Národní ústav lidové kultury, 2016 Text © Martin Novotný, 2016
Hliněné stavitelství na Moravě Martin Novotný PRŮVODCE MUZEJNÍ EXPOZICÍ Strážnice 2016
HLINĚNÉ STAVITELSTVÍ NA MORAVĚ Výstava Hliněné stavitelství na Moravě je jedním z výstupů aplikovaného výzkumu a vývoje národní a kulturní identity (NAKI) s názvem Technologie tradičního hliněného stavitelství na Moravě a vztahové souvislosti k oblasti středního Podunají. Řešitelem tohoto projektu, financovaného Ministerstvem kultury České republiky, je Národní ústav lidové kultury ve spolupráci s Masarykovou univerzitou. Probíhající výzkum je zaměřen na důkladný rozbor, praktické zvládnutí a oživení pracovních postupů v minulosti používaných na Moravě v kontextu tzv. panonského typu lidového domu, který byl typickým pro úvalové oblasti v její střední a jižní části. Hliněné stavitelství je nejohroženější skupinou historického stavebního fondu na venkově a významným svědectvím o životě minulých generací. Výstava představuje pestrou škálu archaických konstrukčních řešení stěn hliněných objektů. Na devíti exponátech je zachycena zaniklá stavební tradice, kterou dnes v terénu prezentuje pouze zlomek objektů, většinou již jen dožívajících. Jedná se o důležitou součást hmotné kultury venkovského obyvatelstva, která zatím nebyla v dosavadním etnologickém bádání komplexně zkoumána. Během výzkumu byly zjištěny nové skutečnosti, které na poli tradičních hliněných staveb přisuzují Moravě výjimečné postavení. Vedle konstrukčních postupů popsaných zejména zahraniční literaturou byl objeven stavební způsob, k němuž se zatím nepodařilo najít analogii. Základní etnologický výzkum byl nově kombinován s archeologickými postupy. Vzhledem k tématu projektu bylo provedeno několik stavebních a konstrukčních experimentů. Ukázalo se, že by se v budoucnu tento postup mohl stát jednou z metod etnologie, a to nejen v oblasti stavitelství.
Velká nad Veličkou. Výroba nepálených cihel, b. d. Archiv Etnografického ústavu Moravského zemského muzea. Lanžhot. Sušení nepálených cihel, b. d. Archiv Etnografického ústavu Moravského zemského muzea. Martovce (Slovensko). Vrstvené zdivo. Foto Václav Mencl, b. d. Archiv Slovenského národného múzea.
KULTURNÍ A HISTORICKÉ SOUVISLOSTI Dominantní postavení nepálené hlíny v lidovém stavitelství je charakteristické pro rozsáhlé evropské nížiny rozkládající se podél středního a dolního toku Dunaje. Oblast tradičního hliněného domu zahrnovala Karpatskou kotlinu a její největší část se nacházela na území dnešního Maďarska a Rumunska. Střední a jižní Morava společně se sousedními Dolními Rakousy ležela na jejím severozápadním okraji. Tato část Evropy se vyznačuje obdobnými prvky lidové architektury. Severní hranice hliněného domu pokračovala východně podél slovenského Podunají a zasahovala až do nížinné oblasti nynější zakarpatské části Ukrajiny. Jihozápadním okrajem tohoto typu domu bylo slovinské Prekmurje. Odtud bylo hliněné stavitelství rozšířeno do chorvatské Slavonie, srbské Vojvodiny a celého rumunského a bulharského Podunají. Avšak území s převládajícími stavbami z hlíny zasahovalo také dále až do Moldavie a na jižní Ukrajinu. Většinou se jedná o nížinné oblasti s převážně sprašovým terénem. Označení panonská kultura pro lidovou kulturu v podunajské oblasti se v odborných kruzích rozšířilo ve 20. století, a to podle názvu bývalé římské provincie na středním Dunaji datované od počátku našeho letopočtu do přelomu 4. a 5. století. K hlavním znakům této kultury náležel hliněný dům. Jeho vývoj postupně procházel proměnou velikosti i používané stavební techniky. O počátcích vzniku místního hliněného stavitelství nebylo mezi badateli zatím dosaženo shody. Ovšem i přes nedostatek průkazných materiálů přináší zejména archeologický výzkum cenné informace v oblasti konstrukčních řešení. První doklady používání hlíny pro stavbu obydlí na tomto území pocházejí již z období neolitu. Znalost tohoto způsobu stavění je spojována se šířením neolitických kultur ze Středního východu. Podle některých teorií tato prvotní zemědělská civilizace postupovala do střední Evropy v několika vlnách přes černomořské pobřeží hlavně Podunajím.
Boršice u Blatnice. Interiér černé kuchyně hliněného domu, b. d. Archiv Etnografického ústavu Moravského zemského muzea.
Použití hlíny jako stavebního materiálu bývá považováno za důležitý kulturní prvek tehdejší kolonizace. Nejprve hlína sloužila jen k omazávání proplétaných stěn tzv. dlouhých domů. Ve středoevropském eneolitu se už kromě mazaniny pravděpodobně vyskytovaly i masivní hliněné stěny. S používáním hlíny jako jednoho ze základních staviv se od té doby ve sledovaném regionu setkáváme ve všech obdobích civilizačního vývoje. V odborné literatuře o lidovém stavitelství ve střední Evropě se obecně uvádějí čtyři výchozí technologické postupy zhotovení celohliněných stěn. Mají svá specifika a podkategorie a lze je rozdělit na dva typy. Původně byla hlína používána ke stavbě nosných zdí především v její amorfní podobě. Jako starší postup se obvykle označuje budování stěn technikou tzv. vrstvení, tedy kladení homogenizované hliněné směsi volně bez podpůrné konstrukce přímo do stěn. Vyspělejší formou byla stavební technika známá jako nabíjení – dusání hliněné masy do dřevěného bednění vymezujícího stěny. Druhý typ tvoří budování stěn z předem připravených stavebních dílců. Také tento způsob prošel vývojem, avšak některé techniky byly pravděpodobně dlouhou dobu používány souběžně. Dle archaických dokladů se jednotlivé stavební díly (po důkladném promísení základního materiálu a nezbytných příměsí) formovaly jen v rukách. Na Moravě, podobně jako v jiných oblastech obývaných Slovany, bývají takto vyrobené dílce nazývány války. Vyspělejší variantou bylo formování stavebních prvků do přesných tvarů (nepálené cihly). V případě vrstvení, nabíjení i použití válků se pracovalo s ještě vlhkým materiálem, který vysychal až ve stavbě. Nepálené hliněné cihly (kotovice, vepřák, trupla, poca, ...) se do stěny pokládaly již proschlé.
Porúbka (Slovensko). Polní cihelna. Foto Jan Dérer, 1959. Archiv Slovenského národného múzea.
HLÍNA JAKO STAVIVO Hlína je přirozenou směsí jílovitých částic s různými druhy nerostných zbytků. Na základě frakcí se částice v ní dělí na zrna hrubá (v podstatě písek), středně jemná (prach) a nejjemnější ( jíl). Na rozdíl od štěrku a písku je možné z hlíny stavět bez zvláštních pojiv. Pro praktickou potřebu a použití jako staviva bylo nejdůležitější zjistit, v jakém poměru obsahovala dostupná hlína jíl (prvek vazný), jakého druhu a v jakém množství v ní byly písek a štěrk (složky ostřící). Jílovité částice jsou v hlíně pojivem a pro ztužení hlinité hmoty znamenají totéž co cement pro beton. Těžba hlíny se doporučovala provádět na podzim, několik měsíců před zahájením výstavby. Zemina byla uložena do hromad a nechala se odležet přes zimu. Hlína si tím uchovala svoji přirozenou vlhkost. Působením mrazu se rozložily jílovité částice a zvýšila se vaznost hmoty (hlína se zkypřila). To usnadnilo promíchání hliněné směsi. Došlo i k vyhnití rostlinných zbytků. Do hlíny se podle zkušeností přidávalo několik základních surovin, které upravovaly vlastnosti směsi při vytváření a sušení (regulovaly její mechanické a plastické vlastnosti). V lidovém stavitelství se jako příměsi užívaly materiály přírodního původu. Obecně se označují jako ostřiva a měly zmenšit smrštitelnost hlinité masy. Hmota hlíny se doplňovala ostřivy buď minerálními, nebo organickými. Organické přísady musely být řádně vysušeny a očištěny od zrn. Poměr směsi se u tradičních staveb určoval na základě zkušeností v dané lokalitě a předával se z otce na syna. Lidé tedy dobře věděli, o jaký materiál se jedná a co je potřeba pro jeho úpravu, aby byl výsledek co nejlepší. Lokální zdroj vhodné suroviny, hliník (spisovně hliniště), byl důležitým místem ve všech oblastech tradičního lidového domu. Jednalo se o těžební místa vhodného stavebního materiálu, který měl obdobné vlastnosti a zpravidla nejlepší jakost v dané lokalitě. V oblastech panonského typu domu šlo především o ložiska sprašové hlíny s typickou okrovou barvou, takzvanou žlutici, která se získávala povrchovou těžbou. Vytěžená surovina Těžba hlíny na výrobu nepálených cihel, b. d. Archiv Etnografického ústavu Moravského zemského muzea. Louka. Sušení nepálených cihel. Foto Ludvík Kunz, b. d. Archiv Etnografického ústavu Moravského zemského muzea.
se používala v různé podobě na novostavby budov, údržbu hliněných objektů (opravy omítek, podlah, mlatů) a na stavbu topenišť. Hliníky byly obvykle ve vlastnictví obce a mohli v nich za určitých podmínek těžit všichni obyvatelé vesnice. Těžba suroviny na výrobu nepálených cihel musela být povolována představeným obce. Na obecní hliníky dnes většinou upomínají pouze stejnojmenné názvy některých ulic, okrajových částí vesnic, případně někdejších polních tratí. Někde byly v minulém století tyto zahloubené prostory po úpravě využívány i pro lidové zábavy, avšak původní význam tohoto slova se nyní v povědomí místních obyvatel mnohdy už zcela vytrácí. I když se ještě v relativně nedávné minulosti jednalo o důležitou součást místních surovinových zdrojů, zmiňuje se o využívání hliníků archivní materiál jen velmi zřídka. Nejstarší kartograficky znázorněné hliníky byly zachyceny na mapách stabilního katastru z první poloviny 19. století. Na Moravě existuje řada obcí s takto vyznačenou oblastí. U některých hanáckých vesnic se v době vzniku zmíněných katastrálních map jednalo o rozsáhlá těžební místa, která svědčila o dlouhodobém využívání. V legendách k indikačním skicám bývají tyto pozemky označovány jako Gemeinde Lehmgrube. Szombathely, Vasi Múzeumfalu (Maďarsko). Silná vrstva hliněné omítky na vyplétaných stěnách expozičního objektu. Foto Martin Novotný, 2012. Archiv Národního ústavu lidové kultury. Tištín. Hliník v západní části intravilánu městyse v r. 1833. Archiv Národního ústavu lidové kultury.
HLÍNA JAKO DOPLŇKOVÝ STAVEBNÍ MATERIÁL Lepenicí nebo mazaninou se nazývá důkladně homogenizovaná hlína smíšená se slámou, řezankou nebo plevami. Používala se jako stavební materiál nacházející často uplatnění ve spojení s horizontální nebo vertikální dřevěnou konstrukcí. Silná vrstva hliněné mazaniny nanesená na strop plnila izolační funkci a chránila stavbu před nebezpečím vnějšího přenosu požáru. Za nejstarší stavební techniku se na našem území považuje kůlová konstrukce se stěnami vyplétanými proutím a omazanými hlínou. Na sprašových pláních střední a východní Evropy se již v mladší době kamenné vyskytovaly charakteristické dlouhé domy budované touto technikou. Hlína se stala od počátku zdejšího stavitelství jedním z hlavních materiálů. Vyplétání sloužilo jako nosný podklad pro silnou vrstvu hliněné omítky, která se na stěny z obou stran nanášela obvykle ve dvou vrstvách. V lidovém stavitelství je kůlová konstrukce (pletená stavba) známá především z východní části střední Evropy. Na jižním a jihozápadním Slovensku byly Slováky i Maďary tímto způsobem budovány obytné i hospodářské stavby. V oblasti jihovýchodní Moravy se pletené stěny opatřené hliněnou mazaninou dochovaly u vinohradnických lisoven. Lepenice běžně tvořila výplně spár, vnější i vnitřní ochrannou vrstvu na roubení a měla i estetický účinek. Celé takto omítnuté stavbě, která vypadala jako zděná, se říkalo, že je v „kožichu“. Tak tomu bylo například na Hané nebo na Moravských Kopanicích. Prvotní důvod pro takové úpravy byl ovšem bezesporu praktický. Nezbytnost ochrany před klimatickými vlivy vedla především k vymazání mechem vycpávaných spár mezi srubovými trámy. Tento materiál ale absorbuje vlhkost a je útočištěm hmyzu. Silnou vrstvou hliněné omítky se dřevo konzervovalo proti působení povětrnostních vlivů a bylo lépe chráněno před ohněm. Celá stavba pak měla lepší tepelně izolační vlastnosti a vyšší životnost. Proti možnému odpadnutí hliněné mazanice z dřevěných ploch se stěna ježkovala narážením kolíků z tvrdého dřeva.
VRSTVENÉ ZDIVO Na našem území se pouze v několika případech dochovala technika vrstvených stěn. Jejím charakteristickým rysem je volné kladení dokonale homogenizované hliněné směsi v plastickém stavu do zdiva. Technika připomínající lepení vlaštovčího hnízda je známa především z jižního Slovenska, Maďarska a v menší míře také z Vojvodiny. Jedná se o nejprimitivnější způsob budování hliněného zdiva. Jako příměsí bývalo použito řezané slámy, případně plev či úhrabků. Ve středoevropských podmínkách se k vrstvení zdiva používalo nejčastěji vidlí, ale stěna se mohla vršit i ručně. Maďarská literatura uvádí spotřebu 15 až 20 ( jinde téměř 30) vozů zeminy na postavení jednoho domu. Hlína, určená ke spotřebě na jeden den prací, byla na vhodném místě zpracována vždy den předem. Zde se rozprostřela, řádně zkropila vodou, prokopala motykou a zasypala vrstvou rostlinného materiálu. Následně se nechala důkladně promísit. K tomuto účelu se užívalo koní, volů, případně se materiál prošlapával nohama. Kvůli přechodnému nedostatku pálených cihel se ještě v 50. letech minulého století stavěly v některých lokalitách na jižním Slovensku obvodové stěny novostaveb touto technologií. Podle nejstarších dokladů byly stěny budovány bez základů, což znamenalo, že se hliněná směs železnými vidlemi kladla přímo na zem. Stěny objektů se stavěly volně od oka. Celá stavba se zpravidla dělala ve třech etapách po vrstvách vysokých 80 až 100 cm. Navrstvené bláto se poté nechalo nějakou dobu schnout (zpravidla jeden týden). Bylo to nutné z důvodu únosnosti spodní mokré vrstvy, která by neudržela váhu těch horních. Ještě před zaschnutím se povrch stěny srovnal pomocí rýče, případně tesařské sekyry. Podle nejstarších dokladů u této stavební techniky nedocházelo k vynechání okenních a dveřních otvorů. Ty se dodatečně vysekávaly až na hotové stavbě. Později se při stavbách vkládaly dveřní dřevěné zárubně a do budoucích oken se mohly naskládat pálené cihly, které se po dozdění objektu odstranily.
Martovce (Slovensko). Vrstvené hliněné zdivo. Foto Václav Mencl, b. d. Archiv Slovenského národného múzea.
NABÍJENÁ TECHNIKA Nabíjená technika je stavební způsob, při kterém se soudržnosti zdí dosahuje důsledným pěchováním. Hliněný materiál je vhazován mezi bednění tvořeného dvojicí protilehlých desek/fošen. Jedná se o starou osvědčenou technologii, dodnes používanou v mnoha zemích světa. Stejným způsobem bylo konstruováno zdivo i ve střední, západní a východní Evropě. Na našem území byla nabíjená technika rozšířena především v oblastech jihovýchodní Moravy. Použitý stavební způsob odráží i řada lokálních názvů pro tuto technologii: nabíjenica, pěchovanica, pichovanice, sypanice, tłučenica ad. Nabíjené zdivo se budovalo ze zeminy s přirozeným obsahem vlhkosti. Technologie tohoto stavebního způsobu je ze všech známých stavebních řešení nejméně náročná na požadovaný stavební materiál. Na jihovýchodní Moravě se používala kamenitá hlína nebo se základní materiál mísil s organickými ostřivy (řezaná sláma), jako tomu bylo v některých oblastech jižního Slovenska nebo Maďarska. Charakteristickým znakem nabíjené techniky je dřevěné bednění, které vytvářelo jakousi rozebíratelnou formu. Obecně jsou v lidovém stavitelství v řadě evropských zemí známé dvě varianty těchto pomocných konstrukcí, které jsou i z Moravy doloženy recentními doklady. Prvním typem bednění, pro který u nás neexistuje adekvátní název, bylo v Maďarsku používané označení jařmo, odtud jařmové bednění. Název této konstrukce je odvozen od označení jednoho ze základních způsobů zápřahu dobytka. Bednění se skládalo z ramen a přídržného dřeva, označovaného jako spojovací příčky bednících desek. Příčky se kladly vodorovně kolmo napříč stěnou a z každé strany ji přesahovaly. Do otvorů v přečnívajících koncích byly vsazeny spodní části svislých ramen, která byla oporou pro desky či fošny. Oba horní konce ramen byly spojeny lištou, obdobou spodního přídržného dřeva. Charakteristickým znakem pro tento typ použitého bednění jsou otvory, většinou dodatečně zamazané, vzniklé po vyražení spojovací příčky ve zbudované stěně.
Békés (Maďarsko). Stavba nabíjených stěn pomocí jařmového bednění, poč. 20. století. Archiv Szabádtéri néprajzi múzeum.
Druhým způsobem, terminologicky známým opět z maďarské literatury, bylo sloupové bednění. Při stavbě tímto způsobem se po obou stranách budované stěny zarazily do země páry opěrných kůlů (sloupů). Zpravidla se jednalo o krokve pro budovaný dům. V horní části se kůly stáhly provazem, takže držely fošny přitlačené ke stěně. Ta zůstala po odbednění hladká, bez otvorů po spodní spojovací příčce, jako tomu bylo v případě použití jařmového bednění.
Abaújszántó (Maďarsko). Stavba domu s nabíjenými stěnami za použití sloupového bednění, b. d. Archiv Szabádtéri néprajzi múzeum. Hroznová Lhota. Stavba nabíjených stěn pomocí jařmového bednění. Foto Karel Chotek, 1910. Archiv Národního ústavu lidové kultury.
HLINĚNÉ VÁLKY Termínem válek ve většině případů označuje určitý stavební dílec, jenž je připraven odhadem, bez formy, která by mu udávala přesnější tvar. Podle názorů některých autorů se jedná o první formované stavební dílce z hlíny. Tyto války se jen na Moravě člení podle tvaru na několik typů, což je patrné zejména ve způsobech, jakými se z nich stavěly stěny. Známé jsou asi čtyři základní konstrukční způsoby zhotovování válkových stěn. Jak doposud vyplynulo z historických dokladů, na Moravě se, v návaznosti na širší oblast středního Podunají, z válků stavělo převážně ve vlhkém stavu. To je možné pokládat za základní charakteristický znak těchto staveb bez ohledu na způsob uložení jednotlivých válků do stěny. Postupy použité při stavbě z cihel, kdy se staví z proschlých (či vypálených) stavebních dílců spojených pojivem (maltou), se v této oblasti u válkové techniky ve větším měřítku nepoužívaly. K vytvoření vazby u válkového zdiva docházelo vzájemným slepením a částečnou deformací konstrukčních prvků, bez ohledu na tvar či použití válku ve vazbě zdiva. Kladení vlhkých stavebních částí, jejich následná částečná deformace a vzájemné slepení byly charakteristickými znaky válkové techniky doložené u nás v oblasti Hané i Znojemska. Odlišnosti existovaly ve velikosti a tvaru jednotlivých dílů, ve způsobu vazby a kladení do zdi. Na našem území nelze zatím určit počátky tohoto archaického stavebního postupu. Tradice válkových staveb, především mladší klasovité vazby, se na území Moravy dochovala zhruba do první třetiny 20. století. Ještě v meziválečném období tento způsob stavění ovládalo několik místních řemeslníků. Dávný výskyt válkové techniky v širším Podunají dokládají nálezy německého archeologa Carla Schuchhardta. Ten v konstrukci opevněného valu někdejšího dáckého hradiště Craiová (území dnešního Rumunska) našel stavební dílce tvarem připomínající války, jak jsou známy z lidového stavitelství.
Slup čp. 49. Struktura válkového zdiva stodoly. Foto Martin Novotný, 2013. Archiv Národního ústavu lidové kultury.
Pravděpodobně starší a konstrukčně jednodušší způsob představovaly na Moravě hliněné války nepravidelného tvaru. Obdobné postupy se vyskytovaly i na území Maďarska a Ukrajiny. Stěny z kladených hliněných hrud opticky připomínaly nejjednodušší vazbu kamenných zdí z valounů různých velikostí a tvarů. Takto konstruované zdivo se stavělo buď volně jen odhadem, anebo byl materiál ukládán mezi dvojici fošen. Hliněné hroudy se přitom většinou kladly napříč stěnou a délka jednotlivých stavebních dílů byla určena šířkou zdiva. Jednalo se o rozměrné konstrukční prvky mající až 60 cm délky. Hmotnost každého z nich mohla ve vlhkém stavu dosahovat k 50 kilogramům.
Štefanov (Slovensko). Stodola rámové konstrukce s výplní z hliněných válků. Foto Štefan Mruškovič, 1959. Archiv Slovenského národného múzea. Slup čp. 49. Struktura válkového zdiva stodoly. Foto Martin Novotný, 2013. Archiv Národního ústavu lidové kultury. Tištín čp. 14. Struktura válkového zdiva stodoly. Foto Martin Novotný, 2011. Archiv Národního ústavu lidové kultury.
KLASOVITÁ VAZBA STĚN Z HLINĚNÝCH VÁLKŮ Jako příklad vyspělejší techniky používané u válkových staveb lze uvést zdění z hliněných prvků, které byly formovány v ruce do přesnějších tvarů a skládány do zdi šikmo v pravidelných vazbách. Jednotlivé stavební části v líci stěny připomínaly oválné pecny chleba. Technika šikmého ložení stavebních dílců je starobylá a do jisté míry ji lze považovat za všelidský kulturní projev. Má svůj řád a příčinu bez ohledu na použitý materiál (kvádry, lomový kámen nebo ručně formované prvky z hlíny). Specifický motiv, který opticky připomíná obilný klas, případně tvar rybí kosti, vznikl provázáním dvou řad nad sebou. V češtině se proto lze setkat s termínem klasovitá vazba, v odborné literatuře pak s poněkud nepřesným opus spicatum. Snad nejstarší archeologické doklady o této stavební technice pocházejí z druhé poloviny 3. tisíciletí př. n. l. z mezopotamské Lagaše. Diagonálně kladené části vytvářejí vazbu a podélně svazují celou stěnu. Na lidových stavbách v oblasti Moravy byly konstrukční prvky kladeny ve vodorovných vrstvách šikmo pod úhlem až 60°. Následující vrstva mohla mít stejný sklon jako předchozí (i několik řad nad sebou). Nejčastěji se však úkos v jednotlivých vrstvách střídal. Díky své esteticky působivé Němčice nad Hanou čp. 66. Ohradní zeď stavěná z klasovitě kladených válků. Foto Martin Novotný, 2009. Archiv Národního ústavu lidové kultury. Tištín čp. 13. Rekonstrukce klasovité vazby válkových stěn stodoly. Kresba Bedřich Novotný, 2012. Archiv Národního ústavu lidové kultury.
Pivín čp. 149. Klasovitě kladená stěna stodoly a detail klasovitě kladeného zdiva stodoly. Foto Martin Novotný, 2011. Archiv Národního ústavu lidové kultury.
charakteristické struktuře a četným dokladům se jedná o nejznámější vazbu válkového zdiva. Ve střední Evropě se můžeme setkat s odlišnostmi skladby klasovité vazby i do hloubky zdiva. Doklady z oblasti jihozápadního Slovenska hovoří o šířce stěny na jeden válek – tedy jeden nakoso uložený stavební dílec, kladený na celou šířku stěny. Na moravském venkově lze dodnes najít celohliněné objekty postavené ze stavebních dílců trojúhelníkového tvaru. Jednotlivé části zdiva byly ve stěnách sestavovány do klasovité vazby. Taková kombinace se nikde jinde ve střední Evropě v lidovém stavitelství nevyskytuje. Geneze této nezvyklé stavební techniky je dosud nejasná. Jedná se o zcela netypickou vazbu stěny, tvořenou přibližně stejně velkými stavebními prvky ve tvaru rovnostranného trojúhelníku, zhotovované zjevně jen odhadem v rukách. Ve středu uložený díl plnil funkci vazáku a současně opory pro kosé války následující vrstvy. Středový díl překrýval a převazoval nakoso položené války ve vrstvě pod ním a byl kladen tak, aby kopíroval směr sklonu diagonálně kladených prvků spodní řady. Jednalo se o složitou a promyšlenou vazbu stěny – nakoso kladené postranní války byly ve středu stěn navíc ještě vzájemně přeloženy a dotlačeny k sobě. V jednom směru sklonu válků byly vnitřní války překryty vnějšími a v následné vrstvě (v protiběžném sklonu) byly překryty války vnější těmi vnitřními. Na místo překrytí pak dosedl středový díl, který svou vahou provázal spojení postranních válků pod ním. Původ techniky klasovitě kladených válkových stěn, jak byla uplatněna v lidovém stavitelství na Moravě, zůstává zatím neobjasněn. Nikde ve středním Podunají, na Balkáně ani na Ukrajině se zatím nepodařilo u takto provedených válkových staveb nalézt analogii s popsaným konstrukčním řešením vazby tří válků.
Tištín čp. 13. Klasovitá vazba válkových stěn stodoly. Kresba Bedřich Novotný, 2012. Archiv Národního ústavu lidové kultury.
NEPÁLENÉ CIHLY Kromě hliněných válků, nabíjené techniky a v menší míře též vrstveného zdiva se na Moravě v konstrukci budov používaly poslední dvě století ve velkém měřítku také nepálené cihly. Princip zdění spočíval v tom, že se stavělo ze staviva, které bylo proschlé a kladlo se na hliněnou maltu. Ve střední Evropě pocházejí první archeologické doklady o použití nepálených cihel z 5. století př. n. l. Velké množství tohoto staviva se dochovalo v konstrukci opevnění někdejšího keltského oppida u obce Heuneburg v Horních Rakousích. Nepálené cihly byly na rozdíl od hliněných válků v naprosté většině již přesně tvarovány v dřevěných formách. Starší variantu pravděpodobně představovaly prvky čtvercového průřezu, rozměrů přibližně 14×14×28,5 cm. Novější doklady uvádějí jako rozšířenější stavivo prvky formátu 7,5×15×30 cm. Tyto stavební dílce se již blížily rozměrům běžných pálených cihel. I vazby zdiva používané u tohoto druhu staviva korespondovaly s běžnými typy známých zednických vazeb. Lepší variabilita konstrukčních řešení mohla způsobit rozšíření tohoto druhu nepáleného staviva a vytlačení předchozích konstrukčních postupů. Stavba z válků se mohla jevit jako limitující především ve smyslu možné kombinace do hloubky zdiva nebo samostatných konstrukcí (například kleneb). Vzájemným srovnáním známých technik hliněného stavitelství vyjdou najevo nesporné přednosti přesně formovaných kusových prvků. Na rozdíl od pálených cihel měly ty nepálené výhodu v nízké pořizovací ceně a snadné dostupnosti – daly se snadno vyrábět i podomácku. Například na Hané byla jejich domácí výroba zaznamenána ještě v 60. letech minulého století. Nepálené cihly se na celém území Moravy vyskytují v několika variantách a je možné zde zachytit různé lokální názvy – např. vepřák, kotovice, poce. K jejich rozšíření přispěla protipožární a stavební legislativa 18. a 19. století. Ta je například v Pomoraví dávána do souvislosti s úbytkem lesních porostů, jenž postupně přispěl k zákazu celodřevěných obytných staveb. Porúbka (Slovensko). Polní cihelna. Foto Jan Dérer, 1959. Archiv Slovenského národného múzea. Následující dvojstrana – Boršice u Blatnice. Výroba nepálených cihel. Foto Karel Otto Hrubý, 1953. Archiv Etnografického ústavu Moravského zemského muzea.
NEPÁLENÁ HLÍNA A JEJÍ POUŽITÍ V SOUČASNOSTI I v českém prostředí dochází v několika posledních desetiletích k novému objevení hlíny jako stavebního materiálu. Hlavními činiteli jsou především snahy o trvale udržitelný rozvoj, ekologické bydlení, ochrana životního prostředí a úspora energií při zpracování materiálu a při realizaci stavby. Hlína v obytném prostoru vytváří kvalitní vnitřní mikroklima, především díky své schopnosti pracovat se vzdušnou vlhkostí. Předností jsou i výborné tepelně izolační vlastnosti. Po dožití stavby se rovněž minimalizují náklady vynaložené na recyklaci. Nevýhodou nepálené hlíny oproti moderním stavivům, jsou především horší mechanické vlastnosti a její citlivost na vodu. Pokud se dodrží základní konstrukční zásady, především důkladná izolace od zemní vlhkosti, což dnes není prakticky problém, je nepálená hlína odolným a plnohodnotným stavebním materiálem vhodným především pro stavbu rodinných domů. Pro část ekologicky orientované mladé populace se stala spolu s dalšími přírodními materiály na počátku 21. století východiskem jejich představ o zdravém bydlení. V současných trendech ekologického stavitelství se hlína uplatňuje především v kombinaci s dalšími přírodními materiály, především se dřevem a slámou. Jedná se o alternativu šetrnou k životnímu prostředí a protiklad konvenčního průmyslového stavebnictví. Nové exaktní metody úpravy nepálené hlíny pro její následné použití v podmínkách současného stavitelství vyvíjí řada vědeckých pracovišť ve Spojených státech, ve Francii, Belgii, Německu i jinde. Výsledkem těchto snah byla řada úspěšných experimentálních realizací, které byly inspirací pro současné stavebníky. Na těchto projektech je možné dokázat, že správně použitá nepálená hlína může nejen technicky a ekonomicky konkurovat ostatním stavebním materiálům, ale že má i celou řadu předností. Této skutečnosti odpovídá i stále se zvyšující zájem o toto staronové stavivo. Stavba stěny a vyzdívání žudra z nepálených cihel. Muzeum vesnice jihovýchodní Moravy. Foto Martin Novotný, 2013. Archiv Národního ústavu lidové kultury. Výroba nepálených cihel v Muzeu vesnice jihovýchodní Moravy. Foto David Rájecký, 2013. Archiv Národního ústavu lidové kultury.
SUMMARY The dominating position of unfired earth in folk architecture is typical for large European lowlands extending along the middle and lower Danube. Up to the present days, the researchers have not been able to reach an agreement about the beginnings of the local earth architecture. However, despite the lack of evidence, especially the archaeological research submits valuable information in the field of constructional solutions. Originally, mainly amorphous mud was used for the construction of load-bearing walls. The newer type of walls includes wall constructions built from blocks prepared in advance. Both methods underwent a certain development but some techniques were probably long used in parallel. Earth is a natural mixture of clay particles and different kinds of mineral elements; it can be used without special binding agents. The mixture could be enriched with several basic raw materials were added, which were added based on builder’s experience and they also modified the mixture properties for moulding and drying. In folk architecture, nature materials were used as admixtures. The mixture used for traditional buildings was based on experience in the particular location and was passed down from fathers to sons. The people knew the material very well and they were aware of what to modify to achieve the best possible result. The exhibition Earth Architecture in Moravia is one of the outcomes resulting from “The Applied Research and Development of National and Cultural Identity Programme” (NAKI) and titled “The Techniques of Traditional Earth Architecture in Moravia and its Relationship with the Mid-Danube Area”. The National Institute of Folk Culture in cooperation with Masaryk University was the principal investigator of this project running between 2011 and 2015 and funded by the Ministry of Culture of the Czech Republic. Earth architecture is the most endangered group of historical buildings in the countryside and it is witness to the life of past generations. The focus of the implemented research was on a thorough analysis, practical mastering and enlivening of techniques that were used in Moravia in
the past in the context of the Pannonian type of folk house, which was typical for valleys in southern and central Moravia. The exhibition’s aim is to introduce mud as one of the basic materials which was broadly used in the Moravian countryside. The major emphasise is put on building techniques used for the construction of walls at habitable and farm buildings. These are an example of an excellent use of the material which the former builders were offered by the surrounding nature. The exhibition also indicates the social aspect, which has not been researched thoroughly to date, and explains the circumstances of the production of building elements. The corresponding applied research uncovered new facts that assign an exceptional position to Moravia in the realm of mud buildings. The exhibition includes nine three-dimensional exhibits presenting an extinct building tradition which is represented by a fragment of the mostly fading buildings on the ground. On this basis the visitor can get a basic idea about interesting masonry structures as a very important and noteworthy element that is often covered by plaster. The conception is unique within the hitherto ethnological exhibition management, because authentic replicas of historical masonry will be built at the exhibition. Altogether 10 information boards placed on the walls in the exhibition rooms describe the presented building principles and the broader cultural and historical context. The visitor can learn new things about earth wall construction, building procedures as well as mutual relations between particular building techniques. The exhibition also explains difficulties with the interpretation of earth buildings in archaeological and recent documents, and different opinions regarding the age and spread of particular constructional solutions. Two exhibits introduce earth (cob) as a necessary complementary material for wood. The first exhibit is a wall the frame of which consists of upright stakes with twigs woven between them. The construction is covered with two-layer plaster on both sides. A section of the woven wall remained unplastered intentionally to show the original woven structure. The other exhibit is a timber wall coated in a thick layer of mud plaster (“fur coat”) which was fixed to the beams by pins of hard wood. Three exhibits are examples of monolithic mud walls. They demonstrate two versions of rammed-earth masonry, and two ways of making
the formwork used for this type of construction. Both types have no corresponding terms in Czech, in Hungarian they are called “yoke” and “column” formworks. The third exhibit is made of layered mud – cob – which reminded of swallow nest building. The exhibition introduces two variants of wall made of mud lumps. The first variant shows “clod lumps”. In this type of bond, the oval clods of mud were laid horizontally over the entire width of the wall. The other type shows a sophisticated technique of the herringbone bond made of triangular elements. The last two exhibits demonstrate walls built of unfired bricks. These were produced according to originals stored in the collections of the National Institute of Folk Culture. The two exhibits differ in the shape of building materials used, and in the types of wall bonds.
RESUMÉ Ungebrannter Lehm dominiert in der Volksarchitektur in den ausgedehnten Tiefebenen entlang der mittleren und unteren Donau. Die Forscher sind über das Entstehen des örtlichen Bauwesens bisher nicht einig. Trotz dem Mangel an beweiskräftigen Materialien bringt vor allem die archäologische Forschung wertvolle Informationen im Bereich der Konstruktionslösungen. Ursprünglich wurde Lehm zum Bau der tragenden Wände vor allem in der amorphen Form eingesetzt. Die aus im Voraus vorbereiteten Bauteilen gebauten Wände stellen den neueren Typ dar. Beide Bautechniken entwickelten sich und einige wurden wahrscheinlich auch lange parallel verwendet. Lehm ist eine natürliche Mischung aus Tonpartikeln und verschiedenen Arten der mineralischen Rückstände und man kann ihn ohne spezielle Bindemittel einsetzen. Nach den Erfahrungen gab man einige Grundrohstoffe dem Lehm zu, die die Eigenschaften der Masse bei Verformung und Trocknung regulierten. Im Volksbauwesen verwendete man die Naturstoffe als Zugaben. Das Verhältnis der Lehmmassen im Fall der traditionellen Bauten wurde aufgrund der Erfahrungen in der entsprechenden Lokalität bestimmt und vom Vater dem Sohn weitergegeben. Die Leute also wussten gut, um welches Material es geht und was man für dessen Aufbereitung machen muss, um das beste Ergebnis zu erreichen. Die Ausstellung Lehmarchitektur in Mähren ist eines der Ergebnisse der angewandten Forschung und Entwicklung der National- und Kulturidentität (NAKI) mit dem Titel „Technologie der traditionellen Lehmarchitektur in Mähren und Beziehungen zum Gebiet des Mittleren Donaulandes“. Mit diesem durch das Finanzministerium der Tschechischen Republik finanzierten Projekt befasst sich das Nationalinstitut für Volkskultur in der Zusammenarbeit mit der Masaryk Universität. Lehmbauten ist die meist bedrohte Gruppe der historischen Bauten auf dem Lande, wobei sie wichtige Zeugen des Lebens der vergangenen Generationen sind. Die durchgeführte Forschung konzentrierte sich auf eine gründliche Analyse, praktische Bewältigung und Wiederbelebung der Bauverfahren, die im Kontext des für die Talgebiete im mittleren
und südlichen Teil Mährens typischen sogenannten Volkshauses vom Pannonischen Typ in Mähren in der Vergangenheit angewandt wurden. Ziel der Ausstellung ist es, Lehm als einer der Grundbaustoffe, der im ländlichen Raum Mährens in der Vergangenheit häufig eingesetzt wurde, vorzustellen. Die Ausstellung konzentriert sich vor allem auf die bei der Konstruktion der Wohn- und Wirtschaftsgebäude angewendeten Bautechniken. Es geht um ein Beispiel, wie man das Baumaterial, welches die umliegende Natur den damaligen Bauherren anbot, optimal nutzen konnte. Die Ausstellung deutet auch den bei uns nicht so ausführlich durchgeforschten sozialen Aspekt an und beschreibt die Umstände der Herstellung von Bauelementen. Die angewandte Forschung entdeckte neue Fakten, die der Region von Mähren eine außenordentliche Stellung im Bereich der traditionellen Lehmbauten zuschreiben. Neun drei-dimensionale Exponate, die verschiedene Konstruktionsvarianten der Lehmbauten-Wände präsentieren, stellen eine eingegangene Bautradition vor, die heute nur von einigen beinahe untergegangenen Objekte im Terrain vertreten ist. Diese geben dem Besucher eine Grundidee über interessante Strukturen des Mauerwerkes – eines wichtigen und beachtenswerten Elements, das oft unter dem Putz verborgen ist. Mit ihrer Konzeption ist die Ausstellung im Rahmen des bisherigen ethnologischen Ausstellungswesens einzigartig, weil authentische Repliken des historischen Mauerwerkes auf der Ausstellung gebildet wurden. Insgesamt 10 Begleittafeln, die an den Wänden der Ausstellungsräume angebracht sind, beschreiben ausführlich die präsentierten Baugrundsätze und den breiteren kultur-historischen Kontext. Der Besucher lernt die Umstände der Entstehung von Lehmwänden, unterschiedliche Bauweisen, sowie die gegenseitigen Zusammenhänge der einzelnen Bautechniken kennen. Die Ausstellung zeigt auch, welche Schwierigkeiten die Interpretierung der Lehmbauten in den archäologischen und rezenten Dokumenten bringt und wie sich die Meinungen zum Alter und zur Verbreitung der einzelnen Konstruktionslösungen unterscheiden. Zwei Exponate stellen Lehm (Strohlehm) als ein notwendiges Zusatzbaumaterial zum Holz vor. Das erste Exponat zeigt die Wand, deren
Gerippe mit Haselruten durchgewobene Pfähle bilden. Die ganze Konstruktion ist mit Zweilager-Lehmputz auf beiden Seiten verputzt. Ein Teil der Flechtwand blieb absichtlich unverputzt, damit die ursprüngliche Flechtstruktur zu sehen wäre. Im zweiten Fall geht es um ein Beispiel der verzimmerten Wand, die mit einer starken Schicht von Lehmputz („Pelzmantel“) versehen ist. Der Lehmputz wurde mit Stiften aus Hartholz zu den Balken befestigt. Drei Exponate zeigen monolithische Lehmwände. Es geht um zwei Varianten des Stampflehmbaus und auch um zwei Beispiele der Verschalung, die für diesen Typ der Bauten verwendet wurde. Beide Typen haben keinen Namen in der tschechischen Terminologie, in Ungarisch werden sie „Jochschalung“ und „Pfostenverschalung“ genannt. Das dritte Exponat vertritt die Bautechnik des gesatzten Mauerwerks, die ans Kleben von Schwalbennest erinnert. Auf der Ausstellung werden auch zwei Varianten der aus Lehmwuzeln gebauten Wände ausgestellt. Im ersten Fall geht es um „Schollenwuzeln“. Der Verband wurde so hergestellt, dass die ovalen Lehmklumpen waagerecht über die ganze Wandbreite verlegt wurden. Im zweiten Fall geht es um eine entwickelte Bautechnik des Fischgratverbands, der von dreieckigen Bauelementen gefertigt wurde. Die letzten zwei Exponate stellen Konstruktion der Wände von gebrannten Ziegeln vor. Diese Ziegel wurden nach den in den Sammlungen des Nationalinstituts für Volkskultur aufbewahrten Originalstücken gefertigt. Beide Wände unterscheiden sich von einander in der Form der eingesetzten Baumaterialien und in der Art und Weise der Wandverbände.
Martin Novotný
HLINĚNÉ STAVITELSTVÍ NA MORAVĚ Průvodce muzejní expozicí Fotografie expozice David Rájecký Grafická úprava a návrh obálky TRIFID KP, s.r.o. Vydavatel Národní ústav lidové kultury Zámek 672 696 62 Strážnice 1. vydání, 2016, počet stran 48 Náklad 000 výtisků ISBN
