Historie, současnost a možné budoucí scénáře eurozóny

Mendelova univerzita v Brně Provozně ekonomická fakulta

Historie, současnost a možné budoucí scénáře eurozóny Bakalářská práce

Vedoucí práce: Ing. Jana Oralová

Tomáš Felgr

Brno 2011

Tímto bych chtěl poděkovat Ing. Janě Oralové za odborné rady a připomínky, které mi značně pomohly při vypracování této bakalářské práce.

Prohlašuji, že jsem svou bakalářskou práci na téma Historie, současnost a možné budoucí scénáře eurozóny vytvořil samostatně s pomocí literatury uvedené v seznamu použité literatury. V Brně dne 8. května 2011

__________________

Abstract FELGR, T. The history, the present and possible future scenarios of the eurozone. Bachelor’s Thesis. Brno, 2011. This thesis analyses the historical development of monetary integration, which has given rise to problems associated with insufficient existing resources in the eurozone. For example inappropriately set convergence criteria, malfunction of tools such as the Stability and Growth Pact, and improperly established ECB policy for the euro area member states. The current status and the structure of the euro area and position of the individual member states are examined; taking into account macroeconomic indicators such as the public debt, the government deficit and the development of long-term interest rates. The main purpose is to analyse possible future scenarios of the euro area. Keywords Euro, eurozone (euro area), integration, the European Union.

Abstrakt FELGR, T. Historie, současnost a možné budoucí scénáře eurozóny. Bakalářská práce. Brno, 2011. V této práci je analyzován historický vývoj měnové integrace za účelem zjištění zdrojů současných problému eurozóny, jakými jsou např. nevhodně nastavená konvergenční kritéria, nefungování nástrojů, jakým je Pakt stability a růstu, nevhodně stanovená politika ECB pro členské státy eurozóny apod. Dále je v práci popsán současný stav a struktura eurozóny a postavení jednotlivých členských států, prostřednictvím makroekonomických ukazatelů, jako jsou veřejný dluh, deficit veřejných financí, vývoj dlouhodobých úrokových sazeb. Na základě analýzy současného stavu budou stanoveny budoucí scénáře vývoje eurozóny. Klíčová slova Euro, eurozóna, integrace, Evropská Unie.

Obsah

9

Obsah 1

Úvod

13

2

Cíl práce a metodika

14

3

2.1

Cíl práce ................................................................................................... 14

2.2

Metodika .................................................................................................. 14

Literární rešerše 3.1

Historie měnové integrace ....................................................................... 15

3.1.1

Integrační záměry ............................................................................ 15

3.1.2

Počátky měnové spolupráce ............................................................ 16

3.1.3

Wernerova zpráva ............................................................................ 16

3.1.4

Had v tunelu ..................................................................................... 17

3.1.5

Evropský měnový systém.................................................................18

3.1.6

Krize EMS 1992-1993 ..................................................................... 20

3.2

Eurozóna .................................................................................................. 21

3.3

Smlouva o Evropské unii a Vývojové etapy HMU ................................... 21

3.3.1

Smlouva o Evropské unii ................................................................ 22

3.3.2

Vývojové etapy HMU ...................................................................... 23

3.3.3

Lisabonská smlouva ........................................................................ 27

3.4

4

15

Německo a HMU .................................................................................... 28

3.4.1

Přijetí Paktu stability a růstu .......................................................... 28

3.4.2

Struktura Paktu ............................................................................... 29

3.4.3

Zkušenosti s fungováním paktu ...................................................... 30

3.4.4

Reforma Paktu ................................................................................. 31

Vlastní práce 4.1

33

Hodnocení konvergenčních kritérií........................................................ 33

4.1.1

Kritérium cenové stability .............................................................. 34

4.1.2

Kritérium dlouhodobých úrokových sazeb..................................... 35

4.1.3

Kritérium veřejného dluhu ..............................................................37

10

Obsah

4.1.4 4.2

Kritérium veřejného deficitu ...........................................................39

Současný stav eurozóny .......................................................................... 40

4.2.1

Platební bilance běžného účtu ........................................................ 40

4.2.2

Náchylnost k dluhům ......................................................................43

4.3

Budoucí scénáře eurozóny a dopad na podnikatelský sektor ................ 44

4.3.1

Scénář 1: Po „zahlazení“ dluhů jedeme dál ..................................... 45

4.3.2

Scénář 2: Někdo by měl odstoupit ................................................. 46

4.3.3

Scénář 3: „Smažeme“ dluhy............................................................ 46

4.3.4

Scénář 4: Německé Euro - Deutsche Euro ...................................... 47

4.3.5

Scénář 5: Konec všeho, návrat k národním měnám ...................... 48

5

Závěr

49

6

Literatura

51

Seznam obrázků a grafů

11

Seznam obrázků a grafů Obr. 1

Had v tunelu (Zdroj: Lacina, 2007)

18

Obr. 2

Etapy HMU (Zdroj: ECB.int)

23

Obr. 3

Graf platební bilance běžného účtu za rok (v % HDP), (vlastní zpracování)

42

Obr. 4

Graf platební bilance mezi Německem a jeho největšími evropskými obchodními partnery za rok 2009 (v mld. eur), (vlastní zpracování) 47

12

Seznam tabulek

Seznam tabulek Tab. 1

Přepočítací koeficienty mezi měnami zákl. zemí HMU a eurem

26

Tab. 2

Kritérium cenové stability (v %)

34

Tab. 3

Kritérium dlouhodobých úrokových sazeb (v %)

35

Tab. 4

Kritérium veřejného dluhu (v % HDP)

37

Tab. 5

Kritérium veřejného deficitu (v % HDP)

39

Tab. 6

Platební bilance běžného účtu za čtvrtletí (v mil. EUR)

41

Tab. 7

Ukazatelé náchylnosti členských zemí k dluhům (0-100, 100=nejzranitelnější) 43

Úvod

13

1 Úvod V široké veřejnosti se neustále mluví o sjednocování a integraci. Ať už se jedná o společenskou, hospodářskou, vojenskou nebo ekonomickou, zastihuje nás všude. Už od pradávna se jednotlivé kmeny spojovali, když chtěli dosáhnout úspěchu třeba v bitvě, ale i z důvodu kulturních, aby se mohli podělit o svoje znalosti s druhými a získat od nich nové poznatky. V pozdějších dobách to byly různá společenství států za účelem společného obchodu nebo bezpečnosti, díky společné armádě a zahraniční politice. Jedním z mnoha případů integrace je i Evropská unie (politická a ekonomická unie). V této práci však není zkoumána celá Evropská unie, ale pouze její „součást“ a tou je eurozóna, tedy území, na kterém se používá společná měna euro. Jejími členy jsou státy, jež vstoupily do třetí fáze Evropské měnové unie. Toto téma je v současnosti hodně diskutované a to jak odborníky, tak i veřejností. V úvodu je naznačen historický vývoj evropské měnové integrace ve 20. století s důležitými časovými mezníky a také přístup dvou skupin států, které měli rozlišné názory na tvorbu měnové integrace. Následuje část věnována současnému stavu a struktuře měnové unie. Je zaměřena především na konvergenční kritéria, jejichž naplnění je podmínkou vstupu do eurozóny. Tato stanovená měřítka se týkají inflace, dlouhodobé úrokové sazby, měnového kurzu a veřejného dluhu a deficitu. Je zhodnoceno, zda jsou vhodně nastavena pro kandidátské země a jsou dlouhodobě udržitelná. V této části následuje také zmínka o Paktu stability a růstu, který přispívá ke stabilitě Hospodářské a měnové unie, a zda je dodržován či nikoliv. Práce zahrnuje i dopad hospodářské krize 2008-2010 na státy eurozóny. Poslední část je zaměřena na budoucnost eurozóny, která není nijak zářivá. I proto je budoucnost označena jako jeden z hlavních cílů práce, jelikož se jedná o velmi diskutované a probírané téma vzhledem k současné dluhové krizi eurozóny. V závěrečných kapitolách je snaha přiblížit několik možných scénářů, podle kterých by se mohla eurozóna dále vyvíjet.

14

Cíl práce a metodika

2 Cíl práce a metodika 2.1 Cíl práce Prostřednictvím analýzy historického vývoje měnové integrace, budou zjištěny zdroje problému, se kterými se současná eurozóna musí nyní potýkat. Bude popsán současný stav eurozóny se zaměřením na jednotlivé členské státy a jejich pozice. Práce se nejvíce zaměřuje na budoucí scénáře vývoje eurozóny, na to, zda se eurozóna rozpadne či nikoliv. Jestliže ustojí současnou krizi, tak za jakých podmínek bude i nadále fungovat. Dále jsou nastíněny možné cesty současných členů a jejich postoj, jestli odstoupí či ne.

2.2 Metodika Teoretická část bakalářské práce bude zpracována především metodou deskripce, tedy za pomoci dostupných zdrojů, kterými jsou odborné knihy a internetové portály, ale i odborné články a tiskové zprávy jednotlivých organizací. V rámci vlastní práce bude použita převážně komparativní analýza a dedukce. Budoucnost eurozóny bude vypracována formou rešerše odborných článků. Statistické údaje budou čerpány hlavně z portálu Eurostat. V případě konvergenčních kritérií se bude jednat o data za období 2005 až 2010. U ukazatele platební bilance běžného účtu o období 1999 a 2009 - pro srovnání vnější stability před vznikem eurozóny a po deseti letech fungování (údaje budou ve většině případů roční). Za pomoci makroekonomických ukazatelů, jako jsou veřejný dluh a deficit veřejných financí, bude možné zjistit vnitřní nerovnováhu sledovaných zemí. Vnější nestabilita bude zkoumána prostřednictvím stavu platební bilance běžného účtu a vývoje dlouhodobých úrokových sazeb. Díky těmto hodnotám bude možné zjistit celkovou stabilitu příp. nestabilitu členských zemí v eurozóně. Vývoj sledovaných makroekonomických veličin bude porovnán s možnými scénáři budoucího vývoje a určen nejpravděpodobnější scénář budoucího vývoje. Získané poznatky budou diskutovány a na základě nich stanoveny závěry.

Literární rešerše

15

3 Literární rešerše V této části budou popsány teoretické poznatky, které jsou důležité k porozumění další části textu. Jedná se především o historii Evropské měnové integrace.

3.1 Historie měnové integrace V této části je stručně vymezen vývoj měnové integrace v Evropě. 3.1.1

Integrační záměry

V případě měnové integrace můžeme mluvit o dvou různých přístupech evropských zemí. Představitelé tzv. ekonomistické školy (Německo a Nizozemsko) prosazovali názor, že vzniku měnové unie musí předcházet patrně dlouhé přípravné období, nutné ke konvergenci národních ekonomik a využité pro stále těsnější koordinaci hospodářských politik. Až po tomto kroku ekonomisté považovali za možné provést neodvolatelné zafixování kurzů a centralizovat měnovou politiku všech států. Ekonomistické představy zaznívaly ze zemí s vyšším sklonem k makroekonomické disciplíně, v nichž panovaly obavy, že sdílení společné měny se státy s nižší tradicí makroekonomické stability by mohlo produkovat trvalé problémy. O této skupině zemí mluvíme také jako o silných státech. (Dědek, 2008) Druhou skupinou jsou tzv. monetaristé (Belgie, Francie a Itálie). Tyto země kladly důraz na rychlé zafixování kurzů, přičemž argumentovali tím, že v prostředí pevných kurzů jsou členské státy více motivovány a tlačeny ke konvergenci a harmonizaci hospodářských politik. Požadovali proto rychlé ustanovení kapitálově silného fondu, jehož prostředky by pomohli k podpoře pevných kurzů a platebních bilancí. Monetaristický přístup zastávali země, jejichž měny vykazovaly vyšší sklon ke kurzové nestabilitě a jimž vstup do měnové unie přinesl příležitost k posílení ekonomických fundamentů. Tuto skupinu můžeme nazvat také jako slabé státy náchylné k devalvaci. Jelikož se jednotlivé názory rozcházely, tak další posun vpřed mohl být možný pouze se vzájemnými ústupky. Byl zdůrazňován princip paralelismu, jenž kladl důraz na souběžný pokrok v hospodářské i měnové oblasti jako dvou stejně důležitých a vzájemně se doplňujících atributů jednoho projektu nesoucího označení EMU. Ve Wernerově zprávě z roku 1971 si ekonomisté prosadili desetileté období příprav na měnovou unii, které vedlo k prohlubování koordinace a konvergence. Také se jim zamlouval záměr rychlé liberalizace kapitálových toků. Monetaristy uspokojilo, že přípravná fáze má dopředu známou svoji konečnou délku. Obhájili též důsledný tah na zpevňování kurzových režimů, který by dle jejich představ v určitém bodě mohl vyvrcholit odstraněním zbytkových fluktuací a stálým zafixováním vzájemných kurzů členských měn. Tato myšlenka plynulého přerůstání fixních kurzů do měnové unie byla silně vnesena do tehdejšího i pozdějšího uvažování. (Dědek, 2008)

16

3.1.2


Počátky měnové spolupráce

V Římských smlouvách (Smlouva o Evropském hospodářském společenství (EHS), Smlouva o Euratom) z roku 1957 se o projektu jednotné měny hovoří minimálně. Měnové kurzy byly považovány za „otázky společného zájmu“ (čl. 103 a 107 Smlouvy o EHS). Snahou bylo zkoordinovat hospodářskou politiku. Mezi členskými zeměmi fungoval tzv. Bretton-woodský systém. Preferovali totiž systém fixních kurzů před plovoucím. Systém vázal měny členských států na dolar a dolar na zlato. Byly stanoveny hlavní zásady Evropského měnového systému. Nejdříve chtěli vytvořit Evropský rezervní fond a završit budování měnové unie zavedením jednotné evropské měny a posléze založit evropskou měnovou instituci. Monnetův Akční výbor pro Spojené státy evropské, který sdružoval leadery hlavních demokratických stran a odborů šesti členských států EHS, podpořil návrh na vytvoření Evropského rezervního fondu jako prvního kroku k evropské měně a ke společné měnové politice, která umožní Společenství získat patřičný vliv na mezinárodní měnový systém. Výbor se domníval, že by mohla přistoupit Velká Británie do „hospodářské a měnové unie“, což by posílilo celé společenství. V roce 1962 měly být zavedeny do konce přechodného období pevné devizové kurzy mezi měnami členských zemí a vytvoření evropské rezervní měny. Tlaky na měnovou koordinaci zemí EHS byly stále větší i díky problémům uvnitř Bretton-woodského systému. Roku 1961 způsobil deficit americké platební bilance vedoucí k oslabení dolaru krizi na trhu zlata. Revalvace německé marky a nizozemského guldenu v roce 1961 tomu také moc nepřidala. Robert Triffin upozorňoval, že s rostoucí integrací obchodu se projeví také větší nutnost koordinace hospodářské a měnové politiky. Ta by umožnila udržet rovnováhu mezi členskými zeměmi. Hlavní myšlenkou bylo, že pro vysoce závislé ekonomiky budou přínosy z měnové unie spíše vyšší než ztráty. (Euroskop.cz, 2011) 3.1.3

Wernerova zpráva

V 60. letech to s prohlubováním a rozšiřováním Společenství nevypadalo zcela příznivě. Avšak naproti tomu byl ale z podnětu Evropské komise v roce 1964 založen Výbor guvernérů centrálních bank. Guvernéři projednávali společné zájmy centrálních bank. Významným integračním posunem bylo 1. července 1968, zrušení cla uvnitř Společenství a byly zavedeny vnější celní tarify. Jednalo se o tzv. celní unii a v praxi to tedy znamenalo, že žádný stát nesmí stanovit vlastní cla při dovozu zboží ze třetí země. V prosinci 1969 byly formulovány konkrétní návrhy směřující k vytvoření hospodářské a měnové unie. O rok později se Rada rozhodla, že v cílové etapě měnové integrace by měla existovat jednotná měna. Každý z členů měl však jiné představy jak tohoto cíle dosáhnout. Francouzi neustále podporovali fixní devizové kurzy a nekladli důraz na předchozí koordinaci hospodářské politiky. O tomto přístupu se také hovořilo jako o „teorii lo-


17

komotivy“1, tzn. nejprve jednotná měna jako tažný kůň vývoje konvergence. Naopak Německo vidělo v definitivním stanovení parity devizových kurzů konečný cíl měnové integrace, kterému mělo předcházet dosažení rovnováhy mezi jednotlivými ekonomikami na základě harmonizace hospodářských politik. Po zkušenosti s dvěma poválečnými hyperinflacemi se přirozeně Němci obávali zejména toho, že předčasné spojení s ekonomikami s vyšší inflací by oslabilo jejich schopnost takové inflaci zabránit. Německo tvrdilo, že pro dostatečné zajištění efektivního rámce pro měnovou unii by bylo potřeba doplnit Smlouvu o EHS ve smyslu většinového hlasování o těchto otázkách v Radě a v zájmu demokracie by bylo potřeba přesunout také některé pravomoci na Evropský parlament. Tento přístup byl označován jako korunovační teorie2, tzn. nejprve hospodářská konvergence a až poté společná měna. (Euroskop.cz, 2011) Protože nebylo možné se shodnout na dalším postupu, byla vytvořena expertní skupina pod vedením tehdejšího lucemburského premiéra Pierra Wernera. Hlavním úkolem této skupiny bylo vypracování analýzy stávajících názorů a nalezení sporných otázek v budování měnové unie. Wernerova zpráva obsahovala atributy hospodářské a měnové unie, tzn. neodvolatelná konvertibilita měn členských zemí, volný pohyb kapitálu a pevně stanovené devizové kurzy mezi měnami členských zemí, nebo náhrada jednotlivých měn měnou jednotnou. Tohoto cíle se mělo dosáhnout nejdříve v roce 1980. Zpráva narazila na odpor Francie. Hlavním důvodem byla obava ze ztráty národní identity. Po neustálých diskusích se Rada ministrů v březnu 1971 usnesla na postupném (etapovitém) budování hospodářské a měnové unie. Experiment však skončil zjevným neúspěchem. Snaha o udržení devizových kurzů měn členských zemí s užším rozpětím přišla bohužel v době, kdy mezinárodní měnový systém zasáhla krize. Ta vedla k rozpadu Bretton-woodského měnového systému a vyspělé země se tak vrátily zpět k systému plovoucích kurzů. (Lacina, 2007) 3.1.4

Had v tunelu

V březnu 1972 podnikla Rada ministrů rozhodnutí: evropské měny navázané na sebe představovaly hada (maximální rozpětí 2,25 %), tunel potom rozpětí vůči dolaru (4,5 %), ve kterém se pohybovaly. Tento systém je znám především pod názvem „had v tunelu“ (též „měnový had“). Jinými slovy můžeme říci, že užší rozpětí evropských měn se vlastně pohybovalo uvnitř rozpětí širšího, které činilo fluktuaci měn členských států Mezinárodního měnového fondu v rozmezí 4,5 %.

1 2

Spolu s Francií ji podporovala Belgie, Lucembursko a Komise ES. Společně s Německem ji podporovalo Nizozemí a Itálie.

18

Obr. 1


Had v tunelu (Zdroj: Lacina, 2007)

V březnu 1973 dochází k uvolnění pevného kurzu US dolaru, čímž „tunel“, tvořený maximálním rozpětím jeho směnného kurzu přestává existovat a dochází tak k opuštění tunelu. Avšak mechanismus „měnového hada“ přetrvává ještě dalších sedm let a to vytvořenou formou vnitřní evropské dohody směnných kurzů za účasti jak členských, tak i nečlenských zemí (Lacina, 2007) Jedním z mnoha důsledků tohoto nepříznivého vývoje byly opětovné úvahy o optimální měnové oblasti. Jedna skupina názorů, reprezentovaná neoklasiky, se přikláněla k názoru, že rozdíly v hospodářských výsledcích zemí jsou způsobeny hlavně rozdílnou makroekonomickou politikou. Optimální měnová oblast by byla ta, v níž by se vlády rozhodly provádět politiku vedoucí ke stabilitě. Další skupina názorů tvrdila, že rozdíly v ekonomických výsledcích jsou způsobeny rozdílnými strukturami ekonomik, a to zejména na trzích práce. Faktory jako síla a chování odborů vedly v jednotlivých zemích k rozdílnému sklonu k inflaci, a dokud budou tyto výrazné rozdíly přetrvávat, nebude možné dospět k trvalému stanovení kurzů mezi měnami či k vytvoření jednotné měny. Tento způsob uvažování vedl k návrhu přiblížit se k měnové unii vytvořením paralelní měny, která by fungovala souběžně s měnami jednotlivých zemí jak pro oficiální účely, tak ve funkci rezervní měny a prostředku pro zúčtování i na soukromých devizových a kapitálových trzích. Její význam by s postupem času rostl, jednotlivé ekonomiky by se na její používání adaptovaly a nakonec by mohla nahradit zcela měny členských zemí jako jednotná měna. Tuto myšlenku převzala také Komise a v Evropském měnovém systému vytvořeném v r. 1979 začala některé z těchto funkcí plnit Evropská měnová jednotka (ECU). (Euroskop.cz, 2011) 3.1.5

Evropský měnový systém

K prohloubení úmyslu začít pracovat na měnové unii přispěla mezinárodní situace. Vysoký deficit americké platební bilance oslabil v r. 1977 dolar, který poklesl o desetinu. Slabost dolaru byla pravidelně také provázena posilováním německé marky, což negativně ovlivňovalo německý vývoz. Americká vláda vyvíjela na Němce silný tlak, aby zvýšili stav oběživa v ekonomice. Německá ekonomika by tak převzala úlohu „lokomotivy“ a táhla by za sebou vzhůru světovou po-


19

ptávku a pomohla by tak zkorigovat deficit platební bilance Spojených států. Německo nakonec souhlasilo s tím, že by převzalo tuto úlohu „lokomotivy“ pouze však za předpokladu, že se na ní budou podílet i další evropské země, především pak Francouzi. Na schůzi Evropské rady v Kodani v dubnu 1978 byl podpořen projekt na vytvoření společného rezervního fondu v podobě Evropského měnového fondu a na širší využití předchůdce ECU - Evropské zúčtovací jednotky (EUA). Bylo zřejmé, že se tato práce soustředí spíše na mechanismus stabilizace devizových kurzů než na otázky společného rezervního fondu. Mechanismus směnných kurzů (Exchange Rate Mechanism - ERM) se také stal ústředním prvkem Evropského měnového systému (EMS), o jehož vytvoření bylo rozhodnuto v prosinci 1978. Do EMS se zapojily všechny členské země Evropského společenství – Velká Británie, SRN, Nizozemsko, Lucembursko, Itálie, Irsko, Francie, Dánsko, Belgie. Postupně se připojovaly i nové členské země ES – Řecko, Španělsko, Portugalsko, Finsko, Rakousko a Švédsko. Evropský měnový systém, jehož cílem je vytvoření zóny měnové stability v Evropě stejně jako ochrana proti kolísání dolaru, představuje kvalitativní posun v koordinaci měnové politiky uvnitř Společenství a to jak zavedením přísnějších měnových pravidel, tak i intervenčních povinností a rovněž vytvářením společných devizových rezerv a vzájemně výhodných úvěrových podmínek. (CNB.cz, 2011) Mechanismus směnných kurzů znamenal, že ke změnám parit mohlo dojít pouze v případě vzájemnou dohodou států, účastnících se na ERM a Komise. Devizové kurzy se mohly pohybovat pouze uvnitř „mřížky“ a nesměly se odchýlit o více než ±2,25 % od směnného kurzu k evropské měnové jednotce, která byla váženým průměrem měn EMS. Podle tohoto základu bylo určováno pásmo povolených výkyvů mezi každými dvěma měnami navzájem. Pokud reálný kurz dosáhl hranice max. povoleného rozpětí, musely instituce zodpovídající za vývoj příslušné měny začít intervenovat, aby svou měnu udržely v požadovaném rozpětí. Již od počátku nebyl postoj k EMS jednotný. Vlády se slabšími měnami (Francie, Itálie a Velká Británie) byly proti mřížkovému systému. Podle jejich názoru totiž zvýhodňoval silnější měny, a to zejména marku. Argumentovaly to tím, že rozsah intervence ze strany slabších zemí (nákupem vlastní měny za cizí měnu v případě, že kurz dosáhne spodní hranice rozpětí) bude omezen výší jejich devizových rezerv a ještě před vyčerpáním těchto rezerv budou vlády muset přistoupit k deflačnímu zvýšení. Silnější země budou naproti tomu moci i nadále prodávat své vlastní měny a zvyšovat tak donekonečna své devizové rezervy, aniž by byly nuceny snížit své úrokové sazby. (Euroskop, 2011) Pro země se slabšími měnami vznikly nakonec dvě významné úlevy, a to tzv. ukazatel divergence - v případě, že kurzová odchylka mezi dvěma měnami navzájem dosáhla tří čtvrtin povoleného rozpětí, měly by obě země zareagovat změnou své politiky. Slabší země tak doufaly, že toto opatření přesune větší část břemene, spojeného s politikou adaptace, na země se silnější měnou. Druhou úlevou bylo širší kurzové rozpětí ve výši ±6 %. Platilo nejdříve jen pro Itálii, po vstupu do ERM ovšem také pro Španělsko a Velkou Británii. (CNB.cz, 2011)

20

3.1.6


Krize EMS 1992-1993

Evropský měnový systém se potýkal s několika krizemi, ta nejzávažnější proběhla v letech 1992–1993. První vlna krize přišla v září 1992. Hlavním vlivem bylo sjednocení Německa a růst německých úrokových sazeb a politickým důvodem bylo neschválení Maastrichtských dohod v dánském referendu. Rostoucí tlak na znehodnocení italské liry (vysoká inflace) vedl k její devalvaci v polovině září 1992 o 7 %. Německá centrální banka (Deutsche Bundesbank) zároveň snížila své úrokové sazby a vyzvala Velkou Británii k devalvaci britské libry (vysoká inflace) jako současnou úpravu s navrhovanou revalvací marky. To vedlo k vystoupení libry z ERM (17. 9. 1992), zavedení floatingu a znehodnocování kurzu libry až do poloviny listopadu 1992. Současně také vystoupila z ERM italská lira. Dalším důsledkem byla dále devalvace španělské pesety o 5 % (vysoká inflace a deficit běžného účtu). Další devalvaci bylo zabráněno jen zavedením kontroly mezinárodního pohybu kapitálu. Měnová krize pokračovala na konci listopadu 1992 devalvací španělské pesety a dále portugalského escuda (o 6 %) a další devalvací v polovině května 1993 (o 8 %). Velký vliv na to mělo obchodní propojení Španělska a Portugalska, kde byla vysoká inflace. Irská libra se sice ubránila devalvaci v září 1992, jen díky zvýšení úrokových sazeb, ale k její devalvaci však došlo začátkem února 1993, a to o 10 %. Tato devalvace byla vůbec nejvyšší během celé měnové krize. Poslední fáze krize proběhla od července do srpna 1993. Celkové zhoršení ekonomického vývoje v Evropském společenství vedlo k očekávání expanzivní měnové politiky a tudíž k očekávání dalších devalvací. Německá centrální banka navíc nebyla ochotna, z důvodu obav z inflace, snížit více své úrokové sazby. Sílící problémy a nemožnost udržet kurzy ve fluktuačním pásmu ani přes rozsáhlé intervence vedly k rozšíření fluktuačního pásma na ±15 % (od 2. 8. 1993). (Eichengreen, 2000) Závěrem můžeme říci, že příčinou měnových krizí a neschopnosti udržet vzájemné fixní kurzy, byl zejména nerovnoměrný ekonomický vývoj v podobě rozdílné inflace a rozdílných úrokových sazeb (v Itálii a Španělsku také vysoké deficity běžných účtů). Krize zpochybnila schopnost udržet zafixované měnové kurzy a tím dala podnět ke spekulacím a ohrozila tvorbu hospodářské a měnové unie. Řešením bylo rozšíření fluktuačního pásma (zvýšení rizika devizovým spekulantům). Výjimkou byly marka a gulden, které na základě dohody Německa a Nizozemí zachovávaly původní rozpětí ±2,25 %. Střední parity měn ovšem zůstaly nezměněné. Zkušenosti od této doby ukazují, že širší rozpětí kurzů pomohlo dosáhnout podstatného stupně kurzové stability v ERM. Přestože na základě tlaků na ERM v prvých měsících 1995 byly dne 5. 3. 1995 dvoustranné střední kurzy peseta a escuda oproti ostatním měnám v ERM sníženy o 7 %, resp. 3,5 %, zůstaly obě měny uvnitř systému bez vzniku krizové situace. EMS přes svoje dílčí problémy znamenal do této doby nejúspěšnější pokus o stabilizaci kurzů národních měn a stal se předstupněm Hospodářské a měnové unie. Nebezpečí měnových krizí bylo poté zmírněno zafixováním kurzů k euru 1. 1. 1999. (CNB.cz, 2011)


21

3.2 Eurozóna Jedná se o třetí fázi Hospodářské a měnové unie, s kterou souvisí přijetí společné měny. 1. ledna 2002 zavedlo Euro dvanáct zemí Evropské unie. Tento proces zavedení nových mincí a bankovek místo národní měny trval do konce února 2002. Společná měna měla být dle Maastrichtské smlouvy zavedena ve třech etapách. V prvních dvou se slaďovaly přístupy hospodářské politiky a vytvářely právní předpoklady nutné pro přijetí eura. Každý stát musel splnit tzv. maastrichtská kritéria konvergence, bez kterých by nemohly společnou měnu přijmout. O názvu pro společnou měnu rozhodlo vrcholné zasedání Evropské unie v Madridu v prosinci 1995 (euro) a od 1. ledna 1999 stanovilo start třetí etapy Hospodářské a měnové unie. Tato etapa probíhala ve dvou fázích. V letech 19992001 se vyskytuje jednotná měna pouze v bezhotovostní podobě na účtech. Start nové evropské měny i v hotovosti určily členské státy na 1. leden 2002. V květnu roku 1998 zasedání Evropské unie konstatovalo, že kritéria pro přijetí eura splnilo 11 zemí Evropské unie (Belgie, Finsko, Francie, Itálie, Irsko, Nizozemsko, Lucembursko, Německo, Portugalsko, Rakousko, Španělsko). A tak kurzy měn k euru těchto zemí byly ke konci roku 1998 trvale fixovány ve formě přepočítacích koeficientů. V roce 2001 se připojilo Řecko. V polovině roku 1998 zahájila svoji činnost Evropská centrální banka (ECB), která spravuje měnovou politiku eurozóny. ECB koordinovala zavedení společné měny euro, včetně přípravy oběživa v nové měně. Evropská centrální banka spolu s národními centrálními bankami všech 27 zemí Evropské unie, které s ní spolupracují, tvoří dohromady Evropský systém centrálních bank. (Euroskop.cz, 2011) Slovinsko je třináctým státem EU, které přijalo euro pouhé tři roky po vstupu do Evropské unie. Jako první z nových členských států tak zavedl euro v roce 2007. O rok později se eurozóna rozrostla o Maltu a řeckou část Kypru. 1. ledna 2009 se přidalo Slovensko. Sedmnáctou zemí eurozóny se 1. ledna 2011 stalo Estonsko. Euro je měnou 329 milionů lidí v 17 zemích eurozóny. Oficiálně se také používá jako zákonné platidlo a z praktických důvodů rovněž v celé řadě dalších zemí, např. v sousedních zemích. Díky tomuto se stalo druhou nejdůležitější mezinárodní měnou po americkém dolaru a v některých ohledech (např. hodnota hotovosti v oběhu) jej dokonce předčilo. Mince a bankovky v euroměně se vyrábějí v národních centrálních bankách eurozóny. Tisknout a razit je mohou pouze s povolením, které vydává Evropská centrální banka. Mezinárodní zkratkou pro euro je EUR, jako symbol bylo vybráno stylizované řecké písmeno epsilon. (Euroskop.cz, 2011)

3.3 Smlouva o Evropské unii a Vývojové etapy HMU Důležitou událostí bylo schválení Smlouvy o EU, která přinesla obrovský posun v evropské integraci. Přináší s sebou také spuštění procesu vybudování Hospodářské a měnové unie (HMU).

22

3.3.1


Smlouva o Evropské unii

Smlouva o Evropské unii (nazývaná též Maastrichtská smlouva) představuje novou etapu v procesu evropské integrace, protože otevírá cestu k politické integraci. Popisuje, že Evropská unie se skládá ze tří pilířů: Evropská společenství, společná zahraniční a bezpečnostní politika (SZBP), a policejní a soudní spolupráce v trestních věcech. Smlouva spouští proces Hospodářské a měnové unie (HMU). Kromě toho se stává z Evropského hospodářského společenství (EHS) pouze Evropské společenství (ES). Smlouva o Evropské unii, která byla podepsána v Maastrichtu v roce 1992, vstoupila v platnost až dne 1. listopadu 1993. Tato smlouva je výsledkem několika vnějších a vnitřních politických událostí. To vedlo ke svolání dvou konferencí, jedna na téma Evropská měnová unie a druhá o politické unii. Zasedání Evropské rady v Hannoveru ve dnech 27. a 28. června 1988 svěřilo úkol připravit zprávu, která navrhuje konkrétní kroky směrem k hospodářské unii do skupiny odborníků, které předsedal Jacques Delors. S Maastrichtskou smlouvou Evropské společenství jasně překročilo svůj původní hospodářský cíl, tj. vytvoření společného trhu, a jeho politické ambice se dostaly do popředí. V této souvislosti Maastrichtská smlouva reaguje na pět klíčových cílů: posílení demokratické legitimity institucí, zvýšení účinnosti institucí, vytvoření hospodářské a měnové unie, rozvíjet sociální rozměr Společenství a vytvořit společnou zahraniční a bezpečnostní politiku. (Europa.eu, 2007) Je stanoveno celkem pět konvergenčních kritérií. Tři jsou měnová - inflační kritérium, úrokové a kritérium směnného kurzu. Následující dvě jsou fiskální – rozpočtové kritérium a kritérium zadluženosti. Nyní přejděme k přesnému vymezení kritérií. (Sychra, 2009) Konvergenční kritéria 1. „Rozpočtový deficit veřejného sektoru nesmí překročit 3 procenta HDP. Kritérium se nepovažuje za porušené, pokud je povolená hranice výjimečně a přechodně překročena, nebo když se rozpočtový schodek neustále a výrazně snižuje a přibližuje se stanovené hodnotě tří procent. 2. Celkový dluh veřejného sektoru nesmí dlouhodobě překročit 60 procent HDP. Kritérium se nepovažuje za porušené, pokud se veřejný dluh dostatečně rychle přibližuje zpět ke stanovené hranici. 3. Měna musí být udržována v povoleném fluktuačním pásmu mechanismu měnových kurzů (ERM) bez devalvace vůči jiným měnám po dobu dvou let před rozhodnutím o vstupu. 4. Míra inflace členského státu - měřeno podle spotřebitelských cen - nesmí přesáhnout během jednoho roku před rozhodnutím o jeho vstupu do HMU 1,5 procentního bodu průměrné inflace tří zemí s nejnižší inflací.


23

5.

Úroveň dlouhodobých úrokových sazeb nesmí překročit během jednoho roku před rozhodnutím o vstupu o více než 2 procentní body průměr ve třech cenově nejstabilnějších členských zemích. Mimoto musí být splněna podmínka slučitelnosti statutu národní centrální banky se statuty Evropské centrální banky a Evropského systému centrálních bank. Blíže čl. 109j Smlouvy o ES a připojený Protokol o postupu při nadměrném schodku a Protokol o kritériích konvergence.“ (Smlouva o EU, 1994) 3.3.2

Vývojové etapy HMU

Obr. 2

Etapy HMU (Zdroj: ECB.int)

První etapa: Přípravná a startovací fáze Tato etapa probíhala od 1. července 1990 do 31. prosince 1993. Stanovila základní požadavek dokončení liberalizace pohybu kapitálu, zavázala členské státy k posilování nezávislosti centrálních bank a k uplatnění opatření potřebných pro

24


harmonizaci právních předpisů v oblasti postavení budoucí Evropské centrální banky (ECB) a její měnové politiky. Dle článku 56 Smlouvy o ES to znamená zrušení všech omezení pohybu kapitálu a zákaz omezení plateb mezi členskými státy a mezi členskými státy a třetími zeměmi. Dalším krokem bylo také podle článků 101 a 102 Smlouvy zakázat získávání úvěrů pro veřejný sektor od centrálních bank a přímý odkup pohledávek vlád a jiných veřejnoprávních orgánů nebo veřejných podniků centrálními bankami. Zároveň je těmto orgánům a veřejným podnikům zakázán zvýhodněný přístup k finančním institucím. Hlavním cílem této etapy bylo dovršení jednotného vnitřního trhu a podpora konvergence mezi státy, zejména v míře inflace, výše úrokových sazeb a kurzové stabilitě. (Cnb.cz, 2011) Druhá etapa: Přechodná a klíčová fáze Probíhala od 1. ledna 1994 do 31. prosince 1998. Tato fáze byla nejdůležitější a nejnáročnější. V jejím průběhu byly vytvořeny ekonomické a právní předpoklady pro zavedení společné měny. Také byly vytvořeny důležité finanční instituce, díky nimž se začátkem třetí etapy došlo ke vzniku HMU (Sychra, 2009). Hned na počátku začal fungovat Evropský měnový institut (EMI), jakožto předchůdce Evropské centrální banky (ECB). Na konci etapy ovšem tento institut zanikl. EMI začal připravovat vznik Evropského systému centrálních bank (ESCB) a Evropské centrální banky (ECB). Summit Evropské rady v prosinci 1995 v Madridu přinesl rozhodnutí, že společná měna ponese název „euro“. Zároveň na tomto setkání byl schválen plán finálního přechodu k HMU a současně bylo dohodnuto, že třetí etapa začne 1. ledna 1999 a státy budou hodnoceny na základě jejich makroekonomických výsledných údajů z roku 1997. Avšak většina členských států se potýkala při plnění stanovených konvergenčních kritérií s potížemi. (Lacina, 2007) Nejpodstatnějším úkolem druhé etapy bylo bezpochyby splnění požadavků na hospodářskou konvergenci států. Mělo tomu napomáhat dodržování konvergenčních kritérií, definovaných v tzv. maastrichtské smlouvě (Smlouva o EU), která byla podepsána v Maastrichtu 7. února 1992. Několik členských zemí mělo potíže s dodržením těchto kriterií, a to především v případě rozpočtového deficitu. Členské státy diskutovaly, zda považovat kritéria za striktně dodržující nebo pouze jako naznačený směr, k němuž by se měly s postupem času přibližovat. Německo se však vymykalo těmto názorům. Požadovalo totiž dodržení kritérií a přiklánělo se i ke zpřísnění kritérií. V červnu 1997 na zasedání Evropské rady v Amsterdamu byl schválen Pakt stability a růstu, na kterém naléhalo Německo. Hlavní myšlenkou bylo zajistit plnění fiskálních kritérií i po vstupu členského státu do HMU. Vstoupil v účinnost se začátkem třetí etapy. Smlouva o EU totiž neobsahovala potřebný mechanismus, který by přiměl členský stát, jenž se po přijetí eura odklonil od dosažené konvergence, vrátit se opět k fiskální stabilitě a konsolidaci. Díky Paktu stability a růstu byl tento problém odstraněn zavedením automatického postupu, který mohl vést v případě překročení povolené hranice deficitu i k peněžní pokutě. Slovo


25

„mohl“ je důležité jelikož samotné udělení sankcí je v plné kompetenci Rady. (Sychra, 2009) Amsterdamské jednání dospělo k závěru o principech nového mechanismu směnných kurzů (tzv. ERM II), který se týkal států mimo eurozónu, a podpořil rámec evropské měny. ERM II de facto kopíruje proces předchozího mechanismu. Jelikož směnné kurzy fluktuují v pásmu ±15 % od centrální parity, euro plní úlohu měnové kotvy, intervence na měnových trzích nesmí ohrozit měnovou stabilitu eurozóny a hlavní zátěž případných intervencí nesou centrální banky na měnové unii neparticipujících zemí (European Council Resolution on the establishment of an exchange-rate mechanism, 1997). V některých případech mohou být odsouhlasena i užší fluktuační pásma, to je případ dánské koruny s povoleným rozmezím ±2,25 %. V prosinci 1997 v Lucemburku byla ustanovena nová forma v rámci HMU, jedná se o tzv. Euro-x rada, dnes označovanou jako Euroskupinu3. Na jejím vzniku se v říjnu 1997 shodla Francie s Německem. Součástí tohoto konzultativního orgánu se staly všechny země, které přijaly společnou měnu. Hlavním úkolem ministrů financí je diskutovat o praktických otázkách fungování HMU. Snahou této skupiny bylo vytvořit na ministerské úrovni instituci, která bude jednat o otázkách a koordinovat stanoviska členů eurozóny ještě před tím, než se dostanou na jednání ECOFIN. V květnu 1998, tedy v samotném závěru druhé etapy, rozhodla Rada EU (hlavy států a šéfové vlád) na mimořádném zasedání, že do HMU vstoupí k 1. lednu 1999 jedenáct členských zemí: Belgie, Finsko, Francie, Irsko, Itálie, Lucembursko, Německo, Nizozemsko, Portugalsko, Rakousko a Španělsko. Tyto země splnily konvergenční kritéria. Dalším ukazatelem byl soulad právních předpisů s pravidly HMU, zejména statutu národní centrální banky se statutem Evropského systému centrálních bank. Dle smluvních pravidel předcházelo tomuto rozhodnutí hodnotící zpráva EMI, doporučení Evropské komise, Rady ECOFIN a stanovisko Evropského parlamentu.4 Dvě země (Řecko a Švédsko) zůstaly mimo oblast eurozóny, protože podle Rady EU nesplnily konvergenční kritéria. Další dva státy, Dánsko a Velká Británie, využily své výjimky (opt-out) ve Smlouvě o EU a svou účast ve třetí fázi odmítly. Avšak rozhodnutí Rady o tom, které státy vstoupí do HMU jako první, vyvolalo diskusi, zda jsou konvergenční kritéria přísným indikátorem, na který se bude nahlížet. Hlavním důvodem byly překročené hranice fiskálních kritérií u několika zemí, výrazně zejména u Belgie a Itálie to bylo kritérium veřejného dluhu.(Sychra, 2009)

Tato platforma byla původně označována jako Euro-11 rada (dle původního počtu členů), v zápětí oficiálně označena jako Euro-x rada a dnes nazývaná jako Euroskupina (Eurogroup). Tento název je též uveden v Lisabonské smlouvě, čímž je zakotven přímo v primárním právu ES. 4 EMI vydalo zprávu 27. března 1998, Evropská komise 25. března 1998, Rada EU (ECOFIN) 1. května 1998. 2. května 1998 Evropský parlament schválil kladné stanovisko. 3

26


Třetí etapa: Závěrečná a cílová fáze Závěrečná fáze probíhala od 1. ledna 1999 do 30. června 2002. Zároveň zahájila oficiálně svoji činnost HMU. Kompetence v měnové politice přešly na úroveň Společenství, zodpovědnost za provádění měnové politiky převzaly Evropský systém centrálních bank a Evropská centrální banka. Se začátkem této etapy byly jednomyslným rozhodnutím Rady pevně zafixovány směnné kurzy mezi měnami zúčastněných států a eurem. O konverzním kurzu eura a další přistupující země rozhodují svými hlasy pouze členové eurozóny a dotyčná země. V následující tabulce jsou ukázány přesné hodnoty fixace. Tab. 1

Přepočítací koeficienty mezi měnami zákl. zemí HMU a eurem

Stát Irsko Německo Nizozemí Finsko Francie Rakousko Belgie/Lucembursko Španělsko Portugalsko Řecko Itálie

Měna IEP DEM NLG FIM FRF ATS BEF/LUF ESP PTE GRD ITL

Ekvivalent za 1euro 0,787564 1,95583 2,20371 5,94573 6,55957 13,7603 40,3399 166,386 200,482 340,750 1936,27

Zdroj: ECB.int, 2011

Od 1. ledna 2001 se k HMU připojilo, po splnění konvergenční kritérií i Řecko, jakožto dvanáctý člen.5 K fyzickému zavedení eura do oběhu a současně výměně národních bankovek a mincí za euro došlo od 1. ledna 2002. Období po dokončení HMU Můžeme říci, že se vznikem HMU a zavedením jednotné měny euro byla sice formálně dovršena měnová integrace, ale prakticky tento proces rozšiřování stále pokračuje, jelikož jsou tu členské země, které stojí zatím mimo eurozónu. Existují tři možnosti proč tomu tak je. Buď nesplnily konvergenční kritéria, nebo ještě nebyly členy EU a na vstup se musí připravit (pre-ins). Posledním případem jsou státy, které mají výjimku ze smlouvy (opt-outs). Všechny státy, které se neúčastní třetí etapy, mají po splnění požadovaných podmínek možnost se do HMU kdykoliv začlenit. Po dvou letech je zkoumáno plnění jejich konverV roce 2004 se po vítězství opoziční Nové demokracie zjistilo, že v příslušných referenčních letech 1997-1999 zveřejnila tehdejší řecká vláda pod vedením Panhelénského socialistického hnutí nepravdivé data o aktuálním rozpočtovém deficitu. 5


27

genčních kritérií, avšak toto zhodnocení by mohlo být provedeno i na jejich vlastní žádost. (Smlouva o ES) Mezi státy s opt-outs a státy s pre-ins je rozdíl v tom, že opt-out se připojit nemusí, zatímco pre-ins ano.6 V jejich případě je důležitým časovým okamžikem, kdy splní konvergenční kritéria, ale není definován konkrétní termín, dokdy tak musí učinit. Některé se rozhodli učinit tak co nejdříve, to jsou Slovinsko, Slovensko a pobaltské státy. Jiné plánují tento krok na pozdější dobu, např. Maďarsko, Česká republika a Polsko. Důležitým krokem je vstup do ERM. Ale jak nám ukazují pobaltské státy, tak ani to není zcela jasný indikátor, že po nezbytném dvouletém členství dojde ke vstupu do eurozóny. V důsledku východního rozšíření se HMU rozrostla o několik členů. V roce 2007 zavedlo společnou evropskou měnu jako první Slovinsko, o rok později to byly Malta a Kypr a v roce 2009 Slovensko. Je nutné dodat, že se v těchto případech jedná o kvalitativně jinou situaci než u zakládajících zemí. Vstup do HMU je v konečné fázi politickým rozhodnutím, které není podřízeno hlavně ekonomickým faktorům. Dokazují nám to „staré“ členské země, jež si svoje národní měny zatím ponechaly a také noví členové, kteří toto rozhodnutí prozatím odkládají. V současné době používají euro jako platidlo i další země a oblasti v Evropě i mimo ni: Monako, San Marino a Vatikán (měnové dohody s EU), Guadeloupe, Francouzská Guyana, Martinik, Réunion, Azory, Madeira, Kanárské ostrovy (zámořská území a departementy členských zemí, jež jsou součástí EU a na něž jsou aplikována její pravidla), Andorra, Černá Hora, Kosovo (euro jako faktická měna).(Sychra, 2009) 3.3.3

Lisabonská smlouva

Byla podepsána 13. prosince 2007 v Lisabonu, ratifikována v listopadu 2009 a vstoupila v platnost od 1. prosince 2009. Je nutné podotknout, že Lisabonská smlouva nepřinesla zásadní obměny, které by měnily základní koncepci HMU. Na druhou stranu, představuje znatelný posun od vzniku celého projektu. „Oproti předchozímu stavu je zřetelné výraznější odlišení států zapojených v eurozóně a zemí, které euro zatím nepřijaly. (čl. 5, čl. 136-138 Smlouvy o fungování EU) Konkrétním výstupem těchto ustanovení je možnost členských států HMU jednotně vystupovat v rámci mezinárodních finančních a měnových institucí a oficiální začlenění Euroskupiny do institucionálního schématu HMU (protokol o Euroskupině). De facto tak smlouva ještě více odděluje koordinaci hospodářské politiky členských zemí eurozóny od ostatních členů EU. S tím souvisí pravomoc přijmout opatření k posílení koordinačních nástrojů rozpočtové disciplíny pouze pro členy HMU. Analogicky vůči tomu se omezuje prostor pro země, které stojí mimo eurozónu a které se nemohou v určitých oblastech účastnit hlasování. (čl. 139 Smlouvy o fungování EU) V oblasti hosŠvédsko nemá vyjednanou výjimku a přesto je mimo strukturu HMU. To ukazuje, že tato povinnost je relativní. A dosud nebyly učiněny žádné kroky ze strany orgánů EU vůči Švédsku. 6

28


podářské politiky dochází také k upřesnění pravidel týkajících se mnohostranného dohledu nad hospodářským vývojem členských států. (čl. 121 Smlouvy o fungování EU) Po lisabonské revizi je Evropský parlament řádným legislativním postupem zapojen do změn vyjmenovaných ustanovení Statutu Evropského systému centrálních bank a Evropské centrální banky. (čl. 129, odst. 3 Smlouvy o fungování EU) Předtím změny vytvářela jen Rada, Parlament vyslovoval pouze souhlas.“ (Sychra, 2009)

3.4 Německo a HMU Německo (Spolková republika Německo) hrálo významnou roli v tvorbě centrální měnové politiky HMU. Přišlo s návrhem tzv. paktem, který byl po několika letech diskuzí přijat. 3.4.1

Přijetí Paktu stability a růstu

Pro udržení fiskální disciplíny, jakožto prostředku pro posílení cenové stability a pro silný a udržitelný hospodářský růst, který napomáhá tvorbě nových pracovních míst, i po vstupu státu do HMU byly v rámci Evropského společenství přijaty právní normy. Právě tento soubor regulačních, resp. kontrolních a sankčních pravidel, která představují prodloužení platnosti maastrichtských požadavků na stabilitu fiskální oblasti, je označován jako Pakt stability a růstu7. V důsledku stárnutí obyvatelstva byla vyzdvihována nutnost stanovit limity pro deficit rozpočtů, aby se mohlo zabránit nepřetržitému zvyšování veřejného dluhu. (Lacina, 2007) Nabízely se tedy dvě možnosti řešení, ta první byla, že státy budou i nadále dobrovolně udržovat konvergenční kritéria a druhou možností bylo vypracování preciznějších pravidel pro dohled nad rozpočty. Právě Německo s Nizozemím zastávalo druhou variantu. Tyto dvě země se chtěly pojistit proti rozpočtové neukázněnosti středomořských států, které usilovaly o zařazení do první skupiny zemí, kde bude zavedeno euro. Němci měli velké obavy z výměny německé marky a chtěli mít nějaké záruky. Ale jižní země v čele s Itálií se stavěly proti zavedení pravidel týkající se rozpočtové disciplíny. V Německu probíhala debata o měnové unii pod taktovkou Bundesbanky. Deutsche Bundesbank upozorňovala na potřebu doplnit měnovou unii o unii politickou za účelem uklidnění potenciálních střetů mezi společnou měnovou politikou a decentralizovanými fiskálními politikami. Jenom díky zavedení dalších předpisů se mohou zmírnit „výbušné“ situace, ve kterých národní kompetence týkající se národních rozpočtů zůstanou nedotčeny. Nejpodstatnějším návrhem bylo stanovení restriktivnějších rozpočtových cílů, a za pomocí nich mělo být zajištěno, že maximální horní hranice veřejného Německý návrh byl původně nazýván jako Pakt stability. Odrážel obavy Německa z neblahého ohrožení stability jednotné měny rozpočtovými deficity a počítal také se sankcemi pro stát za překročení 3% referenční hodnoty veřejného rozpočtu. 7


29

deficitu nebude porušena během žádné fáze hospodářského cyklu. V návrhu byly také zabudovány sankce v případě, že dojde k porušení pravidel. V roce 1997 byl přijat Pakt stability a růstu, který upřesňuje a dále rozvádí ustanovení čl. 99 a 104 Smlouvy o založení Evropských společenství. Hlavním smyslem Paktu je udržet rozpočty v rovnováze či mírném přebytku, čehož se má v krajním případě dosáhnout až udělením sankcí (pokut). (Lacina, 2007) 3.4.2

Struktura Paktu

Konečná pravidla, zakotvená v Paktu stability a růstu, nepředstavují jediný dokument či právní akt. Vycházejí ze tří následujících částí: • „Rezoluce Evropské rady o Paktu stability a růstu, přijaté v Amsterdamu 17. června 1997 (97/C 236/01). • Nařízení Rady (ES) č. 1466/97 ze 7. července 1997 o posílení dohledu nad stavy rozpočtů nad hospodářskými politikami a o posílení koordinace hospodářských politik, má především preventivní funkci, která je založena na předkládání tzv. stabilizačních a konvergenčních programů. • Nařízení Rady (ES) č. 1467/97 ze 7. července 1997 o urychlení a vyjasnění postupu při nadměrném schodku, má naopak sankční funkci, kterou představuje výstražný a sankční mechanismus.“(Sychra, 2009) Rezoluce nabádá členské země, aby se vyhýbaly nadměrným schodkům veřejných rozpočtů, jak je to již stanoveno v samotné Smlouvě, a podtrhuje význam zajištění zdravých vládních financí. Komise má právo iniciativy a tudíž předkládá zprávy, názory a doporučení, podle kterých pak Rada přijímá rozhodnutí. Rada má naopak rozhodovací pravomoc. A také nabízí členským zemím doporučení, jak mají odstranit nadměrný schodek, a když jej nerespektují, ukládá jim sankce. (Lacina, 2007) Nařízení Rady č. 1466/97 upravuje pravidelný dozor a koordinaci ekonomických politik, díky němuž se může předejít rozpočtovým deficitům přesahujícím 3 % HDP. Členské státy předkládají stabilizační programy a nezúčastněné konvergenční programy. Oba druhy dokumentů jsou veřejné a jsou předkládány Komisi a Radě. Programy jsou každý rok aktualizovány a obsahují tyto informace: • „Střednědobý cíl téměř vyrovnaného nebo přebytkového stavu rozpočtu, cesta k jeho dosažení a očekávaná tendence míry veřejných financí a veřejného dluhu za běžný rok, předcházející rok a nejméně tři následující roky. • Prognózy očekávaného hospodářského vývoje a důležitých ekonomických proměnných (veřejné investiční výdaje, růst reálného HDP, zaměstnanost, inflace) zahrnující běžný rok, předcházející rok a nejméně tři následující roky.

30


• Popis rozpočtových a dalších opatření hospodářské politiky, jimiž má být dosaženo cílů programu, u rozpočtových opatření odhad jejich kvantitativního účinku na rozpočet (tento bod se následnou revizí měnil). • Analýza, jak by změny hlavních hospodářských předpokladů ovlivnily stav rozpočtu a dluhu. • V konvergenčních programech navíc střednědobé cíle měnové politiky a vztah těchto cílů ke stabilitě cen a směnných kurzů.“ (Sychra, 2009) Nařízení č. 1467/97 obsahuje výstražné a následně i sankční nástroje, které vstupují do popředí v případě porušení tříprocentní referenční hodnoty a následného špatného chování států. Urychluje a objasňuje procedury při nadměrném schodku. Rada posoudí a stanoví státu doporučení pro jeho nápravu. Ta by neměla přesahovat dobu jednoho roku po zjištění nadměrného deficitu. V případě, že stát neprovede nutná opatření, může Rada použít další opatření: • Požádá dotyčný stát, aby před vydáním obligací a cenných papírů zveřejnil takové informace, které mu Rada nařídí. • Požádá Evropskou investiční banku, aby přehodnotila svou úvěrovou politiku vůči státu. • Vyzve dotyčný stát, aby u Společenství uložil neúročený vklad. • Udělí státu pokutu. Ale nastává zde situace, že potenciální „hříšníci“ jsou de facto rozhodovací orgán, a dá se tedy předpokládat jistá obezřetnost při ukládání sankcí, jelikož se státy mohou kdykoli v budoucnosti ocitnout také v roli „hříšníků“. (Lacina, 2007) 3.4.3

Zkušenosti s fungováním paktu

Prvním, kdo překročil hranici nadměrného deficitu, bylo Řecko v roce 2000 s deficitem 4,1 % HDP. Následovalo Portugalsko a Itálie, ty se však podřídily doporučením a snížily deficity v následujícím roce pod hranici 3 % HDP. V roce 2002 překročily hranici Německo (deficit 3,8 % HDP) a Francie (3,2 %), ale žádná opatření ke snížení veřejného deficitu pod referenční hodnotu nepodnikly a hospodařily s nadměrným rozpočtovým deficitem i v dalších letech. Velmi benevolentní přístup Rady a komise v případě Německa a Francie snížil důvěryhodnost Paktu stability a růstu a zesílily diskuze o zrušení nebo reformě těchto fiskálních pravidel. Již v roce 2004 překročily hranici nadměrného deficitu kromě Francie, Německa a Řecka také Itálie a Portugalsko. Na přelomu roků 2002 a 2003 byla zahájena procedura při nadměrném schodku s Portugalskem, Německem a Francií. Největší pozornost si zaslouží případ Německa, které se nejvíce podílelo na přijetí Paktu, jelikož mělo obavy z lehkovážného hospodaření ostatních členských států HMU a přitom se samo posléze stalo největším „rozpočtovým hříšníkem.“ Státy v Radě měly usilovat


31

o snížení rozpočtových deficitů, místo toho rozhodnul ECOFIN (Rada Evropské unie ve složení ministrů) o odmítnutí doporučení Komise a o pozastavení řízení s Německem a Francií, a to i přesto, že přijal hodnocení Komise ohledně jejich schodků. ECOFIN nakonec vydal mnohem volnější opatření. To se ovšem nelíbilo Nizozemí, Rakousku, Finsku a Španělsku. Celé toto jednání se nezamlouvalo Komisi, která představuje hlavní iniciační orgán dění v Evropské unii a tak se obrátila na Evropský soudní dvůr8. Soudní dvůr však složitě hledá kompromisní řešení, kterým by citlivě rozhodnul případ, aby nedošlo k nesouhlasu států s tím, že tlačí integraci příliš dopředu. Výsledkem rozhodnutí Evropského soudního dvora bylo, že nápravné řízení při nadměrném schodku s Německem a Francií se dostalo zpět do fáze, kdy Komise navrhuje opatření a Rada o nich poté hlasuje. Prakticky však nutí Komisi a Radu, jako orgány zatupující zájmy evropské i národních států, aby se snažily najít společnou řeč ohledně Paktu stability a růstu, neboť nefunkčnost právě tohoto nástroje by snížila důvěryhodnost a chod celé Unie.(Lacina, 2007) 3.4.4

Reforma Paktu

Již od začátku vzniku Paktu stability a růstu existovalo mnoho pochybností o uplatnění sankcí vůči suverénním státům, které si vlastně samy mají schvalovat v rámci Rady. Pravdou je, že provinilý stát nehlasuje, ale pokud více zemí má nadměrné deficity, tak je dost nepravděpodobné, že se najde dostatečná většina pro přijetí radikálnější kroků, natož pak pro uplatnění finančních sankcí. (Sychra, 2009) Hlavními nevýhodami původního Paktu stability a růstu byly ne příliš striktní proces nápravy, nevhodná povaha sankcí a všeobecný názor o tom, že pokuta bude udělena pouze v extrémním případě. Dále se diskutovalo o samotných sankcích v podobě pokut. Když má země značné problémy se svým rozpočtem, pak mu pokuta až do výše 0,5 % HDP k finanční stabilitě nepomůže9. Potřebu změnit Pakt cítili všichni významní evropští politici. Komise v září 2004 označila čtyři hlavní oblasti, které by měli projít reformou, přičemž celkový záměr směřoval především k posílení preventivních nástrojů a zohlednění opravdové ekonomické situace a odlišností mezi jednotlivými zeměmi. Dalšími nápady bylo větší zapojení vnitrostátních orgánů či zvýšení transparentnosti a odpovědnosti jednotlivých orgánů v rámci procesu. (Lacina, 2007) Zatímco velké země volaly po diferencovaném přístupu, jenž by bral v úvahu zvláštnosti jednotlivých subjektů, menší státy společně s Komisí preferovaly Pakt založený na pravidlech, jenž platí pro všechny bez rozdílu. V březnu 2005 se konečně podařilo dosáhnout určitého kompromisu a Evropská rada Instituce sídlící v Lucemburku uznávaná zejména v počátcích evropské integrace vypracováním doktrín přednosti a přímého účinku významným způsobem pomáhala nastartovat integrační vývoj a platí za ochránce evropských zájmů. 9 Pokud by se jednalo o případ Německa, tak by mohla pokuta dosáhnout až do výše 10 mld. EUR. 8

32


potvrdila zprávu Rady (ECOFIN) nazvanou „Zlepšení Paktu stability a růstu“ a schválila její závěry a návrhy. Rada chtěla, aby se na fiskálním dohledu podílely ve větší míře i národní orgány, které by posílily odpovědnost členských zemí a zároveň iniciovaly tlak veřejného mínění. Bylo nutné zlepšit kvalitu statistik a zavést sankce pro státy, které udávají nepravdivá data o veřejných financích. Také navrhovali volnější přístup při dosahování střednědobého rozpočtového cíle pro jednotlivé státy. Závěrem můžeme konstatovat, že došlo k volnějšímu pojetí Paktu stability a růstu, jenž poskytuje státům větší flexibilitu při nakládání s rozpočtem a navíc jim prodlužuje nápravnou lhůtu, což napomáhá k nalezení všestranně přijatelného řešení. K porušování nadměrných deficitů nedochází proto, že by byl Pakt špatně zformulován, ale především z důvodu úmyslného nepochopení jeho podstaty ze strany členských zemí. Hlavním smyslem Paktu není zcela zamezit vzniku nadměrných deficitů, ale dodržování rozpočtové disciplíny, která spočívá ve vytváření přebytku veřejných rozpočtů v dobách hospodářského růstu, a používání fiskální expanze v případech, kdy dojde k poklesu ekonomické síly daného státu. Nadměrné deficity si vytvořily pouze země, které neplnily smysl Paktu (mj. Německo, Francie nebo Řecko) a následně tak porušovaly Pakt. Řecko nebylo potrestáno kvůli podvodu a Německo s Francií kvůli své velké vyjednávací síle. (Lacina, 2007)

Vlastní práce

33

4 Vlastní práce Následuje praktická část bakalářské práce. V první podkapitole této části jsou hodnocena konvergenční kritéria, vhodnost jejich nastavení a také je zkoumáno jak je jednotlivé členské země plní. Ve druhé podkapitole jsou popsána současná postavení jednotlivých států v eurozóně. A v poslední části jsou rozebrány možné budoucí scénáře vývoje eurozóny a dopad na podnikatelský sektor.

4.1 Hodnocení konvergenčních kritérií Již v kapitole 3.1.1. Smlouva o Evropské unii byla zmínka o Konvergenčních (Maastrichtských) kritériích, pravidlech nutných k přistoupení do třetí fáze HMU. V této kapitole je zhodnoceno, zda je členské státy plní i po vstupu do závěrečné fáze HMU. Kritéria jsou sledována od roku 2005 do roku 2010.

34

Vlastní práce

4.1.1

Kritérium cenové stability

Tab. 2

Kritérium cenové stability (v %)

Země Belgie Estonsko Finsko Francie Irsko Itálie Kypr Lucembursko Malta Německo Nizozemsko Portugalsko Rakousko Řecko Slovensko Slovinsko Španělsko Eurozóna 17 Referenční hodnota

2005 2,5 4,1 0,8 1,9 2,2 2,2 2,0 3,8 2,5 1,9 1,5 2,1 2,1 3,5 2,8 2,5 3,4 2,2

2006 2,3 4,4 1,3 1,9 2,7 2,2 2,2 3,0 2,6 1,8 1,7 3,0 1,7 3,3 4,3 2,5 3,6 2,2

2007 1,8 6,7 1,6 1,6 2,9 2,0 2,2 2,7 0,7 2,3 1,6 2,4 2,2 3,0 1,9 3,8 2,8 2,1

2008 4,5 10,6 3,9 3,2 3,1 3,5 4,4 4,1 4,7 2,8 2,2 2,7 3,2 4,2 3,9 5,5 4,1 3,3

2009 0,0 0,2 1,6 0,1 -1,7 0,8 0,2 0,0 1,8 0,2 1,0 -0,9 0,4 1,3 0,9 0,9 -0,2 0,3

2010 2,3 2,7 1,7 1,7 -1,6 1,6 2,6 2,8 2,0 1,2 0,9 1,4 1,7 4,7 0,7 2,1 2,0 1,6

2,9

3,1

2,8

4,1

1,5

1,9

Zdroj: Eurostat, 2011 Pozn.: vlastní zpracování, Nesplnění referenční hodnoty10 je v tabulce zvýrazněno tučným písmem. Předposlední řádek udává průměrnou míru inflace eurozóny.

Při pohledu na tab. 2 je patrné, že s inflací měla nebo má problém většina států. Zajímavý je vývoj inflace po vstupu země do třetí fáze HMU. V roce 2007 přistoupilo Slovinsko, v letech 2005 a 2006 splňovalo požadovanou hranici. Avšak po vstupu a přijetí nové společné měny se Slovinsku nepodařilo udržet potřebnou hladinu inflace a po dva roky s tím mělo problém. V roce 2008 přistoupily Kypr a Malta, ale dopadly stejně jako Slovinsko. Kypr sice po roce opět srazil míru inflace, ale v roce 2010 se jí nepodařilo udržet. Malta má od vstupu stále problémy s inflací. Pokud se podíváme na rok 2010, tak zjistíme, že s inflací má problém osm členských států v čele s Řeckem s 4,7 %. Silné státy (Německo a Nizozemsko) již od počátku budování měnové unie usilovaly o to, aby vstupující státy snížily míru inflace před vstupem do HMU a ne až v průběhu členství, kdy už ji mají udržet pod určitou hranicí. Evropská Jedná se o průměrné inflace tří zemí s nejnižší inflací plus připočteme 1,5 procentního bodu. (Lacina, 2007)

10

Vlastní práce

35

centrální banka (ECB) se snaží udržet míru inflace víceméně na nízké úrovni prostřednictvím politiky cílování inflace (míra inflace pod anebo alespoň blízko 2 % HDP). Jestliže státy toto kritérium neplní, je to pravděpodobně vlivem externích faktorů, které ECB není schopna ovlivnit. Navíc po vstupu do eurozóny se inflační kritérium již nehodnotí, právě z toho důvodu, že platí jednotná měnová politika a úrokové sazby pro celé uskupení. Avšak země, které mají kladný inflační diferenciál (tzn. vyšší míru inflace než ostatní členské státy), nemohou v rámci eurozóny kompenzovat tento rozdíl prostřednictvím znehodnocení vlastní měny (jelikož nelze znehodnotit euro v rámci zemí uvnitř eurozóny) a může tak docházet ke snižování jejich konkurenceschopnosti. Poněvadž zboží z takové země je dražší než z ostatních zemí. 4.1.2

Kritérium dlouhodobých úrokových sazeb

Tab. 3

Kritérium dlouhodobých úrokových sazeb (v %)

Země Belgie Finsko Francie Irsko Itálie Kypr Lucembursko Malta Německo Nizozemsko Portugalsko Rakousko Řecko Slovensko Slovinsko Španělsko Eurozóna 17 Referenční hodnota

2005 3,43 3,35 3,41 3,33 3,56 5,16 2,41 4,56 3,35 3,37 3,44 3,39 3,59 3,52 3,81 3,39 3,42

2006 3,81 3,78 3,80 3,76 4,05 4,13 3,30 4,32 3,76 3,78 3,91 3,80 4,07 4,41 3,85 3,78 3,84

2007 4,33 4,29 4,30 4,31 4,49 4,48 4,46 4,72 4,22 4,29 4,42 4,30 4,50 4,49 4,53 4,31 4,32

2008 4,42 4,29 4,23 4,53 4,68 4,60 4,61 4,81 3,98 4,23 4,52 4,36 4,80 4,72 4,61 4,37 4,31

2009 3,90 3,74 3,65 5,23 4,31 4,60 4,23 4,54 3,22 3,69 4,21 3,94 5,17 4,71 4,38 3,98 3,82

2010 3,46 3,01 3,12 5,74 4,04 4,60 3,17 4,19 2,74 2,99 5,40 3,23 9,09 3,87 3,83 4,25 3,62

5,37

5,78

6,43

6,24

5,90

6,0

Zdroj: Eurostat, 2011 Pozn.: vlastní zpracování, Estonsko nemá uvedeny hodnoty. Nesplnění referenční hodnoty11 je v tabulce zvýrazněno tučným písmem. Předposlední řádek udává průměrné dlouhodobé úrokové sazby eurozóny.

Jedná se o průměrné dlouhodobé úrokové sazby tří zemí s nejnižší inflací plus připočteme 2 procentní body. (Lacina, 2007) 11

36

Vlastní práce

Ke sbližování dlouhodobých úrokových sazeb dochází z prostého důvodu. Aby nedošlo k přesunu velkého množství kapitálu z jedné země do druhé. Protože investoři by nakupovali cenné papíry (dluhopisy) v zahraničí s vidinou většího zisku. S postupem času by ovšem došlo k vyrovnání sazeb, jelikož by klesala poptávka po domácích cenných papírech a sazby by rostly. V roce 2010 překročilo referenční hodnotu pouze Řecko 9,09 % nejspíše proto, aby nabídnulo investorům vyšší úrokové sazby a získalo tak další zdroje. Z podobného důvodu se úrokové sazby zvyšovaly i u zemí jako Irsko (5,74 %) nebo Portugalsko (5,40 %), které se dostaly do dluhových problémů, a začalo hrozit riziko případného nesplácení závazků těmito zeměmi a v neposlední řadě také začala nabývat na reálu možnost případného bankrotu zemí. Na začátku sledovaného období investoři brali v úvahu eurozónu jako jeden celek, jelikož řecké úrokové sazby se příliš nelišily od německých. Ale s příchodem světové finanční krize a následné dluhové krize eurozóny nastala změna a investoři se rozhodovali mezi jednotlivými zeměmi, zvláště pak pokud jde o státy PIGS (Portugalsko, Irsko, Řecko a Španělsko). V současné době se úrokové sazby u desetiletých vládních dluhopisů u zemí střední a východní Evropy, které byly přijaty do Eurozóny později než jižní státy, pohybují na nižší úrovni – než u států PIGS, což je pravděpodobně výsledkem nedůvěry investorů v budoucí vývoj těchto zemí (protože státy střední a východní Evropy jsou zpravidla vnímány z hlediska investorů za trochu více rizikové než zbytek Evropy). Toto kritérium splňují tedy kromě Řecka všechny státy eurozóny. Někteří odborníci dodávají, že toto kritérium je nadbytečné. Protože u zemí splňujících ostatní kritéria se očekává, že tržní síly zajistí rychlé sblížení úrokových sazeb.

Vlastní práce

37

4.1.3

Kritérium veřejného dluhu

Tab. 4

Kritérium veřejného dluhu (v % HDP)


2005 92,1 4,6 41,7 66,4 27,4 105,9 69,1 6,1 69,9 68,0 51,8 62,8 63,9 100,0 34,2 27,0 43,0 70,1

2006 88,1 4,4 39,7 63,7 24,8 106,6 64,6 6,7 63,4 67,6 47,4 63,9 62,1 106,1 30,5 26,7 39,6 68,5

2007 84,2 3,7 35,2 63,8 25,0 103,6 58,3 6,7 62 64,9 45,3 68,3 60,7 105,4 29,6 23,1 36,1 66,3

2008 89,6 4,6 34,1 67,5 44,3 106,3 48,3 13,6 61,5 66,3 58,2 71,6 63,8 110,7 27,8 21,9 39,8 70,0

2009 96,2 7,2 43,8 78,1 65,5 116,0 58,0 14,6 67,6 73,5 60,8 83,0 69,6 127,1 35,4 35,2 53,3 79,4

2010 96,8 6,6 48,4 81,7 96,2 119,0 60,8 18,4 68,0 83,2 62,7 93,0 72,3 142,8 41,0 38,0 60,1 85,3

60,0

60,0

60,0

60,0

60,0

60,0

Zdroj: Eurostat, 2011 Pozn.: vlastní zpracování, Nesplnění referenční hodnoty12 je v tabulce zvýrazněno tučným písmem. Předposlední řádek udává průměrnou výši veřejného dluhu eurozóny.

Toto fiskální pravidlo bylo stanoveno i z důvodu, že státy s velkým veřejným dluhem budou čelit většímu riziku při nesplácení svých závazků. A v případě problému členské země, tzv. bankrotu, by nesly nepřímé náklady všechny ostatní země využívající společnou měnu. Hlavním důvodem vzniku toho kritéria byly tedy obavy z inflace a nestability. V roce 2008, když přistoupily Kypr a Malta je vidět, že Malta neměla splněnu hranici 60 % HDP. Byla použita výjimka, pokud poměr veřejného dluhu k HDP překročí stanovenou hodnotu, nemusí se jednat o nesplněné kritérium, jestliže se tento poměr dostatečně snižuje a blíží se k doporučené hodnotě. V roce 2010 nedodrželo stanovenou hranici dvanáct států v čele s Řeckem 142,8 % HDP a Itálií 119 % HDP. V Řecku je nejspíše hlavní příčinou „bujení“ Je stanovena na 60 % HDP, jediným důvodem, proč tomu tak je, může byt to, že při formulaci konvergenčních kritérií byla průměrná výše hrubého veřejného dluhu v EU zhruba 60 % HDP.(Lacina, 2007)

12

38

Vlastní práce

veřejného sektoru v kombinaci s růstem mezd a snižováním efektivity pracovní síly. Řešením by mohlo být snížení mezd zaměstnancům ve veřejném sektoru, zvýšení efektivity a případně mobility pracovní síly apod. Dlouhodobě překračuje toto pravidlo osm států, a to i Německo s Nizozemskem, státy, které nejvíce prosazovaly dodržování kritérií i po vstupu do třetí fáze HMU a navrhovaly Pakt stability a růstu. Vysoká zadluženost některých západních a jižních evropských zemí může být způsobena Keynesiánskou sociálně orientovanou politikou a uplatňováním modelu státu blahobytu, který se dříve ve spoustě těchto zemí prosazoval. Navíc k růstu dluhu v současné době přispívá neblahý populační vývoj v kombinaci s nízkou porodností a stárnutím obyvatelstva – a neschopností vlád tuto situaci řešit. I toto pravidlo tedy není ze strany členských zemí mnohdy dodržováno.

Vlastní práce

39

4.1.4

Kritérium veřejného deficitu

Tab. 5

Kritérium veřejného deficitu (v % HDP)


2005 -2,8 1,6 2,7 -2,9 1,6 -4,3 -2,4 0,0 -3,0 -3,3 -0,3 -5,9 -1,7 -5,2 -2,8 -1,4 1,0 -2,5

2006 0,2 2,4 4,0 -2,3 2,9 -3,4 -1,2 1,4 -2,7 -1,6 0,5 -4,1 -1,5 -5,7 -3,2 -1,3 2,0 -1,4

2007 -0,3 2,5 5,2 -2,7 0,0 -1,5 3,4 3,7 -2,4 0,3 0,2 -3,1 -0,9 -6,4 -1,8 -0,1 1,9 -0,7

2008 -1,3 -2,8 4,2 -3,3 -7,3 -2,7 0,9 3,0 -4,5 0,1 0,6 -3,5 -0,9 -9,8 -2,1 -1,8 -4,2 -2,0

2009 -5,9 -1,7 -2,6 -7,5 -14,3 -5,4 -6,0 -0,9 -3,7 -3,0 -5,5 -10,1 -4,1 -15,4 -8,0 -6,0 -11,1 -6,3

2010 -4,1 0,1 -2,5 -7,0 -32,4 -4,6 -5,3 -1,7 -3,6 -3,3 -5,4 -9,1 -4,6 -10,5 -7,9 -5,6 -9,2 -6,0

-3,0

-3,0

-3,0

-3,0

-3,0

-3,0

Zdroj: Eurostat, 2011 Pozn.: vlastní zpracování, Nesplnění referenční hodnoty13 je v tabulce zvýrazněno tučným písmem. Předposlední řádek udává průměrnou výši veřejného deficitu eurozóny.

O udržitelnosti veřejných financích můžeme mluvit pouze tehdy, jsou-li splněny obě složky fiskálního kritéria, tj. vládního deficitu i vládního dluhu. Hranici veřejného deficitu, tedy 3 % HDP, nesplňuje v roce 2010 čtrnáct států. Nejhorších výsledku dosahují Irsko (-32,4 % HDP), Řecko (-10,5 % HDP), Španělsko (-9,2 % HDP) a Portugalsko (-9,1 % HDP). Vysokých deficitů země dosahovaly především za dob finanční krize, v Irsku to bylo způsobeno velkými problémy v bankovním sektoru, kdy se stát zavázal, že za bankovní sektor převezme záruku, proto vznikl tak obrovský dluh. Na druhé straně je pravda, že v případě zemí jako je Řecko, které dosahovalo poměrně

Byla stanovena dle hranice veřejného dluhu a předpokládaného nominálního růstu ekonomiky. Na základě rovnice d=gb, kde d je veřejný deficit, g míra růstu nominálního HDP, b hranice pro veřejný dluh. Za g dosadíme 5 % míru růstu HDP a za b kriterium veřejného dluhu 60%, tedy d = 0,05*0,6. Úroveň veřejného deficitu bude tedy 3 % HDP. (Lacina, 2007) 13

40

Vlastní práce

nízkého propadu HDP a nemělo výraznější problémy s bankovním sektorem, je tak vysoký deficit neospravedlnitelný. Je tedy nevyhnutelné upozornit na značné rozdíly mezi jednotlivými státy a taky na fakt, že většina zemí se s příchodem finanční krize dostala do hlubokého deficitu, což ale především souviselo s tím, že v období hospodářského růstu (u některých států i vysokého) tyto země nebyly schopny vytvářet přebytky primárního rozpočtu (čili už v té době hospodařily s deficity) a s příchodem finanční krize se musely zcela pochopitelně deficity nadále prohlubovat (vzrostl počet nezaměstnaných, stouply podpory, nižší daňové příjmy do státního rozpočtu apod.) Ale kdyby země vytvářely v době hospodářského růstu přebytky, tak by mohly dočasný výpadek příjmů v období krize z těchto nadbytků kompenzovat.

4.2 Současný stav eurozóny V této kapitole je zanalyzován současný stav eurozóny. Nejprve zhodnocení platební bilance běžného účtu jednotlivých členských státu eurozóny nyní a také srovnání se stavem před vznikem eurozóny. Poté následuje přehled o náchylnosti států k dluhům. 4.2.1

Platební bilance běžného účtu

Tento makroekonomický ukazatel nám nejlépe ukáže konkurenceschopnost jednotlivých členských zemí eurozóny.

Vlastní práce Tab. 6

41

Platební bilance běžného účtu za čtvrtletí (v mil. EUR)

Země 2009Q2 2009Q3 2009Q4 2010Q1 2010Q2 2010Q3 Belgie 6678 -3988 -782 808 8468 -2716 Estonsko 177 257 184 43 86 240 Finsko -662 1178 3101 320 164 1325 Francie -14742 -3071 -14580 -4076 -11602 -8063 Irsko -1479 -653 17 -1622 -1142 255 Itálie -6897 -4320 -4316 -17919 -12592 -9954 Kypr -896 152 -269 -392 235 -304 Lucembursko -611 939 525 1654 155 1335 Malta -5 25 -169 -143 93 -38 Německo 26201 32190 50485 34573 28587 32007 Nizozemsko 5886 5167 8658 11884 5565 9499 Portugalsko -4866 -3328 -5584 -4113 -5630 -2689 Rakousko 389 703 2871 3486 481 641 Řecko -6986 -3543 -8190 -9703 -4431 -3099 Slovensko -346 -318 -757 -246 -370 -914 Slovinsko 64 -235 -51 -107 -78 -64 Španělsko -12023 -10071 -14152 -16255 -12823 -9291 Eurozóna 16 -29423 -430 11617 -21931 -20530 -8330 Zdroj: Eurostat, 2011 Pozn.: vlastní zpracování

Při pohledu na tabulku je zřejmé, že kladnou platební bilanci běžného účtu14 si dlouhodobě udržují pouze čtyři státy – Estonsko, Německo, Nizozemsko a Rakousko. Německo bylo schopné jako jediné značně redukovat mzdové náklady, což také vedlo ke zvýšení jeho konkurenceschopnosti. V kladných číslech se pohybují také Finsko s Lucemburskem. Ostatní země zaostávají a pohybují se v záporných číslech. Nejhorších výsledků dosahují Italové, Španělé a Francouzi. Jestliže vykazují státy záporné hodnoty, tak to znamená, že jejich dovoz zboží a služeb převyšuje export zboží a služeb. Příčinou by také mohl být nevhodně stanovený měnový kurz dané země při vstupu do eurozóny (tedy nastaven na vyšší úrovni, než by odpovídalo konkurenceschopnosti země), jelikož po vstupu nemůže země svou měnu devalvovat a zvýšit si tak svou konkurenceschopnost vůči ostatním státům.

Platební bilance běžného účtu shrnuje rozdíl mezi celkovým vývozem statků a služeb ze země a celkovým dovozem statků a služeb. To znamená, že hodnoty vývozů se zapisují do účtů se znaménkem plus a dovozy se znaménkem mínus. (Peníze.cz, 2011) 14

42

Obr. 3

Vlastní práce

Graf platební bilance běžného účtu za rok (v % HDP), (vlastní zpracování)

Tento graf nám ukazuje hodnoty platební bilance ve dvou letech 1999 a 2009, tedy před vznikem eurozóny a po deseti letech fungování. Nesmíme zde však opomenout celosvětovou ekonomickou krizi z let 2008-2010. To znamená, že makroekonomické ukazatele se zhoršily u většiny států výrazným způsobem. Státy jsou seřazeny dle výsledku za rok 2009, od nejlepšího po nejhorší výsledek. Je zde vidět, jak se bilance účtu změnila po vstupu do eurozóny. U Lucemburska a Belgie nebylo možné srovnat období 1999 a 2009, protože Eurostat data za rok 1999 neuvádí. Ale v roce 2009 dosahuje Lucembursko s přehledem nejlepšího výsledku. Můžeme říci, že Německu, Nizozemsku, Estonsku, Rakousku a Slovinsku vstup do eurozóny pomohl při zlepšení platební bilance běžného účtu. Největší kladných rozdílů dosáhli Němci a Estonci. Naopak největší propad zaznamenala Francie, Kypr a Řecko. Jelikož hodnoty za rok 2009 jsou poslední dostupná data, uvažujeme o těchto výsledcích jako o „ukazatelích současnosti“. V současné době se uvádí, že jako tzv. krajní mez, tedy hranice, při které může dojít k ohrožení vnější rovnováhy je 5% HDP. Přes tuto hranici se dostaly Španělsko, Malta, Kypr, Portugalsko a především Řecko.

Vlastní práce

43

4.2.2

Náchylnost k dluhům

Tab. 7

Ukazatelé náchylnosti členských zemí k dluhům (0-100, 100=nejzranitelnější)

Platební Bankovní Likvidita schopnost sektor Irsko 80 96 98 Řecko 92 100 60 Portugalsko 72 82 70 Španělsko 62 62 62 Itálie 66 66 40 Belgie 48 62 24 Estonsko 36 70 32 Francie 54 32 32 Malta 30 60 50 Kypr 22 44 76 Nizozemsko 34 34 58 Rakousko 40 20 48 Slovinsko 36 34 36 Německo 36 22 40 Slovensko 38 10 28 Finsko 28 18 28 Lucembursko 0 12 50 Země

Celkový index 88 88 75 62 61 47 45 43 43 39 39 36 35 33 28 25 14

Zdroj: EIU special report, 2011 Pozn.: vlastní zpracování

Díky přepočteným indexům nám tabulka ukazuje zjednodušený přehled o zranitelnosti zemí v eurozóně. Země jsou rozděleny do 5 skupin s podobnými indexy. Dle indexu (od Economist Intelligence Unit) nejhorších výsledků dosahují Irsko (88) a Řecko (88). Irsko má největší potíže s celkovou likviditou (96) a v bankovním sektoru (98). Řecko se potýká také s obrovskými problémy s celkovou likviditou (100) a dále pak s platební schopností (92). Obou státům finančně vypomohla Evropská unie a Mezinárodní měnový fond, ale jejich zranitelnost je velmi vysoká. Obě země proto musejí splácet své dluhy, ale je nejisté jaký časový rozsah tohoto procesu bude zapotřebí, to záleží na politických a ekonomických faktorech. Druhou skupinu tvoří Portugalsko (75), Španělsko (62) a Itálie (61). Portugalsko je další nejvíce zranitelnou zemí. Jeho veřejný dluh prudce stoupá, roste znepokojení nad schopností snížit jeho veřejný deficit a potýká se s domácími politickými problémy. Na finančních trzích již bylo rozhodnuto, že portugalský dluh je příliš riskantní. Navíc se Portugalsko již dohodlo s Evropskou unií a Mezinárodním měnovým fondem na finanční pomoci v podobě poskytnutí úvěru ve výši 78 miliard eur. Španělsko nemá tak výrazné problémy jako Portugalsko, ale v příštích 5 letech se bude snažit snížit fiskální deficit na pozadí velmi vysoké

44

Vlastní práce

nezaměstnanosti a riskantního bankovního systému. Jestliže to Španělsko zvládne, udrží si nízký veřejný dluh a sociální stabilitu, vyhne se tím potřebné sanaci a vrátí se k přiměřenému ekonomickému růstu, který mu umožní věnovat se jeho vnějšímu dluhu. Na druhou stranu, pokud Španělsko své problémy nebude schopno vyřešit, jeho případný bankrot by velmi pravděpodobně vedl k rozpadu celé eurozóny, protože zatímco zachránit menší státy typu Řecko nebo Irsko je ještě možné, zachránit velkou zemi typu Španělsko, by již nebylo únosné. Itálie má spíše problém s veřejným dluhem než s rozpočtovým deficitem. Ve třetí skupině jsou Belgie (47), Estonsko (45), Francie (43) a Malta (43). Tyto čtyři země jsou jen mírně náchylné k restrukturalizaci dluhu. Belgie má pouze vyšší veřejný dluh. Francie čelí otázce o strukturální reformě, která by napomohla vrátit veřejné finance k udržitelné základně. Estonsko a Malta mají přiměřený veřejný dluh. Do čtvrté skupiny spadají Nizozemsko (39), Kypr (39), Rakousko (36), Slovinsko (35), Německo (33), Slovensko (28) a Finsko (25). Nejdůležitější zemí této skupiny je Německo, jakožto fiskální kotva a garant stability v eurozóně. Německo svým hospodářstvím napomáhá chodu celé eurozóny. Avšak další země jako Nizozemsko, Rakousko a Finsko jsou také velice silné ve fiskální politice. Jsou schopny tvořit daňové úspory, snižovat rozpočtové deficity a snížit svoje veřejné dluhy na udržitelnou úroveň. Posledním pátou skupinu tvoří Lucembursko (14) samotné s nízkým rizikem veřejného dluhu a mizivým veřejným deficitem. Avšak tato země svoji méně významnou hospodářskou politikou neovlivňuje chod eurozóny.

4.3 Budoucí scénáře eurozóny a dopad na podnikatelský sektor Tato kapitola pojednává o budoucím možném vývoji eurozóny, a jak ovlivní podnikatelskou sféru. Existuje několik názorů od různých odborníků, jakým směrem se bude eurozóna ubírat. Jde o naprosto nepředvídatelný proces. Můžeme se pouze domnívat, ke kterému scénáři se nakonec vývoj přiblíží. Já jsem se nechal inspirovat reportem od Economist Intelligence Unit - State of the union: Can the euro zone survive its debt crisis? A knihou Euro: ano/ne? Od L. Laciny, P. Rozmahela a kol. A následně jsem stanovil pět hlavních možností budoucího vývoje: • Scénář 1: Po „zahlazení“ dluhů jedeme dál • Scénář 2: Někdo by měl odstoupit • Scénář 3: „Smažeme“ dluhy • Scénář 4: Německé Euro - Deutsche Euro • Scénář 5: Konec všeho, návrat k národním měnám

Vlastní práce

4.3.1

45

Scénář 1: Po „zahlazení“ dluhů jedeme dál

Tento scénář považuji za nejvíce optimistický. Až eurozóna překoná krizi, nejdříve to byla celosvětová a teď dluhová krize členských států, bude nadále růst. Avšak otázkou může být, jak dlouho bude recese trvat a jakou hloubku bude vlastně mít. Překonání dluhové krize by mohl napomoci i nový mechanismus. Na summitu Evropské unie byl schválen vznik takzvaného Evropského stabilizačního mechanismu (ESM). Ten by měl nahradit současný záchranný fond. Díky tomuto mechanismu bude k dispozici až 500 miliard eur, tedy téměř 12,3 bilionu korun na řešení problémů zadlužených zemí eurozóny. Členské státy eurozóny do nového programu vloží celkem 80 miliard eur v hotovosti, což v přepočtu činí 1,9 bilionu korun. Podle unijního prezidenta Hermana Van Rompuya by měly být peníze se statusem AAA, tedy nejvyšším možným ratingem. Právě nejvyšší rating umožní Evropskému stabilizačnímu mechanismu (ESM) půjčovat zadluženým zemím s nižším úrokem než současný Evropský fond finanční stability (EFSF). V případě úvěrů se splatností tří let by úroková sazba měla být zhruba o třetinu nižší než doposud. U úvěrů, které mají splatnost delší než tři roky, by měla být levnější o čtvrtinu. Členské státy však budou muset do pokladny ESM vložit celkem 700 miliard eur, z toho na zabezpečení nejvyššího ratingu bude zapotřebí 200 miliard eur. Úvěrová kapacita schváleného mechanismu tedy bude 500 miliard eur. Výše příspěvku každého státu eurozóny do ESM bude závislá ze tří čtvrtin na výši národního důchodu, z jedné osminy na výši HDP a z osminy na počtu obyvatel. Domnívám se však, že tento systém zcela nevyřeší problémy konkrétních zemí a jedná se pouze o nahrazení jednoho dluhu druhým, který de facto mnoho neřeší a nemotivuje země k tomu, aby podnikly některá účinná opatření, např. Řecko, které s reformami veřejného sektoru zrovna nepospíchá a dokonce se hovoří o tom, že půjčka v podstatě nic nevyřešila. Někteří ekonomové navíc uvádějí, že restrukturalizace dluhu by Řecku pomohla více než záchranný úvěr. Politici a ekonomové shledávají podobný vývoj eurozóny za nejpravděpodobnější, dávají mu až 50% na úspěch. Já osobně se tohoto scénáře nezastávám, z důvodu opravdu velkých problému uvnitř eurozóny. Vyrovnání se z krizí bude stát všechny členské státy mnoho peněz a nejvíce na to doplatí stabilní ekonomiky jako např. Německo. To totiž také vlastní nejvíce dluhopisů postižených zemí. Pro podnikatele je společná měna jistě výhodou, ale v období dluhové krize to zase až taková výhoda být nemusí, vzhledem k značným fluktuacím eura vůči ostatním světovým měnám. A v současné době asi nemůžeme říci, že euro je stoprocentně stabilní platidlo. Ale v případě dalšího trvání eurozóny, pokud bude krize úspěšně překonána, budou z eura nadále profitovat především obchodníci v malých otevřených ekonomikách, jež jsou silně navázány na Německo. Proto je pro podnikatelskou sféru tento scénář nejpřijatelnější. Následný pozvolný chod eurozóny nenaruší obchody mezi jednotlivými společnostmi v členských zemích. A nadále budou moci uskutečňovat transakce v jednotné měně euro.

46

4.3.2

Vlastní práce

Scénář 2: Někdo by měl odstoupit

Jako další možnost se naskytuje odstoupení „nejproblémovějších“ států jako jsou Řecko, Irsko, Portugalsko, Španělsko a Itálie. Toto by se nejvíce zamlouvalo ekonomicky stabilnějším členům, jako je např. Německo, které by nemuselo neustále financovat chudší členské státy (jakožto čistý plátce do rozpočtu EU a držitel velké části dluhopisů postižených zemí). Avšak zadlužené státy neodstoupí, jelikož si jsou vědomy, že současné výhody přetrvávají. Kdyby vystoupily, dojde k znehodnocení jejich měn, obrovskému růstu inflace a tím znehodnocení úspor ekonomických subjektů, růstu úrokové sazby, znehodnocení aktiv, odlivu zahraničního kapitálu. Bude pro ně také velice těžké získat kapitál na finančních trzích, jelikož těmto státům nebude už nikdo důvěřovat a především razantně narostou jejich dluhy v eurech. Státy mohu odstoupit pouze dobrovolně (dle Lisabonské smlouvy), ale nemohou být vyloučeny. V konečném důsledku by musely vystoupit z Evropské unie. Pravděpodobnost tohoto scénáře je velice mizivá, jelikož jsou všem zúčastěným dobře známy negativní dopady. Jestliže jsou zadlužené státy nyní v krizi, nikdo si nedovede představit, co by mohlo následovat po jejich vystoupení. Dle mého názoru je toto nejméně možný scénář, protože „slabší“ státy samy od sebe neodstoupí. Vystoupení některých zemí z eurozóny by mělo negativní dopad na podnikatelský sektor a obchod malých podniků převážně v zemích, kterých by se to týkalo, ale obecně by to mohlo snížit důvěru v euro i v těch zemích, které v eurozóně zůstaly. 4.3.3

Scénář 3: „Smažeme“ dluhy

Naskytuje se i varianta, že by se dluhy některých států mohly prominout. Samozřejmě by se nejednalo o celou výši, ale odepsala by se jen poměrná část dluhu např. 30 %. S touto příležitostí by mohly sympatizovat nejvíce zadlužené státy. V současné době se vyskytují zprávy o Řecku, že nebude schopné splatit své navyšující se závazky a bude muset přikročit k jejich snížení nebo k výraznému odkladu splácení, to znamená k vyhlášení platební neschopnosti. Avšak Řecku se tento scénář nezamlouvá. Protože by to vedlo opět ke zvýšení nedůvěry vůči těmto zemím, pro které by pak bylo velmi těžké vrátit se na trh. A jednak by to mohlo vyvolat sekundární efekty jako např. bankovní krizi – zvlášť u těch zemí, které jsou držiteli dluhopisů Řecka a dalších dluhovou krizí postižených zemí. Dle mého názoru jde o zcela reálnou myšlenku. I když to Řecko odmítá, je velmi pravděpodobné, že by k něčemu takovému mohlo v budoucnu dojít. Otázka je, jakým způsobem k tomu dojde, buď je možné, že se sníží úroky, dlužná částka nebo se prodlouží doba splatnosti. Pravděpodobnost tohoto scénáře je velice vysoká. V případě podnikatelského sektoru by tato varianta měla negativní dopad především na Řecko, ale stabilitu eurozóny by to pravděpodobně až tolik neovlivnilo, protože finanční trhy v podstatě očekávají, že něco takového nastane.

Vlastní práce

4.3.4

47

Scénář 4: Německé Euro - Deutsche Euro

Tento scénář se v poslední době jeví jako ne zcela nerealistický. Jelikož Německo, jakožto nejsilnější stát eurozóny, nechce nadále investovat do zadlužených států. A pomalu se tedy dostává do situace, kdy bude upřednostňovat řešení svých ekonomických problémů před zájmy celé eurozóny. Německá veřejnost by se bez váhání vrátila zpět k marce. Výzkumy udávají, že až 70% Němců by se uchýlilo k národní měně. V předchozím scénáři se mluvilo o odstoupení zemí s negativní ekonomikou, ale zdůrazňovalo se, že by u nich nastaly ještě větší ekonomické problémy, než mají nyní. To však není případ Německa, které by mohlo spíše získat než ztratit. U Německa jde převážně spíše o to, že v rámci eurozóny má větší politický vliv než jako individuální země. Navíc eurozóna jako celek je výhodou i z hlediska mezinárodního obchodu a postavení ve světě (ostatní státy jako USA, Čína apod. budou pravděpodobně spíše obchodovat s větším celkem než s jednou individuální zemí, protože to pro ně představuje výhodu většího odbytiště výrobků). Zůstává tedy otázkou, v jakém okamžiku náklady s členstvím převýší výhody související s politickým vlivem a obecným postavením Německa v eurozóně. Jestliže Německo odstoupí, můžeme začít uvažovat o vytvoření nového ekonomického uskupení, které by se dalo nazvat „Markozóna“.

Obr. 4 Graf platební bilance mezi Německem a jeho největšími evropskými obchodními partnery za rok 2009 (v mld. eur), (vlastní zpracování)

Jak napovídá nadpis, mohlo by se platit jakýmsi „německým eurem“ nebo se vrátit k marce a ostatní země by na ni zafixovaly svoje měny. Tuto skupinu by mohly tvořit státy, které jsou na Německo obchodně vázané. Což nám ukazuje graf. Jedná se o platební bilanci běžného účtu (tedy rozdíl mezi exportem a importem). Je tedy vidět, že Německo při obchodování s Francií, Velkou Británií,

48

Vlastní práce

Rakouskem, Itálií, Švýcarskem a Polskem do těchto zemí vyváží více, než dováží. A na druhé straně nejvíce dováží z Belgie a Nizozemska. Obchoduje samozřejmě i s dalšími zeměmi - Lucemburskem, Finskem, Slovenskem, případně také s Českou republikou a Maďarskem. Otázkou zůstává co Francie? S Německem se už od počátku měnové integrace rozcházela v názorech. A její politická síla je nezanedbatelná, a proto v případě jejího nezahrnutí bychom mohli mluvit o rozpadu celé unie. V Evropě by to navíc mohlo vést k růstu politického napětí. Tento scénář se mi jeví jako nejméně pravděpodobný, ale přesto s ním sympatizuji. Protože se domnívám, že Německá ekonomika je silná a stabilní, ale z členství v eurozóně jí neplyne téměř žádný ekonomický přínos, spíše politický. Na tento možný budoucí vývoj nahlížím také z pohledu České republiky, jakožto souseda a obchodního partnera Německa. Pro české podnikatele by tato varianta byla výhodná. Ale pro země, které by se podobného uskupení neúčastnily, by to nepředstavovalo žádné výhody. 4.3.5

Scénář 5: Konec všeho, návrat k národním měnám

Tímto scénářem je myšlen návrat všech členských zemí ke svým národním měnám. Se zánikem eura a rozpadem eurozóny by skončil i proces evropské měnové integrace. Tato možnost by nastala, kdyby se současná krize i nadále prohlubovala a státy díky tomu měly stále vyšší náklady v podobě sociálních dávek (vysoká nezaměstnanost) a zároveň díky nízkým daňovým příjmům. Za těchto předpokladů by se členské státy mohly shodnout, že bude lepší se vrátit k národním měnám. Celý proces by provázely podobné náklady jako při zavádění jednotné měny euro (náklady na vytištění bankovek, ražení mincí, přecenění všech položek, změna účetních systémů atd.). Došlo by tedy k výměně měny a rozhodovací pravomoci o monetární politice by se vrátily zpět na národní úroveň. Tato možnost byla před deseti lety nemyslitelná, ale nyní – v kontextu současných problémů v eurozóně, nelze ani tuto variantu úplně zavrhnout. Je sice příjemné mít jednotnou měnu, kterou používá většina evropských států, ale za jakou cenu? Osobně se domnívám, že měnová integrace je výborná myšlenka, ale v současné době by případné členství České republiky v eurozóně bylo spojeno spíše s převažujícími nevýhodami než výhodami, protože podle mě není logické to, aby chudší země typu Slovensko apod. přispívaly na bohatší státy typu Řecka. Pokud se ale na tento scénář podíváme z podnikatelského hlediska, pravděpodobně to asi není nejlepší varianta. Podnikatelé by opět museli kalkulovat s kurzovým rizikem a transakčními náklady a obecně by to znesnadňovalo mezinárodní obchod.

Závěr

49

5 Závěr Mezi cíle práce pařilo nastínění budoucích scénářů vývoje eurozóny. Dílčím cílem bylo zaměřit se na to, zda se eurozóna rozpadne či ne. Jestliže ustojí současnou krizi, tak za jakých podmínek bude dále fungovat. Prostřednictvím analýzy historického vývoje měnové integrace, byly zjištěny také zdroje problému, se kterými se současná eurozóna musí nyní potýkat. Byl také popsán současný stav eurozóny se zaměřením na jednotlivé členské státy a jejich pozice. Významným krokem v historii Evropské unie byla realizace Hospodářské a měnové Unie (HMU). Předcházely jí dvě nezbytné události. Tou první byl vznik celní unie, která podporovala volný obchod se zbožím, a vznik jednotného trhu. Jedenáct zakládajících států eurozóny zavedlo 1. ledna 1999 bezhotovostní formu společné měny euro, a v roce 2002 byly uvedeny do oběhu bankovky a mince eura. Vznik HMU byl zpočátku především ekonomickým zájmem, ale bez politické vůle by nemohly být realizovány náležité kroky, které vedly členské státy EU v roce 1993 ke schválení Maastrichtské smlouvy, zahrnující pět konvergenčních kritérií, jež musí splnit státy přistupující do eurozóny. Během několika let se značně zvýšil počet pracovních míst a klesala nezaměstnanost. Dalším přínosem byla důvěryhodnost, kterou si euro získalo v průběhu uplynulých let. Stalo se druhou nejvíce obchodovatelnou měnou na světovém trhu po americkém dolaru. Euro usnadňuje srovnání cen v členských státech a podporuje obchodování mezi členskými zeměmi eurozóny. I přes drobné úspěchy, které HMU vykázala během prvních let existence, se některá původní očekávání doposud nenaplnila. Společná měna měla přispět k vyššímu hospodářskému růstu a k růstu produktivity v zemích eurozóny, namísto toho došlo k dalšímu zpomalení, ztráty konkurenceschopnosti některých členů a k zaostávání za světovými ekonomikami i v důsledku celosvětové krize a v současnosti dluhové krize členských států. Z analýzy historického vývoje vyplývá, že existovaly v průběhu integračního procesu dvě skupiny států, jednak Německo, Nizozemí apod., které kladly větší důraz na sladěnost v oblasti hospodářských politik a obecně na hospodářskou stabilitu a ekonomickou konvergenci, a naopak byla druhá skupina států (hl. státy jižního křídla jako třeba Itálie), která k těmto záležitostem měla trochu volnější přístup a doufaly, že společná měna bude hlavním nástrojem konvergence což je i v současné době částečně také zdrojem některých problémů, jako např. vysoké zadluženosti států jižní Evropy a neschopností těchto států řešit problémy prostřednictvím razantnějších reforem. Na základě sledování konvergenčních kritérií můžeme říci, že největší problém nastává u hlediska udržitelnosti financí. Toto kritérium je splněno pouze tehdy, udrží-li stát obě kritéria (tedy veřejného deficitu a veřejného dluhu) pod sjednanou hranicí. Avšak to je, u naprosté většiny států v současnosti nereálné. Ale opět je nutné podotknout, že se eurozóna nachází v krizi a že za několik let tomu tak být nemusí. Významnou roli hraje Německo, které podalo výchozí návrh na Pakt stability a růstu, aby zajistilo rozpočtovou disciplínu v zemích eu-

50

Závěr

rozóny. Paradoxem ovšem zůstává skutečnost, že spolu s Francií, která také značně ovlivnila konečnou podobu Paktu stability a růstu, se zařadily mezi státy, které vykázaly nadměrný rozpočtový schodek, a zároveň na ně nebyl důsledně uplatněn postup v souladu s Paktem. Původní Pakt stability a růstu nezajistil dostatečnou jednoznačnost a akceptovatelnost členskými státy, proto prošel v roce 2005 reformou, během které došlo k jeho zmírnění. Dle mého názoru Pakt stability a růstu není efektivní nástroj, který by byl schopný zajistit stabilitu veřejných financí a tím pádem přispět ke stabilitě společné měny. Současná vysoká zadluženost může být do značné míry výsledkem uplatňování modelu státu blahobytu ve spoustě vyspělých zemí v dřívějších letech. Poměrně vypovídající je také ukazatel náchylnosti k dluhům, který nám dokazuje, že nejvíce jsou ohroženy státy PIIGS (Irsko, Řecko, Portugalsko, Španělsko a Itálie) V současnosti se eurozóna potýká s již zmiňovanou dluhovou krizí několika členů především jižního křídla. Světová ekonomika prochází vývojem a před HMU stojí mnoho výzev, kterým musí čelit. Existuje několik scénářů, podle kterých by se mohla eurozóna dále vyvíjet. Práce se zabývá pěti nejrealističtějšími variantami. Zavedl se nový fond na podporu zadlužených státu, který jim bude půjčovat levněji než současný, a tak se dluhy navýší dalšími dluhy a bude se nadále pokračovat v podobném tempu, což ale není dlouhodobě udržitelné. Druhou variantou je, že nejvíce zadlužené státy by mohly vystoupit z eurozóny. Ale vyřadit je nelze a samy to neudělají z důvodu vysokých finančních nákladů. Tedy pravděpodobnost tohoto scénáře je téměř nulová. Třetí možností je „Smazání“ alespoň části dluhů. Očekává se, že s postupem času k tomuto kroku určitě dojde, jen není zatím jisté, jaká bude přesná podoba. Řecko se neustále bránilo této variantě, jelikož to s sebou nese i nepříznivé dopady, ale bude nevyhnutelné, aby na to přistoupilo. Čtvrtým scénářem je vytvoření nového uskupení v čele s Německem a jeho obchodními partnery. V poslední době dosti reálná varianta, jelikož Německo nechce nadále investovat do zadlužených států. Ale neslo by to velké důsledky v rámci Evropské unie i celé Evropy. Jako poslední možnost se jeví rozpad eurozóny a návrat k národním měnám. Mizivá pravděpodobnost, jelikož by s tím skončil i celý proces měnové integrace. Z pohledu podnikatelské sféry je asi nejpřijatelnější varianta, že se krize překoná za pomoci fondů a z eura budou nadále profitovat především obchodníci v malých otevřených ekonomikách, jež jsou silně navázány na Německo. Ani restrukturalizace dluhu v Řecku by neměla vyloženě negativní dopad na podnikatele v ostatních zemích. Nejhorší dopad by zřejmě přinesl rozpad eurozóny, jelikož podnikatelé by opět museli kalkulovat s kurzovým rizikem a obecně by to znesnadňovalo mezinárodní obchod. Domnívám, že na základě rozboru budoucích scénářů, se eurozóna nerozpadne, ale že některé státy (jako např. Řecko) budou nuceny přistoupit k restrukturalizaci dluhu a díky těmto problémům je možné, že se obecně sníží důvěra v euro a eurozónu a zvýší se nejistota na finančních trzích. Je možné, že dojde i k oslabení eura vůči dolaru a dalším hlavním světovým měnám.

Literatura

51

6 Literatura ČESKÁ NÁRODNÍ BANKA: Měnová integrace EU a její etapy. [online] 2011 [cit. 2011-01-10]. Dostupné z: . ČESKÁ NÁRODNÍ BANKA: Vyhodnocení plnění Maastrichtských konvergenčních kritérií a stupně ekonomické sladěnosti ČR s eurozónou. [online] 2010 [cit. 2011-03-11]. Dostupné z: . DĚDEK, O. Historie evropské měnové integrace: od národních měn k euru. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2008. 260 s. ISBN 978-80-7400-076-8. EICHENGREEN, B. The EMS Crisis in Retrospect. Cambridge: National Bureau of Economic Research. [online] 2000 [cit. 2011-01-09]. Dostupné z: . EUROSKOP: Počátky jednotné měny. [online] 2011 [cit. 2011-01-07]. Dostupné z: . EUROSKOP: Základní informace. [online] 2011 [cit. 2011-01-07]. Dostupné z: . EUROSTAT: Annual average inflation rate. [online] 2011 [cit. 2011-03-11]. Dostupné z: . EUROSTAT: Balance of payments, current account, quarterly data. [online] 2011 [cit. 2011-04-07]. Dostupné z: . EUROSTAT: Balance of the current account. [online] 2011 [cit. 2011-04-14]. Dostupné z: . EUROSTAT: EMU convergence criterion bond yields. [online] 2011 [cit. 201103-11]. Dostupné z: . EUROSTAT: General government debt. [online] 2011 [cit. 2011-05-03]. Dostupné z: . EUROSTAT: General government deficit. [online] 2011 [cit. 2011-05-03]. Dostup-

52

Literatura

né z: . EVROPSKÁ CENTRÁLNÍ BANKA: Hospodářská a měnová unie. [online] 2011 [cit. 2011-01-15]. Dostupné z: . EVROPSKÁ CENTRÁLNÍ BANKA: Úvod. [online] 2011 [cit. 2011-02-20]. Dostupné z: . EXENBERGER, A. The Stability and Growth Pact. [online] 2004 [cit. 2011-0310]. Dostupné z: . GRAUWE, P.D. Economics of monetary union. 8. vydání. Oxford: Oxford University Press, 2009. 29 s. ISBN 978-0-19-9563223-4. GRAUWE, P. D. Some thoughts on monetary and political union. [online] 2006 [cit. 2011-01-15]. Dostupné z: . CHOWN, J. F. A history of monetary unions. New York: Routledge, 2003. 369 s. Routledge international studies in money and nankiny. ISBN 0-41527737-X. LACINA, L. a kol. Měnová integrace: náklady a přínosy členství v měnové unii. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2007. 538 s. ISBN 978-80-7179-560-5. LACINA, L.; RUSEK, A. a kol. Evropská unie: trendy, příležitosti, rizika. 1. vydání. Plzeň: Aleš Čeněk, 2007. 260 s. ISBN 978-80-7380-077-2. PENÍZE.CZ: Slovník. [online] 2011 [cit. 2011-04-07]. Dostupné z: . Report on progress towards convergence and recommendation wih a view to the transition to the third stage of economic and monetary union. [online] 1998 [cit. 2011-03-13]. Dostupné z: . State of the union: Can the euro zone survives its debt crisis? [online] 2011 [cit. 2011-04-11]. Dostupné z: < http://www.eiu.com/public/>. SYCHRA, Z. Jednotná evropská měna: Realizace hospodářské a měnové unie v EU. 1. vydání. Brno: Masarykova univerzita, 2009. 291 s. ISBN 978-80210-5082-2. The changes to the Stability and Growth Pact. [online] 2005 [cit. 2011-03-12]. Dostupné z: .

Literatura

53

Treaty of Maastricht on European Union. [online] 2007 [cit. 2011-01-13]. Dostupné z: .

Historie, současnost a možné budoucí scénáře eurozóny

Recommend Documents