÚL: fond Archiv fary německé evangelické církve Chabařovice, Přílohy k farní kronice, inv. č. 26, evid. č. 10; Německý evangelický svaz Chabařovice, inv. č. 28, evid. č. 10 a farní kronika 1906-1924, inv. č. 1. 288 BRÄUNLICH: Das Fortschreiten der Los von Rom-Bewegung, c. d., s. 33-34. 289 Zehn Jahre, c. d., s. 8. 290 Aussig-Karbitzer Volkszeitung, 17. 7. 190, Nr. 55, Jg. 5, s. 1n. ... Als wir die erhebende Versammlung nach 11 Uhr nachts verlassen mußten, da erklangen gerade die unvergänglichen, hehren Töne des Trußliedes: „Ein feste Burg ist unser Gott“ durch den Raum. Noch von ferne hörten wir das altehrwürdige Lied, das uns nebst der „Wacht am Rhein“ am heiligsten ist. (Když jsme museli opustit po 11. hodině večerní povznášející shromáždění, tu zazněly posvátné tóny bojovné písně „Hrad přepevný je náš Bůh“. Ještě z dáli jsme slyšeli staroslavnou píseň, která je nám krom „Stráže na Rýně“ nejsvětější). 291 Zejména ta, jež patřila oběma zmíněným německým luterským spolkům. Srv. například Rheinisch-Westfälisches Gustav-Adolf-Blatt, jenž vycházel v Diusburgu, nebo Sonntagsbote des evangelischen Bundes z Hannoveru. Srov. též Gedenkbuch der Stadt Karbitz II, 1925 započato (Gustav SIMON od 1830 retrosp. po 1940).
93
snažil agitovat v okolních obcích, například Krupce, kde se první evangelická bohoslužba konala 19. srpna 1899, farář Bleckmann se jí zúčastnil osobně. Jezuité údajně obratem začali kázat o vlcích v rouše beránčím, kteří přišli přes Krušné hory apod.292 Ale zvlášť výrazným symbolem nového hnutí se stala obec Hrob/Klostergrab. Zde, podobně jako v Chabařovicích, proběhla protireformace velmi tvrdě – roku 1617 se v místě konaly poslední protestantské bohoslužby, roku 1618 byl zdejší luteránský kostel zbořen.293 Také skutečnost, že toto horní městečko patřilo kdysi pod osecký klášter, naplňovalo některé zdejší obyvatele pocitem spravedlivé odvety a návratu k původním hodnotám. Dokonce je citován výrok, že již údajně v sedmdesátých letech 19. století se někteří ze zdejších převážně chudých obyvatel domnívali, že kdyby bývalo zůstalo v obci luteránství, bylo by lépe.294 Zdejší stoupenci hnutí si také chtěli postavit kostel – nejen kvůli své aktuální potřebě, ale i jako gesto návratu do „zlatých“ časů reformace 16. století, z Hrobu se měla stát Mekka hnutí. Tyto reminiscence mohly mít i další příčinu – spolu s luteránstvím v oblasti de facto končí, upadají horní města …. 295 V Hrobu se ale také později narodil osecký cisterciák Augustinus Sartorius, který přeložil z latiny do němčiny a hlavně značně dopracoval Mariánský atlas Wilhelma Gumppenberga. Krajinu kolem Oseka označil díky značné zahuštěnosti mariánských poutních míst patrioticky mariánskou zemí,296 tento termín jistě nezapadl ani v 19. století. Stavba na bývalém evangelickém hřbitově nebyla na nátlak oseckého kláštera povolena, a tak musel být koupen pozemek jiný, což bylo finančně náročnější,297 dílo se však zdařilo. Jak jásá farář Bräunlich – kostel (postavený roku 1900 architekty J. Schillingem a W. Gräbnerem se sochařskou výzdobou G. Waltra z Drážďan298) na pozadí Krušných hor měl svou dominantou ovládnout nejen obec samu,
292 BLECKMANN: Evangelisten-Fahrten durch Nordböhmerland, c.d., s. 37-41. 293 Umělecké památky Čech I, Praha 1977, s. 470 – základy tohoto kostela byly objeveny v roce 1913. 294 BRÄUNLICH: Das Fortschreiten der Los von Rom-Bewegung, c.d., s. 42-43. 295 Srov. např. Petr JANČÁREK, Města českého Krušnohoří v předbělohorské době, Ústí nad Labem 1971, s. 69 – v prvním desetiletí 17. století to již byl úpadek zjevný den ze dne. 296 Jan KVAPIL: Augustinus Sartorius: Mariánský atlas, Praha 1717, in: Ústecký sborník historický 2000, s. 145-165. 297 D. MEYER: Vortrag, in: Mitteilungen vom Ausschuß für die Förderung der evangelischen Kirche in Österreich Nr. 19, AM ÚL: fond Archiv fary německé evangelické církve Chabařovice, Přílohy k farní kronice, inv. č. 26 a, evid. č. 10, s. 7 – jeden příklad jako ilustrace skutečně velkorysé podpory z německé strany: na kostel v Hrobě bylo sebráno 170 000 korun (145 000 marek), přičemž domácí zdroje činily pouze 3 100 korun (2 700 marek). Dluh činí 60 000 marek, takže z Říše bylo darováno 83 000 marek. Jak je ovšem z téhož textu zjevné, ne vždy byla výše sponzorských darů akceptována bez připomínek, zvláště u kostela v Trnovanech členové výboru kritizovali přílišnou velkorysost stavby, s tím však Meyer nesouhlasil s tím, že slouží 2 000 evangelíků. 298 Umělecké památky Čech I, Praha 1977, s. 470.
94
ale zároveň měl být dobře viditelný do Bohosudova, Oseku, k němuž svého času Hrob patřil, Mariánských Račic299 – do celého „mariánského“ kraje.300 Svěcení nových protestantských kostelů tak bývalo velkou slavností. Mezi rokem 1900-1910 jich bylo přes stovku, většinou v severních Čechách. Nadšeně je popisována příprava na stavbu evangelického kostela v Trnovanech u Teplic, v Chabařovicích301 a v Novosedlicích-Kramolech, které byly součástí ústecké farnosti. V ní konvertovalo zhruba 400 osob, nejvíce v Kramolech. V samotném městě Ústí se v důsledku mnoha faktorů a v neposlední řadě i díky schopnostem starosty Ohnsorga všeněmci neprosadili, a také zdejší evangelická církev měla jinou tradici, byla založena již v šedesátých letech.Tehdejšímu faráři Albertu Gummimu hnutí nebylo cizí, Gustav-Adolf-Verein přispěl na stavbu nového ústeckého kostela, aktivní však byl spíše v okolí města. 302 Stavba kostela v Kramolích byla podporována také díky tomu, že se v blízkém sousedství, v Novosedlicích, začal stavět katolický kostel. To bylo označeno za nepřátelský akt vůči hnutí a zneužívání peněz katolických daňových poplatníků.303 Zajímavý je vztah mezi starokatolíky a evangelíky jako produktu hnutí Pryč od Říma. Starokatolíci se údajně s německými evangelickými pastory odmítali bavit – stěžoval si alespoň Heinrich Bräunlich.304 Ale ve starokatolické baště Varnsdorfu to patrně tak zlé nebylo, od dostavby starokatolického kostela byl tento evangelíkům pronajímán a to se fakticky nezměnilo do dostavby vlastního kostela v roce 1905.305 Evangelíky nacházíme ve městě ve větším počtu (při sčítání obyvatel roku 1869 jich zde žilo pouhých 104306) až v poslední třetině 19. století – pro rok 1883 je uváděno 336 příslušníků,307 většinou se však jednalo, podobně jako v Ústí nad Labem, o obyvatele přistěhovalé z Německa, převážně ze sousedního Saska. V důsledku hnutí Pryč od Říma jejich početl stoupl kolem roku 1900 dle autora úvodu k inventáři na 2000, což je zjevný nesmysl, tolik duší se nepodařilo získat v žádném z center hnutí Pryč od Říma. Proto také údaj Palmeho pokračovatelů o osmi stovkách věřících patrně mnohem více odpovídá skutečnosti. Pastoraci zpočátku zajišťoval duchovní z Rumburka. Roku 1902 byl zde ustanoven vikář – stal se jím Jonathan Zwahra, který si nejprve musel opatřit rakouské státní
299 BRÄUNLICH: Das Fortschreiten der Los von Rom-Bewegung, c. d., s. 44. 300 TAMTÉŽ. 301 CVRK: Církevní záležitosti, c.d., s. 99-100. Kostel v Chabařovicích byl postaven podle plánů drážďanského architekta Waldemara Kandlera, vlastní stavbu řídil ústecký stavitel Johann Benesch. Kostel byl dokončen a slavnostně vysvěcen 14. 7. 1901. 302 Palmeho pokračovatelé, c. d., s. 56. 303 BRÄUNLICH: Das Fortschreiten der Los von Rom-Bewegung, c. d., s. 54. 304 Tamtéž: s. 58. 305 SOkA Děčín: fond Německá náboženská obec evangelická. 306 SOkA Děčín: fond Městský archiv ve Varnsdorfu – Varnsdorf – město 1760-1945, kart. č. 1 – Sčítání obyvatel z 31. prosince 1869. 307 Palmeho pokračovatelé, s. 56.
95
občanství. 23. října byl ve starokatolickém kostele uveden do svého úřadu. Zwahra se také stal prvním evangelickým farářem zdejší obce (do úřadu jej uvedl intendent Gummi z Ústí nad Labem), neboť v září 1903 podle usnesení c. k. vrchní církevní rady ve Vídni vznikla ve Varnsdorfu samostatná evangelická fara a obec. Zároveň začala příprava na stavbu kostela, která byla jako další podobné stavby v této době finančně podporována z různých stran, zejména Gustav-Adolf-Vereinu. 16. května 1904 byl položen základní kámen – za účasti školních dětí a řady pastorů, z nichž je zapotřebí zmínit zejména vrchního církevního radu Franze Dibelia z Drážďan, který přednesl slavnostní projev, ve kterém zdůraznil, že kostel chce být „kostelem míru“ a že toto jméno také ponese.308 Dne 3. prosince 1905 byl Kostel míru vysvěcen. Obřady zahájilo slavnostní rozloučení ve starokatolickém kostele, farář Zwahra tam vyjádřil dík za takřka třicetiletý azyl. Potom se slavnostní průvod vydal k pomníku císaře Josefa, kde položil věnec s tímto věnováním: „Císaři Josefu II. z vděčnosti za toleranční patent – evangelická náboženská obec 1781-1905.“ Ve stejné době položila delegace věnec k pomníku císaře Františka Josefa I. z vděčnosti za náboženskou svobodu a rovnoprávnost – evangelická obec 1861-1905. Pak průvod pokračoval ke kostelu. Před chrámem Páně předal architekt Waldemar Kandler z Drážďan, který vypracoval projekt, klíč kurátorovi Redekerovi. Kurátor odevzdal klíč superintendentovi Gummimu, ten vyzvedl v krátkém proslovu význam a závažnost okamžiku svěcení. Pak už se otevřely dveře nového kostela a před oltářem zaujalo místo více než dvacet evangelických duchovních. Bohoslužbu konal farář Seidel z Naundorfu v Sasku – byl jedním z prvních zdejších duchovních. Sváteční kázání měl farář Zwahra, který také vykonal závěrečný obřad. Navečer se v sále Austria konal rodinný večer, který vynesl fondu na stavbu kostela přes 3 000 korun.309 K 1. lednu 1906 byly obce varnsdorfského okresního hejtmanství vyňaty z rumburského okrsku a připojeny k varnsdorfské farnosti. V témže roce byl farář Zwahra povolán do Kurtschofu u Frankfurtu nad Odrou a 17. července měl ve Varnsdorfu poslední kázání. Jeho nástupcem se stal od 7. září 1910 Friedrich Pfeifer, dosavadní vikář v Mürzzuschlagu. Kazatel Klein z Trnovan na výročním shromáždění Evangelického svazu v Heidelbergu charakterizoval celý proces Los von Rom následovně: ... Wir haben eine zweite Reformation in dem Lande, dessen Boden von dem Blutt der Märtyrer der ersten Reformation getränkt ist. Nun ruft das Volk wieder seinen alten Gott. Man verlangt loszukommen von
308 Tamtéž: s. 56-57. Zvony byly darem Hornolužického spolku Gustava Adolfa a na největším z nich je pod otevřenou biblí průpovídka: „Slovo Hospodinovo zůstává na věky“, sv. Petr 1,25 a nápis: „Pevný hrad je náš Bůh“. Prostřední zvon má následující nápisy: „Modli se a pracuj!“a žalm 28,9: „Hospodine, zachraň svůj lid a žehnej dědictví svému!“ Nápis na malém zvonu: „Já jsem s vámi po všechny dny až do skonání tohoto věku“, Matouš 28,20 a prosba: „Ach, zůstaň s námi, Ježíši Kriste!“ 309 Palmeho pokračovatelé, c. d., s. 57. 27. května 1906 byly vysvěceny nové varhany, které předvedl varhaník Hans Menzel ze Žitavy.
96
Evangelický kostel ve Varnsdorfu, pohlednice kolem roku 1910
Katolický kostel sv. Karla Boromejského ve Varnsdorfu, pohlednice kolem roku 1920
97
Rom und hinzukommen zum Evangelium.... Die Kirche soll Christuskirche heißen, weil die Jesuiten den Evangelischen nachsagen: wir hätten keinen Christus...310 Do hnutí se zapojili i laici všeho druhu. Nejen Anton Eisenkolb, jenž byl v německém tisku (Rheinisch-Westfälischer Gustav-Adolf-Blatt) označen za opravdového hrdinu hnutí v Rakousku,311 byl známý. Úspěch sklízel například zámečník Georg Zörkel, Bräunlich ho dokonce roku 1902 označil za nejlepšího agitátora.312 ... Ohne Laienprediger würden die Geistlichen in Österreich nichts ausrichten. Die Laien arbeiten mit Flugschriften und dem neuen Testament ... Wir treiben Missionsarbeit. Wir können und wollen warten. Der Herr ist nahe, um die Böhmen zu führen von Sieg. Darum helft dem Evangelium zur freien Bahn in der Ostmark! 313 Hnutí Pryč od Říma se rozvíjelo i v prvních letech dvacátého století. Misijní činnost německých pastorů zejména v českých zemích byla velice intenzivní. Byli však poněkud zklamáni, že neexistuje všeobecné nadšení pro jejich činnost, pouze u všeněmců. Tomuto do jisté míry neúspěchu napomohla více než protiagitace katolické církve náboženská vlažnost českých Němců, ono již zmíněné „böhmischkatholisch“. Některým pastorům se jednalo více o politiku, jiným o konfesi. Tak například Bräunlich vystupoval jako vášnivý nacionalista a přítel Pruska, jenž na nacionálních shromážděních velebil Bismarcka, jeho kulturní boj i celou Německou říši. Ale pastoru Walteru Reicheltovi se jednalo spíše o církevní stránku věci, i když politická shromáždění všeněmců též navštěvoval. Vrcholné úspěchy zmíněné doby zachycuje týdeník Die Wartburg.314 Kolem roku 1904 působilo v monarchii asi 200 pastorů z Německé říše. Veškeré aktivity hnutí byly pozorně sledovány rakouskými úřady. V přípisech z místodržitelství nalézáme zejména popisy aktivit a osob německých protestantských kazatelů, jež v zemi v duchu hnutí působili – jejich agitace často přecházela v regulérní říšskou propagandu. Sledována byla i činnost tuzemských aktivistů, zejména Antona Eisenkolba. Spolčovací
310 Příloha novin Abwehr Deutsche Reformblätter, 21. 10. 1899, Nr. 8., red. A. Nittel, s. 2. Je nadšeně popisována příprava na stavbu evangelického kostela v Trnovanech u Teplic a v Chabařovicích a reprodukován projev kazatele Kleina z Trnovan na výročním shromáždění Evangelického svazu v Heidelbergu. Máme druhou reformaci v zemi, jejíž půda je nasáklá krví mučedníků reformace první. Nyní volá národ opět svého starého Boha a požaduje odklon od Říma a příklon k evangeliu… Církev musí být církví Kristovou, protože jezuité opakují po evangelících: neměli bychom žádného Krista… 311 Rheinisch-Westfälisches Gustav-Adolf-Blatt, Duisburg, 1. 6. 1901, Nr. 6, Jg. 45, s. 87. 312 WHITESIDE: Schönerer, c. d., s. 215. 313 Deutsche Reformblätter, c.d. Bez laických kazatelů by duchovní v Rakousku nic nepořídili. Laici pracují s letáky a Novým zákonem… Konáme misijní práci. My si počkáme. Pán je blízko, aby vzdálil Čechy vítězství. Proto evangelium napomáhá volné cestě ve Východní marce. 314 AM ÚL: fond Okresní úřad, Presidiální spisy 1902, evid. č. 2, inv. č. 38. Též SOkA Ústí nad Orlicí: fond OÚ Lanškroun, evid. č. 13,14, srv. Přípis z místodržitelství ze dne 10. 3. 1902.
98
zákon byl obcházen tím, že akce se konaly pouze pro zvané.315 Aktivity neustaly ani v dalších letech. S jedním z předních aktivistů hnutí z říšské strany, Heinrichem Bräunlichem, se setkáváme i v roce 1907, kdy je místodržitelstvím sledováno jeho působení v rámci německého dělnictva.316 Další všestranná podpora přicházela od zdejší Všeněmecké ligy (Alldeutsche Liga). Na straně druhé, všeněmci se také účastnili recipročně akcí v Německu, nikdy však zde nehráli významnější roli. Schönerer měl vlastní nábožensko-politický spolek Deutsch-evangelische Bund für die Ostmark, jenž měl v českých zemích 27 místních organizací včetně pražské Německé univerzity a techniky. Takže mnohé bez protektorství všeněmců nešlo, někdy to byla i politicko-konfesní nutnost. Všeněmecká myšlenka pochopitelně nezůstávala v pozadí ani u „sponzorů“ z říše, kteří vyjadřovali i jisté zklamání z nenaplněného očekávání, že sjednocené Německo pod vládou Hohenzollernů s sebou přinese i éru protestantské germánské éry.317 Pokusem o realizaci těchto tužeb bylo setkání luteránů a všeněmců 21. prosince 1905 poblíže Aše u příležitosti slunovratu.318 V rámci všeněmců působily i další spolky – například Spolek pro reformu manželství (Verein für Eherechtsreform), Spolek svobodná německá škola (Verein Freie Deutsche Schule), vycházely časopisy Die Flamme nebo Odin. Spolek Volná německá škola (Freie Deutsche Schule) byl založen roku 1905 a měl poměrně velký ohlas. Arcibiskup vídeňský kardinál Gruscha jej ve svém pastýřském listu označil za další pokračování hnutí Pryč od Říma a vyzývá katolické spolky a strany k protiútoku.319 Presidentem spolku se stal dvorní rada svobodný pán von Rock, který také na první výroční schůzi řekl, že Das Programm des Vereines ist der Kampf gegen den Gewissenswang in der Schule, der Kampf für eine freie, fortgeschrittene Unterichtsmethode, keineswegs aber der Kampf gegen die Religion oder gegen eine bestimmte Religion.320
315 SOkA Ústí nad Orlicí: fond OÚ Lanškroun, evid. č. 13, 14. Zajímavý je zejména přípis z místodržitelství ze dne 9. 9. 1901, v němž se konstatuje, že v posledním roce se po rakouské monarchii šířily ca 3 miliony letáků. Zcela přesně byla rovněž evidována souvislost s aktivitami Spolku Němců v Čechách – srv. přípis z místodržitelství ze dne 23. 11. 1899. 316 Tamtéž: přípis z místodržitelství ze dne 10. 9. 1907. 317 Shrnutí argumentů si můžeme přečíst například v přednášce na shromáždění evangelického svazu, výboru pro podporu evangelické církve v Rakousku 10. 2. 1903 v Kasselu superiorem D. Meyerem, jež byla otištěna v Mitteilungen vom Ausschuß für die Förderung der evangelischen Kirche in Österreich Nr. 19, AM Ú:, fond Archiv fary německé evangelické církve Chabařovice, Přílohy k farní kronice, inv. č. 26 a, evid. č. 10. 318 Tamtéž: s. 215. 319 Die Klerikalen gegen die „Freie Schule“, in: Abwehr - Beilage zu Nr. 41, 23. 5. 1906. 320 Abwehr, 24. 3. 1906, Nr. 24, Jg. 36, s. 1. Programem spolku je boj proti mravnímu nátlaku ve škole, boj za svobodnou, pokrokovou vyučovací metodu, ale v žádném případě boj proti náboženství, nebo proti určitému náboženství. Srv. též Julius LIPPERT: Zur Frage der Freien Schule, Leitmeritz s. d.
99
Týdeník Wartburg propagující a informující o hnutí Pryč od Říma – číslo z 9. 5. 1902 věnované českým Němcům
100
Mapy z týdeníku Die Wartburg dokumentující hnutí Pryč od Říma v Čechách, 1902
101
Pravidelně docházelo k ostrým střetům s katolickou církví – tak například Ludwig Wahrmund, profesor církevního práva na univerzitě v Innsbrucku roku 1908 měl na lidovém shromáždění spolku přednášku s názvem „Katholische Weltanschauung und freie Wischenschaft“, ve které obhajoval modernisty proti papežovi. Když tato přednáška vyšla ve formě brožury, prosadili klerikálové její konfiskaci kvůli urážce církevního společenství. Mimoto požadovali Wahrmundovo potrestání a obžalování. Vypadalo to, že vláda podlehne tlaku klerikálů. Nato vstoupili studenti všech rakouských vysokých škol do stávky a vydali spis, ve kterém odůvodňovali své stanovisko. Celá záležitost skončila tím, že Wahrmund musel opustit Innsbruck, ale byl jmenován profesorem v Praze.321 Také v nám již známém „svobodomyslném“ Varnsdorfu měl spolek plnou podporu, založen zde byl 23. 3. 1906 v Austria-Saal (Donauperle).322 Předsedou se stal Robert Strache, ředitel měšťanské školy Johann Grünwald prvním a Heinrich Zettlitzer druhým zástupcem, Paul Vogel jednatelem. Dalšími členy výboru se stali Gustav Reif, Robert Hoffmann, JUDr. Ludwig Zinner, Friedrich Strohmeyer, Anton Klinger, Johann Tschepen. Za centrální svaz promluvil dr. Hartmann, soukromý docent na vídeňské univerzitě. Ve svém projevu kromě komentování útoků z katolické strany (výpady Luegerovy, předseda von Hock bývá nazýván zednářem apod.) také vyzýval k sociálnímu smíru v rámci spolku.323 Dne 4. července se konalo lidové shromáždění svolané spolkem (účast byla dle tisku asi 1000 lidí), které zahájil předseda Robert Strache, syn Eduarda Stracheho. Poté převzal slovo ředitel Grünwald – ten se ve svém projevu odvolal na všechny zákony týkající se školství, počínaje novelou 1869. Zdůraznil opětovně, že škola není církevní, ale státní zařízení a poté se věnoval aktuálním politickým otázkám. Hlavním cílem spolku je zlikvidovat vliv katolické církve ve škole, o kterém tvrdí, že je větší a lépe organizován, než za dob konkordátu, například i dříve byla povinnost zúčastnit se hodin náboženství, absence však neměla žádné dopady, což se nyní děje, stejně tak mají dopad špatné známky z tohoto předmětu.324 Významným stoupencem spolku byl v kraji také dr. Otto Polak, původně majitel statku Kamýk, pozdější poslanec říšské rady za volební obvod Kraslice. Jeho projev v Badenu vzbudil velký ohlas – význam boje za svobodnou školu dával do souvislosti s bojem o moderní stát, kterého údajně dosud dosáhly pouze Spojené státy a Velká Británie.325
321 K tomu Alfred FUCHS: Geistige Strömungen in Österreich 1867 – 1918,Vídeň 1984, s. 293. 322 Abwehr, 24. 3. 1906, Nr. 24, Jg. 36, s. 1. 323 Abwehr, 28. 3. 1906, Nr. 25, Jg. 36, s. 1-2. 324 Die Volksversammlung der „Freien Schule“, in: Abwehr - 7. 7. 1906, Zweite Beilage zu Nr. 54, Nr., Jg. 36 325 Abwehr, 17. 11. 1906, Zweite Beilage zu Nr. 92, Jg. 36
102
Ani rakouští protestanté se v žádném případě nestali masovými stoupenci Schönererova hnutí. V lednu 1899 odsoudila Evangelická církevní rada (Evangelischer Kirchenrat) ve Vídni za účasti zástupců ministerstva kultu a vyučování zcela oficiálně hnutí Pryč od Říma a osmdesát pastorů podepsalo deklaraci loajality císaři. Ostře kritické stanovisko vůči působení německých pastorů deklaroval rovněž orgán Evangelické církevní rady, Österreichische Evangelische Kirchenzeitung (ta, která dříve měla velmi dobré vztahy zejména s Gustav-Adolf-Vereinem). Tento postoj zřejmě podporovaly i přední evangelické kruhy v Německu, jimž se spojení s rakouskými všeněmci nelíbilo. Postupně Schönerera opouštěly i oba spřátelené říšské luterské spolky, v roce 1904 už se dá hovořit o výrazné vzájemné disharmonii a hnutí postupně ztrácelo na významu.326 Agitace však zcela neskončila ani poté, co se hnutí dostalo za svůj zenit, i když nelze přehlédnout skepsi, jako například ve výroční zprávě Německo-evangelického svazu pro Východní marku z roku 1913.327
LOS VON ROM A KATOLICKÉ SYMBOLY Agitační slovník hnutí Los-von-Rom odpovídal vztahu hnutí k institucionálním symbolům. Hlavním terčem byly řády,328 bezkonkurenčně jezuité a redemptoristé. JEZUITÉ A REDEMPTORISTÉ Koncem 19. století byly oblíbené politické pohlednice. Na jedné takové je obrázek krásné děvy, kterouž je míněna starokatolická církev, a před ní v úprku mizí mniši, zejména jezuité. Jezuité jsou považováni za vládnoucí složku nad celou katolickou církví a symptomatický je citát biskupa Carla Josepha Hefele (1809-1893) z Rottenburgu,329 jenž měl 25. ledna 1871 říci: „Ich lebte viele Jahre in einer schweren Täuschung; ich 326 WHITESIDE: Schönerer, c. d., s. 218-221. 327 AM ÚL: fond Archiv fary německé evangelické církve Chabařovice, Německý evangelický svaz Chabařovice 1908-1933, Aufruf an das deutsche Volk, inv. č. 28, evid. č. 10. JahresBericht des Deutsch-Evangelischen Bundes für die Ostmark erstattet in der 10. Ordentlichen Bundes-Hauptversammlung zu Warnsdorf am 20. und 21. September 1913, Wien 1913. 328 Anton Eisenkolb žádal, aby všechny řády musely pro své působení obdržet státní souhlas, byly podřízeny spolkovému zákonu a nesměly vyučovat. Srov. Gegen Jesuitismus, Pfäfferei und Abergleuben. Aus der Werkstatt des Clerikalismus. Rede des Reichsrathsabegordneten Franz Schuhmeier gehalten in der 72. Sitzung der XV. Sektion des österreichischen Abgeordnetenhauses, Wien, s. 1. 329 Hefele Karl Joseph von (*1809–1893,1853 získal šlechtický predikát), 1840 jmenován řádným profesorem církevních dějin v Tübingen, 1869 biskupem v Rottenburgu, na I. vatikánském koncilu byl v menšině, nicméně konciliární dekrety z roku 1871 zveřejnil – viz Der Große Brockhaus VIII, Leipzig 1931, s. 291.
103
glaubte, der katholische Kirche zu dienen und diente dem Zerrbilde, das der Romantismus und Jesuitismus daraus gemacht haben. Erst in Rom wurde mir klar, daß das, was man dort treibt und übt, nur mehr Schein und den Namen des Christenthums hat, nur die Schale, der Kern ist entschwunden, alles total veräußerlicht.”330 Také Anton Nittel „ví o roli jezuitů na vatikánském koncilu“, již roku 1868 jezuita Schrade důvěrně sdělil Friedrichu von Schultemu, „že připravují koncil, kde se bude prosazovat dogma o neomylnosti, což se také povedlo.“ Je otázkou, jestli to v roce 1868 opravdu bylo takové překvapení, demonstrovat jezuitský vliv však bylo třeba při každé příležitosti.331 Tato argumentace nebyla živena jen v německém prostředí, v českém se s ní sejdeme ve stejné intenzitě – všichni odpůrci katolické církve (mladočeši, volnomyšlenkáři, sociální demokraté etc.) systematicky poukazují na zhoubný vliv katolicismu, jenž je živen licoměrnou jezuitskou podstatou rakouského státu.332 Z nacionálního česko-německého hlediska je to tak, že pro české Němce, a to zdaleka nejen v rámci Los-von-Rom v širším kontextu jsou jezuité zloduši, kteří, jak již uvedeno, spolu s lichtenštejnskými dragouny násilím zadusili reformaci, kterou Němci urputně bránili, zatímco Češi ji dávno zaprodali. Rozhořčeně jsou citovány zápisky jezuity Paula Stephanidese z jeho působení v severních Čechách v roce 1636 – s páterem Koweindlem rekatolizovali bez problémů Rumburk, ale v Jiříkově narazili na odpor žen, které je údajně během mše začaly ohrožovat noži, pokrotili je až myslivci Zdenka z Kolovrat.333 Ale také pro českého vlastence jsou nepřítelem svobody národa katolická církev a aristokracie a z logiky českého vlastenectví vyplývá, že mu obě skupiny automaticky splývají s němectvím a ztělesněním tohoto vražedného spojení jsou právě jezuité.334 Ivana Čornejová ilustrativně vysvětluje,335 jak k tomu jezuité právem či neprávem přišli již od dob svého vzniku, přes období protireformace dále do 19. století. Svou 330 Pramen je poněkud tendenční, nicméně způsob myšlení dokumentuje dobře – Die Los von Rom-Rede des Abg. Dr. Anton Eisenkolb gehalten am 8. September 1901 anläßlich des großen alldeutschen Volkstages zu Asch (Deutschböhmen), zvl. otisk projevu, jenž byl otištěn v Ascher Zeitung, zde E. cituje také Hefeleho: Žil jsem léta v klamu, věřil jsem, že sloužím katolické církvi, a sloužil jsem karikatuře, kterou z ní udělal romantismus a jezuitismus. Teprve v Římě jsem pochopil, že to, co se tam praktikuje, je jen zdáním křesťanství, jen slupkou bez jádra, vše totálně rozkramařené. 331 NITTEL: Los von Prag und Rom, c. d., s. 17. 332 Vít VLNAS: Barokní bůh v národě husitů, in: Sacrum et profanum, Praha 1998, s. 132. Nevím však, zda lze souhlasit s tezí, že jezuité znamenali v boji proti ultramontanismu totéž, co znamenali pro katolíky židé – srv. Friedrich Wilhelm GRAF, Gangold HÜBINGER (Hrsg.): Religiöse Kulturen der Moderne, Bd. 2: Olaf Blaschke, Frank Michael Kuhlemann, Religion im Kaiserreich. Milieus – Mentalitäten – Krisen, 1996, s. 112. 333 Gegen Jesuitismus, c. d., s. 8. 334 Jiří RAK: Nacionální hledisko v hodnocení českého baroka, in: O! werthestes Vatter-Land! Kultur Deutschböhmens 17.-19. Jh. Zprávy Společnosti pro dějiny Němců v Čechách II/ 2003, s. 35-44. 335 Ivana ČORNEJOVÁ: Tovaryšstvo Ježíšovo. Jezuité v Čechách, Praha 1995.
104
roli, funkci spiklenecké teorie, hrály i údajné předpisy Tovaryšstva Ježíšova, Monita Sekreta,336 ale existoval tu i skutečný vliv, který po svém znovupovolení postupně získali. Vliv řádů v Římě byl obecně veliký – všichni se také snažili mít v Římě „generála“. Jezuité se začali vzpamatovávat za generalátu Holanďana J. Roothaana (18521853), silně provázáni byli zejména s papežem Řehořem XVI.337 Také jedním z předních účastníků koncilu byl jezuita J. Baptista Franzelin, muž, který mj. koncipoval dogmatickou konstituci o katolické víře.338 Pozoruhodnou agitační roli sehrála osobnost Paula hraběte Hoensbroecha,339 který vystoupil z jezuitského řádu a mimo jiné publikoval knihu o svém řádovém životě,340 která pro jezuity vyznívá velmi nepříznivě, sugestivně například líčí vymývání osobností při vstupu do řádu apod., takže se stala vítanou četbou na pokračování řady novin, dokonce vídeňské Die Gesellschaft, jež se jinak většinou zabývala divadlem, lázeňským životem či císařskou rodinou.341 Paul Graf von Hoensbroech narozen 29. 6. 1852 na zámku Haag u Geldern, zemřel 29. 8. 1923 v Berlíně-Lichtenfeldu. V početné rodině byl vychováván v ultramontánní zbožnosti a v 9 letech přišel do Stella matutina ve Feldkirchu (Vorarlberg). Když roku 1869 opouštěl tento jezuity řízený ústav, rozhodl se rovněž stát jezuitou. Wilhelm Emanuel Ketteler (s. d.), mohučský biskup, bratranec jeho matky, jej zrazoval, doporučoval mu nejprve složit v Německu maturitu. Hoensbroech tedy navštěvoval gymnasium v Mohuči, kde roku 1872 maturoval. Pak byl poslán na jezuitskou kolej do Anglie (Stonyhurst, kde studoval filozofii). Hoensbroech se rozhodl pro práva, která studoval v Bonnu, Göttingen, Würzburgu a Kolíně nad Rýnem. Po cestách po Evropě a poutích do Kevelaeru, Lourdes, Marpingen, Říma a několika úmrtích v rodině se rozhodl vstoupit k jezuitům. Noviciát v Exaeten u Roermondu (Maas) absolvoval v letech 1878-1880. „Dlouhé měsíce jsem měl na starosti olejové a petrolejové lampy v celém domě, později mi byly svěřeny ještě záchody.“342 Na noviciát navazoval scholastikát, ten proběhl ve Wynandsrade (1880-81), Blyenbecku (1881-83) v Holandsku, Ditton Hallu v Anglii (18831887), neboť Anglie patřila k německé provincii jezuitského řádu. Zde také
336 Tamtéž: s. 217. Die Habsburgermonarchie IV, c. d., s.78-79. 337 Katholiken zur Wehr! Hoch unsere Fahne! Drei Reden zur Abwehr der neuesten Angriffe auf die katholische Kirche von Nicola RACKE, 1901, s. 422. 338 ČORNEJOVÁ, Tovaryšstvo Ježíšovo, c. d., s. 229. 339 Biographisch-Bibliographisches Kirchenlexikon II (Spalten 934-936), Traugott Bautz Verlag 1990, Friedrich Wilhelm Bautz: Hoensbroech, Paul Graf von www.bautz.de/bbkl/ – aktuální stav únor 2003. 340 Graf Paul von HOENSBROECH, Mein Austritt aus dem Jesuitenorden5, 1893. 341 Die Gesellschaft. Illustriertes Wochenblatt, Wien – Berlin 1893, 7. Jg., Nr. 22, 4. 6. 1993 s. 3. Hoensbroech vycházel i česky – viz Papežská moc nad námi. Napsal Pavel hrabě Hoensbroech, bývalý jezuita, Praha 1907 – několik kapitol z HOENSBROECHOVA spisu Der Ultramontanismus, sein Wesen und seine Bekämpfung, Berlin 18982. 342 Kritiku jezuitského školství srov. též Gegen Jesuitismus, c. d., s. 10-11.
105
1886 přijal H. od liverpoolského biskupa kněžské svěcení. Byl určen za spolupracovníka časopisu „Stimmen aus Maria Laach“ a poslali jej ještě na studia do Bruselu k Bollandistům (Bollandus, Jean). Měl se věnovat církevním dějinám a zejména dějinám papežství a tak potvrdit nutnost církevního státu pro papežskou svobodu. Zároveň dostal úkol, aby přesídlil do Berlína, imatrikuloval se na univerzitě, pro forma navštívil několik přednášek s hlavním úkolem připravit zde půdu pro jezuity. Na zadání řádu studoval intenzivně evangelickou teologii, aby s ní mohl bojovat. Nakonec jej studium přivedlo k hlubokým vnitřním rozporům, které vedly až k rozhodnutí opustit nejen kněžský úřad, ale i církev. Na podzim roku 1888 vstoupil H. v Portico u Liverpoolu do terciátu, kde se snažil exerciciemi získat o sobě jasno a nakonec došel k názoru, že řád i církev opravdu České vydání výtahu z Hoensbroechova spisu musí opustit. Trvalo mu dva roky, Papežská moc nad námi, 1907 než se k tomu odhodlal. H. nejprve žil ve Frankfurtu nad Mohanem a později se usadil v Berlíně. Přestoupil k evangelické církvi, kde zůstal až do své smrti, oženil se a svůj hlavní úkol viděl v boji proti ultramontanismu. 1897 byl zvolen H. do představenstva Evangelického svazu (Evangelischer Bund). Roku 1898 H. osm měsíců vedl Tägliche Rundschau a od roku 1902 do 1907 vydával časopis Deutschland, Monatsschrift für die gesamte Kultur.
Řadu textů uveřejnil také v časopise Preußische Jahrbücher, vydávané politikem a historikem Hansem Delbrückem.343 V Preußische Jahrbücher se Hoensbroech převážně vyjadřuje ke svému oblíbenému tématu – ultramontanismu. Hoensbroech měl na mysli převážně dva aspekty problému: jednak chtěl dokázat, že ultramontanismus nemá nic společného s křesťanstvím, a pak – jak se proti němu lze postavit.
343 Hans Delbrück (1848-1929) byl jedním z prvních historiků vojenství, který odmítal pojmout dějiny vojenství jako izolovanou záležitost a dával je do kontextu s politickými, právními i sociálními dějinami. Byl také poslancem pruského parlamentu a říšského sněmu. Přes konzervativní zařazení býval nazýván „katedrovým socialistou“.
106
Upozorňuje na to, že kněžská hierarchie a svátost oltářní jsou v historickém kontextu vnitrocírkevního vývoje zcela opodstatněné a nutné, což ovšem neznamená, že se musejí angažovat v rámci světské moci. Kněz v jakékoli funkci je v prvé řadě prostředníkem mezi člověkem a Bohem a samozřejmě má i organizační poslání, ovšem v institucích s náboženským posláním. Jeho zneužití k světským záležitostem má více důvodů: papež se po likvidaci římské říše záhy stává mocným a uznávaným mužem západní části Evropy – to s sebou neslo řadu pokušení a také obecný dojem, že papež je vlastně nástupcem římského císaře. To vše by však nestačilo, kdyby světská moc těmto tendencím nevycházela vstříc. Bylo by povrchní věřit, že lze náboženství od politiky zcela odtrhnout, avšak nesmí dojít k tomu, že je od politiky odtrhnout nelze vůbec. Jak se však s ultramontanismem vypořádat? Stát musí papeži odepřít vše, co nesouvisí s náboženstvím, a netřeba se obávat koncentrovaného nepřátelství celého světového katolického společenství, jak dokazuje příklad Itálie, která dokázala v rámci risorgimenta papežský stát výrazně omezit. Papežská moc je však pouze vrcholem problému. Je potřeba takto postupovat i proti arcibiskupům, biskupům etc., přičemž sebe sama Hoensbroech shledává za znalce, který může svým dílem pomoci otevřít oči i prostému katolíkovi, kterému boj proti ultramontanismu může zpočátku být proti srsti. Ultramontanismus považuje také za větší mezinárodní nebezpečí než je sociální demokracie. V dalším ze svých textů Hoensbroech odpovídá na kritiku prvního dílu své knihy o papežství.344 Časopis německé katolické strany Zentrum-Germania si s odsudkem díla pospíšil, jednalo se v podstatě o předrecenzi a opírala se o tezi, že pokud Hoensbroech nepopře citace z Bible o povolání Petra, nemůže zpochybnit cokoli o roli papežství. Ten oponuje kritickým rozborem církevních dějin, rolemi jednotlivých papežů se zvláštním zřetelem na inkvizici apod. Argumentuje také definicí papeže v kanonickém právu – kde odmítá překlad, který vede k interpretaci, že papež na Zemi je víceméně Bohu roven. Hrabě Hoensbroech rovněž reagoval na případ Leo Taxila.345 Jestliže pro hnutí Pryč od Říma v širším smyslu byli symbolem všeho zlého jezuité a redemptoristé, pak pro katolickou církev to byli svobodní zednáři.346 Pius IX.
344 Paul von HOENSBROECH, Ultramontane Kritik, in: Preußische Jahrbücher, hrsg. von Hans Delbrück, XIX Bd., Berlin 1901, s. 65-90. 345 Paul von HOENSBROECH, Das Papstum in seiner sozialkulturellen Wirksamkeit, 1901. 346 Katholiken zur Wehr!, c. d., s. 16 „… im vorigen Jahres zu Paris stattgehabten internationalen Freimauerkongresses, bei welchem ein gemeinsames, internationales Vorgehen gegen die Kirche in aller Form proklamiert wurde ….“ („… na loňském kongresu svobodných zednářů v Paříži byl proklamován společný mezinárodní postup proti církvi …“).
107
Francouzský dobový plakát ke spisku Leo Taxila
Francouzský dobový plakát ke spisku Leo Taxila
je roku 1873 znovu důrazně odsoudil, papež Lev XIII. proti nim vydal encykliku.347 Tou se nechal inspirovat Leo Taxil, spisovatel, který církvi dodával fiktivní materiály o zednářském spiknutí, o jejich údajných praktikách. Byly s potěšením přijímány do té doby, než 19. 4. 1897 Taxil přiznal, že si vše vymyslel.348 Leo Taxil pravým jménem Gabriel Jogand-Pagès (1854 Marseille – 1907 Sceaux), katolicky vychován, pak se stal volnomyšlenkářem a krátký čas i svobodným zednářem. Nechal se inspirovat encyklikou papeže Lva XIII. proti svobodným zednářům (Humanum genus 1884) a začal se vydávat za obráceného zednáře, přičemž líčil smyšlené praktiky zednářů – zjevení ďábla, čarodějnictví, satanský kult apod. s tím, že toto vše zažil. Církev se nadchla a vzala jeho romány smrtelně vážně. Roku 1896 Kölnische Volkszeitung začala poukazovat na nepravděpodobnost jeho příběhů. Taxil stačil ještě na protizednářském kongresu v Tridentu sehrát roli korunního svědka, ale již následujícího roku se v Paříži k mystifikaci přiznal.
347 Srv. www.tp.syncos.de/beziehungspr./taxilbiogr.htm. – aktuální stav únor 2003. Nejsem si jista, že Taxilovy spisy byly předlohou Protokolů sionských mudrců – srov. Die Habsburgermonarchie IV, c. d., s. 154, pozn. 209. 348 NITTEL: Los von Prag und Rom, c. d., s. 19 n. K této problematice existuje bohatá literatura v knihovně Deutsches Freimaurermuseum v Bayreuthu.
108
Symbolem všeho jezuitského zla v oblastech dominantně osídlených Němci byl už častěji citovaný Bohosudov /Mariaschein, poutní místo mezi Teplicemi a Ústím nad Labem na úpatí Krušných hor. Setkali jsme se s ním například v příběhu Ambrose Opitze, který zde studoval, zdejší jezuité i jejich gymnasium výrazně ovlivňovali dění v kraji. Bohosudov byl poutním místem již před Bílou horou, někteří kladou jeho vznik do let 1421-1443349 s tím, že zde byl v místech, kde došlo k popravě zajatých křižáků po bitvě Na Běháni roku 1426, postaven jezuitský kostel s klášterem. Pojmenování Bohosudov-Mariaschein se používá až od roku 1670.350 Jezuité se aktivně účastnili protireformace a snažili se působit i na česko-saském pomezí Krušných hor. Po zrušení řádu 1773 museli Bohosudov opustit. Vrátili se s roku 1853 již s žáky chlapeckého semináře, který byl litoměřickým biskupem Augustinem Bartolomějem Hillem založen v roce 1851 v Polici nad Ploučnicí. Zdejší kolej byla přestavěna, čímž bylo možné rozšířit i školu. V šedesátých letech biskup Wahala zpřísnil podmínky pro studium kněžství a začal vyžadovat od všech adeptů maturitu, což způsobilo, kromě dalších faktorů, pokles zájmu o duchovní službu.351 Známí a velice aktivní byli i dva jezuitští kazatelé, krušnohorský rodák Viktor Kolb352 a Heinrich Abel,353 nazývaný „apoštol vídeňských mužů“ – s těmi se ještě potkáme v souvislosti s cestami německých pastorů v rámci podpory hnutí Los von Rom. Viktor Kolb (1856–1928), narodil se v Potůčkách/Breitenbachu, výrazně se angažoval v Piově spolku (Pius-Verein), což byl všeobecný katolický říšský tiskový spolek (Reichs-Presseverein) založený 1905. Zemřel ve Štýrském Hradci. Heinrich Abel (1843 Pasov – 1926 Vídeň), syn vrchního celního inspektora a synovec bavorského ministra Karla von Abel. Abel studoval v Pasově, Freisingu, Innsbrucku, kde se roku 1863 stal jezuitou a roku 1874 přijal kněžské svěcení. Do roku 1890 působil hlavně na gymnasiu v Kalksburgu u Vídně jako duchovní studentů. Od roku 1891 působil přímo ve Vídni a založil tam první mariánské kongregace. Organizoval velkolepě koncipované mužské poutě do Mariazell a Klosterneuburgu. Díla: Zurück zum praktischen Christentum, 1900;4 Der katholische Mann, 1923; Wie ich Jesuit wurde, 1926.
349 Jan ROYT, Obraz a kult v Čechách 17. a 18. století, s. 214. 350 Umělecké památky Čech 1, c. d., s. 92. 351 Srv. např. Mariaschein und Umgebung. Mit einer kurzen Skizze der Geschichte von Mariaschein (vom Hofrat Dr. H. HALLWICH), einer Angabe der Sehenswürdigkeiten des Ortes, sowie Beschreibung der Geiersburg samt Plankskizze (von Dr. Gustav E. Neubner) und einer Tourenkarte nebst Erläuterung (von G. H. Süß), hrsg. vom Zweigverein Mariaschein des Töplitzer Gebirgsvereines, Aussig 1906. Též Festnummer zum 75jährigen Bestande des Mariascheiner Knaben-Seminars, 1. Jg., Nr. 3, Mariaschein, September 1926. 352 Die Habsburgermonarchie IV, c. d., s. 213. 353 Tamtéž: s. 194.
109
Bohosudov, svatý obrázek ze druhé poloviny 19. století
110
Redemptoristé se díky svému rostoucímu vlivu zejména v Rakousku dostali na stejný stupeň obliby jako jezuité. Jejich zakladatel Alfons Maria di Liguori 354 se pak v kruzích jsoucích v opozici proti ultramontanismu stal navíc nejvzývanějším symbolem tmářství. Alfons Maria di Liguori (redemptoristé dle něj zvaní také Liguoriani) 355 se narodil 1696 v Marianelle u Neapole v rodině nižšího šlechtice – zemřel 1788. V první polovině 18. století se snažil o misie mezi obyčejným lidem zejména v Neapoli. V roce 1749 Řím aproboval řádová pravidla, ale již od roku 1743 stál Liguori v čele Congregatio Sanctissimi Redemptoris jako jeho generál, v letech 1762–1775 byl biskupem Sant Ágata dei Goti u Salerma. Roku 1816 byl Alfons de Liguori Piem VII. blahoslaven, roku 1839 Řehořem XVI. svatořečen a roku 1871 byl zařazen mezi církevní otce.
Liguori byl nesmírně zbožným člověkem, věnoval se jednak morální teologii (zejména Theologia moralis se stala v románských zemích populární) a mariánským spisům. V otázkách mariánské zbožnosti diskutoval i s jansenisty.356 Morální teologie ovšem v Liguoriho době neznamenala teologii, představovala spíše příručku pro zpovědníky s radami pro duchovní praxi, vědou se stala až počátkem 19. století, kdy vzniká pastorální teologie. Od počátku 19. století se stal odstrašujícím příkladem tzv. neněmeckého ultramontanismu. Ani pro některé k ultramontanismu inklinující německé katolíky nebyl Liguori přijatelný. To se v průběhu 19. století změnilo a naopak se stává osobností se zvláštní autoritou. Pro racionálně zaměřenou měšťanskou společnost zůstává ovšem při starém. Jeho morální teologii považují za pokryteckou záležitost, v podstatě za sbírku návodů k nemravnostem v rámci zpovědi (která je též odsuzována) a mariánské spisy za vrchol pověrečného myšlení. Jeden z protivníků Liguoriho a redemptoristů, bavorský liberálně katolický říšský rada a pozdější ministr Ludwig kníže Oettingen-Wallerstein (1791-1870), s gustem uváděl jeden z příběhů z Glorie di Maria: dva studenti navštívili nevěstinec, jeden z nich byl zavražděn ďáblem a ihned odnesen do pekla, druhý se zachránil díky tomu, že se po svém návratu, pravda „mechanicky a napůl ve spaní“, pomodlil několik Ave Maria.357
354 Robert AUBERT: Die Fortführung der katholischen Erneuerung in Europa, in: Handbuch der Kirchengeschichte, Bd. VI/1, c. d., s. 445-447. 355 Vyčerpávající informace o A. Liguorim a redemptoristech srv. WEIß: Deutsche oder römische Moral, c. d. 356 ROYT, Obraz a kult v Čechách 17. a 18. století, c. d., s. 214. 357 Alfons Maria von LIGUORI, Die Herrlichkeiten Mariens, 2 Bde., Regensburg 1842, 1846 (= Sämmtliche Werke des heiligen Alphons Maria von Liguori, aus dem Italiänischen übertragen von P. Marcus Andreas Hugues, 1. Abt., Bd. 4).
111
Redemptoristé naopak se morální teologii věnovali nadále, stejně tak prosluli dlouhými zpověďmi a jejich oponentům v rakouské monarchii, jak již bylo řečeno, byl trnem v oku i jejich rostoucí vliv v rámci státu. Liguoriho intenzivně prosazovali také jezuité 358 . V souvislosti s bojem o Liguoriho je třeba také zmínit jméno Roberta Graßmanna. Kdo to byl Robert Graßmann? Robert Graßmann359 (1815-1901), bývalý gymnasiální učitel, posléze knihkupec a tiskař ze Štětína, roku 1893 vytáhl do boje proti ultramontanistům různými spisky,360 ty vycházely ve vysokém nákladu. Zejména se však zaměřil na Liguoriho morální teologii. Katolická církev se ostře ohradila, například ve Wiener Reichspost 10. 5. 1898 vyšel článek pod názvem Dumm und Gemein (patrně z pera nějakého redemptoristy), kde je Graßmannovi kromě jiného vysvětlováno, že se u Liguoriho nejednalo o teologický spis, ale o praktickou příručku pro zpovědníky, a že jeho pokusy o překlad textů z latiny do němčiny, jež vyšly pod názvem Auszüge aus der Moraltheologie des heiligen Alfons von Liguori, jsou mizerné. Opitzův list uvedl také několik ukázek Grassmannova překladu s originálem.361 Vycházely i katolické agitační brožurky z opačného pólu. Autorem jedné z nich je Nikolas Racke.362 Je zaměřena nejen proti brožuře Roberta Graßmanna a všem výpadům proti Liguorimu, ale zároveň obhajuje katolické svátosti, obsahuje i výpady proti hnutí Pryč od Říma, které považuje za pokračování bismarckovského „kulturkampfu“ ze sedmdesátých let. Rovněž se lakonicky vyjádřil k rozruchu, který způsobilo vypovězení evangelických pastorů, angažujících se ve službách Pryč od Říma, rakouskou vládou – v podstatě se u rakouských Němců jedná o velezradu – „wir wollen von Österreich los, wir wollen zum Deutschen Reich, und jeder ist ein Esel, der heute in Österreich noch Patriot ist“.363 Racke cituje kvůli odstrašení čtenářů různé texty Los von Rom, například Hört ihr’s Pfaffen? Tausendfältig / Schallt ein Rufen:„Los von Rom! / Zitternd lauscht der altersswache / Greis im stolzen Petersdom.// Nicht mehr sei in Geistesknechtschaft / Unser Volk, im frommen Mahn / Jesuit’schen Herrschgelüsten / Unterthan, dem Vatikan. // Nicht im fremdem Geiste denkt es, / betet nicht latein’schen
358 AUBER: Die Fortführung, c. d., s. 447. 359 WEIß: Deutsche oder römische Moral, c. d., s. 179-211 360 Například pod názvem Auszüge aus der von den Päpsten Pius IX und Leo XIII ex cathedra als Norm für die römisch-katholische Kirche sanktionierten Moraltheologie für die Sittlichkeit der Völker. 361 Österreichische Volkszeitung, 1. 2. 1901, Nr. 5, Jg. 27, s. 9. 362 RACKE, Drei Reden, c.d., s. 42. 363 Tamtéž. „Chceme pryč od Rakouska, chceme do Německé říše, a každý, kdo je v Rakousku ještě patriotem, je osel“.
112
Spruch – / Deutsch empor zum Himmel halle, / Deutsch Gebet und deutscher Flucht.364 A obzvlášť rád opakuje heslo přímo bojové: Haut wacker, seht die schwarzen Schädel klaffen / Der goldene Freiheistsmorgen winkt! / Zum Land hinaus und nieder mit den Pfaffen!“ Ty, co se k hnutí hlásí, považuje za nábožensky odrodilé jedince. 365 Upozorňuje také na zneužívání již zmíněného falza týkajícího se jezuitů, tzv. tajnou instrukci – Monita secreta, jak ji znovu předestřel gymnasiální učitel Julius Hochstetter.366 Autor pochopitelně nemá rád liberály ani sociální demokraty, upozorňuje ovšem na skutečnost, že v případě antikatolické propagandy se u socialistů jedná v podstatě o ateistickou propagandu, což je pak pozoruhodné, je-li užita hnutím Pryč od Říma. Stejně tak zesměšňuje Schönerera za jeho pohanské sympatie367 a naopak upozorňuje na „špičkové“ a všeobecně proslulé kazatele Abela Kolba, vřelý bratrský pozdrav dle jeho mínění rovněž zasluhuje Karl Lueger. Také se domnívá, že díky následníkovi trůnu Františku Ferdinandovi není katolická věc v Rakousku zcela ztracená.368 Roku 1899 byla na Graßmanna podána žaloba pro „Vergehen gegen die Religion in Zusammenhang mit einem Vergehen wider die Sittlichkeit“ (Pro přečin proti církvi v souběhu s přečinem proti mravopočestnosti), byl sice osvobozen, ale spis byl zakázán v celém Německu, což potvrdil německý říšský soud roku 1901, kdy také Graßmann umírá. Graßmann získal řadu obhájců, nejznámějším asi byl princ Max von Sachsen, stanovisko zaujal i hrabě Hoensbroech, který byl přece jen školeným teologem, takže na jedné straně sice Graßmanna pochválil, na straně druhé však napsal, že materiál nezvládl. Hlavní inicativu v propagaci Graßmannových názorů převzal jeho syn Gustav. Anton Eisenkolb a Franko Stein dokonce kvůli Graßmannovi interpelovali. Štýrský katolický poslanec, svobodný pán z Morsey, na to reagoval, že hnutí Pryč od Říma je secese od církve a tím také „od katolické dynastie a na katolickém základu vybudované Říše,“ načež Eisenkolb odpověděl, že se nejedná o katolické náboženství, ale klerikální ultramontánní systém, jak je to zjevné na katolické zpovědní praxi s tím, že katoličtí zpovědníci vedou řeč bordelů. Pokračoval pak tématy, která měla málo co do činění s diskusí, například o popravě M. Jana Husa. Nato katolický poslanec August Etz nazval všeněmce za Bordellritter, ti odpověděli, že svatý Liguori je rytíř z bordelu, čímž „oslavili zásadní vítězství“.
364 Tamtéž: s. 43. Slyšíte kněžoura? Tisíckrát zní hlas: Pryč od Říma!/ Naslouchá mu třesoucí se stařec v pyšném chrámu Petrově/ už nikdy víc duchovní područí/ jezuitské panské choutky/ vatikánské poddanství// národ náš nesmýšlí v cizím duchu/ nemodlí se latinsky-/ němčina zní přímo k nebi/ německá je modlitba a německý je útěk. 365 Tamtéž: s. 72. Udatní, vizte černé lebky praskat/ zlaté jitro svobody kyne zemi/ pryč s kněžoury! 366 Tamtéž: s. 51. 367 Tamtéž: s. 73-74. 368 Tamtéž: s. 59.
113
Karl Hermann Wolf ve své Ostdeutsche Rundschau píše o „Liguoriho svinské morálce“, Julius Antonius a Anton Eisenkolb jej stavěli do protikladu k Lutherovi,369 na katolické straně se ozvali další zastánci Liguoriho – například P. Franz Mair, docent na redemptoristické vysoké škole v Mauten a zejména oba proslulí jezuitští kazatelé Viktor Kolb a Heinrich Abel. Abel však nepřevzal Liguoriho pojetí mariánské zbožnosti.370 Významným momentem pro záchranu upadajícího řádu bylo, když do něj 1784 vstoupil moravský rodák Klemens Maria Hofbauer (1751-1820).371 Jeho charisma, neúnavné působení a schopnost získat schopné spolupracovníky z něj učinily katolického reformátora, který daleko překračoval meze řádu. Císař František I. sice nepodporoval osvícenské reformy, nicméně vliv na církev si hodlal ponechat, a tak byl ochoten Hofbauerovy aktivity podporovat jen do jisté míry. Řád se v Rakousku etabluje až krátce po Hofbauerově smrti – ten zemřel 15. března 1820 a řád byl císařem povolen 19. dubna téhož roku. Vedení řádu převzal po jeho smrti Joseph-Amand Fidèle Constantin Passerat, který se Hofbauerovi ani vzdáleně nemohl rovnat, nicméně měl smysl pro praktickou politiku. Od té doby vliv řádu v rakouské monarchii rostl a začal i tzv. „druhý život“ Hofbauerův – stal se symbolem ultramontánní politiky v církvi. V roce 1848 museli redemptoristé dokonce na čas monarchii opustit.
FILIPOV S redemptoristy je spojeno i místo „mariánského zázraku“ – Filipov. Jsou teologové, kteří tvrdí, že rokem 1836.372 Začátkem je Rue du Bac 1830, pak La Salette 1846, Lourdes 1858, Fatima 1917 a také Filipov – 1866, místo, které snad mezi válkami bylo více navštěvované než Lourdy. Z teologického hlediska jsou kategorie zázraku, zjevení velice složitou záležitostí, která v podstatě překračuje naše zkušenosti.373 Mariánská zjevení byla také využita k celocírkevním akcím, posvěceným často papežem. Tak byl například zaveden svátek Zjevení neposkvrněné Panny Marie (Lurdské), později upraven na památku Panny Marie Lurdské apod.374 Ovšem následný gejzír lidové zbožnosti, masové poutě umožněné novými možnostmi cestování v 19. století, též odrážejí frustraci z racionality života zejména v městských aglomeracích, ztráty tradičních jistot a hodnot, jsou hledáním emocí
369 Julius ANTONIUS und Anton EISENKOLB: Liguori oder Luther?, Wien 1901 370 WEIß: Deutsche oder römische Moral, c. d., s. 179-211, s. 279. 371Erwin DUDEL: Klement Maria Hofbauer, Kostelní Vydří 2001. 372 Maria HONAUER: Katholische Wallfahrt und Marienerscheinungen: eine mentalitätsgeschichtliche Untersuchung, Dipl. Uni Wien 1990, s. 1. 373 RAHNER, VORGRIMLER, Teologický slovník, c. d., s. 411-416. 374 ADAM: Liturgický rok, c. d., 207.
114
Bazilika ve Filipově, pohlednice kolem roku 1910 v moderním světě. A také církev sama plně využívá prostředků masové kultury, která vzniká, transformuje ji do masové religiozity. V praxi to znamená zjednodušení rituálů, časté bohoslužby, intensivní přijímání …375 . Filipovské zázračné uzdravení, které koncem šedesátých let vzbudilo velkou diskusi, mělo následující průběh.376 V noci z 12. na 13. leden 1866 se u smrtelně nemocné Magdaleny Kadeové zjevila P. Marie celá v bílém se zlatou korunkou a pravila „milé dítě, nyní již se to hojí“ – od té doby Magdalena Kadeová necítila žádné bolesti a záhy byla zcela uzdravena. Zázrak se ihned roznesl, domek bylo prý třeba hlídat před útoky tisku. Již 7. března začala zasedat vyšetřovací komise litoměřického biskupa, která vytvořila během týdne 48stránkový text a zázrak uznala.377 Další vývoj vzal do svých
375 K tomu srv. např. Michel N. EBERTZ: Volksfrömmigkeit in Europa. Beiträge zur Soziologie popularer Religiosität aus 14 Ländern, München 1986 a Moderne als Problem des Katholizismus, c. d. 376 Filipov zvaný Lurdy severních Čech dle starších záznamů znova sestavil F. K., farář v Práchni diecése litoměřická, Filipov 1932 je asi nejobsáhlejší práce. Další katolické brožurky, které se mi dostaly do rukou: P. Alf. HOPPE: Die Gnadenstätte Maria Philippsdorf in Nordböhmen, P. R. MATIG: Zum 60- jährigen Jubiläum von Philippsdorf; P. P. HATTWICH: Philippsdorfer Gebetbuch. Naposledy pak vyšla česko-německá brožurka na toto téma v roce 1991, jež je však skoro doslovným opisem textu prácheňského faráře – Marie Rút KŘÍŽOVÁ, Benno BENEŠ: 13. 1. 1866. Philippsdorf. Filipov, Praha 1991 377 Celý souhrn dobových článků vydalo liberálně orientované nakladatelství Heinrich Pfeifer Die wunderbare Heilung der M. M. Kade in Philippsdorf bei Georgswalde. Eine Sammlung der über diese Begebenheit erschienen Schriftstücke, Rumburg 1866. Zde je otištěna i autentická úřední vikariátní zpráva o tomto zázraku.
115
rukou především jiříkovský kaplan Storch. Světnička, kde došlo k uzdravení, byla přeměněna v kapli a záhy padlo rozhodnutí stavět kostel. Kostel se začal stavět roku 1870 a byl, ne bez problémů, dokončen za patnáct let.378 Na zázrak však byly i jiné názory. Již rumburské nakladatelství Pfeifer (zde se vyučil Eduard Strache), které vydalo celý souhrn tiskových ohlasů a zpráv na dané téma, projevilo jistou skepsi v závěrečné ediční poznámce. Jednak tu byla skepse medicínská – diskuse se točila kolem toho, zda nemoc byla opravdu tak zlá, a do jaké míry může nemoc zjitřit fantazii … Zde přilil olej do ohně jeden ze dvou lékařů, kteří znali stav Kadeové, protestant Ulbrich z Georgswalde – Jiříkova (druhý, dr. Grülich z Neugersdorfu snad svou výpověď nezměnil). Nejprve údajně potvrdil možnost zázraku, posléze však vše v Oberlausitzter Dorfzeitung zrelativizoval s tím, že Kadeovou delší dobu neviděl, že nemoc nebyla tak zlá (o jakou nemoc se jednalo, se však nedozvíme), on jí předepisoval mast, jejíž pozitivní účinky se definitivně mohly projevit právě v onu noc.379 Pak tu existovala část společnosti, která principiálně o zázracích pochybovala – považovala Filipov pouze za další důkaz katolické zatemněnosti.380 Dne 8. 10. 1885 do Filipova přišli redemptoristé – P. provinciál Andreas Hamerle a patres Ant. Wiethe, Joh. Hofmann a bratr Peter Liner a začali budovat klášter. Poutní chrám byl samozřejmě zasvěcen P. Marii, postranní oltáře byly zasvěceny patronu a zakladateli řádu sv. Alfonsu z Liguori a sv. Klementu Maria Hofbauerovi. Zachováno bylo prkno z domku Kadeové a na místě, kde došlo ke zvěstování, byl do země posazen čtyřhranný kámen z bílého mramoru se slovy „Mé dítě, nyní se to hojí.“ Poutní místo získávalo na věhlasu, kaplan Storch vedl narůstající záznamy o zázračných uzdraveních, rozvíjel se i klášter. Ze zdejších redemptoristů na věhlasu získal P. Rektor Gerhard Diessel (1894-1898), který sepisoval řádové texty a P. P. Johannes Polifka (1897-99), ten se věnoval mariánským spisům. V kraji Filipov velmi podporoval mariánsky zaměřený Ambros Opitz spolu s biskupem Wenzelem Frindem a také se zde angažoval arciděkan Josef Gross z Falknova (Sokolova), od roku 1910 litoměřický biskup. Zachovány jsou vzpomínky filipovského redemptoristy Sebastiana Waldnera, který popsal řadu oslav církevních svátků ve Filipově na přelomu století. Pro ilustraci několik úryvků, i v nich lze vidět, jak diskuse kolem Liguoriho byla živá.381
378 Při příležitosti 60. výročí zjevení P. Marie filipovský chrám získal titul Basilika minor rozhodnutím papeže Pia XI., který jako papežský nuncius v roce 1920 Filipov sám navštívil, vznikla též proslulá filipovská píseň. 379 Die wunderbare Heilung, s. 26-27 – zde jsou články z Oberlausitzer Dorfzeitung přetištěny. 380 P. Sebastian WALDNER: Die Nordböhmische Lourdes – Die Gnadensstätte Phlippsdorf, 1938. Rkp. – SOkA Děčín, Pozůstalost Sebastiana Waldnera 1884-1938, kr. č. 4, s. 26, který si zpětně stěžoval, že Filipov byl také vnímán jako bašta temnoty. 381 WALDNER: Die Nordböhmische Lourdes, c. d. s. 8.
116
Im Jubel- u. Festeskranze Die Deutschen Nordböhmens, obwohl mehr Verstandes- als Gemütsmenschen, lieben doch die äusseren Festlichkeiten. Sie bieten daher alles auf, um dieselben zu heben u. zu fördern. Natürlich wurde hier alljährlich am 13. Jänner das Erscheinungsfest der seligsten Jungfrau u. die gnadenreiche Heilung der Magdalena Kade, also die Entstehung des Wallfahrtsortes (1866) feierlich begangen. Der Diözesanbischof oder ein anderer hoher Würdenträger hielt dabei das Pontifikalamt, bisweilen auch die Festpredigt. Viele Tausende von Pilgern strömen, trotz der Winterkälte, zusammen. Doch wie viele andere Jubiläen u. Festfeiern sah Philippsdorf. Schon 2 Jahre nach der Ankunft der Redemptoristen wurde vom 25. – 27. September 1887 die Jahrhundertfeier des kostbaren Todes St. Alfonsens v. Liguori, Ordensstifters, Bischofs u. Kirchenlehrers, festlich begangen. Am Vorabende hörte man zum Zeichen des Beginnes der Festfeier Glockengeläute u. Böllerknall. An den Plätzen waren Triumphbögen aufgestellt, die Häuser mit Kränzen u. Blumen dekoriert, das Gotteshaus festlich geschmückt. Am St Josefsaltar war die Statue des hl. Alfonsus im Lichter- u. reichen Blumenschmuck angebracht. Jeder Tag wurde vormittags u. nachmittags gepredigt u. zwar über die Gottes- u. Nächstenliebe des Heiligen sowie über die Liebe zur seligsten Jungfrau u. zur heiligen Kirche. Ebenso war jeden Tag ein feierliches Hochamt. Am Schlusstag pontifizierte der Diözesanbischof Joh. Emanuel Schöbel. Hochderselbe wurde schon am Vorabend vom Dechant Storch u. P. Superior Wiethe sowie von der Gemeindevertretung u. den Spitzen der Vereine am Bahnhof Ebersbach ehrfärchtig empfangen; auch das österreichische Bahnpersonal war in der Festuniform erschienen. Langsam fuhr der Bischof durch Philippsdorf, begleitet von den Männern des Dorfes u. der Feuerwehr mit Musik, der Kirche zu. Hier erwartete ihn die Schuljugend mit der Lehrerschaft u. Geistlichkeit u. eine grosse Volksmenge. Er war über diesen herzlichen Empfang ganz überrascht u. hoch erfreut. Abends ehrte man ihn durch Musik u. Gesang. Tags darauf spendete er nach dem Pontifikalamte 8 Konvertiten das hl. Sakrament der Firmung. Nun kehren wir zu den früheren Jahren zurück. Da begegnen wir zunächst der Festfeier zu Ehren des neuen Seligen, Klemens Maria Hofbauer. Sie wurde durch ein Triduum vom 28.30. Semptember 1888 begangen. Aber schon am 27. Abends war die Eröffnung desselben durch Glocken geläute, Verlesung des Seligsprechungs …. u. feierlichen Segen. Die Statue des Seligen erstrahlte u. prangte auf dem St. Josefssaltar im Schimmer unzähliger Lichter u. herrlicher Blumen. Das Allerheiligste war alle 3 Tage ausgesetzt. Die Häuser von Philippsdorf waren mit Kränzen u. Fahnen geschmückt; an mehrern Stellen erhoben sich Triumphbögen. In diesem Festschmucke wurde der Hwst. Bischof Schöbel am 28. empfangen u. in die Kirche geleitet, wo er das Pontifikalamt zelebrierte. Am 29. pontifizierte der Apost. Vikar von Sachsen, Bischof Dr. Bernert u. am 30. Kanonikus Senior Demel von Leitmeritz. Den Gesang besorgte dabei der Reihe nach der Cäcilienverein von Warnsdorf, dann der von Leutersdorf in Sachsen u. endlich der Verein Harmonia von Philippsdorf. Die Festpredigten hielt der aus Insbruck berufene Missionär P. Johann Pichler, der schon durch seine lange, hagere Gestalt imponierte,
117
aber auch in seiner Rede- u. Vortragsweise den Zuhören entsprach. Der Andrang in diesen Tagen war massenhaft u. die Beichtstühle waren von Pönitenten umringt. Unvergesslich bleiben der hiesigen Gemeinde und allen Teilnehmern die Tage des 2. u. 3. August 1902, an welchen die Söhne des hl. Alfonsus von Liguori in glanzvollster Weise das Fest ihres Ordenstifters begingen. Schon das Jahr vorher wurde demselben bei gleicher Gelegenheit Sühne für die schändlichen Angriffe u. Verleumdungen geleistet, die ihm vonseiten einer schamlosen Presse, herauf beschworen durch die Schandbroschüre des berüchtigten Grassmann, zugefügt worden sind. Domkapitular Binder von St. Veit in Prag hielt das Pontifikalamt und der damalige Subprior Alban Schachleit(n)er O.S.B. aus Prag-Emaus die Festpredigt. Er zeigte in zündenden Worten den Kampf des Heiligen gegen die Sünde, den er durch seine Schriften und seine geistigen Söhne fortsetzt. Darum die Wut der Hölle und ihrer Helfershelfer. Die Gemeindevertretung und sämtliche Vereine nebst einer ungeheueren Volksmenge hatten sich an dieser Sühnefestfeier beteiligt. Indes noch grossartiger gestaltete sich dieselbe im Jahre 1902, die zugleich eine Dankfeier wurde; denn unterdessen hatte man dem Verfasser der Schmähschrift und seinen Mitläufern zu denen auch Hoensbroech gehörte, den Mund verstopft und die Feder gleichsam aus der Hand gerissen. Ersterer wurde sogar wegen sittlicher Vergehen vom Gerichte verurteilt…. (zvýraznění K. K.) 382 382 Český překlad: Ve vínek jásavý a slavnostní Němci v severních Čechách, ač více rozumově, než duchovně založení, přec si libují v okázalých slavnostech. Každoročně se zde 13. ledna slaví svátek zjevení nejsvětější Panny Marie a milostivého uzdravení Magdaleny Kadeové, tedy i vzniku poutního místa (1866). Diecézní biskup nebo jiný vysoký hodnostář slouží pontifikální mši a má slavnostní kázání. I mnohá jiná jubilea a slavnosti zažil Filipov. Již 2 roky po příchodu redemptoristů se konala 25.27. září 1887 oslava stého výročí velebné smrti svatého Alfonse z Liguori, zakladatele řádu, biskupa a církevního učitele. V předvečer svátku zněly zvony a střelba z moždířů. Postaveny slavobrány, domy ověnčeny, svatostánek slavnostně vyzdoben. Na oltář svatého Josefa byla postavena socha sv. Alfonse a bohatě ozdobena svícemi a květy. Každý den se konalo dopolední i odpolední kázání o lásce k bohu, bližnímu, Panně Marii i církvi svaté. Též byla každý den slavnostní mše svatá, kterou pak poslední den pontifikoval biskup Johann Emanuel Schöbel. Týž byl předešlého večera velkolepě přivítán děkanem Storchem a P. superiorem Wiethem, jakož i zástupci obce a spolků na nádraží v Ebersbachu; rovněž rakouský železniční personál se blýskl v parádních uniformách. S velkou slávou projel biskup Filipovem doprovázen venkovany a hasiči s hudbou až ke kostelu, kde jej očekávaly školní dítky s učiteli, duchovenstvem a velké množství lidu. Vřelým přijetím byl dojat a večer ještě poctěn hudbou se zpěvy. Den nato udělil po pontifikální mši svaté 8 konvertitům svátost svatého biřmování. Nyní vzpomeňme svátku nového světce Klementa Marii Hofbauera ve dnech 28.-30. září 1888. A opět – zněly zvony, předčítalo se svatořečení, udělovala požehnání. A opět – socha světcova spočinula na oltáři sv. Josefa v záři nesčetných svic obklopena květy. Byla tam celé 3 dny! Domy slavnostně vyzdobené, postaveny slavobrány, biskup Schöbel sloužil mši, též apoštolský vikář saský dr. Bernert… Zpěv obstaral mj Spolek sv. Cecilie z Varnsdorfu, z Leutersdorfu v Sasku a filipovský spolek Harmonia. Slavnostní kázání měl misionář P. Johann Pichler z Innsbrucku, který posluchačům imponoval svým přednesem i marciální postavou. Nával obrovský, zpovědnice nevychladly… Nezapomenutelné zůstávají dny 2. a 3. srpna 1902, kdy Synové sv. Alfonse z Liguori oslavili nejskvělejším způsobem zakladatele svého řádu. Už předešlého roku sloužili smírnou bohoslužbu
118
Nejen Filipov, ale i kapucíni v rumburské Loretě, kterou začal stavět počátkem 18. století kníže Anton Florián Liechtenstein,383 se podíleli na rozvoji lidové zbožnosti v kraji. S Loretou je spojena zejména slavnost, která se konala 2. srpna – Portiunkula, jež je spojená s osobou sv. Františka z Assisi. Pravidelně se jí zúčastnilo i mnoho poutníků ze sousední Lužice.384 Mariánskou úctu dále upevnilo vysvěcení zdejší kaple P. Marie Lurdské, ke kterému došlo 25. března 1881, na slavnost Zvěstování Panny Marie. Počet lidí, kteří se zúčastnili, měl být několik tisíc.385 Svou roli sehrála i drobnější poutní místa – v severních Čechách například Vilémov, Jiřetín pod Jedlovou apod. Srovnání s Filipovem si v tomto kontextu zaslouží další poutní místo, které od roku 1883 také spravovali redemptoristé – klášter na Hoře Matky Boží u Králík (Muttergottesberg bei Grulich), a to nejen srovnatelnou rolí řádu při rozvoji poutního místa a tím i jeho okolí, ale také v širších souvislostech vztahu katolické církve, politického všeněmectví a Los-von-Rom v rámci všeněmců.386 Poutě na vrchu zvaném Kahlenberg nad městem jsou zaznamenány od morové epidemie v roce 1636. Poutní místo nad městem vznikalo postupně a v prvé řadě z církevní, ne vrchnostenské iniciativy. V roce 1700 byla dokončena stavba rozsáhlého poutního kostela Nanebevzetí Panny Marie. Do roku 1710 vyrostl kolem klášter řádu servitů, který zůstal činný až do zrušení české provincie řádu v roce 1883. Mariánský kult, který tak úzce souvisí s Čechami druhé poloviny 17. století, se na několik příštích století zabydlel na Muttergottesbergu, jak byl přezván vrch Kahlenberg nad Králíkami. Zpočátku byl pěstován Řádem služebníků P. Marie, kteří měli navíc ve své
za odvrácení hanebných útoků a nactiutrhání, kterého se dopustil bezskrupulózní tisk a hanopis pověstného Grassmanna. Dómský kapitulár Binder od svatého Víta v Praze sloužil pontifikální mši a tehdejší podpřevor Alban Schachleit(n)er O.S.B. z pražských Emauz měl slavnostní kázání. V plamenné řeči vylíčil světcův boj proti hříchu, který prostřednictvím jeho díla a následovníků stále pokračuje. Nicméně ještě velkolepěji se titíž předvedli v roce 1902 u příležitosti děkovné slavnosti, protože tam ucpali ústa a vyrazili pero z ruky autoru hanopisu a jeho souputníkům, ke kterým patří též Hoensbroech. První zmíněný byl dokonce odsouzen soudem za přestupek proti mravům … 383Nataša STEINOVÁ: Rumburská Loreta čili marnost nad marnost a nic než …?, Rumburk 2000. 384 STEINOVÁ, Rumburská Loreta, c. d., s. 37 – Svatý František obnovil kapli sv. Marie Andělské v Porciunkuli poblíž Assisi a zde se mu zjevil Ježíš s matkou Marií a sv. František si tehdy u něj vyprosil, aby se dostalo odpustků všem, „kdož tam káti se budou“. Toto místo se pak stalo hlavním chrámem řádu. Papež Innocenc XII. nejen posvětil rumburskou Madonu, ale také rozšířil možnost získání odpustků na všechny dny v roce. Řehoř XV. na všechny františkánské kláštery, odpustková kongregace 1847 na každé vstoupení do chrámu Porciunkuly, nebo jiného chrámu či kaple františkánské …. 385 Tamtéž: s. 112. 386 Faktografii ke „Králíkům“ jsem převzala z textu pramenně velmi fundovaného příspěvku Marie MACKOVÉ, Klášter na Hoře Matky Boží u Králík, in: O! werthestes VatterLand! Kultur Deutschböhmens 17.-19. Jh. Zprávy Společnosti pro dějiny Němců v Čechách II/2003, s. 29-27.
119
Svatý obrázek z mariánského poutního místa Králíky
120
reguli správu poutních míst. V roce 1883 převzali klášter, a tím i správu poutního místa, redemptoristé.
Není samozřejmě pochyb o tom, že významná poutní místa ekonomicky podporovala své okolí (nejsem si ale jista, zda řád přitom programově myslel na své původní regule o podpoře venkovského obyvatelstva). Jak do Filipova, tak i k Matce Boží u Králík chodili na pouť jak Němci, tak Češi – například ve Filipově vydali příslušníci rodiny Kadeové, jež si zavedli cukrárnu, český „propagační materiál“, což jistě bylo v zájmu redemptoristů. Králický klášter nestál v centru tak vášnivých konfesních sporů jako Filipov se svým aktuálním zázrakem v sousedství starokatolického Varnsdorfu, zcela se jim nevyhnul, udržel si však patřičný odstup. Týkalo se to zejména dění v nedalekém městě Králíky, které může posloužit jako pozoruhodný příklad směsi ekonomických, konfesních a politických zájmů řešených poněkud schizofrenně. Když se kolem roku 1900 formovala v Králíkách skupina evangelíků, nebyl v jejích řadách prakticky nikdo z ekonomických elit města, kromě jediného člověka. A ten zbohatl při prodeji devocionálií mariánským poutníkům. Tento stav jen o něco málo později ovšem část soudobé žurnalistiky (Volkszeitung) glosovala ještě výrazněji. Podle ní noví evangelíci v Králíkách zaplňovali svůj nový kostel a přitom „drátovali“ věci prodávané katolickým poutníkům. Samo prosazování evangelického hnutí ve městě, které bylo baštou německých sociálních demokratů, je zajímavé, jedno z vysvětlení lze možná najít v pokusu konfesně výrazněji se vymezit proti zdejšímu spolku křesťanských textilních dělníků. A konečně – jestliže nebylo neobvyklé, že v dělnických domácnostech vedle sebe „žil Marx s Ježíšem“,387 proč také ne s Lutherem? V zájmu vlastní informovanosti o Los-von-Rom ve městě se několikrát obrátilo okresní hejtmanství na představitele redemptoristů z Muttergottesbergu. Ti svůj názor pochopitelně měli a také jej prezentovali. Pokud však okresní hejtman dr. Vojáček projevil zájem, aby patres, jako vlastně nejpovolanější k takovému hodnocení, pravidelně sledovali celé hnutí a informovali jej, byla reakce sice velmi zdvořilá, ale také jednoznačně zamítavá. Vývoj Los-von-Rom ve městě odpovídal standardnímu scénáři, jenž vrcholí v roce 1904 stavbou evangelického kostela za peníze z Německa. V dalších letech však rozvoj evangelické obce v Králíkách dostával trhliny. Zhruba od roku 1909 se začaly objevovat soudní žaloby, obviňující místní pastory z toho, že za přestup nabízejí určitý finanční obnos – 20 K v hotovosti. Což by podle platného právního řádu zřejmě nebyl kvalifikovaný důvod pro žalobu. Ten však již byl nalézán v tom, že tento slib následně, po splnění smluvních podmínek, nebyl splněn. Stálo by za další
387 Jaroslav SEIFERT, Všechny krásy světa, Praha 1982, s. 22.
121
výzkum, jednalo-li se o výjimku či o častější jev – konverzi za peníze v každém případě opravdu nelze vysvětlit jen chudobou zdejšího kraje. Nicméně značná část obyvatelstva Králík zůstala katolická, k nim patřil nejvlivnější a nejbohatší spolek ve městě – městští střelci. Pochopitelně docházelo ke střetům mezi evangelíky a katolíky – jedním z vrcholů byl konflikt z 18. 10. 1912, kdy se králickým katolickým spolkům podařilo doslova vykřičet protestní shromáždění místních evangelíků. Kromě jiného zde stáli sociální demokraté s Los-von-Rom proti katolíkům vedenými Franzem Schmidtem, předsedou křesťanského spolku textilních dělníků. Proti heslu hlavního řečníka „Uns gehört die Welt!“, postavili své vlastní „Hin zu Rom – hin zu Habsburg!“. Schůze skončila obrovským kraválem a přítomný zástupce okresního úřadu dal četnickou asistencí vyklidit velký i malý sál králické Střelnice a horké hlavy obou stran, mezi nimiž byly dost početně zastoupeny paní a dívky, zřejmě až do rána vychládaly v místních ulicích. Ani v této vyhrocené situaci se však králičtí katolíci nedovolávali přímo autority blízkých otců redemptoristů a jejich síla a sebevědomí vyrůstaly z vlastních základů. Ale spisek přece jen končí slovy „A měsíc osvětloval Horu M. Boží.“ S dodatkem „Bylo by dobré, kdyby tento krok byl dobrým začátkem ke sjednocení a vítězství katolické víry.“388 Jezuité, redemptoristé, ale také další řády se intenzivně věnovali lidovým misiím. Tak například v roce 1892 jich během roku bylo zorganizováno celkem 22. Průběh byl zhruba následující. Každý den v cyklu měl obsahovat dvě kázání. První den byl věnován zahájení, druhý den hned dětem, aby tyto ovlivnily rodiče. Další den byl určen ženám, aby působily na muže, pak přišli na řadu muži, panny a mládenci. Zde v severních Čechách byl obzvlášť oblíben P. Wenzel Lerch SJ., autor řady spisů, například Der Gottmensch Jesus Christus im katholischen Gotteshaus.389 Los-von-Rom v rámci všeněmců útočilo proti všem katolickým symbolům, což starokatolíci z pochopitelných důvodů nečinili. Věnujme se z tohoto pohledu jednomu z projevů Antona Eisenkolba – přednesl jej na všeněmeckém srazu v Aši roku 1901.390
388 SOA Zámrsk: fond Redemptoristé Králíky 1883-1950, kart. č. 5, sign. 43. Der erste offene Kampf der Katholiken von Grulich und Umgebung gegen die vereinten „Los-von-Rom“- Stürmer. Im Selbstverlage der Piusvereinsgruppe Grulich und Umgebung. 389 Archiv Biskupství Litoměřice: fond Consistorial-Currende der Leitmeritzer Diözese, 16/ 1893, s. 109-110. 390 Die Los-von-Rom-Rede des Abg. Dr. Anton Eisenkolb, c. d. a následně ovšem bylo na telefonický příkaz státního zástupce v Chebu toto vydání zkonfiskováno a další šíření projevu bylo v Rakousku zakázáno. Zachovaly se i další projevy – srv. General-Anzeiger für das Elbe und Bielatal. Deutsches Volksblatt für Stadt und Land. Nr. 135, 1901, 17. 11. Jg. 28, příloha – Rede des Abgeordneten Dr. Eisenkolb, General-Anzeiger für das Elbe und Bielatal. Deutsches Volksblatt für Stadt und Land. Nr. 44, 1901, 16. 4. , Jg. 28, s. 3.
122
Nejvděčnějším terčem jsou, jak již bylo zmíněno při jiné příležitosti, jezuité a redemptoristé, zejména Liguori.391 Ale pak vyjmenovává vše to, co nazývá pověrou – růžence, obrázky svatých, medaile sv. Petra a Pavla ap. Smích publika se ozývá, když se zmiňuje o relikviích, růžencích, škapulířích,392 o postu coby velkorysém podvodu apod. Znamení kříže nebudiž nikomu vytýkáno, není však nezbytné, natož aby hrálo roli, zda se křižujeme se svěcenou nebo bez svěcené vody.393 To je ovšem zajímavé, neboť právě Martin Luther kladl velký důraz na křižování, doporučoval je ráno po probuzení a večer před usnutím.394 Vzpomenul přitom svých gymnasiálních let v Chebu, kde toto vše ještě tehdy zdejší katecheta odsuzoval, dnes jsou jiné časy a zejména katechismus obsahuje v koncentrované podobě tuto, dle něj, směs pověr a pohanství. Zásadně odmítá poutní místa (jmenován je Filipov) a zázraky se s zdůvodněním, „als ob Maria die Mutter Gottes sei, während es doch keine Mutter Gotes gibt, weil Gott keine Mutter hat und haben kann“.395 Podobně napadá celou mariánskou literaturu. Marie není uznávána jako trestající či konající zázraky, ale jako matka naší spásy, symbol mateřství a ženskosti. Marie v žádném případě nesmí zastupovat Boha, jak by doplnil farář Bleckmann pomocí vtipu z prusko-rakouské války v roce 1866, kdy měl František Josef I. P. Marii prosit o přímluvu, ta mu však odpověděla, že je pozdě, že pruský král se obrátil k Bohu rovnou a ten jeho prosbu o vítězství přijal.396 Útočí i proti mnichům s tím, že považuje za nemravné, aby tito snad měli lepší místo v nebi, zvláště když na rozdíl od ostatních lidí nemají žádné starosti. Dále cituje profesora Johanna Josepha Görrese a Josepha Bautze397 s dalšími, kteří přednášejí
391 Die Los-von-Rom-Rede des Abg. Dr. Anton Eisenkolb, c. d., s. 4, 7. 392 Tamtéž: s. 9-11. 393 AM ÚL: fond Archiv fary německé evangelické církve Chabařovice, Přílohy k farní kronice, Aufruf an das deutsche Volk, inv. č. 26 a, evid. č. 10. 394 Adolf ADAM, Rupert BERGER: Pastoralliturgisches Handlexikon, Leipzig 1982, s. 289. 395 Tamtéž: s. 5. „nemůže být Marie Matkou Boží, když žádná Matka Boží neexistuje, protože Bůh žádnou matku nemá a ani mít nemůže.“ 396 BLECKMANN: Evangelisten-Fahrten, c. d., s. 21. 397 Winfried BECKER: Der lange Anlauf zur Christlichen Demokratie. Joseph Görres und andere Interpreten im 19. Jahrhundert, in: Christliche Demokratie in Europa. Grundlagen und Entwicklungen seit dem 19. Jahrhundert, hrsg. von Winfried Becker und Rudolf Morsey, Köln – Wien 1988 s. 1 – 27. Johann Joseph von Görres (1776-1848) nejprve prožil fázi odklonu od tradice a víry, v Prusku mu hrozilo zatčení za spis Teutschland und die Revolution, proto uprchl s rodinou do Alsaska – tam a ve Švýcarsku objevil živou lidovou církev a roku 1824 se definitivně vrací ke katolické církvi. V roce 1827 byl povolán Ludvíkem I. do Mnichova jako profesor dějin a literatury. Tehdy také začal bojovat proti neoabsolutismu a liberálnímu měšťanstvu, neboť se domníval, že pochopil politickou roli náboženského svědomí a doufal v budoucí podíl svědomí lidu na vládě. Za církvi nebezpečné elementy vnímal především komunismus. Je často chápán jako „otec“ křesťanské demokracie v Německu. Joseph Bautz (1843-1921) působil v Münsteru, zde byl od roku 1892 profesorem pro apologetiku a dogmatiku. Proslul svými spisy o „onom světě“ – například o očistci, ve kterých se opíral o scholastiku.
123
o ďáblovi, jeho formách a exorcismu, což byl nový důvod k nezřízenému veselí. Zde je třeba dodat, že zejména v případě Görrese cituje vskutku odborníka – je ve své době považován za jednoho z největších diabologů.398 Eisenkolb dodává – evangelíci stejně přijdou do pekla. Shrnutí je následující – nejedná se však o boj proti křesťanství! Všeněmci věří na syna Božího, jenž je dovede k Otci. Jedná se o boj proti ráně morové, římské církvi.
VIZITACE NĚMECKÝCH EVANGELICKÝCH FARÁŘŮ V HABSBURSKÉ MONARCHII Němečtí evangeličtí faráři, kteří již byli zmíněni, jezdili do habsburské monarchie nejen podpořit ideově evangelíky z Los-von-Rom, ale zkontrolovat, jak se využívají peníze ze sbírek a v neposlední řadě se chtěli seznámit s katolickou realitou, což posléze patřičně propagandisticky využili, ať již v přednáškách nebo v církevních časopisech či samostatných brožurkách. Rakouská monarchie v jejich pohledu představuje dekadentní obraz spojení „oltáře a trůnu“, přičemž katolická církev pochopitelně stojí v popředí zájmu – důraz je kladen na její pompéznost a bohatství. Katolická církev všude rozprostírá svou železnou ruku, zevnitř však hnije, konstatuje farář Blanckmeister z Drážďan – v zemi si připadá jako v Číně, v pohanském ovzduší, místo vanutí svatého Ducha nalézá pouze mlhu kadidla.399 Kde by se to dalo lépe ověřit, než ve Vídni? Ve Vídni, „baště klerikalismu“, nalézá dle očekávání duchovní atmosféru hodnou středověku, dokonce až desátého století. Opakuje se obraz tmy, pasivity a falše – všeobecná duchovní temnota je vystřídána temným svatoštěpánským dómem, žena modlící se zde u zamřížovaného zázračného obrazu P. Marie neví nebo si nepřipouští, že se modlí u kopie, litanie kněží ve Votivním kostele jsou odpudivé a odehrávají se před nehybnými postavami v lavicích – to vše je v protikladu k „živé víře“ protestantské, jež je neustále občerstvována bezprostředním slovem Božím z Písma. Vrcholem všeho je setkání s všeobecně známým jezuitou Abelem. Jezuita, křesťanský sociál, „přítel pátera Deckerta, který napsal spisek o Lutherově sebevraždě“, Heinrich Abel v rámci svého kázání v kostele sv. Augustina organizoval jednu ze svých mužských poutí do Mariazell, které každoročně připravoval od roku 1892.
398 Srv. znalce této problematiky spisovatele Jorise Karla HUYSMANSE: Félicien Rops, Praha 1912, s. 43-44 – je zde citován i Görresův obraz ďábla z jeho knihy Christliche Mystik „Je dlouhý a černý, má nezřetelný a vyšeptalý, ale hlomozný a strašný hlas … jeho vlasy jsou zježeny … má na bradě kozlí vous …“. 399 Pfr. BLANCKMEISTER: Römisches Kirchentum und evangelische Regungen in Österreich. Reisebeobachtungen, in: Anzeiger für das evangelische Pfarrhaus, Beilage zum Pfarr-Haus, 16. Jg., Oktober 1900, Nr. 10, s. 145 n.
124
Atmosféra je poněkud jiná – k jezuitově aktivitě již nepatří pasivita – zde Blanckmeister prezentuje divadlo. Již předcházející modlení růžence dle něj navozuje komediantskou povrchnost – modlitby vyluzují příšerné zvuky. A pak dochází na jádro příběhu – drážďanský pastor je zděšen – Abel nejen káže o důvodech pouti a mariánské úctě na úrovni pavlačových drben – … In Sachen der Erlösung brauchen wir nur den Herrgott. Aber das werden’s wissen, wann’s verheiratet san: wenn die Kinder was ausrichten wollen, da stecken sie sich hinter die Frau Mama. So stecken wir uns hinter die Mutter Gottes.Und wenn die Eltern den Namenstag haben, bei den Protestanten den Geburtstag, da erfüllen sie die Bitten der Kinder lieber denn sonst. So ist auch Maria an g’wissen Tagen und G’legenheiten milder. Darum fahren wir zu ihr a Wallfahrt nach Mariazell 400 – ale dává dokonce rady ohledně proviantu … Dějství druhé pokračuje v samotném Mariazell, kam se Blanckmeister zvědavě vydal. Štýrský Mariazell patří dodnes k největším poutním místům Rakouska. Ke konci 19. století sem přicházelo kolem čtvrt milionu poutníků ročně a obec logicky z poutníků žila. To kontrapunktivně Blanckmeistera rozčílilo – na jedné straně neuznávané mariánské místo, znovu tupé tváře, modlitební knížky, růžence a stánky s poutní veteší – kdo nezažil pouť, ten nepochopí katolicismus – na straně druhé nedostatek prostoru pro zbožné rozjímání. Následuje ironický povzdech v rakouské němčině: vormittags a Meß’ und a Beicht’ und abends a Hetz und a Gaudi.401 Četba katolických listů – Vaterland, Nordböhmisches Volksblatt lemuje závěr – souhlas s Karlem Lueggerem: Der Katholizismus ist eine Religion, wie sie für das lust’ge Volk in Österreich paßt. 402 Aby nebyl příliš zahlcen katolickým světem, navštívil jak ve Vídni, tak ve Štýrském Hradci luteránské kostely; jak farář von Zimmermann ve Vídni, tak farář Eckhardt v Hradci byli Sasové, což jeho srdce velice potěšilo. Ve Štýrském Hradci také radostně prožil přestup jednoho starokatolíka k evangelíkům. Starokatolíci byli evangelíky v rámci všeněmeckého hnutí víceméně vnímáni v intencích již citovaného oblíbeného románu Antona Ohorna, tj. jako hnutí, jež se sice ubírá správným směrem, nicméně tak či onak zůstává v katolickém náručí, čímž stoupenci nemohou překročit ani vlastní konfesní stín, ale připravují se i o správné nacionální zázemí.403
400 Tamtéž: s. 147. V záležitosti spasení potřebujeme jen boha, ale potřebujeme vědět, kdy jsme oddáni: když chtějí děti něco vyvést, schovají se za máminu sukni, tak jako se my schováváme za Matku boží. Když mají rodiče jmeniny nebo narozeniny, tu pak raději splní přání dětí jinak. To je taky Marie v jistých dnech a příležitostech mírnější. Proto k ní putujeme do Mariazell. 401 Dopoledne mše a zpověď, večer štvanice a zábava.. 402 Katolicismus je náboženství, které „pasuje“ veselému lidu v Rakousku. Blanckmeister nicméně navštívil ještě další mariánská místa, například Mariatrost u Štýrského Hradce, kde si početl v brožurce o zdejším zázraku (Beschreibung des Wallfahrtsortes Mariatrost, nach historischen Aufzeichnungen zusammengesammelt von Josef Stolz, mit Approbation des fürstbischöflichen Ordinariats. Brixen, 1900) – opět samozřejmě s patřičným komentářem, BLANCKMEISTER: Römisches Kirchentum, c. d., s. 149. 403 Anton OHORN: Los von Rom, c. d.
125
Faráři Bleckmann a Kornrumpf kromě vizitace v ohniscích hnutí zatoužili po Praze.404 Na Ernsta Kornrumpfa hluboce zapůsobila návštěva u benediktinů v Emauzích, kde se setkal s páterem Albanem Schachleiterem, který na něj učinil značný dojem.405 Na jedné straně hlava Bonifaciova díla, které bojuje proti Los-von-Rom, na straně druhé vyhraněný nacionalista – Kornrumpf usoudil, že ani ostatní patres nevypadají na špatné Němce, jejichž prioritou je samozřejmě „Řím“, ale to jim nikterak nebrání radovat se například nad pohledem ze Sněžky, na kterou je akcentováno bratrství Německa a Rakouska-Uherska.406 Není divu, protože přes těžkosti v době „Kulturkampfu“ nebyl ani mateřský klášter v Beuronu prost nacionalismu.407 Ani některé další řády, které musely opustit Německo v důsledku kulturního boje, nebyly prosty nacionalismu ba dokonce byly tolerantní i k protestantismu. Příkladem mohou být voršilky, které se v roce 1880 usídlily v Králíkách.408 Oba pány však do Prahy vedl ještě další interes – oba toužili poznat město reformačních tradic. Zatímco Kornrumpf se víceméně omezil na radost z husitských symbolů na pohlednici, Husa, kalichu a bible 409 – lze pochybovat, že by se jednalo o německo-nacionální pohled, tudíž patrně u faráře nad stránkou nacionální převládlo povědomí o tom, jak Luther Husa vnímal, tj. jako svého předchůdce; farář Bleckmann byl v tomto ohledu důslednější. Ten ve městě hledal genia loci husitského ducha a příčin třicetileté války, přičemž poněkud překvapeně objevuje, že město se zdá být české. Své poznatky a zážitky se čtenáři snaží zprostředkovat popisnou procházkou. Začíná Karlovým mostem, kde jej směrem z Malé Strany nejprve zaujalo Mayerovo sousoší Krista Spasitele mezi sv. Kosmou a Damiánem, pak ovšem ihned narazil na prosbu o přímluvu k P. Marii, čímž se pro něj vše pozitivní smazalo. V podstatě
404 BLECKMANN: Evangelisten-Fahrten durch Nordböhmerland, c. d.; KORNRUMPF, Los von Rom, c. d. 405 Srv. názor benediktina Methoda K. Klementa: „ … Převaha byla a zůstávala německá (beuronské období – pozn. aut.), pražskému a domácímu českému prostředí dokonale cizí. Když o svatodušních svátcích 1908 zemřel stařičký osleplý opat Benedikt Sauter, stal se jeho nástupcem z dopuštění božího nechvalně známý Alban Schachleiter.“ Method K. KLEMENT: Jsem ražen z českého kovu. Několik kapitol o sv. Prokopovi, Sázavě a Emauzích, k vydání připravil Bohumil Svoboda, Praha 2002, s. 174. Schachleiter je zmiňován i ve Švejkovi v souvislosti s křtem polního kuráta Katze: „křtili ho slavnostně v Emauzích. Sám páter Albán ho namáčel do křtitelnice“; Jaroslav HAŠEK: Osudy dobrého vojáka Švejka, Praha 1971, s. 94. Po roce 1918 byl Schachleiter s ostaními mnichy donucen odejít do Německa a zde se velmi zkompromitoval podporou Hitlera. Srv. též Milan HODÍK: Encyklopedie pro milovníky Švejka s mnoha vyobrazeními, Praha 1998, s. 168-169. 406 KORNRUMPF: Los von Rom, c. d. , s. 8. 407 Srov. Stephan PETZOLD: Gründungs- und Entwicklungsgeschichte der Abtei Beuron 18631908 II, in: Studien und Mitteilungen zur Geschichte des Benediktenordens und seiner Zweige, hrsg. von der bayerischen Benediktinerakademie Jg. 1993, Bd. 104, Heft II. 408 Marie MACKOVÁ: Působení voršilek v Králíkách v letech 1880-1894. In: Sientific Papers of the University of Pardubice Series C. Faculty of Humanities 9 (2003), s. 137-155. 409 BLECKMANN: Evangelisten-Fahrten durch Nordböhmerland, c. d., s. 55.
126
se mu ale na mostě jedná hlavně o sochu sv. Nepomuka, který, jak říká, se stal národním svatým „ganz Böhmens“ , přičemž v rámci historicko-kritické metody vysvětluje, že se jedná o jeden z největších falzifikátů dějin dle dnes všeobecně známé faktografie. Pak ovšem následuje antiteze Mistra Jana Husa a sv. Jana Nepomuckého, jež byla právě v 19. století (a v historickém povědomí dílem přežívá dodnes) velmi populární,410 zejména díky knize Otto Abela, Die Legende vom heiligen Johann von Nepomuk. Eine geistliche Abhandlung, jež vyšla v Berlíně roku 1855.411 Dle výkladu páně farářova lze s vysokou pravděpodobností předpokládat, že své znalosti čerpal právě odtud, což je obzvláště pikantní, pakliže, jak píše Vít Vlnas ve své knize o Nepomukovi, Abelovi dodával české prameny katolík Vácslav Vladivoj Tomek.412 Pak již farář Bleckmann vzdal hold v chrámu sv. Mikuláše sv. Cyrilu a Metodějovi, jako „prvním římským odpadlíkům“a na Staroměstském rynku vzpomenul popravených protestantů, vše viděno v kontrastu s ironií mariánského sloupu a pokatoličtěného Týnského chrámu. Kromě severozápadních Čech, kde vesměs díky Eisenkolbovi jejich cesta začínala, navštěvovali i další místa, kde se hnutí tak či onak projevilo. Bleckmann zamířil do severovýchodních Čech. Cestou si odskočil zpět do Německa – na katolický den do Nisy,413 jež je zvána „slezským Římem“, jenž se jednomyslně identifikuje s papežem – Friedensfürstem – jak se raduje Opitzova Volkszeitung, zároveň je na jejích stránkách vyjádřen obecný smutek nad situací v Rakousku.414 Německý pastor na tuto prezentaci papeže reaguje velmi podrážděně, katolíkům nejde o nic jiného, než ovládnout svět – a opět míří do historie – tak jako lichtenštejnští dragouni s jezuity násilím proměnili kladskou Vartu z evangelického města na katolické poutní místo.V tomto duchu pokračuje i popis Broumova, kde zůstal alespoň evangelický kostelík zachován, byť nyní v katolických rukou, a znechucen postál před benediktinským klášterem. Cestou do Trutnova, kde se hodlal zúčastnit položení základního kamene ke zdejšímu kostelu, se seznámil s katolickým učitelem, jenž měl velké sympatie k hnutí a vyprávěl mu zdrcující příběhy o rakouském školství, jež je nadále „obhospodařováno
410 Jan ROYT: Ikonografie Mistra Jana Husa v 15. až 18. století, in: Husitský Tábor, Jan Hus na přelomu tisíciletí, Supplementum 1, Sborník Husitského muzea, Tábor 2001, s. 417-418. Tezi o tom, že úcta ke sv. Janu Nepomuckému měla zahladit úctu k Mistru Janu Husovi však prakticky nelze dokázat, i když sám Hus byl v 17. a 18. století pochopitelně pojímán negativně. 411 Vít VLNAS: Jan Nepomucký, česká legenda, Praha 1993, s. 230. 412 Tamtéž: s. 231-233. 413 BLECKMANN: Evangelisten-Fahrten durch Nordböhmerland, c. d., s. 56 n. 414 Österreichische Volkszeitung, 1. 9. 1899, Nr. 35, Jg. 27, s. 2-3. Zpráva o katolickém dni v Nise pokračuje též v Österreichische Volkszeitung, 8. 9. 1899, Nr. 36, Jg. 27, s. 2.
127
128
Los von Rom – píseň K. Goepfarta na slova pastora Paula Bräunlicha vydaná kolem roku 1900 v Lipsku
129
preláty“ – děti se pak učí následující věty „Goethe, Schiller, Herder, Heine – das sind große deutsche Schweine“ a „der Doktor Martin Luther – ist das allergrößte Luder“. 415 V popisu většího či menšího úspěchu hnutí, v opakovaných vzpomínkách na slávu reformace a jejího násilného potlačení postupně ještě navštívil Vrchlabí a Liberec včetně několika dalších obcí cestou.
415 „Goethe, Schiller, Herder, Heine, jsou německá prasata“ a „doktor Martin Luther je největší potvora“
130
JAN HUS A DALŠÍ „SVATÍ“ Nacionálně-konfesní ideologie využívaly ke svému zviditelnění a prosazení i významné postavy starších či novějších dějin.
JAN HUS A HUSITSTVÍ Farář Bleckmann při své návštěvě Ústí nad Labem dojatě pohlédl z místní dominanty Větruše (Ferdinandshöhe) na protilehlý hrad Střekov v domnění, že se jedná o místo slavné bitvy Na Běháni.416 Tato bitva bývala vnímána jako vyvrcholení německého boje proti barbarským českým hordám a vlastníci Střekova, Vartenberkové, jako věrní strážci poslední německé pevnosti417 v Čechách. Což mohlo Bleckmannovi splynout. Kdyby byl přijel o něco málo později, mohl by se o detailech poučit ze zbeletrizované verze historického příběhu, dramatu s názvem Um den Schreckenstein, 418 vydané ve Varelu ve Frísku. Toto dílo se neomezuje pouze na zmíněný časový úsek roku 1426, ale reflektuje celé husitství, ba dokonce představuje jistou, opakovaně prezentovanou filozofii existence Němců v českých zemích, nacionálně ostře vyhraněnou. Schönfelderovo drama je samozřejmě pouze jeden z pramenů a jeden z pohledů, ale na straně druhé, věrně přejímá mnohé již zmíněné stereotypy a přináší i nové. Úvod je standardní – Češi chtějí Němce ve spojenectví s Římem, vysokou šlechtou a za podpory dalších slovanských národů zlikvidovat, ale zde je první vazba k husitství – Němci museli v té době odejít, ale vrátili se, neboť „Vašek-Wenzel“ vždycky zůstane
416 BLECKMANN: Evangelisten-Fahrten durch Nordböhmerland, c. d., s. 9 – … Blick zum Schreckensteine, den Trümmern der alten auf der Bihana hochgelegenen Feste… 417 Ústí nad Labem bylo v té době saským lénem. 418 Bruno SCHÖNFELDER: Um den Schreckenstein. Eine Dichtung aus Husitenzeit, Verlagsanstalt Ad. Allmers, Varel i. O. 1901. Recenzent dílo hodnotí jako zdařilou prvotinu autora … wird der aufmerksame Leser darin eine überraschende Ähnlichkeit der Verhältnisse zwischen einst und jetzt herausfinden; war ja im Grunde genommen der Kampf der Hussiten gegen die Deutschen nur der erste, auch wohl furchtbarste Ausbruch des Völkerstreites in Böhmen. Aus dem Vorstehenden könnte angenommen werden, daß das Werk in Folge seines Schauplatzes nur für Nordböhmen Interesse erwecken müsse, jedoch ist nach unserer Ansicht dies ganz ausgeschlossen. Wer die sächsisch-böhmische Schweiz besucht hat, wer ein offenes herz für die jetzigen Kämpfe zwischen Deutschen und Tschechen hat und wer an guter, ernster Poesie Geschmack findet, wird das Buch mit großer Befriedigung lesen…(…pozorný čtenář najde překvapivé podobnosti mezi minulostí a dneškem, na pozadí boje husitů proti Němcům coby hrozivého výbuchu národnostního boje v Čechách. Z dějiště díla by se mohlo zdát, že může vzbuzovat zájem jen v severních Čechách, ale tak to není. Každý, kdo se zaujetím sleduje současný zápas mezi Němci a Čechy a má smysl pro poezii, si přečte dílo s potěšením…) Srv. General-Anzeiger für das Elbe und Bielatal. Deutsches Volksblatt für Stadt und Land. Nr. 20, 1903, 15. 2., s. 5.
131
knechtem, nebude mít nikdy na to být mistrem – pokrok – kulturu zajistili budováním měst Němci! 419 První dějství dramatu začíná popisem romantické krajiny – s důrazem na tradici, neboť nově vznikající turistika oblast hrubě komercionalizuje.420 Do ní přicházejí v oněch dávných dobách osídlenci – s pozoruhodně nejistým pocitem – na straně jedné mají pocit, že opouštějí starou vlast, která je už nechce (das Lied des heimatlosen Alten – Píseň starce bez domova 421 ), na straně druhé – jdou do země otců, odkud byli vytlačeni po stěhování národů na západ. Když přicházejí do labského údolí – oni světí „divokou půdu, staví kostel, založí město (Ústí nad Labem)“ – ač je to nevyřčeno, jako kdyby tu dosud žili pouze pohané, jakkoli historická realita byla i tehdy známá, nejstarší kostel města, dnešní barokizovaný sv. Vojtěch, tu stál již předtím.422 Vůdce „junker Otto Wartenberg“ při svém vzletu nemohl žít v dusném údolí a po rozličných hrdinských činech si postaví hrad Schreck des Bösens (Schreckenstein). Autor se nemůže zbavit aktuálního pocitu, že i když proběhl staletý úpadek hradu, který je v troskách a lezou na něj odporní turisté, přece stále pyšně ční jeho trosky – tedy rozumějme – trosky německého panství, ale ční pyšně – není tudíž ještě konec německého panství? Pocit nejistoty, skoro strach z vyhnání, byť jen jako podtón, se opakuje častěji. Kolonisté jdou dále do nitra země – město Prahu vybudovali oni, ne Libuše, založili univerzitu – jen jedno se nepodařilo, pro dobro země ji poněmčit – Češi zůstávají Slovany a Němce nenávidí.423 A odtud pokračují dvě linie děje, jež spolu samozřejmě souvisí. Shrňme nejprve tu, která se týká osudu místních hrdinů, aby posléze bylo možno přejít k širší dimenzi husitství. Na Střekov tajně přichází jako posel kurfiřta Friedricha durynský „junker“ Heinrich. Pán Střekova, Jan z Vartenberka, (kterému za husitských válek však již hrad nepatřil, zůstal však oporou katolické strany424 ) jej po smrti jeho rodičů na mor spolu s vlastní dcerou Hedwigou (její matka též zemřela na mor) do dospělosti vychovával, pak se Heinrich vrátil na své rodinné sídlo kdesi nad Sálou. S Heinrichovým otcem se Vartenberk spřátelil za válek v Itálii. Hedwiga s Heinrichem se do sebe zamilují a po prohrané bitvě Na Běháni a smrti Jana z Vartenberka spolu symbolicky odcházejí ze země, přičemž je umírající hrabě zapřísahal, aby nezapomněli na zdejší německý kmen! Také lze vzpomenout na „Vítka“ Adalberta Stiftera – val proti 419 SCHÖNFELDER: Um den Schreckenstein, c. d., s. IX-XI. 420 Nejen tradice tu hraje roli, ale i často se již tehdy objevující syndrom životního prostředí. 421 Volksblatt für Stadt und Land. Nr. 20, 1903, 15. 2., s. 5. 422 Jiří RAK: Bývali Čechové. České historické mýty a stereotypy, Praha 1994, s. 107 – uvádí spor o teze Theodora Mommsena o slovanské zaostalosti a nekulturnosti – polemizoval s ním Josef Pekař, stejně tak se opakoval spor o česko-německé „prvorozenství“ v zemi. 423 SCHÖNFELDER: Um den Schreckenstein, c. d., s. 1-19. 424 Jiří ÚLOVEC: Hrady, zámky a tvrze na Ústecku, Ústecká vlastivěda sv. III, Ústí nad Labem 2002, s. 142-144.
132
nepřátelům, hradní pán se přátelí s králem, k tomu je tu věrná družina – starý Gero, mladý Wolf … Paralelně s tímto příběhem ovšem běží historické reminiscence. Vstupem k ději je obecné hodnocení husitství. Nejprve je pozornost věnována Janu Husovi. Ten je charakterizován více v intencích luteránských425 než nacionálních – tj. je vnímán jako předchůdce německé reformace – tedy Luther jej pro dějiny zachránil, neboť, následuje známá teze, Češi brzy Husa nahradili Nepomukem: Um im Volke Hus Andenken/ Gänzlich auszurotten, wurde/ Etwa ein Jahrhundert später/ Für die Tschechen und für Böhmen/ Schlau ein Heiliger erfunden./ Nepomuk, den König Wenzel/ In die Moldau stürzen ließ/ Wurde dazu auserkoren, Eine rührende Geschichte/ Von dem edlen, guten Pomuk/ Schnell erfabelt und geglaubt/ Und es wallen heut’ die Tschechen/ Noch zu Pomuk’s Brückensteinbild./ Manchmal liebt die Weltgeschichte/ Solche Scherze – und gebt gerne/ Ueber sie zur Tagesordnung./ Ausgelöscht und ausgetilget/ Sollte so Hus Name werden/ In der Wellt für alle Zeiten./ Und es wär dem Tschechenklerus/ Mit der Zeit vielleicht gelungen, / Wenn wir Deutschen Hus nicht ehrten. Wir, die Deutschen, die er haßte/ Denen er Krieg gepredigt/ Denen seine Glaubensbrüder/ Tiefe Wunden einstmals schlugen/ Ehrten sein Gedenken bestens/ Ehrten ihn als Glaubensstreiter/ Ehrten sein Martyrium/ Schieden zwischen Mensch und Christen/ Setzten ihm das erste Standbild/ Auf dem Wormser Lutherdenkmal.426 Ale jak ukazuje tento citát, autor zde popírá sám sebe, když o několik stránek dříve Husa líčí jako oběť jeho nacionalistických českých apoštolů,427 tak nyní se dočteme, že Němce nenáviděl – tu ale teprve vyzní velkorysost Němců, když ho přesto zachránili. Na tomto místě je třeba uvést, že německý tisk reflektoval i Palackého a jeho pojetí husitství, snahu husity rehabilitovat, učinit z nich šperk českých dějin. Jeho pohled, demonstrace před Betlémskou kaplí, Brožíkův obraz Hus před koncilem Kostnickým – to vše je vnímáno jako ukázka toho, že Češi jednou stáli v čele evropských
425 Odpovídá to evangelickému prostředí mimo monarchii, jak v širším evropském kontextu dokázal Jiří Kořalka. Srv. Jiří KOŘALKA: Jan Hus und die Hussiten in der europäischen Wissenschaft und Kultur um die Mitte des 19. Jahrhunderts, in: Österreichische Osthefte 27, 1985, s. 5-18. 426 SCHÖNFELDER: Um den Schreckenstein, c. d., s. 31. Aby vzpomínka na Husa byla v lidu zcela vymazána, byl asi o století později pro Čechy a českou zemi vychytrale vynalezen svatý Jan Nepomucký, kterého nechal král Václav svrhnout do Vltavy. Byla vybájena dojemná historie o šlechetném dobrém Nepomukovi a rychle vstoupila do povědomí. Ještě dnes putují Češi k Nepomukově soše na mostě. Světové dějiny mnohdy milují takové šprýmy – a rády je uvádějí v denní pořádek. Navěky vymazáno a vymýceno mělo tak být ve světě jméno Husovo. A bylo by se to českému kléru časem podařilo, kdyby jsme my Němci Husa nectili. My Němci, které on nenáviděl, kterým vyhlásil válku, kterým jeho bratři ve víře kdysi zasadili nejednu hlubokou ránu, jsme nejlépe uctívali jeho památku, ctili jsme jej jako bojovníka za víru a ctili jeho utrpení, dilema mezi člověkem a křesťanem. My první jsme mu postavili sochu na Lutherově pomníku ve Wormsu. 427 Tamtéž: s. 22.
133
dějin a na tuto kontinuitu chtějí navázat, dokázat, že byli lepší jak Němci. A také odvodit, že Češi možná ještě více než jiný národ trpěli pod církví – od husitství až po národní obrození. Tento český liberální pohled je vnímán velmi kriticky, kulturní úroveň českého národa je vnímána jako ryze národní, proticírkevně se žádné hnutí s výjimkou Repealu v době předbřeznové, který deklaroval výstup celého národa z katolické církve, neprojevilo. A to se nelze vymlouvat na nepřízeň doby, nikdo dnes neskončí na hranici, Češi měli začít s Los-von-Rom dávno před Schönererem. Takovýto postoj Čechů, kteří zároveň oslavují Palackého a husitství, je humorný, stejně jako kdyby židé náhle přišli na to, že Ježíš je jejich největší mesiáš.428 Obraz nacionalistického, Němce nenávidícího Husa je však dominantní. Tato charakteristika se logicky nejčastěji objevuje v souvislosti s Dekretem kutnohorským, který je jednoznačným symbolem vítězství protiněmecké zvůle. Tak se dočteme ve Schlesingerově odborné práci Geschichte Böhmens, že studenti museli za Husova jásotu odejít, neboť se nechtěli nechat tyranizovat fanatickou českou minoritou.429 Stejný je ale i pohled historicko-ideologického eposu Antona Ohorna s odpovídající fabulací – například Hus s klasickou fyziognomií fanatika – vyhublou tváří, temným zrakem vzpomíná na ukradenou slávu přemyslovského státu německými přivandrovalci a zároveň se zříká německých reformních kazatelů typu Konrada Waldhausera jako svůdců pravověrného českého kléru. Pouze Wycliff je ten pravý – to vše Hus káže v „šedé“ Betlémské kapli, statečný německý student je opět ze Šumavy.430 Při líčení období po Husově smrti je názor jednotný – neschopný, líný král Václav podlehl Čechům,431 a tak počal v zemi chaos, na který i on doplatil. V tomto kontextu bylo ovšem možné zároveň vysvětlit, proč Němci, ač též neschvalovali poměry v „římské církvi“, se k reformaci nepřidali – nejen jednosměrný český nacionalismus jim v tom zabránil, ale také vědomí odpovědnosti vůči zemi a králi. O to více přispěli po sto letech, takže již výše zmíněný farář Bleckmann může laický kalich s nápisem Jeden za všechny – všichni za jednoho považovat za „národní symbol Čech.“432 Nyní však zpět na hrad Střekov v předvečer bitvy Na Běháni. Jan z Vartenberka se prezentuje jako poslední výspa obrany proti barbarským hordám znacionalizovaných a zfanatizovaných husitů – se zajímavým postřehem, že se Žižkou, jakkoli tento zradil krále, se snesl – snad připomínka společných žoldnéřských tažení?
428 Die Tschechen und „Los-von-Rom“, General-Anzeiger für das Elbe und Bielatal. Deutsches Volksblatt für Stadt und Land. Nr. 112, 1901, 24. 9. , s. 1-2. 429 Ludwig SCHLESINGER: Geschichte Böhmens, Hrsg. vom Verein für Geschichte der Deutschen in Böhmen, Prag 18702, s. 303. 430 Anton OHORN: In tschechischen Wettern. Ein deutsches Lied aus Böhmens Hauptstadt, Leipa 1884, s. 18-19. 431 SCHLESINGER: Geschichte Böhmens, c. d., s. 318. 432 BLECKMANN: Evangelisten-Fahrten durch Nordböhmerland, c. d., s. 36.
134
Ale Prokop, to je jiná, ten je mstivý. 433 Převládá pocit nepochopení situace ze strany kurfiřta Friedricha – opakuje se ambivalentní vztah k „německé vlasti“ – oslava, ale také pocit opuštění, nedocenění. Bojová nálada je na hradě podporována obrazy barbarsky zničených německých měst v okolí a zdevastované Prahy. Přes veškeré přípravy a statečnost osazenstva hradu je bitva prohrána a k Ústí se za zpěvu blíží Prokop Veliký. Následuje drama dobývání města – české hordy Prokopa Velikého za zpěvu likvidují, co Němci zbudovali … Běží vzhůru ke kostelu – tam jsou poklady, ale nic ani nekradou, pálí – pálí mešní nádobí, folianty … A vrcholem barbarství jsou na místě bitvy nepohřbené, zneuctěné mrtvoly, střekovští hrdinové, když se okruhem vracejí na hrad, snaží se je pohřbít.434 Schönfelderovo drama končí vizemi umírajícího Vartenberka – „Königliche Austria“ se o své děti nestará a upadá, pročež znovu přijde a zvítězí „Göttliche Germania“, jež přivodí věčnost Němců v Čechách.435 Reflexe Husa a husitství v česko-německých vztazích 19. století není téma nikterak objevné, věnovali se mu zejména Jiří Rak a Jiří Kořalka. Spor Konstantina Höflera s Františkem Palackým a další práce německé historiografie v Čechách na toto téma byly opakovaně analyzovány, stejně tak dopad politické praxe, například táborového hnutí konce šedesátých let.436 Ale možná ne zcela dostatečně je vnímán nekončící pocit ohrožení v nejširších německých vrstvách, jenž byl intenzivně živen zejména v novinách, pak také beletristickým zpracováním. Román Fritze Mauthnera Der letzte Deutsche von Blatna437 se svými obrazy Čechů, kteří nechodí jinak než
433 SCHÖNFELDER: Um den Schreckenstein, c. d., s. 44. 434 SCHÖNFELDER: Um den Schreckenstein, c. d., s. 224 n. 435 Tamtéž: s. 260. 436 Opakovaně se tématu věnovali zejména Jiří Kořalka a Jiří Rak – srv. například Jiří KOŘALKA: Český novohusitský radikalismus v německém diplomatickém zpravodajství po roce 1871, in: Husitský Tábor 10, 1991, s. 169-180, nebo Jiří RAK: Zrod novodobé husitské tradice, in: Husitský Tábor 2, 1979, s. 97-106. T ÝŽ: Bývali Čechové, c.d., zejména kapitola Národ božích bojovníků, s. 51 n. Srv. též Otto URBAN: Tschechische Gesellschaft 1848-1918, 2 Bde. (Anton Gindely Reihe zur Geschichte der Donaumonarchie und Mitteleuropas 2, WienKöln-Weimar 1994, I, 344 n. a Peter HEUMOS: Hussitische Tradition und Volkskultur in Böhmen im 19. Jahrhundert, in: Jan Hus und die Hussiten in europäischen Aspekten (Schriften aus dem Karl-Marx-Haus 36, Trier 1978, s. 75-91. K německé historiografii v Čechách na dané téma srv. Konstantin Ritter von HÖFLER: Kritische Wanderung durch die böhmische Geschichte. III. Die Grundbeschauung der Palackyschen Geschichte Böhmens, in: Mitteilungen für die Geschichte der Deutschen in Böhmens 8, Jg. 9, Prag 1870, s. 3334. též František KUTNAR: Přehledné dějiny českého a slovenského dějepisectví I. Od počátků národní kultury až po vyznění obrodného úkolu dějepisectví v druhé polovině 19. století, Praha 1973, s. 248-249. Vyhraněnější formu německého nacionálního pohledu zastával po Höflerovi Adolf Bachmann. 437 Fritz MAUTHNER: Der letzte Deutsche von Blatna, München 1975. (1. vyd. 1885 – do roku 1887 vyšla čtyři vydání). V Blatné v Podkrkonoší (a nejen tam) se po prusko-rakouské válce probouzejí k národnímu životu místní Češi. Hlavními postavami jsou „poslední Němec“ z Blatné Anton Gegenbauer, majitel cukrovaru, kterého chtějí Češi vyštvat,
135
v národních barvách či sokolském kroji, mají ve stodolách řemdichy, jež snad opečovávají od husitských dob, k vánocům se obdarovávají louskáčky s Žižkovou hlavou a představují si, že ořechy jsou německé hlavy … budí tísnivé představy ještě dnes, natož ve své době. Fritz Mauthner, (1849 Hořice v Podkrkonoší – 1923 Merseburg). Pocházel z německo-židovské rodiny, otec vlastnil textilní továrnu. Rodina se záhy přestěhovala do Prahy. Mauthner zanechal studia práv a vydal se v roce 1876 na dráhu spisovatelskou. Významnou epochou byla jeho kulturně kritická a redaktorská činnost v berlínském Tageblattu. Roku 1905 odešel do Freiburgu, ale již v roce 1909 přesídlil do Merseburku jako soukromý učenec. Zabýval se filozofií jazyka a získal světový věhlas. Byl vyhraněným německým nacionalistou, údajně se jím stal poté, co u Hradce Králové 1866 viděl zraněné pruské vojáky.
Husovy obrázky jsou spojovány také s nacionalizací českého kléru. Český farář prosazuje nejen v dominantně českých, ale i německých oblastech české zájmy s Husovým obrázkem v breviáři. Jestliže biskup Kopp, který v rámci své vratislavské diecéze převzal i část farností v českém Slezsku, byl při vizitaci šokován výskytem Husových obrázků u venkovských farářů, lze patrně skutečně věřit spíše jemu, než slovům arcibiskupa-kardinála Schönborna o tom, že se jistě spletl a že se jednalo o Jana Nepomuckého.438 Na závěr se však vraťme k jednomu nekonfrontačnímu,vlídnému pohledu na Husa.Není příliš známé, že Husem byl nadšen také Adalbert Stifter. Byl inspirován obrazy Karla Friedricha Lessinga (1808-1880). Ten byl ve své době jedním z nejvýznamnějších a nejznámějších malířů historických a krajinářských námětů, jako krajinář byl pak známý svými pozdními obrazy z Eifelu a z Harcu. Mezi jeho obrazy lze najít i čtyři obrazy ze života Mistra Jana Husa – Husem se zabýval patrně z rodinné tradice, jež odvozovala svůj původ z husitství: dva z nich, „Husitské kázání“ a „Hus na koncilu“ (1834) má dnes v majetku Das Städelsche Institut ve Frankfurtu nad Mohanem, dva roky nato vzniklé nové „Husitské kázání“ spolu s obrazem „Hus před hranicí“ namalovaným roku 1850 náleží do sbírek berlínské Národní galerie. Jeden z nich (předpokládá se, že ten poslední) patrně viděl Stifter ve Vídni. Odtud musel být odstraněn, poněvadž se stal podnětem k politickým demonstracím, jak
válečný invalida Svatopluk Prokop a jeho děti Záboj a Kačenka. Svatopluk a posléze i Záboj se stávají hlavou českých nacionalistů, Kačenka a Anton se sice milují, ale není jim přáno, zejména Kačenka osciluje mezi nacionálními povinnostmi a láskou, až nakonec skončí v klášteře. Významnou roli opět hraje katolická církev – český bojovný kaplan (o pomoc při nacionálním boji je prošen Jan Nepomucký) a také katoličtí němečtí sedláci, kterým v jejich prostotě nedochází, že jsou manipulováni jak církví, tak i českými agitátory, kteří jim namlouvají potřebu česko-německého smíření, aby se za jejich souhlasu prosadily české menšinové školy i v ryze německých oblastech. 438 KOŘALKA: Český novohusitský radikalismus, c. d., s. 177.
136
Georg von Schönerer v Aumühle u Friedrichsruh, poutě k hrobce Otto von Bismarcka konal Schönerer každoročně
137
tomu ostatně bylo pak s Lessingovými obrazy o Husovi i roku 1863 v Praze, když byly vystaveny . Román o Husovi nakonec nebyl napsán, ale dle známých Stifterových úvah to měl být nadšený příběh o revolucionáři. Realizaci patrně zabránilo jeho postavení školního rady.439
LUTHER A BISMARCK Po celé 19. století se rozvíjela a prohlubovala v německých oblastech recepce Luthera v nových dimenzích – církevně-nacionálních. Vrcholem se stal jubilejní rok 1883, výročí Lutherova narození, kdy se reformátor definitivně stal jedním ze symbolů německého nacionalismu. Ještě roku 1817 se sice o reformátorovi již hovořilo jako „pomníku německé síly, německé odvahy“, nicméně symbol víry stále dominuje – princip jeho osobnosti jako světla oproti papeženské temnotě. V roce 1883 již pastor Matz vratislavským posluchačům jednoznačně predestinuje to, co se domnívá, že je v Lutherovi německé – odpovídá tomu nejen oslovení Deutsche Männer und Frauen v úvodu, ale vše týkající se reformace je „božské v německém charakteru“. Objevily se i další slogany v tomto duchu – například se o reformaci hovořilo jako o „Wacht am Rhein gegen Rom“. Do luterských pomníků postupně vrůstalo „dubové listí“, které se dále od čerstvých ratolestí proměňovalo v trvalý bronz. V jubilejním roce 1883 dosahuje svého maxima také počet návštěvníků lutherských měst – Wittenberg, Erfurt a Eisleben navštívilo 30 000–50 000 lidí. Užít si chtěla i další německá města – zejména Berlín – objevovala se hesla Berlin und Luther gehören zusammen. Oslavy měly svůj přesný rituál – projevy svou speciální výstavbu, důraz se kladl na přesné časové srovnání doby před 300 lety a aktuální dobou, průvody měly poutní symboliku …. Luther byl ale nejen znacionalizován, nýbrž se stal i dobovým měšťákem, měl se vejít do každé rodiny – například sedící v rodinném kruhu pod vánočním stromkem.440 Luther se stal symbolem němectví a protestantství, protestantství a němectví, vzpomínkou na germánské hrdinské eposy, takřka germánským Kristem441 i pro stoupence Los-von-Rom v Rakousku. Jeho portrét visel v rodinách a jak psal nadšeně místní tisk – v tomto německém hrdinovi (der Deutsche kann sich nur für einen Deutschen begeistern 442) se lid vidí jako v zrcadle, narozen v srdci Německa ve starodávné
439 MAREŠ: Kohoutí kříž. Šumavské ozvěny. c. d. 440 Dieter DÜDING, Peter FRIEDEMANN, Paul MÜNCH (Hrsg.): Öffentliche Festkulturen. Politische Feste in Deutschland von der Aufklärung bis zum Ersten Weltkrieg, 1988, s. 212-236 441 TRAUNER, Die Los-von-Rom-Bewegung, c. d., s. 225 442 Němec se může nadchnout jen pro Němce.
138
Pomník, který všeněmci věnovali ve Friedrichsruh Otto von Bismarckovi selské rodině získal všechny vlastnosti kmenového Němce. 443 Přece jen by měla vzniknout německá národní církev s Lutherem coby církevním otcem, domnívá se farář Bleckmann a pokračuje dialogem s katolickou církví: und wenn sie euch immer höhnisch fragen: Wo war eure Religion vor Luther? Dann antworte, wie die protestantisch gewordenen Franzosen dem Bischof Fenelon schon geantwortet haben: „in den Herzen der Christen gerade wie die Ihrige – oder auf dem Scheiterhaufen Ihrer sehr heiligen Inquisition. Lebten Sie nicht schon, ehe sie gebadet wurden? Ehe das Bad der Reformation durch Luther vollzogen wurde, gab es lebendige Christen und Reformatoren vor der Reformation. Die evangelische Religion war nur zu der Zeit da, wo die Ihrige nicht war: in dem Worte Gottes.“ Für uns ist Luther nicht mehr der Erzketzer, sondern vielmehr das beste deutsche Haupt, von irdischen ew’gem Kranz.444 Daleko tak za Lutherem zůstal další oblíbenec německého nacionálního hnutí Friedrich Schiller. Vrcholné pocty se mu dostalo na tzv. Schillerfestu roku 1859, kde se stal symbolem národního snu o zrození druhého císařství, zůstává trvale
443 General-Anzeiger für das Elbe und Bielatal. Deutsches Volksblatt für Stadt und Land, Nr. 22, 1903, 19. 2., s. 1-2. 444 BLECKMANN: Evangelisten-Fahrten durch Nordböhmerland, c.d., s. 58 n. …a když se vás jízlivě zeptá, kde bylo vaše náboženství před Lutherem, odpovězte tak, jak odpověděli francouzští protestanti biskupu Fenelonovi: v srdcích křesťanů, právě jako to vaše – nebo na hranici vaší přesvaté inkvizice. Nežil jste předtím, než jste byl očištěn? Dříve, než Luther dokonal očistnou lázeň reformace, byli živoucí křesťané a reformátoři před reformací. Evangelická církev byla toho času jen tam, kde ta vaše nebyla: ve slově božím.“ Pro nás už Luther není arcikacířem, ale naopak tou nejlepší německou hlavou na matičce Zemi.
139
Katolický kostel vysvěcený 1. 6. 1903 v Novosedlicích-Kramolech, dnes ústecká čtvrť Střekov, byl deklarován rovněž jako protistavba evangelických kostelů Pryč od Říma. Svatý obrázek na podporu výstavby z roku 1901
140
oblíbeným měšťanským symbolem, i pro české Němce, vývoj ke zbožštění se však nekoná.445 Velice záhy poté se započal rýsovat vztah mezi Lutherem a Bismarckem, i sjednocení Německa bylo možné chápat jako naplnění Lutherova ducha v Bismarckovi. Tyto teorie podporovala i německá historiografie, např. Heinrich Treitschke. Rakouští stoupenci hnutí Los von Rom tuto linii ještě protáhli ke Georgu Schönererovi jako nejlepšímu dědici obou.446 Sám Schönerer se bez ostychu prezentuje jako Bismarckův velký přítel.447 Po jeho smrti začal organizovat každoroční poutě k jeho hrobu a opakovaně mu účastníci přísahali věrnost. Byli údajně puštěni i tam, kam před nimi směl jen německý císař.448 A pochopitelně i katolická strana postřehla, že cesty k Bismarckovu hrobu do Aumühle u Friedrichsruhe nejsou nic jiného než svým způsobem poutě.449 Schönerer toužil být Bismarckovi nablízku nejen za života, ale i po smrti. Poté, co roku 1921 zemřel, byl skutečně do Aumühle převezen. Rakev byla obložena chvojím – mytickým symbolem věčného života – a vagon vyzdoben německou trikolorou. Bismarck se ovšem stal mýtem již za svého života 450 – dva roky po jeho propuštění byl relativní klid, pak se kolotoč rozjel. Spisovatel Wilhelm Raab jej nazývá vykupitelem.451 K jeho 80. narozeninám putovaly do Friedrichsruhe celé šiky obdivovatelů – spolky, studenti, poslanci, různé profesní organizace apod. Obdržel deset tisíc pohlednic, čtyřista padesát tisíc dopisů, přes tisíc darů,452 kromě jiného železnou kytici – květy měly následující symboliku: vřes je oblíbenou květinou knížete, karafiát kněžny, růže jsou na bismarckovském sídle všudypřítomné, chrpa upomíná na císaře Viléma I., dubové a vařínové listí ohlašují bojovnost a slávu, olivová a palmová ratolest mír, který kancléř tak dlouho hájil.453 Přes 450 měst mu udělilo čestné občanství a chystaly se pomníky. 454 Po Bismarckově smrti v roce 1898 uveřejnilo německé studentstvo výzvu ke stavbě Bismarckových věží. „Stejně jako dříve vztyčovali staří Sasové a Normané nad těly svých padlých reků prosté sloupy jako skály, na jejichž špicích plály hořící pochodně, tak
445 DÜDING, FRIEDEMANN, MÜNCH (Hrsg.): Öffentliche Festkulturen, c. d., s. 237-247 446 Karikatura tohoto druhu je v Scherer 13/3. Jg. (1901), s. 9. Der Scherer byl v těchto kruzích velmi oblíbený obrazový satirický čtrnáctideník vycházející od roku 1899 v Innsbrucku. 447 PICHL: Schönerer VI, c. d., s. 5 448 Tamtéž: s. 341 n. 449 Zwei Freunde der Wahrheit. Was ist Wahrheit: Falkenau, am 12. September 1901. 450 TRAUNER, Die Los-von-Rom-Bewegung, c. d., s. 252-253 451 DÜDING, FRIEDEMANN, MÜNCH (Hrsg.): Öffentliche Festkulturen, c. d., s. 250. 452 Bismarck – Preussen, Deutschland und Europa. Eine Ausstellung des Deutschen Historischen Museums, Berlin 26. 8.-25. 11. 1990, s. 463. 453 Die Gartenlaube, Jg.19, Leipzig 1892, s. 355. 454 PICHL: Schönerer VI, c. d., s. 5 348-349.
141
chceme i my k uctění našeho Bismarcka vystavět na všech výšinách naší vlasti, odkud pohlížíme na nádhernou německou zemi, mohutné žulové nositele ohně. Ať se stanou všude symbolem jednoty a čnící velikosti …“ Stavba měla být jednoduchá, na masivním základě a zdobená pouze Bismarckovým znakem nebo citátem. 1. dubna v den kancléřových narozenin a 21. června při oslavách slunovratu měly na Bismarckových věžích vzplát ohně. I v oblastech osídlených českými Němci se stavěly věžě, pomníky, tzv. Bismarckovy kameny, obelisky, lavičky … Bismarckova vyhlídková věž na Zelené hoře na Chebsku pak mohla sloužit jako ukázková velkoněmecká ikonografie.455 V Mostě neprosadily německé spolky Dr. Eugen Kinzer, iniciátor stavby a první pojmenování náměstí jeho jménem.456 farář kostela v Novosedlicích-Kramolech Byly mu věnovány básně – velmi často se v nich objevuje proměna reflexe jeho osobnosti v monarchii od prusko-rakouské války do let osmdesátých – Ich hab’ dich nie geliebt, du stand’st / Als Oesterreichs Feind vor meiner Seele /…postupně však převládá obdiv, zvláště při akcentaci na německého ducha … Er ist ein großer Mann! Der Feste, / der Eiserne des Continents / Der größte Deutsche und der Beste! … až po Dein Name ist die „Wacht am Rhein“ … a dále už jen … Man kann wahrhaftig dich nur lieben … – a s Tebou přežijeme všechno!457
455 CHMELÍKOVÁ, Bismarckova vyhlídková věž, c. d. 456 Nationale Zeitung. Unabhängiges deutschvölkisches Blatt für Nordwestböhmen Jg. 6, Nr. 18, 17 Silbahrt (Oktober) 1900, s. 6. 457 Constantin von WURZBACH: An Fürst Bismarck, in: Trost – und Trutz – Büchlein der Deutschen in Oesterreich. Zeitgedichte gesammelt und herausgegeben von Gustav Pawikovski und Adam Müller – Guttenbrunn, Leipzig 1888, s. 213-215. – On je veliký muž! Pevný, železný/ největší a nejlepší Němec na kontinentě! …až po Dein Name ist die „Wacht am Rhein“ - Tvé jméno je „Stráž na Rýně“… a dále už jen … Man kann wahrhaftig dich nur lieben … – jen Tebe lze pravdivě milovat ... !
142
SVATÝ BONIFÁC – APOŠTOL NĚMCŮ Katolická církev v Německu začala reagovat na situaci, jež vyvstala postupnou nacionalizací společnosti, hledáním národních katolických svatých – pro tuto roli se obzvlášť hodil Bonifác. Jeho misijní práce v počátcích christianizace země se měla stát příkladem pro obnovu víry. Roku 1842 je mu zřízen ve Fuldě pomník a o sedm let později je zakládán spolek nazvaný jeho jménem, který měl sloužit jako podpora katolíkům v diasporách, podobně jako Gustav-Adolf-Verein u evangelíků. Roku 1855 se konala ve Fuldě velká slavnost při příležitosti 1100 let úmrtí a v Mohuči velká slavnost obnovení víry, rok 1874 se stal v této souvislosti pamětním dnem pro celou církev.458 Německá katolická církev se snažila pro tyto aktivity získat papeže. Roku 1893 se podařilo s poutí do Fuldy spojit biskupské jubileum Lva XIII. Zde byl Bonifác prošen o podporu křesťanství v Německu. V německé historiografii srovnává Konstantin Höfler459 trvanlivost jeho působení s dílem Cyrila a Metoděje, přičemž nepopírá stopy věrozvěstů, ale trvanlivou christianizaci Čech spojuje s německou říší. Do českých zemí přešlo i Bonifácovo dílo. Bylo chápáno jako katolická liga proti odpadlickým směrům, t. j. zejména hnutí Los-von-Rom. Mělo dva hlavní úkoly, působit prostřednictvím bezplatného listu v německé (St. Bonifatius) i české verzi (sv. Vojtěch)460 a podporovat pomocí sbírek stavbu nových kostelů – často v blízkosti míst, kde nedávno byl postaven kostel evangelický (Předlice u Ústí nad Labem, Novosedlice-Kramoly, Trutnov, Trnovany apod.).461 Stavbu kostelů paralelně podporoval i roku 1901 v Litoměřicích založený Katolický centrální spolek pro stavbu kostelů v severních Čechách – v letech 1901-1911 bylo postaveno celkem jedenáct kostelů – tak byl například roku 1912 vysvěcen ve Varnsdorfu kostel sv. Karla Boromejského.462
458 Barbara STAMBOLIS: Nationalisierung trotzt Ultramontanisierung oder „Alles für Deutschland. Deutschland aber über Christus.“ Mentalitätsleitende Wertorientierung deutscher Katholiken im 20. Jahrhundert, in: Historische Zeitschrift Bd. 269, 1999, s. 66-67. 459 Konstantin Ritter von HÖFLER: Bonifatius, der Apostel der Deutschen, und die Slavenapostel Konstantinos (Cyrillus) und Methodios. Eine historische Parallele. III. Die Grundbeschauung der Palackyschen Geschichte Böhmens, in: Mitteilungen für die Geschichte der Deutschen in Böhmens 25, Prag 1887, s. 209-272. 460 Sv. Vojtěch v rámci diecéze příliš na odbyt nešel, pouze tři místa zaznamenávají větší odbyt – Úštěk, Bílina a Jablonec nad Nisou. 461 Archiv Biskupství Litoměřice: fond Ordinariátní list Litoměřické diecese 62/1905, s. 501 n. 462 Alexej BALÁŽ: Kostel sv. Karla Boromejského ve Varnsdorfu, in: Almanach ke 130. výročí povýšení Varnsdorfu na město, Varnsdorf 1998, s. 24-27.
143
Hlavními aktivisty byli litoměřický biskup Josef Gross spolu s emauzským opatem Albanem Schachleiterem. V Emauzích bylo také centrum, kde se scházely sbírky463 a iniciovaly se nejen obě mutace časopisu, ale i další tiskoviny.464 Protagonisté hnutí Los-von-Rom a spřízněné duše Bonifáce líčili jako jako bezcharakterního slouhu papeže, který udával své spolubratry – například obvinil irského kněze Virgilia z kacířství, a od toho odvozují i úroveň vydávaného listu.465
JOSEF II. Josef II. byl již za svého života opředen legendami a nic na tom nezměnila ani další desetiletí. Byl oslavován jako osvoboditel venkovského lidu od nevolnictví, příběhy vyprávějí o tom, jak se s tímto lidem za svého života stýkal jako rovný s rovným, omezoval všeobjímající moc církve, umožnil poprvé i židům svobodnější existenci. Tak například Hedvika Mukdenová, pradlena, jež se narodila na konci 19. století v židovské rodině, ve svých dopisech německému vlastivědci a rodopisci Franzu Josefu Umlauftovi uvedla i celou řadu historek o Josefu II.466 Alespoň dva příklady oněch příběhů: Josefu II. prý jednou při hodině náboženství vykládal duchovní o jednom svatém, který se nacházel v pokušení od prostitutek. Světec reagoval tak, že si klekl na kolena a prosil Boha o milost. Josef II. na to zareagoval smíchem a výrokem: „Já bych to udělal jinak. Já bych si vzal bičík na psy a vymrskal bych je pryč!“ Anebo: Po smrti Josefa II. se rozšířila pověst o zmizení jeho těla z rakve. Mukdenová k tomu uvádí, že pohádka o zmizení těla Josefa II. byla za jejího mládí na vesnici ještě zcela živá. Lidé věřili, že tělo, které se nacházelo v rakvi, bylo uhněteno z vosku a sám Josef měl dožít život ve vězení ve Vatikánu, což prý zařídil jeho bratr Leopold II., který později zemřel nepřirozenou smrtí. Pro české Němce se stalo sté výročí od zavedení josefinských reforem v roce 1881 důvodem k masovému budování pomníků na počest panovníka a dalším oslavám. Důvod byl pouze formální, fakticky byl Josef II. oslavován jako germanizátor. Pomníky se hojně stavěly zejména v průmyslových oblastech severních a severozápadních Čech467 se silnou pozicí liberální strany, vyjadřovaly do jisté míry reakci na vydání 463 Martin SCHULZE-WESSEL: Vyznání a národ v českých zemích, in: Češi a Němci. Dějiny – kultura – politika. Uspořádali Walter Koschmals, Marek Nekula, Joachim Rogall, Praha – Litomyšl 2001, s. 128. 464 PETZOLD: Gründungs- und Entwicklungsgeschichte der Abtei Beuron, c. d. s. 361-362. 465 Karl IRO und Viktor LISCHKA (Hrsg.): Alldeutsches ABC. Ein Nachschlagbüchlein über alle völkischen und politischen Grundbegriffe, Wien 1911, s. 17-18. 466 Radim F. HOLEČEK: Hedvika Mukdenová. Korespondence židovské pradleny z Mostu, Ústí nad Labem 2003, s. 82, 94. 467 Velmi podrobně o nich napsal Petr JOZA: Osudy pomníků císaře Josefa II. v severních Čechách, in: Děčínské vlastivědné zprávy 3/1999, s. 3-17, 4/1999, s. 3-26, 1/2000, s. 4-23, 2/2000.
144
Stremayrových jazykových nařízení a zároveň nacionální cítění hledalo kompromis ve vztahu k vlastnímu státu po sjednocení Německa. Na případě Ústí nad Labem si můžeme ukázat, že ne vždy byl scénář černobílý.468 Návrh na vybudování pomníku se v Ústí objevil již v listopadu 1880, v lednu 1881 byl zvolen přípravný výbor k jeho realizaci v čele s radním a pozdějším starostou ing. Adolfem Köglerem. Alexander Marian, lékař, komunální politik, vlastivědec a nadšený propagátor pomníku od samého počátku prosazoval, aby ten byl postaven v prostoru dnešních Smetanových sadů (Neumarkt – Schulplatz), který měl být přeměněn na park a přejmenován na Náměstí císaře Josefa. Obecní výbor s tím 28. 6. 1881 vyslovil souhlas. Zřízení pomníku však bylo závislé na finančních darech, a tak přes trvalou propagaci zejména v místním tisku k jeho odhalení došlo až o pět let později, 25. 10. 1885. Ne všichni zdejší Němci však byli pomníkem stejně nadšeni. Do skupiny málo nadšených přívrženců patřil staroliberál Carl Georg Wolfrum. Na jeho postavení sice přispěl, ale do přípravné komise pro odhalení se z důvodu zaneprázdnění odmítl nechat zvolit.469 Proti celé koncepci se ostře od počátku stavěl lékař a primář městské nemocnice MUDr. Josef Doranth (a také Wolfrumův osobní lékař), jenž pragmaticky požadoval vybraný prostor spíše vydláždit, čímž by mohl sloužit jako druhé náměstí. Stejně tak neprojevovali pochopení pro pomník ani oba ředitelé nejvýznamnějšího ústeckého podniku, Spolku pro chemickou a hutní výrobu – Dr. Max Schaffner a Alexander von Wölfel.470 Schaffner se domníval, že by bylo lépe, kdyby místo pomníku císaře Josefa II. město postavilo sirotčinec císaře Josefa.471 Wölfel spolu s hrabětem Kolovratem si dokonce stěžovali u okresního hejtmana na rozhodnutí okresního zastupitelstva přispět 1500 zlatými na pomník a v důsledku toho se rozhořela ostrá polemika mezi listy Aussiger Anzeiger a provládním listem Elbezeitung. Kolovratův postoj je označen za klasicky „reakčně feudální“,472 Wölflův coby názor zástupce Spolku je ovšem považován za velmi znepokojivý. Hans Peter
468 KAISEROVÁ: Karel Klostermann – Alexander Marian, c. d., s. 70 n. 469 HYE: Bürgerlichkeit im Spiegel des Vereinswesens, c. d., s. 99. 470 Dr. Max Schaffner byl generálním a Alexander von Wölfel ústředním ředitelem. Zvláště Wölfela Marian nesnášel, neboť se spolu střetli i na odborné půdě – ohledně požární ochrany, nemocnice atd. – viz AMÚ: fond Písemná pozůstalost Alexandra Mariana a jeho blízkých 1852-1920, Erlebtes und Erstrebtes II, inv. č. 122, nestr. 471 UMLAUFT: Geschichte der deutschen Stadt Aussig, c. d., s. 355. 472 AM ÚL: fond Písemná pozůstalost Alexandra Mariana a jeho blízkých 1852-1920, Erlebtes und Erstrebtes I, inv. č. 121, nestr. Elbezeitung byl provládním listem – podrobnější analýza obou novin viz Kristina KAISEROVÁ: Noviny a časopisy do roku 1918 – přehled, in: Dějiny města Ústí n. L., c. d., s. 92 n. Viz. Aussiger Anzeiger, 15. července 1883, č. 54, roč. 27, Aussiger Anzeiger, 22. července 1883, č. 56, roč. 27, Aussiger Anzeiger, 1. srpna 1883, č. 59, roč. 27.
145
Hye postoj Spolku odůvodňuje faktem, že většina akcií stále byla v rukou aristokratů a velké buržoazie.473 Domnívám se však, že se zejména u Wölfela jednalo i o osobní postoj – soudě dle charakteru polemiky.474 Celý podzim až do očekávaného 25. října proběhl ve znamení příprav odhalení pomníku. V předvečer slavnosti vyšel Aussiger Anzeiger orámován „německými barvami“ s portrétem Josefa II. a příslušnou oslavnou básní. Akce sama byla velkoryse pojata – od výzdoby celého města a iluminace v předvečer slavnosti, po obětiny v podobě básní, písní etc. na Josefovu počest, obšírné proslovy a samozřejmě všelidovou veselicí.475 Všechno se – dle slov pořadatelů – také více než zdařilo, ani počasí nezklamalo – „národní myšlenka u německého obyvatelstva v rakouské monarchii překonala i veškeré sociální nerovnosti“.476 Pomník se nakonec stal dokonce symbolem smrti největšího bojovníka za jeho realizaci, Alexandra Mariana, neboť když ten 29. 12. 1919 umírá na rychlou rakovinu střev, zdejší středoškolský profesor a archivář Franz Josef Umlauft rozvíjí teorie na téma, že Marian nepřežil vznik Československé republiky a zejména stržení pomníku.477 Tak jednoznačné to nepochybně nebylo, avšak rozčarování z politického vývoje jistě jeho zdravotnímu stavu neprospělo. Pro realizaci sochy či busty obce nejčastěji využily nabídky výběru dle katalogu blanenských salmovských železáren – autorem byl tamní modelář P. Veverka. Ústí nad Labem však například mělo bustu z vídeňské slévárny F. X. Pönningera, který byl rovněž autorem478 a Teplice se mohly pochlubit uměleckým dílem Franze Metznera (1909).479
473 HYE: Bürgerlichkeit im Spiegel des Vereinswesens, c. d., s. 100 474Prameny k realizaci pomníku viz též AM ÚL: fond Archivy spolků města a okresu Ústí nad Labem do roku 1945, fond Spolek pro postavení pomníku císaři Josefu II. 475 Aussiger Anzeiger, 24. 10. 1883, Jg. 27, Nr. 83. 476 Aussiger Anzeiger, 28. 10. 1883, Jg. 27, Nr. 84. 477 Pomník měřil 6,72 metrů. Jeho další osudy byly pohnuté – 23. 10. 1919 byl stržen československými legionáři, uložen v muzeu a nakonec roztaven na válečné účely v roce 1940. 478 Prof. F. X. Pönninger byl autorem pomníku také v Litoměřicích 1884, Chomutově 1885, Opavě 1890 – tam od něj měli taktéž Schillerův pomník (1890). Vše zmíněné včetně ústeckého pomníku bylo odlito v C. k. umělecké slévárně ve Vídni (IV. Gusshausstrasse 25), což byla filiálka Berndorfské továrny na kovové zboží Arthura Kruppa. V této slévárně byla odlita většina významnějších pomníků v celé monarchii a okolí, např. i obrovská statue Viléma I. pro památník Porta Westfalica u Mindenu, Jungmannův pomník v Praze aj. Mezi další pěkná díla prof. Pönningera patří kupř. pomník arcivévody Jana ve Štýrském Hradci 1879, který je „typologicky příbuzný“ s ústeckým Josefem či pomník Marie Terezie v Klagenfurtu 1872. Srv. Katalog uměleckých prací slévárny, Vídeň 1901. 479 Vyobrazena je v rámci článku Karl KRATTNER: Franz Metzners Kaiser Josef II. für Teplitz in Böhmen, in: Deutsche Arbeit. Monatschrift für das geistige Leben der Deutschen in Böhmen, München-Prag 1906, s. 49-50.
146
I básníci se opět nechali inspirovat – jedna sloka na ukázku: … es ist dein hoher, deutscher Geist,/ Der ihr der Zukunft Pfade weißt./Kein Schatten – wirkst du lebend noch;/Dir Oestreichs Stolz, ein lautes Hoch! 480 Josef II. se stal osobností, kolem které se mohl německý nacionalsimsus sjednotit, napříč stranami – od liberálů až později po všeněmce. U nich se dostal ještě více do popředí proticírkevně orientovaný osvícenec. Anton Eisenkolb cituje v jednom ze svých projevů dopis, jenž měl císař adresovat 1780 francouzskému ministru knížeti de Choiseul obsahující odsudek světského angažování církve. „Der politische Einfluß der Geistlichkeit wird einer der Gegenstände sein, mit denen meine Reformen sich zu beschäftigen haben. Ich liebe Leute nicht, welche die Aufgabe haben, unser Heil in einer anderen Welt vorzubereiten, und sich so viel Mühe geben, unsere Angelegenhei-ten in dieser Welt zu leiten“.481 Pro široké vrstvy byl otcem vlasti, který „nic nemiloval více než svou matku a stát“ (žádnou jinou ženu, to by nebylo vznešené a hlavně by jej to lidu odcizilo). Údajně například nechtěl pustit přírodovědce Tadeáše Haenka na expedici do Jižní Ameriky, neboť monarchie by neměla tak významného muže ztrácet. K císaři se bylo možné i modlit… Jeho roli nakonec názorně shrnuje následující fejeton, jenž pod názvem Kaiser Josef und König Wenzeslaus – Ein Zukunftsbild vyšel ve varnsdorfském Abwehru a byl převzat většinou německých listů.482 Ve vesnici zvané Dunkeldorf (sic!) byla jako v jiných obcích instalována socha Josefa II. Nadšení obyvatelstva však poněkud vyprchalo, čehož využil místní farář a naproti Josefovi postavil Jana Nepomuckého. Nakonec ale přišel na jeho místo český kaplan a císař Josef zmizel. Na jeho místě se objevila socha sv. Václava. A v noci bylo možné slyšet, jak se spolu Jan s Václavem baví: … „Schön guten Abend Majestät!“ pravil Johánek, „nu sein m’r beisamm. Má úcta!“ „Jawohl!“ zněla odpověď Václava, „und wollen fest zusammenhalten; dann sein futsch deutsche Bagasche!“ „Ganz futsch!“ „Hej Slovane!“ „Ještě naše – Svatá země žije. Na zdar!“ Nejprve tedy zvítězí barokní církevní temnota a pak se ještě prosadí český patron.
480 Adolf PICHLER: Kaiser Josef I., in: Trost – und Trutz – Büchlein der Deutschen in Oesterreich. Zeitgedichte gesammelt und herausgegeben von Gustav Pawikovski und Adam Müller – Guttenbrunn, Leipzig 1888, s. 149. …je to Tvůj německý veleduch, který ukazuje cestu k budoucnosti zářné, Tobě hrdost Rakouska a hlasité Sláva! 481 Politický vliv duchovenstva je předmětem mých reforem. Nemám rád lidi, kteří se starají o blaho na onom světě a snažím se spravovat věci vezdejší na tomto světě. Rede des Abgeordneten Dr. Eisenkolb gehalten in der Parlamentssitzung vom 14. 11. 1901 anläßlich der Debatte über die Dringlichkeitsanträge, betrefend die Einwanderung fremder römischer Priesterorden, General-Anzeiger für das Elbe und Bielatal. Deutsches Volksblatt für Stadt und Land. Nr. 135, 1901, 17. 11., příloha listu. Otázkou je, zda by Josef II. v tomto případě psal německy. 482„Dobrý večer Veličenstvo!“ pravil Johánek, „tak jsme tu pěkně pospolu.“ „Ano!“ zněla odpověď, „a když budeme držet pevně spolu, tak ta německá pakáž bude docela fuč…“ General-Anzeiger für das Elbe und Bielatal. Deutsches Volksblatt für Stadt und Land, Jg. 26, Nr. 66, 1899, 28. 6., s. 3 – převzato z Warnsdorfer Abwehr, otištěno též v Aussiger Tagblattu.
147
ŽIDÉ Mezi českými Němci ale byla ještě jedna skupina, tou byli židé. Židovská problematika stojí v posledních letech v centru zájmu historiků, takže je těžké ji jakkoli doplnit. Proto jen několik poznámek. Mezi těmi židy, co se rozhodli stát se volbou Němci, je třeba dále diferencovat. Někteří dokonce inklinovali k německému nacionalismu, ale i těm bylo dříve nebo později stejně dáno najevo, že jsou a zůstávají především méněcennou rasou. O to rychleji, oč více se pohybovali v antisemitsky nejvyhraněnější skupině, což byli právě nacionálové. Stejně v budoucnosti už nepomohla konverze. V podstatě lze souhlasit s tezí Hannah Arendtové, že při utváření společenských dějin židů Evropy devatenáctého století bylo nicméně rozhodující, že do jisté míry každý žid každé generace se musel rozhodnout, zda zůstane páriou a vyloučí se ze společnosti úplně nebo se stane parvenu, nebo zda se společnosti přizpůsobí za demoralizující podmínky, nikoli že by měl svůj původ nějak skrývat, nýbrž že „spolu s tajemstvím svého původu vyzradí i tajemství svého národa“ (K. Kraus) .483 Pro německé prostředí bohužel neexistuje nic tak pozoruhodného a uceleného, jako jsou vzpomínky Šimona Welse,484 jeden text nám přece může pomoci nahlédnout do jedné židovské duše na přelomu století – se vší nejistotou, snahou se prosadit, konfrontací židovské a křesťanské víry...
483 Hannah ARENDTOVÁ: Původ totalitarismu I, Praha 1996, s. 131. Některé jiné Arendtové teze se mi naopak jeví příliš zobecňující – například myšlenku antisemitismus rostl úměrně tomu, jak upadal moderní nacionalismus (s. 56) na dalších stranách rozvíjí k následujícímu závěru: víc než sto let se antisemitismus pomalu a postupně vkrádal do téměř všech společenských vrstev v téměř všech evropských zemích, než se náhle objevil jako jediný problém, na němž se dokázali téměř všichni jednohlasně shodnout. Pravidlo, podle kterého tento proces probíhal, bylo jednoduché: každá společenská třída, která se dostala do rozporu se státem jako takovým, se stala antisemitskou, protože židé byli jedinou společenskou skupinou, která působila dojmem, že zastupuje stát. A jedinou společenskou skupinou, která se ukázala téměř imunní proti antisemitské propagandě, byli dělníci – příliš zaměstnaní třídním bojem a vybavení marxistickým vysvětlením historie –, kteří se nikdy nedostali do přímého konfliktu se státem, nýbrž vždy jenom s jinou společenskou třídou, totiž s buržoazií, a tu židé jistě nepředstavovali a také k ní nikdy ani skutečně nepatřili (s. 73). Nástup imperialismu nejen v oblasti hospodářské, globalizace řady problémů neznamená zároveň úpadek nacionalismu ani konec role státu. Ani výlučná loajalita židů k trůnu habsburskému a z toho k nim vyplývající nemilost ostatních národů nebyla jednoznačnou realitou – složitost situace tkvěla naopak v rozporuplnosti role židů v monarchii. Zajímavá je naopak její úvaha o kontrapunktivním působení role židovského národa jako obětního beránka v dějinách (sjednocovací funkce a vymezení se proti ostatním), ale také o nepochopení rozdílu mezi historickým antijudaismem a moderním antisemitismem ze strany židů – což vedlo až k jisté bezbrannosti před holocaustem (s. 53-56). 484 Šimon WELS, U Bernátů, Praha 1993.
148
„Nejhorším zločinem je narodit se jako žid,“ tvrdí manžel Hedviky Mukdenové, jež si roku 1925 vyměnila několik zajímavých obšírných dopisů s ústeckým vlastivědcem Franzem Josefem Umlauftem.485 Paní Mukdenová v uvedené době žila v Mostě, a jak sama uvádí, provozuje prádelnu (sama), v níž musí zvládnout práci za čtyři osoby, denně pracuje 17 hodin bez přestání, pak se musí starat o svého vnuka Rolfa ... Narodila se v roce 1875 v Senkově u Loun, absolvovala jen venkovskou školu, nicméně měla hlad po vzdělání, ale práce jí nedovolila jej utišit… Ke svému židovství měla z náboženského hlediska zjevně ne zcela přesně definovaný vztah. Deklarovala touhu po porozumění všech lidí – „a když už Hedvika Mukdenová na snímku kolem se objevil člověk, který chtěl lidstvo spasit roku 1925 a byl zavražděn – Kristus – jak jej ctím jako člověka! A takových Kristů už bylo mnoho! – Být to v mých silách, pak bych celý svět sjednotila do jednoho židovství se i dále vyjadřuje jednak zcela bezprostředně ať již přes vlastní zkušenosti či své rodiny. Například pan Mukden špatné zkušenosti získal už při studiích ve Vídni a dále se pak prohlubovaly.486 Ona sice oponuje a opakovaně tvrdí, že je to jen jeho zkušenost, že u nich ve vsi (Senkov u Loun), kde byli jedinou židovskou rodinou, tomu bylo jinak. Ale tatínek Leopold Kohn, podomní obchodník, například intenzivně bojoval za rozvoj německého školského spolku (Schulvereinu) na Lounsku, které se dosti rychle čechizovalo, čímž se zase dostával s místními obyvateli do konfliktu. Německé prostředí tak bylo i Hedvice bližší než české – kriticky například popisuje agitaci české matice školské – sedlákům byla snáze přístupna půjčka v Záložně, pokud děti poslali do české školy, popřípadě kníže Schwarzenberg do vsi přeložil dětnatého českého učitele a německá škola postupně přestala existovat ....487 Pak se znovu vrací ke své identitě a takřka jedním dechem dodává, že „přišel-li pes z křesťanského dvora, nebyla si jista, zda je křesťan či žid, nikdy nebyla ve vsi u muziky,
485 AMÚ: fond Hedvika Mukdenová – Historische Plauderei von Hedvika Mukden (neuspořádáno a dopisy nestr., všechny z r. 1925), kr. 1., dopis z 6. 5. 1925. Dnes je fond již zpracován – srv. HOLEČEK, Hedvika Mukdenová, c. d. 486 AMÚ: fond Hedvika Mukdenová, nedat. dopis č. 2. 487 Tamtéž: dopis z 9. 5. 1925.
149
i když ji spolužačky zvaly, neboť se mezi nimi cítila cizí.“ Do deseti let chodila do české školy, pak do německé, kde se jí mnohem více líbilo, neboť zde, „třebaže byla jedinou židovkou, měl pro ni pan učitel Rittel připraveny náboženské knihy její víry“ – toto tvrzení, stejně jako sdělení, „že se vesničané těšili na židovské velikonoce a pomáhali péct macesy“ je třeba brát s rezervou. 488 Těžko soudit, jaká byla skutečná realita – senkovský kronikář Václav Hlavsa zdá se byl docela potěšen, když se Senkov poté, co se Hedvika s mužem a její rodiče Kohnovi roku 1907 odstěhovali do Mostu, stal opět ryze katolickým.489 Všemi jejími dopisy prolíná skepse a nejistota, i když Hedvika Mukdenová sama sebe považuje za nejoptimističtějšího člena své rodiny. I její patnáctiletý syn už má za sebou špatné zkušenosti, spolužáci jej přepadli a symbolicky „křižovali za Krista“ – a tak on teď pro sebe hledá velké téma a nachází jej v proroku Jeremiáši, v jeho pláči i útěše.490 To byl jeden pohled. A život na vsi či menším městě byl patrně odlišným od většího, kosmpolitnějšího města, i když byly i problémy obecné. Tak židovský lékař Oskar Rothbaum v Ústí nad Labem, jenž vystudoval na německé Karlově univerzitě a jako student nosil barvy jednoho z buršenšaftů – Saxonie, což pro něj bylo normální a samozřejmé, byl přesvědčeným českým Němcem. Ale nemohl se například tvářit, že neví o arizačním paragrafu, který prosazovaly některé spolky, s oblibou Turnverein.491 Přesto byla v Ústí nad Labem liberálnější atmosféra, než v okolních městech.492 Bylo to patrně dáno i tím, že v druhé polovině 19. století se díky průmyslu, uhlí a železnici druhořadé královské město nebývalou rychlostí přeměnilo v jedno z nejvýznamnějších hospodářských center monarchie. Odpovídajícím způsobem se také zvětšil počet obyvatel, kteří přicházeli z různých míst a de facto pohltili staré elity. Po roce 1848 – do té doby se židé v královském městě nesměli usazovat – začali přicházet židé i do Ústí nad Labem. Většinou z okolí – v Teplicích, Sobědruhách a Roudnici žily silné komunity, usazovali se však i židé z jiných končin. Naprostá většina používala jako obcovací jazyk němčinu, byly ale také rodiny, kde se komunikovalo česky. Počet židů zde byl od přelomu století do roku 1938 mírně nad celostátním průměrem, i když to stále znamenalo jen něco přes dvě procenta. Záhy zde
488 Tamtéž: nedat. dopis č. 4. 489 HOLEČEK, Hedvika Mukdenová, c. d. 490 AM ÚL: fond Hedvika Mukdenová, nedat. dopis č. 3. 491 Bedřich ROHAN: Ústecký šoulet, Ústí nad Labem 2001, s. 17. A pokračuje „Ale sudetský Němec se z něj nestal, protože pro něj a pro nás toto slovo znamenalo pootevření se a v samém konci také akceptování Hitlerovy politiky a světonázoru.“ Též s. 48. 492 O židech v Ústí nad Labem viz Vladimír KAISER: Židovská komunita v Ústí nad Labem v 19. a 20. století, in: Židé v Sudetech – Juden im Sudetenland, Ackermanngemeinde/ Česká křesťanská akademie, 2000, s. 217-234. Odtud byla převzata faktografie.
150
vznikl židovský náboženský spolek s vlastní modlitebnou (1863), roku 1869 byla povolena náboženská izraelitská obec, roku 1880 byla otevřena synagoga, která jako většina padla za oběť nacistickému řádění v roce 1938, díky své poloze přežila v okolí pouze synagoga podmokelská. Od roku 1911 ve městě působil židovský lidový spolek Theodor Herzl – míru vlivu sionismu zde ani v okolních komunitách si netroufám posoudit. Podobný vývoj lze doložit ve většině měst, kde se židé usadili.493 Ale Ústí nad Labem se lišilo jedním – v uvedené době zde vyrostly dvě židovské podnikatelské osobnosti, zabývající se zejména obchodem s uhlím, Ignaz Petschek a Eduard Jakob Weinmann.494 Tyto dvě rodiny se staly nejen nesmírně bohatými podnikateli, ale také velmi štědrými mecenáši města, takže jistá zdrženlivost v případě jejich původu byla na místě. Faktory tu zřejmě byly i jiné, nevím ale, zda je obecně možné převzít a dokonce vztáhnout na sledované období samozřejmost, již uvádí ve svých pamětech Gerda Eckelt: Die Synagoge stand in der Kleinen Wallstraße. Da ich viele jüdische Mitschülerinnen hatte, wurde ich auch dorthin mitgenommen. Ich habe das Innere des Gotteshauses nur dunkel in Erinnerung: den Schrein mit der Thora-Rolle, den sechsstrahlingen Davidstern und den siebenarmigen Leuchter. Einmal war ich mit zum Laubhüttenfest, in einem mit Pflanzen grün geschmückten Zelt hinter dem Tempel …495
ANTISEMITISMUS Dotknout se židovské problematiky pochopitelně zároveň znamená alespoň připomenout antisemitismus. Názor Berthy von Suttner z roku 1882 o tom, že v Rakousku de facto neexistuje antisemitismus, skutečně neodpovídal realitě.496 Tomuto tématu je poprávu věnována velká pozornost, pokusím se však některé aspekty vzhledem ke sledovanému tématu podtrhnout. Nejprve však několik základních faktů.
493 V témže sborníku lze například srovnat Květoslava KOCOURKOVÁ, Židovská komunita na Teplicku v letech 1850-1938, s. 255-269. 494 Eduard Jakob Weinmann (1852-1928), Ignaz Petschek (1857-1934). Petschek začínal u Weinmanna a posléze se osamostatnil – KAISER: Židovská komunita v Ústí nad Labem, c. d., 222-224. 495 Synagoga stála v Malé Hradební. Měla jsem mnoho židovských spolužaček, které mě tam braly s sebou. Na vnitřek svatostánku, schránku na tóru, šesticípou Davidovu hvězdu a sedmiramenný svícen si vzpomínám jen matně. Jednou jsem také byla na zahradní slavnosti ve stanu ozdobeném květinami, který stál za templem… ECKELT: Wo ist mein Heim, c. d., s. 34. 496 Helena KREJČOVÁ, Alena MÍŠKOVÁ: Poznámky k otázce antisemitismu v českých zemích na konci 19. století, in: Emancipácia Židov – antisemitismus – prenasledovanie v Nemecku, Rakúsko-Uhorsku, v českých zemích a na Slovensku. Pro Slovensko-nemecku komisiu historikov zostavili Jörg H. Hoensch, Stanislav Biman, Lubomír Lipták, Bratislava 1999, s. 45. Antisemitismus se však neprojevil zakrátko, on už tu byl v plné síle.
151
Antisemitismus jednak navazoval na věkovitý antijudaismus, třebaže samozřejmě zdaleka nebyl totožný.497 K němu se pak přidaly další aspekty, sociální struktura, migrační trendy z některých oblastí, v rámci monarchie například výrazně do Vídně (což u antisemitů obecně vzbuzovalo pocit záplavy), ekonomický vzestup (opět často viděn jako mocenské spiknutí a zároveň přidávající sociální aspekt) ap.498 Občané, kteří nemilovali židy a naopak nacházeli potěšení ve spiknutích a tajných společenstvech všeho druhu, byli od roku 1903 pravidelně oslovováni do dnešních let živým falzem – Protokoly sionských mudrců.499 Jedná se o údajné sepsání výkladů z I. sionistického kongresu v Basileji (1897), jež prvně vyšlo v petrohradském časopise Russkoje Znamja (1903), o dva roky později se pak objevilo v podobě samostatné knihy. Všechno však nasvědčuje, že Protokoly byly sestaveny z iniciativy carské ochranky – z Protokolů vyplývalo, že pachateli všech sociálních převratů jsou židé, kteří se tak snaží dosáhnout světovlády.500 Evropští antisemité se rovněž sdružovali na mezinárodní úrovni. Roku 1882 se v Drážďanech konal 1. mezinárodní antisemitský kongres a stejného roku bylo založeno Všeobecné protižidovské spojenectví (Alliance Anti-Juive Universelle). Další mezinárodní antisemitské kongresy proběhly v Německu v letech 1883, 1886 a 1889.501 V rakouské monarchii 19. století byla více než kde jinde rozvinuta tradice katolického antijudaismu – jmenujme například pátera Sebastiana Brunnera, universitního kazatele a zakladatele Wiener Kirchenzeitung. Sebastian Brunner (1814-1893) studoval na Schottengymnasiu ve Vídni, pak u piaristů v Křemži, nakonec absolvoval arcibiskupský seminář ve Vídni, roku 1838 byl vysvěcen. Byl nadšeným stoupencem Hofbauera a ovlivněn Veithem. Roku 1837 navštívil v Mnichově Johanna J. Görrese a byl jím nadšen. Brzy se dostal i do vyšších vídeňských kruhů až k Metternichovi, v březnu
497 Nelze tak zcela souhlasit s Borisem Barthem, že antijudaismus staví vedle antisemitismu, i katolická církev se v průběhu 19. století zčásti propracovala k modernímu antisemitismu – Boris BARTH: K tématu vyvražďování evropských židů za druhé světové války, in: Acta Universitatis Carolinae, Studia territorialia 200/III, Studia Germanica et Austriaca, Katedra německých a rakouských dějin IMS FSV, Praha 2002, s. 10. 498 Přehlednou studii pro Rakousko (včetně období 19. století) napsali John B UNZL, Bern MARIN: Antisemitismus in Österreich. Sozialhistorische und soziologische Studien. Politische Ideengeschichte der Neuzeit, vyd. A. Pelinka a H. Reinalter, Innsbruck 1983, s. 24 n. Základní faktografii na toto téma lze také nalézt u Johna W EISSE: Der lange Weg zum Holocaust, Hamburg 1997. 499 Janusz TAZBIR: Protokoly sionských mudrců. Pravda nebo podvrh?, Olomouc 1996. Januszovi Tazbirovi lze děkovat za to, že se zdařile ujal role kritického rozboru Protokolů a pokusil se přesvědčit čtenáře, že se jedná o jednoznačný falzifikát. 500 Tamtéž: s. 22-23. 501 Leo PAVLÁT: Antisemitismus – nejsetrvalejší zášť v dějinách lidstva, in: Židé – dějiny a kultura, Praha 1997, s. 97.
152
1848 zakládá Wiener Kirchenzeitung für Glauben, Wissen, Freiheit und Gesetz in der katholischen Kirche, noviny redigoval do roku 1865 a napsal přes tisíc článků. Dosáhl církevního i akademického věhlasu, Pius IX. jej jmenoval protonotářem.502
Brunner dosáhl ovšem i velkého věhlasu jako antisemita, který dovedl až k jeho rasové formě.503 Ve svých novinách kromě pravidelných protižidovských výpadů také uveřejnil pamflet o rituálních vraždách. Inspirace se mu prý dostalo už v dětství, kdy jej jeho dědeček pravidelně napájel četbou ze spisů barokního antisemity Abraham a Sancta Klara. 504 Neméně se proslavil profesor hebrejské literatury na pražské universitě August Rohling (1839-1931),505 který přichází do Prahy z Münsteru. Jeho spis Der Talmudjude, kde rovněž dokazuje rituální vraždy u židů, vychází poprvé roku 1871. Jedná se o plagiát zhotovený zcestnou kompilací spisu z barokní doby Johanna Eisenmengera, Entdecktes Judentum, (Königsberg 1700) a zčásti zfalšovanými výtahy z Talmudu doprovázenými agresivními protižidovskými poznámkami. Objevila se i česká verze. Spis byl v tomto ohledu natolik „kvalitní“, že místodržitel Alfred Freiherr von Kraus projevil jisté obavy a požádal kardinála Schwarzenberka, zda by nebylo možné brožuru poněkud neutralizovat. Ten ale odmítl se slovy, že za pověst židů nemůže Rohling, ale oni sami. V roce 1882 dochází v Rohlingově životě k obratu. Mladý vídeňský rabín Joseph Bloch jej označuje za plagiátora,506 Rohling jej sice vzápětí nato žaluje za nactiutrhání, nicméně už se blížil soumrak jeho kariéry. Jako odborník na rituální vraždy byl požádán o dobrozdání v souvislosti s kauzou Tisza-Eszlar, kde měl svědčit ve prospěch rituální vraždy. V této maďarské obci o velikonocích roku 1882 zmizela dívka, její matka vyjádřila podezření na rituální vraždu. Děvče ale bylo v červenci vyloveno z Tisy bez zranění a také ostatní svědectví zůstala neprůkazná, takže se přece jen Rohling částečně zesměšnil. Aféra ale měla obecně velký ohlas a výsledek pro něj byl dvojnásobně zdrcující; stáhl i žalobu na Blocha a uklidil se do ústraní.
502 WEINZIERL: Ecclesia semper reformanda, c. d., s. 293-215. 503 Olaf BLASCHKE: Katholizismus und Antisemitismus im deutschen Kaiserreich, Göttingen 1997, s. 134-136. 504 Vlastním jménem Johann Ulrich Megele – narozen 1644 Krenheinstetten u Badenu, zemřel 1709 ve Vídni. Po studiích u jezuitů a benediktinů vstoupil do kláštera bosých Augustiniánů, stal se knězem a kazatelem zejména v oblíbeném poutním místě v Horním Bavorsku Maria Stern zu Taxa, záhy však byl povolán zpět do Vídně, 1677 jmenovám dvorním kazatelem. Jeho kázání byla velmi oblíbená, sršel vtipem, psal rovněž příležitostné spisy a v 19. století byl znovu nalezen. Srv. Kirchenlexikon oder Encyklopädie der Katholischen Theologie und ihrer Hilfswissenschaften I., Freiburg in Breisgau 18822, s. 116-117. Zvláště antisemitský je spis Fischzug zu Ansbach, 1707. 505 WEINZIERL: Ecclesia semper reformanda, c. d., s. 261-263. 506 Gegen die Anti-Semiten. Eine Streitschrift zusammengestellt von Dr. I. S. BLOCH, Wien 1882.
153
Lze uvést dobrý příklad, jak Rohlingův spis působil.507 Jedná se o českého učitele, který byl ne zcela psychicky vyrovnaný, takže psal ještě upřímněji, než jiní. Pan učitel Fišer z Citova u Mělníka si poznamenal následující: ... To jsou židé! Ti jsou zlí na křesťany. Však Röhling umí v tom jejich Talmudu (sw. písmo židovské), vypravovat. Tam prý stojí, když se křesťan topí, tak aby ho kolemjdoucí žid nevytáhl, ale kopnul, aby se utopil jistě. Před křesťanem aby se žid vyplil. Aby křesťana nepozdravili židi, aby prý křesťané smekali a žid ne. Také co sem potkal židů, žádný nesmekl, jen něco bručejí do fousů. Když se modlejí, tu líbají šosy, rukávy a všelicos při tom bručejí. Před soudem má prý žid falešně třeba přísahat, aby jen křesťana ošidil. Jejich židovské manželství je dobré prý, ale křesťanské to prý je kurevnictví stojí v židovském tom Talmudu. To píše prof. Röhling ve Vídni, jenž umí hebrejsky. Židé mají naň zlosť. 9. 7. 1899.508 Teorie rituální vraždy získala v druhé polovině 19. století na popularitě nejen díky Röhlingovu výtvoru. Anežka Hrůzová byla mediálně nejznámějším případem, zejména díky pozitivní kampani Tomáše Masaryka.509 Je to příběh všeobecně známý, nicméně alespoň stručně. Leopold Hilsner, podomní obchodník nevalné pověsti byl obviněn z vraždy dívky Anežky Hrůzové z Polné. Roku 1899 byl odsouzen k smrti, rozsudek byl zrušen, konal se nový soud, cestou milosti dostal nikoli smrt, ale doživotní žalář. Načež následovaly opakované neúspěšné pokusy o revizi případu. Masaryk se postavil hlavně proti masové psychóze, jež vycházela z víry v mýtus rituální vraždy. 507 Myslím, že nelze podceňovat ani výlevy obskurních autorů – nakonec se tyto výlevy příliš nelišily od výroků autorů renomovaných – Boris BARTH: K tématu vyvražďování evropských židů, c. d., s. 10. 508 Josef Fišer žil v letech 1858-1909. Roku 1880 absolvoval německý ústav učitelský v Praze. O tři roky později vykonal zkoušku způsobilosti pro obecné školy s vyučovací řečí jazyka českého. V letech 1880-1890 působil na německých, od roku 1890 na českých školách. V době sepisování kroniky byl učitelem na obecné škole v Šopce (Mělník). Mezi dochovanými listinami jsou i některá lékařská dobrozdání svědčící o tom, že byl ke konci života dlouhodobě (psychicky) nemocen a jeho „služba“ byla často ze zdravotních důvodů přerušována. Toto období se vyznačuje jeho zvýšenou aktivitou při psaní „kroniky“. Josef Fišer byl 6. 2. 1909 raněn mrtvicí a dva dny nato zemřel. Kronika je pouze pracovní název pro jeho zápisky, jež se kromě obecní problematiky vyjadřují k celému spektru aktuálních otázek. Podrobněji se jeho osobností zabývá diplomová práce Hany KALTMANNOVÉ, Učitel v pozdním 19. století Josef Fišer – a jeho kronika, Ústí n. L. 1998, 91 s. (z toho 22 s. příloh), která také kroniku očíslovala; Srv. AMÚ: fond Josef FIŠER, Citovská kronika, nedat., inv. č. 362/I. 509 Kromě různé populární literatury (i dobové, srv. např. A. NUßBAUM: Der Polnaer Ritualmordprozeß, Berlin, 1906) viz hl. Jiří KOVTUN: Tajuplná vražda. Případ Leopolda Hilsnera, edice Judaika, sv. 4, Praha 1994. Zmínky jsou samozřejmě i v syntézách věnovaných 19. století – srv. např. Zdeněk Šolle: Počátky moderní české politiky od Palackého a Havlíčka až po realisty Kaizla, Kramáře a Masaryka, Praha 1998, s. 216-218, Hugo Gordon SKILLING: T. G. Masaryk. Proti proudu 1882-1914, Praha 1995, s. 122-137. Hodnocení je však velmi obecné s cílem prezentovat především Masarykovy aktivity. Nejnověji patrně Hilsnerova aféra a česká společnost 1899-1999, Sborník přednášek z konference na Univerzitě Karlově v Praze ve dnech 24.-26. listopadu 1999, uspoř. Miloš Pojar, Praha 1999.
154
Jakého slovníku se při této příležitosti užívalo, může opět ilustrovat zápis již výše zmíněného českého učitele Josefa Fišera: Vražda v Polné. 29. března v 6 hod večer 1899 zabili 4 židi Anežku Hrůzovou z Velké Věžničky u Polné na Moravských hranicích, když o škaredou středu šla domů ze šití, v lese Březině, hodili na ni oprátku, omráčili ji 6ti ranami kamenem a pak ji zavlekli do houští a podřezali krk a 6 litrů krve prodali. Dávají prý některé sekty židovské krve z nevinných panen křesťanských do macesů o židovské Velkonoční svátky. Byli to židé: Leopold Hilsner, Erbman Kulhavý, W..... (nohy měl zkřivené do X) a nějaký Bauman. Žid Hilsner, nedoučený švec, se přiznal před soudem v Kutné Hoře 12. až 17. září 1899 a dostane oprátku. Soudci ale ho chtějí doporučit milosti císaře. Dostane snad asi 20 let žalář. Ostatní vrahy ještě nemají. V Citově 8. 10. 1899 510 …Čert z Polné – nebo-li Hilsner Leopold, žid a košerák, zavraždil s dvěma polskými židy velkým košeráckým nožem Marii Hrůzovou (sic!), nevinnou holku 18letou, která ho nechtěla, toho svinského žida milovat a chodila z 1 hodinu vzdálené vsi (Malé Březinky?) k šití do Polné 1898 v škaredou středu před Velikonocemi asi 15. 3. večer 6 hodin. Jak šla kolem lesíka, hodili jí provaz kol krku, strhli k zemi, omráčili kamenem a podřezali nožem řeznickým, jímž se ten svinský žid chlubíval. Krev chytili do měchu koženého a rozprodali, nadělajíce z ní kouličky, jež prý židé dávají malým židáčkům žrát, aby nesmrděli a potřebují k obřadům v synagoze, k židovské mši. Přeci ho ale neoběsili, ač asi 3 holky košeroval, dostal jen 20 roků vězení, je v Boru.511 … židé košerují křesť. nevinné dívky, ale podvodu i tu prý se dopouštějí, košerují ti bídáci i ty, které jsou „daiffr“, jako 1899 Hilzner Leop. z Polné u Německého Brodu. (jednu zbožnou a nevin. druhou ale veselou košeroval)...512 Nebyla však sama. Obecně se dá uvést, že se v této době každé děvče, jež se z jakýchkoli důvodů stalo nezvěstným, mohlo stát potenciálním zdrojem antisemitských nálad. Lze to uvést na následujících případech. Již v březnu roku 1872 byla převzata z listu Neues Wiener Tagblatt513 zpráva o zmizelé křesťanské služce židovského obchodníka. Ihned se rozšířila zpráva, že její krev je nutná pro právě probíhající stavbu synagogy. Obchodník se snažil přesvědčit místního faráře, aby svým farníkům vysvětlil, že se jedná o nesmysl, a tak předešel násilnostem. Duchovní to ovšem odmítl. Děvče však bylo nalezeno živé v sousední obci a muselo pak za trest s doprovodem bubnů obcházet a vykřikovat po okolí, že ona jest to děvče, jež židé ubili. V tomto případě byl konec ještě relativně dobrý a zároveň i výchovný.
510 Josef Fišer: c. d., s. 363/II. 511 Tamtéž: s. 411/I. 512 Tamtéž: s. 361/I. 513 Aussiger Anzeiger, roč. 16, č. 21, 30. 3. 1872, s. 155.
155
Další příběh je z roku 1893 a stal se v Kolíně.514 Služka Marie Havlínová, jež sloužila u židovské rodiny, nečekaně odešla z domu svých zaměstnavatelů a ukončila svůj život skokem do Labe. Vzhledem k tomu, že se jednalo o období před křesťanskými Velikonocemi a židovským pesachem, začali zejména místní mladočeši vytahovat záhadné zmizení. Rozruch neustal ani poté, co byla služka z řeky vylovena a bylo úředně konstatováno, že nebyly nalezeny žádné známky násilí. Protižidovská tažení výrazně podporována a přenesena do roviny národní (německo-židovští žurnalisté neprávem obviňují český lid z náboženské nesnášenlivosti ...515 ) zejména mladočeským tiskem nabyla síly především v souvislosti s pohřbem dívky a přenesla se i do dalších obcí. K podobné události došlo také ve východních Čechách.516 Marie Rutová z Ústí nad Orlicí, jež byla v učení u modistky Marie Zornové ve Svitavách, byla vyhlášena 7. listopadu roku 1897 za nezvěstnou. Tělo bylo vyloveno až v červnu následujícího roku a bylo konstatováno, že se jedná o sebevraždu. Přihlásil se však svědek, který uvedl, že v noci před nálezem těla viděl na břehu řeky dva neznámé muže, z nichž jeden měl být ústeckoorlický žid Leopold Goldschmidt. Po tomto se roznesla po městě zvěst o rituální vraždě, jež způsobila vlnu antisemitských nepokojů a sám svědek byl při jedné akci smrtelně zraněn. Zdá se tedy, že se jednalo o klasický scénář – avšak s pozoruhodnou výjimkou postoje a akceschopnosti zdejšího okresního hejtmana JUDr. Franze von Komerse.517 Komers se postaral o rázné ukončení neklidu za pomoci četnictva, městské policie a také českého Sokola (!). Nařídil exhumaci těla Marie Rutové a nové šetření případu za soudní asistence – to potvrdilo původní rozhodnutí, že se jedná o sebevraždu. Situace se uklidnila, ale Komers rozhodně nezískal sympatie místních schönereriánů. Zároveň jeho přístup dokazuje, že při řešení těchto situací hodně záleželo na přístupu místního úřednictva, které však bohužel častěji bylo spjaté s místní společenskou většinou, ať již českou či německou, se všemi rasovými a národnostními předsudky. Zde snad nejvíce platí teze o propojenosti antisemitismu jako formy paranoidního vidění světa a zároveň jako prostředku politiky.518 Katolický antisemitismus byl přenesen i do stranické sféry křesťanskosociální. Byl již zmíněn u Ambrose Opitze, podobného smýšlení byl i jezuita Heinrich Abel. Jednalo se antijudaismus doplněný filozofickým protikapitalistickým antisemitismem, jemuž další dimenzi pak dal vídeňský starosta Karl Lueger. Ten jej využíval mnohem komplexněji – proti židovskému kapitálu, tisku, vládě, liberálům atd. 514 Michal FRANKL: Obvinění z rituální vraždy v Kolíně, in: Dějiny a současnost 6/98, s. 14 n. 515 Tamtéž: s. 18. 516 Marie MACKOVÁ: Osobnosti města Lanškrouna. Christian Polykarp Erxleben, Vincenc Pernikář, Franz von Komers, Friedrich Gustav Piffl, Lanškroun 1997, s. 48. 517 K této osobnosti srv. též Marie MACKOVÁ: Úřednictvo venkovských okresů v Čechách (18501914). Se zřetelem k okresům východních Čech, Ústí nad Orlicí 2001, s. 160-175. 518 BUNZL, MARIN, Antisemitismus in Österreich, c. d., s. 27-28.
156
na populistické bázi – připomeňme si známé heslo „Wer ein Jud’ ist, das bestimme ich. (Kdo je žid, určuji já).“519 Nejdůslednějšími antisemity v Rakousku však byli schönereriáni. Jejich antisemitismus byl rasovým antisemitismem, krev pro ně byla rozhodujícím faktorem politiky.520 Jako doplněk k rasovým teoriím, na které bylo z širšího hlediska upozorněno již dříve, ještě několik slov o Schönererovi samotném. Sám Georg Schönerer byl hrdým, uvědomělým antisemitou již v sedmdesátých letech, v době, kdy měli v politice převahu staří němečtí liberálové a antižidovské myšlení, ač existovalo a bylo dokonce mocně přiživeno hospodářskou krizí 1873, přesto nebylo prioritou. Schönerer je považoval za největší nacionální výdobytek století.521 Součástí lineckého programu se měla stát teze: „Die Beseitigung des jüdischen Einflußes ist auf allen Gebieten des öffentlichen Lebens unerläßlich“. (Odstranění židovského vlivu ve všech oblastech veřejného života je nezbytné),522 proti židům bojoval ve sněmovně, v novinách, všude. Takovou symptomatickou scénou se stal boj o zestátnění Ferdinandovy severní dráhy v roce 1885. Zde se staroliberálové, mezi nimi i známý podnikatel z Ústí nad Labem, Carl Wolfrum, postavili proti, čímž de facto nahráli majoritním vlastníkům akcií, židovské rodině Rotschildů.523 Schönerer musel být ve sněmovně čtyři dny po sobě veden ke klidu.524 Z ostatních německých politických stran se s antisemitismem snažila vypořádat jen část sociální demokracie. Karl Kautsky v roce 1884 označuje antisemity za největšího nepřítele, jenž infiltruje myšlení dělníků. Jiní vůdci (stoupenci Lassalla, Proudhona či Bakunina) naopak latentně antisemitismem trpěli.525 Z výroků politicky nezávislejších jednotlivců stojí za zmínku výrok Heinricha hraběte Coudenhove-Kalergi ... že antisemitismus velikou oklikou prokázal to pozitivní, že křesťany a židy upozornil na nepřekonatelné protiklady víry obou stran.526 A jen několik osamělých intelektuálů, k nimž patřil například publicista a literární kritik Hugo Gordon Schauer, se s antisemitismem neztotožnili. Schauer ve své stati Židé v rozvoji společenstva píše následující: Dnešního dne, kdy antisemitismus v různých údobích mezi různými národy činí propagandu dosti značnou, kdy v celých třídách se proti židovstvu šíří nevraživost ... , je zajisté záhodno uvědomiti si též jednou veliké služby, které židé ... rozvoji lidstva prokázali....527 519 RUMPLER: Österreichische Geschichte 1804-1914, c. d., s. 501-502. 520 Tamtéž. 521 PICHL: Schönerer I, c. d., s. 4. 522 Tamtéž: s. 5. 523 KAISEROVÁ, Karel Klostermann – Alexander Marian, c. d., s. 71. 524 PICHL: Schönerer I, c.d., s. 6. 525 BUNZL, MARIN, Antisemitismus in Österreich, c. d., s. 34-37. 526 COUDENHOVE-KALERGI: Das Wesen des Antisemitismus, c. d., s. 241. Heinrich CoudenhoveKalergi zemřel v roce 1906. 527 Hugo Gordon SCHAUER: Židé v rozvoji společenstva (Kalendář česko-židovský na rok 18891890), in: Spisy, Praha 1917, s. 148-149.
157
ZÁVĚR Konfesní problematika českých Němců je součástí dějin českých Němců, které začínají jejich příchodem do naší země ve vrcholném středověku. Od samého počátku nebylo soužití obou národních celků bezproblémové. 528 Přesto prožily společné (třebaže leckdy rozdílně interpretované) dějiny, což platí též pro konfesní problematiku. Náboženství je i pro druhou polovinu 19. století přes veškeré liberální deklarace důležitým fenoménem. A to v několika rovinách, které všechny ve svých důsledcích měly vliv na konfesní myšlení. V habsburské monarchii, jak již bylo uvedeno, fungovalo až do samého jejího konce spojení „oltáře a trůnu“, které, a to nejen u liberálů, vytvářelo nejen odstup od vysokého kléru v katolické církvi, ale často i od celé církve. Odpor části nacionalizující se společnosti se soustředil i proti „zahraničnímu“ mocenskému centru, jež představoval papež v Římě. Většina katolíků však zůstala loajální, stejně tak většina duchovních smýšlela v ultramontánních intencích. Na tom nezměnil nic ani odklon některých duchovních (kardinál Schwarzenberg) od závěrů I. vatikánského koncilu, byl krátkodobý. Stát pochopitelně zprostředkovaně využíval i řadu církevních (nejen katolických) institucí – charitativní, školská ap. zařízení. Přitom boj proti vlivu církve ve školství obecně se neustále přiostřoval, je možné si připomenou hnutí „svobodná škola“. A nakonec stát měl zájem nejen na věřícím, ale i konfesně zařazeném občanu, prioritně v církvi katolické, udržovat řád. Katolická církev, aby si lépe udržela svou pozici, se během 19. století stále výrazněji angažuje v politickém systému – vyvrcholením je založení křesťansko-sociální strany podle vzoru strany Zentrum v sousedním Německu, jež se také snaží konkurovat sociální demokracii. Příslušníci sociální demokracie, ač potenciální ateisté, v praxi však často zůstávající věřícími. Pokračující nacionalizace společnosti vede k tomu, že i Bůh se často stává nacionálním majetkem. Vyhraněnou formou této situace je hnutí Pryč od Říma v rámci všeněmců, která konfesi, protestantismus činí rovnou němectví a svou demonstrativní náklonností k Německu se dostává do pozice velezrádce. Vliv Německa se v monarchii uplatňoval i skrze některé katolické řády (beuronští benediktini, voršilky), které sice musely odejít v rámci tzv. „Kulturkampfu“ ze země, nicméně projevovaly smysl jednak pro nacionální myšlenku, byli však i značně tolerantní vůči protestantismu. Přizpůsobování církví nacionální myšlence mohlo vést takřka až k její likvidaci – Rongeho německá nacionální církev se tak dlouho přizpůsobovala politickým a národním potřebám, byly redukovány svátosti etc., až byla takřka zbavena charakteru církve vůbec. 528 K tomu zejména František ŠMAHEL: Idea národa v husitských Čechách, Praha 20002, nebo například Ferdinand SEIBT, Natio Bohemia, in: Deutsche, Tschechen, Sudetendeutsche, München 2002, s. 139-153.
158
Tyto obecné teze však mají řadu specifik a také regionálních rozdílů. Oblasti českých Němců, které byly zkoumány, jsou pohraniční kraje. S výjimkou jižních Čech a některých dalších enkláv mají výraznou německou majoritu. Vynecháni byli pražští Němci – vzhledem ke specifičnosti města. Můžeme se pokusit o určitý přehled. Většina českých Němců byli a zůstali katolíky, přičemž lze samozřejmě vysledovat jisté rozdíly jednak mezi městem a venkovem, pak také dle jednotlivých regionů. Kontinuální katolickou tradici bez většího vlivu reformních proudů představuje Chebsko a jižní Čechy. Není v silách této práce řešit míru formalizace víry, to je jedno z témat, které je potřeba na základě analýzy dobových textů – lidové literatury, místních náboženských tisků, pamětí ap. zmapovat s tím, že je k tomu zapotřebí minimální teologické školení. Přesto je třeba upozornit na jeden rozdíl mezi oběma regiony – jižní Čechy sousedí s katolickým Rakouskem a Bavorskem narozdíl od Chebska, kam již zasahuje i protestantské Německo (nejblíže viz Aš) a přibývá zde také českých obyvatel. Německé nacionální hnutí zde zastřešuje i mimo vlastní Šumavu vlivný Böhmerwaldbund, není však konfesně vyhraněný. I jazyk tisku jakoje Budweiser Zeitung deklarující se jako orgán německých pokrokářů, jenž nepohrdl ani všeněmeckými názory, byl podstatně kultivovanější než chebské nacionalistické listy. V Budweiser Zeitung glosovali i hnutí Pryč od Říma, ale spíše jako statistický přehled, kritické pohledy na katolickou církev představovaly mravnostní poklesky duchovenstva, popřípadě spor související s národnostní otázkou.529 Ale i bulvární antisemitský všeněmecký list Egerer Neueste Nachrichten530 a její salonnější konkurence Egerer General-Anzeiger, ač používaly velmi primitivní výpady i proti katolické církvi,
529 V Budweiser Zeitung byly například zprávy: Los-von-Rom! Jak hlásí „Unverfälschte Deutsche Worte“ přestoupilo od římské církve přes deset tisíc osob. Jak poznamenávají „Katolicke Listy“, situace je v důsledku přestupů a nárůstu protestantských obcí nebezpečnější, než po třicetileté válce! (č. 32, 24. 4. 1900). Lidé, kteří slavili slunovrat na hoře Trifail v Tyrolech, byli při sestupu do obce Tulfes napadeni místními čeledíny; jeden z německých nacionálů byl těžce zraněn. Útok čeledínů byl vyprovokován výzvou v klerikálních „Tiroler Stimmen“. (č. 51, 29. 6. 1900) Česká bezohlednost vůči německým poutníkům – němečtí poutníci z Horšovského Týna odjeli vlakem do Příbrami; tam na Svaté Hoře měli zaplacenu mši o deváté hodině. Jaké bylo jejich překvapení, když kněz začal sloužit česky! Po upozornění začal kněz drmolit Otčenáš jakousi míchaninou češtiny a němčiny. Nelibost a rozčarování, příště poutníci prý raději pojedou do Maria-Kulmu. (č. 48, 19. Juni 1900) 530 V Egerer Neueste Nachrichten čas od času vyšel na spodním okraji titulního listu tučně vysázený hysterický výkřik: „In diesem Blatte finden jüdische, tschechische und schwindelhafte Ankündigungen keine Aufnahme!“ (V tomto listě nemá místo židovská, česká a podvodná inzerce).
159
a hnutí Pryč od Říma podporovaly,531 přece jen se v antiklerikálních výpadech držely dále od Chebu či Chebska. Nakonec i ve velkoněmecké baště Chebu máme doloženo pouhých 45 případů konverze v rámci Pryč od Říma. Postupujeme-li podél Krušných hor na sever, situace se začíná měnit. Průmyslová revoluce, která začala již koncem 18. století, zásadně ovlivnila život kraje v podstatě od Orlických hor po Sokolov. Samotné hory zůstaly zčásti ušetřeny přímých dopadů rozvoje průmyslu, postupně ale tím, jak lidé odcházeli za prací atd. se i zde myšlení měnilo a dobové myšlenkové proudy pronikaly i tam. V těchto končinách nikdy nebyly úplně přerušeny vztahy k sousednímu Sasku a Slezsku, tedy ani k protestantismu či jiným konfesním proudům, jež se objevovaly. Katolicismus zůstal i v pásu průmyslových měst dominantní, byl však již zcela jiného charakteru než ve výše zmíněných oblastech. Ovlivněna liberalismem stává se stále více pouhou rituální součástí života. Do jaké míry víra vůbec mizí, lze sotva dokázat, není to jen otázka statistik. Katolické církvi zde ve větší míře konkuruje protestantismus, ve svém rozvoji podporován příchodem podnikatelů i pracovních sil ze Saska. Také hnutí Pryč od Říma v nejširší podobě od starokatolíků po součást schöneriánské politiky zde získává nejvíce stoupenců.532 Schopný agitátor a organizátor Anton Eisenkolb pro své ideje získává stoupence ve specifickém prostředí měst, městeček a obcí dotčených, kde jistá vykořeněnost, a často i existenční nejistota podporuje pocit ohrožení. V kosmopolitním Ústí nad Labem neuspěl, třebaže samozřejmě i zde měl své stoupence. A znovu je třeba zopakovat, že i konverze k protestantismu v rámci tohoto hnutí mohlo být jen ryze politickým gestem. Ale i zde část obyvatelstva zůstává tradicionalistická a přibývají k nim i někteří z těch, které úspěšně zasáhly například lidové misie řádů, zejména redemptoristů. Ti se často usazují ve starých i nových poutních místech (v severních Čechách je to Filipov) a jsou aktivně činní v širém okolí. K nim, i když v rovině posunu do politických struktur, se přidávají aktivisté katolických spolků, stran etc. Nakonec je třeba se také ještě vrátit k otázce, do jaké míry konfesní myšlení ovlivňovaly dějinné zvraty typu protireformace (existuje historické trauma, jež se nese přes staletí, a ve vybraném okamžiku začne znovu fungovat jako pozdní šok?) Domnívám se, že takovýto druh kolektivní paměti existovat může s tím, že si jej nová doba přetvoří k obrazu svému, popřípadě jej ještě rozvine, jak tomu bylo v případě role jezuitů a lichtenštejnských dragounů v Chabařovicích v podání Antona Eisenkolba.
531 Konaly se i sbírky ve prospěch německých severočeských horníků adresované všeněmeckému politiku Antonu Eisenkolbovi, srv. Egerer Neueste Nachrichten, č. 14, 21. února 1900 532 K přestupům ke starokatolické církvi docházelo znovu i souběžně s schöneriánským hnutím.
160
Stejně tak stojí za hlubší studium myšlenkové proudy, jež zde existovaly. Chybí materiálové studie, jež by vznikly analýzou dobových teologických prací, ale také, jak již bylo uvedeno, lidové konfesní literatury. Chybí dále výzkum zahraničních pramenů, jež by pomohly zdokumentovat náboženské proudy, které k nám přicházely. Významným centrem, odkud přicházely podněty, byla oblast Slezska s centrem ve Vratislavi. Zde započala svou činnost německá nacionální církev, působil zde i první starokatolický biskup Reinkens. Jistě by se v německých archivech našly další dokumenty k působení a charakteru osobností protestantských pastorů, jež se na přelomu 19. a 20. století v habsburské monarchii angažovali. Zpracováno například také není působení Kolpingových tovaryšských spolků v českých zemích, z něhož by mohly vyplynout i zajímavé údaje k charakteru ultramontanismu i formování politického katolicismu. V zásadě se dá říci, že bádání o konfesních dějinách, ale i církevních dějinách obecně, musí pokrýt ještě mnoho bílých míst.
161
162
PŘÍLOHA Nová píseň o podivném uzdravení jedné paní v rumburském okresu ve Filipsdorfu 12. ledna 1866, Mladá Boleslav s. d. (asi 1866)
163
164
165
166
167
168
169
170
171
172
PŘEHLED LITERATURY A PRAMENŮ PRAMENY NETIŠTĚNÉ PRAMENY Archiv Biskupství Litoměřice Consistorial-Currende der Leitmeritzer Diözese Archiv města Ústí nad Labem Archivy spolků města a okresu Ústí nad Labem do roku 1945, fond Spolek pro postavení pomníku císaři Josefu Fond Archiv fary německé evangelické církve Chabařovice Fond Hedvika Mukdenová – Historische Plauderei von Hedvig Mukden. Fond Josef Fišer, Citovská kronika, nedat. Fond Okresní úřad Fond Písemná pozůstalost Alexandra Mariana a jeho blízkých 1852-1920 Fond Sbírka policejních přihlášek Archiv pro dějiny průmyslu, obchodu a technické práce v Praze Fond 371 Eduard Strache, tiskárna, Varnsdorf 1848-1944 Muzeum Varnsdorf Eduard Fröhlich, Rkp. 1940-41, Prof. Dors Ritters von Lichtenfels Vorträge über Metaphisik und Allgemeine Moralphilosophie Österreichisches Staatsarchiv Wien Kultusministerium – Neuer Kultus, Bistümer in Böhmen Státní oblastní archiv v Litoměřicích Fond G. A. Fröhlich syn, a.s. Varnsdorf 1695-1948 Státní okresní archiv Děčín Fond Městský archiv ve Varnsdorfu – Varnsdorf – město 1760-1945 Fond Německá náboženská obec evangelická ve Varnsdorfu Fond Neuspořádané jednotl. Die Warnsdorfer Bankkatastrophe XVII – Schlußverhandlung gegen die Directoren und Verwaltungsräthe der Warnsdorfer Escompten-Gesellschaft beim k.k. Kreisgericht in Böhmisch-Leipa – 17. 3. 1879 Fond Okresní úřad Varnsdorf 1879-1908 Fond Pozůstalost Ludwig Schlegel Fond Pozůstalost Sebastian Waldner 1884-1938 Fond Římsko-katolická fara Varnsdorf Fond Turnverein Warnsdorf Fond Pozůstalost Anton Pergelt 1780-1945 Státní okresní archiv Ústí nad Orlicí Fond Okresní úřad Lanškroun Státní ústřední archiv v Praze Fond Starokatolické biskupství a fara ve Varnsdorfu
173
TIŠTĚNÉ PRAMENY Lexikony Adam Adolf, Berger Rupert: Pastoralliturgisches Handlexikon, Leipzig 1982 Biographisch-Bibliographisches Kirchenlexikon I, Traugott Bautz Verlag 1990 Biographisches Lexikon zur Geschichte der böhmischen Ländern, hrsg. Im Auftr. d. Collegium Carolinum von Heribert Sturm, Bd. 1. A-H, München – Wien 1979 Der Große Brockhaus VIII, Leipzig 1931 Evangelisches Kirchenlexikon. Kirchlich-theologisches Handwörterbuch, hrsg. Heinz Brunotte und Otto Weber, Göttingen 1958 Handbuch der Kirchengeschichte, Bd. VI/1, VI/2, Die Kirche in der Gegenwart, Hrsg. Hubert Jedin, Freiburg in Breisgau 1971,1973 Lišková Marie, Slovník představitelů zemské samosprávy v Čechách v letech 1861-1913, Praha 1994 Meyers Lexikon 7, 8. sv., Leipzig 1928 Oestereich Lexikon in zwei Bänden, Hrsg. Richard und Maria Bamberger, Ernst Bruckmüller, Karl Gutkas, Wien 1995 Rahner Karl, Vorgrimler Herbert: Teologický slovník, Praha 1996 Špiritová Alexandra: Slovník představitelů státní správy v Čechách v letech 1850-1918, Praha 1993 Časopisy a noviny Abwehr 1871-1912, (SokA DC) Anzeiger für das evangelische Pfarrhaus, Beilage zum Pfarr-Haus 1900 Aussiger Anzeiger, 1870-1902 (AM UL) Aussig-Karbitzer Volkszeitung, 1898-1912 (AM UL) Aussiger Tagblatt, 1902-1912 (AM UL) Budweiser Zeitung, 1900-1901 (NK Pha) Conferenzblatt. Organ der Clerus-Conferenzen und Pastoralblatt der Leitmeritzer Diözese. Warnsdorf 1894 Daheim. Ein deutsches Familienblatt mit Illustrationen, 1882 Deutsche Böhmerwald-Zeitung, 1900-1901
Deutsches Tagblatt. Ostdeutsche Rundschau, Hg. K. H. Wolf, Wien 16. 10. 1900 Die Gartenlaube. Illustriertes Familienblatt, Leipzig 1873-1913 Die Gesellschaft. Illustriertes Wochenblatt, Wien – Berlin 1893-1900 Egerer General-Anzeiger, 1900-1902 (NK Pha) Egerer Neueste Nachrichten, 1900 (NK Pha) Egerer Volkszeitung, 1900 (NK Pha) Egerer Zeitung, 1900 (NK Pha) Elbe-Zeitung 1898 -1912, (AM UL) Evangelische Kirchen-Zeitung für Österreich, Hrsg. und red. Ferdinand Schur, Bielitz, 1883-1888 General-Anzeiger für das Elbe und Bielatal. Deutsches Volksblatt für Stadt und Land, 1899-1903 (AM UL) Mitteilungen des Nordböhmische-Exkursionsklubs, 1907 Mitteilungen für die Geschichte der Deutschen in Böhmen, 1870 Národní listy, 1871 Neue Illustrierte Zeitung, Wien – Leipzig, 1881-1883
174
Neues Lausitzisches Magazin, Im Auftrage der Oberlausitzischen Gesellschaft der Wissenschaft, hg. Dr. E. Struve, Görlitz 1870 Nordböhmisches Volks-Blatt, 1873- 1881 (SokA DC) Nordböhmische Volksstimme. Organ für die arbeitende Bevölkerung der politischen Bezirke Rumburg, Schluckenau und Umgebung, 1897 (SokA DC) Ordinariats-Blatt Leitmeritzer bischöflichen Diöcese – Ordinariátní list Litoměřické diecese, 1890-1905 Österreichische Volkszeitung, 1887-1911 (SokA DC) Rheinisch-Westfälisches Gustav-Adolf-Blatt, Duisburg, 1901 Sächsischer Postillon, Löbau (příloha Abendglocke), 1848-1850 Světozor. Obrázkový týdeník, 1883 Kroniky Alois Palme, Varnsdorf a jeho historické pamětihodnosti od založení až do roku 1850, překlad Věra Kavanová, Varnsdorf 1999 Gedenkbuch der Stadt Karbitz II, 1925 započato (Gustav Simon od 1830 retrosp. po 1940) Varnsdorf a jeho historické pamětihodnosti od roku 1850 do 1913. S dodatkem do roku 1922. Sestavili anonymní Palmeho pokračovatelé, překlad Věra Kavanová, Varnsdorf 2000 Paměti Eckelt Gerda: Wo ist mein Heim, mein Vaterland, Ústí nad Labem 1997 Kalista Zdeněk: Po proudu života (1), Brno 1977 Mauthner Fritz: Erinnerungen I. Prager Jugendjahre, München 1918 Rohan Bedřich: Ústecký šoulet, Ústí nad Labem 2001 Schöler Johanna: Eine Familiengeschichte aus Nordböhmen, Regensburg 1993 Z půl století. Vzpomínky Adolfa Srba, Praha 1913 Zweig Stefan: Svět včerejška, Praha 1994 Edice pramenů Encyklika J. S. papeže Pia X. Pascendi dominici gregis o učení modernistův. Ed. Václav Smolík, Praha 1911 Huber, Augustinus Kurt: Franz Kordačs Briefe ins Germanicum. In: Archiv für Kirchengeschichte von Böhmen – Mähren – Schlesien I. Hrsg. Königsteiner Institut für Kirchen- und Geistesgeschichte der Sudetenländer e. V. (Augustinus Kurt Huber), Königstein/Taunus 1967, s. 62-184 Karel Klostermann: Dopisy Bettyně, vyd. K. Kaiserová a I. Martinovský, Ústí n. Labem 1995 Kolping Schriften Bd. 2, Hrsg. Michael Hanke, Köln 1976 Kolping Schriften Bd. 5/III, Hrsg. R. Copelovici, M. Hanke M., F. Lütgen, J. A. Stüttler, Köln 1987 Kolping Schriften Bd. 11, Hrsg. F. Lütgen, Köln 1997 Quellen und Studien zur Kurie und zur Vatikanischen Politik unter Leo XIII: Mit Berücksichtigung der Beziehungen des Heiligen Stuhles zu den Dreibundmädchen, Tübingen 1973 Reinkens Joseph Hubert: Briefe an seinen Bruder Wilhelm (1840-1873) 10/I-III. Eine Quellenpublikaton zum rheinischen und schlesischen Katholizismus des 19. Jh. Und zu den Anfängen der Altkatholischen Bewegung. Hrsg. Sieben Hermann Josef, Köln – Wien 1979
175
Sladek Paulus: Not ist Anruf Gottes. Aus Veröffentlichungen, Rundschreiben, Predigten und Briefen. Dokumente zur Geschichte der Vertriebensseelsorge. Festgabe zum sechzigjährigen Priesterjubiläum. Hrsg. Ohlbaum Rudolf, München-Königstein/Taunus 1991 Verhandlungen der XXII. General-Versammlung der Katholiken Deutschland zu Breslau am 8., 9., 10., 11., und 12. September 1872, Breslau 1872 Dobové tisky Aeschbacher Robert: Die evangelische Bewegung in Österreich (mit Berücksichtigung anderer Länder), Zürich 1902 Alldeutsches ABC. Ein Nachschlagbüchlein über alle völkischen und politischen Grundbegriffe. Herausgegeben von Karl Iro und Viktor Lischka, Wien 1911 Andenken an die hundertjährige Jubelfeier der Vollendung und Einweihung der Pfarrkirche SS. Petri et Pauli in Warnsdorf am 29. Juni1877. Festpredigt gehalten von P. Anton Frind. Päpstliches Breve Pius IX. Bischöfliches Hirtenschreiben, Warnsdorf 1877 Antwort eines deutschen Freimaurers auf die Verdammungsdekrete des Papstes Leo XIII. Bremen 1886 Bauer Anna: Die österreichische Hausfrau, Wien 1892 Becker, Bernhard: Der alte und der neue Jesuitismus oder die Jesuiten und die Freimaurer. 4. Aufl. Braunschweig 1875 Bericht über die 62. Hauptversammlung des Evangelischen Vereins der Gustav Adolf-Stiftung abgehalten zu Stralsund am 19, 20, 21. und 22. September 1910, Leipzig 1910 Bischoff, Diedrich: Papsttum und Freimaurerei, Leipzig 1911 Bleckmann Pfr.: Evangelisten-Fahrten durch Nordböhmerland. Ein Beitrag zum Verständnis und Wachstum der Los von Rom Bewegung, Barmen 1900 Bräunlich Heinrich P.: Die neueste katholische Bewegung zur Befreiung vom Papstum, München 1898 Bräunlich Heinrich P.: Die österreichische Los von Rom Bewegung, München 1899; Týž, Das Fortschreiten der Los von Rom-Bewegung in Österreich, I. Böhmen, München 1900. Coudenhove-Kalergi Heinrich: Das Wesen des Antisemitismus, Wien 1901 Coudenhove-Kalergi Heinrich: Zur Charakteristik der „Los von Rom“ – Bewegung, Wien 1906 Das dunkle Treiben der Freimaurerei an Hand des Rundschreibens des Papstes Leo XIII, Paderborn: Bonifacius 1885 Das Soziale Wirken der katholischen Kirche in Österreich. Im Auftrage der Leo-Gesellschaft und mit Unterstützung von Mitarbeitern herausgegeben von Dr. Franz M. Schindler, General-Sekretär der Leo-Gesellschaft, Bd. XI, Franz Joh. Endler, Die Diözese Leitmeritz, Wien 1903. De Liguori Alfons Maria: Die Herrlichkeiten Mariens, 2 Bde., Regensburg 1842, 1846 (= Sämmtliche Werke des heiligen Alphons Maria von Liguori, aus dem Italiänischen übertragen von P. Marcus Andreas Hugues, 1. Abt., Bd. 4 De Liguori Alfons Maria: Modlitba, Kostelní Vydří 1996 Deutsche und Tschechen im Kampf für ihr Volkstum. Von Josef A. Hoyer, Wanderlehrer des Bundes der Deutschen Nordmährens, Zittau 19052 Die Los von Rom-Rede des Abg. Dr. Anton Eisenkolb gehalten am 8. September 1901 anläßlich des großen alldeutschen Volkstages zu Asch (Deutschböhmen), zvl. otisk projevu, jenž byl otištěn v Ascher Zeitung
176
Die Zustände in Deutschböhmen. Reden des Reichrathsabgeordneten Herrn JUDr. Alfred Knotz, Warnsdorf 1885 Ebenhoch Alfred: Leset mich! Einige Worte an das christliche Volk zur Orientierung im bevorstehenden Wahlkampfe, Linz 1891 Ebenhoch Alfred: Sieben Vorträge über die „soziale Frage“, Linz 1887 Eine wahre Volkspartei. Beträge zu einem Ehrenbuch der christlichsozialen Reformarbeit. Von Franz Stauracz, Warnsdorf?2 Festnummer zum 75jährigen Bestande des Mariascheiner Knaben-Seminars, 1. Jg., Nr. 3, Mariaschein, September 1926. Filipov zvaný Lurdy severních Čech dle starších záznamů znova sestavil F. K. Farář v Práchni diecése litoměřická, Filipov 1932 Gegen die Anti-Semiten. Eine Streitschrift zusammengestellt von Dr. I. S. Bloch, Wien 1882 Gegen Jesuitismus, Pfäfferei und Aberglauben. Aus der Werkstatt des Clerikalismus. Rede des Reichsrathsabegordneten Franz Schuhmeier gehalten in der 72. Sitzung der XV. Sektion des österreichischen Abgeordnetenhauses, Wien Goldenberg, Julius: Fort mit den Jesuiten oder warum ist die Gesellschaft Jesu die größte Gefahr für Staat und Kirche? Wien 1872 Hattwich P. P. : Philippsdorfer Gebetbuch, 1906 Hoensbroech Paul von: Das Papstum in seiner sozialkulturellen Wirksamkeit, 1901 Hoensbroech Paul von: Mein Austritt aus dem Jesuitenorden5, 1893 Hoensbroech Paul von: Religion oder Aberglaube. Ein Beitrag zur Charakteristik des Ultramontanismus. Berlin: Walther 1897 Hoppe P. Alf. : Die Gnadenstätte Maria Philippsdorf in Nordböhmen, nedat. Huysmans Joris Karl: Félicien Rops, Praha 1912 Huysmans Joris Karl: Tam dole, Brno 1997 Iška František: Pryč s coelibátem, Praha 1902 Jahres-Bericht des Deutsch-Evangelischen Bundes für die Ostmark erstattet in der 10. Ordentlichen Bundes-Hauptversammlung zu Warnsdorf am 20. und 21. September 1913, Wien 1913 Julius Antonius und Anton Eisenkolb, Liguori oder Luther?, Wien 1901 Kaiserliches Patent vom 8. April 1861, Evangelische Kirchenverfassung vom 9. Dezember 1891 in ihrem seit der Verlautbarung der allerhöchster Entschließung vom 11. Juli 1913 landesfürstlich bestätigten Abänderungen geltenden Wortlaute und anderes, Wien 1913 Katholiken zur Wehr! Hoch unsere Fahne! Drei Reden zur Abwehr der neuesten Angriffe auf die katholische Kirche von Nicola Racke, 1901 Kornrumpf Ernst: Los von Rom. Reise-Eindrücke von der evangelischen Bewegung in Böhmen, Berlin ca 1902 Lang Julius: Unser Erzbischof. Anton Josef Gruscha, Wien 1890 Leuthner Karl: Gegen die Klerikalen, Wien 1907 Lippert Julius: Zur Frage der „Freien Schule“, Leitmeritz, nedat. Matig P. R.: Zum 60 jährigen Jubiläum von Philippsdorf, 1906 Mauthner Fritz: Der letzte Deutsche von Blatna, München 1975 Nittel Anton: Der Altkatholicismus im nördlichen Böhmen. Ein Beitrag. Warnsdorf (Strache) 1885 Nittel Anton: Los von Prag und Rom, Warnsdorf 1898 Nittel Anton: Nordböhmische Dorfgeschichten (I-III), Warnsdorf 1883, 1889, 1898
177
Nußbaum, A.: Der Polnaer Ritualmordprozeß, Berlin, 1906 Ohorn Anton: In tschechischen Wettern. Ein deutsches Lied aus Böhmens Hauptstadt, Leipa 1884 Ohorn Anton: Los von Rom, Stuttgart,5 nedat. Papežská moc nad námi. Napsal Pavel hrabě Hoensbroech, bývalý jesuita, Praha 1907 – několik kapitol z Hoensbroechova spisu Der Ultramontanismus, sein Wesen und seine Bekämpfung, Berlin 18982 Pfeifer Heinrich: Die wunderbare Heilung der M. M. Kade in Philippsdorf bei Georgswalde Eine Sammlung der über diese Begebenheit erschienen Schriftstücke, Rumburg 1866 Pichler Adolf: Kaiser Josef I., in: Trost – und Trutz – Büchlein der Deutschen in Oesterreich. Zeitgedichte gesammelt und herausgegeben von Gustav Pawikovski und Adam Müller – Guttenbrunn, Leipzig 1888 Pressprozess Nittel-Opitz, Verlag A. Opitz, Warnsdorf 1891 Prinz P. A. : Geschichte und Beschreibung des Wahlfahrtsortes Mariaschein bei Teplitz in Böhmen, Wien 18683 Rosenberg Alfred: Der Mythus des 20. Jahrhunderts. Eine Wertung der seelisch-geistigen Gestaltenkämpfe unserer Zeit, München, 1942 Schönfelder Bruno: Um den Schreckenstein. Eine Dichtung aus Husitenzeit, Verlagsanstalt Ad. Allmers, Varel i. O. 1901 Schulte Johannes Friedrich von: Die Stellung der Concilien, Päpste und Bischöfe, Prag 1871 Stelzl Josef: Die Zeremonien der Kirche in Wort und Bild, Klagenfurt 1909 Was wir wollen! Das Alldeutschtum im Gegensätze zu Sozialismus und Katholizismus von Theque, Wien 1906 Wer hat Recht? Katholisch oder altkatholisch? Disput eines Warnsdorfer Katholiken mit einem Altkatholiken, Warnsdorf 1872, Druck Wendelin Morauer, Leitmeritz Wurzbach Constantin von: An Fürst Bismarck, in: Trost – und Trutz – Büchlein der Deutschen in Oesterreich Zeitgedichte gesammelt und herausgegeben von Gustav Pawikovski und Adam Müller – Guttenbrunn, Leipzig 1888 Zehn Jahre evangelischen Gemeindelebens in Karbitz (Böhmen) der ersten Los von Rom-Gemeinde, Karbitz 1908 Zwei Freunde der Wahrheit. Was ist Wahrheit, Falkenau, am 12. September 1901
178
LITERATURA Adam Adolf, Liturgický rok. Historický vývoj a současná praxe, Praha 1998 Almanach ke 130. výročí povýšení Varnsdorfu na město, Varnsdorf 1998 Antimodernismus und Reform: zur Geschichte der deutschen Heimatbewegung, hrsg. von Edeltraud Klueting, Darmstadt 1991 Antisemitismus: Hrsg. Ernst Simmel, Frankfurt am Main 2002 Arendtová Hannah: Původ totalitarismu I-III, Praha 1996 Bachmann Harald: Heinrich Friedjung (1851-1920), in: Die Juden in den böhmischen Ländern. Vorträge des Collegium Carolinum in Bad Wiessee vom 27.-29. 11. 1981, hrsg. Ferdinand Seibt, München – Wien 1983 Barth Boris: K tématu vyvražďování evropských židů za druhé světové války, in: Acta Universitatis Carolinae, Studia territorialia 200/III, Studia Germanica et Austriaca, Katedra německých a rakouských dějin IMS FSV, Praha 2002, s. 9-24 Bauer Franz J.: Bürgerwege und Bürgerwelte. Familienbiographische Untersuchungen zum deutschen Bürgertum im 19. Jh., Göttingen 1991 Běhalová Štěpánka: Kramářské tisky ze sbírek Okresního muzea v Jindřichově Hradci věnované mariánským poutním místům v jižních Čechách. In: Jindřichohradecký vlastivědný sborník sv. 6, Okresní muzeum v Jindřichově Hradci 1995, s. 13-36 Běhalová Štěpánka: Panna Marie Svatohorská v kramářských tiscích Okresního muzea v Jindřichově Hradci věnované mariánským poutním místům v jižních Čechách. In: Jindřichohradecký vlastivědný sborník sv. 7, Okresní muzeum v Jindřichově Hradci 1994, s. 21-49 Besier Gerhard: Religion – Nation – Kultur. Die Geschichte der christlichen Kirchen in den gesellschaftlichen Umbrüchen des 19. Jahrhunderts, Neukirchen – Vluyn 1992 Bismarck – Preussen, Deutschland und Europa. Eine Ausstellung des Deutschen Historischen Museums, Berlin 26. 8.-25. 11. 1990 Bismarck und der deutsche National-Mythos. Hrsg. Machtan, Lothar, Bremen 1994 Blaschke Olaf: Katholizismus und Antisemitismus im deutschen Kaiserreich, Göttingen 1997 Blaschke Olaf – Kuhlemann Michael: Religion und Gesellschaft. Sozialhistorische Perspektiven für die vergleichende Erforschung religiöser Mentalitäten und Milieus. In: Religion im Kaiserreich: Milieus – Mentalitäten – Krisen. Hrsg. Blaschke, Olaf – Kuhlemann, Michael, Gütersloh 1996, s. 7-11 Boyer John W.: Political radicialism in late Imperial Vienna. Origins of the Christian Social Movement 1848-1897, Chicago and London 1981 Brandmüller Walter: Handbuch der bayerischen Kirchengeschichte III – Von Säkularisierung bis zum Zweiten Vatikanischen Konzil, St. Ottilien 1991 Bratři Grégrové a česká společnost v druhé polovině 19. století, sest. Pavla Vošahlíková a Milan Řepa, Praha 1997 Breuer Stefan: Ordnung und Ungleichheit – die deutsche Rechte im Widerstreit ihrer Ideen 1871-1945, Darmstadt 2001 Bretholz Berthold: Geschichte Böhmens II, Reichenberg 1921 Bunzl John, Marin Bern: Antisemitismus in Österreich. Sozialhistorische und soziologische Studien, Innsbruck 1983
179
Bürgerkultur im 19. Jahrhundert. Bildung, Kunst und Lebenswelt, Hrsg. Dieter Hein, Andreas Schulz, München 1996 Bürger zwischen Tradition und Modernität, Robert Hoffmann (Hg.), Wien – Köln – Graz 1997 Casper Bernhard: Gesichtspunkte für eine historische Darstellung der deutschen katholischen Theologie im 19. Jahrhundert, in: Entwicklungslinie des deutschen Katholizismus. Hrsg. Anton Rauscher, München – Paderborn – Wien 1973, s. 85-96 Celerin Alfred: Die österreichischen Katholikentage des 19. Jh., Phil. Diss. Wien 1949 Cohen Garry B.: Němci v Praze 1861-1914, Praha 2000 Conzemius Viktor: Adolph Kolping und Ignaz von Döllinger, in: Annalen des Historischen Vereins für den Niederrhein 164 (1962), S. 118-191 Cvrk František: Počátky starokatolické církve v severních Čechách (1871-1877), in: Děčínské vlastivědné zprávy, číslo 2/3, ročník 1997 – XVIII/XIX, s. 16 n. České národní aktivity v pohraničních oblastech první Československé republiky. Sborník. Filozofická fakulta Univerzity Palackého, Slezský ústav Slezského zemského muzea, Nakladatelství Tilia 2003 Čornejová Ivana: Tovaryšstvo Ježíšovo. Jezuité v Čechách, Praha 1995 Das Sociale Wirken der katholischen Kirche in Österreich. Im Auftrag der LeoGesellschaft mit Unterstützung von Mitarbeitern. Hrsg. Prof. Dr. Franz M. Schindler. Das Sociale Wirken der katholischen Kirche in der Prager Erzdiözese (Kg. Böhmen). Hrsg. Hofrat Univ. Prof. Dr. Josef Schindler, Wien 1902 Datterl Georg: Die Reaktion der österreichischen Katholiken auf die päpstliche Enzyklika Rerum Novarum. Phil Diss. Salzburg 1972 Dějiny města Chabařovic, Kristina a Vladimír Kaiserovi red., Ústí nad Labem 1998 Dějiny kultury a civilizace západu v 19. století (ed. Jiří Hanuš), Brno 2002 Dějiny města Litoměřic, sestavili Oldřich Kotyza, Jan Smetana a Jindřich Tomas s kolektivem autorů, Litoměřice 1997 Dějiny města Ústí nad Labem, Kristina a Vladimír Kaiserovi red., Ústí nad Labem 1995 Demmel Hans Josef: Geschichte des Alt-Katholizismus in Oesterreich, KemptenAllgäu 1914 Der Kulturkampf in Italien und in den deutschsprachigen Ländern, hrsg. Rudolf Lill, Francesco Traniello, Schriften des Italienisch-Deutschen Historischen Instituts in Trient, Bd. 5, Berlin 1993 Deutscher Katholizismus im Umbruch zur Moderne, Wilfried Loth (Hg.), Stuttgart – Berlin – Köln 1991 Die böhmischen Länder in der deutschen Geschichtsschreibung seit dem Jahre 1848, Teil I (Vorträge des 2. Aussiger Kolloquiums des Instituts für slawischgermanische Forschung der J. E. Purkyně-Universität in Aussig und des Archivs der Akademie der Wissenschaften der Tschechischen Republik in Prag, und des Museums der Stadt Aussig, 20.–21. 4. 1995), AUP–Slavogermanica III, Ústí n. L. 1996 Die böhmischen Länder in der deutschen Geschichtsschreibung seit dem Jahre 1848, Teil II (Vorträge des 3. Aussiger Kolloquiums des Instituts für slawischgermanische Forschung der J. E. Purkyně-Universität in Aussig und des Archivs der Akademie der Wissenschaften der Tschechischen Republik in Prag, des Instituts für deutsche und österreichische Studien an des sozialwissenschaftlichen Fakultät der Karlsuniversität Prag und des Museums der Stadt Aussig, 25.–26. 4. 1996) AUP–Slavogermanica VI, Ústí n. L. 1997
180
Die Habsburgermonarchie 1848-1918, Bd. VII. Verfassung und Parlamentarismus. I-II + Karten, Wien 2000 Die Habsburgermonarchie 1848-1914, Bd. IV, Die Konfessionen, Wien 19952 Die soziale Frage und der Katholizismus. Festschrift zum 40jährigen Jubiläum der Enzyklika Rerum novarum, Paderborn 1931 Die Sprachenfrage und ihre Lösung in den böhmischen Ländern (Vorträge des 4. Aussiger Kolloquiums des Instituts für slawisch-germanische Forschung der J. E. Purkyně-Universität in Aussig,des Instituts für deutsche und österreichische Studien an des sozialwissenschaftlichen Fakultät der Karlsuniversität Prag, des Österreichischen Ost- und Südosteuropa Instituts und des Museums der Stadt Aussig, 24.–25. 4. 1997) AUP–Slavogermanica VIII, Ústí n. L. 1998 Duby Georges: Perrot Michel, Geschichte der Frauen. Frühe Neuzeit, Hg. Arlette Farge, Nat. Zemon Davis, Frankfurt 1994 Dudel Erwin: Klement Maria Hofbauer, Kostelní Vydří 2001 Düding Dieter, Friedemann Peter, Münch Paul (Hrsg.): Öffentliche Festkulturen. Politische Feste in Deutschland von der Aufklärung bis zum Ersten Weltkrieg, 1988 Engel-Janosi, Friedrich: Österreich und Vatikan 1846-1918, Graz – Wien – Köln 1960 (Bd. 2) Europäische Mentalitätengeschichte. Hauptthemen in Einzeldarstellungen, hrsg. Peter Dinzelbacher, Stuttgart 1993 Filipi Paul: Theologische Strömungen des tschechischen Protestantismus in der zweiten Hälfte des 19. Jahrhunderts, in: Jahrbuch für die Geschichte des Protestantismus in Österreich Jg. 110/111. Wien 1994-1995, s. 201-214 Fleischer Manfred: Die politische Rolle der Deutschen aus den böhmischen Ländern in Wien 1904-1918. Studien zur Migration und zum Wirken politisch-administrativen Eliten, Frankfurt am Main 1999 Fleischmann-Bisten Walter: Die Orientierung der österreichischen Protestanten nach dem „Reich“ 1903 bis 1938 – dargestellt am Beispiel des „ Evangelischen Bundes zur Wahrung der deutsch-protestantischen Interessen“. In: Jahrbuch für die Geschichte des Protestantismus in Österreich 112 Jg., Wien 1996, s. 119-135 Fenske Hans: Das deutsche Bismarckbild im Wandel des Zeitgeistes. In: Der Zeitgeist und die Historie. Hrsg. Hiery, Hermann Joseph. Bayreuther Historische Kolloquien Bd. 15, Dettelbach 2001 Formen des nationalen Bewußtseins im Lichte zeitgenössischer Nationalismustheorien. Vorträge der Tagung des Collegium Carolinum in Bad Wiessee vom 31. Oktober bis 3. November 1991, hersg. Von Eva Schmidt-Hartmann, Bad Wiesseer Tagungen des Collegium Carolinum, Bd. 20, München 1994 Frank Claudia, Georg Ritter von Schönerer, politische Ziele und deren Umsetzung, Innsbruck 1990 Frankl Michal: Obvinění z rituální vraždy v Kolíně, in: Dějiny a současnost 6/98, s. 14 n. Franzen August: Malé církevní dějiny, Praha 1992 Friedrich Johannes: Ignaz von Döllinger I-III, München 1899-1901 Fröhlich Roland: Dva tisíce let dějin církve, Praha 1999 Fuchs Albert: Geistige Strömungen in Österreich 1867-1918, Vídeň 1984 Gebhartdt Miriam, Das Familiengedächtnis. Erinnerungen im deutsch-jüdischen Bürgertum 1890 bis 1932, Stuttgart 1999
181
Gesellschaft, Staat, Nation, Hrsg. von Rudolf Burger, Hans-Dieter Klein, Wolfgang H. Schrader, Veröffentlichungen der Kommission für Philosophie und Pädagogik, Heft 26, Wien 1996 Geschichte des deutschen Michel von Dr. Adolf Haussen, o. Professor an der deutschen Universität in Prag, Hrsg. Vom Deutschen Verein zur Verbreitung gemeinnütziger Kenntnisse in Prag II, Prag 1918 Geschichte der Oberlausitz. Herrschaft, Gesellschaft und Kultur vom Mittelalter bis zum Ende des 20. Jahrhunderts, Hrsg. Joachim Bahlcke, Leipzig 2001 Geschichte des privaten Lebens. Von der Revolution zum großen Krieg, 4 Bd., Hrsg. Michelle Perrot, Frankfurt am Main 1992 Gestrich Andreas: Geschichte der Familie im 19. und 20. Jahrhundert, MünchenOldenbourg 1999 Gisler Anton: Der Modernismus, Waldshut – Köln 1912 Goltermann Svenja: Körper der Nation: Habitusformierung und die Politik des Turnens 1860-1890, Göttingen 1998 Grane Leif: Die Kirche im 19. Jahrhundert. Europäische Perspektiven, Göttingen 1987 Gross Friedrich, Jesus, Luther und der Papst im Bilderkampf 1871 bis 1918, Marburg 1989 Grünwald Joh.: Aus vergangenen Zeiten, Wien – Warnsdorf – Leipzig 192? Gürtler Josef: Ambroz Opitz, Warnsdorf 1908 Haas Hans /Stekl Hannes (Hrsg.): Bürgerliche Selbstdarstellung. Städtebau, Architektur, Denkmäler. Bürgertum in der Habsburgermonarchie IV. Wien – Köln – Weimar 1995 Hamannová Brigitte: Hitlerova Vídeň. Diktátorova učednická léta, Praha 1999 Hanák Peter: Der Garten und die Werkstadt. Ein kulturgeschichtlicher Vergleich. Wien und Budapest um 1900, Kulturstudie bei Böhlau, H. Ch. Ehalt und H. Konrad (Hg.), Sdb. 13 – Wien – Köln – Weimar 1992 Hanke Alfred: Die nationale Bewegung in Aussig von 1848-1914, Amsterodam – Berlin – Wien 1943 Hanke Michael: Mitten in der Bewegung der Zeit. Geschichte des Kolpingswerkes in Deutschland I. 1846-1871, Kolping-Verlag Köln 2000 Hartmannsgruber Friedrich: Im Spannungsfeld von ultramontaner Bewegung und Liberalismus 1864-1890, in: Walter Brandmüller, Handbuch der bayerischen Kirchengeschichte III – Von Säkularisierung bis zum Zweiten Vatikanischen Konzil, St. Ottilien 1991, s. 227 n. Hašek Jaroslav: Osudy dobrého vojáka Švejka, Praha 1971 Haumann Heiko: Dějiny východních Židů, Praha 1997 Hein Dieter: Bürgerkultur im 19. Jahrhundert, München 1996 Heinrichs Wolfgang: Das Judenbild im Protestantismus des Deutschen Kaiserreichs. Ein Beitrag zur Mentalitätsgeschichte des deutschen Bürgertums in der Krise der Moderne, Köln 2000 Hejbalová Markéta: Návraty ke kořenům křesťanství (Alternativní katolicismus a starokatolictví), Praha 1996, Dipl. práce – Studijní texty starokatolické církve v ČR Hettling Manfred (Hrsg.): Der bürgerliche Wertehimmel, Göttingen 2000 Heumos Peter: Hussitische Tradition und Volkskultur in Böhmen im 19. Jahrhundert, in: Jan Hus und die Hussiten in europäischen Aspekten (Schriften aus dem Karl-Marx-Haus 36, Trier 1978, s. 75-91 Hilsnerova aféra a česká společnost 1899-1999, Sborník přednášek z konference na Univerzitě Karlově v Praze ve dnech 24.-26. listopadu 1999, uspoř. Miloš Pojar, Praha 1999
182
Hitl Rudolf (Hrsg.): Der Kulturkampf, Beiträge zur Katholizismusforschung, Reihe A, Bd. 16, Paderborn – Wien – München – Zürich – Schöningh 1997 Höbelt Lothar: Kornblume und Kaiseradler. Die deutschfreiheitlichen Parteien Altösterreichs 1882-1918. Wien, München 1993 Hodík Milan: Encyklopedie pro milovníky Švejka s mnoha vyobrazeními, Praha 1998 Höfler Konstantin Ritter von: Bonifatius, der Apostel der Deutschen, und die Slavenapostel Konstantinos (Cyrillus) und Methodios. Eine historische Parallele. III. Die Grundbeschauung der Palackyschen Geschichte Böhmens, in: Mitteilungen für die Geschichte der Deutschen in Böhmens 25, Prag 1887, s. 209-272 Höfler Konstantin Ritter von: Kritische Wanderung durch die böhmische Geschichte. III. Die Grundbeschauung der Palackyschen Geschichte Böhmens, in: Mitteilungen für die Geschichte der Deutschen in Böhmens 8, Prag 1870, s. 30-34 Hojda Zdeněk, Pokorný Jiří: Pomníky a zapomníky, Praha-Litomyšl 1996 Holeček Radim F.: Hedvika Mukdenová. Korespondence židovské pradleny z Mostu, Ústí nad Labem 2003 Honauer Maria: Katholische Wallfahrt und Marienerscheinungen: eine mentalitätsgeschichtliche Untersuchung, Dipl. Uni Wien 1990 Honys Vít: Fenomén kostelní zříceniny – znamení doby, in: Nová využití pro staré kostely, Teplice 23.-26. 10. 1997, Ústí nad Labem 2002, s. 162 -176. Hroch Miroslav: V národním zájmu. Požadavky a cíle evropských národních hnutí 19. století ve srovnávací perspektivě, Praha 1999 Huber Augustinus Kurt: Ambros Opitz. Ein Bahnbrecher der katholischen Bewegung Altösterreichs, Königsteiner Blätter 7 (1961) Huber Augustinus Kurt: Der sudetendeutsche Katholizismus. In: Archiv für Kirchengeschichte von Böhmen – Mähren – Schlesien I. Hrsg. Königsteiner Institut für Kirchen- und Geistesgeschichte der Sudetenländer e. V. (Augustinus Kurt Huber), Königstein/Taunus 1967, s. 41-61 Huber Augustinus Kurt: Die Enzyklika „Rerum Novarum“ und die Genesis der christlichsozialen Volkspartei der Tschechoslowakei, in: Die erste Tschechoslowakische Republik als multinationaler Parteienstaat, München – Wien 1978 Husitismus und Katholizismus. Rektoratsrede des Rektors Prof. Dr. August Naegle, gehalten in der Aula der Deutschen Universität zu Prag am 4. Dezember 1929, Prag 1930 Husitský Tábor, Jan Hus na přelomu tisíciletí, Supplementum 1, Sborník Husitského muzea, Tábor 2001 Hye Hans-Peter, Bürgerlichkeit im Spiegel des Vereinswesens am Beispiel der nordböhmischen Stadt Aussig (Ústí nad Labem), in: Österreichische Osthefte 36 (1994), s. 100 Hye Hans Peter: Das politische Systém in der Habsburgermonarchie, Praha 1998 Hye Hans Peter: Spolky – fenomén „dlouhého“ 19. století, in: Německý spolkový život v Čechách 1848-1938, Ústí nad Labem 1994, s. 7 n. Chmelíková, Jitka: Bismarckova vyhlídková věž na Zelené hoře u Chebu a její význam pro všeněmeckou stranu rytíře Georga von Schönerera, in: Sborník Chebského muzea 2000, Cheb 2001, s. 130-138 Christliche Demokratie in Europa. Grundlagen und Entwicklungen seit dem 19. Jahrhundert, hrsg. von Winfried Becker und Rudolf Morsey, Köln – Wien 1988
183
Jančárek Petr: Města českého Krušnohoří v předbělohorské době, Ústí nad Labem 1971 Jesser Franz: Volkstumskamf und Ausgleich im Herzen Europas, Norimberk 1983 Johnston William M.: Österreichische Kultur- und Geistesgeschichte. Gesellschaft und Ideen im Donauraum 1848 bis 1938, Wien – Köln – Graz 1974 Joza Petr: Osudy pomníků císaře Josefa II. v severních Čechách I-IV, in: Děčínské vlastivědné zprávy 3/1999, s. 3-17, 4/1999, s. 3-26, 1/2000, s. 4-23, 2/2000, s. 18-25. Kadlec Jaroslav: Přehled českých církevních dějin 2, Praha 1991 Kaiser Vladimír: Židovská komunita v Ústí nad Labem v 19. a 20. století, in: Židé v Sudetech – Juden im Sudetenland, Ackermanngemeinde/Česká křesťanská akademie, 2000, s. 217 n.
Kaiserová Kristina: Karel Klostermann, Dopisy Bettyně, edice spolu s Ivanem Martinovským, Ústí n. L. 1995. Kaiserová Kristina: Aussiger Geschichtsschreibung, in: Die böhmischen Länder in der deutschen Geschichtsschreibung seit dem Jahre 1848, I, Acta Universitatis Purkynianae, Slavogermanica III., Ústí n. Labem 1996, s. 179-18. Kaiserová Kristina: Karel Klostermann. Alexander Marian. Plzeň – Ústí nad Labem na přelomu 19. a 20. století, AUP Slavogermanica VII, Ústí nad Labem 1997. Kaiserová Kristina: Snahy ústeckých Němců o kulturní emancipaci na konci 19. a na počátku 20. století, in: O dějinách a politice. Janu Křenovi k sedmdesátinám, Ústí nad Labem 2001, s. 61-70 Kaiserová Kristina: Hnutí Los-von-Rom a čeští Němci, in: Bůh a bohové. Církve, náboženství a spiritualita v českém 19. století, Praha 2003, s. 208-216. Kaiserová Kristina: Paul hrabě von Hoensbroech a jeho kritika ultramontanismu na stránkách časopisu Preussische Jahrbücher, in: Semper idem. Jiřímu Tůmovi k pětasedmdesátinám. Uspořádal Zdeněk Radvanovský, Ústí nad Labem 2003, s. 26-29 Kaiserová Kristina: Die Barockzeit in den Schriften der Los-von-Rom Bewegung, in: O! werthestes Vatter-Land! Kultur Deutschböhmens 17.-19. Jh. Zprávy Společnosti pro dějiny Němců v Čechách II/2003, s. 29-33 Kalista Zdeněk: Josef Pekař, Praha 1994. Kaltmannová Hana: Učitel v pozdním 19. století – Josef Fišer a jeho kronika. Dipl. práce, Ústí n. L. 1998 Kampits Peter: Malé dějiny rakouské filozofie, Praha 1995 Kann Robert A.: Kanzel und Katheder, Wien – Freilassing – Basel 1962 Kazbunda Karel: Otázka česko-německá v předvečer velké války, Praha 1995 Kertzer David I.: Die Päpste gegen die Juden. Der Vatikan und die Entstehung des modernen Antisemitismus, Berlin – München 2001 Kipper Rainer: Der Germanenmythos der Deutschen im Deutschen Kaiserreich, Göttingen 2002 Klement Method K.: Jsem ražen z českého kovu. Několik kapitol o sv. Prokopovi, Sázavě a Emauzích, k vydání připravil Bohumil Svoboda, Praha 2002 Kocourková Květoslava: Židovská komunita na Teplicku v letech 1850-1938, in: Židé v Sudetech – Juden im Sudetenland, Ackermanngemeinde / Česká křesťanská akademie, 2000, s. 255-269 Kol. autorů: Kniha o Liberci, Liberec 1996 Kolář Daniel: Budějovice před sto lety. Jihočeská metropole v roce 1900 aneb rok 1900 v jihočeské metropoli, České Budějovice 2000
184
Kořalka Jiří: Češi v habsburské říši a v Evropě 1815-1914, Praha 1996 Kořalka Jiří: Český novohusitský radikalismus v německém diplomatickém zpravodajství po roce 1871, in: Husitský Tábor 10, 1991, s. 169-180 Kořalka Jiří: František Palacký (1798-1876). Životopis, Praha 1998 Kořalka Jiří: Všeněmecký svaz a česká otázka koncem 19. stol., Praha 1963, Rozpravy ČSAV, Ročník 73 – sešit 12 Kovtun Jiří: Tajuplná vražda. Případ Leopolda Hilsnera, edice Judaika, sv. 4, Praha 1994 Krattner Karl: Franz Metzners Kaiser Josef II. für Teplitz in Böhmen, in: Deutsche Arbeit. Monatschrift für das geistige Leben der Deutschen in Böhmen, München-Prag 1906 Krejčová Helena, Míšková Alena: Poznámky k otázce antisemitismu v českých zemích na konci 19. století, in: Emancipácia Židov – antisemitismus – prenasledovanie v Nemecku, Rakúsko-Uhorsku, v českých zemích a na Slovensku. Pro Slovensko-nemecku komisiu historikov zostavili Jörg H. Hoensch, Stanislav Biman, Lubomír Lipták, Bratislava 1999 Krisenwahrnehmung im Fin de Siècle. Jüdische und katholische Bildungseliten in Deutschland und der Schweiz, Clio Lucernensis 4, Veröf. des Hist. Seminars der UH Luzern, Michael Graetz, Aram Mattioli (Hrsg.), Zürich 1997 Křen Jan: Konfliktní společenství. Češi a Němci 1780-1918, Praha 1990 Křížová Marie Rút, Beneš Benno: 13. 1. 1866. Philippsdorf. Filipov, Praha 1991 Küry Urs: Starokatolická církev, její dějiny, její učení, její cíle I-II, přeložil a zaktualizoval Josef König, Praha 1998 (něm. originál Die altkatholische Kirche, Evangelisches Verwlagswerk, Frankfurt 1982) Kutnar František: Přehledné dějiny českého a slovenského dějepisectví I. Od počátků národní kultury až po vyznění obrodného úkolu dějepisectví v druhé polovině 19. století, Praha 1973 Kvapil Jan: Augustinus Sartorius: Mariánský atlas, Praha 1717, in: Ústecký sborník historický 2000, s. 145 n. Larcher Gerhard: Modernismus als teologischer Historismus, Frankfurt – Bern – New York 1985 Lášek Jan B.: K dějinám starokatolictví ve Varnsdorfu, in: Almanach ke 130. výročí povýšení Varnsdorfu na město, Varnsdorf 1998, s. 18-22 Lemberg Hans: Porozumění. Češi – Němci – východní Evropa 1848-1948. Praha 2000 Lenk Carsten: „Unbedingt fortschrittlich und in allen Dingen national“. Der Deutsche Böhmerwaldbund 1884-1938 und die Interessen des Budweiser Bürgertums, in: Alltagskulturen in Grenzräumen, hrsg. Kurt Dröge, Oldenburger Beiträge zur Kultur und Geschichte Ostmitteleuropa Bd. 4, 2002, s. 45-78. Lill Rudolph (Hrsg.): Der Kulturkampf, Paderborn 1997 Lindt A.: Protestanten – Katholiken – Kulturkampf. Studien zur Kirchenund Geistesgeschichte des 19. Jahrhunderts, Zürich 1963 Lipp Wilfried: Natur – Geschichte – Denkmal. Zur Entstehung des Denkmalbewußtseins der bürgerlichen Gesellschaft, Frankfurt am Main – New York 1987 Loesche Georg: Geschichte des Protestantismus im vormaligen und im neuen Österreich, Wien 1930 Loewenstein Bedřich: My a ti druzí. Dějiny, psychologie, antropologie, Brno 1997 Lönne, Karl-Egon: Politischer Katholizismus im 19. Und 20. Jahrhundert. Frankfurt a.M. 1986 (Suhrkamp, 1264)
185
Lorenz R.: Deutschböhmischer Katholizismus als Element der österreichischen Geschichte (1848-1900), in: Kirche – Recht – Land. Königstein – München 1969, s. 166-180 Loth Wilfried: Katholiken im Kaiserreich: der politische Katolizismus in der Krise des willhelmischen Deutschlands, Düsseldorf 1984 Ludwig Windthorst 1812-1891: herausgegeben und erläutert von Hans-Georg Aschoff, Paderborn 1991 Lüttgen Franz: Johann Georg Breuer und Adolph Kolping. Studien zur Frühgeschichte des katholischen Gesellenvereins, Paderborn 1997 Malíř Jiří: Německý katolický tábor na Moravě v letech 1848-1914, in: Časopis Matice moravské, 116, 1997, s. 201-215 Malíř Jiří: Od spolků k moderním politickým stranám. Vývoj politických stran na Moravě v letech 1848-1914, Brno 1996 Macková Marie: Josef Niederle, Lanškroun – Ústí nad Orlicí 1995 Macková Marie: Klášter na Hoře Matky Boží u Králík , in: O! werthestes VatterLand! Kultur Deutschböhmens 17.-19. Jh. Zprávy Společnosti pro dějiny Němců v Čechách II/2003, s. 15-27
Macková Marie: Osobnosti města Lanškrouna. Christian Polykarp Erxleben, Vincenc Pernikář, Franz von Komers, Friedrich Gustav Piffl, Lanškroun 1997 Macková Marie: Úřednictvo venkovských okresů v Čechách (1850-1914). Se zřetelem k okresům východních Čech, Ústí nad Orlicí 2001 Macková Marie: Zapomenutý (?) starosta (Adalbert Kölbl von Geysing), Vlastivědný sborník Ústí nad Orlicí, Supplementum 2, 1999 Mandlerová Jana: Tematická orientace německé historiografie v Čechách v druhé polovině 19. století, Sborník historický 36, 1898, s. 99-132 Marek Pavel:, Apologetové nebo kacíři? Studie a materiály k dějinám české Katolické moderny, Rosice u Brna, Gloria 1999 Marek Pavel, Ladislav Soldán: Karel Dostál-Lutinov bez mýtů, předsudků a iluzí. Nástin života a díla vůdčí osobnosti českého katolického modernismu. Třebíč 1998 Marek Pavel: K recepci evropského katolického modernismu v českém prostředí, in: Sborník prací historických XIX, Acta Universitattis Palackianae Olomucensis, Facultas Philosophica, Historica 31 – 2002, Olomouc 2003, s. 243-254 Marek Pavel, Červený Vladimír, Lach Jiří: Od katolické moderny k českému církevnímu rozkolu. Nástin života a díla Emila Dlouhého-Pokorného, Rosice 2000 Marek Pavel a kol.: Přehled politického stranictví na území českých zemí a Československa v letech 1861-1998 Marschall Werner: Geschichte des Bistums Breslau, Stuttgart 1980 Martinovský Ivan: Karel Klostermann a Československá republika. Malá sonda na základě korespondence, in: Minulostí západočeského kraje XXXVI, 2001, s. 121-134 Mayer-Löwenschwerdt Erwin: Schönerer der Vorkämpfer, Wien 1938 Mikušek Eduard: Verein für die Geschichte der Deutschen in Böhmen und Leitmeritz in den 60er Jahren des 19. Jahrhunderts, Germanoslavica II (VII), 1995, s. 83 n. Mikušek Eduard: „Wanderversammlungen“ Spolku pro dějiny Němců v Čechách, in: Cestování politické a kulturní, Acta Universitatis Phil. et hist. III (1995), Ústí nad Labem 1997, s. 407 n.
186
Mitteleuropa – Idee, Wissenschaft und Kultur im 19. und 20. Jahrhundert. Beiträge aus österreichischer und ungarischer Sicht. Hrsg. Richard G. Plaschka, Horst Haselsteiner und Anna M. Drabek, Wien 1997 Moderne als Problem des Katholizismus, Hrsg. von Urs Alternatt .... Unter Mitarb. von Peter Schulz, Eichstätter Beiträge, Bd. 28: Abt. Philosophie und Theologie 6, Regensburg 1995 Modernismus. Historie nebo výzva? Studie ke genezei českého katolického modernismu, (ed. Zdeněk Kučera, Jan B. Lášek), Edice Pontes Pragenses sv. 24, Praha 2002 Mommsen Hanns: Die Sozialdemokratie und die Nationalitätenfrage im habsburgischen Vielvölkerstaat 1. Das Ringen um die supranationale Integration der zisleithanischen Arbeiterbewegung 1867-1907 (Veröffentlichungen der Arbeitsgemeinschaft für Geschichte der Arbeiterbewegung in Österreich 1, Wien 1963) Mommsen Wolfgang J.: Bürgerliche Kultur und künstlerische Avantgarde. Kultur und Politik im deutschen Kaiserreich 1870 bis 1918, Frankfurt am Main – Berlin 1994 Monzel Nikolaus: Die katholische Kirche in der Sozialgeschichte. Von den Anfängen bis zur Gegenwart, hrsg. Trude Herweg und Karl-Heinz Grenner, München – Wien 1980 Müller Peter: Josef Görres und der politische Katholizismus. Inaugural-Dissertation zur Erlangung des grades eines Doktors der Philosophie des Fachbereichs 13 der Freien Universität Berlin (Geschichtswissenschaften), Berlin 1973 Neumüller Michael: Der Verein für Geschichte der Deutschen in Böhmen: ein deutschliberaler Verein (von der Gründung bis zur Jahrhundertwende), in: Vereinswesen und Geschichtspflege in den böhmischen Ländern. Vorträge der Tagungen des Collegium Carolinum in Bad Wiessee vom 25. bis 27. November 1983 und vom 23. bis 25. November 1984, München 1986, S. 179 n. Neuner, Peter: Stationen einer Kirchenspaltung. Der Fall Döllinger – ein Lehrstück für die heutige Kirchenkrise, Frankfurt a. M. 1990 Nipperdey Thomas: Deutsche Geschichte I-III, München 1988, 1990, 1992 Nipperdey Thomas: Religion im Umbruch. Deutschland 1870-1918, München 1988 Obraz Němců, Rakouska a Německa v české společnosti 19. a 20. století, ed. Jan Křen – Eva Broklová, Praha 1998 Ohler Norbert: Náboženské poutě ve středověku a novověku, Praha 2002 Opasek Anastáz: Úvaha o Katolické moderně a jejím poslání, in: Slovo a naděje. Řím 1978, s. 11-19 Österreichische Geschichte 1804-1914, Hrsg. von Herwig Wolfram. Helmut Rumpler Eine Chance für Mitteleuropa. Bürgerliche Emanzipation und Staatsverfall in der Habsburgermonarchie, Wien 1997 Österreichische Geschichte 1890-1990, Hg. Von Herwig Wolfram. Ernst Hanisch, Der lange Schatten des Staates. Österreichische Gesellschaftsgeschichte im 20. Jahrhundert, Wien 1994 Otto von Bismarck und die Parteien: Hrsg. Lothar Gall, Paderborn 2001 Pammer Michael: Entwicklung und Ungleichheit: Österreich im 19. Jahrundert. Vierteljahrsschrift für Sozial- und Wirtschaftsgeschichte, Beiheft Nr. 161, Stuttgart 2002 Pauley Bruce F.: Der Weg in den Nationalsozialismus. Ursprünge und Entwicklung in Österreich, Wien 1988 Pavlát Leo: Antisemitismus – nejsetrvalejší zášť v dějinách lidstva, in: Židé – dějiny a kultura, Praha 1997, s. 97
187
Pěkný Tomáš: Historie Židů v Čechách a na Moravě, Praha 1993 Pescheck Christian Adolph: Čeští exulanti v Sasku, Varnsdorf 2001 Pešek Jiří: Od aglomerace k velkoměstu. Praha a středoevropské metropole 1850-1920. Dokumenta Pragensia monographia 9. Praha 1999 Petzold Stephan: Gründungs- und Entwicklungsgeschichte der Abtei Beuron 1863-1908 II, in: Studien und Mitteilungen zur Geschichte des Benediktenordens und seiner Zweige, hrsg. von der bayerischen Benediktinerakademie Jg. 1993, Bd. 104, Heft II Pichl Eduard: Georg Schoenerer und die Entwicklung des Alldeutschtumes in der Ostmark, 1-6. Wien, Oldenburg, Berlin 1938 Plongeron Bernard: Zrození republikánského křesťanství, edice historia ecclesistica, CDK 2001 Pohl Hans (Hrsg.), Staatliche, städtische, betriebliche und kirchliche Sozialpolitik vom Mittelalter bis zur Gegenwart, Stuttgart 1991 Posch Conzemius: Anton Joseph Gruscha und der österreichische Katholizismus 1820-1911, Diss. (masch. Schr.), Wien 1947 První sněm celosvětové církve. První vatikánský koncil 1869-1870, (Jiří Hanuš ed.), edice historia ecclesistica, CDK 2001 Putna Martin C.: Česká katolická literatura v evropském kontextu 1848-1918, Praha 1998 Rak Jiří: Bývali Čechové. České historické mýty a stereotypy, Praha 1994 Rak Jiří: Nacionální hledisko v hodnocení českého baroka, in: O! werthestes Vatter-Land! Kultur Deutschböhmens 17.-19. Jh. Zprávy Společnosti pro dějiny Němců v Čechách II/2003, s. 35-44 Rak Jiří: Zrod novodobé husitské tradice, in: Husitský Tábor 2, 1979, s. 97-106 Religiöse Kulturen der Moderne, Hrsg. Friedrich Wilhelm Graf, Gangold Hübinger, Bd. 2: Olaf Blaschke, Frank Michael Kuhlemann, Religion im Kaiserreich. Milieus – Mentalitäten – Krisen, 1996 Royt Jan: Ikonografie Mistra Jana Husa v 15. až 18. století, in: Husitský Tábor, Jan Hus na přelomu tisíciletí, Supplementum 1, Sborník Husitského muzea, Tábor 2001 Sacrum et profanum. Sborník příspěvků ze stejnojmenného sympozia k problematice 19. století, pořádaného 11.-13. března 1993 ve SVK v Plzni Ústavem hudební vědy FF UK a Ústavem pro hudební vědu AV ČR. Uspořádali M. Ottlová a M. Pospíšil, Praha 1998 Sauer Walter: Katholisches Vereinswesen in Wien. Zur Geschichte der christlichsozial-konzervativen Lagers vor 1914 (Geschichte und Sozialkunde Bd. 5, Reihe Forschungen), Salzburg 1980 Seibt Ferdinand: Deutsche, Tschechen, Sudetendeutsche, München 2002 Seibt Ferdinand: Německo a Češi. Dějiny jednoho sousedství uprostřed Evropy, Praha 1996 Seibt Ferdinand: Ta stará ošklivá melodie, Praha 2002 Seifert Jaroslav: Všecky krásy světa, Praha 1982 Sewering-Wollanek Marlis: Brot oder Nationalität. Nordwestböhmische Arbeiterbewegung im Brennpunkt der Nationalitätenkonflikte 1889-1911. Historische und Landeskundliche Ostmitteleuropa-Studien, Marburg 1994 Schatz Klaus: Dějiny papežského primátu, Brno 2002 Schatz Klaus: Vaticanum I: 1869-1870. Konziliengeschichte: Reihe A, Darstellungen. Bd. 3. Unfahlbarkeitsdiskussion und Rezeption, Paderborn 1994
188
Schatz Klaus: Zwischen Säkularisation und zweitem Vatikanum. Der Weg des deutschen Katholizismus im 19. und 20. Jahrhundert, Frankfurt a. M. 1986 Schauer Hugo Gordon: Židé v rozvoji společenstva (Kalendář česko-židovský na rok 1889-90), Spisy, Praha 1917 Scheil Stefan: Die Entwicklung des politischen Antisemitismus in Deutschland zwischen 1881 und 1912: eine wahlgeschichtliche Untersuchung, Beiträge zur Politischen Wissenschaft, Bd. 107, Berlin 1999 Schlesinger Ludwig: Geschichte Böhmens, Hrsg. vom Verein für Geschichte der Deutschen in Böhmen, Prag 18702 Schmid-Egger Barbara: Klerus und Politik um 1900. Wissenschaftliche Materialien und Beiträge zur Geschichte und Landeskunde der böhmischen Länder 21, München 1974 Schnee Heinrich: Georg Ritter von Schönerer. Ein Kämpfer für Alldeutschland. Mit ausgewählten Zeugnissen aus Schönerers Kampfzeit für deutsche Einheit und deutsche Reinheit, Reichenberg 19433 Schorske Carl E.: Vídeň na přelomu století, Brno 2000 Schroeder Oskar: Aufbruch und Missverständnis. Zur Geschichte der Reformkatholischen Bewegung, Graz – Wien – Köln 1969 Schulze-Wessel Martin: Vyznání a národ v českých zemích, in: Češi a Němci. Dějiny-kultura-politika. Uspořádali Walter Koschmals, Marek Nekula, Joachim Rogall, Praha-Litomyšl 2001, s. 128 n. Schwaiger Georg: Aufbruch ins 20. Jahrhundert. Zum Streit um Reformkatholizismus und Modernismus. Göttingen 1976 Simmel Georg: Das Individuum und die Freiheit, Frankfurt am Main 1993 Skilling H. Gordon: T. G. Masaryk. Proti proudu 1882-1914, Praha 1995 Slapnicka Harry: Christlichsoziale in Österreich. Vom Katholikenverein 1848 bis zum Ende der Christsozialen 1934, Linz 1884 Slapnicka Harry: Oberösterreich – unter Kaiser Franz Joseph (1861 bis 1918), Linz 1982 Städtisches Alltagsleben in Mitteleuropa vom Mittellalter bis zum Ende des 19. Jahrhunderts. Die Referate des Internationalen Symposions in ČastáPíla vom 11.-14. 9. 1995, Hrsg. Viliam Čičas, Othmar Pickl, Bratislava 1998 Stambolis Barbara: Nationalisierung trotzt Ultramontanisierung oder „Alles für Deutschland. Deutschland aber über Christus.“ Mentalitätsleitende Wertorientierung deutscher Katholiken im 20. Jahrhundert, in: Historische Zeitschrift Bd. 269, 1999, s. 57-97 Steinkellner Friedrich: Georg Lienbacher. Salzburger Abgeordneter zwischen Konservatismus, Liberalismus und Nationalismus 1870-1896, Veröffentlichungen des internationalen Forschungszentrums für Grundfragen der Wissenschaften Salzburg, Neue Folge Band 17. Publikationen des Instituts für kirchliche Zeitgeschichte, Hg. von Erika Weinzierl, Serie II – Studien, Salzburg 1984 Stemple Edith: Die Entwicklung der katholischen Gesellenvereine in Österreich, Diss. (masch. Schr.), Wien 1949 Steinová Nataša: Rumburská Loreta čili marnost nad marnost a nic než …?, Rumburk 2000 Stimmer Gernot: Eliten in Österreich: 1848-1970 I-II, Wien – Köln – Graz 1997 Stölzl Christoph, Kafkovy zlé Čechy, Praha 1997
189
Studien zum Deutschliberalismus in Zisleithanien 1873-1879. Herrschaftsfundierung und Organisationsformen des politischen Liberalismus, hrsg. Leopold Kammerhofer, Wien 1992 Sutter B.: Die Badenischen Sprachenverordnungen von 1897, ihre Genesis und ihre Auswirkungen vornehmlich auf die innerösterreichischen Alpenländer. Díl II., Graz, Köln 1965 Szarota Tomasz: Der deutsche Michel: die Geschichte eines nationalen Symbols und Autostereotyps, Osnabrück 1998 Šolle Zdeněk: Počátky moderní české politiky od Palackého a Havlíčka až po realisty Kaizla, Kramáře a Masaryka, Praha 1998 Tazbir Janusz: Protokoly sionských mudrců – pravda nebo podvrh?, Praha 1996 The Jews of Czechoslowakia. Historical Studies and Surveys I, Jewisch Publication Society of America, Philadelphia 1968 Theodor Herzl oder der Moses des Fin de Siècle, Klaus Dethloff (Hrsg.), (Monographien zur österreichischen Kultur und Geistesgeschichte 1) Wien – Köln – Graz 1986 Trauner Karl Reinhart: Die Los-von-Rom-Bewegung. Gesellschaftspolitische und kirchliche Strömung in der ausgehenden Habsburgermonarchie, Diss. Uni. Wien 1997 Trauner Karl R.: Die studentische Los-von-Rom-Bewegung. In: Jahrbuch für die Geschichte des Protestantismus in Österreich 107/108 Jg., Wien 1992, s. 137-166 Umlauft Franz Josef: Geschichte der deutschen Stadt Aussig, Bayreuth 1960 Ungleiche Partner?: Österreich und Deutschland in ihrer gegenseitigen Wahrnehmung: historische Analysen aus dem 19. und 20. Jahrhundert. Hrsg. Gehler Michael. Historische Mitteilungen Beiheft 15, Stuttgart 1996 Ullmann Hans-Peter: Das Deutsche Kaiserreich 1871-1918, Frankfurt 1995 Úlovec Jiří: Hrady, zámky a tvrze na Ústecku, Ústecká vlastivěda sv. III, Ústí nad Labem 2002, s. 142-144 Umělecké památky Čech 1: Emanuel Poche a kol. Praha 1977 Ungleiche Nachbarn: demokratische und nationale Emanzipation bei Deutschen, Tschechen und Slowaken (1815-1914). Für die DeutschTschechisch-Slowakische Historikerkommission hrsg. von Hans Mommsen und Jiří Kořalka, Essen 1993 Urban Otto: Tschechische Gesellschaft 1848-1918, 2 Bde. (Anton Gindely Reihe zur Geschichte der Donaumonarchie und Mitteleuropas 2, Wien-Köln-Weimar 1994 Víra nebo vlast? Exil v českých dějinách raného novověku. Sborník z konference konané v Muzeu města Ústí nad Labem ve dnech 5.-8. 11. 1998, uspořádala Michaela Hrubá, Ústí nad Labem 2001 Vlnas Vít: Jan Nepomucký, česká legenda, Praha 1993 Vocelka Karl: Verfassung oder Konkordat? Der publizistische und politische Kampf der österreichischen Liberalen um die Religionsgesetze des Jahres 1868, Wien 1978 Vomáčka Jiří: Severočeští Bolzanovci, Liberec – Ústí n. L. 2000 Vrba Rudolf: Die Tschechoslowakische hussitische Kirche, hrsg. Richard Breyer, Marburger Ostforschungen Bd. 34, Marburg/Lahn 1973 Vrba Rudolf: Österreichs Bedränger. Die Los-von- Rom Bewegung (Studien über politische religiöse und soziale Zustände der Gegenwart), Praha 1903 Wehler Hans-Ulrich: Nationalismus. Geschichte, Formen, Folgen, München 2001 Weinzierl Erika: Auswirkungen der Dreyfus-Affäre auf Österreich, in: Julius H. Schoeps/Hermann Simon (Hrsg.), Dreyfus und die Folgen, Berlin 1995, s. 118-135
190
Weinzierl Erika: Der Modernismus. Beiträge zu seiner Erforschung. Graz – Wien – Köln 1974 Weinzierl-Fischer Erika: Die österreichsichen Konkordate von 1855 und 1933, München 1960 Weinzierl Erika: Ecclesia semper reformanda. Beiträge zur Österreichischen Kirchengeschichte im 19. und 20. Jahrhundert, Wien – Salzburg 1985 Weiss John: Der lange Weg zum Holocaust, Hamburg 1997 Weiß Otto: Deutsche oder römische Moral? – oder: Der Streit um Alfons von Liguori. Ein Beitrag zur Auseinandersetzung zwischen Romanismus und Germanismus im 19. Jahrhundert, Quellen und Studien zur neueren Theologiegeschichte hrsg. von Karl Hausberger, Bd. 5, Regensburg 2001 Whiteside Andrew G.: Austrian National Socialism before 1918, Den Haag 1962 Whiteside Andrew G.: Georg Ritter von Schönerer: Alldeutschland und sein Prophet, Graz –Wien – Köln 1981 Winter Eduard: Bolzano a jeho kruh, Brno 1935 Winter Eduard: Tisíc let duchovního zápasu, Praha 1940 Winter Eduard: Josefinismus a jeho dějiny, Praha 1945 Wirtschaftsbürgertum in den deutschen Staaten im 19. und beginnenden 20. Jahrhundert, K. Möckl, (Hg.), München 1996 Zajatci hvězd a snů. Katolická moderna a její časopis Nový život (1896-1907), eds. Roman Musil, Aleš Filip, Praha – Brno 2000 Zeman Václav: Německá evangelická obec v České Kamenici v letech 1901-1945, Dipl. práce, Ústí nad Labem 2003 Zillesen Horst (Hrsg.): Volk, Nation und Vaterland. Der deutsche Protestantismus und Nationalismus, Gütersloh 1970 Žáček Václav: Zahraniční náboženská propaganda v Čechách v předvečer revoluce 1848. Příspěvek k náboženským dějinám XIX. století (k stému výročí událostí), in: Rozpravy České akademie věd a umění, tř. I, č. 98, Praha 1845 Židé – Dějiny a kultura, Praha 1997
191
JMENNÝ REJSTŘÍK Abel, Heinrich, jezuita 109, 113, 114, 124, 125, 127, 156 von Abel, Karl, bavorský ministr 109 Abel, Otto 127 Abraham a Sancta Klara 153 Agliardi, nuncius 59 Ammann, Johann Josef 77 Anton, Alois 20 Antonius, Julius 114 Arendtová, Hannah 148 Arnoldi, biskup trevírský 39 Augustin sv. 6 Badeni, Kaziemierz 80 Bachmann, Adolf 135 Bakunin, Michail Alexandrovič 157 Baltzer, Johann Babtista 37 Barth, Boris 152 Bauman, ? 155 Bautz, Joseph 123 Becker, Hermann 31 Benesch, Johann 95 Benger, P. 37 Berger, Rudolf, 83 Bernert, biskup a apoštolský saský vikář 117, 118 Binder, kapitulár od svatého Víta v Praze 119 von Bismarck, Otto 12, 26, 58, 65, 66, 82, 83, 84, 85, 98, 138, 141, 142 Bitterlich, Ignaz 18 Blanckmeister, Franz, farář z Drážďan 124, 125 Bleckmann, farář 90, 92, 94, 126, 127, 131, 134, 139 Bloch, Joseph, vídeňský rabín 153 Blum, Robert 39, 40 Bobková, Lenka 8 Böhr, Josef 49 Bollandus, Jean 106 Bolzano, Bernard 9, 37, 38 Bonifác sv. 143, 144 Brader, Josef starokatolický farář 20 Braito, Silvestr 60 Brandes, Detlef 8 Bräunlich, Heinrich 81, 88, 90, 92, 94, 95, 98, 99 Brentano, Clemens 71
Breuer, Georg Johann 47 Brod, Max 16 Brožík, Václav 133 Brunner, Sebastian, páter 152 Březina, Otakar 68 Commer, Ernst, profesor 59 Coudenhove, Karl Maria, hrabě 64 Coudenhove-Kalergi, Heinrich 84, 157 Cvrk, František 8 Cyril sv. (Konstantin) 127, 143 Czech, Armandus (též Čech Miloš, Milosch) 28, 29, 40, 41 Czech, Erich 28 Czech, Johanna 28 Czech, Klára 28 Čech, Svatopluk 28 Čornejová, Ivana 104 Dacík, Reginald 60 Deckert, ?, páter 124 Delbrück, Hans 106 Demel, ?, litoměřický kanovník 117 Dibelius, Franz, vrchní církevní rada z Drážďan 96 Dlouhý-Pokorný, Emil 10 von Döllinger, Ignaz 20, 21, 23, 24 Doranth, Josef 145 Dostál-Lutinov, Karel 10 Dreyfus, Alfred 67 Drtina, Fratišek 68 Ebenhoch, Alfred 54, 57, 58 Eckelt, Gerda 70, 151 Eckhardt, farář v Hradci 125 Eisenkolb, Anton 83, 88, 90, 92, 93, 98, 103, 104, 113, 114, 122, 124, 127, 147, 160 Eisenkolb, Aribert 92 Eisenkolb, Helmut 92 Eisenkolb, Waltraud 92 Eisenmenger, Johann 153 Engelmann, Anton 16 Erxleben, Christian Polykarp 156 d’ Este, František Ferdinand 113 Etz, August, poslanec 113 Evžen Savojský 79 Exner, František 38 Fenelon, biskup 139 Ferdinand I., rakouský císař 71
192
Fischer, Anton 36 Fišer, Josef 154, 155 Fleischmann-Bisten, Walter 11 Födisch, Franz 81 František I., rakouský císař 16, 71, 114 František Josef I., rakouský císař 20, 54, 63, 96, 123 František z Assisi, sv. 119 Franzelin, J. Baptista, jezuita 105 Franzen, August 10 Freund, Sebastian, farář 20 Friedrich, Johannes 21 Friedrich, kurfiřt saský 132, 135 Frind, Ludwig Anton, P. 48 Frind, Wenzel 48, 49, 60, 64, 88, 116 Frint, Jakob 38, 71 Fröhlich, Arnold 21 Fröhlich, Hugo 17 Fröhlich, Roland 10 Fröhlichová, Louisa 21 Funk, ?, děkan 64 Funke, Alois 18 Gautsch, Paul 57 z Georgswalde, Ulbrich 116 Gindely, Anton 135 von Goethe, Johann Wolfgang 73, 130 Goldberg, Carl A. 16, 20, 32, 43 Goldschmidt, Leopold 156 von Göress, Josef Johann 24, 71, 123, 124, 152 Gräbner, W. 94 Graßmann, Gustav 113 Graßmann, Robert 112, 113, 119 Gröllhesl, Paul, tkadlec 76, 77 Gross. Josef, biskup litoměřický 116, 144 Grülich, ? 116 Grünwald, Johann 102 Gruscha, Anton Josef, vídeňský kardinál-arcibiskup 47, 59, 63, 99 Gul,Gerardus 28 Gummi, Albert, 86, 92, 95, 96 Gumppenberg, Wilhelm 94 Günther, Anton 37, 38 Gürtler, Josef 41, 45, 49, 50, 52 Haas Hans 11 Habáň, Metoděj 60 Haenke, Tadeáš 147 Hamerle, Andreas, P., provinciál, 116 Hampel, Samuel 43 Handel-Mazetti, Enrico von 59
Hänisch, Franz sen. 43 Hanischová, Julie 16 Hartmann, ?, dr., soukromý docent na vídeňské univerzitě 102 Hasner, Leopold, dr. 38 Hauck, Wilhelm Philipp 79, 80 Havlíček Borovský, Karel 70, 154 Havlínová, Marie 156 Hayker, ?, P. 37 von Hefele, Carl Joseph, biskup 24, 103, 104 Heffe, Anna 21 Heine, Heinrich 130 Helfert, Alexander Joseph,Macková Marie: Zapomenutý (?) starosta (Adalbert Kölbl von Geysing), Vlastivědný sborník Ústí nad Orlicí, Supplementum 2, 1999 52 Heller, Elias 36 Hempel, Samuel 43 Herbst, Eduard, 32 Herder, Johann Gottfried 130 Herrmann, Franz Josef 38 Herrnhäuser, Karl 41 Hill, Augustin Bartoloměj, biskup litoměřický 109 Hilsner, Leopold 154, 155 Hitler, Adolf 126, 150 Hlavsa, Václav 150 von Hock, Paul 102 „Hockenwanzel“, farář z Police nad Ploučnicí 15 Hoensbroech, Paul, hrabě 105, 106, 107, 113, 118, 119 Hofbauer, Klemens Maria 38, 114, 116, 117, 118, 152 Hoffmann, Robert 102 Höfler, Konstantina 135 Hofmann, Johann 116 Hohenwart von Gerlachstein, Karl 54 Hohenzollernové 99 Hochstetter, Julius 113 Houfkovi, Helena a Václav 8 Hrůzová, Anežka 154, 155 Huber, Augustinus Kurt, církevní historik 73, 74 Hübl, Rudolf 16 Hus, Jan 113, 126, 127, 131, 133, 134, 135, 136
193
.
von Hutten, Ulrich 82 Huysmans, Karl Joris 124 Hye, Hans-Peter 145 de Choiseul, kníže francouzský ministr 147 Innocenc XII., papež 119 Irmanová, Eva 8 Iška, Franz 26 Jäger, Edmund, dr. 85 Jahn, Ludwig 17 Jakesch, Wilhelm 88 Jan Nepomucký, sv. 127, 133, 136, 147 Jan, arcivévoda ve Štýrském Hradci 146 Jarnecke, Ernst Carl 72 Jedin, Hubert 10 Jesser, Franz 92 Jireček, Hermenegild 32 Jirsík, Jan Valerián, biskup českobudějovický 49, 74, 75 Jogand-Pàges, Gabriel 108 Josef II., císař 85, 96, 144, 145, 146, 147 Joza, Petr 8, 145 Jungmann, Josef 146 Kade, Magdalena 115, 116, 117, 118 Kadeovi 121 Kadlec, Jaroslav 9 Kafka, Franz 16 Kaizl, Josef 154 Kandler, Waldemar, architekt 95, 96 Kaštan, ?, mladočeský poslanec 65 Kaufmann, F. X. 59 Kautsky, Karl 157 Ketteler, Emanuel Wilhelm, svobodný pán 56, 105 Kießwetter, Günter, 8 Kirchmair, Hans 61 Klein, ?, kazatel z Trnovan 96, 98 Klementa Method K., benediktin 126 Klepsch, Franz Adolf 20 Klinger, Anton 102 Klostermann, Karel 15, 145, 157 Kneipp Sebastian 15 Knoodt, Franz Peter 37 Knotz, Alfred, říšský poslanec 42 Kögler, Adolf 145 Kohn, Leopold 149 Kohn, Theodor, arcibiskup 57 Kohnovi, rodiče Hedviky Mukdenové 150 Koch, Ithmar 46, 86
Kolb, Viktor P. 50, 109, 113, 114 Kolbe, Josef, továrník 38 z Kolovrat, Zdenko, hrabě 104, 145 Kolping, Adolph 11, 24, 46, 47, 69, 75, 161 Komers, Franz von, okresní hejtman 156 von Kopp, Georg, biskup 136 Kordač, František, arcibiskup pražský 10, 14, 68 Kornrumpf, Ernst, evangelický farář 68, 86, 126 Kořalka, Jiří 133, 135 Koweindl, ?, páter 104 von Kralik, Richard 59 Kramář, Karel 154 Krásl, František, Dr. 64 von Kraus, Alfred, místodržitel 153 Kraus, Karl 148 Krombholz, Anton 36 Krupp, Arthur 146 Křen, Jan 8, 83 Kučera, Ctirad 8 Kulhavý, Erbman 155 Kutschera, Ignaz 43 Ladenbauer, Wilibald 74 Lampadius, Eb., důlní úředník 92 Langer, Alois 29 Langgassner, Anton 83 Lanz Josef Adolf (von Liebenfels, Jörg) 80 Lassalle, Ferdinand 54, 56, 157 Lášek, Jan B. 36 Lehmann, Julius 80 Leopold I. císař 85 Lerch, Wenzel, P., jezutita 122 Lev XIII., papež 60, 108, 143, 112 Liebisch, Johann 18 Liechtenstein, Florián Anton 119 Lienbacher, Georg 11, 61, 63, 64 z Liguori Alfons, sv. 12, 24, 111, 113, 114, 116, 118, 119, 123 Lindner, Karl, 28 Liner, Peter 116 von List, Quido 80 Loesch, Georg 9 Ludvík I., bavorský král 123 Lueger, Karl, 54, 58, 63, 64, 80, 102, 113, 125, 156 Lumnitzer, ?, pastor 90
194
Luther, Martin 90, 114, 121, 123, 124, 126, 130, 133, 138, 139, 141 Macková, Marie 8 Mach, Josef ranhojič 38, 39 Mair, Franz, P. 114 Marian, Alexander, 15, 73, 145, 146, 157 Marie Terezie, císařovna 85, 146 Martin, Franz 64 Martinovský, Ivan 8 Marx, Karl 54, 56, 121 Masaryk, Tomáš Garrigue 154 Mattauch, ?, vikář 73 Matz, ?, pastor 138 Mauss, Anton, P. 59 Mauthner, Fritz 135, 136 Megele, Johann Ulrich 153 Menzel, Hans, varhaník ze Žitavy 96 Metoděj sv. 127, 143 Metternich, Klemens Lothar, kancléř 71, 72, 152 Metzner, Franz 146 Meyer, D., superior 99 Meyer, ?, sochař 94 Michel, ?, kanovník 60 Míšková, Alena 8 Mommsen, Theodor 132 Monsang, ?, kanovník 56 z Morsey, svobodný pán, poslanec 113 Mukden, Alfred 149 Mukden, Rolf 149 Mukdenová, Hedvika 144, 149, 150 Němec, Jan 8 Neumann, Jan Nepomuk, sv. 73, 74 Newman, John Henry, kardinál 58 Nipperdey, Thomas 12 Nittel, Anton 15, 19, 20, 26, 27, 28, 29, 30, 31, 34, 36, 40, 41, 42, 43, 67, 86, 88, 98, 104 Nowak, Gustav 18 Oettingen-Wallerstein, Ludwig, kníže 111 Ohorn, Anton 19, 125, 134 Opitz, Ambros 10, 15, 19, 21, 27, 29, 40, 41, 43, 45, 46, 47, 48, 49, 50, 52, 58, 59, 60, 61, 63, 64, 65, 67, 68, 75, 86, 88, 109, 112, 116 127, 156 Palacký, František 83, 133, 134, 135, 143, 154 Palme, Alois 16, 17, 29, 36, 95, 96
Passerat, Joseph-Amand Fidèle Constantin 114 Pekař, Josef 132 Pergelt, Anton 16,17, 18, 64 Pernikář, Vincenc 156 Pešek, Jiří 8 Petschek, Ignaz 151 Pfeifer Heinrich, nakladatel 115 Pfeifer, Friedrich 96, 116 Piffl, Gustav Friedrich, vídeňský arcibiskup 59, 156 Pichl, Eduard 9 Pichler, Johann P. 117 Pius VII., papež 111 Pius IX., papež 23, 37, 48, 60, 72, 107, 112, 153 Pius X., papež 60 Pius XI., papež 116 Pohl, Josef 18 Polak, Otto, dr. 102 Polifka, Johannes P. 116 Polzer, Aurelius 79 Pönninger, F. X. 146 Prokop Holý (Veliký) 135 Proudhon, Pierre Joseph 157 Raab, Wilhelm 141 Racke, Nikolas 112 Rahner, Karl, německý teolog 59 Rak, Jiří 8, 135 Rakus, Georg Theodor 81 von Rauscher, Othmar Joseph, kardinál 23, 38, 72 Redeker, ?, kurátor 96 Reif, Gustav 102 Reichelt Walter, pastor 98 Reinhold, Julius 17 Reinkens, Joseph Hubert, biskup 14, 21, 41, 37, 161 Ressel, ?, děkan 73 Richter, Franz 18, 20, 28, 29, 31, 39, 43 Rittel, ?, učitel ze Senkova 150 von Rock, ?, svobodný pán, dvorní rada 99 Rohling, August 153, 154 Rokos, ?, farář v Rané u Loun 68 Ronge, Johannes 39, 158 Roothaan, J. 105 Rops, Félicien 124 Rösler, Augustin P., redemptorista 59 Rosseger, Peter 59, 78
195
Rössler, Johannes, biskup ze St. Pölten 59 Rothbaum, Oskar 150 Rothschildové 56, 157 Rottey, Johann 29 Rutová, Marie 156 Rziha, Karl 49 Řehoř XV., papež 119 Řehoř XVI., papež 105, 111 Říha, Martin 75 von Sachsen, Max 113 Sartorius, Augustinus 94 Sauter, Benedikt, opat 126 Sedlnitzky von Choltitz, Leopold, biskup vratislavský 39 Seidel, Carl, farář z Naundorfu 43, 96 Seidel, I. O. 18 Schaffner, Max, Dr. 145 Schachleiter, Alban O.S.B 73, 118, 119, 126, 144 Schauer, Hugo Gordon 157 Scheicher, Joseph 59 Schiffmacher, August 49 Schiler, ?, 83 Schiller, Friedrich 130, 139, 146 Schilling, J. 94 Schindler, Franz Martin, dr. 52, 58, 59, 60, 63, 64 Schindler, Josef, Dr. 64 Schlegel, Ludwig 18 Schlesinger, Ludwig, 34, 134 Schmid-Egger, Barbara 11 Schmidt, Franz, předseda křesťanského spolku 122 Schmitt (též Schmidt), Eugen Heinrich, Dr. 30 Schnitzler, Moritz 16 Schnürch, Carl 18 Schöbel 61 Schöbel, Johann Emanuel, biskup litoměřický 88, 117, 118 Schönborn, Franz, kardinál 63, 136 Schönborn, kardinála von Schönerer, Georg 7, 9, 11, 45, 58, 61, 66, 66, 67, 79, 80, 81, 82, 83, 84, 85, 88, 103, 113, 134, 141, 157 Schrade, ?, jezuita 104 Schuhmeier, Franz, poslanec 103 von Schulte, Friedrich Johannes 21, 23, 104
Schulz-Delitzsch, Hermann, 56 Schuselka, Franz 39 Schwarzbachová, Antonie 92 Schwarzenberg, Bedřich, kardinál 23, 37, 49, 72, 153, 158 Schwarzenberg, Adolf Josef, kníže 149 Silva-Taroucca, Arnošt, hrabě 59 von Skrbensky Leo, svobodný pán, kardinál 64 Sladek, Paulus, P. 14, 70 Slapnicka, Harry 11 Spitaler, Cassian 31 Spitz, Nikolaus 28 Srb, Adolf 21 Starek, Jana 5 Stein, Franko 113 Stein, Franz 88 Steinbrener, J., tiskař ve Vimperku 76 Stephanides, Paul, jezuita 104 Stifter, Adalbert 78, 132 Storch, ?, jiříkovský kaplan 116, 117, 118 Strache, Anna 21 Strache, Eduard 13, 16, 20, 21,40, 41, 42, 64, 102, 116 Strache, Emilie 21 Strache, Robert 21, 102 von Stremayr, Karl 40, 145 Strohmeyer, Friedrich 102 von Suttner, Bertha 151 Taschek, Josef 77 Taxil, Leo 107, 108 Tazbir, Janusz 152 Thorand, ?, učitel 17 Tolstoj, Lev Nikolajevič 30 Tomáš Akvinský 60 Tomek, Wladivoj, Wácslav 127 Trauner, Karl Reinhart 11 Treitschke, Heinrich 141 Tschepen, Johann 102 Umlauft Franz Josef 144, 146, 149 z Vartenberka, Jan 132, 134 Vartenberkové 131 Veith, Emanuel Johann 38, 152 Veverka, P., modelář 146 Vilém I., německý císař 141, 146 Vintíř, blahoslavený 73 Virgilius, irský kněz 144 Vlnas, Vít 127 Vogel, Paul 102
196
von Vogelsang, Karl 56, 58 Vojáček, ?, okresní hejtman 121 Wackarsch, Leopold, opat 76 Wahala, Paul Augustin, biskup litoměřický 26, 27, 48, 109 Wahrmund, Ludwig 102 Waldhauser, Konrad 134 Waldner, Sebastian, redemptorista 116 Wartenberg, Otto 132 Weber, Ottokar 34 Weber, Theodor 28 Weichelt, ?, farář 90 Weinmann, Eduard Jakob 151 Weinzierl, Erika 11 Weiß, Albert Maria P., dominikán 59 Weiß, Otto 24 Weiss, ?, vikář 93
Wels, Šimon 148 Whiteside, G. A. 11 Wiethe, Anton, P., superior 116, 117, 118 Windthorst, Ludwig 12, 58 Winter, Eduard 9 Wolf, Hermann Karl 18, 66, 83, 114 von Wölfel, Alexander 145, 146 Wolfgang, biskup 73 Wolfrum, Carl Georg 145, 157 Wonesch, Mathias, P. 75 Wražda z Kunvaldu, Jan, svobodný pán 20, 27 Wünsch, Franz, farář 19, 27, 48 Wycliff 134 Zbihlej, Josef 5 Zettlitzer, Heinrich 102 Zichy, Melanie 71 von Zimmermann, ?, farář ve Vídni 125 Zinner, Ludwig 102 Zörkel, Georg 98 Zornová, Marie 156 Zwahra, Jonathan 95, 96
197
OBSAH ÚVOD ................................................................................................................... 5 PODĚKOVÁNÍ ..................................................................................................... 8 PRAMENY A LITERATURA ................................................................................. 9 STAROKATOLICKÁ CÍRKEV A POLITICKÝ KATOLICISMUS ......................... 15 Centrum ve Varnsdorfu .................................................................................. 18 Starokatolická církev a Anton Nittel .............................................................. 19 Širší kontext vzniku starokatolické církve ...................................................... 21 Pokračování ve Varnsdorfu ............................................................................. 26 Proč právě Varnsdorf a okolí nejen nadšeně, ale také dlouhodobě přijaly starokatolické učení? ................................................................................... 34 Ambros Opitz a katolická církev bojující ....................................................... 45 Katolické dny a touha po katolické straně .................................................... 58 Osamělý bojovník za katolickou církev ......................................................... 64 „BÖHMISCH-KATHOLISCH“ .......................................................................... 70 Jižní Čechy, Šumava ....................................................................................... 74 HNUTÍ PRYČ OD ŘÍMA – LOS-VON-ROM, HIN ZUM EVANGELIUM! ...... 79 Los von Rom a katolické symboly ................................................................. 103 Jezuité a redemptoristé ............................................................................... 103 Filipov ...................................................................................................... 114 Vizitace německých evangelických farářů v habsburské monarchii ............. 124 JAN HUS A DALŠÍ „SVATÍ“ ............................................................................... 131 Jan Hus a husitství ........................................................................................ 131 Luther a Bismarck ........................................................................................ 138 Svatý Bonifác – apoštol Němců .................................................................... 143 Josef II. .......................................................................................................... 144 ŽIDÉ ................................................................................................................. 148 Antisemitismus ............................................................................................. 151 ZÁVĚR ............................................................................................................... 158 PŘÍLOHA Nová píseň o podivném uzdravení jedné paní v rumburském okresu ve Filipsdorfu 12. ledna 1866, Mladá Boleslav s.d. (asi 1866) ...................... 163 PŘEHLED LITERATURY A PRAMENŮ ............................................................ 173 Prameny ........................................................................................................ 173 Netištěné prameny ..................................................................................... 173 Tištěné prameny ......................................................................................... 174 Literatura ................................................................................................ 179 JMENNÝ REJSTŘÍK ......................................................................................... 192
198
199
Kristina Kaiserová KONFESNÍ MYŠLENÍ ČESKÝCH NĚMCŮ v 19. a počátkem 20. století Fotografie ze sbírek Státního okresního archivu v Děčíně, Archivu a Muzea města Ústí nad Labem, Petra Jozy, Římsko-katolické farnosti v Ústí nad Labem – Střekově a archivu autorky. V roce 2003 vydalo nakladatelství Ve Stráni Miroslavy a Lubomíra Krupkových v Úvalech u Prahy nákladem 350 výtisků. Tiskem Josefa Hlávky v Novém Městě nad Metují. ISBN 80–903319–0–4 EAN 978–80–903319–0–7
200
