Gičin Funakoši, "otec karatedó", je spojujícím článkem doby, kdy karate bylo výhradně okinawským uměním sebeobrany udržovaným v nejhlubším utajení, a

Z anglického orginálu KARATE-DO, My Way of Life. Napsal Gičin Funakoši Přeložil PhDr. Ivan Fojtík, CSc. Vydalo Naše vojsko, 1994 Přepsala Japee, 2001

Gičin Funakoši, "otec karatedó", je spojujícím článkem doby, kdy karate bylo výhradně okinawským uměním sebeobrany udržovaným v nejhlubším utajení, a mezi současností, kdy se stalo bojovým uměním cvičeným po celém světě. Pro svoji skromnost se zdráhal napsat svůj vlastní životopis. Rozhodl se pro to, až když mu bylo téměř devadesát let. Vzdělán v konfuciánských klasických knihách, byl nejprve učitelem, ale po desetiletích studia pod vedením nejpřednějších mistrů věnoval celý zbytek svého života propagaci Cesty karate. Pod jeho vedením byly techniky karate systemizovány a modernizovány, do popředí byl postaven duchovní význam a karate se vyvinulo ve skutečné bojové umění.

PŘEDMLUVA O velkém mistrovi karate, Gičinu Funakošim, bylo v japonštině publikováno již mnoho, ale toto je první anglický překlad jeho autobiografie. V ní, krátce před svou smrtí ve věku devadesáti let, popisuje Funakoši ve stručných rysech svůj vlastní život - dětství a dospívání na Okinawě, snahu o zdokonalení a popularizaci umění karate, návod na dlouhověkost - a odhaluje svou jedinečnou osobnost a poněkud staromódní způsob sebenazírání, svůj svět a své umění. Po přečtení knihy získá zájemce o karatedó hlubší náhled na mistrův způsob života a myšlení a následkem toho i lépe porozumí umění sebeobrany, které mistr přivedl do stavu vysoké dokonalosti. Tyto Funakošiho vzpomínky velmi doporučuji nejen těm, kteří již karatedó cvičí nebo to plánují, ale také každému, kdo se o kulturu a myšlení Dálného východu zajímá. Původ karate zůstává neproniknutelně zahalen mlhami legend, ale víme, že se rozšířilo a široce se cvičí ve východní Asii mezi lidmi tak rozdílných vyznání, jako jsou islám, hinduismus, brahmánismus a taoismus. Během lidské historie získala zvláště umění sebeobrany své vlastní stoupence v různých oblastech východní Asie, avšak v základech si jsou všechna tato umění podobná. Z tohoto důvodu se karate vztahuje tím či oním způsobem k dalším východním sebeobranným uměním, ačkoliv (myslím, že je správné to říci) se z nich cvičí nejvíce. Vzájemný vztah se stane okamžitě zřejmý, když srovnáme podněty moderní filozofie s podněty filozofie tradiční. První má své kořeny v matematice, druhá ve fyzickém pohybu a technice. Východní koncepty a ideje, jazyky a způsoby myšlení byly do jisté míry tvořeny jejich důvěrným spojením s fyzickou dovedností. Dokonce i tam, kde slova, stejně jako ideje, podléhají nevyhnutelným změnám smyslu během lidské historie. Kořený těchto slov a idejí nalézáme stále pevně včleněny ve fyzických technikách. Existuje buddhistické rčení, které stejně jako mnoho jiných buddhistických rčení je zdánlivě protikladné, ale pro karatistu má zvláštní význam při cvičení techniky. V překladu toto rčení znamená: "Pohyb je nehybnost, nehybnost je pohyb." Toto tvrzení je dokonce v současném Japonsku přijímáno vzdělanci a vzhledem k jeho obvyklosti je lze dokonce zkrátit a adjektivně užívat i v našem jazyce. Japonci aktivně hledající sebeosvícení řeknou, že "cvičí svůj žaludek" (hara wo neru). Ačkoliv má tento výraz mnoho významů, jeho původ leží v samozřejmé potřebě posílit svalstvo v oblasti břicha, základního výchozího požadavku pro cvičení karate, které je koneckonců bojovou technikou. Zdokonalením těchto svalů je karatista schopen ovládat nejen pohyby svých rukou a nohou, ale i dýchání.

Karate musí být téměř tak staré jako člověk, který byl donucen bojovat beze zbraně proti nepřátelským silám přírody, divoké zvěři a nepřátelům mezi svými vlastními druhy. Brzy poznal, že sám je slabé stvoření a že v jeho vztahu k přírodním silám je rozumové přizpůsobení mnohem přijatelnější, než násilí. Když byl ale postaven proti nevyhnutelnému nepřátelství svých druhů, byl donucen vytvořit techniku, jež by mu umožnila ubránit se s nadějí, že porazí svého nepřítele. Tak se naučil, že musí mít silné a zdravé tělo. Techniky, které začal vyvíjet - a které se posléze staly součástí karatedó -jsou lítým bojovým uměním, ale jsou to také prvky všedůležitého umění sebeobrany. V Japonsku se objevuje termín sumó v nejstarším národním výboru poezie Manjóšú. Sumó té doby (osmé století) zahrnovalo nejen techniky nacházející se v současném sumó, ale také techniky džúdó a karate, přičemž ty druhé ukazovaly dřívější vývoj pod vlivem buddhismu, neboť kněží používali karate jako jeden z prostředků vedoucích k sebeosvícení. V sedmém a osmém století cestovali japonští buddhisté ke dvoru dynastie Sui a dynastie Tchang, kde se zajímali o čínské verze tohoto umění a přivezli do Japonska některá jeho zdokonalení. Po mnoho let zůstalo karate v Japonsku uzavřeno za tlustými zdmi klášterů, obzvláště zenbuddhistických. Podle všeho nebylo cvičeno nikým jiným až do doby, kdy začali samurajové cvičit uvnitř klášterních prostor a tak odhalili existenci tohoto umění. Karate, jak je známe dnes, bylo zdokonaleno v posledních padesáti letech Gičinem Funakošim. Existuje nesčetné množství úsměvných anekdot o tomto výjimečném člověku, z nichž mnohé uvádí sám na následujících stránkách. Některé byly snad nyní zařazeny do říše legend a některé Funakoši nechtěl sdělovat, protože byly tak důvěrnou součástí jeho životní cesty, že si je snad ani neuvědomoval. Nikdy se ze své životní cesty, cesty samuraje, neodchýlil. Možná, že se mladým Japoncům poválečného světa, stejně jako zahraničnímu čtenáři, bude Funakoši jevit jako výstřední, ale on pouze následoval morální a etický kodex svých předků, kodex, který existoval dlouho předtím, než zde byla psaná historie Okinawy. Dodržoval starobylá tabu. Například pro muže jeho stavu byla kuchyně zakázaným územím a Funakoši, pokud vím, do ní nikdy nevstoupil. Také nikdy nepronesl jména tak světských věcí, jako jsou ponožky nebo toaletní papír, protože v kodexech, které tak přísně dodržoval, byla zahrnuta do těch slov, jež byla považována za nevhodná a neslušná. Pro ty z nás, kteří pod ním studovali, byl velkým a váženým mistrem, ale bojím se, že v očích svého vnuka, mladého Ičiróa (plukovníka leteckých sil sebeobrany), byl spíše tvrdohlavým starcem. Dobře si vzpomínám na příhodu, kdy Funakoši zahlédl pár ponožek ležících na podlaze. S gestem k Ičiróovi řekl:

"Dej tyto pryč!" "Ale já nerozumím," řekl Ičiró s pohledem naprosté nevinnosti. "Ano," řekl Funakoši, ;,tyto, t y t o !" "Tyto, t y t o !" odsekl Ičiró. "Neznáš slovo pro ,tyto`?" "Řekl jsem, abys dal tyto okamžitě pryč!" opakoval Funakoši a Ičiró byl nucen přiznat porážku. Jeho malá past selhala; dědeček stále odmítal, jak byl zvyklý po celý život, pronést jméno pro ponožky. V knize Funakoši popisuje některé ze svých denních zvyklostí. Například první věcí, kterou dělal poté, co ráno vstal, bylo, že si kartáčoval a česal vlasy, úkon, který zabral někdy plnou hodinu. Říkával, že samuraj musí mít vždy úhledný zjev. Když se dal do pořádku, otočil se směrem k císařskému paláci a hluboce se poklonil; potom se otočil ve směru k Okinawě a provedl poklonu podobnou. Pouze po těchto rituálech bylo možné, aby srkal svůj ranní čaj. Můj záměr však není vyprávět zde jeho příběh, ale spíše Funakošiho představit. A jsem velmi šťasten a hrdý na to, že to mohu učinit. Mistr Funakoši byl skvělý příklad muže svého stavu zrozený na počátku období Meidži. V dnešním Japonsku zůstalo už jen málo mužů, o nichž lze říci, že dodržují podobný kodex. Jsem velmi vděčný za to, že jsem byl jedním z jeho žáků a mohu pouze litovat, že již není mezi námi. GENŠIN HIRONIŠI PREZIDENT JAFONSKÉHO KARATEDÓ ŠÓTÓKAI

ÚVOD Je tomu asi čtyři desetiletí, kdy jsem si umínil to, co nyní považuji za vysoce ambiciózní program: uvést japonskému publiku soubor okinawského umění nebo sportu, který se nazývá karatedó, "cesta karate". Bylo to bouřlivých čtyřicet let a cesta, kterou jsem si zvolil, zdaleka nebyla snadná. Nyní, když pohlížím zpět, jsem udiven, že jsem dosáhl v této snaze třeba jen zcela skromného úspěchu. Skutečnost, že karatedó nyní získalo ve světě místo jako mezinárodně uznávaný sport, závisí plně na snaze mých mistrů, spolucvičenců, mých přátel a mých žáků, kteří všichni bez omezení zasvětili jak čas, tak i úsilí úloze zlepšit toto umění sebeobrany k současnému stavu dokonalosti. Pokud jde o moji vlastní roli, cítím, že nebyla větší než úloha uvaděče mistra obřadů, tak řečeno člověka, který měl požehnání časem i možností objevit se ve vhodném okamžiku. Není nadsázkou říci, že téměř celých devadesát let mého života bylo zasvěceno karatedó. Byl jsem spíše choré nemluvně a slabé dítě a vzhledem k tomu mi bylo v mládí navrhováno překonat tyto nedostatky tím, že začnu cvičit karate. Toto jsem udělal, ale zpočátku s velmi malým zájmem. Avšak v druhé polovině základní školní docházky, když se mé zdraví začalo pozoruhodně zlepšovat, můj zájem o karate začal vzrůstat. Brzy jsem zjistil, že na mne působí kouzlo. Ve snaze ovládnout jej jsem ovládl svou mysl i tělo, srdce i duši. Byl jsem slabé, nerozhodné a uzavřené dítě, časem jsem však dosáhl dospělosti; cítím se teď silný, rázný a otevřený. Když pohlížím zpět přes devět desetiletí mého života - od dětství k mládí a přes dospělost ke stáří (užívám výraz, který nemám rád) - zjišťuji, že je to díky mému zasvěcení do karatedó, že jsem se ani jednou neradil s lékařem. Nikdy v životě jsem nebral žádné léky: žádné pilulky, žádné elixíry, dokonce ani pouhou injekci. V nedávných letech mne moji přátelé obviňovali, že jsem nesmrtelný, je to žert, na který mohu pouze vážně a jednoduše odpovědět, že mé tělo bylo tak dobře trénováno, že odráželo i všechny choroby a nákazy. Podle mého názoru jsou tři druhy indispozic, které postihují lidskou bytost: nemoci, které způsobí horečku, nemoci trávicího systému a tělesná zranění. Téměř vždy je příčina poruchy vyvolána nezdravým způsobem života, nepravidelnými zvyky a špatným oběhem. Jestliže člověk se zvýšenou teplotou cvičí karate až z něho leje pot, brzy zjistí, že jeho teplota klesla k normálu, že jeho nemoc byla vyléčena. Jestliže člověk se zažívacími potížemi dělá totéž, způsobí, že jeho krev obíhá mnohem volněji a tak uleví obtížím. Tělesná zranění jsou samozřejmě další věcí, ale mnohým z nich lze

také předcházet, když dobře cvičený člověk trénuje se správnou péčí a opatrností. Karatedó není pouze sport, který učí, jak udeřit a kopnout, ale učí také obranu proti nemocem a chorobám. Mezinárodní popularitu získalo teprve nedávno, ale je to popularita, kterou musí učitelé karate upevňovat a užívat s velkou opatrností. Velmi mě uspokojuje, že vidím zájem, s nímž mladí muži, ženy a dokonce i děti přijímají tento sport nejen v mé vlastní zemi, ale po celém světě. Toto je bezpochyby jeden z důvodů, proč mě Sangjó Keizai Šimbun (časopis obchodu a průmyslu) požádal, abych napsal o karatedó. Nejprve jsem odpověděl, že jsem starý člověk a prostý občan a že mám velmi málo co říci. Avšak je pravda, že jsem zasvětil skutečně celý život karatedó, takže jsem přijal nabídku novinářů za podmínky, že mi vydavatelé dovolí psát určitý druh vlastního životopisu. Zároveň, když se dávám do tohoto úkolu, cítím se trochu zmaten. Proto se čtenářům omlouvám, že mluvím o tak nedůležitých věcech. Prosím je, aby považovali mou knihu za něco málo víc, než blouznění velmi starého muže. Já ze své strany rozhýbu staré kosti a s pomocí svých čtenářů zaměřím energii na odhalení velkého zákona nebe a země ku prospěchu národa a budoucích generací. Při sledování této snahy prosím čtenáře o srdečnou podporu a spolupráci. Rád bych zde vyjádřil svou vděčnost Hiroši Irikatovi z Weekly Sankei Magazine za jeho ediční spolupráci a Tojohiko Nišimurovi z téhož časopisu za knižní návrh pro japonské vydání. Tokio, září 1956 GIČIN FUNAKOŠI

NASTOUPENÍ CESTY Odstranění drdolu Doba Meidži i já jsme se narodili ve stejném roce 1868. Prvé spatřilo denní světlo v dřívějším šógunově hlavním městě Edu, které se stalo známé jako Tokio. Já jsem se narodil v okrese Jamakawačó, v královském hlavním městě Okinawy, Šuri. Jestliže by měl někdo potíže při konzultaci s úředními záznamy, měl by vědět, že jsem se narodil ve třetím roce Meidži (1870), ale je pravdou, že k mému narození došlo v prvním roce vlády a že jsem musel zfalšovat úřední záznamy tak, abych se mohl zúčastnit přijímacích zkoušek na Tokijské lékařské škole. Tehdy platilo nařízení, že pouze ti, kdo se narodili v roce 1870 a později, mohou být považováni za způsobilé k připuštění ke zkouškám, takže jsem neměl žádnou jinou možnost, než zfalšovat úřední záznam, což bylo snadnější, než se zdá, protože registrace nebyla tak přísná, jako je dnes. S takto změněným datem narození jsem se zúčastnil zkoušek a vykonal je, ale dosud jsem na Tokijskou lékařskou školu přijat nebyl. Důvod, který se tehdy zdál závažnější, než by se zdál dnes, hned uvedu. Mezi mnoha reformami zavedenými mladou vládou Meidži během prvních dvaceti let její existence bylo zrušení drdolu, mužského účesu, který byl odedávna tradiční součástí japonského života. Zvláště na Okinawě byl drdol považován nejen za symbol dospělosti a mužnosti, ale i mužství samotného. Jakkoli bylo nařízení zakazující uctívaný drdol celonárodní, byl vůči němu v celé zemi odpor, ale domnívám se, že nikde nebyly bojové linie tak zřetelné, jako na Okinawě. Zde ti, kteří věřili, že budoucí osud Japonska vyžaduje přijetí západních myšlenek a ti, kteří věřili v opak, byli ve stálém sporu téměř o každou vládní reformu. Zdálo se však, že nic nepřivádí Okinawany do takového stupně šílenství, jako otázka zrušení drdolu. Muži narození v privilegovaném stavu šizoku byli zatvrzele proti, zatímco muži z obecného stavu heimin, stejně jako někteří ze šizoku podporovali to, co lze nazvat dekretem o zrušení. Ta druhá skupina byla známá jako Kaikató (Osvícená strana), první jako Gankotó (Neústupná strana). Moje rodina byla po generace spojena s úředníky nižší třídy a celý rod byl jednomyslně a nezlomně proti odstřižení drdolu. Tento čin byl naprosto odporný každému členu naší rodiny, ačkoliv já sám jsem necítil silně ani s prvním ani s druhým proudem. Výsledkem bylo, že jsem ustoupil rodinnému tlaku, neboť škola odmítala přijímat studenty, kteří setrvávali na tradičním stylu, a tak byl celý můj budoucí život ovlivněn tak nepatrnou věcí, jako je hustý drdol.

Nakonec jsem se ovšem přizpůsobil jako každý jiný, ale dříve než řeknu, jak k tomu došlo, musím se vrátit o několik let nazpět. Můj otec Lisu byl menší úředník a já jsem byl jeho jediný syn. Předčasně narozen, byl jsem spíše slabé dítě, a protože se oba rodiče a prarodiče shodovali, že mi není souzen dlouhý život; věnovali mi veškerou péči. Obzvláště jsem byl rozmazlován a hýčkán oběma páry prarodičů. Vskutku nedlouho po narození jsem byl dán k rodičům matky a zde mne dědeček učil Čtyřem čínským klasikům a Pěti čínským klasikům konfuciánské tradice - základu pro syny šizoku. Během pobytu v domě mých prarodičů jsem začal navštěvovat základní školu a po čase jsem se velmi spřátelil s jedním spolužákem. Tímto mi bylo souzeno změnit běh mého života (a mnohem podstatněji než drdol), protože můj spolužák byl synem Jasucune Azatoa, nejúžasnějšího muže, jenž byl jedním z největších okinawských odborníků v umění karate. Mistr Azato patřil k jedné ze dvou skupin rodin stavu šizoku na Okinawě: Udonové byli nejvyšší skupinou a byli rovnocenní daimjům (knížatům) u rodů mimo Okinawu, Tonočiové byli dědiční páni měst a vesnic. K této druhé skupině patřil Azato, jehož rodina zastávala toto výsadní postavení ve vesnici Azato, ležící mezi městy Šuri a Naha. Azatoové měli vysokou prestiž, neboť byli dřívějším vládcem Okinawy pojímáni ne jako vazalové, ale spíše jako blízcí přátelé se vším všudy. Mistr Azato byl na celé Okinawě nejen nepřekonatelný v umění karate, ale vynikal také v jezdectví, v japonském šermu (kendó) a v lukostřelbě. Nadto byl skvělý učenec. Bylo mým velkým štěstím, že mi věnoval pozornost a že jsem posléze obdržel první instrukce v karate z jeho význačných rukou. Tehdy bylo cvičení karate vládou zakázáno, takže se lekce konaly tajně a žákům jejich učitelé přísně zakazovali s kýmkoliv hovořit o tom, že se toto umění učí. Později k tomu řeknu více, prozatím stačí poznamenat, že cvičení karate se mohlo provádět pouze v noci a pouze tajně. Azatoův dům byl umístěn poměrně daleko od domu mých prarodičů, kde jsem stále žil, ale jakmile mne jednou toto umění zaujalo, nikdy jsem nepovažoval noční procházku za příliš dlouhou. Po několika letech cvičení jsem zjistil, že se moje zdraví ohromně zlepšilo a že jsem již nebyl slabé dítě. Miloval jsem karate, ale - více než to - cítil jsem se hluboce zavázán tomuto umění, které zvýšilo mou sebedůvěru. Bylo to zhruba v té době, kdy jsem začal vážně označovat cvičení karatedó životní cestou. Neuvažoval jsem však, že by se karatedó mohlo stát také povoláním, a poněvadž vleklý spor o drdol odsunul mou lékařskou kariéru z dosahu, začal jsem nyní přemýšlet o jiných možnostech. Jelikož mě můj dědeček i Azato od časného dětství učili čínským klasikům, rozhodl jsem se využít tyto znalosti tak, že se stanu učitelem. Vzhledem k tomu jsem se zúčastnil kvalifikačních zkoušek a získal místo pomocného učitele na základní škole.

Moje první zkušenost s vedením třídy se mi naskytla v roce 1888, kdy mi bylo dvacet jedna let. Ale drdol se stále vnucoval, neboť předtím, než mi bylo dovoleno začít plnit povinnosti učitele, bylo mi nařízeno drdolu se zbavit. Toto se mi zdálo zcela rozumné. Japonsko bylo ve stavu velkého kvasu, ohromné změny probíhaly v každé oblasti života. Cítil jsem, že mám jako učitel povinnost pomoci naší mladší generaci, která bude jednoho dne tvořit osud našeho národa, překlenout široké mezery mezi starým a novým Japonskem. Stěží jsem mohl něco namítat proti úřednímu nařízení, že se náš tradiční drdol nyní stal pozůstatkem minulosti. Nicméně jsem se chvěl strachem při pomyšlení, co řeknou starší členové naší rodiny. V té době nosili učitelé úřední uniformy (podobné těm, které nosili studenti šlechtických škol před poslední válkou), tmavý kabát zapnutý ke krku, mosazné knoflíky zdobené vzorem třešňového květu a čepici s odznakem, který nesl rovněž vzor třešňového květu. V době, kdy jsem nosil tuto uniformu a měl ostříhaný drdol, jsem navštívil rodiče, abych jim oznámil, že jsem dostal zaměstnání jako pomocný učitel na základní škole. Můj otec nemohl uvěřit svým očím. "Co jsi si to udělal?" hněvivě křičel. "Ty, syn samuraje!" Moje matka, dokonce více rozzlobena než on, se mnou odmítla mluvit. Otočila se, opustila dům zadními dveřmi a utekla k rodičům. Představuji si, jak celý tento povyk musí působit na dnešní mládež téměř nepředstavitelně směšně. V každém případě byly kostky vrženy. Navzdory všem usilovným námitkám rodičů jsem nastoupil do zaměstnání, které jsem vykonával příštích třicet let. Ale v žádném případě jsem se nezřekl své první opravdové lásky. Přes den jsem učil ve škole a potom, neboť zákaz karate byl stále v platnosti, jsem podnikal své tajné cesty v tichu noci do domu mistra Azatoa. Pokud nesvítil měsíc, nesl jsem přitom tlumenou lucernu. Když jsem se noc po noci kradl právě před svítáním domů, sousedé se mezi sebou přeli, odkud se vracím a co jsem dělal. Někteří se domnívali, že jediná možná odpověď na tuto hádanku je nevěstinec. Podstata věci však byla úplně jiná. Noc po noci, často na zadním dvorku Azatoova domu, jsem za mistrova dohledu cvičil katu (formální cvičení) znovu a znovu, týden po týdnu, měsíc po měsíci, dokud jsem ji nezvládl ke spokojenosti svého učitele. Toto stálé opakování jediné katy bylo značnou zátěží, často vyčerpávající a příležitostně pokořující. Mnohokrát jsem padl do prachu na podlaze dódžó nebo na Azatoově zadním dvorku. Ale cvičení bylo přísné a nikdy nebylo dovoleno přejít k další katě, dokud nebyl Azato přesvědčen, že jsem dostatečně porozuměl katě, na které jsem pracoval. Ačkoliv značně pokročilý v letech, Azato vždy seděl ztuhle na verandě. Zatímco jsme cvičili venku, nosil hakamu a tlumená lampa stála za ním.

Velmi často jsem kvůli naprostému vyčerpání nebyl schopen rozeznat dokonce ani tuto lampu. Po provedení katy jsem očekával jeho slovní posouzení. Bylo vždy stručné. Jestliže nebyl spokojen s mou technikou, jen zamumlal "Udělej to znovu" nebo "Trochu víc!" Trochu víc, trochu víc, tak často trochu víc, dokud ze mne nelil pot a já nebyl na padnutí; byl to jeho způsob, jak mi říci, že stále zbývá něco k naučení, ke zvládnutí. Potom, když shledal můj pokrok za uspokojivý, jeho soud byl vyjádřen jediným slovem: "Dobře!" Toto jedno slovo bylo jeho nejvyšším oceněním. Avšak dokud jsem je neslyšel několikrát, nikdy jsem se neodvážil požádat ho, aby mne začal učit katu novou. Když ale naše praktické lekce končily, obvykle za časného svítání, stával se učitelem jiného typu. Potom teoretizoval o podstatě karate nebo mi jako laskavý otec kladl otázky o mém učitelském životě. Když se noc chýlila ke konci, vzal jsem svou lucernu a směřoval domů s vědomím, že moje cesta skončí před podezřívavými zraky sousedů. Nemohu se za žádných okolností nezmínit o dobrém Azatoově příteli - muži, který se narodil také v rodině Šizoku na Okinawě a jehož i sám Azato považoval v karate za stejně zdatného. Někdy jsem mohl cvičit pod dohledem obou mistrů, Azatoa a Itosua, současně. Při těchto příležitostech jsem naslouchal co nejpozorněji rozhovorům mezi nimi a tím jsem se naučil velmi mnoho o smyslu tohoto umění a o jeho duchovních a fyzických aspektech. Kdyby nebylo těchto dvou velkých mistrů, byl bych dnes zcela jinou osobou. Shledávám téměř za nemožné vyjádřit jim svou vděčnost za jejich vedení na cestě, která mi poskytla hlavní zdroj uspokojení po osm desetiletí mého života. Rozpoznání nesmyslu Cítím, že je podstatné právě zde na začátku vložit krátkou poznámku o tom, co karate není, protože v posledních letech bylo o této věci napsáno mnoho nesmyslů. Posléze, až se naskytne příležitost, pokusím se objasnit, co karate ve skutečnosti je. Ale dříve, než půjdu jakkoli dále, myslím, že je jedině správné odstranit některé chybné představy, které neustále zatemňují základní povahu tohoto umění. Jednou jsem například slyšel někoho, kdo se vydával za autoritu, že vyprávěl svým užaslým posluchačům, že "v karate máme katu zvanou Nukite. Užitím pouze pěti prstů jedné ruky může člověk proniknout hrudním košem svého protivníka, uchopit kosti a vytrhnout je ven z těla. Toto je ovšem," pokračovala takzvaná autorita, "velmi obtížně zvládnutelná kata. Člověk při tom začíná trénovat vrážení prstů do sudu plného fazolí, každý

den hodiny a hodiny, tisíckrát a tisíckrát. Zprvu se prsty tímto cvičením rozedřou a ruka krvácí. Po čase se krev sráží, tvar prstů se podivně mění. Nakonec vnímání bolesti zmizí. Potom se fazole v sudu musí nahradit pískem, protože písek je samozřejmě méně poddajný a prsty se střetávají s mnohem větším odporem. Jak trénink postupuje, prsty konečně proniknou pískem a dosáhnou dna sudu. Po tréninku s pískem přichází trénink s oblázky, dokud také zde není po dlouhotrvající práci dosaženo úspěchu. Nakonec přichází trénink s olověnými broky. Na konci dlouhých a namáhavých tréninkových lekcí se prsty stanou dostatečně silné nejen k roztříštění silné dřevěné desky, ale rozdrtí pouze s malými obtížemi i těžký kámen nebo proniknou koňskou kůží." Není pochyb o tom, že mnozí z těch, kteří slyšeli tento podivný výklad, odešli a uvěřili tomu. Mnoho žáků karate chce z toho či onoho důvodu takovéto mýty pěstovat. Například člověk, který neví nic o tomto umění, může adeptovi říci: "Slyšel jsem, že cvičíte karate. Řekněte mi, můžete opravdu rozbít ohromný kámen svými prsty? Můžete jimi opravdu udělat díru do lidského břicha?" Kdyby adept odpověděl, že žádný takový výkon není možný, neřekl by více než holou pravdu. Jsou však někteří adepti nebo rádoby adepti, kteří úpěnlivě pokrčí rameny a zamumlají: "No, někdy já..." Jako výsledek obdrží laik úplnou lež a vskutku zastrašující dojem o tomto umění, je zvědavý, má jak strach, tak i úctu, zdali adept nezískal nadlidské síly. Pravdou je, že nadšenec karate, který poplete, přežene a překrucuje podstatu tohoto umění, umí konverzovat a dostatečně argumentuje, určitě uspěje v ohromování svých posluchačů a přesvědčí je o tom, že karate je něco strašného. Ale to, co říká, je úplná lež a nadto si je toho vědom. Tak proč to dělá? No - zní to dobře. V dávné minulosti snad v karate existovali experti schopní provádět takové zázračné výkony. Toto nemohu potvrdit, ale mohu ujistit své čtenáře, že alespoň podle mých obstojně širokých znalostí neexistuje žádný žijící muž, ať trénuje a praktikuje sebevíce, který by mohl překonat přirozené hranice lidských možností. Jsou zde však ještě adepti, kteří pořád tvrdí opak. "V karate," říkají, ,"je silný úchop základem. Aby toho člověk dosáhl, musí cvičit hodiny a hodiny. Nejlepším způsobem je zvedat dvě těžká vědra vody špičkami prstů, nejlépe plná něčeho jako je písek, a kroužit s nimi mnoho a mnohokrát dokola. Člověk, který maximálně posílil svůj úchop tímto způsobem, je snadno schopen trhat maso svého protivníka na pruhy." Jaký nesmysl! Jednoho dne takový muž přišel do mého dódžó a nabídl mi, že mě naučí tajemství trhání masa na pruhy. Prosil jsem ho, aby to na mně předvedl, ale rozesmál jsem se, když uspěl jen tím, že trochu štípal mou kůži, Dokonce mi ani nezpůsobil jednoduchou modřinu.

Nyní to jde bez povídání, že silný stisk je velkou výhodou cvičence karate. Vzpomínám si, že jsem slyšel o muži, který dokázal přeručkovat kolem svého domu na Okinawě tak, že visel za okap - beze sporu výkon, který dokáže každý, kdo zná okinawské domy. Sám jsem viděl mistra Itosua rozdrtit silný bambusový stonek holou rukou. Toto se může zdát úžasným výkonem, ale věřím, že tento pozoruhodně silný stisk byl přirozenou schopností; která nebyla získána samotným tréninkem, ač jím byla pochopitelně zvýšena. Každý bude po dostatečném tréninku schopen dosáhnout pozoruhodných silových výkonů, ale může jít pouze do určité hranice, ne dále. Existuje totiž hranice lidské fyzické síly, kterou nikdo nemůže překročit. Je pravda, že expert v karate má sílu k přeražení tlusté desky nebo několika vrstev tašek jedním úderem své ruky. Ujišťuji své čtenáře, že kdokoliv je schopen učinit stejnou věc poté, co podstoupí patřičný trénink. Na takovém výsledku není nic výjimečného. Ani toto nemá co dělat s pravým duchem karate; je to pouze ukázka druhu síly, jakou může člověk dosáhnout praxí. Na tom není nic tajemného. Často se mne táží lidé neznalí karate, zda stupeň zdatnosti adepta závisí na počtu desek nebo tašek, které je schopen přerazit jedním máchnutím ruky. Samozřejmě zde není žádný vztah mezi těmito dvěma skutečnostmi. Karate je jedno z nej propracovanějších bojových umění a adept, který se chlubí, kolik desek či tašek může zlomit holou rukou, nebo který tvrdí, že je schopen trhat maso na pruhy či vytrhnout žebra z hrudního koše, má jen velmi chabou představu o pravém karate. Učitel V době, kdy jsem začal svou akademickou dráhu, existovaly čtyři kategorie učitelů základní školy: ti, kteří učili nejnižší třídy, ti, kteří vyučovali vyšší třídy, ti, kteří byli pověřeni zvláštními kurzy a ti, kteří sloužili jako asistenti. Tehdy byly povinné čtyři roky základního školního vzdělání. Učitelé první kategorie měli třídy na prvním a druhém stupni, zatímco učitelé pokročilejší kategorie měli kvalifikaci pro vyučování posledních dvou povinných stupňů, třetího a čtvrtého, stejně jako vyšších stupňů (pátého až osmého), které povinné nebyly. Ačkoliv jsem byl zaměstnán zprvu jako asistent, nedlouho potom jsem složil zkoušky, které mne kvalifikovaly na práci učitele nižšího stupně. Pak jsem byl přeložen do Nahy, sídla okinawské prefektury. Toto přeložení, které bylo ve skutečnosti povýšením, jsem považoval za nejšťastnější věc, neboť mi poskytovalo více času a větší příležitost pro cvičení karate. Později jsem se kvalifikoval jako učitel pro vyšší stupně. Poněvadž jsem však nebyl graduován učitelskou fakultou a stoupající počet jejích

absolventů vstupoval do okinawského školského systému, uvědomil jsem si, že další povýšení bude velmi pomalé. Konečně mne ředitel naší školy doporučil k postupu na vyšší místo. Toto zvláštní povýšení jsem odmítl, protože přijetí by znamenalo odchod do okrajových okresů či vzdálených souostroví a v důsledku toho odloučení od mých učitelů karate. Toto bylo pro mne nepřijatelné. Ve skutečnosti zde byl další důvod, proč mi představení dovolili zůstat v Naze, který nás ještě jednou vnesl do sporu zuřícího kolem drdolu. Rodiny mnoha mých žáků byly pevnými zastánci Neústupné strany a ačkoliv jsme byli ve 24. či 25. roce Meidži (1891 nebo 1892), vládní výnos zakazující drdol byl na Okinawě dalek toho, aby se důsledně dodržoval. Protože má vlastní rodina také podporovala Neústupnou stranu, chápal jsem dobře emoce, které posilovaly odpor k vládním nařízením. Současně jsem si byl vědom úžasných reforem, které měnily vskutku každou stránku japonského života, nemohl jsem proto jinak, než pokládat tuto záležitost za bezvýznamnou. Ministerstvo školství však nevidělo věci ve stejném světle. Polekáno okinawským odporem ke své vůli nařídilo, že každý žák na ostrově musí být ihned zbaven drdolu. To nebylo však tak snadné, jak to zní, neboť mnoha dětem setrvání na zachování jejich drdolu bránilo dlouho v jejich vstupu na základní školu. Výsledkem bylo, že nadále byli už jen stěží dětmi a byli pro učitele třímající nůžky mnohem více než partnery. Kromě toho mnozí z nich trénovali karate, které se už na Okinawě cvičilo mnohem otevřeněji. Učitelé základní školy, kteří chtěli uplatnit svou vůli na těchto "dětech", měli nůžky někdy zcela zbytečně. Z tohoto důvodu byl učitelům zběhlým v karate vydán úkol zdolat i ty neústupné žáky s drdolem, kteří byli také adepty karate. Stále si připomínám pohledy žáků zajatých po zuřivé rvačce, kteří se podrobovali nenávistným nůžkám se slzami v očích a s pěstmi pevně sevřenými, jako by nechtěli nic lepšího, než vyhladit lupiče těchto znaků mužnosti. Avšak netrvalo to dlouho a všichni naši chlapci měli hlavy důkladně oholeny. Drdolová zuřivost provždy skončila. Mezitím jsem usilovně pokračoval se svým karate. Trénoval jsem pod vedením více učitelů: pod mistrem Kijunon, který dokázal holýma rukama v mžiku sloupnout kůru ze živého stromu, pod mistrem Tóonnoem z Hany, jedním z nejlepších konfuciánských učenců na ostrově, pod mistrem Niigakim, jehož výrazný zdravý rozum na mne nejhlouběji zapůsobil, a pod mistrem Macumurou, jedním z největších karatistů, o kterém budu více hovořit později. To neznamená, že jsem zanedbával některého ze svých prvních dvou učitelů. Naopak, trávil jsem s nimi co nejvíce času a učil jsem se od nich nejen karate, ale i mnoho jiného. Mistr Azato byl například výjimečně bystrý pozorovatel politických záležitostí. Vzpomínám si, co mi jednou řekl: "Funakoši, až bude dostavěna

transsibiřská magistrála; válka mezi Japonskem a Ruskem bude nevyhnutelná." Bylo to mnoho let před vypuknutím nepřátelství mezi oběma zeměmi v roce 1904. Co se jednou zdálo nepravděpodobné, stalo se skutečností a já, když válka vypukla, jsem byl hluboce dojat Azatoovou politickou prozíravostí a předvídavostí. Byl to on, kdo v době obrození Meidži radil vládci Okinawy plně spolupracovat s nově vytvořenou vládou a když byla prodloužena platnost výnosu proti drdolu, byl mezi prvními, kdož jej uposlechli. Azato byl také vysoce obratný šermíř Džigen školy kendó. Ačkoliv se nikterak nechlubil, plně věřil ve své šermířské schopnosti. Jednou jsem ho slyšel říci: "Velmi pochybuji, že bych prohrál s někým v zemi, jestliže by se jednalo o souboj na smrt." Tato klidná sebedůvěra byla později vyzkoušena a ukázala se opodstatněná, když se Azato střetl s Jórinem Kannou, jedním z nejznámějších okinawských šermířů. Kanna byl ohromný, svalnatý muž s velkými pažemi a rameny, na nichž se rýsovaly svaly. Lidé říkávali, že jeho ramenní svaly jsou dvouposchoďové výšky! Byl to odvážný muž, zcela beze strachu a náležitě si zasloužil svou pověst za dosahované výkony v bojových uměních. Byl také velmi vzdělaným mužem, zevrubně znal japonské i čínské klasiky. Prostě člověk by myslel, že je pro Azatoa více než protivníkem. Avšak když ve slavném souboji napadl Azatoa ostrou čepelí, jeho útok byl odražen neozbrojeným protivníkem, který se hbitým švihnutím ruky nejen vyhnul bodnutí, ale srazil Kanna na kolena. Když jsem Azatoa požádal, aby mi vysvětlil, co se ve skutečnosti stalo, popsal Kanna jako vysoce obratného šermíře, který vzhledem ke své pověsti, že je neporazitelný a nebojácný, byl schopen zastrašit svého protivníka na začátku souboje a potom se rychle dostat k zabití. "Avšak," řekl Azato, "pokud protivník odmítne nechat se postrašit, pokud zůstane chladnokrevný a pokud shledá nevyhnutelnou mezeru v Kannově obraně, vítězství nemůže být tak obtížné." Tato rada, stejně jako celý zbytek Azatoova vedení, se ukázala pro mne velice cenná. Další jeho zásada byla: "Když cvičíš karate, považuj své ruce a nohy za meče." Opravdu, Azatoovy vlastní ukázky karate byly živé příklady této filozofie. Jednou se ho nějaký muž zeptal na význam a použití ipponken (pěst jedním kloubem). "Zkuste mne napadnout," ,klidně odpověděl Azato. Muž udělal, jak mu bylo řečeno, ale v okamžiku byl úder blokován a Azatoova pěst jedním kloubem vyrazila směrem k protivníkově žaludku, kde byla zastavena ve vzdálenosti snad tloušťky listu papíru. Rychlost celého pohybu byla neuvěřitelná. Muž, který kladl otázku, neměl dokonce ani čas mrknout okem, než si uvědomil, že tato pěst jej mohla v případě skutečného nárazu na jeho solární plexus třeba zabít. Azato byl velmi podrobně informován o všech expertech v karate, žijících na Okinawě, což se týkalo nejen běžných údajů, jako jména a adresy, ale také

zpráv o jejich schopnostech a jejich zvláštních dovednostech a technikách, kde byli silní a kde slabí. Říkával mi, že znalost protivníkových schopností a jeho technických dovedností je polovina boje, přičemž citoval staré čínské rčení: "Tajemství vítězství je v poznání sebe a svého nepřítele." Jak Azato, tak i jeho dobrý přítel Itosu měli jednu velmi vzácnou vlastnost: vůbec nežárlili na ostatní mistry. Představili mne učitelům z okruhu svých známých a nutili mě poučit se z každé techniky, v níž vynikali. Běžní učitelé karate, podle mé zkušenosti, nedovolí svým žákům studovat pod instruktory z jiných škol, ale toto bylo jak Azatoovi, tak i Itosuovi cizí. Kdyby mne nenaučili nic jiného, získal bych jejich příkladem lidskosti a skromnosti při jednání s jejich bližními. A vskutku se nikdy nezaobírali heroickými výkony v karate, které jim byly přisuzovány. Pomíjeli je jako hrubé jednání, patřící k jejich mládí. Oba muži se dělili o další kvality, což je zajímavé, včetně prvního jména Jasucune. Ale filozoficky o karate zastávali zcela rozdílné pozice a i fyzicky se velmi odlišovali. Zatímco mistr Azato byl vysoký se širokými rameny, ostrým pohledem a s rysy připomínajícími starého samuraje, mistr Itosu byl průměrné výšky s velkým kulatým hrudníkem jako pivní sud. Navzdory svým dlouhým knírům měl spíše vzhled dobře vychovaného dítěte. To byl však klamný pohled, neboť jeho paže a ruce vynikaly zcela výjimečnou silou. Ačkoliv byl mnohokrát vyzván Azatoem k utkání v okinawském ručním zápase, vždy vyšel vítězně. V tomto zvláštním druhu sportu zápasníci sevřou pěsti a zkříží zápěstí jeden proti druhému, nedrží se za ruce jako v tokijské verzi ručního zápasu. Poté, co byl Azato nevyhnutelně přemožen, s úšklebky zamumlal, že nikdy nebude lepší, než Itosu - dokonce ani tehdy, dodával, když by použil obě ruce. Itosu byl skutečně tak dobře trénovaný, že se celé jeho tělo zdálo být nezranitelné. Jednou, když právě vstupoval do restaurace v zábavním centru v Naze, zaútočil na něho zezadu statný mladý muž úderem mířeným do jeho boku. Ale Itosu dokonce bez pootočení těla zpevnil svaly okolo žaludku tak, že úder odskočil od jeho těla a ve stejném okamžiku jeho pravá ruka uchopila pravé zápěstí útočníka. Aniž by otočil hlavu, stále klidně táhl muže dovnitř do restaurace. Zde poručil vyděšené servírce přinést jídlo a víno. Neustále držel mužovo zápěstí pravou rukou, usrkl vína ze šálku drženého v levé ruce a pak přetáhl útočníka kolem sebe a poprvé se na něho podíval. Po chvíli se usmál a řekl: "Nevím, co proti mně máte, ale napijeme se spolu!" Úžas mladého muže z tohoto chování si můžete snadno představit. Itosu měl další slavné střetnutí s ukvapeným mladým mužem, instruktorem karate jisté okinawské školy. Ten bojoval podle přirozenosti a byl pyšný na svou sílu. Měl poněkud nepříjemný zvyk číhat v tmavých uličkách, a když tudy procházel osamělý chodec, tak na toho ubohého muže vyskočil.

Nakonec byl tak sebevědomý, že se rozhodl napadnout i Itosua samotného, neboť věřil, že nezáleží na tom, jak je mistr silný. Může být poražen, když bude přepaden nečekaně. Jedné noci sledoval Itosua ulicí a nepozorovaně se přiblížil a zasadil svůj nejsilnější úder na mistrova záda. Zmaten zcela zřejmou skutečností, že si toho mistr vůbec nevšímal, ztratil mladý rváč rovnováhu a ve stejném okamžiku pocítil, že má pravé zápěstí sevřené jako ve svěráku. Pokusil se osvobodit pomocí druhé ruky, ale samozřejmě neuspěl. Síla Itosuova sevření byla na Okinawě známa -jak jsem se zmínil již dříve, dokázal rozdrtit tlustý bambusový stonek jednou rukou. Itosu dále pokračoval v chůzi a vlekl mladíka za sebou, aniž by se dokonce obtěžoval ohlédnout. Když si uvědomil, že vůbec neuspěl, prosil mladý muž mistra za odpuštění. "Ale kdo jsi?" zeptal se Itosu měkce. "Já jsem Goró," odpověděl mladík. Nyní se na něho Itosu poprvé podíval. "Ó," zabručel, "opravdu bys neměl zkoušet takové triky na starého muže,jako jsem já." S tím ho nechal být a odcházel pryč. Živé obrazy se překrývají v mé mysli, když myslím na oba bývalé učitele a na jejich rozdílné filozofické karatedó. "Považuj své paže a nohy za meče " , říkával mi Azato, zatímco Itosu mi radil cvičit tělo tak, aby vydrželo každý úder, ať je jakkoli silný. Co tím ovšem mínil, bylo zřejmé: nesmím pouze cvičit tělo, až se stane tvrdé jako hřebíky, ale že také musím denně cvičit všechny rozdílné techniky karate. Nyní si vzpomínám na jeden velmi známý incident, když byl Itosu napaden skupinou mladých neurvalců. Zakrátko všichni pobudové leželi v bezvědomí na ulici. Očitý svědek viděl, že Itosuovi nehrozí žádné nebezpečí a spěchal říci o incidentu Azatoovi. Azato přerušil svou úvahu a řekl: "A darebáci samozřejmě všichni leželi v bezvědomí tvářemi k zemi, že ano?" Svědek velmi překvapeně připustil, že je to pravda, ale divil se, jak to může Azato vědět. "Velmi jednoduše," odpověděl mistr. "Žádný adept karate by nebyl tak zbabělý, aby útočil zezadu. A když by někdo neznalý karate útočil zepředu, skončil by na zádech. A jak znám Itosua, jeho údery mohou srazit útočníky na tváře. Byl bych zcela udiven, kdyby některý z nich přežil." Jindy Itosua probudily v noci podezřelé zvuky v bráně jeho domu. Když se tiše pohyboval po zvuku, zjistil, že se někdo pokouší vytrhnout z brány zámek. Bez váhání prorazil dřevěnou výplň jediným úderem pěsti. Současně jak prorazil pěst skrze díru, chytil rádoby zloděje za zápěstí. Je běžné, jestliže průměrný karatista prorazí díru tlustou dřevěnou deskou, okraje otvoru budou roztřepené a dřevo bude rozpraskáno v jednom nebo druhém směru. V tomto zvláštním případě zde byla pouze kruhová díra a já vím, že je to pravda, protože mi to tak řekl sám Azato.

Vždy jsem si byl vědom obdivu, který mi projevovali oba mistři. Na oplátku jsem provedl obřad, nejen na jejich poctu, ale na poctu všech mistrů, kteří mne kdy učili a který doporučuji každému žáku karate i dnes: zapálil jsem kadidlo na buddhistickém oltáři každého učitele a slíbil jsem si, že nikdy nepoužiji své cvičené tělo pro nedovolený účel. Myslím, že to byl slib, který jsem co nejvěrněji ctil. Projevilo se to v tom, že se mnou bylo zacházeno jako s členem rodiny i dlouho potom, co jsem se sám oženil a měl vlastní děti - a to až do smrti obou starších mužů. Často jsem brával své děti do jejich domovů, kde při těchto příležitostech předváděli určité katy pro děti a pak je pobízeli, aby dělaly totéž. Jako pohoštění dávali mistři mým dětem takové sladkosti, jaké jsem si já nemohl dovolit koupit. (Nejlepší, co jsem mohl v té době zařídit, byla příležitostně sladká brambora.) Mistři milovali mládí a chovali se k nim jako ke svým vlastním vnukům. Děti brzy začaly samy navštěvovat mistry právě tak, jako jsem to dělal já, když jsem byl v jejich věku. A brzy si karate také oblíbily. Nyní, když se ohlížím, uvědomuji si, že já a mé děti, naše dvě generace, jsme všichni ohromně získali z vyučování obou mistrů. Kde najdu slova, abych vyjádřil svoji vděčnost?

ŽÁDNÉ ZBRANĚ Důležitá lekce Mezi okinawskými učiteli, u nichž jsem se čas od času učil, byl mistr Macumura, o kterém se vypráví slavný příběh, jak porazil v utkání jiného mistra dokonce bez jediného úderu. Tento příběh je tak slavný, že se stal ve skutečnosti legendou; rád bych jej zde nicméně znovu uvedl, protože je nesrovnatelným vyjádřením skutečného významu karate. Začneme tedy v dosti skromné dílně v Naze u muže, který si vydělával na živobytí rytím vzorů na předměty denní potřeby. Ačkoli mu již minula čtyřicítka, byl stále v nejlepších letech: jeho velký krk měl pevnost býčí šíje. Pod krátkými rukávy kimona vystupovaly a vlnily se svaly a jeho tvář byla bronzová jako měď. Ačkoliv byl pouze prostým umělcem, byl mužem, s nímž bylo nutno počítat. Jednoho dne do jeho obchodu vstoupil muž zcela jiného ražení, ale také na první pohled muž velkého bojového ducha. Byl mladší než rytec, každý by se domníval, že je mu přes dvacet pět, ale, jistě ne více než třicet. Jeho fyzický zjev, ačkoliv postrádal rytcovu masivnost, byl stejně velkolepý. Byl velmi vysoký, nejméně šest stop, ale jeho nejvýraznějším rysem byly jeho oči, ostré a pronikavé jako oči orla. Když vstupoval do malé rytcovy dílny, byl bledý a vypadal sklíčeně. Poníženým hlasem žádal rytce o vrytí vzoru na měděnou hlavičku své dlouhé dýmky. Když bral dýmku do rukou, rytec řekl velmi zdvořile, neboť byl prostě z nižší společenské vrstvy než návštěvník, "prosím za prominutí, pane, ale nejste vy pan Macumura, učitel karate?" "Ano," přišla lakonická odpověď. "Oč jde?" "Ach, vím, že se nemohu mýlit! Dlouho již doufám, že budu moci cvičit karate s vámi." Ale mladší muž krátce odpověděl: "Lituji, já už neučím." Rytec však pokračoval. "Učíte samotnou hlavu rodu, že ano?" ptal se. "Každý říká, že jste nejlepší učitel karate v zemi." Vskutku jsem ho učil," odpověděl trpce mladý návštěvník, "ale není mým zvykem učit jiné. A ve skutečnosti už dál neučím ani vládce rodu. Abych vám řekl pravdu," vybuchnul, "mám karate plné zuby!" "Jak můžete tohle vůbec vyslovit!" vykřikl rytec. "Jak může mít muž vašeho ražení odpor ke karate? Byl byste tak laskav a řekl mi proč?" "Nestarám se o to," mumlal mladý muž, "zda učím karate vládce rodu či ne. Právě tím, že jsem se snažil učit ho karate, jsem ztratil místo."

"Nerozumím," řekl rytec. "Každý ví, že jste nejlepší žijící instruktor a když ho nadále nebudete učit, kdo bude jeho učitelem? Určitě nikdo nemůže zaujmout vaše místo." "Opravdu," odpověděl Macumura, "bylo by to kvůli mé pověsti, že mi bylo uděleno místo instruktora vládce rodu. Ale byl to lhostejný žák. Zanedbával své techniky, které navzdory mému celému úsilí zůstávaly velmi hrubé. Ach, kdybych chtěl, mohl jsem ho snadno nechat být, ale to by mu stěží bylo k nějakému užitku. Místo toho jsem ho upozornil na některé slabosti a vyzval ho, aby na mne vší silou zaútočil. Udělal to okamžitě dvojitým kopem (nidangeri). Bylo to dost hbité, ujišťuji vás, ale nemusím vám vysvětlovat, že pouze úplný začátečník se může odkrýt dvojitým kopem, když čelí protivníkovi, o němž ví, že je mnohem lepší." "Rozhodl jsem se využít této chyby, abych mu dal velmi potřebnou lekci. Jak jistě víte, utkání v karate je záležitostí života a smrti, a jakmile uděláte vážnou chybu, jste hotov. Opakování je nemožné. Víte to sám moc dobře. Ale on zřejmě ne, a tak jsem doufal, že mu ukáži pravdu. Najednou jsem zastavil jeho dvojitý kop hranou ruky a poslal jsem ho na zem. Ale předtím, než skutečně dopadl na podlahu, vrazil jsem do něho tělem. Nakonec, když odletěl alespoň o šest yardů, zůstal na hromadě." "Byl vážně zraněn?" ptal se rytec. " "Jeho rameno. Jeho ruka. Jeho noha v místě, kde narazila na hranu mé ruky. Byly zčernalé a zmodralé." Mladý muž byl chvíli tiše. Potom pokračoval: "Dost dlouho se dokonce ani nemohl postavit na nohy." "Jak strašné!" vykřikl rytec. "Pochopitelně jste byl pokárán?" "Samozřejmě. Bylo mi přikázáno ihned odejít a neobjevit se, dokud mi neoznámí." "Chápu," řekl rytec zamyšleně. "Ale určitě vás omluví." "Myslím, že ne. Ačkoliv se tento incident odehrál snad více než před sto dny, nic dalšího jsem od něho neslyšel. Bylo mi řečeno, že se stále na mne hněvá a říká, že jsem příliš arogantní. Ach," mumlal mistr, "bylo by pro mne lepší, kdybych se nikdy nepokoušel učit karate, a na prvním místě ne vládce rodu. Ve skutečnosti by pro mne bylo nejlepší, kdybych se sám nikdy karate nenaučil!" "Nesmysl!" řekl rytec. "V životě každého člověka jsou vzestupy a pády. Ale," dodal, "když ho už nechcete učit, proč neučíte mne?" "Ne!" řekl stroze Macumura. "Vzdal jsem se učení. V každém případě proč muž jako vy s pověstí odborníka chce hodiny ode mne?" Macumura řekl jen pravdu, rytcova pověst byla velice dobrá jak v Naze, tak i v Šuri. "Možná, že to není hlavní příčina," řekl rytec, "ale upřímně řečeno jsem zvědav, jak karate učíte." Byl v rytcově hlase nějaký zvláštní tón, který obtěžoval mladého muže? Byl to předpoklad, že učitel vládce rodu se má stát učitelem rytce? Aby přešel

do útoku, Macumura hněvivě vykřikl: "Jak jste tvrdohlavý! Kolikrát vám mám říkat - nechci učit karate!" "Pak tedy," řekl rytec hlasem poněkud méně zdvořilým než na začátku, "pokud mne odmítáte učit, odmítnete také podstoupit se mnou utkání?" "Cože?" zeptal se Macumura nedůvěřivě. "Chcete se utkat se mnou? Se mnou?" "Správně! A proč ne? Při utkání nejsou žádné rozdíly stavů. Nadto, když už nejste učitelem vládce rodu, nepotřebujete jeho svolení k utkání se mnou. A mohu vás ujistit, že si dám větší pozor na své nohy a rameno než on." Nyní bylo možné rytcova slova, stejně jako tón hlasu, považovat pouze za nestoudná. "Vím, že se říká, že jste v karate velmi dobrý," řekl Macumura, "ačkoliv samozřejmě nevím jak dobrý. Ale nemyslíte si, že zacházíte příliš daleko? Nebyla by to záležitost být zraněn či ne, byla by to věc života a smrti. Jste tak chtivý smrti?" "Jsem zcela připraven zemřít," odpověděl rytec." Pak vám rád posloužím," řekl Macumura. "Nikdo nemůže ovšem znát budoucnost, samozřejmě, ale existuje staré přísloví: jestliže dva tygři bojují, jeden musí být zraněn a druhý musí zemřít. Takže, ať zvítězíte či prohrajete, můžete si být jist, že se nevrátíte domů se zdravým tělem. Čas a místo souboje," uzavřel Macumura, "nechám na vás." Rytec navrhl v pět hodin příštího rána a Macumura byl pro. Dohodnutým místem byl hřbitov v paláci Kingu, který leží za palácem Tama. Přesně v pět hodin stáli oba muži tváří v tvář ve vzdálenosti asi dvanácti yardů od sebe. Rytec udělal první pohyb, jímž zkrátil vzdálenost asi na polovinu a vystrčil levou pěst do pozice gedan a pravou držel na pravé kyčli. Macumura se zvedl ze skály, na které seděl, a stál k protivníkovi v přirozeném postavení (šizentai), s bradou na levém rameni. Zmaten pozicí protivníka, byl rytec zvědav, zda tohoto muže neopustily smysly. Byla to bojová pozice, která zdánlivě neposkytovala obraně žádnou naději. Právě v tom okamžiku Macumura otevřel široce oči a podíval se jimi hluboko do očí druhého. Rytec se stáhl zpět odražen silou, kterou cítil jako světelný blesk a padl vzad. Macumura nepohnul ani svalem, stál tam, kde předtím, zjevně bezbranný. Pot stékal po rytcově obočí a jeho podpaží už bylo vlhké. Cítil, že mu srdce bije nezvyklou rychlostí. Sedl si na blízkou skálu. Macumura učinil totéž. "Co se to stalo?" mumlal si rytec. "Proč ten pot? Proč mi bije srdce tak divoce? Ještě jsme si nevyměnili ani úder!" Potom uslyšel Macumurův hlas: "Hej! Pojďte! Slunce vychází. Pokračujme s ním!" Oba muži se zvedli a Macumura opět zaujal tutéž přirozenou pozici, jakou měl předtím. Ze své strany byl rytec rozhodnut dokončit útok v tomto

okamžiku a postoupil ke svému protivníkovi - z dvanácti yardů na deset, pak na osm... šest... čtyři. A zde se zastavil neschopen postoupit dále, znehybněn podivnou silou, která vycházela z Macumurových očí. Jeho vlastní oči ztratily svůj lesk a stál obklopen jen září z očí Macumurových. V té chvíli byl zcela neschopen odtrhnout pohled od svého protivníka; v hloubce svého nitra cítil, že pokud to udělá, stane se něco strašného. Jak se vyprostit z této tísně? Náhle vyrazil mocný výkřik, kiai, který zněl jako "jach!" a duněl přes hřbitov a ozvěnou se vracel od okolních kopců. Ale Macumura stál stále bez hnutí. Když to rytec uviděl, znovu odskočil polekán a postrašen. Mistr Macumura se usmál. "Co se děje?" řekl. "Proč neútočíte? Nemůžete vyhrát boj pouhým křikem!" "Nechápu," odpověděl rytec. "Dosud jsem nikdy boj neprohrál. A teď..." Po chvíli ticha zvedl svou tvář a zvolal tiše na Macumuru: "Dobrá, pokračujme. Výsledek střetnutí byl již rozhodnut, vím to, ale skončeme to. Pokud to neuděláme, ztratím tvář - a to budu raději mrtvý. Varuji vás, budu útočit v sutemi." (To znamená, že bude bojovat do konce.) "Dobrá!" v odpověď křikl Macumura. "Dejte se do toho!" "Pak mi odpusťte, pokud můžete," řekl rytec, když začal svůj útok, ale právě tehdy vyšel z Macumurova krku ohromný výkřik, který připadal rytci jako zaburácení hromu. Jestliže ho dříve znehybnila zář Macumurových očí, totéž nyní způsobil Macumurův hromový hlas. Rytec zjistil, že se nemůže ani hnout; učinil ještě jeden chabý pokus zaútočit, než se poražen svalil na zem. Několik stop dál byla Macumurova hlava ozářena zlatým svitem vycházejícího slunce - připadal povalenému rytci jako jeden ze starověkých vládců božstev, který zničil démony a draky. "Vzdávám se!" vykřikl ubohý rytec. "Vzdávám se!" "Cože?" křičel Macumura. "To není způsob, jímž hovoří odborník!" "Byl jsem tak bláhový, že jsem vás vyzval," řekl rytec jak vstával. Výsledek byl zřejmý od samého začátku. Velmi se stydím. Vůbec nelze srovnávat mou a vaši dovednost." "Nikoliv," odpověděl Macumura jemně. "Váš bojový duch je výtečný a mám podezření, že toho umíte hodně. Jestliže bychom opravdu bojovali, mohl bych být i poražen." "Pochlebujete mi," řekl rytec. "Pravdou je, že se cítím zcela bezmocný, když se na vás podívám. Byl jsem tak poděšen vašima očima, že se ze mne vytratil veškerý bojový duch, který jsem měl." Macumurův hlas změknul. "Snad," řekl. "Ale já vím toto: byl jste pevně rozhodnut zvítězit a já byl stejně pevně rozhodnut zemřít, kdybych prohrál. To byl rozdíl mezi námi." "Poslouchejte," pokračoval. "Když jsem včera přišel do vašeho obchodu, byl jsem velmi nešťasten, protože jsem byl pokárán vládcem rodu. Když jste

mne vyzval, trápil jsem se tím také, ale jak jsme se rozhodli bojovat, všechny mé starosti náhle zmizely. Usoudil jsem, že jsem byl posedlý poměrně nedůležitými záležitostmi - tříbením techniky, učitelskou dovedností, poklonkováním vládci rodu. Příliš jsem lpěl na udržení svého postavení." Dnes jsem moudřejší, než jsem byl včera. Jsem lidská bytost a lidská bytost je zranitelné stvoření, které nemůže být dokonalé. Když zemře, změní se v prvky - zemi, vodu, oheň, vítr a vzduch. Hmota je prázdnota. Vše je marnost, jsme jako listy trávy nebo stromů v lese, stvoření vesmíru, duch vesmíru a vesmírný duch nemá ani život ani smrt. Marnost je jediná překážka života." S tím ztichnul. Rytec byl také zticha, uvažoval o neocenitelné lekci, které se mu dostalo: kdykoliv v pozdějších letech mluvil o této příhodě s přáteli, nikdy neopomněl popsat svého dřívějšího protivníka nejplamennějšími slovy jako muže skutečné velikosti. Pokud jde o Macumuru, byl zanedlouho znovu jmenován do svého dřívějšího místa jako osobní učitel karate vládce rodu. Nezaznamenaná historie Protože skutečně není žádný písemný materiál o rané historii karate, nevíme, kdo je vytvořil a rozvinul, a z toho důvodu dokonce ani kde vzniklo a kde se vyvíjelo. Jeho nejranější historie může být pouze odvozena ze starých legend, které nám byly předány ústním podáním a které jako většina legend mají sklon k obrazotvornosti a jsou pravděpodobně nepřesné. V mém dětství během prvních let Meidži, jak jsem se dříve zmínil, bylo karate vládou zakázané. Nemohlo se cvičit legálně a samozřejmě neexistovala pro karate dódžó. Nebyli ani profesionální instruktoři. Muži, kteří byli známi jako adepti, tajně přijímali jen málo žáků a jejich živobytí záviselo na práci zcela bez vztahu ke karate. A ti, kteří uspěli při přijetí za žáky, to dělali pouze pro svůj zájem o toto umění. Na samém začátku jsem byl například já pouze jediným žákem Azatoa a jedním z mála, kteří se učili u mistra Itosua. Nebyli zde žádní profesionální instruktoři, velmi málo se zdůrazňovaly písemné záznamy technik apod. Nedostatek lidí jako jsem byl já, jejichž životním posláním je propagace karatedó, byl velmi hluboce pociťován. Ačkoliv samozřejmě nemohu doufat, že uspokojím tuto potřebu, pokusím se předložit to, co si pamatuji a co jsem slyšel od svých učitelů o legendách, které přežívaly na Okinawě. Běda, vím že moje paměť není vždy spolehlivá a jsem si jist, že udělám některé chyby. Nicméně se budu snažit, abych zde uvedl alespoň to, co jsem se naučil o původu a vývoji karate na Okinawě.

O Napoleonovi se říká, že se zmínil o tom, že někde na Dálném východě je malé království, jehož obyvatelé nesměli vlastnit zbraně. Zdá se velmi pravděpodobné, že měl na mysli ostrovy Rjúkjú, což je nyní prefektura Okinawa, kde muselo karate vzniknout. Mezi ostrovany se rozvinulo a zpopularizovalo z jednoduchého důvodu: protože na ostrovech bylo zakázáno nošení zbraní. Ve skutečnosti zde platily dva dekrety - jeden byl vyhlášen asi před pěti stoletími a druhý o nějaká dvě století později. Před vyhlášením prvního dekretu bylo území Rjúkjú rozděleno na tři válčící království: Čuzan, Nazan a Hokuzan. Vládce Čuzanu, Šohaši, kterému se posléze podařilo sjednocení těchto tří království, vydal rozkaz zakazující všem obyvatelům Rjúkjú držení zbraní, dokonce i starých rezavých mečů. Pozval také slavné učence a státníky z těchto tří království do svého hlavního města Šuri, kde vytvořil centralizovanou vládu trvající další dvě století. V roce 1609 si však král vládnoucí dynastie uvědomil svou povinnost vytvořit armádu pro odražení invaze na ostrovy, kterou později provedl Šimazu, daimjó ze Sacumy (nyní prefektura Kagošima). Nově vyzbrojení válečníci Rjúkjú bojovali se zřejmým hrdinstvím a udatností proti vojákům rodu Sacuma, kteří byli známí a obávaní po celé zemi pro svoji bojovou dovednost, ale potom, co vojáci Rjúkjú uspěli v několika okrajových bitvách, překvapené síly Šimazu zpečetily osud ostrovů i jejich vládce, který byl přinucen se vzdát. Když Šimazuové znovu vydali výnos zakazující držení zbraní, mnoho Rjúkjúanů (většina z nich ze stavu šizoku) začalo tajně cvičit formu sebeobrany, v níž byly jedinými zbraněmi ruce a nohy. Co to skutečně bylo, lze pouze usuzovat. Přesto však je známo, že po mnoho staletí Okinawa obchodovala s provincií Fukien v jižní Číně a že čínské kempó (box) bylo převzato a na ostrovy přeneseno pravděpodobně z tohoto zdroje. Bylo to kempó, z něhož se vyvinulo dnešní karate. Nejprve bylo známé jako "okinawate" a vzpomínám si, když jsem byl dítě, že jsem slyšel starší lidi hovořit jak o "okinawate", tak i o "karate" ("kara" v tomto případě znamená Čínu). Pak jsem začal považovat okinawate za původní okinawské bojové umění a karate za čínskou formu boxu. V každém případě jsem tyto dvě disciplíny ostře rozlišoval. Během let zákazu zbraní byli ze Sacumy na ostrovy vysláni inspektoři, aby dohlíželi na přísné dodržování zákazu, takže je sotva překvapující, že karate (které - poté, co se vytvořilo - umožňovalo člověka zabít beze zbraně) mohlo být cvičeno a provozováno pouze tajně. Jak jsem uvedl již dříve, tato tajná stránka karate přetrvala i prvá léta období Meidži, protože staré nařízení v mysli lidu přežívalo. Vlastním pozorováním jsem zjistil, že okinawské lidové tance obsahují četné pohyby podobné pohybům používaným v karate. Věřím, že adepti, kteří

tajně cvičili bojové umění, včlenili tyto pohyby do tanců proto, aby více zmátli úřady. Určitě každý, kdo pozorně sleduje okinawské lidové tance (a dnes se staly poměrně populární ve velkých městech) si povšimne, že se ostře odlišují od půvabnějších tanců dalších japonských ostrovů. Okinawští tanečníci, muži i ženy, používají ruce a dolní končetiny energičtěji a jejich vstup na taneční plochu, stejně jako odchod z ní, také připomínají začátek a konec jakékoli karatistické katy. Podstata tohoto umění byla shrnuta ve slovech: "Karate začíná a končí zdvořilostí," protože Okinawa sama, její lid po mnoho a mnoho staletí považovali svou zemi za místo, kde je třeba všechny formy etikety co nejpřísněji dodržovat. Známá brána před hradem Šuri se nazývala Šurei no mon: "brána zdvořilosti". Když se dostala k moci vláda Meidži a Okinawa se stala prefekturou, Šurei no mon spolu s hradem, ke kterému náležela, byla označena za národní poklad. Bohužel, Šurei no mon již neexistuje: byla zcela zničena během bitvy o Okinawu ke konci druhé světové války. Jak je ironické, že americké vojenské základny nyní zabírají pozemek přilehlý k místu, kde jednou stála brána symbolizující mír! (Od té doby, co byla tato kniha napsána, byla Šurei no mon znovu rekonstruována ve své původní podobě.) Od čínské ruky k prázdné ruce Japonštinu není jednoduché zvládnout, ani není vždy tak jednoznačná, jak by mohla být: různé znaky mohou mít přesně stejnou výslovnost a jeden znak může mít odlišné výslovnosti v závislosti na užití. Výraz karate je jedinečným příkladem: "Te" je dost snadné, znamená "ruku (ruce)". Existují však dva zcela odlišné znaky, které se oba vyslovují "kara" - jeden znamená "prázdný" a ten druhý je čínský znak, odkazující na dynastii Tchang, a může být přeložen jako "čínský". Naše bojové umění lze tedy psát znaky, které znamenají "prázdnou ruku (prázdné ruce)"? Opět se nalézáme ve stinné říši dohadů, ale věřím, že mohu bezpečně tvrdit, že než jsem přišel do Tokia z Okinawy na začátku 20. let, bylo obvyklé používat znak pro "čínský" spíše než pro "prázdný" při psaní karate, ale toto jistě neznamená, že by užívání "čínské" pro "kara" bylo úplně správné. Po pravdě řečeno na Okinawě jsme používali slovo karate, ale častěji jsme toto umění nazývali pouze "te" nebo "buši no te", válečníkova ruka (ruce). Když se poprvé "te" v okinawském užívání změnilo v karate, musím se vrátit dokonce i dozadu, protože neexistuje písemný materiál, který by nám poskytl byť nejběžnější narážku. Mimoto nám ještě mnohem méně říká o tom, zda užívaný znak byl pro "čínský" nebo pro "prázdný", protože Okinawa byla dlouho pod čínským vlivem a protože vše dovážené z Číny se

považovalo současně za výtečné i módní. Ale řekl bych, že to může být jen pouhou domněnkou. Ve skutečnosti se na Okinawě vyučovaly dva druhy "te". Správněji by se měly nazývat Šurite a Nawate podle dvou rozdílných škol karate na ostrově. Ale znaky pro "čínskou ruku (ruce)" se staly, jak se zdá, nejpopulárnější snad proto, že lidé věřili, že karate je ve skutečnosti druh čínského boxerského umění. Dokonce i dnes existují lidé zastávající tento názor, ale ve skutečnosti je karate, jak se cvičí dnes, velmi odlišné od starého čínského boxu. Hlavně z tohoto důvodu je těžké uvěřit, že "čínská ruka (ruce)" byl správný název k vystižení okinawského karate, jak se vyvíjelo po staletí. Kromě toho jsem měl několik let po příchodu do Tokia příležitost vyjádřit svůj nesouhlas s tímto tradičním způsobem psaní. Když se na univerzitě Keio vytvořila výzkumná skupina zkoumající karate, navrhl jsem, aby toto umění bylo přejmenováno na Dai Nippon kempó karatedó (pěstní způsob cesty prázdné ruky Velkého Japonska) a použil jsem přitom znak pro "prázdný" namísto znaku pro "čínský". Můj návrh původně vyvolal silnou kritiku jak v Tokiu, tak i na Okinawě, ale já jsem důvěřoval ve změnu a zastával jsem tento názor po řadu let. Od té doby byl ve skutečnosti široce přijat názor, že slovo karate by se nám všem zdálo cizí, pokud by bylo napsáno se znakem kara pro "čínský". "Kara" znamenající "prázdný" je nesporně vhodnější. Za prvé symbolizuje "zřejmou skutečnost, že toto umění sebeobrany nepoužívá zbraně, nýbrž jen holé nohy a prázdné ruce. Dále, že žáci karatedó směřují nejen ke zdokonalení jimi zvoleného umění, ale také směrem k vyprázdnění srdce a mysli ode všech přízemních přání a marnosti. Při četbě buddhistických písem nacházíme taková prohlášení, jako je "šiki soku ze ku" a "ku soku zešiki", což doslovně znamená "hmota je prázdnota" a "vše je marnost". Znak "ku", který se objevuje v obou rčeních a který lze také vyslovovat jako "kara", je sám o sobě pravdivý. Takže ačkoliv existuje mnoho bojových umění a ta zahrnují tak rozdílné druhy jako džúdó, šerm, lukostřelbu, boj kopím a boj tyčí, jejich konečným ,předmětem je totéž co v karate. Spolu s buddhisty věřím, že je to prázdno prázdnota, která leží v jádru veškeré hmoty a vskutku celého stvoření, a proto jsem pevně trval na použití onoho zvláštního znaku v mém pojmenování bojového umění, kterému jsem zasvětil život. Mám mnohem více co říci k užití kara s významem "prázdný", ale protože prostor je omezený a tyto filozofické problémy zde mají málo místa, nebudu již hlouběji pojednávat o tomto problému. Tímto předmětem se zabývám detailněji v jiné knize - Karatedó kjóhan: text mistra. Když jsem si uvědomil, že mi bylo souzeno, abych uspěl při prosazení změny od "čínských rukou" k "prázdné ruce", ujal jsem se dalších úkolů

revize a zjednodušení. Doufal jsem, že uvidím karate včleněné do všeobecného fyzického vzdělání, které se učí na našich veřejných školách. Proto jsem se dal do revidování kat tak, abych je učinil co nejjednodušší. Časy se mění, svět se mění a bojová umění se samozřejmě musí měnit také. Karate, které cvičí středoškolští studenti dnes, není to stejné karate, jaké se cvičilo dokonce nedávno před deseti lety, a je to opravdu dlouhá cesta od karate, které jsem se učil na Okinawě, když jsem byl dítě. Jelikož neexistují a nikdy nebyla žádná tvrdá a stálá pravidla týkající se různých kat, není nic překvapivého na zjištění, že se tato pravidla mění nejen s dobou, ale také od učitele k učiteli. Nejdůležitější však je, aby karate jako forma sportu používaného v tělesné výchově bylo dostatečně jednoduché, aby ho mohl cvičit každý bez zvláštních potíží, mladí i staří, chlapci i dívky, muži i ženy. Jiná úprava, které jsem věnoval pozornost, byla terminologie. Krátce po mém příchodu do Tokia v roce I922 firma Bukjoša vydala knihu, kterou jsem napsal a nazval Rjúkjú Kempó: Karate. Tehdy však ještě bylo toto slovo psáno jako "čínské ruce" a téměř všechna jména kat, která jsem ve své knize popisoval, byla okinawského původu: Pinan, Naifanči, Činto, Bassai, Seišan, Džitte, Džion, Sančin a podobně. Toto byla ve skutečnosti jména, která jsem se naučil dlouho předtím od mých vlastních učitelů. Nikdo neví, jak se tato jména objevila a lidé se je obtížně učí. Podle toho když jsem změnil "čínské ruce" na "prázdné ruce", jsem začal dávat katám jména, jejichž výslovnost byla pro Japonce snadnější a která jsou nyní běžná po celém světě: Ten no kata, Čchi no kata, Hito no kata, Empi, Gankaku, Hangecu, Meikjó, Hakkó, Kiun, Šótó, Šóin, Hotaku, Šókjó atd. Ujišťuji čtenáře, že jsem pracoval bez obav, že by jména, která jsem vybral, mohla být neměnná a věčná. Nepochybuji o tom, že kdykoli v budoucnosti, až se časy změní, budou katy znovu a znovu nově pojmenovávány. A tak by tomu také mělo ve skutečnosti být. Karatedó je jediné Podle mého názoru jedním vážným problémem, který tísní dnešní karatedó, je převaha rozdílných škol. Věřím, že to bude mít zhoubný vliv na budoucí vývoj tohoto umění. Jak víme, kdysi byly na Okinawě dvě školy, Nawate a Šurite, a ty se pokládaly za příbuzné dvěma školám čínského boxu, zvaným Wudang a Šorindži kempó, které byly v rozkvětu za dynastií Jean, Ming a Čchin. Založení školy Wudangje připisováno jistému Čhang San-fengovi, zatímco zakladatelem školy Šorindži byl, jak se říká, sám Daruma (Bodhidharma), zakladatel zenbuddhismu. Obě školy byly podle dochovaných zpráv velmi populární a jejich stoupenci pořádali častá veřejná vystoupení.

Legenda říká, že škola Wudang dostala své jméno podle čínské hory, na které se údajně poprvé cvičilo, zatímco Šorindži je japonská výslovnost chrámu Šaolin v provincii Chenan, kde Daruma učil cestu Buddhy. Podle jedné z verzí příběhu byli jeho následovníci málo fyzicky zdatní, aby vydrželi tréninkové nároky a mnozí padali vyčerpáním. Bodhidharma jim nařídil začít hned příštího rána cvičit těla tak, že svou mysl a srdce rozvinou natolik, aby mohli pochopit a následovat cestu Buddhy. Jeho metodou tréninku byla forma boxu, který se stal známy jako Šorindži kempó. Ačkoliv mnoho legend pokládáme za historickou skutečnost, myslím, že nemůžeme pochybovat o tom, že čínský box překročil moře a dostal se na Okinawu, kde splynul s původním okinawským stylem pěstního boje, aby utvořil základy toho, co nyní nazýváme karate. Původně byly tyto dvě čínské školy boxu spojeny se dvěma okinawskými školami, Šórinrjú a Šóreirjú, ale jaký přesný vztah mezi nimi existoval, je samozřejmě už dlouho zahaleno mlhou času. Stejně nahodilá je i pravda o školách Šurite a Nawate. Víme však, že techniky školy Šórei nejlépe vyhovovaly lidem s urostlým tělem, zatímco techniky Sórin byly vhodné pro lidi menší a slabší. Obě školy měly své výhody a nevýhody. Šórei například učila účinnější formu sebeobrany, ale chyběla jí pohyblivost školy Šórin. Současná karatistická technika převzala nejkvalitnější prvky z obou škol. Opět říkám, že tak by to mělo být. V současném karatedó není místo pro rozdílné školy. Vím, že někteří učitelé prohlašují, že vymysleli nové a neobvyklé katy a tak si osobují právo, aby byli nazýváni zakladateli "škol". Slyšel jsem skutečně nazývat mne a mé kolegy školou šótokan, ale jsem silně proti tomuto pokusu o klasifikaci. Věřím, že všechny tyto "školy" by měly být spojeny do jediné tak, aby se karatedó mohlo řádně a jednotně vyvíjet. Karate mé ženy Už jsem se zmínil o skutečnosti, že moje rodina pocházela ze stavu šizoku. Můj dědeček z otcovy strany, Gifuku, byl známý konfuciánský učenec a jako většina učenců měl občas finanční starosti. Velmi si ho oblíbil hanšu (rodový vládce) a měl za povinnost a čest vyučovat hanšuovy ovdovělé dcery konfuciánské etice. Tyto soukromé lekce se konaly v Kuntoku Daikun Goten, paláci, kde žily dámy a kde byla také náhodou svatyně věnovaná předkům hanšua. Mužům bylo samozřejmě zakázáno vstupovat do dámského paláce, ale pro Gifukua byla učiněna výjimka. Když byl příliš starý na to, aby pokračoval v učení, odešel ze svého místa a hanšu ho odměnil domem v Teiramači blízko paláce. V době návratu k císařství Meidži dostal také docela velkou sumu peněz. Naneštěstí po

dědečkově smrti můj otec pomalu ale jistě promarnil veškerý majetek a všechny peníze, které dědeček odkázal. Na rozdíl ode mne byl můj otec vysoký a hezký. Byl odborníkem v boji holí (bódžucu), dokonalý zpěvák a tanečník, ale měl jednu nešťastnou chybu. Byl silný piják a tuším, že proto Gifukuovo dědictví postupně našlo cestu z rukou naší rodiny. Dům, ve kterém jsme žili od mého dětství, byl navždy pronajat. Protože jsme byli poměrně chudí, neoženil jsem se, dokud mi nebylo přes dvacet, což byl tehdy na Okinawě pro ženitbu dost pokročilý věk. Můj plat učitele základní školy byla královská částka tří jenů měsíčně, z nichž jsem musel živit nejen svou ženu a sebe, ale také rodiče a prarodiče. Školním učitelům nebylo dovoleno vykonávat jakýkoli druh zvlášť výnosné práce. Navíc jsem velmi tvrdě pracoval v karate, které však bez ohledu na to, jak velmi jsem je miloval, nepřineslo ani jediný jen. A tak jsme byli desetičlenná rodina žijící z příjmu tří jenů měsíčně. Skutečnost, že jsme to dokázali, plně závisela na píli mé ženy. Často pilně pracovala dlouho do noci a tkala místní šaty zvané kasuri, za které dostala šest jenů za kus. Potom vstávala za svítání a šla více než míli na malé pole, kde pěstovala pro rodinu zeleninu. Někdy jsem ji doprovázel, ale v té době se nepovažovalo za vhodné, aby někdo spatřil školního učitele pracovat na polích vedle své ženy. Nemohl jsem s ní tedy chodit příliš často, a když jsem šel, nosil jsem velký klobouk se širokým okrajem, abych nebyl poznán. Divil jsem se, kdy našla čas ke spaní, ale nemohu si vzpomenout, že bych od ní vůbec někdy slyšel slovo stížnosti. Nikdy ani nenavrhla, že bych mohl trávit svůj čas mnohem užitečněji, než cvičením karate v každé volné minutě. Naopak mne povzbuzovala, abych v tom pokračoval a sama se o karate začala zajímat. Často přihlížela mým praktickým lekcím. A když se cítila zvlášť unavena, neudělala to, co by učinila většina žen, aby si lehla na zem a požádala jedno z dětí, aby jí masírovalo ramena a paže. Och ne, nikoli moje žena! To, co dělala, aby ulevila svému vyčerpanému tělu bylo, že šla ven a cvičila karatistické katy a časem dosáhla takové úrovně, že její pohyby byly hbité jako pohyby odborníka. Ve dnech, kdy jsem necvičil pod přísným dohledem Azatoa nebo Itosua, cvičil jsem sám na našem dvorku. Jednoho dne ke mně přišlo několik mladých mužů ze sousedství, kteří mne sledovali a požádali mne, abych je učil karate, což jsem samozřejmě rád udělal. Někdy jsem se však zdržel ve škole a tehdy při návratu domů jsem nalézal mladé muže, jak cvičí sami s povzbuzováním a opravováním mé ženy, pokud něco udělali špatně. Pouze přihlížením mému cvičení a příležitostným vlastním cvičením dosáhla plného porozumění tomuto umění. Za náš dům jsme platili měsíční nájem dvacet pět senů, což byla tehdy velká suma. Naši sousedé byli většinou malí obchodníci nebo džinrikšové.

Někteří prodávali trepky, někteří zboží jako hřebeny, jiní sojový tvaroh zvaný tofu. V každém případě byli naši sousedé, když se napili, často hašteřiví. Tehdy to byla obvykle má žena, kdo zakročil a zjednal smír. V tom téměř vždy uspěla, dokonce i tehdy, když se spor změnil v pěstní boj - což není snadný úkol dokonce ani pro silného muže. Samozřejmě, že ve své roli prostředníka nepoužívala násilí, zcela spoléhala na svoji sílu přesvědčování. Tak moje žena, doma obdivována pro svou píli a šetrnost, byla známa po sousedství jako adept karate a obratný prostředník. Konec utajení Jak si vzpomínám, bylo to první nebo druhý rok tohoto století, když naši školu navštívil Šintaró Ogawa, který se později stal státním školním komisařem pro prefekturu Kagošima. Mezi různými ukázkami, které byly pro něho připraveny, byla i ukázka karate. Zdálo se, že ukázka na něho velmi zapůsobila, ale až později jsem se dozvěděl, že po svém návratu z Okinawy předložil ministerstvu školství podrobnou zprávu, kde velmi vyzdvihoval přednosti tohoto umění. Jako výsledek Ogawovy zprávy se karate stalo součástí školních osnov na prefekturní střední škole Daiiči a na chlapecké normální škole. Bojové umění, které jsem cvičil tajně, když jsem byl velmi chudý, se vynořilo z ústraní a dokonce získalo souhlas ministerstva školství. Nevím, jak mám vyjádřit svou hlubokou vděčnost Ogawovi, ale rozhodl jsem se věnovat veškerý čas a úsilí, které jsem mohl ušetřit, na popularizaci tohoto umění. Když bylo rozhodnuto o začlenění karate do školních osnov, začalo nevyhnutelně přitahovat všechny vrstvy lidí. Nejen střední školy, ale také mládežnické organizace a dokonce základní školy přijaly toto propracované umění sebeobrany jako jednu ze součástí kurzů jejich tělovýchovného vzdělání a mnoho lidí ke mně chodilo pro rady a pokyny. Když jsem získal povolení od Azatoa i od Itosua, oznámil jsem, že přijmu žáky do kurzu. Stále vzpomínám na jiskru radosti, kterou jsem cítil, když jsem stál před svou první karatistickou třídou. Admirál Rokuró Jaširo (který byl tehdy kapitánem) přijel několik let potom se svou cvičnou lodí do blízkého přístavu a jednoho dne přišel během své návštěvy shlédnout ukázku katy karate, kterou pod mým vedením prováděli žáci základní školy. Byl tím tak zaujat, že okamžitě vydal důstojníkům a mužstvu pod svým velením rozkazy, aby se přišli na naše ukázky podívat a začali uvažovat o učení se karate. Věřím, že to bylo vůbec poprvé, kdy byli námořníci válečného loďstva svědky ukázek karate. Poté v roce 1912 zakotvilo první císařské námořní loďstvo pod vedením admirála Dewy v zátoce Čúdžó a tucet členů posádky zůstalo týden v noc lehárně prefekturní střední školy Daiiči, aby přihlíželi výcviku a cvičili karate.

Tak se díky zanícení kapitána Jaširoa a admirála Dewy začalo o karate hovořit v Tokin, ale ve skutečnosti o něm bylo dosud známo jen velmi málo. Vzpomínám si, že až po uplynutí dalších deseti let uvedli karatisté z Okinawy toto umění do Tokia a začali je vyučovat. V roce 1921 přijel na Okinawu při své cestě do Evropy korunní princ (nyní císař). Kapitán Norikazu Kanna, který velel torpédoborci, na němž se princ plavil, navrhl, aby princ shlédl ukázky karate. Ukázky byly připraveny a já jsem byl poctěn účastí na této akci, která se konala ve velké hale hradu Šuri. Od toho dne uplynulo mnoho let, ale stále si vzpomínám, jaké vzrušení jsem cítil. Později jsem se dozvěděl, že princ řekl, že byl na Okinawě nejvíce zaujat třemi věcmi: krásnou scenérií, Dračí stokou magické fontány hradu Šuri a karate. Krátce před princovou návštěvou Okinawy jsem opustil práci školního učitele. Dost nezvyklé bylo mé povýšení, které způsobilo moje odstoupení, protože mi bylo nadřízenými přikázáno jít na odlehlý ostrov v souostroví, kde jsem se měl stát ředitelem základní školy. Avšak moje matka byla stará a upoutaná na lůžko a já, její jediný syn, jsem si nedokázal představit, že bych ji opustil. Neměl jsem tedy jinou možnost, než odejít ze školy. Zhruba tři desetiletí života školního učitele pro mne skončily, ale jsem šťasten, že jsem zcela nepřerušil své vztahy k okinawskému školskému systému. Po poradě s Šoko Makainou, vedoucím okinawské prefekturní knihovny a Bakumonto Suejošim, vydavatelem Okinawa Times, jsem zorganizoval Okinawskou studentskou podpůrnou společnost a později jsem se stal jejím ředitelem. Tehdy jsem také s pomocí svých kolegů založil jinou skupinu, Okinawskou asociaci pro ducha bojových umění, abych přispěl k dalšímu sjednocení karatedó.

TRÉNINK PRO ŽIVOT Proti tajfunu Bude snad mnohem skromnější nechat někoho jiného popsat jeden mladistvý výkon, než tak učinit sám. S rozhodným přemáháním svého pocitu studu však zde budu citovat slova autora Jukio Togawy, aniž bych za ně přijal jakoukoli odpovědnost kromě ujištění svých čtenářů, že popsaná událost je pravdivá. Čtenář možná postřehne dotek šílenství, ale nelituji toho. "Obloha nahoře," píše pan Togawa, "byla černá a šel z ní řvoucí vítr, který pustošil vše, co mu stálo v cestě. Ohromné větve se odlamovaly z velkých stromů jako třísky a prach i štěrk letěly vzduchem a bodaly do tváře." Okinawa je známá jako ostrov tajfunů a divokost jejích tropických bouří vzdoruje popisu. Aby vydržely útok větrů, každoročně s naprostou pravidelnosti ničících ostrov v období bouří, jsou okinawské domy nízké a co nejpevněji postaveny. Jsou obklopeny vysokými kamennými zdmi a břidlicové tašky na střechách jsou zabezpečeny maltou. Ale větry jsou tak silné (někdy dosahují rychlosti sto mil za hodinu), že bez ohledu na všechna předběžná opatření se domy chvějí a třesou. Vzpomínám si, že během jednoho zvlášť silného tajfunu se všichni lidé ze Šuri společně schoulení ve svých domovech modlili, aby je tajfun minul, aniž by způsobil nějakou velkou škodu. Ne, spletl jsem se, když jsem řekl, že všichni lidé ze Šuri se krčili doma: jeden mladý muž nahoře na střeše svého domu v Jamakawačó odhodlaně bojoval s tajfunem. Kdokoliv spatřil jeho osamělou postavu, musel určitě usoudit, že ztratil rozum. Oblečen pouze v bederní pás, stál na kluzkých taškách střechy a v obou rukou držel rohož tatami jako ochranu před řvoucím větrem. Musel často a opětovně padat ze střechy, protože jeho téměř nahé tělo bylo celé zablácené. Mladý muž vypadal asi na dvacet, možná byl ještě mladší. Byl malé postavy, stěží více než pět stop vysoký, ale jeho ramena byla ohromná a bicepsy vypouklé. Vlasy měl upraveny jako zápasník sumó, s drdolem a malým stříbrným špendlíkem, který naznačoval, že patří k šizoku. Ale toto vše je sotva důležité. Oč běží, je výraz jeho tváře: široce otevřené oči blyštící se podivným světlem, široké čelo, měděně červená kůže. Svíral zuby, a když s ním vítr cloumal, vydával auru ohromné síly. Člověk by řekl, že je to jeden ze strážců králů Dewa. Nyní mladík na střeše zaujal nízký postoj a držel slaměnou rohož nahoře proti zuřivému větru. Postoj, který zaujal, byl nejpůsobivější, protože stál jakoby obkročmo na koni. Opravdu, každý, kdo zná karate, mohl vidět, že

mladík stál v jezdeckém postoji, nejpevnějším ze všech karatistických postojů, a že využíval zuřícího tajfunu ke zlepšení své techniky a k dalšímu posílení těla a mysli: Vítr narážel na rohož a na mladíka plnou silou, ale on stál pevně na svém místě a neustoupil. Setkání se zmijí Na Okinawě se nachází velmi jedovatá zemní zmije, zvaná habu. Naštěstí její uštknutí není již tak obávané, jako když jsem byl mladý. Tehdy byl jediný způsob záchrany života po uštknutí do ruky nebo nohy okamžitá amputace. Nyní bylo vyvinuto účinné sérum, ale musí být vstříknuto co možná nejdříve po uštknutí. Naše okinawská habu, která dorůstá do délky šesti nebo sedmi stop, je pořád živočich, kterému je lépe se vyhnout. Dříve, za starých časů před vyvinutím séra, jsem šel jedné noci do domu mistra Azatoa na praktickou lekci karate. Přihodilo se to několik let po mé svatbě a já jsem požádal svého nejstaršího syna, který byl tehdy v 1. stupni základní školy, aby mě doprovázel a nesl malou lucernu osvětlující cestu ostrovní nocí. Když jsme procházeli Sakašitou mezi Nahou a Šuri, minuli jsme starý klášter zasvěcený dávné a velmi uctívané bohyni milosrdenství, nazývané v moderní japonštině Kannon. Právě když jsme minuli její klášter, spatřil jsem uprostřed cesty předmět, který jsem nejprve považoval za koňský trus, ale v když jsme se přiblížili, usoudil jsem, že to, co jsem spatřil, bylo živé - a nejen živé, ale stočeno k nápadně hněvivému útoku na dva vetřelce. Když můj mladý syn uviděl tyto pronikavě se lesknoucí oči ve světle lucerny a pak i ostrý červený jazyk vystřelující ven, vykřikl hrůzou a skryl se za mne, svíraje ve strachu moje nohy. Rychle jsem ho odstrčil za sebe, vzal od něho lucernu a začal jsem jí pomalu kývat zprava doleva. Oči jsem přitom upíral na oči zmije. Nemohu samozřejmě říci, jak dlouho to trvalo. Had, stále na mne zírající, se nakonec odplazil do tmy blízkého bramborového pole. Teprve pak jsem viděl, jak dlouhá a tlustá byla tato habu. Přirozeně jsem již často předtím habu viděl, ale poprvé tuto noc jsem ji viděl stočenou k útoku. Protože jsem jako každý Okinawan znal jejich nepříjemné zvyky, velmi jsem pochyboval, že by se odplazila zcela poslušně bez pokusu o útok, a tak - ačkoliv jsem byl hrozně vyděšen - jsem držel lucernu před sebou a sunul jsem se do pole podívat se po hadovi. Brzy jsem spatřil ony blýskající se oči, odrážené světlem lucerny a zjistil jsem, že mne habu vskutku očekávala. Skočil jsem jí do pasti a nyní se připravovala, aby na mne zaútočila. Naštěstí, když mne uviděla s kývající se lucernou, zanechala útoku a tentokrát zmizela nadobro ve tmě pole. Zdálo se mi, že jsem se od této zmije naučil důležitou lekci. Když jsme pokračovali svou cestou směrem k Azatoově domu, řekl jsem synovi: "Všichni víme, jak je habu vytrvalá. Ale tentokrát to nebylo nebezpečné.

Habu, kterou jsme potkali, se jevila jakoby znala taktiku karate, a když se odplazila do pole, neutíkala od nás. Připravovala se na útok. Tato habu velmi dobře rozumí duchu karate." Zvítězit prohrou Rád bych uvedl dvě příhody, které, jak se domnívám, pomohou čtenářům porozumět podstatě karatedó. Obě příhody se staly před mnoha lety na okinawském venkově a ukazují, jak může člověk zvítězit prohrou. První se přihodila na silnici jihozápadně od hradu Suri, která vedla z dřívější guvernérovy vily zvané Očaja Goten. V objektu vily stála čajovna postavená podle způsobu starého města Nara s úchvatným pohledem na Tichý oceán. Po dnech těžké práce sem guvernér chodíval, aby si se svou ženou a s dětmi odpočinul. Vzdálenost ze Šuri byla něco přes míli a cesta byla dlážděna kameny a lemována po obou stranách vysokými a majestátními borovicemi. Protože tato vila už nebyla soukromým majetkem guvernéra a byla otevřena veřejnosti, šel jsem tam jednou večer s mistrem Itosuem a půltuctem dalších-karatistů na posezení při měsíci. Naše skupina byla sourodá, ztratili jsme pocit času a zůstali zde do zcela pozdních hodin. Hovořili jsme o karate a recitovali poezii. Konečně jsme se rozhodli, že je již čas jít domů, a dali se silnicí lemovanou stromy k Šuri. Měsíc byl nyní zahalen hustou mlhou a mladší muži nesli lucerny, aby pomohli posvítit na cestu učiteli. Náhle muž, který vedl naši skupinu vykřikl, abychom všichni zhasli lucerny. Učinili jsme to, jen abychom zjistili, že se na nás chystá útok. Zdálo se, že našich protivníků bylo stejně jako nás, takže z tohoto hlediska jsme byli vyrovnaní, ale pokud by naši protivníci nebyli také adepti karate, byli odsouzeni k hanebné porážce. Byla taková tma, že jsme neviděli tvář nikoho z nich. Otočil jsem se k Itosuovi pro pokyny, ale ten jen řekl: "Stůjte zády k měsíci! Zády k měsíci!" Byl jsem zcela překvapen, protože jsem se domníval, že nám náš učitel umožní procvičit naše karate a samozřejmě všichni jsme byli více než připraveni dát se do této party neurvalců. Ale Itosu nám pouze řekl, abychom se otočili zády k měsíci! Zdálo se, že to nedává žádný smysl. Po několika minutách mi sykl do ucha: "Funakoši, proč nejdeš a nepromluvíš s nimi? Nemusí být úplně špatní. A když jim řekneš, že jsem členem této společnosti, možná to urovná všechny neshody." Obeznámen s pokynem jsem se vydal směrem k čekající tlupě. "Jeden z nich přichází! Připravte se!" slyšel jsem někoho volat. "Jeden z nich přichází!" Atmosféra se nyní zdála jen okamžik vzdálena začátku vznešeného boje. Když jsem se k nim přiblížil, viděl jsem, že naši pravděpodobní protivníci měli všichni tváře zakryté ručníky, takže bylo nemožné je poznat: Jak jsem

byl instruován, zdvořile jsem jim řekl, že mistr Itosu je v naší skupině a my že jsme jeho žáci. "Snad," dodal jsem tiše, "jste si nás s někým spletli." "Itosu? Kdo je to?" zašeptal jeden z tlupy. "Nikdy jsem o něm neslyšel!" Jiný, když uviděl, jak jsem malý, vykřikl. "Hej, jsi jen kůzle! Co děláš, že strkáš svůj nos do mužských záležitostí? Jdi z cesty!" S tímto mě začal chytat na prsou. Snížil jsem boky do karatistického postoje. Ale v tom okamžiku jsem uslyšel Itosuův hlas: "Žádné bojování, Funakoši! Vyslechni, co chtějí říci. Řekni jim to." "Dobrá," řekl jsem těm mužům, "co proti nám máte? Řekněte nám to!" Než měl kdokoliv možnost odpovědět, byli jsme dostiženi skupinou mužů, kteří měli zřejmě trochu vypito a nyní cestou domů divoce zpívali. Když se dostali tak blízko, aby usoudili, že se zde vyvíjí rozepře, začali radostně křičet v naději, že uvidí lítý krvavý boj. Ale pak jeden z nich poznal našeho vůdce. "Vy jste mistr Itosu?" volal. "Že ano?" "Ovšem, že jste! Co se to na světě děje?" Potom se obrátil k tlupě, která na nás chtěla zaútočit. "Nejste šílení, vy strašáci?" řekl. "Nevíte, kdo jsou tito lidé? Toto je Itosu, mistr karate se svými žáky. Deset nebo dokonce dvacet z vás je nemůže porazit. Bude lépe, abyste se omluvili, a to hezky rychle!" Nakonec se sice neomluvili, ale tlupa mužů mezi sebou chvíli mumlala a potom tiše zmizeli pryč do noci. Pak vydal Itosu další pokyn, který se nám všem zdál poněkud tajemný. Místo toho, abychom pokračovali dosavadní cestou, nařídil nám couvnout a jít oklikou zpět do Šuri. Dokud jsme nedošli k jeho domu, neřekl o střetnutí ani slovo; potom jsme museli všichni slíbit, že o tom nebudeme mluvit. "Udělali jste dnes večer dobrou práci, chlapci," řekl. "Nepochybuji, že z vás budou prvotřídní karatisté. Ale neříkejte nikomu ani slovo o tom, co se dnes v noci přihodilo! Nikomu, rozumíte?" Později jsem se dozvěděl, že členové tlupy poněkud stydlivě přišli k Itosuovu domu, aby se omluvili. Naproti tomu se ukázalo, že muži, o nichž jsme se domnívali, že jsou rváči nebo zloději, byli ve skutečnosti sanka - to jsou muži, kteří pracovali ve vesnici, kde se destiloval velmi silný okinawský likér, zvaný awamori. Byli to pouze poněkud neurvali, drsní a hluční lidé, pyšní na svoji fyzickou sílu, kteří si nás vybrali oné noci jako vhodný materiál, na kterém by vyzkoušeli svoji srdnatost. Teprve pak jsem usoudil, jak byl mistr chytrý, když nám nařídil vrátit se do Šuri jinou cestou, abychom se vyhnuli jakémukoli dalšímu střetnutí. V tom, myslím, je smysl karate. Moje tváře polilo horko a červeň, když jsem si uvědomil, že nebýt Itosua, byl bych použil svou dovednost a sílu proti necvičeným mužům. Druhá příhoda poněkud podobné povahy měla uspokojivější zakončení. Nejprve ale musím říci několik slov o rodině mé ženy. Po mnoho let dělali pokusy s rostlinami sladkých brambor, pokoušeli se vypěstovat zdokonalený

druh. Mírně prosperovali, ale s návratem císařství Meidži v roce 1868 na ně přišly obtížné časy a přestěhovali se do malé zemědělské vesnice Mawaši, asi dvě a půl míle od Nahy. Otec mé ženy, horlivý stoupenec Strany neústupných, byl poněkud výstřední. Když bylo dobré počasí, pečoval o svá pole, když pršelo, zůstával doma a četl. To bylo vše, co dělal. Má žena ho měla velmi ráda a jednoho svátečního dne odešla brzy s dětmi na pěknou, dlouhou návštěvu. Později odpoledne jsem vyrazil sám do vesnice, protože jsem nesnesl myšlenku, že by manželka a děti šly domů samy ve tmě. Opuštěná cesta do Mawaši vedla hustým borovicovým hájem a v mizejícím odpoledním světle byla dosti tmavá. Docela mne překvapilo, když ze skrytu stromů náhle vyskočili dva muži, aby mi uzavřeli cestu. Jako ostatní rádoby útočníci měli tváře zakryté ručníky. Hned bylo jasné, že zde nejsou proto, aby vytvářeli dobrou náladu. "Hele," volal jeden z nich velmi drzým tónem, "nestůj tady jako bys byl hluchoněmý. Víš, co chceme. Mluv! Řekni ,Dobrý večer, pánové` a řekni nám, jaký je hezký den. Neplýtvej časem, maličký, nebo budeš litovat. To ti mohu slíbit!" Čím byl zuřivější, tím klidnější jsem se cítil. Mimo jiné mohu říci, že ten, který se mnou hovořil se sevřenými pěstmi, nebyl karatista, a druhý, který nesl těžkou hůl, byl také jasný amatér. "Nespletli jste si mne," odpověděl jsem tiše, "s někým jiným? Určité se jedná o nějaké nedorozumění. Myslím, když to prohovoříme..." "Ach, bud tiše, skrčku!" zavrčel muž s holi. "Co nám neseš?" S tím přistoupili oba trochu blíž, ale necítil jsem se zastrašen. "Zdá se," řekl jsem, "že nakonec s vámi budu muset bojovat, ale upřímně vám radím, abyste nenaléhali. Nemyslím, že děláte moc dobře, protože..." Druhý muž nyní zvedl těžkou hůl, kterou nesl: "... protože," pokračoval jsem rychle, "jestliže bych si nebyl jist výhrou, nebojoval bych. Vím, že je mi souzeno prohrát. Tak proč bojovat? Má to nějaký smysl?" Po těchto slovech se zdálo, že oba poněkud ochladli. "Dobrá," řekl jeden z nich. "Jistě nejsi moc nakloněn boji. Dej nám tedy svoje peníze." "Nemám žádné," odpověděl jsem jim a ukázal prázdné kapsy. "Tak nějaký tabák!" "Nekouřím." Vše, co jsem ve skutečnosti měl, bylo trochu mandžu, koláčů, které jsem nesl obětovat na oltář v domě otce mé ženy. "Zde," řekl jsem mužům , "vezměte si je." "Pouze mandžu!" Jejich tón byl zlehčující. "Dobrá, lepší než nic." Když bral koláče, druhý řekl: "Bude lepší, když půjdeš, skrčku. A bud opatrný, takové cesty, jako je tato, jsou nebezpečné." S tím zmizeli mezi stromy.

Několik dní potom jsem byl náhodou s Azatoem a Itosuem a během rozhovoru jsem jim pochopitelně řekl o příhodě. První, kdo mne ocenil, byl Itosu, který řekl, že jsem se choval nanejvýš slušně a že nyní považuje hodiny strávené mým učením za dobře vyplněné. "Ale," ptal se Azato s úsměvem, "když jsi už neměl více mandžu, co jsi obětoval na oltáři svého tchána?" "Když jsem už neměl nic jiného," odpověděl jsem, "nabídl jsem srdečnou modlitbu." "Ach, dobře, dobře!" volal Azato. "Dobře jsi to provedl! Toto je opravdový duch karate. Nyní začínám chápat, co to znamená. Snažil jsem se potlačit svou pýchu: Ačkoliv oba mistři nikdy neocenili jedinou katu, kterou jsem prováděl během našich cvičení, ocenili mne nyní a můj trvalý radostný pocit se mísil s pýchou. Nebezpečí pýchy Jednou večer, po mých třicátých narozeninách, jsem šel z Nahy zpět do Šuri. Cesta byla opuštěná a ještě opuštěnější byla za klášterem Sogendži. Nalevo se rozprostíral hřbitov a poblíž byl velký rybník, kde ve dnech dávné minulosti válečníci plavili své koně. Vedle rybníka bylo travnaté místo s malou kamennou podlahou uprostřed. Sem přicházeli okinawští mladíci zkoušet svoji sílu v utkáních ručního zápasu. Toho zvláštního večera jsem minul několik mladých mužů, kteří se zabývali tímto sportem. Jak jsem již poznamenal dříve, okinawský ruční zápas je odlišný od zápasu, který se provozuje jinde v Japonsku. Musím přiznat, že jsem byl velkým fanouškem tohoto sportu a neměl jsem sebemenší důvod k nedůvěře. Stál jsem a chvíli přihlížel. Potom na mne jeden z nich náhle zavolal: "Hej, ty! Pojď a zkus to, pokud se ovšem nebojíš." "Správně!" volal další. "Nestůj jenom a nekoukej. To není moc zdvořilé!" Jak jsem řekl, nevyhledával jsem potíže. "Prosím za prominutí, ale musím už jít," a pokračoval jsem v cestě. "Och ne, nepůjdeš!" S tímto ke mně dvojice mladíků přiběhla. "Utíkáš pryč?" posmíval se jeden. "Nemáš žádné způsoby?" ptal se druhý. Oba mě společně chytili za košili a táhli mě ke kamenné plošině. Zde seděl nějaký starší muž, podle mne rozhodčí a pravděpodobně nejsilnější ruční zápasník ve skupině. Bezpochyby jsem mohl použít získanou dovednost k bezbolestnému úniku, ale místo toho jsem se rozhodl zkusit tento sport. Můj první zápas určený losem s nejslaběji vyhlížejícím souperem jsem snadno vyhrál. Druhý mladík byl také snadnou obětí. A to samé třetí, čtvrtý a pátý.

Nyní zůstali už jen dva protivníci, z nichž jeden byl rozhodčí. Oba vypadali jako silní soupeři. "Dobře," řekl rozhodčí a pokynul hlavou druhému, "teď je řada na tobě. Jsi připraven k zápasu s tímto cizincem?" "Obávám se, že já nejsem," skočil jsem mu do řeči. "Mám už dost a jsem si jist, že už nemohu vyhrát. Prosím, omluvte mne." Ale oni trvali na svém. Můj příští zamračený protivník uchopil moji ruku tak, že jsem neměl jinou možnost, než se bít. Ale zakrátko utkání skončilo v můj prospěch. "Nyní už opravdu musím jít," řekl jsem. "Děkuji vám. Prosím za prominutí." Tentokrát byla moje omluva zjevně přijata. Ale když jsem vyrazil k Šuri, cítil jsem, že cesta nebude bez obtíží. A měl jsem pravdu, zanedlouho jsem uslyšel za sebou zvuky. Na štěstí pro mne, když jsem ten den opouštěl Nahu, měl jsem s sebou deštník, protože pršelo. Nyní déšť přestal a deštník jsem používal jako vycházkovou hůl. Rozhodl jsem se, že by mohl také posloužit jako prostředek obrany, a tak jsem jej rychle otevřel a držel jej nad zadní částí mé hlavy pro odražení úderu zezadu. Dobrá, nebudu to protahovat. Ačkoliv jich muselo být v té skupině sedm nebo osm, podařilo se mi vyhnout se všem úderům na mne směřujícím, až jsem nakonec uslyšel hlas staršího muže, který se ptal: "Kdo je ten trouba? Zdá se, že umí karate." Útok ustal. Muži stáli okolo, hněvivě na mne hleděli, ale už mě neohrožovali žádnými údery, ani se nepokusili mě zastavit. Za chůze jsem si recitoval oblíbené básně a současně jsem pátral po zvucích kradmých pohybů, ale žádné jsem neslyšel. Po chvíli jsem dosáhl Šuri, naplněn výčitkami. Proč jsem se zamíchal do soutěže v ručním zápase? Byla to zvědavost, ptal jsem se. Ale napadla mě správná odpověď Byla to nadměrná sebedůvěra v moji sílu. Jedním slovem, byla to pýcha. Bylo to znesvěcení ducha karatedó a cítil jsem se zahanben. Dokonce i teď, když po mnoha letech vyprávím tento příběh, se stále hluboce stydím. Laskavost bez lítosti Na vysokém kopci blízko domu mého dědečka stál hustý les zvaný Bengadake. V něm byla postavena svatyně pověstná tím, že přinese štěstí každému, kdo sem přijde na pobožnost (takových bylo mnoho jak z Nahy, tak i ze Šuri). Les dobře viděli i cestovatelé vplouvající do zátoky Čúdžo. Jednou večer při cestě z vesnice Nišihara jsem už téměř dosáhl vrcholu zalesněného kopce Bengadake, když jsem si náhle povšiml muže běžícího plnou rychlostí ke mně. Kdybych se nestočil stranou, mohli jsme se čelně srazit hlavami a ačkoliv byla už docela tma, z mužových pohybů jsem poznal, že vůbec nezná umění sebeobrany.

Když se potom vnořil do pole cukrové třtiny, vysoké stonky ho úplně skryly. Protože se z třtinového pole vůbec nic neozývalo, bál jsem se, že možná zakopl, narazil hlavou na kámen a ztratil vědomí. Ačkoliv jsem prohledával pole co nejdůkladněji, jak to jen ve tmě bylo možné, nemohl jsem najít žádnou jeho stopu. Jak podivné, pomyslel jsem si, když jsem pokračoval dolů ve směru malé nádrže, ve které byla obecní žumpa. Zápach byl zcela nechutný a byl bych přešel co nejrychleji, kdybych náhle neuviděl vznášet se v hnoji něco, co vypadalo jako tmavě zbarvený meloun. Předmět byl nepochybně hlava muže, téměř určitě hlava muže, který spěchal z kopce. Navzdor zápachu jsem mu podal ruku a pomohl ven ze špíny. Bez jediného slova díků vyrazil dolů z kopce, jak nejrychleji mohl. V té samé chvíli bylo slyšet z opačného směru hvízdnutí a tři černě oděné postavy se nejasně rýsovaly v temnotě. Než jsem mohl pronést slovo, uchopili mě. "Počkejte!" křičel jsem, "dostali jste nepravého muže," protože v této chvíli bylo zřejmé, že ti tři byli policisté. S tím, že mi řekli, že jsou opravdu policisté, vytáhli nějaký provaz, aby mě svázali. Nějak mě napadlo, že šli po muži, který spadl do špíny. "Počkejte minutu," opakoval jsem. "Spletli jste se." "Nelžete nám," řekl jeden z policistů ostře. "A nedělejte žádné další potíže." Zdálo se, že jsou zcela přesvědčeni, že já jsem tím mužem, kterého hledali. Pokračoval jsem v popírání. Trpělivě jsem jim vykládal, že jejich kořist pouze před několika okamžiky spadla do žumpy a že utekla, když jsem jí pomohl ven. Nejprve vůbec nevěřili, ale po několikerém opakování svého příběhu mi začali věřit. Pak se mě zeptali, kolik bylo onomu muži let a jak vypadal. Odpověděl jsem, že na to byla již příliš velká tma, aby byly lidské oči spolehlivým svědkem, ale podle toho, co se přihodilo, se snad ničí nos nemůže zmýlit v totožnosti muže. S tím jsme všichni čtyři chvátali dolů z kopce ve směru, kterým se muž ubíral. Když jsme dosáhli úpatí kopce, uslyšeli jsme muže, který křičel, že nalezl někoho ležícího tváří k zemi. Ukázalo se, že zde pátrala další skupina policistů, která nalezla viníka uprostřed bramborového pole. Byl, nebo se zdálo, že je v bezvědomí a neuvěřitelně páchnul. Zrovna ho chtěli svázat a odvést, když jsem jim navrhl, že by ho mohli nejprve aspoň trochu očistit. "Dobrá, ale kde?" zeptal se jeden z nich rozmrzelým hlasem. "Vezměte ho ke mně domů," řekl jsem. "Je to stejně na cestě k policejní stanici." To jsme také udělali. Vysvlékli jsme ho z jeho špinavých šatů a umyli u mé studně. Byl jsem překvapen, když jsem uviděl, co se mu přihodilo. Z jeho pravého stehna tekl proud krve, zatímco jeho levé stehno bylo černomodré. Zjevně se zranil, když upadl do žumpy, a bolestivá modřina byla patrně

výsledek neúmyslného kopu, který jsem mu zasadil, když jsem se mu snažil vyhnout, abych zabránil srážce při jeho úprku z kopce. Velice jsem ho litoval, dokud mi policisté neřekli, že je to uprchlý vězeň s dlouhým policejním záznamem a že byl vězněn za krádež, loupež a znásilnění. Potom moje lítost zmizela. Zprostředkování V severní části ostrova Okinawa v okrese Kokurjo leží pobřežní vesnice nazývaná Motobe a blízko ní, také na břehu, stojí vesnička známá jako Šaka. Nyní, po obnovení císařství Meidži, byla osídlena okinawským panstvem nespokojeným s novým režimem v Tokiu a Šaka byla hlavním zdrojem téměř nekonečných sporů, které, zdálo se, každoročně otřásaly okresem Kokurjo. Příhoda, kterou uvádím, se udála nějakých patnáct let potom, co jsem začal učit, a týkala se sporu, který vznikl mezi Šakou a sousední vesničkou. Místní policie se nepovažovala za schopnou uklidnit debatu, která nejevila známky zmírnění, a obrátila se na policii v Naze. Protože však měl původ sporu politickou povahu, byli na pomoc povoláni členové okresní rady, prefekturní rady a samotné prefekturní vlády. Podivné bylo, že jsem byl také požádán, abych se připojil ke smírčí straně. Tehdy jsem nevěděl - a dodnes také nevím - proč. Byl jsem členem sboru malé školy blízko zálivu Senno v okrese Čúro a po jistou dobu jsem doufal v převedení na školu uprostřed Nahy, což by bylo vhodnější pro mé cvičení karate. Převedení však neprošlo. Ve skutečnosti jsem byl zvědav, zdali to bylo kvůli mé znalosti karate, že jsem byl tak dychtivě žádán, abych se stal jedním z rozhodčích - ne, že bych si byl jist, že se bude očekávat, že urovnám spor v ručním zápase, ale spíše proto, že mnoho soupeřů byli adepti karate a možná, že mě příznivě přijmou. V každém případě jsem cítil, že nemohu odmítnout, takže jsem ředitele školy požádal o krátké volno. Bylo mi uděleno. V té době na Okinawě nebyla samozřejmě jiná než koňská doprava, takže jsme jednoho časného rána vyjeli ve vozíkách tažených koňmi. Vzdálenost mezi Nahou a Šakou byla asi padesát mil, proto jsme museli, jak si vzpomínám, dvakrát přepřahat. Přijeli jsme do ovzduší silného podezírání a nepřátelství mezi těmito dvěma vesničkami, do ovzduší, v němž, jak jsme se velmi obávali, mohlo pouze vzrůstat nepřátelství, až by mohlo propuknout v otevřenou válku. Rozhodli jsme se usilovat s největším taktem o udržení věci pod kontrolou. Potom se přihodila velmi podivná věc. Obyvatelé těchto dvou vesnic byli shromážděni na neutrální půdě a hněvivě se navzájem pozorovali. My jsme se nalézali mezi těmito dvěma skupinami. Náhle a téměř současně přišel z

každé skupiny jeden muž a pozdravil mě téměř stejnými slovy. "Funakoši," uslyšel jsem je říkat, "co tě sem přivádí?" Když viděli mí spolurozhodčí, že jsem byl takto pozdraven, požádali mne, abych se pokusil urovnat spor sám. Není pochyb, že se domnívali, že když jsem měl přítele v každé vesnici, byl bych schopen ukončit spor snadno a rychle, ale já jsem pociťoval mnohem méně optimismu a věděl jsem, že špatné slovo může vést k létajícím pěstím, které by mnohem více oddálily konečný mír. Souhlasil jsem však, že se toho ujmu. Rozhodl jsem se, že budu tak zdvořilý a tak nestranný, jak je to jen lidsky možné. Pečlivě jsem naslouchal argumentům obou stran. Přesto se zde během tohoto i následujícího dne vyskytly okamžiky, kdy to vypadalo, že budu napaden davy rozzlobených vesničanů, nejprve z jedné vesnice a potom z druhé. Zachoval jsem však chladnou hlavu a trpělivost, nic jsem neuspěchal a hrozící násilí se neuskutečnilo. Konečně, po dvou dnech bedlivého naslouchání, jsem navrhl kompromisní řešení, které se ukázalo jako přijatelné pro obě strany. S nynějším uzavřeným mírem se v základní škole v Šace konal formální obřad k oslavě této šťastné události. Potom soudci nastoupili do svých vozíků a vrátili se do Nahy. O měsíc později jsem byl pozván na odbor výchovných záležitostí okinawské prefekturní vlády, kde mě informovali o mém povýšení do školy v centrální části Nahy. Po čem jsem tak dlouho toužil, se konečně stalo skutečností, a mohu to přičíst jen svému tréninku karate, který se ukázal tak užitečný v mém prostřednickém úsilí. Ponížený muž Když jsem byl ještě pomocným učitelem ve škole v Naze, chodíval jsem dvě a půl míle dvakrát denně, protože moje žena a já jsme v té době žili v domě jejích rodičů v Šuri. Jednoho dne trvala učitelská porada velmi dlouho, takže když jsem vyšel k domovu, bylo už velmi pozdě a začalo pršet. Rozhodl jsem se, že jednou udělám výjimku a najmu si džinrikšu. Abych ukrátil čas, začal jsem s mužem od džinrikši rozhovor a ke svému překvapení jsem zjistil, že výjimečně krátce odpovídá na mé otázky. Obvykle jsou muži od džinrikši hovorní jako holiči. Navíc tón jeho hlasu byl výjimečně zdvořilý a jeho jazyk byl jazykem dobře vzdělaného muže. Na Okinawě v té době byly dva druhy džinrikšů: hiruguruma (denní džinrikša) a joruguruma (noční džinrikša). Dobře jsem věděl, že někteří noční džinrikšové byli šlechtici, kteří klesli ve společenském postavení. Byl jsem zvědav, zdali tento muž, který mě táhl k Šuri, může být někdo, koho znám. Pokud ano, znamenalo by to porušení etikety. Přesto ještě zůstala nesnadná otázka, jak muže odhalit, protože měl klobouk se širokým okrajem, pod kterým si přede mnou skrýval tvář.

Vzhledem k tomu jsem vymyslel strategii, o níž jsem se domníval, že mi umožní zjistit, kdo to je. Požádal jsem džinrikšu na chvíli o zastavení, abych mohl odpovědět na volání přírody. Při pokládání držadla na zem jsem získal přesvědčivý dojem, že to není obyčejný džinrikša. Když jsem slézal dolů, pokusil jsem se mu pohlédnout do tváře, on však rychle otočil hlavu stranou. Bylo zde ještě něco znepokojivě známého v držení jeho vysokého, štíhlého těla. Déšť zatím ustal a bledý měsíc se vynořil z mraků. Poté, co jsem si ulevil, vrátil jsem se k džinrikše a opět jsem se pokusil podívat do mužovy tváře, ale opět jsem byl odražen. Poněkud rozčarován svou vlastní neobratností jsem se upnul na jiný plán, o němž jsem byl přesvědčen, že vyjde. "Došli jsme již dost daleko," řekl jsem, "a vy musíte být unaven. Je příjemný večer, proč bychom nešli kousek cesty pěšky?" Muž souhlasil, ale opět jsem neuspěl, protože odmítl jít po mém boku. Byl vždy krok nebo dva za mnou. Náhle jsem se v ohybu cesty otočil, uchopil držadlo džinrikši a současně jsem se pokusil prohlédnout si jeho rysy. Avšak přes mou rychlost byl muž ještě rychlejší, když stáhnul klobouk hluboko do tváře. Jeho reakce byla opravdu tak rychlá, že jsem byl dokonale přesvědčen, že nemůže být běžným džinrikšou. Ve skutečnosti jsem si byl velmi jistý, že vím, kdo to je. Sňal jsem svůj klobouk a řekl: "Promiňte, že se ptám, ale nejste pan Suejoši?" Ačkoliv překvapen, nicméně pevně odpověděl: "Nejsem." Tak jsme chvíli stáli, jakoby v živém obraze, já jsem držel džinrikšu a on strnule hleděl k zemi s tváří zakrytou širokým kloboukem. Potom se náhle rozhodl, sundal svůj klobouk a padl na kolena. Viděl jsem, že jsem se nemýlil. Byl to vskutku Suejoši. Uchopil jsem ho, abych mu pomohl vstát a potom jsem poklekl, řekl mu své jméno a prosil jsem ho o odpuštění za mou neslušnou zvědavost: Jak jsem velmi dobře věděl, byl z rodiny vyššího stavu pocházející z válečníků a byl mým seniorem v karatedó. Nadto byl známý odborník v umění boje tyčí a později založil svou vlastní školu bódžucu. Nyní samozřejmě nebylo možné, aby táhl džinrikšu, na níž bych se vezl. Šli jsme bok po boku do Šuri a trávili jsme příjemnou cestu konverzací o karate a umění tyčí. Potom, zřejmě velmi rozrušen tím, že jsem poznal jeho totožnost, mě požádal, abych se nikomu nezmiňoval o tom, že pracuje jako džinrikša. Řekl mi, že má churavou ženu upoutanou na lůžko a aby sebe a ji uživil a nakoupil potřebné léky, pracuje přes den jako rolník a v noci tahá džinrikšu. Aby si udržel svoji společenskou a životní úroveň, musel vykonávat práci, která byla pod jeho důstojnost. V tomto byl, jak se říká, každým coulem samuraj a obratný způsob, jímž zacházel s džinrikšou, odhaloval jeho velké bojové zkušenosti. Ač zemřel brzy poté, co jsem odešel do Tokia, nikdy

nezapomenu na večer strávený v jeho společnosti. Pro mne vždy představoval dokonalé ztělesnění ducha samuraje. Duch hry Přetahování lanem, oblíbený sport na našem ostrově, se obvykle koná během jedné z našich početných slavností. Naše přetahování lanem je zcela odlišné od toho, které se provádí v jiných prefekturách. Předně je z velké části dynamičtější, jak může potvrdit každý, kdo někdy navštívil Okinawu a byl svědkem přetahování lanem. Mohu ujistit čtenáře, že to vůbec není pouhý sport pro děti. Dvě délky lana jsou spojeny tak, aby tvořily jedno velmi dlouhé lano, které je téměř tak tlusté, jako kmen velkého stromu. Každé lano má na konci smyčku, a když se jedna smyčka protáhne druhou, spojí se oba kusy lana dohromady silnou hrubou větví. Z hlavního lana visí početná malá lana, takže vše vypadá jako ohromná stonožka. Tato malá lana se nazývají mezuna (ženská lana). Povinností sudího je vložit dubovou větev do smyčky. Ačkoliv je tato úloha často velmi nebezpečná, je to obřad, který při okinawském přetahování lanem nelze vynechat. Hra začíná, když sudí dupne na nohu dvou mužů soupeřících družstev, kteří jsou nejblíže středu lana. Potom všichni protivníci uchopí "ženská" lana a začnou se přetahovat za doprovodu bubnů a gongů. Povzbuzující skupinky pozvednou prapory se jmény družstev a pobízejí je tím, že dělají co největší hluk. Ačkoliv je to hra a sport, je to také napodobení boje a jsou chvíle (jestliže rozhodnutí sudího je problematické), kdy vznikne opravdová bitva. Mnoho Okinawanů bylo zraněno v pěstních bojích, které často po přetahování lanem následují. Z toho důvodu musí být sudím muž doporučený oběma stranami a musí být také schopný působit jak v roli sudího, tak i jako prostředník v boji, který může propuknout. Ve starém královském hlavním městě Šuri bylo přetahování lanem oblíbeným sportem po staletí. S obrozením Meidži byla hlavním městem Okinawy vyhlášena Naha a ta brzy přerostla svou starší sestru. Během mých učitelských let ve škole v Naze jsem byl často požádán, abych působil jako sudí při přetahování lanem a jsem rád, že mohu říci, že ani jednou se mnou řízená soutěž nezvrhla v krvavou bitvu. Z pozorování těchto přetahování lanem jsem se naučil, že družstvo, které je zaměřeno pouze na vítězství, obvykle prohraje, zatímco družstvo, které vstupuje do soutěže s cílem pobavit se sportem, aniž by se příliš trápilo výhrou nebo prohrou, obyčejně vyjde vítězně. Toto pozorování platí stejně pravdivě jak pro utkání v karate, tak i pro přetahování lanem. Karate zachraňuje můj život

Jiný příběh o karate, který bych chtěl uvést, se stal v přístavu v Naze v nejdůležitější okinawské prefektuře. Naneštěstí byl přístav tak mělký, že velké lodě nemohly přistávat u mola. Musely kotvit uprostřed přístavu a nastupující pasažéři byli přiváženi na malých lodích. V ten den, kdy jsem opouštěl Okinawu na cestě do Tokia, bylo docela větrno a byly vysoké vlny. Spolu se skupinou ostatních pasažérů jsem nastoupil na malý člun, abych byl převezen k velké osobní lodi jedoucí do národního hlavního města. Když jsme přijeli, moře bylo momentálně klidné a několik cestujících přestoupilo z malého člunu na nástupní můstek vedoucí na palubu větší lodi. Když přišla řada na mne, abych vystoupil z kolísajícího člunu, objevila se náhle veliká vlna, a tak jsem přirozeně počkal, dokud se moře nezdálo opět klidné. Jakmile se zklidnilo, dal jsem jednu nohu na můstek, ale v témže okamžiku přišla další ohromná vlna a já se ocitl jednou nohou na můstku, jednou stále na převozním člunu a se dvěma objemnými, těžkými kufry v rukou. Pode mnou bylo temné moře. Aby věci probíhaly ještě hůře, musím přiznat, že ačkoliv jsem ostrovan, nikdy jsem se nenaučil plavat, neboť jsem byl vychován v hradebním městě Šuri a zřídka jsem podnikal výlety k okinawskému pobřeží. Jak jsem stál rozkročmo nad vzdouvajícím se mořem, zaslechl jsem, jak na mne posádka větší lodi křičela dolů pokyny, ale ty ke mně jednoduše nepronikly. Bez přemýšlení jsem přehodil kufr, který jsem držel v levé ruce, před pravou a současně jsem hodil těžší zavazadlo pravou rukou na můstek. Tato setrvačnost mne přenesla bezpečně na nástupní můstek. Kdybych zaváhal ještě o chvíli déle, určitě bych spadl do moře a snad bych se i utopil. I kdybych byl zachráněn, dosyta bych se napil slané vody. Když jsem vystupoval po můstku, mumlal jsem slova díků karatedó, že jsem o vlas unikl utonutí. Několik let poté při opětné návštěvě Okinawy jsem samozřejmě šel složit poklonu mistru Azatoovi. "Vítej zpátky!" volal "Ale opravdu! Jak jsme byli onoho dne vyděšeni!" Přišel se svou rodinou na molo, aby mne vyprovodil a nyní mi vyprávěl, jak byli vyděšeni při pomyšlení na to, co se mi mohlo stát. "Jak jsme obdivovali tvoji rychlost a dovednost," dodal. "A jak se nám ulevilo!" Není to samozřejmě pouze karate, které vytrénuje člověka na takovou úroveň, kdy je schopen provést výjimečné výkony tohoto druhu, ale i ostatní bojová umění jsou stejně užitečná. Například odborníci v džúdó se učí padat takovým způsobem, že vstanou zcela nezraněni. Tuto schopnost všichni přičítají svému tréninku v džúdó. Důležitým bodem je, že denní trénink každého bojového umění může být neocenitelný v čase naléhavé potřeby.

UZNÁNÍ Těžké dny Bylo to, jak si vzpomínám, ke konci roku 1921, kdy ministerstvo školství oznámilo, že se bude příštího jara konat ukázka starých japonských umění ve vyšší dívčí obecné škole (později umístěné v Očanomizu v Tokiu). Okinawská prefektura obdržela pozvání k účasti na této ukázce a oddělení vzdělání mě požádalo, abych předvedl japonskému hlavnímu městu naše místní umění karate. Okamžitě jsem samozřejmě souhlasil a začal se připravovat. Protože karate bylo máto známé mimo Okinawu a protože lidé, kterým mělo být předvedeno, měli o něm jen velmi malou nebo vůbec žádnou představu, rozhodl jsem se, že je třeba učinit při předvádění něco docela dramatického. Vzhledem k tomu jsem udělal fotografie různých postojů, kat, pohybů rukou a nohou a sestavil jsem tyto fotografie na tři dlouhé svitky. Ty jsem vzal s sebou do hlavního města. Celá ukázka byla, jak se ukázalo, velmi úspěšná, ale já se domnívám, že to bylo zvláště díky mému předvedení okinawského umění karate lidem v Tokiu. Po představení jsem se chtěl ihned vrátit na rodný ostrov, ale svůj návrat jsem odložil, když mne dnes již zemřelý Džigoró Kanó, prezident džudistické haly Kódókan, požádal o krátkou lekci karate. Nejprve jsem váhal, neboť jsem se necítil dostatečně způsobilý, ale protože měl Kanó tak velký zájem, souhlasil jsem s ukázkou některých kat pro něho. Scénou měl být sám Kódókan a já jsem se domníval, že mému předvádění bude přítomna jen velmi malá skupina sestávající pravděpodobně jen ze seniorů učitelského sboru haly. Když jsem přijel, k mému velkému překvapení zde čekalo asi přes sto diváků. Za partnera pro ukázku jsem zvolil Šinkina Gimu, který pak studoval v Tokiu na Šóka Daigaku (nyní univerzita Hitocubaši). Gima byl prvotřídním karatistou, který intenzívně cvičil ještě před opuštěním Okinawy. Velice zaujat se mne Kanó ptal, jak dlouho trvá zvládnutí kat, které jsme předváděli. "Nejméně rok," řekl jsem mu. "Ach, to je příliš dlouho," odpověděl. "Můžete mne naučiti alespoň několik nejzákladnějších?" Jako pouhý provinční učitel jsem se cítil velmi poctěn touto žádostí velkého mistra džúdó, jakým byl Džigoró Kanó, a tak jsem samozřejmě souhlasil. O něco později jsem se opět připravoval na návrat na Okinawu, když mě jednou ráno pozval malíř Hóan Kosugi na schůzku. Řekl mi, že před časem navštívil Okinawu s malířskou výpravou a hluboce ho zaujalo karate. Chtěl

by se toto umění naučit, ale v Tokiu nemůže najít učitele ani instruktážní knihy. Zeptal se mne, zdali bych mohl zůstat v Tokiu trochu déle a dávat mu osobní instrukce. Takže jsem opět odložil svůj odjezd a začal jsem dávat lekce členům malířské skupiny zvané Topolový klub Tabata, jehož byl Kosugi prezidentem. Po nějakém počtu lekcí mě náhle napadlo, že pokud chci vidět karatedó zpřístupněné všem lidem Japonska, jsem pro to vhodným člověkem a Tokio je místem, kde je třeba začít. Napsal jsem proto Azatoovi a Itosuovi a nastínil jsem jim svou ideu. Oba mistři odpověděli povzbudivými dopisy, v nichž mne současně varovali, že mi nastávají těžké časy. V tom měli, jak se později ukázalo, více než pravdu. Přestěhoval jsem se do Meiseidžuku, noclehárny pro studenty z Okinawy. Noclehárna byla položena v oblasti Suidobata v Tokiu. Zde jsem směl používat přednáškový sál noclehárny jako dočasné dódžó v době, kdy nebyl používán studenty. Kritickým problémem však byly peníze: své vlastní jsem žádné neměl, má rodina na Okinawě nebyla schopna mi nějaké poslat a já jsem tehdy nemohl přilákat ani žádné sponzory, protože karate bylo dosud celkem vzato neznámé. Abych zaplatil místnůstku, v níž jsem spal, bral jsem všechny příležitostné práce v noclehárně: nočního hlídače, domovníka, zahradníka, dokonce i pokojského. V té době jsem měl velmi málo žáků a tak odměna, kterou jsem dostával, nedostačovala, abych s penězi vyšel. Abych se vypořádal s problémem dostatečného jídla, přemluvil jsem kuchaře v noclehárně, aby navštěvoval lekce karate a na oplátku mi dával slevu z mého měsíčního jídelního účtu. Byl to těžký život, ale když pomyslím na všechna ta minulá léta, uvědomuji si, že nebyla promarněná. Nebylo to bez světlejších chvilek. Tehdy byly osobní rozhovory v novinách a časopisech řídké, ale jednou se objevil reportér z novin v noclehárně. Jak se přibližoval, právě jsem zametal cestu v zahradě a on mě zřejmě považoval za sluhu. "Kde mohu najít pana Funakošiho, učitele karate?" tázal se. "Okamžik, pane," odpověděl jsem a odkvapil pryč. Šel jsem rychle nahoru do svého pokoje, převlékl se do oficiálního kimona a sestoupil ke vchodu, kde čekal reportér. "Jak se máte?" řekl jsem. "Já jsem Funakoši." Nikdy nezapomenu na výraz překvapení v jeho tváři, když si uvědomil, že zahradník a učitel karate je jeden a tentýž. Jindy mne navštívil jeden vyšší služebník z domu barona Jasuo Macudairy, který stál vedle dveří do naší noclehárny. Macudairové byli samozřejmě důležitá rodina a baron a jeho žena byli pěstouni princů Čičibuových.

"Přišel jsem," řekl sluha, "abych poděkoval staršímu muži v noclehárně, který každý den zametá před našimi vraty. Můj pán posílá tento malý projev vděčnosti." S tím mi předal krabici sladkostí. Doslov k tomuto příběhu přišel o několik let později, když mne tentýž sluha znovu navštívil, aby se mi omluvil za to, že mne nazval "starším mužem který zametá zem." A pokračoval: "V té době jsme samozřejmě nevěděli, že jste známý znalec karate Gičin Funakoši." Je pravda, že úklid podlahy noclehárny vyžadoval velké úsilí, protože si sem často chodily hrát děti. Když jsem po nich uklidil, někdy jsem je vyplísnil a říkal jsem jim, že si mohou hrát v zahradě, ale že je nesmyslné podestýlat si na zemi. Jednoho dne mě jeden z nich, malý ďábel s ostrým jazykem, nazval karasuuri (hadí dýně) a zbytek chlapců se sborově přidal. Zdálo se mi to vše poněkud tajemné a nemohl jsem pochopit, proč jsem byl přirovnán k hadí dýni, až jsem se ten večer podíval do zrcadla a propuknul jsem ve smích, protože jsem uviděl tu podobu. Ačkoliv nepiji alkohol, mám zcela růžovou kůži, a protože je má kůže také výjimečně hladká, snadno jsem pochopil, proč si mladý chlapec myslel, že vypadám jako meloun. Meloun při zrání dostává jasně oranžové zabarvení. Takže pro své žáky jsem byl odborníkem na karate, ale pro Macudairovu domácnost jsem byl jen starší metař, zatímco pro tlupu hrajících si dětí jsem byl hadí dýní. Toto mi připadalo velmi zábavné. Co mi připadalo méně zábavné, byly dny nouze, kdy jsem nemohl sehnat dost peněz na nákup životních potřeb. Jednoho dne jsem zjistil, že musím dát něco do zástavy, ale otázka byla co. Stěží jsem měl něco cenného k zastavení. Nakonec jsem našel starou buřinku, kterou jsem nosil na Okinawě a ručně tkané okinawské kimono. Opatrně jsem je zabalil a dopoledne je odnesl do vzdálené zastavárny, protože jsem nechtěl, aby o tom věděl některý ze studentů v noclehárně. Opravdu jsem se styděl i jen ukázat tyto předměty úředníkovi v zastavárně, protože oba byly staré a použité a já jsem se bál, že nestojí vůbec za nic. Ale prodavač je odnesl do zadní místnosti v obchodě, kde jsem slyšel mluvit šeptem dva muže (druhý byl pravděpodobně majitel obchodu). Po chvíli se prodavač znovu objevil a předal mi překvapivě velkou sumu peněz. Byl jsem zmaten, dokud jsem se nedozvěděl, že úředníkův mladší bratr byl jedním z mých žáků karate. Vskutku, když nyní myslím na tato léta, vybavuje se mi řada laskavých dobrodinců, mezi nimi Hóan Kosugi a ostatní malíři z Topolového klubu Tabata a ke všem cítím trvalou vděčnost. Veřejný zájem Jak čas míjel, moje situace se začala zlepšovat. Bylo to z jednoho prostého důvodu. Vyučoval jsem nyní neustále rostoucí počet žáků. Mnozí z nich byli

pracovníky s bílými límečky, kteří po svém zaměstnání přicházeli do mého dódžó na pár hodin cvičení. Byli dychtiví po rozšíření svých znalostí v karatedó a po zdokonalení své dovednosti. Byli výjimečně zanícení a hlavně díky jim se toto umění stávalo stále známější lidem všech vrstev. Dokonce i univerzity, s Keio v popředí, začaly projevovat o karate zájem. Jednoho dne přišel do mého dódžó profesor Šinjó Kasuja z katedry germánských jazyků a literatury a několik dalších členů Univerzity Keio s několika studenty, kteří se chtěli učit karate. Nedlouho potom byla na univerzitě vytvořena skupina složená z členů fakulty i ze studentů, kteří se chtěli učit karate. Byla to první skupina svého druhu ustavená na Tokijské univerzitě. Tak jsem nyní, kromě vyučování v mém vlastním dódžó, pravidelně navštěvoval cvičební prostory Keio, abych poskytoval instruktáže v tomto umění. Brzy začali na instruktáže docházet také studenti z další univerzity, z Takušoku, která byla nedaleko od noclehárny. V jednom takovém stále více vytíženém dni se u mé noclehárny objevil nádherně oděný pán doprovázející mladíka ve studentské uniformě. Byl jsem požádán, abych provedl krátkou ukázku karate, po které mladík zaníceně vyjádřil svůj záměr učit se toto umění. Ukázalo se, že to byl Kičinosuke Saigó, člen aristokratické rodiny, který byl po druhé světové válce zvolen do sněmovny zástupců. Jak si vzpomínám, mladý džentlmen byl v onom čase žákem Šlechtické školy. Nicméně se usadil v penzionu Tógokan, který byl blízko mého dódžó protože byl rozhodnut trávit cvičením karate co nejvíce času. Když jsem sdělil majiteli Tógokanu, že má aristokratického nájemníka, byl velmi překvapen a brzy zařídil pro mladého džentlmena přestěhování do jiného penzionu v Mjogadani a řekl, že jej považuje za čistší a vhodnější pro šlechtického syna. Z tohoto penzionu podnikal mladík mnoho let denní cestu do Šlechtické školy a pak do mého dódžó. Poté, co projevily zájem jak Keio, tak i Takušoku, zdálo se, že počet studentů z různých tokijských škol narůstá rychlými skoky. Mezi jinými si vzpomínám na mladé muže z univerzit Waseda, Hosei, Japonské lékařské koleje, První vyšší školy, Tokijské císařské univerzity, Tokijské obchodní univerzity a Tokijské zemědělské univerzity. V té době byly studijní skupiny karate ustaveny v početných institutech vyššího vzdělání. Jedna byla vytvořena na Vysoké škole tělesné výchovy Nikaido. Byl jsem pozván poskytovat instruktáže karate jak na vojenské, tak i na námořní akademii. Mohu dodat, že jsem byl také výjimečně potěšen návštěvami rodičů chlapců, kteří u mne cvičili. Přicházeli mi poděkovat za instruktáže karate vedoucí k tomu, že se jejich synové stali silní a zdraví. Nyní jsem měl samozřejmě málo času na zametání místností a zahrad, ani jsem to neměl zapotřebí: Jednoho dne mě přišel navštívit majitel

zastavárny, který byl tehdy tak šlechetný. Na konci našeho rozhovoru, když mě opouštěl tiše řekl: "Už je to tak dávno, co jste přišel do mého obchodu, že jsem se obával, zdali nejste nemocen. Oddechl jsem si, když vás vidím tak zdravého a silného!" Moje žena byla v té době stále na Okinawě, ačkoliv můj nejstarší syn přišel do Tokia přede mnou a moji dva mladší synové přišli po mém příjezdu. Rozhodl jsem se nevrátit se na Okinawu, dokud nebude moje mise skončena a navzdory všem obtížím jsem věřil, že mohu v Tokiu svou rodinu podporovat. Ale nestalo se tak. Když jsem napsal své ženě, aby se ke mně přistěhovala, pevně odmítla. V okinawském náboženství je uctívání předků velmi důležitým prvkem a má žena, přesvědčená buddhistka, nemohla připustit myšlenku, že by se hrob našich předků přemístil na neznámé místo. V odpovědi na mou žádost řekla, že je její povinností zůstat na Okinawě, aby mohla plnit své náboženské povinnosti. Řekla mi, že mám své úsilí soustředit na práci. Když jsem viděl, že její přesvědčení nelze změnit, souhlasil jsem s tím, ačkoliv to znamenalo mnoho let odloučení. Moje první kniha Zanedlouho poté, co jsem přišel do Tokia, mě malíř Hóan Kosugi přiměl k napsání příručky o karatedó. Nebyla to žádná lehká úloha, jak jsem již dříve poznal, protože neexistoval žádný písemný materiál ani v Tokiu a zvláště ne na Okinawě. Tak jsem začal psát mistrům Azatoovi a Isotuovi, stejně jako dalším přátelům a kolegům na Okinawě a žádal jsem je, aby mi posílali všechny informace a myšlenky o umění karatedó. Ale samozřejmě, když došlo k psaní knihy, musel jsem se úplně spolehnout na svou vlastní osobní zkušenost z doby, kdy jsem trénoval a cvičil toto umění na Okinawě. Kniha vydaná v Bukjoša v roce 1922 byla nazvána Rjúkjú Kempó: Karate a do jejího úvodu jsem měl čest zahrnout krátké předmluvy řady vynikajících lidí. Mezi nimi se mohu zmínit o markýzi Hisamasovi, bývalém vládci Okinawy, admirálu Rokuró Jaširovi, viceadmirálu Čósei Ogasawarovi, hraběti Šimpei Gotovi, generálporučíku Čijomacu Okaovi, kontraadmirálu Norokazu Kannaovi, profesoru Norihiro Toonnovi a o Bakumoto Suejošimu z Okinawských Timesů. Když dnes opět tuto knihu čtu, cítím se poněkud zahanben amatérskou kvalitou psaní. Avšak její skladbě jsem zasvětil každý kousek svých sil a tak zůstává mezi různými publikacemi oblíbená. Byla překrásně vyzdobena samotným Hóanem Kosugim. Kniha obsahovala pět kapitol: "Co je karate", "Hodnota karate", "Cvičení a výuka karate", "Organizace karate" a "Základy a katy". V závěru uvádím předběžná opatření, která by měl karatista praktikující toto umění

dodržovat. Abych podtrhl čtenáři ideu, jak jsem v té době karate vnímal, dovolte mi zde uvést krátký úvod, který jsem napsal pro svou první knihu: "Hluboko v šeru lidské kultury se skrývají semena destrukce, stejně tak jako déšť a blesk jdou v patách pěkného počasí. Dějiny jsou příběhem vzestupů a pádů národů. Změna je řádem nebe a země. Meč a pero jsou tak neoddělitelné jako dvě kola káry. Tak musí člověk obsáhnout obě pole, jestliže má být považován za dokonalého. Jestliže je nadměrně uspokojen a věří, že pěkné počasí bude trvat navždy, bude jednoho dne překvapen, aniž by byl ve střehu, hroznou zátopou a bouřemi. Proto je pro nás všechny základem být každý den připraven na jakoukoli mimořádnou událost." "Pamatovat na dny utrpení v době míru a soustavně trénovat tělo a mysl, to tvoří vůdčí duch a charakter japonského národa." "Dnes se těšíme z míru a naše země dělá velké pokroky na každém poli. Ale jemné umění sebeobrany zvané karate se stává nyní stále populárnějším a lidé se mne občas ptají, zda není k dostání nějaká dobrá příručka. Dokonce mi píší nadšenci ze vzdálených míst a žádají takovou knihu. Nadto se zdá, že zdraví a síla našich mladých mužů podstupujících tělesné zkoušky do vojenské služby se rok od roku zhoršují. Když jsem uvážil všechny tyto skutečnosti, rozhodl jsem se vytvořit příručku o karate, která by tento sport rozšířila mezi národy a naši lidé by mohli trénovat tělesně i duševně. Tento první pokus je pochopitelně provázen mnoha nedostatky." Tato kniha získala širokou oblibu a byla znovu vydána o čtyři roky později v nakladatelství Kobundo v upravené formě se změněným názvem jako Renten Gošin Karatedžucu (posilování vůle a sebeobrany technikou karate). Moje další kniha Karatedó Kjóhan byla vydána v roce 1935 a zabývala se hlavně různými typy kat (výtvarnou úpravu této knihy provedl také Hóan Kosugi). O karate se začala zajímat také řada týdeníků i měsíčníků a zatímco se někteří pisatelé pokoušeli podat pravdivý obraz o karatedó, ostatní se jen hnali za senzací. V dodatku ke své knize jsem citoval z článku, který se objevil v Tokio Newspaper, v němž autor uváděl: "Účelem karate je budovat silné tělo. Je to také umění sebeobrany. Říká se, že trénovaný karatista je schopen se zvednout ze sedu a rozbít strop místnosti jediným kopem, rozdrtit bambusový kmen jednou rukou, rozbít dvě nebo tři tlustá prkna jediným úderem pěsti, přerazit silné lano jediným úderem, rozdrtit skálu pěstí a provést mnoho jiných nadlidských silových výkonů. Pouze jediným slovem to lze vystihnout - slovem ,zázračné`!" Jak jsme viděli, ne všechny takové výkony jsou mimo lidské schopnosti a nazývat je zázračnými je absurdní. Říkám to s lítostí, ale tímto způsobem pohlíželo na karate v té době mnoho lidí. Přátelé a známí

Jedním z našich prvních důstojníků ozbrojených sil, jenž si uvědomil hodnotu karate, byl admirál Rokuró Jaširo, který získal značnou slávu ve válce s Ruskem. Jak si čtenář může vzpomenout, byl to on, který se zastavil na Okinawě a byl tak dojat ukázkami karate, že nařídil důstojníkům a mužům pod svým velením, aby je cvičili. Nevím, jak se admirál Jaširo dozvěděl, že jsem v Tokiu, ale dozvěděl se to a jednoho dne mne pozval do svého domu v Koišikawa Haranači. Vzpomínal na všechny věci, které viděl na Okinawě a řekl mi, že on sám i jeho synové a vnuci se chtějí učit karate. Souhlasil jsem s tím, že budu jednou týdně navštěvovat jeho dům a učit je tomuto umění. Kdykoliv nastal cvičební den, osobně mě vítal ve vratech svého domu oblečen do slavnostního kimona a po skončení našeho cvičení mě vyprovázel. Měli jsme časté rozhovory jak před, tak i po cvičení a velmi mnoho jsem získal z jeho rozsáhlých zkušeností. Viděl jsem, že je to muž, kterého je třeba velmi obdivovat. Dalším mužem z námořnictva, od něhož jsem se naučil mnoho hodnotného, byl Isamu Takešita, který také později dosáhl hodnosti admirála. Může to znít divně, ale řada zápasníků sumó byla mými známými a mými žáky. Například Uičiró Onišiki byl svého času velký šampión, ačkoliv si asi dnešní mladá generace jeho jméno nepamatuje. Někdy přiváděl ostatní zápasníky ze stejného střediska do mého dódžó v Meiseidžuku na cvičení, ale protože moje dódžó bylo docela malé a zápasníci sumó malí nejsou, dával jsem přednost ukázkám kat v Onišikiho středisku v Rjogoku. Dalším zápasníkem sumó, kterého jsem často instruoval, byl šampión jménem Fukujanagi, který zemřel předčasnou smrtí následkem nesprávně připravené ryby. Zápasníci byli vždy během cvičení extrémně pozorní a právě tak jako dnes pořádali častá turné po celé zemi. Ale jakmile se vrátili do hlavního města, přicházeli mi do mého dódžó podat zprávu. Vzpomínám si, že jednoho dne velký šampión Onišiki a já jsme se procházeli poblíž mostu Išikiri v Koišikawě, když začalo pršet. Zrovna tehdy jsem náhodou neměl deštník, ale Onišiki okamžitě rozevřel nad našimi hlavami svůj. Ale protože Onišiki byl přes šest stop vysoký, zatímco já byl vysoký pouze pět stop, nedělal mi jeho deštník zrovna moc dobře. Když to uviděl, trval na tom, abych si vzal deštník se slovy: "Jestliže dovolíte." Sám si přehodil ručník přes hlavu a pokračovali jsme v chůzi. Poté, co zanechal sportovní činnosti, otevřel si Onišiki v Cukidži restauraci , kam mě pozval jednou večer na jídlo: Nabídl mi podušku k sezení zatímco sám seděl přímo na slaměné rohoži - tak přesně dodržoval etiketu vztahu učitele a žáka. Byl jsem hluboce dojat silným smyslem bývalého velkého šampióna pro zdvořilost. Kromě Onišikiho a Fukujanagiho jsem znal ještě půl tuctu dalších slavných zápasníků, kteří se mnou cvičili karate, a zjistil jsem, že jsem se od nich

naučil mnoho, dokonce více, než jsem je naučil já. Můj závěr byl, že konečný cíl jak karate, tak sumó je stejný: cvičení obojího -jak těla, tak i mysli. Šótókan Bylo by obtížné, aby kdokoli předvídal rozsah katastrofy, která zasáhla Tokio v prvním zářijovém dnu 1923. Byl to den Velkého zemětřesení Kanto. Téměř všechny domy byly postaveny ze dřeva a po hodinách působení zuřícího ohně, který následoval po otřesu, leželo velké hlavní město v ruinách. Naštěstí moje dódžó uniklo zničení, ale mnoho mých žáků prostě zmizelo ve zkáze padajících a hořících budov. My, kteří jsme přežili, jsme ve dnech bezprostředně následujících po hrozném neštěstí dělali vše, co bylo v našich silách, abychom pomohli těm, kdo byli zranění a bez přístřeší. Se žáky, kteří nebyli zmrzačeni nebo zabiti, jsem se připojil k ostatním dobrovolníkům, abychom pomáhali opatřovat potravu utečencům, odstraňovat sutiny a asistovat při pohřbívání mrtvých. Vyučování karate tak bylo dočasně odloženo, ale se získáváním prostředků na živobytí se nemohlo dlouho otálet. Po krátké době asi třicet z nás našlo práci v bance Daiiči Sogo, kde jsme dělali šablony. Už si nepamatuji, jak jsme byli placeni ani jak dlouho jsme pracovali, ale jak si vzpomínám, denní cestování z dódžó v Suidobatě do banky v Kjobaši se zdálo být nekonečné. Pamatuji si na jednu stránku denního dojíždění. Tehdy nosilo jen velmi málo lidí na ulicích japonských měst boty, každý nosil bud sandály nebo dřeváky zvané geta. Jeden typ geta se nazývá hóbo no geta - mají dva velmi dlouhé zuby, někdy pouze jeden - a ty jsem vždy nosil, abych si posiloval svalstvo dolních končetin. Používal jsem je takto i jako mladík na Okinawě a neviděl jsem nyní žádný důvod, proč bych měl tento zvyk měnit, když jsem docházel do práce do banky. Jednozubé geta, které jsem nosil, byly vyřezány z velmi těžkého dřeva a hlasitě klapaly při každém kroku (jako železné geta, jež dnes nosí někteří karatisté). Nepochybuji, že kolemjdoucí na mne pohlíželi s potlačovaným smíchem, pobaveni tím, že muž mého věku může být tak marnivý, že chce zvětšit svou tělesnou výšku. Nadto mi tehdy bylo přes padesát let. Ujišťuji však své čtenáře, že mým motivem nebyla marnivost: považoval jsem jednozubé geta za nezbytnou potřebu pro denní trénink. Jak míjely týdny a měsíce, Tokio se začalo znovu stavět a až později jsme zjistili, že naše dódžó je ve stavu vážného poškození. Meisedžuku bylo postaveno kolem roku 1912 nebo 1913 a nic se na něm dlouho neudělalo. Naštěstí byla okinawskou vládou a okinawskou školskou společností poskytnuta peněžní částka na provedení nejpotřebnějších oprav.

Mezitím, co se Meisedžuku znovu obnovovalo, jsme museli najít jiné místo. Když významný učitel šermu a můj přítel Hiromiči Nakajama uslyšel, že potřebuji nové prostory, nabídl mi své dódžó v době, kdy se nepoužívalo pro cvičení šermu. Nejprve jsem pronajal domek blízko Nakajamova dódžó, ale brzy jsem si mohl najmout větší dům s velkým dvorem, kde jsem mohl se svými žáky cvičit. Avšak po nějaké době už toto uspořádání nevyhovovalo. Počet mých žáků vzrostl, ale také vzrostl počet žáků šermu. Důsledkem toho bylo, že jsem byl svému dobrodinci na obtíž. Naneštěstí byla moje finanční situace stále špatná a já nemohl udělat to, co by bylo samozřejmé: postavit speciální dódžó jen pro karate. Kolem roku 1925 získal celonárodní výbor na podporu karate dostatečné prostředky na první karatistické dódžó v Japonsku. Nebylo to beze stopy pýchy, když jsem na jaře 1936 poprvé vstoupil do nového dódžó v Zošigaja, čtvrt Tošima, a když jsem uviděl nade dveřmi tabuli nesoucí jméno nového dódžó: Šótókan. Toto bylo jméno, na kterém se výbor usnesl, nevěděl jsem, jak mohli vybrat mnou v mládí použitou přezdívku k podpisu čínské básně, kterou jsem napsal. Byl jsem rovněž smutný, protože jsem nade vše chtěl, aby mistři Azato a Itosu přišli učit do tohoto nového dódžó. Bohužel, ani jeden z nich již nebyl mezi živými, a tak jsem v den, kdy bylo nové dódžó oficiálně otevřeno, zapálil trochu kadidla ve svém pokoji a modlil se za jejich duše. Zdálo se mi, že se na mne oba velcí učitelé usmívají a říkají mi: "Dobrá práce, Funakoši, dobrá práce! Ale nedopusť se chyby sebeuspokojení, protože máš stále hodně co dělat. Dnes, Funakoši, je to pouze začátek!" Začátek? Bylo mi téměř sedmdesát let. Kde bych našel čas a sílu udělat všechno, co je stále ještě třeba udělat? Naštěstí jsem se neohlížel na svůj věk, ani ho nepociťoval a rozhodl jsem se, jak moji učitelé požadovali, nevzdávat se. Stále bylo, jak mi říkali, co dělat. Nějak nebo jinak, ale udělám to. Jedním z mých prvních úkolů při dokončování nového dódžó bylo vytvořit soubor pravidel, která se mají dodržovat, a stejně tak rozvrh hodin. Také jsem stanovil požadavky na stupně a třídy (dany a kjú). Počet mých žáků začal den ode dne vzrůstat, takže naše nové dódžó, které se nám pro naše potřeby zdálo na začátku více než vhodné, nyní téměř nepostačovalo. Ačkoliv jsem řekl, že jsem necítil svá léta, uvědomil jsem si, že bych nestačil plnit všechny povinnosti, které se soustavně hromadily. Nebylo zde pouze jen řízení dódžó, ale také tokijské univerzity nyní utvářely skupiny karate na svých katedrách tělesné výchovy a tyto skupiny potřebovaly instruktory. Bylo toho jednoduše příliš na jednoho muže - dohlížet na dódžó a cestovat z univerzity na univerzitu, takže jsem určil pokročilé žáky, aby učili na svých vlastních univerzitách místo mne.

Rád bych zdůraznil, že naše činnost nebyla omezena pouze na Tokio. Mnozí absolventi z mého dódžó, stejně tak jako karatisté z univerzit, dostali místo v provinčních velkoměstech a městech s výsledkem, že se karate stávalo známé po celé zemi a že byl postaven velký počet dódžó. Toto mi přineslo další misi, protože jak se karate šířilo, byl jsem stále obléhán místními skupinami, abych cestoval sem a tam a přednášel a předváděl ukázky. Ať jsem byl jakkoli dlouho pryč, vždy jsem ponechával vedení dódžó v dobrých rukou starších žáků. Často jsem dotazován, jak se stalo, že jsem si vybral pseudonym Šótó, který se stal názvem nového dódžó. Slovo šótó znamená v japonštině doslovně "borové vlny" a tak nemá žádný velký tajemný význam, ale rád bych řekl, proč jsem si je vybral. Moje rodné hradební město Šuri je obklopeno kopci s lesy rjúkjúských borovic a subtropickou vegetací, z nichž vystupuje hora Torao, která patřila baronu Čosuke Iemu (stal se ve skutečnosti jedním z mých prvních patronů v Tokiu). Slovo torao znamená "tygří ocas" a bylo obzvláště vhodné, neboť tato hora byla velmi úzká a tak hustě zalesněná, že se opravdu podobala tygřímu ocasu, pokud se na ni člověk díval z dálky. Když jsem měl čas, chodíval jsem po hoře Torao - někdy i v noci, když byl úplněk nebo když byla obloha tak jasná, že člověk stál pod baldachýnem hvězd. Když se v takové chvíli stalo, že byl slabý vítr, mohl člověk slyšet šumění borovic a cítit hluboké neproniknutelné tajemství ležící v kořenech všeho života. Pro mne bylo toto hučení druhem nebeské hudby. Po celém světě zpívají básníci své písně o vymyšleném tajemství, ukrytém mezi stromy a v lesích, a já jsem byl přitahován čarovnou samotou, která je toho symbolem. Snad byla moje láska k přírodě zesílena, protože jsem byl jediný syn a křehké dítě, ale myslím, že by bylo nadsázkou nazývat se samotářem. Nicméně po náročném cvičení karate jsem neměl nic tak rád, jako vyjít si a o samotě se toulat. Když mi potom bylo dvacet a pracoval jsem jako školní učitel v Naze, často jsem chodíval na dlouhý úzký ostrov v zálivu, který se honosil nádherným přírodním parkem zvaným Okunojama se slavnými borovicemi a velkým rybníkem pokrytým lotosy. Jedinou stavbou na ostrově byl zenový klášter. Sem jsem také sám chodíval na procházku mezi stromy. V té době jsem cvičil karate již několik let, stával jsem se zkušenější a více jsem si uvědomoval jeho duchovní podstatu. Radovat se z osamocení a naslouchat větru hvízdajícímu v borovicích se mi zdálo jako výtečný způsob pro dosažení klidu mysli, což karate vyžaduje. Protože se to stalo součástí mého způsobu života od raného dětství, rozhodl jsem se, že není lepšího jména, než šótó, jímž jsem podepisoval své básně: Jak roky míjely, myslím, že se toto jméno stalo známější, než to, které mi

dali při narození rodiče a často jsem zjišťoval, že pokud bych nenapsal Šótó spolu s Funakoši, lidé by nepoznali, kdo jsem.

JEDEN ŽIVOT Velké ztráty Nad vzdálenými horizonty Mandžuska a Mongolska se stahovaly válečné mraky, ale obloha nad samotným Japonskem byla dosud modrá a mírová. Život pokračoval jako vždy s císařem vykonávajícím své mnohé oficiální funkce. Byl jsem velmi dojat jeho každoroční přítomností na ukázkách karate, protože jsem jednou měl tu čest být jedním z předvádějících. Stále si jasně vzpomínám na každý okamžik, kdy jsem s půltuctem svých žáků předváděl karatistickou katu za císařské přítomnosti. Zchudlý okinawský mladík, který chodíval každou noc míle do domu svého učitele, mohl dokonce i ve svých snech stěží předvídat takový vrchol své kariéry. Přesto se to stalo a tato čest byla pro mne ještě znásobena skutečností, že jsem mohl předvést katu před jeho veličenstvem, ačkoliv mi už bylo přes padesát let. Musím se přiznat, že jsem vystupoval za císařské přítomnosti již dříve, když byl císař korunním princem a navštívil Okinawu na své cestě do Evropy. Ale tehdejší situace byla velmi odlišná. Tehdy bylo karate jedno z nejméně známých bojových umění. Ve skutečnosti bylo sotva známé mimo ostrovy Rjúkjú. Ale nyní zaujalo své místo mezi ostatními tradičními bojovými uměními, a když posuzuji ohromný rozdíl mezi vzdálenými dny na Okinawě a tímto dnem v Tokiu, velmi těžko potlačuji své pocity. Po ukázce jsem byl pozván Sutekim Čindou na shromáždění. Suteki Činda byl později hlavním komorníkem císaře. Řekl mi, že si Jeho Milost dobře vzpomíná na ukázky na hradě Šuri a že se ptala, zda vedoucí při oné příležitosti nebyl tentýž muž, který právě vystupoval v císařském paláci v Tokiu. Čtenář si může představit moje pocity, když jsem to vyslechl. Naše mírové dny se nyní chýlily ke konci. Když se mandžuský incident vyhrotil, Japonsko se pustilo do příprav na skutečnou válku. Nyní se počet žáků přicházejících do mého dódžó dokonce ještě zvětšoval a po přímém výbuchu nepřátelství s Čínou, brzy následovaném velkou Pacifickou válkou, moje dódžó již nestačilo počtu mladých mužů toužících trénovat. Když cvičili na dvoře a dokonce venku na ulici, bál jsem se, že zvuk jejich holých pěstí narážejících na slámou kryté sloupy bude sousedům na obtíž. "Sensei," mohl jsem často slyšet mladé muže, když přede mou klečeli, "byl jsem odveden a odcházím sloužit své zemi a císař." Každý den - a ne jednou -jsem slýchával své žáky, kteří mi to oznamovali. Usilovně cvičili karate den po dni v přípravě na boj zblízka s nepřítelem, s nímž se ještě nesetkali. Věřili, že jsou připraveni. Skutečně mi bylo řečeno, že někteří důstojníci instruovali své muže tak, že pokud nebudou schopni nést pušku

nebo meč, mají se vrhnout na nepřítele holýma rukama. Toto proslulo jako "útok karate". Samozřejmě mnoho mých žáků zemřelo v boji - běda, tak mnoho, že jsem ztratil přehled o jejich počtu. Cítil jsem, že mi pukne srdce, když jsem dostával zprávu za zprávou s oznámením o smrti tolika schopných mladých mužů. Proto jsem mnohokrát stával sám v tichém dódžó, modlil se za duši zemřelého a vzpomínal na dny, kdy tak pilně cvičil své karate. Jako mnoho jiných i moje rodina a já jsme trpěli svým osobním neštěstím, které vzrůstalo, když bylo stále více zřejmé, že Pacifická válka skončí porážkou Japonska. Když na jaře roku 1945 můj třetí syn Gigó onemocněl a byl hospitalizován, přestěhoval jsem se s nejstarším synem do Koišikavy. Zatímco jsem žil v Koišikavě, bylo mé dódžó zcela zničeno leteckým náletem. Myslel jsem na to, jak bylo postaveno s láskou a štědrostí přátel karatedó. Byla to krystalizace jejich oddání se tomuto umění a zdálo se mi, že je to nejkrásnější věc, kterou jsem kdy ve svém životě dosáhl. Nyní, mezi jedním a druhým okamžikem, bylo vše ztraceno. Brzy však přišla mnohem větší katastrofa: císař vydal dekret přijímající porážku. Zmatek v životě v Tokiu, který následoval po kapitulaci, byl větší, než jsem mohl unést, a tak jsem odešel do Oity na Kjúšú, kam unikla i má žena, když začala lítá bitva o Okinawu. Myslel jsem si, že mohu alespoň v klidu žít s ní a alespoň budu mít větší možnost sehnat dostatek jídla, než v hladem týrané metropoli. Ale život na Kjúšú nebyl tak klidný, jak jsem předpokládal, protože sem směřovala masová evakuace z Okinawy do Oity a ani má žena ani já jsme neměli mezi hordami uprchlíků žádné příbuzné. Ani zde nebylo dost jídla, jen trochu zeleniny, kterou jsme vypěstovali, a chaluhy, které jsme sbírali na břehu. Má žena byla už stará, ale podržela si nezkrotného ducha, k mému zármutku ne však na dlouho. Jednoho dne náhle onemocněla. Vždy trpěla astmatem a nyní se jí to tak zhoršilo, že nemohla téměř dýchat. Když jsem u ní jednou odpoledne seděl všiml jsem si, jak zvedla své vyčerpané tělo na posteli a obrátila se tváří ve směru Tokia. Viděl jsem její rty, jak se pohybují v tiché modlitbě. Potom se otočila znovu, tentokrát směrem k Okinawě, sepjala třesoucí se ruce a šeptala další tichou modlitbu. Okamžitě jsem poznal, na co myslela: Když se podívala směrem k Tokiu, myslela na císaře a na císařský palác, myslela na své syny a vnuky, a když se podívala směrem k Okinawě, obětovala svou poslední modlitbu duchům předků předtím, než se k nim připojila. Tak zemřela moje žena, ta, která po dlouhá léta dělala vše možné, aby mi pomáhala a povzbuzovala mě v mém oddání se karate. Po přestěhování do Tokia, když mi bylo kolem padesáti let, jsem byl od ní odloučen a když jsme v předchozích dnech byli spolu na Okinawě, opět nebyl její život snadný.

Byli jsme tak chudí, že jsme si nemohli dovolit mnoho obyčejných životních radostí, které jsou útěchou průměrného páru. Dala mi celý svůj život, svému muži s jeho láskou pro karate i svým dětem. Věřím, že její výjimečné kvality lidé v Oitě poznali, protože učinili nevídanou výjimku v pevně stanovených pohřebních tradicích. Je podivnou skutečností, že vesnické márnice jsou pouze pro těla lidí skutečně narozených v Oitě. Těla cizinců jsou posílána do městem spravované márnice v Usuki. Ale vesničtí hodnostáři prosadili, aby byla má žena spálena na místním hřbitově, a tato výjimka, myslím, byla učiněna poprvé v historii této vesnice. Byla to dojemná pocta její památce, jejím zvláštním lidským vlastnostem. To se stalo v době pozdního podzimu v roce 1947. Za několik dní jsem odjel do Tokia, svíraje urnu, která obsahovala popel mé ženy. Jel jsem na nějaký čas navštívit svého nejstaršího syna. Starý válečný vlak se pomalu plazil k Tokiu a zastavoval v početných stanicích. K mému velkému překvapení byli v každé stanici moji bývali žáci, kteří mě přišli pozdravit a projevit soustrast. Nevím, jak se dozvěděli, že budu ve vlaku, ani jak se dozvěděli o smrti mé ženy, ale byl jsem velmi dojat jejich starostlivostí. Slzy mi kanuly po tvářích, dokud jsem si neuvědomil, že zemřela stejně šlechetně, jako žila. Poznání opravdového karate V posledních letech slýchávám lidi stále častěji říkat "karate sannengoroši" nebo "karate gonengoroši", znamenající, že člověk, který je zasažen úderem karate nevyhnutelně zemře bud za tři, nebo za pět let po úderu. Zní to docela krutě a samozřejmě zcela politováníhodně, nicméně je v tom určitý díl pravdy. Rád bych se velmi krátce o této věci zmínil. Aby bylo jasné, není vcelku pravdivé tvrzení, že jestliže udeříte protivníka určitým způsobem, je nevyhnutelně odsouzen k smrti v období tří nebo pěti let. Ale je pravdou, že člověk takto zasažený, ačkoliv nemusí být usmrcen v okamžiku úderu, může skutečně po několika letech následkem tohoto úderu zemřít. Některé karatistické údery mají tendenci zkrátit život oběti; zde leží ta špetka pravdy, která vedla k těmto rčením. Jak k tomu dojde? Určitě všichni mí čtenáři viděli fotografie karatisty přerážejícího prkna nebo tašky úderem holých rukou. Obyčejně první deska či taška zůstane nepoškozena, zatímco ty, které jsou vespod, jsou zlomené. Deska, která skutečně obdržela úder, nevykazuje žádný znak zasažení. Totéž se může stát i po úderu na lidské tělo: nic se neobjeví na povrchu těla, ale nitro může být vážně poškozené. Všichni jsme slyšeli o případech, v nichž byl člověk něčím zasažen, ale protože cítil jen nepatrnou, nebo necítil vůbec žádnou bolest, přestal na to myslet. Po uplynutí nějaké doby snad i let - se znovu bolest objevila a mohla se i zvětšovat. Ale zasahovat

takovými údery, stejně jako přerážet prkna a tašky, je daleko vzdáleno od opravdové podstaty karatedó. Řekněme, že osoba dovedná v karate může obvykle přerazit pět prken jediným úderem. Nyní, když průměrný člověk, který nezná o karate absolutně nic, podstoupí dostatečný trénink, bude pravděpodobně schopen zlomit tři nebo čtyři prkna: Ale určitě nelze říci, že tímto pochopil pravý smysl karate. Kdyby se pokusil využít takto získanou schopnost k útoku na ostatní, se vší pravděpodobností by boj prohrál. Dosáhl sice úspěchu v posílení svých rukou, ale nepochopil podstatu karate. Vzpomínám si, jak se metropolitní policejní oddělení (když jsem prvně přišel do Tokia) obávalo, aby nebylo karate zneužito jako útočná zbraň. Myslím, že dnešní lidé nejsou tak pošetilí. O několik let později mi důstojník vysoké hodnosti řekl: "Jak víte, kdokoli nesoucí zbraň nebo meč může být uvězněn za ilegální držení zbraně, ale u karate jsou jedinou zbraní ruce a nohy a stěží můžeme uvěznit lidi za to, že je nosí. Tak bych vás chtěl požádat, abyste upozornil mladé muže trénující ve vašem dódžó, aby nezneužívali svůj um pro nějaký ilegální účel. Dnes už je dost gangů pobudů po celé zemi!" Uvědomil jsem si, že jestliže se i přes mé úsilí takovéto gangy karate naučí a použijí je ke zmrzačení nebo dokonce k vraždění lidí, mé jméno by bylo provždy zneuctěno: Jsem hrdý na to, že z desítek tisíc žáků, kteří se učili a cvičili karate v mém dódžó, neznám jediný případ, ve kterém by tato dovednost byla použita ilegálně. Vždy jsem ve svém učení zdůrazňoval tu skutečnost, že karate je defenzivní umění a nesmí nikdy sloužit útočným účelům. "Buďte opatrní," napsal jsem v jedné z mých prvních knih, "na slova, která říkáte, protože když se budete vychloubat, uděláte si mnoho velkých nepřátel. Nikdy nezapomeňte na staré rčení, které říká, že silný vítr může zničit statné stromy, ale vrba se ohne a vítr jí mine. Velké umění karate je prozíravost a lidskost." Proto učím své žáky, aby byli ostražití, ale nikdy nešli se svou karatistickou dovedností do útoku a nabádám nové žáky, že za žádných okolností nedovolím, aby použili své pěsti k řešení svých osobních problémů. Připouštím, že někteří mladí se mnou nesouhlasí: říkají mi, že věří, že karate může být klidně použito, kdykoliv to okolnosti učiní absolutně nezbytným. Pokusím se ukázat, že toto je totální neporozumění pravému významu karate, protože když se jednou s karate začne, stává se to záležitostí života a smrti. A jak často si můžeme dovolit účastnit se takových konfrontací na život a na smrt v našich několika letech života na zemi? Ať jsou okolnosti jakékoliv, nesmí být karate použito ofenzivně. Abych doložil svou poznámku, dodávám případ mladého muže, který strávil jen krátkou dobu v mém dódžó v Meiseidžuku a který se jednoho dne rozhodl

vyzkoušet svůj kop na psu, jenž hlídal pozemek Macudairovy rezidence vedle nás. Kop mladého muže selhal a on sám byl vážně pokousán psem. Tak říkám, že ti, kteří karate trénují a mysli si, že musí použít svou dovednost, převracejí smysl tohoto umění. Další frází, kterou bych zde rád komentoval, je tak zvaný "sek karate", používaný v profesionálním zápase. Není to ve skutečnosti záležitost, o níž mohu kvalifikovaně hovořit, protože nevím o profesionálním zápase nic. Nejsem rád součástí davu, a protože jsem součástí davu nebyl, nikdy jsem zápas neviděl, vyjma v televizi. Tento "sek karate" je hlavní zbraní, užívanou Rikidozanem, mužem nejvíce odpovědným za dnešní popularitu profesionálního zápasu v Japonsku, za což si ho vážím. Rád bych věděl, kde se naučil karate, a bylo mi řečeno, že když byl zápasníkem sumó, učil se s Jukio Togawou, který dříve trénoval v mém dódžó. Rikidozan tedy studoval karate předtím, než se dal na profesionální zápas; skutečnost, která jasně ukazuje, jak usilovně se učil všechny dovednosti svého oboru. Když jsem viděl jeho slavný "sek karate" v televizi, uvědomil jsem si, že to není nic jiného, než varianta šutó v karate. Slovo šutó znamená "ruka meč" a ukazuje na použití ruky jako meče nebo nože, se čtyřmi prsty a palcem napjatými a drženými blízko u sebe. Navzdory jejich zjevné podobnosti jsou však "sek karate" a šutó dvě velmi rozdílné věci. Když jsem viděl Rikidozana v televizi, zdálo se mi, že ovládá své ruce spíše způsobem, jakým děti švihají bambusovým mečem. Naše šutó je ale smrtelnější zbraň: je jako ostrý ocelový meč. Úder šutó vedený ze strany na protivníkův krk má schopnost jej okamžitě zabít. Zasáhne-li tento úder lopatku, roztříští kost, a může také jako čepel nože proniknout tělem protivníka. Je to totéž šutó, které se někdy používá k přerážení desek a tašek. Bez ohledu na skutečnost, že "sek karate" je potomek úderu šutó, zkušený karatista pozná řadu rozdílů. V karate se například paže zřídka zvedá nad hlavu (ačkoliv se říká začátečníkům, aby to dělali při cvičení kat, aby byl pohyb volnější). Ale znalec nikdy nezvedne paži vysoko, jak to dělá zápasník u svého "seku karate". Nadto se onen druhý sek provádí s paží téměř napjatou, zatímco úder šutó je zasazován s pokrčeným loktem. Jelikož se provádí bez širokého odkrytí boků, zahrnutý tělesný pohyb je při srovnáni s oním "sekem karate" malý, ale může být samozřejmě mnohem ničivější. Každý den Často mi reportéři (a dokonce i členové lékařského povolání) pokládají otázku, na níž my staří musíme neustále odpovídat. Každý chce vědět, čemu vděčím za svou dlouhověkost. A moje upřímná odpověď je, že

nemám tajný recept - vyjma umírněnosti. Ačkoliv je mi devadesát let, těším se tak dobrému zdraví a duševnímu stavu, že bych ani nebyl překvapen, kdyby dnešek pro mne znamenal začátek nového života! Ano, umírněnost. Myslím si ale, že pokud řeknu čtenářům o některých svých dlouholetých každodenních návycích, mnohem jasněji pochopí, jak bylo pro mne možné, že jsem se dožil takového zralého a aktivního stáří. Jak jsem připomněl na samém začátku této knihy, mé narození bylo předčasné, a tak moje vlastní rodina, stejně jako její příbuzenstvo a známí v sousedství, předpokládali, že se nedožiji více než tří let. Nyní - o devadesát let později stále učím karate a píši knihy a moje mysl je zaměstnána novými činnostmi, jako bych byl pouze v polovině svého současného věku. Podívejme se na chvíli na důležitý způsob stravování. Jím střídmě, nikdy ne dosyta. Zelenina je oblíbený článek mé stravy, a ačkoliv mám rád maso a ryby, jím obojí se zdrženlivostí. Udělal jsem si pravidlo - nikdy nemít více než jednu stranu misky naplněnou a nikdy více než jednu misku polévky. Domnívám se, že zdrženlivost v jídle může být jeden z hlavních důvodů, proč jsem si udržel své vynikající zdraví. Mohu se také zmínit o tom, že mým zvykem vždy bylo a je jíst horká jídla v létě a studená v zimě. Například nikdy, jako většina lidí, nepožívám zmrzlinu nebo šumivé nápoje za horkého počasí. Při oblékání nemám rád těžké šaty. Na Okinawě je samozřejmě po většinu roku velmi teplo, proto se tady těžké šaty téměř nepotřebují. Ale dokonce i dnes se v našich tokijských zimách oblékám co nejlehčeji. Nikdy jsem nepoužíval kamna na dřevěné uhlí, kterým říkáme hibači, nebo ohřívač na dřevěné uhlí (kotacu), a nikdy jsem se neznepokojoval s něčím, jako je láhev na horkou vodu. Po všechna čtyři roční období spím na jednoduché tenké rohoži s dřevěným nebo rotangovým polštářem a dokonce i uprostřed zimy se přikrývám jenom jednoduchou prošívanou pokrývkou. Nikdy nepoužívám zvláštní přikrývky. Protože byla má rodina chudá, brzy jsem si zvyknul na relativní jednoduchost a nikdy jsem neměl důvod měnit svůj způsob života. Dokonce i dnes, když žiju v pronajatém domě, trvám na místnosti v patře. Toto dělám velmi záměrně, protože věřím, že stoupání do schodů je vynikající cvičení pro svaly dolních končetin. Tento zvyk může být také důležitým činitelem mého celoživotního zdraví. Vstávám vždy časně. Předpokládám, že mladí čtenáři zvyklí na to, že se věci dělají pro ně, budou udiveni, ale ve chvíli, kdy vstanu, stočím svou pokrývku a uklidím ji do skříně. Když jsem žil na Okinawě, nikdy jsem nedovolil své ženě, aby za mne tuto každodenní činnost prováděla, ani nyní nedovolím svým dětem a vnukům to dělat. Mým zvykem vždy bylo, že jsem dělal sám takové práce jako zametání místnosti, větrání pokrývky nebo oprašování svých knih. Pevně věřím, že čistota je důležitá a trvám na

provádění každodenních činností, které ji pro mne tvoří. Takový byl vždy můj zvyk. Poté co vstanu, setřu každý prach, který se mohl usadit na portrétu císaře Meidži v dvorním šatu, portrétu, který mi věnovaly mé děti, a na portrétu Takamori Saigóa, státníka a vojáka období Meidži. Ten druhý portrét mi daroval jeho vnuk Kičinosuke Saigó. Když to udělám, zametu místnost, zacvičím si nějakou katu, umyji si ruce a obličej a pak sním jednoduchou snídani. Nyní si příležitostně dovoluji shovívavost, o které bych zamlada vůbec neuvažoval: někdy si před obědem krátce zdřímnu. Odpoledne věnuji často kaligrafii nebo četbě. Kaligrafii dělám obyčejně na přání studentů, kteří po skončení univerzity nastupují do zaměstnání ve vzdálených okresech a přejí si, abych jim napsal nějaké motto. Praktikuji ji už od dětství, ale nikdy jsem nikomu nedovolil, aby pro mne připravoval inkoust, a nedovolím to ani dnes. Jak možná mí čtenáři vědí, japonští kaligrafové používají tyčinky pevného barviva, které přeměňují na tuš třením v kamenné misce obsahující vodu. Je to pomalý proces, a tak se často i několik měsíců opozdím, než vyhovím žádosti mých bývalých žáků. Doufám, že si nemyslí, že příčina odkladu je v mém stáří! Zjistil jsem, že při psaní kaligrafie brýle nepotřebuji, ale potřebuji je, když mám číst dopisy psané perem a inkoustem. Sluch mám dosud docela v pořádku, ale musím přiznat, že nemám vlastní zuby. Umělé mi nedělají žádné potíže při jídle, ale zjistil jsem, že se mi někdy během rozhovoru uvolňují. Mám strach, že mi vypadnou, a proto je přitlačuji proti dásni prstem, což ne vždy vypadá inteligentně. Myslím, že si budu muset brzy koupit nové. Tedy člověk může koneckonců těžko dosáhnout mého věku, aniž by si toho ostatní lidé nevšimli. Někdy kárám ženu nejstaršího syna slovy: "Upozorni svého manžela, aby byl opatrný, když jde do města. Je tam na ulicích tolik aut a autobusů a tvůj manžel již mladší nebude!" "A kolik," odpovídá trpce, "si myslíš, že je tobě, dědečku?" Dva zvyky, které jsem si nikdy neosvojil, jsou kouření a pití. Když jsem byl mladík, moji učitelé karate mě před nimi varovali a já jsem jejich výstrahu věrně dodržoval. "Jestliže se stane, že budeš s deseti kamarády," říkal jeden učitel, "nebo dvaceti nebo padesáti, nikdy nezapomeň, že se mohou všichni, jestliže se opijí, změnit v tvé nepřátele. Kdybys pil, vždy to měj na mysli." Jeden celoživotní zvyk, který jsem zachovával, je denní koupel, ale jako většina mých spoluvesničanů dávám přednost mírně teplé vodě před horkou. Také nerad dlouho otálím ve vodě. Dříve, když jsem chodíval do veřejných lázní, nabízela mi obsluha masáže, ale když jsem ucítil, že mne to lechtá, tak jsem je požádal, aby toho nechali. Nyní se mě mladí v rodině

ptají, zda nechci masírovat, ale já to odmítám a říkám jim, že přestože jsem starý, mé svaly jsou ve výborné kondici. A je to pravda, ačkoliv si to asi cizinci, když mne vidí jít ulicí, nebudou myslet, protože stále používám druh klouzavé chůze, kterou nazýváme suriaši. Byl to způsob chůze v době, když jsem byl mladý. Mladí lidé, kteří neznají tento dříve obvyklý způsob chůze, si možná pomyslí, že jsem slabý v kolenou, ale není to pravda. Cestuji sám, například dělám dlouhé výlety do Kamakury. Nepotřebuji žádnou pomoc při nastupování a vystupování z vlaků a skutečně se mi zdá nepotřebné, aby pro mne univerzity posílaly auto, když jdu studentům přednášet. Politováníhodná je také skutečnost, že jsem se na jedné osamělé cestě střetl s dřívějším cvičencem, který nevyhnutelně trval na tom, že mne doprovodí až k mému cíli. Je to samozřejmě velká laskavost, ale ačkoliv je má hlava bílá a za deset let budu stoletý, nepociťuji žádnou potřebu pomoci od kohokoliv. Nejvíce však lituji toho, že má paměť již není tak ostrá, jako bývala dříve. Někdy zapomínám věci nebo dělám hloupé chyby, jako že vystoupím z vlaku na špatné stanici, ale mladší lidé se někdy dopouštějí podobných chyb, takže to odmítám přijmout jako důkaz senility. Toto selhání paměti se zvětšuje také u žáků z oddělení karate na různých univerzitách. Je jich tolik! A někdy zapomínám nejen jména, ale dokonce kterou univerzitu navštěvují. Pokud nosí univerzitní uniformy, je to záležitost poměrně jednoduchá, ale je to horší po promoci, když začnou nosit běžný oděv. Někdy mne navštíví muži, které jsem učil před desetiletími, když přijedou do Tokia. Samozřejmě, že si na ně zcela živě vzpomínám, ale počet mých dřívějších žáků roste do desítek tisíc. Takže často ani nevím, co jim říci, a jsem nucen upadat k takové běžné frázi: "Jak jsi vyrostl!" Potom mne mladí z mé rodiny šťouchají a mumlají: "Dědečku, tvůj host je vážený a prosperující pán. Nemyslíš, že je trochu nezdvořilé, abys mu říkal, že vyrostl!" Ať si je jasně pamatuji, nebo ne, jsem vždy šťastný, když mne mí dřívější žáci navštíví a nejvíce vděčný jsem jim za pomoc při popularizaci karatedó. Jedna z mých hlavních radostí je být ve společnosti mladých nadšenců karate. Před několika lety, čtyřmi nebo pěti, jsem byl takovou skupinou pozván do Šimody v Izu. Jel jsem vlakem do Itó a pak autobusem, a když mne potkali mí mladí hostitelé, myslím, že očekávali, že mě najdou na smrt unaveného. S jemnou péčí mě doprovodili do hotelu, kde jsem měl rezervovánu místnost v přízemí. Požádal jsem místo toho vedoucího o místnost v poschodí, jak jsem řekl - kvůli výhledu, a protože se při vstávání cítím lépe. Rád mi vyhověl, ale pro mé mladé hostitele se to stalo zdrojem

znepokojení, a stejně tak i pro hotelový personál, protože se všichni báli, že mohu zakopnout a spadnout ze schodů. Tak jsem jim musel předvést, že muž v devadesáti může vystupovat do schodů a také sestupovat. Zjistil jsem, že obyvatelé města mysleli že jsem nejméně o dvacet let mladší, než ve skutečnosti. Celý výlet na Šimodu byl velmi příjemný. Mí hostitelé, jak se zdálo, si jej užili zrovna tak jako já. Vzpomínka na jejich usměvavé tváře mne provázela celou cestu domů a já jsem si uvědomil, že má životní práce má ještě daleko do svého dokončení. Ačkoliv se zdá, že karatedó udělalo velký pokrok, není ještě tak populární, jak bych si přál. Tak cítím, že musím žít ještě o něco déle, abych uviděl práci, kterou jsem začal dlouho předtím, dokončenou. Zdvořilost Někteří mladí nadšenci věří, že karate se lze naučit pouze od instruktorů v dódžó, ale takoví muži jsou pouhými techniky a ne opravdovými karatisty. Jedno buddhistické rčení říká, že "každé místo může být dódžó", a je to rčení, na které nesmí nikdo, jenž chce následovat cestu karate, zapomenout. Karatedó není jen získávání určitých obranných dovedností, ale také zvládnutí umění být dobrým a čestným členem společnosti. Zdravíme své přátele "dobré ráno" nebo "dobré odpoledne" a zmiňujeme se o počasí. Je to zcela běžné a sotva nad tím přemýšlíme, ale neměli bychom přemýšlet nad něčím, co je poněkud důležitější? V současné době liberalismu a demokracie budu bezpochyby obviněn z konservativismu a dokonce z reakcionářství, jestliže navrhnu, aby se zdvořilost, kterou vykazujeme našim sousedům a známým, rozšířila také na členy našich rodin. V to věřím, avšak měli bychom se více zajímat o naše rodiče a prarodiče, o naše bratry a sestry. Je to věc tak samozřejmá, že na ni často zapomínáme. Zvláště mladí by měli vykazovat větší zájem o své rodiny - toto je samozřejmě věc důležitá nejen pro cvičence karate, ale také pro každého příslušníka lidského rodu. Mysl opravdového karatisty by měla být naplněna takovým zájmem dříve, než obrátí svou pozornost ke svému tělu a k vytříbení své techniky. Láska ke karate, láska k sobě samému, láska k rodině a k přátelům: vše vede posléze k lásce ke své vlasti. Pravý smysl karate lze dosáhnout pouze skrze takovou lásku. Uveďme například jednu z nejobyčejnějších každodenních příhod, návštěvu veřejných lázní. Nejspíše nikdo neunikl takové nepříjemné zkušenosti, kdy najde naběračku nebo dřevěné umyvadlo, které chce použít, plné špinavé vody, což znamená, že před použitím je musí vyčistit od cizí špíny. Osoba, která byla před ním, byl jasně člověk s nedostatkem běžné zdvořilosti. Někteří lidé berou své ručníky do společné vany a jdou skutečně až tak daleko, že se umyjí ve vodě, ve které se ostatní lidé namáčí. Někteří pánové

se chtějí holit a zjistí, že zrcadlo je obsazeno, a místo aby počkali, až bude volné, dají se do nebezpečného provádění holení, aniž by na ně jasně viděli. Kdokoli běžně zdvořilý, když se obleče, udělá tři nebo čtyři potřebné kroky k tomu, aby vrátil koš, který obsahoval jeho šaty, na své původní místo, než aby to nechal udělat lázeňskou obsluhu. Veřejné lázně jsou jedním z nejlepších míst na světě, aby člověk ve svém denním životě ukázal, jaký opravdu je. Nepamatuji si už, jak je to dlouho, co jsem četl autobiografii již zemřelého Ejdži Nomy, zakladatele nakladatelství Kodansha, ale na tuto knihu nikdy nezapomenu a uvědomuji si, že jsem se z ní mnohé naučil. Obzvláště jeden odstavec mne zaujal: "Každý večer chodívám do veřejných lázní," píše. "Kdykoliv jsem vstoupil, obsluhující mne pozdravil slovy: "Vítejte," a kdykoliv jsem odcházel, říkával: "Mnohokrát děkuji." Po dlouhou dobu jsem se neznepokojoval odpovědět na jeho pozdravy, ale najednou jsem usoudil, že bude zdvořilé udělat to." Došel k nezbytnosti toho, aby na tyto pozdravy vždy odpověděl, a já jsem se rozhodl přijmout jeho radu a zavést ji do každodenní praxe. Když jsem při vstupu do lázní uslyšel slovo uvítání, usmál jsem se a odpověděl "dobrý večer": Obsluhující, značně překvapen mou neobvyklou odpovědí, opětoval úsměv. Když jsem odcházel, řekl jsem "dobrou noc" jako odpověď na jeho "mnohokrát děkuji". Potom jsme se se zřízencem docela spřátelili. Tón, který byl předtím o málo více ledabylý, se stal vřelejší a osobnější a návštěva veřejných lázní se pro mne stala něčím více, než jen denní rutinou. Jednu věc vždycky říkám svým novým žákům: kdo myslí na sebe bez ohledu na ostatní, není způsobilý učit se karatedó. Ve svém rozhodnutí jsem také velmi vytrvalý, což je požadovaným základem, jestliže člověk pokračuje ve studování karate po dlouhou dobu. Každý rok v dubnu nastupuje velký počet žáků do tříd karate na univerzitních katedrách tělesné výchovy - většina z nich naštěstí s dvojím účelem vybudovat svou duševní, stejně jako fyzickou sílu. Nicméně jsou zde vždy někteří, co se pouze chtějí naučit karate tak, aby je mohli použít v boji. Tito téměř nevyhnutelně odpadají dříve, než uplyne půlrok, protože pro jakéhokoli mladého člověka, jehož cíl je tak bláhový, je zcela nemožné pokračovat v karate velmi dlouho. Jenom ti s vyššími ideály shledají karate dostatečně zajímavým, aby vydrželi nároky, jež karate obsahuje. Ti, kteří to dokáží, zjistí, že čím tvrději trénují, tím více fascinujícím se toto umění stává.

DŮLEŽITÉ BODY Šest pravidel Jistě nejlepší cestou jak porozumět karatedó není pouze cvičení kat, ale také porozumění smyslu obsaženému v každé katě. Přestože jsem se již zabýval katami v určitém rozsahu v Karatedó Kjóhan (které nejsou předmětem této knihy), rád bych se zde také zmínil pouze o šesti pravidlech. (Ačkoliv mistr Funakoši hovoří o "šesti" pravidlech, pravidlo číslo tři nevysvětlitelně chybí.) 1. Při cvičení musíte být smrtelně vážní. Když to říkám, nemyslím tím, že byste měli být horliví nebo umírnění v horlivosti. Míním tím, že váš protivník musí být vždy přítomen ve vaší mysli, ať sedíte nebo chodíte nebo zvedáte paže. Když v boji udeříte karatistickým úderem, není pochyb o tom, že jeden úder všechno rozhodne. Jestliže uděláte chybu, budete ten, kdo selže. Musíte být vždy připraveni na takovouto eventualitu. 2. Můžete cvičit po dlouhý, dlouhý čas, ale jestliže jen pohybujete rukama a nohama skáčete nahoru a dolů jako loutka, pak se učení karate příliš neliší od učení tance. Nikdy nedosáhnete jádra věci, nepochopíte pravou podstatu karatedó. Být smrtelně vážný není podstatné jen pro pokračovatele karatedó, je to stejně důležité v běžném životě každého, protože život sám je boj o přežití. Kdokoli je uspokojený tak, že předpokládá, že po selhání bude mít další příležitost, bude zřídkakdy v životě velmi úspěšný. Trénujte jak srdcem, tak i duší a netrapte se teorií. Velmi často má člověk, jemuž chybí tato základní kvalita smrtelné vážnosti, své útočiště v teorii. Jako příklad - člověk cvičil určitou katu pár měsíců a potom říká s unaveným povzdechem: "Je lhostejné, jak tvrdě trénuji, tuto katu nemohu zvládnout. Co mám udělat?" - Pár měsíců! Jak může zvládnout katu za pár měsíců? Kibadači (jezdecký postoj) například vypadá velmi snadno, ale ve skutečnosti jej nikdo nemůže ovládnout, dokonce i kdyby cvičil každý den po celý rok, dokud jeho nohy neztěžknou jako olovo. Jaký nesmysl potom je, když si člověk stěžuje, že po pár měsících praxe není schopen zvládnout katu? Právě cvičení se neprovádí slovy, ale celým tělem. Ostatní už zvládli katu, kterou cvičíte. Proč toho nejste schopen vy? Je s vámi něco v nepořádku? Toto jsou otázky, které si musíte klást, potom musíte trénovat, dokud nepadnete vyčerpáním a pak musíte brzy pokračovat a dodržovat stejně přísný režim. Co se naučíte nasloucháním slovům jiných, velmi rychle

zapomenete, ale co se naučíte celým tělem, budete si pamatovat po zbytek života. Karatedó se skládá z velkého počtu kat a základních dovedností a technik, které žádná lidská bytost není schopna přijmout v krátkém čase. Pokud jste nadto neporozuměli smyslu každé techniky, nikdy si nebudete schopni zapamatovat, bez ohledu na to, jak často cvičíte, všechny různé dovednosti a techniky. Všechny se spolu prolínají a jestliže každé zcela neporozumíte, v dlouhém úseku selžete. Ale jakmile jste kompletně ovládli určitou techniku, uvědomíte si její úzký vztah k jiným technikám. Jinými slovy, porozumíte, že všech více než dvacet kat lze shrnout pouze na několik základních. Proto, jestliže se stanete mistrem jedné katy, brzy porozumíte všem ostatním pouze tím, že je budete sledovat, když jsou prováděny, nebo když se je budete učit při instruktáži. Budu zde vyprávět starý příběh, který, jak se domnívám, dobře dokresluje můj názor. Týká se velmi známého recitátora balad, jenž měl velmi přísného učitele, když se toto umění v mládí učil. Den po dni, týden po týdnu, měsíc po měsíci, ve skutečnosti rok po roce recitoval mladý muž stále stejnou pasáž z Taikóki ("příběh o Tojotomi Hidejošim") aniž by směl pokračovat jakkoliv dále. Nakonec byl mladík - přemožený zoufalstvím (jestliže si vzpomínám správně) - předurčen, aby se stal slavným mistrem Košidži. Utvrzoval se, že se nehodí na toto zaměstnání. Jednou v noci utekl z domu svého mistra a zamířil do šógunova hlavního města Edo a pátral po jiném povolání. Když šel po cestě Tokaido, zastavil se Košidži jedné noci v hostinci v prefektuře Šizuoka, kde se jako naštěstí konala každý večer soutěž v recitaci. Protože neměl co ztratit, zúčastnil se Košidži soutěže a přednášel samozřejmě pasáž, kterou tak dobře znal z Taikóki. Poté, co skončil svou recitaci, sponzor soutěže obdivem vykřikl: "To bylo jedinečné! Řekněte mi, kdo jste, protože jsem si jist, že jste velmi slavný mistr." Mladý Košidži byl potěšen, ale současně poněkud v rozpacích nad těmito slovy ocenění musel přiznat, že je pouhý začátečník. Jeho užaslý posluchač odpověděl: "Stěží tomu mohu uvěřit. Dnes večer jste se ukázal jako slavný mistr. Pod kým tedy studujete?" Potom Košidži prozradil příběh, jak utekl pryč, protože jeho mistr byl tak náročný. "Ach, jak hroznou chybu jste udělal!" volal sponzor. "Bylo to vynikající, protože váš učitel byl tak přísný. Dnes večer jste byl schopen báječně recitovat, ačkoliv jste studoval jen několik let. Pokud přijmete mou radu, půjdete ihned zpět k vašemu učiteli, omluvíte se mu a poprosíte ho, aby se znovu ujal vašeho vyučování."

Mladý Košidži to udělal a než zemřel, stal se nejslavnějším mistrem své doby. Nevyprávím ovšem tento příběh proto, abych inspiroval recitátory balad, ani ne dokonce možné pokračovatele karatedó. Vyprávím jej proto, že jako lekce z mnoha příběhů, které mohou a nemusí mít svůj základ ve skutečných událostech, je použitelný v samotném životě. 4. Vyhněte se domýšlivosti a dogmatismu. Člověk, který se nahlas chvástá nebo pyšně kráčí po ulici, jako by mu patřila, nikdy nezíská skutečnou úctu, dokonce i kdyby byl v karate nebo v jiném bojovém umění skutečně velmi zdatný. Je dokonce ještě absurdnější slyšet člověka, který se povyšuje, ačkoli nic neumí. V karate je to obvykle začátečník, který nemůže odolat pokušení, aby se nepochlubil nebo neukázal. Tím zneuctí nejen sebe, ale také jím zvolené umění. 5. Pokuste se vidět se takový, jaký opravdu jste a pokuste se přijmout to, co je záslužné v práci ostatních. Jako karatista budete samozřejmě často sledovat cvičení ostatních. Když to děláte a když vidíte silné stránky v jejich provedení, pokuste se je začlenit do své vlastní techniky. Současně - jestliže se zdá, že cvičenec, jehož sledujete, cvičí hůře, než jak nejlépe dovede ptejte se sám sebe, zdali i vy při cvičení nepolevujete. Každý z nás má dobré a špatné vlastnosti; moudrý muž se snaží napodobit dobro, které sleduje u ostatních, a vyhnout se zlu. 6. Dodržujte jak ve veřejném, tak i v soukromém denním životě pravidla etikety. Toto je princip, který je nutno přísně dodržovat. V bojových uměních nejvíce a zvláště v karatedó velmi mnoho nováčků nevyhnutelně vykáže veliký pokrok, až se nakonec někteří mohou stát lepšími karatisty, než jejich učitelé. Až příliš často slyším, že učitel mluví o cvičencích jako o ošiego (žák) nebo montei (následovník) nebo deši (student) nebo kohai (mladší). Cítím, že bychom se měli těmto termínům vyhýbat, protože může přijít čas, kdy cvičenec svého instruktora předhoní. Instruktor mimoto při používání těchto výrazů riskuje samolibost, nebezpečí zapomenutí, že jednoho dne mladý muž, o kterém mluví poněkud zlehčeně, nejen že ho dohoní, ale i předstihne - v umění karate nebo v jiných oblastech lidského života. Známý příběh o želvě a zajíci lze aplikovat nejen na děti. Často říkám svým kolegům, že nikdo nemůže v karatedó dosáhnout dokonalosti, dokud konečně nepřijde na to, že karatedó je nade všechno ostatní víra, cesta života. Když se člověk dává do podnikání, vroucně si přeje, aby v něm dosáhl úspěchu. Nadto ví, že potřebuje pomoc ostatních. Úspěchu nelze dosáhnout osamoceně. V karatedó rozšířením pomoci na ostatní a jejím přijímáním od ostatních člověk získává schopnost pozvednout toto umění na víru. Zatímco zdokonalí tělo a duši, dostane se konečně k poznání pravého významu karatedó.

Rád bych se domníval, že se mýlím, ale obávám se, že ne, protože až příliš často slyším mladé cvičence karate používat takové výrazy jako džicurjokugata ("muž skutečných schopností") nebo sentdgata ("muž bitvy") nebo džissengara ("muž skutečného boje"). Tyto názvy jsou absurdně dětské a prozrazují propastnou neznalost smyslu karatedó. Nicméně s tím, jak karatedó vede ke zdokonalení jak mysli, ale stejně tak i těla, výrazy, které zdůrazňují pouze tělesnou sílu, by se s ním nikdy neměly spojovat. Jeden z buddhistických svatých, Ničiren, příhodně řekl, že každý, kdo studuje sútry, by je měl číst nejen očima, ale také svou duší. Toto je pro cvičence karatedó dokonalé připomenutí podstaty, kterou by měl mít každý na zřeteli. Porušení pravidla Musím připustit, že je známé, že jsem porušil přísné dodržování pravidel. Tento zvláštní příběh se stal několik let po skončení války v Pacifiku. Protože mi bylo v té době asi jen osmdesát let, byl jsem poněkud aktivnější než nyní, a tak jsem jednoho dne šel na večírek čtení poezie v Tamagawě. Protože se zde dost pilo (aby se lépe oslavilo výročí), večírek trval dosti dlouho a já jsem právě spěchal, abych chytil poslední vlak zpět do Tokia. Japonsko bylo dosud ve stavu poválečného zmatku a lidé byli varováni, že je nebezpečné chodit osamoceně v noci. Ale uvážil jsem, že nikdo nebude obtěžovat starce, jako jsem já, a tak jsem po vystoupení z vlaku ve stanici Ocuka vykročil k domovu. Tato část Tokia byla zničená a opuštěná, zatímco dům, v němž jsem žil, šťastně unikl jakémukoliv bombardování a byl ještě dost daleko. Začalo pršet, takže jsem si zvedl límec kabátu, otevřel deštník a vyšel. Příhoda, kterou chci sdělit, se udála někde mezi Ocukou a Hikawašitou. Začala, když černě oděná postava náhle vyskočila zpoza telefonního sloupu. "Hej, dědo!" vykřikl muž a udělal výpad po mém deštníku. Protože jsem si myslel, že to musí být přítel nebo známý, zdvořile jsem ustoupil a smeknul klobouk, abych se mu poklonil. Toto ho, jak se zdálo, překvapilo. Po chvilce ticha řekl poněkud nejistým hlasem: "Co takhle cigaretu, dědo?" Nyní jsem si uvědomil, že je to zloděj, ale podle tónu jeho hlasu mohu také říci, že to byl skutečný amatér - tak řečeno začátečník v řemesle, pokoušející se předstírat, že je zkušený. "Nekouřím," odpověděl jsem. Rád bych vysvětlil, že nikdy nenosím kufřík. Onu noc jsem měl vše, co bylo moje - prázdnou krabici od přesnídávky a několik knih - zabaleno v prostém tmavém furošiki. "Co to je za nápad, dědo?" zeptal se mne muž. "Ve vašem furošiki máte nějaké cigarety."

"Už jsem vám řekl, že nekouřím. Necháte mne nyní laskavě odejít?" "To ať vás ani nenapadne!" křikl muž. "Rozvažte své furošiki, ať se podíváme, co v něm je!" "Není v něm nic, co by mělo aspoň tu nejmenší hodnotu," řekl jsem. "To říkáte vy!" S tím mi muž vytrhl deštník z ruky a zdálo se mi, jakoby mne s ním chtěl udeřit. Jeho postoj byl úplně odkrytý. Když po mně švihnul deštníkem, poklesl jsem a pravou rukou jsem silně stisknul jeho varlata. Nepochybně to způsobilo téměř nesnesitelnou bolest. Deštník padl na zem a muž po ostrém výkřiku vypadal, jako by mohl snadno odpadnout. Naštěstí se právě v této chvíli objevil hlídkující policista a já jsem předal útočníka do jeho péče. Když jsem pokračoval v cestě, uvědomil jsem si, že rádoby lupič byl téměř určitě veterán, který se nedávno vrátil z nějaké vzdálené fronty. Bez práce a z momentálního popudu se rozhodl oloupit mne a já, rovněž z momentálního popudu, jsem udělal to, co stále říkám svým mladým cvičencům, aby nikdy nedělali: zaútočil jsem. Nemohu být na sebe příliš pyšný. Karate pro každého Jedním z nejvýraznějších rysů karate je, že se v něm může uplatnit každý, mladý i starý, silný i slabý, muž i žena. Nadto není dokonce třeba ani protivníka pro účely praxe. Samozřejmě, jak člověk v tomto umění postupuje, bude nezbytně zapotřebí protivníka ke cvičení sparringu (kumite) nebo volného boje (džijú kumite), ale skutečný protivník není v začátcích nezbytný. Také nepotřebuje zvlášť vyrobený úbor. Dokonce ani dódžó není nezbytné: karate lze cvičit na svém vlastním dvorku. Samozřejmě, kdokoli, kdo opravdově touží zvládnout katu, musí ji cvičit ve vhodném dódžó, ale ten, kdo si přeje zůstat zdravý a cvičit mysl a ducha, může provádět cvičení o samotě. Z těchto různých příčin jsme zjistili, že nyní cvičí karate mnohem více žen, než v minulosti, což je, jak se domnívám, výhoda jak pro ženy, tak pro karatedó. Jestliže se mnohé vysokoškolačky cvičící karate zdráhají tuto skutečnost přiznat, jsme my zodpovědní, myslím, za jeho propagaci a také za posilování nesprávné myšlenky, že je to umění pouze pro cvičení mužů. Přesto obecná veřejnost smýšlí o ženách, které si zvolily cvičení karate, všelijak. Samotné ženy považují toto umění za stejně zajímavé, jako muži. Myslím, že jedním důvodem je, že katy jsou půvabné pohyby, ne nepodobné pohybům v různých druzích tanců. V televizi nyní vídáme to, co se nazývá "cvičení pro krásu" pro ženy, a já, když jsem je sledoval, pomyslil jsem si, jak účinně lze využít naše karatistické katy pro tento účel, neboť je lze cvičit kdekoli.

Často jsem dotazován, zda žena, která se učila karate, nebude chtít dominovat nad svým manželem po svatbě. Řekl bych, že opak je mnohem pravděpodobnější. Manželka cvičená v karate se bude snažit poslouchat manžela, protože karate začíná a končí zdvořilostí. Manželka, která následovala karatedó, nebude snít o tom, jak by se pokusila získat převahu nad svým manželem. Velmi dobře víme, že karate může zlepšit vzhled dívek a mladých žen natolik, že mi rodiče často přivádí své děti, abych je tomuto umění učil. V početných případech jsem přijal jako žáky neduživé mladé dívky, jen abych viděl, že jejich zdraví se jim zhruba po šesti měsících navrátilo. Karate pak pro ně začalo znamenat tolik, že se jej nechtěly vzdát. Je také přesvědčivou skutečností, že se žena s určitou znalostí karate může ubránit dokonce proti silnějšímu mužskému útočníkovi. Avšak při této příležitosti bych rád opakoval, že karate není a nikdy nebylo pouze brutální formou sebeobrany. Naopak, každý, kdo skutečně ovládl umění karate, bude opatrný, aby se nepouštěl na nebezpečná místa nebo do nebezpečných situací, kde by on nebo ona byli nuceni toto umění použít. Zrovna jako trénovaný karatista nebude vyhledávat boj, tak se trénovaná karatistka nebude chtít nechat zatáhnout do situace, kdy by musela použít svou dovednost, aby si podrobila možného násilníka. Často říkám svým mladým žákům jednu věc, která se jim jeví zmateně. Říkám jim: "Musíte se stát ne silnými, ale slabými." Potom chtějí vědět, co tím myslím, protože jedna z příčin, proč si vybrali karatedó, je stát se silným. Je sotva zapotřebí, říkají mi, cvičit, aby se stali slabými. Pak jim odpovídám, že to, co říkám, je vskutku obtížné pochopit. "Chci, abyste nalezli odpověď uvnitř vás samých," říkám jim. "A já vám slibuji, že přijde čas, kdy skutečně pochopíte, co tím myslím." Jsem přesvědčen, že k tomu dojde. Jsem přesvědčen, že mladí lidé cvičící karate svým celým srdcem a celou duší se jednou dostanou k pochopení mých slov. Ten, kdo si je vědom svých vlastních slabostí, zůstane mistrem sebe sama v jakékoli situaci. Pouze opravdový slaboch je schopen opravdové odvahy. Přirozeně, skutečný adept karate musí svou techniku přivést k dokonalosti tréninkem, avšak nesmí nikdy zapomenout, že právě pouze tréninkem bude schopen poznat své vlastní slabosti.

MINULOST, BUDOUCNOST Mnoho zbraní Mnoho lidí má mylný dojem, že zbraně karate sestávají jen z rukou (sevřených nebo otevřených), paží, nohou a dolních končetin. Není však žádnou nadsázkou, když řeknu, že každá část těla od vrcholu hlavy až po špičky prstů může být použita jako zbraň. Například od zápěstí dolů je nejméně deset potenciálních zbraní: seiken (pěst), uraken (hřbet pěsti), šuken (dolní část dlaně), ipponken (jednokloubová pěst), čúkóken (jiná jednokloubová pěst), tetsui (pěstní kladivo), šutó (ruka meč), nukite (kopí ruky jedním prstem), ippon nukite (kopí ruky jedním prstem) a nihon nukite (kopí ruky dvěma prsty). A od kotníků dolů: koši (bříško chodidla), šusoku (chodidlo), sokutó (hrana nohy), cumasaki (špička palce nohy), nedžu (pata) a sokkó (nárt). Ostatní oblasti paží a nohou, které se používají jako zbraně, jsou zápěstí, lokty a kolena. Neexistuje téměř žádná část těla, kterou by nebylo možné použít jako zbraň. Rád bych nyní velice krátce popsal, které části se používají nejčastěji a také jak účinné mohou být. Těm, kteří cvičí karate spíše jako základní gymnastiku, bych také rád podal krátké vysvětlení, jak tyto různé části mohou být tréninkem posíleny. Musíme začít samozřejmě se seiken, normální pěstí, protože je to nejzákladnější zbraň v karate, ta, která se nejčastěji používá. Je tvořena sevřením čtyř prstů proti dlani a pak se palec položí mezi ukazovák a prostředník. Pokud byste položili palec ještě dále, můžete si jej zranit, když použijete seiken k provedení úderu. Musíte tudíž dávat pozor, aby nikdy nešel dále než přes prostředník. Klouby tvoří spíše ostrý než pravý úhel. Zpočátku se vám bude zdát obtížné utvořit takovou pěst a po chvíli budete unaveni, ale s pokračující praxí si na to zvyknete a sevření pěsti bude mnohem pevnější. Nadto se klouby vysoce rozvinou a budou tvořit spíše masivní hroudu než mozoly, zatímco základny prstů budou tvořit nejméně pravé úhly. U vysoce trénovaných expertů se zde vytvoří ostré úhly. Dobrou příležitostí pro tvoření seiken je doba, když jste ve vaně. Namydlete si ruce tak, že prsty budou kluzké. Pak cvičte co nejčastěji svírání a rozevírání pěstí popsaným způsobem. Začátečník zjistí, že když se pokouší provést úder trčením se seiken, ohýbají se mu ruce v zápěstí. Úder trčením provedený s ohnutou pěstí není nikdy účinný. Nadto je zde vždy nebezpečí, že si může začátečník provádějící takový úder podvrtnout zápěstí.

Když se seiken použije správně, kloub prostředníku narazí na protivníka jediným přímým úderem se vší silou paže za ním. Seiken lze správně nazvat srdcem karate a mělo by se cvičit každý den s největší důkladností. Dokud není seiken zcela účinné, všechny katy i kumite jsou bezcenné. Nejrozšířenější způsob cvičení seiken je s použitím makiwary - tlustého sloupku pokrytého rýžovou slámou. Makiwara může být rovněž použita pro posilování hrany ruky (šutó), loktů a kolen. Domnívám se, že nepřeháním, když řeknu, že cvičení s makiwarou je základem pro vytvoření silných zbraní. Dřevěná makiwara je asi sedm stop vysoká a šest palců široká, je pevně zapuštěna v podlaze tak, že vrchol dosahuje zhruba do výšky ramen cvičence. Rýžová sláma je omotána kolem horní části kůlu v tloušťce dvou a půl palce, sláma je zajištěna tenkými provázky. Když bude začátečník tlouci do slámou obaleného kůlu, bude zprvu pociťovat značnou bolest ve svých pěstích, proto doporučuji, aby byl zpočátku přes slámu omotán ručník. Jakmile je makiwara připravena, cvičenec před ní zaujme napůl čelné postavení (hanmi) tak, aby vzdálenost mezi ním a sloupkem byla dostatečně krátká a aby pěst mohla dosáhnout na cíl. Plně pokrčí kolena a sníží kyčle. Levou ruku sevřenou v pěst natáhne vpřed do vzdálenosti asi šesti palců od makiwary, zatímco pravá ruka, také sevřená v pěst, je na boku, dlaní vzhůru. Oči jsou upřeny na makiwaru a síla je soustředěna v podbřišku (tanden). Slámou pokrytá část makiwary by měla být v úrovni jeho hrudníku, neboť je-li výše, cvičenec se musí zvedat nahoru a ztrácí sílu. Nejdůležitějším bodem je střeh: nohy musí být pociťovány jakoby pevně zakořeněné v zemi. Nyní přichází samotný úder. Sevřená pěst, která byla držena těsně u boku těla, je vyražena vpřed, současně se plnou silou pravá kyčle otáčí směrem k cíli, zatímco sevřená levá pěst, která byla umístěna asi šest palců od makiwary, je hnána zpět k levému boku. Při provádění úderu by se měla první pěst rychle otočit ve vývrtkovém pohybu právě v okamžiku, když dosahuje cíle. Jinými slovy, je to vývrtkový úder, co činí náraz nade vše smrtelnější. Je to velmi obtížně zvládnutelná akce, proto ji musí cvičenec provádět znovu a znovu. Navrhl bych, aby začátečník tloukl do makiwary zpočátku slabě a postupně zvyšoval sílu, dokud si jeho pěst nezvykne na to, aby snesla silný úder. Posléze ale bude cvičenec schopen udeřit vší silou. Bude-li začátečník tlouci do makiwary jen velmi lehce, může stále zakoušet bolest a palčivost ruky, nebo může pouze škrábnout o cíl (ačkoliv stojí jen tři stopy od něj) s tím výsledkem, že se jeho ruka zhmoždí nebo oteče. Otoku se uleví namočením ruky do ledové vody, ale porušená kůže nezbytně způsobí odložení tréninku, dokud se rána nezahojí.

Abych zopakoval dva nebo tři velmi důležité body o seiken: postoj musí být nízký, boky se musí otočit rychle a silně a pěst musí nakonec přenést veškerou sílu, kterou je tělo schopno vytvořit. Jedno další pozorování: Každý cvičenec, jenž se chlubí, že se na jeho kloubech utvořily mozoly, dosud ještě nepochopil smysl karatedó. Kromě toho nikdo, kdo cvičí karate jako formu gymnastiky, nepotřebuje makiwaru. Může cvičit a projít všechny nezbytné akce, aniž by vůbec skutečně udeřil. K doplnění k seiken - jiný důležitý úder je proveden hřbetem pěsti (uraken), v němž naráží na protivníka část pěsti sestávající z kloubů prvního a druhého prstu. Jestliže však člověk trénuje s makiwarou, musí dbát na to, aby kotníky všech čtyř prstů uhodily do cíle. Uraken je vysoce účinná zbraň pro zasažení tváře, podpaží nebo při úderu do stran trupu, když by protivník útočil ze strany. Pak je zde kladivo pěsti (tetsui). Palec je držen mezi dvěma prsty, jako u seiken, ale část pěsti, která naráží, není stejná. Tou je vycpaný polštářek dlaně právě pod malíkem. Mnozí prohlašují, že to není moc účinná zbraň, ale mohu ujistit své čtenáře, že plně rozvinuté tetsui použitím makiwary je vskutku velmi silná zbraň. I když je část oblasti, která skutečně narazí do cíle, velmi měkká, nebude nijak výrazně zraněna i bez ohledu na to, jak tvrdý je cíl. Z tohoto důvodu může být tetsui účinně použito k úderu do protivníkova zápěstí nebo jiných kloubů. Kopí ruky je zbraň, která proniká protivníkem použitím špiček prstů. Šihon nukite využívá všech čtyř prstů, nihon nukite dva a ippon nukite jeden prst. Palec je ohnut dovnitř dlaně, zatímco prsty jsou nataženy a drženy pospolu. Někdo neznalý tento úder by mohl předpokládat, že se prsty mohou vážně zranit při nárazu na protivníka, ale skutečnost je taková, že po dostatečném cvičení je nukite užitečnou zbraní jak proti obličeji, tak i proti solárnímu plexu. Šutó, hrana ruky, kterou jsem již krátce popsal, má mnohá použití. Tvoří se stejným způsobem jako šihon nukite s výjimkou toho, že úderovou plochou je někdy polštářek dlaně pod malíkem. Makiwara je velmi užitečná při posilování této zbraně. Šutó se může nejúčinněji použít proti protivníkově krku, straně těla, pažím a dolním končetinám. Empi znamená lokty, které jsou používány často jak při útoku, tak i v obraně - když se vás protivník pokouší například uchopit, když útočí ze strany nebo zepředu, když se snížíte, abyste se dostali pod jeho obranu, nebo když uchopíte protivníka, abyste ho přitáhli blízko k sobě. Lokty jsou účinné při úderu do tváře nebo do hlavy, hrudníku, boků těla či zad. Mohou se také použít k ochraně vašeho vlastního hrudníku nebo boků a pokud jste hozen na zem, vaše lokty mohou účinně zasahovat protivníkovy dolní končetiny. Protože jsou loketní kosti silné, mohou po dostatečném cvičení používat lokty s vysokým účinkem také děti a ženy.

Pohyby nohama a dolními končetinami prováděné s dostatečnou rychlostí patří mezi nejdůležitější zbraně karate, protože často protivníka překvapí. Akce dolních končetin sestávají hlavně z kopů, ale někdy jsou dolní končetiny a nohy využívány k blokování. Dolní končetiny jsou samozřejmě tlustší a silnější než ruce, ale proto, abychom je mohli účinně použít, je zapotřebí značné praxe. Je zde také vážné nebezpečí: když člověk kope jednou nohou a mine cíl, ztratí rovnováhu a poskytne protivníkovi odkrytí k protikopu. Slovo koši se týká zvláštní oblasti chodidla nohy, která je používána k provedení úderu na protivníka stojícího frontálně. Formování je podobné jako u seiken, ale mělo by se poznamenat, že pokud noha nesměřuje dostatečně vzhůru nebo jestliže není dostatečná síla soustředěna do kotníku, pak se koši stává zdrojem nebezpečí pro uživatele. Pata (endžu)je užitečná proti protivníkovi, který útočí zezadu nebo se pokouší uchopit tělo zezadu. Vzpomínka na dětství Než uzavřu tyto až příliš náhodné úvahy o karatedó a o sobě samém, rád bych řekl několik slov o dalším místním okinawském sportu, nejen pro to, že mi poskytl mnoho hodin zábavy, když jsem byl mladý, ale také pro to, že věřím, že mi pomohl rozvinout svalovou sílu, která je v karate tak potřebná. Sport, o němž hovořím, je zápas. Řeknete ale, že lidé zápasí na celém světě. Děti si začínají hrát na zápasení od raného dětství, téměř v době, kdy si vůbec začínají poprvé s něčím hrát. Ale náš okinawský zápas má některé jedinečné rysy. Jako u karate je jeho původ neznámý a mnoho Okinawanů předpokládá, že mezi těmito dvěma druhy musel existovat vztah. Okinawské jméno pro náš styl zápasu je tegumi, a když byste měli toto slovo napsat, použijete dvou stejných čínských znaků, které jsou používány při psaní kumite v karate, vyjma toho, že jsou obráceně. Tegumi je samozřejmě jednodušší a primitivnější sport než karate. Ve skutečnosti je zde málo pravidel, naopak platí určité zákazy: použití pěstí např. k udeření protivníka nebo použití dolních končetin ke kopu. Protivníkům není dovoleno chytat jeden druhého za vlasy nebo se štípat. Zakázaná je také hra ruky a údery loktem používané v karate. Na rozdíl od většiny forem zápasů, v nichž jsou soupeři lehce oděni, zápasníci v tegumi zůstávají plně oblečeni. Nadto zde není žádný zvláštní ring, zápas se může konat kdekoliv - uvnitř domu nebo na nějakém blízkém poli. Měl bych poznamenat, že když jsem byl mladý, zápasy tegumi se obvykle konaly venku, protože měly tendenci být živější a naši rodiče neradi viděli poškozený hladký papír na zasouvacích dveřích a poškozené rohože tatami. Samozřejmě, když jsme zápasili na poli, museli jsme napřed odstranit

všechny kameny, které jsou převažujícím rysem okinawské venkovské scény. Zápas začínal jako v sumó se dvěma protivníky vzájemně se strkajícími. Potom, když boj pokračoval, používaly se techniky úchopů a hodů. Jedna z nich, na kterou si vzpomínám, byla velmi podobná ebigatamě (krytu nohou a tříčtvrtečnímu nelsonu) v dnešním profesionálním zápase. Když se dnes dívám na televizi na zápas, často si připomínám tegumi mého Okinawského mládí. Rozhodčí byli obvykle chlapci, kteří vystupovali také jako sekundanti protivníků, jejich hlavní úlohou bylo zajistit, aby žádný z účastníků nebyl vážně zraněn, nebo knockoutován. Každý chlapec, cítící že má dost, mohl zastavit boj poklepáním na tělo protivníka. Někteří chlapci však byli tak neohrožení, že v boji chtěli pokračovat až do té doby, než byli sraženi k zemi. V takovém případě bylo povinností rozhodčích pokusit se boj zastavit dříve, než se to stane. Jako každý jiný okinawský chlapec jsem trávil mnoho šťastných hodin tím, že jsem sledoval nebo zápasil v tegumi, ale poté, co jsem začal brát karate vážně, jsem si uvědomil, že tegumi nabízí jedinečnou tréninkovou příležitost v tom, že se nemusí omezovat na dva protivníky. Jeden (obvykle samozřejmě starší a silnější chlapec) může čelit dvěma nebo třem soupeřům, nebo tolika, na kolik se cítí. Takové boje začínaly s jedním zápasníkem ležícím na zádech na zemi a jeho soupeři mu znehybněli jeho dolní končetiny. Když jsem se jednou rozhodl stát se karatistou, brával jsem si čtyři nebo pět mladších chlapců, aby se mnou zápasili. Věřil jsem, že takové zápasy posílí mé svaly paží a dolních končetin stejně jako břišní svaly a svaly kyčlí. Nemohu nyní říci, nakolik tegumi skutečně přispělo k mému zvládnutí karate, ale jsem si jist, že pomohlo posílit moji vůli. Například jsem téměř nikdy neměl velké potíže se sražením jednoho protivníka, ale mé potíže narůstaly, jak počet protivníků stoupal. Když jsem pak útočil na jednoho protivníka, ostatní nacházeli odkrytí, na která útočili. Lze stěží vymyslet lepší způsob, jak se naučit obraně proti více protivníkům, než je tento. A i když to vypadá jen jako dětská hra, mohu vás ujistit, že my, kteří jsme se toho účastnili, jsme to brali velmi vážně. Odněkud jsem slyšel, že tegumi se opět stává u okinawských dětí populární - a tato myšlenka mne vůbec nepotěšila. Zatímco my jsme odstraňovali poházené kameny, abychom si udělali arénu, dnešní okinawské děti se místo toho mohou setkat s granáty a nevybuchlými bombami ponechanými na tomto krvavém bitevním poli Pacifické války. Hloubání o této možnosti je pro mne srdcervoucí. Karate se stává mezinárodní

Před válkou kromě Japonců jen velmi málo lidí něco o karate vědělo nebo mělo touhu se je naučit. Ti, kteří našli cestu do mého dódžó, byli buď reportéři, nebo učitelé tělesné výchovy, kteří slyšeli o japonském zájmu o karate. Na konci války přišla okupace a pak mne začala navštěvovat řada amerických vojáků se žádostmi o instruktáže v karate. Jak se o mně dozvěděli, nevím. Jednoho dne mě vzal již zemřelý Bunširo Suzuki do Císařského hotelu, abych se setkal s americkým vydavatelem. V té době Japonci nesměli do Imperiálu vstupovat s výjimkou pozvání nějakého Američana, který zde byl ubytován. Byl jsem proto více než překvapen, když jsem vstoupil do pokoje, kde jsme se měli setkat, že jsem jej nalezl vyzdobený podle japonského způsobu, se skládacími zástěnami a květinami, které určitě upravoval nějaký student ikebany. Moje hlavní vzpomínka ze setkání je provázena překvapením amerického gentlemana nad mým poněkud pokročilým věkem. Jeho hlavní poznámka k věci, jak mi bylo přeloženo, se týkala toho, že zatímco jsme my v Japonsku přeměnili karatedó z bojového umění ve sport, v Americe by se oceňovalo jako klíč k dlouhověkosti. Potom jsem měl řadu zkušeností s návštěvami okupujících Američanů a brzy jsem si zvykl vidět cizí tváře (dokonce včetně několika žen) v dódžó Karate Kjókai. Byl jsem požádán učit karate důstojníka tělesné výchovy na základně U. S. Air Force v Tačikawě a o něco později jsem byl požádán, abych předváděl katy pro velitele základny v Kisarazu, prefektura Čiba. Při této příležitosti mě velitel požádal, ačkoliv nevěděl o karate nic nebo jen velmi málo, abych je předvedl opravdu japonským způsobem. Co nejsrdečněji mne přivítal a sledoval ukázku s velkým respektem. Ze základny mne sám osobně vyprovázel. Předtím, než to udělal, vzal mne na základně ke svatyni zasvěcené japonským letcům zabitým v boji. Byla zde monumentální bronzová socha mladého japonského letce ukazujícího k Tichému oceánu s orlem s rozpraženými křídly u jeho nohou. Obojí, svatyně i torii, která k ní vedla, byly v dokonalém pořádku. Velitel mi řekl, že nemůže vyjít z údivu nad mladými japonskými letci, kteří dali životy za svou zem přesto, že tyto životy byly položeny marně. Pak se mne zeptal, zda někteří z mých bývalých žáků byli válečnými piloty. Když jsem se hluboce poklonil směrem ke svatyni, porozuměl mé odpovědi a sám zasalutoval. Zde stál, myslím, skutečný gentleman a se slzami v očích jsem mu dával sbohem u brány základny. Potom, když byla podepsána mírová smlouva mezi Japonskem a Spojenými státy, karate podniklo svou mírovou cestu na americký kontinent. Bylo to někdy v době, když jsem byl požádán vysoce postaveným americkým důstojníkem, abych vykonal tříměsíční cestu po základnách na pevnině a předvedl karatedó americkým letcům. K asistenci jsem si vybral Isao Obatu z univerzity Keio, Tošio Kamatu (z Wasedy) a Masatoši Nakajamu (z

Takušoku). Na cestu jsme měli k dispozici zvláštní letadlo a místo ukázek před malými skupinami diváků jako dříve jsme nyní cvičili své katy před obrovským počtem zainteresovaných amerických letců. Nemohu vyjádřit radost, kterou jsem cítil. Tak karatedó, které v mém dětství bylo víceméně tajnou místní okinawskou aktivitou, se stalo konečně japonským bojovým uměním předtím, než se rozletělo do Ameriky. Nyní je známé po celém světě. Když píši tyto poznámky, dostávám odevšad žádosti o informace a o instrukce. Stálé udiven počtem lidí, kteří slyšeli o karate, mám za to, že když je jednou tato kniha dokončena, začnu nový projekt - vysílání japonských odborníků do ciziny.

Na Okinawě se po staletí cvičily rozličné formy boje beze zbraně, avšak pro nedostatek historických záznamů se na místo skutečnosti často stavěly fantazie. V popisu svých vlastních učitelů - a nikoli pouze jejich mistrovství v technice, ale také způsobu, jak jednali v kritických situacích - autor odhaluje, co je skutečné karate. Příběhy, které o sobě vypráví, nejsou méně instruktivní: jeho nasazení, aby pokračoval v tomto umění poté, co začal zlepšovat své zdraví; jeho vytrvalost, s níž čelil obtížím, dokonce i chudobě; jeho přísné sledování cesty samuraje; jeho duch sebedůvěry, který si zachoval až do stáří svým cvičením karatedó.

Správné pochopení karate a jeho správné použití je karatedó. Ten, kdo opravdu trénuje toto dó a skutečně chápe karatedó, se nikdy nenechá snadno vtáhnout do boje. Žáci kteréhokoli umění, obzvláště karatedó, nesmí nikdy zapomenout kultivovat svou mysl a tělo. Dosáhnout sta vítězství ve stu bitvách není nejvyšší dovednost. Nejvyšší dovedností je podrobit nepřítele bez boje. Gičin Funakoši

Fotografie:

Gičin Funakoši, který byl učencem v oboru čínských klasiků stejně jako mistrem karate, se narodil v Šuri, prefektura Okinawa, v roce 1868 a zemřel v Tokiu v roce 1957.

V dódžó univerzity Keio kolem roku 1930: mistr Funakoši a studenti cvičící katu Heian nidan.

Mist Funakoši kryje útok tyčí, zbraní známou v okinawském dialektu jako sai.(Kolem roku 1930.)

S Gičinem Funakošim jsou jeho dcera, zeť a dvě vnoučata.

Mistr s přáteli - muž sedící za ním je Jukijo Togawa, fotograf přírody a nositel řady cen.

Žákovo pochopení karatedó je patrné z jeho provedení katy. Po pravici mistra sedí Genšin Hironiši a vedle něho Šigeru Egami, mistrův pokračovatel jeho hlavní instruktor šótokai.

Jak dokazují lékařské statistiky, ohýbání paží v karate posiluje oblast lokte daleko více než jiný sport. Fotografie zachycují paže mistra Funakošiho.

© 2003 Petr Dobeš