PROLOG
O
TEC ZMIZEL V LEDOVÉ PUSTINĚ,
když mi bylo deset let. Zní to tak dramaticky. Zmizel na dalekém severu… Měl jsem za to, že umrzl. Tedy pokud ho nesežral lední medvěd. Umrznout není žádná úctyhodná smrt. Ani být sežrán ledním medvědem. Přesto jsem byl ve svých deseti letech morbidně zaujatý právě tím, jak asi zemřel. Pamatuju si ty nekonečné hodiny, ty bezútěšné dny; matka přecházela sem a tam po obýváku, kouřila jednu za druhou a čekala na telefonát, který nikdy nepřišel. Já sám jsem nikdy čekat nepřestal. Loajálně jsem střežil stále slábnoucí plamen naděje, že zvonící telefon by mohl přinést zprávu, že se otec objevil – zázrak! Jistě, ale přesně tak se to stalo s mým pradědečkem, Alexanderem Scottem, který ztroskotal a pak najednou stál na ostrově Grovøya u prababiččiných dveří jako vyzáblé zjevení s dlouhými vlasy a chaluhami ve vousech, s tichomořskou slanou vodou šplouchající v námořnických očích, a svým zmrtvýchvstáním poslal prababičku k zemi. Po zbytek života cestoval po světě jako oslavované ztělesnění Robinsona Crusoa, ale to už je jiný příběh. *
11
PROLOG
Byl tu doktor a zase odešel. Mladý muž sklíčený tíhou své profese. Nemám žádné bolesti. Nic, co by stálo za řeč. Ale kašel mi nedovolí v noci spát. Dali mi jednolůžkový pokoj. To už je co říct. Takže ten zatracený kašel nikoho neotravuje, jen mě. První symptomy se objevily vloni na podzim. Malé zaskřípání v organismu. Nic dramatického. Ale došlo mi, že něco je špatně. Doktor mě poslal ke specialistovi. Udělali mi krevní testy. Dívali se do mě vším možným. Vážné pohledy, tlusté obálky s okénkem. Když konečně zjistili, o co jde, bylo už příliš pozdě. Umřít není žádné umění. Nejsem zahořklý. Nebojím se. Můj čas vypršel. Jeden ruský spisovatel, jehož jméno už si nepamatuju, popsal život jako kratičký záblesk světla mezi dvěma věčnostmi tmy. Jsem napojený na přístroj, který hlídá každý úder mého srdce. Infuzní hadičkou do mě pumpují uklidňující a tišící léky. Ležím tu v mírném, příjemném opojení a vzpomínám. Až te[, na konci života, jsem pochopil, jak všechny moje chybné kroky formovaly celé mé bytí. A moje tvrdohlavost. Nikdy jsem nedal lásce šanci. Velké slovo. Láska… * Každá tragédie má své první, nejasné předzvěsti. Otcova osudná cesta na sever od Islandu začala vlastně už toho dne, kdy mu jeho matka Victoria vyprávěla o vzdušných vírech. Bylo mu osm let. Uchváceně seděl u kuchyňského stolu a poslouchal matku, která mu nahlas z novin předčítala o těchto lačných mracích, které polykají lidi, trhají chlévy na kousíčky a koně a krávy pak sviští vzduchem jako bezmocný hmyz. Tehdy, řekl otec později na 12
PROLOG
jedné ze svých populárních přednášek o klimatu a svých výzkumných expedicích za polárním ledem, jsem pochopil, že přírodní síly se nikdy nenechají zkrotit a že podřídit se je jediná naděje člověka. Přesně tak. Podřídit se je jediná naděje člověka… Bylo ti osm let, tati. Osm let! Ve stejné době, kdy se otec doslechl o vzdušných vírech, se můj dědeček William lopotil, aby vytvořil poetický jazyk, iracionální postavy a všechny ty burleskní situace, díky kterým se o mnoho let později stal součástí světové literární historie. Byl mi jen jeden rok, když dědeček zahynul, ale otec mi o něm hodně vyprávěl, než sám zmizel v ledové pustině. Dědeček William často vyvstával jako strašidelný odlesk tajuplných příběhů, které psal a které si nikdo nesměl přečíst. Jak svému synovi Carlu Christianovi, tak manželce Victorii se jevil jako ztracená románová postava, literární postava, která se musí namáhat, aby vystupovala jako skutečná. Až teprve za války – mnoho let po literárním průlomu a Nobelově ceně – se dokázal dědeček odpoutat od otroctví fikce a udělat ve svém životě něco užitečného. Umřel na to. Potom postavili jeho bustu na podstavec, zazpívali hymnu a nazvali ho válečným hrdinou. * Nejdražší Nino, ležím tu a myslím na tebe. Představuju si, jak se rozlétnou dveře a ty vejdeš do pokoje, do světla, jako by ses vznášela, pověsíš si kabát, sedneš si na židli tady u postele a vezmeš moji ruku do svých. A stiskneš ji. To bude dobré, Victore, pošeptáš mi, to bude dobré. Ptám se sám sebe, jestli jsi mi někdy dokázala odpustit? Přestala jsi mě někdy milovat? V nejhlubším nitru? Stejně už je pozdě. Milá Nino, moje mořská panno. Nikdy jsem ti nevyprá13
PROLOG
věl o všem, co se přihodilo toho léta před polovinou lidského života. O pros]áčkovi Anthonym a pastoru Knightovi na Barbadosu. O svých cestách na ostrovy Theraz a Grovøya, do Údolí jeptišek a do Cairnsu a o té noci, kdy pro mě tancovali zemřelí na ostrově Sumoa.
14
Pošta v láhvi BRIDGETOWN, BARBADOS ČERVEN 1970
VICTORŮV PŘÍBĚH
ČAS, NAPSAL KDYSI PRADĚDEČEK, je řetězec okamžiků. Pro pradědečka přestal čas existovat už dávno. Od té noci, kdy byl vyvržen jako kus naplaveného dřeva na břeh tichomořského ostrova tak pustého, že neměl dokonce ani jméno, bylo pradědečkovo vnímání času formováno všemi těmi okamžiky, které stále sunul před sebou, do soumraku, do východu slunce, až k zapomnění. Dědečkův vyměřený čas vypršel během hodin, kdy umíral popálený a sám v lesní bažině. Pro otce byl čas číhající propastí mlhy, mrazu a ledu. A pro mě? No… Se slovy to moc neumím. Tak si přivlastním pradědečkovu představu. Čas je pro mě suma všech okamžiků, malých i velkých, důležitých i nepodstatných, které se do sebe zaháknou a propojí mě s bytím. * „Massa Scott!“ Bridgetown, Barbados. Hrozná díra. Vedro, vlhko, dusno. Mouchy a nepřátelství. Naprosto [ábelské místo. Období deš]ů bylo na spadnutí. Pastor Samuel Knight, který se se mnou měl setkat na letišti, místo sebe poslal pros]áčka, bezzubého hubeňoura černého jak uhlí, který stál v příletové hale s velkým bílým archem papíru, na kte17
VICTORŮV PŘÍBĚH
rém bylo tiskacími písmeny ubíhajícími z kopce napsáno moje jméno: VICTOR SCOTT. Zastavil jsem se před ním a postavil kufr a psací stroj na zem. Massa Scott? Hezky řečeno. „Good morning,“ řekl jsem a napřáhl ruku, „call me Victor.“ „Yes Massa Scott!“ Trochu podivín. Vyhublý na kost. Plešatý. V hlavě piliny. Oblečený jako strašák do zelí. Špinavé ruce, za nehty hlína. Obrovské krví podlité oči plné opilosti a údivu. „Kde je pastor Knight?“ „Massa, so sorry, pastor musel odjet na sever.“ Huhňavě se dal do obšírného vyprávění nepochopitelného příběhu, který zahrnoval drenážní příkop, mulu, co má svrab, špatnou povahu a silné zadní nohy, a nakonec cosi o posledním pomazání pro nějakého umírajícího chudáka nahoře v Saint Lucy. Nebylo úplně snadné mu porozumět. Tlusté rty. Skoro žádné zuby. Jazyk měl na svou pusu příliš velký. A k tomu trochu slintal. Život je hra osudu. Nemůžete ho řídit. Někdy se musíte pustit a nechat se unášet. Nemůžete určovat kurz. Ne vždycky. Někdy musíte plout tam, kam vás okolnosti zanesou. Jako mě sem. Do nesnesitelného vedra v příletové hale na letišti v Bridgetownu. Dvacet let poté, co otec zmizel, se objevily některé z jeho věcí. Tady. Na Barbadosu. Nemohl jsem tomu uvěřit. „Moje jméno,“ řekl ten trouba a netrpělivě podupával, „je Anthony.“
18
DOBŘE. ŘEKNU TO TAK, JAK SE TO SEBĚHLO. Netuším, jak se jmenovala. Ne že by to mělo nějaký význam. Ale stejně. Domnívám se, že Kristin. Ale nejsem si jistý. Milá holka. Sexy. Tak nějak nedbale hezká. Dlouhé vlasy. Úzké džíny. Malá prsa. Ale prima zadek. Opravdu! Bylo jí kolem dvaceti. Moc pěkná. To se musí nechat. Ale dost o tom. Byl jsem namol. To upřímně přiznávám. Naprosto, zpitý úplně do bezvědomí. Bylo to před čtyřmi dny. Doma v Oslu. Čtyři dny před Bridgetownem na Barbadosu. Nepamatuju si vůbec nic. Ale vzpomínám si, že jsem se s ní dal do řeči v podniku Club 7. Večer písničkářů. Protestní písně. Finn Kalvik. Lars Klevstrand. Lillebjørn Nilsen. Já osobně jsem měl spíš chu] na koncert skupiny Junipher Greene, ale Alex chtěl za každou cenu do Clubu 7. A tam jsem ji potkal. Jak že se to jmenovala, Kristin? Po nějaké době jsme odjeli ke mně domů. Jen ona a já. Jak to tak chodí. Domů do mého směšně malého bytu v ulici Cort Adelers gate. Další noc s červeným vínem, trávou, Led Zeppelin a holkou, co se možná jmenovala Kristin. A pak se uprostřed noci stane to, co způsobí, že se vydáte na opravdovou cestu kolem světa v jakémsi oblouzněném hledání PRAVDY, té s velkým P, té, která všechno uvede na své místo: Uprostřed noci zazvoní telefon. 19
VICTORŮV PŘÍBĚH
Vezmeš to? zeptala se Kristin. Pohlédl jsem na prázdné láhve od červeného vína a nedopalky v popelníku a potom na černý otravný kus bakelitu. Zatracená práce. Jen neochotně jsem se nechal dirigovat nepříjemnými zvuky. Byl jsem svým vlastním pánem, byl jsem se vším spokojený a mých třicet nebyl žádný věk. Život byl pohodlný. Ráno jsem dlouho vyspával. Nechal jsem si narůst knír a dlouhé vlasy. Až na ramena. Byl jsem volný a svobodný. Nina se ode mě odstěhovala před půl rokem. Ne že by mi chyběla. Ani na vteřinu. Po pěti letech si sbalila věci a odjela. Nebo to bylo šest? Odjela si. Jen tak bez ničeho. Potvora. Díky za všechno, bye, bye, baby, baby goodbye, a byla fuč. Jen kartáček na zuby zůstal. V koupelně na poličce se zrcadlem v modrém plastovém kelímku. Štětiny byly hrozně opotřebované. Neměl jsem to srdce, abych ho vyhodil. Nakonec to byla Kristin, kdo zvedl sluchátko. Hallooo? zazpívala. Poslouchala. Yes, zamumlala a podala mi telefon. Hlas ve sluchátku by vzdálený a chrčivý: Mister Victor Scott? Yes? Rozumím tomu správně, že jste ten Victor Scott, jehož otec Carl Christian Scott zmizel při expedici východně od Grónska v roce 1950? Čas se zastavil. Moje srdce. Zeměkoule. Všechno! Prudce a nemilosrdně. Dech se pomalu dral na povrch. V opojení z hašiše mě s mírným nadšením napadlo, že se otec objevil. Yes, vykřikl jsem, Carl Christian Scott je můj otec! Jmenuju se Samuel Knight… Co víte o mém otci? … a jsem pastor v The Church of St. Mary the Immaculate Mother of Our Redeemer na Barbadosu. 20
