VYSOKÁ ŠKOLA EKONOMICKÁ V PRAZE
Fakulta mezinárodních vztahů Katedra podnikového a evropského práva Obor: Obchodní právo
Habilitační práce STRATEGIE PRŮMYSLOVĚPRÁVNÍ OCHRANY
Ing. Karel Čada, Ph.D. Praha, leden, 2015
OBSAH Úvod 1.
....................................................................................................................... 13
Vývoj a povaha nehmotných statků ...................................................................... 24 1.1
Historie a význam patentové ochrany ............................................................ 26
1.1.1
Vývoj patentového systému ........................................................................... 26
1.1.2
Kritika patentového systému ......................................................................... 31
1.1.3
Mýty o patentech ........................................................................................... 34
1.1.3.1 Co souvisí s vynálezy je tajné ........................................................................ 34 1.1.3.2 Patenty souvisejí s bohatstvím ....................................................................... 36 1.1.3.3 Patentování je spojeno s vysokými náklady .................................................. 40 1.1.4
Podpora patentové ochrany ............................................................................ 41
1.1.4.1 Teoretické úvahy............................................................................................ 41 1.1.4.2 Patentová ochrana a ekonomika výzkumu..................................................... 42 1.1.4.3 Patentová ochrana a hospodářský rozvoj ....................................................... 45 1.1.4.4 Bayh Dole zákon ............................................................................................ 48
2.
1.2
Právní povaha nehmotných statků ................................................................. 50
1.2.1
Historické aspekty právní povahy nehmotných statků .................................. 50
1.2.2
Duševní vlastnictví ........................................................................................ 52
1.3
Ekonomická povaha patentové ochrany ........................................................ 54
1.3.1
Externality a patentová ochrana ..................................................................... 55
1.3.2
Teorie endogenního růstu .............................................................................. 57
1.3.3
Patenty a síla monopolu ................................................................................. 59
Strategie právní ochrany technických řešení ....................................................... 63 2.1
Vlastník technického řešení a právní ochrana ............................................... 63
2.1.1
Bez právní ochrany ........................................................................................ 65
2.1.2
Kvalifikované zveřejnění ............................................................................... 67
2.1.3
Utajení ............................................................................................................ 69
2.1.4
Průmyslověprávní ochrana ............................................................................ 71
2.2
Důvody průmyslověprávní ochrany............................................................... 72
2.2.1
Zajištění výlučného postavení na trhu ........................................................... 72
2.2.2
Licenční důvody ............................................................................................ 73
2.2.3
Jiné důvody .................................................................................................... 74
2.3
Poplatky a náklady průmyslověprávní ochrany ............................................. 75
2.3.1
Správní a udržovací poplatky ........................................................................ 76
2.3.2
Odměny za právní zastoupení ........................................................................ 78
2.3.3
Odměny původcům ........................................................................................ 78
3.
2.3.4
Náklady zahraniční právní ochrany................................................................ 79
2.4
Kvalita průmyslověprávní ochrany ................................................................ 81
2.4.1
Včasná a odborně zajištěná právní ochrana ................................................... 81
2.4.2
Využití specializovaných pracovišť ............................................................... 82
2.4.3
Kombinace různých druhů průmyslověprávní ochrany ................................. 83
Patentová ochrana ................................................................................................... 84 3.1
Předmět patentové ochrany ............................................................................ 84
3.1.1
Objevy, vědecké teorie a matematické metody .............................................. 86
3.1.2
Estetické výtvory ............................................................................................ 87
3.1.3
Plány, hraní her a vykonávání obchodní činnosti .......................................... 87
3.1.4
Počítačové programy ...................................................................................... 89
3.1.5
Podávání informací ........................................................................................ 94
3.1.6
Způsoby chirurgického nebo terapeutického ošetřování ................................ 95
3.1.7
Diagnostické metody ...................................................................................... 96
3.1.8
Výluky z patentovatelnosti ............................................................................. 97
3.2
Rozsah patentové ochrany ............................................................................ 101
3.2.1
Patentové nároky a rozsah ochrany .............................................................. 105
3.2.2
Odborník....................................................................................................... 106
3.2.3
Doslovný výklad patentových nároků .......................................................... 108
3.2.4
Extenzivní výklad patentových nároků ........................................................ 108
3.2.4.1 Teorie ekvivalentů ........................................................................................ 109 3.2.4.2 Nepodstatný znak v nezávislém nároku ....................................................... 112 3.2.5
Restriktivní výklad patentových nároků ...................................................... 112
3.3
Určovací řízení ............................................................................................. 113
3.4
Přihlašování vynálezů do zahraničí .............................................................. 113
3.4.1
Kdy přihlašovat do zahraničí........................................................................ 117
3.4.2
Jak přihlašovat do zahraničí ......................................................................... 118
3.4.2.1 Národní cesta ................................................................................................ 118 3.4.2.2 Smlouva o patentové spolupráci .................................................................. 119 3.4.2.3 Evropský patent ............................................................................................ 125 3.4.2.4 Patentová ochrana v rámci Evropské unie ................................................... 130 4.
Užitné vzory............................................................................................................ 135 4.1
Novost užitného vzoru ................................................................................. 137
4.2
Starší právo ................................................................................................... 137
4.3
Rámec pouhé odborné dovednosti ............................................................... 138
4.4
Odbočení ...................................................................................................... 140
5.
4.5
Zápis do rejstříku bez úplného průzkumu.................................................... 141
4.6
Výmaz užitného vzoru z rejstříku ................................................................ 142
4.7
Doba a účinky ochrany užitného vzoru ....................................................... 144
4.8
Souběžná ochrana patentem a užitným vzorem ........................................... 145
4.9
Ochrana užitných vzorů v zahraničí ............................................................ 146
Průmyslové vzory .................................................................................................. 147 5.1
Vnější vzhled výrobku a možnosti jeho ochrany ......................................... 149
5.2
Autorskoprávní ochrana průmyslových vzorů ............................................. 152
5.3
Vztah autorskoprávní a průmyslověprávní ochrany .................................... 153
5.4
Průmyslové vzory a ochranné známky ........................................................ 154
5.5
Trade dress ................................................................................................... 157
5.6
Otrocké napodobení ..................................................................................... 157
5.7
Pojem průmyslového vzoru podle platné právní úpravy ............................. 161
5.7.1
Předmět ochrany .......................................................................................... 162
5.7.2
Průmyslový vzor a technická funkce ........................................................... 165
5.8
Rozsah ochrany ............................................................................................ 167
5.8.1
Věcný rozsah ochrany .................................................................................. 167
5.8.2
Informovaný uživatel ................................................................................... 169
5.9
Přihlašování průmyslových vzorů do zahraničí ........................................... 170
5.9.1
Haagská dohoda ........................................................................................... 171
5.9.2
Vzor unijní ................................................................................................... 175
5.9.2.1 Nezapsaný (průmyslový) vzor ..................................................................... 176 5.9.2.2 Zapsaný (průmyslový) vzor ......................................................................... 177 6.
7.
Obchodní tajemství a know-how ......................................................................... 188 6.1
Obchodní tajemství ...................................................................................... 188
6.1.1
Skutečnosti obchodní, výrobní nebo technické povahy............................... 188
6.1.2
Skutečnosti mající alespoň potenciální hodnotu .......................................... 190
6.1.3
Skutečnosti běžně nedostupné v obchodních kruzích.................................. 190
6.1.4
Skutečnosti určené k utajení ........................................................................ 191
6.2
Obchodní tajemství a nový občanský zákoník ............................................ 193
6.3
Know-how ................................................................................................... 195
6.4
Mezinárodní ochrana obchodního tajemství ................................................ 197
6.5
Důvěrné informace, důvěrné údaje a sdělení ............................................... 200
Průmyslověprávní informace a rešerše ............................................................... 201 7.1
Rešerše na stav techniky .............................................................................. 205
7.2
Rešerše na novost......................................................................................... 206
8.
7.3
Rešerše na průmyslověprávní nezávadnost .................................................. 206
7.4
Rešerše na patentové rodiny ......................................................................... 207
7.5
Jmenná rešerše.............................................................................................. 207
7.6
Rešerše na právní stav .................................................................................. 208
7.7
Rešerše na průmyslověprávní aktivity ......................................................... 208
Ochranné známky.................................................................................................. 210 8.1
Historie označování zboží a jeho význam .................................................... 210
8.2
Současný význam ochranných známek ........................................................ 211
8.3
Funkce ochranné známky ............................................................................. 215
8.3.1
Funkce identifikační ..................................................................................... 215
8.3.2
Funkce rozlišovací........................................................................................ 216
8.3.3
Funkce ochranná .......................................................................................... 217
8.3.4
Funkce garanční ........................................................................................... 217
8.3.5
Funkce propagační ....................................................................................... 218
8.3.6
Funkce stimulační a soutěžní ....................................................................... 218
8.4
Tvorba ochranných známek ......................................................................... 218
8.4.1
Známkový motiv a prvek ............................................................................. 219
8.4.2
Autorskoprávní aspekty tvorby ochranných známek ................................... 220
8.4.3
Slovní označení ............................................................................................ 221
8.4.4
Obrazová označení ....................................................................................... 226
8.4.5
Kombinovaná označení ................................................................................ 227
8.4.6
Prostorová nebo trojrozměrná označení ....................................................... 228
8.5
Užívání ochranné známky ............................................................................ 229
8.5.1
Propagace a zavádění ochranných známek .................................................. 232
8.5.2
Změny ochranných známek ......................................................................... 233
8.6
Druhy a dělení ochranných známek ............................................................. 235
8.6.1
Zásobní ochranná známka ............................................................................ 236
8.6.2
Obranná ochranná známka ........................................................................... 236
8.6.3
Spekulativní ochranná známka..................................................................... 236
8.6.4
Certifikační ochranná známka ...................................................................... 237
8.6.5
Kolektivní ochranná známka ........................................................................ 237
8.7
Pojem ochranné známky .............................................................................. 238
8.7.1
Ochranná známka a seznam výrobků a služeb ............................................. 242
8.7.2
Schopnost grafického znázornění................................................................. 243
8.7.3
Barva a barevné provedení ochranné známky .............................................. 245
8.8
Práva z ochranné známky a rozsah ochrany................................................. 248
8.8.1
Průměrný spotřebitel a jeho obezřetnost ...................................................... 250
9.
8.8.2
Podobnost ochranných známek ................................................................... 251
8.8.3
Podobnost výrobků a služeb ........................................................................ 252
8.9
Přihlašování ochranných známek do zahraničí ............................................ 253
8.9.1
Madridská dohoda a Madridský protokol .................................................... 254
8.9.2
Ochranná známka Evropské unie ................................................................ 260
8.9.3
Mezinárodní a unijní ochrana ochranné známky ......................................... 261
Označení původu a zeměpisná označení ............................................................. 263 9.1
Současná česká právní úprava ..................................................................... 266
9.2
Údaj o původu zboží .................................................................................... 268
9.3
Mezinárodní ochrana označení původu ....................................................... 269
9.3.1
Lisabonská dohoda ...................................................................................... 270
9.3.2
Ochrana označení původu a zeměpisného označení v EU .......................... 271
9.3.3
Označení původu a zeměpisná označení pro vína a lihoviny ...................... 275
9.3.4
Bilaterální smlouvy a označení původu ....................................................... 277
9.3.5
Národní, mezinárodní a unijní systém ochrany označení původu ............... 277
10. Ostatní práva na označení .................................................................................... 280 10.1
Obchodní firma ............................................................................................ 280
10.2
Doménové jméno ......................................................................................... 283
10.3
Nezapsané označení ..................................................................................... 284
11. Průmyslověprávní audit ....................................................................................... 287 11.1
Pojem a důvody průmyslověprávního auditu .............................................. 287
11.2
Principy a mezinárodní souvislosti .............................................................. 289
11.3
Obecné zásady pro provádění auditu ........................................................... 291
11.4
Příprava a provádění průmyslověprávního auditu ....................................... 293
11.5
Zpráva o auditu a její náležitosti .................................................................. 294
11.6
Audit u technických řešení .......................................................................... 295
11.6.1
Optimální využívání průmyslověprávních informací .................................. 295
11.6.2
Uplatňování práv na významná technická řešení včetně průmyslových vzorů ......................................................................... 296
11.6.3
Vnitřní pravidla pro přiměřené odměny za uplatnění práva na patent nebo vzor ............................................................................ 297
11.6.4
Objednávky nehmotných děl a společný výzkum ....................................... 298
11.6.5
Kvalita průmyslověprávní ochrany .............................................................. 298
11.6.6
Optimální volba zahraniční ochrany ............................................................ 299
11.6.7
Včasné upuštění od právní ochrany ............................................................. 300
11.6.8
Náklady na právní ochranu technických řešení ........................................... 300
11.7
Audit ochranných známek ............................................................................ 301
11.7.1
Důvody a okolnosti vzniku nových práv na označení.................................. 302
11.7.2
Využívání známkových rešerší .................................................................... 303
11.7.3
Kvalitní zajištění právní ochrany ................................................................. 303
11.7.4
Teritoriální rozsah průmyslověprávní ochrany ............................................ 304
11.7.5
Změny ochranných známek ......................................................................... 304
11.7.6
Užívání a propagace ochranných známek .................................................... 306
11.7.7
Manuál pro užívání ochranných známek ..................................................... 307
11.7.8
Důsledná obrana před porušováním práv z ochranných známek ................. 307
11.8
Audit průmyslových vzorů ........................................................................... 308
11.8.1
Přihláška průmyslového vzoru ..................................................................... 309
11.8.2
Druh a forma vyobrazení v přihlášce průmyslového vzoru ......................... 309
11.8.3
Národní, mezinárodní a unijní ochrana průmyslového vzoru ...................... 310
11.8.4
Zapsaný a nezapsaný průmyslový vzor ........................................................ 311
11.9
Audit obchodního tajemství a know-how .................................................... 311
11.9.1
Identifikace poznatků zasluhujících ochranu ............................................... 312
11.9.2
Vnitřní právní předpis .................................................................................. 312
11.9.3
Školení pracovníků ....................................................................................... 313
11.9.4
Smlouvy o utajení a zachování mlčenlivosti ................................................ 313
11.9.5
Publikační činnost zaměstnanců................................................................... 314
11.10
Audit v případě transferu technologií........................................................... 315
11.10.1 Dělení licenčních výnosů ............................................................................. 316 11.10.2 Náležitosti licenční smlouvy ........................................................................ 317 11.10.3 Audit v případě smluv o společném výzkumu ............................................. 318 11.11
Audit vnitřních právních předpisů................................................................ 319
11.11.1 Kompetence jednotlivých útvarů a odpovědných pracovníků ..................... 319 11.11.2 Průmyslověprávní strategie .......................................................................... 320 11.11.3 Odměňování podnikových vynálezů ............................................................ 321 11.11.4 Komercializace výsledků výzkumu a vývoje ............................................... 321 12. Závěr ...................................................................................................................... 323
Seznam zkratek ACTA
Anti-Counterfeiting Trade Agreement – Obchodní dohoda proti padělatelství.
ARIPO
Původně African Regional Industrial Property Organization, současný název African Regional Intellectual Property Organization – Africká regionální organizace duševního vlastnictví, zajišťující činnost v oblasti duševního vlastnictví pro některé africké státy, založena jako výsledek tak zvaného Lusaka Agrément ze dne 7. prosince 1976.
CPC
1. Úmluva o patentu společenství (Úmluva o Evropském patentu pro Společný trh), která byla podepsána v Lucemburku 15. prosince 1975, ale nebyla ratifikována. 2. Cooperative patent clasification – nové patentové třídění, které vstoupilo v platnost na počátku roku 2013 a je produktem spolupráce EPO a US PTO, směřující k celkové celosvětové harmonizaci patentového třídění.
CLEA
Collection of Laws for Electronic Access – Sbírka právních předpisů v oblasti ochrany duševního vlastnictví, nyní WIPO LEX – elektronická databáze právních předpisů v angličtině v oblasti duševního vlastnictví, spravovaná Světovou organizací duševního vlastnictví.
E-BACCHUS
Databáze zapsaných zeměpisných označení a označení původu pro vína v Evropské unii.
ECLA
Databáze Evropského patentového úřadu pro interní třídění patentových spisů založená na Mezinárodním patentovém třídění a doplněná o další třídící znaky.
EHS
Evropské hospodářské společenství – mezinárodní organizace existující v letech 1958 až 1993, která byla založena, aby podporovala ekonomickou integraci mezi Belgií, Francií, Německem, Itálií, Lucemburskem a Nizozemskem.
EP
Evropský parlament.
EPC
European Patent Convention – Úmluva o udělování evropských patentů z 5. října 1973, revidovaná aktem revidující článek 63 Evropské patentové
úmluvy ze 17. listopadu 1991 a Revizním aktem z 29. listopadu 2000 – Sdělení Ministerstva zahraničních věcí číslo 86/2007 Sb., o přístupu České republiky k Reviznímu aktu Úmluvy o udělování evropských patentů. EPD
Dohoda o udělování evropských patentů (zkratka vycházející ze zkrácené verze českého názvu dohody).
EPO
Evropská patentová organizace se sídlem v Mnichově, jejímiž orgány jsou Evropský patentový úřad a Správní rada.
EPÚ
Evropský patentový úřad, jehož základním úkolem je udělování evropských patentů.
ESD
Soudní dvůr Evropské unie (dříve Evropský soudní dvůr – ESD) je nejvyšším soudem Evropské unie, který současně plní roli několika typů soudů.
ESPACENET
Bezplatná
on-line
rešeršní
databáze
pro
vyhledávání
patentů
a patentových přihlášek, vyvinutá Evropským patentovým úřadem ve spolupráci s členskými státy Evropské patentové organizace, která zahrnuje asi 80 000 dokumentů z 80 států. EU
Evropská unie.
ISA
International
Search
Authority
–
Úřad
oprávněný
k provádění
mezinárodních rešerší v rámci systému PCT. ISR
International Search Report – Mezinárodní rešeršní zpráva pro účely smlouvy PCT.
Int. Cl.
International Patent Classification – Mezinárodní patentové třídění.
MPT
Mezinárodní patentové třídění. Jednotný klasifikační systém vynálezů a užitných vzorů doporučený Světovou organizací duševního vlastnictví. V angličtině se užívá zkratka IPC.
OAPI
Organisation Africaine de la Propriété Intellectuelle – Africká organizace duševního vlastnictví ustavena na základě tak zvaného Libreville Accord v září 1962 společně s Úřadem průmyslového vlastnictví této organizace se sídlem v Yaoundé v Kamerunu.
OECD
Organisation for Economic Co-operation and Development – Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj – mezinárodní organizace ekonomicky nejrozvinutějších zemí, která vznikla v roce 1961.
OHIM
Office for Harmonization in the Internal Market – Úřad pro harmonizaci
ve
vnitřním
trhu,
jehož
úkolem
je
podporovat
a řídit otázky ochranných známek Společenství a vzorů Společenství v rámci Evropské unie. OMPI
Světová organizace duševního vlastnictví (zkratka z francouzského názvu).
PPH
Patent Prosecution Highway – mezinárodní projekt bilaterální spolupráce patentových úřadů – zatím bez obecně užívaného českého názvu
PUÚ
Pařížská unijní úmluva na ochranu průmyslového vlastnictví Základní mezinárodní dohoda v oblasti průmyslového vlastnictví uzavřená v Paříži v roce 1883. Publikována jako vyhláška č. 64/1975 Sb., ve znění vyhlášky č. 81/1985 Sb.
PCT
Patent Cooperation Treaty - Smlouva o patentové spolupráci – přijatá ve Washingtonu dne 19. června 1970, změněná dne 28. září 1979, dne 3. února 1984 a dne 3. října 2001 – publikována jako sdělení fed. min. zahr. věcí č. 296/1991 Sb., ve znění pozdějších změn.
SPC
Supplementary protection certificates - Dodatková ochranná osvědčení.
TRIPS
Agreement on Trade-related Aspects of Intellectual Property Rights – Dohoda o obchodních aspektech práv k duševnímu vlastnictví publikovaná ve Sbírce zákonů číslo 191/95 Sb.
UPOV
International Convention for the Protection of New Varieties of Plants – Mezinárodní úmluva na ochranu nových odrůd rostlin z 2. prosince 1961 ve znění revidovaném v Ženevě dne 10. listopadu 1972, 23. října 1978 a 19. března 1991 – sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 109/2004 Sb.
WIPO
World Intellectual Property Organization – Světová organizace duševního vlastnictví (zkratka z anglického názvu).
WTO
World Trade Organization - Světová obchodní organizace, v jejímž rámci byla přijata dohoda o obchodních aspektech práv k duševnímu vlastnictví – TRIPS.
Úvod Patenty a ochranné známky mají dlouhou historii a jejich právní úprava je již velmi dlouho mezinárodně harmonizována. V Československu vznikl Patentový úřad bezprostředně po vzniku republiky a také měl hned velký počet patentových přihlášek, o nichž mohl zahájit příslušné řízení. První patentová přihláška byla podána v říjnu 1918 a v roce 1930 bylo u tohoto úřadu podáno celkem 10 084 patentových přihlášek1, z toho bylo 3 972 od domácích přihlašovatelů. Československo tak bylo z pohledu počtu patentových přihlášek na osmém místě na světě. Patenty byly udělovány mimo jiné na významné vynálezy F. Křižíka, E. Kolbena, V. Kaplana, na vynálezy pracovníků Škodových závodů v Plzni, Zbrojovky v Brně a Baťových závodů ve Zlíně a produkce moderních výrobků reprezentovala Československo po celém světě. Na tyto tradice se později nepodařilo zcela navázat. Mimořádných technických řešení bylo přihlašováno k právní ochraně méně a stejný trend vykazovalo i postavení našeho průmyslu ve světě. Malé počty přihlašovaných technických řešení k právní ochraně nebyly nikdy dobrou vizitkou ani pro průmysl ani pro stát, přesto, že se jedná o ukazatel formální povahy. V době socialismu byl tento problém řešen plánováním pouhých počtů podaných přihlášek vynálezů a dalších ukazatelů od ministerstev počínaje až po jednotlivé závody samostatných podniků. Reputaci průmyslu a patentové ochraně jako takové to příliš neprospělo. Později, v dobách ne příliš minulých, se stát pokusil neúčinným způsobem řešit výtky významných evropských institucí, které směřovaly k malému počtu patentů českých přihlašovatelů, přímým finančním zvýhodněním některých subjektů vědy a výzkumu v rámci bodového hodnocení nejen patentů, ale i užitných vzorů a dalších počinů. Formálně se počty patentových přihlášek přechodně poněkud zvedly, ale na jejich uplatnění v praxi to nebylo znát. Počty registrovaných licenčních smluv a odměny za ně jasně naznačují, že na území České republiky dochází k transferu poznatků technické povahy pouze v malém rozsahu. Povědomí o vysoké hodnotě nehmotných statků a předmětů průmyslového vlastnictví včetně mimořádných přínosů, které jejich užití často nabízí, mění v posledních letech odborné prostředí, v jehož rámci jsou důležité otázky ochrany duševního vlastnictví
1
50 let Úřadu pro patenty a vynálezy. Úřad pro patenty a vynálezy 1969. Strana 172. 13
projednávány a hodnoceny. Patenty a ostatní předměty průmyslového vlastnictví byly po dlouhou dobu doménou patentových úřadů, profesionálních odborníků podnikové praxe, patentových zástupců a specializovaných advokátů. Tento stav se ale velmi rychle na mezinárodní scéně proměnil. Politické struktury a diplomacie se v současné době intenzivně zajímají o tuto oblast. Ve Spojených státech amerických se prezident pravidelně vyjadřuje k otázkám ochrany duševního vlastnictví. Zdá se ale, že v rámci prezidentské kampaně směřující k volbě nového prezidenta Spojených států amerických v roce 2008 to bylo poprvé, kdy se oba vedoucí kandidáti na post prezidenta Spojených států amerických k zásadním otázkám patentového práva podrobně vyjádřili. Na konec došlo v roce 2013 po mnoha letech k výrazné změně patentového práva v USA. Paní Angela Merkel v roce 2008 předložila otázky spojené s ochranou duševního vlastnictví vrcholnému politickému zasedání skupiny G8. Před schůzkou v Heiligendammu pozvala německá kancléřka hlavy států nově industrializovaných zemí, Brazílie, Číny, Indie, Mexika a Jižní Afriky, k rozhovorům o prosazování práv duševního vlastnictví. Odpovídající aktivity na území České republiky dlouhodobě nezaznamenáváme. Nejde ale pouze o to, aby se stát a jeho vrcholné orgány zabývaly takto specializovanou oblastí. Horší je, že hospodářská a vědecká sféra vykazuje v současné době podstatně nižší patentovou aktivitu v porovnání se situací v bývalém Československu ve třicátých letech minulého století. Tento stav neodpovídá vzdělanosti a technické vyspělosti naší odborné a vědecké veřejnosti. Tato skutečnost je zajímavá i proto, že právě intelektuální statky mohou být pro českou společnost významným zdrojem bohatství, když některé jiné zdroje scházejí. Autor této práce vychází z dlouhodobých vlastních zkušeností v oblasti ochrany průmyslového vlastnictví. Pracoval téměř dvacet let jako vedoucí oddělení pro patenty a licence ve velkém podniku, dalších dvacet let ve vedoucích funkcích Úřadu průmyslového vlastnictví a přes třicet let je soudním znalcem pro obor patenty a vynálezy. Celou dobu aktivní činnosti byl v kontaktu s odbornou veřejností a ze získaných poznatků čerpá i tuto práci, která by měla vytvořit návod pro rozumné využívání ochrany průmyslového vlastnictví hospodářskými subjekty.2 Jde o to, že aktivity českých hospodářských subjektů na poli ochrany průmyslového vlastnictví zatím významně
2
Pojem „hospodářský subjekt“ je právním pojmem ve smyslu Směrnice EP a Rady 2004/18/ES ze dne 31. března 2004 a zahrnuje zhotovitele, dodavatele i poskytovatele služeb a je používán pro účely zjednodušeného vyjadřování. 14
zaostávají, a to nejen co do počtu těchto aktivit, ale zejména co do jejich kvality. V roce 2013 bylo uděleno na světě celkem 2,6 milionu patentů a růst počtu patentových přihlášek v roce 2013 v porovnání s rokem 2012 představuje 9 %, přičemž 81 % z nich bylo podáno v pěti největších patentových úřadech na světě. K mimořádnému rozvoji dochází především v oblastech označovaných high-tech, jak je patrno z grafu číslo 1. Graf č. 1
Přírůstky patentů v pěti významných oborech v letech 2011‒2012
Zdroj: Statistika WIPO
Nástin problematiky a smyslu práce V současné době se často setkáváme se závěry o obecném významu inovací a ochraně intelektuálních poznatků. Stávající stav v této oblasti je ale v České republice často kritizován. Snahy o nápravu se zaměřují většinou jen na podporu kvantitativních parametrů této činnosti, tedy nejčastěji na zvýšení počtu přihlášek. Jejich předmětem jsou ale někdy řešení, která ani původce neměl na mysli, anebo jde o počiny původního rozpracování, které byly rychle překonány už samotným původcem. Náprava těchto nedostatků ale není snadná, zejména v případech, když jsou zjištěny až po dlouhé době. Strategie průmyslověprávní ochrany, jako plán zaměřený na optimální zajištění tvůrčích počinů, by měla eliminovat nekvalifikovaná rozhodnutí a neprofesionální práci minimalizovat. Právní ochrana by se měla věnovat pouze nejvýznamnějším tvůrčím počinům. Způsob, prostředky a správné načasování jednotlivých úkonů by měly být odborně váženy a využívat všech výhod, které jednotlivé instituty průmyslověprávní ochrany nabízejí. Rozhodnutí této povahy by neměla být zatížena nepřiměřenými 15
ambicemi jednotlivců, ani přechodnými výhodami plynoucími z aktuálních dotačních programů. To vyžaduje zvládnutí náročných otázek, které často souvisejí s přesným pomezím mezi účinky jednotlivých prostředků průmyslověprávní ochrany, jejich využití ve správných časových úsecích tvorby užitečných tvůrčích počinů a s poznáním správných přístupů k obsahu a rozsahu právní ochrany, které jednotlivé dokumenty nabízejí. Po správném rozhodnutí musí následovat vysoce profesionální výkonná činnost zajišťující kvalitní a účinnou právní ochranu, kterou lze jen obtížně získat tendry, kde rozhoduje jako jediné kritérium minimální cena. Stručné shrnutí dosavadního poznání V současné době je k dispozici dostatečné množství odborných publikací, které se týkají jednotlivých institutů průmyslových práv, včetně podrobného vysvětlení otázek souvisejících s jednotlivými druhy řízení o patentových přihláškách, přihláškách užitných a průmyslových vzorů či ochranných známek. Uvedené práce, pro teorii i praxi mimořádně důležité, nejčastěji vycházejí z poznatku, že došlo k rozhodnutí a průmyslověprávní ochraně a bez dalšího se předpokládá, že toto rozhodnutí bylo správné a bylo učiněno včas či ve správnou dobu. Jsou zaměřeny na obsahové náležitosti přihlášek s podrobným komentářem, který se většinou vztahuje k formálním náležitostem, a dále na poznatky o podrobném průběhu řízení, jak byly nashromážděny patentovými a známkovými úřady a zachyceny v judikatuře. K dispozici jsou nejen rozhodnutí našeho Úřadu průmyslového vlastnictví a navazujících správních soudů, ale i rozhodnutí stížnostních senátů EPÚ a v případě průmyslových vzorů a ochranných známek i rozhodnutí OHIM a Evropského soudního dvora či Soudního dvora EU. Řada z nich se týká nejen rozhodnutí o jednotlivých přihláškách, ale i výsledků řízení zrušovacích, výmazových či prohlášení práv za neplatné. Podobně je přistupováno k problematice zahraniční právní ochrany předmětů, které patří našim hospodářským subjektům. Předpokládá se, že o ní bylo profesionálně a nezaujatě rozhodnuto na základě správných úvah, a odborné komentáře se zaměřují na průběh řízení před jednotlivými zahraničními institucemi. Podrobně jsou popisovány právní podmínky ochrany a předkládá se podrobný poznatkový komentář k platným právním předpisům. 16
Někdy ale scházejí strategické poznatky a návody, které mají být zaměřeny na kvalitativní aspekty této činnosti, tedy směřující k získání pevné, obtížně zpochybnitelné a dobře prosaditelné právní ochrany Cíl práce Za cíl práce se považuje konečný stav, kterého má být zkoumáním souvisejících jevů dosaženo. V tomto smyslu je cílem předkládané práce vytvořit ucelený návod pro strategické řízení optimálního užívání průmyslověprávní ochrany hospodářskými subjekty. Tento návod se opírá o zjištění a posouzení celé problematiky ve vzájemných souvislostech. Již v době vypracování národní přihlášky je nutné uvažovat se snahou konkurence obcházet přihlašované řešení a vytvářet optimální předpoklady pro prosazení konkrétních práv. Ve stejné době je již třeba uvažovat se zahraniční ochranou, pokud přichází v úvahu. Uvedeného cíle lze dosáhnout pouze prostřednictvím řady dílčích zjištění a úsudků, které následně mohou být základem pro širší zaměření návodů, pravidel či doporučení. Z tohoto pohledu jsou pro naplnění cíle práce důležitá zjištění předností a naopak omezení jednotlivých institutů průmyslových práv. Důležitost těchto zjištění vystupuje do popředí zejména v kolizních otázkách. Těmi mohou být například způsoby právní ochrany počítačových programů či diagnostických metod, nebo právní ochrana označení, kde je schopnost jejich grafického znázornění nejasná. Jedná se i o zjištění, ve kterých případech je výhodné užít pro technická řešení ochranu prostřednictvím patentů a naopak, kdy je postačující, volit ochranu prostřednictvím užitného vzoru. Také kombinace obou zmíněných souběžných druhů právní ochrany může být v některých případech důležitá. V jiných situacích je třeba posoudit u nových výrobků jak ochranu výsledků technické tvůrčí práce, tak i vnějšího vzhledu výrobku. Výjimečné nejsou ani případy, kdy zejména u ochranných známek a průmyslových vzorů, dochází k souběhu otázek, které se týkají jak autorskoprávní, tak i průmyslověprávní ochrany. Cílem práce je posoudit strategické otázky proč, kdy, jak, kým a kde optimálně průmyslověprávní ochranu zajistit. Důležitým cílem práce je objasnit jaké atributy jsou významné pro zásadní otázky rozsahu právní ochrany plynoucí z patentů, užitných a průmyslových vzorů nebo ochranných známek. Tyto skutečnosti je třeba zjistit pro jejich zásadní význam pro určení,
17
kdy jsou tato práva obchodní činností třetích osob porušována a naopak, kdy lze podobná řešení volně využívat. Významným zjištěním je možnost uplatnění autorských práv v oblastech, která jsou tradičně spojována s právy průmyslovými, když obě tyto oblasti práva jsou často od sebe nepřiměřeně a nevhodně oddělována. Důležitým zjištěním pro strategické závěry jsou rozdíly mezi podmínkami průmyslověprávní ochrany, které plynou z platné české právní úpravy a podmínkami plynoucími ze zahraničních právních předpisů, zejména z unijní právní úpravy. Optimální zjišťování informací v oblasti průmyslových práv je důležitým nástrojem
pro
strategická
rozhodnutí.
Databáze
průmyslových
práv
obsahují
mnohamilionové sbírky dokumentů a pro zjišťování potřebných údajů je významné objasnit typologii postupů, které usnadňují nalezení očekávaných údajů. Záměrem je prokázat, že označení původu a zeměpisné označení jsou sice z pohledu počtů zápisů okrajovými instituty, ale z pohledu jejich hospodářského významu tomu tak není. Cílem práce je vypracovat na základě předchozích zjištění metodiku průmyslověprávního auditu, který má vést k odhalení zejména kvalitativních nedostatků v ochraně průmyslových práv hospodářských subjektů, a také k návrhům na jejich odstranění. Úkolem této práce je odstranit a rozkrýt v praxi často se vyskytující mýty3 o problematice průmyslových práv a přispět k jejich kvalifikovanému řízení jako významného nástroje konkurenceschopnosti hospodářských subjektů. Hypotézy a výzkumné otázky Práce směřuje k dosažení uvedených cílů prověřením hypotéz, které vycházejí z obecně sdílených nesprávných představ části odborné veřejnosti o možnostech, přínosech či dopadech ochrany průmyslového vlastnictví. Zmíněné hypotézy jsou zkoumány prostřednictvím řady výzkumných otázek.
3
Původně se jedná o řecké slovo, které vyjadřuje epický útvar a znamená řeč či vyprávění, zejména o dávné minulosti. Nyní je využíváno v přeneseném významu pro všeobecně šířenou smyšlenku, nepravdu či vymyšlené tvrzení bez odpovídajících důkazů. 18
První hypotéza je založena na přesvědčení, že celý systém ochrany průmyslového vlastnictví je natolik komplikovaný, že vlastně se v něm nikdo nevyzná a řešení souvisejících jednotlivých otázek či sporných případů je pouze jakýmsi náhodným souhrnem názorů bez psaných pravidel a jednotných a obecně uznávaných zásad. Vychází z přesvědčení, že systém právní ochrany tvůrčí činnosti je zastaralý, neodpovídá moderním požadavkům na šíření nových poznatků, a proto není obecně využíván. Tyto postoje jsou často doplňovány příklady, které mají tyto názory podpořit. Jedná se například o nepochopení české právní úpravy užitného vzoru, která umožňuje zcela po právu získat právní ochranu na technická řešení, která jsou obecně či dokonce notoricky známá. Jiní nechápou, že zde není k dispozici světový patent a nejsou schopni pochopit situaci v oblasti patentové ochrany v Evropě. Evropský patent sice existuje, ale má jen pramálo společného s Evropskou unií, přičemž v rámci Evropské unie dosud neúčinné Nařízení o posílené spolupráci v oblasti vytvoření jednotné patentové ochrany zavádí nikoli unijní, ale unitární patent, s možností potenciální právní ochrany pouze ve 25 zemích, když Evropská unie jich zahrnuje 28. Druhá hypotéza je založena na přesvědčení, že formální ochrana průmyslového vlastnictví je nadbytečná, neboť postačuje výsledky technické tvůrčí činnosti chránit utajením anebo neformální a naprosto samostatnou ochranou autorskoprávní. Z toho je dovozováno, že přínosy formální a finančně náročné průmyslověprávní ochrany jsou zanedbatelné a pro podnikání nemají podstatný význam. Třetí hypotéza spočívá v tvrzení, že rozsah práv plynoucích z průmyslového vlastnictví je nezřejmý a neurčitý, nejsou zřejmá pravidla pro výklad patentových nároků, není jasné, co představuje pojem „celkový dojem informovaného uživatele“ v případě zapsaných průmyslových vzorů, ani jak lze nahlížet na podobné ochranné známky či podobné výrobky nebo služby při výkladu rozsahu ochrany plynoucí ze zápisu ochranné známky do rejstříku. Ověření hypotéz vyžaduje širší rozbor souvisejících otázek. Je třeba zmínit i historické aspekty průmyslových práv, včetně jejich dlouhodobé historie a vlivu řady multilaterárních mezinárodních smluv na jejich dlouhodobý vývoj. Zjištění směřující k prověření uvedených hypotéz usnadňují i následující výzkumné otázky. -
Jaké předměty technické povahy lze průmyslověprávně chránit, a které naopak chránit nelze?
19
-
Jaké jsou důvody průmyslověprávní ochrany technických řešení a proč nepostačuje pouhé utajení tvůrčích počinů před konkurencí?
-
Existují
pravidla
pro
odůvodněné
zjištění,
že
konkrétní
předmět
průmyslověprávní ochrany je využíván či porušován? -
Jaké možnosti poskytuje průmyslověprávní ochrana pro tvůrčí činnost směřující ke vnějšímu vzhledu výrobků?
-
Je vůbec možné se přesvědčit o tom, co je a není aktuálně na určitém území chráněno?
-
Jaký význam a funkce mají ochranné známky v současném hospodářském světě?
-
Která označení lze průmyslověprávně chránit, a u kterých to není možné?
-
Jakými právními prostředky lze chránit jednotlivá označení v zahraničí?
-
Jak je možné případné nedostatky hospodářských subjektů v oblasti ochrany průmyslových práv účinně odstranit?
Metody použité v habilitační práci V úvodu již byly uvedeny cíle, které mají být v rámci této práce dosaženy. Jde o tvorbu poznatků, které směřují k vysvětlení některých jevů a procesů spojených s ochranou technické tvůrčí práce a práv na označení, které se zvláště zaměřují na poskytnutí určitého návodu pro úspěšnou realizaci záměrů optimální právní ochrany výsledků tvůrčích počinů hospodářských subjektů. Pro posouzení otevřených otázek je důležité se soustředit na vhodný výběr metod a brát je v úvahu i ve vztahu k závěrům, ke kterým vedly. Metodologie je učení o metodě, která řeší problémy cest a prostředků, jak dospět systematicky, organizovaně a plánovitě k vytčenému cíli. Má poskytnout návod pro úspěšnou realizaci stanovených záměrů. Dosavadní teoretické práce v oblasti metodologie umožňují klasifikaci odborných postupů podle různých hledisek a podle jednotlivých autorů se vzájemně poněkud odlišují. Indukce je postup od jednotlivých dat k jejich zobecnění, dedukce postupuje od obecného výroku
k formulování
specifických
důsledků
Analogie
představuje
vyhledávání
a uplatňování podobného celkového řešení za předpokladu podobnosti jednotlivých znaků, 20
prvků, struktury a funkcí. Komparace je založena na vyhledávání objektů a jevů, které jsou si navzájem podobné. V oblasti právních vztahů se často vychází z tradičního zdroje, kterým je dílo profesora Knappa. Postup, který byl v rámci předložené práce zvolen, se opírá o dosavadní poznání z oblasti metodologie, aby byl cíl práce úspěšně realizován. Pro sledovaný jev, zejména optimální užívání ochrany průmyslového vlastnictví českými hospodářskými subjekty, byly zvoleny kombinace empirických rozsáhlých sledování a pozorování dopadů odlišných postupů zvolených jednotlivými hospodářskými subjekty k ochraně průmyslových práv. Práce využívá i některé vlastní statistické výstupy. Z teoretických postupů, které se opírají o kombinaci logických metod, byla použita tak zvaná metoda statistické indukce4, která umožňuje z určitého dostatečného počtu případů usuzovat na pravděpodobnost podobného výsledku ve všech analogických případech. Tato metoda byla použita v této práci v řadě případů, mimo jiné při určení a modelování vlastností a přístupů tak zvaného „průměrného spotřebitele“, jako významného aspektu pro rozhodování o důležitých okolnostech v rámci právní ochrany jednotlivých označení. V některých případech je použita metoda mikrokomparace5. Touto metodou se rozumí srovnání jednotlivých právních norem na rozdíl od tak zvané makrokomparace, kde se jedná o porovnávání právních řádů jako celku. Týká se to například části práce, která se zabývá ochranou označení původu z hlediska právní úpravy národní, unijní a mezinárodní. V řadě případů se v práci používá interpretace právních norem. Výklad právních norem má mimořádný význam pro celou řadu dílčích závěrů. Teleologická metoda je jednou z podstatných přístupů k vědeckému zkoumání této povahy. Vychází ze zkoumání účelu, který zákonodárce sledoval konkrétní právní úpravou. V některých případech odůvodněně nahrazuje jiné metody výkladu právních norem. Z podstatné části práce využívá metody analýzy a syntézy, které obecně tvoří vzájemně se doplňující jednotu poznání jevů. Analyticko-syntetický přístup byl použit například při zkoumání možností, které nabízejí hospodářským subjektům průmyslověprávní rešerše. Po analýze druhů, typů, kvality a podrobnosti informací, které jsou nejčastěji žádány 4 5
KNAPP, Viktor. Vědecká propedeutika pro právníky, 1. vydání, Praha: Eurolex Bohemia 2003, str. 73–74. KNAPP, Viktor. Vědecká propedeutika pro právníky, 1. vydání, Praha: Eurolex Bohemia 2003, str. 88. 21
podnikateli, mohla být na základě syntézy těchto poznatků vytvořena určitá klasifikace průmyslověprávních rešerší a postupů, jak je optimálně realizovat v jednotlivých fázích života výrobku od výzkumu až po export a následnou inovaci. V některých částech se práce opírá o kvalitativní metody výzkumu, zejména o velké množství rozhovorů se špičkovými aktéry v oblasti řízení inovací, vedoucími velkých útvarů ochrany průmyslových práv předních evropských a světových firem a vedoucích představitelů významných zahraničních patentových úřadů. Struktura práce První kapitola této práce zjišťuje dosavadní vývoj názorů na průmyslověprávní ochranu a představuje širší úvod do obsáhlé problematiky ochrany průmyslového vlastnictví. Využívá zejména výkladovou metodu práce. Druhá kapitola předkládané práce posuzuje jednotlivě teoretické přístupy a možnosti ochrany průmyslových práv hospodářských subjektů a zjišťuje jejich základní výhody a nevýhody. Vychází přitom ze zjištění některých dalších kapitol, například o obchodním tajemství v kapitole šest. Prověřuje se, na kolik a kdy je obchodní tajemství dostatečným právním prostředkem ochrany výsledků intelektuální činnosti, které patří hospodářskému subjektu, a ve kterých případech naopak tyto funkce není schopno zajistit. Tyto otázky jsou zkoumány prostřednictvím logických metod, především analýzy a syntézy a částečně i metodou komparace jednotlivých právních úprav. Třetí kapitola prověřuje možnosti patentové ochrany. Zjišťuje, které předměty lze patentem chránit a naopak, ve kterých případech to není možné. Prověřuje jednotlivé poznatky o rozsahu patentové ochrany. Posuzuje možnosti zahraniční právní ochrany patentů se zvláštním zřetelem k vývoji v rámci Evropy. Zaměřuje se na metody výkladu příslušných právních norem a zkoumá je v rámci vzájemné komparace. Čtvrtá kapitola zjišťuje, kdy je obecně vhodné zaměřit se na právní ochranu technických řešení právě formou užitného vzoru a naopak, kdy je tato forma nevhodná. Pro tento účel je použita metoda komparace, v jejímž rámci budou porovnávány systémy a koncepce právní ochrany, které mají úzkou vzájemnou souvztažnost, tedy patentová ochrana a ochrana užitným vzorem pro technická řešení. V páté kapitole se práce zaměřuje na zjištění, jakou právní ochranu lze vůbec od průmyslového vzoru očekávat a to zejména v souvislosti s obecnou představou o možnosti
22
komplexní právní ochrany nově vytvořeného výrobku. V další části posuzuje rozsah ochrany, který plyne z jednotlivých do rejstříku zapsaných průmyslových vzorů. Zjišťuje, zda české a unijní průmyslové vzory nabízejí právní ochranu stejné kvality. Hlavním nástrojem pro zkoumání těchto otázek bude teleologická metoda, která umožňuje poznání prostřednictvím účelu, který byl zákonodárcem sledován při formulaci právní normy. To se týká právní úpravy průmyslových vzorů jak na úrovni české tak i unijní právní úpravy. Obsah šesté kapitoly se zaměřuje na zjištění rozdílů mezi pojmovými znaky obchodního tajemství podle dřívější právní úpravy obchodního zákoníku a nynějších ustanovení nového občanského zákoníku. Posuzuje i možné dopady očekávané nové unijní právní úpravy tohoto institutu na národní právní úpravu. Komplementární charakter obchodního tajemství ve vztahu ke strategickým úvahám o právní ochraně průmyslového vlastnictví je důvodem, proč je v práci podrobněji zkoumáno. Tyto otázky jsou zkoumány prostřednictvím komparativní metody. Sedmá kapitola se zaměřuje na zjištění, jak lze optimálně získat informace o průmyslovém vlastnictví a jak lze tyto průzkumy kategorizovat. K tomuto účelu jsou použity zejména empirické zkušenosti a poznatky autora práce. V osmé kapitole se práce soustředí na posouzení kategorizace funkcí ochranných známek pro podnikatelskou sféru a výběr vhodných označení pro právní ochranu tak, aby nemuselo docházet k módnímu „rebrandingu“ častěji, než je zdrávo. Následně se v této části zjišťuje rozsahu právní ochrany, který z jednotlivých zapsaných ochranných známek plyne. Zjišťuje i možnosti a rozdíly mezi jednotlivými cestami při zahraniční právní ochraně těchto předmětů. K tomu se používá analýza a syntéza poznatků o podobnosti jevů. V deváté
kapitole
se
posuzuje
výjimečný
charakter
označení
původu
a zeměpisných označení, jako zvláštních institutů průmyslových práv a zjišťují se rozdílné možnosti zahraniční právní ochrany. Posuzuje se vztah těchto předmětů k celkovému regionálnímu povědomí a míra citlivosti veřejnosti v případě porušení těchto práv. Zjišťují se i možnosti ochrany označení původu v případě vín a lihovin. Jedenáctá část vytváří metodiku průmyslověprávního auditu. Posuzuje přitom význam jednotlivých aspektů průmyslověprávní ochrany a související otázek pro správnou strategii průmyslověprávní ochrany. Vychází z kvalitativní metody opírající se o výsledky dlouhodobých vlastních zkušeností a konzultací s předními odborníky v tomto oboru. 23
1.
Vývoj a povaha nehmotných statků Kreativita a inovace doprovázejí společenský rozvoj po celou dobu vývoje
lidské společnosti. Lidstvu trvalo pět milionů let, než začalo chodit po dvou, a tím si osvobodilo ruce pro vytvoření prvních kamenných nástrojů, potom bylo třeba 1,8 milionů let pro zvládnutí ohně, následně uběhlo 700 000 let, než došlo k zemědělské revoluci, ale jen 12 000 let bylo nutných k průmyslové revoluci a pouhých 140 roků k revoluci informační.6 Už v 15. století bylo jasné, že inovační impulsy a nová technická řešení jsou společensky natolik významné, že je nezbytné pro další hospodářský a společenský rozvoj je zvláště stimulovat. Právě v této době vznikl první ucelený předpis v Benátské republice, který se chopil této výzvy. Nabídl každému, kdo plně odhalí podstatu svého nového řešení, na určitou omezenou dobu výlučné právo toto své řešení obchodně užívat. Současně zajistil účinně stíhat každého, kdo takové právo poruší. Pařížská unijní úmluva (PUÚ) jako široce pojatá mezinárodní smlouva7 založila moderní systém ochrany průmyslového vlastnictví již v roce 1883. V té době bylo ale podáváno ročně z dnešního pohledu jen asi 80 000 patentových přihlášek a přesto je dnes často označována za období plné moderní průmyslové revoluce. Na druhou stranu se traduje, že právě koncem 19. století nový prezident patentového úřadu Spojených států amerických ve své inaugurační řeči uvedl, že jeho úkolem bude mimo jiné uzavřít tento úřad, neboť vše již bylo vynalezeno. V současné době čelí svět mimořádnému rozsahu patentových aktivit. Ročně přibývá 1 700 000 patentových přihlášek, významně se zvětšuje jejich rozsah a přibývá v každé z nich i počet patentových nároků. To vede k potížím zejména u velkých patentových úřadů. Nejsou schopny včas o patentových přihláškách rozhodnout a to má řadu nepříznivých dopadů. Přitom stále více vystupují do popředí otázky spojené s kvalitou udělovaných patentů. Dnes je však obecně uznáváno, že nehmotné statky, včetně práv průmyslového vlastnictví a dalších poznatků jsou mimořádně hodnotné a v řadě oborů představují významnou část majetku obchodních společností. Změna významu intelektuálního kapitálu 6 7
GURRY, Francis. Acceptance Speech, 22. 09. 2008. Pařížská úmluva na ochranu průmyslového vlastnictví, vyhláška č. 64/1975 Sb., ve znění vyhlášky č. 81/1985 Sb. 24
v širších souvislostech vyžaduje pro praktické užívání i nalezení postupů a norem pro jejich oceňování. Pro rozšíření žádoucího transferu znalostí a jejich užívání je třeba vytvořit takové normy jejich ocenění, které budou vzájemně porovnatelné, obecně pochopitelné a směřující k podpoře poctivé směny předmětů této povahy. Světová organizace duševního vlastnictví8 (WIPO) má globální odpovědnost v rámci systému Spojených národů za rozvoj ochrany všech druhů intelektuálních statků. Ještě do nedávné doby veškerá jednání v rámci této organizace probíhala na úrovni expertů členských států, aniž budila zájem nevládních organizací. Během několika málo let se situace zásadně změnila. O jednání řídících orgánů této organizace již v roce 2008 projevilo zájem 212 mezinárodních a 44 národních nevládních organizací.9 Zmíněné skutečnosti mají naznačit, že zájem o výsledky lidské kreativity, jejich ochranu a uplatnění v rámci globálních hospodářských a společenských vztahů vzrůstá a to i přes problémy a nedořešené otázky. Současná globální konkurence staví obchodní společnosti před nové výzvy. Vyrábí se a prodává zboží ve více zemích, trh je dynamický a přibývá soutěžitelů. Pociťuje se tlak na rychlejší vytváření a zavádění inovací, zkracuje se inovační cyklus a někdy se současně snižují náklady na výzkum. Vyžadují se nové druhy inovací, výrobky zahrnují podstatně více funkcí a stírá se rozdíl mezi výrobky určenými pro běžnou spotřebu a k profesionálnímu užití. To vyžaduje globální vědeckou spolupráci, zlepšení sdílení výzkumných zdrojů a účinnou kooperaci veřejného a soukromého sektoru. Vlastní úspěšné výsledky výzkumu musí být kombinovány s ostatním špičkovým poznáním, včetně poznatků z otevřených zdrojů a výsledky výzkumu konkurence. Tato práce se snaží poukázat a upozornit na významné příležitosti, které ochrana kreativních poznatků nabízí za předpokladu, že budou dobře zvládnuty strategické nástroje ekonomické, právní a technické povahy. Následující části poněkud širšího úvodu se zaměřují především na patentovou ochranu, protože lze na ni základní otázky ochrany průmyslového vlastnictví dobře vysvětlit a ve společenských debatách je právě na ni soustředěna největší pozornost.
8
9
WIPO (World Intellectual Property Organization), někdy označovaná OMPI, podle zkratky z francouzského jazyka. Dokument WIPO A/45/INF/1 Rev. ze dne 16. 9. 2008. 25
1.1
Historie a význam patentové ochrany
1.1.1
Vývoj patentového systému
Vztahy související s vytvořením nových technických řešení mají hluboké historické kořeny. Jisté snahy o jejich ochranu lze vysledovat již ve starověkém Egyptě a Babylónii. Řecký filozof Athenaionos koncem 2. století před naším letopočtem již zmiňuje opatření z republiky Sybaris: „Jestliže nějaký dodavatel potravin vynalezl vlastní pokrm, který byl zvláště vybraný, bylo jeho privilegiem, že ho nikdo do uplynutí jednoho roku nesměl využívat leč sám vynálezce, aby první, kdo pokrm vynalezl, měl právo na výrobu během tohoto období, aby i jiní se vyznamenali v horlivé soutěži s podobnými vynálezy“. Dne 19. března 1474 bylo v Benátské republice přijato dóžecí privilegium o ochraně vynálezů. Tento předpis, byť nedosáhl širšího uplatnění mimo rámec tohoto městského zřízení, byl svým obsahem úplný, široce promyšlený a mimořádně pokrokový. Uvádí se zde: „V tomto městě jsou a díky jeho velikosti a dobrotivosti do něho občas přicházejí lidé z různých míst s nanejvýš důvtipnými mozky, schopni vynalézat a tvořit různé druhy důmyslných zařízení. A kdyby bylo zaručeno, že by ostatní, kteří jimi vynalézaná díla shlédnou, nemohli provádět tato díla a zařízení a vzít jim jejich čest, namáhali by lidé tohoto druhu své mysli, vynalezli by a provedli by věci, které by byly k nemalému užitku našeho státu. Proto je z úřední moci tohoto Shromáždění přednášeno rozhodnutí, že každá osoba, která v tomto městě učiní nějaké nové a tvůrčí myšlenky obsahující zařízení, jež dosud nebylo v našem dominiu učiněno, má o tom podat hlášení obecnímu úřadu, jakmile toto zařízení bude připraveno k dokonalosti, takže může být užíváno a vykonáváno. Bez původcova souhlasu a povolení je v kterémkoli našem území a místě všem ostatním po dobu 10 let zakázáno vyrábět jakékoli jiné zařízení ve tvaru nebo podobě tohoto hlášeného zařízení. Kdyby je přesto někdo vyráběl, měl by výše uvedený původce a vynálezce volnost pohnat ho před kterýkoli úřad tohoto města, kterýžto úřad by přinutil porušovatele, aby mu zaplatil částku 100 dukátů a zařízení bylo ihned zničeno.
26
Naší vládě pak dává volnost vzít a užívat podle svých potřeb kterékoli zmíněné vynálezy a nástroje, avšak pod podmínkou, že je nebude obsluhovat nikdo jiný než původce.“ Z textu plyne, že již v této době dochází z moci doživotně zvoleného dóžete k přiznání nároku na právo k vynálezu, které je definováno jako právo výlučné. Jsou zde stanoveny podmínky pro takové právo včetně lokální novosti a současně i sankce, pokud bude toto právo porušeno. Jde sice o předpis velmi subtilní, ale přesto zahrnující téměř vše podstatné. Jeho význam pro tehdejší společnost byl mimořádný, neboť přispěl k rychlému obecnému rozvoji tohoto teritoria. Protože jinde tehdy taková právní úprava neexistovala, způsobila významný přesun inovačně schopných jedinců právě na území této republiky, neboť jejich práva zde byla nadstandardně zajištěna. Smyslem tohoto opatření bylo vytvořit systém pro zvýšení vynálezeckých aktivit a importovat a rychle zavádět nové praktické technologie. Přitom však byla tato práva časově přiměřeně omezena, a tak bylo zabezpečeno optimální vyvážení zájmů původců těchto řešení a společnosti. Po uplynutí doby ochrany mohl každý daného řešení volně užívat, a ihned po zveřejnění na něj navazovat pro další rozvíjení původních myšlenek a vytváření nových řešení, překonávající předchozí a přispět tak k rychlejšímu celkovému hospodářskému rozvoji. Zvláštní systém privilegií byl uplatňován v Anglii v období 13. a 14. století. Ta byla udělována za přenesení úspěšných novinek z cizích zemí do Anglie. Smyslem tohoto systému bylo nahradit dovážené zboží vlastní produkcí nebo jej produkovat laciněji. Systém se uchoval v právním rámci Anglie až do 20. století. V období vlády tudorovců bylo zvykem panovníků udělovat úplatně monopoly nejen na technické inovace, ale i monopoly obchodní a výrobní. To se však postupně stalo vážnou brzdou rozvoje společnosti, monopoly byly prohlášeny Jakubem I. za protiprávní, nicméně s jedinou výjimkou a to na projekty nových vynálezů. V Anglii byl přijat parlamentem a sněmovnou lordů v roce 1623 zákon o monopolech, který byl určitým kompromisem mezi královskou metodou řízení výroby a obchodu a požadavky nově vznikající buržoazie. Tento zákon, který nabyl účinnosti v květnu 1624, prohlásil do té doby všechny udělené monopoly za neplatné. Tato neplatnost se však podle článku 6 zákona nevztahovala na v budoucnu udělené patenty a výsady, když zde bylo uvedeno: „Zmíněné prohlášení se nebude vztahovat na patenty a výsady, které budou uděleny na období 14 let nebo kratší, prvnímu vynálezci na výlučné provozování nového
27
druhu výroby v tomto království. Jiné osoby nesmějí v této době patentů a výsad využívat, přičemž tyto výsady nesmějí odporovat zákonům nebo být na újmu státu tím, že by vedly doma ke zvyšování cen nebo poškozovaly podnikání nebo byly všeobecně nevhodné.“ Anglický Statut of Monopolies uvolnil v zemi obchod a na druhé straně upevnil práva vynálezců. Zákon se stal vzorem pro všechny později přijímané předpisy na ochranu vynálezů. Koncem 18. století existovalo zákonodárství o patentech ve třech významných zemích. Vedle Anglie to byla Francie, kde zákonodárné shromáždění schválilo zákon o patentech v roce 1791. Významnou roli zde sehrála Francouzská revoluce. Revoluční národní shromáždění poskytuje vynálezci právo na plody jeho práce a génia a zdůrazňuje postavení autorovi individuality. Uvádí, že všechny nové vynálezy jsou majetkem původce a aby mu byl zajištěn dočasný užitek z jeho vynálezu, je mu udělen patent na 5, 10 nebo 15 let v závislosti na výši plateb jeho držitele. Průbojní evropští přistěhovalci v Americe ukončili udělování patentů v rámci milosti panovníka a založili právo k vynálezu na obligatorním principu. První zákon byl z roku 1790 a opírá se o americkou ústavu. V americké ústavě se v článku 1 části 8 odstavci 8 uvádí, že Kongres má moc podporovat pokrok ve vědě a užitých uměních tím, že autorům a původcům zabezpečí na omezenou dobu exkluzivní právo na jejich práce a vynálezy. Zákon byl přijat pod nátlakem průmyslu a směřoval k posílení technologické vyspělosti Spojených států amerických. Opíral se o průzkum podmínek patentovatelnosti a požadoval zveřejnění patentů tak, aby byl pochopitelný zkušenému odborníkovi. Novější verze tohoto stručného zákona z roku 1793, u jehož zrodu stál tehdejší ministr zahraničí Thomas Jefferson, již přináší moderní definici patentovatelného vynálezu, když uvádí, že jde o jakékoli nové a užitečné umění, stroj, výrobek nebo složení látky a jakékoli nové a užitečné zlepšení jakéhokoli umění, stroje, výrobku nebo složení látky. Současně ale ruší průzkum podmínek patentovatelnosti, protože v období let 1790 až 1793 byl udělen jen malý počet patentů. Nastolený registrační systém udělování patentů v USA byl ukončen v roce 1836 s tím, že je udělováno příliš velké množství „frivolních patentů“. V první polovině 19. století přijala zákon o patentech řada evropských zemí. Rozvoj obchodních vztahů vyžadoval mezinárodní spolupráci. Jednotné patentové právo v Německu bylo účinné od roku 1842, ale některé německé státy zůstaly v té době mimo tento systém. Důkladná právní úprava vztahů plynoucích z patentů byla v Německu přijata
28
v roce 1877. V tomto právním předpise byl nahrazen systém „first to invent“ systémem „first to file“10, patentové přihlášky byly zveřejňovány před udělením patentové ochrany a třetí osoby měly možnost odporu před udělením patentové ochrany. Jako podmínka patentovatelnosti byla stanovena vynálezecká výše a pro udržení patentu byly zavedeny poměrně vysoké udržovací poplatky. Pro vyvážení systému směrem k malým podnikům byl následně na konci devatenáctého století vytvořen systém užitných vzorů. V roce 1883 vznikla Pařížská unijní úmluva na ochranu průmyslového vlastnictví, která byla prvním, mimořádně významným, harmonizačním prvkem celého oboru. Pro oblast patentů znamenala širokou prezentaci průmyslově právní ochrany, racionalizaci řízení směřujícího k získání průmyslového vlastnictví, přičemž stanovila pravidla v té době v jiných právních oborech nevídaná. Byla tak například ustavena i pravidla stejného zacházení s cizinci. Úmluvu podepsali Belgie, Brazílie, Španělsko, Francie, Guatemala, Itálie, Nizozemí, Portugalsko, Salvador, Srbsko a Švýcarsko. Velká Británie přistoupila v roce 1884, USA a Mexiko v roce 1887, Japonsko v roce 1889, Německo v roce 1903, Rakousko-Uhersko v roce 1909, Československo v roce 1919 a Sovětský svaz v roce 1965. Pařížská unijní úmluva nahradila princip reciprocity pro zahraniční přihlašovatele principem národního zacházení, zavedla prioritní lhůtu, pro patenty původně šestiměsíční a později dvanáctiměsíční, a prioritní doklady pro usnadnění mezinárodní právní ochrany. Byla šestkrát novelizována, naposledy v roce 1967 diplomatickou konferencí ve Stockholmu a od stejného roku byla původní Mezinárodní unie pro ochranu průmyslového vlastnictví začleněna do systému spojených národů a tím vytvořena Světová organizace duševního vlastnictví. Tato organizace je komplexně odpovědná za celý systém ochrany duševního vlastnictví a jeho rozvoj včetně právního prostředí na základě mnohostranných mezinárodních smluv. Na území českých zemí platil pro patentovou oblast císařský patent vydaný Františkem II. v roce 1832. Byl nahrazen rakouským zákonem ze dne 11. 1. 1897, č. 30 ř. z. o ochraně vynálezů (patentový zákon), který ve znění pozdějších změn platil na našem území až do roku 1952, kdy byl přijat zákon č. 6/1952 Sb., o vynálezech a zlepšovacích námětech. V roce 1957 byl následně přijat zákon č. 34/1957 Sb.,
10
V systému prvního přihlašovatele platí první přihlašovatel za osobu oprávněnou získat patent, pokud se neprokáže opak. 29
o vynálezech, objevech a zlepšovacích návrzích, po kterém následoval zákon č. 84/1972 Sb., o objevech, vynálezech, průmyslových vzorech a zlepšovacích návrzích. Od roku 1991 na našem území platí zákon č. 527/1990 Sb., ve znění pozdějších právních předpisů. Původně z iniciativy Americké národní asociace výrobců přinesla další především administrativní usnadnění a zlevnění mezinárodní patentové ochrany „Patent Cooperation Treaty“ (PCT)11, která byla přijata ve Washingtonu dne 19. června 1970, s účinností od 1. 6. 1978 a změněná dne 28. září 1979, dne 3. února 1984 a dne 3. října 2001. Dalším mimořádně významným počinem pro celou oblast ochrany duševního vlastnictví bylo uzavření Dohody o obchodních aspektech práv k duševnímu vlastnictví12 (TRIPS) v rámci Světové obchodní organizace v roce 1994. Tato dohoda je komplexní mezinárodní smlouvou, která poprvé v širokém mezinárodním rozsahu zakotvila minimální požadavky na ochranu duševního vlastnictví a současně i požadavky na prosazování práv tohoto charakteru. Kromě toho zde bylo ujednáno i podřízení řešení sporů mezi členy plynoucích z této dohody zvláštnímu dohadovacímu mechanizmu v rámci Světové obchodní organizace. V systému evropského práva jde o smíšenou mezinárodní smlouvu, jejímiž stranami jsou kromě členských států Evropské Unie i Evropská Unie jako taková a tím se stává integrální součástí unijního práva, které je nadřazeno národnímu právu členských zemí. Pro patentovou ochranu bylo zásadním krokem to, že patentová ochrana se týká všech oblastí techniky a trvání patentové ochrany je jednotně stanoveno na 20 let od podání patentové přihlášky. Pro změny založené touto smlouvou byl stanoven jasný časový plán s přiměřeným přechodným obdobím pro rozvojové země a země s transformující se ekonomikou. Uzavřením dohody TRIPS byla v oblasti ochrany duševního vlastnictví nastolena jistá institucionální dvojkolejnost, neboť exkluzivní postavení WIPO tím skončilo. Skončilo také období, kdy na mezinárodní úrovni bylo postupně dosahováno dohod, které v celku hladce směřovaly ke zlepšování celého systému ochrany duševního vlastnictví. Významným milníkem v této záležitosti byla tak zvaná „Rozvojová agenda“, která byla předložena řídícím orgánům WIPO na počátku tohoto století z iniciativy států třetího světa. Zahrnovala požadavky v oblasti ochrany duševního vlastnictví a zaměřila se
11 12
Sdělení Federálního ministerstva zahraničních věcí číslo 296/1991 Sb., ve znění pozdějších změn. Vyhláška číslo 191/1995 Sb. 30
zejména na otázky technické pomoci, normotvorby v dané oblasti, včetně požadavků na možnosti ovlivňování této oblasti veřejnou politikou a směřující i k veřejnému vlastnictví těchto statků. Dále požadovala převod významných technologií a přístup k dosavadním znalostem za výhodných podmínek a také hodnotící a dopadové studie, směřující k účinnosti ochrany duševního vlastnictví. Můžeme konstatovat, že například mezinárodní smlouva, která je známa pod zkratkou ACTA13 a týká se zejména prosazování duševního vlastnictví prostředky trestního práva, se dostala do zvláštní situace. Původním cílem bylo vytvořit nový mezinárodní rámec, k němuž se mohou jednotlivé země přidat, a vytvořit vlastní orgány mimo stávající rámec mezinárodních organizací, zejména WTO, WIPO a OSN. V rámci EU byla projednávána za poněkud nejasných okolností a její obsah byl spíše utajován. Problémem byla harmonizace trestního práva v členských zemích a vlastní rozšíření prostředků k prosazování práv duševního vlastnictví na trestně právní postih.14 Jedná se o skutečnosti, které již byly předmětem odborných debat, ale je třeba je připomenout a to i v souvislosti s tím, že po celou dlouhou dobu užívání právní ochrany průmyslového vlastnictví byla tato nesporně úspěšná historie zpochybňována a byla předmětem kritiky z mnoha směrů.
1.1.2
Kritika patentového systému
Diderot15 v osmnáctém století byl zastáncem práva autorského jako přirozeného práva spisovatelů a umělců, neboť podle jeho názoru pouze oni jsou skutečnými autory. Na nové vynálezy nazíral jako na výsledek kombinování existujících řešení. Kombinaci nepovažoval za kreativitu, ale pouze za otázku metody či příležitosti. Toho, kdo nalezne řešení jako první, považuje sice za nejšťastnějšího, ale ten nemusí být nejlepší. Byl si ale současně vědom toho, že bez patentů by vynálezci drželi svá řešení v tajnosti a tento problém chtěl řešit vládními dotacemi. Jefferson, když psal v roce 1813 Isaacovi McPherson, zastával názor, že ideje musí být prosté jakéhokoli vlastnictví. Uvádí, že ideje by měly být volně šířeny po celém
13
14
15
Ratifikace této smlouvy byla v ČR na návrh vlády pozastavena s tím, že vláda chce ještě analyzovat reálné dopady smlouvy. Podrobněji. ROSÉN, Jan. Intellectual Porperty at the Crossroads of Trade, Edward Elgar Publishing Limited, 2012, strana 167 a následující. GUELLEC, Dominique, VAN POTTELSBERGHE DE LA POTTERIE, Bruno. The Economics of the European Patent Systém, Oxford 2007, University press, ISBN 978-0-19-921698-7, str. 54. 31
světě pro morální vzájemné instruování lidí a směřovat ke zlepšení jejich životních podmínek. The Economist v roce 1851 uvádí, že privilegia udělovaná vynálezcům patentovým právem jsou zákazy určené jiným osobám, takže pozastavují na dlouhou dobu podobná a významnější zlepšení. Dodává, že každý patent představuje zákaz zlepšení v tomto smyslu s výjimkou vlastníka patentu po určitý počet let a společnost z tohoto řešení nemůže odpovídajícím způsobem těžit. Přirovnává patenty k loterii, kde je jen málo cen a mnoho losů, které nevyhrávají. Ve Švýcarsku ještě v roce 1880 průmyslníci nechtěli připustit patentový zákon, aby mohli bezplatně užívat cizí patenty. Zákon o ochraně vynálezů byl zde přijat až v roce 1887 a to pouze pro mechanická zařízení. Bylo tak učiněno na základě silných zahraničních tlaků, které směřovaly k diskriminaci Švýcarska v zahraničním obchodě, pokud neopustí nekalé praktiky spojené s bezplatným využíváním zahraničních vynálezů. Ani v Německu nebyla v tomto směru situace ve druhé polovině 19. století jednoduchá. V roce 1863 výroční zasedání německých národohospodářů přijalo většinové usnesení s tím, že patentování vynálezů poškozuje celkový blahobyt. Došli k závěru, že patenty poškozují rozvoj vynalézání, místo aby jej podporovaly, že překážejí okamžitému využití užitečných vynálezů, že v důsledku více škodí, než pomáhají samotným vynálezcům a že se jedná o podvodný způsob kompenzací. V prosinci 1868 se proti principům patentové ochrany postavil i kancléř Bismarck. Ke sjednocení patentového zákonodárství došlo v Německu až v roce 1877. V této době již převážily pozitivní hospodářské a vědecké důsledky pevné patentové ochrany, k nimž došlo zejména ve Spojených státech amerických a ve Velké Británii nad námitkami odpůrců, kteří zdůrazňovali nepříznivé důsledky patentové ochrany včetně jakéhokoli výlučného postavení přesto, že bylo patrné, že v té době Německo výrazně ztrácí pozice v inovacích a konkurenceschopnosti. Dnešní kritické hlasy směřují proti neujasněnosti sytému patentové ochrany, jeho komplikovanosti a zpochybňována je opakovaně právní a ekonomická povaha těchto statků. Zdůrazňováno je nebezpečí výlučného postavení vlastníků patentových práv, aniž by byly ale k dispozici hlubší a odbornější úvahy, o které se tato obecná kritika opírá.
32
Kritické je hodnocení průmyslověprávní ochrany ze strany rozvojových zemí, které v řadě politických prohlášení zdůrazňují, že právě průmyslověprávní ochrana je brzdou obecně sdílených úvah o spravedlnosti a solidaritě se slabšími. Monopol, na který je někdy v této souvislosti odkazováno, parafrázováno slovy Ottova slovníku naučného, jest umožnění výhradní produkce nebo zužitkování statků, které s vyloučením konkurence, vlastníkům zaručují zvláštní poměry přirozené nebo právní. Je-li vykonávání výhradní činnosti přenecháno ustanovením práva veřejného, mluví se o monopolu právním, jehož představitelem, nikoli jediným, může z jistého pohledu být i patent. Ten poskytuje svému vlastníkovi příležitost k jednostrannému pěstění svých hospodářských prospěchů zvyšováním cen, až do těch mezí, po které jsou spotřebitelé monopolizovaného statku ochotni jej odebírati. Moc monopolisty může být hospodářsky zlomena nebo v mezích udržována, zřeknou-li se spotřebitelé monopolizovaného statku nebo užívají-li za něj jiných statků, alespoň částečnou náhradu poskytující. Čím důležitější je monopolizovaný statek, čím nezbytnější a rozšířenější je jeho spotřeba, tím nebezpečnější je monopol zájmům společnosti, neboť omezuje volnou soutěž a podněty k dalšímu technickému pokroku a ekonomickému počínání při výrobě a odbytu. Obdobná kritika patentové ochrany a často i duševního vlastnictví zaznívá i v dnešních dnech. Často se uvádí, že monopolisté mají mnohem méně podnětů k inovacím, než kdyby měli konkurenci. Na počátku devadesátých let minulého století se v USA začíná používat pojem „Patent Trolls“16 pro společnosti, jejichž činnost se zaměřuje na vytváření patentových portfolií v kombinaci s agresivním prosazováním patentových práv v rámci finančně náročných soudních sporů. Odborné týmy vyhodnocují zveřejněné patentové přihlášky a patenty, zpracovávají informace o výzkumech a jejich výsledcích. Následně vytvářejí strategie směřující k získání rozhodujících práv pro optimální postavení ve vybraných oblastech podnikání. Připravují se na situaci, kdy na trh bude uveden nový výrobek, aby agresivním přístupem s využitím vysoce odborné právní služby a dříve získaných práv získali právně výhodné postavení. Hrozí komplikovanými spory, vytvářejí atmosféru právní nejistoty, které se mnohé výrobní společnosti nejsou schopny odpovídajícím způsobem bránit. Často tak získávají nepřiměřené výhody, které neodpovídají skutečné situaci. Obavy z těchto praktik, které se zatím nerozšířily ve velkém rozsahu v Evropě, jsou v negativním slova smyslu přičítány systému patentové ochrany.
16
GAZETTE 9/07 – IP hot topic: Patent Trolls. 33
Jak je patrno, jedná se o opakující se kritiku, která vychází již po dlouhou dobu stále ze stejných myšlenkových základů, které nejsou příliš obohacovány, což na druhou stranu může vést k názoru, že jde o kritiku účelovou, jejímž hlavním smyslem je umožnit třetím osobám těžit z výsledků tvůrčí činnosti a práce jiných, bez adekvátního vyrovnání či kompenzace. Lze tedy ukončit tuto pasáž citací ze statě F. Machlupa a E. Penrosové uveřejněné již před více než padesáti lety v The Journal of Economic History, 1950, č. 1, kde se mimo jiné uvádí, že „Argumenty ve prospěch patentů, napadané a obhajované v průběhu sporů v devatenáctém století, jsou používány dodnes při každé diskuzi o patentovém systému. Budiž konstatováno, že ve dvacátém století bylo ve prospěch patentového systému nebo proti němu řečeno málo, pokud vůbec něco, co už nebylo řečeno ve století devatenáctém“.
1.1.3
Mýty o patentech
Nesprávné a neúplné informace a představy o všech aspektech systému ochrany průmyslových práv, zejména patentů jsou jedním z důvodů hospodářských obtíží a omezeného konkurenčního postavení některých subjektů a pomalejšího ekonomického rozvoje v některých státech. Tyto názory, představy a mýty dlouhodobě přetrvávají a to i v povědomí odborné veřejnosti. 1.1.3.1
Co souvisí s vynálezy je tajné
To jistě není pravda, ale na druhou stranu hned na počátku je třeba uvést, že tajné vynálezy existují a vždy existovaly a to zejména pro zajištění zvláštních zájmů státu, především jeho obrany. V současně době podle ustanovení § 71 zákona číslo 527/1990 Sb., pro řízení o vynálezech, které jsou utajovány podle zvláštního předpisu,17 kterým je zákon o ochraně utajovaných skutečností nebo podle mezinárodní smlouvy, jíž je Česká republika vázána, platí zmiňovaný zákon o vynálezech s výjimkou jejich zveřejnění. Počty tajných vynálezů a obecně jejich význam je však spíše mizivý. Druhou úvodní poznámkou je vztah tajnosti a novosti předmětu patentové přihlášky, jako jedné z elementárních podmínek pro získání patentové ochrany. Má se samo sebou, že přihlašovatel do doby získání práva přednosti, tedy nejčastěji do doby podání patentové
17
Zákon číslo 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných skutečností a bezpečnostní způsobilosti, ve znění pozdějších předpisů. 34
přihlášky, musí s jejím předmětem nakládat tak, aby sám nezpůsobil zhroucení její novosti předčasným zveřejněním jejího předmětu. K tomu je třeba dodat, že po podání patentové přihlášky, až do jejího zveřejnění, po 18 měsících od vzniku práva přednosti, každý patentový úřad nakládá s patentovou přihláškou nanejvýše obezřetně, aby nezpůsobil její zveřejnění. V tomto smyslu ustanovení § 66 zákona číslo 527/1990 Sb. uvádí, že nahlížení do spisu je umožněno i třetím osobám, ale pouze pokud prokáží právní zájem. Před zveřejněním patentové přihlášky je však přípustné sdělit pouze údaj, kdo je původcem vynálezu, přihlašovatelem vynálezu, údaj o právu přednosti, název patentové přihlášky a její spisovou značku. To není samoúčelným opatřením, neboť dispoziční právo přihlašovatele mu musí umožnit, aby do doby zveřejnění podle právního předpisu, mohl se svojí patentovou přihláškou volně disponovat, včetně možnosti v řízení o ní nepokračovat a nakládat s jejím předmětem případně jako s obchodním tajemstvím v souladu s ustanovením § 504 nového občanského zákoníku. Tím ale veškeré souvislosti mezi tajností a patenty končí. Uveřejněním patentové přihlášky dochází ke „smluvnímu“ naplnění závazku vynálezce poskytnout za časově omezené výlučné právo na trhu uveřejnění úplných výsledků své tvůrčí činnosti ve prospěch veřejnosti. Někdy ani následně k udělení patentové ochrany nedojde a přesto je zveřejněná patentová přihláška trvale zdrojem veřejně přístupné informace. V případě, že dojde k udělení patentové ochrany jsou veškeré informace o chráněném technickém řešení k dispozici veřejnosti. Nikdo ale nesmí podle právního předpisu takové řešení hospodářsky využívat do doby zániku patentu, který nastane ve většině případů dříve, než uplyne maximálně možná 20letá doba platnosti patentu, která běží od podání patentové přihlášky. Právě včasné zveřejnění patentových přihlášek je jedním z podstatných znaků současného patentového systému. Zpráva Světové organizace duševního vlastnictví z dubna 2008 o mezinárodním patentovém systému18 v této souvislosti uvádí, že přístup k patentovým informacím do značné míry usnadnil vývoj, ke kterému došlo během posledních desetiletí. Rozvoj informační a telekomunikační techniky, vybudování Internetu, existence bezplatných patentových databází s rozvinutými vyhledávacími funkcemi způsobil, že se rovnováha mezi patentovou ochranou a seznámení se s vynálezem ještě více proměnila, neboť jeho publikace a seznámení se s ním je nyní globální, zatímco patentová ochrana zůstává teritoriální a i nadále se vztahuje pouze na daný stát či region. 18
Report on the International Patent System – prepared by the Secretariat. SCP/12/3, WIPO, Geneva, April 15, 2008. 35
V současné době se výsledky činnosti vynálezců účelově a na vědecké úrovni shromažďují do sbírek, dnes již s plnou elektronickou podporou, aby přístup k těmto řešením byl pro veřejnost komfortní a ta z něho mohla po právu snadno těžit. Takže zde nejsou žádné tajnosti, ale naopak nabízí se k využití kolekce úplných technických řešení, které z mnoha pohledů mají nezastupitelné postavení v inovační politice. To vše pouze s malým časovým zpožděním od doby přihlášení patentové přihlášky u příslušného patentového úřadu. Výzkumy širší informační povahy opakovaně docházejí k závěrům, že po dobu delší než sto let obsahuje patentová literatura asi 80 procent všech technických poznatků. Kromě širokého rozsahu pokrytí výstupů technických řešení má ale tento druh publikace i řadu kvalitativních předností, kterých si, bohužel, dosud není odborná veřejnost plně a v dostatečné míře vědoma. Patentové dokumenty mají jednotnou a přehlednou strukturu a musí uvádět natolik úplné a podrobné informace, aby průměrný odborník byl schopen odpovídající předmět nejen plně pochopit, ale i s dosažením odpovídajících technických účinků či přínosů ve skutečnosti realizovat. Takový komfort z tohoto pohledu není u jiných publikací zajištěn a u informačních zdrojů o moderní technice je tak po právu činěno dokonce strategicky záměrně. Vlastníci nových technologií sice mají zájem informovat veřejnost o svých úspěších, nicméně zásadně nemají zájem na poskytnutí informací, které by mohly vést k jejich snadnému využití konkurencí v takové míře, aby na její straně mohly být dosaženy očekávané kvalitativní parametry. Veškeré tyto skutečnosti vedou k závěru, že jednou z vedoucích zásad patentového systému je otevřený a neutajovaný přístup veřejnosti ke všemu, co bylo v této souvislosti zveřejněno. Děje se tak z informačního hlediska s rozsáhlou podporou třídících soustav poznatků a výpočetní techniky. Z hlediska právního nic nebrání veřejnosti, aby po ukončení platnosti patentové ochrany volně, bez jakýchkoli zábran dříve chráněné poznatky obchodně užívala a od doby zveřejnění tato technická řešení případně dále rozvíjela a vytvářela řešení lepší. 1.1.3.2
Patenty souvisejí s bohatstvím
Jen některé životopisy úspěšných a nadaných tvůrců nové techniky potvrzují tento obecně nepravdivý mýtus. Většina technických řešení, která jsou chráněna patenty, s nímž
36
přihlašovatel původně spojoval svou úspěšnou budoucnost, nakonec není prakticky uskutečněna anebo nedosáhnou úspěchu na trhu. Důvodů je mnoho. Uveřejnění patentové přihlášky láká konkurenci k dalšímu výzkumu a překonání technických parametrů zveřejněného řešení. Pro využití řady technických řešení nedospěly současně do požadované úrovně další nutné podmínky či okolnosti. Nejčastěji jde o podmínky technické povahy, spíše výjimečně i povahy sociálně kulturní. Z tohoto pohledu se například teprve po několika desetiletích od vyřešení technických problémů dosáhlo úspěšné a široké realizace automatické pračky či rozmnožování textů elektrostatickou cestou. V době vytvoření těchto vynálezů zde nebyla dostatečně silná společenská poptávka. Většina vynálezů představuje v dané oblasti techniky pouze dílčí zlepšení. Může být ale otázkou, zdali toto zlepšení je dostatečné pro uplatnění na trhu. Náklady na jeho zavedení, zpravidla převážně tradiční přístupy výrobních útvarů obchodních společností a rizika s tím spojená často skutečnému uplatnění řady vynálezů brání. V jiných případech konečný výrobek vyžaduje souhrn řady vynálezů, z nichž během technické přípravy výroby jsou některé překonány, jiné nedoceněny, jiné nejsou na trhu dostupné a ostatní jsou odmítány zákazníky a to ať již důvodně či nikoli. Otázky spojené s finančním přínosem původců samých závisí v současné době na mnoha okolnostech. Především, zda-li sám původce je vůbec schopen či ochoten samostatně svým jménem a na své náklady se svým vynálezem obchodně nakládat, a potom zda-li tato činnost je natolik úspěšná, aby výnosy přesáhly vložené finanční prostředky. Není tomu tak jistě v mnoha případech. Kromě toho, v dnešním světě bohatém na poznání a specializaci, je ve většině případů podmínkou pro výzkumnou práci na úrovni vynálezů zvláštní infrastruktura a značné finanční prostředky. Vědci, konstruktéři, projektanti a další pracovníci zainteresovaní v inovacích, kteří jsou v pracovně právním poměru, jsou v tomto smyslu ve zvláštním postavení, neboť právo na patent přechází podle právních předpisů za určitých okolností na zaměstnavatele. Původce, který vytvořil vynález v pracovním poměru, na nějž zaměstnavatel uplatnil právo na patent, má právo vůči zaměstnavateli na přiměřenou odměnu. Pro její výši je rozhodný technický a hospodářský význam vynálezu a přínos dosažený jeho možným využitím nebo jiným uplatněním, přičemž se přihlíží k materiálnímu podílu zaměstnavatele na vytvoření vynálezu a k rozsahu pracovních úkolů původce. Nic dalšího již náš právní předpis
37
neuvádí, ale pouze tyto informace postačují pro závěr, že odměny tohoto typu ve většině případů žádné bohatství nepředstavují. Existují ale i případy, kdy patentem chráněné řešení přináší i mimořádné ekonomické efekty. Z tohoto pohledu je možné uvést i některé příklady a okolnosti, které mohou k úspěchům vést. První skupinou mohou být velké obchodní společnosti opírající se o vlastní originální výzkum, mající dostatek vlastních finančních prostředků nebo neproblémový přístup k nim. Představiteli tohoto typu inovačního podnikání mohou být například velké společnosti farmaceutického či telekomunikačního průmyslu. Je nutno si uvědomit, že v každém případě jde o podnikání, jehož výsledky se dostavují až ve střednědobém či dlouhodobém časovém období, jedná se o podnikání vysoce rizikové a takovému riziku potom v případě úspěchu odpovídá i přínos. Farmaceutický výzkum týkající se nové molekuly, včetně všech nutných stadií zkoušek a povolovacího řízení zabere 10 a někdy až 16 let a náklady se odhadují na částky převyšující 1 mld. amerických dolarů. Přitom je nutno uvažovat i s tím, že většina takto časově a finančně náročných projektů nedojde do úspěšného nebo zcela úspěšného cíle. Druhou skupinu mohou tvořit menší obchodní společnosti, bez dostatečných finančních zdrojů, univerzity s vlastním výzkumem a výzkumné ústavy, které nemají dostatečné vlastní produkční kapacity a zdrojem příjmů v tomto slova smyslu je transfer nehmotného majetku ať již v jakémkoli stadiu výzkumu či vývoje. Pro tento typ subjektů je častým výstupem intelektuálního snažení buď poskytnutí licenční smlouvy, nebo vytvoření tak zvané spin off společnosti, která na sebe převezme další úsilí, směřující k uplatnění chráněného řešení na trhu. Tímto způsobem úspěšně celosvětově podniká řada společností, ale úspěch je podmíněn mnoha faktory, které musí být obecně splněny současně. Především musí jít o technicky kvalitní řešení, které trh očekává a které je v tomto smyslu dopracováno natolik, aby se jej mohla obchodní společnost chopit a za přiměřených podmínek trhu nabídnout. Takových řešení musí být určité minimální množství, aby plný úspěch v jednom případě v daném čase mohl pomoci jiným řešením, které ve stejném časovém období přínosy neprodukují. Jen zřídka je takové podnikání úspěšné, pokud se opírá o jeden nebo několik málo projektů.
38
Třetí skupinou mohou být jednodušší řešení fyzických osob či obchodních společností, která i s určitým štěstím, či souhrou příznivých okolností oslovila trh a s vynaložením menších nákladů relativně rychle produkují přínosy. V posledních letech se v této souvislosti veřejně často zmiňuje úspěch, který se dostavil při tržním uplatnění nového způsobu otevírání kovových obalů na nápoje, botička, která znemožňuje transport řidičům v případě, že poloha jejich vozidla nevyhovuje požadavkům policie, plastové lahve na nápoje, telefonní karta, suchý zip a řada dalších. Pokud by tento druh vynálezů nebyl poměrně dobře průmyslověprávně chráněn, je vyloučeno, aby přínosy z těchto technických řešení získal oprávněný subjekt. Z této třetí skupiny vynálezů však podstatně větší část patentovaných vynálezů nikdy nedosáhne veřejného ohlasu, neboť nebyly zavedeny do praxe nebo jen v takovém rozsahu, že obecné povědomí o nich schází. Tyto skutečnosti mají osvětlit závěr, že zde není žádná přímá příčinná souvislost mezi jakýmkoli patentem a bohatstvím značného rozsahu. Je ale skutečností, že v řadě případů patenty úspěchy v hospodářském životě provázejí. Obecné úvahy doložené statistickými výzkumy vedou k závěrům, že malé množství patentů přináší značné výnosy, ale velké množství patentů má statisticky hodnotu malou. To znázorňuje graf č. 2. To vede k závěru, že právě mimořádné počiny si zasluhují strategicky mimořádnou péči. Graf č. 2
Statistická závislost množství a hodnoty patentů
Zdroj: Vlastní zpracování
39
1.1.3.3
Patentování je spojeno s vysokými náklady
Jde o to, ve vztahu k čemu tyto náklady posuzujeme a zdali skutečně mluvíme o nákladech, které jsou nezbytné k optimálnímu zajištění průmyslověprávní ochrany. Nutno si uvědomit druhy nákladů, které přicházejí sice v úvahu, ale nemusí být ve všech případech vždy uhrazeny, jejich správnou či rozumnou výši a to vše s ohledem na
důležitost
průmyslověprávní strategie, která zásadně náklady
průmyslověprávní ochrany ovlivňuje. Přitom ve vztahu k výši nákladů na úspěšný výzkum a vývoj jde zpravidla o částky, které při odpovídající strategii nejsou nepřiměřené. U technických řešení není k dispozici pouze patentová ochrana, ale i ochrana užitným vzorem a v zahraničí se často nabízí i další formy, jako je malý patent, osvědčení na vynález a další. Ke strategickým úvahám patří i riziková a nelehká rozhodnutí o přiměřeném územním rozsahu požadované průmyslověprávní ochrany. Riziko je u technických řešení zvláště vysoké, neboť takové rozhodnutí musí být učiněno nejpozději do prvního zveřejnění předmětu patentové přihlášky, tedy relativně v brzkém stádiu rozpracovanosti technického řešení nebo v počáteční fázi zkušeností s obchodním uplatněním. Zveřejněním patentové přihlášky definitivně přicházíme o možnost dalšího, pozdějšího teritoriálního rozšíření patentové ochrany. I splatnost poplatků může hrát ve strategických úvahách důležitou roli stejně jako procedurální postup řízení o patentové přihlášce. Odložený průzkum v řadě zemí umožňuje odložit některé poplatky na další období, stejně tak v řízení o přihlášce PCT existuje řada možností, jak zaplatit některé poplatky později, aniž bychom v této souvislosti ztratili nějaké právo nebo jej omezili. Nelze vyloučit, že okolnosti dosud neznámé mohou v budoucnu způsobit, že náš původní záměr, tedy usilovat o patentovou ochranu, bude zásadně revidován. Pro strategická rozhodnutí v oblasti nákladů patentové ochrany se nelze spoléhat v rámci řešení konkrétního případu ani na publikované průměrné údaje či statistické výzkumy, neboť předpoklady, za kterých jsou tyto informace poskytovány, nejsou zpravidla na první pohled zcela zřejmé.
40
1.1.4
Podpora patentové ochrany
1.1.4.1
Teoretické úvahy
Proti kritickým závěrům a úvahám o ochraně průmyslového vlastnictví stály a stojí názory a práce filozofů, vědců, politiků a jiných odborníků a nakonec i stále rostoucí skutečný zájem o průmyslověprávní ochranu nejen ve vyspělých státech světa. To přesto, že stávající systém ochrany průmyslového vlastnictví zdaleka není dokonalý a vyžaduje v mnoha směrech rozumná zlepšení. Přirozenoprávní teorie podpory patentového systému vychází z Aristotela a hlásána byla i Kantem a Leibnitzem. Opírá se o přirozené vlastnictví práva člověka na své myšlenky, které je společnost mravně zavázána uznat a ochraňovat. John Locke v 17. století uvádí, že je podstatné, aby vynálezce, jako ostatní pracující, byl oprávněn „přirozeně“ vlastnit výsledky své práce. Těmito úvahami bylo inspirováno i první patentové právo ve Francii z roku 1791, když uvádí: „Veškeré objevy nebo vynálezy, ve všech oblastech techniky, jsou vlastnictvím původce. Právo mu toliko garantuje plné a celkové užívání“. Tak byly pro ideální předměty uplatněny stejné principy jako pro vlastnictví ostatních předmětů.19 V tomto kontextu lze ocitovat z rozhodnutí smíšeného odvolacího dvora v Alexandrii z 13. 6. 1946:20 „Práva autorská se neodvozují od žádného zákonodárství, nýbrž čerpají svůj původ v právu přirozeném, které náleží každému jednotlivci k ochraně a užívání produktů své vlastní činnosti, který se mu líbí. Zákon netvoří na prospěch autora nižádné právo, nýbrž slouží jen k ochraně a úpravě podmínek a modalit výkonu práva již existujícího a to jednak v zájmu autorově, jednak v zájmu veřejnosti. A to je právě důsledek takového zásahu ve smyslu omezujícím, že po určité době dílo připadne veřejnosti“. Teorie pobídky vychází ze společenské potřeby podpory technického rozvoje. Očekávaný zisk z výlučného postavení ve formě patentu je beze sporu stimulem pro snahu vynálezců a to přesto, že se v podstatné části případů ve skutečnosti nedostavuje. „Systém patentů dodal palivo zájmu na oheň genia.“ (Abraham Lincoln).21
19
20 21
GUELLEC, Dominique, VAN POTTELSBERGHE DE LA POTTERIE, Bruno. The Economics of the European Patent Systém, Oxford 2007, University press, ISBN 978-0-19-921698-7, str. 47. TELEC, Ivo. Přehled práva duševního vlastnictví, nakladatelství Doplněk, Brno 2002. EFFENBERGER, Karel. Přehled patentových systémů ve světě, Úřad průmyslového vlastnictví, Praha 1997, ISBN 80-85100-60-6, str. 13. 41
Teorie smlouvy vychází z nabídky vynálezce využívat jeho vynález, čímž se vzdává svého vlastnictví tajného vědění a společnost je akceptuje časově omezeným výhradním právem. Teorie odměny vychází z premisy, že spravedlnost vyžaduje, aby vynálezce, který odhalí společnosti svůj vynález, byl odměněn časově omezeným výhradním právem, neboť jde o užitečnou službu společnosti. John Stuart Mill dochází nejen k tomu, že náhrada či odměna má být vynálezci přiznána, ale dodává, že taková odměna jednak nikoho nediskriminuje a jednak závisí na tom, jak je vynález shledán užitečným, přičemž takovou odměnu platí mnoho osob, kterým je služba coby konzumentům poskytována. 1.1.4.2
Patentová ochrana a ekonomika výzkumu
Utilitární teorie22 tvrdí, že společenské instituce by měly usilovat o maximální společenské blaho. Z této teorie vychází podpora patentů i z toho pohledu, že volná soutěž bude vytvářet optimální množství patentů pro veřejné blaho. Patenty jsou považovány za prostředek intenzifikace inovací. Jsou charakterizovány nízkými náklady při jejich využití. Náklady na pořízení vynálezu jsou vlastně z ekonomického hlediska utopenými náklady, jež byly vynaloženy pouze jednou a to před výrobou zboží s využitím vynálezu. Příznivé dopady patentů jsou spatřovány i v tom, že případné znovu vynalézání již jednou vynalezeného vyžaduje zbytečné náklady a plýtvání společenskými prostředky. Jednou vynalezený předmět představuje společenský přínos, protože je ze zákona přístupný veřejnosti. V případě nedostatku nebo neefektivní právní ochrany by vlastníci drželi své vynálezy v tajnosti a to by způsobovalo vynakládat další náklady na stejné projekty. Dalším kladem je, že se stává pozitivní internacionální externalitou, což vytváří přínosy i u řady dalších subjektů. Vlastník patentu tak využívá pouze část přínosů plynoucích z vynálezu. Společenským problémem je nalézt mechanizmus, který by optimálně a trvale zajišťoval zdroje znalostí. Existuje několik možností jak toho dosáhnout. První z nich je vytvářet znalosti v rámci veřejného sektoru na univerzitách nebo státních výzkumných ústavech. Další možností jsou různé systémy podpor, půjček či slev na daních
22
S využitím: GUELLEC, Dominique, VAN POTTELSBERGHE DE LA POTTERIE, Bruno. The Economics of the European Patent Systém, Oxford 2007, University press, ISBN 978-0-19-921698-7, str. 47 až 70. 42
u privátního sektoru. Stejné výsledky jsou ale dosaženy i komplexním systémem ochrany průmyslových práv. Každý z uvedených způsobů má výhody a nevýhody. Veřejný sektor se zpravidla soustřeďuje na základní znalosti, které většinou nejsou přímo průmyslově využitelné, dále na potřeby širokého společenského zájmu, jako je obrana a zdravotnictví, a nakonec na zvláštní oblasti, kde je veřejný sektor například z důvodu rozsáhlé více oborové spolupráce lépe vybaven než privátní sféra. V případě veřejné podpory privátního sektoru se zpravidla užívají některé z následujících mechanizmů. Veřejné obstarávání a nákup výzkumné činnosti a to na základě otevřených tendrů, které nakonec vedou k tomu, že vytvořený nehmotný majetek patří alespoň z části veřejnému sektoru. Výzkumné dotace a sponzorování výzkumných projektů privátního sektoru pro jeho vlastní využití bez převodu práv k vzniklým výsledkům na veřejný sektor. Dotace mohou být taktéž poskytovány pouze na základě soutěžních pravidel a odpovídajících tendrů. I tento způsob se užívá u zadání, která směřují k řešení širších společenských otázek, například snížení škodlivých emisí v průmyslu. Dobře definované výzkumné projekty mohou být veřejně sponzorovány vypsáním finančních částek, jako cen za splnění jistých náročných vědeckých úkolů. V takových případech může být projekt spolufinancován veřejným sektorem i prostřednictvím výhodných půjček nebo pokrytí části nákladů v případě úspěchu. Častým způsobem veřejné podpory výzkumu je snížení či přechodné odpuštění daní, což připravuje podmínky k tomu, aby se privátní podniky rozhodly k výzkumné činnosti. Třetím způsobem podpory výzkumu a technologické strategie je kompaktní patentový systém, které pro zjednodušení v této souvislosti chápeme jako jisté výhradní právo udělené vládním sektorem. V tomto případě se ale přínosy dostavují u vlastníka patentu pouze od těch, kteří se svobodně rozhodli nakoupit zboží s využitím patentu za stanovenou cenu. Za této situace poskytují profit za úspěšný výzkum pouze ti, kdo se rozhodli k nákupu zboží a nikoli všichni daňoví poplatníci, jak je tomu v případě předchozích přístupů k podpoře vědy a výzkumu. Příznivým prvkem je ta skutečnost, že úspěšný vlastník patentu dostává odměnu za to, že zákazníci se rozhodli jeho zboží kupovat a nejsou mu předem hrazeny náklady na výzkum. Patenty se tak snaží vytvořit hodnoty pro zákazníky, zatímco podpora vědy a výzkumu z veřejných prostředků je
43
více ve vleku samotných nákladů výzkumné činnosti bez přímého vztahu k jejím výsledkům. Vzniká tak společenská otázka, nakolik je v určitých případech únosné či přijatelné, aby celospolečensky byl placen výzkum z daní všech poplatníků, když většina z nich následně ani případně dobré výsledky vůbec neužívá. Patentování tak podporuje jednak výzkumnou činnost jako takovou, zaměřuje ji na hodnoty, které jsou zákazníky žádány a současně nutí vlastníka patentu vytvářet i aktivity směřující k uplatnění nové techniky na trhu. Patenty generují příjmy vlastníkům pouze v případě, že výsledek výzkumu je hospodářsky využit a rozsah využití přímo stimuluje jeho profit. Tím je vlastník patentových práv přímo zainteresován i na tom, aby aktivně usiloval o úspěch na trhu a bránil patentová práva před jejich zneužíváním. Financování výzkumu může být založeno na úvahách o nákladech vědecko výzkumné činnosti, nebo může dát přednost výsledkům a hodnotě takto získaných statků. Každý přístup může mít své opodstatnění, zejména s ohledem na druhy či typy výzkumné činnosti. Základní a aplikovaný výzkum z tohoto pohledu představují rozdílné póly pohledu na věc. Veřejné výdaje tedy mohou směřovat do veřejných institucí či univerzit nebo do soukromého sektoru a výsledky potom mohou být kontrolovány státem, veřejným míněním nebo privátním sektorem. U patentů tato činnost odpadá. Utilitární teorie se snaží nalézt způsoby, jak získat co nejvíce výsledků nebo výsledky nejhodnotnější za nejmenších společenských nákladů. Společenským optimem je situace, kdy výzkum přináší hodnoty přesahující náklady a provádí ho instituce, která je schopna jej vytvořit rychle a s nejnižšími náklady. Praktické rozhodování je ale vždy obtížné. V řadě případů nejsou předem známy náklady výzkumu ani případná hodnota výsledku anebo není znám jen jeden z těchto údajů. U patentů je situace snazší. Hodnotu vynálezu může v řadě případů ocenit trh rozsahem společenského užití a někdy se postará i o její zvýšení prostřednictvím cenových mechanizmů a snahy obchodních společností zajistit pro sebe maximální prospěch. Zajímavou oblastí v rámci těchto úvah jsou patenty, jejichž přímým smyslem je blokovat konkurenci. Nejsou určeny alespoň po určitou dobu k přímému hospodářskému využití, nicméně se mohou významně podílet na celkovém prospěchu vlastníka. Intenzivní
konkurenční
prostředí,
zejména
v nových
technologických
oborech, přináší zvýšení počtu patentových přihlášek. Stejně u podniků zaměřených 44
na export je patentová aktivita vyšší než u ostatních. Závěry odborných studií vedou k poznání, že mimořádná hodnota konkrétního patentu je shledávána pouze u malého počtu z nich. Uvedené úvahy se jeví úplnější a ucelenější než pouhý jednoduchý názor směřující k obecnému závěru, že každé výlučné právo do jisté míry podobné monopolnímu je pro rozvoj ekonomiky nebezpečné, neboť omezuje volnou soutěž. Ostatně může být otázkou, nakolik ochrana průmyslového vlastnictví naplňuje pojmové znaky monopolu. Jde o právo časově omezené a nikterak neomezující konkurenci v alternativní nabídce třeba i kvalitativně lepších řešení uspokojujících stejnou či podobnou společenskou potřebu. 1.1.4.3
Patentová ochrana a hospodářský rozvoj
Dlouhodobě se hledá podpora úvah o tom, zda-li kvalitní průmyslověprávní prostředí má přímý vztah k ekonomickému růstu. Úvahy tohoto charakteru mají řadu zastánců. Vycházejí z toho, že patentová ochrana je optimální cestou směřující k podpoře kreativity v technické oblasti, usnadňuje inovační proces, podává čerstvé a hodnotné informace o stavu techniky, na které každý může bezprostředně navazovat, a tak je výrazně podpořena konkurenceschopnost. Patentový systém je svázán s konkurenčním prostředím, a proto jeho výhody vycházejí do popředí právě v tržní ekonomice. Tam, kde je umožněno tržním silám zaujímat lepší postavení než státním zásahům do ekonomického prostředí, se prosazuje vliv patentové ochrany s větší silou.23 Zpráva WIPO24 se odvolává také na studii OECD25 k této problematice, která vyšla v roce 2002, jež rovněž dokládá pozitivní vztah mezi patenty a zahraničními investicemi. Mimo jiné uvádí, že silnější ochrana duševního vlastnictví má pozitivní a signifikantní vliv na investice do výzkumu a vývoje a napomáhá transferu
technologií.
Mimořádný
nárůst
počtu
patentových
přihlášek
v
pěti
nejvýznamnějších technických oborech v posledních 25 letech je patrný z grafu číslo 3 a uvedené úvahy podporuje.
23
24
25
GUELLEC, Dominique, VAN POTTELSBERGHE DE LA POTTERIE, Bruno. The Economics of the European Patent Systém, Oxford 2007, University press, ISBN 978-0-19-921698-7, str. 44. The impact of trade-related intellectual property rights on trade and foreign direct investment in developing countries, OECD Trade Directorate, Trade Committee Discussion Paper, TD/TC/WP(2002)42/FINAL. Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD-Organisation for Economic Co-operation and Development) – mezinárodní organizace ekonomicky nejrozvinutějších zemí, která vznikla v roce 1961. 45
Graf č. 3
Počet publikovaných patentových přihlášek v pěti nejvýznamnějších oborech v letech 1990 až 2012
Zdroj: Statistika WIPO
Existují seriózní zdroje, které nabízejí důkazy o tom, že ekonomický rozvoj na určitém území či v jisté oblasti jde velmi často ruku v ruce s pevným právním rámcem ochrany průmyslového vlastnictví a následně zvýšenou průmyslověprávní aktivitou. Zajímavý vývoj představují patentové aktivity na území Československa a následně České republiky od vzniku až do roku 2002, kdy se podmínky zásadně změnily přístupem České republiky k EPO. Tyto aktivity můžeme sledovat na grafu č. 4, a to v porovnání přihlašovacích aktivit českých a zahraničních přihlašovatelů. Horní křivka zahrnuje celkem podané patentové přihlášky a spodní křivka uvádí patentové aktivity tuzemských přihlašovatelů. Graf č. 4
Patentové aktivity na území ČR
Zdroj: Vlastní zpracování
46
Stručný komentář je následující. V období první republiky bylo Československo vyspělým průmyslovým státem a v roce 1930 bylo v počtu patentových přihlášek na osmém místě na světě, když bylo podáno více než 10 000 patentových přihlášek, z toho polovina tuzemskými přihlašovateli. Během 2. světové války byl pro tuzemské přihlašovatele patentových přihlášek přihlašovacím místem Berlín, a to vedlo k likvidaci těchto aktivit. Po válce se očekávalo na našem území pokračování předválečného vývoje. To trvalo do roku 1948 a tomu odpovídá patentová aktivita jak tuzemských tak zahraničních přihlašovatelů. Příchodem sovětských poradců dochází bezprostředně k zásadnímu omezení aktivit zahraničních přihlašovatelů, ale tuzemští přihlašovatelé pod přísným plánovacím režimem pokračují v těchto aktivitách, ale ukazuje se, že v řadě případů nejde o hodnotná technická řešení. Na grafu se velmi pěkně projevuje období předcházející roku 1968. Zahraniční přihlašovatelé se vracejí, plánovací mašinerie klesá. Opak se dostavuje ihned po roce 1968. Po roce 1989 zájem českých subjektů výrazně klesá a aktivity zahraničních přihlašovatelů jsou na podstatně vyšší úrovni v porovnání s tuzemskými přihlašovateli. Patentovatelnost léčiv v USA několik desítek let před ostatním světem způsobila mimořádný rozvoj tohoto oboru na daném teritoriu a dlouhodobé zlepšení konkurenčního postavení amerických firem v této oblasti. Opíralo se o transfer odborného a vědeckého potenciálu v oblasti farmacie do USA a o následnou nabídku řady nových převratných léků. Kontroverzní rozhodnutí Nejvyššího soudu USA v osmdesátých letech minulého století, které umožnilo za určitých podmínek patentovatelnost softwaru, nezpůsobilo žádné zhoršení konkurenčního postavení amerického průmyslu v oblasti výpočetní techniky v mezinárodní konkurenci, ale spíše naopak. Přesto z důvodů často velmi iracionálních není evropské právní prostředí schopno ani ochotno výslovně podpořit ani patentovatelnost vynálezů implementovaných počítačem. Brání se v této oblasti i tomu, aby v rámci Evropské unie byla sjednocena praxe, která je již po řadu let zcela běžnou ve většině evropských zemí. Jedná se o výslovnou úpravu ochrany vynálezů implementovaných počítačem, tedy nikoli o právní ochranu softwaru, na úrovni patentu. Jedna z dosud nejsilnějších a nejdrsnějších nátlakových kampaní v rámci Evropského parlamentu zabránila přijetí odpovídající Směrnice. Jiným směrem se vydala řada úspěšných ekonomik asijských.
47
1.1.4.4
Bayh Dole zákon
Účinnost promyšlené patentové strategie dokládá dnes již obecně dobře známý Bayh Dole akt, který se stal součástí amerického patentového práva v roce 1980. Ukazuje, že i v dobře propracovaných a obecně dlouhodobě podporovaných systémech průmyslověprávní ochrany lze nalézt prostor pro účinná zlepšení. Úmysl zákonodárce, záměr a cíle tohoto opatření vysvětluje ustanovení § 200 amerického patentového zákona,26 kde se uvádí: „Jest záměrem a cílem Kongresu využívat patentového systému k podpoře využívání vynálezů vyvinutých ve federálně podporovaném výzkumu či vývoji, podporovat maximální účast malých podniků na výzkumu a vývoji podporovaném federální vládou, podporovat spolupráci mezi komerčními společnostmi a neziskovými organizacemi, včetně univerzit, zajistit, aby vynálezy učiněné neziskovými organizacemi a malými podniky byly využity způsobem podporující volnou soutěž a podnikání bez nepotřebné zátěže budoucího výzkumu a objevování, podporovat komercializaci a veřejnou dostupnost vynálezů vytvořených ve Spojených státech průmyslem a pracovní silou Spojených států, zajistit, aby vláda získala dostatečná práva k federálně financovaným vynálezům tak, aby bylo možno naplnit potřeby vlády a ochránit veřejnost před nevyužíváním či nerozumným využíváním vynálezů, a dále minimalizovat náklady na správu této oblasti.“ Podstatou tohoto zákona či doplňku patentového zákona Spojených států amerických jsou opatření určující jak nakládat s patentovými právy, k nimž se dospělo s finanční podporou federální vlády. Každá nezisková organizace či malý podnik si může v přiměřené lhůtě po odhalení podstaty vynálezu zvolit, zda-li si ponechá právo k předmětnému vynálezu. Podmínkou tohoto opatření je ale to, že smlouva o financování předchozího výzkumu může, za přesně zákonem určených podmínek, stanovit jinak. Jedná se o případy, když osoba, která získala federální finance pro výzkum a vývoj, není ze Spojených států, nebo zde nemá místo podnikání, případně podléhá kontrole zahraniční vlády. Výjimečně se federální úřad může rozhodnout, pokud by to posloužilo lépe k podpoře záměru a cílů tohoto zákona, ponechat si právo k takovému vynálezu. Dalším důvodem pro takové opatření jsou zájmy ochrany bezpečnosti na základě rozhodnutí příslušných orgánů k řízení špionážní či kontrašpionážní činnosti. Posledním 26
Zákon 35 U. S. C., - část II – kapitola 18. 48
možným omezením tohoto charakteru jsou případy, kdy smlouva o financování výzkumu a vývoje zahrnuje provoz zařízení ministerstva energetiky ve vlastnictví státu a provozovaného dodavatelem výzkumné činnosti, který je primárně určen pro programy ministerstva týkající se námořního nukleárního pohonu či zbraní. V jiných případech federální úřad nemůže takové právo uplatnit. Smlouva o financování výzkumu a vývoje z federálních zdrojů s malým podnikem či neziskovou organizací musí obsahovat odpovídající ustanovení pro zajištění účelu této právní úpravy. Musí obsahovat závazek nabývající strany, že ústřednímu orgánu zpřístupní každý vynález, který byl na základě takového financování vytvořen. Pokud by se tak nestalo, je ústřední orgán oprávněn získat právo k jakémukoli vynálezu, o kterém se v přiměřené lhůtě nedověděl. Do dvou let od zpřístupnění informací o vytvoření vynálezu ústřednímu orgánu musí nabyvatel finančních prostředků písemně prohlásit, zda-li si ponechává právo k danému vynálezu. Pokud takové právo neuplatní nebo tak neučiní včas, má federální vláda právo získat vynález vytvořený za její finanční podpory. Další podmínkou smlouvy o financování je povinnost nabývající strany, která uplatnila právo k předmětnému vynálezu, podat odpovídající patentové přihlášky v USA nebo v dalších zemích. V takovém případě má za povinnost v USA zahrnout do popisu patentové přihlášky prohlášení o tom, že vynález byl učiněn s podporou vlády a že vláda má k takovému vynálezu určitá práva. Federální vláda může získat práva k těm vynálezům nebo v těch zemích, kde odpovídající patentové přihlášky nebyly podány. Tam, kde si nabyvatel zvolil uplatnění příslušných práv k vynálezu, má ústřední orgán nevýlučnou, nepřevoditelnou, neodvolatelnou a splacenou licenci pro praktické užívání Spojenými státy nebo jejich jménem po celém světě. V případě neziskových organizací nelze takové vynálezy převádět v rámci Spojených států bez souhlasu ústředního orgánu. Nezisková organizace musí ve smlouvě prohlásit, že se o případné licenční poplatky rozdělí s původcem. Zůstatek licenčních poplatků po uhrazení výdajů, včetně odměn původcům, musí být použit na podporu vědeckého výzkumu či vzdělávání. Licence, pokud je to možné, mají být udělovány malým podnikům. Pokud si příjemce finančních prostředků nezvolí ponechání práv k předmětnému vynálezu, může ústřední orgán uvážit a po konzultaci s příjemcem souhlasit s požadavkem ponechání práv k vynálezu původci. 49
Zásadním přínosem tohoto právního předpisu je, že na rozdíl od předchozího období přiznal právo na patent subjektům, kde konkrétní řešení vzniklo, přes to, že bylo financováno z federálních zdrojů. Do doby přijetí tohoto zákona patřilo federální vládě Spojených států jisté množství patentů, které s ohledem na finanční prostředky vložené do výzkumu a vývoje nebyly jednak shledány dostatečným a jednak byly skutečně prakticky využívány ve velmi malém rozsahu. Důvodem bylo především to, že vlastníkem těchto patentově chráněných řešení byly financující federální agentury neschopné z řady důvodů postarat se účinně o jejich realizaci. Bayh Doleův akt umožnil plně využít aktivit, zájmů a schopností soukromého sektoru a především odborných a vědeckých znalostí a poznatků univerzit k rychlému transferu nových vědomostí, které byly získány na základě financování z federálních zdrojů, k praktickému užití.
1.2
Právní povaha nehmotných statků
Není nic zvláštního na tom, že průmyslové vlastnictví, zahrnující předměty nehmotné povahy, je předmětem obtíží při chápání jejich podstaty. K tomu je řada důvodů. Obecně jsou předměty hmotné schopny snadného smyslového vnímání a už jen tato skutečnost sama o sobě usnadňuje jejich pochopení v porovnání s předměty nehmotnými. V České republice existují i nestejné pohledy na související problematiku u odborné veřejnosti a to po velmi dlouhou dobu. Ostatně relativně dlouhé období před rokem 1989 se z právního pohledu snažilo upozadit vše, co s vlastnictvím souviselo. Ale ani následné pozitivní právo, často pod tlakem rychlých změn ať již z důvodů politických, odborných nebo harmonizačních, prostřednictvím nejednotného pojmosloví nepřispělo k naplnění zásad racionální legislativy a ke zlepšení situace.
1.2.1
Historické aspekty právní povahy nehmotných statků
Analýza tak prostého předmětu, jakým je věc, není z právního pohledu snadná. Gaius ve svém komentáři k učebnici práva charakterizoval soukromé věci jako „ty, které jsou ve vlastnictví jednotlivců“. K tomu dodává, že některé věci jsou tělesné a některé netělesné. Netělesných věcí se nelze dotknouti a jejich podstatou je právo.27 Z tehdejšího praktického pohledu se jednalo například o pozůstalost či závazek. Odborné práce na toto 27
PELIKÁNOVÁ, Irena. Úvaha o věcech v právním smyslu. Právní praxe v podnikání. 1995, ročník 4, číslo 11, str. 1 a následující, ISSN 1210-4043. 50
téma docházejí zpravidla k závěru, že římské právo chápalo „věci“ v širším smyslu a pojetí věcí odpovídalo rozsahu „předmětů majetkového práva“. Předmětem vlastnictví však nebyly veškeré věci, ale pouze věci hmotné neboli tělesné. Rakouský všeobecný zákoník občanský navazoval na římsko právní chápání věcí. Ve svém ustanovení § 285 se uvádí „všechno co od osoby je rozdílné a slouží k potřebě lidí, sluje věc v právním smyslu“. Následně dovozuje, že za věci hmotné je třeba považovat ty, které lze smysly vnímati, ostatní jsou nehmotné. Jako příklad se uvádí právo loviti ryby. Obsahuje i široké pojetí vlastnictví jako „vše, co někomu náleží, všechny jeho hmotné i nehmotné věci“. Tento právní předpis šel dokonce tak daleko, že v ustanovení § 303 zařadil „práci hlavou“ mezi „ocenitelné věci“, jejichž hodnota mohla být pro obchod určena srovnáním s jinými. Z tohoto pojetí věci vycházela i naše právní úprava vlastnického práva před rokem 1950. Platilo, že vše, co někomu náleží, všechny jeho hmotné i nehmotné věci slují jeho vlastnictvím. Do této široké koncepce zapadalo i pojetí vlastnictví duševního, průmyslového či živnostenského.28 Náš občanský zákoník z roku 1950 definoval „Věci v právním smyslu jsou hmotné předměty a ovladatelné přírodní síly, které slouží lidské potřebě“. Na toto pojetí navazoval i občanský zákoník z roku 1964, aniž pojem věci pozitivně definoval. Za majetek se považovaly nejen věci, ale i další předměty majetkových práv, které byly podřazovány pod pojem „jiné majetkové hodnoty“. Majetek tak byl pojmem širším než vlastnictví, které zahrnovalo pouze věci v právním smyslu. Nový občanský zákoník v ustanovení § 496 člení věci na hmotné a nehmotné. Hmotná věc je podle zde uvedené definice ovladatelná část vnějšího světa, která má povahu samostatného předmětu, zatímco nehmotné věci jsou práva, jejichž povaha to připouští, a jiné věci bez hmotné podstaty. Důvodová zpráva v této souvislosti uvádí, že definice nehmotné věci v novém občanském zákoníku schází, protože se jedná o párový pojem k hmotné věci, která je řádně vymezena a obsah druhého párového pojmu lze spolehlivě zjistit argumentací „a contrario“. Podle ustanovení § 498 odst. 2 nového občanského zákoníku jsou nehmotné věci, kam se podle důvodové zprávy řadí i předměty průmyslového a jiného duševního vlastnictví, chápány jako věci movité. Stručná úprava nehmotné věci otvírá prostor pro řadu úvah, které musí být teprve následně vyjasněny. Zde jde například o některé 28
ELIÁŠ, Karel. Věc pozitivistická studie. Právník č. 8/1992. 51
teoretické otázky právního postavení know-how, goodwillu, ale i označení původu a zeměpisných označení. Je dokonce možné, že staronový koncept vnímání těchto otázek rozdělí dosud homogenní skupinu nehmotných statků na několik skupin podle toho, zda se jedná o věc nebo ne a pokud jde o věc, zda je věc ve vlastnictví nebo k ní existuje jiné majetkové právo dané osoby.29
1.2.2
Duševní vlastnictví
Dlouhodobě jsou zkoumány majetkově právní vztahy v oblasti průmyslového vlastnictví a práv autorských. Obdobně byly předmětem zájmu i jiné nehmotné předměty jako například podnik či klientela. Zdá se, že dnes je již do jisté míry ustálený obsah pojmu „intelektuální vlastnictví“, které kromě průmyslového vlastnictví zahrnuje i právo autorské a práva související. Kolísající či méně jasné je z tohoto pohledu postavení know-how, obchodního tajemství, goodwillu a vztahů nekalosoutěžních. Předměty ochrany průmyslového vlastnictví jsou relativně přesně definovány Pařížskou unijní úmluvou na ochranu průmyslového vlastnictví. Zde se v článku 1 odst. 2 uvádí, že předmětem ochrany průmyslového vlastnictví jsou patenty na vynálezy, užitné a průmyslové vzory, tovární nebo obchodní známky, včetně známek služeb, obchodní jméno a údaje o provenienci zboží nebo označení původu. Úkolem průmyslového vlastnictví je i potlačování nekalé soutěže. Prohlášení Komise (2005/295/ES) týkající se článku 2 Směrnice EP a Rady 2004/48/ES ze dne 29. 4. 2004 o vymáhání práv duševního vlastnictví je přes předchozí tlak odborných kruhů řady členských států v této souvislosti velmi opatrné. Přesto, že jde nepochybně o text právní povahy, je výčet práv duševního vlastnictví uvozen slovy: „Komise se domnívá, že oblast působnosti uvedené Směrnice se vztahuje přinejmenším na následující práva duševního vlastnictví“. Následuje to, co přinejmenším do práv duševního vlastnictví patří, tedy autorské právo, práva příbuzná právu autorskému, zvláštní právo pořizovatele
databází,
práva
tvůrce
topografií
polovodičových
výrobků,
práva
k ochranným známkám, práva k průmyslovým vzorům, práva patentová, včetně práv odvozených z dodatkových ochranných osvědčení, zeměpisná označení, práva k užitným vzorům, odrůdová práva a obchodní jméno.
29
BOHÁČEK, Martin. Nehmotné věci v duševním vlastnictví podle nového občanského zákoníku. In: JAKL, Ladislav a kol. Nový občanský zákoník a práva k duševnímu vlastnictví. Praha, Metropolitan University Prague Press, 2014. s. 59. 52
Oba uvedené prameny, přesto, že se pokusily o definice vztahující se k danému problému, vyhýbají se výslovnému uvedení a zařazení do této skupiny práv obchodního tajemství, know-how a goodwillu, i když je dlouhodobě zřejmé, že jde o práva majetkové povahy. Tím se tyto součásti majetku většiny obchodních společností dostávají do ještě více zvláštního postavení, než ostatní předměty průmyslového vlastnictví. Navíc jsou tyto předměty dále stiženy neformálností, která způsobuje, že jejich obsah a rozsah nelze dovozovat z veřejnoprávních listin vystavených kompetentními orgány, jako je tomu u ostatních předmětů průmyslového vlastnictví. Přesné a naprosto jasné vymezení uvedených pojmů ale dosud není plně ustáleno. K nehmotným statkům podle postupného společenského rozvoje se postupně přidávají další předměty. Příkladem může být klientela, diskutovaná jako předmět nehmotných statků především ve francouzských odborných kruzích,30 obchodní metody, které jsou předmětem patentové ochrany v jistém smyslu a v omezeném rozsahu v USA a některých státech Asie. Jiným příkladem je právo k doménovým jménům, které taktéž zatím nenalézá pozitivní odezvu v právním systému. Většinou není zpochybňována majetková povaha těchto práv, nicméně některými autory jsou tyto předměty vytěsňovány z této skupiny proto, že jsou zdůrazňovány spíše jejich rozdíly od klasického chápání práva autorského nebo práv průmyslových. I když se jedná o skupinu práv nestejnorodých předmětů (zboží, podnik, know-how, goodwill, štít firmy, doména) s nestejnou časovou trvanlivostí, podřízení těchto předmětů nehmotných statků režimu vlastnického práva se ukazuje cestou obecně akceptovatelnou, umožňující pro tyto předměty zaplnit mezery právního prostředí. Přes dílčí definiční nepřesnosti lze duševní vlastnictví chápat jako abstrakci složenou z různých vzájemně odlišných ideálních předmětů. Z pohledu ekonomického jde o ideální předměty duševního vlastnictví, případně práva k nim, které jsou nezpochybnitelně nejen ocenitelným zbožím, ale mají i svoji tržní hodnotu. Tyto předměty mají ale řadu zvláštností, které mohou vytvářet platformu pro názory odlišné. Na rozdíl od předmětů hmotných mohou být tyto předměty kdykoli, kdekoli a kýmkoli a to dokonce i současně užívány, aniž by ve většině případů docházelo k jejich újmě. Nespotřebovávají se užíváním a jejich kvalita se užíváním nesnižuje. Tato jejich vlastnost se nazývá
30
PELIKÁNOVÁ, Irena. Úvaha o věcech v právním smyslu. Právní praxe v podnikání. 1995, ročník 4, číslo 11, str. 6, ISSN 1210-4043. 53
potenciální ubikvitou (mohou být užívány všude).31 Na tom nic nemění skutečnost, že vzhledem k času se jejich kvalita a hodnota může, a to i zásadně, měnit v obou směrech. Zásada racionálního legislativního procesu by měla vést k tomu, aby stejné předměty v různých souvislostech a různých právních předpisech byly označovány stejnými pojmy. A naopak. Tedy rozdílné pojmy by měly již sami o sobě signalizovat rozdílný obsah. Dodržování této zásady je mimořádně významné jak pro obecnou orientaci v právním řádu, tak i východiskem pro praktickou interpretaci právních norem. Současně je požadavkem obtížně dosažitelným. Jednotlivé předměty průmyslového vlastnictví jsou zejména s ohledem na silnou mezinárodní provázanost jasně určeny ve zvláštních právních předpisech (například vynálezy v zákoně číslo 527/1990 Sb., ochranné známky v zákoně číslo 441/2003 Sb., průmyslové vzory v zákoně číslo 207/2000 Sb.). K tomu je třeba si uvědomit i řadu dalších souvislostí. Z ustanovení § 6 vyhlášky číslo 500/2002 Sb., lze dovozovat, že průmyslové vlastnictví alespoň v některých případech patří pod pojem dlouhodobý nehmotný majetek, přičemž stejné průmyslové vlastnictví například podle ustanovení § 15 a následujících zákona číslo 90/2012 Sb., o obchodních korporacích může být i nepeněžitým vkladem do základního kapitálu společnosti. Zákon o daních z příjmů pod pojem nehmotný majetek zahrnuje i zřizovací náklady obchodních společností, ačkoli je patrné, že v tomto případě jde o pouhé účetní náklady, které se svojí povahou od průmyslového vlastnictví odlišují. Ustanovení § 17 zákona číslo 151/1997 Sb., užívá pojem majetková práva vyplývající z průmyslových práv, práv na označení a výrobně technických a obchodních poznatků. Zdá se, že posledně uvedené „poznatky” by mohly naplňovat pojmové znaky „obchodního tajemství” dříve podle ustanovení § 17 obchodního zákoníku a nyní podle ustanovení § 504 nového občanského zákoníku. Již jen těchto málo poznámek naznačuje, že ani pro odbornou veřejnost není snadné se v oblasti ideálních statků orientovat.
1.3
Ekonomická povaha patentové ochrany
Po velmi dlouhou dobu bylo zastánci ochrany průmyslového vlastnictví, zejména ochrany patentové, zdůrazňováno, že nové technické poznatky jsou důležitou součástí hospodářského rozvoje. Spíše intuitivně než prostřednictvím vědecky zpracovaných
31
TELEC, Ivo. Duševní vlastnictví? Právník č. 10–11. 54
modelů podpořených odpovídajícím výzkumem se dodávalo, že jde současně o významný faktor podpory lidské kreativity, která nutně musí předcházet novým poznatkům a znalostem, které jsou následně zdrojem hospodářského pokroku. I když se patentový systém v současném chápání rozvíjí několik století a z hlediska významu pro hospodářský rozvoj se uplatňuje stále stejně, nebyl až do posledních dekád minulého století často předmětem zvláštního zájmu ekonomů. To se týkalo obecně inovací a technických poznatků, z nichž vynálezy tvoří jen malou část, protože ne každá technická inovace může být vynálezem. Patentová ochrana může být udělena toliko na řešení, která jsou absolutně světově nová, splňují podmínku vynálezecké činnosti a řadu podmínek dalších. Většina ekonomických modelů dříve předpokládala, že nové poznatky a technologie se prostě dostavují, nicméně pro náročné ekonomické úvahy byl technologický pokrok exogenní veličinou a nebyl předmětem samostatného zkoumání ani vysvětlení. Počiny tohoto charakteru byly podřazovány pod systém pozitivních externalit, které obecně způsobují nesoulad mezi výnosy oprávněného a celkovým společenským užitkem ideálního statku.32
1.3.1
Externality a patentová ochrana
V učebnicích ekonomie se zpravidla uvádí, že výsledky výzkumu jsou z ekonomického pohledu pozitivními externalitami, pokud nejsou utajeny nebo patentovány. Podle Samuelsona, nositele Nobelovy ceny za ekonomii, externalita neboli efekt přelévání nastává, když výroba nebo spotřeba způsobuje nedobrovolné náklady nebo přínosy jiným, tedy náklady nebo přínosy jsou přenášeny na jiné, aniž ti, kdo náklady způsobují, nebo ti, kdo přínosy získávají, za to platí.33 Pokusme se aplikovat obecné ekonomické závěry na předměty průmyslového vlastnictví. Z průmyslového vlastnictví zahrneme do těchto úvah pouze ta technická řešení, o nichž se jejich vlastník rozhodl, že se pokusí je učinit předmětem průmyslověprávní ochrany. Bude se tedy jednat především o předměty přihlášek patentů, užitných a průmyslových vzorů, ať již je jejich následný osud jakýkoli. Ostatně není sporu o tom, že i zbývající výsledky výzkumu a vývoje povahu potenciálních pozitivních externalit mají.
32 33
HOLMAN, R. Makroekonomie. Středně pokročilý kurz. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2004. JEŽEK, P. Externality a možnosti jejich řešení, Sborník referátů z teoretického semináře, Masarykova univerzita, 1998, ISBN 80-210-1884-4, strana 27. 55
Problém může být v jejich sdílení, způsobu zveřejnění, jejich třídění a z tohoto důvodu i v jejich dostupnosti ke skutečnému využití. Nejprve analyzujme první skupinu technických řešení, která byla v patentovém řízení úspěšná. Předpokládejme, že jde o patentové řízení v České republice, takže následně udělený patent bude platit pouze na českém území a nikde jinde. Dané řešení je tak pro všechna území, kromě České republiky, volným, každý subjekt jej může mimo Českou republiku užívat a výnosy z takového užití jsou z ekonomického pohledu potenciální pozitivní externalitou. Významnou skutečností v tomto smyslu je to, že veškeré patentové přihlášky jsou po osmnácti měsících od nabytí práva přednosti zveřejněny, takže se potenciální externalitou pro veškerá území, kde se patentová ochrana nepožaduje, stávají velmi záhy po přihlášení tohoto řešení. K tomu je třeba doplnit, že přesto, že patentová práva mohou trvat maximálně 20 let (nepřihlížíme k dodatkovým ochranným osvědčením na léčiva a přípravky na ochranu rostlin), drtivá většina patentů není po celou tuto dobu stanovenými poplatky udržována v platnosti. Největší počet platných patentů je zpravidla kolem třináctého roku jejich platnosti, následně jich již výrazně ubývá. Tuto skutečnost prokazuje graf č. 5, který znázorňuje počet platných patentů v České republice, které jsou členěny podle roků platnosti ke dni 31. 12. 2013. Graf č. 5
Platné patenty v ČR členěné podle roků platnosti
Zdroj: Výroční zpráva Úřadu průmyslového vlastnictví 2013
56
Podobné údaje lze nalézt i pro patenty zahraniční. V ČR dosahuje dvaceti let ochrany v současné době pouze několik stovek patentů. Znamená to, že i patentově chráněná řešení se stávají potenciální pozitivní externalitou, i na území, kde patentová ochrana původně platila, a to ve většině případů podstatně dříve, než uplyne dvacet let od podání patentové přihlášky. Je třeba připustit, že vlastník má právo zabezpečit patentovou ochranu v širším územním rozsahu než pouze v domovském státě a řada přihlašovatelů také tak činí, nicméně z celosvětového hlediska bude jen velmi málo patentových práv zahrnovat většinu států světa. V případě patentových přihlášek, které tvoří druhou skupinu našeho zájmu, a které v náročném patentovém řízení neuspějí, jde o potenciální pozitivní externality bezprostředně po jejich zveřejnění a k potvrzení této skutečnosti dochází po negativním rozhodnutí o patentové přihlášce. K tomu dochází v průměru za několik málo let od nabytí práva přednosti. K tomu je třeba dodat, že všechna tato řešení včetně negativně ukončených patentových přihlášek jsou zařazována do veřejně bezplatně přístupných a řady dalších profesionálních databází. Tyto databáze poskytují téměř úplný obrázek o stávajícím velmi čerstvém stavu techniky, a to v podrobnostech, které zabezpečují pro průměrného odborníka v dané oblasti techniky jejich relativně snadné využití. Kromě toho jsou patentové dokumenty tříděny podle celosvětově sdíleného Mezinárodního patentového třídění nebo jiných třídících soustav, takže jejich vyhledávání k případnému užití je i pro obecnou veřejnost, která nemá zvláštní odborné schopnosti v rešeršní činnosti, relativně snadné. Je tedy možno shrnout, že patenty a obsahy patentových přihlášek se po určité době, která velmi často nepřekračuje několik let, stávají velmi hodnotnými potenciálními pozitivními externalitami a jsou připraveny kdekoli přinést odpovídající výnosy. Je skutečností, že tyto zdroje jsou předmětem nejen odborných analýz řady specializovaných společností, ale skutečně se v praxi v rámci technologického procesu široce užívají, aniž by docházelo k jakémukoli vztahu mezi skutečnými uživateli a původními vlastníky či původci těchto technických řešení.
1.3.2
Teorie endogenního růstu
Možná, že právě tržní síly byly u zrodu změn ve vztazích mezi ekonomickým výzkumem a technologickým pokrokem. V sedmdesátých letech minulého století se na
57
trhu s podniky začalo ukazovat, že tržní cena placená na volném trhu začíná často významně přesahovat hodnotovou úroveň zjistitelnou z podrobně propracovaného účetního systému. Brzy bylo jasné, že to, co se platí navíc a co je trhem plně akceptováno, aniž by to účetnictví bylo schopno zachytit, jsou hodnoty odpovídající znalostnímu kapitálu či předmětům nehmotnému charakteru v nejširším slova smyslu, tedy jistě zahrnující i předměty průmyslového vlastnictví. Souběžně s tím v této době a z mnoha různých příčin podstatně vzrůstal zájem o patentovou ochranu nových technických řešení, který ze světového pohledu trvá až do současnosti. V druhé polovině osmdesátých let minulého století nabídla vysvětlení některých těchto jevů teorie endogenního růstu, která se v rámci uceleného ekonomického modelu snaží objasnit, tedy nikoli pouze předpokládat, jevy související s technologickým pokrokem. Východiskem je širší pojetí kapitálu, který nezahrnuje pouze kapitál fyzický, ale doplňuje odpovídající úvahy o kapitál znalostní, který je vytvořen novými technologiemi a lidským znalostním potenciálem. Příčinou růstu jsou investice do znalostí projevující se technologickým pokrokem. Tento nově doplněný znalostní kapitál má v porovnání s fyzickým kapitálem zvláštní povahu. Fyzický kapitál se časem a užíváním spotřebovává, kdežto znalostní kapitál tuto vlastnost obecně nemá. Naopak vlivem své potenciální ubikvitě může být snadno transferován bez své hmotné podstaty a užíván na několika místech, kde vytváří výnosy. V takovém případě má produkční funkce trvale rostoucí charakter, takže v případě dostatečného podílu znalostního kapitálu či při jeho převaze v kapitálu celkovém může se ekonomika chovat podle modelu endogenního růstu. Empirické studie podporují závěry o tom, že společenské výnosy z výzkumu jsou vyšší než u jiných druhů investic, což je vysvětleno i tím, že převažují pozitivní externality, které jsou esenciální vlastností úspěšných technických řešení a to bez ohledu na to, zda jsou či nikoli po omezenou dobu předmětem průmyslověprávní ochrany. Každý model má ovšem svá omezení, pracuje s řadou předpokladů, má často i odpůrce či kritiky. V daném případě jde o kritiku založenou na tom, že rizika investic do znalostního kapitálu jsou mimořádná a z pohledu národních ekonomik obtížně kompenzovatelná, neboť stát není schopen v tomto směru sehrát dostatečně účinnou roli. S takovým postojem ale nelze zcela souhlasit, neboť s otázkou rizik při investování do
58
oblasti výzkumu se dokážou úspěšně vypořádat soukromé společnosti, jejichž velikost někdy přesahuje i několik ekonomik národních. O tom svědčí dlouhodobý rozvoj globálních společností, které se opírají především o nové technologie.
1.3.3
Patenty a síla monopolu
Obecně jednou z příčin selhání trhu je monopolní síla, která vede v porovnání s dokonalou konkurencí k vyšší ceně a menším výstupům. Z tohoto pohledu je také někdy kritizován patent a podobně i ostatní instituty průmyslového vlastnictví. Zpravidla se vychází z toho, že patenty či obdobné instituty vykazují rysy, kterými je monopol obecně charakterizován. Podrobnější úvahy v tomto smyslu ale často scházejí. Není smyslem následujících úvah potlačit názor, že průmyslové vlastnictví vykazuje znaky výhradních práv a případně i následné výhradní produkce, nicméně pokouší se vysvětlit i to, že některé znaky monopolu průmyslové vlastnictví vykazuje pouze v omezeném rozsahu či někdy dokonce v rozsahu téměř zanedbatelném. Jaké jsou tedy znaky monopolu? Je charakterizován přítomností jediného výrobce a tedy i jediného nabízejícího v odvětví. Monopolní výrobce vyrábí produkty heterogenního charakteru, k nimž neexistují blízké substituty. Charakteristickým rysem je možnost realizace monopolního postavení po dlouhou dobu, čímž je dosahována nemožnost vstupu konkurence na trh. V případě jediného výrobce v odvětví se dostává do stejného postavení individuální poptávka s poptávkou tržní. Monopolní dodavatel si může zvolit jakoukoli kombinaci výstupu a ceny, kterou považuje za optimální. Ve svém rozhodování je nezávislý, neboť v odvětví konkurence schází. Tím se stává cenovým tvůrcem na rozdíl od situace v dokonale tržním prostředí, kde je výrobce cenovým příjemcem. Účinky patentu skutečně spočívají v tom, že právě pouze jeho vlastník je v době platnosti patentu jediným, kdo je oprávněn zacházet s ním jako s vlastním. Nemůže být zpochybňováno či narušováno jeho právo patent udržovat ročními poplatky v platnosti a to až nejvýše do 20 let od podání patentové přihlášky. Vlastník patentu je jediným oprávněným subjektem užívat chráněné řešení, má právo jej poskytnout k využití licenční smlouvou třetím osobám a může jej převést na jinou osobu. Má také nezpochybnitelné právo zasáhnout proti každému, kdo by jeho práva porušoval.
59
Zdá se, že je prostřednictvím patentu či obdobného institutu průmyslového vlastnictví dosaženo situace obdobné monopolu, ve skutečnosti se tak stává velmi zřídka. Jen obtížně bude možno srovnávat dopady užívání chráněného řešení prostředky průmyslového vlastnictví s postavením jediného poskytovatele služeb oprávněného řídit letový provoz na určitém území, dodávat pitnou vodu či zajišťovat dodávku plynu domácnostem. V případě patentu je jeho držitel nadán exklusivitou umístit jako jediný na trh výrobek, který patentově chráněné řešení obsahuje. Současně ale zákazníci mají ve svých rukou nemalý vliv na celkové ekomonické výsledky, které vlastník patentu očekává. Pokud vynález dostatečně neosloví zákazníky, ať již z důvodů technických parametrů, požadované ceny nebo nabídky soutěžitele, nebude zákaznická veřejnost ochotna zaplatit požadovanou cenu a realizace patentového práva v ekonomickém slova smyslu se stává iluzorní. Především, až na výjimky, většina výrobků opírajících se o současnou patentovou ochranu má substituty a to téměř substituty absolutní, které spotřebitel může a také ve skutečnosti vzájemně plně nahrazuje. Je tomu tak proto, že patentová ochrana není věcí nikterak tajemnou či utajenou. I když doba řízení o patentové přihlášce z nejrůznějších příčin, včetně objektivních, trvá většinou několik let, obsah každé patentové přihlášky je zveřejněn v rámci harmonizovaného právního prostředí po 18 měsících (ustanovení § 31 zák. č. 527/1990 Sb.). To má mimořádně závažné strategické dopady. Zveřejněním patentové přihlášky je její obsah veřejnosti plně k dispozici, stává se součástí databází, které jsou celosvětově sdíleny, a prostřednictvím klasifikačních nástrojů se během několika málo měsíců dostává bez jakýchkoli překážek k veškeré konkurenci. Každý tak má možnost dostatečnou dobu před udělením patentové ochrany obsah patentové přihlášky analyzovat. Za předpokladu, že řešení zde uvedené považuje za významné zejména z hlediska narušení vlastního konkurenčního postavení, může k němu zaujmout odpovídající postoj. Může se především proti udělení patentové či obdobné ochrany bránit, za předpokladu, že je zde naděje, že předmět patentové přihlášky nesplňuje mimořádně náročné podmínky pro udělení patentové ochrany. Je nutné zdůraznit, že pro patentovatelné řešení nestačí ani jeho absolutní světová novost, ale splněna musí být i podmínka vynálezecké činnosti, tedy určitého stupně nezřejmosti řešení a průmyslové využitelnosti. Nesmí se týkat oblastí, kam patentová ochrana z nějakého důvodu nezasahuje. Bránit se je možno podáním připomínek (ustanovení § 32 zákona číslo 60
527/1990 Sb.) a po udělení patentu návrhem na zrušení (ustanovení § 23 zákona číslo 527/1990 Sb.). Kromě toho na základě úplné informace o podstatě takového řešení může každý, zejména uvědomělý konkurent zahájit vlastní výzkum s využitím nejen konkurenčních patentů, ale celého stávajícího stavu techniky. Výsledkem takové činnosti může být a velmi často je řešení alternativní, znaky původního patentu neobsahující v takové kombinaci, která by způsobovala jeho porušování. Takový substitut z hlediska konkurenčního může vykazovat i lepší technické a ekonomické parametry a při úplném úspěchu může původní řešení rychle zcela překonat a vstup na trh produkce obsahující předmět původní patentové přihlášky omezit či zcela vyloučit. Při aplikaci těchto poznámek například na farmaceutický průmysl je zřejmé, že finančně náročný výzkum, splňující požadavky systému patentové ochrany, se především vlivem dlouhodobých zkoušek před uvedením léčiva na trh dostává k tržnímu uplatnění po řadě let. Konkurence se tak v mnoha případech má možnost přizpůsobit situaci a často nalézá substitut k původnímu řešení, který znaky původní patentové přihlášky užívá pouze do té míry, aby k porušování patentových práv nedocházelo. Tak například známá VIAGRA byla sice velmi úspěšným patentovaným vynálezem, ale během velmi krátké doby konkurence představila trhu substituty tohoto přípravku. To ukazuje na to, že patent v reálném životě je schopen zabezpečit výsadní postavení vlastníka na trhu, ale v dlouhodobém kontextu se tak děje jen zřídka. Příchod konkurence do odvětví je nejenom možný, ale nanejvýš reálný. Protože dlouhodobá realizace monopolního zisku je znakem monopolu, je patrné, že patent takovou výhodu v drtivé většině případů nezajišťuje. U technicky složitějších řešení vyžaduje výrobek pro tržní uplatnění někdy i velké množství patentů, většinou rozdílných vlastníků. Vzájemné vztahy mezi nimi dále oslabují účinky monopolní síly každého z nich. Nelze v současné době skutečně očekávat, že pravidelným výsledkem výzkumu bude pionýrský vynález, který skokem zásadně ovlivní celé odvětví a bude mít šanci alespoň po určitou dobu ustavit monopolní pozici na trhu. Například většina mobilních telefonů užívá stovky patentových práv různých vlastníků, stejně tak i procesory výpočetní techniky. Předměty průmyslového vlastnictví tak převážně nevykazují znaky typické pro absolutní monopol, ale v některých případech se blíží podmínkám monopolistické
61
konkurence, v níž se mísí prvky monopolu i dokonalé konkurence. Průmyslové vlastnictví nevytváří prostředí, ve kterém je firmám bráněno vstoupit do odvětví. Na druhou stranu předměty průmyslového vlastnictví mají vždy charakter potenciální pozitivní externality, ať již z pohledu regionálního či téměř celosvětového.
62
2.
Strategie právní ochrany technických řešení Uvedená část práce směřuje k formulování modelového chování hospodářských
subjektů ve vztahu k právní ochraně zejména technických řešení. Jejich rozborem se dochází k prověření druhé hypotézy této práce. Má za cíl ozřejmit, proč nepostačuje pouhé utajení výsledků technické tvůrčí práce pro zajištění odpovídajícího konkurenčního postavení vlastníka těchto statků, a stejně tak nepostačuje pro tyto účely ani neformální autorskoprávní ochrana.
2.1
Vlastník technického řešení a právní ochrana
Inovace jsou významnou částí ekonomického růstu, především v průmyslově vyspělých zemích. Význam právní ochrany výsledků vlastního výzkumu se přesouvá od dřívějších očekávání směřujících k přímým ziskům ke strategickým záměrům například k širší a rychlejší nabídce na trhu, ochraně před právními ataky konkurence, možnosti aktivní spolupráce s vedoucími společnostmi na trhu a zvýšení celkové hodnoty firmy. Obecně je principem tržní ekonomiky volná soutěž založená na svobodné využitelnosti dostupných statků, informací a také technických řešení. Jistou výjimkou jsou práva z duševního vlastnictví, která jsou dostupná jen za právem stanovených podmínek a mají časově omezenou povahu. Znamená to, že každý může užívat technická řešení, která nejsou
předmětem
zvláštní
zejména
průmyslověprávní
ochrany
s výjimkou
nekalosoutěžního jednání, kterým by v této souvislosti mohlo být především otrocké napodobení. Předměty, které již jednou byly po právu zařazeny mezi ty, které jsou k volnému použití, nelze již právně znovu chránit ani si je jinak znovu přivlastnit. Ze řady důvodů, které již byly zmíněny, je zejména pro obchodní společnost, ale například i pro univerzity a subjekty svobodných povolání z dlouhodobého hlediska důležité realizovat správnou strategii duševního vlastnictví. Jde o významnou oblast z hlediska obchodních zájmů, z hlediska hodnoty podniku a v neposlední řadě z hlediska konkurenceschopnosti především v oblasti inovačního podnikání a získávání nových trhů. Strategický přístup je třeba hledat profesionálně a podle řady konkrétních podmínek a okolností například daného subjektu nebo oblasti podnikání. Odlišné přístupy budou mít velké nadnárodní společnosti, jiné přístupy budou volit malé inovačně zaměřené firmy, univerzity a výzkumné instituce. Rozdíly budou i mezi subjekty, které pracují s módním 63
zbožím nebo výrobky s krátkým inovačním cyklem a naopak subjekty, jejichž příprava k výrobě vyžaduje dlouhodobou odbornou podporu a značné investice. Ve všech případech je pro optimální cestu důležité znát zásady a možnosti, které ochrana duševního vlastnictví umožňuje. Pro správné zvládnutí zásad ochrany duševního a zejména průmyslového vlastnictví je nutné osvojení strategických přístupů k utajení významných skutečností. V omezeném rozsahu dokonce s utajením některých poznatků můžeme i dlouhodobě vystačit. Většinou je velmi důležité uplatňovat zásady optimálního utajování alespoň v určitých etapách strategického uvažování o správné volbě průmyslověprávní ochrany. Je zbytečnou ztrátou pokud vlastním neuváženým zveřejněním či poskytnutím informací bez náležitého zajištění způsobíme nevratnou nemožnost právní ochrany vlastní tvůrčí činností vytvořeného řešení. Do strategických úvah ale nepatří pouze optimální zajištění průmyslověprávní ochrany, ale též včasná a pružná reakce na okolní podněty, které mají vést k upuštění od ochrany, která je již nadbytečná. Ve většině případů nemá smysl udržovat finančně nákladnou průmyslověprávní ochranu v zemích, kde nejsme dlouhodobě schopni přiměřené kontroly porušování vlastních práv a stejně tak ani tam, kde o žádném typu vlastní činnosti ani neuvažujeme nebo jde o technologie, které jsou nahraditelné jinými s podobnými účinky nebo jsou již dokonce zastaralé. Kromě optimálního zajišťování vlastního inovačního potenciálu patří do těchto aktivit i důsledné sledování konkurence, směrů technického a vědeckého rozvoje, způsobů a lokalizace marketingu. Průmyslověprávní informace nám v této oblasti nabízejí ze řady pohledů naprosto unikátní poznatky. Jedná se zejména o snadný přístup ke stavu techniky, který by měl být schopen omezit zbytečný výzkum a porušování práv třetích osob vlastními zejména výrobními a obchodními aktivitami. Informace tohoto charakteru usnadňují zaměření vlastního technického rozvoje a inovačního plánování. Prostřednictvím databází průmyslověprávních informací můžeme sledovat trendy výzkumu konkurence, včasné zjištění nastupujících technologií, aktivity významných jedinců, příležitosti pro transfer vlastních poznatků a obecné směry designové nabídky z celosvětového pohledu. Optimální strategie v této oblasti zahrnuje i oblast vymáhání práv této povahy. Je nutno sledovat nově zveřejňované informace, bránit neoprávněnému udělování ochrany
64
pro konkurenční společnosti a důsledně vystupovat s využitím všech odpovídajících právních prostředků proti porušování vlastních práv. K těmto záměrům je třeba využívat kombinace správních, obchodních a trestně právních opatření. Na počátku úvah o tom, jak naložit s vlastním výsledkem tvůrčí práce je třeba se zamyslet nad touto otázkou spíše ze všeobecného pohledu. Jde o to, jaké máme možnosti, jaké jsou výhody a naopak nepříznivé dopady rozhodování o těchto otázkách. V následujících pasážích jsou pro snadnější vysvětlení úvah této povahy uvedeny některé spíše teoretické přístupy. Je zřejmé, že v praxi je nutné postupovat se znalostí konkrétních okolností a jednotlivé dále uvedené přístupy vhodně kombinovat.
2.1.1
Bez právní ochrany
Strategické uvažování obchodní společnosti, univerzity nebo jiných subjektů bez vztahu k právní ochraně vlastních poznatků vychází z pozice nepřipouštět si jakékoli starosti o ochranu výsledků vlastní tvůrčí činnosti. Jde o přístup možný a nakonec v drtivé většině případů je v praxi i upřednostňován. O správnosti takového postoje je ale možno hovořit spíše ve výjimečných případech, kdy se jedná o technická řešení, která jsou odborníkům zřejmá a vycházejí pouze z běžných či všeobecně známých poznatků. I řešení této povahy totiž mohou z určitého úhlu pohledu, například lokálního trhu, představovat zajímavou inovaci. Ve všech těchto případech, kdy rezignujeme na právní ochranu vlastních řešení, by tak mělo být postupováno vědomě, s profesionálním zvážením dopadů tohoto úsudku a rizik, která právě tento přístup velmi často provázejí. V řadě případů je tento přístup volen z pouhé neznalosti výhod jiného strategického uvažování. Důležité okolnosti nejsou odborně vnímány a ponechávají se svému osudu. V jiných případech se významná rozhodnutí činí bez znalosti ne zcela jednoduchého systému právní ochrany poznatků této povahy. Jindy sice určité poznatky k dispozici jsou, ale pod náporem jiné, momentálně důležitější agendy, se odpovídající rozhodnutí a potřebné formální kroky odkládají. Někdy nedochází ke kvalifikovanému rozhodnutí proto, že je obtížné se dobře orientovat v možnostech, které se pro dané konkrétní zajištění technického řešení optimálně hodí. Jaké má tento přístup výhody? Nevyžaduje žádné přemýšlení, žádné formální úkony, žádné debaty s odbornými konzultanty a v prvních okamžicích nepředstavuje
65
ani žádné finanční náklady. To jsou samozřejmě významné okolnosti, které musí být váženy. Nevýhod se ale zdá být více. Inovační aktivity jsou nákladnou činností, vyžadující překonávání obtíží nejen finančního charakteru a to i přes to, že obchodní společnost má to štěstí, že ve svém středu má dostatek pracovníků nebo externích spolupracovníků s originálními tvůrčími počiny. Ani v takových případech ale nelze tento strategický přístup k novým nezřejmým technickým řešením doporučit. Při využití vlastních poznatků k rozšíření nabídky na trhu musí být takto uvažující subjekt srozuměn s tím, že konkurence se s tímto řešením brzy seznámí a má taktéž možnost celkem bez omezení těchto poznatků využívat a to bez vynaložení jakýchkoli finančních prostředků či nutnosti překonávání bariér nebo překážek. To je jeden z významných dopadů této strategie. Nebylo učiněno nic proto, aby úspěšná inovace sloužila zejména pro rozšíření konkurenceschopnosti či majetkových výnosů vlastního podniku. Jsme za této situace prostě srozuměni s tím, že každý, jen na základě vlastního rozhodnutí případně podpořeného aktivitami reverzního inženýrství, bude moci na trh po krátké době dodávat zboží s využitím výsledků naší tvůrčí práce. V této situaci se nelze spoléhat na dodatečný zásah k nápravě. Většinou je nemožný nebo obtížný. Za jistých okolností mohou být dopady uvedeného přístupu ještě méně příznivé. Konkurence se může ujmout tohoto řešení jako svého a zajistí si pro něj výlučnou formální právní ochranu. To může mít za následek, že původní řešitel a skutečný vlastník takového řešení se dostává pod tlak vlastníka formální právní ochrany. Na jejím základě dochází často k zákazu veškerého užívání tohoto řešení pro každého, kdo nemá souhlas vlastníka formálních práv. V této fázi již může docházet ke značným škodám na straně skutečného vlastníka technického řešení vlivem předběžného opatření, následným ztrátám obratu, konkurenčního postavení a někdy i jeho dobrého jména. Nepříznivé dopady mohou mít vliv na celkovou atmosféru ve společnosti, omezení výroby, dlouhodobé spory, omezení zaměstnanosti a pocit řady zaměstnanců, že vedení společnosti neučinilo to, co učiněno mělo být. V této souvislosti není možné se spolehnout ani na neformální autorskoprávní ochranu, která vzniká vyjádřením díla v objektivně vnímatelné podobě. Autorské právo chrání v případě myšlenky, postupu, principu či metody pouze individuální tvůrčí způsob
66
jejich ztvárnění, nikoli tyto předměty samy o sobě. Pokud ale tyto předměty mají technické znaky a technické účinky mohou být samy o sobě, pokud splní podmínky právem předvídané, předmětem patentové nebo vzorové ochrany. Ani nezapsaný průmyslový vzor, jako další neformální prostředek právní ochrany, není vhodným nástrojem pro právní ochranu technické tvůrčí činnosti. Chrání pouze vnější vzhled výrobku a to pouze na tři roky od prvního zveřejnění v EU a navíc jen proti kopírování, což je pojem obtížně uchopitelný. Obecně se za kopírování považuje zhotovování předmětů podle předloh za vzniku imitace, repliky či napodobeniny, což bude v řadě konkrétních případů obtížně prokazatelné. Teoreticky nelze vyloučit stejný a nezávislý výsledek tvůrčí činnosti rozdílných subjektů.
2.1.2
Kvalifikované zveřejnění
Druhou z teoretických možností, kterou lze v některých, spíše zvláštních případech volit, je strategie kvalifikovaného zveřejnění. Ta sice není schopna zajistit jakékoli výlučné postavení původního subjektu, který se zasloužil o nové řešení, ale může podstatně zlepšit jeho právní postavení a schopnost předložit relevantní důkazy pro případ, že by se konkurence pokusila zmocnit stejného technického řešení prostřednictvím zajištění formální zejména patentové nebo vzorové ochrany. Ale i tento přístup musí být dostatečně odborně promyšlen a odpovídajícím způsobem realizován. Záměrem původního vlastníka technického řešení je v tomto případě zajištění dostatečných důkazních prostředků o zveřejnění podstaty vlastního řešení, aby jakákoli později případně podaná přihláška obsahující stejné řešení musela být zamítnuta nebo případně přiznané právo muselo být zrušeno nebo vymazáno. Pro naplnění tohoto požadavku jsou významné dvě skutečnosti. Především musí být prokazatelně zveřejněna sama podstata předmětného řešení. To znamená, že musí být veřejně popsány či zobrazeny veškeré podstatné znaky uvedeného řešení, které jsou nutné pro dosažení technických účinků a účelu, pro které bylo toto řešení vytvořeno. K tomu nedojde v případě, že bude sice zveřejněn vyobrazený výrobek, v němž je dané technické řešení použito, aniž by z předmětné formy zveřejnění byly patrny podstatné znaky vlastního technického řešení, které jsou rozhodující pro technický účinek nebo významné parametry. Fotografie výrobního stroje ještě nic neuvádí o tělesném vytvoření jeho podstatných konstrukčních dílů či uzlů, technologii jeho výroby nebo montáže ani o jeho systému řízení. 67
Druhým významným aspektem kvalifikovaného zveřejnění je nezpochybnitelná prokazatelnost data, kdy k takto kvalifikovanému zveřejnění skutečně došlo. Zveřejněním je jistě i přednesení těchto skutečností na veřejné přednášce, ale jednoznačný důkaz o tom, co zde bylo skutečně předneseno leží na bedrech toho, kdo uvedené skutečnosti tvrdí. Praktické zkušenosti vedou k závěru, že zveřejnění této povahy zpravidla nebude úderným důkazem, který je možno použít k prokázání nedostatku novosti nebo odpovídajícího stupně tvůrčí činnosti. K naplnění uvedeného druhého aspektu vedou taková zveřejnění, o jejichž datu publikace se obecně nepochybuje. Jde o časopisy a jiné veřejné publikace s výslovným údajem o datu zveřejnění. Podniková dokumentace, výkresy, podnikové normy, technologické předpisy, výzkumné zprávy a prospekty v drtivé většině případů samy o sobě tuto potřebu nenaplňují, neboť obecně řečeno nejde o dokumenty veřejného charakteru. Obtíže lze předpokládat i v případě zveřejnění na internetu nebo v podobných mediích, neboť ve většině případů umožňují tyto moderní technologie dodatečnou změnu původního obsahu publikace. Tento strategický přístup plně využívají například filantropové prostřednictvím tak zvaných „Statutory invention registrations“ ve Spojených státech amerických. Jde o řádně publikované dokumenty na základě podané patentové přihlášky. Představují defensivní strategii přihlašovatele, který odmítá vlastní výlučné právo, ale chce si být jist, že takové právo nezíská nikdo jiný, kdo by případně žádal o patentovou ochranu stejného řešení později. Vynálezce se tak oficiálně a nevratně vzdává svých majetkových práv a zpřístupňuje svůj vynález veřejnosti i pro námitkové účely v případě budoucího nárokování stejného řešení jinými osobami. Zveřejnění těchto dokumentů má formu velmi podobnou řádným americkým patentovým dokumentům a hlavní jejich význam spočívá v tom, že jejich obsah představuje stav techniky a jsou zaváděny do světových databázových patentových systémů, přičemž o datu zveřejnění není možno pochybovat. V této souvislosti je třeba dodat, že zveřejněním vynálezu formou technického článku sice vznikne dílo, chráněné podle autorského zákona, ale takové zveřejnění nemůže zabránit volnému užívání předmětného technického řešení třetími osobami. Výjimku by zde představovalo nekalosoutěžní jednání ve formě otrockého napodobení. Ochrana autorskoprávní v takovém případě chrání pouze článek jako takový před jeho
68
nedovoleným zveřejněním či rozmnožováním, nikoli samotnou podstatu vlastního řešení. Destrukci novosti technického řešení ve vztahu k patentové ochraně také může způsobit uvedení výrobku, v němž je předmětný vynález využit, na trh. Podle dostupné judikatury to ale platí se řadou výjimek. K nim patří například následné užívání výrobků pouze v prostorech, kam nemá veřejnost volný přístup nebo za podmínek, kdy diskrétnost a zachování tajemství je obecně uznávaným pravidlem.
2.1.3
Utajení
V případě, že vlastník technického řešení má zájem na tom, aby se předmětné poznatky, skutečnosti a související dokumentace, podklady či informace nedostaly do rukou konkurence vůbec anebo případně s alespoň dostatečnou časovou prodlevou, je správné uvažovat o jejich utajení. I tento přístup vyžaduje profesionální postup, který má být založen na kombinaci řady opatření. Především musí být jasné, co má být v podniku utajováno. K tomu zpravidla slouží jednak obecný vnitřní předpis, který stanoví druhy a typy skutečností, které s ohledem na konkrétní zaměření podniku mají podléhat utajení. Dále se zde uvádí odpovědnost za řízení procesu utajování v podniku obecně a na jednotlivých pracovištích zvláště. Kromě toho se doporučuje zvláště jednotlivě opatřovat odpovídajícími doložkami jednotlivé dokumenty, které obsahují zvláště citlivé informace a skutečnosti. To se například provádí výrazným označením „Tento dokument je duševním vlastnictvím společnosti… a bez jejího výslovného souhlasu nesmí být jeho obsah zveřejňován ani zpřístupňován či předáván třetím osobám“. Stejné opatření musí být provedeno ve vztahu k elektronickým nosičům informací. Přístupy do jednotlivých databází mají být pokud možno omezeny, přístupová hesla po čase měněna a celý proces má být také občas hodnocen z pohledu účinnosti stupně utajení. Zaměstnanci mají být o významu utajování skutečností tohoto charakteru poučeni již při nástupu do podniku, občas během doby jejich zaměstnání a také při ukončení pracovněprávního vztahu, či vztahu obdobném je třeba uvedené skutečnosti jasně a důrazně připomenout. V rámci pracovněprávních vztahů mají být přiměřeně uplatňována ustanovení o konkurenční doložce v pracovní smlouvě.
69
I když vlastní pracovníci jsou obecně nejčastěji zdrojem úniku důvěrných, citlivých či tajných informací musí být odpovídající pozornost věnována i ostatním osobám, které se mohou s informacemi této povahy občas seznámit. Jde zejména o návštěvníky podniku, spolupracovníky při výzkumu a vývoji, obchodní zástupce dodavatelů a odběratelů, pracovníky jiných společností, kteří poskytují nejrůznější poradenské služby. Pokud se tito pracovníci musí seznámit s důvěrnými informacemi měli by podepisovat prohlášení o své odpovědnosti za případný únik těchto informací a způsobenou škodu. V případě, že takový systém v podniku skutečně funguje, je za něj odpovědná konkrétní osoba a jeho účinnost je občas kontrolována s tím, že jsou přijímána odpovídající přiměřená opatření na základě jeho nedostatků, jedná se o účinný nástroj, který může významně podpořit strategické zájmy daného podniku. Nicméně sebe lépe organizovaný systém utajování důvěrných informací nemůže být jediným prostředkem pro zajištění optimální ochrany všech druhů poznatků a skutečností, které ze strategických důvodů chceme před konkurencí chránit. Některé druhy poznatků se totiž již na základě své povahy k utajování nehodí. Jedná se zejména o znaky vnějšího vzhledu výrobků, které z hlediska průmyslověprávní ochrany patří pod právní ochranu průmyslových vzorů. Musíme si být vědomi toho, že prvním uvedením takového výrobku do oběhu se tyto poznatky stávají zřejmými pro široký okruh osob. Utajování je v takových případech účinné do doby podání přihlášky průmyslového vzoru za předpokladu, že přihláška je podána dříve, než dojde k prodeji zboží, v němž je daný vzor ztělesněn. Podobná je situace u konstrukčního uspořádání, zejména jednoduchých výrobků. Konkurence si snadno na trhu opatří takový výrobek a na základě poznatků reverzního inženýrství dojde rychle a bez vynaložení mimořádného úsilí na základě demontáže předmětného výrobku k poznatkům o podstatě technického řešení, které svými parametry zajišťuje dobré postavení na trhu. Pro utajování je z tohoto pohledu lepší situace v případě technologických postupů, tedy pro specialisty v oblasti průmyslových práv vynálezů kategorie způsob. Jedná se o technická řešení, která jsou charakterizována časovou následností dějů, kdy se určitým způsobem působí na předmět, který je následně přetvářen k novému použití. Tyto úkony a technologické operace je někdy obtížné seznat ze samotného výrobku, i přes to, že je
70
možné si výrobek na trhu opatřit. V každém případě ale jednoduchý a dobře propracovaný systém utajování důvěrných poznatků má být důsledně uplatňován alespoň do doby, kdy pro předmětné řešení je zajištěno právo přednosti některým z prostředků průmyslověprávní ochrany. Zajištění těchto poznatků umožňují ustanovení o obchodním tajemství a navazující smlouvy, směřující k užívání obchodního tajemství, které mají povahu smluv nepojmenovaných, ale mohou využívat praktické poznatky z oblasti licenčních smluv. Někdy jsou označovány jako smlouvy o know-how nebo jako nepravé licenční smlouvy. Ani dokonalé utajení, které je samo o sobě spíše iluzorní, nemůže zajistit pro vlastníka výhradní postavení na trhu, které poskytuje pouze průmyslověprávní ochrana.
2.1.4
Průmyslověprávní ochrana
Posledním z teoretických přístupů k ochraně vlastních výsledků tvůrčí činnosti je zajištění účinné průmyslověprávní ochrany. Jde o přístup z mnoha aspektů náročný, ale nabízí podstatné zvýšení pravděpodobnosti, že řešení, informace a skutečnosti, které patří konkrétnímu subjektu, nebudou zneužity ve prospěch třetích osob. Jedná se o jediný přístup, který skutečně zajišťuje výhradní postavení na trhu. Pokud v obchodní společnosti, na univerzitě nebo u jiného typu hospodářského subjektu vznikají nová řešení a je zde i zájem o průmyslověprávní ochranu měla by být prováděna svědomitě, systematicky a profesionálně. Když tyto podmínky nejsou splněny může docházet k situacím, které vedou k velmi nepříznivým důsledkům přesto, že „nějaká“ průmyslověprávní ochrana v „nějaké“ době byla určitým způsobem zajištěna. Před rozhodnutím o zajištění průmyslověprávní ochrany je nutné řešit řadu otázek strategického charakteru, které nesporně patří na úroveň manažerského rozhodování. Potíž je nezřídka v tom, že odpovídající vedoucí pracovníci nemají pro takové rozhodování odpovídající vzdělání, právní povědomí, obecně danou oblast podceňují a scházejí jim praktické zkušenosti. Většinu těchto rozhodnutí je třeba provést do doby, než se informace o podstatě řešení dostanou na veřejnost nebo dojde k zahájení prodeje. Důležitost časového aspektu pro tato rozhodnutí musí být vždy vážena s plnou odpovědností, protože pozdní rozhodnutí o zajištění ochrany může způsobit následně nemalé obtíže nebo vůbec právní ochranu znemožnit.
71
K takovým otázkám patří i vyjasnění, jaké důvody vedou k takovému rozhodnutí, jaký typ průmyslověprávní ochrany pro daný předmět vybrat, kdy podat příslušné přihlášky, zda-li tak učinit prostřednictvím vlastních pracovníků nebo za podpory patentových zástupců či specializovaných advokátních kanceláří. Následně je také třeba rozhodnout v rámci jakého teritoria průmyslověprávní ochranu zajistit. Z této části práce tedy plyne: Ani dokonalé utajení, které je samo o sobě spíše iluzorní, nemůže zajistit pro vlastníka výhradní postavení na trhu, které poskytuje pouze průmyslověprávní ochrana, která je z tohoto pohledu pro technická řešení nezastupitelná. Autorskoprávní a průmyslověprávní ochrana mají spíše vzájemně komplementární povahu. Chrání rozdílné předměty, přičemž autorskoprávní ochrana v případě myšlenky, postupu, principu či metody chrání pouze individuální tvůrčí způsob jejich ztvárnění, nikoli tyto předměty samy o sobě.
2.2
Důvody průmyslověprávní ochrany
2.2.1
Zajištění výlučného postavení na trhu
Obecně nejvýznamnějším důvodem pro zabezpečení jakékoli průmyslověprávní ochrany je zajištění výlučného postavení na trhu na určitém teritoriu a tím i čerpání veškerých práv, která z právní ochrany plynou. Účinky patentu jsou upraveny v ustanovení § 11 zákona číslo 527/1990 Sb., kde se uvádí, že vlastník patentu má výlučné právo využívat vynález, poskytnout souhlas k využívání vynálezu jiným osobám, nebo na ně patent převést. Patentová ochrana umožňuje nabízet ve výlučném postavení výrobky s využitím chráněného řešení a to vede k finanční prémii i k upevnění pozice na trhu. V případě, že by došlo k porušení chráněných práv, jejich vlastník se může domáhat zákazu takového počínání a případně i škody, bezdůvodného obohacení a přiměřeného zadostiučinění. Z toho plyne, že nemá valného významu přihlašovat k ochraně předměty méně významné, nebo alternativní, které lze snadno nahradit řešením stávajícím či jiných výrobců bez významného vlivu na základní požadované vlastnosti uvedeného zboží. V některých případech je třeba zvláště uvážit právní ochranu vynálezu spočívající ve vynálezecké kategorii „způsob“, když z charakteru tohoto technického řešení je patrné, že by bylo mimořádně obtížné prokázat, že výrobky jsou vyráběny právě tímto způsobem. 72
K zamyšlení je to přesto, že je obvyklé, že platné právní předpisy v takovém případě vycházejí z objektivních potíží vlastníka těchto druhů vynálezů a proto dochází přímo na základě právního předpisu k tak zvanému obrácení důkazního břemene tak, že domnělý porušovatel musí prokázat, že při výrobě bylo použito jiného způsobu výroby. V ustanovení § 13 písm. c) zákona číslo 527/1990 Sb. se v této souvislosti uvádí, že nikdo nesmí bez souhlasu majitele patentu nabízet, uvádět na trh, používat nebo k tomuto účelu dovážet či skladovat výrobek přímo získaný způsobem, který je předmětem patentu. Přitom shodné výrobky se považují za získané způsobem, který je předmětem patentu, je-li nanejvýš pravděpodobné, že výrobek byl vyroben způsobem, který je předmětem patentu a majiteli patentu se přes přiměřené úsilí nepodařilo určit skutečně užitý výrobní způsob, dokud se neprokáže opak.
2.2.2
Licenční důvody
Důvodem pro zajištění právní ochrany mohou být licenční důvody, nebo-li předpoklad vlastníka řešení, že naplní alespoň z části své finanční představy poskytnutím těchto práv dalším subjektům, a to buď formou licenční smlouvy nebo jejich úplným převodem. To je strategie, ze které vycházejí všechny subjekty, které jsou činné v rámci výzkumu a vývoje a nemají k dispozici příslušné výrobní kapacity a ani neuvažují, že by si je případně pořídily. Jde především o samostatně působící původce, projektové a konstrukční kanceláře, výzkumné instituce a univerzity. Z licenční smlouvy vzniká nabyvateli jen relativní právo na užití nehmotného statku (užití určitým způsobem – například výrobou nebo jen prodejem, v určitém území a čase) ve vztahu k poskytovateli, a to jen v rozsahu poskytovatelova absolutního práva (nemůže mu tedy vzniknout práv více), avšak na rozdíl od smlouvy kupní či jiných smluv, při nichž dochází k převodu práva, poskytovateli jeho absolutní právo zůstává, nezaniká.34 Rozhodnutí o právní ochraně je v takovém případě vždy rizikové, neboť zpravidla nebývá v době rozhodování o právní ochraně zřejmé, zda-li záměr o případném poskytnutí licence bude naplněn. Pokud k rozhodnutí o právní ochraně v takovém případě došlo, je nutné, a to ihned po prvním podání přihlášky vynálezu nebo užitného či průmyslového vzoru, zajistit
34
ŠVARC, Zbyněk et. al. Základy obchodního práva. 2. vydání. Plzeň. Aleš Čeněk, 2009, strana 287. 73
rozsáhlé a promyšlené nabídkové řízení všemi dostupnými prostředky. Většinou je tento důvod právní ochrany důvodem podpůrným ve vztahu k zajištění pozice na trhu či exportu. Nabídkové řízení musí nabízet produkci či zboží s určitými vlastnostmi, funkcemi či parametry, které zákazníka mohou zajímat, ale neměla by být v této fázi, tedy v době před zveřejněním patentové přihlášky prozrazena podstata vlastního řešení a navazující další poznatky typu know-how. Právní zajištění obchodů této povahy je ale dosti náročné a obtížné. Nejen proto, že v posledních letech dochází k malému počtu licenčních a podobných smluv a zkušenosti našich vyjednávačů se tak postupně do značné míry vytrácejí. Nejde ale jen o zkušenosti našich odborníků. I zahraniční odborná literatura upozorňuje na to, že není jasná definice co vlastně dohody týkající se intelektuálního vlastnictví představují a jaké jsou vlastně právní povahy. Jsou obecně postrádána pravidla pro různé typy smluv, které se týkají intelektuálního vlastnictví, a volá se po harmonizaci těchto právních vztahů.35
2.2.3
Jiné důvody
V současné době se ochraně průmyslového vlastnictví stále více připisují i obecné strategické funkce. Zajištění pozice na trhu s inovativním zbožím, kde se dosahuje nadstandardní zisková marže, k nim jistě patří. Důležitou funkcí je zajistit nerušené podnikání s výsledky vlastního výzkumu bez právních ataků konkurence. Platná právní ochrana umožňuje často aktivní spolupráci s vedoucími společnostmi na specializovaném trhu a výrazné zvýšení celkové hodnoty firmy. Ostatní důvody právní ochrany jsou již spíše v rovině teoretického nahlížení na danou problematiku. Je jistě zajímavé, pokud výrobní podnik opírá podstatu vlastní produkce o silný patent. V takovém případě by informace o právní ochraně měla být využita i k propagaci svého zboží. Je skutečností, že jen samo udělení patentové ochrany a existence patentu zabezpečí široký rozsev informace o schopnostech a tvůrčím potenciálu vlastníka a původce tohoto řešení prostřednictvím rozsáhlých patentových databází. V rámci vzájemných dohod mezi patentovými úřady se tak dostane tato informace bez jakýchkoliv nákladů nejen do patentových knihoven řady států, ale i do světových databází registrujících nové vynálezy a to hned vedle vynálezů firem, které
35
ROSÉN, Jan. Intellectual Porperty at the Crossroads of Trade, Edward Elgar Publishing Limited, 2012. Strana 27 a 90 a následující. 74
představují špičku světové techniky v daném oboru. To jistě není zcela zanedbatelné, a proto je oprávněnou hrdostí každé dobré firmy, pokud se může pochlubit vlastními patenty, neboť i tato skutečnost svědčí ve prospěch dobrého postavení na trhu a goodwillu daného subjektu. Dalším teoretickým důvodem žádosti o právní ochranu bývalo přihlášení významného řešení do státu, kde se prováděl úplný průzkum pečlivě, rychle a za nízké poplatky, aby případný úspěšný výsledek v tomto státě zvyšoval jistotu na poskytnutí ochrany i v dalších státech. Samostatně však v současné době uvedené důvody nebudou stačit pro rozhodnutí o zabezpečení právní ochrany. Dílčí závěr směřuje k tomu, že průmyslověprávní ochrana hodnotných technických tvůrčích počinů je pro zajištění výhradního postavení na trhu, jako významné konkurenční výhody, nezastupitelná.
2.3
Poplatky a náklady průmyslověprávní ochrany
Nadpis této statě upozorňuje na to, že poplatky, zejména máme na mysli poplatky správní a udržovací, nejsou v žádném případě synonymem s náklady na průmyslověprávní ochranu jako takovou. Naopak tyto položky jsou v drtivé většině případů zásadně rozdílné. V naprosté většině případů úspěšně využívaných vynálezů nemohou hrát poplatky ani náklady na jejich ochranu v celkových úvahách významnou roli, neboť v takovém případě představují jen zlomek jejich hodnoty. Jiná je samozřejmě situace v případě technických řešení, u nichž k praktickému využití nedošlo a jejich ochrana byla založena příliš široce nebo jinak nevhodně. V této části se nejedná o náklady spojené s vlastním pořízením či vytvořením nových technických řešení a o náklady na jejich zavedení či reklamní podporu. Přesto se může jednat i o náklady značné, které je možno rozdělit do několika skupin relativně samostatného charakteru. Jedná se o odměny autorům či původcům, správní poplatky za řízení o patentových přihláškách, užitných a průmyslových vzorech, za právní zastoupení a uvažovat je také třeba s náklady souvisejícími s kontrolou porušování práv této povahy a souvisejícím poradenstvím. Přihlašovatel je osobou, která má plné dispoziční oprávnění v této souvislosti se rozhodovat a musí nést podnikatelská rizika spojená s těmito nesnadnými a exaktně 75
neřešitelnými otázkami. Pokud nemá dostatek vlastních zkušeností a znalostí, musí získat pro tato rozhodnutí dostatek podrobných a kvalifikovaných informací o všech možnostech, který daný konkrétní případ skýtá. Neměl by se spoléhat ani na jedinou ani na nejjednodušší radu, která je mu nabízena. V zásadě je nutno uvažovat s poplatky správními, které jsou hrazeny ve prospěch úřadů odpovědných za řízení o patentové přihlášce. Jedná se zpravidla o poplatek přihlašovací, poplatek za úplný průzkum, za zveřejnění patentové přihlášky a udělení patentové ochrany, nebo tisk patentové listiny. Dále je nutno uvažovat s placením udržovacích poplatků pro zachování platnosti patentové ochrany, které jsou taktéž hrazeny příslušným úřadům, ale podle převažujících odborných názorů mají natolik jinou právní a ekonomickou povahu, že je i pro tyto účely zpravidla zvláště vydělujeme.36 V případě evropských patentových přihlášek se dále vydělují i náklady na překlady, které jsou specifickým nákladem v rámci tohoto regionálního patentového uskupení a jsou i zdrojem mnoha dlouhodobých odborných polemik.
2.3.1
Správní a udržovací poplatky
Budeme-li se snažit podrobit správní poplatky patentového řízení co do jejich výše určité analýze, dojdeme k velmi překvapivým výsledkům. Zdá se, že není k dispozici žádná ucelená strategie, natož vědecky podložená teorie, týkající se této problematiky, která by mohla odpovídajícím způsobem některé z možných přístupů podpořit nebo naopak vyloučit. Jak vlastně mají být správní poplatky stanoveny a jakou mají mít výši. Obecně lze uvést řadu přístupů, z nichž se některé zčásti a některé zcela vzájemně vylučují. Jeden z názorů vychází z toho, že správní poplatek by měl odpovídat množství práce odvedené příslušným patentovým úřadem a jejího ocenění, zřejmě cenou obvyklou. V praxi se tak obecně neděje, neboť celá řada patentů z patentových rodin je získávána na základě stejných a někdy dokonce shodných patentových přihlášek v různých zemích, často na základě obdobné procedury při placení naprosto rozdílných správních poplatků, ovšem ve státech s rozdílnou velikostí trhu, rozdílnou cenou práce a rozdílnou úrovní cenových hladin.
36
Zákon číslo 173/2002 Sb., o poplatcích za udržování patentů a dodatkových ochranných osvědčení pro léčiva a pro přípravky na ochranu rostlin a o změně některých zákonů. 76
Kromě toho rychlý nárůst rozsahu patentových přihlášek a zejména počtu patentových nároků vede oprávněně k opatřením, která mají toto chování přihlašovatelů přiměřeně omezit. Výzkumy v rámci EPO jasně naznačují posuny v strategickém chování přihlašovatelů. Tak například mezinárodní patentová přihláška WO 2005/046746 A2 obsahovala 10 247 nároků a mezinárodní patentová přihláška WO 2005/051444 A2 dokonce 19 368 patentových nároků. Další názor vychází z toho, že správní poplatky mají v sobě zahrnovat i kvalitu udělených patentových práv. To se v řadě případů zčásti děje, neboť v zemích s úplným průzkumem, který vytváří předpoklady pro kvalitu a stabilitu patentových práv, se za tuto činnost platí zvláštní poplatky. Mnohé názory totiž v posledních letech vedou k závěrům, že výše správních poplatků významně ovlivňuje chování přihlašovatelů. Čím jsou správní a udržovací poplatky vyšší, tím se aktivita přihlašovatelů snižuje. Některé státy prohlašují, že jsou ochotny přizpůsobit poplatkovou strategii. Tak například odstranění přihlašovacího poplatku za patentovou přihlášku ve Velké Británii způsobilo svého času podstatné zvýšení počtu patentových přihlášek. Šlo však zejména o patentové přihlášky, které obecně jen v nepatrné části splňovaly požadavky na udělení patentu, zatěžovaly příslušný úřad a následně bylo od této praxe upuštěno. V České republice jsou správní poplatky určeny sazebníkem k zákonu o správních poplatcích37 a jejich současnou výši nelze považovat za vysokou či nepřiměřenou. Ze sazebníku správních poplatků, který je obsažen v zákonu o správních poplatcích č. 634/2004 Sb., se podává, že za podání patentové přihlášky se platí 1 200 Kč a pokud je přihlašovatelem pouze původce, jde o 600 Kč. Za žádost o provedení úplného průzkumu se platí 3 000 Kč a za vydání patentové listiny do rozsahu 10 stran strojopisu 1 600 Kč. Mimo to náklady na průmyslověprávní ochranu technických řešení užitným vzorem jsou ještě podstatně nižší, a přitom nabízejí za jistých okolností stejná práva, nicméně pouze jen pro některé předměty a na dobu maximálně deset let. Zvláštní kapitolou jsou tak zvané udržovací poplatky, které řada zemí, na rozdíl od České republiky, zahrnuje do poplatků správních. Zde se jeví správnou zásadou podporovat přihlašovací aktivity relativně nízkými poplatky v prvních letech života patentu
37
Zákon číslo 634/2004 Sb., o správních poplatcích, příloha XI s poplatky vybíranými Úřadem průmyslového vlastnictví. 77
a následně zvýšením poplatků vytvářet jistý tlak na vlastníky patentů, aby nadále tato práva neudržovali a dali tak výsledky své činnosti k dispozici i třetím osobám. Nemají-li k tomu důvod musí se smířit s vyšší poplatkovou povinností. Tento přístup je velmi dobře patrný na strategii postupného zvyšování udržovacích poplatků, zejména po desátém roce platnosti patentu v Německu, Rakousku a v omezeném rozsahu i v České republice.
2.3.2
Odměny za právní zastoupení
Dalším nákladem jsou odměny patentovým zástupcům a advokátům, včetně zahraničních. Obecně nelze opomenout ani to, že patentová práva, zejména v zahraničí, je třeba sledovat, zejména z pohledu případného porušování a i tato činnost vyžaduje někdy i značné náklady. Náklady na odměnu patentových zástupců nejsou v České republice v současné době upraveny žádným právním předpisem ani doporučením a nezbývá nic jiného, než je případ od případu zjišťovat s vědomím, že jejich výše je určována zejména poptávkou a nabídkou s přihlédnutím ke kvalitě, komplexnosti služeb a zkušenostem daného subjektu. Lze je teoreticky sjednat na základě několika přístupů, například hodinovou sazbou, paušálem, za úplné vyřízení určité věci, či za služby za časovou jednotku, například za měsíc nebo za rok či podílovou odměnou, ve vztahu k hodnotě projednávané věci.
2.3.3 V
Odměny původcům
případě
zaměstnaneckých
neboli
podnikových
vynálezů,
užitných
a průmyslových vzorů pokud zaměstnavatel uplatnil právo na patent či vzor, má původce na základě této právní skutečnosti právo na přiměřenou odměnu. Pro výši odměny je u vynálezu rozhodný technický a hospodářský význam vynálezu a přínos dosažený jeho možným využitím nebo jiným uplatněním, přičemž se přihlíží k materiálnímu podílu zaměstnavatele na vytvoření vynálezu a k rozsahu pracovních úkolů původce. Obdobně je tomu i u užitného a průmyslového vzoru. Pro případ, že se dostane vyplacená odměna do zjevného nepoměru s přínosem dosaženým pozdějším využitím nebo jiným uplatněním, má původce právo na dodatečné vypořádání.
78
Znamená to tedy, že vznik práva na odměnu je vázán toliko na uplatnění práva na patent či vzor zaměstnavatelem a její výše závisí na shora uvedených čtyřech obecných podmínkách, což v praxi často vede k rozpakům či obtížím, pokud není k dispozici jasný vnitřní právní předpis. Žádná z těchto podmínek nemůže být při správném stanovení přiměřené odměny opominuta.
2.3.4
Náklady zahraniční právní ochrany
Poněkud komplikovanější je situace v případě evropského patentu nebo obecně zahraniční patentové ochrany. Náklady ovlivňuje především to, že v případě evropského patentu jde o regionální patentovou ochranu umožňující v současné době plnou průmyslověprávní ochranu až ve 3838 členských zemích a dalších dvou přidružených, které mluví více než dvaceti jazyky a zahrnují území s více než půl miliardou obyvatel. Tím se tato průmyslověprávní ochrana zásadně odlišuje od národní patentové ochrany a to i v případě Spojených států amerických a Japonska, s níž je přesto často porovnávána. Pro objasnění výše nákladů, se kterými je třeba uvažovat, potřebujeme uvážit řadu skutečností a vycházet z kombinace informací z několika zdrojů. Obecně je často prezentována tabulka vycházející z tak zvané průměrné evropské patentové přihlášky, kde se požaduje ochrana v šesti zemích z možných 38 a patent se v těchto šesti zemích udržuje po dobu deseti let. Výsledek představuje příkladný celkový náklad, uvažující veškeré shora zmíněné druhy nákladů, ve výši 31 100 EUR. K tomu je třeba ale doplnit, že není uvedeno, které vybrané státy byly uvažovány a jak byly stanoveny náklady na zastoupení. Výsledky se totiž mohou dosti podstatně lišit. Stejná tabulka, která je z roku 1999 a pochází ze stejného zdroje, kde se uvažuje s patentovou ochranou v osmi státech EPC39 na deset let uvádí celkový výsledek 29 800 EUR, nicméně vnitřní skladba čtyř částí celkové částky se dosti zásadně liší. Dalším zdrojem informací je i výsledek studie, kterou pro EPO40 vypracovala poradenská společnost Roland Berger Market Research, která vycházela z informací poskytnutých 254 podniky, které obdržely evropské patenty v letech 2002 a 2003. Jednalo 38 39
40
Počet členských zemí Evropské patentové organizace koncem roku 2014. European Patent Convention – Úmluva o udělování Evropských patentů (Evropská patentová úmluva) z 5. října 1973, revidovaná aktem revidující článek 63 EPÚ ze 17. prosince 1991 a Revizním aktem EPÚ z 29. listopadu 2000 – Sdělení Ministerstva zahraničních věcí číslo 86/2007 Sb., o přístupu České republiky k Reviznímu aktu Úmluvy o udělování evropských patentů. Evropská patentová organizace se sídlem v Mnichově, jejímiž orgány jsou Evropský patentový úřad a Správní rada. 79
se o 160 podniků evropských, 43 amerických a 51 japonských. Výzkum ukázal, že evropská patentová přihláška obsahuje průměrně deset patentových nároků a patent je udržován v šesti zemích. Celkové náklady na získání standardního evropského patentu činily v roce 2003 celkem 30 530 EUR, z toho náklady před podáním včetně nákladů na vývoj a výzkum činily 6 240 EUR, interní náklady na zpracování byly ve výši 3 070 EUR, odměny patentovým zástupcům představovaly 4 930 EUR, překlady stály 3 020 EUR, poplatky EPÚ celkem 3 410 EUR a náklady validací 9 870 EUR.41 Pro úplnost je třeba doplnit, že výše nákladů za validaci evropského patentu v jednotlivých členských státech se liší. Tyto náklady v jednotlivých členských státech EPO zahrnují jednak administrativní poplatky hrazené v souvislosti se zpřístupněním překladů evropského patentového spisu do příslušných úředních jazyků, náklady spojené s vlastním překladem do těchto jazyků a nakonec i náklady na zastoupení vlastníka evropského patentu v tomto druhu řízení. Celkové náklady za evropský patent pro osm států po dvacetiletou dobu platnosti patentu byly jedním z odhadů stanoveny na průměrných 50 000 Euro, za americký patent 11 000 EUR a za japonský patent celkem asi 16 500 Euro. Je přirozené, a to nejen vzhledem ke stále se zkracující době inovačního kroku, že k dvaceti letům patentové ochrany dospěje jen malá část z nich. V tomto kontextu je třeba uvažovat s tím, že náklady na zajištění patentové ochrany nejsou v čase rozděleny pravidelně, ale největší část je nutno uhradit v prvních několika letech. Konkrétní výše poplatků se často mění a jejich aktuální výši lze zpravidla zjistit na webových stránkách příslušných patentových a známkových úřadů. Rozumnou úvahou s přihlédnutím k poplatkům za řízení před národním a Evropským patentovým úřadem a ostatním nákladům lze dojít k závěru, že v případě požadavku přihlašovatele na patentovou ochranu v několika z členských států může být sama o sobě finančně náročná patentová ochrana zajišťovaná cestou Evropského patentu výhodnější, než cesta několika souběžných samostatných patentových přihlášek uplatňovaných národní cestou před jednotlivými národními patentovými úřady. Ze zkušeností zahraničních specialistů plyne, že v případě přihlášení alespoň do pěti z členských států EPO je tento způsob zabezpečení patentové ochrany levnější.
41
Úřad průmyslového vlastnictví: Průmyslové vlastnictví 1-2/2006, str. 27. 80
Jedná se ale o doporučení velmi obecné povahy, neboť záleží na řadě okolností, zejména na tom, které z členských států byly pro patentovou ochranu skutečně vybrány.
2.4
Kvalita průmyslověprávní ochrany
2.4.1
Včasná a odborně zajištěná právní ochrana
Ani po rozhodnutí o podání přihlášky není učiněno vše pro konečný celkový úspěch. Nejde totiž o to „něco“ přihlásit a tím se zbavit odpovědnosti za často obtížná a někdy i nepříjemná rozhodnutí o druhu a rozsahu ochrany. Po rozhodnutí o podání konkrétního druhu přihlášky je velmi podstatnou otázkou kvalita vypracované přihlášky. Jde o zásadní otázky zejména proto, že dodatečně do přihlášek nelze doplňovat žádné další důležité informace a znaky, na které jsme pod tlakem času nebo jiných povinnosti zapomněli nebo si jejich význam dostatečně neuvědomili. Stavba patentových nároků a nároků na ochranu je profesionálně vysoce náročnou činností, která může v případě nedostatečné odbornosti nebo přílišného spěchu v budoucnu způsobit řadu nedopatření a překvapení při případném prosazování práv. Proto je třeba ji věnovat maximální péči a kontroverzní otázky řádně a včas před konečným uzavřením konzultovat. Je třeba se odpovědně věnovat i významu a dopadům změn v patentových nárocích, které řízení o patentové přihlášce provázejí. Úpravami patentových nároků v rámci řízení lze často patent výrazně omezit a dokonce získat právní ochranu na technické řešení, které je vzdáleno podstatě původně hodnotného technického tvůrčího počinu. Právě poslední znění patentových nároků rozhoduje o síle a rozsahu patentové ochrany po celou dobu, kdy je patent v platnosti. Také časový aspekt je mimořádně důležitou okolností strategie přihlašování technických řešení k právní ochraně. Důležitou okolností je to, že zde není žádná jasná a obecně použitelná rada či pravidlo, po jejichž použití dojdeme optimálně k cíli. Datum podání patentové přihlášky či žádosti o zápis užitného či průmyslového vzoru je neobyčejně významným datem pro nabytí práva přednosti před každým, kdo přihlásí shodný předmět později. Mohlo by se zdát, že tedy je zde jen jedno pravidlo spočívající v tom, že rychlé přihlášení je zárukou nejlepšího konečného výsledku. V praxi tomu ale tak často není. Na jednu stranu je pochopitelný zájem původce, vlastníka a patentového zástupce nebo advokátní kanceláře technické řešení rychle přihlásit k ochraně. Na druhou 81
stranu je zde riziko, že v relativně krátké době od prvního vyřešení otevřeného technického problému v rámci jeho optimalizace docházíme k řešení někdy i podstatně lepšímu, které se opírá jen o některé ze znaků, které jsme ještě před krátkým časem mohli považovat na znaky podstatné a mimořádně významné. Také můžeme objevit řadu dalších alternativ a oborů, v nichž lze předmětné řešení po určitých úpravách uplatnit. Veškeré tyto okolnosti již do podané přihlášky nelze doplnit a to může být nejen významnou komplikací například pro rozsah ochrany později uděleného dokumentu, ale i důvodem ke stažení původní přihlášky z řízení a vypracování přihlášky nové. Mimořádně důležitou otázkou, kterou je třeba řešit hned na počátku příprav patentové přihlášky, je správné určení kolektivu původců a přihlašovatelů tak, aby to odpovídalo skutečným podílům jejich tvůrčí činnosti při vytvoření vynálezu. Dodatečně se jen obtížně napravují problémy spojené s nesprávně určeným kolektivem původců či pochybení v otázkách, které se týkají nedostatků v dokladech o nabytí práva na patent nebo užitný vzor. Včas je třeba vyjasnit vztahy mezi jednotlivými původci, kteří mohou být
v pracovněprávním
či
obdobném
vztahu
k několika
subjektům,
a
jejich
zaměstnavateli. V případě přihlašovatelů je třeba přihlédnout k podmínkám dotací a právům sponzorů.
2.4.2
Využití specializovaných pracovišť
U středních a větších podniků, kde přicházejí inovace do úvahy, by mělo být samozřejmostí mít k dispozici vlastního pracovníka, který je alespoň dobře obeznámen s problematikou ochrany průmyslového vlastnictví. Očekává se od něho, že bude zajišťovat rešeršní činnost a samostatně zajišťovat celou běžnou průmyslověprávní agendu. Takový pracovník má výhodu v tom, že konkrétní oblast techniky dobře zná v širších souvislostech světové konkurence a lépe se orientuje v řadě podstatných technických a průmyslověprávních aspektech daného oboru. Neznamená to ale, že ve specifických otázkách nespolupracuje se specializovanými institucemi, právě naopak. To se týká například specializovaných rešerší, zpracování patentových přihlášek z odlehlých či jinak náročných technických oblastí, smluv v oblasti výzkumu, zejména s mezinárodním prvkem, licenčních smluv a smluv o převodech průmyslových práv, právní podpory v oblasti fúzí a přeměn obchodních společností, vymáhání práv z průmyslového vlastnictví, oceňování nehmotných statků a dalších.
82
2.4.3
Kombinace různých druhů průmyslověprávní ochrany
V řadě případů nemusí být zcela jasné, který z možných druhů průmyslověprávní ochrany je optimální pro daný konkrétní případ. K jedinému výrobku se může vztahovat více druhů práv duševního vlastnictví. Výrobek může být založen na novém technickém řešení, může být vyroben zcela novou technologií, může mít nový a originální vzhled a může být opatřen i označením, které je možné chránit jako ochrannou známku. Je zřejmé, že pro technická řešení se nabízejí patenty a užitné vzory, ale je také třeba i z těchto možností vybírat správně. Užitný vzor je podstatně lacinější způsob ochrany a proto stojí vždy za úvahu, zejména když víme, že práva z užitného vzoru v případě splnění podmínek právní ochrany mají stejnou povahu a sílu, jako práva plynoucí z patentové ochrany. Navíc je platná ochrana k dispozici mnohem dříve, neboť registrační řízení trvá zpravidla jen několik málo měsíců a lze tedy již po velmi krátké době práva z užitného účinně vymáhat. To je také častým důvodem pro v České republice možné kombinování ochrany patentem a užitným vzorem. Naopak doba ochrany užitného vzoru představuje maximálně deset let, takže v případech důvodného požadavku na delší právní ochranu je třeba se vydat cestou patentové ochrany. V této souvislosti stojí za to zopakovat, že v České republice není možno chránit užitným vzorem vynálezy kategorie „způsob“ a toto omezení musíme brát taktéž v úvahu. Pro případné následné zajištění zahraniční ochrany není žádného rozdílu mezi prvotní patentovou přihláškou či žádostí o zápis užitného vzoru. U řady nových výrobků, včetně naprosto jednoduché povahy, je nutno mít na paměti, že předmětem ochrany může být nejen vlastní technické řešení ale i vnější vzhled výrobku. V takových případech není pro výhradní postavení na trhu dostačující pouze ochrana technického řešení nebo pouze vnějšího vzhledu a je nutné daný předmět co do vnějšího vzhledu chránit průmyslovým vzorem a co do technického řešení nejméně jedním patentem nebo užitným vzorem.
83
3.
Patentová ochrana Tato část práce podrobně charakterizuje předměty, které lze a které naopak nelze
chránit patentem. Zvláště je zaměřena na předměty, které jsou na pomezí možnosti patentové ochrany. Podrobně jsou proto rozebírány předměty, které se za vynálezy nepovažují, a dále i ty, které se nepovažují za průmyslově využitelné. Je zaměřena na odpověď na první výzkumnou otázku, a pokud jde o patenty a užitné vzory i na otázku třetí.
3.1
Předmět patentové ochrany
Předmětem patentového práva jsou výsledky technické tvůrčí činnosti, které jsou schopny udělení patentové ochrany. Ne všechna technická řešení, která splňují právní požadavky kladené na patentovatelný vynález, získají patentovou ochranu. Někdy není vůbec podána patentová přihláška, jindy může mít přihlašovatel takového řešení jiné strategické úmysly. V zahraničí existují i další formy ochrany technických řešení, například tak zvaný malý patent v Austrálii, provizorní patent v některých státech bývalého Sovětského svazu, široce uplatňované užitné vzory, ale i méně časté „consensual patent“, „utility certificate“ nebo „inventor´s certificate“. Objektivně představuje patentové právo souhrn právních norem, které upravují podmínky vzniku právní ochrany vynálezu, práva a povinnosti subjektů související s udělením průmyslověprávní ochrany a následným nakládáním s patentem. Systém zahrnuje jak hmotně právní podmínky pro udělení patentu tak i procesně právní normy týkající se procesu při řízení o patentové přihlášce. Na vynálezy, které splňují podmínky stanovené právními předpisy, se udělují patenty. Patent je tak formou právní ochrany a vynález je jejím předmětem. Subjektivně je patentovým právem soubor práv a povinností plynoucí z objektivního práva pro subjekty těchto vztahů.42 Jako většina patentových zákonů nezahrnuje ani platný český právní předpis, tedy zákon číslo 527/1990 Sb., ve znění pozdějších právních předpisů, jehož úplné znění bylo publikováno jako zákon číslo 3/2001 Sb., (dále jen patentový zákon), legální definici
42
Podrobněji například: VOJČÍK, P. Právo priemyselného vlastnictví. Bratislava, IURA EDITION, 1998. 84
vynálezu. Uvádí pouze podmínky, které musí vynález splňovat, aby bylo možné na něj udělit patent.43 Ustanovení § 3 patentového zákona uvádí, že se patenty udělují na vynálezy, které jsou nové, jsou výsledkem vynálezecké činnosti a jsou průmyslově využitelné. Lze říci, že zákon uvádí tři podmínky neboli pojmové znaky či kritéria patentovatelnosti. Jsou jimi novost, vynálezecká činnost a průmyslová využitelnost. Tyto tři podmínky představují vyčerpávající výčet hmotně právních podmínek, za kterých je vynález patentovatelný. Jsou si navzájem rovnocenné a vždy musí být všechny splněny, aby byl vynález schopný průmyslověprávní ochrany. To také znamená, že při hodnocení patentovatelnosti technického řešení nelze na něj klást další hmotně právní podmínky, jako například pokrokovost či užitečnost. Uvedené podmínky je třeba hodnotit samostatně, přičemž z celkového hodnocení musí být zřejmé, která z podmínek případně není splněna, s uvedením důvodů a příslušných důkazů, tedy především s odkazy na stav techniky. Pro udělení patentu je však třeba splnit i procesně právní podmínky, včetně podání patentové přihlášky obsahující předepsané náležitosti u Úřadu průmyslového vlastnictví a zaplatit odpovídající poplatky. Vynález musí spadat do oblastí technických řešení, na které je možno udělit patent a nesmí patřit mezi řešení, která se nepokládají za vynález, která jsou průmyslově nevyužitelná a mezi předměty, které jsou z možnosti ochrany zákonem vyloučeny. Technická povaha řešení je podmínkou pro udělení patentové ochrany. Vynález musí mít technický charakter nebo jinak řečeno musí být technickým přínosem do stavu techniky. To platí i v případě, když samotný problém, který je řešen, tuto povahu nemá. Pokud jde o zařízení, tedy předmět technické povahy, které řeší problém netechnický, například jak efektivně řadit zákazníky ve frontě, není žádný důvod taková řešení vylučovat z patentové ochrany.44 Předpoklad technického charakteru vynálezu nelze považovat za naplněný vynálezem, který tak jak je nárokován sice nevylučuje použití technických prostředků, ale pokrývá i taková provedení, která nemají technickou povahu. Technický charakter vynálezu je inherentní vlastností, která je nezávislá na skutečném příspěvku vynálezu ke
43 44
Důvodová zpráva k zákonu číslo 527/1990 Sb., část první, strana 3. Podrobněji: Rozhodnutí Evropského patentového úřadu číslo T 1002/92. 85
stavu techniky, takže potenciál nárokovaného postupu řešit problém technické povahy by měl být rozeznatelný z aspektů postupu tak jak je nárokován. Skutečnost, že výsledek postupu je využitelný při technické či průmyslové činnosti, ani to, že výsledek je považován za užitečný, praktický či prodejný nejsou postačující podmínkou k přiznání technického charakteru takového výsledku nebo postupu samotného.45 Z tohoto pohledu v rámci mezinárodního nazírání na možnosti patentové ochrany bylo zásadním mezníkem přijetí dohody TRIPS, která v ustanovení článku 27 odst. 1 uvádí, že předmětem patentové ochrany může být jakýkoli vynález, ať už výrobek nebo výrobní postup v jakékoli technické oblasti, pokud je nový, představuje vynálezeckou činnost
a
je
průmyslově
využitelný.
Současně
připouští
pouze
tři
výluky
z patentovatelnosti a to výrobky a postupy, jež není dovoleno komerčně využívat z důvodu ochrany pořádku nebo morálky, například ochrany života a zdraví lidí, diagnostické a léčebné metody a rostliny a zvířata kromě mikroorganizmů. Teprve tato ustanovení přiměla řadu zemí přijmout patentovou ochranu léčiv a došlo tak z celosvětového pohledu k výraznému rozšíření okruhu patentovatelných vynálezů. K úplnému a trvalému vyjasnění okruhu patentovatelných předmětů ale ve skutečnosti nedošlo a řada nejasností nadále přetrvává. To se týká například genů, software a tak zvaných obchodních metod, jak bude dále uvedeno podrobněji.
3.1.1
Objevy, vědecké teorie a matematické metody
Dříve byly objevy podle našich právních předpisů schopny průmyslověprávní ochrany. Byly zde definovány jako určení dosud neznámých, objektivně existujících jevů, vlastností nebo zákonitostí materiálního světa dokázané vědeckou metodou. Naopak se za objev nepovažuje stanovení vlastností nových látek a vztahů mezi těmito vlastnostmi, které na základě známých přírodních zákonitostí a stavu techniky lze běžně odvodit z vlastností jiných známých obdobných látek, zpřesnění hodnot zkoumaných veličin, konkretizace známých zákonitostí a nalez geologický, geografický, archeologický či palentologický.46 V mezinárodním měřítku se především díky odlišné povaze výsledku vědecké práce průmyslověprávní ochrana těchto předmětů neprosadila. Prestiž objevitelů je prokazována zpravidla prvním uveřejněním objevu ve významném odborném časopise.
45 46
Průmyslové vlastnictví 7–8/2007 s odvoláním na rozhodnutí Stížnostního senátu EPÚ číslo T 619/02. Ustanovení § 9 zákona číslo 84/1972 Sb. 86
Spojitost s patentovým právem ale v několika směrech existuje. Často na základě objevů vznikají vynálezy, tedy na rozdíl od objevů nová technická řešení, která jsou následně schopna patentové ochrany. Původci a vlastníci těchto patentů mohou být i jiné osoby než objevitelé, což může způsobovat komplikované vzájemné právní vztahy. Samotný objev není patentovatelný, protože nemá technický účinek a nemůže být proto vynálezem. Pokud ale je objev prakticky využit v rámci konkrétního nového technického řešení může se jednat o patentovatelný vynález. Podobné zásady platí i pro vědecké teorie, které se pokládají v tomto smyslu za zobecněné formy objevů. V případě matematických metod jde o abstraktní metody nikoli o technická řešení, která nemohou být předmětem patentu. Zařízení či postupy, které jsou na matematickým metodách založeny ale mohou být patentovatelné.
3.1.2
Estetické výtvory
Estetické výtvory se nepovažují za vynálezy, protože jde o řešení netechnické povahy. Je-li estetického účinku dosaženo technickými prostředky mohou tyto prostředky být patentovatelné. Pro tuto část tvůrčí činnosti existuje samostatný průmyslověprávní institut a tím je průmyslový vzor. To znamená, že vnější úprava výrobků spočívající ve vzhledu, tvaru, obrysu, kresbě, uspořádání barev nebo v jejich kombinaci je za podmínek stanovených zvláštním právním předpisem schopna právní ochrany průmyslovým vzorem.
3.1.3
Plány, hraní her a vykonávání obchodní činnosti
Jedná se o další skupinu řešení nemající technickou povahu nebo nejsou řešeny technickými prostředky. Zařazují se sem různorodé výsledky duševní činnosti člověka bez technických aspektů. Jde o organizační opatření či schéma, samotné metody výuky, hry nebo jejich pravidla, účtovací soustavy, výpočetní tabulky, treningové plány a další. Evropský patentový úřad odmítl udělit patent na řešení, jehož podstata spočívala ve způsobu ochrany nahrávacích nosičů před falešnými zvuky a to použitím kódovaných rozlišovacích značek. V odůvodnění rozhodnutí se uvádí, že jde o pouhý požadavek zaměřený na procedurální kroky, který může uskutečnit kterákoli osoba způsobem, jaký si zvolí,
a
neurčuje
ani
nepředkládá
technické
(T51/84,1986/226). 87
prostředky
k
jejich
provedení
Poněkud zvláštní postavení v této skupině zaujímají tak zvané obchodní metody. Můžeme říci, že jde o novou oblast, která se snaží vstoupit na pole patentové ochrany. Na pomezí 19. a 20. století bylo zaznamenáno mnoho velmi emotivních odborných dohadů o možnosti patentové ochrany chemických látek, o mnoho let později se podobně debatovalo o možnosti patentové ochrany léčiv a software. Oblast obchodních metod má, stejně jako řada dalších zvláštních oblastí, určitá specifika. Ta se snaží příznivci a nepřátelé patentové ochrany obchodních metod účelově uchopit. Nicméně existují i jisté obecné zvláštnosti, které přístup k patentovatelnosti obchodních metod ovlivňují. První obtíž má praktický charakter. Obtížně se z různých důvodů získávají informace o stavu techniky v této oblasti, takže průzkum novosti a vynálezecké činnosti je obtížný.47 Německý Spolkový patentový soud48 judikoval, že patentový nárok týkající se realizace způsobu provádění obchodní činnosti prostředky pro zpracování dat nemůže být považován za patentovatelný technický vynález, pokud podstatou nároku je způsob provádění obchodní činnosti a realizace je omezena na použití běžných prostředků pro zpracování dat. Také praxe EPO stále více inklinuje k posílení výluky obchodních metod z předmětů schopných patentové ochrany stejně jako v případě software. Existuje pouze velmi málo literatury, která se týká patentování obchodních metod v EPO, a odpovídající údaje jsou obtížně získávána pro vědecké účely.49 Obecně se má za to, že v USA je v tomto kontextu situace zásadně odlišná.50 Tak tomu sice je, ale nelze současně říci, že veškeré obchodní metody jsou schopny v USA patentové ochrany. Pro pochopení amerického přístupu k této otázce je možno využít nedávno řešený případ „Bilsky“ Nejvyšším soudem Spojených států amerických.51 Výchozím bodem pro úvahy v tomto smyslu je ustanovení článku 101 amerického patentového zákona, kde se uvádí, že jakékoli nové a užitečné způsoby, stroje, výrobky, skladby látek a jejich zlepšení jsou schopny patentové ochrany. Zde uvedené velmi široké kategorie vynálezů připouštějí téměř bez omezení schopnost řešení být předmětem
47
48
49 50 51
Podrobněji například: MOIR, Hazel V. J. Patent policy and innovation. Edward Elgar Publishing Limited, 2013, strana 50. Rozsudek Spolkového patentového soudu ze dne 15. dubna 2003 ve věci „Transaktion im elektrinichen Zahlungsverkehr“, publikováno: GRUR 2003, strana 1033. MOIR, Hazel V. J. Patent policy and innovation. Edward Elgar Publishing Limited, 2013. Strana 49. Zpracováno podle: WIPO MAGAZINE, číslo 6, Ženeva, prosinec 2010. Rozsudek Supreme Court U. S. v případu „Bilsky v. Kappos“ vydaný dne 28. června 2010. 88
patentové ochrany. Americké patentové právo tedy neobsahuje kategorické výluky z patentové ochrany. Přesto dřívější rozhodnutí Nejvyššího soudu vytvořila tři kategorie výjimek. V rozhodnutí, které je známo jako případ Chakrabarty52 byly vyloučeny z patentové ochrany přírodní zákony a přírodní jevy, jako předměty základních prostředků vědecké činnosti. V jiném rozhodnutí53 a to již v přímé souvislosti s tak zvanými obchodními metodami byly vyloučeny z patentové ochrany způsoby, které primárně zkoumají a zahrnují zjištění abstraktní povahy. V případě „Bilsky“ se Nejvyšší soud zabýval schopností patentové ochrany způsobu řízení cenového rizika při nákupu komodit formou pevné ceny, který je ve zkratce znám jako „hedging“. Patentová přihláška byla zamítnuta s tím, že jde o čistou obchodní metodu bez jakéhokoli spojení se zařízením. Rozhodnutí bylo potvrzeno odvolacím senátem s odůvodněním, že se jedná o pouhou abstraktní ideu. Nejvyšší soud při řešení tohoto případu potvrdil předchozí rozhodnutí patentového úřadu. V rámci odůvodnění tohoto rozsudku opustil do té doby používaný test „použitelného, konkrétního a hmotného výsledku“ a vrátil se k dřívějšímu testu, který se opírá o „zařízení nebo přeměnu“. Podle tohoto testu lze postup chránit patentem, pokud jde o postup, který se váže ke konkrétnímu zařízení nebo aparatuře nebo o postup, který přeměňuje konkrétní předmět na jiný stav nebo věc. Ze závěrů uvedeného rozsudku plyne, že abstraktní idea není schopna patentové ochrany, přičemž test „zařízení nebo přeměna“ není jediným testem pro posouzení patentovatelnosti těchto druhů řešení. Bylo uvedeno, že soudní systém je oprávněn vytvářet další kritéria pro patentovatelnost sporných postupů, ale musí se držet dosavadních závěrů Nejvyššího soudu v těchto záležitostech. Obchodní metody a softwarové patenty tak zůstávají potenciálně patentovatelnými předměty podle amerického patentového práva.
3.1.4
Počítačové programy
Počítače jsou fenoménem od druhé poloviny minulého století. Jejich mimořádný rozvoj, praktické uplatnění v průmyslu i osobním životě, včetně výhod, které uživatelům přinášejí, nastolily i otázky jejich účinné a optimální právní ochrany. Rychlost a šíře
52 53
Rozsudek Supreme Court U. S. v případu „Diamond v. Chakrabarty“ z roku 1980. Rozsudek Supreme Court U. S. v případu „Gottschalk v. Benson“ z roku 1972. 89
uplatnění výpočetní techniky ve společenské praxi vyžadovala rychlé a praktické řešení souvisejících otázek. Od samého počátku je jasné, že jde o otázky svého druhu, s nimiž nebude snadné se vypořádat a které budou obtížně řešitelné prostřednictvím stávajících právních nástrojů užívaných k ochraně intelektuálního vlastnictví. Hledání optimální cesty a řešení souvisejících otázek, které dosud zřejmě neskončilo, přineslo rozdílné názory a jejich časté změny a to jak z pohledu jednotlivých teritoriálních uskupení, tak i z pohledu nalézání vhodného druhu právních prostředků pro jejich právní ochranu. Programy počítačů jsou podle ustanovení § 3 odst. 2 písm. c zák. č. 527/1990 Sb., vyloučeny z patentovatelnosti za předpokladu, že se přihláška vynálezu nebo patent týkají pouze programu počítačů. O této skutečnosti není pochyb. Ale je zde široké pole technických řešení se vztahem k programům počítačů, kdy se patentová přihláška netýká pouze počítačového programu. Ve skutečnosti v současné době jde v České republice, praxi
EPÚ54
a
legislativním
evropském
procesu
o
problematiku
týkající
se
patentovatelnosti vynálezů uskutečněných počítačem, tedy o technické řešení související s počítačovými programy. Existuje autorskoprávní ochrana počítačových programů, která vychází z toho, že za dílo se považuje též počítačový program, je-li původní v tom smyslu, že je autorovým vlastním duševním výtvorem. V tomto případě jde ale o ochranu pouze vlastního vyjádření počítačového programu bez jakékoli ochrany myšlenky, která jej doprovází. Software a počítačové programy
Snadné není ani pouhé vymezení základních pojmů, bez něhož je další postup obtížný. Autoři teoretických prací sice předkládají ucelené názory na tuto problematiku, ale zejména technická praxe chápe některé základní pojmy nejednotně a tím dochází k dalšímu prohloubení dílčích nedorozumění. Programem se nazývá úplná, logicky skloubená soustava instrukcí pro řešení úlohy počítačem.55 Programátorská práce spočívá v podstatě ve stanovení postupu řešení dané úlohy na počítači. Programátor v rámci své práce vyvíjí duševní tvůrčí činnost
54
55
Evropský patentový úřad je součástí Evropské patentové organizace, která byla zřízena k udělování evropských patentů. KNAPP, Karel, OPLTOVÁ, Milena. Problematika právní ochrany programů samočinných počítačů z hlediska práv průmyslových, práva autorského a práva soutěžního, str. 307 a následující. 90
v tom směru, aby byla zvolena cesta, která je v daném případě pro sledovaný účel nejvhodnější. Podle technické normy ČSN 36 9001 je programem úplná, logicky skloubená posloupnost instrukcí a dat pro řešení dané úlohy. Publikace Slovník výpočetní techniky, Microsoft Press, Plus s r. o., Praha 1993, strana 346 uvádí pod heslem „software (počítačové programy) – instrukce, které způsobí, že hardware počítače pracuje“. Uvedené definice ale trpí určitým stupněm vnitřní rozporuplnosti, neboť software a počítačový program jsou pojmy, které v chápání mnohých nejsou svým obsahem pouhým synonymem a dokonce si nejsou ani příliš podobné. Software zpravidla zahrnuje veškerou dokumentaci pro správné uvedení hardware do činnosti, tedy zejména analýzu problému, vývojové diagramy, vlastní počítačový program a příručky, tedy předměty, které se sice používají v jistém slova smyslu společně, ale z hlediska autorskoprávní ochrany mají odlišnou povahu.56 V této souvislosti dospěl Obvodní soud v Praze 1 před řadou let k závěru, že tzv. uživatelské manuály tvořící jako přidružená dokumentace součást základního programového vybavení počítače (tzv. software) mohou být zásadně dílem ve smyslu ustanovení § 2 autorského zákona.57 Autorskoprávní ochrana počítačových programů v České republice
Autorský zákon číslo 121/2000 Sb., v ustanovení § 2 vymezuje dílo jako „dílo literární a jiné dílo umělecké a dílo vědecké, které je jedinečným výsledkem tvůrčí činnosti autora a je vyjádřeno v jakékoli objektivně vnímatelné podobě včetně podoby elektronické, trvale nebo dočasně, bez ohledu na jeho rozsah, účel nebo význam“. Následuje ustanovení § 2 odst. 2 tohoto zákona, kde se uvádí, že „Za dílo se považuje též počítačový program, je-li původní v tom smyslu, že je autorovým vlastním duševním výtvorem“. Tento zákon tak zahrnuje do rámce autorského zákona i tak zvaná díla fiktivní, která nenaplňují znak jedinečnosti díla, ale jsou původní, tedy vlastním autorovým výtvorem. Počítačové programy jsou tak stejně chráněny jako pravá autorská díla, kam některé počítačové programy taktéž mohou spadat. Tím se právní ochrana počítačových programů v České
56
57
BOHÁČEK, Martin, JAKL, Ladislav. Právo duševního vlastnictví. VŠE v Praze, 2002. ISBN 80-2450463-4, strana 86. TELEC, Ivo. Autorský zákon. C. H. Beck, 1. vydání, 1997. ISBN 80-7179-106-7. Strana 65 s odvoláním na ObS Praha 1, 14 C 4/82 a 14 C 5/82 a 14 C 6/82. 91
republice výrazně přiblížila k našim mezinárodním závazkům ve smyslu evropského práva a dohody TRIPS. Jak bylo výše naznačeno, vlastní předmět ochrany – počítačový program – je natolik zvláštního charakteru, že přes mnohá úsilí, která nesporně sehrála významnou úlohu v procesu spravedlivého uspořádání souvisejících vztahů a zařadila jeho ochranu do oblasti autorskoprávní, nenaplnila veškeré požadavky, které se jeví přiměřenými, spravedlivými a pochopitelnými. Naplnění těchto požadavků není a nebude snadné ani nyní ani v budoucnu. I když dlouhodobě se nabízí jako alternativní cesta ochrany pro určitou část počítačových programů průmyslověprávní ochrana, zejména patentem, ani zde nedochází k obecnému většinovému souhlasu, s tímto řešením. Autorskoprávní ochrana je velmi praktická. Nevyžaduje žádnou registraci, poplatky ani vypracování jakékoli přihlášky a přitom působí již od vytvoření programu a to po velmi dlouhou dobu. To jsou vesměs faktory příznivé, zejména přihlédneme-li k mimořádnému rozvoji celého oboru výpočetní techniky, který se velmi rychle stává součástí osobního života jedinců, většiny výrobních procesů a taktéž i mnoha služeb. Inovační proces v tomto oboru postupuje velmi rychle a mimořádné množství programů počítačů spatřuje denně světlo světa. Z toho řada odborníků usuzuje, že zde jiná než neformální ochrana nemá místa, neboť by o ni nemohl být ani zájem, protože v době sestavení přihlášky by mohlo již jít o řešení natolik zastaralé, že nestojí za to o jeho ochranu dlouhou dobu s vynaložením nákladů usilovat. Ale ve skutečnosti tomu tak v mnoha případech není. Malý až nepatrný rozsah autorskoprávní ochrany, který se omezuje toliko na vlastní vyjádření počítačového programu, představuje v čase stále se prohlubující problém. Přístroje a zařízení, technologické postupy a služby, které zde v jisté podobě dlouhodobě existovaly bez účinné podpory výpočetní techniky, ztratily konkurenceschopnost, neboť přestaly dostatečně naplňovat požadavky trhu. Počítačové programy zmíněné povahy sledují ve stále větší míře přínosy technického charakteru, kde společně s hmotnou částí zařízení vytvářejí komplex, který je na trhu žádaný. Ochrana pouhého vlastního vyjádření počítačového programu této povahy ztrácí do jisté míry smysl. Vlastní řešení problému, včetně nosné myšlenky programu mají v mnoha případech technickou povahu. Program, který podporuje zařízení a významně se účastní na jeho zajímavých parametrech a funkcích, může být ale
92
snadno obměněn či nahrazen jiným programem, který je již v takovém případě mimo autorskoprávní ochranu. Všechny počítačové programy, o kterých je zde řeč, mají významné technické funkce a právě pro tyto účinky jsou ceněny a žádány. V takových případech je spravedlivé, aby technická řešení této povahy byla chráněna ve své podstatě, a to nabízí právě průmyslověprávní ochrana, ale pouze za předpokladu, že jsou splněny další právem požadované podmínky pro udělení patentové ochrany, zejména jejich novost a vynálezecká činnost. Patentování vynálezů implementovaných počítačem
V České republice se na vynálezy implementované počítačem udělují patenty již od roku 1991 a to znamená, že udělování patentů na vynálezy implementované počítačem našemu patentovému právu neodporuje, pokud jsou splněny ostatní podmínky stanovené zákonem. Patenty na tyto vynálezy jsou zároveň udělovány pro území České republiky i Evropským patentovým úřadem podle Úmluvy o udělování evropských patentů. Přístup Evropského patentového úřadu k této problematice se opírá o článek 52 EPC, kde se uvádí, že evropské patenty se udělují na vynálezy, které jsou nové, zahrnují vynálezeckou činnost a jsou průmyslově využitelné. EPC tedy shodně s převažující světovou praxí nedefinuje pozitivně vynález jako takový, ale z výkladu čl. 52 EPC, dosavadní právní praxe EPÚ a zejména pravidla 29 prováděcího předpisu k EPC lze jednoznačně dovodit, že vynález musí mít technický charakter. To znamená, že se musí týkat technického oboru, musí se zabývat jistým technickým problémem a musí být v nárocích charakterizován technickými znaky. Podle obvyklé interpretace se každý nárokovaný předmět posuzuje jako celek a nelze jej posuzovat toliko z pohledu jednotlivého znaku nárokovaného předmětu a tak případně dojít k závěru, zda-li se jedná či nikoli o předmět technické povahy. Nárokovaný předmět, aby mohl být považován z tohoto pohledu za vynález, musí představovat přínos ve vztahu k dosavadnímu stavu techniky, který je založen na řešení technického problému. Evropské stanovisko k udělování patentů na počítačové programy je obsaženo zejména v rozhodnutí T 1173/97 Odvolacího senátu EPÚ, podle něhož „počítačový program, nárokovaný buď sám o sobě, nebo zaznamenaný na nosiči, není z patentovatelnosti vyloučen za všech okolností. Program uskutečněný pomocí počítače
93
musí přinášet tak zvaný další technický efekt, tedy technický účinek, který přesahuje pouhou interakci mezi hardware a software“.58 Případné námitky proti patentovatelnosti těchto předmětů lze překonat přesvědčivými argumenty o technickém přínosu v popisu patentové přihlášky a jasně formulovanými patentovými nároky v souladu s ustanovením článku 84 EPC. Tomu může napomoci podrobnější popis vynálezu nejen co do jeho tělesného uspořádání či vytvoření, ale i úplný popis jeho funkce, při dodržení plné konzistentnosti použitých terminologických výrazů. Při tom je třeba dbát na podrobné vysvětlení technického účinku vynálezu a nároky sestavit tak, aby zahrnovaly všechny podstatné znaky vynálezu, které jsou podstatné pro dosažení technického přínosu. Uvádění úplného výpisu programu je ale zbytečné a uvádění výpisu ve zdrojovém nebo strojovém kódu se považuje zpravidla za nežádoucí. V této souvislosti je možné uvést i některé příklady nepatentovatelných vynálezů z britské praxe, kde se jinak udělují patenty na vynálezy implementované počítačem déle než třicet let. Za nepatentovatelné řešení byl označen například počítačový systém pro optimalizaci investic, který měl odrážet investorovu vůli riskovat, rozšiřovat investice nebo je naopak omezit, internetový systém pro povolení přístupu jednotlivců do klubu odběratelů v on-line obchodě, kde profituje ten, kdo se nejrychleji zaváže k odběru největšího množství zboží, dále systém upomínek v elektronickém kalendáři, který posílá pouze jedinou souhrnnou upomínku pro všechny důležité položky v příštím týdnu nebo měsíci na místo zasílání velkého množství jednotlivých upomínek a systém pro automatickou optimalizaci plánování nasazování leteckého personálu. Komparativní rozbor v této části práce prokázal, že přesto, že jsou počítačové programy jako takové vyloučeny z patentové ochrany, existuje velké množství technických řešení, které souvisejí s počítačovými programy a mohou být chráněny patentem. Jde o zjištění, které je významné pro první výzkumnou otázku.
3.1.5
Podávání informací
Podávání informací omezené pouze na jejich obsah nemůže být předmětem patentové ochrany. Obsah knih, zvukové záznamy, soustava výstražných znamení, třídící
58
BOHÁČEK, Martin, JAKL, Ladislav. ISBN 80-245-0463-4, strana 185.
Právo
94
duševního
vlastnictví.
VŠE
v Praze,
2002.
soustavy a podobné předměty spadají do této skupiny. Nosiče informací, zařízení pro jejich sdílení i uchovávání a podobně, pokud vykazují technické znaky, nelze z tohoto důvodu z patentové ochrany vylučovat. Rozhodnutí T 1194/97,2000,525 konstatuje, že nosič záznamu, na kterém jsou nahrána funkční data, není prezentací informací jako takovou a není tak vyloučen z patentovatelnosti. V daném případě funkční data zahrnují datovou strukturu definovanou tak, že inherentně obsahuje technické znaky systému, v daném případě čtecí zařízení plus nosič záznamu, ve kterém nosič záznamu má svoji funkci.
3.1.6
Způsoby chirurgického nebo terapeutického ošetřování
Způsoby chirurgického nebo terapeutického ošetřování lidského či zvířecího těla a diagnostické metody používané na lidském či zvířecím těle se nepovažují za průmyslově využitelné vynálezy a nejsou tak schopny patentové ochrany.59 Toto věcné rozhodnutí, je prosazeno prostřednictvím právní fikce o průmyslové nevyužitelnosti. Směřuje k tomu, aby úspěšná řešení v této vysoce citlivé oblasti mohla být kdykoli volně šířena a užívána. Třetí osoby při uskutečňování těchto metod, jako části léčebného postupu pro lidi nebo veterinární léčby zvířat, by neměly být výlučnou patentovou ochranou žádným způsobem omezovány. Vyloučen z ochrany je každý patentový nárok, který obsahuje i jen jediný takový znak, tedy znak léčení lidského či zvířecího těla. V těchto případech je účel nárokovaného předmětu a účinek předmětného znaku nejpodstatnějším kritériem pro rozhodnutí. Jde o rozdílný přístup od postupů, které se užívají v případě kombinace technických a netechnických znaků. Tam naopak stačí, aby zde byl alespoň jeden podstatný znak technické povahy, a tím je patentová ochrana umožněna. V těchto otázkách je k dispozici rozsáhlá judikatura Evropského patentového úřadu. Například bylo judikováno, že nároky jsou přípustné, i když jeden z nich zahrnuje chirurgický krok na živém zvířeti. Staly se však přípustnými protože předmětná metoda bude v rámci laboratorní praxe vědomě ukončena smrtí zvířete (T182/1990,94/641). Rozhodnutí vychází z toho, že přítomnost chirurgické techniky v léčbě lidského nebo 59
Zpracováno podle: Horáček, R., Čada, K., Hajn, P. Práva k průmyslovému vlastnictví. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2005, strana 26 a následující. 95
zvířecího těla, která se skládá z více operací, dává této léčbě charakter chirurgické metody. Způsoby léčby, které vědomě mají za následek smrt objektu zákroku, nejsou svou povahou metodami chirurgického ošetření a to bez ohledu na to, zda-li obsahují jeden či několik chirurgických kroků. Výluka z patentovatelnosti tedy zahrnuje veškeré chirurgické způsoby léčení, aniž by bylo podstatné, zda je chirurgický způsob léčení prováděn samostatně nebo v souvislosti s jinými, nemedicinskými terapeutickými zákroky.60 Výluka z patentovatelnosti podle ustanovení čl. 52 odst. 4 EPC byla předmětem rozhodnutí, které se týkalo patentového nároku na způsob ovládání určitého terapeutického zařízení.61 Technický stížnostní senát dospěl k závěru, že pokud se nárokovaný předmět vynálezu týká pouze ovládání zařízení sloužícího k provedení způsobu s technickým cílem - zde usnadnění proudění krve k bodu odběru - pak způsob ovládání nemá žádný terapeutický účel nebo efekt, a proto není vyloučen z patentovatelnosti. Patent lze získat pro chirurgické, terapeutické a diagnostické nástroje a zařízení použitelné při těchto způsobech. Ošetření tělesných tkání nebo tekutin poté, co byly vyňaty z lidského či zvířecího těla, nebo diagnostické způsoby na nich aplikované nejsou z patentovatelnosti vyloučeny, pokud nejsou tyto tkáně či tekutiny navráceny do lidského těla. Tak ošetření krve pro účely skladování v krevní bance není z patentové ochrany vyloučeno, ale ošetření krve dialýzou, kdy se krev vrací do stejného těla, by vyloučeno z patentové ochrany bylo. Jedná se o oblast velmi náročnou zejména proto, že hranice některých pojmů nejsou zcela zřetelné a často je nutná aplikace judikatury.
3.1.7
Diagnostické metody
Jak podle českého právního předpisu, tak podle evropských norem jsou diagnostické metody vyloučeny z patentovatelnosti a to na základě právní fikce, neboť se nepovažují za průmyslově využitelné. Judikatura poskytuje další poznání v této oblasti. Technický stížnostní senát EPÚ především vysvětlil svoje chápání diagnostických metod. Diagnostická metoda, podle
60
61
Rozhodnutí Technického stížnostního senátu T 35/99 ve věci přihlašovatele Georgetown University, týkající se chirurgického přístupu k perikardu. Rozhodnutí Technického stížnostního senátu T 329/94, týkající se způsobu odběru krve, ve věci přihlašovatele Barter International, Inc. 96
tohoto názoru, neobsahuje jen způsob analýzy umožňující dosažení zvláštního výsledku, ale obsahuje i vlastní diagnózu vytvářející výsledek analýzy. Pokud potom nárokovaný postup neobsahuje žádnou referenci na diagnózu jako výsledek analýzy, nemůže patřit k diagnostickým metodám ve smyslu uvedených právních norem (T208/1983, T61/1983, T385/1986, T18/1984, T45/1984 a T 530/1993). Významné stanovisko v tomto smyslu zaujal senát v následujícím případě. Rozhodl, že vyloučené diagnostické metody z patentovatelnosti jsou pouze ty, které zabezpečují výsledky, na jejichž základě je možné učinit okamžité rozhodnutí o konkrétní úrovni léčebného procesu, tedy obsahující všechny kroky potřebné pro určení lékařské diagnózy. Metody, které poskytují jen předběžné výsledky, nejsou pokládány za metody podle této výluky z patentovatelnosti, i když mohly být použité při stanovení diagnózy. Senát uvedl, že pro stanovení diagnózy musí být splněn následující výčet kroků: záznam historie případů, pozorování, ohmatávání a auskultace, tedy vyšetřování různých částí těla a výkon množství lékařských a technických zkoušek a testů - fáze zkoumání a sběru údajů, porovnání testovacích údajů s normálními hodnotami včetně záznamu jakýchkoli významných odchylek – symptomy a přiřazení odchylky ke konkrétnímu klinickému obrazu - fáze deduktivního rozhodnutí. Pokud pouze jeden z uvedených tří základních kroků schází, nejde o diagnostickou metodu, ale jen o metodu sběru dat nebo zpracování údajů, které mohou být použity při diagnostické metodě (T386/1986,88/308, T83/1987 a T400/1987). Podobně jako v případě počítačových programů i tento rozbor prokázal, že přesto, že jsou diagnostické metody jako takové vyloučeny z patentové ochrany, existuje velké množství technických řešení, které souvisejí s diagnostickými metodami a mohou být chráněny patentem. Jde o zjištění, které je významné pro první výzkumnou otázku.
3.1.8
Výluky z patentovatelnosti
K výlukám z patentovatelnosti patří jednak předměty, u kterých by udělení výlučného práva nebylo v souladu se zájmy společnosti a jednak návrhy, jejichž právní ochrana se řídí jinými předpisy. Podle ustanovení § 4 zákona číslo 527/1990 Sb., se patenty neudělují na vynálezy, jejichž využití by se příčilo veřejnému pořádku nebo dobrým mravům, což 97
samo o sobě nelze vyvodit pouze z toho, že využití je zakázáno právním předpisem, na odrůdy rostlin a plemena zvířat nebo v zásadě biologické způsoby pěstování rostlin či chovu zvířat, přičemž tento závěr neplatí pro mikrobiologické způsoby a výrobky těmito způsoby získané. Skutečnost, že v době řízení o patentové přihlášce je využívání daného vynálezu v rozporu s některým právním předpisem, nemusí sama o sobě znamenat vyloučení patentovatelnosti vynálezu. Přestože může být v době udělení patentu využití jeho předmětu zakázáno, v průběhu doby platnosti patentu může dojít ke změně tohoto zákazu. Účelem tohoto ustanovení je vyloučit z právní ochrany vynálezy, které by mohly způsobit rušení veřejného pořádku či vedly k trestnému nebo jinak nepřístojnému jednání. Mezi výluky by měly patřit například prostředky, jež mají dát potravině vzhled čerstvosti, ačkoliv čerstvá není, konstrukce dopisové bomby a podobná řešení. Určité opatrnosti je třeba v případech, kdy návrh je v rozporu s technickými normami. Zde je vždy nutno zkoumat příčiny, které vedly zpracovatele normy ke stanovení uvedených podmínek a omezení. Samotná skutečnost, že předmět přihlášky neodpovídá platné technické normě nebo není povolen k prodeji, nemůže být důvodem zamítnutí patentové přihlášky. Dobré mravy budou v této souvislosti chápány zřejmě ve smyslu a obsahu, který je tomuto pojmu přikládán v ustanovení § 1 odst. 2 občanského zákoníku. Jde o výjimečné opatření, které bude obecně užíváno v případech, kdy daný předmět sice odpovídá ostatním požadavkům zákona na patentovou ochranu, ale formální uplatnění právního předpisu by vedlo k důsledkům zákonem nezamýšleným a společensky neúnosným. Dobré mravy jsou chápány jako souhrn společenských, kulturních a mravních norem, které představují určitou stabilitu, vystihují historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a jsou v ní hluboce zakotveny. Dobré mravy charakterizoval Ústavní soud62 jako souhrn etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními ustanoveními tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti. Tento obecný horizont, který vývojem společnosti rozvíjí i svůj morální obsah v prostoru a času, musí být posuzován z hlediska konkrétního případu také právě v daném čase, na daném místě a ve vzájemném jednání účastníků právního vztahu.
62
Usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 26. února 1998, značka spisu II. ÚS 249/97. 98
Uplatnění těchto ustanovení má být vždy chápáno ve vztahu k systému psaného práva jako opatření mimořádné, které nesmí být na újmu principu právní jistoty a nesmí nepřiměřeně oslabovat subjektivní práva účastníku, plynoucí z platných právních předpisů. Veřejný pořádek byl v rámci praxe EPÚ definován jako pojem zahrnující ochranu bezpečnosti veřejnosti a fyzické integrity jedinců jako části společnosti. Tento koncept zahrnuje i ochranu životního prostředí, takže vynálezy, které by pravděpodobně vážně narušily životní prostředí, jsou z patentovatelnosti vyloučeny. Ochrana odrůdám rostlin je poskytována podle zákona o ochraně práv k odrůdám63. Zásadní význam v tomto smyslu má pojem „odrůda rostlin“, který je v těchto souvislostech vykládán jako skupina rostlin, které jsou z velké části stejné, pokud jde o jejich vlastnosti, a zůstaly stejné v rámci zvláštní tolerance po každém rozmnožovacím cyklu. Jde tedy o všechny kultivované odrůdy, klony, linie a hybridy, které by mohly být pěstovány tak, že jsou jasně odlišitelné od ostatních odrůd, jsou dostatečně homogenní a stabilní ve svých podstatných vlastnostech. V souladu s revidovaným zněním Mezinárodní úmluvy na ochranu nových odrůd rostlin UPOV64 byl pojem „odrůdy rostlin“ definován jako jakékoli seskupení rostlin jednoho botanického taxonu, tedy rodu či druhu nejnižšího známého zatřídění, které je bez ohledu na to, zda je vhodné k ochraně podle smlouvy UPOV, charakterizované alespoň jednou přenosnou vlastností odlišující ho od jiných skupin rostlin, a která je ve svých rozhodujících vlastnostech s dostatečně homogenní stabilitou (T356/1993,95/545). Podle této úmluvy je odrůda rostliny způsobilá k ochraně, pokud je nová, odlišná, jednotná, stabilní a musí být pojmenována. V tomto smyslu byl v rámci řízení o patentové přihlášce přijat závěr, že předmětné hybridní semeno a rostliny z něho vypěstované nemají dostatečnou stabilitu v některých znacích celé generační populace, a proto nemohou být v tomto smyslu klasifikovatelné jako rostlinné odrůdy (T320/1987,90/71). Pokud jsou odrůdy rostlin a plemena zvířat získávány způsobem, který není v zásadě biologický, produkt získaný přímo použitím způsobu by mohl být patentovatelný. K rozhodnutí, zda-li způsob je či není v zásadě biologický, je nezbytné
63
64
Zákon číslo 408/2000 Sb., o ochraně práv k odrůdám rostlin a o změně zákona číslo 92/1996 Sb., o odrůdách, osivu a sadbě pěstovaných rostlin. Mezinárodní úmluva na ochranu nových odrůd rostlin z 2. prosince 1961 ve znění revidovaném v Ženevě 10. listopadu 1972, 23. října 1978 a 19. března 1991 – sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 109/2004 Sb. 99
posoudit rozsah technického zásahu člověka. Pokud je zásah člověka rozhodující, je způsob patentovatelný. Evropský patentový úřad posuzoval patentovatelnost nemikrobiologického způsobu v tom smyslu, zda-li jej není možno považovat za v zásadě biologický. Při řešení se musí vycházet z podstaty vynálezu při uvážení přínosu lidských zásahů a jejich dopadu na konečný výsledek. V jednom z případů bylo rozhodnuto, že nárokovaný způsob netvoří výluku z patentovatelnosti, neboť představuje základní modifikaci známých biologických a klasických pěstovatelských způsobů, přičemž vysoký výnos spojený s produktem vykázal významný technologický znak (T320/87,90/71). Na významu tak nabývá otázka faktické hranice mezi biologií a mikrobiologií, neboť výluka se vztahuje pouze na biologické způsoby, jejich pěstování a šlechtění. Zda lze určitý postup považovat za převážně biologický, závisí na účasti lidského činitele v daném postupu. Pokud je role tohoto činitele v uvažovaném postupu podstatná, pak by postup neměl být vyloučen z ochrany. Zákon přímo stanoví, že výluky se nevztahují na mikrobiologické způsoby a výrobky těmito způsoby získané. Termín „mikroorganismus“ nezahrnuje jen bakterie a kvasinky, ale i houby, řasy, prvoky a lidské živočišné a rostlinné buňky, to znamená všechny jednobuněčné organismy volným okem neviditelné, které se mohou rozmnožovat a je možno s nimi pracovat v laboratoři, včetně plazmidů a virů. Podle toho byl definován termín „mikrobiologický“ jako technická činnost, při které se mikroorganismy přímo využívají. To zahrnuje nejen fermentaci a biotransformační procesy, ale též manipulaci s mikroorganismy prostřednictvím genetického inženýrství nebo fúzí a podobné procesy, v nichž je použita integrace biochemických a mikrobiologických způsobů, včetně postupů genetického a chemického inženýrství z důvodu využití schopnosti mikrobů a kultivovaných buněk (T356/93). Mikrobiologické postupy je třeba chápat nejen jako průmyslové využití mikroorganismů, ale také jako postupy výroby nových mikroorganismů, produktů biotechnologických postupů, zejména genového inženýrství. Přitom obdobně jako průmyslové produkční mikroorganismy se budou definovat i plazmidy, vektory, kultivované shluky rostlinných a živočišných buněk. Výluky z patentovatelnosti jsou rovněž definovány v zákoně č. 206/2000 Sb., o ochraně biotechnologických vynálezů, kde se podle ustanovení § 3 patenty dále neudělují na vynálezy, jejichž obchodní využití by se příčilo veřejnému pořádku nebo dobrým 100
mravům, zejména na způsoby klonování lidských bytostí, na způsoby modifikace zárodečné linie genetické identity lidských bytostí, na způsoby, při nichž se používá lidské embryo pro průmyslové nebo obchodní účely, nebo na způsoby úpravy genetické identity zvířat, které jim mohou způsobit utrpení bez podstatného medicínského užitku pro člověka nebo zvíře, a také na zvířata, která jsou výsledkem takového způsobu a dále na lidské tělo v různých stadiích vzniku či vývoje a pouhé objevení některého z jeho prvků, včetně sekvence nebo dílčí sekvence genu. To neplatí pro prvek izolovaný z lidského těla nebo jinak vyrobený technickým způsobem včetně sekvence nebo dílčí sekvence genu, i když struktura tohoto prvku je totožná se strukturou přírodního prvku.
3.2
Rozsah patentové ochrany
Tato část práce je součástí prověření třetí hypotézy spočívající v tvrzení, že rozsah práv plynoucích z průmyslového vlastnictví je nezřejmý a neurčitý a nejsou zřejmá pravidla pro výklad patentových nároků. Cílem je odpovědět na třetí výzkumnou otázku, zda-li existují pravidla pro odůvodněné zjištění, že konkrétní předmět průmyslověprávní ochrany je využíván či porušován? K otázkám rozsahu patentové ochrany je možno se postavit v širších souvislostech z pohledu časového, územního a věcného. Patent platí dvacet let od podání patentové přihlášky. Uvedená doba patentové ochrany plyne jednak z českého právního předpisu a jednak je širokým mezinárodním závazkem z Dohody o obchodních aspektech práv k duševnímu vlastnictví. To znamená, že se právě na tuto dobu platnosti patentu můžeme spolehnout jako na dobu platnosti patentové ochrany ve většině států. To ale platí pouze za předpokladu, že vlastník platí poplatky za udržování ochrany podle zvláštního předpisu.65 Z hlediska teritoriálního je jasné, že patent platí pouze pro území státu nebo regionu, pro které byl na základě řádné patentové přihlášky kompetentním orgánem udělen. Z tohoto pohledu neexistuje žádný světový ani mezinárodní patent. V rámci Evropské unie ale došlo k přijetí Nařízení implementující posílenou spolupráci v oblasti vytvoření jednotné patentové ochrany, které směřuje k patentu s jednotným účinkem pro státy Evropské unie s výjimkou Itálie a Španělska. Toto Nařízení ale zatím není účinné a je
65
Zákon číslo 173/2002 Sb., o poplatcích za udržování patentů a dodatkových ochranných osvědčení pro léčiva a pro přípravky na ochranu rostlin. 101
o něm pojednáno, stejně jako o Evropském patentu, na jiném místě této publikace. V této části se zaměříme na rozsah patentové ochrany z pohledu věcného. Hned na počátku úvah o věcném rozsahu patentové ochrany je třeba připomenout, že během právního života patentové přihlášky se ve většině případů tento rozsah významně mění. To je graficky znázorněno na grafu č. 6. Přihlašovatel má zájem na co nejširší patentové ochraně. Proto ze všech technických poznatků o novém výrobku, které jsou znázorněny na grafu zónou 0, vytváří patentové nároky tak, aby zahrnovaly co největší rozsah ochrany. To je na grafu č. 6 znázorněno zónou A. To odpovídá zveřejněné patentové přihlášce, která je zpravidla také označována jako dokument A. Patentový úřad ve většině případů po provedení věcného průzkumu novosti a vynálezecké činnosti omezí tento rozsah, což je znázorněno na grafu zónou B, a také udělený patent je zveřejněn s označením B. V případě hospodářsky významných patentů dochází k návrhu na zrušení patentu, a pokud je tato žádost alespoň částečně úspěšná dojde k dalšímu omezení rozsahu patentové ochrany, který je znázorněn zónou C. Graf č. 6
Rozsah patentové ochrany patentové přihlášky a patentu
Zdroj: Vlastní zpracování
Rozsah ochrany vyplývající z patentu je podle ustanovení § 12 odst. 1 zákona číslo 527/1990 Sb., vymezen zněním patentových nároků. K výkladu patentových nároků se použije i popis a výkresy. Stejné ustanovení obsahuje i Evropská patentová úmluva, konkrétně v článku 69, takže rozsah ochrany všech patentů platných na našem území je v rámci obecných zásad z tohoto pohledu interpretován jednotně. Stejné zásady platí i pro výklad rozsahu ochrany užitných vzorů. 102
Podrobnější postup pro výklad rozsahu ochrany patentu stojí mimo výslovnou právní úpravu a je ponechán na rozhodovací praxi. K tomu přichází evropská dimenze. Jak na našem území, tak i v ostatních členských státech EPC platí kromě národních patentů i evropské patenty, u nichž stavba patentových nároků není ze všech pohledů shodná s národními přístupy. Je tedy přirozené, že se názory na výklad rozsahu patentové ochrany často rozcházejí ať již z pohledu jednotlivých odborníků anebo přístupů, které na základě historických zkušeností v jednotlivých zemích převažují. Konkrétní zjišťování rozsahu patentové ochrany je praktickou otázkou v řadě situací, zejména v rámci řízení o patentové přihlášce, kdy dochází k vymezení rozsahu budoucí patentové ochrany s ohledem na stav techniky a následně při řízení zrušovacím, jakož i při porušování a prosazování práv plynoucích z patentové ochrany, kdy se často stává spornou otázkou, zda-li konkrétní technické řešení spadá či nikoli pod rozsah ochrany konkrétního patentu. V rámci výkladu rozsahu patentové ochrany konkrétního patentu přicházejí v úvahu všechny obecné druhy výkladu pojmů. Doslovný, se kterým v mnoha případech můžeme vystačit, extenzivní, zejména při aplikaci teorie ekvivalentů, a restriktivní pro případy, kdy šíře patentových nároků zjevně neodpovídá obsahu dokumentu, neboli patentové nároky nejsou dostatečně podpořeny popisem nebo výkresy. Obecným pravidlem pro výklad rozsahu patentové ochrany se stal tak zvaný protokol o výkladu článku 69 EPC, kde se uvádí, že rozsah ochrany vyplývající z patentu by neměl být chápán tak, že je určen přesným, doslovným zněním patentových nároků a že popis a výkresy slouží pouze k odstranění nejasnosti nároků. Nelze jej však vykládat ani v tom smyslu, že nároky slouží pouze jako vodítko a že skutečnou ochranu lze rozšířit i na to, co s přihlédnutím k popisu a k výkresům zamýšlel podle názoru odborníka vlastník patentu chránit. Naopak, těžiště výkladu musí spočívat mezi těmito extrémy, a představovat tak současně jak spravedlivou ochranu pro vlastníka patentu, tak i přiměřený stupeň jistoty pro třetí osoby. Pro účely určení rozsahu ochrany vyplývající z evropského patentu je nutno přihlédnout ke každému prvku, který představuje ekvivalent prvku uvedeného v nárocích. Z toho je zřejmé, že při určování rozsahu ochrany plynoucího z konkrétního patentu se tak sice v prvé řadě vychází ze znění patentových nároků, nicméně, za předpokladu přiměřené právní jistoty třetích osob, lze přistoupit i k výkladu extenzívnímu, jdoucímu za rámec daný doslovným zněním patentových nároků. Popis
103
a výkresy pak lze použít k interpretaci patentových nároků nejen v případě jejich nejasnosti, ale kdykoli, kdy je to vhodné. V tomto duchu judikoval i Nejvyšší správní soud66 a dospěl k závěru, že napadený rozsudek Městského soudu v Praze trpí absencí jakékoli úvahy a argumentace ve vztahu k žalobní námitce stěžovatelky, která se týkala toho, že žalovaný v této věci vycházel při výkladu rozsahu ochrany pouze z „holého“ nároku na ochranu, bez přihlédnutí k dalším prvkům technického řešení, dokládajícím konkrétními detaily vynálezeckou myšlenku a zajišťujícím jeho zásadní výhody oproti známému a v přihlášce popsanému stavu techniky, příkladům provedení a výkresům, a s tím souvisejícím posouzením napadeného technického řešení a jeho porovnáním s namítaným technickým řešením. Do doby udělení patentu je rozsah ochrany vyplývající z patentové přihlášky vymezen zněním patentových nároků obsažených v přihlášce zveřejněné podle ustanovení § 31 zákona č. 527/1990 Sb. V této fázi je důležitý rozsah ochrany patentové přihlášky pro případnou přiměřenou náhradu ve smyslu ustanovení § 11 odst. 3 zákona číslo 527/1990 Sb. Patent, jak byl udělen nebo pozměněn v řízení o zrušení podle ustanovení § 23 patentového zákona, však zpětně určuje rozsah ochrany vyplývající z patentové přihlášky, pokud tím není ochrana rozšířena. Význam interpretace patentových nároků je pro průmyslověprávní praxi značný. Současná německá judikatura se zabývala i otázkou právní povahy patentových nároků. V konkrétním sporu67 se žalovaná strana bránila tím, že patentové nároky a k nim náležející znaky jsou okolnosti, které podobně jako tvrzení na podporu žaloby musí být prokázána zákonnými důkazními prostředky a při přetrvávajících pochybnostech musí být žaloba zamítnuta. S tím se ztotožnil i odvolací soud a nevzal v úvahu, že podle německé praxe udělený patentový nárok má charakter právní normy a je tedy právní otázkou, jaký rozsah ochrany plyne z patentového nároku. Zodpovídání právních otázek je úlohou soudu, ze kterých není soud vyvázán ani tehdy, když je právní norma nejasná nebo když je její výklad složitý. Na to právě upozornil Spolkový soudní dvůr a dodal, že výkladem patentů musí být odstraněny případné nejasnosti. Soud musí stanovit takový výklad patentových nároků, který může být uznán za smysluplný podle obsahu patentových nároků při zohlednění popisu a výkresů. V tomto kontextu nelze argumentovat tím, že přihlašovatel nese plnou odpovědnost za jasnou 66 67
Rozsudek Nejvyššího správního soudu značky spisu 9 As 51/2009 ze dne 10. 6. 2010. Rozsudek německého Spolkového soudního dvora ve věci X ZR 95/05 Strassenbaumaschine ze dne 31. března 2009, publikováno: GRUR, 2009, číslo 7, strana 653 a následující. 104
formulaci patentových nároků. Nejasnost může pouze zavdat příležitost k tomu, aby dotčenému údaji v patentovém nároku byl přiznán úzký význam, a to tehdy, když nic jiného nevyhovuje požadavku na zjištění rozumného stupně právní jistoty pro třetí osoby. Odmítnutí jakékoli patentové ochrany není v souladu s platným právem, protože udělení patentu poskytuje vlastníku patentu práva vyplývající z patentového nároku.
3.2.1
Patentové nároky a rozsah ochrany
Nezávislý patentový nárok by měl obsahovat všechny podstatné znaky, které jsou pro dosažení technického účelu a cíle vynálezu nezbytné. Závislý nárok představující zpravidla určité rozvinutí myšlenky uvedené v nezávislém nároku, na který odkazuje, pak díky tomuto přímému či nepřímému odkazu na nezávislý nárok zahrnuje kromě znaků tohoto nezávislého nároku dále znaky, kterými se uvedená myšlenka nezávislého nároku rozvíjí. Když jsou patentové nároky formulovány podle výše uvedených zásad, pak nezávislý patentový nárok vždy zahrnuje méně znaků než nárok na něm závislý. A protože patentové nároky představují ve své podstatě definici určitého pojmu, tedy předmětu, pro který se patentová požaduje ochrana, platí i zde zásady formální logiky. Čím větší počet znaků definice pojmu obsahuje, tím menší je definovaný rozsah takového pojmu a tedy i rozsah patentové ochrany a naopak. Je-li v patentových nárocích uveden účel vynálezu, zejména v případě vynálezecké kategorie výrobek nebo zařízení, není chráněn tento účel sám o sobě, ale pouze konkrétní soubor znaků či prostředků, které jsou zde uvedeny a daný účel naplňují nebo zajišťují. V určitých oblastech techniky, zejména pak u směsí a látek získaných chemicko fyzikálními přeměnami, má význam dělení nároků na typ otevřený či uzavřený. Většina vynálezů je formulována prostřednictvím nároků otevřeného typu, kdy předmět zahrnující chráněný vynález může kromě znaků uvedených v nezávislém patentovém nároku zahrnovat i další znaky, aniž by to znamenalo únik z ochrany. Především u směsí a v oblasti chemie se lze setkat i s nároky typu uzavřeného, zajišťujícího ochranu jen těm předmětům, které vykazují pouze a jenom kombinaci znaků v tomto nároku uvedených. Rozsah patentového nároku je v zásadě dán jeho obsahem, tedy kombinací všech v něm uvedených znaků bez ohledu na to, zda jsou uvedeny v části úvodní či význakové, přičemž se vychází z toho, že všechny tyto znaky jsou znaky podstatnými.
105
Pokud jsou u zkoumaného předmětu určení zjištěny všechny podstatné znaky nezávislého patentového nároku, pak tento předmět spadá do rozsahu ochrany příslušného patentu. V případě, že některý ze znaků nezávislého nároku zjištěn není, pak je třeba dále ověřit, zda v daném případě nelze aplikovat výklad extenzivní, a to buď na základě teorie ekvivalentů, či zjištění, že v předmětu určení absentující znak není znakem podstatným.
3.2.2
Odborník
Pro zjišťování rozsahu patentu a užitného vzoru, stejně jako pro posuzování vynálezecké činnosti, a to i v rámci řízení o zrušení patentu či výmazu užitného vzoru se vychází z pohledu uměle praxí a judikaturou vyprofilovaného charakteru fiktivní osoby – průměrného odborníka. Jeho vlastnosti a znalosti mají pro posouzení těchto otázek rozhodující význam. Pojem odborník v daném oboru není stejně definován ve všech patentových systémech. Někde se tato fiktivní osoba blíží specialistovi, někde může představovat téměř laika. V této práci jde o jeho vlastnosti, jak se užívají v evropském kontextu a měly by být užívány i v naší rozhodovací praxi. Rozsah
ochrany
a
vynálezecká
činnost
jsou
založeny
na
hodnocení
pravděpodobnosti, jak by se k zadanému úkolu postavil průměrný odborník, který má spíše reproduktivní než kreativní vlastnosti. U odborníka se jedná o člověka praxe, který je informován o tom, co v určitém okamžiku patří k obecnému obvyklému stavu vědomostí v příslušné oblasti. Je třeba domýšlet, že měl přístup ke všemu, co náleží ke „stavu techniky”, zvláště k dokumentům uvedeným v rešeršní zprávě, a vládl normálními prostředky a schopnostmi pro rutinní práce a pokusy. Mohou nastat i případy, že je účelné spíše myslet na skupiny osob, například na výzkumný nebo výrobní tým, než na jednotlivou osobu. To se zvláště vztahuje na pokročilá odvětví techniky. Předpokládá se, že odborník je běžný profesionál, který má k relevantnímu datu práva přednosti posuzované patentové přihlášky nebo patentu všeobecné poznatky a znalosti v oboru. Očekává se, že má odpovídající odborné vzdělání, dostatečnou praxi a povědomí o problematice patentů. Zároveň se předpokládá, že má přístup ke všemu, co tvoří stav techniky, a má k dispozici obvyklé prostředky a schopnosti pro obvyklou práci v experimentování. Má znalosti, které jsou obsaženy v základních příručkách a publikacích daného oboru. Je běžným praktikem, v experimentální práci postupuje pouze rutinním 106
způsobem s konzervativním postojem bez pozitivního vztahu k technickým rizikům. Nevydává se při své práci cestou proti technikou vytvořeným předsudkům ani nehledá cesty ve vzdálených a nepředvídaných oblastech. Neschopnost vlastní vynálezecké činnosti takového odborníka je jednou z jeho důležitých vlastností, neboť má schopnost především v rutinní práci. Úroveň poznatků a profesionálních schopností fiktivní osoby „odborníka“ se v konkrétních případech liší, zejména s ohledem na oblast techniky, které se vynález týká. V oblasti biotechnologií jde o osobu konzervativního stylu, která nejedná proti vytvořeným předsudkům, nevstupuje do nepředvídatelných oblastí ani nepřiměřeně neriskuje. Může však přinést poznatky z příbuzného oboru do oblasti své specializace, pokud takový transfer zahrnuje rutinní experimentální práce (T 455/1991,95/684, T 500/1991, T 41/1993 a T 387/1994). Má se za to, že průměrný odborník je povinen konzultovat problém i s jinými odborníky z oboru, který je nadřazen oboru techniky, do kterého posuzovaný vynález spadá. Konzultace s odborníkem ze sousedního oboru techniky, ke kterému nemá posuzovaný vynález přímý vztah, nebude jednoznačnou povinností odborníka. Taková povinnost je ale nutností v případě, kdy problém řešený vynálezem jistým způsobem poukazuje na sousední technický obor. To lze předpokládat v případě, že by vznikl podobný nebo shodný problém, a když se očekává, že si je vědom všeobecných oblastí techniky v daném kontextu. (T 176/1984, T 195/1984). Průměrný odborník v oblasti techniky si je vědom možnosti vyhledávat určitá částečná řešení v odborné literatuře, s jejichž pomocí případně jejich jednoduchou kombinací vyřeší problém jako celek. Zpravidla je dokument nejbližšího stavu techniky kombinovaný s jedním sekundárním dokumentem, ale ani jejich větší počet není vyloučen. Čím je počet kombinovaných dokumentů větší, tím obtížnější je prokázat zřejmost této kombinace. Je třeba vzít v úvahu i to, že pokud již je nové řešení k dispozici, lze celkem snadno prokázat, že se tak stalo kombinací zdánlivě jednoduchých kroků. Takový postup je však třeba hodnotit i z toho pohledu, že právě například rešerší nalezené materiály byly zjištěny jenom proto, že je spojovaly znaky řešení v patentové přihlášce nárokované. Proto se takové analytické myšlení zpravidla u odborníka nepředpokládá.
107
3.2.3
Doslovný výklad patentových nároků
Výklad rozsahu ochrany určitého patentu ve vztahu ke konkrétnímu předmětu určení se vždy zahajuje výkladem doslovným. Jinými slovy se ověřuje, zda předmět určení vykazuje všechny znaky uvedené v alespoň jednom z nezávislých patentových nároků příslušného patentu. Jednotlivým znakům, tedy pojmům užitým v patentovém nároku, se přitom přikládá takový význam či funkce, jakou by těmto znakům přikládal v době podání příslušné patentové přihlášky odborník v dané oblasti. V případě nejasností se pak v prvé řadě přihlédne k obsahu popisu a výkresům. Pokud předmět určení vykazuje všechny podstatné znaky nezávislého patentového nároku, pak tento předmět spadá do rozsahu ochrany příslušného patentu. Naopak, pokud se předmět určení odlišuje v podstatných znacích od souhrnu znaků patentového nároku, nespadá do předmětu určení. Pro tento závěr není podstatné, zda-li se tento rozdíl opírá o znaky význakové nebo předvýznakové části patentového nároku. V rámci doslovného výkladu rozsahu ochrany nelze akceptovat závěry opírající se o shodnost či blízkou podobnost určitého principu u předmětu určení a patentového nároku, pokud zde nelze seznat všechny podstatné konkrétní znaky předmětného patentového nároku. Pokud jsou u předmětu určení kromě podstatných znaků nezávislého nároku nalezeny i znaky nároků závislých, je stupeň pokrytí daného předmětu patentem vyšší. Každý znak, který není uveden v patentovém nároku, a přitom jej vykazuje předmět, o němž se zjišťuje, zda-li spadá do rozsahu patentové ochrany, je v tomto smyslu přídavným znakem uvedeného předmětu tedy znakem navíc, a tudíž v tomto kontextu znakem s aditivním účinkem, který nezpůsobuje únik předmětu z rozsahu patentové ochrany. U patentů, které se týkají chemického složení látek, znamená složka předmětu určení navíc únik z patentové ochrany tehdy, ovlivňuje-li celkové vlastnosti látky na základě interakce s ostatními složkami, takže její účinek není pouze přídavný.
3.2.4
Extenzivní výklad patentových nároků
Každý výklad rozsahu patentové ochrany, který přesahuje doslovný výklad patentových nároků, je výkladem extenzivním. Tento způsob výkladu patentových nároků je na místě zejména v případech, kdy dochází k rozšiřování rozsahu patentové ochrany na jiné obory a k jiným účelům, než jsou z patentového dokumentu výslovně patrny, anebo při výkladu patentových nároků, které jsou přeurčeny. Připadá v úvahu v případě, že některý
108
ze znaků nezávislého patentového nároku v rámci jeho slovní interpretace u předmětu určení zjištěn není, ale je zde jiný s podobným účelem a funkcí, anebo je možno v konkrétním případě nalézt dostatečně hodnověrné skutečnosti vedoucí ke zjištění, že u předmětu určení absentující znak není znakem podstatným. Nadužívání extenzivního výkladu patentové ochrany vede k právní nejistotě třetích osob. To připadá v úvahu, když se za předmět patentové ochrany prohlašuje i to, co je mimo rozsah patentových nároků, nebylo úmyslem přihlašovatele ani nebylo zkoumáno v rámci řízení o patentové přihlášce příslušným patentovým úřadem. Z tohoto pohledu je nutné, aby popis případně i výkresy podporovaly patentové nároky v celé šíři zamýšlené patentové ochrany včetně dostatečně podrobného vysvětlení účinků řešení a jeho možného použití. Co přihlašovatel v podlohách zamlčí, pokud nejde o skutečnosti pro odborníka zřejmé a jedná se o skutečnosti podstatné zejména ve vztahu k účinkům daného řešení, nelze v rámci výkladu rozsahu patentové ochrany doplnit ani překonat dodatečným vysvětlením. 3.2.4.1
Teorie ekvivalentů
Často je nutno řešit sporné otázky v případě, že sice podmínka shodnosti znaků patentového nároku se znaky konkrétního předmětu určení, například výrobku či technologie není splněna, nicméně předmět vykazuje na místo znaků patentového nároku znaky jiné, které se však, pokud jde o fungování a výsledek, chovají stejně nebo podobně. Je třeba vyřešit otázku, zda-li a v jaké míře má takový znak dopad na úsudek o rozsahu patentové ochrany ve vztahu k danému předmětu. Za této situace přichází v úvahu jako interpretační prostředek doktrína o ekvivalenci, která v současné době nabývá na významu zejména v souvislosti se zvyšujícím se významem vynálezů pro konkurenceschopnost obchodních společností, počtem patentových sporů a zasahování patentové ochrany do nových oborů, například telekomunikací, výpočetní techniky, nanotechnologie a biotechnologie. Jejím smyslem je zmírnit obtíže vyskytující se zejména v rámci udělovacího a zrušovacího řízení a dále při sporech určovacích a týkajících se porušení patentových práv, které se vyskytují v souvislosti s mírou abstrakce při slovním vyjadřování patentových nároků nebo podstaty chráněného řešení ve vztahu ke konkrétním znakům předmětu domněle porušujícího patentové právo. Nejedná se sice o žádný nový prostředek
109
pro výklad rozsahu patentu, ale spíše o prostředek, který v současné době prochází relativně rychlým vývojem, je modifikován řadou doktrinálních poznatků a nabývá na významu zejména v souvislosti se značným počtem patentů, především v oblastech techniky, která se označuje jako „high tech“. Úřad průmyslového vlastnictví v rámci konečného rozhodnutí ve věci určovacího řízení ze dne 25. 1. 2007, které se týkalo českého patentu č. 276 64568, v této souvislosti uvádí: „Pro konstatování, že porovnávané znaky jsou ekvivalentní, musí být kumulativně splněny tyto podmínky: 1. u předmětu patentu se musí jednat o podstatný znak, 2. nemá-li prvek porovnávaný s podstatným znakem předmětu patentu materiální účinek na funkci – je funkčně rovnocenný, což znamená, že dva prostředky jsou ekvivalentní, když i přes jejich odlišné provedení plní stejnou funkci s přihlédnutím na podobný výrobek, 3. prvek porovnávaný s podstatným znakem předmětu patentu je znám ke dni zveřejnění patentu, takže odborník je schopen jej identifikovat bez vynaložení vynálezecké činnosti.“ V odůvodnění tohoto rozhodnutí se uvádí, že dané podmínky musí být splněny kumulativně, tedy že postačí nesplnění jediné z nich pro konstatování, že porovnávané znaky nejsou ekvivalentní. V žádném případě nejde o jediné vysvětlení či stanovení podmínek pro užití teorie o ekvivalenci. V jednotlivých státech se postupně formulují a upřesňují podmínky a způsoby užití této teorie, i když je třeba uvést, že v zásadních aspektech se příliš neliší. Na základě této teorie je závěr o tom, kdy spadá určité konkrétní technické řešení pod práva plynoucí z konkrétního patentu, doplněn v tom smyslu, že pokud jsou u zkoumaného předmětu určení zjištěny všechny podstatné znaky nezávislého patentového nároku nebo jeho ekvivalenty, pak tento předmět spadá do rozsahu ochrany příslušného patentu. Uvedená teorie ekvivalentů má určitá omezení. V jednotlivých státech se ale tato omezení uplatňují mírně odlišným způsobem. V USA se tradičně jedná především o tak zvané „předchozí prohlášení“69, které lze ve zkratce charakterizovat jako prohlášení přihlašovatele během řízení o patentové přihlášce, kde přihlašovatel z důvodů probíhajícího úplného průzkumu provede v patentové přihlášce změnu směřující k omezení právní ochrany. Toto omezení nemůže být následně popřeno uplatněním teorie ekvivalentů při zjišťování rozsahu ochrany uděleného patentu.
68 69
Rozhodnutí dostupné na:www.upv.cz. – databáze správních a soudních rozhodnutí. V angličtině se tento termín označuje jako „history estopppel“. 110
Další omezení se týká nemožnosti rozšíření rozsahu patentové ochrany prostřednictvím teorie ekvivalentů na technické znaky a prostředky, které již jsou předmětem stavu techniky.70 Zásadní význam teorie ekvivalentů pro řadu konkrétních případů je znázorněn na grafu č. 7. Zde jsou znázorněny dva obdélníky, z nichž obdélník A představuje skutečný předmět a plocha obdélníka A představuje kombinaci technických znaků tohoto předmětu. Vedle, tedy mimo tento obdélník, je znázorněn obdélník B, jehož plocha znázorňuje kombinaci podstatných znaky nezávislého patentového nároku konkrétního patentu tak, jak jsou ve skutečnosti v tomto patentovém nároku uvedeny, takže vyjadřuje rozsah patentové ochrany na základě lexikálního výkladu nezávislého patentového nároku. Teorie ekvivalentů ale umožňuje v případě splnění požadovaných podmínek zkoumat, zda-li u některého z podstatných znaků nezávislého patentového nároku nelze uvažovat o výkladu extenzivním, a to na základě teorie ekvivalentů. Pokud jsou pro tento výklad splněny podmínky, rozsah patentové ochrany se rozšíří, což představuje zóna C na grafu č. 7. Předměty, znázorněné zónou A a B, se původně nepřekrývaly, což graficky znázorňuje, že patent, znázorněný zónou B, nedopadá na předmět znázorněný zónou A. Ale teorií ekvivalentů, byl rozsah ochrany patentu extenzivním výkladem zlomově zásadně rozšířen na zónu znázorněnou jako C, která již zasahuje do skutečného předmětu A, který tak porušuje práva z uvedeného patentu. Graf č. 7
Význam teorie ekvivalentů pro rozsah patentové ochrany
Zdroj: Vlastní zpracování
70
Podrobněji: ROPSKI, Gary, M. Butterworths Patent Litigation: Enforcing a Global Patent Portfolio. International Bar Association and the contributors 1995, strana 246. 111
3.2.4.2
Nepodstatný znak v nezávislém nároku
Když některý ze znaků nezávislého patentového nároku není u předmětu určení zjištěn a přitom není ani ničím nahrazen, potom je nutné pro případný extenzivní výklad rozsahu ochrany a následný kladný výrok o určení prokázat, že se jedná o znak, který není pro dosažení cíle a účinků vynálezu podstatný. Jinými slovy, že cíle vynálezu se dosáhne za pomoci zbývajících znaků příslušného nezávislého patentového nároku. Pro zajištění přiměřené právní jistoty třetích osob však musí být tato okolnost v těchto případech pro odborníka v daném oboru naprosto zřejmá z pouhého seznámení se s patentovým spisem, bez jakýchkoli dodatečných šetření či experimentování. V patentovém spisu ani v řízení o udělení patentu přitom nesmí být tento znak uváděn v souvislosti s účinky vynálezu jako podstatný. Musí být rovněž zřejmé, že kombinace znaků uvažovaného nezávislého patentového nároku by byla v době podání příslušné patentové přihlášky i bez tohoto znaku patentovatelná a že přihlašovatel během řízení o patentové přihlášce právě přítomností tohoto znaku neargumentoval ve prospěch patentovatelnosti kombinace jako celku.
3.2.5
Restriktivní výklad patentových nároků
Spíše z teoretického pohledu musíme připustit i zužující výklad nezávislého patentového nároku. Může se tak stát v případě, kdy nezávislý nárok při doslovném výkladu se vztahuje svým rozsahem i na předměty, které nemají s myšlenkou, na které je chráněný vynález založen, nic společného. Je tomu tak zejména v případech, kdy je nezávislý patentový nárok zformulován příliš široce, nepřiměřeně vlastní podstatě vynálezu, bez možnosti nalezení opory pro konkrétní interpretaci v popisu nebo výkresové části patentového spisu. V takovém případě pak nezbývá než přistoupit k restriktivnímu výkladu rozsahu patentové ochrany. Většinou jsou ale tyto případy řešeny formou návrhu na částečné či úplné zrušení patentu, a otázka případného restriktivního výkladu se tak stane bezpředmětnou. Komparativní rozbor v této části práce prokázal, že výklad patentových nároků se uskutečňuje na základě vnímání zde uvedených pojmů a znaků prostřednictvím fiktivní osoby tak zvaného „průměrného odborníka“. Jeho vlastnosti, znalosti a schopnosti jsou důležitým hlediskem pro chápání obsahu patentových nároků. Jedná se o osobu, která představuje běžného profesionála a má všeobecné poznatky a znalosti v oboru. Má přístup ke všemu, co tvoří stav techniky a má obvyklé schopnosti pro práci v experimentování. 112
V experimentální práci postupuje pouze rutinním způsobem s konzervativním postojem k technickým rizikům. Nevydává se při své práci cestou proti vytvořeným technickým předsudkům a nehledá cesty ve vzdálenějších oblastech. Pohled průměrného odborníka je limitován obecně v evropském kontextu uznávaným protokolem o výkladu článku 69 Úmluvy o udělování evropských patentů. Jeho očima se následně provádí nejprve výklad patentových nároků doslovný, a následně ve sporných případech při splnění omezujících podmínek i výklad extenzivní či restriktivní. Ke zmírnění obtíží při extenzivním výkladu patentových nároků se používá tak zvaná teorie ekvivalentů. Vyžaduje kumulativní splnění tří podmínek. Musí se jednat o interpretaci podstatného znaku vynálezu, tento znak v ekvivaletním provedení nesmí mít materiální účinek na funkci, tedy musí být funkčně rovnocenný, a musí se jednat se o znak, který je znám ke dni zveřejnění vynálezu.
3.3
Určovací řízení
Praktickou pomocí může být v této souvislosti tak zvané určovací řízení, ke kterému je příslušný Úřad průmyslového vlastnictví. Vyžaduje ale ucelené samostatné řízení, o němž může být rozhodováno ve dvou stupních a následně přichází v úvahu žaloba k Městskému soudu v Praze a mimořádný opravný prostředek. Z hlediska časového jde tedy o řízení velmi náročné. Podle ustanovení § 67 zákona číslo 527/1990 Sb. na žádost toho, kdo osvědčí právní zájem, Úřad určí, zda předmět v žádosti popsaný spadá do rozsahu ochrany určitého patentu. Soudy ale nejsou tímto určením vázány, takže často řeší související otázky samostatně, zpravidla za účasti soudních znalců. Není vyloučeno, že v rámci jediného sporu, který se týká konkrétního patentu, je žádáno o určení vícekrát a předmět v žádosti popsaný se liší. Z toho plyne, že také výsledek může být rozdílný, přičemž rozhodnutí o dřívějším návrhu na určení žádným způsobem neprejudikuje rozhodnutí o návrhu pozdějším. Je důležité si uvědomit, že zjištění, zda došlo k využití vynálezu není totožné s určením rozsahu ochrany a nelze otázky související s využitím vynálezu projednat v řízení určovacím.
3.4
Přihlašování vynálezů do zahraničí
Z principu teritoriality průmyslových práv plyne, že ochrana je poskytována pouze na území státu či regionu, kde o ní bylo před tím požádáno, zaplaceny poplatky a po nezbytném, často i velmi odlišném řízení, byla ochrana daného předmětu poskytnuta. To znamená, že pouhá přihláška v ČR a její kladné vyřízení zajišťuje ochranu pouze na území 113
tohoto státu a vzniká otázka proč, kdy, jak a za jakých nákladů je možno přihlašovat předměty průmyslových práv do zahraničí. Tradiční je cesta národního přihlašování, kdy na základě patentové přihlášky podané v jednom státě lze získat patent pouze pro území daného státu. Existují ale i možnosti další. Podrobněji bude dále pojednáno o Smlouvě o patentové spolupráci a také o Evropském patentu, které jsou z hlediska českých přihlašovatelů praktickými možnostmi, jak získat dobré postavení nebo přímo patent na základě jediné patentové přihlášky ve více zemích. Je také třeba výslovně uvést, že žádný světový či mezinárodní patent neexistuje a o jeho vytvoření se ani vážně nevyjednává. Kromě těchto možností je k dispozici i Eurasijský patentový úřad, který umožňuje získání patentu na základě jediné patentové přihlášky v devíti zemích bývalého Sovětského svazu včetně Ruska. Je založen na podobných zásadách jako Evropský patentový systém. Po formálním průzkumu přihlášky, která se podává v ruském jazyce je vyhotovena rešerše a oba dokumenty jsou zveřejněny po 18 měsících. Do šesti měsíců od zveřejnění je třeba podat žádost o úplný průzkum. Po provedení úplného průzkumu a udělení patentové ochrany je možné podat námitky a to v šestiměsíční lhůtě od oznámení o udělení patentové ochrany. Eurasijský patentový systém je propojen se Smlouvou o patentové spolupráci. V řízení o udělení patentu musí být zahraniční osoby zastoupeny euroasijským patentovým zástupcem. Kromě evropského a eurasijského patentového regionálního systému jsou další dva fungující regionální systémy v Africe, původně pro anglicky a francouzsky mluvící země. První z nich je znám pod zkratkou OAPI. Od roku 1962 je společným úřadem pro ochranu duševního vlastnictví původně pro francouzsky mluvící země se sídlem v Yaoundé v Kamerunu a měl v roce 2014 celkem 17 členských států. Opírá se o jednotnou legislativu a zahrnuje patenty, dodatková osvědčení, užitné vzory, průmyslové vzory, ochranné známky, obchodní jméno, označení původu, autorskoprávní ochranu, topografie polovodičových výrobků, odrůdy rostlin, ochranu proti nekalé soutěži. Patentová přihláška se podává v angličtině nebo francouzštině, automaticky se vztahuje na všechny členské země, národní cesta ochrany není možná a rešerše ani věcný průzkum se neprovádí. Dojde-li v některém státě ke zrušení, přestává platit i v ostatních státech. Členové OAPI jsou členy PCT. Ochrana užitným vzorem se poskytuje pro trojrozměrné
114
předměty, platí 5 let a lze ji o 5 let prodloužit. Ochrana průmyslového vzoru se poskytuje bez průzkumu, platí 5 let a lze ji dvakrát prodloužit vždy o 5 let. Druhý africký regionální systém je znám pod zkratkou ARIPO a působí od roku 1976, původně pro anglicky mluvící země, se sídlem v Harare v Zimbabwe a měl v roce 2014 celkem 19 členských států a dalších 12 států má status pozorovatelů. Hlavním úkolem je usnadnit přihlašování předmětů průmyslového vlastnictví do designovaných zemí. Umožňuje národní ochranu v členských zemích a většina z nich má vlastní průmyslověprávní zákonodárství. Patentová přihláška se podává v angličtině přímo v ARIPO nebo v některém z členských států. ARIPO provádí formální průzkum, rešerši provádí Evropský patentový úřad. Designované státy mají v šestiměsíční lhůtě možnost oznámit námitky proti udělení patentu. V případě zamítnutí patentové přihlášky má přihlašovatel možnost vyjádření a může žádat o přezkum rozhodnutí. Do tří měsíců od rozhodnutí je možné podat stížnost ke stížnostnímu senátu ARIPO, jehož rozhodnutí je konečné. Systém je propojen se smlouvou PCT. Ochrana užitným vzorem je poskytována pro prostorové předměty a podmínkou ochrany je novost, dosažení určité výhody nebo účinku a průmyslová využitelnost. Provádí se formální i věcný průzkum, maximální doba ochrany je 10 let. Průmyslový vzor se zapisuje bez průzkumu na dobu deseti let. Nelze ani pominout dnes již platný, ale dosud neúčinný „Evropský patentový balíček“, který se skládá z Nařízení, kterým se provádí posílená spolupráce v oblasti vytvoření jednotné patentové ochrany71, dále Nařízení o překladech72 a nakonec Dohoda o Jednotném patentovém soudu73. Podrobnější informace o strategických souvislostech budou dále uvedeny na jiném místě této publikace. V souvislosti se zahraniční patentovou ochranou je třeba zmínit v současné době často v odborných debatách frekventovaný mezinárodní program „Patent Prosecution Highway“, který umožňuje zrychlený průzkum patentových přihlášek v rámci patentových úřadů, které se o této spolupráci dohodly v rámci bilaterálních smluv. Jedná se o mezinárodní projekt spolupráce mezi patentovými úřady, založený na bilaterálních dohodách, pro který zatím není žádný obecně užívaný český název, takže se často označuje
71
72
73
Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1257/2012 ze dne 17. prosince 2012, kterým se provádí posílená spolupráce v oblasti vytvoření jednotné patentové ochrany (Úřední věstník L 361, 31. 12. 2012, s. 1). Nařízení Rady (EU) č. 1260/2012 ze dne 17. prosince 2012, kterým se provádí posílená spolupráce v oblasti vytvoření jednotné patentové ochrany, pokud jde o příslušná ustanovení o překladech. Dohoda o Jednotném patentovém soudu ze dne 19. února 2013 (2013/C 175/01). 115
pouze zkratkou PPH. Program byl zahájen v roce 2006 a v současné době již zahrnuje většinu patentových úřadů, které jsou pověřeny výkonem rešeršní činnosti a průzkumu v rámci PCT. Podle těchto dohod (je více druhů dohod spadajících do této spolupráce) patentová přihláška, jejíž patentové nároky byly shledány jako schopné patentové ochrany tak zvaným úřadem prvního podání, je způsobilá pro zrychlený průzkum na patentovém úřadě tak zvaného druhého podání a to na základě žádosti přihlašovatele. Věcně se jedná o spolupráci patentových úřadů v jejímž rámci jsou sdíleny výsledky rešerše a průzkumu, které byly provedeny úřadem prvního podání. Tento nový způsob sdílení výsledků hlavní činnosti jednotlivých úřadů se již prakticky osvědčil a je stále častěji využíván. Mohou z těchto dohod v některých případech dokonce těžit i čeští přihlašovatelé. Rozsah těchto aktivit prokazuje i tabulka číslo 1, která uvádí množství patentových přihlášek, u nichž bylo o využití tohoto prostředku spolupráce do června roku 2014 požádáno. Tab. č. 1
Počty žádostí PCT-PPH, které byly do června 2014 podány
Zdroj: Statistika WIPO
V blízké budoucnosti lze předpokládat, že v souladu s ustanovením čl. 16 a 32 Smlouvy o patentové spolupráci dojde k vytvoření Višegrádského patentového institutu, který ve formě mezinárodní organizace bude oprávněn plnit funkci regionálního orgánu pro mezinárodní rešerši a mezinárodní předběžný průzkum v rámci PCT. Očekává se, že
116
služby tohoto orgánu budou levnější v porovnání se stávajícími službami Evropského patentového úřadu.
3.4.1
Kdy přihlašovat do zahraničí
Pro zjednodušení se zde hovoří o přihlašování vynálezů do zahraničí, ale i přihlašování průmyslových či užitných vzorů a ochranných známek má obdobný nikoliv však shodný charakter. Zpravidla je přihláška podávána poprvé v zemi, kde má sídlo podnikatelský subjekt, který uplatňuje právo na ochranu nebo v zemi, jejímž občanem je původce. Od data prvního podání patentové přihlášky začíná běžet významná dvanáctiměsíční lhůta v souladu s článkem 4 Pařížské unijní úmluvy. Ta je důležitá z hlediska přihlašování do zahraničí, neboť její podstata spočívá v tom, že unijní země v případě, že je u nich v této lhůtě podána shodná patentová přihláška s přihláškou v zemi původu, pohlížejí na přihlášku tak, jako by zde byla podána v den podání první přihlášky v zemi původu. Není jistě třeba zdůrazňovat, že využití této lhůty je pro přihlašovatele velmi výhodné a nelze ji než doporučit k využití. Je však třeba připomenout, že je nutno uvažovat i s určitou dobou na přípravu podání přihlášek, které je nutno v některých případech přizpůsobit národním či regionálním zvyklostem nebo předpisům, určitý čas je potřeba na překlady a někdy i na notářské ověřování plných mocí případně přihlašovacích formulářů. Z toho tedy plyne, že vlastně přihlašovateli zbývá od prvního přihlášení jen asi 6-9 měsíců na to, aby se rozhodl, do kterých dalších států svou patentovou přihlášku přihlásí. Nutno poznamenat, že není podmínkou pro přihlašování do zahraničí využívat tuto dvanáctiměsíční prioritní lhůtu. Současně je třeba mít na zřeteli, že nevyužití této možnosti způsobuje, že každá v zahraničí podaná přihláška nabude práva přednosti dnem, kdy došla do zahraničního úřadu. To také znamená, že veškeré skutečnosti, které byly zveřejněny před tímto datem se stávají stavem techniky ve vztahu k této přihlášce a mohou způsobit destrukci novosti či komplikace při posuzování vynálezecké činnosti. Kdyby přesto k udělení patentové ochrany došlo, je zde do budoucna založena možnost jejího napadení a případného zrušení. Z toho tedy plyne, že je mylné často se vyskytující přesvědčení neodborné veřejnosti spočívající v tom, že přihlásit svoje vlastní řešení do zahraničí je možné
117
z časového hlediska kdykoliv, tedy i po zveřejnění shodné patentové přihlášky, užitného nebo průmyslového vzoru v jiném státě, například ve státě prvního podání přihlášky, anebo dokonce až po získání zahraničních obchodních partnerů. Pokud tedy je nutná delší doba pro rozhodnutí, do kterých států patentovou přihlášku podat je možno využít přihlášení cestou PCT, jak o ní bude dále pojednáno.
3.4.2
Jak přihlašovat do zahraničí
Je samozřejmé, že za pomocí odborníků z oblasti průmyslových práv, zejména patentových zástupců a specializovaných advokátů. Ale i tak je několik možností, o nichž je třeba uvažovat. 3.4.2.1
Národní cesta
V případě požadavku zabezpečení ochrany pouze v jednom nebo několika málo státech jde ve většině případů o cestu nejrozumnější. Vyžaduje odbornou pomoc v České republice a obligatorní zastoupení před příslušným zahraničním patentovým úřadem, patentovým zástupcem či advokátem oprávněným působit ve státě, kde je přihláška podávána. Každá taková patentová přihláška má svůj samostatný právní osud a udělená ochrana a vztahy z ní plynoucí se řídí platnou právní úpravou ve státě, kde byla patentová ochrana udělena. Informace o aktuální platné právní úpravě v jednotlivých státech není snadné získat, neboť dochází k častým změnám. Zdrojem by mohla být veřejnosti přístupná databáze právních předpisů v angličtině v oblasti duševního vlastnictví, kterou spravuje WIPO74, a která vychází z notifikace právních předpisů v souladu s Pařížskou unijní dohodou a TRIPS. Nelze se ale na aktuálnost této databáze zcela spolehnout. V rámci většinou několik let trvajícího řízení o těchto patentových přihláškách, je nutno očekávat několik úředních zpráv příslušného národního patentového úřadu, v níž je přihlašovatel upozorňován na formální a věcné nedostatky předmětu uvedené přihlášky anebo i na překážky vztahující se k udělení patentové ochrany. I k těmto úkonům potřebuje tuzemský přihlašovatel odbornou pomoc. Jinak nebude schopen správně reagovat na požadavky úředních zpráv zahraničních patentových úřadů, takže se obdobné výtky mohou několikrát opakovat a to je samo o sobě časově a finančně nákladné. 74
Dříve CLEA – Collection of Laws for Electronic Access, nyní WIPO LEX. 118
Může se ale stát i to, že vlivem neodborného přístupu přihlašovatele nakonec dojde k udělení patentové ochrany, ale současně i významné újmě přihlašovatele spočívající v tom, že rozsah poskytnuté patentové ochrany bude vzhledem k obsahu přihlášky nepřiměřeně malý nebo jinak pro přihlašovatele nevýhodný. 3.4.2.2
Smlouva o patentové spolupráci
Jednou z cest pro přihlašování vynálezů do zahraničí je Smlouva o patentové spolupráci (PCT), která nabyla účinnosti v roce 1978, a ke které bývalá ČSFR přistoupila jako 49. země v roce 1991. V roce 2014 již sdružuje tato mezinárodní smlouva 148 států, a umožňuje tedy lokálně široké zajištění práva přednosti na základě jediné patentové přihlášky. Protože neexistuje žádný světový ani mezinárodní patentový systém směřující k udělení světového či mezinárodního patentu, představuje tato smlouva jedinou možnost, jak usnadnit přihlašování vynálezů k patentování v mnoha zemích. Jde o cestu administrativně a finančně náročnou, nicméně její obliba ve světě stoupá a za svou náročnost přináší na druhou stranu přihlašovateli výhody, které nelze zatím jinak získat. Na následujícím grafu číslo 8 tmavá pole znázorňují země, které jsou ke konci roku 2014 členy této smlouvy, a ostatní země, které se dosud nestaly členy této smlouvy, jsou znázorněny světlou barvou. Graf č. 8
Členské země Smlouvy o patentové spolupráci
Zdroj: Statistika WIPO
119
Podstata smlouvy spočívá v možnosti podání pouze jediné mezinárodní přihlášky, na jejímž základě může být následně udělena ochrana v řadě smluvních států (tak zvaných státech určení), přičemž vlastně řízení o jednotlivých patentových přihláškách v jednotlivých státech je usnadněno časově předcházejícím řízením o mezinárodní přihlášce v rámci této smlouvy. V současné době jsou automaticky určeny všechny státy, které jsou ke dni podání přihlášky smluvními státy PCT a stejně automatické je i zvolení všech států vázaných Hlavou II při podání návrhu na předběžný průzkum. Řízení se zahajuje podáním mezinárodní přihlášky. Mezinárodní přihláška se podává u tak zvaného přijímacího úřadu, kterým je v ČR Úřad průmyslového vlastnictví. Mezinárodní přihláška může být podána u národního patentového úřadu smluvního státu, jehož je přihlašovatel občanem nebo kde má sídlo a také přímo u Mezinárodního úřadu, kterým je WIPO. Aby nebyly opomenuty náležitosti přihlášky, je výhodné ji podat pro tento účel na zvlášť připraveném formuláři. Hned na počátku je patrná základní výhoda tohoto systému. Podáním jediné patentové přihlášky, kterou pro tyto účely označujeme jako mezinárodní, u přijímacího úřadu zajistíme právo přednosti pro toto řešení ve všech smluvních státech, aniž musíme vynaložit náklady na přepracování patentových přihlášek směřující k naplnění národních požadavků, odpadají náklady spojené s překlady a se zahraničními patentovými zástupci a kromě toho se vytváří ze strategického pohledu velmi cenný prostor přesahující dva roky pro úvahy, jak s předmětem takové patentové přihlášky v budoucnu naložit. Obsah a forma mezinárodní přihlášky je stanovena vlastní smlouvou PCT, prováděcím předpisem75 a administrativní směrnicí. Žádost se předkládá na tištěném formuláři, jehož jednotlivá pole a jejich obsah jsou ve shora uvedených předpisech podrobně vysvětlena. Přijímací úřad provede kontrolu náležitostí uvedené přihlášky, a v případě, že neshledá závad předá originál do Mezinárodního úřadu76 k archivaci a kopii odešle příslušnému orgánu pro mezinárodní rešerši, který je jmenován Shromážděním PCT. Přijímací úřad ověřuje, zda–li mezinárodní přihláška odpovídá všem z mnoha stanovených požadavků. Zjistí-li nedostatky, požádá přihlašovatele, aby je ve stanovené lhůtě odstranil.
75
76
Prováděcí předpis ke smlouvě o patentové spolupráci publikovaný ve sdělení federálního ministerstva zahraničních věcí číslo 296/1991 Sb., který je pravidelně novelizován a změny jsou publikovány například na stránkách Úřadu průmyslového vlastnictví. Mezinárodním úřadem je Světová organizace duševního vlastnictví (WIPO) se sídlem v Ženevě. 120
Pokud přihlašovatel nedostatky mezinárodní přihlášky odstranil, přizná přijímací úřad mezinárodní přihlášce datum mezinárodního podání. V případě odstranění nedostatků, které mají vliv na přiznání data mezinárodního podání bude tímto dnem datum skutečného přijetí chybějících náležitostí mezinárodní přihlášky. Přihlašovatel rovněž musí přijímacímu úřadu uhradit stanovené poplatky. Jedná se o poplatek předávací k pokrytí nákladů přijímacího úřadu, rešeršní poplatek, jehož výši určuje orgán pro mezinárodní rešerši, pro nějž je také určen a mezinárodní poplatek, vybíraný ve prospěch mezinárodního úřadu. Mezinárodní poplatek se skládá z poplatku základního a určovacího. Mezinárodním rešeršním úřadem (ISA)77 je pro české přihlašovatele Evropský patentový úřad, který provede mezinárodní rešerši. Výsledkem je vyhotovení mezinárodní rešeršní zprávy (ISR),78 která obsahuje dokumenty, které by mohly mít významný vliv na posouzení patentovatelnosti předmětné patentové přihlášky. Zahrnuje citaci relevantních dokumentů a uvádí případně zjištěnou nejednotnost vynálezu. Obsahuje zatřídění mezinárodní přihlášky, oblasti techniky, kde byla rešerše provedena a relevantní dokumenty opatřené písmennými kódy z hlediska relevance u jednotlivých patentových nároků. Současně je vyhotoven tímto orgánem i písemný posudek o patentovatelnosti a vše je zasláno přihlašovateli a mezinárodnímu úřadu. Má být zpracována do 16 měsíců od unijní priority. Přihlašovatel může na výsledek rešerše reagovat provedením změn v přihlášce, které zašle Mezinárodnímu úřadu, ale může se i na základě obsahu rešeršní zprávy a písemného posudku rozhodnout, že nebude v dalším řízení pokračovat. Mezinárodní úřad po uplynutí 18 měsíců od priority přihlášku zveřejní, včetně mezinárodní rešerše a případně změněných patentových nároků. Ke zveřejnění dochází prostřednictvím Věstníku Mezinárodního úřadu, který vychází pouze elektronicky a je k dispozici na stránkách WIPO. Ke zveřejnění dochází v jazycích zveřejnění, kterými jsou od dubna 2006 čínština, angličtina, francouzština, němčina, ruština, japonština, španělština a arabština. Postupně přibývají další jazyky. Zveřejněnou mezinárodní přihlášku zašle Mezinárodní úřad všem národním a regionálním patentových úřadům, určeným
77 78
v mezinárodní
přihlášce.
Písemný
posudek
o patentovatelnosti
ISA – International Search Authority – Úřad oprávněný k provádění mezinárodních rešerší. ISR – International Search Report – Mezinárodní rešeršní zpráva. 121
se
nezveřejňuje. Pokud přihlašovatel nepožádá následně o mezinárodní průzkum má jedinou možnost jak se k písemnému posudku vyjádřit a to neformálním komentářem, který je následně předán určeným úřadům. Na nich je, jakým způsobem se k tomuto neformálnímu komentáři postaví. To však nemá žádný vliv na možnost předložení upravených patentových nároků po vyhotovení rešeršní zprávy při vstupu do národní fáze řízení. Tím končí povinná část mezinárodní fáze řízení o mezinárodní přihlášce podle hlavy I. této smlouvy. Přihlašovateli tak zbývá dostatek času pro vlastní uvážení, ve kterých státech má skutečně zájem o získání patentové ochrany, neboť vstup do národní fáze řízení je ve většině států stanoven na 30 měsíců od data nabytí práva přednosti. Může s vyšším stupněm jistoty vyhodnotit své šance na získání patentové ochrany v jednotlivých státech a má jistotu, že jeho patentová přihláška nebude v rámci národního řízení zamítnuta z formálních důvodů. Přihlašovatel může pokračovat v řízení podle hlavy II PCT. Pokračováním v rámci mezinárodního řízení je požádání do uplynutí 19 měsíců od priority u orgánu pro mezinárodní předběžný průzkum o jeho provedení. To je spojeno s uhrazením poplatku za průzkum a poplatku jednacího. Příslušným úřadem pro předběžný mezinárodní průzkum pro naše přihlašovatele je Evropský patentový úřad. V žádosti musí přihlašovatel zvolit státy, pro které má být zpráva o předběžném mezinárodním průzkumu použita. Uvedené státy jsou o zvolení informovány prostřednictvím Mezinárodního úřadu a lhůta k zahájení národní fáze řízení představuje 30 měsíců od priority. V případě, že přihlašovatel využije i řízení v rámci Hlavy II PCT bude písemný posudek využit orgánem pro mezinárodní průzkum jako jeho vlastní první stanovisko. V rámci této fáze řízení již má přihlašovatel možnost předložit přepracovaný popis, úpravu obrázků a nároků a dále i výhrady k písemnému posudku, ke kterým musí orgán mezinárodního průzkumu přihlédnout. Orgán mezinárodního průzkumu podle svého uvážení může následně vydat další písemné posudky za podmínky, že je dostatek času a přihlašovatel vyvine úsilí směřující k odstranění nedostatků vytčených průzkumovým pracovníkem. Orgán pro mezinárodní předběžný průzkum vyhotoví závěrečnou zprávu do uplynutí 28 měsíců od priority a předá ji přihlašovateli a Mezinárodnímu úřadu, který ji zašle všem zvoleným úřadům. Tím končí i fakultativní část řízení o mezinárodní přihlášce podle obsahu hlavy II PCT s tím, že do národní fáze řízení je třeba i v tomto případě 122
vstoupit nejpozději do 30 měsíců od nabytí práva přednosti. Národní zákonodárství jednotlivých členských států může stanovit tuto lhůtu delší. Například Česká republika využila této možnosti a lhůta pro vstup do národní fáze řízení je 31 měsíců od nabytí práva přednosti. Výhoda této smlouvy je patrná z grafu č. 9. Bez využití této smlouvy se musí přihlašovatel rozhodnout pro zahraniční patentovou ochranu do 12 měsíců od prvního podání patentové přihlášky, ale s využitím smlouvy PCT může toto zásadně strategické rozhodnutí odložit až na dobu 30 měsíců od prvního podání patentové. Graf č. 9
Porovnání způsobů zahraničního podávání patentových přihlášek
Zdroj: Vlastní zpracování
Využitím této části uvedené smlouvy získává přihlašovatel zhodnocení předmětu mezinárodní přihlášky ve vztahu k výsledku mezinárodní rešerše. Tato zpráva sice není stanoviskem závazným pro následující národní řízení, nicméně jde o zprávu věcně
123
významnou. Má důvěrný charakter a nezveřejňuje se, ale je společně s písemným posudkem o patentovatelnosti k dispozici národním patentovým úřadům, u kterých se v rámci národního řízení žádá o udělení patentu. Teprve po provedeném národním či regionálním řízení může dojít k udělení patentové ochrany. Zahájení národní fáze řízení musí být učiněno do 30 měsíců od priority a předpokládá uhrazení národních nebo regionálních poplatků a překlady mezinárodní přihlášky do jazyka národního či regionálního řízení. Z toho plyne, že výsledkem řízení o mezinárodní přihlášce v rámci smlouvy PCT není udělení žádného patentu, ale zajištění práva přednosti v řadě států a zjištění významných okolností a vyhlídek pro závěry případného následujícího národního řízení. Přihlašovatel v rámci mezinárodní fáze řízení zjistí s vysokou mírou určitosti a jistoty stav techniky v oblasti předmětu mezinárodní patentové přihlášky na základě mezinárodní rešerše, kterou provádějí renomované patentové úřady. Výsledek rešerše odborníkovi mnoho napoví o naději na úspěšnost ochrany v dalším případném národním řízení před jednotlivými patentovými úřady. Kromě toho v této době třiceti měsíců od data podání mezinárodní přihlášky lze vyjasnit nebo doplnit okolnosti a skutečnosti, které nemohly být známy v době podání mezinárodní přihlášky. To znamená, že přihlašovatel má možnost využít uvedené období k reklamě, nabídkové činnosti a dalším aktivitám, aby mohl řešit otázku, zda-li případná patentová ochrana v řadě států má pro jeho další záměry význam. V případných národních řízeních bude pokračovat s vysokou mírou jistoty o tom, že uspěje a tato ochrana bude mít i komerční význam. Pokud zjistí, že nové skutečnosti nejsou dostatečně přesvědčivé pro pokračování v řízení, nemusí pokračovat v dalších fázích tohoto řízení. Před tím samozřejmě přihlašovatel využije jednoroční lhůty splatnosti poplatků za určení států, neboť pokud by již do jednoho roku zjistil vážné skutečnosti vedoucí k tomu, aby v zajišťování patentové ochrany nebylo na národní úrovni pokračováno, ušetří i tyto poplatky. Proto z celosvětového hlediska obliba využití této smlouvy stoupá, což plyne z grafu č. 10. Kromě roku 2009 počet těchto druhů patentových přihlášek od roku 1990 stoupá. Čeští přihlašovatelé ale v roce 2012 podali touto formou pouhých 163 patentových přihlášek.
124
Graf č. 10
Vývoj počtu patentových přihlášek cestou PCT
Zdroj: Statistika WIPO
Smlouvu o patentové spolupráci je možné kombinovat s řízením před Evropským patentovým úřadem. V takových případech je podána patentová přihláška PCT s určením evropského patentu. To znamená, že po mezinárodní fázi řízení v rámci PCT s využitím hlavy I nebo II PCT, přejde do režimu udělovacího patentového řízení před EPÚ. Podrobnější informace o zajištění patentové ochrany touto formou je třeba hledat ve specializovaných publikacích.79 3.4.2.3
Evropský patent
Jak bylo shora uvedeno smlouva o patentové spolupráci - PCT, sice zahrnuje i mimoevropské státy a usnadňuje získání patentové ochrany v řadě států mimo jiné zajištěním mezinárodní rešeršní zprávy a případně i předběžným a nezávislým stanoviskem k patentovatelnosti předmětu přihlášky v rámci předběžného mezinárodního průzkumu, ale nevede k samotnému získání patentové ochrany. V tomto směru výrazně pokročila Úmluva o udělování Evropských patentů80, kde již je zabezpečeno i společné řízení o patentové přihlášce až po udělení evropského patentu, ale tato úmluva je omezena pouze na 38 členských států81 a na několik dalších nečlenských, které jsou k této úmluvě přidruženy.
79
80
81
Například: JENERÁL, Emil. PCT a Euro-PCT systém. Úřad průmyslového vlastnictví 1997. ISBN 80-85100-63-0. Úmluva o udělování Evropských patentů (Evropská patentová úmluva) z 5. října 1973 revidovaná aktem revidujícím článek 63 EPÚ ze 17. prosince 1991 a Revizním aktem EPÚ z 29. listopadu 2000. EPO – Europen patent office, který má na konci roku 2014 - 38 členských států a 2 státy přidružené. 125
První myšlenky o evropském patentovém právu sice byly zaznamenány již po první světové válce, ale nelehký integrační proces byl reálně završen až na diplomatické konferenci v Mnichově, které se zúčastnilo 20 států a která se konala od 10. 9. do 5. 10 1973. Závěrečný text Dohody o udělování evropských patentů podepsalo celkem 16 účastníků. Dne 7. 10. 1977 Dohoda nabyla účinnosti a Evropský patentový úřad zahájil činnost 1. 7. 1978. Evropská patentová organizace je mezinárodní regionální organizací, která uděluje evropské patenty, podle evropského patentového práva, které je společné pro členské státy dohody. Hlavním zdrojem evropského patentového práva je Evropská patentová dohoda (EPC), jejíž případně změny vyžadují svolání diplomatické konference a souhlas všech smluvních států a Prováděcí předpisy, které mohou být měněny Správní radou. Evropská patentová organizace sídlí v Mnichově a je tvořena Evropským patentovým úřadem a Správní radou. Nejedná se tedy o unijní patentové právo a veškerá činnost v rámci Evropské patentové organizace nemá žádné přímé souvislosti s činností Evropské unie. Řízení před Evropským patentovým úřadem
Touto cestou lze v rámci jediného řízení o jediné patentové přihlášce podané v jednom ze tří úředních jazyků (angličtina, němčina, francouzština) získat jediný Evropský patent, pro jeden, několik nebo všechny členské státy Evropské patentové dohody. Jeho právní účinky spočívají v tom, že na území příslušného státu platí jako patent národní mající svůj samostatný právní osud, jehož platnost a další právní vztahy se posuzují výhradně na základě národního zákonodárství a to včetně rozsahu ochrany plynoucí z takto uděleného Evropského patentu. Pokud jde o určení smluvních států, jsou podle článku 79 Evropské patentové úmluvy všechny smluvní státy této úmluvy v době podání evropské patentové přihlášky považovány za určené v žádosti o udělení evropského patentu. Určení smluvního státu lze vzít kdykoli do udělení evropského patentu zpět. Přitom určovací poplatky jsou splatné do šesti měsíců ode dne, kdy je v Evropském patentovém věstníku oznámeno zveřejnění zprávy o evropské rešerši. Pokud není určovací poplatek pro některý ze smluvních států zaplacen včas, považuje se určení tohoto státu za vzaté zpět. K tomu, aby evropský patent nabyl účinky v jednotlivých členských státech je třeba v řadě případů učinit některé formální kroky podle národního zákonodárství jednotlivých členských států. Tento proces se zpravidla označuje jako validace a v případě
126
České republiky představuje předložení překladu patentového spisu do českého jazyka a zaplacení správního poplatku za jeho zveřejnění, a to v tříměsíční lhůtě od oznámení o udělení evropského patentu v Evropském patentovém věstníku. Překlad je možno předložit i v dodatečné tříměsíční lhůtě, ale potom je třeba zaplatit i další správní poplatek. Počty patentů udělované v rámci EPÚ s určením pro ČR zatím stále významně stoupají, ale skutečné validace na úrovni 4 500 patentů ročně již zřejmě kulminovaly a po tři roky již jsou na stejné úrovni. To znázorňuje graf číslo 11. Graf č. 11
Udělené evropské patenty s určením ČR a validované pro území ČR
Zdroj: Výroční zpráva Úřadu průmyslového vlastnictví 2013
Udělení Evropského patentu nevylučuje udělit na stejný předmět i patent národní a národní zákonodárství příslušného státu pak řeší vztahy mezi účinky těchto patentů. Je třeba připomenout, že řešení této otázky je v jednotlivých státech odlišné. Odporové řízení o evropském patentu
Po oznámení o udělení evropské patentové ochrany v Evropském patentovém věstníku může každá osoba proti udělení patentové ochrany podat odpor. Jde o jediný centralizovaný způsob, jak lze evropský patent zrušit v rámci jediného řízení. Odporové řízení lze zahájit do 9 měsíců od oznámení o udělení evropského patentu v Evropském patentovém věstníku a ve stejné lhůtě musí být uhrazen i odpovídající poplatek. Odpor lze účinně podat pouze v úřadovnách Evropského patentového úřadu, tedy v Mnichově, Haagu a Berlíně a to v kterémkoli jeho úředním jazyce. 127
Jedná se o řízení nezávislé na předchozím řízení průzkumovém, v jehož rámci může být evropský patent zrušen nebo omezen, takže jde ve své podstatě o sporné řízení mezi účastníky. Odpor může podat kdokoli, nevyžaduje se osvědčení právního zájmu na zrušení patentu. Podle článku 14 Evropské patentové dohody může být podán odpor příslušníky smluvních států této dohody a osobami, mající zde bydliště či sídlo, v úředním jazyce tohoto státu, který není úředním jazykem Evropského patentového úřadu. Není-li však do jednoho měsíce po podání takového odporu předložen překlad do úředního jazyka této dohody, nikoli úředního jazyka, v němž bylo řízení o napadené evropské patentové přihlášce,
pokládá
se
odpor
za
nepodaný
a
poplatek
za
odpor
se
vrací
(T193/1987,1993/207). Odpor musí být podán písemně a musí být odůvodněn. V odporu musí být uvedena totožnost skutečného oponenta nikoliv pouze jeho zástupce, označení napadeného evropského patentu, rozsah, v němž je napaden, zpravidla uvedený výčtem patentových nároků a důvody podání odporu, jakožto i důkazy a argumenty na podporu uvedených důvodů. Odpor se považuje za nepodaný, pokud není zaplacen poplatek za odpor. V článku 100 Evropské patentové dohody jsou taxativně uvedeny důvody, o které se může odpor opírat. V zásadě jde o stejné důvody, které uvádí ustanovení § 23 zák. č. 527/1990 Sb., pro zrušení českého patentu. Může se jednat o případ, že předmět evropského patentu není patentovatelný z důvodu nesplnění podmínek pro udělení patentové ochrany, že vynález není v popise dostatečně vysvětlen či předmět patentu jde nad rámec obsahu původně podané patentové přihlášky. Řízení o odporu probíhá v Evropském patentovém úřadu před odporovým oddělením, sestávající ze tří technických členů, z nichž alespoň dva se nezúčastnili řízení o udělení patentu, přičemž v některých případech mohou být doplněni členem s právní kvalifikací. Řízení o odporu končí rozhodnutím o zrušení evropského patentu nebo o zamítnutí odporu. Nejčastěji však končí mezitímním rozhodnutím, v němž se konstatuje, že ve stavu, jak byl evropský patent na základě řízení o odporu vlastníkem pozměněn, vyhovuje předmět patentu podmínkám Evropské patentové dohody. Není-li toto mezitímní rozhodnutí napadeno stížností nebo byla zamítnuta, je vlastník vyzván, aby zaplatil poplatek za tisk nového patentového spisu a předložil překlad upravených patentových nároků do zbývajících dvou úředních jazyků této dohody. Jsou-li tyto úkony učiněny, vydá odporová divize rozhodnutí o zachování evropského patentu v pozměněném rozsahu, které 128
je oznámeno v Evropském patentovém věstníku a současně je vydán nový evropský patentový spis. Souběžně s otevřením devítiměsíční lhůty pro podání odporu může být před národními soudy určených států zahájeno soudní řízení vztahující se k porušování stejného patentu a případně i souběžné řízení o neplatnosti evropského patentu. Podání odporu nestaví účinky evropského patentu v určených zemích. Domnělý porušovatel, pokud nepodal odpor v otevřené lhůtě, může za jistých okolností přistoupit do probíhajícího odporového řízení jako další účastník. Musí prokázat, že vlastník evropského patentu na něj podal žalobu, nebo po výzvě, aby domnělý porušovatel upustil od údajného porušování patentu, podal proti vlastníkovi patentu žalobu na určení, že patent neporušuje. Uvedený důkaz musí být u Evropského patentového úřadu podán do 3 měsíců od podání žaloby na porušování patentu nebo žaloby o určení. Uplynula-li marně lhůta stanovená Úmluvou o udělování evropských patentů k podání odporu, případně v řízení o odporu nebyl evropský patent zrušen, může být evropský patent později zrušen již pouze s účinky v rámci jednotlivých členských států, tedy pro Českou republiku zrušen pouze rozhodnutím Úřadu průmyslového vlastnictví podle ustanovení § 23 patentového zákona. Úřad podle ustanovení § 35f odst. 5 zák. č. 527/1990 Sb., řízení o zrušení evropského patentu přeruší, probíhá-li před Evropským patentovým úřadem řízení o odporu týkající se téže věci. Rozhodnutí o odporu před Evropským patentovým úřadem má ve všech určených státech účinky ex tunc, takže po jeho vydání Úřad vychází ze stavu, ke kterému odporové řízení dospělo. Jestliže v řízení o odporu nedošlo ke zrušení evropského patentu, Úřad na žádost bude v řízení o zrušení patentu pokračovat s tím, že výsledkem předchozího řízení o odporu před Evropským patentovým úřadem není vázán a to ani v případě, že se opírá o shodné námitky. Proti rozhodnutí o odporu je přípustné podat stížnost, jejíž řádné podání má odkladný účinek. Jediným předmětem stížnosti ale nemůže být rozdělení nákladů v odporovém řízení. Stížnost lze podat v takovém případě jedině tehdy, přesahuje-li stanovená částka hodnotu stížnostního poplatku. O stížnosti rozhoduje technický stížnostní senát Evropského patentového úřadu příslušný k rozhodnutí podle povahy technického zaměření uvedeného vynálezu. Sestává zpravidla ze dvou technických a jednoho právního člena. Stížnostní senáty Evropského patentového úřadu a zejména potom jejich kompetence a způsoby rozhodování mají povahu orgánů soudních. Řídí se výhradně ustanoveními Evropské patentové úmluvy a jednacími řády stížnostních senátů a jejich 129
postavení bylo předmětem řady rozhodnutí Velkého stížnostního senátu, který je nejvyšší právní autoritou ve struktuře senátů Evropského patentového úřadu. Stížnost lze podat proti rozhodnutí prvostupňových oddělení průzkumových, právního odboru a odporových oddělení. Stížnostní senát rozhoduje o stížnosti buď v rámci pravomoci útvaru, který stížností napadené rozhodnutí vydal, nebo věc tomuto útvaru vrátí k dalšímu řízení a novému rozhodnutí. Před vydáním konečného rozhodnutí je stížnostní senát oprávněn postoupit k rozhodnutí konkrétní právní otázku Velkému stížnostnímu senátu. Rozhodnutí Velkého stížnostního senátu o otázce, která mu byla postoupena, je pro stížnostní senát závazné. Ani jiné stížnostní senáty nemají možnost se od zde uvedené interpretace odchýlit, neboť v takovém případě jim je uloženo znovu takovou otázku předložit Velkému stížnostnímu senátu, který je jedině oprávněn změnit svoji původní interpretaci. Rozhodnutí Velkého stížnostního senátu jsou publikována v Úředním listu Evropského patentového úřadu a to včetně případných menšinových názorů členů tohoto senátu. 3.4.2.4
Patentová ochrana v rámci Evropské unie
Snahy o ekonomickou integraci v Evropě s cílem dále podpořit jednotný vnitřní trh nalézají již mnoho let odezvu i v oblasti průmyslověprávní. Již v roce 1975 byla podepsána v Lucembursku za účasti tehdejších devíti členských států EHS úmluva o společném patentu. Ratifikace se však nepodařilo dosáhnout. V současné době, po řadě pokusů dospět k unijnímu patentu, se situace mění. Již zmíněný dosud neúčinný „Evropský patentový balíček“ se skládá z Nařízení, kterým se provádí posílená spolupráce v oblasti vytvoření jednotné patentové ochrany82 dále Nařízení, kterým se provádí posílená spolupráce v oblasti vytvoření jednotné patentové ochrany, pokud jde o příslušná ustanovení o překladu83 a nakonec Dohody o Jednotném patentovém soudu. Posílená spolupráce v oblasti vytvoření jednotné patentové ochrany
Nařízení využívá stávajícího systému udělování evropských patentů podle Evropské patentové úmluvy a poskytuje vlastníkům evropských patentů možnost do jednoho měsíce po udělení evropského patentu požádat Evropský patentový úřad o vyznačení jednotného účinku ve všech členských státech EU kromě Španělska a Itálie, které se do tohoto systému nezapojily. Jednotný charakter tohoto patentu je založen na
82 83
Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1257/2012 ze dne 17. prosince 2012. Nařízení Rady (EU) č. 1260/2012 ze dne 17. prosince 2012. 130
poskytnutí právní ochrany se stejným účinkem ve všech státech EU, které se tohoto systému účastní. Evropský patent s jednotným účinkem může být omezen, převeden, zrušen nebo může zaniknout pouze ve vztahu ke všem zúčastněným členským státům.84 Od nového systému se všeobecně očekává, že bude lacinější a účinnější v ochraně vynálezů. Jednotná patentová ochrana bude podporovat vědecko-technický pokrok a fungování vnitřního trhu tím, že zajistí, aby byl přístup k patentovému systému snazší, méně nákladný a právně zajištěný.85 V době příprav této práce se zatím jedná o platné, nikoli ale účinné Nařízení. Podle ustanovení článku 18 odstavce 2 tohoto Nařízení se toto Nařízení použije ode dne 1. ledna 2014, nebo ode dne vstupu Dohody o jednotném patentovém soudu v platnost, podle toho, co nastane později. Nyní je tedy již jasné, že účinnost může nastat pouze dnem vstupu Dohody o jednotném patentovém soudu v platnost. Před nabytím účinnosti tohoto Nařízení čeká Přípravný výbor ještě hodně práce. Zatím nejsou vyjasněny ekonomické otázky této právní úpravy. Jde především o výši udržovacích poplatků a rozdělení příjmů z vybraných poplatků. Zásady pro řešení těchto otázek jsou uvedeny zejména v článcích 12 a 13 nově přijatého Nařízení. I přesto se ukazuje, že zatím není shoda na postupu, který má směřovat k výši jednotných ročních udržovacích poplatků, které by měly zajistit pokrytí všech nákladů spojených s udělováním evropského patentu a správou jednotné patentové ochrany. Přitom by výše udržovacích poplatků měla usnadňovat inovace, podporovat konkurenceschopnost evropských podniků a zohledňovat situaci malých a středních podniků. Konkrétní návrhy nejsou zatím k dispozici. Někteří odborníci dokonce uvažují s tím, že obtíže při stanovení výše udržovacích poplatků pro patentové právo, které bude zajištěno pro mimořádně velké teritorium, může vést ke zvýšené poptávce po strategii národního přihlašování. Uvažují, zda-li z pohledu vlastníků je zajištění široké ochrany vynálezů ve všech státech nového systému optimální cestou. Posílená spolupráce v oblasti jednotné patentové ochrany pokud jde o překlady
Po celou dlouhou dobu vyjednávání o novém evropském patentovém systému byly zvláště citlivou otázkou problémy spojené s překlady jednotných patentů do
84 85
Recitál číslo 7 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1257/2012. Recitál číslo 4 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1257/2012. 131
národních jazyků. O této otázce již bylo mnohé publikováno. Související otázky mají řadu rozměrů, včetně aspektů ústavněprávní a obchodněprávní povahy. Nové Nařízení o překladu by mělo zajišťovat právní jistotu a podněcovat inovace a přinášet prospěch zejména malým a středním podnikům. Díky ustanovením o překladu by přístup k evropskému patentu s jednotným účinkem a k patentovému systému jako celku měl být snazší, méně nákladný a právně zajištěný.86 Cílem těchto ustanovení má být dosažení potřebné rovnováhy mezi zájmy hospodářských subjektů a veřejným zájmem, pokud jde o náklady na řízení a dostupnost technických informací. Překladatelské práce by současně měly být omezeny na minimum. Pro usnadnění přístupu k evropským patentům s jednotným účinkem by přihlašovatelé měli mít možnost podávat patentové přihlášky u Evropského patentového úřadu v jakémkoli úředním jazyce Unie. K provedení této zásady vytváří Nařízení systém náhrad všech nákladů na překlad, který bude spravován Evropským patentovým úřadem. To znamená, že pro přihlašovatele podávající patentové přihlášky u Evropského patentového úřadu v některém z úředních jazyků Unie, který není úředním jazykem Evropského patentového úřadu budou náklady na překlady hrazeny. Tento systém je ale určen pouze pro malé a střední podniky, fyzické osoby, neziskové organizace, univerzity a veřejné výzkumné instituce s bydlištěm či sídlem v členských státech Unie. Na podporu dostupnosti patentových informací a šíření technických poznatků mají být k dispozici strojové překlady zveřejněných patentových přihlášek a patentů do všech úředních jazyků Unie. Tyto překlady mají pouze informativní povahu a nemají žádný právní účinek. Evropský patentový úřad poskytuje od konce června 2013 službu strojového překladače patentových dokumentů i z angličtiny do češtiny a naopak v rámci databáze Espacenet. Uvedený nástroj strojních překladů se nachází stále ve stádiu vývoje. Zahrnuje řadu jazyků a na kvalitě těchto překladů se nadále pracuje. V případě sporu, který se týká evropského patentu s jednotným účinkem, by vlastník patentu poskytl na žádost údajného porušovatele úplný překlad patentu do úředního jazyka zúčastněného členského státu, ve kterém došlo k údajnému porušení patentu nebo členského státu, ve kterém má údajný porušovatel bydliště. Vlastník patentu je také povinen na žádost příslušného soudu v zúčastněných členských státech pro spory 86
Recitál číslo 5 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1260/2012. 132
týkající se evropského patentu s jednotným účinkem poskytnout úplný překlad patentu do jazyka použitého v řízení u dotyčného soudu. Tyto překlady by neměly být prováděny za použití automatizovaných prostředků a měly by být poskytovány na náklady vlastníka patentu. V případě sporu, který se týká náhrady škody, by soud projednávající dotyčný spor měl zohlednit skutečnost, že před tím, než údajnému porušovateli byl poskytnut překlad v jeho jazyce, mohl jednat v dobré víře a možná nevěděl nebo neměl dostatečné důvody k tomu domnívat se, že porušuje dotyčný patent.87 Také toto Nařízení je platné a nabývá účinnosti od 1. ledna 2014 nebo ode dne vstupu Dohody o jednotném patentovém soudu v platnost, podle toho, co nastane později. Účinnost tedy může nastat pouze dnem vstupu Dohody o jednotném patentovém soudu v platnost. Dohoda o Jednotném patentovém soudu
Dne 19. 2. 2013 byla podepsána 25 členskými státy EU dohoda o Jednotném patentovém soudu, která má přispět k omezení roztříštěnosti trhu s patenty a oslabení významných odlišností mezi jednotlivými vnitrostátními soudními systémy, z nichž plynou potíže při vymáhání práv z patentů. Mimo tuto dohodu zůstávají zatím Španělsko, Polsko a Chorvatsko. Jednotný patentový soud by měl být společným soudem smluvních členských států a tedy součástí jejich soudních systémů, a to s výlučnou pravomocí ve věcech evropských patentů s jednotným účinkem a evropských patentů udělených podle Evropské patentové úmluvy. Dohoda se vztahuje na evropské patenty s jednotným účinkem, dodatková ochranná osvědčení vydaná pro určité výrobky chráněné patentem, pro evropské patenty, které nezanikly ke dni vstupu této dohody v platnost a evropské patentové přihlášky, které nebyly vyřízeny ke dni vstupu této dohody v platnost nebo byly podány po tomto dni. Soud se skládá ze soudu prvního stupně, odvolacího soudu a soudní kanceláře. Soud prvního stupně se skládá z ústřední komory a z místních a regionálních komor. Ústřední komora má sídlo v Paříži a sekce v Londýně a Mnichově. Místní komora se zřizuje na území smluvního členského státu na jeho žádost a v souladu se statutem.
87
Recitál číslo 9 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1260/2012. 133
Každý senát soudu prvního stupně musí mít mezinárodní složení a zasedají v něm tři soudci. Každý senát místní komory ve smluvním členském státě je složen z jednoho soudce s právnickou kvalifikací, který je státním příslušníkem smluvního členského státu, v němž se místní komora nachází, a dvou soudců s právnickou kvalifikací, kteří nejsou příslušníky daného smluvního členského státu. Odvolací soud zasedá v mezinárodním složení pěti soudců, z nichž tři jsou s právnickou kvalifikací a jsou příslušníky různých států a dva soudci jsou s technickou kvalifikací a zkušeností v příslušné technické oblasti. Soud má výlučnou pravomoc, pokud jde o žaloby týkající se skutečného nebo hrozícího porušování patentů a dodatkových ochranných osvědčení, včetně protižalob týkajících se licencí, žaloby týkající se prohlášení o neporušení patentů a dodatkových ochranných osvědčení, žaloby na předběžná nebo ochranná opatření a soudní zákazy, žaloby na zrušení patentů a prohlášení neplatnosti dodatkových ochranných osvědčení, žaloby týkající se škod nebo náhrad souvisejících s prozatímní ochranou zajištěnou na základě zveřejněné evropské patentové přihlášky, žaloby týkající se využívání vynálezu před udělením patentu nebo práva založeného na předchozím využívání vynálezu a žaloby na zaplacení náhrady za licence. Součástí Dohody je zřízení patentového mediačního a rozhodčího střediska v Lublani a Lisabonu. Dohoda se dále zabývá statutem, jednacím řádem, jazyky řízení a procesními ustanoveními před soudem. Upravuje pravomoci soudu a postup při odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Tato Dohoda vstoupí v platnost řádnou ratifikací v nejméně 13 členských státech, přičemž mezi nimi musí být Velká Británie, Německo a Francie. Dosud byla úspěšně ukončena ratifikace v šesti státech včetně Francie. Ostatní podrobnosti již přesahují rámec této práce.
134
4.
Užitné vzory Již na konci 19. století byl přijat v Německu zákon o užitných vzorech, aby
usnadnil právní ochranu pro předměty technického charakteru, které svým hospodářským významem a většinou i nižším stupněm tvůrčí činnosti nedosahovaly úrovně obecně požadované pro vynálezy chráněné patenty. Tento právní prostředek ochrany technických řešení se v Německu osvědčil a jeho oblibu u zdejší přihlašovatelské veřejnosti deklaruje dlouhodobý roční počet přihlášek na úrovni několika desítek tisíc užitných vzorů. Graf číslo 12 znázorňuje celkový počet podaných přihlášek užitných vzorů z celosvětového pohledu. Svědčí o tom, že obliba této formy ochrany z celosvětového hlediska rychle stoupá. Graf č. 12
Množství podaných přihlášek užitných vzorů z celosvětového pohledu
Zdroj: Statistika WIPO
V bývalém Československu se již v meziválečném období vedla řada odborných debat o možnosti a důležitosti zavedení ochrany technických řešení prostřednictvím užitných vzorů. Nakonec se v České republice tato ochrana vynálezů dočkala pozitivní právní úpravy až na počátku devadesátých let minulého století. Znamená to, že užitný vzor je v rámci našeho území poměrně novým průmyslověprávním institutem, který si však již získal oprávněně své místo v rámci právní ochrany technických řešení a oblibu zejména u domácích přihlašovatelů. Užitný vzor se v mnohém podobá ochraně patentové, ale umožňuje velmi rychlou výlučnou ochranu technických řešení s nízkými finančními náklady. Jeho prostřednictvím lze tedy chránit podobné předměty, které spadají pod patentovou ochranu. Zápis užitných vzorů do rejstříku je zejména opodstatněn v případech, kdy předmět ochrany je v době 135
svého vzniku již připraven k hospodářskému využití. Naopak tam, kde hospodářské využití je podmíněno například dlouhodobými zkouškami (například léčiva) a kde náklady na vývoj a zavedení, a s tím spojená rizika, jsou vysoká, není tato forma ochrany obecně vhodná.88 Výluky z ochrany užitným vzorem jsou označeny jako technická řešení, která jsou ochrany nezpůsobilá. Jedná se o řešení, která jsou v rozporu s obecnými zájmy, zejména se zásadami lidskosti a veřejné morálky, dále odrůdy rostlin a plemena zvířat, jakož i biologické reproduktivní materiály a nakonec i způsoby výroby nebo pracovní činnosti. Vyloučení z ochrany těch vynálezů, které patří do kategorie „způsob“, je ze strategického hlediska pro užitné vzory významným omezením, které kromě historických přístupů nemá žádné významné věcné odůvodnění. Proto se o tomto druhu výluky již dlouhou dobu debatuje a v některých zemích již bylo od této výluky upuštěno. Užitný vzor platí na omezenou dobu, tedy čtyři roky ode dne podání přihlášky a dobu platnosti zápisu lze na základě zpoplatněné žádosti až dvakrát, vždy o tři roky prodloužit. Celková možná doba ochrany tedy představuje 10 let a to je jeden z hlavních rozdílů v porovnání s ochranou technických řešení patentem. Podle ustanovení § 1 zákona č. 478/1992 Sb. se za užitný vzor považuje technické řešení, které je nové, přesahuje rámec pouhé odborné dovednosti a je průmyslově využitelné. Jak již bylo uvedeno, užitný vzor se příliš neodlišuje od patentové ochrany a proto také i právní předpis v řadě případů výslovně odkazuje na právní úpravu ochrany vynálezů patentem. V ustanovení § 21 odst. 2 zákona číslo 478/1992 Sb.89 se uvádí, že pro práva na užitný vzor, spolumajitelské vztahy, pro zápis licenčních smluv k využití předmětu užitného vzoru, pro převody užitných vzorů, pro vztahy k zahraničí, pro zastupování v řízení před Úřadem průmyslového vlastnictví, pro zastavení řízení, pro prominutí zmeškání lhůty, pro nahlížení do spisů, pro určovací řízení, pro zápis užitných vzorů utajovaných podle zvláštních právních předpisů, pro opravné řízení a pro porušování práv, pro právo na informaci a pro udělování nucených licencí se obdobně použijí ustanovení zákona o vynálezech. 88 89
Důvodová zpráva k návrhu zákona číslo 478/1992 Sb., o užitných vzorech. Ve znění zákona číslo 116/2000 Sb. a číslo 501/2004 Sb. 136
Při výkladu rozsahu ochrany se taktéž používají stejná formální pravidla, jako v případě patentové ochrany. V tomto aspektu, ale právní úprava neobsahuje žádný formální odkaz na patentové právo a je v některých hraničních případech předmětem rozdílných právních názorů a tím i odpovídajících praktických obtíží. Pro komentář tedy zbývají jen ta ustanovení platné právní úpravy o užitných vzorech, která jsou od právní úpravy patentové rozdílná a mají významné strategické dopady. To se týká i otázek výmazu užitného vzoru, který se vlastně na základě platné právní úpravy stává „součástí prověřování“ podmínek stanovených pro řádnou právní ochranu.
4.1
Novost užitného vzoru
Světová novost je stejně jako u patentů základním požadavkem pro zápis užitného vzoru do rejstříku. Právní konstrukce novosti je ale na rozdíl od patentů budována odlišně. Stavem techniky je vše, co bylo přede dnem, od něhož přísluší přihlašovateli užitného vzoru právo přednosti, zveřejněno. Stavem techniky ale podle výslovného znění právního předpisu není zveřejnění výsledku práce přihlašovatele nebo jeho právního předchůdce, ke kterému došlo v posledních šesti měsících před podáním přihlášky užitného vzoru. Tím se stává užitný vzor zajímavým prostředkem průmyslověprávní ochrany pro subjekty, které ať již z jakéhokoli důvodu připustily dřívější zveřejnění vlastního řešení. V rámci hodnocení novosti pro účely patentové ochrany zveřejněním dochází k destrukci novosti technického řešení a pevnou patentovou ochranu z tohoto důvodu nelze získat. U užitných vzorů je situace jiná. Právní úprava poskytuje přihlašovateli šestiměsíční ochrannou lhůtu, která je někdy označována, zejména v souvislosti s patentovou ochranou, jako „grace period“. To znamená, že do šesti měsíců po zveřejnění podstaty technického řešení může být přihláška užitného vzoru podána a předchozí zveřejnění v uvedené lhůtě nebrání naplnění požadavku novosti.
4.2
Starší právo
Z vymezení pojmu novosti pro účely užitných vzorů plyne, že ke stavu techniky nepatří obsah do této doby nezveřejněných patentových přihlášek a přihlášek užitných vzorů s dřívějším právem přednosti. U užitných vzorů se vztahy k řešením s dřívějším právem přednosti a problém zabránění dvojí ochrany shodných řešení rozdílných přihlašovatelů řeší prostřednictvím tak zvaného staršího práva. Ke
137
vzájemnému vymezení případného střetu užitného vzoru se starším právem, které plyne z patentu nebo užitného vzoru s dřívějším právem přednosti dochází až v rámci výmazového řízení. Při posuzování staršího práva se vychází toliko z obsahu patentových nároků u patentů a z obsahu nároků na ochranu u užitných vzorů se starším právem přednosti, neboť účelem staršího práva je pouze vyloučení dvojí ochrany téhož předmětu rozdílných přihlašovatelů.
4.3
Rámec pouhé odborné dovednosti
Na rozdíl od patentové ochrany, kde je podmínkou pro právní ochranu vynálezecká činnost, je požadavkem pro zápis užitného vzoru do rejstříku, aby technické řešení přesáhlo rámec pouhé odborné dovednosti. Obecně se tedy po dlouhou dobu spíše intuitivně mělo zato, že se jedná o blíže neurčený nižší stupeň vynálezecké činnosti, o níž je k dispozici rozsáhlá literatura, rozhodnutí patentových úřadů a soudů. Nicméně jedná se problém, který má hlubší kořeny. Zařazení jistého stupně nezřejmosti jako kritéria pro právní ochranu technických řešení je výrazem snahy odlišit právně chráněné technické řešení od jiných formálně nových a prospěšných řešení, neboť ne každé formálně nové a prospěšné technické řešení je jistým přínosem do stavu techniky jako celku, respektive obohacením tohoto stavu. Má se tedy obecně za to, že právně chráněná technická řešení mají ležet za hranicemi běžné řemeslné nebo inženýrské rutinní práce. V opačném případě, pokud by zde podmínka nezřejmosti, vynálezecké činnosti či nepřekročení rámce pouhé odborné dovednosti nebyla, byly by průmyslu kladeny nepřiměřené překážky a normální technický rozvoj by byl brzděn, kdyby „čistě řemeslné a rutinní výkony, i když často užitečné, by měly být chráněny patenty“.90 Německá nauka vycházela z toho, že mezi tím, co je známo, a tím, co je způsobilé k průmyslověprávní ochraně, musí zůstat volný prostor, do něhož v zájmu dalšího technického rozvoje nemá patentová ochrana přístup. Vynálezecká činnost či vynálezecký krok vyjadřují určitý potřebný stupeň výsledku tvůrčího úsilí, který je nezbytný pro získání společenské prémie ve formě právní
90
EFFENBERGER, Karel. Přehled patentových systémů ve světě, ÚPV 1997, str. 50. 138
ochrany. V případě užitných vzorů je podmínkou zápisu užitného vzoru do rejstříku, aby přihlašované technické řešení kromě novosti „přesáhlo rámec pouhé odborné dovednosti“.91 I tato poněkud komplikovaně vyjádřená podmínka zápisu do rejstříku užitných vzorů směřuje k vymezení stupně tvůrčího úsilí původce. S využitím přístupu „racionálního zákonodárce“ se mělo dlouhou dobu obecně za to, že pokud bylo v této souvislosti užito u patentu a užitného vzoru zásadně odlišného slovního vyjádření této podmínky, musí se jednat i o pojmy obsahově rozdílné. U patentu se očekával vyšší stupeň tvůrčího úsilí, nicméně v praxi často zůstávalo nedořešeno, o kolik vyšší toto úsilí musí být a jak je možné ho v této souvislosti poměřovat. Jde o praktickou otázku v řadě případů, například při výmazu užitného vzoru nebo v případě možnosti tak zvaného odbočení.92 Z pohledu administrativně právní techniky došlo ke sjednocení názorů na vypořádání se s touto otázkou v rámci správního soudnictví. Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí93 uvedl, že pro posouzení této otázky je nutno nejprve popsat stávající stav, ze kterého je vycházeno a dále konkrétně uvést v čem se hodnocené řešení odlišuje od dosavadního stavu techniky a jaké tedy bylo třeba učinit kroky k vytvoření posuzovaného řešení. Teprve na základě těchto skutečností je možno dovodit, zda došlo k překročení rámce pouhé odborné dovednosti. Průlomem do těchto úvah se stalo v Německu rozhodnutí Spolkového patentového soudu XZB 27/05 ze dne 20. 6. 200694 ve věci „Předváděcí skříň”. V rámci tohoto rozhodnutí se senát odklonil od dřívějších úvah, kdy otázka vynálezecké činnosti byla považována za otázku skutkovou s tím, že jde o otázku právní, kterou je třeba posuzovat podle konkrétních okolností případu. Je zde podán obšírný rozbor souvisejících otázek. Opakuje se, co je známo z německé literatury, že patenty, na rozdíl od užitných vzorů, vyžadují značnou míru vynálezecké úrovně. Také u užitných vzorů je ale nutná vynálezecká nadřazenost nad předměty, které je schopen vytvořit průměrný odborník, neboť jen takové řešení může být předmětem výhradního práva. Připomíná se zde, že požadavek vynálezeckého výkonu byl v Německu zakotven do práva užitných vzorů až v roce 1986 tak, že užitný vzor se musí zakládat na
91 92 93
94
Ustanovení § 1 zák. č. 478/1992 Sb., o užitných vzorech. Ustanovení § 10 zák. č. 478/1992 Sb., o užitných vzorech. Rozsudek Nejvyššího správního soudu značky spisu 6 A 72/2001 ze dne 16. 12. 2009 ve věci PUV 1996-4913. GRUR 2006, částka 10, str. 842 až 848. 139
vynálezeckém kroku. Tím se zabraňuje monopolizaci jednoduchých technických řešení, kde by nebylo oprávněné vyloučení třetích osob z užívání takových řešení. S nižším stupněm vynálezecké úrovně v porovnání s patenty uvažovala i Zelená kniha práva užitných vzorů na vnitřním trhu.95 Stěžejním důvodem uvedeného rozhodnutí je ustanovení, které určuje vynálezeckou úroveň podle patentového práva. Vynález se zakládá podle německého patentového práva od roku 1976 na vynálezecké činnosti, pokud není možné, aby jej odborník s využitím současného stavu techniky zřejmým způsobem vytvořil. Tím je podle uvedeného rozhodnutí „Předváděcí skříň” úroveň vynálezecké činnosti natolik nízká, že zde nezbývá žádný prostor pro samostatnou vynálezeckou úroveň v právu užitných vzorů. Poskytování průmyslověprávní ochrany užitným vzorům s ještě nižší tvůrčí úrovní by se dostalo do rozporu se zásadou, že běžná technická řešení rutinního charakteru se nemohou stát předmětem výlučné ochrany. V odborných kruzích mělo toto rozhodnutí nemalou odezvu,96 a to spíše negativní. Ke stejnému stanovisku se přiklonil velmi záhy i rakouský Nejvyšší tribunál průmyslového vlastnictví.
97
Je otázkou, zda-li toto průlomové rozhodnutí nalezne odezvu
i v české právní praxi, kde diskuze o rozlišení požadavků na tvůrčí úroveň v patentovém právu a právu užitných vzorů zatím veřejně neprobíhají. To umožňuje přiklonit se k propracovanému německému stanovisku případně v rámci postupného vývoje názorů využít těchto poznatků při rozhodovací praxi.
4.4
Odbočení
Přihlašovatel vynálezu má možnost odbočit ze své patentové přihlášky podané v ČR na přihlášku užitného vzoru s tím, že mu Úřad přizná právo přednosti z původní patentové přihlášky. To se týká i evropské patentové přihlášky, neboť ustanovení § 35 b odst. 4 patentového zákona uvádí, že na žádost přihlašovatele Úřad projedná evropskou patentovou přihlášku jako národní přihlášku užitného vzoru. Stejně tak lze i odbočit z mezinárodní patentové přihlášky podané podle smlouvy PCT, ve které je Česká republika platně určeným státem.
95 96 97
Evropská komise 95/370 ze dne 19. 7. 1995. GOEBEL, F. P. Neproveditelné odlišení? GRUR, 2008, 301. Publikováno: Managing IP, červen 2011, str. 76. 140
K přiznání práva přednosti u odbočené přihlášky užitného vzoru je třeba současně splnit v zákoně uvedené podmínky. Musí se jednat o stejné technické řešení, jinak řečeno o technické řešení, které je shodné v podstatných znacích anebo technické řešení, které je ve vztahu k patentové přihlášce, z níž se odbočuje, zúžené. V původní patentové přihlášce musí být tedy uvedeny všechny podstatné znaky odbočené přihlášky užitného vzoru. Dále musí být přihláška užitného vzoru podána nejpozději do 2 měsíců od právní moci rozhodnutí o patentové přihlášce, nejpozději však do 10 let od jejího podání a přihlašovatel musí do 2 měsíců od podání přihlášky užitného vzoru předložil stejnopis patentové přihlášky, z níž se dovolává nabytí práva přednosti. Odbočení umožňuje v některých případech získat průmyslověprávní ochranu i tehdy, když hrozí, že dané řešení nebude shledáno z hlediska odpovídajícího stupně tvůrčí úrovně pro udělení patentu za dostatečné. Jak již bylo uvedeno u užitných vzorů se předpokládá toliko pouhé překročení odborné dovednosti, zatímco u patentově chráněného řešení se vyžaduje vynálezecká činnost. Kromě toho lze odbočením zajistit průmyslověprávní ochranu i v případě, že hrozí u patentové přihlášky námitka vlastního předuveřejnění. To však platí pouze pro případy, když k vlastnímu předuveřejnění nedošlo dříve než 6 měsíců před podáním patentové přihlášky.
4.5
Zápis do rejstříku bez úplného průzkumu
Užitné vzory se zapisují do rejstříku na základě takzvaného registračního principu, jehož podstata spočívá v tom, že před zápisem nedochází k porovnání předmětu užitného vzoru se stávajícím stavem techniky, takže se nezkoumá, zda-li předmět přihlášky užitného vzoru splňuje požadavky novosti a tvůrčí úrovně, což na druhou stranu umožňuje velmi rychlé a finančně nenáročné řízení. Před zápisem do rejstříku je tak prováděn pouze formální průzkum, včetně vyloučení z dalšího řízení těch přihlášek, které nemohou být užitným vzorem chráněny nebo spadají do výluk z ochrany. Právní úprava užitných vzorů presumuje při zápisu užitného vzoru do rejstříku jeho novost, přesah rámce pouhé odborné dovednosti a jeho průmyslovou využitelnost, čímž odsouvá posouzení těchto podmínek do fáze řízení o výmazu užitného vzoru.98
98
Rozsudek Nejvyššího správního soudu značky spisu 5 A 130/2001 ze dne 19. 7. 2007. 141
Jedná se ale nejen o základní rozdíl mezi oběma systémy právní ochrany technických řešení, ale o i o řadu praktických dopadů, které obecná veřejnost ne zcela dobře chápe. Tento právní princip řízení umožňuje, že ochranu lze získat i na řešení, která nejsou nová ani nepředstavují překročení rámce pouhé odborné dovednosti. Nejedná se přitom o žádné nedopatření, nesprávnost postupu ani žádné jiné pochybení, ale o postup, který je v souladu s právním předpisem. Jedná se pouze o jakousi „daň“ za to, že řízení o přihlášce je velmi rychlé a finančně nenáročné. Uvedená odlišnost užitného vzoru od patentem chráněného vynálezu je významnou skutečností pro nakládání s takto chráněným technickým řešením. Znamená totiž, jak již bylo shora uvedeno, že užitným vzorem lze chránit jednak řešení, která by obstála i v náročném patentovém průzkumu, a jednak řešení, která nesplňují požadavky na žádnou průmyslověprávní ochranu. Z tohoto pohledu nakládání s užitnými vzory vyžaduje vyšší míru obezřetnosti. To se týká zejména otázek spojených s licenční praxí, úplatným převodem užitných vzorů, jejich oceňováním a následným případným nepeněžitým vkladem do základního kapitálu obchodní korporace či bankovními zástavami. Kromě toho je zde i určitý aspekt formální. Nový občanský zákoník rozlišuje obecně rejstříky, které se mají týkat osob, a veřejné seznamy, které se mají týkat práv. Není ale zásadní důvod, nadále veřejné seznamy vedené Úřadem průmyslového vlastnictví označovat jako rejstříky – ostatně jednotlivé zákony na ochranu průmyslového vlastnictví jsou v poměru k občanskému zákoníku legis specialis a také zákon číslo 303/2013 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím rekodifikace soukromého práva, hovoří výslovně o rejstřících průmyslových práv.99
4.6
Výmaz užitného vzoru z rejstříku
Každý má možnost podle ustanovení § 17 a 18 zákona číslo 478/1992 Sb. podat návrh na výmaz užitného vzoru. Na rozdíl od zrušení patentu je možno výmaz provést i v rámci zkráceného řízení, bez ústního jednání.
99
KRATOCHVÍL, Josef. Nový občanský zákoník a oblast průmyslového vlastnictví. In: Jakl, Ladislav a kol. Nový občanský zákoník a práva k duševnímu vlastnictví. Metropolitan University Prague Press, 2014, str. 23. ISBN 978-80-87956-01-4. 142
Důvodem pro výmaz může být to, že technické řešení není způsobilé k ochraně, tedy především, že nevyhovuje požadavku novosti nebo dostatečnému stupni tvůrčí úrovně, nebo když je předmět užitného vzoru již chráněn patentem či užitným vzorem s dřívějším právem přednosti. Posledním důvodem pro výmaz užitného vzoru může být skutečnost, že jeho předmět jde nad rámec původního podání přihlášky užitného vzoru. To se může stát tím, že během řízení jsou do předmětu užitného vzoru vneseny znaky, které původní přihláška neobsahovala. Návrh na výmaz užitného vzoru z rejstříku musí být věcně odůvodněn a současně musí být předloženy důkazní prostředky, o které se návrh na výmaz opírá. Důvody výmazu včetně označení důkazů, kterých se návrh dovolává, nemohou být dodatečně měněny. Uplatnění nových důkazních prostředků je možné pouze v rámci nového návrhu. V případě, že vlastník užitného vzoru se po seznámení s obsahem návrhu na výmaz k tomuto návrhu nevyjádří, Úřad průmyslového vlastnictví výmaz provede, aniž by se zabýval věcnou podstatou a správností odůvodnění návrhu na výmaz. V případě, že se vlastník vyjádří k návrhu probíhá sporné řízení. Je důležité si uvědomit, že v rámci výmazového řízení vlastník nemůže v řízení o výmazu užitného vzoru modifikovat náležitosti přihlášky daného užitného vzoru; v tomto řízení má sice prostor pro obranu proti výmazu, avšak rozsah jeho argumentů je vymezen vlastní přihláškou užitného vzoru.100 Ustanovení § 18 odst. 3 zákona číslo 478/1992 Sb. uvádí, že týkají-li se důvody výmazu jen části užitného vzoru, užitný vzor se vymaže částečně. Bližší právní úprava částečného výmazu užitného vzoru schází. Jedná se však o v praxi častý případ a stručná právní úprava vede i k odlišným právním názorům, jak má být v těchto případech prakticky postupováno. Je nesporné, že v rámci částečného výmazu musí být stanoven omezený rozsah ochrany. Způsob, jak to má být učiněno, byl vzhledem ke stejným zásadám, jak se spíše praxí, než na základě pozitivní právní úpravy, vyvinuly pro patentovou ochranu, hledán ve zkušenostech právě s částečným zrušením patentu. Nejvyšší správní soud se ale v jednom ze svých rozsudků101 významně odchýlil od dosavadní jednotné praxe. Uvedl, že ustanovení právního předpisu o částečném výmazu užitného vzoru nutno provádět pouze 100 101
Rozsudek Nejvyššího správního soudu ve věci značky spisu 7 A105/2002 ze dne 1. 12. 2005. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ve věci značky spisu 9 As 37/2008 ze dne 26. 3. 2009. 143
restriktivně v mezích zákona tak, že stylizace znění jednotlivých nároků na ochranu musí zůstat zachována, aby byl vyloučen případný zásah do podstaty technického řešení, přičemž změna stylizace či formulace nároku riziko zásahu do podstaty tohoto nároku vždy potenciálně přináší. Z toho je následně dovozováno, že částečný výmaz užitného vzoru je možno podle zákona o užitných vzorech provádět odebíráním nároků při současném zachování jednotnosti technického řešení. Tento postup naznačuje, že dosavadní praxe, založená například na přesunu některých znaků ze závislých nároků na ochranu do nezávislých, by mohla způsobovat rizika shora uvedená. Ve většině případů se ale zřejmě bude pokračovat ve stávající dlouhodobě osvědčené praxi, která se opírá z hlediska logických přístupů o propracované teoretické zázemí a všeobecně dlouhodobě sdílenou i zahraniční praxi. Ostatně částečný výmaz i podle dosavadní praxe ve většině případů znamená omezení počtu nezávislých nároků na ochranu. Při sestavování nového nezávislého nároku bude jeho základem stávající nezávislý nárok doplněný o některý či některé znaky původních závislých nároků na ochranu. V rámci prosazování práv plynoucích z užitných vzorů si soudy mohou dokonce vyřešit jako předběžnou otázku i problematiku týkající se způsobilosti užitného vzoru k právní ochraně.102 To znamená, že podání návrhu na výmaz užitného vzoru u Úřadu průmyslového vlastnictví neopravňuje soudy v řízeních o prosazování práv k přerušení řízení a vyčkání pravomocného rozhodnutí v této věci věcně příslušným Úřadem.
4.7
Doba a účinky ochrany užitného vzoru
Zápis užitného vzoru do rejstříku oznamuje Úřad ve věstníku. Konečné znění užitného vzoru je veřejnosti k dispozici v tištěné podobě a stejně tak i v elektronické podobě v odpovídající veřejnosti bezplatně přístupné databázi Úřadu průmyslového vlastnictví. V případě osvědčení na užitný vzor je tedy odpovídající právo, které má obecně stejnou kvalitu a obsah s právem patentovým, podstatně rizikovější, než v případě patentové ochrany, kdy byla příslušným úřadem před udělením patentové ochrany kvalifikovaně vypracována rešerše na novost a proveden úplný průzkum předmětu patentové přihlášky, včetně porovnání se světovým stavem techniky.
102
Rozsudek Nejvyššího soudu ve věci číslo jednací 23 Cdo 1321/2010 ze dne 28. 6. 2012. 144
Pro oblasti techniky, kde je inovační krok krátký zvláště vynikne, že plné účinky vzorové ochrany nastupují téměř bezprostředně po přihlášení. Tím ovšem taktéž dochází k bezprostřednímu zveřejnění tohoto řešení a to naopak nemusí být v některých případech v souladu se strategickými zájmy přihlašovatele. Z dosavadních zkušeností v České republice plyne, že žádostí o výmaz zapsaného užitného vzoru z rejstříku není příliš. Ročně je v současné době zapisováno přes 1 500 užitných vzorů a žádostí o výmaz je pouze několik desítek ročně. Právní jistotu o síle ochrany užitného vzoru lze zvýšit kvalifikovaně provedenou rešerší na novost předmětu užitného vzoru. V některých státech lze o takovou rešerši požádat i příslušný patentový úřad nebo ji sám patentový úřad provádí z moci úřední ve všech případech před zápisem užitného vzoru do rejstříku, aniž by výsledek rešerše komentoval nebo k němu jakkoli přihlížel.
4.8
Souběžná ochrana patentem a užitným vzorem
Z předchozího výkladu je patrné, kdy je vhodné volit právní ochranu technických řešení patentem a kdy užitným vzorem. Na tomto místě je třeba uvést, že také souběžná ochrana shodného technického řešení, tedy patentem i užitným vzorem je nejen možná, ale z jistých strategických pozic i důvodná. V případě tohoto rozhodnutí je výhodné, aby souběžné přihlášky byly skutečně podány souběžně, tedy pokud možno v jediném okamžiku. Otázkou je, proč a za jakých okolností může přihlašovatel dojít k závěru, že je pro jeho zájmy souběžná ochrana výhodná. Můžeme tak kombinovat nesporné výhody obou systémů ochrany technických řešení. Na straně jedné rychlé udělení ochrany v případě užitného vzoru umožňuje také rychlý zásah proti případným porušovatelům práv. Souběžná patentová ochrana potom zajišťuje, že v případě obchodního úspěchu je možné udržovat právní ochranu i po vypršení ochrany užitným vzorem. Stává se, že k právní ochraně technického řešení se přistupuje ze řady důvodů pozdě. Například se přihlašovatel snaží řadu otázek si předem ověřit a neuvědomí si, že prodejem prototypu, případně zahájením veřejného užívání nebo podobnou činností pravidelně spjatou se zavedením úspěšné technické inovace na trh, se dostává na pomezí situace, kdy novost tohoto technického řešení může být případně později zpochybněna. Potom je na místě využít šestiměsíční ochranné lhůty, kterou nabízí pouze užitný vzor. 145
4.9
Ochrana užitných vzorů v zahraničí
Průmyslověprávní ochrana technických řešení prostřednictvím užitných vzorů má zřejmě největší tradici v Německu. Skutečností je, že také všechny státy, které dnes sousedí s Českou republikou mají tento druh ochrany zaveden. Mnoho dalších evropských států nabízí pro stejné předměty podobnou právní ochranu i když s různými názvy a pokud jde o podrobnou právní úpravu je odlišností celá řada. K dispozici je tak patent v Belgii a Nizozemsku s dobou platnosti šesti let, ve Francii osvědčení o užitečnosti se stejnou dobou platnosti a v Itálii patent na užitný vzor s dobou platnosti 10 let. Také podmínky pro právní ochranu jsou značně rozdílné. V některých zemích jsou stejné jako u patentové ochrany, jinde se požaduje pouze odlišnost od stavu techniky. Z toho je jednoznačný závěr, že užitné vzory jsou právním prostředkem ochrany technických řešení pouze s malou mírou harmonizace a to je zřejmě jedním z nejvážnějších důvodů, které vedou k relativně malé oblibě tohoto právního institutu u přihlašovatelů ze zahraničí.
146
5.
Průmyslové vzory Tato část práce vede k odpovědi na čtvrtou výzkumnou otázku, která se zaměřuje
na možnosti průmyslověprávní ochrany pro tvůrčí činnost směřující ke vnějšímu vzhledu výrobků. Zjištění a výsledky této části práce se vztahují i k prověření druhé a třetí hypotézy. V případě druhé hypotézy jde o to, zda-li formální ochrana průmyslového vlastnictví není nadbytečná, a nepostačuje pouze neformální a naprosto samostatná ochrana autorskoprávní. V případě třetí hypotézy se prověřuje její předpoklad, že rozsah práv plynoucí z průmyslového vlastnictví je nezřejmý a neurčitý. Průmyslový
vzor,
německy
„Geschmacksmuster“,
anglicky
„design“
a francouzsky „dessin industriel“ a v rámci EU (průmyslový) vzor je samostatným předmětem průmyslověprávní ochrany, který se svým charakterem vztahuje k zevnějšku, tedy k vizuálním, estetickým a dekorativním aspektům výrobků, které jsou schopny smyslového vnímání. Mohou tak být chráněny například plošné vzory tapet či textilií ale zejména vzhled trojrozměrných výrobků. Příkladem může být těžítko, karoserie motocyklu, veškeré druhy obalů, nábytek, hračky anebo i vnější vzhled výrobních zařízení. Ochrana průmyslovým vzorem se zásadně nevztahuje na technické řešení výrobku, ani konstrukci, princip nebo metodu či způsob jak výrobek získat. Právní úprava ochrany průmyslových vzorů se opírá nejen o český právní předpis, tedy zákon číslo 207/2000 Sb., ale má i rozměr mezinárodní a unijní. V rámci mezinárodních multilaterálních smluv je třeba připomenout zejména Pařížskou unijní úmluvu, která se o průmyslových vzorech zmiňuje na mnoha místech a hned v úvodu zahrnuje průmyslové vzory a modely do průmyslového vlastnictví. Zavazuje členské státy mimo jiné k ochraně průmyslových vzorů a modelů, aniž by je blíže definovala. Stejně tak se s průmyslovými vzory setkáváme i v dohodě TRIPS. Pokud jde o mezinárodní ochranu průmyslových vzorů Česká republika zatím k žádnému z dosud platných znění Haagské dohody nepřistoupila, ale čeští přihlašovatelé ji mají pro zajištění ochrany průmyslových vzorů v zahraničí k dispozici prostřednictvím Evropské unie, která se po přijetí ženevského aktu103 Haagské úmluvy104 stala jejím
103
104
Ženevský akt Haagské dohody o mezinárodním zápisu průmyslových vzorů, přijatý v Ženevě dne 2. července 1999, který vstoupil v platnost dne 23. prosince 2003. Haagská dohoda o mezinárodním přihlašování průmyslových vzorů a modelů, ze dne 6. listopadu 1925 revidovaná v Londýně dne 2. června 1934 a v Haagu dne 28. listopadu 1960. 147
členem.105 Evropská, tedy unijní právní úprava vychází ze Směrnice EP a Rady č. 98/71/CE ze dne 13. 10. 1998, Nařízení Rady (ES) č. 6/2002 ze dne 12. 12. 2001 o (průmyslových) vzorech Společenství a Nařízení komise (ES) číslo 2245/2002 ze dne 21. 10. 2002, kterým se provádí nařízení Rady (ES) č. 6/2002. Takže
kromě
průmyslových
vzorů
zapsaných
do
rejstříku
Úřadem
průmyslového vlastnictví ČR podle zákona číslo 207/2000 Sb., na naše území, jako členského státu Evropské unie, od 1. 5. 2004 dopadají i práva ze vzorů podle shora uvedené právní úpravy unijní, která jsou zapisována do rejstříku vedeného Úřadem pro harmonizaci vnitřního trhu a také některé průmyslové vzory zapsané mezinárodně. Uvedená unijní nařízení kromě zapsaných průmyslových vzorů v rejstříku OHIM, uvažují i s tak zvanými nezapsanými vzory, které jsou pro naše právní prostředí stále ještě ne zcela zažitou novinkou. Před rozhodnutím o průmyslověprávní ochraně je nutno nejdříve zvažovat strategické možnosti pro optimalizaci důsledků následného rozhodnutí. Dá se říci, že právě u průmyslových vzorů jsou tyto otázky zvláště významné a také náročné. Utajení předmětů průmyslového designu či užitého umění podle občanského zákoníku v podstatě nepřipadá v úvahu, neboť vnější vzhled volně přístupných předmětů vzhledem ke své povaze utajit nelze a veřejné užívání způsobuje pro budoucno destrukci novosti předmětu případně později podané přihlášky průmyslového vzoru. Naopak o to důležitější je starat se o utajení výsledku vnějšího vzhledu výrobku v časovém úseku mezi vytvořením průmyslového vzoru a přihlášením k průmyslověprávní ochraně. Pro případ, že průmyslověprávní ochrana nebude zajištěna, je nutno uvažovat s tím, že takové rozhodnutí je po zveřejnění předmětu s využitím průmyslového vzoru prakticky nevratné a v budoucnu již nelze pevnou průmyslověprávní ochranu zajistit. To ale neznamená, že nelze zajistit žádnou ochranu. V některých případech, například v rámci EU, jsou průmyslové vzory zapisovány do rejstříku na základě pouhého registračního systému, kde se před zápisem průmyslového vzoru do rejstříku buď průzkum neprovádí vůbec anebo pouze v omezeném rozsahu. V takovém případě lze tedy získat průmyslověprávní ochranu, ale nelze ji potom následně účinně hájit v případném sporu, když bude napadena novost zapsaného předmětu.
105
Rozhodnutí Rady ze dne 18. prosince 2006, kterým se schvaluje přistoupení Evropského společenství k Ženevskému aktu Haagské dohody o mezinárodním zápisu průmyslových vzorů, přijatému v Ženevě dne 2. července 1999 (2006/954/ES). 148
Dostatečné a kvalifikované zveřejnění průmyslového vzoru je ale dobrým důkazním prostředkem, který lze uplatnit v případě, že se o zajištění průmyslověprávní ochrany pro shodný předmět pokusí třetí osoba. Kvalifikovaná povaha tohoto zveřejnění znamená, že je jasně prokazatelné, kdy ke zveřejnění došlo a co bylo zveřejněno. Z pohledu jednoznačného zjištění, kdy ke zveřejnění došlo, je optimální zveřejnění v časopisech či jiných publikacích, kde se o datu zveřejnění více méně nepochybuje. Tím se současně posilují i jisté prvky ochrany daného předmětu prostřednictvím autorského práva. Z tohoto pohledu se obecně nepovažuje za dostatečné například uvedení takových předmětů v prospektech nebo jejich zveřejnění v rámci omezených podnikových aktivit, kde následně nejčastěji vyvstávají pochyby o tom, kdy k takovému zveřejnění došlo anebo zda-li právě konkrétní případ zveřejnění umožňoval skutečně přístup k danému předmětu veřejnosti. Pokud dojde ke zveřejnění uplatněním průmyslového vzoru ve zboží dostupném na trhu existují v některých případech určité, spíše teoretické možnosti ochrany prostřednictvím právní úpravy nekalé soutěže, když zneužívající osoba kopíruje předchozí dílo natolik, že vzbuzuje důvodný dojem, že se jedná o výrobek původního výrobce. Nicméně splnění náročných podmínek pro nekalosoutěžní ochranu tak zvaného „otrockého napodobení“ není častým jevem a jde o natolik náročnou problematiku, že o ní bude zvláště pojednáno v jiné části této práce.
5.1
Vnější vzhled výrobku a možnosti jeho ochrany
Vnější vzhled výrobku, často označovaný za výrobkový design, jako předmět tvůrčí činnosti svojí povahou směřuje nejen k naplnění estetického vjemu, ale snaží se vytvořit předmět, který svým tvarem, vzhledem a také technickými prvky bude uspokojovat i jiné potřeby spotřebitelů. Pokud se jedná o estetické vjemy, průmyslový design obvykle vyjadřuje osobní vklad a styl tvůrce a přibližuje se tak užitému umění. Proto je průmyslový vzor na křižovatce mezi uměním a technologií. Designér bývá stále více chápán jako zvláštní spojovací článek mezi komerčními a technickými disciplínami na straně jedné a spotřebitelem na straně druhé. Očekává se od něj, že do oblasti tržních vztahů může přinést něco navíc, například určité emoce u výrobků, které dosud patřily pouze do sféry běžného trhu s obvyklým zbožím a fádním obalem. Jde o problematiku patřící do teoreticky zajímavé oblasti dlouhodobě ne zcela vyjasněných otázek o tvůrčí činnosti. 149
Duální povaha průmyslových vzorů je základem pro jejich úplné poznání a pro snahu o získání do jisté míry autonomních právních prostředků pro jejich ochranu v rámci předmětů ochrany duševního vlastnictví.106 Je také důsledkem toho, že právní předpisy definují průmyslové vzory rozdílně, i když ve většině případů se řadou společných znaků. K těm patří především důležitost znaku viditelnosti a vizuální vnímatelnosti, jako schopnosti být chápán prostřednictvím jeho vzhledu při obvyklém použití. Dalším společným znakem bývá zvláštní vzhled, odlišný a více atraktivní z pohledu spotřebitele či uživatele, k němuž výtvarník dochází výběrem z mnoha možností prostředků a technik, při výběru tvaru, obrysů, rozměrů, barev, linií, materiálu a povrchové úpravy. Nakonec je společným znakem i to, že průmyslový vzor se distancuje od technických znaků a účinků a při hodnocení způsobilosti průmyslového vzoru k zápisu do rejstříku se nepřihlíží ke znakům, které jsou předurčeny jeho technickou funkcí. Z teoretického pohledu může být průmyslový vzor předmětem autorskoprávní ochrany, ochrany průmyslovým vzorem, anebo také současně předmětem obou těchto právních instrumentů. Vzniká otázka zda-li v případě obou zmíněných možností ochrany lze každý z těchto prostředků použít samostatně a nezávisle anebo jeden z možných zvolených prostředků automaticky překrývá ochranu druhou nebo jinak řečeno, zda-li jde o kolizi či duplicitu zmíněných právních prostředků. Lze říci, že průmyslový vzor může získat ochranu podle obou těchto právních systémů za předpokladu, že splňuje podmínky, které jsou podle každé z nich pro předmět ochrany právem nastaveny. V našem právním řádu byl výslovně vyjádřen vztah průmyslového vzoru k autorskému právu v ustanovení § 78 zákona číslo 84/1972 Sb., kde bylo uvedeno, že je-li předmět přihlášky průmyslového vzoru vytvořen užitím díla chráněného podle autorského zákona, vztahují se na užití takového průmyslového vzoru pouze předpisy o průmyslových vzorech. Tento přístup vychází z toho, že vzor, jako design užitečného předmětu, může být chráněn pouze průmyslovým vzorem a takový předmět z principu nemůže být transferován do oblasti uměleckého díla a chráněn prostřednictvím autorského práva. V tomto rámci nemůže být tvar nebo vnější vzhled užitkových předmětů nebo předmětů vyráběných průmyslově pro spotřebitele předmětem autorskoprávní ochrany, a to bez ohledu na to, jak esteticky příjemný nebo hodnotný tento tvar nebo vzhled může být.
106
Volně zpracováno s využitím: WIPO – Stálý výbor pro ochranné známky, vzory a označení původu, Ženeva 11 až 15. listopadu 2002, publikováno jako SCT/9/6. 150
Vyloučení průmyslového vzoru z autorskoprávní ochrany vychází z názoru o „oddělitelnosti“ a „nezávislosti“ tvaru a vzhledu od výrobku, v němž je ztělesněn. V případě, že tvar a vzhled výrobku může být chráněn autorskoprávně, potom musí být tvar a vzhled schopen identifikace separátně a existovat nezávisle od funkčních aspektů výrobku, v němž jsou ztělesněny. Design musí být takový, že pozorovatel může z koncepčního hlediska odloučit design od produktu, na němž je ztělesněn. Tak je tomu například u zdobení a ornamentů, kdy si lze snadno představit, že tento produkt tvůrce může být následně uplatněn či ztělesněn na řadě druhů výrobků rozdílné povahy. V některých případech právo k průmyslovým vzorům výslovně uvádí, že design, který má výrazně umělecký charakter, může být chráněn jak autorskoprávně tak i prostřednictvím průmyslových vzorů. A naopak design, který tento charakter postrádá je výslovně mimo rozsah autorskoprávní ochrany. Odlišně je někdy posuzována otázka v případech tvaru užitkových předmětů, pokud jsou to výrobky rukodělné či výsledkem umělecké řemeslné výroby a na druhé straně výrobků čistě průmyslově vyráběných. Práce umělecké řemeslné výroby ztělesněná v užitkových předmětech jako jsou stolní náčiní, domácí sklo, nožířské výrobky a šperky jsou například v USA schopny autorskoprávní ochrany, i když jsou nebo by mohly být předmětem vzorové ochrany, která je zde zajišťována podle patentového práva. Všechny uvedené úvahy naznačují, že v mnoha případech bude velmi nesnadné odlišit dílo výtvarné, které spočívá v unikátním výtvoru, jako výsledek neopakovatelného tvůrčího procesu od díla, které může mít průmyslový charakter. To přesto, že u výtvarného díla hraje významnou úlohu okamžitá inspirace a dispozice, která vtiskuje dílu osobitý a neopakovatelný ráz.107 Právní úprava unijní108 se v recitálu číslo 7 a 8 zmiňuje o těchto problémech s tím, že když nejsou harmonizovány právní předpisy o autorských právech, je důležité stanovit zásady pro kumulaci ochrany podle právních předpisů o ochraně zapsaných průmyslových vzorů a právních předpisů o ochraně autorských práv, avšak ponechat členským státům možnost stanovit si rozsah ochrany autorských práv a podmínky, za kterých je taková
107
108
LANKAŠ, Z. a JUNGMANNOVÁ, K: Průmyslové vzory a jejich využití. Edice tvůrčí práce, I. svazek, řada A, vydala ČVTS – Institut pro rozvoj a realizaci vynálezectví a zlepšovatelství, Praha, strana 33. Směrnice Evropského parlamentu a Rady 98/71/ES ze dne 13. října 1998 o právní ochraně (průmyslových) vzorů. 151
ochrana poskytována. Odpovídající ustanovení článku 17 Směrnice následně ukládá členským státům, aby průmyslové vzory byly způsobilé ochrany i prostřednictvím autorského práva. Členským státům se ponechává k uvážení, jaké podmínky pro autorskoprávní ochranu zvolí. Souběh možností právní ochrany je proveden v českém právu jak v autorském zákoně v ustanovení § 105, tak i v ustanovení § 1 odstavec 2 zákona číslo 207/2000 Sb., o ochraně průmyslových vzorů.
5.2
Autorskoprávní ochrana průmyslových vzorů
Příslušná mezinárodní smlouva – Bernská úmluva109- vyhrazuje členským státům, aby upravily rozsah působnosti svých zákonů na díla užitého umění a na průmyslové vzory, jakož i podmínky, za nichž jsou taková díla, vzory a modely chráněny. Pro díla, jež jsou ve státě původu chráněna pouze jako průmyslové vzory, lze se v jiném státě Unie dovolávat jen zvláštní ochrany, jaká se přiznává v tomto státě průmyslovým vzorům. Pokud ale taková zvláštní ochrana v tomto státě není k dispozici, budou tato díla chráněna jako díla umělecká. Bernská úmluva rozlišuje mezi pojmy dílo užitého umění a dílo užitého umění chráněné jako dílo umělecké.110 Aby bylo dílo užitého umění chráněno autorským právem, musí splňovat podmínku jedinečného výsledku tvůrčí činnosti autora, kterou se odlišuje daný výrobek od výrobků jiných. Podle ustanovení § 2 zákona číslo 121/2000 Sb. o právu autorském je předmětem práva autorského dílo literární a jiné dílo umělecké a dílo vědecké, které je jedinečným výsledkem tvůrčí činnosti autora a je vyjádřeno v jakékoli objektivně vnímatelné podobě, včetně podoby elektronické, trvale nebo dočasně, bez ohledu na jeho rozsah, účel nebo význam. V příkladech autorských děl se mimo jiné uvádí dílo výtvarné, jako je dílo malířské, grafické a sochařské, dílo architektonické včetně díla urbanistického, dílo užitého umění a dílo kartografické.
109
110
Bernská úmluva o ochraně literárních a uměleckých děl z 9. září 1886 (vyhláška číslo 133/1980 Sb.) ve znění poslední revize v Paříži ze dne 24. července 1971. Podrobněji: KOUKAL, Pavel. Průmyslové vzory a díla užitého umění, část II. Průmyslové vlastnictví 3–4/2007, vydává Úřad průmyslového vlastnictví v Praze, SSN 0862-8726. 152
5.3
Vztah autorskoprávní a průmyslověprávní ochrany
Existuje několik možností vztahu mezi porovnávanými typy právní ochrany. Souběžná ochrana umožňuje plné překrývání, tedy dochází k možnosti právní ochrany prostřednictvím autorského práva a práva k průmyslovým vzorům nezávisle na sobě. Vychází z úvahy, že ani umělecký výtvor by neměl být zbavován ochrany proto, že je ztělesněn v užitném předmětu. Tento princip nachází odezvu v příslušných právních předpisech v tom smyslu, že výslovně stanoví, že ochrana průmyslovým vzorem nevylučuje ochranu prostředky autorského práva a stejně tak i opačně. Právě tato právní úprava je vyjádřena v unijních právních předpisech, tedy v ustanoveních článků 16 a 17 Směrnice číslo 98/71/ES a v článku 96 Nařízení o (průmyslových) vzorech.111 Tento záměr je zde proveden ve vztahu k právu EU i právních předpisů členských států týkajících se i nezapsaných průmyslových vzorů, ochranných známek a ostatních rozlišujících znaků a dále patentů, užitných vzorů, typů písma, občanskoprávní odpovědnosti a nekalé soutěže. Uvádí se zde, že chráněný průmyslový vzor má nárok na ochranu také podle právních předpisů členských států upravujících autorské právo ode dne, kdy byl vzor vytvořen nebo stanoven v jakékoli podobě. Míru, ve které, a podmínky, za jakých je ochrana poskytnuta včetně úrovně požadované původnosti stanoví členský stát. Tento přístup může být ale upraven jinde například i tak, že výtvor, chráněný jako průmyslový vzor, není obecně schopen autorskoprávní ochrany, neboť nemusí splňovat požadavek jedinečnosti tvůrčí duševní činnosti. Opačný přístup vyděluje autorskoprávní ochranu pouze pro čistě umělecká díla. Při řešení těchto kolizních případů je nutno se vypořádat s tím, že porovnávané předměty právní ochrany se již v rámci definičního vymezení odlišují. Předmětem autorského práva je dílo, které je jedinečným výsledkem tvůrčí činnosti autora zatímco předmětem právní ochrany průmyslových vzorů je nový vzhled výrobku nebo jeho části, který má individuální povahu. Autorskoprávní ochrana vzniká podle ustanovení § 9 autorského zákona okamžikem, kdy je dílo vyjádřeno v jakékoli objektivně vnímatelné podobě, tedy bez jakéhokoli formálního aktu. Ochrana průmyslového vzoru vzniká ve smyslu ustanovení § 19 zákona číslo 207/2000 Sb. zápisem do rejstříku, po podání
111
Nařízení Rady (ES) číslo 6/2002 ze dne 12. prosince 2001 o (průmyslových) vzorech Společenství. 153
přihlášky, zaplacení poplatků a kladně ukončeném řízení včetně průzkumu podmínek zápisu do rejstříku. V případě autorského díla je otázka jeho změn často ze řady důvodů velmi emotivní, přičemž autor je nadán osobnostním právem na nedotknutelnost díla. Na druhou stranu v případě průmyslového vzoru z praktického hlediska může přicházet v úvahu někdy i celá řada změn a úprav. Pro hladký průběh užití předmětů této povahy je třeba, aby veškeré tyto skutečnosti byly dostatečně a výslovně řešeny v licenční smlouvě mezi autorem a přihlašovatelem průmyslového vzoru.
5.4
Průmyslové vzory a ochranné známky
Není zde ale pouze otázka dualismu designu z pohledu technické funkce a uměleckých aspektů ve vztahu k možnostem právní ochrany. Nabízí se i právní ochrana prostřednictvím ochranné známky a současná praxe ukazuje, že nejde o výjimečné případy. Samozřejmě, že pouhé obvyklé tvary výrobků nejsou schopny známkové ochrany právě pro tyto výrobky, a to proto, že jsou tvořeny výlučně tvarem, který plyne z povahy samotného výrobku a také z důvodu nedostatečné rozlišovací způsobilosti. Funkční charakter tvaru výrobku a společenská potřeba volného přístupu k těmto tvarům pro obecnou veřejnost s přihlédnutím k soutěžnímu právu má za následek, že uvedené předměty jsou ve většině zemí absolutními důvody jejich zápisné nezpůsobilosti anebo důvodem pro prohlášení neplatnosti zapsané ochranné známky. Na druhou stranu je v současné době obecně sdílenou zásadou, že jakékoli označení schopné rozlišení výrobků a služeb různých producentů může principiálně založit platnou ochrannou známku. To platí i o trojrozměrných nebo jinak řečeno prostorových ochranných známkách. Možnost registrace těchto předmětů jako ochranných známek nastoluje otázku jak odlišovat prostorové ochranné známky od průmyslových vzorů, které taktéž mohou být ztělesněny ve výrobcích a jejich balení. Může tedy být stejný vnější vzhled, včetně tvaru chráněn současně nebo postupně ochrannou známkou a průmyslovým vzorem? Odpověď se podává z účelu, funkce a role, kterou má ochrana průmyslového vzoru a ochranné známky v hospodářských vztazích a následně v rámci rozdílných důvodů ochrany průmyslového vlastnictví. Průmyslový vzor má být užitečným předmětem, který je schopen průmyslové výroby a vytváří u zákazníků příznivé vjemy a atraktivitu předmětů, v nichž je ztělesněn. 154
Tím vytváří nejen estetické ale i komerční hodnoty. Smyslem jeho ochrany je podpořit lidskou kreativitu a nasměrovat finanční zdroje k vytváření úspěšného nového vzhledu výrobků. Má umožnit prostřednictvím právních prostředků zabránit vlastníkovi průmyslového vzoru, aby třetí strany, nejčastěji konkurence kopírovala a bez přivolení užívala a prodávala předměty, kde je chráněný průmyslový vzor ztělesněn. Charakter tohoto práva má společensky stejnou funkci jako patent, směřuje k výhradnímu užívání a je typicky postižen omezenou dobou ochrany, po jejímž vypršení se stává veřejným statkem. Ochranné známky a jiná označení mají odlišný charakter, funkce a účel. Jsou obchodním identifikátorem, který prostřednictvím užívání a reklamních aktivit zajišťuje informace o původu výrobků a jejich kvalitě mezi výrobci zboží a poskytovateli služeb na straně jedné a zákaznickou obcí na straně druhé. Usnadňují zákazníkům jejich výběr na trhu podle jejich preferencí. Ochranné známky se tak stávají nezbytnou součástí dobře fungující tržní ekonomiky. Navíc podporují transparentnost a soutěž na trhu a odpovídající obecný zájem chránit označení s rozlišovací způsobilostí tak, aby mohly plnit uvedené role a podpořit dosažení těchto funkcí. Ochranné známky jsou prostředkem pro obchodní společnosti, kterým propojují vlastní výrobky a služby s požadavky zákazníků. Jednou z obsahových charakteristik práva k zapsané ochranné známce je možnost výrobky takto označené uvádět do oběhu a naopak domáhat se zákazu užívání označení shodného nebo podobného na jiných výrobcích, které by byly z pohledu spotřebitele zaměnitelné s výrobky nesoucími ochranou známku či by svým označením asociovaly výrobek vlastníka ochranné známky a de facto by tak těžily ze známosti, oblíbenosti nebo dobré pověsti výrobků vlastníka ochranné známky. Bez naplnění tohoto obsahového aspektu práva vyplývajícího z ochranné známky by byl zápis ochranné známky pouze formálním aktem. Vzhledem k výše vymezenému obsahu práv vyplývajících ze zapsané ochranné známky a zapsaného průmyslového vzoru může dojít k prolínání těchto způsobů ochrany průmyslového vlastnictví a v případě střetu starší známkoprávní ochrany a novějšího průmyslového vzoru je nutno takový případ řešit i s přihlédnutím ke stávající správní praxi a judikatuře týkající se zaměnitelnosti.112
112
Rozsudek Nejvyššího správního soudu značky spisu 7 As 53/2008, ze dne 31. 3. 2009. 155
OHIM v jednom ze svých rozhodnutí113 v této souvislosti konstatoval, že názor, že o zapsaném průmyslovém vzoru nelze předpokládat, že jeho účelem je rozlišování zboží, není případný. Uvedl, že základním účelem sice není odlišit takový výrobek od výrobků jiných podnikatelů. To ovšem neznamená, s ohledem na komerční kontext této ochrany, že pokud je průmyslový vzor aplikován na výrobek, pak jeho balení, celkový vzhled a reklama, nemůže být veřejností vnímána jako označení. Z tohoto důvodu je při posuzování ochranné známky a průmyslového vzoru nutné vzít v úvahu také možnost nebezpečí asociace relevantní veřejnosti, že dané výrobky pocházejí od výrobce, kterému svědčí ochranná známka. Není ale zcela vyloučené, aby tvar nebo prostorové uspořádání výrobku, které původně směřovalo k ochraně průmyslovým vzorem se následně stalo chráněným označením pro ten samý produkt. V takovém případě by ale tvar nebo prostorové uspořádání výrobku mělo splňovat podmínky pro vzájemně se doplňující ochranu průmyslovým vzorem a ochrannou známkou včetně právem požadované dostatečné rozlišovací schopnosti. Na rozdíl od práva k průmyslovému vzoru, práva známková mohou být časově neomezeně prodlužována za předpokladu, že jsou užívána pro určité zboží nebo služby na trhu a periodicky je zajišťována obnova jejich právní ochrany. V této
souvislosti
vzniká
i
otázka
možnosti
prohlášení
zapsaného
průmyslového vzoru za neplatný z důvodu zásahu do starších práv třetích osob plynoucích ze zápisu ochranné známky. Tento případ řeší ustanovení § 27 odst. 1 písm. e) zákona číslo 207/2000 Sb. a v podstatě stejné ustanovení článku 25 odst. 1 písm. e) nařízení Rady (ES) číslo 6/2002. Zde se uvádí, že průmyslový vzor lze prohlásit za neplatný, je-li v průmyslovém vzoru použito rozlišovací označení, které před vznikem práva přednosti průmyslového vzoru poskytuje vlastníku označení právo takové užití zakázat. Současná naše právní úprava umožňuje řešit kolize v případě vztahu ochranné známky a průmyslového vzoru podle ustanovení § 7 odst. 1 písm. j) s využitím § 32 odst. 3 zákona číslo 441/2003 Sb., a pro poměr průmyslového vzoru a ochranné známky podle ustanovení § 27 odst. 1 písm. e) zákona číslo 207/2000 Sb. Uvedená ustanovení vycházejí z toho, že rozhoduje prioritní řada získané ochrany.
113
Rozhodnutí OHIM značky spisu R 609/2006-3, ze dne 26. 10. 2007. 156
5.5
Trade dress
Do uvedených úvah zapadá i zvláštní právní úprava, která je v některých zemích poskytována tak zvanému „trade dress“, který do určité míry propojuje ochranu průmyslového vzoru, ochranné známky a prostředky nekalosoutěžní. Za „trade dress“ se zpravidla považuje právní pojem, obecně odkazující na znaky vnějšího vzhledu výrobků nebo jejich balení, které významně ovlivňují spotřebitelské poznatky o původu výrobků. Zahrnuje specifické rysy velikosti, tvaru, barev, designu a textury, s níž veřejnost spojuje informace o zdroji výrobku. Může odkazovat na balení výrobku, jeho označování, způsob presentace, reklamní podporu a strategii, včetně užívání distinktivních grafických znaků. Tak jsou často porušována práva týkající se formátů prospektových materiálů, vyobrazení zvláštních vizitek, charakteristického oblečení hostesek, znaků tvaru, vzhledu a vybavení přijímacích obchodních místností, včetně barevných kombinací. Smyslem a důvodem zvláštní právní ochrany je zabezpečit ekonomické a intelektuální investice do odlišujících znaků pro zboží, chránit goodwill a reputaci, která je často asociována s „trade dress“. Tato ochrana má podporovat čistotu a stabilitu trhu a odběratelům zajišťuje dlouhodobé spolehnutí se na kvalitu výrobků a poskytovaných služeb, kterou „trade dress“ podporuje a zajišťuje. Taktéž podporuje soutěž mezi podnikateli a směruje je k provádění vlastního specifického a odlišujícího se „trade dress“. Pro dosažení takových vlastností se zpravidla vyžaduje, aby výrobek byl dlouhodobě a široce používán. Potom při porušování práv tohoto charakteru dochází k matení trhu, neboť veřejnost může být klamána o zdroji nebo původu výrobku.
5.6
Otrocké napodobení
Pro strategické úvahy v hospodářském životě a v inovačním podnikání, zvláště pak v oblasti vnějšího vzhledu výrobků jsou významné i pohledy na to, jak, kdy a do jaké míry lze napodobovat i jiné výsledky cizí práce, zejména cizí výkony či výrobky a případně i jejich obaly. V rámci hospodářské činnosti dochází běžně a ve značném rozsahu k napodobování. Napodobují se pokrmy, nápoje, stroje, technologie, katalogy, reklamní strategie a děje se tak někdy s vysokou profesionalitou a jindy naopak na velmi nízké úrovni. Jde o otázky praktické, nesnadno řešitelné a přitom často velmi vyhrocené
157
a citlivé. Obecnou otázkou je, kdy a za jakých okolností lze podle platných právních přepisů vynutit zákaz napodobování. Je zde totiž i druhá strana mince. Jaký může být rozumný důvod pro omezení napodobování z hlediska společenského. Pokud by byla ochrana originální práce přílišná, nutila by konkurenci ve všech případech opakovat celý náročný vývojový proces, aby nebyla nařčena z nepřípustného využívání cizí tvůrčí činnosti. Dokonce by v takovém případě byla vlastně nahrazována časově a teritoriálně omezená průmyslověprávní ochrana obecnou úpravou nekalosoutěžní, bez časového a územního omezení. Zásadně je tedy využívání zvláště nechráněných výsledků cizí práce přípustné. Jen v případě, že se tak děje v rozporu s dobrými mravy soutěže je možno se takovým praktikám účinně bránit prostředky nekalé soutěže. Na tento druh nekalého parazitování se tedy zpravidla hledí jako na výjimku z obecného pravidla možného volného přisvojování cizí práce, pokud nedochází k nadměrnému stupni pravděpodobnosti záměny. Zpravidla se jedná o případy, kdy konkrétní výrobek není chráněn žádným právem průmyslového vlastnictví a to buď proto, že nedošlo k rozhodnutí o formální průmyslověprávní ochraně, nebo sice došlo k pokusu o ni, ale bylo zjištěno, že dané řešení nesplňuje požadované podmínky anebo, ať již z jakéhokoli důvodu neskončilo příslušné řízení udělením ochrany. Podobné otázky mohou být nastoleny v případě, kdy průmyslověprávní ochrana již zanikla uplynutím doby ochrany a nezřídka jde i o případy, kdy zde sice určitá ochrana existuje, ale strategicky nebyla dobře a správně orientována. Tak se děje například tehdy, kdy výrobek je sice předmětem platného průmyslového vzoru, ale konkurence nevyužívá chráněný vnější vzhled tohoto výrobku, ale technické řešení, na němž je založen. V tomto kontextu je nutno jasně uvést, že pokud u konkrétních předmětů průmyslověprávní ochrana schází nebo nebyla volena správně nelze volnému používání obecně bránit. Důvodem je zejména společenský a morální zájem na šíření inovací pro zajištění obecného technického pokroku a zlepšení životních podmínek. Jen za jistých výjimečných okolností a splnění zvláštních podmínek se lze napodobování úspěšně bránit. Protože jde o výjimku budou se zpravidla tyto podmínky v praxi interpretovat spíše restriktivně. Možnost obrany je založena na ustanovení článku 10bis odst. 2 Pařížské úmluvy, že nekalou soutěží je každá soutěžní činnost, která odporuje poctivým zvyklostem v průmyslu nebo obchodě. Poctivé zvyklosti, a tedy v terminologii ustanovení § 2976
158
občanského zákoníku, dobré mravy soutěže jsou zásadním kritériem pro závěr, zda-li lze proti napodobování výrobků účinně zasáhnout či nikoli. Aby takovým praktikám bylo možno bránit musí se jednat o napodobování zvláště kvalifikované, které se v praxi označuje jako „otrocké napodobení“. Související otázky byly již řešeny v rámci prvorepublikové judikatury. V rozhodnutí, které bylo publikováno ve sbírce Vážný pod číslem 11 706 se uvádí, že i když se výrobek stane po uplynutí doby patentové nebo vzorové ochrany obecným statkem co do technického základu i popřípadě co do formy, příčí se dobrým mravům soutěže, napodobuje-li vyrobitel otrockým způsobem výrobek jiného výrobce, aby klamáním odběratelů nabyl hospodářské výhody na úkor soutěžitele. Po ztrátě ochrany může kdokoli volně využitkovati technického principu výroby, ale toto napodobování nesmí jíti dále, než to žádá účel použití, čili není přípustné napodobení, jež, nepřihlížejíc k základní myšlence konstruktivní, jak co do rozměru tak co do celkového vzhledu, tedy přes meze technicko-funkční věrně napodobuje cizí výrobek. V jiném rozhodnutí, které bylo publikováno ve sbírce Vážný pod číslem 11 539 se uvádí, že napodobování konkurenčního obalu, jinou firmou již používaného, není srovnatelné s dobrými mravy soutěže. Poškození soutěžitelovo může být v tom, že se zneužíváním cizí myšlenky, cizího nápadu, cizí práce a cizího, do jejich realizace investovaného kapitálu, ohrožuje a podkopává jeho soutěžní pozice na trhu a znehodnocuje jeho soutěžitelský náskok, jehož svou pílí a finančními obětmi nabyl, byť i nehrozilo bezprostřední nebezpečí skutečné záměny zboží. Na tato dřívější rozhodnutí navazuje i dnešní judikatura. Rozsudek Vrchního soudu v Praze114 uvádí, že je jednáním v rozporu s dobrými mravy soutěže, pokud ze všech v úvahu přicházejících variant rozměrů výrobků soutěžitel zvolil takové, jež umožňují propojení a tedy i nahrazení výrobků druhého soutěžitele, který před tím na těchto rozměrech založil svoji stavebnici složenou z jednotlivých výrobků a pro ni pak vyvinul různé doplňky. Jiné rozhodnutí současné judikatury vychází v tomto kontextu z rozsudku Nejvyššího soudu ČR,115 ve kterém hodnotí předchozí závěry odvolacího soudu. Uvádí se zde mimo jiné, že v posuzované věci je podstatné, že jde o nárok, vyplývající z tvrzeného
114 115
Rozsudek Vrchního soudu v Praze značky spisu 3 Cmo 1427/94. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR značky spisu 32 Odo 267/2005. 159
kopírování, otrockého napodobení dopravníku žalobkyně. Dospěl k závěru, že odvolací soud jednoznačně uvádí hlediska, kterými byl veden k vyslovení závěru, že žalobkyni nelze přiznat právo jediného a monopolního výrobce zařízení, neboť nebyla původcem myšlenky (principu řešení) a žalovaní si sami zvolili princip svého řešení objednávkou u konstruktéra co do vypracování návrhu a výrobní dokumentace, ale i provedení konstrukčních prací. Pokud využili některých znaků karuselu a finální výrobek se právě v těchto znacích shoduje s výrobkem žalobkyně, pak nelze bez dalšího dovodit, že se jedná o jeho otrockou napodobeninu. Nelze proto dospět k závěru, že by žalovaní jednali v rozporu s dobrými mravy soutěže. Z ustanovení § 2981 občanského zákoníku mimo jiné plyne, že podmínkou ochrany před vyvoláním nebezpečí záměny je užít zvláštního označení závodu užívaného již po právu jiným soutěžitelem, zvláštního označení či úpravy výrobku, výkonu nebo obchodního materiálu závodu, které v zákaznických kruzích platí pro určitý závod za příznačné anebo napodobí cizí výrobek, jeho obal nebo výkon, ledaže se jedná o napodobení v prvcích, které jsou již z povahy výrobku, funkčně, technicky nebo esteticky předurčeny. V případě, že nehrozí riziko zaměnitelnosti nebude možno se opírat o ustanovení § 2981 občanského zákoníku, ale bude k dispozici pouze generální klauzule, tedy aplikace ustanovení § 2976 občanského zákoníku. Z toho je patrné, že pro posouzení otázek, které se týkají „otrockého napodobení“ není rozhodující, zda-li napodobovaný výrobek je schopen vyvolat dojem záměny. V každém případě tedy závadné napodobování musí být doprovázeno něčím nepoctivým či nečestným. Tomu odpovídá situace, kdy napodobitel neprováděl vlastní výzkum, neinvestoval do výzkumu a ověřování nového výrobku, netvořil, nevydával prostředky, ale pouze kopíroval to co jiný vytvořil, přestože jsou alternativní cesty k účinné konkurenci na trhu. Významným prvkem je i nabízení zboží za nižší ceny a následná širší cenová destrukce. Dřívější judikatura v jistém období spatřovala za postačující obecný závěr o tom, že dochází k nepřípustnému kořistění z cizí práce. Později ale k tomu bylo ještě požadováno, aby k využívání cizí práce přistoupily ještě další podmínky, které potvrdí, že jde o jednání nekalé. Pro otrocké napodobení je tedy třeba prokázat nepoctivý záměr, který je zpravidla založen na konkrétních okolnostech případu, které nelze obecně předem na příklad v právním předpise vyjmenovat. 160
Kromě naplnění shora uvedených pozitivních znaků otrockého napodobení musí být současně přihlédnuto i k případným ospravedlňujícím důvodům takového počínání. O otrocké napodobení nejde pokud dochází k napodobení znaků, které jsou u daného výrobku předem technicky určeny nebo jsou obecně v této souvislosti užívány a nemají tedy v daném kontextu individuální charakter. Při posuzování těchto nesnadných otázek je také třeba brát v úvahu možnosti, jak riziku záměny předejít. Řešení technických a výtvarných problémů má ve většině případů celou řadu možností a je tedy i na subjektu, který napodobuje cizí výkony nebo práci, aby bral v úvahu tyto možnosti a vlastní výrobky opatřil alespoň některými originálními prvky. Od napodobitele lze objektivně požadovat, aby vlastní výrobky alespoň pro snížení míry napodobování ozvláštnil. Pokud jde o výrobek levný, fádní a bez originálních prvků potom lze předpokládat, že tolerance k napodobování bude větší než u výrobků, které vykazují celou řadu originálních prvků. V případě, že jde o výrobek obsahující inovace a originální vzhled či jinak intenzivně působí na spotřebitele má napodobitel méně oprávněných důvodů činit si nárok na poctivost svého jednání. Od otrockého napodobení je třeba odlišovat praxi tak zvaného reverzního inženýrství. To je založeno na analýze konkurenčních výrobků za účelem zjištění jejich povahy, struktury, konstrukce a funkce se záměrem dodat na trh výrobek zlepšený, i když do jisté míry ekvivalentní. Taková praxe sama o sobě není zpravidla považována za jednání nepoctivé. Nicméně výsledkem takové činnosti může být porušování práv z průmyslového vlastnictví anebo i otrocké napodobení v případech, kdy jsou splněny shora uvedené zvláštní podmínky.
5.7
Pojem průmyslového vzoru podle platné právní úpravy
Průmyslový vzor je způsobilý ochrany, je-li nový a má-li individuální povahu. To znamená, že podle zákona o průmyslových vzorech lze stanovit tři základní kritéria pro způsobilost průmyslového vzoru k ochraně, neboli jeho způsobilost být zapsán do rejstříku průmyslových vzorů. Jedná se o kritérium předmětu ochrany, novosti a individuální povahy. To je vyčerpávající výčet podmínek, při jejichž splnění má průmyslový vzor zápisnou způsobilost. Další podmínky, jako například míra estetické
161
působivosti vzhledu výrobku, právní řád nezná. Přitom pojem individuální povahy je spíše založen na principu odlišovací způsobilosti (distinctivity) než na principu originality či kreativity.116 Při hodnocení způsobilosti průmyslového vzoru k zápisu se ale nepřihlíží ke znakům, které jsou předurčeny technickou funkcí průmyslového vzoru. To znamená, že pro hodnocení, zda určitý vzhled výrobku je nebo není průmyslovým vzorem, je důležité, zda při jeho tvorbě měl původce prostor pro libovolné ztvárnění nebo zda vzhled výrobku nebo jeho části je při jeho tvorbě omezován významnými technickými okolnostmi. Znaky technické povahy nebo ty, které mají i technické účinky nejsou relevantní při hodnocení zápisné způsobilosti průmyslového vzoru, takže se k nim při průzkumu zápisné způsobilosti nepřihlíží a průmyslový vzor se posuzuje pouze v rozsahu zbývajících vzhledových znaků. Také způsob a postup, jakým se dospělo k určitému předmětu není pro zápis průmyslového vzoru podstatný. Tak bylo Úřadem průmyslového vlastnictví judikováno, že technologická rozdílnost při zhotovení výrobku nemůže zakládat jeho ochranu průmyslovým vzorem.
5.7.1
Předmět ochrany
Právní předpis, tedy ustanovení § 2 zákona číslo 207/2000 Sb., považuje za průmyslový vzor vzhled výrobku nebo jeho části, spočívající zejména ve znacích linií, obrysů, barev, tvaru, struktury nebo materiálů výrobku samotného, nebo jeho zdobení. Výrobkem se rozumí průmyslově nebo řemeslně vyrobený předmět, včetně součástek určených k sestavení do jednoho složeného výrobku, obal, úprava, grafický symbol nebo typografický znak, s výjimkou počítačových programů. Uvedený výčet znaků naznačuje obtížnost definice předmětu právní úpravy a možnost jejich rozšíření na další znaky, v zákoně neuvedené, nicméně pro povahu průmyslového vzoru důležité. Zákon v rámci uvedené definice nečiní rozdílu mezi průmyslovým vzorem a modelem, jak jsou zmiňovány v ustanovení článku 1 PUÚ, když v případě modelu obecně uvažujeme o tom, že je akcentováno jeho trojrozměrné uspořádání. Jedná se o řešení, které je často označováno v protikladu s užitným vzorem
116
KOUKAL, P. Právní ochrana designu-průmyslové vzory, autorská díla. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2012. ISBN 978-80-7357-886-2, strana 61. 162
za vzor vkusový. Týká se vzhledu výrobku, který je zjistitelný zrakem a hmatem, aniž by byl předpokládán nějaký kvalitativní stupeň estetického vjemu. Struktura povrchu výrobku je na pomezí vlastnosti výrobku vnímatelné zrakem a hmatem a při průzkumu předmětu průmyslového vzoru může mít svůj význam, neboť se podílí na celkovém vzhledu výrobku. Leštěný, matný či drsný povrch nebo jejich kombinace mohou představovat významný znak průmyslového vzoru. I vyobrazením vyjádřený materiál výrobku mu dodává vzhledový znak, kterým se může vzhledově lišit od výrobku se shodným prostorovým vytvořením.117 Zdobení, jako vzhledový znak, je převážně chápáno jako ornamentace nebo jako ozdoba grafického charakteru, jako zdobení povrchu výrobku jakýmkoli realistickým nebo abstraktním obrazem. Silný vztah předmětu ochrany ke hmotnému chápání výrobku způsobuje, že převažující výklad vede k závěru, že ornamentace či dekor jako takový není schopen samostatné ochrany průmyslovým vzorem s odůvodněním, že se nejedná o výrobek. Tento přístup ale způsobuje obtíže přihlašovatelů a řadu odborných rozpaků. Tvůrčí potenciál designéra byl zaměřen v těchto případech na samotné zdobení a pokud se mu takový záměr podaří, oprávněně žádá jeho ochranu. Nejeví se důvodným, aby za této situace byl nucen vymýšlet, aniž by jakkoli vykazoval mimořádný tvůrčí potenciál, na jakých všech druzích výrobků by snad mohl být předmět úspěšné tvůrčí práce prakticky realizován. Nicméně v rámci převažující odborné interpretace tohoto pojmu nezbývá přihlašovateli nic jiného, než vlastní tvůrčí činností vytvořený ornament či zdobení přihlašovat prostřednictvím všech výrobků, o jejichž ochranu stojí. Zdobení, které je potenciálně schopno si získat oblibu, je možné si představit nikoli pouze na textilních výrobcích, kterých je ostatně také mnoho, ale i na výrobcích kameninových, dřevěných, porcelánových, umělohmotných a mnoha dalších. V takovém případě se musíme spolehnout na účinnou kombinaci průmyslověprávní, autorskoprávní a nekalosoutěžní ochrany. Do jisté míry mohou být obtíže této povahy zhojeny podáním hromadné přihlášky průmyslového vzoru, která se ale s výjimkou průmyslových vzorů spočívajících ve zdobení, může týkat pouze průmyslových vzorů patřících do jedné třídy mezinárodního třídění průmyslových vzorů. Tato možnost se také významně
117
HORÁČEK, R. a kol. Práva k průmyslovému vlastnictví. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2005. ISBN 80-7179-879-7, strana 225. 163
v praxi užívá. To je znázorněno na grafu číslo 13, kde jsou uváděny v jednotlivých letech jednak podané přihlášky a současně i počty vzorů v nich obsažených má území ČR. Graf č. 13
Počty národních přihlášek průmyslových vzorů a jednotlivých průmyslových vzorů v nich obsažených v ČR
Zdroj: Výroční zpráva Úřadu průmyslového vlastnictví 2013
V kontextu právní úpravy průmyslových vzorů je třeba rozumět pojmu výrobek poněkud šířeji, než v obecném obvyklém chápání. Je výslovně rozšířen o úpravu, grafický symbol a typografický znak. Pojmy grafický symbol a typografický znak naznačují, že zákonodárce neměl ve všech případech na mysli pouze hmotný výrobek, který musí mít zřetelné trojrozměrné uspořádání. Mezi grafickým symbolem a zdobením nemusí být vždy zásadní rozdíl. Přesto některé odborné výklady zákona jasně upřednostňují pouze hmotnou představu a povahu výrobku a brání účinné ochraně řešení, která obecně vzhledu výrobku napomáhají a je tudíž otázkou, zda-li pouze tento výklad je jedině možný či správný. V ustanovení § 2 písm. b) zákona číslo 207/2000 Sb. se kromě řady příkladů, co se rozumí výrobkem uvádí, že jím může být i „úprava“. Tento termín se dostal do právního předpisu překladem obtížně přeložitelného anglického termínu „set up“, s jehož výkladem se potýká většina členských zemí EU včetně OHIM. Praxe Úřadu průmyslového vlastnictví se po řadě konzultací ustálila na tom, že „set up“ představuje úpravu výrobku, spočívající
164
v agregátu sdružujícím výrobek a jeho obal, například uložení cukroví v průhledném obalu zvláštního tvaru.118 Pokud je průmyslový vzor aplikovaný na výrobku, který představuje součástku složeného výrobku, považuje se takový průmyslový vzor za nový a mající individuální povahu pouze v případě, jestliže součástka zůstává i po začlenění do složeného výrobku při jeho běžném užívání buď viditelná celá anebo v případě, že je průmyslovým vzorem vzhled součástky složeného výrobku, jen její určitá část po začlenění do složeného výrobku.
5.7.2
Průmyslový vzor a technická funkce
Právní předpisy týkající se průmyslových vzorů se zvláštním způsobem vymezují ve vztahu ke znakům, které mají technickou funkci. Ustanovení § 7 zákona číslo 207/2000 Sb. uvádí, že při hodnocení způsobilosti průmyslového vzoru k zápisu se nepřihlíží ke znakům, které jsou předurčeny technickou funkcí průmyslového vzoru. Směrnice EP a Rady 98/71/ES v článku 7 odst. 1 uvádí, že právo k průmyslovému vzoru se nevztahuje na vzhledové znaky výrobku, které jsou podmíněny jejich technickou funkcí. Navíc recitál číslo 14 této Směrnice hovoří o znacích podmíněných pouze technickou funkcí. Podobné informace nalézáme i v nařízení Rady (ES) č. 6/2002 o průmyslových vzorech Společenství. Související otázky mají praktický dopad a to jednak co do možnosti vyloučení znaků předurčených technickou funkcí z ochrany v rámci řízení o zápisu průmyslového vzoru do rejstříku a jednak co do významu znaků této povahy pro rozsah ochrany, který plyne ze zapsaného průmyslového vzoru. Pokud tvar nebo vzhled výrobku je zcelanebo jedině určen nebo diktován technickou funkcí potom zde zřejmě není žádný prostor pro ochranu prostřednictvím průmyslového vzoru. Ve skutečnosti ale často není jednoznačně zřejmé, zda-li znaky mají pouze technickou funkci a potom, když znaky vykazují jak technickou tak i jinou funkci, není jasné zda-li jsou vyloučeny z ochrany či nikoli. Pokud koncepce vzhledu výrobku může být vyjádřena, materializována nebo zabudována do užitečného předmětu prostřednictvím znaků, které alespoň z části
118
Metodické pokyny pro řízení před Úřadem průmyslového vlastnictví, s účinností od 1. 1. 2006, ÚPV 2006, část E, strana 8. 165
vykazují technickou funkci, potom takový předmět může být chápán zároveň jako funkční předmět a také jako umělecké dílo. A tak vzniká otázka jaká forma právní ochrany má být pro takový předmět jako výsledek tvůrčí činnosti použita. Pokud tvar nebo vnější vzhled výrobku naplňuje jak technické funkce tak i estetické vjemy je nutné najít optimální způsob právní ochrany jak ochránit tento tvar a vzhled před neoprávněným použitím. Patenty a užitné vzory jsou dlouhodobě vyhrazeny při splnění řady podmínek technickým řešením, kde dochází k vyvážení zájmů původce, vlastníka ale i zájmů ostatních soutěžitelů a veřejnosti. Na rozdíl od vztahu mezi průmyslovým vzorem a autorskoprávní ochranou zde není žádná možnost přesahu či společné ochrany ve vztahu k čistě technické tvůrčí činnosti. Radikální oddělení patentového systému od jiných typů ochrany intelektuálního vlastnictví ukazuje na upřednostnění patentového práva při ochraně technického řešení. Pro případy, kdy znaky vnějšího vzhledu výrobku vykazují i technické funkce je někdy používána teoretická úvaha vycházející z toho, že pokud existují alternativy ve znaku, který charakterizuje uspořádání vnějšího tvaru výrobku, nelze dospět k závěru, že předmětný znak je předurčen technickou funkcí. Tento přístup umožňuje právní ochranu prostřednictvím průmyslového vzoru v převažujícím počtu případů. Odvolací senát OHIM119 v této souvislosti uvedl, že není možné připustit, aby v případě, že existuje jiná možnost, jak uspořádat vzhled výrobku, byla tato skutečnost dostačující pro závěr, že předmětný znak není předurčen technickou funkcí. Uvedený názor je odůvodněn tím, že by ustanovení článku 8 odst. 1 Nařízení číslo 6/2002 bylo možné využít pouze ve výjimečných případech a účel tohoto ustanovení by tak nedošel svému naplnění. Účelem uvedeného ustanovení je totiž zabránit jak neoprávněné monopolizaci tvaru výrobku, tak obcházení přísnější ochrany technické funkce výrobku patentem či užitným vzorem. Dále dochází k závěru, že průmyslový vzor je způsobilý k ochraně pouze v případech, že technická funkce výrobku není pro vzhled výrobku určující. Jinými slovy ochrana průmyslovým vzorem může být získána pouze pro vnější vzhled výrobku, pokud není z funkčního hlediska významný či převažující. V případě, že tvar výrobku je diktován technickou funkcí nebo určen výhradně k technickému účelu pro
119
Rozhodnutí OHIM ve věci Lindner Recyclingtech GmbH v. Franssons Verkstäder AB, číslo jednací R-690/2007-3. 166
takový předmět je ochrana průmyslovým vzorem předem uzavřena. Pravidlo založené v těchto případech na přednosti patentového práva je dokonce přímo vyjádřeno v některých právních předpisech týkajících se průmyslových vzorů. Obecně ale není pravděpodobné, že by všechny znaky vnějšího vzhledu výrobku byly předurčeny či diktovány jeho technickou funkcí. Při hodnocení rozsahu ochrany plynoucí ze zapsaného průmyslového vzoru se pak vychází pouze z rozsahu zbývajících vzhledových znaků. V konkrétních případech je ale často obtížné nacházet jediné správné řešení. Ani teorie zatím nemá jednoznačná pravidla.120
5.8
Rozsah ochrany
Na rozsah ochrany lze nazírat z pohledu časového, teritoriálního a věcného. Ochrana zapsaného průmyslového vzoru počíná běžet od data podání přihlášky a trvá 5 let. Vlastník průmyslového vzoru může tuto dobu ochrany opakovaně obnovit a to vždy o 5 let až na celkových 25 let od doby podání přihlášky. Tak se celková možná doba ochrany v České republice u průmyslového vzoru prodloužila z dříve možných 10 let na 25 let ve shodě se vzorem společenství a výrazně přesahuje mezinárodní závazek z dohody TRIPS, která požaduje minimální dobu ochrany 10 let. V rámci Haagské dohody platí ochrana 5 let a lze ji jedenkrát o 5 let prodloužit.
5.8.1
Věcný rozsah ochrany
Podle ustanovení § 10 zákona číslo 207/2000 Sb. je rozsah ochrany průmyslového vzoru dán vyobrazením průmyslového vzoru tak, jak je zapsán v rejstříku s výjimkou znaků, které jsou předurčeny technickou funkcí průmyslového vzoru, nebo znaků, které musí být nutně reprodukovány v přesném tvaru a rozměrech, aby mohl být výrobek, v němž je průmyslový vzor ztělesněn nebo na kterém je aplikován, mechanicky spojen s jiným výrobkem nebo mohl být umístěn do jiného výrobku, kolem něj nebo proti němu tak, aby oba výrobky mohly plnit svou funkci. Při posuzování porušování práv z průmyslového vzoru by kompetentní autority měly nejprve identifikovat znaky či elementy vzhledové povahy, které vedou k závěrům o shodném celkovém dojmu, podobnosti nebo identitě porovnávaných
120
Podrobněji: BRIM, L. Předurčení průmyslového vzoru technickou funkcí v právu Evropské unie. Průmyslové vlastnictví, číslo 4/2013. Strana 121 až 127. 167
předmětů, které vzbuzují u informovaného uživatele. Pokud ovšem jsou tyto znaky nebo některé z nich funkční povahy nebo z technického pohledu nezbytné, neměly by být zahrnovány pod právní ochranu průmyslového vzoru a při posuzování těchto vztahů brány do úvahy. Do
rozsahu
ochrany
spadá
každý
průmyslový
vzor,
který
nevyvolá
u informovaného uživatele odlišný celkový dojem. Jinak řečeno do rozsahu ochrany průmyslového vzoru spadají všechny průmyslové vzory, které vyvolávají u informovaného uživatele stejný celkový dojem. Při posuzování rozsahu ochrany musí být přihlédnuto k míře volnosti, kterou měl jeho původce při vývoji průmyslového vzoru. Z toho plyne, že pro závěr o porušování ochrany plynoucí z průmyslového vzoru je zásadní celkový dojem, který je vyvoláván při vnímání a porovnání dvou řešení informovaným uživatelem, nikoliv rozdíly, které je možno zjistit v podrobnostech. Pro celkový dojem informovaného uživatele jsou důležité především znaky významné či charakteristické případně dominantní, které propůjčují daným výrobkům osobitý vzhled. V tomto smyslu Úřad průmyslového vlastnictví121 uvedl, že za charakteristické znaky se považují znaky porovnávaných vnějších úprav, které propůjčují výrobku osobitý vzhled. Naopak k charakteristickým znakům nepatří ty, které jsou dány technickým a konstrukčním řešením výrobku, znaky vyplývající ze zvětšení nebo zmenšení vnější úpravy výrobku, ze záměny materiálu a rovněž tak znaky zjistitelné jen při zvláštní pozornosti. Celkový dojem vyvolaný u informovaného uživatele se ale může lišit od celkového dojmu běžného spotřebitele, neboť informovaný uživatel si může všimnout rozdílů, které pro uživatele běžného nejsou patrné. Pro rozsah ochrany není naopak ani významný celkový dojem odborníka, tedy profesionála, který je například zaměstnán u výrobce předmětných výrobků a je v takovém případě přirozené, že jeho oko bude okamžitě registrovat veškeré rozdíly obou porovnávaných předmětů. Pokud přihláška průmyslového vzoru obsahuje popis, který byl v rámci řízení uvážen jako přípustný, nelze očekávat, že bude mít valného významu pro rozsah ochrany. Obecně řečeno, popis není ani obligatorní ani žádoucí ani obvyklou součástí přihlášky průmyslového vzoru, neboť nemá v tomto kontextu žádný právní význam. Přesto přihláška průmyslového vzoru může popis obsahovat a jeho účelem může být toliko vysvětlení obsahu vyobrazení. 121
Rozhodnutí předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví ve věci V-26 785-93 ze dne 28. 4. 1999. 168
Za jistých okolností může mít vliv na rozsah ochrany i ta skutečnost, jaká forma a druh vyobrazení je součástí zapsaného průmyslového vzoru. Například při porovnání fotografie a zobrazení prostřednictvím „pérovky“ jasně vystupují do popředí rozdíly vnějšího vzhledu výrobku, které obě porovnávaná zobrazení zachycují.
5.8.2
Informovaný uživatel
Na rozsah ochrany jak bylo uvedeno shora má vliv i určení vlastností fiktivní osoby informovaného uživatele, který právní předpis blíže nedefinuje a půjde tak o neurčitý právní pojem, který bude muset být odpovídajícím způsobem interpretován. Pokud jde o celkový dojem informovaného uživatele očekává se, že tato fiktivní osoba bude spíše oslovena celkovým vzhledem průmyslového vzoru než různými detaily, které jsou obecně typické pro posuzovaný předmět.122 Informovaný uživatel je ten, kdo je zběhlý ve znalosti vzhledu zpřístupněných průmyslových vzorů a je tak pro tyto účely osobou, u níž je splněn předpoklad určitého stupně znalosti a vzorového povědomí.123 K charakteru informovaného uživatele se vyjadřuje i Odvolací soud Velké Británie EWCA CIV 936.124 Zde se v této souvislosti uvádí, že informovaný uživatel musí být osoba, na kterou je vzor (výrobek ve kterém je ztělesněn) směrován, musí to být pravidelný uživatel druhu zboží, ve kterém je vzor ztělesněn, a mohl by to být jeho spotřebitel nebo ten, kdo ho nakupuje nebo ten, kdo je s ním obeznámený v souvislosti s jeho užíváním v zaměstnání, nicméně není to výrobce zboží, ve kterém je vzor ztělesněn a není to ani „člověk z ulice“. Pojem „informovaný“ napovídá, že (informovaná) osoba je obeznámena s relevantním předmětem poněkud více než by šlo očekávat od průměrného spotřebitele a nutně implikuje, že (informovaná) osoba má znalost současného a nedávného trhu s relevantním předmětem. Od této osoby nelze požadovat větší než průměrnou paměť, ale lze od ní požadovat povědomí o trendu daného zboží a jeho dosažitelnosti či užitečnosti a určitou znalost základních technických činitelů, pokud existují. Tato část práce předkládá rozbor vlastností fiktivní osoby, tak zvaného "informovaného uživatele", které jsou významné pro zjištění rozsahu ochrany
122 123
124
Podobně: Rozhodnutí OHIM číslo R 860/0007-3, viz http://oami. evropa. eu/en/office/newsletter/08006. htm. Podrobněji viz: Rozhodnutí Městského soudu v Praze č. j 10 CA 196/2006-50 ve věci PVZ 2002-33818 „Osvěžovač vzduchu“. Rozsudek v případu PROCTER and GAMBLE Co. V. RECKITT BENCKISER (UK) Ltd, ze dne 10. 10. 2007. 169
průmyslového vzoru. Tato osoba je oslovena spíše celkovým vzhledem průmyslového vzoru než různými detaily, které jsou typické pro posuzovaný předmět. Je zběhlá ve znalosti vzhledu zpřístupněných vzorů, a je tak osobou, u které je splněn předpoklad určitého stupně znalosti a vzorového povědomí. Nemá větší než průměrnou paměť, ale lze od něj požadovat povědomí o trendu v oblasti daného zboží. Při zjišťování rozsahu ochrany vychází z celkového dojmu, bere v úvahu zejména podstatné znaky vnějšího vzhledu výrobku a potlačuje význam odlišností nepodstatného významu.
5.9
Přihlašování průmyslových vzorů do zahraničí
Předchozí výklad směřoval k osvětlení podmínek pro ochranu vnějšího vzhledu výrobků prostřednictvím průmyslového vzoru u českého Úřadu průmyslového vlastnictví na území České republiky. Přístupem České republiky k tehdejším Evropským společenstvím ale platí na našem území i vzory Společenství, podle Nařízení Rady č. 6/2002 ze dne 12. 12. 2001, které nyní budeme zřejmě označovat jako vzory unijní a také průmyslové vzory, které jsou přihlašovány cestou mezinárodní. Obecně, pokud požaduje přihlašovatel ochranu průmyslového vzoru v jiných zemích je tam třeba průmyslový vzor přihlásit k ochraně pomocí právních prostředků, které jsou na daném území k dispozici. Když zvolí ochranu v jednotlivých zemích musí se zde podrobit platným procesním podmínkám, zpravidla obligatorně za pomoci místního patentového zástupce či advokáta. Jako v ostatních případech práv z průmyslového vlastnictví je možno postupovat buď tak zvanou národní cestou, mezinárodně anebo prostřednictvím vzoru unijního. Úvahy o zahraniční ochraně by měly proběhnout včas a pokud je to možné využít 6 měsíční lhůtu poskytnutou PUÚ umožňující přihlášení shodného průmyslového vzoru na základě uplatnění mezinárodního práva přednosti. Potom se na přihlášky ve všech zemích nahlíží, jako na podané ve dni, kdy byly původně podány v České republice. Jednotná regionální práva ke vzorům lze získat prostřednictvím přihlášek u Úřadu Beneluxu, mající účinky pro Belgii, Lucembursko a Nizozemí. V Africe jsou k dispozici dvě regionální uskupení. Pro členské země Africké organizace duševního vlastnictví (OAPI),125 tedy pro 19 zemí západní a rovníkové Afriky, které byly původně
125
OAPI – The Organisation Africaine de la Proprieté Intellectuelle, ustavena na základě tak zvaného Libreville Accord v září 1962. 170
francouzskými koloniemi je registračním místem úřad v kamerunském městě Yaoundé. Pro 18 jihoafrických, anglicky mluvících zemí je k dispozici Africká regionální organizace duševního vlastnictví (ARIPO).126 Pro české přihlašovatele ale bude zřejmě nejčastěji využívána
cesta
(průmyslového)
vzoru
unijního
anebo
mezinárodní
ochrana
prostřednictvím Haagské dohody. Proto o nich bude pojednáno podrobněji.
5.9.1
Haagská dohoda
Pro mezinárodní přihlašování průmyslových vzorů je k dispozici Haagská dohoda127 pro mezinárodní ukládání průmyslových vzorů, spravovaná WIPO. Jedná se o mezinárodní smlouvu uzavřeného typu, takže její výhody mohou využívat pouze subjekty mající sídlo v některé z členských zemí a možnosti teritoriálního účinku zapsaného průmyslového vzoru dopadají potenciálně pouze na okruh smluvních stran dohody. Porovnáním Haagského systému přihlašování průmyslových vzorů s klasickou cestou národní, tedy jednotlivě a samostatně v každé zemi, plyne, že mezinárodní cesta vykazuje řadu formálních zjednodušení a úsporu nákladů. Podává se pouze jediná přihláška ve stanoveném jazyce – angličtině nebo francouzštině, náležitosti přihlášek jsou sjednoceny, poplatky se platí v jediné měně, prodloužení doby ochrany se provádí jedinou žádostí pro všechny určené státy ke stejnému datu a stejně tak tomu je i při provádění změn. V rámci mezinárodní přihlášky se zpravidla uspoří i na nákladech za odborné zastoupení, které je v rámci mezinárodního zápisu povinné pouze v případě, že přihláška byla v některém smluvním státě odmítnuta. V současné době je haagský systém tvořen třemi platnými akty – Londýnským aktem z roku 1934, Haagským aktem z roku 1960 a Ženevským aktem z roku 1999, který umožnil přístup nejenom jednotlivým státům, ale i integračním celkům či regionálním uskupením typu Evropské unie. Česká republika zatím není členem této mnohostranné dohody. Po dlouhou dobu proto nebyla možnost pro občany České republiky a společnosti se sídlem na našem území
126
127
ARIPO – The African Regional Industrial Properte Organisation, založena jako výsledek tak zvaného Lusaka Agrément ze dne 7. prosince 1976. Haagská dohoda o mezinárodním přihlašování průmyslových vzorů a modelů, ze dne 6. listopadu 1925 revidovaná v Londýně dne 2. června 1934 a v Haagu dne 28. listopadu 1960. Je doplněna Dodatkovým ujednáním z Monaka ze dne 18. listopadu 1961, Doplňkovým ujednáním ze Stockholmu ze dne 14. července 1971, změněné v roce 1979 a Ženevským aktem o mezinárodním zápisu průmyslových vzorů, který byl přijat v Ženevě dne 2. července 1999 a vstoupil v platnost dne 23. prosince 2003. 171
využívat její výhody. V roce 2006 Rada Evropské unie využila možnosti členství mezivládních organizací v Ženevském aktu Haagské dohody128 a rozhodla o jejím přistoupení včetně nezbytných úprav v Nařízení o unijním (průmyslovém) vzoru a ochranné známce129 tak, že Ženevský akt vstoupil pro Evropskou unii v účinnost ke dni 1. ledna 2008. Administrativní podrobnosti k Ženevskému aktu jsou upraveny v prováděcím řádu.130 Tím se i pro české přihlašovatele otevřely možnosti mezinárodního přihlašování průmyslových vzorů prostřednictvím této dohody. Mohou určovat v rámci mezinárodního zápisu průmyslových vzorů všechny členské státy, které jsou smluvní stranou Ženevského aktu Haagské dohody. Česká republika se tak ale nestala individuální smluvní stranou žádného znění Haagské dohody a území České republiky tak není dosud možné určit v přihlášce zahraničních přihlašovatelů jako samostatné teritorium pro ochranu jejich průmyslových vzorů na našem území. Ženevský akt z roku 1999 se pokusil vytvořit v rámci této dohody příznivější prostředí pro dva zásadně rozdílné systémy řízení o průmyslových vzorech, které jsou na národní úrovni aplikovány. V řadě zemí se provádí zápis průmyslových vzorů do rejstříku tak zvaným registračním způsobem bez úplného průzkumu, tedy jejich novosti a individuální povahy, zatímco v řadě jiných států se úplný průzkum před zápisem do rejstříku podle národního práva provádí. Ženevský akt tak nabídl pro oba uvedené systémy možnost zajištění prostřednictvím jediné mezinárodní přihlášky rychlou, účinnou, jednoduchou a lacinou ochranu v rámci celkem 62131 členů, zahrnujících i EU a OAPI. Stanovil tak podmínky přijatelné a více slučitelné se systémy ochrany průmyslových vzorů v řadě významných zemí a Haagská dohoda se tak stala atraktivní pro větší počet států. Ženevský akt Haagské dohody nevyžaduje od členských zemí žádné zásahy do národních právních předpisů a přitom každá členská země má možnost deklarovat u Mezinárodního úřadu principy, které ve vztahu ke své národní právní úpravě odmítá anebo naopak vyžaduje. Vytváří se tak výjimky, které musí přihlašovatel mezinárodní
128
129 130
131
Rozhodnutí Rady (ES) číslo 2006/954/ES ze dne 18. prosince 2006, kterým se schvaluje přistoupení ES k Ženevskému aktu Haagské dohody o mezinárodním zápisu průmyslových vzorů, přijatému v Ženevě dne 2. července 1999. Nařízení Rady (ES) číslo 1891/2006, kterým se mění nařízení (ES) číslo 6/2002 a číslo 40/94. Prováděcí řád k Ženevskému aktu Haagské dohody o mezinárodním zápisu průmyslových vzorů, přijatý v Ženevě dme 2. července 1999. Haagská dohoda měla koncem roku 2014 celkem 62 členů, aktuální stav je k dispozici na adrese http://www.wipo.int. 172
přihlášky respektovat. Tak například EU podala prohlášení o tom, že mezinárodní přihlášku nebude OHIM přijímat a musí být proto podána přímo mezinárodnímu úřadu a stanovila poplatek pro EU za každý vzor přihlášky na 62 Euro a 31 Euro za obnovu zápisu pro každý vzor. Přihlašovatelé z České republiky, z titulu členství České republiky v EU, jako smluvní strany Ženevského aktu, mohou z této mezinárodní dohody těžit. Týká se to přihlašovatelů průmyslových vzorů, kteří mají svůj pobyt, bydliště či provozovnu na území ČR a chtějí své průmyslové vzory přihlásit do kterékoli členské země této dohody. Nicméně pro optimální strategii je důležité vědět, kterými akty se jednotlivé strany Haagské dohody řídí.132 Dohoda je založena na jediné přihlášce, která může být podána přímo Mezinárodnímu úřadu (tedy bez povinnosti předchozího přihlášení v zemi přihlašovatele), kterým je WIPO. Přihlašovatel povinně v přihlášce vyznačí všechny strany, v nichž žádá o ochranu, přičemž dodatečné vyznačení stran po podání přihlášky není možné. Přihláška je v angličtině nebo francouzštině, je založena na sjednoceném obsahu přihlášky a jediném administrativním postupu, možnosti společného provádění změn a placení jediných mezinárodních poplatků. Toto tak zvané mezinárodní uložení má ve smluvních státech stejné účinky jako v případě, kdy přihlašovatel splnil všechny formální náležitosti požadované domácími předpisy a národní úřad provedl odpovídající administrativní úkony. Mezinárodní přihláška může obsahovat až 100 průmyslových vzorů, které musí patřit do jediné třídy mezinárodního třídění průmyslových vzorů podle Locarnské dohody.133 Je přípustný krátký popis, v němž lze uvádět pouze znaky patrné z vyobrazení, nikoli technické funkce a možnosti užití průmyslového vzoru. Pokud popis přesáhne 100 slov, za každé slovo navíc se vybírá poplatek 2 CHF. Mezinárodní úřad u došlých přihlášek pouze vybírá stanovené poplatky a provádí formální průzkum náležitostí přihlášky průmyslového vzoru. Platí se poplatky základní za počet průmyslových vzorů, které přihláška obsahuje, poplatek za zveřejnění ve Věstníku a standardní nebo individuální poplatek za každou designovanou zemi. Na webových
132
133
Podrobněji například: ČELIŠOVÁ, Ludmila. Termín vstupu Evropského společenství do Haagské unie. Průmyslové vlastnictví 9–10/2007, strana 143 a následující. Locarnská dohoda o zřízení mezinárodního třídění průmyslových vzorů a modelů, podepsaná v Locarnu 8. října 1968 a změněná dne 28. září 1979 – publikovaná ve vyhlášce číslo 28/1981 Sb., ve znění vyhlášky číslo 85/1985 Sb. 173
stránkách WIPO je k dispozici poplatkový kalkulátor pro výpočet poplatků podle konkrétních požadavků přihlašovatele co do počtu přihlašovaných vzorů a určených stran. Datum zápisu do mezinárodního rejstříku průmyslových vzorů se zpravidla shoduje s datem podání přihlášky. O zápisu do mezinárodního rejstříku informuje mezinárodní úřad ve věstníku (International Designs Bulletin). Mezinárodní rejstřík a věstník jsou vedeny v anglickém a francouzském jazyce. Obecně platí, že obsah přihlášky průmyslového vzoru je zveřejněn 6 měsíců po dni zápisu. Do této doby je obsah přihlášky důvěrný. Věstník obsahuje i další významné informace o mezinárodní ochraně průmyslových vzorů, tedy o odmítnutí ochrany v některých členských státech dohody, informace o zrušení ochrany, obnovách a změnách. Řada úkonů ve vztahu k mezinárodnímu úřadu se provádí na předepsaných formulářích, které jsou dostupné na Internetu. Každý ze smluvních států označený přihlašovatelem může takto získanou ochranu zamítnout z věcných důvodů do 6 měsíců od data zveřejnění mezinárodního uložení, pokud si stát pro možnost odmítnutí ochrany nevyhradí lhůtu 12 měsíců. Toto rozhodnutí může být založeno pouze na požadavcích domácího práva, tedy v případě, že je v daném státě prováděn věcný průzkum před zápisem vzoru do rejstříku, na základě vlastního průzkumu novosti a individuální povahy. V případě EU připadá v úvahu odmítnutí ochrany na základě rozhodnutí OHIMu při nesplnění podmínky předmětu ochrany, případně na základě rozporu s veřejným pořádkem nebo dobrými mravy. Smluvní strany nemohou odmítnout zápis z formálních důvodů. Doba ochrany je 5 let od data mezinárodního zápisu, který je až na výjimky, shodný s datem podání mezinárodní přihlášky. Mezinárodní zápis může být obnoven na dodatečná pětiletá období po zaplacení poplatků tak, že doba trvání ochrany v každé ze smluvních stran činí 15 let od data mezinárodního zápisu. V případě, že zákon určeného členského státu umožňuje pro průmyslový vzor dobu trvání ochrany delší než 15 let, musí tuto možnost dát i mezinárodním zápisům. Haagská dohoda nemá žádný systém pro zápis licenčních smluv, které tak musí být registrovány pouze na úrovni členských států dohody podle zde platné právní úpravy. Řízení o prohlášení neplatnosti mezinárodního zápisu se vede před příslušným národním orgánem smluvní strany, podle místní právní úpravy. Neplatnost mezinárodního zápisu nemůže být prohlášena, aniž by byla dána možnost vlastníkovi bránit svá práva.
174
Národní úřad smluvní strany na jejímž území byl mezinárodní zápis prohlášen za neplatný oznámí tuto skutečnost Mezinárodnímu úřadu, který tuto informaci zveřejní ve Věstníku.
5.9.2
Vzor unijní
Hned na počátku preambule Nařízení Rady číslo 6/2002 ze dne 12. 12. 2001 se uvádí, že jednotný systém nabývání vzorů Společenství (o nichž nyní po nabytí účinnosti Lisabonské smlouvy budeme zřejmě mluvit jako o unijních vzorech), kterým je poskytována jednotná ochrana s jednotným účinkem na celém území Společenství má podpořit cíle Společenství, jak jsou stanoveny ve Smlouvě o založení Evropského společenství. Dále se zde uvádí, že značné rozdíly mezi právními předpisy upravujícími (průmyslové) vzory mezi členskými státy brání hospodářské soutěži ve Společenství a narušují ji. Na rozdíl od domácího obchodu s výrobky zahrnujícími (průmyslový) vzor a soutěž mezi nimi je obchodu a hospodářské soutěži v rámci Společenství bráněno a jsou narušovány množstvím přihlášek, orgánů, postupů, právních předpisů, vnitrostátně omezených výlučných práv a kombinovaných správních výdajů, které s sebou proto nesou pro přihlašovatele vysoké náklady a poplatky. Dochází se k závěru, že (průmyslový) vzor Společenství by měl v co největší míře sloužit potřebám všech průmyslových odvětví Společenství. To, že slovo „průmyslový“ je důsledně v celém nařízení uváděno v závorce má zřejmě naznačit dvě skutečnosti. Jednak, že na úrovni Společenství zatím žádné jiné vzory neexistují (na rozdíl od České republiky a řady dalších členských států Evropské unie, kde platná právní úprava umožňuje ochranu užitných vzorů) a pro dostatečné vymezení tohoto pojmu bychom vystačili s pouhým slovem „vzor“. Zřejmě se ani neočekává, že dřívější nesmělé úvahy o právní úpravě užitných vzorů na úrovni Společenství, by v dohledné době mohly být naplněny. Současně to ale znamená i to, že Společenství si je dobře vědomo, že v řadě členských států dlouhodobě a dobře funguje právní úprava užitných vzorů a v tomto kontextu by již v případě pouhého „vzoru“ mohlo docházet k nedopatřením. V článku 1 uvedeného nařízení se uvádí, že kromě zapsaného (průmyslového) vzoru Společenství, u kterého probíhá formální administrativní řízení na základě podané přihlášky a zaplacení poplatků existuje i tak zvaný (průmyslový) vzor nezapsaný, je-li zpřístupněn veřejnosti způsobem stanoveným tímto nařízením. 175
5.9.2.1
Nezapsaný (průmyslový) vzor
Nezapsaný vzor Společenství vytváří alternativní nabídku zejména pro odvětví průmyslu, která produkují v krátkém časovém úseku množství vzorů zpravidla s předpokládanou krátkou životností na trhu. Jde zejména o obory spjaté s módními trendy, kde pouze některé z vytvořených vzorů dosáhnou širšího uplatnění, nicméně po relativně krátké době jsou nahrazeny jiným designem. Nezapsaný vzor má výrazně odlišný právní režim a zvláštní podmínky pro prosazení práv z takto chráněného vzoru. Pokud splňuje požadavky na ochranu je chráněn po dobu tří let ode dne, kdy byl poprvé v rámci Společenství zpřístupněn veřejnosti. Nevyžaduje žádný formální právní úkon, žádnou přihlášku ani placení poplatků. Znamená to, že právní skutečnost prvního zveřejnění je zásadní pro dobu ochrany a je v zájmu vlastníků vzorů této povahy zajistit dostatek průkazných důkazních prostředků o tom, kdy k této významné právní skutečnosti na území EU skutečně došlo. Vzor se považuje ze zpřístupněný veřejnosti ve Společenství, pokud byl zveřejněn, oznámen, vystavován, obchodně použit nebo jiným způsobem uveden ve veřejnou známost tak, že během normálních obchodních činností mohly tyto události vejít ve známost v odborných kruzích činných v rámci Společenství a specializovaných v daném oboru. Naopak se nebude považovat za zpřístupněný veřejnosti například tehdy, pokud byl sdělen třetí osobě pod výslovnou nebo mlčky předpokládanou podmínkou utajení. Také nezapsaný vzor musí být nový a vykazovat individuální povahu. Rozhodným dnem pro stanovení novosti a individuální povahy je den, kdy byl poprvé zpřístupněn veřejnosti v Evropské unii. Ochrana pro nezapsaný průmyslový vzor vzniká pouze v případě, když byl poprvé zpřístupněn veřejnosti v rámci Evropské unie. Průmyslový vzor, který nebyl zpřístupněn veřejnosti na území Evropské unie, nepožívá ochrany jako nezapsaný průmyslový vzor. To plyne z ustanovení článku 11 a článku 110 a odstavec 5 Nařízení. Zpřístupnění veřejnosti vlastníkem práv mimo území Evropské unie je překážkou novosti, jestliže průmyslový vzor mohl vejít ve známost v odborných kruzích činných v rámci Evropské unie a specializovaných v daném oboru během obvyklé obchodní činnosti. Práva z nezapsaného vzoru jsou ale zvláštně omezena. Poskytuje sice vlastníkovi výlučné právo jej užívat a zabránit třetí osobě v užívání bez jeho souhlasu, ale může těmto 176
krokům bránit pouze za předpokladu, že napadené užití vyplývá z kopírování chráněného vzoru. Za kopírování se nepovažuje nezávislá tvůrčí práce původce vzoru, u něhož se lze důvodně domnívat, že nebyl obeznámen se vzorem, který byl zpřístupněn veřejnosti. V každém případě prokázání kopírování vzoru nebude vždy snadné a je proto důležité, aby v tomto směru každý, kdo chce z této zvláštní formy průmyslověprávní ochrany těžit, se na tuto skutečnost včas a prokazatelně připravil. Z toho plyne, že zásadním rozdílem mezi zapsaným a nezapsaným unijním vzorem jsou práva vlastníka. U zapsaného vzoru se jedná o výlučné právo jej užívat a zabránit třetím osobám užívat zapsaný průmyslový vzor bez souhlasu vlastníka. Naopak nezapsaný vzor poskytuje vlastníkovi shora uvedené právo pouze v případě, pokud napadené užití vyplývá z kopírování chráněného vzoru. Pro zlepšené právní postavení nezapsaného vzoru je významné pořídit hodnověrné důkazní prostředky o tom, že konkurence byla v určitou dobu se vzorem seznámena. Nezapsaný průmyslový vzor vstoupil v účinnost 6. března 2003, takže veškeré vzory, která splnily uvedené podmínky získaly právní ochranu na území Evropské unie a po přístupu nových členských států byla tato ochrana automaticky rozšířena i na nově přistoupivší státy. 5.9.2.2
Zapsaný (průmyslový) vzor
Přihlášku unijního vzoru lze podat u OHIM, nebo u Úřadu, který musí učinit veškerá nezbytná opatření, aby předal do dvou týdnů přihlášku vzoru OHIM, aniž má možnost do této přihlášky odborně či jinak zasáhnout. V takovém případě vybírá Úřad za tuto činnost poplatek a OHIM uvědomí přihlašovatele o tom, že obdržel přihlášku a oznámí den jejího přijetí. Národní podací úřad vydá přihlašovateli potvrzení, ve kterém je uvedena povaha a počet dokumentů a datum jejich přijetí. Přihláška unijního vzoru se podává v některém z úředních jazyků evropské unie, tedy může být podána i v českém jazyce. Přihlašovatel však musí uvést i druhý jazyk, který musí být vybrán z úředních jazyků OHIM, kterými jsou angličtina, němčina, francouzština, španělština a italština, s jehož možným užitím pro řízení u OHIM souhlasí. Tento druhý jazyk bude v praxi užit zejména v případě řešení sporných otázek například v řízení o neplatnosti (průmyslového) vzoru. Veškeré informace, které se podle Nařízení musí zveřejnit, se zveřejňují ve všech úředních jazycích členských států EU a stejně tak se provádějí zápisy do rejstříku. 177
Unijní vzor připouští nahrazení vyobrazení ukázkou vzoru nalepenou na listu papíru. Ukázka nesmí přesáhnout velikost 26,2 krát 17 cm, váhu 50 gramů nebo tloušťku 3 mm. Nesmí být předkládány ukázky, které podléhají zkáze nebo jsou nebezpečné. Ukázka se předkládá v pěti exemplářích a musí být předložena společně s přihláškou. Jednoduchý popis vzorů připouští i prováděcí předpis k Nařízení o unijním vzoru. Nesmí však přesáhnout 100 slov a musí se týkat pouze prvků, které se objevují na vyobrazeních vzoru nebo jeho ukázkách. Nesmí obsahovat prohlášení o údajné novosti vzoru, jeho individuální povaze či technické hodnotě. Datum podání přihlášky unijního průmyslového vzoru je datum, kdy byla řádná přihláška doručena do OHIM nebo, při nepřímém podání, kdy byla doručena do Úřadu průmyslového vlastnictví k předání do OHIM. V rámci řízení o přihlášce může být uplatněno právo přednosti z Pařížské unijní úmluvy. V těchto případech přihlašovatel uvede podací číslo dřívější přihlášky a do tří měsíců od podání předloží její kopii. Přihlašovatel ale může uplatnit takové právo i po podání a potom musí do jednoho měsíce od data podání předložit prohlášení o právu přednosti s uvedením data podání a země, ve které byla tato přihláška podána. Do tří měsíců od přijetí tohoto prohlášení předloží přihlašovatel OHIMu kopii dřívější přihlášky. V řízení před OHIM nemusí být fyzické ani právnické osoby, mající bydliště či sídlo na území unie zastoupeny. Fyzické nebo právnické osoby, které mají na území unie bydliště či sídlo mohou jednat před OHIM prostřednictvím zaměstnance, který je vybaven plnou mocí. V rámci profesionálního zastupování může před OHIM zastupovat advokát, který má sídlo na území některého státu unie, bez jakéhokoli omezení, stejně tak kvalifikovaní patentoví zástupci, zapsaní v seznamu patentových zástupců před OHIM. V přihlášce unijního vzoru může být uplatněna i výstavní priorita. V takovém případě musí přihlašovatel současně s přihláškou nebo nejpozději do tří měsíců od data podání přihlášky předložit osvědčení o tom, že na úřední nebo úředně uznávané mezinárodní výstavě134 přihlašovatel vystavil výrobky, ve kterých je průmyslový vzor ztělesněn nebo pro které je použit. Toto osvědčení obsahuje prohlášení, že vzor byl
134
Úmluva o mezinárodních výstavách podepsaná v Paříži dne 22. listopadu 1928 a naposledy revidovaná dne 30. listopadu 1972. 178
skutečně ztělesněn ve výrobku a že byl předveden na výstavě s uvedením dne zahájení výstavy a v případě, kdy se první předvedení výrobku neshoduje s datem zahájení výstavy, s uvedením
data
prvního
předvedení
výrobku.
Osvědčení
musí
být
doloženo
identifikačními údaji skutečného provedení výrobku. Možnost uplatnění výstavní priority má přihlašovatel za předpokladu, že podá přihlášku ve lhůtě šesti měsíců ode dne prvního vystavení na výstavě tohoto charakteru. Základními požadavky na ochranu (průmyslového) vzoru jsou novost a individuální povaha. Vzor, který je součástí složeného výrobku je uznán za nový a mající individuální povahu, pokud součást, začleněná do složeného výrobku, zůstává při obvyklém používání složeného výrobku viditelná a přitom tyto viditelné znaky součásti samy splňují předpoklady novosti a individuální povahy. Obvyklým použitím se rozumí použití konečným uživatelem, s výjimkou údržby, servisu nebo opravy. Za nový je vzor považován, pokud shodný vzor nebyl zpřístupněn veřejnosti v případě nezapsaného vzoru přede dnem, kdy byl poprvé zpřístupněn veřejnosti a v případě zapsaného vzoru přede dnem podání přihlášky nebo vzniku práva přednosti. Vzor je pokládán za shodný, pokud se jeho znaky liší v nepodstatných podrobnostech. Vzor má individuální povahu, pokud se celkový dojem, který vyvolává u informovaného uživatele, liší od celkového dojmu vyvolaného u tohoto uživatele vzorem, který byl zpřístupněn veřejnosti. Rozhodným dnem pro tuto skutečnost je stejně jako v případě novosti v případě nezapsaného vzoru den, kdy byl poprvé zpřístupněn veřejnosti a v případě zapsaného vzoru den podání přihlášky nebo vzniku práva přednosti. Při posuzování individuální povahy se bere v úvahu míra volnosti původce vzoru při vývoji vzoru. Preambule nařízení v této souvislosti uvádí, že posouzení individuální povahy by mělo být založeno na tom, zda celkový dojem, který na informovaného uživatele nový vzor učiní, jej významně odliší od dojmu, který na něj učiní existující vzor jako celek, s přihlédnutím k charakteru výrobku, pro který je vzor použit nebo do něhož byl zapracován a zvláště pak k odvětví, do něhož spadá a stupni volnosti původce při vývoji vzoru. Ke zpřístupnění veřejnosti se pro uvedené účely nepřihlíží, pokud byl vzor zpřístupněn původcem vzoru, jeho právním nástupcem nebo třetí osobou jako následek 179
poskytnuté informace nebo jednáním původce vzoru nebo jeho právního zástupce během 12 měsíců před podáním přihlášky nebo přede dnem vzniku práva přednosti. Stejně tak se nepřihlíží ke zveřejnění v této lhůtě v případě, kdy došlo ke zpřístupnění vzoru veřejnosti v důsledku zneužití vůči původci vzoru nebo jeho právnímu nástupci. Tato ustanovení sice umožňují po zveřejnění vzoru jeho přihlášení k ochraně, ale podmínky zde uvedené je v případě sporu nutno prokázat a to nebývá snadné. Proto se doporučuje podání přihlášky vzoru před zveřejněním jejího obsahu. Rozsah ochrany práva ke vzoru se vztahuje na jakýkoli vzor, který nepůsobí na informovaného uživatele odlišným celkovým dojmem. Bere se ohled na stupeň volnosti původce vzoru při jeho vývoji. Zapsaný vzor je chráněn po dobu jednoho nebo více období pěti let ode dne podání přihlášky. Vlastník může dobu ochrany obnovit na jedno nebo více období pěti let až do celkové doby 25 let ode dne podání přihlášky. K obnovení zápisu dochází na žádost vlastníka, pokud byly zaplaceny poplatky za obnovu. Žádost o obnovu zápisu se podává ve lhůtě šesti měsíců, která uplyne posledním dnem měsíce, v jehož průběhu skončí doba ochrany. V této lhůtě musí být zaplaceny i poplatky za obnovu. Žádost o obnovu může být podána a poplatky s obnovou spojené mohou být uhrazeny ještě v dodatečné šestiměsíční lhůtě za podmínky, že je v téže lhůtě zaplacen i příplatek. Rešerše ve zveřejněných zapsaných unijních vzorech, včetně zapsaných průmyslových vzorů členských států, které pro tuto databázi poskytují údaje, a dále i informace o mezinárodně zapsaných průmyslových vzorech se dají provádět přes internet buď prostřednictvím stránek Úřadu průmyslového vlastnictví, anebo přímo nástrojem DesignView.135 Zápisné řízení
Jak bylo již shora uvedeno, přihláška (průmyslového) vzoru se podává buď u OHIM nebo tak zvaným nepřímým podáním prostřednictvím ústředního úřadu průmyslového vlastnictví členského státu, tedy v našem případě u Úřadu průmyslového vlastnictví ČR. Přihláška musí obsahovat žádost o zápis do rejstříku, údaje umožňující zjistit totožnost přihlašovatele a vyobrazení vzoru, které lze reprodukovat. Přihlášku
135
DesignView lze otevřít i na adrese http//www.tmdn.org/tmdsview. 180
zapsaného unijního vzoru lze v případě nepřímého podání doručit Úřadu průmyslového vlastnictví pouze v papírové formě a to osobně nebo poštou, nikoli elektronicky. Pokud je předmětem přihlášky dvourozměrný vzor a přihláška obsahuje požadavek na odklad zveřejnění, může být vyobrazení nahrazeno vzorkem. Dále musí přihláška obsahovat uvedení výrobků, ve kterých má být vzor ztělesněn nebo pro které má být použit. Kromě toho může přihláška obsahovat popis vysvětlující vyobrazení nebo vzorek, žádost o odklad zveřejnění o 30 měsíců ode dne podání přihlášky nebo vzniku práva přednosti, údaje o zástupci, pokud byl jmenován, třídění výrobků, ve kterých má být vzor ztělesněn a uvedení původce nebo odpovědné prohlášení přihlašovatele, že původce se vzdává práva být uveden. V rámci zápisného řízení úřad zkoumá, zda-li přihláška obsahuje veškeré údaje a informace, které jsou podmínkou pro přiznání práva přednosti. Jedná se o žádost o zápis do rejstříku, údaje umožňující zjistit totožnost přihlašovatele a vyobrazení vzoru, které lze reprodukovat. V případě, že přihlašovatel odstraní v tomto kontextu vytčené nedostatky v předepsané lhůtě, úřad stanoví jako den podání, den kdy byly nedostatky odstraněny. Pokud se nedostatky týkají neuvedení výrobků, ve kterých má být vzor ztělesněn a u hromadné přihlášky, s výjimkou dekoru, požadavku, aby výrobky, v nichž má být vzor ztělesněn patřily do stejné třídy Mezinárodního třídění průmyslových vzorů, formálních požadavků na přihlášku podle prováděcího předpisu, zastoupení pro osoby, které nemají na území unie bydliště či sídlo a dále poplatků úřad stanoví jako den podání den, kdy byla přihláška původně podána za předpokladu, že tyto nedostatky budou odstraněny v úřadem předepsané lhůtě. Pokud nejsou splněny požadavky na uplatnění práva přednosti má jejich neodstranění za následek ztrátu práva přednosti. Zápis unijního vzoru se zveřejní ve Věstníku unijních vzorů (Community Designs Bulletin), který je dostupný z adresy http://www.oami.eu. Po zveřejnění vydá OHIM vlastníkovi osvědčení o zápisu, které obsahuje údaje, které jsou uvedeny v rejstříku. Úřad zamítne přihlášku vzoru, pokud její předmět neodpovídá definici průmyslového vzoru anebo pokud odporuje veřejnému pořádku nebo dobrým mravům.
181
Z toho je patrno, že v případě řízení o přihlášce unijního vzoru nedochází k provedení rešerše zaměřené na dříve zveřejněné vzory ani k průzkumu na novost či individuální povahu předmětu přihlášky. Zápisné řízení se tak přibližuje k řízení registračnímu a výrazně se odlišuje od zápisného řízení podle příslušného českého právního předpisu pro průmyslové vzory, kterým je zákon číslo 207/2000 Sb. K této skutečnosti je nutno zvláště přihlížet při veškerém nakládání s unijním vzorem, zejména v případech jeho prodeje a nákupu, licence, nepeněžitého vkladu do obchodní společnosti, zastavení či jeho oceňování. Bližší informace jsou uvedeny v prováděcím předpise o unijních vzorech.136 Otázky spojené s poplatky za řízení před OHIM uvádí nařízení o poplatcích137 a kalkulátor poplatků je k dispozici na adrese: http://oami.eu.int/en/design/default.htm. Neplatnost
Unijní vzor nemůže být vymazán, ale může být prohlášen za neplatný na základě žádosti, podané u OHIM nebo soudu pro vzory společenství na základě protinávrhu v řízení o porušení práv. Nezapsaný unijní vzor je soudem prohlášen za neplatný na základě žádosti, anebo na základě protinávrhu v řízení o porušení práv. Důvody, pro které lze prohlásit unijní vzor za neplatný, jsou uvedeny v článku 25 Nařízení Rady (ES) číslo 6/2002. Především se jedná o případ, kdy vzor neodpovídá definici (průmyslového) vzoru, tedy nejedná se o vzhled výrobku jako celku nebo jeho části vyplývající z jeho znaků, zejména z linií, obrysů, barev, tvaru, struktury povrchu, a/nebo materiálu výrobku jako takového, a/nebo dekoru. Dalšími důvody prohlášení neplatnosti je nedostatek novosti, individuální povahy, skutečnost, že vzor sestává ze znaků, které jsou podmíněny technickou funkcí anebo jde o vzor, který odporuje veřejnému pořádku nebo dobrým mravům. K prohlášení neplatnosti může dojít i v případě, pokud na základě soudního rozhodnutí nemá vlastník na unijní (průmyslový) vzor nárok, neboť není jeho původcem ani jeho právním nástupcem a v případě zaměstnaneckého vzoru na něj nemá vlastník právo s ohledem na ustanovení článku 14 odstavec 3 Nařízení Rady (ES) číslo 6/2002.
136
137
Nařízení Komise (ES) číslo 2245/2002 ze dne 21. října 2002, kterým se provádí nařízení Rady (ES) číslo 6/2002 o (průmyslových) vzorech Společenství. Nařízení Komise (ES) číslo 2246/2002 ze dne 16. prosince 2002, o poplatcích placených Úřadu pro harmonizaci ve vnitřním trhu (ochranné známky a vzory). 182
Tohoto důvodu neplatnosti se může dovolávat pouze osoba mající ke vzoru podle uvedeného článku právo. Další důvody neplatnosti unijního vzoru se týkají tak zvaných starších práv. Jedná se o případy, kdy napadený vzor je ve střetu se starším vzorem, který byl zpřístupněn veřejnosti po dni podání přihlášky nebo po dni vzniku práva přednosti a který je chráněn ode dne předcházejícího uvedenému dni zapsaným (průmyslovým) vzorem nebo přihláškou k zápisu takového vzoru nebo právem k průmyslovému vzoru členského státu nebo přihláškou k zápisu takového práva. Do této skupiny také patří situace, kdy je v pozdějším vzoru použito rozlišovací označení a unijní právo nebo právní předpisy dotyčného členského státu, které se na toto označení vztahují, poskytují vlastníkovi označení právo zakázat takové užití. Důvodem neplatnosti je také neoprávněné užití díla, které je chráněno autorským právem podle předpisů dotyčného členského státu. Uvedených důvodů neplatnosti se může domáhat pouze přihlašovatel nebo vlastník staršího práva. Posledním důvodem neplatnosti unijního vzoru je nevhodné použití prvků, uvedených v článku 6ter Pařížské úmluvy na ochranu průmyslového vlastnictví138 nebo zneužití symbolických znaků, emblémů a erbů jiných než těch, které jsou uvedeny v článku 6ter uvedené úmluvy, které jsou ve veřejném zájmu dotyčného členského státu. Těchto důvodů neplatnosti se může dovolávat pouze osoba, která je užitím (průmyslového) vzoru dotčena. Je-li podán návrh na prohlášení neplatnosti zapsaného unijního vzoru a do vydání konečného rozhodnutí kterákoli třetí strana, která prokáže, že proti ní bylo zahájeno řízení pro porušování téhož vzoru, se může účastnit jako strana řízení o neplatnosti, pokud podá do 3 měsíců od data, kdy bylo řízení o porušení zahájeno, příslušnou žádost. To platí i pro každou stranu, která prokáže, že vlastník unijního vzoru požádal, aby upustila od údajného porušení vzoru a že zahájila řízení o vydání soudního rozhodnutí, že unijní vzor neporušuje. Žádost se podává písemně s odůvodněním a považuje se za podanou až po zaplacení poplatku. Unijní vzor ale může být prohlášen za neplatný i v rámci řízení u příslušného národního soudu členského státu pro unijní vzory, a to protinávrhem na prohlášení
138
Jedná se zejména o užití erbů, vlajek a jiných znaků státní svrchovanosti unijních zemí Pařížské úmluvy, zavedených úředních, zkušebních, puncovních a záručních známek, jakožto i každých napodobení z hlediska heraldického. 183
neplatnosti v souvislosti se řízením o porušování práv ze zapsaného vzoru. Příslušný národní soud členského státu může prohlásit v rámci tohoto řízení unijní vzor za neplatný nebo protinávrh zamítne. Soud, u kterého byl podán protinávrh na prohlášení vzoru za neplatný sdělí OHIM den, kdy byl protinávrh podán a ten tuto skutečnost zapíše do rejstříku. Soud, který projednává protinávrh může na návrh vlastníka vzoru a po slyšení účastníků řízení přerušit a vyzvat žalovaného, aby návrh na zrušení nebo prohlášení neplatnosti podal ve stanovené lhůtě u OHIM. Není-li takový návrh ve stanovené lhůtě podán, protinávrh se považuje za vzatý zpět a soud pokračuje v řízení o žalobě, týkající se porušení práv ke vzoru. Pokud soud prohlásil vzor za neplatný a rozhodnutí nabylo právní moci, oznámí to OHIM, který tuto skutečnost zapíše do rejstříku. Ve všech členských státech Unie se tak na vzor nadále pohlíží tak, že od samého začátku neměl nařízením předvídané účinky. Pokud nejsou zvláštní důvody pro pokračování v řízení před národním soudem pro unijní vzory, soud přeruší řízení buď z moci úřední nebo na návrh účastníka, byla-li platnost vzoru již zpochybněna před jiným národním soudem pro unijní vzory cestou protinávrhu nebo pokud již byl u OHIM podán návrh na prohlášení vzoru za neplatný. Soud, který řízení přeruší, může nařídit pro dobu přerušení řízení předběžná a ochranná opatření. Proti rozhodnutím národních soudů pro unijní vzory prvního stupně vydaných ve věcech žalob a protinávrhů lze podat opravný prostředek k národním soudům pro unijní vzory druhého stupně. Podmínky pro odvolání stanoví vnitrostátní právní předpisy členského státu, na jehož území má soud sídlo. Příslušným soudem pro unijní vzory v ČR je Městský soud v Praze, který rozhoduje jako soud prvního stupně a soudem odvolacím v těchto otázkách je Vrchní soud v Praze. Jsou-li podány žaloby pro porušení se stejnou skutkovou podstatou a mezi stejnými účastníky u různých národních soudů členských států, z nichž jeden jedná ve věci unijního vzoru a druhý ve věci národního průmyslového vzoru se shodnou ochranou, soud, který neobdržel věc jako první, pravomoc z moci úřední zamítne ve prospěch prvního soudu.
184
Národní soud pro unijní vzory žalobu zamítne, pokud na základě stejné skutkové podstaty bylo mezi stejnými účastníky vydáno pravomocné rozhodnutí ve věci na základě práva k národnímu průmyslovému vzoru se současnou ochranou. Stejně bude zamítnuta žaloba, týkající se národního průmyslového vzoru, bylo-li před tím vydáno pravomocné rozhodnutí ve stejné věci mezi shodnými účastníky, týkající se unijního vzoru se současnou ochranou. Národní soudy pro unijní vzory se řídí ustanoveními nařízení Rady č. 6/2002 ze dne 12. 12. 2001. V otázkách, které nejsou upraveny se soud řídí vnitrostátními právními předpisy včetně mezinárodního práva soukromého. V otázkách procesních, není-li stanoveno v nařízení jinak, postupuje podle procesních předpisů, které platí pro obdobná řízení ve věcech národních průmyslových vzorů ve členském státě, na jehož území má soud sídlo. Odvolací řízení
Odlišná a do jisté míry komplikovanější je situace v rámci odvolacích řízení týkajících se unijního vzoru. Proti rozhodnutí o přihlášce unijního vzoru a proti rozhodnutí OHIM o neplatnosti vzoru může každý účastník řízení podat písemné odvolání ve lhůtě dvou měsíců od doručení napadeného rozhodnutí. Považuje se za podané až po zaplacení poplatku. Písemné odůvodnění musí být doručeno do čtyř měsíců od doručení napadeného rozhodnutí. O odvolání rozhoduje odvolací senát OHIM tak, že sám ve věci rozhodne nebo věc vrátí oddělení, které napadené rozhodnutí vydalo. Proti rozhodnutí odvolacího senátu OHIM o odvolání může každý účastník řízení podat žalobu k Soudnímu dvoru. Lze ji podat pro nedostatek pravomoci, pro podstatné porušení procesních předpisů, porušení Smlouvy, nařízení o vzorech a prováděcích předpisů nebo pro zneužití pravomoci. Žalobu může podat každý účastník ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího senátu. Soudní dvůr má pravomoc napadené rozhodnutí zrušit nebo změnit. Účastník, který neměl v řízení o prohlášení neplatnosti zapsaného unijního vzoru úspěch, nebo neuspěl v odvolacím řízení před OHIM, hradí poplatky, které zaplatil druhý účastník, jakož i veškeré nezbytné náklady, které v řízení vynaložil, včetně nákladů na cestovné, pobyt a odměnu zástupci, poradci či advokátovi, v mezích tarifů stanovených pro každou kategorii nákladů za podmínek uvedených v prováděcím předpise. To se přiměřeně
185
týká i znalců a svědků, jejichž nároky, přiměřené cestovní výdaje a stravné, jsou taktéž stanoveny prezidentem OHIM a zveřejněny v Úředním věstníku OHIM. Pokud každý účastník uspěje ve věci jen v některých částech a v jiných částech nikoli nebo z důvodu spravedlnosti, rozhodne zrušovací oddělení nebo odvolací senát o jiném rozdělení nákladů. Dohodnou-li se účastníci na rozdělení nákladů vezme příslušný orgán tuto dohodu na vědomí. Proti stanovení a rozdělení nákladů je přípustná žádost o jejich přezkoumání, která musí být podána do jednoho měsíce od doručení přiznání náhrady nákladů a musí být odůvodněna. Žádost se považuje za podanou až po zaplacení poplatku za přezkoumání výše nákladů. Příslušné oddělení či senát vydá rozhodnutí o žádosti bez ústního jednání. Každé pravomocné rozhodnutí OHIM, kterým se stanoví výše nákladů, je vykonatelné. Výkon rozhodnutí se řídí předpisy občanského práva procesního platného ve státě, na jehož území k výkonu dochází. Doložku vykonatelnosti těchto rozhodnutí připojí na základě ověření pravosti titulu bez další kontroly vnitrostátní orgán, kterým je v ČR Úřad průmyslového vlastnictví, jak plyne z ustanovení § 47 odst. 5 zákona číslo 207/2000 Sb. ve znění zákona číslo 474/2004 Sb. Práce v případě průmyslových vzorů shrnuje možnosti právní ochrany průmyslových vzorů a komparativním rozborem je vzájemně srovnává. Kromě právní ochrany na základě českých právních předpisů podrobně hodnotí možnosti unijní a mezinárodní ochrany. Dochází k závěru, že česká a unijní právní ochrana vychází ze stejných hmotně právních podmínek, ale procesní prostředky se významně odlišují. Před zápisem unijního vzoru do rejstříku není prováděn průzkum, takže se do unijního rejstříku dostávají i průmyslové vzory, které nejsou nové nebo ty, které nevykazují individuální povahu. Navíc unijní právní úprava nabízí neformální právní ochranu vnějšího vzhledu výrobků prostřednictvím tak zvaného nezapsaného průmyslového vzoru, na kterou si česká praxe zatím jen obtížně zvyká. Tato právní ochrana působí naprosto neformálně, bez jakékoli přihlášky či placení poplatků, ale je poskytována pouze na dobu tří let od prvního zveřejnění v EU. Práva z nezapsaného vzor jsou ale omezena a působí pouze proti užití, které vyplývá z kopírování nezapsaného vzoru. Mezinárodní ochrana průmyslových vzorů je poskytována prostřednictvím mezinárodní smlouvy uzavřeného typu, kde Česká republika není členem, a proto osoby 186
s bydlištěm či místem podnikání v ČR nemohou z této mezinárodní smlouvy přímo těžit. Protože ale tato mezinárodní smlouva umožňuje členství nejen jednotlivým zemím, stala se členem i Evropská unie, a od doby českého členství v EU mohou české subjekty využívat mezinárodní smlouvu pro mezinárodní ochranu průmyslových vzorů nepřímo přes unijní průmyslový vzor.
187
6.
Obchodní tajemství a know-how 6.1
Obchodní tajemství
V obchodních společnostech, nikoli pouze výrobní povahy, existují zvláštní poznatky, zkušenosti, skutečnosti, údaje a informace, tedy předměty nehmotného charakteru, které mají pro danou společnost v mnoha případech mimořádný význam a nejsou nebo nemohou být předmětem formální průmyslověprávní ochrany. Podle českého právního pořádku spadají často pod pojem obchodního tajemství. Jedná se o právní pojem, který byl vymezen v ustanovení § 17 obchodního zákoníku, a nyní je upraven v ustanovení § 504 občanského zákoníku. Stručný rozbor znaků obchodního tajemství se zde uvádí proto, že tato právní úprava je prakticky použitelná pro řadu konkrétních případů a nashromážděné poznatky jsou v řadě případů použitelné i pro interpretaci znaků obchodního tajemství podle nové právní úpravy. Podle předchozí právní úpravy obchodní tajemství tvoří veškeré skutečnosti obchodní, výrobní či technické povahy související s podnikem, které mají skutečnou nebo alespoň potenciální materiální či nemateriální hodnotu, nejsou v příslušných obchodních kruzích běžně dostupné, mají být podle vůle podnikatele utajeny a podnikatel odpovídajícím způsobem jejich utajení zajišťuje. Je tak ve skutečnosti definován typ nehmotného majetku, k jehož ochraně dochází přímo ze zákona, nevyžaduje žádné formální kroky ani úhradu poplatkové povinnosti. Vytváří i základ pro smlouvy o transferu tohoto typu majetku. Je rozdílné od poštovního, bankovního nebo lékařského tajemství. V ustanovení § 18 obchodního zákoníku bylo uvedeno, že podnikatel provozující podnik, na který se obchodní tajemství vztahuje, má výlučné právo obchodním tajemstvím nakládat, zejména udělit svolení k jeho využití a stanovit podmínky takového užití. Ustanovení § 17 obchodního zákoníku se považovalo za pojmovou definici, která je značně široká, nicméně je jasné, že obchodní tajemství muselo splňovat následující pojmové znaky, které musely být splněny současně. Jedná se o objektivní skutečnosti, které musely být splněny, nestačilo pouhé tvrzení či smluvní ujednání o tom, že tomu tak je.
6.1.1
Skutečnosti obchodní, výrobní nebo technické povahy
Právní ochrany požívají podle tohoto ustanovení veškeré skutečnosti obchodní, výrobní nebo technické povahy vztahující se k podniku.
188
Podnikem se rozumí podle ustanovení § 5 obchodního zákoníku soubor hmotných, jakož i osobních a nehmotných složek podnikání. K podniku náležejí věci, práva a jiné majetkové hodnoty, které patří podnikateli a slouží k provozování podniku nebo vzhledem ke své povaze mají k tomuto účelu sloužit. Platná právní úprava byla založena na tom, že obchodní tajemství s podnikem souvisí a ochrana je poskytována podnikateli, o jehož podnik jde.139 Právo k obchodnímu tajemství, působí nejen ve vztahu ke konkrétním osobám, ale vůči všem.140 Právní předpis uváděl taxativní výčet skutečností, které mohou tvořit obchodní tajemství. V praxi přicházel v úvahu i extenzivní výklad, takže ochrany mohly požívat například i skutečnosti organizačního a personálního charakteru, které při pouhém lexikálním výkladu by mohly stát stranou. Lze na tomto místě jen podpořit stanovisko prof. Hajna,141 že zde použitý taxativní výčet skutečností co patří do obchodního tajemství byl taxativní zbytečně. Odkazuje přitom i na moudré stanovisko důvodové zprávy k předválečnému zákonu, kde se v poznámce č. 4 uvádí, že „zevrubnější nějakou definici nelze pojmu obchodní a výrobní tajemství určiti: Jde tu o otázku faktickou, která se bude v různých podnicích různě řešiti, a která i časově podléhá nejrůznějším změnám… Netřeba se obávati svěřiti řešení této otázky soudům, které zajisté v spravedlivém pochopení všech zájmů najdou konkrétní řešení tím spíše, když instituce znalců dává jim možnost vyslechnouti o této odborné otázce znalce.“ V každém případě do tohoto okruhu patří celá škála skutečností velmi heterogenního charakteru. Patří sem tradiční znalosti, zkušenosti a dovednosti, které patří k podniku, z nichž některé je dosti obtížné formalizovat nebo zcela jednoznačně a přesně určit. Část z takových znalostí a dovedností stejně tak jako zběhlost a zkušenost určitým způsobem formalizovat lze, takže se tyto skutečnosti stávají součástí nebo podstatou technologických předpisů, podnikových norem a regulativů, reglementů o složení chemických látek či hmot, výkresové dokumentace, projektů, zpráv o technickém rozvoji, přijatých zlepšovacích návrhů a dalších podkladů, které jsou nutné nebo potřebné pro optimální podnikovou výrobu nebo poskytování služeb.
139 140
141
ŠTENGLOVÁ, Ivana a kol. Obchodní tajemství. Linde, Praha 2005, strana 16. ISBN 80-7201-559-1. BOHÁČEK, Martin. Právo průmyslového a jiného duševního vlastnictví. Praha: Vysoká škola ekonomická-fakulta mezinárodních vztahů, 1994, strana 94. HAJN, Petr. K ochraně informačního a dovednostního předstihu při podnikání. Časopis pro právní vědu a praxi, 3/2001, č. 34 – II/2001. 189
Kromě těchto skutečností technické povahy sem patří skutečnosti obchodní povahy, především seznamy odběratelů a dodavatelů, obchodní plány a záměry, adresáře potenciálních obchodních partnerů, adresáře prověřených zahraničních zástupců nebo dealerů, problematika cenové politiky a kalkulace, obsahy obchodních knih a reklamní a marketingové strategie, vzorníky, koncepty obchodů a celých prodejen. Do této skupiny můžeme zařadit i distribuční metody a formální úpravy tiskopisů nebo smluv. Skutečnosti výrobní povahy mohou kolísat mezi shora uvedenými dvěma skupinami. Může také jít o postupy optimalizace výroby, způsoby zavádění a organizace nových výrob, způsoby kontroly a řízení výroby, postupy výroby, zejména kde jsou zabezpečeny mezinárodní certifikační úrovní, včetně požadavků na životní prostředí, úřední povolení výroby v případě, že je jich v daném oboru třeba a všechny další podobné skutečnosti. Za obchodní tajemství výrobního charakteru je možno považovat i komplex výrobních zkušeností a dovedností, které vedou k úspěšné skutečné realizaci řešení, které z technického hlediska může být i obecně známé.
6.1.2
Skutečnosti mající alespoň potenciální hodnotu
Platný právní předpis, zřejmě taktéž mírně nadbytečně, uváděl jako pojmový znak obchodního tajemství, že předmětné skutečnosti musí mít skutečnou nebo alespoň potencionální materiální či nemateriální hodnotu. Zdá se, že interpretační rámec pro výklad uvedeného pojmového znaku by měl bezproblémově umožnit ochranu všech skutečností, které jsou výsledkem jakékoliv smysluplné činnosti. Takovou hodnotu budou mít uvedené skutečnosti tehdy, jestliže je jejich vyzrazení způsobilé jakkoli se dotknout hospodářských výsledků podnikatele provozujícího podnik, ať již současného nebo budoucího. V rozhodném okamžiku není podstatné, zda se v budoucnu porušení obchodního tajemství v hospodářském výsledku skutečně projeví či nikoli.142
6.1.3
Skutečnosti běžně nedostupné v obchodních kruzích
Musí se jednat o skutečnosti, které by měly být známy jen určitému omezenému okruhu osob. Nesmí být obecně známa odborníkům nebo konkurentům v oboru. Uvedený pojmový znak nestanoví pro obchodní tajemství podmínku novosti nebo nezřejmosti jak je
142
ŠTENGLOVÁ, Ivana a kol. Obchodní tajemství. Linde, Praha 2005, strana 18. ISBN 80-7201-559-1. 190
běžná pro průmyslověprávní instituty nebo jak byla například dříve lokálně chápána pro zlepšovací návrhy. Nejde ani o skutečnosti, které nejsou vůbec nebo všem konkurentům známy, přičemž případná známost v jednom nebo několika podnicích ještě neznamená, že jde o skutečnosti nebo informace obecně běžně dostupné. Již za první republiky byla často publikována německá judikatura, která dospěla k závěru, že jde o tajemství i tehdy, je-li známo určitému, třeba i širokému okruhu osob, jež je dalšímu dostatečně velkému okruhu osob tají. To znamená, že běžně nedostupné jsou takové informace, které nejsou obecně známy veřejnosti ani osobám, které se s ohledem na svou profesi a povolání danou oblastí zabývají. Na druhou stranu skutečnosti běžně dostupné nemohou být předmětem ochrany obchodního tajemství, aniž bychom někde nalezli přesnější vymezení tohoto pojmu. Půjde o běžně dostupné návody k použití, které budou dodávány neomezenému okruhu spotřebitelů, dále pak konstrukce a postupy opakovaně publikované v učebnicích a odborných publikacích, poznatky a skutečnosti plynoucí z všeobecně závazných norem, jakožto i technických norem, které mají zpravidla pouze doporučující charakter a ostatní snadno dostupné informace z legálních zdrojů. Tyto závěry však budou platné pouze pro tyto skutečnosti samostatně jako takové. Odlišně by mohlo být nahlíženo na projekty, konstrukční dokumentaci, pracovní postupy a receptury, které sice čerpají pouze z pramenů shora citovaných, ale jejich úspěšné spojení do celku, které je v daném konkrétním případě výhodné nebo optimální, má nesporně svoji hodnotu a nelze o něm bez dalšího tvrdit, že je z titulu běžné dostupnosti některých prvků běžně dostupné i řešení ve svém celku. Do této části spektra možných případů budou spadat i okolnosti výrobní povahy, k nimž sice vede odborná literatura, ale zatím není mnoho subjektů, které dokázaly skutečně v praxi takové řešení zavést anebo na základě dříve známých poznatků obecnějšího charakteru výrobní proces zlepšit či optimalizovat.
6.1.4
Skutečnosti určené k utajení
Tento pojmový znak byl v ustanovení § 17 obchodního zákoníku formulován tak, že se musí jednat o skutečnosti, které mají být podle vůle podnikatele utajeny, a podnikatel
191
odpovídajícím způsobem jejich utajení zajišťuje. Tato podmínka se tedy rozpadá na dva samostatné požadavky. V publikaci P. Hajna143 o názvu „Právo nekalé soutěže“ se vysvětluje, že zákonodárce se tu přiklonil při určování toho, co lze za obchodní tajemství považovat k tak zvané teorii vůle, která akcentuje podnikatelovu péči o konkrétní statky tohoto druhu. Vedle ní existuje teorie zájmu, která vede k závěru, že obchodním tajemstvím jsou veškeré skutečnosti, u nichž je dán podnikatelův objektivní oprávněný zájem na jejich utajení. Tento přístup umožňuje i ochranu předmětů předem obtížně předvídatelných. Podnikatel má totiž projevit vůli směřující k utajování takových skutečností. Naskýtá se otázka, o jaký stupeň projevu vůle k utajení má jít. Z vedené podmínky nelze dovodit, že předmětem obchodního tajemství mohou být pouze skutečnosti zachycené na hmotném nosiči a jednotlivě označené za obchodní či jiné tajemství. V praxi tak dochází k mnoha kombinacím velmi heterogenních okolností a závěrečný úsudek bude možný pouze po jejich konkrétním a komplexním zvážení. Protože přímo z ustanovení § 17 obchodního zákoníku plyne, že předmětem obchodního tajemství nejsou veškeré skutečnosti, které jsou spojeny s podnikem, je třeba doporučit, aby podnikatel zvláště druhově nebo dokonce konkrétně přímo a jasně označil skutečnosti, které považuje za své obchodní tajemství a seznámil s tímto projevem své vůle všechny zaměstnance například svým příkazem, nebo vnitřní právní normou jiného druhu. Stejně tak různá organizační opatření v tomto smyslu jsou dobrým obecným prostředkem pro naplnění zkoumaného požadavku. Obecnost veškerých takových opatření může být v případě sporných záležitostí problémem. Tato komplikace má však svou objektivní povahu. Podnikatel, který se dobře stará o svůj majetek musí mít zájem i na utajení takových skutečností patřící k podniku, o kterých se sám osobně zatím ani nedozvěděl anebo ani dozvědět nemůže. Nezbývá mu potom nic jiného, než postarat se o tyto skutečnosti obecným systémovým opatřením. Podnikatel musí pro svůj předchozí projev vůle učinit taková opatření, aby utajení bylo odpovídajícím způsobem zajištěno. Při prokazování této skutečnosti může být sledováno, zda-li předchozí opatření byla skutečně naplněna a kontrolována, kolik pracovníků mělo běžný přístup k takovým skutečnostem, zda-li o nich existovala
143
HAJN, Petr. Právo nekalé soutěže, Brno: Masarykova univerzita, Právnická fakulta, 1994. 192
evidence a zda-li byl například počet pořízených kopií konečný nebo jejich okruh přesně vymezený. Obecně nelze chápat tento pojmový znak obchodního tajemství absolutně. V tomto kontextu neztrácí obchodní tajemství svoji povahu, pokud se s ním seznámí pouze určitý okruh lidí, přičemž v tomto směru nelze vůbec přihlížet k těm osobám, které jsou vázány mlčenlivostí. Tajné v této souvislosti jsou všechny skutečnosti, které nejsou známy veřejnosti ani osobám, které s ohledem na svoji profesi, jsou povolány k tomu, aby v dané oblasti představovaly odbornou veřejnost. Vědomosti v této souvislosti doposud neznámé, ztrácejí svůj charakter tím, že každá osoba obvyklou cestou bez porušení předpisů se může s těmito skutečnostmi seznámit.
6.2
Obchodní tajemství a nový občanský zákoník
Ustanovení § 504 nového občanského zákoníku uvádí, že obchodní tajemství tvoří konkurenčně významné, určitelné, ocenitelné a v příslušných obchodních kruzích běžně nedostupné skutečnosti, které souvisejí se závodem, a jejichž vlastník zajišťuje ve svém zájmu odpovídajícím způsobem jejich utajení. Jedná se o jediný paragraf, který nahrazuje dosavadní ustanovení § 17 až 20 obchodního zákoníku. Hned úvod ustanovení § 504 nového občanského zákoníku neuvádí na rozdíl od dřívější právní úpravy taxativní výčet skutečností, u nichž přichází v úvahu uplatnění ochrany prostřednictvím obchodního tajemství. To je z praktického pohledu jistě vítaná změna. Skutečnosti konkurenčně významné
Je skutečností, že komentáře hospodářské povahy, pokud se obchodním tajemstvím zabývaly, upozorňovaly na stále rostoucí význam obchodního tajemství pro konkurenceschopnost. Když se však dostává pojem „konkurenčně významná skutečnost“ do pojmových znaků obchodního tajemství, je přijímán s určitými rozpaky. Tento pojmový znak vytváří situaci, že existují skutečnosti, které splňují řadu dalších pojmových znaků obchodního tajemství, ale přesto pod tento pojem nespadají, protože se nejedná o skutečnosti dostatečně konkurenčně významné. Konkurenční pozice, tedy významné postavení v soutěži směřující k témuž hospodářskému cíli se stává novým pojmovým znakem obchodního tajemství. Zdůrazňuje se tak aspekt zdokonalování a optimalizace výroby, podněcování její rozmanitosti a tlak na podnikatele, aby vytvářel 193
pokrokové metody výroby, zlepšoval odbytové metody a obecně překonával dosavadní úroveň výroby a nabídky zboží a služeb. Užití pojmu „konkurenčně významné“ zdůrazňuje u obchodního tajemství i aspekt aktuální schopnosti zapojit se do soutěže, tedy úsilí, které směřuje k momentálnímu hospodářskému úspěchu. Ostatní skutečnosti ale mohou stát jen pro svoji momentální neaktuálnost stranou. Skutečnosti určitelné
Jedná se z pohledu výslovného požadavku taktéž o nový pojmový znak obchodního tajemství, který ale v rámci praktické aplikace byl rozumně zohledňován i za dřívější právní úpravy v rámci podmínky, že je tvořeno veškerými skutečnostmi obchodní, výrobní či technické povahy. Nicméně je jasné, že se jedná o kvalitativně jiné kritérium, které zvýší tlak na to, aby za obchodní tajemství byly považovány skutečnosti s určitým stupněm konkrétního vyjádření. Z množiny skutečností, které patří pod obchodní tajemství, je možné vyloučit takové, které jsou příliš obecné povahy. Skutečnosti ocenitelné
Tento pojmový znak je sice vyjádřen odlišně od jednoho ze znaků dřívější definice obchodního tajemství, ale zásadní věcný rozdíl od požadavku na to, aby obchodní tajemství mělo skutečnou nebo alespoň potenciální materiální či nemateriální hodnotu, zde zřejmě bude shledáván jen obtížně. Nicméně dřívější, spíše přeurčené požadavky hodnotové povahy, zde zdůrazněny nejsou. Interpretační rámec pro výklad uvedeného pojmového znaku by měl bezproblémově umožnit ochranu všech skutečností, které si ochranu skutečně zaslouží. Takovou hodnotu budou mít uvedené skutečnosti tehdy, jestliže je jejich vyzrazení způsobilé jakkoli se dotknout hospodářských výsledků podnikatele provozujícího podnik, ať již současného nebo budoucího. Skutečnosti v příslušných obchodních kruzích běžně nedostupné
Jedná se o pojmový znak obchodního tajemství, které uvádělo i dřívější ustanovení § 17 obchodního zákoníku. Při konkrétní aplikaci souvisejících právních vztahů je nejčastějším zdrojem sporů. Skutečnosti běžně dostupné nemohou být předmětem ochrany obchodního tajemství, aniž bychom někde nalezli přesnější vymezení tohoto pojmu. Přesná hranice bude nalézána až při posouzení všech konkrétních okolností jednotlivých případů. 194
Skutečnosti, které souvisejí se závodem
Tento pojmový znak obchodního tajemství shodně s dřívější právní úpravou vyžaduje souvislost se závodem. Z toho plyne, že obchodní tajemství, které nemá přímý vztah k závodu, by nemohlo být předmětem ochrany. Taková příkrá interpretace je přinejmenším sporná. Není zcela zřejmé, co má být obsahem tohoto „vztahu“ k závodu a podle jakých hledisek je možné tento vztah posuzovat. Přes jisté dřívější výhrady, které se objevily v teoretických diskusích, zůstává i nadále tento znak pojmovým znakem obchodního tajemství. To ovšem ponecháváme stranou, že dřívější pojem „podnik“ podle ustanovení § 5 obchodního zákoníku a nově „obchodní závod“ jsou co do slovního vyjádření i jejich definice pojmy rozdílnými. Vlastník zajišťuje ve svém zájmu odpovídajícím způsobem jejich utajení
Přes mírně odlišné vyjádření se zdá, že se jedná o pojmový znak obchodního tajemství, který obsahovala i dřívější právní úprava. Celkově ale nelze chápat tento pojmový znak obchodního tajemství absolutně. V tomto kontextu neztrácí tajemství svoji povahu, pokud se s ním seznámí pouze určitý okruh lidí, přičemž v tomto směru se nepřihlíží k těm osobám, které jsou vázány mlčenlivostí. Vědomosti v této souvislosti doposud utajované ztrácejí svůj charakter až tím, že každá osoba se obvyklou cestou bez porušení předpisů může s těmito skutečnostmi seznámit.
6.3
Know-how
Úplné a přesné vymezení tohoto pojmu je zřejmě velmi obtížné. Německá skupina Mezinárodní obchodní komory v roce 1958 například ve vztahu k tomuto pojmu uvádí, že jde o zákonem nechráněné vynálezecké výkony, výrobní postupy, konstrukce, ostatní, techniku obohacující výkony. Jiný zdroj144 definuje, že pod tímto pojmem rozumíme souhrn speciálních znalostí a zkušeností v jakékoliv oblasti výrobní, zemědělské, obchodní a podobně, umožňující provést určitý konkrétní úkol rychle s nejmenším vynaložením sil a energie. Mohou to být výrobní tajemství, receptury, formule, technická informace a dokumentace, nutné k výrobě určitého výrobku nebo na využití některého technologického procesu nejvhodnějším způsobem. Jsou to výsledky pokusů, praxe
144
BORSKÝ, Emil. Licenční smlouva a její význam v mezinárodním obchodě. Úřad pro patenty a vynálezy. Praha 1970. 195
a zkoušek, které umožňují tomu, kdo je získal, vyrábět něco, co by jinak buď vůbec nemohl vyrobit, nebo ne tak kvalitně, přesně či ekonomicky. Know-how145 může být také chápáno jako odborná znalost, poznatek, zkušenost, zručnost a schopnost získaná jako výsledek výzkumu, vývoje, pokusů, zkoušek, provozu a praxe (například ve výrobě, vědě, technice, obchodě, ekonomice, ve financování, v personalistice, sociologii, právu, pedagogice, ekologii a podobně), která má určitou hodnotu, využívá se nebo je možno ji využít, je přístupná jen omezenému okruhu odborníků, nebyla zveřejněná a není chráněná příslušným ochranným dokumentem (například patentem, průmyslovým vzorem či užitným vzorem). Know-how nezahrnuje jen výkresy, projekty, návody, pracovní a výrobní postupy, různé zprávy, rozbory, expertízy a podobné písemné záznamy, ale i všechny výrobní, provozní a jiné poznatky, zkušenosti, znalosti, zručnost a schopnost jakéhokoliv druhu bez ohledu na to, či se zachytily písemně (know-how v písemné formě), anebo vyplývají z poznatků, znalostí, zkušeností, zručností a schopností odborných pracovníků (know-how bez písemné formy) a odevzdají se přímo odběrateli, například osobně při zaškolení (tak zvané show-how). V praxi se často nyní užívá definice tohoto pojmu uvedená v tak zvaných blokových výjimkách Evropské unie týkající se know-how. Pro účely tohoto nařízení je know-how charakterizováno jako soubor technických informací, které jsou tajné, podstatné a vhodnou formou identifikovatelné. Pojem „tajné“ znamená, že know-how, jako soubor nebo v přesném složení a seřazení jednotlivých částí, není všeobecně známé nebo snadno dostupné, takže část jeho hodnoty spočívá v náskoku, který uživatel licence získá, když je mu know-how zprostředkováno. Neznamená to ovšem, že jednotlivé části know-how by měly být zcela neznámé a nedosažitelné mimo obchod prodejce licence. „Podstatné“ znamená, že know-how zahrnuje informace, které jsou důležité pro celý výrobní proces nebo podstatnou část, nebo výrobek nebo službu, nebo pro jejich vývoj a vylučuje informace, které jsou nedůležité. Know-how musí být tedy užitečné, to je, že lze logicky očekávat, že datem uzavření dohody se zlepší soutěžní postavení uživatele licence, například tím, že mu pomůže při vstupu na nový trh nebo mu poskytne výhody v soutěži
145
VYPARINA, Stanislav. Sborník k celostátní konferenci - Právo průmyslového vlastnictví v praxi, 1992. 196
s jinými výrobci nebo těmi, kdo poskytují služby, kteří nemají přístup k licenčnímu tajnému know-how nebo jinému srovnatelnému tajnému know-how. „Identifikovatelné“ znamená, že know-how je popsáno nebo zaznamenáno takovým způsobem, že je možné ověřit, že splňuje požadavky tajnosti a podstatnosti a zajišťuje uživateli licence, že není nezákonně omezován ve využívání své vlastní technologie. Aby bylo identifikovatelné, může know-how buď být stanoveno v licenční dohodě nebo ve zvláštním dokumentu nebo zaznamenáno jakoukoli jinou vhodnou formou nejpozději při převodu know-how nebo hned poté, za předpokladu, že zvláštní dokument nebo jiný záznam je k dispozici, je-li třeba. Jiné pokusy o vymezení tohoto pojmu zdůrazňují například to, že jde o praktické poznatky, které plynou ze znalostí, zkušeností a testování vlastníka nebo se zdůrazňují či upřednostňují poznatky technologické či informační povahy a předpoklady pro zvládnutí hospodářské činnosti, případně expertní znalosti, které jsou nezbytné k dosažení žádoucích výsledků a nejsou běžně k dispozici. Jedná se o poznatky mající svůj technologický, ekonomický a právní obsah, odlišitelné od znalostí obvyklé „pracovní síly“. Mohou to být nezřejmé koncepty, formuláře, softwary, technické informace ale i řada naprosto jiných poznatků, které ale vždy zajišťují alespoň potenciální konkurenční výhodu na trhu. Snahu o přesnější vymezení uvedeného pojmu můžeme uzavřít i úvahou o vzájemném vztahu obchodního tajemství a know-how. Výstižně byl vyjádřen v publikaci K. Eliáše: Kurz obchodního práva, C. H. Beck, 1990, strana 134, kde autor dospěl k závěru, že rozlišit obojí bude na místě (v tom smyslu, že obě množiny se do značné míry prolínají, ale každá z nich obsahuje prvky do druhé nenáležející), ač tu půjde zřejmě o rozdíly, které lze postřehnout spíš intuitivně, než aby bylo možné charakterizovat vzájemné diference exaktní a obecnou definicí. Tvorba takové definice by také zřejmě neměla z praktického hlediska význam jiný než samoúčelný.
6.4
Mezinárodní ochrana obchodního tajemství
Globalizace, mezinárodní spolupráce, dělba práce a orientace našeho průmyslu na export způsobuje, že nejen podnikatelské kruhy zajímá, s jakým právním prostředím mohou v této souvislosti uvažovat při vztazích se zahraničními subjekty.
197
Ochrana obchodního tajemství není ponechána pouze národnímu právnímu systému.
Dohoda
TRIPS,
jedna
zatím
z
posledních
mimořádně
významných
multilaterálních dohod v oblasti ochrany duševního vlastnictví, kterou je Česká republika vázána, v této souvislosti v článku 39 uvádí v rámci problematiky nekalosoutěžního jednání i otázky spojené s ochranou nezveřejněných informací. Je první mezinárodní dohodou, která se explicitně touto problematikou zabývá. Navazuje na ustanovení článku 10bis Pařížské unijní úmluvy, kde se uvádí, že unijní země jsou povinny zajistit příslušníkům Unie účinnou ochranu proti nekalé soutěži. Takovou je každá soutěžní činnost, která odporuje poctivým zvyklostem v průmyslu nebo v obchodě. Podle následujícího článku 10ter se unijní země zavazují, že zajistí příslušníkům ostatních unijních zemí vhodné zákonné prostředky k účinnému potlačování veškerých shora zmíněných činů. V článku 39 Dohody TRIPS se následně uvádí, že při zajišťování účinné ochrany proti nekalé soutěži budou členové Dohody chránit nezveřejněné informace a údaje předkládané vládám a státním orgánům. Fyzické a právnické osoby budou mít možnost zabránit, aby informace, které mají právoplatně ve své moci, byly jakýmkoli způsobem zveřejněny, nebo sděleny třetím osobám bez jejich souhlasu způsobem, který je v rozporu s čestnou komerční praxí. Jedná se o takové informace, které jsou tajné v tom smyslu, že nejsou jako celek nebo jako přesná sestava a souhrn jejich částí obecně známé nebo běžně přístupné osobám v kruzích, které se dotyčným druhem informací zabývají. Mají komerční hodnotu, protože jsou tajné. Osoby, které je mají právoplatně ve své moci, podnikly za daných okolností přiměřené kroky, aby je udržely v tajnosti. Členové Dohody TRIPS, kteří budou požadovat jako podmínku pro souhlas s obchodováním
s
farmaceutickými
nebo
zemědělskými
chemickými
výrobky
využívajícími nové chemické látky, předložení nezveřejněných výsledků zkoušek nebo jiných údajů, jejichž vznik vyžaduje značné úsilí, budou chránit tyto údaje proti zveřejnění, ledaže by to bylo nezbytné pro ochranu veřejnosti, nebo pokud jsou podniknuty kroky, které zajišťují, že údaje jsou chráněny proti nepoctivému komerčnímu využití. Kromě obecných ustanovení této dohody zatím není k dispozici žádné harmonizované právní prostředí v oblasti obchodního tajemství ve státech Evropské unie. Všechny členské státy sice nabízejí jistou formu ochrany, ale v některých z nich má značně 198
omezenou povahu. Některé odborné práce v této oblasti ale docházejí k závěru, že absence zvláštní legislativy, která se zabývá obchodním tajemstvím, není pro efektivní zákroky proti porušení obchodního tajemství nezbytná. Taková situace je například ve Velké Británii a v Irsku. Pouze ve Švédsku je zvláštní právní předpis na ochranu obchodního tajemství. V ostatních členských státech EU jsou právní předpisy týkající se obchodního tajemství roztroušeny například v právních předpisech o nekalé soutěži, v pracovním právu nebo v trestně právních předpisech. Z toho plyne, že není jednotně upraveno, jaké skutečnosti jsou v jednotlivých státech EU v tomto smyslu chráněny. Ve Velké Británii jsou potenciálně chráněny veškeré druhy důvěrných a tajných informací, ať se jedné o skutečnosti obchodní, průmyslové či personální povahy. V jiných státech, například v Belgii a ve Francii, existuje zvláštní ochrana proti zveřejnění výrobních a technologických informací zaměstnanci a bývalými zaměstnanci, ale jiná ochrana informací komerčního charakteru schází. Podobně nekonzistentní situace je v otázce, proti komu může být v případě ochrany obchodního tajemství zasahováno. Někde lze zasahovat proti každému, kdo získal důvěrnou či tajnou informaci, jinde pouze proti subjektům, které mají uzavřenou zvláštní smlouvu o utajení. Odpovědnost v tomto smyslu mohou mít i veřejnoprávní instituce. Procedurální otázky jsou taktéž velmi rozdílné a v řadě případů je účinný zásah v těchto otázkách z mnoha aspektů obtížný. To souvisí i s tím, že v řadě členských států nelze pro obchodní tajemství uplatňovat ustanovení směrnice o vymáhání práv duševního vlastnictví. Lze proto jen uvítat pokus Evropské unie související otázky harmonizovat. V současné době je k dispozici návrh Směrnice o ochraně obchodního tajemství před neoprávněným získáním, použitím a zveřejněním.146 Přesto, že naše právní úprava obchodního tajemství vychází z moderních poznatků o této problematice, lze předpokládat, že implementace této Směrnice bude vyžadovat některé změny naší právní úpravy. Jedná se například o licenci k využití obchodního tajemství, zkrácení délky obecné promlčecí lhůty pro uplatnění prostředků ochrany obchodního tajemství a opatření směřující k ochraně obchodního tajemství v rámci soudního řízení.
146 Návrh Směrnice EP a Rady číslo jednací COM(2013)813 final,2013/0402(COD), ze dne 28. 11. 2013. Publikováno: http://eur-lex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=COM:2013:0813:FIN:CS:PDF. 199
6.5
Důvěrné informace, důvěrné údaje a sdělení
Pojem důvěrné informace se někdy nesprávně s obchodním tajemstvím zaměňuje. Dřívější obchodní zákoník obecně pojem důvěrných informací nedefinoval. Nicméně v souvislosti se smluvním jednáním existovala ochrana informací podle ustanovení § 271 obchodního zákoníku, kde bylo uvedeno, že jestliže si strany při jednání o uzavření smlouvy navzájem poskytnou informace označené jako důvěrné, nesmí je strana, které byly tyto informace poskytnuty, prozradit třetí osobě, ani je použít v rozporu s jejich účelem pro své potřeby, a to bez ohledu na to, zda dojde k uzavření smlouvy či nikoli. Do jisté míry by bylo možné analogicky použít pro vymezení tohoto pojmu definici obsaženou v zákoně o cenných papírech, kde se za důvěrné považují takové informace o hospodářské nebo finanční situaci společnosti, které dosud nebyly uveřejněny a jejichž prozrazení třetím osobám by mohlo společnosti způsobit škodu. Nový občanský zákoník v tomto kontextu v ustanovení § 1730 odst. 2 uvádí, že získá-li strana při jednání o smlouvě o druhé straně důvěrný údaj nebo sdělení, dbá, aby nebyly zneužity, nebo aby nedošlo k jejich prozrazení bez zákonného důvodu. Obsah dřívější právní úpravy „důvěrných informací“ je obecně hodnocen jako odlišný pojem od obchodního tajemství. Obsahově i právně se jedná o pojem slabší, nicméně nemusí, ale může mít charakter obchodního tajemství. Nový občanský zákoník v tomto smyslu zahrnuje pouze důvěrné údaje a sdělení o druhé straně, což způsobuje omezení dopadu tohoto ustanovení na praktické smlouvy a omezuje i možnost, aby pod důvěrné údaje této povahy, i v případě volnějšího výkladu, spadaly i skutečnosti, které jinak tvoří obchodní tajemství.
200
7.
Průmyslověprávní informace a rešerše Tato část práce se zaměřuje na pátou výzkumnou otázku, která má odpovědět na
to, zda-li je vůbec možné se přesvědčit o tom, co je a není aktuálně na určitém území chráněno? Velmi významnou složku strategické činnosti v oblasti průmyslových práv představují průmyslověprávní informace. Jedná se zejména o patentové informace, ale v žádném případě se nejedná pouze o ně. Nejde totiž jen o informace technického charakteru, a i k nim se váže velké množství údajů o právním stavu jednotlivých dokumentů, jsou zde zachyceny i aktuální informace o vlastnících jednotlivých práv a lze zjišťovat portfolia práv této povahy svědčící jednotlivým subjektům. Abychom mohli získat všechny tyto informace úplně, přesně, rychle a za přiměřenou cenu je třeba dobře zvládnout existující nástroje průmyslověprávní informatiky. Těmi jsou především třídící soustavy, normy, které jako doporučení publikuje, spravuje a vytváří Světová organizace duševního vlastnictví a potom velké množství různým způsobem strukturovaných databází. Autor práce je přesvědčen, že k optimálnímu zvládnutí této činnosti významně přispívá i kategorizace rešeršních průzkumů, která usnadňuje rozhodování o tom, kde potřebné údaje nalézt, s jakou retrospektivou rešerši provádět, v rámci kterých dokumentů potřebné údaje hledat a nakonec i ve kterých jejich částech se orientovat. Uvedené skutečnosti vystupují do popředí také proto, že průmyslověprávní informace nejsou pouhou sbírkou nashromážděných dokumentů trvale uložených podle třídících soustav, ale velmi dynamickým systémem, kde se údaje o platnosti či neplatnosti jednotlivých dokumentů, majetkové vztahy a rozsah ochrany, plynoucí z jednotlivých dokumentů, velmi rychle mění. Množství informací této povahy je v současné době mimořádné, a proto je třeba hledat a zlepšovat systémy pořádání informací tohoto typu, prohlubovat harmonizační tendence v rámci publikace těchto specializovaných informací a studovat postupy a způsoby, které vedou k optimální cestě, jak relevantní informace uspořádat, nalézt, hodnotit a těžit z nich ve vlastní prospěch. V celé historii pořádání vědeckých poznatků se navzájem prolínají protikladné tendence směřující buď k integraci poznatků, které odpovídají systematickému modelu poznání nebo k jejich diferenciaci, které odpovídají analytickému modelu poznávání jevů. Patentová dokumentace, především publikované patentové přihlášky a patentové spisy, 201
představuje specializovanou a nedílnou část informací o lidském poznání, která se věcně týká technických řešení. I když se jedná o specializovanou dokumentaci, její optimální pořádání, zpracování, ukládání a zpětné vyhledávání a distribuce není jednoduchou záležitostí. Zvláštností této dokumentace a zde obsažených informací je především to, že obsahuje nejnovější stav vědy a techniky a zpětné selektivní vyhledávání se stále častěji stává strategickým nástrojem pro optimální řízení inovací a konkurenceschopnosti, které představují významný faktor rozvoje současného hospodářského systému. Informační
jazyk
určený
k formulaci
vybraných
údajů
o
patentových
dokumentech nebo jejich částech, k uložení dokumentů nebo jejich vyhledávání nazýváme selekční jazyk. Jedná se o soustavu znaků přirozeného jazyka, formalizovaného nebo umělého jazyka, která je vytvořena pro pořádání, ukládání, vyhledávání a distribuci informací. Přidělování znaků selekčního jazyka dokumentům a uživatelským dotazům nazýváme indexování. Zpočátku se pořádaly sbírky patentů pouze podle čísel. S nárůstem jejich počtu bylo třeba vytvořit systém třídění, který by naplňoval potřeby uživatelů. Obecně třídění spočívá v rozdělení zkoumaných množin předmětů podle zjištěných shodností či rozdílů na jednotlivé skupiny či třídy a jejich označování společným znakem, který u předmětů nepatřících do stejné třídy, schází. Mezinárodní patentové třídění (dále jen MPT) se ve druhé polovině minulého století stalo nejpoužívanějším selekčním jazykem v oblasti patentových informací a užívaly jej i státy, které v jistém smyslu preferovaly vlastní třídící soustavy (jde především o tři významné patentové úřady – americký, japonský a evropský patentový úřad). International Patent Classification147 používá mezinárodně široce zavedenou zkratku Int. Cl. s exponentem, který vyjadřuje jednotlivá vydání tohoto třídění. Systém MPT je kombinací funkčního a věcného přístupu k pořádání informací. Vynálezy, které se technicky nemění, pokud jde o různé oblasti použití, se zpravidla zatřiďují podle své funkce. Vynálezy, které se týkají zvláštního použití nebo upotřebení, kde případně ani věc sama není předmětem vynálezu, se zpravidla zatřiďují věcně. Technika je tímto tříděním rozdělena do osmi sekcí a notace tohoto třídění je alfanumerická.
147
Anglický název Mezinárodního patentového třídění. 202
Objektivní potíží třídění vynálezů, jako předmětů nové techniky, jsou relativně rychlé změny v některých oblastech, v nichž se vynalézání uplatňuje. To se projevuje v několika směrech. Postupně a stále rychleji se objevují naprosto nové oblasti techniky anebo z původně jediné třídy, v dané době podle názoru expertů dostatečné, se rychle vyčleňují zvláštní druhy poznatků, které se od sebe navzájem liší natolik, že vyžadují pro naplnění hlavních cílů třídění odpovídající zásahy (v poslední době například oblasti biotechnologií, výpočetní techniky či nanotechnologií). Systém MPT na tyto potřeby reagoval tím, že stálý poradní orgán v rámci Světové organizace duševního vlastnictví tyto impulsy průběžně od členských zemí shromažďoval a po uvážení je případně zařazoval do další verze MPT, která se vyhlašovala sedmkrát vždy po pěti letech. Toto opatření bylo sice schopno reagovat na nové poznatky, nicméně shodné předměty v řadě aktuálních oblastí byly podle různých verzí MPT zatřiďovány jinak. Tím se vlastně pro danou oblast starší verze MPT po pěti letech uzavřela a třídění se de fakto měnilo. Rešerše na stav techniky, které vyžadovaly opakovaně průzkum delšího období než pěti let, nebylo možno provádět jinak, než provádět rešerši v několika rozdílných verzích MPT, jinými slovy samostatně v každé verzi tohoto třídění. Od počátku roku 2013 vstoupilo v platnost nové patentové třídění označované jako CPC (Cooperative Patent Classification), které je produktem spolupráce EPO a amerického
patentového
úřadu,
směřující
k celkové
celosvětové
harmonizaci
patentového třídění. Vlastní organizace třídění respektuje strukturu MPT a východiskem pro vytvoření nového třídění byla evropské patentové třídění ECLA navazující na MPT. Bližší informace je třeba hledat v odbornějších publikacích a článcích.148 Výzkumy širší informační povahy opakovaně docházejí k závěrům, že po dobu delší než sto let obsahuje patentová literatura asi 80 procent všech technických poznatků, přičemž řada z nich je publikována pouze v rámci těchto zdrojů.149 Kromě širokého rozsahu pokrytí výstupů technických řešení má tento druh publikace i řadu kvalitativních předností. Kromě patentových spisů se v současné době často publikují i zveřejněné patentové přihlášky, užitné vzory, malé patenty a podobné dokumenty obsahující technické informace. To je z informačního hlediska zásadní skutečnost, neboť tento zdroj obohacuje informační
148
149
BEDNÁŘ, Šimon. Cooperative Patent Classification (CPC). Průmyslové vlastnictví číslo 2/2013, ISSN 0862-8726, str. 45–49. Usage Profile of Patent Information Among Current and Potentional Users, EPO, 2003 in: http:www.european-patent-office.org/news. 203
hodnotu patentové dokumentace o rozsáhlé množství informací. Jde o informace, které ve sbírkách patentů scházejí, neboť k udělení patentu v těchto případech nedošlo. Druhým významným rozměrem této skutečnosti je rychlost, s jakou se informace o stavu techniky dostává veřejnosti bezproblémově k dispozici (ke zveřejnění patentových přihlášek dochází po 18 měsících od vzniku práva přednosti. Časová ztráta poznání nejmodernější techniky na straně veřejnosti je tedy něco kolem dvou let. Takovou rychlost při naplnění dalších výhod nejsou schopny poskytnout ani časopisy ani jiné druhy obecných publikačních výstupů. Patentové dokumenty mají jednotnou a přehlednou strukturu a musí uvádět natolik úplné a podrobné informace, aby průměrný odborník byl schopen odpovídající předmět nejen plně pochopit, ale s dosažením odpovídajících technických přínosů i realizovat. Takový komfort z tohoto pohledu není u jiných publikací zajištěn. Třídící systém přispívá k rychlé orientaci v dosud publikovaných patentových dokumentech a umožňuje nalezení relevantních informací právě tím, že jsou optimálně roztříděny. Roční přírůstek patentových dokumentů představuje téměř 2 miliony jednotek. Dobře, snadno a úspěšně se lze přesvědčit o těchto závěrech užitím databáze Evropského patentového úřadu o názvu ESPACENET, která je volně přístupná na Internetu a nabízí nově i strojové překlady dokumentů z anglického do češtiny a řady dalších jazyků. I když jde o funkční informační systém, nejsou patentové informace v dostatečné míře užívány. Výzkumy, projekty, konstrukční práce jsou zahajovány často bez zjištění stávajícího stavu techniky. Opakovaně odborné studie odhadují ztráty z duplikovaného výzkumu a vývoje. Jde o obrovské finanční částky, když výsledky těchto studií se shodují v tom, že až 30 % projektů výzkumu a vývoje představuje duplikovanou práci.150 V současné době se přisuzuje v rámci konkurenčního úsilí obchodních společností o nové trhy a obecně o lepší postavení, stále větší role technickým inovacím a jejich rychlému uvedení na trh. S tím souvisí potřeba co nejpřesnějších a nejčerstvějších znalostí nejen o výsledcích technického rozvoje konkurence, ale i o tendencích v dalším rozvoji jednotlivých oborů. Také export výrobků vyžaduje vytvořit určité průmyslověprávní zázemí, které by minimalizovalo možnost střetů s předměty průmyslových práv třetích osob na územích, kam export směřuje. K řešení podobných problémů může významně napomoci vhodně volená rešeršní strategie, založená na profesionální přípravě a volbě správného druhu rešerše. 150
Lord Salisbury of Turville. The Race to the Top, October 2007, Nezávislá zpráva pro britskou vládu. 204
7.1
Rešerše na stav techniky
Tento druh rešerše se uplatňuje zejména v případech obecného zájmu o informace z určitého oboru techniky. Věcné vymezení se opírá zejména o Mezinárodní patentové třídění, klíčová slova, názvy konkurenčních či významných subjektů, případně o třídění průmyslových vzorů či ochranných známek. Jedná se o rešerši, která často kombinuje průmyslověprávní zdroje s dalšími druhy informací. Vítaným zdrojem jsou i publikované rešeršní zprávy významných patentových úřadů o významných technických řešeních. Může být prováděna i bez teritoriálního nebo dokonce i časového omezení. To má ale vliv na náklady spojené s takovým rozsáhlým průzkumem. V rámci profesionální přípravy je důležité jasně a přesně definovat rešeršní dotaz. K němu je třeba přiřadit i odpovídající selekční prvky, zejména třídící znaky, klíčová slova a přesné názvy subjektů a nakonec při rešerši využít všech vhodných logických operátorů, které informační teorie nabízejí. Základní logické operátory a jejich význam jsou znázorněny v tabulce číslo 2. Tab. č. 2 OPERÁTOR
OR
AND
NOT
XOR
Logické operátory ZÁZNAM
OBSAH
A OR B OR C
Pokud je v dokumentu alespoň jeden termín obsažen
A AND B AND C
Pokud jsou v dokumentu všechny termíny obsaženy
(A OR B) AND NOT C
Pokud jsou v dokumentu obsaženy termíny, ale není obsažen další termín
A XOR B XOR C
Alespoň jeden z hledaných termínů je obsažen, ale nikoli dva nebo tři
ZNÁZORNĚNÍ
Zdroj: Vlastní zpracování
205
Uplatňuje se ve všech stadiích výzkumu a vývoje, při sledování inovačních výsledků konkurence a trendů jejího vývoje, při nákupu licencí, v rámci vyhledávání nových výrobních programů.
7.2
Rešerše na novost
Uvedený typ rešerše provádějí především patentové úřady pro zjištění, zda-li předmět patentové přihlášky, užitného či průmyslového vzoru splňuje jednu ze základních podmínek průmyslověprávní ochrany, tedy novost a dostatečný stupeň vynálezecké činnosti. Dále užívají tento druh rešerše někteří přihlašovatelé, kteří provádějí tento typ rešerše před podáním přihlášky pro vlastní zjištění, zda-li předmět případné budoucí přihlášky splňuje základní podmínky pro udělení ochrany. Impulsem pro takovou rešerši může být případná úspora nákladů související s vypracování a podáním přihlášky, u které by později bylo zjištěno, že nesplňuje podmínky pro udělení patentu. Taktéž v případě zamýšleného podání návrhu na zrušení patentu nebo výmaz užitného či průmyslového vzoru je rešerše tohoto typu dobrým pomocníkem pro předložení důkazu o nenovosti či nedostatečné vynálezecké činnosti dříve uděleného patentu nebo zapsaného užitného vzoru. Smyslem a podstatou této rešerše je přesvědčit se o tom, zda-li ve stavu techniky k určitému, přesně stanovenému datu, lze nalézt shodné znaky, jejich vzájemné vztahy, či kombinaci znaků určitého konkrétního řešení. Uvedené skutečnosti vedou k závěru, že je nutné hledat pouze v dokumentech, které byly prokazatelně zveřejněny před nabytím práva přednosti toho řešení, ke kterému se tento typ rešerše vztahuje.
7.3
Rešerše na průmyslověprávní nezávadnost
Uvedený typ rešerše se uplatňuje před nákupem a prodejem licencí, před strategickým rozhodnutím o směrech vlastního výzkumu a vývoje a zejména před uváděním nových výrobků na nové trhy, včetně reklamních kampaní podporujících nové výrobky na nových teritoriích. Úkolem je zjistit, zda-li konkrétní předmět na určitém teritoriu k určitému datu neporušuje práva třetích osob plynoucích z jejich průmyslověprávní ochrany, tedy nejen práva patentová, ale i práva vzorová či jiná platná na konkrétním území, které je předmětem zájmu. Z povahy této rešerše plyne, že má být prováděna pouze v rámci platných dokumentů, tedy u patentů ne starších 20 let nebo až 25 let v případě dodatkových
206
ochranných osvědčení na farmaka či fytosanitární prostředky ochrany rostlin, a přitom jde pouze o to, aby prověřované zboží nespadalo do rozsahu ochrany případně nalezených dokumentů. To znamená, že určením tohoto typu rešerše je současně určena rešeršní retrospektiva a v případě relevantních dokumentů pouze jejich patentové nároky nebo jiné části, které jsou rozhodné pro rozsah ochrany. Je zřejmé, že průmyslověprávní nezávadnost je časově a teritoriálně proměnnou vlastností zboží
7.4
Rešerše na patentové rodiny
Tento typ rešerše se uplatňuje ve specifických případech, kdy nás zajímá při znalosti konkrétního patentového spisu, zda-li obdobný patent platí nebo odpovídající přihláška byla přihlášena v jiném státě. Může pomoci při potřebě získat rychle obdobný patentový spis v jiném jazyce. Například řada patentových spisů pocházejících originálně z asijských zemí má analogické spisy v USA, takže jejich obsah či obsah velmi podobný je k dispozici v angličtině. Často se užívá jako doplňkový prostředek průzkumu na stav techniky, novosti, nebo průmyslověprávní nezávadnosti. Samotný pojem patentové rodiny je chápán různými institucemi nejednotně. Podle systému jedné z největších databází uzpůsobených právě pro rešerše tohoto typu - EPIDOS jsou součástí patentové rodiny všechny dokumenty mající společnou alespoň jednu prioritu neboli právo přednosti. Existují ale i jiné přístupy k určení patentové rodiny.151
7.5
Jmenná rešerše
Uvedený typ rešerše je výhodný pro případy, kdy se požaduje zjištění průmyslověprávní aktivity právnické či fyzické osoby, často konkurenčního subjektu, který může být dále zúžen jen na výběr některých druhů dokumentů, například pouze na platné dokumenty, nebo na dokumenty jen z určité oblasti techniky nebo určitého časového období. Využívá se i pro účely vyšetřování policejních orgánů, v rámci konkurzního řízení, při dědických a úvěrových řízeních. Také v případě potřeby zjištění strategických záměrů a cílů významných firem a úspěšných výzkumných institucí, včetně informací o sférách zájmů a vlivu na určitém teritoriu, je možno užít právě tento typ rešerše. Často se užívá jako kontrolní výstup při
151
Podrobněji: PIČMAN, Dobroslav. Průmyslově právní informace a rešeršní systémy. Úřad průmyslového vlastnictví 2008. ISBN 978-80-7282-077-1. 207
provádění jiných druhů průzkumů, zejména pro zjišťování průmyslověprávní nezávadnosti a stavu techniky. Provedení těchto typů rešerší znesnadňují informace o správném názvu osob, o které při této rešerši jde a také způsobu zápisu této osoby do rejstříku a odpovídající databáze. Přihlašovatelem často může být buď fyzická osoba, nebo obchodní společnost, ale také její dcera, takže jmenná rešerše z tohoto důvodu nemusí přinést očekávaný výsledek.
7.6
Rešerše na právní stav
Často máme k dispozici číslo dokumentu a potřebujeme vědět, zda-li takový dokument dosud platí či nikoliv, a pokud ano v jakém rozsahu. Tato potřeba často navazuje na kladné výsledky průzkumů na patentovou nezávadnost či na jmennou rešerši. Informace o právním stavu dokumentu včetně jeho postupného vývoje od přihlášení, přes zveřejnění, udělení průmyslověprávní ochrany, úhradě udržovacích poplatků, případné omezení průmyslověprávní ochrany až po zánik práva uvádějí s určitým zpožděním věstníky úřadů průmyslového vlastnictví, které musí být každým úřadem vydávány. Průzkum v takových věstnících je však mimořádně časově náročný a nelze vyloučit při takové práci omyl či přehlédnutí. Proto jsou některé z informací o právním stavu dokumentů z řady států zařazovány do specializovaných databází. V tomto smyslu je nejčastěji užívána již dříve zmíněná databáze Espacenet. Nejpřesnějším a právně závazným zdrojem informace o právním stavu dokumentu je úřední výpis z rejstříku, který za poplatek veškeré patentové a známkové úřady provádějí a za další úhradu jsou někteří patentoví zástupci ochotni jej obstarat. Důležitým aspektem je často rychlá změna údajů o právním stavu dokumentů.
7.7
Rešerše na průmyslověprávní aktivity
Na základě statistických metod lze poměrně jednoduše zjišťovat aktivity jednotlivých subjektů v jistých oblastech techniky a to jednak za určité období v absolutních číslech a jednak jejich trendy. Výsledky mohou napomoci v rozpoznání směrů budoucího rozvoje konkurence. Rešerše tohoto typu může napovědět, kterým směrem se vyvíjí technický pokrok v jednotlivých oblastech techniky u jednotlivých
208
obchodních společností a kterými oblastmi techniky se v budoucnu obchodní společnosti hodlají zabývat. Tato část práce jasně odpovídá na výzkumnou otázku, že je možné se přesvědčit o tom, co je aktuálně na určitém území chráněno. Ale nejde pouze o tento poznatek. Průmyslověprávní informace nabízení nejen technické, ale i právní a další informace. K získání těchto poznatků práce předkládá typologii rešeršních průzkumů, která zajišťuje optimální vyhledávání jednotlivých poznatků podle druhu a účelu požadovaných údajů. Jasně zdůrazňuje rozdíly mezi rešeršemi na stav techniky, na novost, na průmyslověprávní nezávadnost, na patentové rodiny, na právní stav a průmyslověprávní aktivity. Určení konkrétního druhu rešerše podle uvedené typologie usnadňuje a rozhodující měrou ovlivňuje výběr správné databáze, časovou retrospektivu rešerše a náklady, které jsou s touto vysoce odbornou činností svázány.
209
8.
Ochranné známky Tato část práce zahrnuje odpovědi na další výzkumné otázky. Jaký význam
a funkce mají ochranné známky v současném hospodářském světě? Která označení lze průmyslověprávně chránit, a u kterých to není možné? Jakými právními prostředky lze chránit jednotlivá označení v zahraničí? Souvisí i s ověřením třetí hypotézy, která spočívá v tvrzení, že rozsah práv plynoucích z průmyslového vlastnictví je nezřejmý a neurčitý. Záměrem této práce je blíže analyzovat strategické aspekty podnikatelských subjektů směřující k optimálnímu zajištění a užívání průmyslověprávní ochrany. V případě práv na označení se ale nejedná pouze o ochranné známky. Nelze při těchto úvahách pominout další předměty, které taktéž naplňují potřeby označování výrobků, služeb a jednotlivých subjektů na trhu. To z řady důvodů. Jednak v případě řádných strategických úvah a profesionálně naplněných záměrů představují všechny prostředky práv na označení ve své symbióze velmi hodnotnou část majetkové podstaty hospodářského subjektu. Naopak v řadě dalších případů dochází mezi jednotlivými druhy práv na označení, pokud vykazují určitý stupeň podobnosti a práva k nim svědčí rozdílným vlastníkům, k nepříjemným kolizím. Představiteli práv na označení, která jsou svázána s výrobou, obchodem a podnikáním jsou především název, obchodní firma či obchodní jméno, ochranná známka, označení původu, zeměpisné označení, zaručená tradiční specialita, doménové jméno a dále i práva k nezapsaným označením.
8.1
Historie označování zboží a jeho význam
Po dlouhou dobu již existuje motivace k označování výsledků práce jednotlivých producentů. Sledujeme tyto tendence na egyptských pyramidách, na výrobcích starověkých hrnčířů, čínském porcelánu i na výrobcích pekařských cechů. Archeologické nálezy prokazují, že již dlouho před naším letopočtem docházelo k označování stavebních dílů, zejména kamenů značkami, které vyjadřovali především jejich původ. Plnily i úlohu kontrolní, neboť značky umožňovaly dobře sledovat množství a kvalitu práce. S rozvojem směny zboží dochází ke stále širšímu uplatňování značek, které se užívaly přímo na zboží. Jednalo se o zbraně, keramiku, dřevěné a kožené výrobky, do nichž byly značky přímo vyraženy, vyřezávány nebo vypalovány. Stupňující se význam značek vedl postupně k požadavkům jejich nedotknutelnosti
210
a ochraně. Traduje se, že již ve starém Římě byla poskytována značkám přechodná právní ochrana a zneužití bylo trestné. Feudální společnost si zakládala na rodových tradicích a pečlivém dodržování heraldických zásad. Značky naplňovaly informační a rozlišovací funkci. Příkladem mohou být i japonské rodové znaky ze 17. a 18. století, které nás na první pohled zaujmou svojí vytříbenou jednoduchostí.152 Objevují se na zbraních, štítech, oděvech, nádobách, pečetích, tedy na všem, co patří jejich vlastníkovi. Postupně se používání značek rozšiřuje na další a další výrobky. Jsou známy tak zvané filigrány, tedy průsvitné znaky v papíru, z nichž nejstarší pocházejí již ze 13. století. Vodotisk již dávno naplňoval funkci ochranné známky u výrobců papíru, značky jsou dlouhodobě známy u zlatníků a výrobců léčiv. První značky severočeských porcelánek jsou z osmnáctého století. Cechy využívaly značek pro podporu svého výsadního postavení a k vytěsňování výrobců podřadného zboží. Postupně se značky začínají používat na knihách, hodinách, textilu a dalším zboží. Významu nabývá jejich vzhled a používat se začínají nejen na samotných výrobcích, ale i na jejich obalech, v rámci reklamních aktivit a na průvodní dokumentaci. Konkurenční prostředí postupně vyžaduje právní ochranu značek. První právní předpisy na jejich ochranu byly vydávány v průmyslově vyspělých zemích v devatenáctém století. Na našem území byla ochrana práv k ochranným známkám založena císařským patentem číslo 230 z roku 1859 a novelizována zákonem číslo 45 z roku 1865 a dále číslo 19 z roku 1890, kdy poprvé vznikl na území tehdejšího Rakouska Uherska ústřední známkový rejstřík. V bývalém Československu byly v této oblasti převzaty dříve platné rakouské právní předpisy a komplexní nová právní úprava v oblasti práv na označení vznikla až v roce 1952.
8.2
Současný význam ochranných známek
V poslední době přibývají v rejstřících zápisných úřadů mimořádně vysoké počty ochranných známek. Zdá se ale, že v řadě případů jejich kvalita a předchozí strategické úvahy, pokud k nim vůbec před samotným přihlášením k průmyslověprávní ochraně
152
STEHLÍK, Josef. Písemný kurz „Organizace podniku“ z roku 1948, publikováno: HÄCKL, Bohuš a ŠPUNDA Miloslav. Ochranné známky a značky. Chráněné vzory. Vydal Úřad pro patenty a vynálezy v Praze 1964. 211
dochází, nevedou k takovým výsledkům, které si samotní přihlašovatelé přejí. Ochranná známka, kromě řady dalších funkcí má možnost promluvit směrem ke spotřebiteli i něčím navíc, co ostatní hráči na trhu bez ochranné známky nemohou nabídnout, či neberou v úvahu a přitom jde o aspekt, který je zákazníky oceňován a přispívá k naplnění jejich očekávání. Může přinést dlouhodobě budovanou záruku kvality, originální námět, tajuplný příběh nebo dokonce sen o jediné správné volbě nakoupit výrobek právě s tímto označením. K naplnění těchto záměrů je třeba přistoupit k přípravě vytvoření ochranné známky s profesionální péčí a to z řady hledisek. Pomineme-li ochranné známky zvláštního charakteru, máme na výběr ochranné známky slovní, obrazové, prostorové a kombinované. Už tato volba či výběr z těchto možností není snadná. Přesto je důležité si ujasnit, k jakému z těchto druhů ochranných známek směřujeme, protože další postup tvorby ochranné známky do jisté míry souvisí právě s touto volbou. Další úvaha směřuje k tomu, jak a kdo se na vytvoření ochranné známky bude podílet. Možností je velká řada, počínaje vnučkou pana ředitele podniku, vnitřní soutěží v samotné společnosti bez bližšího upravení podmínek konečného výběru, šikovným známým nebo nakonec prověřenou a zkušenou agenturou. Je jasné, že výsledky těchto přístupů budou naprosto rozdílné, ale není nikdy zcela jisté, která z uvedených cest je ta nejlepší. Předem musí být jasný účel, ke kterému bude ochranná známka sloužit, pro jaké výrobky či služby by měla být zapsána, k jakému druhu zákazníků bude promlouvat a nakonec i určení teritoria, na němž má výrobky nebo služby v tržním prostředí doprovázet. Před závěrečným výběrem z několika označení, která přicházejí v úvahu pro praktické užívání, by měla být provedena odpovídající známková rešerše, která by měla omezit případné budoucí obtíže při právní ochraně předmětného označení. Hlavním smyslem ochranné známky je napomoci spotřebiteli v rámci jeho volby při nákupu zboží nebo služeb. Má zaručit kvalitu a parametry výrobků a poskytnout potenciálním zákazníkům odstranit „šeď“ pouhých druhů výrobků a nahradit ji jasnou a komplexní zprávou o tom, proč právě výrobek toho či jiného producenta označený ochrannou známkou zakoupit. Správné marketinkové aktivity podporují znalost ochranné 212
známky, zvyšují její perspektivní působení na zákazníky a podporují konkurenceschopnost výrobce, který tak postupně vlastní stále silnější a tím i hodnotnější ochrannou známku. Dříve převládal názor, že v řadě výrobních oborů není třeba ani ochranné známky užívat a v případě právní ochrany se předpokládalo dlouhodobé užívání. U označení, která byla určena pouze pro sezónní nebo krátkodobé působení a užívání se s průmyslověprávní ochranou zpravidla ani neuvažovalo. Stávající situace je jiná. Jednotlivé televizní pořady, krátkodobé výstavy i malosériové výrobky jsou často označovány ochrannou známkou, ke které jistě přistupujeme jinak, než v případě, že vycházíme z toho, že jde o označení určené pro velkou společnost, která dlouhodobě působí na globálním trhu. Od ochranné známky se očekává dostatečný stupeň rozlišovací způsobilosti (distinktivita), tedy schopnost odlišit výrobky nebo služby jednoho subjektu od výrobků nebo služeb téhož druhu uváděných na trh jiným podnikatelem. Správně tak Městský soud v Praze153 dochází k závěru, že je povinností přihlašovatele ochranné známky obecně přijít s označením originálním a dostatečně se odlišujícím od těch, která jsou již v rejstříku ochranných známek zapsána, a nikoli v již registrovaných označeních vyhledávat a upozorňovat na ty prvky, které by eventuálně byly schopny záměně zamezit. Ochranné známky mají zaručit spotřebiteli nebo konečnému uživateli identitu původu označeného výrobku tím, že mu umožní odlišit bez nebezpečí záměny tyto výrobky od výrobků, které mají jiný původ. Tato záruka původu znamená, že spotřebitel nebo konečný uživatel má jistotu, že ochrannou známkou označený výrobek, který je mu nabízen, nebyl podroben bez souhlasu vlastníka ochranné známky v předchozích stádiích obchodního procesu zásahu třetí osoby, kterým by byl pozměněn původní stav výrobku.154 Ochranná známka na straně jedné slouží k snazší identifikaci výrobku ze strany spotřebitelů, a tím usnadňuje jejich orientaci na trhu, na straně druhé usnadňuje vlastníkovi budovat dobrou pověst svého podniku nebo svých výrobků či služeb, a odlišit je od výrobků a služeb nabízených jinými výrobci nebo obchodníky na trhu. V důsledku těchto skutečností na straně jedné budování a propagace ochranné známky vyžaduje od jejího vlastníka investování nemalých finančních prostředků, na straně druhé vybudovaná
153 154
Rozsudek Městského soudu v Praze značky spisu 8 Ca 64/2008 ve věci SUPER PAUZA, ze dne 15. 3. 2010. PÍTRA, V. a kol. Zákon o ochranných známkách. Komentář. I. vydání. Praha, C. H. Beck 1996, strana 21 – z Rozhodnutí Soudního dvora EU v řízení o předběžné otázce ve sporu Pfizer inc. Versus Eurim-pharm GmbH ze dne 30. ledna 1985. 213
ochranná známka představuje pro jejího vlastníka nemalou majetkovou hodnotu, která může tvořit nezanedbatelnou část hodnoty jeho podniku.155 Pro naplnění uvedených záměrů se často používají zvláštní techniky s cílem dále podpořit hlavní funkce ochranné známky. Patří k nim například vytváření známkových řad, které se volí v případech, kdy mají spotřebiteli naznačit, že výrobky nebo služby takto označené mají vyšší stupeň vzájemné souvislosti. Tvoří se přidáním ke kmenové ochranné známce typovým označením či pořadovým číslem postupného koncepčního provedení výrobku, věcnou souvislostí založené například na stejném kmenu ochranné známky nebo volbou předpon či přípon, případně variantním vyobrazením dominantního obrazového prvku. V posledních letech se ochranné známky stávají i významnou součástí podnikového portfolia majetku a hodnot, které nezřídka přesahují i hodnotu samotného hmotného majetku podnikatele. Lze je dokonce uplatnit na trhu i samostatně. Tedy bez vlastní produkce například formou úplatného převodu, poskytnutím licenční smlouvy, zárukou pro úvěr či prosté prezentace síly a hodnoty ochranné známky v rámci dobrého umístění v nejrůznějších žebříčcích či pořadích jednotlivých průmyslových odvětvích nebo celkové produkce v rámci tržního prostředí. Za hodnotou ochranné známky stojí zejména dobré, silné a příznivé povědomí v myslích zákazníků. Ochranná známka vytváří svoji hodnotu celkovým úhrnem emociálních příznivých asociací a vjemů či dojmů zákazníků a spotřebitelů pokud jde o původ, vlastnosti, kvalitu a funkci zboží či produktů a úroveň obecného povědomí, včetně osobních zkušeností a sekundárních asociací, které vyúsťují v touhu spotřebitelů pořizovat si výrobky právě touto ochrannou známkou označované. Tyto příznivé vjemy mají za následek ekonomické přínosy prostřednictvím většího množství prodaného zboží a větší marže u výrobků opatřených úspěšnými ochrannými známkami. Ochranná známka je významným nositelem goodwillu obchodní společnosti. Protože je spojena s dobrou pověstí podniku stávají se zásahy do souvisejících práv zvláště citlivou okolností. Této pozice nabývá nejen svými základními funkcemi a vlastní hodnotou, ale i působením sekundárních aspektů. Je významnou skutečností, kdo je výrobcem konkrétního produktu, kde se vyrábí a prodává, jaká technologie se při výrobě
155
HORÁČEK, R. a kol. Zákon o ochranných známkách. Komentář. 2., podstatně doplněné vydání. Praha. C. H. Beck, 2008, strana 61 – z Rozhodnutí Nejvyššího soudu správního, spisová značka 6 A 39/2001. 214
užívá. Například hodnota komoditní ochranné známky může být posílena dlouhodobě známým obchodním jménem nebo silnou základní ochrannou známkou stejného vlastníka, která má dobrou pozici na trhu a je ceněna zákazníky. Podobně může být hodnota ochranné známky podporována asociacemi o zemi původu. Ochranné známky švýcarských hodinek, portugalského korku, skotské whisky či francouzských parfémů budou profitovat z prostého faktu, odkud výroba produktu pochází. Ochranná známka tak může prostřednictvím těchto faktorů prezentovat dobrý vztah k tradici, inovacím či ochraně životního prostředí. Podobnou podporu může ochranná známka získat od spolupůsobení se silnou pozicí ochranné známky prodejce nebo významného licenčního partnera.
8.3
Funkce ochranné známky
Tato část práce se zaměřuje na kategorizaci ochranných známek, která se stále častěji ukazuje jako důležitý aspekt a opora pro řešení významných otázek práv na označení. Využívá perspektivy autora označení, vlastníka ochranné známky a spotřebitele nebo zákazníka. Má se obecně za to, že ochranné známky mají řadu významných zejména obchodních a hospodářských funkcí a jejich podrobnější analýza může prospět strategickým rozhodnutím při tvorbě, ochraně a správě práv na označení. Přitom na funkci ochranné známky můžeme nazírat z řady pohledů, například z perspektivy autora, vlastníka, investora či zákazníka, takže obsahy dále uvedených funkcí ochranné známky se někdy překrývají.
8.3.1
Funkce identifikační
Identifikační funkce ochranné známky spočívá v identifikaci obchodního původu výrobků a služeb, které označuje. Ke splnění této funkce je nezbytná záruka, že vyrobené výrobky a poskytované služby označované ochrannou známkou byly vyrobeny či poskytnuty pod kontrolou jediného konkrétního podniku. Jednoznačně je identifikován výrobce zboží, což umožňuje spotřebitelům bez dalšího zkoumání se snadněji rozhodnout pro případný nákup konkrétního produktu. Spotřebitel na základě svých zkušeností následně držiteli ochranné známky prokazuje svou věrnost s vědomím, že nakupuje zboží se známou kvalitou a parametry, které není třeba prověřovat s obvyklou důkladností.
215
Nejčastějším zdrojem příznivých a jedinečných informací pro nejsilnější asociaci se značkou jsou osobní zkušenosti. V rámci sporů, které souvisejí s ochrannými známkami, soudy odkazují ve svých rozsudcích na funkce ochranných známek. Proto se práce zaměřuje na jejich kategorizaci. Například podle rozsudku ESD156 je ochranná známka „skutečně užívána“, pokud je užívána v souladu se svou hlavní funkcí, kterou je zaručit označení původu výrobků nebo služeb. Podobně v jiném rozhodnutí Evropský soudní dvůr157 uvedl, že za skutečné užívání je nutno považovat užívání, které není prováděno symbolicky, za pouhým účelem zachovat práva přiznaná ochrannou známkou. Musí se jednat o faktické užívání v souladu se základní funkcí ochranné známky. Generální advokát ve svém stanovisku ve věci HAG II158 mimo jiné uvedl, že je pravdou, že podstatnou funkcí ochranné známky je záruka zákazníkovi, že zboží, které kupuje, má týž původ. Význam „původ“ v tomto kontextu se ale nevztahuje k historickému původu ochranné známky, vztahuje se k obchodnímu původu zboží. Zákazníka nezajímá genealogie známek, zajímá ho vědět, kdo vyrobil zboží, které kupuje.159 Praktické problémy související s touto funkcí ochranné známky, které nejsou neznámé ani českému právnímu prostředí, můžeme zaznamenat u označení s tak zvaným společným původem (common origin doctrine). Jde o případy, kdy vlastník ochranné známky chráněné na území jednoho státu se domáhá zákazu dovozu výrobků, které jsou v jiném státě v souladu s předpisy označeny identickým označením, přičemž obě ochranné známky původně patřily témuž vlastníkovi. K těmto situacím dochází v případech fúzí a přeměn obchodních společností, v jejichž důsledku se držitelé jednoho a téhož označení stanou právně, finančně a hospodářsky naprosto nezávislými subjekty.
8.3.2
Funkce rozlišovací
Aby mohla být naplněna funkce identifikační vyžaduje se u ochranných známek naplnit i funkci rozlišovací. Musí zaručit spotřebiteli či zákazníkovi původ výrobku nebo služby v tom smyslu, že jej umožní snadno odlišit od výrobků či služeb jiného původu. Pro
156 157 158 159
Rozsudek ESD značky spisu C-416/04 P ve věci The Sunrider Corp. v. OHIM ze dne 11. května 2006. Rozsudek ESD značky spisu C-40/01 ve věci Ansul BV v. Ajax ze dne 11. března 2003. Rozsudek ESD značky spisu C-10/89, ve věci CNL-SUCAL SA v. HAG GF AG ze dne 17. října 1990. PIPKOVÁ, H. Ochranná známka Společenství a ochranná známka v Evropském společenství. Praha: ASPI, a. s., 2007, strana 271. 216
rozlišovací funkci ochranné známky je důležitá její rozpoznatelnost spotřebitelskou veřejností. Je významné, aby spotřebitel byl schopen rozpoznat ochrannou známku a potvrdit tuto schopnost v případě, že k tomu dostane příležitost, tedy nejčastěji přímo v obchodě.
8.3.3
Funkce ochranná
Schopnost zápisu ochranné známky do rejstříku je důležitým prvkem pro výhradní užívání tohoto označení na trhu pro zapsané výrobky a služby. Formálně nabytá práva k ochranné známce umožňují vlastníkovi vyloučit třetí osoby z užívání chráněného označení pro zapsané výrobky a služby. Zápis ochranné známky je důležitou obranou proti plagiátorství a jiným praktikám napodobování zavedených označení. Někdy je tato funkce ochranné známky označována jako funkce monopolizační. Je velmi důležité brát tuto skutečnost v úvahu hned při tvorbě ochranné známky a před vynaložením významných finančních prostředků k její propagaci. Vlastník ochranné známky získává právní záruku budoucího dlouhodobého výlučného a bezpečného užívání. Kvalita, dobré vlastnosti a parametry se stávají kvalifikovaným užíváním příznačné pro konkrétní ochrannou známku. To ve svém důsledku zajišťuje otisk ochranné známky v povědomí zákazníků a tím i pravidelný odbyt takto označovaného zboží nebo služeb. Současně se vytvářejí jakési „spravedlivé bariéry“ proti vstupu na trh novým producentům stejného zboží pod stejným či podobným označením.
8.3.4
Funkce garanční
Základní funkcí ochranné známky je garance identity původu výrobků a služeb, pro které je zapsána. Garanční funkce ochranné známky představuje záruku pro spotřebitele, že výběrem výrobku nebo služby, které jsou označeny určitou ochrannou známkou, obdrží výrobek či službu s očekávanými parametry, vlastnostmi a kvalitou. Spotřebitelé řady produktů, zejména v případech technicky náročných výrobků, nejsou schopni posoudit jejich kvalitu a často si vybírají podle dobře zavedené nebo jim známé ochranné známky. Uvedená funkce ochranné známky tak zajišťuje udržení již dříve získaných zákazníků, ale je současně nástrojem získávání zákazníků nových. Obsahuje i záruky dobré pověsti podnikatele a je významným nositelem podnikového goodwillu.
217
8.3.5
Funkce propagační
Ochranná známka je trvalým prostředkem styku se zákaznickou obcí a tedy i jedním z hlavních nástrojů pro vytváření a udržování dobré pověsti o výrobku, službě či podniku. Působí tak náborově k získávání nových zákazníků zejména prostřednictvím opakované publicity. Účinné rozvíjení propagační funkce ochranné známky vyžaduje nejen možnost, aby se zákazníci s ochrannou známkou setkávali, ale aby byl v jejich povědomí vytvořen dostatečně silný vztah této značky s konkrétním druhem výrobků.
8.3.6
Funkce stimulační a soutěžní
Stimulační funkce ochranné známky je založena na zpětné vazbě, která působí na výrobce a vede jej k tomu, aby pokud již získal dobré postavení na trhu, které ochranná známka symbolizuje, udržoval i nadále a trvale vysokou jakost svých výrobků. Ochranná známka je účinným a významným prostředkem pro získání, udržení a zlepšení konkurenceschopnosti svého vlastníka. Tím napomáhá k vytváření soutěžní pozice ve vztahu k jiným soutěžitelům. Tato část práce předkládá výsledek zkoumání ochranných známek směřující ke kategorizaci jejich funkcí. Determinuje tak funkci identifikační, rozlišovací, ochrannou, garanční, propagační a soutěžní. Ze základních funkcí ochranné známky se dále vyvozuje systém pravidel pro tvorbu úspěšných ochranných známek, včetně autorskoprávních aspektů.
8.4
Tvorba ochranných známek
Po vyjasnění smyslu a účelu ochranných známek je třeba přejít k zásadám tvůrčí činnosti, která by měla vést k silné, příznivě orientované a jedinečné ochranné známce, která pro konkrétní výrobky a služby bude představovat stabilní podporu na trhu. Existuje řada doporučení, jak ke „správné“ ochranné známce dospět a co vše má naplňovat. Jistě musí být snadno zapamatovatelná, očekává se, že bude schopná použití pro více, většinou příbuzných výrobků, umožní užívání i v oblastech s jiným kulturním zázemím s rozdílným jazykovým prostředím a bude schopna právní ochrany.
218
8.4.1
Známkový motiv a prvek
Elementární částí každého označení je jeden nebo více známkových prvků, složek či údajů. Pokud se ochranná známka skládá z více prvků jsou posuzovány z hlediska zápisné způsobilosti ochranné známky jednak samostatně a jednak ve vzájemném spojení. V ustanovení § 22 odstavec 2 zákona číslo 441/2003 Sb. se uvádí, že Úřad přihlášku zamítne, obsahuje-li přihlašované označení prvky starší ochranné známky, která je přihlášena nebo zapsána pro jiného vlastníka, jestliže by tyto prvky mohly vést k záměně se starší ochrannou známkou. Toto poněkud kontroverzní ustanovení, pokud jde o jeho právní povahu, komentoval Nejvyšší správní soud160 a uvedl, že zákon o ochranných známkách není striktně rozdělen na část hmotně právní a na část procesní. Ustanovení § 22 odst. 2 citovaného zákona upravuje závazný postup Úřadu průmyslového vlastnictví při věcném průzkumu přihlašovaného označení a obsahuje tak další důvod, pro který lze přihlášku zamítnout. V projednávaném případě došlo k situaci, že přihlašované označení skutečně obsahovalo slovní prvky starší ochranné známky zapsané pro jiného vlastníka, takže v rámci věcného průzkumu přihlašovaného označení bylo nutné posuzovat možnost vzájemné záměny. Správní orgán ani soud proto nepochybily, pokud citované ustanovení na projednávanou věc aplikovaly. Někdy se v podnikové praxi stává, že k označení výrobku se užívá ochranná známka, ale k označování jednotlivých typů těchto výrobků se užívá označení typových. Ta jsou sice často taktéž schopna známkové ochrany, ale předmětem přihlášky ochranné známky se nestávají. Některá z takových typových označení se mohou řádným a širokým užíváním stát renomovanými označeními a v souvislosti s tím, i předmětem známkové kolize. Doporučuje se proto včas taková označení taktéž přihlásit k samostatné známkové ochraně. Známkový motiv není právním pojmem známkového práva. Přesto je významným aspektem práv na označení zejména ve vztahu k zaměnitelnosti ochranných známek. Za známkový motiv se zpravidla považuje významný prvek nebo rozhodující složka označení, které mají důležitý či rozhodující dopad na celkový dojem, které hodnocené označení vyvolává. Ochranná známka může být složena z jednoho nebo několika známkových
160
Rozsudek Nejvyššího správního soudu značky spisu 7 As 71/2009 ve věci „ASTRID Jelení lůj“ ze dne 9. 12. 2009. 219
motivů. Sourodé známkové motivy mohou způsobit zaměnitelnost ochranných známek. Některé z nich se ale pro určité výrobky často opakují, protože evokují s nimi související vlastnosti. Tak je tomu často v případě vyobrazení jelenů u likérů či vyobrazení volně se pasoucích krav na průzračné horské louce u másla a jiných mléčných výrobků. Proto je třeba věnovat pozornost nejen tomu, zda jde o sourodý známkový motiv, ale i tomu, jak je výtvarně zpracován. Navíc známkový motiv není jedinou, byť významnou složkou ochranné známky. Ochranná známka často obsahuje i další prvky, s menším či okrajovým významem pro celkový dojem, ale které mohou známkový motiv aktivně podporovat či jej oslabovat. Některá označení známkový motiv mohou postrádat nebo může být obtížné jej postřehnout. Jedná se o důležitou složku označení z hlediska průzkumu způsobilosti označení ke známkové ochraně. Pokud porovnávaná označení obsahují shodný známkový motiv, který je činí při celkovém posuzování velmi blízkými, pak přidání nebo naopak potlačení některé ze složek známkových prvků neodstraňuje samo o sobě nebezpečí záměny označení a vypovídá spíše o snaze obejít rozsah starší ochranné známky.161
8.4.2
Autorskoprávní aspekty tvorby ochranných známek
V této části se nezaměřujeme na možnosti autora zasáhnout do některých známkoprávních řízení právě z titulu autorství, ale spíše směřujeme k připomenutí toho, že každou ochrannou známku někdo vytvořil, takže může být autorem a má práva autorským zákonem předvídaná. Tento aspekt je často opomíjen a vede i po řadě let k nepříjemnostem, které je možné jen obtížně snadno řešit, neboť zpravidla schází dostatek důkazů na všech stranách, které do případného sporu zasahují. Přesto, že samotný pojem díla a jeho interpretace může být ve vztahu k ochranné známce předmětem odborných úvah, je zřejmé, že řada ochranných známek splňuje požadavky autorského zákona na dílo. Tak například Nejvyšší správní soud162 ve svém rozsudku uzavřel, že grafické ztvárnění označení „PRIM“ lze označit za relativně statisticky jedinečné, a vzhledem k tomu, že individualizační rysy zde nejsou dominantní,
161
162
HORÁČEK, R., ČADA, K., HAJN, P. Práva k průmyslovému vlastnictví. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2005, strana 339. Rozsudek Nejvyššího správního soudu značky spisu 9 As 90/2011 ve věci „PRIM“ ze dne 27. července 2011.
220
lze je zařadit mezi tak zvané dílo malé mince, jehož autorskoprávní individualita vychází právě z myšlenky relativní statistické pravděpodobnosti díla, nikoli jedinečnosti absolutní. Autorem je fyzická osoba, která dílo vytvořila a právo autorské k dílu vzniká okamžikem, kdy je dílo vyjádřeno v objektivně vnímatelné podobě. Obsahuje výlučná práva osobnostní a majetkové povahy. Významným právem majetkové povahy je právo své dílo užít a udělit jiné osobě smlouvou oprávnění k výkonu tohoto práva. Majetková práva trvají po dobu autorova života a 70 let po jeho smrti. Licenční smlouvou autor poskytuje nabyvateli oprávnění k výkonu práva dílo užít k jednotlivým způsobům nebo ke všem způsobům užití, v rozsahu omezeném nebo neomezeném a nabyvatel se zavazuje poskytnout autorovi odměnu. Odměna se poskytuje za udělení oprávnění k užití, nikoli za užití samé. Zvláštní právní úprava platí pro zaměstnanecké dílo. Pokud není stanoveno jinak, zaměstnavatel vykonává svým jménem a na svůj účet autorova majetková práva k dílu, které autor vytvořil ke splnění svých povinností vyplývajících z pracovněprávního či služebního vztahu k zaměstnavateli nebo z pracovního vztahu mezi družstvem a jeho členem. Zaměstnavatel může právo výkonu těchto práv postoupit třetí osobě pouze se svolením autora, ledaže se tak děje při prodeji podniku nebo jeho části. Již jen z těchto výňatků autorského zákona plyne, že vlastně přihlašovatel ochranné známky, která je autorským dílem vstupuje podáním přihlášky do řady velmi specifických právních vztahů a může se prostým aktem podání přihlášky dostat do rozporu s platnou právní úpravou. Přitom situace, kdy přihlašovatel nejenže nezná, ale ani se nestará o to, kdo je autorem díla, které je předmětem přihlášky ochranné známky je celkem obvyklá. Stejně obvyklé jsou i smlouvy mezi účastníky těchto vztahů, které jsou nejasné a nezřídka i v rozporu s právem. K této problematice autorskoprávní ještě přistupují komplikované vztahy občanskoprávní. Nezřídka si nechává vytvořit dílo jeden subjekt od druhého na základě smlouvy, aniž se stará o to, kdo je jeho autorem a zda-li ten, kdo dílo předal má s ním právo nakládat a v jakém rozsahu.
8.4.3
Slovní označení
Slovní ochranné známky se obecně považují z průmyslověprávního hlediska za nejsilnější a jsou také nejčastějším druhem ochranných známek zejména v případě
221
základních firemních či výrobkových označení. Jsou tvořeny slovem, slovními prvky nebo několika slovy, které nezávisle na svém grafickém provedení mají pro konkrétní výrobky a služby potřebný stupeň rozlišovací způsobilosti. Možná jsou nejčastějším druhem ochranných známek i proto, že se jejich vytvoření považuje za snadné. Je skutečností, že slovní označení je významné pro pojmenování zboží, bez něhož bychom se obtížně pohybovali na trhu. Cesta k optimálnímu návrhu je ale obtížná, často i velmi časově náročná, neboť i vytvoření slovní ochranné známky podléhá řadě podmínek či požadavků. Slov je omezené množství, zdaleka ne všechna se pro účely ochranných známek hodí a nakonec rejstříky již zapsaných ochranných známek jsou hodně plné. Obecné požadavky na slovní ochranné známky často zahrnují jistou obsahovou nebo myšlenkovou souvislost se zbožím nebo službami případně jejich důležitými vlastnostmi nebo výhodami. Na druhou stranu nesmí být koncipovány tak, aby jejich znění bránilo zápisu do rejstříku ochranných známek. V této souvislosti to znamená, že nemohou být, ve vztahu k výrobkům, pro které mají být zapsány, popisné nebo být tvořeny výlučně označeními, které slouží k určení druhu, jakosti, množství a dalších základních údajů o tomto zboží. Slovní ochranné známky se tvoří buď ze slov běžné slovní zásoby, která jsou všeobecně srozumitelná a přes svůj vnitřní vztah k výrobkům nebo službám nejsou popisná. Obě uvedené vlastnosti jsou pro dobrou ochrannou známku významné. Takovým příkladem může být ochranná známka DUHA pro barvy. Zákon v případě ochranných známek požaduje, aby předmětné označení bylo způsobilé odlišit výrobky nebo služby jedné osoby od výrobků nebo služeb jiných osob. Slova a slovní spojení tak musí být před zápisem do rejstříku zkoumány v tom smyslu, zda nemohou být použita jinými hospodářskými subjekty k popisu znaků jejich zboží nebo služeb. Cílem je vyloučit zápis ochranné známky v případě označení, která mohou sloužit k popisu znaků dotčeného zboží proto, aby popisná označení nebo údaje mohla být každým volně používána.163 Dalším obecným požadavkem na ochrannou známku je jistý stupeň původnosti a originality, která má zajistit dostatečné odlišení od již zapsaných nebo užívaných ochranných známek pro stejné nebo podobné výrobky a služby. V tomto duchu judikoval Městský soud v Praze již ve shora zmíněném rozsudku. V příkrém rozporu s tímto požadavkem jsou snahy o zápis označení typu STANDARD, SPECIÁL, EXTRA a podobně.
163
Rozsudek ESD značky spisu C-191/01P, ve věci Doublemint, ze dne 23. října 2003. 222
Slovní ochranná známka má být vyjádřena slovem krátkým, zpravidla ne delším než tříslabičným. To plyne z hlavní funkce ochranné známky, kterou je rychlé propojení a navázání vztahu mezi výrobcem a spotřebitelem zboží. Snadná a jednoznačná vyslovitelnost je dalším obecným požadavkem na ochrannou známku, nejen v případech, kdy se očekává její uplatnění v zahraničí. Proto je obvyklým požadavkem na slovní ochranné známky jejich dobrá vyslovitelnost v jazycích, které jsou užívány na území, kam má touto ochrannou známkou označené zboží směřovat. Háčky a čárky jsou prvních problémem, ale přicházejí v úvahu i specifické obtíže při komunikaci v několika jazycích. Zvuková kulisa francouzsky mluvícího občana při vyslovení známé části Prahy „Chuchle“ může způsobit nemalé dorozumívací obtíže. Zkrátka ochranná známka by měla mít jasnou a jednoznačnou výslovnost a význam. Slovní označení musí být smyslově jasná a vhodná a kromě toho musí zajistit, aby ve všech jazycích, v nichž bude užíváno, jeho obsah a význam nebyl hanlivý, nepříjemný nebo směšný. Je samozřejmé, že význam užitých slov by neměl být neslušný. Dokonce by neměla být vybírána ani slova, která se s neslušnými výrazy rýmují nebo k nim naznačují určitý vztah. V případě jakýchkoli negativních asociací je nutno k nim přistupovat s vážností a vědomím, že celý proces zavádění, propagace a právní ochrany ochranné známky je časově i finančně náročný. Hrozí, že nevhodný či nepříjemný dojem by se mohl přenášet na zboží, které je takto označeno. Obtížně můžeme očekávat úspěchy s označením ETA ve Španělsku či označení TOS pro obráběcí stroje v anglicky mluvících zemích a podobně u obrazových ochranných známek v případě pěti či šesticípých hvězd na územích, kde tato označení mají zvláštně zabarvený význam. I u ochranné známky, která je předurčena pouze pro domácí trh není vhodné používat cizí slova, jejichž výslovnost podle českých pravidel je výrazně odlišná od výslovnosti podle pravidel původního jazyka, ze kterého je slovo převzato. U originálních, zejména nově vytvořených slov, mají být dodržována pravidla a hlediska české slovotvorby. Je důležité, aby tato slova zněla příjemně a současně byla zajištěna jazyková čistota českého jazyka a určitý stupeň libozvučnosti. Ke zlepšení vyslovitelnosti ochranné známky se často užívají techniky, které se opírají o opakování samohlásek, opakování souhlásek se změnou samohlásek a vytvářející určitý rytmus. Velkou pozornost a dávku opatrnosti je třeba věnovat označením, která zahrnují nebo se
223
opírají o zkratky, nejrůznější složeniny nebo dokonce vědomě nesprávný pravopis. Doporučuje se vyhnout tvorbě slovních ochranných známek s využíváním obecně frekventovaných předpon a přípon typu net, pro, com. Velkou skupinu slovních ochranných známek představují slova nově pro tento účel vytvořená. Mohou to být slova absolutně nová, nevyskytující se ve slovnících rozšířených jazyků. Často jsou tato slova odvozena z významově známých pojmů, jindy se ve kmeni těchto slov nalézají cizí slova většinou ze známé jazykové zásoby. Do této skupiny v širším slova smyslu můžeme zařadit i nově vytvořená slova, kde jejich základem jsou zkrácené názvy podnikatelských subjektů. Typickým příkladem takové ochranné známky je TONAK, tedy továrna na klobouky. Peripetie a obtíže směřující k uměle vytvořenému slovnímu označení PERLON164 naznačují, že tvorba nových slovních prvků je někdy velmi nesnadná, ale příběh, který tuto cestu provází, může napomoci konkrétnímu označení nabídnout mezi značným množstvím ochranných známek i něco navíc a nakonec mu usnadnit cestu k úspěchu. V tomto případě byl vedoucím úmyslem pro tvorbu nového označení záměr vyjádřit obsahem slovního prvku řadu věcných informací. Vznik tohoto označení začíná u chemikálie cyklohexan, kterou vyráběl známý I. G. Farben v Ludwigshafenu. Proto byl cyklohexan označován jako „LU“. K dalšímu zpracování bylo třeba síranu hydroxylaminu, který dodávala společnost Rasching. A dostal zkrácené označení „RA“. Nová hmota, která vznikla s použitím uvedených látek dostala označení „LURAN“. Polymerizace této nové hmoty byla vyjádřena předponou „PER“ a vznikl název „PERLURAN“. Ten se ale nehodil z důvodů obchodních a propagačních, neboť byl dlouhý a obtížně vyslovitelný. Byl zkrácen a zjednodušen na „PERLAN“. Komplikace tohoto názvu vznikla z toho, že koncovka „LAN“ připomínala latinské „lana“ tedy vlnu, ale nová tkanina neměla s vlnou nic společného. Proto bylo písmeno „a“ nahrazeno písmenem „o“ a „PERLON“ byl na světě. Ke slovním ochranným známkám patří také velká skupina označení, jejichž motivem je osobní jméno, které se ve většině případů více či méně vztahuje k podniku nebo jeho výrobkům. Příkladem mohou být cenné ochranné známky ŠKODA, FORD,
164
HAKL, Bohuš, ŠPUNDA, Miloslav. Ochranné známky a značky. Chráněné vzory. Vydal Úřad pro patenty a vynálezy v Praze 1964, strana 33 s odvoláním na časopis MSP „Textil“, ročník 1962, číslo 10, strana 399. 224
GILLETTE opírající se o vlastníka společností nebo průkopníky výrobních odvětví. Někdy jsou ale využívána k těmto účelům i běžná vlastní jména například čokoláda MARYŠA, nebo jména mytologických bytostí jako například ve své době oblíbené šicí stroje MINERVA. Zastoupena jsou v oblasti ochranných známek i názvy souhvězdí, slova zvířecí říše a sportovních odvětví. Zvláštní skupinou slovních ochranných známek jsou označení, která tak či onak souvisejí s místem podnikání nebo výrobou konkrétních výrobků. Zde přichází do úvahy ustanovení § 4 písmeno c) zákona číslo 441/2003 Sb. Mimo jiné se zde uvádí, že do rejstříku se nezapíše označení, které je tvořeno výlučně označeními nebo údaji, které slouží v obchodě k určení zeměpisného původu výroby výrobků nebo poskytnutí služeb. Může dojít ke konkurenci ochranných známek a označení původu. V této souvislosti ale došlo především na základě evropské známkové praxe ke značnému praktickému posunu v posuzování schopnosti ochrany slovních prvků, které zahrnují zeměpisné názvy. U nás dříve dlouhodobě obvyklá absolutní neschopnost ochrany těchto slovních prvků ochranných známek byla nahrazena rozumnými úvahami směřujícími k odstranění rigidní předchozí praxe. Ke slovním ochranným známkám patří i označení tvořená výlučně nebo částečně s využitím číslic. Typickým představitelem je kolínská voda 4711, ale tento směr tvorby ochranných známek se v současné době příliš nerozvíjí. Alfanumerické názvy se často využívají k označením, která v sobě vyjadřují generační obměnu produktu nebo výrobkové řady. Častým požadavkem je vytvoření celé známkové řady jednotlivých označení. I za takové situace je vítanou skutečností pokud v pozadí souvisejících ochranných známek může být nalezen jednotící přiléhavý motiv. Kdysi byla vytvořena známková řada pro rozhlasové přijímače jmény významných hudebníků STRADIVARI, BHETOVEN a MOZART.165 Podobně bývalý podnik zahraničního obchodu Centrotex používal známkovou řadu pro jednotlivé druhy textilu, která se opírala o jména, kde prvním písmenem bylo A. Zvláštní skupinou slovních ochranných známek jsou v současné době oblíbené slogany. I v tomto případě by mělo obecně platit, že na každou ochrannou známku jsou uplatňovány požadavky určitého stupně originality, která zajišťuje dostatečnou
165
HAKL, Bohuš, ŠPUNDA, Miloslav. Ochranné známky a značky. Chráněné vzory. Vydal Úřad pro patenty a vynálezy v Praze 1964, strana 36. 225
distinktivitu pro označení. Často jsou vhodné slogany úspěšné v případech účinné podpory základních ochranných známek. Slovní ochranné známky mohou být předmětem ochrany v běžném písmu, za které se považuje zejména TIMES NEW ROMAN velikosti 12, ale také slovní označení ve zvláštní grafické úpravě se zvláštním sklonem či velikostí písma, šrafováním, stínováním, barevnou úpravou případně rukopisným vyjádřením, nebo kombinací některých z těchto přístupů, které se označují jako ochranné známky slovní grafické.
8.4.4
Obrazová označení
Vytvořit obrazovou ochrannou známku znamená zvládnout celou řadu náročných požadavků. Pro úspěch je zpravidla nezbytné výtvarné a propagační zázemí, přičemž autor má k dispozici pouze velmi malý prostor a kromě toho může vlastník očekávat, že by takové dílo mělo ve formě ochranné známky přečkat i několik desetiletí ne-li přímo staletí. Módní motivy většinou nezajišťují úspěšné nadčasové použití. Očekává se zpravidla jednoduché vyjádření mnoha aspektů, okolností a někdy i snů, pro které je k dispozici nepatrná ploška. Zapomínat se nesmí ani na právní úpravu ochranných známek, takže tvůrce každého označení je pod velkým tlakem celé řady omezujících podmínek a požadavků. Je důležité si je včas uvědomit a to nejen na úrovni vlastních tvůrců, ale i těch, kteří jsou odpovědni za konečný výběr návrhů, z nichž nakonec ochranná známka vychází. Podobně jako u slovních označení je možno hledat i u obrazových označení inspiraci u předmětů, kterým má sloužit. Samozřejmě s výhradou popisnosti a nedostatku rozlišovací způsobilosti, které dále omezují práci autora na ochranné známce. Na druhou stranu vhodných motivů je nepřeberné množství a určitý první náhled na možnosti obrazových označení, která jsou schopná být ochrannými známkami rychle umožní Vídeňské třídění obrazových prvků ochranných známek.166 Vidíme zde, že obrazovými ochrannými známkami, respektive jejich motivy mohou být nebeská tělesa, lidské i pohádkové bytosti, zvířata, rostliny, ale i stroje, mince, erby a řada dalších námětů. Grafické zpracování obrazových ochranných známek má řadu dlouhodobě platných zásad. Z povahy věci plyne, že základním požadavkem je jednoduchost
166
Vídeňská dohoda – Ustanovení mezinárodního třídění obrazových prvků ochranných známek, dáno ve Vídni 12. června 1973 a doplněno 1. října 1985, 6. vydání publikováno: Úřad průmyslového vlastnictví, Praha 2007. 226
grafického vyjádření, které je oproštěno od detailů. V této souvislosti je třeba mít na paměti, že samotné jednoduché geometrické tvary nemohou být předmětem ochrany. Prostý kruh nebo trojúhelník nelze zapsat jako ochrannou známku a potíže, i když jiného charakteru, vznikají u motivů, které se často opakují, jako hvězda nebo koruna. Je třeba velmi důkladně promyslet barevnost obrazové ochranné známky a způsob jejího možného užití, tedy přímo na výrobku a na obalech zboží. Podle konkrétního druhu zboží tak nepůjde jenom o tisk obrazové ochranné známky na papírový nosič, ale častým požadavkem je nutnost všestranného použití, včetně vyobrazení například v kovu, dřevu, sklu či umělých hmotách. Stejně tak je třeba uvažovat s různými technologiemi výroby při tvorbě předmětů, kde bude ochranná známka zachycena. Půjde především o tisk, ale i ražení, lisování, odlévání, stříkání, leptání, obtisk, smaltování a jiné techniky. V řadě případů musíme myslet na to, že ochranná známka bude muset být užívána přímo na výrobcích v malých rozměrech a není možné, aby se její rozlišovací způsobilost rozplynula setřením či splynutím důležitých prvků. I
pro
obrazové
ochranné
známky
platí
důrazně
požadavek
snadné
zapamatovatelnosti a působivosti. V žádném případě nejsou vyloučena obrazová označení abstraktní povahy. V případě, kdy ale postrádají vnitřní význam, jinak většinou obvyklý, může to způsobit obtíže na straně spotřebitelů. V těchto případech musí napomoci propagační akce, které případné pochyby na straně zákazníků rozptýlí a příběh, obsah či význam dodatečně vysvětlí.
8.4.5
Kombinovaná označení
Kombinovaná ochranná známka musí vycházet ze zásad pro slovní a obrazové ochranné známky. Navíc kombinovaná ochranná známka umožňuje, aby i prvky neschopné samostatné právní ochrany byly do ní začleněny a mohou v rámci celkového dojmu takového označení být nejen součástí ochranné známky, ale i jejím významným prvkem. Základem každé kombinované ochranné známky je optimální spojení vhodného slovního označení s optickou přitažlivostí obrazového prvku, případně i prvku prostorového. Rozšíření obsahové vypovídací schopnosti kombinované ochranné známky přináší značné nároky na jejich tvůrce. Je obtížné naplnit v grafické zkratce současně veškeré požadavky na vytvoření propagačního textového a vizuálního symbolu pro výrobek nebo obchodní společnost. Text a grafický obraz by měly být zpracovány ve 227
vzájemném kompozičně a obsahově vyváženém postavení. Musí se vzájemně podporovat, pokud jde o hlavní funkce ochranné známky, nikoli se navzájem potírat nebo rušit. Vhodná volba typu písma zde zvláště vystupuje do popředí. Existují úvahy o tom, že právě výběr vhodného fontu písma může výrazným způsobem ovlivnit celkový dojem ochranné známky. Někteří autoři hovoří o zvláštním švihu, pevnosti, klidu či pocitu jistoty, které jednotlivé druhy písma mohou ochranné známce propůjčit. V řadě případů je u kombinované ochranné známky slovní prvek pouze podporován vhodným orámováním či ozvláštněn plošnou kompozicí označení. Jindy je pouze grafický prvek dominantním motivem, který je pouze doplňován slovním údajem. Obecně se má za to, že kombinované ochranné známky jsou výhodné pro široké mezinárodní užívání a pro vytváření známkových řad. Umožňují snadnější modifikaci a modernizaci než označení slovní.
8.4.6
Prostorová nebo trojrozměrná označení
V rámci trojrozměrných neboli prostorových ochranných známek jsou často do práv na označení nenápadně začleňovány estetické a funkční aspekty tvarů výrobků a jejich balení. K prostorovým ochranným známkám patří také tak zvané obchodní úpravy, které zahrnují souhrn obalových prvků a v nich zvláštní uspořádání výrobků. Působivé balení, jeho tvar, velikost, materiál, textura a grafika jsou významným aspektem soutěžního obchodního prostředí. Existuje řada výrobních oblastí, kde se obalům věnuje jen minimální či okrajová péče. Vystoupit z nudné „šedi obalů“ zajímavým návrhem představuje často jeden z důležitých prvků prodejního úspěchu. Jednou z možností právní ochrany takových počinů je i trojrozměrná ochranná známka. Obecně by ale měla v těchto konkrétních případech dostat přednost právní ochrana prostřednictvím průmyslového vzoru. Záleží především na správném vyhodnocení očekávání, která jsou spojena s právní ochranou předmětů této povahy. V případě průmyslového vzoru jde o právo směřující k výlučnému právu vyrábět nebo povolit výrobu těchto předmětů. V případě prostorové ochranné známky jde o práva na označení pro konkrétní výrobky zapsané v seznamu výrobků a služeb, takže spíše směřují k právům vlastníka, která přímo souvisejí s obsahem obalu, který je předmětem známkové právní ochrany. V případě prostorového označení musí přihlašovatel současně s přihláškou předložit jeho plošné vyobrazení. Pro posouzení jeho rozlišovací způsobilosti platí stejná
228
kritéria jako v případě ostatních druhů ochranných známek. Musí být posuzována jednak ve vztahu k výrobkům a službám, pro které je zápis požadován a jednak ve vztahu k jejich vnímání relevantní veřejností, kterou tvoří běžně informovaní a přiměřeně pozorní a obezřetní průměrní spotřebitelé těchto výrobků nebo služeb.167
8.5
Užívání ochranné známky
Otázky spojené s užíváním ochranné známky jsou důležitou skutečností pro řadu právních vztahů, které se týkají ochranných známek. V dalším textu máme na mysli užívání oprávněnými osobami. Právní předpisy většiny států vyžadují, aby se ochranná známka užívala a to tak, jak je zapsána v rejstříku ochranných známek. Nedodržení této zásady může mít nepříznivé důsledky. Jednak v tom, že užívání v odlišné formě nemusí být vůbec uznáno za užívání ochranné známky a jednak se nesprávným užíváním ochranná známka poškozuje či rozmělňuje, což může nepříznivě působit na spotřebitele. K rozmělňování ochranných známek dochází několikerým způsobem. Nejčastěji to způsobuje sám vlastník, když o své vůli neužívá ochrannou známku ve formě v jaké je zapsána v rejstříku ochranných známek. Je to dáno nejen neznalostí právního předpisu, ale také často i snahou o postupné zlepšování či modernizaci ochranné známky, vynecháním či záměnou některých prvků nebo přizpůsobení novým výrobkům. Tím, že se vlastník při užívání ochranné známky odklání od její zapsané formy brání ochranné známce, aby se dostala do povědomí zákazníků, a tím nakonec oslabuje svoji pozici ve vztahu ke třetím osobám. K podobným závěrům vede i užívání ochranné známky pro výrobky, které nejsou v rejstříku zapsány anebo nadměrné poskytování licenčních smluv, čímž za jistých okolností se z ochranné známky může stát pouhé označení druhu výrobku. Za nesprávné užívání ochranné známky se považuje označování výrobků nebo služeb v případech, kdy barevná ochranná známka je užívána v jiných barevných odstínech nebo jiném barevném provedení. Ke stejným účinkům se dochází v případě, kdy vlastník ochranné známky nebrání jejímu napodobování. Nepodstatné změny, které nemění celkový vzhled a rozlišovací způsobilost ochranné známky jsou obecně přípustné a je možné je provést i při obnově ochranné známky, zpravidla při zachování původního práva přednosti. Jedná se například o změnu právní formy obchodní společnosti, pokud ji ochranná známka obsahuje. V řadě případů
167
Rozsudek ESD, značky spisu C-457/01 P, ve věci Henkel KgaA v. OHIM ze dne 29. dubna 2004. 229
ale mohou být na takové zásahy do ochranné známky rozdílné názory. Nicméně jisté odlišnosti připouští i Pařížská úmluva v případě přihlášky ochranné známky do ostatních unijních zemí, lišící se od známky v zemi původu, pokud jde o odlišnost v prvcích, které nezhoršují její rozlišovací způsobilost a nedotýkají se totožnosti známek, pokud se týče tvaru, v jakém byly přihlášeny v zemi původu. Většina států toleruje neužívání ochranných známek po jistou dobu od zápisu do rejstříku, nejčastěji jde o pět let. Jiné státy dokonce vyžadují užívání ochranné známky ještě před přihlášením k právní ochraně. Tam, kde je stanovena povinnost užívání, nelze zapisovat obranné ochranné známky. Naopak intenzivní a rozsáhlé užívání ochranné známky, zejména přímo na výrobcích nebo jejich obalech je jedním z významných prvků, které způsobují přeměnu běžné ochranné známky na ochrannou známku všeobecně známou. Užívání se obvykle prokazuje důkazními prostředky, které svědčí o rozsahu a délce užívání, obratu a objemu produkce a prodeje, průvodní obchodní dokumentací, propagačními aktivitami, důkazy o distribučních sítích, seznamy odběratelů a zákazníků a to vše v souvislosti s výrobky a službami, pro které je ochranná známka zapsána v rejstříku. Ochranná známka může být mimo jiné zrušena i z toho důvodu, že nebyla po nepřetržitou dobu 5 let řádně užívána pro výrobky nebo služby, pro které je zapsána. Proto je také tento pojem blíže upraven v samostatné hlavě III. zákona číslo 441/2003 Sb., o ochranných známkách. Především se zde uvádí, že pokud do pěti let od zápisu nezačal vlastník ochranné známky známku řádně užívat pro výrobky nebo služby, pro které je zapsána, nebo pokud bylo toto užívání přerušeno nejméně na nepřetržitou dobu pěti let může být ochranná známka zrušena nebo prohlášena za neplatnou, ledaže pro neužívání existují řádné důvody. Za řádné užívání ochranné známky se považuje i její užívání v podobě, která se od podoby, ve které byla zapsána, liší prvky neměnícími její rozlišovací způsobilost a dále i umisťování ochranné známky pouze na výrobcích nebo obalech pro účely vývozu. Užívání ochranné známky na základě licenční smlouvy osobou, která má oprávnění ji užívat, se považuje za užívání vlastníkem. V této věci je třeba poukázat na článek 19 odst. 2 Dohody o obchodních aspektech práv k duševnímu vlastnictví, kterou je Česká republika vázána. Podle tohoto ustanovení se pro účely udržení zápisu uznává za užívání ochranné známky jakékoli užívání i jinou 230
osobou, pokud se tak děje se souhlasem vlastníka předmětné ochranné známky. Uvedené ustanovení mezinárodní smlouvy nevyžaduje pro tento účel existenci licenční smlouvy a pro tento přísnější výklad ani s případným odvoláním na národní předpis není žádný důvod. Důkazní břemeno je v případě žádosti o zrušení na základě neužívání ochranné známky na vlastníkovi napadené ochranné známky, přičemž není zkoumáno skutečné, nýbrž prokázané užívání napadené ochranné známky. Jestliže vlastník neunese důkazní břemeno, Úřad konstruuje domněnku neužívání bez ohledu na to, zda ochranná známka byla či nebyla ve skutečnosti užívána. Důkazem o užívání označení tak nemusí být pouze označené výrobky nebo služby, ale i faktury, nabídkové listy a další dokumenty, na kterých je ochranná známka uvedena, nebo z nich vyplývá, že pod daným označením bylo zboží vlastníka ochranné známky obchodováno na trhu.168 V některých případech přichází v úvahu řešit problematiku rozlišování mezi skutečným a fiktivním anebo řádným a symbolickým užíváním ochranné známky. Za skutečné užívání se považuje užívání přímo na výrobcích nebo jejich obalech. Označování zboží na obalech je jedinou možností například u kapalin, sypkých látek a miniaturních výrobků. Za fiktivní užívání ochranné známky se považuje takové, které není podloženo skutečným uváděním zboží nebo služeb na trh. Podle ustanovení § 8 odst. 3 písm. d) se za užívání v obchodním styku považuje mimo jiné i užívání označení v obchodních listinách a v reklamě. K těmto otázkám je k dispozici poměrně bohatá judikatura evropských institucí. Podle rozsudku ESD169 je ochranná známka „skutečně užívána“, pokud je užívána v souladu se svou hlavní funkcí, kterou je zaručit označení původu výrobků nebo služeb, pro které byla zapsána, aby vytvořila nebo zachovala odbyt pro tyto výrobky nebo služby, s vyloučením symbolického užití, které slouží pouze k zachování práv propůjčených ochrannou známkou. Posouzení, zda je užívání ochranné známky skutečné, je třeba provést na základě souhrnu skutečností a okolností, které jsou způsobilé prokázat její skutečné obchodní využívání v obchodním styku, zvláště užívání, které je v dotčeném hospodářském odvětví považováno za odůvodněné za účelem udržení nebo získání podílu na trhu pro výrobky a služby chráněné ochrannou známkou, druhu těchto výrobků 168
169
Rozhodnutí Úřadu průmyslového vlastnictví značky spisu O-67 824, ve věci ochranné známky „TERNO“ ze dne 20. prosince 2010. Rozsudek ESD značky spisu C-416/04 P ve věci The Sunrider Corp. v. OHIM ze dne 11. května 2006. 231
a služeb, znaků trhu, rozsahu a četnosti užívání ochranné známky. Podobně judikoval Evropský soudní dvůr170 a uvedl, že za skutečné užívání je nutno považovat užívání, které není prováděno symbolicky, za pouhým účelem zachovat práva přiznaná ochrannou známkou. Musí se jednat o faktické užívání v souladu se základní funkcí ochranné známky, kterou je zaručit spotřebiteli nebo konečnému uživateli totožnost původu výrobku nebo služby tím, že jim umožní tento výrobek nebo službu odlišit bez možnosti záměny od výrobku nebo služby, které mají jiný původ. Evropská judikatura se tak přiklání k tomu, že pro udržení ochranné známky v platnosti nebude postačovat pouhé její fiktivní či symbolické užívání. Při užívání ochranných známek může docházet k jejich kumulaci na jednom výrobku, přesto, že patří rozdílným vlastníkům. Právní předpisy většinou na tuto skutečnost žádným způsobem nereagují. Dochází k tomu zpravidla u výrobků, které sestávají z řady součástí či jednotlivých někdy i samostatně obchodovatelných výrobků a i výrobci jednotlivých komponentů se zde chtějí prezentovat vlastní ochrannou známkou. U řádně ochrannou známkou označeného automobilu se můžeme setkat s tím, že autobaterie bude označena ochrannou známkou výrobce autobaterií a taktéž pneumatiky ponesou ochrannou známku svého výrobce. U jiných druhů výrobků může docházet ke kumulaci ochranných známek například v případě, že jak výrobce, tak i obchodní organizace má zájem o označení výrobku vlastní ochrannou známkou.
8.5.1
Propagace a zavádění ochranných známek
Záměry směřující k podpoře nových označení představují výzvy pro dlouhé období vyžadující zkušenost, kreativitu, finanční podporu a ve všech případech zázemí vysoce kvalitního zboží či služeb, které jsou novým označením opatřovány. Označení musí být užíváno důsledně podle formálně stanovených podmínek manuálu pokud možno přímo na výrobcích a jejich obalech. Změna označení by měla být zákaznické obci srozumitelně vysvětlena a podpořena obvyklým propagačním programem, opírajícím se o kvalitní propagační materiály, včetně mediální podpory hromadných sdělovacích prostředků, výstav, prezentací a to tak, aby se navzájem účinně podporovaly. Změna by měla být srozumitelně
170
Rozsudek ESD značky spisu C-40/01 ve věci Ansul BV v. Ajax ze dne 11. března 2003. 232
vysvětlena i vlastním pracovníkům, kteří se dostávají každodenně do styku se zákazníky a dodavateli společnosti a mohou výrazně přispět k naplnění účelu celého projektu. Postupně je třeba propagovat nové označení veškerými dostupnými prostředky. Jedná se o využití nového označení na budovách, automobilech a dalších prostředcích společnosti, v rámci hromadných sdělovacích prostředků ale také na vlastních propagačních materiálech a doprovodné podnikové dokumentaci. V tomto kontextu se jedná například o světelné reklamy, letáky, plakáty, prospekty, transparenty, poutače, brožury, katalogy, ceníky, inzeráty, cenovky, popisky, etikety, visačky, záložky, propagační dárky a řadu dalších reklamních prostředků. Účinnost uvedených akcí lze nyní sledovat moderními prostředky veřejného průzkumu a po jejich vyhodnocení provádět úpravy jejich zaměření.
8.5.2
Změny ochranných známek
Rychlé změny v organizaci hospodářských subjektů a jejich zaměření, přeměny obchodních společností, fúze a časté změny vedoucích pracovníků jsou někdy podnětem k obměně celého fondu ochranných známek anebo několika z nich. Jde o proces finančně náročný, neboť v souvislosti s tím dochází ke změně obchodní dokumentace, propagačních předmětů, nápisů na budovách a automobilech, na obalech výrobků a mnoha dalších místech. Provází jej také ztráty na propagačním působení minulých ochranných známek, které jsou často značné. Ochranná známka jako předmět vlastnictví je penězi ocenitelnou hodnotou, která v důsledku opuštění bude postupně ztrácet na hodnotě. Kromě toho je nutno uvažovat i s náročnou přípravou nových označení, autorskými honoráři za jejich vytvoření, licencí na povolení užívání autorského díla jako ochranné známky, novým přihlašováním ochranných známek, často i do řady zemí světa. Navíc, zejména u některých oborů a některých zákazníků, dochází alespoň po přechodnou dobu k jistému zmatení, které může vyústit ve ztrátu zákaznické důvěry, která někdy i po dlouhou dobu byla věnována původním označením. V zásadě lze obecně říci, že změny v oblasti ochranných známek jsou nežádoucí, neboť sebou nesou náklady, ztrátu hodnoty původní ochranné známky a jisté ztráty v myslích a povědomí, alespoň některých zákazníků. Veškeré uvedené skutečnosti a zejména hlavní funkce ochranných známek včetně garance tradice a nositele goodwillu obchodní společnosti nebo jiného subjektu vedou k závěru, aby taková rozhodnutí byla
233
velmi odpovědně vážena s přihlédnutím ke všem negativním dopadům. Je také nutno uvažovat s tím, že prvotní reakce na zásadní změnu v oblasti ochranných známek bývají spíše negativní. Proto za takových okolností je důležité provést odpovídající analýzu, která může napovědět, zda-li je skutečně důvodné provést změnu, či jak eliminovat její nepříznivé dopady. Proto vlastní změně zpravidla předchází odborná analýzy či audit, které zahrnují dosavadní působení ochranné známky na trhu a vysvětlení souvisejících dopadů. V rámci této činnosti se přednostně berou v úvahu názory spotřebitelů a spíše se upozaďují teoretické aspekty. Ze závěrů by mělo být zřejmé proč a z jakých důvodů jsou hloubka a šíře povědomí o dosavadním označování výrobků nebo služeb a související asociace s ochrannou známkou nedostatečné. Přesto existují okolnosti, které takovou změnu vyžadují. Kromě transferu celých společností a přirozeném zájmu na propagaci vlastního fondu ochranných známek nového vlastníka podniku, mohou být takovým impulzem i okolnosti týkající se ochranné známky samotné. Pokud její obsahové či výtvarné pojetí zastaralo vzhledem k novým okolnostem natolik, že neodpovídá současným poměrům, potom by měla být osvěžena, zjednodušena nebo dokonce nahrazena. Stejně tomu je i v případě, že se ochranná známka z nějakého důvodu neosvědčila, nepodařilo se jí optimálně zavést nebo dokonce byla před zákazníky výrazně zdiskreditována. Také je možno podpořit změnu ochranné známky při výrazné změně výrobního programu či poslání obchodní společnosti, když stávající ochranná známka již novým okolnostem neodpovídá. Všechny uvedení okolnosti jsou ale významné nejen pro odůvodnění záměru změnit ochrannou známku, ale i pro rozhodnutí jakým směrem budovat ochranné známky nové. V případech, kdy se bude jednat o změnu dobře na trhu zavedené ochranné známky bude situace související se záměrem obměny nejnáročnější. Často se opírá o řadu opatření, která je nutno pečlivě a koordinovaně řídit. Mělo by být ujasněno, čím bude stávající ochranná známka nahrazena a rozhodnout, zda-li užívání nové ochranné známky bude podpořeno výraznou reklamní strategií a jak případně bude obsahově zaměřena. Možností je i přechodné užívání obou ochranných známek, které dává na vědomí zákaznické obci, že se změna chystá. Změna může být organizována postupně a to někdy i po dobu několika let. Směřuje k podpoře žádoucí kontinuity a pochopení změn u spotřebitelské veřejnosti. Dokonce i vzájemný poměr velikosti a umístění ochranných známek na 234
výrobku nebo na obalu se může postupně měnit tak, aby si zákazníci na proces změn v označení mohli lépe zvyknout. V jiných případech ale může být situace naprosto rozdílná a okolnosti mohou vést k tomu, že zde není žádný důvod vycházet z označení dřívějších, ale naopak je zásadně a rychle změnit bez jakékoli vazby na dosud užívaná označení. V řadě praktických případů se jedná pouze jen o určitou modernizaci původní ochranné známky, kde její nová verze vychází z dlouhodobě užívaného dominantního motivu, ale svým výrazem většinou směřuje ke grafickému zjednodušení. V případě fúzí obchodních společností někdy ochranná známka, která je shledána jako potenciálně slabší, zaniká. Jindy dochází ke vzájemnému spojení ochranných známek například Laurin-Klement, JAWA (Janeček a Wanderer) či Marks a Spencer. Pokud jde o změny v přihlášce ochranné známky nebo v zapsané ochranné známce nelze po podání přihlášky ochranné známky obecně provádět žádné změny, zejména nelze rozšířit seznam výrobků a služeb, pro které byla přihláška podána nebo ochranná známka zapsána. Takové požadavky je možno naplnit pouze podáním nové přihlášky ochranné známky. V přihlášce ochranné známky lze upravit na žádost přihlašovatele základní bibliografická data, případně pochybení ve formulacích nebo opravit zjevné nesprávnosti, pokud tato změna uvádí údaje z ochranné známky do souladu se skutečností, aniž by se tím změnilo přihlašované označení podstatným způsobem. Žádost o změnu například o formě obchodní společnosti vlastníka je třeba doložit úředním dokladem.
8.6
Druhy a dělení ochranných známek
Ochranné známky je možno dělit z mnoha aspektů. Podle jejich obsahu či provedení na slovní, obrazové, kombinované, prostorové a zvláštní nebo černobílé a barevné, podle vztahu k užívání na užívané, obranné, zásobní a spekulativní anebo z trochu jiného pohledu na výrobní, obchodní a certifikační. Podle jejich významu, stupně známosti a hodnoty na běžné, všeobecně známé či ochranné známky s dobrým jménem. Dělíme je také na ochranné známky výrobků a služeb, případně i podle Mezinárodního třídění výrobků a služeb nebo podle způsobu zajištění právní ochrany na národní a mezinárodní případně unijní a někdy mluvíme podle právního charakteru i o označeních zapsaných a nezapsaných. Podle jejich významu pro vlastníka můžeme dělit ochranné známky na kmenové, neboli hlavní či základní a komoditní neboli určené jen pro jisté
235
konkrétní zboží či službu. Z hlediska zápisné způsobilosti můžeme označení dělit například na popisná, druhová, klamavá či na označení s rozlišovací způsobilostí. Podle subjektu přihlašovatele je můžeme dělit na ochranné známky individuální a kolektivní. Ve vztahu k právu přednosti existují i ochranné známky mladší a starší. Některé z těchto pohledů mají jistý vliv i na strategické záměry jak a proč ochrannou známku tvořit, užívat či chránit, a proto o nich je následně podrobněji pojednáno.
8.6.1
Zásobní ochranná známka
V případě podniků, které produkují širokou škálu výrobků, je třeba k jejich označování a k zavádění na trh připravit označení do zásoby, aby je bylo možno použít ve vhodný okamžik později, například po schválení, certifikaci či zahájení reklamní kampaně. Pokud by kvalitní označení nebyla předmětem právní ochrany hrozí, že se jich v rámci přípravných akcí zmocní konkurence. Potíže ale působí případné povinné užívání ochranných známek v některých zemích. V České republice je neužívání ochranné známky tolerováno po dobu pěti let.
8.6.2
Obranná ochranná známka
Většina významných podniků se snaží podpořit právní ochranu vlastní, většinou kmenové ochranné známky, dalšími tak zvanými defensivními ochrannými známkami, které nejsou předem určeny k užívání, ale k vytvoření zábran proti zápisu a užívání podobných ochranných známek nebo jejich prvků jinými subjekty. Stejný přístup je možno uplatnit i v případě shodných ochranných známek pro další výrobky nebo služby. Mají omezit poškození ochranné známky na trhu, snížit nebezpečí zápisu podobných ochranných známek do rejstříku a možnost taková označení po právu užívat. Uvedená strategie je obtížně uplatnitelná v zemích, kde je stanovena povinnost užívání, pokud pro obranné ochranné známky nejsou vytvořeny jiné podmínky.
8.6.3
Spekulativní ochranná známka
Jedná se o řádně zapsanou ochrannou známku, kde její přihlašovatel vědomě nesměřuje k jejímu užívání v rámci obvyklého hospodářského styku, ale zamýšlí ji učinit předmětem známkové transakce. Využívá často toho, že jde o ochrannou známku dobře zavedenou, ale původní vlastník opomněl její právní ochranu na některém území. Spekulativní jednání lze odvíjet od toho, že vlastník nově zapsané ochranné známky nemá 236
žádný vlastní výrobní podnik nebo je ve zvláštním vztahu k subjektu, kterému takovou ochrannou známku nabízí.
8.6.4
Certifikační ochranná známka
Jedná se o ochrannou známku, která je zpravidla zapsána pro kontrolní subjekt, který povoluje její užívání za podmínky, že uživatelé splňují či dodržují jisté identifikovatelné standardy, parametry nebo kvalitativní podmínky zboží případně služeb. Vlastník certifikační ochranné známky ji zpravidla sám přímo nevyužívá, ale pouze povoluje užívání jiným subjektům, které naplňují zvláštní požadavky kvality, původu, způsobu výroby, přesnosti nebo jiných charakteristických znaků. Jejím účelem je odlišit zboží nebo služby, jejichž parametry jsou kontrolovány vlastníkem ochranné známky od zboží nebo služeb téhož druhu, kde ale k takové kontrole nedochází. Zvláště těsný vztah může být mezi certifikační ochrannou známkou a označením původu. Zboží nebo služby, kde je certifikační ochranná známka užívána, mají často taktéž zvláštní vlastnosti, které mohou zahrnovat zeměpisný původ. Český právní předpis nemá zvláštní ustanovení o certifikačních ochranných známkách, ale z právní ochrany je nevylučuje. Pařížská úmluva v článku 6ter uvádí závazek smluvních států spočívající v odmítnutí či zrušení zápisu a dále zákazu, aby bez zmocnění příslušných míst bylo užíváno jako tovární nebo obchodní známky nebo jako části těchto známek úředních, zkušebních, puncovních a záručních značek u nich zavedených, jakož i jejich napodobování. Používání těchto ochranných známek je zakázáno jen tehdy, jestliže známky, které je obsahují, jsou určeny k tomu, aby jich bylo užíváno na zboží téhož nebo podobného druhu. Současná iniciativa Evropské komise171 navrhuje doplnit nařízení o zvláštní soubor pravidel upravujících zápis evropských certifikačních známek.
8.6.5
Kolektivní ochranná známka
Povinnost zapisovat do rejstříku kolektivní ochranné známky je pro členské státy stanovena Pařížskou úmluvou na ochranu průmyslového vlastnictví. Úpravu tohoto zvláštního známkového předmětu obsahuje i Směrnice Rady ES číslo 89/104. Kolektivní
171
Návrh Nařízení EP a Rady, kterým se mění Nařízení Rady (ES) č. 207/2009 o ochranné známce Společenství, číslo jednací COM (2013) 161 final, ze dne 27. března 2013. 237
ochranná známka podle našeho právního předpisu je vlastně „známkou svazovou“ ve smyslu ustanovení článku 7bis Pařížské úmluvy na ochranu průmyslového vlastnictví. Kolektivní ochrannou známkou je ochranná známka, která je takto označena již při podání přihlášky, a která je způsobilá rozlišovat výrobky nebo služby členů či společníků právnické osoby nebo účastníků sdružení od výrobků nebo služeb jiných osob. Podmínky užívání kolektivní ochranné známky včetně sankcí za jejich porušování jsou stanoveny ve smlouvě, která je uzavřena mezi všemi členy či společníky právnické osoby nebo účastníky sdružení. Základní náležitosti přihlášky, postup řízení a práva z ní plynoucí jsou obdobná jako u přihlášky ochranné známky individuální. Kolektivní ochranná známka nemůže být předmětem licence, nemůže být poskytnuta jako zástava ani nemůže být převedena na jinou osobu.
8.7
Pojem ochranné známky
V rámci této části práce dochází ke komparačnímu rozboru českého a unijního právního prostředí s úvahami, které v současné době jsou debatovány v rámci přípravy nového Nařízení o unijní ochranné známce. Jde především o to, jak je vhodné či únosné i nadále v české praxi rigidně trvat na tom, aby k zápisu do rejstříku byly připuštěny pouze ochranné známky, o jejichž schopnosti grafického znázornění není pochyb. Ochranná známka je pojem, který zatím nebyl zcela přesně vymezen. Značka, brand, symbol, logo, label, emblém a další pojmy jsou často užívány jako synonymum k pojmu ochranné známky. Přesnější a důkladné vysvětlení těchto pojmů a jejich vzájemných odlišností pro účely této práce jednak přesahují zaměření této práce a jednak nemají ze strategických pohledů zásadní význam. Značkou rozumíme jakékoli nechráněné označení, které se užívá k označování předmětů v rámci libovolné činnosti či lidského počínání. Pouze značky, které splňují požadavky předepsané platným právním předpisem a jsou předmětem přihlášky ochranné známky se mohou stát ochrannou známkou. Vypalovanými značkami byla tradičně opatřována i živá zvířata ze stáda jednoho majitele a od této tradice se odvíjí pro ochranné známky užívaný anglický termín „brand“, který pochází ze staronorského slova „brandr“, které znamená „vypálit“. V případě symbolů se většinou hovoří o značně heterogenní skupině označení. Patří sem nejrůznější zkratky, turistické značky, piktogramy, ale i návěstí ve 238
specializované lodní či železniční dopravě, heraldické, matematické, náboženské či státní symboly. Někdy jsou sem zařazovány i insignie, jako odznaky legitimity významných osob světské moci. Výraz logo pochází z řeckého logos – slovo, řeč, pojem – a je zpravidla definován jako označení organizace, obchodní společnosti, firmy v grafickém nejčastěji obrazovém provedení. Je užíváno přímo na produktech nebo obalech, napomáhá k identifikaci zboží a podílí se na povědomí o značce. Existuje otevřená, volně přístupná databáze log českých a slovenských firem a to na adrese www.LOGObox.cz. V případě logotypu se nejčastěji hovoří o písmenové nebo slovní značce. Při užívání těchto výrazů zpravidla průmyslověprávní ochrana nehraje významnou roli. Za výrazem label se většinou skrývá z nejrůznějších druhů materiálů vyrobený štítek dodatečně připojený k výrobku nebo obalu zboží, na němž jsou uvedeny informace o produktu, reklamní texty, značky pro použití zboží a varování před nesprávným užíváním. Dělí se z mnoha pohledů například na trvalé či nesnadno odstranitelné a naopak snadno odstranitelné, aby něco významného přechodně zakryly nebo umožnily část nebo celý štítek s významnou informací oddělit. Součástí „labelu“ mohou být i informace, které jsou viditelné jen za určité teploty a usnadnily tak například správné užívání produktu. Spotřební zboží je často opatřováno etiketou, kde se umísťuje ochranná známka a dále řada dalších údajů, které mohou být předepsány jinými právními předpisy. Některé z těchto údajů nemohou být předmětem ochranné známky, zejména údaje o druhu, ceně a jakosti zboží a jsou potom z právní ochrany vyloučeny buď pouze z důvodu nezpůsobilosti ochrany anebo výslovně prostřednictvím tak zvaného disclaimeru, ke kterému se náš současný právní předpis znovu vrátil. Hlavní prvek etikety nebo etiketa jako celek může být předmětem kombinované nebo obrazové ochranné známky. Uvedený široký záběr komerčních značek má taktéž široké možnosti právní ochrany. Před jejich uvedením na trh či formálním zápisem mohou být předmětem obchodního tajemství a řada z nich také naplňuje požadavky kladené autorským zákonem na dílo. Veškerá komerční označení mohou být předmětem ochrany podle zákonů o potlačování nekalé soutěže. Zvláštní ochraně se těší všeobecně známé ochranné známky a některá označení původu na základě jejich pověsti. Nakonec formální zápis v případě ochranných známek, označení původu, zeměpisných označení a obchodního jména právní
239
ochranu významně zvýrazňuje. Uvedené právní prostředky ochrany se mohou vzájemně vylučovat ale také významným způsobem doplňovat. Tato část práce se ale zaměřuje na strategické otázky ochranné známky ve smyslu platného právního předpisu. Podle ustanovení § 1 zákona číslo 441/2003 Sb., může být ochrannou známkou za podmínek stanovených tímto zákonem jakékoli označení schopné grafického znázornění, zejména slova, včetně osobních jmen, barvy, kresby, písmena, číslice, tvar výrobku nebo jeho obal, pokud je toto označení způsobilé odlišit výrobky nebo služby jedné osoby od výrobků nebo služeb jiné osoby. Uvedené ustanovení naznačuje, že se zde jedná spíše o vymezení druhů označení, která jsou obecně schopna ochrany než o legální definici a dále, že každé označení, které se má stát ochrannou známkou musí mít jasně vymezený vztah ke konkrétním výrobkům či službám. Důvodová zpráva k tomuto ustanovení uvádí, že je v zájmu osob působících na trhu výrobků a služeb, aby příslušný okruh spotřebitelské veřejnosti mohl snadno a bezpečně rozeznat jejich výrobky a služby od výrobků a služeb pocházejících od jiné osoby tím, že tato osoba opatří své výrobky a služby označením, které je způsobilé vtisknout se do paměti zákazníků. Zákon poskytuje vlastníku ochranné známky záruku, že jiná osoba v podnikatelské sféře nebude moci označovat své výrobky a služby stejným způsobem, tím, že vlastníku dává výhradní oprávnění označovat své výrobky a služby ochrannou známkou. Aby se označení mohlo stát ochrannou známkou musí být formalizováno do podoby přihlášky ochranné známky, která má právním předpisem určený obsah. Její součástí musí být žádost o zápis ochranné známky do rejstříku, údaje o přihlašovateli a zástupci, je-li přihlašovatel zastoupen a také seznam výrobků a služeb, pro něž se požaduje zápis ochranné známky do rejstříku a nakonec i znění nebo plošné vyobrazení přihlašované ochranné známky. Ustanovení § 1 zákona číslo 441/2003 Sb. je výsledkem snahy o vymezení pojmu ochranné známky, ale praxe naznačuje, že i zde je velký prostor pro úvahy strategického zaměření při rozhodování o správném výběru budoucí ochranné známky. Podmínka grafického znázornění v zásadě vylučuje z ochrany zvukové ochranné známky, stejně tak i čichové, pohybové, hmatové, světelné a další nekonvenční označení. Trojrozměrné neboli prostorové ochranné známky jsou již běžně předmětem právní ochrany. Na území České republiky požívají ochrany především ochranné známky, které jsou zapsány v rejstříku ochranných známek vedeném Úřadem průmyslového vlastnictví Takových 240
ochranných známek je něco kolem 110 000. Ochrany na našem území požívají i ochranné známky zapsané s účinky pro Českou republiku v mezinárodním rejstříku vedeném Mezinárodním úřadem (Světová organizace duševního vlastnictví) na základě Madridské dohody o mezinárodním zápisu továrních nebo obchodních známek nebo Protokolu k Madridské dohodě. Také těchto ochranných známek bylo k 1. 1. 2015 asi 110 000. Dále zde platí unijní ochranné známky, které jsou zapsány v rejstříku vedeném Úřadem pro harmonizaci ve vnitřním trhu (OHIM) podle nařízení Rady Evropských společenství o ochranné známce Společenství. Těch je nejvíce a představují asi 1 000 000 platných ochranných známek a každým rokem jich téměř 100 000 přibývá. Konečně zde platí i všeobecně známé známky ve smyslu článku 6bis Pařížské unijní úmluvy na ochranu průmyslového vlastnictví a článku 16 Dohody o obchodních aspektech práv duševního vlastnictví. Informace o veškerých platných ochranných známkách na území České republiky lze nalézt v jediné databázi, která je uživatelům bezplatně k dispozici na webových stránkách Úřadu průmyslového vlastnictví. Značné množství práv na označení všeho druhu silně ztěžuje celkovou orientaci pro všechny uživatele tohoto systému. Vždyť například během roku 2000 se počet doménových jmen zdvojnásobil na 17 milionů, ve stejném roce bylo touto formou zaregistrováno přes 90 % slov anglického slovníku a tempo registrace domén činilo mnoho desítek tisíc záznamů denně. Po dlouhou dobu strmě stoupá i počet přihlášek ochranných známek. Graf číslo 14 znázorňuje tento trend z celosvětového pohledu v letech 1995 až 2013. Graf č. 14
Roční počty přihlášek ochranných známek ze světového pohledu
Zdroj: Statistika WIPO
241
Přesto, nebo právě proto se do rejstříku ochranných známek nedostanou veškerá přihlášená označení. Důvody pro odmítnutí ochrany, tak zvané absolutní důvody neschopnosti zápisu označení do rejstříku, jsou uvedeny v ustanovení § 4 zákona číslo 441/2003 Sb., a dále nelze zapsat do rejstříku ochranných známek i ty, které sice nebyly shledány v rozporu s ustanovením § 4 zákona číslo 441/2003 Sb., ale následně po zveřejnění byly napadeny úspěšnými námitkami třetích osob, v rámci tak zvaných relativních důvodů podle ustanovení § 7 zákona číslo 441/2003 Sb. Vlastníkem ochranné známky může být jakákoli fyzická nebo právnická osoba způsobilá k právním úkonům, včetně subjektů veřejného práva, tedy i organizační složky státu, územně samosprávné celky, obce a nadace, aniž musí prokazovat, že je oprávněna v daném oboru podnikat nebo jinak formálně prokazovat vztah k výrobkům či službám, které jsou uvedeny v přihlášce. I k ochranné známce připadají v úvahu spoluvlastnické vztahy, které jsou nyní výslovně upraveny v zákoně číslo 303/2013 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím rekodifikace soukromého práva. Výsledkem této části práce je zjištění jaká označení lze v současné době chránit v České republice jako ochranné známky. Naznačuje se jistý odklon od rigidního požadavku nezpochybnitelné schopnosti těchto označení být graficky znázorněny. Tato tendence je v práci podpořena rozborem nového návrhu Nařízení EU a unijní judikaturou, což by mělo vést k postupnému uvolnění tohoto požadavku a usnadnění právní ochrany některých tak zvaných netradičních označení, tedy například zvukových, čichových, hmatových a pohybových ochranných známek.
8.7.1
Ochranná známka a seznam výrobků a služeb
V ustanovení § 1 zákona číslo 441/2003 Sb. je poněkud zastřeně zakomponována jedna ze základních obecných zásad známkové práva. Spočívá v tom, že vlastník ochranné známky má výlučné právo užívat ochrannou známku ve spojení s výrobky nebo službami, pro něž je chráněna. Nevzniká zde tedy žádná absolutní ochrana konkrétního označení pro neomezené užívání. Ochranná známka je vždy a v každém případě pevně spjata s konkrétními výrobky, které označuje nebo s konkrétními službami, které jsou ve spojení s ochrannou známkou poskytovány. Z tohoto pohledu je tedy velmi významné, jaké výrobky a služby jsou v přihlášce ochranné známky uvedeny, neboť jejich seznam je zásadním aspektem pro rozsah ochrany, který ze zapsané ochranné známky plyne. To je výslovně potvrzeno v ustanovení § 8 zákona číslo 441/2003 Sb., kde se uvádí, že vlastník 242
ochranné známky má výlučné právo užívat ochrannou známku ve spojení s výrobky nebo službami, pro něž je chráněna. Proto také každá přihláška ochranné známky musí obsahovat kromě znění či vyobrazení přihlašované ochranné známky také seznam výrobků nebo služeb, pro něž se požaduje zápis ochranné známky. Navíc prováděcí vyhláška číslo 97/2004 Sb., uvádí, že rejstřík ochranných známek mimo jiné uvádí i výrobky a služby, pro které je ochranná známka zapsána, seřazené v pořadí tříd mezinárodního třídění172 spolu s příslušným číslem třídy a také třídy obrazových prvků173 ochranné známky. Z těchto skutečností se v praxi někdy nesprávně dovozuje, že pro rozsah ochrany plynoucí z ochranné známky má význam její zatřídění. Pro takový závěr není žádná opora v platné právní úpravě. Mezinárodní třídění výrobků a služeb pro účely zápisu ochranných známek má účel administrativní či fiskální, neboť správní poplatek za přijetí ochranné známky je v přímé závislosti na počtu tříd výrobků nebo služeb, pro který se zápis ochranné známky požaduje. Je třeba dodat, že mezinárodní třídění výrobků a služeb pro účely zápisu ochranných známek je tříděním velmi hrubým, takže do jediné třídy často patří řada výrobků velmi heterogenní povahy, takže je obvyklé, že se pro všechny výrobky nebo služby z jedné třídy ochrana nepožaduje. Pro spotřebitele jsou otázky třídění výrobků a služeb a stejně i obrazových prvků ochranných známek naprosto nepodstatné. Spotřebitelé zpravidla o tomto zatřídění ani nevědí a druh výrobků a služeb vnímají podle jiných kritérií. Pro konstatování shodnosti nebo podobnosti výrobků a služeb je rozhodné hledisko průměrného spotřebitele, nikoli jejich zatřídění do tříd Mezinárodního třídění.174
8.7.2
Schopnost grafického znázornění
Požadavek na schopnost grafického znázornění je tradiční zásadou práva k ochranným známkám, která je v poslední době předmětem řady odborných úvah především v souvislosti se schopností zápisu ochranných známek zvukových, čichových,
172
173
174
Niceská úmluva o mezinárodním třídění výrobků a služeb pro účely zápisu známek ze dne 15. června 1957 uveřejněná pod číslem 118/1979 Sb., ve znění vyhlášky číslo 77/1985 Sb. Vídeňská dohoda o mezinárodním třídění obrazových prvků ochranných známek ze dne 12. června 1973, doplněná 1. 10. 1985. Rozhodnutí ÚPV ve věci značky spisu O-170 235 ze dne 3. května 2004. 243
světelných, hmatových, pohybových a jiných nezvyklých či exotických. Nakonec má být tento požadavek pro zvýšení právní jistoty podle nového návrhu nařízení175o ochranných známkách zrušen a zaznamenání známky by mělo být povoleno v jakékoli vhodné formě, což nutně neznamená v grafické podobě. Právní obtíže mohou vznikat v kontextu tohoto požadavku v případě označení, které je založeno na znacích neobvyklého či méně známého písma. Praxe někdy řeší tento problém předložením přepisu znění ochranné známky s očekáváním, že tak jsou naplněny veškeré požadavky na přihlášku ochranné známky a že s ní bude nakládáno stejně, jako s klasickým označením. Požadavek na přepis či překlad takových označení se neopírá o žádný platný právní předpis. Druhou možností je považovat takové označení za označení obrazové, bez jasného slovního významu. Čichové ochranné známky jsou zatím v rámci české právní úpravy vyloučeny ze zápisu do rejstříku. Důvodem je především neschopnost grafického znázornění a řada dalších technických otázek spojených s rozlišovací způsobilostí takových označení. Nicméně pokusy o právní ochranu těchto druhů označení na unijní úrovni existují.176 Na druhou stranu je zde obecné přesvědčení o tom, že vůně je identifikačním prostředkem a z principu tedy by neměla být vyloučena ze známkové ochrany, když současně se má za to, že čichová paměť je u lidí jednou z nejspolehlivějších. Rozhodnutí Evropského soudního dvora ale nepovažuje čichový vjem za dostatečný pro naplnění požadavku na grafické znázornění, a to ani uvedením chemického složení, popisem slovy nebo uložením vzorku nebo jejich kombinací.177 V případě chemického vzorce se jedná o charakteristiku látky jako takové a nikoli samotné vůně, takže nejde o grafické ztvárnění označení. Popis vůně není dostatečně jasný, přesný a objektivní a vzorek nezaručuje stálost a trvanlivost. Přihláška kombinované čichové ochranné známky „vůně zralé jahody“ s grafickým vyobrazením jahody byla podána v OHIM. Soud první instance178 v této souvislosti uvedl, že ochrannou známku Společenství nemůže tvořit čichové označení, které není vnímatelné vizuálně, popsané slovy „vůně zralé jahody“ a doplněné barevným 175
176
177 178
Návrh Nařízení Evropského parlamentu a Rady, kterým se mění nařízení Rady (ES) č. 207/2009 o ochranné známce Společenství – 2013/0088 (COD). Rozhodnutí OHIM značky spisu R 156/1998-2, ve věci „vůně čerstvě posečené trávy“ ze dne 11. 2. 1999, dále rozhodnutí OHIM značky spisu R 0445/2003-4, ve věci „vůně citronu“ a Soudu prvního stupně značky spisu T-305/04 ve věci „vůně zralé jahody“. Rozsudek ESD značky spisu C-273/00 ve věci Sieckmann ze dne 12. prosince 2001. Rozsudek Soudu prvního stupně značky spisu T-305/04, ve věci „vůně zralých jahod“ ze dne 27. října 2005. 244
vyobrazením zralé jahody, jelikož nemůže být předmětem grafického ztvárnění. Důvodem takového rozhodnutí je i to, že slovní část „vůně zralé jahody“ může odkazovat na několik druhů jahod, tedy i několik vůní a tudíž ani v této části se nejedná o jednoznačný a přesný popis, který neumožňuje vyloučit subjektivní prvek v procesu identifikace a vnímání přihlašovaného označení. U zvukových označení se jedná o výluku z ochrany, která podle současné evropské praxe není tak rigidní. A to přesto, že ke zvukům patří vjemy, které lze vyjádřit notovou soustavou, ale také hluky, u nichž to možné není. Za jistých okolností mohou tedy být zapsána tato označení jako ochranné známky. Podmínkou je, aby byla schopna odlišit výrobky nebo služby jednoho podniku od výrobků nebo služeb podniku druhého a navíc musí být schopna grafického zobrazení, které je jasné, jednoznačné, ucelené, snadno dostupné, srozumitelné, trvalé a skutečné. Uvedené předpoklady jsou splněny, když je zvukové označení graficky zobrazeno obvyklým notovým systémem.179 V takovém případě ale může být otázkou, zda-li předmětem ochrany je obrazová ochranná známka vlastního notového zápisu, nebo by bylo případně možné z takového zápisu do rejstříku vyvozovat práva k označením zvukové povahy. V tomto kontextu praxe jednotlivých zápisných úřadů postupně vychází vstříc požadavkům marketinku a propagace. Znělky jsou často ceněným marketinkovým produktem, který může být přinejmenším významným prvkem podpory konkrétní ochranné známky a její hodnoty. Tak jsou například v rejstříku ochranných známek USA zapsány charakteristické zvuky filmových společností a v rejstříku unijním zvuk patřící internetovému vyhledávači Yahoo. V případě chuťových označení není k dispozici jednotný systém grafického ztvárnění a slovní popis v případě chutě se považuje za nespolehlivý a nejednoznačný.
8.7.3
Barva a barevné provedení ochranné známky
Barva a barevné provedení ochranné známky je bezesporu významným prvkem pro celou řadu ochranných známek. Černobílé nebo barevné provedení je také jednou ze základních otázek, na kterou má přihlašovatel odpovědět v rámci přihlašovacího formuláře, který příslušné úřady publikují, aby přihlašovatelům napomohly s úplností formálních
179
Rozsudek ESD značky spisu C-283/01, ve věci Shield Mark - „pro Elišku“ ze dne 27. listopadu 2003. 245
požadavků, které jsou na přihlášku kladeny. Ale za touto problematikou se v mnohých případech skrývá řada významných aspektů. Tím nejjednodušším je fiskální povinnost přihlašovatele, neboť některé zápisné úřady, v rámci své povinnosti publikovat zapsané ochranné známky, požadují za barevné provedení dodatečný příplatek v souvislosti se zvýšenými finančními nároky na barevnou reprodukci. Obecná zásada, pokud jde o rozsah ochrany, směřuje k tomu, že pokud přihlašovatel vybral k ochraně černobílé provedení ochranné známky jsou řádně zapsanou ochrannou známkou této povahy pokryty veškeré kombinace barevného provedení. Tento závěr často vyhovoval strategickým záměrům, které směřovaly k různým barevným provedením či známkovým řadám, kde následně byly jednotlivé barevné varianty přiřazovány jednotlivým organizačním útvarům obchodních společností či oborům v rámci jednoho podniku. Všechny tyto varianty byly pokryty jedinou přihláškou ochranné známky a to usnadňovalo nejen přihlašování k právní ochraně ale i následné obnovy právní ochrany. Na druhou stranu v případě barevné ochranné známky se ochrana do jisté míry vztahuje i na užité barvy, jejich uspořádání a kombinaci, což může v řadě případů vytvořit účinné zajištění proti kopírování či napodobování ochranné známky, která byť byla přihlášena jako černobílá, nabyla rozlišovací způsobilosti širokým užíváním pouze v jednom hlavním barevném provedení. V takovém případě dochází často k tomu, že k právní ochraně je předloženo jednak provedení černobílé a současně i barevné, které respektuje co do barvy i charakter volby celkové propagační strategie vlastníka. Samostatnou otázkou je problematika spojená s tím, zda-li označení tvořené pouze barvou jsou schopna právní ochrany. Obecně barva sama o sobě, tedy bez konkrétního tvarového uspořádání, je schopna ochrany, neboť patří pod pojem označení, které může být graficky znázorněno. Na druhou stranu označení tvořené pouze barvou zpravidla postrádá rozlišovací způsobilost. Při posuzování rozlišovací způsobilosti je nutno přihlédnout k obvyklému užívání ochranných známek v dané oblasti a k názorům příslušných spotřebitelů. Samotná barva je tak schopna zápisu spíše výjimečně v případě specifického zboží pro úzký rozsah spotřebitelů a v případě barvy neobvyklého odstínu. Jedním z prvních průlomových případů se v této souvislosti stala ochranná známka švýcarské společnosti Suchard, která získala ochranu pro označení tvořené barvou 246
lila, pro čokoládové výrobky, když před tím získala na základě užívání ochranná známka slovní Milka Lila status všeobecně známé ochranné známky a ochranná známka Milka, jako zkratka slovního spojení „Milch und Kakao“, byla zapsána do rejstříku již v roce 1901. Podobně získala ochrannou známku společnost Viktorinox AG pro kapesní nože, která je tvořena základním odstínem červené barvy. Obecně se má za to, že pokud jde o zápis ochranné známky tvořené barvou, musí být odstín této barvy jasně specifikován,180 a to podle některé z mezinárodně respektovaných vzorníků či barevných stupnic. To znamená, že se vyžaduje, aby předmětem ochrany byl jen velmi přesně a odborně stanovený barevný odstín, což na druhou stranu samo o sobě představuje omezení rozsahu ochrany a obtíže při užívání ochranné známky tohoto charakteru. Evropská judikatura se v těchto případech opírá zejména o rozhodnutí ESD C-104/01.181 V daném případě se jednalo o snahu zapsat do rejstříku ochrannou známku tvořenou pravoúhlou plochou oranžové barvy s popisem „orange“, pro služby v oblasti telekomunikací. V rozhodnutí se především uvádí, že barva sama o sobě postrádá rozlišovací způsobilost, ale může být zapsána jako ochranná známka tehdy, pokud prostřednictvím svého užívání tuto rozlišovací způsobilost získala. Evropský soudní dvůr zde formuloval následující podmínky pro zápis ochranné známky, tvořené barvou: „Aby barva mohla sama o sobě tvořit ochrannou známku musí být označením jako takovým, musí být označením graficky ztvárnitelným a musí být toto označení schopno odlišit výrobky nebo služby jednoho podniku od výrobků nebo služeb ostatních podniků. Navíc, aby mohlo grafické ztvárnění plnit svou funkci, musí být jasné, přesné, ucelené, snadno dostupné, srozumitelné, trvanlivé a objektivní“. Dále se zde zdůrazňuje, že při posuzování rozlišovací způsobilosti barvy jako ochranné známky musí být brán ohled na veřejný zájem, aby nebyl příliš omezen přístup k barvám i pro jiné subjekty. Barvě jako takové lze přičíst rozlišovací způsobilost pod podmínkou, že co se týče vnímání relevantní veřejností, je schopná identifikovat výrobky nebo služby, pro něž je zápis požadován, jako pocházející od určitého subjektu a odlišuje tyto výrobky nebo služby od výrobků nebo služeb ostatních subjektů.
180 181
Například podle vzorníku barev PANTONE, CMYK či barevné stupnice RAL. Rozsudek ESD značky spisu C-104/01, ve věci Lebertal Groep BV v. Benelux-Merkenbureau ze dne 6. května 2003. 247
Nicméně v případě barvy jako takové lze připustit existenci rozlišovací způsobilosti jen za výjimečných okolností, zejména pokud počet výrobků nebo služeb, pro které je požadován zápis ochranné známky, je velmi omezený a pokud je relevantní trh velmi specifický.
8.8
Práva z ochranné známky a rozsah ochrany
Tato část práce se zaměřuje na výklad rozsahu ochrany, který plyne ze zapsané ochranné známky. Z tohoto pohledu je významné, jak je možné přistupovat k řešení otázek, které se týkají podobnosti srovnávaných označení a stejně tak i podobnosti výrobků či služeb, pro které jsou srovnávaná označení zapsána. Otázky související s právy z ochranné známky jsou uvedeny v ustanovení § 8 zákona číslo 441/2003 Sb. Vlastník ochranné známky má výlučné právo užívat ochrannou známku ve spojení s výrobky nebo službami, pro něž je chráněna. Své právo prokazuje vlastník zapsané ochranné známky výpisem z rejstříku ochranných známek, popřípadě osvědčením o zápisu. Vlastník ochranné známky je oprávněn používat spolu s ochrannou známkou značku ®. To znamená, že nikdo nesmí v obchodním styku bez souhlasu vlastníka ochranné známky užívat označení shodné s ochrannou známkou pro výrobky nebo služby, které jsou shodné s těmi, pro které je ochranná známka zapsána a také označení, u něhož z důvodu jeho shodnosti nebo podobnosti s ochrannou známkou a shodnosti nebo podobnosti výrobků
nebo
služeb
označených
ochrannou
známkou
a
označením
existuje
pravděpodobnost záměny na straně veřejnosti, včetně pravděpodobnosti asociace mezi označením a ochrannou známkou. Podle ustanovení § 8 odst. 2 písm. c) zákona číslo 441/2003 Sb., nikdo nesmí v obchodním styku bez souhlasu vlastníka ochranné známky užívat označení, shodné s ochrannou známkou nebo jí podobné pro výrobky a služby, které sice nejsou podobné těm, pro které je ochranná známka zapsána, avšak jde o ochrannou známku, která má dobré jméno v České republice, a jeho užívání by nepoctivě těžilo z rozlišovací způsobilosti nebo dobrého jména ochranné známky nebo jim by bylo na újmu. Za užívání v obchodním styku se považuje zejména umisťování označení na výrobky nebo jejich obaly, nabídka výrobků pod tímto označením, jejich uvádění na trh nebo skladování za tímto účelem nebo nabídka či poskytování služeb pod tímto označením. Za užívání se
248
v této souvislosti považuje i dovoz nebo vývoz výrobků pod tímto označením a užívání označení v obchodních listinách a v reklamě. Podle důvodové zprávy k uvedenému zákonu je základním účinkem zápisu ochranné známky do rejstříku výlučné právo vlastníka ochranné známky užívat ji ve spojení s výrobky nebo službami, pro které byla zapsána a tomu odpovídající právo domáhat se zákazu rušebního jednání třetími osobami, to znamená zákazu užívat ji a označení podobná pro shodné a podobné výrobky a služby v obchodním styku bez souhlasu vlastníka. Vzbuzuje-li reprodukce zapsané ochranné známky publikovaná ve slovníku, encyklopedii nebo obdobném díle dojem, že se jedná o druhový název zboží nebo služeb, má vlastník ochranné známky právo žádat po vydavateli nebo nakladateli, aby reprodukce ochranné známky byla nejpozději při následujícím uveřejnění nebo vydání díla opatřena údajem, že se jedná o zapsanou ochrannou známku. Jedná se o možnost, jak chránit ochrannou známku před zdruhověním, tedy ztrátou rozlišovací způsobilosti z důvodu, že se stala v obchodním styku označením obvyklým pro určitý druh výrobků nebo služeb. Hrozba, že se vžije obecná představa veřejnosti o tom, že ochranná známka vyjadřuje pouze označení druhu výrobku nebo služby a nevyjadřuje již vztah s osobou vlastníka, způsobuje ztrátu nejen na hodnotě, ale může mít za následek i zrušení veškeré právní ochrany. Jedná se o vážný problém zejména proto, že se jedná o proces, který se vyskytuje zejména u dobře zavedených a tudíž i velmi hodnotných ochranných známek. Pozitivní vymezení práv z ochranné známky je doplněno jejich omezením v následujících ustanoveních. Vlastník ochranné známky není oprávněn zakázat třetím osobám užívat v obchodním styku jejich jméno a příjmení, obchodní firmu nebo název či adresu, dále údaje týkající se druhu, jakosti, množství, účelu, hodnoty, zeměpisného původu, doby výroby výrobku nebo poskytnutí služby nebo jiných jejich vlastností, označení nezbytná k určení účelu výrobku nebo služby, zejména u příslušenství nebo náhradních dílů, a pokud je takové užívání v souladu s obchodními zvyklostmi, dobrými mravy a pravidly hospodářské soutěže. Vlastník je také povinen strpět užívání shodného či podobného označení, jestliže práva k tomuto označení vznikla před podáním přihlášky ochranné známky a užívání tohoto označení je v souladu s právem České republiky.
249
Práva k ochranné známce nelze vykonávat absolutně, neboť se vesměs týkají pouze obchodního styku, takže na užívání označení shodných či podobných se zapsanou ochrannou známkou v jiných vztazích se uvedená právní úprava nevztahuje. Žádná omezení z titulu zápisu ochranné známky do rejstříku neplynou pro jejich užívání například v rámci pedagogické či literární činnosti. Doba ochrany ochranných známek je zpravidla deset let. Po uplynutí této doby je nutné provést obnovu ochranné známky, to znamená předložit formální žádost, která má někdy i řadu náležitostí a zaplatit právním předpisem stanovený správní poplatek za právní ochranu na dalších deset let. K obnově může být přistoupeno podle platného právního předpisu v České republice v posledních 12 měsících doby platnosti ochranné známky, nejpozději v den skončení doby platnosti. Žádost o obnovu zápisu lze podat i v dodatečné lhůtě šesti měsíců po uplynutí doby platnosti, ale v tomto případě již musí být správní poplatek uhrazen ve dvojnásobné výši. Jak bylo shora uvedeno rozsah ochrany plynoucí ze zápisu do rejstříku ochranných známek se týká nejen označení zapsaných do rejstříku, ale i označení podobných a taktéž i jejich užívání nejen pro zapsané výrobky a služby, ale i pro výrobky a služby podobné. Na podobnost zde bude nahlíženo ze zorného úhlu průměrného spotřebitele. Protože rozsah ochrany plynoucí z ochranné známky je důležitou praktickou otázkou, je třeba pojmy podobná označení, podobné výrobky a služby a průměrný spotřebitel blíže osvětlit.
8.8.1
Průměrný spotřebitel a jeho obezřetnost
Jak plyne se shora uvedeného významným a tradičním prvkem při posuzování pravděpodobnosti zaměnitelnosti a dalších významných otázek v souvislosti s ochrannými známkami je hledisko průměrného spotřebitele, fiktivní osoby, jejíž vlastnosti a přístupy značně ovlivňují konečná rozhodnutí v těchto otázkách. Průměrný spotřebitel v sobě „sjednocuje“ zkušenosti, vědomosti, pocity a dojmy v úvahu přicházejících adresátů nabídky, možných zákazníků či spotřebitelů tak, aby bylo možno vyřešit otázku shora uvedenou.182 Při posouzení pravděpodobnosti záměny ochranných známek je vždy významné hledisko běžného spotřebitele, tedy posouzení, zda známky jsou natolik odlišné
182
JUDr. Jiří Macek – konference 8. 4. 2008. 250
(distinktivní), že nemohou u běžného spotřebitele vyvolat možnost záměny a v tomto směru ho uvést v omyl.183 Průměrný spotřebitel je v současné době bezesporu osoba poučená a přiměřeně obezřetná, jejíž pozornost a přístup k jednotlivým druhům výrobků se může dosti výrazně lišit. Zákaznická obec je dnes dostatečně poučená o tom, že konečný úspěch každé obchodní transakce ovlivňuje řada faktorů, údajů a informací, včetně těch, které jsou uváděny velmi drobným písmem na místech, kde se důležité informace neočekávají. Za průměrného spotřebitele také není možno považovat osobu nepozornou nebo dokonce hloupou. Vlastnosti a přístupy průměrného spotřebitele dobře dokresluje rozsáhlá judikatura. Především se považuje za nepochybné, že průměrný spotřebitel obvykle vnímá ochrannou známku jako celek a nezabývá se jejími detaily.184 Průměrný spotřebitel je průměrně informovaný, pozorný a obezřetný, ale nemá možnost přímého srovnání posuzovaných označení. ESD185 opírá základní charakteristiku průměrného spotřebitele o závěr, že je nutno brát v úvahu očekávání průměrně informovaného, pozorného a rozumného spotřebitele. Průměrný spotřebitel, tedy s průměrnou pamětí a průměrným smyslem pro detail, v naprosté většině případů nemá možnost srovnávaná označení bezprostředně porovnat, je s nimi konfrontován v delších časových intervalech, kdy již nebude schopen vybavit si jejich přesné vyobrazení a v paměti mu zůstane pouze určitý celkový dojem. Běžný spotřebitel bude tedy vnímat a pamatovat si jen základní charakteristiku srovnávaných označení.186
8.8.2
Podobnost ochranných známek
Pro posuzování podobnosti ochranných známek praxe vytvořila zásady, které pomáhají řešit tuto nesnadnou otázku. Vedoucí zásada byla formulována v rámci judikatury Soudního dvora ES187 a uvádí se zde, že komplexní posouzení vizuální, fonetické či významové podobnosti dotčených ochranných známek musí být založeno na celkovém dojmu, které ochranné známky vytvářejí, s ohledem na jejich rozlišovací či
183 184
185 186 187
Rozsudek Nejvyššího správního soudu značky spisu 7 As 23/2009 -143 ze dne 16. července 2009. Rozsudek ESD značky spisu C-342/97, ve věci Lloyd Schuhfabrik Meyer a Co. GmbH v. Klijsen Handel BV, ze dne 22. 6. 1999. Rozsudek ESD značky spisu C-210/96 ve věci Gut Springenheide ze dne 16. července 1998. Rozsudek Městského soudu v Praze značky spisu 5 Ca 6/2007 -87, ze dne 26. února 2010. Rozsudek ESD značky spisu C-251/95 ve věci Sabel ze dne 11. listopadu 1997. 251
dominantní prvky. Vychází z toho, že průměrný spotřebitel běžně vnímá ochrannou známku jako celek a nepřistupuje k analýze jejich jednotlivých detailů. Podobnost v případě kombinovaných ochranných známek je dána podobností slovního prvku ochranné známky, podobností jejich obrazových prvků či podobností kombinace jejich slovních a obrazových prvků.188 Tento judikát je dále doplněn dalším rozsudkem Nejvyššího správního soudu tak, že zvláštní povaha kombinovaných ochranných známek vyžaduje, aby při úvaze o celkovém dojmu, kterým ochranná známka působí, nebyla opomenuta ani část obrazová ani část slovní, neboť jak jedna tak i druhá může ve známce převládat a ovlivnit tak celkové vnímání spotřebitelem. Celkový dojem může ale vytvořit buď již samotná část obrazová či slovní nebo souhrn obou.
8.8.3
Podobnost výrobků a služeb
Při posuzování podobnosti výrobků a služeb je nutné zohlednit veškeré podstatné faktory, které mohou vystihnout vztah mezi zbožím nebo mezi službami uvedenými v porovnávaných označeních. K těmto faktorům patří189 zejména druh, účel a způsob užití, povaha výrobků a skutečnost, zda jde o zboží či služby navzájem si konkurující, zastupitelné či se navzájem doplňující. Otázka podobnosti výrobků a služeb je tak svázána s tím, zda-li jsou oba porovnávané druhy výrobků vyráběny stejným subjektem, zda ve své látkové povaze vykazují shodu či podobnost, tedy jsou vyrobeny ze stejného materiálu nebo surovin, zda slouží stejnému účelu použití, zda se setkávají na trhu a obvykle se prodávají na stejných místech. Stejně tak i v případě služeb záleží na tom, zda-li jsou provozovány ve stejných provozovnách a slouží-li stejnému účelu. Pro posouzení této otázky je významný také obvyklý původ takových výrobků a spotřebitelské zvyky, včetně okruhu uživatelů a tradice. Okolnosti, na základě kterých spotřebitel nakládá s výrobky, mohou přiblížit úroveň pozornosti veřejnosti během koupě, užití či při spotřebě. Posuzování podobnosti výrobků a služeb má být prováděno očima relevantní veřejnosti, kterou představují průměrní spotřebitelé a která má být pro každý případ samostatně určena. U spotřebního zboží to bude převážná část veřejnosti a u zvláštních výrobků a služeb například pomůcek pro nově vznikající sportovní odvětví nebo v případě 188 189
Rozsudek Nejvyššího správního soudu značky spisu 6 As 3/2009 -288 ze dne 30. září 2009. Rozsudek ESD značky spisu C- 39/97, ve věci Canon Kabushiki Kaisko vs. Metro-Mayer Inc. ze dne 29. září 1998. 252
specializovaných služeb, bude rozsah veřejnosti přicházející pro tento účel v úvahu někdy i velmi podstatně omezen. Pro posuzování této otázky není významnou skutečností rozdělování výrobků a služeb do tříd Mezinárodního třídění výrobků a služeb, neboť průměrný spotřebitel o tomto třídění a jeho systému ani neví a druh výrobků a služeb vnímá podle jiných kritérií.190 Protože, jak již bylo uvedeno, mezinárodní třídění výrobků a služeb je velmi hrubé a není určeno k posuzování rozsahu ochrany plynoucí ze zapsané ochranné známky nebo užívaného označení, shoda mezi třídami není sama o sobě postačujícím důkazem o podobnosti porovnávaných výrobků nebo služeb. V této souvislosti Městský soud v Praze191 judikoval, že Mezinárodní třídění výrobků a služeb bylo vytvořeno pro administrativní účely zatřiďování výrobků a služeb. Z tohoto důvodu nemůže být při posuzování shodnosti či podobnosti výrobků rozhodující, zda jsou či nejsou zařazeny do shodných či odlišných tříd. Tato část práce dochází k závěru, že otázky spojené s rozsahem právní ochrany vyplývající ze zapsané ochranné známky se řeší prostřednictvím názoru fiktivní osoby „průměrného spotřebitele“, který je rozumný, obezřetný, informovaný a pozorný. Zpravidla nemá k dispozici obě porovnávaná označení k přímému porovnání. Při řešení podobnosti samotných označení se vychází z komplexního posouzení vizuální, fonetické či významové podobnosti dotčených ochranných známek a musí být založeno na celkovém dojmu, které ochranné známky vytvářejí, s ohledem na jejich rozlišovací či dominantní prvky. Otázka podobnosti výrobků a služeb je svázána s tím, zda-li jsou oba porovnávané druhy výrobků vyráběny stejným subjektem, zda ve své látkové povaze vykazují shodu či podobnost, tedy jsou vyrobeny ze stejného materiálu nebo surovin, zda slouží stejnému účelu použití, zda se setkávají na trhu a obvykle se prodávají na stejných místech.
8.9
Přihlašování ochranných známek do zahraničí
Tato část práce má zjistit možnosti zahraniční ochrany ochranných známek a porovnat jednotlivé možnosti, zjistit jejich rozdíly a výhody a nevýhody. Je přirozeným zájmem podnikatelů ucházet se o ochranu vlastních ochranných známek v zahraničí, tedy zejména v těch zemích, kam směřují jejich současné nebo
190
191
Rozhodnutí předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví značky spisu O-170 235, ve věci PALMARE ze dne 3. května 2004 Rozsudek Městského soudu v Praze značky spisu 6 Ca 304/2007 ze dne 12. listopadu 2010. 253
potenciální obchodní zájmy. Lze tak samozřejmě učinit cestou nejjednodušší, tedy podáním přihlášky ochranné známky u příslušného orgánu země, kam podnikatelské zájmy přihlašovatele směřují. Zápisná způsobilost ochranné známky, podmínky zápisu, poplatkové záležitosti, řízení o přihlášce a práva ze zápisu plynoucí podané u zápisného úřadu jiné země probíhá podle vnitrostátních právních předpisů. V mnoha případech záměry podat přihlášku ochranné známky směřují do celé skupiny států a potom se naskýtají možnosti, které celý proces optimalizují, včetně úspory na celkových nákladech v souvislosti se získáním právní ochrany ve více zemích. K dispozici je celá řada možností, včetně například ochranné známky BENELUXU, která nahradila dřívější národní ochranné známky belgické, nizozemské a lucemburské. Nicméně pro naše přihlašovatele jsou praktické zejména dvě z těchto cest. Jedná se o možnost přihlašování ochranných známek do zahraničí prostřednictví mezinárodních smluv, tedy Madridské dohody192 a Madridského protokolu193 a dále možnost unijní, tedy získání ochranné známky, která svým jednotným charakterem je platná pro celé území Evropské unie. Žádná z těchto „skupinových“ možností nevylučuje cestu zmíněnou dříve, tedy přihlašování ochranných známek do jednotlivých přihlašovatelem vybraných zemí.
8.9.1
Madridská dohoda a Madridský protokol
Prostřednictvím uvedených dvou mezinárodních smluv lze přihlásit ochrannou známku do států, které jsou smluvními stranami Madridské dohody nebo Protokolu na základě jediné žádosti o mezinárodní zápis, která se podává u Úřadu průmyslového vlastnictví. Protože členské státy obou těchto „dohod“ se z podstatné části překrývají, lze tak na základě jediné žádosti získat na počátku roku 2015 ochranu celkem až na území 92 členů, včetně OAPI a EU. Obě uvedené mezinárodní smlouvy vycházejí a odvolávají se v řadě ustanovení na Pařížskou unijní úmluvu. Přihlašovatel se v rámci řízení o mezinárodní žádosti obrací pouze na vlastní zápisný úřad, nemusí být tudíž v zemích, kde žádá ochranu zastoupen
192
193
Madridská dohoda o mezinárodním zápisu továrních nebo obchodních známek, ze dne 14. dubna. 1891, revidovaná v Bruselu dne 14. prosince 1900, ve Washingtonu dne 2. června 1911, v Haagu dne 6. listopadu 1925, v Londýně dne 2. června 1934, v Nice dne 15. června 1957 a ve Stockholmu dne 14. července 1967. Protokol k Madridské dohodě o mezinárodním zápisu ochranných známek, sjednaný v Madridu dne 27. června 1989 (sdělení min. zahr. číslo 248/1996 Sb.). 254
a platí poplatky najednou Mezinárodnímu úřadu v jediné měně. Získaný mezinárodní zápis se často označoval zkratkou IR (International registration) s uvedením čísla ochranné známky, nyní se již od této praxe upouští. Žádost se řídí smlouvou podle států, do nichž přihlašovatel ochrannou známku přihlašuje. Výlučně Madridskou dohodou, jsou-li v žádosti uvedeny výlučně státy, které jsou smluvními stranami Madridské dohody, bez ohledu na to, zda jsou též smluvními stranami Protokolu. Výlučně Protokolem, jsou-li v žádosti uvedeny výlučně státy, které jsou pouze smluvními stranami Protokolu a nejsou přitom smluvními stranami Madridské dohody. V ostatních případech se žádost řídí Madridskou dohodou a Protokolem současně a to i tehdy, je-li v žádosti uveden alespoň jeden stát, který je smluvní stranou Madridské dohody, bez ohledu na to, zda je též smluvní stranou Protokolu a alespoň jeden stát, který je pouze smluvní stranou Protokolu a není smluvní stranou Madridské dohody. Přihlašovatel musí v žádosti výslovně vyjmenovat státy, v nichž požaduje zápis do rejstříku. V této souvislosti je třeba připomenout, že Nařízením Rady (ES) číslo 1992/2003 ze dne 27. října 2003 se uskutečnil přistup Evropského společenství k Protokolu k Madridské dohodě. Pro podání žádosti o mezinárodní zápis ochranné známky musí být v případě českých přihlašovatelů splněny dvě podmínky. Přihlašovatel současně podává nebo již podal přihlášku shodné ochranné známky u Úřadu průmyslového vlastnictví nebo je vlastníkem téže ochranné známky zapsané v rejstříku ochranných známek, který vede Úřad průmyslového vlastnictví. Druhou podmínkou je, že Česká republika je pro přihlašovatele zemí původu podle článku 1.3 Madridské dohody nebo článku 2.1 Protokolu. Za zemi původu se pokládá země, ve které má přihlašovatel skutečný a opravdový průmyslový nebo obchodní závod, nemá-li takový závod v zemi Unie, potom ta země, kde má své bydliště a nemá-li ani bydliště v zemi Unie, potom jde o zemi, kam patří podle své státní příslušnosti, je-li příslušníkem některé země Unie. Úřad země původu má za povinnost potvrdit, že údaje, které jsou obsaženy v žádosti se shodují s údaji národního rejstříku a uvede data a čísla přihlášky a případně i zápisu známky v zemi původu. Mezinárodně přihlašované označení musí být totožné s označením uvedeným v přihlášce ochranné známky podané u Úřadu průmyslového vlastnictví a seznam výrobků a služeb musí být shodný nebo užší než u přihlášky národní.
255
Účinky mezinárodního zápisu lze rozšířit na smluvní stát původně nezahrnutý do mezinárodní přihlášky podáním dodatečné žádosti. Přihlašovatel může v žádosti o mezinárodní zápis uplatnit právo přednosti z přihlášky ochranné známky v České republice a to podle ustanovení článku 4 odst. C (1) Pařížské unijní úmluvy. Protože pro ochranné známky je tato lhůta šestiměsíční a počíná běžet ode dne, kdy byla podána národní přihláška, dostává se přihlašovatel pod časový tlak, neboť Madridská dohoda vyžaduje v ustanovení článku 3, aby v rámci mezinárodního přihlášení ochranné známky se již jednalo o ochrannou známku, která byla již před tím zapsána do rejstříku ochranných známek v zemi původu. To znamená, že na celé řízení o národní ochranné známce je k dispozici pouze 6 měsíců a toto období zahrnuje i případné odstranění formálních vad, nesprávnosti v zatřídění a tříměsíční lhůtu pro podání námitek v souladu s ustanovením § 25 zákona číslo 441/2003 Sb. Proto je v případě záměru, který směřuje k využití prioritní lhůty důležité, aby žádost o mezinárodní zápis byla podána včas, tedy buď současně s podáním přihlášky národní anebo v době bezprostředně následující. Jinak hrozí, že přihlašovatel s uplatněním práva přednosti v podstatě z technických důvodů neuspěje. Řízení o mezinárodní žádosti o zápis mezinárodní ochranné známky není jednoduché a pro účely této práce jsou proto na tomto místě uváděny pouze základní informace.194 Každá žádost o mezinárodní zápis ochranné známky se předkládá na formuláři, který je obsažen v prováděcím řádu,195 který je společný pro Madridskou dohodu a Protokol, a to prostřednictvím národního úřadu, kterým je pro české přihlašovatele Úřad průmyslového vlastnictví. Úřad také potvrzuje základní údaje, které jsou v žádosti obsaženy. Náležitosti žádosti o mezinárodní zápis jsou uvedeny v ustanoveních § 12 a 13 vyhlášky číslo 97/2004 Sb. Každá žádost o mezinárodní zápis ochranné známky podléhá správnímu poplatku podle zákona číslo 634/2004 Sb. Dále je přihlašovatel povinen uhradit Mezinárodnímu úřadu (WIPO) poplatky za mezinárodní zápis ochranné známky stanovené Společným prováděcím řádem k Madridské dohodě a Protokolu.
194
195
Podrobněji: JAKL, Ladislav a kol. Ochranné známky a označení původu. Úřad průmyslového vlastnictví, Praha 2002. ISBN 80-7282-017-6, strana 85 a následující. Společný prováděcí řád k Madridské dohodě o mezinárodním zápisu ochranných známek a k Protokolu k této dohodě, vydal Úřad průmyslového vlastnictví. V. upravené vydání. Praha 2009. ISBN: 978-80-7282-082-5. 256
Seznam výrobků a služeb musí přihlašovatel předložit ve francouzském jazyce, ale pokud žádá o ochranu alespoň v jednom státě, který je členem pouze Protokolu, může být seznam výrobků a služeb ve francouzském nebo anglickém jazyce podle výběru přihlašovatele. V případě, že se žádá o ochranu i v USA, musí být k žádosti přiloženo i prohlášení o úmyslu užívat uvedenou ochrannou známku na tomto území. Toto prohlášení přihlašovatel předkládá na zvláštním formuláři v angličtině. Pokud žádost nevykazuje formální nedostatky Úřad průmyslového vlastnictví odešle žádost Mezinárodnímu úřadu s vyznačením států, pro které se ochrana požaduje. Směřuje-li žádost alespoň do jednoho státu, který je členem Madridské dohody, je žádost postoupena Mezinárodnímu úřadu až po zápisu ochranné známky do rejstříku ochranných známek, který vede Úřad průmyslového vlastnictví. V případě, že by řízení o přihlášce ochranné známce v České republice skončilo negativně, nelze v žádosti o mezinárodní zápis pokračovat a řízení o žádosti bude zastaveno. Jsou-li v žádosti uvedeny výlučně státy, které jsou pouze členy Protokolu a nejsou současně členy Madridské dohody je žádost o mezinárodní zápis odeslána Mezinárodnímu úřadu bez ohledu na průběh řízení o přihlášce ochranné známky u českého Úřadu průmyslového vlastnictví. Pokud Mezinárodní úřad v rámci formálního průzkumu zjistí, že žádost nemá nedostatky bránící dalšímu řízení, zapíše ochrannou známku do mezinárodního rejstříku ochranných známek a přidělí ji číslo mezinárodního zápisu. Osvědčení o zápisu zašle Mezinárodní úřad přihlašovateli. Datum mezinárodního zápisu se určuje podle následujících okolností. V případě, že Mezinárodní úřad obdržel mezinárodní přihlášku podle požadavků prováděcího řádu ve lhůtě dvou měsíců od data podání žádosti o mezinárodní zápis přihlašovatelem u Úřadu země původu, bude dnem mezinárodního zápisu datum, kdy byla přihláška podána u Úřadu země původu. Pokud Úřad původu obdržel žádost o mezinárodní zápis před zápisem známky do jeho známkového rejstříku a půjde o mezinárodní zápis podle Dohody nebo podle Dohody a Protokolu současně, má se zato, že Úřad původu obdržel žádost o mezinárodní zápis ke dni zápisu do jeho známkového rejstříku. V ostatních případech je zápis do Mezinárodního rejstříku učiněn ke dni, kdy obdržel řádnou mezinárodní přihlášku. To platí i o mezinárodní přihlášce, jejíž vady byly odstraněny ve lhůtě dvou měsíců od data oznámení těchto vad Mezinárodním úřadem. V případě, že byly vady
257
odstraněny později, bude mít mezinárodní zápis datum dne, kdy byla poslední z vytčených vad odstraněna. Mezinárodní úřad oznámí mezinárodní zápis ochranné známky úřadům těch států, do nichž byla ochranná známka přihlášena. Uvedené úřady provádějí věcný průzkum na základě vlastních vnitrostátních právních předpisů. Věcný průzkum ve všech státech musí být ukončen do dvanácti měsíců od data oznámení mezinárodního zápisu. Členské státy Protokolu si mohou k provedení průzkumu zvolit lhůtu osmnáctiměsíční. V případě, že v rámci věcného průzkumu shledají státy důvody pro odmítnutí ochrany sdělí to Mezinárodnímu úřadu. Oznámení o prozatímním odmítnutí ochrany má řadu náležitostí, včetně odkazu na hlavní ustanovení právního předpisu smluvní strany, o které se odmítnutí opírá a dále lhůtu pro vyjádření vlastníka ochranné známky k výsledku průzkumu. Toto tak zvané pozastavení mezinárodní ochranné známky se někdy označuje jako „Avis de refus“. Pokud se vlastník k výsledku průzkumu vyjádří, pokračuje v daném státě národní řízení a po jeho ukončení, tedy konečném a pravomocném rozhodnutí je výsledek zaznamenán do mezinárodního rejstříku. Z toho plyne, že ochrana mezinárodní ochranné známky je ve vyznačených státech postavena na jisto až po uplynutí dvanácti měsíční nebo osmnácti měsíční lhůty, když nedošlo k jejímu odmítnutí. Má stejné účinky jako řádně zapsaná ochranná známka na daném území národní cestou. V případě, že v některém z vyznačených států, dojde k pravomocnému odmítnutí ochrany, hledí se na ni, jako by vůbec nebyla zapsána a nelze z ní žádná práva dovozovat. Tak bylo judikováno i Vrchním soudem v Praze196 v případě mezinárodní ochranné známky, která byla mezinárodně přihlášena i pro území České republiky. Mezinárodní zápis ochranné známky je po dobu pěti let od mezinárodního zápisu závislý na platnosti ochranné známky v zemi původu a nemůže tedy existovat bez souběžné platnosti s národním zápisem v zemi původu. V případě, že národní zápis pozbude v této lhůtě účinnosti, oznámí tuto skutečnost úřad země původu Mezinárodnímu úřadu a ten mezinárodní zápis v mezinárodním rejstříku zruší. Podobně se postupuje v případě u mezinárodních ochranných známek, které se řídí pouze Protokolem, a řízení o národní přihlášce bylo ukončeno negativně.
196
Rozsudek Vrchního soudu v Praze značky spisu 3 Cmo 189/2005 ze dne 20. 12. 2005. Publikováno: HORÁČEK, R., MACEK, J. Sbírka správních a soudních rozhodnutí ve věcech průmyslového vlastnictví. Vydání první. Praha: C. H. Beck, 2007, strana 262. 258
Podle Madridské dohody i Protokolu může vlastník mezinárodního zápisu ochranné známky kdykoli během doby jeho platnosti požádat o územní rozšíření ochrany na další smluvní státy, v nichž ochranná známka dosud nebyla zapsána, nebo v nichž bylo vydáno konečné rozhodnutí o odmítnutí ochrany této známce nebo o její neplatnosti na území příslušného státu. Vyznačení smluvní strany následně po mezinárodním zápisu nelze provést do všech smluvních stran bez rozdílu. Záleží na způsobu přístupu strany k Madridské dohodě nebo Protokolu. Doba platnosti následného vyznačení je vázána na dobu platnosti mezinárodního zápisu. Doba platnosti mezinárodního zápisu platí deset let. V případě Madridské dohody představuje doba ochrany 20 let. Obnova se provádí zaplacením příslušných poplatků a může tak být činěno opakovaně, bez jakéhokoli časového omezení. Poplatek za obnovu mezinárodního zápisu se skládá ze základního poplatku a doplňkového poplatku za každou smluvní stranu, pro niž se zápis obnovuje, nebo individuální poplatek pro smluvní stranu Protokolu, jak ji příslušná strana oznámila. Kromě toho je třeba uhradit i dodatkový poplatek za každou třídu seznamu výrobků a služeb, přesahující tři třídy. Pokud se tak včas nestane, je možno provést obnovu v tak zvané poshověcí lhůtě, která činí šest měsíců a počíná běžet dnem uplynutí platnosti zápisu. V takovém případě je nutno zaplatit příplatek ve výši 50 % základního poplatku. Protokol k Madridské dohodě týkající se mezinárodního zápisu ochranných známek byl přijat za účelem zvýšit atraktivitu mezinárodního přihlašování ochranných známek i pro státy, kterým z nejrůznějších důvodů systém Madridské dohody nevyhovoval a zavést do systému mezinárodní ochrany moderní prvky. V rámci Protokolu může přihlašovatel založit svou žádost o mezinárodní zápis ne jenom na zápisu ochranné známky do rejstříku u národního nebo regionálního úřadu, ale také již na pouhé přihlášce, která byla v zemi původu, nebo u regionálního úřadu přihlášena k ochraně. Přihláška řízená Protokolem může být podána nejen ve francouzštině, ale i v dalších jazycích, pro naše přihlašovatele je to možné i v angličtině. Smluvní stát, ve kterém je požadována ochrana může prohlásit, že ochranu nelze udělit na jeho území nejpozději do 18 měsíců od mezinárodního zápisu známky nebo žádosti o rozšíření ochrany na místo 12 měsíců v případě Madridské dohody. Protokol umožňuje zavedení vyšších poplatků pro státy, které si to vyhradily.
259
Mezinárodní zápis, pokud je zrušen na žádost úřadu v zemi původu, například protože základní přihláška byla zamítnuta, může být převeden na národní nebo regionální přihlášku požívající stejného data podání a případně stejného data priority. Protokol také umožnil zapojit do systému mezinárodní ochrany ochranných známek regionální uskupení. To je významné i pro naše přihlašovatele, neboť přistoupením Evropského společenství k Protokolu197 je možné, aby žádost o mezinárodní zápis podle Protokolu byla založena na přihlášce podané nebo zápise provedeném Úřadem pro harmonizaci ve vnitřním trhu (OHIM).
8.9.2
Ochranná známka Evropské unie
Dřívější ochranná známka Společenství, která byla též nazývána komunitární (CTM), dnes po nabytí účinnosti Lisabonské dohody má být zřejmě správně označována jako ochranná známka EU. Jde o projekt, který se nad počáteční očekávání nebývale dobře v přihlašovatelských kruzích ujal a v současné době je touto cestou ročně přihlašováno kolem 100 tisíc přihlášek. Nakonec i přihlašovatelé z České republiky mu věnují spíše nadprůměrnou pozornost. Známkové právo na území Evropského společenství bylo nejprve harmonizováno prostřednictvím tak zvané První směrnice198 a následně unifikováno nařízením o ochranné známce Společenství.199 Systém ochranných známek EU nebyl původně zaměřen k tomu, aby nahradil systémy národní. Preambule Směrnice o ochranných známkách uvádí jako hlavní cíl dosažení „volného pohybu zboží“, ale zmiňuje se i o plánovaném „komunitárním systému ochranných známek“. Evropská právní úprava se opírá o jednotný charakter procesu zápisu ochranných známek a také jejich účinků pro celé území Evropské unie. Umožňuje i paralelní existenci národních systémů ochranných známek. Oba systémy musí být určitým způsobem vzájemně propojeny. Práva vzniklá na unijní a národní úrovni se
197
198
199
Nařízení Rady (ES) číslo 1992/2003 ze dne 27. října 2003, kterým se mění nařízení (ES) číslo 40/94 o ochranné známce Společenství, aby nabylo účinku přistoupení Evropského společenství k Protokolu k Madridské dohodě o mezinárodním zápisu ochranných známek přijatému v Madridu dne 27. června 1989. Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/95/ES ze dne 22. října 2008, kterou se sbližují právní předpisy členských států o ochranných známkách - kodifikované znění První směrnice Rady ze dne 21. prosince 1988, kterou se sbližují právní předpisy členských států o ochranných známkách 89/104/EHS. Nařízení Rady (ES) číslo 207/2009 o ochranné známce Společenství (kodifikované znění Nařízení Rady (ES) číslo 40/94 ze dne 20. prosince 1993 o ochranné známce Společenství). 260
musí vzájemně zohledňovat jako dřívější práva, způsobující relativní důvody pro odmítnutí zápisu nebo prohlášení ochranné známky za neplatnou. V současné době si unijní a národní systémy významně konkurují. V tomto směru můžeme v posledním desetiletí zaznamenat výrazné změny v poměrech mezi národními, mezinárodními a unijními počty přihlášek ochranných známek. Ochranné známky zapsané do rejstříku Úřadem pro harmonizaci ve vnitřním trhu mají jednotné právní účinky na území všech členských států Evropské unie, takže buď taková ochranná známka platí na celém území unie anebo nikoli.
8.9.3
Mezinárodní a unijní ochrana ochranné známky
Pro strategické úvahy je třeba si uvědomit rozdíly v postupu zahraniční ochrany ochranné známky cestou mezinárodní a unijní. Mezinárodní ochrannou známku lze podat pouze v určených jazycích, unijní ochrannou známku lze podat v kterémkoli jazyce členského státu unie. V případě mezinárodní ochrany lze získat svazek národních zápisů do rejstříku ochranných známek, kdežto unijní ochrana nabízí jednotné známkové právo pro území celé Evropské unie. Znamená to, že v případě mezinárodní ochrany sám přihlašovatel určuje státy, v nichž požaduje ochranu, zatímco zápisem unijní ochranné známky je pokryto automaticky území všech států Evropské unie. V rámci mezinárodní ochrany se vyžaduje předchozí existence alespoň národní přihlášky ochranné známky v případě Protokolu, a zápis ochranné známky do národního rejstříku v případě Madridské dohody. Unijní přihláška ochranné známky žádnou takovou vazbu na předchozí národní aktivity nezná. Poplatek za mezinárodní přihlášku ochranné známky závisí na určených zemích, zatímco v případě unijní ochranné známky žádné země již z povahy tohoto právního institutu určit nelze. V případě neužívání ochranné známky zapsané mezinárodní cestou může být tento zápis napaden v každé z určených zemí podle právního předpisu daného státu. Dlouhodobě vycházelo unijní právo z předpokladu, že podmínka užívání unijní ochranné známky je splněna jejím užíváním pouze v jediném státě Evropské unie. Tento náhled je ale stále častěji kritizován, jako nerozumný a byla zaznamenána odlišná soudní rozhodnutí národních soudů a nakonec i Soudního dvora EU, z nichž plyne, že pro takové rozhodnutí nelze vycházet pouze z formálního výčtu států, kde je ochranná známka užívána. 261
Žaloby na porušování práv z mezinárodních ochranných známek musí být vedeny samostatně v každé ze zemí, kde k porušení práva došlo. V případě unijní ochranné známky jediná žaloba na porušení práv může vést k rozhodnutí platnému na celém území Evropské unie. Tato část práce došla ke zjištění, že v rámci EU je k dispozici jednotná právní úprava ochrany ochranných známek, která je naprosto nezávislá na případné předchozí národní ochraně. V případě mezinárodní ochrany se vyžaduje existence buď předchozí národní přihlášky ochranné známky, nebo v případě Madridské smlouvy dokonce její předchozí zápis. O právní ochranu je nutno žádat prostřednictví národního úřadu a výběr států, kde má být ochrana zajištěna je v rukou přihlašovatele.
262
9.
Označení původu a zeměpisná označení Součástí systému ochrany průmyslového vlastnictví je i právní ochrana označení
původu a zeměpisných označení. To vyplývá mimo jiné z Pařížské unijní úmluvy,200 dohody TRIPs201 a také Prohlášení komise týkající se článku 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/48/ES o vymáhání práv duševního vlastnictví.202 Hned v úvodu je třeba zdůraznit, že označení původu a zeměpisná označení jsou poněkud zvláštním prostředkem práv na označení a to z celé řady důvodů. Jedná se o označení či vhodné pojmenování, které je schopno identifikovat zboží z určité lokality, která mu dává zvláštní kvalitu, reputaci či jiné charakteristické vlastnosti. Je-li ale takové označení zapsáno do příslušného rejstříku neznamená to ještě, že je zde osoba, která takové označení vlastní a může s ním nakládat podobně jako s věcí a tedy podobně jako například s ochrannou známkou. Označení původu a zeměpisné označení nemá tedy žádného konkrétního vlastníka, není zde osoba, která by mohla rozhodovat o případném převodu takového označení na jinou osobu ani osoba, která by k takovému označení mohla poskytovat licenci k užívání. Takové označení lpí na vymezeném teritoriu a z povahy věci jej nelze převádět ani učinit předmětem licence. Nevyplývají z něho žádná výlučná práva. Na druhou stranu to znamená, že zapsané označení původu může podle našeho právního předpisu užívat každý, kdo splňuje zákonné požadavky zápisu do rejstříku, tedy vyrábí na vymezeném území produkty se stejnými kvalitativními znaky či parametry, jak jsou zapsány v rejstříku. Není tedy třeba pro nového uživatele, který splňuje uvedené požadavky, žádného administrativního aktu ani formálního zápisu do rejstříku. Lze říci, že se jedná o průmyslověprávní institut, který je vzdálený ostatním předmětům práv této povahy. Nejedná se zde o úpravu majetkových vztahů mezi výrobci a ochrana označení původu nebo zeměpisných označení není určena ve prospěch konkrétních jednotlivých vlastnických subjektů. V povaze ochrany označení původu a zeměpisného označení převažují prvky veřejnoprávní přispívající k informovanosti spotřebitelů a směřující k zabránění klamavého označení zboží. 200
201 202
Pařížská úmluva na ochranu průmyslového vlastnictví ze dne 20. března 1883 – vyhláška číslo 64/1975 Sb., ve znění vyhlášky číslo 81/1985 Sb., článek 1 odstavec 2. Dohoda o obchodních aspektech práv k duševnímu vlastnictví – vyhláška číslo 191/1995 Sb., článek 22. Publikováno v Úředním věstníku L 157, 30. 4. 2004, strana 45. Směrnice opravená a opětovně zveřejněná v Úředním věstníku L 195, 2. 6. 2004, strana 16. 263
Ve většině případů se takové označení opírá o zeměpisný údaj, například Plzeň, Karlovy Vary, Cognac, Parma, Roquefort, ale existují i případy ochrany tradičního nezeměpisného názvu, pokud jsou dostatečně svázány s určitým místem a výrobkem. Takovým příkladem je například označení „Feta“, které sice nepředstavuje označení žádného místa v Řecku, ale je s ním těsně svázáno a identifikuje typický řecký sýr a podobně Tequilla pro mexický destilát z agáve. Tato ochrana nepůsobí ve prospěch konkrétního výrobce či žadatele, ale přináší právní účinky abstraktně určenému množství výrobců zboží z určitého regionu. Pro účely právní úpravy těchto předmětů se za zboží považují i služby. Ochrana označení původu má zřetelné rysy veřejnoprávního charakteru, protože významnou úlohou tohoto právního prostředku je garance pro spotřebitele, že nakupují zboží mající původ v místě, kde výrobky mají zvláště dobré kvalitativní parametry, které jsou úzce a objektivně svázány s místem odkud pocházejí. Na rozdíl od ochranné známky, která slouží k rozlišení výrobků a služeb různých soutěžitelů, takže označuje původ zboží ve vztahu ke konkrétnímu výrobci či poskytovateli služeb, označení původu odkazuje na zeměpisný původ zboží bez jakékoli vazby na konkrétního výrobce. Spotřebitelská veřejnost je tak chráněna před vzbuzováním falešných představ o provenienci zboží, zvláště v případech, kdy takovému původu jsou přičítány zvláštní vlastnosti. Z ekonomického hlediska je hlavní funkcí ochrany označení původy funkce soutěžní umožňující soutěžitelům z určitých lokalit výlučně užívat chráněná označení. Protože jsou výrobky opatřované chráněným označením původu zpravidla vysoce žádaným zbožím, představují pro uživatele většinou zdroj nejen dobrého odbytu, ale i vyššího zisku. Průmyslověprávní ochrana se v tomto případě opírá o dlouhodobě mimořádně dobré vlastnosti nebo kvalitativní parametry výrobků, které jsou spojeny s výskytem originálních surovin na určitém území, příznivými klimatickými podmínkami a vlastnostmi půdy a konečně i se zvláštními schopnostmi lidí, což způsobuje, že výrobky z této lokality vykazují vlastnosti, znaky a parametry, které není možno dosáhnout jinde. Proto označení původu může užívat každý, kdo na velmi přesně vymezeném teritoriu, které je v žádosti o zápis uvedeno, je schopen vyrábět produkty, které dosahují kvality, vlastností a parametrů taktéž uvedených v žádosti o zápis označení původu do rejstříku. U zemědělských výrobků a potravin je povinnou součástí žádosti tak zvaná specifikace označení původu nebo zeměpisného označení, kde jsou povinně uvedeny další podrobnosti o kvalitě a vlastnostech těchto výrobků. 264
V případě žádosti o zápis označení původu nebo zeměpisného označení do rejstříku nehrozí žádný významný tlak prioritního práva k rychlému podání příslušné přihlášky jako v případě ochranné známky, kde mohou být důvodné obavy, že předmětné označení bude zneužito jiným subjektem. Nicméně ve prospěch zapsaného označení původu svědčí silnější postavení, zejména v případě konkrétních sporů. Označení původu v mnoha případech dosáhla mimořádného věhlasu a ruku v ruce s tím i mimořádného významu hospodářského. Právě hospodářský význam těchto označení vábí i méně poctivé kruhy, aby se těchto prostředků zmocňovaly nebo z nich bez přičinění a jakéhokoli důvodu alespoň zčásti neoprávněně těžily. Dlouhodobá reputace odrážející historii, tradici a komerční zvyklosti a dále kvalita takto označovaných výrobků vede k tomu, že s některými z nich se ztotožňuje regionální povědomí, stává se na omezeném teritoriu jakýmsi veřejným statkem, na jehož narušování je dotčená veřejnost citlivá. Zvláštní potíže v tomto kontextu, tedy požadavku na dlouhodobou reputaci výrobků z určité lokality, přinášejí změny politických hranic. Můžeme jmenovat velké množství dlouhodobých sporů, z nichž mnohé skončily, jiné pokračují, ale často za sebou zanechávají nepříjemný dojem o nespravedlivém procesu anebo výsledku. Turecké švestky jsou ze Srbska, kde získaly své jméno v době, kdy Srbsko bylo součástí turecké říše. Původně uherská tokajská oblast zahrnující 31 tokajských obcí, charakterizovaná unikátním prostředím pohoří Hegyalja s jeho výběžky, byla trianonským mírem rozdělena státní hranicí na dvě části tak, že k bývalému Československu bylo připojeno několik z nich. Ale nejen nové státní hranice vytvářejí komplikované vztahy, které často přecházejí do sporů mezinárodního významu. Připomeňme dlouho trvající spor o původně řecký sýr FETA, vyhrocené názory týkající se označení původu PISCO pro původně peruánskou pálenku a velkou řadu dalších sporů, které se týkají dalších věhlasných označení původu. Jde například o velmi náročné a dlouhodobě strategicky dobře vedené a úspěšně zakončené spory o francouzská označení Champagne a Cognac. Žijeme v zemi plzeňského a budějovického piva, pražské šunky, karlovarské soli, olomouckých tvarůžků, žateckého chmele, třeboňského kapra, znojemských okurek a mnoha dalších významných označení původu. Povrchní soudy jsou nasnadě. Označení původu má být správné, pravdivé a poctivé. Ale problém není ve všech případech tak jednoduchý.
265
Jak již bylo zmíněno, dlouhodobě se má za to, že právě pro kvalitu, významnou reputaci a komerční hodnotu takových výrobků je důvodné jim zajistit odpovídající právní ochranu a účinnou obranu před veškerým napodobováním. Pro tuto zvláštní ochranu jsou důležité nejen podmínky přírodní ale i lidské. V případě čistě přírodních produktů například minerální vody nebo soli jsou obtíže způsobeny většinou již zmíněnými změnami politických hranic. Ostatně i labský písek může být vnímán jako označení, ke kterému mohou mít mimořádný vztah nejen producenti z České republiky. Zvláště komplikované vztahy jsou často v případech, kdy oba základní faktory se doplňují. Nejčastěji se jedná o potraviny a zemědělské výrobky, kde zvláštní přírodní podmínky jsou doplňovány zkušenostmi a umem místních odborníků. U chmele, ovoce a obilí převažuje prvek přírodní, u piva a u sýra již člověk významným způsobem přispívá ke konečné kvalitě produktu. Na zcela odlišné straně spektra jsou označení původu u výrobků
ručně
nebo
průmyslově
produkovaných.
Tady
se
jedná
například
o vambereckou krajku, české sklo nebo míšeňský porcelán. Někde dokonce takové označení ani neurčuje místo výroby nebo zpracování, ale jiné okolnosti, týkající se například směny výrobků. Tak je tomu u ruského čaje, kde jde o název odvozený od dopravní cesty, kterou se zboží dodává na hlavní trhy. Ani olomoucké tvarůžky se nikdy nepleskaly v Olomouci, ale právě olomoucká tržiště je nejvíce proslavila. Pokud potom je výrobek na jednom místě získán a jinde zpracován vstupují do hry otázky spojené s tím, kde vlastně konečný výrobek získal právě tu kvalitu, parametry, reputaci a věhlas, pro které je vyhledáván a má být zvláště chráněn. Obecně tedy lze uzavřít, že jde o zvláštní ochranu předmětů práv na označení, která musí splňovat tři obecné podmínky. Musí mít přímý vztah k výrobkům, i když některé země umožňují zahrnout pod tuto právní ochranu i služby. Tyto výrobky musí pocházet z přesně určené lokality, a ta jim musí jasně a přímo dodávat zvláštní kvalitu, reputaci nebo jiné charakteristické vlastnosti.
9.1
Současná česká právní úprava
Platný právní předpis – český zákon číslo 452/2001 Sb., ve znění pozdějších právních předpisů - charakterizuje označení původu jako název oblasti, určitého místa nebo země, používaná k označení zboží pocházejícího z tohoto území, jestliže kvalita nebo vlastnosti tohoto zboží jsou výlučně nebo převážně dány zvláštním zeměpisným prostředím s jeho charakteristickými přírodními a lidskými faktory a jestliže výroba, 266
zpracování a příprava takového zboží probíhá ve vymezeném území. Poskytuje ochranu nejen pro zemědělské výrobky a potraviny, ale také i pro zboží ruční a průmyslové výroby. Zeměpisné označení je institut velmi podobný, pouze požadavky na sepjetí kvalitativních požadavků označovaného zboží s konkrétní lokalitou jsou mírnější. V tomto případě postačuje, aby zboží mělo určitou kvalitu, pověst nebo jiné vlastnosti, které lze pouze přičíst tomuto zeměpisnému původu, a jestliže výroba nebo zpracování nebo příprava takového zboží probíhá ve vymezeném území. Traduje se, že pro zápis označení původu a zeměpisného označení do rejstříku se nejprve takové označení musí stát příznačným, tedy vžít se natolik, aby se stalo ve spotřebitelských kruzích všeobecně známým. Tento požadavek se opíral o dřívější právní úpravu na našem území a v současné době již příznačnost není podmínkou zápisu do rejstříku. Právní předpis předpokládá, že žádost o zápis označení původu může podat pouze sdružení výrobců, tedy osob, které v dané lokalitě vyrábějí, zpracovávají nebo připravují předmětné zboží, bez ohledu na to jakou právní formu nebo složení takové sdružení vykazuje. Ve výjimečných případech žádost může podat samostatně i fyzická nebo právnická osoba. Tak tomu má být v případech, pokud na daném území vyrábí zboží s charakteristickými vlastnostmi tato osoba jako jediná. Žadatel o zápis musí splnit administrativní náležitosti dané uvedeným právním předpisem. Musí uvést znění označení původu a vymezit území, na kterém probíhá výroba, zpracování nebo příprava zboží. Věcně významnou skutečností je obsah specifikace, která mimo jiné obsahuje popis výrobku, včetně surovin a jeho základních fyzikálních, chemických, mikrobiologických a organoleptických vlastností. Další významnou součástí specifikace jsou údaje, které prokazují, že výrobek pochází z vymezeného území, způsob jeho získávání a údaje, které potvrzují souvislost mezi kvalitou, vlastnostmi nebo znaky výrobku a zeměpisným původem. V řadě případů jde o velmi odborně náročnou dokumentaci. Jsou-li splněny uvedené požadavky je označení původu nebo zeměpisné označení zapsáno Úřadem průmyslového vlastnictví do rejstříku a tímto dnem vzniká jeho časově neomezená ochrana, tedy bez toho, aby musela být prodlužována, obnovována nebo se vyžadovaly jakékoli jiné formální úkony. Zapsaná označení jsou chráněna proti jakémukoli přímému či nepřímému obchodnímu užití i na zboží, na něž se název nevztahuje, pokud je toto zboží srovnatelné 267
se zbožím zapsaným pod tímto označením nebo pokud užívání tohoto označení těží z dobré pověsti chráněného označení. Je chráněno i proti jakémukoli zneužití, napodobení nebo připomínání, i když je skutečný původ zboží uveden nebo je chráněné označení přeloženo nebo doprovázeno výrazy jako „druh“, „typ“, „na způsob“, „napodobeno“ nebo podobným výrazem. Právní úprava tak brání před zneužitím zapsaného označení původu i v případě, pokud by bylo vyjádřeno v jiné jazykové mutaci.
9.2
Údaj o původu zboží
Na rozdíl od označení původu jako průmyslověprávního institutu je třeba odlišovat pouhý údaj o původu zboží, který je také velmi významným údajem zejména v rámci mezinárodního obchodu, a to nejen v případech realizace principu volného obchodu zboží a navazujících celních a daňových procedur. Je údajem, který má nespornou hodnotu z hlediska soutěžního práva. Údaj o původu zboží splňuje stejný účel jako označení původu či zeměpisné označení, tedy pravdivě informovat o tom, odkud zboží pochází. Údaj o původu zboží je ale pouhým názvem místa výroby, zpravidla vyjadřující původ výrobku z určitého státu, kdežto označení původu je označením lokality, které navíc zaručuje specifické a originální vlastnosti a parametry zboží, které jsou přímo spjaty se zvláštními místními podmínkami, takže je možné je dosáhnout pouze v daném místě a přitom je tato skutečnost již dlouhodobě všeobecně uznávána, a tím získává označení původu na své mimořádné hodnotě a reputaci. Právě z těchto skutečností plyne potřeba tato označení zvláště chránit a zamezit producentům z jiných oblastí neoprávněně těžit z jejich dlouhodobě získávané reputace a věhlasu. Údaj o původu zboží má zpravidla formu „Made in…“, ale užívají se i jiné formy například „Swiss made“ nebo „Brewed in…“. Je znám švýcarský údaj o původu znázorňující motiv stylizované kuše legendárního hrdiny Viléma Tella a pro stejný účel ve vztahu k zahraničí bílý kříž na červeném poli. Také v bývalém Československu bylo uvažováno o zavedení jednotné značky původu v obrazovém provedení. Návrhy vycházely ze zpracování československé vlajky do kruhu, dvojocasého lva a dalších motivů. Zůstaly ale pouze na úrovni studijního materiálu.203
203
HÄCKL, Bohuš., ŠPUNDA, Miloslav. Ochranné známky a značky. Chráněné vzory. Vydal Úřad pro patenty a vynálezy v Praze 1964, strana 21. 268
Jedinou podmínkou pro řádné užívání údaje o původu zboží je jeho pravdivost. Ochrana údaje o původu zboží je neformální a je zajišťována prostředky práv nekalé soutěže, zejména příslušnými ustanoveními občanského zákoníku o klamavém označování výrobků a služeb. Zvláště do popředí zájmu vystupují související otázky v současném globalizovaném světě, kdy výrobní kooperace a přenášení výrob do zahraničí způsobují, že řada výrobků obsahuje součásti z řady zemí světa. Uvádění dodatku „vyrobeno v…“ pokládal německý Spolkový soudní dvůr za nezbytné, aby byla splněna podmínka správného označení zeměpisného původu zboží, která je významná jak z hlediska informovanosti spotřebitelů, tak i z hlediska obecného zájmu.204
9.3
Mezinárodní ochrana označení původu
Tato část práce má z hlediska označení původu a zeměpisného označení odpovědět na sedmou výzkumnou otázku. Jde o to jak je možné tyto instuty chránit v zahraničí a zjistit výhody a nevýhody existujících možností. Na mezinárodní úrovni je označení původu zakotveno již v univerzální Pařížské úmluvě na ochranu průmyslového vlastnictví. Související problematika je součástí dnes již historické Madridské dohody o potlačování falešných nebo klamavých údajů o původu zboží. Zvláštní mezinárodní právní úprava je založena na Lisabonské dohodě o ochraně označení původu a jejich mezinárodních zápisů z roku 1958. Dalším významným počinem byla i Dohoda o obchodních aspektech práv duševního vlastnictví (TRIPS) z roku 1994. Ochrana označení původu, protože nemá tak pevné zakotvení v mezinárodním právním prostředí jako mají například ochranné známky, je často předmětem bilaterálních mezinárodních smluv. Bývalé Československo uzavřelo dvoustranné smlouvy se Švýcarskem (1973), Rakouskem (1976) a Portugalskem (1986) a jejich právní účinnost pokračuje i v současné době. V některých zemích mohou být zeměpisná označení chráněna pouze jako ochranné známky. Proto také madridský systém, tedy Madridská dohoda o mezinárodním zápisu továrních nebo obchodních známek a Protokol k Madridské dohodě k tomuto účelu nabízejí zápis kolektivních, certifikačních a garančních ochranných známek a jsou tak prostředky pro ochranu označení původu a zeměpisných označení. Tento způsob ochrany 204
MUNKOVÁ, Jindřiška. Ochranné známky, další práva na označení a hospodářská soutěž, Úřad průmyslového vlastnictví, Praha 2 000, strana 78 s odvoláním na rozsudek Spolkového soudního dvora, číslo jednací I ZR 55/96. 269
je ale použitelný pouze pro ty země, které nemají zavedenu zvláštní ochranu pro označení původu a zeměpisná označení. Regionálně umožňuje ochranu zeměpisných označení Africká organizace duševního vlastnictví (OAPI) a ustanovení o ochraně označení původu jsou součástí řady mezinárodních smluv o volném obchodu.
9.3.1
Lisabonská dohoda
Na mezinárodní úrovni je možno chránit označení původu prostřednictvím Lisabonské dohody.205 Potíž způsobuje skutečnost, že z nejrůznějších důvodů členskými státy této mezinárodní smlouvy je pouze malý počet smluvních stran,206 který v současné době činí méně než 30 států. Pouze jen asi jedna třetina členských států Evropské unie je v současné době členem této dohody. Zdá se, že hlavní důvody nezájmu dalších zemí o zapojení se do mezinárodní ochrany označení původu, jsou strategického charakteru. Respektování dlouhodobě zavedených označení původu na území těchto států by zřejmě způsobovalo pro domácí producenty obtíže, které by pro řadu z nich přesahovaly výhody členství v Lisabonské dohodě. Smluvní země se podle této dohody zavazují, že budou na svých územích chránit označení původu ostatních smluvních zemí pod podmínkou, že tato označení jsou uznávána a chráněna v zemi původu a že budou zapsána u Mezinárodního úřadu. Pod pojmem označení původu se v rámci Lisabonské smlouvy rozumí zeměpisný název země, oblasti nebo místa sloužící k označení, odkud pochází výrobek, jehož znaky nebo jakost jsou dány výlučně nebo podstatně zeměpisným prostředí, čítaje v to činitele přírodní a lidské. Zemí původu je ta země, jejíž jméno nebo jméno její krajiny nebo místa tvoří označení původu, které poskytlo výrobku jeho obecnou známost. Dohoda umožňuje zápis pro výrobky zemědělské, potraviny a dále ručně či průmyslově vyráběné. Ochrana označení původu podle této dohody se zapisuje u Mezinárodního úřadu, kterým je Světová organizace duševního vlastnictví. Děje se tak na žádost úřadů členských zemí, která je vypracována na formuláři Mezinárodního úřadu. Zápis se provádí na jméno fyzických nebo právnických osob, oprávněných užívat toto označení podle jejich
205
206
Lisabonská dohoda na ochranu označení původu a o jejich mezinárodním zápisu ze dne 31. 10. 1958, vyhláška číslo 67/1975 Sb., ve znění vyhlášky číslo 79/1985 Sb. Na počátku roku 2015 má Lisabonská dohoda celkem 28 členských států. 270
národního zákonodárství. Mezinárodní úřad oznámí tyto zápisy označení původu úřadům členských zemí Lisabonské dohody a uveřejní je v periodicky vydávaném věstníku. Za každý zápis označení původu se platí jednak správní poplatek podle zákona o správních poplatcích a jednak jediný poplatek mezinárodnímu úřadu. Úřady zemí dohody mohou prohlásit s udáním důvodů, že nemohou zajistit ochranu určitého označení původu a toto prohlášení musí být doručeno Mezinárodnímu úřadu ve lhůtě jednoho roku ode dne přijetí oznámení o zápisu. Po uplynutí této lhůty nemohou úřady jednotlivých členských zemí již vznést proti takovému prohlášení námitky. Bližší podrobnosti o řízení v rámci Lisabonské dohody uvádí Prováděcí řád.207 Uvádí se zde mimo jiné, že pracovními jazyky jsou angličtina, francouzština nebo španělština. Obsahuje náležitosti mezinárodní přihlášky, podrobnosti o zápisu označení původu do mezinárodního rejstříku, upravuje náležitosti prohlášení o odmítnutí ochrany a postup při zrušení mezinárodního zápisu. Mezinárodní ochrana platí po celé období, po které je označení původu chráněno v zemi původu, bez jakýchkoli požadavků na obnovu nebo placení poplatků. Mezinárodní úřad vede rejstřík mezinárodně zapsaných označení původu, kde je možno získat řadu údajů o jednotlivých zápisech.208 K tomuto rešeršnímu nástroji, který se jmenuje Lisbon Express, je možno získat přístup i prostřednictvím webových stránek Úřadu průmyslového vlastnictví a rešerše provádět podle řady kritérií, mimo jiné čísla zápisu, místa původu, země původu a jednotlivých druhů produktů.
9.3.2
Ochrana označení původu a zeměpisného označení v EU
V rámci Evropské unie je ochrana zeměpisných označení a označení původu zemědělských produktů a potravin, stejně jako právní ochrana zaručených tradičních specialit sloučena v jediném obsáhlém právním předpise, kterým je Nařízení EP a Rady (EU) č. 1151/2012 ze dne 21. listopadu 2012 o režimech jakosti zemědělských produktů a potravin. Celkové pojetí předmětné ochrany na unijní úrovni je uvedeno a odůvodněno v rámci 65 bodů rozsáhlého recitálu.
207
208
Prováděcí řád k Lisabonské dohodě na ochranu označení původu, poslední znění platné od 1. dubna 2002. Informace: Search Appellations of Origin (Lisbon express), přístupný na http://www.wipo.int/ipdl/ en/search/lisbon/search. 271
Zdůrazňují se zde zvyšující se požadavky spotřebitelů na jakostní a tradiční produkty s ohledem na jejich specifické vlastnosti a nutnost chránit producenty těchto výrobků před nekalými praktikami. Právní úprava je omezena na produkty, u nichž existuje vnitřní souvislost mezi vlastnostmi produktu nebo potraviny a zeměpisným původem. Zvláštním cílem ochrany označení původu a zeměpisných označení je zajistit zemědělcům a producentům spravedlivé příjmy získané díky vlastnostem a charakteristikám daného produktu nebo způsobu jeho produkce. Prioritou je jednotné dodržování práv duševního vlastnictví související s názvy, jež v unii požívají ochrany. Proto se preferuje zápis těchto označení pouze na úrovni Evropské unie, přičemž stejná ochrana by měla být k dispozici pro označení původu a zeměpisná označení třetích zemí, která splňují příslušná kritéria a jsou chráněna v zemi původu. Na právní ochranu uvedených označení by měla navazovat i zvláštní ustanovení o povinnosti opatřovat obaly odpovídajícími symboly Unie. Měly by být lépe vyjasněny otázky rozsahu ochrany poskytované tímto Nařízením s ohledem na omezení zápisu nových ochranných známek a úroveň této ochrany by měla být uvedena do souladu s ochranou platnou pro odvětví vína. Zajištění rovných podmínek v hospodářské soutěži by mělo být podpořeno systémem kontrol. Z recitálů se dále podává, že je důležitým záměrem vyjasnit stávající pravidla týkající se dalšího používání druhových názvů, a usnadnit přeshraniční žádosti o společný zápis chráněných označení původu, zeměpisných označení nebo zaručených tradičních specialit. V rámci Evropské unie i nadále nelze chránit označení původu pro nezemědělské výrobky a potraviny například výrobky rukodělné povahy. Označením původu se ve smyslu uvedeného Nařízení rozumí název, který identifikuje produkt pocházející z určitého místa či regionu nebo ve výjimečných případech z určité země, jehož jakost nebo vlastnosti jsou zásadně nebo výlučně dány konkrétním zeměpisným prostředím s jeho vlastními přírodními a lidskými činiteli a u něhož všechny fáze produkce probíhají ve vymezené zeměpisné oblasti. Tento předpis zdůrazňuje, že označení opírající se o název země je sice možné chránit jako označení původu, ale pouze ve výjimečných případech. Nic takového není zakomponováno ani v našem národním právním předpise ani v případě Lisabonské smlouvy.
272
Uvedený předpis zahrnuje i ochranu zeměpisného označení, kterým se rozumí název, který identifikuje produkt a pochází z určitého místa, regionu nebo země, jehož danou jakost, pověst nebo jiné vlastnosti lze přičíst především jeho zeměpisnému původu a u něhož alespoň jedna z fází produkce probíhá ve vymezené zeměpisné oblasti. Pro tuto agendu nebyl vytvořen v rámci Evropské unie žádný zvláštní úřad a přihlášky jsou podávány prostřednictvím příslušných orgánů domovského členského státu a rozhodováno je o nich přímo Komisí, která také vede příslušný rejstřík. V článku 3 tohoto právního předpisu se jasně uvádí, že názvy, které zduchověly, nesmí být zapsány. Zduchovnělým názvem zemědělského produktu nebo potraviny je takový název, který přestože se váže k místu nebo regionu, kde byl tento produkt nebo potravina původně vyprodukovány nebo uvedeny na trh, se stal v Unii běžným názvem zemědělského produktu nebo potraviny. Při určování toho, zda název zduchověl, se přihlíží ke všem činitelům, zejména ke stávající situaci v členských státech a v oblastech spotřeby a také k příslušným vnitrostátním právním předpisům nebo právním předpisům Unie. Právě
zduchovění, jako v zásadě
nevratný
stav
neumožňující právní ochranu
zduchovnělého názvu, je významnou hrozbou pro subjekty, které se nedostatečně starají o ochranu práv na označení. Obsah žádosti o zápis do rejstříku a procesní ustanovení jsou obsažena jednak v uvedeném Nařízení a jednak v prováděcích pravidlech.209 Pro české přihlašovatele jsou některá procesní pravidla obsažena i v ustanoveních § 18 a následujících zákona číslo 452/2001 Sb., v platném znění. Nařízení se zabývá i vztahy k názvům odrůd rostlin, plemen zvířat, homonymním názvům a k ochranným známkám. Název nesmí být zapsán jako označení původu nebo zeměpisné označení, pokud se shoduje s názvem odrůdy rostlin nebo plemene zvířat a v důsledku toho by mohl být spotřebitel uveden v omyl ohledně skutečného původu produktu. Při zápisu názvu, který je zcela nebo částečně homonymní názvu již zapsanému podle uvedeného nařízení, se náležitě přihlíží k místnímu a tradičnímu používání a ke skutečnému riziku záměny. Homonymem je obecně slovo, které má 209
Nařízení Komise (ES) číslo 1898/2006 ze dne 14. prosince 2006, kterým se stanoví prováděcí pravidla k nařízení Rady (ES) číslo 510/2006 o ochraně zeměpisných označení a označení původu zemědělských produktů a potravin a Nařízení Komise (ES) číslo 628/2008 ze dne 2. července 2008, kterým se mění Nařízení Komise (ES) číslo 1898/2006. 273
stejnou zvukovou nebo grafickou podobu jako slovo jiného významu či původu. V některých jazycích – angličtině, francouzštině a čínštině – dochází k častému výskytu homonym. Pravá homonyma se shodují ve výslovnosti i pravopisu, nepravá pouze v jedné z těchto podob. Homonymní název nesmí být zapsán do rejstříku pokud uvádí spotřebitele v omyl a vzbuzuje dojem, že se jedná o produkty pocházející z jiného území, a to ani v případě, že název svým zněním danému území, regionu nebo místu původu dotčených zemědělských produktů nebo potravin přesně odpovídá. Zapsaný homonymní název lze použít pouze tehdy, pokud je v praxi dostatečný rozdíl mezi homonymním názvem zapsaným později a názvem již v rejstříku zapsaným, a to s ohledem na potřebu zacházet novým způsobem s dotyčnými producenty a neuvádět spotřebitele v omyl. K této problematice uvádí článek 23 odstavec 3 Dohody TRIPS, že lze chránit homonyma v případě, že zápis je požadován pouze pro vína a že spotřebitelé nebudou klamáni o skutečném původu označovaného zboží. Uvedeným požadavkům odpovídá i současná česká právní úprava. Poskytovaná ochrana pro zapsaná označení je široká a chrání proti jakémukoli přímému či nepřímému použití zapsaného názvu i pro produkty, na které se zápis nevztahuje, jsou-li tyto produkty srovnatelné s produkty zapsanými pod tímto názvem, nebo pokud používání tohoto názvu umožňuje těžit z dobré pověsti chráněného názvu. Ochrana je poskytována proti jakémukoli zneužití, napodobení nebo připomenutí, a to i tehdy, je-li uveden skutečný původ produktu. Stejně tak není tolerováno jakékoli poskytování lživého nebo zavádějícího údaje o místu původu produktu, jeho povaze nebo základních vlastnostech, který je na vnitřním nebo vnějším obalu, na reklamním materiálu nebo na dokladech týkajících se daného produktu, stejně jako použití obalů, které by mohly vyvolat mylný dojem, pokud jde o původ produktu a ani všechny ostatní praktiky, které by mohly spotřebitele uvést v omyl, pokud jde o skutečný původ výrobku. Uvedené nařízení v článku 17 a následujících upravuje i ochranu zaručených tradičních specialit. Jedná se o název konkrétního produktu nebo potraviny, které jsou výsledkem způsobu produkce, zpracování nebo složení odpovídajících tradičním postupům pro dotyčný produkt či potravinu nebo jsou vyrobeny ze surovin nebo přísad, které jsou tradičně používány. Pro zápis do rejstříku musí být název tradičně používán jako název konkrétního produktu nebo označovat tradiční povahu nebo specifickou vlastnost produktu. Důraz je kladen na ochranu skutečně tradičních názvů produktů, jejichž užívání na domácím trhu je prokázáno po dobu, která umožňuje předávání mezi generacemi, což je 274
doba minimálně 30 let. Takto zapsané názvy jsou chráněny před jakýmkoli zneužitím, napodobením nebo připomenutím, jakož i před jakýmikoli jinými praktikami, jež by mohly uvést spotřebitele v omyl. Zvláštností je oprávnění k užívání zvláštního symbolu společenství210 pro označení původu, zeměpisné označení nebo zaručené tradiční speciality, které se mohou stát v očích spotřebitelů prestižní zárukou jedinečnosti takto označovaného zboží. Pokud zemědělské produkty a potraviny pocházejí z Evropské unie a jsou uváděny na trh pod názvem, který je zapsán v rejstříku, mohou být opatřeny označením „chráněné označení původu“ a „chráněné zeměpisné označení“. Ukazuje se, že jde o ochranu velmi silnou, ekonomicky významnou a výhodnou jak pro spotřebitele, kteří vyhledávají tradiční výrobky s mimořádnou kvalitou a jejichž vlastnosti jsou specificky dány konkrétním prostředím určitého regionu, tak i pro producenty, pro které představuje zápis označení původu uznávaný propagační prostředek s možností dosáhnout zajímavých cenových prémií. V současné době je na evropské úrovni zapsáno asi tisíc pět set označení původu, zeměpisných označení a zaručených tradičních specialit, čeští přihlašovatelé jich zatím uplatnili asi 35 a většina z nich již byla zapsána do rejstříku.
9.3.3
Označení původu a zeměpisná označení pro vína a lihoviny
Kromě klasického institutu označení původu a zeměpisného označení má evropské právo samostatné právní předpisy týkající se vína a lihovin, které zahrnují i otázky spojené s jejich označováním, včetně označení původu a zeměpisných označení.211 Obě uvedená Nařízení, pokud jde o označení původu a zeměpisná označení, vycházejí ze stejných principů jako shora zmíněný obecný evropský předpis o ochraně označení původu a zeměpisných označení pro potraviny a zemědělské výrobky.
210
211
Reprodukce symbolů v černobílém a barevném provedení, včetně negativního provedení je uvedena v Nařízení Komise (ES) číslo 628/2008 ze dne 2. července 2008, přičemž text označení původu a zeměpisného označení a odpovídající zkratky ve všech jazycích EU byl uveden v příloze V. dříve platného Nařízení Komise (ES) číslo 1898/2006 ze dne 14. prosince 2006. Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 110/2008 ze dne 15. ledna 2008 o definici, popisu, obchodní úpravě, označování a ochraně zeměpisných označení lihovin a Nařízení Rady (ES) číslo 1234/2007 ze dne 22. října 2007, kterým se stanoví společná organizace zemědělských trhů a k němu přísluší nařízení Komise (ES) č. 607/2009 ze dne 14. července 2009, které je prováděcím předpisem pokud jde ochráněná označení původu a zeměpisná označení, tradiční výrazy, označování a obchodní úpravu některých vinařských produktů. 275
Je zde ale také možno nalézt odlišnosti od systému ochrany označení původu a zeměpisných označení pro potraviny a zemědělské výrobky. Za označení původu v případě vín se označuje název oblasti, konkrétního místa nebo ve výjimečných případech země, který se používá k popisu výrobku uvedeného v článku 118a odst. 1 nařízení Rady (ES) č. 1234/2007, jehož jakost a vlastnosti jsou převážně nebo výlučně dány zvláštním zeměpisným prostředím zahrnující přírodní a lidské činitele, přičemž hrozny, ze kterých se vyrábí, pocházejí výlučně z této zeměpisné oblasti. Jeho výroba musí probíhat v této oblasti a získává se z odrůd druhu réva vinná (Vitis viniferaL). Zeměpisným označením v případě vín je označení odkazující na oblast, konkrétní místo nebo ve výjimečných případech na zemi, které se používá k popisu výrobku uvedeného v článku 118a odst. 1 nařízení Rady (ES) č. 1234/2007, které má určitou jakost, pověst nebo jiné vlastnosti, jež lze přičíst tomuto zeměpisnému původu, přičemž nejméně 85 % hroznů, použitých na jeho výrobu pochází výlučně z této zeměpisné oblasti. Jeho výroba musí probíhat v této oblasti a získává se z odrůd druhu réva vinná (Vitis viniferaL) nebo z křížení révy vinné s jinými druhy rodu Vitis. Zeměpisným označením pro lihovinu se rozumí označení identifikující lihovinu jako pocházející z území určité země, určitého regionu nebo určitého místa na tomto území, jestliže lze určitou jakost, pověst nebo jiné vlastnosti takové lihoviny přičítat v podstatě jejímu zeměpisnému původu. Nařízení obsahuje rozsah ochrany a základní ustanovení o řízení o žádosti, která se podává Komisi v jednom z úředních jazyků EU nebo k ní musí být překlad do jednoho z těchto jazyků přiložen. Pokud jde o zeměpisné označení v Unii, podává žádost příslušný členský stát, z něhož lihovina pochází. Označení se zapisují do přílohy III. tohoto Nařízení. Je skutečností, že tuzemské subjekty možnosti ochrany označení původu a zeměpisných označení v oblasti vína a lihovin v podstatě nevyužívají. Databáze zapsaných zeměpisných označení a označení původu pro vína v Evropské unii pro přihlašovatele ze členských zemí i třetích států, která jsou chráněna na základě bilaterálních smluv, jsou veřejnosti k dispozici v databázi E-BACCHUS.212
212
E-BACCHUS - Databáze přístupna na: http//ec.europa.eu/agriculture/markets/wine/e-bacchus. 276
9.3.4
Bilaterální smlouvy a označení původu
Řada zemí využívá k ochraně označení původu a zeměpisných označení dvoustranné smlouvy jako prostředek, který umožňuje vyjádřit vlastní vůli dvou smluvních partnerů v této specifické oblasti v nejširších souvislostech a zajistit práva tohoto charakteru podle svých představ. Bývalé Československo uzavřelo dvoustranné smlouvy se Švýcarskem (1973)213, Rakouskem (1976)214 a Portugalskem (1986)215 a jejich právní účinnost zatím pokračuje. Kromě toho otázky spojené s právy na označení jsou spíše v obecné rovině součástí řady obchodních mezinárodních bilaterálních dohod, zejména z období sedmdesátých a osmdesátých let minulého století. Nicméně vstupem České republiky do Evropské unie se situace v těchto otázkách dostává do velmi zvláštního postavení. Jednak ochrana označení původu prostřednictvím dvoustranných smluv se může považovat za překážku dovozu zboží z ostatních členských států a některými odborníky je považována za rovnocennou množstevním omezením dovozu, která jsou zakázána článkem 28 Smlouvy o založení Evropských společenství. V konkrétních případech je ale možno se opírat o výjimku s odůvodněním, že označení původu je předmětem průmyslového a obchodního vlastnictví podle ustanovení článku 30 Smlouvy o ES. Obavy se v tomto kontextu opírají o zkušenosti, že Evropský soudní dvůr vykládá výjimky restriktivně.216
9.3.5
Národní, mezinárodní a unijní systém ochrany označení původu
Vraťme se tedy k otázkám spojeným s porovnáním národní, mezinárodní a unijní ochrany zeměpisných označení a označením původu. Zatímco Lisabonské dohodě postačuje pro ochranu jediný předmět – označení původu – náš národní a unijní právní předpis rozlišuje, spíše uměle, bez vážného důvodu a s mimořádně obtížným hledáním hranic mezi zeměpisným označením a označením původu.
213 214 215 216
Vyhláška ministra zahraničních věcí číslo 13/1976 Sb., ze dne 19. ledna 1976. Vyhláška ministra zahraničních věcí číslo 19/1981 Sb., ze dne 20. ledna 1981. Vyhláška ministra zahraničních věcí číslo 63/1987 Sb., ze dne 18. května 1987. Rozsudek ESD značky spisu C-3/91, ve věci Exportur, a rozsudek ESD ve spojených věcech značky spisu C-321/94 až C-324/94 Pistre a spol. ECR I-2343, bod 53. 277
Z tohoto pohledu, tedy porovnání národního, mezinárodního a unijního systému ochrany těchto předmětů, je významné, že zatímco systém národní a mezinárodní umožňuje právní ochranu pro veškeré druhy výrobků, v případě unijní právní úpravy jde pouze a zemědělské výrobky a potraviny a dále o víno a lihoviny. Je zde navíc řada dalších rozdílů. Například to, že za označení původu a stejně i za zeměpisné označení se považuje podle unijní právní úpravy název regionu, určitého místa nebo ve výjimečných případech země, které se k takovému označování používá. Otázka výjimečnosti u názvu země je zvláštností, která způsobuje jisté rozpaky. Jedná se o odlišnou úpravu od mezinárodní smlouvy a nakonec i od naší úpravy národní. Lisabonská dohoda v této souvislosti jasně uvádí, že zemí původu je ta země, jejíž jméno nebo jméno její krajiny nebo místa tvoří označení původu, které poskytlo výrobku jeho obecnou známost. Název země pro účely označení původu není tedy jakkoli diskriminován či z ochrany vylučován. K řízení o evropských přihláškách označení původu a zeměpisných označení je částečně v počátečních fázích řízení příslušný národní orgán, kterým je v České republice Úřad průmyslového vlastnictví v jisté součinnosti s Ministerstvem zemědělství. Podstatná část řízení a vlastní rozhodnutí o těchto přihláškách je v přímé kompetenci Komise, které pomáhá Stálý výbor pro chráněná zeměpisná označení a chráněná označení původu, jejímiž členy jsou zástupci všech členských států Evropské unie. Není zde tedy žádný zvláštní evropský úřad, který by se zápisným řízením o přihláškách označení původu a zeměpisných označení zabýval. Takto zapsaným názvům do evropského rejstříku je poskytována široká ochrana. Spočívá v zabránění obchodního užívání zapsaného názvu i pro produkty, na které se zápis nevztahuje, pokud jde o produkty srovnatelné s výrobky zapsanými. Brání jakémukoli zneužití, napodobení, připomenutí, lživému nebo zavádějícímu údaji o místu původu produktu, povaze nebo základních vlastnostech použitých na obalech či v reklamě a všem dalším praktikám, které by mohly spotřebitele uvést v omyl. Zvláštností je oprávnění k užívání zvláštního unijního symbolu217 pro označení původu, zeměpisné označení nebo zaručené tradiční speciality, které se mohou stát v očích spotřebitelů prestižní zárukou jedinečnosti takto označovaného zboží.
217
Reprodukce symbolů v černobílém a barevném provedení, včetně negativního provedení, je uvedena v Nařízení Komise (ES) číslo 628/2008 ze dne 2. července 2008, přičemž text označení původu a zeměpisného označení a odpovídající zkratky ve všech jazycích EU byl uveden v příloze V. dříve platného Nařízení Komise (ES) číslo 1898/2006, ze dne 14. prosince 2006. 278
Mezinárodní ochrana označení původu umožňuje Lisabonská smlouva, která ale zatím zahrnuje pouze 28 států, neboť právní ochrana označení původu není v souladu s hospodářskými zájmy řady států. Umožňuje ale ochranu i označením původu pro průmyslové a rukodělné výrobky, zatím co právní ochrana v EU umožňuje pouze ochranu pro zvláštní předměty, tedy zemědělské výrobky a potraviny na straně jedné a vína a lihoviny na straně druhé. Tato práva jsou i předmětem bilaterálních mezinárodních smluv, které má Česká republika sjednány s Rakouskem, Portugalskem a Švýcarskem. Kromě toho jsou otázky ochrany práv na označení spíše v obecné rovině součástí řady obchodních mezinárodních bilaterálních dohod.
279
10.
Ostatní práva na označení 10.1
Obchodní firma
Podle ustanovení článku 1 odstavce 2 Pařížské úmluvy je předmětem ochrany průmyslového vlastnictví mimo jiné i obchodní jméno a to ve všech členských zemích této úmluvy, aniž by bylo třeba k tomu činit jakékoli formální kroky. Česká právní úprava obchodní firmy je v současné době uvedena jednak v občanském zákoníku a jednak v rámci speciální právní úpravy v zákoně číslo 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech. Nový občanský zákoník zavádí nový pojem, když v ustanovení § 132 uvádí, že jménem právnické osoby je její název. Název právnické osoby zůstává založen na registračním principu a také zásada nezaměnitelnosti a zákazu klamavosti byly přejaty do nových ustanovení, která se týkají názvu právnické osoby. K některým změnám ale přijetím nového občanského zákoníku dochází. Důvodová zpráva upozorňuje na možnost samostatného převodu obchodní firmy, což podle dřívější právní úpravy nebylo možné, neboť převod byl možný pouze společně s podnikem. Dále nemusí být obchodní firma fyzické osoby totožná s jeho jménem a příjmením, jako tomu bylo podle předchozí právní úpravy. Hlavním účelem názvu právnické osoby zůstává odlišení podnikatelských subjektů od sebe navzájem. Je třeba zdůraznit, že se jedná o naplnění rozdílného účelu v porovnání s ochrannou známkou, jejíž základní funkcí je odlišit výrobky nebo služby jedné osoby od výrobků nebo služeb jiné osoby. Přesto, že ochranná známka a kmen názvu právnické osoby mohou být shodné, plní rozdílný účel a pro jejich zápis platí rozdílné podmínky podle rozdílné právní úpravy. Každá právnická osoba musí mít název, nicméně rozhodnutí o případném podání přihlášky ochranné známky je ponecháno plně na její úvaze. Má-li právnická osoba název neznamená to ale, že na jeho kmen může získat automaticky ochrannou známku. Předmětem přihlášky ochranné známky bylo slovní označení „Pražská správa nemovitostí“ vesměs pro služby, které se vztahují k nemovitostem. Byla zamítnuta s odůvodněním, že nemá způsobilost rozlišit přihlášené služby od služeb poskytovaných jinými subjekty, neboť se jedná o běžně používané výrazy, jejichž spojením vzniklo označení, které postrádá jakoukoli fantazijnost a spotřebiteli neumožňuje orientaci na
280
konkrétního poskytovatele. Žalobce se domáhal zrušení uvedeného rozhodnutí a namítal, že Úřad průmyslového vlastnictví postupoval formalisticky, jestliže trval na striktním rozlišování mezi obchodní firmou a přihlašovaným označením a překročil tak meze správního uvážení. Městský soud v Praze218 žalobu zamítl a uvedl, že pro známkoprávní řízení je rozdíl mezi firmou, která definuje právnickou osobu a slovním označením v běžném písmu, které pro dané služby distinktivitu postrádá. Vytkl žalobci, že nerozlišuje mezi různými právy na označení. Zatímco právo k firmě umožňuje identifikovat subjekt práva, funkcí ochranné známky je odlišit výrobky a služby jedné osoby od výrobků a služeb jiné osoby. Pokud je takové označení pouze deskriptivní, poskytuje sice pravdivé informace o místu, druhu výrobku a podobně, není však schopné takto označenou službu odlišit od služby, která by byla poskytována ve stejném místě jiným poskytovatelem. Název právnické osoby může podle ustanovení § 133 zákona číslo 89/2012 Sb. obsahovat jméno člověka, k němuž má právnická osoba zvláštní vztah. Pokud je člověk živ, lze užít jeho jméno v názvu právnické osoby jen s jeho souhlasem. V případě, že člověk zemřel, aniž dal souhlas s uvedením svého jména v názvu právnické osoby, vyžaduje se souhlas jeho manžela, a pokud není, souhlas zletilého potomka, a pokud ani ten není, tak souhlas předka. Nová právní úprava vychází i nadále z odvolatelného souhlasu dotčené osoby k užití jejího jména v názvu právnické osoby, přičemž osoba, která má právo udělit souhlas k užití jména člověka v názvu právnické osoby, má také právo jej odvolat. Název právnické osoby může obsahovat některý příznačný prvek názvu jiné právnické osoby, ale jen v případě, pokud je pro to důvod v jejich vzájemném vztahu. I v tomto případě musí být ale veřejnost s to oba názvy dostatečně odlišit. I nadále zde budou existovat právnické osoby ustavené na základě právního jednání, zákonem, rozhodnutím orgánu veřejné moci, popřípadě jiným způsobem, který stanoví jiný právní předpis. Tyto subjekty budou registrovány v jiných úředních rejstřících, což způsobuje obtíže při naplňování požadavku vzájemné nezaměnitelnosti. Uvedené skutečnosti jsou významné i pro tvorbu ochranných známek. Potíže s jejich zápisem do rejstříku mohou plynout nejen z konkurence s názvem právnické osoby, ale i s názvem podnikatele, který může být zapsán v nejrůznějších formálně, právně a administrativně roztroušených seznamech či evidencích. Této skutečnosti si musí být každá osoba vědoma 218
Rozsudek Městského soudu v Praze značky spisu 8 Ca 354/2008 ze dne 25. listopadu 2010. 281
nejen při volbě svého názvu, ale i při vytváření ochranných známek. Pokud si před tímto důležitým právním krokem nechá zpracovat odbornou rešerši měla by trvat na tom, aby zachytila i tyto poněkud opomíjené zdroje. Obtížné to je zejména s ohledem na zahraniční zdroje těchto informací, kde nám systém registrů nemusí být zcela zřejmý. V tomto případě budeme často závislí pouze na pečlivosti a profesionální úrovni zahraniční poradenské služby. Zákon o obchodních korporacích hovoří v souvislosti s obchodními společnostmi o firmě, která musí obsahovat i v případě společnosti s ručením omezeným i označení „společnost s ručením omezeným“, které může být nahrazeno zkratkou „spol. s r. o.“ nebo „s. r. o.“ a v případě akciové společnosti i označení „akciová společnost“, které může být nahrazeno zkratkou „a. s.“ nebo „akc. spol.“. Je mnoho možností jak název právnické osoby tvořit. Může jím být jméno osobní například Odkolek, Škoda, Bernard, věcné, odvozené z předmětu činnosti společnosti, smíšené, kde je zastoupena složka věcná i osobní nebo fantazijní například Tonak (Továrna na klobouky). Je ale zřejmé, že v porovnání s ochrannou známkou jsou zde zásadní omezení ve vztahu k tvorbě firmy, neboť ta může být v každém případě tvořena pouze slovy a přitom v případě právnických osob musí být součástí firmy i dodatek označující jejich právní formu. Protože název právnické osoby musí odlišit právnickou osobu od jiné osoby a nesmí být klamavý, lze předpokládat, že z praktického pohledu bude dosavadní judikatura v těchto otázkách ve většině případů i nadále použitelná. U právnických osob zejména pokud nepodnikají ve stejné oblasti podnikání stačí uvedení jiného sídla. V případě shodnosti oborů podnikání stačí podle judikatury pro závěr o nebezpečí záměny shoda v jednom z předmětů podnikání. V případě sporů a následné změně názvu právnické osoby se na základě judikatury uplatňovalo starší právo, to znamená, že mladší společnost si musí obchodní firmu změnit. Nyní je tato zásada přímo vyjádřena v ustanovení § 423 občanského zákoníku, když se zde uvádí, že ochrana práv k obchodní firmě náleží tomu, kdo ji po právu použil poprvé. V případě, že zapsaný název právnické osoby porušuje právo z ochranné známky jiné osoby nelze se předběžným opatřením domáhat, aby tato osoba přestala užívat svůj název, neboť je až do jeho změny povinna jej užívat. Právnická osoba, která by byla dotčena zpochybněním svého práva k názvu je chráněna přímo ustanovením § 135 občanského zákoníku. V takovém případě nebo
282
v případě újmy z neoprávněného zásahu do práva k názvu právnické osoby, popřípadě hrozby újmy se může domáhat, aby bylo od neoprávněného zásahu upuštěno nebo aby byl odstraněn jeho následek. Stejná ochrana náleží právnické osobě proti tomu, kdo bez zákonného důvodu zasahuje do její pověsti nebo soukromí, ledaže se jedná o účely vědecké či umělecké nebo o tiskové, rozhlasové, televizní nebo podobné zpravodajství. Ale ani takový zásah nesmí být v rozporu s oprávněnými zájmy právnické osoby.
10.2
Doménové jméno
Za moderní součást prostředků na označení jsou považována doménová jména, zejména pokud vytvářejí kompaktní ochranu optimálním sepjetím kmenu obchodní firmy, ochranné známky a domény. Samostatné právní úpravy se ale zatím tento moderní fenomén nedočkal, takže jeho ochrana je zajišťována zejména prostřednictvím právní úpravy nekalé soutěže. Jedná se vlastně o jakýsi překlad síťové číselné adresy, která je určena k tomu, aby umožnila snadné umístění stránek na internetu. Principiálním pravidlem pro registraci je jednoduché „kdo dřív přijde, ten dřív mele“, které platí pouze za předpokladu, že žádost o registraci je bezvadná. Tím dosáhne registrace bez ohledu na jakékoli další skutečnosti, včetně toho, že jiný subjekt může mít ke shodnému nebo zaměnitelnému označení „silnější“ právo. Doménové jméno, jako v současné době významný obchodní identifikátor, se dostává do konfliktu s označeními, která byla již dlouho užívána před nástupem internetu a mohou být předmětem jiné právní ochrany. Jsou zde ale významné odlišnosti mezi ochrannou známkou a doménovým jménem. Právo k ochranné známce má relativně přísně územní charakter a vztahuje se ke konkrétním výrobkům či službám. Ochranná známka je předmětem zápisu veřejného orgánu po předchozím průzkumu a na základě právních předpisů do veřejných rejstříků. Doménové jméno je obecně kontaktní adresou globální povahy, neomezené na konkrétní území, výrobky nebo služby a je zapsáno soukromým registrátorem na základě smlouvy bez jakéhokoli průzkumu. V případě doménového jména jde o úpravu až příliš jednoduchou, která způsobuje někdy potíže při spravedlivém uspořádání vztahů plynoucích z dosavadních dlouhodobě užívaných práv z ochranných známek nebo pouhých nezapsaných označení. Doménové jméno získává pouze první přihlašovatel, a to přesto, že před tím, a to v řadě případů po dlouhou dobu, mohlo několik subjektů užívat shodnou slovní ochrannou známku pro rozdílné výrobky. Může tedy docházet ke kolizím a to jednak mezi doménovými jmény 283
a ochrannými známkami a jednak mezi doménovými jmény a právy na ochranu osobnosti fyzické osoby a firemního jména u osob právnických. To jsou také důvody pro to, že v některých případech se v poslední době zahajuje registrace doménových jmen tak zvanou fázovou metodou. Před zahájením registrace se stanoví lhůta, ve které mohou doménová jména zaregistrovat pouze subjekty, které jsou již nositeli jasně stanovených dřívějších práv, například z ochranných známek. Často se praxe dokonce setkává s doménovým pirátstvím, které je možno z právního hlediska řešit toliko na základě práva nekalosoutěžního. Přesto si již praxe vytvořila jisté příznaky pro určení, kdy právě k doménovému pirátství dochází. Jde o případy, kdy přihlašovatel domény neměl žádný zjevný vztah ani důvod k přihlášení konkrétního doménového jména, které koliduje často se známým jménem osoby, firemním jménem anebo ochrannou známkou. Skutečnost, že doménové jméno není prakticky užíváno a je nabízeno osobě, která jistá práva ke stejnému nebo zaměnitelného označení již má, je taktéž častým znakem ne zcela čistých praktik. Dalším příznakem doménového pirátství může být větší množství registrovaných, ale neužívaných doménových jmen a skutečnost svědčící o jistém konkurenčním vztahu s osobou, která má k doménovému jménu určitý vztah nebo právo. Charakter doménového jména navozuje významné otázky směřující k tomu, jak lze umožnit různým vlastníkům shodných nebo zaměnitelných známkových práv v různých zemích, jejich souběžné užívání na internetu. Doporučení WIPO směřuje k tomu, že vlastníci práv, kteří užívají svá práva v dobré víře, jsou zproštěni odpovědnosti do doby, kdy jsou na konfliktní právo upozorněni. Po upozornění na dřívější právo je pro vyhnutí se odpovědnosti za porušení konfliktních práv doporučováno „kvalifikované odmítnutí“. Jedná se o prohlášení směřující k vyloučení účinku o řádném užívání v konkrétní zemi a k vyloučení záměny s vlastníkem jiného práva.
10.3
Nezapsané označení
Skutečně užívané označení, které není předmětem zápisu do rejstříku ochranných známek, není bezcenné a požívá jistého stupně právní ochrany ve smyslu zákona o ochranných známkách. Tato označení, kterým se někdy říká „faktické známky“, představují předmět úpravy zvláštního ustanovení směrnice 89/104 čl. 4 odst. 4 písm. b), na základě kterého každý členský stát může stanovit, že existence práv k staršímu nezapsanému označení představuje důvod zamítnutí zápisu pozdější ochranné známky, 284
nebo neplatnosti této ochranné známky, pokud právní řád předmětného státu přiznává výhradní právo jejímu vlastníkovi. Podle čl. 8 odst. 4 nařízení č. 40/94 odůvodňuje existence nezapsaného jiného označení než ochranná známka námitky, pokud splňuje následující podmínky: je užíváno v obchodním styku; má význam, který není pouze místní; poskytuje svému vlastníkovi právo zakázat užívání pozdější ochranné známky, právo k dotčenému označení musí být nabyté v souladu s právními předpisy členského státu, ve kterém byla označení užívána přede dnem podání přihlášky ochranné známky Společenství. Tyto podmínky jsou kumulativní. Jestliže tak označení nesplňuje jednu z těchto podmínek, nelze námitkám založeným na existenci nezapsaného označení užívaného v obchodním styku ve smyslu čl. 8 odst. 4 nařízení č. 40/94 vyhovět. V současné době je v našem právním řádu právo z nezapsaného označení výslovně zmiňováno v ustanovení § 7 odst. 1 písm. g) zákona číslo 441/2003 Sb., jako řádný námitkový důvod. Kromě toho jsou práva z nezapsaného označení zmiňována i v souvislosti s omezením účinků ochranné známky, kde se v ustanovení § 19 odst. 2 tohoto zákona uvádí, že vlastník ochranné známky je v obchodním styku povinen strpět užívání shodného či podobného označení, jestliže práva k tomuto označení vznikla před podáním přihlášky a užívání tohoto označení je v souladu s právem České republiky. Právo z nezapsaného označení je třeba řádně prokázat a významnou okolností pro posouzení takového práva je jistý stupeň intenzity jeho užívání v obchodním styku pro výrobky a služby, o které se jedná. Významný je rozsah a délka jeho užívání a související propagační aktivity. Rozhodné skutečnosti se prokazují podobně jako užívání ochranné známky a podobně se posuzují i okolnosti týkající se podobnosti těchto označení. Právo k nezapsanému označení lze získat zejména kvalifikovaným užíváním takového označení, tedy užíváním, které je dlouhodobé, pro svého držitele příznačné, a především samo o sobě není porušením práv třetích osob. Nezapsané označení může být obecně chráněno pouze tehdy, pokud se prosadilo v zúčastněných kruzích, což znamená, že veřejnost musí označení vnímat jako údaj o tom, že výrobek, který je jím opatřen, pochází z určitého podniku. Tak je tomu pouze tehdy, vnímá-li takto označení velká většina spotřebitelů.219
219
Rozsudek ESD značky spisu C-317/93 ve věci Deutsche Renault AG v. AUDI AG ze dne 30. 11. 1993. 285
Používá-li na trhu totéž nebo zaměnitelné označení více podnikatelů, je vyloučeno, aby takové označení získalo rozlišovací způsobilost pro výrobky pouze jednoho z nich.
286
11.
Průmyslověprávní audit Následující část práce směřuje k vytvoření metodiky pro průmyslověprávní audit,
který má napomoci řešit případné obtíže hospodářských subjektů v této oblasti. Představuje odpověď na osmou výzkumnou otázku této práce. Nepochopení podstaty průmyslověprávní ochrany, obtíže způsobené porušením práv třetích osob, nepříznivé dopady na konkurenční postavení hospodářského subjektu a další negativní jevy vedou k otázkám, jak tyto obtíže účinně a optimálně napravit. Jedním z prostředků zjištění nedostatků v této činnosti je průmyslověprávní audit, který se již určitou dobu ve vyspělých státech za těchto okolností provádí. V České republice se o této problematice občas vedou odborné debaty, ale zatím bez širší odezvy. To přesto, že právě v této oblasti má řada hospodářských subjektů značné rezervy. Proto na tomto místě můžeme citovat závěr číslo 10 ze závěrečné zprávy mezinárodního auditu výzkumu, vývoje a inovací v České republice.220 Pochopení autorských práv v ČR je nedostatečné. Jen málo lidí rozumí rozsahu a užitečnosti správné strategie ochrany práv duševního vlastnictví. Zaměstnavatelské svazy a obchodní komory by měly odstartovat vzdělávací kampaň o právech duševního vlastnictví pro průmysl. S ohledem na strategické zaměření této práce se zařazuje na její konec právě vysvětlení důvodů průmyslověprávního auditu a metodika jejího provádění na základě vlastních zkušeností autora a studia zahraničních informací spíše obecné povahy.
11.1
Pojem a důvody průmyslověprávního auditu
Auditem rozumíme obecně formální a věcnou prověrku a hodnocení osob, obchodních společností, systému, procesu, produktu či projektu, v jehož rámci dochází k ověřování správnosti postupů a rozhodných skutečností. Interní audit je nezávislá, objektivně zjišťovací a konzultační činnost zaměřená na přidávání hodnoty a zdokonalování procesů v organizaci. Interní audit pomáhá organizaci dosahovat jejich cílů tím, že přináší systematický metodický přístup k hodnocení
220
Závěrečná zpráva mezinárodního auditu výzkumu, vývoje a inovací v České republice, Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy, 2012. ISBN 978-80-87601-01-3. Strana 85. 287
a zlepšování účinnosti systému řízení rizik, řídících a kontrolních procesů včetně správy a řízení organizace.221 Audit se provádí v různém kulturním a právním prostředí pro společnosti, které se odlišují zaměřením, velikostí i strukturou, a provádějí jej jak vlastní odborníci, tak i externí specialisté. Přes uvedené rozdíly musí audit vycházet ve všech případech z obecně sdílených zásad. Jedná se o objektivní posouzení určité části kompetencí společnosti nebo organizace nezávislou osobou, které se týká jednak skupiny osob, které audit provádějí, ale i skupin osob, jejichž činnost je podrobena auditu a nakonec i uživatele, který si audit objednal. Audit můžeme dělit z mnoha pohledů. Z hlediska věcné podstaty na audit kvality, systému, výpočetní techniky, účetnictví, finanční, energetický, daňový, forenzní, průmyslověprávní a řadu dalších. Z pohledu kým je prováděn můžeme mluvit o auditu interním nebo externím a z hlediska pravidelnosti jeho provádění o auditu měsíčním, čtvrtletním nebo ročním. Interní audit by měl být ve střednědobém horizontu, tedy alespoň občas nahrazován auditem externím, který provádějí nezávislí a znalí externí odborníci. Také odlišujeme audit obecný, který se soustředí především na kontrolu všeobecných vztahů a údajů a audit podrobný či specializovaný. V praxi často ne zcela správně dochází k průmyslověprávnímu auditu až na základě podnětů, které svědčí o tom, že v dané oblasti jsou signalizovány vážné a dlouho přetrvávající obtíže. Může se jednat o to, že společnost nezískává včasné a úplné informace o skutečném nejnovějším stavu techniky ve sledovaném oboru, dochází k vysokým nákladům na výzkum, aniž by se dosahovaly odpovídající výsledky nebo dokonce jsou vynakládány prostředky na výzkum, který již byl dříve jinými subjekty úspěšně završen. K auditu lze přikročit také v případech, kdy sice máme vlastní úspěšný výzkum, ale nové poznatky rychle a volně přecházejí ke konkurenci a nejdůležitější z nich nejsou buď vůbec anebo nedostatečně chráněny. Cílem může být minimalizace porušování práv třetích osob anebo naopak zajištění výhradního postavení na trhu po určitou dobu v případě, že vlastní výzkum vytváří poznatky odpovídajícího charakteru. Důvodem bývá i zajištění vlastního exportu před napodobováním a omezování konkurence v nabídce a používání řešení, která byla
221
Rámec profesionální praxe interního auditu. Český institut interních auditorů, o. s. Vydání 4. české, leden 2008, strana 13. 288
vytvořena ve vlastním podniku či organizaci nebo zabránění úniku významných technických a obchodních informací. V případě vědeckých ústavů a univerzit může být audit zaměřen na otázky účelně vytvářeného dostatečně širokého licenčního fondu nebo bližšího sledování strategie při nabývání průmyslových práv. Jde o to zaměřit se na účinnou ochranu výsledků výzkumu, které mají šanci společenského uplatnění a pokud možno se vyhnout vynakládání finančních prostředků na další ochranu takových řešení, kde již předpoklady pro jejich společenské uplatnění pominuly. Audit v oblasti průmyslových práv může přispět ke zlepšení konkurenčního postavení, zvýšení tržní hodnoty společnosti a získání dodatečných finančních prostředků převodem práv nebo formou licenčních smluv. V některých případech může dospět k doporučení směřující k vytváření nových společností typu spin off nebo join venture. Přesto, že audit bude zpravidla prováděn na úrovni jednotlivých subjektů, tedy především obchodních společností, univerzitních pracovišť a jiných vědeckých institucí, není vyloučen ani v případě státní či krajské politiky v oblasti řízení inovací a optimální ochrany výsledků výzkumu a vývoje. I v případech dlouhodobých projektů na úrovni státní podpory těchto oblastí by mělo docházet ke kontrole účinnosti nastavených zásad a optimalizace odpovídajících procesů. V současné době se sice hodně hovoří o ochraně duševního vlastnictví a různých způsobech její podpory, ale výsledky se zatím hodnotí jen naprosto formálně administrativními metodami, které odhalují pouze celkem nezajímavé trendy v počtech přihlášek patentů, užitných a průmyslových vzorů ve vztahu k nejrůznějším aspektům či institucím. Tato hodnocení nejsou zpravidla doprovázena údaji o rozsahu využití chráněných poznatků ať již v reálné praxi či formou licencí. Bez údajů této povahy si lze jen obtížně představit, že by bylo možné probíhající procesy inovační politiky hodnotit a podle věcných hledisek následně upravovat nastavení hlavních parametrů pro skutečné zlepšení právní ochrany významných počinů v oblasti vědy a výzkumu a konečně celé tyto procesy účinně řídit.
11.2
Principy a mezinárodní souvislosti
Kontrola rozhodovacích procesů je jednou ze zásadních součástí řízení. Je zřejmé, že v současné době je k dispozici významné množství informací o tom, jak kontrolní procesy obecně účinně provádět. 289
Využití obecných přístupů a zkušeností, včetně implementace mezinárodně uznávaných standardů z dosavadní činnosti do velmi úzce zaměřeného auditu průmyslových práv je tedy nejen zajímavou zkušeností, ale i dobrým základem pro relativně novou oblast kontrolní a auditní činnosti. The International Organisation of Supreme Audit Institutions (INTOSAI)222 přijala v roce 1977 na svém IX. Kongresu Limskou deklaraci směrnic o principech auditu. Deklarace se ukázala být úspěšnou a to i proto, že obsahuje komplexní přehled všech cílů a otázek auditu, které se ale v rámci této deklarace týkají státního sektoru. Přesto zde můžeme nalézt oporu pro obecná východiska i v případě vysoce speciálního auditu průmyslových práv. Audit je zde charakterizován jako nikoli samoúčelná činnost, ale jako nezbytná součást regulatorního systému, jehož cílem je odhalovat odchylky od přijatých standardů a porušení principů zákonnosti, efektivnosti, účelnosti a hospodárnosti dostatečně včas, aby bylo možné v jednotlivých případech přijmout nápravná opatření, přimět ke skládání účtů ty, kdo přijali odpovědnost, dosáhnout náhrady škod či podniknout kroky, které by zabránily nebo alespoň ztížily opakování takových porušení. Audit je rozdělen na interní a externí. Útvary interního auditu jsou zřizovány v rámci vlastní instituce, kdežto orgány externího auditu musí stát mimo organizační strukturu instituce, která je auditována. Cílem auditní činnosti nemá být pouze audit zákonnosti a správnosti, ale také audit výkonnosti, který se zaměřuje na zkoumání hospodárnosti, efektivnosti a účelnosti hodnocené činnosti. Audit může být vykonáván objektivně a účinně pouze tehdy, jsou-li ti, kteří jej provádějí, nezávislí na auditovaném subjektu. Auditoři mají mít přístup ke všem záznamům a dokumentům vztahujícím se k problematice auditu a mají mít oprávnění požadovat jakékoliv informace, které považují za nezbytné. Další zásadou auditní činnosti je oprávnění auditované organizace vyjádřit se k výsledku auditu a uvést opatření přijatá na základě auditních zjištění. Audit má být prováděn podle plánu, který je založen na výběru vzorku, který je vybrán podle předem stanoveného modelu, přičemž vzorky mají mít dostatečnou četnost, aby z nich bylo možno usuzovat na kvalitu a správnost auditované činnosti. Auditoři musejí mít takovou kvalifikaci a morální integritu, která je potřebná pro plnění
222
Mezinárodní organizace nejvyšších auditních institucí, která sdružuje asi 200 členů. 290
stanovených úkolů. Zprávy o výsledku auditu mají zjištěné skutečnosti a jejich hodnocení podávat objektivním a jasným způsobem a mají se omezovat pouze na podstatná zjištění.
11.3
Obecné zásady pro provádění auditu
Ať již jde o audit jakékoli oblasti lidské činnosti, vždy je výhodné vycházet z obecných poznatků a zásad, které byly dosavadními zkušenostmi nashromážděny. Řada z nich byla shora uvedena. Očekává se, že audit budou provádět pověření pracovníci čestně, s náležitou péčí a odpovědností. Náležitá profesionální péče vyžaduje, aby se audit zaměřil na možné přestupky, pochybení, plýtvání a neefektivní činnost. Náležitá péče vyžaduje zkoumat a ověřovat údaje a informace v přiměřeném rozsahu, což neznamená, že bude prováděna detailní prověrka veškerých činností a informací. Auditoři musí vycházet z platného právního řádu, přičemž se současně očekává, že se nebudou vědomě zapojovat do aktivit, které by mohly výsledky jejich práci diskreditovat. Auditoři musí postupovat nestranně a nezaujatě. Audit musí být prováděn objektivně, musí uvádět veškeré významné skutečnosti, které byly zjištěny a které v případě, že by nebyly uvedeny, by mohly zprávu o auditu významným způsobem zkreslit. Auditor musí být nezávislý. Nezávislost mu umožňuje poskytovat nezaujatá a objektivní hodnocení. Objektivita je nezávislým myšlenkovým postojem, který je založen na nestrannosti, nezaujatosti a vyhýbání se střetům zájmů. Auditoři musí plně zachovávat obchodní tajemství a chránit důvěrné informace subjektu, který je podroben auditu. Získané informace nesmí použít pro svůj vlastní prospěch, ani s nimi jinak nakládat ve prospěch třetích osob. Audit mohou provádět pouze osoby, které mají pro takovou činnost odpovídající vzdělání, vědomosti a zkušenosti. Při provádění auditu se očekávají vysoké odborné znalosti od pracovníků, kteří audit vykonávají. To znamená, že jsou schopni uplatnit své znalosti v situacích, se kterými se pravděpodobně budou setkávat a k jejich řešení nebudou potřebovat další asistenci či poradenské služby. V případě průmyslových práv se předpokládá především dobrý široký přehled o celém oboru, tedy dobré znalosti v oblasti platné právní úpravy, včetně unijních předpisů a mezinárodních smluv, a to nejen zvláštních právních předpisů, ale i občanského zákoníku a autorského zákona, dále 291
odpovídající znalosti v oblasti ekonomické, aby bylo možno se soustředit zejména na poznatky, které mají mimořádnou hodnotu. Musí pracovat s péčí, která je obecně od pečlivých, uvážlivých a kompetentních auditorů očekávána. Při své práci vychází auditor z profesionálního přístupu k hlavním sledovaným otázkám. Váží rozsah práce, která je potřebná k dosažení požadovaných cílů, přihlíží ke složitosti a významu jednotlivých oblastí práce a zamýšlí se nad pravděpodobností výskytu nedostatků a pochybení či nesrovnalostí a chyb. Bere v úvahu náklady auditu ve vztahu k hodnotě očekávaných výsledků a náležitě uplatňuje zásady účinnosti a efektivnosti veškerých souvisejících procesů. To ale neznamená, že v rámci auditu nemůže být v kontaktu s dalšími odborníky, kteří mu mohou pomoci ve zvláště specializovaných otázkách. K těm může patřit například oceňování nehmotných statků, zvláštní znalosti rešeršních služeb či postupy týkající se oblasti vymáhání práv duševního vlastnictví. Auditor sice není vyšetřovatelem a nepředpokládá se, že bude mít v tomto směru plnou kvalifikaci. Nicméně by měl být seznámen se zásadami, které se uplatňují při zjišťování podvodů, nepoctivého jednání a machinací všeho druhu. To se může týkat přesměrování výhodných transakcí, zkreslování údajů ve výkazech, zamlčování důležitých informací, úmyslného zanedbání povinností s nepříznivými následky, neoprávněného nakládání s informacemi a nesprávných činností mezi spřízněnými stranami. Auditoři nesmí hodnotit skutečnosti, systémy a procesy, které před tím sami ovlivňovali nebo byli za ně odpovědni. Pro naplnění účelu auditu je nutno shromáždit dostatečné množství relevantních a užitečných informací a podkladů. Ty musí být následně podrobně analyzovány a odborně hodnoceny. Auditor přitom musí vzít v úvahu druh materiálů, které získal a hodnotit je nezávisle především z pohledu hlavního cíle auditu. Obecně je fyzický důkazní materiál, tedy zejména řádně formalizované dokumenty spolehlivější, než ústní nebo písemné informace dotčených osob. Důkazní prostředky by měly vykazovat dostatečnost a spolehlivost pro formulaci závěrů. Není vyloučeno vybrat určitý vzorek informací a údajů, a na něm provést a vysvětlit, jak audit postupoval. Vzorek může být vybrán na základě logické úvahy, nebo může představovat určitý interval posuzovaných dat nebo může být vybrán jako náhodný prostřednictvím statistických metod. Důležité je zvážit velikost a strukturu zkoumaného vzorku i z pohledu základního cíle auditu. 292
V případě rozsáhlé auditorské práce je nutno ji efektivně plánovat a koordinovat, zejména v případech, když se na auditu účastní i externí pracovníci. Je třeba zamezit duplicitní kontrole a naopak pokrýt veškeré významné oblasti z hlediska očekávaného rozsahu auditu. Rozsah auditu by měl být dostatečný ve vztahu k očekávaným cílům. Plán auditu by měl mimo jiné zahrnovat činnosti, které budou prováděny, jejich optimální koordinaci, časový průběh a informace o tom, do kdy budou související práce ukončeny. Vlastní plán auditu má upozornit na významná rizika v posuzované oblasti, hlavní cíle auditu a postupy a prostředky, které mají být využity. Výsledkem auditu mohou být i doporučení vedoucí k dalším konzultacím, poradenství a školením v těch oblastech, kde byla zjištěna určitá nedopatření.
11.4
Příprava a provádění průmyslověprávního auditu
V rámci přípravy k průmyslověprávnímu auditu se jedná zejména o získávání relevantních informací a podkladů o vzniku, ochraně, využívání a prosazování průmyslového vlastnictví v auditovaném subjektu a nalezení případných současných obtíží. V této fázi jsou významné úplné přehledy o veškerém nehmotném majetku, licenčních smlouvách a smlouvách o zastupování. Auditor si pro svoji práci nechává předložit zprávy o předchozích auditech a vnitřních kontrolách, organizační směrnice, nebo jiné vnitřní předpisy o výzkumu a průmyslovém vlastnictví. Součástí podkladů jsou i seznamy nejdůležitějších a užívaných patentů, vzorů a ochranných známek na straně jedné a naopak seznamy práv, které dosud užívány nebyly. Pro auditora jsou významné i rozsudky soudů a rozhodnutí jiných orgánů včetně smluv o společném výzkumu. Zpravidla má auditor k dispozici pro svoji práci výsledky dotazování, vlastní zjištění, prohlídky některých pracovišť a potvrzení či výpisy o rozhodujících průmyslověprávních skutečnostech. Často si před vlastním provedením průmyslověprávního auditu zjišťují informace prostřednictvím dotazníků, které mohou být vyplňovány souběžně i řadou osob, které zaujímají v podniku či vědeckém ústavu nebo na univerzitě odlišné postavení a mají různé vědecké či obchodnětechnické pravomoci. Na zjištění této povahy většinou navazují pohovory s osobami, které mohou poskytnout další upřesňující informace. Většinou se tak zjišťují zkušenosti související s ochranou průmyslového vlastnictví, užíváním průmyslověprávních databází k rešeršní činnosti, podáváním 293
patentových přihlášek, přihlášek užitných a průmyslových vzorů, ochranných známek. Důležité jsou otázky nakládání s nehmotným majetkem, uplatňování práva na patent a vzor, včasného zajištění ochrany, obsahu objednávek děl nehmotného charakteru, začleňování nehmotného majetku do účetnictví, včasného udržování práv a zajišťování jejich obnov, prosazování práv této povahy, postupů a zajišťování utajení poznatků nehmotné povahy a určení odpovědnosti za celou oblast ochrany nehmotného majetku. Další otázky zpravidla vedou k ochraně obchodního tajemství, know-how a goodwillu, včetně aktivní a pasivní licenční politiky a obraně vlastních zájmů před právy třetích osob. Stranou nezůstávají ani náklady na průmyslověprávní ochranu a vnitřní předpisy, které souvisejí s problematikou průmyslových práv. Po analýze informací o předchozím auditu či auditech, včetně jejich hodnocení a zjištěných skutečnostech z dotazníků se dále většinou přistupuje k osobním rozhovorům. Ty se již soustřeďují na vysvětlení zjištěných okolností a na hlavní předmět auditu podle konkrétních okolností případu. V těchto fázích přípravy je již možno získávat podrobnější informace o postupech při zpracovávání jednotlivých přihlášek, včetně jejich zajišťovaní externími odborníky a kontrole jejich kvality. V případech zahraniční právní ochrany je důležité znát důvody takové ochrany, včetně teritoriálního rozsahu a finanční náročnost těchto záměrů. Nelze zapomenout na pravidelné hodnocení účelnosti dalšího udržování průmyslověprávní ochrany v případech, kdy již předpoklady pro jejich společenské uplatnění pominuly. Pokud auditor dospěl k závěru, že není možné získat potřebné důkazní prostředky pro řádné odůvodnění závěrů, musí na tuto skutečnost odpovídajícím způsobem reagovat a zmínit ji v závěrečné práci.
11.5
Zpráva o auditu a její náležitosti
V rámci formálních náležitostí je třeba věnovat dostatečnou pozornost přesnosti vlastního zadání, cílům a zaměření auditu, uvést významné podklady, dobu provedení a osobu, která byla pověřena jeho provedením. Formální náležitostí je i podpis oprávněné osoby a datum provedení auditu. Vlastní nález či zpráva o auditu by měla být jasně, stručně a věcně odůvodněna, především u rozhodných okolností ve vztahu k zadání a zaměření auditu. Zpráva by měla 294
zahrnovat i veškerá omezení a jiné faktory, s nimiž se audit setkal, a které jsou významné pro jeho výsledek. Podstatnou náležitostí zprávy o auditu jsou výsledky auditu, kde je vyjádřen celkový názor a závěry a dále i doporučení, jak napravit zjištěné nedostatky, na koho se případně obrátit se žádostí o pomoc při zajištění průmyslověprávní ochrany, zpracování licenčních a podobných smluv, zajištění vlastního obchodního tajemství, prosazování práv a rešeršní činnosti tak, aby bylo optimálně docíleno požadovaného stavu. Součástí zprávy o auditu může být i návrh systému kontroly opatření, která byla zjištěna jako nesprávná či neúčinná. Zpráva o auditu musí být řádně předána zadavateli. Samotná zpráva o auditu a zde uvedená doporučení nemají nahrazovat manažerská rozhodnutí, která spadají plně do kompetence vedení společností. Auditor z tohoto důvodu také nenese žádnou odpovědnost za realizaci navržených doporučení. Při zpracování zprávy o auditu by mělo být vzato v úvahu, že důležitým aspektem je spokojenost konečných uživatelů auditu. Jedná se především o vrcholové vedení společnosti či organizace, ale i specializované útvary a odborná pracoviště. Závěry a doporučení by měla vycházet z platné právní úpravy, hodnotit faktické důkazy, které byly shromážděny a jasně uvést důvody, které vedly k rozdílům mezi stavem očekávaným a skutečně existujícím. Z toho mají vycházet dopady zjištěných skutečností a na jejich základě mají být formulovány celkové závěry a doporučení auditu. Objektivní závěry musí být správné, srozumitelné, věrné, nestranné a nepředpojaté vyjádřené na základě logických postupů a snadno pochopitelné.
11.6
Audit u technických řešení
V rámci průmyslověprávního auditu technických řešení je třeba se soustředit zejména na otázky, které jsou u daného subjektu problematické. To není snadné, neboť přichází v úvahu velký rozsah možností.
11.6.1
Optimální využívání průmyslověprávních informací
Je důležité, aby každý subjekt pracoval s využitím poznatků o skutečném světovém stavu techniky, který je v současné době díky elektronickým přístupům k databázím snadněji k dispozici. Je třeba sledovat nové poznatky systematicky, tedy především pravidelně a to na základě rozdílných rešeršních strategií. 295
Kontrola správných rešeršních praktik by měla být zaměřena jednak na jednotlivé technické oblasti, které představují širší zájem auditovaného subjektu. V tomto případě je možno využít správného zatřídění předmětného technického zájmu podle Mezinárodního patentového třídění s případným využitím třídícího systému Evropského patentového úřadu, amerického patentové třídění či třídící soustavy, kterou využívá japonský patentový úřad a je známá pod zkratkou EF TERM. V současné době je třeba se rychle seznámit s novým prostředkem třídění technických informací, který je označován CPC a je výsledkem spolupráce předních světových patentových úřadů. Kromě toho je nutné řádně analyzovat výstupy významné konkurence a obecně známých osobností oboru. Jmenné rešerše se musí opírat o rejstříkové znění firemních jmen konkurenčních podniků, výzkumných a univerzitních institucí, včetně osobních jmen významných původců v daném oboru. Kromě věcných hledisek je třeba podrobit prověrce i ceny, za které jsou technické poznatky z patentových databází pořizovány.
11.6.2
Uplatňování práv na významná technická řešení včetně průmyslových vzorů
Je velmi důležité, aby vedení podniku, vědecké či výzkumné instituce bylo dobře obeznámeno se systémem uplatňování práv plynoucích z podnikových vynálezů, užitných vzorů a zaměstnaneckých průmyslových vzorů. Stejně důležité je, aby i vědečtí a techničtí pracovníci byli dostatečně dobře poučeni jak o obecně závazných předpisech, tak i o vnitřních směrnicích v této oblasti. Důraz na odpovídající odborné poučení vědeckých a technickým pracovníků v této oblasti je výrazem dobré péče vlastníků a vedoucích pracovníků o potenciální majetkové hodnoty nehmotné povahy, ke které jsou obecnými předpisy zavázáni. K optimálnímu systému včasného a účinného uplatňování práv na patent, užitný či průmyslový vzor může přispět dobře propracovaný vnitřní právní předpis. Měl by jasně určit místo, kam mají být nabídky či vyrozumění původců směrovány, jaké podklady mají tyto nabídky obsahovat a jakým postupem budou hodnoceny. Z obsahu vnitřních předpisů by mělo být zřejmé, kdo odpovídá za rozhodnutí o případné průmyslověprávní ochraně a zda-li jsou tato rozhodnutí správná. V řadě případů
296
by mělo docházet ke kombinaci právní ochrany technického řešení a vnějšího vzhledu výrobku na straně jedné a utajování důležitých řešení na straně druhé.
11.6.3
Vnitřní pravidla pro přiměřené odměny za uplatnění práva na patent nebo vzor
K dobrým vztahům souvisejícím s otázkami nové techniky a vynalézání přispívají i jasně stanovená pravidla pro přiměřené odměny za uplatnění práv na patent či vzor, včetně určení jejich splatnosti. Uvedené otázky ve vztahu k podnikovému vynálezu a zaměstnaneckému průmyslovému vzoru jsou upraveny obecně závaznými předpisy pouze rámcově. Podle ustanovení § 9 odst. 4 zákona číslo 527/1990 Sb. jsou pro výši této odměny rozhodné zde uvedené čtyři druhy skutečností a okolností. Technický a hospodářský význam vynálezu, přínos dosažený jeho možným využitím nebo jiným uplatněním, materiální podíl zaměstnavatele na vytvoření vynálezu a rozsah pracovních úkolů původce. Žádnou z těchto okolností nelze v rámci stanovení přiměřené odměny za podnikový vynález opomenout a naopak nelze přiměřenou odměnu konstruovat na základě jiných kritérií. Zůstávají tak otevřeny otázky, které směřují ke způsobům, jak má být k uvedeným, ze zákona stanoveným velmi obecným podmínkám či aspektům, prakticky přihlédnuto. Bez další úpravy není zřejmé, jak má být přínos dosažený možným využitím nebo uplatněním vynálezu stanoven, zda-li má být stanoven za dobu jednoho roku, delšího období či vůbec za celkové uplatnění předmětného řešení. Není jasné, zda-li do přínosů mají být zahrnuty pouze přínosy organizace, která uplatnila právo na patent či vzor, nebo případně i další přínosy, které se projevují až u spotřebitelů nebo zákazníků. Někdy se mohou přínosy ve formě úspor projevovat pouze u zákazníků. Není určeno jak se má přihlížet k nákladům, které byly vynaloženy v souvislosti se zavedením, využitím či jiným uplatněním tohoto řešení, když obecně lze odlišovat například vlastní náklady a náklady investičního charakteru. Stranou často zůstávají otázky konkrétního postupu jak ze stanoveného přínosu a přihlédnutí k dalším ze zákona určeným aspektům určit přiměřenou odměnu. Může to být prostřednictvím určitého procenta případně za využití konkrétní pevné částky pro určité rozpětí přínosu nebo kombinací uvedených přístupů a skupinou koeficientů, které zajišťují vztah k dalším aspektům, které uvádí zákon jako významné. 297
Zvláště pro vědecká a univerzitní pracoviště jsou důležité podmínky pro stanovení výše a dělení příjmů z licenčních smluv nebo převodů patentů či vzorů na jiné subjekty.
11.6.4
Objednávky nehmotných děl a společný výzkum
V případě objednávek děl nehmotné povahy a při společném výzkumu je nutné důsledně dbát na několik aspektů. Při společném výzkumu je třeba zajistit nehmotné výsledky, které jsou ve vlastnictví jednotlivých subjektů, a ty s nimi do společného projektu vstupují. Nemělo by se tolerovat, aby prostřednictvím společného výzkumu docházelo k protiprávní infiltraci poznatků mezi jednotlivými subjekty. Dále je nutno optimálně vyřešit otázky vlastnických vztahů k nově vytvořenému nehmotnému majetku a vyjasnění odpovědnosti za průmyslověprávní ochranu a možné užívání vytvořených technických řešení. Stranou by neměly být otázky utajení. To se týká jednak sdílených poznatků stran a dále i nově vytvořených poznatků a technických řešení. Na to navazují otázky zveřejnění. Je pochopitelné, že vědecké a univerzitní kruhy mají na zveřejnění zájem. Proto je nutno nalézt optimální systémová opatření, která vedou ke koordinaci rychlého zveřejňování nových poznatků, aniž dochází k omezení či dokonce znemožnění průmyslověprávní ochrany.
11.6.5
Kvalita průmyslověprávní ochrany
Audit by neměl zůstat na úrovni poznatků o tom, zda-li některá řešení jsou či nejsou předmětem průmyslověprávní ochrany. Nutně se musí soustředit i na kvalitu jejího zajištění. Při rozhodnutí o uplatnění průmyslověprávní ochrany je nutno se zaměřit na kontrolní mechanizmy její kvality. Pouze odborné zpracování patentových přihlášek vede k odpovídajícímu rozsahu patentové ochrany a následně k možnosti jejího bezkonfliktního užívání či solidního prosazování. Jednak jde o správný výběr druhu či druhů průmyslověprávních institutů. Nutno vycházet z toho, že i jednoduchý výrobek může být založen jednak na novém technickém poznatku, který může být předmětem patentu či užitného vzoru a jednak může být jeho vnější vzhled natolik originální, že je schopen ochrany prostřednictvím průmyslového vzoru. Výběr u technických řešení mezi ochranou patentem a užitným vzorem musí být založen na dobrém rozpoznání rozdílů mezi uvedenými formami průmyslověprávní ochrany. Je třeba vzít v úvahu mimo jiné i obvyklou délku inovačního kroku v dané oblasti techniky,
298
dobu rozpracování a zkoušení předmětných poznatků a povahu či kategorie uvedeného technického řešení. Zde máme na mysli to, že prostřednictvím užitného vzoru nelze chránit technická řešení kategorie „způsob“. Násilné přesměrování průmyslověprávní ochrany do podoby technických řešení kategorie „věci“ či „zařízení“ může být zásadně zavádějící a může způsobit, že podstatná část nově vytvořených poznatků zůstane bez adekvátní právní ochrany. Audit by neměl končit ani správným výběrem kategorie vynálezu. Měl by se zabývat i tím, zda-li průmyslověprávní ochrana směřovala k zajištění co nejširší ochrany, takže zejména v případě nezávislých nároků by mělo být hodnoceno, zda-li bylo vycházeno jen z podstatných znaků technických řešení a počet těchto znaků byl pokud možno co nejmenší. Na optimálně volené nezávislé nároky musí navazovat přiměřený rozsah závislých nároků a dále i dostatečně široký popis, včetně přiměřeného počtu příkladného provedení vynálezu. Při těchto úvahách je nutné myslet i na to, že předmětná ochrana bude podrobena kvalifikovaným rozborům konkurence pro případné její obcházení. Dále je třeba uvažovat i s tím, že pro prosazování budoucích práv je třeba připravit nároky tak, aby souvisejícím procesům účinně napomáhaly. Podobně je třeba při přípravě nároků přihlédnout i k tomu, že v případě ochrany v zahraničí mohou být formální požadavky na vytváření nároků odlišné.
11.6.6
Optimální volba zahraniční ochrany
V rámci globální konkurence se jeví lokální právní ochrana pouze na území České republiky obecně nedostatečná. Přesto jsme svědky toho, že u drtivé většiny českých přihlašovatelů nedochází k zajištění právní ochrany zejména technických řešení v zahraničí a zájem o ni končí pouze na lokální úrovni. Audit by měl hledat příčiny těchto strategických záměrů, včetně toho, jak se dále s právní ochranou na území ČR pracuje. V případě zahraniční ochrany je třeba volit teritoriální rozsah ochrany zejména podle potenciálních obchodních záměrů mezi zajištěním právní ochrany v několika málo státech, v zemích regionálních systémů, zejména Evropské patentové organizace či prostřednictvím PCT v případech, kdy je dostatek důvodů pro široké zajištění právní ochrany v mnoha státech světa. Je nutno zkoumat, zda-li jsou váženy možnosti průmyslověprávní ochrany technických řešení prostřednictvím užitných vzorů nebo jim podobných právních
299
prostředků. Takovou ochranu lze zajistit v některých případech s výraznou úsporou především správních poplatků.
11.6.7
Včasné upuštění od právní ochrany
Audit by měl prověřovat i včasné ukončení udržování právní ochrany v platnosti. Zejména musí být zřejmý aktuální důvod právní ochrany a také to, zda-li s ohledem na konkrétní okolnosti již nepominul. K tomu musí být shromažďována významná data a údaje a optimálním způsobem s nimi musí být nakládáno. Není zpravidla důvodné udržovat právní ochranu pro technická řešení, která již morálně zastarala anebo pro jejichž využití či jiné uplatnění již pominuly podmínky. I v případě, že po řádném uvážení konkrétních okolností se dochází k závěru, že další prodlužování právní ochrany se nejeví účelné, může být aktuální nabídka pro převedení chráněného vynálezu na jiný subjekt či původce. V takovém případě by ale cenové podmínky převodu měly odpovídat reálné situaci.
11.6.8
Náklady na právní ochranu technických řešení
Kvalifikovaně zajištěná právní ochrana technických řešení vyžaduje odbornou práci a ta je svázána s náklady. Obecně by měl audit zahrnovat zjištění v oblasti odměn původců podnikových vynálezů či užitných vzorů, správních poplatků včetně udržovacích, nákladů na zajištění kvalitního vypracování podloh patentové přihlášky a nakonec i nákladů, které jsou vynakládány v souvislosti s dohledem nad porušováním patentových práv. Protože jednotlivá technická řešení jsou zpravidla neporovnatelná jsou často neporovnatelné i náklady na zajištění patentové ochrany. Extrémní patentové přihlášky mohou mít na jedné straně jen několik stran textu a jediný patentový nárok, ale na straně druhé mnoho tisíc stran textu a několik tisíc patentových nároků. Přesto je třeba se věnovat otázkám rozsahu popisu a počtu patentových nároků. V řadě případů se platí nemalé přídavné poplatky za patentové nároky, které překračují jistý jejich počet. Za jejich zpracování vyžadují patentové či advokátní kanceláře honoráře, které jsou často rozdílné a vycházejí z různých způsobů stanovení jejich výše. Teoreticky se lze setkat například s hodinovou sazbou, sazbou za vyhotovení přihlášky či odměnou za celkové vyřízení věci.
300
Ze všech těchto důvodů jsou publikované výsledky nákladů za jakési ne zcela jasně stanovené „průměrné“ přihlášky neporovnatelné a jejich vypovídací schopnost ve vztahu ke konkrétní patentové přihlášce je malá. Některá technická řešení lze chránit buď patentem nebo užitným vzorem či obdobným prostředkem, přičemž pokud jde o správní a udržovací poplatky vykazují obě tyto cesty nemalé rozdíly. V případě subjektů, které nemají vlastní výrobní základnu, tedy zejména univerzity a výzkumné ústavy by mělo být uvažováno s úsporou udržovacích poplatků prostřednictvím nabídky licence.
11.7
Audit ochranných známek
Jednou za čas by měl být proveden audit ochranných známek a to zejména v případě významných změn v oblasti zaměření obchodních společností, jejich fúzí a přeměn. Měl by představovat srozumitelné přezkoumání a hodnocení stávajícího stavu, včetně výhod a nedostatků a následně předložit strategické a konkrétní návrhy na zlepšení. Měl by být zaměřen koncepčně, hodnotit postupy a způsoby provádění výběru nových ochranných známek, včetně procesu jejich zavádění a to s ohledem na účinnost propagačního efektu. Auditní zpráva by měla obsahovat úplné poznatky o všech chráněných a užívaných právech na označení, reakce odběratelů a zákazníků a přesnost, úplnost a přijatelnost záznamů o těchto předmětech. Navíc potom i návrhy opatření ke zlepšení pozice na trhu a marketinkového výkonu společnosti. Hodnocení by měla být podrobena i opatření směřující k prosazování práv vlastních ochranných známek a obrana proti kolizním ochranným známkám jiných subjektů. Sem patří především přiměřené užívání připomínek, námitek či návrhů na neplatnost a zrušovacího nebo výmazového řízení ve vztahu ke konkurenčním subjektům. Stranou by neměla zůstat systematická analýza účetních záznamů ve vztahu k právům na označení. U práv na označení v případě auditu je třeba brát v úvahu typ a velikost organizace, kde je audit prováděn a to zejména z pohledu lokálního či globálního zaměření obchodní strategie. U ochranných známek se audit soustředí zpravidla na následující otázky.
301
11.7.1
Důvody a okolnosti vzniku nových práv na označení
Audit by měl být zaměřen i na otázky optimálního vzniku nových ochranných známek. Úsilí zaměřené na tvorbu nových označení by mělo vyústit k vytvoření silné, příznivě orientované a jedinečné ochranné známky, která pro konkrétní výrobky a služby bude představovat stabilní podporu na trhu, naplňovat veškeré funkce ochranné známky a bude plně respektovat požadavky, které jsou právními předpisy obvykle kladeny na označení, která jsou schopna zápisu do rejstříku ochranných známek. Existuje řada doporučení, jak ke „správné“ ochranné známce dospět a co vše má naplňovat. Jistě musí být snadno zapamatovatelná, očekává se, že bude schopná použití pro více, většinou příbuzných výrobků, umožní užívání i v oblastech s jiným kulturním zázemím s rozdílným jazykovým prostředím a bude schopna právní ochrany. Již v této fázi je důležité, aby bylo důvodně váženo, zda-li je vytvářena ochranná známka slovní, obrazová, kombinovaná či prostorová. Podle konkrétních okolností případu mohou být dále předmětem auditu úvahy o distinktivní či deskriptivní povaze ochranných známek, využití vhodných známkových řad a přiměřené aktivity v rámci změn ochranných známek. Právě v těchto fázích tvorby nových označení je důležité si uvědomit, že každou ochrannou známku někdo vytvořil, takže může být autorem díla a má práva autorským zákonem předvídaná. Tento aspekt je často opomíjen a vede i po řadě let k nepříjemnostem, které je možné jen obtížně snadno řešit, neboť zpravidla schází dostatek důkazů na všech stranách, které do případného sporu zasahují. Každý subjekt by tak minimálně měl znát autora svých ochranných známek a dobře opatrovat licenční smlouvy, v nichž autor řádně poskytuje veškerá práva k užívání předmětných označení jako ochranných známek. Je nutné, aby smluvní zajištění neomezeného užívání předmětného označení bylo naprosto jasné a v souladu s autorským zákonem. Jinak se přihlašovatel ochranné známky, která je autorským dílem, může prostým aktem podání přihlášky dostat do rozporu s platnou právní úpravou. K této problematice ještě mohou přistoupit komplikované vztahy obchodněprávní. Nezřídka si nechává vytvořit dílo jeden subjekt od druhého na základě smlouvy, aniž se stará o to, kdo je jeho autorem a zda-li ten, kdo dílo předal má s ním právo nakládat, případně v jakém rozsahu. 302
Stranou zájmu by neměla být ani ostatní práva na označení tedy doménová jména, označení původu, zeměpisná označení a tradiční zaručené speciality, pokud v daném případě přicházejí v úvahu.
11.7.2
Využívání známkových rešerší
Protože počty zapsaných ochranných známek do příslušných rejstříků jsou značné a platí pro rozdílný rozsah výrobků a služeb, vyžadují praktické potřeby zjišťování rozhodných údajů o jejich právní ochraně. Audit by měl zjistit, zda-li tento typ informací je kontrolovaným subjektem účinně užíván. Výsledky těchto rešerší jsou důležitým podkladem pro nově vytvářené ochranné známky, aby jejich následná právní ochrana nebyla obtížná či nemožná. Stejně tak jsou známkové rešerše důležité při strategických úvahách o obchodních aktivitách směřující na nové trhy, kdy často exportující společnost musí volit pro jednotlivá teritoria rozdílné ochranné známky, aby nedošlo k porušení práv třetích osob. V případě, že máme k dispozici pouze obal nebo název výrobku, a hledáme o něm další informace nebo jeho výrobce může nám známková rešerše významně pomoci. Současné prostředky výpočetní techniky, zejména databáze známkových úřadů a komerčních společností, které jsou k dispozici většinou již na internetu, umožňují rozvinutí těchto prací, významně je urychlují a současně podstatně omezují rizika spojená s neúplností fondů a nesprávnou volbou rešeršní strategie. Zde se doporučuje využití portálu TMview, který obsahuje přes 6 milionů ochranných známek zapsaných mezinárodně, na úrovni EU a řady členských států EU.
11.7.3
Kvalitní zajištění právní ochrany
Především je třeba postupovat uváženě při rozhodnutí, kdy a jakou podat přihlášku ochranné známky, protože pozdější změny v přihlášce již nejsou možné. Z tohoto pohledu je velmi důležité sestavit správně seznam výrobků a služeb. Jedná se o to, aby tento seznam pokryl v přiměřené míře nejen současné potřeby přihlašovatele, ale vzal v úvahu i jeho budoucí potenciální rozvoj obchodní činnosti. Z druhé strany je nutno uvážit, že nemá valného významu zajišťovat právní ochranu pro výrobky a služby, u kterých není předpoklad faktického užívání. Rozhodnutí v těchto otázkách má i finanční konsekvence, neboť za výrobky v dalších třídách se ve většině zemí platí dodatečné poplatky. 303
Zejména u větších obchodních společností je důležitá volba mezi slovní, grafickou, obrazovou a kombinovanou ochrannou známkou. Je třeba uvážit i případnou kombinaci několika navazujících či současně podaných přihlášek, z nichž některé mohou chránit či podpořit ochranu jen některých z hlavních motivů nebo dominantních prvků základní ochranné známky. Ke strategickým úvahám patří i volba barevného či černobílého provedení ochranné známky. Předmětem hodnocení by měla být i dostatečná ochrana označení, která se užívají či zamýšlejí užívat pouze pro účely jednotlivých produktů či komodit. Významnou okolností je symbióza všech práv na označení, tedy ochranné známky, doménového jména, názvu či firemního jména a případně i označení původu či zeměpisného označení.
11.7.4
Teritoriální rozsah průmyslověprávní ochrany
Audit by se měl zaměřit i na optimální volbu teritoriálního rozsahu průmyslověprávní ochrany. Nemá smysl přihlašovat ochranné známky na území, která s největší pravděpodobností nebudou předmětem našeho obchodního zájmu ani ve střednědobém výhledu. Podle odpovědných záměrů potom uvažujeme s národní, mezinárodní či unijní průmyslověprávní ochranou a využíváme jejich výhody podle konkrétních okolností. Audit by měl ale kontrolovat i to, zda-li aspekty teritoriálního dosahu právní ochrany nejsou jednou pro vždy řešeny v období prvotní volby zahraniční právní ochrany. Neméně důležitými otázkami jsou následná odborně podložená rozhodnutí o upuštění ochrany v některých zemích anebo naopak náměty na dodatečnou ochranu, která na rozdíl od patentové ochrany technických řešení je v řadě případů možná prostřednictvím tak zvaného rozšíření.
11.7.5
Změny ochranných známek
Audit ochranných známek často předchází strategickým rozhodnutím o změnách v oblasti práv na označení. Má být důležitým podkladem pro konečné rozhodnutí v této nesnadné otázce. Rychlé změny v organizaci podnikatelských subjektů, přeměny obchodních společností, fúze, dynamický vývoj výrobního programu a časté změny vedoucích 304
pracovníků jsou někdy podnětem k obměně celého fondu ochranných známek anebo několika z nich. Jde o proces velmi finančně náročný, neboť v souvislosti s tím dochází ke změně
obchodní
dokumentace,
propagačních
předmětů,
nápisů
na
budovách
a automobilech, na obalech výrobků a mnoha dalších místech. Provází jej také ztráty na účincích propagace minulých ochranných známek, které jsou často značné. Navíc, zejména u některých oborů a některých zákazníků, dochází alespoň po přechodnou dobu k jistému zmatení, které může vyústit ve ztrátu zákaznické důvěry, která někdy i po dlouhou dobu byla věnována původním označením. Obecně jsou změny v oblasti ochranných známek nežádoucí, neboť sebou nesou náklady, ztrátu hodnoty ochranné známky a jisté ztráty v myslích a povědomí, alespoň některých zákazníků. Proto taková rozhodnutí musí být velmi odpovědně vážena s přihlédnutím ke všem negativním dopadům. Je také nutno uvažovat s tím, že prvotní reakce na zásadní změnu v oblasti ochranných známek bývají spíše negativní. Proto by se měl vlastní audit zaměřit na analýzu, která má napovědět, zda-li je skutečně důvodné provést změnu, či jak eliminovat její nepříznivé dopady. Zahrnuje dosavadní působení ochranné známky na trhu a vysvětlení souvisejících dopadů. Přednostně se berou v úvahu názory spotřebitelů a spíše se upozaďují teoretické aspekty. Ze závěrů by mělo být zřejmé proč a z jakých důvodů jsou hloubka a šíře povědomí o dosavadním označování výrobků nebo služeb a související asociace s ochrannou známkou nedostatečné. V každém případě je před takovou změnou důležité mít jasný a odborně podložený plán, jak bude celá změna v označování výrobků nebo služeb probíhat. Přesto existují okolnosti, které takovou změnu vyžadují. Kromě transferu celých společností a přirozeném zájmu na propagaci vlastního fondu ochranných známek nového vlastníka podniku, mohou být takovým impulzem i okolnosti týkající se ochranné známky samotné. Pokud její obsahové či výtvarné pojetí zastaralo vzhledem k novým okolnostem natolik, že neodpovídá současným poměrům, potom by měla být osvěžena, zjednodušena nebo dokonce nahrazena. Stejně tomu je i v případě, že se ochranná známka z nějakého důvodu neosvědčila, nepodařilo se jí optimálně zavést nebo dokonce v souvislosti s nějakou nepříznivou skutečností byla před zákazníky výrazně zdiskreditována. Také je možno podpořit změnu ochranné známky při výrazné změně výrobního programu či poslání obchodní společnosti, když stávající ochranná známka již novým okolnostem neodpovídá. 305
V případech změny ochranné známky by mělo být ujasněno, čím bude stávající ochranná známka nahrazena a rozhodnout, zda-li užívání nové ochranné známky bude podpořeno výraznou reklamní strategií a jak případně bude obsahově zaměřena. Možností je i přechodné užívání obou ochranných známek, které dává na vědomí zákaznické obci, že se zde taková změna chystá. Změna může být organizována postupně a to někdy i po dobu několika let. V řadě praktických případů se jedná pouze jen o určitou modernizaci původní ochranné známky, kde její nová verze vychází z dlouhodobě užívaného dominantního motivu, ale svým výrazem většinou směřuje ke grafickému zjednodušení.
11.7.6
Užívání a propagace ochranných známek
Významným aspektem auditu by měly být veškeré otázky správného a průkazného užívání ochranných známek pro zapsané výrobky a služby. V současné době již ve většině zemí převažují požadavky na faktické užívání ochranných známek pro zajištění obrany před návrhem na zrušení ochranné známky před pouhým užíváním fiktivním. Důkazy o kvalifikovaném užívání všech zapsaných ochranných známek by měly být pro každé pětileté období k dispozici. Právní předpisy většiny zemí vyžadují, aby se ochranná známka užívala a to tak, jak je zapsána v rejstříku ochranných známek. Opomenutí tohoto požadavku může mít nepříznivé důsledky. Jednak v tom, že užívání v odlišné formě nemusí být vůbec uznáno za užívání ochranné známky a jednak se nesprávným užíváním ochranná známka poškozuje či rozmělňuje. Za nesprávné užívání ochranné známky se považuje označování výrobků nebo služeb v případech, kdy barevná ochranná známka je užívána v jiných barevných odstínech nebo jiném barevném provedení. Ke stejným účinkům se dochází v případě, kdy vlastník ochranné známky nebrání jejímu napodobování. U silných ochranných známek může hrozit zdruhovění anebo jejich užívání jinými subjekty bez právního důvodu pro shodné nebo podobné výrobky či služby. V případě, že sporné otázky nelze vyřešit smírnou cestou, je nutné pro ochranu vlastních práv a tím i základních funkcí ochranné známky, včetně její hodnoty, přistoupit k odpovídajícím právním krokům.
306
Naopak intenzivní a rozsáhlé užívání ochranné známky, zejména přímo na výrobcích nebo jejich obalech je jedním z významných prvků, které způsobují přeměnu běžné ochranné známky na ochrannou známku všeobecně známou. Užívání se obvykle prokazuje důkazními prostředky, které svědčí o rozsahu a délce užívání, obratu a objemu produkce a prodeje, průvodní obchodní dokumentací, propagačních aktivitách a dalšími důkazy o distribučních sítích, seznamech odběratelů a zákazníků, průzkumech trhu a názorech odběratelů a to vše v souvislosti s výrobky a službami, pro které je ochranná známka zapsána v rejstříku.
11.7.7
Manuál pro užívání ochranných známek
Audit by neměl zůstat na úrovni zjištění, zda-li v daném konkrétním případě manuál pro daný účel existuje či nikoli. Měl by se zabývat i jeho obsahem a dodržování zde uvedených zásad. Úkolem manuálu je přesně vymezit tvarové a barevné řešení ochranné známky, zejména užívání typu písma, přípustné barevné varianty a jejich kombinace s konkrétním určením barev podle zavedených stupnic, způsob užívání v černobílém provedení, vodorovné a svislé verze ochranné známky, velikost a možnosti zmenšení a řadu dalších podrobností. Úkolem manuálu je i přispět ke snadnému a kvalitnímu užívání ochranné známky z pohledu nejčastějšího užívání pokud jde o její rozměry, podkladový materiál, umístění přímo na výrobku, obalech, firemních dopravních prostředcích nebo v rámci propagačních předmětů. Často se zde vyskytují i provedení ochranné známky, která jsou z nejrůznějších důvodů pro její užívání nevhodná a tudíž nežádoucí. Je důležité, aby informace obsažené v manuálu se dostaly do rukou pracovníků hospodářského subjektu. Nejedná se pouze o pracovníky, kteří přímo s ochrannou známkou pracují. I ostatní mají mít přesné znalosti o ochranné známce, aby se mohli s firemním označením ztotožnit, zapojit se do správného užívání a odhalit případná nedopatření nebo dokonce porušování známkových práv.
11.7.8
Důsledná obrana před porušováním práv z ochranných známek
Ochranné známky jsou významným nositelem goodwillu společnosti a jejich hodnoty dosahují často značných částek. Proto musí být důsledně právně chráněny. Audit by měl zjistit, zda-li jsou plně využívány veškeré prostředky pro jejich právní ochranu. 307
Právní ochranu lze zajišťovat prostředky správního, občanského ale i trestního práva. Samotný zákon o ochranných známkách umožňuje, aby vlastník ochranné známky se zapojil do procesu řízení o pozdějších přihláškách ochranných známek, které mohou co do jejich znění či vyobrazení v souvislosti se seznamem výrobků a služeb, pro které jsou přihlašovány, kolidovat se staršími právy. K tomu slouží instituty připomínek a námitek. Aby bylo možné je plně a kvalifikovaně využít musí nejprve existovat systém, který poskytuje o kolidujících právech hodnověrný, včasný a úplný přehled. Proti porušování práv z ochranných známek je nutno důrazně zasahovat a to i v případech, že se jedná o porušování práv v malém rozsahu. Na praktiky padělání a napodobování
ochranných
známek
je
třeba
vhodným
způsobem
upozornit
i spotřebitelskou veřejnost a dát jí k dispozici informace o tom, jak výrobky či služby rozlišit a jaká rizika jsou pro spotřebitele spojena s nákupem zboží, které porušuje práva z ochranné známky.
11.8
Audit průmyslových vzorů
Audit v oblasti průmyslových vzorů přichází v úvahu zejména u společností, kde vnější vzhled výrobků je dostatečně důležitým faktorem pro celkové obchodní výsledky společnosti. Některé zásady auditu jsou společné předchozím zásadám, které se vztahovaly k ochranným známkám a technickým řešením. Jde například o správu chráněných řešení, sledování aktivit konkurence, přiměřený teritoriální rozsah ochrany, včasné placení poplatků za obnovu, upuštění od právní ochrany, pro kterou již není dostatek důvodů a návrhy na zlepšení stávajícího stavu. Protože předmětem průmyslověprávní ochrany průmyslovým vzorem je zásadně vnější vzhled výrobku, odpovídá jeho povaze i obsah přihlášky průmyslového vzoru. Ve většině případů obsahuje pouze vyobrazení. To ale neznamená, že v těchto případech neexistují strategické otázky, které by měl audit monitorovat a kontrolovat. Zásadním a přitom častým praktickým problémem je nedůvodné spoléhání vlastníka průmyslového vzoru na dostatečnou právní ochranu i v případě, kdy daný předmět, kromě vnějšího vzhledu, zahrnuje i technické řešení schopné právní ochrany. Přihlašovatel rád využije snadné vypracování přihlášky průmyslového vzoru a případně i ochranu na úrovni Evropské unie, která se poskytuje v zásadě bez věcného průzkumu. Přehlédne ale, že taková ochrana se vztahuje pouze k vnějšímu vzhledu uvedeného
308
předmětu a v žádném případě se netýká ochrany technického řešení, o které se často výrobek co do svých funkcí a věcných či technických parametrů opírá. Kvalifikovanému auditu by tyto otázky neměly uniknout. Dále jsou uváděny některé ze zvláštních okolností právní ochrany průmyslových vzorů, které by řádně provedený audit neměl pominout.
11.8.1
Přihláška průmyslového vzoru
Jedním z aspektů, které by mohl audit zahrnovat, je otázka druhu přihlášky průmyslového vzoru. V případě jednoduché přihlášky průmyslového vzoru lze očekávat, že pro konkurenci bude snazší vyhnout se právní ochraně a přitom do jisté míry těžit z výsledku tvůrčí činnosti původce průmyslového vzoru. Omezit tento nepříznivý důsledek může přiměřené využití hromadné přihlášky průmyslového vzoru. Předmětem hromadné přihlášky je zápis více průmyslových vzorů, které ovšem s výjimkou průmyslových vzorů spočívajících ve zdobení, musí spadat do jedné třídy mezinárodního třídění průmyslových vzorů.223
11.8.2
Druh a forma vyobrazení v přihlášce průmyslového vzoru
Obligatorní a rozhodující součástí každé přihlášky průmyslového vzoru je vyobrazení. Má zásadní význam pro rozsah průmyslověprávní ochrany plynoucí ze zápisu do rejstříku i pro jeho interpretaci. Volba, kvalita a rozsah vyobrazení má pro následná práva ze zapsaného průmyslového vzoru strategický význam. Vyobrazení musí zahrnovat průmyslový vzor v celém rozsahu a musí být jasné nejen po obsahové stránce, ale i co do technického provedení. Má být stručné, ale současně přesně znázorňovat tvarové či jiné pohledové poměry chráněného předmětu a jeho charakteristické znaky. Další formální aspekty, například forma vyobrazení, tedy výkres ať již ve formě nákresu pouhých linií výrobku nebo ve formě počítačové grafiky či fotografie, včetně jejich počtu, význam barevného nebo černobílého provedení vyobrazení, počty exemplářů předkládaných vyobrazení, formáty vyobrazení a číslování vyobrazení nejsou zákonem o průmyslových vzorech přímo upraveny. To umožňuje jejich výběr, ale současně významně předurčuje i následný rozsah ochrany. Profesionální fotografie 223
Locarnská dohoda o zřízení mezinárodního třídění průmyslových vzorů a modelů, podepsaná v Locarnu dne 8. října 1968 a změněná dne 28. září 1979 vyhláška číslo 28/1981 Sb., ve znění vyhlášky číslo 85/1985 Sb. 309
v axonometrickém pohledu doplněná všemi pravoúhlými pohledy zachycuje často podstatně více detailů, než schematický výkres například ve formě „pérovky“, který ale také obecně nelze z důvodu nedostatečné podrobnosti z přihlášky průmyslového vzoru vyloučit. „Pérovka“, tedy výkres zahrnující linie a tvary jednotlivých částí předmětu ochrany, bude často výstižnější než fotografie, která na jedné straně v rámci šedých partií může ztrácet vypovídací schopnost o důležitých znacích předmětu ochrany a na straně druhé může zobrazovat řadu znaků vnějšího vzhledu výrobku, které nemusí být charakteristické povahy. Jedním ze znaků průmyslového vzoru je i barva, ale zákon se dalšími okolnostmi a souvislostmi, pokud jde o barevné znaky průmyslového vzoru, již nezabývá. Z toho je možné dovozovat, že v případě barevného provedení se jedná o důležité rozhodnutí, které musí být schopno řádného odůvodnění. Průmyslový vzor obsažený v přihlášce musí být dokumentován jednoznačným vyobrazením, z něhož lze poznat podstatu průmyslového vzoru. Musí být určen jasně, přesně a srozumitelně - z vyobrazení musí být seznatelná nejen podstata vnějšího vzhledu výrobku, ale i jeho charakteristické znaky, které společně vytvářejí celkový dojem, kterým působí na informovaného uživatele. Vyobrazení musí uvádět pouze jediný předmět, o jehož právní ochranu se jedná. To znamená, že vyobrazení má být provedeno na neutrálním pozadí, bez retuší a korekcí a v potřebném počtu pohledů. Případné nedostatky v jednoznačném určení předmětu ochrany nelze v budoucnu bez dalšího vykládat pouze ve prospěch přihlašovatele. Pokud je v přihlášce průmyslového vzoru předloženo natolik technicky nekvalitní vyobrazení, že není dána možnost seznámit se s jeho podstatou, je možné konstatovat nepřítomnost dostatečného vyobrazení v přihlášce, která se tak může považovat za nepodanou. V případě, že by takový vzor byl zapsán do rejstříku, bude obtížné vykládat jeho rozsah ochrany.
11.8.3
Národní, mezinárodní a unijní ochrana průmyslového vzoru
Audit by měl být schopen uvážit správné strategické postupy při volbě národní, mezinárodní a unijní ochrany průmyslového vzoru. Rozdíly nespočívají pouze 310
v teritoriálním dosahu, ale i v postupu, který je užíván při zápisu průmyslového vzoru do rejstříku. Přesto, že podmínky zápisu národního a unijního vzoru jsou stejné, v rámci českého národní řízení je zkoumána novost a individuální povaha průmyslového vzoru před zápisem do rejstříku, kdežto v případě vzoru unijního je zkoumáno pouze to, zda-li je předmětem přihlášky vnější vzhled výrobku nebo jeho části a zda-li tento předmět odporuje veřejnému pořádku nebo dobrým mravům.
11.8.4
Zapsaný a nezapsaný průmyslový vzor
Protože i na našem území je účinné Nařízení Rady (ES) číslo 6/2002 ze dne 12. prosince 2001 o (průmyslových) vzorech je třeba ve strategických úvahách nepominout i otázky, které se týkají tak zvaného nezapsaného (průmyslového) vzoru. Zejména v případě výrobků s častými změnami vnějšího vzhledu, například u módního zboží je třeba se zaměřit i na optimální využití ochrany nezapsaným unijním vzorem a jeho zvláštní účinky.
11.9
Audit obchodního tajemství a know-how
V případě obchodního tajemství a know-how je provádění auditu zvláště obtížné. Na
jednu
stranu
obchodní
společnosti,
včetně
jiných
podnikajících
subjektů
a veřejnoprávních korporací ve svém portfoliu ve většině případů jisté know-how mají, jinak lze jen obtížně předpokládat, že se dlouhodobě udrží v konkurenčním prostředí na trhu. Na druhou stranu si tuto skutečnost vlastníci těchto hodnot často vůbec neuvědomují. Kromě toho zde není žádný veřejnoprávní orgán, jako je tomu třeba v případě průmyslového vlastnictví, který by určil, zda-li zde tento nehmotný majetek vůbec je a pokud ano, v jakém rozsahu. Pro úspěšný audit je nutno především nutno vyjasnit v čem obchodní tajemství a know-how u auditované osoby spočívá. Jedná se o právní pojem, který je nyní vymezen v ustanovení § 504 občanského zákoníku, kde se uvádí, že obchodní tajemství tvoří konkurenčně významné, určitelné, ocenitelné a v příslušných obchodních kruzích běžně nedostupné skutečnosti, které souvisejí se závodem a jejichž vlastník zajišťuje ve svém zájmu odpovídajícím způsobem jejich utajení. Jedná se o jediný paragraf, který nahrazuje předchozí právní úpravu v rámci ustanovení § 17 až 20 obchodního zákoníku. 311
Pokud jde o know-how existuje řada definic tohoto pojmu. V praxi se často nyní užívá definice uvedená v tak zvaných blokových výjimkách Evropské unie týkající se know-how. Pro účely tohoto nařízení je know-how charakterizováno jako soubor technických informací, které jsou tajné, podstatné a vhodnou formou identifikovatelné. Z tohoto pohledu je postavení auditora složité. Měl by se soustředit na existenci vnitřního předpisu o nakládání s obchodním tajemstvím a jeho dodržování. V případě, že zde takový předpis není nebo není dostatečně odborně zpracován nebo neumožňuje kontrolu, měl by dospět k doporučením, která k takovému předpisu vedou. Audit by se mohl v tomto případě soustředit zejména na následující otázky.
11.9.1
Identifikace poznatků zasluhujících ochranu
V zásadě se jedná o veškeré poznatky, skutečnosti a informace, které subjekt po právu nashromáždil, a které pro něho představují nebo mohou představovat konkurenční výhodu. Může se jednat o výkresovou dokumentaci, technologické předpisy, receptury, výzkumné zprávy a dokumenty podobné povahy, počítačové programy, postupy při reklamacích, seznamy obchodních partnerů, cenovou politiku, propagační strategie a celou rozsáhlou škálu nejrůznějších forem dalších poznatků a skutečností, které by se neměly dostat do rukou konkurence. Důsledkem této kvality poznatků by mělo být kvalifikované nakládání s nimi. Tedy především zřetelná identifikace vlastníka, obecná opatrnost při jejich poskytování třetím osobám, omezené možnosti pořizování kopií, právní zajištění před neoprávněným nakládáním a pravidelné poskytování odborných poznatků o důvodech a formách právní ochrany všem zaměstnancům. Nejdůležitější poznatky tohoto charakteru by měly být systematicky označovány jejich vlastníkem a zákazem nakládání třetí osobou, pečlivě by měla být vedena jejich evidence a za celkovou politiku v této oblasti by měla být jasně určena osoba, která za ni odpovídá.
11.9.2
Vnitřní právní předpis
Nelze očekávat, že vnitřní právní předpis vyřeší veškeré potíže v takto náročné a všeobjímající problematice. Přesto by měl existovat a zahrnout jednak jasné zásady 312
politiky daného subjektu v této oblasti a konkrétní odpovědnost za její provádění, dodržování a kontrolu. Z konkrétních opatření přicházejí v úvahu například přesný způsob označování hmotných nosičů obsahující obchodní tajemství, předpis o úschově či ukládání zvlášť významných dokumentů, způsob skartace hmotných nosičů obsahujících obchodní tajemství, stanovení odpovědnosti za tuto činnost, organizace nepravidelných kontrol na pracovištích i v mimopracovní době. Do těchto opatření náleží i způsob zabezpečení elektronických lokálních sítí, využívání moderní softwarové ochrany dat a omezení možností kopírování dokumentů, které obsahují obchodní tajemství. Požadavky, které tento systém určuje, musí být srozumitelné, splnitelné a přiměřené.
11.9.3
Školení pracovníků
Vzhledem k nedostatečnému povědomí o významu ochrany duševního vlastnictví, obchodního tajemství a citlivých informací mezi pracovníky je důležité poskytovat v této oblasti odpovídající školení. Audit by se měl zaměřit nejen na prokázání této skutečnosti, ale i na věcné zaměření a odborné provádění těchto aktivit. Základní poučení by měli všichni pracovníci získat již v rámci vstupních informací při nástupu do pracovního poměru. Stejně důležité, je připomenout závazky této povahy pracovníkům i při ukončení pracovního poměru s tím, že pokud budou tyto závazky porušeny, budou následovat odpovídající právní kroky. Součástí auditu v této oblasti je i kontrola přiměřeného využívání institutu konkurenční doložky podle pracovního práva. Vlastní školení by mělo obsahovat stručné informace o právní úpravě této oblasti, o nepříznivých důsledcích úniku informací pro daný subjekt, vysvětlení opatření, které jsou z tohoto důvodu přijímána a nakonec i uvedení odpovědných pracovníků za dodržování těchto opatření.
11.9.4
Smlouvy o utajení a zachování mlčenlivosti
Důležité je připomenout a vysvětlit přijatá opatření při obchodních jednáních. Při nakládání s nehmotným majetkem je základní zásadou prvních předsmluvních jednání a to zejména v případě know-how, aby tyto poznatky byly nabízeny bez informací o tom, jaké 313
údaje, principy a technické podrobnosti jsou podstatou vlastního řešení. Proto obecně není vhodné, aby k přípravným jednáním byli přizváni původci úspěšných řešení, kteří se z osobně pochopitelných důvodů chtějí pochlubit váženému obchodnímu partnerovi nejen svými výsledky, ale i podstatou řešení nebo dokonce i jeho různými variantami. V případě vážných kontraktů je důležité zajistit poskytované informace předchozím, byť jednoduchým smluvním ujednáním, o utajení veškerých získaných skutečností, nemožnosti jejich užití bez souhlasu vlastníka a důsledcích porušení tohoto závazku. To se vztahuje nejen na obchodní partnery, ale i na pracovníky různých poradenský kanceláří a kontrolních a auditorských orgánů. Vysvětlení a poučení vyžaduje i závazek mlčenlivosti zaměstnance spočívající v zákazu sdělování všech skutečností, které se dozvěděl v souvislosti s výkonem práce, a které by mohly být předmětem obchodního tajemství, třetím osobám. Dále závazek o tom, že uvedené skutečnosti nebude využívat ve svůj prospěch v rámci své vlastní podnikatelské
činnosti
a
to
včetně
dat
a
programových
vybavení
patřících
zaměstnavatelské organizaci.
11.9.5
Publikační činnost zaměstnanců
Samostatně je třeba řešit otázku publikační činnosti zaměstnanců, zejména vědeckých a univerzitních pracovišť. Na jednu stranu je dobře vytvářet o každé společnosti příznivé povědomí, ale to nelze činit bez zpřístupnění konkrétních a aktuálních informací. Z druhé strany je nutno důležité informace chránit, neboť jinak hrozí ztráta obchodního tajemství, případně významné omezení či znemožnění kvalitní a účinné průmyslověprávní ochrany. Vázat publikační činnost na písemný souhlas pověřeného pracovníka nebo statutárního orgánu společnosti je sice možné a také poměrně jednoduché, ale často vede k ponižujícím žádostem o souhlas k uveřejnění běžných informací, na které se stejně obchodní tajemství nevztahuje a často se na takové žádosti ani nedostává žádných odpovědí a nemotivuje pracovníky k žádoucí publikační činnosti. V každém případě by měl dát zaměstnavatel dostatečně jasně najevo, nejlépe promyšleným vnitřním předpisem, jak si strategii publikační činnosti představuje a vymezit povinnosti zaměstnanců tak, aby zbytečně nedocházelo k nedorozuměním a riziku ztráty cenného obchodního tajemství. 314
Jak již bylo zmíněno je důležité, aby právě otázky publikační činnosti byly brány v úvahu v případě smluv o nehmotné dílo či o společném výzkumu.
11.10
Audit v případě transferu technologií
Audit by se měl v případě všech forem transferu technologií soustředit na to, zda-li vůbec k výhodnému transferu, tedy poskytování a získávání poznatků touto formou dochází, pokud je tato činnost shledávána jako dostatečně důležitá pro naplnění základních cílů konkrétního subjektu. Pokud ano, potom by se měl zaměřit na účinnost tohoto transferu a to z pohledu právního zajištění, ekonomických přínosů a věcné optimalizace. Obecně je možné transfer poznatků dělit podle řady hledisek. K nekomerčnímu transferu může docházet v rámci odborných konzultací, konferencí, stáží a studijních pobytů. Komerční transfer poznatků zahrnuje zejména rešeršní a výzkumné služby, transfer expertů, přímé investice, prodej podniků, fúze obchodních společností a dále i vytváření nových subjektů typu spin off a join venture. Hlavním právním nástrojem transferu technologií je a zřejmě i zůstane licenční smlouva. V rámci licenční smlouvy poskytovatel zůstává i nadále vlastníkem průmyslového vlastnictví a pouze povoluje užívání nehmotného statku v určitém rozsahu, místě, čase a podle dalších podmínek. V rámci licenčních obchodů získává relativně brzy poskytovatel licenční odměny a rizika spojená s těmito obchody jsou menší, pokud je porovnáme například se založením nové obchodní společnosti například typu spin off. Při založení spin off se vytváří nová obchodní společnost, která potřebuje pomoc finanční, technické vybavení a kvalifikované pracovníky ve všech oborech. Proto jsou rizika spojená s tímto druhem transferu technologií zpravidla považována za vysoká a konečný úspěch se nemusí dostavit. Finanční příjem se dostavuje na straně poskytovatele i v případě úspěšného projektu až za relativně dlouhou dobu. Pokud k odpovídajícímu rozsahu získávání a poskytování poznatků a informací touto cestou nedochází, je nutno zjišťovat příčiny tohoto stavu. Zvláště znepokojivá je situace v případě, když vědecká pracoviště drží v platnosti řadu patentů a licenční obchody se nedaří ani ve střednědobém horizontu uzavírat. 315
Důvodů může být celá řada. Například pokulhávající kvalita patentového portfolia z pohledu oblasti techniky, nedostatečný stupeň tvůrčí úrovně jednotlivých řešení nebo nesprávná průmyslověprávní ochrana, která směřuje mimo podstatu výsledků vědeckého zkoumání. K tomu ale z druhé strany může přispívat i nezájem o nové poznatky u průmyslových podniků. Dalším důvodem může být nesprávná strategie vlastníků chráněných řešení v rámci marketinku. Po přihlášení jednotlivých řešení k průmyslověprávní ochraně má být jasně určeno, kdo odpovídá za přiměřenou nabídku chráněných řešení ke komercializaci a auditem má být zjišťováno, zda-li použité metody mají odpovídající účinnost a výsledky. Nejde ale pouze o poskytování licencí třetím osobám. Stejně důležitou oblastí je i optimální nabývání nových poznatků touto formou. V řadě případů, a to se týká i oblastí vědy a výzkumu, je možno získat formou licence velmi zajímavé technické řešení za přiměřenou cenu, s omezeným rozsahem rizik a v čase, který umožňuje výsledný produkt nabídnout na trhu dříve než konkurence anebo dříve, než můžeme očekávat od vlastního výzkumu.
11.10.1 Dělení licenčních výnosů Příjemcem licenčních odměn je poskytovatel, ale na úspěšném licenčním obchodě se často podílí řada jednotlivců, vnitřních útvarů a někdy i právních subjektů, které vesměs po právu očekávají, že jejich přinos bude spravedlivě a přiměřeně oceněn podílem na výnosech. Klíč k dělení výnosů by měl být stanoven předem, buď smluvně nebo vnitřním předpisem, jinak se vystavujeme nepříjemnému vyjednávání o způsobu rozdělení finančních částek pocházejících z licenčních smluv. To může být způsobeno tím, že někteří ze zmíněných spolupracovníků a kooperujících partnerů na straně poskytovatele licence, kteří se na licenčním obchodě podíleli, svůj vlastní přínos přeceňují a někdy dokonce i tím, že o část přínosu stojí ti, jejichž přínos nebyl ve skutečnosti významný, spíše zanedbatelný, ale představy a požadavky v tomto směru značně přesahují přiměřenou a odpovídající úroveň. K eliminaci či omezení těchto zbytečných problémů přispívá jasně formulovaný vnitřní předpis poskytovatele, kde je uvedeno, kdo a jakým způsobem se na výnosech z licenční smlouvy bude podílet. Mají to být pouze osoby, které skutečně významnou měrou k licenčnímu obchodu svojí iniciativou a mimořádnými schopnostmi přispěli. Podle
316
dlouhodobých především zahraničních zkušeností se licenční výnosy rozdělují menší mírou ve prospěch samotného poskytovatele, tedy obchodní společnosti, výzkumného ústavu či univerzity a podobný rozsah připadá i na osobu, která se starala o licenční vyjednávání, kterým může být buď externí organizace, nebo i vlastní útvar vlastníka patentu. Zbytek připadá původcům. Někdy je z celkové částky odměn za poskytnutí licence ještě před rozdělením na uvedené osoby odečteno určité procento ve prospěch „inovačního fondu“, ze kterého jsou financovány náklady na propagaci jednotlivých řešení, která jsou součástí licenčního fondu a případně i práce a služby, které jsou nezbytné pro úspěšnou licenční politiku. Většině subjektů, které jsou úspěšné v licenčních obchodech, tato jednoduchá pravidla postačují pro bezkonfliktní činnost a spokojenost zainteresovaných osob. Vytvářejí předem jednoduchý veřejný přislib o tom, jak v případě úspěchu bude v budoucnu s výnosy naloženo, a kdo se na nich bude podílet. Zásadní význam pro vytváření příznivého tvůrčího prostředí má přesné, včasné a bezpodmínečné dodržování vnitřních předpisů nebo písemně uzavřených smluv o dělení licenčních odměn.
11.10.2 Náležitosti licenční smlouvy Předmětem auditu mohou být i správné náležitosti licenční smlouvy, které mohou přispět k optimálním vztahům mezi licenčními partnery. Praxe ukazuje, že licenční smlouvy jsou často nejasné, neúplné nebo používají nevhodné právní prostředky. Jde o to, aby licenční smlouvy obsahovaly všechny náležitosti, které jsou u těchto smluv shledávány jako důležité a jednak o užívání správných, jasných a vyvážených pojmů a formulací. Důležitou skutečností je druh licence co do rozsahu poskytovaných práv. Licenční smlouva by měla zahrnovat preambuli, přesné pojmenování smluvních stran a předmětu licence. Určení předmětu licence je zvláště náročné v případě, když součástí licenční smlouvy je i know-how nebo obchodní tajemství. Stručně, jasně a výstižně mají být popsány povinnosti obou stran, včetně záruk a ustanovení o odpovídajícím utajení rozhodných okolností před třetími osobami. Důležitou součástí licenční smlouvy je jasné a přesné ustanovení o licenčních odměnách, jejich splatnosti a sankcích pro případ, že se nabyvatel dostane s úhradou sjednaných 317
odměn do prodlení. V případě smluv s mezinárodním prvkem je třeba zvolit vhodnou rozhodčí doložku a v jejím rámci sjednat jak hmotné právo, které bude uplatňováno na jednotlivá ustanovení této smlouvy, orgán, který bude rozhodovat případné spory, a právo procesní, které bude určovat postup tohoto orgánu. Domluven může být i jazyk, v němž bude případný spor probíhat a místo, kde bude odpovídající jednání uskutečněno. Přechodná a závěrečná ustanovení by taktéž neměla být přehlížena, stejně jako otázka nabytí účinnosti a řádného podpisu smlouvy kompetentními orgány obou smluvních stran.
11.10.3 Audit v případě smluv o společném výzkumu Společný výzkum více osob, často i se zahraničními subjekty, je běžným způsobem řešení náročných vědeckých a výzkumných projektů. Od společného výzkumu, kde se mohou optimálně potkávat a vzájemně doplňovat rozdílné přístupy k řešení, lze oprávněně očekávat velmi dobré výsledky. Pro hladký postup vlastního řešení, ale zejména pro optimální nakládání s výsledky společného výzkumu je velmi důležité, aby byl hned na počátku zajištěn spravedlivou, vyváženou a jasnou smlouvou. Praktické zkušenosti ukazují, jak je obtížné takovou smlouvu sjednat. Jde o řadu velmi náročných otázek vědeckého, technického, ekonomického a právního charakteru, ke kterým přistupují jednotlivé strany často s naprosto rozdílnými předchozími zkušenostmi, vzděláním, platnou právní úpravou a odbornou výbavou. Přitom je zřejmé, že bez kvalitní smlouvy je i využití vynikajících výsledků společného výzkumu často zatíženo nepříjemnými pocity, rozpory a někdy i mimořádně nákladnými a časově náročnými spory. Proto je důležité, aby v případě nepříznivých okolností či zkušeností bylo auditem odhaleno, co bylo příčinou nepříznivého stavu a jak je třeba do budoucna postupovat. Audit by se měl soustředit na nejdůležitější části smluv o společném výzkumu. Zvláštní pozornost by měla být věnována definicím pojmů, které jsou zpravidla uváděny hned na počátku smlouvy. Není neobvyklé, že pod stejnými či podobnými pojmy chápou odborníci z různých zemí nebo oborů činnosti odlišný obsah. Samotný projekt by měl být ve smlouvě dostatečně určen hlavními parametry. Je důležité, aby odpovídající část smlouvy zahrnovala organizační zajištění projektu, 318
rozdělení projektu na etapy, odpovědnost za včasné a úplné předkládání dílčích zpráv o postupu prací, pravomoci řešitelů a odpovědnost vedoucích funkcionářů projektu. Pečlivé financování musí zahrnovat aktuální a přesné záznamy o čerpání prostředků, účinné kontrolní mechanizmy a odpovědnost za vedení účetnictví a čerpání prostředků projektu. Pasáže o duševním vlastnictví mají ve smlouvě zásadní význam. Přesně vymezují vstupy nehmotné povahy, s nimiž strany smlouvy vstupují do projektu. Řeší otázky vlastnických vztahů k nově získaným poznatkům v rámci projektu a zajištění jejich optimální právní ochrany. Důležitou otázkou je řízení rizik a vztahů mezi publikační činností a průmyslověprávní ochranou. Otázky utajení se netýkají pouze smluvních partnerů projektu, ale i jejich zaměstnanců, studentů a dále i všech spolupracujících subjektů.
11.11
Audit vnitřních právních předpisů
V současné době je již obvyklé, že některé obchodní společnosti, ale i výzkumné instituce a univerzity mají vlastní vnitřní předpisy, které upravují některé podrobnosti v oblasti průmyslových práv. V některých případech ale nejsou v souladu s obecně závaznými právními předpisy a často nezahrnují pro optimální praxi potřebnou podrobnější právní úpravu.
11.11.1 Kompetence jednotlivých útvarů a odpovědných pracovníků Vnitřní právní předpis by měl vyjasnit kompetence jednotlivých útvarů a představitelů organizací v systému ochrany duševního vlastnictví a komercializace takových výsledků. Pro optimální nakládání s nehmotnými věcmi je důležité, jak je organizačně pracoviště starající se o nehmotné statky v konkrétním subjektu začleněno, a co jsou jeho povinnosti. V některých případech může toto pracoviště zajišťovat podstatnou část celé souvisejí problematiky samostatně a vlastními silami, jindy vykonává více méně pouze organizační činnost, zajišťují externě požadované práce, služby či úkony. Každé řešení má celkem jasné výhody a nevýhody. Jde o to, aby bylo jasné, kdo odpovídá za výkon jednotlivých činností, kam patří zajišťování profesionálních rešerší, zajištění právní 319
ochrany jednotlivých vynálezů, vzorů a ochranných známek, rozhodování o teritoriální šíři ochrany, a také o včasném ukončení právní ochrany, pokud vše nasvědčuje tomu, že již není dostatečně účinná. Do těchto kompetencí patří také odborná činnost týkající se odměňování původců a autorů, nabídka komercializace v nejširším slova smyslu, včetně právní podpory, která se může týkat přiměřeného utajení, licenčních smluv a dohod o společném výzkumu. Může vyhledávat vhodné partnery pro vědeckou spolupráci, hledá nové sponzory a možnosti získání nových grantů. Další otázkou je prosazování vlastních práv z duševního vlastnictví a omezení porušování práv třetích osob v rámci vlastní hospodářské činnosti. V některých případech takové pracoviště zajišťuje odpovídající školení v oblasti práv plynoucích z duševního vlastnictví a poskytuje potřebné konzultace pro vlastní pracovníky.
11.11.2 Průmyslověprávní strategie Je nezbytné, aby vnitřní právní předpis neopomenul žádnou z důležitých strategických otázek optimálního zajištění průmyslověprávní ochrany a nastavil pravidla zejména pro komplexní ochranu mimořádně významných řešení a jejich komercializaci. Jasná a adresná musí být odpovědnost za důležitá rozhodnutí o tom, co bude předmětem průmyslověprávní ochrany a co naopak zůstane mimo tuto oblast. Do strategických rozhodnutí patří i to, jakým způsobem bude průmyslověprávní ochrana zajišťována. Může se jednat o patentovou ochranu či ochranu prostřednictvím užitného vzoru, ale v řadě případů je výhodné zajistit souběžně oba uvedené typy právní ochrany technických řešení. Výrobky mají své technické znaky a funkce, ale kromě toho i vnější vzhled, který je nedílnou součástí jejich úspěšné prodejnosti. K těmto otázkám patří i odpovědný přístup k teritoriálnímu rozsahu průmyslověprávní ochrany, která by měla být do jisté míry svázána s možnostmi komerčního dosahu. Je v zásadě nesprávné, aby o strategických otázkách rozhodoval původce či patentový zástupce, ale jejich odborné názory mají být se vší důkladností při rozhodování váženy. Ke strategickým otázkám patří i promyšlený mechanizmus zveřejňování vlastních výsledků tvůrčí činnosti. Měl by být co nejjednodušší, publikační činnost podporující a přitom jistící, aby vlastní publikace nebyly překážkou pro optimální průmyslověprávní ochranu. Autorská díla nelze v rámci těchto úvah opominout. Zejména zveřejnění
320
odborných článků a přednášek by nemělo vytvářet zábrany pro patentovou ochranu podstaty technických řešení. Zvláštní pozornost je nutno věnovat ochraně obchodního tajemství a know-how, přestože oprávněným zájmem především pracovníků z akademického prostředí jsou úspěchy na poli společensky ceněné publikace. I v této souvislosti je nutné pamatovat na zajištění informační bezpečnosti ve vztahu ke třetím osobám, což se může týkat otázek utajení, vlastnických vztahů k předmětům průmyslových práv, ale i zvláštních otázek, které se týkají například statutu studenta v rámci univerzitního výzkumu. Zejména v případě mezinárodní spolupráce jsou většinou obecná pravidla pro určení vlastnictví společně vytvořených nehmotných statků v jednotlivých státech rozdílná. Proto je jediným spolehlivým prostředkem pro bezkonfliktní vztahy samostatná smlouva či dohoda, která podrobně, jasně a pokud možno předem vyjádří podmínky, za jakých se do společného výzkumu z tohoto pohledu vstupuje.
11.11.3 Odměňování podnikových vynálezů Praktické poznatky jasně naznačují, že obecně jsou vážným problémem otázky týkající se odměňování tvůrčích počinů. Vnitřní právní předpis by měl směřovat ke spravedlivému a včasnému odměňování podle zásad, které jsou v souladu s obecně závaznými právními předpisy. Protože na základě obecných závazného předpisu je stanovení přiměřené odměny obtížné, má vnitřní právní předpis vysvětlit, jak bude k uvedeným podmínkám přistupováno a jakým postupem bude přiměřená odměna stanovena a kdy bude vyplacena. Součástí vnitřního právního předpisu by dále mělo být i to, jak bude stanoven přínos dosažený možným využitím řešení, na které zaměstnavatel uplatnil právo, kdo za takové stanovení přiměřené odměny a za její včasnou výplatu odpovídá.
11.11.4 Komercializace výsledků výzkumu a vývoje Audit by se měl soustředit na to, jak je ve vnitřních předpisech nastavena odpovědnost za komercializaci, zejména obecně uznávaných výsledků vědy a výzkumu. Bezprostředně po zajištění právní ochrany pro určité řešení mají následovat účinné kroky směřující k jeho komercializaci. 321
Existuje-li zájem o transfer poznatků do komerční sféry, je třeba využít obvyklých právních a obchodních prostředků ke správnému postupu. Pro tyto postupy musí být zajištěny odpovídající právní prostředky, zejména smluvní ujednání například formou smluv o smlouvách budoucích, opčních smluv, licenčních smluv a řady dalších nástrojů, které vedou k bezproblémovému komerčnímu využití. Příjmy z komerčního využití je třeba rychle, spravedlivě a poctivě rozdělit mezi původce, jejich pracoviště a vlastní organizaci. Vnitřní právní předpis může tento proces účinné ovlivnit. Na straně pracoviště může docházet k dalšímu dělení odpovídající části příjmů. Může se jednat o fond pro zajištění patentové ochrany, fond pro podporu útvaru, který řeší transfer technologií, určitý díl se může vracet zpět pro podporu dalšího výzkumu a vzdělávání a určitou část získává i vysoká škola nebo jiné výzkumné pracoviště. Přesný mechanizmus dělení čistých příjmů by měl obsahovat vnitřní předpis. Výsledkem osmé výzkumné otázky je metodika průmyslověprávního auditu. Zaměřuje se na kvalitativní parametry ochrany průmyslových práv a upozaďuje formální a kvantitativní hlediska. Zdůrazňuje potřebu profesionálně formulovaných vnitřních právních předpisů, určení odpovědnosti za strategické otázky právní ochrany a důležitost pravidel pro odměňování původců úspěšných řešení, včetně jejich dodržování.
322
12.
Závěr Předkládaná práce prostřednictvím stanovených hypotéz a řady výzkumných
otázek vytváří poznatkový základ pro optimální řešení strategických otázek hospodářských subjektů při ochraně průmyslového vlastnictví. K této volbě obsahu práce došlo na základě zkušeností autora s nepříznivými důsledky nesprávného strategického postupu při ochraně duševního vlastnictví, které lze ve většině případů jen velmi obtížně dodatečně napravit. Práce prokázala, že systém ochrany duševního vlastnictví je plně funkční a jeho užívání poskytuje významné konkurenční výhody, v případě, že je správně a profesionálně aplikován. Stejně tak práce prokázala, že nesystémový přístup a strategicky nevhodná opatření při ochraně průmyslového vlastnictví vedou k nenapravitelným škodám. Příkladem může být předuveřejnění podstaty vynálezu, které znamená zhroucení novosti technického řešení a nemožnost získat pevnou patentovou ochranu a tím i výlučné postavení na trhu či jinou možnost dané řešení komercializovat. Ke stejným škodám vede i včasná, ale nevhodná průmyslověprávní ochrana. Příkladem jsou vynikající výsledky farmaceutického výzkumu chráněné užitným vzorem, jehož celková doba ochrany uběhne po deseti letech, tedy zpravidla ještě dříve, než se originální a vysoce hodnotný výsledek výzkumu dostane po všech úspěšných fázích klinických zkoušek na trh. Stejně mimořádně negativních
výsledků
je
dosahováno
pohodlnou
právní
ochranou
vynikajícího
konstruktérského počinu prostřednictvím unijních průmyslových vzorů, jejichž ochrana se na technická řešení nevztahuje. Dílčí výsledky práce Úvodní část práce prokazuje, že patentová ochrana představuje systém, který není tajný, ale naopak plně otevřený veřejnosti, které nabízí díky současným možnostem telekomunikací a výpočetní techniky rozsáhlý potenciál přehledných a dobře tříděných poznatků, které mají povahu pozitivních externalit a je možné je úspěšně využívat. Z nich již v době platnosti patentů mohou těžit všechny subjekty, které provozují podnikatelskou činnost mimo území, na nichž jsou jednotlivé patenty chráněny. Ze zde uvedených závěrů plyne, že ucelený systém pevné patentové ochrany je mimořádným zdrojem inovací s minimálními společenskými náklady. Práce dochází k závěru, že na rozdíl od jiných způsobů získávání inovací, v případě patentů je to sám jejich vlastník, který na své náklady překonává obtíže spojené se zavedením nového řešení a nakonec získává přínosy pouze od těch, kteří jsou ochotni za jeho řešení zaplatit. 323
Druhá část práce na základě celkových poznatků vytváří teoretický model chování hospodářských subjektů ve vztahu k průmyslověprávní ochraně. Obsahuje čtyři teoretické postoje k vlastním inovacím ve vztahu k průmyslověprávní ochraně. Jedná se o naprostý nezájem o jakoukoli právní ochranu, kvalifikované zveřejnění vlastních výsledků výzkumu, jejich utajení a zajištění právní ochrany. Ke každému modelu chování jsou přiřazena odpovídající rizika. Bez zajištění právní ochrany hrozí, že vlastního výsledku výzkumu jednoho subjektu se zmocní konkurence a v nepříznivém případě původnímu subjektu ani neumožní jeho hladké a bezproblémové užívání. Odstranění uvedeného nepříznivého důsledku může zamezit kvalifikované zveřejnění, ale za předpokladu, že je skutečně zveřejněna podstata nového řešení a je prokazatelné datum zveřejnění. K utajení se hodí pouze inovace určitého povahy. Jedná se zejména o vynálezy kategorie „způsob“, které jsou charakterizovány časovým průběhem a postupnou následností jednotlivých dějů, tedy tím, jak a na co se působí a co je výsledkem tohoto působení, které nejsou patrny ze samotného výrobku. Naopak konstrukční řešení výrobků, zejména určených k běžné spotřebě, se k utajení nehodí, neboť prostředky běžného reverzního inženýrství bez obtíží odhalí podstatu vynálezu a umožní jeho užívání třetí osobě. Uvedené nedostatky předchozích modelových chování může odstranit průmyslověprávní ochrana, ale jen za předpokladu, že je provedena včas a plně profesionálně. Další část práce se týká patentové ochrany. V úvodní pasáži se podrobně charakterizují předměty, které se za vynálezy nepovažují a dále i ty, které se nepovažují za průmyslově využitelné. Například patentovatelnost počítačových programů je sice ze zákona vyloučena, ale jen tehdy, když se přihláška vynálezu nebo patent týká pouze počítačového programu. Pokud se ale jedná o technické řešení, jehož součástí je počítačový program, potom již pro tuto výluka z patentovatelnosti není důvod, a tudíž se v těchto případech neuplatňuje. To platí v případě, že se skutečně jedná o technické řešení, které vykazuje technické znaky a technické účinky a splňuje ostatní požadavky pro udělení patentu. Podobně diagnostické metody se považují za průmyslově nevyužitelné, a nacházejí se tedy mimo možnost je patentově chránit. Platí ale, že o diagnostickou metodu se jedná pouze v případě, když je splněn následující výčet kroků: záznam historie případů, pozorování, ohmatávání a auskultace, tedy vyšetřování různých částí těla a výkon množství lékařských a technických zkoušek a testů - fáze zkoumání a sběru údajů, porovnání testovacích údajů s normálními hodnotami včetně záznamu jakýchkoli významných odchylek 324
– symptomy a přiřazení odchylky ke konkrétnímu klinickému obrazu - fáze deduktivního rozhodnutí. Pokud pouze jeden z uvedených základních kroků schází, nejde v tomto smyslu o diagnostickou metodu a předmět patentové přihlášky je projednáván jako každý jiný. Pro rozsah patentové ochrany je podle platné právní úpravy rozhodné znění patentových nároků. Jejich výklad je zásadní otázkou patentových sporů, a proto se stává často zdrojem zásadně odlišných názorů. Výklad patentových nároků se uskutečňuje na základě vnímání zde uvedených pojmů a znaků prostřednictvím fiktivní osoby tak zvaného „průměrného odborníka“. Jeho vlastnosti, znalosti a schopnosti jsou důležitým hlediskem pro chápání obsahu patentových nároků. Jeho očima se následně provádí nejprve výklad patentových nároků doslovný, a následně ve sporných případech při splnění omezujících podmínek i výklad extenzivní či restriktivní. Ke zmírnění obtíží při extenzivním výkladu patentových nároků se používá tak zvaná teorie ekvivalentů. Vyžaduje kumulativní splnění tří podmínek. Týká se interpretace podstatného znaku vynálezu, tento znak v ekvivalentním provedení nesmí mít materiální účinek na funkci vynálezu, tedy je funkčně rovnocenný, a jedná se o znak, který je znám ke dni zveřejnění vynálezu. Rozbor v této části práce vede k objasnění současné situace při patentování vynálezů v Evropě. Evropský patentový systém se dlouhodobě opírá o národní patenty a dále o mezinárodní smlouvu otevřeného typu, která umožňuje získat evropský patent v několika, případně ve všech 38 členských státech této mezinárodní smlouvy. Unijní systém patentové ochrany po dlouhou dobu scházel. Po desetiletích intenzivního vyjednávání došlo v určitém smyslu ke změně. Existuje platné, ale nikoli účinné Nařízení o unitárním patentu. Jedná se o patent unitární, nikoli unijní, neboť Itálie a Španělsko jej zásadně odmítají a Chorvatsko zatím není na tento systém připraveno. K takovému řešení došlo v EU relativně zvláštní cestou tak zvané posílené spolupráce. Účinnost Nařízení o unitárním patentu je závislá na řádné ratifikaci mezinárodní smlouvy, která vede k evropskému
patentovému
soudnictví.
Řádná
ratifikace
mezinárodní
smlouvy
o evropském patentovém soudnictví vyžaduje ratifikaci 13 členů, s tím, že musí být ratifikována Velkou Británií, Německem a Francií. Zatím došlo k ratifikaci v šesti státech. V této části práce odhaluje podstatu projektu Patent Prosecution Highway (PPH), který nemá žádný český obecně používaný název. Jedná se o projekt dvoustranné mezinárodní spolupráce patentových úřadů, který významně urychluje řízení o patentových přihláškách, které byly následně podány u dalších patentových úřadů, a mohou díky
325
tomuto projektu využívat odborné práce prvního patentového úřadu na stejné, dříve podané patentové přihlášce. Další část práce se věnuje užitným vzorům, se zvláštním zaměřením na českou právní úpravu. Dochází k závěru o minimální harmonizaci právních předpisů v této oblasti v Evropě, takže například i na Slovensku je již nyní situace v právní úpravě užitných vzorů odlišná. Konstrukce světové novosti u užitných vzorů se odlišuje od světové novosti v případě patentů a práce uzavírá, že pouze užitné vzory zahrnují ochrannou lhůtu, označovanou často jako „grace period“, která umožňuje podat úspěšně přihlášku užitného vzoru i do 6 měsíců od zveřejnění podstaty přihlašovaného technického řešení. Prokazuje i výhodnost podat v některých případech na shodné řešení jak patentovou přihlášku, tak i přihlášku užitného vzoru. Řízení o přihlášce užitného vzoru je podstatně kratší, užitný vzor je po několika měsících zapsán do rejstříku a to umožňuje prosazovat práva z užitného vzoru podstatně dříve, než práva z později uděleného patentu. Průmyslové vzory se týkají vnějšího vzhledu výrobků, takže relativně často dochází k souběhu právní ochrany prostřednictvím autorského práva a práv průmyslových. Duální povaha těchto předmětů je základem jejich poznání. Předměty ochrany a další související okolnosti se v rámci uplatňování autorskoprávní a průmyslověprávní ochrany výrazně odlišují. Předmětem autorského práva je dílo, které je jedinečným výsledkem tvůrčí činnosti autora, zatímco předmětem právní ochrany průmyslových vzorů je nový vzhled výrobku nebo jeho části, který má individuální povahu. Autorskoprávní ochrana vzniká okamžikem, kdy je dílo vyjádřeno v jakékoli objektivně vnímatelné podobě, tedy bez formálního aktu. Ochrana průmyslovým vzorem vzniká podstatně později až zápisem vzoru do rejstříku, tedy po podání formální přihlášky, zaplacení poplatků a v ČR dokonce až po ukončeném průzkumu novosti a individuální povahy. V případě autorského díla je otázka jeho změn často velmi emotivní, přičemž autor je nadán právem na nedotknutelnost díla. V případě průmyslového vzoru naopak v rámci průmyslového využití velmi často k nepodstatným úpravám a změnám dochází. Relativně přísně jsou ale práva z průmyslového vzoru vymezena ve vztahu ke znakům vnějšího vzhledu výrobků, které jsou předurčeny technickou funkcí. Ochrana průmyslovým vzorem může být získána pouze na vnější vzhled výrobku, pokud jeho znaky nemají z funkčního hlediska významný či převažující význam. 326
Na území České republiky v případě průmyslových vzorů, na rozdíl od patentů a užitných vzorů, již působí unijní právní ochrana. Hmotně právní podmínky právní ochrany jsou stejné, ale procesní prostředky se významně odlišují. Před zápisem unijního vzoru do rejstříku není prováděn průzkum, takže se do unijního rejstříku dostávají i průmyslové vzory, které nejsou nové nebo ty, které nevykazují individuální povahu. Navíc unijní právní úprava nabízí neformální právní ochranu vnějšího vzhledu výrobků prostřednictvím tak zvaného nezapsaného průmyslového vzoru, na kterou si česká praxe zatím jen obtížně zvyká. Tato právní ochrana působí naprosto neformálně, bez jakékoli přihlášky či placení poplatků, ale je poskytována pouze na dobu tří let od prvního zveřejnění v EU. Práva z nezapsaného vzor jsou ale omezena a působí pouze proti užití, které vyplývá z kopírování nezapsaného vzoru. Také v případě mezinárodní ochrany průmyslových vzorů je situace významně odlišná od právní ochrany patentů. Je poskytována prostřednictvím mezinárodní smlouvy uzavřeného typu, kde Česká republika není členem, a proto osoby s bydlištěm či místem podnikání v ČR nemohou z této mezinárodní smlouvy přímo těžit. Protože ale tato mezinárodní smlouva umožňuje členství nejen jednotlivým zemím, stala se členem i Evropská unie, a od doby českého členství v EU mohou české subjekty využívat tuto mezinárodní smlouvu pro mezinárodní ochranu průmyslových vzorů nepřímo přes unijní průmyslový vzor. Významným závěrem práce je důležitost druhu vyobrazení pro rozsah ochrany plynoucí z průmyslového vzoru. Například do jisté míry schematické vyobrazení označované jako "pérovka" umožňuje podstatně širší rozsah ochrany v porovnání s fotografií, neboť nezobrazuje některé znaky vnějšího vzhledu výrobku, které by mohly být v určitých situacích shledávány jako podstatné. Jedná se například o barvu či strukturu povrchu. Obchodní tajemství ani know-how se nepovažují za předměty průmyslového vlastnictví. Oba tyto instituty ale s průmyslovým vlastnictví velmi těsně souvisejí. Jen málo hospodářských subjektů vlastní patent, užitný nebo průmyslový vzor, ale většina subjektů se opírá v rámci hospodářské činnosti o určité informace, poznatky či skutečnosti, které mají charakter obchodního tajemství. Komparační rozbor zjišťuje určité změny pojmových znaků obchodního tajemství v rámci nového občanského zákoníku a to zejména pro jejich význam v případě strategického chování v rámci „utajení“, které bylo podrobně zmíněno v závěrech, týkajících se druhé části této práce.
327
Do současné doby bylo nashromážděno velké množství poznatků, které jsou obsaženy v patentových dokumentech. Jen volně přístupná databáze espacenet Evropského patentového úřadu jich obsahuje více než 80 milionů. Tyto poznatky jsou prostřednictvím moderních třídících soustav roztříděny do 250 tisíc věcně vymezených skupin, publikovány jsou po 18 měsících od data podání přihlášky a představují tak velmi čerstvý, utříděný a věcně úplný fond informací. Jedná se nejen o poznatky technické povahy, ale i o významné skutečnosti právního charakteru či informace o inovačních aktivitách jednotlivých subjektů. Práce předkládá typologii rešeršních průzkumů, která zajišťuje optimální vyhledávání jednotlivých poznatků podle druhu a účelu požadovaných údajů. Jasně zdůrazňuje rozdíly mezi rešeršemi na stav techniky, na novost, na průmyslověprávní nezávadnost, na patentové rodiny, na právní stav a průmyslověprávní aktivity. Určení konkrétního druhu rešerše podle uvedené typologie usnadňuje a rozhodující měrou ovlivňuje výběr správné databáze, časovou retrospektivu rešerše a náklady, které jsou s touto vysoce odbornou činností svázány. Osmá část práce se týká ochranných známek. Chování jednotlivých subjektů a množství ochranných známek, včetně jejich hospodářského významu jsou příčinou konfliktů. K jejich řešení se podpůrně užívají argumenty o funkcích ochranných známek, které práce systematicky kategorizuje s využitím perspektivy autora označení, vlastníka ochranné známky a spotřebitele nebo zákazníka. Determinuje tak funkci identifikační, rozlišovací, ochrannou, garanční, propagační a soutěžní. Ze základních funkcí ochranné známky se následně vyvozuje systém pravidel pro tvorbu úspěšných ochranných známek, včetně autorskoprávních aspektů. Požadavkem na ochrannou známku je určitý stupeň originality, přednost je dávána krátkým slovům, nutno je brát v úvahu jejich vyslovitelnost a význam v cizích jazycích a stranou nemá být ponechán ani jistý stupeň libozvučnosti. Významným požadavkem je snadná zapamatovatelnost a působivost ochranné známky a její kompoziční a obsahová vyváženost. V této souvislosti je spíše negativně hodnocen rigidně v české praxi uplatňovaný požadavek na schopnost grafického znázornění ochranné známky. Odklon od tohoto přístupu je v práci podpořen rozborem nového návrhu Nařízení EU a unijní judikatury, což by mělo vést k postupnému uvolnění tohoto požadavku a usnadnění právní ochrany některých tak zvaných netradičních označení, tedy například zvukových, čichových, hmatových a pohybových ochranných známek. Práce se zaměřuje i na rozsah ochrany plynoucí z ochranné známky. Ten je určen na jedné straně v rejstříku zapsaným označením a zahrnuje i označení podobná, a na druhé 328
straně zapsanými výrobky a službami, včetně výrobků a služeb podobných. Práce charakterizuje „průměrného spotřebitele“, jehož vlastnosti, zkušenosti a znalosti jsou důležité pro posouzení rozsahu právní ochrany plynoucí z konkrétní ochranné známky a potvrzuje značný posun v chápání vlastností této fiktivní osoby. Průměrný spotřebitel je v současné době osobou informovanou, pozornou, poučenou a přiměřeně obezřetnou, i když vnímá ochrannou známku jako celek a nezabývá se jejími detaily. Pro podobnost označení se uplatňuje vedoucí zásada komplexního posouzení vizuální, fonetické a významové podobnosti porovnávaných označení, a musí být založeno na celkovém dojmu, který dotčená označení vytvářejí, s ohledem na jejich rozlišovací či dominantní prvky. Podobnost výrobků pro tyto účely je svázána s tím, zda-li jsou porovnávané výrobky vyráběny stejným subjektem, zda vykazují shodu či podobnost ve své látkové povaze, tedy jsou vyrobeny ze stejného či podobného materiálu nebo surovin, zda slouží stejnému použití, setkávají se na trhu a obvykle se prodávají na stejných místech. V případě zahraniční právní ochrany ochranných známek je pro přihlašovatele k dispozici národní a unijní právní ochrana. Kromě toho existuje i ochrana mezinárodní prostřednictvím Madridské dohody nebo Madridského protokolu, ale v těchto případech musí přihlašovatel postupovat v součinnosti s mateřským, tedy národním úřadem, který pro mezinárodní ochranu potvrzuje shodu v přihlašovateli, samotném označení a shodu nebo jen určitý výběr z dříve přihlášených či zapsaných výrobků a služeb. Práce v případě označení původu a zeměpisných označení dovozuje veřejnoprávní a nevýlučný charakter těchto institutů a tím je zásadně odlišuje od ostatních předmětů průmyslových práv. Vůči pouhému údaji o původu zboží je vymezuje právě mimořádnou kvalitou výrobků, kterou lze dosáhnout pouze na území, jehož vymezení je součásti zápisu do rejstříku. Zjišťuje, že jde vlastně o jediný průmyslověprávní institut, kde se významně neuplatňuje prioritní právo a tedy i doba podání přihlášky. Jak označení původu, tak i zeměpisné označení, ostatně si natolik podobná, že existují důvodné pochyby o potřebě jejich samostatného vydělování, jsou stíhána historickými okolnostmi v souvislosti se změnami hranic států a vysokým stupněm citlivosti veřejnosti na jakékoli neoprávněné užívání. V práci jsou odhaleny řadu desetiletí pokračující obtíže diplomatické povahy pro zajištění odpovídající mezinárodní ochrany označení původu. Plynou z odlišné hospodářské strategie tradičních producentů, do jisté míry originálních a kvalitních výrobků, jejichž parametry jsou významně svázány s místem produkce a zkušeností místní 329
populace, a na druhé straně nových výrobců, jejichž tradice výroby a specifické místní podmínky nedosahují uvedených kvalit. Tyto skutečnosti mají přímý vliv na zahraniční právní ochranu označení původu a zeměpisných označení. Mezinárodní smlouva pro právní ochranu označení původu zahrnuje pouhých 28 států, v rámci Evropské unie je zpochybňována možnost národní ochrany či ochrany prostřednictvím bilaterárních smluv, když unijní ochrana je poskytována pouze výrobkům zemědělské povahy a potravinám a to přímo Evropskou komisí formou nařízení. Přihlášku je třeba podat výhradně prostřednictvím národního úřadu. V závěrečné části práce je vytvořena metodika provádění průmyslověprávního auditu, která čerpá z předchozích poznatků této práce. Potlačuje formální provádění auditu a zaměřuje se na kvalitativní ukazatele zajištění průmyslových práv. Zdůrazňuje provádění kontroly profesionálního zajištění průmyslověprávní ochrany, tedy nikoli pouze její existence či neexistence. Těchto výsledků má být dosaženo zaměřením auditu na kvalitní rešeršní výstupy, jak v oblasti technické, tak i práv na označení, na formulaci patentových nároků, které představují maximálně možnou šíři ochrany, jak byla vysvětlena ve třetí části této práce. V případě ochranných známek se zdůrazňuje optimální výběr samotného označení, ale stejně tak i přiměřený výběr výrobků a služeb. Důraz je kladen na skutečné užívání chráněných označení, a to v podobě, jak jsou přesně zapsána v příslušných rejstřících známkových úřadů. U průmyslových vzorů je zdůrazňována kontrola používaných druhů vyobrazení a jeho významu pro rozsah ochrany, podle závěrů uvedených v páté části práce. Metodika zdůrazňuje důležitost kontroly vnitřního předpisu hospodářských subjektů, který se této problematiky týká. Dovozuje, že vnitřní předpis musí zahrnovat kompetence odpovědných pracovníků za tuto oblast, odměňování původců, rozdělení kompetencí při komercializaci výsledků výzkumu a připomíná důležitost prověrky péče o utajované skutečnosti. Odpovědi na výzkumné otázky Práce dospěla k následujícím odpovědím na předem stanovené výzkumné otázky. Odpověď na první výzkumnou otázku zní. Patentem lze chránit veškerá technická řešení, ze všech oborů techniky, které jsou nové, jsou výsledkem vynálezecké činnosti a jsou průmyslově využitelné. Za vynálezy se ale nepovažují objevy, vědecké teorie, matematické metody, estetické výtvory, plány, pravidla a způsoby vykonávání obchodní činnosti, jakož i programy počítačů a také pouhé podávání informací. Způsoby chirurgického nebo
330
terapeutického ošetřování těla a diagnostické metody používané na lidském nebo zvířecím těle se nepovažují za průmyslově využitelné. Patenty se neudělují na odrůdy rostlin a plemena zvířat nebo v zásadě na biologické způsoby pěstování rostlin či chovu zvířat. Pro patentovou ochranu počítačových programů je podmínkou, aby patentová přihláška skutečně obsahovala technické řešení, které vykazuje technické znaky a projevuje se technickými účinky. V případě diagnostických metod je výluka z patentové ochrany vázána na všechny znaky diagnostických metod podle současného poznání. Vyloučené z patentovatelnosti jsou pouze diagnostické metody, na jejichž základě je možné učinit okamžité rozhodnutí o konkrétní úrovni léčebného procesu. Prostřednictvím užitných vzorů podle české právní úpravy nelze navíc chránit některé předměty, především způsoby výroby nebo pracovní činnosti. Odpověď na druhou výzkumnou otázku zní. Kvalitní průmyslověprávní ochrana technických řešení je jediným účinným prostředkem jak zajistit ekonomické a intelektuální investice vložené do výzkumu, podpořit goodwill a reputaci vlastníka v soutěžním prostředí a získat časově omezené výhradní postavení na trhu. Výrazně usnadňuje i prosazení práv k výsledkům vlastního výzkumu a omezuje nežádoucí napodobování a kopírování. Pouhé utajení je možné jen u některých výsledků výzkumu, zejména nezřejmých způsobů výroby, ale ve všech případech je spojeno s vysokým stupněm rizika, že bude brzy odhaleno a využito třetí osobou, která se na tvůrčí činnosti nepodílela. Bez průmyslověprávní ochrany je náprava mimořádně obtížná, pokud vůbec existuje. Jedině průmyslověprávní ochrana může zajistit bezpečné výhradní užívání technického řešení v konkurenčním prostředí. Odpověď
na
třetí
výzkumnou
otázku
zní.
Fundamentální
otázka
průmyslověprávní ochrany, tedy rozsah této ochrany, který plyne z jednotlivých dokumentů, je pouze obecně určen v právních předpisech. Na ty navazují rozsáhlé doktrinální poznatky a judikatura, které práce shrnuje a dotváří. K výkladu rozsahu ochrany jednotlivých dokumentů, které se týkají práv průmyslového vlastnictví, dochází prostřednictvím úsudků "fiktivních osob" a prostřednictvím metod, které jsou v rámci evropského kontextu prostřednictvím judikatury do jisté míry postupně slaďovány. Fiktivními osobami jsou v případě technických řešení "průměrní odborníci", v případě průmyslových vzorů "informovaní uživatelé" a u ochranných známek "průměrní spotřebitelé". Jejich vlastnosti, vzdělání a zkušenosti jsou teorií a judikaturou postupně dotvářeny. 331
K využití či porušení patentu je třeba, aby konkrétní předmět vykazoval všechny podstatné znaky nezávislého patentového nároku nebo jeho ekvivalenty. K výkladu patentových nároků se užívá výklad lexikální, ale za splnění určitých podmínek i výklad extenzivní či případně restriktivní. K extenzivnímu výkladu se často užívá teorie ekvivalentů, která vychází ze zkoumání materiálních účinků a funkcí podstatných znaků patentových nároků a jejich známosti ke dni priority či zveřejnění patentové přihlášky. U průmyslových vzorů je rozsah ochrany vytvořen celkovým dojmem informovaného uživatele, který bere v úvahu zejména podstatné znaky vnějšího vzhledu výrobku a potlačuje význam odlišností nepodstatného významu. V případě ochranných známek je zásadní otázkou určení rozsahu právní ochrany zjištění podobnosti srovnávaných označení. Takové zjištění vyžaduje nahlížet na porovnávaná označení z pohledu vizuálního, fonetického a významového v rozsahu chápání průměrným spotřebitelem, přičemž se bere v úvahu motiv a dominantní prvky zkoumaného označení. Odpověď na čtvrtou výzkumnou otázku zní. Vnější vzhled výrobku je způsobilý právní ochrany, je-li nový a má-li individuální povahu. Kromě právní ochrany na základě českých právních předpisů existuje i právní ochrana unijní a mezinárodní. Česká a unijní právní ochrana vychází ze stejných hmotně právních podmínek, ale procesní prostředky se významně odlišují. Před zápisem unijního vzoru do rejstříku není prováděn průzkum, takže se do unijního rejstříku dostávají i průmyslové vzory, které nejsou nové nebo ty, které nevykazují individuální povahu. Tím se výsledky ochrany významně liší. Další významnou odlišností je unijní právní ochrana tak zvaného nezapsaného vzoru, která je plně neformální. Významným omezením pro právní ochranu vnějšího vzhledu výrobku je skutečnost, že ochrana průmyslovým vzorem může být získána pouze na vnější vzhled výrobku, pokud jeho znaky nemají z funkčního hlediska významný či převažující význam. Odpověď na pátou výzkumnou otázku zní. Značný rozsah patentových, vzorových a známkových práv obecně komplikuje zjištění o tom, co je a není na určitém území skutečně aktuálně chráněno. Na druhou stranu mimořádný pokrok v oblasti telekomunikací a výpočetní techniky toto zjištění významně usnadňuje. Pro zjištění potřebných údajů a informací, tedy nejen konkrétních technických poznatků, ale i směrů rozvoje jednotlivých oborů, informací o platnosti konkrétních dokumentů, o tom, kdo byl a je jejich vlastníkem a jaký je rozsah jejich ochrany je nutné zvládnutí používaných třídících prostředků, znalost obsahu rozhodujících databází, použití vhodných logických operátorů a orientace v typologii jednotlivých rešerší. Práce dělí 332
rešerše na jednotlivé druhy, například na rešerši na stav techniky, průmyslověprávní nezávadnost, na právní stav a patentové rodiny a k těmto druhům rešerší přiřazuje určení rozdílného období potřebné rešeršní retrospektivy, rozhodnutí o použití jednotlivých druhů databází a vlastní rešeršní strategii. Za těchto předpokladů je možné nalézat potřebné informace za cenově dostupných podmínek a přesvědčit se o tom, co je a není aktuálně na určitém území chráněno. Odpověď na šestou výzkumnou otázku zní. O významu ochranných známek hovoří i vzrůstající zájem přihlašovatelů o nové ochranné známky. V současně době přibývá jen do unijního rejstříku přes 100 000 ochranných známek ročně. Jejich význam spočívá v propojení oblasti výrobců a poskytovatelů služeb se zákaznickou obcí, které napomáhají se správnou volbou nákupu. Jsou nositeli goodwillu hospodářských subjektů a stávají se i významnou součástí majetkového portfolia vlastníků, takže mohou být uplatněny na trhu i samostatně. Nejen pro správnou volbu samotného označení, účinnou právní ochranu, správu a vymáhání známkových práv jsou důležité jejich základní funkce. Identifikační funkce představuje záruku, že takto označené výrobky byly vyrobeny či poskytnuty
pod
kontrolou
konkrétního
podniku.
Rozlišovací
funkce
umožňuje
spotřebitelské obci odlišit výrobky stejného druhu různých výrobců či poskytovatelů služeb. Ochranná funkce zajišťuje dlouhodobé výhradní užívání na trhu jedinému hospodářskému subjektu a funkce garanční představuje záruku pro spotřebitele, že obdrží výrobek s očekávanými parametry, vlastnostmi či kvalitou. Soutěžní funkce vyjadřuje, že ochranná
známka
je
účinným
prostředkem
pro
získání,
udržení
a
zlepšení
konkurenceschopnosti vlastníka či uživatele. Odpověď na sedmou výzkumnou otázku zní. Jako ochrannou známku lze chránit jakékoli označení schopné grafického znázornění, zejména slova, včetně osobních jmen, barvy, kresby, písmena, číslice, tvar výrobku nebo jeho obal, pokud je toto označení způsobilé odlišit výrobky nebo služby jedné osoby od výrobků nebo služeb jiné osoby. Platný právní předpis vyžaduje pro zápis ochranné známky do rejstříku splnění řady podmínek. Mimo jiné i schopnost grafického vyjádření, která je v české praxi rigidně vyžadována. V jiných státech a také v Evropské unii je tento požadavek vykládám pružněji a to umožňuje v některých případech právní ochranu i pro ochranné známky zvukové, čichové, světelné, hmatové a pohybové. Ve všech případech se ale schopnost zápisu ochranné známky do rejstříku posuzuje ve vztahu k výrobkům a službám, pro které má být zapsána. Překážky zápisu označení do rejstříku jsou dvojí povahy. Veřejnoprávní, která 333
mají absolutní povahu, a které zákon jasně formuluje. Na jejich základě provádí příslušný úřad z moci úřední odpovídající průzkum. V případě, že přihlašované označení v tomto průzkumu obstojí, je zveřejněno a do tří měsíců zákon umožňuje přesně zde uvedeným osobám uplatnit ochranu svých vlastních práv, která by mohla být prověřovaným označením poškozena. Tyto námitky představují soukromoprávní překážky právní ochrany jednotlivých označení, mají tedy relativní charakter a rozhoduje o nich Úřad průmyslového vlastnictví a jeho rozhodnutí jsou přezkoumatelná v rámci správního soudnictví. Odpověď na osmou výzkumnou otázku zní. Jak v případě ochranných známek, tak i v případě označení původu a zeměpisných označení existuje řada právních prostředků pro jejich právní ochranu v zahraničí. První možností je podání národní přihlášky v zahraničí, kde to národní zákonodárství umožňuje. Pokud právní ochrana směřuje do řady států či regionů existují další možnosti. V rámci Evropské unie je k dispozici unijní ochranná známka, označení původu i zeměpisné označení, kdy na základě jediné přihlášky lze získat jednotnou právní ochranu pro celé území Evropské unie. Tak zvanou mezinárodní ochranu ochranné známky lze získat v téměř 100 státech podle výběru přihlašovatele prostřednictvím Madridské smlouvy nebo Madridského protokolu. Mezinárodní ochrana označení původu umožňuje Lisabonská smlouva, která ale zatím zahrnuje pouze 28 států, neboť právní ochrana označení původu není v souladu s hospodářskými zájmy řady států. Umožňuje ale ochranu i označením původu pro průmyslové a rukodělné výrobky, zatím co právní ochrana v EU umožňuje pouze ochranu pro zemědělské výrobky a potraviny. Práva na označení lze právně chránit i prostřednictvím bilaterálních mezinárodních smluv, které má Česká republika sjednány s Rakouskem, Portugalskem a Švýcarskem. Kromě toho jsou otázky ochrany práv na označení spíše v obecné rovině součástí řady obchodních mezinárodních bilaterálních dohod. Odpověď na devátou výzkumnou otázku zní. Hospodářské subjekty, včetně výzkumných pracovišť a univerzit, často při ochraně průmyslových práv chybují. Náprava není
obtížná.
Práce
pro
odstranění
nedostatků
předkládá
vlastní
metodiku
průmyslověprávního auditu. Zaměřuje se na kvalitativní parametry ochrany průmyslových práv a upozaďuje formální a kvantitativní hlediska. Zdůrazňuje potřebu profesionálně formulovaných vnitřních právních předpisů, určení odpovědnosti za strategické otázky právní ochrany a důležitost pravidel pro odměňování původců úspěšných řešení, včetně jejich dodržování. 334
Ověření hypotéz Systém právní ochrany průmyslového vlastnictví je založen na obecně dlouhodobě respektovaných mezinárodních smlouvách a právním pořádku jednotlivých států či regionálních uskupení. K nejvýznamnějším mezinárodním smlouvám patří zejména Pařížská úmluva na ochranu průmyslového vlastnictví, Úmluva o zřízení Světové organizace duševního vlastnictví a Dohoda o obchodních aspektech práv k duševnímu vlastnictví. Práva k duševnímu vlastnictví nacházejí odezvu v ústavách jednotlivých států a opírají se i o Listinu základních práv a svobod, kde se v článku 34 uvádí, že práva k výsledkům tvůrčí duševní činnosti jsou chráněna zákonem. Jsou doplněna řadou právních předpisů o jednotlivých průmyslověprávních institutech. Mezinárodní smlouvy, právní předpisy, rozsáhlá judikatura, pravidla, metodické návody, doktrinální poznatky a rozsáhlé světové či regionální databáze, které se týkají této oblasti jsou veřejnosti k dispozici, mají přehlednou strukturu, navzájem na sebe navazují a velkým množstvím uživatelů jsou dlouhodobě respektovány. Z těchto poznatků, jak byly podrobně analyzovány v této práci, je zřejmé, jaké předměty lze chránit, a které naopak průmyslověprávně chránit není možné. Z výsledků práce plyne, že jsou k dispozici metody a postupy, jak je možné se přesvědčit o tom, co je a naopak není právně chráněno. Z jednotlivých dokumentů, které se týkají průmyslových práv, lze na základě aplikace právních předpisů, judikatury a doktrinálních poznatků zjistit rozsah jejich ochrany a návazně jejich hospodářské využití či porušování. Z toho plyne, že první hypotéza založená na tom, že systém právní ochrany je komplikovaný, nikdo se v něm nevyzná, a proto není využíván, byla vyvrácena. V rámci druhé hypotézy bylo prokázáno, že utajení výsledků technické tvůrčí činnosti je velmi důležitým strategickým nástrojem pouze do doby, než dojde k podání formální přihlášky. Během následujícího hospodářského užívání vynálezů a průmyslových vzorů je utajení ve většině případů nemožné a v ostatních případech vysoce rizikové. V žádném případě není schopno zajistit významnou konkurenční výhodu, spočívající ve výhradním užívání pro původce či vlastníka takového řešení. Autorskoprávní
a
průmyslověprávní
ochrana
mají
spíše
vzájemně
komplementární povahu. Chrání rozdílné předměty a počátek ochrany nastává v jinou dobu. V případě autorskoprávní ochrany se jedná o dílo a právní ochrana vzniká okamžikem, kdy je dílo vyjádřeno v objektivně vnímatelné podobě. U průmyslověprávní 335
ochrany se jedná o vynález či průmyslový vzor nebo ochrannou známku, a účinky právní ochrany nastávají od oznámení o udělení patentu ve Věstníku, užitný a průmyslový vzor platí ode dne podání přihlášky. Vzájemnou podpůrnou povahu autorskoprávní a průmyslověprávní ochrany potvrdily v práci komparační rozbory zejména v případě právní ochrany počítačových programů a průmyslových vzorů. Z toho plyne, že druhá hypotéza založená na tom, že formální průmyslověprávní ochrana je nadbytečná a lze ji nahradit neformálním utajením či ochranou autorskoprávní byla vyvrácena. Také třetí hypotéza založená na tvrzení, že rozsah práv plynoucí z průmyslového vlastnictví je nezřejmý a neurčitý, byla vyvrácena. Rozsah právní ochrany, který plyne z jednotlivých průmyslověprávních dokumentů, je obecně určen v právních předpisech. Na ty navazují rozsáhlé poznatky teoretického výzkumu a judikatury. K výkladu rozsahu ochrany dochází na základě úsudků "fiktivních osob", jejichž znalosti, přístupy a vlastnosti jsou postupně precizovány, a prostřednictvím metod, které jsou veřejnosti k dispozici a v rámci evropského kontextu jsou postupně harmonizovány. Fiktivní osobou je v případě technických řešení "průměrný odborník", který je běžný profesionál a má všeobecné poznatky a znalosti v oboru. Má přístup ke všemu, co tvoří stav techniky a má obvyklé schopnosti pro práci v experimentování. V experimentální práci postupuje pouze rutinním způsobem s konzervativním postojem k technickým rizikům. Nevydává se při své práci cestou proti vytvořeným technickým předsudkům a nehledá cesty ve vzdálenějších oblastech. Pohled průměrného odborníka je limitován obecně v evropském kontextu uznávaným protokolem o výkladu článku 69 Úmluvy o udělování evropských patentů. Metody pro určení konkrétního rozsahu patentové ochrany vycházejí z interpretace patentových nároků, často v komplikovaných případech za použití teorie ekvivalentů, která se zaměřuje na zkoumání materiálních účinků a funkcí podstatných znaků patentových nároků a jejich známosti ke dni priority či zveřejnění patentové přihlášky. V případě průmyslových vzorů je fiktivní osobou "informovaný uživatel", který je osloven spíše celkovým vzhledem průmyslového vzoru než různými detaily, které jsou typické pro posuzovaný předmět. Je zběhlý ve znalosti vzhledu zpřístupněných vzorů, a je tak osobou, u které je splněn předpoklad určitého stupně znalosti a vzorového povědomí. Nemá větší než průměrnou paměť, ale lze od něj požadovat povědomí o trendu v oblasti
336
daného zboží. Při zjišťování rozsahu ochrany vychází z celkového dojmu, bere v úvahu zejména podstatné znaky vnějšího vzhledu výrobku a potlačuje význam odlišností nepodstatného významu. Rozsah ochrany plynoucí z průmyslového vzoru je určen celkovým dojmem „informovaného uživatele“. U ochranných známek je fiktivní osobou "průměrný spotřebitel", který je osobou poučenou a přiměřeně obezřetnou. Je pozorný, informovaný a vnímá ochrannou známku jako celek, nezabývá se jejími detaily. Má průměrnou paměť a nemá možnost přímého a bezprostředního
srovnání
jednotlivých
označení.
Pamatuje
si
pouze
základní
charakteristiky srovnávaných označení. Při zjišťování rozsahu ochrany, včetně určení podobnosti označení vychází z pohledu vizuálního, fonetického a významového a z toho dovozuje úsudek o celkovém dojmu, přičemž bere v úvahu motiv a dominantní prvky srovnávaných označení. Všechny uvedené skutečnosti představují jasnou, ucelenou a respektovanou soustavu pravidel, která svědčí o tom, že rozsah právní ochrany je určen a posuzován srozumitelně a jednotně, takže vede k předvídatelným výsledkům.
337
Literatura BAČKOVSKÝ, Karel. Postup při formulování definice předmětu patentu a sestavování popisu vynálezu. Krajská organizace pro rozvoj a zavádění nové techniky v Českých Budějovicích 1970. BAČKOVSKÝ, Karel. Vynalézání a vynálezy, Úřad pro patenty a vynálezy, Praha 1970. BIČOVSKÝ, Jaroslav, HOLUB, Milan. Náhrada škody, Linde Praha a. s., 1995. BISKUPOVÁ, Eva, BLAŽKOVÁ, Michaela. Dodatková ochranná osvědčení pro léčiva a přípravky na ochranu rostlin, Úřad průmyslového vlastnictví, Praha 2002. ISBN 80-7282-026-5. BOHÁČEK, Martin, JAKL, Ladislav. Právo duševního vlastnictví. VŠE v Praze, 2002. ISBN 80-245-0463-4. BOHÁČEK, Martin. Právo průmyslového a jiného duševního vlastnictví. Praha: Vysoká škola ekonomická-fakulta mezinárodních vztahů, 1994. BOHÁČEK, Martin. Směrnice Evropské unie o právní ochraně počítačových programů – část 1. Průmyslové vlastnictví 5/1995. Úřad průmyslového vlastnictví. BORSKÝ, Emil. Licenční smlouva a její význam v mezinárodním obchodě. Úřad pro patenty a vynálezy. Praha 1970. BUCHTELA, Rudolf. Nejdůležitější praktické případy nekalé soutěže. Nákladem právnického knihkupectví, Praha 1934 ČADA, Karel. Know-how a obchodní tajemství, Úřad průmyslového vlastnictví. Praha 2010. DOBŘICHOVSKÝ, Tomáš. Moderní trendy práv k duševnímu vlastnictví. Linde Praha, a. s. Právnické a ekonomické nakladatelství a knihkupectví Bohumily Hořínkové a Jana Tuláčka. Praha 2004. ISBN 80-7201-467-6. EFFENBERGER, Karel. Přehled patentových systémů ve světě. Úřad průmyslového vlastnictví. Praha 1997. ISBN 80-85100-60-6. ELIÁŠ, K. Kurz obchodního práva. C. H. Beck, Praha 1990. ELIÁŠ, K. Věc pozitivistická studie. Právník č. 8/1992. European
National
Patent
Decisions
Report.
European
Patent
ISBN 3-98605-067-2. European Patent Office. Case Law. 5th edition 2006. ISBN 3-89605-084-2. 338
Office,
2004.
European Patent Office. European National Patent Decisions Report. Mnichov 2004. FORSTNER, J. A. Vztah mezi ochranou duševního vlastnictví a hospodářským rozvojem v 21. století. EMP 7-10/2002. GUELLEC, Dominique, VAN POTTELSBERGHE DE LA POTTERIE, Bruno. The Economics of the European Patent Systém. Oxford 2007, University press, ISBN 978-0-19-921698-7. HÄCKL, Bohuš, ŠPUNDA Miloslav. Ochranné známky a značky. Chráněné vzory. Úřad pro patenty a vynálezy v Praze 1964. HAJN, Petr. Právo nekalé soutěže. Masarykova universita, Brno 1994. HAJN, Petr. Soutěžní chování a právo proti nekalé soutěži. Acta Universitatis Brunensis, Masarykova univerzita, Brno 2000. ISBN 80-210-2282-5. HOLMAN, R. Ekonomie. Praha. C. H. Beck, 1999. HOLMAN, R. Makroekonomie. Středně pokročilý kurz. 1. vydání. Praha. C. H. Beck, 2004. HORÁČEK, R., MACEK, J. Sbírka správních a soudních rozhodnutí ve věcech průmyslového vlastnictví. Vydání první. Praha, C. H. Beck, 2007. HORÁČEK, Roman a kol. Zákon o ochranných známkách. Zákon o ochraně označení původu a zeměpisných označení. Zákon o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví. Komentář. 2., podstatně doplněné vydání. Praha, C. H. Beck, 2008. HORÁČEK, Roman, ČADA, Karel, HAJN, Petr. Práva k průmyslovému vlastnictví. 1. Vydání. C. H. BECK, Praha 2005. ISBN 80-7179-879-7. Instrukce pro provádění průzkumu v Evropském patentovém úřadu. Úřad průmyslového vlastnictví, Praha 2002. JAKL, Ladislav a kol. Nový občanský zákoník a práva k duševnímu vlastnictví. Praha, Metropolitan University Prague Press, 2014. ISBN 978-80-87956-01-4. JAKL, Ladislav a kol. Ochranné známky a označení původu. Úřad průmyslového vlastnictví, Praha 2002. ISBN 80-7282-017-6. JAKL, Ladislav. Konečná rozhodnutí ve věcech vynálezů. Úřad pro patenty a vynálezy v Praze 1967. JAKL, Ladislav. Logické postupy při práci s vynálezy, vzory a označeními. Vysoká škola veřejné správy a mezinárodních vztahů v Praze, 2003. 339
JAKL, Ladislav. Právní ochrana vynálezů a užitných vzorů. Úřad průmyslového vlastnictví, Praha 2004. ISBN 80-7282-036-2. JENERÁL, Emil. Euroasijský patentový systém. Úřad průmyslového vlastnictví. Praha 1998. ISBN 80-85100-79-7. JENERÁL, Emil. Evropský patentový systém. ÚPV, Praha 1997. ISBN 80-85100-65-7. JENERÁL, Emil. Mezinárodní úmluvy v patentovém právu. Úřad průmyslového vlastnictví. Praha 2009. ISBN 978-80-7282-083-2. JENERÁL, Emil. PCT a Evropský patentový systém. Úřad průmyslového vlastnictví, Praha 1997. JENERÁL, Emil. Rozhodnutí a stanoviska stížnostního senátu Evropského patentového úřadu. Úřad průmyslového vlastnictví, Praha 2006. ISBN 80-7282-057-5. JENERÁL, Emil. Užitné vzory v Evropě. Úřad průmyslového vlastnictví. Praha 1999. ISBN 80-85100-89-4. JENERÁL, Emil. Užitné vzory. Čtvrté upravené vydání. Úřad průmyslového vlastnictví. Praha 2002. ISBN 80-7282-023-0. Judikatura – správní rozhodnutí Úřadu průmyslového vlastnictví, www. upv. cz Judikáty sťažnostných senátov Európského patentového úradu. 1. diel. Úrad priemyselného vlastníctva SR. Banská Bystrica 2001. ISBN 80-7282-012-5. Judikáty stížnostních senátů Evropského patentového úřadu. 2. díl. Úřad průmyslového vlastnictví. Praha 2001. ISBN 80-88994-12-8. KELLER, Kevin, Lane. Strategické řízení značky. Grada Publishing. Praha 2007. ISBN 978-80-247-1481-3. KNAP, Karel, OPLTOVÁ, Milena, KŘÍŽ Jan, RUŽIČKA, Michal. Práva k nehmotným statkům. KODEX, nakladatetství Hugo Grotia, a. s. Praha 1994. Kolektiv autorů. Prosazování práv z duševního vlastnictví, učební texty projektu „Enforcement of Intellectual Property Rights”, Phare 2001. Kolektiv pracovníků Úřadu pro vynálezy a objevy. Pojmy z oboru ochranných známek, průmyslových vzorů, označení původu a nekalé soutěže. 2. doplněné vydání. Zájmový náklad Úřadu pro vynálezy a objevy v Praze. Praha 1976.
340
Komunitární předpisy v oblasti ochrany průmyslového vlastnictví. Úřad průmyslového vlastnictví, Praha 2006. KOPECKÁ, Světlana. Ochrana průmyslového vlastnictví v evropské unii. Úřad průmyslového vlastnictví, Praha 2000. ISBN 80-7282-010-9. KOUKAL, P. Právní ochrana designu-průmyslové vzory, autorská díla. Praha, Wolters Kluwer ČR, 2012. ISBN 978-80-7357-886-2. KOVÁČ, Blahoslav. Věcné pořádání informací a selekční jazyky. dil. I., ÚVTEI, Praha 1981. KUNC, O., RINGL, A., VILÍMSKÁ, M. Mezinárodní smlouvy v oblasti průmyslového vlastnictví. Panorama, Praha 1985. LANKAŠ, Z. a JUNGMANNOVÁ, K. Průmyslové vzory a jejich využití. Edice tvůrčí práce. I. svazek, řada A, vydala ČVTS – Institut pro rozvoj a realizaci vynálezectví a zlepšovatelství, Praha. Lord Salisbury of Turville. The Race to the Top. October 2007, Nezávislá zpráva pro britskou vládu. Metodické pokyny pro řízení před Úřadem průmyslového vlastnictví. Praha 2006. Mezinárodní patentové třídění – Návod. 8. vydání. Úřad průmyslového vlastnictví. Praha 2006. Mezinárodní smlouvy na ochranu průmyslového vlastnictví. Praha, Úřad průmyslového vlastnictví, 2005. MOIR, Hazel V. J. Patent policy and innovation. Edward Elgar Publishing Limited, 2013. ISBN 978 0 85793 278 5. PELIKÁNOVÁ, Irena. Úvaha o věcech v právním smyslu. Právní praxe v podnikání. 1995, ročník 4, číslo 11, str. 1 a následující, ISSN 1210-4043. PIČMAN, Dobroslav. Průmyslově právní informace a rešeršní systémy. Úřad průmyslového vlastnictví. Praha 2008. ISBN 978-80-7282-077-1. PIPKOVÁ, Hana. Ochranná známka Společenství a ochranná známka v Evropském společenství. Praha. ASPI, a. s., 2007. PÍTRA, V. a kol. Zákon o ochranných známkách. Komentář. I. vydání. Praha, C. H. Beck, 1996.
341
PÍTRA. V. Vybraná rozhodnutí z vynálezeckého práva. Knižnice Institutu výchovy při Úřadu pro vynálezy a objevy v Praze. Svazek číslo 52. Praha 1977. Problematika patentů. Mezinárodní federace asociací farmaceutických výrobců, 1998. ROPSKI, Gary, M. Butterworths Patent Litigation: Enforcing a Global Patent Portfolio. International Bar Association and the contributors 1995. ISBN 0 406 05048 1. ROSÉN, Jan. Intellectual Porperty at the Crossroads of Trade. Edward Elgar Publishing Limited, 2012. ISBN 978 1 78195 168 2. RUSSELL, B. Logika, věda, filozofie, společnost. Svoboda-Libertas. Praha 1993. RÝDL, Jan. Průmyslový vzor a zpracování národní přihlášky průmyslového vzoru. Úřad průmyslového vlastnictví, Praha 2008. SKÁLA, Karel. Nekalá soutěž. Nakladatelství Praetor, Praha 1927. ŠPIRK, Ludvík. Patentové nároky. Tisk Dr. E. Grégr, Praha 1933. Společný prováděcí řád k Madridské dohodě o mezinárodním zápisu ochranných známek a k Protokolu k této dohodě. Úřad průmyslového vlastnictví. V. upravené vydání. Praha 2009. ISBN 978-80-7282-082-5. ŠTENGLOVÁ, I., PLÍVA, S., TOMSA, M. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 12. vydání. Praha, C. H. BECK, 2009. ŠTENGLOVÁ, Ivana a kol. Obchodní tajemství. Linde, Praha 2005. ISBN 80-7201-559-1. ŠTROS, David. Patentová ochrana léčiv. Mezinárodní asociace farmaceutických společností, Praha 2002. ŠVARC, Zbyněk et. al. Základy obchodního práva. 2. vydání. Plzeň. Aleš Čeněk, 2009, 432 s. ISBN 978-80-7380-144-1. TELEC, Ivo. Autorský zákon. C. H. Beck, 1. vydání, 1997. ISBN 80-7179-106-7. TELEC, Ivo. Duševní vlastnictví? Právník č. 10-11/1993. TELEC,
Ivo.
Přehled
práva
duševního
vlastnictví.
Doplněk,
Brno
2002.
ISBN 80-7239-110-0. TONDL, R. Věda, technika a společnost. Filosofi, Praha 1994. Úmluva o udělování Evropských patentů. Úřad průmyslového vlastnictví, Praha 2007.
342
VITÁČEK,
František.
Československý
patentní
zákon.
Právnické
knihkupectví
a nakladatelství, Praha 1933. VITÁČEK, František. Definice předmětu patentu a výklad rozsahu patentu. Úřad pro patenty a vynálezy v Praze 1963. VOJČÍK, Peter. Právo priemyselného vlastníctva. IURA EDITION, spol. s r. o, Bratislava 1998. ISBN 80-88715-38-5. WIPO. Ochrana proti nekalé soutěži. Úřad průmyslového vlastnictví, Praha 1995.
343
Seznam grafů Graf č. 15
Přírůstky patentů v pěti významných oborech v letech 2011‒2012 Zdroj: Statistika WIPO ................................................................................... 15
Graf č. 16
Statistická závislost množství a hodnoty patentů Zdroj: Vlastní zpracování ............................................................................... 39
Graf č. 17
Počet publikovaných patentových přihlášek v pěti nejvýznamnějších oborech v letech 1990 až 2012 Zdroj: Statistika WIPO ................................................................................... 48
Graf č. 18
Patentové aktivity na území ČR Zdroj: Vlastní zpracování ............................................................................... 48
Graf č. 19
Platné patenty v ČR členěné podle roků platnosti Zdroj: Výroční zpráva Úřadu průmyslového vlastnictví 2013 ....................... 56
Graf č. 20
Rozsah patentové ochrany patentové přihlášky a patentu Zdroj: Vlastní zpracování ............................................................................. 102
Graf č. 21
Význam teorie ekvivalentů pro rozsah patentové ochrany Zdroj: Vlastní zpracování ............................................................................. 111
Graf č. 22
Členské země Smlouvy o patentové spolupráci Zdroj: Statistika WIPO ................................................................................. 119
Graf č. 23
Porovnání způsobů zahraničního podávání patentových přihlášek Zdroj: Vlastní zpracování ............................................................................. 123
Graf č. 24
Vývoj počtu patentových přihlášek cestou PCT Zdroj: Statistika WIPO ................................................................................. 125
Graf č. 25
Udělené evropské patenty s určením ČR a validované pro území ČR Zdroj: Výroční zpráva Úřadu průmyslového vlastnictví 2013 ..................... 127
Graf č. 26
Množství podaných přihlášek užitných vzorů z celosvětového pohledu Zdroj: Statistika WIPO ................................................................................. 135
Graf č. 27
Počty národních přihlášek průmyslových vzorů a jednotlivých průmyslových vzorů v nich obsažených v ČR Zdroj: Výroční zpráva Úřadu průmyslového vlastnictví 2013 ..................... 164
Graf č. 28
Roční počty přihlášek ochranných známek ze světového pohledu Zdroj: Statistika WIPO ................................................................................. 241
344
Seznam tabulek Tab. č. 1
Počty žádostí PCT-PPH, které byly do června 2014 podány Zdroj: Statistika WIPO ................................................................................. 116
Tab. č. 2
Logické operátory Zdroj: Vlastní zpracování ............................................................................. 205
345
