GEORELIÉF NA GRANITOIDECH MELECHOVSKÉHO MASÍVU

VÈ. SB. PØÍR. - P RÁCE A STUDIE, 13 (2006): 3-20

ISBN: 80-86046-83-4

GEORELIÉF NA GRANITOIDECH MELECHOVSKÉHO MASÍVU Georelief on the granitoides of the Melechov massif Jan VÍTEK Pedagogická fakulta UHK, katedra biologie, 500 03 Hradec Králové, e-mail: [email protected], telefon: 493 331 183. Rozložité návrší Melechov (713 m) patøí k výrazným krajinným dominantám støedního Posázaví na Èeskomoravské vrchovinì. Jeho severní svahy protíná prùlomové údolí øeky Sázavy s pøírodní rezervací Svoøidla. Oblast Melechova je tvoøena granitoidy tzv. melechovského masívu, který je souèástí, respektive severním výbìžkem, moldanubického plutonu. V pøedloženém pøíspìvku je vìnována pozornost geomorfologii povrchových tvarù reliéfu (zejména mezo- a mikroformám), vzniklých procesy zvìtrávání a odnosu, eroze a dalších vnìjších èinitelù v granitoidech melechovského masívu.

1. Úvod Pro krajiny tvoøené žulovými horninami (granitoidy) jsou charakteristické povrchové tvary reliéfu, vèetnì skalních mezo- a mikroforem. Vytvoøily se dlouhodobým pùsobením vnìjších (erozních, zvìtrávacích aj.) èinitelù v závislosti na strukturních a texturních vlastnostech horniny, tektonických podmínkách apod. Tvarùm žulového reliéfu v rùzných èástech Èeské vysoèiny byla v geomorfologické literatuøe vìnována už pomìrnì velká pozornost (napø. CZUDEK et al. 1964, CZUDEK 2005, DEMEK 1964, 1987, DEMEK et al. 1964, CHÁBERA 1982, IVAN 1983, IVAN, KIRCHNER 1998, VOTÝPKA 1974, 1999 a další autoøi). Pøedložený pøíspìvek podává morfogenetickou charakteristiku povrchových tvarù, zejména skalních mezo- a mikroforem, na granitoidech melechovského masívu na Èeskomoravské vrchovinì. Toto morfologicky výrazné intruzívní tìleso bylo pojmenováno podle návrší Melechov (713 m) a tvoøí jeho podstatnou èást spolu s blízkým okolím, pøibližnì mezi obcemi Smrèná a Meziklasí na východní stranì, Loukov, Dobrá Voda a Rejèkov na jihu, na západì zasahuje do východního okolí Koutù a k Dobrovítovì Lhotì a na severu do severního okolí osad Pavlíkov a Mezilesí a k obci Leštinka (viz obr. 1). Pøíspìvek shrnuje výsledky autorových terénních prácí, realizovaných zprvu (v letech 1983–1991) za úèelem zhotovení podkladu pro vyhlášení chránìného pøírodního výtvoru Èertùv kámen (nyní v kategorii pøírodní památka) a oborové inventarizace pøírodní rezervace Svoøidla (VÍTEK 1983, 1992) a dokonèených v letech 2004–2005. 2. Pøehled geologických a petrografických a pomìrù Jako melechovský masív je oznaèována èást variského intruzívního tìlesa v severní èásti moldanubického plutonu, obklopeného krystalickým pláštìm moldanubika. V této èásti plutonu je rozlišováno nìkolik typu granitoidù s témìø shodným minerálním složením, ale výraznì se lišících strukturou. SUK (in BENEŠ et al. 1963) dìlí granitoidy této èásti moldanubického plutonu do dvou typù. „Vlastní“ melechovský masív charakterizuje jako 3

dvojslídný granit až adamellit, pøibližnì se shodným zastoupením albitu a draselného živce (zejména mikroklinu) a s pøevahou muskovitu nad biotitem. Struktura je hrubozrnná až porfyrická (s hypidiomorfním albitem), textura všesmìrná, zbarvení namodrale šedé. Dle uvedeného autora je „melechovský typ“ celkem ostøe vymezen od okolního tìlesa „mrákotinského typu“ se støednì až drobnì zrnitým granitem a adamellitem. Témìø shodnou charakteristiku strukturnì-texturních pomìrù podává novìjší studie o geologických pomìrech ústøední èásti Èeskomoravské vrchoviny (MITRENGA, REJL, WEISS 1979), ze které v podstatì vychází i pøíslušná výseè Geologické mapy ÈR 1:50 000 – listù 23–12 Ledeè nad Sázavou a 23–21 Havlíèkùv Brod (ŠTÌPÁNEK, ed., 1992, 1995). Podle uvedených autorù pøedstavuje „melechovský typ“ mladší fázi intruze s hrubozrnnými, relativnì kyselejšími, biotit-muskovitickými albitickými granity; uprostøed melechovského masívu vystupuje poloha støednì zrnitých až porfyrických granitoidù, uvedená (ŠTÌPÁNEK, ed., 1992, 1995) jako „typ Stvoøidla“. Melechovský masív (respektive „melechovský typ“) se v z. a jz. èásti ostøe stýká se støednì zrnitými biotit-muskovitickými granity „kouteckého typu“, jinde hranièí s drobnì až støednì zrnitými dvojslídnými granity „lipnického typu“. Geologická stavba okolního krystalinika byla nejvíce ovlivnìna intruzí variských granitoidù do paralul moladnubika. Metamorfóza, spojená se vznikem migmatitù a zvýšeným výskytem minerálních asociací sillimanitu a cordieritu, byla nejvýraznìjší v blízkosti magmatického tìlesa (MITRENGA, REJL, WEISS 1979). Na strukturnì-tektonických pomìrech tohoto území se uplatòují dvì hlavní linie zlomù. Starší sleduje smìr SSV–JJZ a projevuje se zejména ve struktuøe metamorfitù, na vývoji povrchových tvarù reliéfu se více uplatnila mladší poruchová linie smìru SZ–JV, zvaná též melechovský zlom (MITRENGA, REJL, WEISS 1979). Podle ní došlo k vertikálním pohybùm a morfologicky je nejzøetelnìjší na jz. okraji „kry“ Melechova. Na zlomové omezení z., sz. a jv. svahù Melechova upozornil též DEMEK et al. (1965). 3. Regionálnì geomorfologické zaøazení Melechovský masív se rozprostírá v severozápadní èásti Èeskomoravské vrchoviny, a to na rozmezí dvou geomorfologických celkù (DEMEK, ed. 1987), oddìlených údolím Sázavy (v partii Stvoøidla). Území nad pravým (severním) bøehem je souèástí celku Hornosázavská pahorkatina, podcelku Svìtelská pahorkatina a jeho okrsku Tøebìtínská pahorkatina. Rozsáhlejší partie nad levým (jižním) bøehem Sázavy náležejí celku Køemešnická vrchovina, podcelku Humpolecká vrchovina a jeho podcelku Melechovská vrchovina. Zde vystupuje i nejvyšší bod melechovského masívu Melechov v 713 m n. m.; na mapách a v literatuøe (napø. DEMEK, ed. 1987) obvykle uvádìná nadmoøská výška 709 m se vztahuje k severnímu kuželovitému pøedvrcholu s rozhlednou aj. objekty. 4. Morfogenetická charakteristika povrchových tvarù Souhrnná geomorfologická charakteristika povrchových tvarù na granitoidech melechovského masívu dosud v literatuøe chybí. Na výrazné skalní mísy na skalním bloku (nynìjší pøírodní památka Èertùv kámen) u osady Rohule pod Melechovem upozornil RUBÍN (1960). Nad pùvodem podobných, ale menších miskovitých prohlubní už mimo zájmové území (u osady Staré Hutì) se zamýšlel a nìkterým dalším lokalitám (napø. údolí Sázavy ve Stvoøidlech) vìnoval pozornost DOUBEK (1968, 1960). Evozní tvary (34 obøích hrncù) na balvanech v øeèišti Sázavy ve Stvoøidlech dokumentovali BALATKA a SLÁDEK (1977). Pøehledný popis povrchových tvarù v pøírodní rezervaci Stvoøidla a na Èertovì kameni podal VÍTEK (1983, 1992), struènou charakteristiku tìchto zvláštì chránìných území najdeme i v publikaci ÈECH, ŠUMPICH, ZABLOUDIL a kol. (2002). 4

Obr. 1: Pøehledná mapa melechovského masívu. Vysvìtlivky: A – geologická hranice melechovského masívu, B – øeèištì Sázavy, C – silnice, železnièní tra, D – kóta, skalní výchoz, E – obec, osada, F – lokalizace profilù X a Y (viz obr. 2). Fig. 1: The map of the Melechov massif. Comments: A – geological border of the Melechov massif, B – Sazava river, C – road, railway, D – elevation point, rock outcrop, E – village, settlement, F – locations of profiles X and Y (see fig. 2).

5

V následujících subkapitolách je podána morfogenetická charakteristika georeliéfu (zejména mezo- a mikroforem) na granitoidech melechovského masívu; tyto horniny (biotitmuskovitický albitický granit až adamellit) jsou níže uvádìny pod sdružujícími pojmy granitoidy nebo žula. V zájmu pøehlednosti je zájmové území rozdìleno do dvou na sebe navazujících, ale morfologicky odlišných oblastí. Rozlehlejší „oblast Melechov“ vyplòuje podstatnou èást stejnojmenného návrší, zbývající èást melechovského masívu, zaujímající údolí Sázavy a pøilehlý severní okraj melechovského masívu, je oznaèena jako „oblast Stvoøidla“. 4. 1 Oblast Melechov Vrch Melechov (713 m n. m.) je v podstatì rozložitým høbetem, ve smìru JJZ–SSV 4,5 km dlouhým a v pøíèném smìru 3 km širokým. Základní morfostrukturou je hrás z granitoidù melechovského masívu, vyzdvižená dle tektonických poruch, z nichž nejvýraznìjší je tzv. melechovský zlom. Vrcholová partie pøevyšuje okolí na severu (koryto Sázavy ve spodní èásti Stvoøidel) o 350 m, na jihu u Rejèkova o 110 m (v obou pøípadech na vzdálenosti 2 km), na východì u Koòkovic o 170 m a na západì (koryto Kouteckého potoka) o 175 m – v obou pøípadech na vzdálenosti 1,5 km. V dùsledku eroznì denudaèních procesù a v závislosti na strukturnì tektonických, pøípadnì litologických podmínkách není sklon svahù Melechova pøímý, ale místy jej pøerušují subhorizontální stupnì s plochými nebo ostøejšími høbítky (viz též profily X a Y na obr. 2). Platí to i pro vrcholovou partii Melechova, kde v nadmoøské výšce pøibližnì nad 700 m je povrch s mírným sklonem (sklon 3–8°), ve smìru S–J až SSZ–JJV asi 1 km dlouhý. V jeho nejširší (0,6 km), jižní èásti pøevyšují tento subhorizontální povrch tøi ploché elevace s nejvyššími kótami Melechova (713 m v s. a jz. èásti, 712 m v jv. èásti), zvýraznìné menšími skalními výchozy a pokryvem balvanù. V severní èásti vymezuje subhorizontální povrch vrcholové partie kuželovitá elevace s kótou 709 m, zvýraznìná rozhlednou a obvykle uvádìná jako vrchol Melechova. Zejména na z. a v. stranì pøechází do strmìjšího svahu (sklon 17°). Skupina dalších plochých elevací a dílèích høbítkù se nachází v rùzných výškových úrovních na s., sv., jz. až j. svahu Melechova. Napø. na sv. svahu (pøevážnì na støednì zrnitých žulách „typu Stvoøidla“, viz ŠTÌPÁNEK, ed., 1992, 1995) je ve výšce 655–660 m n. m. nad strmým svahem subhorizontální stupeò, ve smìru JV–SZ 300 m dlouhý, 150 m široký, pøevýšený dvìma plochými elevacemi. Jejich svahy pokrývají balvany a písèito-jílovité zvìtraliny. Na nìkterých místech byly pùvodnì souvislejší ploché elevace rozèlenìny úpady a erozními záøezy do ostøejších (obvykle skalnatých) høbítkù, protáhlých ve smìru JJV– SSZ. Patrné jsou napø. na s. høbetu Melechova v 560–570 m n. m., nápadný høbítek (s kótou 534 m) vystupuje též mezi Dobrovítovou Lhotou a osadou Požírná. Na v. svahu, zvaném též Hory nebo Svìtelsko, je nìkolik høbítkù (napø. kóty 653 m a 615 m), rovnìž vymezených úpady s širším dnem nebo erozními rýhami. Na mírnìjším jv. až j. svahu Melechova pod osadou Rohule bylo nìkolik plochých elevací až høbítkù (s kótami od SZ k JV 652 m, 640 m, 653 m a 633 m) vyèlenìno levými pøítoky Meziklaského potoka, pøípadnì pravou poboèkou Kouteckého potoka. Souèástí høbítkù s k. 653 m a 633 m jsou výrazné skalní výchozy, vèetnì níže popsané pøírodní památky Èertùv kámen. V následujícím textu je vìnována pozornost vybraným lokalitám mezo- a mikroforem žulového reliéfu v oblasti Melechova. Vìtšina skalních mezoforem je souèástí výše uvedených strukturních høbítkù, kde mnohé, pùvodnì zøejmì rozsáhlejší výchozy byly rozrušeny do balvanù, které místy tvoøí souvislejší plochy. 6

Obr. 2: Profily (X a Y) melechovským masívem (lokalizace viz obr. 1). Fig. 2: Profiles (X and Y) of the Melechov massif (locations see fig. 1).

Na vrcholu Melechova (severní elevace 713 m n.m.) vystupuje skalní høeben, ve smìru JJV-SSZ 13 m dlouhý, pokrytý balvanovým proudem a na v. stranu spadající 2 m vysokou stìnou. Její sv. bok èlení pøevis (1,3 m hluboký a 3,8 m široký), vzniklý deskovitou až lavicovitou odluèností horniny a podle subvertikálních puklin (jejich pøevažující smìry jsou 100°, 65–80°, 125°, 0–8° aj.). Výchoz lze považovat za mrazový srub, zèásti porušený lámáním kamene. Na vrcholku výchozu je mìlká (3 cm) prohlubeò, pøedstavující poèáteèní stadium vývoje skalní mísy, s plochým odtokovým žlábkem k okrajové hranì. Také druhou vrcholovou elevaci Melechova (kóta 713 m, vzdálená 300 m jz. od pøedchozí) místy pokrývají balvany, skalní výchoz se zde však nezachoval. Skalní kamýk, až 3 m vysoký, 25 m dlouhý (JJV–SSZ) a 7 m široký, zèásti pøekrytý balvany, zvýrazòuje nízkou elevaci (712 m n. m.) v j. èásti vrcholové partie Melechova. Podobné skalní výchozy, místy rozrušené do balvanù, jsou typické i pro strukturní høbítky na j. až jjv. svahu Melechova. Napø. vrcholkem høbítku (kóta 653 m) 300 m j. od osady Rohule prochází plochý (nejvíce 1,5 m vysoký), 23 m dlouhý (JV–SZ) a 8 m široký výchoz, modelovaný mrazovým zvìtráváním dle puklin smìrù v rozmezí 118–123° (podél7

ný smìr), 53–56° a 19–22° (pøíèné smìry). Na okrajích je výchoz rozèlenìn trhlinami do samostatných blokù a hranáèù; oblé balvany tvoøí na svahu elevace malé kamenné moøe. Jz. svahy tohoto a navazujícího (k JV) ménì výrazného høbítku (kóta 633 m) je zvýraznìn záøezem levého pøítoku Meziklaského potoka. Pøi levé hranì tohoto údolíèka vystupuje 400 m jjv. od osady Rohule skalní útvar Èertùv kámen, chránìný ve stejnojmenné pøírodní památce, skupina dalších výchozù provází oba bøehy potoka i v následné, postupnì se prohlubující èásti údolí. Èertùv kámen je patrnì nejdokonalejším skalním výchozem typu tor v granitoidech melechovského masivu. Blokovitý útvar je 4 (S)–5,3 m (JZ) vysoký, 7 m dlouhý (JV–SZ) a 5,5 m široký. V sz. boku jej protíná úzká trhlina (dle pukliny 10°), vzniklá kongelifrakcí a gravitaèním pohybem; ostatní subvertikální pukliny jsou vzhledem k zaoblení skalního povrchu ménì zøetelné. Na modelaci výchozu se kromì již zmínìné kongelifrakce uplatnila exfoliace. Zejména v horní èásti výchozu jsou zøetelné mírnì prohnuté desky, oddìlené subhorizontálními puklinami (se sklonem k J–JZ), destrukcí horniny v partii støetu a vyšší koncentrace puklin vznikl v jz. boku skály 2 m hluboký pøevis. O významné roli chemického zvìtrávání a odnosu svìdèí výskyt výrazných mikroforem, zejména skalních mís, které byly jedním z hlavních dùvodù vyhlášení útvaru za pøírodní památku. Do sklonìné vrcholové plošinky Èertova kamene se zahlubují dvì dokonale vyvinuté skalní mísy, místy se svislými až pøevislými stìnami. Následující údaje vycházejí z autorovy dokumentace v r. 1983; pøi revizi v r. 2005 nebyly zjištìny zmìøitelné zmìny. „Východní“ mísa (celkem 170 cm dlouhá) vznikla propojením dvou døívìjších prohlubní; menší mísa (78x58 cm velká a 52 cm hluboká) zasahuje až ke skalnímu okraji a udržuje se v ní srážková voda; pøes užší èást navazuje na vìtší prohlubeò, která je ve smìru SSV–JJZ 112 cm dlouhá, 80 cm široká a nejvíce 37 cm hluboká. Pouze 9 cm široká pøepážka oddìluje „západní“ mísu hruškovitého pùdorysu, která je 157 cm dlouhá, až 104 cm široká a 29 cm hluboká. Do jejího dna se zahlubují ještì dvì mìlké prohlubnì. Dno i stìny skalních mís jsou místy porostlé lišejníky a mechy. Z ostatních mikroforem stojí za zmínku nedokonale vyvinuté dutiny typu bassis-tafoni, vzniklé zejména na j. až jz. stìnì na spodních odluèných plochách žulových desek. Další vìtší skalní mezoformy byly dokumentovány na v. svahu Melechova, v partii zvané Hory. Souèástí svahu je zde strukturní høbítek (kóta 615 m), smìru ZSZ–VJV, na jehož j. svahu, zvýraznìném erozním záøezem jednoho z levých pøítokù Meziklaského potoka, vystupuje v délce 60 m skupina tøí skalních výchozù. V podstatì je lze považovat za mrazové sruby, èásteènì porušené drobnou tìžbou kamene. Nejvýraznìjší je prostøední útvar, 22 m dlouhý, 4,8 m vysoký a vystupující až 12 m ze svahu (jeho vrcholová plošinka je porostlá mechem a stromy). Podélné pukliny sledují smìr puklin v rozmezí 110–120°, kolmé pukliny mají smìr 7–11°, pøíèné 30° a 150–155°. Dle puklin (114° a 8°) se od èela stìny vyèlenil úzký blok, èímž vznikla malá skalní brána (15–60 cm široká a 120 cm vysoká). Odluèností mírnì prohnutých žulových lavic a podél puklin vznikl ve v. boku skalního útvaru výrazný úpatní výklenek (dlouhý 7,5 m, hluboký až 1,5 m a vysoký 0,5–1 m), na jehož vzniku se podílela kongelifrakce a patrnì též exfoliace. 4. 2 Oblast Stvoøidla Jako Stvoøidla je obvykle uvádìn úsek údolí støedního toku Sázavy pøibližnì v polovièní vzdálenosti mezi mìsty Svìtlá a Ledeè nad Sázavou. Èást údolí spolu s pøilehlými partiemi mezi osadou Smrèná a železnièní zastávkou Stvoøidla je od roku 1948 chránìným územím Stvoøidla (na katastrálním území obcí Dobrovítova Lhota, Koòkovice, Leštinka, a Trpišovice), nyní v kategorii pøírodní rezervace, zaujímající plochu 246,39 ha (ÈECH L., ŠUMPICH J., ZABLOUDIL V. a kol., 2002). V následujícím textu jsou do „oblasti Stvoøidla“ zaøazeny také nìkteré okolní partie, zejména nad pravým svahem údolí Sázavy. 8

Øeka Sázava ve Stvoøidlech protíná severní výbìžky vrchu Melechov. V prùbìhu tohoto asi 3,8 km dlouhého prùlomového údolí lze stanovit tøi pøevažující smìry. Základní smìr údolí JV–SZ (na nìkterých místech až JJV–SSZ) je totožný s prùbìhem melechovského zlomu a s pøevažujícím smìrem puklin ve skalních výchozech granitoidù (viz též obr. 5). Pro ústøední èást Stvoøidel (s pøevahou støednì zrnité žuly „typu Stvoøidla“, viz ŠTÌPÁNEK, ed., 1992, 1995) jsou charakteristické dva na sebe navazující údolní zákruty, v nichž se Sázava „vyhýbᓠstrukturním høbítkùm v s. èásti melechovského masívu. Zvláštì výrazný je první (ve smìru toku), který lze považovat za zakleslý meandr a jehož jádro tvoøí skalnatý ostroh Na høebenu (408 m n. m.). Ramena tohoto meandru sledují další významný smìr tektonických poruch tohoto území SV–JZ. Tøetí smìr V–Z se uplatòuje jen na kratších úsecích, napø. v poèátku prùlomového údolí pod Smrènou a v ohybu (výsepu) obou zákrutù. Výše uvedené smìry sleduje i vìtšina boèních údolí, z nichž nejvýraznìjší je levostranný Meziklaský potok ústící do Sázavy na poèátku prùlomového údolí. Prùmìrný sklon koryta Sázavy dosahuje ve Stvoøidlech jedné z nejvyšších hodnot na celém toku (BALATKA a SLÁDEK 1977 uvádìjí na úseku pod Smrènou 6,723 promile). Údolní svahy ve Stvoøidlech jsou strmé a místy skalnaté, 30–100 m vysoké. Øeèištì Sázavy je široké pøevážnì 15–20 m (nejménì 8 m a nejvíce 50 m); na mnoha místech jej (spolu s pøilehlou nivou) vyplòují zaoblené balvany, transportované geliflukcí z balvanitých pokryvù na údolních svazích. Patøí k markantním povrchovým tvarùm v údolí a vztahují se k nim lidové povìsti o „stvoøení“ Stvoøidel. V následující èásti pøíspìvku je vìnována charakteristika 13 vybraným partiím a lokalitám (1–4 pøi levém bøehu Sázavy, 5–10 pøi pravém bøehu Sázavy a 11–13 v s. èásti melechovského masívu; lokalizace viz obr. 3). 1 – Úsek u Smrèné s levostrannými poboèkami. Na úseku asi 1 km dlouhém v blízkosti obce Smrèná ústí do Sázavy tøi levostranné poboèky, pøitékající výraznými údolními záøezy. Nejvýraznìjší vytváøí první ve smìru toku – Meziklaský potok, jehož spodní úsek oddìluje od údolí Sázavy úzký skalnatý ostroh (až 8 m vysoký) se zøetelnou kvádrovitou a lavicovitou odluènosti žuly (pukliny sledují smìry v rozmezí 85–110°, 12–26°, 43–57 aj.) a do znaèné míry postižený umìlými zásahy (chatová oblast). Druhá poboèka pøitéká (od Trpišovic) hlubokým údolním záøezem, jehož asi 10 m vysokým svahem sestupuje balvanový proud, jednak vyplòující dno údolíèka, jednak zasahující až do koryta Sázavy (tam leží až 4 m velké balvany). Také tøetí levostranný pøítok vytváøí hlubokou rokli, jejíž dno je do znaèné míry zaplnìno balvaništìm, dìlící koryto do dvou vìtví. „Vyživováno“ je z balvanového proudu (asi 100 m dlouhého a 10–30 m širokého) na levém svahu, kde nìkteré bloky jsou až 5 m velké. Balvany jsou oblé, místy však rozpolcené mrazovými trhlinami. Koryto Sázavy pod Smrènou je místy vyplnìno balvany s evorzními tvary, dokumentovanými BALATKOU a SLÁDKEM (1977). 2 – Jádro meandru Na høebenu. Jádro nejvýraznìjšího zakleslého meandru (obr. 3 a 4) ve Stvoøidlech vytváøí strukturní høbet Na høebenu (408 m). Ve smìru JJZ–SSV je 400 m dlouhý a pøevyšuje dno údolí až o 40 m. Vrcholovou èást tvoøí skalní hradba, ve smìru høbetu 30 m dlouhá, ale místy jen 1–3 m široká, nejvíce 11 m vysoká (na JV). Skalní výchoz ze støednì až hrubì zrnité žuly je výraznì rozèlenìn kryogenními a gravitaèními procesy dle kvádrovitì odluèné horniny. Zejména na subvertikálních puklinách (podélné smìry jsou v rozmezí 15–30°, pøíèné smìry zejména 93°, 45–48°, 145–166° aj.) se tvoøí èetné rozsedliny, podle nichž se výchoz rozpadá do balvaništì, vyplòující podstatnou èást z. svahu høbetu. Na jjz. okraji výchozu vystupuje vìžovitý útvar, do jehož vrcholku se zahlubuje malá skalní mísa, oválného tvaru 23x22 cm velká a 16 cm hluboká. Od jejího j. okraje vybíhá 40 cm dlouhá a 18 cm hluboká odtoková rýha. Další skalní výchozy vystupují i v ssv. èásti høbetu 9

zakleslého meandru. Do znaèné míry jsou rovnìž rozrušeny do balvaniš a balvanových proudù. Balvany sestupují ze svahù až do koryta Sázavy, kde místy vyplòují znaènou èást øeèištì a jsou pøíèinou èetných peøejí. Øeka má na tomto úseku pomìrnì velký spád a na povrchu balvanù se tvoøí evorzní mikroformy. 3 – Nad nárazovým bøehem pod Bilantovou Lhotou. Na následujícím úseku, kde Sázava opouští zakleslý meandr (Na høebenu) a vtéká do dalšího výrazného zákrutu, je levý údolní svah nad nárazovým bøehem (pod obcí Bilantova Lhota) postupnì strmìjší a pøechází do výrazného skalního útvaru, v hlavní èásti 50 m dlouhého a 12 m vysokého. Sklon žulového masívu je zde (až 15°) k ZJZ, zvìtráváním a svahovým pohybem podél puklin se tvoøí èetné výènìlky, výklenky a rozsedliny, vèetnì rozsedlinové jeskynì, dlouhé ve smìrech ZJZ–VSV a SSZ–JJV 9 m, široké až 1,6 m a vysoké 3,5 m (stropem jsou nadložní žulové lavice). Pøilehlé koryto Sázavy vyplòují balvany (až 6 m velké) a protože skalní výchozy vystupují i na protìjším svahu, lze tento údolní úsek považovat za kaòonovitý. 4 – Vlèí skála. Na pøedchozí partii navazují za erozní sníženinou nejvýraznìjší skalní útvary ve Stvoøidlech, místnì zvané Vlèí skála. Jde soustavu o pìti mohutných, stupòovitì až 50 m vysokých útesù, zaèínající v horní polovinì svahu asi 80 m dlouhou pøíkrou stìnou a posléze sestupující dílèími høebeny a pilíøi až do blízkosti levého bøehu Sázavy. Výchozy jsou modelovány zejména opadem (v dùsledku kongelifrakce a patrnì též exfoliace) subvertikálních, místy zèásti prohnutých skalních lavic, zejména dle puklin v rozmezí 150–170°. Okolní svah pokrývají balvany. I v následující partii levého, postupnì se snižujícího svahu vystupují skalní stìny a sruby, lemované balvany, které sestupují na dno údolí a vyplòují levou polovinu øeèištì Sázavy (zde až 50 m širokého). 5 – Východní èást Stvoøidel. Nad pravým bøehem Sázavy vymezuje východní okraj PR Stvoøidla údolní záøez pravostranného pøítoku u obce Leštinka. Na dolním toku sleduje smìr S-J a zvýrazòuje v. svah návrší s kótou 462 m. Plochá vrcholová partie tohoto strukturního høbetu pøevyšuje okolí v s. èásti o 10 m, jinde pøechází do strmého údolního svahu. Patrnì jde o exfoliaèní klenbu, o èemž svìdèí i nízký (asi 1 m), mírnì prohnutý skalní výchoz na vrcholku. Okolí a svah do údolí Sázavy pokrývá pl᚝ oblých balvanù. 6 – Skalní útesy proti Smrèné. Na pravém svahu údolí Sázavy proti dolnímu okraji osady Smrèná vystupují výrazné skalní útvary. Jsou souèástí strukturního høbítku (416 m n. m), protáhlého asi 200 m ve smìru VJV–ZJZ, a ve spodní èásti byly èásteènì upravené pøi stavbì železnièní tratì. „Jihovýchodní“ útes je stupòovitì až 30 m vysoký a k V spadá 18 m vysokou stìnou. Jednotlivé stupnì jsou èlenité, buï klenbovitì zaoblené, což svìdèí o exfoliaci, nebo ostrohranné – modelované mrazovým zvìtráváním dle puklin smìrù 178°, 155°, 11– 24°, 85–110° atd. Podobnou povrchovou tváønost má i 8 m vysoký „západní“ útes, v jehož vrcholové partii lze sledovat drobné dutiny typu basis-tafoni, vzniklé na bázi odluèných ploch žulových lavic. Velké bloky a balvany leží i na dnì údolí (jednomu z nejvìtších, údajnì již odlámaných, se tu øíkalo Èertùv kámen). 7 – Návrší s kótou 412 m. Pøed výrazným údolním meandrem vystupuje asi 30 m vysoko nad pravým bøehem Sázavy oblá elevace (412 m), což je v podstatì exfoliaèní klenba (ruwar), o èemž svìdèí nízké, klenbovitì prohnuté vrcholové výchozy. Výraznìjší oblý tor (s rozmìry 12x6 m a výškou 3 m), rovnìž s oblým povrchem a dutinami basistafoni, vystupuje na sv. temeni. Také na j. temeni a navazujícím údolním svahu jsou èlenité bloky a balvany. 8 – Nad nárazovým bøehem zakleslého meandru. Svah nad nárazovým bøehem Sázavy (proti høbetu Na høebenu, viz lokalita 2) je velice strmý a skalnatý. Nejvýraznìjší skalní útes je 47 m dlouhý a 8 m vysoký a sleduje smìr puklin v rozmezí 155–162°, tedy pøíèný ke smìru této èásti údolí. Skalní výchozy ve spodní èásti svahu byly èásteènì odlámány pøi stavbì tratì. 10

Obr. 3: Mapa údolí Sázavy ve Stvoøidlech a okolí. Vysvìtlivky: A – øeèištì Sázavy a pøítokù, B – silnice, C – železnièní tra, D – kóta, E – skalní výchozy, F – vrstevnice po 20 m, G – balvany, sutì, H – oznaèení lokalit (1–13). Fig. 3: The map of Sázava river valley in the Svoøidla part. Comments: A – Sazava river and lateral springs, B – road, C – railway, D – elevation point, E – rock outcrops, F – level lines (after 20 m), G – bowlders, talus, H – localities marking (1–13).

11

Obr. 4: Profily (A–A’ a B–B’) údolím Sázavy ve Stvoøidlech (lokalizace viz obr. 3); c – cesta, ž – železnièní tra. Fig. 4: Profiles (A–A’ and B–B’) of the Sázava river valley in a part Stvoøidla (locations see fig. 3); c – way, ž – railway.

9 – Údolní zákrut Boroviny. Partie zvaná Boroviny tvoøí „výplò“ širokého údolního zákrutu, bezprostøednì navazujícího na zakleslý meandr (Na høebenu). Vystupuje zde nìkolik elevací (strukturních høbítku) se skalními výchozy a balvany. Napø. ve v. èásti vystupuje kamýk (430 m), rozèlenìný mrazovým zvìtráváním do balvaništì s pøevahou ostrohranných balvanù, výraznìji skalnatý je erozní záøez pravostranného pøítoku Sázavy od osady Pavlíkov. V jz. èásti Borovin vystupuje na pravém svahu údolí Sázavy asi 200 m dlouhá soustava skalních stìn a srubù (až 5–15 m vysokých) s výraznou modelací dle subvertikálních a subhorizontálních puklin. Spolu s protìjšími útesy Vlèí skály (lokalita 4) vytváøejí kaòonovitý úsek v údolí Sázavy. 10 – Partie Opálensko v sz. èásti Stvoøidel. Partii nad pravým bøehem Sázavy v sz. èásti Stvoøidel tvoøí svah zvaný Opálensko, pøerušený nìkolika erozními záøezy od osad Pavlíkov a Kostelík. Jejich pøíkré svahy jsou skalnaté. Napø. v rokli (s hranicí pøírodní 12

rezervace) s. od železnièní zastávky Stvoøidla vystupují mrazové sruby, stupòovitì až 6 m vysoké, s úpatní sutí hranáèù. Výchozy sestupující do spodní èásti údolního svahu Sázavy byly porušeny stavbou železnièní tratì. 11 – Erozní záøezy v partii Kabáty. Pravý svah údolí Sázavy klesající k nárazovému bøehu zakleslého meandru (lokality è. 8 a 9) není hladký, ale v partii místnì zvané Kabáty jej protínají tøi erozní záøezy pravostranných poboèek. Zaèínají (pøibližnì v 505–525 m n. m.) mìlkými úpady mezi strukturními høbítky (viz lokalita è.12), již ve strmìjší èásti svahu (procházené silnicí ze Svìtlé do Ledèe nad Sázavou) pøecházejí do výrazných záøezù s øídkým pokryvem balvanù. Trvale protékaná a zároveò nejhlubší (více než 20 m) je západní rokle, ve spodní èásti místy skalnatá. 12 – Severní èást melechovského masívu. V severní èásti melechovského masívu pøechází pravý svah údolí Sázavy zcela volnì do svahu soustavy návrší, vrcholících Žebrákovským kopcem (601 m n.m.), tvoøeným již granitoidy „lipnického typu“. V okolí osady Mezilesí vystupuje nìkolik nevýrazných návrší – strukturních høbetù, protáhlých ve smìru JV–SZ, s drobnými skalními výchozy a balvany (napø. kóta 551 m v partii Na koláèi). V sz. èásti se tato partie zužuje do plochého høbetu (asi v 500 m n.m.), vymezeného strmými svahy – k JZ (k usedlosti Pavlíkov) pokrytým balvanovým pláštìm a na S až Z zvýraznìným erozním záøezem pravého pøítoku Sázavy. Z hlediska výskytu zvìtrávacích mezo- a mikroforem je významné návrší U skály (547 m n.m.) asi 300 m jz. od Mezilesí. Zvýrazòuje jej nìkolik skalnatých høebenù sledujících smìry puklin a sklon horniny (prùmìrnì 10°) k SV. Vrcholový høeben je 45 m dlouhý (zejména dle puklin 150°), 3–6 m široký a v jz. („èelní“) stìnì až 4,8 m vysoký. Pøi úpatí této stìny (mrazového srubu) je asi 35 m široká kryoplanaèní terasa, pøecházející do strmého svahu. Souèástí výchozu jsou dvì skalní mísy. Dokonaleji vyvinutá se zahlubuje v z. èásti, má oválný tvar s rozmìry 46 cm (J–Z) a 45 cm (V–Z) a hloubkou 22 cm; druhá mísovitá prohlubeò pøi s. hranì pod vrcholovým blokem je 13,5 cm hluboká, 66 cm dlouhá (S–J) a 46 cm široká. Skalní høeben je na nìkterých místech (napø. ve støední a v. èásti) kongelifrakcí rozèlenìn do blokù a balvanù. Do z. stìny jednoho z nich se zahlubují nedokonale vyvinuté skalní dutiny, z nichž nejvýraznìjší pøi horní hranì bloku se morfologicky blíží typu tafone (viz obr. 11). Jz. svah smìrem k údolí Sázavy (se silnicí z Leštinky do Ledèe nad Sázavou) není pøímý, ale místy stupòovitý. Hranu jednotlivých stupòù zvýrazòují nevelké skalní výchozy. Napø. západnì od kóty U skály vystupuje asi 3 m vysoký skalnatý høeben, sledující smìr puklin v rozmezí 125–133° a èlenìný podél pøíèných puklin (41°, 166° aj.) do boèních výènìlkù. Nízké výchozy a bloky z lavicovitì odluèné žuly jsou též na j. svahu pøibližnì ve 490 m n. m. 13 – Skalní útvar Koèièí zámek. Souèástí strukturních høbítkù (viz pøedchozí lokalita), stupòovitì klesajících od návrší U skály (547 m) smìrem k JV, je skalní hradba místnì zvaná Koèièí zámek (asi v 462 m n.m). Vystupuje asi 0,5 km z. od obce Leštinka pod silnicí do Ledèe n. S. Je 30 m dlouhá (VSV–ZJZ), 20 m široká a místy až 8 m vysoká. Mrazovým zvìtráváním je výraznì èlenìna dle subvertikálních puklin (zejména smìrù 100° a 165°) a subhorizontálních puklin. Uprostøed tak vznikla propasovitá prùrva (s rozmìry 4x3 m s hloubkou 4 m), bìžné jsou též boèní výènìlky a výklenky. 5. Morfogenetický souhrn Melechovský masív na Èeskomoravské vrchovinì se rozprostírá v severní èásti moldanubického plutonu a je tvoøen pøevážnì hrubozrnnými granitoidy (biotit-muskovitickým granitem až adamellitem). Tìleso má oválný pùdorys, ve smìru pøibližnì S–J je 7 km dlouhé 13

a V–Z až 3,5 široké. Jeho georeliéf se vyznaèuje charakteristickými povrchovými tvary, vzniklými kombinací geomorfologických procesù (fluviální erozí, procesy zvìtrávání a odnosu, svahovými procesy aj.) v závislosti na litologických a zejména strukturnì-tektonických podmínkách. K morfologicky nejvýraznìjším povrchovým tvarùm patøí rozložitý vrch Melechov (713 m n. m.). Jde o tektonicky dislokovanou kru, jejíž vrcholová partie pøesahuje nìkolika strukturnì denudaèními elevacemi (s plošnì nevelkými relikty zarovnaných povrchù) nadmoøskou výšku 700 m. Strukturní høbítky a drobné ploché elevace, oddìlené úpady nebo erozními záøezy, jsou v nìkterých výškových úrovních typické i pro svahy Melechova. Ty jsou proto místy stupòovité. V severní èásti, pøibližnì v jedné tøetinì délky, je snížená èást melechovského masívu protnuta prùlomovým údolím Sázavy s úsekem zvaným Stvoøidla. Jde o nejvýraznìjší údolní tvar v popisovaném území s nìkolika na sebe navazujícími zakleslými zákruty a s korytem mnohde vyplnìným balvany. Z mezoforem gereliéfu na granitoidech melechovského masívu jsou významné skalní výchozy a balvany (místy seskupené do balvanových akumulací). Na svazích prùlomového údolí Sázavy ve Stvoøidlech a v hlubokých záøezech potokù vznikly øíèní erozí a pøedevším následnými zvìtrávacími a svahovými procesy. Ve Stvoøidlech byly balvany pøemístìny do koryta Sázavy geliflukcí z pøilehlých údolních svahù, o èemž svìdèí jejich nejvìtší koncentrace v partiích pod více èi ménì rozrušenými skalními výchozy nebo pøi vyústìní skalnatých boèních údolíèek. Do povrchu balvanù v øeèišti Sázavy se zahlubuje nìkolik desítek evorzních mikroforem v rùzném stadiu vývoje.

Obr. 5: Puklinový diagram granitoidù melechovského masívu. Fig. 5: Fissure diagram of the Melechov massif granitoides.

14

Skalní mezoformy a pokryvy balvanù jsou typické i pro ostatní partie melechovského masívu, vèetnì hran a svahù strukturních høbítkù, iniciálních partií erozních záøezù atd. Na jejich vzniku se uplatnily zejména procesy zvìtrávání a odnosu granitoidù. Významnou roli nepochybnì sehrálo mrazové zvìtrávání, jehož nejvìtší intenzita je obvykle dávána do souvislosti s periglaciálním klimatem v pleistocénu, ale které nepochybnì patøí k významným reliéfotvorným èinitelùm i v souèasných regelaèních obdobích. Dùkazem kongelifrakce jsou ostrohranné výchozy (mrazové sruby) nad kryoplanaèními terasami a akumulace hranáèù. Nìkteré výchozy jsou prostoupeny až rozvolnìny mrazovými trhlinami a boèními (pøípadnì úpatními) výklenky. Zaoblené tvary mnohých výchozù, blokù a balvanù, spolu s písèitými a kaolinickými zvìtralinami (pøíležitostnì odkrývanými pøi úpravách cest, silnic apod.), svìdèí o významné roli chemického zvìtrávání patrnì v teplých a vlhkých obdobích neogénu. Nìkteré balvany a bloky jsou nepochybnì rezidua, exhumovaná po odnosu jemnozrnných zvìtralin. Samostatné skalní výchozy – tory a skalní hradby – jsou zjevnì polygenetické a na jejich vývoji se kromì výše uvedených procesù významnou mìrou uplatnila i exfoliace. Pro skalní výchozy granitoidù melechovského masívu jsou typické i mikroformy zvìtrávání a odnosu, zejména skalní mísy, žlábkové škrapy a drobné dutiny (vèetnì basistafoni). Zvláštní pozornost zasluhují dokonale vyvinuté skalní mísy na vrcholku toru Èertùv kámen, vzniklé postupným propojením pùvodních prohlubní a pøedstavující tak pokroèilejší stadium vývoje tìchto mikroforem. Dokonale oválným tvarem je pozoruhodná skalní mísa na lokalitì U skály poblíž osady Mezivrší, zatímco malá mísovitá prohlubeò na útvaru. Na høebenu v jádøe zakleslého meandru Sázavy ve Stvoøidlech je významná spíše výskytem výrazného škrapového tvaru – hlubokého odtokového žlábku. Pøi hranách odluèných ploch žulových ploch lze na mnoha místech sledovat náznak vývoje typu basis-tafoni, kdežto výskyt skalních dutin (vesmìs nedokonale vyvinutých) na boèních plochách výchozù nebo blokù je vzácnìjší (napø. na výše uvedené lokalitì U skály). 6. Závìr Pøíspìvek podává geomorfologickou charakteristiku území na granitoidech melechovského masívu v severní èásti moldanubického plutonu. Vedle velkých tvarù georeliéfu (návrší Melechov, 713 m n. m. a okolí, prùlomové údolí Sázavy ve Stvoøidlech) je hlavní pozornost je vìnována mezoformám a mikroformám zvìtrávání a odnosu granitoidù. Nìkteré povrchové tvary v popisovaném území jsou významné z celostátního hlediska a dvì lokality byly vyhlášeny za zvláštì chránìná území – pøírodní rezervace Stvoøidla (od r. 1948, s nynìjší výmìrou 246,39 ha) a pøírodní památka Èertùv kámen (vyhlášena 1986 na výmìøe 0,01 ha). V pøíspìvku jsou prvnì uvedeny i nìkteré další pozoruhodné lokality žulového mezo- a mikroreliéfu, které by rovnìž zasluhovaly ochranáøské registrace, jakožto významné krajinné prvky (napø. lokalita U skály, 547 m n. m. se skalními mísami a dutinami v severní èásti popisovaného území) aj. Summary

This article gives a landforms of weathering and denudation of granitiodes (granites and adamellites) of the Melechov massif in north-western part of the Èeskomoravská vrchovina Highland. The main attention is devoted to messoforms and microforms of weathering and denudtation (tors, castle kopiess, exfoliation scales, rock ridges, frost cliffs, boulders, blockfields, weater pits, hollows, bassis-tafoni, rill lapiés, etc.) on the Melechov hill (713 m) and in the Sázava river valley (Natural reserve Stvoøidla). In the conlusion of the paper are some notes on the nature protection.

15

Literatura BALATKA B., SLÁDEK J. (1977): Evorzní tvary v Èechách a jejich geneze. Rozpravy ÈSAV, ø. MPV, 87 (7), 98 s. Academia, Praha. CZUDEK T. et al. (1964): Verwitterungs- und Abtragungsformen des Granits in der Böhmische Masse. Peterman. Geograph. Mitt., 108: 182-192. Gotha. CZUDEK T. (2005): Vývoj reliéfu krajiny Èeské republiky v kvartéru. 224 s. Morav. zem. muzeum, Brno. ÈECH L., ŠUMPICH J., ZABLOUDIL V. a kol. (2002): Jihlavsko. Chránìná území ÈR, sv. VII. 528 s. AOPK ÈR a EkoCentrum, Brno, Praha. DEMEK J. (1964): Slope development in granite areas of Bohemian Massif (Czechoslovakia). Zeit. Geomor., Suppl., 5: 82-106. Götttingen. DEMEK J. (1987): Obecná geomorfologie. 480 s. Academia, Praha. DEMEK J. et al. (1965): Geomorfologie Èeských zemí. 336 s. NÈSAV, Praha. DEMEK J., ed. (1987): Hory a nížiny. Zemìpisný lexikon ÈSR. 584 s. Academia, Praha. DEMEK J., MARVAN P., PANOŠ V., RAUŠER V. (1964): Formy zvìtrávání a odnosu žuly a jejich závislost na podnebí. Rozpravy ÈSAV, ø. MPV, 74 (4), 59 s. Praha. DOUBEK E. (1960): Stvoøidla – peøeje øeky Sázavy. Lidé a zemì, r. 9, è. 10, s. 473-474. Praha. DOUBEK E. (1968): Dílo pøírody nebo výtvor èlovìka? Turista, r. 7, s. 341. Praha. CHÁBERA S. (1982): Geologické zajímavosti jižních Èech – Jihoèeská vlastivìda, díl B. 158 s. Jè. Nakl., Èeské Budìjovice. IVAN A. (1983): Geomorfologické pomìry Žulovské pahorkatiny. Zpr. Geogr. Úst. ÈSAV, r. 20, è. 4, s. 49-69. Brno. IVAN A., KIRCHNER K. (1998): Granite landforms in the south Moravia (Czech Republic). Geografia Fisica e Dinamica Quaternaria, 21: 23-26. Torino. MITRENGA P., REJL L., WEISS J. (1979): Geologie širšího okolí Humpolce. Sborník pøíspìvkù ke geologickému výzkumu jihozápadní èásti Èeskomoravské vrchoviny, s. 10-19. Jihoèeské muzeum. Èeské Budìjovice. RUBÍN J. (1960): Turistické zajímavosti ÈSR – Geologie. 107 s. STN, Praha. SUK M. (1963): Moldanubický pluton. In: BENEŠ K. a kol.: Vysvìtlivky k pøehledné geologické mapì ÈSSR 1:200000, list M-33-XXII Jihlava, s. 79-85. NÈSAV, Praha. ŠTÌPÁNEK P., ed. (1992): Geologická mapa ÈR 1:50 000, list 23-12 Ledeè nad Sázavou. ÈGÚ, Praha. ŠTÌPÁNEK P., ed. (1995): Geologická mapa ÈR 1:50000, list 23-21 Havlíèkùv Brod. ÈGU, Praha. VÍTEK J. (1983): Èertùv kámen pod Melechovem. Památky a pøíroda, r. 8, è. 9, s. 566. Praha. VÍTEK J. (1992): Stvoøidla v údolí Sázavy. Ochrana pøírody, r. 47, è. 7, s. 208-211. Praha. VOTÝPKA J. (1974): Vznik a vývoj mezoreliéfu a mikroreliéfu Sedmihoøí. Acta Univ. Carol., Geogr., 2: 17-34. Praha. VOTÝPKA J. (1999): Geomorphological Analysis of the Development of the South-Eastern Šumava Granite Region. Acta Univ. Carol., Geogr., 32 (1997), 2: 133-148. Praha. Došlo: 10.2.2006

+ foto v barevné pøíloze

16

Obr. 6: Vrch Melechov od jihovýchodu. Fig. 6: Melechov hill from south-east.

Obr. 7: Balvanité øeèištì Sázavy v údolí Stvoøidla. Fig. 7: Bowlder Sázava river bed in the Stvoøidla valey.

17

Obr. 8 a 9: Morfologicky podobné, ale vznikem odlišné mikroformy v granitoidech melechovského masívu. Obr. 8 jsou evorzní tvary (obøí hrnce) na balvanech v øeèišti Sázavy ve Stvoøidlech; obr. 9 skalní mísy na Èertovì kameni na jižním svahu Melechova. Fig. 8 and 9: Morphological analogous, bat to origin different microforms in granitoides of the Melechov massif. Fig. 8 – evorsion forms (potholes) on bowlders in the Sázava river bed in the Stvoøidla valey; Fig. 9 – weather pits on the rock top (Èertùv kámen – Devil‚s stone) on the southern slope of the Melechov hill.

18

19

Obr. 10: Skalní výchoz (mrazový srub) na vrcholu Melechova (713 m n.m.). Fig. 10: Rock outcrop (frost cliff) on the top of Melechov hill (713 m).

Obr. 11: Boèní dutiny v žulovém bloku na návrší U skály. Fig. 11: Lateral rock hollows in the granite block on the U skály hill. 20