Historický časopis, 61, 3, 2013

Sebeidentifikace, statistika a její interpretace – etnicky smíšená manželství, Jugoslávci a muslimská otázka v Bosně a Hercegovině v kontextu národnostní politiky socialistické Jugoslávie Ondřej Ž í l a Žíla, Ondřej. Self-identification, statistics and their interpretation – ethnically mixed marriages, Yugoslavs and the Moslem question in Bosnia-Herzegovina in the context of the nationality policy of socialist Yugoslavia. Historický časopis, 61, 3, 2013, pp. 513-532. The paper analyses the co-existence of the nations of Bosnia-Herzegovina in the context of the development of the nationality policy of socialist Yugoslavia. Its aim is to explain some of the key aspects involved in shaping the varied mosaic of the multi-ethnic environment of Bosnia-Herzegovina. The study analyses how far the number of ethnically mixed marriages corresponded to the high level of ethnic heterogeneity. It considers the degree to which the Bosnian population identified with the non-national Yugoslav category and how this was reflected in the ethnic composition of the country. The conclusion of the text is devoted to the development of the Moslem question and the affirmation of the Moslems as the sixth nation of Yugoslavia. Key words: Bosnia-Herzegovina, ethnically mixed marriage, nationality policy, statistics.

Společnost ve federativní Jugoslávii byla budována na principu národnostně tolerantního „bratrství a jednoty“, tedy na rovnoprávném postavení všech etnických skupin. Tuto rovnoprávnost prosazovali jugoslávští komunisté v nově územně reorganizovaných teritoriálních jednotkách socialistické Jugoslávie celoplošně. Každému konstitutivnímu národu, s výjimkou Bosny a Hercegoviny a Chorvatska, připadlo podobně jako v Sovětském svazu vlastní teritorium. Vznikem šesti svazových republik jugoslávské federace, z nichž jednu tvořila Bosna a Hercegovina, se řešil základní nacionální problém, jímž bylo vnitřní členění srbochorvatské jazykové oblasti. V tehdejší době šlo pravděpodobně o nejrozumnější řešení z hlediska snahy o vyvážení jen velmi obtížně propojitelných požadavků jednotlivých národů jugoslávského státu. Jugoslávští komunisté se domnívali, že nacionalismus jako politická síla mohl být v multietnickém prostředí oslaben pouze striktním důrazem na národnostní rovnováhu

Ústava Bosny a Hercegoviny z roku 1946 vymezila dva konstitutivní národy, třetím se až v roce 1968 oficiálně stali Muslimové. V Chorvatsku měli kromě Chorvatů statut státoprávního národa i Srbové. Etnická struktura republik a autonomních oblastí byla s výjimkou Slovinska, kde většinová národnost dosahovala 90 % podílu a užšího Srbska (80 % podíl) vždy vícenárodní. Jugoslávie sice byla tvořena z šesti republik, nicméně pouze čtyři z nich patřily do srbochorvatské jazykové oblasti (Srbsko, Chorvatsko, Černá Hora a Bosna a Hercegovina). Viz ŠESTÁK, Miroslav a kol. Dějiny jihoslovanských zemí. Praha: NLN, 1998, s. 498. ISBN 9788071063759; o uvažovaných modelech uspořádání Bosny a Hercegoviny v rámci socialistické Jugoslávie více viz RAMET, Sabrina P. Nationalism and Federalism in Yugoslavia, 1962-1991. Bloomington and Indianapolis: Indiana University Press, 1992, p. 178. ISBN 0253347947.

513

Historický časopis, 61, 3, 2013

pod taktovkou hegemonního postavení komunistické strany. Tuto představu podporovalo přesvědčení, že jenom politická integrace v součinnosti s progresivním ekonomickým vývojem přispěje k rozředění partikularistických zájmů jednotlivých jugoslávských národů. Efektivní systém represe, jenž Titovi umožňoval navenek úspěšně prezentovat ideu „bratrství a jednoty“, s iniciovanými modernizačními proměnami zredukovaly v jugoslávské společnosti otevřená etnická nepřátelství a nacionalismus alespoň zpočátku éry socialistické Jugoslávie výrazně utlumily. Relativně harmonické mezietnické vztahy v jugoslávské federaci spočívaly na dvou hlavních principech národnostní politiky. Všem národům a národnostem byl poskytnut široký prostor pro vlastní, ničím nerušený rozvoj v jehož rámci Titův režim umožnil dovršení nacionální emancipace Makedonců, Černohorců, Albánců a muslimské entity. Klíčové pravomoci ve svých rukou ale soustředila úzká vládnoucí skupina, která v zájmu státní stability jugoslávské společnosti kombinací tlaku, kompromisů a slibů tlumila veškeré rozpory mezi jednotlivými etniky a zasazovala se o udržení celospolečenského smíru. V rámci národnostní politiky socialistické Jugoslávie tak zřetelně vykrystalizovaly dva protikladné trendy: snaha zachovat etnickou a národnostní rozmanitost, jíž z druhé strany doplňovalo úsilí vytvořit uniformní společnost, ve které měl společné znaky a jednotu zdůrazňovat jugoslávský socialistický patriotismus. Komunisté si ale zároveň velmi dobře uvědomovali, že klást důraz na vysoce centralizovaný jugoslávský stát by mohlo vyvolávat nepříznivé reminiscence na srbskou dominanci v průběhu meziválečného období. Proto také po druhé světové válce nedošlo k vytvoření uniformní národnostní kategorie Jugoslávci, která by byla bezesporu vnímána jako připomínka národnostní politiky královské Jugoslávie. Ekonomická a kulturní modernizace společnosti, jež měla utlumit národnostní partikularismus, v konečném výsledku k jeho oslabení příliš nepřispěla. Kromě růstu socioekonomické polarizace Jugoslávie (bohatý sever vs. chudý jih) šlo do určité míry i o nepřímý důsledek samotné politiky komunistů, kteří pomocí oficiálních národnostních Dle SEKULIĆ, Duško - MASSEY, Garth - HODSON, Randy. Who were the Yugoslavs? Failed Sources of a Common Identity in the Former Yugoslavia. In American Sociological Review, 1994, Vol. 59, p. 88. ISSN 0003-1224; v úřední statistice ve sčítáních 1948, 1953 a 1961 se využívalo pouze termínu národnost, ve sčítání 1971 termínů národnost a etnická příslušnost a o deset let později přibyl vedle národnosti a etnicity ještě výraz národ. Metodologické úvody ke statistickým sčítáním mezi těmito termíny významově nikterak nerozlišovaly. Tyto pojmy často fungovaly jako synonyma. Bez ohledu na odlišné výrazy, s nimiž jednotlivá sčítání pracovala, lze konstatovat, že pod pojmem národnost (v r. 1991 byl tento výraz v některých republikách včetně Bosny a Hercegoviny nahrazen výrazem nacionálnost) se rozuměla příslušnost k určitému národu, národnosti (tj. národnostní menšině) či etnické skupině. Dle MRDJEN, Snježana. Narodnost u popisima. Promjenljiva i nestalna kategorija. In Stanovništvo, 2002, No. 1-4, s. 81. ISSN 0038-982X. Srov. PELIKÁN, Jan. Národnostní otázka ve Svazové republice Jugoslávii : Geneze – vývoj – perspektivy. Praha : Karolinum, 1997, s. 11. ISBN 8071844829. Pro označení etnických skupin, které žily mimo území vlastního národního státu, se začalo používat namísto termínu národnostní menšina výrazně vstřícnější označení národnost, jež mělo respektovat rovnost. Dle PELIKÁN, Jan. Novou cestou. Kosovo ve druhé polovině roku 1966. In Dvacáté století, 2012, č. 1, s. 83. ISSN 1803-750X. Viz KAMBEROVIĆ, Husnija. Prema modernom društvu. Bosna i Hercegovina do 1945. do 1953. godine. Tešanj : Centar za kulturu i obrazovanje, 2000, s. 179. ISBN 9958792001.

514

Ondřej Žíla Sebeidentifikace, statistika a její interpretace – etnicky smíšená manželství

kvót poměrného zastoupení jednotlivých národů a vše prostupujícího důrazu na etnickou vyváženost národnostní identity dále institucionalizovali. Národnost tak i v socialistické éře představovala nejvýraznější identifikační kritérium, se kterým se v rámci běžné všední agendy pracovalo. Národnostní smír a tolerantní soužití národů – mýtus nebo skutečnost v socialistické Bosně a Hercegovině? Ve výkladu příčin krvavého rozpadu Jugoslávie se často objevuje kontrast mezi zastánci tvrzení, že důvody rozpoutání konfliktu se odvíjely primárně od zdejší „dlouholeté etnické nenávisti“, a těmi, kteří, poukazujíce na údajnou harmonii mezi národy, naopak vliv etnicity zpochybňovali. Zastánci bosenskohercegovského etnického souladu obviňovali z eskalace napětí politiky, kteří ke svému vzestupu umně a cynicky využili kombinace nepříznivé hospodářské situace jugoslávské federace v 80. letech, ideologického vyprázdnění, jež nahradil vzmáhající se nacionalismus, i prohlubující se politické krize na úrovni jugoslávských republik. Současně dodávali, že záměr nacionalistických politických elit vedl k opětovnému posilování důrazu na etnické linie, které v některých regionech v důsledku etnické harmonie pomalu mizely.10 Válečné konflikty měly násilně oddělit etnicky odlišné obyvatele, jejichž další koexistence víceméně odporovala ideologiím politických stran, které v Bosně a Hercegovině zvítězily ve volbách v roce 1990.11 K těmto skutečnostem je v rámci analýzy důvodů jugoslávského kolapsu – vedle rozpadu bipolárního systému a vměšování vnějších sil – sice nezbytné přihlédnout, nicméně jejich přílišné zdůrazňování mnohdy minimalizovalo jinými autory akcentovanou principiální úlohu etnicity a od ní odvislého sílícího nacionalismu. Přehlížet její vliv v rámci rozboru příčin rozpadu Jugoslávie by přitom znamenalo ignorovat jednu z hlavních hnacích sil, která spočívala v samotném základu rostoucího napětí a postupné eskalace konfliktů.12 Na tyto dva extrémně odlišné způsoby, jak západní média chápala etnické vztahy mezi národy v Bosně a Hercegovině, upozorňuje např. Tone Bringa. Srov. BRINGA, Tone. Biti Musliman na bosanski način. Identitet i zajednica u jednom srednjobosanskom selu. Sarajevo; Zagreb : Sahinpasic books, 2009, s. 1. ISBN 9789958413223; Leonard Cohen, který zkoumal úlohu náboženství v nacionalistické politice, taktéž poukazoval na dva protikladné úhly pohledu, se kterými odborníci zabývající se historickými a kulturními vlivy na vypuknutí balkánských válek vystupovali. Zastánci prvního názorového proudu (primordial hatred school) zdůrazňují cyklickou roli odvěkého nepřátelství a atavistických podnětů. Druzí obhajovali koncept, který se zaměřoval na delší období, v němž jednotlivé zdejší národy žily vedle sebe v míru (tzv. paradise lost approach). Podle Cohena však obě takto vyhraněné koncepce míjejí svůj cíl. O tom podrobněji viz COHEN, Leonard J. Bosnia’s „Tribal Gods“ : The Role of Religion in Nationalist Politics. In MOJZES, Paul (ed.). Religion and the War in Bosnia. Atlanta : Scholars Press, 1998, p. 43-44. ISBN 0788504282. Politické tenze mezi republikovými komunistickými elitami začaly vzrůstat následkem Titova rozhodnutí z druhé poloviny 60. let převést část pravomocí, kterými doposud disponovaly centrální mocenské struktury, na republikovou úroveň. Srov. PELIKÁN, ref. 5, s. 17. 10 Srov. GAGNON, Valère. Reply to Simic : The Civil War in Yugoslavia : Do Ostensibly High Rates of Intermarriage Obviate Ethnic Hatreds as a Cause? In Anthropology of East European Review, 1994, Vol. 12, No. 1, p. 51. ISSN 1054-4720. 11 Viz HAYDEN, Robert M. Imagined communities and real victims : self-determination and ethnic cleansing in Yugoslavia. In American Ethnologist, 1996, Vol. 23, No. 4, p. 783-784. ISSN 1548-1425. 12 Např. SIMIĆ, Andrei. Nacionalizam kao folk-ideologija : slučaj bivše Jugoslavije. In HALPERN, Joel M.

515


Bosenskohercegovská společnost zůstávala, navzdory snahám Titova vedení plošně prosadit ideu „bratrství a jednoty“, především ve většinovém rurálním prostředí etnicky a nábožensky rozparcelovaná. Tamní společenství, která vůči sobě po staletí uplatňovala zřetelný odstup, žila jedna vedle druhých, aniž by se jakkoliv výrazněji mísila, či dokonce hlouběji integrovala.13 Tuto skutečnost potvrzovalo i relativně slabé zastoupení národnostně smíšených manželství.14 Národnostní rozmístění obyvatelstva15 k intenzivní asimilaci sice přímo vybízelo, nicméně ke společenské integraci prostřednictvím smíšených sňatků mezi jednotlivými komunitami v Bosně a Hercegovině nedocházelo. Za další demografickou ukázku etnické distance můžeme kromě nízkého podílu smíšených manželství označit i populační vývoj v etnicky heterogenních republikách. Etnická různorodost se v Bosně a Hercegovině dále celoplošně neprohlubovala, ale naopak se stěhováním Srbů a Chorvatů do mateřských republik snižovala. Na druhou stranu ale nedocházelo ani k druhému extrému ve smyslu úplné sociální distance mezi jednotlivými etnickými skupinami. Etnicky a nábožensky odděleným společenstvím v Bosně a Hercegovině nečinilo výraznější problém vzájemně spolupracovat a koexistovat. Etnická distance se v poválečném období začala postupně rozmělňovat především ve spádových urbánních sídlech, kam za pracovními příležitostmi a vzděláním mířilo obyvatelstvo všech národností. Vnitřní migrační přesuny promísily etnickou strukturu jugoslávské společnosti, což ve výsledku přispělo k růstu tolerance a relativní harmonie a přeci jen podpořilo signifikantnější vzrůst mezietnických sňatků.16 Vzájemné mezietnické vztahy v socialistické Jugoslávii lze navzdory veškerým latentním problémům až do období 80. let označit za relativně stabilizované.17 Západní výklad bosenských dějin během občanské války a v jejím postdaytonském období ovládli zastánci národnostní harmonie a etnického souladu, kteří zdůrazňovali tolerantní a zcela bezproblémové soužití národů v Bosně a Hercegovině.18 „Mýtus me- KIDECKEL, David A. Susedi u ratu. Jugoslovenski etnicitet, kultura i istorija iz ugla antropologa. Beograd : Samizdat B92, 2002, s. 139. ISBN 8679631353; BAX, Max. Varvarizacija u jednom bosanskom hodočasničkom centru. In HALPERN, Joel M. - KIDECKEL, David A. ref. 12, s. 242-247. 13 O tom podrobněji např. BATAKOVIĆ, Dušan. The Serbs of Bosnia Herzegovina : History and Politics. Paris : Dialogue, 1996, p. 11. ISBN 2911527100; Lockwood si ve svém antropologickém výzkumu v 70. letech v oblasti Bugojna všímal rozdvojenosti hospodářských aktivit zdejších Muslimů a Chorvatů. Dle LOCKWOOD, William. European Moslems. Economy and Ethnicity in Western Bosnia. New York : Academic Press, 1975, p. 189-194. ISBN 0124546501; Simić během výzkumu ve Zvorniku v 60. až 80. letech zaznamenal mezi tamními Srby a Muslimy hlubokou distanci, jimž dominovaly nedůvěra a neklid. Srov. SIMIĆ, ref. 12, s. 139. 14 Navíc naprostou většinu z nich novomanželé uzavírali v urbánním prostředí. V období let 1950 – 1990 bylo v celé Jugoslávii uzavřeno celkem 5 984 492 manželství, z nichž 709 673 (11,9 %) bylo etnicky smíšených. Stejný podíl exogamních sňatků se vyskytoval v Bosně a Hercegovině. Viz MRDJEN, Snježana. Les mariages inter-ethniques en ex-Yugoslavie. In Demobalk, 2000, Vol. 1, p. 3. ISSN 17905958. 15 Xavier Bougarel etnické rozmístění obyvatelstva příznačně připodobňuje levhartí kůži. Srov. BOUGAREL, Xavier. Bosnie-Herzégovine: Anatomie d’une poudrière. In Hérodote, 1992, No. 67, p. 106. ISSN 0338-487X. 16 Viz HODSON, Randy - SEKULIĆ , Duško - MASSEY, Garth. National tolerance in the former Yugoslavia. In American Journal of Sociology, 1994, Vol. 99, No. 6, p. 1544. ISSN 0002-9602. 17 Viz PELIKÁN, ref. 5, s. 25. 18 Např. FINE, John - DONIA, Robert. Bosnia and Herzegovina. A Tradition Betrayed. New York : Colum-

516


zietnické harmonie“ v bývalé Jugoslávii se přetavil do velmi sporné a chybné idealizace jugoslávské společnosti jako tavícího tyglíku, ve kterém kvantitativní zastoupení toho kterého národa a jeho podíl na celkovém počtu obyvatel nehrály zásadnější roli.19 Jenže právě důraz na kvantitativní národnostní údaje sehrál v rámci postupující nacionalistické propagandy jednotlivých národních bloků v Bosně a Hercegovině stěžejní roli. Dva rozebírané kontrastní koncepty současně odsunuly zcela do pozadí fakt, že mezietnické vztahy v multinárodní Bosně a Hercegovině relativně poklidně fungovaly výhradně v obdobích, kdy toto historickogeografické území tvořilo nedílnou součást širšího státního celku. Smíšená manželství20 Snaha marginalizovat etnickou podstatu občanských konfliktů v bývalé Jugoslávii se projevila i ve zdůrazňování významu počtu uzavřených (a také intenzity uzavírání) smíšených manželství. Jejich množství představovalo pro určité badatele indikátor, jenž uspokojivě svědčil o míře vzájemného společenského uznání, toleranci a mezietnickém souladu, a současně byl dokladem absentující diskriminace.21 Studie, které zkoumaly etnocentrismus a etnický odstup, považovaly výběr národnostně odlišného partnera za nejpřesvědčivější důkaz společenského porozumění a otevřenosti a též za podmínku, jež měla v multietnickém prostředí následně přispět k vytvoření „smyslu pro sounáležitost“.22 Smíšená manželství přeci nemohla být uzavírána tam, kde společenské a kulturní hranice zůstávaly rigidně vymezené.23 Počet exogamních sňatků navíc v Bosně a Hercegovině kulminoval v poslední dekádě před rozpadem jugoslávské federace. Na základě jejich vysokého podílu v oblastech, kde se následně rozhořel konflikt (Bosna a Hercegovina a Chorvatsko) se proto někteří odborníci domnívali, že příčiny vypuknutí války spočívaly v něčem jiném než v etnické nenávisti, diskriminaci či nedostatku společenské akceptace.24 Exogamní manželství, přesto, že se jejich počet od konce druhé světové války zvyšoval velmi pozvolna, na konci 80. let nepředstavovala především v etnicky silně heterogenních oblastech (tj. především ve městech) již žádnou raritu.25 To ovšem v žádném případě neznamenalo, že by byl jejich podíl na celkovém počtu sezdaných párů výrazně bia University Press, 1994, p. 6. ISBN 0231101619. 19 Dle JANSEN, Stef. National numbers in Context : Maps and Stats in Representations of the Post-Yugoslav Wars. In Identities : Global Studies in Cultureand Power, 2005, Vol. 12, p. 54. ISSN 1070-289X. 20 Za smíšená manželství považujeme sňatky mezi etnicky odlišnými partnery. Výrazy mezietnická, či exogamní manželství jsou v textu užívána jako synonyma. Opak smíšených manželství tvoří endogamní či homogamní sňatky. 21 Srov. GAGNON, ref. 10, p. 50.; MRDJEN, ref. 14, p. 3. 22 Viz BURG, Steven L. - BERBAUM, Michael L. Community, Integration, and Stability in Multinational Yugoslavia. In The American Political Science Review, 1989, Vol. 83, No. 2, p. 540. ISSN 0003-0554. 23 Viz BOTEV, Nikolai. Where East meets West : Ethnic Intermarriage in the Former Yugoslavia 1962-1989. In American Sociological Review, 1994, Vol. 59, No. 3, p. 461. ISSN 0003-1224. 24 Srov. např. GAGNON, ref. 10, p. 51. 25 Např. PETROVIĆ, Ruža. Etnički mešoviti brakovi u Jugoslaviji. In Sociologija, 1986, Vol. 28, s. 239. ISSN 0038-0318; BROMLEJ, Julian V.- KAŠUBA, Margarita S. Brak i sem´ja u narodov Jugoslavii : opyt istoriko-etnografičeskogo issledovanija. Moskva : Nauka, 1982, s. 61. ISBN 5224040892.

517


signifikantní.26 Počty mezietnických sňatků v jugoslávské společnosti navíc nepotvrzovaly běžný sociologický axiom, že jejich množství musí nutně ztělesňovat přesný indikátor společenského přijetí a chybějící diskriminace.27 O zvyšující se exogamii současně nešlo hovořit v rámci celé Jugoslávie. V některých oblastech (např. Kosovo, Černá Hora, Makedonie) tento trend ustával, neboť tamní etnické skupiny pozvolna směřovaly zpět k segregaci. Souvztažnost etnické heterogenity a podílu exogamních manželství Stupeň etnické promíšenosti tvoří základní, nikoliv však jedinou podmínku, která ve vymezené oblasti stanovuje výslednou úroveň exogamie. Celkové množství smíšených manželství determinují kromě etnicity i další faktory: věk, vzdělání (gramotnost) a především etno-kulturní charakteristiky, tj. výběr partnera podle jeho etno-kulturní příslušnosti. Počet exogamních sňatků taktéž výrazně ovlivnily v průběhu času se měnící definice určitých etnických skupin (viz dále Jugoslávci a Muslimská otázka). Vlastní etnická identifikace se tak mohla v průběhu času měnit na základě okamžitého a subjektivně podmíněného rozhodnutí jedince.28 Na základě míry homogenity, kde v roce 1991 mělo nejvyšší národnostní jednolitost Slovinsko (Slovinci tvořili necelých 90 % obyvatel Slovinska) a nejnižší Vojvodina (těsnou většinu měli Srbové s 55 %) a ještě méně Bosna a Hercegovina (relativní většinou 43 % disponovali Muslimové), šlo předpokládat, kde bude nejvyšší a kde nejnižší míra exogamie. Jenže její finální výše nemusela se stupněm homogenity či heterogenity sledovaného území pokaždé korespondovat, což se obzvláště silně projevilo právě v Bosně a Hercegovině. Tento statisticky potvrzený fakt podporoval tvrzení, že socialistická republika Bosna a Hercegovina sice byla multietnickou zemí, avšak se zřetelnou národnostní distancí, jíž charakterizoval velmi slabý počet smíšených manželství a nedostatečná úroveň mezietnických kontaktů. Podle Bringy zůstával počet smíšených manželství v rurálních oblastech Bosny a Hercegoviny slabý proto, že mezi národy panovala značná bariéra. Cena, kterou etnicky odlišní novomanželé platili za nesouhlas rodiny a rurální komunity ze které pocházeli, byla za vstup do smíšeného manželství velmi vysoká.29 26 V roce 1989 bylo v Bosně a Hercegovině uzavřeno necelých 12 %. Viz dále graf č. 1. 27 Srov. SIMIĆ, Andrei. The Civil War in Yugoslavia : Do Ostensibly High Rates of Intermarriage Obviate Ethnic Hatreds as a Cause? In Anthropology of East European Review, 1994, Vol. 12, No. 2, p. 49. ISSN 1054-4720. 28 V jugoslávských sčítáních se bosenští respondenti mnohdy vyjadřovali spontánně, nejednou měnili národnostní kategorii, ve které se deklarovali v předešlém censu. Během terénních šetření jsem tuto formu individuální proměny několikrát zaznamenal. Např. ze vzpomínek jednoho z respondentů se on a jeho bratr, přestože pocházeli s muslimského kulturního prostředí, ve sčítání v roce 1953 identifikovali rozdílně: jeden jako Srb-muslim a druhý jako Chorvat-muslim. Z interview v opštině Kakanj [15. 5. 2011]. 29 Podle uvažování vesnických obyvatel etnicky odlišní novomanželé, kteří vstupovali do smíšeného manželství, dávali najevo, že nepřipisují identitě svého budoucího potomka velký význam. A protože v percepci venkovanů představovala identita, náboženská příslušnost a národnost to samé, osoba, která neví jakého je vyznání, neví ani jaké je národnosti. Obavy rodiny, že si syn přivede ženu jiného vyznání, měly ale i řadu důvodů ohledně praktického fungování společné domácnosti. O tom podrobně viz BRINGA, ref. 8, s. 156-157.

518


Na problematiku smíšených manželství, resp. na otázku, do jaké míry jejich proporční zastoupení přispělo ke zmírnění rozdělenosti společnosti, či dokonce zvýšilo společenskou integraci v Bosně a Hercegovině, existují dva rozdílné pohledy. Nejednoznačnost vznikla na základě sporu mezi demografy, antropology, sociology a dalšími sociálními vědci, jak ke sběru dat týkajících se počtu smíšených manželství v socialistické Jugoslávii metodologicky přistupovat a jak poté výsledné datové materie interpretovat. Spor byl veden o to, v jak geograficky rozsáhlém území mají být data shromažďována. Odborníci se přeli, zda mají větší výpovědní hodnotu srovnání údajů o smíšených manželstvích na celojugoslávské úrovni či jejich rozbor pouze v etnicky heterogenních regionech.30 Proměny počtu smíšených manželství v letech 1956 – 1989 S pomocí grafu vývoje relativního zastoupení smíšených manželství lze vysledovat čtyři vývojová stádia proměn celkového počtu uzavřených smíšených manželství. Navzdory odlišné intenzitě uzavírání exogamních sňatků v jednotlivých oblastech můžeme konstatovat, že jejich počet do roku 1964 v celé Jugoslávii (s výjimkou Kosova) rostl. V následující etapě do počátku 70. let tato celojugoslávská tendence ustrnula a exogamie se snižovala.31 Ve vývoji počtu smíšených sňatků znamenalo období kolem roku 1970 zásadní mezník, neboť od tohoto okamžiku již nešlo v souvislosti s exogamními manželstvími mluvit o celojugoslávském trendu. I přesto, že se ve většině republik a autonomních oblastí exogamie začala opět pozvolna zvyšovat, některé (jižní) jugoslávské jednotky (Černá Hora, Kosovo, Makedonie) se v rámci sňatečnosti vracely k již zmíněné etnické segregaci.32 Čtvrtý přelom představovalo období 1980–1982. V následujících letech podíl exogamních sňatků ve všech republikách, kromě Slovinska a AO Vojvodina, stagnoval či se snižoval, což příliš tvrzení o rostoucí společenské integraci jugoslávské populace nepodpořilo. Z grafu ale nevyčteme, s jakou ochotou do smíšených manželství vstupovaly konstitutivní národy Bosny a Hercegoviny v porovnání s demografickým chováním Srbů, Chorvatů a Muslimů v jiných republikách. Chorvaté a Srbové v Bosně a Hercegovině tvořili mnohem uzavřenější společenství, než stejné národy v ostatních republikách. Bosenští Srbové (a Srbové v Chorvatsku) příliš netoužili uzavírat manželství s partnery odlišné etnicity. Přitom však platilo, že Srbové v jiných republikách statisticky představovali nejméně endogamní (tj. vůči smíšeným manželstvím nejvíce otevřenou) skupinu. Podobné chování shledáme i u Chorvatů, kteří vstupovali do smíšeného manželství mnohem častěji všude jinde než v Bosně a Hercegovině.

30 Srov. BOTEV, Nikolai - WAGNER, Richard. Seeing Past the Barricades : Ethnic Intermarriage in Yugoslavia During the Last Three Decades. In Anthropology of East Europe Review, 1993, Vol 11, No 1&2, p. 29-32. ISSN 1054-4720; GAGNON, ref. 10, p. 50-51; SIMIĆ, ref. 27, p. 47-48. 31 Petrović se domnívá, že důvod může spočívat v postupné degradaci mezietnických vztahů v Jugoslávii v souvislosti s růstem nacionalismu v jednotlivých republikách. PETROVIĆ, Ruža. Etnički mešoviti brakovi u Jugoslaviji. Beograd : ISI Filozofskog fakulteta, 1985, s. 61-74. ISBN 9536466007. 32 V letech 1956-1990 počet smíšených manželství v Chorvatsku a Černé Hoře dosahoval poměru 1:7, v Bosně a Hercegovině 1:9, v Makedonii 1:10 a 1:11 ve Slovinsku a užším Srbsku a 1:13 na Kosovu. Srov. MRDJEN, Snježana. La mixité en ex-yougoslavie. Intégration ou ségrégation des nationalités ? In Revue d’études comparatives Est-Ouest, 1986, Vol. 27, No. 3, p. 105. ISSN 0338-0599.

519


Graf č. 1: Vývoj podílu smíšených manželství v letech 1959–1989 (v %)33

Současně je ale třeba také zdůraznit, že míra endogamie mezi bosenskými Muslimy, kteří od roku 1971 tvořili nejpočetnější i nejvíce urbanizovaný konstitutivní národ v Bosně a Hercegovině, zůstávala ve srovnání se Srby a Chorvaty i nadále relativně vysoká. Tato skutečnost poukazovala ve srovnání s ostatními národy na mnohem vyšší stupeň etnocentrismu. Muslimové uzavírali mezietnické sňatky nejméně s Chorvaty a jen o něco málo častěji se Srby. Naopak manželství Srbů s Chorvaty byla v rámci smíšených sňatků v Bosně a Hercegovině nejfrekventovanější. Tento poznatek platí obecně i v rámci Evropy, kde smíšené sňatky mezi příslušníky různých národností jsou sice nyní celkem běžné, i když patří k různým vyznáním, nicméně téměř vždy jde o vyznání křesťanská; sňatky mezi věřícími muslimy a nemuslimy jsou relativně málo časté. V důsledku postupující modernizace vytvořený předpoklad, že počet exogamních sňatků bosenských Muslimů se bude zvyšovat, se ne zcela naplnil. Proto můžeme konstatovat, že všechna tři národní společenství, s výjimkou některých městských sídel (obzvláště Sarajeva), zůstávala v období 1962–1989 v Bosně a Hercegovině značně uzavřená (endogamní). Ke smíšeným sňatkům mezi Muslimy (ve smyslu národní orientace) a příslušníky ostatních komunit docházelo prakticky výlučně u příslušníků inteligence a stranického aparátu, kteří ale už nebyli praktikujícími muslimy (často šlo o ateisty). Jugoslávci v rámci národnostní politiky socialistické Jugoslávie Po relativně krátkém pokusu podpořit jugoslávství (tj. jugoslávskou identitu) na konci 50. a počátku 60. let se oficiální politika režimu uchýlila k pronárodní politice se striktním důrazem na federální uspořádání státu.34 Stranické vedení ostatně z idey jugoslávství vyňalo i jeho propojující prvek, tj. jugoslávský socialistický patriotismus. V průběhu VIII. sjezdu SKJ v roce 1964 se oficiálně poprvé od konce druhé světové války rokovalo o národnostních otázkách, při jejichž rozboru vedení strany otevřeně přiznávalo, že 33 Dle Savezni zavod za statistiku: Demografska statistika, Belgrade, 1961–1989. Cit. in BOTEV, ref. 23, p. 469 a MRDJEN, ref. 14, p. 11. 34 Dle BURG - BERBAUM, ref. 22, p. 538.

520


etnické předsudky, národnostní antagonismus a četné střety zájmů mezi jednotlivými etniky se doposud nepodařilo vymýtit. Slabá úroveň mezietnických vztahů a nedostatečná harmonie tedy do značné míry i nadále zatěžovaly jugoslávskou společnost.35 Vzrůstající citlivost národnostní otázky na konci 60. let otevřela v Jugoslávii diskusi o smysluplnosti kategorie národnostně nerozhodnutých Jugoslávců a jejím opětovném využití v následujícím statistickém sčítání v roce 1971. Kvůli obsahovým proměnám definice se k této kategorii až do roku 1971 většinově hlásily osoby, které samy sebe vnímaly jako národnostně nerozhodnuté, neztotožnily se s nacionální kategorizací, či z určitých důvodů prostě nechtěly vyjádřit svůj etnický původ.36 Politické rozhodnutí, které v roce 1971 odmítlo jugoslávskou kategorii jako národnostní, současně zasáhlo i jedince, kteří přesto danou variantu za národnostní považovali. Z těchto důvodů došlo v roce 1971 v rámci jugoslávské kategorie k významnému kvalitativnímu posunu a v jeho důsledku i kvantitativní změně, která se projevila v poklesu na 273 077 osob.37 Vzhledem k tomu, že Muslimové získali v tomto censu s definitivní platností možnost deklarovat se v rámci vlastní národnostní kategorie (viz dále), se jako Jugoslávci vyjádřili především ti, kteří se ztotožnili se socialistickým patriotismem a kteří se takto identifikovali ve smyslu politické a nikoliv etnické identity.38 Příklon k anacionální jugoslávské možnosti v roce 1971 tak mohl být interpretován jako známka vědomého odmítnutí odstředivých tendencí ve prospěch větší integrity jugoslávské federace.39 Tato „nově“ vytvořená kategorie nebyla státem nikterak vysloveně upřednostňována, což po formální stránce potvrzovaly i úvodní metodologické poznámky ke statistickým sčítáním.40 Na druhou stranu regionální vedení některých republik (např. Slovinsko, Chorvatsko) od 70. let považovala jakoukoliv snahu podpořit kategorii Jugoslávci za nebezpečný pokus podkopat jejich mocenskou základnu a opětovně posílit úlohu federálního centra na úkor republik.41

35 Srov. RAMET, ref. 3, p. 52. 36 K jugoslávské kategorii se až do roku 1961 hlásili téměř výhradně etnicky slovanští muslimové, kteří se tak vyhýbali sebeidentifikaci jako Srbové či Chorvaté. I přesto, že v roce 1961 se objevila nová kategorie Muslim–etnická příslušnost bylo ze srovnání statistických údajů a přihlédnutí k demografické prognóze zjevné, že část muslimů dále inklinovala k jugoslávské identitě. 37 Oproti roku 1961 počet osob v této kvalitativně odlišné kategorii poklesnul celkem o 14 %. Dle Savezni zavod za statistiku. Nacionalni sastav stanovništva SFR Jugoslavije. Knjiga I. Podaci po naseljima i opštinama. Popis stanovništva, domaćinstva i stanova u 1981. godini. Beograd, 1991, s. 11. 38 Dle MIRIĆ, Jovan. Sistem i kriza : prilog kritičkoj analizi ustavnog i političkog sistema Jugoslavije. Zagreb : Centar za kulturnu djelatnost, 1985, s. 109-115. ISBN 867057103X. 39 Dugandžija svou domněnku zakládá na výsledcích následného sčítání v roce 1981, v němž vysoký počet Jugoslávců (1,2 mil.) ještě více poukazoval na problém, že s nimi nebylo nakládáno jako s národností. Viz DUGANDŽIJA, Nikola. Jugoslavenstvo. Beograd : Mladost, 1985, s. 213. ISBN 8670750023. 40 V metodologickém úvodu sčítání v roce 1981 je doslovně uvedeno, že jestliže si respondent přeje vyjádřit se jako Jugoslávec, je sčítací komisař povinen takovou odpověď zaznamenat. A to i přesto, že občan svým příklonem ke kategorii Jugoslávec nedeklaruje vlastní příslušnost k žádnému národu či národnosti. Dle Savezni zavod za statistiku, ref. 37, s. 6. 41 Republiková vedení z řad většinového národa se obávala, že jugoslávská kategorie odebere příslušníky vlastního národa, kteří se radši rozhodnou vyjádřit se v nenárodnostní kategorii. Viz BURG, ref. 22, p. 538.

521


Vzrůst nacionalismu a postavení Jugoslávců v 80. letech Při sčítání lidu v roce 1981 zvolilo 1 219 024 jugoslávských občanů kategorii Jugoslávec na úkor vyjádření své vlastní etnické identity. Tento nárůst (oproti roku 1971 se k ní přihlásilo pětkrát více obyvatel) zdaleka přesáhl původní předpoklady demografické prognózy prováděné na základě přirozeného přírůstku v této kategorii.42 Její impozantní vzestup samozřejmě vyžadoval relevantní vysvětlení. Je zjevné, že ke 271 % zvýšení oproti roku 1971 nedošlo na základě přirozeného pohybu obyvatelstva. Ke kategorii Jugoslávci se přihlásili jedinci, kteří se v předchozích sčítáních deklarovali v jiné, tj. národnostní identitě. Někteří pozorovatelé v průběhu 80. let proto konstatovali, že jde o pozoruhodné potvrzení sdílené politické identity, „smyslu pro soudržnost“ ve společnosti, sociokulturní homogenizaci etnicky rozličného obyvatelstva a v širším smyslu znak posilující politické integrace jugoslávské federace.43 Vysoký počet jedinců, kteří v roce 1981 upřednostnili jugoslávskou kategorii, skutečně poukazoval na utvoření nové politické identity. Takto pojaté jugoslávství mohlo být interpretováno jako vyjádření „občanského vědomí“ či jako výraz čehosi, co jugoslávský politolog Jovan Mirić nazval „transnacionálním“ smyslem příslušnosti k jugoslávskému společenství.44 Svým způsobem tak šlo o úspěšné vyústění obnovené kampaně, která především v souvislosti s krizí v Chorvatsku začala v 70. letech opětovně zdůrazňovat jugoslávský socialistický patriotismus. Ten však již měl oproti konci 50. let jiný význam, ve kterém byla vyzdvihována identifikace se systémem samosprávy pracujících a jednota společnosti, byť vnitřně rozčleněné na národy a národnosti Jugoslávie.45 Značný početní nárůst Jugoslávců ale taktéž zalarmoval zastánce čistě národnostní identifikace, kteří tento trend odsuzovali a vyjadřovali nad ním znepokojení, za což byli později označeni jako latentní nacionalisté.46 Kritici argumentovali, že v případě deklarovaných Jugoslávců se nejedná o skutečnou sebeidentifikaci, nýbrž že se tak vyjadřují poněkud automaticky (národnostně smíšená manželství), z kariéristických pohnutek nebo z prosté neznalosti, nevzdělanosti a nevyzrálosti. Značně kritický postoj zaujaly ty z republikových organizací, u nichž již převážily odstředivé separatistické tendence, a které tudíž na jugoslávskou identifikaci nazíraly jako na ohrožení svých partikulárních zájmů.47 Zdůrazněme ale, že navzdory potenciálním hrozbám, které doprovázely národnostní identifikaci a horlivé kritice jugoslávské kategorie, se dotazovaní deklarovali svobodně a podle vlastního přesvědčení. Sčítání obyvatelstva kvůli čtyřicetileté absenci politického

42 V kategorii Jugoslávci v období mezi sčítáními 1971–1981 se odhadoval nárůst o 55 227 osob. Počet Jugoslávců v roce 1981 však dosáhnul 1 219 024 osob, což je nárůst o 271,3 %. Dle PETROVIĆ, Ruža. The National Composition of the Population. In Yugoslav Survey, 1983, Vol. 24, No. 3, s. 26. ISSN 00441341. 43 Dle BURG, ref. 22, p. 536. 44 Srov. MIRIĆ, ref. 38, s. 115. 45 Jugoslávský socialistický patriotismus tak v sobě zahrnoval dvě úrovně: náklonnost vůči vlastní domovině (tj. republice či AO) a oddanost vůči Jugoslávii jako celku. Viz RAMET, ref. 3, p. 53-54. 46 Např. Dušan Bilandžić, člen ÚV Svazu komunistů Chorvatska, ostře napadl jugoslávskou identitu jako údajně nadřazenou kategorii v rámci národnostní identifikace. Viz BILANDŽIĆ, Dušan. Vjesnik - Sedam dana, 1982, May 8, p. 6-7. Cit. in RAMET, ref. 3, p. 294. 47 Srov. SEKULIĆ, ref. 4, p. 88.

522


pluralismu pro jugoslávského občana představovalo prakticky jedinou možnost jak zcela svobodně vyjádřit svou volbu.48 S ohledem na debatu o jugoslávské identitě je přirozeně nutné posoudit, do jaké míry se s jugoslávstvím ztotožnili samotní členové komunistické strany. Ani zde ale situace nebyla zcela jednoznačná, což potvrzovaly dva kontrastní výklady počtu stranických příslušníků, kteří se deklarovali jako Jugoslávci. Burg s Berbaumem na základě dat V. Cvjetičanina konstatovali, že počet Jugoslávců ve straně převyšoval jejich celkový podíl na obyvatelstvu a proporčně se v průběhu času zvyšoval (6,5 % v roce 1981). Ve federálních institucích a organizacích činil podíl Jugoslávců se stranickou příslušností 19,5 % osob. Vysoký podíl Jugoslávců byl taktéž typický pro určité profese, především pak armádní činitele, mezi nimiž se v roce 1982 téměř 9 % hlásilo k jugoslávství.49 Interpretace těchto dat potvrzovala, že členství ve straně podporovalo multinacionální politickou komunitu (tj. jugoslávství).50 Na druhou stranu ale i v tomto ohledu převládaly výkladové spory. Údaje Cvjetičanina, které vyjadřovaly podílové zastoupení Jugoslávců ve straně, jsou vzhledem k jejich celkovému podílu na jugoslávské populaci považována za nadhodnocená. Mirić s využitím jiných údajů v této souvislosti vyvozoval dokonce zcela odlišné závěry. Podle něj totiž platilo, že čím vyšší úroveň orgánu komunistické strany, tím méně v něm bylo zastoupeno Jugoslávců.51 Tato data mj. dokládají, že o kariéristických motivech, kvůli nimž se údajně komunističtí straníci jako Jugoslávci deklarovali, nemůže být v tomto případě řeč. Z hodnot je naopak patrné, že výběr jugoslávské anacionální kategorie nebyl v žádném případě preferován, ale naopak zcela evidentně opomíjen.52 V této souvislosti připomeňme, že v období nejvýraznějšího zastoupení Jugoslávců jejich podíl na obyvatelstvu socialistické Jugoslávie nepřesáhnul 5,5 %. Komunisté se tak i nadále identifikovali převážně národnostně. Stranická příslušnost, navzdory určitému nárůstu straníků Jugoslávců v 80. letech, proto zůstala jugoslávskou kategorií v podstatě nedotčena. Zdroje jugoslávské identity Pokud bychom shrnuli výše nastíněné poznatky, pak můžeme konstatovat, že národnostní určení jugoslávských obyvatel představovalo výrazně subjektivní, silně proměnlivé a intimní vyjádření, vycházející z osobního přesvědčení, jež se v průběhu času různě proměňovalo. Totéž tvrzení platilo i pro kategorii Jugoslávci. Jugoslávská identita představovala výsledek modernizace a vzájemné interakce různých forem společenských vlivů. Větší množství mezietnických styků, kontakty s jedinci, 48 Viz BOUGAREL, Xavier. Bosnia and Herzegovina – State and Communitarianism. In DYKER, David A. - VEJVODA, Ivan (ed.). Yugoslavia and after : a study in fragmentation, despair and rebirth. London: Longman, 1996, p. 97. ISBN 0582246377. 49 Viz CVJETIĆANIN, Vladimir. Klasno-socijalna struktura saveza Komunista Jugoslavije. Beograd : Izdavački centar Komunist, 1984. Cit. in BURG, ref. 22, p. 539. 50 Dle BURG, ref. 22, p. 540. 51 V roce 1980 z 300 tisíc tajemníků a členů sekretariátů se pouze 4,06 % hlásilo k Jugoslávcům. Mezi členy Svazu komunistů na okresní úrovni se Jugoslávců nacházelo ještě méně: 2,06 %. Vůbec nejslaběji zastoupeni byli Jugoslávci na nejvyšší úrovni stranických orgánů republik a AO (1,04 %). Dle MIRIĆ, ref. 38, s. 118. 52 Srov. MIRIĆ, ref. 38, s. 118-119.

523


které se za Jugoslávce již považovali, dokončení vyššího vzdělání či utvářející se politické zkušenosti nejčastěji ovlivňovaly identifikaci s touto kategorií.53 Je zřejmé, že takovou kombinaci nejvhodněji nabízelo městské prostředí, kde se (obzvláště v případě Bosny a Hercegoviny54) soustředila většina Jugoslávců.55 Urbanizace obecně představovala jednu z nejsilnějších a nejstálejších determinant jugoslávské identity. Toto nepříliš překvapivé konstatování se pojilo s asociací, že život ve městě na rozdíl od rurálního prostředí v sobě odráží kosmopolitnější přístup.56 V důsledku zvýšené geografické mobility, jež přispěla k etnickému promíšení především urbánních sídel, se mnozí nově příchozí do měst začali deklarovat jako Jugoslávci. Identifikace s jugoslávstvím osobám z odlišného národnostního prostředí umožňovala úspěšněji navazovat a pěstovat společenské vztahy v místě nového bydliště a současně alespoň částečně snížit kulturní bariéry a další vzájemné rozdíly.57 Coby Jugoslávci se proto mnohdy identifikovaly i osoby, které v určité oblasti zastávaly menšinové postavení. Koncept volby jugoslávské identity jako obranné strategie se často objevoval především v etnicky pestrých oblastech Bosny a Hercegoviny, Chorvatska, či Srbska. Jugoslávci se tím úspěšně vyhýbali jak asimilaci ze strany zdejší většiny, tak naopak přiřazení ke zdejší minoritě. Proto také srbští nacionalisté považovali jugoslávskou volbu u srbské menšiny, která žila v Chorvatsku, za obrannou odpověď vůči negativnímu chování většinových Chorvatů. Podobně argumentovali i chorvatští nacionalisté v případě Chorvatů, kteří žili ve Vojvodině. Jugoslávská kategorie tak sloužila k maskování skutečné identity.58 Podle takového výkladu jugoslávství počet osob v této kategorii v roce 1981 významně narostl především kvůli bosenským a chorvatským Srbům, kteří se z důvodu diskriminace obávali dát najevo svou pravou identitu, a proto se schovali za jugoslávskou kategorii.59 53 Souvislost mezi podílem obyvatel s vyšším vzděláním a podílem Jugoslávců platila v Srbsku, Slovinsku či na Kosovu. Tato spojitost však již nefungovala v případě Chorvatska či v Bosně a Hercegovině. V případě Chorvatska na univerzitách rezonoval postupně sílící chorvatský nacionalismus. V Bosně a Hercegovině se za Jugoslávce velmi často považovaly osoby na základě svého původu ze smíšeného manželství. 54 V Bosně a Hercegovině téměř všichni Jugoslávci žili v urbánních sídlech. Podobné platilo např. i pro sousední Chorvatsko, kde Jugoslávci v 80. letech tvořili téměř 12 % městského obyvatelstva a pouze 4,4 % populace na venkově. Dle MIRIĆ, ref. 38, s. 118; ROUX, Michael. La population de la Yougoslavie en 1991. Inventaire avant le chaos. In Méditerranée, 1995, Vol. 81, p. 41. ISSN 1148-2664. 55 Až 4/5 ekonomicky aktivních osob, které se deklarovaly jako Jugoslávci, pracovaly v terciérním sektoru, jenž se nejčastěji vyskytuje právě v urbánních sídlech. Celkově ve službách v rámci jugoslávského hospodářství na počátku 80. let pracovalo 46,5 % ekonomicky aktivních osob. DUGANDŽIJA, ref. 39, s. 239. 56 Jugoslávci v Bosně a Hercegovině svou otevřenost vůči jiným národům demonstrovali i v nejvyšší intenzitě uzavřených smíšených manželství. V roce 1979 počet exogamních sňatků, kde se jeden z manželů deklaroval jako Jugoslávec, dosáhl svého maxima (33,7 % ze všech uzavřených smíšených manželství). MRDJEN, ref. 32, p. 113. 57 Srov. SEKULIĆ, ref. 4, p. 85. 58 Srov. např. SIMIĆ, ref. 27, p.. 48. 59 Tento výrok potvrzuje pokles celkového počtu Srbů v Chorvatsku z 626 789 (14,2 %) v roce 1971 na 531 502 (11,5 %) v roce 1981 a současně vzrůst kategorie Jugoslávci v Chorvatsku z 84 118 (1,9 %) v roce 1971 na 379 057 (8,2 %) v roce 1981. Viz SIMIĆ, ref. 12, p. 142; Simić však již nedodává, i přesto, že jeho práce vyšla v roce 1994, údaje za rok 1991, které jeho předpoklad zpochybňují. V roce 1991 Srbové v Chorvatsku tvořili 581 663 (12,16 %) osob, počet Jugoslávců přitom klesl mnohem rapidněji na 106 041 (2,2 %) osob, což naznačovalo, že jako Jugoslávci se dříve deklaroval i značný počet Chorvatů.

524


Jestliže dynamicky rostoucí počet Jugoslávců v letech 1971–1981 odrážel početní růst potomků ze smíšených manželství, můžeme předpokládat značně pozitivní korelaci mezi proporčním podílem osob z exogamních manželství a výsledným podílem těch, kteří se deklarovali jako Jugoslávci.60 Jugoslávská kategorie potomkům exogamních sňatků bezesporu nabízela vhodnou možnost, jak se vyhnout požadavkům rodičů na jejich národnostní sebeurčení a loajalitu (tj. důraz na převzetí národnostní identity nejčastěji ze strany otce, občas i matky61). Přijetím „neutrální“ jugoslávské identity se tak děti ze smíšených manželství mnohdy vyhýbaly potencionálním konfliktům. Nenechme se však unést představou, že jako Jugoslávci se deklarovali výhradně potomci, kteří pocházeli ze smíšených manželství.62 Exogamní sňatky ostatně samy o sobě nemohly v takovém rozsahu přispět k velmi dynamickému početnímu nárůstu Jugoslávců. Kromě jedinců ze smíšených manželství se za Jugoslávce nejčastěji považovali zastánci partyzánské ideologie, kteří se ztotožňovali s ideou zajistit mírové soužití a rovné podmínky všem etnickým skupinám zastoupeným na území Jugoslávie. Masivním příklonem k jugoslávství reagovali na nacionalismus vzmáhající se v průběhu 70. a 80. let. V jugoslávství se tedy také odrážely generační rozdíly. Osoby mladšího věku mnohem častěji a důrazněji odmítaly identifikaci v národnostních kategoriích a naopak tíhly k nenárodnostnímu označení.63 Podle sociologických bádání se mnoho mladistvých i nadále hlásilo ke kategorii Jugoslávci, přestože jugoslávská federace v 80. letech politicky, hospodářsky a společensky stagnovala. Mládež navzdory rostoucí krizi považovala Jugoslávii a jugoslávskou myšlenku za mnohem přitažlivější variantu, než v rámci striktně vymezené etnické či národnostní kategorizace podporu odstředivým nacionalistickým tendencím. Muslimská otázka – postupné dotváření muslimského národa Jestliže vzestup chorvatského nacionalismu a jeho politické důsledky představovaly principiální ohrožení integrity a stability jugoslávské federace v pozdních 60. a na začátku 70. let, pak na konci 70. let a v průběhu 80. let se v socialistické Jugoslávii kromě kosovské krize pozvolna stupňovalo mezietnické napětí v Bosně a Hercegovině.64 Základní problém této jugoslávské republiky v poválečném období až do roku 1971 spočíval v neujasněném postavení početně silné muslimské komunity. Komunistické vedení po nástupu k moci vůči nim nezaujalo zcela jasné stanovisko; přistupovalo k nim ne jako k samostatné národní skupině, ale pouze jako ke specifickému náboženskému seskupení.65 Většina z jugoslávSrov. Savezni zavod za statistiku, ref. 31, s. 11-12. 60 Viz BURG, ref. 22, p. 540. 61 V rurálních regionech Jugoslávie, kde přetrvávala výrazná patrilineárnost, se ženy nejčastěji včleňovaly do mužovy širší rodiny. Jejich potomci pak většinou, nikoliv však automaticky, přijímali víru a etnickou identitu od otce. Srov. SIMIĆ, ref. 12, s. 142. 62 Několik empirických výzkumů v 80. letech tuto tezi naopak většinově vyvracelo. Např. v roce 1982 na letních dorosteneckých brigádách (Omladinske radne akcije) pocházelo 16 % mládeže ze smíšených manželství. Přitom však 40 % z celkového počtu brigádníků se prohlásilo za Jugoslávce. Dle MIRIĆ, ref. 38, s. 116. 63 Analýza demografických charakteristik Jugoslávců ukázala, že 71,58 % z nich bylo méně než 40 let. Celkový podíl osob v Jugoslávii do 40 let činil v 80. letech 66,53 %. Dle DUGANDŽIJA, ref. 39, s. 239. 64 Viz RAMET, ref. 3, p. 176. 65 Srov. SHOUP, Paul. Communism and the Yugoslav national question. New York : Columbia University

525


ských funkcionářů tehdy pouze opatrně připouštěla (nikoliv potvrzovala), že muslimové tvoří odlišné společenství, u něhož se národní vědomí teprve pozvolna utváří. I proto se zpočátku pokoušeli slovanské muslimské obyvatelstvo přesvědčit, aby se v prvních sčítáních po druhé světové válce (1948, 1953) národnostně „rozhodlo“ a přiřadilo se k Srbům či Chorvatům. I přesto to, že jugoslávské vedení od této veskrze neúspěšné snahy posléze upustilo66, velmi těžko posoudíme, nakolik se modifikace postoje k bosenským muslimům reálně projevila i na nižší regionální úrovni.67 Přístup jugoslávské garnitury k muslimské otázce se začal výrazněji měnit v důsledku proměn na vnitropolitické scéně. Ty se pojily především s nečekaným odstraněním v pořadí druhého nejvýznamnějšího muže Jugoslávie Aleksandra Rankoviće z nejvyšších státních a stranických funkcí. Důvody jeho odvolání v roce 1966, které souvisely především s vnitrostranickým mocenským bojem, však byly veřejnosti stravitelněji prezentovány v rovině účelových obvinění z prosazování unitaristicko-centralistické politiky, „velkosrbského“ nacionalismu a asimilačního tlaku.68 V politické rovině odsun Rankoviće znamenal revizi tehdy ještě víceméně centralizované jugoslávské federace směrem k jejímu rozvolňování a k posilování pravomocí republik.69 Rankovićův pád se především dotknul postavení kosovských Albánců.70 Přesto se někteří odborníci domnívají, že nepřímo mohl přispět i k redefinování postoje jugoslávského vedení k muslimské komunitě, jejíž elity v rámci sílící emancipace o sobě dávaly mnohem častěji vědět.71 O přesných motivech proměny přístupu jugoslávského vedení vůči muslimskému obyvatelstvu se kvůli absenci pramenů můžeme pouze dohadovat. Zůstává otázkou, zda jugoslávští komunisté změnili svůj přístup k muslimskému obyvatelstvu v důsledku obecně napjatých národnostních vztahů v Jugoslávii na přelomu 60. a 70. let, které v jugoslávských republikách vykrystalizovaly v četné nepokoje72, či se jednalo jen o formalizapress, 1968, p. 109; nutno podotknout, že vývoj muslimské národnostní otázky v jugoslávském prostoru představuje kvůli její značné politizaci v průběhu 90. let dodnes ne zcela relevantně prozkoumané téma. 66 V průběhu šestého zasedání ÚV SKBaH v roce 1963 bylo definitivně konstatováno, že pokusy o národnostní zařazení bosenských muslimů k srbskému, resp. chorvatskému národnímu korpusu přinesly více škody než užitku. PURIVATRA, Atif. Nacionalni i politički razvitak Muslimana. Sarajevo : Svjetlost, 1969, s. 128. 67 Např. Dyker upozorňuje na projev bývalého prvního tajemníka ÚV SKBaH Đuro Pucara na IV. kongresu SKBaH v roce 1965, v němž Pucar kritizoval přetrvávající praktiky, jež po národnostně nerozhodnutých muslimech i nadále vyžadovaly vyjádřit se v určité národní kategorii, tj. jako Srbové či Chorvaté muslimské víry. V této souvislosti obvinil především některé bosenské učitele, kteří po svých muslimských žácích takovou národnostní deklaraci vyžadovali. Srov. DYKER, David. The Ethnic Muslims of Bosnia-Some Basic Socio-Economic Data. In Slavonic and East European Review, 1972, Vol. 50, No. 119, p. 246. ISSN 0037-6795. 68 Viz RUSINOW, Dennison. The Yougoslav experiment 1948-1974. London: C. Hurst and Co., 1977, p. 180-191.ISBN 9780520037304. 69 O tom více viz ŠTĚPÁNEK, Václav. Jugoslávie - Srbsko - Kosovo : kosovská otázka ve 20. století, Brno : Masarykova Univerzita, 2011, s. 186-192. ISBN 9788021054769. 70 Jeho odstranění je obvykle považováno za zlom ve vývoji Kosova v éře federativní Jugoslávie. Srov. PELIKÁN, ref. 6, s. 92. 71 Např. IRWIN, Zachary. The Islamic Revival and the Muslims of Bosnia-Herzegovina. In East European Querterly, 1984, Vol. 17, No. 4, p. 444. ISSN 0012-8449. 72 V této souvislosti se objevily úvahy, že jugoslávské vedení z důvodu obav, aby vyhrocené společenské poměry nezasáhly i centrálně ležící a strategicky nejvýznamnější Bosnu a Hercegovinu, vyšlo ve snaze

526


ci spontánního procesu emancipace tohoto populačně mohutnícího společenství.73 Titova deklarace, v níž nedlouho po nuceném odchodu Rankoviće vyzdvihnul svébytnost národní identity slovanské muslimské komunity v Jugoslávii, tvořila předstupeň k definitivnímu uznání Muslimů za šestý jugoslávský národ.74 V průběhu zasedání ÚV SKBaH v roce 1968 bosenští komunisté formálně potvrdili, že bosenští a další slovanští muslimové v Jugoslávii, doposud bez formálně definované pozice, získávají oficiální status národa.75 Výslednou afirmaci Muslimů ale taktéž značně ovlivnil jejich dynamicky se zvyšující podíl na celkovém počtu obyvatel na úkor poklesu podílového zastoupení Srbů a Chorvatů. Tato prostá demografická skutečnost, která svou výraznou proměnou v období 1961–1971 již překročila interní teoretické diskuse statistiků, v bosenskohercegovské societě dále rezonovala.76 Nové společenské poměry, v nichž se promítala posilující svébytná identita bosenských Muslimů, se v rámci příprav sčítání a jeho samotném průběhu v roce 1971 projevily v podobě mnohem výraznější národnostní agitace. Ta se zaměřovala zejména na národnostně zdrženlivé osoby z muslimského prostředí, které se v předchozím sčítání přihlásily ke kategorii Jugoslávci–nezařazení.77 Právě finální konstituování Muslimů jako národa ve shodě s jejich progresivním početním růstem k sobě s definitivní platností přitáhly většinu do té doby národnostně ne zcela vyhraněných osob. Publikované výsledky statistického sčítání z roku 1971 potvrdily, že Muslimové v Bosně a Hercegovině již početně převážili do té doby populačně nejsilnější bosenské Srby. Tento fakt do značné míry dále posílil sebevědomí muslimské elity. A přestože Bosna a Hercegovina jako jediná jugoslávská republika neměla absolutní většinové zastoupení jednoho titulárního národa, objevil se mezi některými představiteli muslimských elit dokonce názor, že by území Bosny a Hercegoviny mělo být považováno za uklidnit rozbouřenou společenskou situaci bosenským muslimům vstříc. Tyto úvahy jsou ale spekulativního charakteru. 73 Kořeny pojetí bosenských muslimů jako separátní národnostní kategorie sahají již do doby rakouskouherské okupace Bosny a Hercegoviny, resp. její anexe v roce 1908. V této době se v zemi utvářela idea tzv. bosňáctví (bošnjaštva), které představovalo jednu z nosných komponent postupně se rodícího muslimského konfesionálně-politického hnutí. O tom podrobně viz HLADKÝ, Ladislav. Bosenská otázka v 19. a 20. století. Brno : Masarykova univerzita, 2005, s. 92. ISBN 8021036745. 74 Na souvislost projevu s Rankovićovým pádem upozorňují např. TRUD, Žil. Etnički sukobi u Jugoslaviji 1960-1980. Novi Sad: izdavačka knjižarnica Zorana Stojanovića, 2010, s. 146-147. ISBN 9788675432098; RAMET, ref. 3, p. 178-180; IRWIN, ref. 71, p. 444; Husnija Kamberović sice taktéž reflektuje spojitost mezi proklamací muslimského národa a pádem Rankoviće, nicméně jí vnímá spíše v obecnější rovině. Zároveň v té době hojně uvažovanou tezi, že by Ranković bránil vzniku muslimského národa, odmítá jako účelovou. Viz KAMBEROVIĆ, Husnija. Bošnjaci 1968: Politički kontekst priznanja nacionalnog identiteta. In KAMBEROVIĆ, Husnija (ed.). Rasprave o nacionalnom identitetu Bošnjaka. Sarajevo: Institut za istoriju, 2009, s. 60. ISBN 9789958649028. 75 „…potvrzuje se, že Muslimové představují samostatný národ“. Dle PURIVATRA, ref. 66, s. 30. 76 Někteří autoři se domnívají, že pocity ohrožení vlastního postavení bosenských Srbů a Chorvatů a vyšší muslimské natality mohly urychlit exodus Srbů a Chorvatů do svých „mateřských republik“ Srbska a Chorvatska. Např. TRUD, ref. 73, s. 151; tato úvaha je ale opětovně spekulativní. V této souvislosti dodejme, že za hlavní motiv odchodu Srbů a Chorvatů z Bosny a Hercegoviny lze i v tomto období považovat snahu zajistit si vyšší životní úroveň, kterou nabízely ekonomicky prosperující severní regiony Jugoslávie. 77 O proměnách vyjádření muslimské komunity v jednotlivých sčítáních viz dále.

527


jejich národní teritorium.78 Jiný z vyhrocených projevů nabytého sebevědomí Muslimů šlo pozorovat v souvislosti s přípravami nové ústavy z roku 1974, v jejichž rámci se objevila i agitace za nový název socialistické Bosny a Hercegoviny (Muslimská republika).79 Navzdory trvalému početnímu růstu Muslimů i jejich oficiálnímu stvrzení však rozpory a diskuse ohledně jejich existenční svébytnosti a vztahu mezi islámem a národní identitou neskončily. Nejasnosti se i nadále točily především kolem klíčové otázky, zdali bosenští muslimové tvořili komunitu národnostně nevyhraněnou, víceméně konfesijní, či po svém uznání v roce 1968 již i v konečném výsledku etnickou. Integrální součástí muslimské emancipace se stala interpretace muslimské identity v podobě, jakou prosazoval např. teoretik muslimské národní identity Atif Purivatra. Ten ve svých textech zdůrazňoval rozdíl mezi religiózní a národnostní složkou muslimské komunity.80 Většina muslimských klíčových politických představitelů v socialistické Jugoslávii úvahy, jež Muslimy považovaly pouze za náboženskou skupinu, postupně odmítla jako zavádějící.81 Z druhé strany ale samozřejmě ne všichni jugoslávští komunisté s ustanovením samostatného muslimského národa bez výhrady souhlasili a mnozí se k tomuto utvořenému národu stavěli ostře kriticky.82 Polemiku, ale i četnou kritiku vyvolal především nepříliš vhodný název Muslimové83, které pojmenování národa ztotožnilo s náboženským vyznáním.84 Následkem formálního 78 Srov. FRIEDMAN, Francine. The Bosnian Muslims : denial of a nation. Boulder: Westview Press, 1996, p. 162. ISBN 0813320968. 79 Muslimští nacionalisté současně požadovali, aby se v ústavě Bosny a Hercegoviny, kde v té době žilo stále 60 % nemuslimů, změnila její klíčová teze. Nově měla znít: „socialistická republika Bosna a Hercegovina je země založená na suverenitě muslimského národa; je zemí muslimského národa a zemí příslušníků srbského a chorvatského národa, kteří v ní žijí“. Dle KURTOVIĆ, Todo - BARTOLOVIĆ, Dragan- CENGLE, Franc (ed.). Crkva i religija u socijalističkom samoupravnom društvu. Beograd : Rad, 1978, s. 64; RAMET, ref. 3, p. 184. 80 Viz PURIVATRA, ref. 66, s. 16. 81 Mezi další osobnosti, které bosenské Muslimy považovaly nejen za specifickou náboženskou, ale i etnickou skupinu, patřil např. historik Enver Redžić, či srbská demografka Ruža Petrović. O dalších ideolozích národně-emancipačních snah bosenských muslimů viz DURAKOVIĆ, Nijaz. Prokletstvo Muslimana. Sarajevo : Feb, 1993, s. 225. ISBN 9958802031. 82 Např. Jovan Marjanović a Dobrica Ćosić označili vznik nového muslimského národa za absurdní a za krok zpět do minulosti. Viz TRUD, ref. 73, s. 149; ještě v roce 1965 v knize Narodi Jugoslavije, kterou vydala Srbská akademie věd, se lze dočíst, že Muslimové se nacházejí „v procesu národnostní identifikace se Srby či Chorvaty“. Srov. Narodi Jugoslavije. Knj. 13. Beograd : Srpska Akademija nauka i umetnosti. Etnografski institut, 1965, s. 203; o dalších publikacích, které podle Atifa Purivatri „ignorují Muslimy a jejich kulturní dědictví, i podíl na politické historii jugoslávských národů“ viz PURIVATRA, ref. 66, s. 16-23. 83 Např. zakladatel jugoslávské sociologie náboženství Esad Ćimić považoval tento výraz za zcela nevhodný. Kvůli ztotožnění víry a národnosti tento název taktéž kritizoval i historik Enver Redžić. Vůdce muslimské emigrace Adil Zulfikarpašić zase neúspěšně navrhoval označení Bosňáci, k němuž se muslimská elita vrátila až v průběhu etnického konfliktu v roce 1993, kdy jej oficiálně schválila. Na druhou stranu podle klíčového představitele bosenskohercegovských komunistů na konci 80. let Nijaze Durakoviće výraz Muslimové ve smyslu národní kategorie znamenal navzdory tehdejší kritice jediné schůdné řešení. Dle PERICA, Vjekoslav. Balkanski idoli : religija i nacionalizam u jugoslovenskim državama. Beograd : Knjižara Krug, 2006, s. 188. ISBN 8675620527. 84 Především bylo nutné rozlišovat mezi praktikujícími Muslimy (tj. „Muslimy – muslimy“) a „Muslimy – nemuslimy“, tj. zastánci sekulární nacionální identity (např. komunisty, kteří byli ze své podstaty ate-

528


stvrzení tohoto národa a v souvislosti se vzestupem politického islámu vzrostl v samotné muslimské komunitě ideový rozpor mezi obhájci sekulární národnostní identity v její moderní podobě a těmi, kteří za klíčový element nově formálně uznané národnostní identity naopak považovali náboženství.85 I když jugoslávské vedení striktně trvalo na rozlišování významu mezi malým „m“ a velkým „M“, rozdíl mezi náboženstvím a národností zůstával pro mnoho obyvatel Jugoslávie nesrozumitelný. Jak dokládá ze svého terénního výzkumu v rurálním muslimském prostředí Hercegoviny Lockwood, národnost (nacija) často v kontextu etnicity odkazovala konkrétně k náboženství.86 Se závěrem, že konfesní a etnická identita jsou ve své podstatě synonymní, vystupovali během 60. a 70. let i další hojně citovaní jugoslávští sociální vědci.87 Populační vývoj muslimského obyvatelstva Bosny a Hercegoviny a jeho kategorizace do oficiálního uznání v roce 1971 Rozbor populačního vývoje muslimského obyvatelstva po druhé světové válce není možné zcela relevantně uskutečnit právě kvůli rozdílným klasifikačním řešením etnické skupiny slovanských (potažmo bosenských) muslimů. Váhavé postoje jugoslávského vedení v přístupu k muslimské komunitě se projevily v prvních poválečných sčítáních, která muslimské obyvatelstvo kategorizovala metodicky nejednoznačně a rozdílně. V censu roku 1948 měli muslimové v Jugoslávii možnost zvolit si mezi kategoriemi „národnostně rozhodnutí“ („Srb–muslim“, „Chorvat–muslim“, „Makedonec–muslim“, atd.) a „národnostně nerozhodnutí“ muslimové. Tato klasifikace ale de facto existovala pouze v období realizace sčítání, neboť ti, kteří se deklarovali jako „národnostně rozhodnutí“, byli ve výsledku připočteni k národnosti, jež danou kategorii uvozovala (tj. k Srbům či Chorvatům).88 Tyto přepočty muslimští odborníci přirozeně kritizovali a označovali je za zavádějící. Pokud bychom sečetli údaje obou těchto variant do jedné, získáme odlišnou hodnotu (875 689 osob), jež v kvantitativním přepočtu upravila podílové zastoupení zbylých národností. Tento způsob, který ve svých demografických studiích uplatňoval např. Ilijas Bošnjović89, je však sporný proto, že oněch téměř 100 tisíc národnostně rozhodnutých „Srbů–muslimů“ a „Chorvatů–muslimů“ se pro tuto kategorii rozhodlo svobodně na úkor možnosti přihlásit se přímo k národnostně nerozhodnutým muslimům. Na druhou stranu isté). Současně ne všichni muslimové v Bosně a Hercegovině připadali Muslimům (tj. muslimskému národu); mohlo se jednat o muslimské věřící jiných národností (Albánci atd.). Srov. PURIVATRA, Atif. The National Phenomenon of the Moslems of Bosnia-Herzegovina. In Socialist Thought and Practice : A Yugoslav Quarterly : A theoretical, political and informative magazine, 1974, Vol. 12, s. 36. ISSN 0583-7200. 85 Srov. PERICA, ref. 82, s. 188. 86 iz LOCKWOOD, ref. 13, p. 57. 87 Např. demografka Ruža Petrović či sociolog Esad Ćimić. O jejich názorech podrobněji COHEN, ref. 8, p. 47. 88 V Bosně a Hercegovině tak 71 991 „Srbů–muslimů“ bylo přiřazeno k srbské národnosti a 25 295 „Chorvatů–muslimů“ k národnosti chorvatské. Ke kategorii „národnostně nerozhodnutí“ se v této socialistické republice přihlásilo celkem 778 403 osob. Srov. Konačni rezultati popisa stanovništva od 15. marta 1948. godine. Knjiga IX, Stanovništvo po narodnosti FNRJ. Savezni zavod za statistiku. Beograd 1954. 89 Srov. BOŠNJOVIĆ, Ilijas. Demografska prošlost i budućnost Bošnjaka u Bosni i Hercegovini. In Ljudska prava, časopis za sve pravno-političke probleme, 2003, No. 3-4, s. 82-87. ISSN 1512-6579.

529


ale zdůrazněme, že téměř 90 % bosenských muslimů svým příklonem ke kategorii „národnostně nerozhodnutí“ muslimové nebylo ochotno se ztotožnit se srbským či chorvatským národem, čímž nevyhnutelně přispělo k uznání za specifickou skupinu.90 Následující sčítání v roce 1953 kontroverze, které v důsledku dvojakosti vznikly v předchozím sčítání, de facto přiznalo. Název „národnostně nerozhodnutí“ muslimové a jakékoliv reference k výrazu „Muslim“ či „muslimský“ nahradilo neutrální označení „Jugoslávci–nerozhodnutí“. K této kategorii se přihlásilo celkem 891 800 osob (31,31 % obyvatelstva Bosny a Hercegoviny). Přestože početní nárůst z původně oficiálních 788 403 osob zcela evidentně způsobila samotná změna definice kategorie, můžeme stěží rekonstruovat, zda si tuto možnost zvolili všichni muslimové, či nakolik mohla být tato varianta atraktivní i pro Srby i Chorvaty. Teprve sčítání obyvatelstva v roce 1961 přineslo markantnější změny. V nabídce censu se poprvé objevila varianta „Muslim–etnická příslušnost“ (842 247 osob) psáno s velkým „M“, jež jako alternativa ke stávající kategorii „Jugoslávci–nezařazení“ přiblížila Muslimy k uznání za svébytný národ.91 K definitivní afirmaci Muslimů jako suverénního národa Bosny a Hercegoviny ale znovu nedošlo. V metodologickém úvodu tohoto sčítání stálo, že označení „Muslim–etnická příslušnost“ znamenalo čistě etnickou přináležitost a nikoliv národnostní příslušnost.92 Census z roku 1961 současně zahrnoval pouze drobně modifikovanou variantu „Jugoslávci-nezařazení“, k níž se v Bosně a Hercegovině přihlásilo 275 883 osob.93 I přes to, že se k této možnosti opětovně přikláněli v menším počtu i někteří Srbové a Chorvaté, lze konstatovat, že většinu tvořila muslimská populace. Z toho můžeme vyvodit, že do roku 1961 pojem „Jugoslávci“ („Jugoslávci-nezařazení“) zahrnoval převážně slovanské obyvatelstvo muslimské víry. Teprve ve sčítání v roce 1971 se k této kategorii začaly přiklánět osoby, které se považovaly za národnostně nevyhraněné. Následující sčítání v roce 1971 potvrdilo, že počet osob, které se deklarovaly jako národnostně nevyhranění Jugoslávci, značně poklesl (43 796), na úkor prudkého vzestupu počtu Muslimů (1 482 430).94 Jejich silný nárůst do značné míry způsobila změna vlastní 90 Burg v této souvislosti situaci v Bosně a Hercegovině staví do kontrastu se Srbskem, kde se 83 % slovanských muslimů přihlásilo k srbskému národu, s Chorvatskem, kde se 70 % slovanských muslimů deklarovalo jako Chorvaté a Makedonií (95 % slovanských muslimů se vyjádřili jako Makedonci). Dle BURG, Steven L. The Political Integration of Yugoslavia‘s Muslims: Determinants of Success and Failure. In Carl Beck Papers in Russian and East European Studies, 1983, No. 203, p. 21. ISSN 2163-839X. 91 Srov. TANKOVIĆ, Šemso - VOJNOVIĆ, Savo. Bošnjaci i popis stanovništva u Republici Hrvatskoj 2001 In Ljudska prava, 2003, No. 3-4, s. 93. ISSN 1512-6579; též PURIVATRA, ref. 66, s. 34; též DURAKOVIĆ, ref. 80, s. 221. 92 Všichni Srbové, Chorvaté, Albánci, Makedonci aj., kteří vyznávali islámské náboženství, ale za Muslimy se ve smyslu etnické příslušnosti nepovažovali, se nadále klasifikovali dle své národnosti (tj. jako Srbové, Chorvaté, Albánci atd.). Ke kategorii „Muslim–etnická příslušnost“ se mohly přihlásit i osoby bez islámské víry, které se pokládaly za Muslimy ve smyslu etnickém a nikoliv náboženském. Dle Popis stanovništva 1961. Vitalna, etnička i migraciona obeležja. Knjiga I., Savezni zavod za statistiku, Beograd 1970, úvod. 93 Oficiální název zněl již pouze „Jugoslávci“. Dle Savezni zavod za statistiku, ref. 37. 94 Kromě toho, že Muslimové početně převýšili srbské obyvatelstvo v Bosně a Hercegovině, překonali i své největší relativní zastoupení ve sčítání z roku 1879 (tehdy jejich podíl činil 38,7 %). Dle Glavni pregled političkoga razdielnja Bosne i Hercegovine. Sarajevo 1879; v roce 1971 jejich relativní zastoupení na

530


sebeidentifikace95 a proměny demografického chování jednotlivých národů: v prvé řadě především konstantně vysoký přirozený přírůstek muslimské populace96, přirozený úbytek srbské populace97 a slaběji i Chorvatů a v neposlední řadě intenzivní vnější migrace.98 Ve výsledku tak počet bosenských Srbů poklesl v absolutních číslech z 1 406 057 v roce 1961 na 1 393 148 v roce 1971 a počet bosenských Chorvatů nepatrně vzrostl ze 711 665 v roce 1961 na 772 491 v roce 1971. Závěrem Rozporuplný přístup k muslimské otázce a Jugoslávcům v Jugoslávii mj. způsobil, že srbští a muslimští demografové retrospektivně interpretovali výsledné počty jednotlivých etnik v absolutních číslech a tudíž i jejich podílové zastoupení v populaci Bosny a Hercegoviny v prvních třech poválečných censech velmi rozdílně.99 Muslimská demografie na základě svých rozborů především datovala počátek populačního výrazného růstu muslimského obyvatelstva zjevně dříve, než k němu skutečně začalo docházet (tj. již do období před druhou světovou válkou). Snažila se tím doložit, že Muslimové, nebýt druhé světové války, by se v Bosně a Hercegovině stali početně nejsilnějším etnikem za mnohem kratší dobu, čímž by v této zemi mohli mnohem dříve výrazněji ovlivňovat veřejný prostor. S jejich výkladem však nelze souhlasit ze dvou důvodů. Za prvé proto, že mnohem těžší ztráty v průběhu druhé světové války utrpělo nemuslimské (především srbské) obyvatelstvo.100 Počet nemuslimských obyvatel v Bosně a Hercegovině, nebýt světového konfliktu, by neumožnil tak rapidní a markantní (především podílový) nárůst muslimské populace. Zároveň skutečně progresivní rozmach muslimské populace nastal v Bosně a Hercegovině celkovém počtu obyvatel Bosny a Hercegoviny dosáhlo 39,6 %. 95 Dle PETROVIĆ, Ruža. Migracije u Jugoslaviji i etnički aspekt. Beograd : Istraživačko-izdavački centrar SSO Srbije, 1987, s. 47. ISBN 8670170051. 96 Jejich míra růstu činila za toto období 1,9 %. Dle BOŠNJOVIĆ, ref. 88, s. 83. 97 Míra růstu v sledovaném období 1961–1971 dosahovala -0,1 %. Viz MATKOVIĆ, Gordana. Srpsko stanovništvo u SFR Jugoslaviji. In Stanovništvo, 1995, No. 1-4, s. 73. ISSN 1512-5106. 98 V roce 1971 žilo odhadem 14,4 % (více jak půl miliónu) obyvatel Bosny a Hercegoviny mimo její hranice. Intenzivní odchod Srbů a Chorvatů, kteří směřovali do svých mateřských republik, doplňoval naopak příchod Muslimů ze Srbska a Černé Hory. Dle BILANDŽIĆ, Dušan. Historija Socijalističke Federativne Republike Jugoslavije : glavni procesi 1918-1985. Zagreb : Školjska knjiga, 1985, s. 351-353. 99 O tom podrobněji ŽÍLA, Ondřej. Proměna etnické struktury obyvatelstva Bosny a Hercegoviny v letech 1948–1991, In Slovanský přehled, 2007, roč. 93, č. 4, s. 463-470. ISSN 0037-6922. 100 Podle Žerjaviće v Bosně a Hercegovině v letech 1941-1945 zahynulo celkem 316 tis. osob, z čehož 164 tis. tvořili Srbové, 75 tis. obyvatelstvo muslimského vyznání a 64 tis. Chorvaté. Dle ŽERJAVIĆ, Vladimir. Gubici stanovništva Jugoslavije u drugom svjetskom ratu. Zagreb : Jugoslavensko viktimološko društvo, 1989, str. 61. ISBN 8681437011; podle nejnovější studie srbského demografa S. Bogosavljeviće se v celé Jugoslávii počet srbských obětí pohyboval v rozmezí 460–590 tis., počet chorvatských obětí mezi 190–270 tis. a počet muslimských obětí mezi 70–95 tis.. Dle BOGOSAVLJEVIĆ, Srđan. Drugi svetski rat-Žrtve u Jugoslaviji. In Republika, 1995, June 1-15. Cit. in HAYDEN, Robert. Schindler’s Fate : Genocide, Ethnic Cleansing, and Population Transfers. In Slavic Review, 1996, Vol. 55, No. 4, p. 746. ISSN 0037-6779; za další seriózní rozbory ustanovení přibližného počtu přímých obětí v průběhu druhé světové války a demografických následků na jugoslávské populaci, lze považovat práce: KOČOVIĆ, Bogoljub. Žrtve drugog svetskog rata u Jugoslaviji. London: Veritas Foundation Press, 1985, 205 p. ISBN 86-01-01928-5 či ŽERJAVIĆ, Vladimir. Opsesije i megalomanije oko Jasenovca i Bleiburga. Zagreb : Globus, 1992, 294 p. ISBN 8634306615.

531


až v poválečném období, kdy se vlivem jugoslávské modernizace začala zvyšovat kvalita života (především ve městech) i v této hospodářsky nerozvinuté republice.101 *Tento text vznikl za úpodpory grantu GAČR č. P410/10/0136.

Selbstidentifizierung, Statistik und ihre Interpretation – ethnische Mischehen, Jugoslawen und die muslimische Frage in Bosnien und Herzegowina im Kontext der Nationalpolitik des sozialistischen Jugoslawiens Ondřej Ž í l a Der Beitrag analysiert das Zusammenleben konstitutiver Nationen von Bosnien und Herzegowina im Kontext der Entwicklung der Nationalpolitik des sozialistischen Jugoslawiens. Ziel des Beitrags ist einige der Schlüsselaspekte, die sich an der Gestaltung des bunten Mosaiks multiethnischen Umfelds in Bosnien und Herzegowina beteiligten, zu präsentieren, vor allem die spezifische anationale Kategorie Jugoslawen, die Affirmation der Moslime als sechster Nation des Jugoslawiens und die ethnischen Mischehen. Die Studie analysiert zwei widersprüchliche Schlüsselansichten auf die Koexistenz dortigen ethnischen Gruppen, d.h. „ den langjährigen ethnischen Hass“ und „das harmonische Zusammenleben der Nationen“. Als geeigneter Indikator diente den Anhängern zwischenethnischer Harmonie, die in der westlichen Auslegung der bosnischen Geschichte überwiegen, das Beispiel der ethnischen Mischehen. Der Beitrag analysiert, in wie weit die exogamen Ehen die innere Kohäsion unter der einzelnen Nationen stärkten und ob ihre Anzahl dem hohen Grad der ethnischen Heterogenität von Bosnien und Herzegowina entsprach. Die Studie analysiert ebenso, wie sich durch die Entwicklung der Nationalpolitik Jugoslawiens die jugoslawische Kategorie änderte und wie weit sich mit dieser Kategorie die einzelnen Nationen identifizierten und sich es in der ethnischen Zusammensetzung des Landes widerspiegelte. Zum Schluss wird die Entwicklung der muslimischen Frage, Einstellung der jugoslawischen Elite dazu und Analyse, wie die immer stärker werdende muslimische Nation das ethnische Zusammenleben im Raum des Bosniens und Herzegowina beeinflusste, behandelt.

PhDr. Ondřej Žíla Katedra jihoslovanských a balkanistických studií na FF UK, Nám. Jana Palacha 2, 116 38, Praha 1 e-mail: [email protected]

101 O tom podrobněji více viz ŽÍLA, Ondřej. Socioekonomický vývoj Bosny a Hercegoviny v letech 19481991 a jeho vliv na populační chování konstitutivních národů, rukopis 2012.

532

Historický časopis, 61, 3, 2013

Recommend Documents