Germáni České kotliny v letech kolem zlomu letopočtu a do pol. 1.stol. Horizont Marobudovy říše s vazbou na bitvu v Teutoburském lese Tato syntetická práce vás má obeznámit v základních rysech o fungování a výbavě germánských vojsk na našem území v době krále Marobuda. Cílem tedy není celkový pohled na germánskou společnost, řemesla a jejich vývoj, ale co nejucelenější shrnutí faktů o germánského válečnictví s důrazem na podklady a prameny ze kterých tyto naše poznatky pocházejí. Cílem práce tedy bude rekonstruovat přibližný vzhled germánského válečníka marobudových vojsk, tedy období, které se na našem území kryje s bitvou v Teutoburském lese v roce 9. n.l. Obsah: Germánské vedení války a válečnictví • Svolání vojska • Bojová formace, taktika a způsob boje • Boj v lese • Germánský bojovník starší doby římské • Jezdci a kůň Zbraně a výstroj • Štít • Kopí, framea, oštěp • Meče jednosečné i dvousečné • Ostruhy • Ochrana těla • Výstroj
Germánské vedení války a válečnictví Svolání vojska Germánská společnost byla založená na podřízenosti jednotlivým kmenovým vládcům a náčelníkům, kteří kolem sebe shromažďovali družiny válečníků. Tyto skupiny vojenské elity byly vlastně stálou vojenskou složkou o kterou vládci opírali svoji moc v dobách míru. V době války bylo ovšem svoláváno germánské vojsko, které se skládalo ze všech svobodných mužů kmene. O nasazení takového lidového vojska rozhodovala kmenová rada či sněm předáků v čele s náčelníkem. Pokud bylo rozhodnuto o nasazení vojska shromažďovali se muži na domluvených místech odkud odcházeli do boje pod vedením volených vůdců. Bojová formace, taktika a způsob boje Myšlenka, že Germáni útočili v neuspořádaných houfech není pravděpodobná a neshoduje se s zprávami o bojové sestavě rozčleněné do hloubky o několika řadách a oddílech s přítomností připravených záloh. Antické prameny uvádějí germánskou taktiku klínu, srovnávanou s tvarem „kančí hlavy“. Použití klínu, kdy proti nepříteli stojí úzké čelo klínu, je z vojenského hlediska nesmysl. Půjde tedy nejspíše o takovou formaci, kdy za první čelním vojem stojí další dva a bojovníci vyplňují vzniklé mezery po průlomu do formace protivníka. Celá sestava tak může nepříteli připomínat tvar dozadu se rozšiřujícího klínu. Tato sestava tedy byla velmi odlišná od římské phalanx, sestavy založené na množství řad. Germáni
vsázeli především na první útok po kterém se řada protivníka roztrhne a do vzniklé mezery se natlačí další jednotky ze zadních vojů. Taková taktika měla jistě naději na rychlý úspěch, ovšem pokud se nepodařilo prorazit, došlo k boji zblízka nebo k napadení z boků a bitva mohla dopadnout pro germánské vojsko tragicky. Germáni se dokázali přizpůsobit různých podmínkám otevřeného boje i potyček v lesích, ovšem obléhání a dobývání měst se vyhýbali. Pro germánské vojsko fungující na systému kořisti nebylo dlouhodobé obléhání velkých měst lákavé. Germáni raději vyplenili menší nechráněné osady a venkov, kde vidina kořisti byla pro ně bližší, než v případě několika týdenního obléhání. Germáni si sami nestavěli opevněná hradiště, proto také neznali obléhací stroje a techniku, jenom kmeny blízko římských hranic se pokoušely ovládnout i tento způsob boje. Setkáváme se s tím u Bataků, kteří během svého povstání proti Římu, se pokoušeli útočit na římské pevnosti pomocí těžkopádných věží a ke zteči hradeb používali žebříků a ochranných střech. Máme zprávy také o tažení Gótů ze 4. století, kteří stejným způsobem dobývali město Philippopolis v dnešním Bulharsku. Germánské lidové vojsko nemělo jednotný výcvik ani vybavení. Bojovníci byli organizováni do jednotlivých šiků- setnin, které byli doplňovány z jednotlivých kmenů. Bojovníci nosili do boje hlavně lehká házecí kopí, oštěpy tzv. frameje a na svoji ochranu používali štíty. Germánští bojovníci tedy bojovali s mnohem lehčí výzbrojí, než římští vojáci a to vyžadovalo odlišnou taktiku. V boji museli Germáni využívat hlavně pohyblivosti a vyhýbat se boji muže proti muži s lépe vyzbrojenými legionáři. Germáni proto před bojem odkládali vrchní část oděvů a hlavně plášť, aby jim nepřekážel při boji se štítem a kopím. Takto svlečení, pouze v kalhotách nastupovali do bitvy. Germánští bojovníci před bitvou vydávali válečné pokřiky tloukli zbraněmi o štíty a zpívali bojové písně, to vše jim mělo pomoci k úspěchu, dodat odvahu a hlavně zastrašit nepřítele. Boj v lese Germáni dokázali dobře využít terén, který pro ně byl vlastní. Příkladem využití rozsáhlých lesních porostů, které Římany děsily, je známá bitva v Teutoburském lese. Jednalo se o rozsáhlejší hvozd, který pokrýval část dnešního Dolního Saska a Fríska. Dnes se místo bitvy nejčastěji umisťuji na lokalitu Kalkriese, ale je možné, že ani tato lokalita není posledním místem porážky legií konsula Publia Quinctilia Vara. Vzbouření rýnsko- veserští Germáni v čele s mocným kmenem Cherusků pod vedením Arminia a dalších náčelníků využili stísněného prostoru pro postup římských legií bažinatým a hustě zarostlým územím. Římské vojsko ve své síle 3 legií a 9 pomocných sborů společně s trénem bylo roztažené do dlouhé kolony na lesních cestách. V takto nevýhodném terénu by nemohly Římané rychle postavit obranné šiky, a to Germáni dobře věděli. Zároveň terén lesního porostu mohl skrýt v podstatě jakýkoliv počet germánských válečníků, kteří si mohli vybírat místo nejvhodnější přepadu. Zároveň menší skupinky germánských válečníků nepotřebovali nějaké centrální zásobování, na rozdíl od pochodujícího římského vojska, které by se pouze lovem a občasnou kořistí neuživilo a muselo mít zásobovací oddíly. Je možné, že právě na tyto oddíly útočili Germáni přednostně, kvůli vlastní kořisti a narušení protivníkovi strategie. Obecně si lze představit, že šlo o postupný partyzánský boj s cílem izolovat jednotky a na ně potom zaútočit v otevřeném boji ze zálohy. Jak velkou výhodu měli pomocné sbory složené z provinciálů, kteří často byli sami Germáni z oblastí říše, se dá pouze spekulovat. Nejisté je také to, jak se Cheruskové a jejich spojenci chovali k zajatým římským vojákům a zvláště ke Germánům v pomocných sborech. Obecně se mluví o masakrování legionářů, kdy z celkově 30 000 mužů se do říše mělo vrátit něco kolem 400 vojáků především jízdních jednotek, které snad zradili a opustili obklíčené pěší kohorty. Byla to drtivá a absolutní porážka římské severní armády, Římané museli postupně vyklidit území za Rýnem k jehož udržení neměli nyní dostatek sil. Cherusský král Arminius slavil naopak svůj úplný triumf a useknutou hlavu Varovu poslal do Čech
germánskému králi Marobudovy. Ten zachovávajíce neutralitu ji odeslal do Říma. Porážka v Teutoburském lese vyvolala ve své době opravdové zděšení a několik dalších menších povstání u římských provinciálů. Germánský bojovník starší doby římské „Jen málo jich užívá meč nebo delší kopí. Nosí oštěpy neboli frameje, jak jim říkají, s čepelí úzkou a krátkou, ale tak ostrou a vhodnou k užívání, že jim táž zbraň slouží podle potřeby buď k boji zblízka, nebo k házení. Jezdec se spokojuje štítem a frameou, pěšáci používají i menší házecí kopí, každý jich má větší počet a dohodí neuvěřitelně daleko.“ (Tacitus, Germania) Germánský bojovník tedy zřejmě do bitvy nastupoval s takovou zbraní, která mu byla nejbližší a uměl s ní nejlépe zacházet, svojí roli také hrála zámožnost bojovníka. Někteří z bojovníků byli ozbrojeni také jednosečnými a dvousečnými meči, šlo o zbraně u Germánů méně běžné. Každý bojovník se potom chránil pestrobarevně pomalovaným štítem, přičemž Germáni pomalování štítu připisovali ochranné a jiné magické účinky. Útočící germánští bojovníci pokud nesli více oštěpů, před střetem je nejspíše odházeli a poslední jim sloužil k osobnímu střetu při setkání s nepřítelem. Je také možné, že před samotným střetem vybíhali dopředu vrhači oštěpů, kteří měli za úkol narušit řadu protivníka. Dále je možné omezené použití prakovníků a lučištníků. Luk však nehrál v bojové výzbroji Germánů v době předřímské a římské zvláštní roli. Lehce vyzbrojený germánský bojovník v boji využíval především své pohyblivosti. Lehce konstruovaný štít nemohl vydržet přímé rány a také pilum nebo vržený oštěp jím prošel, bojovník proto musel údery štítem pouze vykrývat a strhávat stranou. K tomu byla konstruována i železná středová puklice štítu, zvláště varianta s dlouhým trnem byla dobře uzpůsobená k vykrytí rány mečem. Na rychlý boj zblízka bylo krátké kopí nebo oštěp, jehož délka neomezovala bojovníka v manipulaci s ním v bitevní vřavě. Způsob boje Germánů si lze představit jako silový útok na proražení linie, při kterém je lehčí vybavení výhodou. Při selhání útoku, kdy nepřítelova formace vydrží, je takové vybavení nesrovnatelné se zbrojí legionáře, který v pozičním boji dostává navrch. Dobrým příkladem takové taktiky je například známé používání delších zahnutých čepelí tzv. „falx“, které používali dácké kmeny. Tyto zahnuté „kosy“ byly určené pro párání velkých legionářských štítů, které fungovali v podstatě jako hradba. Dákové těmito falxy dokázali skutečně rozpárat štít i s obvodovým kováním.
Navíc takové delší zbraně dobře dosáhli i na nekryté ruce legionářů ve kterých drželi kopí nebo meč. Jezdci a kůň Vojsko u germánských kmenů bylo založeno na pěších jednotkách. Germáni v prvních dvou stoletích po Kristu nepoužívali jízdu jako skutečnou bojovou složku vojska. Na koních jezdili pouze jednotliví náčelníci a jejich bojová družina, o čemž svědčí především bohatě vybavené hroby v severním Německu, Dánsku, Polsku a u nás. V těchto hrobech se nalézají také postříbřené součásti jezdecké výbavy, které potvrzují vysoké společenské postavení těchto válečníků. Koně byli menšího vzrůstu a Germáni je používali spíše jako dopravního prostředku, než pro samotný boj. Umění jízdy na koni totiž u Germánů nedosáhlo takového rozšíření ani úrovně jako u kočovných Sarmatů a Skytů. Jezdců tedy v germánském vojsku nebylo mnoho a netvořili vlastní oddíly, Germáni ani samostatné útoky jízdy neznali (až později v době stěhování národů), a nejspíše útočili společně s pěchotou. „Utržil-li kdejaký jezdec těžší zranění, obklopovali ho pěšáci a chránili ve svém středu. Byloli třeba postoupit kam hodný kus dále nebo ustoupit hezky rychle, měli pěšáci cvikem osvojenou takovou rychlost, že držíce se hřívy a tak se nadnášejíce stačili koním v běhu.“ (Caesar, Zápisky o válce galské I.) Samotní jezdci byli vyzbrojeni stejně jako pěší a jejich hlavní zbraní byl nejspíše lehký oštěp framey, kterým se dalo stejně dobře bodat jako ho odhodit do nepřátelských řad. „…jezdec se spokojuje štítem a frameou.“ (Tacitus) Ochrana těla jezdce se nijak výrazně nelišila od pěšího bojovníka. Na svoji ochranu mohl mít jezdec štít, který byl snad o něco menších rozměrů, než ten pěší. Co se týká koňského postroje, nemáme přesný doklad germánského koňského sedla, Germáni sedlo převzali až později ve 3. stol. od kočovníků z východu. Pokud by Germáni sedlo používali v ojedinělých případech již dříve, pravděpodobně by šlo o římské sedlo. Jezdec ovládal koně pomocí uzdy a máme doloženy i ostruhy, které se v 1.- 2. stol. nosili pouze na jedné noze. Třmeny Germáni neznali.
Zbraně a výstroj Štít Germánské štíty se nám v archeologickém materiálu málokdy zachovají, obvykle jde tedy o nálezy z bažin v severním Německu a Dánsku. Příkladem je také štít z thorsbjerského votivního nálezu, který spadá však až do 3. stol n.l. Germánský štít byl vyráběn buď z proutí potaženého surovou kůží, nebo z prkýnek
spojených k sobě klihem. Prkenné štíty byly ještě na okrajích zpevněny kováním. Tvary germánských štítů můžeme najít na antických vyobrazení, známe tak štíty okrouhlé, oválné, a podlouhlé šestiúhelníkové od průměru 50 cm po délky okolo 1m. Jezdecké štíty byly nejspíše o něco menší. Germánské štíty byly obvykle pestrobarevně pomalované, jak nás o tom informuje Tacitus, přičemž nejoblíbenější barvou byla červená. Germáni také pomalování štítu přikládali magické účinky a nejspíše i každý kmen měl svoje příznačné barvy. Štíty měli uprostřed puklice, které chránili ruku držící štít a zároveň sloužili k odrážení úderů. Tyto puklice byly zprvu v předdřímském období ještě dřevěné nebo proutěné (obr.2), později je Germáni začali kovat ze železa. První železné puklice jsou zploštělých polokulovitých tvarů, které svojí podobou vycházejí zřejmě ještě z puklic dřevěných a proutěných. Ve starší době římské, a tedy i v horizontu Marobudovy říše, se ovšem používalo již více typů puklic. Známe jednoduché polokulovité puklice, puklice kónické, profilované různě do špice a dále puklice s tyčkovitým výstupkem (obr.3 a,d,e,f). O něco pozdější jsou typy oblých puklic a puklice s knoflíkovitým zakončením, které jsou mladší (obr.3 b,c). Puklice byla ke štítu připevněna čtyřmi až šesti železnými nýty. Z druhé strany bylo do kruhového nebo oválného otvoru pod puklicí vloženo madlo (manipul) pro držení štítu. Držadlo bylo ze dřeva oblého tvaru a zpevněno bylo železným kováním, které vybíhalo nad a pod držadlo a zpevňovalo navíc podélně štít (viz.obr.4). Kování bylo přichyceno dvěma až čtyřmi nýty a mohlo být různě zdobeno a tvarováno. Jednotlivé technologie výroby štítu se určitě lišily a ani u nálezů nemáme doložena vždy všechna výše zmiňovaná kování. Dřevěné štíty často nebyly ani potahovány kůží, Tacitus nás doslova informuje o tom: „… ani štíty Germánů nejsou pobity železem nebo potaženy koží, nýbrž jsou to pleteniny z proutí nebo tenká, barvou natřená prkénka.“ Tento údaj nemá jistě obecnou platnost, jak nám dokazují archeologické nálezy, ale vypovídá o celkové subtilnosti germánských štítů v porovnání s těžkými štíty legionářů, nebo štíty keltskými.
Kopí, framea, oštěp
Hlavní součástí výbavy germánského bojovníka byla bodná zbraň, kopí nebo oštěp. Obecně lze říci, že Germáni používali obou těchto zbraní pro boj zblízka i z dálky (v pramenech se tyto výrazy překrývají). Tacitus se zmiňuje o germánském názvu pro házecí kopí- framea, které bylo určené pro házení i pro boj zblízka. K házení byly určeny také menší oštěpy, kterých měl bojovník několik. Framea i oštěpy byly kratší, jejich délka se mohla pohybovat mezi 160- 180 cm. Framea jak ji popisuje další římský autor Patercullus, měla být úzká s krátkým ostřím. Oštěpy byly často opatřovány zpětnými křidélky (obr.5). Pro boj zblízka se kromě možnosti použít výše uvedených zbraní používaly i mohutnější kopí, meče a sekáče. Kopí byla různých tvarů, masivnějších listovitých tvarů i užší s delším ostřím (na obrázku z doby římské 1-4). Vyspělé porýnské keltské dílny vyráběly také hroty s plamenným ostřím a různými záseky, které způsobovaly ještě hrozivější zranění, tím, že rána nebyla pouze rozříznuta, ale roztrhnuta, což se hůře hojí. Z nálezů známe také hroty kopí s různými značkami podél ostří i na tuleji, kde pravděpodobně jde o zdobení spojené s ochrannou symbolikou. Kopí bylo k ratišti přichyceno menším hřebem v tuleji. Bodky kopí se v nálezech neobjevují vždy, proto zřejmě nebyly součástí každého kopí. Jinak průměr bodky je obvykle o něco širší, než tulejky kopí, tedy se dá předpokládat postupné zužování ratiště kopí směrem ke hrotu. Kopí tak mělo na svém konci dostatečnou protiváhu, která zvláště u těžších kusů byla jistě nutností.
Meče jednosečné i dvousečné U Germánů byly meče rozšířeny méně, než u Keltů v předchozím období. Šlo již o zbraň, kterou nevlastnil zdaleka každý bojovník a meč byl již i odrazem sociálního postavení nositele hlavně co do provedení a kvality zbraně. V podstatě rozlišujeme meče v barbariku doby římské na germánské a římské, na jednosečné (sekáče) a dvousečné. Tyto zbraně byly
tedy určené hlavně k seku. Germáni v 1. stol. n.l. používali několik typů dvousečných mečů. Byly to meče starší keltské tradice s prohnutou záštitou a kulovitou hlavicí, které produkovali keltské dílny v Porýní, dále meče- spathy, které konstrukčně vycházeli z keltských tradic, ale byly již produktem germánského zbrojařství a i římská gladia. Nejstarším nálezem z našeho území je předřímský dvousečný meč se zachovalou pochvou v hrobě z Třebušic, který Eduard Droberjar klade do horizontu plaňanských pohárů, tento meč je zároveň jediným z této doby, později v 1. stol. n.l. již takových mečů přibývá. Ve starší době římské se používají jednosečné zbraně, vzácněji dvousečné a dále máme na našem území i časně římská gladia. Jednosečné zbraně máme doloženy nálezy až do markomanských válek. Délka těchto mečů se pohybuje mezi 60 a 70 cm, jejich rukojeť byla vykládána organickým materiálem, často dřevem, kostí a pomocí nýtů připevněna k železnému jádru. Rukojeť u některých kusů působí i dosti masivně. Takové jednosečné zbraně byly používány až do markomanských válek a později se z nich vyvíjejí typově saxy a scramasaxy. V nálezech máme doloženo i používání římské zbraně gladius, ve většině případů jde o importy nebo kořist, ale známe i případ dílny v Dánsku, která tyto zbraně svými výrobky napodobovala. Vývoz zbraní z římských provincií do barbarika byl zakázán, často se však tento zákaz porušoval a zbraně se do germánského prostředí dostávaly i touto cestou. Je pravděpodobné, že význační kmenoví vládci a náčelníci vlastnili často právě římská gladia. Mohlo jít o římský dar provinciálům, nebo náčelníkům blízko limitu, kterým si Řím zavazoval nebo kupoval jejich náklonnost. V Čechách máme čepele gladia například v nálezech z pohřebišť v Dobřichově- Pičhoře (3 kusy), Třebušicích (11 kusů) nebo ve Stehelčevsi (4) (viz. obr.). Celkově se na území Čech a Moravy našlo přes 30 kusů římských mečů. Časně římská gladia jsou zastoupena typy BellZemplín, Mainz, Newstead. Délka těchto gladiů se pohybuje kolem 50- 70 cm, jejich výška a šířka čepele je různá a mají trojúhelníkovitý hrot. Pozdějším typem gladia na našem území je typ Pompeje. Pochva meče byla po keltském způsobu zhotovována z železného nebo bronzového plechu spojeného na bocích kováním a dolním konci ozdobným zakončením. Pochva mohla být také ze dřeva nebo kůže. Meče jedno i dvousečné se nosily zavěšené buďto přímo na opasku nebo na řemeni přes rameno. Tento řemen byl, zvláště v římské tradici bohatě zdoben plastickým kováním. Řemen byl provlečen
křížem závěsným kováním na pochvě, které mohlo sloužit stejně dobře i pro zavěšení na opasku. Kování pochvy bylo umístěno na přední straně, aby bojovníkovi nevadilo při chůzi, a bylo tedy často zdobeno.
Ostruhy Patří k výstroji jezdce. V Evropě na sever od Alp nebyly ostruhy až do 2. stol. př.n.l. známy. Germáni stejně jako kočovné kmeny ze stepí používali k pohánění koně bič. Ostruhy do Evropy přinesli Kelti z řeckého světa a od Keltů je převzali Germáni. Zpočátku se používaly tzv. knoflíkovité ostruhy s bodcem na obou koncích za který se přichycoval řemínek. Později v 1. stol. n.l. se začali používat destičkovité ostruhy, které bylo třeba přinýtovat k řemínku. Římská jízda, která se skládala z pomocných jednotek z římských provincií převzala ostruhy až v 1. stol. př.n.l. Prvními římskými ostruhami byly ostruhy s očky, které se ve 3. stol. rozšířili i u Germánů, ovšem to je již období, kdy i Germáni začínají více používat jízdu až se na ní v době stěhování národů některé germánské kmeny specializují.
