Kamarádky a kamarádi, rozhodli jsme se, že vyrobíme Plky v předstihu tak, abychom je mohli přinést na Československý potlach, takže prázdninové události pouze naznačím. Co se konalo ještě do prázdnin? Především se zmíním o Čarodějnicích, které měly slet 26. dubna a přistály jako vždy v Zátoce na Staré Živohošti. K jejich čarodějnickém reji hrály kapely Sešlost a TCP. Ti nejvytrvalejší z obou kapel vydrželi hrát téměř do časných ranních hodin. V sobotu 7. června jsme se zúčastnili slavnostního ohně k oslavě 40. výročí založení osady Modrý kaňon – Milín. Sešli jsme se na Pelechu a jako vždy nás potěšily krásné písně a kamarádská atmosféra. Dík za pozvání. Trampclubácký oheň na zakončení jarní sezóny činnosti TCP byl opět na Živohošti. Počasí bylo pěkné, ani nekáplo. Potěšila nás návštěva našich milých kamarádů ze Slovenska. Oheň zapalovali členové Šprickovy rodiny ( z osady Zlatá Kaledonia – Ivanka pri Dunaji). Špricek pak zahrál a zazpíval u ohně několik slovenských písniček. Dalšími hosty byli kamarádi z osady Albatros ze Záhořánského údolí (nedaleko Libřice). Střídali se v hraní s kapelou TCP a pak společně vydrželi hrát téměř do svítání. S našimi muzikanty hrál i člen osady Modrý Kaňon – Kulda, který byl jeden z nejvytrvalejších. Všem hostům patří dík za to, že nám s našimi muzikanty připravili pěkný večer. 26. června se konala poslední slezina a pak už jen prázdninové setkání. - Údolí oddechu pořádalo potlach 5. července. Členové TCP byli zváni. - Další prázdninovou událostí byl Muzejní potlach v Jílovém u Prahy, který se konal 19. července od 14. hodin. - V posledním červencovém víkendu byl tradičně potlach Údolí děsu. - Poslední velkou prázdninovou akcí byla ve dnech 29. až 31. srpna naše účast na Slovenskočeském potlachu. - Poslední číslo roku 2008 vydáme do Vánoc. Přeji jménem Plků i TCP všem Vám, kteří čtete náš časopis a všem příznivcům Trampclubu Praha co nejhezčí léto. Ahoj Míla 26.6.2008
2
Eduard Ingriš a mořeplavec 11. část
Pány cestovatele Miroslava Zikmunda a Jiřího Hanzelku Náplava osobně poznal s Petrem Horkým v lednu 1997. Připravovaly se oslavy padesátého výročí jejich startu na velkou cestu napříč Afrikou a Latinskou Amerikou, na kterou vyrazili 22. dubna 1947. Cestovatelské plány mladé dvojice zlákaly Zikmunda ke společné výpravě na Sri Lanku a Maledivy na jaře roku 2000. Cílem bylo natočit televizní doku-ment, vydat se do míst, které H+Z navštívil během cesty v roce 1961 a nasbírat materiály pro společnou knihu s názvem Sloni žijí do sta let. V průběhu příprav v roce 1999., když se hovořilo i o Heyerdahlovi, si Zikmund vzpomněl, že stále pracuje na inventáři svého archivu a dodal: „Zrovna mám na stole něco, co by vás mohlo zajímat.“ Za chvilku nám předložil čtyři objemné slohy. „Říká vám něco jméno Eduard Ungriš?“ Náplava s Horkým se rozesmáli. Když se Náplava nechápavě tvářil, rychle vysvětlili: Chceme o Ingrišovi natočit dokument“. Oba se dali do vyprávění o setkání s Thorem Heyerdahlem, který doutnající uhlik jejích pátrání po Ingrišovi pořádně rozfoukal. Už při tomto natáčení se rozhodli, že se za Ingrišem do Spojených států vypraví. Pak se ale dozvěděli, že Eduard počátkem roku 1991 zemřel. Horečně všichni listovali pečlivě evidovanou korespondencí, fotografiemi i notovými záznamy. Úplná hrouda dokumentaristického zlata! Zikmund se hned pustil do vyprávění o dlouholetém přátelství, které vzniklo v Peru. Ingriše jako slavného skladatele znal už z Prahy a byl i na jeho úspěšném Rozmarném zrcadle v Alhambře. Tato opereta dosáhla více než 1600 repríz. Osobně se s ním setkal až 2. listopadu 1949 v Peru. Spolu s Hanzelkou vezl hromadu exponovaných filmů a Eduard se okamžitě nabídl, že je vyvolá a nakopíruje. Oba jásali nad perfektní prací, jakou za celé své putování neviděli. Třeba měl Ingriš v té době hluboko do kapsy, nevzal od nich ani sol. Když se oba cestovatelé 16. prosince před startem do Ekvádoru loučili, rozpačitě přijal 12 kodaků pro svůj rolleiflex. Dojatě řekl: „To bude můj ježíšek, budu na vás, Jirko a Mirku, o Vánocích vzpomínat. 3
Hanzelka se Zikmundem netušili, zda je Ingriš zná z pražského rozhlasu nebo tisku. Republiku přece opustili tři čtvrtě roku před ním. Měli už za sebou 31 zemí Afriky a Jižní Ameriky a právě se chystali vyrazit do Kordiller., jak mu bylo vlastní, jim obratem ruky navrhl uspořádání společné expedice, ale lákavá nabídka měla háček. Cituji z dopisu H+Z: „Milý pane Ingriši, při čtení Vašeho návrhu jsme litovali, že nejedeme nákladní stojedenáctkou, ale jen tatřičkou. Měli bychom z té společné cesty všichni tři víc a snad i posluchači rozhlasu, protože byste mohl naše reportáže doplnit muzikou. Litujeme velmi, ale do Tatry byste se nedostal, i kdybychom Vás tam chtěli napěchovat bucharem.“ Následoval pak výčet všeho, co tvořilo náklad, byla toho opravdu spousta. Eduard Ingriš i oba mladí cestovatelé byli stejné krevní skupiny, a ačkoliv byl mezi nimi věkový rozdíl 15 let, začali si tykat a společně spřádali plány. Cituji znovu slavné cestovatele: „Eduard nás doprovázel i se svou neodmyslitelnou kytarou. Díky jemu ve filmovém dokumentu Ostrovy milionů ptáků objevilo i pár záběrů, jak v rozkymáceném člunu šplháme po provazovém žebříku na nakládací rampu a procházíme pak mořem ptačích těl. Za kameru se postavil opravdu velmi zkušený filmař.“ Mnohaleté putování H+Z skončilo potlačením tzv. Pražského jara. Oba byli uvrženi do žaláře bez mříží a tlustých stěn. Přišli o pasy, nesměli vystupovat na veřejnosti, cenzura přísně tlumila jakoukoli zmínku o jejich existenci. Cestopisy z jejich dílny, které dosáhly nákladu 6,5 milionů výtisků, zmizely z pultů knihkupectví i regálů veřejných knihoven a často končily ve sběrnách papírů. Cestovatelské teritorium slavné dvojice bylo vymezeno ostnatými dráty hranice železné opony socialismu. Izolace ve tvůrčí hladomorně trvala nekonečných dvacet jedna let až do listopadové revoluce v roce 1989. Na Hanzelku a Zikmunda se však nezapomnělo. Jiří se nakrátko stal ekonomickým poradcem vlády, kvůli vážné nemoci však musel odejít z veřejného života. Zemřel v únoru roku 2003. V roce 1989 Ingriš uvažoval o návštěvě Československa, kam se nepodíval dlouhých dvaačtyřicet let. Miroslavu Zikmundovi se konečně otevřela hranice Západu a mohl dávného přítele navštívit. Vyprávěl,že v roce 1970 náhodou otevřel časopis Lidé a země a dozvěděl se, 4
že Eduard žije v USA. Napsal do redakce a k velkému překvapení se dozvěděl, že autor článku je Eduardova sestra Melanie. doma ji navštívil a od té doby si s Ingrišem psal celých 20 let až do jeho smrti v roce 1991. Potom si dopisoval s jeho manželkou Ninou. Byla bezradná z obrovského množství fotografií, negativů a filmů, gramofonových desek, zvukových pásků, štosů not knih. „Eda si přál, aby se to jednou uchovalo v jeho vlasti, moc mu na tom záleželo. Nevím, co s tím a můj bratranec na mne pořád naléhá, ať to všechno vyházím, že to nikoho nezajímá,“ napsala Nina Zikmundovi. O pozůstalost projevilo zprvu zájem Náprstkovo muzeum, ale na balení a dopravu peníze nemělo. Mirek proto napsal na naše velvyslanectví ve Washingtonu. Stejná písnička - na přepravu pozůstalostí po krajanech není v rozpočtu pamatováno. Léta běžela, nic se nedělo, až o celoživotní archiv H+Z projevilo vážný zájem Muzeum jihovýchodní Moravy ve Zlíně. V roce 1995 pak Zikmund podepsal darovací smlouvu a muzeum mělo zájem i o Ingrišovu pozůstalost. ředitel muzea prohlásili: „Dar paní Ingrišové uvítáme a postaráme se o uložení a odborné ošetřování, ale pozůstalost nemůžeme převzít bez podrobného soupisu a bez darovací smlouvy ověřené americkými úřady.“ A tak se Miroslav Zikmund vypravil za tehdejším ministrem kultury Pavlem Dostálem a napsal paní Nině do Kalifornie. Požádal ji, aby nic nevyhazovala, aby nic neuklízela a že vše sám se svými přáteli zařídí. „Prosíme jen o tři postele u Vás, jinak si s námi starosti nedělejte.“ Pan ministr znal dobře Eduardovo jméno, prý kolikrát jako kluk zpíval tu nádhernou Niagaru u táboráku. Přislíbil z ministerské rezervace slušnou částku, která by měla pokrýt výlohy za bedny, jejich odbavení, dopravu do Los Angeles, námořní přepravu přes Hamburk, transport do Zlína i náležité pojištění. Zbývalo už jen zajistit a zaplatit si letenky a už se těšit na další dobrodružství v Kalifornii. Na poslední chvíli se trio rozrostlo ještě o Vladimíra Kroce, redaktora Českého rozhlasu. Redakce Radiožurnálu ho vyslal jako reportéra, aby po deset dnů v pravidelných pětiminutovkách informoval posluchače o této objevitelsko-záchranné misi.
Výchozím materiálem je kniha Miroslava Náplavy Plavby sebevrahů Karel Horák-Kingston (leden 2007) 5
JAK TO ZACLOUMALO S TS SEŠLOST v roce 2007 z té společné cesty Tak je to tady bez jednoho roku po dvacáté, kdy si od svého zrodu počala TS Sešlost s různými peripetiemi pohrávat s trampskou písničkou. Rok to byl vskutku vypečený a lehký soumrak chorob, které nevynechávají postavy starších hochů, zapsal mnoho událostí, které se na nás, jak jsme si říkali, mohly klidně vyprdnout. To vám přišlo tak nějak nečekaně. Sestava kapely zůstala stejná, jen kluci měnily barvy zdravé za různě zdrchané. Začal si Ivan Salivar, když nabíral barvu, někdy i zelenější než zelená desítka. Přesto se stále hrálo na slezinách v liché úterky v restaurantu U Jany a občas jsme i někde zahráli na jiných štacích. Na Memoriál Jendy Kordy s námi hrál na basu starej dobrej člen kapely Míla Husar, alébrž Vláďa Černý se láznil v bahně a pivíčku pro srovnání páteře. Tradičně pohodový večer, krásné písničky a spousta kamarádů. No a pak se pokradmu mezi nás prodíraly další neduhovosti. Dařilo se nám jim čelit porůznu, ale nejsilnější čelistí byl zájem kamarádů a kamarádek, kteří sleziny pravidelně navštěvovali. 24. února jsme si vyrazili na poslední potlach Čtvrkařů v Lukách pod Medníkem. Velmi parádní zážitek pro celou kapelu. Zúčastnilo se ho na 180 kamarádů. Další měsíc jsme si zahráli cvičně v klubovní atmosféře hospůdek ve Vinoři a v Lysé nad Labem. Začali jsme se také chystat na již zmíněný Memoriál Jendy Kordy , který byl 30. března a současně na Festival kamarádů trampské písně v Horním Jelení. Bylo to tentokrát při urputnosti překonávání neduhů všech členů kapely dost náročné. Jen tak na skok jsme na pozvání také zavítali do oblasti Senohrab k Bohoušovi do lokálu U Hřiště, za nebezpečného zájmu místních snobů a zbohatlíků. Bylo to žrádlo. Příště se jim vyhneme a Bohouš ať zavítá k nám. 28. a 29. dubna bylo pořádáno sestřelování čarodějnic na ranči v Zátoce na Staré Živohošti. My jsme se střelby nezúčastnili, páč Sešlost má ta roztomilá čarodějná děvčata z TC Praha ráda, fakt nekecáme. Jest o nás známo, že nejsme příznivci úkladů a jiných mordů na něžných osobách. Dalším větracím výjezdem kapely byl hrací víkend u Zbyška Skaláka. Trocha dýmu místní restaurace, dobré pivíčko a spousta kamarádů z různých koutů domoviny i z kouta naší ráce Trampklubu Praha. No a potom 25. až 27. května jsme s chutí mladíků větrali léty osvědčené trampské písničky na festivalu tohoto žánru v Horním Jelení. Z dvaadvaceti skupin jsme se po rozhodnutí poroty usadili na 4. až 6 místě. Řada psavých kamarádů se ke schopnosti a počínání odborné poroty vyjadřovala. My jsme nad několika jejími verdikty zakroutili šiškama a uznali, že boj se znalci v oboru je 6
holt marnej. Přes nadlidský výkon organizátorů festivalu vznikl po delší době v našich zbytcích mozku ukrutně racionální nápad, kucí bylo toho dost a tak nohy na zem a zpátky mezi své příznivce a kamarády a to by v tom byl pekelnej strejda, aby nám mezi nimi nebylo fajn. Příští klání na festivalu vynecháme a energii vrhneme na regeneraci svých stárnoucích oudú a jiných důležitých orgánů. Ale to, co teď budu popisovat je naše parádní účast na potlachu TO Samotáři na Moravě v Dolních Bojanovicích. Kamarádi Béda a Bobina Novákovi pro nás s ostatními zálesáky připravili překrásné večery. Zase jsme poznali jaký vztah panuje mezi kamarády z různých koutů téhle hezké zemičky. Čím jsme starší, tím je každé takové upřímné setkání až dojemné. Byli jsme ve čtyřech, Míla Husar, Láďik Braun, Jarouš Pinc a já. Vláďa Černý a Ivan Salivar nebyli svými chorobami připuštěni k účasti. Fakt, takový potlach se na roky zaznamená do našich nepravidelně bušících srdcí. Sešlost nalezla odvahu a již podruhé se vypravila ohřát klouby do termálních lázní v Zalakározsi v dolních Uhrech. Stejně jako v minulém roce jsme zanechali po deseti dnech, jak jsme poznali, vytříbený dojem. Byla velká škoda, že ze zdravotních důvodů nemohl nahřát klouby Ivan Salivar a jeho dlouholetá snoubenka. Jo, osvědčené snoubenky ostatních hochů nahřejvaly. Nastalo období letní, které podporuje čerpání dovolených. Kmeti důchodového věku to mají snadné, avšak my pracanti máme též povinnosti. Koncem srpna jsme si zadováděli v Humpolci na jubileu kamaráda a začátkem září jsme byli hrát trampům v Ledči nad Sázavou. 8. září se odehrála na ranči U Švendů oslava narozenin starších děvčat Oliny Švendové a Jarky Husarové a manažera a kustoda Sešlosti Míly Husara. Plná loktuše gratulujících byla zárukou parádní atmosféry. Dost nás mrzelo, že jsme při nastalých neduzích Ivana a Ládi Brauna museli odříci pozvání Žabáků na jejich statek v předhůří Krkonoš. Nakonec basák Vl. Černý, který nepřetržitě ředí věkový průměr Sešlosti, k Žabákům jel a jak se ukázalo, choval se slušně. Z jeho vyprávění máme jen dobrý pocit a letos by to mělo vyjít, když nás pozvou. Stále jsme cestovali bez Ivana. Všichni jsme mu v té době drželi pěsti, aby se ve zdraví navrátil mezi nás a dál jsme mohli hrát a zpívat. Byl trpělivý a přes nesnadné chvíle se to na podzim podařilo. Září a počátek října mne zahnal do penzijní pauzy a jak se říká u Braunů, začal jsem vstávat do důchodu. Mohu tak, kromě jiného, zajíždět s Jardou častěji do Sněta, míst jeho dětství. Tam se ten kluk vždycky vybarví do palety prostopášností, mistrně obhlíží živé dary přírody, loví ošípané a s kouzlem lesního mužíka pak diskutuje zasvěceně s místními lovci o tom, jak by a kdyby a co se mohlo nebo dalo dělat. Přitom s nimi holduje různým nápojům a svádí to na mne, když je jasné, že jsem nevinej. To vám takhle jedné říjnové neděle ráno vykonáváme ve Snětě s Jardou ranní dovednosti, zazvoní telefon a Jarka Husarová sděluje neuvěřitelnou zprávu, že Míla ráno ve Vinohradské nemocnici zemřel. Nějaké mu problémy před7
tím nastaly, kdo by ale chtěl věřit ošklivým souvislostem. Tak to přišlo a bylo nám smutno. Chtěli jsme se s Mílou důstojně rozloučit a poděkovat mu, byl s Jardou zakladatelem TS Sešlosti, mnoholetým basistou a když se začal potýkat se zdravotními problémy, nezoufal, naopak přivedl náhradou nového basistu a dál žil velmi intenzivně s kapelou. V pondělí 5. listopadu jsme se Mílovi se spoustou kamarádů poklonili a poděkovali mu za všechno písničkou „Můj hochu“, kterou měl nejvíce rád. Na nejbližší slezině jsme si zavzpomínali také s kamarády. Na adresu kapely došla pěkná hromádka kondolencí od kamarádů ze Slovenska, Moravy i Čech. Děkujeme za to a voláme „Mílo ahoj“. Po nastalé situaci bylo v listopadu vzpomenuto té doby, kdy před 19 lety vznikla trampská skupina Sešlost. Lidi to je fofr. Tak jsem se objektivním očkem zahleděl na současné složení kapely, šmarja to jsou figury. Člověk se zrakovým defektem způsobeným pokročilým věkem si řekne, hele kabrňáci a nás to potěší. V průběhu prosince byl tradičně oslaven Mikuláš s nebeským a pekelným rituálem, dary za vzorové chování prohýbaly dno Mikulášova koše. Zahráli jsme také na Zbraslavi místním i přespolním Nechci se nějak honosit ale všiml jsem si, že tento prosinec je posledním měsícem v roce 2007 a navíc, že Silvestr ukroutil jeho poslední den. Kamarádi a kamarádky, TS Sešlost Vás zdraví a přeje v roce následujícím zdraví, porozumění a hodně přírodních zážitků. Zdeněk Hron
8
Noc, která nebyla krátká. 20. – 21. srpen 1968 20. srpna 1968 kolem třetí hodiny odpolední přistává na Ruzyňském letišti sovětský vojenský ANTONOV 24. Zůstává zaparkován na vzdálené odstavné stojánce. Pohyb kolem letounu údajně nebyl patrný až do devatenácté hodiny, kdy posádka požádala řídící věž o povolení k motorové zkoušce. Pracoval jsem tehdy na TU 124. Onen týden měla naše miniparta skládající se z Jirky Strnada, Mirka Škrtla a mně noční služby na zajištění provozu našich již jen dvou strojů z původních třech. Do služby jsem přijel před osmnáctou hodinou svazarmovskou Pragou V3S, jelikož jsem měl ve středu ráno 21. předvést své žáky k závěrečné zkoušce z jízdy. Vedlejším zaměstnáním jsem byl učitelem jízdy v tehdejším Svazarmu. Pragovka, kterou jsem zaparkoval v hangáru, podstatně ovlivnila následné události. Po seznámení s letovým plánem našich strojů jedu naším tahačem TATROU 141, kterou jsem směl používat právě na základě mého učitelování k přetahování pouze našich TU 124 ze starého letiště na nové a naopak. V místnosti mechaniků zvané p r ď á r n a čekáme na přílet našeho letounu ze zahraniční linky. Naše stodvacetčtyřka přistává před dvacátou hodinou. Vyložení bagáže partou nakladačů a vnitřní úklid letounu partou žen ze startu trvá zhruba jednu hodinu. My provádíme dle předpisu poletové technické ošetření. Palubní kniha závad je čistá, ani posádka nemá tu nejmenší připomínku, takže oboustranná spokojenost dává předpoklad klidné noci. Okolo jednadvacáté hodiny všichni starťáci končí, takže letounu zapojujeme vlečnou tyč za tahač. Jirka sedí v pilotní kabině u brzd a zapíná polohová světla. Já jsem za volantem tahače, rozsvěcuji světla a maják. Vedle mne sedí Mirek a vysílačkou žádá řídící věž o povolení k jízdě za účelem přemístění letounu na staré letiště. Věž jízdu povoluje. Jirka zdviženým palcem levé ruky z okénka kokpitu oznamuje, že letoun je odbrzděn a můžeme pojíždět. S váhou 40 tun se velmi pozvolna rozjíždím ze stojánky směrem ke krátké pojížděcí dráze 7a, podle tehdejšího označení. Ujeli jsme zhruba 150 metrů, když se proti nám ze tmy pojížděcí dráhy číslo 6a doslova vyřítil neosvětlený ANTONOV 24. Letoun jsem zaznamenal, až když vjel do osvětleného prostoru, kde prudce před námi zatočil na stojku č.1 a razantně zastavil přídí směrem k budovám. Bylo to šokující. Nemohl jsem nic jiného dělat, než dát nohu z plynu, protože brzdit s takovou vahou za zády se nedá. Zlomila by se vlečná tyč nebo by musel zasáhnout Jirka brzděním letounu. Věž byla zticha, nikdo nenadával, nic se nedělo. Asi o pohybu ANTONOVA neměli tušení, protože je nelogické, aby nám povolili pojíždění proti pohybu letounu. Skutečnost byla pravděpodobně jiná. Věž byla v těchto okamžicích již v rukou organizátorů následné události. Okamžitě po razantním zastavení ANTONOVA jej obklopilo několik Tater šestsettrojek, ze kterých vyskákali nějací civilisti, v našich očích papaláši…. Dění komentujeme s Mirkem tak, že soudruzi mají nějaký podivný fofr. Že je to součástí přípravy na leteckou invazi, jsme neměli ani to nejmenší tušení…Předpisově osvětlení jedeme v pohodě pří9
jemnou vlahou nocí po dlouhé pojížděcí osmičce na „staré“ do našeho hangáru A. Zde dokončujeme ošetření prohlídkou motorů a doplnění oleje. Zakrytím motorů a ostatních vstupních otvorů záslepkami, zajištěním vstupních dveří a odstavením schodů jsme hotovi. Po vyplnění a podepsání protokolů končíme o třiadvacáté hodině. V pohodě svačíme v naší šatně, když náhle nás vyruší pomocník od „čtrnáctek“ a řve:
„Přepadli nás Rusové, přepadli nás Rusové!!! Vyběhli jsme před hangár. Vzdušný prostor byl naplněn děsivým hukotem od desítek turbovrtulových čtyřmotorových Antonů, které kroužily na vyčkávacích okruzích. Oněmělí stojíme s partou „čtrnáctkářů“ (od IL 14) před osvětleným hangárem a sledujeme, jak na dráhu číslo 25 sedá jeden Antonov za druhým. Za pohybu je prováděn výsadek jak lidí, tak těžké vojenské motorizované techniky. Prázdné letouny bez zastavení startují, aby sedaly další a další. Detaily nevidíme, je to daleko, ale pohled na desítky osvětlených hučících Antonovů, které vyčkávají na okruhu je děsivý, deprimující… Tento invazní výsadek byl zahájen ve 23,08 hodin ještě s datem 20. srpna 1968. Nastala okupace Československa bez nejmenšího odporu. Alespoň zde na Ruzyni. Svět mlčel a opět nás v tom nechal… Před půl dvanáctou hovoří v rádiu prezident Ludvik Svoboda. Vyzývá občany ke klidu a prohlašuje, že nebyl o ničem informován, že se jedná o omyl. Všichni, co sledujeme tu hrůzu, jsme zmateni. OMYL? Ano dějinný omyl a ten si dějiny budou pamatovat. Je ovšem smutné, že z naší mladé generace to ví jen málokdo. Volám domů manželce, budím ji, nic nechápe, nevěří. Říkám jí aby poslouchala rádio a podívala se z okna. Rozhoduji se vyjet s „vejtřaskou“ ven z objektu letiště, ale vše bylo následně jinak. Vyjíždím k bráně č. 3, kde mne zastavuje skupina civilistů a nějakých ozbrojenců. Nedá se ve tmě rozpoznat, co jsou zač a o co jde. Jeden z civilistů mi oznamuje, že smím jet jen do centra Prahy. Náš strážný, starší chlap z „trojky“, který má službu se ke mně nenápadně přitočí a aby ho nikdo neslyšel, skrz zuby mumlá: „Ujeď pitomče, ujeď! Všichni naši strážní „na novém“ jsou odzbrojeni a zavřeni pod zámkem. „Ujeď, zdrhni!“ Otáčím „vejtřasku“ zpět k hangáru. V šatně si v rychlosti beru koženou bundu s doklady, skáču do kabiny a vyrážím znovu k vrátnici č. 3. Po pár metrech se v dálkových světlech vozu zjevují před pozadím osvětleného vzdáleného nového letiště běžící malí šikmoocí vojáčkové ve zdánlivě velkých helmách s napřaženými samopaly. Vypadali jako nějací mimozemští zlí E.T. Jsou doprovázeni nějakými podivnými pohybujícími se krabicemi, pravděpodobně invazními tančíky. Běží směrem k našemu hangáru, který je jediný na starém letišti naplno osvětlen. Na tento obraz, který se mi ve světle reflektorů zjevil, nikdy nezapomenu. Bylo to neuvěřitelné, neskutečné, hrůzné…. Byl jsem nucen, jiná možnost nebyla, jet proti běžícím mrňousům s napřaženými hlavněmi. Teprve asi deset metrů před nimi jsem mohl prudce zatočit doleva, do prostoru mezi hangáry A a B, abych pokračoval k trojce vrátnici. Chladnokrevně uvažuji, zda prkna korby, plechová kabina a dvojitá zádová opěrka zachytí střely, když nějaké zezadu přiletí. Nepřiletěly. 10
Ujížděl jsem, co to dalo a ani jsem nemusel brzdit, závora byla otevřená. Banda ozbrojenců před bránou již uzavřela silnici. Mne pustili směrem k centru Prahy. Tito ozbrojenci měli být údajně parašutisté, kteří byli vysazeni před vlastním leteckým motorizovaném výsadkem. Jsem pamětník 15. března 1939, a tak s přehledem otrlého válečníka, že bude válka, jsem zajel k pumpě do Vokovic, kde jsem vzal naftu „až po špunty“. Pumpař se ptá, co se děje. Stručně mu oznamuji, že letiště obsazují Rusové. U pumpy tankují současně dvě černé šestsettrojky, jejichž posádky moji informaci nelibě nesou. Z jejich reakce je zřejmé, že by mě nejraději viděli studeného. Byli to bolševičtí kuplíři, kteří jeli na letiště pomáhat soudruhům v okupaci republiky. Ujíždím domů na Petřiny, kde nechám vejtřasku a vyděšenou manželku. Běžím zpět po svých na letiště nic netušícími, v klidu spícími ulicemi. Dole v Liboci u konečné tramvají u mne zastavuje zelený sedan. Řidič vojín se mě ptá na nějakou šarži, bohužel nevím. Ptáme se, zda to znamená mobilizaci. Mlčí, ale jeho oči říkají vše. Běžím po Lenince nahoru k letišti, kde na křižovatce směrem dolů k ruzyňským kasárnám již stojí historický tank T34, obložený mně již povědomými šikmookými, po zuby ozbrojenými vojáčky. Mají funkci regulovčíků, to mi ale zatím nedošlo. Vyhýbám se jim, volím jinou cestu. stále v poklusu pokračuji po hlavní směr Kladno. Na zastávce kladenských autobusů odbočuji vlevo na pěšinu směřující přímo kolmo k vrátnici, kterou jsem před hodinou ujížděl ven. Konečně vidím u vrátnice v dáli nějaký, zdá se civilní, člověčí frmol. Po pár metrech chůze po pěšině vidím v křovíčku, které je vlevo mezi mnou a silnicí nějaký pohyb. Pidivojáčkové tam mají kulometné hnízdo. Dosud hlídali onen shluk civilistů u trojky vrátnice. Nyní jsem nečekaně způsobil svým vstupem na pěšinu přímo destrukci onoho kulometného hnízda. Málem se tam s těmi špuntovkami umlátili, protože najednou jim nepřítel vtrhl nečekaně do zad! Byl jsem v širé noci sám a sám, vůkol nikdo. Samopaly narychlo specielně na mně zaměřené, včetně dvou kulometů, to byla palebná síla, která by rozmašírovala stádo volů stejně bezbranných, jako jsem byl já sám. Dnes machruju, jsem nad věcí, ale tehdy jsem málem šel do kolen. Naštěstí pro mne jsem zachoval klid. Vyndal jsem ruce z kapes kombinézy a držel jsem je hezky od těla, aby si nemysleli, že v nich mám tarasnici. Otočit se a prchat, a tak jim vytvořit zdůvodněný terč, na to jsem neměl odvahu. Chtěl jsem si pískat, to mi ale nešlo, měl jsem napětím ztvrdlou hubu. Tak mi nezbývalo, než jít dál proti číhajícím skrčencům, od nich se nedalo předvídat, co provedou. Zbylých sto metrů se stalo rovněž nezapomenutelným mezníkem v mém životě… Napravo podél cesty byla budova učiliště, takže jsem musel projít těsně kolem namířených hlavní, které se stále stáčely na mne. Velkým zadostiučiněním mi byly vyděšené kvichty mrňavých pidlovokých g e r o j ů. Určitě měli větší strach, a to nevím z čeho, než já. Prošel jsem kolem nich a konečně jsem se ocitnul na silnici mezi civilisty. Byli to asi novináři, kteří přijeli z Prahy s několika taxíky. Byl mezi nimi i známý z pražského Veterán klubu, Honza Vobořil, který tehdy jako první v Praze taxikařil s veterán Fiatem 520 typ phaeton. Ozbrojenci uzavírající přístup na letiště již nebyli mongolčíci, ale z mého pohledu normální vojáci. Se samopaly v rukou stáli a mlčeli. Jediným mluvčím byl důstojník s placatou čepicí, který stále mlel svoje „eto ničevo“ na jakýkoliv dotaz. 11
Já jsem mu strkal letištní průkaz pod nos a naivně jsem se dožadoval vstupu „do raboty“ – blbec – já… Byla tam ale i tragickosrandovní situace. Rovněž známý, který bydlel v budově vrátnice, vyrušen neobvyklým ruchem vylezl z postele ven, podívat se co se děje. Ovšem jen v pyžamu a pantoflích. Bylo to v okamžiku, kdy neprodyšně uzavírali vstup na letiště. V tom zmatku se dostal před kordon a už ho nikdo nebral na zřetel. Viděl jsem, jak se u velícího důstojníka rozčiloval. Ten ho asi v tom pruhovaném pyžamu považoval za chuligána, který neví co na sebe. Kdy jej pustili domů do postele, nevím. Bylo kolem půl třetí hodiny ráno, když jsme se vydali s Honzou v jeho Fiatu zpět na Prahu.Vraceli jsme se kolem oněch opancéřovaných regulovčíků. Honza měl spolujezdkyni, která mu při jeho taxikaření dělala tlumočnici, a tak jsme se u tanku obloženého vojáčky zastavili. Na dotazy podávané perfektní ruštinou ani necekli a jen vyděšeně zírali. U regulovčíků se také zastavili nějací Italové, kteří byli rovněž vykuleni jako vojáčkové se samopaly na tanku. Honzova spolujezdkyně rovněž plynulou italštinou se jim snažila vysvětlit nejasnou situaci, ale především jim radila, aby ujížděli co nejrychleji domů a informovali svět. Odjeli směrem dolů do Ruzyně k věznici. V tom jim nikdo nebránil. My, když jsme vyjeli na kladenskou, jsme zjistili, že od Kladna, tedy od nového letiště se valí v pravém pruhu kolona pancéřových vozidel. Vjeli jsme na prostřední dělící pruh a čekali… Jako na přehlídce vedl kolonu černý ZIL. V něm, vzadu v levém rohu seděl velvyslanec SSSR soudruh Červoněnko. Držel se křečovitě levou rukou stropního poutka. Byl bílý jako čerstvě natřený patník a jeho tvář vyjadřovala rovněž napětí a strach. Viděli jsme ho ze vzdálenosti čtyř metrů. Když nás míjeli, Honza se rozjel a jel současně se Zilem po středním nerovném travnatém pruhu. Takto jsme jeli několik desítek metrů. Honza od volantu hrozil Červoněnkovi pěstí a nevybíravě řval. Odvahu měl, ale nebylo to podle mne zrovna příliš rozumné, protože za námi mimo samopalů a kulometů jely desítky samochodek, tanků a jiných pancéřových potvor. Terén dělícího pruhu naštěstí donutil Honzu včas předjet kolonu a ujíždět dolů do Dejvic. Já jsem opustil posádku Fiata na Červeném vrchu. Všechno vůkol ještě spalo a okupanti nikým nerušeni se pomalu blížili po tehdejší Leninově třídě do středu nic netušící Prahy. U Vokovického nádraží sleduji z chodníku projíždějící kolonu sestávající se z několika armád „Varšavského bloku“. Rumuni tehdy chyběli. O těchto detailech jsem nevěděl, byl jsem v těch okamžicích ze všeho psychicky naprosto mimo. Při sledování jedoucích ozbrojenců, kteří všichni drželi přímo výhružně v rukáou napřažené zbraně jsem si všimnul vojáků v helmách s červenými širokými pruhy, kteří byli viditelně „nad věcí“. Nikdo z nich nedržel žádnou zbraň a především proti ostatním, naprosto klidně se ze svých pancéřových „maringotek“ rozhlíželi po okolí. Byli to východní Němci, kteří pravděpodobně jediní věděli, kde jsou. Domů jsem se dostal za ranního světla. Cestou na Petřiny jsem potkal několik známých, kteří šli na letiště do práce. Nikdo z nich mi nevěřil. Mysleli si, i 12
když jsem byl v pracovní kombinéze, že táhnu vožralej z nějakého flámu…A ten tedy byl ne zrovna krátkej… Psal se 21. srpen 1968… Vzpomínal Míla Urban
Horní Jelení 2008 „Festival trampské písně“ v Horním Jelení konaný 23. - 25.5.2008 skončil a nastal čas hodnocení uplynulých tří dní. Pátek nás potěšil deštěm, a tak tradice nebyla porušena. Večerní zapálení ohně již bylo v suchu a od té doby Svatý Péťa již konev nepřeklápěl. Vystoupení přihlášených kapel bylo sympatické a bylo dobře slyšet i díky malému ozvučení, které eliminovalo kecající hloučky. Jako v předchozích letech u některých zpěváků byla znát nejistota v projevu, způsobená i nezažitým tex tem. Je to jen konstatování a ne výtka, protože každý se hned nestane profíkem a je dobře, že se přihlašují i začínající seskupení. Když jsme v pátek kuse slyšeli o tom, co provedla bývalá majitelka s restaurací a sokolovnou, čekali jsme co nás potká. Sobotní ráno nás však překvapilo stavem sálu i okolí. Bylo vidět jak velikou práci pořadatelé musili vyvinout, aby vše připravili pro úspěch festivalu. Klobouk dolů. Soutěž se rozeběhla jako vždy v 10 hod. a dopoledne skončilo po 13. hod. Vystřídalo se 9 kapel. Odpoledne se hrálo a pělo od 14 hod do 18 hod. a vystoupilo 8 kapel. Poté se čekalo na verdikt poroty o tom, kdo se večer představí ve finálových bojích. V obou kolech se opět několikrát objevil letitý špatný přístup k nutné trampské písni složené do roku 1950. Nejenom, že je viditelně staré písničky nezajímají a naučí se jen tu jednu, ale tři kapely měly problém zjistit kdo písničku napsal a kdy a dvě se do padesátého roku ani trampské písničky netrefily. Jedné stačilo, že to zpívali Červánci, a tak to bylo staré i když bylo složeno až v roce 1969. I přes tyto vady na kráse měla pětičlenná porota v čele s Rosťou Černým z Dua Blanice (v porotě bylo celé Duo) nelehkou práci. Do večerního finále prosela 9 kapel. Z nich na místě třetím skončila Chrpa Chrudim, na druhém místě letití účastníci Brzdaři Olomouc. Diváky i porotou byli nejlepšími účastní13
ky 33. ročníku „Festivalu trampské písně“ po zásluze vyhlášeni Kamarádi Staré Řeky z Berouna. Trofej získali již po třetí. Dle názorů mnoha kamarádů byli jedinou kapelou, která starou trampskou písničku zpívá ráda a umí ji. Při všech jejích písničkách zpíval sál, což se u ostatních účinkujících stávalo jen zřídka. Na druhou stranu musím konstatovat, že někteří muzikanti i zpěváci byli lepší než někteří z vítězné kapely, ale festival byl založen na propagaci trampské písničky, a ta má zvítězit. V případě Berouňáků se tak stalo. Soutěž skončila po jedné hodině po půlnoci a pro většinu trampů nastal přesun na koupaliště, kde se ještě dlouho hrálo. I vítězní kamarádi ukázali, že neznají jen ty trampské písničky, se kterými vystoupili. V neděli ráno nás ze stanů vytáhlo sluníčko. V 10 hodin Fred ukončil „Festival“, stáhla se vlajka a vítězná kapela zahrála a zazpívala několik písní na závěr. Jako v předchozích letech všichni děkujeme nejenom Fredovi, ale i všem kamarádům, které neznáme ani jmény, za obětavou a nezištnou práci pro zdar této výborné akce. Díky a ahoj na příštím „Festivalu trampské písně“ v Horním Jelení. Rejža - TCP
Vysvětlení Červencový VŠUDYBÝLEK v článku „Pedráček“ píše : …“Z aktérů těchto večerů (večery chlubilů) založil Bílý Pedro v roce 1982 všem známý Senior club Praha, ( až potud správná informace), z kterého pak vznikl Tramp club Praha, jehož šerifem je dodnes“. A to je omyl! Tramp club Praha byl založen v roce 1984, sice mimo jiné také na popud Bílého Pedra a to hlavně proto, že jeho sleziny byly přeplněné a místa bylo málu. Založení TCP přála řada starých trampů - kamarádů ze slezin v Riegrových sadech a jiných. Jako první šerif byl na ustavující schůzi zvolen Šedý vlk - Honza Slováček, který už mezi námi není. Druhým a dosavadním šerifem je Honza Hazuka – Rejža, který nás už zastupuje od roku 1993. Takže v Praze jsou dva trampské kluby a oba jsou činorodé a života schopné. Míla 14
KŘEST KNIHY Autoři knihy – Britt s manželkou Olgou, spoluautor – Jack Aspirin a všechny osady na Chrudimsku pořádali dne 29. března 2008 na campu Horka u T.O. Vlků ze Skutče křest knihy.
Brittovi se podařilo uskutečnit svůj nápad, poprvé (možná i naposled), sjednotit všechny osady na Chrudimsku a uspořádat společný potlach společně se křtem knihy. Vše zahájil Britt v 16. hodin se slovy: Drazí pardi, milí kamarádi a kamarádky! Jsem rád, že jsme se sešli v tento slavnostní den v družném kruhu při křtu knihy – Kronika východočeského trampingu – Chrudimsko a zároveň ve významný den pro všechny chrudimské osady. Knize přeji vše nejlepší na její nelehké cestě. Jedno bílé místo ve východních Čechách bylo konečně doplněno. Osvětluje počátky i dějiny průkopníků trampingu, zakládání prvních osad a poukazuje na ty, kteří dali dobrý základ upřímnému kamarádství. Na tyto kamarády NIKDY NEZAPOMENEME! Tato vzpomínka je věnována také další generaci i naší omladině. Poté následovalo poděkování autorce knihy Olze, spoluautorovi Jackovi Aspirinovi, samotářovi Čaryfukovi, osadě Vlků a všem, kteří se postarali o pohoštění. Po úvodu byla kniha netradičně pokřtěna jehličím a křest provedl Windy Bill. Britt vymyslel také obřad ohně, který nemá v dějinách východočeského trampingu obdobý. Vše dopadlo, tak, jak si přál, jak to vymyslel a snad i ke všeobecné spokojenosti přítomných. Zapálení slavnostního ohně bylo tedy netradiční. Do kruhu hranice postupně vstoupilo 16 šerifů z Chrudimska a každý nahlas řekl jméno své osady, kterou reprezentoval. Pak společně zapálili hranici, k ní přiložili pochodně a odstoupili. „Vlajka“, která se nesla lesem i údolím, znásobila a dotvrdila neopakovatelnou atmosféru i důležitost této důstojné chvíle. Hymna byla zpívána všemi kamarády, což bylo velice dojemné a tento moment určitě zanechal v každém 15
srdci, hluboké pocity. Současně stoupalo k nebi 27 vlajek všech zúčastněných i hostujících osad. Šerif Vlků Slauda přivítal všechny kamarády a kamarádky, kteří přijali pozvání, otevřel kruh ohně a začala volná zábava. Na křest přijelo přes 240 lidí a jen namátkou zmíním pár kamarádů. Manželé Pekařovi z údolí Krkanky, Lidla Slavíkova se šerifem Mílou z osady Kamarád – Choceň, kamarád Kavec z Janovic, kamarád Pupava z Havlíčkova Brodu, kamarád Robin z Jablonce nad Nisou, kamarád King z Chomutova, pardubický Čert, Kim z Moravy, Dlouhej Pepa z T.O. Tampico z Prahy a mnoho dalších... Ke sváteční náladě přispěly i kapely, které se všechny vystřídaly a nepřetržitě hrály až do rána do půl třetí. Díky patří kapele Carramba a Domüno z České Třebové, Ewe – Kawa z Prahy, Fajádě z Krkanky, Věrné čtyřky, Poslední příležitosti a Chrpě z Chrudimi. Dále kamarádce Darce z Trutnova a kamarádovi Blumovi z Plzně. Do rána, asi do půl třetí, vydrželi a neúnavně hráli kamarádka Darka z Trutnova s kamarádem Blumou z Plzně. Kamarádi, děkuji. „....TAK ZASE NĚKDY A NĚKDE AHÓÓÓÓJ....“ Britt
16
LEDEČSKÉ NOVINY Malý kůň, Junáci, Venturer rovers, 4. a 14. Č. potlach Začátkem 90. let nebyla v Ledči hospoda, kde by se trampové mohli scházet. Napadlo mě na volném pozemku za synagogou postavit malé občerstvení, kde by si mohli během dne odpočinout a osvěžit se na procházce občané a návštěvníci města. Záměr radnice byl tento. Po vybudování kanalizace v ulici Na Potoce, zůstane průjezdná cesta na levé straně potoka až na tréninkové hřiště Na Pláckách. Za silnicí, která protíná údolí a tvoří hráz, bude přírodní koupaliště. Část vlastníků se z nepochopitelných důvodů proti tomu záměru postavila. Odříznout si příjezd na vlastní pozemek, zvláště když jim město nabízelo přístupovou cestu, která by je nestála ani korunu, je světový unikát v myšlenkových pochodech. Tady trochu odbočím a přejdu na téma, které bude mít s pozdějšími událostmi přímou souvislost. V této době začal další úbytek trampů. Tím, že byla možnost neomezeně cestovat, se část rozjela do světa, část si splnila sen mít vlastní ranč a začít chovat koně, další si pořídili vojenskou techniku, uniformy a spojili se ve vojenských historických klubech. Mnozí žijí životem Euroindiánů, někteří postavili Westernová městečka a žijí v dobách Divokého západu. Při svých toulkách v okolí Ledče se rád vracím cestou od nemocnice Háj. U řeky, kde se tato napojuje na cestu od Sluneční zátoky, se zastavte a rozhlédněte. Tady je nejhezčí pohled na Zlatou řeku a krajinu kolem ní v okolí města. Zrušený lom, Velká stráň je jeho nedílnou součástí. Mnohokrát jsem se v něm zastavil a viděl camp. Ne takový, jaké jsou dnes otevřeny u každé louže, ale Pevnost velká stráň, z dob boje za nezávislost, která by mohla sloužit jako originální tábořiště, které v Ledči chybí. Turistická trasa, která by návštěvníky města po prohlídce hradu mohla vést k Synagoze, Malému koni, Čolkovi, tábořišti v pevnosti a dále proti proudu řeky. Stačilo dát dohromady pár pracovitých, nesobeckých lidí a přesvědčit je o dobrém záměru zastupitele města. To se nepovedlo a dnes mi činnost v tomto koutě připomíná začátek ničení původního koutu pod spodním jezem, kde se při tahanicích o vilu a pozemky kolem ní nejprve zničila lávka, později malebné koryto řeky s ostrůvky vodních rostlin. Kameny s přirozenými úkryty ryb a pozdější regulací i prostředí pro jejich rozmnožování. Kde byli ochránci přírody, že tohle dopustili? Trampové vědí, že je lepší, když po nich po odchodu na věčný vandr nic na světě nezůstane, než aby zničili při své nadutosti kus krásné přírody. Konec úvah. Hospoda Malý kůň začala fungovat přesto, že tomu hodně skeptiků nevěřilo. Objevili se trampové, vodáci i turisti. Začalo se opět hrát. Na houpačkách se strkaly děti a mámy a tátové popíjeli oblíbené nápoje. Z Kutné Hory jezdili výborní kytaristé Ferry Linhart, Venca Andrle, Sepp Fiala, z Prahy Arab Svoboda, Bob Urban. Jihlaváci: Vlčák, skupina Lokálka, ledečský Víkend, pardubická Stopa. Z Brodu Farmáři, ze Studénky hrála asi deset dní v létě kapela Santiago, známý ledečský šraml Fanda Lébr - harmonika, Pepa Fenik – saxofon a Standa Horáček – bicí a kapela Vysočina. Z místních trampů sem chodili ledečští házenkáři, místní zlatník tady hrával se svou ženou. Vznikla tady skupi17
na ve složení: Petr Svoboda – Čert, M. Kysilka, Pešek, a další hudební parta složená z rockerů, kteří se tu učili hrát country. Chovatelé koní manželé Koudelkovi sem chodili se svými kamarády, vedoucí místního Junáka, na dvanáctistrunnou kytaru zde hrál pražský kytarista Aleš, na foukací harmoniku J. Pipek. Pátky a soboty byly nabyté, ale nakonec se vešel každý. Muzikanti hráli sobě a kamarádům pro radost, tak jako hrají staří trampové. Muziku tvrdila na basu kamarádka Katka a slovenské písně zpíval kamarád Štefan. Na koho jsem zapomněl ať promine. Po odchodu party kolem Čerta, který si ve Vilémovicích otevřel svoji hospodu se situace u Malého koně stabilizovala. Měla svoji kapelu. Všední dny hrával vynikající pražský harmonikář Fanda Lébr. Často jezdili hrát kamarádi z pardubické Stopy. Až se jednoho dne objevil náčelník ledečských Junáků. Pozval mě na oslavu čehosi na jejich tábor na Horkách. Líbil se mi jak tábor, tak jejich kapela. V roce 1995 mě začal náčelník ukecávat, abych mu pomohl založit trampskou osadu. Že mu vyrůstají Roveři, a tak abych je mohl učit trampovat. Moc se mi to nelíbilo. Staří trampové, kteří odešli od Junáků se chtěli osamostatnit, tak proč by lezli do osady. V tuto dobu jsem se zabýval politikou a neměl jsem chuť se angažovat co by učitel. Nakonec mě umluvil. Nastal čas, kdy musel předat vedení Junáka mladším a rozhodl se stát velkým trampem, co možná největším. V lednu 1996 jsme u Malého koně založili trampskou osadu Venturer Rovers. Na můj návrh udělat domovský osadní camp v lomu nepřistoupil, ale nechal se svými Rovery zvolit šerifem osady, čímž hned porušil úmluvu, kterou jsme měli. Prosadil přes moje protesty camp na tábořišti Junáků. Pak začal pořádat akce. Jiný názor než jeho se nepřipouštěl. Na vandr se za celý rok 1996 jelo jen jednou autobusem. Neodešel jsem z osady jenom proto, že šerifa vzal jenom na rok, jak tvrdil. Mladí by to prý bez jeho pomoci nezvládli. V lednu 1997 využil mé nemoci a nechal se zvolit znovu. Na moji výtku prohlásil, že je osada jeho a komu se to nelíbí, ať si založí svoji. První trampský tunelář. Potom, co jsem ještě se dvěma členy přestal s osadou spolupracovat, jsem se dozvěděl, že náčelník ledečského Junáka je aktivní normalizační Komanč. Jak se to mohlo stát by měli vysvětlit Junáci a Old skauti. Za dobu, co jsem ho poznal, jsem pochopil, že je destruktor všeho, co trampové uznávají. To, ale poznal každý, kdo mu kdy uvěřil. Těm, kteří se mne ptali, jak mohl pořádat 4. a 14. ČS potlach mohu říci, že organizátoři těchto akcí o tom, co je zač nevěděli. Ti, kteří ho již poznali a věděli, že žádný tramp není, chtěli pořádat trucpotlach, ale nakonec od toho ustoupili, aby nepoškodili trampské hnutí. Tady odbočím, abych čtenářům vysvětlil, co jsou mezinárodní a národní potlachy. Trampové, kteří od roku 1948 do roku 1989 emigrovali, pořádají mezinárodní potlachy. Střídají kontinenty i státy. Dělají je podle situace, ale většinou 1x za pět let. Po revoluci začali na tyto potlachy létat trampové českoslovenští. A tak se stalo, že létali také tak zvaní trampové z leknutí. Kamarádi venku to poznali a vytkli to pořadatelům zájezdů. No co, řekli si pořadatelé, budeme si pořádat svoje národní. A každý rok. Tak po rozdělení republiky v roce 1993 udělali první ČS nebo SČ podle toho, kde se koná. Ještě bych mohl napsat, jak se emeritní šerif chová k přírodě a vychovává své následníky, ale to bych rovnou mohl napsat knihu. To, že nakonec zůstal v osadě sám, mluví za vše. Na to, aby mohl pořádat po 4. ČS potlachu i 14., musel přesvědčit ke spolupráci někoho, kdo ho 18
ještě neznal. Mimo jiné i světelskou T.O. Severní Californii. Tak, jak je jeho zvykem, se o nikom kdo by na uspořádání ohně pracoval, v Ledečských novinách nezmínil, natož, aby jim poděkoval. Bylo ale úsměvné, když pouť, kterou pořádal pod přivlastněnou vlajkou výhradní majitel T.O. Venturer revers u Hradce, nazval pravým trampským potlachem. Jak by asi dnes vypadal lom, kdyby se využila aktivita ledečské a světelské osady? Californie by tam mohla předvádět ukázky historického šermu, Koudelova děvčata své umění v jízdě na koních a nemusela poslouchat výtky rybářů. Chceš-li vědět, proč se v hospodách nehraje, tak ti mohu zodpovědně říci, že lidé jako on přestěhovali hospodu do přírody. Ovšem dosáhl svého. Je první. První Komanč, který šéfoval trampům dvakrát na národním potlachu. Z toho budou kamarádi, kteří před Rudochy utekli, úplně paf. To by mohlo těm, kteří mi po 14. ohni kladli spoustu otázek na vysvětlenou stačit. Tramping není o pořádání akcí. Trampové jsou banda veselá, která si ráda zazpívá a pobaví se na účet svých kamarádů. Hospoda u Koně fungovala dále a byla možnost si poslechnout i špičkové kapely. Třeba pražskou skupinu Sešlost nebo Bonanzu Ládi Svobody – Araba. U Malého koně také vznikl a odstartoval první ročník Posázavského Drsoně, dnes velice populárního závodu. Kapela hospody, která odešla s osadou k Čertovi do Vilémovic se nevrátila ani po tom, co přestali s T.O. Venturer rovers spolupracovat. Zjistili, že jim při hraní pro kamarády příšerně otékají prsty. Prý se to zlepšilo, když se dali k profíku. Povolení provozovat hospodu u Koně bylo časově omezeno. Potom, pro nevyhovující výšku stropů již nebyla šance ho obnovit. Možná by šlo provozovat tramp club, ale v Ledči hledej trampy. Co bys předal čtenářům Ledečských novin ze svých zkušeností? Otázka redakce. Nic. Trampovat se musí každý naučit sám! Trampa nikdo z nikoho neudělá! Ale těm, kteří do přírody na výlet chodí, poradím recept na teplé jídlo. Rychlý, nenáročný. Dlouhá léta patřila plechovka leča, nebo čínská vepřovka, k běžné výbavě trampů. Dnes ani jedno není k jídlu a tak vozíme Westernové fazole. Ty se ani nemusí ochucovat. Na tento recept jsme přišli náhodou, díky mé nechuti k opečeným buřtům. Fazole od Ferryho srubu: 1. Piksla Westernových fazolí (na osobu) 2. Pravé špekáčky (na osobu) 3. Plechovky 12° Budvaru (na hodinu) Buřty křížem z boku nařež hluboko ke středu. Na ošťuráku je do tmavohněda – křupava opeč na ohni ze suchého, čistého dřeva. Ne aby tě napadlo je pražit na plastových kelímcích od piva, tak jak to dělají na některých moderních osadách! Fazole nasyp do kotle a prohřej, nevař !! Plechovky piva neotvírej dřív, než opečeš špekáčky jinak o ně přijdeš. Do křupava opečené špekáčky nakrájej na větší kostky, přidej do fazolí, popadni co největší lžíci a dobrou chuť. 12.2.2008 19
Ledeč n/S
P.K.
Na vzniku tohoto 56. čísla PLKŮ se podíleli: Míla Chládková, Zdeňka Vaňková, Ota Váňa, Honza Hazuka. Zároveň děkujeme všem, kteří nám poslali a budou nám posílat příspěvky na další čísla. Adresa: Míla Chládková, Bachova 1584, Praha 4 PSČ 149 00 1.9. Léta Páně 2008. TCPlky jsou neprodejné, kamarádi je mohou mezi sebou rozšiřovat, ovšem bez finanční úhrady
20
21
22
