Hetharia - pokračování připravované knihy
Výběr Probrali se brzy ráno, celí prokřehlí a Kalrian s boulí na hlavě. „To mi neuvěříš, co se mi v noci stalo.“ „Uvěřím. Soudě podle ohryzku, který vedle tebe leží, toho, že sis zatím nestěžoval na nedostatky potravin a podle boule na tvé hlavě, bych řekl, že ti na hlavu v noci spadlo jablko,“ vyprskl smíchy Halem. Kalrian se zamyslel, proč mu šlo použití metody dedukční tak rychle. Nechal to plavat, teď bylo důležitější najít někde zdroj tepla. Zamířili do kuchyně. Kuchyní byla otevřená stavba se základem nízké věže, jejíž pilíře tvořilo šest silných dubů. Prostor mezi nimi byl vystavěn z cihel omítnutých nabílo. K budově byla přistavena nízká stavba s pecemi a ohništěm a velký přístřešek, pod nímž sedělo půl tuctu hraničářů. Když se přiblížili k budově, vyběhl jim naproti jeden z kuchařů. Přejel po nich pohledem a zeptal se: „Kandidáti? Jistěže ano, my sem nikoho jiného ve vašem věku nepouštíme,“ odpověděl si kuchař sám. „Chcete něco k jídlu? Jistěže ano, jinak byste sem nechodili, posaďte se támhle.“ Po skončení jednostranné konverzace ukázal kuchař na jeden ze stolů pod přístřeškem a zmizel do nepořádku kuchyně. Kalrian přemýšlel, jestli je k té konverzaci vůbec potřeboval. Očividně by si vystačil i sám. Asi za čtvrt hodiny jim jeden z pomocníků donesl klobásy a chleba. Halem se správně domníval, že teplou snídani dostali jako odměnu po zkouškách. Poté, co se najedli, rozhodli se, že se rozhlédnou po okolí. Včera na to neměli čas. Procházeli mezi budovami hraničářů umístěných v jednom postranním údolíčku města. Mezi vysokými budovami vedly úzké cestičky ohraničené keři a menšími stromy. Hlásit se měli až v osm hodin u hlavní budovy.
Rozčilené hlasy zaslechl první Kalrian. Podíval se na svého přítele, načež se oba opatrně rozběhli spletitými cestičkami směrem k hlasům. Ty je dovedly k malému parku, v jehož prostředku stála ještě menší kašna. U ní stáli tři muži – dva oblečeni do hraničářské tuniky a pláště a jeden do modrobílé terenské zbroje se stříbrným drakem vyšitým na hrudi – jednalo se o důstojníka. „Říkám vám, že v Kaře to vře. Celé město je na nohou. Nějací fanatici pobuřují lid proti jiným fanatikům a městská stráž na to nestačí!“ Toto Kalriana zajímalo. Kara byla jeho domov. Ležela na jih od Taulunu při soutoku severního a jižního ramene jedné z Velkých řek. „Kolikrát budu muset zdůrazňovat,“ dopálil se jeden z hraničářů, „omezené možnosti hraničářů při hromadných akcích v Kaře? My tam nemůžeme vyslat oddíl, pochop to!“ Modrobíle oblečený důstojník vztáhl ruce k nebi a zaklel. Poté vztekle oddupal pryč. Kalrianovi to připomínalo malé dítě. Hraničář si povzdechl: „Pokusím se to nějak vyřešit. Doufám, že nám povolí tam poslat alespoň pozorovatele.“ Poté odešel. Druhý hraničář zakroutil hlavou nad neznalostí zákona, jež se projevila u karského důstojníka. Pak se vydal po cestě okolo Kalriana a Halema, kteří se mezitím stihli schovat mezi keře. Teprve, když nebyly slyšet jeho kroky, se na sebe dva učedníci podívali. Víc nestihli. Každého z nich chytla za pačesy silná ruka a táhla je směrem vzhůru. Pak je ruce postrčily dopředu. Oba letěli hlavou dolů přímo vpřed. Kalrian do dubu, Halem do křoví. „První rada,“ řekl klidný hlas prvního hraničáře, jenž před chvílí mluvil u kašny, „nešpehovat někoho, na němž záleží, jestli tě přijmou k hraničářům nebo ne.“ „Druhá rada,“ zaduněl hluboký hlas druhého hraničáře, „když už špehuješ, tak se skryj tak, aby tě nebylo vidět.“ „A konečně třetí rada,“ opět si povzdechl první hraničář (zřejmě mu tato lekce připadala mimořádně nudná), „když se skrýváš, tak při tom nedělej rámus jak přiblblý trol!“ Poté bezeslova zmizeli mezi stromy. Kalrian si mnul čelo, na němž mu vyrašila již druhá boule za tento den. Halem reagoval dost pozitivněji, vzdálen realitě. „Tohle bych chtěl umět. Všimnout si člověka jen podle nepatrných zvuků, potom se k němu připlížit tak blízko, že jej můžeš chytnout za krk!“ „Mně by ke štěstí stačilo, kdybych nenarazil do toho dubu!“ odsekl nazlobený Kalrian. Halem, toho dne už poněkolikáté, v sobě dusil záchvat smíchu.
Když ve vzdálené zvonici odbíjela osmá hodina, Kalrian s Halemem právě dobíhali na nádvoří před hlavní budovou. Na nádvoří postávalo pár jiných chlapců a děvčat v jejich věku. Kalrian napočítal jen tři děvčata. Po pěti minutách začal Kalrian nervózně přešlapovat. Kde mohou být? Jak dopadly zkoušky? Proč nás nechávají čekat? Kalrian zavrtěl hlavou a kopl do nedalekého kamene. Ten odletěl o velký kus dál. V tu chvíli se však otevřely dveře z hlavní budovy a vystoupil tucet hraničářů. Kámen těžce dopadl k nohám hraničářky, která šla vepředu. Měla dlouhé bílé vlasy a oblečena byla podobně jako ostatní hraničáři. Hnědou však na její výzbroji nahrazovala matně bílá. Příchozí se podívala na Kalriana. Kámen se dokutálel jen pár metrů od ní. Kalrian provinile sklopil oči. Příchozí si prohlédla nádvoří, krátce kývla a její hlas se začal nést nádvořím. Příjemný, ale důrazný zároveň. „Takže, utvořte řadu, uchazeči! Rychle!“ Mladí adepti na hraničářské učně spěšně vykonávali rozkaz. S notnou dávkou nervozity. Kalrian si stoupl trochu stranou od příchozí hraničářky. Za ní stáli ostatní hraničáři. Kalrianovy oči si prohlížely hraničáře a narazily na hraničáře, který jej včera zkoušel v knihovně. Jejich pohledy se setkaly. Hraničář kývl. Co to mělo znamenat, však Kalrianovi nedošlo. „Tak, já jsem Ina Laedwen, velitelka hraničářských oddílů Terenie,“ pokračovala hraničářka, „podle zkoušek, které jste včera vykonali, budete buď přijati, nebo budete ponecháni svému předchozímu osudu,“ kývla na postaršího hraničáře, který vedle ní stál. Ten vytáhl list papíru a začal číst. „Dva kroky dopředu nechť udělají ti, které přečtu. Ren a Sven Inionovi, Halem Darenionský, Jana Ithanenská, Eatred Feleneri, Kalrian Moonleaf a Tanida Jiskrná. Halem s Kalrianem se na sebe podívali. Hraničář přečetl sotva pětinu uchazečů, jež tu stála. Hlasatel poté vytáhl několik listů papíru a otočil se k ostatním hraničářům. Ti si je postupně rozebrali, někdo měl dvě, někdo jenom jednu. Hraničáři si postupně došli pro jednotlivé uchazeče. Brali si přitom uchazeče z obou řad, což oba dva chlapce zaskočilo. Hraničář, který včera zkoušel Kalriana, se nakonec otočil na oba dva. „Tak, vy dva, zbyli jste na mě,“ řekl a usmál se na oba dva, „pojďte za mnou...“ Martin Friedmann, IX. C
Chlapec Eral a malý elf Jakmile se dveře otevřely, spatřil Eral krásný a útulný pokojík, o kterém se mu ani nesnilo. ,,Snídaně je v deset hodin. Když budeš něco potřebovat, tak zacinkej na zvonek, jakmile zacinkáš, přijde služebná.“ ,,Dobře, mami.“ Eral si až teď uvědomil, že je hrozně ospalý. Lehl si tedy do postele a usnul. Vzbudil se v noci, když všude byla tma, a to dokonce i v domě, v němž vždy bývalo světlo. Matka mu také řekla hodně věcí o tom, jak se v tomhle domě žije a v kolik se chodí k jídlu, a tak mu bylo divné, že se v domě nesvítí. Bylo půl třetí a Eral už nemohl usnout. Řekl si, že se projde po pobřeží. Vzal si s sebou jenom baterku, mobil, malou sušenku, kdyby náhodou měl hlad, a plavky, protože plánoval, že se vykoupe v moři. Když už si skoro máčel boty ve vodě, tak uviděl plout leknín ve vodě, která mu byla do pasu. Svlékl si oblečení a v plavkách skočil do vody. Připadalo mu divné, že leknín plave v moři, plaval co nejrychleji, a když už u něj byl, uviděl na leknínu ležet malého mužíčka. Vzal ho do ruky a opláchl mu obličej slanou vodou. Mužíček otevřel oči, a když se nadechl, jeho tělo se rozsvítilo. Řekl tichým hlasem: ,,Mé jméno je Jeff. Jsem jediný z mého rodu elfů, teda aspoň mi to všichni říkají.“ ,,Mé jméno je Eral a jsem z člověčí rasy. Bydlím tu s mojí mámou. A kde bydlíš ty?“,,Já bydlím na tomto leknínu, teda alespoň posledních sedm dnů. Usnul jsem a vzbudil se až teď.“ A elfík se rozplakal. ,,Nebreč, to bude dobrý. Pojď, vezmu tě k nám domů. Nemáš hlad?“,,Docela velký a co máš k jídlu?“ Elfíkovi se rázem rozsvítily oči. Eral vytáhl sušenku a podal ji elfovi. Ten si ji vzal a s chutí se do ní zakousl. ,,Mm, ta je výtečná. Nemáš ještě jednu?“ Oblizoval si všechny prsty. Musím teď podotknout, že elfové mají jenom čtyři prsty a malé, do světlezelena zbarvené tělo. Teď zpátky k příběhu. Eral vzal elfa do kapsy, aby šli rychleji, a když bylo půl čtvrté, došli domů. Elfík Jeff si okamžitě lehl do jeho postele a Eral nevěděl, kam si lehnout, a tak si lehl na koberec. Jakmile to udělal, začal přemýšlet, co udělat s tím elfem a jestli to má říct mámě, nebo ne. Ale když právě začal řešit jeho starosti, začaly se mu zavírat oči a Eral usnul. Vzbudil se, až když s ním třásla jeho máma a ptala se ho, proč nespí ve své posteli. Eral už už chtěl odpovědět, že tam spí jeho nový kamarád elf, ale pak se zarazil a řekl jen: ,, Víš mami, já jsem byl tak ospalý, že jsem omylem spadl z postele a pořád jsem spal dál. Tak já už jdu na snídani.“ Nasnídali se a potom Eral spěchal do svého pokoje, aby se přesvědčil, že tam elf opravdu je. Hledal a říkal trochu hlasitějším hlasem:,,Elfe Jeffe, kdepak jsi? Potřebuji ti něco říct. Kde jsi? A proč se mi schováváš?“ Z kouta u jeho postele
mu odpověděl hlas:,,Elf Jeff odešel časně zrána a řekl mi, že se vrátí, jak se nasnídá.“ Eral se podíval do kouta a zhrozil se… Klára Horáková, VII. C
Příběh Šupt
Byl klidný den. Petr šel ven a vzal si s sebou starého dvanáctiletého vlkodava Šupta. Byla zima a ve studené řece se čvachtaly labutě. Ha, to je nachytáme, viď, Šupte!? Šupt ani neštěkl, odvrátil pohled k domku paní Tertové, která má fenku vlkodava - Mindy. Šupt odběhl k plotu a povídal si s Mindy psí řečí. Petr se tedy rozhodl vyplašit labutě sám. Vzal kámen, opravdu velký kámen, a hodil ho po labutích. Jenže to byla chyba, kámen ho strhl do vody a on nemohl vyplavat, mokré oblečení ho stahovalo ke dnu. Šupt to zaregistroval, pořádně se rozběhl a skočil. Malého chlapce začal tahat z proudu řeky. Po krátkém zápase s řekou se mu to podařilo. Petr byl už ale v bezvědomí. Mezitím paní Tertová, která to celé viděla, když se vracela domů z nákupu, zavolala sanitku. Nešťastný Šupt pobíhal kolem bezvládného Petra a snažil se vytím přivolat pomoc, vtom se s Šuptem utrhl okraj břehu, podemletý silným proudem. Proud Šupta táhl k malému vodopádu, pod nímž za chvíli zmizel. Ledová voda je asi dva metry hluboká, jeho šance jsou mizivé... Petr se probudil až v nemocnici. Jeho první slova byla: „Kde je Šupt?“ „Je za barevnou duhou, Petře,“ řekla smutně Petrova máma. Petr už nikdy nezapomněl. Bylo to totiž největší přátelství. Eliška Pelánová, IV. C
Povídky odvahy a dobrodružství
Psycho
Zrovna jsme se vraceli. „Ještě mi to musíš dát,“ připomněl jsem Adamovi, když vcházel do dveří svého domu. A jo vlastně," vzpomněl si Adam, tak pojď." Vešel jsem do domu. Vstupní dveře byly vysoké asi 2,5 metru, byly ze dřeva, klika asi v úrovni mé hlavy a na vnitřní straně byl už velmi omšelý křídový nápis: „Zavírejte dveře.“ Adam zašel za roh a vyběhl po schodech do svého bytu. Po chvíli jsem popošel deset metrů chodbou a vykoukl na dvůr. Dveře tu už nebyly, jen otvor ve zdi. Na obou stranách byly temné rohy a asi tři metry daleko proti mně oprýskaná zeď, na ní otlučené dveře, kdysi dávno zelené. Radši jsem se otočil a chtěl se vrátit, ale zvědavost mi nedala.Nakoukl jsem za roh, který byl právě nalevo ode mě, a uviděl schodiště, roztřískanou poličku na boty poházenou starými reklamními letáky a další roh. Byla za ním krásně kovaná mříž a za ní schodiště, bylo kruhové, levotočivé a zatuchlé. Omítka se ze stěn skoro loupala a za čtvrtým schodem už byla neproniknutelná tma. Chtěl jsem se vrátit a najednou: Blik! Blik! Blik! Světlo začalo blikat. Ten zvuk vypínače byl děsivý. Zvolal jsem: „Nech toho, Adame!“ Světlo přestalo blikat. Adam se dlouho nevracel, proto jsem se vydal po schodišti nahoru. V prvním patře nebylo nic, v druhém byl balkón a ve třetím kočárek blokující cestu k posledním, o několik stupňů schodiště zvýšeným dveřím. Vystoupil jsem na ochoz, který byl naprosto stejný jako ten v druhém a prvním patře. Výhled byl krásný, já se však okamžitě vřítil do domu pro strach ze ztrouchnivělého dřeva, tvořícího podlahu ochozu. Velmi mě udivilo, že asi 20 metrů od vstupu na ochoz byly dveře. Už moc daleko, aby mohly patřit do bytu, do něhož se vcházelo dveřmi po mé pravici. Adama jsem nikde neviděl, a tak jsem se začal vracet. Po chvíli začalo světlo znovu blikat. Zavolal jsem: „Adame, nechej toho!“ Bez odpovědi. Světlo dál blikalo a vydávalo strašidelné zvuky. Za krátkou dobu blikat přestalo, všude se rozprostřela tma. Rychle jsem sestupoval po schodišti dolů. Ulevilo se mi, když jsem u vstupu na schodiště objevil vypínač a mohl jsem rozsvítit. Všechno vypadalo o moc růžověji. Znovu jsem vykoukl na dvůr. Vystoupil jsem úplně z domu, spatřil jsem balónek a několik dalších hraček na něčem, co kdysi dávno asi bývalo pískoviště. Ve tmě, na opačném konci dvora, jakoby se něco pohnulo. Zamířil jsem ke dveřím domu. Najednou se začalo ozývat dupání spousty nohou na schodech a něco jako psí štěkání. Zpoza rohu už se začal vynořovat stín a začal se ozývat jakoby tlumený hovor. Najednou se odtamtud vynořil Adam se slovy: „Tak jsem to nakonec našel,“ a dodal: „Ahoj, vyprovoď mě z tohoto domu. Psycho domu.“ Vojta Škaroupka, VII. C
The Legend of Zelda: Twilight Princess Konečně nová Zelda je tu! Bude to opravdu ten velký a očekávaný titul, který neskončí v krabici, ze které ho sem tam vytáhnu? Ne! Pro mě rozhodně ne. Tato hra na mě ze začátku žádný velký dojem neudělala, řekl jsem si: No jo, jenom další ze série RPG, kde bojujete s monstry všeho druhu, snažíte se dostat na vyšší level a získat nové vybavení.“ Jenomže to jsem se opravdu hodně mýlil. Uznávám, že hra je ze začátku poněkud nudná, ovšem když děti z vesnice unesou stvůry a vy se je snažíte zachránit, tak hra získává naprosto nový rozměr! Ve vlčí kůži Hrdinou hry je mladý pastevec ovcí Link, který žije v malé vesničce jménem Ordon. Klid ve vesnici ovšem naruší řetězec událostí, na jehož konci je vlastně začátek. Hlavní hrdina tak končí na hromadě sena v kamenné kobce a o co ještě hůř, Link se promění v zaprášeného vlka. Ovšem ve zvířecí podobě získává svět trochu jiný nádech, můžete vyskočit velmi vysoko, bez sebemenší námahy objevovat duchy a vyhrabávat ze země rozličné předměty. Svět temnoty Jako je dobro a zlo, v této hře je světlo a tma. Zdejší název temnoty je Twilight a pomalu požírá celé království Hyrule. Jedná se o nehostinné až velmi depresivní místo, jemuž vládnou zmutované stvůry, které se vás v každé příležitosti snaží zabít. Takže náš hrdina, jenž je ve světě Twilight, může existovat pouze ve vlčí podobě. Poradkyně Midna I přes své celkem slušné schopnosti by Link nic nezvládl bez pomoci od stvoření jménem Midna. Ta slouží jako rádce v procházení světem, ale taky Linkovi podává pomocnou ruku a to někdy i doslova. Díky Midně dokáže vlčí Link skákat na těžko dostupná místa, také dokáže hlavního hrdinu dostat do světa Twilight a později usnadňuje cestování po celém světě díky sérii teleportů. Midna je vůbec fascinující stvoření s úžasným charakterem. +
strhující příběh, vlčí proměna, dlouhá hrací doba, ovládání pomocí pohybů
s Wii ovladačem – jednoduché, titul je v angličtině, protože mladší hráči by jednotlivým pasážím hry naprosto nerozuměli Patrik Zadražil, VI. B
