H A N A F O US K OVÁ PS IC E
¬
PSICE
H A N A F O US K OVÁ PS IC E
¬
Praha 2008
¬
Kniha vychází za finančního přispění Ministerstva kultury České republiky
PSICE Copyright © Hana Fousková, 2008 Czech edition © dybbuk, 2008 ISBN 978-80-86862-60-6
1. VĚTRY VĚJÍ V ZAPOMNĚNÍ S TA R Á P Í S E Ň Z N Í
8
*** Někde v dáli pod nebesy lítá můj pes zběsilec neví vůbec že mě děsí že může být umrlec Tam vysoko na nebesích visí měsíc křivý meč proklál mě a ležím v křeči tiše vyju jak můj pes Nebesa jsou černá díra do prostoru bez hranic Mé srdce se strachy svírá a má víra je jen síra ohořelých létavic Můj rozum je temná díra kam nezasvítí světlo svic jsem jen boží konečník mé myšlenky výkaly Proč byste je chápali zapáchali byste z nich
9
¬
*** Zas den je za námi každý den smrti blíž Neboj se nezaspíš Zvon ti zazvoní na něm je černý kříž Až bříza zavoní už se nevzbudíš Došlas až na konec až ke kamenné zdi má duše dál jen sviť mé světlo nezhasni!
¬
10
*** Soumrak se vkrádá do světnice za chvíli ho bude více Jak hejno havranů snese se noc Černá křídla pohladí tě měsíc vzplane jak oharek svíce ukapávající hvězdy na černý talíř nebes Noc jak přístřeší rozklene se nad duší Černá mračna přikryjí tě hebkým peřím jako dítě a hvězdy si sníš k večeři
11
¬
*** Otročím svým očím jež nic nevidí párkrát se otočím a jsem bez lidí Kotel na dřevo svou věčnou píseň zpívá Země zimomřivá zase dýchá samotou Měsíc bez těla lačně prohání se tmou Co bys nechtěla? Snad aby ti luna zvěčnělá spadla do těla
¬
12
*** Tvoř a hoř a sálej žár kolem tebe suchopár nedopusť aby bůh byl stár
13
¬
*** Co nenajdu v sobě to nemám Dívám se do plamene jako do věčnosti K čemu jsou mi všechny ctnosti když stále plápolám a jsem na světě sám Jen utrpení provází mě tím strmým údolím z jehož břehů nevidím nic než hvězdné nebe Ta výška mě zebe co nenajdu v sobě nikde nedostanu Zpovídám se tobě bože který sídlíš v hvězdném stanu Všechno co jsem chtěl tos mi dal jen bolavou duši z těla nevyrval
¬
14
*** Někdy tma hřeje a někdy děsí Někde kdesi pod nebesy pánbůh hřeší V lese je v noci útulněji nežli v pokoji stěny mě svírají jako brnění nikdo není pod nebesy jsem poslední člověk na zemi Jen letadlo bloudí v tmách jako posel z jiných světů okna mají slepé oči a mé duši brání v letu A luna v tom kolotoči zabloudila v jiných planetách Jsem poslední člověk na zemi Jen pes vedle mě tiše vzdechl a tikající budík krájí ticho na kusy Je půlnoc kdy v nábytku cvakají zuby démoni Zdechlinu dne zas někdo vleče do minula možná že kdybych se nepohnula přežene se čas přese mě já zůstanu taková jak jsem teď vystoupím z času jako jsem už ze světa lidí vystoupila ale to bude smrt a ta je bílá Jsem plamen a jako svíce vzlínám k bohu
15
¬
*** Noc je stará olysalá kurva která mě láká do chřtánu Všechno štěstí už mám za sebou před sebou suchopár Žádné síly už se o mě neservou na konci života je dobré být stár
¬
16
*** Velebným letem pluje káně do mraků Tak mě nese čas na vlnách let Kam? Do smrti Bude to pád? Nebo se hladina nebes rozevře doširoka a já si konečně nezkrvavím zobák o obzor
17
¬
2. JA KO Ž LO U T E K LU N Y M Ě Č E R N É N E B E S P O LY K Á
20
*** Bledý prs luny mi hledí do okna saju jeho mléko hladovýma očima Ticho čaruje Tma maluje stíny po podlaze Vysvlékám se blaze z nudné skutečnosti Na věčnosti zápasí můj stín s namodralou horou Po horách chodí démoni a lákají mě k sobě Své šaty věším na stromy a už běžím k tobě Srst nebes sténá jiskrami mraky nad námi letí jako ptáci Vlasy rozevláty vzpínají se smrky jako svíce před svítáním Tiše prší létavice jako myšlenky v mém mozku A už běžím za ním
21
¬
*** Na větrné stráni stará sosna větve k nebi vzpíná nebe pohasíná purpurové cáry třou se o hory Mraků černá hříva na hřbetech nese černou noc Přijď mi na pomoc mé sukovité ruce k nebi nedosáhnou Černé mraky táhnou jak smečka divých psů rvou si ohony Zvoním na zvony svých snů a ty zní dutě jako okovy Nikdy nenajdu tě smrt své děti do života nevrací Zem se kymácí větve stromů ke mně natahují spáry Stromy jak vztyčené máry rámují mé pusté dny a na hory zas ulehlo ohvězděné nebe Mé doutnající srdce zebe a roje jisker z něho vylétají jako trsy hvězd Odpověz!
¬
22
V kterých dálkách tvoje duše hoří v kterém tichu moří noří se do vln tvůj modrošedý zrak? Který černý mrak teď tvá křídla halí? V které modré dáli jednou setkáme se? Tvůj hlas se černou nocí nese A já mu naslouchám Nikdo není sám kdo jednou miloval
23
¬
*** Měsíc oběšený na rozeklaných větvích borovic vychází ti vstříc a ty lehce pluješ do nebes tvůj velký černý pes se vznáší za tebou A jediná hvězda září tmou jak oko nebes Jste sami ve vesmíru měsíc, hvězda, ty a pes Bohyně života daruješ krev vrcholům štítů o které se rve tvá kůže na cáry A hory jež se nebetyčně zdvíhaly teď pokorně ulehly k tvým nohám Mohyla tvé duše je tvé tělo marně ho k hvězdám zvedám Někde u Venuše teď bloudí má duše a kde je pes? Ten ulét do nebes
¬
24
*** Mlha smrkům slzy z větví stírá a ty padají na mou tvář les je otevřený snář a bledá zář mlhou prosakuje A větvoví temné sluje se mi klene nad hlavou a zelenou tmou občas větev zaskřehotá Procházíme mrakem a šlapem po nebi orvané lebky stromů na nás cení rty Kmeny jsou vrásčité jako moje tvář a slunce oslepený žhář má popálené oči Nebe na mě močí a les je trouchnivý Můj život truchlivý je bez konce a bez začátku neb neznám svoji smrt a nevzpomínám si na své zrození A tak opuštěná potácím se stíny zářivými od svítání do tmy A každý den znovu a na obzoru jen smrt a polámaná plápolavá křídla co mě ženou k noci a nebeská zřídla co halí mé stopy
25
¬
*** Jak špinavý je svět jak v něm ryzí lidé hynou obtěžkáni cizí vinou Jak masožravý květ pohnojený dávnověkou špínou je život Jak člověk vzešlý z opice jde vesmírem sám svými výkaly zúrodňuje zem ve svých výkalech sám sebou pojídán planety ničí bohem opuštěn a křičí vraťte mi můj sen
¬
26
*** Mezi ohlodanými kostmi smrků jsem tiše šla a svítání po mně slepě tápalo rozžhavenými tlapkami V srsti smrků jiskry praskaly Má duše žhnula Plamínky trávy něžně olizovaly má chodidla a tam kde končí tma hořel obzor pochodní již hory svíraly ve svých protáhlých čeniších Má duše vyla Prsty jsem vybírala hnidy zhaslých hvězd prskaly v prstech vzteky
27
¬
*** Duše kletá odkud slétlas na špinavou pustou zem tisíce hvězd vztekle létá ohvězděným prostorem Ten kdo bohu vlasy splétá je v nich navždy uvězněn Marně celá dlouhá léta sníš svůj nekonečný sen Přijde smrt a v žáru léta nabodne tě na rožeň A pak křídla nezakletá vzlétnem za tím jenž nás deptá za vesmírným pavoukem jenž ti neodpoví a jenž se neptá a nesmíří tě s osudem
¬
28
*** Bůh na mně sedí jako žába na prameni Žádné mléko ve vemeni nemá kráva života a na mě vždycky po setmění jak vlk vyje samota Ve vonný květ se neproměním smrt mi v zubech drkotá
29
¬
*** Má duše pustá je jak pláň bez hranic celou zem obejme nenajde nikde nic Nikdo mě nečeká nikdo mě nevnímá jako člověka pro všechny jsem jen šílenec Jsem na troud spálená už na mě spadla klec Má tvář je zbrázděná a ústa bezzubá má duše kamenná prázdná nádoba Jsem milník na cestě pocestný o mě okem zavadí a bez hlesu jde dál A já zas prchám do lesů kde jen strom zatíná svůj spár do studeného nebe Moje duše zebe nikdo ji nikdy nezahřál
¬
30
*** Hvězdy mlčí Vítr sténá Země nocí zahalena potácí se tmou A já stará opuštěná pláču samotou O hory se prostor láme Ptáci o hvězdy si křídla rvou na zemi se neshledáme dvě skály se nesejdou Vlny o břehy si rozdírají čela se sténáním marně proti břehům vrhají se zas jejich otlučená těla do chrapotu strhaly si hlas Tak i můj pláč o břeh času bije noc je dlouhá, uprostřed ji proklál srp Moře nikdy slzy nevylije a mě pohladí sametovým křídlem vraním jenom moje matka smrt
31
¬
*** Nad tebou hejno krkavců sneslo se a oči by ti vyklovali kdybys měla strach A v modrých výšinách slunce vzplanulo jak vích a trošku světla na zem skanulo jak kapka vosku z horkých svic A na měsíc teď pláčou oči letních trav V dálavách hory zmodraly jak těla mrtvých snů A ze synů jsou teď otroci Na boku rána rána krvácí Vlož do ní ruku a zastav ten slepý příval vod Na východ teď plavně vznášejí se ptáci Černé labutě nadutě plují tmou nezemrou Když křídla povětřím se dmou ptáci krvelační smáčejí své peří v čistých nádobách
¬
32
3. Z A DV E Ř M A Z AV Ř E N Ý M A SÍDLÍŠ TY
33
34
*** Narodila jsem se sama kde byla má máma když jsem se rodila? Mléko z prsů někam vylila a nedala mi pít Komu to mléko prodala? Aby mi mohla dát jíst Najíst mi nedala Tolik ptačích hnízd vyplenila a nechala mě v tom kukaččím A kdo mě měl krmit Čím? Mě se zeptala tu noc před smrtí svou jedinou poslední A kolik svých smrtí já jsem přežila nikdo se nezeptal
35
¬
*** Každý den je jak vráska na mém čele jsem jako země pustá kamenitá plná cest jež nevedou nikam Má duše plná popadaných popálených hvězd bloudí nebesy Můj milý kde teď právě jsi? Po smrti? Že nikdy nepřijdeš? Mým tělem už neproudí míza kořeny uťaty a větve polámané Ale až zpuchřelé tělo ohněm vzplane můžeš si od něj ohřát ruce
¬
36
*** Jak hranostaj jsem loukou pobíhala jak kolibřík z květu na květ přelétala jak hebce hladila mě tráva do kolen jak sladce líbala mě luna zlatohlavá jak lehce probouzel mě den Teď už zbělela mi hlava ale duše pořád divoká jak housle pod hvězdami sténá A jitrem probuzená všemi svými písněmi zas znovu vítá den Však skuhravý hlas už vydá jenom sten a svaly marně k prasknutí se napínají Cévy už mi nezpívají a krev kalná už jen líně žilami se valí Hora jež se vzpíná v dáli už mě nepovznese do oblak Jen má duše vznese se jak pták až rozklove tělo a ponechá ho mrakům napospas na úpatí nebetyčné hory
37
¬
*** Pustý svět bez břehů nenajdu nikdy cestu zpět a kupředu nemohu Kdybych tak mohla zvrátit čas a zas spočinout v tvém náručí kdybych tě mohla líbat zas a polykat dny které nemučí Polykat čas jako plameny jako kdys teď svět je nehybný a kamenný a ty v hrobě věčně spíš A mé tělo se scvrkává maso už nepřiléhá ke kostem a kraj prázdný zůstává a večery jsou jako tichý sten
¬
38
*** Bože tak jakou mi chystáš smrt kde ukončíš můj věčný rmut na skalách v propasti v lesích kde stromy sní své zelené sny? Má duše jak vlkodlak polyká měsíc stříbrný jak poraněný pták sténá do noci Vím že mi není pomoci však po větru rozprostřu svůj hlas nenech mě smrti napospas!
39
¬
*** Mozek mám prázdný tělo unavený mozek a tělo staré ženy Není co dělat není kam jít a o obzor se nezranit Všechny rozkoše jsou vyčerpány všechny hory pobořeny jako žába na prameni kuňkám na měsíc Měsíc už je obroušený jak rezavý rapír Nebe jako papír v cárech padá na zem Jen osamělý blázen hledá prostor pro život Jsem rezavá loď s orvanými plachtami a děravou přídí Křídla netopýří jsou mé sny A já ve svém vikýři visím na trámu A po ránu spočítám své vši
¬
40
*** Chtěla bych do kuřáckého nebe ale v nebi se asi kouřit nesmí Nikdy jsem neviděla anděla s doutníkem nebo fajfkou Zato peklo je plné kouře Tam se asi kouřit smí Jenže peklo je pro mě uzavřeno Nikdy jsem nespáchala vědomě nic zlého ale já asi přijdu do nějakého nebeského blázince protože i v nebi budu mít důchod na hlavu a tam bude určitě nějaká špinavá kuřárna s plechovkami od konzerv plnými nedopalků Protože kuřárna je v každém blázinci tak doufám že bude i v tom nebeském
41
¬
*** Můj koráb doplul do Mrtvého moře Teď už má plachty orvané jak křídla dravce se kdysi rozpínaly Sirény už písně dozpívaly příď narazila na útes Už jsem doplavala na konec svých cest do nebe ční skála jak vztyčený boží prst Už se mi strachy ježí srst Smrt už volá mě osamělá tak jako já sama Svět utápí se v černé tmě a měsíc za horama je jediný kdo mě ještě provází A den jenž přichází je prázdný jako poušť Už nemám prostor k životu stojím u plotu a kůly shnilé jsou marně se o ně opírám a ruce vzpínám k tmám rubáš potrhaný A na šírošíré pláni ani strom
¬
42
Můj koráb rozbil malström a z víru jsem vyšla jen napůl živá Ústa neduživá už poztrácela slova Jako slepá sova šilhám na lunu vesla polámaná A nekonečným mořem se svým věčným hořem bloudím stále sama
43
¬
*** Už jsem němá Už ze sebe nevydám ani skřek Moje postel proleželá, zvyklá na nářek už místo mě smutně sténá když se z boku na bok obracím Za špinavým oknem teď v bolestech z černých mraků slunce vyhřezlo a krvavé ráno věští zase jenom zlo A vítr třeští jak má tupá hlava a za černým obzorem zas dálava si sní sama beze mne svůj nekonečný sen
¬
44
*** Je to už dávno co mi bůh vzal syna den už pohasíná soumrak přijde brzy už mi vyschly slzy brzy padne tma A já dotýkám se dna své bolavé duše Napadly tu noc spousty sněhu když mi umřel syn A já mám prázdný klín a šedivou hlavu A stále ještě sním že se mi vrátí čas a chlapeček je živý Však sen věčně lživý se nesplnil A můj prázdný klín marně prosí nebe Prázdná duše zebe Jenom bludná luna jako puklá struna otírá se o mé staré tělo Ach mé dítě kdybys nezemřelo byl by můj život jak sluneční paprsek
45
¬
Kam bys vzlét letěla bych za tebou a jak bychom se proháněli tmou samy hvězdy by z nás osleply Čas počítá mé dny sám od sebe jsou všechny jako brázda v kamenitém poli Jak mě ten čas bolí bez tebe
¬
46
4. UŽ NELEKNU SE NIČEHO ANI DNE
47
48
*** Ticho tiše sní struny času zvoní o hvězdy vteřiny se tříští o voňavé flétny Zdi těhotné životy pukají pod přívaly pulzující energie ten kdo život nedožije prohrává vlna modravá je čas všechno nese s sebou každý vzdech a každý sten Nebuď nešťasten že jdeš světem sám čekáš na závan hebkých křídel smrti Čas tě nepohltí jenom zkrvaví a rány zahojí ti tvoje matka smrt
49
¬
*** Nebeští vozatajové zas přivlekli Velký vůz nad náš dům Šňůry perel kterými si opásali bedra se jim přetrhly a rozsypaly po nebi A můj pes zametá obzor ocasem jak labutím křídlem Někde za horou bystřiny mě zvou Rudá oblaka tam objímají kmeny Zámek zkamenělý otvírá svou síň modrý baldachýn ho halí před zraky všech lidí Nikdo neuvidí kam to odcházím Na stráži nad strží stojí stín mého života Můj splín tam padá ze skal jako vodopád a listopad tam stele listí mých nadějí po cestách
¬
50
Tam teď půjdu spát a zavřu brány Zaskřípou ve veřejích jako čas A můj hlas se zatřpytí ve skalách všemi ozvěnami Tam se psem zůstaneme sami
51
¬
*** Nikdy se neohlížej zpět jak Lotova žena v solný sloup budeš proměněna Nevzpomínej! Nenoř se do propasti let nikdy se nedotýkej hvězd na troud propálíš si dlaně Za tebou propast času zeje ani se nenaděješ a roztříštíš si kosti o skály A oči jež po tobě kdysi plakaly už dávno vytekly a vsákly se v zem Život je předpeklí a člověk je v něm nešťasten Ty však dál se plahoč černou tmou tajemným svitem uhrančivých hvězd a zsinalý měsíc bude letět za tebou a zářit nad jedinou ze všech možných cest A na křižovatkách neváhej a neohlížej se zpět jinak proměníš se v solný sloup a zůstaneš stát jak ukazatel cest
¬
52
*** Tma něžná jak koňská hříva černá tichá jasnozřivá objímá mou samotu jak mateřský klín Jako kojná přetěžkými prsy vlévá mi klid do duše Všechen blín kalných dnů vysává mi z čela Těžký tón violoncella teď vyluzuje vítr o skály Jako by se zem i nebe shledaly teď se objímají v šeru a můj pes spí a ve mně jako jiskry meteorů pomalu zhasínají myšlenky
53
¬
*** Už mi pánbůh přistřih křídla a zavřel mi svá nebeská zřídla už má rudá a hustá krev zřídla už jsem došla na práh světa a má duše neodlétá do dalekých končin vesmíru Už mám šaty na míru a všude kolem vidím tmu jež se neroznítí plameny Mé dny už jsou sečteny Už neoblétnu planety už mám špínu za nehty a místo duše hrstku popela Dny už jsou kalné jak šedivý zimní den Na sám práh času už jsem ulehla a život odejde jak sen
¬
54
*** Přilož na oheň ať žhavá krev plamenů vzedme tep do korun zahal klín ať nikdo nepozná je-li den či noc Přilož na oheň den už uhasl zarudlé slunce olízlo soumrak naposled a větve hmatají tlapami v modrých tmách Přilož na oheň soumrak zhas a plamen řeřaví Závan snu vychrstl jiskry do noci a oči doutnajících hvězd uhasily oheň poslední slzou svítání
55
¬
*** Všechno plodí co se rodí i ten měsíc zlatorohý má svůj odraz v černé tůni Po asfaltce chodí bozi a zkrvavené bosé nohy omývají v novoluní A pět krkavců na strništi porvalo se o dny příští Padalo z nich černé peří a to mi teď v duši leží jako věčný pláč Ten pláč je můj jediný plášť
¬
56
*** Na troskách osudu rozetnu svůj život rozepnu svá křídla a vzlétnu do nebes kde jako bůh sedí můj pes
57
¬
Ediční poznámka
„Vždycky se snažím uzavřít kruh,“ zapsala si Hana Fousková v roce 1999. „Takovým uzavřeným kruhem je pro mne i každý den. Každý den prožívám, jako bych večer měla umřít, všechno musí být dokončeno.“ Zřejmě i proto každá z jejích básní působí tak, jako by to byla poslední slova. Konečné zúčtování a snad i jakýsi pokus o smír těsně před odchodem. Z básní tohoto druhu se ovšem nesestavuje knížka snadno — je to, jako by se vytyčovala cesta někudy, kde se krok za krokem všechno uzavírá. Hana Fousková se celkovou kompozicí sbírky Psice vůbec nezabývala, dala k ní pouze svůj souhlas při závěrečných korekturách. Podobně ostatně vznikla také autorčina prvotina Jizvy, která vyšla v Liberci v roce 1998 (edičně připravil autor těchto řádků), i její rozšířená reedice vydaná pod názvem Troud v roce 2003 v Brně nakladatelstvím Host (jejími iniciátory a spolueditory byli Viola Fischerová a Vladimír Justl). Z několika možných způsobů, jak se daly básně seřadit, jsem se rozhodl pro ten, který navozuje pocit postupně rozvíjeného příběhu — každá ze čtyř částí má odlišný „vstup do času“, a tím se přirozeně mění i celková atmosféra a povaha zkušenosti, kterou autorka zachycuje: míjející hodiny jednoho soumraku a noci přecházejí v roky dosavadního života a vše se uzavírá nocí následující. Oporou pro toto načasování příběhu mi bylo mimo jiné i několik
¬
58
popisů „šílenství“, jak je znám z autorčiny prózy Schizofrenička. Stejně jako ve sbírce Jizvy, i vP sici jsem se základní téma jednotlivých oddílů pokusil předznamenat dvojveršími vytrženými z básní, které se do knížky nedostaly — zde to byly konkrétně texty s incipity Lásko věčná nekonečná, Jak chutná samota, Kráčím tmou bolestnou, Ticho tklivě lká. Pro představu o chronologii vzniku jednotlivých básní Psice zde uvádím jejich seznam rozdělený podle let, kdy mi je autorka dodala ve strojopisu: 1999 — Bledý prs luny, Co nenajdu v sobě to nemám, Měsíc oběšený, Mezi ohlodanými kostmi smrků, Narodila jsem se sama, Nebeští vozatajové zas přivlekli, Někdy tma hřeje, Přilož na oheň, Soumrak se vkrádá do světnice, Tma něžná jak koňská hříva, Tvoř a hoř. 2002 — Bože tak jakou mi chystáš smrt, Je to už dávno co mi bůh vzal syna, Každý den je jak vráska na mém čele, Má duše pustá je, Mlha smrkům slzy z větví stírá, Můj koráb doplul do Mrtvého moře, Nikdy se neohlížej zpět, Otročím svým očím, Pustý svět, Už mi pánbůh přistřih křídla, Zas den je za námi. 2007a (básně psané starším psacím strojem, tedy odhadem léta 2003–2005) — Hvězdy mlčí, Jak hranostaj jsem loukou pobíhala, Na větrné stráni, Nad tebou hejno krkavců sneslo se, Ticho tiše sní. 2007b (básně psané novějším psacím strojem) — Mozek mám prázdný, Všechno plodí. 2008 — Bůh na mně sedí jako žába na prameni, Duše kletá odkud slétlas, Chtěla bych do kuřáckého nebe, Jak špinavý je svět, Na troskách osudu, Někde v dáli pod nebesy, Noc je stará olysalá kurva, Už jsem němá, Velebným letem pluje káně.
59
¬
Většina uvedených básní zde vychází knižně poprvé. Výjimkou je text Co nenajdu v sobě to nemám, jehož druhou polovinu editoři nedopatřením otiskli v Troudu jako samostatnou báseň, a tři texty zařazené do Antologie české poezie II. díl (1986–2006), dybbuk 2007: Někdy tma hřeje, Otročím svým očím, Mezi ohlodanými kostmi smrků. Ostatní básně byly zatím zveřejněny pouze časopisecky (Souvislosti, Tvar, Kalmanach, A2 kulturní týdeník) a na internetu (Pobocza). Do znění textů jsem se snažil pokud možno vůbec nezasahovat, a když už to bylo nutné, nechával jsem konečné rozhodnutí na autorce, které jsem i sebemenší změnu slovosledu nebo pádové vazby vždy předkládal jako návrh, na nějž mohla a nemusela přistoupit. Právě tak jsme s Hanou Fouskovou došli ke shodě i v jednotném pravopisném řešení všech básní, které se ve strojopisech poměrně různí: vypustili jsme tečky na konci vět, čárky zůstávají nanejvýš uvnitř verše, dělicím znakem větných celků je pouze velké písmeno na začátku. Na dosavadní ediční řešení Jizev a Troudu navazuje Psice psaním slova „bůh“ s malým písmenem ve všech případech, kdy neuvozuje větu. To se jistě může zdát sporné, ale vycházím důsledně z rukopisů básní i próz Hany Fouskové, kde se obvyklý pravopis s velkým začátečním písmenem nevyskytuje ani jako náhodný překlep. Vždy, když jsem tuto věc autorce předložil k úvaze, bez dlouhého rozmýšlení potvrdila svou volbu neoficiální, „pohanské“ podoby daného slova. V jejím myšlenkovém světě se dá ostatně těžko odlišit, kde ještě promlouvá k nejvyššímu osobnímu bohu („Bohu“) blízkému křesťanským představám a kde už jsou jejími partnery různí tajemně se převtělující „bohové“, mezi něž se ostatně na mnoha místech svých zápisků
¬
60
a próz také počítá. Závěr Psice s obrazem nebes, na kterých jako bůh sedí její pes, je v tomto ohledu zcela výmluvný. Literární dílo Hany Fouskové původně začalo vznikat na okraji její tvorby malířské, do které se autorka dodnes vkládá s asi největší vážností. Proto jsme se rozhodli Psici doprovodit několika reprodukcemi vybraných olejomaleb z let 2000–2008 (uvedené letopočty vzniku jsou přibližné): Pes v lese (asi 1999), Duch lesa (asi 2000), Údolí stínů (asi 2001), Vojcek (asi 2002), Anděl smrti (asi 2005) a Ariel (2008). V každém výtisku jsou ale pouze dvě z nich (na obálce a titulním listě), takže různé části nákladu se od sebe obrazovou přílohou liší. Stojí za povšimnutí, že zatímco malby z 90. let, souběžné s texty z Jizev, byly nápadné tvrdým střetáním tmavomodrých a rudých tónů, v obrazech z období Psice se už mnohé odlehčilo a zmírnilo. Pod dojmem jedné ze silných vizí pronikla do červenomodré palety zatím téměř nepřítomná svítivá žlutá barva. I to vyzývá k jinému čtení. Jaromír Typlt
61
¬
Obsah
1. Větry vějí v zapomnění / stará píseň zní (Někde v dáli pod nebesy…) (Zas den je za námi…) (Soumrak se vkrádá do světnice…) (Otročím svým očím…) (Tvoř a hoř…) (Co nenajdu v sobě to nemám…) (Někdy tma hřeje…) (Noc je stará olysalá kurva…) (Velebným letem pluje káně…)
9 10 11 12 13 14 15 16 17
2. Jako žloutek luny / mě černé nebe spolyká (Bledý prs luny…) (Na větrné stráni…) (Měsíc oběšený…) (Mlha smrkům slzy z větví stírá…) (Jak špinavý je svět…) (Mezi ohlodanými kostmi smrků…) (Duše kletá odkud slétlas…) (Bůh na mně sedí jako žába na prameni…) (Má duše pustá je…) (Hvězdy mlčí…) (Nad tebou hejno krkavců sneslo se…)
21 22 24 25 26 27 28 29 30 31 32
3. Za dveřma zavřenýma / sídlíš ty (Narodila jsem se sama…) (Každý den je jak vráska na mém čele…) (Jak hranostaj jsem loukou pobíhala…) (Pustý svět…) (Bože tak jakou mi chystáš smrt…) (Mozek mám prázdný…) (Chtěla bych do kuřáckého nebe…) (Můj koráb doplul do Mrtvého moře…) (Už jsem němá…) (Je to už dávno co mi bůh vzal syna…)
35 36 37 38 39 40 41 42 44 45
4. Už neleknu se ničeho / ani dne (Ticho tiše sní…) (Nebeští vozatajové zas přivlekli…) (Nikdy se neohlížej zpět…) (Tma něžná jak koňská hříva…) (Už mi pánbůh přistřih křídla…) (Přilož na oheň…) (Všechno plodí…) (Na troskách osudu…)
49 50 52 53 54 55 56 57
Ediční poznámka
58
poezie sv. 12
H A N A F O US K OVÁ PS IC E Vybral, sestavil a ediční poznámku napsal Jaromír Typlt Korektura Pavla Vašíčková Grafická úprava Jan d’Nan Reprodukce obrazů Karel Došek Tisk Akcent, tiskárna Vimperk, s. r. o. Vydalo nakladatelství dybbuk, Jan Šavrda, Sekaninova 12, 128 00 Praha 2, www.dybbuk.cz, roku 2008 jako svou 72. publikaci. Vydání první ISBN 978-80-86862-60-6
9 788086
862606
