Gordon Mac Donald, Uspořádej svůj svět str 5předmluva Občas se na pultech objeví kniha, která se zabývá základními lidskými potřebami s takovým porozuměním, že se nemůžeme dočkat, až budeme její obsah vstřebávat. Právě takovou knihu máte nyní před sebou. Jako první mě na ni upozornila jedna misionářka na Dálném východě, která se přes Spojené státy vracela domů do Anglie. Koupila si ji a poté ji charakterizovala jako „přesvědčivou a fascinující“. Na několik hodin mi ji půjčila, a když jsem listoval jejími stránkami, brzy jsem si uvědomil, že bych tuto knihu měl mít neustále po ruce. V knize Uspořádej si svůj svět Gordon MacDonald nejen vykresluje, jak skvěle vypadá život, když máme svůj vnitřní svět uspořádaný, ale také nám ukazuje, co je třeba podniknout, abychom toho dosáhli. Jeho základní myšlenka je prostá, ale mocná. Jak můžeme mít pořádek ve svém vnějším světě, když ho nemáme ve světě vnitřním? Je něco takového vůbec možné? Jeden psychiatr mi před několika lety řekl, že lidé se ani tolik nehroutí, jako spíš „rozpadají na kousíčky“. Pokud tyto kousky nespojí nějaké vnitřní pojivo, život se brzy stane příliš náročným a vyčerpávajícím. Mnozí z nás potřebují pochopit, že účinný život neovlivňují ani tolik vnější okolnosti, jako spíš naše vnitřní po stoje. Jedině když je všechno v pořádku uvnitř - v našem osobním světě - můžeme k minulosti, přítomnosti i budoucnosti přistupovat s důvěrou a jistotou. Gordon MacDonald touto knihou prokazuje křesťanské církvi nesmírnou službu. Vřele ji doporučuji. - Selwyn Hughes (1. srpna 1985)
1
Úvod Poselství chaotikům „Žiju v hrozném zmatku!“ „Nějak to všechno nezvládám!“ „Mám v sobě chaos!“ „Můj osobní život za nic nestojí!“ Takováto slova jsem slyšel již bezpočtukrát. Při rozhovorech u snídaně, v pracovně, kde se setkávám s lidmi jako kazatel, v obývacím pokoji u nás doma. Tato slova nevycházejí vždy z úst lidí, jejichž život se rozpadá nebo kteří se nacházejí na pokraji nějaké katastrofy. Mohou je vyslovit muži nebo ženy, kteří působí dojmem nesmírné výkonnosti a úspěšnosti. Když jsem tyto zpovědi slyšel poprvé, šokovalo mě to. Teď, po mnoha letech, bezpečně vím, že pořádek v osobním životě je problémem většiny lidí. V západní kultuře se vydává obrovské množství knih, které nám mají pomoci lépe si organizovat práci, čas, cíle, studium a služební postup. Takových, které by se přímo zabývaly organizací vnitřní či duchovní oblasti života, jsem však mnoho neviděl. A přitom právě tam je problém nejpalčivější. Úspěšní lidé, s nimiž se setkávám a kteří se potýkají s chaosem, obvykle mluví o osobním rozměru svého života. Jeho „veřejný“ rozměr obyčejně zvládají docela dobře. Právě v této soukromé oblasti života známe sami sebe nejlépe: tam se utváří naše sebe úcta, tam vznikají základní rozhodnutí ohledně motivů, hodnot a závazků, tam pěstujeme svůj vztah s Bohem. Této oblasti říkám soukromý či vnitřní svět a její ideální stav často označuji jako řád či pořádek. O chaosu v soukromém světě něco vím, protože se s ním jako mnozí další potýkám celý život. A udělat si v něm pořádek patří k tomu nejtěžšímu, o co se snažím. Protože celý život žiju v kontextu křesťanského evangelia, Ježíš Kristus mi nikdy nebyl cizí. To však neznamená, že jsem vždy chápal, co znamená, že je mým Pánem. I když jsem ho obvykle následoval, příliš často jsem mezi námi udržoval značný rozestup. Pochopit, co myslel tím, když říkal, že „ve mně zůstává“ a že já mám „zůstávat v něm“, pro mě bylo nesmírně těžké, protože patřím k těm mnoha, kteří se neradi k něčemu zavazují. Nebylo pro mě snadné porozumět procesu a záměrům obsažených v Kristově touze „zůstávat“ (J 15,4) v mém soukromém světě. Upřímně řečeno mě frustrovalo, když jsem viděl lidi, pro které tato otázka „zůstávání“ byla zcela pochopitelná a u kterých to zjevně fungovalo. Pomalu a někdy s bolestí jsem poznal, že vnášet řád do soukromého světa, kde chce žít Kristus, je celoživotní a zároveň každodenní úkol. Něco v našem nitru - Bible tomu říká hřích - se vzpírá jeho přítomnosti i veškerému pořádku, který z ní vyplývá. Má raději nepořádek, kde se mohou skrýt špatné motivy a hodnoty, které pak v nestřežených chvílích vyplouvají na povrch. Na tento nepořádek narážíme každý den. Když jsem jako dítě bydlel v pokoji, kde na podlaze nebyly koberce, často mě fascinovaly chuchvalce prachu, které se mi hromadily pod postelí. Bylo mi záhadou, odkud se tam berou. Vypadalo to, jako by v noci přišla nějaká tajemná síla, a zatímco jsem spal, zaneřádila mi podlahu chuchvalci prachu. Dnes nacházím každý den chuchvalce prachu ve svém vnitřním světě. Jak se tam dostaly, přesně nevím. Jejich hromadění však musím předcházet každodenním úklidem vnitřní oblasti svého života. Chtěl bych, aby bylo naprosto jasné, že celé toto pojednání o pořádku v soukromém světě stavím na zásadě přítomnosti Ježíše Krista, který tajemně, ale jednoznačně vstupuje na základě našeho osobního pozvání a rozhodnutí do našeho života. Bez tohoto ústředního bodu 2
osobního rozhodnutí následovat ho tato kniha dost dobře nemůže dávat smysl. Vnést pořádek do svého osobního života znamená pozvat Krista, aby vládl nad každou jeho součástí. Abych řekl pravdu, úsilí o vnitřní řád pro mě představuje osamělý zápas, protože narážím na téměř univerzální neochotu o těchto otázkách upřímně a prakticky mluvit. Většina kázání o této problematice pracuje s nadnesenými pojmy, které sice uvedou do pohybu posluchačovy emoce, ale nepomohou mu pohnout se vpřed na praktické rovině. Nejednou jsem četl knihu nebo poslouchal výklad o tom, jak dát svůj duchovní život do pořádku; souhlasil jsem s každým slovem, ale pak jsem si uvědomil, že navrhovaný postup je těžko postižitelný a neurčitý. Pro lidi, jako jsem já, kteří chtějí jasné, měřitelné způsoby, jak reagovat na Kristovu nabídku, že v nás bude žít, je to pak těžké. I když jde většinou o osamělý zápas, dostalo se mi pomoci, když jsem ji potřeboval. Přirozeně čerpám pomoc z Bible a z vyučování, které přijímám v rámci křesťanské tradice. Povzbuzuje mě moje manželka Gail (jejíž soukromý svět je upořádán pozoruhodně dobře) a řada rádců, kteří mě obklopují od nejranějších let mého života, a spousta mužů a žen, s nimiž se v tomto životě nikdy nesetkám, protože již nejsou naživu. Setkal jsem se s nimi však v jejich životopisech a s radostí jsem poznával, že i mnozí z nich se potýkali s úkolem uspořádat si svůj vnitřní svět. Když jsem se začal veřejně zmiňovat o pořádku ve svém soukromém světě, udivilo mě, kolik lidí na to okamžitě reagovalo: kazatelé, laičtí pracovníci, muži a ženy v různých vedoucích pozicích. „Mám stejné problémy jako vy,“ říkali.,, Jestli máte nějaké nápady, jak je řešit, poskytněte mi jich co nejvíc.“ Soukromý svět lze rozdělit do pěti sektorů. První se týká naší motivace. Jsme vlečení, zmítaní vichry doby, nucení přizpůsobovat se a soutěžit? Nebo jsme vedeni, jako příjemci milostivých Kristových pobídek, kdy nám slibuje, že z nás něco utvoří? Další sektor našeho soukromého světa se soustředí kolem toho, jak nakládáme s omezeným množstvím času, který máme v našem životě. To, kolik času vynakládáme na svůj osobní růst a na službu druhým, je klíčem k našemu vnitřnímu zdraví. Třetí sektor je intelektuální: jak nakládáme se svou myslí, tou pozoruhodnou součástí své osobnosti, která je schopna přijímat a zpracovávat pravdu o stvořeném světě? Čtvrtým sektorem našeho soukromého světa je podle mého názoru oblast našeho ducha. Možná se nevyjádřím teologicky úplně přesně, ale myslím, že v sobě máme zvláštní, důvěrné místo, kde jsme ve styku se svým nebeským Otcem, jak to nikdo jiný nemůže ocenit ani pochopit. Této oblasti ducha říkám zahrada našeho soukromého světa. A konečně v sobě máme sektor, který nás táhne k odpočinku, k pokoji sedmého dne. Tento pokoj se liší od zábavy, kterou tak často nacházíme ve viditelném světě kolem sebe. A je tak významný, že by podle mého názoru měl být uznáván jako jedinečný a nezbytný zdroj vnitřního řádu. Jedním z mnoha životopisů, které jsem studoval, je biografie Charlese Cowmana, průkopníka misie v Japonsku a Korei. Jeho život je pozoruhodným svědectvím o povaze závazku a jeho osobní ceně. V pozdějších letech měl podlomené zdraví a byl nucen předčasně odejít do důchodu. To, že již nemohl aktivně kázat a řídit práci ostatních misionářů, pro něho bylo strašným břemenem. Jeden z jeho přátel o něm řekl následující slova: Nejvíce na mě zapůsobila tichost bratra Cowmana. Nikdy jsem ho neviděl podrážděného, i když jsem ho vídával tak zraněného, že mu po tvářích tiše stékaly slzy. Byl citlivého, mírného ducha, ale jeho tajný kříž se stal jeho vavřínem. Cowman byl mužem, jehož vnitřní svět měl řád. Jeho život nebyl uspořádaný jen navenek, ale i uvnitř.
3
A o tom je celá tato kniha. Nebudu se zdráhat být co nepraktičtější. Budu hodně mluvit o svých osobních zkušenostech - ne proto, že bych se považoval za vzor vnitřního pořádku, ale proto, že sám sebe vnímám jako spolubojovníka po boku všech těch, pro které je tato tématika důležitá. Kde to bylo možné, používal jsem také příběhy a myšlenky z Bible. Musím však dodat, že teologickou argumentací jsem se příliš nezabýval. Při psaní jsem vycházel z předpokladu, že ten, kdo chce ve svém soukromém světě udržovat pořádek, se již rozhodl žít v poslušnosti Bohu. A také u čtenářů předpokládám základní pochopení a souhlasné přijetí křesťanského způsobu života. Pokud se mnou, vážení čtenáři, budete v některých bodech mé ho pojednání o tomto tématu souhlasit, možná podobně jako já dospějete k závěru, že mnohé z toho, jak v dnešní době jeden druhého vyučujeme a poučujeme, se může vážně míjet s duchovní realitou. Domnívám se totiž, že některé otázky, které se na následujících stránkách snažím rozvinout, se vztahují k oblastem, kde skutečně kypí život. Upřímně řečeno si myslím, že toho o těchto otázkách neslyšíme dost. A potěšilo by mě, kdyby některé z těchto myšlenek, které vycházejí z mého srdce a jsou vypůjčeny i od dalších myslitelů a spisovatelů, zahájily dialog mezi několika zvídavými lidmi. Jen nemnozí autoři píšou knihy sami. Já nim rozhodně nepatřím. Když jsem své myšlenky skládal dohromady, čerpal jsem pomoc nejen od desítek autorů, kteří stimulovali mé myšlení, ale také od své manželky Gail, která je pro mě neocenitelným darem od Boha a která pozorně pročítala jednotlivé verze těchto kapitol, napsala mi na okraj stránek bezpočet připomínek a nutila mě být realističtější a praktičtější. Všem, kdo si myslí, že je možné žít spořádaněji, chci říci: vydejte se spolu se mnou na tuto dobrodružnou cestu myšlenkami. Na konci snad budeme mít možnost setkat se s Bohem na hlubší rovině a lépe pochopit své poslání ve službě jemu.
4
_____________________
Poselství chaotikům: Bude-li můj soukromý svět v pořádku, bude to díky mému přesvědčení, že vnější svět aktivity musí být ovládán vnitřním světem duchovní reality. ____________________________
1. KAPITOLA
Syndrom propadu půdy Obyvatelům jednoho činžovního domu na Floridě se po probuzení naskytl děsivý pohled z okna. Země pod ulicí před jejich domem se doslova zhroutila, čímž vznikla obrovská proláklina. Do neustále se prohlubující jámy se propadala auta, silnice, chodníky a okolní zeleň. Bylo zřejmé, že jako další přijde na řadu samotná budova. Vědci říkají, že tyto prohlubně vznikají, když v obdobích sucha vyschnou podzemní prameny, čímž půda na povrchu ztratí spodní opěrnou vrstvu. Najednou se všechno prostě propadne, což v lidech vyvolává děsivý pocit, že už se nemohou spolehnout ani na půdu pod nohama. Existuje mnoho lidí, jejichž život se podobá takovýmto floridským proláklinám. Je pravděpodobné, že mnozí z nás se čas od času ocitají na pokraji propadu půdy. S pocity otupujícího vyčerpání, pachutí zjevného selhání nebo trpkým prožitkem rozčarování z cílů a záměrů vnímáme, jak se v nás něco propadá. Připadá nám, že nás jen okamžik dělí od zhroucení, které může celý náš svět smést do bezedné jámy. Někdy se zdá, že takovému zhroucení nelze téměř ničím zabránit. V čem je chyba? Když o tom přemýšlíme hodně dlouho, můžeme objevit existenci určitého vnitřního prostoru - svého soukromého světa - o němž jsme dříve nevěděli. Snad se mi podaří ukázat, že pokud je tento vnitřní svět zanedbáván, neunese tíhu událostí a tlaků, jimž je vystaven. Některé lidi toto sebepoznání překvapuje a znepokojuje. Náhle si uvědomí, že většinu svého času a energie strávili budováním života na viditelné rovině, na povrchu. Nahromadili spoustu dobrých a možná dokonce vynikajících aktiv, jako jsou akademické hodnosti, úspěchy v práci, důležité vztahy a tělesná síla nebo krása. Na tom všem není nic špatného. Lidé však často příliš pozdě zjistí, že jejich soukromý svět se nachází v chaosu a ve stavu zchátralosti. V takovém případě se pak může dostavit syndrom propadu půdy. Musíme pochopit, že žijeme ve dvou velice odlišných světech. Náš vnější či veřejný svět je snáze uchopitelný. Je mnohem měřitelnější, viditelnější a roztažitelnější. Náš vnější svět se skládá z práce, koníčků a spousty známých, kteří utvářejí společenskou síť. Je součástí naší existence, kterou lze nejsnáze hodnotit z hlediska úspěšnosti, popularity, bohatství a krásy. Naproti tomu náš vnitřní svět je svou povahou duchovnější. V tomto středu mohou být určovány volby a hodnoty, právě zde se lze oddávat samotě a úvahám. Je to místo uctívání a vyznávání, tichý kout, kam nemusí pronikat morální a duchovní znečištění doby. Většina z nás se dobře naučila řídit svůj veřejný svět. Samozřejmě se vždycky objeví nějaký nespolehlivý pracovník, žena, která neumí vést domácnost, nebo člověk, jehož 5
společenské chování je tak nezralé, že se pro všechny kolem sebe stává břemenem. Většina z nás se však naučila podnikat náležitá opatření, plánovat a udílet pokyny. Víme, jaké systémy nám ohledně práce a vztahů nejlépe vyhovují. Vybíráme si odpovídající formy zábavy a odpočinku. Jsme schopni vybírat si přátele a tyto vztahy dobře udržovat. Naše veřejné světy jsou plné zdánlivě nekonečného množství požadavků na náš čas, projevy věrnosti, peníze a energii. A protože jsou tyto veřejné světy tak viditelné a tak skutečné, musíme vynaložit značné úsilí, abychom nebrali na vědomí všechny jejich svody a požadavky. Hlasitě se domáhají naší pozornosti a jednání. Náš vnitřní svět v důsledku toho často přichází zkrátka a zůstává bez povšimnutí, protože nekřičí tak hlasitě. Je možné ho dlouho v klidu opomíjet, až nakonec nevydrží nápor a propadne se jako půda na Floridě. Spisovatel Oscar Wilde patřil k těm, kdo svému soukromému světu nevěnují velkou pozornost. William Barclay cituje jeho přiznání: Bohové mi dali téměř všechno. Nechal jsem se však vlákat do dlouhých období nesmyslné a živočišné bezstarostnosti... Znavený životem na výšinách jsem se v honbě za novými prožitky záměrně ponořil do hlubin. To, co pro mě bylo v myšlenkové sféře paradoxem, stalo se pro mě v oblasti vášně zvráceností. Přestal jsem se ohlížet na životy druhých. Bral jsem rozkoš, kde se mi nabízela, a šel jsem dál. Zapomněl jsem, že každý sebemenší čin všedního dne tvoří nebo boří charakter, a že tudíž to, co člověk udělá potají, bude jednou hlásáno ze střech. Přestal jsem být nad sebou pánem. Už jsem nebyl velitelem své duše, ale nevěděl jsem o tom. Dovolil jsem, aby mě ovládla rozkoš. Skončil jsem v strašlivé hanbě. Když Wilde píše, že už „nebyl velitelem své duše“, popisuje člověka, jehož vnitřní život je v troskách, jehož život se propadá. Jeho slova sice dosahují nesmírných výšin osobního dramatu, ale podobají se tomu, co by mohli říci mnozí - ti, kteří podobně jako on zanedbali svou vnitřní existenci. Domnívám se, že jedním z největších bojišť dnešní doby je soukromý svět jednotlivých lidí. Probíhá zde souboj, který musí svádět obzvláště ti, kteří si říkají praktikující křesťané. Jsou mezi nimi ti, kdo pilně pracují a berou na svá bedra obrovské úkoly doma, v práci a v církvi. Jsou to dobří lidé, ale velice, velice unavení! Příliš často pak žijí na pokraji zhroucení podobného tomu, když se propadne půda. Proč? Protože jejich hodnotné činy jsou sice na hony vzdálené tomu, co dělal Oscar Wilde, ale podobně jako on se příliš zaměřili na veřejný svět a opomíjeli vnitřní stránku svého života, až již bylo téměř příliš pozdě. Naše západní kulturní hodnoty přispívají k tomu, že tuto tendenci obvykle nevnímáme. Naivně tíhneme k představě, že člověk, který je veřejně nejaktivnější, je ve svém soukromí také nejduchovnější. Předpokládáme, že čím větší je církev, tím větší je její nebeské požehnání. Myslíme si, že čím více informací má člověk o Bibli, tím je určitě blíže Bohu. Protože máme sklon k tomuto uvažování, ocitáme se v pokušení věnovat neúměrnou pozornost veřejnému světu na úkor světa soukromého. Hromadíme stále nové programy, setkání, poznatky, vztahy, podnikatelské záměry - až je to všechno na povrchu života tak těžké, že se celý náš život chvěje na pokraji zhroucení. Velice reálně nám hrozí vyčerpání, rozčarování, selhání, poraženecké pocity. Zanedbávaný soukromý svět už tu tíhu neunese. Nedávno se ke mně v průběhu fotbalového zápasu, kde hrál jeho syn, připojil v hledišti muž, který se již deset let hlásí ke křesťanské víře. O přestávce jsme se spolu šli projít a povídali si o sobě. Položil jsem mu jednu z otázek, které by křesťané měli klást jeden druhému, ale stydí se to dělat. Řekl jsem mu: „Pověz mi, jak jsi na tom duchovně.“
6
Odpověděl.,, To je zajímavá otázka! Jak zní správná odpověď? No, myslím, že jsem na tom docela dobře. Byl bych rád, kdybych mohl říct, že rostu nebo se cítím být blíž Bohu, ale pravda je taková, že asi spíš stojím na místě.“ Myslím, že jsem neudělal chybu, když jsem v rozhovoru na toto téma pokračoval, protože působil dojmem, že ho to opravdu zajímá. „Děláš si pravidelně čas na to, aby sis dal do pořádku svůj vnitřní život?“ Zkoumavě se na mě podíval. Kdybych byl řekl: „Děláš si čas na ztišení?“, přesně by věděl, jak odpovědět. Bylo by to měřitelné a ve své odpovědi by mohl uvést dny, hodiny a minuty, systémy a metody. Já jsem se však zeptal na pořádek v jeho vnitřním životě. Klíčovým slovem tu bylo pořádek, které označuje kvalitu, a nikoli kvantitu. A když to vycítil, projevil rozpaky. „Kde na to mám brát čas?“ ptal se mě. „Mám tolik práce, že se do konce roku nezastavím. Například tento týden jsem každý večer někde pryč. Moje žena chce, abych si vzal týden volna. Dům potřebuje vymalovat. Takže na to, abych dával do pořádku svůj vnitřní život, jak tomu říkáš, už opravdu moc času nemám.“ Na chvíli se odmlčel a pak se zeptal: „A vůbec, co je to ten vnitřní život?“ Najednou jsem si uvědomil, že mluvím s křesťanem, který se veřejně hlásí ke své víře, léta se pohybuje v křesťanských kruzích a získal si mezi křesťany uznání za to, že se věnuje různým křesťanským aktivitám, ale nikdy si neuvědomil, že pod povrchem veškerého jednání a dobře míněného shonu musí být něco pevného, něco spolehlivého. To, že si připadal příliš zaneprázdněný na to, aby se staral o svůj vnitřní svět, a že v podstatě ani nevěděl, o to vůbec je, mi říkalo, že možná o značný kus minul ústřední bod života s Bohem. Bylo toho hodně, o čem jsme pak spolu mluvili. Jen málokdo se musel potýkat s většími tlaky veřejného světa než Anne Morrow Lindberghová, manželka slavného letce. Svůj soukromý svět si žárlivě střežila a ve své knize The Gift from the Sea (Dar z moře) o tom napsala několik inspirativních postřehů: Především chci... být smířená sama se sebou. Chci upřímnost zraku, čistotu záměrů, základní jádro pro svůj život, které mi umožní co nejlépe vykonávat tyto povinnosti a aktivity. V podstatě chci - vypůjčím-li si slova svatých - žít co nejvíc času „v milosti“. Tento výraz nepoužívám v přísně teologickém smyslu. Milostí myslím vnitřní soulad, v podstatě duchovní, který lze převést ve vnější harmonii. Možná usiluji o to, oč žádal Sokrates v modlitbě z Phaedra, když řekl.,, Kéž jsou vnější a vnitřní člověk jedno.“ Ráda bych dosáhla tohoto stavu vnitřní duchovní milosti, díky níž bych mohla fungovat a dávat tak, jak to se mnou Bůh zamýšlel. Fred Mitchell, jeden z vedoucích na poli světové misie, míval na svém psacím stole nápis „Dávej si pozor na neplodnost zaneprázdněného života“. I on rozuměl tomu, že když člověk zanedbává svůj vnitřní svět, hrozí mu kolaps. Floridský propad půdy je fyzickým zobrazením duchovního problému, s nímž se musí vypořádat mnozí křesťané na Západě. S tím, jak v posledních desetiletích narůstá životní tlak, život stále většího počtu lidí bude připomínat proláklinu - pokud se nepodívají do svého nitra a nepoloží si otázku: Není pod vším tím shonem a aktivitami na povrchu také soukromý svět? Svět, který je třeba prozkoumávat a pečovat o něj? Nelze si vypěstovat sílu a pružnost, která unese i ten tlak na povrchu? V okamžiku osamělosti, když Johna Quincyho Adamse ve Washingtonu přemohl stesk po jeho rodině v Massachussetts, jim napsal dopis, v němž každému synovi a dceři adresoval slova povzbuzení a několik rad. Své dceři psal o vyhlídce manželství a o tom, jakého muže by si měla vybrat. Na jeho slovech je vidět, jak si cenil pořádku v soukromém světě:
7
Dcero moje! Najdi si za manžela poctivého muže a dbej na to, aby zůstal poctivý. Bude-li nezávislý, není důležité, zda bude bohatý. Cti a morálního charakteru muže si važ víc než jakýchkoli jiných okolností. Neohlížej se na žádnou jinou velikost než na velikost duše a na žádné jiné bohatství než na poklady srdce.
8
_____________________
Poselství pro chaotiky: Bude-li můj soukromý svět v pořádku, bude to díky mému každodennímu rozhodnutí sledovat, v jakém stavu se nachází. _______________________________ 2. KAPITOLA Pohled z můstku Jeden můj známý kdysi pracoval jako důstojník na jaderné ponorce amerického námořnictva. Vyprávěl mi, co se mu jednou stalo, když s ponorkou sloužil ve Středozemním moři. Na hladině nad nimi plulo mnoho lodí a ponorka musela podnikat spoustu prudkých manévrů, aby se vyhnula možné srážce. Za nepřítomnosti kapitána přebíral velení můj známý. Musel vydávat rozkazy, podle kterých se řídila poloha ponorky v jednotlivých okamžicích. Protože k náhlým změnám polohy docházelo v tu chvíli neobvykle často, kapitán, který byl ve své kajutě, se náhle objevil na můstku s otázkou: „Je všechno v pořádku?“ „Ano, pane!“ odpověděl můj známý. Kapitán se rychle rozhlédl kolem a pak se vydal zpátky z můstku. Když slézal dolů, ještě poznamenal:,, Mně se taky zdá, že je.“ Tato prostá, rutinní slovní výměna mezi námořním kapitánem a jedním z jeho důvěryhodných důstojníků, se pro mě stala názornou ukázkou pořádku v soukromém světě člověka. Všude kolem ponorky číhalo potenciální nebezpečí srážky s jinou lodí. To stačilo na to, aby bdělý kapitán projevil znepokojení. Toto nebezpečí však bylo vnější. Hluboko uvnitř ponorky bylo klidné místo, kde bylo možné mít osud plavidla plně v rukou. A právě tam kapitán instinktivně zamířil. V tomto řídícím centru nebyl ani náznak paniky, jen klidné a promyšlené kroky prováděné vysoce kvalifikovanou posádkou námořníků, kteří dělali svou práci. Když se tedy kapitán objevil na můstku, aby se ujistil, zda je všechno v pořádku, bylo to tak. „Je všechno v pořádku?“ zeptal se. Když o tom byl ujištěn, rozhlédl se a souhlasil. „Mně se taky zdá, že je.“ Šel na správné místo a obdržel tam náležitou odpověď. Tímto způsobem kapitán zajišťoval pořádek na své ponorce. Odpovídající postupy se prováděly tisíckrát, když žádné nebezpečí nehrozilo. Když pak byl čas jednat v choulostivé situaci, kapitán nemusel propadat panice. Mohl od lidí na můstku očekávat vynikající výkon. Když je tam všechno v pořádku, je ponorka v bezpečí bez ohledu na vnější okolnosti. „Mně to taky připadá dobré,“ říká kapitán. V některých případech však tyto postupy zůstávají bez povšimnutí a nikdo je neprocvičuje. Pak může dojít ke katastrofě. Dochází ke srážkám lodí a jejich potopení, čímž vznikají značné škody. A podobně tomu je s lidským životem, když je na „můstku“ vnitřního světa chaos a nepořádek. Nehody, k nimž dochází, se jmenují vyhoření, zhroucení nebo výbuch vzteku.
9
Jedna věc je, když člověk udělá chybu nebo dokonce selže. Právě v takových podmínkách se nejlépe poučíme, jak postupovat a jak budovat svůj charakter. Něco jiného však je sledovat, jak se člověku lidé hroutí před očima, protože jim uprostřed vnějších tlaků chybí vnitřní podpůrné zdroje. Časopis Wall Street Journal uveřejnil několik článků pod titulem „Krize vedoucích pracovníků“. Jeden z nich představil mladého podnikatele Jeralda H. Maxwella, který založil úspěšnou společnost. Nějaký čas byl považován za manažerského a finančního génia. To však trvalo jen chvíli. Pak přišlo zhroucení, propad půdy. Ten den se Jeraldu Fl. Maxwellovi vryl hluboko do paměti. Ani jeho rodina na něj nikdy nezapomene. Byl to den, kdy se ve svém pokoji rozplakal, kdy opadla jeho překypující sebedůvěra a kdy začal trpět depresemi - den, kdy se jeho i jejich svět začal hroutit. Maxwell byl propuštěn z práce! Všechno se mu rozpadalo a nebyl schopen to zvládnout. Článek pokračoval: Poprvé v životě pan Maxwell zakusil neúspěch a to jím otřáslo. Pocit prohry ho přivedl k emocionálnímu zhroucení, nahlodal pouta mezi ním a jeho manželkou a čtyřmi syny a dotlačil ho na pokraj Když se všechno rozpadlo, špatně to nesli a já se strašně styděl,“ vzpomíná pan Maxwell. Odmlčí se a povzdechne si, pak pokračuje.,, V Bibli se píše, že stačí poprosit, a dostanete to. No, a já jsem mnohokrát prosil o smrt.“ Většina z nás neprosí o smrt, jako to dělal pan Maxwell. Mnozí však prožíváme stejný tlak vnějšího světa, který na nás doléhá natolik, že si říkáme, zda nám určitá smrt nehrozí. V takových chvílích si klademe otázky nad odolností svých rezerv - zda to všechno zvládneme, zda stojí za to dál se namáhat, zda bychom neměli „všeho nechat a utéct“. Stručně řečeno, nejsme si jisti, zda máme dostatek duchovních, duševních i tělesných sil, abychom mohli pokračovat ve stejném tempu, o jaké se snažíme nyní. Klíč k tomu všemu souvisí s tím, co dělal kapitán ponorky, o němž jsme si vyprávěli. Když všude kolem vnímal bouřlivý neklid, zamířil na můstek, aby zjistil, zda je všechno v pořádku. Věděl, že odpověď na tuto otázku najde právě tam a nikde jinde. A když tam bylo všechno na svém místě, věděl, že se může v klidu vrátit do své kajuty. Pokud je na můstku všechno v pořádku, loď se s bouřlivými okolnostmi vypořádá. Jeden z mých oblíbených biblických příběhů vypráví o jednom odpoledni, kdy se učedníci ocitli v prudké bouři na Galilejském jezeře. Brzy je přepadl strach a ztratili veškerý klid. Tito muži strávili celá léta rybolovem na tomto jezeře, měli svou vlastní výstroj a určitě již zažili mnoho takových bouří. Z nějakého důvodu však tentokrát nebyli schopni tuto situaci zvládnout. Ježíš naproti tomu na zádi lodi spal, a tak za nim běželi, rozčilení, že mu podle všeho vůbec nevadí, že jim hrozí utonutí. Snad bychom jim měli přičíst k dobru, že alespoň věděli, kam běžet. Poté, co Kristus přinutil bouři, aby se utišila, položil jim otázku, která byla ústřední pro veškerý jejich osobní růst a rozvoj jako duchovních vůdců: „Kde je vaše víra?“ Mohl se zeptat i slovy, která používám já: „Proč nemáte v lepším stavu kapitánský můstek svého soukromého světa?“ Proč tolik lidí neřeší osobní napětí a tlak z velitelského můstku života, a místo toho se snaží běžet rychleji, protestovat důrazně ji, hromadit stále víc, shromažďovat další informace a získávat nové znalosti? Žijeme v době, kdy instinktivně věnujeme pozornost všemu jinému
10
než svému vnitřnímu světu - jedinému místu, odkud můžeme získat sílu k tornu, abychom mohli čelit vnějšímu neklidu a dokonce ho i přemoci. Bibličtí pisatelé věřili v princip chození na kapitánský můstek; věděli a učili, že rozvoj našeho vnitřního světa a péče o něj by měly být naší nejvyšší prioritou. To je jeden praktický důvod, proč jejich dílo přesahuje všechny doby a kultury. To, co psali, totiž obdrželi od Stvořitele, který nás utvořil tak, abychom nejúčinněji fungovali ve směru od vnitřního světa k vnějšímu. Pisatel knihy Přísloví formuloval princip vnitřního světa těmito slovy: „Především střez a chraň své srdce, vždyť z něho vychází život.“ (Přísloví 4,23) Jednou prostou větou nám sděluje naprosto úžasnou myšlenku. To, čemu říkám „kapitánský můstek“, označuje jako „srdce“. Chápe srdce jako pramen a poukazuje na to, že z něho vychází energie, moudrost a síla k tornu, abychom nepodlehli vnějšímu neklidu a mohli ho překonat. Když budeš dávat pozor na svoje srdce, říká, stane se pramenem života, z něhož budeš moci pít ty i druzí lidé. Co však znamená „dávat pozor“ na své srdce? Za prvé je jasné, že pisateli záleží na tom, abychom si chránili srdce před vnějšími vlivy, které by mohly ohrozit jeho bezúhonnost. Také mu jde o sílu a rozvoj srdce, aby se mohla zvyšovat jeho schopnost vnášet pořádek do života daného člověka. Ale i za těmito možnými poučeními z tohoto obrazu se skrývá skutečnost, že opatrovat či střežit své srdce, „kapitánský můstek“ lidského života, je vědomé a disciplinované rozhodnutí, které musí udělat každý sám za sebe. Musíme se rozhodnout, že na své srdce budeme dávat pozor. Jeho zdraví a plodnost nelze automaticky předpokládat; je nutno je neustále chránit a opatrovat. I zde bychom měli pamatovat na to, co udělal kapitán ponorky, když měl pocit, že se děje něco mimořádného: okamžitě zamířil na můstek. Proč? Protože věděl, že právě tam lze najít veškerou schopnost vypořádat se s nebezpečím. Obdobný postřeh zapsal v Novém zákoně apoštol Pavel, když vyzýval křesťany, aby se „nepřizpůsobovali tomuto I světu, nýbrž proměňovali se obnovou své mysli“ (Římanům 12,2). J. B. Phillips přeložil Pavlova slova takto: „Nedopusťte, aby vás svět vtlačil do své formy.“ Apoštol tu zapsal odvěkou pravdu. Nabádal k správnému rozhodnutí. Uspořádáme si svůj vnitřní svět tak, aby mohl ovlivňovat svět vnější? Nebo svůj soukromý svět nebudeme brát na vědomí a dovolíme, aby nás formovalo to, co je mimo nás? Tuto volbu musíme absolvovat každý den svého života. Je to neuvěřitelná myšlenka. A právě toto poznání propuštěný manažer z článku ve Wall Street Journal opominul. Jaký pro to mám důkaz? To, že se zhroutil, když na něj okolní svět vyvinul drtivý tlak. Neměl žádný zdroj vnitřní síly, v jeho soukromém světě chyběl řád. Mary Slessorová byla mladá svobodná žena, která na přelomu devatenáctého a dvacátého století odešla ze Skotska do Afriky, do míst zamořených nemocí, kde jí hrozilo nepopsatelné nebezpečí. Měla však nezdolného ducha a pokračovala v cestě, kde se jiní hroutili, běžela vpřed a nikdy se nevracela zpátky. Jednou, na konci obzvláště vyčerpávajícího dne, se snažila usnout v primitivní chatrči v džungli. O té noci napsala: V těchto dnech mi moc nezáleží, na čem spím, ale když jsem tam ležela na několika špinavých větvích, položených přes sebe a přikrytých vrstvou špinavých kukuřičných slupek se spoustou krys a hmyzu, přičemž vedle mě byly ještě tři ženy s tři dny starým
11
nemluvnětem, zatímco venku spalo víc než tucet ovcí, koz a krav, asi vás neudiví, že jsem toho moc nenaspala. Ale v srdci jsem prožila krásně pohodlnou a klidnou noc. Právě o něčem takovém uvažujeme, když se zabýváme otázkou pořádku v soukromém světě. Ať již to jazykem námořníků nazveme jako „kapitánský můstek“ nebo biblickým jazykem jako „srdce“, základní myšlenka zůstává stejná: musíme mít nějaké klidné místo, kde je všechno v pořádku, místo, odkud můžeme čerpat energii k překonání všech nepokojů a které se jimi nenechá za strašit. Že jsme si tuto významnou zásadu osvojili, poznáme tehdy, až se dostaneme do bodu, kdy se rozvoj a zachování silného vnitřního světa stane tou nejdůležitější funkcí naší existence. Když se pak zvýší tlak a vzroste napětí, můžeme se zeptat:,, Je všechno v pořádku?“ A když zjistíme, že ano, můžeme ze srdce říci: „Mně se taky zdá, že je.“
12
