Historie obce PLANDRY (Čerpáno z obecní kroniky a odborných prací pana Milana Čumpla, Petra Dvořáka a dalších pramenů)
Obec Plandry leží v překrásné krajině Českomoravské vrchoviny, asi 3 km severozápadně od krajského města Jihlavy v nadmořské výšce 522 m. V obci žije 185 obyvatel a katastrální území má rozlohu 183 ha.
První zmínky o obci jsou z 15. století v archivu kláštera želivského. Zásluhu na osídlení této části Vysočiny měl klášter v Želivě založený pražským biskupem Otou spolu s českým knížetem Soběslavem a jeho manželkou Adlétou v roce 1139. Nevelký klášterní majetek se časem rozrůstal, což nejlépe dokumentuje listina papeže Honoria III. z roku 1226. K tomuto klášteru patřily rozsáhlé pozemky od kláštera až k řece Jihlavě. Erb kláštera želivského
Do těchto pozemků patřil také středověký dvorec, nazývaný LIPOVÝ DVŮR, ze kterého později vznikla obec Plandry. Místo nebylo vybráno náhodně, naopak, pro jeho zřízení bylo využito místo při nejvýše položeném rybníku, který byl součástí kaskády rybníčků zadržující vodu pro náhon vodotěžných strojů ve Starých Horách na pokraji Jihlavy, kde se těžilo stříbro. Tato kaskáda rybníčků je charakteristická pro obec Plandry a dva z nich jsou chráněné kulturní památky. Kaskáda tří rybníčků
Stříbro se těžilo i v lokalitě hornického hrádku, jehož pozůstatky jsou v lese, poblíž koryta náhonu, asi 200 m severně od Brandlova mlýna. Na vrcholu uměle navršené kruhové vyvýšeniny, na akropoli, stálo patrně dřevěné opevnění s palisádou jištěné kolem hlubokým příkopem. Tady vedle střepů a hřebů došlo k nálezu strusky, jako pozůstatku po hutnění barevných kovů.
Ve válkách husitských přešla značná část pozemků, patřících želivskému klášteru, do držby rodu Trčků, kteří si v Želivě vybudovali zámek. V této době byli majiteli dvorce LIPOVÝ DVŮR Trčkové. Do té doby patřila Želivu také jihlavská fara a v královském potvrzení držby se připomíná, že 1458 až 1493 „Lipový Dvůr prope Iglarium“. V roce 1596 přešel LIPOVÝ DVŮR z držby Trčků do majetku města Jihlavy. Od této doby byl dvůr částí „NOVÉHO PANSTVÍ V ČECHÁCH“ , jak Jihlava nazývala nově nabyté statky v Čechách (Jihlava je na území Moravy). LIPOVÝ DVŮR je v této době nazýván Plattenhof . Podle účetních dokladů z roku 1604 ÷1606 odváděl dvůr městu desátky ve výši dvou kop grošů ročně. V roce 1630 to připomíná desátní listina Jana Brandla na Plattenhofu. Dále se v desátních listinách uvádí, že v roce 1663 za choromyslného Bedřicha Brandla spravovala dvůr jeho choť Marie. Po rodině Brandlů se dvůr nazýval BRANDELHOF. Z toho později zřejmě vznikl dnešní český název Plandry. Jižně od obce Plandry, u řeky Jihlavy, je dosud stavení Brandlův mlýn. (Tento místopisný název je zanesen i v mapách).
Na dalším obrázku z počátku 20. století je pila, která stála u Brandlova mlýna a patřila také majitelům panství. V současné době již neexistuje a na jejím místě stojí chata.
Roku 1666 prodala Marie Brandlová dvůr hraběti Janu Šebastianu z Pöttingu a po něm byl majitelem Jan Křtitel „Babtista“ rytíř z Minetti, ktarému patřilo také panství Větrný Jeníkov. V roce 1730 koupil dvůr Josef Ignác Zebo z Breitenau, který dal dvoru název Breitenhof. (Tento název obce byl u německé části obyvatel a na německých mapách užíván až do roku 1945 ).
Tento jihlavský měšťan a obchodník se suknem, krátce po koupi, započal stavbu barokního zámku na východní straně dvora. Tři roky poté obdržel Zebo od císaře Karla VI. šlechtický titul a predikát „von Breitenau" za přípravu látky pro stejnokroje císařské armády a roku 1741 jej císařovna Marie Terezie povýšila do rytířského stavu.
Stavba zámku, podle chronogramu na podstavci sochy sv. Jana Nepomuckého v parku před zámkem, byla pravděpodobně dokončena v roce 1734. Barokní stavbu tvořila dvě jednopatrová obdélná křídla na půdorysu písmene L. Za zámkem se nacházel hospodářský dvůr z 19. stol., ve dvoře sýpka s přistavěným empírovým portikem, pocházejícím z let kolem roku 1840, se štítem neseným toskánskými sloupy. Místnosti v přízemí byly klenuté, v patře plochostropé. Budova měla mansardovou střechu ozdobenou arkýři a vížku nad zámeckou kaplí. Kolem zámku byl park a v něm se nachází socha Jana Nepomuckého, vytvořená v r. 1734. Při silnici stojí barokní sýpka (špejchar) z 18. stol., která je chráněna památ.úřadem. K zámku patřil park Engliš s rybníčkem a ostrůvkem, na němž byl altán s plastikou čápa. Nekvalitní snímek altánu na ostrůvku rybníka Engliš s plastikou čápa , symbol plandrovské pověst. Již neexistuje
Po smrti Josefa Ignáce roku 1765 koupil velkostatek se zámkem ve veřejné dražbě jeho bratr Antonín Adolf Zebo, rovněž povýšený Marií Terezií (17.5.1760) do rytířského stavu za zásluhy o pozvednutí jihlavského soukenictví a s právem používat predikát z Brachfeldu. Antonín Adolf vedl v Jihlavě obchod se suknem již od roku 1703 u svého tchána J. Kűtzmögla . Písemnost z roku 1776 signovaná – Zebo
Roku 1778 zdědil Plandry Antonínův syn Vincenc Zebo, rytíř z Brachfeldu, ženatý s Aloisií, rozenou Vančurovou. Ten rozšířil velkostatek přikoupením nemovitostí od jihlavského špitálu, odprodávaných v dražbě.
Po jeho smrti získala roku 1810 velkostatek jeho dcera Aloisie, provdaná za c.k.komořího Emanuela Františka, svobodného pána Schirndingera ze Schirndingu (1782 ÷1833). Ten, jak dokládá návrh na úpravu zámku uložený v Zemském archivu v Brně, nechal přistavět k jednomu křídlu empirovou oranžerii, která se však nedochovala. Dopis pro barona ze Schirndingu z roku 1811
Dědictví přešlo na nezletilou Aloisii (1815 ÷ 1889), která se roku 1835 provdala za příslušníka staré české šlechty, svobodného pána Václava Petra II. Dobrzenského z Dobrzenicz (1809 ÷ 1862) c.k. komořího a pána Úhrově, Příbrami a Nejepíně. Po ní zdědila zámek její dcera Aloisie Františka Dobrzenská (1840 ÷ 1897), která ho závětí odkázala ze dvou třetin synovci Karlu Wiederspergovi a z jedné třetiny bratru Václavu Petrovi III. Dobrzenskému (1843 ÷ 1921 ), který v lednu 1892 přišel v exekučním prodeji o své statky Úhrov, Uhelnou Příbram a Nejepín. Po smrti Václava Petra získala jeho podíl manželka Josefa Aloisie, roz. Procházková (nar.1858).
Paní baronka v parku u zámku.
Mimo parku u zámku byl udržován také park ve stráni mezi řekou Jihlavou a obcí Plandry. Park byl v době 1. republiky pečlivě udržován zahradníkem, panem Páchou. Cestičky byly vysypány pískem a starý pan baron, Karel Wiedersperg, který byl upoután na vozíček, tento park pravidelně navštěvoval. Hlavní cesta v parku vedla bývalým korytem náhonu pro vodotěžné stroje ve Starých Horách, užívaného v období, kdy se v Altenbergu těžilo stříbro a bylo nutno čerpat vodu ze zatopených dolů. Starší občané obce dodnes, tuto dnes již neudržovanou stráň, nazývají ze setrvačnosti parkem. Od roku 1996 je část hlavní cesty (náhonu) využívána při přespolním běhu, který obec pořádá vždy v polovině května a je součástí seriálu běhů „BĚŽEC VYSOČINY“. Část staré mapy parku, kde jsou vyznačeny cestičky.
Baron Karel Wiedersberg vlastnil zámek a velkostatek Plandry až do roku 1945, kdy mu byl velkostatek spolu se zámkem zkonfiskován. Karel Wiedersberg nebyl po válce odsunut do Německa, ale dožil u svých příbuzných v Žamberku, kde je také pochován. Velmi si přál, aby byl pochován v Plandrech v prostoru kaple sv.Jana Nepomuckého, ale to mu tehdejší vedení obce nedopřálo. V době 1.republiky se Karel Wiedersberg svými postoji hlásil k české komunitě. Zasadil se o osamostatnění obce Plandry a o odtržení obce od Německé Vyskytné, kde žilo, na rozdíl od obce Plandry, převážně německé obyvatelstvo. Jeho zásluhou se v obci zřídila a později i postavila česká škola. Jeho synovec, Josef Wiedersperg, který prakticky vládl na panství, byl oddaným němcem a samozřejmě i členem NSDAP. Okupačními úřady byl jmenován vládním komisařem pro tento region. Zámek byl odpamátněn v 90. letech minulého století a novým majitelem zbourán. Někteří pracovníci muzea v Jihlavě se velmi snažili o záchranu této dominanty obce, ale bohužel se jim to nepodařilo.V současné době je celý prostor bývalého zámku v zoufalém stavu. Je zde státem chráněný park, jehož stav si tento název nezaslouží. V parku stojí socha sv. Jana Nepomuckého (obr.viz.výše), památná lípa, ruina hospodářského stavení (dosud jako chráněná památka) a státem chráněný špejchar.
Kaple sv.Jana Nepomuckého
Kolem roku 1735 dává Josef Ignác Zebo stavět východně od zámku na mírném zalesněném návrší poutní areál zasvěcený sv. Janu Nepomuckému. Nápis v klenbě lodi dokládá, že byl dokončen roku 1739. Kaple se nachází na pahorku nad obcí Plandry, nedaleko hlavní silnice. Ke kapli se dostaneme starou lípovou alejí, (je státem chráněná.) která umocňuje romantický dojem při vstupu do objektu. Celá barokní dispozice je v dokonalém souladu s krajinou, obklopená lesíkem. Vlastní kaple je centrálně čtvercová, presbytářem odděleným výstupkem, s cibulovou šindelovou bání, lucernou, a s makovicí, kde visel zvon.. Hlavní průčelí člení dvě dvojice pilastrů po stranách hlavního portálu, který má nakoso postavené polopilíře a sebentový štít. Nad portálem je oválné okno s rokokovou mříží. Boky kaple jsou členěny obdobně. Na bocích jsou dvě okna s půlkruhovými záklenky, opatřena rovněž rokokovými mřížemi, které pocházejí z let kolem r. 1740. V odděleném výstupku je čtvrté okno - oválné - se stejnou rokokovou mříží jako nad portálem. Uvnitř kaple jsou zaoblené rohy, pilastry v koutech nesou římsu. Klenutá plochá kopule je ozdobena freskou Apoteózy Jana Nepomuckého (světec je přijímán v nebi mezi české patrony), datovanou do r. 1739, snad od S.Noseckého.
Nad vstupními dveřmi je kruchta s dřevěným vyřezávaným zábradlím.Velice zajímavě je řešen vstup na tuto kruchtu. Ve zdi, z obou stran dveří, jsou klenuté otvory s kruhovou výdutí. Ve zdivu je po patnácti dřevěných schůdkách tvaru kruhové výseče. Výstup na kruchtu je možný z obou stran.
Výčet zařízení kaple nemá smysl, neboť se téměř žádné nedochovalo. Byly zde: Hlavní oltář, barokní panel s obrazem J. Nepomukého ukazujícího Madoně zázračný jazyk ( od S. Noseckého) a sochy andělů pocházející patrně z některé jihlavské řezbářské dílny. Barokní obrazy - Zvěstování P. Marie z r. 1849, obraz Ecce homo z 2. pole 18. stol., Cyklus obrazů legendy o J. Nepomuckém je uložen na Obecním úřadě v Plandrech. Ztratil se prsten a nakonec i legendární balzámovaná ruka mrtvé šlechtičny, která zde kdysi byla. Dochoval se pouze velký náhrobek Aloisie ze Schirndingu se sochou matky s dítětem a geniem smrti. Předčasná smrt Aloisie (+1817) podnítila renovaci poutního areálu, dokončenou roku 1826, kdy byl k severní stěně ústřední kaple sv. Jana Nepomuckého instalován náhrobek Aloisie ze Schirndingu , jehož autorem je významný český sochař 1.poloviny 19. století Václav Práchner (1784 ÷ 1832). Tím se původní poutní kaple změnila v rodinné mauzoleum. Náhrobek tvoří tři postavy : Stojící děvčátko vztahující ruce k sedící ženě, k níž zezadu přistupuje okřídlený Thanatos. Náhrobek patří k nejlepším Práchnerovým dílům.
(Náhrobek v současné době po restauraci)
Pro boční kapličky dodal téhož roku (1826) malíř Klaus pět obrazů se svatojánskou legendou, které měly nahradit v té době již zřejmě zničené Noseckého fresky. Jen 4 z těchto 5 obrazů se zachovaly, byly restaurovány ak.mal. M. Králem a jsou uloženy na obecním úřadě Plandrech.
Jedna z pěti bočních kapliček, ve kterých bývaly pověšeny obrazy
Jaký byl podnět stavby kaple není znám, ale může to být i to, co se uvádí v Planderské pověsti. V pověsti se vypráví o synovi majitele panství, jak tento mladý šlechtic v mládí rád pozoroval čápy, kteří zde každoročně hnízdili. Jeden z mladých čápů si na chlapce zvykl. Později se mladý šlechtic dostal do zajetí, stal se otrokem a nebyla naděje na jeho záchranu. Jednou při práci na plantážích otrokům nad hlavami zakroužili čápi a mezi nimi byl i onen ochočený čáp a mladého pána poznal. Ten mu na nohu připevnil ceduličku se zprávou. Čáp se vrátil do Čech a na panství si brzy všimli nezvyklého předmětu na čápově noze. Dozvěděli se, kde se dávno oplakaný syn nachází a vykoupili jej. Na počest jeho zázračné záchrany pak byla postavena nedaleko zámku kaple. Nevíme, do jaké míry je pověst pravdivá, ale je známo, že ve vrcholném baroku vzniká mnoho poutních kostelů se zázračnými obrazy, sochami nebo prameny. Dochoval se obraz, který znázorňuje hlavní část pověsti. Je na něm vyobrazen mladý muž s čápem v době zajetí. Obraz o planderské pověsti je umístěný na obecním úřadě v Plandrech
Kulturní památky ze sbírek rodu Dobrzenských se vztahem k Plandrům Velká část zámeckého inventáře byla už na podzim roku 1945 převezena zásluhou tehdejšího správce Arnošta Káby do jihlavského muzea. Tak se podařilo zachránit nejcennější část sbírek před rozkradením a zničením. V roce 1949 byl pořízen seznam předmětů , nacházejících se ještě na zámku, který obsahoval 411 položek, převážně nábytku. Z nich byla menší část předána Památkovému ústavu v Brně a dnes je uložena na státním zámku Jaroměřice n. Rokytnou.
Některé dochované kusy nábytku
Podstatnou většinu se již nepodařilo vystopovat. Na jaroměřickém zámku se v současné době také nachází část obrazů, které A..Kába původně převezl do Jihlavy. Roku 1967 bylo 447 obrazů ze sbírek jihlavského muzea (včetně planderských) předáno Moravské galerii v Brně. V roce 1971 se část z nich vrátila zpět do Jihlavy, část jich však nadále zůstala v majetku Památkového ústavu v Bmě, čímž byla planderská kolekce naprosto nelogicky rozdělena. Protože se nedochovaly staré inventární seznamy, nemůžeme přesně určit původ, ani pořizovatele sbírek. Z celkového fundusu můžeme pouze vydělit rodové památky Dobrzenských. Snad jen řízením osudu se tady zachovala v českých zemích největší kolekce portrétů Dobrzenských, starého šlechtického rodu, který u nás žije nepřetržitě od 14. století. Víme, že roku 1863 byl Michal Václav Dobrzenský, syn Jana Václava I. Dobrzenského, nucen prodat hlavní rodová sídla Dobřenice a Neděliště. Tím došlo k rozdělení rodového majetku z těchto zámků. Protože se nedochovaly staré inventární seznamy, nemůžeme přesně určit původ ani pořizovatele sbírek z celkového fundusu. Část památek přešla do vlastnictví barona Kasta z Ebelsbergu, za kterého se provdala Michalova dcera Žofie, část byla převezena na zámek Úhrov, a posléze na Plandry, když v roce 1892 tehdejší majitel Úhrova, Václav Petr III. musel zámek exekučně prodat. V zámeckém inventáři jsou artefakty převážně z 18. a 19. století, což je dáno jednak stářím planderského zámku , jednak skutečností, že Dobřenice za Václava Petra I. Dobrzenského, roku 1775 napadli vzbouření sedláci, přičemž vzaly za své archivní sbírky. Do obrazové kolekce se prozatím podařilo zařadit na osmdesát olejomaleb, z nichž polovinu tvoří portréty a zbytek připadá na ostatní žánry. Nejstarším obrazem je podobizna Václava Kryštofa Dobrzenského z roku 1660, příslušníka větve valsko-orelské, který byl několikrát za svého života hejtmanem chrudimského kraje. Václav Kryštof je zde zobrazen jako devatenáctiletý mladík v době, kdy se ujal správy na panství Orel, které do této doby, po předčasné smrti jeho otce roku 1647, spravovali poručníci. Václav Kryštof zemřel roku 1683 bez potomků, čímž vymřela tato větev rodu Dobrzenských. Další, o něco mladší podobizna Václava Kryštofa, se dnes nachází ve sbírce zámku Ebelsberg u Lince. Druhým nejstarším obrazem je portrét Karla Kunaty Dobrzenského (nar. 1645), příslušníka větve chvalkovické, který byl podle záznamu na zadní straně namalován v roce 1677, kdy bylo Karlu Kunatovi 32 let, tedy rok před tím, než vstoupil do řádu bosých karmelitánů v Praze, jako bratr Alexius Marie seto Josepho. Jedná se o kvalitní podobiznu, jejímž autorem je zřejmě Martin Zimprecht (1626 - 1680), který patřil k nejtalentovanějším Skřetovým následovníkům, navazujícím na jeho pozdní tvorbu. Zatímco 17. století je v planderské sbírce zastoupeno pouze dvěma obrazy, století následující přináší množství hodnotných ukázek portrétní malby. Především musíme zmínit čtveřici reprezentativních portrétů shodného formátu. Zobrazují Karla Ferdinanda Dobrzenského (1671-1728), hejtmana hradeckého kraje a přísedícího zemského soudu, jeho manželku Alžbětu Terezii, roz. Strakovou z Nedabylic (1684-1748), jejich dceru Marii Kateřinu (1709-1767), provdanou za Jana Václava Hennigera z Eberka a konečně sestru Karla Ferdinanda, Kateřinu Alenu Caretto-Millesimo, dámu řádu Hvězdového kříže (1668-1732). Obrazy pocházejí z roku 1722 a byly původně určeny pro nový reprezentativní zámek Neděliště, který nechal Karel Ferdinand postavit ve dvacátých letech 18. století v těsném sousedství tehdy již nevyhovující renesanční tvrze. V dochovaném katalogu nedělišťské obrazárny byly tyto obrazy v roce 1740 vedeny jako díla Petra Brandla. Týž katalog v roce 1829 uvádí, že se nacházely na zámku Úhrov. Na Úhrově je v roce 1846 nechal Václav Petr II. Dobrzenský restaurovat Václavem Govičem, který jejich autorství rovněž připsal Brandlovi. Všechny čtyři obrazy byly znovu restaurovány v letech 1976 - 1977 akad. mal. Janem Pasálkem. Při této příležitosti je zkoumal prof. dr. J. Neumann, který autorství připsal Filipu Kristiánu Bentumovi (1690 - 1757?), baroknímu portrétistovi, Brandlovu spolupracovníku a následovníku, jehož osobitý styl vychází z tradic francouzského reprezentativního portrétu. Bentumovo autorství může nepřímo podpořit i fakt, že ve 30. letech, tedy v době, kdy tyto portréty vznikly, pracoval pro nedaleký zámek Rychnov nad Kněžnou. K nejkrásnějším a nejosobitějším portrétům planderské sbírky patří podobizna Václava Petra I. Dobrzenského (1710-1783), která vznikla mezi léty 1736-1738, kdy byl hejtmanem hradeckého kraje. Václav Petr je zde zobrazen jako sebevědomý mladý muž, držící v levé ruce mapu Čech a ukazovákem pravé ruky mířící na Hradecko. Václav Petr patří k nejvýznamnějším členům rodu Dobrzenských. Byl nejen hejtmanem hradeckého kraje, c. k. radou a komořím, ale také přísedícím zemského soudu. Za svého života nashromáždil velký majetek. Ke statkům Dobřenice, Neděliště a Hoděčín, které zdědil po svém otci Karlu Ferdinandovi, připojil roku 1752 sňatkem s Marií Annou de Fours velkostatky Úhrov, Uhelnou, Příbram a Nejepín. Kolem roku 1740 přestavěl zámek Dobřenice a ve zdejším kostele dal zbudovat rodinnou hrobku. Zajímavá je i skutečnost, že roku 1781 uspořádal na Dobřenicích, za velké účasti příbuzných, oslavy tisíciletého trvání rodu. Uvěřil totiž tvrzení Václava Hájka z Libočan, že r. 781 Dobromír, syn Bydův, založil Dobronice (Dobřenice), původní sídlo rodu. Z této doby, tedy kolem roku 1780, pochází druhá planderská podobizna Václava Petra I, na níž je zpodobněn jako hrdý člověk, jenž si je vědom úspěchů, kterých za svého života dosáhl. Jiná jeho podobizna se nachází na zámku v Chotěboři, nedosahuje však kvalit planderských obrazů. Dalším příkladem hodnotné portrétní malby je podobizna Františka Karla Dobrzenského (1713-1755), bratra Václava Petra I. Je zobrazen v uniformě z doby sedmileté války, obraz tedy vznikl před rokem 1735, kdy císař Karel VI. jmenoval Františka Karla opatem kláštera sv. Kříže diecése vesprémské. Portréty, kterým jsme se dosud věnovali, patří členům rodu Dobrzenských, linie barchovské, a na Plandry se dostaly až v roce 1892 ze zámku Úhrov. Avšak také mezi obrazy pořízenými přímo pro planderský zámek jsou dobré ukázky českého malířství 18. století. Především musíme uvést velice kvalitní portrét zakladatele zámku v Plandrech Josefa Ignáce Zeba rytíře z Breitenau, pořízený ve 40. letech 18. století, jehož autora musíme hledat mezi malíři pracujícími pro vysokou šlechtu. Portrét Ignácova bratra Antonína Adolfa Zeba rytíře z Brachfeldu, pochází ze třetí čtvrtiny 18. století a kvalit předešlého obrazu nedosahuje. Uvážíme-li, jak dobrého autora si Josef Ignác zvolil pro svůj portrét, připomeneme-li si jeho bohatství a
zřejmě také snahu vyrovnat se „staré šlechtě", můžeme soudit, že to byl on, kdo pro planderský zámek získal díla Michala Václava Halbaxe (1661-1711) a jeho přítele, spolupracovníka a následovníka Václava Noska (1646--1733?), pražského malíře usazeného od roku 1702 v Jihlavě. V planderské sbírce je Halbax zastoupen pendanty Chlapec s flétnou a Dívka u spinetu, kde tématem je hudba. Jednou světská, ztělesněná pozemsky veselým chlapcem, a podruhé sakrální, představovaná zasněnou dívkou. Oba obrazy vznikly na konci druhého Halbaxova pobytu v Praze kolem roku 1707. Přibližně z téže doby pocházejí dva obrazy s biblickým námětem Josefa Egyptského: Josef vykládá sny a Setkání Josefa s Jákobem. Autorem by mohl být V. Nosek, bohužel tato plátna jsou značně sešlá a přemalovaná. Josefův příběh je námětem i dalších dvou obrazů: Josefa Putifarka a Josef vykládá sny ve vězení. Druhý obraz namaloval Václav Nosek, autor prvního je neznámý malíř. Josef Ignác zřejmě asi také objednal velkou podobiznu Marie Terezie z pol. 40. let 18. století, jejíž autor byl zřejmě inspirován oficiální císařovninou podobiznou, či grafickou předlohou. Oproti století osmnáctému reprezentuje devatenácté století pouze několik portrétů. Zajímavé jsou protějškové podobizny Emanuela Schirndinga a jeho manželky Aloisie, roz. Zebo z Brachfeldu s dcerou Aloisií na klíně. Obrazy představující typickou ukázku empirového portrétu, vznikly na přelomu let 1816-1817, krátce před Aloisiinou smrtí. Jak dokládá akvarel od Aloisie Dobrzenské, roz. Schirdingové, zobrazující interiér salonu pražského domu Dobrzenských, nacházely se právě zde. Z téže doby, tedy kolem roku 1817, pochází půvabná dětská podobizna Gabriely Dobrzenské (1812-1834), sestry Václava Petra II., od neznámého autora. Ve 20. letech vznikly další dva protějškové portréty. Zpodobují muže výrazné energické tváře v uniformě českých stavů a dámu v černých šatech s červeným šálem. Jsou to dosud neznámé práce předního českého portrétisty první poloviny 19. století Antonína Machka (1775-1844). Srovnáním s jinými Machkovými portréty z doby kolem roku 1830, které jsou v soukromém majetku Dobrzenských na Chotěboři, podařilo se identifikovat portrétované jako Jana Václava I. Dobrzenského a jeho ženu Marii Annu, roz. Perglarovou z Perglasu.
Jan Václav I. byl jedním z 34 českých šlechticů, kteří roku 1814 doprovázeli císaře Františka I. na jeho cestě do Paříže po Napoleonově porážce u Lipska. Za účast na tomto jednání jim bylo uděleno jednorázové pamětní vyznamenání Český šlechtický kříž, se kterým je Jan Václav I. na chotěbořském portrétu vyobrazen.. V planderské sbírce je Antonín Machek zastoupen ještě jedním drobným, tentokrát již signovaným portrétem Antonie Dobrzenské (1815-1895), sestry Václava Petra II. z roku 1835. Tato podobizna je zjednodušenou, zrcadlově obrácenou variantou Machkova portrétu Henriety z Rittersbergu (kol. r. 1827), která je ve sbírce Národní galerie v Praze. Antonie Dobrzenská je též zachycena na podobizně z roku 1840 signované Alexandrem Clarotem (1796-1842), portrétistou francouzského původu, který se specializoval na drobný akvarelový portrét. Antonie je zpodobněna v černých šatech přepásaných bílou šerpou se zlatými okraji, na šerpě je zavěšen odznak hradčanského ústavu šlechtičen, jehož byla členkou. Nejmladším obrazem planderské sbírky je portrét Václava Petra II. Dobrzenského z Dobrzenic z roku 1846. Jeho autorem je Václav Govič (1821-1875), pražský portrétista, který studoval od roku 1835 na pražské akademii u Františka Tkadlíka, významného představitele zakladatelské generace české malby 19. století.
Porcelán ze zámku v Plandrech
Sklo ze zámku v Plandrech
Železná truhlice
Z výše uvedených, historických podkladů vypracoval heraldik M.J.V. Pavlů návrh na obecní symboly, znak a prapor obce Plandry.
V návrhu planderských obecních symbolech se připomíná : původní název lokality – Lipový dvůr prvního známého majitele – želivského kláštera želivského kláštera rytíře Josefa Ignáce Zeba z Preitenau modrá poslední majitele Dobřenských z Dobřenic
- lipovými listy - dvojklíč z původního znaku -zlaté hvězdy a barvy červená a -modrá barva a čáp z jejich erbu
