kl
Ročník XXVIII. Číslo 2
Vyšlo 26. 6. 2016
HLEDÁNÍ OPRAVDOVÉHO ŽIVOTA Vzpomínám si, jak jsme se před lety s přáteli-kněžími o společné dovolené potulovali po jihozápadní Moravě. Vyšplhali jsme na skalisko v lese a s nádherným výhledem do kraje jsme si četli rozjímání z knihy papeže Benedikta. Kdykoli znovu čtu ony řádky, vždy se mi vybaví ta krásná chvíle. A chtěl bych něco z toho předložit i vám: „Při archeologických průzkumech v alžírském Timgadu se našel nápis ze zaniklého římského světa z 2. století: „Lovit, koupat se, hrát si, smát se - to je život.“ Zjevně připadá většině lidí rok v kanceláři nebo v továrně jako „neživot“. O dovolené chceme „vypadnout“, abychom „konečně žili“. Musíme si však také přiznat, že se svobodou volného času máme problémy. Většina sebevražd se prokazatelně děje v sobotu či v neděli, tedy ve volném čase. Jakmile člověk opustí rytmus práce, najednou pocítí, že vlastně neumí žít. Čím více máme volného času, tím více se projevuje, že nevíme, co je to život. Na vysokých školách lze studovat obor „pedagogika volného času“. Svatý Tomáš Akvinský sepsal jeden traktát o prostředcích proti smutku. Také on za takové prostředky považuje koupání, spánek, rozptýlení a zábavu. Ale neříká, že toto už je „život" a „cíl“. Dodává totiž, že k pomocníkům proti smutku patří také pospolitost přátel, která rozbíjí samotu. Konečně ale podle Tomáše k prostředkům proti samotě nezbytně patří duchovní zastavení. Jestliže z našich plánů na dovolenou vyškrtneme Boha, promění se i volný čas v „nevolný" a zcela jistě nebudeme úspěšní v hledání ztraceného života. Hledání Boha je tou nejvíce vzrušující horskou túrou, nejvíce osvěžující koupelí, jakou jen člověk může zažít. Koupání, zábava, spánek - to všechno patří k dovolené. Ale spolu s Tomášem Akvinským bych vás chtěl poprosit, abyste do svých plánů na dovolenou zařadili také setkání s Bohem, k němuž zvou naše krásné chrámy a nádherný Boží svět. Přeji vám jako ovoce posilu, která pak bude působit i po dovolené v rutinní každodennosti během roku.“ (podle Benedikt XVI.: Boží světlo k naší době, vyd. Paulínky, 2008)
Okénko
-2-
Z VODY A DUCHA SVATÉHO SE ZNOVU NARODILI: datum 5.3. Adam Petr Fišer 12.3. Lukáš Fojtík 26.3. Eva Anna Galová - Křest dospělého - iniciační svátost (křest, biřmování, eucharistie) 27.3. Antonín Sedlák 10.4. Eliška Grolichová 1.5. Matěj Petr Knor 1.5. Simona Veronika Orlová 1.5. Sebastien Šantavý 22.5. Agáta Marie Šulcová 22.5. Marie Růžena Kubešová
místo křtu Podolí Podolí Podolí Šlapanice Podolí Šlapanice Šlapanice Šlapanice Podolí Podolí
Na společnou cestu s Božím požehnáním se v našem kostele vydali: Martin Dohnálek z Blažovic a Eva Žáčková z Bohdalic Kateřina Rudolecká z Podolí a Lukáš Znojemský z Podolí
4.6. 28.5.
Ve společenství víry, naděje a lásky se s námi rozloučili: + 17.3. 22.3. 4.5. 13.5. 7.6.
Jan Vovesný z Kobylnic Karel Suchánek ze Šlapanic Jana Macková ze Šlapanic Lidmila Černá z Kobylnic Anděloslav Drlík z Podolí Z kalendáře
27. 6. – 1. 7. 29. 6. 20. – 31. 7. 31. 7. 1. – 5. 8. 7. 8.
návštěvy nemocných táborák pro děti Světový den mládeže Krakov hody v Jiříkovicích návštěvy nemocných hody v Kobylnicích
ročník 1929 1935 1939 1922
Okénko 14. 8. 28. 8. 29. 8. – 2. 9. 16. – 18. 9. 17. 9. 23. – 24. 9. 24. 9.
-3pouť ve Šlapanicích pouť do Tuřan návštěvy nemocných víkend bl. Zdeňky Schelingové pouť na Vranov víkend s biblickými postavičkami děkanské setkání dětí v Rajhradě
Koncert Hradišťanu: Pavel Krček
ÚSMĚV PANA BISKUPA Farní den ve Šlapanicích se opět vydařil. Děti, dospělí i zralí našli svou zábavu i něco na zub. Letošní ozdobou byly nejen sluneční paprsky, ale také úsměv vzácného hosta – biskupa Vojtěcha Cikrleho. Je krásné vidět svého pastýře, hlavu požehnanou, člověka modlitby a oběti. Moc si této návštěvy vážím a popravdě, nevím, zda jsem neměla
Okénko
-4-
odložit nesmělost a povyprávět si s ním. Snad tak učinili jiní a otec Vojtěch se u nás cítil mezi svými. Milým překvapením pro všechny bylo vystoupení chrámového sboru. V záři dosluhujícího jara se tóny známých skladeb hrdě nesly farním dvorem. Díky, Patriku, díky všem! Hereckým výkonem také potěšil náš farník a matematik Mirek Kureš coby Ježíš a herci z davu. Slova postavy Ježíše, jím pronášená, nutila diváka k zastavení a zamyšlení. Celá "konference" byla jednou velkou evangelizací a "Pán Ježíš" měl zase pravdu. A jak prožily farní den děti? Nejmenším divákům byla určena úvodní pohádka v parku. Poté jste je víceméně zahlédli už jen koutkem oka, jak spokojeně pobíhají s kornoutem zmrzliny v jedné ruce a s florbalovou hokejkou v druhé. Tvořivým odvážlivcům se do rukou dostal i nožík a to ve chvíli, kdy s rodiči "postaru" vyřezávali píšťalku. Kdo z "masožravců" hladověl při pohledu na jinak vynikající cukroví, nemusel dlouho čekat a na tácku mu zavonělo grilované vepřové, nebo klobáska. Program farního dne dal pořadatelům notně zabrat, a proto bych chtěla za všechny ochotné, kteří se dlouhé měsíce za farní den modlili a nechávali jej patřičně nazrát, poděkovat. Vaše oběti nebyly zbytečné! A díky KV Agency za elegantní perleťové propisky! Vděčně Ivana Horáková
Foto: Tomáš Hlávka
Okénko
-5-
Foto: Pavel Krček
TŘI KAMENÍCI V těchto dnech skončila v našich školách výuka náboženství. Chci všem katechetům i ostatním poděkovat za celoroční práci, za jejich lásku k dětem, za přemýšlení, jak by hodiny mohly být co nejzajímavější, za organizaci dalších mimoškolních aktivit – ať jsou to pobyty v Oskavě, víkendovka v Čučicích a další. Za starých časů, kdy ve farnosti působili katecheté – kněží, byli právě oni nejvíce ohroženou skupinou – často opouštěli kněžství. A proč? Celý život pracovali a jen málokdy viděli výsledky. Děti jim ze škol odešly a oni nemohli sledovat, jak žijí dál a jaké je ovoce jejich katechetické práce. Přesto ale víme (i z vlastní zkušenosti), kolik dobra na nás vykonali dobří katecheté a jak jsme si i po řadě let vzpomněli na jejich práci a žijeme z ní. Jsem přesvědčen, že i děti v náboženství velmi dobře vnímají to, co je do nich zaséváno, i když nepsaný zákon smečky velí to nedávat najevo, spíš naopak. A tak poté, co se s dětmi po celý rok zlobíme, poté, co většinu hodiny spotřebujeme na to, aby se mezi sebou nepoprali, si můžeme být jisti, že vnímají mnohé z toho, co jim říkáme. Naši třeťáci mají v učebnici na konci školního roku tento příběh:
Okénko
-6-
Jeden muž putoval skalnatou krajinou. Jeho cesta vedla kolem několika kamenolomů. Muži v nich dobývali velké kusy kamene a opracovávali je ve kvádry stavebního materiálu. Dělníci byli nesmírně unavení, zaprášení a zpocení. Mlčenlivě bušili do kamenů. Poutník třem z nich dal postupně stejnou otázku: „Co to děláš?“ První muž nazlobeně odpověděl: „Nevidíš? Těžce dřu!“ Druhý kameník odpověděl: „Vydělávám peníze! Dělám od rána do večera, abych uživil ženu a děti.“ Třetí kameník vzhlédl od práce a udiveně se zeptal: „Nevidíš? Stavím chrám!“ V čem myslíš, že se lišili ti tři kameníci, kteří dělali tutéž práci? Kdyby poutník stál přede dveřmi vaší školy a zeptal se tě: „Co děláš?“ Co bys mu odpověděl Jirko, Katko, Petře, Ondřeji, Lucko? A kdyby se tě poutník nyní v hodině náboženství zeptal: „Proč chodíš do náboženství?" Co bys mu řekl? Vždycky pak dětem položím tutéž otázkou. A odpovědi bývají většinou hezké. Letos mě napadlo si to nahrát, a tak zde máte odpovědi třeťáků na otázku „Proč chodíš do náboženství?“ Natálka: Protože věřím v Pána Boha, chci se o něm něco naučit a tento rok jsem chtěla jít k 1. sv. přijímání. Vítek: No protože jsem tak trochu věřící. Navíc mě k tomu vede babička. Přemek: Protože jsme věřící a taťka chodí do kostela taky. Vojta: Protože jsem věřící a chci se naučit něco o Pánu Bohu. Petr: Protože se chci něco naučit. Jenda: Protože mě to baví. Karin: Protože se chci něco naučit. Filip: Protože jsem se ptal mamky, a tak mě přihlásila. Tomáš: Protože se chci něco naučit o Pánu Bohu Ondra: Protože chci!!! Adam: Protože nechci být zlý. Gábina: Protože mám ráda Pána Ježíše. Filip: Ani nevím. Ondra: Protože se chci něco naučit o Pánu Ježíši. Vojta: Protože tam chodili moji rodiče. Šimon: Protože mám rád Pána Ježíše. Kardinál Timothy Dolan v knize „Kněz pro třetí tisíciletí“ popisuje svou zkušenost mladého kaplana, kdy si připravoval přednášku pro muže, čekal padesát osob a oni přišli dva. Nakonec v zápalu mladického nadšení jim dané téma přeci jen přednesl, i když z toho byl velmi skleslý. Po 15 letech navštívil rodinu, kde se muž velmi obětavě staral o svou ženu upoutanou na lůžko. Když jej za to chválil, řekl mu dotyčný: „Otče, já byl tehdy jeden z těch dvou na té vaší přednášce. A když jsem slyšel, jak jste krásně mluvil o Šimonu z Kyrény, řekl jsem si, že chci být pro svou ženu taky takovým Šimonem.“ Zkrátka, nikdy nevíme, kdy Pán rozhodne dát vzrůst tomu, co jsme s námahou zaseli. Takže ještě jednou třikrát „Sláva“ všem našim katechetům!!!
Okénko
-7P. Jan Nekuda
Foto: Pavel Krček
VÝLET S NÁBOŽENSTVÍM NA OSKAVĚ V polovině května proběhl, jako téměř každým rokem, výlet s náboženstvím na faře v Oskavě. Tentokrát jsme se spojili od sedmičky po devítku, takže nás bylo celkem 26 obyvatel fary. I když předpověď počasí hlásila deštivé a chladné počasí, jak se sluší na svátek ledových mužů, v místě, kde jsme byli, bylo stále krásně a ve čtvrtek, kdy u nás doma pršelo a byla zima, my chodili v krátkém, takže i toto považuji za malý zázrak. Jediný déšť nás zahnal pod střechu v pátek odpoledne. Ve čtvrtek jsme si udělali celodenní výlet přes Křížový vrch, dále přes Rešovské vodopády zpět na faru. Cestu nám zpestřila dvě stáda krav, kterým jsme vstoupili na jejich výsostné území. V Rudě postavili krásné dětské hřiště, což naše děti velmi ocenily a náležitě využily. Večer za námi dojel otec Jan, takže druhý den dopoledne šel s děckama ven, program byl poblíž fary na hřišti a pak na farní zahradě. Večer jsme pak vyrazili do kostela v Bedřichově,
Okénko
-8-
kde bývají každý druhý pátek v měsíci křížové cesty, jen ve Velikonoční době je Cesta světla. Z místních přišli jen 4 farníci, takže jsme byli ve většině. Otec Pavel Stuška nám pověděl něco o historii kostela a farnosti, o tom, že toto území bylo německé a místní obyvatelé byli po válce většinou vyhnáni. Je to nakonec poznat i ve farnosti, kde kostel navštěvuje jen pár lidí, ale i tak farnost pomalu ožívá. Sobotu jsme pak strávili zčásti hrami venku a část odešla na zříceninu hradu Rabštejn. Čas výletu se naplnil a k večeru jsme se vydali na zpáteční cestu domů. Mohu říci, že děckám se výlet líbil a poznaly se více než jen ve škole. Nebyl ani věkový problém mezi mladšími a staršími. Díky patří především našemu Pánu za krásné počasí a malý zázrak a za ochranu na všech cestách a při všech hrách, pak Míši a Honzovi za pomoc s děckama a otci Janovi za návštěvu a povzbuzení, stejně tak i místním farníkům za to, že nám umožnili pobyt na faře. Petr Machain
PRATECKÉ BIŘMOVÁNÍ Po dlouhé době jsme se dočkali radostné události, kdy 1. května 2016 přistoupila k biřmování naše mladá generace a přijala dary Ducha svatého.
Okénko
-9-
Celkem bylo 16 biřmovanců z Telnice, Sokolnic a Prace, kteří přijali svátost křesťanské dospělosti v kostele sv. Jana Křtitele v Telnici. Z Prace jsou to Verunka Šimková, Anička Filipcová a Ilonka Tauberová. Slavnostní události se zúčastnil pan děkan modřický P. Jan Nekuda, náš pan farář Vladimír Langer a svátost uděloval brněnský biskup Mons. Vojtěch Cikrle. Obřad doprovázela mladá telnická schóla, která vytvořila nádhernou atmosféru celého společenství. Byl to nezapomenutelný zážitek pro nás pro všechny. M. Boleslavová, Prace
PODĚKOVÁNÍ Od Velkého pátku 25. 3. jsou to již více než dva měsíce od mého epileptického záchvatu. Průběh nemoci byl a je tak vážný, že se za mě stále modlí celá moje rodina, farnost a lidé, kteří se o mně dozvěděli jen z poslechu. Nerada bych na někoho zapomněla a těžko mohu poděkovat všem jednotlivě, proto využívám této příležitosti s velkým poděkováním vám všem! Moc si vašich modliteb a obětí za moje uzdravení vážím. I díky tomu, že Sestry svatého Kříže z Trnavy mně zapůjčily ostatky bl. Zdenky, jsem se i já začala k ní obracet s prosbou o uzdravení. Každý den prožívám v radosti a důvěřuji Pánu Ježíši, že se o vše postará. Díky své nemoci vím, že i nevěřící se začínají obracet k víře, farnost se stmeluje a za to jsem nesmírně vděčná. Čeká mě ještě dlouhá léčba, proto budu velmi ráda za vaše modlitby. S vděčností Radmila Klašková
BIBLICKÉ POSTAVIČKY Na začátku dubna přijeli do Šlapanic zástupci Českého katolického biblického díla, aby nám při „Setkání nad Biblí“ představili práci s biblickými postavičkami. Rozjímali jsme text evangelia, při kterém nás názorné postavy Pána Ježíše a apoštolů více vtáhly do děje. Biblické postavičky poprvé vyrobila sestra Anita Derungs v roce 1964 ve Švýcarsku. V dalších letech se dále vyvíjely a zlepšovaly, nohy ze dřeva byly nahrazeny
Okénko
- 10 -
olovem kvůli stabilitě, začaly se používat kvalitnější materiály. V roce 1975 se pak postup výroby ustálil a od té doby se už nemění. Do České republiky se rozšířila jejich výroba až v roce 2001 a od té doby se postavičky stávají oblíbenou katechetickou pomůckou při výuce náboženství či soukromé meditaci nad Písmem. Jejich výroba je chráněna patentem a probíhá na kurzech pod vedením vyškoleného vedoucího. Za dva dny si účastník kurzu vyrobí jednu postavičku a zúčastní se praktické ukázky, jak s postavičkou pracovat. Po dubnovém představení proběhne ve dnech 23. - 24. září 2016 na šlapanické faře kurz výroby biblických postaviček. Více informací a možnost přihlásit se do kurzu můžete získat na internetových stránkách Českého katolického biblického díla: http://biblickedilo.cz/prakticka-prace-s-bibli/biblicke-postavicky/ Jestli Vás baví ruční práce jako je šití a lepení a jestli Vás nadchla myšlenka názornějšího setkávání dětí či dospělých nad Písmem, přijďte si vyrobit biblickou postavičku – pro sebe nebo pro farnost. Těší se na Vás lektorky z Českého katolického biblického díla. Lenka Klašková
Okénko
- 11 -
P. PAVEL KONZBUL NOVÝM POMOCNÝM BRNĚNSKÝM BISKUPEM
V sobotu 21. května, kdy se v brněnské diecézi slaví výroční den posvěcení hlavního chrámu v diecézi - katedrály svatých Petra a Pavla - jmenoval papež František novým brněnským pomocným biskupem dosavadního faráře u katedrály svatých Petra a Pavla patera Pavla Konzbula. Pastýřskou službu patera Konzbula bude provázet heslo „Via, veritas, vita“. Toto heslo je převzaté z evangelia svatého Jana. Jedná se o Ježíšovu odpověď svatému Tomášovi, který chce následovat svého mistra, ale neví, kam jde. „Ta odpověď je jednoduchá a prostá. Já jsem cesta, pravda a život (J 14, 6). Právě tato tři slova, poukazující na následování Vykupitele - cesta, pravda a život (via, veritas, vita), vnímám jako program své osobní služby v církvi,“ uvedl nový pomocný biskup. Zároveň si zvolil také biskupský znak nesoucí tato slova (viz obrázek výše). Biskupské svěcení přijme pater Pavel Konzbul v den slavnosti diecézních patronů svatých Petra a Pavla - 29. června 2016 ve 14 hodin. Reakce biskupa Vojtěcha Cikrleho na jmenování nového pomocného biskupa „Za nového pomocného biskupa jsem se modlil delší dobu, poslední měsíce spolu s věřícími brněnské diecéze, a jsem rád, že se jím stal otec Pavel Konzbul. Vážím ho pro jeho systematičnost, spolehlivost, široký společenský rozhled a pro řadu dalších vlastností, kterými přispívá k životu církevního společenství. A považuji za určitou Boží hříčku, že po pomocném biskupovi Petrovi (Esterkovi) přichází biskup Pavel, rovněž nositel jména jednoho z našich diecézních i katedrálních patronů.“ Hana Sedláková
Okénko
- 12 -
6+1 OTÁZEK PRO BISKUPA PAVLA KONZBULA Nově jmenovaný brněnský pomocný biskup Pavel Konzbul se v krátkém rozhovoru podělil o své první dojmy a reakce.
Když diecézní brněnský biskup loni v prosince žádal příslušníky své diecéze o modlitby za nového pomocného biskupa, napadlo Vás, že byste to mohl být Vy? Na jednu stranu se říká, že každý voják nosí v torně maršálskou hůl, na druhou stranu ale víme, že církev není armáda. Církev je společenství Kristovo, které je oživované a vedené Duchem Svatým. V tomto prostředí Prozřetelnost nabízí každému, většinou krok po kroku, jeho konkrétní životní cestu k Bohu a k druhým lidem. Tu naplňujeme v daných situacích osobními rozhodnutími. Tvrzení, že biskupem může být téměř každý kněz, má právní opodstatnění, ovšem situace, že bych já byl pomocným biskupem, se mi zdála v té době ještě méně reálná, než radí suché zákony matematické pravděpodobnosti. Co je úkolem pomocného biskupa? Myslím, že z latiny vycházející pojem auxiliární biskup, někdy překládaný jako světící či pomocný, by se dal dobře vyjádřit slovy – biskup pomocník. Tak jako farář může mít v náročnějších a početnějších farnostech pomocníka, farního vikáře (lidově zvaného kaplana), tak tomu může být i na úrovni vyšší, tedy celé diecéze. Biskup pomocník je ten, který pomáhá svému diecéznímu biskupovi. Jsou mu svěřeny konkrétní úkoly a diecézní biskup na něj deleguje, dle vlastního uvážení, některé pravomoci.
Okénko
- 13 -
Vaším patronem je svatý apoštol Pavel, jeden z patronů brněnské diecéze. Čím vás nejvíc oslovuje? Apoštol Pavel mne oslovuje svým neutuchajícím nasazením pro hlásání Evangelia a také tím, že se nebál ničeho nového. S rozhodností a láskou řešil konfliktní situace. To, jak s poslušností, odvahou a prozíravostí dokázal systémově řešit problémy nových křesťanských konvertitů z pohanství vůči žido-křesťanům, je pro mne velice inspirující. Řadu let jste působil jako spirituál na Biskupském gymnáziu v Brně, největší církevní škole v brněnské diecézi. Jak byste charakterizoval dnešní mladé lidi? Drogy, sex a nuda – to se můžeme dočíst na adresu mládeže v některých bulvárních médiích. Já osobně se s tímto pohledem neztotožňuji. Domnívám se, že každý dospívající člověk, nejen že řeší problémy své identity, ale podvědomě hledá dobro. Pokud někdo má v té době špatné kamarády, tak často jen proto, že nenašel lepší. Nemalým úkolem církevních škol je dnes vytvořit prostředí, kde vznikají dobrá přátelství mezi dětmi, dospívajícími, učiteli a Bohem, to je naděje církve u nás. Osobně bych charakterizoval dnešní mládež slovy jiné „svaté trojice“: očekávání, hledání a svoboda. A pokud někdo dnes mládež kazí, tak jsme to nejčastěji my dospělí. Co vás čeká v nejbližších dnech? Myslím, že otázka, vzhledem k nejbližším událostem, zní přesněji: „Co vás navíc čeká v nejbližších dnech?“ Jsem stále farářem ve farnosti Petrov-dóm, tak mne čeká chod naší farnosti. A co navíc - moje svěcení, nové úkoly, zodpovědnost, šance a možná i nějaké to zklamání. Proto prosím o vaši duchovní podporu, a jsem za ni vděčný. Na co se ve své nové službě nejvíc těšíte? Myslím, že nejdůležitější je v životě dovolit Bohu, aby nás překvapil, tedy, abychom uměli žasnout. A tak se dostává ke slovu můj oblíbenec anglický spisovatel a novinář G. K. Chesterton, který říká: „Vděčnost je pocit štěstí zdvojnásobený úžasem.“ Těším se tedy ve své službě na setkání s novými lidmi a na všechna překvapení, která mi Bůh připravil. Zdroj: Biskupství brněnské
VÝZNAM KŘTU V ŽIVOTĚ FARNOSTI Žádný věřící nebude pochybovat o významu křtu, mnohdy přicházejí na faru i lidé s velmi slabou vírou a chtějí dítě pokřtít. Doba, kdy kněží odmítali křtít a kladli si velké nároky na život z víry, je asi za námi, ale o to více vyvstává důležitost osobní víry. Pro mnohé je víra velmi důležitá, ale ne tak důležitá, aby pronikla a utvářela každý okamžik jejich života a každé jejich rozhodnutí. Ale právě toto je podstata křestní milosti, že Bůh
Okénko
- 14 -
navždy vstoupil do mého života. Mnohdy si kladu otázku, co dělat pro to, aby Boží milost takto působila v srdci člověka a on každý svůj krok „opíral o evangelium“? Při náboženských rozhovorech si uvědomuji odlišnosti a to, jak jsou lidé ve svých archetypech jednání zformováni tradicemi, médii a synkretickým smýšlením dnešní společnosti. Čí slovo má váhu a čemu nebo komu vlastně věříme? Bůh chce celého člověka, který se mu na křtu cele odevzdal, polovičatá řešení nefungují. Otázka víry a křtu postuluje téma křesťanské výchovy a předávání víry v rodinách. Představu, že víru dětem předá katecheta ve škole nebo farář v kostele, již dnes asi málokdo sdílí, přesto spolupráce by jistě prospěla. Za dvacet let mé kněžské služby, jen zcela výjimečně se mnou rodiče toto téma rozebírali. Ve zpovědnici však často slyším nářky na děti, a jaké trápení děti svým rodičům působí, zpětně lze mnohé odvodit a vysvětlit, ale komu to prospěje? Křest je vydáním na cestu za duchovním dobrodružstvím s Kristem, je to svátost ohně, oleje, vody, milosti a bílých rouch – plná symbolů, alegorií a obrazů. Ze křtu se rodí farnost – církevní společenství a jsem rád, že letošní i loňský rok je ve znamení většího zájmu o křest, zvláště o křest dospělých. Velmi pěkný a působivý byl křest o velikonoční vigilii Evy Anny Galové, která během přípravy nejen poznala Krista, ale začlenila se do farního společenství. Krásně a zodpovědně prožívají katechumenát Jirka Dumbrovský a Eliška Pavlová, pravidelně se scházíme a jejich zájem, poctivost a zodpovědnost, s jakou přistupují k přípravě, je zárukou, že i po křtu budou opravdu z víry žít. Velmi povzbudivý je pro mne případ Jiřího (48 let), který se na křest připravuje již několik let: studuje, modlí se, medituje a přitom je pracovně maximálně vytížen. Když spolu diskutujeme o víře, tak si uvědomuji, že čas je Boží dar a je dobré jej trávit s Bohem. Evangelizační poslání farnosti vidím v přivádění žíznivých k pramenům života, k břehům Jordánu, kde slovo Jana Křtitele předchází křest a následování Krista je jeho důsledkem. P. Pavel Kopeček
Noc kostelů v Ponětovicích: Vojtěch Hlávka
Okénko
- 15 -
SVÁTEK SVATÉHO JANA NEPOMUCKÉHO A LETOŠNÍ POUŤ V PODOLÍ Květen není jen mariánským měsícem, ale nese v sobě vždy dvě velké a pro mne důležité události. V polovině máje je to podolská pouť a v jeho závěru hody v Bedřichovicích s poutní nedělní mší svatou v parku před kapličkou. Každá z těchto dvou událostí má své kouzlo a duchovní význam, přičemž obě pouti jsou něčím specifické a krásné. Pro mě je podolská pouť především duchovním povzbuzením, tak jsem to i prožívala v minulých dnech a chci se o tento můj zážitek podělit s čtenáři Okénka. Jako každým rokem, i letos byla před poutí v Podolí třídenní duchovní příprava, která vyvrcholila poutní promluvou. Celá pouť se nesla ve spojení tří základních témat: mariánského, Seslání Ducha svatého a svátku sv. Jana Nepomuckého. V tomto smyslu P. Pavel Kopeček si připravil své promluvy: Panna Maria a Duch Svatý, svatý Jan Nepomucký a Duch Svatý, církev a Duch Svatý, Jan Nepomucký a Čechové. První den, čtvrtek 12. 5. 2016, v promluvě pan farář zdůraznil základní charakteristiky lidského vztahu a vztahu k Bohu. Vždy bychom k druhému měli přistupovat s otevřeným srdcem a hledím. Každý z nás mnohokrát zažil to, že s někým hovořil, díval se mu do tváře a tento člověk jej nevnímal a vlastně ani nesledoval, myšlenkami byl někde jinde, o čemž svědčil i jeho výraz v tváři. V této situaci se objeví pocit zbytečnosti a to je bolestné. Stejně je to i ve vztahu k Bohu, srdce člověka je přeplněné „haraburdím“ a proto není připraven přijímat duchovní impulsy. Má hlavu plnou všeho možného. Podstatné je uvědomit si, že ty nedůležitější věci se nedějí kolem nás, ale v nás samých. V mnoha mariánských promluvách jsme slyšeli, že Panna Maria je snoubenka Ducha, ale jak si to vše vyložit? K Panně Marii se rádi modlíme, známe mnoho mariánských písniček a modliteb, prostě umíme s ní mluvit. Ale jak je to s tím Duchem Svatým, je nám vzdálen, je pro nás neurčitý a nepochopitelný? V modlitbě růžence si připomínáme, že Panna Maria počala Ježíše z Ducha Svatého, proto je i jeho snoubenkou, nejen svatého Josefa. Mariin vztah k Duchu sv. se formoval daleko dřív, ona od svého dětství jej budovala a to neustálou otevřeností k Bohu, která se projevovala denní modlitbou a životním zasvěcením. Při návštěvě Alžběty se modlí chvalozpěv Magnificat, který je vyjádřením jejího zasvěcení a působení Ducha. Bůh na ni shlédl, nejen proto, že si ji vyvolil a tak byla plná milostí, ale také proto, že tuto milost od svého mládí v sobě rozvíjela a nechávala působit. Maria od svých 6 let se zasvětila Bohu, nebyl to jen ústní projev, ale vnitřní postoj, který se zrodil v jejím srdci. Víra není o vnějších projevech, ale o srdci, tam je její základ, odtud vyvěrá láska k Bohu. Jestliže nedáme Bohu všechno, tak naše víra je slabá. Mnohdy, ani při životních zkouškách, naše víra neobstojí. Rodiče by měli vést své děti k tomu, aby se sami zcela oddali a zasvětili Bohu, nestačí je jen vodit do kostela. Bohu jsme se zasvětili při křtu a zde jsme přijali úkol a učinili slib, že podle tohoto zasvěcení budeme žít, ale je otázkou zda si to uvědomujeme. Maria konala vše v Duchu Svatém, duchovní člověk je ten, kdo se nechává vést Duchem. Působení
Okénko
- 16 -
Ducha v životě Panny Marie vidíme na svatbě v Káni, ona ví, co má konat. Maria pod křížem prezentuje díky Duchu Svatému svou neotřesitelnou víru a nese v sobě naději. Zmrtvýchvstalý se nejprve zjevil své matce, je to odměna za její víru, lásku a naději. Duch sv. je Duch Boží, Duch Krista a Duch lásky, proto láska nikdy nekončí a nikdy nepřestává. Na příkladu Marie začínáme chápat, jak je důležité mít Ducha Svatého, pravidelně se k němu modlit, bez něj se člověk stává konzumní a ztrácí směr. Žijeme ve světě, který nezná Božího Ducha, proto je důležité, abychom jako Maria nesli Krista do tohoto světa, vedeni slovy: „Cokoli vám řekne – udělejte!“ Pak se začne svět měnit! V pátek 13. 5. 2016 bylo téma Jan Nepomucký a Duch Svatý. Pro každého kněze, který se rozhoduje pro kněžství, je příznačné, že se modlí a radí s Duchem Svatým. Petr třikrát vyznal lásku ke Kristu, nejen proto, že třikrát zapřel, ale on tak vyznal lásku k Otci, Synu a k Duchu svatému. Petr jen v síle Ducha sv. mohl vyznat lásku k trojjedinému Bohu. Říká se, že osmnáctiletý chlapec je příliš mladý na rozhodnutí pro kněžství nebo pro manželství, ale pokud se rozhodne a je si jist, tak díky darům Ducha Svatého. Jan Nepomucký byl velmi mladý, když se pro kněžství rozhodl. Vyrůstal v rodině, kde byly položeny dobré základy křesťanské výchovy. Události v životě Jana nebyly náhodné, ani nebyla náhodná jeho smrt. Jeho život je potřeba vnímat v celku, od studia na Karlově Univerzitě, až po kněžství. Jan se stále více otvírá Bohu a je připraven vydat se na cestu, kam ho Duch sv. povede. Děláme nejrůznější rozhodnutí a u Jana je dobré připomenout dva okamžiky z jeho života. Když studuje v Padově církevní i světské právo, tak zde dělá rozhodnutí, které poukazuje na jeho charakter a ovlivní další jeho život. Zaalpští studenti volí svého rektora. Mnohdy je to vnímáno jako privilegium, ale pravdou je, že to nebyla studenty žádaná pozice, protože vyžadovala i nemalé finanční prostředky. Jan své prostředky věnoval na podporu koleje i jiných studentů. Zde se u něj projevuje Duch sv., který jej vede k nezištné lásce k bližnímu a empatii. Druhý okamžik vidíme po jeho návratu do Prahy, kde se stává generálním vikářem. Jeho působení vede k zatčení, které nebylo náhodné, ale jím vědomě zvolené. Většinou se přitom mluví o tom, že nechtěl prozradit zpovědní tajemství. Příčinu jeho zajetí však musíme hledat ve sporech mezi arcibiskupem a králem. Jan nebyl cílem, ale dobrovolně se tím cílem stal, když bránil svého pastýře. Mohl si říct, že se ho to netýká, že je to spor arcibiskupa a krále. Janův prst ve vitráži podolského kostela neukazuje jen na to, že neprozradil zpovědní tajemství, ale ukazuje vzhůru. Máme se nechat vést Duchem sv. a uvědomit si, že Jan by nebyl schopen všechno vydržet, kdyby nebyl veden Božím Duchem a neměl víru, že je pro něj připraveno mnohem víc. Toto byla příčina jeho velké vnitřní svobody a síly. Panna Maria i Jan Nepomucký, při svých znázorněních, mají kolem hlavy hvězdy. Jsou různé výklady, ale tyto hvězdy můžeme vnímat i jako obraz Ducha sv., který v obou působil.
Okénko
- 17 -
V sobotu 14. 5. 2016 jsme v Podolí slavili vigilii Slavnosti seslání Ducha sv. a v promluvě zaznělo téma Duch Svatý v životě církve a v životě věřícího člověka. V evangeliu Kristus říká na závěr židovského svátku: „Kdo žízní, ať přijde ke mně.“ Ale kdo je ten, kdo žízní a jak tu žízeň máme chápat? Můžeme ji převést na to, že člověku něco schází, že lidé po něčem touží a něco si přejí. Ale zůstávají nám mnohdy skryté touhy a přání lidí. Mnoho se mluví o potřebách dnešního člověka, je zde nehasnoucí žízeň po zábavě, touha nějak žít, něco mít, někoho mít, potřeba vztahů, respektu, úcty a lásky. Tyto touhy vyrůstají z toho, že člověku opravdu něco chybí. Lidem chybí láska, blízká osoba, zdraví, prostředky, pochopení, souznění a uznání. Mohlo by se říci, že každý člověk má nějakou žízeň. Je otázkou, jak ji utišit, čím prostor srdce zaplnit. Mnohdy jsou tyto touhy ušlechtilé a obracíme se k Bohu, prosíme a svěřujeme se mu a přitom si neuvědomujeme, že jde o něco úplně jiného. Jan ve 4. kapitole popisuje rozhovor Krista se Samařskou ženou, při kterém jí říká, že má vodu, po které nebude nikdy žíznit – mluví o Duchu Svatém. Člověk svoji žízeň, své touhy a přání, v Duchu sv. vnímá jinak, to však neznamená, že je nemá. A „proudy živé vody“, které v dnešním evangeliu slibuje Kristus, poukazují na přijetí Spasitele. Kdo přijme Ježíše, přijme i jeho Ducha a stane se tím, co Kristus vykonal na sobě. Kristus v Getsemanské zahradě přijímá Boží vůli, netouží po dlouhém životě, ale touží splnit své poslání. Když člověk slyší o následování Krista, tak přemýšlí o skutcích, ale jde především o přijetí a proměnu v Duchu svatém. Když se chceme nechat Duchem Svatým proměnit, tak to poznáme tehdy, když se odpoutáme od našich přání a necháme, aby Duch Kristův určoval naše kroky. Apoštol Pavel se ptá křesťanů: „Vy jste nepřijali Kristova Ducha?“ Poznal to, protože neměli ten zápal, kterým se charakterizuje Boží Duch. Dnešní křesťané jsou na tom podobně, nemají v sobě Kristova Ducha. Pro spásu je to však velmi potřebné, protože je to duch lásky a kde je láska, tam není strach. Strom se pozná po ovoci a mnohdy si myslíme, že jsou to skutky, co je důležité. Je to však trošku jinak, proto jsme při adoraci neprosili o dobré skutky, ale abychom v sobě měli Ducha sv., který posvěcuje a je láskou. Každý člověk s pomocí Ducha Svatého může proměnit svůj život. V neděli 15. 5. 2016 nás pan farář přivítal při mši sv., v den slavnosti Svatého Ducha a pouti k svatému Janu Nepomuckému, připomenutím, že sem přicházíme vedeni Duchem sv. jako lidé jím naplněni a proměněni, na což často zapomínáme. V promluvě připomenul, čím je pro nás významný a jaká svědectví nám může předat dnešní světec – svatý Jan Nepomucký. V médiích si připomínáme otce vlasti Karla IV. a říká se, že je to největší Čech. Z jiného pohledu bychom mohli toto tvrzené poopravit. Když projíždíme krajinou a městy, tak sochu, kterou nejčastěji vidíme, není socha Karla IV., ale je to socha svatého Jana Nepomuckého. Je to světec nejvíce ztvárněný nejen u nás v Čechách, ale i v zahraničí. Tolik soch nemá ani sv. Václav, není to ani sv. Cyril a Metoděj, ani sv. Vojtěch. Proč zrovna svatý Jan Nepomucký? Čím byl tak významný, čím tak oslovil, přímo fascinoval naše předky? Konkrétně zde v Podolí postavili naši předkové dvě sochy sv. Jana Nepomuckého a kostel.
Okénko
- 18 -
Nesouhlasili by s tím, že je to výraz ideologie a katolické reformace pobělohorské doby, ale je to výraz víry, protože tento světec nám má co říct. I na jiných místech bylo vztyčování soch sv. Jana vedeno zbožností a úctou, ne ideologií. Když si připomeneme okolnosti jeho smrti, tak si uvědomujeme jeho věrnost, kterou dosvědčil svou krví. Je strážcem zpovědního tajemství, ale je to jen kusý pohled na tohoto světce. Jan byl veden slovy: „Vím, komu jsem uvěřil.“ Duch sv. a Boží milost mu byla silou v době zkoušky. Všichni potřebujeme vnitřní sílu, všichni potřebujeme lásku, víru a naději. Prosme o dary Ducha svatého, abychom dokázali překonat zkoušky. Víra nám připomíná, že ten stávající stav není konečný, že podaná ruka není prázdné gesto a vyřčené slovo platí. Víme, že celá doba po Janově smrti, která vrcholí jeho svatořečením, poukazuje na sepětí člověka s Bohem. Poukazuje na víru, která utváří život, kulturu, krajinu, práci a společnost. Česká krajina je nejen barokní krajinou a zahradou Panny Marie, ale je i zahradou Jana Nepomuckého – díky mnoha křesťanským sakrálním stavbám. Sv. Jan Nepomucký dal nám nejen nádherný poutní komplex ve Žďáru nad Sázavou na Zelené Hoře, nejen mnoho dalších krásných staveb a míst, ale i svatojánské poutě, svatojánské vydavatelství knih a celé svatojánské dílo s neustále živým a inspirujícím poselstvím. Všechno toto bohatství, které Jan reprezentuje, vede k přesvědčení, že je tento světec spojen s každým z nás. Na závěr nám pan farář připomněl Janův odkaz, který je odkazem evangelia, abychom byli lidé Ducha a proto je lépe investovat do ducha než do těla. Slavnostní neděle byla v kostele ukončena svátostným požehnáním, na kterém se také účastnili kněží - přátelé a známí našeho pana faráře. Chválili jsme Boha, sv. Jana Nepomuckého a prosili, abychom se mohli k Bohu v modlitbách s důvěrou obracet, aby pro nás byl zdrojem lásky, povzbuzení a odpuštění. Letošní pouť nebyla ve znamení deště, jak tomu často bývá, ale zato velmi chladného počasí. Myslím, že mnoho lidí podcenilo správné oblečení, jak bylo znát na třesoucích se lidech po vyjití z kostela ven. Duchovní zážitek z celé slavnosti byl umocněn nádherně vyzdobeným kostelem a vůní z překrásných kytic. Bohu díky. Anna Kubišová
PO STOPÁCH SVATÉHO BARNABÁŠE Kypr, ostrov ve východní části středomoří, rozdělený zelenou linií na Kypr Turecký a Kypr Řecký, má velice bohatou historii. Podle řeckých bájí se zde narodila z mořské pěny bájná Afrodita, uctívaná bohyně dobroty, lásky a krásy. Podle Nového zákona se na Kypru narodil, působil a mučednickou smrtí zemřel svatý Barnabáš. Co je na Kypru v dnešní době typické, jsou přírodní krásy, mořské pláže, vysoké hory ale také vysoké štíhlé bílé minarety zakončené půlměsícem. Po roce 1983, kdy vznikla
Okénko
- 19 -
Severokyperská turecká republika, se minarety vyskytují nejen na mešitách, ale i na původních křesťanských starobylých katedrálách, které si dobyvatelé ostrova přivlastnili. Vydat se do míst, která jsou spjata s životem svatého Barnabáše, znamená navštívit ruiny starověkého města Salamíny, kde se tento světec narodil a zemřel a taktéž město Famagustu, kam se po ničivém zemětřesení přesídlili obyvatelé Salamíny a kam sahal rozsah působnosti svatého Barnabáše. Královské město Salamína, slavné ve své době, bylo důležitým obchodním, politickým a kulturním střediskem. Jeho počátky sahají až do roku 1200 před Kristem. Založil ho bájný řecký bojovník trojské války Tukros. Později Salamínu zničilo zemětřesení, ale v roce 58 před Kristem byla znovu obnovena Římany a určena hlavním městem ostrova. Do tohoto města sahají počátky křesťanství na ostrově díky salamínskému rodákovi pozdějšímu svatému Barnabášovi. Procházet se ruinami starého města Salamíny znamená co pohled, to připomínka zašlé slávy kdysi mocného města. Z doby, kdy zde žil svatý Barnabáš, jsou zde dochovány pozůstatky antických chrámů, ruiny lázní, ulice s pozůstatky vil, dá se posedět v amfiteátru, dá se projít agorou nebo obdivovat velikost gymnasia. V Salamíně se tyčí mohutná sloupořadí k modrému nebi, mozaikovou dlažbou prorůstá od slunka spálená tráva, mramorové sochy pohanských bohů a bohyň halí břečťan a někde tady na počátku našeho letopočtu stával dům, kde se narodil svatý Barnabáš. Narodil se v bohaté židovské rodině, dostal jméno Josef, později se vzdělával v Jeruzalémě. Doprovázel Ježíše, řadil se do širšího okruhu 72 Ježíšových učedníků. Skutky apoštolské jej charakterizují jako dobrého muže, plného „Ducha svaté víry“. Jméno Barnabáš získal poté, co prodal svou půdu a utržené peníze věnoval jeruzalémské církvi. Přátelil se se svatým Pavlem, kterého se ujal, když se po svém obrácení vrátil do Jeruzaléma, a představil ho ostatním apoštolům. Dále Skutky apoštolské popisují jejich misijní cesty po Malé Asii a Antiochii. S apoštolem Pavlem přijel svatý Barnabáš kolem roku 35 na rodný Kypr. Podařilo se jim obrátit na víru tehdejšího prokonzula Sergia a Kypr se tak stal první zemí spravovanou křesťanem. Po sedmi letech Barnabáš navštívil svůj rodný Kypr znovu, tentokrát s evangelistou Markem. Založili zde první křesťanskou občinu a Barnabáš se stal prvním biskupem právě zde, v Salamíně. A jak to tehdy bylo zvykem, nakonec byl Barnabáš v roce 61 Židy ukamenován. Nelíbila se jim jeho kázání a žárlili na jeho oblíbenost, kterou si získal mezi místními obyvateli. Židé jeho tělo nechali spálit. Legenda však říká, že Barnabášovo tělo plamenům odolalo a apoštol Marek jej nechal pohřbít za městem v jeskyni. Svatý Barnabáš kyperskému křesťanství pomohl ještě jednou, a sice 500 let po své smrti. Počátkem 5. století patriarcha z Antiochie žádal o uznání své nadvlády na Kypru. Kyperští biskupové a duchovní se bránili proti patriarchovu pokusu zmocnit se kyperské církve. Tehdejší kyperský arcibiskup měl vizi, v níž se mu zjevilo místo, kde byla ztracená kopie Matoušova evangelia. Vize říkala, že evangelista Marek kopii položil na hruď svatému Barnabášovi, zakladateli kyperské církve, a tak byl objeven hrob svatého Barnabáše. Delegace z Kypru navštívila Konstantinopol a odevzdala Matoušovo
Okénko
- 20 -
evangelium císaři Zenovi jako dar. Nároky Antiochie padly, když Kypr mohl prokázat, že jeho církev stojí na apoštolských základech. Vděčný císař udělil kyperské církvi naprostou autonomii a neslýchaná privilegia vyhrazená jen byzantským císařům. Kyperský arcibiskup směl nosit královské žezlo ze zlata a stříbra s říšským jablkem a drahokamy zdobeným křížem, královský purpurový plášť a podepisovat se červeným inkoustem. Kyperský arcibiskup se i po patnácti stoletích stále těší těmto privilegiím. U hrobu svatého Barnabáše objeveného v roce 488 v pustě u Salamíny byl později postaven kostel biskupem Konstantinem ze Salamíny. Pro kyperské křesťany převážně z řecké části Kypru je hrob svatého Barnabáše poutním místem. Dnes je na místě hrobu malá kaple rotundového tvaru, jednoduchá bez ozdob a k hrobu do jeskyně se sestupuje do podzemí. U obrazu svatého Barnabáše svítí věčné světlo.
Interiér hrobu sv. Barnabáše Naproti kapli je řecký ortodoxní kostel a bývalý klášter svatého Barnabáše. Dnes je z celého areálu muzeum. Z původního inventáře v kostele zůstal jen ikonostas, dřevěná vyřezávaná kazatelna a mohutné vyřezávané trůní křeslo. Zdi krášlí malby ze života svatého Barnabáše a spousta posvátných ikon. Areál spravují dva mniši řeckokatolické
Okénko
- 21 -
církve. Dříve jich zde pobývalo kolem tří set. Dnes je to posmutnělé a zašlé místo. Jeho dřívější klášterní věhlas je v nenávratnu. S rozvojem křesťanství se začaly na Kypru stavět kostely a později i gotické katedrály. Ve starověkém městě Famagusta, které je vzdálené pouhých šest km od Salamíny, je toho příkladem nádherná gotická katedrála svatého Mikuláše ze 13. století, postavená po vzoru katedrály v Remeši. Turci v roce 1571 přestavěli katedrálu na mešitu. Křesťanský interiér vystěhovali, na střeše dostavěli minaret a uvnitř mihráb. Mešita dostala název „Lala Mustafa Pasa Cami“ podle dobyvatele ostrova. Místo zvuku zvonů se městem denně v pravidelných pěti intervalech ozývá lkavý hlas muezzina. Udivuje mě velkolepý portál, překrásná rozeta a velikost katedrály. Pórovitý pískovec jí dodává na křehkosti. Zouvám boty, ukládám je k ostatním do police před vraty. Moje kroky tlumí pestrý perský koberec. Prázdná katedrála, jen sloupy, které drží klenbu ve tvaru sepnutých rukou, jinak nic, co by připomínalo křesťanský interiér. Všechny původní malby jsou zabíleny. Tím, že je katedrála prázdná, zdá se neskutečně veliká. Na místě, kde obvykle stojí oltář, jsou do panelu vyryté úryvky z koránu kaligrafickým písmem. Vedle mihrábu – výklenku, který směřuje k Mekce je, co by jediná ozdoba, veliký obraz Ka’by, svatyně muslimského světa v Mekce. Famagusta má ještě několik bývalých pravoslavných kostelů, ale vlivem zemětřesení z nich zůstala jen torza, která docela dobře zapadají do starobylého středu města, které je na seznamu UNESCA, jehož pečeť mu dodává punc výjimečnosti. Staré město Famagusty bylo vyhodnoceno jako nejcennější soubor středověké architektury na světě. Je obehnané mohutnými hradbami, zdi jsou silné 1,5 metru, až 6 metrů vysoké a ještě převýšené baštami a věžemi. Famagusta je známá také skrze Shakespeara. Sem spisovatel umístil děj svého nejpopulárnějšího dramatu Othello, ve kterém popisuje životní tragédii žárlivého vojevůdce Othella, původem mouřenína ve službách Benátské republiky a jeho ženy Desdemony. U vchodu do pevnosti, nad nímž je vytesán okřídlený lev svatého Marka, jako benátský znak se nachází bašta zvaná Othellova věž, kde přemítal žárlivý Othello o věrnosti své ženy. Dá se vystoupit až na věž a na hradby. Z hradeb se otevírá pohled na celé město, na mořský záliv, přístav a na „Město duchů“, část neobydleného města Varoša, ze kterého se museli vystěhovat kyperští Řekové po ataku Turků. Docela smutný pohled, torza paneláků a domů bez života. Zato pohled na Starou Famagustu člověku málem vyrazí dech. Hradby, katedrála, rozsáhlá náměstí, pohled, jaký se opravdu dá málo kde vidět, svědčí o velikosti a významu města před dvěma tisíci lety. Nejvíce mě zaujal pohled na polorozpadlé chrámy postavené z pískovce, působí tak křehce, jako utkané z pavučiny. Mohutným stavbám středověku se stal nepřítelem čas, jeho zub obzvlášť, za dvě století zcela narušil jejich celistvost. Kyperští Řekové svatého Barnabáše uctívají, stal se jejich patronem a ochráncem. V jižní části Kypru je mu zasvěceno několik kostelů. Jeho jméno v hebrejštině znamená
Okénko
- 22 -
„Syn útěchy“, budiž tedy kyperským křesťanům útěchou alespoň toto místo jako památka na počátky křesťanství, které sem svatý Barnabáš přinesl. Neboť podle Lukášových slov (11,28): „…je blaze těm, kteří slyší Boží slovo a zachovávají je.“ Jelikož je svatý Barnabáš známou novozákonní postavou, bylo mu napříč různými církvemi zasvěceno mnoho kostelů po celém světě. Jedním z prvních byl kostel v italském Miláně. Současně zde byl v roce 1530 založen řád Barnabitů, jehož úkolem je práce na obnově křesťanského života v rodinách a prohlubování náboženského života ve farnostech. Oblibu si získal svatý Barnabáš i v českých zemích. Jižní Morava má tohoto patrona zastoupeného v Těšanech. Původně stála v obci pouze malá kaplička sloužící jako zvonice, kterou těšanští postavili po zničujícím požáru, jenž vypukl 11. 6. 1697, v den, kdy má svátek svatý Barnabáš. Samotný kostel se začal stavět v roce 1896. Při slavnostním vysvěcení 12. 6. 1906 byl zasvěcen svatému Barnabáši patronu a ochránci před ničivými požáry, které v minulosti sužovaly obec. Také Praha má svého slavného svatého Barnabáše. Je k vidění každou hodinu se svitkem v ruce, jak defiluje v levém okénku Staroměstského orloje pro potěchu všech kolemjdoucích. Miroslava Jetelinová
Klášter sv. Barnabáše
Okénko
- 23 -
NOVÉ KNIHY VE FARNÍ KNIHOVNĚ Pavel Konzbul: Jak mluvit s dospívajícím o víře? Nakladatelství Cesta, 2014 Zamyšlení bývalého spirituála Biskupského gymnázia, dnes pomocného brněnského biskupa, nad křehkým obdobím dospívání. V mladých lidech se začínají ozývat hlubší existenciální otázky přechodu dětské víry k dospělé. Marián Kuffa: Kazatelna život, aneb v nebi najdeš prostitutky, vrahy i zloděje. Nakladatelství Cesta, 2015 Slovenský kněz, který se věnuje lidem na okraji společnosti, přináší drobné příběhy a zamyšlení o církvi, o lásce, manželství a rodině, o pokoře a pýše, o životě jeho komunity na faře v Žakovcích. Marián Kuffa je příklad pastýře, který jde za zbloudilou ovcí kamkoli, jen aby ji dovedl zpátky. Jde do veřejného domu mluvit s prostitutkami, otevře nové a lepší obzory dezorientovaným mladým lidem, osloví s nabídkou pomoci i mafiána, postará se o umírající lidské trosky. Hříšníkům vrací důvěru v Boží milosrdenství, věřícím pak připomíná, že hříšníci opustili církev právě proto, že křesťané nežijí, jak by měli. Vyzývá křesťany především k opravdové pokoře před Bohem a k nesobecké lásce. „Představte si, že kdybyste mohli prochodit křížem krážem celé nebe, zjistili byste jednu zajímavou věc. Není tam ani jeden hřích, protože do nebe nic nečistého nevejde. Jsou tam však lidé, kteří spáchali všechny [možné] hříchy, ale před smrtí jich v pokoře litovali. Jsou tam vrahové a zloději, kteří litovali svých skutků. Jsou tam prostitutky, které nežily dobře, ale litovaly toho. Jen lidé s jediným hříchem tam nejsou – s hnusnou, prašivou pýchou. Nahoře nenajdeš pyšného člověka. Všechny ostatní vzorky tam máš, celé spektrum, všechny barvy. … Dole v pekle nenajdeš pokorného a nahoře v nebi nenajdeš pyšného…“ Max Kašparů: O zemi beze studu. Nakladatelství Cesta, 2015 Rozhlasové rozhovory s psychiatrem, pedagogem, spisovatelem a knězem Maxem Kašparů upravené do knižní podoby nám přináší pohled na skutečnou krizi doby a rozklad hodnot dnešního světa. Žijeme v zemi, kde nic není hanba, v zemi, která onemocněla relativismem a povrchností, chybí pozitivní vzory. Vytrácí se cit pro čest, důstojnost, zmizela obyčejná lidská slušnost a bourají se všechna osvědčená tabu. To, co bylo dříve hříchem a hanbou, je dnes vydáváno za přednost. Dochází k převracení a vyprazdňování pojmů. Jak se k tomu postavíme my? „Dnes nemůžeme někomu říct, že je pyšný. - Lakomství je zákon ekonomiky
Okénko
- 24 -
- Nestřídmost se změnila ve vyšší životní úroveň - Závist se změnila v boj o spravedlnost - Hulvátství se dnes pokládá za svobodu projevu - Zanedbaná výchova dětí se pokládá za tvorbu jejich vlastního názoru - Lenost se změnila v prokrastinaci nebo v sociální dávku“ Lenka Klašková
LETNÍ OSVĚŽENÍ Typ redakce pro horké letní dny! Ingredience: 2 l vody hrst čerstvé máty 4 lžičky medu 2 citrony Postup: Mátové lístky otrháme, budeme potřebovat celou hrst. Mátu vhodíme do mixéru, přidáme trošku vody a pečlivě rozmixujeme. Z citronů vymačkáme šťávu. Do mixéru s mátou přilijeme citronovou šťávu, přidáme med, opět trochu vody a znovu rozmixujeme. Ochucenou mátovou směs vlijeme do džbánu, přilijeme zbytek vody a dobře promícháme. Mátovou limonádu necháme před podáváním vychladit. Pokud by nám v limonádě vadily kousíčky máty, můžeme nápoj přecedit přes jemné sítko. Mátovou limonádu podáváme s ledem a kouskem citronu. Nezapomeneme přidat brčko.
OKÉNKO – časopis farních společenství ve Šlapanicích, Podolí a Praci Vydává Římskokatolická farnost Šlapanice u Brna, Masarykovo nám. 9, 664 51 Šlapanice telefon: 544 245 280, e-mail:
[email protected], http://www.farnostslapanice.cz NEPRODEJNÉ!
Okénko
- 25 -
