Galerie 46 Jiøí Novák On the Rope 4 48 Švédky Na pultech 49

contents

obsah

Editorial

Úvodník Ondra Částek

2

Roz & Díl Vojtìch Dvoøák

2

IWC na Tanvaldském Špičáku Martin Vrkoslav

4

Rjukan Vladimir Kusnier

8

Diff & Rence Tanvaldsky Spicak hosts one of the World Championship‘s cups in ice climbing. Norwegian ice. Daemonic solo in High Tatras. A bridge over trouble depths. Invitation for bouldering in India – Shivling‘s area. From Slovakia to Maroko in hunt for adrenaline. The iron belt of Sorapiss. South Bohemina is not a land of ponds only. One of the best climbers worldwide shares his attitudes. Eaest Turkey and the holy mountain of Noe. The best Czech ice-climbers succeeded on the Flying Circus. Himalayan anniversaries. An effigy. In our shops. Climber‘s phraseology. Ante meridiem with a (un)ordinary guy.

Mix.

Světlo v Birkenmajerovi Kuba Novák

12

Přemostění v Ádru Slépa

15

Pozvánka do Tapovanu Petr Šindel

16

Maroko 2005 Daniel Karpiš

20

Železný pás Sorapissu Michal Hlaváč

25

Loučovice Miroslav Kadlec

28

Mrázův šleh Tomáš Mrázek

29

Cesta na Ararat Vladimír Bureš

30

Kandersteg – epicentrum ledového fundamentalismu účastníci zájezdu

32

Himálajská výročí Jiří Novák

33

Tomáš Kúcik Tomáš Obtulovič

34

Na pultech

34

Lezcův slovník poučný Vilém Pavelka

35

Tomáš Mrázek + Helena Lipenská: Práci si domů nenosíme Tomáš Roubal

36

Mix T. Obtulovič, M. Daněk

38

První pomoc na laně Tomáš Obtulovič

40

From our readers.

Kýbl Jeff, J. Dutka, P. Kočka, J. Vojtík, Žofka

42

High Tatras walls.

Tatry Jozef Gurník

44

A jdi... Rosťa Tomanec, redakce

45

Na pultech

45

Galerie Jiøí Novák

46

On the Rope 4 Švédky

48

Na pultech

49

Bláža Martin Krejsa

50

Info Rosťa Tomanec

56

Competitions.

Závody J. Říha, J. Škop, S. Hovanec, V. Kusnier, J. Kašpar, K. Malý

54

In our shops.

Na pultech

63

Hovory z Montany Tomáš Roubal

64

First aid on the rope.

Go for it... In our shops. Info section. Two girls, van and one year of holidays... In our shops. Bláža – An effigy. Jelenec. Short info about climbing in this area.

Epilogue.

Maroko foto: Daniel Karpiš

úvodník

Ondra Částek

komiks

Poslední dobou pracuji víc, než je zdrávo. Výsledkem je, že sportuji spíše v noci než ve dne. Momentálně trávím noci hlavně na skialpech – to proto, že jsem si po lítém duševním i peněžním boji pořídil krásné nové lyže. Už už a troufnu si i na Kežmarák. Do týdne, předpokládám. Tedy ne že by byl pro mne něco nového. Poprvé jsem ho sjel loni v prosinci, to když jsem četl „Návrat do hor“ Ladislava Janigy, a zároveň se mi dostala do rukou stará Montana, ve které někdo sjezd líčil a přidal i pár fotek. Ale abych to vzal popořádku… Tuto zimu mi poměr noční tréninky ku denním vážně konverguje ke třem ku jedné. V prosinci jsem začal chodit na skialpy a ovlivněn právě Janigou jsem i sem tam něco vylezl v Tatrách. Potom se blížil Mauglího memoriál a já začal běhat na běžkách. Z té doby mám v nohách vážně dost kilometrů. Jestli někdo z vás taky fandí tréninkům po půlnoci a potkali jsme se, tak mě jste mohli poznat podle dlouhého skluzu, bezchybné techniky a tak dokonalé mázy, že by jí Katka nepohrdla. V únoru jsem vyměnil běžky za pikle. Vyrazili jsme totiž s parťákem na skialpy do Rakous a pro jistotu s sebou vzali zbraně a pár šroubů, kdyby se na dohled vyskytl nějaký lehký vrcholek. Před Vídní se ale v autě vyskytla okluzní fronta a přinesla s sebou změnu nálady směrem k nějaké zmrzlé vodě. Poprvé v životě jsem tedy lezl ledy a že jich bylo během těch pár dní opravdu dost – zbytek února jsem pak po nocích šrouboval, zasekával cepíny na milimetr přesně a zkoušel si Abalakovy hodiny. Ale jak říkám, teď v březnu chodím hlavně na skialpy. Noční sjezdy mají tu výhodu, že je při nich ideální prašan a novou skluznici nezneuctí žádný kámen ani skrytý pařez. Má to však i své zápory. Když se dostanu do obtížnějších pasáží, začínám trošku kopat. A to nemá moje přítelkyně ráda. Samozřejmě že když lezu, nezůstává jen u kopání a přichází na řadu i lokty. Po takové jakkoli nechtěné ráně do žeber se pak moje něžná polovička umí tak rozlítit, že je dokonce schopná (!) mě probudit. Z těchto důvodů se snažím noční tréninky omezit, ale moc se mi to nedaří. Každý vypečený výlet, přečtená Montana nebo nová knížka je naopak ještě zintenzivní. Proto bych vás chtěl poprosit, jestli někdo víte, jak na to, dejte mi vědět. Děkuji!

© watt design 2

3

IWC na Tanvaldském Anna Torretta

o loňském povedeném prvním ročníku mistrovství republiky v lezení ledu proběhl letos, poprvé v historii, jeden ze závodů světového poháru v lezení ledu (IWC) i v České republice. Závod Tendon Icebreaker se opět konal na Tanvaldském Špičáku na rozšířené stěně z loňska. Závod začal v pátek 27. ledna 2006 ráno. Na startu se sešla evropská špička v závodním ledolezení, celkem 42 závodníků a závodnic z 10 evropských zemí. Mezi muži to byli například Harry Berger, Samuel Anthamatten, Simon Wadeler, Jevgenij Krivošejcev, Urs Odermat a další. Mezi 8 ženami na startu byla taková jména jako Innes Papert, Anna Torretta a Xenia Sdobniková. Pro rozřazení mužů byly připraveny dvě kvalifikační cesty. Závodníci byli rozděleni do dvou skupin a lezli pouze jednu z nich. Lezlo se stylem flash, závodníci se tak mohli dívat jak se daří jejich konkurentům a nemuseli trávit čas

P

4

v izolaci. První cesta vedla po levé přední noze do stropového převisu, kde byly dlouhé přesahy za umělé chyty, gradovala těžkým výlezem přes záclonu do výlezové stěny a končila dlouhým skokem do předposledního chytu a přesahem na vrchol. Druhá kvalifikační cesta byla v podstatě zrcadlově obrácená první cesta se stejným závěrem. Byla o něco lehčí, což se také projevilo na větším počtu závodníků, kteří se dostali až do výlezové stěny. Předlezení cest předvedl sám autor Šatavis a na vlastní žádost Samuel. Na vrchol stěny se v kvalifikaci dostalo celkem pět závodníků, z toho dva – Samuel Anthamatten a Markus Bendler – přešlápli v posledním kroku a tak jsme se dočkali pouze tří čistých topů v podání Simona Wendelera, Ženi Krivošejceva a Harryho Bergera. Do semifinále pak postupovalo 23 nejlepších lezců z kvalifikace. Mezi nimi byli i naši závodníci Jirka Pelikán, Jirka Slabý, Honza Doudlebský, Dušan Janák (Stou-

pa) a Pavel Chižňák. Smůlu si vybral Luboš Mázl, který skončil jako první nepostupující. V průběhu kvalifikace mužů probíhalo semifinále žen, které se lezlo stylem OS, tedy s izolací. Cesta začínala na kolmém sloupu s malými převísky a pokračovala po vodorovném ráhnu do závěrečného nejvyššího místa stěny. S cestou se nejlépe vyrovnala Ines Papert a Xenia Sdobniková, které se dostaly do poslední zóny v cestě. Další favoritka Anna Torretta lezla příliš pomalu, a tak jí vypršel stanovený časový limit o zónu níž než jejím soupeřkám. Vzhledem k tomu, že kvůli problémům s vízy se na start nestihly dostavit včas další závodnice z Ruska, postupovaly do sobotního finále všechny semifinalistky. Sobotní program začínal semifinálovou cestou mužů. Cesta začínala skokem do první zóny mezi zadníma nohama stěny a sérií dlouhých přesa-

Špicáku Jiří Pelikán

Jan Doudlebský Markus Bendler

hů a skoků pokračovala až do hlavní výlezové stěny. Závodníkům byl stanoven časový limit 12 minut, což se ukázalo jako velká chyba. Cesta byla velice náročná na přešlapy a kvůli přešlapu byli vyřazeni z dalších bojů Urs Odermat nebo Dušan Janák (Stoupa) a další. Honza Doudlebský skončil na posledním postupovém místě, skvěle lezl Jirka Pelikán, který postupoval do finále z vynikajícího 7. místa. Dlouhým časovým limitem se semifinále mužů protáhlo tak, že finá-

le žen začalo s několikahodinovým zpožděním. Cesta měla podobný nástup a konec jako semifinále mužů, pouze střední část byla kratší a vedla stropem přímo do výlezu. Finále začala Jarča Melounová, která bohužel nepřekonala silový úsek pod první expreskou. Jitka Mázlová, která nastupovala třetí, předvedla perfektní výkon, který jí stačil na 5. místo a posunul ji před Franczisku Donhuberovou a Julii Oleynikovou. Ines Papert předvedla úžasný výkon plný snad všech ledolezeckých 5

Ines Papert

6

fint. Bez jediného zaváhání, jako jediná dala top a právem zvítězila. Na druhém místě skončila Xenia Sdobniková a třetí Anna Torretta. Po přestávce na úpravu tratě mužů začalo konečně očekávané finále mužů. Cesta vedla napříč stěnou těmi největšími převisy zleva doprava. Jako první nastoupil poslední ze semifinále Honza Doudlebský. Podal pěkný výkon, spadl v polovině vodorovného stropu a pak již jen očekával, jak si povedou ostatní. Druhý nastoupil Israel Blanco Rodríguez ze Španělska, ten měl dost síly a dostal se až do jedenácté zóny. Jirka Pelikán jí naopak měl málo, což bylo vidět už na prvních přesazích na převislém sloupu. Dostal se pod místo, kde spadl Honza a skončil na 10. místě. První, kdo přelezl celý strop až na konec, byl dynamický Švýcar Samuel Anthamatten (5. místo). Simon Wadeler, který postupoval ze 4. místa, lehce přelezl stropovou drytoolingovou část, zvládl dobře i výlez do kolmé pasáže, lehce přesáhl do visutého bloku a nakonec ztratil cepín při výlezu do vodorovného ráhna. Zdálo se, že rozhodující bude závěrečná vodorovná pasáž ráhna a ostatní lezci budou atakovat TOP. Další talentovaný mladý závodník z Rakouska Markus Bendler však spadl již v kolmé pasáži (zóna 17). V této pasáži (zóna 16) nakonec skončili i oba favoriti Žeňa Krivošejcev a Harry Berger, kteří dolezli do stejného místa, a o pořadí rozhodoval výsledek ze semifinále. Po finále mužů mělo následovat finále veteránů a závod v lezení na rychlost. Protože ale došlo k několikahodinovému časovému skluzu, zrušili jsme nejdřív finále veteránů a po krátkém zvažování, jestli závod na rychlost odložit na zítřek, jsme i ten nakonec zrušili. Oproti závodům světového poháru v Itálii a zejména Švýcarsku jsme měli mezery v organizaci závodu, kvalitě ledu a ve velikosti stěny. Naopak si závodníci pochvalovali přátelskou atmosféru s optimálně postavenými cestami a dobrým servisem pro závodníky. Lezecká stěna je i po skončení závodů otevřená pro veřejnost a je možné si tam půjčit potřebné vybavení. Stav stěny a otvírací hodiny najdete na webových stránkách www.icebreaker.cz.

text

Martin Vrkoslav

foto

Petr Piechowicz,Aleš Majer, Martin Bauer ml.

Pořadí Závodník

Yevgen Kryvosheytsev

Simon Wandeler

1 2 3 4 5 6 7 8 9 10

Simon Wadeler, CH Markus Bendler, AUT Harald Berger, AUT Jevgenij Krivošejcev, UKR Samuel Anthamatten, CH Israel Blanco Rodríguez, ESP Jack Müller, CH Gerd Dönhuber, DE Jan Doudlebský, CZ Jiří Pelikán, CZ

Pořadí Závodnice 1 2 3 4 5 6 7 8

Papert Ines, DE Sdobnikova Ksenia, RUS Torretta Anna, IT Müller Petra, CH Mázlová Jitka, CZ Franziska Dönhuber, DE Oleynikova Julia, RUS Melounová Jaroslava, CZ

Body celkem 19 17 16,2 16,2 16,1 11 7,1 6 5 4,1 Body celkem 18 15 14,2 11 9,1 8 6 1,2

7

Rjukan Utorok ráno... Nervózny ako pes, v robote rátam minúty do konca. Po tretej začnem zo sekundami. Cez Vianoce tu bolo -16 cez deň, so Žanetou sme lietali po všetkých ľadoch v okolí Oslo. Konečne o pol piatej sa plný plyn dovalí Žaneta, hodím ju domov a ja sa rútim ďalej smer letisko Gardemoen. Hneď v prvej hale sa na mňa usmieva brčkavá ryšavá hlava spolu s Mirom, pomaly už v polospánku. Takže druhú polovicu posádky by

sme mali šťastlivo v Nórsku. Nakladám ich do auta a po hodine bezpečne odovzdávam do Žanetinej starostlivosti. Hneď po večeri vyletí z nedočkavého Riša, „kam zajtra?” Skúšame im šetrne oznámiť, že predpoveď je na +6 a dážď, pravdepodobne do rána z ľadu v okolí Oslo nič neostane. No akosi dostávam pocit, že keď sa Rišo s Mirom už raz rozhodli, polezú aj keby ten blbý vodopád nemal byt zamrznutý. Na druhý deň ráno už rezignujem. Vezieme Žanetu do práce a zbytok posádky valí smer Hauktjern. Malý lezecký raj, ukrytý pol hodinku pešo od sídliska, s takmer 300 cestami. Na jednej lezeckej stene vyteká malinký pramienok, ktorý sa v zime mení na Nøkkens Rike WI5. Cestou nám do kroku prší a na jazere je síce 15 cm ľadu, no na ňom je ešte po členky vody. Rišo sa zbabelo plíži pár krokov za mnou, keď to podo mnou rupne aby mal čas utiecť. Ľad to našťastie vydržal a ľadopád to desné počasie tiež. Za šialeného dažďa sa začne Frfník ako prvý ťahať hore ľadom, nadávajúc, že kým založí druhú vývrtku, prvú mu vyplaví voda. Ako druhý Miro, hlasne komentujúc Rišove istiace schopnosti. Vľavo je nádherne silná línia ladu a Frfeň to z dôvodu „ja neviem vŕtať ľavou rukou” všetko narezal do pár centimetrov ľadu na pravo. Polovica vývrtiek mu trčí pár cenťákov z ľadu, na čo dostáva Miro hysterický záchvat. Už len kvôli tomuto divadlu sa oplatilo týchto dvoch šialencov dotiahnúť až sem. Po pár hodinách, mokrí ako myši balíme saky paky a utekáme pre Žanetu. Dnes robí posledný deň, zajtra už lezieme v plnej zostave. Večer sa ešte strhne energetická debata kam zajtra, ľady v okolí Oslo už nestoja za to, bude treba vypadnúť niekam ďalej. Je šesť ráno a snažím sa nejako presvedčiť sám seba, že aj keď mám dovolenku, ja vlastne chcem vstať tak skoro. Raňajky, nahádzať veci do auta a o ôsmej padáme smer Gol. Asi dve a pol hodiny cesty, no jednoznačne najlepší crag v Nórsku. Cestou je stále okolo 0 st., no keď prichádzame do koryta rieky, všetky stromy sú biele, a ľad je šialene krehký. Miestna legenda Leslie Ayres

8

nám vysvetľuje, že cele sviatky bolo 20 cez deň a ľad sa prakticky nedá istiť, treba hodiť vrchné lano. Miro na seba hádže výstroj, stavia sa pod WI 6, Leslie nechce veriť svojim očiam a ešte raz ma presviedča, že by bolo fajn ísť s horným lanom. Že sa sem ťažko dostáva sanitka. Ja ho radšej poslúchnem a hádžem dole lano, zatiaľ čo Miro kašle na podmienky a začína sa štverať hore. Všetko je premrznuté a je úplne zbytočné istiť. Vývrtky by nemali šancu vydržať, polovicu má aj tak navŕtanú v bublinách. Cely ľad je jeden velký chaos, pomaly sa dostáva na 6 metrov od vrchnej kotvy. Tam ešte len nastavajú problémy, treba vyliezť asi trojmetrovú špičku ľadu, strašne sa to rozpadá a každým zatnutím je to ešte horšie. Pozerá sa na zlaňáky a nadáva ako pohan. Chýbajú mu dva metre a za boha to vyliezť. Chvalabohu to nakoniec zvláda a sľubujeme si, že zo spodu sa už dnes ťahať nebude. Hodíme ešte par línií, dnes večer budeme spať spánkom spravodlivých.

Ja sa pokúšam v tejto zime vyčarovať oheň, no sprosté nórske noviny sú asi vyrobené z nehorľavého papiera. Nakoniec sa toho ujme Miro a nejako sa mu to podarí rozdúchať. Mal ráno viac slivovice ako ja, kvalitnejší dych. Leslie nám dnešné výkony ohodnotil na WI6+ kvôli prakticky zbytočnosti istiť, s čím som úplne spokojný. Teším sa na Rjukan.

Piatok 13. Ráno odmietame všetci vstať. Sme riadne unavení, Gina (Žanetu) drapsla chrípka a s frflaním sa poberáme na ďalšiu dvojhodinovú cestu do Rjukanu. Ešte aj kalendár nám praje, je Piatok 13. Miro sa pokúša prvú pol hodinu fotiť z auta ľady čo sú takmer všade po okolí, no nakoniec to po príchode do Rjukan vzdáva. Je tu 157 registrovaných ľadopádov, čo je moc, to je moc. Gino má chrípku na plný úväzok, nechávame ju na chate a ideme sa voľakde rozliezť. Voľba padá na Svingfoss, ľad, čo ma úplne čarovné miesto. Uprostred zákruty

za Rjukanom. Parkujeme auto krížom cez cestu, nechávam ho naštartované a zapnuté svetlá. Pekne nám svieti na ľad, dáme trošku nočného lezenia. Štverám sa hore ako prvý, ľad je úplne super, v polovici steny Frfeň uteká k autu a púšťa muziku. Ešte som v živote neliezol z cesty, v noci a s pusteným Guano Apes. Ak padnem, a prejde ma auto, bude sa to na pohotovosti ťažko vysvetľovať. No nálada je úplne neskutočná. Zas ďalšie bolestivé vstávanie. Niekto tu o pol piatej buntošil na terase, nakoniec sme zistili, že nám susedia nechali na lavičke nejaké potraviny. Asi už poznajú Frfňa, ten človiečik je ako votrelec, v tele kyselina, potraviny pri ňom miznú ako lode v Bermudskom trojuholníku. Rozliezame sa v cragu Krokan, kúsok za Rjukanom. Je tu opäť strašná spústa ciest, Frfník stále sníva o Fission D10, ja ho stále krotím, že na to ešte nedorástol a Miro mu furt nadáva, že on ho môže aj s jeho blbými 9

drytoolingami… S Ginom vešiame klasiku, Kjokkentrappa, potom sa nasťahujeme k chalanom, ktorí potiahli Fyrstikka za 5. Večer púšťame chalanom Madagaskar, Rišo okamžite mení prezývku Frfeň na Rico a Miro z Ocka na Kowalského. Zo mňa ostáva Seržant. Niekto im predsa musí dávať rozkazy.

Deň posledný... Dnes máme na pláne Koniec sveta, Verdens Ende, štyri dĺžky WI 5. Potom balíme domov, bol som s Ginou v noci na pohotovosti, chytili ju z chrípky bolesti ucha. Ostáva teda v aute, čo jej nikto z nás nezávidí. Neliezť v Rjukane a ešte musieť byt zavretá v aute. Vystrája nás aspoň na zlaňák do koryta, treba zlaniť ku päte Rjukanfossen pri malém jazierku. Odtiaľ očumujeme Lipton, WI 7, najserióznejšiu vec v oblasti. Rico dostáva rozkaz utrieť si sliny a vyraziť hore k päte našeho ľadopádu. Prvá dĺžka má hneď 16 metrov kolmý nástup, ako správny seržant sa rozhodujem obetovať vojakov ako prvých a tak vyháňame Riša. Vždy ma uvádza do vytrženia, ako je Miro schopný istiť a pritom veselo fotiť oboma rukami. Rišovi to radšej nepoviem. Prvý štand je v snehovom žľabe, aby sme to skrátili na tri dĺžky zakladáme

štand na novo pár metrov vyššie. Ako druhý som na rade ja, Rico po mne pokrikuje, že takýto žľab by on lyžoval. Veselo sa napcháva klobásou a Kowalski zase isti a fotí. V druhom štande voláme posily z auta, nad nami je starý hrdzavý plot a za nim sa za chvíľku objavuje usmiata Gino. Čaká nás najkrajšia a najťažšia časť cesty. Pre zmenu posielame Kowalského, nech vyskúša, aký je to pocit keď ma parťák na druhom konci lana namiesto reversina v ruke foťák. Trošku ho trénujeme, nech to dá sólo, no potom ako začne trucovať 10

a prestane zavrtávať, ho zas musím donútiť, nech tam predsa len niečo zaistí. Dosť to všetko praská, robí to pod zbraňami taniere, stále nadáva, že sa tam na figu stoji. Hádam to dáko dolezie. Hneď na vrchu nechá istiť Gina a opúšťa stanovisko s foťákom v ruke. Ten chlap je horší ako Japonec. No musím ho nechať, lebo by vymazal všetky fotky so mnou. Doliezam to s batohom na chrbte, zúrim ako divý pes. Batoh má cez 7 kíl, hore už mlátim z posledného. Miro sa na mňa iba usmieva, lezie tam hore po hrane ako kamzík a tlačí ma do všelijakých póz, vraj „davaj, hoď voľačo akčné”. Ja neviem, či to volačo nebudem ja a smerom dolu. Už fakt nevládzem. Za chvíľku dolieza aj Rico, tiež mu už na piaty deň dáko vynecháva forma. No keď sa za chvíľku opýta, či ideme priamo do cragu dať tu D10, prevraciam očami. Gino dostáva sľub, že sa sem vrátime o dva týždne a bez chrípky. Sľub som nakoniec splnil a Koniec sveta sa konal ešte raz. Do Rjukanu to z Oslo nie je až tak ďaleko, dve hodi-

ny v aute v Nórsku nič neznamenajú. Snáď jediné čo odrádza je problém nájst lacné ubytovanie, no to je na prvý pohľad problém v celom Nórsku. Treba sa orientovať na kempingy, ktoré sú pri každom väčšiom mestečku a zvyčajne ponúkajú chatky do 500 Nok za noc. Bohužial auto je v Rjukane nutnosťou, no dá sa to vyliečit pomocu www.rentawreck.com kde sa dá pozičat auto na týždeň za zhruba 2.500 Nok. Takisto z Prahy sa dá do Oslo doletiet za 600 Nok pomocou www.norwegian.no. Rjukan ponúka hlavne čisto ľadové cesty aj ked nájde sa tu pár dobrých klasickych mixových ciest. Z najzaujímavejších ciest možno spomenút Juvsøyla WI6 4 dĺžky, Lipton WI7/M7 4 dĺžky, či najťažší drytooling v oblasti Fission D10, ktorý bol zatiaľ pokorený na On Sight iba dvakrát! Pokúšam sa vytvoriť vlastnú stránku, kde by bolo viac užitočných informácií, zatiaľ iba e-mail: [email protected]. text

Vladimir Kusnier

foto

archiv autora

Text neprošel jazykovou korekturou.

11

Tatry Tentokrát jsem nejel do hor za sportovním výkonem ani za přátelstvím na laně. Tentokrát jsem v Tatrách hledal něco úplně jiného. Co? Pár facek! Jo. Potřeboval jsem si prostě nafackovat. Vyprášit si kožich. Asi tak jako ožralec v koupelně, který se razantním poplácáváním svých lící snaží vytřískat stav střízlivosti, tak podobně i já jsem nyní chtěl v Tatrách najít probuzení. Ano, asi málo snesu, že mě opíjí i prostý život v údolí. Jsem namol, když dlouho setrvávám v myšlenkových konstrukcích naší společnosti a pak stěží rozeznávám, co je fikce a co skutečnost. Jsem namol z konkurenčního boje, ve kterém nesmím dát protivníkovi najevo své slabiny a naopak se mu servíruji v podobě neohroženého gladiátora. Ne! Teď chci být fackován živly hor a tváří v tvář tak hledět svým slabinám, abych následně v sobě našel to, co ve mně silné jest. Sežerte si mě, vichřice a bouřky, a zahubte ve mně vše, co k životu nemá vůli. Ať už ve mně nezbude nic, co se příčí střízlivému dechu a jasné mysli. Původně jsem si tenhle duševní masochismus hodlal nadělit v Hokejce. Jenže husté sněžení mě v mých plánech dosti zviklalo a já byl nucen rychle „spytlíkovat“ nějaký náhradní cíl „B“. „Kašlat na Hokejku! Dyť ten vršek bude totálně pod ledem! Co tak Birkenmajer? Bude lehčí?“ Snad z neznalosti této nejdelší cesty ve stěně jsem podlehl své vlastní sugesci. Už na nástupu se mě však zmocnilo zoufalství z beznaděje. „Ty blbče!“ nadávám si. „V

takovém humusu nikam nelez!… Ale aspoň to zkus. Dej do toho všechno, ať tě případná prohra nebolí!“ Hecuju se a s nechutí přebírám chladivé chyty. Siluety hor jsou bílé jako střechy v Ladových vánočních krajinkách. Nikde ani živáčka. Bodejť. Jen hlupák by v tento čas někam chodil. Jakmile jsem začal odvíjet první metry lana, zoufalství bylo vytlačeno maximální soustředěností. Bylo mi jasné, že si nemůžu dovolit v opuštěné stěně sebemenší chyby, ale v rámci rychlejšího postupu jsem si ani nedělal pevný štand a lano jsem uvázal jen za batoh. Ovšem poté, co jsem shodil pár lokrů a svou nylonovou, 60 metrů dlouhou, pupeční šňůru si tak zkrátil na 50 m, jsem se v dalších délkách jistil už jak z učebnice. Mizerná kvalita skály mi napovídala, že se tu dá spadnout opravdu odevšad. Bez kladiva a skob ale bylo budování štandu docela dobrým hlavolamem. Všude jen skála a já musel lano ukotvit vklíněnci a friendy tak, aby sneslo zatížení všemi směry. Špatné řešení hádanky ze spárek a trhlin je trestáno smrtí. Původně jsem měl představu, že velkou většinu délek polezu volně a jištěním se budu zdržovat jen v nejistých úsecích. Jenže za těchto podmínek se pro mě stala nejistá téměř celá cesta a já se jistil skoro všude. To mě samozřejmě pořádně zdrželo, takže… „tramtadadááá“ …bivak mě neminul. Ten jsem si zřídil v docela útulném, avšak dosti šikmém koutu. O ležení nemohla být ani řeč. Spacák jsem si nebral,

takže teplo mi taky nebylo. Alespoň vařič byl po ruce. Představa třináctihodinového vyčkávání rána mě děsila, pokoušel jsem se všelijak zabavit. Snědl jsem všechny zásoby a přečetl si popisky na obalech. Potom jsem se zaměstnal hledáním polohy, ve které by se dalo usnout. Ukázalo se ale, že to nikam nevede a já budu muset jednoduše zkolabovat únavou (měl jsem za sebou noční jízdu vlakem k Tatrám). Čas jsem si tedy začal krátit meditací a silou mysli zaháněl nepřízeň horských živlů. Kdesi jsem totiž četl, že tibetští mniši umějí koncentrací zvýšit svou tělesnou teplotu do takové výše, že na sobě nechají tát zmrzlé stožky prostěradel. Mručel jsem si tedy pod nos „Óm!“ a čekal, kdy přijde příval tepla. Nepřišel. Do mého varieté tedy postoupil i tepelný sáček, který mně v oddíle věnoval Pepa. Prý se s tím jen zatřepe a bude to hřát. Zatřepal jsem, vložil do bot… a nic. „Kurva! Třikrát kurva!!!“, rozčílil jsem se a vzápětí mi došlo, že to asi bude ono. To je ta finta! Rozproudit krev vztekem! Kdybych za to dal Pepovi prachy, určitě by to fungovalo lépe. Bdění v bivacích je dobré také na babrání se ve své minulosti a strachování se o to, co bude. Tolik času na to jinde nemáte. Když už jsem si v hlavě absolvoval znovu celou základní školu a utvrdil se v tom, že se matikářka snažila fakt zbytečně, přehrával jsem si v mysli předešlou noc, kdy jsem o půlnoci v nádražním bufetu v Přerově potkal bezdomovce, který vypadal jak Ježíš Kristus. Oči měl kvůli

nický

12

Birkenmajer v lomnici

šedému zákalu pronikavě světlé a neustále na studené dlažbě přešlapoval, jelikož byl jen naboso v jakýchsi nazouvácích. Vlak mi jel až za dvě hodiny, a tak jsem měl dost času, abych se – po třech pivech – odhodlal dát Ježíšovi své náhradní ponožky: „Člověče, dyť ti musí být kosa jak prase! Nasaď si aspoň totok!“ Krom toho jsem mu naplnil igelitku obloženými chlebíčky a brambůrky. Po zbytek cesty do Popradu mě hřálo vědomí, jak krásný skutek jsem to udělal. Ten hřejivý pocit dobra však v bivaku jaksi nefungoval a přes sebe-

větší snahu myslet jen na tato pozitiva mnou cloumala hrozná kosa a vtírala se nepříjemná otázka, zdali vůbec přežiju. „Musím! Za ty ponožky a jídlo, co jsem dal Ježíšovi, nemůžu umřít!“ Ano. Má karma má teď určitě velké plusové hodnoty. Nakonec se tedy Slovensko rozhodlo, že ráno bude. Velice těžce a bolestně jsem se uváděl znovu do provozu, naštěstí na úvod lehký dvojkový terén. K ranní rozcvičce patřilo také krátké slanění k velké rampě, která mě pod žlutými převisy přivedla k mému dneš-

nímu továrnímu plánu. „Tak co tu pro mě architekt Birkenmajer nachystal? Co že to dnes mám vylézt?“ To, co se jevilo jako další pokračování Birkenmajera, mě uvedlo do stavu totálního zcepenění. Nade mnou se vypínal plytký, převislý, mokrý, snad ničím nezajistitelný komín. „Taková sprostá nespravedlnost! Jak vůl v totálním humusu dřu ve stěně, trpím v bivaku jak žid a teď toto! Měl jsem tomu Ježíšovi hodit do té igelitky ještě jeden rohlík!“ Už nález do komínu jsem nechápal a jevil se mi tak za 7. „A proboha! Kde jsou vůbec nějaké spárky na zajištění? Kam to mám, sakra, strkat? A co ty rampouchy?“ Na rampě se všechno nechutně „giglalo“ a já opět jako na nástupu koketoval s myšlenkou se na to vykašlat. „Ne! Nikam nepůjdeš! Nepůjdeš nikam, dokud do toho nedáš úplně všechno. Rozumíš? Všechno!“ Štand jsem lepil v té šotolině i s pomocí zbylého useknutého fousu lana asi tak hodinu. Nadýchl jsem se, poplácal přátelsky batoh, který si statečně visel ve friendu a šel jsem na to. Strach opět zmizel hned, jakmile se celá má mysl ponořila do absolutní koncentrace. Zůstaly ve mně jen hory. Skrze bizarní tvary skal mnou proudi-

13

Tatry la obrovská síla. Léta gravitace, eroze, mrazu a slunce. To všechno určovalo, jak daleko je ke spáře nade mnou, to všechno tvarovalo můj pohyb. Ničivé živly, z nichž hory povstaly, se staly mou krví, mým životem. Anebo smrtí? Příčíš se destruktivní síle v tobě? Pak ti přinese jen smrt, žádné požehnání. Oddej se jí. Nech se tvarovat. Pak sama ničivá gravitace ti ukáže cestu vzhůru. Ukázalo se, že hnízd pro má jistítka bylo dostatek a já se počal znovu cítit bezpečně i když se lezení podobalo spíše kaňoningu naruby. V druhé délce téhož komínu jsem proud vody bral už jako samozřejmost. Obtíží ubývalo, a tak i přesto, že jsem byl „durch“, ve mně přibývalo optimismu. Nalevo se už rýsovala hlava černého pilíře, za kterou už to znám. Terén by tam měl být daleko přístupnější. A byl! Jen co jsem se „vyšolíchal“ z toho vertikálního potoka, hodil jsem batoh na záda, valil si to k ústí vrcholového kotle na volno. Zastavil jsem se v bodě, kde se Pšeničnikov spojuje s Birkenmajerem a věnoval tomuto místu tichou vzpomínku. Tady jsme jedné zimní noci s Pavlem K., s Pavlem U. a s Vevinou docela bojovali s vlastní rozeklanou psychikou, když nám tu málem hrozila záchranka, nebo velmi mrazivý bivak. Zatlačil jsem tedy slzu, přezul se z lezeček do sněhulí a pokračoval dál už známou cestou. Ještě závěrečný komínek a… je tam! Je tam! Jsme mistři světa! S chutí se bořím po kolena ve sněhovém kuloáru a je mi jasné, že ten mi je už jen čestným kolečkem na olympijském stadionu. Přes zábradlí mě stěna vyplivla značně vyčerpaného a udýchaného a já zůstal ležet přímo u nohou návštěvníků velké slovenské turistické atrakce – observatoře na Lomnickém štítě. „Dobrý den. Cože? Ne. Nejsem Majka z Gurunu. Jen jsem si potřeboval nafackovat. Vy jste z Polska? Mám vás vyfotit? A kde se to mačká?“ text a foto

Kuba Novák

Lomnický štít – západní stěna Birkenmajer sólo stylem 5A1 Bez kladiva. 24. – 25. 10. 2005 Vzkaz pro ty, kteří se chystají do „Birkoše“: Cesta není vyskobovaná, takže něco na zakládání se určitě hodí. Překvapilo mě, jak je cesta těžká. Řekl bych (a nejen já), že je obtížnější, než Hokejka. 14

Nahoře

Přemostění v Ádru Sedíme si tak s Ondrou na Polední v Ádru a kocháme se nádherným výhledem na okolní věže. Probíráme všechno možný až se náš rozhovor přesune k přemostění. A jak tak koukám směrem k Elišce, napadá mě, jestli by nešlo odsud z Polední na ni přemostit? Dálka je to pořádná a ta expozice, no to by stálo za to! Prostě fantazie… Říkám o tom Ondrovi, kterýmu se nápad zalíbil a shodli jsme se na tom, že ho zkusíme zrealizovat. Domluva udeřila na sobotu příští týden, kdy bude zrovna probíhat v Teplicích fesťák a bude kolem dost lidí. Přece jenom, když už to natáhneme, tak se tam nebudeme vozit sami. Týden utekl jako voda v potoce a v pátek večer jdeme s dvěma cívkami po 140 metrech statickýho lana k Elišce. Pod Eliškou se domlouváme, kudy to vyběhneme nahoru. Nakonec s Máriem lezu Starou cestu a Ondra s Dušanem a Jiřím to zkoušejí Východní cestou netušíc, že se jim později omylem podaří nalézt do Křtin od Mocana a Lalubiho. Sedíme si tak potom s Máriem na podvrcholovém

spolu s ušákem, kterému se v krabici asi zalíbilo. Ale zkysané prý není a na ochucení čaje bude dobré. Potom rychle míříme na Polední. Nahoru jsme vyběhli Starou cestou a vzápětí slaňuji s cívkou dolů na cestu. Slanění bylo trochu komplikované, protože se muselo prokličkovat mezi různým předskalím a stromy a s tou gigantickou cívkou, která mně bimbala mezi nohama to dvakrát příjemný rozhodně nebylo. Nakonec se to povedlo a dole na cestě vymotávám zbytek lana z cívky. V tom ke mně přichází po cestě Mário s cinkajícím materiálem zavěšeným na sedáku a s pletoucím se jazykem mně oznamuje, že od dvou hodin ráno si nic nepamatuje a že neví, kde má batoh s věcma. Potom mně vytrhává lano z ruky a ochotně mně chce pomoci jej vymotat z cívky. Cívka jak rotující koule poráží kolemjdoucí německé a polské turisty jako kuželky a vzápětí málem končí v potoce. No nakonec to dobře dopadlo, svazujeme lana a Ondra je vytahuje. Ještě nastal malý problém při vytahování, kdy se nám lano zachytlo za su-

plató a chystáme se na poslední úsek cesty, když slyšíme z druhé strany pod námi hlas Ondry a vzápětí tak trochu udivený s prosbou, jestli bychom mu nemohli hodit lano shora. Háček byl v tom, že se mu podařilo nalézt do vedlejší cesty, kde bylo třeba přepadnout a postavit ke kruhu. Zanedlouho sedíme na plošině tři. Potom rychle dolézám na vrchol a dobírám Ondru se strachem, že se nám už setmí a nestihneme zafixovat lano. Mário mezi tím dobral Dušana a Jirku na plató, odkud už museli slanit dolů, protože by to na vrchol nestihli. Nakonec se nám s Ondrem před setměním vše povedlo zajistit a s klidným svědomím slaňujeme na laně připraveném k zítřejšímu přemostění. Večer v pivnici u Peteho se domlouváme na ranní sraz, který se mně po dlouhém a usilovném přemlouvání Ondry podařilo posunout alespoň o půl hoďky. Ráno ještě vařím narychlo čaj a podávám Zuzce načlou krabici mléka na ochutnání, abych se ujistil, zdali už není za těch pár dní zkysané. Vzápětí Zuzka s vytřeštěnýma očima mléko vyprskla

chý strom, ale dlouhým klackem jsme vše vyřešili. Teď už zbývalo akorát lano vypnout, což si vzal na starost Ondra a mohlo se začít jezdit… První jel na zkoušku Ondra, potom já a pak už to bylo jak na běžícím páse. Kdo si vylezl nahoru, mohl si přemostit. Nutno poznamenat, že první odvážnou dámou byla moje kamarádka Iva, která se nakonec s hrdinskou bojovností přemohla a skočila do lan jako pavouk do své sítě. Hned nato ji následovala Zuzka a postupně se přidávaly další a další, kteří chtěli ochutnat nádherný pocit při přemostění… Osobně si myslím, že to byl dobrý nápad a že díky jeho realizaci jsme udělali radost nejen sobě, ale i všem, kteří se kolem nachomejtli a svezli se. Ještě bych chtěl poděkovat Jankovi Bednaříkovi, který nám zprostředkoval lana a všem, kteří nám s realizací této akce pomáhali… text foto

Slépa Ondra Nádvorník

15

K

ouzelná louka ve výšce 4.400 m n. m. uprostřed indického Himálaje. Domov svatých mužů (Sádhuové) a přechodné útočiště horolezců, lezců a bouldristů. Hotová lezecká Mekka. Přímo před nosem se tyčí Shivling – „Shivův penis“. Stačí jen natáhnout ruku a sáhnout si na Shiva line. A nebo přejet prstem po cestě Douga Scota. Více než 56 délek lezení! Nalevo je Bhagirathi a slavný Skotský pilíř, napravo Meru s nedokončeným prvovýstupem Filipa Šilhána a Marka Holečka. Bigwallové lahůdky pro náročné. Kdo se však raději ohání cepínem, může se vydat na téměř sedmitisícový Kedar Dome (6.940 m n. m.), Kedarnath (6.831 m n. m.), případně přes ledovec Gangotri, na elegantní sedmitisícovku Satopanth. Ti odvážní z vás se mohou pokusit zopakovat českou cestu na Shivling. Bouldristu na louce jistě překvapí nečekaně velké množství kamenů a super balvanů. Kvalitní žula, kterou není třeba čistit. Hrany, rajbasy, střechové převisy a traverzy. Na skalkaře čeká převislá hrana Gharwali Porter

za 8a. Toto vše nabízí Tapovan – lezecký ráj v Gharwalském Himálaji. Husté, co? Ale popořadě.

Shiv lin g Indický Matterhorn a první z velké čtyřky nejkrásnějších hor světa. Ze všech stran je strmý a lezecky obtížný. Shivling byl poprvé vylezen 3. 6. 1974 expedicí indicko-tibetské pohraniční policie, vedené Hukam Singhem. Pro prvovýstup tehdy zvolili západní pilíř, nejsnadnější výstupovou cestu na vrchol. Ale i ta je poměrně náročná se skalními úseky a kolmým ledem v šesti tisících metrech. Jako velmi obtížná a objektivně značně nebezpečná se jeví Česká cesta od autorů Adamec, Rajf, Švejda z roku 1987, která údajně stále čeká na své první opakování. Troufám si tvrdit, že ještě dlouho bude... Naprosto famózní linie a opravdová výzva s velkým „V“ je Huberova Shiva line. Jedná se o kombinaci Japonské a Kammerlandovy cesty s vlastní přímou variantou na vrchol. Vrcholový střechový převis

a tvrdé technické lezení A4. Dokonalá „lajna“. Během našeho působení v Tapovanu se japonské expedici (Kazuya Hiraide, Kei Taniguchi) podařil prvovýstup v severozápadní stěně. Po pěti tvrdých lezeckých dnech stanuli 12. října 2005 na vrcholu Shivlingu. Nebylo to vůbec zadarmo jak svědčí fotka Kazuyho nohou... Naše miniexpedice si vybrala za cíl západní pilíř, tedy normálku. Je však třeba zdůraznit, že není normálka jako normálka. Ta na Shivling je prostě těžká. A když se k lezeckým obtížím přidá i nepřízeň počasí, je z toho „pytel“ jak vyšitý. Po vybudování tábora 1 a 2 byl náš postup zastaven přibližně v 5.850 metrech. Kvůli 14dennímu sněžení se z lehkého lezení na skalním pilíři stala tvrdá a nebezpečná dřina, prokopávání sněhové masy a hledání starých fixních lan. Spíše to připomínalo plazení než lezení. Za těchto podmínek by bylo příliš riskantní pokračovat dál ve výstupu. Řekli jsme si: „Dosť bolo hrdinství!“ Navíc nás v Tapovanu čekal další lezecký program. Jaký? No přece bouldering a skalkařina.

Pozvánka do TAPOVANU lezeckého ráje v Gharwalském Himálaji

16

Garvali, Ladis, direct

Kazuyho omrzliny

Číslo 1. 2. 3. 4. 5. 6. 7. 8.

Název cesty V hřeben SV stěna SV stěna S pilíř S pilíř S pilíř SZ stěna Z pilíř

Italská cesta Slovinská cesta Tyrolská cesta Japonská cesta Shiva Line Česká cesta

Datum „prváče“ 3.–15.6.1981 1986, 8 dní 17.–23.9.1987 31.5.1993 5.9.1980 31.5.2000 12.–16.9.1987 3.6.1974

Obtížnost VI 5.10 A2 (A3) TD+, 56 délek

7 A0 TD+ 85° 7 A4 V+ 85°

Jména prvovýstupců Bettembourg, Child, White, Scott Rosso, Manoni, Bernascone, Tič, Pepelnik, Vidmar Kammerlander, Hainz Fujita, Yamamoto, Kubo Huber, Wolf Adamec, Rajf, Švejda Singh, Tharhay, Tharkay, Singh,

17

G ha r wali P or t er Údajně jedna z nejvýše položených sportovních cest fr. kl. 8a na světě. Autorem Gharwaliho je Stevie Haston, jedna z nejpozoruhodnějších osobností současného lezení. Mírně převislá, oblá 15metrová hrana, která vede na jeden obrovský balvan na začátku Tapovanu. Lezení tak trochu připomíná Labák. Pod balvanem je jeskyně, kde žije svatý muž. Uctívá boha Shivu a vždycky, když půjdete Gharwaliho lézt, tak vám nabídne čaj a jablko. Protože mu vlastně lezete na baráku, tak nehulákejte a nevztekejte se, ani jinak nerušte meditativní klid tohoto místa. Mimochodem, má docela hezkou ženu, takže kdoví, jak to s tou jeho svatostí vlastně bude. Asi nejtěžší bouldrové místo je u druhé expresky a docela nepříjemný je pak i výlez. A jestli je to skutečně poctivé 8a? To posuďte sami. Jasně, cestovat tisíce km do Indie kvůli 8áčku ve čtyřech tisících je hloupost. Ale lézt Shivling nebo Meru a nezkusit si tuto parádní věcičku, to by byla velká škoda.

B o ulderi ng Celá louka je poseta balvany různých velikostí a tvarů. Od malých, řekněme tříkrokových až k takovým, kde by se hodilo pár nýtů k jištění. Časté jsou hrany, převislé, kolmé i rajbasové. Velikou výhodou je, že kameny jsou z kvalitní žuly, která nevyžaduje usilovné čističské nasazení. Asi se nenajde mnoho bouldristů-specialistů, kteří by jeli takovou dálku jen za boulderingem, ale pokud ano, určitě nebudou zklamaní. Bouldermatka je samozřejmě důležitou součástí výbavy. Pokud byste měli obavy z jejího převozu letadlem, buďte v klidu. Nám vše proběhlo hladce. Během čtyř týdnů našeho působení v Tapovanu jsme označili, zakreslili a přelezli asi 100 bouldrů, vymysleli jsme i pár projektů, na jejichž přelezení nám už nezbyly síly nebo čas. Zpočátku jsme tapovanský bouldering brali 18

jen jako zaplnění času, když se nelezlo na kopec. To se ale postupně změnilo na zanícené bouldrování partičky asi deseti lidí. Skvělí byli Japonci, kteří nezapřeli svou dynamickou samurajskou krev. Celá louka by se dala rozdělit na tři části. Vs tupní, okolí Shiva Cave s Gharwali Porterem, s charakteristickými kameny Rajbas, Potěšení, Balvan za Dómem. Na Rajbas vedou krásné a technické bouldry, které prověří práci nohou i kvalitu lepičky. P r o s t ř e d n í část – Tenisák, Samurajův žlábek, Balvan s bivakem, Centrální tapovanský balvan a spousty dalších. Přijdou si na své i vyznavači převislého a silového lezení. Např. Pravá hrana Centrálního tapovanského balvanu za 7a+. H o r n í část. Pokud se vydáte přes Tapovan směrem k východnímu ramenu Shivlingu, dostanete se do horních partií tapovanského hřiště. Zde najdete Dach (parádní převis s nebeskou patou), Prasklý balvan, kde se hodí i trocha morálu. Je mi jasné, že podobné boulderingové možnosti jako Tapovan bude nabízet i Nandaban, čili louka, a BC pod Satopanthem. A vlastně všechny další základní tábory, vždycky zkušeně umístěné na kouzelných loukách. Asi tam bouldry nebudou značené a zakreslené, ale kdo ví? Tak co si vyberete? Šrouby do ledu a cepíny, nebo závěsnou postel, lana a friendy? A nebo postačí bouldermatka a lezečky? Navrhuji, vezměte si s sebou všechno, v Tapovanu – lezeckém ráji v Gharwalském Himálaji – se vám to bude hodit. text a foto

Petr Pen Šindel

Expedici Indie 2005 podpořily firmy: Directalpine, Medium Soft, PAD, Raveltik, Sport Schwarzkopf, Prima sport, Popina.cz

19

Maroko 2005

Finálnu časť príprav odštartovala pečiatka do pasu Apola. Potvrdenie od veterinára platí tri dni, dovtedy psík cestovateľ musí vycestovať.

eď sme natlačili do auta Nissan Almera r. v. ’98 celú našu výbavu, trošku mi padla sánka a zadné tlmiče. Snowboardová a lyžiarska výbava nenaznačovali cestu až do Afriky. 400 metrov lana s dvoma vŕtačkami, 200 istení čo vážia snáď 30 kíl, závesné postele, 40 kíl psích granúl a 4-krát veľký batoh Treksport. Ak k tomu primiešate úplne plný nákupný košík najrôznejších potravín s 25 litrami vody, máte recept na expedíciu do Maroka pre troch dobrodruhov a psa. Ako jediného vodiča ma čaká 10.000 kilometrov. Spolieham sa na spoľahlivosť môjho auta. Prvá zastávka neďaleko Barcelony – Siuran a staručká dedinka na vápencových skalách. Hneď nás zaujalo spodné podlažie skál červenej farby, ktoré bolo z piesku. Nemali sme v pláne sa dlho zdržiavať. Jednodňové lezenie padlo dobre na rozsedený zadok. Veľmi pôsobivé bolo liezť v silnom vetre na červenom piesku, kde boli síce len 4 cesty, no stálo to za to. Naša ďalšia cesta vedie na juh, paradoxne nie do tepla, ale za snehom. Sierra Nevada je najjužnejšie španielske pohorie, presahujúce 3.000 metrov, s lyžiarskym strediskom. Vybehli sme mimo trať a bolo po čom jazdiť. Pekné počasie nám robí radosť. Deň nám stačí. Vyrážame na cestu do le20

zeckého raja El Chora. Večer v Santa Fe chvíľu hľadáme domácu špecialitku – teplé termálne pramene. Oplatilo sa prezrieť si rôzne olivové sady hodinovou exkurziou. Voda má 40 stupňov a vodopád poriadne premasíruje stuhnutý chrbát. El Choro – miesto s vápencovými stenami, s množstvom ciest, tunelov, záhadnými lávkami a jaskyňami, undergroundovou spoločnosťou lezcov z celého sveta a hlavne s teplom, ktoré priťahuje cez zimu množstvo Slovákov a Čechov. Plánujeme tu zostať pár dní, rozliezť, rozpozerať, vypočuť si ľudí, čo sa vrátili z Maroka. Dozvedáme sa o zime, snehu, cenách za trajekt. Po rozlezení Stano stíha dať viacdĺžkovú cestu Antrax free solo! Po preplavení do Afriky treba prejsť marockou colnicou. Plavba nie je lacná, 220 Euro. Na colnici sa vypisuje dotazník. Do Maroka prichádzame v noci. Máme plán ísť 500 kilometrov k alžírskym hraniciam na duny. K dunám cesta nie je istá. O tom sme sa presvedčili veľmi rýchlo krátkym zapadnutím do piesku. Jazdiť po púšti je veľkým dobrodružstvom, zapadli sme ešte dva razy. Cieľ je najvyššia duna s prevýšením 300 metrov. K zábave nám stačia lyže a snowboard. Dá sa pustiť 400 metrov priamo medzi berberské stany. Zábava je to skvelá, jaz-

díme rôznymi dunami v parádnej panoráme Sahary. Po čase máme piesok akosi všade, v aute, v jedle, vo viazaní aj vo foťáku. Vyrážame na cestu do Todry – hlavného cieľa našej miniexpedície. Cestovanie po krajine plynie príjemne, stále je čo pozorovať. Na severe krajiny je úrodná pôda, veľa sa tu pestuje. Neskôr sa zeleň stratí vo vysokých horách, z ktorých sa schádza do púšte. Tu sa zelenia palmy len v oázach, ktoré sa hatia údolím celkom ďaleko. Platí, kde je voda, tam je život. Domy sú postavené mimo úrodnej pôdy. Ako prechádzame cez mestečká, veľa ľudí na nás pokrikuje a pokyvuje. Kde sa zjavíme, očividne budíme rozruch. Všetci tu kšeftujú so všetkým, každý má čas a je ochotný na čokoľvek. Stačí chcieť nakupovať, alebo za hocičo európske vymieňať nekonečné množstvo všeličoho, čo vám dokážu marocké obchodíky ponúknuť. Niekedy sú títo dohadzovači obchodov veľmi vtieraví. Celkovo sú Maročania veľmi priateľskí, radi sa zoznamujú alebo vás len tak pozdra-

via. Vidíme veľa ľudí žobrať, niektorí si pýtajú jesť. Deti zaujímajú sladkosti, ale neváhajú pýtať aj dirham. Nikdy sme nemali pocit ohrozenia zdravia či majetku. Ale je pravda, že sme boli poväčšine v horách, za ktorými sme sem došli a došli sme až do Todry. Todra je úchvatné miesto či človek lezie, či nelezie. 250metrové žlté vápencové steny robia na turistov dobrý dojem. Na dne úžiny, poväčšine pod povrchom, tečie riečka.Ohlodané balvany v riečisku hovoria o slušnej sile, ktorá ich po stáročia formuje. Táborenie sa môže skončiť veľmi nepríjemne, ak sa rozložíte v koryte vyschnutej rieky. Prudšia búrka v horách ho razom premení na dravú rieku. Predná, navštevovanejšia časť s hotelmi, je najužšia časť rokliny. Ďalej sa rozširuje na údolie so skalnými bralami. Všade, napravo či na ľavo, sú lezecké cesty. Dá sa istiť z auta, alebo zájdete pol hodinku od cesty k najvzdialenejším sektorom. Lezie sa tu celý rok, ale hlavne v chladnejších mesiacoch, cez leto iste len v tieni.

Sme kúsok od púšte, 1.500 metrov nad morom. Keď zafúka vietor, slnko zájde za mrak a na kalendári visí február, je tu celkom sviežo. Lezenie je tu platňové aj previsové, nechýbajú špárky. Cesty sú dobre odistené nitmi, nájdu sa tu aj ľahučké cesty pre začiatočníkov. Chyty sú veľmi ostré, lezečky dobre držia na trenie. Sprievodcu zo-

w w w . n e o k a r p . c o m 21

22

ženiete u Hasana, stačí sa spýtať v hoteloch. Máte z čoho vyberať, je tu asi 400 ciest. Do množstva sme pridali dve cesty aj my. Viacdĺžkovú cestu, vŕtanú klasicky odspodu, sme pomenovali Krupičky. Má tri dĺžky – 6a, 6a+, 7a. Názov dostala pre malinké vápencové výstupky, ktoré sa ľahko a bolestivo zarývajú do rúk. Cesta vedie platňami a končí v strechovom previse. Druhá športová previsnutá cesta sa volá Slivovica nad zlato, 7c+. Príznačný názov dostala po tom, ako sa nás stále niekto pýtal, či nemáme alkohol. Cesta vedia v 25metrovom previse, hneď pred najhonosnejším hotelom. V celku vytrvalostné lezenie v peknej línii. Po ôsmich dňoch v Todre začína pršať. Je to slabý prerušovaný dážď. Cítiť chlad. Balíme lezeckú výstroj a mierime do vysokého Atlasu. Chceme zjazdiť najvyššiu horu severnej Afriky Tupkal so svojimi 4.164 metrami. Ako aklimatizáciu si vyberáme lyžiarske stredisko Ojkmajden, do vojny najvyššie položené na svete. Lanovka končí v 3.200 metroch. Máme šťastie, práve pripadlo 20 centimetrov prašanu. Je krásne jasno a inverzia nám vyrobila obraz, aký tu mohol byť pred miliónmi rokov, keď Maroko bolo dnom praoceánu. Jazdíme tu dva dni. Celodenný lístok stojí 12 Euro. Zbaliť všetky potrebné veci a vyraziť z 1.700 do 3.200 m n. m. pod Tupkal. To je náš ďalší plán. Púšťame sa do zdolávania hory. Rýchlo prichádzame do výšky snehu. Chodník je prešliapaný. Dostať sa k chate nám trvá 6 hodín. Stano sa počas svojho výkonu silne rozhodol, že už nebude chodiť po horách v zime. Má blbo opálenú tvar, otlak na nohe a v strede cesty ho rozbolelo koleno. Tak ráno ako aj večer. Najhoršia konštalácia pre výstup. O ôsmej vyrážame Malý, Apolo a ja, naľahko zbalení, pripravení zjazdiť horu. Na vrchol sa nám podarí vyliezť bez väčších komplikácií. 4.000 metrov už trošku cítiť v pľúcach. Zapôsobilo to aj na psa, je akýsi kľudný. Zjazd začíname pod vrcholom. Púšťame sa po stopách skialpinistov. Jazdíme v prašane, nižšie, na osvietených stranách, je sneh ťažší. Ocitáme sa o dolinku vedľa. Vieme kde sme, len budeme musieť veľa traverzovať. Dnes sme si naplánovali príchod do auta, takže nás čaká ešte dlhá cesta s ťažkými batohmi. Podarilo sa nám dostať sa k autu, poprezliekať sa z mokrých vecí, navariť a vyraziť na cestu späť do Európy. Toto bola predposledná zastávka v našom pláne.

Zastavili sme sa ešte na parádnych vodopádoch v Dartzate. Rieka sa tu vrhá do 120metrovej hĺbky. Veru bolo na čo pozerať. Posledná vec, čo sme si tu chceli vybaviť, bolo nakupovanie suvenírov. Zaujímali nás skameneliny a minerály. To, čo tu ponúkajú miestni, mne osobne neraz vyrazilo dych. Nájdete tu amonyty v priemere 1 metra, rameno aj s hlavou chobotnice, zaujímavú platňu so sedemnástimi trilobitmi alebo kryštály nadpriemerných rozmerov. Toto všetko sa dá zohnať pri ceste v stánku. My sme si svoje suveníry menili za kusy starých statických lán. Pre domácich mali laná magickú príťažlivosť a nesmiernu cenu. Sme na hraniciach. Je večer a my dúfame, že stihneme trajekt, ktorý už dávno odišiel, o čom ešte nevieme. Po vyplnení dotazníku chcú ešte papier, ktorý sme vypisovali pri vstupe do Maroka. Papier sa týka auta a mne sa len zdá, kde by mohol byť. Fuuu, potešil som sa keď som ho tam vo dverách našiel. Nasleduje krátka psychologická scénka marockých špecialistov, ktorou úlohu bolo zistiť, či pašujeme hašiš. Pustili nás. Španieli skúšajú prehľadávať náš voz. Prehliadka netrvá dlho, len sa v kufri mihne pojašený vlčiak hľadajúc známy zápach a je po všetkom. Nakoniec kontrola Apolovho pasu a sme za hranicami Maroka, ale ešte stále v Afrike. Načerpať pohonné hmoty a šup veľké sklamanie, trajekt ide až ráno. Ďalej sa naše cesty rozchádzajú, Stano s Malým ostávajú liezť v Chore na teplom juhu Španielska. Ja som si práve tu našiel dvoch parťákov na dlhú cestu domov. Nissan Almera je teraz v mojich očiach viac než auto. Je to auto dobrodruh. Dokonale ho preverila veľká diaľka, Sahara, prach a piesok marockých ciest. Auto musí byť perfektne pripravované a pravidelne preverovane v profi servise. O moje auto sa stará JM Nissan Martin. Bezchybný chod môjho vyťaženého auta svedčí o kvalite pravidelného servisu. Za čo im ďakujem. Celú cestu som mal obuté zimné pneumatiky. Takže nás neprekvapil sneh ani ľad. Až na defekt prešlo auto našu plánovanú trasu bez jedinej poruchy. Odviezlo prenáramné množstvo kadejakých ťažkých vecičiek. Len živá váha posádky bola 250 kíl. Na to, ako sme boli naložení, sme pomerne často odvážne kľučkovali po poľných cestách, ktoré boli plné prekvapení a najmä výmoľov. Rozhodne najdobrodružnejší šoférsky zážitok. 23

80 kilometrov pustinou a pieskom k dunám Sahary. Pozor! Maročania môžu byť aj nebezpeční. Domáci vodiči sa v nákladiakoch rútia po známych cestách v rely štýle ignorujúc zahraničné expedície. V mestečkách je značenie celkom na dobrej úrovni, vlastne je tu len pár ciest, takže sa ani nemôžete stratiť. Hlavné ťahy sú podivuhodne v slušnom stave v porovnaní s cestami, aké sa dajú stretnúť u nás doma. Cena benzínu je srandovne nižšia. Tento rozdiel na peňaženke pocítiť už v Španielsku. Čo ma v EÚ, prekvapilo bolo celkom vysoké mýto za prejazd diaľnicami. Výlet sa skončil. Dobre sme si rozumeli, nepostihla nás žiadna zlá choroba ani sme nič drahé nestratili. Auto si týmto výkonom zaslúžilo zlatú medailu za spoľahlivosť. Prešoféroval som dokopy cez 10.000 kilometrov a viem, že svet je veľmi malý. Ked chcete vidieť aký je malý, tak www.neokarp.com. text foto

Daniel Karpiš (Alpin Prievidza) D. Karpiš

Sponzori: Treksport, Nissan JM Martin, Roko Šport Prievidza, Redone, Vlmeda, Baník Prievidza, Alpin Prievidza a špeciálne firme Karpiš Stoly. Text neprošel jazykovou korekturou.

24

s

o

u

t

ě

ž

výstupy s tilakem

Železný pás Do samotného okruhu lze nastoupit z několika míst a vybrat si směr postupu dle libosti. Mně nezbývá než doporučit postup náš, který je podle mě nejlepší hned z několika hledisek. Naše vandrování začalo na parkovišti u lanovky na Monte Cristallo ve výšce 1.680 m. Vstávali jsme sice brzo, ale než jsme dobalili batohy, nasnídali se a zabezpečili auto, bylo po deváté hodině. Rychle jsme vyrazili vzhůru na sedlo Passo di Tre Croci (1.809 m), odkud podle našeho průvodce začínal nástup k chatě Rifugio al Sorapiss „Alfonso Vandelli“ 1.926 m. Ze sedla vede k chatě stezka č. 215, která je pro svou nenáročnost dost frekventovaná a potkáte na ní nejvíce „obyčejných“ turistů. Místy jsou na stezce ocelová lana a železné schody, Via ferrata F. Berti

Mohutná horská skupina Sorapissu, majestátně se tyčící nad horským střediskem Cortina d‘Ampezzo v italských Dolomitech, v sobě ukrývá soustavu železných cest (via ferrata), jejichž spojení nabízí krásné dvoudenní vandrování po horách pro každého, kdo miluje romantiku, rád si užívá samotu a obdivuje nádheru vysokých hor. Stejně tak na každého ale čeká náročný a zkušenosti si vyžadující velehorský „vandr“, který není radno podcenit. toho, komu nevadí pít vodu kapající ze skal. Takovýchto možností občerstvení je po cestě několik. Nutností pro využití tohoto zdroje je ale nějaká nádoba, do které vodu zachytíte a občas je potřeba i velká porce drahocenného času a trpělivosti. Na chatě už začíná samotný okruh. Po cestě vedoucí k patě skalní stěny vás čekají krásné výhledy na azurově zbar-

vené jezero Lago del Sorapiss. Když budete mít štěstí (a hlavně když vyrazíte dřív), nejspíš se vyhnete i pohledu na řvoucí „turisty“, kteří se pokoušejí si v ledovém jezeře zaplavat. U skalní stěny už na vás čeká nekompromisní via ferrata A. Vandelli. Jedná se o nejtěžší ferratu celého okruhu. I když na druhou stranu nám přišla nejméně nebezpečná, respektive nejmé-

Jezero Lago del Sorapiss

ale rozhodně se nejedná o místa vyžadující si jištění. Výstup k chatě není moc do kopce, ale zato je dost dlouhý, a proto vám zabere tak půl druhé hodiny. Hlavním problémem celého okruhu je především akutní nedostatek vody, takže se smiřte s tím, že tuto drahocennou tekutinu si ponesete celou cestu na zádech. Nepočítejte ani s tím, že byste si vodu nabrali na chatě – budete rádi, když si zde koupíte pohled a možná vyhodíte nějaký odpadek. Jak personál pozná, že u nich obědvat či nocovat nebudete, moc vstřícní nebudou. V každém průvodci se dočtete, že voda nikde během celého okruhu není, maximálně zmiňují možnost získání vody ze sněhu. Není to ale úplně pravda, alespoň pro 25

Žebříky ferraty F. Berti

ně ohrožená padajícím kamením. Čeká vás doleva ubíhající traverz stěnou, který nabízí vlastně po celé své délce lezení kompaktní obtížnosti. Je tu méně nejištěných úseků a díky logickému postupu ani nehrozí riziko bloudění. Na konci ferraty nečeká klasický horský vrchol, ale jen hřeben, ze kterého se kosodřevinou sestupuje malým kotlem prudce dolů. Odtud je nutno vodorovně traverzovat až k okraji mohutného kotle Bassa del Banco, v němž je ukryt první bivak E. Comici (2.000 m, 9 míst na spaní). K bivaku se sestupuje jištěnou stěnkou a kosodřevinou. Po celou dobu sestupu se neubráníte pohledu na stále se prohlubující sráz, který budete muset znovu vystoupat při cestě z kotle. Dostáváte se k začátku další železné cesty – via ferrata Carlo Minazio. Tato cesta není obtížná, ale zato je velmi dlouhá a trošku monotónní. Jedná se o dlouhý traverz nad údolím Valle di S. Vito, vedoucí po vysokohorském chodníku s minimálním zajištěním. Už z dálky je na druhé straně údolí vidět majestátní věž Torre dei Sabbioni (2.531 m), podle které dobře odhadnete převýšení, které vás na cestě k bivaku ještě čeká. Od křižovatky cest směřuje vaše další putování po cestě č. 247 do kotle Fond de Rusecco, který připomíná ohromnou, ale dobře přehlednou planinu. Na této cestě nás potkala drobná nepříjemnost, před kterou každý průvodce varuje. Zabloudili jsme. Všechny cesty Expozice ferraty F. Berti

26

zde jsou značeny červenými značkami na kamenech a v případě, že se dostanete do místa, kde není logický postup, snadno se stane, že z cesty sejdete. Jak jsme posléze zjistili, v tomto místě neseděla mapa a chyběla v ní jedna z cest. Právě po ní jsme se vydali a omyl jsme zjistili dost pozdě. Naštěstí se nám pomocí buzoly podařilo v suťových polích najít správnou cestu a spatřit i náš cíl – bivak Slataper. Čas ale mezitím neúprosně ubíhal a začínalo se stmívat. Museli jsme si hodně pospíšit, ale vyplatilo se to. Do sedla Forcella del Bivacco (2.670 m) kousek nad bivakem jsme dorazili asi tři minuty před nádherným západem slunce… Bivak samotný (2.620 m) je plechová krabice připomínající malý železniční vagón, ve které je ve třech patrech devět postelí. Vybavení bivaku nás překvapilo. Nesli jsme si s sebou spoustu věcí na spaní, ale bylo to v podstatě zbytečné. K vybavení bivaku patří deky, matrace, lékárnička, baterka, trocha jídla a vody. Věci jsou ale připraveny pro případ nouze, takže my jsme použili pou-

ze deky a matraci. Noci jsme se obávali a nakonec to byla nejpohodlnější noc v horách, jakou jsme prožili. Byli jsme tu ještě s dvěma Němci – nic proti nim, ale noc jen ve dvou na takovém místě musí být parádní… Od bivaku se nabízí lákavá varianta výstupu na vrchol celé skupiny Punta Ranní výhled z bivaku

Večer nad Slataperem

Sorapiss 3.205 m, který byl i naším cílem. Na místě jsme ale zjistili, že se nedá zvládnout kvůli nedostatku času. Převýšení 800 metrů zdolává horolezecký terén obtížnosti I (jedno místo II) a cesta je značená barvou a kamennými mužíky. V knize uložené v bivaku je doporu-

čeno si na výstup ráno přivstat, protože sníh, kterým část cesty vede, je od slunce později rozbředlý a hůře schůdný. Druhý den nás probudilo opět krásné počasí nabízející skvostné výhledy na okolní „kopce“. Před námi byla už jen kratší část cesty, takže jsme (opět!) moc nepospíchali a užívali si hřejivého rána… Via ferrata Francesco Berti je z hlediska ukázky majestátnosti hor a krásných výhledů bezesporu nejkrásnější z celého okruhu. Na druhou stranu je nejnebezpečnější. Poskytuje nejméně jištění (a to i na hodně exponovaných místech), je nejvíce ohrožená padajícím kamením a jistotu, že jdete správně, nebudete pociťovat moc často. Cesta začíná prudkým klesáním po stěně a soustavě žebříků do kuloáru, kde o padající kameny není nouze. Průvodce doporučuje kuloár přeběhnout co nejrychleji, ovšem rychlý pohyb s batohem v drobné suti, kde sebemenší uklouznutí hrozí kilometr a půl dlouhým pádem, je skoro nemožný. Navíc je cesta v kuloáru nepřehledně značená a není vůbec jištěná. Takže je lepší jít v klidu, hlídat si správnou cestu a sledovat kuloár, zda se z něho něco nevalí. Z kuloáru se dostanete opět soustavou žebříků, tentokrát vedoucích pro změnu vzhůru. Dostáváte se na velmi exponovaný úzký skalní pás, který je místy dost nepochopitelně nejištěný. Pak cesta dlouho traverzuje po úbočí Croda Marcora nad mnoha propastnými místy se sporadickým jištěním. Občas jsou slyšet padající kameny, ale brzy pochopíte, že tento zvuk do těchto míst prostě patří. Po celou dobu nabízí cesta krásné výhledy směrem na východní a jižní kouty Dolomit. Krásně je vidět letovisko

Cortina d‘Ampezzo, obrovská skupina Tofana (3.244 m), věže Cinque Torri či čarodějný Hexenstein (2.477 m). A když se k tomu všemu ještě přidá obrovského ptáka připomínající rogalista vznášející se kilometr a půl nad údolím… K sedlu Forcella Sora la Cengia del Banco (2.466 m) je to trochu do kopce, ale na to si během tohoto „vandru“ brzo zvyknete. Ze sedla cesta vede zajímavým kotlem Tondi di Sorapiss kolem jezera Lago del Sorapiss zpět na cestu, kterou jste nastupovali do okruhu. Znamená to, že odtud budete muset jít dolů tou samou cestou. Nám se tato varianta moc nezamlouvala, a proto jsme se rozhodli si okruh trochu upravit. Ze sedla jsme se vydali krátkou a lehkou ferratou po cestě č. 215 k vrcholu Punta Nera (2.847 m). Cesta nahoru byla pěkná, ovšem cesta dolů k chatě Rifugio Faloria 2.123 m byla opravdu peklem. Klesala sutí podél skalních stěn, které nebraly konce. Začínali jsme už také potkávat sváteční a patřičně navoněné turisty, které sem dovezla lanovka z Cortiny. Jejich obdivné a někdy znechucené pohledy nám tenhle kus cesty pěkně otrávily a sestup od chaty cestou č. 212 vedoucí po sjezdovce nám na náladě taky moc nepřidal. Na šrámy a únavu z cesty, i na tento nepěkný úsek dala ale rychle zapomenout teplá večeře a osvěžující koupel ve zdejším „příjemně teplém“ potoce. Celý okruh je opravdu krásný a nabízí něco, co se ve zdejších přelidněných horách málokde najde. Samotu, klid, romantiku, obdivuhodnou a nedotčenou přírodu či pořádnou dávku adrenalinu. Zkuste ho, stojí to za to. text a foto

Michal Hlaváč

27

„Hurrá!“ Lidé z mého rodného města píší článek o „šutrech“ v jižních Čechách – koho by to nepotěšilo, že? No, a to jsem vždy tvrdila, že se tam u nás vůbec, ale vůbec, lézt nedá. A. K. (redakce)

Loučovice

aneb Jižní Čechy nejsou jen rybníky Pokud se týká bouldrových aktivit na jihu Čech, jsou dnes jednou z nejnavštěvovanějších lokalit Loučovice. Loučovice najdete na dolním konci Lipenského jezera, které sem každoročně přiláká velké množství turistů – přijíždějí z Čech i celé Evropy strávit dovolenou u vody, cestováním po zdejších cyklostezkách nebo procházkami po zdejších přírodních rezervacích. Bouldering v Loučovicích započal asi v roce 2002, kdy se na zdejším kopci zvaném Luč začaly objevovat zelené a modré šipky, které určovaly směr jednotlivých bouldrů. Postupem času bylo vytvořeno více než sto bouldrů a spousta projektů. Po některých setkáních padne nejeden z dosud nevylezených směrů. Při posledním setkání bouldristů ve zdejší oblasti (květen 2005) se tu díky známým lezcům jako Andrejovi Chrastinovi, Karlu Hegerovi, Petru Reschovi, Rosťovi Štefánkovi a dalším, podařilo přelézt několik směrů, které sem již dnes lákají mnoho dalších lezců k jejich opakování. Lezecká oblast je rozdělena do několika sektorů, ve kterých najdete asi vše. Zalézt si lze po oblých hranách, po ostrých lištách, mohou vás nečekaně zaskočit těžké výlezy… Každý si prostě najde to své. Rozmanitost jednotlivých bouldrů a široká škála všech obtížností uspokojí opravdu všechny kategorie lezců - bouldristů.

28

Pokud bych měl jmenovat zdejší NEJ, začal bych asi nejvyšší zdejší raritou, která dává zdejším bouldrům věhlas. Je to snad nejvyšší a v Čechách unikátní kámen s názvem Concord. Jeho převislá část vytváří asi 6 m vysoký převis, který byl na minulém setkání poprvé zdolán Petrem Reschem a dalšími lezci po pravé hraně. Další perlou je zřejmě největší monolit se jménem Lachtan. Tento megabalvan je do současné doby zdolán jen ve dvou směrech, kterými se zde podepsal A. Chrastina. Další významnou dominatou je kámen Zub – svou převislou stěnou láká nejednoho lezce. První boulder – Nejhorší obavy – vedl po levé hraně kamene. Jako první zdolal jeho převislou stěnu (středem bez použití hrany) v roce 2003 Karel Heger a svým bouldrem Pythagoras, čímž posunul laťku zdejších výkonů nad 7A+ Fb. Dnes vede na žebříčku nejtěžších bouldrů v Loučovicích „supermegatraverz“ od Rosti Štefánka s názvem Tequila, ohodnocený autorem jako 8A Fb. Pro technické lezce je tu plno dalších bonbónků, například Dlaňák s překrásnými směry nebo kámen Akrobat s cestou Hranice zoufalství, která byla zdejším prvním 7áčkem. Nákresy na: www.bouldering.cz

mrázův šleh

Pozvánka: Počátkem května (12. až 14. 5. 2006) se uskuteční jedinečná akce tohoto druhu u nás. FBF (FILM BOULDER FEST) bude takovou malou přehlídkou amatérských filmů, spojenou s fotosoutěží na téma bouldering. Již dnes máme přislíbeno několik příspěvků (i ze zahraničí). Doufáme, že se akce podaří alespoň jako minulý rok a opět přiláká mnoho lezců, kteří si přijedou nejen dob-

ře zalézt, ale i příjemně posedět při filmech s bouldrovou tematikou. Veškeré další informace o oblasti, fotky, videa a fotoprůvodce naleznete na stránkách www.bouldering.cz, kde se snažíme celou oblast mapovat a stránky pravidelně aktualizovat. text foto

Miroslav Kadlec Milan Novák, Jarda Koudelka

Never stop connect! Nevím proč, ale asi je to budoucnost dělání nových těžkých cest. Propojením několika lehčích cest můžeme získat jednu těžkou cestu. Neboli jsme schopni vygenerovat jednoduchou rovnici 8a + 8b + 8c = 9a. Jednoduchá matematika by souhlasila, ale pokud cesty vedou vedle sebe, tak je přece nelezu celé. Lezu jenom jednotlivé části cesty a obtížnost se tudíž nedá sečítat. Navíc jsem neudělal ani nevylezl novou cestu . Pouze jsem spojil těžké části cest a z pohledu tréninku či místního významu udělal novou variantu cest. Tam, kde není místo pro nové těžké cesty, se to dá pochopit, ale tímhle stylem nelze přece zvyšovat klasifikaci maximálního výkonu. Nejvíce to totiž škodí nakonec samotným starým cestám. Když přijedete do takové jeskyně, tak nejste ve spleti nýtů a propojení schopni vůbec pochopit, kudy vaše cesta pokračuje dál. Tomu, co cestu vytvořil, nejde totiž o udělání nové cesty, jde mu jenom o číslo nové 9a bez navrtání jediného nýtu. Myslím, že cesty by měly mít jasnou linii a samostatný přirozený směr. Je jasné, že někdy se prostě nevyhneme společnému nástupu nebo konci cesty. Je ale nepřípustné přijít do oblasti kde stávající cesty mají svoje jasné směry a za cenu jedné nové je zničit pro ostatní lezce. Právě dnes, kdy je čím dál těžší nové cesty navrtat a přelézt, je toto snadná cesta jak přelézt vekou spoustu nových 8c+ a 9a . Navíc, pokud takhle vytvořím nové 9a+, což je momentálně myslím maximum, tak informuji o průlomu klasifikace obtížnosti, ale ne opravdovou cestou tohoto ocenění hodnou. Jenom nějakým „connectionem“ stvořeným pro číslo. Nebo pro svoje zpopularizování. Lezecká veřejnost, která výkon ocení, neví, že za novou cestou s krásným názvem stojí vlastně jenom něco starého. Já sám jsem několikrát lezl v takových oblastech, kde místní spojením cest vytvořili 8c a 9a. Lezl jsem jen staré cesty, ale ne vždy to bylo možné a snadné. Vyznat se, kde cesta končí či kudy vede, bylo takřka nemožné. Proto si myslím, že by špička neměla tohoto způsobu dělání cest zneužívat k vlastní medializaci a měla více pracovat na nových skutečných cestách. text

Tomáš Mrázek

je podporován firmami Rock Pillars a Ocún

29

oncem července 2005 jsme, uskladněni ve voze Ford Tranzit, vyrazili na východ – k bájné hoře Ararat. Cesta je ideální terapií na bolavá záda – po návratu už žádná nemáte. Obnáší asi 3.500 km, kdy o dálnicích v pravém slova smyslu lze mluvit jen na Slovensku a v Maďarsku. Cestou tam jsme riskli průjezd Srbskem. To neradím nikomu opakovat, zpět jsme raději chytře volili Rumunsko. Je to jako z bláta do louže, ale další varianta už není. Každopádně po rozbitých silničkách Balkánu cesta ubíhá velmi zvolna. Při návratu jsme navíc narazili na následky rozsáhlých záplav a byli jsme nuceni objet bez jakéhokoli značení notný kus Bulharska. Přičteme-li k tomu úplatné, líné a přitom důkladné byrokraty v uniformách celníků, je třeba se obrnit notnou dávkou trpělivosti. Přejezd evropské části Turecka je bezproblémový a pakliže se šťastně protáhnete lidským mraveništěm, zvaným Istanbul, otevře se před zraky cestovatele celá Asie. Cesta Tureckem k Ankaře je pestrá a rychlá – víceméně

K

po kvalitních dálnicích. Ve střední Anatolii končí zalesněná a kopcovitá krajina. Objezd Ankary není značen zdaleka tak jednoznačně, jako Istanbulu, takže v místní aréně, zvané centrum města, nastal boj, kdo s koho. Obvykle vítězí ten, kdo má větší tonáž plechu, silnější klakson a kdo první vyrazí na červenou. Ta tu zjevně funguje jako barva univerzální, plně nahrazující zelenou. Cesta Tureckem od Ankary až na samý východní cíp země ubíhá hladce po silnici natažené krajinou jako podle pravítka. Krajina je rovinatá, posázená 30

Cesta na

ARARAT aneb Hledání bájné archy

skalnatými vršky z měkkého sopečného tufu. Ideální pro nácvik skobovací techniky – lze zatloukat i rukou. Očekávali jsme v této krajině silná vedra – v noci vás může ale překvapit i přízemní mrazík a přes den prudký a dlouhý déšť. Okolí silnice je pustinou, ale dost vysoko položenou. Občas vyjedete a zase pracně klesáte z horského sedla ve výšce přes 2.000 m n. m. Tento kout Turecka trpí značnými sesuvy půdy a na silnici tak vznikají mnohakilometrové opravované úseky, kde po hlinité a prašné roletě jen obtížně pro-

jedete. I přes řídký provoz kamion samozřejmě potkáte v tom nejnevhodnějším místě. Spaní během cesty v přírodě není problém, přespat lze i se stanem kdekoli si zamanete, místa je dostatek a místní jsou neuvěřitelně tolerantní. Prašná díra o asi 30.000 obyvatelích (hlavně armáda), zvaná Dogubayazit, působí po předlouhé cestě jako oáza. Faktem je, že drsné okolí města je překrásné. Ačkoli nikde není ani náznak zeleně, krajina díky nerostnému bohatství hraje všemi barvami. Město lemují sopečné útvary vysoké mezi 2.000 až 3.000 m. My jsme využili kemp místního horolezce Saima Šáchima jako základnu před výstupem na Ararat. Přímo nad kempem se k bezmračnému nebi vypínají hradby paláce Ishak Pasa Sardi. Je to architektonický skvost a také vstupní brána do skal Arménské vysočiny. Útesy vysoké zhruba 300 m jsou tvořené materiálem, podobným Dolomitům v Brentě, jen trochu křehčím. Nejspíš zde ještě nikdo nelezl, místní mají jiné starosti. Vrcholy skal nabízí fantastické výhledy na staré pevnosti, mešity a samotný Ararat spolu se svým souputníkem, Malým Araratem. Cestu k samotnému cíli naší cesty, úpatí hory Ararat, jsme proskákali na korbě nákladního auta. V průzračném vzduchu se kopec zdá na dosah ruky, ovšem ruky dlouhé tak 30 km. Krajina kolem je zcela plochá a bez porostu, tudíž nelze ani náhodou uniknout všudy-

přítomným vojenským hlídkám. Vojáci jsou velmi slušní, ale nekompromisní. Takže povolení, bakšiš a patřičné známosti otevírají každé dveře, ale jet sem naslepo s tím, že to nějak vyjde, bych nedoporučoval. Horká íránská hranice je totiž na dohled a ani s Arménií, ležící za Araratem, nemají Turci vztahy zrovna idylické. Cesty jsou tu neuvěřitelně prašné, fototechniku je lépe důkladně zabalit. Chránit sám sebe nemá smysl, během příštích dní se všudypřítomný jemný prach dostane absolutně všude. Rozbitá cesta, stěží sjízdná autem a lemovaná kamennými domy Kurdů, nám umožní vystoupat do zhruba 2.000 m. Konečná, dál se musí pěšky. Přebalování probíhá za obrovského zájmu místních dětí, oděných do špinavých hadrů a prapodivného obutí. Dětí je nám líto, ale je jich moc a není dobré si je pustit moc k tělu, po rozdání nadbytečných zásob raději nereagujeme na neustálé volání „many, šokolat a kréme“. Cesta do tábora ve výšce 3.200 m vede po solidní prašné stezce, kterou používají pastevci koz, ovcí a koní. Okolí je pokryto volně pohozenými oblými balvany ze sopečného tufu a porostlé řídkými pichlavými keři. Jak tohle může zvíře sežrat, aby ho to nerozpíchalo a porost z něho nečouhal všude ven, to hraničí se zázrakem. Tábor je poměrně rozsáhlý a skoro na rovině. Stan lze postavit skoro kdekoli a podklad vypadá travnatě – zblízka je ale tráva tak řídká, že stavíte na všudypřítomném prachu. Problémem tábora je

nedostatek stínu a vody. Slunce neskutečně peče a není kam se schovat. Dorazili jsme odpoledne a čekali zde do druhého dne. Doslova jsem se po dlouhém hledání v suťovisku nad táborem zavrtal pod velký balvan. Kameny totiž byly střední velikosti a byly schopny poskytnout stín tak přerostlému potkanovi. Co se týče vody, ta tady není a tak chytrý kurdský obchodník rozjel svou živnost – litr za „pade“. Kšefty jen kvetou… Kdo se chce projít, na výstupové trase dále je pramen asi po 20 min. chůze. Cesta do dalšího tábora je strmější, nepříjemná stezka stoupá v serpentinách a tu a tam ji zkříží sněhové pole. Po ránu sníh dobře nese. Druhý tábor je ve 4.000 m přímo u pramene. Výhled je impozantní, krajina dole je dobrých 2.000 m pod vámi. Rovné místo tu už nenajdete, pro stany je dřívějšími výstupci připraveno pár plošin, ohrazených balvany. Klidu si tu moc nevychutnáme, ke Kurdům zatím walkmany nedorazily a nahrazují je masivní rádia. Noční výstup na vrchol za svitu čelovek se zdá zbytečným, ale během dne pravidelně vrchol zahalí mraky. Zima je pekelná, abych se nepotil, jdu jen ve craftových spodkách. Cesta je bludištěm mezi balvany a ztratit ji znamená v jemném prachu jeden krok nahoru a dva dolů. Rozednívání nad téměř čtyřtisícovým Malým Araratem je úchvatný zážitek. Trvalá sněhová pokrývka začíná až kolem výšky 4.800 m, výstup v mačkách na oblý vrchol je po zmrzlém firnu rychlou záležitostí.

Vrchol je širokým hřebenem spojený s druhým, nižším vrcholem. Ararat není technicky obtížná hora. Ze severní strany, od Arménie, je věčný sníh nížeji. Výstup znesnadňuje nedostatek vody v dolních partiích hory a prach, který znepříjemňuje pohyb i dýchání a pokryje souvislou vrstvou vše, co máte s sebou i na sobě. Kamení v suťovisku tak příliš nedrží a pod botou sjede i balvan velikosti trabanta, o němž byste v Tatrách nezapochybovali. Přičtete-li k tomu nadmořskou výšku, střídání denního vedra a nočního mrazu, zjistíte, že už vám bylo i lépe. Tvar typické, pravidelné sopky je fantastický a historie, s touto horou spojená, činí z Araratu jeden z nejpřitažlivějších kopců světa. Tady bych rád upozornil ještě na jeden aspekt – a to komerční expedice. Člověk by měl své věci do hor sám vynést a také vše zase snést dolů. Kurdské cestovky těmto tzv. horolezcům vynesou kompletní bagáž za pomoci oslů a koní až do 4.000 m výše. Stany jsou nachystané včetně postelí a ve společenském stanu funguje kompletní kuchyně včetně kempinkového nábytku. P. S.: Článek je především informativního charakteru, ne popisem našich zážitků. Těch bylo samozřejmě nemálo a to nejen z Araratu, ale i z dalších míst – např. Ani, Kapadocie nebo Ihlara. P. S. 2.: Váhal jsem se sepsáním po loňské zkušenosti z alpské oblasti Gran Paradiso, kde jsme potkali zájezd nejmenované české cestovky. Každý by měl mít právo tato místa navštívit, ale dle mého názoru hory dostávají „na frak“ podstatně více od hromadného zájezdu, navíc s klienty, kteří na to často nemají a ohrožují tak nejen sebe, ale i ostatní. Ale „čert to vem“, v době internetu se stejně nic neutají a i já jsem koneckonců spoustu krásných míst v horách navštívil díky informacím druhých a z tisku, takže proto nakonec píšu. text a foto

Vladimír Bureš

31

K a n de r s t eg Kandersteg je malé horské středisko nedaleko Interlakenu ve Švýcarsku. Pro lezce, kteří nalezli zalíbení v používání cepínů a maček k sekání do překrásných ledových útvarů a škrábání skály, představuje Kandersteg malou Mekku. Alespoň jednou za život je potřeba vykonat lezeckou pouť právě sem. Možnost k tomu poskytne třeba pravidelně pořádaný lednový sraz praktikujících s krycím názvem IceClimbingFestival. Kdo je pravověrný a ortodoxní ledoborec a cestu jednou vykoná, zatouží se sem vrátit znovu. To se přihodilo i nám. Neradi, ale přece jen, jsme museli uznat, že možností pro sekání a škrábání je zde víc a asi i lepších než na Klíči nebo masivu Koně u nás. Po zájezdu na začátku ledna jsme do Kanderstegu zavítali opět na začátku února. Čistě ledoví fundamentalisté neměli letos zcela ideální podmínky, zato mixoví a drytoolingoví liberálové si mohli zadělat na natažené bicepsy, zanícené loketní úpony a rozbité nosy dle chuti. Mezi nejlepší výkony patří jedno z řídkých opakování cesty Flying Circus M10 E4 od R. Jaspera v podání Honzy Doudlebského a Vincka Šatavy stylem PP – OS (PP proto, že postupové jištění – friendy, vklíněnce, šrouby – měli předpřipravené od švýcarských kolegů, OS proto, že to vylezli tzv. „z voleje“) a PP přelez Jasperovy cesty Matador M11 E1 Dušanem Janákem-Stoupou. Za zmínku stojí i Doudlebákův, Šatavisův a Stoupův přelez cesty Tooltime M10+ E1 a ledy do obtížnosti WI6+. text a foto

32

účastníci zájezdu

epicentrum ledového fundamentalismu

Himálajská výročí 2006 Padesátá léta minulého století přinesla po otevření hranic Nepálu sérii prvovýstupů na nejvyšší, osmitisícové vrcholy naší Země. Pro tento rok se týká padesátileté výročí prvovýstupů na vrchol dvou významných štítů – Manaslu a Lhotse. K velkým výročím patří i jedno „menší“ – v březnu 2006 uplyne 45 let od prvovýstupu na jeden z nejatraktivnějších, snad i nejkrásnějších vrcholů Himálaje – Ama Dablam. Nepálská horolezecká asociace připravuje na květen již tradičně velkolepé oslavy prvovýstupů na obě osmitisícovky.

Manaslu (8.163 m)

vedené Normanem Dyhrenfurthem v r. 1955 dosáhla vrcholu švýcarská výprava v následujícím roce. Vedoucím byl Albert Eggler a vrcholu dosáhla dne 18. 5. 1956 dvojice Ernst Reiss a Fritz Luchsinger. K hlavnímu vrcholu Lhotse byly realizovány pouze 3 cesty, kromě normální cesty se jedná o dva prvovýstupy v J stěně: cestou Tomo Česena z jara 1990 (pochybuje se o hodnověrnosti tohoto výstupu) a Ruskou direttissimou z podzimu 1990. Zatím nebyla atakována panenská severní stěna. K Lhotse byly realizovány pouze 4 čs. a české výpravy, resp. účasti českých lezců v zahraničních výpravách.

První průzkumnou výpravu k Manaslu zorganizoval legendární H. W. Tilman v r. 1950. Šestá výprava k tomuto vrcholu byla úspěšná. Japonci (vedoucí Yuko Maki) realizovali prvovýstup SV stěnou. Vrcholu dosáhli dne 9. 5. 1956 Toshio Iwanishi a sirdár výpravy Gyalzen Norbu Sherpa, dne 11. 5. Minoru Higeta, Kiichiro Kato. Další dvě úspěšné výpravy znamenaly vždy prvovýstup novou cestou – v r. 1971 prostoupili Japonci SZ stěnou a Z hřebenem a tyrolská výprava (včetně R. Messnera) vystoupila J stěnou. Na Manaslu vede dnes jen 5 samostatných cest.

Vrcholu dosáhli: ] Ivan Exnar s rakousko-švýcarskou expedicí, Z stěna, 10. 5. 1979. ] Dušan Becík a Jozef Just, slovenská výprava, Z stěna, 28. 9. 1988. ] Josef. Šimůnek a Soňa Vomáčková (jako 3. žena), 12. 5. 1999, dne 13. 5. pak Zdeněk Hrubý, Josef Morávek a Lhakpa Dorje Sherpa. K našim úspěchům v masivu Lhotse patří ale především prvovýstup J stěnou Lhotse Shar v r. 1984.

Ama Dablam (6.812 m)

Z naší strany byla aktivita na Manaslu poměrně nízká – celkem 3 samostatné výpravy a česká účast ve třech zahraničních výpravách.

K Ama Dablam se vypravily v letech 1958 a 1959 dvě výpravy iniciované z Velké Británie, které dosáhly výšky 6.000 m na JZ hřebeni, resp. nadějné výšky 6.550 m na S hřebeni. Prvovýstup na vrchol realizovala v r. 1961 JZ hřebenem britsko-novozélandsko-americká výprava, vedená legendárním sirem Edmundem Hillarym. Vrcholu dosáhlo družstvo B. Ch. Bishop, M. Gill, W. Romanes a M. P. Ward. Na Ama Dablam bylo v dalších letech realizováno dalších 14 prvovýstupů, přesto drtivá většina lezců směřuje k vrcholu po fixními lany zajištěné „normálce“ JZ hřebenem.

Vrcholu dosáhli: ] Josef Rakoncaj s výpravou L‘Esprit d‘Equipe, Tyrolská cesta, 10. 5. 1989 ] Martin Minařík v rámci mezinárodní skupiny, SV stěna, 7. 5. 1999. V aktivitách mimo hlavní vrchol slavili čeští lezci úspěch prvovýstupem na Manaslu North (II) v r. 1979.

Lhotse (8.516 m) Prvovýstup na hlavní vrchol Lhotse souvisel s Everestem vzhledem ke společnému nástupu přes ledopád Khumbu a postupem v Z stěně Lhotse. Z „normálky“ na Everest stačí odbočit do kuloáru směřujícího k vrcholu Lhotse. Po prvním neúspěšném pokusu americké výpravy

Z České republiky směřovaly k tomuto atraktivnímu vrcholu pouze čtyři výpravy. V r. 1986 zorganizoval Mirek Šmíd mezinárodní expedici k Z stěně. Vrcholu dosáhl po sólovém prvovýstupu dne 11. 10. Dvě neúspěšné akce zorganizoval Polda Sulovský – v r. 1996 k Ruské cestě v JV stěně a v r. 2001 k JZ hřebeni. Úspěšnou výpravu zorganizoval Joska Rybička v r. 1998 k JZ hřebeni. Z celkem osmnácti účastníků z Čech, doplněných českými emigranty z USA a Kanady, dosáhlo 15 lezců úspěchu. text a foto

Jiří Novák

33

inzerce

portrét

na pultech

Tomáš Kúcik slovenská skialpinistická naděje Stránky horolezeckých časopisů většinou představují známé tváře z horolezeckého světa. Ani se není čemu divit. Někdo z „Hornídolní“ s vylezenou pětkou čtenáře s největší pravděpodobností moc nezaujme. Myslím si ale, že jsou i výjimky! Zkuste si vzpomenout na první rozhovor s Tomášem Mrázkem. Mám ho v živé paměti. Na pravé straně Montany mnoho let zpátky, na obrázku lezl nějaký „kvak“ v Moravském krasu a popisoval svůj trénink na Stránské skále a ve „Friťáku“. Tuším, že nejtěžší jeho vylezenou cestou v té době byla nějaká devítka. Čili nic zvláštního, těžší cesty lezlo mnohem více lidí. A současnost? Tomáš Mrázek je nejlepším lezcem na světě a co je opravdu pěkné, skromnost a zarputilost v tréninku mu zůstaly. Ten starý rozhovor mi tak byl příkladem, abych napsal pár slov o „Klúčíkovi“ z Bobrovce pod Roháčmi.

rovce na chatu Červenec! Před ním byli běžci reprezentanti, a hlavně to byli dospělí! Večer se na chatě spontánně udělala sbírka pro „Klúčika“. Nevím, kdo ji zorganizoval, zda někdo z přítomných Slováků a nebo někdo z oddílu, nicméně chatař našel krabici, zalepil ji a vyřezal do ní díru. Vybralo se pěkných 1.500 slovenských korun. Já osobně nejsem zastáncem pouličních sbírek, nevi-

Zeeper special Horolezecký úvazek pro širokou veřejnost. Třípřezkový systém umožňuje variabilitu nastavení pasu a nohavic, proto je možné tento úvazek použít pro lezení na stěně, skalách i v horách. Anatomické tvarování zádového dílu a sendvičový systém polstrování zaručuje komfort při lezení i pádech. Velikosti: XS - XXL Doporučená MOC: 890 Kč www.ocun.com

V lednu jsem byl s brněnským „Avalanche Teamem“ (název je trochu zavádějící, ale věřte, že metodicky se v oddíle opravdu hodně o své členy starají) na víkendové akci na chatě pod Náružím, jinak zvané chata Červenec. Chatu jsem do té doby neznal, přestože jsem byl v Roháčích opakovaně. A rozhodně ji můžu vřele doporučit! Pěkná stavba, k tomu nádherně situovaná, s ubytováním za 120 Sk za noc! V zimě za náročnějšími sjezdy je to trochu dál, ale tento nedostatek chata plně vykompenzuje. Jen malé varování: Pozor na alkohol z ruky „chatára“! Jeho zásoby totiž nemají konce! Už během dne jsme si všimli vytáhlého hocha s černými vlasy, hustým černým obočím a neoholeným knírkem, jak svižně přiběhl na chatu, pokecal s chataři a hned si šel sjet kopec za chatou. Na tom by nebylo ještě nic tak neobvyklého. Jenže ten hoch měl na starých sjezdových lyžích ještě starší skialp vázání (moje „404“ je proti tomu naprostý luxus), staré opotřebované Scarpy pořídil za peníze z letní brigády, v rukou dlouhé sjezdové hůlky a na sobě bundu a kalhoty, co bychom si vzali maximálně na stavbu, ale ne do hor! Neskutečný kontrast toho, když má člověk alespoň nějaké

34

peníze a nebo když nemá vůbec žádné! Večer nám to nedalo a vyptávali jsme se na něj chatařů. „Je bez otce, jeho máma je na podpoře, on sám je tady na chatě, co mu čas dovolí a pomáhá nám.“ „Rád by závodil na skialpech, dělá pro to co může, běhá, snaží se vydělat na vybavení, ale to je prostě moc drahé a jeho máma na to zkrátka nemá peníze.“ My jsme jen smutně koukali na chataře a nevěděli co říct. Nedalo mi to a „Klúčíka“ jsem se začal vyptávat. Nevím, standardně lidi na chatách nezpovídám, ale on se mi zdál něčím zajímavý. Seděl před pecí, k chlebu ukrajoval domácí ovčí sýr, který nám vzápětí hned nabídl. Tak výborný ovčí sýr jsem ještě nejedl! Pod přezdívkou „Klúčík“ a nebo „Keňan“ se skrývá šestnáctiletý Tomáš Kúcik z Bobrovce chodící na Střední lesnickou školu. Člen lyžařského a horolezeckého oddílu v Bobrovci. V odpovědích byl vcelku otevřený, ale zarazila mě jeho skromnost. Na mistrovství Slovenska středních škol v přespolním běhu skončil pátý. V teniskách za sto korun, jak jsem se od chataře dozvěděl. Na lepší prostě nemá! A příprava? Rád běhá. Na podzim skončil celkově na 12. místě ze 117 startujících v běhu „Choď ako môžeš“ z Bob-

dím v tom řešení. Nicméně lidská solidarita je hezká vlastnost a nejenom mě potom hřálo u srdíčka! 18. února se Tomáš konečně dočkal a v kategorii kadetů se zúčastnil Slovenského poháru ve skialpinismu – Toursport cupu v domácím prostředí, tedy Rallye Červenec. Skončil druhý, pouhých 55 sekund za vítězem! Jedna z jeho lyží, co si sehnal na závod s „techovým“ vázáním, byla zlomená. Většinu výzbroje a výstroje mu zapůjčili kamarádi, přesto rozdíl ve vybavení mezi ním a prvním byl markantní. Jistě si dovedete představit, jak se jde nahoru s lehkými lyžemi a botami, natož když máte běžet! Blíží se další závod Slovenského poháru ve skialpinismu v Žiarské dolině jako součást Skialpfestu a jsem moc zvědav, jak si tam „Klúčík“ povede. Na dobré cestě je i zapůjčení lepšího vybavení, které by mu mělo závod ulehčit. Já osobně pevně věřím a myslím si, že nás Tomáš Kúcik nezklame a když přijde jeho první větší úspěch, tak si možná vzpomeneme na tento článek. Nicméně jeho skromnost – „ještě jsem nic nedokázal“ – by měla být příkladem pro nás všechny. text foto

Tomáš Obtulovič ml. archiv autora

CRAFT Pro Cool na jaře v nových barvách CRAFT rozšiřuje nabídku barev u své nejnovější řady funkčního prádla – Pro Cool o červenou a modrozelenou pro dámy a modrozelenou a modrou u pánských modelů. Předností řady Pro Cool je velmi rychlý odvod potu a ventilace vzduchu, výsledkem je efekt příjemného ochlazování organismu. Prádlo je proto vhodné pro sport v teplých letních měsících nebo ve fitness či tělocvičně. Cena trička je 690 Kč.

Lezcův slovník poučný

2

1. Lezení a horolezectví (po čemkoli), jeho disciplíny a specifické rysy Lezení na písku: Má svá specifika vyplývající z charakteristiky materiálu samotného, tradic a pravidel. Na správnost konkrétních zásad existují rozdílné názory a je otázkou času, jak se vše vykrystalizuje. Je třeba věnovat péči vhodnému výběru cesty a lézt opravdu jen to, na co mám. Tady si dovolím upozornit na jednu věc, na kterou byste časem asi přišli sami. Třeba máte na

skalkách vylezeny nějaké cesty za „osm“ a rozhodnete se vyrazit na písek. Tam vám padne do oka „úžasná“ linie, vytyčená dvěma stěnami tak 10-15 centimetrů od sebe. Mrknete do průvodce a s vědomím, že VIIb rovná se 6, srdnatě nastoupíte. Však co, kruh je vysoko (pokud tam vůbec je), tak to bude lehký. Po chvíli vám nejspíš dojde, že tady něco nehraje a zapamatujete si nové slovo – „širočina“. Možná ale hledáte silné zážitky, to jste na správném místě. Ortodoxní pískaři se vyznačují tím, že na jiném materiálu skoro nelezou. Odřené ruce a nohy, někdy i hlava, jsou znamením nemehel. Za pasem se jim pohupuje sortiment různých smyček, s nimiž umí dobře zacházet. Večer po lezení se dost „kropí“. Stupnice hodnocení je v dnešní době jedna, a to „jednotná pískovcová klasifikace“, tedy JPK, mající původ v Sasku, odkud se rozšířila do celého pískařského světa. To znamená z bývalé NDR k nám. Co si lze představit pod jednotlivými stupni je docela věda. Tady je několik rad, kterak si dobře vybrat. Jak už víte, spáry nemusejí mít ani vysoké číslo, abyste si jejich přelezu náležitě cenili. Převislé cesty postaršího data se jeví dnešnímu vytrénovanci poněkud

přívětivě neb tenkrát starci neměli takovou vytrvalost a kruhy se do zdi nějaké dát musely. Horší to bude, pokud se skalina položí a chyty zaoblí či zmizí úplně. Pak si, straše kousek pod kruhem a vysoko nad osolenými hodinami, vzpomeňte, že ten první tudy „prošel“ v bačkorách, případně naboso, a aby toho nebylo málo, tak s lanem uvázaným kolem pasu. K údajné „tvrdosti“ některých oblastí jen zmíním osobní zkušenost a tou je, že to nikde není tak horké, jak se někde tváří. Někde přes očekávání to jde lépe, než jste čekali a pak zase dostanete za vyučenou i přes výpočty, jejich výsledkem měl být „jasný onsajt“. Myslím, že záleží, jak komu co sedí, je-li zrovna ve formě, co jistič, večerní kalba, lepička, slunko, mádžo (fuj!) a… A ještě takovou perličku na konec. Jestliže to v našich krajích s používáním magnesia vypadá tak, jak to vypadá, potom v Sasku dejte pozor. Neúspěšný pokus o slušnou domluvu bude následovat seriózní pokuta (v případě strážců skal) nebo zlomená čelist v případě místních pískařů, kteří mají místní skály i pravidla v úctě. Lezení v horách, horolezectví: Co si pod tímto představit je snad nad slunce jasné. Než se z horolezectví stal sport, tak horalé chodili do vrchů pro drahé kamení a chytat kamzíky. Pro přesnost dodejme, že se leze po skále či ledu nebo se chodí po pás ve sněhu, případně je to vše smíchané dohromady. Posledních dvacet let se stává důležitější samotná cesta než vrchol, v nižších horách (do 5.000 metrů) určitě. V horách vyšších je vrchol jakýmsi logickým vyústěním snažení se v cestě dodnes. Při výběru trasy výstupu platí zhruba stejné zásady jako na písku. Navíc věnujte pozornost předpovědi počasí a uvědomte si, že v případě potíží na písku nebo skalkách stačí slanit nebo se nechat spustit, kdežto tady to může trvat docela dlouho a můžete si přitom docela „užít“. Horolezectví někdo krásně charakterizoval jako „umění trpět“, ale má samozřejmě i světlé stránky. A jak poznáte opravdového horolezce – alpinistu? Otrhaný a dobitý je asi jako pískař. Místo jednoho lana má dvě tenčí, na hlavě plstěný klobouk nebo helmu a za pasem kromě smyček různě tvarované kousky „železa“, bez nichž se neobejde. Když na to přijde, tak vypije také dost (dokud nemá dost).

Alpský styl: Už z názvu vyplývá, že nachází uplatnění v horách. V podstatě jde o podnikání výstupů ve dvojici, vyznačující se lehkostí, rychlostí a v rámci možností elegancí. Dva horolezci, dvě lana (jsme v horách), pár nezbytností v batohu a naděje, že počasí vydrží. S přibývající

nadmořskou výškou nebo celkovou náročností vzrůstá vážnost celého podniku díky nepřítomnosti fixních lan, postupových táborů, o kyslíku v lahvích nemluvě. Duro alpinismo: V podstatě jde o podnikání v nižších horách shodné s „alpským stylem“, tady ovšem s důrazem na psychickou náročnost celého dějství. Zmíní-li tedy někdo o jím přelezené cestě, že to bylo „ďůro alpinismo“, vězte, že si tam užili nebo na sebe chce jenom upoutat pozornost okolí. Mixové lezení: „Postup se zbraněmi je výhodnější než bez nich, led a sníh výstup ulehčují a ne naopak.“ Ve své nejryzejší podobě představuje postup svahem až stěnou (to podle sklonu), kde je „namixovaný“ sníh, led a skála. Z vyprávění zkušených lze dojít k názoru, že takovéto lezení nemusí být nijak těžké, ale člověk si přesto užije. Skála bývá rozbitá nebo naopak hladká, ve většině případů „divně“ vrstvená. Občas bývá pocukrovaná sněhem a to vše spojuje trocha ledu. Možnosti zajištění v této směsici jsou docela omezené. O obtížích, spíš než stupnice, vypovídá samotný název cesty či stěny a ovšem i momentální podmínky. K vyjádření obtíží (potíží) se kombinují stupnice volného lezení po skále (UIAA, francouzská, americká, norská), ledu (WI) a v případě sněhu se udává sklon ve stupních (úhel sklonu). text kresby

Vilém Pavelka Lenka Petrášková

35

„Ty, hele, Tome, já už vážně nevím, co psát. A o mistru světa nepsat taky nejde, zvlášť když se mu v sezóně podaří 8c+ na OS, ať už si lidí myslí cokoliv. Co kdybychom skočili jednou na stěnu, já bych se koukl jak trénuješ a tak nějak neformálně bychom pokecali…“ Pár dní před plánovanou schůzkou se připomínám telefonem. Miliony televizních diváků v tu dobu denně sledují olympiádu v Turíně. „Ahoj, volám, protože jsem dostal strach, abys neodjel na tu olympiádu…pojedeš tam?“ „Ne,… nikdo mi neplatí cestu, navíc to ani nejsou pořádný závody, jenom exhibice…radši se tady budu připravovat na svěťák.“ Profesionál, řekli byste. To ještě netuším, jak budou o pár dní později lidé na internetu vášnivě diskutovat, proč ten náš Mrázek nejede reprezentovat to naše lezení, které si přece zaslouží být vidět. Nejlépe na olympiádě…

Tomáš Mrázek + Helena Lipenská:

Práci si domů nenosíme

Šlachovitý mistr světa zvyklý na burácející obecenstvo na svém pravidelném tréninku a znavený redaktor, který své nemnohé lezecké „úspěchy“ podnikl daleko od lidí a spíše jaksi omylem - z prosté neschopnosti zavčas utéci do bezpečí. Kontrast natolik prvoplánový, že se nemusíte bát. Ne. Jenom o tom rozhodně psát nebudu. Vybereme několik fotek z minulé sezóny a připojíme pár (snad zajímavých) útržků z rozhovorů. Je jedenáct dopoledne, šampión s družkou už přes hodinu brousí překližku, ideální chvíle jít na to. „Nevadí ti ty lidi kolem?“ „Nevadí, na závodech jsou taky lidi.“ … „Máš v tom trénování nějaký systém?“ „Mám, a celkem velkej… Mám vždy napsány tréninky tak týden, čtrnáct dní dopředu.“ „A kdo ti to píše, radíš se s někým?“ „Píšu si to sám.“ „A proč?“ „Je to tak lepší, člověk pak nemění plány. Někdy boulderuju, někdy na čas, někdy si počítám kroky…Když si to napíšeš, líp si představíš, co máš dělat.“ … „Jak často odpočíváš?“ „Ve středu a někdy i v pondělí.“ … „Hele, ty malý chyty mají normální lidi na nohy, ne?“ (Udělat blbého – základní technika investigativní žurnalistiky).

36

„My taky, někdy je ale lezeme i přes ně. Jindy bereme zase třeba obliny.“ (Mám, co jsem chtěl). … „Uff. A odpoledne znovu? „Tento týden cvičím jen doma na desce takový ten klasický trénink. Na vrcholné úrovni nestačí jenom lézt.“ „A myslíš, že normálním lidem stačí jenom lézt? Když se podíváš na ty lidi tady kolem, nebo třeba na mě…“ „Stačí, určitě. Ale když si po tréninku uděláš pár shybů, půjde ti to líp. Záleží na tom, co od lezení chceš.“ „A kdyby ses chtěl každou sezónu zlepšit o stupeň?“ „Ze začátku ti to půjde dobře… jenom lezením se budeš zlepšovat, ale po čase to přestane fungovat. Budeš muset dělat i něco jiného. Na desítku se jenom lezením nejspíš nedostaneš... i když je velký rozdíl, jestli polezeš sám, nebo jestli ti bude bouldery někdo ukazovat. To je individuální. Těžko říct, těm, co jenom lezou, by pomohlo si zacvičit, siloví lezci by třeba neměli lézt to nejtěžší co vylezou, třeba i lehčí věci, ale měli by se zaměřit víc na techniku. Mně pomáhá to střídat. Týden tak a týden tak. Obecně ale jde říct, že ti posilovna pomůže.“ ... „Ti ukážu svůj boulder, chceš?“ „Jo?“ „Tady, tady, pak …,…já měl nohy kdekoliv, ty to máš stupy-chyty.“ (O chvíli později je Tom nahoře a shovívavě se usmívá.) „Tak co, jak je to těžký?“ „Normálně.“ „Co je to „normálně?“ „No lezení je buď lehký, těžký, nebo skoro nelezitelný.“ „A tohle bylo lehký?“ „Ale jo, byl tam jeden těžkej krok.“ … „Když leze sám, má každý lezec tendenci zlepšovat jenom to, co umí, ne?“ „Mě baví lézt si sám. Fakt ale je, že každý vymýšlí bouldery jinak a je dobré zkoušet všechno.“ …

„Nemáte u takhle intenzivního sportování pocit, že stárnete?“ H: „Strašně. Od pětadvaceti.“ T:„Taky. Hlavně prsty… úpony, šlachy… na druhou stranu stále nemám problémy s motivací, takže bych to měl ještě nějaký čas vydržet.“ Debata se stáčí na dění na olympiádě. „Štafety, biatlon, severská kombinace… všechno je dělané, aby bylo atraktivní pro diváky… lezení se tomu nevyhne,“ praví moudře „paní domácí“ Hanka a vaří kafe. „„Obtížňákům“ budou taky muset změnit pravidla, třeba udělat víc výkonnostních úrovní. Jinak se z té kvalifikace zblázní…“ No, uvidíme… Každopádně každý trénink někdy skončí a u kávy se na ten konec čeká celkem příjemně. Přichází chvíle z nejočekávanějších, jedeme k Tomovi s Helčou. Jejich basecampem je pěkně zařízený dvoupokoják. Co bylo k obědu vám poví Halina Pawlovská, my jsme tu spíš kvůli lezení, ne? Vybíráme fotky a klábosíme. „Je těžší vyhrát mistrovství světa, nebo to obhájit.?“ „Obhájit. To znamená, že se udržíš dva roky na špici.“ (Pozn. red.: MS v lezení na obtížnost se pořádá jen jednou za dva roky). … „Kolik myslíš, že je ještě na světě 8c+, která bys mohl vylézt na OS?“ „No, to záleží na spoustě věcí, taky možná přibudou nové cesty...“ … „Jak se na tebe dívají jiní lezci? Někteří jsou celkem zapšklí, ne?“ „To máš puštěný? …Jéžišmarjá! Celkem jsem si zvykl… stáhl jsem se do ústraní a lezu si pro sebe… občas se snažím si rýpnout... na webu nebo ve Šlehu…“ „V naší zemi na to nejsme moc zvyklí.“ „Tím spíš mě to baví, tak trochu si rýpnout do vosího hnízda. Nikomu se nepotřebuju zavděčovat.“ … „A teď podpásovka: Jak se cítíš jako věšák na reklamu?“ „Nevidím nic špatnýho na tom, když se propaguje kvalitní zboží… vadí mi ale, když někdo propaguje věci, o kterých sám ví, že by je bez velké reklamy nikdy neprodal, protože jim sám nevěří.“ … Normální lidi, normální byt… pod průhlednou záminkou, že se chci připojit na internet se „vsomruju“ i do ložnice. Taky nic. Sakra, kde tady mají všechny ty desky s dírami, chyty a jiná udělátka, která zpravidla příchozímu ihned signalizují, že „tady žijí lezci.“ Po chvíli už to nevydržím a ptám se. Tom mě zavede do komory,

kde je z vnitřní strany nad dveřmi přidělaná malá posilovací deska. Jako chyty slouží skoro samé stupy-samořezky. „Nechtěli jsme, aby to tu vypadlo jako v lezeckým bytě,“ vysvětluje. „Přece si nebudeme nosit práci domů.“ Místo epilogu. „Jsou dvě hodiny odpoledne a my si tu povídáme. Prostě pohodový život… nepřipomíná ti to něco?“ „Jo, to znám. Já mám pohodovej život, jenom si lezu, nic nedělám, občas si na měsíc odjedu za zábavou, jsem dvojnásobnej mistr světa…Lidi vidí jenom to, co vidět chtějí. My tu sice kecáme, ale ty i já jsme teď v práci.“ Helča: „Denně od desíti do dvanácti trénink, potom od pěti do sedmi, někdy do osmi, trénink. Ve volném čase rehabilitace… to už ale vidí málokdo.“ ptal se odpovídali

Tomáš Roubal Helena Lipenská a Tomáš Mrázek (Rock Pillars, Ocún)

P. S.: Tento článek neměl být o výkonech a konkrétních výstupech. Ty najdete na: www.tomasmrazek.cz Kvízová otázka pro zvídavé čtenáře: Snídají šampióni jahody a kaviár?

37

mix PADání 2006 Zveme všechny milé lidičky na již čtvrtý ročník boulderingového závodu na přírodních kamenech na Petrohradu. Jako každý rok až doposud bude i letos připravena zcela nová oblast se zhruba 150 bouldery od 4 do 8B. Poleze se asi 6 hodin a pořadí určí body za osmičku nejtěžších přelezených kusů. Tato disciplína bude letos dokonce započítávána do rankingu. Kromě toho bude ještě soutěž pro nejpilnějšího sběrače, tedy pro človíčka s nejvyšším počtem boulderů. Jako vždy je i letos k dispozici množství lehkých věcí pro všechny výkonostní kategorie. Po lezení se přesuneme na statek, kde bude pívo a živá muzika a doufám pohoda (stejná jako během lezení). Důležitá data: termín – 27.5.2006, nejpozději do 10 hodin místo setkání – obec Bílenec (POZOR !!!) vlevo od silnice Praha – K.Vary asi 2 km od křižovatky silnic č.6 a č.27 ceny – věcné od hlavního sponzora PAD bouldering gear, všichni účastnící dostanou zbrusu nového průvodce na Petrohrad (1.500 boulderů na 120 stranách) pořádá – Karel Hegr a Petr Resch (604 245 568) Více informací najdete zavčas na serveru www.lezec.cz

Nepálské království otevřelo honorární konzulát v Praze! Tiše a nenápadně otevřelo Nepálské království svůj honorární konzulát v Praze. Dle vyjádření pana konzula budou webové stránky pravidelně aktualizovány. Na konzulátu si budete moci vyřídit vízum, a tak se vyhnete čekání ve frontě při vstupu do země. V současnosti zjišťujeme rozsah ostatních služeb nepálského konzulátu v Praze, informovat vás budeme v dalším čísle. Kontakt: Královský nepálský honorární konzul Ing. Rajendra Bahadur Shrestha, Heydukova 1589/6, Praha 8 Provozní hodiny úřadu: 16.00 – 18.00 (Po, St, Pá) Tel.: 266 312 945 Fax.: 272 705 710 e-mail: [email protected] web: http://www.rnhc.cz T.O.

38

Templem, Holanďanem Bertem Huizengem a Australanem Russem Kippaxem). Pro Milana Daňka a Alenu Žákovskou, zakladatele sdružení Horizont a projektu „Harrerův svět“, je nadále velkým vzorem a studnicí inspirace. Dosáhnout vrcholu zubaté pyramidy proto zůstává cílem pro příští rok. Spolu s nimi plánuje letošní nelehce nabyté zkušenosti zúročit také další účastník expedice – slovenský horolezec Miloš Kuchárek. Milan Daněk Sdružení HORIZONT, Blansko www.horizont.bk.cz Foto: Libor Hnyk

Návrat expedice CARSTENSZ PYRAMID 2006 Úspěšný postup expedice Carstensz 2006 zastavily samopaly separatistických bojovníků Zakončit extrémní trek centrálním pohořím indonéské části ostrova Nová Guinea výstupem na nejvyšší vrchol Austrálie a Oceánie se nepodařilo česko-slovenské expedici. Pětitisícová vápencová hora Carstensz Pyramid v pohoří Sudirman je ceněnou horolezeckou trofejí. Leží nedaleko rovníku, překvapivě mezi ledovci, uprostřed těžce prostupných deštných prale-

Stahování z trhu – via ferrata karabina K508 Vážení zákazníci, upozorňujeme, že některé via ferrata karabiny Singing Rock mají nižší životnost zavíracího mechanizmu západky. Singing Rock je připraven tyto karabiny bezplatně vyměnit. Vada spočívá v rychlejším opotřebení pružiny západky, která se pak zcela nedovírá. Tato vada nemá vliv na bezpečnost výrobku, neboť nijak nesnižuje pevnost karabiny. sů. Náročnost cesty, kterou si expedice pořádaná sdružením Horizont Blansko zvolila, spočívala zejména v délce pěšího přesunu. Podrobné mapy oblasti neexistují a získat předem aktuální informace je nesmírně obtížné. Jejich věrohodnost navíc snižuje skutečnost, že různé zdroje se obvykle naprosto rozcházejí. Zatímco klasické horolezecké expedice absolvují cestu k ledovcové oblasti Dugundugu letadlem či helikoptérou přímo k upatí hory, zvolená trasa vedla zhruba na dvě sta kilometrů vzdušnou čarou divokým reliéfem hor, neustále nahoru a dolů, přes horské hřebeny a hluboce zaříznutá údolí řek. Podařilo se získat nezbytná povolení i řešit časté problémy s nosiči. Jejich pomoc byla nezbytná pro přesun potřebných zásob potravin na čtyři týdny a horolezeckého vybavení. Po dvou týdnech treku z Wameny do Ilagy, která je východiskem pro vlastní přístup k legendární hoře, se zdála zbývající část již snadnou záležitostí. Konec plánů však znamenala poslední vesnice Pinapa. Nedostupnost a tajuplnost Carstenszovy Pyramidy dnes nestřeží kamenné sekyry a luky kanibalských kmenů, ale samopaly separatistických povstalců OPM.

Organizace Papua Merdeka vede ozbrojený odpor již od připojení tehdejší nizozemské Nové Guineje roku 1963 k Indonésii. Štáb povstalců se nacházel v jeskyni přímo na přístupové stezce a nešel obejít. Rozhodnutí vůdce neumožnit cizincům další postup bylo neoblomné. Zkřížené ruce na hrudi a prst ukazující kulku do čela bylo dostatečně výmluvné gesto pro případ nerespektování příkazu k návratu. Po několika dnech strávených v Ilaze čekáním na rádiem přivolané letadlo se expedice navrátila do Wameny a v sobotu 25. 2. domů. Přes zklamání z nevydařeného závěru však čtveřice účastníků akci nehodnotí jako neúspěšnou. Z cesty, která vedla územím horských kmenů Dani, Lani a Damal přiváží zajímavé poznatky o místním domorodém obyvatelstvu, rozsáhlý fotografický a filmový materiál, opět se rozšířila etnografická sbírka předmětů a artefaktů. Expedice byla v pořadí již pátou cestou za poznáním života geograficky izolovaných etnik ve stopách nedávno zesnulého rakouského horolezce, badatele a spisovatele Heinricha Harrera. Na vrcholu Carstensz Pyramid stanul Harrer roku 1962 jako první člověk planety (spolu s Novozélanďanem Philem

Jak poznám dobrou karabinu od vadné? Výrobek zakoupený v roce 2005: - karabina via ferrata K508 - via ferrata set complete Vadné šarže: poslední dvojčíslí výrobní šarže uvedené na karabině tvoří některé z těchto čísel 09; 11; 12; 13; 15; 18; 19.

Pokud jste karabinu koupili dříve nebo poslední dvojčíslí je jiné číslo než výše uvedené, vaše karabina je v pořádku. Vadnou karabinu zašlete zpět vašemu prodejci či přímo do Singing Rocku. Bližší informace najdete na www.singingrock.cz.

Iű_Xbų ių eP[]ʼnų Wa^\PShų ř7Bų iTų S]Tų !%"!% ųØe^S]ŐųŞűbc 9TS]Ų]őŴeP[]ŊŴWa^\PShŴiPWŲYX[PŴ_øTSbTSZh]ňŴŚ7BŴ0[T]PŴŚT_T[Z^eŲŴ ZcTaŲŴ _^iSaPeX[PŴ ST[TVŲchŴ PŴ _øXeőcP[PŴ W^bcPŴ Ŵ _øTSbTSdŴ 90<4BdŴ ?Pe[PŴEPòZPŴ?^ŴYTS]^\hb[]Ŋ\ŴbRWeŲ[T]őŴ_a^VaP\dŴeP[]ŊŴWa^\PShŴ PŴ YTS]PRőW^Ŵ øŲSdŴ _a^QňW[PŴ e^[QPŴ _aPR^e]őW^Ŵ _øTSbTS]XRcePŴ eTŴ b[^ÆT]őŴ 0[T]PŴ ŚT_T[Z^eŲŴ 8V^aŴ =^eŲZŴ PŴ 9^bTUŴ DWTaZPŴ e^[QPŴ \P]SŲc^eŊŴZ^\XbTŴeTŴb[^ÆT]őŴBcP]Xb[PeŴíX[WŲ]Ŵ<Xa^b[PeŴ7^\^[ZPŴ PŴ C^\ŲòŴ 5aP]ZŴ PŴ e^[QPŴ ]ŲeaW^eŊŴ Z^\XbTŴ eTŴ b[^ÆT]őŴ 9XøőŴ =^eŲZŴ IST]ňZŴCT_[ÍŴPŴC^\ŲòŴ:dQ[ŲZ

!ųI_aűePų\P]Sűc^eʼnųZ^\XbT
"ųI_aűehų^ųŞX]]^bcX ?øTSbTS^eŊŴ ^SQ^a]ÍRWŴ Z^\XbőŴ PŴ bdQZ^\XbőŴ _øTS]Tb[XŴ PZcdP[XiPRTŴ i_aŲeŴ^ŴşX]]^bcXŴiPŴa^ZŴ!$ŴPŴ_[Ų]dŴ]PŴa^ZŴ!%ŴYPZ^ŴS^_[]ň]őŴ i_aŲeŴYXÆŴ_øTS[^ÆT]ÍRWŴeŴ1d[[TcX]dŴŚ7BŴşŴ$%!%ŴI_aŲedŴ_øTS]Tb[X)Ŵ <Ŵ>ccPŴ:0ŴEŴCňòXcT[Ŵ1:ŴŴ\PcTaXŲ[^eŲŴCŴ5aP]ZŴ1:ŴŴãaPi^eŲŴ <Ŵ7^]iőZŴ;:ŴAŴ;XT]TacŴ<:ŴAŴ1Pd\ŴcaPSXş]őŴbZXP[_X]Xb\dbŴ 3Ŵ:PS[TRŴb^dcňÆ]őŴ[TiT]őŴS^b_ň[ÍRWŴPŴ\[ŲSTÆTŴ9Ŵ?aPÆŲZŴ>?ŴBŴ íX[WŲ]ŴE:Ŵ9ŴDWTaZPŴ\[ŲSTÆŴEŴaŲ\RXŴi_aŲehŴZ^\XbTŴP[_X]Xb\dŴ Qh[hŴ _øTSŲ]hŴ SX_[^\hŴ ]ňZ^[XZPŴ SaÆXcT[Û\Ŵ ^RT]ň]őŴ EÍbcd_Ŵ a^ZdŴ !$Ŵ PŴ ŚTbc]ŊŴ di]Ų]őŴ !$Ŵ Y\T]^eXcňŴ bTŴ S^bcPeX[Ŵ ?TcaŴ ATbRWŴ >]SøTYŴ1T]TòŴC^\ŲòŴB^Q^cZPŴ9P]Ŵ3^dS[TQbZÍŴPŴBX[eXTŴAPYU^eŲ

#ųI_aűePųaTeXi]ŐųZ^\XbT I_aŲedŴ _øTS]Tb[Ŵ YTYőŴ _øTSbTSPŴ IŴ EŊe^SPŴ PŴ Z^]bcPc^eP[Ŵ ÆTŴ şX]]^bcŴ PŴ W^b_^SPøT]őŴ bePidŴ Qh[hŴ _a^eŲSň]PŴ eŴ b^d[PSdŴ bTŴ iŲZ^]hŴ bcP]^eP\XŴ PŴ db]TbT]ő\XŴ EEŴ =TS^bcPcZhŴ Qh[hŴ bW[TSŲ]hŴ eŴ]T_a^eTST]őŴX]eT]cdahŴ\PcTaXŲ[dŴPŴ_øXŴZ^]ca^[TŴãZ^[ÛŴiŴ\X]d[ŊŴ E7Ŵ 3^_^adşX[PŴ E7Ŵ ]TW[Pb^ePcŴ ^Ŵ _øXYTcőŴ ]ŲeaWdŴ PZcdP[Xi^eP]ÍRWŴ bcP]^eŴ ?øTSbTSZh]ňŴ Ś7BŴ bSň[X[PŴ E7Ŵ ]Ųi^aŴ _aŲe]őW^Ŵ iŲbcd_RTŴ Ś7BŴ 9D3aŴ 9T[ő]ZPŴ Z^]bcPcdYőRőŴ ]TS^bcPcTş]^bcŴ YPZŴ bcŲePYőRőRWŴ cPZŴ ]PeaW^eP]ÍRWŴbcP]^eŴiŴ_aŲe]őW^ŴW[TSXbZPŴPŴ]PeaW[PŴiPWa]^dcŴS^Ŵ db]TbT]őŴ ãZ^[Ŵ _a^Ŵ EEŴ bTŴ cő\c^Ŵ cŊ\PcT\Ŵ iPQÍePcŴ cPZŴ PQhŴ ]^eŊŴ bcP]^ehŴ\^W[hŴQÍcŴbRWeP[^eŲ]hŴ]PŴ_øőòcőŴE7

$ų4Z^]^\XRZʼnųiű[TÅXc^bcX I_aŲedŴ ^Ŵ W^b_^SPøT]őŴ Ś7BŴ eŴ a^RTŴ !$Ŵ ]ŲeaWŴ a^i_^şcdŴ ]PŴ a^ZŴ !%Ŵ PŴ ]ŲeaWŴ EEŴ ]PŴ ã_aPedŴ ş[T]bZÍRWŴ _øőb_ňeZÛŴ _øTS]Tb[Ŵ \őbc^_øTSbTSPŴ_a^ŴTZ^]^\XZdŴ9Ŵ=^eŲZ

%ų=űeaWhų]PųdSŇ[T]ŐųŞTbc]ʼnW^ųŞ[T]bceŐųř7B EP[]ŊŴWa^\PSňŴQh[hŴ_øTS[^ÆT]hŴSePŴ]ŲeaWhŴ]PŴdSň[T]őŴŚTbc]ŊW^Ŵ ş[T]bceőŴPŴc^Ŵ_a^ŴAT]ŊŴ1d[őøTŴPŴ9P]PŴ1ő[ZP

&ų=űeñcŇePųių90<4Bd B[^e^Ŵ S^bcP[Ŵ W^bcŴ E7Ŵ ?Ŵ EPòZ^Ŵ PŴ c[d\^şX[Ŵ ST[TVŲcÛ\Ŵ _^iSaPehŴ ^aVP]XiPRTŴ90<4B

'ų7[Pb^eű]Őų^ųŞTbc]ʼn\ųŞ[T]bceŐ ?a^QňW[^Ŵ W[Pb^eŲ]őŴ ^Ŵ dSň[T]őŴ şTbc]ŊW^Ŵ ş[T]bceőŴ ]PeaW^eP]Í\Ŵ ^b^QŲ\Ŵ Ŵ şTbc]ŊŴ ş[T]bceőŴ ]TQh[^Ŵ dSň[T]^Ŵ P]XŴ YTS]^\dŴ iŴZP]SXSŲcÛ

6T]TaŲ[]őŴ_Pac]TaŴŚ7B

(ų3XbZdbT Cň\PŲeËðTŲŝ[T]bZËRWŲ_öŏb_ņeZÙ) Ŵ 7>Ŵ;X_]őZŴIŴ7aPSX[^eŲŴŴ\[ŲSTÆŴ #Ŵ:şŴS^b_ň[őŴ"Ŵ:şŴ X]SXeXSdŲ[]őŴş[T]^eŊŴ'Ŵ:ş Ŵ 7:Ŵ1TidRW^eŴŴSňcXŴ Ŵ:şŴ^bcPc]őŴ"Ŵ:şŴX]SXeXSdŲ[]őŴ ş[T]^eŊŴ$Ŵ:ş Ŵ 0:0Ŵ?aPWPŴŴ_^]TRWPcŴeTŴbcŲePYőRőŴeÍòXŴPŴ_øő_PS]ŊŴ_^cøTQ]ŊŴ _a^bcøTSZhŴiőbZPcŴb]őÆT]ő\Ŵa^i_^şcdŴZ^\XbőŴP[_X]Xb\dŴ PŴb^dcňÆ]őW^Ŵ[TiT]ő Ŵ 7>Ŵ2WadSX\ŴEŴCňòXcT[Ŵ\[ŲSTÆŴ$Ŵ:şŴS^b_ň[őŴ$Ŵ:şŴ\P]ÆT[ŊŴ &Ŵ:şŴX]SXeXSdŲ[^eŊŴ&Ŵ:ş Ŵ ŚT[ő]ŴŴ\[ŲSTÆŴS^Ŵ 'cXŴ[TcŴPŴSÛRW^SRXŴÆT]hŴ]PSŴ$$Ŵ\dÆXŴ ]PSŴ%ŴŴ Ŵ:şŴ^bcPc]őŴ#Ŵ:ş Ŵ CŴ5aP]ZŴŴ]TW[Pb^ePcŴYT[XZ^ÆŴ]ŲeaWŴ]T]őŴ_^S[^ÆT]Ŵ S^bcPcTş]Í\Ŵa^iQ^aT\Ŵ Cň\PŲiP\ņöT]ŏŲ\Tc^SXRZňŲZ^\XbT) Ŵ EP]ňşTZŴŴ^S\őcŲŴbTŴ]TRWPcŴS^òZ^[XcŴŴYTŴi]TRWdRT]™ Ŵ 8ŴŚTRWŴŴZ^\d]XZPRTŴbePiŴŴ^SSő[ŴTgXbcdYTŴ]TYT]ŴbZaiŴfTQŴ ŴeòTŴ_^bő[PcŴ_^òc^d Ŵ ;Ŵ7a^iPŴŴiPeŊbcŴX]bcadZc^ahŴ]XÆòőŴZeP[X¨ZPRTŴiPYXbcXcŴ PZaTSXcPRXŴdŴ<í
Ŵ IŴCT_[ÍŴŴeXiŴa^ibŲW[ŲŴãePWPŴ]PŴfTQdŴŚ7B Ŵ 9Ŵ1PQPşPŴŴ\Tc^SXRZŲŴ_dQ[XZPRT)Ŵeh_bPcŴeÍQňa^eŊŴøőiT]ő Ŵ 1ŴE[şTZŴŴ\Tc^SXRZŲŴ_dQ[XZPRTŴ]PŴ23ŴS^ŴZ^]RTŴa^ZdŴ!% Ŵ EŴCXRWPebZÍŴŴ\Tc^SXRZŲŴ_dQ[XZPRTŴŴb^dWa]]ŊŴcTgchŴ_a^Ŵ _^cøTQhŴX]bcadZc^aÛ Ŵ EŴBdRWÍŴŴiPeTST]őŴZeP[X¨ZPRTŴ8]bcadZc^aŴiŲZ[PS]őRWŴ W^a^[TiTRZÍRWŴS^eTS]^bcő Ŵ ŴCbRWd]Z^ŴŴ_^RWeŲ[X[Ŵ_a^UTbX^]P[XiPRXŴ<:ŴòZ^[T]őŴ X]bcadZc^aÛ™ŴPŴ_^S_^øX[Ŵ]ŲeaWŴEŴCňòXcT[TŴ]PŴeÍòXŴş[T]bZÍRWŴ _øőb_ňeZÛŴ B^dcņÄ]ŏŲ[TiT]ŏ Ŵ ?ŴAPYUŴŴb^dcňÆ]őŴZ^\XbTŴQhŴ\ň[PŴ]^\X]^ePcŴaT_aTiT]cPRXŴ]PŴ iPşŲcZdŴa^ZdŴPŴEEŴQhŴ\ň[ŴeőRTŴZ^]ca^[^ePcŴşX]]^bcŴZ^\Xbő AÙi]ň Ŵ <ŴŚőÆZ^eŲŴŴE7ŴQhŴbTŴ\ň[PŴYPb]ňŴehYŲSøXcŴ^ŴZ^d_XŴ^QYTZcdŴ]PŴ BdòZŲRWŴ Ŵ 9Ŵí[TRWcPŴŴ_øTY\T]^ePcŴZ^\XbTŴ]PŴbTZRT Ŵ 9Ŵí[TRWcPŴŴehş[T]ň]őŴşŲbcZhŴ ((cXbőRŴ]PŴb^dcňÆTŴ\X\^ŴWP[hŴ PŴbc^_h™ Ŵ ?Ŵ<XøTY^ebZÍŴŴ_^S]ňchŴ^W[TS]ňŴ_øőbcd_dŴŚ7BŴZŴYTS]Ų]őŴ bŴ^aVŲ]hŴ^RWaP]hŴ_øőa^ShŴehş[T]ň]őŴşŲbcZhŴ"cXbőRŴ]PŴ şX]]^bcŴeŴcŊc^Ŵ^Q[PbcXŴ_^ÆPSdYTŴiPYXòcň]őŴb_^[d_aŲRTŴbŴ<í
ųDb]TbT]ŐųeP[]ʼnųWa^\PShųř7BųiTųS]Tų!%"!% EP[]ŰŲWa^\PSPŲQTaTŲ]PŲeņS^\ŏ) Ŵ i_aŲedŴ\P]SŲc^eŊŴZ^\XbT Ŵ i_aŲedŴ_øTSbTSZh]ňŴŚ7BŴPŴi_aŲehŴ_øTSbTSÛŴZ^\XbőŴ PŴbdQZ^\XbőŴ^ŴşX]]^bcXŴeŴa^RTŴ!$ Ŵ i_aŲedŴ_øTSbTSZh]ňŴŚ7BŴ^Ŵ_[]ň]őŴdb]TbT]őŴEP[]ŊŴWa^\PShŴ Ś7BŴiTŴS]TŴ!Ŵ"Ŵ!$ EP[]ŰŲWa^\PSPŲbRWeP[dYT) Ŵ i_aŲedŴ^ŴW^b_^SPøT]őŴiPŴa^ZŴ!$ Ŵ i_aŲedŴaTeXi]őŴZ^\XbTŴŚ7B Ŵ ]ŲeaWŴa^i_^şcdŴ!%ŴeŴ_^S^QňŴd_aPeT]ŊŴ_^S[TŴ_øXYPcÍRWŴ ]ŲeaWÛ Ŵ eÍòXŴ_øőb_ňeZÛŴ]PŴa^ZŴ!&ŴeTŴbcTY]ŊŴeÍòXŴYPZ^ŴeŴa^RTŴ!% EP[]ŰŲWa^\PSPŲdZ[ŰSŰ) Ŵ cPYT\]őZ^eXŴŚ7BŴiPYXbcXcŴS^Ŵ"#!%Ŵ_a^eTST]őŴX]eT]cdahŴ \PYTcZdŴŚ7BŴ Ŵ Z^\XbXŴb^dcňÆ]őW^Ŵ[TiT]őŴS^b_ň[ÍRWŴS^_aPR^ePcŴS^Ŵ"%Ŵ!%Ŵ _^Sa^Q]ŲŴ]^\X]Pş]őŴZaXcŊaXPŴ_a^ŴaT_aTiT]cPş]őŴSadÆbcePŴ]PŴ a^ZŴ!&ŴPŴ_øTS[^ÆXcŴYTŴZTŴbRWeŲ[T]őŴeÍZ^]]Ŋ\dŴeÍQ^adŴŚ7B Ŵ \Tc^SXRZŊŴZ^\XbXŴehSPcŴ]TY_^iSňYXŴS^Ŵ"(!%ŴşTbZÍŴ _øTZ[PSŴZ]XWhŴBTX[cTRW]XZŴPdc^aÛŴ<XRWPT[PŴ;PaRWTaPŴPŴ7TX]iTŴ IPZP Ŵ eÍZ^]]Ŋ\dŴeÍQ^adŴŚ7BŴdbcP]^eXcŴ_aPR^e]őŴbZd_X]dŴ ZcTaŲŴi_aPRdYTŴ]TY_^iSňYXŴS^Ŵ"(!%Ŵ]ŲeaWŴ]^eÍRWŴ bcP]^eŴŚ7BŴiŴW[TSXbZPŴYPZŴZ^]RT_RTŴcPZŴ_[Pc]ŊŴ[TVXb[PcXehŴ iTY\Ŋ]PŴYTS]^i]Pş]ŊW^ŴdaşT]őŴi_Ûb^QdŴei]XZdŴş[T]bceőŴ PŴeÍZ^]dŴş[T]bZÍRWŴ_aŲeŴPŴSŲ[TŴ]PePidYőRőŴ[TVXb[PcXehŴ]P_øŴ SXbRX_[X]Ųa]őW^ŴøŲSd Ŵ eÍZ^]]Ŋ\dŴeÍQ^adŴŚ7BŴiPYXbcXcŴeh_aPR^eŲ]őŴbcdSXTŴ S^Zd\T]cdŴZcTaŲŴQdSTŴYPb]ňŴST¨]^ePcŴW^a^[TiTRceőŴYPZ^Ŵ şX]]^bcŴbX[]ŊW^ŴeTøTY]ŊW^ŴiŲY\dŴPŴZcTa^dŴQdSTŴ\^Æ]^Ŵ ]Ųb[TS]ňŴ_^dÆőcŴ_øXŴ_a^bPi^eŲ]őŴiŲY\ÛŴş[T]ÛŴŚ7BŴ]P_øőZ[PSŴ _øXŴYTS]Ų]őŴbŴ^aVŲ]hŴ^RWaP]hŴ_øőa^Sh Ŵ eÍZ^]]Ŋ\dŴeÍQ^adŴŚ7BŴehce^øXcŴ_aPR^e]őŴbZd_X]dŴZcTaŲŴ QdSTŴeTŴb_^[d_aŲRXŴbŴeÍZ^]]Í\ŴeÍQ^aT\ŴŚBCEŴ_a^bPi^ePcŴ iŲY\hŴŚ7BŴ_øXŴYTS]Ų]őRWŴ]PŴ<í
ųIűeŇa ?øTSbTSZh]ňŴŚ7BŴ0[T]PŴ ŚT_T[Z^eŲŴ_^RWeŲ[X[PŴ ST[TVŲchŴiPŴ_a^YTeT]^dŴ ehcaeP[^bcŴPŴPZcXe]őŴ ãşPbcŴ]PŴeP[]ŊŴ Wa^\PSň

?^Sa^Q]ňŲX]U^a\PRTŲ]PYSTcTŲ]PŲfffW^a^bePiRi ŚTbZÍŴW^a^[TiTRZÍŴbePiŴIŲc^_Z^ePŴ !Ŵ?BŴ#Ŵ %Ŵ &Ŵ?aPWPBcaPW^eŴcT[UPg)Ŵ!(%Ŵ

'Ŵ!&

39

medicína

8

První pomoc na laně

vovala. Nějaké malé následky přesto zůstaly.

aneb Ošetři a zachraň na skále, ledu a sněhu

Vis na laně a trauma z visu „A co ortostatický šok?“ „Oni vůbec nemysleli na ortostatický šok!“ „Každý ví, že dlouho visel na laně…“ Nejenom tyto, ale mnohé další podobné příspěvky se objevují v elektronických nebo hospodských diskuzích, když to bohužel nějaká tragická nehoda ve stěně nabídne. Přestože asi mnozí tito žhaví diskutéři pojem ortostatický šok znají, přisuzují mu jednoduše řečeno příliš velkou váhu. Stalo se v Alpách… Ani tento díl jsem nechtěl ochudit o nějakou kasuistiku, ale jednoduše se mi nepodařilo najít nějaký případ, který by byl detailně popsán. Pit Schubert ve svých dvou knihách zmiňuje několik nehod se smutným koncem, kde evidentní roli sehrál dlouhý vis na laně. Především ze šedesátých a sedmdesátých let ze stěn v Raxu, Karwandelu a nebo Fleischbanku popisuje úmrtí horolezců následkem dlouhého visu na laně způsobeného pádem a nemožností poskytnutí pomoci ze strany spolulezce. Společné těmto případům bylo, že aktéři byli navázáni lanem přímo na tělo jednoduchou dračí smyčkou a nebo měli pouze hrudní úvazek. Není jisté, zda smrt u těchto případů nastala v důsledku visu na laně nebo těžkého úrazu, protože u žádného případu nebyla nařízena pitva, která by potvrdila přesnou příčinu úmrtí. Pro všechny aktéry byla ve visu typická poloha, kterou označil jako „pozici ukřižovaného“. S časovými údaji to bude všeobecně v tomto dílu trochu problematické, ale hovoří nejčastěji zhruba o dvou hodinách, po kterých nastala smrt visícího. Čas upadnutí do bezvědomí spolulezec nebyl často schopen posoudit, jelikož jednoduše partnera na laně pod sebou neviděl. Podobné případy byly relativně vzácné, vyskytovaly se ve zmíněném období v rozmezí dvou až tří let. Do lezení po skalách se postupem času dostal sedací úvazek, a tak později už žádné nehody s podobným průběhem nepopisuje. Výjimkou je bohužel ledovec a pád do trhliny, kde popisuje několik případů z osmdesátých let s podobným průběhem a i ná-

40

sledky. Společné jim opět bylo navázání na samostatný hrudní úvazek a nebo přímo na lano a nemožnost vytáhnout visícího z trhliny ven. Z devadesátých let už žádný podobný případ neuvádí. I na ledovci už naprostá většina z nás používá sedací úvazek a nebo úvazek kombinovaný, ale i nyní občas v Alpách někoho uvidíte pouze s hrudním úvazkem. Právě proto jsou největší rizikovou skupinou příležitostní návštěvníci hor pohybující se po ledovci v zapůjčeném a mnohdy neodpovídajícím vybavení. Stalo se v Tatrách… Nehoda 19letého horolezce z Popradu ve stěně Kozího štítu v březnu 1978. Abych neopomněl „domácí“ Tatry, i tady je z minulosti popisován případ velmi podobný těm z Alp. Když jsem prohledával dlouhý seznam zahynulých v Tatrách, na nic jsem nenarazil, příčina úmrtí je totiž často označena jako „výpadek v stene“. Později se ke mně dostal popis neštěstí z března 1978, kdy ve stěně Kozího štítu spadl 19letý horolezec z Popradu. Šlo prý o méně zkušeného horolezce. Spolulezec neměl jinou možnost, jak sledovat běh událostí. Visící dlouho volal o pomoc, než upadl do bezvědomí a nakonec přestal projevovat známky života. Záchranáři vyprostili horolezce ze stěny až po dvou až třech hodinách bohužel již mrtvého. Byla zima, muž byl oblečený v péřové bundě. Měl bledou tvář, masivně oteklé dolní končetiny, horní končetiny méně, masivně však ruce díky zaškrcení gumovými manžetami od bundy a pod rameny v podpažních jamkách měl škrticí rýhy. Jiné zranění nebylo nalezeno. Dlouhý vis se šťastným koncem v bulharských horách Mladý slovenský horolezec visel zhruba hodinu v hrudním úvaze v horské stěně Pirinu. Ze svízelné situace mu pomohli spolulezci. Přesto utrpěl jednostrannou obrnu brachiálního plexu (svazek nervů inervujících horní končetinu), která se velmi pomalu upra-

Vznik a souvislosti Pokud bude člověk viset na laně navázán dle pravidel, tedy ve správně nastaveném kombinovaném a nebo nejčastěji používaném úvazku sedacím, poškození způsobené dlouhodobým visem mu s největší pravděpodobností nehrozí. Co z toho plyne? Nebezpečí související s dlouhodobým visem mělo a v současnosti dejme tomu stále ještě má jedno společné: Navázání přímo na lano kolem hrudníku a nebo použití samostatného hrudního úvazku. No a je tu samozřejmě i další podmínka: Pád. Dobrovolně nikdo v hrudním úvazku asi viset nebude! Tedy pád ve stěně, do ledovcové trhliny a nebo pád při výškových pracích. Nicméně tady musím vzpomenout, že v dobách, kdy byl dlouhodobý vis ve stadiu výzkumu, pár jedinců přece jenom pokusně „viselo“. Změny organismu způsobené dlouhým visem na laně ve volném prostoru se odborně označují jako „trauma z visu“. Jak jsem napsal výše, při použití kombinovaného nebo sedacího úvazu nezraněný člověk po pádu zaujímá vzpřímenou sedací polohu (u sedacího úvazu ji však musí udržovat břišní svaly). Tato poloha umožňuje relativně dobře pohybovat dolními končetinami a tím je umožněna funkce svalové pumpy, která navrací krev zpět k srdci. Naprosto opačná situace je při visu v úvazku hrudním a nebo při přímém navázání na hrudník. Nejenom že je významně omezen pohyb dolních končetin, dojde také k ochabnutí břišní stěny. Více jak polovina krve se tak po čase ztratí v rozšířených žilách dolních končetin. Určitou roli při visu v hrudním úvaze sehrává i stlačení hrudníku s omezením dýchání spolu s tlačením velkých cév, na což se taky nesmí zapomenout.

Schéma vzniku otoku DK a HK po dlouhém visu

Průběh a nebezpečí vyplývající z dlouhého visu na laně v hrudním úvazku Postupem času dochází k hromadění krve v dolních končetinách, žilní návrat k srdci se snižuje na minimum, klesá krevní tlak. Městná se krev v dolních končetinách, což se odborně nazývá ortostáza. Společně s poklesem krevního tlaku jde o tzv. ortostatickou hypotenzi. Pacient se potí, pociťuje nevolnost, zbledne a má závrať. S kritickým poklesem krevního tlaku se krevní oběh stává nestabilní a dochází k rozvoji šoku. Porucha se stupňuje, prokrvení mozku je nedostatečné a postižený upadne do bezvědomí. Pokles tlaku může být tak velký, že se krevní oběh doslova zhroutí. Při šoku je již krevní oběh tak funkčně narušen, že dochází

k poškození životně důležitých orgánů (srdce, plíce, ledviny, mozek) včetně postupného umírání jejich buněk. Smrt může nastat už během visu, ale i po vyproštění horolezce. Ortostatický šok a potenciální smrtelný návrat krve stagnující v dolních končetinách jsou tedy dva naprosto rozdílné stavy! Tím samozřejmě nechci zlehčit stav spojený s masivním návratem krve z dolních končetin k srdci po náhlé změně polohy těla po dlouhém visu! To v žádném případě! Masivní návrat krve v sobě skrý-

vá život ohrožující srdeční selhání, a proto je nezbytné na něj myslet! Ve snaze poskytnout rychlou pomoc a položit vyproštěného z visu ihned do vodorovné polohy by šlo ve skutečnosti o smrtelné jednání. V odborných kruzích se to označuje jako tzv. smrt ze záchrany. Chci opět zdůraznit, že nehod typu „trauma z visu“ s vážnými následky bylo pouze několik, a proto je velmi složité jednoznačně posoudit časový průběh. Tedy časy jsou případ od případu odlišné a nelze k nim bezhlavě vzhlížet. Pro nás jako pro potenciální zachránce je nejdůležitější stav životních funkcí visícího! Příznaky při dlouhém visu ] pocení ] bledý obličej ] nevolnost ] pocit bušení srdce ] závrať ] bolest hlavy ] pokles krevního tlaku, vysoký puls (až nehmatný) ] otok horních a dolních končetin ] porucha citlivosti rukou a paží ] obrna horních končetin ] úroveň vědomí se snižuje, odkrvení mozku až upadnutí do bezvědomí První pomoc a opatření po dlouhém visu na laně ] Co nejrychleji postiženého vyprostit z volného visu. ] Pokud vyprostíme z visu na laně pacienta, který má jasné vědomí, nemusíme se bát případných důsledků překonaného visu. Riziko masivního návratu krve při manipulaci s postiženým je v tomto případě minimální. Přesto některé prameny i za těchto okolností nejdříve doporučují opatrné pohyby dolních končetin, postižený v šikmé poloze opřený o skálu, následuje změna polohy přes dřep a polohu v sedě. ] Ovšem při ošetření osoby v bezvědomí způsobené dlouhým visem a nebo osoby po dlouhotrvajícím visu vzniká pro zachránce vážné di-

Schéma zotavovací polohy u pacienta v bezvědomí po dlouhém visu na laně

Velký dík za spolupráci a velmi cenné připomínky patří v tomto díle především členům Horské záchranné služby Vysoké Tatry Jánu Kušnirákovi, MUDr. Igoru Mikovi a MUDr. Marcelu Sedlačkovi, a samozřejmě také MUDr. Janě Kubalové.

Příště už jedině v kombinovaném úvazku!

Schéma zotavovacích poloh u pacienta po dlouhém visu na laně (při vědomí)

lema. Na jedné straně je třeba pacienta co nejrychleji uložit do protišokové polohy, a tak zlepšit prokrvení mozku, na straně druhé tato poloha pacienta přímo ohrožuje na životě mohutným návratem krve k srdci. Zásadní po vyproštění dlouhodobě visícího je postupná změna polohy jeho těla. Od lehkých pohybů dolními končetinami, přes dřep a polohu v sedě. Polohu vždy měníme zhruba po 15 minutách. Při transportu člověka v bezvědomí v terénu je optimální vodorovná poloha se silně zvýšenou horní částí trupu. Prevence ] Používání kombinovaného úvazu. Nastavení a seřízení velikosti: ] Bederní úvazek pevně dotáhneme přes pas na boky. Za nohavičky má jít vsunout dlaň, ale nemá jít otočit kolmo k nohavičkám. ] Hrudní úvazek nastavíme tak, aby navazovací oka byla od sebe vzdálena (pří výdechu) na šířku tří prstů. ] Ženy by měly mít navazovací oka hrudního úvazku nad poprsím. V opačném případě hrozí při pádu pohmoždění. ] Popruhy úvazku mají být řádně srovnané, nepřetočené, přezky zajištěné dle piktogramu výrobce. ] Před použitím úvazku vizuálně zkontrolujte nepoškozenost popruhů, přezek, švů i správnost navázání svého spolulezce. ] Místo navázání nastavíme tak, aby při visu ve volném prostoru svíral trup se svislou osou (lano) úhel cca 20 stupňů.

Schéma vyvázání visícího smycemi do horizontální polohy vyvázání do společného bodu

karimatka (předpokládán dlouhý vis, zraněný horolezec)

] Vis by měl být pohodlný i po uvolnění břišního svalstva, popruhy úvazků nepřekroucené, hlavní tíha spočívající v sedacím úvazu, prsní úvaz tělo fixuje ve vzpřímené poloze. ] V případě očekávaného delšího visu na laně je vhodné opřít o něco nohy. Pokud to tedy nejde skálu, tak si aspoň stoupnout do smyčky. ] V případě nemožnosti vyproštění visícího je třeba jeho tělo vyvázat za pomoci smyc do horizontální polohy, tak abychom předešli následkům traumatu z visu. Vhodné je visícímu zajistit maximální tepelný komfort. ] Správná technika jištění. ] Nošení přilby (sníží riziko fatálního úrazu hlavy). Trauma z visu ani v současnosti tak neodsunuji na vedlejší kolej a každý zodpovědný horolezec by o něm měl mít alespoň základní představu. Tímto tématem bych chtěl v letošním ročníku Montany začít opravdu lezecké kapitoly První pomoci na laně, které snad konečně pokryjí i řady „skálolezců“! Pokud byste měli zvláštní požadavky, přání, připomínky či stížnosti, neváhejte a obraťte se na mne cestou e-mailovou!

smyce (popruhy) kolem těla

Literatura: 1. Schubert, P.: Bezpečnost a riziko na skále a ledu I, II 2. Freudig, T., Martin, A.: Bergrettung – Lehrbuch der Bergwacht 3. Rotman, I.: Učebnice pro záchranné zdravotnické služby v ČR 4. Rotman, I.: Zachycení pádu není všechno 5. Honzík, M., Kubalová, J., Neumann, P.: Studijní materiály pro školení instruktorů 6. Rotman, I., Machold, P., Voborníková, J.: Základy zdravovědy pro instruktory horolezectví 7. Markle, J.: Orthostatic Intolerance 8. Kříž, K., Žižka, J.: Metodické ústřižky IV. – Navázání 9. www.singingrock.cz – Tech. tip. XII: Kombinované navázání na lano.

text

Tomáš Obtulovič ml.

kresby

watt, autor, SigingRock

41

kýbl

(lezci sobě)

Milá Montano, moc děkuji za tričko. Mám všechna Tvá čísla a vždycky se na Tebe těším, až mne přijdeš povzbudit a inspirovat. Před lety jsi byla trošku jiná, ale čas nelze zastavit a překližka, soutěživost, závody a hypertrofovaná ctižádost asi do světa hor a skal patří. Výborný nápad je uveřejňování jakéhosi slovníku. Sám, ačkoliv lezu už 40 let, se často přistihuji, že některým věcem nerozumím nebo si je nedovedu představit. Velmi bych uvítal, kdybys více zveřejňovala portréty našich významných osobností, např. Hudečka... Zajímavé by také bylo objevování našich skalních oblastí, tj. přelomové cesty v Ádru, Skaláku apod., a vyprávění pamětníků a dobyvatelů. Nakonec, ač nerad, jednu kritiku, která se Ti asi nebude líbit, protože autor jménem Watt se asi kamarádí s redakcí. Mám ale trvalý pocit, že ten komiks na 2. straně tam nepatří a že je prostě otřesný jak kresbami, tak obsahem. Přeji Ti, ať jsi stále mladá a krásná! S pozdravem Jeff P. S.: Chci taky pochválit to DVD v minulém čísle. Celý život jsem lezl v Tatrách a na písku a teprve teď jsem viděl věci, nad kterými mi zůstával rozum stát – myslím tím to šílené lezení v ledu, ty neskutečné kroky na bouldrech, a dokonce Lynn Hill! Páni, to bylo. Děkujeme za názor, vítáme i kritiku! Vždyť časopis má být jen a jen pro vás, naše čtenáře, a jen pokud budeme vědět, co se vám líbí a co ne, můžeme vydávat časopis, který bude podle vašeho „gusta“. redakce

Pre pána Růžičku: Ahoj, pán exšéfredaktor. Vždy, keď si kúpim a prečítam Montanu, mám obrovskú chuť napísať Ti pár slov o tom, čo si o Vašom (našom) plátku myslím. Horolezci sú ale strašní lajdáci (seba nevynímajúc), a tak to moje rozhodnutie vždy nejak vyprchá a z písania nie je nič. Aj teraz som dočítal a vzhľadom k tomu, že začína nový rok, a ak ma pameť neklame, myslím, niekde som čítal o nejakom Tvojom životnom jubileu, tak teraz sa prekonam a napíšem. Drahý ŠERPA, najúprímnejšie ako len viem sa Ti chcem poďakovať za všetky tie hodiny strávené pri čítaní Montany a vlastne nie len Montany – nie som najmladší, tak aj za hodiny pri čítaní Hotejlu a všetkého, v čom máš alebo si mal prsty. Za tie roky si, samozrejme aj s luďmi okolo seba, vytvoril naozaj krásny magazín. Vždy ked cestujem niekde do hor, a ces-

42

tujem tam dosť často, si brávam aspoň 2 čísla Montany a po večeroch si ju čítam a veľmi rád sa chválim, že takýto parádny časopis vychádza tam u nas v Československu – ja som si na to rozdelenie totiž stále nejak nezvykol. V novom roku Ti prajem veľa zdravia a sily, aby si ešte dlho dlho mohol dohliadat na „svoje decko“ Montanu, aby som sa ešte dlho dlho mohol vo svete chváliť, že takýto parádny magazín vychádza tam u nas v Československu. Myslím to velmi úprimne a prajem Tebe aj všetkým, čo Ti pomáhajú, len to najlepšie, veľa zdravia a všetkého, čo človek potrebuje ku štastiu. A niečo o mne? Skoro celé minulé leto som strávil na Baltore – pokúšal som sa vyštrachať na K2. Ako jediný Slovák som bol členom medzinárodného tíma. Plán bol aklimatizovať sa na Abruzziho rebre a potom skúsit alpsky polskú alebo Česenovu cestu. Počasie toto leto bolo ale na draka, a tak sme postavili 4. a dostali sme sa do flašky a ďalej to už nepustilo. Aj som si poplakal, ale po pár poldecákoch slivovice ma to prešlo a myslím, že ten kopec tam bude aj o rok alebo o 3, tak nič nie je stratené. Teraz už mám ale plnú hlavu Eigru. Odo dňa, keď sa v 83. odtial vrátil Paľo – nech mu je zem ľahká – ma tá jeho rekreácia vždy s príchodom zimy máta po nociach. Ta stena je asi moja nejaká srdcovka, alebo ako sa to volá. Už som tam prežil 25 bivakov a aj Šmídakova Pravá diretka v zime aj Piolova diretka v lete boli nádherné akcie, ale stále mám pocit, že tomu ešte niečo chýba. A vždy, keď si dám 2-3 pivá, napadá ma zimné sólo niektorej z tých dlhších diretiek (Pochylý, Japonci alebo Metanoya od Jeffa Lowa). Zatial som sa nerozhodol. A možno z toho nebude nič, vieš ako to chodí, človek príde pod veľkú stenu, pozre na ňu, posere sa a potom je už jediná starosť vymysliet dôstojnú výhovorku. DUCE Jaro Dutka, Trenčín, SK P.S.: Neviem, či som nezabudol, ale chcel som sa poďakovať za všetko to báječné čítanie v časopise, čo sa volá MONTANA. O pár týdnů později nám přišla zpráva, že Jaro právě „visí“ ve svém vysněném Eigru. Držíme palce! A pak, že se sny neplní… redakce

A toto je SMS od našeho milého Toma O., jehož nedodržování termínů už všichni dobře známe. „Do Brna dojedu ve str rano, cd s prilohou do redakce donesu po obede. Ve Svajcu zustavam o den dele, kamos ridic odmitl kvuli peknemu pocasi dojet v po. Tom“ No nezabili byste ho?

O tom, že svět Internetu má své kouzlo, svědčí i tento zbloudilý e-mail, který nám přišel. No uznejte, že nešlo se nepodělit. Vazeny pane, jak domluveni telefonem, mame nasledujici problem. Kdy se zvedaji dily..., vytah nedodrzuje ta vaha a jezdi okamzite dolu. Tim padem, nejde dat dily ve skladu. Dekuji za opravit vytah co nejdriv (pred 12h). S pozdravem, L. D.

O lidech a zase jenom o lidech… Následující text vznikl jako příspěvek na loňské listopadové konferenci Mountain and Outdoor Sports na Hrubé Skále. Množící se konfrontační diskuze na webu i mimo něj mě přiměly k publikování textu i pro širokou lezeckou veřejnost. V žádném případě si neklade za cíl vyčerpávajícím způsobem zhodnotit vliv a event. dopady lezecké činnosti v pískovcových oblastech Čech a Dolního Saska. Spíše vybízí k zamyšlení nad tím, jak lezecká veřejnost vnímá životní prostředí, ve kterém svůj sport provozuje a kde tráví dosti často nemálo svého volného času. A i když budou dále v textu zmíněny některé nešvary několika málo lezců, bude tak činěno z důvodů srovnávacích, nikoli konfrontačních, tj. lezení vs ochrana přírody. Hned pocity z následujících obrázků (obr. 1 – jarní pohled ze Stříbrných stěn a obr. 2 – zimní pohled ze Stříbrných stěn) mohou čtenáři naznačit, jak on sám vnímá okolní prostředí ve volné přírodě. Působí na vás obrázky spíše kontrastně, nebo ve vás vzbuzují pocit souladu, kontinuity? Vzbuzují ve vás vůbec nějaké pocity? Předchozí otázky nemají

1

2

3

jednoznačnou odpověď stylu „to je dobře, to je špatně“. Spíše vybízí k zamyšlení. „Skutečně vnímám okolní prostředí, tj. v tomto případě živou přírodu? Je to pro mne jen nedůležitá kulisa? Cítím štěstí, zármutek, prohlubuje okolní prostředí mé momentální pocity?“ Otázek si každý může položit mnoho, důležité je ale 4

také hledat na tyto otázky odpovědi. I do té doby ignorant pak najednou zjistí, že je čímsi oslovován, znepokojován, burcován, ale i ukolébáván či hlazen … Pískovcové skály jsou nedílnou součástí přírody, okolního světa a jako takové bychom je také měli vnímat. Ne tedy jako cosi odděleného, co slouží jen a pouze (nebo alespoň hlavně) k naplnění lezcových pohybových aktivit. Byly zde již před příchodem předchůdců dnešního člověka, svým vnitřním zrakem určitě sledovaly jeho vývoj a až v posledních několika tisících a stovkách let na sobě hmatatelně pociťují důsledky jeho života a aktivit – lomy stavebního kamene, sakrální stavby (obr. 3 – kaple v Modlivém dole u Svojkova), útulny apod.; ale i horolezectví, či spíše přesněji skálolezení. Ale právě tyto skály se již v oněch uplynulých milionech let staly domovem pro mnoho zástupců fauny a flóry. A to leckdy, postupem času až způsobem úplné závislosti, neboli tvor či rostlina nemůže již žít či růst jinde. Nebo třeba „jen“ vyvádět mláďata (obr. 4 – rodinka čápa černého). Je pak, myslím, lhostejno, jedná-li se o druh kriticky ohrožený, např. v Labských pískovcích reintrodukovaný sokol stěhovavý /Falco peregrinus/, nebo „jen“ ohrožený, např. výr velký /Bubo bubo/, či druh silně ohrožený, např. čáp černý / Ciconia nigra/. Všichni uvedení a mnoho dalších skály potřebují k reprodukci, tj. ke zdárnému vyvedení potomstva. A člověk? Přežije chvíli bez skal? Těch pár měsíců na jaře? Určitě ano. I kdyby skály nebyly, i tak by samozřejmě člověk přežil. Našel by si jen jinou zábavu či způsob naplňování svého života. Ti tvorové by zde ale bez skal, nebo ve skalách permanentně okupovaných člověkem, žít nemohli. Petr Kočka * 1962, v současnosti bydlištěm Srbská Kamenice 131, okr. Děčín. Od r. 2000 zaměstnanec Správy NP České Švýcarsko (IT a horolezectví), aktivní lezec

Text v plném znění i s fotografiemi naleznete na www.montana.cz.

Ahoj Montano! Chtěl bych touto cestou pogratulovat kamarádovi Jirkovi k úspěšnému dokončení přestavby jeho nového bytu, protože nyní si už konečně bude moci více hrát na milovaném písečku. Myslím, že mu určitě udělá radost, jestli svou fotku nalezne v Montaně... Jináč se jedná o cestu „Časy se mění VIIc“, která se nachází v Kokořínském údolí. Leze Jirka Popek. Jenda Vojík

Do redakce nám přišel následující mail: „...Dostal jsem dárek k Vánocům, a protože si myslím, že pohladí každého horolezce, tak vám ho posílám. Byl napsán tužkou a pastelkami, autorka je Žofka Matějková, chodí do základní školy v Brandýse nad Labem a od letoška je juniorskou členkou ČHS a našeho horolezeckého klubu. Taky moje vnučka. Třeba se vám a případně čtenářům bude ten dárek taky líbit.“ Nám se líbí. A vám? První den ve skalách Suškách Mám ráda přírodu i skály, ty patří do ní. Mám moc ráda skály a ty jsou moc pěkné. I když prší. Ale když prší, nezkoušela bych po nich lízt. Asi si nebudete první den ve skalách připadat jako nejlepší. Ale nevadí. Začala bych skálou, u které byste si byli jisti vy. Na Suškách bych doporučila asi Vlajkovou. Jestli jste se podívali na Vlajkovou, udělali jste dobře. A vůbec, jestli jste se podívali na Sušky, tak je to fakt pěkné. A tak jste zjistili, že lezení je pro někoho těžké, pro někoho lehké. Někdo se na skále rozbrečí, někdo se při lezení směje.

Vyprodali vám před nosem? Lezení je o jistotě. Předplatné Montany také! Dva dny před začátkem celoplošné distribuce putují výtisky pro abonenty na poštu. 6 po sobě jdoucích čísel. Možno začít kdykoliv. Slovenští abonenti platí stejných 350,- Kč jako čeští, a to ve své měně. Přístup do elektronického archivu Montan jen s ročním zpožděním (nutná pouze registrace). Možnost vyhrát dárek.

www.montana.cz/predplatne

Lezení a potřeby k němu Když lezete, budete ovšem potřebovat „horolezecké náčiní“. A to je sedák a prsák, dále osmu na slaňování, alespoň 3 karabiny, dvě by měly být se zámkem. Magnesium jen v těžkých cestách. (To bych Tě vytahal za uši, Žofko!) Samozřejmě budete potřebovat lano. Na lano se nikdy nešlape! No a na lezení jsou nejdůležitější skály! Tak si nějaké pěkné vyberte. No a ty lana si vemte radši dvě! Lezačky a kopačky Lezačky si taky můžete pořídit. Na lezení jsou dobré. Ale můžete lízt i ve sportovní obuvi, jako třeba v botaskách. Ovšem si to nespleťte s kopačkama. Kopačky mají na podrážce špunty. V těch by se vám špatně lezlo! Ale kdyby se vám zdálo, že jsou lezačky moc drahé, tak si kupte kopačky a ty špunty uřezejte! Horolezci Ten, kdo je horolezec, musí se tak chovat. Když jdete lízt, tak přitom přece nepustíte lano, aby ten druhý spadnul. Navíc se horolezci zdraví. Přece, když jdete pod skálou, tak si všimnete, že na vás taky zavolají. Oni, myslím horolezce. Vždycky, ale úplně vždycky řeknou: „Ahoj!“ Žofka

43

Tatry

Hrebeň Končistej Pomerne dlhý a rozložitý bočný hrebeň vybiehajúci z Popradského Ľadového štítu, oddeľujúci Batizovskú dolinu od Zlomiskovej doliny. Hrebeň Končistej začína sedlom pod Drúkom, Vežou nad Ľadovým plesom, Malou Končistou, Kahulskou štrbinou, Kahulskou vežičkou, Prostrednou Končistou, Štôlskou vežou, Končistou S, Končistou J.

9. „JZ rebrom“ kl. IV, 3 hod., AP/40 Kahulská štrbina 10. E. Nemš, L. Vítek, 3.VIII. 1954, kl. IV, 2 hod., AP/45 1. zima: K. Filek, M. Korpinski, Z. Kozlowski, A. Pietsch, A. Truzskowski, A. Wilczkowski, J. Zarebski, 20.III. 1955

Kahulská vežička 11. „Ľavou časťou západ. steny“ bez podrobnosti, AP/49 H. Koziczinska, L. Koziczinski, vodca Breuer, vodca Hunsdorfer st., 18.VII. 1904 12. E. Nemš, L. Vítek, 3.VIII. 1954, kl. V., 2 hod., AP/54, K/857

13. „Pilierom“ kl. IV-V, 4 hod., AP/ 55, K/858 J. Dostal, J. Krištúfek, 4.VIII. 1954 14. „Napriamujúci variant“ kl. V, A0, 1,20 hod. (len variant) M. Hutlák, Felong, Mačko, M. Gally, Kohler st., Kohler ml., 6.VIII. 1975 2. priestup: J. Gurník, L. Sochor, 26.VIII. 1978

Prístup: Z Popradského plesa neznačkovaným chodníkom, popri Ľadovom potoku na terasu nad Ľadovým plesom (1.925 m). Okolo plesa a súťou pod steny. (1, 1/5 hod.). Prehľad výstupov: Štrbina nad Drúkom (asi 2.378 m) 1. R. Kordys, J. Mašlanka, 23.VIII. 1910, 20 min., kl. I, AP/21 Veža nad Ľadovým plesom (asi 2.417 m) 2. „Pilierom“ kl. IV, 3 hod., AP/27 I. Lehotský, J. Zelman, 4.VII. 1954 3. „Pravou stranou steny“ kl. IV, 3 hod., AP/26 B. Brinszky, T. Chladek, 31.VII. 1927 Štrbina pod Malou Končistou 4. Z. Boszkówna, S. K. Zaremba, 26.VIII. 1929, kl. III, 1 hod., AP/ 31, K/843 2. priestup: K. Plašil, F. Ždiarsky, 11.IX. 1961, priamo žľabom cez prah. 1. zima: J. Dej, J. Sawicki, 22.IV. 1956 Malá Končistá (S – 2.450 m, J – asi 2.467 m) Západná stena Malej Končistej má asi 450 m výšku. Je preťatá Lávkou Končistej. Poväčšinou sa lezie jej horná časť, ktorá je asi 175 m vysoká. 5. „Variant Komarnických“ kl. III, 1 hod., AP/36, K/844b Gy. Komarnicki, R. Komarnicki, 23.VII. 1909 3. priestup: J. Gazík, M. Pelc, leto 1979

6. M. Broske, K. Koziczinski, L. Koziczinski, 1.VII. 1906, kl. III, 1 hod., AP/35, K/844a

15. „Žľabom steny“ bez podrobnosti, AP/50 H. Koziczinska, L. Koziczinski, vodca Breuer, vodca Hunsdorfer st., 18.VII. 1904

7. „Vhĺbením“ kl. II-III, 3 hod., AP/ 38, K/845 S. Bysiek, J. Milewicz, 22.IV. 1956 8. „Pravou polovicou steny“, kl. IV, 3 hod., AP/39 K. Plašil, F. Ždiarsky, 29.IX. 1963

44

10

text a foto

Jozef Gurník

inzerce

na pultech

a jdi... Za demotivaci neruèíme!

PLYŠ je jednoduchá plyšová vazba v kombinaci bavlna polypropylen, výborná na omak. Tato konstrukce vykazuje velkou míru prodyšnosti, je měkká a příjemná při nošení ve chvílích odpočinku. Tím, že plyš udržuje určitou míru vlhkosti, lze jej používat jako druhou vrstvu pod lehké neprodyšné materiály, aniž by docházelo ke kondenzaci par.

V Ústí nad Labem

Doporučená MOC: Rolák se zipem 695 Kč

V dnešní době jde všechno hrozně rychle dopředu, stejně je tomu v lezení. Kdo si dnes pamatuje naše lezecké hvězdy devadesátých let? A to se dnes píše teprve rok 2006. Marek Havlík snad kdesi opravuje a prodává motorky, možná trochu leze na písku. Kdo si vzpomene na jeho jméno, které deset let zdobilo první místa výsledkových listin nejlepších českých závodů a jeho

www.moira.cz

byla otevřena další lezecká stěna, která je vhodná i pro začínající lezce a rodiče s dětmi. Naleznete ji v základní škole Skřivánek. Tel. na správce: 606 266 491. Milan Týce

Co dělá Michal Cienciala? Visí na rampouchu…

tu rychle. Zvlášť pokud se vrcholový sport provádí za amatérských podmínek. Jenomže touha po vertikálním pohybu kdesi v skrytu duše stále doutná. Jak ji nasytit a přitom se vyhýbat prostředí připomínajícímu závodní stres? Odpovědí jsou nejčastěji hory. Síla a vítězná psychika zůstávají, jen se naučit novou techniku a staré touhy nalézají nový rozměr svého naplnění. Žádá se napsat větší a širší rozměr. V horách to každý může pocítit. Nejde jen o to nahoru a nejde jen o vlastní síly. No, nejde jen o ně nikdy, zato v horách je tato skutečnost zvláště významná. Opojný nektar zlézání vysokých stěn Michal ochutnával na prvních výpravách do Tater tak před třemi čtyřmi lety. Když k tomu dokoupil potřebnou moderní výbavu a naučil

se s ní zacházet, najednou se obzor lezení začal rozšiřovat. Přirozeně se v hledáčku objevily také ledy a mixy. Nejprve zkoušel Šútovský vodopád v Malé Fatře, pak Vysoké Tatry a letos už ledopády v Ice aréně v Gasteinu v Alpách. První výprava patřila cestě Mordor WI 5, sedm lanových délek ledu, tři sta metrů. Při druhé víkendové výpravě padl Supervisor WI 6, asi dvě stě padesát metrů dlouhý ledopád. Nyní jej láká Rodeo WI 7, 8+/9-, E5 – mixová cesta oceněná v minulém roce „Čestným uznáním“. Vylezli ji Dušan Janák a Jan Doudlebský. Spolulezci se snaží a dostávají zabrat. Michal Cienciala, člen Horolezeckého oddílu TJ TŽ Třinec, už asi stěží probudí dávné ambice závodníka, ale něco těžkého v těch horách ještě padne. RT

Michal Cienciala leze ledopád na Malé Fatře foto: Tomáš Kluz

20.3. vylezl Adam Ondra cestu Histerija 8c+ v Ospu. Během třídenního výletu stihl ještě další dvě 8c. Na serveru 8a.nu se o Adamovi mluví jako o nejlepším 13letém atletovi na světě (v libovolném sportu!). Martin Stráník vylezl na OS ve stejné oblasti Lucky Luke 8b. Gratulujeme!

Dani Andrada vylezl další, celkem deváté 9a, nejtěžší za poslední rok. Cesta je v oblasti Sant Llorent de Montgai. Dva dny poté přelezl cestu Encerrado 8c+.

Dave Graham přelezl Nicolův Techo de los Tres B v Huecu. Ohodnotil jej jako 8B+. Sharmův Diabolic je podle něj za 8B. Grahamovi se málem podařil flash (!) boulderu Slash Face 8B+ v této oblasti. Nešlo o nedostatek síly. Prostě si špatně přečetl konec boulderu a díky tomu minul závěrečný chyt. Druhým pokusem vše v pohodě napravil.

Rukavice GRIPPY 3/4 Vysoká odolnost a užitný komfort jsou základní charakteristiky této výtečné rukavice. Rukavice jsou vyrobeny z kvalitní kůže a jsou zesíleny nejen po celé dlani, ale i na spodní prstové části. Vhodné zejména pro via ferraty a big wallové lezení. Volné konečky prstů vám umožní jemnou manipulaci s materiálem. Rukavice jsou opatřeny poutkem. Velikost: S, M, L, X Doporučená MOC: 345 Kč www.singingrock.cz

fotografie časopis Montanu? Anebo Milan Benian? Toho už nezná polovina lezců na Ostravsku. Když vloni jednatřicetiletý Pavel Kořan po letech opět vyhrál závod Českého poháru v lezení s lanem, ta zpráva zněla jako objev dinosaura. K těmto jménům patří také Michal Cienciala. Na konci minulé dekády zářil na Světových pohárech. Zdaleka ne jako nyní Tomáš Mrázek, ale umístění na hraně první desítky byla tehdy unikátem. Proč skončil s výkonnostním lezením? Psychická únava a následkem toho třeba i zranění přichází v závodním spor-

45

galerie

Becco Meridionale della Tribolazione (3.360 m) Oblast: Gran Paradiso Jihovýchodní stěna Převýšení: 250 až 500 m

1 8 2

Nádherný štít Becco Meridionale, tedy „jižní“ vrchol skupiny Becchi della Tribolazione, vytváří při pohledu od jihovýchodu téměř ideální, 500 m vysokou skalní pyramidu. Často bývá označován za jeden z nejkrásnějších cílů skalního lezení v celé oblasti Gran Paradisa. Základní horninou je pevná načervenalá rula. Vážnější výstupy byly na tento vrchol realizovány až v počátku 50. letech minulého století. Další kvalitní vznikly i v 80. a 90. letech. Cesty v nádherné JV stěně „Becca“ patří k vůbec nejčastěji lezeným sklaním trasám v oblasti Gran Paradisa. Východiska: ] Parkoviště u přehradního jezera Lago Teleccio (1.917 m). Příjezd z osady Rosone přes lokalitu S. Giacomo po cestě, která je označena jako soukromá (provozovatel elektrárny) s označením zákazu vjezdu – ten ale není respektován. Je vhodné se na chápání „zákazu“ dotázat u posledních stavení v obci. ] Chata Rifugio Pontese (2.200 m), 40 až 50 min. od parkoviště u přehrady. Přístup pod stěnu: Od chaty Pontese sledujeme cestu do centra horní části údolí Vallone di Piantonetto. Po zhruba 10 min. chůze odbočíme doleva a po malém mostu překonáme potok. Po cca 1 hod. chůze začíná suťové pole se skalními bloky, místy přerušené zatravněnými úseky. Dále sledujeme tuto cestu vedoucí do sedla Coletto dei Becchi. Po přibližně 1,5 hod. chůze od chaty odbočíme k úpatí levé části stěny (cesta č. 1 a 2), resp. přímo k úpatí hlavní části stěny, zprvu podél výrazné spáry a později vlevo od výrazných věží (místy II), dalších 45 až 60 min. Výstupové cesty: 1. Pin Up Manlio Motto, Vincenzo Sartore, 1996 Obtížnost: max. 6a+, povinně 5c, více míst 5a až 6a. Cesta je vybavena spity. K dalšímu zajištění jsou vhodná dvě lana 50 m, 10 expresek, sada vklíněnců a friendů. Nádherná cesta s obtížným počátečním koutem a zajímavými místy v dalších úsecích. 2. Bicentenario GASP Daniele Caneparo, Dario Ricchitelli, 7. 6. 1986 Obtížnost: 1 úsek 5a, převážně 3b až 4c, k zajištění jsou vhodná 2 lana 50 m, smyčky, vklíněnce a friendy. Převýšení 350 m. Pěkná, ale poměrně málo lezená cesta. 3. Cesta „Motto – Sartore“ Manlio Motto, Rinaldo Sartore, 7. 9. 1996 Obtížnost: 1 úsek 7a+, převážně 6c až 6c+. V cestě je ponecháno minimum skob, k dojištění friendy, vklíněnce a ministoppery, 2 lana délky 50 m, 10 expresek. 46

3

5

4

6 7

1. Becco Meridionale della Tribolazione (3.360 m) 2. Becca di Gay (3.621 m) 3. Punta delle Carnere (2.857 m) 4. Roccia Viva (3.650 m) 5. Monte Nero (3.422 m) 6. Torre Rossa di Piantonetto (3.450 m) 7. Testa di Money (3.572 m) 8. Torre del Gran San Pietro (3.692 m)

9 10 3 4 5

10 6

7

89

1 2

Obtížná, psychicky náročná cesta sledující spáry a kouty s možností delších pádů. 4. Nostradamus Andrea Giorda, Mario Ogliengo, léto 1982 Obtížnost: max. 6c/A1 (resp. 5c/A2), cesta není zajištěna, a tak jsou nutné vlastní jisticí prostředky – několik skob, vklíněnce, smyčky, friendy, 2 lana 50 m, 12 expresek, žebříky. Cesta vedoucí převážně kouty a spárami za pomoci technických pomůcek. 5. Cesta „Grassi – Re“ Gian Carlo Grassi, Alberto Re, 6. 10. 1986 Obtížnost: 1 úsek 6a, převážně 5b až 5c, cesta je zčásti vyskobována, k dojištění vklíněnce, friendy a smyčky, 2 lana 50 m, 10 expresek. Převýšení 250 m. Krásná klasická cesta, v posledních letech velmi populární.

6. Diamante Pazzo Rinaldo Sartore, Roberto Perucca, léto 1984 Obtížnost: 2 úseky 6a+, dále 5b až 6a. V cestě je ponecháno minimální zajištění. K dojištění 2 lana 50 m, vklíněnce, smyčky a friendy, převýšení 250 m. Krásná cesta, patřící k nejoblíbenějším v údolí Piantonetto. 7. Via Malvassora Arnaldo Garzini, Piero Malvassora, 29. 6. 1951 Obtížnost: max. 4c, převážně 4b, cesta je kvalitně zajištěna, k dojištění vklíněnce a smyčky, 2 lana 50 m, 10 expresek. Převýšení cesty 300 m. Nádherná klasická cesta sledující centrální pilíř stěny v úrovni čtvrtého stupně obtížnosti. 8. Via Machetto Guido Machetto, Giuseppe Re, Bruno Taiana, 11. 5. 1965

Obtížnost: jeden úsek 5c, jeden úsek A1, převážně 5a až 5b. Cesta je kvalitně zajištěna, k dojištění je vhodné vybavení sadou vklíněnců, smyčkami, 12 expreskami a dvěma lany o délce 50 m. Zajímavá cesta zčásti vedoucí po skobách. 9. Contro fino a zero Manlio Motto, Rinaldo Sartore, 9. 8. 1997 Obtížnost: jeden úsek 6b+, většinou 5a+ až 6b. Stanoviště jsou zajištěna spity, k jištění několik skob, vklíněnce, friendy – větší velikosti dvakrát, převýšení 250 m. Obtížná a namáhavá cesta s nutností vlastního zajištění. 10. Via dell‘Angelo Michelangelo Belotti, Nazareno Valerio, 12. 8. 1975 Varianta nástupu Gabriele Bar, Claudio Bernardi, 1997 (obtížnost 6b, zajištění spity). Sestup: Slaněním podél jednotlivých cest. Literatura: ] Rock Paradise, Maurizio Oviglia, Versante Sud, Milano, 2000 ] Klettern, Dezember/Januar 2001 Mapy: ] Kompass, č. 86, Gran Paradiso, Údolí Valle d‘Aosta, 1: 50.000 text a foto

Jiří Novák

47

o.t.r

„Chceš realizovat své sny? Probuď se!“ R. Kipling Vy, kteří sledujete naše články, jste možná již zachytili tendenci zakončit vyprávění krásných lezeckých zážitků nějakým parádním průšvihem. Ani tentokrát vás nezklameme – Francie k nám byla štědrá v obou směrech. Potravinová turistika v Bretani Anglo-irské podnebí přestalo v listopadu svědčit nám i rezivějící dodávce Maganě (po nehodě se zbrusu novým faceliftem), a tak

jsme se odhodlaly k osmnáctihodinovému lodnímu přejezdu do Francie. V Den „D“ jsme se vylodily poblíž útesů Flamanville – Sémaphore, kde jsme bez otálení zahájily lezení v malé oblasti, která se ovšem s odlivem zázračně rozrostla. Každý den na šest hodin poskytovala pěkné cesty v tradičním stylu s nástupem z oblázkové pláže. Nutno dodat, že menší oblázky dosahovaly velikosti dinosauřích vajec a ty větší posloužily jako zábavné bouldry. Zbytek našeho prosincového pobytu v Bretani se díky počasí skládal především z potravinové turistiky. Již zdomácnělá kamarádka Zuzka nám připravila chutný úvod do francouzské gastronomie. Sedáky jsme vyměnily za igelitky, vzaly jsme šťouradla a den co den se za odlivu vydávaly na lov Flamanville – dinosauří boulder

Ústřice máme rády velice!

Jana se snaží na Sainte Victoire

Fakta Flamanville – Sémaphore (Normandie, Francie) Charakteristika: Červeno-oranžové mořské útesy. Jednodélkové cesty, výhradně tradiční jištění. Průvodce se nám nepodařilo sehnat, ale oblast díky množství spár a koutů výborně funguje stylem „vymysli si cestu, kde se ti zlíbí“. Přístup: Z přístavu Cherbourg (Cotentin Peninsula) do městečka Flamanville. Kolem zámečku po šipkách „Sémaphore“ až na parkoviště u výletní restaurace. Útesy leží přímo pod ní a rozprostírají se na obě strany. Vopruz: Lze lézt jenom za odlivu. Orgon (Provence, Francie) Charakteristika: Vápencové stěny na východním konci masivu Al-

48

7âQSBWV
QPEQPīJMZ
mSNZ


ústřic a slávek, které rostou pevně přilepené na útesech. Jako zákusek sloužil dobře uleželý sýr zapíjený víny všeho druhu. Je jistě patrné, že tato část „On the Rope“ pro nás měla minimálně stejný význam jako lezecky hodnotnější úseky.

pilles. Jednodélkové i několik vícedélkových cest (celkem cca 400), kompletně po francouzsku odjištěných. Nástup od parkoviště je maximálně 20 minut, stěny jsou orientovány různými směry, tudíž se dá lézt v létě ve stínu, v zimě na sluníčku a dokonce i schovat před Mistrálem. Příjemná oblast rodinného typu (většina cest je v rozmezí 4 6c franc.), těžší cesty se nacházejí v novém sektoru Le Canal. Přístup: Orgon leží mezi Avignonem a Aix-en-Provence. Přímo do vesnice vede silnice N7, nebo se lze přiblížit po placené dálnici A7 (exit „Cavaillon“, nebo exit „Senas“). Z obce sledujte šipky „Camping La Vallée heureuse“, které vás zavedou na parkoviště u jezírka. Větší parkoviště je za skalami, z obce

Provensálské koření Do spanilého tažení Francií se nám překvapivě připletly Vánoce, a tak jsme provedly malou odbočku za účelem vyzvednutí dárečků a obnovení zásob v České republice. Bohužel jsme trochu přejely, takže Silvestra jsme nečekaně strávily ve studené ukrajinské salaši. Když se nám po lednové oblevě podařilo dostat zamrzlou Maganu z Janina dvora, nic nebránilo v pokračování našich dobrodružství. Známosti nás zavedly zpět do Francie. Tentokrát do provensálského Aix-en-Provence, v kraji provoněném kořením. Francouzsko-peruánský kamarád Seb, kterého jsme poznaly v Irsku a nyní pobývá v Austrálii, nám předvedl, o čem lezení v této zemi je. Pro lezce je zde

vše připraveno jako na talíři – upravená parkoviště, značené přístupy ke skalám, cesty pro děti vyborhákované po padesáti centimetrech… chybí jen ti pečení holubi. Znovu si zvyknout na borháky nám nečinilo zas takovou potíž. Ještě menší problém byl adaptovat se na teplotu 20 stupňů Celsia a lezení v tričku. V lednu! Naší nejoblíbenější oblastí v okolí Aix-en-Provence se stala hora Sainte Victoire. Obrovská masa vápence vystupující z okolní zvlněné krajiny vždy fascinovala nejen umělce, á la Paul Cézanne, ale i větší množství horolezců. My se usídlily na parkovišti P2 a začaly zlepšovat své lezecké umění v klidnějších zákoutích hory. Třeba dodat, že 6a lezou v jižní Francii jen

nad hřbitov po šipkách „Escalade“. Do Orgonu lze dojet vlakem. Přenocování: Kemp u jezírka (v zimě zavřeno). Vopruz: Když vane Mistrál, vzniká dilema, je-li lepší lézt na stinných, závětrných stěnách nebo na slunečných, ale větrných. Ideální není ani jedno. V neděli se připravte na nával rodin s dětmi a kurzů lezení.

hory, na které si to své najde opravdu každý. Mnohadélkové cesty horského charakteru, vícedélkové odjištěné cesty, těžké sportovní prásky i sektor odjištěný speciálně pro děti. Za návštěvu stojí určitě i východní část hory – Saint Ser. Přístup: Z Aix-en-Provece po D 17 směr „Le Tholonet“, také značeno jako „Route Cézanne“. 6 km nad Le Tholonetem začínají parkoviště. Deux Aiguilles jsou 15 min chůze od P2 nebo od parkoviště u návštěvnického centra. Přenocování: kemp „Sainte Victoire“, 4 km od hory. Vopruz: V létě se často nesmí lézt kvůli nebezpečí požáru. V zimě a na jaře zase hrozí Mistrál, který vydrží vát klidně několik dní. V neděli se vyhněte Deux Aiguilles.

Sainte Victoire (1.011 m n.m., Provence, Francie) Charakteristika: Nádherná hromada vápence kousek od Aix-en-Provence. Hora sama o sobě je poutní místo, oblíbené nejen horolezci, ale i „pěšáky“ a cyklisty. Nejpopulárnější je sektor Deux Aiguilles plný sportovních odjištěných cest. To je ovšem jen nepatrná část celé


%PMEZ
8BSNQFBDF

inzerce

na pultech důchodci a děti školkou povinné. Cesty nižšího stupně obtížnosti existují snad jen pro první hodinu víkendových kurzů. Téměř týdenní pobyt ve stylu „nahoru-dolů, o cestu dál, a další den znovu“ nás dovedl těsně pod úroveň důchodců. Koordinační vypětí lezeckého týdne ovšem zanechalo následky v běžném životě. Jednoho večera si Markéta opařila večeří nohu, Jana to, co ještě zbylo vyklopila z pánve na zem a Seb málem podpálil křoví i Maganu. Po regeneraci jsme se na P2 pod Sainte Victoire ještě vrátily. Seb se tentokrát nezúčastnil (zřejmě proto, že došel rum) a my si daly předsevzetí zapomenout na borháky a věnovat se tradičním vícedélkovým cestám. Těch je zde dostatek a nejsou tak frekventované jako sportovní oblasti. První poVýhled ze stěny Saint Michel v Morgiou

Silva Solar Přenosný solární panel SILVA Solar II je využitelný pro přímé dobíjení moderních lehkých baterií u přístrojů, jako jsou mobilní telefony, fotoaparáty, GPS, PDA aj. Tyto baterie obvykle nelze snadno nahradit rezervními a možnost pravidelného dobíjení je proto nezbytnou podmínkou jejich používání mimo civilizaci. Svatá Viktorka v plné kráse

Výkon: 13,6 V, 350 mAh = 4,75 W

jsme objevily občasnou skobu, borhák nebo – nedejbože – připravený štand. Jen jsme litovaly, že zimní lezecké dny jsou omezeny na šest hodin světla a tepla, a nelze se tak pustit do ničeho delšího. Pověstný vichr z hor jménem Mistrál, který znemožňuje nejen lezení, ale leckdy i přímou chůzi, se na scéně objevil půl hodiny poté, co jsme dolezly. Zřejmě zanesl naši pachovou stopu do návštěvnického centra, a tak náš pobyt na P2 ukončila slečna v zeleném, která se představila jako „strážkyně hory“ a seznámila nás se skutečností, že parkoviště není kemp.

kus odhalil jisté nedostatky především v komunikaci lanového družstva a v Janině odhadu, jak dlouhé je šedesátimetrové lano. Po metodickém večeru stráveném nad instruktážními knihami Johna Longa jsme sebraly odvahu na jednu osmidélkovou nádheru po hřebínku. Pečlivé studium přineslo ovoce, a nakonec vše došlo tak daleko, že jsme francouzsky nadávaly, když

Ztráty a nálezy v Les Calanques Les Calanques je několik mořských zálivů zařezávajících se do pevniny těsně u Marseille. Silnice jsou zde úzké, klikaté a prudké, proto je zvykem na sebe před každou zatáčkou upozornit klaksonem a příliš nehledět pod sebe na rezavějící vraky aut. Na konci silnic se nachází malé tiché vesničky, útesy a skaliska kam člověk dohlédne. Pro svoje působení jsme si vybraly Morgiou, honosící se stometrovou stěnou Saint Michel. Zde se

Les Calanques (Provence, Francie) Charakteristika: Skaliska a útesy začínají tam, kde město Marseille končí. Oblíbená rekreační zóna na dojezd autobusem z města. Lezení je opravdu různorodé, nabízí se např. těžké cesty v útesech, do kterých je třeba slanit, dále vícedélkové cesty, ale i perfektně odjištěné sportovně rekreační oblasti. Průvodce je drahý (25 E), ale nutný (lze zakoupit v Decathlonu po cestě do Sormiou). Oblast je rozlehlá, s nádhernými výhledy na moře i hory, a i přes svou popularitu si udržuje původní nezkrotný ráz. Jednodušší a dobře dostupné lezení najdete v Calanque Sormiou a Calanque Morgiou.

Přístup: Při výjezdu z Marseille se držte pobřeží a dříve nebo později narazíte na šipky „Les Goudes“, „Sormiou“, „Morgiou“, nebo „Luminy“, podle toho, kam chcete jet. Sjezdy autem do Sormiou a Morgiou jsou adrenalinovou záležitostí. Vše dostupné také městskou hromadnou dopravou, nutno ale počítat s delší procházkou. Přenocování: V Marseille. V Les Calanques platí zákaz stanování, v zimě údajně nevalně dodržovaný. Vopruz: Provensálská klasika – letní požáry, zimní Mistrál. Jako bonus téměř stoprocentní jistota krádeže věcí z auta. Řešení: nenechat v autě VŮBEC NIC. Poměrně bezpečná jsou parkoviště v Morgiou, uprostřed vesnice, nebo v Luminy před univerzitou.

projevila naše trpělivost. Na Mistrál, který vždy vyčistí oblohu od mraků a deště, jsme čekaly čtyři dny. Johna Longa už jsme znaly i pozpátku a tak jsme si troufly poklonit se francouzským důchodcům na nástupu a vylézt nahoru sousední, lehčí a zarostlejší cestou. Poslední navštívenou provensálskou oblastí se stala Calanque Sormiou. Lehké cesty v bílých stěnách, vyhlídkové toulání po útesech a „koupání“ v lednovém moři nám dalo na pár dní zapomenout na přítomnost velkoměsta. To se nám i se svými imigračními problémy ovšem samo nemile připomnělo rukou zlodějů, kteří nám z Maganky zručně vybrali všechen elektronický luxus. A to na frekventovaném parkovišti v sedle, kde se po celý den střídají sportovci a turisté. Po 31 dnech jsme tak řekly sbohem většině vánočních dárečků i zubním kartáčkům. Policie ve čtvrti Mazarque se omezila na sepsání protokolu a z nás Marseille za pár dní udělala to, co Ústí nad Labem za pět let nedokázalo – staly jsme se rasistkami. Na vlastní kůži jsme si tak ověřily to, co se píše ve všech (!!!) průvodcích tímto krajem. O tom, jak se krádeži vyhnout a zalézt si, se už nic nedozvíte, a ani my nejsme o moc moudřejší. A proto jsme začaly razit heslo, že co nemáš, to ti neukradnou. Elektronický nadstandard jsme neobnovily a pevně doufáme, že o naší sbírku prošoupaných lezeček a otlučených karabin už nikdo neprojeví zájem. Touto nemilou příhodou jsme uzavřely jinak naprosto neuvěřitelnou lezeckou etapu našeho putování. S těžkým srdcem jsme se rozloučily s francouzskými sýry, bagetami a horou Sainte Victoire. V příštím díle se tak dozvíte, s jakými lezeckými a kulinářskými zážitky se setkáme ve Španělsku. text a foto Švédky [email protected] www.sweb.cz/ontherope/

Rozměry panelu: 180 x 140 x 15 mm (zavřený) nebo 180 x 270 x 8 mm (otevřený) Hmotnost: 300 g Cena: 2.745 Kč

TENDON 9.7 Master Špičkové jednoduché lano s nízkou hmotností, které je díky konstrukci opletu SBS odolnější vůči oděru, ale zároveň měkké a s dobrou manipulovatelností. Jde-li vám o maximální výkon, právě jste našli to správné lano. Teflon®, Nanotechnology, TeROM Barva: žlutá, modrá Doporučená MOC: 3.750 Kč/60 m Více na www.mytendon.com

49

w

w

w .

m

o

n

t

a

n

a

.

c

z

/

p

r

e

d

p

l

a

t

n

e

portrét

Portrét významné české horolezkyně poválečného období Blaženy Karasové Blážiny první kroky na skalách jsou spojeny zejména s pískovcovými věžemi Českého ráje a legendárním Joskou Smítkou. Později se již jako reprezentantka vydávala vstříc letním i zimním stěnám a vrcholům Vysokých Tater, Kavkazu, Rily nebo Alp a stále častěji v samostatném ženském družstvu. Neúnavná propagátorka ženského horolezectví se v šedesátých letech aktivně zapojila do činnosti mezinárodního ženského horolezeckého spolku Randes-vous Haute Montagne, založeném ve Švýcarsku. Díky Bláži se pak československé lezkyně staly jedinými pravidelnými účastnicemi každoročních setkání z východní Evropy. Nezdolná energie jí ani v pozdním věku nebrání podnikat výlety i do těch nejzapadlejších končin světa. Bylo toho hodně, o čem jsem si s Blážou v jejím starobylém bytě v centru Prahy chtěl popovídat... Poprvé jsem byla na horách s našima na Popradském plese jako děcko. Pak se ale na dlouhou dobu nic podobného neopakovalo. Vše se změnilo až v době války, kdy jsem začala s lezením díky Lojzíkovi Altrichterovi – bratranci mé maminky. Byl členem Klubu alpistů a nějak se s nimi nepohodl. Dohodl se tedy s docentem doktorem Dostálem, který vedl Klub turistů, že společně založí horolezecký oddíl. A Lojzík mu tenkrát řekl: „Přivedu také své tři neteře,“ protože jsem měla ještě dvě sestřenice. Vznikla bezvadná parta, kterou tvořili hlavně bývalí študáci nasazení do továren. S výstupy jsme začali v Šárce. Přidal se k nám i pan profesor botaniky Novák, jemuž docent Dostál dělal asistenta. Měl už dost let, ale ani tak nic nebránilo tomu, aby se s námi věnoval lezení. Vždyť ještě v šedesáti vylezl na

50

Kapelníka! Po Šárce přišly na řadu skály v Černolicích. Nakonec jsme začali jezdit i na písky, pokud se to ve válce vůbec dalo. Třeba do Prachova, kam jsme jezdili na kole, protože vlakem se z Prahy nesmělo cestovat více než pětasedmdesát kilometrů. Já do té doby kolo nikdy neměla, takže jednu neděli jsem s partou jela na kole přes Báně do Černolic, abych se to kapku naučila. Následující neděli jsme pak vyrazili do Prachova. Po cestě jsem si stačila rozbít i koleno. Začalo mi téct z nosu a pro jistotu jsem se ještě zeptala ostatních: „Můžu se jednou rukou pustit řidítek?“ „Klidně!“, odpověděli mi. Pustila jsem se a hned jsem spadla do příkopu... Ve Skaláku Náš oddíl takto jezdil často i do Skaláku. První dojem z něj ale moc šťastný nebyl. Přišli jsme k Majá-

Bláža ku, kde Lojzík zkoušel vylézt nějakou divotvornou cestu. Nemohl ji přelézt, a tak uprostřed stěny začal tlouct skobu. Uslyšel jej ale Joska Smítko1. Přilítl na něj a samozřejmě mu vynadal. Bylo to poprvé, co jsem viděla Josku. Lojzík se naštěstí dokázal vrátit dolů a na Maják jsme pak vylezli vnitřkem komína. Chtěli jsme přelézt další cesty – něco lehčího do trojky, co klidně přelezeme. Joska s námi chvíli zůstal a poradil nám další výstup. Pětku! Líbilo se mu, jak jsem ji přelezla, a asi i proto jsme se pak později dali dohromady. Ve Skaláku jsem prožila opravdu krásné období. Většinou jsme přespávali v hospodě ve vesnici pod Hrubou skálou. Bylo v ní jeviště a na něm postel, na které vždycky spal pan profesor Novák. Také tam byly žíněnky, protože na jevišti se krom jiného i cvičilo. Rozložili jsme je po zemi a spali na nich jeden vedle druhého. Když si někdo musel odskočit, hned mu jeho místo někdo zabral. V oddíle jsme měli taky dva snoubence. Vědělo se o nich, že spolu chodí, a tak spali uprostřed. Holky pak spaly na jednu stranu od Milady, na druhé zase kluci, včetně pana docenta Dostála. Byla válka a lístků na jídlo málo. Ve skalách jsme při lezení měli k snědku jen chleba a borůvky. S Karlem Trousílkem jezdíval kluk, který

vždycky sbíral houby. Večer pak z nich uvařil polévku, která nám vždycky hrozně chutnala. Jen jednou se v hospodě pořádně svítilo a my zjistili, že v polévce plavou samí červi. Od té doby jsme ji už od něj nechtěli. Partu jsme měli opravdu moc pěknou. A asi jsme byli i docela známí, protože děvčata uměla moc hezky zpívat. Vždycky jsme se ve vlaku sesedly, zmačkaly do jednoho kupé a zpívaly písničky celou dobu, co se jelo ze Sušek nebo ze Skaláku do Prahy. Lidé už na nás byli zvyklí a v tichosti naslouchali. V tomto ohledu to bylo pěkné období. Zpívalo se, večer byly ohníčky... Chodit do hospody jako dnes, to nebývalo. Jednoho dne mi při lezení ve Skaláku Joska navrhl, že bych mohla zkusit vylézt Taktovku. Nechala jsem se přemluvit a štíhlou věž jsem přelezla úplně čistě. Do Skaláku jezdili mimo jiné i Alpisti, které vedl Zdeněk Mézl. Byla mezi nimi také jedna mladá lezkyně, kterou Mézl přinutil, aby Taktovku přelezla taky. Na řadu pak přišly Dračky a další obtížné výstupy... Začalo soutěžení mezi Joskou a Mézlem, která z nás je lepší, o čemž jsme my dvě vůbec nevěděly. Nakonec toho Joska raději nechal. Možná to bylo i tím, že když Mézl udělal hranu na Maják, Joska mu v ní vytloukl kruhy. Přišel do Sedmihorek a všechny kruhy Mézlovi hodil na stůl, že prý se jeho hrana dá vylézt i bez těch kruhů. Taky mne do ní poslal a samozřejmě chtěl, abych si v cestě na jištění místo kruhů nandala smyčky. Na smyčky mě teda honil, doopravdy. A taky mě to naučil. Akorát jednou jsem ho rozčílila. Lezli jsme Severní hranu na Suškách a Joska opět prohlásil, že se to dá vylézt bez kruhu. Zalezla jsem za roh a založila uzel, na kterém jsem Josku začala dobírat. Když Joska můj štand uviděl, rozčílil se: „Takhle se lézt nedá!“ Moc se mu nelíbilo, že jsem jej dobírala jen na jednom uzlu. Rychle přidal další jištění pro případ, že bych náhodou vylítla. Později jsem si řekla, že vše co mne naučil Joska, musím zase já naučit druhé... Mrzí mne, že jsem si naše výstupy ve Skaláku nikdy nepsala. Když ale přijdu do Skaláku, hned se začnu rozpomínat, co všechno jsem přelezla a s kým to bylo. S Joskou jsem lezla většinou samé těžké cesty. Lezl moc hezky a uměl dobře lézt i spáry. Přitom Rudolf Bauše, který jej učil lézt, tvrdil, že ze začátku mu spáry nešly vůbec. Vždycky je ale musel vylézt až nahoru, i když se

u toho celý sedřel. Nakonec se je ale opravdu naučil lézt. Co bylo na lezení s Joskou nejhorší? Že se nevzdal myšlenky naučit mne spáry lézt také. V Jeschkeho spáře na Maják jsem si třeba prolezla nohu až na kost. Dolezla jsem až k samotné spáře, kterou nakonec musel vylézt Joska. Stejně jsem pak v ní měla stále volné lano... Když mi totiž podjely nohy a já ve spáře proklouzla, Joska mi ještě povolil. Než jsem nakonec vylezla nahoru, bylo to hrozné. Později jsem lezla i úzké spáry, ale raději jsem měla vždycky stěny. S oblibou jsem lezla třeba na Dračky – Heinekeho (Dračí stěna), Kauschkeho... Jednou jsme tak s Joskou začali Taktovkou, pak jsme šli Údolku na Knihu, Heinekeho na Dračky... Nakonec jsme zašli na Zámeckou věž, kde mi Joska povídá: „Zkus jít od kruhu rovně nahoru!“ Moc se mi jeho nápad nezdál, ale šla jsem a skoro cestu i přelezla. Nahoře jsem mu už chtěla říct: „Konečně se držím!“, ale pustila jsem se a spadla na hlavu. Nebyl to bůhvíjak dlouhý pád, neměla jsem ani bouli, ale hned se to mezi ostatními prořeklo. Druhý den pak Joska prohlásil, že abych se z toho dostala, půjdeme na Dračky znovu lézt. Pod skálou mi pak nějaký pán povídá: „Já jsem včera viděl, jak jste padala... Co tam budete dělat?“ Joska se jen otočil a řekl: „Neseme dopis na poštu!“ Na to nikdy nezapomenu. A nejhorší bylo, když mi pak v Praze všichni známí telefonovali, jak mi je. A od Jirky Malíka, který kreslil bezvadné karikatury, jsem pak k Ježíšku dostala pomalované dřevěné talířky. Bylo na nich zobrazeno, kde jsem všude vylezla, ale také jak jsem spadla na Zámecké na hlavu. Tehdy se můj pád proflákl i doma, kde jsem většinou o lezení raději mlčela. Joska měl v té době rozdělaného lezeckého průvodce, kvůli kterému jsme toho hodně pře-

Blážin portrét od Jaromíra Funkeho

Z lezeckých začátků v Šárce

lezli i v Údolíčkách. Joska byl úžasný lezec. Měl svou lezeckou partu společně s bratry Karlem a Václavem Chlumovými, Ladislavem „Fifanem“ Vodhánělem, Jaroslavem „Kujanem“ Janků a Vladimírem Procházkou – „Chroustem“. Kluci věřili komunistické myšlence, ve které viděli jen ty dobré stránky a vůbec netušili, kam až to může do-

spět. Zvlášť Joska byl těmito ideály hrozně nadšený, často mi zpíval komunistické písničky. Také jej to táhlo do hor. Pořád plánoval, že po válce bude dělat chataře v Julkách. Nechtěl zůstat ve Skaláku. Přitom kvůli Skaláku utekl z Německa, což bylo jeho neštěstí. Němci jej poslali do Německa na práci a on to tam nemohl vydržet. Stýskalo se mu po skalách. Vrátil se a skrýval se ve Skaláku. Vždycky, když jsem přijela, dávala jsem mu lísteček ke Kořenského prameni. Tehdy tam stromečky nebyly moc vysoké, takže jsem pod jedním z nich nechala vzkaz a druhý den jsme se tam pak sešli. Jednou jsme spolu jeli i do Prachova. Říkal, že když se mnou pojede vlakem, nic moc se nestane. Během jízdy se mnou ale nechtěl mluvit. Stál vpředu, já seděla uvnitř vagónu. Nakonec spal s naší partou i v pověstné noclehárně, přitom s nacisty to nikdy nebylo jisté... Jednou jsme měli namířeno na Suché skály. Ostatní jeli přímo, já dojela nejprve do Skaláku a s Joskou jsme pak šli na Sušky pěšky. Pamatuji si, že mi cestou ukázal místo, kde byly složeny věci na vyhazování kolejí. Věděl, kde se v Příhrazech skrývají partyzáni, a také jim nosil jídlo. Společně s nimi se chystal vyhodit koleje do povětří. Prý až budou jezdit transporty Němců... Na Suškách jsme spolu takhle lezli jen jednou. Předtím jsme sem jezdili hlavně v zimě lyžovat, i když já raději chodila lézt a vždy jsem k tomu všechny přemlouvala. Bydleli jsme u Boudů, kteří nám dobře vařili a hlavně po nás nechtěli tolik lístků. Také nám schovávali lyže, které nám přivezli lyžařští závodníci s povolením na převoz lyží. Za války se totiž lyže musely odevzdávat. Později Joska onemocněl – dostal zánět středního ucha. Joskův tatínek dělal dozor na dráze a prohlížel koleje. Vyprávěl mi, jak na něj tehdy Joska volal z roští, že ho šíleně bolí hlava a ucho. Nemohl už bolest vydržet. S otcem zariskovali a zašli k doktorovi, díky čemuž Josku nacisti sebrali. Byl jediný, komu se kdy z gestapa podařilo utéct. Pustili jej totiž na záchod a Joska z něj vylezl ven okýnkem. Přelezl na vedlejší barák, po kterém slezl dolů. Zajel k Vlastě Štáflové2, která mu dala kalhoty a bundu po manželovi. Štáfl v tomto oblečení maloval, a tak bylo vše ještě zmazané od barev. Vlasta pak Josku přivezla zpátky do Turnova, do skal. Skrýval se v malé jeskyňce, kde jej nakonec Němci přece jen vypátrali. Seskočil před nimi ze skály dolů a přitom si poranil nohu. Utekl domů. Byla zima a tatínek mu dal kabát, což si později velmi vyčítal. Když jej totiž Němci doma objevili, začal před nimi utíkat a kabát se mu zamotal mezi nohy... Poválečné období ve Vysokých Tatrách V prvním poválečném roce mne naši nikam nepustili, protože mladší sestřenice byla krátce po válce zabita na jižní Moravě. Vyklízeli pumy z hasičského depa a lidem v okolí nic neoznámili. Jedna z pum vybuchla, zabila dvanáct lidí a mezi nimi i moji sestřenici. Po této události měla o nás teta s mamkou najednou hrozný strach. Prý nikam nesmíme a nepustili nás ani do Tater. Na zimní kurz jsem se dostala až v šestačtyřicátém a hnedka potom i na letní. Všecko jsme tehdy platili ze svého, byli jsme bez peněz... Dost jsme tam toho vylezli. Byla jsem v družstvu s Paterou a ze začátku ještě s jedním klukem, který ale později prohlásil, že už s námi nepoleze, proto-

51

že jsme vždycky lezli dvě cesty za den. Říkával o nás, že si chceme vydělat na reprezentační kalhoty. S Paterou se mi ale lezlo dobře. Pravda, když jsem mu řekla ať jde doleva, šel vždycky doprava. Chodili jsme vždycky na střídavo. Když byl ale těžkej ranec, raději jsem lezla jako první a on pak musel jít druhý s tím rancem. Techniku jsem měla ze Skaláku dobrou a šlo jen o to sžít se s jinou skálou. Vím, že jsme třeba za jeden den vylezli na Ostrý štít a pak ještě Motyku na Širokou. Ta se mi hodně líbila.

Na vrcholu věže ve Skaláku s Majákem v pozadí

V Jižní cestě na Strubichovu věž ve Skaláku

Netrvalo to dlouho a opravdu jsem se v reprezentačním družstvu ocitli. Ze začátku bylo dost široké, bylo nás tam asi padesát lezců. Tenkrát, když jsme s reprezentačním lezením začínali, sešli jsme se všichni pod vedením Otto Jelínka třeba na pověstném soustředění v Bielovodské dolině. Tehdy jsem lezla ještě s Vaškem Zachovalem3, moc dobrým klukem. Přelízali jsme třeba na Galérku z Kačí doliny, bylo to první letní přelezení zimní polské cesty. Výstup vedl přes plotýnky a některé z nich nebyly zrovna příjemné. Hrozně těžká byla o dva roky později také Baronova cesta na Východný štít nad Železnou branou. Možná i proto, že jsme ji s Paterou lezli blbě. Ještě štěstí, že klíčová délka přes jeskyni rovnou nahoru vyšla právě na něj. Když jsem po něm převislý úsek přelézala, v duchu jsem si říkala, jak to mohl ten kluk vůbec vylézt. Podle průvodce jsme pak zjistili, že jsme měli jít více doprava, kde to nebylo až tak obtížné.

52

Nechtěně jsme Mírovi Baronovi cestu narovnali. Vždycky jsem si pak říkávala, že to byla jedna z cest s opravdu velkým „C“. V reprezentaci se později situace trochu vyostřila. Začalo se s předháněním – kdo kterou cestu vyleze dříve a za jak dlouho, což jsem teda neměla vůbec ráda. Také si kluci začali najednou uvědomovat, že když polezou se ženskýma, neudělají takové výkony jako když by lezli sami. Začala rivalita a začali se vybírat spolulezci... Hlavní hřeben jsem vlastně šla taky kvůli klukům. Když jej vylezli oni, tak my ženské musíme dokázat, že na to máme taky. První pokus nedopadl valně. Jídlo jsme si roznesly po hřebenu, abychom toho tolik nevláčely s sebou. Pořád pršelo. Seděla jsem na chatě a čas čekání si krátila vypisováním informací z průvodce – výstupy, sestupy, výšky... Tímto způsobem jsem zpracovala celý profil hřebene, asi 25 kilometrů. Vyrazily jsme. Vozka nás odvezl na Podbánské, kde se Olina Lásková-Zibrínová rozhodla, že bychom měly ještě dojít do hájovny pro mlíko. Seskočila z vozu a dopadla hned vedle zmije, která ji chtěla uštknout. Vozka si jí naštěstí všiml, začal mrskat bičem a zabil ji. Tak jsme začínaly... Začalo opět šíleně pršet. Když déšť ani po dvou dnech neustával, žáby vše snesly z hřebene zase dolů. Musely jsme se do něj pustit znova až na podzim. Bylo září a v severních stěnách už byl sníh a led, díky čemuž jsme postupovaly poměrně pomalu. Rozhodly jsme se pro změnu taktiky. Ze začátku jsme lezly pohromadě, ke konci jsme se rozdělily. Jedna skupina šla spodem a úsek, který se měl vylézt, obešla. Druhá skupina šla přesně po hřebínku. Tímto způsobem jsme celý přechod stihly za 13 dní. S Olinou jsme nakonec stoupaly nahoru na Térynku, kde nám udělali vanu horké vody, ve které jsme se konečně vykoupaly. Čeho jsme se bály nejvíc? Jelenů, aby nám něco neudělali. Byli totiž v říji a řvali tak, že nám naháněli strach. O našem výstupu jsem nakonec napsala slušný článek do zahraničního časopisu jednoho ženského spolku. Reportáž mi předělávala reportérka, která s námi občas jezdila na hory. Když jsme se na silvestra sešly a článek mi přečetla v konečné podobě, myslela jsem, že mne trefí šlak. Udělala z něj úplně něco jiného než se ve skutečnosti stalo. Třeba jeleni v něm řvali přímo v bivaku na hřebeni. No hrůza! V reportáži se sice objevil mnou rozkreslený profil hřebene, ale jinak to byl hrozný článek, se kterým se nikdy nemohu chlubit. Se zimním lezením jsem měla zkušenosti ze Sušek. Po válce jsme také chtěli s Trousílkem vylézt v Šárce na Džbán hned zkraje. Přesně podle Josky – jen se smyčkami, beze skob. Dolezli jsme až pod hlavičku, ale dále už to bez skoby na jištění nešlo, tak jsme výstup vzdali. V zimě jsme toho pak v Tatrách vylezli víc než dost... Bohužel zimní Tatry mám spojené i s velmi smutnou událostí. Lezli jsme pětku na Černý štít. Některé holky měly vibramy, jiné zase železa. Já lezla s Evou Posejpalovou, se kterou už jsme toho měly za sebou opravdu hodně. Jiřina lezla s Olinou, byli tam i kluci. Vylezly jsme na vrchol, kde si Jiřina dělala ještě legraci. Kluci začali sestupovat, my šly za nimi. Nejprve Jiřina, pak Olina, nakonec já s Evou. Do cesty se nám postavila věžička, kterou kluci obcházeli

zprava dvojkovou cestou ve sněhu. Volala jsem na Jiřinu, aby ji obešla zleva, že budeme scházet jedničkovým sestupem ve skále. Děvčata se železy by se po sněhu pohybovala určitě dobře, ale ta s vibramy by měla potíže. Jiřina mne vždycky ve všem poslechla až na tento jeden jediný okamžik. Říkala: „Tady je vyšlapaná cesta a já už to obejdu zprava. Jděte zleva a já se k vám vrátím.“ Šly jsme samozřejmě nenavázané, protože jsme se pohybovaly v lehkém terénu. Olina, která obešla věž zleva, najednou volá: „Jiřina sa zošmykla!“ Uklouzla a svým kladivocepínem pád neubrzdila. Přitom den předtím lezla s Radanem Kuchařem a také někde při sestupu ujeli. Bylo to hrozné. Olina běžela na chatu na Zeleném plese pro pomoc. S Evou jsme sešly k Jiřině. Ležela tam tak klidně... Sundaly jsme péřovky a Jiřinu přikryly, aby jí nebyla zima. Pak přišel doktor, píchl ji injekci, ale už jí nebylo pomoci. Kavkazské výstupy Na první zájezd na Kavkaz v roce 1958 jsem odjížděla jako vedoucí horolezců Středočeského kraje ještě s Frantou Paštou, který zase vedl účastníky z kraje Hradeckého. Byl to vůbec jeden z prvních výjezdů na Kavkaz. Působili jsme tehdy v údolí Adyl-Su. Rusové se mne tam zeptali, jak mohu dělat vedoucího, když se mi na horách někdo zabije. Otřesný zážitek, díky kterému nás pak nechtěli skoro nikam pustit. V zájezdu jsme se moc neznali, spolu jsme nikdy nelezli. Byli tam i filmaři, kteří nás pořád uháněli, že musíme vylézt na Elbrus. Pokoušeli jsme se o něj příliš brzy, lidi ještě nebyli na výšku moc zvyklí. Měli jsme s sebou hodně zeleniny a čerstvého jídla, takže navíc jsme nesli rance jako hrom. Ve čtyřech tisících dvou stech metrech se nachází chata Prijut odinnadcati, kam jsme úspěšně dorazili. Přes noc nikdo nemohl spát, jak všem bylo blbě. S Frantou jsme jim vařili zelňačku a česnečku a Rusové nemohli pochopit, že vedoucí vaří účastníkům zájezdu jídlo. Úplně jiná mentalita! Ráno jsme vyrazili k vrcholu. Přišlo ale špatné počasí a my se nemohli trefit do sedla. Měli jsme strach, že to s námi ujede, a tak jsme výstup raději vzdali. Vrátili jsme se do chaty a volali do tábora, zdali nám povolí další pokus o výstup následujícího dne. Tábor nám výstup povolil, ale lidi se vzbouřili. Už nechtěli strávit další noc zvracením, a tak jsme sešli dolů a Elbrus nevylezli. Pašta se pak ke konci zájezdu na nejvyšší kavkazský vrchol vrátil s filmaři a úspěšně jej zdolal. Kavkaz jsem poznala jako moc nádherné vršky. Třeba ledovcový Bžeduch. To by býval krásný výstup! My ale lezli trojku na Džan-Tugan, což byl taky hrozný zážitek. Takový krásný, vysněžený kopec... V železech bychom na něj mohli vystoupat skoro zadarmo. Museli jsme lézt po hodně blbé suti nebo rozvolněné skále. Ani jsem nevěděla, jestli mi to pod nohama celé neujede. Žádné pěkné lezení. Kam povedou naše kroky vždycky určovali ruští průvodci a my museli jít poslušně za nimi. Také se tam nakonec stala malá nepříjemnost našemu oddílovému předsedovi Honzovi, kterému spadl na záda šutr. Naštěstí mu páteř nepřerazil, poranil mu pouze nohu, čímž se náš postup zpomalil. Sestup ledovcem nás zastihl za tmy. Když jsme došli k okraji trhliny, Rus jen posvítil baterkou do míst, kam máme doskočit. Hrozné způsoby! Zájezd měl svou smut-

Na vrcholu štítu Bojin Kuk během srazu RHM v Jugoslávii v roce 1987, zleva: Jitka Šrámková, Lisbeth, Bláža a Irmgard Dobler

nou dohru i u nás doma. Na pozvánku našeho oddílu k nám přijeli horolezci z Jugoslávie. Nakoupili u nás nějaké zboží, které posílali zpátky do Jugoslávie. Na balíčky pak jako odesílatele napsali adresy našich kluků. Na celnici ale vše pootvírali a zjistili, že jsou v nich věci, které se nesmí vyvážet. Průšvih! A náš předseda se pak u výslechu podřekl: „Vždyť já byl tou dobou na Kavkaze!“ A oni: „To my víme. Podívejte, jaké už máme o vás obrázky!“ Dodnes nevíme, kterého z kluků tam estébáci poslali, aby nás hlídal. Byla to hrozná doba... O rok později jsem si vše bohatě vynahradila. Zájezd našeho družstva vedl Chroust, a to už jsme se mohli pohybovat všude. Šli jsme třeba s Chroustem a Tony Antoníčkem z Brna přes sedlo Bečo dolů do Mestie. Byli jsme jediní, kteří tehdy vytáhli paty z tábora. V té době byl totiž „zakrytej rajon“ a nikdo nesměl jít lézt. Chroust byl ale známý, a tak nás výjimečně náčelník tábora do sedla pustil. Přes sedlo Bečo jsme sešli do Gruzie společně s pasáky ovcí. Do samotné Mestije jsme se dopravili na korbě náklaďáku. Zpátky jsme se pak dostali přes Ušbinské sedlo, protože jsme si chtěli prohlídnout sestup z Ušby. Vrátili jsme se v pořádku, ale i tak vedoucího tábora kvůli nám úplně sesadili z náčelnictví. Nastal ten pravý čas pokusit se o Ušbu. Byla jsem v družstvu s Evou Posejpalovou. Smůla snad byla jen ta, že Chroust neměl s kým lézt. Kluci s ním jít nechtěli, a tak lezl s námi. Druhou skupinu vedla Olga Veličková s Dášou Turkovou a Zdeňkou Kotáskovou. První den jsme přespali na Prijutu Němcev. Následující den jsme vylezli na Podušku, kde jsme postavili stan a přečkali druhou noc. Třetí den jsme vylezli na vrchol Ušby, který byl strašně úzký. Všichni seděli na hřebeni a já, abych si je vyfotila, musela sestoupit o kousek níž navázaná na laně. Dolů jsme slézali stejnou čtyřkovou cestou a přespali opět na Podušce. Naše cesta vedla ještě na Malou Ušbu a dále na Štít Ščurovského. Teprve pak jsme sestoupili do tábora. Na Prijutu Němcev jsme se už nezastavovali, neboť nás tlačil čas. Přitom Rusové nám do něj jako projev uznání našeho výkonu přinesli kytky a jídlo. V táboře nás zase čekali naši kluci ve štrúdlu a přitom hráli Radeckého marš. Bylo to asi vůbec poprvé, kdy uznali, že jsme i my ženské na horách

dobré. Vždyť jsme za pár dní vylezly na tři vrcholy – na jeden pořádný a dva menší. Bylo to krásné. Přitom ve stejné době na stejném ledovci ztvrdnul John Hunt4 týden v mlze, když nemohl jít nahoru ani dolů. Trojkový ledovec rozhodně nebyl jednoduchý... V roce 1961 jsem chtěla jet s děvčaty na Kavkaz potřetí – na Štít Ščurovského. Zřejmě se ale šetřilo s penězi, protože mi napsali, že mne škrtají ze zájezdu. Prý už jsem tam byla dvakrát za sebou a musím udělat místo zase jiným. Na Kavkaz jsem se pak už nikdy nedostala. V té době jsem už dělala trenérku, měla jsem za sebou trenérský kurz. Reprezentantka jsem byla do doby, než se vytvořilo ženské družstvo a já se stala jeho vedoucí. S ženskýma jsme toho vylezly opravdu hodně. Třeba s Evou Posejpalovou máme spousty prvních ženských přelezení – například Slovanskou cestu na Zlý Zub na Rile. Byla to moc hezká šestková cesta, kterou kdysi udělali Brňáci. Vylezené jsem toho měla mnoho, ale na mistra sportu mi chyběly ještě bivaky. Všechno tehdy bylo předepsané, no hrůza! Zadarmo se ale tehdy žádné tituly rozhodně nedávaly. Mistra sportu jsem nakonec dostala s velkou slávou ještě na Strahově. Nastupovala jsem společně s Evou Bosákovou5 v zapůjčeném kostýmu. Je to už hodně dávno... Ženský horolezecký spolek RHM V květnu roku 1968 byl ke 150. výročí ženského lezení ve Švýcarsku založen mezinárodní ženský horolezecký spolek Randes-vous Hautes Montagnes – RHM. Hlavní zásluhu na jeho vzniku měla zejména Felicitas von Reznicek6, která měla za sebou velmi zajímavý život. Její matka byla šlechtična, otec byl kapelníkem německého divadla a díky tomu celá rodina nějakou dobu pobývala dokonce i v Praze. Za druhé světové války pracovala jako švýcarská dopisovatelka pro Anglii. Měla velké styky a snad i proto se jí podařilo zorganizovat RHM. Obětavě obesílala všechny horolezecké spolky v Evropě. Sama toho moc nevylezla, víceméně jen lehké cesty, přesto jako vstupní podmínku pro členství uvedla, že dotyčné musí umět vylézt alespoň čtyřku na prvním konci lana. Postupně se jí začaly se zájmem ozývat horolezkyně ze západního Německa, Itálie, Francie... snad jedině z NDR jí odepsali, že

horolezkyně tohoto typu u nich žádné nemají. Od nás komunikoval s Felicitas zejména Arnošt „Ajšek“ Černík7, takže jsme se nakonec ve Švýcarsku sešli v pěti. Ajšek přijel se svou manželkou autem, Olina Zibrínová se Zdenem také, já přijela vlakem. Setkání bylo moc efektně udělané. Všechny hotely nabídly ubytování zdarma, za jídlo i lanovky se také nemuselo platit. Na slavnostní zahájení jsem si dokonce sama šila slavnostní šaty, abych byla elegantní. I ostatní horolezkyně byly moc krásně oblečené. Nic horolezeckého na nich tehdy vidět nebylo. Objevila se tam velmi známá jména – například Francouzka Jeanne Francová8 nebo Švýcarka Loulou Boulazová. Na lezení jsem se pak dala dohromady s Halinou Krüger z Polska9, se kterou měla původně přijet i Wanda Rutkiewicz. Jeden výstup jsme dokonce podnikly pro švýcarskou televizi společně s Francouzkou Christine de Colombelle, která nedlouho předtím přelezla Eiger s horským vůdcem (2. ženský výstup klasickou cestou

S Halinou Krüger

Na srazu RHM v roce 1986 ve Freysiniére, zleva: Margarete Münkle, Irmgard Dobler, Jitka Šrámková a Bláža

v roce 1967). Byla tam strašně oslavovaná. Měly jsme namířeno na pětkovou cestu v jižní stěně Betlerstocku, která ale nebyla moc dlouhá. Halina se mne zeptala: „Nechceš jít?“, a tak jsem šla první délku. V další mne pak Halina vystřídala. Když pak přišla řada na Francouzku, dala nám oběma najevo, že na prvním konci lana nepůjde. Zřejmě byla zvyklá na horského vůdce, který jí všechno vyvedl a ona pak lezla pouze za ním. Tehdy jsem si pomyslela, že to asi není až tak velká horolezkyně.

53

S kamarádkami – Berninou de Mol Van Otterloo-Schippers z Holandska (vpravo) a Němkou Gretel Waser. V pozadí vlevo současná předsedkyně RHM Veren Jäggin.

Z oslavy narozenin Felicitas von Reznicek, stojící zcela vlevo

Z povídání ve Starém Městě Praha, březen 2006 Lezla jsi hlavně v době, kdy se u nás ještě mnoho horolezců nevyskytovalo. Jaké to tehdy bylo? To máš pravdu, horolezců nebylo tolik jako dnes. Po válce jsme se většinou všichni znali. A na čem jsme lezli? To si nedovedeš představit... Lezli jsme na konopných lanech. Za války s námi lezl Jirka Malík, moc dobrý horolezec z našeho oddílu. Jednou za námi přijel do Skaláku, a že sehnal nové lano. Vylezli jsme na Maják. Rozhodli jsme se, že nebudeme slézat komínem, ale budeme slaňovat. První slaňovala moje sestřenice, ujela asi 5 metrů, a jeden ze tří pramenů, ze kterých bylo lano spletené, praskl. Zezelenala a já nahoře z toho byla taky úplně vedle. Volali jsme: „Jeď hrozně opatrně pomaloučku dolů!“ Sjela pod věž a my pak všichni slézali dolů komínem. Nikdo se už do lana neměl odvahu pověsit. A na takových lanech jsme lezli. Přes pana Jaňoura, který měl obchod s koly a často jezdil na Sušky, také je i fotografoval, jsem sehnala Lütznerku. Pětadvacítku! Lezli jsme na ni s Joskou. Slaňovali jsme ale stále na obyčejném laně. Taky musím prozradit, že s námi často lezla Vlasta Štáflová. Já lezla bosa, Vlasta v lezečkách, které si dost šetřila. Na věži se vždycky zula a slaňovala taky naboso. Než jsem si sehnala lezecké boty i já, to chvíli trvalo. Jednou přišel Jirka Malík s tím, že dobré jsou provázkové lezečky. Z provázků se upletly copánky, které se pak navzájem sešívaly. Podle rad Jirky jsem si je pak i vyrobila. Opravdové lezecké boty jsem sehnala díky strejdovi, který vlastnil koželužnu a prodával různé kožené věci. Nakupovali u něj také ševci, kteří mi lezečky ke konci války ušili. V Tatrách se tehdy ještě dlouho lezlo v okovaných botách. Později je vystřídaly trikuny, ve kterých se sice dobře lezlo, ale špatně chodilo, zvláště v suti. Nakonec se přešlo na vibramy... O něco později jsem měla také lezečky z Německa – tzv. manšonky, které byly dobré akorát jednou v Tatrách. Lezli jsme v hrozném lijáku šestku na Železnou bránu ze severu a měla jsem je s sebou. Naho54

Felicitas se snažila hlavně o společné setkání horolezkyň ze západu i východu. Byla hrozně šťastná, když přijely Rusky. Jenomže jedna pak další rok zahynula na Pamíru a další rok už z Ruska nepřijel nikdo. S Felicitas jsme dohodly, že budu v RHM dělat zástupkyni českých horolezkyň. Jezdila jsem pak na srazy skoro každý rok, díky čemuž jsem poznala opravdu velké množství výborných horolezkyň. Hned následující rok přijela i zmiňovaná Wanda Rutkiewiczová, která mne tehdy přesvědčovala, abychom zorganizovaly ženskou expedici do Himálaje. Švýcarky by prý daly peníze, ona by obstarala spacáky a já zase jídlo. Nakonec její záměr nevyšel, protože Švýcarky na tom nebyly s financemi až tak dobře. Vysokohorské ambice jsem měla i dříve, jenomže jsem měla vždycky smůlu. V době založení našeho samostatného ženského družstva měly podobný spolek jedině ženské ve Skotsku, kterým dělala čestnou předsedkyni anglická královna. Ukázalo se, že to byl od nich dobrý tah. Později totiž organizovaly výpravu do Himálaje a přišlo mi od nich pozvání, abych jela s nimi. Dostalo se jim odpovědi poplatné tehdejší době – prý mne tam ze socialistického státu nepustí. Holky mi pak vzkazovaly, že se obrátí na čestnou předsedkyni, aby to za mne s naším vedením vyjednala. Měla jsem ale obavy, že kdyby za mne orodovala anglická královna, asi bych už se nedostala

vůbec nikam. Odmítla jsem, i když to byla moje jediná šance, jak se dostat na expedici. Snad jediný můj nesplněný sen... Felicitas byla opravdu úžasná ženská. Jednou si přede mnou povzdechla: „Představ si, že Bulharky přijely pouze s 10 dolary. Jak tady mohou žít?“ Natož jsem jí odvětila: „My jezdíme jen s 5 dolary a bojíme se jich vzít více. Kdyby nám na ně přišly, už víckrát nevycestujeme.“ Pochopila to docela dobře, protože pak nám pokaždé dávala seznam všeho, co máme přivézt. Když jsme věci přivezly a odevzdaly i se stvrzenkami, dávala nám za ně peníze. O něco později pozvala Felicitas na sraz i Tenzinga Norgaye, který přijel se svou dcerou. Na oplátku jsme pak byly pozvané do Nepálu na oslavy 20. výročí zlezení Everestu. V Himálaji nám Tenzing naplánoval túru pod Everest. Jednu noc jsme přespali na podlaze Everest hotelu, který zrovna stavěli. V údolí Solo Khumbu jsme tehdy skoro nikoho nepotkali, byly to krásné chvíle. Samotná oslava se pak konala v Darjeelingu. Všichni byli ve slavnostním kromě Hillaryho, který se zrovna vrátil z nějaké túry. Když jsem se pak vrátila z Himálaje domů, zjistila jsem, že mne vyškrtli z vedení ženského družstva. Příští rok mě nepozvali ani na Randez-vous, které se konalo v Německu. Žáby to tam ale nějak zbabraly. Nenašly správný sestup, přišly pozdě a uděla-

ře byly šikmé plotny. Já lezla s Chroustem, druhou dvojku tvořili Rudolf Bauše s Miroslavem Jedličkou, kteří lezli ještě v „kovákách“. Plotny jsem v manšonkách přelezla docela dobře, ale oni neměli šanci. Na plotnách tloukli jednu skobu za druhou. Lana měli tak mokrá a ztvrdlá, že šli navázaní na laně doopravdy až dolů na Popradské, protože je nemohli ani rozvázat. Nám se to podařilo, protože Chroust měl o něco lepší lano. A taky jsme byli podstatně rychlejší, protože jejich skobování dlouho trvalo. V Tatrách jsme k jištění používali i smyčky, což Slováci zpočátku odsuzovali. Smyčky nebo skoby – s tím jsme měli mezi sebou velké rozepře, ale nakonec si zvykli i oni.

na. Dost dramaticky jsme tehdy zjistili, že spárou žádná cesta nevedla. Později Joskova téměř hotového průvodce Kujan někde ztratil. Dozvěděla jsem se, že jej našel Rišík Karoušek, ale nechtěl mi jej ani ukázat. Karoušek měl Josku rád, a tak si jej možná chtěl nechat pro sebe. Ani nevím, v jakém byl stavu. Hrozně se mne dotklo, když pak Kujan průvodce vydal a o Joskovi se ani nezmínil. To jsem si řekla, že mne velmi zklamal, a od té doby jsem s ním nechtěla nic mít.

Na kterého spolulezce vzpomínáš ráda? Dobře se mi lezlo s Karlem Cermanem. Byl ochoten se mnou vylézt úplně všecko – kvůli Joskovi. S Paterou se mi také lezlo krásně, stejně jako s Miličem Blahoutem. Většinou jsem ale potom lezla jen s holkami, se kterými jsme toho vylezly opravdu hodně. Zmínila ses, že jste s Joskou přelézali ve Skaláku cesty v souvislosti s chystaným lezeckým průvodcem. Jaký byl jeho osud? To ti řeknu, jak to s průvodcem dopadlo. Joska jej měl už skoro hotového. Když skončila válka, předal mi průvodce Joskův otec. V jeho dopracování pokračoval Kujan, který Josku velmi obdivoval. Často chodil do skal s námi a psal kudy jsme lezli. Po válce jsem přelézala s Karlem Cermanem cesty, které už Joska nestihl. Lezli jsme na všechno možné. Na cokoliv, co nám mnohdy jen tak někdo poradil. Jednou jsme tak šli na Novákovky na Sahaře (dnes Skaut a Skautská věž). Kdosi nám totiž tvrdil, že ze strany Ocúnu na ně vede spára, která končí úzkým komínem. Prý tam někdo viděl někoho lézt. Zkusili jsme tuto cestu vylézt a na mne vyšel právě ten úzký komín. Zúžil se ale natolik, že jsem v něm zůstala trčet a nemohla ani nahoru ani dolů. Karel mne v něm musel nechat. Vylezl na vrchol věže normálkou, seshora hodil lano a nahoru mne vytáhl venkem komí-

Vylezla jsi toho opravdu spoustu. Kterého výstupu si považuješ nejvíce? Z takového množství cest se opravdu těžko vybírá. Ale asi bych zmínila jeden, který jsme podnikli v rámci mezinárodního cvičitelského kurzu v Chamonix. Tehdy jsme udělali sice ne moc obtížný, ale velice dlouhý přechod Mont Blancu, Mont Mauditu a Mont Blancu du Tacul i se sestupem za jeden den. V lezení pak pokračovala i tvá dcera... Blaženka se v lezeckém prostředí pohybovala odmala. Když jsem ale vyrážela do hor, dávala jsem ji přes léto k tetě na Moravu. Nakonec začala s lezením taky a lezla docela dost. Měla první výkonnostní třídu, její manžel Petr Schnabl dokonce mistra sportu. Jednou tak lezla Železnou bránu. Vyváděla šestku ze sedla a málem tam ulítla. Pak jsme zjistili, že už byla v jiném stavu, ale vnukovi Martinovi to naštěstí vůbec nevadilo... Musím se zeptat také na dům, ve kterém bydlíš. Musí mít bohatou historii... Dům koupil můj pradědeček z Klatov a přistavěl jedno patro. Byl to uzenář a řezník, nakonec si koupil ještě velkostatek u Prahy. Dědeček Šrámek byl z Moravských Budějovic a v domě založil knihařskou dílnu. Byl to dobrý knihař, protože v Anglii dostal i nějakou cenu za vazbu knih. Vázal dokonce i pro ruského cara. Pracoval vždycky půl roku a půl roku cestoval. Říkali jsme si se sestrou, že

ly ostudu. Přespříští rok mne pak zase pozvaly – do Pyrenejí. To už ale začaly moje trampoty se zdravím... Musela jsem podstoupit operaci štítné žlázy a nějakou dobu byla na izotopech. Do nemocnice jsem nastupovala v září a domů mne pustili až na Štědrý den. Tenkrát byla bída o léky. Všechny prášky se svážely z celé republiky do Motola, kde se rozdělovaly. Někdy jsem dostávala prošlé léky nebo když zrovna nebyly ty pravé, dávali mi jiné. Trvalo to rok, než jsem se z toho dostala. Doktor mi tehdy zakázal lézt na prvním konci lana. Ze začátku jsem si z toho moc nedělala a dál lezla s žábami, se kterými jsem se znala. Jenže z ničeho nic jsem jednoho dne omdlela. Zrovna jsem šla z nějaké schůze v Bratislavě a upadla přímo před doktorem Wolfem – předsedou zdravotní komise. To bylo tuplem něco na něho! Nechtěla jsem při výstupech způsobit nějaký malér a s lezením na laně jsem úplně skončila. Dala jsem se ale dohromady s Jitkou Šrámkovou ze Zlína a Němkou Gretel Waser, se kterými jsem v horách chodila alespoň na vysokohorskou turistiku. Vůbec ničeho jsem ale přitom nelitovala – mám toho vylezeného docela dost! zpracoval foto

Blažena Karasová-Cvrková narozena 12. 7. 1922 1954 mistryně sportu 1951–1954 členka reprezentačního družstva vedoucí a trenérka ženského reprezentačního družstva Přehled nejvýznamnějších výstupů Vysoké Tatry 225 výstupů, 94 v zimě, 4 prvovýstupy 1947 1951

1952 1953 1954 1955 1957

Kavkaz 1958 Džan-Tugan (3.996 m), klas.3A, spolulezkyně: Převrátilová 1959 Ušba, S vrchol (4.694 m), cesta z Podušky, klas. 4B, spolulezci: Olga Veličková, Dagmar Turková, Eva Posejpalová, Zdeňka Třísková-Kotásková, Vladimír Procházka Pik Ščurovského, hřeben, klas.2A, spolulezci: Olga Veličková, Dagmar Turková, Eva Posejpalová, Zdeňka Třísková-Kotásková, Vladimír Procházka Čatyn-Tau, hřeben, klas.2A, spolulezci: Olga Veličková, Dagmar Turková, Eva Posejpalová, Zdeňka Třísková-Kotásková, Vladimír Procházka

Martin Krejsa Petr Piechowicz archív Blaženy Karasové

naše cestovatelské choutky máme asi po něm. Zemřel v roce 1913. O papírnictví a vazačství se pak starala babička, hlava rodiny. Byl to poslední krámek v Praze, který byl znárodněný. Dovedeš si představit, jak dlouho se jej babička snažila udržet? Pořád nám tvrdila, že to bude její smrt, ale nakonec zemřela až v devadesáti. Ze začátku jsem u babičky v dílně pracovala taky. Později jsem pět let studovala grafickou školu. Nakonec jsem skončila v archeologickém ústavu, kde jsem byla 30 let zaměstnaná jako kreslička. Platy mimovědeckých pracovníků nebyly v akademii moc slavné. Snažili se nám ale pomoci tím, že nám umožnili dělat instalace v muzeích. Co nám pak muzea zaplatila, bylo naše. Také jsme dostávaly polovinu peněz za ilustrace ve vědeckých publikacích. Přivydělávala jsem si, jak jen to šlo... Už jsi prozradila, že se svou o deset let mladší sestrou Ludmilou stále cestujete po světě. Kdy jste s vašimi výlety začaly? Když k nám přišli v osmašedesátém roce Rusové, švagr byl zrovna pracovně na Kubě. Při návratu zůstal se sestrou v Kanadě a každý rok pak k nim jezdila jedna z babiček. Mamka k nim cestovala dokud mohla, naposledy u nich byla ještě po osmdesátce. Místo ní jsem pak za sestrou jezdila já. Postupem času jsme začaly i s výlety. Chtěla jsem poznat Čínu a také jsme ji společně procestovaly. Byly jsme na zájezdu v Austrálii, za dvaačtyřicet dní jsme objely celý kontinent. Sestra naše výlety plánuje vždycky strašně dlouhé, například vloni jsme odletěly do Jižní Ameriky na dva a půl měsíce. Do Peru jsem se chtěla podívat vždycky. Položila jsem tam i kytičku klukům k jejich památníku pod Huascaránem. Hrozné neštěstí, když v roce 1970 zůstali při zemětřesení pod kamennou lavinou. Dobře jsem znala jejich manželky i děti... Po měsíci stráveném v Peru jsme pak cestovaly ještě na jih. Sestra se chtěla dostat až k jižnímu pólu, ale v současné době se nesmí v Antarktidě vystoupit, takže jsme se nakonec na nejjižnější světadíl nedostaly. Vše utratím opravdu jen za cestování. V létě se zase chystám do Kanady...

Volová věž, středem, klas.V, spolulezec: Karas Žabí kůň, Proti srsti, klas.V, spolulezec: Karas Široká, Motykova cesta, klas.V, spolulezec: Miroslav Patera Ganek, Birkenmayerův žlab, 1.letní přelezení, klas.V, spolulezec: Václav Zachoval Česká věž, cesta Patery a Šislera, klas.V, spolulezec: Jiří Mašek Javorový štít, středem Z stěny, prvovýstup prostředním žebrem klas.V, spolulezci: Z. Bretová, Jiří Mašek a Ladislav Vodháněl Malý Kežmarský štít, S stěna, Stanislawského cesta, klas.VI, spolulezec: Šisler Železná brána, S stěna, klas.V, spolulezec: Vladimír Procházka Východný štít nad Železnou bránou, Baronova cesta, klas.V-VI, spolulezec: Miroslav Patera Lomnický štít, Z stěna, Karouškova cesta, klas.V, spolulezec: Milič Blahout Žabí kůň, S stěna, spolulezci: Miroslav Patera, Miloš Matras, Kratochvíl Baranie rohy, JZ stěna, prvovýstup středem stěny prostředního pilíře klas.V, spolulezci: Milič Blahout a Olga Lásková-Zibrínová přechod hlavního hřebene v ženském družstvu ve směru Ľaliové sedlo – Kopské sedlo, 17. až 23.září, spolulezkyně: Ema Formanová, Irena Hrablíková, Olga Lásková-Zibrínová, Mirka Macků, Zdena Nespěchalová-Blahoutová Ošarpance, JV plotny, klas.VI, spolulezkyně: Eva Posejpalová Galerie Ganku, Stanislawského cesta, klas.VI, spolulezkyně: Eva Posejpalová

Rila 1960

Zlý zub, Slovanská cesta, klas.Vb, , spolulezkyně: Eva Posejpalová Malovica, S stěna, klas.Va, spolulezkyně: Eva Posejpalová

Julské Alpy 1964 Triglav, S stěna, Zimmer-Jahnova cesta, klas.IV, spolulezkyně: Pávková 1971 Jalovec, Comiciho hrana, klas.V-VI, spolulezkyně: Doležalová Alpy 1966 1967 1968

Mont Blanc, Mont Maudit, Mont Blanc du Tacul Matterhorn, Lvím hřebenem, spolulezec: Kramný Betlerstock, J stěna, klas.V, spolulezkyně: Halina Krüger a Christine de Colombelle

Himálaj – Nepál 1973 trek z Lukly do Pangboche pod Ama Dablamem a zpět Pyreneje 1975 Grand Pic, V stěna, klas.IV-V, spolulezec: Gilbert Berger Pointe d‘Aragon, klas.III-IV, spolulezci: Gilbert Berger a Susane Valentini Petit Vignemale, klas.III-IV, spolulezkyně: Paulet Couralet Dandy

1

Josef Smítka (1919–1945) – nejlepší pískovcový lezec válečného období, který působil zejména ve Skaláku. Za jeho nejtěžší výstup je považována Smítkova cesta na Dominstein (VIIc), kterou zdolal v roce 1944. Padesátimetrovou stěnu zdolal pouze s osazením jednoho jediného kruhu, když v ní uplatnil své mistrovství v zakládání smyček. Byl popraven nacisty v Terezíně těsně před koncem války. 2 Vlasta Štáflová (1907–1945) – horolezkyně a spisovatelka, manželka akademického malíře Otakara Štáfla, tvůrce Symbolického cintorína ve Vysokých Tatrách. Její jméno je spojeno zejména s jejím prvovýstupem JZ stěnou Volej veže v roce 1935 – tzv. Štáflovkou. Zahynula i s manželem při americkém náletu na Prahu. 3 Václav Zachoval – významná postava českého horolezectví ze Zlína. Se Zdeňkem Zábojem uskutečnil v roce 1948 první československý souvislý přechod hlavního hřebene Vysokých Tater. Společně s Františkem Plškem se v roce 1950 zasloužil o první přelezení pověstné Hokejky v západní stěně Lomnického štítu. Zahynul při pokusu o první zimní přelezení této cesty v roce 1952. 4 John Hunt – legendární vedoucí první úspěšné expedice na Mt. Everest v roce 1953, během níž na vrchol vystoupil Edmund Hillary a Tenzing Norgay. 5 Eva Bosáková (1931–1991) – sportovní gymnastka, mistryně světa v prostných a na kladině v Moskvě v roce 1958, olympijská vítězka na kladině v Římě v roce 1960, mistryně světa na kladině v Praze v roce 1962. 6 Felicitas von Reznicek (1904 – 1997), mj. autorka knihy „Von der Krinoline bis zum sechsten Grad“. 7 Arnošt Černík (1926–1970) – jeden z nejvýznamnějších českých publicistů horské literatury 60.let. Zahynul společně s českou výpravou během zemětřesení v kamenné lavině pod Huascaránem v Peru. 8 Jeanne Francová (1923) – významná francouzská horolezkyně 50. let s obtížnými výstupy zejména v oblasti Mont Blancu, v roce 1959 se zúčastnila tragické ženské expedice na Čho Oju, manželka významného himálajisty Jeana Franca, který např. vedl úspěšné expedice na Makalu a Jannu. 9 Halina Krüger-Szyrokomska (1938–1982) byla legendou polského ženského horolezectví, první průkopnicí těžkých technických výstupů ve Vysokých Tatrách i evropských velehorách prováděných v ženských družstvech. Společně s Annou Okopiňskou dosáhla v roce 1975 vrcholu Gasherbrumu II (8035 m) jako první samostatné ženské družstvo, které kdy zlezlo osmitisícový vrchol. Zahynula při pokusu o první ženský výstup na K2 na mozkový edém. 10 Jaromír Funke (1896–1945) – český fotograf, známý svými obrázky architektury a krajin vycházejících z funkcionalismu.

55

info

Jelenec – Skalní hradby ukryté v lese Malebná vápencová oblast v úbočí Velké Fatry se stala hitem letošního léta. Ve dvou sektorech, horních i dolních skalách, byly slyšet tři řeči: slovenštinu, maďarštinu a nejvíce asi češtinu. Navzdory tomu, kolik se tady pohybovalo lezců, jsme pokaždé pod svými cestami osaměli. Je zde na sto dobrých cest, není problém si vybrat. Příjezd ze Žiliny je možný dvěma směry. Jeden vede do Ružomberku, odtud na Banskou Bystrici a Donovaly a druhý na Banskou Bystrici přes Martin, Turčianské Teplice, Harmanec a patnáct kilometrů před BB doleva opět na Donovaly. Ze Žiliny je to zhruba sedmdesát kilometrů. První možnost je sice delší, zato rychlejší, takže oběma trasami dojedete přibližně za stejný čas. Pár kilometrů odtud směrem na Donovaly se u vesnice Motyčky nalézá další převislá oblast Šturec (viz Montana 2/96). Cesty dvacet pět metrů dlouhé a převislé 8+ až 10. My jsme zvolili cestu přes Harmanec a do Jelence jsme přijeli zdola. Pár kilometrů před Donovaly se vpravo od silnice objevil na skalní stěně velký památník, odbočili jsme k němu a zaparkovali za další auta na okraji cesty. Pod námi stálo několik domků. Oblast se ukrývá na druhé straně hlavní silnice, v kopci, ovšem skály v létě nejsou z doliny vidět. Vrátili jsme se asi sto metrů proti směru, kterým jsme přijeli a v místě, kde z lesa vyčuhovalo lano, jsme do něj vstoupili. Vyšplhali jsme pár desítek metrů prudkým svahem po nataženém starém edlu, a teprve poté jsme spatřili nad našimi hlavami šedomodrý vápenec prosvítající mezi stromy. Ještě deset minut stoupáme pěšinkou, než se před námi otevře skalní amfiteátr i s řadou sedaček z kina kolem ohniště. Hned za ním se naklání pěkná střecha a doprava se táhne třicet metrů vysoký, asi dvě stě metrů dlouhý pás skal. Romantické místo koloruje mnoho skalních děr, ideálních pro osamocené bivaky s výhledem na hvězdné nebe v noci. Večer hoří vatra a voní pečené vuřty. Tady se ještě zachovala ta jedinečná atmosféra, která se z jiných skal již pomalu vytrácí. Lezení je vynikající. Jsme překvapeni. Nastupujeme do množství osmiček. Začneme Kraťas 7+, Bocian open 8 a Piť či nepiť 8-. Vychutnáváme si krásné pohyby ve skále, která se pomaličku zvedá nad hlavou, prsty se pevně zalamují do dobrých lišt a děr, lezečky

56

Amfiteátr v Jelenci

Jožo Krištoffy, Zošťatý a starý pes 8+/9-

bezpečně stojí na drsném povrchu a předloktí pomalu natéká. Pokračujeme na Tvár Anjela 8- a Oči plné prachu 8-/8. Před námi se rozprostírá taková dlouhá sjezdovka s množstvím drobných, nepatrných a nepřehledných vln. Michal nalézá a bojuje už kolem druhého

borháku. Vyvažuje se právě na těch vlnkách. Vypadá to jako by se plazil, zatímco on si stěžuje, že mu natéká. Stěna je opět nepozorovatelně, nicméně citelně převislá. Nakonec se nevyvaruje kolizi, když si u dalšího borháku vybírá hluchý směr. „AF je tiež dobrý štýl,“ paroduji Strýka,

který tak kdysi poškádlil Stana Kavuljaka, když udělal první přelez Mapy stredoveku 10-. Tehdy, v roce 1993, to byla možná nejtěžší cesta Slovenska. Stano si zapnul první borhák rukou ze země, a poté cestu vylezl. Když se se zářícíma očima spouštěl na zem, Strýko zahlásil: „RK je tiež pekný štýl“, a všichni jsme se řezali. Oči plné prachu vypadaly jako technická hrana, zatímco nás čekalo pár silových kroků a trochu morálovější nástup. Krásné, znovu jsme nadšeni. Michal se proto pouští do vedlejší krátké plotny Chameleon za 9-. Samozřejmě že cílem je on sight. Sám se zcela správně rozhoduji šetřit na Bačovu zkratku, nejvyzývavější linii tohoto útesu. On sight Chameleona vypadá tak, že jenom díky neutuchajícímu povzbuzování jističe se cesta podaří vůbec dolézt AF! Šikmé poličky jsou tak schované a hladké, že doslovné dobytí vrcholu uznáváme jako nesmírný výkon. Každý další zapnutý borhák jsme oslavovali jako malé vítězství. Žádné RP se nekoná, balíme lano a přesouváme se pod dvacet metrů dlouhou převislou hranu. Lešek nastupuje do Zošťatého a starého psa za 8+/9-. Dlouhé tahy po madlech, jak to komentuje Michal, který se v cestě prošel on sight nebo flash už minulý zájezd. Lecho po roční pauze kvůli zánětu úponů v loktech cestu tak pohodovou neshledává a těžce ji vybojuje AF. Fotím Vlada Solára z Martina v nádherné plotně vpravo od hrany, Ztraty a nálezy 10-. Pak si jdu pohrát

Vlado Solár, Bačova zkratka 9+/10-

do Bačovy zkratky 9+/10- vlevo od toho Zašťatého psa. Lezci se srocují a povzbuzují mě na flash. Pro mě však bylo vůbec výkonem zapnout druhý nýt. Cestu jsem dolezl AF na pokraji svých sil. Přesto nebo spíš právě proto se ve mně rozléval nádherný pocit. Ani výlez v kolmé spáře není jednoduchý. Zato výhled z vrcholu do údolí je až nepřiměřenou odměnou za bojovnost. První den jsem se rozlezl a druhý Baču vylezl. S pomocí „Abadžikry“ (Rosťova bojového pokřiku – pozn. redakce), pochopitelně. Michal se druhý den také zalomil a flash dolezl do spoďáků nad hranou střechy. Tam je ovšem klíčové místo – špatně se hledají nohy. Tak teď, když jsem vám to vyradil, tak už to musíte vylézt – flash! Bačova zkratka a ten Zašťatý pes jsou nejobléhanější cesty. Pro mnohé to jsou klenoty zdejších skal. Obě jsou ideální na pokus o on sight. Dobré chyty, daleko od sebe, velký táhlý převis a spokojeně natéká. Také autor prvního přelezení Ondra Švub dolezl on sight či flash až pod vrchol. Do horních skal, pěšinkou doleva, jsme se stihli už jenom podívat. Tam se leze více na sluníčku, je to otevřené, skály tu přerostly stromy. O cesty třicet pět metrů délky zde není nouze. Zalézt si můžete i sedmičky, stejně jako devítky nebo deset minusky. Oblast Jelenec není vyloženě pro začátečníky, nýbrž dobře trénované začátečníky. Úsměv. Šestky jsou prostě ojediněle a je to vždy alespoň malinko do kopečka. Je to však ráj sedmiček a osmiček. Většinu cest vyrobili asi Pavol Packo, Jožo Lovás, Robert Štefko a Jirka Švub se svými syny. Ty nejtěžší ovšem popřelézal hlavně Ondrej

Švub. Obtížnost končí na 10-/10. Cesty jsou popsány na skále i s klasifikací, takže není problém se orientovat. Klasifikace asi sedí, ale některé cesty překvapí, jako například Skalná ruža 8+ (!). Mnoho borců ji slanilo o pár nýtů dřív, než byl vrchol a ti úspěšnější bojovali ze všech sil alespoň o AF. To je výzva na on sight! Přístup: Ze Žiliny směrem na Banskou Bystricu přes Martin, Turčianské Teplice, Harmanec a patnáct kilometrů před Banskou Bystricou doleva na Donovaly. Vystoupit u památníku na skále nad Jelencem. Druhý pohodlnější, ale taky delší směr je přes Ružomberok a dolů na Donovaly a BB. Jelenec a památník bude po levé straně. Skalní oblast naopak po pravé. Je třeba vejít do lesa a vystoupat pod skály za hlavní silnicí. Do lesa vede od příkopy lano. Nachází se asi sto metrů dolů od odbočky do vesnice. Auto nechávat poblíž domů. Zatím jsem neslyšel o vykrádání. Ubytování Ve spacáku pod skalami anebo někde na lesní odbočce u auta. Hlavně vše po sobě uklidit. Lezení Parádní jako ve Francii vydělené našimi podmínkami. Dlouhé cesty od dvaceti do třiceti pěti metrů, spíše převislé, stěnové lezení, plotny, převisy i spáry. Chyty hlavně lišty. Vápenec drsný neolezený! Těžiště obtížnosti leží v osmém stupni. Většina cest je od sedm plus do deset minus. text a foto

Rostislav Tomanec

57

závody závody

Humáč boulder cup

vě však cestu nedokončil Komár, navzdory tomu, že se před cestou pečlivě nalíčil, nalepil náušnice a učesal dva culíčky. Mnohé divačky pak jeho předčasného konce hořce želely. Loňský vítěz Pionýr měl po celou cestu dostatek sil a v polovině cesty se dokonce zastavil na malou svačinku – vyndal si z maglajzpytlíku jablko a začal hodovat.

V pořadí již čtvrtý ročník Humáč boulder cupu se tentokráte netradičně konal nikoli na boulderové (jak by odpovídal jeho název), anóbrž na „klasické“ stěně na Julisce. Změna je život, ovšem název jsme z nostalgie ponechali stejný. Stavění cest Letos se žádné profesionální stavěče zajistit nepodařilo, a tak na stěnu vtrhla parta nadšených amatérů. Díky výpomoci ze spřátelených oddílů nás bylo nakonec celkem osm, tři holky a pět kluků. My jsme se vrhli na stavění holčičí kvalifikační cesty, zbylí kluci se rovnou pustili do pánského finále. Protože jsme neměli plošinu, nechtělo se nám oblézat stěnu s vrtačkou a tak jsme se rozhodli oblepit chyty barevnými páskami. Poté, co jsme asi dvě hodiny viseli v cestě, jsme zjistili, že pásky zakoupené v Baumaxu jsou „na dvě věci“ a museli jsme to kompletně přelepit. Až do druhého dne nás pak trápila noční můra, že přijdeme ráno na závody a všechno bude popadané. Když jsme si pak zkusili přelézt chlapské finálové cesty, nepodařilo se nám do jedné ani nastoupit a v té druhé jsme rovněž velmi záhy skončili. Kluci se ovšem taky rozčilovali nad našimi cestami a tvrdili, že to nejde v kuse přelézt. S napětím jsme tedy čekali, jak to druhý den dopadne.

Tato část byla trochu rozvleklá, jelikož nebyl stanoven žádný časový limit. Divácká pozornost místy polevovala, avšak všichni závodníci dostali šanci pořádně si zalézt (což poté všichni ocenili) a nemuseli vypadnout hned na prvním chytu.

vedla rovněž velmi dobře. Zuza lezla velmi elegantně (Hoeova škola se nezapře), avšak nestihla vymezený časový limit. Iva Hlaváčková předvedla také velmi pěkný výkon a i ona dosáhla topu. Lucka Sedláčková a Deny pak skončily zhruba v polovině. Pánové nastoupili do kolmého profilu (obtížnosti cca 6+ / 7-) a z 16 startujících jich plných 11 topovalo, včetně Janka, který se neuvěřitelně zlepšil a odmítl startovat v dětské kategorii (bohužel by neměl s kým závodit). Kromě ostřílených soutěžících (Pionýr, Blud, Brto, Hoe, Thomas, Bidlo, Komár…) se letos zúčastnil i vysoký počet nováčků a někteří se vedli velmi dobře, obzvláště musím jmenovat Filipa Jareše, který publikum rovněž ohromil svým fakírským převlekem. Ani rozložitý turban mu nebránil podat výborné výkony.

První kvalifikace První ženská kvalifikační cesta byla pouze bouldrovací (s časovým limitem 3 minuty). Bohužel se letos dostavilo jen velmi málo závodnic – startovalo jich pouze 6. První kolo vypadalo ještě velmi nerozhodně. Jasná favoritka Bára Šimanovská cestu doslova přeběhla, avšak Beruška ve svítivých plavečkách lahodících každému oku si jméno

1. kvalifikace

2. kvalifikace

finále

Lucka Sedláčková Zuza Hoetzelová Bára Šimanovská Beruška Deny Iva Hlaváčková

26 40 54 54 26 54

12 72 72 72 27 45

17 54 81 56 26 30

průběžné pořadí 55 166 207 182 79 129

celkové pořadí 6 3 1 2 5 4

Druhá kvalifikace Pro zajímavé srovnání lezly ženy v druhé kvalifikaci stejnou cestu jako předtím muži – ovšem díky nízkému počtu startujících nelze vyvodit žádné kvalifikované závěry, zda lezou v Humanitě lépe muži než ženy. Nahoru vylezla celá polovina – favoritky Bára, Zuza a Beruška. Iva Hlaváčková skončila ve dvou třetinách, za ní pak byla Deny (která původně startovat vůbec nechtěla, ale pod naším nevybíravým nátlakem neměla šanci) a za ní Lucka. Beruška evidentně nepodcenila přípravu a nastoupila do druhé cesty s jiným outfitem – tentokrát nasadila roztomilou krepovou sukýnku a mašli do vlasů ze stejného materiálu. Jako jedna z mála tedy konečně pochopila, že umělecký dojem hraje při závodech také velmi důležitou roli. Muži se tentokráte pustili do převislejší cesty, i když o půl stupeň lehčí než ta předchozí. Převislý profil zapůsobil na psychiku i rychle ubývající síly. Nahoru sice dolezlo 9 závodníků, někteří však utržili drobné bodové srážky za nepovolené stupy (pokud si závodníci odšlápli pouze nedopatřením, tolerovali jsme to s drobnou bodovou srážkou). Překvapi-

jméno

1. kvalifikace

2. kvalifikace

finále

superfinále

hyper

průběžné pořadí

celkové pořadí

Thomas Bidlo Pionýr Blud Filip Jareš Hoe Píťa Filipes Brto

72 72 72 72 72 72 72 72 72

69 68 69 69 69 69 68 67 69

63 51 63 21 54 63 63 62 63

57

25

57

26

57 37

46 0

57

44

286 191 287 162 195 307 240 201 305

4 8 3 9 7 1 5 6 2

58

Finále V ženském finále byly karty rozdány poměrně jasně. Celou cestu přelezla jenom Bára (i když někteří stavěči tvrdili, že je nelezitelná), která zaváhala jenom těsně pod vrcholem. Už už se zdálo, že se nevyhoupne přes hranu, avšak mohutný řev diváků ji vyhecoval a Bára skočila po dalším chytu a dolezla až do topu. Získala tak celkově 207 bodů. Beruška se Zuzou skončily na druhém a třetím místě s odstupem pouhé dva body (Beruška dolezla o chyt dále než Zuza), Zuzu však poškodila nedolezená první kvalifikace – měly tedy 182 a 166 bodů. Za nimi pak dolezly Iva Hlaváčková, Deny a Lucka, všechny skončily pod prvním převisem. Iva trochu nešťastně, protože zvolila špatný „prstoklad“ a došly jí síly, ačkoliv na to měla. Mužské finále bohužel skončilo nerozhodně – topovalo celkem 5 závodníků – Thomas, Pionýr, Hoe, Brto a Jirka Pitelka. Lukáš Bludský musel předčasně skončit, neboť se nešťastně praštil o vyčnívající chyt v prvním stropě a udělaly se mu mžitky před očima. Bidlo, Filipes a nováček Filip Jareš dolezli skoro až na konec, ale na top neměli dost sil. Od Filipa to byl skutečně

brilantní výkon – předlezl i samotného předsedu! Na řadu přišlo tedy superfinále (které bylo po loňské zkušenosti pro jistotu dopředu plánované). Avšak ani tady se k našemu zklamání nic nevyřešilo. I když byla cesta ukrutně převislá a chytů pomálu, Pionýr, Hoe, Brto i Thomas dosáhli opět na top. Naštěstí měl jeden ze stavěčů v záloze vymyšlenou ještě jednu linii, a tak došlo ještě na závěrečné (naštěstí!!!) měření sil. Konečné výsledky vidíte v tabulce. V kategorii rakvářů startovala letos pouze jedna jediná želvička,

která si vedla velmi dobře a není důvod, proč to příští rok nezkusit v hlavní ženské kategorii. Velkou pochvalu si zaslouží všichni nováčci, kteří se nebáli a přišli změřit své síly (někteří nadmíru úspěšně). Škoda jen, že z tak vysokého počtu novaček, které máme letos v oddíle, nepřišla závodit ani jedna jediná. Seznam všech sponzorů těchto závodů najdete na www.montana.cz . text Jan Říha

Novoroční Open 2006 14. 1. 2006; Sokolovna, Police nad Metují – tradiční závod s tradičním flashovým systémem kvalifikace, ze kterého se postupuje přímo do finále. Závod byl podpořen tradičně dobrou účastí závodníků, kterých se letos sjelo pod polický strop 52 z Česka a Polska (40 mužů a 12 žen). Dobře postavené kvalifikační cesty prověřily schopnosti a dovednosti všech závodníků, přičemž do finále postoupily – dalo by se říci – „známé firmy“. Finále byla díky kratší délce cest postavena tak, aby v cestě nebylo možné odpočívat, ale i tak byla obě finále divácky velmi atraktivní. No, a jakže to vlastně v Polici dopadlo? Juniorky: 1. Dominika Dupalová (HOM Alpin IV) 2. Eliška Karešová (Slávia Liberec) 3. Martina Gláserová (Slávia Liberec) Junioři: 1. Martin Stráník (Saltic, Singing Rock, Choceň) 2. Adam Ondra (Saltic, Singing Rock, Sun Sport, Brno) 3. Jakub Volf (Climbing club Ruzyně, Rock Pillars)

Ženy: 1. Jitka Mázlová (Kuhn-Gaberová) (Saltic, Singing Rock, Vrchlabí) 2. Kateřina Chudobová (CC Ruzyně, Rock Pillars) 3. Kristýna Ondrová (Saltic, Kadett) Muži: 1. Jiří Dragoun (Altra Ant, CC Ruzyně) 2. Dalibor Muráň (Elamada Klub Liberec) 3. Luboš Mázl (Saltic, Singing Rock, Vrchlabí)

Závěrem nezbývá než poděkovat autorům cest – Jirkovi Koutskému a Pavlovi Hrubému – za moře práce, kterou odvedli. Nelze samozřejmě zapomenout na všechny ostatní, kteří jakkoliv pomohli s přípravou a průběhem závodů – i jim patří velký dík. Současně také děkujeme Českému horolezeckému svazu a celé řadě dalších tradičních sponzorů (sponzoři uvedeni na klubových stránkách – www.hko.bloguje.cz), bez jejichž pomoci bychom nebyli schopni tento závod uspořádat. Ještě jednou díky všem a příště „o5“ v Polici ahoj! text Jiří Heřman Škop předseda HK Ostaš, Police nad Metují

Česká výprava na prvním závodě SP lezení v ledu Itálie, Valle di Daone, 20. až 22. 1. 2006 O závodu jsme již informovali v minulém čísle (rubrika „A jdi“). Na tomto místě si můžete přečíst, jak to všechno viděl a prožil jeden z „matadorů“ české výpravy. Redakce První závod světového poháru se odehrál v Itálii, v alpském údolí Valle di Daone. Počet přihlášených závodníku svědčil o tom, že půjde o velkolepou a populární akci v této relativně mladé disciplíně lezení. Celkem se registrovalo na 100 závodníků z 16 států. Z toho mužů bylo téměř 80. Náš český tým sestával z celkem 4 lezců plných ambicí (Stanislav Hovanec, Jan Doudlebský, Jiří Slabý, Martin Louda). Překvapil mě Doudlův prvotní optimismus: „Do finále se snad dostaneme…“ Ovšem tyto závody nejsou vůbec srovnatelné s těmi u nás nebo na Slovensku. Díky lákavé návnadě ve formě „price money“ pro první čtyři závodníky přijela nejen zkušená elita téměř z celého světa, jako například Harry Berger, Žeňa Krivošejcev, Mario Prinoth, Samuel a Simon Anthamattenovi, Simon Wandeler. Navíc všichni do 10. místa obdrží hodnotné ceny. To u nás zatím bohužel nehrozí… Kvalifikace začala v sobotu kolem 9 hodin. Lezli jsme stylem Flash 3 cesty, a to hned za sebou s 6minutovým odpočinkem a 1 minutou určenou pro navázání na lano. Celkem na jednu cestu jsme měli 6 minut. Nebyl jsem jediný, komu těch 6 minut nestačilo, padali jsme vždy kvůli totálně natečenému předloktí, a to při nálezu do další cesty nestihlo ani během tak krátké pauzy vůbec odtéci… Hned v první cestě Doudlebák nějak zazmatkoval, pak se snažil pospravit, a nakonec spadl… Ani mě smůla neminula, podcenil jsem oblečení a byl docela dost

promrzlý (venku bylo 15 pod nulou). Do cesty jsem nalezl ztuhlý a hned při prvním mírném „kození“ mi nějak povolilo a pokřupalo koleno. Lezl jsem dál jak jen to šlo, ovšem asi 5 kroků od topu mi došel časový limit… Druhá cesta byla poněkud s bouldrovým startem, kde poměrně dost závodníků popadalo. Stačilo několikrát pořádně „technicky“ zafixovat, přesně jako doma v teple na bouldrovce. Pak už bylo třeba „jen“ vytrvalostně vydržet až do topu. Z našeho týmu jsem klíčový bouldr zvládl bohužel jen já, ovšem skončil jsem opět s časovým limitem asi v poslední třetině cesty. Měl jsem natečeno až za ušima, nedalo se vyklepávat, na to nebyl nějak čas… Pro nás poslední lezecká cesta tohoto závodu vedla dlouhým stropem, kde předloktí dostalo řádně zabrat. Výlez ze stropu do kolmé stěny nebyl moc těžký, ale většina lezců měla natečeno ještě z druhé a i z první cesty… Doudloš, Loudis i Slaboch popadali v průběhu stropu. Mně se podařilo dostat do kolmé výlezové stěny, tři kroky před topem jsem špatně založil patu, už mě nějak neposlouchalo koleno a vyletěl jsem… Celkově bylo jen devět lidí, co zvládlo dát ve všech cestách top. Ti se již mohli těšit na nedělní finále a hodnotné ceny. O první místo se podělil Harry Berger se Samuelem Anthamattenem, třetí místo vybojoval Klammer Herbert. Ovšem „finále“ poražených a poraněných (mé koleno po kvalifikaci parádně napuchlo a kulhal jsem jak za stara) se uskutečnilo již v sobotu ve večerních hodinách, když jsme popíjeli různé nápoje (chutné i nechutné) v mezinárodních kruzích. Doudloš s Louisem předvedli krásné divadlo s rourou, která foukala do obrovského stanu

59

teplý vzduch. Začali s vzájemným fénováním všech možných partií těla, nakonec si jeden z nich (raději nebudu bonzovat Doudlebáka) elastickou trubku začal navlékat na hlavu a pomalu se do ní nasouvat celý… Naštěstí včas vše ukončila střízlivá temperamentní Italka, to jsme se již váleli smíchy pod stoly… Já jsem trávil volný čas se skotskou šílenou sebrankou, jejich zvláštní zábava byla, když řádně smějící se závodník Scott Muir začal polévat ostatním vlasy sladkou italskou Grappou, kterou nám nabídli Italové…

Tedy tak nějak proběhl první letošní závod SP v lezení ledu. Byla tam pořádná zima, ale zato perfektní atmosféra a kvalitní „sebranka“. Musím podotknout, že my Češi máme co dohánět, pokud chceme v této disciplíně nějak zabodovat. text Stanislav „Kvak“ Hovanec

Umístění: Stanislav Hovanec Jan Doudlebský Jiří Slabý Martin Louda

26. místo 47. místo 50. místo 53. místo

SP Hemsedal Piate podujatie Svetového pohára v ľadovom lezení, ktoré sa uskutočnilo 3. – 5. marca zaujalo miesto v nórskom Hemsedale. Po prvý krát sa podobné podujatie konalo na pôde Škandinávie, v krajine s najväčším potenciálom ľadoveho lezenia v Európe. Finálová cesta sa liezla v neďalekom cragu Gol, kde Markus Landrø vytvoril novú mixovú cestu M 10+. Tú sa nakoniec podarilo zdolať Hari Bergerovi, pred Evgeny Krivošejcevom a 19ročným Markusom Bendlerom. Z Čiech sa zúčastnili podujatia Jirka Pelikán, Martin Louda a Jirka Slabý. Jirka Pelikán sa prebojoval do finále, kde obsadil piate miesto. M. Louda skončil na 11. a J. Slabý 29. mieste.

60

V ženskej kategórii dominovala Ines Papert, z celkovo 14 prihlásených žien nenašla významnejšieho konkurenta. Malým sklamaním bola nórska účasť, keď favorizovaný Kristen Reagan nedosiahol finále, zatial čo další lezci boli zamestnaní organizovaním preteku. Celý závod sa niesol v duchu klubového podujatia, no Nórom sa aj bez predchádzajúcich skúseností podarilo postaviť veľmi zaujímavú kvalifikačnú trať. Finálová cesta sa tak pri Good Push, Bad Bush M10 a Jernmangel M10+ zaradila medzi najťažšie mixy v Hemsedal a severnej Európe. text a foto

Vlado Kusnier

Ve dnech 28. a 29.1. proběhl na Českomoravské vrchovině již tradiční

Mauglího memoriál Tentokráte startovala i štafeta těhotných. Můžeme se tak těšit na další generaci drsných lezců či lezkyň.

Vítězové Marie Dvorská, David Vedra Štafety muži: Buršík – Franz – Balcar ženy: Pospíšilová – Smíšková – Bosáková

61

závody závody

Tendon cup 2006 – Hejnice Úvodní závod české sekce Tendon cupu 2006 (pro nezasvěcené: závody určené pro začínající a pokročilé lezce z celé republiky v kategoriích do 16 let) proběhl 11. února na umělé stěnce v tělocvičně hejnické školy. I přes nepříznivé počasí sem dorazilo celkem 71 účastníků z celých Čech (nejvíce z Trutnova – celkem 22, Máca má z čeho vybírat...), pro které připravili pořadatelé v různých profilech, včetně nové stěny, celkem 8 cest – ty finá-

lové díky zdejší specifice – trámu ve stropu – v délce až 20 m. Každá kategorie (a bylo jich celkem 8) lezla dvě kvalifikační cesty, finále čekalo jen na ty nejlepší. O výsledcích rozhodovaly leckdy opravdu centimetry, lezlo se i několik superfinálových cest. Nejvyrovnanější výkony podávaly nejmladší dívky, kde o vítězce rozhodlo až 3. superfinále. Vedle známých tváří z loňského ročníku se na stupních vítězů ukázaly i některé nové, mimo soutěž si zalezli ti nejlepší z Českého poháru. O hodnotné ceny pro všechna místa z finálových skupin a materiální zabezpečení závodu se postarala firma Lanex Bolatice, sponzor celého seriálu. A jak to v Hejnicích dopadlo? Přehled vítězů jednotlivých kategorií: Kategorie A (ročník 1997 a mladší) 1. P. Balvín (HO Skaláci Č.Lípa) 1. K. Bělková (Nový Bor) Kategorie B (ročník 1996 – 95) 1. M. Hlaváček (HO Ruzyně) 1. J. Václavíková (HO Skaláci) Kategorie C (ročník 1994 – 93) 1. K. Hejtmánek (Yetti club Trutnov) 1. V. Pražáková (LK Prachov) Kategorie D (ročník 1990 – 92) 1. P. Moravec (Yetti club Trutnov) 1. V. Skalická (HO Skaláci)

Kompletní výsledky najdete na webu ČHS. Na shledanou na dalším kole Tendon cupu 2006 v Újezdu! text Jan Kašpar

Krátká zpráva o závodech Tendon cup 2006 v Olomouci Pondělí – 5 dní do závodů Jako obvykle jsme řekli všem lidem, které známe, že se na stěně budou sundávat chyty a jako obvykle v prvotním nadšení přišli všichni, kteří mohli. Sundat a očistit zhruba tři a půl tisíce chytů nějakou dobu trvá. Na sklonku dne je stěna zbavena chytů a očištěna, stejně jako zhruba polovina chytů. Vzhledem k tomu, že Bubák zítra nemůže, je nutná návštěva místní hospůdky a projednání zítřejšího stavění

cest. Tam také zjišťujeme fakt, že asi nebude předlezec. Úterý – 4 dny do závodů Bez Bubákovy přítomnosti začínají Kuba, Bín, Roman a Michal stavět cesty. Kolem deváté, když dorazí Bubák, jsou hotové cesty pro kategorii A včetně finálové a dvě cesty, u kterých se ještě musí určit, pro koho asi tak budou. Prostě každoroční zmatek. Až na to, že má být postaveno osmnáct cest a je jich zatím pět. Na závěr opět posezení u pivka. A předlezec pořád ještě není. Středa – 3 dny do závodů Doděláváním už dva dny rozdělaných cest si zajistil Bín práci na celý

62

večer. Kuba staví, přišel stavět i Bobula a všichni svorně zkoušejí lézt cesty a hodnotit, pro jakou budou kategorii. Jediný člověk, který v tom má mít jasno, je Bubák, který jen kroutí hlavou, že je to asi všechno buďto lehké nebo těžké a navíc je to všechno v pytli, protože ještě nejsou ceny, neví se, jestli bude bufet, lidi, kteří měli promítat, mu volají, že nemůžou, a to už vůbec nemluvíme o předlezci. Jasno má jen Bín, a to v tom, že nebude předlézat a na celé závody zaleze do bufetu. Do hospody nejde nikdo. Předlezec pořád není a seznam těch, kteří by mohli předlézat, se tenčí. Čtvrtek – 2 dny do závodů Od půl sedmé do deseti do večera se Bín a Bubák dohadují, která cesta je pro kterou kategorii. Vyhrává Bín, který místo včerejší návštěvy hospůdky všechno nakreslil. Viki v neskutečně krátkém čase staví poslední cestu v největším převisu. Tím jsou cesty dostavěné. Ještě je potřeba udělat rozpis lezení tak, aby lezly alespoň dvě kategorie naráz a lezci si nepřekáželi. To vše se řeší v hospůdce. Předlezec pořád ještě není, Bubák zoufale obvolává všechny známé i neznámé. Pátek – 1 den do závodů Dnes je malá tělocvična, a tím i stěna obsazena. Po domluvě s trenérem fotbalistů ještě Viki domalovává hraniční čáry mezi jednotlivými cestami. Nosíme lavice, ceny a zásoby do bufetu, chystáme aparaturu na ozvučení. Přitom všem se koukáme, jak trénují malí fotbalisté. A zjišťujeme, že bonbóny, které nacházíme občas rozházené v tělocvičně, jsou motivační odměna. Za góla z půlky tělocvičny do prázdné brány bonbónka. A tak jdeme radši na pivko. Předlezec pořád není a tak jmenujeme Kantyho, který je z toho očividně velmi potěšen (nebo poděšen?) Však jde jen o písmenko. Zítra se uvidí. Sobota – den závodů Ráno v sedm u Bubáka, má to nejblíž. Jenže Bubák po včerejším pivečku trošku zaspal, takže ho budíme, bereme ještě nějaké

věci a uháníme do tělocvičny. Postupem času se zjišťuje, že Bubák nenachystal asi deset věcí, které jsou nutně potřeba. Tak třeba prezenční listiny, kabely k tiskárně, fixy, propisky… A tak Bubák lítá domů, na stěnu a zpět. Ještěže to má nějakých tři sta metrů. Už začíná prezentace a s ní první menší průšvih, když Pája špatně napíše ročníky kategorií (tohle měl taky udělat Bubák!). Po domluvě s Lumírem a po hodinovém zpoždění můžou začít závodníci konečně lézt. Kategorie postupně přelézají (a nebo taky díky těžším nástupům nepřelézají) své pracovní cesty. Při přelezení poslední pracovní cesty pro nejstarší kategorii toho má dost i předlezec, který tuto cestu nedává. Ovšem první ze závodnic ji hned topuje, takže žádný problém. Jen Kanty už nemůže. Postupně se lezou bez předlezení finálové cesty. Kolem čtvrté hodiny je dolezeno, vyhlášeny výsledky a může začít část závodů pro všechny naše kamarády lezce nejoblíbenější. A to je volné lezení na postavených cestách. I další část závodů je v oblibě, a tou je promítání a večírek. Vše se vydařilo. Snědly se párečky, dopilo pivko a gulášku zbylo přiměřeně i na ráno. Neděle – 1 den po závodech Bubáka zase není možné vzbudit, tak zbytek účastníků večírku začíná pomalu uklízet šatny a tělocvičnu. Kolem jedenácté se dostaví i Bubák, který všechno zkontroluje, věci naloží do auta a odveze. V poledne je všude uklizeno. Teď už jen zbývá během co nejkratší doby domontovat zbytky chytů na stěnu a bouldrovky a dospat nedospalé ze stavění a večírku po závodech. Závěr: Každý rok po závodech tvrdí Bubák, že už další nebudou, ale přitom koncem roku už má termín na další ročník a začíná shánět stavěče a pomocníky. Po letošních zkušenostech asi nejdřív začne shánět předlezce, ale další ročník určitě bude. text foto

Karel Malý K. Malý, L. Návrat

s

o

u

t

ě

ž

výstupy s tilakem

ÈASOPIS PRO HOROLEZCE SKIALPINISTY A SKALKAØE

2/06 (è. 102)

Výhercem soutěže Výstupy s Tilakem za rok 2005 se stavájí pánové Novák a Kryze za článek Sáňkaři (M 3/05, str. 16). Oba už přislíbili, že se s vámi pokusí podělit o zážitky z nějakých hodnotných výstupů v nových kompletech z GORE-TEXU®. Máte-li pocit, že byste svedli článek lepší, tak jej napište a pošlete nám jej! Soutěž pokračuje i pro rok 2006.

roèník XVII (Hotejl XL)

Vydavatelství a redakce: Moravské námìstí 13, 602 00 Brno

www.montana.cz www.horokupectvi.cz Horolezectví je nebezpeèný sport a redakce nezodpovídá za škody na zdraví a majetku vzniklé pøi jeho provozování. Posílejte jen obrázky naskenované profesionálními studii. V opaèném pøípadì pošlete rovnou pøedlohu (dia, foto). Prosíme autory, aby uvedli celé jméno i kamennou adresu.

Vydavatel a šéfredaktor: Tomáš Roubal tel.: 541 243 333, 775 261 390 e-mail: [email protected] Jednatel a zastoupení na Slovensku: Jiøí Rùžièka tel.: 541 243 333 e-mail: [email protected] Texty posílejte na: [email protected]

Anketa z našich www stránek Montana začala od č. 1/06 při stejné ceně vycházet pravidelně s lepenou vazbou. Co vy na to? Konečně parádní časopis! 25 % - 143 hlasů Rozhodně lepší. 25 % - 144 hlasů Ani jsem si toho nevšiml(a). 15 % - 87 hlasů Stará vazba („sponky“) byla lepší. 21 % - 125 hlasů Stav hlasování k: 20.3. ve 12.00

Pravidla soutěže pro rok 2006:

Sekretariát: Radim Výrubek e-mail: [email protected]

] Musí jít o výpravy, které podnikli amatéři (tedy nesponzorovaní lidé).

Stálí spolupracovníci: Jiøí Novák, Vilém Pavelka, Alena Kopfová, Petr Piechowicz, Rostislav Tomanec, Tomáš Obtulovič ml., Yhu Abuwa

] Článek by neměl mít více jak 8.500 znaků včetně mezer. ] Výpravy musí být kolektivní (tedy žádná osamělá sóla) a musí se při nich lézt. ] V jednom kalendářním roce můžete přihlásit pouze jednu akci. ] Vítězný článek vybírají zástupci firmy Tilak – více než jen stupeň lezeckých obtíží hodnotí zprávu o celé akci (úroveň textu, kvalita fotografií)

Jak se přihlásit? V příštím CAO News mimo jiné najdete: Petr Jandík píše o Tanci v mlze, Radek Mikuláš se podělí o svou novou vizi outdoorového sportu, informace o Hrbolci, kde se nejlépe boulderuje v Drážďanech, o možná nejtěžším boulderu světa, srovnání francouzské a mixové stupnice obtížnosti, o posledních lezeckých úspěších Petra „Špeka“ Slaniny a mnoho dalšího. V Montaně 6/05 na str. 27 jsme u fotky lezoucího Adama Ondry mylně uvedli popisek: Foto archiv A. O., ve skutečnosti je autorem fotografie Ivo Wondráček. Autorovi i čtenářům se omlouvám. T. Roubal

] Stačí poslat soutěžní text na adresu redakce a zřetelně uvést, že se jedná o „Soutěž s Tilakem“. Na tomto místě musíme poznamenat, že jsme v předešlých letech z kapacitních důvodů některé články nemohli otisknout. Každopádně zvažujeme možnost, jak i neotištěné články zařadit do soutěže (například na našich www stránkách). Takže neváhejte a piště!

A o co se soutěží? Čtyři bundy Softsheell.

Jazyková korektura: Pavel Bubla Grafická úprava a sazba: Martina Petrová [email protected] © autoøi èlánkù Za vìcnou správnost pøíspìvkù zodpovídají jednotliví autoøi. Autorem nevyžádané rukopisy a fotografie nevracíme. Redakce si vyhrazuje právo zveøejnit publikované èlánky na Internetu. Tisk: EXPODATA-DIDOT, spol. s r.o. Vychází 6x roènì cena výtisku 60 Kè, roèní pøedplatné 350 Kè ISSN 1212-7957 Registrováno MK ÈR pod èíslem E5208 ze dne 6.4.1990. MIÈ: 46913. Bankovní spojení: è.ú. 169897423 kód banky: 0600 název úètu: Montana - Tomáš Roubal Distribuce v ÈR: spoleènosti holdingu PNS, a.s., Mediaprint & KAPA, s.r.o. Distribuce na Slovensku: Mediaprint – Kapa Pressegrosso, a.s. předplatné přes www.horokupectvi.cz Pøíští èíslo vyjde 12. 6. 2006

Redakèní uzávìrka

è. 3/06 je 5. 5. 2006

63

a jdi...

hovory z montany

Za demotivaci neruèíme!

Webtipy Piotr Droždž, vydavatel polského časopisu Góry, nás informoval o svém posledním projektu: www.climbandmore.com. Doufá, že by mělo jít o „novou kvalitu v anglických lezeckých webech“. Posoudit to můžete sami. My v redakci jsme kupříkladu ze zájmem sledovali, že už od čísla 3/05 se zde objevuje upoutávka na každou vyšlou Montanu. A to ve společnosti časopisů: Climbing, Climb, Desnivel, Góry, Klettern a Escalar.

Vítěz SP v lezení na ledu:

Plánujete výpravu do Peru?

„Má třetí zlatá medaile mi přinesla vítězství v celém poháru. Poté, co jsem ztratil síly na dlouhých norských ledech, jsem se před posledním pohárovým závodem cítil poněkud unaveně. Naštěstí finálová cesta byla připravena na skále, a to blízko Hemsedalu. V tomto delikátním mixu jsem se cítil lépe než na umělé konstrukci. Navíc jsem si už čtrnáct dní zvykal na velké mrazy, a tak mi na rozdíl od ostatních závodníků nevadilo ani -19° v den závodu. V izolaci jsem pochopil, že nikdo nevylezl až nahoru. Startoval jsem jako jeden z posledních a byl značně nervózní. Cítil jsem velký tlak, který ze mne spadl až po pár metrech lezení… Podle křiku diváků jsem poznal, že jsem pravděpodobně vylezl výše, než kdokoliv jiný. V poslední minutě časového limitu jsem dosáhl až na top. V tu chvíli jsem věděl, že jsem si splnil největší letošní cíl…“ Hari Berger

Zkuste se kouknout na: www.alpamayoperu.com. Možná zde najdete informace, které oceníte. Zejména pokud hledáte místní průvodce.

Portréty nejlepších, počtení pro všechny – www.rockstars.cz jsou lezecké stránky, které mají být zaměřeny „čistě na profily lezců, jejich výkony, myšlení atd.“ V nejbližší době by měly přibýt rozhovory, fotky, videa a představení české lezecké špičky. To ale neznamená, že stránky jsou určené pouze pro špičku.

Lafaille zemřel Poté, co se od 26. 1. nepřihlásil své ženě vysílačkou z posledního výškového tábora, je jasné, že jeden z nejlepších francouzských lezců Jean Christophe Laffaile zemřel při pokusu o sólovýstup na Makalu. Portrét najdete v příštím čísle.

Denně odpovídáme na desítky žádostí, chcete-li, abychom vám odpověděli co nejrychleji, zkuste se řídit podle následujícího klíče: ] Když nevím: [email protected] nebo telefon do redakce +420 541 243 333 ] Dotazy na předplatné, fakturace, distribuce atp.: [email protected] nebo +420 603 553868. ] Články, připomínky, náměty na zajímavá témata: [email protected] nebo +420 604 484951. ] Grafika, sazba: grafi[email protected] ] Inzerce, stížnosti, pozvání na kávu apod.: [email protected] nebo +420 605 261390, +420 775 261390

Víte, nevím ani pořádně proč, ale s Američany se mi jedná skutečně dobře. Ne že bych měl tenhle národ složený z uprchlíků z celé zeměkoule nějak moc v lásce, ale asi to bude tím, že člověk rychle ví, na čem je. Vzpomínám si na správce kempu, ve kterém jsme se byli tak trochu po našem, čiliže načerno, osprchovat. Napřed hrozný virvál, a potom jen dobrácká rada: „Tady jste v Kalifornii, hoši, takže si pamatujte, že když vlezete někomu na jeho pozemek bez ohlášení, může vás zastřelit.“ Tvrdé, ale jasné. Jízdní pruhy v jednom směru jsou odděleny bíle, žlutý pruh odděluje auta jedoucí v protisměru. Zapamatuje si to i negramotný Mexičan. Okopírovat sedm a více slov z textu bez uvedení zdroje je krádež. Otisknutí obrázku bez uvedení autora je krádež. Ovšem pozor, dostanu-li obrázek od někoho jiného, jehož uvedu (archiv XY), jsem z obliga. Protože je přece jasné, že není v mých silách zjistit, kdo komu který obrázek kdy dal, půjčil nebo prodal. Ne že bych horoval pro střílení lidí na cizí louce. Jenom si zkuste představit, že vás někdo vyfotí na skalách, fotku vám pošle, vy ji pošlete nám a my ji otiskneme. Já vím, pravděpodobnost to není velká a „postižený“ nakonec s námi stejně zasedne ke stejnému hospodskému stolu, jde ale o princip. Někdy jsou z toho celkem nepříjemné tahanice. Zkusme se domluvit, že bude u popisku (jména souboru) každé fotky uváděn autor. A ten, kdo nám obrázky pošle, ručí za to, že se domluví s autorem a dá vědět, co a jak. Taky zkuste udělat předvýběr, více než pár fotografií stejně (bohužel) neotiskneme, a vy se tak vyhnete zklamání, že se nedostalo na tu „vaši“. Nevěřili byste, jak moc energie a úsilí, které by šly nasměrovat jinam, zabírají s každým číslem tahanice kol podobných „maličkostí“. A ještě něco! Před chvílí mne napadla originální čtenářská soutěž. Máte jedinečnou možnost se s ní seznámit ve stejnou chvíli jako někteří mí kolegové. Prostě žhavá novinka. Tady je: 1/100 Pro „nýmanda“ Kdekdo by chtěl být v Montaně. Tato však není nafukovací a po skalách či horách nelezou jen samí šampióni. „Normální lezci“ (jde-li vůbec užít tohoto pojmu) se však často ostýchají podělit se s ostatními o své zážitky. Proto věnujeme až 1/100 (tedy 2 sloupce) prostoru v Montaně na portréty těch „z lidu“. Krom vyložených hrubostí není nic zakázáno či nařízeno. Pravda či fabule, sebeportrét, sebemrskačství, snaha udělat „radost“ kamarádovi k narozeninám (samozřejmě že bez jeho vědomí), fotomontáž, cokoliv je možné. Za vaši snahu vás samozřejmě (krom 1/100 obvyklého honoráře) umístíme do virtuální „Síně slávy“. Kdo v ní bude, a zda se vůbec tato nová nepravidelná rubrika ujme, je jen a jen na vás. P. S.: Slovo „nýmand“ je v úvodu tohoto odstavce v uvozovkách záměrně. Všichni jsme v něčem nýmandy. Jde jen o to udělat si legraci sami ze sebe… S pozdravy