h

032-061 jezdime, letame, plujeme:Sestava 1

11/15/10

1:46 AM

Stránka 32

Na závodních tratích Na závodech testovali výrobci novinky od samých počátků. Dynamický rozvoj automobilové techniky v první polovině 20. století přinášel neustále nová vylepšení a vozy byly čím dál výkonnější a rychlejší. Za počátek automobilových soutěží je považován závod Paříž – Rouen v roce 1894, kdy se na 126 km dlouhé trati sjelo 102 vozů a motocyklů s nejrůznějším pohonem. Vítěz jel průměrnou rychlostí 18,5 km/h. Slavný je i závod Paříž – Vídeň z roku 1902 (‰ 29). Tehdy už průměrné rychlosti automobilových závodů překračovaly 100 km/h. Nebezpečná monstra o objemu až 18 litrů jezdila závody na běžných silnicích bez jakýchkoli bezpečnostních opatření. Teprve od 1906 se začaly pořádat závody na uzavřených okruzích a na speciálních dráhách. To už vypadaly závody jinak a byly postupně spoutávány řadou stále se zpřesňujících pravidel.

V roce 1911 zvítězil v Targa Florio Ital Ernesto Ceirano (1875–?) s vozem značky SCAT 23/32 z rodinné továrny průměrnou rychlostí asi 47 km/h.

1911 V roce 1914 se zúčastnily tři italské vozy A.L.F.A. 40/60 HP. Konstruktér Giuseppe Merossi postavil čtyřválec s objemem 6 082 cm3, s výkonem 73 HP a maximální rychlostí 137 km/h. Celkem bylo vyrobeno 27 vozů.

1914

V roce 1914 navrhl Marco Ricotti aerodynamickou karoserii na podvozek A.L.F.A. 40/60 HP, auto dosáhlo rychlosti 139 km/h.

V roce 1919 zvítězil Francouz André Boillot (1891–1932) na voze Peugeot L25. Čtyřválec o objemu 2,5 litru měl velmi dobré jízdní vlastnosti.

1914

Ital Luigi Lopez se v roce 1923 umístil se svým vozem Nazzaro GP 4.5 na 3. místě.

1919

1923 Povrch závodních tratí byl problémem. Na běžné silnici se při rychlé jízdě vířil prach a tvořila se neprůhledná oblaka. Pořadatelé tomu mohli čelit jen pomocí speciálních postřiků (westrumit, pulveranto). Nové závodní okruhy již měly dráhy z betonu či cihel.

Na závodech ve 20. letech 20. století už závodníci dosahovali průměrných rychlostí přes 120 km/h. Vozy se musely Konstruktér a majitel továrny přizpůsobovat stále se měnícím pravidlům Ettore Bugatti (1881–1947) dával obvykle svým vozům modrou barvu. a změny s sebou přinášely technické Nejslavnější byl vůz Bugatti 35 z roku novinky. Postupně se vylehčovaly 1924, který kraloval závodním tratím konstrukce vozů, objevily se šestiválce v letech 1927–1931. a osmiválce a od poloviny 20. let byly zaváděny kompresory a přeplňované motory, což umožnilo zvýšení otáček. Karoserie postupně nabývaly aerodynamických tvarů. Na konci 20. let se rychlosti na okruzích pohybovaly už kolem 200 km/h. Na počátku 30. let 20. století byly závodní vozy již velmi silné (až 300 HP), jezdily rychlostí na hranici 250 km/h a pořadatelé chtěli závody zpomalit. Od 1934 tak byla stanovena maximální hmotnost vozu na 750 kg, ale nebyl omezen objem motoru (obecně se předpokládalo, že při této hmotnosti je možný maximální objem 2,5 l). To uvolnilo prostor pro nové konstrukce německých firem Mercedes-Benz a Auto Union (dnes Audi). Zrodily se moderní monoposty. Motor se přesunul za řidiče, jehož sedadlo bylo zapuštěno hluboko do vozu, aerodynamické tvary snižovaly odpor vzduchu a rychlost se zvýšila ke 300 km/h.

Sla vo Ca

Závod Targa Florio se konal na Sicílii poprvé v roce 1906 a do poloviny 20. století patřil k nejznámějším. Trať dlouhá asi 450 km vedla po rovině i úzkými horskými silničkami. Kamenité a prašné cesty se zhruba 1 500 zatáčkami i rozdíl nadmořské výšky od 10 do 900 m prověřily vozy i jezdce. Jezdil se do roku 1977. Bugatti 35 B byl řadový osmiválec s objemem 2 262 cm3 a výkonem od 130 do 150 HP s maximální rychlostí 195 km/h. Bylo vyrobeno 45 kusů.

1928

32

1 1 1

V ne če am

Při hledání vhodného povrchu vozovek se ukázala jako optimální a odolná směs živičné směsi a asfaltu. Na závodní trati se poprvé objevila 1914 na okruhu AVUS v Německu.

Češka Eliška Junková (1900–1994) je považována za nejlepší automobilovou závodnici všech dob. Jezdila hlavně ve voze Bugatti.

V Al Vů o ná


11/15/10

1:47 AM

Stránka 33

Německý závodník Rudolf Caracciola (1901–1959) soutěžil v závodech vždy na doraz a bez ohledu na okolnosti. Jednou vyhrál v i hustém dešti, kdy prakticky neviděl na trať. Celkem zvítězil ve 225 závodech. Byl ve 30. letech 20. století jezdcem nových monopostů Mercedes-Benz a stal se nejrychlejším závodníkem na světě. V roce 1938 při rychlostním rekordu jel na běžné silnici se speciálním vozem Mercedes-Benz rychlostí 432,7 km/h.

Automobiloví závodníci byli středem zájmu a obdivu pro svou odvahu a jezdecké umění. V době mezi světovými válkami mezi nimi vynikali tři, kteří spolu na závodních drahách soupeřili, ale v osobním životě byli dobrými přáteli. Stali se legendami.

Šaramantní, vtipný, elegantní a jako jezdec naprosto chladnokrevný Monačan Louis Chiron (1899–1979) si před závody vždycky procházel trať pěšky, aby se s ní dokonale seznámil. Při závodu pak kroužil s přesností hodinového stroje stále stejně okruh za okruhem a dopředu promyšleně vyrážel ve vhodném okamžiku. Pověrčivý závodník nikdy nevyjel bez svého talismanu – červeného šátku s bílými puntíky kolem krku. Ještě dnes se používá rčení „jezdí jako širón“.

uz na ec mi ti.

1904 – založen Český klub automobilistů, měl asi 35 členů 1908 – poprvé se konal závod Zbraslav – Jíloviště 1924/1925 – první mistrovství světa závodních automobilů

Vůz Mercedes-Benz W25 konstruktéra Hanse Nibela (1880–1934) měl osmiválcový motor o objemu 3 360 cm3 a výkonu 300 HP, pět rychlostí, nádrž na 215 litrů speciálního paliva (spotřeba 98 l/100 km), které způsobovalo nevolnosti okolostojícím divákům. Mladší typ tohoto vozu C měl uzavřený kokpit a výkon 520 HP.

Slavným jezdcem tohoto vozu byl Rudolf Caracciola.

lec od ostí no sů.

V mezinárodních automobilových závodech platilo nepsané pravidlo o barvách. Italské vozy byly červené, francouzské modré, britské zelené, německé bílé, americké bílé s modrým pruhem apod.

PO ZEMI

1934

Drobný a dynamický Ital Tazio Nuvolari (1892–1953) přezdívaný „Létající Mantovan“ či prostě „Il Maestro“ (Mistr) začínal jako motocyklový závodník a od r. 1921 přesedl také do automobilu. Podle mnohých to byl nejlepší závodník všech dob. Startoval ve 353 závodech a 105 vyhrál. Ve smyslu svého hesla „Zvítězit, nebo padnout“ dojížděl závody na podlaze vozu, s nádrží zalepenou žvýkačkou, prakticky bez benzinu, jezdil bez světel, jezdil se zlomeninami, gestikuloval, křičel a... vítězil.

V roce 1934 vyvinuly dvě konkurenční německé firmy nový typ závodního automobilu. Lehké a rychlé monoposty začaly překonávat rekord za rekordem. Před jednom z prvních závodů se ukázalo, že připravené auto váží o 1 kg víc, než dovolovala pravidla, tým proto obrousil z vozu lak a limit byl splněn. Od té doby jezdila auta jako „stříbrné šípy“.

Německé Auto Union Typ A z roku 1934 bylo prvním moderním závodním monopostem.

1932

Slavným jezdcem Auta Union byl Hans Stuck (1900–1978), ale vyhrával v něm i Tazio Nuvolari.

u

V roce 1932 v Targa Florio zvítězil Ital Tazio Nuvolari ve voze Alfa Romeo 8C–2300 Monza průměrnou rychlostí 79 km/h. Vůz, který navrhl Vittorio Jano (1891–1965), byl osmiválec o objemu 2 336 cm3 s výkonem 142 HP s pohonem zadní nápravy. Celkem bylo vyrobeno 188 kusů těchto vozů.

Vidlicový šestnáctiválcový motor o objemu 4 400 cm3 s kompresorem konstruktéra Ferdinanda Porsche (1875–1951) měl výkon 295 HP a vůz dosahoval v závodech průměrné rychlosti 245 km/h a maximální rychlosti přes 300 km/h.

33


11/15/10

2:15 AM

Stránka 54

V roce 1883 prováděli v německém Cannstattu Gottlieb Daimler (1834–1900) a Wilhelm Maybach (1846–1929) zkoušky se spalovacím motorem na jízdním kole – a tak se v roce 1885 rozjel první „motorový bicykl“.

Vítr ve tváři Úplně první se snažil o motorový parní pohon bicyklu výrobce jízdních kol Ernest Michaux v roce 1868 (‰ 50). Jeho kolo jezdilo rychlostí 16 km/h, ale neujalo se. Otázka motorizace jízdního kola tehdy zajímala i jiné, ale pokusy s párou nebyly úspěšné. Hledal se nový způsob pohonu. A tak se na trhu objevil v roce 1894 nový stroj, který jeho němečtí výrobci bratři Hildebrandové nazvali motorové kolo, poháněný novým spalovacím motorem – motorka. Také za oceánem v USA se pokoušeli mnozí o motorizaci kola, a rychle se prosadila továrna Indian, která se tehdy stala největším výrobcem motocyklů na světě. Jen v roce 1913 prodala asi 32 000 kusů motorek. Po první světové válce ji v pozici světové jedničky vystřídala firma HarleyDavidson. V roce 1928 se stala největším výrobcem motocyklů na světě s roční produkcí kolem 60 000 strojů německá firma DKW a po druhé světové válce obsadila tuto pozici britská firma BSA Motorcycles. Na trhu však nebyly jen silné motorky, ve 20. letech 20. století se objevily i lehčí skútry a mopedy, které se na kratší vzdálenosti široce používaly až do 60. let. Ještě v 50. letech 20. století byly motocykly dopravním prostředkem pro jednotlivce i rodiny, od 60. let je však v Evropě i jinde začaly nahrazovat automobily. Nový impulz dávají rozvoji motocyklů v 60. letech 20. století Japonci a pozici největšího výrobce obsazuje Honda, která v roce 1969 přichází s prvním čtyřtaktním modelem motocyklu CB 750. Dnes je jízda na Během pokusů v letech 1889 až 1892 došli bratři motorkách oblíbeným sportem Hildebrandové se svými společníky k prototypu a v mnoha především asijských zemích prvního motorizovaného kola a za další dva roky je zůstaly motorky i běžným dopravním začali vyrábět sériově. Úspěch továrny prostředkem.

1885

1 1 Motor se startoval klikou při předchozím nastavení běhu naprázdno.

1 1 1

Celková hmotnost motorky byla 84 kg.

1894

Model Indian Single z roku 1904 zvaný „humpback“ („hrbáč“) byl jeden z nejúspěšnějších modelů americké firmy Indian, vyráběl se v letech 1904–1913.

Tra dř dlo iu va do pro

Továrna si nechala dodávat speciálně vyráběné, širší motocyklové pneumatiky.

V m v r

Hildebrand & Wolfmüller byl ohromující. O motorky byl okamžitě zájem a záhy denně vyráběli až 10 motocyklů. Tady si musíme uvědomit, že prakticky všechny díly bylo třeba vyrobit ručně nebo je dokončit z polotovarů.

1904

Od roku 1904 používala firma Indian i svou charakteristickou červenou barvu.

Vodou chlazený dvouválcový čtyřtaktní spalovací motor o objemu 1 488 cm3 s výkonem 2,5 HP, maximální rychlost 40 až 50 km/h. Dvě jednoduché špalíkové brzdy.

V roce 1929 začala firma Harley-Davidson používat nový typ vidlicového motoru Flathead o objemu 750 cm3.

Novinkou byl diamantový rám.

1929

Str vá mě bě

r B i p Firma Aurora dodala spalovací motor o výkonu 1,75 HP.

V roce 1909 uvedl Harley-Davidson na trh svůj první model motocyklu s dvouválcovým vidlicovým motorem, který se stal jedním ze základních konstrukčních prvků této značky.

54

Dv mě (be

1909

Dvouválcový vidlicový motor o objemu 818 cm3 s výkonem 7 HP, maximální rychlost byla asi 97 km/h.

Prv Br se vy vo


11/15/10

2:16 AM

Stránka 55

Tradiční kočárové dřevěné kolo se dlouho používalo i u motorizovaných dopravních prostředků.

PO ZEMI

ý Jeden otec, když už měl dost drncání synovy tříkolky na kamenech, připevnil na kola část gumové zahradní hadice, kterou nafoukl. A zařízení se osvědčilo. V roce 1888 tak přihlásil skotský veterinář John Boyd Dunlop (1840–1921) svůj patent a záhy se objevily vzduchem plněné gumové pneumatiky na jízdních kolech. V roce 1916 byl na výrobu pneumatik poprvé použit syntetický kaučuk.

no.

ala ně irší ové ky.

1891 – Édouard Michelin si nechává patentovat vyměnitelnou pneumatiku pro jízdní kola 1898/1899 – Laurin & Klement v Mladé Boleslavi zahajují výrobu motocyklů Slavia (do roku 1908) 1929 – František Janeček v Praze spouští výrobu motocyklů Jawa 1932 – ve Strakonicích v České zbrojovce začíná výroba motocyklů ČZ 1931/1932 – firma Baťa ve Zlíně začíná vyrábět pneumatiky

V roce 1925 poprvé předvedl Albin Hugo Liebisch (1888–1965) svůj model rodinného motocyklu Čechie. Byl to nejdelší sériově vyráběný motocykl všech dob. Jezdili na něm rodiny s dětmi, policisté, vojáci i sportovci.

Na tradici Hondy CB 750 navázal v roce 2001 model Honda CB 759 Sevenfifty. Je na něm zřetelně vidět, jak se od 90. letech 20. století postupně proměnil design motocyklů.

2001

Čtyřválcový motor o výkonu 72 HP, maximální rychlost 202 km/h

Čtyřdobý čtyřválcový motor o objemu 736/750 cm3 s průměrnou spotřebou 6,5 l/100 km o výkonu 67 HP byl schopen za 17 sekund zrychlení z 80 na 180 km/h. Hmotnost 235 kg.

1925

1969

ma vat ho ad m3.

9

Moderní pneumatiky se skládají z několika vrstev textilních a ocelových vláken.

V roce 1947 proběhly první zprávy o vynálezu bezdušové pneumatiky. V roce 1954 je poprvé použila firma Packard, ale na trh je uvedla až v roce 1972 firma Dunlop. V roce 1976 se poprvé objevují pneumatiky z aramidového kordu (kevlaru). Dnes se na světě ročně vyrobí asi miliarda pneumatik.

Motocyklový svět v roce 1969 zcela okouzlila japonská Honda CB 750, první sériově vyráběný motocykl se čtyřdobým motorem. Celkem bylo do roku 1978 vyrobeno asi 400 000 kusů tohoto modelu.

Stroj byl dlouhý 3,17 m (existovaly však i kratší a delší modely), vážil asi 150 kg, vzduchem chlazený motor o objemu 598 cm3 měl výkon 16 HP, spotřeba činila asi 3–3,5 l/100 km (podle modelu), běžné modely dosahovaly rychlosti k 95 km/h.

1929

Německá firma BMW vyráběla motocykly od roku 1923, v roce 1929 přišla s novým modelem BMW R 16 (varianta R 11), který vyráběla i s postranním vozíkem (sajdkárou). Modely se prodávaly do roku 1934. Dvouválcový motor (OHV-boxer) o objemu 735 cm3 měl výkon 24 HP, maximální rychlost 145 km/h (bez sajdkáry).

em

První postranní vozík (sajdkára) byl patentován ve Velké Británii v roce 1903. Nejvíc motocyklů s postranními vozíky se vyrobilo od 20. do 50. let 20. století, kdy se motocykly využívaly také jako rodinný dopravní prostředek. Tento typ vozidel používaly rovněž armády a policie.

55


11/15/10

2:32 AM

V pohodlí expresu S prodlužováním železničních tratí se v průběhu druhé poloviny 19. století jezdilo stále na větší vzdálenosti. Dlouhé, i několik dní trvající cesty byly pro cestující náročné, a tak se železniční společnosti stále snažily zvyšovat rychlost osobních vlaků, zlepšovat standard vybavení vagonů a snižovat počty přestupů. Dobu cestování mohlo zkrátit zapojení rychlejších lokomotiv. Při vylepšování parních lokomotiv se konstruktéři vydali cestou zvětšování výhřevné plochy kotle i plochy roštu a také přišli s koncepcí lokomotiv s větším počtem hnacích náprav a sdružováním parních strojů. Nejrychlejší dopravní prostředek druhé poloviny 19. století se postupně zdokonaloval. Jen málo vlaků však jezdilo na počátku 20. století rychlostí přes 80 km/h, ačkoli některé lokomotivy již podávaly velmi dobré výkony. Objevily se také první expresní vlaky. A tak jako se soutěžilo o Modrou stuhu za nejrychlejší přeplutí Atlantiku (‰ 94), usilovaly i jednotlivé železniční společnosti o nejrychlejší spojení. Některé z expresů byly proslulé. Patřil k nim např. britský Speciální skotský expres, později známý jako Létající Skot (The Flying Scotsman), který jezdil od roku 1862 z Londýna do Edinburghu a na trase 632 km stále zkracoval čas z 10 a půl hodiny (včetně přestávky na oběd) až na 7 hodin 20 minut v roce 1938. Kontinentální Evropa měla od roku 1883 Orient expres. V USA jezdil od roku 1891 Empire State Express na 702 km dlouhé trati z New Yorku do Buffala. I dnes mají expresy svá jména.

Stránka 62

Lokomotiva byla dlouhá asi 17 m, celková hmotnost byla 93,3 t (provozní hmotnost 56,4 tun). Solidního výkonu 2 146 HP se dosahovalo se spotřebou 17 kg uhlí na 1 km. Byl vyroben jen jeden kus. Ten byl vyřazen z provozu v roce 1952.

Za lokomotivou byl tendr, v němž se převážely zásoby paliva (a vody). Tendr mohl být součástí lokomotivy, nebo se mohlo jednat o samostatný vůz. Topič palivo nabíral lopatou a přikládal do topeniště, u velkých lokomotiv bylo přikládání mechanické.

1893

Cestování po dlouhých tratích v USA trvalo často řadu dní. Cesta z New Yorku do San Francisca zabrala např. v roce 1876 celých 7 dní. Běžné parní lokomotivy jezdily kolem roku 1890 průměrnou rychlostí asi do 50 km/h, ale u příležitosti světové výstavy v Chicagu byla vyrobena speciální lokomotiva nazvaná Empire State Express No. 999, která dokázala jet se čtyřmi vagony rychlostí pravděpodobně kolem 180 km/h. Byl to tehdy nejrychlejší a asi také nejelegantnější dopravní prostředek, který zahájil novou éru dálkových vlakových spojů, protože podobné stroje dokázaly udržovat běžnou cestovní rychlost kolem 90 km/h několik set kilometrů.

V Paříži vyjížděl Orient expres z Východního nádraží – Gare de l´Est, které v roce 1849 postavil architekt François-Alexandre Duquesney (1790–1849) ve stylu typickém pro nádražní architekturu poloviny 19. století. Nádraží tehdy představovala jakési chrámy technického pokroku.

1864 PAŘÍŽ

STUTTGART

NANCY

Ce dr se vk da ce do vrs

Že do pr pr 19 hr da

ŠTRASBURG

Asi nejslavnějším evropským vlakem je Orient expres, který vyjel poprvé z Paříže v roce 1883. Mluvilo se o něm záhy jako o „vlaku králů“ nebo o „králi vlaků“ a nasedali do něj šlechtici, herecké hvězdy, vládní úředníci, politici, turisté a občas i podvodníci a špióni. Stal se dějištěm mnoha literárních děl a filmů.

Evropa se při používání luxusních vagonů inspirovala v USA, kde přišel v roce 1864 George Pullman (1831–1897) s prvními spacími vozy. A v roce 1867 následovaly Pullmanovy jídelní vozy. Ty podstatně změnily i jízdní řády, protože bylo možné zrušit pravidelné přestávky na jídlo na nádražích. Tradiční barvou všech Pullmanových vagonů byla tmavě zelená.

62

MNICHOV

1883

Až pa ně

Během dne cestující v prvních lůžkových vagonech seděli a na noc personál spustil lůžka od stropu. Jednotlivé postele byly odděleny závěsy, které poskytovaly jisté soukromí.

Luxusně vybavené vagony splňovaly nejvyšší nároky.

První Orient expres měl v roce 1883 zavazadlový vůz, dva spací vozy, jídelní vůz se salonem a vůz pro personál, jenž se vzorně staral o 40 pasažérů, kterým poskytoval luxus na úrovni nejlepších evropských hotelů.

Prv lo Kr


e

11/15/10

1875 – George Westinghouse vynalezl tlakovou brzdu 1915 – dokončena stavba nádraží v Lipsku, dodnes největší staniční budovy v Evropě

2:34 AM

Stránka 63

PO KOLEJÍCH

Parní lokomotivy musely dělat pravidelné přestávky na doplnění vody či paliva. Pro cestující byla na nádražích zpravidla možnost občerstvení.

é. Na některých nádražích byly telegrafní úřadovny přístupné i pro veřejnost.

asi

1908

I malá nádraží se v 19. století stávala v době příjezdu vlaku místy, kde se scházelo množství lidí. Byli zde cestující a ti, kdo je provázeli, i mnoho jiných, kteří se často přišli jen podívat na vlak.

Železnice pro pravidelnou komunikaci o provozu na tratích používala telegraf (‰ 139). To vyžadovala organizace provozu – např. na jednokolejných tratích se vlaky musely přesně vyhýbat. Železniční telegrafy využívala mnohde i veřejnost. Cestující ve druhé třídě seděli zpravidla v kupé, které se dalo uzavřít. Takové cestování bylo dostupné pro střední vrstvy.

Chudí lidé cestovali obvykle ve třetí třídě. Zde neměly vagony dělené prostory a byly zde jednoduché dřevěné lavice.

Cestující si mohl koupit několik typů jízdenek. Jízdenky pro různé vlakové třídy se lišily poskytovaným komfortem, a tudíž i cenou. Tyto třídy byly definovány v jednotlivých zemích i v různých dobách poněkud odlišně.

Železnice byly prvním dopravním prostředkem, na jehož provozu se muselo záhy dohodnout více zemí, protože tratě překračovaly hranice. Ještě na konci 19. století bylo však v Evropě běžné, že cestující museli na hranicích přesedat z vlaku do vlaku, případně čekat, až přijede další spoj ze druhé země. V

VÍDEŇ

BRATISLAVA

Až v Orient expresu překročili pasažéři poprvé bez přestupování několik státních hranic.

BUDAPEŠŤ

Cílem expresu byl Istanbul, ale tam dorazili cestující bez přestupování do jiných dopravních prostředků až roku 1889. Cesta dlouhá 3 212 km trvala 69,5 hodiny. Po roce 1906 jezdil expres i po kratší trase přes Simplonský tunel (‰ 66) a Benátky (Simplon Orient Express). Tato jízda trvala 56 hodin. Orient expres skončil v roce 1977, v letech 1982 až 2009 byl jeho provoz obnoven.

BĚLEHRAD

NIŠ

SOFIE

83 ní ,

První Orient expres táhla menší lokomotiva od mnichovské firmy Krauss & Co., postavená v roce 1874.

Do Istanbulu přijížděl Orient expres na nádraží Sirkeci dobudované v roce 1890 v orientalizujícím stylu podle návrhu německého architekta činného v Turecku Augusta Carla Friedricha Jasmunda (1859 – asi 1907).

ISTANBUL

63


11/15/10

3:12 AM

Do neznámých vod Už ve starověku pluli Féničané kolem Afriky (‰ 88), ve středověku na ně navázali Portugalci. Ti hledali námořní cestu ke zdrojům koření do Indie, protože tradiční obchodní cesty po zemi byly ohrožovány Turky. Za prvními plavbami do neznámých vod stál portugalský princ Jindřich Mořeplavec (1394–1460), který podporoval objevitelské výpravy. Ale až po jeho smrti obeplul v roce 1487 Bartolomeu Dias (1450–1500) se dvěma malými karavelami mys Dobré naděje a do Indie doplul v roce 1498 Vasco da Gama (1449–1524). Zatímco Portugalci našli cestu kolem Afriky, Španělé se rozhodli pro západní cestu přes Atlantik, na jejímž konci je čekal „Nový svět“ – Amerika. Ke karibským ostrovům doplul jako první v roce 1492 Kryštof Kolumbus. Do 16. století tak Evropa vstoupila ve znamení zámořských cest a objevů. Plavby po neznámých mořích byly nebezpečné. Mořeplavci neznali proudění ani směry větrů, a tak se mohlo stát, že uvízli uprostřed oceánu. Na daleké cesty byly také zapotřebí větší lodě s oplachtěním, které kombinovalo výhody čtvercových plachet (pro plavbu po větru) a trojúhelníkových plachet (pro křižování proti větru) – objevují se tak karaky (nao), mohutné galeony, štíhlé nizozemské fluity a pinasy, pomalé a robustní indiamany apod. Mnohdy je trojstěžníky a čtyřstěžníky obtížné typově zařadit, protože se jednotlivé konstrukční prvky překrývaly. Ovládnutím zámořských území se v 16. století otevřely Španělsku a Portugalsku bohaté zdroje v koloniích. Španělé drancovali zlato a stříbro v Jižní a Střední Americe a Portugalci bohatli na obchodu s kořením. Státy, které neměly ke koloniím přístup, začaly hledat nová území a kořistit na španělských a portugalských lodích (vedle obyčejných pirátů tak působili i piráti podporovaní státem – korzáři, kapeři apod.). Angličané, Francouzi a Nizozemci začali zakládat osady v Severní Americe a v zemích u Indického oceánu. Nastalo tvrdé soupeření o nadvládu nad oceány a koloniemi.

Stránka 90

Trojstěžňová španělská galeona Nuestra Señora de la Concepción s výtlakem 120 t plula na trase z Peru do Panamy, byla vyzbrojena 20 děly a na palubě měla 50 vojáků.

Štíhlá galeona měla často na zádi poměrně vysokou nástavbu pro cestující, jichž mohla vézt do kolonií až 800 najednou, její nosnost se pohybovala obvykle mezi 800 až 1 000 tun. Přetížené galeony se mohly převrátit. Tento typ lodi se používal do počátku 17. století.

Trojstěžňová anglická galeona Golden Hind (Zlatá laň) byla dlouhá 21,3 m s výtlakem asi 120 t, unesla kolem 150 t nákladu, byla vyzbrojená 18 děly a posádku tvořilo 80 až 95 mužů.

V roce 1576 dostal korzár Francis Drake (1540–1596) od anglické královny Alžběty I. (1533–1603) povolení k cestě do Tichomoří kolem Jižní Ameriky, aby zaútočil na španělské kolonie z Tichého oceánu. Útok byl nečekaný a účinný a po vydrancování několika osad zajala jeho galeona Golden Hind v březnu 1579 po krátkém boji u pobřeží Ekvádoru španělskou loď Nuestra Señora de la Concepción, na jejíž palubě bylo stříbro a zlato v hrubém přepočtu asi za dnešních 400 milionů korun. Drake se zajatými španělskými důstojníky a cestujícími povečeřel a později je propustil s dary. S bohatou kořistí se vydal do jihovýchodní Asie, kde naložil ještě koření, a v září 1581 doplul zpět do Anglie. Byla to druhá výprava, která obeplula svět.

Do neznáma se vydávali další a další, mořeplavci mapovali nové země a hledali nové námořní cesty – Amerigo Vespucci (1451–1512), Fernão de Magalhães (1480–1521), který jako první obeplul svět, apod. Mnozí odvážlivci se z cest nevrátili.

Kormidlo bylo umístěno v podpalubí a kormidelník jím pohyboval jen podle rozkazů z můstku.

90

Tro 31 mě up ná pr pře 70

1579

Nevelká španělská trojstěžňová karaka (nao) Santa María se stala v roce admirálskou lodí Kolumbovy flotily. Byla dlouhá asi 40 m. Najela na mělčinu na Haiti a zůstala v Novém světě.

1492

V p n W A n p ( v m u a

V srpnu 1492 vyplula ze španělského Los Palos malá flotila, kterou vedla loď Santa María provázená malými karavelami Pinta a Niña. Flotile velel Janovan Kryštof Kolumbus (1451–1506), který s podporou španělských panovníků vyplul za svým snem – najít západní cestu do Indie. V říjnu doplul k Haiti, pak v Karibiku objevil množství dalších ostrovů a na jednom založil malou osadu. Do Evropy se vrátil v březnu 1493 a zvěst o „nové cestě do Indie“ letěla kontinentem. Později Kolumbus podnikl ještě tři výpravy a až do smrti věřil, že doplul do Indie.

S v k s T n m o


na ón do ěly ků.

na ádi kou ící, nií ost 00 se se tku etí.

cká nd há 0 t, du, ěly řilo žů.

V roce 1715 byla v Londýně spuštěna na vodu loď pro přepravu otroků z Afriky. Lodě, které vozily „živý náklad“, musely být rychlé, a tak i otrokářská loď Whydah dosahovala rychlosti 13 uzlů (asi 24 km/h). Ale ani rychlost, ani 18 děl ve střílnách ji nezachránily, když ji při první plavbě z Ameriky přepadl proslulý pirát Černý Sam Bellamy (1689–1717). Zajal ji a udělal z ní svou vlajkovou loď. Těšil se z ní ale jen dva měsíce, pak se potopila při bouři u amerických břehů i s Bellamym a prakticky všemi muži posádky.

11/15/10

3:13 AM

Stránka 91

NA VODĚ Nizozemci začali nový typ lodí stavět na konci 16. století. Konstrukce jejich vyšší a štíhlé fluity byla výhodná kvůli celním poplatkům na severu Evropy, které se platily podle velikosti plochy paluby. Když byla v roce 1669 cla změněna, začaly se stavět fluity širší.

1715

1675 Fluity stály na počátku úspěchů nizozemského námořního obchodu.

Trojstěžník dlouhý 31 m s tonáží 300 t měl speciálně upravený nákladový prostor pro přepravu 700 otroků.

Celkem bylo za více než 300 let zavlečeno do Ameriky přes 11 milionů Afričanů a několikanásobně více jich v důsledku nemravného obchodu s otroky zemřelo.

9 y

Indiamany byly stavěny speciálně pro plavby do Asie (East-Indiaman) a v menším provedení do Ameriky (West-Indiaman).

1748

ci – de ul li. se asi

S otroky se obchodovalo v Africe a Středomoří od starověku, během 16. století se však obchod s otroky přesměroval na Ameriku. Když se v amerických koloniích kromě těžby různých drahých i barevných kovů rozšířily také plantáže s bavlnou, cukrovou třtinou, tabákem apod., nastal nedostatek pracovních sil. Ten se začal řešit dovozem černých obyvatel Afriky. Černí otroci byli po stovkách nakládáni do přecpaných podpalubí otrokářských lodí, kde přikovaní podstoupili mnohatýdenní plavbu. Ty, kteří přežili, pak koupili v Americe plantážníci. Nejvíc otroků bylo dovezeno do Ameriky v 18. století (asi 6 133 000).

1499–1503 – Amerigo Vespucci mapuje pobřeží Jižní Ameriky 1536 – Francouz Jacques Cartier připlouvá do dnešní Kanady 1600 – založení anglické Východoindické společnosti 1607 – první anglická osada v Severní Americe (Jamestown) 1625 – Nizozemci zakládají Nový Amsterdam (dnes New York)

Trojstěžník pro cesty do Indie East indiaman Amsterdam byl nizozemskou Východoindickou společností (založena 1602) spuštěn na vodu v listopadu 1748. První dva pokusy o vyplutí zhatil nepříznivý vítr a loď se vrátila do Amsterdamu. V lednu 1749 vyplula napotřetí pro koření do Indonésie, ale už v Lamanšském průlivu se dostala do bouře, mezi posádkou se objevil mor, vypukla vzpoura a bouře utrhla kormidlo. Neovladatelná loď s nákladem textilu, vína, stříbrných prutů a mincí ztroskotala u anglických břehů.

U těchto pomalých lodí byla rozhodující velikost nákladového prostoru, stabilita v bouřích a spolehlivost. Novinkou bylo použití ocelových výztuží konstrukce. Nosnost se pohybovala od 700 do 1 500 t. Stavěly se do počátku 19. století.

Loď byla dlouhá asi 49 m, měla nosnost 1 150 t, byla vyzbrojená 54 děly, posádku tvořilo 191 námořníků a 123 vojáků.

91


11/15/10

7:58 AM

Stránka 122

Rytíři vzdušných soubojů Píše se rok 1914, začíná první světová válka Prvním německým a ještě křehká, zranitelná a nedostatečně speciálním stíhacím letadlem ovladatelná letadla se stávají součástí byl Fokker E.I z roku 1915. armád. Počítají se na desítky a generálové Měl ocelovou kostru a kulomet se zařízením, které vlastně ani pořádně nevědí, co s nimi, slaďovalo pohyb vrtule a střelbu (synchronizátor). Několik a posílají je především na průzkumy. desítek nových Fokkerů zajistilo Německu načas převahu Letadla se osvědčují a ukazuje se, že jde ve vzduchu. Letadlo mělo odolnou ocelovou kostru. o nebezpečnou zbraň. Protože je tehdy nebylo možné zasáhnout ze země, bylo zapotřebí vyslat proti nim jiná letadla. Několik dnů po zahájení bojů na zemi tak Německý průzkumný dvojplošník propukly i první boje ve vzduchu. Nejprve Aviatik B 2, vyráběný 1915 až 1916, byl určen pro dvě osoby (pilot byly do bojů nasazeny běžné letouny, do seděl u starších verzí vzadu). Měl nichž usedly i hvězdy předválečných rozpětí křídel 12,4 m, motor o výkonu leteckých exhibicí, a tak se mohlo 120 HP, maximální rychlost 100 km/h stát, že se nynější nepřátelé osobně znali. a dolet 3 hodiny. Někdy měl kulomety. Až v průběhu války byla vycvičena druhá generace vojenských pilotů. Šlo o obdivovanou elitu tehdejších armád, která měla vlastní pravidla, v nichž byl zahrnut i respekt k soupeři a gentlemanské jednání. Často se mluví o rytířích vzdušných soubojů. To ale rozhodně neoslabovalo jejich Stíhací trojplošníky byly ve vzduchu vůli zvítězit a souboje ve vzduchu se stále lépe obratnější, rychleji stoupaly a lépe se s nimi vybavenými stroji byly tvrdé a nesmlouvavé. manévrovalo. Vývoj trojplošníků skončil s koncem první světové války. Při průzkumných letounech měli piloti a fotografové na počátku války k dispozici jen pušky a pistole; někdy bojovali i kusy cihel apod. Jediným strojem, který byl tehdy vybaven kulometem, byl pokusný britský vojenský Vickers Trojplošník Fokker Dr.I se vyráběl v letech EFB1. Během války se vylepšovala konstrukce 1917 až 1918 a je modernějším typem vojenského letadel, objevily se bojové trojplošníky a později větší dvojplošníky s více kulomety, důležitý byl také výcvik pilotů. letadla. Byl německou odpovědí na britský trojplošník Sopwith z roku 1916. Měl rozpětí křídel Vycvičení piloti získali např. Německu načas značnou 7,2 m, pohotovostní hmotnost (prázdný stroj) 405 kg, převahu nad letci Dohody – v září a říjnu 1916 sestřelili motor o výkonu 110 HP, dva kulomety a dokázal letět Němci 211 letadel a ztratili jen 39. Pak se situace obrátila maximální rychlostí 185 km/h. a větší množství letadel a operace ve svazech zajistily převahu zase dohodovým mocnostem.

Německý pilot Oswald Boelcke (1891–1916) byl průkopníkem taktiky leteckých soubojů a stal se již za svého života legendou. Byl velitelem první stíhací jednotky Jasta 2, v níž učil mladé letce bojovou taktiku. K jeho žákům patřil i Manfred von Richthofen (1892–1918), proslulý Rudý baron. Dohodoví spojenci se Boelckeho obávali a současně si ho vážili. Když zemřel, shodili britští letci při pohřbu na jeho hrob věnec.

122

Pokud bylo letadlo zasaženo, zbývala pilotovi jediná možnost, opatrně přistát. Dlouho totiž měli piloti zakázáno používat padáky, kvůli nadváze a také kvůli přesvědčení, že by piloty připravily o odvahu. První padáky začalo německé vojenské letectvo používat teprve v roce 1918.

Na od

Z o n n p n b


11/15/10

8:01 AM

Stránka 123

V první světové válce byly účinnou bojovou zbraní také vzducholodě, které se využívaly zejména k bombardování. Časté bylo také používání průzkumných balonů.

VE VZDUCHU

Obratný francouzský stíhací letoun Nieuport 17 z roku 1916 byl vyroben v počtu asi 4 000 kusů.

1915 – pražská strojírna Breitfeld-Daněk začíná vyrábět letecké motory 1916 – nejúspěšnější rakousko-uherský stíhač s 8 sestřelenými letouny, Čech Jindřich Kostrba (1883–1926), se stává velitelem letecké školy ve Vídeňském Novém Městě 1911 – Rudolf Holeka (1883–1946) se stal jako první Čech vojenským pilotem v armádě Rakousko-Uherska

První kulomety se upevňovaly na střechu, ale to se ukázalo jako nepraktické, a proto se dostaly na místo před pilota. Tady ale se však musela vyřešit otázka, jak střílet přes vrtuli (deflektor, synchronizátor).

Letoun měl rozpětí křídel 8,15 m, výkon 80 HP, maximální rychlost 165 km/h a dolet 1,5 hodiny. Letadlo mělo dřevěnou kostru.

Francouzský stíhací letoun Morane-Saulnier N se vyráběl od roku 1914 v několika variantách, od března 1915 byly stroje vybaveny kulomety, které střílely přes vrtule, kde byl zatím pouze chránič odrážející do stran kulky, jež by jinak zasáhly vrtuli (deflektor).

1914-1918 Nad frontami první světové války se odehrály první letecké souboje.

Za první světové války se objevil nový pojem „letecké eso“, jenž označuje válečné piloty, kteří mají na svém kontě zpravidla nejméně 5 sestřelů nepřátelských letadel. Letecká esa byla také nástrojem propagandy a předmětem národní hrdosti. Ve Velké Británii proslul Lanoe George Hawker (1890–1916), který vedl první anglickou stíhací letku. V rakousko-uherské armádě měl nejvíc sestřelů Godwin Brumowski (1888–1936). Podobným esem byl v ruské armádě Alexandr Alexandrovič Kazakov (1889–1919).

Francouz Roland Garros (1888–1918) byl slavným pilotem již před válkou a byl považován za letecké eso, přestože sestřelil pouze 3 nepřátelské stroje. Patřil k lidem, kteří podporovali osazení letadel kulomety.

Už za první světové války existovaly průzkumné, stíhací a bombardovací letouny a objevila se i první letadlová loď – britský Argus (‰ 101). A na konci této války bylo jasné, že letadla jsou důležitou bojovou složkou budoucnosti, a armády je začaly rozvíjet. Letectvo se stalo strašlivou zbraní, která vtáhla do války i civilisty v zázemí.

123


11/15/10

8:15 AM

Stránka 132

Na oběžné dráze

Průměr satelitu Syncom 3 byl 7 m, výška asi 0,4 m a hmotnost asi 35 kg. Plášť měl z křemíkových solárních článků.

1964

V roce 1945 publikoval spisovatel Artur C. Clarke (1917–2008) v časopisu Wireless World článek o tom, že třemi družicemi na geostacionární dráze Země by bylo možné pokrýt rozhlasovým signálem celý svět. Tyto projekty se začaly uskutečňovat o řadu let později. Umělé družice – satelity – zajímaly vojáky i televizní společnosti. Kolem Země tak začaly během několika desetiletí kroužit tisíce vojenských (špionážních, navigačních), komunikačních, astronomických, meteorologických a dalších satelitů. V roce 1972 se USA a Sovětský svaz domluvily na ukončení vesmírných závodů a následovala dohoda o spolupráci na kosmických programech. Změnilo se celkové klima a mezinárodní spolupráce se od té doby stále prohlubuje. Výsledky mnoha samostatných i společných projektů ovlivňují zprostředkovaně každodenní život. Do vesmírných programů se zapojuje stále více zemí. Například v roce 2003 vyslala Čína na více než 21 hodin na oběžnou dráhu kolem Země svou první pětičlennou posádku tchajkonautů v kosmické lodi Šen-čou 5. Ačkoli ještě na počátku 70. let 20. století byly asi nejvíce sledovány lety na Měsíc, pomalu houstl i kosmický provoz na oběžné dráze kolem Země a prostor nad našimi hlavami se stále zaplňuje. Na oběžnou dráhu bylo vypuštěno už více než 4 000 objektů a trosky mnohých z nich jsou stále na oběžné dráze. Toto kosmické smetí je nebezpečné pro současný provoz.

V roce 1963 byly po třech letech příprav vypuštěny na oběžnou dráhu kolem Země první americké komunikační satelity Syncom. V roce 1964 byl vypuštěn Syncom 3, který se stal první geostacionární družicí Země. Jedním z jeho prvních úkolů byly přenosy z letní olympiády v Tokiu 1964.

V letech 1960 až 1963 byla vypuštěna řada amerických vojenských navigačních družic programu Transit. Systém pracoval do roku 1996, kdy nastoupily modernější družice NAVSTAR systému GPS, který byl uveden do plného provozu v roce 1993.

Kosmická loď Sojuz 19 měla hmotnost 6,8 t.

Kosmická loď Apollo měla hmotnost 12,9 t.

Spojovací modul

V červenci 1975 se uskutečnil společný americko-sovětský let Sojuz-Apollo, při němž se obě lodi na oběžné dráze spojily speciálním modulem a tři američtí astronauti a dva ruští kosmonauti strávili společně 47 hodin.

1960

Pokud je umělá družice umístěna na oběžné dráze ve výšce 35 786 km a oběhne Zemi za jeden den, jde o geosynchronní družici. Pokud je v rovině zemského rovníku a drží se zdánlivě nad jedním místem, jde o geostacionární družici.

1978 – první československý kosmonaut Vladimír Remek ve vesmíru 1978 – první československá družice Magion 1 2003 – na oběžnou dráhu byla vynesena česká družice MIMOSA

1975 Stanice měla hmotnost 124,3 t a skládala se ze 7 modulů. Celková šířka byla 30 m. Létala ve výšce kolem 390 km.

V roce 1971 umístil Sovětský svaz na oběžnou dráhu Země první orbitální stanici programu Saljut, na který navázala sovětská (ruská) orbitální stanice Mir, vybudovaná v letech 1986 až 1996. Z celkem 104 kosmonautů a astronautů, kteří se zde vystřídali, byl v kosmu nejdéle ruský lékař Valerij Vladimirovič Poljakov (*1942) – 22 měsíců. V 90. letech 20. století probíhaly na Miru společné rusko-americké projekty. V roce 2001 byla stanice navedena do atmosféry, kde shořela.

H b d a

1986

Stanice umožňovala od počátku připojení až 6 kosmických lodí nebo modulů.

1965 První družice Molnija 1 měla hmotnost 1 000 kg (mladší typy váží 1 500 až 1 800 kg), byla opatřena 6 panely slunečních baterií a dvěma parabolickými anténami.

132

Pro severní polokouli nebyly vhodné geostacionární družice, takže se konstruktéři Koroljovova týmu (‰ 150) zaměřili od roku 1960 na geosynchronní. První sovětská komunikační družice Molnija 1 (Blesk) tak začala v roce 1965 obíhat po vysoce excentrické eliptické dráze nad severní polokoulí.

V p s n a p

První meteorologickou družicí byl americký Vanguard 2, první aktivní televizní družicí byl v roce 1962 americký Telstar pro spojení USA a Evropy, první astronomickou družicí britský Ariel v roce 1962.


11/15/10

8:16 AM

Stránka 133

Americký kosmický program se od roku 1972 orientoval na opakovaně použitelné vesmírné dopravní prostředky a v dubnu 1981 vynesla raketa na oběžnou dráhu na čtyřdenní misi první raketoplán Columbia. Celkem uskutečnil tento raketoplán 28 misí. Do vesmíru letělo 5 amerických raketoplánů a v roce 1988 poprvé a naposled také sovětský raketoplán Buran. Roku 2004 se vznesl soukromý suborbitální raketoplán SpaceShip.

ka měl

BEZ TÍŽE

1981 Raketoplány jsou dlouhé asi 56 m a mají hmotnost kolem 2 050 t, pojmou sedmičlennou (nouzově desetičlennou) posádku.

1975 – založena Evropská kosmická agentura 2003 – založena Česká kosmická kancelář

2008

Výstupy do volného vesmíru jsou už dlouhá desetiletí součástí programu nejrůznějších stanic a kosmických lodí, ale někdy se stane, že kosmonaut nebo astronaut něco upustí. Zatím největším předmětem byla brašna s nářadím, která uletěla americké astronautce v roce 2008 – let brašny bylo možno pozorovat silnými dalekohledy i ze Země. né en ně ím ci.

1973 Hmotnost stanice byla 86,7 t, délka 36 m a průměr 6,7 m.

6

Při sestupu v červenci 1979 neshořela stanice v atmosféře celá a její zbytky dopadly poblíž australského Perthu. NASA obdržela od městské rady pokutu za znečišťování veřejného prostranství.

V letech 1973 až 1979 kroužila kolem Země americká orbitální stanice Skylab, v jejíž laboratoři se střídali zejména američtí vědci a astronauti. Posádky zde pobývaly i několik měsíců.

Stanice ISS má být po dokončení dlouhá 74 m s rozpětím 108,4 m, má mít hmotnost zhruba 400 t a poskytovat asi 1 000 m3 obytného prostoru. Měla by zde pracovat šestičlenná posádka. Létá ve výšce 330 až 350 km a obíhá kolem Země rychlostí 27 720 km/h, jeden oblet trvá 92 minut.

Spisovatel Arthur C. Clarke ve sci-fi románu Rajské fontány popisuje vesmírný výtah. Existence nanovláken otevřela v roce 2002 cestu projektu k realizaci.

d

?

o

2000

Lano z uhlíkových nanovláken o průměru 20 cm má být na jedné straně ukotveno na plošině na moři a na druhém konci je má ve výšce 100 000 km napínat satelit, po laně má šplhat robot.

Dne 20. listopadu 1998 vynesla ruská raketa na oběžnou dráhu modul Zarja, 6. prosince k němu přibyl americký modul Unity. Tak vznikl základ jediné dnes pracující vesmírné stanice. Od listopadu 2000 je Mezinárodní vesmírná stanice (International Space Station – ISS) stále obydlena alespoň dvoučlennou posádkou.

133

h

Recommend Documents