písečný muž brno 2013

   

lars kepler

písečný muž

lars kepler

písečný muž

brno 2013

Lars Kepler Sandmannen Copyright © Lars Kepler, 2012 Translation © Azita Haidarová, 2013 First published by Albert Bonniers Förlag, Stockholm, Sweden Published in the Czech language by arrangement with Bonnier Group Agency, Stockholm, Sweden Cover illustration © Hummingbirds, Stockholm Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2013 (elektronické vydání) ISBN 978-80-7491-104-0 (Formát PDF) ISBN 978-80-7491-105-7 (Formát ePub) ISBN 978-80-7491-106-4 (Formát PDF pro čtečky) ISBN 978-80-7491-107-1 (Formát MobiPocket)

Je pozdě v noci, od moře se žene metelice. Po vysokém železničním mostě směrem ke Stockholmu přichází mladý muž. Tvář má ble­ dou jako zamžené sklo, džíny ztvrdlé krví. Klopýtá mezi kolejemi, zakopává o pražce. Padesát metrů pod ním se rozprostírá zamrzlý záliv. Zasněžený led připomíná pruh prostěradla. Hluboko dole ve světle kontejnerových jeřábů hustě chumelí, ojíněné stromy a cisterny s naftou téměř nejsou vidět. Z mužova levého podpaždí se řine krev, stéká mu do dlaně a od­ kapává z prstů na zem. Ozve se hukot a dunění. Po mostě se blíží noční vlak. Mladík se zapotácí, posadí se na koleje, pak opět vstane a po­ kračuje v cestě. Před vlakem se zvedá silný vítr, výhledu z kabiny brání zvířený sníh. Elektrická lokomotiva je již v polovině dvoukilometrového via­ duktu, vtom si strojvedoucí všimne muže na kolejích. Vzduch pro­ řízne výstražný hvizd, postava se zapotácí, udělá dlouhý krok vlevo na vedlejší kolej a chytí se tenkého zábradlí. Na muži vlají šaty. Most se mu otřásá pod nohama. Stojí bez hnutí a se široce rozevřenýma očima se pevně drží kovového hrazení. Vidí jen tmu s tečkami poletujících bílých vloček. Po chvíli pokračuje v cestě. Ruka mu málem přimrzla k zábradlí. Jmenuje se Mikael Kohler-Frost. Již třináct let je nezvěstný; prv­ ních sedm roků po něm pátrala policie, pak byl prohlášen za mrtvého.

1 uzavřené oddělení forenzní psychiatrie löwenströmova nemocnice Za novým lékařem ztěžka zaklapne ocelová mříž. Od točitých kovových schodů vedoucích do podzemí se odráží ozvěna. Najednou se kolem rozhostí ticho. Andersi Rönnovi přeběhne po zádech mráz. Ode dneška bude pracovat na oddělení forenzní psy­ chiatrie. V přísně izolované bezpečnostní cele připomínající bunkr již třináct let pobývá zestárlý Jurek Walter. Byl odsouzen k psy­ chiatrické péči na uzavřeném oddělení s ostrahou. Mladý lékař o pacientovi neví prakticky nic kromě vágně znějící diagnózy: Nespecifikovaná schizoafektivní porucha. Chaotické myšlení. Opa­kující se akutní psychotické stavy s bizarními a velmi agresiv­ ními představami. Anders Rönn se v nultém podlaží legitimuje, odloží telefon, pověsí klíč od mříže do skříňky a poté mu žena otevře první dveře. Lékař jimi projde, počká, dokud za ním nezaklapnou, a zamíří k dalším. Ozve se signál, žena opět otevře. Anders jí zamává a pokračuje chodbou směrem ke kancelářím pro personál. Primář Roland Brolin je podsaditý padesátník s kulatými rameny a vlasy ostříhanými na ježka. Pokuřuje v kuchyňce pod větrákem a čte si článek o nerovných platech mužů a žen ve Zdravotnickém odborovém časopise. „Za žádných okolností s ním nesmíte zůstat o samotě, musí s vámi být ještě někdo z personálu,“ vysvětluje primář. „Má zakázaný veškerý kontakt s ostatními pacienty, nesmí přijímat návštěvy, nesmí na dvorek před budovou. Ani…“ 9

„Vůbec nikdy?“ zeptá se Anders. „A není to nelegální…?“ „Ne, to není,“ odsekne Roland. „A co vlastně provedl?“ „Jen samý maličkosti, je to hotovej beránek,“ odpoví Ro­ land a zamíří do chodby. Přestože je Jurek Walter nejbrutálnější sériový vrah v historii země, veřejnost o něm nemá ani tušení. Odvolací řízení ve Wrangelově paláci bylo ukončeno a veškeré informace a jednání podléhají přísnému utajení. Anders Rönn s primářem Rolandem Brolinem projdou dalšími bezpečnostními dveřmi, kde na ně mrkne mladá žena s potetovanými pažemi a obličejem. „Vraťte se živí,“ prohlásí lakonicky. „Nemějte zbytečné obavy,“ řekne tiše Roland. „Jurek Walter je klidný starší muž. Nepere se a nezvyšuje hlas. Dovnitř do cely nikdy nechodíme, ale dnes bohužel musíme, protože kluci, co měli noční, zjistili, že má pod matrací schovaný nůž, a ten mu přirozeně musíme zabavit.“ „A jak to uděláme?“ zeptá se Anders. „Porušíme pravidla.“ „Půjdeme k Jurkovi do cely?“ „Vy k němu půjdete… a pěkně ho poprosíte, aby vám tu kudlu dal.“ „Já mám jít dovnitř…?“ Roland Brolin se rozchechtá a pak Andersovi vysvětlí, že se budou tvářit, jako by Jurkovi chtěli píchnout obvyklou injekci risperdalu, ale namísto toho ho předávkují mirtazapinem. Primář přiloží kartu k další čtečce. Ozve se pípnutí, bezpečnostní zámek zabzučí a dveře se otevřou. „Počkejte,“ řekne Roland a podá mu krabičku se žlutými špunty do uší. „Říkal jste přece, že nekřičí.“ Roland ochable semkne ústa, unavenýma očima si změří nového kolegu, těžce si povzdychne a dá se do vysvětlování. 10

„Jurek na vás bude mluvit naprosto klidným, vážným hlasem, jako když másla ukrajuje,“ vykládá důrazně Roland. „Ale večer cestou domů sjedete do protisměru a čumákem napálíte přímo do kamionu… nebo se zastavíte v železářství pro novou sekeru, než půjdete vyzvednout děti ze školky.“ „Měl bych se začít bát?“ usměje se Anders. „Ne, ale doufám, že budete opatrný,“ řekne Roland. Andersovi se obyčejně lepí smůla na paty, jakmile si však v Lékařském věstníku přečetl inzerát, že uzavřené bezpečnostní oddělení Löwenströmovy nemocnice přijme lékaře na plný úvazek, měl pocit, že se na něj konečně usmálo štěstí. Domů by to měl sotva dvacet minut autem a z dlouhého záskoku by se časem mohlo vyklubat stálé zaměstnání. Po všeobecné praxi v nemocnici ve Skaraborgu a na poli­ klinice v Huddinge se zatím musel spokojit s dočasným zástupem na místní klinice svatého Sigfrida. Nepravidelnou pracovní dobu a dlouhé dojíždění do Väx­ jö nebylo možné zkombinovat s Petřiným působením v cen­ tru pro kulturu a volný čas a s Aspergerovým syndromem jejich dcerky Agnes. Před pouhými dvěma týdny seděl Anders s Petrou u kuchyňského stolu a lámali si hlavu nad budoucností. „Takhle to dál nejde,“ řekl naprosto klidně Anders. „Tak co budeme dělat?“ zašeptala Petra. „Nevím,“ odpověděl Anders a otřel jí slzy z tváří. Dívenka měla za sebou krušný den, jak jim sdělila její asistentka ze školky. Agnes odmítala vzít na vědomí, že svačina už skončila, protože ji tatínek nevyzvedl jako obvykle. Zarputile svírala v ruce sklenici s mlékem a ostatní děti se jí posmívaly. Anders pro ni jel přímo z Växjö, ale do školky se nedostal dřív než v šest. Agnes stále seděla v jídelně se sklenicí v ruce. Když dorazili domů, holčička utekla do svého pokoje, mlčky zírala na zeď vedle domečku pro panenky a podivně třepala ručkama. Rodiče netuší, co tam malá vidí, ale Agnes tvrdí, 11

že ze zdi vyrůstají šedé klacíky a ona je musí spočítat a zahnat zpátky. Tohle dělává při silně úzkostných stavech. Někdy jí stačí deset minut, ale tento večer prostála na místě celé čtyři hodiny. Až pak se nechala uložit do postýlky.

12

2 Za lékaři zaklapnou poslední těžké dveře. Společně dojdou na konec chodby k jediné obsazené bezpečnostní cele. V lesklém linoleu se odráží světlo zářivek. Textilní tapeta na stěně je poškrábaná od vozíků s jídlem. Primář vytáhne kartu, pustí Anderse před sebe a oba se vydají k mohutným kovovým dveřím. Za neprůstřelným sklem sedí na plastové židli štíhlý starší muž, oblečený v džínách a džínové košili. Je hladce oholený, oči má pozoruhodně klidné. Bledý obličej mu brázdí spousta hlubokých vrásek, připomínajících praskliny ve vyschlém říčním korytu. Jurek Walter byl odsouzen pouze za dvě vraždy a jeden pokus o vraždu, je však důvodně podezřelý z toho, že spáchal dalších devatenáct surových skutků stejné závažnosti. Před třinácti lety byl přistižen přímo při činu v parku Lill­ ‑Jansskogen, jak nutil padesátiletou ženu, aby vlezla zpět do rakve. Nešťastnice v ní strávila celé dva roky, stále však byla naživu. Prošla hotovým očistcem: byla silně podvyživená, svaly měla ochablé, tělo znetvořené proleženinami a omrzlinami, navíc utrpěla i rozsáhlá poranění mozku. Kdyby policie Jurka Waltera nevystopovala a nezatkla rovnou u rakve, zřej­mě by nebyl nikdy odhalen. Primář vytáhne tři skleněné lahvičky se žlutým práškem, do každé přilije vodu, protřepe obsah a opatrně natáhne roztok do injekční stříkačky. Zacpe si uši zátkami a otevře okénko ve dveřích. Ozve se kovové řinčení, do nosu je uhodí těžký pach betonu a prachu. Roland Jurku Walterovi mdlým hlasem oznámí, že je čas na obvyklou injekci. Muž zvedne hlavu, nehlučně vstane ze židle, stočí pohled ke dveřím a začne si rozepínat košili.

13

„Zůstaňte na místě a  sundejte si košili,“ řekne Roland Bro­lin. Jurek Walter se pomalu sune vpřed. Roland okénko rychle zavře a zajistí ho západkou. Jurek se zastaví, rozepne poslední knoflík, košile se sveze na podlahu. Kdysi nepochybně měl vysportované svalnaté tělo, dnes na něm však visí svraštělá ochablá kůže. Roland opět otevře okénko. Jurek Walter ujde pár zbývajících kroků a natáhne vyzáblou paži, posetou stovkami pigmentových skvrn. Anders mu potře místo vpichu dezinfekcí, Roland vtlačí jehlu do měkkého svalu a rychle do něj vstříkne roztok. Jurek překvapeně trhne rukou, ale neodtáhne ji, dokud nedostane povolení. Primář pak spěšně zavře otvor ve dveřích, vytáhne si ucpávky z uší, nervózně se pousměje a opět nahlédne do cely. Jurek Walter doklopýtá k posteli a posadí se. Znenadání pohlédne ke dveřím. Rolandovi vypadne stříkačka z ruky. Pokusí se ji zachytit, ale je pozdě — už se kutálí po betonové podlaze. Anders o krok postoupí a stříkačku sebere. Pak oba muži vstanou a otočí se zpět k Jurkovi. Vnitřní strana pancéřového skla je zamžená. Jurek ji zadýchal a prstem na ni načmáral jediné slovo: JOONA. „Co to je?“ zeptá se vyděšeně Anders. „Napsal tam Joona,“ odpoví Brolin. „Joona? Co to proboha znamená?“ Zkondenzovaná vlhkost se vypaří a Jurek Walter sedí na posteli ve stejné pozici jako předtím, jako by se ani nepohnul. Hledí na vpich, masíruje si sval na paži a nespouští z nich oči. „Nic dalšího nenapsal?“ chce vědět Anders. „Viděl jsem jen…“ Silnými dveřmi pronikne nelidský řev. Jurek Walter obrátí oči v sloup, až se objeví bělmo, opře se o paži, natáhne jednu 14

nohu, upadne naznak, hlavou uhodí o noční stolek, chrčí a křečovitě sebou zmítá. „Do prdele,“ špitne Anders. Jurek sklouzne na podlahu, kope nohama jako šílenec, kousne se do jazyka, plive si krev na hrudník. Pak zůstane ležet na zádech a funivě dýchá. „Co uděláme, jestli zemře?“ „Pošleme ho do kremační pece,“ odvětí suše Brolin. Jurka zachvátí nové křeče, třese se po celém těle, bije kolem sebe rukama, až se nakonec zklidní. Brolin pohlédne na hodinky. Po tvářích se mu řine pot. Jurek Walter zakvílí, převrátí se na bok a marně se snaží vstát. „Za dvě minuty budete moct jít dovnitř,“ prohlásí primář. „Opravdu tam musím?“ „Za chvilku zkrotne.“ Jurek se plazí po čtyřech, z úst mu tečou zkrvavené sliny. Kymácí se, sune se stále pomaleji. Nakonec se sveze na podlahu a znehybní.

15

3 Anders nahlíží tlustým sklem do cely. Jurek Walter už deset minut leží jako mrtvola. Bolestivý záchvat mu odčerpal všechny síly. Primář vytáhne klíč, vsune jej do zámku, zaváhá, mrkne okénkem na vězně a pak odemkne. „Užijte si to,“ popřeje mladému kolegovi. „A co když se probere?“ strachuje se Anders. „To je vyloučeno.“ Brolin otevře, Anders vstoupí do cely. Dveře za ním zaklapnou, pak zarachotí zámek. Samotka páchne potem, je tu však cítit ještě něco jiného. Nakyslý octový puch. Jurek Walter leží bez hnutí, při každém nádechu a výdechu se mu nepatrně zachvějí záda. Anders se od něj drží v uctivé vzdálenosti, ačkoli ví, že vězeň tvrdě spí. Uvnitř vládne sugestivní zdušená akustika, jako by zvuky ulpívaly na pohybech, jež je způsobují. Mladému muži při každém kroku lehounce zavlaje bílý plášť. Jurkův dech se zrychlí. Vodovodní kohoutek odkapává do umyvadla. Anders dojde k posteli připevněné ke zdi, pohlédne na Jurka a klekne si na zem. Sehne se a snaží se dostat pod postel. Vylekané oči letmo zaregistrují primářovu tvář za sklem. Pod postelí nic není. Ještě o kousek popoleze, důkladně zkontroluje Jurka, pak si lehne na břicho. Už nemůže vězně sledovat. Musí se k němu obrátit zády, aby se mohl poohlédnout po noži. Pod postelí je šero. U zdi se převalují chuchvalce prachu. 16

Mezi dřevěnými lamelami pod matrací něco vykukuje, je však obtížné zjistit, o co se jedná. Anders natáhne ruku, na předmět však nedosáhne. Bude muset vlézt pod postel. Je tak nízká, že nemůže ani otočit hlavu. Po zádech se vsune pod dřevěný rošt. Při každém nádechu ho do prsou tlačí spodní rám. Prsty šátrá po lamelách. Musí ještě kousek popolézt. Kolenem narazí do dřeva. Odfoukne si z obličeje chumáč prachu a vtlačí se ještě hlouběji. Vtom se přímo za ním ozve těžké žuchnutí. Nemůže se obrátit, aby zjistil, co se v cele děje. Jen strnule leží a naslouchá, nedokáže vnímat jiné zvuky než svůj vlastní vzrušený dech. Opatrně se dotkne záhadného předmětu špičkami prstů, ještě malinko se posune a odře si přitom tvář. Jurek si z kousku ocelového plechu vyrobil krátký nožík s velmi ostrou čepelí. „Tak hněte sebou!“ zvolá kolega. Anders se snaží vysoukat ven, ale nejde to, někde mu uvízl plášť. Připadá mu, jako by zaslechl Jurkovo šmajdání. Snad se mu to jen zdálo. Anders vší silou zatáhne. Švy praskají, ale drží pevně. Uvě­ do­mí si, že se musí znovu vplížit pod postel a látku uvolnit. „Co to tam provádíte?“ volá zděšeně Roland Brolin. Okénko ve dveřích zarachotí a opět se zavře. Anders vidí, že se zachytil kapsou za uvolněnou lamelu. Rychle ji vyhákne, zadrží dech a souká se ven. Panika v něm stále narůstá. Na břichu i kolenou už má úplně sedřenou kůži. Jednou rukou se přidrží rámu a konečně se mu podaří vylézt. Bez dechu se obrátí a s nožem v ruce vrávoravě vstane. Jurek leží na boku, pootevřeným okem zírá do prázdna. Anders rychle dojde ke dveřím, skrze pancéřové sklo se setká s primářovým pohledem a pokusí se o úsměv, v jeho slovech je však znát potlačovaný stres: „Otevřete dveře.“ Roland Brolin však otevře pouze okénko. 17

„Napřed mi podejte ten nůž.“ Anders na něj tázavě pohlédne, pak uposlechne a podá nástroj kolegovi. „Určitě jste našel ještě něco jiného,“ prohlásí zničehonic Roland Brolin. „Ne,“ odpoví Anders a mrkne úkosem na Jurka. „Dopis.“ „Nic jiného tam nebylo.“ Jurek sebou začne zmítat a lehce oddechuje. „Prohledejte mu kapsy,“ nařídí primář mladíkovi a strnule se usměje. „Proč?“ „Protože to má být osobní prohlídka.“ Anders se obrátí a obezřetně kráčí k Jurku Walterovi. Muž má pevně semknutá víčka, na vrásčitém obličeji mu vyrážejí perličky potu. Mladý muž se neochotně sehne a prozkoumá vězni jednu kapsu košile. Džínová látka na ramenou se napne, Jurek něco tiše brumlá. Ze zadní kapsy džín čouhá umělohmotný hřeben. Anders muži rozechvěle propátrá všechny těsné kapsy. Ze špičky nosu mu skane slaná kapka. Prudce zamrká. Ju­ rek několikrát zavře a otevře dlaň. Kapsy jsou prázdné. Anders stočí zrak k okénku a zavrtí hlavou, Brolina však za dveřmi nevidí. Ve skle se odráží jen světlo stropní lampy. Vypadá jako našedlé slunce. Musí odsud co nejrychleji vypadnout. Beztak už je v cele příliš dlouho. Anders vstane a vyrazí ke dveřím. Po primáři jako by se slehla zem. Mladík tiskne tvář ke sklu, nikdo tam však není. Jurek Walter přerývaně oddechuje jako dítě sužované noční můrou. Anders zabuší na dveře. Pěstmi bije do silné kovové desky, dveře jsou však dokonale odhlučněné. Tluče znovu a znovu. 18

Po nikom však není ani vidu ani slechu. Ťuká na sklo snub­ ním prstenem a vtom spatří, jak se na zdi rýsuje nějaký stín. Na zádech a pažích mu naskočí husí kůže. Srdce se mu málem zastaví hrůzou, žilami koluje adrenalin. Otočí se. Jurek Walter si pomalu sedá. Obličej má ochablý, světlé skelné oči upírá přímo před sebe. Stále krvácí z úst, rty má korálově rudé.

19

4 Anders zběsile mlátí pěstmi do ocelových dveří a křičí, primář však stále neotevírá. Vyděšeně se obrátí k pacientovi. Jurek Walter ještě sedí na podlaze, několikrát na něj zamrká a pak se začne sbírat ze země. „Jsou to samé lži,“ chroptí Jurek Walter a po bradě mu sté­ká krev. „Dělají ze mě bůhvíjakou zrůdu, ale já jsem jen člověk…“ Nemá sílu postavit se na nohy, zafuní a klesne na podlahu. „Člověk,“ mumlá. Unaveně zastrčí jednu ruku pod košili, vytáhne přeložený papírek a hodí ho před Anderse. „To je ten dopis, na který se ptal,“ vysvětlí mu. „Už sedm let marně žádám, abych se mohl sejít se svým právním zástupcem… Nedělám si iluze, že bych se odsud dostal, o to mi vůbec nejde… Ať už jsem spáchal cokoli, pořád jsem lidská bytost…“ Anders se skloní a natáhne se po papíru, nespouští však z Jurka oči. Vrásčitý muž se opět pokouší vstát, opírá se o ruce, kymácí se jako opilý, ale tentokrát se mu podaří postavit jednu nohu na zem. Anders sebere papír, ucouvne a konečně zaslechne cinknutí klíče o zámek. Obrátí se, upřeně vyhlíží pancéřovým sklem a cítí, jak se mu chvějí nohy. „Neměli jste mě předávkovat,“ brumlá Jurek. Anders se neotočí, přesto však ví, že se Jurek postavil a hledí na něj. Okénko připomíná čtvereček kalného ledu. Není poznat, kdo stojí na druhé straně dveří a otáčí klíčem v zámku. „Otevřete, otevřete,“ šeptá mladý muž a za zády mu chrčí Jurkův dech. Dveře se otevřou, Anders vyklopýtá z cely na chodbu. Se­sune se k betonové stěně, slyší bouchnutí těžkých dveří 20

a cvaknutí mohutného ocelového zámku, jímž mechanismus reaguje na otáčení klíčem. Bez dechu se přitiskne k chladné zdi a obrátí se. Z cely ho nezachránil primář, nýbrž mladá žena s piercingem na tvářích. „Nechápu, co se to stalo,“ vykládá mu žena, „Roland musel mít nějaké okno, protože pokud jde o bezpečnost, bývá hrozný puntičkář.“ „Musím s ním mluvit…“ „Možná se mu udělalo zle… myslím, že má cukrovku.“ Anders si otře mokré dlaně do lékařského pláště a vděčně na ni pohlédne. „Díky, že jste mě vysvobodila z dračího doupěte,“ řekne. „Pro vás všechno na světě,“ zažertuje mladá žena. Anders se pokusí o nevinný chlapecký úsměv, ale když za ní prochází bezpečnostními dveřmi, nohy má jako hadrové. Žena se zastaví u centrály poplašného zařízení a pak se obrátí přímo k němu. „Víte, v čem je největší problém? Tady v podzemí je obyčejně zatraceně klidno a člověk se neustále musí cpát sladkostmi, aby měl energii a zůstal bdělý.“ „To zní dobře.“ Na monitoru spatří Jurka Waltera. Sedí na posteli s hlavou v dlaních. Obývací pokoj s televizí a běžeckým pásem je prázdný.

21

5 Po zbytek dne se Anders Rönn seznamuje s průběhem vizit, bezpečnostními opatřeními a individuálními plány pro pa­ cien­ty s nařízenou ochrannou léčbou na oddělení číslo 30. Poctivě se snaží osvojit si každodenní pracovní úkoly, myšlenkami však stále prodlévá u dopisu, který má v kapse, a v uších mu znějí Jurkova slova. Deset minut po páté odpoledne Anders opustí oddělení forenzní psychiatrie a vyjde ven do chladného zimního vzduchu. Kolem osvětleného prostranství nemocnice panuje pošmourné šero. Zastrčí ruce do kapes, aby si je zahřál, a spěchá po dláždění k velkému parkovišti před hlavním vchodem. Když ráno přijel, bylo plné aut, nyní však téměř zeje prázdnotou. Přimhouří oči a zjistí, že za jeho autem někdo stojí. „Haló!“ zvolá Anders a přidá do kroku. Postava se obrátí, rukou si zakryje ústa a vyjde zpoza vozu. Je to primář Roland Brolin. Anders v posledním úseku zpomalí a vytáhne klíče od auta. „Zřejmě ode mě čekáte omluvu,“ spustí se strojeným úsměvem Brolin. „Nerad to říkám, ale dnešní událost budu muset ohlásit vedení nemocnice,“ řekne Anders. Brolin mu pohlédne do očí, natáhne k němu levačku a nastaví dlaň. „Dejte mi ten dopis,“ řekne klidně. „Jaký dopis?“ „Dopis, který vám Jurek určitě nenápadně podstrčil,“ odpoví primář. „Lístek papíru, kousek novin nebo útržek krabice.“ „Měl jsem za úkol najít nůž, což jsem splnil.“ „To byla jen návnada,“ řekne Brolin. „Snad si nemyslíte, že by všechnu tu bolest podstoupil pro nic za nic?“ 22

Anders pohlédne na primáře, který si prsty otírá zpocený horní ret. „Co má lékař udělat v případě, že se pacient chce sejít se svým advokátem?“ zeptá se. „Nic,“ zašeptá Brolin. „A už vás o to někdy požádal?“ „Nevím, stejně bych to neslyšel, vždycky mám špunty v uších,“ ušklíbne se Brolin. „Ale já vážně nechápu, proč…“ „Pokud vím, tak tuhle práci potřebujete jako sůl,“ skočí mu do řeči nadřízený. „Slyšel jsem, že jste byl nejhorší student v ročníku, jste zadlužený až po uši a ještě k tomu nemáte žádné zkušenosti ani doporučení.“ „Už jste skončil?“ „Stačí, když mi dáte ten dopis,“ odsekne Brolin a pevně stiskne čelisti. „Já žádný dopis nemám.“ Brolin ho chvíli upřeně sleduje. „Pokud u něj v budoucnu nějaký dopis najdete, tak mi ho musíte okamžitě odevzdat, ale chraň vás pánbůh ho číst.“ „Rozumím,“ řekne Anders a odemkne vůz. Posadí se, zabouchne za sebou dveře a nastartuje. Na­pad­ ne ho, že v primářově tváři spatřil jistou úlevu. Ignoruje jeho klepání na sklo, zařadí rychlost a rozjede se. Ve zpětném zrcát­ ku vidí, že Brolin stojí na parkovišti a bez úsměvu za ním hledí.

23

6 Anders dorazí domů, rychle za sebou zabouchne vchodové dveře, zamkne je a zajistí bezpečnostním řetízkem. Srdce mu buší jako splašené — z jakéhosi nepochopitelného důvodu letěl z auta rovnou do domu, jako by mu za patami hořelo. Z Agnesina pokoje zaslechne Petřin klidný hlas. Už děvčátku čte z knížky Astrid Lindgrenové My z ostrova Saltkråkan. K uspávacímu rituálu obyčejně dospějí mnohem později, což znamená, že dcerka má za sebou další úspěšný den. Petra si díky Andersovu novému zaměstnání ihned zkrátila úvazek, aby se dítěti mohla více věnovat. V předsíni stojí Agnesiny zablácené botky, kolem nich se po koberci šíří tmavé mokré skvrny. Vedle skříňky se povaluje její čapka a pletený nákrčník. Anders vejde do kuchyně, postaví na stůl láhev šampaňského, pak se zastaví u okna a upřeně hledí do temné zahrady. Myslí na dopis Jurka Waltera. Už si zdaleka není tak jistý, jak by se měl zachovat. Na okno zaškrábou větve velkého šeříku. Anders se podívá na sklo, v němž se zrcadlí celá jejich kuchyně, naslouchá nepříjemnému šelestu a napadne ho, že by měl zajít do sklepa pro velké zahradní nůžky a větve zkrátit. „Počkej, počkej,“ říká Petra dcerce. „Napřed to dočtu…“ Anders se potichounku vplíží do Agnesina pokoje. Růžová stropní lampa je rozsvícená. Petra zvedne hlavu a pohlédne mu do očí. Světle hnědé vlasy si stáhla do ohonu a z lalůčků jí jako obvykle visí náušnice se srdíčky. Agnes sedí mámě na kolenou a zarputile opakuje, že to zase pokazila a že jí pasáž o pejskovi musí přečíst znovu. Anders vejde a klekne si před ně. „Ahoj, zlatíčko moje.“

24

Agnes na něj rychle pohlédne, ale hned sklopí zrak. Otec ji pohladí po hlavě, zastrčí jí pramínek vlasů za ucho a vstane. „Máš v kuchyni večeři, stačí ji ohřát,“ řekne Petra. „Přečtu Agnes ještě jednu kapitolu a pak za tebou přijdu.“ „S pejskem jsi to zkazila,“ trvá na svém Agnes a vzdorně zírá do země. Anders odejde do kuchyně, vyndá z ledničky talíř s jídlem a postaví ho na linku vedle mikrovlnky. Ze zadní kapsy džín pomalu vytáhne dopis a vzpomene si, jak mu Jurek několikrát zopakoval, že je člověk, lidská bytost. Tenký papír s drobným, skloněným, vybledlým písmem. Nic než několik stručných vět. V pravém horním rohu spatří adresu; dopis je určen jakési advokátní kanceláři v Tenstě. Je to obyčejná formální žádost — Jurek Walter prosí o právní pomoc a vysvětlení verdiktu poroty, která ho odsoudila k ochranné psychiatrické léčbě. Chce znát svá práva a rád by zjistil, zda bude moci v budoucnu požádat o přezkoumá­ní rozsudku. Anderse se zmocní neurčitý neklid, ačkoli k němu nemá žádný konkrétní důvod. Zřejmě ho způsobil rozpor mezi úředním tónem dopisu se správně volenými slovy a téměř dyslektickým způsobem psaní. Odejde do pracovny a v hlavě mu stále znějí Jurkova slova. Vyndá obálku, napíše na ni adresu, vloží do ní dopis, zalepí ji a ofrankuje. Vyjde z domu do chladného večera, překročí plůtek a zamíří přímo ke schránce u kruhového objezdu. Vhodí do ní dopis, chvíli nečinně postojí, sleduje auta projíždějící po Pískové ulici a pak se vrátí domů. Ojíněná stébla luční trávy se vlní ve větru a připomínají vodní hladinu. Ke starým dřevěným domkům peláší zajíc. Anders otevře branku a pohlédne zvenčí přímo do kuchyňského okna. Vilka se nápadně podobá domečku pro panenky.

25

Všechno je osvětlené a přehledné. Mrkne do chodby a uvidí obraz, který tam visí odjakživa. Dveře do ložnice jsou otevřené. Uprostřed místnosti stojí vysavač. Šňůra je stále zapojená do zásuvky. Náhle zpozoruje jakýsi pohyb. Překvapením zalapá po dechu. V jejich ložnici někdo je. Přímo vedle postele. Chystá se vrazit dovnitř, vzápětí si však uvědomí, že neznámý ve skutečnosti nestojí v ložnici, ale přímo naproti němu, za domem. Spatřil ho skrze protilehlou okenní tabulku. Anders proletí po dlážděné cestičce kolem slunečních hodin a oběhne vilku. Neznámý ho nepochybně zaslechl. Uskočil od okna a s šustotem se protáhl živým plotem z šeříků. Lékař se rozběhne za záhadným návštěvníkem, rozhrnuje větve a ze všech sil napíná zrak, ale muž už zmizel ve večerním šeru.

26

7 Je tma. Písečný muž mrští do pokoje svůj strašný písek. Mikael vstane, přestože ho dlouhodobá zkušenost naučila, že nemá smysl cokoli podnikat ani zadržovat dech. Když si Písečný muž zamane, že děti budou spát, veškeré protesty jsou marné. Mikael moc dobře ví, že mu za chvíli ztěžknou víčka a nakonec se zavřou. Ví, že si bude muset lehnout na matraci a stát se součástí okolní tmy. Maminka mu často vyprávěla o dceři Písečného muže, o lout­ce Olympii. Prý se po nocích tichounce plíží k postýlkám spících dětí a zakrývá jim peřinou ramena, aby jim nebyla zima. Mikael se opře zády o zeď, na kůži cítí praskliny chladného betonu. Lehounká zrnka písku víří v šeru jako mlha. Mikael nemůže dýchat. Plíce pracují ze všech sil, aby mu okysličily krev. Zakašle a olízne si rty. Jsou suché, okoralé, téměř bez citu. Víčka mu nezadržitelně klesají. Teď se celá rodina houpe v zahradní houpačce. Šeříkovým loubím probleskuje letní slunce. Zarezlé panty skřípají. Mikaelovi se roztáhnou rty do úsměvu. Lítají nahoru a dolů a maminka se snaží zmírnit tempo, ale tatínek houpe stále prudčeji. Houpačka narazí do zahradního stolku, až se roztřesou sklenice a vyšplíchne z nich jahodová šťáva. Pak houpačka vystřelí dozadu, tatínek se směje a zvedá ruce jako při jízdě na horské dráze. Mikael kývne hlavou, otevře oči do tmy, zavrávorá a dlaní se opře o chladnou zeď. Obrátí se k matraci a uvědomí si, že si musí lehnout. Náhle však ztratí vědomí a podlomí se mu kolena. Ztěžka žuchne na zem a plnou vahou dopadne na paži. V polospánku ucítí bolest v zápěstí a rameni. Neobratně se 27

převrátí na břicho a pokusí se kousek odplazit, ale už nemá sílu. Prudce dýchá a tváří drhne o betonovou podlahu. Chce něco říct, nevydá však ze sebe ani hlásku. Oči ho neposlouchají, ačkoli se je snaží udržet otevřené. Právě v okamžiku, kdy se Mikael zvolna noří do spánku, vstoupí do pokoje zlehounka Písečný muž. Neslyšně našlapuje na svých moučnatých nohách, leze přímo po stěně, zastaví se pod stropem, spustí paže a snaží se na chlapce dosáhnout porcelánovými špičkami prstů. Pak se vše propadne do tmy. Mikael se vzbudí s rozpraskanými rty a bolavou hlavou. Oči má slepené starým pískem. Je zoufale unavený a snaží se opět usnout, ale zasutý střípek v jeho podvědomí zaregistruje, že došlo k nějaké zásadní změně. Zalije ho horká vlna vzrušení. Posadí se a podle ozvěny usoudí, že se nachází v jiné, vět­ ší místnosti. Už není zavřený v té těsné díře. Samota ho nechává ledově chladným. Obezřetně leze po podlaze, dokud nenarazí na zeď. V hlavě se mu honí všechno možné. Nedokáže si vzpomenout, kdy definitivně pohřbil veškeré naděje na útěk. Tělo má po dlouhém spánku ztuhlé a těžké. Zvedne se na nejisté nohy a plouží se podél zdi až do rohu, pak se ještě o kousek posune a narazí na kovovou desku. Horečně šátrá po jejích okrajích. Pochopí, že to jsou dveře. Jezdí po nich dlaněmi. Vtom nahmatá kliku. Ruce se mu třesou. V pokoji je naprosté ticho. Opatrně kliku stiskne. Předpokládá, že bude zamčeno, dve­ře se však otevřou. Dlouhým krokem vstoupí do další místnosti. Je v ní mnohem více světla. Mikael na chvíli zavře oči. Připadá si jako ve snu. 28

Nech mě odejít, pomyslí si. Hlava se mu málem rozskočí. Mžourá kolem sebe. Je na nějaké chodbě. Vleče se dál. Srdce mu buší až v hrdle, sotva může dýchat. Snaží se chovat co nejtišeji, přesto vyjekne strachy. Písečný muž se určitě brzy vrátí — ten na žádné dítě nikdy nezapomene. Mikael s přimhouřenýma očima klopýtá za rozmazaným světlem. Co když je to léčka? pomyslí si. Třeba mě láká ke světlu jako můru ke svíčce, abych si spálil křídla. Přesto jde dál, rukou se opírá o stěnu. Nechtěně vrazí do velkých rolí izolační vlny a sykne zděšením. Druhým ramenem uhodí do zdi, ale podaří se mu udržet rovnováhu. Zastaví se a téměř neslyšně si odkašle. Světlo vychází z prosklených dveří. Doklopýtá k nim a popadne kliku. Dveře jsou zamčené. Ne, ne, ne. Lomcuje klikou, cloumá dveřmi a snaží se je otevřít, je to však zbytečné. V zoufalství se sveze po stěně na zem. Vtom za sebou zaslechne tichounké kroky, ale neodváží se otočit.

29

8 Spisovatel Reidar Frost vypije sklenku vína, položí ji na kuchyňský stůl a na chvíli zavře oči, aby se uklidnil. Někdo zatleská. Veronika v modrých šatech se postaví do rohu, rukama si zakryje obličej a začne nahlas počítat. Hosté se rozprchnou do všech stran jako hejno vrabců, z po­kojů honosného panského sídla se ozývá smích a dupot. Reidar ví, že by se měl zdržovat pouze ve spodním patře, přes­to se pomalu zvedne, zamíří k tajným dvířkám a vplíží se do úzké přípravny jídla. Opatrně našlapuje po schůdcích pro služku, otevře dveře skryté za velkou zarámovanou tapiserií a vstoupí na zakázané území. Je mu jasné, že by v těchto pokojích neměl pobývat sám, přesto pokračuje dál, kráčí prostornými sály, které na sebe navazují. Projde všemi místnostmi, pečlivě za sebou zavírá dveře. Nakonec se zastaví na otevřeném ochozu. Stěna je obložená papírovými krabicemi s dětským oblečením a hračkami. Z jedné vykukuje světle zelená kosmická pistole. Zdmi i podlahou tlumeně proniká Veroničin výkřik: „Sto! Už jdu!“ Reidar vyhlédne z okna na pole a padoky pro koně. O kousek dál se táhne dlouhá březová alej, vedoucí až k sousednímu panství Råcksta. Přitáhne si polstrovanou židli a pověsí sako na opěradlo. Když našlápne na hebké čalounění, uvědomí si, jak je opilý. Bílou košili má na zádech skrznaskrz propocenou. Prudkým pohybem přehodí provaz přes stropní trám. Židle se pod ním zakymácí. Těžké lano uhodí o dřevo, konec se sveze ke straně. Vzduchem poletují zrnka prachu. Pod tenkými podrážkami mu polstrování připadá podivně měkké. 30

Ze spodního patra se ozývá veselý hlahol. Reidar na okamžik zavře oči a představí si své děti, jejich obličejíky, ramínka a útlé paže. Stále má v živé paměti jejich švitoření a capání — vzpomínky však prolétnou kolem jako letní vánek, pak má v srdci opět pusto a prázdno. Všechno nejlepší k narozeninám, Mikaeli, řekne v duchu. Ruce se mu třesou, nedokáže ani uvázat smyčku. Stojí bez hnutí, snaží se dýchat klidněji a pak pokračuje ve své činnosti. Vtom se ozve zaklepání na kterési dveře. Reidar pár vteřin vyčkává, pak pustí provaz, sleze ze židle a oblékne si sako. „Reidare?“ zazní tichý hlas. Je to Veronika, určitě se při pikání dívala mezi prsty a všimla si, že se vytratil do přípravny. Žena otevírá jedny dveře po druhých, a čím je blíž, tím je její hlas zřetelnější. Reidar zhasne, vyjde z dětského pokoje do sousední místnosti a zastaví se. Proti němu kráčí Veronika, v ruce drží sklenku šampaňského. Vřele po něm blýskne temnýma opilýma očima. Je vysoká a štíhlá, černé vlasy má sestříhané do slušivého chlapeckého účesu. „Říkala jsem ti přece, že se s tebou chci vyspat, copak jsi zapomněl?“ zeptá se ho a svůdně se nakrucuje. „To mě těší,“ odpoví se smutným výrazem Reidar. Veronika Klimtová je Reidarovou literární agentkou. Už třináct let sice nenapsal ani řádku, ale poslední tři knihy mu stále vynášejí slušné peníze. Z jídelny kvílí hudba, rychlé basové tóny duní celým domem. Reidar se zastaví u pohovky a rukou si pročísne stří­bři­ té vlasy. „Nechali jste mi trochu šampaňskýho?“ zeptá se a usadí se na pohovku. „Ne,“ odpoví Veronika a podá mu svou poloprázdnou sklenku. 31

„Volal mi tvůj muž,“ řekne Reidar. „Prý už je načase, aby ses vrátila domů.“ „To zrovna, chci se s ním rozvést a…“ „To nesmíš,“ přeruší ji Reidar. „Proč mi to říkáš?“ „Aby sis nedělala marné naděje, že o tebe stojím,“ krotí ji Reidar. „Žádné naděje si nedělám.“ Reidar dopije víno, natáhne se na gauč, zavře oči a cítí, jak ho zmáhá opilost. „Vypadal jsi tak zdrceně, že jsem se o tebe začala bát.“ „Žiju si jako král,“ odsekne Reidar. Dole zaburácí smích, hudba zesílí, až se pod nimi rozvibruje podlaha. „Hosté tě zřejmě postrádají.“ „Tak to tam půjdeme obrátit vzhůru nohama,“ usměje se Reidar. Již sedm let pečlivě dbá na to, aby měl po čtyřiadvacet ho­ din denně kolem sebe nějakou společnost. Jedna návštěva střídá druhou. Někdy ve svém sídle pořádá ohromné okázalé sešlosti, jindy komornější večeře. Ale ve dnech, na které připadnou narozeniny některého z jeho dětí, by nejraději skoncoval se životem. Ví, že kdyby kolem sebe neměl spoustu veselých lidí, záhy by ho zničilo ticho a osamělost.

32

9 Reidar a Veronika vtrhnou do jídelny a málem je porazí dunící muzika. V pološeru se kolem velikého jídelního stolu tlačí hosté. Někteří tančí, jiní si ještě pochutnávají na srnčím hřbetě s pečenou kořenovou zeleninou. Herec Wille Strandberg v rozepnuté košili přikřepčí k Rei­ da­rovi a Veronice, otírá se o ně a cosi volá, jeho hlas však zanikne v okolním rámusu. „Košili dolů!“ výskne rozjařeně Veronika. Wille jí se smíchem vyhoví, odhodí košili a kroutí se před ní s rukama v zátylku, až se mu natřásá zaoblené bříško pána v nejlepších letech. Reidar do sebe obrátí další sklenku vína a s rozvlněnými boky se přidá k Willemu. Ozve se klidnější, romantičtější část skladby. Nakladatel David Sylwan se spokojeným zpoceným obličejem popad­ne Reidara za paži a něco mu šeptá. „Cože?“ „Dneska jsme ještě nesoutěžili,“ zopakuje David. „Tak co chcete zkusit?“ zeptá se Reidar. „Stud poker, střelbu, grappling…“ „Střelbu!“ zvolá několik hlasů. „Přineste bouchačku a několik flašek šampaňskýho,“ přikáže vesele Reidar. Hudba opět zaburácí, veškerý hovor zanikne v ukrutném randálu. Reidar sundá ze zdi olejomalbu a vynese ji z místnosti. Je to jeho vlastní portrét od Petera Dahla. „Mám ten obraz ráda,“ prohodí Veronika a snaží se Reidara zadržet. Reidar setřese její ruku z ramene a projde halou. Té­měř celá společnost ho následuje ven, do parku. Země je pocukrovaná čerstvě napadaným prašanem. Z černé oblohy se snášejí veliké vločky. 33

Reidar přidusá k jabloni a zavěsí portrét na zasněženou větev. Za ním kráčí Wille Strandberg, v ruce třímá nouzovou pochodeň. Stáhne z ní obal a vytrhne lanko. Světlice několikrát práskne, pak se prudce rozzáří. Wille s chechotem vrávorá kolem stromu, nakonec pochodeň zapíchne do sněhu. Bílé světlo ozáří kmen i holé větve. Všichni hledí na obraz, na němž je zachycen Reidar se stříbrným perem v ruce. Překladatel Berzelius nese tři láhve šampaňského, David Sylwan nadšeně zvedne Reidarův starý kolt. „Tohle už přestává být legrace,“ namítne znepokojeně Vero­ nika. David se postaví vedle Reidara, zastrčí do zásobníku šest nábojů a pak otočí bubínkem. Wille Strandberg je stále svlečený do půl těla, zimu však necítí, hřeje ho alkohol. „Jestli vyhraješ, můžeš si vybrat koně podle libosti,“ mumlá Reidar a sáhne po revolveru. „Prosím vás, buďte opatrní,“ prosí Veronika. Reidar udělá krok stranou, natáhne paži, zamíří a stiskne spoušť. Netrefí se, mezi staveními práskne ozvěna. Několik hostů zdvořile zatleská, jako kdyby odpálil míček na golfovém hřišti. „Teď je řada na mně,“ výskne David. Veronika stojí ve sněhu a klepe se zimou, v tenkých otevřených lodičkách jí mrznou nohy. „Tenhle portrét mám moc ráda,“ zopakuje. „Já taky,“ souhlasí Reidar a vystřelí podruhé. Kulka zasáhne horní část obrazu. Nad pozlaceným rámem se zvedne obláček prachu. Plátno se uvolnilo z rámu a visí nakřivo. David mu s úšklebkem vyškubne revolver z ruky, zapotácí se, upadne, a když se pokouší vstát, nechtěně vypálí k nebi. Dva zevlouni nadšeně plácají dlaněmi, ostatní si s radostným rykem připijí. 34

Reidar mu vezme zbraň a očistí ji od sněhu. „Poslední rána rozhodne,“ prohlásí. Veronika k němu přistoupí a políbí ho na čelo. „Jak ti je?“ „Báječně,“ odpoví Reidar. „Nikdy jsem nebyl šťastnější.“ Veronika na něj pohlédne a dlaní mu odhrne vlasy z čela. Ze skupinky stojící na kamenném schodišti se ozve šuškání a chichotání. „Mám lepší cíl,“ zvolá žena s rezavými vlasy, jejíž jméno vy­ padlo Reidarovi z paměti. Zrzka vleče sněhem obrovitou figurínu. Znenadání ji pustí, klesne na kolena a pak znovu vstane. Na šatech s leopardím vzorem má mokré skvrny. „Všimla jsem si ho včera, válel se v garáži pod špinavou plach­tou,“ vřískne nadšeně. Berzelius se potácí k ní, aby jí pomohl. Spiderman z pomalovaného tvrdého plastu je stejně vysoký jako on. „Bravo, Marie!“ vykřikne David. „Odpráskni Spidermana,“ zabrumlá ženský hlas za nimi. Reidar vzhlédne, jakmile však spatří velikánskou loutku, zbraň mu vypadne z ruky do sněhu. „Jdu spát,“ vyhrkne nečekaně. Vyrazí Willemu z ruky nabízenou sklenku a na nejistých nohou odvrávorá k hlavní budově.

35

10 Veronika s Marií se pustí za Reidarem. Procházejí jednu místnost za druhou a hledají ho. Na schodišti do prvního patra se válí jeho sako. Ženy se vydají po schodech nahoru. Je šero, cestu jim ozařují šlehající plameny. Reidar sedí ve velkém sále na pohovce před krbem. Manžety od košile mu visí přes zápěstí, knoflíčky jsou pryč. Na nízké knihovně stojí čtyři láhve Châ­teau Cheval Blanc. „Jen jsem se vám chtěla omluvit,“ začne Marie a opře se o veřeje. „Nech mě sakra na pokoji,“ zavrčí Reidar a ani se nenamáhá otočit hlavu. „Neměla jsem tu figurínu brát bez dovolení,“ nedá se Marie. „Klidně všechny ty starý krámy spalte, je mi to fuk,“ odpoví Reidar. Veronika si klekne před pohovku a usměje se na něj. „Už ses seznámil s Marií?“ zeptá se. „Je to Davidova přítelkyně… teda aspoň myslím.“ Reidar si se zrzkou ťukne a zhluboka si lokne vína. Veroni­ ka mu vezme sklenici, ochutná a posadí se. Sundá si boty, opře si záda a bosé nohy mu položí na kolena. Reidar jí lehounce pohladí kotníky i oděrky od těsných kožených pásků, pak pokračuje po vnitřní straně stehna k rozkroku. Veronika se nebrání, ani se nestará, jestli je Marie ještě v místnosti. V  mohutném krbu šlehají vysoké plameny. Reidarovi žhnou tváře, téměř mu hoří. Marie nerozhodně popojde k pohovce. Reidar zvedne hlavu. Ženiny rezavé vlasy se teplem kroutí, leopardí šaty má pomačkané a promáčené. „Tvoje obdivovatelka,“ řekne Veronika a odsune sklenku z Reidarova dosahu, ale ten se po ní natahuje jako dítě po hračce. 36

„Miluju vaše knihy,“ prohlásí Marie. „Jaký knihy?“ ušklíbne se Reidar. Vstane, vytáhne z příborníku novou sklenku a nalije si víno. Marie si jeho pohyb nesprávně vyloží a natáhne po ní ruku. „Jestli se potřebuješ vychcat, kočko, můžeš do hrnku,“ ucedí hrubě Reidar a usrkne ze sklenky. „Proč jste tak…“ „A jestli chceš víno, tak si krucinál nalej,“ přeruší ji nevrle Reidar. Marie zrudne a zalapá po dechu. Třesoucí se rukou uchopí láhev a zařídí se podle jeho rady. Reidar zhluboka vzdychne a pokračuje laskavějším tónem: „Myslím, že tenhle ročník patří k těm lepším.“ S láhví v ruce se znovu usadí na kanape a vesele se na Marii zazubí. Ta se uvelebí vedle něj, napřed nerozhodně otáčí sklenkou v ruce, pak se napije. Reidar se rozchechtá, dolije jí, zvážní a ústy se dotkne ženiných rtů. „Co to děláte?“ zašeptá Marie. Reidar ji znovu něžně políbí. Rudovláska uhne hlavou, ale nedokáže potlačit úsměv. Znovu si usrkne vína, vrhne na něj tázavý pohled, nakloní se k němu a polibek opětuje. Muž ji hladí po krku pod vlasy, pokračuje po pravé lopatce a cítí, jak úzká ramínka ženiných šatů kloužou dolů z ramenou. Rusovláska odloží nápoj, polaská Reidara a uvědomí si, že naprosto ztratila rozum, když mu dovolí, aby ji hladil po prsou. Reidar potlačí pláč, hrdlo má bolestivě stažené. Sáhne Ma­ rii pod sukni, dlaní jí přejíždí po stehně, nahmatá nikotinovou náplast, potom pokračuje k zadku. Když se jí pokusí stáhnout kalhotky, Marie mu odstrčí ruku, vstane a otře si ústa. „Asi bychom se měli vrátit k ostatním,“ prohlásí neutrálním tónem. „Jo,“ přisvědčí Reidar. 37

Veronika sedí na pohovce jako opařená a uhýbá před jeho zkoumavým pohledem. „Vy nepůjdete?“ zeptá se Marie Reidara. Reidar zavrtí hlavou. „Dobře,“ špitne Marie a zamíří k východu. Odejde, ve dveřích se mihnou její lesklé šaty. Reidar se dívá za ní. Šero v místnosti připomíná zaprášený samet. Veronika vstane, sáhne po sklence a napije se. V podpaždí má propocené skvrny. „Jsi pěkná svině,“ řekne Reidarovi. „Jen se snažím vyzískat ze života to nejlepší,“ brání se tiše Reidar. Vezme ji za ruku, položí si ji na tvář, chvíli tak setrvá a pak se zahledí do Veroničiných zarmoucených očí.

38

11 Oheň v krbu vyhasl, v pokoji je zima jako v márnici. Reidar se probudí na pohovce. Pálící víčka mu připomenou mámino vyprávění o Písečném muži. Hází dětem do očí písek, aby rychle usnuly a prospaly celou noc. „Ksakru,“ zakleje a vstane. Je nahý, koženou pohovku pobryndal vínem. Zaslechne vzdálený hřmot letadla. Špinavým oknem prosvítá ranní slunce. Reidar vstane. Na zemi před krbem leží Veronika, stočená do klubíčka a zakrytá tenkým ubrusem. V dálce zavyje jakási lesní šelma. Oslava ve spodním patře je stále v plném proudu, ačkoli hluk je mnohem mírnější než předtím. Reidar se natáhne po poloprázdné láhvi vína a na vratkých nohou vyjde z místnosti. Sestupuje po vrzajícím dubovém schodišti k ložnici, hlavu má jako střep. Na odpočívadle se zastaví, vzdychne a vrátí se zpátky. Něžně uloží Veroniku na pohovku, pečlivě ji zabalí do plédu, sebere z podlahy její brýle na čtení a položí je na stůl. Reidar Frost je dvaašedesátiletý spisovatel, proslulý především trojdílnou sérií mezinárodních bestsellerů, která vyšla pod názvem Sanctum. Před osmi lety koupil staré panské sídlo Råcksta u Norrtälje a přestěhoval se do něj z vily na Tyresö. K panství patří dvě stě hektarů luk, lesů a pastvin, navíc i stáje a velmi pěkný padok, na němž Reidar občas trénuje svých pět koní. Před třinácti lety osaměl způsobem, který by nepřál ani nejhoršímu nepříteli. Jednou večer se jeho syn s dcerkou potají vykradli z rodinného domku a odjeli za kamarádem, nikdy tam však nedorazili. Na pěšině nedaleko Badholmenu zůstala jen jejich kola. S výjimkou kriminálního komisaře s finským přízvukem byli všichni přesvědčení o tom, že si Mikael s Felicií hráli blízko u vody a nešťastnou náhodou se utopili v Erstském zálivu. 39

Policie pátrání vzdala, ačkoli se těla pohřešovaných dětí nikdy neobjevila. Reidarova žena Roseanna se nedokázala se ztrátou syna a dcery vyrovnat. Posléze zanevřela i na manžela a na nějakou dobu se odstěhovala k sestře. Pak požádala o rozvod a po vypořádání společného majetku odjela do ciziny. O pouhých několik měsíců později spáchala sebe­vraždu. Našli ji ve vaně v koupelně jednoho pařížského hotelu. Na podlaze ležel obrázek, který jí malá Felicia nakreslila ke Dni matek. Děti byly prohlášeny za mrtvé, pak proběhl oficiální pohřeb. Jejich jména jsou vyryta i na náhrobcích, k nimž Reidar moc často nechodí. Téhož dne, kdy matrika vydala úmrtní listy, si domů pozval partu přátel a uspořádal bujarý večírek. Od té doby úzkostlivě lpí na tom, aby všeobecné veselí ani na chvíli neustalo, udržuje ho stejně pečlivě jako oheň v krbu. Reidar Frost si jasně uvědomuje, že se pomalu upíjí k smrti, pokud by však zůstal sám, zabil by se okamžitě.

40

12 Noční zimní krajinou uhání nákladní vlak. Elektrická lokomotiva Traxx za sebou táhne tři sta metrů dlouhou soupravu vagonů. Na stanovišti sedí strojvedoucí Erik Johnsson, ruku má položenou na páce řídicího kontroléru, obklopuje ho rytmický a monotónní hluk ze strojovny. Zdá se, jako by se sněhové vločky o překot hrnuly do světelného kuželu reflektorů. Kolem panuje naprostá tma. Když vlak vyjede z velké zatáčky u Vårsty, Erik Johnsson opět zvýší rychlost. V téhle bílé tmě nelze vyloučit, že bude muset nejpozději v Hallsbergu zastavit a zkontrolovat retardéry. V dálce před ním pobíhá nějaká lesní zvěř. Dvě siluety seskočí z náspu a jako střely letí po bílém poli. Pohybují se s magickou lehkostí, po chvíli je pohltí tma. Vlak se blíží k dlouhému železničnímu mostu. Erik si vzpomene, jak s ním jezdívala Sissela. V každém tunelu a na každém mostě se líbali. Poslední dobou však chodí na jógu a nechce propást ani jedinou hodinu. Erik opatrně přibrzdí, mine Hall a hladce ujíždí po vysokém viaduktu. Téměř se vznáší, alespoň jemu to tak připadá. Šiky vloček se řítí směrem vzhůru, člověk téměř ztrácí orientaci v prostoru. Lokomotiva je už uprostřed mostu nad zamrzlým Hall­ ským průlivem, když tu Erik Johnsson v mlze spatří poskakující stín. Na kolejích je člověk. Erik spustí výstražný signál. Postava ukročí vlevo a ocitne se na kolejích v opačném směru. Lokomotiva se žene obrovskou rychlostí vpřed. Ne­zná­mé­ ho muže na několik vteřin oslní světlomety. Mrká, mhouří oči. Je to mladík se ztrhaným obličejem. Kolem hubené postavy zavlaje oblečení, pak muž zničehonic zmizí. 41

Erik si ani neuvědomuje, že použil brzdu a že celý vlak prudce zastavuje. Uši mu rve skřípění kovu a on stále neví, jestli neznámého srazil, nebo ne. Roztřese se, zrychlí se mu tep a okamžitě zavolá na tísňovou linku. „Jsem strojvedoucí vlaku a právě jsem na Igelsta­ském mostě minul nějakého člověka… byl přímo na kolejích, ale myslím, že jsem ho nepřejel…“ „Je někdo zraněný?“ zeptá se operátorka tísňové linky. „Nevěřím, že skončil pod koly, ale viděl jsem ho jen na pár vteřin.“ „A kde přesně jste ho viděl?“ „Přímo uprostřed mostu.“ „Na kolejích?“ „Nic než koleje tam není, je to železniční most…“ „A co ten člověk dělal — stál tam, nebo někam šel?“ „To nevím.“ „Kolega se právě spojil s policií a záchrankou v Södertälje. Na mostě se okamžitě musí přerušit veškerý provoz.“

42

13 Tísňová linka neprodleně vyšle na každý konec dlouhého via­ duktu policejní vůz. O deset minut později sjede první auto s rozsvíceným majáčkem z nyköpingské dálnice a pokračuje po úzké štěrkové silničce podél Jižní ulice. Silnice zatáčí do prudkého svahu. Pluh ji ještě nestačil protáhnout, na kapotu a čelní sklo se lepí sníh. Policisté dojedou k  mostu, vystoupí a  s  rozsvícenými baterkami se vyškrábou na násep. Těžce se propracovávají po kolejích vpřed. Na dálnici hluboko pod nimi se míhají auta. Dvoukolejná trať se sbíhá do jedné koleje, která vede nad průmyslovou zónou v Björkuddenu a zamrzlým průlivem. Jeden z policistů se zastaví a ukáže prstem na zem. Je zřejmé, že po kolejích někdo nedávno prošel směrem doprava. V bodavém světle baterek vidí sotva znatelné stopy a několik krvavých skvrn. Muži se snaží posvítit, jak nejdál to jde, ale nikde není ani živáčka. V širokém průlivu pod mostem blikají světla, padající sníh vypadá v jejich záři jako kouř z požářiště. Ve stejném okamžiku dorazí k opačnému konci více než dvoukilometrového mostu druhý policejní vůz. Policejní asistent Jasim Muhammed prudce zatočí k železnici, až pneumatiky zakvílejí. Jeho kolega Fredrik Mos­skin se právě vysílačkou spojil s kolegy na druhé straně viaduktu. Na mostě fučí ostrý vichr a v přístroji tak silně hučí, že je téměř nemožné poznat, s kým vlastně mluví. Z vyřčených slov však jasně vyrozuměl, že po mostě nedávno kdosi šel. Vůz zastaví, reflektory ozáří vysokou skalní stěnu. Fredrik přeruší hovor a odevzdaně zírá před sebe. „Co se děje?“ chce vědět Jasim. „Vypadá to, že ten chlápek míří po mostě směrem k nám.“ „A co ta krev? Prý tam byla spousta krve.“ 43

„Nic takovýho jsem neslyšel.“ „Tak to půjdeme omrknout,“ navrhne Jasim a otevře dveře auta. Po zasněžených smrkových větvích rotuje modré světlo majáčku. „Sanitka už je na cestě,“ řekne Fredrik. Silnice zapadala lehounkým prašanem, Jasim se do něj za­boří až po kolena. Odepne baterku, rozsvítí ji a zamíří ke ko­le­jím. Fredrik se vleče po náspu za ním, ačkoli mu pod­ kluzují nohy. „Víš, který zvíře má dvě díry do prdele, jednu na zadku, a druhou na zádech?“ zeptá se Jasim. „Nevím,“ zamumlá Fredrik. „Policejní kůň,“ prozradí mu Jasim. „Ale co to sakra…“ „Moje tchyně to povídala dětem, i když v trochu jemnější verzi,“ usměje se mladý muž a vyjde na most. Sníh je neporušený, nikde ani stopa. Buď je neznámý muž ještě na mostě, nebo skočil dolů. Elektrické vedení nad nimi se podivně rozezvučí. U mostu začíná příkrý sráz. Nedaleko leží věznice Hall, připomínající v mlžném oparu podmořské město. Fredrik se snaží spojit s kolegy, z vysílačky se však ozývá jen praskání. Muži obezřetně o kousek popojdou. Napřed Jasim, za ním Fredrik s baterkou v ruce. Jasim sleduje vlastní stín, který le­ gračně poskakuje ze strany na stranu. Zarazí ho, že stále nevidí kolegy, kteří by se měli blížit z opačné strany. Když se muži ocitnou přímo nad průlivem, opře se do nich ledový vichr od moře, oslepí je prudká vánice, tváře jim znecitliví chladem. Jasim přejede přimhouřenýma očima po mostě, který se ztrácí ve vířícím šeru. Vtom ve světle baterky spatří nějakou postavu. Dlouhého panáka bez hlavy. 44

Policista se zapotácí a pevně se chytí nízkého zábradlí. Ne­ chtěně z něho strhne kus námrazy, ta vzápětí letí do padesáti­ metrové hloubky. Baterka na něco narazí a zhasne. Jasim se s bušícím srdcem znovu zahledí před sebe, ale postava je pryč. Fredrik za ním cosi zakřičí. Jasim se obrátí. Kolega na něj ukazuje, vítr mu však rve slova od úst. Vypadá vyděšeně, rukou šátrá po pouzdru s pistolí. Jasim pochopí, že se ho snaží varovat, ukazuje na něco za jeho zády. Otočí se jako na obrtlíku a zalapá po dechu. Přímo k němu se po kolejích plazí nějaký člověk. Jasim couvá a pokouší se vytáhnout pistoli. Neznámý se zvedne a zapotácí se. Mladík s vyzáblou zarostlou tváří a vysedlými lícními kostmi. Sotva se drží na nohou, těžce dýchá a upírá na policisty prázdný pohled. „Má druhá polovina zůstala pod zemí,“ zachroptí. „Jste zraněný?“ „Kdo?“ Mladík se rozkašle a znovu klesne na kolena. „Co to povídal?“ zeptá se nechápavě Fredrik s rukou na služební zbrani. „Tak jste zraněný, nebo ne?“ nevzdává to Jasim. „Já nevím, nic nevím, já…“ „Prosím, pojďte se mnou.“ Jasim mladého muže zvedne a všimne si, že má ruku pokrytou zledovatělou krví. „Tohle je jen polovina mé bytosti… tu druhou si vzal Píseč­ ný muž…“

45

14 Do areálu söderské nemocnice se vřítí sanitka a vzápětí se za ní zavře brána. Zdravotní asistentka s červenými tvářemi pomáhá záchranářům naložit pacienta na nosítka a přemístit ho na pohotovostní ambulanci. „Žádný průkaz totožnosti jsme u něj nenašli…“ Muže se ujme sestra z oddělení centrálního příjmu a zaveze ho do ordinace. Provede základní diagnostiku a stav pacienta vyhodnotí jako velice závažný. O čtyři minuty později dorazí na pohotovost doktorka Irma Goodwinová a sestra jí podá stručnou zprávu o mužově stavu: „Dýchací cesty volné, žádné akutní trauma… nedostatečná saturace kyslíkem, horečka, známky zmatení, cirkulační hypoxie.“ Lékařka nahlédne do pacientovy zprávy a popojde k vy­ chrtlému mladíkovi. Knoflíky má již rozepnuté, chrčivě dýchá, až se mu zvedá kostnatý hrudníček. „Ještě jste nezjistili, jak se jmenuje?“ „Ne.“ „Napojte ho na kyslík.“ Mladík leží, víčka se mu chvějí, ale oči má zavřené. Sestra mu nasadí kyslíkovou masku. Muž je na první pohled podvyživený, na těle však nejsou patrné žádné jizvy po jehlách. Irma ještě v životě neviděla člověka s takhle bílou pokožkou. Sestra mu znovu změří teplotu v uchu. „Třicet devět devět.“ Irma Goodwinová zaškrtne požadovaná vyšetření, která je pacientovi třeba udělat, a pak se na něj opět zadívá. Hruď se zachvěje, muž si lehce odkašle a na kratičký okamžik otevře oči. 46

„Já nechci, já nechci,“ šeptá jako v mánii. „Musím domů, musím domů, musím…“ „Kde bydlíte? Můžete mi říct, kde bydlíte?“ „Kdo… kdo z nás?“ zeptá se mladík a těžce polkne. „Blouzní,“ prohlásí tlumeně sestra. „Bolí vás něco?“ „Ano,“ odpoví se zmateným úsměvem mladík. „Můžete mi říct…“ „Ne, ne, ne, ne, ona ve mně křičí, nevydržím to, nemám sílu, já…“ Muž obrátí oči v sloup, zachrčí a přerývaným hlasem mumlá cosi o porcelánových prstech. Irma Goodwinová rozhodne, že pacientovi zatím nitro­ žilně podají neurobion a penicilin, dokud nepřijdou výsledky z laboratoře. Lékařka vyjde z ambulance, kráčí po chodbě a hladí si prste­ník. Osmnáct let na něm nosila snubní prsten, pak ho spláchla do záchodu. Manžel ji příliš dlouho podváděl, než aby mu dokázala odpustit. Nevěra už Irmu nebolí, ale stále na ni nedokáže zapomenout, je jí líto, že muž dal klidně v sázku jejich společnou budoucnost. Napadne ji, že by mohla zavolat dceři Mie, ale už je moc pozdě. Po rozvodu začala být chorobně úzkostlivá a někdy to s telefonováním přehání. Ze dveří před sebou zaslechne hlas vrchní sestry. Sanitka právě přivezla pacienta, vyžaduje akutní příjem. Vážná auto­ nehoda. Vrchní sestra společně s chirurgem sestaví tým. Irma Goodwinová se otočí a spěšně se vrátí k mladíkovi, jehož totožnost stále nikdo nezná. Asistentka s červenými tvářemi pomáhá sestře s čištěním krvácející rány v tříslech. Vypadá to, jako by se chlapec nabodl na ostrou větev. Irma Goodwinová se zastaví ve dveřích. „S antibiotiky mu podejte i makrolid,“ řekne rozhodně. „Je­ den gram erythromycinu intravenózně.“ Sestra k ní zvedne oči. „Myslíte, že má legionářskou nemoc?“ zeptá se překvapeně. 47

„Uvidíme, co řeknou výsledky z laboratoře…“ Pacient sebou trhne a lékařka zmlkne, jako když utne. Hle­ dí do mladíkovy bílé tváře. Ten pomalu otevře oči. „Musím domů,“ šeptá. „Jmenuju se Mikael Kohler-Frost a musím domů…“ „Mikaeli,“ řekne Irma. „Jste v söderské nemocnici a…“ „Ona pořád křičí!“ Irma se rozběhne do své spartánsky zařízené pracovny. Za­vře za sebou dveře, nasadí si brýle, posadí se k počítači a zalo­guje se. V seznamu zdravotních karet mladíkovo jméno nenajde, takže přejde k registru obyvatel. Tam ho objeví. Irma Goodwinová si bezděčně pohladí prsteník a ještě jed­nou si přečte údaje o záhadném pacientovi, který spí na pohotovosti. Podle informací v registru je Mikael Kohler-Frost již sedm let po smrti a leží na hřbitově v Malstě v církevní obci Norrtälje.

48

15 Kriminální komisař Joona Linna se tísní v úzkém bunkru, jehož stěny i podlaha jsou z hrubého betonu. Joona klečí, chla­pík v maskáčovém oděvu mu míří na hlavu černým Sig Sauerem. Dveře hlídá mužův kolega; pevně svírá belgický samopal a hlavní cílí na Joonu. Na zemi u stěny leží láhev kokakoly. Místnost osvětluje lampa s pomačkaným hliníkovým stínidlem. Zabzučí mobilní telefon. Muž s pistolí křikne na Joonu, aby sklonil hlavu, a poté hovor přijme. Druhý muž položí prst na spoušť a udělá krok vpřed. Chlapík hovoří do mobilu, souhlasně pokyvuje hlavou a nespouští oči z Joony. Pod šněrovacími botami skřípají úlomky betonu. Muž přikývne, cosi prohodí a opět poslouchá. Kolega se samopalem po chvíli vzdychne a posadí se přede dveře na židli. Joona bez hnutí klečí na podlaze. Na sobě má tepláky a bílé, skrznaskrz propocené tričko. Pod tkaninou se napí­ na­jí mohutné svalnaté paže. Nepatrně zvedne hlavu. Oči má šedé jako leštěná žula. Muž s pistolí chraplavě mluví do telefonu, pak hovor ukončí, na pár vteřin se zamyslí, udělá čtyři rychlé kroky k Joonovi a přitiskne mu spoušť na čelo. „Já si s vámi oběma poradím,“ prohodí mile Joona. „Kdy?“ „Zatím jsem musel čekat, dokud se mi nenaskytne příleži­ tost k přímému fyzickému kontaktu,“ vysvětluje komisař. „Zrovna jsem dostal příkaz, že tě mám odprásknout.“ „Jistě, situace je dost akutní, protože do pěti vteřin musím dostat tu pistoli od obličeje a hned potom ji použít.“ „Jak?“ zeptá se chlápek u dveří. „Pokud chci tvého kolegu překvapit, nesmím instinktivně reagovat na jeho pohyby,“ vykládá Joona. „Proto jsem chtěl, 49

aby se dostal takhle blízko, zastavil se a dvakrát vydechl. Takže čekám na druhý výdech a pak…“ „Proč?“ zeptá se muž s pistolí. „Získám tak několik setin vteřiny náskok, protože pokud člověk nedostane do plic vzduch, nemá šanci včas zareagovat.“ „Ale proč až druhý výdech?“ „Protože je to nečekaně brzy a navíc právě uprostřed nejběžnějšího typu odpočítávání na světě: jedna, dva, tři…“ „Chápu,“ uchechtne se chlap a v puse se mu zaleskne hnědý přední zub. „Napřed pohnu levačkou,“ vysvětluje Joona směrem ke sledovací kameře u stropu. „Vymrštím ji k hlavni a jediným pohybem si pistoli odstrčím od obličeje. Musím ji popadnout, zkroutit nahoru, vyskočit na nohy a protivníkovo tělo použít jako štít. A to všechno musí proběhnout zároveň. Ruce se v první řadě zabývají zbraní, přitom však nesmím spustit z očí druhého útočníka se samopalem. Jakmile budu mít pistoli pod kontrolou, stane se primární hrozbou on. Teď ale potřebuju pistoli: jejího majitele musím zneškodnit několika údery loktem do brady a do krku, vypálit na něj tři rány, pak se rychle otočit a znovu třikrát vystřelit.“ Muži v místnosti začnou znovu. Situace se opakuje. Chla­ pík s pistolí dostane telefonický rozkaz, zaváhá, rychle popojde k Joonovi a přitiskne mu hlaveň na čelo. Když muž podruhé vydechne a chystá se k třetímu nádechu, aby něco řekl, Joona levačkou čapne hlaveň. Vše se odehraje s překvapivou rychlostí, i když s tím všichni počítají. Joona strhne zbraň na stranu, otočí ji ke stropu a vyskočí na nohy, vše ve stejném okamžiku. Loktem naznačí čtyři rychlé údery na mužovu bradu, vyškubne mu pistoli a střelí druhého útočníka do hrudi. Ode zdí se odráží ozvěna tří slepých nábojů. Zatímco první protivník padá naznak, Joona se otočí jako vítr a střelí ho do hrudi. 50

Muž se skácí na zeď. Joona pokračuje ke dveřím, vytrhne druhému sokovi samo­ pal i zásobník a opustí místnost.

51

16 Dveře prásknou o betonovou zeď a odrazí se zpět. Joona vstou­ pí dovnitř a vymění zásobník. Osm lidí v sousední míst­nosti odtrhne oči od velkoplošné obrazovky a obrátí se k němu. „Šest a půl vteřiny do prvního výstřelu,“ prohlásí jeden z nich. „To je strašně pomalé,“ zavrčí nespokojeně Joona. „Ale Markus by pustil pistoli rychleji, kdyby ho loket do­ opravdy trefil,“ řekne dlouhán s oholenou hlavou. „Jo, tam bys získal trochu času navíc,“ usměje se velitelka. Pak si scénu opět přehrají na obrazovce. Joonova napnutá muskulatura, lehký pohyb vpřed, dráha oka a střely, prst na spoušti. „Vždyť je to naprostá paráda,“ rozhodí rukama velitelka a položí dlaně na stůl. „Na policajta možná jo,“ mručí Joona. Všichni se rozchechtají, opřou si záda a velitelka se poškrábe na zarudlé špičce nosu. Joona Linna se natáhne po sklenici minerálky. Ani v nejmenším netuší, že vše, čeho se obává, zanedlouho vzplane jako prudký požár. Zatím však ještě nevidí ani jedinou jiskřičku, která by se vznášela nad mořem benzinu. Joona Linna se nachází v Karlsborské pevnosti a učí členy Speciální operační jednotky boji nablízko. Ačkoli neabsolvoval žádné zvláštní školení, nepopiratelně je jedinou osobou ve Švédsku, která se může pochlubit praktickou zkušeností s podobnými technikami a snaží se ji předat kolegům. Jako osmnáctiletý mladík sloužil u výsadkářů v Karslborgu a ihned po skončení základního výcviku byl vybrán do nového bojového útvaru pro operativní zásahy, které nelze vyřešit běžný­ mi postupy ani rutinním použitím zbraní. Od té doby uplynulo již mnoho vody; Joona mezitím odešel z armády a vystudoval policejní akademii, doba strávená 52

u výsadkářů se mu však stále vrací ve snech. Ocitne se v letadle, slyší ohlušující rachot a upřeně hledí na okénko hydrauliky. Po světlé hladině pod ním klouže stín letícího stroje. Vypadá jako šedý kříž. Ve snu seběhne po rampě a skočí do chladného vzduchu, slyší hvízdání bezpečnostního lana, pak ucítí trhnutí na zádech, padák se otevře a on se snáší dolů. Voda se blíží závratnou rychlostí. Černým gumovým člunem cloumají vlny. V Nizozemí se zúčastnil kurzu pro efektivní boj nablízko pomocí nože, bajonetu a pistole. Šlo o soubor sebeobranných metod, při němž musel využít ve svůj prospěch různá prostředí a inovativní nástroje. Praktická soustava těchto technik spadá pod hebrejský bojový systém zvaný Krav Maga. „Začneme s podobnými situacemi a během dne budeme neustále přitvrzovat,“ řekne Joona. „Takže večer zvládneme zastřelit jednou kulkou dva útočníky?“ ušklíbne se holohlavý dlouhán. „To nejde,“ odporuje Joona. „Jenže my jsme slyšeli, že tobě se to povedlo,“ namítne zvě­davě žena. „Ale kdepak,“ brání se Joona a prohrábne si světlou rozčepýřenou kštici. Ve vnitřní kapse mu zazvoní mobil. Komisař pohlédne na číslo. Je to Nathan Pollock ze státní kriminálky. Nathan ví, kde Joona právě je, a kvůli nějaké prkotině by mu určitě nevolal. „Omluvte mě,“ řekne Joona a představí se. Usrkne minerálky a s úsměvem naslouchá, potom však zváž­ní. Najednou mu z obličeje zmizí všechna barva. „Je Jurek Walter ještě ve vězení?“ zeptá se. Joonovi se roztřese ruka a raději položí sklenici na stůl, aby minerálku nerozlil.

53

17 Joona běží chumelenicí k autu, otevře dveře a posadí se. Pro­je­ de přímo přes štěrkový dvůr jako osmnáctiletý zelenáč v auto­ škole, s kvílením pneumatik se otočí a opustí posádkovou pevnost. Srdce mu bije jako na poplach a stále nemůže uvěřit Na­ tha­novým slovům. Na čele se mu zaperlí pot, ruce se stále chvějí. Na Evropské dálnici 20 těsně před Arbogou předjede dlouhý kamion. Musí držet volant oběma rukama; od ohromného vozidla se zvedá tak silný vítr, až se mu rozkymácí auto. Celou dobu myslí na šokující zprávu, kterou mu oznámil kolega během tréninku se speciální operační jednotkou. Nathan Pollock mu naprosto klidným hlasem sdělil, že Mikael Kohler-Frost je naživu. Joona byl od začátku přesvědčen, že chlapec a jeho mladší sestřička patřili k mnoha obětem Jurka Waltera. Teď se dozvěděl, že Mikaela našla policie na železničním mostě v Söder­ tälje, odkud ho odvezla záchranka přímo do söderské nemocnice. Pollock mu vyložil, že chlapcův stav je velmi vážný, není však v ohrožení života. Žádný výslech se zatím nekonal. „Je Jurek Walter ještě ve vězení?“ zněla Joonova první otázka. „Jistě, pořád je na izolaci,“ uklidnil ho Pollock. „Určitě?“ „Ano.“ „A co ten kluk? Jak víte, že je to Mikael Kohler-Frost?“ vyzvídal Joona. „Několikrát to sám řekl, navíc naprosto zřetelně. To je všechno, co jsme zjistili… a věk taky sedí,“ dodal Pollock. „Samo­ zřejmě jsme poslali vzorky slin do laborky…“ „Jeho otci jste to ještě neoznámili?“ 54

„Nejdřív musíme zjistit, jestli odpovídá DNA, jinak by to mohl být pěknej průšvih…“ „Jedu k vám.“

55

18 Černá silnice pokrytá sněhovou břečkou mizí pod koly. Joona Linna se ze všech sil ovládá, aby nepřidal rychlost, když si v duchu vybaví dávné děsivé události, jejichž následky trvají dodnes. Mikael Kohler-Frost, pomyslí si. Po tolika letech se vynořil bůhví odkud a ještě k tomu živý. Při pouhém vyslovení chlapcova jména Joonovi naskočí husí kůže a minulost znovu ožije. Předjede bílý zacákaný vůz a ani si nevšimne dítěte, které mu horlivě mává plyšáčkem. V myšlenkách se opět ocitne v útulném, bohémsky ležérním obývacím pokoji kolegy Samuela Mendela. Samuel se sklání nad stolem, do čela mu padají černé kudr­ naté vlasy a nevěřícně opakuje po Joonovi: „Sériový vrah?“ Před třinácti lety vedl Joona předběžné vyšetřování, které mu zanedlouho doslova obrátilo život naruby. Společně se Samuelem Mendelem začali systematicky shánět informace o dvou pohřešovaných ženách ze Solletuny. V prvním případě šlo o padesátiletou paní, která se nevrátila z večerní procházky. Na pěšině za supermarketem Ica Kvantum se našel jen její pes, který za sebou táhl vodítko. O pouhé dva dny později se během krátké pochůzky mezi domem seniorů a hernou bingo ztratila ženina tchyně. Ukázalo se, že před pěti lety zmizel v Bangkoku beze stopy i její bratr. Do pátrání se zapojil i Interpol a ministerstvo zahraničních věcí, ale bezvýsledně. Žádná souhrnná světová statistika osob pohřešovaných v průběhu jednoho roku sice neexistuje, všichni však vědí, že se jedná o překvapivě velké množství. V USA ročně zmizí téměř sto tisíc lidí, ve Švédsku asi sedm tisíc. 56

Většina případů se nakonec vyřeší, ale značná část lidí zůstane i nadále nezvěstná. Jen u malého procenta nikdy nenalezených ztracenců se jedná o únos nebo vraždu. Joona i Samuel byli u státní kriminálky relativní nováčci, osud pohřešovaných žen ze Solletuny je však okamžitě zaujal. Některé okolnosti totiž připomínaly obdobný případ, k němuž došlo před čtyřmi roky v Örebro. Čtyřicetiletý muž si vyjel se synem na fotbalový zápas do Glanshammaru a od té doby je nikdo nespatřil. Automobil stál na opuštěné úzké lesní cestě, která rozhodně nevedla k hřišti. Zpočátku to byl letmý nápad, pouhý záblesk myšlenky. Co když mezi oběma případy navzdory geografickému a časovému rozdílu existuje nějaké pojítko? Pak by se nedalo vyloučit, že s těmito čtyřmi tragédiemi souvisejí i mnohé další. Předběžné vyšetřování horlivých kriminalistů bylo nejběžnějším typem policejní práce, kterou člověk vykonává u počítače, nikoli v terénu. Joona a Samuel shromáždili veškeré dostupné údaje týkající se nevyřešených případů pohřešovaných osob ve Švédsku během posledních let. Pak informace roztřídili a dali jim logickou strukturu. Chtěli zjistit, jestli mezi některými osobami neexistuje nějaký společný jmenovatel za hranicí pravděpodobnosti náhodných jevů. Všechny případy důkladně a systematicky porovnali jako průhledné fólie položené na sebe — a  z  rozmazaného systému spojených bodů se postupně vynořovalo stále jasnější a  konkrétnější schéma, které svým tvarem připomínalo hvězdu. Nečekaný vzorec byl očividný; mnozí pohřešovaní pocházeli z rodin, v nichž beze stopy zmizelo více členů. Joona si v duchu znovu vybaví ticho, které se v pokoji roz­hostilo poté, co si se Samuelem prohlédli výsledky svého 57

pátrání. Zadaným kritériím odpovídalo pětačtyřicet pohřešovaných. Mnohé z nich museli v následujících dnech ze seznamu vyškrtnout, ale pětačtyřicet případů bylo pořád ještě mnoho­násobně víc, než kolik by mohli připsat na vrub náhodě.

58

19 Na stěně Samuelovy pracovny v budově kriminální policie visela velká mapa Švédska, na níž byla vzájemně propojená místa, kde pohřešovaní zmizeli. Oběma kolegům bylo samozřejmě jasné, že všech pěta­ čtyři­cet nezvěstných nebylo zavražděno, ale nakonec se rozhodli, že ze seznamu přece jen nikoho nevyškrtnou. Vzhledem k tomu, že doba zmizení jednotlivých osob neodpovídala žádnému známému pachateli, začali hledat nějaký charakteristický postup a vzorec chování, takzvaný modus operandi. Žádnou podobnost s vyřešenými vraždami však neobjevili. Vrah, s nímž měli co do činění, po sobě nezanechal žádné stopy násilí a těla svých obětí velmi důmyslně ukryl. Sérioví vrazi se obvykle dělí do dvou skupin na základě výběru oběti. Do první patří organizovaní pachatelé, kteří vždy hledají ideální oběť, jež co nejvíce odpovídá jejich vysněným představám. Zaměřují se na určitý lidský typ, například jdou téměř výhradně po světlovlasých chlapcích v předpubertálním věku. Druhá skupina zahrnuje zmatené pachatele jednající impulzivně, přičemž volbu oběti ovlivňuje hlavně její dostupnost. Oběť hraje zásadní roli především ve vrahově fantazii a její skutečný vzhled či totožnost pro něj nemají význam. Sériový vrah, jehož existence byla zatím jen Joonovou a Samuelovou hypotézou, však nespadal do žádné z těchto kategorií. Do jisté míry ho bylo možné označit za zmateného pachatele, protože jeho oběti se různily, na druhé straně však ani jedna z nich nebyla snadno dostupná. Snažili se odhalit vraha, který byl vlastně neviditelný. Ne­ postupoval podle žádného vzorce a nezanechával po sobě otisky ani jiné materiální stopy. Dny ubíhaly, policie však ani jednu z pohřešovaných žen ze Solletuny nenašla. 59

Joona a Samuel nedokázali svému nadřízenému předložit žádné konkrétní stopy, pouze neustále opakovali, že jiné vysvětlení než sériový vrah nepřichází v úvahu. O dva dny později bylo pátrání pozastaveno — na pokračování chyběly zdroje. Ale Joona se Samuelem to již vzdát nedokázali. Veškeré volné večery a víkendy věnovali pátrání na vlastní pěst. Vycházeli z předpokladu, že pokud se v jedné rodině ztratili dva členové, hrozí zvýšené riziko, že v blízké budoucnosti zmizí některý další. Zatímco pedanticky prověřovali rodiny obou zmizelých žen ze Solletuny, policie dostala další děsivé hlášení: dvě po­hře­šované nezletilé osoby na Tyresö. Jmenovaly se Felicia a Mi­kael Kohler-Frostovi. Byly to děti známého spisovatele Reidara Frosta.

60

20 Joona mine zasněžené odpočívadlo u benzinky Statoil a pro jistotu mrkne na kontrolku paliva. Stále má v paměti rozhovor s Reidarem Frostem a jeho man­ želkou Roseannou Kohlerovou. Došlo k němu tři dny poté, co obě děti zmizely. Joona se rodičům nesvěřil se svým po­ dezřením, že sourozence zabil sériový vrah, po němž už poli­ cie přestala pátrat, vrah, který zatím existuje pouze v hypo­ tetické rovině. Vyptal se na běžné okolnosti a zanechal zoufalé manžele v domnění, že děti spadly do vody a utopily se. Rodina Frostových bydlela na Loděnické ulici, v krásné vilce na písčité pláži přímo u vody. Po několik týdnů bylo mírnější počasí a nastala obleva. Většina sněhu vzala za své, silnice a cesty byly černé a mokré. Led při pobřeží roztál, o kus dál se ve vodě převalovaly tmavošedé kry a vlhce se leskly. Joona si vzpomíná, jak kráčel půvabným domem, prošel velkou kuchyní a posadil se ke stolu u okna. Roseanna všude zatáhla závěsy, a ačkoli mluvila klidným hlasem, po celou dobu se jí třásla hlava. Pátrání po dětech bylo bezvýsledné. Policejní vrtulníky marně létaly sem a tam, potápěči prohledali celé pobřeží, okolí pročesávaly rojnice dobrovolníků i speciálních útvarů se psy, ale po dětech jako by se slehla zem. Nikdo nic neviděl ani neslyšel. Reidar Frost těkal očima jako lapené zvíře. Chtěl v pátrání pokračovat. Joona seděl na židli naproti rodičům a kladl jim rutinní otázky: Nevyhrožoval jim někdo? Nezaznamenali ve svém okolí nějaké neobvyklé chování? Neměli pocit, že je někdo pronásleduje? „Všichni si myslí, že Mikael s Felicií spadli do vody,“ zašeptala Roseanna a hlava se jí opět roztřásla. 61

„Říkali jste, že děti občas po večerní modlitbě vylezly oknem,“ pokračoval klidně Joona. „Samozřejmě jsme jim to zakázali,“ řekl Reidar. „Ale přesto občas potají utekly a odjely na kole za kamarádem, je to tak?“ „Ano, za Richardem.“ „Za Richardem von Hornem na Ostružinovou ulici,“ doplnil Joona. „Snažili jsme se to Mickemu a Felicii vysvětlit, ale… jsou to ještě děti a navíc nám to zase až tak nebezpečné nepřipadalo,“ odpověděl Reidar a něžně položil dlaň na ženinu ruku. „A co u toho Richarda dělaly?“ „Obyčejně se tam jen krátce zastavily a hrály Diablo.“ „Jako všechny ostatní děti,“ povzdechla si Roseanna a vyprostila ruku z manželova stisku. „Jenže v pátek nejely k Richardovi, ale do Badholmenu,“ pokračoval Joona. „Jezdívaly tam po večerech často?“ „To asi ne,“ špitla Roseanna a neklidně vstala od stolu, jako by se tím chtěla zbavit vnitřního třesu. Joona přikývl. Věděl, že chlapci jménem Mikael někdo telefonoval těsně předtím, než s mladší sestrou opustil dům, číslo se však nedalo vystopovat. Pro oba rodiče znamenalo nečinné vysedávání hotové utrpe­ní. Joona byl stále silněji přesvědčen, že sourozenci se sta­ li obětí sériového vraha. Vyptával se, poslouchal, ale své černé myšlenky si nechával pro sebe.

62

21 Pokud měli Joona se Samuelem pravdu a sourozenci Kohler­ ‑Frostovi se skutečně stali obětí dosud neznámého šílence, dalo se předpokládat, že vrah brzy udeří i na jednoho z rodičů. Muži se museli rozhodnout, kterého z nich budou sledovat. Volba padla na Roseannu Kohlerovou. Zoufalá matka se přestěhovala k sestře do stockholmské čtvrti Gärdet. Její sestra žila se svou čtyřletou dcerkou v činžovní vilce na Lanforské ulici nedaleko parku Lill-Jansskogen. Joona a Samuel po nocích střídavě hlídkovali na ulici a nespouštěli bílou vilu z očí. Po celý týden vysedávali v zaparkovaném autě a stále dokola přihlíželi, jak se obyvatelé domu chystají do postele. Světla v bytech zhasínala v obvyklém pořadí jedno po druhém. Žena ve stříbřité péřové bundě vyvenčila zlatého retrívra a pak ztemnělo i poslední okno. Joonovo auto stálo na Porjuské ulici mezi špinavě bílým pick-upem a červenou toyotou. V zadním zrcátku se odrážely zasněžené keře a vysoký plot kolem železničního hradla. Vpředu leželo sídliště, tiché a spící. Předním sklem sledoval Joona nehybné světlo pouličních lamp, chodníky a černé obdélníky oken. Na tváři se mu rozhostil úsměv, když si vzpomněl, jak před hlídkou večeřel společně s manželkou a dcerkou. Lumi měla hrozně naspěch, aby tatínka ještě před odchodem stihla vyšetřit. „Napřed to dojím,“ bránil se Joona. Ale malá nasadila vážný výraz a důležitě se zeptala maminky, zda si táta umí sám vyčistit zoubky. „Jo, tatínek je šikulka,“ usmála se Summa. 63

Vesele holčičce vysvětlila, že tatínkovy zoubky se právě soustředí na kousání večeře. Lumi mu zastrčila pod bradu ubrousek a prstíkem se tátovi snažila proniknout do pusy a nabádala ho, aby ji pořádně otevřel. Znenadání se v bytě Roseanniny sestry rozsvítilo světlo a myšlenky na dcerku se rozplynuly. Roseanna v noční košili s někým telefonovala. Pak světlo opět zhaslo. Uběhla hodina, ale všude bylo pusto a prázdno. Joonovi už začínalo být zima, když se ve zpětném zrcátku mihla skloněná lidská postava. Po opuštěné ulici se blížil nějaký člověk.

64

22 Joona se nepatrně přikrčil, sledoval v zrcátku pohyb neznámého a snažil se zachytit alespoň záblesk jeho obličeje. Muž ho minul, větve jeřábu se zatřásly. V šedavém světle linoucím se z hradla rozpoznal Samuela. Kolega přišel s téměř půlhodinovým předstihem. Otevřel dveře vozu, posadil se vedle Joony, posunul sedadlo dozadu, natáhl si nohy a hluboce vzdychl. „No jo, jsi udělanej blonďatej fešák, Joono,“ zažertoval Sa­ muel, „a tyhle hlídky jsou fajn, baví mě to, ale přesto bych večery radši trávil doma s Rebekou… dělal s klukama úkoly a tak…“ „Úkoly můžeš dělat i se mnou,“ opáčil ve stejném duchu Joona. „Díky,“ rozchechtal se Samuel. Joona přelétl očima silnici, dům s temnými vchody do jednotlivých bytů, zrezivělá zábradlí balkonů, černě se lesknoucí okenní tabulky. „Ještě tři dny,“ řekl. Samuel vytáhl stříbrnou termosku s kuřecím vývarem zvaným yoich. „Nevím, hodně jsem o  tom přemýšlel,“ odvětil vážně. „V tom­hle případu prostě nic do ničeho nezapadá… Po­kouší­ me se chytit sériového vraha, který možná vůbec neexistuje.“ „Existuje,“ prohlásil zarytě Joona. „Ale naprosto se vymyká běžným postupům, které užíváme. Veškeré pátrání bylo zatím úplně na draka…“ „No právě… proto ho ještě nikdo neviděl,“ řekl Joona. „Vidíme jen stín, který vrhá do statistiky.“ Muži seděli vedle sebe, Samuel foukal do horké polévky a na čele se mu perlil pot. Joona si pobrukoval tango, oči mu sklouzly z okna Roseanniny ložnice na řadu rampouchů visících ze střechy a pak vzhlédl ke komínům a větracím trubkám se sněhovými čepičkami. 65

„Za domem někdo je,“ zašeptal znenadání Samuel. „Mys­ lím, že jsem zahlédl nějaký pohyb.“ Ukázal na místo, kde domnělý pohyb zachytil, kolem však panoval pohádkový klid. V další vteřině si Joona všiml, že z keříku poblíž domu se sype sníh. Jako by o něj někdo zavadil. Tichounce otevřeli dveře a vystoupili z auta. Kromě jejich kroků a elektrického bzukotu z hradla všude vládlo naprosté ticho. Po několikatýdenní oblevě opět nasněžilo. Muži se kradli tichounce jako myšky ke štítové straně domu, nehlučně přeběhli přes zasněžený trávník a proplížili se kolem tapetářství v přízemí. Zář nejbližší svítilny dosahovala až k bílé ploše za domem. Oba v podřepu stanuli u rohu budovy a očima pátrali mezi stromy, které směrem ke Královské tenisové hale a parku Lill­ ‑Jansskogen stále houstly. Zprvu Joona mezi starými pokroucenými kmeny nic ne­ objevil. A v tom okamžiku, kdy chtěl Samuelovi posunkem naznačit, že půjdou dál, ho spatřil. Mezi kmeny stál muž. Byl nehybný jako zasněžené větve. Joonovi se rozbušilo srdce. Hubená postava vypadala jako duch a upírala oči k oknu, za nímž spala Roseanna Kohlerová. Muž nejevil žádné známky spěchu, zjevně nic konkrétního neplánoval. Joonu zaplavilo ledové přesvědčení, že člověk v zahradě je sériový vrah, jehož existenci s kolegou předpokládali. Zastíněný obličej byl vyzáblý a svraštělý. Muž stál bez hnutí, jako by ho pohled na dům plnil jakýmsi příjemným klidem, jako by už měl kořist lapenou v síti. Policisté vytáhli zbraň, nevěděli však, co dál. Ačkoli věnovali hlídání Roseanny tolik času, nikdy se nedomlouvali na tom, jak by se zachovali, kdyby se jejich podezření potvrdilo. 66

Nemohli jen tak vyrazit a zadržet bezúhonného občana pouze za to, že civí do zšeřelého okna. Zřejmě by tak zjistili jeho totožnost, ale pak by ho museli pustit.

67

23 Joona upřeně hleděl na nehybnou postavu mezi stromy. Cítil, jak ho tíží poloautomatická pistole, v nočním chladu ho zábly prsty a vedle sebe slyšel Samuelův dech. Situace už začínala být téměř absurdní, když vtom muž nečekaně udělal krok vpřed. Viděli, že má v ruce tašku. Když o tom později přemýšleli, ani jeden z nich nedokázal přesně říct, kde se v nich vzala náhlá jistota, že právě tohle je člověk, kterého hledají. Muž se klidně usmál na okno Roseanniny ložnice a pak zmizel mezi keři. Policisté se plížili za ním, pod nohama jim křupal sníh. Sle­ dovali čerstvé stopy vedoucí holým listnatým lesíkem a po chvíli narazili na staré železniční koleje. Na pravé straně daleko před nimi kráčel po kolejích vyzáblý mužík. Minul vysoký sloup elektrického vedení a skryl se v jeho stínu. Letitá železnice vede z Värthamnu přes celý park Lill-Jans­ skogen a stále se využívá k přepravě zboží. Joona se Samuelem se vlekli hlubokým sněhem podél železničního náspu, aby je neznámý nespatřil. Koleje pokračovaly pod viaduktem a pak mizely v hustém lese. Vše se opět ztišilo a potemnělo. Kolem stály černé stromy se zasněženými větvemi. Muži mlčky pospíchali kupředu, aby podezřelého neztratili z dohledu. Když v zatáčce u Ugglevikenských mokřadů vyšli z lesa, zjistili, že na kolejích nikdo není. Muž z nich nepochybně sešel. Policisté vylezli na násep a pozorně hleděli do bílého lesa, potom zamířili nazpět. V posledních dnech neustále chumelilo, okolní krajina svítila téměř nedotčenou bělí. 68

Vtom spatřili šlápoty, které předtím unikly jejich pozornosti. Hubený chlapík seskočil z náspu a musí být někde v lese. Půda pod sněhem byla nasáklá vodou, mužovy stopy ztemněly. Před deseti minutami byly ještě bílé a v chabém světle by je sotva dokázali rozeznat, nyní však získaly olověně šedý odstín. Pustili se po nich přímo do lesa. Stopy vedly k velké vodní nádrži. Mezi stromy bylo téměř černo. Vrahovy šlépěje na třech místech křižovaly lehké otisky zaječích tlapek. V jednu chvíli byla taková tma, že na stopy téměř neviděli. Zastavili se, a když se jim je podařilo znovu objevit, chvatně pokračovali v cestě. Náhle je zarazil vysoký, pisklavý nářek. Znělo to jako kvílení zraněného zvířete, Joona ani Samuel v životě nic podobného neslyšeli. Sledovali stopy, zvuk stále sílil. Pak mezi stromy uviděli groteskní výjev, jako vystřižený z gotického černého románu. Záhadný vyzáblý chlapík stál před mělkým hrobem, kolem byla odházená temná hlína. Vy­ chrtlá špinavá ženská postava se neustále snažila vylézt z rakve, s pláčem se zachytávala okrajů. Muž ji však pokaždé nezúčastněně strčil zpět. Oba přátelé stáli jako přikovaní a nevěřili vlastním očím. Po několika vteřinách se vzpamatovali, odjistili zbraně a vyra­ zili vpřed. Muž nebyl ozbrojený, a ačkoli Joona věděl, že by mu měl mířit na nohy, zacílil přímo na srdce. Řítili se špinavým sněhem k hrobu, srazili muže na břicho a spoutali ho na rukou i na nohou. Samuel prudce oddechoval a s pistolí namířenou na muže hovořil s policejní centrálou. Joona v jeho hlase zaslechl potlačovaný pláč. Tak dopadli dosud neznámého sériového vraha. Jmenoval se Jurek Walter. Joona opatrně pomohl ubožačce z rakve a snažil se ji uklidnit. Žena ležela na zemi a lapala po dechu. Když jí Joona 69

oznámil, že pomoc už je na cestě, zahlédl mezi stromy pohyb. Mihlo se tam něco velkého. Kdosi se vzdaloval. Zapraskala větvička, husté smrčí se zachvělo, na zem se lehounce jako závoj snesla sněhová sprška. Zřejmě nějaká šelma. Joona si později uvědomil, že to musel být pomocník Jur­ ka Waltera. Nyní se však soustředil pouze na vyděšenou oběť a na to, aby pachatele okamžitě převezli do Kronoberské vazební věznice. Ukázalo se, že nešťastnice strávila pod zemí celé dva roky. Jurek Walter ji zřejmě pravidelně zásoboval potravou a vodou a pak hrob znovu zaházel. Žena ve tmě oslepla, byla strašně podvyživená, měla ochablé svaly, tělo znetvořené proleženinami a nohy plné omrzlin. Lékaři se zprvu domnívali, že jde především o psychické trauma, později se však ukázalo, že oběť utrpěla rozsáhlá poškození mozku.

70

24 Joona se vrátil domů o půl páté ráno a pečlivě za sebou zamkl. S úzkostně bušícím srdcem posunul Lumino zpocené tělíčko do středu postele, pak si lehl a ochranitelsky položil paži přes ni i přes Summu. Věděl, že neusne, ale potřeboval být se svými nejbližšími. Již v sedm ráno byl zpět v parku Lill-Jansskogen. Policie celé okolí uzavřela a přísně je střežila, sníh u hrobu však byl podupaný od psů a záchranářů, takže pátrání po případném komplicovi by bylo bezpředmětné. V deset hodin označil cvičený pes místo poblíž vodní nádrže u Ugglaviken. Nacházelo se pouhých dvě stě metrů od ženina hrobu. Policie ihned přivolala techniky a specialisty na ohledání místa činu, kteří o dvě hodiny později vyhrabali ostatky muže středního věku a asi patnáctiletého chlapce. Vrah je nacpal do modrého plastového sudu. Soudní pitva proká­ zala, že byli společně zaživa pohřbeni zhruba před čtyřmi lety. V sudu dlouho nepřežili, protože chyběl přívod vzduchu. Jurek Walter byl hlášený na Björnöské ulici v Södertälje. Ji­ nou adresu neměl, bylo to jeho jediné známé bydliště. Podle údajů v registru obyvatel se přistěhoval v roce 1994 z Polska a požádal ve Švédsku o pracovní povolení. Pracoval jako mechanik v dílně malé firmy s názvem Men­ ges, kde se zabýval opravami železničních výhybek a renovací dieslových motorů. Vše nasvědčovalo tomu, že vedl zcela osamělý a nenápadný život. Björnöská ulice je součástí jednotného sídlištního komplexu, postaveného na počátku sedmdesátých let v krásném okolí čtvrti Hovsjö v Södertälje. Joona, Samuel ani oba policejní technici netušili, co je v Jur­kově bytě čeká. Mučírna, sbírka trofejí, sklenice formalínu, mrazáky s kusy lidských těl, police s fotodokumentací? 71

Policie okolí věžáku uzavřela a celé druhé patro přísně střežila. Muži si navlékli ochranný oděv, otevřeli dveře a na podla­ hu položili nášlapné tabule, aby nezničili případné stopy. Jurek Walter žil ve dvougarsonce o výměře třiatřicet čtverečních metrů. Pod otvorem pro vhazování pošty se válely reklamní letáky. Předsíň byla téměř prázdná. Ve skříni vedle vstupních dveří neviděli žádné šatstvo ani boty. Muži obezřetně vešli do bytu. Joona počítal s tím, že uvnitř se může někdo skrývat, ale byt byl zcela opuštěný a vypadalo to, jako by se v něm zastavil čas. Zatažené žaluzie, zatuchlý vzduch prosycený suchým prachem. V kuchyni nebyl žádný nábytek, otevřená vypnutá lednice zela prázdnotou, zjevně ji nikdo nikdy nepoužil. Železné plotýnky na sporáku nepatrně zrezivěly. V troubě na novém plechu ležel návod firmy Electrolux. Ve spíži našli dvě konzervy s kolečky ananasu. V ložnici stála úzká holá postel, ve skříni visela na ramínku jedna čistá košile. To bylo všechno. Joonovi bylo okamžitě jasné, co prázdný byt znamená. Jurek Walter tu očividně nikdy nebydlel. Snad si byt držel jen proto, aby měl poštovní adresu. Nenašli v něm nic, co by je zavedlo na nějakou další stopu. Veškeré otisky patřily pouze Jurku Walterovi. Jurek Walter neměl jediný záznam v trestním rejstříku, nevyskytoval se na seznamu podezřelých osob, nepobíral sociál­ ní podporu. Nebyl pojištěný, nesplácel žádné půjčky, daň ze mzdy mu byla srážena přímo z platu a o daňovou úlevu ni­kdy nezažádal. Ve Švédsku existuje nesčetné množství všelijakých registrů, přičemž více než tři stovky z nich obsahují osobní údaje. 72

Jurek Walter však figuroval pouze v těch, kterým se žádný občan nemůže vyhnout. Jinak byl neviditelný. Nikdy nebyl na nemocenské, u lékaře ani u zubaře. Nenašli ho na seznamu držitelů zbraní ani v registru majitelů motorových vozidel, nestudoval na žádné škole a nebyl členem žádné církevní obce. Žil tak, aby si zachoval co největší anonymitu. Žádný zjištěný údaj jim neposkytl sebemenší vodítko. V práci přišlo s Jurkem Walterem do styku pouze několik kolegů, ti však o něm prakticky nic nevěděli. Prý toho nikdy moc nenamluvil, ale po profesní stránce byl velice zručný mechanik. Státní kriminálka požádala o spolupráci polskou policii a z odpovědi vyšlo najevo, že muž jménem Jurek Walter je již spoustu let mrtvý. Vzhledem k tomu, že byl zavražděn na toa­ letách na hlavním nádraží v Krakově, kolegové z polské Policji kriminalistům zaslali i jeho fotografii a otisky prstů. Tvář na snímku byla jiná, ani otisky švédskému sériovému vrahovi nepatřily. Ten skutečnému Jurku Walterovi pouze ukradl totožnost. Muž, kterého Joona se Samuelem zatkli v parku Lill-Jans­ skogen, se stával stále děsivější záhadou. Policisté po celé tři měsíce pečlivě pročesávali celý les, kromě zmíněných ostatků muže a chlapce však žádné další oběti Jurka Waltera neobjevili. Dokud se na železničním mostě ve Stockholmu nevynořil Mikael Kohler-Frost.

73

25 Předběžného vyšetřování se ujal státní zástupce a Joona se Samuelem vedli veškeré výslechy od rozhodnutí o uvalení vazby až po hlavní líčení. Jurek Walter se během pobytu ve vazbě k ničemu nepřiznal, ovšem zároveň žádný zločin nepopřel. Pouze zdlouhavě filozofoval o smrti a lidském údělu. Porota rozhodla na základě okolností, které vedly k jeho zatčení, neboť jiné důkazy vlastně neexistovaly. Zároveň vzala v potaz jeho neochotu vypovídat a posudek soudního psychiatra. Jurkův advokát se proti verdiktu odvolal k nejvyššímu soudu a během čekání na přezkum původního rozhod­nutí výslechy v Kronoberské vazební věznici pokračovaly. Zaměstnanci věznice byli zvyklí na ledacos, ale přítomnost Jurka Waltera byla silná káva i pro ně. Všude vládla podivná tíseň a nervozita, a kdekoli se Jurek objevil, tam okamžitě vzplál nějaký konflikt; dva bachaři si vjeli do vlasů tak surově, že jeden z nich skončil na pohotovosti. Vedení věznice svolalo krizovou schůzi, na níž byla schválena nová bezpečnostní opatření: Jurek Walter nadále nesmí přijít do kontaktu se žádným spoluvězněm ani pobývat na dvorku před budovou. Pak Samuel onemocněl a Joona kráčel sám chodbou se zelenými dveřmi, před kterými stály bílé termosky. Lesklou podlahu z PVC hyzdily dlouhé černé rýhy. Dveře do cely Jurka Waltera byly otevřené. Omšelou molitanovou matraci na pryčně připevněné ke zdi zalévalo ranní slunce, nerezová klika se leskla. O kousek dál na chodbě stál policista v tmavomodrém tričku a hovořil s knězem ze syrské pravoslavné církve. „Odvedli ho do výslechové místnosti číslo dvě,“ křikl policista na Joonu. Před místností hlídkoval bachař. Joona nakoukl dovnitř okénkem ve dveřích. Jurek Walter seděl na plastové židli, oči 74

upíral na podlahu. Před ním stál jeho právní zástupce a další dva členové ostrahy. „Přišel jsem vás vyslechnout,“ řekl Joona a vstoupil. Pak nastalo ticho. Po chvíli si Jurek Walter vyměnil pár slov se svým obhájcem. Tichým hlasem a se sklopenou hlavou ho požádal, aby odešel. „Jděte prosím na chvíli na chodbu,“ vyzval Joona bachaře. Když s Jurkem Walterem ve výslechové místnosti osaměli, přitáhl si židli tak blízko k němu, až cítil pach mužova potu. Jurek Walter strnule seděl a zíral na podlahu. „Váš obhájce tvrdí, že jste se v parku Lill-Jansskogen pokoušel tu ženu osvobodit,“ začal neutrálně Joona. Jurek asi dvě minuty klopil oči k zemi a pak s kamennou tváří prohlásil: „Asi zbytečně moc mluvím.“ „Já se spokojím s pravdou,“ řekl Joona. „Jenže mně je úplně fuk, jestli mě soud shledá vinným, nebo ne,“ odpověděl Jurek. „Skončíte za mřížemi.“ Jurek vzhlédl k Joonovi a zamyšleně prohodil: „Život ze mě už dávno vyprchal. Ničeho se nebojím… bolesti… samoty ani smutku.“ „Ale já hledám pravdu,“ řekl záměrně naivně Joona. „To nemá smysl. Hledání spravedlnosti, víry a bohů… všech­ no funguje stejně. Člověk si je volí podle potřeby.“ „Lži si člověk nevolí,“ trval na svém Joona. Jurkovi se zúžily zorničky. „Nejvyšší soud žalobcův popis mého činu a původní verdikt určitě potvrdí,“ řekl bez nejmenších pochyb. „Chcete tím říct, že to není pravda?“ „Žádné rekonstrukce případu se účastnit nehodlám; po technické stránce je to jedno a totéž, vyhrabat a zasypat hrob umí kdokoli.“ Když Joona opouštěl výslechovou místnost, byl skálo­pevně přesvědčený o tom, že Jurek Walter je nanejvýš nebezpečný 75

člověk. Zároveň v něm hlodalo podezření, zda se mu Jurek nepokoušel naznačit, že na sebe vzal vinu někoho jiného. Přesně tohle mohl mít Jurek v úmyslu — záměrně v něm chtěl zasít semínko pochybností, ale Joona nemohl popřít, že ve výslechu cosi nehrálo.

76

26 Den před zahájením soudního procesu byl Joona se Summou a Lumi u Mendelových na večeři. Když se pustili do jídla, bavlněnými záclonami svítilo dovnitř slunce, než však dojedli, venku se setmělo. Rebeka zapálila svíčky a sfoukla sirku. Oči se jí zaleskly, neobvyklá zornička ještě více vynikla. Kdysi Joonovi vysvětlila, že její oční vada se nazývá discoria. Není to nic nebezpečného: má sice abnormální tvar pupily, ale na obě oči vidí stejně dobře. Poklidnou večeři zakončili medovníkem a pak Joona dostal jarmulku, protože následovala modlitba po jídle zvaná birkat ha-mazon. Tehdy Joona viděl rodinu Mendelových naposledy. Samuelovi synkové si jako vzorní hostitelé chvíli pohráli s malou Lumi, ale pak se Jošua zabral do videohry a Ruben zmizel ve svém pokoji, kde cvičil na klarinet. Rebeka si zašla za dům zakouřit a Summa jí se sklenkou vína dělala společnost. Joona se Samuelem sklidili ze stolu a okamžitě začali probírat svou práci a zítřejší soudní proces. „Já u toho nebudu,“ řekl vážně Samuel. „Nevím, jak to vysvětlit, nebojím se, ale mám pocit, jako bych si tím špinil duši… jako by byla špinavější každou vteřinou, kterou strávím v jeho přítomnosti.“ „Jsem si jistý, že je vinen,“ řekl Joona. „Ale?“ „Myslím, že má komplice.“ Samuel si povzdechl a naskládal talíře do dřezu. „Chytili jsme sériového vraha,“ řekl. „Osamělého šílence, který…“ „Když jsme ho načapali v lese u hrobu, tak nebyl sám,“ přerušil ho Joona.

77

„Ale ano, byl,“ usmál se Samuel a začal oplachovat zbytky jídla. „Sérioví vrazi často mívají společníka, na tom není nic neobvyklého,“ namítl Joona. „To je fakt, ale nic nenasvědčuje tomu, že by do téhle skupiny patřil i Jurek Walter,“ řekl Samuel vesele. „Svou práci jsme odvedli, je konec, Joono, ale teď musíš zvednout ukazovák do vzduchu a říct ‫ודילמא איפכא‬.“ „Ve-dilma ipcha?“ usmál se Joona. „A co to znamená?“ „Je to aramejský výraz z Babylonského talmudu a znamená ‚možná je to naopak‘.“ „Jo, to se dá říct skoro vždycky,“ přikývl Joona.

78

27 Vypouklými okenními tabulkami Wrangelova paláce zářilo slunce. Obhájce zúčastněným vysvětlil, že jeho klient je na tom kvůli soudnímu procesu psychicky velmi zle, a proto není schopen vysvětlit, proč byl na místě činu v okamžiku, kdy ho zatkla policie. Joona byl přizván jako svědek. Popsal celé jejich pátrání a následné zatčení Jurka Waltera. Poté se ho obhájce zeptal, jestli může beze vší pochybnosti potvrdit, že obvinění státního zástupce vychází ze správných předpokladů. „Nemůže nejvyšší soud odsoudit mého klienta za čin, který spáchal někdo jiný?“ Joona pohlédl obhájci do úzkostných očí a zároveň si v duchu vybavil Jurka Waltera, jak bez sebemenšího náznaku agrese strčil ubožačku do rakve pokaždé, když se pokusila vylézt ven. „Ptám se vás proto, že jste byl při zatčení přítomen,“ pokračoval obhájce. „Nemohlo to být tak, že se pan Walter naopak pokoušel tu ženu osvobodit?“ „Ne,“ odpověděl Joona. Po dvouhodinovém jednání oznámil soudce stanovisko poroty, jímž v plném rozsahu potvrdil rozhodnutí soudu nižší instance, a pak přečetl rozsudek. Jurek Walter přijal tvrdý verdikt naprosto lhostejně. Obžalovaný se odsuzuje k forenzní psychiatrické péči na uzavřeném oddělení se zvláštní ostrahou. S přihlédnutím k jeho přímé návaznosti na několik aktuál­ ních předběžných vyšetřování bude převoz probíhat za mimo­ řádných bezpečnostních opatření. Když soudce skončil, Jurek Walter se obrátil k Joonovi. Naklonil k němu tvář zbrázděnou tenkými vráskami a upřel na něj světlé oči. „Teď zmizí oba synové Samuela Mendela,“ syčel. „A pak zmizí Samuelova stará, Rebeka, ale… Ne, jen mě poslouchej, Joono Linno. Policie je bude marně hledat, a až to vzdá, bude 79

je hledat Samuel, a když mu konečně dojde, že je to marné, spáchá sebevraždu.“ Joona vstal a chystal se odejít. „A ta tvoje sladká dcerunka,“ pokračoval Jurek Walter se sklopeným pohledem. „Kroť se,“ řekl mu klidně Joona. „Lumi taky zmizí,“ šeptal Jurek, „a pak Summa… a až pochopíš, že už je nikdy neuvidíš, oběsíš se.“ Zvedl hlavu a pohlédl Joonovi přímo do očí. V obličeji měl klidný výraz, jako by jeho slova již došla naplnění. Po vynesení verdiktu je odsouzený obvykle převezen zpět do vazby, kde čeká na umístění do jiného zařízení či instituce. V tomto případě se však personál Kronoberské vazební věznice postaral o to, aby byl Jurek Walter eskortován z Wrangelova paláce přímo na oddělení forenzní psychiatrie, nacházející se asi dvacet kilometrů severně od Stockholmu.

Jurek Walter byl odsouzen k ochranné léčbě a naprosté izolaci v nejlépe střežené švédské věznici na dobu neurčitou. Samuel Mendel považoval Jurkova slova za planou výhrůžku poraženého protivníka, Joona se však stále nedokázal zbavit pocitu, že mu odsouzený svou hrozbu oznámil jako nezvratný a nepopiratelný fakt. Žádná další těla policie neobjevila a předběžné vyšetřování probíhalo velmi vlažně. Ustrnulo na mrtvém bodě. Joona se odmítal vzdát, ve skládačce však chybělo příliš mnoho dílků, veškeré existující stopy ho zavedly do slepé uličky. Přestože Jurka Waltera zastavili a dostali do vězení, nevěděli o něm o nic víc než předtím. Nadále pro ně zůstával naprostou záhadou. V pátek odpoledne asi o dva měsíce později seděli Joona se Samuelem v Il Caffè nedaleko policejního prezidia a popíjeli 80

dvojité espreso. Už pracovali na jiném případu, pravidelně se ale scházeli a probírali Jurka Waltera. Několikrát důkladně prošli veškeré dostupné materiály, ovšem nic nenasvědčovalo tomu, že by měl nějakého pomocníka. Právě v okamžiku, kdy svou teorii začali brát na lehkou váhu a dělali si legraci z toho, že podezírali nevinné lidi, však došlo k tragédii.

81

28 Samuelovi zabzučel telefon položený na stolku vedle šálku s kávou. Na displeji se objevila fotografie jeho ženy Rebeky se zvláštní podlouhlou zornicí. Joona roztržitě naslouchal jejich rozhovoru a uzobával krystalky cukru ze skořicové rolky. Rebeka s chlapci se zjevně chystala na chatu na Dalarö dřív, než jak se původně dohodli, a Samuel slíbil, že přijede za nimi a cestou nakoupí jídlo. Požádal manželku, aby jela opatrně, a ukončil telefonát spoustou mlaskavých polibků. „Máme na chatě truhláře, opravuje nám verandu a bezpodmínečně trvá na tom, abychom si okamžitě prohlídli každé prkno,“ vysvětloval Samuel. „Pokud to bude v pořádku, o víkendu by mohl nastoupit lakýrník.“ Joona se Samuelem se vrátili každý do své pracovny a do konce pracovní doby už se neviděli. Když Joona o několik hodin později večeřel se svou rodinou, zazvonil mu telefon. Samuel se tak zajíkal, že mu Joona sotva rozuměl, pochopil však, že Rebeka ani děti v domku na Dalarö nejsou. Vůbec tam nedojeli, mobil nikdo nebere. „Určitě se to nějak vysvětlí,“ chlácholil ho Joona. „Obvolal jsem všechny nemocnice, zkoušel jsem i policii, ale…“ „Kde jsi teď?“ zeptal se Joona. „Na dalaröské silnici, vracím se do chaty.“ „Můžu pro tebe něco udělat?“ chtěl vědět Joona. Ihned mu došlo, co bude následovat, přesto se mu při Sa­ muelově odpovědi hrůzou zježily vlasy v zátylku. „Zkontroluj, jestli se Jurku Walterovi nepodařilo uprchnout z vězení.“ Joona se okamžitě spojil s oddělením forenzní psychiatrie v Löwenströmově nemocnici. Primář Brolin ho ujistil, že u nich se neudálo nic mimořádného: Jurek Walter strávil celý den v naprosté izolaci ve své cele. 82

Když to Joona oznámil Samuelovi, přítel hovořil změněným hlasem plným děsu. „Jsem v lese,“ téměř křičel. „Našel jsem Rebečino auto na úzké cestě, co vede směrem k ostrohu, ale nikde nikdo, po nikom tu není ani památky.“ „Jedu za tebou!“ vyhrkl Joona. Policie pátrala po pohřešovaných s plným nasazením. Sto­ py Samuelovy ženy a synů končily na štěrkové cestě pouhých pět metrů před opuštěným vozem. Psi nic nezvětřili, bezradně pobíhali sem a tam a točili se kolem dokola. Policisté po dva měsíce systematicky prohledávali lesy, silnice i pláže, ale marně. Když pátrání skončilo, Joona se Samuelem v něm ještě pokračovali. Zarputile hledali dál a zmocňovala se jich čím dál tím větší, téměř nesnesitelná hrůza. Žádný z nich se ani jedinkrát nezmínil o tom, co se mu honí hlavou. Neměli odvahu vyslovit nahlas své obavy o osud Jošuy, Rubena a Rebeky. Oba se o krutosti Jurka Waltera přesvědčili na vlastní oči.

83

29 Během tohoto období byl Joona úzkostí celý bez sebe, ne­ mohl ani spát. Hlídal svou rodinu jako ostříž, všude ji vozil a vyzvedával, promluvil s učitelkou ve školce a důrazně jí připomněl, že dcerku smí vydat pouze rodičům. Přesto mu bylo jasné, že je to jen dočasné řešení. Nezbývalo mu než se postavit nebezpečí tváří v tvář. Se Samuelem o tom mluvit nechtěl, věděl však, že už nemůže dál strkat hlavu do písku. Jurek Walter své hrůzné činy nepáchal sám. Někdo se na nich podílel spolu s ním. Podle Jurkovy naprosté lhostejnosti a bohorovnosti zprvu usuzoval, že vše zrežíroval sám, bez cizí pomoci, ale po zmizení Samuelových blízkých bylo nabíledni, že má komplice. A ten dostal za úkol unést Samuelovu manželku a děti, což také vykonal, aniž po sobě zanechal nějaké stopy. Joona si přirozeně uvědomoval, že teď jsou na řadě jeho žena a dcerka. Zřejmě to byla jen pouhá náhoda, že zůstaly tak dlouho ušetřeny. Jurek Walter neměl s nikým slitování. Joona to několikrát probíral se Summou, ta však brala manželovy obavy na lehkou váhu. Pro jeho neklid a bezpečnostní opatření měla vcelku pochopení, jelikož předpokládala, že ho to za nějaký čas přejde. Joona zprvu vkládal naděje do velkých pátracích akcí, kte­ ré následovaly po zmizení tří členů rodiny Mendelových. Po­ licie Jurkova spolupachatele nepochybně polapí. Pár týdnů si připadal jako lovec, pak se však role obrátily. Bylo mu jasné, že nyní je lovnou zvěří on sám a jeho blízcí. Před Sum­mou a Lumi však nedal nic najevo a choval se klidně. O půl jedenácté večer leželi se Summou vedle sebe v posteli a četli si. Joona zaslechl z přízemí nějaký zvuk a ihned se mu 84

zrychlil tep. Věděl, že ještě běží pračka. Znělo to, jako by o bu­ben cinkl kovový zip, přesto však raději vstal a šel zkontrolovat, jestli jsou zavřená všechna okna a zamčené vstupní dveře. Když se vrátil, Summa rozsvítila noční lampičku a vleže na něj upřeně hleděla. „Kdes byl?“ zeptala se něžně. Joona vyloudil na tváři nucený úsměv, ale než stačil něco říct, na schodech se ozvalo tlapkání dětských nožek. Joona se obrátil. Do ložnice se vbatolila dcerka. Rozcuchané vlásky, napůl shrnuté bleděmodré kalhoty od pyžámka. „Lumi, musíš spinkat,“ povzdechl si otec. „Zapomněli jsme dát doblou noc kočičce,“ prohlásilo děvčátko. Joona dcerce každý večer četl před spaním pohádku, a než ji uložil do postele, vždycky spolu zamávali šedé kočce, která si hověla v sousedním okně v kuchyni. „Jdi zase pěkně hajat,“ řekla Summa. „Přijdu se na tebe podívat,“ slíbil Joona. Lumi si něco zamumlala a zavrtěla hlavou. „Mám tě odnést do postýlky?“ navrhl Joona a zvedl dítě do náruče. Malá se ho chytila jako klíště a on cítil, jak jí tluče srdíčko. „Copak je? Mělas nějaký ošklivý sen?“ „Jen jsem chtěla zamávat kočičce,“ žbrblala Lumi. „Ale venku byla kostla…“ „V okně?“ „Ne, stála na zemi,“ vykládala holčička. „Tam, kde jsme našli toho mltvého ježečka… a dívala se na mě…“ Joona ji spěšně položil do postele k Summě. „Zůstaňte tady,“ řekl. Tiše seběhl po schodech, ani nepomyslel na pistoli, dokonce si ani neuvědomil, že je bos. Rozrazil dveře do kuchyně a pak se vyřítil do chladného večerního vzduchu. Venku nikdo nebyl. 85

Obešel dům, přelezl přes plot k sousedům a pokračoval na další pozemek. Vilová čtvrť byla tichá a klidná. Vrátil se ke stromu za domem, kde spolu s Lumi v létě našli mrtvého ježka. Ve vysoké trávě u jejich plotu bezpochyby někdo stál. Právě odsud měl skvělý výhled přímo do okna Lumina pokojíčku. Joona se vrátil dovnitř, zamkl za sebou, přichystal si k ruce pistoli, prošel celý dům a pak si šel lehnout. Lumi mezi rodiči téměř ihned usnula a brzy podlehla únavě i Summa.

86

30 Joona Summě již dříve navrhoval, aby společně uprchli a začali nový život, ale ona se s Jurkem Walterem nikdy nesetka­la, neznala rozsah ani surovost jeho zločinů a jednoduše odmítala uvěřit, že zmizení Rebeky, Rubena a Jošuy má na svědomí on. Joona se horečně začal zabývat tím, co považoval za nevyhnutelné. S ledovým klidem promyslel každičký detail a zvážil veškeré aspekty, aby vypracoval dokonalý plán. Plán, který je všechny zachrání. Státní kriminálka o Jurku Walterovi nevěděla téměř nic. Teorie o případném komplicovi byla založena na skutečnosti, že rodina Mendelových zmizela až po Jurkově zatčení. Jeho spolupachatel po sobě nezanechal jedinou stopu. Byl to stín stínu. Kolegové mu tvrdili, že je to beznadějné, Joona se však odmítal vzdát. Samozřejmě si jasně uvědomoval, že hledání a zatčení neviditelného společníka bude tvrdý oříšek. Pátrání může trvat několik let a Joona je jen člověk. Nemůže hledat Jurkova komplice a zároveň každou vteřinu dohlížet na Summu i Lumi. Kdyby si najal dva osobní strážce, kteří by obě dvě po čtyřia­dvacet hodin denně střežili jako oko v hlavě, během půlroku by na to padly veškeré rodinné úspory. Jurkův spolupachatel vyčkával celé měsíce, než se mu podařilo unést Samuelovy blízké. Zjevně byl trpělivý a nejednal zbrkle. Joona se pokoušel najít východisko pro celou rodinu. Mo­ hli by se odstěhovat, změnit zaměstnání, obstarat si novou identitu a v tichosti žít někde jinde. Neexistovalo pro něj nic důležitějšího než společný život se Summou a Lumi. Jako policista však věděl, že nová totožnost není stoprocentní řešení, znamenala by pouze přestávku, aby si mohli na 87

chvíli oddechnout. Bylo by to sice extrémní opatření, ovšem na seznamu možných obětí Jurka Waltera byl kupříkladu muž, který beze stopy zmizel přímo z výtahu v hotelu Sukhothai v Bangkoku. Joona nevěděl, co si počít. Té noci si musel připustit, že existují větší priority než společné rodinné štěstí. Životy jeho nejdražších. Pokud by s nimi uprchl nebo se někam vytratil, pro Jurka a jeho komplice by to znamenalo přímou výzvu, aby je začal hledat. A kdo hledá, dříve či později najde, o tom Joona nepochy­ boval. Jurek Walter je nesmí hledat, napadlo ho. Pouze tak lze předejít tomu, aby Summu a Lumi našel. Existovalo jen jediné řešení. Jurek Walter a jeho stín musí uvěřit tomu, že Summa a Lumi zemřely.

88

31 Joona se blíží po široké dálnici ke Stockholmu. Provoz houstne, sněhové vločky poletují kolem auta a tají na vlhké vozovce. Nemá sílu vracet se v myšlenkách k dávnému děsivému divadlu, kdy s Nålenovou pomocí zinscenoval Summinu a Lu­ mi­nu smrt, aby mohly začít nový život. Nålenovi se jeho plán vůbec nezamlouval, chápal však, že pokud domnělý komplic skutečně existuje, je to jediné možné řešení. Ale jestli se Joona zmýlil, pak se oba dopustili nenapravitelného přehmatu. Od té doby v patologovi neustále hlodá nejistota a pochyb­ nosti a celou jeho osobnost obestírá podivný zármutek. Vedle silnice se zaleskne mříž Severního hřbitova. Joona si v duchu vybaví pohřeb, především okamžik, kdy byly do země uloženy urny s manželčiným a dceřiným popelem. Stuž­ ky na věncích a černé deštníky pozůstalých bičoval prudký déšť. Joona i Samuel pak pokračovali v pátrání na vlastní pěst, nyní však již každý sám; odlišné osudy je rozdělily a odcizily. Samuel to po jedenácti měsících vzdal a vrátil se do služby. Po ztrátě veškerých nadějí to vydržel pouhé tři týdny. Jednoho slunečného březnového dne sešel na půvabnou plážičku, kde se koupávali jeho synové, odjistil služební zbraň, vložil do ní jediný náboj a střelil se do hlavy. Když Joonovi zavolal jeho šéf a oznámil mu, co se stalo, komisař strnul jako solný sloup a po celém těle mu naskočila husí kůže. O dvě hodiny později se vydal k hodinářství na Roslagské ulici. Bylo už dávno po zavírací době, ale stařec s lupou u levého oka stále seděl nad hromadou porouchaných hodinových strojků. Joona zaklepal na skleněnou výplň dveří a vešel dovnitř. Když hodinářství o  dva týdny později opouštěl, vážil o sedm kilo méně. Byl bledý a slabý jako moucha, každých 89

deset metrů musel zastavit a odpočinout si. V parku, který byl později pojmenován po Monice Zetterlundové, se vyzvracel a poté pokračoval na Ódinovu ulici. Nikdy ho ani v nejdivočejším snu nenapadlo, že by mohl svou rodinu ztratit navždy. Byl připraven na to, že své blízké po nějakou dobu nebude moci navštěvovat, dívat se na ně, dotýkat se jich. Nevylučoval, že to může trvat třeba rok, možná několik let, ale po celou dobu byl nezvratně přesvědčen, že jednoho krásného dne najde stín Jurka Waltera a zatkne ho, že odhalí jejich společné zločiny a do všech podrobností je objasní. Po deseti letech se však nedostal ani o kousek dál, přešlapoval na stejném místě jako po prvních deseti dnech. Žádná stopa nikam nevedla. Jediným konkrétním důkazem existence hypotetického spolupachatele byl fakt, že se Jurkova výhrůžka vyplnila. Zmizení Samuelovy rodiny nikdo s Jurkem Walterem oficiálně nespojoval, všichni je považovali za nešťastnou souhru okolností, a zanedlouho už teorii o únosu Samuelovy ženy a dětí Jurkovým stínem věřil pouze Joona. Joona byl skálopevně přesvědčen, že má pravdu. Jurkova spolupachatele sice nenašel, jeho žena a dcera však zůstávaly naživu, takže se pomalu začal smiřovat s remízou. Přestal o případu hovořit, zároveň se však neustále obával, zda ho někdo nesleduje, takže byl tak jako tak odsouzen k samotě. Roky ubíhaly a smyšlená smrt jeho ženy a dcerky se stále více podobala pravdě. Skutečně je ztratil. Joona zastaví za taxíkem před hlavním vchodem söderské nemocnice, vystoupí z auta a kráčí chumelenicí k proskleným lítačkám.

90

32 Mikael Kohler-Frost byl přemístěn z jednotky intenzivní péče na oddělení číslo 66 pro akutní a chronická infekční onemocnění. Joonu Linnu přijme lékařka s unavenou, ale sympatickou tváří. Představí se jako Irma Goodwinová a pak komisaře vede dlouhou chodbou, pokrytou lesklým linoleem. V zasklených litografiích na zdi se odráží světlo zářivek. „Jeho stav je velice vážný,“ vysvětluje Joonovi cestou na oddělení. „Je podvyživený, má zápal plic, v laboratoři objevili v jeho moči legionellu a…“ „On má legionářskou nemoc?“ Joona se zastaví, prohrábne si rozčepýřené vlasy a oči mu znenadání potemní. Jejich chladný odstín připomíná kartáčovanou ocel. Lékařka si všimne komisařova neklidu a ihned ho ujistí, že žádné nebezpečí nákazy nehrozí. „Tahle infekce se vyskytuje jen na určitých místech s…“ „Já vím,“ přeruší ji Joona a pokračuje v cestě. Při lékařčiných slovech si vzpomněl na mrtvého muže, kterého našli v plastovém sudu; i on měl legionářskou nemoc. Člověk ji může dostat pouze tehdy, když přijde do styku s nakaženou vodou. Ve Švédsku se toto infekční onemocnění vyskytuje velmi zřídka. Legionelle se daří v rybnících, nádržích a potrubích s nízkou teplotou vody. „Ale dostane se z toho?“ ujišťuje se Joona. „Myslím, že ano, hned jsme mu nasadili makrolidové anti­ biotikum,“ odpoví lékařka a snaží se s vysokým komisařem udržet krok. „A zabralo to?“ „Obyčejně to trvá několik dní — pacient má stále vysokou horečku a nelze vyloučit riziko septické embolie,“ vysvětlí Joonovi, otevře dveře, posunkem mu naznačí, aby vstoupil, a následuje ho k pacientovu lůžku. 91

Infuzní sáček prostoupený denním světlem vypadá, jako by zářil. Na posteli leží vychrtlý a nápadně bledý mladý muž. Víčka má pevně semknutá a neustále dokola zděšeně mumlá: „Ne, ne, ne… ne, ne, ne, ne…“ Brada se mu třese, kapičky potu na čele se slévají do tenkých pramínků. Vedle lůžka stojí sestra, pevně drží pacienta za levou ruku a opatrně mu vytahuje střepiny z rány. „Řekl vám něco?“ zajímá se Joona. „Většinou jen blouzní v horečce, a stejně mu skoro není rozumět,“ odpoví sestřička, přelepí vyčištěnou ránu náplastí a opustí místnost. Joona nerozhodně popojde k pacientovi. Podívá se na vyzáblý obličej a okamžitě v něm pozná dětskou tvářičku, kterou si mnohokrát prohlížel na fotografii. Hezká ústa s našpuleným spodním rtem a dlouhé, téměř dívčí řasy. Vybaví si poslední Mikaelův snímek; desetiletý chlapec sedí u počítače, pobaveně se usmívá a ofina mu padá do čela. Mladík na lůžku si unaveně odkašle, chvíli přerývaně dýchá a pak se zavřenýma očima zašeptá: „Ne, ne, ne…“ Pacient na nemocničním lůžku je bezesporu Mikael Koh­ ler-Frost. „Už jste v bezpečí, Mikaeli,“ chlácholí ho Joona. Irma Goodwinová mlčky stojí za ním a hledí na hubenou postavu na posteli. „Já nechci, já nechci…“ Mladý muž vrtí hlavou a trhá sebou, až se mu napínají všechny svaly. Tekutina kolem spojovací hadičky infuzního setu se zbarví krví. Muž se chvěje a tiše naříká. „Jsem komisař Joona Linna. Byl jsem jedním z policistů, kteří po vás pátrali, když jste se nevrátil domů.“ Mikael pootevře oči. Zprvu se zdá, že nic nevidí, pak několikrát zamrká a zamžourá na Joonu. „Vy si myslíte, že žiju…“ Mladík zachrčí, zafuní a zírá na komisaře. 92

„Kde jste byl, Mikaeli?“ „Nevím, nemám zdání, nic nevím, nevím ani, kde jsem teď, nevím nic o…“ „Jste v  söderské nemocnici ve Stockholmu,“ vysvětluje Joona. „Zamkli jste ty dveře? Ano, nebo ne?“ „Mikaeli, nutně potřebuju vědět, kde jste byl.“ „Já vám nerozumím,“ zašeptá mladík. „Potřebuju vědět…“ „Co to se mnou ksakru děláte?“ zakvílí Mikael a zoufale se rozpláče. „Dám mu něco na uklidnění,“ řekne lékařka a odejde z míst­ nosti. „Už jste v bezpečí,“ chlácholí pacienta Joona. „Všichni se vám tu snaží pomoct…“ „Já nechci, já nechci, už to nevydržím…“ Muž zavrtí hlavou a ochablými prsty se pokouší vytáhnout si z předloktí kanylu. „Kde jste byl tak dlouho, Mikaeli? Kde jste bydlel? Skrýval jste se? Byl jste někde zavřený nebo…?“ „Já nevím, nerozumím vám.“ „Jste unavený a máte horečku,“ říká mu Joona. „Ale musíte se pokusit si vzpomenout.“

93

33 Mikael Kohler-Frost leží na nemocničním lůžku a ztěžka oddechuje jako přejetý zajíc. Tiše si sám pro sebe něco brumlá, pak si olízne rty a upře na Joonu široce rozevřené, tázavé oči. „Může být člověk zavřený v ničem?“ „Ne, to nemůže,“ odpoví klidně Joona. „Že nemůže? Já to nechápu, nevím, mozek mi přestal fungovat,“ drmolí šeptem mladík. „Na nic si nevzpomínám, jen na tmu… na nekonečnou nicotu a tmu, všechno se mi ple­te… to, co bylo předtím, i to, co bylo na začátku, v hlavě mám úplně prázdno, všude je spousta písku, už ani nedokážu rozeznat, co byl sen a co…“ Rozkašle se, opře si hlavu o polštář a sevře víčka. „Mluvil jste o něčem, co bylo na začátku,“ pomáhá mu Joona. „Pokuste se trošku…“ „Nedotýkejte se mě, nechci, abyste se mě dotýkal,“ zasípá zlostně mladý muž. „Ale já jsem na vás přece ani nesáhl.“ „Já nechci, nechci, nechci, nechci…“ Mikael obrátí oči v sloup, křečovitě zkroutí krk a třese se po celém těle. „Nic se vám nestane,“ zopakuje Joona. Po chvíli Mikaelovo tělo ochabne, muž si odkašle a vzhlédne. „Nepověděl byste mi něco o tom, co bylo na začátku?“ zeptá se laskavě Joona. „Když jsem byl malý… mačkali jsme se na podlaze,“ řekne sotva slyšitelně Mikael. „Takže zpočátku vás bylo víc?“ zeptá se Joona. Po zádech mu přeběhne mráz a zděšením se mu zježí vlasy v zátylku. „Všichni měli jen hrozný strach… volal jsem maminku a tatínka… byla tam taky nějaká dospělá paní a starý děda… seděli na zemi za pohovkou… ta paní se mě pokoušela uklidnit, ale… já jsem dobře slyšel, že po celou dobu plakala.“ 94

„A co říkala?“ zbystří Joona. „Nevzpomínám si, nic si nepamatuju, možná se mi to všechno jen zdálo…“ „Ale právě jste se zmínil o starém pánovi a ženě.“ „Ne.“ „Za pohovkou,“ dodá Joona. „Ne,“ špitne Mikael. „Vzpomínáte si na nějaké jméno?“ Mladík zachrčí a zavrtí hlavou. „Všichni jen křičeli a plakali a ta paní s tím divným okem se neustále ptala po dvou chlapcích,“ prohlásí s nepřítomným výrazem. „Nepamatujete si něčí jméno?“ „Cože?“ „Jestli si nevzpomínáte na jméno někoho z…“ „Já nechci, já nechci.“ „Nechtěl jsem vás zbytečně rozrušit, ale…“ „Všichni zmizeli, všichni prostě zmizeli,“ říká Mikael. „Vši­ chni zmizeli, všichni…“ Mikaelovi se láme hlas, už mu není rozumět. Joona opět zdůrazní, že se všechno zase spraví. Mikael mu pohlédne do očí, zuby mu cvakají a není schopen ze sebe vypravit kloudné slovo. „Tady jste v bezpečí,“ ujišťuje ho Joona. „Jsem policista a po­starám se, aby se vám nic zlého nestalo.“ Do pokoje vstoupí Irma Goodwinová se zdravotní sestrou. Zamíří rovnou k pacientovi a opatrně mu upevní nosní ka­tetr. Lékařka mu po celou dobu vlídným hlasem vysvětluje průběh léčby a vzápětí mu do infuzní hadičky vstříkne injekci uklidňujícího prostředku. „Teď musí odpočívat,“ obrátí se posléze ke komisaři. „Potřebuju zjistit, co viděl.“ Žena skloní hlavu k rameni a pohladí si prsteník. „Opravdu to tolik spěchá?“ „Ne,“ řekne Joona. „Vlastně ne.“ 95

„Tak přijďte zítra ráno,“ navrhne Irma. „Myslím totiž, že…“ Lékařce zazvoní mobil, spěšně pronese několik slov a vyjde z pokoje. Joona zůstane stát u postele. Z chodby slyší Irmi­ ny vzdalující se kroky. „Mikaeli, jak jste to myslel s tím okem? Mluvil jste o nějaké ženě s divným okem; co na něm bylo zvláštního?“ zeptá se důrazně Joona. „Vypadalo… jako černá kapka…“ „Myslíte zornici?“ „Jo,“ šeptne Mikael. Joonovi zabuší krev ve spáncích. Pohlédne na ležícího mladíka a drsným hlasem se otáže: „Nejmenovala se Rebeka?“

96

34 Mikael Kohler-Frost se rozvzlyká. Do žíly mu proudí utišující lék, tělo se po chvíli uvolní, pláč slábne a po několika vteřinách zcela umlkne. Mladík se ponoří do spánku. Joona vyjde na chodbu a zmocní se ho podivná prázdnota. Vytáhne telefon, zastaví se, nadechne a zavolá Nålenovi, soudnímu patologovi, který prováděl pitvu mrtvol nalezených v par­ku Lill-Jansskogen. „Nils Åhlén,“ ozve se v telefonu. „Jsi u počítače?“ „Jistě, Joono Linno, taky tě rád slyším,“ odpoví svým nosovým hlasem Nålen. „Zrovna sedím se zavřenýma očima před monitorem, hřeju se a představuju si, že jsem si koupil stolní solárko.“ „To je docela nákladná hračka.“ „Kdo šetří, má za tři.“ „Nepodíval by ses do několika starých protokolů?“ „Obrať se na Frippa, určitě ti pomůže.“ „To nejde.“ „Vyzná se v nich stejně dobře jako…“ „Jedná se o Jurka Waltera,“ přeruší ho Joona. Rozhostí se dlouhé ticho. „Jasně jsem ti řekl, že o tomhle se s tebou už nikdy bavit ne­hodlám,“ řekne rozhodně Nålen. „Jedna z jeho obětí se vrátila živá.“ „Teď si ze mě střílíš.“ „Ne, je to Mikael Kohler-Frost… Má legionářskou nemoc, ale určitě se uzdraví.“ „A který protokol máš na mysli?“ zeptá se ostrým, nervózním tónem Nålen. „Jde o toho mrtvého muže v sudu, ten měl taky legionářskou nemoc,“ pokračuje Joona. „A co ten chlapec, který tam byl s ním? U něj jsi stopy po legionelle neobjevil?“ „Proč tě to zajímá?“ 97

„Pokud mezi těmi případy existuje nějaká souvislost, mohli bychom sestavit seznam míst, kde se ta bakterie vyskytuje… a pak…“ „Takových míst jsou miliony,“ zchladí jeho nadšení patolog. „Jistě…“ „Joono, pochop… i když v chlapcově protokolu bude záznam o legionelle, rozhodně to nelze považovat za důkaz, že Mikael patřil k obětem Jurka Waltera.“ „A je tam teda záznam o té bakterii, nebo ne?“ „Jo, v chlapcově krvi jsem objevil protilátky, pravděpodobně měl pontiackou horečku, to je mírnější forma stejného onemocnění,“ povzdechne si Nålen. „Jak jinak, Joono, trefil jsi hřebík na hlavičku, ale takový argument nestačí na…“ „Mikael Kohler-Frost tvrdí, že se setkal s Rebekou,“ nenechá ho domluvit Joona. „S Rebekou Mendelovou?“ vyhrkne Nålen. „Byli spolu někde zavření,“ potvrdí Joona. „Takže… takže jsi měl ve všem pravdu, Joono,“ zajíkne se Nålen. Z patologova hlasu je patrné, že má pláč na krajíčku. „Ani netušíš, jak se mi ulevilo.“ Nålen polkne a zašeptá, že přese všechny pochybnosti tehdy dospěli ke správnému rozhodnutí. „Ano,“ řekne lakonicky Joona. Spolu s Nålenem se před mnoha lety dopustili závažného podvodu; využili těl matky a dcery, které zahynuly při autonehodě, a vydávali je za ostatky Joonových blízkých. Patolog změnil totožnost mrtvol pomocí zfalšovaných zubních karet. Jejich pozůstatky byly spáleny a následně pohřbeny na Severním hřbitově namísto Summy a Lumi. Nålena neustále trápilo špatné svědomí, nebyl si jist, zda udělal dobře, když kamarádovi takovýmto krkolomným způsobem pomohl z bezvýchodné životní situace. Nålen Joonovi plně důvěřoval, jednalo se však o tak závažné a osudové rozhodnutí, že od té doby neměl chvíli klidu.

98

Joona se několikrát ujistí, že Mikaelův pokoj hlídají dva uniformovaní policisté, a poté oddělení opustí. Na chodbě narazí na Nathana Pollocka a ihned ho zaúkoluje; někdo musí zavolat Mikaelovu otci a oznámit mu, že se jeho ztracený syn vrátil. „Dal bych ruku do ohně za to, že je to Mikael, a stejně tak bych přísahal, že ho po celá ta léta věznil Jurek Walter,“ dodá Joona. Pak se posadí do vozu a opatrně vyjede z nemocničního areálu. Po předním skle kmitají stěrače a shrnují mokrý sníh. Mikael Kohler-Frost zmizel, když mu bylo deset roků — a uprchnout se mu podařilo až ve třiadvaceti letech. Občas se stává, že se uneseným obětem podaří dostat na svobodu. Mezi nejznámější případy patří dvě Rakušanky, Elisa­beth Fritzlová a Natasha Kampuschová. První z dívek věznil ve sklepě vlastní otec a po celých čtyřiadvacet let ji zne­ užíval jako sexuální otrokyni, druhá svému psycho­patic­ké­mu únosci utekla po osmi letech. Joona předpokládá, že Mikael — stejně jako obě unesené ženy — musel svého věznitele vidět. Najednou se mu před očima vynoří možné vyústění celé tragédie: o pár dní později ho mladík, jakmile se dostatečně vzchopí, určitě zavede na místo, kde strávil třináct let života. Joona předjede autobus, nechtěně škrtne o hradbu odklizeného sněhu, pneumatiky pronikavě zakvílejí. Profičí kolem Rytířského paláce a náhle se před ním otevře výhled na město, sevřené mezi temně zbarveným zálivem a černou oblohou, z níž se hustě sypou sněhové vločky. Jurkův pomocník o Mikaelově útěku pochopitelně ví a je mu jasné, že může jeho doupě snadno odhalit, uvažuje Joona. Neznámý již nepochybně zametl všechny stopy a změnil úkryt, ale pokud je Mikael zavede na místo, kde ho tak dlouho drželi pod zámkem, kriminalističtí technici tam jistě objeví nějakou stopu — a pak budou moci spustit nemilosrdný hon. K cíli zbývá ještě dlouhý kus cesty, ale Joonovi se vzrušením rozbuší srdce. 99

Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.