Grégoire Delacourt
Grégoire Delacourt
brno 2013
Grégoire Delacourt La liste de mes envies Copyright © 2012 by Editions JC Lattès Translation © Eva Sládková, 2013 Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2013 (elektronické vydání) ISBN 978-80-7491-113-2 (Formát PDF) ISBN 978-80-7491-114-9 (Formát ePub) ISBN 978-80-7491-115-6 (Formát PDF pro čtečky) ISBN 978-80-7491-116-3 (Formát MobiPocket)
Pro dívku sedící v autě. No ano, byla tam.
Každá námaha je dovolena, každá námaha je doporučena, musíme jen kráčet, musíme jen milovat. Le Futur intérieur — Vnitřní budoucnost Françoise Leroyová
Pořád si lžeme. Já například dobře vím, že nejsem hezká. Nemám modré oči, ve kterých by se muži zhlíželi nebo se v nich chtěli topit a pak potřebovali zachraňovat. Nemám postavu manekýny, jsem spíš boubelatější, dokonce by se dalo říct plnější. Zabírám sedadlo a půl. Paže středně velkého muže moje tělo neobejmou. Postrádám půvab žen, kterým muži dlouze šeptají do ucha a vzdychají tam, kde by měli udělat tečku. Takový půvab nemám. Já u nich vyvolávám krátkou větu. Úsečnou hrubost. Přímo na věc, a bez lichotek. Bez vší té příjemné omáčky kolem. Vím to. A přesto někdy, když Jo ještě není z práce doma, jdu do naší ložnice a stoupnu si před zrcadlo na dveřích šatní skříně — musím mu připomenout, aby ji připevnil ke zdi, jinak mě jednoho dne během mého rozjímání rozmáčkne.
11
Zavřu oči a pomalu se začnu svlékat tak, jak mě nikdo nikdy nesvlékal. Pokaždé je mi trochu zima a třesu se. Když jsem úplně nahá, chvilku počkám a teprve pak otevřu oči. Vychutnávám si to. Bloudím v myšlenkách. Sním. Znovu vidím dojemně malátná těla z knih o malířství, které se povalovaly u nás doma, a syrovější těla z časopisů z pozdější doby. Potom pomalinku otevírám oči jako ve zpomaleném záběru. Dívám se na svoje tělo, tmavé oči, malá prsa, pneumatiku na břiše, porost tmavých chloupků, a připadám si krásná. Přísahám, že v tom okamžiku jsem krásná, dokonce velmi krásná. Ta krása mi dává pocit hlubokého štěstí. A pocit ne uvěřitelné síly. Zapomínám díky ní na přízemní věci. Na poněkud nudnou galanterii. Na tlachání Daniely a Françoise, dvojčat, která vlastní salon krásy Coiff ’Esthétique sousedící s galanterií, a na jejich sázení ve sportce. Ta krása mi dává zapomenout na to, že se nic nemění. Na život bez dobrodružství, na tohle úděsné město bez letiště, na tohle šedé město, odkud se nedá utéct a kam nikdy nikdo nepřijede, žádný zloděj srdcí, žádný rytíř na bílém koni. Arras. Má čtyřicet dva tisíc obyvatel, čtyři hypermarkety, jedenáct supermarketů, čtyři fastfoody, několik středo věkých uliček, pamětní desku v ulici Miroir-de-Venise, která kolemjdoucím a zapomnětlivým prozrazuje, že se
12
zde 24. července 1775 narodil Eugène-François Vidocq. A má taky moji galanterii. Stojím před zrcadlem, nahá a krásná, a zdá se mi, že stačí trochu zamávat rukama a vznesu se, lehká, ladná. Že se mé tělo podobá postavám z knih o umění, které byly v domě mého dětství. Je přesně tak krásné jako to jejich, bezpochyby. Nikdy se to ale neodvážím udělat. Hluk, který dělá Jo dole, mě vždycky překvapí. Hedvábí mého snění se přetrhne. Rychle se obléknu. Jas mé kůže skryje stín. Vím o vzácné kráse ukryté pod oblečením. Jo ji ale nikdy nevidí. Jednou mi řekl, že jsem krásná. Je to už víc než dvacet let a mně bylo něco málo přes dvacet. Byla jsem hezky oblečená, v modrých šatech se zlatým páskem, vypadaly jako od Diora. Chtěl se se mnou vyspat. Za jeho kompliment mohly ty pěkné šaty. Tak vidíte, pořád si lžeme. Protože láska by pravdu neunesla.
13
Jo je Jocelyn. Je mým manželem už jednadvacet let. Podobá se Venantinu Venantinimu. To je ten hezoun, co hrál koktavého Mickeyho ve Smolařích a gangstera Pascala v Povedených strejcích. Vystouplá dolní čelist, temný pohled, italský přízvuk, ze kterého se podlamují kolena, slunce, zlatavá pokožka, klokotavý hlas, z nějž husy dostávají husí kůži, až na to, že můj Jocelyno Jocelyni má deset kilo nadváhu a přízvuk, kterým holky neobloudí ani náhodou. Pracuje v Häagen-Dazsu už od roku 1990, kdy tady továrnu na zmrzlinu otevřeli. Vydělává dva tisíce čtyři sta eur měsíčně. Sní o ploché obrazovce místo naší staré tele vize značky Radiola. O Porsche Cayenne. O krbu v obýváku. O kompletní sbírce filmů s Jamesem Bondem na DVD. O hodinkách Seiko. A o hezčí a mladší ženě, než jsem já, to mi ale neříká. Máme dvě děti. Vlastně tři. Kluka, holku a mrtvolku.
14
Romaina jsme počali ten večer, kdy mi Jo řekl, že jsem krásná, a kdy jsem kvůli té lži ztratila hlavu, oděv i panenství. Možnost, že otěhotním hned napoprvé, byla jedna k několika tisícům, a přece se mi to stalo. Nadine přišla na svět o dva roky později a od té doby se mi už nikdy nepodařilo vrátit na svou ideální váhu. Tloušťka mi zůstala, vypadám jako těhotná, ale jsem prázdná, balon naplněný nicotou. Vzduchová bublina. Jo už si nemyslel, že jsem krásná, a přestal se mě dotýkat. Začal se povalovat před radiolou. Každý večer se ládoval zmrzlinou z továrny a nalíval se pivem značky 33 Export. A já jsem si zvykla usínat samotná. Jednou v noci mě vzbudil. Vzrušením mu stál. Byl opilý a plakal. Tak jsem ho do sebe přijala a v tu noc se mi do břicha vloudila Nadège. Ponořila se do mého masa a do mého smutku. Když z něj o osm měsíců později vyšla, byla modrá. Její srdce nebilo. Měla však rozkošné nehtíky a hodně dlouhé řasy a já jsem si jistá, že byla krásná, i když jsem nikdy neviděla, jakou barvu měly její oči. V den, kdy se Nadège narodila a kdy také zemřela, přestal Jo pít pivo. Rozbíjel věci v kuchyni. Křičel. Říkal, že život je svinskej, že život je zkurvenej, že je zkurvená kurva. Bil se do prsou, tloukl čelem o stěnu, rozdíral si hruď, mlátil do zdi. Říkal, že život je moc krátkej. Že je to nespravedlivý. Že přece musíme vytěžit z toho zasranýho bordelu, co se dá, protože nemáme čas. Děťátko, pokračoval a myslel
15
tím Nadège, holčičko, kde jsi? Kde jsi, prcku? Romain a Nadine se vyděšeně ztratili do svých pokojů a Jo tehdy začal toužit po krásných věcech, které by aspoň trochu osladily náš život a oslabily bolest. Plochá obrazovka. Porsche Cayenne. James Bond. A hezká žena. Byl smutný. Rodiče mi dali jméno Jocelyne. Možnost, že si jednou vezmu nějakého Jocelyna, byla jedna k několika milionům, a přece se mi to stalo. Jocelyn a Jocelyne. Martin a Martina. Louis a Louisa. Laurent a Laurence. Rafael a Rafaela. Paul a Pauline. Michel a Michèle. Šance jedna k milionu. A přece se mi to stalo.
16
Galanterii jsem začala vést toho roku, co jsem si vzala Joa. To už jsem tam pracovala přesně dva roky. Předchozí majitelka jednou kousala do knoflíku, aby se přesvědčila, jestli je opravdu ze slonoviny, a spolkla ho. Knoflík jí sklouzl po vlhkém jazyku do hrtanu, poranil vaz štítné chrupavky a zapíchl se jí do aorty. Knoflík ucpal paní Pillardové v krku úplně všechno, takže si vlastně ani ne uvědomila, že se dusí. A já taky ne. Vyburcoval mě až zvuk nárazu. Když se její tělo řítilo k zemi, strhlo s sebou krabice s knoflíky. Osm tisíc knoflíků se kutálelo po malém obchůdku. Nejdřív jsem pomyslela na to, kolik nocí budu muset strávit lezením po čtyřech a tříděním osmi tisíc knoflíků: různobarevných, kovových, dřevěných, dětských, velmi elegantních a tak dál. Na pohřeb přijel z Marseille adoptivní syn paní Pillardové. Nabídl mi, abych obchod převzala. Banka souhlasila, a tak mi dvanáctého března 1990 šikovný malíř namaloval
17
na vývěsní štít a dveře krámku nápis Galanterie Jo, dřívěj ší obchod Pillardová. Jo byl hrdý. Bil se do prsou, jako by dostal metál, a pořád říkal Galanterie Jo, Jo, Jo, to jsem já, to je moje jméno! Dívala jsem se na něj a připadal mi krásný. Říkala jsem si, jaké mám štěstí, že je to můj manžel. První rok po svatbě byl úžasný. Galanterie. Jo měl novou práci v továrně. Brzy se měl narodit Romain. Až doteď ale galanterie vlastně nikdy moc nešla. Musím čelit konkurenci čtyř hypermarketů, jedenácti supermarketů, zločinně nízkým cenám člověka, který prodává galanterní zboží na sobotním trhu, a krizi, kvůli které se lidi bojí a jsou zlí. Bojuji s apatií arraských obyvatel, kteří před tvořivou ruční prací dávají přednost bezpracné konfekci. V září si u mě lidé koupí několik nášivek a nažehlovacích štítků, zipů, jehel a nití, to když si chtějí opravit oblečení z loňské sezony, místo aby utráceli za nové. A na Vánoce to bývají masky. Nejlíp se stále prodává princezna, následovaná jahodou a dýní. U kluků pořád dobře funguje pirát, loni šel na dračku kostým sumo. Potom je až do jara klid. Prodám několik krabic na šití, dva až tři šicí stroje a metrový textil. Čekám na zázrak a pletu. Moje výrobky se prodávají docela dobře. Hlavně spací pytle pro miminka, šály a bavlněné vzorované svetříky. Od dvanácti do dvou mám zavřeno. Chodím se domů naobědvat — sama. Někdy, když je hezky, dám si s Françoise
18
a Danielou sendvič na zahrádce Estaminetu nebo v Café Leffe na náměstí Héros. Dvojčata. Obě jsou hezké. Dobře vím, že se mnou chodí hlavně proto, aby vedle mě vynikly jejich štíhlé postavy, dlouhé nohy a roztomile vyděšené světlé laní oči. Usmívají se na muže, kteří jedí sami nebo po dvou, tváří se líbezně, někdy doslova vrkají. Tělem vysílají signály, jejich vzdechy jsou jako láhve se vzkazem hozené do moře. Občas některý jednu z nich uloví, pak je čas na kávu, na šeptané sliby a na ztrátu iluzí. Mužům tolik chybí představivost. A přichází čas znovu otevřít naše podniky. V tu chvíli, cestou zpátky, vždycky vylézají na povrch naše sebeklamy. Už mám tohohle města po krk. Mám pocit, jako bych žila v brožuře o historii, ach jo, dusí mě to, říká Daniela. Za rok už budu daleko odsud, někde na sluníčku. Nechám si udělat prsa. Kdybych měla peníze, přidává se Françoise, na všechno se vykašlu, tak jak to leží a běží, ze dne na den. A ty, Jo? Byla bych krásná a štíhlá a nikdo už by mi nelhal, ani já sama sobě. Ale nic neřeknu, jen se na krásná dvojčata usměju. Další malá lež. Když nejdou zákazníci, pokaždé mi nabídnou, že mi udělají manikúru, foukanou, pleťovou masku nebo abych přišla jen tak na kus řeči. Já jim za to pletu barety a rukavice, které nikdy nenosí. Jsem sice kulatá, ale díky nim udržovaná a mám upravené nehty. Vím, kdo s kým spí, vím, že Denisa z butiku La Maison du Tablier má problémy s alkoholem kvůli zrádnému devětačtyřicetistupňovému likéru Genièvre de Loos a že ta, co dělá úpravy oděvů
19
u Charlet-Fourniea, přibrala dvacet kilo od té doby, co se její manžel zbláznil do chlápka, který v salonu u Jeana ‑Jaca umývá hlavy. A v tu chvíli máme všechny tři pocit, že jsme ty nejdůležitější osoby na světě. Nebo alespoň v Arrasu. V každém případě v ulici.
20
Tak. A teď je mi čtyřicet sedm let. Děti už odešly z domu. Romain je v Grenoblu, v druhém ročníku na ekonomce. Nadine žije v Anglii, dělá au-pair a točí videofilmy. Jeden její film promítali na festivalu, vyhrála tam nějakou cenu. Pak jsme ji úplně ztratili. Naposledy jsme ji viděli o minulých Vánocích. Její otec se zeptal, co dělá, a ona vytáhla z tašky malou kameru a zapojila ji do televize. Nadine nemá ráda slova. Už od doby, co se naučila mluvit, mluví jen velmi málo. Nikdy mi třeba neřekla: Mami, mám hlad. Radši se zvedla a sama si vzala něco k jídlu. Nikdy mě nepožádala: Vyzkoušej mě z básničky, z učení, z násobilky. Drží slova v sobě, jako by to byla vzácnost. Skloňovaly a časovaly jsme spolu ticho. Pohledy, gesta, vzdechy místo podstatných jmen, přívlastků a sloves. V televizi se tehdy objevily černobílé obrázky vlaků, kolejí, výhybek. Nejdřív bylo všechno velmi pomalé, potom
21
se to pozvolna zrychlovalo, obrázky se začaly vrstvit, překrývat v ohromujícím, fascinujícím rytmu. Jo se zvedl a šel si do ledničky pro nealkoholické pivo, ale já jsem se nemohla od obrazovky odtrhnout. Vzala jsem svou dceru za ruku, podmět, po těle mi přebíhal mráz, přísudek, Nadine se usmála, předmět. Jo zíval. Já jsem plakala. Když film skončil, Jo řekl: V barvě, se zvukem a na ploché obrazovce by to, holčičko, nebylo špatné. A já jsem řekla: Děkuji ti, děkuji ti, Nadine, nevím sice, cos tím filmem chtěla říct, ale opravdu jsem něco cítila. Nadine odpojila kameru od televize, podívala se na mě a zašeptala: Přepsala jsem Bolero od Ravela do obrázků, mami, aby ho mohli slyšet i hluší. Sevřela jsem svou holčičku do náruče, přitiskla ji na svou povislou kůži a dovolila jsem, aby mi po tváři tekly slzy, protože i když jsem nechápala všechno, věděla jsem, že žije ve světě bez lží. A tehdy, když jsem ji měla v náručí, cítila jsem naplnění svého mateřství. Romain přišel později, ve chvíli, kdy se podávala vánoční roláda a rozbalovaly se dárky. Přišel s nějakou dívkou. Pil s otcem nealkoholický tourtel a dělal potíže: Chutná to jak oslí chcanky. Jo ho rychle umlčel ošklivým: To jo, ale zeptej se naší mrtvolky, naší Nadège, co dělá pravá břečka, kdyby mohla, tak ti to řekne, vole, hloupej blbej vole. Romainova dívka zívla a Vánoce byly zkažené. Nadine se ani nerozloučila a ztratila se do zimy. Romain dojedl roládu,
22
utřel si pusu do rukávu a olízl si prsty. A já jsem se sama sebe ptala, k čemu byly všechny ty roky, kdy jsem ho učila, jak se má slušně chovat, že má za všechno děkovat a nedávat lokty na stůl, kdy jsem ho učila všechny ty lži. Než odešel i on, oznámil nám, že skončil se školou a že bude pracovat s tou dívkou jako číšník v Palais Breton, což je palačinkárna v Uriage, lázeňském městečku deset minut od Grenoblu. Dívala jsem se na svého Joa a mé oči křičely: Řekni přece něco, nedovol mu to, zadrž ho. On ale pozvedl k našemu synovi láhev tak, jak to někdy dělají muži v amerických filmech, a popřál mu hodně štěstí. To bylo všechno. Naše děti už si žijí svůj vlastní život. Jo mě zatím ne opustil kvůli nějaké mladší, štíhlejší a hezčí. Hodně pracuje. V továrně mu minulý měsíc dali prémie, a kdyby si udělal kurz, mohl by se jednoho dne stát mistrem. To mu řekli. Vedoucím provozu, to by ho přiblížilo k jeho snům. Ke Cayenne, k ploché televizi, k hodinkám. Zato moje sny se rozplynuly.
23
Na druhém stupni základní školy jsem snila o Fabienu Derômovi, ale právo na jeho pusu měla Juliette Bocquetová. Čtrnáctého července, o mých třináctých narozeninách, jsem tancovala na Babí léto Joa Dassina a modlila se, aby můj rytíř našel odvahu sáhnout mi na můj nový hrudník. Neodvážil se. Po ploužáku jsem viděla, jak se s kamarády směje. Když mi bylo sedmnáct, snila jsem o tom, že se má matka zvedne z chodníku, na který hrozivě spadla s výkřikem, který nezazněl. Snila jsem o tom, že se to nestalo, nestalo, nestalo, že se jí mezi nohama najednou neobjevila skvrna, která jí ostudně zamokřila šaty. V sedmnácti jsem snila o tom, že máma je nesmrtelná a že mi jednoho dne pomůže ušít svatební šaty, poradí mi se svatební kyticí, příchutí dortu a bledou barvou dražé.
24
Ve dvaceti jsem snila o tom, že zmizím do Paříže a budu tam chodit na hodiny do Studia Berçot nebo Esmond a stanu se módní návrhářkou. Jenže můj otec byl už tehdy nemocný, a tak jsem přijala místo u paní Pillardové. Tajně jsem snila o Solalovi, okouzlujícím princi, o Johnnym Deppovi a Kevinu Costnerovi, když ještě neměl trans plantované vlasy. Místo toho přišel Jocelyn Guerbette, můj obtloustlý Venantino Venantini, roztomile kulaťoučký lichotník. Poprvé jsme se setkali, když přišel do galanterie koupit matce třicet centimetrů valenciánské krajky, velmi jemné paličkované krajky s propracovanými motivy, zkrátka zázrak. To vy jste zázrak, řekl. Začervenala jsem se. Srdce mi začalo splašeně bušit. Usmál se. Muži vědí, jakou katastrofu způsobují v srdcích dívek některá slova. A my, chudinky hloupé, omdléváme a padáme do pasti, vzrušené z toho, že nám nějaký muž konečně jednu nastražil. Navrhl, že bychom mohli po práci zajít na kávu. Snad stokrát, tisíckrát jsem snila o tom, že mě nějaký muž někam pozve, bude mě svádět, bude po mně toužit. Snila jsem o tom, že mě někdo okouzlí, odveze řvoucím rychlým autem někam daleko, unese na palubu letadla vstříc opuštěnému ostrovu. Snila jsem o rudých koktejlech, bílých rybách, paprice a jasmínu, a ne o kávě v kavárně Tabac des Arcades. Nesnila jsem o vlhké ruce položené na mé.
25
Nesnila jsem o slovech bez půvabu, neslaných nemastných větách, nesnila jsem — už tehdy — o lžích. Ten večer, poté co mě Jocelyn Guerbette políbil, dychtivě a netrpělivě, poté co jsem ho jemně odstrčila a on odešel se slibem, že za mnou zítra zase přijde, teprve poté jsem otevřela své srdce a dovolila snům odletět pryč.
26
S Joem jsem šťastná. Nikdy nezapomene na naše výročí. O víkendech rád něco kutí v garáži. Vyrábí drobný nábytek, který pak prodáváme na blešácích. Před třemi měsíci doma instaloval wifi připojení, protože jsem se rozhodla, že si založím blog o svém pletení. Někdy po jídle mě štípne do tváře a řekne mi: Jsi milá, Jo, jsi moje fajn holka. Vím, že to může vypadat tak trochu machisticky, ale jde mu to od srdce. Jo už je takový. Jemnost, lehkost, obratnost slov mu nic moc neříká. Nepřečetl příliš mnoho knih. Má raději zkrácené verze než sáhodlouhé úvahy, raději se dívá na obrázky, než aby u nich zkoumal vysvětlivky. Má rád Columba, protože už od začátku ví, kdo je vrah. Ale já mám slova ráda. Mám ráda dlouhé věty a vzdechy, které trvají věčnost. Mám ráda, když slova někdy skrývají to, co sdělují, nebo to říkají novým způsobem.
27
Když jsem byla malá, psala jsem si deník. Přestala jsem v den, kdy máma zemřela. Svým pádem mi vyrazila pero z ruky. A plno věcí se rozbilo. Když já a Jo o něčem diskutujeme, mluvím většinou já. On mě poslouchá, popíjí svoje nepravé pivo a někdy i pokyvuje hlavou, aby mi dal najevo, že chápe, že se zajímá o to, co říkám, a přestože to není pravda, je to od něj milé. Na moje čtyřicáté narozeniny si vzal týden dovolené. Zavezl děti ke své matce a vzal mě do Étretatu. Měli jsme polopenzi v hotelu Aiguille Creuse. Strávili jsme tam čtyři nádherné dny a já měla tehdy poprvé v životě pocit, že to je ono, že tohle znamená být zamilovaná. Dlouze jsme se procházeli po útesech, drželi jsme se za ruce a někdy, když tam zrovna nikdo nebyl, mě přitiskl na skálu, políbil mě a jeho necudná ruka zajela do mých kalhotek. Svou touhu popisoval prostými slovy, jako maso bez křupavé kůrčičky. Postavil se mi z tebe. Vzrušuješ mě. Jednou v podvečer, když se začalo šeřit, jsem mu na útesu Aval poděkovala. Řekla jsem mu také: Vezmi si mě, a on se se mnou venku pomiloval: rychle, drsně, a bylo to hezké. Když jsme se vrátili do hotelu, měli jsme červené tváře a sucho v puse. Byli jsme trochu jako opilí puberťáci. Je to pěkná vzpomínka. V sobotu Jo rád tráví čas s kolegy z továrny. Hrají karty v Café Georget a vykládají si chlapské věci: o ženských a o tom, co by chtěli. Někdy pískají na děvčata ve věku svých dcer, ale jsou to správní muži, pes, který štěká, ne kouše, jak se u nás říká. Nakonec jsou to naši muži.
28
V létě jezdí děti ke svým kamarádům a my s Joem jedeme na tři týdny na jih, do kempu jménem Sourire ve Villeneuve-Loubetu. Narazíme tam na J.-J. a Mariellu Rousselovy, které jsme tam náhodou potkali před pěti lety (jsou z Dainville, jen čtyři kilometry od Arrasu!), a na Michèle Henrionovou z Villeneuve-sur-Lot, z království sušených švestek, která je trochu starší než my a která zůstala starou pannou. To proto, že líže a kouří ptáky, tvrdí Jo. Mravy uvolňující pastis, grilování, sardinky, pláž v Cagnes‑sur ‑Mer naproti hipodromu, když je příliš horko, jednou nebo dvakrát zajížďka do Marinelandu na delfíny a tuleně, a potom tobogany, náš hrůzyplný křik, který pokaždé končí výbuchem smíchu a dětinskou radostí. S Joem jsem šťastná. Není to život, o kterém jsem snila ve svém deníku, když byla máma ještě naživu. Můj život nemá dokonalý půvab, který mi přála každý večer, když si ke mně sedla na postel a jemně mě hladila po vlasech. Když mi přitom říkávala: Máš talent, Jo, jsi inteligentní, budeš mít hezký život. I mámy lžou. Protože i mámy mají strach.
29
To jenom v knihách můžeme změnit život. Všechno můžeme smazat jedním slovem. Můžeme vyřešit těžkosti, vymazat hanebnost a s koncem věty se náhle ocitnout na konci světa. Daniela a Françoise sázejí sportku už osmnáct let. Každý týden do toho vrazí deset eur a pak spřádají sny za dvacet milionů. Vila na Azurovém pobřeží. Cesta kolem světa. Nebo alespoň do Toskánska. Ostrov. Lifting. Diamant. Hodinky Dumont Lady od Cartiera. Sto párů lodiček od Laboutina nebo Jimmyho Chooa. Červený kostýmek Chanel. Perly. Pravé perly, jako měla Jackie Kennedyová, jak ta byla krásná! Čekají na konec týdne, jako jiní čekají na mesiáše. Každý týden, když míčky víří v bubnu, bijí jejich srdce jako splašená. Zadrží dech, vůbec nedýchají. Pokaždé málem umřeme, říkají sborově. Před dvanácti lety vyhrály částku, za kterou si otevřely salon. Než skončily stavební práce, posílaly mi tehdy
30
Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.
