Heda Margoliová-Kovályová Helena Třeštíková HITLER, STALIN A JÁ Ústní historie 20. století
HITLER, STALIN..................a JÁ
K vydání připravil Ivan Margolius
Mladá fronta
Heda Margoliová-Kovályová Helena Třeštíková
Ústní historie 20. století Rozhovor Hedy Margoliové-Kovályové, autorky knihy Na vlastní kůži (1973), a filmové dokumentaristky Heleny Třeštíkové v Hedině bytě v Soukenické ulici v Praze, 28.—31. srpna 2000
Text © Heda Margoliová-Kovályová, dědicové (Heda Margolius Kovály, heirs) 2015 Photo © Česká televize / Vlastimil Hamerník
Ivan Margolius je velmi vděčen Heleně Třeštíkové za její ideu a uspořádání tohoto rozhovoru a za laskavé umožnění přístupu k textu a povolení k rozšíření světové veřejnosti.
Věnováno Hediným vnoučatům a pravnoučatům, jak by si to určitě přála (Daniel, Susanna, Theo, Jan, Elli, Matthew, Luna, Toby)
I Monokl od Kupky (První světová válka a První republika) Všechno, co se stalo, začalo už za první světové války. Byli jsme z chudé, selské rodiny z Ostředka u Benešova — tatínek na to byl hrozně hrdý, protože se tam narodil také velký český básník Svatopluk Čech, a tatínek to vždycky zdůrazňoval. On studoval na technice, a když vypukla válka, šel na frontu s jedním kamarádem z Ostředka. Byli úplně nerozluční a tatínek říkal: „My jsme se dělili o všechno, a tak jsme se taky podělili o ten šrapnel.“ Někde blízko Skopje v budoucí Jugoslávii byli oba těžce raněni, můj tatínek zvlášť těžce. Tatínek říkal, že po tom výbuchu ztratil vědomí a najednou se probudil v takový strašně tmavý komoře, nad ním se skláněl velikej černej plnovous a ptal se: „Religion?“ Tehdy se stejně jako potom v koncentrácích vyvinulo takové zvláštní esperanto, kterým se všichni domluvili, ačkoliv každý měl jinou mateřskou řeč. A tatínek říká: „Žid.“ Tak on se sebral a zmizel a tatínek zase upadl do mrákot, a když se probral, skláněl se nad ním jinej plnovous, bílej. A ten říká: „Ty seš žid, tak se pomodli.“ Můj tatínek byl v té době volnomyšlenkář a na náboženství moc nedal, ale uměl tu kratičkou hebrejskou modlitbu, kterou umí každej — Šema Jisrael, Adonai eloheinu, Adonai echad. Tak to odříkal, tamten se jaksi pochvalně zatvářil a odešel.
Jeho kamarád Vašek ležel ve stejnou dobu v jiný takový komoře v jiným domečku. I nad ním se skláněl černý plnovous a ptal se ho na náboženství a on řekl: „Katolík.“ Za chvilku přišel muž bez plnovousu, hladce oholený, a povídá: „Umíš říct Otčenáš?“ A on odříkal Otčenáš a zase usnul. Ti dva muslimové a ten pan farář a ten rabín se starali o tyhle dva raněné vojáky. Když hledali dezertéry a přišly šťáry, tak je schovávali, a nakonec je dostali do tak dobré formy, že se spolu vydali zpátky pěšky do Prahy. Můj tatínek měl ale do smrti chromou ruku. První světová válka byla strašná, vojáci bojovali v příšerných poměrech, nebyli pořádně vyzbrojení a vůbec nevěděli, za co bojujou, to pro ně byla úplná záhada. Maminka mi ale ukazovala, že jí tatínek od toho pana domácího přinesl takové červené vyšívané turecké pantoflíčky se zobci, které si schovávala celý život, a na tom je krásně vidět, jak lidi měli navzájem pochopení a chtěli si vypomáhat, a bylo jedno, jaká byli národnost nebo náboženství. Tehdy měli lidé tolik lidského soucítění — a to je něco, co zemřelo s první světovou válkou. Moje maminka byla od Prahy, narodila se v Suchdole. Říkala mi, že tenkrát nebyly noviny, ale když někdo přijel z Prahy, která byla tehdy ještě dost daleko, tak přinesl různé novinky, co se děje ve světě. To mi vykládala v Lodži, v ghettu. Maminka říkala, jak někdo přišel a povídá: „Zabili někoho, stala se vražda.“ A lidi stáli na návsi a říkali: „Slyšeli jste to? Zabili člověka...“ To byla ohromná, strašlivá věc. Zabili člověka. A to se potom hodně změnilo.
Musíme chápat, co to všechno znamenalo a jaké ohromné zvraty čekaly generaci lidí, kteří dospívali za první světové války. Po ní to tady bylo všechno velmi těžké, ale lidi se z toho rychle dostali a první republika byla skutečně vynikající stát. Za těch dvacet let její existence vyrostla opravdu skvělá, hrdá společnost, která tady u nás ani dnes pořád ještě není. Lidé, kteří rádi pracovali a byli hrdí na to, co dokážou. Když tatínek přišel z války, byl ještě jaksi invalidní a měl zdravotní problémy. Setkal se ale s jedním velice chytrým pánem, který měl nějaký kapitál, a s druhým chytrým pánem, který byl vyučený kovář a vyznal se skvěle v práci s kovy, a ti tři začali takový malý podnik. Když už jsem měla rozum a věděla, co se okolo děje, to mi bylo takových deset let, tak už ve Vršovicích stála velikánská továrna Waldes Koh-i-noor, která zaměstnávala spoustu lidí. Hlavní majitel byl Jindřich Waldes, velký přítel umění a dobrý člověk. Název podniku si vymysleli podle slavného diamantu Koh-i-noor. Začínali s velmi malou dílnou, ale za první republiky tu byla krásná společnost, a když byli lidi šikovný a pracovitý a měli trochu kliku, mohli se dostat do dobré situace a dávat dalším lidem příležitost k práci. To bylo velice dobré, ale všecko to šlo do háje. Ta fabrika ještě stojí, ale já se tam nechodím dívat moc ráda. Oni vyráběli všechny možné malé kovové věci jako knoflíky, spony, patentky a zipy. Já to nesledovala, ale bylo to zajímavé, protože to byly nové vynálezy, které zjednodušovaly každodenní život. Jejich reklamu, na
které je dívka, která má v jednom oku patentku a drží ji jako monokl, navrhl František Kupka, dobrý přítel pana Waldese. Byla jsem ještě malá holka a pamatuju si, že když k nám přišel na návštěvu, učil mě maloval a kreslit, radil mi, jak mám držet tužku a jak musím kreslit i ramenem. Kupka byl výbornej člověk. Tenkrát se lidi hezky oblíkali, snažili se vypadat pěkně, samosebou. Kdyby tahle republika bejvala vydržela, mohla být velice dobrá, prosperující, protože tehdy měli lidi ještě docela jinou morálku než dnes, oni byli hrdí na to, co dělali a jak dobře pracovali, to byla pýcha a veliké sebevědomí, a to samozřejmě všecko pomáhá. Oni si řekli: „My to dokážeme.“ A tak se do toho pustili a bylo. Iniciativa a volné myšlení. Můj táta byl strašnej vlastenec. Ohromně si vážil Masaryka, pořád nám vykládal o Čapkovi, Werfelovi, Kafkovi, Brodovi a těchhle lidech z literatury, z nichž některé taky znal. Nikdy jsem nemohla po chopit, že bychom měli mít nějaké jiné problémy nebo nějaký jiný život než všechny ty moje kamarádky ze školy. Jistě to byla chyba, protože když člověk ví, že trpí pro něco, pro nějaké přesvědčení, tak to lépe snáší. Pro nás to pak byla rána, svět se mi obrátil vzhůru nohama. Najednou jsme byli špatní. Proč, co jsme udělali? Ale já ani nechci chápat tyhle lidi, chci si uchovat vědomí, že to je prostě úchylnost a že se to snad nemůže opakovat, ačkoliv všechno samozřejmě záleží na tom, jaká tady bude situace dál.
Když přišel Hitler, Němci obsadili továrnu a pana Waldese odvedli na Pankrác. Můj tatínek okamžitě našel nějakou paní, která měla okna na pankrácký dvůr a mohla se tam dívat. Hlásila, že když Waldese vodili na procházku na dvůr, tak se s těmi nacisty strašně pral. Jeho rodina už byla v Americe, ale on právě tak jako můj tatínek prohlásil, že před nějakým frajtrem nebude utíkat a že tu zůstane. Ona také celá továrna závisela na vedení, a kdyby odešli, dělníci by přeci nevěděli, co dělat, a všechno by se to zhroutilo. Takže Waldes i můj tatínek tu zůstali, ale Waldesovy děti a jeho příbuzní z Ameriky, kde měla továrna filiálku, se ho snažili dostat ven. Přes nějaké právníky nabízeli Němcům ohromné sumy peněz, aby ho propustili z vězení a dovolili mu odjet za rodinou. To se nakonec stalo a Němci ho odvezli — bylo domluveno, že ho zavezou někam do Francie, odkud vypluje loď do Ameriky a odveze ho do New Yorku. Tehdy se ještě nelítalo, tehdy se všecko dělalo lodí. Všechno se domluvilo a bylo to tak dramaticky zařízené, že Němci přivedou Waldese a Američani budou stát proti nim a zeptají se: „Jste Jindřich Waldes?“ A když odpoví, že ano, tak předají Němcům peníze. Bylo to jako v nějakém filmu. Načež se to stalo, Němci ho předali Američanům, ti ho dovedli na loď a třetí den nato Waldes zemřel. Byl úplně zdravý, velice silný člověk. Vysvětlovalo se to tím, že než ho Němci propustili, dali mu nějakou injekci, postarali se, aby nemohl nic vypovídat. A to byl konec.
Tatínek ještě nějaký čas do továrny chodil — oni ji hned převzali Němci, ale můj tatínek tam musel ještě nějaký čas být, aby udržel pořádek. Můj táta byl strašně pracovitej člověk a maminka se pořád zlobila, že se málo věnuje rodině, ale on byl strašně hodnej, byli to strašně dobrý lidi. Dodnes je pro mě hrozné pomyšlení, že z rodiny takových dobrých lidí jsem já jediná přežila. Ničím dobrým jsem se nevyznamenávala, byla jsem úplně obyčejná holka, moji rodiče byli takový výjimeční lidé a museli tak bídně zahynout a já jsem tady. Když jsem se vrátila z koncentráku, na Vinohradech, kde jsme bydleli, mě každou chvilku někdo potkal a lidi plakali a říkali: „Vaše maminka mně tenkrát tak pomohla, když jsme potřebovali.“ Potom přišla nějaká dívka: „Vaši rodiče mi dali peníze a já jsem za ně vystudovala, zaplatili mi školné.“ Tatínek dal třeba nějakému ústavu pro choré děti filmové promítačky, aby si mohli promítat, pomáhali jim učit se na takových vymoženostech. Všichni mi vykládali, co dobrého pro ně moji rodiče udělali a jak je měli rádi.
II Malej chlápek ve špinavým trenčkotu (Nástup fašismu a okupace) Koncem dvacátých let vypukla veliká hospodářská krize, která měla ohromný vliv na všechno, co se stalo potom. Já jsem byla vlastně ještě malé dítě, ale tehdy byla opravdu strašlivá bída. Moje maminka byla v takových těch spolcích, kde se daly ženský dohromady a snažily se pomáhat. Jednou maminka říkala: „Pojď, půjdeme se podívat na návštěvu k jedné známé a přineseme jí nějaké dárky.“ Došli jsme do Vršovic a tam stály staré odstavené vagóny a v nich bydleli lidi. Ta známá se právě provdala a usídlili se v takovém vagónu. Jak tam ty lidi žili, to si nedovedu představit — kde brali vodu a kde měli jaké hygienické zařízení. Ale aspoň měli útočiště. To byly tenkrát strašný poměry. Ale co já vím, tak u nás to nebylo ani zdaleka tak zlé jako třeba v Německu nebo v Americe, kde byl v některých státech hladomor. A tohle všechno působilo za první republiky na lidi. Druhá věc, která měla ohromný vliv, byly kulturní styky s Francií. Kdo byl ve Francii velký spisovatel, tak z 90 procent to byli lidé, kteří se velmi zajímali o Sovětský svaz, a i když třeba nebyli komunisti, s komunismem sympatizovali. Byla to taková vzrušující doba, rodiče
a pamětníci říkali, jak to bylo ohromně lákavé, takové dobrodružství. Sovětský svaz po válce, nové myšlenky, Isadora Duncanová tančila bosá na Rudém náměstí, Majakovskij skládal skvělé básně, Gorkij, to všechno byla exploze tvořivosti. Každý tím byl více nebo méně ovlivněn a bylo těžké s tím nesouhlasit, protože od prvního momentu jsme o tom věděli jenom v dobrém. Nikdy se nemluvilo o zvěrstvech, která se tam děla. Když André Gide napsal knížku Retour de l'U.R.S.S. (1936), kde Sovětský svaz kritizoval, náš fanatik Stanislav Kostka Neumann honem napsal Anti-Gide (1937), polemiku s Gidem. On sám sice Rusko neviděl, ale stejně Gideovi nevěřil, že to může být pravda. Ta nálada, která vznikla kolem světové války a po ní, byla velice příznivá tomu, aby se lidi otočili doleva, jak se tenkrát říkalo. Je pravda, že na rozdíl od fašistů, kteří zdůrazňovali jenom ty špatné vlastnosti člověka — hrabivost, nenávist, touhu po moci, vůli k válce —, komunisti vždycky hráli na ty nejlepší vlastnosti člověka, na altruismus, schopnost obětovat se sám, víru v lidi, v dobro, které v každém člověku je. A to všechno bylo nebezpečné — příliš mnoho optimismu je velice nebezpečná věc. Do komunismu bylo ještě daleko, ale já jsem mezi těmi dvěma válkami vyrůstala a pozorovala jsem to. Osvobozené divadlo zpívalo Až nás půjdou milióny, všichni proti větru, E. F. Burian dělal nádherné inscenace — všichni jsme tím byli víc nebo míň zasaženi.
Potom v Německu nastoupil nacismus, který byl také vyvolaný hospodářskou krizí. Tam byla strašlivá bída a teď ještě ke všemu inflace, slyšela jsem, že lidi chodili na nákupy s trakařem plným peněz, které neměly vůbec žádnou cenu, a byla tam strašlivá mizérie, a to všechno bylo něco pro pana Hitlera. Můj tatínek, úžasně chytrej a nadanej člověk, který hodně cestoval, jednou přijel z Mnichova, seděli jsme u večeře a tatínek povídá mamince: „Tak Martičko, já jsem tam taky viděl toho Hitlera, je to takovej malej chlápek ve špinavým trenčkotu, úplně nikdo, to je úplně směšný.“ Můj chytrej táta říkal o Hitlerovi, že je úplně směšnej. Takovej to byl sebevědomej člověk. Co se stalo potom, to víme všichni. To byl začátek všeho toho strašného soužení. Před Mnichovem tu panovala úžasná nálada, lidi se nechtěli vzdát, chtěli bojovat. Já si pamatuju, jak se ti mladí hoši chovali. Můj pozdější manžel Rudolf, se kterým jsem se znala už od dětství a který byl můj kamarád, byl tehdy na vojně. My jsme tam za ním jeli a to nadšení vojáků a vůle neustoupit, nedat se, nepovolit, to bylo něco úplně nádherného. Když byla vyhlášena mobilizace, rodiče seděli u rádia, a když hráli hymnu, můj tatínek, starý vlastenec, se postavil do pozoru. Já se pak vyplazila ven, my jsme tehdy bydleli blízko Fochovy třídy, dneska Vinohradské. Vyběhla jsem na hlavní ulici a viděla, jak v jedněch dveřích stojí dívka v takový červený květovaný sukni a objímá se s vojákem. Když jela tramvaj, několik chlapců přibíhalo s těmi malými
dřevěnými kufříky, co se nosily na vojnu, a skákali do tý tramvaje, honem, honem, protože v okamžiku, kdy byla mobilizace vyhlášená, byl už každej připravenej jít bránit svou zemi. A ten chlapec se taky vymanil z toho obětí a naskočil do tramvaje. Já jsem tam stála a koukala se za nimi a najednou slyším, jak ta dívka začala nahlas plakat. Tenkrát jsem si říkala: „Proboha, tohle je první pláč týhle války.“ Ta válka se samozřejmě nekonala hned, ale bylo to skoro tak zlý jako válka. Jak víme, netrvalo dlouho a přišla okupace, 15. března 1939, osudný historický den, když Němci obsadili Prahu. To už jsem byla velká holka, stáli jsme venku, strašně sněžilo, tanky a obrněný vozy jely po Václavském náměstí, lidi hrozili pěstmi a ženský plakaly. A to jsme ještě vůbec netušili, co všechno se může stát, pro nás to byl konec všeho. Mohli jsme klidně odjet do ciziny, ale můj otec, ten byl jako já, ten byl tak uvrtanej na tu svou zemi, jako já jsem na Prahu. Celých těch 28 let v Americe jsem pořád jenom toužila po tom, abych se jednou do Prahy vrátila. A můj otec, to byl prostě chlap z hospodářství, z krásný krajiny, kde lidi opravdu lnuli k půdě a ke svému prostředí. To jsme ještě jezdili navštěvovat babičku a já si pamatuju, jak to tam bylo krásný, jaká to byla krásná příroda a jak mi tatínek vždycky říkal: „Kdykoliv ti bude v životě těžko, jdi si pro útěchu do přírody.“ Potom se pořád doufalo, že se to všechno nějak upraví, ten optimismus byl taky naprosto nemístnej, a pak začala válka a lidi říkali: „Proboha, ono to nebude dlouho trvat,
ty je rozmašírujou, ty spojenci.“ V září 1939, když vypukla válka, vypověděla Británie válku Německu, a my ještě rok žili jako židi s velkými zákazy todle a zákazy tamto, ale pořád jsme ještě existovali, mohli se scházet. Dělali jsme takové kroužky, všichni jsme měli hrozně rádi hudbu a byli mezi námi někteří velmi nadaní muzikanti. Scházela se s námi jedna dívka, která se jmenovala Dana Šedková, velká klavíristka a báječnej člověk, a u jedněch mých příbuzných, kteří měli krásný klavír, jsme měli takové soukromé večírky. Když jsme pak šli domů, vždycky jsme se třásli, protože jsme měli zakázáno chodit večer po ulicích. S Rudolfem už jsme tehdy spolu chodili a on měl přítele, hrozně dobrého varhaníka u svatého Jakuba. My jsme nikam nesměli a on říkal: „Víte co? Přijďte vždycky v neděli dopoledne, sedněte si na schody, které vedou nahoru do věže k varhanám, a já vám zahraju, co si budete přát.“ On nám při té mši hrál, hrál naše koncerty. Vždycky musel hrát nějakého Bacha, to bylo nutné, a samozřejmě Dvořáka, co se dalo. Bylo to opravdu nádherné a ještě dnes, když jsme se vrátili do Prahy, můj syn chtěl, abych mu ukázala, kde jsme s tátou seděli na těch schodech. Byli jsme mladý, a když je člověk mladej, život ve vás je tak silnej, že si neděláte moc starosti, nemyslíte tolik dopředu. Vždycky jsme si říkali, že to nějak překonáme. Na naší svatbě s Rudolfem byl jen tatínek, maminka, Rudolfův tatínek, maminka a jedna moje kamarádka,
policajt vpředu a policajt vzadu. Můj vztah k Rudolfovi byl ohromně dobrej. Poprvé jsme se potkali, když mi bylo skoro třináct let. Já jsem bydlela na Vinohradech v Chodské ulici a on za rohem v Lužické ulici a jednou jsem si běžela pro hrací kuličky do takového hokynářství, kde prodávali všelijaký blbosti. A teďko vidím takového mladého člověka, jak jde proti mně a kouká na mě, já na něj, on popošel a minul mě. Já si řekla: „Co tak na mě kouká, ten kluk?“ A otočila jsem se a on stál na tom rohu a koukal za mnou. Proto jsem si ho zapamatovala. On tehdy náhodou chodil s mojí sestřenicí, Martou Kafkovou, která byla asi o tři roky starší než já a která pak šla dobrovolně se svojí matkou v Osvětimi do plynu. Za nějakou dobu jsem tuhle sestřenici přišla navštívit, měla tam zrovna přátele a mezi nimi byl Rudolf. A hnedka za mnou přišel a říká: „My jsme se tehdy a tehdy viděli.“ A mezitím, už i tenkrát, když mě viděl poprvé, řekl tý sestřenici Máničce: „Já jsem dneska potkal na ulici takovou malou holku, já si počkám, až vyroste, a vezmu si ji.“ To bylo něco tak úplně zvláštního. A tak si počkal a vzal si mě, když mi bylo devatenáct. Ani v tom nejhorším trápení a v té nejstrašnější situaci jsem nikdy, nikdy, ani na minutu nezalitovala, že jsem si ho vzala. Ani na chvilku. Už jen být v jeho blízkosti stálo za to. Dokázal vykládat, aniž by někoho o něčem poučoval, ta jeho dobrota, laskavost a smysl pro spravedlnost a slušnost a nesobecká stránka jeho osobnosti, to bylo přímo inspirující. A přitom s ním byla legrace, nebyl to
žádnej vyřezávanej svatej, ale byl strašně hodnej. Ivan je hodně po něm, zaplať pánbůh. Kolikrát jsem sebou opovrhovala, když jsem si uvědomila, jak horší člověk jsem, nežli byl on. Právě proto to byl tak strašnej zločin, co nastal. Když si dnes pomyslím, co ten člověk v tom svém krátkém životě prodělal za hrůzy, tolik let v koncentráku — on byl v Lodži, pak v Osvětimi, v menším koncentráku v Mühldorfu a potom v Dachau. A sedm let po osvobození takovej strašnej konec. Když si na to vzpomenu, ještě dnes to nemůžu přijmout. Je možný, aby byl jeden člověk takhle odsouzenej?
III Plevel na večeři (Transport do Lodže) V roce 1941 jsme odcházeli hned ve druhém pražském transportu, kterým posílali Němci pryč židy. A nic jsme nevěděli, my jsme neměli tušení, co nás čeká. Prostě jsme dostali rozkaz, že se máme dostavit do sběrného centra, které bylo v areálu Veletržního paláce, a už tam jsme šli štrúdlem. Já mám takovou zvláštní paměť, pamatuju si věci, které se mě nějak osobně dotkly, ale to okolí prostě někdy ne. A tak si pamatuju jenom to, jak jsme šli tím štrúdlem a jak se mnozí lidé velice hezky zastavovali a smekali klobouky a Němci na ně řvali, aby zmizeli, že je jinak vezmou s sebou. Pak jsme přišli do Veletržního paláce, kde to shromažďovali, a věděli jsme, že to je jen začátek a že to všechno nebude tak jednoduchý. Byli tam nemocní lidé, které přinesli na nosítkách, miminka, malé děti, které ustavičně křičely. Byl tam takovej randál, že se to vůbec nedá popsat. Většina lidí se snažila udržet klid a rozumně všechno zorganizovat. Mezi tím lítali esesáci, takže to byla taková hrozně zmatená událost, a uprostřed toho všeho, v tom největším randálu seděl takovej malej človíček na kufru a hrál na housle. Zřejmě vůbec nevnímal, co se okolo něho děje, a pořád si nacvičoval Beethovenův houslový
koncert. Pořád znova: papá, papapa. To si tak dobře pamatuju, něco tak hrozně divnýho. Byli jsme tam několik dní, ale pak nás naložili do vlaku a my pořád nevěděli, kam jedeme. Když nás transportovali, vlak zastavil uprostřed noci na malém nádražíčku, abychom nabrali vodu do věder na pití. Se strašným řevem nás vyháněli z vagónů — z každého jednu osobu. Vyběhla jsem ven, vyděšená, klopýtala jsem podél kolejí a tam, uprostřed kupy štěrku ozářené nádražní lampou, rostla překrásná fialová květina. Vidím ji dodnes úplně přesně. Vypadala jako nějaký divoce rostoucí kosatec. Čím to je, že člověku utkví v paměti poměrně bezvýznamné události, zatímco nejdramatičtější momenty časem úplně vyblednou? Nebo je to jenom ten můj podivný smysl pro „monumentální detail“, který způsobuje, že se mi věci drobí na ostré záběry zblízka, a přitom mi celkový pohled uniká? Třeba ta sněhová bouře při našem příjezdu do Lodže. Byl teprve říjen a nikdy potom, za celou dobu jsem tam nezažila tak strašnou vánici, ani v zimě. Pracně jsme se v tom sněhu plahočili od nádraží a poprvé viděli ty hladem umírající, skoro nahé a bosé lidi a děti. Několik dní nato jsem vešla do jakéhosi sklepa, byla tam jen petrolejová lampa, mladí lidé z našeho transportu seděli na zemi, někdo hrál na foukací harmoniku, strop byl klenutý a lampa na něj vrhala zvláštní dlouhé a špičaté stíny jako v nějaké katedrále. Říkala jsem si, že teď by se měl objevit anděl a udělat na čelo krvavé znamení každému, kdo tu zemře.
V Lodži bylo velké ghetto, prostě kus toho města. Bylo obehnané plotem, částečně dřevěným a částečně drátěným pletivem a navrchu byly dráty a všelijaké bodáky. Hlídali to normální vojáci, uvnitř byla taková centra nacistů, to byli většinou esesáci, a vlaky přijížděly jeden za druhým. Bylo tam asi 170 tisíc lidí, ale na konci pouze 70 tisíc. Ze začátku nás ubytovali v jednom docela dobrém výstavním domě a tam jsme byli několik týdnů, než přišel další transport. Ghetto mělo svou samosprávu a správcem a představitelem našich zájmů, který měl dbát o pořádek, byl Polák, starší člověk, Chaim Rumkowski. Lidi ho neměli rádi, ale já jsem ho hrozně litovala, protože měl nad sebou strašný nátlak a ohromnou zodpovědnost. A myslím, že věděl, jak to všechno dopadne. My jsme samozřejmě neměli vůbec tušení, že je nějakej Osvětim, nebo že existujou plynový komory. Až mnohem později jsem se dozvěděla hezkou historku, jak Himmler vyprávěl Hitlerovi o tom, jak zkouší plyn na lidech. Ty první židy z Polska vyváželi do takových vagónů, které někde zastavili a dovnitř napouštěli plyn. Když to udělali poprvé, Himmler prý omdlel. A Hitler mu řekl: „No vidíte, jaký jsme humánní lidi, jaký máme humánní cítění.“ V Lodži jsme byli od října 1941 do srpna 1944, ale už na jaře 1944 se to tam začalo všechno jaksi rozsypávat. My jsme tam byli až do konce. Jakmile se blížila fronta, lidi byli postupně někam vystěhovaný. Byla tam strašná spousta lidí, Lodž byla hrozná, protože tam byli všichni
lidi pohromadě, i malé děti. Nebylo tam žádné jídlo a začátek byl strašný, než si lidi na to hladovění zvykli. Ženy se přizpůsobovaly těžkým podmínkám hlavně z počátku mnohem líp než muži, protože jednak potřebujou míň potravy a za druhé přestaly všechny menstruovat — matka příroda zafungovala hned, a to znamenalo další úsporu energie. A krom toho, ženský mají vždycky úkol se o někoho starat, takže jsou také psychicky odolnější, nemají dost času a dost energie myslet pořád na sebe, protože musí myslet na děti nebo na rodiče. Hrozné bylo, že moji rodiče nebyli staří lidé. Tatínkovi bylo přes padesát, mamince asi 48, poměrně mladí lidé, ale tam se každý přes třicet proměnil ve starce. V tom věku se organismus tak nerenovuje, vitalita není tak velká. Ze začátku umírali hodně hlavně mladí muži. A jak to postupovalo, bylo to čím dál tím horší. Lodž nebyla organizovaná jako koncentrák, rodiny si musely samy najít nějaké útočiště. Bydleli jsme pohromadě v jedné místnosti, kterou Rudolf objevil sám, já bych to bejvala těžko našla. Byli jsme rádi, že jsme pohromadě, to bylo velice dobře. Jsem hrdá na to, jak se tam lidi dovedli skvěle chovat. Někteří byli strašně nervózní a vyhladovělí a báli se, ale neviděla jsem ani jeden případ, že by jeden o druhého nepečoval. To bylo hrozně důležité. Starší šli velice rychle zdravotně dolů, chátrali, byli strašně zesláblí, mladí muži často také, protože strava byla naprosto nedostačující a byla od nich vyžadována velmi těžká práce.
Když bylo v rodině mladé děvče, tak uklízelo, protože bylo strašně důležité zachovávat hygienu. My jsme třeba chodili středem ghetta, kde byl takový pás a rostl na něm ještě jakžtakž trávník a v něm byl hroznej plevel, a my ten plevel trhali. To nám doporučili lidi z českého transportu, kde byli samí vědci a učenci — tohle můžete trhat a tohle ne. Vždycky jsme to natrhali, přinesli domů a vařili to k večeři. Ale i jinak, ono stačilo, že lidi o sebe pečovali. Vztah, který člověk měl ke svým blízkým, úžasně pomáhal přežít. Chci žít pro někoho, musím se o někoho starat, to je hrozně silný pohon. Mezitím tam byly takové nájezdy, nacisti náhle vtrhli do ghetta, posbírali všechny lidi, kteří se jim připletli do cesty, a odvezli je neznámo kam. Někdy byly ty přepady organizovanější — jednou třeba brali jenom děti, házeli je do nákladních vozů a pak je odvezli do Osvětima, což jsme nevěděli, ale pro jejich maminky to bylo samozřejmě strašné. Jeden takový veliký zátah trval několik dní. Když přišel další transport do Lodže, museli jsme se přestěhovat do takových hrozně zchátralých domů, některé byly napůl zbořené, a v těch jsme si hledali místnosti, kde jsme se mohli ubytovat, na slámě nebo na strožoku, kde se co komu podařilo sehnat nebo najít. Rudolf tenkrát sehnal pro maminku a tatínka strožok a my jsme měli něco jako podestýlku. Ohromné bylo, že tam byl takový poklop, taková padací dvířka, a pod nimi byl sklípek.
Tohle velikánské stěhování bylo nejnebezpečnější pro staré lidi, na ty to bylo zaměřeno. Jak říkám, moji rodiče nebyli staří, ale už byli v dosti špatném zdravotním stavu. Byli zesláblí, ale pořád se ještě drželi, byli hodně stateční, zvláště moje matka. A když byl ten zátah, museli jsme všichni vyjít ven na ulici nebo na dvůr, kde jsme zrovna byli. Úplně přesně si pamatuju, jak tam byla taková velká škatule, takovej piedestal, a na tom stál mladej fešák, německej voják, v krásnejch vyleštěnejch holínkách, krásně oblečenej. Okolo něho davy těch napůl mrtvých lidí a já měla úplně pocit — tohle není člověk, to muselo přiletět z vesmíru, to snad není možný. Ten rozdíl mezi námi a jím, najednou jsme byli jenom takoví ubožáci. A on bral lidi jednoho po druhým, a když to byl starší člověk, tak ho odvedli. My už tenkrát měli s těmi německými aktivitami trošku zkušenost, a tak jsem přinutila tatínka a maminku, aby vlezli do toho sklepa, a tím se zachránili, a pak se to podařilo při těchhle záchytech ještě několikrát. Oni se pořád snažili dostat pryč lidi, kteří nebyli produktivní. My jsme všichni museli pracovat, ale myslím, že nakonec to bylo dobré, protože jinak bychom se tam zbláznili.
IV Vůně života (Život v Lodži) Myslím, že každému pomáhá hudba. Já mám nejraději klasiku, ale taky některou moderní hudbu, teda moderní za mého mládí. V Lodži byla jedna velice známá slavná polská houslistka, které dovolili, aby si nechala své housle. Ani jsem nevěděla, že tam je, ovzduší v Lodži bylo takové, že člověk byl rád, že vůbec dejchá. Hrozně málo jídla, strašně těžká práce, málokdy jste si vyšli někam na procházku. Ale jednou jsem musela někam zajít a najednou jsem slyšela nádhernou hru na housle, byl to myslím Brahmsův houslový koncert, a tak jsem zůstala stát pod tím barákem, opřela se o zeď a poslouchala jsem. Člověk si najednou uvědomil tu sféru, ve které už nežije, a jak hluboko spadnul a že ani ty nejmenší radosti už nemůže pokládat za své, a proto to byl krásnej okamžik, ale strašně bolestnej. Lodžské ghetto hlídali na jedné straně německý vojáci, naši hlídali z naší strany, aby se lidé nemohli dostat přes plot. Stalo se, že se o to někdo pokoušel, ale to byl samozřejmě hned zastřelen. Zajímavé na tom bylo, že tím ghettem projížděla tramvaj, ve které jezdili normální lidi. Všichni jsme pracovali a jedno pracoviště bylo na jedné straně té dráhy
a jiné bylo na druhé straně, a abychom mohli přejít z jedné strany ghetta na druhou, byl tam takový most. Napřed se šlo nahoru po schodech, potom byla plošinka, kterou se přecházelo přes tu ulici, a potom se zase scházelo dolů. Ten most byla taková dost zvláštní věc. Pro lidi to byla zkouška, jestli jsou ještě živí, protože pro ty, kteří byli už tak vysláblí, že se mohli jenom pomaloučku pohybovat, bylo to chození do schodů skoro nepřekonatelná překážka. Také se tam říkalo: „Tak on už nemůže chodit přes most.“ To znamenalo, že ten člověk už je jaksi odsouzenej. Nesměli jsme se tam zastavovat, museli jsme jenom jít nahoru, přejít a zase lézt dolů. Vždycky jsme tak toužebně koukali dolů, jezdily tam tramvaje s platformou, co myslím byly i v Praze, ta tramvaj měla vzadu takovou plošinku a na ní stáli lidi, normální lidi. A jednou jsem z toho mostu viděla takovej malej nákladní automobil naloženej kytkama, a to byl takovej šok... Já jsem se tam zastavila, úplně jsem zapomněla, že tam nesmím stát, a čuměla jsem na ty kytky, protože v ghettu nebylo vůbec nic. Němci se ohromně báli epidemií a všelijakých nemocí, které by mohly vypuknout v takovém strašném prostředí, kde byly hygienické podmínky úplně nemožné, a tak bylo všechno kvůli dezinfekci pomalováno vápnem a skoro nic tam nerostlo, jen ve středu ghetta rostla trochu travička. Takže člověk nic přírodního neviděl a najednou ten nádhernej vagón plnej karafiátů, červenejch a jinejch krásnejch kytek...
Ale jaro v Lodži — v místě, kde nikdy nevypučely skoro žádné rostliny, kde nepřeletěl ani pták, a přece bylo ve vzduchu jaro, i tam vítr občas donášel vůni hlíny, lesa, života. Šla jsem za tátou na pole na Maryšín, slunce svítilo a táta chodil za pluhem, pomalu, s pokrčenými koleny. Tehdy jsem si poprvé uvědomila, jak strašně zestárl, zbělel a vyschnul hladem a ponížením. Chvíli jsme tam stáli v slunci, táta si sundal čepici a nesměle řekl: „Teď na jaře je člověku tak těžko u srdce…“ Teprve po letech jsem pochopila, proč si vybral tuhle práci, mnohem horší než jinou. Musel urazit každý den obrovský kus cesty a pak se celý den plahočil za pluhem, vláčel těžké dřeváky, na které se lepily kusy hlíny. Ale byl tam sám, s věcmi, které nejvíc miloval, s půdou, s nebem nad hlavou, v čerstvém povětří, vracel se před smrtí k tomu, z čeho vyšel. Byl tam také můj bratranec, který se jmenoval Jindříšek, a říkal mi: „Prosím tě, jak to, že o tobě nic nevím.“ Nikdo o nikom nevěděl, kdo žil kousek dál, protože lidi neměli dost energie, aby chodili na procházky nebo se tam setkávali. On byl strašně špatnej, hrozně hubenej. Já jsem mu rovnou říkala: „Musíš jít k nám, my se o tebe budeme starat.“ Šla jsem s ním do toho jeho kutlochu, tam chudák ležel na takový roztrhaný dece ještě s jedním chlapcem, a tak jsem ho odvedla do toho našeho pokoje taky. Když už byl s námi Jindříšek několik měsíců, slyšela jsem jednou zvonění hasičské stříkačky. Třebaže to tehdy
bylo na denním pořádku, věděla jsem ihned, že tentokrát hoří u nás. Letěla jsem domů, celá bez dechu, doma byla máma, házela o překot nejnutnější věci do kufru, a táta, tentokrát už bezradný, běhal kolem a snažil se pomáhat. Jindříšek ležel na svém pelechu na zemi a všechno sledoval těma obrovskýma černýma beznadějnýma očima. Hasiči dělali kruh kolem domu, všude bylo plno kouře a křiku, byl strašný mráz, voda netekla, ale lidi nepanikařili, i v tomhle okamžiku převládla rezignace. S tátou jsme odvlekli kufry ven, posadili na ně mámu zabalenou do dek a nakonec jsem se rozběhla pro Jindříška. Hasiči už mě nechtěli pustit zpátky, jeden z nich se po mně rozpřáhl holí. Táta se s ním začal prát a já zatím proběhla dovnitř. Jindříšek se pokoušel vstát, ale nemohl, začala jsem na něho křičet, zuřivě, zoufale, přehodila jsem si jednu jeho ruku kolem krku, a třebaže už byl na kost vyhublý, byl strašně těžký. Vlekla jsem ho ven a pořád jsem na něho křičela, surově, chtěla jsem mu předat trochu své vůle a energie, dostat ho ven, přes práh, přes dvůr, na ulici. Klesal při každém kroku, ale nakonec jsme to zvládli, padl úplně vysílený, bílý jako stěna na jiný kufr, máma ho přikryla, položila si jeho hlavu na klín, seděli tam jako po snětí z kříže, já si opřela hlavu o tátovo rameno a chtělo se mi úlevou brečet. Konečně hasiči oheň uhasili a my se zas pomalu vraceli, tahali zpátky kufry, to už si lidi trochu pomáhali, všichni jsme byli nadobro vyčerpáni námahou a rozčilením. Když jsme se vrátili, bylo to poprvé, co jsem Jindříška za
celou tu dobu viděla smát se. Smál se, jak jsem na něho křičela. Ale krátce nato jsem jednou přišla domů z práce a maminka mi pošeptala, že jí řekl, aby mu zazpívala Kde domov můj a Kam jste se poděly moje mladé časy, a že od té doby nepromluvil. Já se k němu sklonila a viděla jsem, že už mě nevnímá. Měli jsme tam nějakou polívku, kterou maminka uvařila, tak jsem se pokoušela mu ji dát, a to ještě vnímal. Bylo hrozné, že ten umírající člověk už neměl žádný pocit, žádný vjem, jenom ten hlad. Vzala jsem ho do náručí a on zemřel. Bylo mu dvacet. Kdyby býval měl snad jedno, dvě normální dobrý jídla, tak mohl přežít. Není snad nic nesmyslnějšího, nic ukrutnějšího než zemřít dřív, než jsme stačili napáchat hříchy, které smrt ospravedlňuje. Ještě dlouho potom se mi zdávalo, že se na mne dívají z toho jeho kouta ty černé, toužebné, ztracené oči. Když zas bylo všechno zpátky na místě, ohřála jsem si velký hrnec vody, svlékla se, pomalu a důkladně jsem se celá vydrhla a načesala si vlasy, pečlivě se oblíkla a vyčistila si střevíce, a pak jsem se bez spěchu vrátila do práce. Myslím, že ten den jsem si poprvé uvědomila, že jsem neodvolatelně, konečně a navždycky dospělá, celá žena — a že už budu vždycky všechno brát vážně. Když jsem byla mladá, věděla jsem, že věci míjejí, ale teprve dnes chápu, co to znamená. Skutečná, ryzí minulost je to, co si tehdy Jindříšek myslel, když tam ležel na tom kotci na zemi a díval se, jak chodíme kolem, to, co
