Historický ústav. Moravští vězni cikánského tábora v Letech u Písku

Masarykova univerzita Filozofická fakulta

Historický ústav

Veronika Klímová

Moravští vězni cikánského tábora v Letech u Písku 1942 – 1943 Bakalářská diplomová práce

Vedoucí práce: Mgr. Tomáš Dvořák, Ph.D.

2009

Prohlašuji, že jsem bakalářskou diplomovou práci vypracovala samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury. ………………………………………… 2

Zde bych chtěla poděkovat vedoucímu práce panu Mgr. Tomáši Dvořákovi, Ph.D. za vstřícný přístup a podnětné připomínky při zpracování bakalářské práce. Dále jsem nesmírně vděčná pracovníkům Státního oblastního archivu v Třeboni, panu Mgr. Michalovi Schusterovi a Muzeu romské kultury v Brně za přístup k archivním materiálům. Mé poděkování patří také paní Bertě Berouskové, vězněné v letském cikánském táboře, za sdělení jejích zážitků. 3

Obsah 1. Úvod…………………………….…………………………………….…...….............6 2. Protiromská opatření v meziválečném Československu…………………..….….10 2.1 Přípravné fáze legislativní úpravy tzv. romské otázky……...………………..….....10 2.2 Zákon o potulných Cikánech……………..…………………………..…………….11 3. Perzekuce protektorátních Romů v období nacistické okupace…………..….…13 3.1 Zákaz kočování z 30. listopadu 1939, násilné usazování a evidence Romů……….14 3.2 Kárné pracovní tábory…………….………………………………………..………15 3.3 Vládní nařízení o preventivním potírání zločinnosti………………..…..………….16 3.4 Transporty tzv. asociálů do koncentračního tábora v Auschwitz I...….....…..…….17 3.5 Říšský výnos o potírání tzv. cikánského zlořádu………………...……..………….17 3.6 Soupis Romů z 2. srpna 1942…………………………..……………..……………18 3.7 Protektorátní cikánské tábory………………..……………………………..………19 3.8 Transporty Romů do cikánského tábora v Auschwitz II – Birkenau……...….……21 3.9 Koncentrační táborový komplex Auschwitz……...……………………..…………22 3.10 Cikánský tábor v Auschwitz II – Birkenau….………………………..………..…23 3.11 Perzekuce sudetských Romů….………………………………….…..…….……..24 4. Cikánský tábor v Letech u Písku a jeho moravští vězni…...…………..…...……25 4.1 Otevření cikánského tábora v Letech…………………………………..…………..25 4.2 Příčiny umístění moravských vězňů do cikánského tábora v Letech, určeného pro vězně z Čech……………………………………………………………..……………..25 4.3 Příchod vězňů do cikánského tábora v Letech…………………………..…………26 4.4 Propouštění vězňů………………………………………….………...……………..27 4.5 Útěky vězňů……………...……………………………………………..…………..29 4.6 Vynucené práce vězňů………………...………………………………...………….30 4.7 Strava v cikánském táboře v Letech……………………………….……...………..31 4.8 Zdravotní situace v cikánském táboře v Letech…………………………....………32 4.9 Transporty vězňů do koncentračního tábora v Auschwitz I a cikánského tábora v Auschwitz II – Birkenau…………………………….…………….………...………..34 4.10 Uzavření cikánského tábora v Letech……………...…………………...…………36 5. Rodina Richtrova, vězněná v cikánském táboře v Letech u Písku……….....…..38 5.1 Vzpomínkové vyprávění paní Berty Berouskové, rozené Richtrové…….…...……41 5.2 Rozbor vzpomínkového vyprávění paní Berty Berouskové, rozené Richtrové…....46 4

6. Závěr………………...……………………………………………...……………….51 7. Použité prameny a literatura…………………………...………………………….53 7.1 Použité prameny………………………..……………….………………………….53 7.2 Použitá literatura…………………………..…………………………………….….53 Přílohy………………………………………………...………………….......…...……56 1) Seznam moravských vězňů cikánského tábora v Letech u Písku…….....…………..57 2) Nákres cikánského tábora v Letech u Písku…………………...……...……………..61 3) Pohled na cikánský tábor v Letech u Písku………...………………...……...………61

5

1. Úvod

Problematika romského holocaustu je dosud zmapovaná nesrovnatelně méně než téma židovského holocaustu, navíc se autoři věnují tomuto tématu většinou jen v rámci svých šíře koncipovaných prací. Rozhodně lze však najít množství kvalitních a přínosných děl, která se zabývají osudy Romů během druhé světové války. Již v šedesátých a sedmdesátých letech dvacátého století se objevují významnější práce, které soustředí velkou pozornost právě k romskému holocaustu. Ze zahraničních autorů můžeme jmenovat například dílo německého historika H. J. Döringa Die Zigeuner im nationalsozialistische Staat (Hamburg 1964) a syntézu autorů D. Kenricka a G. Puxona The Destiny of Europe‘s Gypsies (London 1972), zaměřenou na osudy Romů během druhé světové války. V obou těchto publikacích jsou některé pasáže věnované pronásledování českých a moravských Romů. Bylo by možné uvést více zahraničních prací s tematikou romského holocaustu, pro téma této práce je však důležité především dílo A nikdo vám nebude věřit. Dokument o koncentračním táboře Lety u Písku (Praha 1997)1, jehož autorem je Markus Pape, a také Black silence. The Lety Survivors Speak2 (Praha/New York 1998). Tato vzpomínková vyprávění vydal Paul Polansky. V českém prostředí se v padesátých letech 20. století objevuje první významnější dílo, věnující se alespoň okrajově romskému holocaustu, a to publikace Z. Jamnické – Šmerglové Dějiny našich Cikánů (Praha 1955). Na konci šedesátých let 20. století přichází první práce zaměřená na nucenou táborovou koncentraci na našem území. Jednalo se o Tábory utrpení a smrti (Praha 1969) autorek R. Bubeníčkové, L. Kubátové a I. Malé. Na počátku osmdesátých let 20. století je publikována první podrobná monografie, zaměřená na perzekuci protektorátních a slovenských Romů během druhé světové války. Nese název Nad osudem českých a slovenských Cikánů v letech 1939 – 1945 (Brno 1981) a jejím autorem je dosud nejvýznamnější český odborník na dějiny Romů a romský holocaust prof. PhDr. Ctibor Nečas, DrSc. Profesor Nečas poté publikoval několik dalších monografií, zaměřených na romský holocaust. Za všechny jmenujme například Andr´oda taboris. Vězňové protektorátních cikánských táborů 1942 – 1943 (Brno 1987), v níž zveřejnil seznamy vězňů cikánských táborů v Letech u Písku a v Hodoníně u Kunštátu. Seznamům vězňů věnoval profesor Nečas také další knihu, Aušvicate hi kher báro. Čeští vězňové cikánského tábora v Osvětimi II 1 2

Z německého originálu Und niemand wird euch glauben. Překlad David Čaněk. Překládá se jako Tíživé mlčení. Svědectví těch, kteří přežili Lety.

6

– Brzezince (Brno 1992). Spolu s prof. PhDr. Dušanem Holým, DrSc. publikoval dílo Žalující píseň. O osudu Romů v nacistických koncentračních táborech (Strážnice 1993). Následovala opět šíře pojatá publikace věnovaná holocaustu protektorátních a slovenských Romů, Českoslovenští Romové v letech 1938 – 1945 (Brno 1994). K problematice protektorátních cikánských táborů se profesor Nečas vrací v díle Andr´oda taboris. Tragédie cikánských táborů v Letech a v Hodoníně (Brno 1995). Nesmírně přínosné jsou také například jeho publikace Holocaust českých Romů (Praha 1999), Z Brna do Auschwitz – Birkenau. První transport moravských Romů do koncentračního tábora Auschwitz – Birkenau (Brno 2000), Romové na Moravě a ve Slezsku (1740 – 1945), dílo vydané v Brně roku 2005 a mnoho dalších. Jednou z nejnovějších prací profesora Nečase je Špalíček romských miniatur. Osoby a dějství z romského dramatu, které se odvíjelo na scéně historické Moravy (Brno 2008), v níž přiblížil dějiny moravských Romů netradičním způsobem, pomocí lidských příběhů. Výše uvedená díla nejsou samozřejmě kompletním seznamem publikační činnosti profesora Nečase. Profesor Nečas je autorem velkého množství studií, článků, recenzí, zpráv a přednášek. Jeho práce vychází v České republice i v zahraničí. Často se věnuje také dílčím tématům, jako jsou například různé romské osady, významné romské osobnosti a vzdělání romských dětí. Právem ho lze považovat za největšího odborníka na dějiny českých a moravských Romů a holocaust protektorátních Romů. Kromě profesora Nečase se u nás tématu romského holocaustu věnují například prof. PhDr. Dušan Holý, DrSc., PhDr. Jana Horváthová, PhDr. Vlasta Kladivová, Mgr. Petr Lhotka, Mgr. Michal Schuster a další. Romskými dějinami se nezabývají jen historikové. Na zachování památek romských dějin se významně podílí také Muzeum romské kultury, založené v Brně roku 1991. V muzejních sbírkových fondech je uloženo značné množství kopií archivních materiálů, fotografií a záznamů vzpomínkových vyprávění. Důležitou úlohu zastávají mimo jiné také univerzitní romské projekty. Protektorát Čechy a Morava spadal pod německou okupační správu a v rámci Protektorátu pokračovala zostřená protiromská politika, uplatňovaná v předchozích obdobích. Romové byli řazeni mezi obyvatelstvo tzv. neárijského původu. V letech 1939 – 1940 vydala protektorátní vláda zákaz kočování a zavedla zvláštní protiromská opatření, která měla přinést přesnější údaje o stavu romské problematiky. Významnou roli hrály v období 1940 – 1942 kárné pracovní tábory a sběrné tábory, protože se staly

7

zdrojem zkušeností z nucené táborové koncentrace tzv. asociálů, mezi které byli řazeni také Romové. Po začlenění českých úřadů do správy okupantů začala přímá rasová perzekuce protektorátních Romů. V rámci potírání tzv. cikánského zlořádu došlo k soupisu všech Romů a romských míšenců. Následovala internace v tzv. cikánských táborech v Letech a v Hodoníně a později masová deportace do koncentračních táborů, nejčastěji do cikánského tábora v Auschwitz II – Birkenau (v Osvětimi II – Březince).3 Cílem mojí práce je přispět dalšími informacemi o osudech vězňů v cikánském táboře v Letech u Písku. Cikánský tábor v Letech u Písku byl v období od srpna 1942 do května 1943 určen k internaci vězňů z Čech, oproti cikánskému táboru v Hodoníně u Kunštátu, ve kterém byli vězněni Romové z Moravy. Rozdělení se však vymyká několik vězňů narozených na Moravě a internovaných v cikánském táboře v Letech, určeném pro vězně z Čech. Na tyto konkrétní osoby se ve své práci zaměřím. Svůj výklad zařadím do rámce obecnějšího pojednání o cikánském táboře v Letech a pro úplnost uvedu základní informace o perzekuci protektorátních Romů. Moje práce bude však zaměřena na moravské vězně cikánského tábora v Letech. Především vymezím, koho je možné do mého výzkumu zahrnout. Teprve poté se můžu pokusit zmapovat osudy těchto lidí. Vysvětlím, jak se do cikánského tábora v Letech dostali, dále se budu snažit zjistit bližší informace o průběhu jejich internace. Zaměřím se především na přesnou dobu jejich internace, velký prostor věnuji mimo jiné otázce, jak se podíleli na transportech do táborového komplexu v Auschwitz a útěcích z tábora. Chybět nebudou pasáže o tom, kteří z vybraných vězňů byli označeni za neromy, kdo byl zařazen k pracovní skupině mimo tábor, kteří vězni byli hospitalizováni, kdo z nich zemřel a kdo naopak patřil k propuštěným. V závěru své práce se zaměřím na rodinu Richtrovu a konkrétně na paní Bertu Berouskovou, rozenou Richtrovou, která byla ochotna vyprávět mi o svém pobytu v cikánském táboře v Letech. Její vzpomínkové vyprávění patří k nejdůležitějším pramenům této práce. Dalším stěžejním zdrojem informací se stal fond Cikánský tábor Lety, uložený ve Státním oblastním archivu v Třeboni. Kromě toho jsem použila vybrané kopie archivních materiálů, poskytnuté pracovníky Muzea romské kultury v Brně. Nezbytným zdrojem informací jsou publikované monografie a studie, zabývající se romským holocaustem a konkrétně cikánským táborem v Letech. 3

V současné době bývá označení Cikán považováno za pejorativní, vhodnějším a závazným se stává jméno Rom. Ve své práci proto užívám místo Cikán jméno Rom. Označení odvozená od slova Cikán musím zachovat v případech, kdy se jedná o formulaci v dobových zákonech, nařízeních a v názvech táborů, určených osobám tehdy označovaných za Cikány, nyní nazývaných Romové.

8

Především musím jmenovat pana prof. PhDr. Ctibora Nečase, DrSc., z jehož prací jsem čerpala nejvíce. Zvlášť přínosným mi byly jím vydané seznamy vězňů cikánských táborů v Letech a v Hodoníně, které mi pomohly najít v archivních materiálech informace o vybraných vězních.

9

2. Protiromská opatření v meziválečném Československu Romové žili v meziválečném Československu v diaspoře a způsobem svého života se řadili mezi nejchudší vrstvy obyvatelstva. Romové v Čechách, na většině moravského území i ve Slezsku kočovali, na rozdíl od Romů ze Slovenska a jihovýchodní Moravy, kteří žili usedle. Ekonomická, společenská a kulturní zaostalost Romů způsobila jejich izolaci ve společnosti. Vyčlenění Romů mělo negativní důsledky v právní oblasti.4

2.1 Přípravné fáze legislativní úpravy tzv. romské otázky

Až do roku 1927 platil v českých zemích výnos vídeňského ministerstva vnitra o kočovných Romech ze dne 14. září 1888. Jeho ustanovení nepomohla zlepšení situace kočovných, ani usedlých Romů na našem území. Vykazovala jim místo na okraji společnosti a prohlubovala vyčlenění Romů z okolního prostředí. Výnos z 14. září 1888 se stal východiskem k legislativní úpravě tzv. romské otázky, jejíž přípravy probíhaly od roku 1921. Legislativní úprava však mohla být provedena teprve po překonání hospodářských a politických problémů. Na přelomu let 1926 – 1927 se vztahy mezi Romy a ostatní společností zhoršily, k čemuž přispělo odhalení zločinů v Moldavě nad Bodvou a loupeže v jižních Čechách, které se připisovaly Romům. O obou událostech informoval tendenčním způsobem agrární list Venkov a posiloval negativní obraz Romů. K jeho protiromské kampani se přidávaly některé další noviny a časopisy. Agrárníci a národní socialisté interpelovali v Poslanecké sněmovně Národního shromáždění o nutnosti řešit romskou otázku. Připravovala se zákonná osnova, vycházející z praxe uplatňované proti Romům v českých zemích i v cizině. V roce 1916 a v období 1921 – 1926 proběhly přípravné fáze a shromáždily se podklady, kterých bylo využito v roce 1927. Zahraničními vzory pro návrh zákona se staly francouzské zákonné úpravy o provozování potulných zaměstnání a o úpravě cestování kočovníků z r. 1912 a především bavorský zákon „o potírání Cikánů, tuláků a povalečů“ z r. 1926. Francouzský zákon nebyl zaměřen přímo proti Romům, spíše proti tulákům a kočovníkům. Naproti tomu bavorský zákon byl výjimečným opatřením proti Romům a předpisem, jak bojovat proti tzv. cikánskému zlořádu. Z francouzské 4

Srov. Nečas, Ctibor: Nad osudem českých a slovenských Cikánů v letech 1939 – 1945. Univerzita J. E. Purkyně v Brně, Brno 1981, s. 18.

10

předlohy byl přejat systém řádné evidence osob včetně popisu, fotografie a otisků prstů. Z bavorských nařízení vycházeli zákonodárci při zavádění kočovných listů a v omezování pohybu Romů.5 Návrh tzv. zákona o potulných Cikánech byl schválen vládou a předložen k projednání zákonodárcům. Reakce politických stran se výrazně lišily. Nejvýrazněji projevily svůj souhlas strany hájící zájmy venkova a klerikální strany, naopak otevřený nesouhlas vyslovili komunisté. Poslanecká sněmovna i Senát návrh schválily a poté byl dne 14. července 1927 vyhlášen Národním shromážděním jako zákon č. 117. Prováděcími nařízeními ze dne 26. dubna 1928 získala legislativní úprava romské otázky definitivní podobu.6

2.2 Zákon o potulných Cikánech

Zákon č. 117/27 Sbzn. z 14. července 1927 o potulných Cikánech se stal příkladem legislativního protiromského postupu i pro

jiné evropské země.

Československá úprava romské otázky byla v Evropě považována za jednu z nejdůslednějších

a

sloužila

jako

vzor

na

mezinárodních

kriminalistických

konferencích věnovaných této otázce. Ustanovení zákona platila pro Romy vedoucí potulný život a tuláky žijící tzv. cikánským způsobem. Definice pojmů byla naprosto nedostatečná, přesnější výklad byl ponechán praxi. Zákon tak umožňoval zakročit nejen proti kočovným, usedlým i pracujícím Romům. Zákon považoval za nezbytné nejdříve Romy evidovat. Romové se tedy museli dostavit k soupisu a uvádět o sobě pravdivé údaje, kromě toho jim byly vzaty otisky prstů a vydána cikánská legitimace. Cikánské legitimace nahrazovaly běžný průkaz totožnosti. V cikánských legitimacích měli Romové otištěn výtah zákona a jeho prováděcích nařízení a především zde byla uvedena jejich osobní data včetně popisu a otisků prstů. Cikánské legitimace postupně obdrželi také usedlí Romové, což potvrdilo, že zákonem došlo k diskriminaci romského etnika jako celku. Zákon zaváděl také kočovnické listy, které byly povolením pro kočování. Kočovat a tábořit ve velkých skupinách zákon zakazoval, protože shromáždění více osob považoval za ohrožení 5

Srov. Nečas, Ctibor: Romové v České republice včera a dnes. Univerzita Palackého v Olomouci, Olomouc 1999, s. 59. 6 Srov. Nečas, Ctibor: Nad osudem českých a slovenských Cikánů v letech 1939 – 1945. Univerzita J. E. Purkyně v Brně, Brno 1981, s. 20.

11

pořádku. Zákon také nedovoloval Romům držet zbraně jakéhokoliv druhu. Romové je nesměli používat, ale ani přechovávat. Dalším opatřením byl zákaz pobytu v určitých místech, jako byla velká a lázeňská města, pohraničí a zalesněné plochy. K vymezení území, pro které zákaz platil, sloužily cedule s nápisem „Potulným cikánům přístup zakázán“.7 Romové mohli být podrobeni lékařské prohlídce a kontrolována byla i jejich zvířata.8 Zákon se snažil omezit kočování také výchovou romských dětí mladších 18 let, které měly být odebrány rodičům a převychovány v ústavech nebo náhradních rodinách. Toto opatření se uplatňovalo jen výjimečně, rozhodně však nebylo zanedbatelné.9 Administrativní opatření zákona o potulných Cikánech odporovala ústavně zaručené rovnoprávnosti Romů, jejich osobním právům a svobodám. Zákon neplatil jen v předválečném období, jeho ustanovení byla uplatňována také po vzniku Protektorátu Čechy a Morava. Zákon označoval romské obyvatelstvo jako asociální skupinu, proti které bylo možné uplatňovat pouze násilné prostředky. Tím byl potvrzen distancující postoj společnosti vůči Romům, jejich politické bezpráví a diskriminace.10 Následovala navíc další protiromská opatření.

7

Srov. Šípek, Zdeněk: Cikánská otázka ve druhém desetiletí ČSR. In: Český lid, 78, 1991, 4, s. 273. Srov. Nečas, Ctibor: Romové v České republice včera a dnes. Univerzita Palackého v Olomouci, Olomouc 1999, s. 63. 9 Srov. Nečas, Ctibor: K diskriminaci Cikánů v buržoazním Československu. In: Sborník prací Pedagogické fakulty Univerzity J. E. Purkyně v Brně, 76, 1981, s. 60 – 61. 10 Srov. Nečas, Ctibor: Nad osudem českých a slovenských Cikánů v letech 1939 – 1945. Univerzita J. E. Purkyně v Brně, Brno 1981, s. 20. 8

12

3. Perzekuce protektorátních Romů v období nacistické okupace

Protektorát Čechy a Morava byl ustaven dekretem německého kancléře Adolfa Hitlera ze dne 16. března 1939. Vznikem Protektorátu začalo postupné přizpůsobování státního aparátu a zákonů německému vzoru, a tím i diskriminace tzv. neárijského obyvatelstva, mezi které byli zařazeni také Romové. V nacistickém Německu bylo označení za tzv. Cikána vymezeno podle rasového hlediska a výzkumu ve Výzkumném ústavu pro rasovou hygienu a biologické vyšetřování obyvatelstva, vedeném dr. Ritterem a jeho asistentkou Evou Justinovou.11 Dr. Ritter stanovil vzhled osoby, průkaz o původu, znalost cikánského jazyka, cikánský život, mravy a zvyky a typické cikánské jméno jako kritéria rozhodující pro vymezení pojmu Cikán. Na území Protektorátu platil nejdříve zákon č. 117/1927 Sbzn. o potulných Cikánech z 14. července 1927. Tento zákon zaváděl mimo jiné nahrazení občanských průkazů totožnosti cikánskými legitimacemi, které se staly v době Protektorátu určujícím prvkem tzv. Cikána. Podle říšského vzoru byli Romové dále děleni na Romy a romské míšence, na pravé a nepravé Romy, respektive černé a bílé Romy.12 V průběhu třicátých let 20. století docházelo k pohybu Romů. Kočovné romské rodiny

přicházely

z Německé

říše

a

okupovaného

rakouského

území

do

Československa, další příliv probíhal přesunem Romů ze Sudet a Slovenska na území Protektorátu Čechy a Morava. Tím došlo v českých zemích ke zvýšení počtu romského obyvatelstva. Četnická pátrací oddělení odhadovala počty Romů na území Protektorátu na 14 000, z toho 6 000 Romů v Čechách, 8 000 na Moravě. Tento odhad však nadsazoval skutečný stav a usnadňoval zdůvodnění dalšího protiromského postupu. Bezpečnostní složky Protektorátu totiž spojovaly se zvýšeným počtem romského obyvatelstva nárůst jeho nelegálních způsobů obživy. Protiromským opatřením připravovala půdu také novinářská kampaň. Objevovaly se dokonce návrhy vyhostit z českých zemí všechny Romy, kteří na území nepatřili, a zbývající Romy koncentrovat v táborech nuceného soustředění.13 Podněty k pronásledování Romů dávala také obecní zastupitelstva. Posledním impulsem k chystanému zákroku proti Romům se stal projev

11

Srov. Kladivová, Vlasta: Konečná stanice Auschwitz – Birkenau. Univerzita Palackého v Olomouci, Olomouc 1994, s. 11. 12 Srov. Lhotka, Petr: Transporty Romů do cikánského tábora v Letech u Písku 1942 – 1943. Diplomová práce. Filozofická fakulta Masarykovy univerzity v Brně, Brno 1996, s. 9 - 10. 13 Srov. Nečas, Ctibor: Nad osudem českých a slovenských Cikánů v letech 1939 – 1945. Univerzita J. E. Purkyně v Brně, Brno 1981, s. 24.

13

zaslaný předsedovi vlády R. Beranovi od obecního zastupitelstva ve Svatobořicích. Svatobořice vedly dlouholetý spor s Kyjovem o domovské příslušnosti dvou romských rodin a 5. února 1939 adresovaly vládě požadavek, aby se urychleně řešila tzv. romská otázka ve státě. R. Beran předal opis projevu ministerstvu vnitra a dalším úřadům s příkazem, aby se urychlilo dokončení připravovaných opatření. Přípravné práce zdržel kompetenční spor dvou oddělení ministerstva vnitra. První oddělení navrhovalo nejdříve shromáždit zkušenosti s internací Romů, páté oddělení prosazovalo mimořádná protiromská opatření. Návrh nebyl nakonec v plném rozsahu realizován. Některá navrhovaná opatření se však přece jen uplatnila.

3.1 Zákaz kočování z 30. listopadu 1939, násilné usazování a evidence Romů

Z dříve navrhovaných opatření nařídilo ministerstvo vnitra výnosem z 30. listopadu 1939 návrhy nejradikálnější a ty, které byly považovány za do budoucna nejúčinnější. Podřízené orgány měly za úkol vyzvat Romy, aby se nejpozději do konce ledna roku 1940 trvale usadili a přestali kočovat. Romové, kteří by se tomuto nařízení nepodřídili, měli být zařazeni do kárných pracovních táborů. 13. února 1940 bylo nařízení potvrzeno a upřesněno. Policejní úřady měly za úkol postarat se o usídlení Romů, vést jejich evidenci a o všem důležitém ministerstvo informovat. Smyslem obou výnosů nebylo zlepšit postavení Romů, ale získat o nich jasný přehled, a tím usnadnit konečné řešení romské otázky. Ze zpráv policejních úřadů vyplývá, že usazování Romů probíhalo naprosto odlišně ve velkých městech a malých obcích. Ve velkých městech se Romům dostávalo více možností k uplatnění. Naopak v prostředí s malým množstvím pracovních příležitostí a nedostatkem ubytování způsobovalo usazování Romů potíže. Největší odpor proti usazování kočovných Romů projevila obecní samospráva. Podle úředního rozhodnutí měly kočovné romské rodiny bez domovského práva zůstat trvale v místě, kde se nacházely v noci z 31. ledna na 1. února 1940. Obce se však bránily, aby se Romové stali jejich obyvateli a Romy vyháněly. Kočovní Romové byli vyháněni z jedné obce do druhé a docházelo k jejich dalšímu pohybu. Někteří Romové projevili dobrou vůli se usadit, zapojovali se do různých příležitostných i trvalejších prací, vytvářeli si stálejší obydlí a posílali děti do škol. Další skupinu tvořili Romové, kteří nejevili o usazení zájem a vyčkávali, co bude dál. Posledním typem byli Romové, kteří se zákazu kočování vzepřeli a vedli svůj dosavadní 14

způsob života. Ilegálně kočující Romové byli zadržováni, předáváni k soudům a později zařazeni do kárných pracovních táborů. Tímto radikálním postupem se kočování Romů omezovalo. Násilné usazení Romů mělo protektorátním úřadům ukázat stav romské otázky a ujasnit evidenci. Počet Romů se upřesnil soupisem z 1. dubna 1940, kdy bylo v Protektorátu evidováno asi 6 540 osob „žijících po cikánsku“. 30. září 1941 byly zjištěné výsledky ještě více upřesněny a doplněny. Ukázalo se, že v 464 obcích žilo 946 romských rodin, 1 559 dospělých osob trvale pracovalo, deset rodin obdělávalo zemědělskou půdu. V evidovaných rodinách žilo 1 246 dětí, z nichž 874 pravidelně navštěvovalo školu.14 Násilné usazení a evidence Romů protektorátní vládě přinesly další informace a ujsnily rozhodování, jak se dále postavit k tzv. romské otázce.

3.2 Kárné pracovní tábory

Prvním pokusem o koncentraci Romů na území Protektorátu bylo zřízení kárných pracovních táborů. Kárné pracovní tábory se měly zřizovat podle vládních nařízení z 2. března a 28. dubna 1939 a poskytovaly první zkušenosti z nucené táborové koncentrace tzv. asociálů, mezi které byli zařazeni také Romové. Do táborů měly být umístěny osoby starší 18 let, které se údajně vyhýbaly práci a nemohly prokázat, že se živí řádným způsobem.15 Vězni zde byli podrobeni přísným kázeňským opatřením a těžké práci. Po vydání vládních nařízení došlo k evidenci osob, které mohly být zařazeny do kárných pracovních táborů. Pro vězně z Čech sloužil tábor v Letech u Písku, pro moravské vězně tábor v Hodoníně u Kunštátu. Oba tábory byly otevřeny 10. srpna 1940. Jejich areály byly obehnány vysokým plotem a přísně střeženy. Řízením a správou táborů byli pověřeni četničtí důstojníci spolu s úředníky, techniky, kuchyňským dozorem a nechyběl ani lékař. Po otevření kárných pracovních táborů bylo účelem internovat osoby, které neuposlechly zákaz kočování, nejevily ochotu k práci a dopouštěly se různých trestných činů. Často však byli vězněni lidé, kteří žádný trestný čin nespáchali. Romové tvořili v táborech menšinu, jejich podíl na počtu vězňů se pohyboval v rozmezí 10 – 25 % a 14

Srov. Holý, Dušan – Nečas, Ctibor: Žalující píseň. O osudu Romů v nacistických koncentračních táborech. Ústav lidové kultury ve Strážnici, Strážnice 1993, s. 17. 15 Srov. Nečas, Ctibor: Nad osudem českých a slovenských Cikánů v letech 1939 – 1945. Univerzita J. E. Purkyně v Brně, Brno 1981, s. 30.

15

zvyšoval se v zimním období, kdy měli méně příležitostí k obživě a dopouštěli se drobných trestných činů.16 Romové byli v seznamech vězňů označeni červeným písmenem C (Cikán – Rom). Vězni podléhali přísnému režimu. Pracovali každý den minimálně deset hodin především na stavbách, každý okamžik dne byl přesně naplánován, strava byla nedostatečná, spalo se ve společných ubikacích na pryčnách se slamníkem a přikrývkou. Doba internace záležela na zařazení vězně do jedné ze tří disciplinárních tříd. Pobyt tak mohl být minimálně tříměsíční, čtyřměsíční nebo šestiměsíční. S účinností od 1. ledna 1942 byly kárné pracovní tábory přejmenovány na sběrné tábory a 31. července 1942 zrušeny. Neromští vězni byli přemístěni z Letů do donucovací pracovny v Praze – Ruzyni a z Hodonína do donucovací pracovny v Brně. Obě donucovací pracovny byly přeměněny na sběrné tábory a někteří jejich příslušníci zařazeni do transportu tzv. asociálů, odeslaných do koncentračního tábora v Auschwitz I. Romské vězně čekala jiná budoucnost. Letský i hodonínský tábor se měly stát místy nucené táborové koncentrace protektorátních Romů a změnily se v cikánské tábory.17 Problematikou cikánských táborů se budeme zabývat detailněji. Předtím je však třeba objasnit, jaká byla další protiromská vládní nařízení.

3.3 Vládní nařízení o preventivním potírání zločinnosti

Zákaz kočování, násilné usazování, evidence Romů a jejich koncentrace v kárných pracovních táborech byly následovány dalšími protiromskými postupy. Po začlenění českých úřadů do okupační správy se perzekuce Romů ještě více zostřila. Protektorát v otázce postupu proti Romům následoval německý vzor. Počátkem této změny bylo vládní nařízení č. 89/1942 Sbzn. ze dne 9. března 1942 o preventivním potírání zločinnosti. Nařízení se stalo výchozím dokumentem pro řešení tzv. romské otázky a odpovídalo říšskému výnosu H. Himmlera z roku 1937. Tímto nařízením zavedla vláda policejní preventivní vazbu, která byla časově neomezená. Vazbu prováděla v Čechách kriminální ústředna v Praze a na Moravě oddělení kriminální policie policejního ředitelství v Brně. Vazba nemusela být uvalena jen na zločince, ale také na tzv. asociály. Zvláštní část nařízení byla věnována

16

Srov. Nečas, Ctibor: Holocaust. In: Bulletin Muzea romské kultury, 3, 1994, s. 20. Srov. Nečas, Ctibor: Nad osudem českých a slovenských Cikánů v letech 1939 – 1945. Univerzita J. E. Purkyně v Brně, Brno 1981, s. 32. 17

16

„Cikánům a osobám žijícím po cikánském způsobu.“ Těmto osobám bylo zakázáno opouštět úředně přikázané místo. Kočovnické listy a licence k provozování kočovných živností mohli Romové dostat jen se souhlasem kriminální ústředny v Praze. Na území Protektorátu byla policejní preventivní vazba vykonávána ve sběrných táborech v Letech a v Hodoníně, v donucovacích pracovnách v Praze - Ruzyni, v Pardubicích a v Brně s pobočkou v Olšovci. Mimo protektorátní území probíhala policejní preventivní vazba v koncentračním táboře v Auschwitz I.

3.4 Transporty tzv. asociálů do koncentračního tábora v Auschwitz I

Transporty tzv. asociálů byly vypravovány na rozkaz německé kriminální policie v Praze. Cílem byl koncentrační tábor v Auschwitz I. V období od 29. dubna 1942 do 24. února 1944 se uskutečnilo čtrnáct transportů. Lidé byli transportováni zvláštními vlaky, vypravovanými většinou z Prahy a doprovázenými protektorátní policií. V Moravské Ostravě přebíralo vlaky německé četnictvo a dohlíželo nad přepravou až do příjezdu do Auschwitz I. Většina osob byla do transportů zařazována po předchozím pobytu ve sběrných táborech. Po zřízení cikánských táborů v Letech a v Hodoníně pocházeli někteří transportovaní z těchto táborů. Do transportu byli určeni především za útěk nebo jiné trestné činy. Celkově však představovali Romové v těchto transportech nízké procento.18

3.5 Říšský výnos o potírání tzv. cikánského zlořádu

Základním legislativním opatřením, týkajícím se říšských Romů, se stal výnos z 8. prosince 1938. K výnosu byly 1. března 1939 vydány prováděcí pokyny a podle nich muselo být romské obyvatelstvo vyloučeno z německého národa a nebylo dovoleno jeho rasové míšení. 25. – 27. října 1939 měl být proveden soupis všech „Cikánů, cikánských míšenců a cikánským způsobem žijících osob“.19 Evidované osoby měly být zajištěny až do své deportace a 27. dubna 1940 se uskutečnily první hromadné transporty Romů do táborů v okupovaném Polsku. Dne 31. října 1940 a 22. července 18

Srov. Nečas, Ctibor: Nad osudem českých a slovenských Cikánů v letech 1939 – 1945. Univerzita J. E. Purkyně v Brně, Brno 1981, s. 33 – 34. 19 Srov. Nečas, Ctibor: Nad osudem českých a slovenských Cikánů v letech 1939 – 1945. Univerzita J. E. Purkyně v Brně, Brno 1981, s. 35.

17

1941 vydal říšský bezpečnostní úřad výnosy o nucené koncentraci Romů v cikánských táborech. Vyvrcholením potírání tzv. cikánského zlořádu se stal Himmlerův rozkaz z 16. prosince 1942 a prováděcí nařízení říšského bezpečnostního úřadu z 29. ledna 1943 o koncentraci Romů v tzv. cikánském táboře v Auschwitz II - Birkenau.20 Potírání tzv. cikánského zlořádu se provádělo z celoříšského hlediska, stejné metody byly uplatněny také pro protektorátní Romy.21

3.6 Soupis Romů z 2. srpna 1942

Soupisu předcházely oběžníky ministerstva vnitra o potřebě přesné evidence všech „Cikánů, cikánských míšenců a cikánským způsobem žijících osob“22 a také výnos generálního velitele neuniformované protektorátní policie z 10. července 1942 o potírání tzv. cikánského zlořádu, který byl obdobou říšského výnosu z roku 1938. Řízením soupisu na území celého Protektorátu byla pověřena kriminální ústředna v Praze, která měla k dispozici veškeré protektorátní četnictvo a policii. K soupisu Romů byl určen 2. srpen 1942. Ve dnech 1. – 3. srpna 1942 Romové nesměli opouštět místa svého pobytu a měli se spolu se všemi rodinnými příslušníky dostavit k soupisu na příslušný policejní úřad nebo četnickou stanici. Získaná dokumentace byla obsáhlá a několikrát ověřená, nechyběly ani daktyloskopické karty osob starších šesti let, fotografie osob starších šestnácti let, záznamy o udělených výstrahách a odnětí osobních dokladů. Rozhodnutí, zda se jedná o Roma nebo romského míšence, bylo ponecháno na jednotlivých policejních úřadech. Výsledná dokumentace byla předána kriminální ústředně v Praze a kriminálnímu oddělení policejního ředitelství v Brně. Do konce prvního čtvrtletí roku 1943 byly vyhodnoceny výsledky evidence. Soupisu se podrobilo celkem 11 886 lidí. Z tohoto počtu se jednalo o 5830 Romů a romských míšenců, 5108 osob žijících tzv. cikánským způsobem a 948 osob, které podléhaly soupisu, ale žily na volné noze, nacházely se ve

20

Srov. Holý, Dušan – Nečas, Ctibor: Žalující píseň. O osudu Romů v nacistických koncentračních táborech. Ústav lidové kultury ve Strážnici, Strážnice 1993, s. 19. 21 Srov. Nečas, Ctibor: Nad osudem českých a slovenských Cikánů v letech 1939 – 1945. Univerzita J. E. Purkyně v Brně, Brno 1981, s. 35. 22 Srov. Nečas, Ctibor: Nad osudem českých a slovenských Cikánů v letech 1939 – 1945. Univerzita J. E. Purkyně v Brně, Brno 1981, s. 35.

18

vazbě nebo v nemocnici. Skutečný počet Romů a romských míšenců byl však spíše okolo 6500 osob.23 Evidovaným osobám, které neměly vlastní živnost se stálým místem působení a pobytu, byly při soupisu odebrány kočovnické a kočovnické živnostenské listy. Pro rasovou motivaci tohoto opatření hovořil fakt, že neromští majitelé zábavních podniků o své kočovnické listy nepřišli.24 Romové a romští míšenci, kteří měli stálou a produktivní práci, zůstali na svobodě. Pokud by však pracovat přestali, mohli být vzati do policejní preventivní vazby. Kočujícím i usedlým Romům starším čtrnácti let měly být podle oběžníku protektorátní policie z 10. října 1942 odebrány občanské průkazy a nahrazeny cikánskými legitimacemi. Romové a romští míšenci vzatí do policejní preventivní vazby a nezaměstnaní měli být dodáni i s rodinnými příslušníky do tzv. cikánských táborů. Soupis z 2. srpna 1942 evidoval všechny protektorátní Romy a romské míšence a otevřeně je izoloval od ostatní společnosti. Značná část osob byla ponechána na svobodě, zatímco se chystal jejich pozdější odsun do táborového komplexu v Auschwitz. Zbývající evidovaní byli internováni v protektorátních cikánských táborech.

3.7 Protektorátní cikánské tábory

Přípravy zřízení cikánských táborů vrcholily 24. června 1942, kdy vydalo ministerstvo vnitra výnos o této formě nucené koncentrace protektorátních Romů. S platností od 1. srpna 1942 byly zřízeny cikánské tábory. Jak říkal výnos ministerstva vnitra, účelem cikánských táborů bylo vyloučit ze společnosti Romy, romské míšence a osoby žijící tzv. cikánským způsobem a zároveň je vychovat k práci, pořádku a kázni.25 Do táborů měli být se svými ženami a dětmi dodáni všichni muži, nemající stálou práci a s předpoklady pro uvalení preventivní policejní vazby. Cikánské tábory byly zřízeny na místě dřívějších kárných pracovních a sběrných táborů. Pro české vězně byl určen tábor v Letech u Písku, moravští vězni byli 23

Srov. Nečas, Ctibor: Nad osudem českých a slovenských Cikánů v letech 1939 – 1945. Univerzita J. E. Purkyně v Brně, Brno 1981, s. 37. 24 Srov. Nečas, Ctibor: Nad osudem českých a slovenských Cikánů v letech 1939 – 1945. Univerzita J. E. Purkyně v Brně, Brno 1981, s. 37. 25 Srov. Nečas, Ctibor: Nad osudem českých a slovenských Cikánů v letech 1939 – 1945. Univerzita J. E. Purkyně v Brně, Brno 1981, s. 39.

19

internováni v Hodoníně u Kunštátu. Z těchto táborů museli být před 1. srpnem 1942 neromští vězni přemístěni jinam. Na rozdíl od kárných pracovních a sběrných táborů nebyly cikánské tábory určeny jen pro muže, ale pro celé rodiny. Po příchodu do tábora se vězni podrobili lékařské prohlídce, ostříhání vlasů a mytí. Poté byli rozděleni na tři skupiny. Do jedné skupiny patřili muži a chlapci, do další ženy a dívky a poslední skupinu tvořily děti. Podle tohoto rozdělení byli vězni ubytováni. Ošacení a strava byly naprosto nedostačující. Vězni nemohli svobodně nakládat se svým majetkem, ani se svou osobou, museli rychle plnit uložené rozkazy, nesměli se bez povolení stýkat s vnějším prostředím, téměř všechny druhy zábavy byly zakázány. Den byl v cikánských táborech časově přesně rozvržen, přičemž převážnou část dne zaujímala práce. Přísně vymezen byl také pohyb a chování v areálu cikánských táborů. Za přestupky proti táborovému řádu a za trestné činy podléhající táborové samosprávě byli vězni přísně trestáni.26 Cikánské tábory sloužily k vyřazení protektorátních Romů ze společnosti. Vězni museli odevzdat tzv. cikánské legitimace a další osobní doklady, také veškeré peníze, cennosti a movité jmění. Romové mohli být uvězněni na časově neomezenou dobu a tábory se staly přechodným místem koncentrace Romů před jejich deportací do koncentračního tábora v Auschwitz I a cikánského tábora v Auschwitz II – Birkenau. Deportací Romů do Auschwitz II – Birkenau provoz protektorátních cikánských táborů končil. Cikánským táborem v Letech u Písku prošlo v období od srpna 1942 do května 1943 1309 Romů z Čech, v tomto počtu je zahrnuto také 36 dětí, narozených v táboře. Celá čtvrtina vězňů kvůli nesnesitelným podmínkám zemřela. Polovina vězňů byla transportována do koncentračního tábora v Auschwitz I a především do cikánského tábora v Auschwitz II – Birkenau. Pouze čtvrtina vězňů uprchla, byla propuštěna, nebo předána do jiných donucovacích pracoven a pod policejní dozor.27 Cikánským táborem v Hodoníně u Kunštátu prošel podobný počet Romů jako letským táborem – 1395, včetně 34 dětí, které se zde narodily vězněným matkám.28 Hodonínský tábor byl uzavřen později, Romové zde byli vězněni od srpna 1942 do srpna 1943 a definitivně zlikvidován byl tábor v prosinci 1943. Z 1395 vězňů šestina 26

Srov. Nečas, Ctibor: Strasti a útrapy v protektorátních cikánských táborech. In: Sborník prací Filozofické fakulty Brněnské univerzity, C 43, 1996, s. 146 – 149. 27 Srov. Nečas, Ctibor: Nad osudem českých a slovenských Cikánů v letech 1939 – 1945. Univerzita J. E. Purkyně v Brně, Brno 1981, s. 54. 28 Srov. Nečas, Ctibor: Romové v České republice včera a dnes. Univerzita Palackého v Olomouci, Olomouc 1999, s. 74.

20

Romů zemřela, přesněji 207 osob, dvě třetiny Romů byly transportovány do Auschwitz I a Auschwitz II – Birkenau a pouhá jedna šestina vězňů byla propuštěna nebo předána pod policejní dohled.29 Protektorátní cikánské tábory se staly pro více než 2700 Romů několikaměsíčním vězením. Většina Romů byla z cikánských táborů deportována do Auschwitz I a Auschwitz II – Birkenau, značná část vězňů zemřela již během internace v Letech a v Hodoníně. Propuštění vězni tvořili v celkovém počtu jen nízké procento, navíc je často opět čekal policejní dohled.

3.8 Transporty Romů do cikánského tábora v Auschwitz II – Birkenau

Protektorátní Romové byli transportováni do cikánského tábora v Auschwitz II – Birkenau na základě Himmlerova rozkazu z 16. prosince 1942 a prováděcích nařízení říšského bezpečnostního úřadu z 29. ledna 1943. Výnosy se vztahovaly na všechny „Cikány, cikánské míšence a neněmecké příslušníky cikánských kmenů balkánského původu.“30 Nařízení platila pro Německou říši a pro území pod říšskou okupací, takže i pro Protektorát Čechy a Morava. Osoby vymezené těmito výnosy měly být deportovány i se svými rodinami do nově zřízeného cikánského tábora v Auschwitz II – Birkenau. Přípravy na transporty protektorátních Romů probíhaly rychle a v utajení. Seznamy Romů a romských míšenců určených k deportaci se sestavovaly podle soupisu z 2. srpna 1942. Vybrané osoby byly nejdříve připraveny o majetek a poté soustředěny v tzv. sběrných místech, ze kterých byly poté definitivně sestaveny transporty. Romy zde čekalo ostříhání dohola, odevzdali své doklady a byli připraveni k odjezdu. Někteří se pokusili vyhnout transportu pomocí úplatků nebo útěkem, většinou však beznadějně. Původním záměrem bylo provést transporty co nejrychleji. Nejdříve měli být transportováni vězni cikánských táborů v Letech a v Hodoníně, poté všichni ostatní Romové, ponechaní dosud na svobodě. Zdravotní situace v obou cikánských táborech však způsobila změnu tohoto plánu. Transporty probíhaly ve třech etapách. V první etapě se uskutečnily březnové transporty roku 1943, ve kterých byla transportována značná část protektorátních Romů. Druhá etapa se skládala z květnového a srpnového transportu. V květnu 1943 byli transportováni vězni likvidovaného cikánského tábora v Letech a Romové i se svými 29

Srov. Nečas, Ctibor: Nad osudem českých a slovenských Cikánů v letech 1939 – 1945. Univerzita J. E. Purkyně v Brně, Brno 1981, s. 59. 30 Srov. Nečas, Ctibor: Nad osudem českých a slovenských Cikánů v letech 1939 – 1945. Univerzita J. E. Purkyně v Brně, Brno 1981, s. 59.

21

rodinami, odsunuti z vysloveně rasových důvodů. Do transportu ze srpna 1943 se dostali vězni likvidovaného cikánského tábora v Hodoníně. V poslední etapě byli Romové zařazeni do transportů tzv. asociálů z října 1943 a ledna 1944. Jednalo se o osoby, které se nacházely ve vězení, vyšetřovací vazbě nebo v nemocnici, a také o Romy dopadené na útěku. Transporty Romů z Čech probíhaly mnohem rychleji, i když zde nastalo více komplikací než na Moravě. Naopak Morava měla podmínky snadnější, ale transporty byly odsud vypravovány se zpožděním. Celkem bylo z Protektorátu deportováno do cikánského tábora v Auschwitz II – Birkenau 4495 osob. Protektorátní Romové tvořili v Auschwitz II – Birkenau více než pětinu celkového počtu vězňů a stali se po německých Romech druhou nejpočetnější skupinou.31

3.9 Koncentrační táborový komplex Auschwitz

Auschwitz (Osvětim) je souhrnný název pro jeden z nejrozsáhlejších a nejobávanějších vyhlazovacích táborových komplexů, který nacisté vybudovali. Tábor tvořily tři vzájemně propojené části: první z nich – Auschwitz I – vznikla roku 1940 v blízkosti města Auschwitz. Původně byla určena pro polské politické vězně, postupně se rozšiřovala v rozsáhlý tábor nucené koncentrace, z něhož se nakonec stal tábor kmenový, který měl řídící úlohu v celém táborovém komplexu. Druhá část – Auschwitz II - Birkenau – byla budována od konce roku 1941 asi tři kilometry od Auschwitz, na území vystěhované a zbourané obce Birkenau (Březinka). Zpočátku měla sloužit k věznění válečných zajatců, později ke koncentraci a vyhlazování Židů, Romů a politických odpůrců. Třetí část – Monowitz (Monowice) – byla utvářena od roku 1942 jako vnější tábor.32 Romové byli vězněni ve všech částech koncentračního tábora, nejvíce jich však bylo soustředěno do Auschwitz II - Birkenau.

31

Srov. Nečas, Ctibor: Nad osudem českých a slovenských Cikánů v letech 1939 – 1945. Univerzita J. E. Purkyně v Brně, Brno 1981, s. 61 – 63. 32 Srov. Nečas, Ctibor: Holocaust českých Romů. Prostor, Praha 1999, s. 121.

22

3.10 Cikánský tábor v Auschwitz II – Birkenau

Stavba tábora byla zahájena bezprostředně po vydání Himmlerova výnosu z 16. prosince 1942. K otevření tábora došlo koncem února 1943. Životní podmínky v táboře byly nesnesitelné, internaci přežilo jen malé množství vězňů. Nadějí na záchranu se stal přesun vězňů do jiných táborů nucené koncentrace, jako byly například tábory v Buchenwaldu, Flossenbürgu a v Ravensbrücku, které nebyly vyhlazovacími tábory. Tábor byl svým způsobem výjimečný, protože v něm byli členové romských rodin ubytováni dohromady. Po příjezdu do tábora čekalo vězně sprchování a evidence. Romové byli označeni vytetovaným písmenem Z a černým trojúhelníkem.33 Po přijímacích procedurách byli vězni ubytováni. Některé transporty zůstaly dočasně v karanténě na blocích, teprve poté začal vězňům pravidelný režim. Vstávalo se časně a den byl přesně organizován, ale práce vězňů nehrála v tomto táboře tak důležitou roli jako v jiných táborech, nepracovali zdaleka všichni vězni. Místo práce ničily vězně nesnesitelné ubytovací a hygienické podmínky a katastrofální nedostatek jídla. V táboře se šířily infekční nemoci, především skvrnitý tyfus a průjmy, které úmrtnost dále zvyšovaly. Šance na útěk nebo propuštění byly nepatrné, určitou naději na záchranu dávalo vězňům přemístění do jiných koncentračních táborů. Někteří vězni byli odeslání do jiných táborů komplexu Auschwitz, od dubna do srpna 1944 došlo k transportům části vězňů do pracovních táborů v Buchenwaldu, Flossenbürgu a Ravensbrücku. Po odjezdu posledního transportu bylo 2897 zbývajících vězňů v noci z 2. na 3. srpna 1944 zavražděno v plynových komorách. Podíl protektorátních Romů na tomto počtu je nezjistitelný. Touto hromadnou vraždou skončil sedmnáctiměsíční provoz cikánského tábora v Auschwitz II - Birkenau. 34 Za celou dobu jeho provozu zemřelo v cikánském táboře v Auschwitz II – Birkenau přibližně 19 800 z 22 600 vězňů, z toho pravděpodobně 2645 vězňů z Protektorátu Čechy a Morava.

Z původních asi 6 500 protektorátních Romů byla na svobodě ponechána jen nepatrná část, ostatní Romy čekalo umístění do táborů nucené koncentrace. Více než

33

Zkratka Zigeuner - Cikán Srov. Nečas, Ctibor: Nad osudem českých a slovenských Cikánů v letech 1939 – 1945. Univerzita J. E. Purkyně v Brně, Brno 1981, s. 67. 34

23

2700 Romů bylo internováno ve dvou protektorátních cikánských táborech, v Letech a v Hodoníně. V Letech zemřelo 326 vězňů, v Hodoníně 207 osob. Další oběti způsobily deportace Romů do koncentračních táborů. Celkem bylo z území Protektorátu Čechy a Morava transportováno do koncentračních táborů 4870 Romů. V cikánském táboře v Auschwitz II – Birkenau zemřelo 2645 protektorátních Romů. Další životy protektorátních Romů si vyžádaly tábory v Auschwitz I, Buchenwaldu, Ravensbrücku a dalších místech nucené koncentrace. Po osvobození se z koncentračních táborů vrátilo pouhých 583 romských vězňů.35

3.11 Perzekuce sudetských Romů

Po okupaci českého pohraničí byli Romové ze Sudet podrobeni výzkumu v již zmíněném ústavu dr. Rittera. Toto opatření se netýkalo několika rodin Romů – Sintů. Ostatní Romy čekala tzv. rasová diagnostifikace, a poté se na ně vztahovala říšská protiromská opatření. Sudetští Romové byli účastni soupisu z 25. – 27. října 1939 a poté deportováni do cikánského tábora v Auschwitz II – Birkenau. Podstatná část sudetských Romů v tomto táboře zahynula.

35

Srov. Nečas, Ctibor: Romové v České republice včera a dnes. Univerzita Palackého v Olomouci, Olomouc 1999, s. 83.

24

4. Cikánský tábor v Letech u Písku a jeho moravští vězni

Cikánské tábory byly na území Protektorátu zřízeny s platností od 1. srpna 1942. Jejich účelem bylo vyloučit ze společnosti Romy, romské míšence a osoby žijící tzv. cikánským způsobem. Vězni měli být zároveň převychováni k práci a kázni. Do táborů byli umístěni nejen muži, ale i jejich rodiny. Protektorátní cikánské tábory se staly pro značnou část vězňů přechodným místem internace, než došlo k transportům vězňů do koncentračního tábora v Auschwitz a především do cikánského tábora v Auschwitz II – Birkenau. Pro vězně z Čech byl určen cikánský tábor v Letech u Písku, pro moravské vězně cikánský tábor v Hodoníně u Kunštátu.

4.1 Otevření cikánského tábora v Letech

Letský cikánský tábor vznikl na místě bývalého kárného pracovního tábora a pozdějšího sběrného tábora v Letech u Písku. Velitelem tábora byl jmenován Josef Janovský, kterého po odvolání nahradil Štefan Blahynka. Posledním velitelem tábora se stal František Havelka. 31. července 1942 byli poslední neromští vězni sběrného tábora propuštěni na svobodu, případně přemístěni do donucovací pracovny v Praze – Ruzyni a odtud do koncentračního tábora v Auschwitz I. V noci z 31. července na 1. srpna 1942 zůstalo v Letech posledních 19 Romů. Ti se tak stali prvními vězni cikánského tábora.36 Jedním z vězňů, kteří byli v Letech internováni ještě před otevřením cikánského tábora, byl moravský Rom Robert Čermák (narozen 31. března 1878). Robert Čermák přišel do letského tábora 6. června 1942.37

4.2 Příčiny umístění moravských vězňů do cikánského tábora v Letech, určeného pro vězně z Čech

Většina osob dopravených do letského tábora nežila trvale v místě, odkud byly vypraveny transporty. Pro přidělení do českého nebo moravského tábora bylo rozhodující domovské právo, respektive domovská příslušnost, a také místo bydliště, na 36

Srov. Nečas, Ctibor: Nad osudem českých a slovenských Cikánů v letech 1939 – 1945. Univerzita J. E. Purkyně v Brně, Brno 1981, s. 42. 37 SOA v Třeboni, fond Cikánský tábor Lety, Kartotéka vězňů, č. 2.

25

kterém se vězni nacházeli v době soupisu z 2. srpna 1942. Podle toho byli vězni zařazováni do seznamů určených do letského nebo do hodonínského tábora. I když se tedy někteří vězni narodili na Moravě a dlouhou dobu tam žili, mohli být zařazeni do letského cikánského tábora určeného pro Čechy. Tuto skutečnost potvrzuje pamětnice romského holocaustu paní Berta Berousková, rozená Richtrová, vězněná v Letech u Písku: „No a já, můj tatínek byl z Olomouce a já jsem se narodila v Prostějově, takže my jsme jako normálně Moraváci.“38 „Otec…měl dílnu v Prostějově. Do lágru nás vzali proto, že četníci tatínkovi říkali: ,Richtr, ty tady nemůžeš být, ty musíš jet do svýho stálýho bydliště!‘ Domovský právo jsme totiž měli v Mezilesí u Pacova.“39

4.3 Příchod vězňů do cikánského tábora v Letech

Po skončení soupisu z 2. srpna 1942 byly sestaveny seznamy českých Romů, určených k internaci v letském cikánském táboře, a poté začali do cikánského tábora v Letech přicházet jednotlivci i rodiny z Čech. Důležitou roli hrála při sestavování seznamů transportovaných rodinná příslušnost. Romové byli podrobeni lékařské prohlídce, ta však neměla vliv na rozhodnutí o jejich internaci. Stala se pouze formální záležitostí.40 Na dopravení Romů do tábora dohlížely četnické stanice a kriminální policejní oddělení. Vězni se do tábora dopravovali nejčastěji vlakem, dále pěšky, v kočovných vozech nebo nákladními auty. Romové do tábora přišli ze 46 lokalit, mezi které patřila velká města i malé obce.41 Hmotný majetek a finanční hotovost museli Romové v táboře odevzdat.42 Již během srpna byla kapacita tábora několikanásobně překročena a muselo dojít k dalším stavebním úpravám. Tábor se skládal z 50 barákových staveb. Kromě ubytovacích prostor sloužily jako kanceláře, ordinace, nemocnice, skladiště, dílny, strážnice a vězení. Vězni byli rozděleni do tří skupin. Jednu skupinu tvořily ženy a dívky, další muži a chlapci a do poslední skupiny patřily děti do devíti let. Podle tohoto 38

Vzpomínkové vyprávění paní Berty Berouskové, rozené Richtrové, zaznamenané autorkou 4. března 2004 v Brně. 39 Srov. Nečas, Ctibor: Nemůžeme zapomenout. Našťi bisteras. Nucená táborová koncentrace ve vyprávění romských pamětníků. Pedagodická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci, Olomouc 1994, s. 77. Vzpomínkové vyprávění zaznamenala Jana Horváthová 10. 2. 1990. 40 Srov. Lhotka, Petr: Lékařská vyšetření Romů určených k transportu do cikánského tábora v letech u Písku v srpnu 1942. In: Bulletin Muzea romské kultury, 4, 1995, s. 31. 41 Srov. Lhotka, Petr: Transporty Romů do cikánského tábora v Letech u Písku 1942 – 1943. Diplomová práce. Filozofická fakulta Masarykovy univerzity v Brně, Brno 1996, s. 38. 42 Srov. Lhotka, Petr: Transporty Romů do cikánského tábora v Letech u Písku 1942 – 1943. Diplomová práce. Filozofická fakulta Masarykovy univerzity v Brně, Brno 1996, s. 52.

26

rozdělení se řídilo ubytování vězňů. Kapacita tábora byla stále nedostačující, i když probíhaly další stavební úpravy. Transporty Romů do letského tábora probíhaly od srpna 1942 do ledna 1943.43 Většina vězňů přišla do tábora krátce po jeho otevření. Počet vězňů se neustále vyvíjel, protože přicházeli další vězni a někteří byli naopak propouštěni, přesunuti do jiných donucovacích pracoven nebo do táborového komplexu v Auschwitz. Na celkovém počtu vězňů se podíleli také nově narození nebo naopak zemřelí vězni a útěky. Celkově počet vězňů klesal. Za celou dobu jeho trvání od srpna 1942 do května 1943 prošlo letským cikánským táborem 1309 vězňů a narodilo se zde 36 dětí.44 Po příchodu do tábora museli vězni odevzdat svůj majetek, peníze, cennosti a doklady. Navíc byli zbaveni vlasů a podrobeni očistě v nefungujících sprchách nebo v rybníce Lipěže. Nedostatek čisté vody a špatné hygienické podmínky provázely vězně po celý jejich pobyt v táboře, stejně jako nedostatečné ošacení, stísněné podmínky, těžká práce, malé množství jídla a tekutin. Tyto faktory se podílely na vysokém počtu nemocí a úmrtí vězňů. Vězně čekal v táboře vojensko – policejní režim, neměli možnost komunikovat v rodném jazyce, přišli o své kočovné vozy, hudební nástroje, tradiční oděvy a ozdoby. Děti nemohly navštěvovat školu. Všichni museli poslouchat rozkazy, jejich den byl přesně rozdělen a naplánován, převážnou část dne zaujímala práce. Vězni pracovali nejméně osm (v zimním období) nebo deset hodin denně. Styk vězňů s cizími osobami a okolním prostředím byl podmíněn povolením, limitována a kontrolována byla také korespondence. Přestupky proti táborovému řádu byly trestány výchovnými opatřeními nebo vzetím do vazby.45

4.4 Propouštění vězňů

Legálním způsobem tábor opustilo jen nízké procento vězňů. Propuštění Romů musel povolit generální velitel neuniformované protektorátní policie a kriminální ústředny v Praze. Nejvíce vězňů bylo propuštěno brzy po otevření a naopak před likvidací tábora. Nejčastějším důvodem propuštění se stalo označení vězňů za neromy. 43

Srov. Lhotka, Petr: Transporty Romů do cikánského tábora v Letech u Písku 1942 – 1943. Diplomová práce. Filozofická fakulta Masarykovy univerzity v Brně, Brno 1996, s. 6. 44 Srov. Nečas, Ctibor: Romové v České republice včera a dnes. Univerzita Palackého v Olomouci, Olomouc 1999, s. 70. 45 Srov. Nečas, Ctibor: Cikánský tábor v Letech (1942 – 1943). In: Romano džaniben, ňilaj 2008, s. 191 – 193.

27

Mezi vězni se však začaly šířit nepravdivé informace, že propuštění je podmíněno vysokým úplatkem. Tuto zprávu šířil mimo jiné Stanislav Haváček, otec moravského vězně Drahomila Haváčka (narozeného 7. června 1940). Za šíření této zprávy byla rodina Stanislava Haváčka dva dny vězněna. Drahomil Haváček byl jedním z moravských vězňů, proto se budeme propuštěním Haváčkovy rodiny zabývat detailněji. Osvědčení o propuštění z kárného pracovního tábora říká, že Stanislav Haváček (narozen 1. dubna 1909) má být propuštěn i se ženou Annou Haváčkovou (narozena 31. července 1907), dětmi Bertou Růžičkovou (narozena 5. července 1926), Janou Růžičkovou (narozena 3. listopadu 1927), Drahomilem Haváčkem (narozen 7. června 1940) a Jaroslavem Haváčkem (narozen 7. listopadu 1941). Rozhodnutí protektorátní policie v Praze uvádí jako datum propuštění 9. září 1942, rodina byla ale ve skutečnosti propuštěna již 7. září 1942. Důvod propuštění uveden nebyl. Rodina Haváčkova byla v táboře internována od 5. srpna 1942 do 7. září 1942.46 Někteří vězni opustili tábor, protože byli předáni k soudům. Příkladem je moravský vězeň Leo Gross (narozen 22. ledna 1916), který byl do tábora internován 6. října 1942 a v prosinci 1942 byl předán Krajskému soudu v Liberci a odsouzen. Po odpykání trestu byl spolu se sudetskými Romy 19. října 1944 odeslán do Auschwitz II – Birkenau.47 Určitou formou propuštění byl přesun vězně do nemocnice ve Strakonicích nebo v Písku. Z moravských vězňů byli do nemocnice propuštěni Robert Čermák (narozen 31. března 1878), Františka Chadrabová (narozena 4. března 1940), Františka Richtrová (narozena 1. ledna 1909) a Anna Růžičková (narozena 9. ledna 1927). Většina hospitalizovaných vězňů však nebyla po uzdravení puštěna na svobodu, ale vrácena do tábora, několik vězňů v nemocnici zemřelo. Z moravských vězňů zemřely v nemocnici Františka Richtrová a Anna Růžičková. Někteří vězni byli propuštění po uzavření tábora, o nich se však zmíníme v souvislosti s koncem cikánského tábora v Letech.

46

SOA v Třeboni, fond Cikánský tábor Lety, inv. č. 72, sign. 3. C. 3, karton č. 14. Srov. Nečas, Ctibor: Andr´oda taboris. Vězňové protektorátních cikánských táborů 1942 – 1943. Městský výbor Českého svazu protifašistických bojovníků, Brno 1987, s. 15. 47

28

4.5 Útěky vězňů

Nelegální formu opuštění tábora představovaly útěky. K pokusům o útěk vedla vězně touha po svobodě, útisk, těžké pracovní, stravovací, hygienické a zdravotní poměry, a také obavy z transportů do táborového komplexu v Auschwitz. Podmínky pro útěk byly příznivější na pracovištích mimo tábor než přímo v táboře. Pracovní skupiny byly nasazeny nejčastěji na poli nebo v lese a střeženy jedním nebo dvěma dozorčími orgány. Útěky z tábora byly nesrovnatelně obtížnější. Areál byl obklopen vysokým plotem a hlídán ozbrojenými strážci a několika psy. Počet strážců a psů se neustále zvyšoval, před uzavřením tábora hlídalo tábor 54 mužů a 7 psů.48 Překvapivě byl však častějším místem útěků právě tábor. O útěk se pokoušeli jednotlivci, skupiny Romů a někdy dokonce celé rodiny. Celkem bylo zaznamenáno 106 útěků, z nichž pouhá třetina skončila úspěchem. Dopadení vězni se vraceli do letského tábora, kde byli uvězněni nebo je odtud velitel předával kriminální ústředně v Praze a ta je řadila do transportů vypravených do Auschwitz I nebo Auschwitz II – Birkenau.49 Ze záznamů v Knize útěků lze vysledovat, kteří z moravských vězňů se pokusili o útěk a jaké byly jejich osudy. Jako první z moravských vězňů utekl Jan Švehla (narozen 28. května 1919). Utekl 2. září 1942 po poledni, takže v táboře strávil jen jeden den. Podle údajů v Knize útěků byl ale 18. listopadu 1942 dopaden. Druhým uprchlým moravským vězněm byl Alfréd Bernhard (narozen 13. července 1936 v Kroměříži). Uprchl 14. září 1942 ve 14 hodin s matkou Alžbětou Bernhardovou, bratrem Karlem Petrem a Josefem. Spolu s nimi utekla Marie Blumová se synem Alfonsem. Jejich útěk se zdařil. Po Janu Švehlovi a Alfrédu Bernhardovi následovaly útěky členů moravské rodiny Richtrů. První utekly Barbora Richtrová (narozena 18. března 1926) a Antonie Richtrová (narozena 16. června 1923). Obě utekly 9. prosince 1942 v 19 hodin. U obou žen se kromě osobních údajů objevuje také popis. Antonie je popisovaná jako středně vysoká silná žena s kulatým obličejem, oblečená do modré sukně, svetru a obutá do vysokých bot. Kromě toho popis uvádí, že je Antonie v šestém měsíci těhotenství. Barbora je popisovaná jako středně vysoká, silná, kulatého obličeje, oblečená do černé 48

Srov. Nečas, Ctibor: Nad osudem českých a slovenských Cikánů v letech 1939 – 1945. Univerzita J. E. Purkyně v Brně, Brno 1981, s. 44. 49 Srov. Nečas, Ctibor: Romové v České republice včera a dnes. Univerzita Palackého v Olomouci, Olomouc 1999, s. 72.

29

sukně a šedé vesty. Obě ženy byly dopadeny, transportovány do Auschwitz II – Birkenau (Antonie 4. května 1943, Barbora již 11. března 1943) a později přemístěny do dalších koncentračních táborů. Dále z tábora utekl Josef Richter, k jeho útěku došlo 18. prosince 1942 a byl úspěšný. Jako poslední utekl 2. ledna 1943 přítel Barbory Richtrové Karel Klimt (narozen 16. října 1907) spolu s manželem později dopadené Antonie Richtrové Eduardem Richtrem (narozen 24. září 1912). Oba utekli v uvedený den mezi půl šestou a půl osmou večer. Ukazuje se tedy, že jako první uprchly Barbora s Antonií a později je následoval Barbořin přítel s Antoniiným manželem. Karel Klimt s Eduardem Richtrem se dali na útěk v nebezpečném období, kdy byl tábor napaden epidemií skvrnitého tyfu, a uprchlíkům hrozilo okamžité zastřelení, aby nešířili nákazu. Útěk se vydařil Karlu Klimtovi, u Eduarda se po dvaceti dnech objevuje informace, že byl hospitalizován v nemocnici v Prostějově. Spolu se svoji manželkou je jmenován v hlášení z 24. února 1943 z Prostějova. Z hlášení vyplývá, že byli oba propuštěni zdraví z nemocnice v Prostějově. Eduard byl hospitalizován kvůli onemocnění skvrnitým tyfem. Důvod Antoniiny hospitalizace není znám. Je však známo, že byla dopadena a 4. března 1943 transportována do Auschwitz II – Birkenau.50 Ucelenou informaci přináší seznamy vězňů cikánského tábora v Auschwitz II – Birkenau, ze kterých vyplývá, že všichni uprchlíci z rodiny Richtrů kromě Josefa Richtra byli později dopadeni a deportováni do Auschwitz II – Birkenau.51

Propuštění a uprchlí vězni představovali jen malé množství, většina vězňů byla nucena v táboře zůstat a podrobit se tvrdému táborovému režimu a nesnesitelným podmínkám.

4.6 Vynucené práce vězňů

Jedním z hlavních cílů nuceného táborového soustředění Romů měla být jejich převýchova k práci. Pracovat museli všichni vězni, včetně dětí. Romové byli rozděleni do několika pracovních skupin. Mužské pracovní skupiny zastávaly spíše vnější práce, v táboře pracovali muži jen v případě těžkých nebo specializovaných prací. Naopak ženy pracovaly spíše v táborových dílnách, staraly se o úklid tábora, prádlo, kuchyni,

50

SOA v Třeboni, fond Cikánský tábor Lety, inv. č. 78, sign. 3. C. 9, karton č. 15. Srov. Nečas, Ctibor: Aušvicate hi kher báro. Čeští vězňové cikánského tábora v Osvětimi II – Brzezince. Masarykova Univerzita v Brně, Brno 1992. 51

30

hlídání dětí a péči o nemocné, na práci mimo tábor byly posílány spíše výjimečně. Ke stejným pracím jako ženy byly nasazovány také děti ve věku od deseti do čtrnácti let a drobné činnosti vykonávaly děti dokonce ještě mladší. Pracovní doba trvala denně deset hodin v letním a osm v zimním období, pracovní skupiny nasazené mimo tábor pracovaly ještě déle. Výdělky vězňů byly použity ke krytí nákladů spojených s provozem tábora. Vězni pracovali na stavbách silnic, pomáhali při polních a lesních pracích. Působili nejen v Letech, ale také v okolních obcích. Pracovníky moravského původu nacházíme mezi 50 vězni pracovní skupiny ve Zboníně. Konkrétně se jednalo o Jana Čermáka (narozen 18. prosince 1919), Martina Čermáka (narozen 28. listopadu 1911) a Františka Richtra (narozen 6. ledna 1911). Ve Zboníně byli vězni nasazeni na dřevařské práce. Bydleli v malé místnosti zamořené hmyzem. Zde museli spát i jíst, přitom jim chybělo veškeré vybavení, neměli ani umývadlo nebo příbor. Při práci si zcela zničili oděv i boty. Špatné pracovní a ubytovací podmínky způsobily vysokou nemocnost a úrazovost vězňů. Práce ve Zboníně trvaly až do likvidace cikánského tábora.52

4.7 Strava v cikánském táboře v Letech

Denní příděl stravy se skládal z vymezeného kusu chleba, dále ze snídaně, oběda a večeře, přičemž vězni dostávali jen takové množství jídla, jaké bylo nutné pro udržení organismu a nejnutnější pracovní sílu. Překročení dávek bylo zakázáno, ve skutečnosti však vězni nedostali ani přikázaný nejnižší limit živin. Pro vězně pracující mimo tábor bylo jako denní spotřeba jednoho muže určeno 97 g masa, 21 g krup, nudlí, krupice nebo rýže, 17 g mouky, 290 g brambor, 65 g kyselého zelí, 12 g kávové náhražky, 5g cibule, 21 g cukru, 30 g soli, 14 g sádla, 21 g umělého tuku, 536 g chleba, 0,006 l octa, 5g koření, 3g kvasnic, 0,08 l mléka a 1 g marmelády. Ostatní vězni měli stravu ještě omezenější.53 Některé nedostatkové potraviny nakupoval velitel tábora u místních rolníků, kromě toho se určité plodiny pěstovaly přímo v táboře a choval se tu i dobytek.

52

Srov. Nečas, Ctibor: Nad osudem českých a slovenských Cikánů v letech 1939 – 1945. Univerzita J. E. Purkyně v Brně, Brno 1981, s. 48. 53 Srov. Nečas, Ctibor: Nad osudem českých a slovenských Cikánů v letech 1939 – 1945. Univerzita J. E. Purkyně v Brně, Brno 1981, s. 46.

31

4.8 Zdravotní situace v cikánském táboře v Letech

Zdravotní situaci v táboře zhoršovalo nadměrné množství vězňů ve stísněném prostoru, náročná práce, nedostatečná strava a hygiena. Vězni byli zavšiveni, neměli možnost se dostatečně mýt, chyběla jim pitná voda a léky. Smluvním lékařem byl nejdříve MUDr. F. Kopecký a od prosince 1942 MUDr. J. Neuwirth. V lednu 1943 byli stanoveni lékaři MUDr. B. Stejskal a MUDr. M. Bohin, kteří se spolu se dvěma ošetřovatelkami zařadili mezi stálý táborový personál.54 V prvních týdnech provozu tábora převládaly mezi onemocněními žaludeční a střevní katary, revmatismus, kostní záněty, horečnatá onemocnění a kožní choroby. Objevili se také vězni se záškrtem a trachomem, ti byli odesláni do nemocnice. V srpnu 1942 přišla první úmrtí, převážně u dětí mladších než dva roky. Nadměrná koncentrace vězňů v malém prostoru způsobila šíření nakažlivých onemocnění. V podzimních měsících roku 1942 onemocněla více než třetina vězňů. K nejčastějším onemocněním patřil katar žaludku a střev a také svrab, u dětí propukly příušnice. Rostl počet hospitalizovaných vězňů a přibývala úmrtí. Mezi zemřelými nadále převažovaly děti. Největší zhoršení zdravotního stavu vězňů přišlo na přelomu let 1942 a 1943, kdy se počet nemocných pohyboval okolo tisíce. Vězni trpěli většinou nachlazením, chřipkou, angínou a zápalem plic. Velkým nebezpečím se stala epidemie břišního tyfu, která do konce roku 1942 postihla 38 vězňů. Někteří nakažení byli převezeni do písecké a strakonické nemocnice, ale většina byla izolována v nově vybudované táborové nemocnici. S platností od 31. prosince 1942 musel být tábor kvůli šířící se epidemii uzavřen. Vězni ani personál se nesměli stýkat s ostatním obyvatelstvem a vyhlásila se karanténa. Do tábora byla umístěna protiepidemická jednotka, prováděly se důkladné dezinfekce a očkování. Několikanásobně stoupala úmrtnost, lidé umírali v táboře, v písecké i strakonické nemocnici. V lednu 1943 umíralo až deset vězňů denně. Dosavadní hřbitov v Mirovicích začal být nedostačující a musel se vybudovat nouzový lesní hřbitov v bezprostřední blízkosti tábora, v němž se pohřbívalo od poloviny ledna až do konce dubna 1943. Vysoká nemocnost a úmrtnost narušila strukturu romských rodin a pracovních skupin, což mělo vliv na celkový chod tábora. V táboře zůstalo velké množství 54

Srov. Nečas, Ctibor: Nad osudem českých a slovenských Cikánů v letech 1939 – 1945. Univerzita J. E. Purkyně v Brně, Brno 1981, s. 49.

32

opuštěných dětí, počet a stav vězňů se staly nepřehlednými. Dosavadní velitel Josef Janovský celou situaci podcenil a vymkla se mu z rukou. Kromě toho onemocněla také část personálu a celá správa tábora se dostala do vážné krize, kterou bylo nutno řešit personálními změnami ve vedení tábora. Dne 19. ledna 1943 byl generálním velitelem neuniformované protektorátní policie do letského tábora dočasně převelen dosavadní velitel hodonínského tábora Štefan Blahynka. Nový velitel musel nejdříve uvést do pořádku evidenci vězňů, záznamy o jejich odebraném majetku a nechal provést inventuru. Tábor byl zamořen množstvím chorob, z nichž nejnebezpečnějšími se stal břišní a nově také skvrnitý tyfus. Došlo ke zpřísnění karanténních opatření a úpravám v táboře. Rozkazem nadřízených orgánů ze 17. února 1943 byl tábor hermeticky uzavřen od vnějšího prostředí. Nikdo nesměl do tábora přicházet, ani z něj odcházet, uprchlíkům hrozilo okamžité zastřelení. V okolí tábora byly umístěny výstražné tabule a ostatní obyvatelé se nesměli k táboru přiblížit více než na 200 metrů. Léky, potraviny a předměty denní potřeby byly uloženy na určeném místě, odkud si je vězni odváželi. Karanténa platila až do likvidace tábora v květnu 1943. Aby se omezilo další šíření nákazy skvrnitým tyfem, působili přímo v táboře dva lékaři a pro nemocné byla uvolněna izolovaná budova. Kromě toho bylo doporučeno zavedení kanalizace, postavení dalších záchodů a zavedení umýváren do ubytoven vězňů. Přes množství opatření se skvrnitý tyfus rozšířil a postihl především vězně nemocné dříve břišním tyfem. Obě tyto choroby byly nejrozšířenější v polovině února 1943, kdy se v táboře objevovalo 15 případů břišního a 34 případů skvrnitého tyfu, poté nemocných začalo ubývat. Kromě břišního a skvrnitého tyfu se v zimě 1943 u vězňů vyskytovaly především nemoci z prochladnutí a kožní choroby.55 Od konce února začal počet onemocnění a úmrtí klesat a zdravotní situace se v následujících měsících dále zlepšovala. To však již nezmírnilo skutečnost, že v době od 16. srpna 1942 do 23. dubna 1943 zemřelo 326 letských vězňů, z toho 241 dětí. Počty úmrtí se každý měsíc výrazně lišily. V srpnu 1942 bylo zemřelých vězňů 5, v září 1942 17, v říjnu 1942 16, v listopadu 1942 23, v prosinci 1942 67, v lednu 1943 136, v únoru 1943 46, v březnu 1943 11 a v dubnu 1943 5. Celkově zemřela v letském táboře

55

Srov. Nečas, Ctibor: Nad osudem českých a slovenských Cikánů v letech 1939 – 1945. Univerzita J. E. Purkyně v Brně, Brno 1981, s. 51 – 52.

33

celá čtvrtina jeho vězňů, přičemž nejčastějšími příčinami úmrtí byly zápaly plic, katary žaludku a střev, břišní a skvrnitý tyfus.56 Z moravských vězňů zemřela v Letech Anežka Chadrabová (narozena 27. května 1895, umírá 21. ledna 1943), dále Antonín Paffner (narozen 25. července 1939, umírá 20. ledna 1943), František Richter (narozen 27. září 1882, umírá 11. ledna 1943), Františka Richtrová (narozena 1. ledna 1909, umírá 20. prosince 1942), Karel Růžička (narozen 27. ledna 1937, umírá 6. ledna 1943) a jeho jmenovec Karel Růžička (narozen 22. září 1940, umírá 26. prosince 1942), Anna Růžičková (narozena 9. ledna 1927, umírá 22. listopadu 1942) a Anna Wintrová (narozena 5. března 1867, umírá 7. ledna 1943). Nejvíce moravských vězňů zemřelo v lednu 1943, kdy byla celkově nejvyšší nemocnost a úmrtnost vězňů. Na místním hřbitově v Mirovicích bylo pohřbeno 174 vězňů, na nouzovém lesním hřbitově v Letech 120, v Písku 8 a ve Strakonicích 2 osoby. U 22 zemřelých vězňů není zcela jasné, kde byli pochováni.57 Z moravských vězňů byli na nouzovém lesním hřbitově v Letech pohřbeni Antonín Paffner (v hrobu II) a Anežka Chadrabová (v hrobu 8).58

4.9 Transporty vězňů do koncentračního tábora v Auschwitz I a cikánského tábora v Auschwitz II – Birkenau

Povinností velitele letského tábora bylo předat vězně dopadené po pokusu o útěk kriminální ústředně v Praze k odsunu do koncentračního tábora v Auschwitz I a Auschwitz II - Birkenau. Navíc měl předkládat návrhy na zařazení vězňů do tzv. transportů asociálů. Velitel tábora tento úkol plnil a kromě toho podal z rozkazu nadřízených orgánů dva návrhy na vyslání samostatných transportů letských vězňů.59 První z hromadných transportů byl vypraven 3. prosince 1942 do koncentračního tábora v Auschwitz I, kam dorazil v noci z 3. na 4. prosince 1942. Do transportu bylo zařazeno 78 žen a 16 mužů. Všichni transportovaní byli dospělí a velitel je označil většinou jako asociály. V transportu do Auschwitz I bylo zařazeno také několik 56

Srov. Nečas, Ctibor: Romové v České republice včera a dnes. Univerzita Palackého v Olomouci, Olomouc 1999, s. 73. 57 Srov. Nečas, Ctibor: Andr´oda taboris. Tragédie cikánských táborů v Letech a v Hodoníně. Masarykova Univerzita v Brně, Brno 1995, s. 49. 58 SOA v Třeboni, fond Cikánský tábor Lety, inv. č. 76, sign. 3. C. 7, karton č. 15. 59 Srov. Nečas, Ctibor: Nad osudem českých a slovenských Cikánů v letech 1939 – 1945. Univerzita J. E. Purkyně v Brně, Brno 1981, s. 52.

34

moravských vězňů. Jednalo se o Antonii Růžičkovou (narozena 18. ledna 1886), Janu Růžičkovou (narozena 23. 1istopadu 1904) a Petra Šubrta (narozen 18. května 1873).60 Malá skupina letských vězňů byla 11. března 1943 připojena k hromadnému transportu do Auschwitz II – Birkenau. Jednalo se převážně o pacienty hospitalizované s tyfovým onemocněním ve Strakonicích (15 vězňů) a v Písku (5 vězňů).61 Do tohoto transportu byla zařazena mimo jiné také jedna z moravských vězňů a zároveň členka rodiny Richtrů Barbora Richtrová (narozena 18. března 1926). Druhému transportu předcházely rozsáhlé přípravy. Pracovní skupiny působící mimo tábor byly zrušeny, zachována byla jen skupina ve Zboníně. Do ní se zařadili všichni členové pracovních skupin, kteří byli neromského původu. Romští pracovníci byli přivedeni 30. dubna 1943 do tábora. Do Zbonína bylo zařazeno 12 vězňů neromského původu, 39 romských vězňů muselo přijít do tábora.62 Podobné rozdělení proběhlo také v táboře. I zde byli vyčleněni vězni neromského původu. Nejdříve jich bylo jen 78, později se počet zvýšil na necelých 200. Není přesně známo, podle čeho se určoval romský původ vězňů. Z vyprávění paní Berty Berouskové vyplývá, že byl u vězňů zkoumán mimo jiné tvar lebky a obličeje: „a ten to vybíral jako podle nějakých vnitřních kostí a tady – z hlavy a tak…takhle přišel, tady šahal… Až potom dědeček říká: ´To zjišťujou podle nějakých vnitřních kostí‘… “63 Z romských vězňů byl sestaven transport do cikánského tábora v Auschwitz II – Birkenau. Transport byl vypraven 4. května 1943 a deportoval 417 vězňů všech věkových kategorií a obou pohlaví do cikánského tábora v Auschwitz II – Birkenau, kam dorazil 7. května 1943. Z moravských vězňů byli do tohoto transportu zařazeni Anna Benešová (narozena 22. června 1935), Pavlína Lagrinová (narozena 16. června 1908), Ferdinand Růžička (narozen 18. října 1929), Jindřich Růžička (narozen 27. března 1933), Josef Růžička (narozen 30. ledna 1939), Martin Růžička (narozen 25. ledna 1931), Anna Růžičková (narozena 12. ledna 1908, zemřela během transportu), Božena Růžičková (narozena 25. srpna 1923, zemřela během internace v Auschwitz II – Birkenau 9. dubna 1944), Františka Marie Růžičková (narozena 15. dubna 1916, zemřela během transportu), Gizela Růžičková (narozena 24. srpna 1938, zemřela během 60

SOA v Třeboni, fond Cikánský tábor Lety, inv. č. 73, sign. 3. C. 4, karton č. 15. Srov. Nečas, Ctibor: Romové v České republice včera a dnes. Univerzita Palackého v Olomouci, Olomouc 1999, s. 73. 62 Srov. Nečas, Ctibor: Nad osudem českých a slovenských Cikánů v letech 1939 – 1945. Univerzita J. E. Purkyně v Brně, Brno 1981, s. 53. 63 Vzpomínkové vyprávění paní Berty Berouskové, rozené Richtrové, zaznamenané autorkou 4. března 2004 v Brně. 61

35

transportu), Helena Růžičková (narozena 16. prosince 1930, zemřela během transportu), Věra Růžičková (narozena 15. května 1935, zemřela během transportu), Žofie Františka Růžičková (narozena 27. dubna 1937, zemřela během transportu), Gustav Šubrt (narozen 23. ledna 1940), Marie Šubrtová (narozena 12. září 1934) a Jan Vrba (narozen 9. února 1897, 19. května 1943 přemístěn do mužského tábora v Auschwitz II Birkenau).64 Do Auschwitz II – Birkenau bylo transportováno také sedm letských vězňů, připojených 19. října 1943 k hromadnému transportu českých a moravských Romů. Jednalo se o uprchlíky a vězně, kterým skončil výkon trestu.65 Jedním z nich byl také moravský vězeň Leo Gross (narozen 22. ledna 1916). V seznamech vězňů nalézáme také některé uprchlé letské vězně moravského původu, Eduarda Richtra (do Auschwitz II – Birkenau byl internován 7. 3. 1943 a 3. 8. 1944 byl odeslán do Buchenwaldu), jeho manželku Antonii Richtrovou (dorazila stejným transportem jako její manžel a ve stejný den byla odeslána do jiného tábora, v jejím případě se jednalo o Ravensbrück) a Barboru Richtrovou, zařazenou v transportu z 11. března 1943. Kromě toho byl do Auschwitz II – Birkenau internován Moravan Leo Gross. Ten byl v prosinci 1942 předán Krajskému soudu v Liberci, 19. října 1943 dorazil do Auschwitz II – Birkenau a 15. dubna 1943 byl odeslán do Buchenwaldu.66

4.10 Uzavření cikánského tábora v Letech

Po odsunu vězňů do Auschwitz I a Auschwitz II – Birkenau zůstalo v táboře 198 vězňů. Někteří z nich byli během května 1943 odesláni do cikánského tábora v Hodoníně nebo do donucovacích pracoven v Praze – Ruzyni a v Pardubicích. Část vězňů byla předána pod policejní dozor a propuštěna na svobodu. Propuštění vězni se sice dostali na svobodu, ale chyběly jim jakékoliv prostředky. Navíc se vraceli do prázdných domovů a někteří se ani neměli kam vrátit. Podobný osud jako letské vězně čekal také pracovníky zbonínské pracovní skupiny. Čtyři její členové byli předáni do 64

SOA v Třeboni, fond Cikánský tábor Lety, inv. č. 73, sign. 3. C. 4, karton č. 15. Srov. Nečas, Ctibor: Aušvicate hi kher báro. Čeští vězňové cikánského tábora v Osvětimi II – Brzezince. Masarykova Univerzita v Brně, Brno 1992. 65 Srov. Nečas, Ctibor: Romové v České republice včera a dnes. Univerzita Palackého v Olomouci, Olomouc 1999, s. 73. 66 Nečas, Ctibor: Aušvicate hi kher báro. Čeští vězňové cikánského tábora v Osvětimi II – Brzezince. Masarykova univerzita v Brně, Brno 1992.

36

donucovací pracovny v Praze – Ruzyni a zbývajících osm propuštěno na svobodu. Mezi propuštěné zbonínské pracovníky patřili také moravští vězni Jan Čermák (narozen 18. prosince 1919), Martin Čermák (narozen 28. listopadu 1911) a František Richter (narozen 6. ledna 1911). Z rozkazu generálního velitele neuniformované protektorátní policie z 21. května 1943 zůstalo v táboře posledních 15 vězňů, určených k vyklizení tábora. Vydezinfikovali a uložili mimo tábor trvanlivé potraviny, prádlo, oděv, obuv, zařízení tábora a movitý majetek, zabavený vězňům. Většina uložených věcí byla později odeslána do cikánského tábora v Hodoníně, bezcenné a nevyčistitelné předměty se spalovaly. Budovy byly strženy a rozebrány. 27. května 1943 se zbývající vězni dočkali propuštění, celý táborový areál byl posypán chlorovým vápnem a příjezdové cesty označeny zákazem vstupu. Z moravských vězňů patřili mezi poslední internované Jan Čermák (narozen 18. prosince 1919), Martin Čermák (narozen 28. listopadu 1911), Anna Čermáková (narozena 3. července 1881), Marie Chadrabová (narozena 6. srpna 1927), Růžena Matějková (narozena 30. března 1898), Božena Pflegrová (narozena 11. listopadu 1921), Antonín Plach (narozen 2. března 1912), František Richter (narozen 6. ledna 1911), Jan Richter (narozen 27. října 1915), Robert Richter (narozen 3. března 1907), Berta Richtrová (narozena 27. října 1928), Marie Richtrová (narozena 30. prosince 1884), Marie Studená (narozena 21. května 1931), Marie Vrbová – Studená (narozena 3. dubna 1914) a Božena Wintrová (narozena 18. dubna 1907).67 Definitivní konec letského cikánského tábora nastal 9. srpna 1943, kdy byl tábor oficiálně zlikvidován.68 Cikánský tábor v Letech sloužil od srpna 1942 do května 1943 k nucené koncentraci Romů, romských míšenců a osob žijících tzv. cikánským způsobem. Vězni zde měli být převychováni k práci a kázni. Kromě toho se letský tábor stal dočasným místem internace vězňů před transportem do táborového komplexu v Auschwitz. Za celou dobu jeho provozu prošlo letským táborem 1309 vězňů. Polovina vězňů byla transportována do koncentračního tábora v Auschwitz I a v Auschwitz II – Birkenau, čtvrtina vězňů v táboře zemřela, přesněji 326 osob, a zbývající čtvrtina byla předána do jiných donucovacích pracoven, dostala se pod policejní dozor a někteří z vězňů byli propuštěni na svobodu.

67

SOA v Třeboni, fond Cikánský tábor Lety, inv. č. 74, sign. 3. C. 5, karton č. 15. Srov. Nečas, Ctibor: Historický kalendář. Dějiny českých Romů v datech. Univerzita Palackého v Olomouci, Olomouc 1997, s. 72. 68

37

5. Rodina Richtrova, vězněná v cikánském táboře v Letech u Písku Rodina Richtrova byla jednou z moravských rodin vězněných v letském táboře určeném pro Čechy. V této kapitole se nebudeme zabývat celou rozvětvenou rodinou Richtrů, zaměříme se pouze na ty její členy, kteří se narodili na Moravě, byli vězněni v letském cikánském táboře a za jejich transport do letského tábora zodpovídala četnická stanice v Lukavci. Rodina se do dějin tábora výrazně zapsala především díky útěku některých svých členů. Významnou však byla z několika dalších důvodů. Při sestavování seznamu vězňů určených do letského tábora se rodina nacházela v obvodu četnické stanice v Lukavci v okrese Pelhřimov. Zatímco ostatní seznamy budoucích vězňů byly psané německy na tištěném formuláři, seznam rodiny Richtrovy byl sepsán česky, perem na obyčejném papíře.69 Lukavecký seznam byl sestaven 11. srpna 1942, patřil k nejpočetnějším transportům, bylo v něm uvedeno 13 budoucích vězňů, v naprosté většině se jednalo o rodinu Richtrovu. Z dochovaných pramenů můžeme částečně vysledovat vztahy mezi jednotlivými osobami. Jednalo se s největší pravděpodobností o jednu větší rodinu a dvě menší rodiny. Hlavou největší rodiny byl Robert Richter (narozen 3. března 1907 v Olomouci). Dětmi Roberta Richtra byly Barbora Richtrová (narozena 18. března 1926 pravděpodobně v Pukanci, další možností je Prostějov, který uvedla jako místo svého narození v jednom ze svých svědectví)70 a Berta Richtrová (narozena 27. října 1928 v Prostějově). Přítelem Barbory byl Karel Klimt

(narozen 16. října 1907

v Neprobylicích). Karel Klimt nebyl moravského původu, uvádíme ho proto, že byl přítelem Barbory Richtrové a pokusil se o útěk spolu s Eduardem Richtrem. Do této skupiny patřil také strýc Roberta František Richter (narozen 27. září 1882 v Chropyni), Josef Richter (narozen 21. září 1923 v Troubkách), Jan Richter (narozen 27. října 1915 v Kroměříži) a jeho žena Antonie Richtrová (narozena 28. prosince 1917 v Soběslavi). Posledním bydlištěm výše uvedených byla Týmová Ves v okrese Pelhřimov, proto patřili do okrsku lukavecké četnické stanice, i když byli v převážné většině původem z Moravy.

69

Srov. Lhotka, Petr: Transporty Romů do cikánského tábora v Letech u Písku 1942 – 1943. Diplomová práce. Filozofická fakulta Masarykovy univerzity v Brně, Brno 1996, s. 35. 70 Srov. Polansky, Paul: Black silence. The Lety Survivors Speak. G plus G/Cross – Cultural Communications, Praha/New York 1998, s. 43.

38

Dále můžeme vysledovat dvě menší rodiny. Obě jsou neúplné, tvořené jen manželskými páry. První tvořil František Richter (narozen 6. ledna 1911 v Uherském Ostrohu) a jeho žena Anna Richtrová, rozená Růžičková (narozena 24. listopadu 1911 v obci Selmice), druhý pár tvořil bratr Františka Eduard Richter (narozen 24. září 1912 v Moravské Nové Vsi) a jeho žena Antonie Richtrová, rozená Nová (narozena 16. června 1923 v obci Spytihněv). Eduard a František měli bratra Josefa, ten ale patřil do skupiny z Týmové Vsi. Oba manželské páry pobývaly naposledy v Mezilesí u Pacova v okrese Pelhřimov, proto se dostaly pod dozor lukavecké četnické stanice a i přes svůj moravský původ byly umístěny do letského tábora.71 Zajímavá je dvojice Františka Richtrová (narozena 1. ledna 1909 v Novém Jičíně) a její matka Marie Richtrová (narozena 30. prosince 1884 v Záříčí). Posledním místem pobytu Františky byla Týmová Ves, Marie naposledy pobývala v Mezilesí. Obě by tedy měly patřit do lukaveckého obvodu a do tábora dorazit 11. srpna 1942. Toho dne ale dorazila jen Františka, její matka Marie přišla do Letů až 29. září 1942. Také Barbora Richtrová dorazila do Letů z neznámých důvodů až 18. srpna 1942 a Jan Richter se ženou Antonií Richtrovou (narozenou 1917) až 21. září 1942.72 Většina členů rodiny Richtrů dorazila do tábora 11. srpna 1942 a Richtrovi tak uzavřeli první srpnové transporty, kdy přišla většina letských vězňů. Po 11. srpnu 1942 přicházeli do Letů jen malé skupinky nebo jednotlivci. Podle vzpomínkového vyprávění paní Berty Berouskové, rozené Richtrové, jeli Richtrovi do Letů vlastními vozy s koňským potahem, neustále doprovázeni četnictvem. Cesta byla dlouhá a vyčerpávající pro členy rodiny i jejich koně, nesměli si totiž udělat přestávku a odpočinout si. Hned po příjezdu do Letů museli Richtrovi vozy, koně, cennosti a všechen svůj majetek odevzdat.73 Několik členů rodiny Richtrů se pokusilo o útěk. Prvními byly Barbora Richtrová a její sestřenice Antonie Richtrová (narozena 1923), které uprchly 9. prosince 1942. Antonie byla podle dostupných informací 8. února 1943 dopadena. Údaje o Barbořině útěku byly získány především z jejích vzpomínkových vyprávění. Barbora pracovala v Letech v kamenolomu, kde drtila kladivem kámen na drobnější části a poté sbírala dříví. Po několika měsících pobytu se rozhodla uprchnout. Nechtěla dále snášet nesnesitelné táborové podmínky a především se obávala dozorce Josefa Hejduka. 71

SOA v Třeboni, fond Cikánský tábor Lety, inv. č. 70, sign. 3. C. 1, karton č. 14. SOA v Třeboni, fond Cikánský tábor Lety, inv. č. 70, sign. 3. C. 1, karton č. 14. 73 Srov. Polansky, Paul: Black silence. The Lety Survivors Speak. G plus G/Cross – Cultural Communications, Praha/New York 1998, s. 53. 72

39

Domnívala se, že Hejduk ve své kanceláří bije a znásilňuje mladé dívky a nyní přijde řada na ni. Utekla s pomocí své tety, zaměstnané v táborové kuchyni. Teta tvrdila hlídači, že Barbora jí přinese vodu a Barbora se tak dostala přes bránu, přespala v lese, poté došla do Mirovic na vlak, vlakem se, ukrytá na záchodě, dostala přes Benešov do Prahy. Nikdo netušil, že by se mohlo jednat o Romku, měla světlé vlasy i pleť. V Praze se skrývala u příbuzných, ti se ale nechali podplatit a udali ji.74 Podle vyprávění paní Berouskové udala Barboru její teta, sestra Roberta Richtra. Barbora byla zatčena, umístěna ve věznici policejního ředitelství v Bartolomějské ulici v Praze a 11. března 1943 následovala její deportace do Auschwitz II – Birkenau.75 Poté prošla několika dalšími koncentračními tábory, jednalo se o Ravensbrück, Bergen – Belsen a Buchenwald. Za nejtěžší však považovala své letské věznění a opakovaně zdůrazňovala, že ze zločinů v Letech by neměli být obviňováni Němci, protože vězňům ubližovali čeští dozorci a úředníci.76 Podobný názor zastávala i její sestra Berta. Dále z tábora utekl Josef Richter, k jeho útěku došlo 18. prosince 1942 a byl úspěšný. Josef Richter byl tedy jediným nedopadeným uprchlíkem z rodiny Richtrů. Barbořin přítel Karel Klimt spolu s Eduardem Richtrem, manželem uprchlé a dopadené Antonie Richtrové, uprchl 2. ledna 1943, jejich útěk byl zvlášť riskantní, protože uprchli v době epidemie skvrnitého tyfu, kdy se na uprchlíky okamžitě střílelo, aby nerozšířili nákazu. Eduard Richter uprchl do Prostějova, onemocněl skvrnitým tyfem, ale hospitalizován byl až za tři týdny po onemocnění. Objevuje se v hlášení spolu s dopadenou manželkou Antonií, ale není přesně řečeno, zda i on byl dopaden. Ze seznamů vězňů v Osvětimi II – Březince se dozvídáme, že byli kromě Josefa Richtera nakonec dopadeni všichni uprchlí a umístěni do Osvětimi II – Březinky.77 Většina rodiny Richtrů pracovala přímo v táboře, pouze František Richter (narozen 1911) byl zařazen do pracovní skupiny ve Zboníně. Richtrovi byli označeni za neromy, takže nebyli transportováni do Auschwitz II – Birkenau z rasových důvodů. Do Auschwitz II – Birkenau byli však deportováni

74

Srov. Polansky, Paul: Black silence. The Lety Survivors Speak. G plus G/Cross – Cultural Communications, Praha/New York 1998, s. 45 – 46. 75 Srov. Pape, Markus: A nikdo vám nebude věřit. Dokument o koncentračním táboře Lety u Písku. Z německého originálu Und niemand wird euch glauben. Překlad David Čaněk. G plus G, Praha 1997, s. 134. 76 Srov. Polansky, Paul: Black silence. The Lety Survivors Speak. G plus G/Cross – Cultural Communications, Praha/New York 1998, s. 45 – 46. 77 Srov. Nečas, Ctibor: Aušvicate hi kher báro. Čeští vězňové cikánského tábora v Osvětimi II – Brzezince. Masarykova Univerzita v Brně, Brno 1992.

40

uprchlíci z rodiny Richtrů.78 Kromě uprchlíků a zemřelých tak v táboře zůstali všichni až do 27. května 1943. Patřili tedy mezi poslední letské vězně a pomáhali tábor likvidovat. Jednalo se o Františka Richtra (narozen 1911), Jana Richtra, Roberta Richtra, Bertu Richtrovou a Marii Richtrovou. Konce tábora a propuštění na svobodu se však nedočkal František Richter (jedná se o staršího z Františků Richtrů, narozeného 27. září 1882), který zemřel 11. ledna 1943 a Františka Richtrová, která zemřela 20. prosince 1942 v písecké nemocnici na tuberkulózu.79 Rodina Richtrova patřila k nejvýraznějším mezi letskými vězni. Při příchodu do letského tábora byli jedním z nejpočetnějších transportů a jejich příchodem se uzavřela nejpočetnější vlna příchodů do tábora. Čtyři členové rodiny Richtrů se pokusili z tábora utéct, tři z nich byli později dopadeni, jeden útěk se vydařil. Rodině se dostalo označení neromského původu, takže do Auschwitz II – Birkenau byli deportovaní jen dopadení uprchlíci. Dva členové rodiny v táboře zemřeli a pět osob patřilo k posledním letským vězňům a poté byli propuštění na svobodu. Osudy rodiny Richtrů a hlavně život v letském táboře nám ukazuje z dalšího úhlu pohledu paní Berta Berousková, narozená jako Richtrová 27. října 1928 v Prostějově. Paní Berta Berousková je původem z Moravy, do letského tábora se dostala, protože místem jejího posledního pobytu byla Týmová Ves v okrese Pelhřimov, stejně jako u některých dalších členů její rodiny. Paní Berta Berousková přišla do tábora jako třináctiletá a strávila zde více než devět měsíců. O životě v táboře a o své rodině podala autorce následující svědectví:

5.1 Vzpomínkové vyprávění paní Berty Berouskové, rozené Richtrové

Já jsem jako politickej vězeň vedená, co jsme přišli z lágru, protože nás Frank propustil, protože jsme nebyli jako Cikáni. Nás dali s Cikánama dohromady a dali nás do Let, koncentrační tábor, to bylo u Písku, Mirovice. No a tak, já jsem řekla: „Ježišmarjá, tatínku, kam tě vedou?“ Tátu dali jinam, já s babičkou, nás dali na krejčovinu, jo, abych tam šila na mašině, protože jsem uměla šít. Tak jsme tam šily takový věci jako. Ale co chodili lidi do práce, to byl ubohej národ. Tam padli, oni po nich šlapali, nesměli je zvednout, no. A žádní Němci tam nebyli, tam byli český policajti. 78 79

SOA v Třeboni, fond Cikánský tábor Lety, inv. č. 74, sign. 3. C. 5, karton č. 15. SOA v Třeboni, fond Cikánský tábor Lety, inv. č. 70, sign. 3. C. 1, karton č. 14.

41

No a já, můj tatínek byl z Olomouce a já jsem se narodila v Prostějově, takže my jsme jako normálně Moraváci. No a to nepatřilo do Hodonínka, my jsme byli, jako ten tábor, to bylo v Čechách. A tam nás vedli policajti. „Vemte si svoje věci.“ A z okresu do okresu nás předávali. Pak jsme přišli a nám řekli, že pudeme na práci, jako na…do JZD, že si to tatínek musí odpracovat, že byl živnostník a že si musí půl roku odpracovat, až přijedeme zpátky. Hromadu věcí jsme nechali doma, tam u dědečka, Lukavec se to menovalo. A ty policajti lukavský nás vedli až tam. A přijdeme a vidíme lágr, teď tatínka vzali jinam, jo, dědečka dali jinam, mě dali jinam, povídám: „No co to je?“ Já jsem utekla za babičkou. Bylo to ve třiačtyrycátým, začátkem třiačtyrycátej rok a vrátili jsme se ke konci. Třináct měsíců jsme tam byli. Já jsem, když už to bylo, tak jsem chtěla utéct odtamtuď. Tady jsem byla střelená a tady mně vytrhl to maso. Podívejte, já jsem chtěla utéct a tady mně vysekali potom kost. Od čtyryačtyrycátýho roku jsem takhle takovej marod. Byl to dřevěnej lágr, my jsme byli na pětačtyrycítce, jenom já jsem byla s babičkou, pač jsme byly v tej krejčovině, no a když jsme měli jít do práce, tak jsme museli nosit polena, tak, v rukách. A já, že babička neuměla šít, tak jsem řekla: „Já budu teda šít.“ A teď jsme šily. Tak jsem šila na mašině já a babička mě opravovala, odstřihovala ty nitky, dycky ovázala, skládaly jsme na hromadu. Když jste nepracovala, tak jste dostala bití. Pak jsme chodili, do lesa nás dali a museli jsme nosit polena v rukách. No a tatínek byl zase na panským. Tam byli panský jako chlapi samí, tak ty byli až na druhej straně lágru. To byly dřevěný baráky, takový čtvercový a to bylo takhle v řadě, takhle, pak byla takhle řada, pak byla kuchyň a na druhej straně, tam byly děti v tom baráku takovým dlouhým a vzadu byli chlapi. Tam na to koupání to bylo hrozný, tam nás vyhnali: „Běžte se vykoupat“, starý, mladý, děti, všechno dohromady, takhle z kopce jsme utíkali, tam byl rybník, do rybníka a nemohli jsme se umejvat, takhle jsme to prošli a zase nahoru, nahatý. A esli to byl dědeček tam nebo babička nebo tatínek, tak nahatý jsme chodili. Radši, když si na to vůbec nevzpomínám. Já, co jsem tam byla třináct měsíců, jsem měla hlavu ostříhanou aspoň pětkrát šestkrát dohola. Úplně dohola, jak koleno. Mašinkou. A to nám stříhali tamti, co byli ne policajti, ale ti, co byli nadnešený jako nade tím. Cikáni taky to byli nebo komediant to byl a ten musel poslouchat. Tam byli komedianti, tam byli brusiči, tam byli Cikáni, vždyť nás pustilo asi sedmdesát nebo osmdesát. To vybrali. Ale tam toho bylo, to nebyli takový Cikáni, jak 42

tady ti ze Slovenska, to byli všechno z Moravy, z Liberce a bůhví odkud, jo, ty já jsem neznala. Každej měl svůj barák, my jsme měli pětačtyrycítku, zase druhejm děti sebrali, když měla maminka děti, tak je dali na takovej velikej barák, ty děti byly zvlášť, jo. No, tak to vám dali takový plátěný kalhoty, jo, takovou košili pánskou a na to takovej jako sakypak, a tak jsme byli celý dně, esli zima nebo nezima, tak těm to bylo jedno. Hlavně u ředitela bylo teplo a policajti měli taky teplo a my jsme neměli nic. A jídlo jsme dostávali buď červený zelí a nebo dvě takový brambůrky, knedlík nebo něco takovýho jsme neviděli vůbec, co jsme tam byli. No, akorát naše rodina tam byla, Květa Richtrová, to byla tatínkova sestra, Eduard Richtr, Josef Richtr, no celá rodina naše tam byla. A ta je v Olomouci, ta je doma, jako ve svým bydlišti a ve svým. Já bych byla taky v Prostějově, ale když já jsem si zvykla na Brno. A když někdo se pokusil utéct odtamtuď a nebo se nelíbil mu třeba, tam se muselo salutovat takhle, jo, jako hitlerovsky, no, tam se muselo a když nemoh zasalutovat, třeba byl ten člověk nemocnej, tak si leh na takovou lavici a druhej ho vyplácel, pětadvacet tím bičíkem, ale jaksepatří, hodně. A když utek a chytli ho, psy tam měli velký, no, tak ho dávali šponovat na takovej sloup jako na elektriku, jak jsou ty sloupy dřevěný, no tak ho vytáhli, ruce dozadu a už ho tahali nahoru. Ty řvali, to byli chlapi a řvali. Ty můžou říct, že zkusili. No mlátili pendrekem, vytahovali, takhle jim dávali ruce dozadu, jo, vytahovali na sloup, tam jich mlátili, moc, tam bylo každou chvíli halo. Tam bylo strašně, tam jich mlátili moc. Teda já jsem se o to nestarala, my jsme zavřeli krejčovinu a co se tam dělo, to nás nezajímalo. Vylezete ven, ještě dostanete potom taky, ne? Ale mlátili tam moc, moc. Zkusili jsme teda opravdu jak psi. Měli jsme takový maringotky, támhle jak jsou vyfocený. A ty zůstaly tam. A když někoho mučili, odtamtuď třeba někdo chtěl, pokoušel se o útěk a nebo ho mučili, tak ty kola oddělali, ten spodek a ten vrch dali na zem, tam zadělali takový to a dali jim řetězy a takový kruhy na nohy, aby namohli utéct, tam je tak mořili. A uteklo tam hodně odtamtuď lidu, některý chytli a některý nechytli. Jeden tam byl krmič, co krmil ty psy. A on si je pěkně odvázal a vzal je s sebou. Musel záchodem a vzal ty psy s sebou a hotovo. A zachránil se a byl v Praze, na černo. Ani občanku, ani papíry, nic neměl, nikam nechodil, byl furt doma a bylo to. Moje sestra utekla záchodem, taky. Tam byly takový prkna a veliká díra, akorát na ty prkna se chodilo a do tej díry to padalo. Ona slezla po tom prkně dolů, tam 43

skočila. To kdyby bejvala padla do tej močůvky nebo co to tam bylo, že jo, ona dávno byla pryč. No a přijela do Prahy a tam ju udali. Vlastní teta, tátova sestra. Tatínkova sestra ju udala, že utekla, že byla v lágru a jak je to možný, že se toulá po Praze. Byli falešní lidi na sebe. Kdo utek na Slovensko, tatínkovej bratr utek jeden na Slovensko, tak se zachránil. Můj strejda, jako tatínkovej bratranec, taky jo. Tam nebyla válka na Slovensku, tam salutovali Hitlerovi. Však tam se měli dobře na Slovensku. Když někdo umřel, děcko, tak kvůli tomu, aby dostala víc tej polívky nebo toho chleba, jo, tak nechali ho pod dekama. Mrtvýho, když umřel. Ani ho neohlásili. Ty byli, ty Cikáni, ani ho neodhlásili, když umřel. A když to, tak vybrali jídlo, až na to sami přišli, kde je ten a ten. No a on byl mrtvej pod dekama. A pak tam strašilo, lidi umírali, tak tam taky strašilo. Představovala se nám furt kočka do okna. Umírali moc tam lidi, moc tam umírali v Letech. Tam se vyskyt skvrnitej tyfus, jo, tak šachta taková byla vykopaná, to vykopali sami ty Cikáni tam a do toho dali chlorový vápno. A malý děti, co se kojily, co se narodily, tak to dávali tam na barák. A když držela děťátko, „Nechceš ho dát na barák? Hoď ho tam.“, tak skočila aji ona tam, ta máma, no tak co. To vám řekne každej, kdo byl v Letech. Přijel tam z Hodonínka ředitel nějakej, jo. Pak už jsme se měli lepší. Ten nařídil, děti že musí mít trošku mlíka a tu žemli takovou, jo. Tak už to bylo lepší. Už jako tam potom vařili třeba hrách nebo fazuli, jo, a taky nastavovanou kaši a takový. Ale ze začátku jsme neviděli nic, jenom červený zelí a to vám plavalo jedno za druhým, jak polívka to bylo. A nic jinýho jsme nedostali. A čtvrtku chleba. To byly takový bochníčky, tam to pek pekař, jako normálně, tak tu čtvrtku a to byl takovej kousek.

No potom přišel Frank a ten to vybíral jako podle nějakých vnitřních kostí a tady – z hlavy a tak. No a tak říká: „Napravo, napravo.“ Takhle babičku, mě, našeho tatínka, sestru, takhle nás dal na bok a říká: „To nejsou Cikáni.“ Na tamty řek německy: „Ales cigaina.“ No, všechny Cikány tam nahnal. Esli byl bílej nebo černej nebo to byl komediant nebo Cikán, to bylo jedno. Takhle přišel, tady šahal, takhle nějak, no, ještě jeden s ním byl, já nevím, co to bylo. Povídám: „A ještě nám šahaj na huby.“ To mě v životě nenapadlo. Až potom dědeček říká: „To zjišťujou podle nějakých vnitřních kostí.“ Já su negramot, tak já tomu nerozumím. Tam stály nákladní vlaky…nákladní auta, tak je nahnali do těch nákladních aut a vezli to do Mirovic nebo do Let, do toho…do Písku. Jo a dávali je do nákladních vlaků 44

a vezli je na Osvěnčín. Ale to nevěděl nikdo, kam je vezou. Ani oni to nevěděli, jo a my nic, jenom jsme viděli nákladní vlaky…teda auta, jak stály za bránou. A maminku odvezli taky odtamtuď do Osvěnčína, ta tam byla celých pět let, moji matku. Ta byla celých pět let, ani jsem o tom nevěděla, že jsme přišli domů, tak kde je maminka? Ani nám nepsala, nemohla odtamtud psát, nic. No a pak přišla a říká: „Já jsem byla v Osvěnčíně mezi Židama.“ Vlakama je tam vozili, na nákladní auta, rozvezli jich a oni mysleli, že jedou třeba do jinýho lágru, jo a oni je naložili na vagóny a odvezli jich na Osvěnčín. Chlapy dávali ještě někam jinam. Bože, tatínkovej bratr. Ravensbrück. Tam byli i mladiství, jo, on byl jako nejmladší tatínkovej bratr. Tak v Ravensbrücku. A mladistvý holky tam byly, tam už to dělil, tam už to dělil nějak jináč než jako tam. Tam nás zahnal všechny dohromady a hotovo. A Osvěnčín, nevím, že jo, protože matka, když ta nám to nechtěla ani vykládat. Říkala: „Na to nebuďte ani zvědaví.“ Ona byla doma půl roku a umřela, protože měla něco na plicích, no bodejť by ne, z toho jídla, ne? Ta umřela a tatínkovej bratr taky umřel. Ten vykládal: „To jsme zkusili ráno, apely, vstát, brzo ráno, vstát, potom nás rozdělili na práci, vy pudete na tu stranu, vy dete na tu stranu“ a ty policajti chodili s něma, prej. A víc nevím, opravdu. A z toho Osvěnčína, kdo se vrátil, nevím, ale maminka říkala taky, že hodně přežili, totiž, to bylo myslím pětačtyrycátej rok, jak byl ten převrat, tak tam přišli Rusi nebo Američani a že tendle lágr celej rozpustili. Tak jenom matka tohle řekla. Přijeli tam buď Rusi to byli nebo Američani a že ten lágr celej rozpustili, že by tam byli ještě jako doteďka. Kdo umřel, umřel, kdo neumřel, tak by býval taky jako. Vozili, postupně jich vozili, ale nejvíc jich odvezli ten den, když tam přišel ten Frank. To byly nákladní vlaky…nákladní auta jako připravený, do toho jich nalezli, jenom si pamatuju: „Ales cigaina.“ A nás pár takhle dali na bok, pár jenom, jo a vezli je někam pryč a my jsme mysleli, že my uklidíme ten lágr, že to poskládáme, uklidíme, a že pro nás taky přijedou. No ale potom ten českej ředitel říkal: „Ne, vy jste propuštěni.“ No, já povídám: „Tak vidíte, on vám říkal, že nejsme Cikáni a teď musíme tady ještě zase dělat, jenom furt pracovat.“ Babička, ta nepromluvila, ona měla z nich strach, z toho, že by ji bili, ne? Ale já jsem s ním mluvila, s tím ředitelem, byl takovej malinkej, tady nosil rákosku a eště u sebe měl takový pendreky. No a nám řek: „Uklidíte to tady.“, ten náš ředitel, „Zbouráte ty dřevěný baráčky, až to uklidíte, tak potom můžete jít jako domů.“ Ani peníze jsme nedostali, nic. A tak jsme šli do vlaku, papír, že jsme jako propuštěný, no, tak průvodčí nás nechal a 45

jeli jsme tady do tábora u Pelhřimova. Tam odtamtuď byl dědeček, on měl jako domovský právo tam. Maringotku jsme nedostali zpátky, ani peřiny, nic. Tak jsme šli, s prázdnou a lidi čekali, dávali nám chleba namazanej. Co budem jíst? Když jsme byli šťastní, že už můžeme si jet do svýho, domů, no. Dovezli jsme tam pár koní, tatínek a eště děda měl pár koní. A to tam zůstalo a ty koně, když jsme říkali: „Kde máme ty koně?“ „Ty jsme dali na JZD.“ A nebyla to pravda, oni nám to asi dávali jíst, když nám vařili guláš nebo tak, tak nám naše koně dávali jíst. Zlato jsme měli, to tam všechno zůstalo, tatínkovi nic nezůstalo. Ani maringotku zpátky. Ani jednu a měli jsme tam dvě, jsme dovezli. Já si nerada na ten lágr vzpomínám, opravdu. Protože od dětství, já jsme neměla dětství, neumím ani číst, neumím ani psát. Zkusili jsme teda opravdu jako psi.

Vzpomínkové vyprávění zaznamenala autorka 4. března 2004 v Brně.

5.2 Rozbor vzpomínkového vyprávění paní Berty Berouskové, rozené Richtrové

Paní Berousková se narodila v Prostějově 27. října 1928. V Letech byla vězněna od 11. srpna 1942 do 27. května 1943, spolu s ní patřili k letským vězňům někteří další členové její rodiny.80 V úvodu svého svědectví paní Berousková zmínila K. H. Franka, stejně jako v některých svých předchozích výpovědích, o jeho přítomnosti však chybí jakákoliv dokumentace. Dále uvedla, že byla spolu s dalšími členy rodiny propuštěna kvůli neromskému původu, což potvrzuje letský seznam osob uznaných za neromy. 81 Paní Berousková poté vyprávěla o svém přidělení do krejčovské dílny. V krejčovské dílně pracovala se svou babičkou, Marií Richtrovou (narozena 30. prosince 1884 v Záříčí).82 Podle dřívějšího z jejích svědectví pracovala paní Berousková předtím na stavbě silnice, kde nosila kameny.83 Kromě toho přenášela polena. Následovalo vyprávění o otci, kterým byl Robert Richter (narozen 3. března 1907 v Olomouci). 84 Paní Berousková zmínila své rodiště Prostějov a potvrdila, že rodina Richtrova sice pocházela z Moravy, ale její členy čekalo zařazení do letského 80

SOA v Třeboni, fond Cikánský tábor Lety, kartotéka vězňů č. 2. SOA v Třeboni, fond Cikánský tábor Lety, inv. č. 74, sign. 3. C. 5, karton č. 15. 82 SOA v Třeboni, fond Cikánský tábor Lety, kartotéka vězňů č. 2. 83 Srov. Polansky, Paul: Black silence. The Lety Survivors Speak. G plus G/Cross – Cultural Communications, Praha/New York 1998, s. 55. 84 SOA v Třeboni, fond Cikánský tábor Lety, kartotéka vězňů č. 2. 81

46

tábora místo do hodonínského. Paní Berousková uvedla, jak jim bylo vysvětleno, že musí odejít do letského tábora. Podle jejího vyprávění měla rodina odejít do tábora v Letech a Robert Richter si měl po návratu půl roku odpracovat v zemědělství za to, že byl živnostník. Ve svých dřívějších výpovědích paní Berousková tuto situaci podala poněkud jinak. Podle jednoho z jejích vyprávění četníci rodině dokonce sdělili, že musí odejít, ale jen na několik měsíců, vydělají si peníze a budou se moci vrátit.85 Když přihlédneme k faktu, že Richtrovi skutečně po návratu z letského tábora pracovali na polích, přesnější výpověď uvedla paní Berousková v souvislosti s prací po návratu z tábora. Dozvídáme se také, že otec Robert Richter měl v Prostějově brusičskou dílnu (kromě toho rodina cestovala a na cestách se živila prodejem vlastnoručně vyrobeného oblečení), 86 ale byl poslán i s rodinou do Mezilesí u Pacova v okrese Pelhřimov, kde měli někteří členové rodiny domovské právo. Mezilesí patřilo do správy četnické stanice v Lukavci, četníci z Lukavce tak zodpovídali za odeslání rodiny do letského tábora.87 Výpověď paní Berouskové naprosto odpovídá dochovaným informacím. Navíc je zde opět objasněno, jak se mohli moravští vězni dostat do tábora určeného pro vězně z Čech. Rozhodovalo místo domovského práva, respektive domovské příslušnosti osob. Jedinou nejasností zůstává fakt, že podle seznamu četníků z Lukavce příslušela do Mezilesí jiná část rodiny Richtrů, zatímco část rodiny v čele s Robertem Richtrem patřila do Týmové Vsi.88 Nelze s jistotou určit, zda se jednalo skutečně o Mezilesí nebo byla pravděpodobnější Týmová Ves. Archivní materiály hovoří pro Týmovou Ves, svědecké výpovědi paní Berouskové pro Mezilesí. V jejím vyprávění se objevil další člen rodiny. Byl jím Robert Čermák (narozen 31. března 1878 v Hodolanech), dědeček paní Berouskové. Robert Čermák byl v Letech vězněn již od 6. června 1942, tedy před zřízením cikánského tábora.89 Paní Berousková o Robertu Čermákovi v dřívější výpovědi uvedla, že byl v Letech na nucených pracích za hazardní hry.90 85

Srov. Polansky, Paul: Black silence. The Lety Survivors Speak. G plus G/Cross – Cultural Communications, Praha/New York 1998, s. 53. 86 Srov. Polansky, Paul: Black silence. The Lety Survivors Speak. G plus G/Cross – Cultural Communications, Praha/New York 1998, s. 43. 87 Srov. Nečas, Ctibor: Nemůžeme zapomenout. Našťi bisteras. Nucená táborová koncentrace ve vyprávění romských pamětníků. Pedagogická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci, Olomouc 1994, s. 77. Vzpomínkové vyprávění zaznamenala Jana Horváthová 10. 2. 1990. 88 SOA v Třeboni, fond Cikánský tábor Lety, inv. č. 70, sign. 3. C. 1, karton č. 14. 89 SOA v Třeboni, fond Cikánský tábor Lety, kartotéka vězňů č. 2. 90 Srov. Nečas, Ctibor: Nemůžeme zapomenout. Našťi bisteras. Nucená táborová koncentrace ve vyprávění romských pamětníků. Pedagogická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci, Olomouc 1994,

47

Paní Berousková poté uvedla, že byla v Letech vězněna 13 měsíců. Tento údaj se objevil opakovaně nejen v této výpovědi, ale i v dříve poskytnutých svědectvích.91 Paní Berousková byla v Letech vězněna od 11. srpna 1942 do 27. května 1943, tedy devět a půl měsíce. Nepřesnou dobu své internace uváděla pravděpodobně proto, že ji i po propuštění z letského tábora čekala další perzekuce. Nedokázala tak přesně rozlišit, jaký podíl měla doba jejího letského věznění na všech událostech, které ji potkaly. Tento fakt potvrdilo její další svědectví, kdy vyprávěla o svém postřelení v roce 1944, ke kterému však nemohlo dojít během letské internace. Vysvětlení je možné objevit v její dřívější výpovědi, kdy uvedla, že byla poslána na práci do Německa. Vlak, ve kterém spolu s dalšími vězni jela, byl podle jejího vyprávění zapálen partyzány, vězni z něj utíkali a museli čelit střelbě. Paní Berousková zde byla postřelena do levého kyčle, poté se jí podařilo utéct a až do konce války se ukrývala v Praze u příbuzných.92 Tím se tedy částečně vysvětlil původ jejího zranění a dozvěděli jsme se, jak se jí podařilo zachránit a dočkat se konce války. Poněkud nejasné je však její dřívější svědectví, ve kterém není ani zmínka o tom, že by byla poslána do Německa, naopak z vyprávění vyplývá, že paní Berousková byla postřelena během věznění v Letech na útěku při práci na stavbě silnice.93 Následovala velmi přesná informace o umístění členů rodiny v konkrétních budovách tábora. Shodné údaje se objevují v archivních materiálech.94 Poté paní Berousková popisovala pracovní náplň vězňů, rozvržení částí tábora a tvrdé zacházení s vězni. Zmínila také, jak vypadala táborová strava a hygiena. Její vyprávění opět odpovídalo známým skutečnostem a dále je doplnilo. Hovořila zde mimo jiné o mytí vězňů v rybníku, přičemž se jednalo se o rybník Lipěže. V další části svědectví se paní Berousková snažila objasnit příbuzenské vztahy v rodině Richtrů. S přihlédnutím k jiným jejím svědectvím a archivním materiálům se rodinná situace objasnila. Před internací žilo spolu dohromady šest menších rodin velké

s. 77. Vzpomínkové vyprávění zaznamenala Jana Horváthová 10. 2. 1990 a srov. Polansky, Paul: Black silence. The Lety Survivors Speak. G plus G/Cross – Cultural Communications, Praha/New York 1998, s. 53. 91 Srov. Nečas, Ctibor: Nemůžeme zapomenout. Našťi bisteras. Nucená táborová koncentrace ve vyprávění romských pamětníků. Pedagogická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci, Olomouc 1994, s. 77. Vzpomínkové vyprávění zaznamenala Jana Horváthová 10. 2. 1990. 92 Nečas, Ctibor: Nemůžeme zapomenout. Našťi bisteras. Nucená táborová koncentrace ve vyprávění romských pamětníků. Pedagogická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci, Olomouc 1994, s. 78. Vzpomínkové vyprávění zaznamenala Jana Horváthová 10. 2. 1990. 93 Srov. Polansky, Paul: Black silence. The Lety Survivors Speak. G plus G/Cross – Cultural Communications, Praha/New York 1998, s. 57. 94 SOA v Třeboni, fond Cikánský tábor Lety, inv. č. 70, sign. 3. C. 1, karton č. 14.

48

rodiny Richtrů. Všichni byli potomky Roberta Čermáka (narozen 31. března 1878 v Hodolanech).95 Matkou paní Berouskové byla Anna Richtrová (narozena 24. listopadu 1911 v obci Selmice), otcem byl Robert Richter (narozen 3. března 1907 v Olomouci). Paní Berousková měla jediného sourozence, sestru Barboru Richtrovou (narozena 18. března 1926 pravděpodobně v Pukanci, podle výpovědi samotné Barbory se jednalo o Prostějov). S jistotou lze určit její babičku Marii Richtrovou (narozena 30. prosince 1884 v Záříčí) a dědečka Roberta Čermáka (narozen 31. března 1878 v Hodolanech). Určitou nejasnost přinesl seznam rodiny Richtrů, sestavený četníky v Lukavci. Anna Richtrová se zde objevila jako manželka Františka Richtra (narozen 6. ledna 1911 v Uherském Ostrohu).96 Paní Berousková vyprávěla o dalších členech své rodiny, mimo jiné o Květě Richtrové, která se však v seznamech letských vězňů neobjevila. Následně se paní Berousková vrátila k popisu zacházení s vězni a navázala vyprávěním o útěcích. Dozvěděli jsme se tak další detaily o útěcích některých členů rodiny Richtrů. Útěk své sestry Barbory však podala poněkud jinak než sama Barbora. Podle paní Berouskové Barbora utekla latrínou, Barbora však uvedla, že utekla přes bránu pod záminkou, že jde pro vodu.97 Ve výpovědi byl věnován prostor úmrtí vězňů a výskytu skvrnitého tyfu. Paní Berousková se vyjádřila také k personální změně ve vedení tábora. Uvědomovala si, že se jednalo o příchod hodonínského velitele, kterým byl Štefan Blahynka. Jeho příchod chápala jako zlepšení stravovacích poměrů letských vězňů. Poslední část vyprávění se týkala konce letského tábora. Paní Berousková popsala rozdělení vězňů podle romského a neromského původu a deportaci určených osob do koncentračního tábora. V souvislosti s deportacemi hovořila o své matce a strýci. Okrajově zmínila, co se doslechla o internaci v různých koncentračních táborech. Poté detailně popsala likvidaci letského tábora a vyjmenovala, co všechno bylo rodině Richtrů v táboře zabaveno a nevráceno. Poté paní Berousková popsala propuštění z letského tábora a odchod některých členů rodiny do obce u Pelhřimova, ve kterém měla rodina domovské právo. Jednalo se s největší pravděpodobností o Pacov. Poté paní Berousková opět s lítostí vzpomínala, o

95

Srov. Polansky, Paul: Black silence. The Lety Survivors Speak. G plus G/Cross – Cultural Communications, Praha/New York 1998, s. 53. 96 SOA v Třeboni, fond Cikánský tábor Lety, inv. č. 70, sign. 3. C. 1, karton č. 14. 97 Srov. Polansky, Paul: Black silence. The Lety Survivors Speak. G plus G/Cross – Cultural Communications, Praha/New York 1998, s. 45 – 46.

49

co všechno Richtrovi v Letech přišli, mrzela ji zejména ztráta koní a také fakt, že internací přišla o dětství. V jedné ze svých dřívějších výpovědí naznačila paní Berousková osudy některých členů rodiny po propuštění z letského tábora. Richtrovi mířili z tábora na vlakové nádraží v Písku. Po cestě jim obyvatelé vesnice Lety nabízeli jídlo a oblečení. Poté Robert Richter sehnal nějaké peníze, Richtrovi se dostali do Pacova, vyzvedli si své doklady a poté pracovali na polích. V lese objevili dva ze svých vozů a časem si mohli dokonce dovolit opět si pořídit koně. Celou výpověď uzavřela paní Berousková konstatováním, jak je těžké na prožité hrůzy vzpomínat.

Svědectví paní Berouskové potvrdilo některá známá fakta o internaci vězňů v letském cikánském táboře a přineslo nové skutečnosti a detaily. Kromě toho se stalo cenným zdrojem informací o osudech výrazné moravské rodiny a dodalo svědectví lidský rozměr.

50

6. Závěr Jednou z forem perzekuce protektorátních Romů byly cikánské tábory v Letech u Písku a v Hodoníně u Kunštátu. K jejich otevření došlo v srpnu 1942 a sloužily k nucené koncentraci a převýchově Romů k práci a kázni. Oba tábory se pro značné množství vězňů staly přechodným místem internace před jejich transportem do táborového komplexu v Auschwitz. Zatímco hodonínský cikánský tábor byl určen k internaci moravských Romů, letský tábor sloužil k internaci vězňů z Čech. Někteří vězni byli však do letského tábora zařazeni, přestože byli moravského původu. Rozhodujícím se ukázalo místo jejich pobytu v době evidence v srpnu 1942, domovská příslušnost, respektive domovské právo. Do tábora určeného pro české vězně se tak dostalo několik osob moravského původu. A právě na tyto moravské vězně se práce zaměřila. Z celkových 1309 letských vězňů bylo 53 moravského původu, 29 žen a dívek a 24 mužů a chlapců. Moravští vězni byli mezi uprchlými i propuštěnými. Z celkových 106 útěků podnikli moravští Romové 6, z toho 2 úspěšné. Moravští vězni nechyběli ani mezi transportovanými do Auschwitz I a Auschwitz II - Birkenau. Do skupiny 94 Romů deportovaných 3. prosince 1942 do Auschwitz I patřili 3 moravští vězni. Další transporty mířily do Auschwitz II – Birkenau. Letské vězně je možné objevit v transportech z 11. března 1943 (20 letských vězňů), 4. května 1943 (417 letských vězňů) a 19. října 1943 (7 letských vězňů). V těchto třech transportech bylo tedy do Auschwitz II - Birkenau dopraveno 444 letských vězňů. Z nich bylo 20 moravského původu. Z toho vyplývá, že 23 z 53 moravských vězňů bylo deportováno do táborového komplexu v Auschwitz. Internace v letském táboře připravila o život 326 lidí, z toho 8 pocházelo z Moravy. Z celkových 1309 letských vězňů byla tedy polovina deportována do táborového komplexu v Auschwitz, čtvrtina zemřela a zbývající čtvrtina byla předána do jiné preventivní vazby, pod policejní dozor nebo propuštěna na svobodu. V této skupině hráli moravští vězni významnou roli, 16 z nich bylo propuštěno na svobodu a Moravané tvořili většinu mezi úplně posledními vězni. U několika zbývajících moravských vězňů není jejich osud zjistitelný. Mezi moravskými rodinami internovanými v letském cikánském táboře vynikala významem i počtem členů rodina Richtrova. Tvořili většinu mezi pokusy moravských vězňů o útěk, a kromě toho byli členové rodiny Richtrů četně zastoupeni mezi

51

posledními letskými moravskými vězni. O osudech rodiny Richtrovy a o životě v letském cikánském táboře podala svědectví paní Berta Berousková, rozená Richtrová.

52

7. Použité prameny a literatura 7.1 Použité prameny

Fond písemného materiálu Muzea romské kultury v Brně

Fond kopií archivních dokumentů Muzea romské kultury v Brně

Státní oblastní archiv v Třeboni, fond Cikánský tábor Lety

Vzpomínkové vyprávění paní Berty Berouskové, rozené Richtrové, zaznamenané autorkou 4. března 2004 v Brně.

7.2 Použitá literatura

1) Daniel, Bartoloměj: Dějiny Romů. Vybrané kapitoly z dějin Romů v západní Evropě, v českých zemích a na Slovensku. Pedagogická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci, Olomouc 1994. 2) Holý, Dušan – Nečas, Ctibor: Žalující píseň. O osudu Romů v nacistických koncentračních táborech. Ústav lidové kultury ve Strážnici, Strážnice 1993. 3) Horváthová, Jana: Kapitoly z dějin Romů. Společenství Romů na Moravě a Muzeum romské kultury v nakladatelství Lidové noviny, Praha 2002. 4) Horváthová, Jana: Meziválečné zastavení mezi Romy v českých zemích (aneb tušení souvislostí). In: Romano džaniben, jevend 2005, s. 63 – 84. 5) Kladivová, Vlasta: Konečná stanice Auschwitz – Birkenau. Univerzita Palackého v Olomouci, Olomouc 1994. 6) Kraus, Ota – Kulka, Erich: Továrna na smrt. Dokument o Osvětimi – Birkenau. Naše vojsko, Praha 1964. 7) Langbein, Hermann: Menschen in Auschwitz. Europa Verlag GesmbH, Wien 1987. 8) Lhotka, Petr: Lékařská vyšetření Romů určených k transportu do cikánského tábora v Letech u Písku v srpnu 1942. In: Bulletin Muzea romské kultury, 4, 1995, s. 31 – 32. 9) Lhotka, Petr: Snaha Romů o získání protektorátní státní příslušnosti. In: Bulletin Muzea romské kultury, 6, 1997, s. 39 – 40. 53

10) Lhotka, Petr: Transporty Romů do cikánského tábora v Letech u Písku 1942 – 1943. Diplomová práce. Filozofická fakulta Masarykovy univerzity v Brně, Brno 1996. 11) Nečas, Ctibor: Andr´oda taboris. Tragédie cikánských táborů v Letech a v Hodoníně. Masarykova univerzita v Brně, Brno 1995. 12) Nečas, Ctibor: Andr´oda taboris. Vězňové protektorátních cikánských táborů 1942 – 1943. Městský výbor Českého svazu protifašistických bojovníků, Brno 1987. 13) Nečas, Ctibor: Aušvicate hi kher báro. Čeští vězňové cikánského tábora v Osvětimi II – Brzezince. Masarykova univerzita v Brně, Brno 1992. 14) Nečas, Ctibor: Cikánský tábor v Letech (1942 – 1943). In: Romano džaniben, 2008, ňilaj, s. 186 – 197. 15) Nečas, Ctibor: Českoslovenští Romové v letech 1938 – 1945. Filozofická fakulta Masarykovy univerzity v Brně, Brno 1994. 16) Nečas, Ctibor: Historický kalendář. Dějiny českých Romů v datech. Univerzita Palackého v Olomouci, Olomouc 1997. 17) Nečas, Ctibor: Holocaust českých Romů. Prostor, Praha 1999. 18) Nečas, Ctibor: Holocaust. In: Bulletin Muzea romské kultury, 3, 1994, s. 20 – 22. 19) Nečas, Ctibor: K diskriminaci Cikánů v buržoazním Československu. In: Sborník prací Pedagogické fakulty Univerzity J. E. Purkyně v Brně, 76, 1981, s. 41 – 64. 20) Nečas, Ctibor: Nad osudem českých a slovenských Cikánů v letech 1939 – 1945. Pedagogická fakulta Univerzity J. E. Purkyně v Brně, Brno 1981. 21) Nečas, Ctibor: Nemůžeme zapomenout. Našťi bisteras. Nucená táborová koncentrace ve vyprávění romských pamětníků. Pedagogická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci, Olomouc 1994. 22) Nečas, Ctibor: Původní cikánská populace Brna a její vyhlazení v letech 1939 – 1945. In: Forum Brunense, 2, 1989, s. 89 – 108. 23) Nečas, Ctibor: Romové na Moravě a ve Slezsku (1740 – 1945). Matice moravská, Brno 2005. 24) Nečas, Ctibor: Romové v České republice včera a dnes. Univerzita Palackého v Olomouci, Olomouc 1999. 25) Nečas, Ctibor: Strasti a útrapy v protektorátních cikánských táborech. In: Sborník prací Filosofické fakulty Brněnské univerzity, C 43, 1996, s. 145 – 165. 26) Nečas, Ctibor: Špalíček romských miniatur. Osoby a dějství z romského dramatu, které se odvíjelo na scéně historické Moravy. Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno 2008. 54

27) Nečas, Ctibor: Transport romských vězňů z Hodonína u Kunštátu do Auschwitz – Birkenau. In: Bulletin Muzea romské kultury, 6, 1997, s. 33 – 35. 28) Nečas, Ctibor: Záhuba protektorátních Romů. In: Studie o sudetoněmecké otázce. Ed. Kural, Václav a kol. Ústav mezinárodních vztahů, Praha 1996, s. 205 – 215. 29) Nečas, Ctibor: Záznamy o úmrtích moravských Romů v nemocničních zprávách koncentračního tábora Auschwitz I. In: Bulletin Muzea romské kultury, 10, 2001, s. 64 – 68. 30) Nečas, Ctibor: Z Brna do Auschwitz – Birkenau. První transport moravských Romů do koncentračního tábora Auschwitz – Birkenau. Muzeum romské kultury, Brno 2000. 31) Nečas, Ctibor: Z Protektorátu Čechy a Morava do Auschwitz II – Birkenau: hromadný transport Romů 7. 5. 1943. In: Sborník prací Filosofické fakulty Brněnské univerzity, C 42, 1995, s. 139 – 145. 32) Pape, Markus: A nikdo vám nebude věřit. Dokument o koncentračním táboře Lety u Písku. Z německého originálu Und niemand wird euch glauben. Překlad David Čaněk. G plus G, Praha 1997. 33) Polansky, Paul: Black silence. The Lety Survivors Speak. G plus G/Cross – Cultural Communications, Praha/New York 1998. 34) Šípek, Zdeněk: Usazování Cikánů na začátku protektorátu. In: Český lid, 78, 1991, 2, s. 85 – 88. 35) Šípek, Zdeněk: Cikánská otázka ve druhém desetiletí ČSR. In: Český lid, 78, 1991, 4, s. 271 – 275.

55

Přílohy 1) Seznam moravských vězňů cikánského tábora v Letech u Písku V seznamu je uvedeno nejdříve jméno vězně, poté datum a místo narození, doba jeho pobytu v letském cikánském táboře a důvod konce jeho pobytu. V některých případech se objevují také doplňující informace. Hvězdička značí narození, zkratka „o.“ představuje okres. Údaje jsou čerpány z archivních materiálů SOA v Třeboni, fondu Cikánský tábor Lety a srovnávány se sekundární literaturou, především s následujícími díly: Nečas, Ctibor: Andr´oda taboris. Vězňové protektorátních cikánských táborů 1942 – 1943. Městský výbor Českého svazu protifašistických bojovníků, Brno 1987. Nečas, Ctibor: Aušvicate hi kher báro. Čeští vězňové cikánského tábora v Osvětimi II – Brzezince. Masarykova univerzita v Brně, Brno 1992.

2) Nákres cikánského tábora v Letech u Písku Zdroj: Petr Lhotka (Muzeum romské kultury v Brně) – Cikánský tábor v Letech, článek uveřejněn na www.holocaust.cz Originál: Státní ústřední archiv v Praze

3) Pohled na cikánský tábor v Letech u Písku Zdroj: Petr Lhotka (Muzeum romské kultury v Brně) – Cikánský tábor v Letech, článek uveřejněn na www.holocaust.cz Originál: EÚ AV Praha

56

1) Seznam moravských vězňů cikánského tábora v Letech u Písku Benešová Anna - * 22. 6. 1935, Šumperk, o. Šumperk, 4. 8. 1942 – 4. 5. 1943, Auschwitz II - Birkenau Bernhard Alfréd - * 13. 7. 1936, Kroměříž, o. Kroměříž, 5. 8. 1942 – 14. 9. 1942, uprchl Čermák Jan - * 18. 12. 1919, Brno, o. Brno – město, 5. 8. 1942 – 27. 5. 1943, propuštěn; byl členem pracovní skupiny ve Zboníně Čermák Martin - * 28. 11. 1911, Hodolany, o. Olomouc, 5. 8. 1942 – 27. 5. 1943, propuštěn; byl členem pracovní skupiny ve Zboníně Čermák Robert – * 31. 3. 1878, Hodolany, o. Olomouc, 6. 6. 1942 – (datum propuštění sporné, hospitalizace v nemocnici v Písku); v Letech byl internován již před zřízením cikánského tábora Čermáková Anna - * 3. 7. 1881, Nemilany, o. Olomouc, 5. 8. 1942 – 27. 5. 1943, propuštěna Gross Leo - * 22. 1. 1916, Maršíkov, o. Šumperk, 6. 10. 1942 – prosinec 1942, předán Krajskému soudu v Liberci, transportován do Auschwitz II – Birkenau Haváček Drahomil – * 7. 6. 1940, Frýdek – Místek, o. Frýdek – Místek, 5. 8. 1942 – 7. 9. 1942, propuštěn Homolková Zdeňka - * 27. 3. 1933, Brno, o. Brno – město, 4. 8. 1942 – (datum propuštění sporné) Chadrabová Anežka - * 27. 5. 1895, Lukov, o. Zlín, 9. 8. 1942 – 21. 1. 1943, zemřela Chadrabová Františka - * 4. 3. 1940, Černovice, o. Brno – město, 6. 8. 1942 – (datum propuštění sporné, hospitalizována) Chadrabová Marie - * 6. 8. 1927, Lobodice, o. Přerov, 6. 8. 1942 – 27. 5. 1943, propuštěna Lagrinová Pavlína - * 16. 6. 1908, Husovice, o. Brno – město, 5. 8. 1942 – 4. 5. 1943, Auschwitz II - Birkenau Matějková Růžena - * 30. 3. 1898, Postřelmov, o. Šumperk, 9. 10. 1942 – 27. 5. 1943, propuštěna Paffner Antonín - * 25. 7. 1939, Svratka, o. Žďár nad Sázavou, 4. 8. 1942 – 20. 1. 1943, zemřel Pflegrová Božena - * 11. 11. 1921, Kotvrdovice, o. Blansko, 5. 8. 1942 – 27. 5. 1943, propuštěna; podle výpovědi svého syna se narodila v jiný den i na jiném místě, 23. 2. 1921 v Boskovicích, v roce 1941 byla zatčena, těhotná, syn Vlastimil Pfleger se narodil 57

ve vězení na Pankráci. Božena byla i s dítětem poslána do letského tábora, letský pobyt přežili oba, stejně jako následující pobyt v dalších koncentračních táborech98 Plach Antonín – * 2. 3. 1912, Huzová, o. Bruntál, 5. 8. 1942 -27. 5. 1943, propuštěn Richter Eduard - * 24. 9. 1912, Moravská Nová Ves, o. Uherské Hradiště, 11. 8. 1942 – 2. 1. 1943, uprchl, hospitalizován v Prostějově, transportován do Auschwitz II – Birkenau Richter František - * 27. 9. 1882, Chropyně, o. Kroměříž, 11. 8. 1942 – 11. 1. 1943, zemřel Richter František - * 6. 1. 1911, Uherský Ostroh, o. Uherské Hradiště, 11. 8. 1942 – 27. 5. 1943, propuštěn; byl členem pracovní skupiny ve Zboníně, během věznění hospitalizován Richter Jan - * 27. 10. 1915, Kroměříž, o. Kroměříž, 1942 – 27. 5. 1943, propuštěn; povoláním koňský handlíř Richter Josef - * 21. 9. 1923, Troubky, o. Přerov, 11. 8. 1942 – 18. 12. 1942, uprchl Richter Robert - * 3. 3. 1907, Olomouc, o. Olomouc, 11. 8. 1942 – 27. 5. 1943, propuštěn Richtrová Antonie - * 16. 6. 1923, Spytihněv, o. Zlín, 11. 8. 1942 – 9. 12. 1942, uprchla, dopadena, 4. 5. 1943 transportována do Auschwitz II – Birkenau, 3. 8. 1944 přemístěna do Ravensbrücku Richtrová Barbora - * 18. 3. 1926, Pukanec, případně Prostějov, 18. 8. 1942 – 9. 12. 1942, uprchla, dopadena, vězněna v Praze, 11. 3. 1943 deportována do Auschwitz II – Birkenau a později do dalších táborů Richtrová Berta – * 27. 10. 1928, Prostějov, o. Prostějov, 11. 8. 1942 – 27. 5. 1943, propuštěna Richtrová Františka – * 1. 1. 1909, Nový Jičín, o. Nový Jičín, 11. 8. 1942 – 20. 12. 1942, zemřela v nemocnici v Písku Richtrová Marie - * 30. 12. 1884, Záříčí, o. Kroměříž, 29. 9. 1942 – 27. 5. 1943, propuštěna Růžička Ferdinand - * 18. 10. 1929, Jihlava, o. Jihlava, 12. 8. 1942 – 4. 5. 1943, Auschwitz II - Birkenau

98

Srov. Polansky, Paul: Black silence. The Lety Survivors Speak. G plus G/Cross – Cultural Communications, Praha/New York 1998, s. 93.

58

Růžička Jindřich - * 27. 3. 1933, Třebíč, o. Třebíč, 5. 8. 1942 – 4. 5. 1943, Auschwitz II - Birkenau Růžička Josef - * 30. 1. 1939, Bobrová, o. Žďár nad Sázavou, 4. 8. 1942 – 4. 5. 1943, Auschwitz II - Birkenau Růžička Karel - * 27. 1. 1937, Brno, o. Brno – město, 5. 8. 1942 – 6. 1. 1943, zemřel Růžička Karel - * 22. 5. 1940, Konice, o. Prostějov, 4. 8. 1942 – 26. 12. 1942, zemřel Růžička Martin - * 25. 1. 1931, Střítež, o. Jihlava, 12. 8. 1942 – 4. 5. 1943, Auschwitz II - Birkenau Růžičková Anna - * 12. 1. 1908, Jihlava, o. Jihlava, 5. 8. 1942 – 4. 5. 1943, Auschwitz II – Birkenau, zemřela při transportu Růžičková Anna - * 9. 1. 1927, Brno, o. Brno – město, 12. 8. 1942 – 22. 11. 1942, zemřela v nemocnici v Písku Růžičková Antonie – * 18. 1. 1886, Moravská Ostrava, o. Ostrava – město, 4. 8. 1942 – 2. 12. 1942, Auschwitz I Růžičková Božena - * 25. 8. 1923, Krásensko, o. Vyškov, 5. 8. 1942 – 4. 5. 1943, Auschwitz II – Birkenau, zde zemřela 9. 4. 1944 Růžičková Františka Marie - * 15. 4. 1916, Staré Heřmínovy, o. Bruntál, 7. 8. 1942 – 4. 5. 1943, Auschwitz II – Birkenau, zemřela při transportu Růžičková Gizela - * 24. 8. 1938, Brno, o. Brno – město, 5. 8. 1942 – 4. 5. 1943, Auschwitz II – Birkenau, zemřela při transportu Růžičková Helena - * 16. 12. 1930, Brno, o. Brno – město, 5. 8. 1942 – 4. 5. 1943, Auschwitz II – Birkenau, zemřela při transportu Růžičková Jana - * 23. 11. 1904, Opava, o. Opava, 12. 8. 1942 – 2. 12. 1942, Auschwitz I Růžičková Věra - * 15. 5. 1935, Radostín, o. Žďár nad Sázavou, 6. 8. 1942 – 4. 5. 1943, Auschwitz II – Birkenau, zemřela při transportu Růžičková Žofie Františka – * 27. 4. 1937, Zahrada, o. Žďár nad Sázavou, 7. 8. 1942 – 4. 5. 1943, Auschwitz II – Birkenau, zemřela při transportu Studená Marie – * 21. 5. 1931, Třebíč, o. Třebíč, 3. 8. 1942 – 27. 5. 1943, propuštěna Šubrt Gustav – * 23. 1. 1940, Kravsko, o. Znojmo, 7. 8. 1942 – 4. 5. 1943, Auschwitz II - Birkenau Šubrt Petr - * 18. 5. 1873, Horka na Moravě, o. Olomouc, 6. 8. 1942 – 2. 12. 1942 Auschwitz I

59

Šubrtová Marie – * 12. 9. 1934 – Rýmřov, o. Rýmařov, 7. 8. 1942 – 4. 5. 1943, Auschwitz II - Birkenau Švehla Jan - * 28. 5. 1919, Záseka, o. Žďár nad Sázavou, 1. 9. 1942 – 2. 9. 1942, uprchl, návrat 18. 11. 1942 Vrba Jan - * 9. 2. 1897, Hodonín, o. Hodonín, 6. 8. 1942 – 4. 5. 1943, Auschwitz II – Birkenau, přemístěn do mužského tábora v Auschwitz II – Birkenau Vrbová – Studená Marie - * 3. 4. 1914, Radiměř, o. Svitavy, 3. 8. 1942 – 27. 5. 1943, propuštěna Wintrová Anna – * 5. 3. 1867, Vyškov, o. Vyškov, 7. 8. 1942 – 7. 1. 1943, zemřela Wintrová Božena – * 18. 4. 1907, Pístov, o. Jihlava, 3. 8. 1942 – 27. 5. 1943, propuštěna

60

2) Nákres cikánského tábora v Letech u Písku

3) Pohled na cikánský tábor v Letech u Písku

61