Gaulle, Charles de (nar.1890) – francouzský vojenský a politický činitel. Po vítězném německém „tažení na Západ“ v roce 1940 uprchl do Velké Británie a vytvořil zde hnutí „Svobodná Francie“. V letech 1944–1946 byl předsedou vlády a vrchním velitelem ozbrojených sil. Po roce 1946 se kolem něho soustřeďovaly pravicové síly nespokojené s režimem čtvrté republiky. Za hluboké vnitropolitické krize v květnu 1958 byl povolán do čela vlády, v prosinci 1958 se stal prezidentem páté republiky. Jeho režim „osobní moci“ se opřel především o konzervativní vrstvy měst i venkova, těžil z hospodářské konjunktury a samostatné, někdy až protiamerické, zahraniční politiky, slibující obnovit „velikost Francie“. Göring,Hermann (1893 – 1946)– německý nacistický politik. Byl synem říšského komisaře jihozápadní Afriky a německého konzula na Haiti. Absolvoval pruskou kadetku a za 1. světové války byl jako úspěšný stíhací letec nositelem řádu Pour leMérite. Od roku 1922 členem nacistické NSDAP, vůdcem SA. Po Hitlerově puči v roce 1923 uprchl do zahraničí. Po amnestii v roce 1926 se vrátil do Německa, oženil se se švédskou aristokratkou. Společně vedli salon, kde
zprostředkovával
spojení
špiček
NSDAP
se
šlechtou,
velkoprůmyslníky, vojáky. V roce 1932 předsedou říšského sněmu. V lednu 1933 v Hitlerově vládě jako ministr bez portfeje. Současně jako pruský ministr vnitra, a tedy v roce 1933 organizátor nacistického teroru, zakladatel koncentračních táborů. Od dubna 1933 pruský premiér, říšský ministr letectva, 1935 vrchní velitel Luftwaffe, 1936 generální pověřenec pro čtyřletý plán a fakticky muž číslo 2 v nacistické hierarchii. Jeho působení mu ztěžovala jeho značná nadváha, morfinismus a hamižnost.
V roce 1938 jmenován polním maršálem a 1939 oficiálně Hitlerovým zástupcem a nástupcem. 23. 4. 1945 ho Hitler označil za zrádce a zbavil všech úřadůJako hlavní válečný zločinec 1.10.1946 odsouzen norimberským vojenským soudem k trestu smrti. Otrávil se jedem, aby se vyhnul popravě.
Hitler, Adolf (1889–1945) – německý politik. Od roku 1919 byl předákem krajně pravicové šovinistické nacistické strany (NSDAP). Stál v čele nejúspěšnějšího mnichovského puče 1923. Významnou figurou v celosvětovém měřítku se stal až v letech světové hospodářské krize, kdy pro svůj program revanše, divokého antisemitismu, antikomunismu a německé světovlády získal masy německého obyvatelstva, a především představitele vlivné oligarchie. V lednu 1933 se stal říšským kancléřem a během pár měsíců zničil demokratické instituce státu. V roce 1935 – po smrti prezidenta Hindenburga – spojil ve své osobě obě nejvyšší státní funkce (kancléře i presidenta) a zavlekl německý národ do zkázy II. světové války. Jeho smrt sebevraždou v Berlíně 30. dubna 1945. Ve chvíli, kdy v Berlíně a v západní Evropě vrcholilo vítězné tažení Rudé armády a britskoamerických vojsk, symbolizovala historický krach nacismu, který přinesl lidstvu obrovské utrpení. Churchill, Winston Spencer (1874–1965) – britský politik. Od roku 1908 zastával různé ministerské funkce, nejprve jako člen liberální, od roku 1924 konzervativní strany. Byl vždy zásadním nepřítelem komunismu a SSSR, ve 30. letech však stál na protifašistickém křídle a kritizoval oficiální politiku „usmiřování“ agresorů (appeasement), tedy
především Německa a Itálie. 10. května 1940, v nejkritičtějším okamžiku novodobých dějin Velké Británie, byl povolán do čela britské vlády. Tuto funkci zastával až do konce II. světové války (1945) a pak znovu v letech 1951–1955. V poválečném období se stal propagátorem britskoamerických zvláštních vztahů zaměřených především proti SSSR. Jeho řeč ve Fultonu (1946) byla označována jako signál k zahájení studené války.
Mussolini, Benito (1883–1945) – italský politik a žurnalista, zakladatel a vůdce („duce“) italského fašismu. Do roku 1915 byl členem Socialistické strany. V letech 1915–1919 redigoval časopis IlPopolod’Italia a formoval teroristické bojůvky (fasci), které se po svém sloučení v roce 1919 staly základem fašistické strany. Po tzv. pochodu na Řím jmenoval 31. října 1922 italský král Viktor Emmanuel III. Mussoliniho ministerským předsedou.
V roce
1924
zlikvidoval
Mussolini
poslední
zbytky
demokratických svobod. Jeho agresivní zahraniční politika vedla k přepadu
a
k okupaci
Etiopie
v letech
1935–1936.,
k podpoře
fašistického puče ve Španělsku 1936–1939, k italské okupaci Albánie 1939. Od roku 1936 navazoval stále užší styky s hitlerovským Německem (osa Berlín–Řím). Po zhroucení Francievstoupil 10. června 1940 po boku Německa do II: světové války. Jeho diktatura byla svržena 25. července 1943; od září 1943. Od dubna 1945 stál v čele loutkové „Italské sociální republiky“ na Němci okupovaném území severní Itálie. 28. dubna 1945 byl na útěku do Švýcarska zadržen partyzány a popraven. Roosevelt, Franklin Delano (1882 až 1945) – americký státník, předák Demokratické strany USA. Od roku 1907 působil jako advokát, v letech 1912–1914 byl demokratickým senátorem ve státě New York. V letech
1913–1920 pracoval ve funkci podtajemníka na ministerstvu námořnictví. V roce 1920 kandidoval neúspěšně na vicepresidenta USA. V letech 1929–1933 byl guvernérem státu New York. V listopadu 1932 zvítězil v prezidentských volbách. Snažil se zmírnit důsledky hospodářské krize komplexem státních zásahů (New Deal, tj. nové rozdání karet). Ve vnitřní politice získal velkou podporu širokých mas a části velkokapitálu. Ve vztazích k zemím Latinské Ameriky nahradil politiku „silného klacku“ politikou „dobrého sousedství“. Jeho vláda navázala v listopadu 1933 diplomatické styky se SSSR. Prezidentem byl znovu zvolen v letech 1936, 1940 a 1944 (poprvé v dějinách USA čtyřikrát po sobě). Za II. světové války vystupoval proti izolacionismu části amerických politiků. Spolu s W. Churchillem byl autorem Atlantické charty ze 14. srpna 1941. Po vstupu USA do války v prosinci 1941 prováděl politiku protifašistické koalice. Účastnil se konferencí v Casablance, Quebeku, v Káhiře, Teheránu a v Jaltě. Usiloval o prohloubení mezinárodní spolupráce na zásadách mírového soužití; aktivně přispěl k vytvoření OSN. Stalin-Džugašvili, Josef Vissarionovič (1879–1953) – sovětský politik a revolucionář. Od počátku 20. století patřil k významným činitelům strany bolševiků, předchůdkyně dnešní strany Komunistické strany Sovětského svazu. Po bolševickém převratu v listopadu 1917 byl komisařem pro národnosti, od roku 1917 členem politbyra a od roku 1922 generálním tajemníkem KSSS. Ve vnitrostranických bojích 20. let přijal Bucharinovu ideu „socialismu v jedné zemi“, později převzal Trockéhoa Zinověvovy myšlenky o industrializaci a kolektivizaci zemědělství. Velké hospodářské úspěchy SSSR na přelomu 20. a 30. let byly spojovány s jeho jménem, neboť od konce dvacátých let Stalin soustředil ve svých rukou prakticky všechno rozhodování. (V roce 1941 se stal i předsedou rady ministrů) Vedle
svých zásluh však Stalin také negativně ovlivnil vývoj sovětského státu, KSSS i celého světového revolučního hnutí. Ve 20. letech zahájil masové represe vůči sovětským občanům – větším majitelům půdy (tzv. kulakům), členům zlikvidovaných politických stran, církevním představitelům atd. atd. Ve 30. letech zahájil masové represe i vůči komunistům; jejich vyvrcholením byly moskevské procesy 1936–1938, pokračovaly však i po II. světové válce (leningradský případ atd.). Zlikvidoval většinu velitelských kádrů Rudé armády. Jeho vinou nebyla sovětská armáda dostatečně připravena na II. světovou válku, což způsobilo neúspěchy v první fázi Velké vlastenecké války. Zanedbal a silně poškodil sovětské zemědělství. V komunistickém hnutí usiloval o dosažení sovětské hegemonie, což se mu za jeho života dařilo.
