GENERÁL HUMBERTO DELGADO HRDINA REZISTENCE, OBĚŤ SALAZARISMU

Kabinet ibero-amerických studií * Fakulta humanitních studií * Univerzita Hradec Králové *

GENERÁL HUMBERTO DELGADO – HRDINA REZISTENCE, OBĚŤ SALAZARISMU Jan Klíma

Narůstání opozice proti režimu osobní moci Antónia de Oliveiry Salazara bylo po druhé světové válce v Portugalsku nejprve patrné při prezidentských volebních kampaních, až později za koloniální války v Africe. Demokratizační vlna po triumfu spojenců v druhé světové válce donutila diktaturu povolit alternativní volby prezidenta republiky, který měl podle ústavy vyšší pravomoc než předseda Rady ministrů (Salazar). V prvních prezidentských volbách v únoru roku 1949 kandidoval za opozici reformní guvernér Angoly a protagonista neúspěšného pokusu o státní převrat ze srpna 1945 generál Norton de Matos; brzy však pod tlakem odstoupil, a tak vlastně umožnil znovuzvolení Óscara Carmony. „Období Nortona de Matose“1 tedy nepřineslo žádný hmatatelný výsledek. Po Carmonově smrti 18. dubna 1951 se v červenci 1951 opakovalo odstoupení kandidáta opozice, jímž byl tentokrát kontraadmirál Quintão Meireles. Prvním statečným, který setrval při pokusu postavit se neperspektivnímu systému, se tak stal až v roce 1958 Humberto Delgado. Jeho prezidentskou volební kampaní začalo období, kdy politická opozice všech ideových zaměření začala cílevědomě usilovat o svržení diktatury.

Důstojník Humberto Delgado2 se narodil na sklonku monarchistické éry ve vojenské rodině. Otec, od roku 1912 velitel dělostřelecké divize, předurčil také synovi vojenskou kariéru. Během studií ve vojenském gymnáziu (Colégio Militar) a při kadetní praxi u 8. pluku dělostřelectva v Abrantesu roku 1922 zažíval Humberto Delgado hlubokou krizi oslabené republiky projevující se mimo jiné úpadkem armády a chaosem ve společnosti. Absolvoval poté Vojenskou akademii a v letech 1926-1928 přešel od dělostřelectva k letectvu. Právě 28.

1

Termíny „období Nortona de Matose“ a „období Humberta Delgada“ používá jako charakteristiku určitých fází antisalazaristické rezistence generál Pedro Pezarat CORREIA například ve své knize Questionar Abril (Lisabon 1994, s. 93 an.) 2 Opíráme se zde především o knihu dokumentárních textů, které vybrali Iva Delgado a António de Figueiredo a vydali pod titulem Memórias de Humberto Delgado (Lisabon 1991). Faktografii odtud a z jiných zdrojů použil Jan Klíma pro stať Případ generála Delgada, In Studie z dějin Portugalska a portugalského zámoří, Edice Prométheus, svazek 31, Hradec Králové : Gaudeamus, 1999, s. 107-115. http://fhs.uhk.cz/politologie/ibero/index.php


května 1926 došlo k vojenskému antiparlamentárnímu převratu, do něhož se Delgado aktivně zapojil. Delgado uveřejňoval od svých 21 let odborné články v armádních časopisech, na počátku 30. let se zajímal o vysokoškolské studium. Zároveň se stal nejmladším členem generálního štábu armády a byl pověřen funkcí technického konzultanta pro organizační přípravy ustavení vojenské jednotky rychlého zásahu určené k potlačování vnitřních nepokojů. V té době se dotvářel autoritativní systém. António de Oliveira Salazar, který se roku 1928 chopil klíčového ministerstva financí, převzal roku 1930 na čas také resort kolonií, roku 1932 premiérský úřad a 11. dubna 1933 vnutil národu ústavu „Nového státu“. Totalitní systém opřený o zdánlivě nevýbojnou osobnost premiéra dokázal zlikvidovat projevy demokratické, armádní i levicové opozice a upevnil se po zřízení Národního svazu (União Nacional) a po ustavení dalších masových, militaristických a korporativistických organizací. Je třeba podotknout, že ve 30. letech byla diktatura chápána jako východisko z chaosu „staré republiky“, z finančních potíží a z nic neřešících politických diskusí. Také proto se do ní integroval H. Delgado. Roku 1938 se jako důstojník letectva podílel na dlouhodobé vojenské inspekční misi do afrických kolonií, která měla navrhnout zlepšení tamních neuspokojivých poměrů. Tehdy poznal brutalitu koloniální správy v Angole, Mosambiku a São Tomé. Ačkoli je možné v jeho Pamětech3 číst otřesné epizody, při samotné inspekci neprotestoval proti přehmatům správy, nuceným pracím ani obecné zaostalosti zámoří. První zahraniční zkušenosti získal Delgado, když ho ministr obrany Santos Costa koncem roku 1941 pověřil obhlídkou Azorských ostrovů, o které jako o výhodnou vojenskou základnu uprostřed Atlantiku jevily zájem Velká Británie i USA. Delgado, reprezentant neutrálního Portugalska, misi uzavřel v Londýně předložením souhrnné zprávy známé jako Delgado´s Blue Report.4 Měl do konce války ještě několik příležitostí spolupracovat s Royal Air Force a tak podpořit vítězství spojenců. V roce 1944 se Humberto Delgado stal generálním ředitelem civilního letectva. Koncem roku 1946 tuto funkci složil a příštího roku se stal zástupcem Portugalska v ICAO (Mezinárodní organizace civilního letectví) sídlící v Kanadě a potom leteckým přidělencem u NATO služebně dislokovaným ve Washingtonu. Protože tam pracoval s generály a admirály, hleděl posílit vlastní prestiž studiem Vysoké vojenské školy (Altos Estudos Militares). Z nadhledu sledoval, jak diktatura po válce pozbyla důvodu k existenci a jak se salazaristický 3 4

Memórias… s. 56-58. Roku 1956 ji NATO vydalo ve Washingtonu pod titulem The Azores in the Strategy of the Atlantic. http://fhs.uhk.cz/politologie/ibero/index.php


režim kompromituje v zahraničí i ve vlastních armádních kruzích zaostalostí, negramotností a perzekuční šikanou různých odpůrců. Prezidentské volby z let 1949 a 1951 přes všechen neúspěch opozičních kandidátů a nekontrolovatelné machinace Salazarovy mašinérie ukázaly, že by mohly být cestou k vyjádření alternativního názoru, pokud by za opozici kandidovala osobnost dostatečně razantní, důvěryhodná a přijatelná pro dosud příkře rozdělenou levici a demokratickou pravici. Takovou osobností se měl stát právě Humberto Delgado.

Prezidentská kampaň 1958 V květnu roku 1956 dostal generál Humberto Delgado anonymním listem první nabídku opozice, aby „organizoval hnutí“. V září roku 1957 se ze služebního pobytu v cizině vrátil do Portugalska, v říjnu převzal funkci generálního ředitele civilního letectva. To už měl za sebou několik kontaktů se známými oponenty premiéra Salazara, jmenovitě s Henrikem Carlosem Galvãem, pronásledovaným pro skandální zprávu o přehmatech v Angole, a s levicovým politikem Antóniem Sérgiem. Politická policie PIDE monitorovala tyto styky prostřednictvím svého agenta Rodriga de Abreu.5 Na zahraničních cestách na jednání o letectví byl Delgado ve Francii a v Ženevě kontrolován a v Madridu odposloucháván. Počátkem roku 1958 stál před dilematem, zda zvolí pokračování kariéry opřené o loajalitu k Salazarově vládě, nebo zda se riskantně ztotožní s opozicí. Rozhodování netrvalo dlouho: Delgado souhlasil s tím, že ho opozice bude nominovat jako svého kandidáta do voleb prezidenta republiky. Volební kampaň otevřel generál Delgado senzačně. Na tiskové konferenci dostal 10. května 1958 otázku, co udělá se Salazarem v případě, že bude zvolen prezidentem. Bez váhání odpověděl: „Samozřejmě ho propustím.“6 Vzápětí generál 18. května 1958 vydal rozsáhlé provolání k národu. Zdůraznil v něm hlavní rysy svého programu: lidská práva, demokratizaci a reformy. Byl to senzační průlom do salazaristické strnulosti a oba tyto okamžiky učinily z opozičního kandidáta národního hrdinu. Dvaapadesátiletý Delgado, důstojník v aktivní službě, měl nyní i z objektivního hlediska větší šance než dříve mnohem starší penzionovaný Norton de Matos. Navíc ztělesňoval kontinuitu demokratické opozice proti vojenskému a poté osobnímu režimu, která se právě v některých armádních kruzích zřetelně projevovala už od roku 1927. 5 6

Srv. Ignaťjev, O. Konspiracija protiv Delgado. Istorija odnoj operacii CIA i PIDE. Moskva 1987 Memórias…, s. 99. http://fhs.uhk.cz/politologie/ibero/index.php


Jakmile Delgado přitáhl pozornost, začala diskuse v rozdělené opozici, zda je generál ideálním protipólem oněch důstojníků, kteří jako Óscar Carmona nebo Craveiro Lopes podporovali v prezidentském úřadě Salazarovu diktaturu. Komunisté předhazovali Delgadovi dosavadní kolaboraci s režimem, navíc šířili podezření, že Delgadova kandidatura byla připravena na britském a americkém velvyslanectví v Lisabonu.7 Salazaristé naopak generálovi vyčítali, že nikdy proti komunistům nevystoupil. Delgadův minimální program8 nevyhovoval příliš těm opozičním skupinám, které trvaly na násilné cestě ke změně režimu. Výbuch celonárodních sympatií provázející Delgadovu volební kampaň však výtky vůči Delgadovi utlumil a drtivá většina domácích i exilových antisalazaristických proudů začala Delgada podporovat. Dohodou z Cacilhas9 odstoupil z kampaně levicový kandidát Arlindo Vicente a generál Humberto Delgado se tak stal jediným představitelem všech opozičních směrů. Na jedné straně se režim kompromitoval sérií zásahů do registrace voličů, průběhu voleb a pak i sčítání hlasů, navíc dlouho hledal vlastního kandidáta, jímž se nakonec stal nepříliš známý admirál Américo de Deus Rodrigues Tomás (Thomaz). Na druhé straně probíhala Delgadova kampaň triumfálně ve všech městech a místech, kde se „nebojácný generál“ (general sem medo) objevil. Výsledek 22, 5 % získaných hlasů v prezidentských volbách 8. června 1958 sice znamenal nečekaný úspěch, ale byl zřejmě zfalšován tak, aby do úřadu s formálně nejvyššími ústavními pravomoci mohl nastoupit Salazarův muž a generační souputník Américo Tomás. Vlna politických stávek po celé zemi protestovala ještě v červnu proti volebnímu podvodu a ukázala Delgadovi, že by se mohl opřít o nejširší vrstvy při případném pokusu o násilnou formu změny režimu. K rozkolu došlo dokonce i v církvi, když biskup z Porta António Ferreira Gomes napsal 13. července Salazarovi zdrcující kritiku portugalských společenských, kulturních a náboženských poměrů; Ferreira Gomes musel odejít do exilu, za diktaturu se postavil kardinál patriarcha lisabonský a Salazarův dlouholetý osobní přítel Manuel Gonçalves Cerejeira. Sám Salazar se nebývalého nárůstu opozičních nálad zalekl a brzy dal změnit volební systém tak, aby napříště prezidenta republiky volil úzký okruh volitelů. Delgado založil 18. června ze svého volebního tábora opoziční Nezávislé národní hnutí (Movimento Nacional Independente - MNI), ale jeho činnost narazila na ostrou perzekuci PIDE. Když se ukázalo nemožné svrhnout režim legálně, pokusila se opozice 7

Viz Fryer, P.a Pinheirová, McGowan, P. Salazarovo Portugalsko. Praha : NPL, 1965, s. 219. Memórias…, s. 487-489. 9 Hlavní souvislosti a události lze nalézt v příručce: Rodrigues, António Simões (koord.). História de Portugal em Datas. Lisabon : Temas e Debates, 1996, s. 356 an. 8

http://fhs.uhk.cz/politologie/ibero/index.php


odstranit salazarismus násilnou cestou; konspirace vedená Delgadem byla však 18. prosince 1958 odhalena. Ve vlně zatýkání se Humberto Delgado v lednu 1959 uchýlil na brazilské velvyslanectví v Lisabonu a 21. dubna 1959 vstoupil na brazilskou půdu, aby se pokusil řídit antisalazaristickou opozici z exilu.

V exilu Generál Delgado využíval své popularity ke snaze udržet jednotu portugalské opozice a tím i naději na dosažení jejího cíle – změny režimu. Přestože agitoval mezi exilovými skupinami v Brazílii a navštívil i Venezuelu a Velkou Británii, uvědomil si roztříštěnost opozičních názorů motivovanou zejména vypjatým nepřátelstvím mezi Východem a Západem, navíc zjistil, že exilová práce se jen velmi těžko přenese do vlasti, kde salazarismus znovu získal jistou podporu „mlčící většiny“ vyhlášením druhého rozvojového plánu na léta 1959-1964. List brazilských exulantů Portugal Democrático odmítal Delgadovy plány na násilné svržení diktatury.10 Delgado se sblížil s kapitánem H. C. Galvãem, který byl 18. března 1958 odsouzen na 16 let vězení, ale uprchl 15. ledna 1959 z vězeňské nemocnice. Delgado pověřil Galvãa mimo jiné vytvořením nového orgánu sjednocené opozice v Portugalsku nazvaného předběžně Nezávislý výbor národního osvobození (Junta Independente de Libertação Nacional – JILN). Henrique Galvão řídil také oddělení pro vojenské otázky při MNI. Ve spolupráci s MNI vzniklo v Portugalsku Nezávislé vojenské hnutí (Movimento Militar Independente – MMI). Jeho pokus o „katedrální převrat“ 11. března 1959 však zcela ztroskotal. Ukazovalo se, že svržení diktatury bude nad síly rozdělených oponentů. Delgadova středová pozice neměla zdaleka takový ohlas jako názorové krajnosti. V „roce Afriky“ 1960 zaslala opozice kolem Delgada předním organizacím a státníkům světa svůj „Koloniální plán“ vypracovaný 5. října 1960, ale kompromisním projektem federace (República Federal dos Estados Unidos de Portugal) vlastně oponovala extrémním požadavkům na okamžitou a úplnou nezávislost zámořských území tvořících podle ústavní úpravy z roku 1951 “provincie” multikontinentálně chápaného portugalského státu. Ačkoli se Delgado při vypracovávání stanoviska k citlivému koloniálnímu problému opíral o některé činitele odboje 11, respektoval také většinový názor, že okamžitý odchod ze zámoří by byl po

10

Bylo tomu tak především proto, že v brazilském exilu se ocitli všichni, jimž se podobný pokus v minulosti nezdařil. Viz např. Queiroga, F. Portugal Oprimido. Rio de Janeiro 1958. 11 Např. Goánců, jak dosvědčuje Gaitonde, P. The Liberation of Goa. Londýn - New York 1987. http://fhs.uhk.cz/politologie/ibero/index.php


pěti stech letech riskantní jak pro evropské Portugalsko, tak pro nezralé zámořské součásti posledního koloniálního impéria. Avanturistickým zajetím lodi Santa Maria 22. ledna 1961 v karibských vodách se proslavil H. Galvão, zatímco Delgadovy pokusy z léta roku 1961 o koordinaci ozbrojeného povstání proti Salazarovi zůstávaly bez ohlasu doma i ve světě. Galvão si opět vynutil pozornost, když inspiroval skupinu vojáků, aby 10. listopadu 1961 ze zabraného letadla TAP rozhazovali nad Portugalskem protisalazaristické letáky; aktivisté této akce pak žádali v marockém Tangeru o azyl jménem neexistující Protitotalitní fronty svobodných Portugalců v exilu (Frente Antitotalitária dos Portugueses Livres no Exílio). Takové akce spíše oslabovaly proces sjednocování protisalazaristické opozice, navíc režim přitvrdil perzekuci, jak dosvědčilo zabití komunistického sochaře Josého Diase Coelha policisty PIDE přímo na lisabonské ulici Rua dos Lusíadas 19.12.1961. Delgado se tedy ve vzrušené době, kdy armáda Indické republiky anektovala Portugalskou Indii, pokusil o přímou akci: na vánoce roku 1961 byl ve Španělsku a koncem roku překročil s falešným pasem hranice do Portugalska. V městě Beja zažil 1. ledna 1962 naprostý krach revolty, kterou měl v čele vojáků i civilistů zahájit 3. pěší pluk. Nakrátko se Delgado pokusil pokračovat v Portu, ale když ani tam nebylo možné doufat v úspěch, překročil 11. ledna 1962 hranice do Španělska. Delgadova prestiž neúspěchem utrpěla, navíc se ukazovalo, že z Rio de Janeira nelze opozici řídit. Delgadovy iniciativy zastiňovala činnost generálova zmocněnce v Londýně i aktivita portugalských komunistů v Moskvě, ale především pozornost připoutaná ke koloniální válce započaté 4. února 1961 v angolské Luandě. Během první konference opozičních sil vznikla v prosinci 1962 v Alžíru Vlastenecká fronta národního osvobození (Frente Patriótica de Libertação Nacional - FPLN). Delgado se ustavení jednotné opoziční organizace nezúčastnil, protože nedostal vízum, tím spíš trpěl v Rio de Janeiru izolací a nedůvěrou12 jako pouhý pověřenec vedoucí „delegovanou komisi“ FPLN v Brazílii. Byl pouze v písemném styku s angolským nacionalistou Antóniem Agostinhem Netem i s portugalskými důstojníky, které marně vyzýval ke vzpouře dopisem z 21. dubna 1963 z Rio de Janeira. Neměl nic společného s protikolonialistickým manifestem, který v riodejaneirském Diáriu Carioca uveřejnila pravděpodobně neexistující „Asociace Humberta Delgada“. Brazilská zahraniční politika byla navíc kritizována13 nejdříve za svou nekoncepčnost a po vojenském převratu z roku 1964 za ideu zřídit „Jihoatlantský pakt“ opírající se i o portugalskou Angolu relativně stabilizovanou salazaristickým režimem. 12 13

Viz Delgado, H. Cartas Inéditas. Lisabon 1978, s. 44. Rodrigues, J. H. Brazil and Africa. University of California Press 1965. http://fhs.uhk.cz/politologie/ibero/index.php


Když FPLN zřídila v Alžíru svou kancelář, hodlal se tam Delgado okamžitě přesunout.14 Ve studené válce bylo pro Delgada nepříznivou skutečností, že Alžírsko nebylo zcela neutrální půdou; po nedávném vítězství nad francouzským kolonialismem se Západu jevilo jako spojenec komunistického bloku v boji o moc bipolárních protivníků nad třetím světem, což dosvědčoval i výcvik odbojářů z portugalských kolonií v Alžírsku15 financovaný do značné míry Moskvou. Ani Delgadova plánovaná cesta přes Londýn by neunikla moskevské kontrole: generálův delegát Figueiredo byl zároveň zaměstnancem Moskevské národní banky.16 V září roku 1963 však britská vláda odmítla vydat Delgadovi vstupní vízum. Do Alžíru bylo možné dostat se jen větší oklikou. Delgado tedy reflektoval na výzvu Álvara Cunhala, aby přestupní stanicí učinil Prahu,17 kde se ÚV Portugalské komunistické strany (PCP) sešel naposledy v srpnu 1963.

Pražská epizoda V prvních dnech roku 1964 se „na jednom zámku u Prahy“18 (tj. na Dobříši) sešla ilegální II. konference FPLN. Její hlavní organizátor Álvaro Cunhal napsal: Na II. konferenci FPLN, uskutečněné v lednu 1964, byl generál Humberto Delgado, který se jí zúčastnil, zvolen předsedou orgánu FPLN se sídlem v Alžíru, který se tehdy přestal jmenovat Delegovaná komise a dostal název Portugalský revoluční výbor.19 O akci, bez udání místa jejího konání, referovalo 28. ledna 1964 také Rudé právo pod titulkem „Portugalská opozice jednotná“: Generální tajemník KS Portugalska Á. Cunhal poskytl zpravodaji l´Humanité interview o právě zakončené konferenci portugalské Vlastenecké fronty za národní osvobození. Á. Cunhal zdůraznil, že založení vlastenecké fronty je přímým důsledkem rozvoje protifašistického boje portugalského lidu. Tento boj stále nabývá na intenzitě. Nejde jen o společnou likvidaci nynějšího fašistického režimu, ale i o udržení nynější jednoty a spolupráce v budoucnosti, zejména při výstavbě demokratického Portugalska.20 V samotném Portugalsku pokládala vláda FPLN za nebezpečnou. 28. ledna 1964 začal v Lisabonu proces s 90 představiteli opozice, v nepřítomnosti byl souzen i Delgado. Argumentovalo se závislostí FPLN na komunismu, hlavním důvodem Salazarových obav 14

Delgadův dopis z 23. 6. 1963 lze nalézt v Memórias… na s. 253. Právě mezi červnem 1963 a dubnem 1964 se v Alžírsku cvičily jednotky mosambického FRELIMO včetně Samory Machela, viz Melo, G. de. Moçambique dez anos depois. Lisabon 1985, s. 36. 16 Memórias…, s. 263 17 Ibidem, idem, s. 268. 18 Ibidem, idem, s. 351. 19 Cunhal, Á. Acção Revolucionária, Capitulação e Aventura. Lisabon : Avante, 1994, s. 225 20 Rudé právo, Praha 28. 1. 1964. 15



však byla koordinace odbojových aktivit mezi komunisty, socialisty, liberály, „starými“ republikány, katolíky i liberálními monarchisty, o kterou se II. kongres FPLN zasadil. V den ukončení konference postihly generála Delgada tak intenzivní zdravotní potíže, že musel být převezen do Státního sanatoria (SANOPZ). Tam byl portugalský opoziční vůdce operován a po operaci pečlivě sledován. Delgadův přítel Figueiredo shrnul, jak na nemocného generála působil pražský pobyt: Ve světle svízelů, jimiž musel projít v Brazílii, kde se pak ostatně vojenským pučem dostal k moci režim ideologicky bližší Salazarovi, i pletich, které ho očekávaly v Alžírsku, až do pasti v Badajozu, řekl bych, že Delgado nebyl nikdy v takovém bezpečí a pohodlí jako za oněch měsíců, kdy pobýval ve Státním sanatoriu v Praze, které relativně vzato představovalo třetinu času, který mu zbýval do konce života. Dopis, v němž Delgado dává ještě jednou najevo kontrast mezi chladným nepřátelstvím, které nalezl v západních demokraciích, a přijetím, kterého se mu dostalo v Československu, odhaluje kromě jeho nehynoucího smyslu pro humor přesné vědomí jeho role vůdce v lůně rozdělené opozice.21 O uplynulé konferenci se sám Delgado nezmiňoval optimisticky, označil ji dokonce s jistým despektem za „malinkaté shromáždění k udržení mýtu o reprezentativnosti.“ Zato místo konání hodnotil několikrát výlučně pozitivně. Pobyt v komunistické zemi ovšem generála do jisté míry kompromitoval, proto Delgado vydal 29. února 1964 oběžník číslo 158, kde své zdržení v Praze věcně obhajoval: Na cestě do Alžírska byla zjištěna naléhavá situace v místě chirurgicky operovaném v březnu 1963. Po operaci 21. ledna byl z technických důvodů doporučen nový zásah dne 3. února. Je zřejmé, že jsem byl vystaven mohutnému nárazu, jemuž naštěstí odolaly srdeční rezervy. Velmi náročné operace, dvojitá kýla, sešívání a plastiky, mne donutily zůstat nyní již 40 dní na lůžku a není pravděpodobné, že bych je mohl opustit do konce března. Toto memorandum má za účel uspokojit potřebu informací jedněch, pro druhé pak, kteří jsou v čele politických skupin, má posloužit, aby zastavili pomluvy a zabránili, aby mi byla nadále posílána korespondence, která nebere v úvahu stav vážné nemoci, kterou procházím, ač jsem již mimo nebezpečí.22 Nucené zdržení v pražské nemocnici znemožňovalo Delgadovi účastnit se aktuálních událostí; delegace FPLN mezitím dosáhla přijetí u italské vlády v členské zemi NATO, neklid sílil v Portugalsku vzrušeném stále náročnější koloniální válkou, v níž se otvírala po angolské a guinejské i třetí mosambická fronta. Izolací však Delgado v Praze netrpěl. Přijeli za ním osobní přátelé i političtí spojenci. Mladý právník Mário Soares riskoval značné potíže při 21 22

Memórias…, s. 312. Ibidem, idem, s. 320. http://fhs.uhk.cz/politologie/ibero/index.php


překročení železné opony; zastihl Delgada v Praze vyčerpaného a o setkání zanechal jen stručnou poznámku.23

Z Alžíru do Badajozu Velkou část zimy a celé jaro roku 1964 strávil Humberto Delgado v Praze jako prominentní pacient Státního sanatoria. To zavdalo příčiny k nejrůznějším spekulacím: někteří investigativní žurnalisté později tvrdili, že PIDE měla v té době generála pod stálou kontrolou už proto, že spolupracovala s československou tajnou policií,24 profesor Mário de Carvalho obvinil dodatečně československé chirurgy, že Delgadovu operaci provedli tak nedbale, že v těle operovaného zapomněli jehlu.25 Konečně přibyl Delgado 27. června 1964 do Alžíru. Čekaly ho nové zdravotní potíže a neúspěšný boj s intrikami. Zatímco „nebojácný generál“ trval na vojenském vystoupení, komunisté nyní zvolili vyčkávací taktiku vůči Salazarově vládě. Po „válce oběžníků“ a celkem konstruktivní III. konferenci FPLN konané v Alžíru Delgado prosadil projekt ozbrojené akce. Koncem prosince 1964 vydal „kdesi v Evropě“ jménem spojené opozice a FPLN své poslední komuniké nesoucí se duchem „vítězné revoluce“. V prvních měsících roku 1965 se pohyboval ve Španělsku poblíž portugalských hranic a s největší pravděpodobností se 11. února dostal na čas i do Portugalska, aby se zúčastnil jakési přípravné schůzky na vojenský převrat. Padl tam zřejmě do léčky PIDE, která ve spolupráci s frankistickou politickou policií generála Delgada zavraždila poblíž Badajozu. Od 23. února 1965 byl generál nezvěstný. Až 24. dubna 1965 se jeho tělo a tělo jeho sekretářky našlo u obce Villanueva del Fresno. 26 Likvidace představitele opozice proběhla v takové tajnosti, že vyvolala řadu nejasností a konjunkturálních komentářů.27 Do ostrých sporů se opět dostaly různě ideologicky zabarvené proudy protisalazaristické rezistence.28 Exilová „komise pro uctění památky generála Humberta Delgada“ potvrdila smrt hrdiny svým manifestem až 13. února 1966. V Československu byla publikována příznačná informace: 17. 7. (1967) Fronta národního 23

Viz Soares, M. Portugal amordaçado. Depoimento sobre os anos do fascismo. Lisabon 1974. Garcia, M. a Maurício, L. O Caso Delgado – autópsia da “Operação Outono”. Lisabon 1977, s. 156. 25 Ibidem, idem, s. 211. 26 Viz např. Rodrigues, A. S. História de Portugal em Datas. Lisabon : Temas e Debates, 1996, s. 367 27 Téměř žádná nezvratná nebo objektivní fakta o Delgadově smrti nenabízí ani emocionálně laděná publikace, která se už v titulu vraždou zabývá: Robles Romero-Robledo, M. a Novais, J. A. Humberto Delgado. Assassinato de um Herói, Lisabon b.d. 28 V řadě článků pro list Estado de São Paulo obvinil Henrique Galvão v květnu 1965 Portugalskou komunistickou stranu, že právě ona plánovala a vykonala vraždu Humberta Delgada. 24



osvobození Portugalska oznámila, že její předák Humberto Delgado, údajně zavražděný v roce 1965, je dosud naživu ve vězení portugalské policie, a proto ho znovu jmenovala předsedou strany.29 Smrtí generála Delgada skončily pokusy o sjednocení portugalské opozice. Metodu ozbrojeného odporu převzaly radikální levicové skupiny a organizace (ARA, BR atd.), ve vojenských kruzích dočasně převládla loajalita k režimu vynucená také koloniální válkou. Salazar všechny pokusy o odpor přežil a byl nahrazen Marcelem Caetanem až po mozkové příhodě v létě 1968. Teprve neúspěch „marcelistických“ reforem a mezinárodní izolace Portugalska vyvolaná boji v Africe donutily část armády, aby přes „hnutí kapitánů“ a „Hnutí ozbrojených sil“ provedla revoluci 25. dubna 1974. Jedním z významných zdrojů revoluční aktivity a budování portugalské demokracie v posledních desetiletích však nepochybně zůstal odkaz generála Humberta Delgada.30

Přednáška na konferenci o portugalské revoluci a významu H. Delgada, Praha, FFUK, 2004.

29

Viz ročenku Svět 1967. Praha : SNPL, 1968, s. 304. Patrně nejlepší soubor textů a dokumentů k postavě a významu Huberta Delgada zpracovali Iva Delgado a Carlos Pacheco (doslov A. Caldeira a A A. Santos Carvalho) Humberto Delgado. A Tirania Portuguesa, Lisabon : Publicações Dom Quijote, 1995. 30


GENERÁL HUMBERTO DELGADO HRDINA REZISTENCE, OBĚŤ SALAZARISMU

Recommend Documents