Habilitační přednáška Mgr. Martin Stecker Sanctus Benedictus

Habilitační přednáška Mgr. Martin Stecker Sanctus Benedictus Fotografováním architektury a krajiny se zabývám již od mého studia na Katedře fotografie FAMU. Po jeho absolvování jsem fotografoval především historické památky v Čechách a na Moravě. Spolupráci pro tehdejší Státní propagační a nakladatelský podnik Merkur později nahradila spolupráce s nakladatelstvím Academia. V roce 1995 jsem ve spolupráci s Academií a PhDr. Slavomírem Ravikem vydal publikaci Praha město kostelů. Dále jsem spolupracoval na rozsáhlé čtyřdílné publikaci Umělecké památky Prahy vydané v nakladatelství Academia v letech 1996 až 2000. Svojí profesionální činnost jsem v následujícím období směřoval také na fotografování historických nálezů pro Archeologický ústav AV ČR a  Národní muzeum v  Praze. Výsledky této spolupráce byly představeny na výstavě Keltského umění v Tokiu a jsou zařazeny také do rozsáhlého třídílného katalogu. Následovala výstava Evropa kolem roku 1000, která pro mě znamenala možnost dále fotografovat historické předměty ve snaze vyjádření jejich monumentality. Při práci na této výstavě jsem se také seznámil s prof. Petrem Sommerem, který mě později přizval do projektu Benediktini v srdci Evropy 800 – 1300. Díky práci na tomto projektu jsem navštívil většinu benediktinských klášterů ve Francii a vybrané kláštery v České republice a sousedních zemích. Získal jsem svůj vztah k středověké architektuře, jejímž fotografováním se zabývám dodnes. Fotografování klášterů benediktinského řádu je tématem i mé habilitace na FAMU a její dílčí část jsem prezentoval na autorské výstavě Sanctus Benedictus letos v Berouně v prostorách středověké gotické brány. Vztah, který jsem získal k  fotografování středověké architektury benediktinských řádů, se dlouho vyvíjel. Významným a rozhodujícím zážitkem se stala cesta po severu Francie, kde se člověk setká s nejvýsostnější formou gotické architektury. Může navštívit významné katedrály v Amiens nebo Remeši, ale i objevovat kouzla těch méně významných. Velice silným zážitkem z této cesty bylo až téměř náhodné setkání s opatstvím v Braine, poblíž města Soissons v oblasti Pikardie. Byl to zážitek, který v sobě nesl esenci mého projektu. Návštěva nebyla dopředu domluvená s lidmi, kteří se o opatství starají. Byla spíše rychlá, těsně před zavírací dobou. Opatství Braine tehdy odhalilo velmi krásnou atmosféru. A bylo to pravděpodobně umožněno tímto charakterem návštěvy, jenž mi moje cesta dopřála. Tak jsem si uvědomil, že bych měl být spíše nenápadným pozorovatelem. Tím, kdo situace pozoruje a nenaruší je. Na cestu, kterou jsem chtěl podniknout v poznávání a fotografování architektury, bylo nezbytné se adekvátně vybavit technologií zaručující symbiózu tohoto druhu zážitku a kvalitního fotografického výstupu. Hraje zde v první řadě pohotovost a možnost rychlého pořízení kvalitního snímku, který bude odpovídat těm nejnáročnějším požadavkům. Z tohoto pohledu bylo jasné, že výhody velkého formátu, s kterým velmi rád pracuji, se v tuto chvíli a pro tento projekt stanou nevýhodou. Adekvátní a pro mě i nejlepším řešením této otázky byla volba digitálního fotoaparátu se sadou standardních a shiftovacích objektivů. Shiftovací objektiv u digitálního fotoaparátu zajistí stejně jako u klasického fotoaparátu práci se snímky, u kterých není potřeba v postprodukci napravovat zbíhající se linie. 1

V předchozích projektech jsem byl zvyklý běžně používat středoformátové a velkoformátové kamery a  fotografovat na barevný diapozitiv. 90. léta představovala období, kdy v  České republice fungovala desítka laboratoří, na zpracování tohoto filmového materiálu. Diapozitiv byl velmi žádaný a stal se klíčovým materiálem v barevné fotografii i v tiskovém zpracování. Vývoj technologie směřoval paralelně po ose produkce. Čím větší byla produkce a poptávka, tím stabilnější zázemí poskytovaly filmové laboratoře. Technologické použití diapozitivů bylo značně omezené a vyžadovalo, aby fotograf světelné konstelace v  interiéru značně ovlivňoval. Bylo potřeba zajistit přiměřený světelný rozsah, který by byl diapozitiv schopen zaznamenat. Sestupující tendence v kvalitě zpracování diapozitivů je pozorovatelná od roku 2005 až dodnes a je způsobena menší poptávkou a produkcí. Tím se samozřejmě snížil počet laboratoří, které diapozitivy zpracovávají. V uplynulých deseti letech diapozitiv postupně nahradily mnohem flexibilnější digitální zaznamenávací čipy. Sestupující kvalitu zpracování diapozitivů pravidelně testuji v rámci své výuky na Katedře fotografie. Se studenty vytváříme testy, prověřují kvalitu zpracování filmových laboratoří u nás i v zahraničí a tento sestup, o kterém píšu, dokládají. Projekty, kterých jsem se účastnil často, vyžadovaly zhotovení snímků, které by deskriptivně a  velmi přesně zaznamenaly například dochované fresky v  chrámových lodích. Například kostel v Slavětíně je téměř od podlahy až po klenbu pokryt freskami, a  z  některých, umístěných často až těsně pod  klenbou, bylo nutné udělat detaily pokud možno ne příliš  zdeformované. Kostel je však vzhledem ke své výšce poměrně úzký. Použil jsem mohutný výškový stativ a  pomocí nástavců jsem dostal digitální fotoaparát do výšky cca 11 metrů. Snímky jsem vzhledem k perspektivě oken musel fotografovat v ose stěny. Záběry jsem realizoval na šířku se shiftováním do obou stran. Následně jsem snížil pozici fotoaparátu o potřebnou vzdálenost a s dostatečným přesahem záběru. Tak vzniklo 12 záběrů, které jsem následně spojil do jednoho. Vývoj digitální technologie se však nesoustředil jen na vývoj zaznamenávacího zařízení ale současně i  na zařízení která umožňují tuto technologii využít v  co nejširším měřítku. Během své profesionální činnosti jsem se setkal a  pracoval s  tzv. robotickými hlavami. Robotická nebo  panoramatická  hlava má spoustu zajímavých a  užitečných programů, pomocí kterých můžete nafotografovat potřebnou sadu snímků a zaznamenat tak zvolený prostor. Z jakého principu tedy toto zařízení vychází? Rozhodující je zde stanovení tzv. nodálního bodu, podle kterého se fotoaparát otáčí. Tento bod se však nenachází v rovině filmu, jak jsme zvyklí u klasických panoramatických hlav. Jakým způsobem můžeme tento bod ověřit? Pro názornost použijme dírkovou komoru, kde malý otvor  zajišťuje  relativně ostrý obraz na zadní straně komory. Veškeré paprsky, které se podílejí na tvorbě obrazu, musí projít tímto otvorem. Pokud tedy  panoramatickou  osu  umístíme  do tohoto otvoru,  vše  bude v  pořádku. Je to  vlastně  nejužší  místo cele optické soustavy. Pokud vložíme do otvoru tenkou čočku, je situace obdobná. U složených objektivů je tato situace složitější a určit tento bod je poměrně komplikované. Nové objektivy toto číslo již v technickém popisu obsahují, a lze je tak jednoduše nastavit na měřítku horizontálních sáněk, které posouvají fotoaparát mimo středový 2

stativový šroub. U ostatních objektivů je nutné stanovit tuto vzdálenost empiricky například pomocí dvou svislých přímek (stativů), které se zarovnají na pomyslný optický střed objektivu. Při otočení do krajní pravé či levé polohy (viditelné ještě v hledáčku objektivu) musí být tyto přímky stále v zákrytu. V  případě, že nejsou, musí se změnit poloha fotoaparátu na sáňkách a  postup opakovat. Smyslem práce s tímto typem hlav spočívá v tom, že zvolím ohnisko objektivu podle požadované kresebnosti a rozlišení snímku. Tím určím, z kolika snímků se celková fotografie bude skládat a robotické hlavy dojde k automatickému propočítání. Znamená to tedy, že například interiér kostela mohu složit z tolika snímků pořízených objektivem o  ohniskové vzdálenosti např. 400 mm, kolik jich budu potřebovat k zobrazení požadovaného celku. Při následném spojení ve speciálním programu tak dostanu snímek celého interiéru s detaily teleobjektivu. Určité komplikace nastávají u větších nepojednaných ploch, kde selhává autofokus a tak je jedinou možností snímky ručně po jednom doostřovat. Použití vysoké clony nám nepomůže, protože i když pomineme optimální bod mezi difrakcí a aberací velké clonové číslo nám nebude stačit v celém rozsahu záběru a navíc neúměrně prodlouží dobu pro pořízení záběru na hodiny. Důležitým aspektem se stal také čas, jejž jsou lidé, kteří zajišťují vstup do kláštera, ochotni tomuto problému věnovat. V  současné době je zvykem (a  to i  pod vlivem digitální technologie) věnovat fotografování co nejkratší dobu a případné nedostatky řešit větším počtem záběrů, popřípadě vylepšováním snímků v  rámci postprodukce. Uvědomil jsem si, že to nejcennější, co budu pro fotografování interiérů potřebovat, je čas pro jeho studium, pro odhalování zákonitostí, které do jednotlivých staveb vtělil architekt. Nikdy jsem si tak zřetelně neuvědomil, jak se rychle střídají světelné situace, jako v kostele. Tajemství, které architekti vtělili do těchto prostor, se ve velké míře týká světla, které akcentuje v průběhu dne jednotlivé části kostela. Byl jsem svědkem, jak slunce nečekaně před polednem proniklo úzkým gotickým oknem do presbytáře. Osvětlilo zkosenou mřížku chórové přepážky, od níž se postupně rozzářil celý oltář. Během několika minut opět potemněl. Uvědomil jsem si, že je to jakési připomenutí toho, že tento prostor žije v souladu se světlem. Se světlem, které maximálně respektuje, podřizuje se mu a napomáhá, aby ve vhodné chvíli ozřejmilo tuto jedinečnou souhru s čímsi nadpozemským. Architektura klášterů je pro mě velmi významným stavebním počinem, který sakrální oblasti vtělené do klášterního kostela pojednává i  o  souboru staveb konventu a  k  ní přilehlých budov. Společně vytvářely podmínky pro soběstačnost v  zajišťování základních potřeb řeholníků. Pokus uchopit tyto komponenty klášterní architektury vyžaduje globální studium řádových regulí a celého systému mnišského života založeného na hodnotách askeze pramenící z  vyčlenění této komunity z běžného života, postavených na hodnotách duchovních i pracovních. Mnišství je součástí každého světového náboženství a křesťanské mnišství v tomto ohledu na mnohé navazovalo. Zásadní změnu v tomto konceptu znamenala řehole, jejíž vznik je (díky Dialogům Řehoře Velkého, +604) spojován s Benediktem z Nursie (po něm jsou jeho mniši nazýváni benediktiny). Jeho řehole znamená v mnišství zásadní obrat, protože klade akcent nikoliv na snažení a iniciativu jednotlivce, ale osazenstvo kláštera 3

chápe jako jakousi velkorodinu, jíž v  čele stojí otec opat. Benediktova řehole obsahuje 73 článků, v  nichž se autor snaží regulovat všechny stránky mnišského života. Již řehole sv. Benedikta hovoří o tom, že všechny jejich činnosti je třeba provozovat ve specializovaném stavebním komplexu kláštera. Klášter se chápe jako jakási dokonalá boží dílna, jejíž jednotlivé provozy na sebe navazují a umožňují, aby se všechny náležitosti mnišského života plnily bez poruch a plynule. O schématu tohoto kláštera nemáme až do doby Karla Velikého (+814) přesné informace. Je jenom zřejmé, že nejdůležitější částí této „dílny“ byl vždy klášterní kostel, na nějž navazovaly další provozní budovy. Je zřejmé, že od evropského raného středověku kláštery často představovaly složité stavební komplexy, jejichž výstavba byla doprovázena velkými uměleckými ambicemi. Největší péče bývala v  tomto ohledu věnována centrálním sakrálním stavbám, v nichž byly často umístěny hroby světců, četné relikvie a cennosti, jejich vystavení a uctívání vyžadovalo velkou péči. Kostely se v této souvislosti stávaly opravdovými klenotnicemi vzácností, které byly umístěny v mimořádných architektonických objektech zdobených skulpturami, obrazy, freskami, tapisériemi atd. Architektonicky velmi cenné bývaly často i  křížové chodby, kapitulní síně a další klauzurní interiéry, vynikajícími stavbami bývala opatství, další sakrální stavby aj. Obyvatelé a budovatelé těchto klášterů usilovali ze všech sil o to, aby jejich díla vyzařovala mystická sdělení určená současné i  budoucí společnosti. Tato klášterní kultura začala pronikat na území raně středověkého českého státu od 2. poloviny 10. století, a to ve snaze přiblížit se významným západoevropským klášterním vzorům (Regensburg, Corvey, Fulda, Reichenau a mnoho dalších). Dnes z nich vane atmosféra čehosi prastarého, tajemného, ale i současného, do čehož se může člověk ponořit, nechat se inspirovat a  vést k  nějakému dalšímu poznání. V  dějinách architektury vystupovali benediktini jako nositelé pokroku a  novátorských změn. A  když jsem se seznámil s katedrálou v Saint Denis na okraji Paříže a s odkazem stavebního záměru benediktinského opata Sugera, bylo mi jasné, že se vydám směrem hlubšího pochopení benediktinské architektury. Moře odchází a zase se vrací, ostrovní klášter benediktinů Mont Saint-Michel však stále ční nad nízkým dlouhým horizontem krajiny přesně na hranici Bretaně a Normandie. Síla lidského ducha se zde spojuje v jeden monumentální kraj. Moře, které od nepaměti pro lidi představovalo mnohé… Od neznámé a proměnlivé krajiny, kterou se naučili poznávat a předvídat její chování, až po zdroj obživy přímořských oblastí. Však i krajinu, která je místem rozhodujících střetů národů a různých mentalit a kultur lidské civilizace. Moře u Mont Saint-Michel představuje drsnou krajinu, která reprezentuje její sílů v příbojích tříštící se o úpatí tohoto vznešeného ostrova. Není divu, že člověk tento ostrov, kde se moře vzdaluje a zase přichází se stejnou naléhavostí, obdařil a korunoval stavební intervencí přesahující horizonty naší kultury. Klášter Mont Saint-Michel ční nad horizont a ukazuje poutníkovi: Toto je řád benediktinů, jen takto organizovaná řehole je hodná odolávat i té největší bouři. Začal jsem se zajímat o  to, z  čeho pramení a  do jaké míry je pro benediktiny rozhodující harmonie mezi stavbou a okolní krajinou ve které byl klášter usazen. Co vedlo benediktiny k volbě právě této lokality a jaká mohla být vůdčí myšlenka pro výběr tohoto místa. V historických pramenech 4

jsem mnoho nenalezl krom výroku: Bernard miloval údolí, Benedikt vrchy, města František z Assisi, Dominik lidnatá města. Je jisté, že stavby často vycházejí ze svého prvotního vzoru, kterým je pro benediktiny bezesporu Montecassino v Itálii. V regulích sv. Benedikta je pouze definováno, že klášter má být postaven tak, aby bylo vše potřebné (zejména voda) v prostorách kláštera, aby mniši nepřišli zbytečně do kontaktů s okolním světem. Přemýšlel jsem o tom, zda je k tomuto kroku nevedly i jiné cíle. Stavby na vrcholcích kopců působí obvykle velmi monumentálně, reprezentují tak svojí pevnost a  nedobytnost. Cesta, kterou musíte podstoupit k  dosažení těchto míst překonává mnohdy velké výškové rozdíly, a má jakýsi očistný charakter. V záhybech klikatých cest se nabízí spousta pohledů na stále mohutnější a strmější zdi opevnění. Mnohé z vysokých věží a kamenných budov, jak se zmiňuje Umberto Eco, vzbuzují pocit, že podpírají nebesa. Po té co jsem stanul u kláštera jsem musel připustit, že pohled shora působí na pocit osamělosti a  izolovanosti od okolního dění, ale i  tak, jak působí celá benediktinská architektura, a to reprezentativně a v některých případech i  nadřazeně. V tomto ohledu je vidět rozdíl mezi ideou cisterciáků, kteří odklonili benediktinské zásady více asketickým a  méně honosným směrem, který se dle mého názoru odráží i  v  rozdílu pojetí místa pro založení kláštera. Do cisterciáckého kláštera vstoupíte nečekaně. Před časem jsem navštívil klášter Fontenay ve Francii v Burgundsku, kde jsem z celé stavby viděl nad vzrostlými stromy jen vršek nějaké zvoničky. Později jsem zjistil, že to byla jediná věžička nad areálem kláštera. A tak vstoupíte jednoduchou fortnou připomínající spíš vjezd do středověké tvrze, bez honosných a okázalých věží v pozadí. Na základě těchto poznatků jsem se snažil  fotograficky  analyzovat, co vedlo benediktiny k  volbě  té dané lokality a  jak na nás tato  symbióza  krajiny a  stavby působí. Pouhým seřazením a porovnáním lokalit jsem dospěl k přesvědčení, že zde hraje roli i jakési estetické propojení a povýšení dané lokality. Zajímavé je i porovnání těchto vlivů při stavbě v nížinách, kde využijí každého kopečku či jakéhokoliv převýšení. Ve městech pak s  oblibou zaujímají místa u  říčních toků, která zajišťují alespoň z jedné strany dominantní pohled s patřičným odstupem. Voda však hraje významnou roli vždy a to jako zdroj pitné vody, hnací síly a je nepostradatelná v kanalizačním systému kláštera. Ve středu Francie se nachází zvláštní a opuštěný kraj Auvergne. Mimo hlavní město tohoto kraje Clermont-Ferrand rozprostírajícím se v  údolí mezi dvěma hornatými masivy v  samotném středu Auvergne se na jihovýchodní straně nachází významné místo Le Puy-en-Velay, odkud sv. Jakub vyšel na cestu do Santiaga de Compostela, která se později stala poutní cestou. Pravá část masivu v  Auvergne se nazývá Parc Naturel Régional Livradois-Forez a  na jeho území se nachází místo La Chaise-Dieu. Toto místo stále připomíná situace, která ve středověku byla téměř pravidlem. Totiž, že sakrální stavby byly mnohdy široko daleko jedinými kamennými stavbami vyčnívajícími nad ostatní lidovou zástavbu. La Chaise-Dieu je místo dodnes opuštěné a kolem se táhnou dlouhé lány polí a lesů. Klášter, který se zde nachází, byl založen v roce 1043 a jeho současná podoba vznikla v letech 1344 – 1350. Je významný především tím, že uchovává vzácnou fresku Tanec smrti z  roku 1470. Avšak západní masiv kraje Auvergne zvaný Parc Naturel Régional des Volcans d‘Auvergne byl pro mne skutečným objevem a setkáním s tak nečekanou konstelací, která se jinde na světě takto neukazuje. 5

Již v samotném názvu kraje je patrné, že se jedná o krajinu tvořenou sopečnou činností. Tento region čítá desítky sopek, z nichž nejvýznamnější do velikosti se jmenuje Puy de Dôme. Oblast je bohatá na horniny sopečného původu, která díky své celistvosti a opracovatelnosti mohla posloužit k budování kamenných staveb. Dodnes je kraj venkovský a založený na působení člověka v zemědělství. Dlouhé louky jsou pastvinami ovcí. Ale přesto tento kraj skrývá cosi neobvyklého. Jsou to benediktinské kláštery, které byly postaveny nezvykle blízko sebe a vytváří jedinečný komplex. Především proto, že dominantním materiálem pro jejich stavbu se stala právě hornina vzniklá ze sopečné činnosti. Proto například jedena z nejkrásnějších bazilik tohoto regionu Notre-Dame d‘Orcival působí tmavě šedým, zvláštně kompaktním dojmem v harmonii s okolní přírodou. Je to bezesporu pozoruhodná symbióza a provázanost lidské činnosti a jejímu přístupu ke krajině. Tento kraj je díky stavbám v místech Orcival, Saint-Nectaire, Saint-Saturnin, Issoire zcela výjimečný a o to více opuštěný. Práci na projektu Benediktini v  srdci Evropy 800 – 1300 do jisté míry ovlivnilo i  spojení s historiky a  archeology, kteří se na tomto projektu podíleli. Jejich racionální, vědecký přístup částečně ovlivnil i můj pohled ke zprostředkování obrazových vjemů ze sledovaných lokalit. To mě dovedlo i  k  určitým předem daným postupům při fotografování, které určily snímkům jasný úhel a  řád umožňující jejich vzájemnou konfrontaci. Ukázalo se, že tyto snímky mají v  sobě mnohem větší vypovídající schopnost než snímky nahodilé, pořízené ve výjimečné situaci, která nemá vztah ke sledované problematice. Mým cílem bylo spíš eliminovat nahodilosti a v rámci určitého systému tak ukazovat na monumentalitu, symetrii, světelnou logiku či laskavou všednost, kterou v sobě tyto stavby ukrývají. Přesvědčil jsem se, že tyto snímky mohou přinést svojí vizualitou nové podněty i do práce racionálně přemýšlejících historiků a že toto spojení může fotografii posunou do další dimenze. Rád bych vás tedy pozval na prohlídku benediktinského kláštera a pokusil se vás provést pod zorným úhlem této zvolené systematizace a vizuality. Vstupme tedy hlavním portálem do klášterního kostela tak, jak jsem jím často procházel. Pokusím se upozornit na některé aspekty, které mě při tom zaujaly, i na jednotlivosti které jsem musel během své práce pochopit, abych mohl podat fotografickou výpověď o tom, co na mě nejvíce zapůsobilo a co se mi podařilo uchopit.

6