Helon Habila MRTVÁ VODA Originální název: Oil on Water vydáno u Hamish Hamilton, a division of Penguin Group, London 2010

Helon Habila MRTVÁ VODA Originální název: Oil on Water vydáno u Hamish Hamilton, a division of Penguin Group, London 2010 Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2014 www.mobaknihy.cz www.facebook.com/moba.cz Copyright © 2010 by Helon Habila Published by arrangement with DGA Ltd, London. Translation © Petra Pechalová 2014 © Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2014 ISBN 978-80-243-6391-2

Na památku mému bratranci Gabrielovi.

PODĚKOVÁNÍ Rád bych poděkoval všem, kteří přispěli k tomu, aby se tato kniha stala skutečností, a kterých je příliš mnoho na to, abych je zde všechny vyjmenoval. Zejména musím poděkovat svým agentům z David Godwin Associates za jejich pomoc a podporu a svým redaktorům, Juliette Mitchellové a Donně Poppyové, za jejich neocenitelné rady a doporučení. A v neposlední řadě také své ženě Susan a dětem. Díky, že jste to se mnou vydrželi a přetrpěli se mnou i ty temné a skličující momenty, které psaní provázejí.

ČÁST PRVNÍ

1 Kráčím známou pěšinou, podél níž jsou jednotlivé události pečlivě označeny názvy a daty, kdy se udály, ale jakmile dojdu do poloviny, paměť pouští mou dlaň a kolem mne se snáší mlha a halí místa i tváře a mně nezbývá než zbloudile tápat v temnotách a všechny ty momenty ukryté v mlze si v mysli dotvářet, zatímco je míjím, rozeznávat tváře a místa, dokonce i pocity. Občas, abych nesešel z cesty, se musím vrátit k nějakému známému orientačnímu bodu, a teprve když se pode mnou nachází tato záchranná síť, mohu se vrhnout do neznámých vod. Takže ano, došlo k nehodě, k požáru. Ve stodole vybuchly sudy s ropou. Oheň přeskakoval po větru ze střechy na střechu a po pár metrech už byla v plamenech půlka města. Mnoho lidí požár nepřežilo, včetně Johnova otce. Prý zemřel, když se snažil zachránit mou sestru Bomu, a kdyby jej nebylo, zemřela by tam i ona. Mého otce zavřeli. Toho dne skončil s kouřením. Matka se vrátila do vesnice svých rodičů, kde žije dosud. A zatímco moje sestra hořela a rodina se mi rozpadla, já v Lagosu seděl na přednáškách, večeřel v čínských restauracích a snažil se vyřešit záhadu šílence, který znásilňoval ženy, a o celé tragédii jsem se dozvěděl až ve chvíli, kdy jsem se vrátil domů s diplomem ze žurnalistiky. Kdepak, žádná porucha na ropovodu, jak jsem řekl tomu bělochovi a jak jsem napsal do novinového článku, to nebyla. Klidně to tak ale být mohlo, stejně jako v bezpočtu dalších vesnic. Otec je stále ve vězení a já s Bomou ho stále chodíme navštěvovat a pokaždé, když spatří její tvář, odvrátí se a roztřesou se mu ruce, takže tam v poslední době přestala chodit. Matka se za ním z vesnice vypraví na návštěvu tak jednou za měsíc. Občas jdu s ní a pak je pozoruju, jak se dívají jeden na druhého. Někdy si toho mají hodně co říct a jindy na sebe jenom mlčky hledí. Naposledy jsem s ní šel před více než měsícem. Posadil jsem se od nich trochu dál, ale i tak jsem slyšel, o čem si povídají: vyprávěla mu, jak jde život ve vesnici a na farmě, že

7/41

byla letos dobrá úroda. Naslouchal jí, pokyvoval hlavou, celou tu dobu na ni však upřeně zíral a snažil se zachytit její pohled, ale ona se mu během vyprávění pohledem vyhýbala. Zavolala na mě: Rufusi, pojď sem. Proč jsi tak daleko, až u okna? Dozorce předstíral, že si čte noviny, ale celou tu dobu nás hlídal. Vzpomínám si, že v místnosti voněly pražené arašídy, které matka otci donesla. Vzpomínám si, že měl dozorce na temeni pleš. Matka byla celá pohublá a vypadala sešle. Mlha se zvedá stejně náhle, jako se snesla, a znovu se rozzáří slunce a já jsem opět na pevné zemi, vím však, že se mlha může každým okamžikem vrátit, zahalit vzpomínky a oslepit mě. * Po nějaké chvíli splynula obloha, voda i hustá vegetace na břehu řeky v jedno: v mlhavě modrou, zelenou a modrozelenou. Celá krajina teď působila, jako by šlo o pouhý trik se světlem – ukrytá v oparu, neustále měnící svou podobu, vystupující a zase mizející v mlze. Bylo brzy ráno, ale my už jsme dvě hodiny seděli ve člunu, opustili jsme otevřené moře a mířili jsme proti proudu říčního přítoku směrem na západ. Ostrov Irikefe, známý také podle svého charakteristického tvaru pod názvem Půlměsíční ostrov, už byl daleko za námi, spolkla ho dálka a šero, které s sebou přinášela mlha plazící se od říčních břehů jako kouř. Uprostřed proudu řeka plynula volně a voda byla průzračná, ale blíže ke břehům se mísila se slanou vodou z moře a měnila se ve stojatou, uvězněná mezi kořeny mangrovů, v jejichž větvích mlha visela v chuchvalcích jako chomáčky vaty. Před námi se mlžný opar klenul nad hladinou jako nějaký most. Chvilkami, když jsme právě vpluli do obzvláště úzkého říčního kanálu, zahalila naši lehkou dřevěnou kánoi tak hustá šedá clona, že jsme během naší tiché plavby neviděli ani jeden na druhého. Byl jsem mokrý, promrzlý a měl jsem hlad a už poněkolikáté jsem se sám sebe v duchu ptal, jestli bylo moudré se do pátrání po té unesené Britce se Zaqem vůbec pouštět. Po její stopě jsme šli už devátý den. Ostatní novináři se už dávno vrátili do Port Harcourtu a mně bylo jasné, že celé tohle dobrodružství, nebo možná spíš katastrofa,

8/41

už pro ně nepředstavovalo nic než vzpomínku, vtípek, který vymění za skleničku na nějaké tiskovce. Zaq nad nimi jenom mávl rukou. „To dělá ten rozdíl mezi dobrým reportérem a tím průměrným.“ On bezpochyby patřil mezi ty nejlepší, které tato země kdy vychovala, a proto jsem jeho názor respektoval, ale v tuto chvíli bych svou slávu a ostatně i jeho názory s radostí vyměnil za jídlo, suché oblečení a střechu nad hlavou. „Pověz mi, Rufusi, příteli, co hledáme?“ Nebyla to otázka, ale stejně jsem odpověděl. „Tu ženu. A Profesora.“ „Řekl jsem ,co‘, a ne ,koho‘. Na tu ženu a její únosce teď na chvíli zapomeň. My ve skutečnosti nehledáme je, ale nějaký vyšší smysl. Nezapomeň, že samotný příběh není vždy tím konečným cílem.“ „Tak co teda?“ „Smysl toho příběhu, na to přijde jenom hrstka šťastlivců. Ale podle mě to už instinktivně tušíš, jinak bys tady nebyl. Všechno dopadne dobře, uvidíš.“ Košili měl v podpaží a na zádech propocenou. Stále bojoval s horečkou, která jej pronásledovala už od Port Harcourtu, a čím víc se jeho zdraví zhoršovalo, tím spíš se pouštěl do filozofování téměř nad čímkoli: nad netopýrem, který nám proletěl nad hlavami, mrtvou rybou ve vodě pokrytou tenkou vrstvou ropy, shlukem dešťových mračen na jinak jasné obloze. Ale já byl rád, že je vůbec jeho mysl stále ještě schopná nad nějakými problémy rozjímat. Čím hlouběji do pralesa jsme se odvážili, tím častěji jsem se přistihl, jak se na něj obracím s dotazy. Netušil jsem, co myslel tím příběhem a jeho smyslem, ale možná se to ještě během naší výpravy dozvím. Jenže právě teď jsem doufal jen v to, že se bude držet, dokud se nedostaneme zpátky do Port Harcourtu, na pevnou zem. Nakonec se věci nevyvinuly zrovna nejlépe, jak já jsem doufal a on sliboval, a to zejména pro něj, ale koneckonců je docela možné, že mluvil o mně, ne o sobě. Možná už cítil, že jej proud života zanesl příliš daleko na to, aby se mohl vrátit.

9/41

Ve člunu ležel vak se sušeným ovocem a plastová láhev plná vody, obojí jsme podle starce dostali od kněze Namana. Zaq vzal do ruky svou poslední láhev whisky, s těžkým povzdechem ji otevřel a usrkl malý doušek. „Není na to trochu brzo?“ „Nikdy není brzo. Dej si, Rufusi. Zahřeje tě to.“ Odstrčil jsem jeho ruku s láhví od sebe a málem jsem mu ji tím z jeho slabého sevření vyrazil. „Nemůžete s tím počkat, až budeme mít alespoň tušení, kde jsme? Uvědomujete si, že jsme se možná ztratili?“ „Budem v pohodě. Tenhle stařík se o nás postará.“ Muž se na ně zeširoka povzbudivě usmál a začal horlivě přikyvovat svou skřítkovskou hlavou. Vedle něj seděl v oblaku hustého kouře, který stoupal z přívěsného motoru, jeho syn a jeho postava se střídavě objevovala a zase mizela podle směru větru, jenž si pohrával s okolními mlžnými výpary. Kluk vypadal sotva na deset, ale klidně mu mohlo být i víc, možná jeho vzrůst ovlivnila jen mizerná strava. Měl nazrzlé řídké vlasy a jeho paže byly stejně kostnaté jako paže jeho otce. Oba měli na sobě beztvaré a vybledlé, doma tkané košile a kalhoty, ruce jim mořskou vodou zdrsněly a pokryly se mozoly, páchli rybinou a vypadali, že jsou součástí tohohle prostředí stejně jako mořské řasy. Byli celí zmáčení od spršek vody, které na ně cákaly přes okraj lodi. Kluk si všiml, že ho pozoruju, a bez jakéhokoli ostychu můj pohled opětoval, hleděl na mě bezelstnýma očima, v nichž se zračil upřímný zájem, až mě donutil stočit pohled jinam. Drandili jsme si to zužujícím se kanálem a za námi se táhlo hrčení motoru. „Víte, kde ti ozbrojenci jsou?“ „Depak, pan. Ale lidi páli, že možná u Abakiri.“ Byly to jenom dohady. Ozbrojenci pozice svých táborů neustále zatajovali, protože na tom a na jejich schopnosti sbalit stany a zmizet při prvním náznaku nějakých potíží s federální armádou, která s nimi ustavičně vedla válku, závisel jejich život. Kdykoli pozvali lidi od tisku, aby jim umožnili sejít se s rukojmími nebo aby jim poskytli nějaký zdlouhavý rozhovor ohledně svých motivů pro boj s vládou, stalo se tak v některé vesnici nebo na opuštěném ostrově, který se od jejich tábora nacházel dostatečně daleko. Dalo se však spolehnout na to, že se vždycky nakonec

10/41

objeví někde u ropovodu, plošiny nebo rafinérie, kterým neustále hrozili vyhozením do povětří, čímž si pro sebe zajišťovali stálý příjem. Pokud by nás stařec skutečně dopravil do nějakého tábora a nám by se pak odtamtud podařilo bezpečně dostat, byli bychom jedni z mála reportérů, kteří něco takového dokázali. Můj instinkt mi říkal, ať v další vesnici vystoupím a vydám se zpátky do Port Harcourtu. Ať zapomenu na tu bělošku, protože ozbrojenci ji stejně nakonec pustí. Ať zapomenu na dokonalý příběh, protože nic takového stejně neexistuje a já už tak měl sepsaných dost postřehů na to, aby mě můj šéfredaktor přivítal s otevřenou náručí. Ať zapomenu na Irikefe, kde jsme byli zalezlí těch posledních pět dní, než si pro nás stařec se svým synem přišli. A co je hlavní, ať zapomenu na Zaqa a jeho zoufalé a riskantní pokusy. Ať pokračuju v životě, jaký jsem donedávna vedl: jednoduchý, předvídatelný, už tak plný nesčetných starostí. Ale který novinář neprahne po dokonalém příběhu? A jak mi Zaq vysvětlil a já to naprosto chápu, tento se mu blíží asi nejvíc, jak se jen kdy nějakému reportérovi povedlo. Samotná myšlenka, že bych to vzdal, mi připomněla, jak prázdný, jak ochuzený by můj život byl po všem tom vzrušení, které nás provázelo posledních pár dní, a zatímco jsme se nořili proti proudu řeky stále hlouběji do pralesa a vzdalovali se od moře, nepohnul jsem ani prstem, abychom někde zastavili. V hrudi jsem střídavě pociťoval naději a pochyby. Cítil jsem, jak se ve mně vzdouvá podivný hlad, něco, co jsem nikdy dřív nepoznal, téměř jakési přesvědčení, že jsem na správném místě, na tomto člunu, na této cestě. Připadalo mi, jako by se mi nějakou dávno zapomenutou částí mozku prohnal svěží vánek. Věděl jsem, že Zaq tuto rostoucí naději v mých očích vidí. Dokázal by ji pojmenovat a popsat, jak neodolatelné je její volání. V dálce před námi se náhle z vody jako nějaký přelud vynořil vysoký útes, do jehož stěny byly nerovnoměrně vytesány schody vedoucí k hustému mlází, které označovalo začátek vesnice. Vystoupili jsme z člunu a se zastávkami, abychom si trochu vydechli, jsme vyšplhali po nebezpečném kamenném schodišti nahoru. „Kdo tady žije?“ Stařec pokrčil rameny. „Nikdo.“ „Kam všichni šli?“

11/41

„Zmizli, páč se tadylenc hafo bojovalo.“ Vesnice vypadala, jako by se přes ni prohnala smrtící epidemie. Návsi jako nějaký obětní oltář dominovala čtvercová betonová plošina. Kolem ní se povalovaly staré součásti ropného vrtu. Některé kousky vypadaly, že klíčí spolu s hustými trsy trávy z prasklin v betonu. Nahoře ve zrezivělé konstrukci vrtné věže létaly kolem svých hnízd vosy. Na větrem ošlehané ceduli poblíž plošiny stálo: ROPNÝ VRT Č. 2. 1999. 15 000 M. Domy začínaly nedaleko opuštěného vrtu. Přecházeli jsme od jedné přízemní cihlové budovy k další, od usedlosti k usedlosti, ale všechny byly prázdné, křídla doširoka otevřených oken visela ve vylomených pantech a děravými střechami dovnitř prosvítalo ostré slunce. Za jedním domem jsme našli malý výběh s přibližně deseti mrtvými slepicemi, které už byly v procesu rozkladu a kterým se pod peřím čile hemžili červi. Zacpali jsme si nosy a přesunuli se k další usedlosti, ale ta se nijak výrazně od té předchozí nelišila: na vyhaslých ohništích stály prázdné hrnce bez poklic a vedle nich postávaly nádoby s vodou, na jejíž hladině se ve velkém líhly larvy komárů. Netrvalo ani hodinu, než jsme prozkoumali celou vesnici a navštívili každý opuštěný dům, udělali jsme pár fotek a přestali doufat, že natrefíme alespoň na jednoho náhodného opozdilce, jednoho člověka, který tu zůstal, jeden hlas pro rozhovor. Odpluli jsme. Zaq vypadal, že se každou chvíli pozvrací, obličej měl celý zalitý potem, a než se mu po nějaké době do očí zase vrátil život, musel si párkrát přiložit ke rtům hrdlo láhve. Často jsme zastavovali, abychom si udělali přestávku, a pokaždé, když jsme znovu vyjeli, řeka se o něco zúžila. Brzy jsme se dostali do neproniknutelného močálu, propleteného kořeny mangrovů. Voda pod námi zežloutla a začala páchnout po síře. Z její hladiny se vznesly roje hmyzu, které se v pohybujícím se mraku přenesly nad naše hlavy a začaly nás štípat do paží, tváří a uší. Vypadalo to, že kluk se starcem hmyzu nevěnují přílišnou pozornost. Přivřeli oči a soustředili se na to, aby si se člunem proklestili cestu mezi sukovitými kořeny, které z vody trčely jako sosáky nějakých zvířat, co se snaží popadnout dech. Vzduch se naplnil těžkým zápachem mrtvé masy. Vjeli jsme do ohybu řeky a naskytl se nám pohled na mrtvé ptáky zavěšené ve větvích stromů, jejichž

12/41

roztažená křídla pokrýval černý mazlavý nános ropy. Mezi kořeny stromů se pohupovala bílá břicha mrtvých ryb. Další vesnice byla téměř kopií té poslední. Stejné prázdné domky, stejný uleželý a pronikavý smrad, pusto, prázdno, ropný povlak a stejný nepopsatelný smutek ve vzduchu, jako by se nad proraženými pozinkovanými střechami vznášela celá kolonie duchů, která se neměla k odchodu a zároveň se nemohla vrátit. Na návsi jsme narazili na veřejnou studnu. Celý nedočkavý po doušku vody jsem se nahnul pod navlhlý rumpál porostlý mechem a upřel zrak do tmy uvnitř, ale z hlubin studny se ke mně vznesl horký ostrý zápach a udeřil mě přímo do obličeje. Potácivě jsem se odtamtud vysoukal, z toho zážitku mě až rozbolela hlava. Tam dole ležela v rozkladu nějaká mrtvola, možná i člověk, a její pach se mísil s nezaměnitelným odérem ropy. Na druhém konci vesnice crčel malý potůček vlévající se do řeky, u jejíhož břehu jsme nechali člun. Tráva, která kolem stružky rostla, se dusila pod tenkou vrstvičkou ropy, její stébla pokrývaly cákance připomínající jaterní skvrny na ruce kuřáka. Vyčerpalo nás už jen to, jak jsme tam stáli, takže jsme raději rychle odešli pryč. Postrčili jsme člun do hlubších vod a vydrápali se dovnitř. Zdálo se, že teď už Zaq ztratil sílu, a dokonce i odhodlání už jen k tomu, aby zvedl láhev k ústům. Ležela bez povšimnutí u jeho nohou a tekutina barvy moči uvnitř se při pohybu člunu přelévala ze strany na stranu. Seděl s rukama rozpřaženýma co nejdál od sebe a zuby nehty se držel sedačky kánoe a já s každým sebemenším pohybem lodi očekával, že ze sebe vychrlí proud zvratků, ale nějakým zázrakem to ustál. „Chcete zastavit u další vesnice?“ „Ne, už žádné další vesnice nechci.“ Byl jsem unavený a naprosto apatický a napadlo mě, kdy asi tak stařec loď zastaví, postaví si hlavu a bude trvat na tom, že se musíme vrátit, ale on mlčel a pokračoval kupředu, stále hlouběji a hlouběji. V některých místech byl močál tak hustý, že jsme museli vypnout motor a člun jím protlačit a nevšímat si přitom studené špinavé vody, která nám prosakovala do bot a skrze trička a kalhoty, ani odporného zápachu, kterým nám načichly vlasy, ani svědění na našich umazaných tvářích. Jakmile jsme se znovu

13/41

dostali do volně tekoucích vod, natočil stařec příď člunu tím správným směrem a vyrazili jsme. Neptal jsem se, kam máme namířeno, jen jsem doufal, že to není daleko a žijí tam lidé. „V tý další vesnici mám komparda. Fak dobrej chlap. My to tamlenc zapíchnem, možná aj pospíme. Fak dobrej chlap.“ „Jak je to odsud daleko?“ „Moc né, ale je to krapet daleko.“ Pohybovali jsme se bezhlučně jako nějaká loď duchů, řev motoru tlumil vzduch nasycený vodními párami. Nad mdlou černou hladinou se nevznášeli žádní ptáci, nerozvířila ji jediná ryba ani žádný jiný vodní živočich. Byli jsme sami. Když jsme dorazili, přivítal nás křik a zvědavé zraky skupiny výrostků. Jednoho z kluků jsme pověřili hlídáním člunu a vyrazili jsme směrem ke rzí pokrytým střechám, které patřily mrňavé vesničce na břehu. Po pár minutách kluk z člunu vylezl a přidal se k ostatním chlapcům a společně si v písku čutali se starým záplatovaným koženým míčem. Stařec nás vedl širokou ulicí, která vesnici přetínala na dvě poloviny. Po obou stranách stály obdobné domy ve tvaru krabice, které vypadaly, jako by na ulici hleděly s jakýmsi opovržením. Přišlo mi, že patří spíše ke stromům a k lesu za nimi než k nějakému spořádanému lidskému osídlení. Z oken a dveří na nás zvědavě koukaly ženy a děti, ale když jsme jim zamávali nebo je pozdravili, rychle dveře zavřely nebo se začaly zabývat nějakou jinou činností. Právě jsme se nacházeli před shlukem otevřených přístřešků, chatrčí a chlévů, oddělených od sebe jen úzkými chodníčky. Pod přístřešky a v oknech chatrčí bylo vystaveno rozličné spotřební zboží, od mýdel a saponátů až po plechovky sardinek, které se opíraly o piksly s mlékem a o balíčky sušenek. Na policích a pod stoly stály přepravky s láhvemi coca-coly a fanty. Bylo tam obnošené šatstvo, baterie do rádia, plastové hračky, a dokonce i potrhané krabičky se střešními hřebíky. Na prostranství mezi chatrčemi stály hřmotné ženy s ušmudlanými zástěrami uvázanými kolem širokých pasů, z železných lavorů nabíraly odměrkou gari a kydaly jej do plastových misek v rukou zákazníků. Tato část vsi se od té předchozí lišila natolik, že mě napadlo, jestli jsme vůbec ještě v jedné a té samé vesnici. Když jsme kolem žen procházeli,

14/41

zahalekaly na nás a ukazovaly na lavory, aby nás přilákaly. Poslední chatrčí ve shluku budov byla kovárna. „Tak tolencto je vod mojeho komparda Karibi.“ Stařec vešel dovnitř. V rohu chatrče stáli v půlkruhu čtyři muži a hovořili mezi sebou tlumenými hlasy. Uprostřed místnosti dřepěl před žhavou výhní, ze které trčely kusy železa, nějaký mladík. Letmo na nás pohlédl a vrátil se ke své práci. Muži ztichli a jeden z nich si se starcem potřásl rukou. Zbylí tři jej pozdravili pokývnutím hlavy a s vážným výrazem ve tvářích se otočili k nám. Stařec chvíli s mužem hovořil, zatímco ostatní jim naslouchali a čas od času pokývali hlavami. Jejich gesta a výrazy v obličejích vyjadřovaly rozpaky. Potom se k nám stařec vrátil, v jeho výrazu se však zračil neklid. „Tohle je váš přítel?“ „Ano. Von pal, že musíme dalejc. Tadylenc nejde zůstat.“ „Ale zrovna jsme sem dorazili. Děje se snad něco?“ „Ano. Voni čuli, že si to maj tadylenc neska přikvačit vojáci. Pro něho.“ „Proč pro něj mají přijít?“ Stařec pokrčil rameny a otočil se na muže, kteří byli v chatrči s nimi. „Voni páli, že von helfuje vozbrojencům.“ „Tak proč se někde neschová?“ „Von pá, že nevinnej, takže von nilenc zdrhat nece. Karibi je pro tulenctu vesnici hafo důležitej. Fak hrdej chlap.“ Jen jsme tam tak stáli a nebyli si jisti, co dál. Otočil jsem se na Zaqa. Zjevně se tady schylovalo k poutavé události. Neměl bych místo odchodu raději vytáhnout foťák a třeba trochu vyzpovídat toho muže a pokusit se z něj vytáhnout nějaké informace? Ale než jsem stihl proměnit myšlenku v čin, spustil se ve vesnici poprask. Zvenku se ozval dusot nohou, zvedl se prach a zahalil úzké chodníčky, chlévy i chatrče. Lidé pádili pryč a cestou poráželi stoly i celé přístřešky. Poté odněkud zazněl výstřel. Na okamžik všichni strnuli. Když jsem se otočil na starce, abych se ho zeptal, co se to děje, objevila se náhle přede mnou vyděšená trhovkyně zaslepená strachem. V další vteřině už jsem ležel na zádech na prašné cestě a dusil se pod váhou jejího rozložitého těla, hned nato však žena vyskočila na nohy a svižně odběhla pryč, téměř jako by se vznášela. Ještě dlouho poté mi

15/41

v paměti zůstala směsice pachů z tržiště, které z ní čpěly, její nevidomé oči a to úpění, ty vyděšené skřeky, které jí bez ustání vycházely z hrdla a kterých si nebyla ani trochu vědoma. „Jsou tady! Vojáci jsou tady!“ Vycházeli z chatrčí, domů a zpoza rohů, v rukou třímali biče a zbraně a tu a tam vystřelili do vzduchu, aby vyprovokovali ještě větší chaos. Z jedné chýše vyběhl muž a zastavil se jednomu z vojáků tváří v tvář. Zvedl ruce na znamení kapitulace, když tu se voják rozmáchl, jedním pohybem pušku obrátil a uhodil muže pažbou do hlavy. Ten padl naznak do dveří a voják se otočil ke svému dalšímu terči. Já byl od zlomeniny čelisti nebo nakřáplé lebky ušetřen, protože jsem stále ležel na zemi a snažil se popadnout dech. Karibi stál nehybně po boku svých přátel a tentokrát i svého syna a všichni společně sledovali, jak se celé to peklo pomalu posouvá směrem k nim – jako nějaká vlna, která se zdvihla na dalekém moři a teď se nezadržitelně valí na břeh, a zatímco se k nim blíží, postupně nabírá na síle a zuřivosti. Kovárnu i s mlčícími vzdornými muži uvnitř obklíčila skupinka více než deseti vojáků. Jeden z nich, seržant, vkročil do chatrče a namířil na Karibiho pušku. „Ty půjdeš s náma.“ Jeho muži se hned nahrnuli dovnitř a popadli Karibiho, který nic nenamítal a ani se jim nijak nevzepřel. Jeho společníci všemu přihlíželi, probodávali vojáky nenávistnými pohledy, ale také mlčeli. Svázali mu ruce za zády a širokou ulicí, táhnoucí se skrz vesnici, ho odvlekli pryč. V dálce nějaká žena kvílela, jako by ji na nože brali, a stále dokola se dovolávala Boha: Tamuno! Tamuno!

2 Odpluli jsme dřív, než se prach stihl zase usadit. Spolu s vesničany jsme došli ke břehu a sledovali, jak oba motorové čluny, které vojáky přivezly, uhánějí po řece pryč a následně mizí z dohledu. Karibi seděl vzpřímeně mezi dvěma vojáky, s rukama svázanýma za zády a s očima upřenýma na vzdálený horizont. Podle jeho syna jej brali do Port Harcourtu, kde ho postaví před soud a usvědčí z napomáhání ozbrojencům. „Ale vždyť je nevinný. Nebo snad ne?“ I já sám jsem věděl, že má otázka směřovaná na Zaqa je naprosto zbytečná: jak má vědět, kdo je tady nakonec nevinný a kdo ne? Copak jsme toho muže oba nepotkali až dnes? Ale nemohl jsem z mysli vyhnat Karibiho obraz, s jakým klidem vzdoruje hrozbě vojáků – tak pokojný a sebejistý přece dokáže být jen nevinný člověk. Zaq pokrčil rameny. „Co je to vina a nevina? Někteří z ozbrojenců pochází z vesnic, jako je tahle, jak potom můžeš těmhle lidem zabránit, aby jim pomáhali?“ Stařec se rozhodl, že nás odveze do své vsi. Je to trochu z cesty, jak řekl, ale je to jediné místo, kde budeme mít zajištěnu stravu a nocleh. A Zaq rozhodně potřeboval nějakou lékařskou péči nebo alespoň pořádný odpočinek. Než jsme tam konečně dorazili, padla tma. Celá vesnice byla postavená na kůlech na rozsáhlé písčité mělčině, která byla právě v tuto chvíli pod vodou, takže to vypadalo, jako by vesnice plula na hladině. Jednotlivé řady domů od sebe oddělovaly podobně jako ulice úzké průplavy. Domy byly postaveny z vrbového proutí a lýka a z kousků pozinkovaného plechu, překližky nebo látky a celé to vypadalo, jako by jejich stavitelé na stavbu použili vše, co jim přišlo pod ruku. Celá ta bizarní kolonie domů působila dojmem, že ji příští větší vlna nebo silnější závan větru smete z povrchu země. Pod domy byly ke kůlům jutovými provazy přivázané vydlabané

17/41

kánoe, které sebou poškubávaly a snažily se osvobodit jako nějací koně. Tiše jsme proplouvali mezi domy a z oken a dveří na nás vykukovali lidé a mávali nám. Chvílemi jsme v tichu zaslechli něčí smích a jednou i zvuky rádia. Jeho šum zněl na tom opuštěném místě velmi zvláštně, jako by sem přirozeně patřil. Nakonec jsme zastavili před domem, který byl o něco větší než ostatní. Ke vstupním dveřím vedl dřevěný žebřík, volně visící nad vodou. „Vy tadylenc krapet čekejte. Já přídu.“ Stařec nás tam nechal sedět a vyšplhal po žebříku ke dveřím. Kluk zůstal s námi ve člunu, mlčel a vypadal utahaně a ospale. Nemuseli jsme čekat dlouho a stařec se zase objevil. Doprovázel jej vysoký muž, který na nás mávl a zvučným přátelským hlasem na nás zavolal: „Jen pojďte, pojďte.“ Vytáhli jsme se na viklající se žebřík, opatrně kladli nohy na jednotlivé stupně a byli jsme připraveni zachytit se čehokoli, co se nachází poblíž, jen abychom se zachránili v případě, že by příčky žebříku pod našima nohama vypověděly službu. Vyšplhal jsem na něj první a za sebou jsem vlekl Zaqa, jeho tíha mě táhla dolů jako pytel písku. Obývací pokoj byl překvapivě prostorný, ale nejspíš mi to tak připadalo jenom proto, že v místnosti chyběl nábytek a na jedné straně se ve zdi nacházelo velké otevřené okno. Podlaha byla vystlána starými slaměnými rohožemi, na které jsme se svalili, jako by to byly polštáře napěchované tím nejjemnějším peřím. Muž seděl v jediném křesle, které se v místnosti nacházelo. Stálo u okna s výhledem na verandu a na řeku. „Vítám vás v naší vsi.“ Stařec stál mezi námi a mužem v křesle a vzájemně nás představil. „Můj bratr, náčelník Ibiram, vás tadylenc vítá. Von je náčelník celý týlenctý vsi. Von je to můj bratr z vot tý samý mamy. Tolencto sou mojí kompardi, voni sou novináři. Voni sou dobrý lidi, ináč bysem je tadylenc nedoved.“ „Vítám vás v naší vsi.“ Náčelník zjevně nebyl muž mnoha slov, ale vypadalo to, že jej těší, že nás může pohostit. Sklouzl jsem pohledem ze starce na jeho bratra a snažil se rozpoznat nějakou podobu, ale žádná tam nebyla. Náš průvodce byl

18/41

zakrslý, šedivý a šlachovitý, zatímco jeho bratr byl impozantní postavy, vysoký přes metr osmdesát, a i když seděl, dominoval celému pokoji a v porovnání s ním působilo všechno výrazně menším dojmem. Když vzájemné představování skončilo, sedl si stařec vedle bratra. Na stolku po pravici náčelníka Ibirama hrálo tlumeně rádio naladěné na stanici, na níž mluvili jazykem, který jsem nedokázal rozeznat. Otevřely se dveře a dovnitř vstoupila malá dívenka a v ruce nesla lampu, kterou postavila doprostřed místnosti na podlahu. Teprve v tu chvíli jsem si všiml, že se venku úplně setmělo. Dívce bylo asi deset, a když se sehnula, aby lampu položila, kradmo na nás pohlédla a já si v krátkém záblesku mihotajícího se světla všiml jejích neuvěřitelně jemných rysů, hladké ebenové pleti, bělma jejích očí, dlouhých černých řas – a pak náhle zmizela. Později se vrátila s jídlem na podnose: vařené manioky a ryba na palmovém oleji s černým pepřem. Náčelník sesedl z křesla a všichni společně jsme jedli na podlaze. Byl jsem si jistý, že je to to nejlepší jídlo, jaké jsem kdy jedl. Stále jsem hleděl na dveře, z nichž se dívka vynořila a za nimiž zase zmizela, a doufal jsem, že se ještě objeví a přinese jídla víc. Zaq nejedl. Seděl o kus dál a zády se opíral o zeď a já si ve světle lampy všiml potu na jeho čele. Ale nestěžoval si. Seděl vzpřímeně, žaludek plný whisky, zády opřený o chatrnou slaměnou zeď, a brzy nato už začal chrápat. Po večeři se stařec připojil k náčelníkovi u rádia a společně napjatě poslouchali. Poslouchali celou noc. Když jsem se zničehonic probral, spatřil jsem je, jak sedí stále ve stejné pozici a poslouchají, jako by zpráva, kterou jim měl ten mrňavý přijímač předat, byla záležitostí života a smrti. Povídali si – nejspíš komentovali zprávy, které slyšeli v rádiu – jazykem, který byl směsicí místního dialektu angličtiny a jejich řeči. Jednotlivým slovům jsem nerozuměl, ale poznal jsem, že probírají klesající stavy ryb v řece, narůstající množství toxických látek ve vodě a za jak dlouho se asi budou muset přesunout na jiné místo, kde se rybolovu ještě poměrně daří. Poslouchal jsem při bdění i ve spánku a snil jsem o dívence s hladkou pletí. *

19/41

Je tma. Jsme na pláži a chytáme kraby, abychom je mohli ráno prodat trhovkyním. Děláváme to společně každou noc, ale dnes je moře nelítostné, pění a prská, a nebe nad ním se otevírá, jako by s námi soucítilo. Rozbíháme se. Boma je o pět let starší než já a o tolik rychlejší a jistější na nohou a já náhle kloužu, a aby mě zachránila, skáče do vln a strká mě na pláž, abych se dostal do bezpečí. Jsem na pláži sám, kolem zuří ta podivná, zlomyslná bouře a moje sestra v té temné, temné vodě kolem sebe plácá rukama a já vidím jenom bílou barvu jejích šatů z hrubého sukna, jak se zvedají na vlnách a zase klesají dolů, a potom mizí a já ji už nikdy nespatřím a náhle se ocitám v řece i já a snažím se nepoddat té houpačce rozbouřených vln, dosáhnout na ni a zachránit ji a omluvit se jí za to, že kvůli mně do vody spadla. Nevšímám si překoceného kbelíku, ze kterého se krabi rozlézají všude kolem a hledají díry pod stále se blížícími vodami přílivu. To ty vlny, ty vlny, zlé, neúprosné, to ony mi sebraly mou sestřičku. Ale z nějakého důvodu se nezlobí, ani není smutná, tváří se klidně a stále dokola opakuje jednu a tu samou větu: šťastný, šťastný to chlapče. Máš štěstí od chvíle, co ses narodil. Tobě nikdy nemůže nic ublížit. Zpomal, říkají otec a matka, nerozumíme ti ani slovo. Neustále opakuji její jméno: Boma, Boma. Je pryč. Vlny si ji vzaly. Celá vesnice se vydává ven s lampami, a když bouře ustává, muži vyplouvají na člunech. Nacházíme ji následující den na malém ostrůvku uprostřed moře, které je teď klidné a ostýchavé a tváří se, že by neublížilo ani mouše. Vyplavilo ji na ten jeden metr čtvereční suché země uprostřed ničeho a ona tam leží a spí nebo je v bezvědomí a muži ji kladou do člunu a berou ji domů a ona nedělá celý týden nic jiného, než že spí a plive vodu. * Vzbudil jsem se celý rozespalý a přistihl Zaqa, jak se nade mnou sklání. Vypadal odpočatě: pohled měl jasný a na tváři se mu zračil úsměv. „Měl jsi špatný sen.“ „Odplouváme? Kde je stařík a ten kluk?“ „Šli na ryby nebo na kraby nebo kdoví co to v téhle díře vlastně chytají.“

20/41

Posadil se do náčelníkova křesla a začal kroutit čudlíky na rádiu, pak se na mě podíval a pousmál se. „Napadlo tě někdy, že jednou jako reportér možná navštívíš podobné místo?“ Jeho hlas zněl vesele a z úsměvu jsem mu vyčetl radost a skoro bych i řekl, že je šťastný. Náhle jsem si vzpomněl na okamžik, kdy jsem ho potkal poprvé, už od něj uběhlo skoro pět let. Přišel k nám do školy, aby nám, čerstvým absolventům Ikejské žurnalistické školy v Lagosu, přednesl svou každoroční přednášku. Jakožto jeden z nejlepších studentů jsem byl vybrán, abych poté se Zaqem povečeřel. Kromě mě se večeře účastnily ještě další dvě studentky, Linda, nejkrásnější dívka z ročníku, a Tolu, ta nejchytřejší. Tolu byla podobně jako já velkou fanynkou slavného novináře a já si byl jistý, že má někde v tašce diktafon a malý zápisník s dlouhým seznamem otázek, které mu chtěla položit: otázky ohledně života po škole, co má očekávat v redakci, jaké jsou ty nejlepší plátky, jimž by měla svůj životopis zaslat, a v neposlední řadě, jestli by jej mohla uvést jako referenci, případně zda by byl ochoten pro ni napsat doporučující dopis pro jednoho z šéfredaktorů… Kromě toho, že byla tou nejchytřejší studentkou v ročníku, byla zároveň i tou nejdravější, nejotravnější a nejškaredější a měla nepříjemný zvyk na vás hledět očima s nezdravě zažloutlým bělmem bez jediného mrknutí. Byli jsme v salónku čínské restaurace ve čtvrti Ikeja a dívky byly usazeny po Zaqově pravé i levé ruce. Linda se hihňala a dolévala si sklenici červeného vína a během toho mu pod nos strkala svůj vyvinutý dekolt. Já seděl na opačné straně stolu a po mé levici byli ještě dva naši vyučující, slečna Ronkeová a pan Malik. Jejich ruce, které se vůbec nesnažili skrývat, se pod stolem vzájemně toulaly v rozkroku toho druhého. A to večer teprve začínal. Nad uličkou mezi stoly po naší levé straně visel od stropu lustr s červeným stínidlem a házel na náš stůl mdlou záři. Všichni jsme se ze všech sil snažili zapojit Zaqa do rozhovoru, ale on se tehdy soustředil spíše na to, aby se co nejdřív ožral. Byli jsme tam necelou hodinu, a zatímco jsme čekali na naši objednávku, zvládl do sebe sám obrátit celou láhev červeného. Druhá láhev, kterou načal spolu s večeří, teď před ním stála zpola vypitá. Jeho kung-pao zůstalo na rozdíl od vína nedotčené. Tolu, která celou dobu vrhala po Lindě nenávistné pohledy, si odkašlala.

21/41

„Nechutná vám snad, pane Zaqu?“ „Zaq je ve skutečnosti moje křestní jméno.“ „Ach, omlouvám se, pane…“ „Je to i moje příjmení. Co jsem novinářem, mám jenom jedno jméno. A to už je pěkně dlouho.“ Tolu se zase stáhla. S postupujícím večerem se její frustrace stupňovala a mně jí začínalo být líto. Zaq pozvedl plnou sklenici, zamával jí a naklonil se šikmo přes stůl ke slečně Ronkeové a k Tolu se tak obrátil zády. „Mám pro vás hádanku. Z ústavu uteče blázen. Přejde řeku a narazí na nějaké pradleny, znásilní je, no, ne všechny, protože to by asi ani nebylo možné…“ Slečna Ronkeová na něj mrkla a odhodila si dozadu pramínek vlasů své paruky. „To zcela nepochybně záleží na tom, jak je… šikovný, ne?“ Slečna Ronkeová kdysi se Zaqem psala do jedněch lagoských novin. Než začala přednášet, pracovala jako novinářka už deset let a dokázala udržet krok s jakýmkoli mužem, ať už se to týkalo čehokoli, i oplzlých vtipů. Linda se zahihňala. Tolu se na ni zamračila a odkašlala si. „Ale Zaqu… pane, otázka znásilnění je velmi citlivé téma, podle většiny žen není nic vtipného… tedy…“ Zaq přikývl. „S tím souhlasím, ale uvědomte si, že jako reportérka přijdete do kontaktu s mnohem horšími věcmi. Jak jsem tedy říkal, tento obdařený a šikovný šílenec znásilní všechny pradleny a uteče. Otázka zní takto. Řekněme, že jste novinář, který o tom má napsat článek. Když máte hotovo, potřebujete titulek. A nemáte k dispozici žádného redaktora, který by vám s tím pomohl. Titulek musí být duchaplný, přesný, lákavý, podmanivý a měl by být literárně zdařilý. Jak bude znít?“ Tolu hleděla do talíře a nabodla kousek jídla na vidličku. Usrkl jsem ze své sklenice a zkusil to jako první. „Pozor: Nebezpečný šílenec na útěku.“ Zaq naklonil hlavu na stranu. „Děsivé, ale málo duchaplné. Další. Zkuste to, Ronkeová.“ „Co takhle: Šílený násilník na vašem zápraží.“ Malik zvedl se smíchem ruce na znamení kapitulace. „Vzdávám se. Tak nám to, Zaqu, prozraďte.“

22/41

Ale do řeči mu dychtivě skočila Linda, položila Zaqovi ruku na rameno a zamrkala na něj svými dlouhými řasami. „Počkat. Já, já. Ještě to zkusím já: Nebezpečný šílený uprchlík a násilník na útěku. Pozor.“ „Příliš dlouhé a opakující se. A co nějaká estetika a vtip? A jen tak mimochodem, Folu, tohle je podle skutečné události. Opravdu se to stalo.“ „Tolu.“ „Pravda, Tolu. Chcete to zkusit?“ Tolu si usrkla ze svého nápoje a odmítla se hovoru zúčastnit. Linda se zahihňala a plnou vahou se o Zaqa opřela. Měla jen jednu sklenici vína a její pohled už byl zastřený a začínala drmolit. Zaq se opřel lokty o stůl, do jedné ruky uchopil sklenici a promluvil na ně hlubokým hlasem jako nějaký trenér, který se snaží před hrou povzbudit svůj tým. „Tak za prvé, na správnou odpověď byste ani přijít nemohli, protože dokonalý titulek nevymyslíte nikdy. Musí se vám vyjevit sám. Jako nějaké zjevení. Snahou můžete dosáhnout skvělého titulku, ale dokonalého ne. Dokonalý titulek vás napadne pokaždé až potom, co článek vyjde. Pokaždé přijde pozdě. Ale tenhle chlápek měl štěstí: ten titulek k němu přišel, zrovna když ho potřeboval.“ „No tak, Zaqu. Už nám to prozraďte.“ „Uprchlý rapl oprcal pradleny a práskl do bot! Ha ha! Co vy na to?“ * Když jsme teď seděli v domě náčelníka Ibirama, daleko od Ikeji a čínských restaurací, napadlo mě, kde Tolu asi je. Se spolužáky jsme se všichni shodli, že z nás všech má největší šanci na úspěch právě ona, a já si byl jistý, že jednoho dne zapnu televizi a spatřím ji, jak světu sděluje nějakou závažnou novinu, nebo narazím na její jméno v některém z lagoských plátků pod tím nejzajímavějším článkem roku. Uběhlo pět let, během kterých jsem sledoval vývoj Zaqovy novinářské kariéry, ale už jsem jej nikdy nespatřil. Až teď, když jsem se pustil do tohoto úkolu. *

23/41

Obrazy, které mé vzpomínky vyvolávaly, přede mnou vyvstávaly tak jasně, jako kdyby vyskakovaly ze zatopené a neúrodné mělčiny venku. Viděl jsem obrovský plastový náramek na zápěstí slečny Ronkeové, prorostlém žilkami, nevkusný vzor hracích karet na kravatě pana Malika, znaménko lemované chloupky na bledé tváři čínského číšníka, který se sklání nad naším stolem a starostlivě se ptá: Vám jídlo chutnalo? Ještě víno, ano? V půlce večeře Zaq ztratil vědomí a svalil se na stůl, přičemž chybělo jen pár centimetrů, aby jeho hlava přistála v talíři, přesto se mu však podařilo převrhnout prázdnou sklenici. S panem Malikem jsme jej vzali pod rameny, a zatímco si děvčata sbírala své věci, vynesli jsme jej ven a posadili ho na lavičku u cesty. Doufali jsme, že se na čerstvém vzduchu probere, ale na rozdíl od klimatizované restaurace bylo venku dusno a nedýchatelno a naši kůži pokryla jako nějaký lesklý film tenká vrstvička potu. Pan Malik si sundal sako a začal jím mávat nad Zaqovým chrápajícím obličejem a jeho křiklavá kravata se s každým jeho pohybem pohupovala sem a tam. „Jak ho teď jenom dostaneme do hotelu?“ Nikdo z nás neměl auto. U obrubníku právě zastavil natřískaný autobus a jako zástup náměsíčníků z něj těžkým krokem vystoupil na chodník proud cestujících, každý z nich se skloněnou hlavou, mdlým pohledem a strnulým výrazem ve tváři. Chvíli se zmateně motali kolem a naráželi jeden do druhého, oheň, na kterém nějaká žena připravovala akara, před ně vrhal dlouhé, zlověstné, mihotající se stíny, až začali postupně jeden po druhém mizet ve ztemnělých postranních uličkách. Linda se tvářila mrzutě, nejspíš se jí moc nezamlouvalo, že přišla o možnost sdílet s velkým Zaqem jedno lože. Tolu s batohem pevně přitisknutým ke své ploché hrudi zívla a podívala se na hodinky. Už se těšila, až bude moct odejít. Ale pro mě měla noc teprve začít, neboť jsem se bláhově nabídl, že Zaqa do jeho hotelu dovedu. Pozvracel celé zadní sedadlo taxíku a jeho naštvaný řidič nás poté, co si od nás vzal peníze, vyhodil ven. Stáli jsme na kraji silnice a sledovali koncová světla auta, rudá vzteky. Pak jsme snad celé hodiny chodili pěšky temnými úzkými ulicemi, Zaq měl paži přehozenou kolem mých ramen a opíral se o mě plnou váhou a mně nezbývalo než se soustředit, abych dokázal jít

24/41

stále vpřed, aniž bych se svalil k zemi. Klopýtali jsme z jednoho konce bezejmenné uličky na druhý a často jsme byli nuceni stoupnout i do odpadní strouhy přetékající městskými splašky. Míjeli jsme stroze osvětlené vchody budov, ze kterých na nás chraplavými hlasy, jež v sobě neměly ukrytou ani špetku touhy, pokřikovaly stárnoucí prostitutky. Minuli jsme skupinku zahálejících mladíků. Nejdříve na nás dlouho upřeně hleděli a pak nás jeden blok pronásledovali, až nakonec usoudili, že jim za tu námahu nestojíme. Když už jsem byl pod tíhou Zaqova těla naprosto vyčerpaný, nechal jsem jej, aby se mi z ramene svalil jako pytel. Pomalu klesl na zem a zůstal tam shrbeně sedět s hlavou mezi koleny a s ohnutými zády. Seděli jsme tam takhle dlouho, bok po boku na obrubníku, noc nás halila jako nějaká deka, která se zvedla, jen když kolem občas s rachotem prosvištěl autobus plný pasažérů. Když už jsem myslel, že Zaq usnul, ozval se náhle jasným hlasem. „Pláž.“ „Cože?“ „Jsme u pláže. Bar Beach. Je přímo za náma. Cítím vodu.“ Postavil jsem se a otočil a za jednoduchým zábradlím, které se táhlo podél cesty, svítil ve tmě bílý písek a přes něj se převalovaly zpěněné vlny. Už nějakou chvíli foukal přímo na nás svěží mořský vánek, ale já byl příliš vyčerpaný na to, abych si toho všiml. Znovu jsem si přehodil jeho paži kolem krku a vrávoravě jsme se vydali na hlučnou, přelidněnou pláž. U improvizované brány jsem zaplatil nějakým mladým vykořisťovatelům a společně jsme vstoupili na písek. Svalil jsem Zaqa na místo, kam příliv nedosáhne, lehl si vedle něj a oba jsme okamžitě usnuli. Ráno mě probudil a ukázal k východu na velké rudé slunce vystupující z modré hladiny. „Nádhera.“ „Ano, nádhera.“ Všude kolem nás se po pláži povalovali lidé: opilci, kteří se měli za chvíli setkat se svou kocovinou, flákači a blázni vyčerpaní z bezcílného toulání, milenci, kteří si na noc nemohli dovolit hotelový pokoj. Bylo mi dvacet. Včera jsem dokončil studia žurnalistiky, a místo abych se vydal domů do Port Harcourtu, zůstal jsem tady, abych si vyslechl Zaqovu přednášku a získal inspiraci. Pravdou bylo, že jsem neměl žádné plány a žádnou

25/41

práci. Mým největším snem samozřejmě bylo být jednou jako Zaq: aby si mě po celé zemi vážili za mé silné liberální názory a abych psal úvodníky, které budou lidé číst s úctou. Ale i když jsem s ním včera strávil celou noc, žádné osvícení ohledně cesty, kterou se mám vydat, se nedostavilo. Než jsme se rozloučili, dal mi na sebe číslo, alespoň v tomhle jsem byl úspěšnější než Tolu. Poděkoval jsem mu a otočil se k odchodu. „Jak se jmenuješ?“ „Rufus.“ „Máš trpělivost, Rufusi, to se ti bude jednou jako dobrému reportérovi hodit.“ Sledoval jsem, jak si to namířil k jednomu z provizorních barů, u nichž už sedělo několik časných zákazníků, kteří si dávali vyprošťováka. Nebo to možná byli zákazníci z předchozí noci, kteří právě dopíjeli své poslední drinky. Posadil se a kývl na barmana. * Abych zabil čas, dopsal jsem si do deníku události předchozího dne, stejně jako to dělám každé ráno od chvíle, co jsme se vydali po stopě té bělošky. Opíral jsem se o zeď, a zatímco si Zaq bezmyšlenkovitě pohrával s ovládacími čudlíky na rádiu náčelníka Ibirama, sepsal jsem vše, čeho jsem se stal svědkem od momentu, kdy jsme včera odpluli z Irikefe: opuštěné vesnice, bezútěšná krajina, jedovaté plameny, které neustále hoří v dálce. Co nejpodrobněji jsem vylíčil brutální zatčení Karibiho a během toho, co jsem psal, vynořila se mi v mysli slova jeho syna: Vezmou ho do Port Harcourtu, kde ho postaví před soud a usvědčí z napomáhání ozbrojencům. Zaq v křesle usnul. Měl jsem hlad, a protože to nevypadalo, že by v dohledné době někdo přišel a nabídl nám něco k snědku, rozhodl jsem se vydat na průzkum. Vstal jsem a otevřel jsem dveře, ze kterých se včera vynořila dívenka s lampou a jídlem. Ocitl jsem se na ochozu z jedné strany otevřeném do krajiny, který spojoval hlavní pokoj s ostatními částmi domu, pravděpodobně s kuchyní, spíží a dalšími skladovacími prostory. Z ochozu jsem měl výhled na ostatní domy a zaslechl jsem hlasy dětí a žen. Ženy,

26/41

které jsem slyšel, stály pod otevřeným přístřeškem shromážděné okolo ohniště a nejspíš udily ryby. Dým z ohniště procházel skrz doškovou střechu přístřešku a mizel směrem k pochmurně zatažené obloze. Otevřel jsem první dveře po pravé straně a spatřil skupinku dětí, bylo jich asi pět, všechny byly přibližně stejně staré a v jejich středu seděla nějaká stařena. Vyprávěla jim pohádku. Všichni ke mně vzhlédli. Jen jsem tam tak stál v pootevřených dveřích a snažil se přivyknout oči na tmu a na podlaze přede mnou se směrem k nim natahoval můj stín. Znovu jsem zavřel a přešel k dalším dveřím a tentokrát jsem se ocitl na tom správném místě. Byla to kuchyně, ale až na pár hrnců a pánví na kouřem zčernalém stole byla prázdná. V rohu stál kýbl vody a nad ním visel na provázku plastový hrníček. Napil jsem se, a když jsem se otočil k odchodu, objevila se ve dveřích stařena a zůstala v nich stát, aniž by mi však zatarasila cestu. „Dobrý den, hledám toho staříka… a toho kluka, se kterýma jsme sem včera dorazili. A… jídlo…“ Zatímco jsem mluvil, neustále přikyvovala s přátelským úsměvem ve vrásčité tváři a stále dokola opakovala jedno slovo: Ano. Nejspíš mi vůbec nerozuměla, a protože já jsem místní jazyk neznal, jednoduše jsem naznačil, co vlastně chci, a přiložil jsem pravou ruku k ústům. „Jídlo, prosím.“ Zasmála se a přikývla na znamení, že rozumí. „Ano, ano.“ Donesla mi misku rýžové kaše – byla teplá, přeslazená a sytá. Stála ve dveřích a sledovala, jak jím, a celou dobu se usmívala a přikyvovala. Otevřenými dveřmi dovnitř pronikaly hlasy dětí z vedlejší místnosti. Když jsem se jí zeptal, kdy se muži vrátí, zůstala mlčet, stále se jen usmívala a pokyvovala hlavou a po chvíli z místnosti pomalu vycouvala. Později jsem se vydal na mělčinu. Vyhrnul jsem si kalhoty ke kolenům a hodinu jsem se brouzdal ve vodě, která mi sahala pouze ke kotníkům, a fotil jsem zdejší domy. Většina z nich teď byla prázdná, muži byli na rybolovu a ženy udily ryby v přístřešku, který jsem spatřil ráno. Nakonec jsem se vydal i tam. Starší ženy hleděly do objektivu mlčky, jejich unavené obličeje mé konání ani nepřijímaly s nadšením, ani nezatracovaly. Mladší ženy se stydlivě chichotaly a narychlo si cípem zástěry utíraly tváře od popela

27/41

smíšeného s potem. Děti se vzájemně předháněly a strkaly se a pózovaly s rukama založenýma v bok. Když jsem se vracel do domu náčelníka Ibirama, muži se vrátili. Potkal jsem je, zrovna když vytahovali kánoe z mělké vody a přivazovali je ke kůlům podpírajícím stavení. Ostatní nesli dnešní úlovek v plastových kbelících a proutěných koších a podle toho, co jsem viděl, úlovek nebyl zrovna štědrý. Starcův kluk s dívkou z náčelníkova domu vzali ze člunu koš s hrstkou drobných kroutících se rybiček na dně. Když mě děti na verandě potkaly mě, zastavily se a čekaly, co jim povím. Stály vedle sebe, koš ležel na zemi mezi nimi a za zády jim klesalo za obzor velké krvácející slunce a zalévalo mělkou řeku a mangrovy paprsky v odstínech oranžové a rudé a v barvě rzi. „Úsměv.“ Usmály se. Stiskl jsem spoušť. Chtěl jsem si s nimi popovídat, ale nenapadlo mě, co bych měl říct. Toho kluka jsem znal už několik dní a za celou tu dobu jsem toho od něj moc neslyšel, s výjimkou pár odpovědí na otázky a na příkazy jeho otce, a navíc spolu ti dva většinou nemluvili vůbec. Vypadalo to, že oba instinktivně tuší, co ten druhý chce. „Když jsem byl malý, tak jsem chodil se sestrou sbírat kraby.“ Podívali se na sebe. „Tadylenc teďkon žádný krabi nejsou, páč aj ryby tu cípaj.“ Dívka, jmenovala se Alali, byla o něco upovídanější než kluk. Ten jenom přikyvoval se sklopenou hlavou a s tím svým neustálým úsměvem ve tváři. Chtěl jsem jim povědět, jak jsem vyrůstal ve vesnici nedaleko odsud. Uvědomil jsem si, jak podobné muselo být mé dětství tomu jejich. Možná jsme byli bosí a podvyživení, ale moře bylo hned za naším prahem, neustále pro nás mělo přichystaná nějaká překvapení a našeptávalo nám, jaká budoucnost před námi asi tak leží. Spolu s Bomou jsme u vody trávili celé noci a chytali jsme kraby vyzbrojeni klacky a košem a s rukama ovázanýma starými hadry, abychom se tak chránili proti klepetům ostrým jako nože. Obvykle jsme náš úlovek prodávali trhovkyním, ale občas, abychom si vydělali nějaké peníze navíc, jsme nastoupili na trajekt do Port Harcourtu, kde jsme je pak prodávali restauracím na nábřeží. Takto jsme si platili školu potom, co otec přišel o práci.

28/41

Zaq se snažil ze všech sil skrýt své rozladění, ale nijak se mu to nedařilo. „Měl jste nám říct, že budete pryč až do večera. Takhle jsme promarnili celý den. Měl jsem za to, že máte být naším průvodcem, na to jsme si vás najali.“ Stáli jsme na kryté verandě. Náčelník Ibiram byl někde uvnitř a dopřával si koupel. Technicky vzato jsme si starce nenajali, jednoduše se vynořil ze tmy a stal se naším průvodcem, on a jeho syn. Ale chápal jsem, proč je Zaq naštvaný, já byl taky. Moje zlost však nebyla namířena proti starci. Spíše vycházela z pocitu frustrace a celkové podrážděnosti z toho, jakým směrem se věci vyvíjely od chvíle, co jsme se vydali po stopě té unesené ženy. Všechny události byly vždy o krok napřed, jako by si s námi pohrával božský šprýmař Ešu. Zaqovu zlost zesílila jeho podivná horečka a neustále narůstající bolest nohou. Alkohol mu pomáhal bolest otupit, ale teď, když mu zásoby došly, začínal být v jednom kuse podrážděný. Stařec vypadal, že má na krajíčku. Bezradně pohlédl mým směrem a máchal rukama. „Ty nesi dobrej, pan, to proto. Já myslel, že ty si tadylenc dáš krapet šlofíka, neš pudem. To proto…“ Zaqova zlost vyprchala stejně rychle, jako se objevila. Ztišil hlas a otočil se směrem k domu. „V každém případě musíme zítra brzo ráno vyrazit. Hned jak se probudíme.“ „Ano. Ano, pan. Brzo ráno, zítra.“ Tu noc jsem poslouchal, jak se Zaq na vedlejší rohoži převrací, sténá a nadává, jak celou noc bojuje s bolestí a se svými démony.

3 Když se blížilo ráno a my jsme seděli bok po boku, protože jsme oba uznali, že už stejně nezamhouříme oka, zeptal jsem se ho, jak se k tomuto úkolu dostal. „Přišli za mnou do redakce. Byl to další nudný den v práci a trmácet se někam za nějakou unesenou ženskou bylo to poslední, na co jsem měl v tu chvíli náladu.“ Na dveře jeho kanceláře zaklepal šéfredaktor, Beke Johnson, který byl zároveň majitelem novin Daily Star, v obličeji celý nervózní a napjatý, a sdělil mu, že by si jej přáli vidět dva pánové. Dva běloši. Zaq jejího manžela poznal okamžitě. Jeho obličej vídal během několika posledních dní vedle fotografie jeho manželky v novinách a ve zprávách. Pracoval pro těžařskou společnost, Brit, ropný inženýr, jeho žena si vyšla bez doprovodu a už se nevrátila a všeobecně se věřilo, že byla unesena ozbrojenci. Její únos nebyl pro Zaqa žádnou novinku, protože předcházející den napsal článek o jiném únosu, kdy sebrali sedmdesátiletou ženu a tříletou holčičku. Unesli je ozbrojenci, kteří je byli ochotni vyměnit za výkupné. Článek opatřil titulkem: „Zločinci, nebo bojovníci za svobodu?“ „Jsem horlivý čtenář vašeho sloupku.“ Muž vykročil vpřed a napřáhl k Zaqovi ruku. Ten na ni pohlédl, jako by si nebyl jistý, co s ní má dělat, ostré světlo, které dovnitř vcházelo otevřenými okny, jej bodalo do očí, ale po chvíli i on natáhl svou zavalitou paži a s mužem si potřásl. Měl právě těžkou kocovinu a jeho dech vyrážel z jeho korpulentní figury v prudkých vlnách. Beke Johnson stál nejistě za svým stolem a naléhal na návštěvníky, jen ať se neostýchají a pěkně se u nich posadí. Jeho pomačkaný oblek, kravata a úsměv na otylé tváři, který nenaznačoval nic dobrého, Zaqově bolehlavu moc nepomohly a on měl sto chutí natáhnout ruku a dlaní mu ten úsměv zakrýt. Druhý návštěvník zůstal

30/41

stát a vyhlížel ven z otevřeného okna, jako by chtěl od zápachu v těsné místnosti utéct. Zaq si všiml univerzálního černého obleku, modré košile, černobíle pruhované kravaty, naleštěných černých polobotek: diplomatické služby, nejspíš z úseku bezpečnosti. Musí tady být od toho, aby se ujistil, že tento muž neporuší slavnou britskou tradici a zachová dekorum. „Chtěl jste mě vidět?“ Zaq stál s rukama sepnutýma před sebou a snažil se odolat pokušení poškrábat se na bradě zarostlé strništěm. Oči měl zarudlé od celodenního zírání do monitoru počítače, rty měl vysušené a popraskané. „Jsem…“ „Já vím, kdo jste. Jsou vás plné noviny. Co pro vás můžu udělat?“ Muž si povzdechl. Pohledem zalétl ke svému společníkovi, který přikývl a promluvil přímo na Zaqa. „Jak vidím, o únosu už víte, takže do toho zabíhat nemusíme. Tady James je velkým obdivovatelem vašich článků a napadlo jej, že za vámi zajdeme a požádáme vás, zda byste byl ochoten jít spolu s pár dalšími novináři za ozbrojenci a potvrdit, že je jeho žena stále naživu. Potřebujeme to vědět dřív, než zahájíme vyjednávání o výkupném.“ Zaq se otočil k Jamesovi, zda je to opravdu tak. Pod zarudlýma očima se mu rýsovaly tmavé kruhy a košili měl celou pomačkanou. Vypadal jako zoufalec, který je ochotný udělat pro záchranu své ženy cokoli. „K čemu vám to bude? Já vám toho nepřinesu o nic víc než jakýkoli jiný reportér.“ „To vím, ale podle mě chápete lépe než ostatní, co je tady v sázce. Prosím. Mám pocit, že vám můžu věřit i přesto, že jsme se nikdy nesetkali. Chodil jsem na univerzitu v Leedsu, stejně jako vy… Doufám, že to pro vás alespoň něco znamená…“ „Jsem jenom obyčejný novinář. Něco takového jsem už dlouho nedělal. Je mi líto. Je mi líto, v jaké jste situaci, ale pomoct vám nemůžu… Jsem si jistý, že je vaše žena v bezpečí. Zase se k vám v bezpečí vrátí. Neublíží jí. Nikdy nikomu neublíží…“ Kravaťák Jamese pohledem popohnal ke dveřím a naznačil mu, že tato návštěva byla už od začátku špatný nápad a že je načase, aby šli. Ale James ještě neskončil a dál upíral pohled na Zaqa. „Rád bych se tam vypravil sám

31/41

a možná bych to i udělal, ale podle mých kolegů to není dobrý nápad, údajně by tak jenom získali další rukojmí.“ „No, Zaqu, co ty na to?“ Beke k němu nyní přistoupil a položil mu svou tlustou dlaň na rameno. Zaq se zahleděl na ušmudlaný koberec na zemi. Byl na něm vzor vzájemně se proplétajících zelených a červených čtverců, které už značně vybledly a ošoupaly se natolik, že z koberce trčela jednotlivá vlákna, byl ve stavu, do kterého dospěl neustálým čištěním, chozením a ještě něčím, určitým zoufalstvím, nedostatkem energie, kterou by mohl vynakládat na snahu vydržet a nerozpadnout se na kusy. Židle, stoly a kartotéky vypadaly stejně jako tváře a ramena jeho kolegů, když brzy ráno vystoupili z natřískaných autobusů nebo do redakce vkročili z nemilosrdných ulic města. Stejný výraz viděl u lidí, kteří vystupovali z autobusu v Lagosu, v Abudži, v Kanu, v Ibadanu: zmámený pohled, kterým člověk dává jasně najevo, aby ho ostatní nechali v klidu přežít tento den. Dál zíral na koberec, protože jaký mělo smysl střetnout se s pohledem jeho návštěvníka, když mu nemohl pomoct? Kravaťák spolu s Jamesem už stáli u dveří. Kravaťák otevřel. „Děkujeme vám, pánové, za váš čas. Tato návštěva musí zůstat mezi námi…“ Podle Zaqa ho donutil zvednou pohled tón jeho hlasu. Přezíravý, téměř výsměšný. A on najednou ucítil něco, co už dlouho ne: hrdost, ješitnost – dvě věci, kterým se vždy snažil vyhýbat, protože v životě reportéra pro ně není místo. „Půjdu. Udělám to.“ Muži ve dveřích se zastavili. James setřásl paži svého společníka, otočil se a přijal Zaqovu dlaň. Z kapsy vytáhl fotografii. Byla to pěkná žena, v jejích vlasech se střídaly červené a hnědé prameny a dodávaly jí jedinečný vzhled. Na snímku vypadala mladě a bezstarostně a sebevědomě se usmívala do objektivu. Zaq hádal, že fotografie musí pocházet z dob, kdy byla mladší, možná ještě na univerzitě. „Kolik je vaší ženě let?“ „Třicet devět. Jmenuje se Isabel. Taky studovala univerzitu v Leedsu.“

32/41

Zaq přikývl a dál hleděl na fotku. Neviděl žádný smysl v tom, aby se Jamesovi přiznal, že on na univerzitě v Leedsu absolvoval jenom šestiměsíční kurz, po kterém získal novinářské osvědčení. Na samotnou univerzitu nikdy nechodil, byl samouk, všechno, co znal, se naučil v redakci, na ulici a z knih a to, co znal, znal dobře. V rozhovoru dokázal citovat Aristotela, Platóna, Tolstého, Shakespeara, Soyinku, Fanona, Mandelu, Gándího i Danteho jen tak, nedbale, dokonale. „Prozatím jsme dostali přes deset žádostí o výkupné od různých skupin: od Černých pásků spravedlnosti, od Armády svobodné delty a od…“ „Bojovníků za svobodu kalašnikovy.“ „Celé je to hrozně zmatené. Teď se nám naskytla příležitost zkontaktovat se se skutečnými únosci. Budeme vyjednávat pouze v případě, že je naživu, a zaplatíme…“ „Jak víte, že tohle je ta správná skupina? Říkají si vůbec nějak?“ „Jméno neznáme. Tady nám poslali dopis: bez podpisu. Bylo k němu přiloženo pár jejích vlasů. Já její vlasy poznám, každý takové nemá. Chtějí po nás pět milionů dolarů. Chtějí, abychom za nimi poslali pět reportérů, kteří potvrdí, že je živá a zdravá.“ „Velmi profesionální.“ „Ještě něco.“ „Ano?“ „Jde o jejího řidiče, Salomona. Věříme, že se na tom podílel. Ode dne, co ji unesli, se neobjevil v práci.“ „Odešli z domu společně?“ „Ne, ale nemůžeme ho nikde najít.“ Kravaťák, kterému se konečně z brunátného obličeje ztratil překvapený výraz, postoupil směrem k němu. „Váš úkol je jednoduchý. Jenom doneste důkaz, že žije, vyfoťte ji a podobně a my už se o zbytek postaráme. Mělo by to být snadné. Odjedete za dva dny brzy ráno a do soumraku jste zpátky. Samozřejmě jsme připraveni vám za vaši ochotu štědře zaplatit. A nezapomeňte jim dát jasně najevo, že se jí nesmí nic stát. Je to britská občanka…“

33/41

Zaq mu skočil do řeči, aniž by zvedl oči od fotografie. „Takže to znamená, že je důležitější, než kdyby byla, dejme tomu, Nepálka, Guyaňanka nebo Řekyně?“ Muž otevřel ústa, ale ženin manžel promluvil jako první: „Simone, brachu, dovol, abych to vyřídil sám.“ Poté, co muži odešli, došel Beke k Zaqovi, potřásl mu rukou a přitom ho poplácával po zádech. „To je ono, Zaqu. Naše velká šance. Až se s ním setkáš příště, nezapomeň mu nabídnout předplatné.“ „No tak, Beke. Tomu chlapovi unesli manželku.“ „V každém případě je to dobrá příležitost. Jak často nám klepou na dveře lidi z ropné společnosti a žádají o laskavost? Mluvíme tady o petrodolarech, a to o pěkné sumičce! No tak. Už teď si dokážu představit ty titulky. Tohle je naše šance. Náš náklad se vyhoupne až kdovíkam…“ „Ale nejdřív budu muset přežít výlet do brlohu těch únosců, ať už to je kdekoli.“ „No, ovšem. Ale všechno půjde hladce. Dá-li Bůh. Reportérům nikdy neubližují.“ „A co ti dva, co je střelili do zad během podobného úkolu před pár týdny? Máš docela krátkou paměť. Nebo si to se mnou chceš vyměnit?“ „Ty to zvládneš, Zaqu. Už jsi zažil i horší věci.“ „Už teď toho lituju.“ Beke doprovodil Zaqa zpět do jeho malé kanceláře bez oken a zůstal stát ve dveřích a pozoroval, jak si Zaq sklízí věci ze stolu a bere si sako. „Snad už nejdeš domů? Den sotva začal. Kdo napíše úvodník, sloupek pro Metro a tu knižní recenzi?“ Zaq kolem něj proklouzl ven. „Proč to všechno pro změnu nenapíšeš ty sám?“ A tak, jak mi vysvětlil, si ho najali. * Brzy ráno, ještě než jsme opustili náčelníkův dům, jsem si vzal starce stranou a zeptal se ho, jestli máme jeho bratrovi za náš pobyt zaplatit.

34/41

Peníze, které mu dáme, stejně přičteme k nákladům za cestu a náčelník byl výborný hostitel. Stařec zaváhal a pak zavrtěl svou kulatou lysou hlavou. „Depak, peníze ne. Von to je můj bratr, náčelník Ibiram.“ Včera večer, když jsme starce vybídli, aby se svého bratra zeptal, zda náhodou o pohřešované něco neslyšel nebo jestli netuší, kde bychom našli ozbrojence, zavrtěl hlavou a beze stopy obvyklého ostychu v hlase řekl „ne“. Předpokládám, že do naší výpravy za ozbrojenci nechtěl zatahovat svou rodinu, a pokud podobný osud jako Karibiho potkával i informátory, byl jsem ochotný jeho rozhodnutí respektovat. V ropných válkách přicházely k největší újmě komunity, jako byla tahle, byly uvězněny mezi ozbrojenci a armádou a jediný způsob, jak se vyhnout likvidaci, bylo předstírat, že jsou hluší, hloupí a slepí. S náčelníkovou pomocí jsme pravili Zaqa do člunu a téměř bezcílně jsme se nechali unášet proudem po zakalené vodní hladině pokryté oparem. Jak jsme se tak šinuli vpřed, brala na sebe voda různé podoby. Jednou se kroutila jako had, rychlý a vrtkavý, nebezpečný. Jindy připomínala staré jutové lano, ošuntělé, chatrné a na koncích roztřepené na jednotlivé nitky, a pak náhle tekoucí vodu vystřídal hustý bažinatý lán mangrovů rozkládajících se nad stojatou vodou s příměsí soli, která omývala příchytné kořeny. Tehdy jsme museli člun tlačit nebo nést celou jeho váhu na ramenou, dokud jsme znovu nenarazili na konec jutového lana. Někdy byla řeka jako šíp vystřelený pevnou rukou, který nás na svém hrotu unášel po mnoho a mnoho kilometrů, až zkažený zápach močálů vystřídala pižmová, povzbuzující vůně řeky, a v takových chvílích jsme si snad poprvé uvědomili, že se vlastně nad našimi hlavami rozprostírá modré nebe. Ale močály a mlha se pokaždé vrátily nazpět a tehdy okolo nás proplouvaly roztodivné věci: kus hadru, dřevěná kláda, nějaký mrtvý opeřenec a pes s nafouklým břichem vyčnívajícím nad hladinu, na němž postávala skupinka černých ptáků, rychle mžikali svými bezvýraznými očky a zobáky divoce klovali do měkkého, rozkládajícího se masa. Jednou jsme spatřili, jak se o kus dál na vlnách pohupuje lidská paže uříznutá u lokte, prsty se jí střídavě ohýbaly a zase natahovaly, naznačovaly, ať jdeme blíž. Ještě dnes tuto osamocenou paži občas vídám ve snech, pomalu odplouvá pryč, někdy

35/41

na mě výsměšně vystrkuje prostředníček, až nakonec mizí v mlžné temnotě. Asi po hodině, co jsme vypluli, motor zachrochtal, vyplivl hustý oblak černého kouře a utichl. Stařec s klukem se v něm chvíli vrtali a pokoušeli se ho znovu nastartovat, až to nakonec vzdali a postupně jsme se střídali u vesel. Kdykoli to jen bylo možné, odpočinuli jsme si u břehu, a než jsme dorazili do další vesnice, slunce už začínalo klesat za obzor, takže jsme nechali člun na opuštěné pláži a vydali se hledat střechu nad hlavou. Jak se ukázalo, žádná vesnice to nebyla. Vypadalo to jako scéna z nějakého sci-fi: mátožná krajina protkaná potrubím táhnoucím se do všech stran a vyrážejícím z páchnoucí země nasáklé ropou. Roury se plazily napříč celým tím děsivým polem a vzájemně se křížily a propojovaly. Postupovali jsme dále od břehu, podlézali jsme nebo přeskakovali obří trubky a boty a kalhoty se nám postupně celé zamazaly od černé ropy. Stařec mě odvedl na kraj pole a ukázal do dálky. Zaq se k nám připojil. „Ropné plošiny.“ „Proč teda ozbrojenci tohle potrubí taky nevyhodí do vzduchu?“ „Protože jim ropné společnosti platí, aby to nedělali.“ „Nebo třeba platí vojáky, aby sem ozbrojence nepouštěli.“ „Nebo. Pravda.“ Noc jsme strávili u vody odháněním komárů a nezamhouřili jsme oka až do brzkých ranních hodin, kdy sluneční paprsky konečně zahnaly hmyz pryč. Když jsem oči zase otevřel, spatřil jsem, jak stařec mluví na Zaqa. Stáli u kraje vody. Kluk seděl v mokrém písku, bezmyšlenkovitě sbíral kamínky a házel je na člun a naslouchal dutým nárazům do dřeva, když se náhodou trefil. Tu a tam s tím přestal a letmo pohlédl na otce. Postavil jsem se a protáhl. Stařec na kluka něco zakřičel, asi ať přestane na člun ty kameny házet, protože ten s tím okamžitě přestal a sklonil hlavu, o chvíli později však ze země jako nějaký náměsíčník sebral další kamínek a odhodil jej o kousek dál, tentokrát však do vody, kam dopadl s tichým žbluňknutím. Zajímalo mě, o čem se stařec se Zaqem baví. Nedíval se mu do očí, ale upíral pohled do země, bosým sukovitým palcem se vrtal v písku, občas máchl rukou, aby tím podtrhl svá slova, a jednou ukázal i na mě. Zaq mlčel. Hleděl pochybovačně na kluka a na tváři se mu zračil

36/41

překvapený výraz. Odvrátil jsem se od nich. Pokud by chtěli, abych se do jejich debaty míchal, dal by mi Zaq vědět. Ale přestože jsem se k nim otočil zády, Zaq zvolal: „Rufusi, tohle by sis měl poslechnout.“ Jeho hlas nezněl nijak ustaraně, ale radost se v něm taky neukrývala. Ať už se jednalo o cokoli, nemohlo to být horší než tahle pustá krajina nebo naše marná pouť, která mi začínala připadat stejně šedivá a zakalená jako tahle voda, ve které sebou naše loďka házela a poskakovala, jako by se už nemohla dočkat, až odsud vypadne. „Chce, abychom toho kluka vzali s sebou.“ Podíval jsem se na něj. „Jak to myslíte, abychom ho vzali s sebou?“ Stařec přikyvoval na vše, co jsme řekli, jako by tak jeho úmysly byly zřejmější. „Chce, abychom toho kluka vzali s sebou, až se vrátíme do Port Harcourtu. Radši mu to řekni sám, chlape.“ „Áno. Von tadylenc nebude mít dobrej život. Von je to dobrej kluk, hafo chytrej. Von bude helfovat tobě aj tvojí pani s každou robotou, úplně se šeckým, a tobě teš, dyš ty ho dáš na štúdija.“ „Ale ani jeden z nás není ženatý. Nemůžeme ho jenom tak vzít do Port Harcourtu.“ „Ale pochop, pan, co von tadylenc? Nic. V řece žádný ryby nesou, nic. Já se bojím, že von se za krapet dá k vozbrojencům. A tolencto já necu. Von je to dobrej kluk. Na mou dušu, pan, ty ho budeš mít rát. Je inteligeňtní. Von může študýrovat vobchod nebo na šoféra. Úplně šecko, pan. Von je to inteligeňtní kluk, von uš umí aj číst a psát, aj dyš jim voni zavřeli školu. Ale von si furt pamatuje, jak se píše aj čte. Pocem!“ Kluk vyskočil, doběhl k nám a s očekáváním pohlédl na otce. Věděl, co tady probíráme. Jeho otec ho na to musel připravit a teď bylo na něm, aby přiložil ruku k dílu. „Napiš, jak se menuješ.“ Kluk klesl na kolena, hbitě odhrnul z hnědé vyprahlé země u našich nohou větvičky a suchou trávu a napsal jednotlivá písmena svého jména: M-IC-H-A-E-L. Poté se napřímil a se šťastným úsměvem ve tváři pohlédl na svého otce, celý dychtivý po slovu uznání, jak pěkně úkol splnil, a já si

37/41

uvědomil, že jsem celou tu dobu neznal ani jeho jméno a stejně tak ani jméno jeho otce. Byli to prostě stařec a jeho syn, kteří nás provázeli těmito vodami, na nichž závisel jejich život, když dennodenně do vln vrhali vlasec a doufali, pokaždé doufali, že se něco zakousne. Bylo mi hanba. Výraz v Zaqově obličej odrážel můj. Pohladil kluka po vlasech. „Ahoj, Michaele. Já jsem Zaq.“ „A já jsem Rufus.“ Potřásl jsem si se starcem rukou. Po jeho obličeji se rozlil úsměv, podobný úsměvu jeho syna poté, co dopsal své jméno. „Já se menuju Tamuno, ale lidi mi pají Papá Michael.“ Zaq si mě vzal stranou. „Co budem dělat?“ „Odmítnem to, jak jinak? Jedině že byste si ho chtěl vzít vy.“ „Ale kam? Jak to mám udělat? Mám jenom jeden pokoj. Na konci měsíce mám co dělat, abych zvládl zaplatit nájem. Mohl by žít u Bekeho, mého šéfredaktora. Ale ten chlap umí být pěkná krysa a bude s ním nakládat jako s nějakým poskokem. Nemáš třeba rodinu?“ „Mám sestru, ale ta…“ „Může ho vzít k sobě?“ „No… je to trochu složitější. Ne… nemůže…“ „Tak v tom případě s sebou toho kluka vzít nemůžem.“ Ohlédl jsem se na otce a syna. Upřeně nás pozorovali, ale jakmile jsem se na ně otočil, oba okamžitě zavrtali pohled do země. Otec držel syna za ruku a druhou rukou ho jemně poklepával po rameni. „Vaší žádosti rozumíme. A máte pravdu, váš syn je chytrý chlapec se skvělou budoucností. Přesto potřebujeme všechno probrat ještě jednou a dáme vám vědět, jak jsme se rozhodli, ještě než tady skončíme.“ Mužův obličej se zkřivil zklamáním. Zaq mu položil ruku na rameno. „Pochopte, neříkáme, že ho s sebou nevezmeme.“ „Zaq tím chce říct, že je to příliš náhlé…“ Kluk začal brečet. Zaq stočil pohled z kluka na mě a ze mě na starce. „Dobrá. Tak jo. Vezmem ho s sebou. Já ho s sebou vezmu. Nějak to vymyslím.“ „Ale… jste si jistý…“

38/41

„Ne, nejsem. Ale vezmu ho. Něco pro něj najdu. Může třeba dělat poslíčka pro noviny. A ty, přestaň už brečet. Jdeme.“ Na popud svého otce kluk Zaqa doběhl a ovinul mu paže kolem širokého pasu. „Děkuju, pan.“ Zaq jej od sebe celý rozpačitý jemně odstrčil. Vzpomínky mi zase zalétly zpět k našemu prvnímu večeru v domě náčelníka Ibirama. Právě jsme dojedli večeři. Na spánek bylo ještě příliš brzy a náčelník se se svým bratrem odebral stranou, hovořili spolu tlumenými hlasy a poslouchali rádio. A pak se jej Zaq zeptal: Jste tady šťastní? Náčelník dlouho váhal, ale nakonec rádio ztlumil a odkašlal si. Něco pošeptal svému bratrovi a potom se otočil k nám. Před dávnými časy žili v ráji, začal vyprávět, v malé vesnici poblíž Žlutého ostrova. Nic jim nescházelo, lovili ryby a zvěř, pěstovali plodiny na polích a šťastni pozorovali své děti, jak jim rostou před očima. Ve vesnici vládla soudržnost, její obyvatelé si byli vzájemně bratranci a sestřenicemi a tetami a strýci a bratry a sestrami, a přestože žili za potoky, řekami a lesy, v odloučení od zbytku světa, velmi dobře si uvědomovali, jaké se kolem nich dějí změny: plameny, které osvětlují sousední vesnice celé dny a celé noci, a auta, televize a videopřehrávače v domech jejich sousedů, kteří svolili k tomu, aby v jejich vesnici tyto plameny vyšlehly. Někteří ze sousedů se dokonce vychloubali, že jim ropné společnosti nabídly, že jejich děti pošlou do Evropy a Ameriky, aby se staly inženýry a mohli se tak jednoho dne vrátit a začít pro ně v Port Harcourtu pracovat. Tehdy poprvé se tato úzká, sjednocená komunita rozdělila – jak by jen mohli odolat, když jim každou noc nad hlavami zářily plameny ze sousední vesnice, jejich jazyky, dlouhé a kroutící se jako nějací hadi, co šeptají, mrkají, syčí? Brzy je začali navštěvovat zástupci těžební společnosti v doprovodu významných politiků z Port Harcourtu a vedli dlouhá jednání s náčelníkem Malabem, hlavním předákem vesnice, který byl zároveň strýcem náčelníka Ibirama. Jednoho dne brzy ráno svolal náčelník Malabo celou vesnici na shromáždění. Ovšem že slyšel šuškání mládeže a podezíravý šepot

39/41

starců. Všichni byli zvědaví, co s muži z ropné společnosti a s politiky probíral. Nuže, učinili nabídku. Nabídli, že koupí celou vesnici a s těmito penězi – a ano, jde o hodně peněz, více, než si kdo z nich dokáže jen představit – a s těmito penězi se mohou přemístit někam jinam a žít život v blahobytu. Ale náčelník Malabo řekl ne, jménem celé vesnice řekl ne. Toto byla země jejich předků, tady byli pohřbeni jejich otcové a otcové jejich otců. Tady se narodili, tady vyrostli, tady byli šťastni, a přestože nejsou bohatí, země jim byla nakloněna a nikdy nestrádali. Co by to byli za opatrovníky půdy, kdyby ji prodali? A jen se podívejte na vesnice, které peníze přijaly: auta se už rozbila, jejich levné televize a DVD přehrávače zmizely a kde je zbytek těch peněz? Promrhali je v hospodách v Port Harcourtu nebo na druhé manželky či pohřební hostiny a teď jim bylo hůř než kdy dřív. Jejich řeky byly znečištěné a pro rybolov nepoužitelné a ze země rostlo jen potrubí a šlehaly plameny. Ale ten had, ten had v zahradě jim nedal klidu, neustále syčel a zakázané jablko bylo s každým dnem větší a lákavější. V té době už začaly jejich vesnici v nedalekých vodách objíždět lodě ropných společností a čas od času do vesnice vyslali pár svých mužů, aby vyzvedli vzorky vody a půdy. Vesničané se rozhodli, že jim v přístupu zabrání, a posílali na okolní řeky své vlastní hlídky v kánoích, ozbrojené luky a šípy, palicemi a několika puškami. Ale náčelník Malabo cítil tlak na vesnici každý den. Jako náčelník sice neměl vládu nad jednotlivými rodinami a nad jejich rozhodnutím, jak budou se svou půdou nakládat, ale jeho slovo, jakožto slovo náčelníka, mělo určitou váhu, a to zejména mezi staršími. Jenže co si počne s mladými lidmi, kteří neustále reptali a závistivě hleděli přes vodu na okolní vesnice? Hlídka v kánoích představovala zoufalé opatření, což si všichni velmi brzy uvědomili. Ukázalo se to jako ideální záminka pro ropné společnosti a politiky, kteří pro ně pracovali, k tomu, aby mohli podniknout další krok. Jednoho dne hlídka narazila na dva pracovníky těžařské společnosti, kteří do svého člunu ukládali vzorky půdy. Došlo k menší šarvátce, k ničemu vážnému – jeden z mužů vyvázl s napuchlou čelistí, druhý se zlomenou rukou –, ale druhého dne dorazili vojáci. Náčelníka Malaba zatkli, svázali mu ruce za zády, jako by byl nějaký zločinec, a obvinili jej z podpory ozbrojenců, ze spiknutí proti federální vládě a z vyhrožování únosem zahraničních odborníků. Seznam to

40/41

byl dlouhý, ale právník jim sdělil, že pokud rada starších přijme požadavky ropné společnosti a prodají půdu… Až z Abudži za nimi přijel politik, který se představil jako jejich senátor a ujistil je, že se jejich situaci dostává celonárodní pozornosti, píše se o ní v novinách a on za ně bude bojovat a postará se, aby se jejich náčelník ve zdraví vrátil. Doprovázeli jej dva běloši, zástupci ropné společnosti. Vesničané je vyhnali. Přišli ještě další, ale všechno to byli lháři, všichni pracovali pro ropné společnosti a pokoušeli se různými způsoby zlomit odhodlání vesničanů. Oni však nezaváhali ani jedinkrát. Pokaždé, když šli náčelníka Malaba navštívit, řekl jim, ať se nevzdávají, ať se o něj nestrachují, jenže oni viděli, jak s každým dnem chřadne víc a víc. A když se jednoho dne za ním vydali znovu, oznámili jim, že zemřel. Náčelníku Ibiramovi se zlomil hlas a vyprávění na chvíli přerušil. Dali jim jeho tělo zabalené v lýkové rohoži a bílém plátnu a řekli jim, ať si jej odnesou. Nic víc. Následující týden, i přesto, že náčelník Malabo ještě nebyl ani pohřben, se do vesnice nahrnuly ropné společnosti. Dorazily s celou armádou, vojáci máchali zbraněmi a vypadali, že to myslí vážně. Jejich lidé říkali, že mají smlouvu, kterou jim náčelník Malabo podepsal ve vězení ještě předtím, než zemřel, a prodal jim tak veškerou půdu své rodiny a oni tam začnou vrtat a komukoli, kdo se k němu bude chtít přidat a prodat svou půdu, bude štědře zaplaceno, čím déle však budou lidé váhat, tím více cena jejich pozemku spadne. Zaq se zavrtěl. „A co se stalo dál?“ „Prodali. Jeden po druhém. Vztyčily se plošiny, plameny vzplály a přišli jejich pracovníci a postavili si v našem středu tábor. Viděli jsme, jak se nám vesnice mění přímo před očima. Proto jsme se rozhodli odejít, deset rodin. Jejich peníze jsme si nevzali. Ty peníze představovaly prokletí, které jsme na ně vyslali za to, že nám sebrali zemi, a za vraždu našeho náčelníka. Odešli jsme, zamířili jsme na sever, od té doby jsme už žili na pěti různých místech, ale pokaždé jsme se museli přesunout jinam. Hledáme území, na kterém budeme moct žít v míru. Ale není to snadné. Tvá otázka tedy zněla, zda jsme tady šťastni. Já říkám: Jak můžeme být šťastni, když jsme pouze poutníci bez domova?“

@Created by PDF to ePub