Univerzita Palackého v Olomouci Pedagogická fakulta Ústav pedagogiky a sociálních studií
HELENA BRENÍKOVÁ Obor: Pedagogika – Sociální práce
Práva osob s mentálním postižením v pobytových sociálních službách v Moravskoslezském kraji
Bakalářská práce
Vedoucí práce: PhDr. Vladimíra Kocourková, Ph.D
Olomouc 2012
Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci vypracovala samostatně a použila jen uvedených pramenů a literatury.
V Olomouci dne 4. dubna 2012
………………………….. (podpis)
Děkuji PhDr. Vladimíře Kocourkové, Ph.D za odborné vedení při zpracování mé závěrečné práce a především za její trpělivost, ochotu a vstřícnost. Děkuji také všem, kteří mi umožnili realizaci průzkumu v zařízeních a z důvodu zachování anonymity uživatelů je nemohu na tomto místě jmenovat.
Obsah Úvod
7
I
TEORETICKÁ ČÁST
1
Vymezení pojmů
10
1.1
Mentální postižení a osoba s mentálním postižením
10
1.2
Vymezení pojmu lidská práva
11
1.3
Rozdíl mezi způsobilostí k právům a způsobilostí k právním úkonům
12
1.3.1
Způsobilost osoby mít práva
13
1.3.2
Způsobilost k právním úkonům
14
1.4
Vymezení Moravskoslezského kraje
15
2
Práva osob s mentálním postižením a opatrovnictví
16
2.1
Současný stav počtu osob s mentálním postižením bez plné způsobilosti k právním úkonům v souvislosti s registrovanými sociálními službami v Moravskoslezském kraji
17
2.2
Reforma opatrovnictví
22
3
Práva osob s mentálním postižením v souvislosti s přijetím zákona o sociálních službách
27
3.1
Ochrana práv osob
28
3.2
Jednání se zájemcem o službu
29
3.3
Smlouva o poskytování sociální služby
30
3.4
Individuální plánování průběhu sociální služby
31
3.5
Dokumentace o poskytování sociální služby
32
3.6
Stížnosti na kvalitu nebo způsob poskytování sociální služby
33
4
Práva osob s mentálním postižením v kontextu transformace pobytových sociálních služeb
35
II
EMPIRICKÁ ČÁST
5
Záměr průzkumu
39
5.1
Cíle průzkumu
39
5.2
Formulace problému a klíčové koncepty
40
5.3
Teoretický kontext
41
5.4
Výzkumné otázky
42
5.5
Metodologie a charakteristika cílové skupiny
43
6
Analýza a interpretace dat
45
6.1
Vnímání svobody
45
6.2
Vnímání soukromí
46
6.3
Osobní a rodinný život
47
6.4
Lidská důstojnost
48
6.5
Svoboda v rozhodování
49
6.6
Osobní majetek
50
7
Závěrečné shrnutí
52
Závěr
54
Literatura a prameny
56
Seznam použitých zkratek
59
Seznam příloh
60
Úvod Práva osob s mentálním postižením jsou aktuálním tématem v naší společnosti. Otázky související s lidskými právy a svobodami uživatelů pobytových sociálních služeb si řada lidí, především z řad poskytovatelů sociálních služeb, sociálních pracovníků a dalších odborníků v sociální oblasti, začala klást poté, co se naše společnost otevřela světu v 90. letech minulého století. Velmi intenzivně se problematikou práv uživatelů sociálních služeb, a tedy i osob s mentálním postižením, zabýváme v souvislosti s přijetím zákona o sociálních službách a jeho účinností od roku 2007. Tato zákonná norma přinesla zásadní změnu pohledu na uživatele sociálních služeb a zakotvila nutnost dodržování lidských práv a svobod všech osob, které jsou více či méně závislé na pomoci druhé osoby v systému sociálních služeb. Téma práv osob s mentálním postižením v pobytových sociálních službách jsem zvolila pro zpracování ve své závěrečné práci z toho důvodu, že je považuji za velmi důležité a přes všechny snahy některých nevládních organizací a odborníků ještě stále v praxi dost opomíjené. Proces změny smýšlení především zaměstnanců pobytových sociálních služeb je stále ještě na začátku, přestože zákon o sociálních službách již platí pět let. Proto se ve své praxi ještě běžně setkávám s práva omezujícím postojem zaměstnanců k osobám s mentálním postižením, který dává prostor například situacím, kdy zaměstnanci uživateli chráněného bydlení zcela zamezí přístup do kuchyně, která je součástí jeho domácnosti, protože krade jídlo z lednice ostatním uživatelům. Tím samozřejmě omezují svobodu pohybu uživatele a jeho právo na nedotknutelnost jeho obydlí. Cílem předkládané závěrečné práce je zmapovat teoretická východiska související s právy osob s mentálním postižením žijících v pobytových sociálních službách, nastínit možné přístupy, které dodržování jejich práv podporují a v neposlední řadě také poukázat na složitost zachování lidských práv osob s mentálním postižením v procesu transformace pobytových sociálních služeb. Míru povědomí o vlastních lidských právech osob s mentálním postižením žijících v pobytových
zařízeních
sociálních
služeb
poté
kvalitativního průzkumu v empirické části své práce.
7
mapuji
prostřednictvím
Teoretická i empirická část mé závěrečné práce se zabývá právy dospělých osob s lehkým až středně těžkým mentálním postižením, které žijí v pobytových zařízeních sociálních služeb v Moravskoslezském kraji a které jsou schopny učit se dovednostem spojeným se samostatným způsobem života. Teoretická část je rozdělena do čtyř kapitol, ve kterých jak vymezuji základní pojmy, tak popisuji připravovanou reformu opatrovnictví. Dále uvádím příklady dobré praxe v souvislosti s dodržováním práv prostřednictvím standardů kvality sociálních služeb a nastiňuji možná rizika v souvislosti s procesem transformace pobytových sociálních služeb. Empirickou část závěrečné práce poté tvoří zpráva o realizaci kvalitativního průzkumu mezi uživateli pobytových sociálních služeb.
8
I Teoretická část
1 Vymezení pojmů Obecně je známo, že kvalitu či úroveň společnosti lze poznat podle toho, jak se dokáže postarat o své nejslabší členy. Ve své práci se budu zabývat jednou marginalizovanou skupinou žijící v naší společnosti, a to dospělými osobami s mentálním postižením. V souvislosti s touto skupinou obyvatelstva je v posledních letech velmi intenzivně diskutována otázka dodržování jejich lidských práv a svobod. Níže se pokusím vymezit základní pojmy tak, jak s nimi budu pracovat v teoretické i praktické části práce.
1.1 Mentální postižení a osoba s mentálním postižením Kozáková (2005, s. 18) uvádí, že pojem „mentální retardace (z lat. Mens, 2.p. mentis = mysl, retardare = zdržet, zaostávat, retardatio = zdržení, omeškání) byl zaveden ve třicátých letech 20. století Americkou společností pro mentální deficienci.“ V definování pojmu mentální retardace panuje stále velká nejednotnost. Podle Švarcové (2011, s. 29) jde o „trvalé snížení rozumových schopností, které vzniklo v důsledku poškození mozku nebo nedostatečné funkce centrální nervové soustavy.“ Mezinárodní klasifikace nemocí definuje mentální retardaci jako „stav zastaveného nebo neúplného duševního vývoje, který je charakterizován zvláště porušením dovedností, projevujícím se během vývojového období, postihujícím všechny složky inteligence, to je poznávací, řečové, motorické a sociální schopnosti. Retardace se může vyskytnout bez, nebo současně s jinými somatickými nebo duševními poruchami.“ (MKN, 2008, s. 242). Někteří autoři v odborné literatuře chápou pojmy mentální retardace a mentální postižení jako synonyma. Jiní je však vnímají a popisují jako pojmy s odlišným významem. Například Švarcová (2011) užívá pojmů mentální retardace a lidé s mentální retardací. Naproti tomu Kozáková (2005) ve své práci objasňuje rozdíl mezi pojmy mentální retardace a mentální postižení tím, že „mentální postižení
má
širší
rozsah
a
používáme
ho
jako
zastřešující
termín
pro snížení inteligence na rozličném etiologickém podkladě“ (Kozáková, 2005, s. 17).
10
Ve své práci budu používat pojmy mentální postižení a osoby s mentálním postižením, jelikož je považuji za lépe a komplexně vystihující situaci osoby s mentálním postižením, poněvadž se v jejím případě nejedná pouze o problém trvalého snížení intelektu, tj. mentální retardaci, ale rovněž o celkové postavení této osoby ve společnosti. V této souvislosti již můžeme nahlížet na jednotlivé situace v životě, v nichž je osoba s mentálním postižením znevýhodněna, jako například dostupnost
informačních
zdrojů,
možnost
pracovat,
možnost
navazovat
a udržovat sociální vztahy, vést rodinný život apod. Dále Mezinárodní klasifikace nemocí (MKN, 2008) klasifikuje 6 stupňů mentální retardace, a to lehkou, střední, těžkou, hlubokou, jinou a neurčenou mentální retardaci, přičemž kritériem je zde inteligenční kvocient. Klasifikací mentální retardace se blíže nebudu zabývat, neboť to není předmětem této práce. Pro účely své práce se zaměřím pouze na dospělé osoby s lehkým až středně těžkým mentálním postižením, které jsou schopny se učit dovednostem spojeným se samostatným způsobem života.
1.2 Vymezení pojmu lidská práva Lidskými právy v této práci rozumím lidská práva tak, jak je ustanovuje Všeobecná deklarace lidských práv, Listina základních práv a svobod a Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod. Přičemž podle čl. 5 Listiny základních práv a svobod „je každý způsobilý mít práva“ (Čl. 5, zákon č. 2/1993 Sb.). Švarcová (2011) uvádí, že lidskými právy lze obecně rozumět „taková práva, která umožňují lidem rozvíjet své schopnosti a saturovat své potřeby, přičemž zachovávání a respektování lidské důstojnosti je vnímáno jako aktuálně čím dál více akcentovaná potřeba“ (Švarcová, 2011, s. 17). Podstatné je, že tato lidská práva jsou Listinou základních práv a svobod garantována všem občanům České republiky, osoby s mentálním postižením z toho nevyjímaje. „Člověk s mentálním postižením má garantována svá základní práva a svobody ve stejném rozsahu jako běžný občan bez postižení.“ (Sobek, 2007, s. 13).
11
V evropském kontextu se lidskými právy osob s mentálním postižením společnost začala zabývat již v šedesátých letech 20. století (Švarcová, 2011, s. 17). V České republice do této problematiky přináší mnoho nového přijetí zákona o sociálních službách v roce 2006 a v souvislosti s požadavky tohoto zákona následně proces transformace pobytových sociálních služeb. Proces transformace pobytových sociálních služeb s ohledem na cílovou skupinu osob s lehkým až středně těžkým postižením však s sebou přináší řadu otázek etického charakteru a rizik v souvislosti s právy uživatelů. O tomto tématu bude pojednáno v kapitole 4 Práva osob s mentálním postižením v kontextu transformace pobytových sociálních služeb. Lidskými právy se budu zabývat v souvislosti s osobami s lehkým až středně těžkým mentálním postižením a jejich životními podmínkami v zařízeních sociální péče. Zejména se budu orientovat na dodržování těchto práv: osobní svoboda, svoboda pohybu a pobytu, právo na ochranu soukromí, právo na ochranu osobního a rodinného života, právo na důstojné zacházení, právo vlastnit majetek, nedotknutelnost obydlí, svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání. V další kapitole dále vyjasním rozdíl mezi způsobilostí osoby nabývat a mít práva a způsobilostí k právním úkonům.
1.3 Rozdíl mezi způsobilostí k právům a způsobilostí k právním úkonům V praxi se, bohužel, stále ještě setkáváme s nepochopením obsahu pojmu způsobilost osoby mít práva a pojmu způsobilost k právním úkonům. Velmi často lze najít toto nepochopení v přístupu personálu k osobám s mentálním postižením v tzv. ústavních zařízeních sociální péče. Přestože po roce 2007, kdy vešel v platnost zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, který přinesl mnoho převratných změn v poskytování sociálních služeb a především zavedl jako klíčový individuální přístup k uživatelům sociálních služeb, můžeme se ještě i dnes často setkat s přetrvávajícími stereotypy v poskytování péče zaměstnanci ústavních zařízení. Především jde o posilování závislosti uživatelů na pečovateli ochranitelským přístupem personálu
12
a přepečováváním. Uživatel sociální služby – osoba s mentálním postižením má díky tomu pak omezenou možnost převzít zodpovědnost za svůj život. Obdobný přístup lze spatřit také na straně opatrovníka osoby s mentálním postižením, je-li omezena či zbavena způsobilosti k právním úkonům. Ve své praxi jsem se často setkala s až přehnaně ochranitelským přístupem opatrovníků ke svým opatrovancům. Na druhou stranu je ovšem také možné setkat se s opatrovníky, kteří obvykle z neznalosti rozsahu svých povinností nepřiměřeně zasahují do lidských práv svého opatrovance. Například tím, že chtějí za něj rozhodovat i v záležitostech oblékání, způsobu trávení volného času apod. Samozřejmě lze tento způsob chování lidsky chápat jako přirozený ve smyslu rodičovské péče o dítě, nicméně je nutno si uvědomit, že dospělá osoba s mentálním postižením omezená nebo zbavená způsobilosti k právním úkonům není dítětem a má stejná práva a povinnosti jako osoba plně způsobilá. 1.1.1
Způsobilost osoby mít práva
Jak ustanovuje § 7 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, „způsobilost fyzické osoby mít práva a povinnosti vzniká narozením.“ Jak jsem již výše zmínila základní práva a svobody občanům České republiky garantuje Listina základních práv a svobod, a to bez rozdílu. Z toho tedy vyplývá, že způsobilost mít práva a povinnosti mají rovněž osoby s mentálním postižením a že je tedy nepřípustné, aby byly ve svých právech omezovány. Stejně tak je to nepřípustné u osob, které jsou zdravé. Jak píše Sobek (2007, s. 17), „lidé s mentálním postižením mají stejná základní práva a svobody jako lidé bez postižení.“ Ze své pracovní zkušenosti vím, že osoby s mentálním postižením jsou vlivem snížení svých rozumových schopností vystaveny mnohem větší míře rizika než člověk bez postižení. Proto je nutné, aby jim byla poskytována potřebná míra podpory v porozumění a rozhodování, aby tak byla co nejvíce eliminována možnost jejich zneužití. V souvislosti s jejich handicapem je rovněž nutno poskytovat jim potřebnou míru podpory v osvojování a upevňování jejich vědomí o dodržování povinností. O současných možnostech a nástrojích dodržování a respektování lidských práv osob s mentálním postižením pojednám v následujících kapitolách.
13
1.1.2
Způsobilost k právním úkonům
Na rozdíl od způsobilosti k právům a povinnostem, nabývá osoba plné způsobilosti k právním úkonům až zletilostí, tj. v 18 letech věku, výjimečně v 16 letech, a to uzavřením sňatku (§8, odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb.). Jedná se o způsobilost čili „schopnost vlastním jednáním nabývat práva a povinnosti“ (Michalík, 1995, s. 30). Občanský zákoník rovněž upravuje možnost omezení či zbavení způsobilosti k právním úkonům, a to ve dvou případech: -
„Jestliže fyzická osoba pro duševní poruchu, která není jen přechodná, není
vůbec schopna činit právní úkony, soud ji způsobilosti k právním úkonům zbaví“ (§ 10, odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb.). -
„Jestliže fyzická osoba pro duševní poruchu, která není jen přechodná, anebo
pro nadměrné požívání alkoholických nápojů nebo omamných prostředků či jedů je schopna činit jen některé právní úkony, soud její způsobilost k právním úkonům omezí
a
rozsah
omezení
v rozhodnutí
určí“
(§10,
odst.
2
zákona
č. 40/1964 Sb.). Za duševní poruchu se pro účely tohoto zákona rozumí jak duševní onemocnění, tak i vývojové poruchy, jako je například mentální retardace, či zneužívání alkoholu a jiných návykových látek apod. (Sobek, 2007, s. 25). Nutno zde však zmínit, že zákonná úprava dává rovněž možnost soudům rozhodnutí o omezení či zbavení způsobilosti k právním úkonům přezkoumat a případně změnit či zrušit, přestanou-li být důvody pro tento zásah do schopností jedince vlastním jednání
nabývat práva a povinnosti relevantní (§
10,
odst.
3
zákona
č. 40/1964 Sb.). Přestože je zákonná úprava v této oblasti v České republice v současné době nedostačující, ty nejzákladnější prvky obsahuje. V soudní praxi se však možnost přezkoumání situace osoby omezené či zbavené způsobilosti k právním úkonům využívá velmi málo. Institut omezení či zbavení způsobilosti k právním úkonům má především sloužit k ochraně osoby, které je právní způsobilost takto upravena, aby nedošlo k jejímu zneužití třetími osobami nebo aby sama osoba neučinila rozhodnutí, které by mohlo poškodit její práva a zájmy. Přitom platí, že je-li této osobě
14
poskytnuta potřebná míra samostatnosti v rozhodování o každodenních záležitostech, působí to na ni velmi motivačně a podporuje její schopnost růstu (Šiška, s.3). Dlouho očekávané změny přináší již schválený nový občanský zákoník. Těmto poměrně zásadním změnám se budu věnovat v kapitole 2.2 Reforma opatrovnictví.
1.4 Vymezení Moravskoslezského kraje Moravskoslezský kraj je územím nacházejícím se v nejvýchodnější části České republiky. Jeho geografická rozloha je 5 427 km2 a rozkládá se na území šesti dřívějších okresů. Na území Moravskoslezského kraje leží 5 statutárních měst, 35 měst, 3 městyse a 300 obcí. Správně je kraj rozdělen do 22 obcí s rozšířenou působností. Celkový počet obyvatel v kraji k 31.12.2010 byl 1 243 220, což je nejvíce mezi kraji v České republice (MSK, O kraji, [online]). Obrázek 1 Správní rozdělení Moravskoslezského kraje k 31.12.2008
Zdroj: MSK. Střednědobý plán rozvoje sociální služeb v Moravskoslezském kraji na léta 2010 – 2012, [online].
15
2 Práva osob s mentálním postižením a opatrovnictví Institut opatrovnictví přímo souvisí s právy osob s mentálním postižením. Opatrovník ustanovený na základě rozhodnutí soudu se stává pro osobu s mentálním postižením zákonným zástupcem ve všech situacích, kdy tato osoba právně jedná. Především úplné zbavení způsobilosti v případech osob s lehkým až středně těžkým mentálním postižením je problematické v souvislosti s dodržováním jejich práv. Dosavadní praxe ukazuje, že tyto osoby jsou schopny činit jednoduchá rozhodnutí a právní úkony zcela samostatně. Jedná se například o nákup cigaret, potravin, krátkodobých i dlouhodobých jízdenek na městskou hromadnou dopravu, hrazení poplatků u lékařů a doplatků za léky v lékárnách apod., obvykle do hodnoty 500 Kč. Dostane-li se těmto osobám potřebné podpory v samostatném rozhodování, jsou schopny hospodařit s částkami až do výše 1000 Kč. Tyto právní úkony jsou pro člověka plně způsobilého a zdravého naprosto běžné a automatické. Nikdo z nás si nedokáže představit, že by za něj tyto úkony měl činit někdo jiný, jeho zákonný zástupce, opatrovník. Osoby s lehkým až středně těžkým mentálním postižením však často nemají na výběr. Rozsudkem, kterým je soud zcela zbavuje způsobilosti k právním úkonům a ustanovuje jim opatrovníka, je to dáno. V mnoha případech bez toho, aniž by se k tomu dotčená osoba vůbec mohla předem vyjádřit. Tato praxe byla v minulosti zcela běžná hlavně v ústavech sociální péče, kdy poskytovatel péče (ústav) při přijetí nového klienta s mentálním postižením automaticky podal návrh na zbavení způsobilosti, nebyla-li dotyčná osoba již způsobilosti zbavena. V posledních letech se již od této praxe naštěstí ustupuje. Příklad soudního rozsudku ve věci zbavení způsobilosti k právním úkonům uvádím v příloze č. 1. Jak tvrdí Sobek, „existence duševní poruchy by neměla být automatickým důvodem pro omezení ve způsobilosti či dokonce zbavení člověka způsobilosti k právním úkonům…Např. existence lehké mentální retardace by v žádném případě neměla být důvodem zbavení člověka způsobilosti k právním úkonům, ale měla by být pečlivě zvažována individuální situace konkrétní osoby a konkrétní vliv její mentální retardace na schopnost spolehlivě se rozhodovat v každodenním životě“ (Sobek, 2007, s. 26). Přesto ještě i dnes najdeme v pobytových sociálních službách řadu
16
uživatelů s lehkou až středně těžkou mentální retardací, kteří jsou zcela zbaveni způsobilosti k právním úkonům.
2.1 Současný stav počtu osob s mentálním postižením bez plné způsobilosti
k právním
úkonům
v souvislosti
s registrovanými
sociálními službami v Moravskoslezském kraji Nejprve otázku počtu osob s mentálním postižením bez plné způsobilosti k právním
úkonům
žijících
v zařízeních
sociálních
služeb
na
území
Moravskoslezského kraje zařadím do celorepublikového kontextu registrovaných sociálních služeb. Jak ukazuje tabulka č. 1, v rámci celé České republiky je registrováno téměř 3000 služeb sociální péče, z toho 356 služeb je poskytováno v domovech pro osoby se zdravotním postižením a v chráněných bydleních. Těmto dvěma druhům sociálních služeb věnuji pozornost právě proto, že do chráněných bydlení často přecházejí uživatelé z domovů pro osoby se zdravotním postižením. Přitom podmínky a způsoby poskytování sociální služby uživatelům jsou v těchto sociálních službách velmi odlišné. Tabulka 1 Celkový počet poskytovaných služeb sociální péče podle druhu sociální služby v České republice Druh sociální služby
Počet registrací
Centra denních služeb
89
Denní stacionáře
262
Domovy pro osoby se zdravotním postižením
216
Domovy pro seniory
479
Domovy se zvláštním režimem
186
Chráněné bydlení
140
Odlehčovací služby
256
Osobní asistence
215
Pečovatelská služba
749
Podpora samostatného bydlení
37
Průvodcovské a předčitatelské služby
29
Sociální služby poskytované ve zdravotnických zařízeních ústavní péče
119
Tísňová péče
17
17
Týdenní stacionáře
68
Služby sociální péče celkem
2862
Zdroj: MPSV. Analýza kapacit a sítě poskytovatelů dlouhodobé péče, [online].
Vzhledem k tématu této práce se zaměřím pouze na služby sociální péče pobytové formy, a to konkrétně právě na domovy pro osoby se zdravotním postižením a chráněná bydlení, jejichž uživatelé v rámci Moravskoslezského kraje budou předmětem mého průzkumu. V registru poskytovatelů sociálních služeb je ke dni 13. února 2012 zaregistrováno celkem 32 služeb tohoto druhu poskytovaných osobám s mentálním postižením. Z toho 19 je služeb poskytovaných v domovech pro osoby se zdravotním postižením a 13 v chráněných bydleních. Celková kapacita lůžek v domovech pro osoby se zdravotním postižením určených pro osoby s mentálním postižením je 1089. V chráněných bydleních je to 302 lůžek (MPSV, Registr poskytovatelů sociálních služeb, [online]). Osob omezených ve způsobilosti k právním úkonům s trvalým pobytem v Moravskoslezském kraji je 656 a osob zbavených způsobilosti zde žije 3850. Údaje o počtech jsou aktuální ke dni 21.10.2009 (MPSV, Zpráva o plnění systémových opatření v oblasti „Koncepce podpory transformace pobytových sociálních služeb…“, [online], s. 34-35). Nutno zde však poznamenat, že tato čísla zahrnují také osoby s jiným druhem postižení než je lehké až středně těžké mentální postižení, a to například osoby s těžkým a hlubokým mentálním postižením a osoby s psychickým onemocněním, kterým se v této práci nevěnuji. Přesto je zde stále vysoký nepoměr mezi počtem rozhodnutí o zbavení způsobilosti a počtem rozhodnutí o omezení způsobilosti k právním úkonům. Tento nepoměr lze jasně spatřit v grafickém vyjádření údajů.
18
Graf 1 Poměr počtu osob zbavených způsobilosti a omezených ve způsobilosti k právním
úkonům
s trvalým
pobytem
na
území
Moravskoslezského
kraje
k 21.10.2009. 15%
Počet omezení ve způsobilosti Počet zbavení způsobilosti
85%
Zdroj: MPSV. Zpráva o plnění systémových opatření v oblasti „Koncepce podpory transformace pobytových sociálních služeb v jiné typy sociálních služeb poskytované v přirozené komunitě uživatele a podporující sociální začlenění uživatele do společnosti“ za období 2009-2010. [online].
Vycházím-li z faktu, že každé osobě omezené nebo zbavené způsobilosti k právním úkonům je soudem ustanoven opatrovník a vezmu-li v úvahu nedostatečnou úpravu institutu opatrovnictví v České republice, lze předpokládat řadu problémových situací v respektování a dodržování práv osob s mentálním postižením. Pro ilustraci uvádím jeden příklad z vlastní praxe. Příklad 1 Uživatel domova pro osoby se zdravotním postižením, muž, 44 let, se středně těžkým mentálním postižením, se střední nedoslýchavostí na levé ucho, pobírající příspěvek na péči v 1. stupni, zcela soběstačný v oblasti sebeobsluhy, plně mobilní, velmi komunikativní, schopen obstarat si samostatně drobné nákupy, orientovat se a pohybovat po městě pomocí městské hromadné dopravy, jezdit za matkou vlakem do místa vzdáleného 180 km, navštěvovat své známé v rámci města, vyřizovat si samostatně běžné záležitosti u ošetřujícího lékaře je plně zbaven způsobilosti k právním úkonům. Výkonem opatrovnictví je tomuto uživateli ustanoven místně příslušný obecní úřad. Uživatel v červnu roku 2010 projevil zájem přestěhovat se z domova pro osoby se zdravotním postižením, ve kterém žil již 12 let, do nově zřízeného chráněného bydlení. Podmínky ve stávajícím zařízení již nevyhovovaly jeho
19
potřebám a zároveň jej v mnoha ohledech omezovaly v jeho právech. Například právo na svobodný pohyb bylo omezeno personálem určenými vycházkami, které byly uživateli odepřeny, porušil-li některé z vnitřních pravidel zařízení. Právo na ochranu soukromí bylo omezeno sdílením jednoho pokoje s dalšími třemi uživateli. Právo na ochranu osobního života bylo omezeno například zařízením určenými dny, kdy se mohl uživatel koupat, což, ač je to v dnešní době k nevíře, bylo jedenkrát týdně, apod. Uživatel se tedy po kontaktu se sociální pracovnicí z chráněného bydlení obrátil na vedoucí domova a na svého opatrovníka s žádostí o přestěhování do chráněného bydlení. Toto mu bylo zpočátku umožněno jak zařízením, tak opatrovníkem. Uživatel se tedy v září roku 2010 přestěhoval do chráněného bydlení, kde mu byl ihned doporučen klíčový pracovník, se kterým začal pracovat na svém dalším rozvoji a upevňování dovedností, kterými již disponoval. Během dvou měsíců se uživatel naučil starat samostatně o svůj byt, vařit jednoduchá i mírně složitější jídla, starat se samostatně o své prádlo, za doprovodu asistenta pořizovat větší nákupy potravin, vyřizovat si osobní záležitosti u ošetřujících lékařů, vyhledat a začít docházet do sociálně-terapeutických dílen. S podporou asistenta se začal poměrně úspěšně učit zvládat hospodařit s peněžními částkami do 200 Kč měsíčně. Tento uživatel se dokázal docela rychle adaptovat na nové podmínky a akceptovat nová pravidla a povinnosti, které s novým způsobem života v chráněném bydlení souvisely. Po dvou měsících života v chráněném bydlení však jeho opatrovník usoudil, že v chráněném bydlení má uživatel příliš mnoho svobody, s čímž souvisí větší množství situací, často nepříjemných, které musí opatrovník řešit, proto pro něj chráněné bydlení není vhodné a v původním zařízení o něj bylo postaráno mnohem lépe. Z toho důvodu opatrovník ukončil smlouvu o poskytování sociální služby v chráněném bydlení a zajistil přestěhování uživatele zpět do domova pro osoby se zdravotním postižením, přestože uživatel vyjádřil své přání zůstat v chráněném bydlení. Ke skutečnému osobnímu zájmu uživatele zde, jak lze z uvedeného usoudit, nebylo přihlédnuto, ba naopak bylo opatrovníkem hrubě zasáhnuto do jeho
20
osobnostních práv. Opatrovník je osobou, která za svého opatrovance činí zodpovědně právní úkony, které opatrovanec z rozhodnutí soudu činit nemůže samostatně. V žádném případě „úkolem opatrovníka není převzít zcela odpovědnost za život opatrovance a nutit ho žít podle svých vlastních představ. Naopak opatrovník by při výkonu své funkce měl vždy vycházet především ze zájmů svého opatrovance, znát a respektovat jeho názory“ (Sobek, 2007, s. 36). Na výše uvedeném příkladě lze jasně vidět selhání opatrovníka v důsledku absence vymezení povinností a zodpovědnosti opatrovníka v platné legislativní úpravě České republiky. Totéž a mnoho dalšího vyplývá z analýzy, kterou v roce 2007 zpracoval Mental Disability Advocacy Center1. Tato analýza se týká právní úpravy opatrovnictví v České republice a přináší zjištění, že právní úprava v ČR je velmi roztříštěná a nevyhovující. Ve shrnutí této zprávy se uvádí, že „Česká republika ve skutečnosti neplní svůj závazek chránit práva lidí bez plné způsobilosti k právním úkonům a svědčí o tom, že reformy jsou naléhavě nutné“ (MDAC, 2007, s. 5). Přesto se lze však v současné praxi setkat i s případy, které představují naprostý protipól k příkladu 1. Pro ilustraci uvádím další příklad z mé dosavadní praxe v sociálních službách. Příklad 2 Uživatel domova pro seniory, muž, 47 let, s lehkým mentálním postižením, po dětské mozkové obrně v dětství, trpící hemiparetickým postižením pravé horní končetiny, pobírající příspěvek na péči v 1. stupni, zcela soběstačný v oblasti sebeobsluhy, plně mobilní, bez problému navazující sociální kontakt, schopen obstarat si samostatně drobné nákupy, orientovat se a pohybovat po městě pomocí městské hromadné dopravy, vyřizovat si samostatně běžné záležitosti u ošetřujícího lékaře. Dle soudního rozsudku je uživatel omezen ve způsobilosti k právním úkonům, a to tak že může nakládat s finančními částkami ve výši 200,- Kč týdně a movitým majetkem do výše maximálně 1000,- Kč. Výkonem opatrovnictví je
1
V České republice Centrum advokacie duševně postižených je mezinárodní nevládní organizací, která ve spolupráci s Ligou lidských práv usiluje o podporu lidských práv osob s duševním onemocněním a mentálním postižením. Tyto organizace rovněž iniciovaly reformu opatrovnictví. Více informací na www.reformaopatrovnictvi.cz nebo na www.mdac.info.
21
tomuto uživateli ustanoven místně příslušný obecní úřad dle adresy jeho trvalého bydliště. Uživatel přišel do chráněného bydlení na základě vlastní žádosti z domova pro seniory, který byl pro něj zcela nevhodnou službou. Ve vyhledání a vyjednání vhodné služby jej zastupoval jeho opatrovník. Do chráněného bydlení nastoupil v červnu 2010. Uživatel se za podpory svého klíčového pracovníka začal zdokonalovat v již osvojených dovednostech. Během několika měsíců získal dovednosti v samostatné přípravě denní stravy, v udržování svého bytu a svého oblečení. Naučil se zcela samostatně pořizovat nákupy potravin do hodnoty 1000,- Kč, navštěvovat svého opatrovníka a sám si vyřizovat své osobní záležitosti. Postupně se uživatel ve svých schopnostech a dovednostech tak zdokonalil, že
začal
zcela
samostatně
hospodařit
s měsíčně
stanoveným
rozpočtem
za minimální podpory svého klíčového pracovníka. Později si se svým opatrovníkem a klíčovým pracovníkem dohodl cíl najít si vlastní nájemní byt. Jeho opatrovník okamžitě začal podnikat kroky ke získání nájemního bytu pro svého opatrovance podáním žádosti na místně příslušný obecní úřad. V současné době, po roce a půl pobytu v chráněném bydlení, si uživatel za podpory svého opatrovníka a klíčového pracovníka z chráněného bydlení postupně pořizuje vybavení vlastní domácnosti a čeká na přidělení obecního nájemního bytu. Z tohoto příkladu je patrné pochopení role opatrovníka jako zákonného zástupce opatrovance v záležitostech právních úkonů, které nemůže opatrovanec pro své omezení způsobilosti konat samostatně. Zároveň se v tomto případě jedná o přístup opatrovníka podporující schopnosti a možnosti opatrovance vedoucí k jeho co nejvíce možnému začlenění do běžného života ve společnosti.
2.2 Reforma opatrovnictví Současná právní úprava opatrovnictví je nedostatečná, jak jsem již uvedla výše, a institut opatrovnictví upravuje jako institut tzv. náhradního rozhodování. To znamená, že za dospělou osobu bez plné způsobilosti k právním úkonům
22
v právních úkonech rozhoduje její opatrovník. Tento model je však v rozporu s článkem 12 Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením, kterou Česká republika podepsala a ratifikovala v roce 2009. V článku 12 Úmluvy je uvedeno, že „státy, kterou jsou smluvní stranou této úmluvy, uznávají, že osoby se zdravotním postižením mají, na rovnoprávném základě s ostatními, právní způsobilost ve všech oblastech života“ (čl. 12, odst. 2 Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením). V odstavci 3 téhož článku se Česká republika zavazuje k tomu, že přijme veškerá opatření k tomu, aby osobám se zdravotním postižením byl umožněn přístup k potřebné asistenci
v uplatňování jejich právní způsobilosti
(čl. 12, odst. 3 Úmluvy). Již několik let se odborníci zabývají současným nevyhovujícím stavem a připravují změnu paradigmatu v přístupu k osobám bez plné způsobilosti k právním úkonům
od
modelu
tzv.
náhradního
rozhodování
k modelu
rozhodování
podporovaného. Konkrétně Mental disability advocacy center a Liga lidských práv2 se tímto tématem zabývají od roku 2007. (ReformaOpatrovnictvi, Proč reforma opatrovnictví, [online]). Ministerstvo spravedlnosti v roce 2007 připravilo návrh nového občanského zákoníku, který předložilo veřejnosti k připomínkování, do kterého se zapojily již výše zmíněné dvě organizace. Návrh nového občanského zákoníku prošel složitým procesem připomínkování a legislativním procesem v průběhu let 2008 – 2011. V roce 2011 nový občanský zákoník schválil parlament České republiky a na začátku roku 2012 jej podepsal prezident. V účinnost vejde od roku 2014. „Osu celé úpravy představuje člověk a jeho zájmy. Právní postavení člověka jako jednotlivce, včetně úpravy práv výlučně a přirozeně spjatých s jeho osobou, je klíčové téma první části zákoníku“ (Důvodová zpráva k NOZ, s. 21). Nový občanský zákoník přináší dlouho očekávanou změnu v úpravě institutu opatrovnictví. Mimo jiné zavádí místo pojmu způsobilost k právním úkonům pojem svéprávnost. Především však upravuje institut tzv. podporovaného rozhodování, čímž osobám bez plné způsobilosti k právním úkonům účinněji zaručuje dodržování jejich lidských práv než předchozí úprava. 2
Liga lidských práv je nevládní organizací, který se zabývá otázkami lidských práv v rozsahu garantovaných Listinou základních práv a svobod a pro Českou republiku závazných mezinárodních smluv. Více informací na www.llp.cz.
23
Nový občanský zákoník (dále jen NOZ) v oddíle 2 stanoví podpůrná opatření při narušení schopnosti zletilého právně jednat. Jsou to následující opatření: 1. Předběžné prohlášení (§38 - §44, NOZ) Toto opatření má sloužit zletilým osobám, které mohou projevit svou vůli formou např. veřejné nebo soukromé listiny, dříve než zhoršením jejich zdravotního stavu dojde k omezení či ztrátě schopnosti vůli svobodně projevit. Předběžným prohlášením tak dotčené osoby mohou upravit, jak mají být spravovány jejich záležitosti nebo si mohou také zvolit svého opatrovníka, který jejich záležitosti bude spravovat. 2. Nápomoc při rozhodování (§45 - §48, NOZ) Toto opatření nově zavádí status tzv. podpůrce. Podpůrce je osobou, kterou si volí osoba, jíž duševní porucha činí potíže při rozhodování, aby jí v rozhodování byl nápomocen, přičemž podpůrců může mít osoba několik. Dohoda podporovaného s podpůrcem se uzavírá písemně, popřípadě ústním vyjádřením před soudem. Rovněž písemnou dohodu schvaluje soud. Podpůrce je vázán jednat vždy v zájmu podporovaného. Jak stanoví §47, NOZ „podpůrce nesmí ohrozit zájmy podporovaného nevhodným ovlivňováním, ani se na úkor podporovaného bezdůvodně obohatit. Podpůrce postupuje při plnění svých povinností v souladu s rozhodnutími podporovaného“ (§47, NOZ). Podstatné u tohoto opatření je, že je může využít jak osoba bez plné způsobilosti k právním úkonům, tak rovněž osoba plně způsobilá. 3. Zastoupení členem domácnosti (§49 - §54, NOZ) Toto opatření umožňuje osobě, která trpí duševní poruchou, díky níž je jeho schopnost právně jednat omezena, nechat se zastoupit příbuzným nebo osobou, která s ním žije ve společné domácnosti po dobu alespoň tří let. Vznik zastoupení členem domácnosti opět podléhá schválení soudem. V §50 je přitom stanoveno, že „před vydáním rozhodnutí soud vyvine potřebné úsilí, aby zjistil názor zastoupeného, a to i za použití takového způsobu dorozumívání, který si zastoupený zvolí“ (§50, NOZ). Toto ustanovení jasně garantuje zastoupenému, že jeho vůle bude brána jako ta primární v rozhodování o jeho záležitostech. To se doposud v praxi
24
příliš nedělo. Ve své praxi jsem dostala do rukou řadu soudních rozhodnutí o omezení nebo zbavení způsobilosti k právním úkonům osob, které k soudnímu jednání nebyly přizvány a soud rozhodl pouze na základě znaleckých posudků, ačkoli se jednalo o osoby, které při potřebné míře podpory a adekvátním způsobu komunikace byly schopny vyjádřit jasně svou vůli. Tato soudní rozhodnutí padla v soudních řízeních, která byla převážně zahájena z podnětu pobytových zařízení sociální péče (dřívějších ústavů sociální péče). 4. Omezení svéprávnosti (§55 - §65, NOZ) K opatření o omezení svéprávnosti osoby může dojít teprve poté, co jiné podpůrné a méně omezující možnosti byly shledány jako nedostačující. Omezit svéprávnost osoby může opět pouze soud, a to až poté, co tuto osobu zhlédne a „vyvine potřebné úsilí, aby zjistil názor člověka, o jehož svéprávnosti rozhoduje, a to i za použití takového způsobu dorozumívání, který si člověk zvolí“ (§56, odst. 2, NOZ). Při řízení o omezení svéprávnosti osoby soud rovněž ustanovuje opatrovníka, přičemž přihlíží k přáním osoby a v jeho zájmu. Důležité v nové úpravě je to, že v §63 je jasně stanoveno, že opatrovníkem soud nemůže ustanovit nikoho, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy opatrovance, ani poskytovatele služby, kterou opatrovanec užívá, nebo někoho, kdo je na tomto poskytovateli závislý. To podle mého názoru vylučuje z okruhu osob možných stát se opatrovníkem i zaměstnance zařízení, ve kterém opatrovanec žije. Dále §64 stanoví, že „rozhodnutí o omezení svéprávnosti nezbavuje člověka práva samostatně právně jednat v běžných záležitostech každodenního života“ (§64, NOZ). Tato úprava klade vysoké nároky na soud, aby velmi pečlivě a jasně vymezil v rozhodnutí rozsah omezení svéprávnosti dotčené osoby. Zároveň však řeší také situaci, kdy osoba omezená ve svéprávnosti samostatně jedná bez svého opatrovníka, a svým jednáním si přivodí nějakou újmu. Pouze v tomto případě lze jednání této osoby prohlásit za neplatné. Jinak je její jednání považováno za platné. Institut plného zbavení způsobilosti k právním úkonům se v nové úpravě již vůbec nevyskytuje. Opatření omezení svéprávnosti je tedy tou nejzazší možností, jak lze osobu, která trpí duševní poruchou tedy i mentálním postižením, omezit v jejím právu právně jednat.
25
Dle mého názoru tato opatření navracejí osobám s mentálním postižením status člověka schopného s menší či větší mírou podpory vyjadřovat svobodně svou vůli, samostatně se rozhodovat a zajišťovat si běžné záležitosti jako jsou denní nákupy nebo zakoupení jízdenky na autobus apod. Ve své praxi jsem často byla svědkem toho, jak velmi důležité a motivující bylo pro osobu s mentálním postižením to, že její názor byl brán vážně, že s ní bylo jednáno důstojně jako s dospělým člověkem. V mnoha případech se během několika měsíců z člověka, který doposud jen proplouval svým životem bez osobní odpovědnosti za svůj život, stal člověk schopný činit informovaná rozhodnutí a převzít s potřebnou mírou podpory i odpovědnost za svůj život. Přesvědčení, že osoby s mentálním postižením jsou jen velmi obtížně vzdělavatelné nebo nejsou vzdělavatelné vůbec, je naštěstí již překonáno. Individuální přístup k těmto osobám přináší v mnoha případech velký posun v jejich schopnostech a dovednostech.
26
3 Práva osob s mentálním postižením v souvislosti s přijetím zákona o sociálních službách Přijetí zákona č. 108/2006 Sb. o sociálních službách, který vešel v platnost a účinnost dnem 1. ledna 2007, přineslo řadu změn v dosavadním pojetí osoby s mentálním postižením jako uživatele sociální služby. Z pasivního klienta zařízení sociálních služeb se stal uživatel aktivně ovlivňující průběh jemu poskytované služby. V centru poskytování sociálních služeb již nestojí poskytovatel, ale uživatel, který již není pouze objektem sociální péče, ale stává se jejím činným subjektem, což původní model poskytování sociálních služeb zcela obrací vzhůru nohama. Tuto změnu paradigmatu v poskytování sociálních služeb stanoví v základních zásadách právě zákon o sociálních službách. „Rozsah a forma pomoci a podpory poskytnuté prostřednictvím sociálních služeb musí zachovávat lidskou důstojnost osob. Pomoc musí vycházet z individuálně určených potřeb osob, musí působit na osoby aktivně, podporovat rozvoj jejich samostatnosti, motivovat je k takovým činnostem, které nevedou k dlouhodobému setrvávání nebo prohlubování nepříznivé sociální situace, a posilovat jejich sociální začleňování. Sociální služby musí být poskytovány v zájmu osob a v náležité kvalitě takovými způsoby, aby bylo vždy důsledně zajištěno dodržování lidských práv a základních svobod osob“ (§2, odst. 2, zákona č. 108/2006 Sb.). Kvalita poskytovaných sociálních služeb je dle prováděcího předpisu tohoto zákona měřena standardy kvality sociálních služeb. Každý poskytovatel sociální služby je v souladu s požadavky zákona o sociálních službách a standardů kvality povinen mít zpracována vnitřní pravidla, podle kterých službu poskytuje tak, aby byla naplňována lidská i občanská práva uživatelů a nedocházelo ke střetům zájmů. Dále musí mít poskytovatel písemně zpracována vnitřní pravidla pro podávání a řešení stížností a je povinen službu plánovat na základě individuálních potřeb uživatelů. Všechna pravidla týkající se poskytování služby a informace o službě je poskytovatel povinen mít zpracována v takové formě, aby jim uživatel bych schopen porozumět (§88, zákona č. 108/2006 Sb.). Vzhledem k tématu své práce se v následujících podkapitolách zaměřím především na ty procedurální standardy kvality, které bezprostředně souvisí
27
s dodržováním lidských práv uživatelů sociálních služeb. Jedná se tedy o tyto standardy: -
standard č. 2, Ochrana práv osob
-
standard č. 3, Jednání se zájemcem o sociální službu
-
standard č. 4, Smlouva o poskytování sociální služby
-
standard č. 5, Individuální plánování průběhu sociální služby
-
standard č. 6, Dokumentace o poskytování sociální služby
-
standard č. 7, Stížnosti na kvalitu nebo způsob poskytování sociální služby Každý standard je rozdělen do několika kritérií, kterými je měřena úroveň
poskytované služby. Míra naplnění kritéria je pak hodnocena při státní kontrole, tj. inspekci kvality.
3.1 Ochrana práv osob Dodržování tohoto standardu kvality poskytovatelem garantuje uživateli služby, že jeho lidská a občanská práva jsou ve službě bezvýhradně respektována. Dá se říci, že míra ochrany práv uživatelů vypovídá o poměrech, které v zařízení sociálních služeb panují (ČERMÁKOVÁ, 2002, s. 21). Zásadními kritérii k zajištění ochrany práv uživatelů v zařízení sociální péče jsou poskytovatelem zpracovaná vnitřní pravidla pro předcházení situacím, ve kterých může dojít k porušování práv uživatelů ze strany poskytovatele, a také vymezení oblastí a situací, ve kterých může docházet ke střetům zájmů mezi uživatelem a poskytovatelem (příloha č. 2 vyhlášky č. 505/2006 Sb.). V praxi to například znamená, že poskytovatel má stanoveno, že uživatelé mají zajištěnu svobodu pohybu po zařízení i mimo něj, že vchod do zařízení se přes den nezamyká a uživatelé mohou opouštět zařízení podle své vůle. Samozřejmě, že zde můžeme narazit na problém bezpečnosti, který každý poskytovatel řeší vzhledem k tomu, že nese odpovědnost za poskytování služby uživatelům. Nicméně, právě u osob s mentálním postižením je nutné nepodléhat mýtu totální odpovědnosti poskytovatele za osobu uživatele. I osoba s mentálním postižením má právo na přiměřené riziko, které patří ke každodennímu životu.
28
Úkolem poskytovatele je vytvořit uživateli bezpečné prostředí a podmínky pro naplňování jeho lidských a osobnostních práv. Stejně tak je již dnes zcela nepřípustné, aby poskytovatel vykonával roli opatrovníka svým uživatelům, kteří jsou omezeni nebo zbaveni způsobilosti k právním úkonům. Přestože jsem se s tímto ve své praxi ještě i setkala, většina poskytovatelů tento střet zájmů ošetřila bezprostředně poté, co vstoupil v platnost zákon o sociálních službách.
3.2 Jednání se zájemcem o službu Tento standard osobně považuji za klíčový pro kvalitní poskytování služby uživateli podle jeho individuálních cílů a potřeb. Tyto cíle a potřeby jsou poskytovatelem právě zjišťovány v průběhu procesu jednání se zájemcem o službu. V tomto období má právě i onen potenciální uživatel, tedy zájemce o službu, unikátní možnost poznat, zda je služba pro něj vhodná, zda se mu v domě i v okolí líbí apod. Má možnost seznámit se s pracovníky i s případnými budoucími spolubydlícími, v klidu a s potřebnou podporou se samostatně rozhodnout, zda se do této služby chce nastěhovat či ne. Velmi dobrou praxí je například v procesu jednání se zájemcem o službu nabídnout zájemci možnost službu si na týden či dva nezávazně vyzkoušet. Některými poskytovateli je to zájemcům nabízeno jako placená služba na základě písemné smlouvy, ve které je konkrétně vymezena doba, po kterou bude služba zájemci poskytována. Realizace těchto cvičných pobytů nabízejí potenciálním uživatelům tzv. nahlédnout pod pokličku a na vlastní kůži si vyzkoušet, zda by mu služba mohla vyhovovat či nikoli. Zároveň tak podporují právo zájemce na svobodné rozhodnutí. Právě v průběhu procesu jednání se zájemcem o službu dochází k vyjasnění individuální zakázky ze strany zájemce a k formulaci osobního cíle, přičemž osobním cílem je cíl uživatele, kterého chce prostřednictvím poskytované služby dosáhnout. V praxi se vyplatí toto období poznávání se neuspěchat a nechat dostatek prostoru jak poskytovateli, tak i zájemci, aby se mohl informovaně rozhodnout. To samozřejmě klade odpovědnost na poskytovatele, aby informace o službě
29
sděloval zájemci pro něj srozumitelným způsobem, což bývá ještě častým problémem právě u osob s mentálním postižením, kdy sociální pracovník poskytovatele spíše dojednává službu s opatrovníkem zájemce než se zájemcem samotným. V jiných případech se jedná o dohodu mezi dvěma poskytovateli, tedy mezi tím, v jehož zařízení osoba právě žije, a tím, do které původní poskytovatel chce, aby se osoba přestěhovala, například proto, že již přestala splňovat jeho cílovou skupinu. To je, bohužel, častá praxe v souvislosti s tím, že velkokapacitní pobytová zařízení pro osoby s mentálním postižením procházejí procesem transformace a jsou k těmto krokům svým způsobem tlačeni zřizovatelem. O procesu transformace blíže pojednám v kapitole 4.
3.3 Smlouva o poskytování sociální služby Uzavření smlouvy o poskytování sociální služby je vyjádřením práva uživatele na rovný přístup a důstojné zacházení. Jak píše Michalík (2008) „smlouva o poskytování sociální služby představuje výrazný prvek zákona, který neměl v historii České republiky posledních šedesát let obdobu! Od roku 1988 až do konce roku 2006 byly sociální služby (tehdy služby sociální péče) poskytovány převážně na základě rozhodnutí příslušného veřejnoprávního orgánu. Jednalo se právní institut, který je charakterizován nerovnoprávným postavením obou subjektů“ (MICHALÍK,
2008,
s.
3).
Podpis
smlouvy
tedy uživatele
nově
staví
do rovnoprávného vztahu s poskytovatelem služby. U poskytování služby osobám s mentálním postižením, které jsou omezeny nebo zbaveny způsobilosti k právním úkonům, například v chráněných bydleních, je dobrou praxí uzavírat smlouvu jako třístranný kontakt. Smluvními stranami jsou tedy nejen poskytovatel a zákonný zástupce uživatele, jeho opatrovník, ale i sám uživatel. Tato praxe na osoby s mentálním postižením působí velmi pozitivně a motivačně a posiluje jejich povědomí o vlastních právech a povinnostech. Samozřejmě uzavření smlouvy o poskytnutí služby musí předcházet důkladné seznámení uživatele s obsahem smlouvy tak, aby mu porozuměl. Náležitosti smlouvy stanoví zákon o sociálních službách v §91. Praxe ověřuje, že je v pobytových sociálních službách je vhodné uzavírat smlouvu vysoce
30
individualizovanou, která upravuje konkrétní rozsah a způsoby poskytování sociální služby
tomu
kterému
uživateli.
Rovněž
je
praxí
osvědčeno
ustanovení
o tzv. adaptační či zkušební době, ve které má uživatel i poskytovatel možnost od smlouvy ustoupit. To dává možnost a více času především uživateli ověřit si vhodnost služby, kterou si zvolil. Příklad takové smlouvy o poskytování sociální služby uvádím v příloze č. 2.
3.4 Individuální plánování průběhu sociální služby Individuální plánování průběhu služby s uživatelem je základním nástrojem individualizace služby. Johnová shrnuje nejdůležitější aspekty, které přinesl zákon o sociálních službách do dvou bodů: - „Služby je potřeba poskytovat na základě individuálně určených potřeb, přání a schopností, které jsou zachyceny procesem zvaným individuální plánování. - Individuální plánování musí směřovat k tomu, aby lidé mohli žít způsobem, který je ve společnosti považován za běžný, aby mohli být součástí běžné společnosti – pracovat, vzdělávat se atd. tam, kde ostatní lidé“ (JOHNOVÁ, 2008, s.1 [online]). Individuální plánování tedy uživateli služby pomáhá k naplňování jeho základních lidských práv a svobod, jako je například svoboda pohybu, právo na ochranu osobního a rodinného života, právo na svobodu myšlení, právo na svobodný přístup ke vzdělání apod. Velmi důležitá v procesu individuálního plánování je osoba tzv. klíčového pracovníka uživatele a vzájemný vztah mezi uživatelem a jeho klíčovým pracovníkem. Klíčový pracovník je osobou, která uživatele provází a podporuje při naplňování jeho přání a cílů v rámci individuálního plánování. V praxi je možné se setkat se situacemi, které jsou pro klíčové pracovníky velmi obtížné. Například, má-li uživatel za svůj osobní cíl naučit se samostatně hospodařit s penězi a ušetřit si na nový telefon, přitom je velmi silným kuřákem a není schopen porozumět tomu, že velké finanční částky měsíčně utratí právě za kuřivo a pak mu nezbývá na to, aby si něco ušetřil. Úkolem klíčového pracovníka v tomto případě je podporovat uživatele v dosahování jeho cíle, nemůže mu však přikázat, aby omezil nebo přestal s kouřením, přestože ví, že kouření škodí jeho
31
zdraví a navíc jej finančně velmi zatěžuje. Stěžejní v individuální práci s uživateli je vyvážení mezi potřebnou mírou zájmu klíčového pracovníka a mírou poskytnuté svobody uživateli, jak ilustruje obrázek níže. Z tohoto znázornění je patrné, že ideální stav je tehdy, poskytuje-li klíčový pracovník uživateli dostatek svobody a zároveň adekvátní míru zájmu. Obrázek 2 Vztah mezi mírou zájmu klíčového pracovníka a mírou poskytnuté svobody uživateli
+ PŘEPEČOVÁVÁNÍ
OPTIMÁLNÍ PODPORA +
SVOBODA
ZNEUŽÍVÁNÍ
ZANEDBÁVÁNÍ
ZÁJEM Zdroj: JOHNOVÁ, Milena. Individuální plánování pro lidi se zdravotním postižením, [online].
3.5 Dokumentace o poskytování sociální služby V souladu se standardem kvality č. 6 musí poskytovatel služby mít písemně zpracována pravidla pro vedení dokumentace tak, aby odpovídala požadavkům legislativy na ochranu osobních údajů.3 Tento požadavek koresponduje s právem na „ochranu před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním údajů o osobě“ (čl. 10, odst. 3 Listiny základních práv a svobod). 3
Poskytovatel sociální služby je povinen chránit osobní údaje uživatelů na základě zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů, ve znění pozdějších předpisů a na základě zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů.
32
Ve své dokumentaci by poskytovatel neměl shromažďovat údaje o uživateli, které k poskytování sociální služby nezbytně nepotřebuje. Například, informuje-li poskytovatel předem zájemce o službu o výši úhrad za službu a ten prohlásí, že má na uhrazení služeb dostatečně vysoký příjem, není poskytovatel oprávněn jakkoli po zájemci požadovat doložení výše jeho měsíčních příjmů. Prohlášení zájemce nebo jeho zákonného zástupce je pro poskytovatele plně dostačující. Dokonce i v případě, žádá-li uživatel o snížení úhrad za ubytování v pobytové sociální službě z důvodu nedostatečného příjmu, je velmi sporné, zda poskytovatel může požadovat doložení jeho příjmu či nikoliv. Osobně se kloním k takové praxi, kdy dochází k osobnímu projednávání situace mezi smluvními stranami a hledání jiných možností dofinancování služby. Pokud ani tyto možnosti uživatel nemá, je vhodné řešit jeho situaci spíše čestným prohlášením o nedostačujícím příjmu, na základě kterého pak poskytovatel úhradu za ubytování sníží, než požadovat po uživateli či jeho zákonném zástupci doložení výše příjmu formou kopie důchodového výměru. Přestože je v pobytových sociálních službách stále
běžné, že poskytovatelé vyžadují
po uživatelích doložení výše příjmů, nepovažuji to z hlediska ochrany jejich práv, za nejšťastnější řešení. Tento postup totiž může vést ke zneužívání těchto informací o uživatelích ze strany poskytovatele, a to například takovým způsobem, že dochází k diskriminaci některých uživatelů na základě výše jejich příjmů. Bohužel, setkala jsem se ve své praxi s takovým přístupem poskytovatele, který na základě výše příjmu rozhodoval o přijetí zájemce do služby, přičemž výše příjmu byla tím zásadním kritériem.
3.6 Stížnosti na kvalitu nebo způsob poskytování sociální služby Možnost stěžovat si je pro uživatele s mentálním postižením často velmi důležitým faktorem v rozvoji jejich vlastního sebehodnocení a sebeúcty, která byla mnohdy díky pobytu v pobytových zařízeních ústavního typu již od dětství nízká. I přes veškerou péči, které se těmto osobám v zařízeních dostávalo, přicházeli do chráněného bydlení s téměř nulovým pocitem vlastní hodnoty. Na základě těchto zkušeností chci právě zdůraznit důležitost možnosti stěžovat si na kvalitu nebo
33
způsob poskytování sociální služby. Jak píše Čermáková (2002), „stížnost je obranou proti neoprávněnému zásahu do práv a chráněných zájmů fyzické osoby“ (ČERMÁKOVÁ, 2002, s. 58). Vzhledem
ke
sníženým
rozumovým
schopnostem
osob
s mentálním
postižením, je podstatné, aby jim možnost stěžovat si spolu s postupy, jak to udělat, byla srozumitelně vysvětlena. Zároveň je vhodné, aby pracovníci poskytovatele podporovali v uživatelích s mentálním postižením vědomí důležitosti vlastní osoby, které bývá nezřídka determinováno pocity méněcennosti, obavami z důsledků toho, když si budu stěžovat apod. Podaná stížnost uživatelem musí být poskytovatelem v každém případě brána vážně, ať už je jejím obsahem cokoli. Každý stěžovatel má právo na to, aby jeho stížnost byla řádně projednána a v případě její oprávněnosti, aby byla přijata potřebná opatření. Velmi dobrou praxí je rovněž, pokud poskytovatel umožňuje uživatelům, aby si mohli stěžovat anonymně. K tomuto účelu pak v zařízeních slouží tzv. schránky důvěry, které jsou zpravidla umístěny na lehce dostupném místě pro všechny uživatele a zároveň tam, kde uživatelé mohou podat stížnost diskrétně, aniž by byli kýmkoli při tom viděni. Tato praxe učí uživatele s mentálním postižením hájit svá práva aniž by se museli cítit ohroženi.
34
4 Práva osob s mentálním postižením v kontextu transformace pobytových sociálních služeb Transformace pobytových sociálních služeb je v posledních několika letech velmi diskutovaným tématem. První kroky Ministerstvo práce a sociálních věcí (dále jen MPSV) v procesu zlidšťování podmínek života lidem žijícím v ústavech zahájilo bezprostředně po účinnosti zákona o sociálních službách. V roce 2007 vydalo za tímto účelem MPSV Koncepci podpory transformace pobytových sociálních služeb v jiné typy sociálních služeb, poskytované v přirozené komunitě uživatele a podporující jeho sociální začlenění. V současné době již probíhají realizace jednotlivých projektů, podpořených finančně z Evropského sociálního fondu. Do celého procesu je v České republice zapojeno 32 poskytovatelů v gesci přímo MPSV nebo jednotlivých krajů.4 V Moravskoslezském kraji se proces transformace realizuje prostřednictvím individuálního projektu „Podpora procesu transformace pobytových sociálních služeb v Moravskoslezském kraji“. Obsahem projektu je „intenzivní realizace vize změnit kvalitu života lidem se zdravotním postižením, kteří byli dlouhodobě odsouváni za zdi velkých ústavů“ (MSK, Transformace, [online]). Do
procesu
transformace
v Moravskoslezském
kraji
je
zapojeno
10 příspěvkových organizací kraje, které poskytují sociální služby osobám se zdravotním postižením.5 Doposud zrealizované investiční akce v rámci výše uvedeného projektu se bezprostředně doposud dotkly života celkem 310 osob s mentálním postižením6, jimž se buď změnily k lepšímu podmínky v domově pro osoby se zdravotním postižením, nebo se již mohly přestěhovat do chráněných bydlení. V souvislosti
s celým
procesem
transformace
a
deinstitucionalizace
pobytových sociálních služeb je však potřeba klást si některé zásadní otázky. 4
MPSV se transformací a rovněž i tzv. humanizací a deinstitucionalizací pobytových sociální služeb (služeb poskytovaných v ústavních zařízeních) koncepčně zabývá od roku 2007.Bližší informace o projektech a celém procesu jsou dostupné na www.mpsv.cz a na www.trass.cz. 5 Více informací o realizaci projektu a strategické materiály k procesu transformace v Moravskoslezském kraji jsou dostupné na www.kr-moravskoslezsky.cz. 6 Zdroj: http://verejna-sprava.kr-moravskoslezsky.cz/cz/investicni-akce-v-navaznosti-na-transformacni-proces-20371/
35
Přestože tyto snahy korespondují s řadou koncepcí a plány rozvoje, jsou v souladu se zákony ČR, především s Listinou základních práv a svobod a nesporně otevírají řadě osob s mentálním postižením prostor znovu se začlenit do běžného života ve společnosti a realizovat tak svá lidská práva a svobody, je transformace řešením pro každého? Zde se dotýkám problému tzv. totálních institucí, jimiž se za často desítky let existence mnohé ústavy bezesporu staly. Na proces transformace lze nahlížet různou optikou. Osobně jsem se setkala se dvěma přístupy, a to s: 1.
Absolutně pro-transformačním přístupem, jehož zastánci tvrdí, že je potřeba zavřít všechny ústavy a všechny jejich obyvatele znovu začlenit do přirozeného životního prostředí.
2.
Střízlivý přístup, který vychází z identifikace individuálních potřeb jednotlivců a nabízí jim takové možnosti způsobu života, které jsou pro ně přijatelné a zvládnutelné. Oba přístupy mají bezesporu společnou snahu o zkvalitnění životních
podmínek osob žijících v ústavních zařízeních. Nicméně, vezmu-li v úvahu osoby s mentálním postižením, mezi nimiž je řada těch, kteří v ústavech žijí od samého dětství až doteď, což bývají i desítky let, a jsou mezi nimi také osoby, které jsou zcela odkázány na pomoc druhých lidí, napadá mě druhá zásadní otázka. Kdo z obyvatel ústavních zařízení stojí o to, aby se stěhoval do jiného bydlení, které je komunitního typu a lépe odpovídá požadavkům zákona o sociálních službách? Na celý proces je nutno podívat se komplexně. Jde o dlouhodobý proces, který vyžaduje velmi intenzivní a často i mnohaletou individuální práci s jednotlivci, ať už právě chtějí změnit podmínky svého bydlení a uvědomují si, že v ústavu nemají dostatečný prostor pro uplatňování svých práv, či nikoliv. Dále je tento proces bezprostředně navázaný na morální vyspělost přirozené komunity, která má mezi sebe osoby s mentálním postižením přijmout. Bohužel, v této oblasti má naše společnost ještě mnoho co dohánět. V neposlední řadě je důležitým faktorem také vytvoření a podpora pracovních příležitostí pro osoby s mentálním postižením, což je problematika, která by mohla být samostatným tématem závěrečné práce. Stručně
36
shrnuto, znovuzačlenění osob s mentálním postižením do běžného života v přirozené komunitě předpokládá existenci celé sítě podmínek, které jim to umožní. Jak se uvádí v Koncepci podpory transformace pobytových sociálních služeb MPSV, „předpokladem úspěchu procesu transformace je osvěta u veřejnosti i samotných uživatelů, aktivní spolupráce účastníků procesu, uživatelů služeb, zařízení ústavní sociální péče, obcí, krajů a resortů a v neposlední řadě vzdělávání pracovníků sociálních služeb. Tyto aktivity musí být v potřebné míře doprovázeny metodickou a finanční podporou státu a dalších institucí veřejné správy. Je nutné zdůraznit, že transformace je ovšem otázkou přirozeného vývoje a volby 6 jednotlivých zařízení a při plánovaných změnách je nutné přihlížet ke specifikům poskytování služeb v každém jednotlivém zařízení“ (MPSV, Koncepce podpory transformace, s. 5, [online]). Jsou-li výše uvedené předpoklady v celém procesu naplněny, je rovněž eliminováno riziko, že bude docházet k porušování lidských práv osob s mentálním postižením. V opačném případě v praxi dochází právě k omezení či dokonce popírání práva na svobodné rozhodování u osob s mentálním postižením, a to v situacích, kdy poskytovatel služeb v ústavním zařízení vytipuje tzv. vhodné uživatele, kteří zvládnou změnu podmínek života a přestěhování do komunitního typu služby, jako je například chráněné bydlení, bez jejich vědomí nebo informovaného souhlasu. Ve své vlastní praxi jsem se setkala s tímto přístupem poskytovatele v řadě případů. Tito, v podstatě k přestěhování donucení uživatelé, v chráněných bydleních dlouho nevydrželi a na vlastní žádost se vraceli zpět do výchozího zařízení. Identifikovaným problémem ve všech případech bylo to, že uživatel nebyl srozumitelně informován o možnosti se do chráněného bydlení přestěhovat. Nebylo rovněž přihlíženo k jeho existujícím vazbám v ústavním zařízení, nebyl motivován ke změně a dlouhodobě individuálně připravován na nové životní podmínky. Tak se stalo, že byl uživatel najednou vykořeněn z prostředí, ve kterém žil několik desítek let a znal je, do prostředí zcela neznámého a navíc kladoucího mnohem větší nároky na jeho aktivitu a angažovanost. Míra uvědomění si vlastních osobnostních práv a svobod je předmětem mého kvalitativního
průzkumu
mezi
osobami
v pobytových
sociálních
službách
na
37
s mentálním území
postižením
Moravskoslezského
žijícími kraje.
II Empirická část
5 Záměr průzkumu Záměrem mého průzkumu bylo prostřednictvím rozhovorů s uživateli pobytových sociálních služeb pro osoby s mentálním postižením zjistit míru jejich uvědomění si a porozumění vlastním lidským právům a svobodám. Předmětem mého dotazování nebylo primárně zjišťovat, jak důsledně jsou práva osob s mentálním postižením v těchto typech zařízení sociálních služeb dodržována. Nicméně, tyto informace vyplynuly z rozhovorů s uživateli jako druhotný produkt. K míře ochrany práv v navštívených zařízeních sociálních služeb však nezaujímám žádné hodnotící stanovisko. Díky realizaci tohoto průzkumu jsem měla možnost tato zařízení navštívit, hovořit mimo jiné i s některými zaměstnanci a pozorovat vnější podmínky, ve kterých jsou služby uživatelům poskytovány. Na základě svých zjištění na místě mohu pouze konstatovat, že vnější podmínky poskytování sociálních služeb v domovech pro osoby se zdravotním postižením ve zkoumaných případech stále ještě neumožňují důsledně chránit práva svých uživatelů, přestože byla provedena řada změn, například ve snížení počtu lůžek na jednom pokoji a vytvoření alespoň částečných podmínek pro skupinové bydlení. Je tedy zcela pochopitelné, že v těchto typech zařízení dochází nadále k porušování a omezování práv a svobod uživatelů. Z velké části je to dáno nevyhovujícími podmínkami, které nabízejí objekty, ve kterých jsou služby poskytovány. Převážně se totiž jedná o historické objekty zámků. Na druhou stranu je zde nový typ bydlení pro osoby s mentálním postižením, a to jsou chráněná bydlení. V těchto pobytových zařízeních jsou vytvořeny podmínky pro život velmi blízký běžnému způsobu života ve společnosti. S tím souvisí také úroveň ochrany práv a svobod uživatelů.
5.1 Cíle průzkumu Cílem mého průzkumu bylo prozkoumat a popsat, zda si osoby s mentálním postižením žijící v pobytových zařízeních sociálních služeb uvědomují svá lidská práva a svobody a do jaké míry. Dále bylo cílem prozkoumat, zda existuje a případně
39
popsat rozdíl ve vnímání práv a svobod u uživatelů domovů pro osoby se zdravotním postižením a uživatelů chráněných bydlení. Výsledky mých zjištění mohou obohatit dosavadní praxi v poskytování pobytových sociálních služeb osobám s mentálním postižením a přispět také k hlubší změně přístupu zaměstnanců poskytovatelů sociálních služeb ale i širší veřejnosti k těmto osobám. Samotná realizace průzkumu může přispět k lepšímu porozumění lidským právům u samotných respondentů. Zároveň mohou výsledky průzkumu být důležitým signálem pro poskytovatele sociálních služeb k tomu, aby otázkám ochrany práv a svobod svých uživatelů věnovali větší pozornost.
5.2 Formulace problému a klíčové koncepty Problém, který jsem se rozhodla ve svém průzkumu studovat, představuje míra povědomí osob s mentálním postižením o jejich svobodách a lidských právech a rozdíl ve vnímání práv a svobod mezi uživateli domova pro osoby se zdravotním postižením a chráněného bydlení. Osobami s mentálním postižením mám přitom na mysli osoby s lehkým až středně těžkým mentálním postižením, které jsou schopny učit se dovednostem spojeným se samostatným způsobem života a žijí v domovech pro osoby se zdravotním postižením nebo v chráněných bydleních na území Moravskoslezského kraje. Domovy pro osoby se zdravotním postižením a chráněnými bydleními pak chápu pobytová zařízení služeb sociální péče poskytovaných dle zákona o sociálních službách. Mírou povědomí mám na myslí úroveň rozumového pochopení a uchopení pojmů svobod a lidských práv, přičemž svobodami a lidskými právy rozumím ty základní svobody a lidská práva, která každému člověku zaručuje Listina základních práv a svobod. Konkrétně jsem se ve svém průzkumu zaměřila na tyto základní práva a svobody: -
osobní svoboda, svoboda pohybu a pobytu,
-
právo na ochranu soukromí a nedotknutelnost obydlí,
-
právo na ochranu osobního a rodinného života,
-
právo na důstojné zacházení,
-
právo vlastnit majetek,
40
-
právo na svobodu myšlení a rozhodování. Míru
povědomí a porozumění
lidským právům
a svobodám jsem
u zkoumaného vzorku respondentů zkoumala v kontextu míry jejich mentálního postižení, potažmo úrovně jejich rozumových schopností a podmínek jejich bydlení. Vzhledem k tomu, čím je ono povědomí a porozumění u osob s mentálním postižením ovlivněno, rozlišuji faktory vnitřní (míra mentálního postižení, úroveň rozumových schopností) a faktory vnější (podmínky bydlení, druh sociální služby). Podmínkami bydlení mám na mysli vnější uspořádání života a soužití v zařízeních, jako například velkokapacitní zařízení sociálních služeb, více než dva uživatelé bydlící na jednom pokoji nebo komunitní typ bydlení s maximálně dvěma uživateli bydlícími na jednom pokoji. Jako druhy sociálních služeb rozumím domovy pro osoby se zdravotním postižením a chráněná bydlení. V průzkumu si především všímám toho, jak uživatel chápe fakt, že má určitá práva a svobody, do jaké míry jednotlivých právům rozumí a dokáže je interpretovat. Tyto subjektivní interpretace ukazují míru schopnosti uživatele svá práva a svobody uplatňovat v běžných životních situacích. Zároveň lze z výpovědí uživatelů vypozorovat determinovanost rozumového uchopení otázek v důsledku již výše zmíněných vnitřních a vnějších faktorů.
5.3 Teoretický kontext Otázka dodržování lidských práv a svobod v zařízeních sociálních služeb je v posledních letech velmi diskutovaným tématem, a to především v souvislosti s přijetím zákona o sociálních službách, který staví člověka – uživatele do středu systému poskytování sociálních služeb. Podle Bílé knihy v sociálních službách (2003) „existuje sedm vůdčích principů, které tvoří základ všech sociálních služeb: 1. Nezávislost a autonomie pro uživatele služeb – nikoli závislost 2. Začlenění a integrace – nikoli sociální vyloučení 3. Respektování potřeb – služba je určována individuálními potřebami a potřebami společnosti, neexistuje model, který vyhovuje všem 4. Partnerství – pracovat společně, ne odděleně 5. Kvalita – záruka kvality poskytuje ochranu zranitelným lidem
41
6. Rovnost bez diskriminace 7. Standardy národní, rozhodování v místě“ (MPSV, 2003, s. 6, [online]). Všechny tyto principy jsou jistě podporujícími lidská práva a svobody uživatelů sociálních služeb. Osoby s mentálním postižením pak vyžadují zvýšenou ochranu z důvodu snížení jejich rozumových schopností, díky čemuž jsou velmi rizikovou cílovou skupinou, pro svou snadnou zneužitelnost. To klade vysoké nároky na poskytovatele sociálních služeb pro osoby s mentálním postižením v oblasti ochrany práv. Dodržování lidských práv a základních svobod uživatelům sociálních služeb garantuje rovněž zákon o sociálních službách, podle kterého jsou poskytovatelé sociálních služeb povinni se řídit.
5.4 Výzkumné otázky Při průzkumu jsem si kladla tyto základní výzkumné otázky: 1. Co pro vás znamená svoboda? Jak si svobodu představujete? Kdy se cítíte být svobodný/á a jak se to projevuje? 2. Co je to podle vás mít soukromí? Jak si představujete soukromí? Čím se vaše soukromí vyznačuje? 3. Co pro vás znamená mít rodinu, přátele, kamarády? Jsou pro vás důležití? Jak s nimi udržujete kontakt? 4. Co pro vás znamená mít svou důstojnost? Jak se projevuje důstojné zacházení? Podle čeho poznáte, že se k vám druzí chovají důstojně? Když by se vám nelíbilo, jak s vámi druzí jednají, co byste s tím mohl dělat? 5. Co myslíte, že znamená vlastnit majetek? Co může být majetkem? Jak si rozhodujete o svém majetku? Jak si rozhodujete o tom, co si koupíte? 6. Jak si rozhodujete o svém životě, o tom, co budete dělat a jak? Jak si plánujete svůj čas?
42
5.5 Metodologie a charakteristika cílové skupiny Svůj průzkum jsem realizovala jako kvalitativní, přičemž jsem se inspirovala metodou zakotvené teorie7. Nejprve jsem oslovila tři zařízení sociálních služeb, která jsou zapojena do procesu transformace pobytových sociálních služeb a která poskytují zároveň obě výše jmenované služby. Ze tří oslovených zařízení vyhověla mé žádosti o realizaci průzkumu jen dvě. Průzkum jsem tedy provedla ve dvou domovech pro osoby se zdravotním postižením a dvou chráněných bydleních v Moravskoslezském kraji. V těchto zařízeních jsem provedla hloubkové rozhovory s uživateli sociálních služeb domov se zvláštním režimem a chráněné bydlení. Cílovou skupinou respondentů byly osoby s lehkým až středně těžkým mentálním postižením, které jsou schopny učit se dovednostem spojeným se samostatným způsobem života. Během průzkumu jsem provedla jedenáct rozhovorů, a to šest rozhovorů s uživateli chráněných bydlení a pět s uživateli domovů pro osoby se zdravotním postižením. Rozhovory byly v průběhu nahrávány na diktafon, a to se souhlasem uživatele, a poté přepsány. Pro naplnění cíle průzkumu jsem volila rozhovory polostrukturované, a to vzhledem k cílové skupině respondentů, pro kterou je tento typ rozhovorů vhodnější. Vzhledem k obsáhlosti přepisů rozhovorů uvádím v příloze č. 3 pouze zpracování jednoho vybraného rozhovoru pro ilustraci. Ostatní rozhovory jsou k dispozici v elektronické podobě na přiloženém CD. Při realizaci rozhovorů jsem se setkala s obtížemi v porozumění kladeným otázkám uživateli, což bylo zapříčiněno mírou snížení jejich rozumových schopností, přestože jsem otázky formulovala v jednoduchých pojmech. Během rozhovorů jsem ve většině případů musela otázky přeformulovávat, pojmy vysvětlovat, dávat příklady z mého osobního života a klást i řadu uzavřených otázek, abych docílila alespoň částečného porozumění. To však, bohužel, ovlivnilo chápání některých respondentů a jejich odpovědi poněkud zkreslilo. Respondenty jsem si volila z vytipovaného vzorku uživatelů zaměstnanci poskytovatele, přičemž předpokladem k realizaci rozhovoru byl individuální souhlas každého uživatele.
7
Při zpracování získaných dat jsem se inspirovala knihou: Švaříček Roman, Klára Šeďová a kol., Kvalitativní výzkum v pedagogických vědách.
43
Kvalitativní průzkum formou rozhovorů s uživateli mi umožnil lépe porozumět vnějším a vnitřním faktorům, které úroveň porozumění lidským právům a základním svobodám u zkoumaného vzorku respondentů determinují.
44
6 Analýza a interpretace dat Pro analýzu zjištěných dat v realizovaném průzkumu jsem se inspirovala techniku „vyložení karet“8. Při zpracování dat z rozhovorů s respondenty jsem za podnět zvolila techniku otevřeného kódování9, zjištěné informace okódovala a poté data podle kódů zařadila do šesti kategorií. První kategorií je Vnímání svobody, která obsahuje především pojetí osobní svobody, svobody pohybu uživateli. Druhou kategorií je Vnímání soukromí, což představuje hlavně vnímání dostatku či nedostatku intimity a prostoru pro sebe, problémy v soužití v zařízení s ostatními uživateli a nedotknutelnost obydlí. Třetí kategorie je Osobní svoboda a rodinný život a zahrnuje vnímání možnosti udržovat osobní a rodinné vztahy uživateli. Čtvrtou kategorií je Vnímání lidské důstojnosti, která představuje to, jak uživatelé vnímají chování druhých osob, především personálu, vůči nim a rovněž, zda a do jaké míry si dokáží poradit se situacemi, kdy s tím, jak je s nimi zacházeno, nejsou spokojeni. Pátou kategorií je Svoboda v rozhodování, což představuje pojetí možnosti samostatně a svobodně rozhodovat o svém životě, o běžných záležitostech každodenního života. Poslední a tedy šestou kategorií je pak Osobní majetek, přičemž tato kategorie zahrnuje postoj uživatelů k vlastnictví majetku a k možnosti majetek mít, popřípadě si pořídit nový. Interpretace zjištěných dat z rozhovorů je založena na subjektivním vnímání otázek respondenty a do značné míry je rovněž ovlivněna individuálními schopnostmi respondentů zkoumané problémy uchopit a porozumět jim.
6.1Vnímání svobody V otázce vnímání osobní svobody a svobody pohybu respondenti uváděli, že svoboda je pro ně volnost, možnost cestovat, být samostatný v cestování. Osobní svobodu přitom interpretovali jako svobodu pohybu (moci chodit na vycházky, chodit ven bez omezení apod.) nebo jako možnost mít vztah a mít kamarády, přičemž jsem ve výpovědích respondentů z řad uživatelů domovů pro osoby se zdravotním 8 9
viz Švaříček Roman, Klára Šeďová a kol., Kvalitativní výzkum v pedagogických vědách. tamtéž.
45
postižením a chráněných bydlení nevysledovala žádný zásadní rozdíl. Pro většinu respondentů znamenala svoboda možnost dělat si, co chci, ať už tuto skutečnost ve výpovědi formulovali takto konkrétně nebo v podobě např. možnosti naplnění ideálů či možnosti být aktivní. U většiny respondentů žijících v domově pro osoby se zdravotním postižením se ve výpovědích objevil pocit omezené svobody a omezeného pohybu. V jednom případě se tento fakt objevil také u respondenta z chráněného bydlení, což však bylo zapříčiněno jeho fyzickým omezení, jelikož se pohyboval pomocí invalidního vozíku. Z výpovědí respondentů jsem dále vysledovala vnímání větší svobody v chráněném bydlení než v domově pro osoby se zdravotním postižením. Toto zjištění je v podstatě v souladu s charakterem té které sociální služby. Zároveň je toto vnímání u respondentů také ovlivněno podmínkami života ve velkokapacitním pobytovém zařízení, které jsou omezující, co se týká lidských práv a svobod. Dotazovaní respondenti z tohoto typu zařízení vypověděli, že ven nemohou chodit samostatně, pouze s doprovodem personálu a že se těší, až budou bydlet v chráněném bydlení, protože budou mít tzv. vycházky. Z analyzovaných dat vyplývá, že mají větší povědomí o osobní svobodě a svobodě pohybu uživatelé chráněných bydlení.
6.2Vnímání soukromí Ochranu soukromí a nedotknutelnost obydlí respondenti ve většině případů ve svých výpovědích označovali jako dostatečnou, což mě velmi překvapilo především u uživatelů domovů pro osoby se zdravotním postižením, kteří žijí v prostorách obrovských historických objektů, sdílejí pokoj s minimálně dalšími dvěmi uživateli a sociální zařízení mají společné ještě s mnohem větším počtem osob. Nicméně, ve výpovědích respondentů jsem následně vysledovala spíše převažující nespokojenost s nedostatkem soukromí a intimity, přičemž více je soukromí zachováno v chráněném bydlení než v domově pro osoby se zdravotním postižením.
46
Na druhou stranu uživatelé chráněného bydlení více vnímají nedostatek prostoru pro vlastní soukromí a intimitu, což formulovali ve svých výpovědích jako problém, že nemají kam si pozvat návštěvu, že více vnímají narušování soukromí spolubydlícím, že mají malý prostor sami pro sebe. V rozhovorech s respondenty žijícími v domově pro osoby se zdravotním postižením jsem vysledovala jistou míru odevzdanosti v otázkách ochrany osobních informací, kdy uživatelé berou jako samozřejmost, že osobní doklady jsou jim personálem odebrány, a také v otázkách nedotknutelnosti obydlí, kdy nemožnost zamknout si svůj pokoj, ve kterém bydlí, považují za zcela normální jev. Rovněž v oblasti ochrany soukromí z dotazovaných respondentů bylo více uživatelů chráněného bydlení, kteří byli schopni otázkám porozumět a podat výpověď o způsobu vnímání tohoto lidského práva.
6.3Osobní a rodinný život Pocit ochrany osobního a rodinného života v podobě možnosti navazování a udržování osobních a rodinných vztahů se u respondentů individuálně liší. Intenzita osobních a rodinných kontaktů závisí na zpravidla na tom, zda uživatel ještě nějakou rodinu má či nikoli, a na tom, zda kontakty s ostatními lidmi navazuje snadno či obtížně, což je z velké míry dáno povahovými rysy člověka. Výrazný rozdíl ve vnímání naplňování tohoto lidského práva mezi uživateli domova pro osoby se zdravotním postižením a uživateli chráněného bydlení jsem z výpovědí nevypozorovala. U některých respondentů byly zcela nulové vztahy s rodinou, ať už proto, že již žádnou rodinu nemají, nebo s nimi rodina neudržuje žádný kontakt. V jednom případě z rozhovoru vyplynulo, že uživatel byl rodinou finančně zneužit, proto kontakt s rodinou neudržuje. V případě uživatelů domova pro osoby se zdravotním postižením je možnost udržování osobních a rodinných vztahů ovlivněna podmínkami, ve kterých žijí. Především uživatelé nemají velkou možnost navazovat a udržovat osobní vztahy mimo zařízení. Toto omezení vyplývá z omezení svobody pohybu, o kterém jsem se zmínila v kapitole 6.1.
47
Velmi zřetelné bylo přání většiny respondentů navázat nebo udržet partnerský vztah. V některých případech bylo z rozhovoru možné vycítit až touhu po partnerovi. Z výpovědí respondentů bylo patrné, že možnost partnerského vztahu je z velké části omezena podmínkami bydlení, ať se jednalo o uživatele domova pro osoby se zdravotním postižením nebo chráněného bydlení. V jednom případě respondent vypověděl, že nemůže žít se svou manželkou, se kterou se oženil v loňském roce, ze zdravotních důvodů, proto žijí odděleně. Nicméně, z rozhovoru vyplynulo, že uživateli se po manželce stýská a touží po společném životě s manželkou ve společné domácnosti mimo zdi domova pro osoby se zdravotním postižením. Z výpovědi dalšího respondenta vyplynulo, že byl donucen ukončit partnerský vztah v důsledku vnějších okolností, a to proto, že jeho přítelkyně se v rámci transformačního procesu přestěhovala do chráněného bydlení vzdáleného několik desítek kilometrů. Tento uživatel pociťoval při vzpomínce na tuto záležitost hluboký smutek. Vnímání práva na ochranu a podporu osobního a rodinného života bylo u respondentů bez rozdílu užívaného druhu sociální služby velmi obdobné. Respondenti vnímali omezení tohoto práva velmi intenzivně. Jejich touhu po vztazích, která není v podmínkách jejich bydlení zcela naplněna, si vysvětluji jako zcela přirozenou vzhledem k základním lidským potřebám, do nichž patří potřeba sociálního kontaktu, intimity a osobního přijetí.
6.4Lidská důstojnost Porozumění právu na zachování lidské důstojnosti a důstojné zacházení bylo u většiny respondentů problematické, což vyplývalo ze snížení jejich rozumových schopností v souvislosti s mírou mentálního postižení. Většina respondentů chápala toto své právo jako právo na to, aby se k němu ostatní lidé chovali slušně. Tento požadavek byl ve většině případů naplněn, jak vyplynulo z výpovědí respondentů. Porušování práva na důstojné zacházení respondenti vnímali spíše ze strany spolubydlících a jiných uživatelů zařízení než ze strany personálu. Ze všech realizovaných rozhovorů vyplynula spokojenost se způsobem oslovování a zacházení ze strany personálu, přičemž uživatelé jsou oslovování
48
křestním jménem a je jim tykáno. K tomuto se uživatelé, dle svého tvrzení, svobodně rozhodli a dohodli se na tom s personálem. U jednoho respondenta však z rozhovoru vyplynulo, že způsob oslovování a tykání ze strany personálu bylo automatické a on sám po příchodu do zařízení toto nemohl ovlivnit. Na základě vlastní zkušenosti z praxe s osobami s mentálním postižením mohu konstatovat, že zeptá-li se zaměstnanec uživatele, zda jej může oslovovat jménem a tykat, uživatel na to ve většině případů kývne a odsouhlasí to. Domnívám se, že to může být v mnoha případech způsobeno dlouholetým pobytem uživatele v ústavních zařízeních, často již od dětství v dětském domově, kdy je uživatel na tento způsob zacházení již zvyklý. U respondentů žijících v domově pro osoby se zdravotním postižením jsem z rozhovorů vysledovala jakousi podmíněnost důstojného zacházení s uživateli ze strany personálu slušným chování uživatele podle pravidel zařízení. Rovněž ve výpovědích respondentů byla patrná větší míra závislosti na službě, podřízenost vůči personálu, obava z toho vyjádřit nespokojenost i bezradnost. Uživatelé domova pro osoby se zdravotním postižením také přistupovali k řešení stížností na kvalitu a způsob poskytování sociální služby více pasivně než uživatelé chráněného bydlení. Domnívám se, že uživatelé domova pro osoby se zdravotním postižením a chráněného bydlení potřebují ve většině případů ze strany personálu intenzivnější podporu ve získání většího vědomí vlastní důstojnosti, což u některých může vést ke snížení míry závislosti na poskytované sociální službě.
6.5Svoboda v rozhodování Právo na svobodné myšlení a rozhodování respondenti subjektivně vnímají jako naplněné. Ve výpovědích respondentů bez rozdílu druhu poskytované služby bylo patrné, že toto právo vnímají především v souvislosti s využíváním volného času a s organizací svého času během dne. Při bližším zkoumání výpovědí respondentů je však patrná určitá míra nespokojenosti v souvislosti s nemožností zvolit si způsob bydlení a života dle svého přání a představ. U většiny respondentů se v rozhovorech objevilo přání změnit bydlení, bydlet jinde. Většinou ve svém bytě mimo zařízení. Je jasné, že ne všichni dotazovaní
49
uživatelé jsou v důsledku míry svého mentálního postižení schopni samostatného bydlení. Nicméně, většina z nich do budoucna plánuje domov pro osoby se zdravotním postižením či chráněné bydlení opustit a žít samostatným způsobem života v běžné společnosti. Ve výpovědi jednoho uživatele domova pro osoby se zdravotním postižením jsem
zaznamenala
naprosté
odmítnutí
přechodu
ze
stávajícího
zařízení
do chráněného bydlení, jak je to plánováno v rámci transformace zařízení. Uživatel pociťuje určitou míru jistoty v ústavním zařízení a odmítá stěhování do chráněného bydlení z důvodu, že by tam ztratil veškerý servis, který mu zajišťuje dosavadní způsob bydlení. Na druhou stranu z jeho výpovědi vyplývá, že si přeje domov opustit, najít si práci a bydlet ve svém bytě v blízkém městě. Celkově z výpovědí respondentů jsem vypozorovala vyšší míru závislosti v rozhodování o svých záležitostech a o svém životě na personálu u uživatelů domova pro osoby se zdravotním postižením. Toto dle mého názoru vyplývá z dosavadní absence osobní zkušenosti samostatně ovlivňovat svůj život.
6.6Osobní majetek Porozumění právu vlastnit majetek bylo u respondentů ve většině případů obtížnější, a to v důsledku snížení jejich rozumových schopností. Přesto v rozhovorech uváděli, že možnost mít svůj majetek v zařízení mají. Z jejich výpovědí jsem však vysledovala, že toto právo je v obou druzích sociálních služeb omezeno pouze na drobný majetek, jako je například televizor či rádio. Toto omezení je dle mého názoru dáno v případě domova pro osoby se zdravotním postižením nevyhovujícími podmínkami bydlení, kdy více než dva uživatelé sdílejí jeden pokoj, takže prostor pro jejich osobní majetek je velmi omezen. Navíc, z výpovědí respondentů vyplynula obava z krádeží a poškození jejich majetku jinými uživateli, což souvisí s nemožností ve stávajících podmínkách bydlení si svůj osobní majetek dostatečně zabezpečit. Stejné vnímání této otázky jsem zaznamenala u respondentů žijících v chráněném bydlení, jestliže sdíleli pokoj s jedním spolubydlícím. Uživatelé žijící na samostatném pokoji žádné omezení nepociťují.
50
U všech respondentů však z rozhovoru vyplynulo, že případné pořízení nové věci, kterou by si přáli, je omezeno výší jejich měsíčního příjmu. Toto souvisí s obecně nízkými měsíčními příjmy této cílové skupiny, kdy si jsou schopni jen velmi těžko našetřit na nákup majetku, který si přejí pořídit. V rozhovorech zaznívalo u některých respondentů přání pořídit si např. manželskou postel do budoucna, až bude uživatel bydlet se svou přítelkyní, nebo koupit si kolo, protože uživatel rád na kole jezdí, apod. U všech dotazovaných respondentů je právo vlastnit majetek omezeno jak podmínkami bydlení, tak především závislostí na nedostatečném měsíčním příjmu. Navíc, všichni dotazovaní respondenti jsou omezeni či zcela zbaveni způsobilosti k právním úkonům a v hospodaření se svými finančními prostředky jsou značně závislí na svém opatrovníkovi.
51
7 Závěrečné shrnutí Cílem mého průzkumu bylo prostřednictvím hloubkových rozhovorů s uživateli domova pro osoby se zdravotním postižením a chráněného bydlení zjistit a popsat míru jejich povědomí o lidských právech a základních svobodách a způsob, jak tyto otázky subjektivně vnímají. Dále bylo mým cílem z jejich subjektivního vnímání vysledovat, zda se v míře povědomí vyskytuje rozdíl mezi uživateli domova pro osoby se zdravotním postižením a uživateli chráněného bydlení. Míru povědomí a způsob vnímání sledovaných práv a svobod jsem popsala v kapitolách 6.1 až 6.6. Přičemž v otázce vnímání osobní svobody a svobody pohybu ze zjištěných dat vyplynulo, že větší povědomí v této oblasti mají uživatelé chráněného bydlení. Ve vnímání práva na soukromí jsem z výpovědí respondentů došla k závěru, že více otázkám soukromí byli schopni porozumět uživatelé chráněného bydlení než uživatelé domova pro osoby se zdravotním postižením. Vnímání práva na ochranu osobního a rodinného života vyplynulo z výpovědí respondentů velmi podobné u obou skupin, tedy uživatelů chráněného bydlení i uživatelů domova pro osoby se zdravotním postižením. Své právo na důstojné zacházení byli dle zjištěných informací více vnímat uživatelé chráněného bydlení. U uživatelů domova pro osoby se zdravotním postižením jsem z rozhovorů vysledovala jistou podmíněnost důstojného zacházení ze strany personálu slušným chováním uživatele. Z jejich výpovědí byla v některých případech patrná obava z reakce personálu a bezradnost v řešení nespokojenosti se způsobem zacházení. Dále v otázkách týkajících se práva na svobodné rozhodování jsem u uživatelů domova pro osoby se zdravotním postižením vypozorovala vyšší míru závislosti na personálu a mínění ostatních. Vnímání práva vlastnit majetek je dle zjištěných informací z rozhovorů s respondenty u uživatelů obou druhů služeb obdobné. Především jsem si všimla v jejich výpovědích, že je toto právo omezeno v důsledku nedostatku finančních prostředků a podmínek bydlení. Ve sledování rozdílu v subjektivním vnímání otázek osobní svobody, svobody pohybu, práva na soukromí, osobní a rodinný život, práva na důstojné zacházení, svobodného
rozhodování
nevypozorovala
žádnou
a
práva
pravidelnost.
vlastnit
majetek
To
znamená, že
52
jsem
u
z mého
respondentů průzkumu
nevyplynulo, že by dotazovaní uživatelé chráněného bydlení měli vyšší míru povědomí o svých lidských právech a základních svobodách než uživatelé domova pro osoby se zdravotním postižením. Míra povědomí v těchto otázkách byla u respondentů zcela subjektivní, a to v závislosti na vnitřních faktorech, tj. míra snížení rozumových schopností v souvislosti s hloubkou mentálního postižení, a na vnějších faktorech, tj. podmínkách bydlení, množství a intenzitě sociálních kontaktů a vlastní historii, čímž mám na mysli podmínky, ze kterých uživatelé vyšli, tj. zda žijí v ústavních zařízeních dlouhodobě či se dostali do zařízení z důvodu ztráty či nefunkčnosti rodiny. Realizace průzkumu mi osobně přinesla novou a velmi zajímavou zkušenost s osobními příběhy vybraných osob s mentálním postižením. Rovněž se domnívám, že uskutečněné rozhovory byly přínosem také pro samotné respondenty, jelikož si často z kladených otázek a průběhu rozhovoru mohli uvědomit vlastní integritu a důležitost jako osoby, která má stejná práva a svobody jako kterýkoli jiný zdravý člověk. Závěry mého průzkumu mohou také posloužit poskytovatelům sociálních služeb, a to v tom směru, že nezáleží až tak na tom, zda uživatel žije v domově pro osoby se zdravotním postižením nebo v chráněném bydlení, ale na vytvoření vnějších i vnitřních podmínek pro dodržování a uplatňování jejich práv a svobod. To může být výzvou pro změnu přístupu personálu k uživatelům. Uvědomuji si však z vlastní praxe v sociálních službách limitovanost poskytovatelů jak prostory, ve kterých jsou služby poskytovány, tak především objemem finančních prostředků, který se rok o roku zužuje. Přičemž na finančních prostředcích je závislý počet personálu, jeho kvalifikace i motivace, což lze považovat za spojenou nádobu s kvalitou poskytované služby.
53
Závěr Předkládaná závěrečná práce se zabývá tématem lidských práv a svobod v souvislosti s poskytováním pobytových sociálních služeb osobám s lehkým až středně těžkým mentálním postižením v Moravskoslezském kraji. Jak jsem již v úvodu předeslala, otázka práv uživatelů sociálních služeb je v posledních letech velmi diskutovanou. Cílem mé závěrečné práce bylo zmapovat teoretická východiska související s právy osob s mentálním postižením žijících v pobytových sociálních službách, nastínit možné přístupy, které dodržování jejich práv podporují a v neposlední řadě také poukázat na složitost zachování lidských práv a svobod osob s mentálním postižením v procesu transformace pobytových sociálních služeb. V empirické části jsem si pak kladla za cíl ověřit na zkoumaném vzorku respondentů míru povědomí o jejich lidských právech a základních svobodách. Teoretická východiska jsem popsala v prvních čtyřech kapitolách, ve kterých jsem se zabývala jak stávající situací v oblasti legislativního ukotvení ochrany práv těchto osob, tak rovněž připravovanými změnami v legislativě, které mohou vést k vyšší míře ochrany práv a svobod. Dále jsem se zabývala možnými praktickými přístupy, které vedou k zachování a podpoře práv a svobod zmiňované cílové skupiny a nastínila možné problémy zachování lidských práv a svobod osob s mentálním postižením v procesu transformace pobytových sociálních služeb. V empirické části jsem popsala záměr, cíle a zvolenou metodologii, poté získaná data z rozhovorů s respondenty podrobila analýze a následně se pokusila výsledky interpretovat. Zjištěné závěry z realizovaného průzkumu mě osobně překvapily, neboť jsem očekávala, že uživatelé chráněného bydlení vzhledem ke způsobu života, který je blízký běžnému způsobu života, budou mít vyšší míru porozumění svým lidským právům a základním svobodám než uživatelé domova pro osoby se zdravotním postižením, kteří jsou při pohledu zvenčí mnohem více na svých právech a svobodách omezeni. Z výpovědí respondentů však vyplynulo, že míra povědomí o právech a svobodách je u dotazovaných respondentů zcela subjektivní a závislá na vnějších a vnitřních faktorech, jimiž jsou podmínky bydlení a přístup personálu a míra snížení rozumových schopností uživatele.
54
Přínos své závěrečné práce spatřuji v přiblížení tématu ochrany lidských práv a základních svobod osob s mentálním postižením v pobytových sociálních službách a rovněž v nástinu možných problematických oblastí při poskytování sociální služby této cílové skupině. Dále může tato závěrečná práce poskytnout impuls pro sebereflexi poskytovatelům pobytových sociálních služeb v oblasti míry individuální podpory uživatelů v otázkách ochrany jejich práv a svobod a vést je k poskytnutí většího prostoru pro uplatňování lidských práv a svobod uživatelů adekvátně k jejich míře rozumových schopností.
55
Literatura a prameny Monografie ČERMÁKOVÁ, Kristýna a Milena JOHNOVÁ. Zavádění standardů kvality sociálních služeb do praxe: Průvodce poskytovatele. Praha: Ministerstvo práce a sociálních věcí, 2002. ISBN 80-86552-45-4. KOZÁKOVÁ, Zdeňka. Psychopedie. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2005. ISBN 80-244-0991-7. MENTAL DISABILITY ADVOCACY CENTER. Opatrovnictví a lidská práva v České republice. MDAC, 2007. ISBN 978-963-87395-9-9. MEZINÁRODNÍ KLASIFIKACE NEMOCÍ. Mezinárodní statistická klasifikace nemocí a přidružených zdravotních problémů ve znění 10. decenální revize. Praha: Ministerstvo zdravotnictví, 2008. ISBN 978-80-904259-0-3. MICHALÍK, Jan. Právní úprava postavení handicapovaných občanů. Olomouc: Vydavatelství Univerzity Palackého v Olomouci, 1995. ISBN 80-7067-434-2. MICHALÍK, Jan. Smluvní vztahy v sociálních službách. Olomouc: Výzkumné centrum integrace zdravotně postižených – sekce vzdělávání, 2008. ISBN 80903658-1-7. SOBEK, Jiři. Práva lidí s mentálním postižením. Praha: Portus, 2007. ISBN 978-80239-9399-8. ŠVARCOVÁ, Iva. Mentální retardace. Praha: Portál, 2011. ISBN 978-80-7367889-0. ŠVAŘÍČEK, Roman, Klára ŠEĎOVÁ a kol. Kvalitativní výzkum v pedagogických vědách. Praha: Portál, 2007. ISBN 978-80-7367-313-0.
Právní normy ČESKO. Usnesení předsednictva ČNR č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky. In: Úplné znění. 2011. ISBN 978-80-7208-876-8.
56
ČESKO. Úplné znění zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách. In: Úplné znění. 2012. ISBN 978-80-7208-900-0. ČESKO. Úmluva o právech osob se zdravotním postižením. In: Sbírka mezinárodních z:
smluv
č.
10/2010.
2010,
částka
4.
Dostupné
také
ISSN 1801-0393. ČESKO. In:
Zákon Sbírka
č.
40
ze
zákonů
dne
26.
února
Československé
1964
občanský
socialistické
zákoník. republiky.
1964, částka 19, s. 202 – 248. Dostupný také z: ISSN 0322-8037. ČESKO. Úplné znění vyhlášky č. 505/2006 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o sociálních službách. In: Úplné znění. 2012. ISBN 978-80-7208900-0. ČESKO. Návrh občanského zákoníku. 2012. Dostupný z:
Internetové prameny JOHNOVÁ, Milena. Individuální plánování pro lidi se zdravotním postižením. In: Individuální plánování pro lidi se zdravotním postižením [online]. 2008 Dostupné z: [cit. 29.2.2012]. MDAC, LIGA LIDSKÝCH PRÁV. Úvod. Reformaopatrovnictvi.cz [online]. MDAC, LLP, 2007 Dostupné z: [cit. 25.2.2012]. MORAVSKOSLEZSKÝ KRAJ. O kraji. kr-moravskoslezsky.cz [online]. MSK, 2010 Dostupné z: [cit. 24.2.2012]. MORAVSKOSLEZSKÝ KRAJ. Transformace. kr-moravskoslezsky.cz [online]. MSK, 2010 Dostupné z: [cit. 7.3.2012].
57
MORAVSKOSLEZSKÝ
KRAJ. Střednědobý
plán
rozvoje sociální
služeb
v Moravskoslezském kraji na léta 2010 – 2012, [online]. MSK, 2010 Dostupné z:
[cit. 24.2.2012]. MPSV. Analýza kapacit a sítě poskytovatelů dlouhodobé péče. [online] Dostupné z: [cit. 13.2.2012]. MPSV.
Registr
poskytovatelů
sociálních
služeb.
[online]
Dostupné
z: [cit. 13.2.2012]. MPSV. Zpráva o plnění systémových opatření v oblasti „Koncepce podpory transformace pobytových sociálních služeb v jiné typy sociálních služeb poskytované v přirozené komunitě uživatele a podporující sociální začlenění uživatele do společnosti“ za období 2009-2010. [online] Dostupné z: [cit. 14.2.2012]. MPSV. Bílá kniha v sociálních službách [online] Dostupné z: [cit. 20.3.2012]. MPSV. Koncepce podpory transformace pobytových sociálních služeb v jiné typy sociálních služeb poskytované v přirozené komunitě uživatele a podporující sociální začlenění uživatele do společnosti. [online] Dostupné z: [cit. 12.3.2012]. ŠIŠKA, Jan. Inclusion Europe. Způsobilost mít práva a způsobilost k právním úkonům
v právním
řádu
České
republiky.
[online]
Dostupné
z: [cit. 11.2.2012].
58
Seznam použitých zkratek ČR
Česká republika
LLP
Liga lidských práv
MDAC
Mental Disability Advocacy Center
MKN
Mezinárodní klasifikace nemocí
MPSV
Ministerstvo práce a sociálních věcí
MSK
Moravskoslezský kraj
NOZ
Nový občanský zákoník
59
Seznam příloh Příloha č. 1
Příklad Rozsudku jménem republiky
Příloha č. 2
Příklad Smlouvy o poskytnutí služby sociální péče
Příloha č. 3
Ukázka rozhovoru s respondentem z kvalitativního průzkumu
60
Příloha č. 1 Příklad Rozsudku jménem republiky
Příloha č. 2 Příklad Smlouvy o poskytnutí služby sociální péče
Příloha č. 3 Ukázka rozhovoru s respondentem z kvalitativního průzkumu
