MASARYKOVA UNIVERZITA PŘÍRODOVĚDECKÁ FAKULTA
Geologický vývoj zájmové oblasti - Lomnice u Tišnova Mančík Ladislav
Vedoucí práce: doc. RNDr. Slavomír Nehyba, Dr.
Brno 2013
Obsah 1. Úvod……………………………………………………………………………………... 1 2. Vymezení zájmové oblasti………………………………………………………………. 1 3. Geologická stavba zájmové oblasti……………………………………………………… 2 3.1. Předneogenní vývoj ………………………………………………………………… 2 3.2. Neogenní vývoj……………………………………………………………………… 4 3.3. Kvarterní vývoj……………………………………………………………………... 11 4. Pouţitá literatura a zdroje………………………………………………………………... 12
1. Úvod V této rešerši se zabývám geologickým vývojem a stavbou jiţní části karpatské předhlubně se zaměřením na spodní baden. Detailní pozornost je věnována lokalitě Lomnice u Tišnova, která je předmětem studia v mé bakalářské práci. Pouze okrajově se zde zmiňuji o starších geologických jednotkách.
2. Vymezení zájmové oblasti Zkoumané území leţí na listu mapy M - 33 – 93 – D - d Tišnov. Městečko Lomnice u Tišnova leţí cca 7 km severně od města Tišnov a geomorfologicky přísluší Hornosvratecké vrchovině. Terén v okolí studované lokality je značně členitý a kopcovitý. Podle výškového stupně je Lomnicko řazeno k pahorkatině, nadmořská výška stoupá od jihu – Tišnov 280 m n.m. – k severu – Sýkoř 702 m n.m. Vlastní městečko Lomnice leţí v poměrně hlubokém údolí ohraničeném s výjimkou jiţní části vyšším terénem. Mladá erozní údolí potoku Besének a jeho přítoků jsou ve východní a jiţní části Lomnice hluboce zaříznuta do okolního terénu (Balatka et al. 1987). Na obrázku č. 1 je zobrazeno místo provedení průzkumného vrtu Lomnice 1.
Obrázek 1: Výřez Lomnice – Topografická mapa ČR, 1:7560, (Národní geoportál INSPIRE, 2012)
1
3. Geologická stavba zájmové oblasti 3.1. Předneogenní vývoj Z regionálně geologického hlediska jsou studované sedimenty řazeny do jednotky označované jako moravikum, a to dílčí jednotky nazývané svratecká klenba. Na západě se stýká moravikum s dalšími jednotkami – moldanubikem a svrateckým krystalinikem (Suess. 1912). Pro svrateckou klenbu je charakteristická příkrovová stavba. Tektonicky se dělí na spodní autochtonní jednotku, která je vyvinuta v bezprostředním okolí Tišnova a jiţně od něj, a příkrovovou jednotku. V příkrovové jednotce se od podloţí do nadloţí objevují následující skupiny: skupina Bílého potoka, bítešská skupina a skupina olešnická. V okolí Lomnice je zastoupena skupina bítešská a skupina olešnická. Bítešská skupina (bítešská rula) jako stratigrafický pojem v sobě zahrnuje řadu nejrůznějších variet tzv. bítešských rul, tj. rul biotitických a granátickobiotitických, dvojslídných, muskovitických, případně sericitických. Vloţky náleţí jemnozrnným biotitickým či dvojslídným rulám, amfibolickým rulám, amfibolitům a vzácně téţ karbonátům. Bítešské ruly mají zřetelné metamorfní struktury. V průběhu svého vývoje byly postiţeny následnými procesy jako je mylonitizace a kataláza. Bítešské ruly jsou nejstaršími a nejrozšířenějšími horninami v tomto regionu. Předpokládá se u nich prekambrické stáří (cca 800 miliónů let). Díky jejich odolnosti vůči mechanickému zvětrávání se s nimi setkáváme ve vrcholových partiích na celém území, kde často tvoří skalky bizarních tvarů. Olešnická skupina začíná výraznou polohou silně lepidoblastických dvojslídných svorů s granátem, popř. i staurolitem. Nad svorovou polohou se objevuje mocné souvrství grafitických fylitů, svorů a vápenců s vloţkami jemnozrnných rul. Svrchní část olešnické skupiny obsahuje jako základní horninu jemnozrnné biotitické a dvojslídné vesměs granátické pararuly s polohami krystalických vápenců a hlavně různých typů metabazitů. Tyto horniny se však nacházejí poněkud dále na sever od lomnického regionu (Mísař et al. 1983). Nejstarší horniny v okolí Lomnice jsou reprezentovány proterozoickými metamorfity vranovsko – olešnické série (Cicha et al. 1960). Ty jsou západně od Lomnice zastoupeny převáţně jemnozrnnými biotitickými a dvojslídnými rulami, východně od Lomnice pak převaţují grafitické fylity, méně pak krystalické vápence (Neubauer et al. 1960). Geologická situace dané lokality je znázorněna na obrázku č.2.
2
Obrázek 2: Výřez Lomnice - Geologická mapa ČR list M - 33 – 93 – D - d Tišnov, 1:25 000, (Česká geologická služba, 2003)
Legenda:
3
3.2. Neogenní vývoj Studovaná oblast se nachází v jiţní části karpatské předhlubně, která je součástí periferních alpsko-karpatských pánví v předpolí flyšových jednotek. Na JZ se napojuje na molasovou zónu Rakouska, na SV pokračuje na polském území. Zahrnuje soustavu miocenních pánví, které v souvislosti s postupujícími příkrovy flyšových Karpat přemísťovaly svůj prostor i osu směrem do předpolí na prohýbající se okraj Českého masivu, zatěţovaný hmotou příkrovů. Pohyby příkrovů probíhající současně se sedimentací způsobily, ţe uloţeniny předhlubně dnes leţí místy pod příkrovy, před nimi i na nich, nebo jsou do příkrovových staveb zabudovány. Příkrovová dynamika často vedla k tektonické redukci, nebo naopak ke zvětšení mocnosti sedimentů. Silná pliocenní a kvarterní denudace však značně postihla většinou nezpevněné sedimenty, takţe dnes máme zachovány pouze relikty výplně pánví. Související zbytky výplně jsou v depresích na Ostravsku a Opavsku, v Hornomoravském a Dyjsko-svrateckém úvalu a v boskovické brázdě a jejich maximální mocnost nepřevyšuje 2500 m (Chlupáč et al. 2011). Mocnost neogenních sedimentů dosahuje na Tišnovsku maximálně 100 m. Nejníţe uloţenými sedimenty lomnického údolí jsou karbonatické jíly, písčité jíly a křemenné písky (350 m n.m.), nejvýše leţí řasové vápence (445 m n.m.) (Cicha et al. 1960).
Obrázek 3: Vymezení oblasti karpatské předhlubně, (Rasser et al, 2008)
Litostratigrafické členění karpatské předhlubně (jižní část) Jako nejstarší miocenní uloţeniny jsou na jiţní Moravě uváděny ţerotické vrstvy stáří eger – eggenburg a malešovické vrstvy egerského stáří. Stratigrafické postavení obou těchto jednotek není zcela spolehlivě objasněno. V příhraniční části Dolního Rakouska jsou jako nejstarší miocenní sedimenty uváděny melkské vrstvy egerského stáří. Na území jiţní Moravy nebyly sedimenty typu melkských vrstev prokázány. Na jurské podloţí zde transgredují v eggenburgu klastika, které vykazují vzhledem k odlišnému paleogeografickému vývoji území jiţně a severně od vranovického příkopu značné litologické rozdíly. Jiţně od vranovického příkopu jsou označovány jako dunajovické pískovce, severně, na nikolčicko-kurdějovském hřbetu jako pískovce divácké. Na území jiţně od vranovického příkopu jsou na bázi tyto vývoje charakterizovány zelenavě šedými, 4
chloriticko-glaukonitickými, výše glaukonitickými aţ drobovými pískovci s typickou asociací těţkých minerálů – staurolitem, turmalínem, distenem a zirkonem. Divácké pískovce jsou především křemenné písky a pískovce, arkózové pískovce a slepence s vápnitým tmelem. Směrem k Z a SZ se mocnosti dunajovických a diváckých vrstev zmenšují, aţ úplně chybí a na jurské podloţí nasedá aţ vyšší, pelitická facie eggenburgu – dobropolské jílovce. Jsou to šedé aţ zelenavě šedé siltové jemně slídnaté, převáţně nevápnité jílovce s laminární aţ tence deskovitou vrstevnatostí. Sedimenty v nadloţí eggenburgu představují litofaciálně a seismofaciálně diferencovaný komplex, ve kterém jsou vyčleňovány od podloţí do nadloţí: věstonické pískovce, mušovské, novopřerovské a iváňské vrstvy. Věstonické pískovce leţí s výraznou úhlovou diskordancí na sedimentech eggenburgu. Jsou tvořeny převáţně šedými, místy slabě nazelenalými, silně slídnatými, vápnitými, jemně aţ středně zrnitými, často rozpadavými pískovci s tenkými neprůběţnými jílovitými vloţkami s drtí lignitu. Část v nadloţí leţících sedimentů řadíme do průkazného karpatu - laaské souvrství, členěného na mušovské a novopřerovské vrstvy. Mušovské vrstvy jsou zastoupeny převáţně šlírovým vývojem s laminárně vrstevnatými, zelenavě šedými, často nahnědlými, jemně slídnatými a vápnitými, horizontálně odlučnými siltovými aţ jemně písčitými vápnitými jíly. Novopřerovské vrstvy tvoří nejvyšší část miocenní výplně mezi čelem flyšových příkrovů a jv. okrajem dílčí spodnobadenské pánve. Je to komplex střídajících se šedých aţ bělošedých vrstevnatých, silně slídnatých prachovců, prachovitých jílů a jílovců se šedými a zelenavě šedými, jemně aţ středně zrnitými, silně slídnatými drobovými písky aţ pískovci ve formě málo mocných vloţek a lavic. Jako nejvyšší, zatím do karpatu řazené vrstvy jsou uváděny vrstvy iváňské. Jejich sedimentace je výrazně spojena s výraznou diskordancí. Začíná šedými drobně zrnitými vápnitými pískovci, na které nasedají šedé středně aţ silně vápnité jílovce. Vlivem eroze končí vrstvy při jv. okraji spodnobadenské pánve, která je tvarově konformní s prostorem vyplněným iváňskými vrstvami (Adámek 2002).
Obrázek 4: Karpatská neogenní předhlubeň (jižní část) litostratigrafické členění, (Adámek, 2002) 5
Eger Na Moravě začíná pokles karpatské předhlubně v egeru na Znojemsku. Ukládají se zde proluviální pestré málo mocné soubory písků, štěrků a nevápnitých jílů představující splachy zvětralin (Kalvoda et al. 1997). Marinní transgrese zasahovaly do této oblasti jiţ před neogénem zvláště prostřednictvím tektonicky predisponovaných příčných příkopů (vranovického a nesvačilského). Na sz. cíp vranovického příkopu je také vázán výskyt tzv. malešovických vrstev. Představují drobný denudační relikt mořských hnědošedých aţ černošedých slabě vápnitých jílovců zjištěných pouze jedním vrtem Malešovice (Přichystal et al. 1993).
Eggenburg V eggenburgu zasáhla mořská transgrese karpatskou předhlubeň od jihu. Proběhl zde násun Vnějších Západních Karpat na jiţní, flexurně prohnuté části Českého masívu, coţ mohlo mít za následek zvýšení hladiny světového oceánu (Chlupáč et al. 2011). V širším okolí Znojma leţí často na bázi miocénu ţerotínské vrstvy, které se místy vyvíjejí ze zvětralin krystalinického či paleozoického podloţí a představují vesměs proluviální sedimenty značně suchého podnebí. Jsou tvořeny silně kaolinickými nevápnitými štěrky a písky, většinou pestře zbarvenými, které přecházejí do rudohnědých, zelených, červeně skvrnitých nevápnitých a faunisticky sterilních písků a jílů. Za nejvyšší člen eggenburgu v této oblasti je povaţován horizont ryolitových tufitů (Přichystal et al. 1993). Četná fauna a flóra dokazuje střídání mořského a brakického prostředí (mořští mlţi např. Glycimeris fichteli, Pholas dactylus, brakičtí Crassostrea, Congeria). V brakických uloţeninách se místy masově vyskytují semena rodu Limmocarpus. U Boţic a Čejkovic zakončují sled eggenburgu čejkovické vrstvy. Sloţení sedimentů ovlivnila činnost vzdálených severomaďarských nebo východoslovenských vulkánů (radiometricky datováno 20,3 ± 2,6 Ma). Směrem k V je vývoj eggenburských uloţenin stabilnější. V okolí Mikulova počíná sled glaukonitickými nebo drobovitými pískovci či písky, které výše přecházejí do vápnitých jílů s bohatou foraminiferovou faunou se vztahy k vídeňské pánvi. Obdobný mořský vývoj eggenburgu zachytily vrty v podloţí příkrovů v okolí Ţarošic, Chvalkovic a Bučovic, brakické prostředí u Šaratic (Chlupáč et al. 2011).
Ottnang Sedimenty ottnangu vystupují v Brně a jeho širším okolí většinou jen v podobě drobných denudačních zbytků nepříliš velkých mocností (Müller et al. 2000). Ve vnějších Západních Karpatech pokračoval kompresní reţim (štýrská fáze alpinských pohybů). Areál předhlubně na Moravě se relativně zvedal, část eggenburských sedimentů byla silně erodována a spojení s mořem silně omezeno. Ve sladkovodním, mírně slaném prostředí místy s anoxickým reţimem se ukládaly písky a jíly se zbytky ryb a zuhelnatělými úlomky rostlin („rybí šlíry―, vítonické jíly s od Znojma). Charakteristickým souvrstvím ottnangu jsou rzehakiové vrstvy, které se od miroslavské hrásti transgredují vlivem pohybu příkrovů a poklesu okraje Českého masivu přímo přes eggenburské sedimenty nebo i starší podklad (Chlupáč et al. 2011). Mlţí fauna s významným druhem Rzehakia socialis a dále zástupci rodů Congeria, Limnopsis, Ctyrokya, Staliopsis, jakoţ i otolitová fauna se zástupci rodů Dapalis a Morone svědčí o oligo- aţ brachyhalinním prostředí během jejich sedimentace. Za stratigrafické ekvivalenty ottnangu lze povaţovat v oblasti Mikulova i tzv. spodní písčité vrstvy se zbytky ryb Congeria sp. řazené do sp. karpatu (Přichystal et al. 1993). 6
Karpat Ve stupni karpatu pokračovalo podsouvání Českého masivu pod Vnější Západní Karpaty. Bylo provázeno s. - j. stlačováním prostoru, zakřivením karpatského oblouku, vrásněním a tvorbou příkrovů v pouzdřanské, ţdánické, podslezské a slezské jednotce flyšových Karpat (Chlupáč et al. 2011). Na jiţní Moravě je karpat zastoupen dvěma hlavními faciemi. Mělkovodnější představují především jemnozrnné často jílovitosiltové světle šedé písky s jílovitou a prachovou příměsí a hojnými mlţi (Nucula nucleus) a plţi (Terebralia bidentata). Tyto uloţeniny laterálně přecházejí do hlubokovodnějších vápnitých laminovaných jílů – šlírů. Jsou nejrozšířenějším sedimentem a obsahují hojnou mikrofaunu s foraminiferami Uvigerina graciliformis, Pappina primiformis, Globigerina ottnangiensis, jehlice hub, otolity kostnatých ryb, nanofosílie a místy četné rozsivky (Chlupáč et al. 2011), (Přichystal et al. 1993). Na území Brna jsou sedimenty karpatu známy pouze v drobných denudačních reliktech, jeţ se zachovaly zřejmě z původního souvislého pokryvu. Zde byly zjištěny sedimenty ve stavebních výkopech u bohunické nemocnice a na j. svahu Kamenného vrchu u Nového Lískovce. Převáţně mořské vápnité jíly s polohami písků. Nejčastěji se jedná o šedé aţ béţově hnědošedé vápnité jíly, okrově šedé a ţlutavě hnědozeleně navětrávající, místy s nepravidelnými hnědošedými šmouhami. Na některých místech byly nalezeny světle šedé nebo ţlutošedé, silně světle slídnaté prachovité a silně vápnité písky. Bývají velmi jemně zrnité, někdy středně aţ hrubě zrnité. Z větší části výrazně paralelně laminované, někdy s kříţovým zvrstvením (Müller et al. 2000). Na konci karpatu se na vnitřní části předhlubně dosunula čela příkrovů, dochází ke změlčení pánve a na severní a střední Moravě končí sedimentace v karpatu v úzké depresi před příkrovy. Směrem k západu na vyklenutém jv. okraji Českého masivu došlo k rozsáhlé erozi starších miocenní uloţenin. Vytvořil se předbadenský reliéf s hlubokými údolími sudetského směru (SZJV). Nepřerušená sedimentace pokračovala podle Cichy (1995) jen na j, kde se v molasové zóně Dolního Rakouska uloţily grundské vrstvy (Chlupáč et al. 2011).
Baden Nástup spodnobadenské sedimentace není synchronní. V hlubokých depresích předbadenského povrchu začíná sled sutěmi a brekciemi většinou kontinentálního původu (okolí Brna, Drahanská vrchovina, Ostravsko), výše převládají klastika mořského původu (Chlupáč et al. 2011). Před čely příkrovů se zvedá elevace slavkovsko-těšínského hřbetu SV – JZ směru provázena na vnějšku řetězem relativně úzkých depresí posouvajících osu předhlubně opět dále k SZ. V jz. části předhlubně se projevují aktivně zlomy nesvačilského příkopu, na severu se zakládá ke karpatskému směru příčná a výrazná karvinsko-bohumínská deprese zasahující aţ na Opavsko. Sedimentace začíná sutěmi a suťovými brekciemi suchozemského, místy i marinního původu v hlubokých depresích, popřípadě různými typy písků a štěrků povaţovanými podle vztahu k pelitické facii za bazální či okrajová klastika (Přichystal et al. 1993). Spodnobadenské sedimenty jsou z litologického hlediska tvořeny třemi základními komplexy: a) Komplex hrubých vápnitých štěrků a písků b) Komplex vápnitých prachovitých jílů c) Komplex řasových a písčitých vápenců Ojediněle se v komplexu vápnitých prachovitých jílů vyskytují i horniny, na jejichţ sloţení se podílí vulkanická sloţka – tufity. Litologicky převaţujícími horninami spodního badenu jsou vápnité jíly – "tégly". "Tégly" jsou mořskými jílovitými uloţeninami hemipelagického typu s bohatou mikrofaunou foraminifer, mříţovců, ţivočišných hub, ostrakodů, jeţovek a kostnatých ryb. K významným 7
bentózním foraminiferám patří Lenticulina echinata, k planktonním formám Orbulina suturalis. Moře spodnobadenské pánve dosahovalo hloubek aţ přes 400 m (Chlupáč et al. 2011). Méně časté jsou vápnité a řasové (litotamniové) vápence a v místě dalšího výskytu, v Boskovické brázdě vápence litavské (Müller et al. 2000). Bazální písky a štěrky spodního badenu vystupují na několika místech v okolí Brna. V Králově Poli jsou součástí výplně řečkovicko-kuřimského prolomu. Ve větších mocnostech jsou tato klastika známa také z okolí brněnské čtvrti Lesná, dosahují zde mocnosti i několik desítek metrů. K bazálním klastikám spodního badenu patří i denudační relikty písčitých a štěrkovitých sedimentů, ze svahu Kamenného kopce, Veselky a Střelic, výchozy v okolí Ţidenic, Černovic a Ostopovic. Směrem k SZ mocnost bazálních klastik ubývá, vápnité jíly transgredují přímo na paleozoický, mezozoický nebo spodnomiocenní podklad. Významným komplexem spodnobadenských sedimentů jsou vápnité prachovité jíly s vloţkami písků a štěrků – politická facie. Představuje plošně nejrozsáhlejší a nejmocnější sedimentární komplex neogenních sedimentů v okolí Brna. Jílovou komponentu tvoří smektit, kaolinit, karbonátový kal a křemen s ţivci (Müller et al. 2000). Po krátkém projevu regresních tendencí dochází k výraznému poklesu Nízkého Jeseníku, Drahanské vrchoviny a jz. leţících oblastí a k rozšíření moře během druhé fáze spodnobadenské transgrese relativně daleko aţ na Český masiv především tektonicky predisponovaných zónách. Intenzivnější subsidence se v tomto časovém úseku přesouvá na Ostravsko (Přichystal et al. 1993). Nejstarší zprávy o výskytu miocénu na Tišnovsku (v okolí Borače, Lomničky, Řepky, Tišnova a Lomnice) se objevují v literatuře jiţ v 50. letech 19. století - Pluskal (1853) a Reuss (1856). Pluskal (1853) uvádí z lokality Lomnice jak petrografický popis miocénních sedimentů, tak i jejich poměrně přesnou lokalizaci. Zaměřuje se především na řasové vápence, molluskové vápence a vápnité pískovce, které se vyskytují severně od Lomnice směrem k Ochozi (u starých vápenných pecí) a které se zde i průmyslově těţily a zpracovávaly. Poslední výskyt miocénních sedimentů u Lomnice uvádí v nadmořské výšce cca 430 – 440m. Jako první uceleně studuje západomoravské miocenní sedimenty po stránce paleontologické a stratigrafické tišnovský rodák Procházka (1892a). Výrazně rozlišil znalosti o fosilní fauně jak měkkýšů, tak i ostatních ţivočišných skupin. Uvedl více neţ 250 druhů gastropodů a téměř 30 druhů bivalvií z lokality Borač, které srovnává v rozsáhlé tabulce s faunou od Lomničky. Dochází k závěru, ţe třída Gastropoda převyšuje ostatní třídy jak počtem druhů, tak i individuálním bohatstvím. Také udává, ţe se jedná především o rody Mitra, Turritella, Columbella, Bucicinum, Murex, Cancellaria, Cerithium a rod Pleurotoma, který je zastoupen i největším počtem druhů. Kvantitativně nejhojnějšími druhy jsou Columbella thiara Brocc., Turretella subangulata Brocc., Natica helicina Brocc., a Buccinum restitutianum Font. Procházka dále srovnává faunu od Borače s lokalitami Soos, Vöslau, Möllersdorf, Baden a Lomnička. Podle něj je moţno gastropodovou faunu Borače povaţovat za ekvivalentní především lokalitě Baden. Upozornil také na vztah mezi petrografickým charakterem západomoravských miocenních sedimentů a jejich nadmořskou výškou (Procházka, 1892a). Procházka (1892b) dále uvádí, ţe boračský tégl se do petrografické povahy podobá jílu od Velkých Opatovic, jílu boskovickému a laţanskému. Také výrazně rozšířil znalosti o fosilní fauně scleractinií západomoravských miocenních sedimentů. Ve své práci z roku 1888 popisuje a vyobrazuje na základě materiálů z lokality Borač, Lomnice, Lomnička a Tišnov některá ahermatypická scleractinia z čeledi Caryophyllidae. Největší počet korálů (119) uvádí Procházka (1892c) z jílu boračského a vyvrací názor Reusse (1872), který usuzoval, ţe miocen moravský je na korálovou faunu chudý. Podle rázu fauny zastával Procházka názor, ţe sedimentační prostředí, ve kterém se korálová fauna nacházela, odpovídá moři s velmi členitým pobřeţím, tvořeným četnými drobnými zálivy a ostrovy (Reuss, 1972). V roce 1893 se Procházka opět zabývá miocénem Tišnovska. Podává litologický a petrografický popis boračských a lomničských jílů, slínů a lithothamniových vápenců. Vyslovil také další názory na sedimentační prostředí. Upozornil na skutečnost, ţe jak na sedimentaci, tak i na faunu působila 8
společně s fyzikálními faktory i povaha substrátu. Usuzoval, ţe miocenní sedimenty nesahají severním směrem dále neţ k Doubravníku a Ochozi (Procházka, 1893a). O tmavých boračských jílech a lomničských slínech se zmiňuje také Klvaňa (1897), avšak pouze cituje výsledky Procházky a nevnáší do problematiky paleontologie a stratigrafie miocenních sedimentů dané oblasti ţádné nové názory (Klvaňa, 1897). Další práce týkající se fauny západomoravských miocenních sedimentů je opět spojena se jménem Procházky (1899a), který upozornil na podobnost fauny gastropodů boračských téglů s faunou od Laţánek, Jedovnic, Olomúčan, Drnovic a Badenu. (Procházka, 1899a). Rzehak (1923) provedl faunistický výzkum některých miocenních lokalit střední čísti Boskovické brázdy a upozornil na nedostatek makrofauny v moravských „mediterranních― téglech s výjimkou několika lokalit, jako je např. Borač, Laţánky, Ţidlochovice, atd (Rzehak, 1923). Geologií Tišnovska se zabýval i Zapletal (1925). Sestavil překrytou geologickou mapu nejbliţšího okolí Tišnova v měřítku 1:25 000. Z miocenních sedimentů v ní rozlišuje písky II. mediteránu (podle dnešní klasifikace ekvivalent bádenských téglů), dále badenské vápence, tégly a slíny. Tentýţ autor cituje některé paleontologické výzkumy Procházky na lokalitě Borač, Lomnička, Řepka a Lomnice. O boračských a lomničských slínech a jílech se zmiňuje Šmarda (1939). Cicha a Dornič (1958) popisují z písků ssz. od Lomnice nález křídových foraminifer marinní asociace. Na základě petrografické odlišnosti od miocenních (spodnobadenských písků), povaţovali tehdy autoři písky za relikt křídových sedimentů. Tento názor vyvrací Kettner (1959) na základě geomorfologických, geologických a tektonických důkazů. Jeho závěry potvrdilo mimo jiné i několik vrtů provedených v těchto sedimentech (Neubauer, 1960). Biofaciální vývoj miocenních sedimentů na Tišnovsku a Boskovické brázdě charakterizoval Cicha a Dornič (1960). Tito autoři dělí badenské souvrství Boskovické brázdy do 5 faciálních jednotek, z nichţ se na Tišnovsku vyskytují tři. Je to jednak facie okrajových hruběji klastických sedimentů mořského vývoje vsv. od Tišnova, dále facie mořských (euhalinních) jílů a vápnitých jílů (téglů) a facie ústupových mořských euhalinních sedimentů – písčité vápence, vápnité pískovce, lithothamniové vápence a písky (Cicha & Dornič, 1960). Na paleontologické bohatství lokality Borač upozorňuje Dvořák et al. (1964). Kolegové Krystek a Tejkal studují sublitorální tégly s velmi bohatou faunou měkkýšů na lokalitách Borač, Lomnička a Nedvědice a srovnávají ji s litofaciálně podobnými, hlubovodnějšími sedimenty v Brně – Králově Poli, které jsou však na makrofaunu velmi chudá. Domnívají se, ţe sedimenty na těchto lokalitách mají zřejmě různý faciální původ a jejich vznik je závislý spíše na celkové konfiguraci pánve, neţ na hloubkových podmínkách (Krystek & Tejkal, 1968). Mapování miocenních ostrůvků listu Tišnov se ve své diplomové práci zabýval Otava (1973). V mapovaném území vysledoval 27 ostrůvků miocenních sedimentů vycházejících na povrch. Z oblasti mezi Řepkou, Lomnicí a Ochozí uvádí Otava hojné úlomky lithothamniových vápenců s bohatou faunou dírkovců, skořepatců, mechovek, měkkýšů a velkým mnoţstvím řas rodu Lithothamnium (Otava, 1973). Spodnobadenskými vápenci studované oblasti se zabývá Novák (1975). Mezi Řepkou, Lomnicí a Ochozí uvádí Otava hojné úlomky lithothamniových vápenců s bohatou faunou dírkovců, skořepatců, mechovek, měkkýšů, mechovek, úlomků ostnů jeţovek a foraminifery. Na základě fauny zjištěné v lomnických vápencích a také s přihlédnutím k okolním lokalitám (Řepka), předpokládá Novák (1975) vznik těchto vápenců v poměrně úzkém mořském zálivu. Studiem otolitů z vápnitých jílů na lokalitě Lomnice se zabýval Brzobohatý (1975). Otolitová fauna této lokality svědčí o sedimentaci v podmínkách normální salinity v oblasti mělčího neritika (infralitorálu). Korálovou faunu (Scleractinia) zpracovává na lokalitách Borač, Lomnička a Lomnice Hladil (1976). Měkkýší faunou na lokalitě Borač se zabýval Seitl (1978, 1980, 1981). Velmi podobně zpracovává měkkýší faunu na této lokalitě, podává podrobnou charakteristiku boračských téglů a srovnává 9
výskyt měkkýší fauny z lokality Borač a s faunou rakouského, polského a maďarského miocénu (Seitl, 1978, 1980, 1981). První nález ichnofosilie Helicotaphrichnus commensalis na území našeho státu uvádí z lokality Lomnice (Hamršmíd, 1985). Literatura, pojednávající přímo o lokalitě Lomnice není příliš rozsáhlá. Procházka (1892), Otava (1978), Novák (1975) a Zdraţílková (1985), se zaměřili spíše na určení jednotlivých druhů fosilií a sestavení „seznamu fauny―, popřípadě na stratigrafické zařazení sedimentů. Autoři se shodují v tom, ţe řasové vápence lokality Lomnice vznikají v poměrně úzkém mořském zálivu, v zóně mediolitorálu aţ mělčího infralitorálu, s velkým přínosem terrigeního materiálu (Hudec, 1986). Měkkýší faunou se zabýval Hudec (1986). Miocenní sedimenty lokality Lomnice se nacházejí pouze v denudačních zbytcích. Jejich rozsah není přesně znám vzhledem k značně mocnému kvarternímu pokryvu. Miocenní sedimenty na lokalitě Lomnice jsou reprezentovány karbonatickými jíly, písčitými jíly, křemennými písky, vápnitými pískovci a řasovými vápenci. Karbonatické jíly a řasové vápence jsou faunisticky velmi bohaté. Písčité slíny, křemenné písky a vápnité pískovce jsou faunisticky sterilní. Stratigraficky nejdůleţitější skupinu tvoří 27 druhů gastropodů s malým vertikálním rozšířením. Svým stratigrafickým rozpětím jsou v karpatské předhlubni vázány na baden a to zejména spodní baden např. Turritella spirata, Nassa restitutiana, Mitra scrobiculata, Anachis moravika, aj.). Z celkového počtu 14 druhů korálů nalezených na studované lokalitě, je 10 druhů vázáno svým stratigrafickým rozpětím na spodní baden. Z hodnocení měkkýší tanatocenózy lomnických téglů vyplývá moţnost faunistické korelace s badenskými lokalitami Borač, Lomnička, Laţánky, Olomučany, Černá hora a Rudice. Tato podobnost se projevuje jak v přítomnosti stratigraficky význačných gastropodů čeledi Turritellidae, Nassariidae, Mitridae, tak i ve značné podobnosti v počtu druhů plţů. Tato skutečnost nasvědčuje i na přibliţně synchronní vznik těchto společenstev během pravděpodobně jedné expanze měkkýší fauny v rámci badenské transgrese (Hudec, 1986).
10
3.3. Kvartérní vývoj Kvartérní vývoj studované lokality je podobný jako na Tišnovsku. Dle geologické mapy ČR list 24 - 321 Tišnov 1:25 000 přibliţně polovina území Tišnovska náleţí z hlediska kvartérního členění do oblasti akumulační. Z genetického pohledu se zde nacházejí především sedimenty fluviální, eolické, deluviální, deluviofluviální a antropogenní, které stratigraficky většinou náleţí do svrchního pleistocénu aţ holocénu, ale jsou zde poměrně významně zastoupeny i starší fluviální sedimenty. V širší oblasti Tišnovska byly popsány spraše a sprašové hlíny. Jedná se o hnědoţluté prachovité sedimenty se slabou jemně písčitou příměsí, vyplňující deprese reliéfu zvláště v Boskovické brázdě. Reprezentují z valné části sedimentaci svrchního pleistocénu (würm). Většinou jde o ţlutohnědé aţ hnědé, místy načervenale aţ rezavě hnědé, jílovité aţ písčité hlíny s velmi kolísavým obsahem drobných úlomků o velikosti 1–3 mm, lokálně i kamenů metamorfovaných hornin do 2–5 cm, místy se smouhovitými písčitými polohami. Mezi další kvartérní sedimenty v okolí Tišnovska patří fluviální hlinitopísčité, místy štěrkovité sedimenty. Jde především o výplň údolní nivy řeky Svratky a jejích významnějších přítoků jako jsou Loučka, Besének, Lomnička, Závistka, Lubě a Kuřimka. Hlinito-písčité uloţeniny (povodňové hlíny) nejsou příliš mocné (max. 2 m),pouze u některých přítoků tekoucích po plochém reliéfu na badenských sedimentech a spraších mohou býti mocnější. Podloţní jílovito-písčité štěrky přecházejí do níţe poloţených štěrků würmských, které však není moţné stratigraficky odlišit. V některých případech mohou tyto sedimenty tvořit i mohutné výplavové kuţely, jako např. u vyústění Závistky do Tišnovské kotliny. Jsou zde také popsány fluviální písčitojílovité štěrky s polohami písků, s nepravidelnými polohami písků a v bazálních částech i s balvanovou příměsí nebo balvanovými štěrky tvoří s největší pravděpodobností spodní část štěrkové výplně údolí řek Svratky a Loučky, případně i dalších toků. Tato výplň však nevystupuje na povrch a od nadloţních holocenních štěrků ji není moţné stratigraficky odlišit. Její báze se na Svratce v okolí Tišnova nachází v hloubkách do 10 m, většinou však do 8 m. Na říčce Loučce v Dolních Loučkách je podle vrtných prací zřejmé, ţe sedimentární výplň není příliš mocná (do 5 m) a údolní dno se tedy nachází v nadmořské výšce necelých 280 m. Naopak před soutokem se Svratkou se z. od Předklášteří pod kvartérní výplní nacházejí i sedimenty terciérní a skalní dno se nachází aţ v hloubce 239 m n. m (Buriánková et al. 2001)
11
4. Použitá literatura a zdroje Adámek, J. (2002): Česká geologická sluţba (2002): Zprávy o geologických výzkumech v roce 2002. – On-line: http://www.geology.cz/zpravy/obsah/2002/zpravy-o-vyzkumech-2002-str-009010.pdf Balatka, B. - Buček, A. - Czudek, T. - Deděčková, M. - Demek, J. - Hrádek, M. - Ivan, A. Lacina, J. - Loučková, J. - Raušer, J. - Stehlík, O. - Sládek, J. - Vaněčková, L. - Vašátko, J (1987): Zeměpisný lexikon ČSR. - Československá akademie věd. Praha. Brzobohatý R. (1975): Otolitová fauna moravu západokarpatské předhlubně. – MS, dílčí zpráva. St. úk. č. II-8 - 1/9. UJEP. Brno. Burianková, K. - Čtyroká , J. - Čurda, J. - Gilíková, H. - Gürtlerová, P. -Hanžl, P. - Kabátník, P. - Kratochvílová, H. - Manová, M. - Maštera, L. - Neudert, O. - Otava, J. - Petrová, P. Šalanský, K. - Šrámek, J. - Švecová, J. - Vít, J. (2001): Vysvětlivky k základní geologické mapě ČR 1 : 25 000, 24-321, Tišnov. Cicha I. – Dornič J. (1958): Nález křídy v západní části boskovické brázdy u Lomnice, severně od Tišnova. - Věstník ÚÚG, 33, 6, 443-444, Praha. Česká geologická služba (2003): Interaktivní geologické mapy ČR 1 : 25 000. – On-line: file:///D:/M_33_93_D_d/M_33_93_D_d.htm, dne 4.2.2013. Praha. Česká geologická služba (2003): Interaktivní geologické mapy ČR 1 : 25 000. – On-line: file:///F:/24321/24321.htm, dne 4.2.2013. Praha. Dvořák J. – Jaroš. J. – Mísař Z. (1964): Geologická exkurze na záp. Moravu. – uč. text. vys. škol. 79-82. Praha. Folk R. L. – Ward W. C. (1957): Brazos river bar: a study of significante od grain size parameters. — J. Sedimet. Petrol. 27, 3-26. Austin. Hamršmíd B. (1985): Helicotaphrichnus commensalis z lokality Lomnice u Tišnova. – MS, dílčí zpráva. St. úk. č. VI-1-13/01. 176-188. UJEP. Brno. Hladil J. (1976): Šestičetní koráli (Scleractinia) badenu. – MS, diplomová práce. UJEP. Brno. Hudec P. (1986): Systematická a paleoekologická analýza měkkýšů badenu na lokalitě Lomnice u Tišnova. – MS, diplomová práce. Přírodovědecká fakulta Masarykovy univerzity. Brno. Hudec P. – Šikola D. (2007): Neţivá příroda. – Geologická stavba Lomnicka. Lomnice. Chlupáč I. – Brzobohatý R. – Kovanda J. – Stráník Z. (2011): Geologická minulost České republiky. - Academia. Praha. Kalvoda J. – Bábek O. – Brzobohatý R. (1998): Historická geologie. - Univerzita Palackého v Olomouci. Olomouc. 12
Kettner R. (1959): Poznámka k údajnému nálezu křídy u Lomnice severně od Tišnova. - Věstník ÚÚG, 34, 5, 382-384. Praha. Krystek I. – Tejkal J. (1968): K litologii a stratigrafii miocenu JZ části karpatské předhlubně na Moravě. - Folia fac.sci.nat.univ. Purkynianae Brunensis, geol. 9/7, 1-31. Brno Kukal Z. (1985): Návod k pojmenování a klasifikaci sedimentů. - Ústřední ústav geologický. Praha. Mísař Z. – Dudek A. – Havlena V. – Weiss J. (1983): Geologie ČSSR I. – Český masiv. Praha. Müller P. – Novák Z. (2000): Geologie Brna a okolí. - Český geologický ústav. Praha. Národní geoportál INSPIRE (2012): Mapy. – On-line: http://geoportal.gov.cz/web/guest/map Neubauer M. (1960): Zpráva o výsledku hydrogeologického průzkumu provedeného k zajištění zdrojů pitné vody pro obecní vodovod v Lomnici u Tišnova. – MS. Geologický průzkum Brno, Brno Novák Z. (1975): Spodnobadenské vápence karpatské předhlubně. – MS, Kandidátská práce. UJEP. Brno. Otava J. (1973): Mapování miocenních ostrůvků listu Tišnov. – MS, Diplomová práce. UJEP. Brno. Pluskal F. S. (1853 ): Die tertiäre Bucht bei Lomnitz. - Mitgliede des Wernervereins zur geognostischen durchforschung von Mähren und Schlesien. Procházka V.J. (1892a): Předběţná zpráva o stratigrafických a faunistických poměrech nejzazší části miocenu západní Moravy. - Věst. král. česk. spol. nauk., 326 - 368. Praha. Procházka V.J. (1892b): Miocaen moravský. První příspěvek ku poznání rázu zvířeny mořských jílů a slínů severo- západo a středomoravské oblasti. – Věst. král. české spol. náuk. 458-471. Praha. Procházka V.J. (1892c): Příspěvek ku poznání zkamenělých korálů z miocenních usazenin pánve vídeňské. - Roz. česk. ak., roč. 2, tř. 2, č. 7, 1-32. Praha Procházka V.J. (1893a): Geologický nástin Tišnovska. - 19-50. Tišnov. Procházka V.J. (1893b): Miocean Ţidlochovický na Moravě a jeho zvířena. - Roz. česk. ak., roč. 2, 4-34. Praha. Procházka V.J. (1893c): Miocean kralický u Náměště na Moravě. - Věst. král. česk. spol. nauk., č.6, 1-71. Praha. Procházka V.J. (1895): Miocaen východočeský. - Arch. pro přír. výzk. Čech., č. 2, 8-148. Praha Procházka V.J. (1899a): Miocénové ostrovy v krasu Moravském. - Roz. Česk. Ak., roč. 2, 1-37. Praha. 13
Procházka V.J. (1899b): Miocen moravský. Druhý příspěvek ku poznání rázu zvířeny mořských jílů a slínů severozápado a středomoravské oblasti. - Věst. král. česk. spol. nauk., 3-19. Praha. Přichystal A. – Obstová V. – Suk M. (1993): Geologie Moravy a Slezska, Sborník příspěvků k 90. výročí narození prof. dr. K. Zapletala. – Karpatská předhlubeň. MZM a Sekce geol. Věd PŘF MU. 123 – 128. Brno. Rasser, M. – Harzhauser, M. – Nehyba, S. –, Doláková, N. –, Hladilová, Š. –, Petrová, P. et al. (2008): Paleogene and Neogene: The Geological Society. – In: McCann, T. (ed.): The Geology of Central Europe, Volume 2, 109. London. Rzehak A. (1923): Das Mährishe tertiär. – Knih. st. geol. úst. ČSR, sv. 3, str. 23. Praha. Seitl L. (1978): Stratigraficky významné druhy měkkýšů lokality Borač. – MS, diplomová práce. UJEP. Brno. Seitl L. (1980): Biostratigrafické postavení měkkýší fauny lokality Borač. – MS, rigorózní práce. UJEP. Brno. Suess F. E. (1912) : Die moravischen Fenster und ihre Beziehung zum Grundgebirge des Hohen Gesenkes. Denk, 88, 541—631 Wien Seitl L. (1981): Měkkýší fauna lokality Borač. – Čas. Mor. muzea. 33-50. Brno. Zdražílková N. (1985): Řasové vápence badenu karpatské předhlubně. – MS, diplomová práce. UJEP. Brno.
14
