Gaius Iulius Caesar. Zápisky o válce galské

Gaius Iulius Caesar

Zápisky o válce galské

I GAIUS JULIUS CAESAR

ZÁPISKY O VÁLCE GALSKÉ

Translation © by Jan Kalivoda Cover & layout © 2009 by Jiří Pánek Czech edition © 2009 by Naše vojsko, s. r. o. All rights reserved ISBN 978-80-206-1402-5


Prolog

Galie, Řím a jeho vojsko v době Caesarově Římská republika v 1. polovině 1. století př. n. 1. představuje velmoc prvního řádu, která už tehdy ovládá velkou část pobřeží Středozemního moře. Dodnes není jasné, proč nenašli Římané dlouhá staletí ve Středomoří protivníka, který by se jim vyrovnal, a co jim umožnilo, aby postupně rozšířili své panství z okolí malého hradiště, zvaného Roma, na krajiny sahající v době, o které mluvíme, od Gibraltaru po Jeruzalém a od Alp po Saharu. Jisté však je, že mezi otrokářskými státy starověku už dlouho neměli důstojného soupeře. Pokud chtěli své panství rozšiřovat dál do evropského vnitrozemí, museli se střetnout s jiným protivníkem, s národy, které dosud žily v kmenovém zřízení. Místo námezdních armád stavěly do bitev daleko početnější vojska, složená ze všech svobodných bojeschopných příslušníků kmene, prostory bojových akcí byly daleko rozsáhlejší než ve Středomoří. Před římským vojskem stály zcela nové úkoly. Útok na Galii, to jest na území dnešní Francie, začínal úplně novou etapu římských dobyvačných válek.

9

Gaius Iulius Caesar

Keltské kmeny znali Římané v Caesarově době už velice dlouho a důvěrně. V nejstarších dobách římské republiky byli pro ni Keltové smrtelně nebezpečnými nepřáteli, spojovali se proti ní s jinými italskými kmeny a s etruskými městskými státy a z mnoha nepřátelů Říma se pouze jim podařilo r. 390 př. n. 1. Řím dobýt a zničit. Zaplavili Pádskou nížinu a pohltili její starší obyvatelstvo. Ale jak římská republika sílila, stávali se postupně z útočníků napadenými a ve druhé polovině 3. stol. př. n. 1. si Římané podrobili všechny Kelty v Itálii až k Pádu a zřídili v Pádské nížině provincii (území podrobené Římu a spravované z Říma, jehož obyvatelé nemají až na výjimky práva římských občanů). Později dostala název Galie předalpská. V polovině 2. stol. př. n. 1. překročila římská vojska Alpy. Byla tam povolána řeckými koloniemi na dnešním jihofrancouzském pobřeží, jejichž jména dodnes žijí v názvech francouzských přístavů (Massilia = Marseille, Nikaia = Nice, Antipolis = Antibes) a která byla ohrožována keltskými kmeny z vnitrozemí. Po několika desetiletích vzniká v dnešní jižní Francii nová římská provincie, nazvaná později podle svého hlavního města Narbonsská Galie. Zahrnuje celé pobřeží Středozemního moře mezi Pyrenejemi a Alpami a některé kmeny ve vnitrozemí až na hranicích dnešního Švýcarska. Přežila strašlivý vpád germánských kmenů Kimbrů a Teutonů na přelomu 2. a 1. stol. př. n. 1. (vzpomínka na něj děsila Římany ještě sto let) a v l. stol. př. n. 1. tvořila základnu Římanů pro postup do vnitrozemí. Pokud ve svých Zápiscích mluví Caesar o „provincii“ bez bližšího označení, jde právě o Narbonskou Galii. Její území se dodnes nazývá Provence. Avšak dále na sever bylo území dnešní Francie obydleno svobodnými kmeny různé etnické příslušnosti a různých jazyků.

10


Mezi Pyrenejemi a Garonnou žily kmeny příbuzné s obyvateli dnešního Španělska. Zbytkem jejich neindoevropských jazyků je pravděpodobně dnešní baskičtina. Římané říkali jejich území Aquitania. Mezi Seinou a Rýnem se rozkládalo území nazývané Římany Belgica a obydlené jak kmeny keltskými, tak Germány, kteří už téměř vytlačili Kelty ze střední Evropy včetně Čech (Bojové) a nyní se k tomu chystali i v Galii. Jistě by se jim to podařilo, nebýt římské expanze. A konečně mezi Garonnou a Seinou bylo centrum keltského osídlení nazývané Caesarem Galie. (Galie nebo Galie zaalpská je však také společné jméno pro celé území mezi Pyrenejemi, Alpami, Rýnem a Atlantikem.) Kmeny zde žijící byly příbuzné i s obyvateli Británie a všechny hovořily jazyky, které později vyhubil jako nůžky se svírající nápor jednak Germánů, jednak Římanů. Keltské jazyky byly zatlačovány na nejzazší výběžky pevniny a britských ostrovů a dnes z nich zbyla jen bretonština na Bretoňském poloostrově, irština a ostrůvky keltských nářečí ve Skotsku a ve Walesu. Společenské zřízení všech těchto kmenů stále ještě používalo forem kmenové demokracie, podle jména ještě žila lidová shromáždění, rady starších, byli voleni náčelníci po dobu války nebo na určité období. Ale jak Caesar sám udává, skutečnou moc na sebe strhla kmenová šlechta a kněžstvo. Z těchto kruhů také stále vycházely pokusy nejmocnějších jedinců strhnout na sebe časově neomezenou absolutní moc a pomocí své družiny prosadit zřízení dědičného kmenového knížectví. Většina kmenů se dále dělila na menší skupiny, které většinou představují pozůstatky starších a menších kmenů, jež se spojily

11

Gaius Iulius Caesar

do kmenového svazu. V češtině je pro ně z nedostatku jiného vhodnějšího termínu používán starší název „župa“. Caesar nazývá kmenové instituce jmény převzatými z politické praxe římské republiky. Překlad se pokouší o vystižení smyslu těchto názvů, ne o jejich doslovný převod, proto používá pojmenování obvyklých při popisu kmenové společnosti v současné vědě. Všechny keltské kmeny byly navzájem samostatné, i když se se neustále pokoušely podrobit si své slabší sousedy. Ale tyto pokusy neměly trvalejší výsledky. Přibližně stejné poměry vládly i mezi Germány, tam však byla kmenová společnost ještě zachovalejší, přežívaly prvky společného vlastnictví půdy a společenské rozdíly nebyly tak ostré. To mělo vliv na větší bojeschopnost germánských kmenů. Nejednotnost Galů i Germánů Římanům jejich výboje usnadňovala, protože téměř nikdy nemuseli bojovat proti všem kmenům zároveň, ale i ztěžovala, protože po potlačení jednoho ohniska odboje se hned objevilo další, na prvním nezávislé a jeho porážkou nepoučené. Spolu s velkými vzdálenostmi, které muselo římské vojsko překonávat, a se skutečností, že se muselo živit výhradně z výnosu primitivního zemědělství svých soupeřů, činila tato okolnost deﬁnitivní podrobení Galie velmi obtížným. Pozdní římská republika však měla dost prostředků k tomu, aby mohla expanzi na sever podniknout. Překonala následky občanských válek na počátku 1. stol. př. n. 1. a obnovila alespoň formálně starou republikánskou ústavu. Nejvyšší moc ve státě měl v rukou senát, shromáždění složené především z bývalých nejvyšších státních úředníků (kvestorů, edilů, prétorů

12


a konzulů). Protože se však tito úředníci většinou volili stále ze stejných rodů, bylo členství v senátě prakticky dědičné. Nejmocnější rody v senátě se snažily potlačit jakoukoli účast chudších vrstev na řízení státních záležitostí. Byli nazýváni optimáti a vrcholem jejich moci byla diktatura vítěze ve zmíněné občanské válce, Lucia Cornelia Sully (římští občané měli tři jména, vlastní, svého rodu a své rodiny) v letech 83–79 př. n. 1. Po Sullově smrti však vznikly mezi jeho přívrženci rozpory a to umožnilo obnovení dřívější republikánské ústavy a znovuzrození strany populárů, která se v boji s rody optimátů opírala o lidové shromáždění, shromáždění všech římských občanů, které volilo úředníky, vyhlašovalo válku, uzavíralo mír a mělo zákonodárnou moc. A na tomto obrození populárů měl velkou zásluhu také Gaius Julius Caesar, narozený patrně r. 100 př. n. 1. Měl k tomu i vhodný původ, byl totiž synovcem největšího Sullova protivníka Gaia Maria. Za Sullovy diktatury si díky tomu užil osobní perzekuce, ale po jeho smrti mu to zajistilo přízeň chudých římských občanů. Využil toho obratně a různými způsoby si dobyl ve straně populárů značný vliv. Dokázal prosadit, aby bezzemkům byla přidělena státní půda (což byl hlavní motiv dřívějších politických bojů v Římě), a hleděl si i římské chudiny, která si časem zvykla na to, že stát, zbohatlý kořistí z dobytých území, jí zajišťoval bezplatnými příděly základních potravin skrovnou, ale jistou existenci. Na její potřeby neváhal Caesar vynaložit celé své nevelké jmění a ještě se obrovskými částkami zadlužil. Vyplatilo se mu to. Díky svému vlivu mezi populáry se stal vítaným partnerem pro dva nejmocnější dědice Sullova odkazu, nejbohatšího Římana Marka Licinia Crassa a Gnaea Pompeia

13

Gaius Iulius Caesar

Magna, úspěšného vojevůdce a politika. Neformální dohoda mezi těmito třemi muži, k níž došlo r. 60 př. n. 1., byla nazvána prvním triumvirátem. Caesar dosáhl v roce 59 př. n. 1. nejvyššího úřadu v Římě, konzulátu, a s pomocí ostatních dvou triumvirů si vynutil, aby mu byly po složení této funkce svěřeny do správy předalpská a Narbonská Galie. V obou provinciích byly umístěny silné vojenské posádky. Caesar využil této historické příležitosti, zahájil na vlastní pěst agresi proti svobodným galským kmenům a v letech 58-51 př. n. 1. podrobil Římu celé území dnešního Švýcarska, Francie a Belgie. Získal tím velkou politickou prestiž, obrovské ﬁnanční prostředky a naprosto oddanou armádu. Mezitím Crassus zahynul při neúspěšném tažení do Mezopotámie a Caesar pak v letech 49-45 porazil svého bývalého spojence Pompeia a jeho přívržence a stal se absolutním pánem Říma a celé říše. (Netěšil se z toho dlouho. V březnu r. 44 př. n. 1. byl zavražděn senátorskými spiklenci, kteří se domnívali, že jen jeho osoba překáží římské republice, aby se obrodila. Za svůj omyl zaplatili v boji s dědici Caesarovy moci životem.) Osm let galské kampaně znamenalo pro Caesara odrazový můstek, bez něhož by byly jeho další úspěchy nemyslitelné. Bez nich by v evropských jazycích neexistovala slova císař, Kaiser, cesarz, césar a car. A o těchto letech vyprávějí Zápisky o válce galské. Caesar je napsal patrně v letech relativního klidu mezi koncem galské války a počátkem války občanské, ale využil svých starších poznámek a pracoval ve velkém spěchu, takže ani nestačil odstranit některé rozpory, které mu do konečné podoby textu pronikly. Účel Zápisků byl především propagační a obranný. Měly zvýšit Caesarovu prestiž před rozhodujícím utkáním s Pompeiem a vyvrátit útoky jeho protivníků. Vždyť

14


během bojů v Galii byl dokonce v senátě podán platonický návrh, aby byl Caesar vydán germánským kmenům, protože v boji s nimi porušil mezinárodní zvykové právo. Obsah Zápisků byl pro Caesara důležitější než literární forma a tím se Zápisky zcela liší od ostatních antických historických děl, u kterých literární forma vidy nad obsahovou stránkou převažovala. Sloh Zápisků je proto jednoduchý, nestrojený, bez rétorických ozdob, jsou v nich používány pouze běžné a citově neutrální výrazy. Linie vyprávění běží jen po nejdůležitějších okamžicích událostí, souvislosti jsou často jen naznačeny, zbytek je ponechán čtenářově spolupráci, stejně tak jako zhodnocení líčených faktů. Zápisky jsou psány ve třetí osobě, jakoby z hlediska anonymního Římana, který události zpovzdálí sleduje. Nikdo se ovšem nenechá oklamat zdáním nestrannosti, které tak vzniká, ale protože zprávy z opačného tábora neexistují, musíme se často spolehnout na Caesarova slova víc, než bychom chtěli. Každá kniha Zápisků líčí události jednoho roku kampaně, počínaje rokem 58 př. n. 1. a konče rokem 52 př. n. 1. Poslední rok bojů Caesar do Zápisků nezahrnul. Patrně dobře cítil, že náplň sedmé knihy, potlačení všeobecného galského povstání v roce 52 př. n. 1., je vyvrcholením a závěrem bojů předchozích let a rok nato už jde jen o udupání jiskřiček na spáleništi. To však nepochopil Caesarův důstojník Aulus Hirtius a připojil k Zápiskům ještě knihu osmou, která tvoří most mezi Zápisky o válce galské a Zápisky o válce občanské, druhým Caesarovým dílem, které se zachovalo. To popisuje události let 49 a 48 př. n. L, tedy občanskou válku Caesara s Pompeiem. Nedosáhlo však zdaleka účinku a proslulosti Zápisků o válce galské.

15

Gaius Iulius Caesar

Caesarova galská tažení se tedy stala dalším důkazem nepřemožitelnosti tehdejšího římského státu. Na mimořádném úspěchu těchto tažení mělo jistě velký podíl Caesarovo úžasné vojenské a politické nadání, ale ještě větší úlohu hrály faktory, které přály Římu v jeho ostatních válkách, z nichž nejnápadnější a nejnespornější je vysoká kvalita římského vojska. Caesar v něm nemusel zavádět žádné reformy, bylo na svou dobu dokonalým válečným nástrojem už v té podobě, v jaké je převzal. Vzhledem k tomu, že Zápisky téměř na každé stránce předpokládají u čtenáře podrobné znalosti o něm, bude zřejmě užitečné zařadit do této předmluvy informace o jeho organizaci a výzbroji. V době Caesarově je římské vojsko již zcela vojskem profesionálním, námezdním a ztratilo úplně znaky toho, že se vyvinulo z vojska miličního, v němž byl původně povinen v případě potřeby sloužit každý římský občan. Bylo většinou rozděleno do jednotlivých provincií, kde podléhalo jejich místodržitelům. Pokud vypukla v provincii nebo v její blízkosti válka, místodržitel provincie svým oddílům osobně velel jako vrchní velitel. To byl i případ Caesara jako místodržitele předalpské a Narbonské Galie. Pomocníkem místodržitele byl kvestor, vlastně pokladník provincie a ubytovatel vojska. Během bojových akcí však často přebíral samostatné velení jedné nebo několika legií. Legie byla nejvyšší jednotka římského vojska. Měla mít v okamžiku svého vystrojení až šest tisíc mužů, ale protože Caesar ztráty svých legií nedoplňoval a stavěl raději z posil legie nové, klesaly stavy dříve odvedených legií během let až ke třem tisícům mužů. S tím také souviselo, že v Caesarových legiích sloužili vlastně vojáci odvedení současně, a tedy se stejnými bo-

16


jovými zkušenostmi, nikoli ve vojenských jednotkách obvyklá směs zkušených vojáků a nováčků. Proto se co do své bojové hodnoty ostře odlišovaly legie nové a staré. Ještě po osmi letech bojů v Galii byly legie odvedené v prvním roce války považovány za méně hodnotné než legie odvedené před válkou. Velitelem legie byl legát, vlastně pobočník místodržitele provincie, kterého určoval podle návrhu místodržitele senát. Musel být vybírán jen ze senátorů. V provinciích byli většinou tři legáti. Caesar si jich však postupně vynutil na senátu deset. Jakýmsi štábem legáta bylo u každé legie šest vojenských tribunů. Tato hodnost měla v římském vojsku již dlouhou tradici, ve starších dobách tvořilo těchto šest mužů jakési kolektivní velení legie a střídali se na místě velitele po dvou měsících. Původně byli voleni lidovým shromážděním, ale postupně si velitelé vojska vymohli právo část z nich jmenovat samostatně a Caesar si je už vybíral podle své vůle všechny. Tím byl dán průchod protekci, protože tato hodnost byla pro její nositele dobrým východiskem k tomu, aby se později ucházeli o zvolení do vyšších politických úřadů v samotném Římě. Vojenskými tribuny se začali stávat synáčkové z lepších rodin bez větších vojenských zkušeností a nemohli být dále pověřováni velením legií. Stali se jakýmisi pobočníky legátů. Legionáři tvořili jádro římského vojska, ve srovnání s nimi hrály ostatní druhy vojska (lehkooděnci a jízda) jen pomocnou úlohu. Do legií mohli být přijímáni jen římští občané, sloužili za žold a měli naději, i když ne jistotu, že po čestném propuštění z vojenské služby dostanou zdarma příděl státní půdy jako zaopatření. Vojevůdce, od kterého mohli čekat, že tuto naději realizuje, si tak mohl získat jejich osobní oddanost a pod slibem

17

Gaius Iulius Caesar

půdy a bohaté kořisti mohl použít svých oddílů i proti svým politickým nepřátelům. To během 1. stol. př. n. 1. umožnilo v Římě vypuknutí několika občanských válek. Legionáři byli vyzbrojeni jednotně jako těžkooděnci. Jejich ochrannou výzbroj tvořila kovová přilba, obdélníkový dřevěný štít, pokrytý kůží a na krajích a uprostřed okovaný, kožená náholenice na pravé noze (levou chránil štít) a ochranný kabátec z propletených kožených řemenů a s kovovou destičkou na prsou. Pro boj zblízka používali asi šedesát centimetrů dlouhý dvousečný meč, vhodný spíš k bodným než k sečným ránám. Druhou jejich zbraní byl asi dva metry dlouhý oštěp, určený jen k vrhu. Když tento oštěp probodl štít nepřítele, jeho půl metru dlouhý hrot se ohnul, oštěp nešlo vytáhnout a zasažený tím byl donucen štít odhodit a bojovat bez něj. Protože štít tvořil v této době hlavní ochranu bojovníka (celokovová brnění byla drahá a pro prosté vojáky nedostupná), byla tato jednoduchá zbraň velmi účinná. Jednou z nejtěžších povinností legionáře byly přesuny. Na pochodu totiž musel nést celou svou výstroj, několik kůlů k opevnění tábora a také zásobu obilí na dlouhou dobu. Vojákům bylo obilí, hlavní jejich potrava, vydáváno vždy na patnáct dní a bylo věcí vojáka samotného, jak se svým přídělem po tu dobu hospodaří. Nosit ho musel na vlastních zádech. Dělal to tak, že své osobní potřeby a zásoby nosil zavěšené na kůlu přes pravé rameno, na levé ruce měl štít, v ní oštěp a motyku nebo rýč a na záda si pověsil přilbu. Celková váha takto nepohodlně umístěného nákladu činila kolem třiceti kilogramů. Římské vojsko bylo tedy za pochodu téměř neschopné boje a před bitvou muselo vždy odložit tuto nesenou výstroj na nějaké bezpečné,

18


chráněné místo. Proto si pro každé přenocování a před každou bitvou, pokud to bylo jen trochu možné, budovalo opevněný tábor, od něhož se vzdalovalo co nejméně. Bojovou sestavu vojska tvořilo několik legií v jednom sledu. Jen někdy zůstávaly v záloze legie nováčků a pomocné oddíly. Nižší taktickou jednotkou pak byla kohorta. V legii jich bylo deset a každá tedy měla asi tři sta až šest set mužů. V bojové sestavě legie stály většinou čtyři kohorty v prvním sledu, každá v tvaru hlubokém deset řad a širokém asi třicet až šedesát zástupů. Stejně široké mezery oddělovaly jednotlivé kohorty mezi sebou. Počítáme-li na jednoho vojáka v bitevní linii jeden a půl metru, činila šířka této bojové sestavy jedné legie asi tři sta až pět set metrů. Ve druhém sledu legie stály tři kohorty za mezerami prvního sledu, takže mohly do těchto mezer postoupit k posílení útoku nebo naopak přijmout do mezer mezi sebou ustupující kohorty prvního sledu, pokud měl nepřítel převahu. Konečně ve třetím sledu stály zbývající tři kohorty legie. Tato „trojitá“ bojová sestava měla rozhodnou taktickou převahu nad hustě seřazenými řadami vojáků bez mezer, které používala ostatní vojska ve Středomoří, ale i Keltové a Germáni. Tato hustá sestava, nazývaná antickými autory řeckým slovem falanga, měla tu nevýhodu, že od okamžiku bojového dotyku s protivníkem neměl její velitel možnost boj ovlivnit a jen trpně čekal na jeho výsledek. Naproti tomu velitel vojska seřazeného do římské členěné sestavy mohl manévrovat jednotlivými sledy, zesilovat útok nebo nařídit spořádaný ústup. Ovšem pokud bylo třeba pokrýt nedostatečnými silami širokou frontu, řadila římská legie své kohorty i do dvou nebo do jednoho sledu.

19

Gaius Iulius Caesar

Kdo velel kohortám, je nejasné. Někdy snad vojenští tribunové, někdy služebně starší setníci. Jedna kohorta se skládala ze tří manipulů, ale tato jednotka se udržovala jen díky starší tradici a neměla žádný praktický význam. Každý manipul tvořily dvě setniny, kterým veleli setníci. Bylo jich tedy v jedné legii šedesát. Ti představují nejnižší hodnost v římském vojsku a zároveň jedinou, která byla dostupná prostému vojákovi. Ale setníci si nebyli navzájem rovni, jejich pořadí představovalo plynulou stupnici od nejnižšího setníka desáté kohorty přes setníky kohorty deváté, osmé atd. až k prvnímu setníku první kohorty každé legie, nazývanému primipilus. Ten byl považován za rovného vojenským tribunům a za jakéhosi představitele prostých vojáků celé legie. On sám nebo nejvýš setníci prvních kohort všech legií byli zváni na velitelské porady. Legionáři tvořili jádro římského vojska. Vedle nich se v něm vyskytovala také lehká pěchota, určená především k boji z dálky, k jakési „palebné přípravě“. Sloužili v ní výhradně příslušníci podrobených národů. S Caesarem v Galii bojovali lehkooděnci z Kréty, z dnešního Tuniska atd. K lehké pěchotě patřili lučištníci, prakovníci, kteří stříleli z praků zaoblené olověné střely, a vrhači oštěpů. Tyto oštěpy se lišily od oštěpů legionářů tím, že byly vybaveny uprostřed ratiště jakousi koženou kličkou, do které vrhač zaklesl prsty a mohl tak dát do vrhu více síly, a navíc udělil s její pomocí oštěpu rotaci. Proto mohl házet až třikrát dále než legionáři a držet se v celkem bezpečné vzdálenosti od nepřátelského tvaru. Těchto oštěpů nosil do bitvy několik. Ochrannou výzbroj všech lehkooděnců tvořila jen kožená přilba a lehký kulatý štít. Jízda měla v bitvách římského vojska jen skromnou úlohu. V Caesarově vojsku v ní sloužili jen Keltové a Germáni, buď

20


najatí nebo odvedení u podrobených kmenů. Antické jezdecké umění bylo daleko menší než například jezdecké umění středověku, jezdecká výstroj byla primitivní a podle tehdejších názorů neměla jízda při střetnutí s dobrou pěchotou šanci na vítězství. Byla používána hlavně k průzkumu, k napadání nepřátelského přísunu a k pronásledování. Její nejmenší jednotkou byla dekurie o deseti mužích pod vedením dekuriona, několik dekurií tvořilo turmu, několik turem alu pod velením prefekta. Římané přejali od Řeků několik druhů vrhacích strojů. Nejobvyklejší typ byl samostříl, který připomínal mnohokrát zvětšenou středověkou kuši. Pod malým úhlem se z něj střílely velké šípy, pod větším balvany a trámy. Tyto samostříly se nepoužívaly v otevřeném boji, pouze při obraně a dobývání opevnění. I v tomto druhu boje mělo římské vojsko nad Kelty bezpečnou převahu. Pokud nebylo schopné dobýt nějakého hradiště útokem z chodu, pomocí jednoduchých prostředků a žebříků, zahájilo pravidelné obléhání. Nejdůležitější při něm byla stavba obléhacího valu či náspu, který začínal mimo dostřel luků obránců v úrovni terénu a zvedal se v šířce několika desítek metrů k hornímu okraji hradby hradiště. Na něm a kolem něj se pohybovaly obléhací věže, obsazené lehkooděnci, kteří ostřelovali obránce a umožnili tak legionářům přejít po náspu do útoku na hradbu. Kromě toho byly používány různé druhy pohyblivých zástěn, které kryly pracující vojáky před ostřelováním. Nejjednodušší představovaly obyčejnou zídku na kolečkách, jiné byly pohyblivým domkem se silnou střechou, která musela chránit před balvany házenými z hradby, a nejmohutnější ukrývaly beranidlo, silný trám s okovaným koncem, zavěšený tak, aby jím bylo možné vyrážet brány a bořit slabší zdi.

21

Gaius Iulius Caesar

Všechny tyto pomůcky zajišťovaly v Galii Římanům úspěch při každém obléhání, pokud nebyl terén kolem pevnosti příliš nepříznivý a příkrý. V tom případě zbývalo jen zahájit blokádu a doufat, že posádce hradiště dojdou potraviny či voda. Důležitou součástí římského vojska byl trén. Vojáci si sice nesli všechny své osobní potřeby sami, ale obléhací stroje, stany, ruční mlýny na obilí a mnoho jiného museli přesto převážet soumaři, kterým patrně dával Caesar přednost před méně pohyblivými vozy. Krmivo pro velký počet nákladních zvířat si museli Římané opatřovat vždy z místních zdrojů a to byl faktor, který měl velký vliv na vedení operací. Závěrem ještě poznámka o čtení latinských slov, hlavně vlastních jmen. Latinské c se čte, jak známo, vždy k, pokud nestojí před e, i, ae. Ae se čte jako dlouhé é, jedno s mezi samohláskami jako z. Například Caesar = Cézar, dcero = Cicero, ale Crassus = Krasus. Skupina ti před samohláskou se čte ci, např. Cantium = Kancium. Délka samohlásek se v latině vyskytuje, i když v písmu se neoznačuje, takže slovo Helvetiové se vlastně má vyslovit Helvéciové. V češtině je však dosud běžné v přepisu latinských slov délky nevyznačovat a touto praxí se řídí i překlad. Jinak se však snaží podřídit pravopis všech slov modernímu českému spisovnému úzu, a proto se v zásadě řídí Slovníkem spisovné češtiny (Academia 1978); pokud v něm není příslušné slovo obsaženo, Slovníkem cizích slov (L. Klimeš, SPN 1983), pokud ani zde není opora, Encyklopedií antiky (Academia 1974) a až po vyčerpání těchto možností respektuje znění latinského originálu (G. I. Caesaris Commentarii rerum gestarum, vol. 1.:Bellům Gallicum; Lipsko, B. G. Teubner Verlag 1968). Jan Kalivoda

22

Kniha první

UDÁLOSTI ROKU 58 PŘ. N. L.


G

alie v širším slova smyslu se dělí na tři části. Jednu z nich obývají Belgové, druhou Aquitanové a poslední kmeny, které si samy říkají Keltové, ale my je nazýváme Galy. Tyto národy se od sebe odlišují jazykem, společenským uspořádáním i zákony. Galy odděluje od Aquitanů Garunna (Garonne), od Belgů Matrona (Marné) a Sequana (Seině). Nejstatečnější z nich jsou Belgové, protože žijí nejdále od naší vysoce civilizované provincie a protože k nim nejméně přicházejí obchodníci s věcmi, které působí změkčilost a zpohodlnělost. Naproti tomu žijí nejblíže Germánům za Rýnem a vedou s nimi neustále války. Ze stejného důvodu vynikají také Helvetiové nad ostatní galské kmeny, protože stále bojují s Germány na vlastním nebo na jejich území. Ze tří zmíněných národů obývají Galové oblast, která počíná u Rhodanu (Rhôny) a je sevřena mezi Garunnou, oceánem a územím Belgů. Územím Sequanů se dotýká i Rýna a obrací se dále na sever. Belgové jsou usazeni až u nejvzdálenějších severovýchodních hranic Galie a u dolního toku Rýna. Aquitanie se rozkládá mezi Garunnou, Pyrenejemi a tou částí oceánu, u níž leží i Hispánie, na západ a sever od Narbonské Galie. V kmeni Helvetiů byl daleko nejurozenější a nejbohatší muž jménem Orgetorix, který v roce, kdy byli konzuly Marcus Messala a Marcus Piso (r. 61 př. n. 1.), osnoval v touze po samovládě spiknutí mezi šlechtou a přesvědčil celý kmen, aby opustil včetně žen a dětí a se vším majetkem své území. Že prý se budou moci zmocnit celé Galie, protože nad ostatními kmeny vynikají statečností. Jeho přesvědčování zapůsobilo tím snadněji,

25

Gaius Iulius Caesar

že Helvetiové byli na svém území velmi stísněni z jedné strany hlubokým a širokým tokem Rýna, z druhé vysokým pohořím Jura, ležícím mezi nimi a Sequany, a konečně jezerem Lemannským (dnes Ženevským) a řekou Rhodanem, která je odděluje od naší provincie. Proto nemohli příliš daleko kočovat a jen s obtížemi mohli napadat své sousedy, což jejich bojechtivé válečníky velmi znechucovalo. Své území, dlouhé dvě stě čtyřicet mil (římská míle = 1,48 km) a široké sto osmdesát mil, pokládali za příliš omezené ve srovnání se svou početností, statečností a válečnou slávou. Z těchto důvodů a také na Orgetorigovo naléhání se na všeobecném shromáždění kmene rozhodli, že připraví vše nutné k pochodu, shromáždí co nejvíce potahů a vozů, zasejí co nejvíce osiva, aby měli při tažení dostatek obilí, a že uzavřou mír s okolními kmeny. Dva roky jim k tomu připadala dost dlouhá doba a usnesli se, že třetím rokem vyrazí na pochod. K řízení příprav si vybrali Orgetoriga. Ten si pro sebe vyhradil vyjednávání s ostatními kmeny. Během vyjednávání pak přesvědčil Castika z kmene Sequanů, aby se zmocnil samovlády nad kmenem podle vzoru svého otce Catamantaloida, který panoval nad Sequany po mnoho let. K témuž přiměl také Haedua Dumnoriga, bratra Diviciakova, který tehdy ve svém kmeni zaujímal význačné postavení, byl mezi lidem velmi oblíben a v této době se oženil s Orgetorigovou dcerou. Orgetorix oběma tvrdil, že své záměry uskuteční velmi lehce, protože on sám se brzy stane vládcem svého kmene a svým majetkem a vojskem jim dobude vládu, vždyť Helvetiové jsou bez pochyby v Galii nejmocnější. Oba se dali od něho přesvědčit a všichni si navzájem přísahali věrnost v naději, že v čele tří nejmocnějších a nejbojovnějších kmenů snadno ovládnou celou Galii.

26


Avšak celé spiknutí kdosi prozradil Helvetiům a ti donutili Orgetoriga, aby se podle jejich zvyku dostavil v poutech před soud kmene. Pokud by mu bylo obvinění prokázáno, byl by za trest upálen. V určený den nechal Orgetorix svolat k soudu všechno své služebnictvo, asi deset tisíc lidí, a velký počet svých klientů a dlužníků a s jejich pomocí dokázal zabránit projednání svého případu. Když se o tom dověděli ostatní příslušníci kmene, rozzuřeni se rozhodli prosadit právo zbraněmi a kmenoví předáci svolávali z venkova zástupy lidí. Právě v té chvíli však Orgetorix zemřel a podle obecného přesvědčení svých rodáků spáchal sebevraždu. Ani po jeho smrti se Helvetiové nevzdali záměru opustit svá území. Jakmile dospěli k názoru, že jsou dostatečně připraveni, zapálili všech svých dvanáct hradišť, čtyři sta vesnic a všechny ostatní usedlosti a spálili všechny zásoby kromě těch, které si chtěli vzít s sebou na pochod, aby bez naděje na návrat byli odhodlanější podstoupit budoucí nebezpečí. Každý z nich si odnesl z domova, jak bylo nařízeno, jen mouku na tři měsíce. Přemluvili také své sousedy Rauraky, Tulingy a Latobrigy, aby rovněž spálili svá sídliště a vyrazili s nimi, a získali si za spojence i Boje, kteří žili za Rýnem, ale v té době přešli do Norika (dnešní Horní Rakousko) a obléhali tam Noreiu. Existovaly pouze dvě cesty, kterými mohli Helvetiové odtáhnout ze svého území. Jedna vedla krajem Sequanů mezi pohořím Jura a řekou Rhodanem. Byla však úzká, sotva pro jeden vůz, obtížná a pohoří vysoké, takže mohla být malými silami přehrazena. Druhá mířila přes naši provincii a byla daleko snazší a pohodlnější, protože mezi krajinou Helvetiů a teprve

27

Gaius Iulius Caesar

nedávno námi podrobených Allobrogů teče jen Rhodanus a ten se dá na mnoha místech přebrodit. Helvetiům nejbližší hradiště Allobrogů byla Genava (Ženeva), u níž stál most do území Helvetiů. Ti věřili, že Allobrogy, beztak ještě nesmířené s římskou nadvládou, přemluví po dobrém či po zlém, aby jim povolili průchod svými kraji. Proto si po ukončení příprav stanovili den, ve kterém se měli všichni sejít na břehu Rhodanu. Mělo se to stát pátého dne před dubnovými Kalendami v roce, kdy byli konzuly Lucius Piso a Aulus Gabinius (28. března r. 58 př. n. 1.). Když se Caesar dozvěděl, že Helvetiové chtějí táhnout přes naši provincii, spěšně opustil Řím a co nejdelšími denními pochody směřoval do zaalpské Galie, až šťastně dorazil ke Genavě. Nařídil v celé provincii sebrat tolik vojska, kolik bylo možné (v celé provincii byla jen jedna legie), a most u Genavy dal strhnout. Jakmile Helvetiové uslyšeli o jeho příchodu, poslali k němu jako vyjednávače nejvýznačnější muže kmene, jimž stáli v čele Nammeius a Verucloetius. Ti prohlásili, že nechtějí při tažení provincií způsobit žádnou škodu a že jinou cestu nemají na vybranou, ať jim Caesar laskavě povolí průchod. Caesar si však připomněl, jak Helvetiové zabili konzula Lucia Cassia (roku 107 př. n. 1.), jeho vojsko porazili a donutili je projít pod jhem (brankou, svázanou ze tří kopí, na důkaz pokoření se a úplné porážky – název tohoto obřadu byl „poslat pod jho“), a rozhodl se jim nevyhovět, – mimo jiné také z toho důvodu, že nevěřil, že by se jejich nepřátelsky naladění bojovníci zdrželi násilí a loupení, kdyby k němu měli během tažení možnost. Aby však získal čas k shromáždění vojska, které dal sbírat, odpověděl jim, že potřebuje určitou dobu na

28


rozmyšlenou. Pokud poslové chtějí, ať se k němu vrátí o dubnových Idách (13. dubna). Během takto získaného času vybudovala legie, kterou s sebou přivedl, a vojáci, které najal v provincii, devatenáct mil dlouhý řetěz opevnění s příkopem a hradbou vysokou šestnáct stop (římská stopa = 30 cm), který sahal od Lemannského jezera podél Rhodanu z něho vytékajícího až k pohoří Jura. Sotva dokončené opevnění Caesar obsadil posádkami a vybavil strážními baštami, aby zabránil každému násilnému průniku. V určený den se k němu vrátili vyslanci Helvetiů a on prohlásil, že není zvykem Římanů povolit někomu vstup do provincie, a pokud se o to pokusí násilím, uvidí sami, že jim v tom dokáže zabránit. Zklamaní Helvetiové se pokoušeli přepravit přes Rhodanus na vorech a svázaných loďkách a na příhodných místech i broděním, ale všude, ve dne i v noci, naráželi na valy, vojenské oddíly a ozbrojený odpor, takže se museli tohoto úmyslu vzdát. Nezbylo jim než projít územím Sequanů, ale k tomu od nich museli získat svolení, protože hraniční přechody byly neschůdné. Sami přesvědčit Sequany nedokázali a tak poslali k Haeduovi Dumnorigovi, aby jim svou přímluvou u Sequanů pomohl. Dumnorix měl díky své oblibě a štědrosti u Sequanů velký vliv a Helvetiům byl přátelsky nakloněn, protože měl za manželku dceru Orgetorigovu z jejich kmene a také protože v touze po samovládě pletichařil a snažil se zavázat si úsluhami co nejvíce sousedních kmenů. A tak se dal do díla a vymohl u Sequanů pro Helvetie volný průchod jejich územím. Také přiměl oba kmeny, aby si navzájem vyměnily rukojmí jako záruku toho, že Sequanové splní svůj slib a že Helvetiové nebudou po cestě rabovat a škodit. Caesarovi oznámili, že Helvetiové mají v úmyslu táhnout přes země

29

Gaius Iulius Caesar

Sequanů a Haeduů na území Santonů, které leží poblíž kraje Tolosatů, bydlících již v provincii. Caesar pochopil, že by bylo pro provincii velmi nebezpečné, kdyby se poblíž jejích nechráněných a velmi úrodných oblastí pohybovaly tak bojechtivé a Římanům nepřátelsky naladěné zástupy. Proto předal velení nad právě zbudovaným opevněním legátovi Titovi Labienovi a sám spěchal dlouhými denními pochody do Itálie, kde dal naverbovat dvě legie, ze zimních táborů okolo Aquileie (město poblíž dnešního Terstu) vyzvedl další tři a se všemi pěti vyrazil nejkratší cestou do zaalpské Galie. V této cestě se mu pokusili zabránit při přechodu Alp Ceutroni, Graiocelové a Caturigové, ale on je odrazil v několika šarvátkách a přes Ocelum, poslední osadu v předalpské Galii, po sedmi dnech dorazil na území Vocontiů, kteří už náležejí do Galie zaalpské. Odtud pokračoval k Allobrogům a od nich přes Rhodanus k Segusiavům, kteří jsou na této cestě prvním kmenem za hranicemi provincie. (Zde Caesar poprvé překročil své úřední oprávnění místodržitele předalpské a Narbonské Galie tím, že vyvedl vojsko bez povolení senátu za tehdejší hranice římské říše; všechny další podniky a tažení, které popisuje tato kniha, si mohl dovolit jen díky svému mimořádnému postavení a podpoře ostatních dvou triumvirů). Helvetiové již tou dobou prošli průsmyky v krajích Sequanů, pronikli na území Haeduů a pustošili je. Protože se Haeduové nemohli ubránit vlastními silami, poslali pro pomoc k Caesarovi se vzkazem, že se po mnohá léta snažili zavděčit lidu římskému a že si nezaslouží, aby téměř v dohledu římského vojska jim byla pleněna pole, dobývána hradiště a děti odváděny do otroctví. Současně i Ambarrové, přátelé a příbuzní Haeduů, oznámili Caesarovi, že jejich kraj je zpustošen a že se

30


jen stěží brání přesile nepřátel ve svých hradištích. Allobrogové, žijící za Rhodanem, prchali k Caesarovi a sdělovali mu, že jim z jejich majetku nezbylo nic než holá půda. Všechny tyto zprávy Caesara přesvědčily, že nemůže čekat, až jeho spojenci budou úplně oloupeni a až se Helvetiové pohnou na území Santonů. Existuje řeka jménem Arar, která protéká územím Haeduů a Sequanů a vlévá se do Rhodanu tak pomalým proudem, že zrakem není možné rozhodnout, kterým směrem teče. Tu se snažili Helvetiové překročit na vorech a svázaných loďkách. Jakmile průzkumné hlídky Caesarovi oznámily, že již tři čtvrtiny Helvetiů řeku přešly a jen jedna zůstala na našem břehu, opustil během třetí noční hlídky (po půlnoci) se třemi legiemi tábor a dorazil k oné čtvrtině nepřátel, které se ještě nepodařilo přepravit se přes řeku. Napadl je nic netušící a obtížené zavazadly, takže jich většinu pobil; zbytek se zachránil útěkem a ukryl se v okolních lesích. Tato skupina se skládala z obyvatel župy Tigurinus, celý kmen Helvetiů se totiž dělí na čtyři části neboli župy. A tato jediná župa vytrhla kdysi ze svých krajů, a jak naši otcové pamatují, zahubila konzula Lucia Cassia a jeho vojsko poslala pod jho. A tak buď náhoda nebo nesmrtelní bohové způsobili, že ta část kmene Helvetiů, která způsobila římskému lidu tak ostudnou porážku, si to jako první odpykala. Přitom Caesar v této bitvě nepomstil jen křivdu na státu, nýbrž i křivdu spáchanou na jeho rodině, protože legát Lucius Piso, padlý v tomtéž boji jako Cassius, byl dědem Lucia Pisona, Caesarova tchána. Po vítězném boji dal Caesar vybudovat most přes Arar a převedl přes něj vojsko, aby mohl dostihnout zbylé Helvetie. Ti se velice vyděsili jeho rychlým příchodem, vždyť přechod řeky, který stěží provedli za dvacet dní, Caesar dokázal za jediný den.

31

Gaius Iulius Caesar

Vyslali k němu tedy poselstvo, jemuž stál v čele předák Divico, který za války s Cassiem byl vůdcem Helvetiů. Ten navrhl Caesarovi toto: pokud lid římský uzavře s Helvetii mír, půjdou Helvetiové tam a usadí se na tom místě, kde jim Caesar rozkáže; jestliže je však chce dále pronásledovat válkou, ať si vzpomene, jak na to Římané kdysi doplatili a jak jsou Helvetiové odedávna stateční. Caesar by neměl být příliš pyšný na to, že potřel jednu část jejich kmene, protože ostatní, kteří již byli za řekou, jim nemohli přijít na pomoc, takže by je Caesar kvůli tomu neměl podceňovat. Helvetiové se totiž naučili od svých předků bojovat spíš statečně než lstivě a ze zálohy a Caesar by tedy neměl riskovat, že místo, na kterém oba stojí, se stane pamětihodné pohromou pro římský lid a zničením jeho vojska. Caesar odpověděl: dávné události, které helvétští vyslanci stále připomínají, ho ještě více vybízejí k neústupnosti a ještě více popouzejí, protože se odehrály, aniž k tomu Římané dali podnět, a právě proto, že si nebyli vědomi ničeho, co by dalo Helvetiům záminku k útoku, se nechali překvapit; neměli totiž důvod být na stráži. Kdyby věděli, že se vůči Helvetiům něčeho dopustili, jistě by se nedali od nich zaskočit. Ale i kdyby chtěl Caesar zapomenout na dávnou potupu, jak by mohl přejít nevšímavě jejich nedávné činy, jako byl pokus násilím si proti jeho vůli vynutit průchod provincií, jako bylo plenění u Haeduů, Ambarrů á Allobrogů? A že se tak vychloubají svými vítězstvími a tím, že jejich zločiny zůstávají nepotrestány, to ho v jeho názorech ještě více utvrzuje. Nesmrtelní bohové totiž dost dlouho dopřávají beztrestnost a blahobyt těm, které chtějí potrestat, aby pak tím více trpěli svými ztrátami. Ale přesto všechno s nimi uzavře mír, pokud mu dají rukojmí jako záruku toho, že dodrží,

32


co by snad slíbili, a pokud odškodní Haeduy, jejich spojence, a Allobrogy za všechno, co jim způsobili. Divico odpověděl, že Helvetiové si zvykli spíš přijímat než dávat rukojmí. Římané by to prý mohli dosvědčit. A s tím se obě strany rozešly. Následující den se Helvetiové dali na pochod. Caesar je následoval a na průzkum poslal všechno své jezdectvo o síle čtyř tisíc mužů, sebrané v provincii a poslané na pomoc od Haeduů. Dostalo za úkol zjistit, kudy nepřátelé postupují. Jezdci však pronásledovali zadní voj nepřítele příliš zbrkle a na vhodném místě je helvétská jízda napadla. Ale naši měli jen malé ztráty. Tato srážka pozvedla sebedůvěru Helvetiů, protože jejich pět set jezdců rozehnalo takovou přesilu, a začali se odvážněji pouštět do boje a jejich zadní voj často provokoval naše vojsko k bitvě. Caesar však své jednotky zadržoval a spokojoval se tím, že jeho blízkost bránila Helvetiům v loupežích, plenění a opatřování krmiva pro jejich trén. A tak se obě vojska přesunovala asi patnáct dní a náš předvoj a nepřátelský zadní voj nedělilo často více než pět nebo šest mil. Po celý ten čas Caesar neustále upomínal Haeduy o obilí, které mu jejich náčelníci slíbili. Chladné podnebí, kterému, jak bylo řečeno, je Galie od severu vystavena, totiž způsobilo, že nejen ještě nedozrály obilniny na polích, ale že dokonce byla nouze i o krmivo. Caesar nemohl použít zásob, které si dopravil na lodích po řece Araru, protože Helvetiové od ní odbočili a Caesar se od nich nechtěl odpoutat. Haeduové se vymlouvali den po dni. Prý obilí svážejí, už ho shromažďují, už je na cestě. Když Caesar viděl, že se stále jen vykrucují a že se blíží den, kdy mají být vojákům opět rozdávány příděly, svolal na poradu haedujské předáky, kteří byli ve

33

Gaius Iulius Caesar

velkém počtu přítomni v jeho ležení. Nejvýznamnější mezi nimi byli Diviciacus a Liscus. Ten zastával u Haeduů nejvyšší úřad „zákonodárce“, který je volen na jeden rok a nad svými rodáky má moc života a smrti. Caesar jim trpce vyčetl, že mu nechtějí pomoci ani v tak kritické chvíli, kdy není možné obilí ani koupit, ani pokosit na polích, ačkoliv zahájil válku především na jejich prosby. A rozhořčeně dodal, že cítí, že ho zrazují. Až tento Caesarův výpad přiměl dosud mlčícího Liska, aby promluvil: Mnozí předáci mají na prostý lid veliký vliv a jejich moc, ačkoliv jsou soukromníci, převažuje nad mocí úřadů. Tito lidé zastrašili celý kmen, aby neodváděl obilí, jak bylo slíbeno. Když už Haeduové nemohou Galii ovládnout, je prý lépe, aby se podrobili Galům než Římanům. Pokud Římané Helvetie porazí, podmaní si určitě celou Galii i s Haeduy. Tito lidé také prozrazují úmysly římského velení a vše, co se děje v ležení, a Liscus proti tomu nemůže zakročit. Naopak, ví příliš dobře, že se dostal do velkého nebezpečí tím, že pod tlakem okolností toho tolik Caesarovi vyzradil. Proto také, pokud mohl, mlčel. Caesar pochopil, že ve své řeči narážel Liscus na Dumnoriga, Diviciakova bratra, ale nechtěl se v přítomnosti ostatních vyptávat na podrobnosti a rozpustil shromáždění. Jen Liska si u sebe ponechal. O samotě se ho dále vyptával na to, o čem Liscus mluvil na poradě. Ten hovořil ještě volněji a upřímněji. Caesar si jeho slova potají ověřil u jiných a poznal, že Liscus mluvil pravdu: za celou věcí stojí Dumnorix, člověk velice odvážný, u kmene pro svou štědrost oblíbený a dychtivý vlády. Po mnohá léta měl pronajata u Haeduů všechna cla a všechny daně za velmi nízký obnos, protože při dražbě se nikdo neodvažoval přihazovat na jeho

34


nabídku. Z těchto zdrojů rozmnožil své rodinné jmění a získal prostředky pro svou štědrost. Vydržoval ze svého majetku mnoho družiníků, kterými se stále obklopoval, a nabyl velkého vlivu nejen u svého kmene, ale také u kmenů sousedních. Právě kvůli tomu provdal svou matku za muže nejmocnějšího a nejurozenějšího v kmeni Biturigů, sám si vzal manželku z kmene Helvetiů a svou nevlastní sestru a své příbuzné vyvdal ještě do jiných kmenů. Pro tuto spřízněnost je velmi nakloněn Helvetiům a Římany a Caesara nenávidí nejen z politických, ale i z osobních důvodů, protože jejich příchodem utrpěla jeho moc a jeho bratr Diviciacus opět nabyl cti a vážnosti, které se těšil dříve. Pokud by Římanům štěstí nepřálo, měl by Dumnorix velkou naději, že se s pomocí Helvetiů zmocní vlády, ale pod římskou nadvládou by se musel strachovat i o svou dosavadní moc. Během svého vyptávání Caesar také zjistil, že k útěku z jezdecké bitky, která před několika dny tak špatně skončila, dal popud Dumnorix a jeho jezdci. (Dumnorix totiž velel jízdě, kterou Haeduové vystrojili Caesarovi na pomoc.) Právě on uprchl první a ostatní jízdu tím vyděsil. A když k těmto domněnkám přistoupily i věci zcela jisté, jako že provedl Helvetie územím Sequanů, že vyjednal, aby si mezi sebou vyměnili rukojmí, že to vše podnikal nejen bez rozkazu Caesara nebo svého kmene, ale dokonce za zády svých rodáků, že předáci Haeduů (totiž Caesarovi oddaný Liscus) si na něj stěžují, dospěl Caesar k názoru, že je zcela spravedlivé, aby byl Dumnorix potrestán buď od něho samotného nebo od svého kmene. Jediná věc mluvila proti, totiž to, že jeho vlastní bratr Diviciacus byl Římanům naprosto oddaný a k Caesarovi samému se vždy choval věrně, přátelsky, vyrovnaně a spravedlivě. Byla obava, aby ho potrestání Dumnoriga nerozhořčilo.

35

Gaius Iulius Caesar

A tak Caesar, dříve než přistoupil k nějakému opatření, povolal k sobě Diviciaka a pohovořil s ním prostřednictvím svého přítele Gaia Valeria Procilla, galského šlechtice rodem z provincie, ke kterému měl naprostou důvěru, a ne pomocí obvyklých tlumočníků. Diviciakovi připomněl, co se dozvěděl o Dumnorigovi na shromáždění Galů i potají od jednotlivců. Poprosil ho zároveň, aby nebral ve zlém, že musí proti Dumnorigovi z dobrých důvodů zakročit sám nebo k tomu přimět jeho kmen. Diviciacus Caesara s pláčem objal a prosil ho, aby bratra nijak přísně nepotrestal. Ví prý, že všechno, co Caesar říká, je pravda, a nikdo tím netrpí více než on sám, protože umožnil Dumnorigovi jako mladíčkovi povznést se v době, kdy on sám byl nejmocnější ve svém kmeni i v celé Galii; jenže Dumnorix toho využil k jeho téměř úplné zkáze. Ale on se za něj přesto přimlouvá, jednak z bratrské lásky, jednak ze strachu před veřejným míněním. Pokud Caesar Dumnoriga nyní potrestá, nikdo prý neuvěří, že se to nestalo na Diviciakovo naléhání, protože všichni vědí, že je s Caesarem zadobře, a u celé Galie upadne v opovržení. Nakonec Diviciacus Caesara pláčem a dlouhým řečněním uprosil a Caesar mu podal ruku a dojat jej požádal, aby s prosbami přestal; je prý Diviciakovi tak zavázán, že na jeho žádost a naléhání promine Dumnorigovi křivdy vůči římskému státu i vůči sobě samému. Dal si zavolat Dumnoriga a za přítomnosti Diviciakovy mu odhalil, co mu klade za vinu, co o něm ví a jaké stížnosti na něj má jeho kmen. Napomenul ho, aby se v budoucnu vyhnul sebemenšímu podezření; jeho minulé skutky mu odpouští jen na Diviciakovu přímluvu. Poté určil špehy, aby mu hlásili, co Dumnorix chystá a s kým jedná.

36


Téhož dne ohlásil Caesarovi jeho průzkum, že nepřátelé se utábořili pod jednou horou asi osm mil od jeho tábora. Hned vyslal další hlídky, aby zjistil, jak hora vypadá a jaký je k ní z okolí přístup. Ohlásili mu, že snadný. Rozkázal legátovi Titovi Labienovi, aby vzal průvodce znalé krajiny a po půlnoci zavedl dvě legie na vrchol zmíněné hory, a vysvětlil mu, co tím zamýšlí. Sám vyrazil před úsvitem po stejné ose jako dříve nepřítel a jako přední zajištění poslal celé své jezdectvo. Ještě více vpředu šli průzkumníci pod velením Publia Considia, který měl pověst velmi zkušeného vojáka a který dříve sloužil pod Luciem Sullou (vojevůdce a samovládce v Římě v letech 83–79 př. n. 1.) a Markem Crassem (jeden z triumvirů, vojensky do té doby vynikl hlavně při potlačení Spartakova povstání). Za úsvitu už Labienus držel vrcholek hory, Caesar byl od nepřátelského tábora vzdálen jen půl druhé míle a ani jednoho z nich si nepřátelé nevšimli, jak později zajatci vypověděli. V té chvíli se k Caesarovi cvalem přiřítil Considius a hlásil mu, že horu, kterou měl Labienus obsadit, drží nepřítel. Že to prý poznal podle galských zbraní a ozdob bojovníků. Caesar tedy odvedl vojsko na nejbližší pahorek a seřadil je k boji. Labienus se řídil rozkazem, aby nezahajoval bitvu, dokud nespatří Caesarovy oddíly v dotyku s nepřítelem, a teprve pak aby ho vzal do dvojího ohně. Proto se zdržoval boje a vyčkával příchodu našich. Později ve dne Caesar průzkumem zjistil, že Helvetiové zrušili tábor, že hora je obsazena Labienem a že Considius se nechal tak vyděsit, že hlásil jako jisté, co na vlastní oči neviděl. Toho dne Caesar následoval nepřátele v obvyklé vzdálenosti a utábořil se tři míle od nich. Nazítří už zbývaly jen dva dny do dne, kdy měli vojáci dostat nový příděl obilí, a Bibracte, největší a nejbohatší hradiště

37

Gaius Iulius Caesar

Haeduů, nebylo dále než osmnáct mil. Caesar se proto rozhodl, že nadešel čas postarat se o zásoby. Odpoutal se od Helvetiů a zamířil rychle do Bibracte. Helvetiové se to dozvěděli od uprchlých otroků Lucia Aemilia, dekuriona galských jezdců, a domnívali se, že Římané ustupují ze strachu, tím spíše, že předešlého dne, ač ve velmi výhodném postavení, neriskovali bitvu. Doufali snad také, že by jim mohli znemožnit doplnění zásob. Změnili proto své úmysly i směr pochodu a začali pronásledovat a znepokojovat naše zadní zajištění. Když si toho Caesar všiml, vystoupil s vojskem na nejbližší svah a vyslal jízdu, aby pozdržela útok nepřátel. Sám během takto získaného času uprostřed svahu seřadil do trojité sestavy čtyři zkušené legie a na hřeben umístil dvě legie, které sám nedávno naverboval v předalpské Galii, a s nimi pomocné oddíly tak, že celý pahorek byl obsypán vojskem. Nařídil shromáždit na jedno místo celý trén a zajistit ho silami, které rozmístil na vrcholku. Helvetiové následovali římské vojsko se všemi svými vozy, svá zavazadla shromáždili na jedno místo, sešikovali se do hustě sraženého tvaru, odrazili naši jízdu a nastoupili z úpatí vrchu k útoku na bitevní linii naší pěchoty. Caesar dal odvést nejdříve svého koně a pak koně své družiny, aby byli všichni vydáni stejnému nebezpečí a aby nikdo ani nepomyslel na útěk, a potom povzbudil vojsko a dal povel k bitvě. Vojáci rozbili snadno nepřátelskou falangu tím, že na ni vrhali ze svého vyvýšeného postavení oštěpy, a pak se na ni vrhli s tasenými meči. Galům v boji velmi překáželo to, že jeden oštěp dokázal prorazit a spojit navzájem několik štítů (které drželi Galové seřazení ve falanze tak, že se štíty částečně překrývaly), a když se hrot ohnul,

38


nemohli oštěp ze štítu vytřepat a raději ho zahodili a bojovali bez ochrany. Nakonec, vyčerpáni ztrátami, ustoupili a stáhli se na pahorek vzdálený asi jednu míli. Naši je pronásledovali, ale tu je napadli z nekrytého boku (pravého, nechráněného štítem) a začali je obkličovat Bojové a Tulingové, kteří asi v počtu patnácti tisíc uzavírali nepřátelský pochodový tvar a tvořili zadní zajištění. Jakmile to spatřili Helvetiové, kteří se uchýlili na zmíněnou vyvýšeninu, opět pookřáli a znovu se zapojili do boje. Římané změnili sestavu a začali bojovat na dvě fronty – jejich první a druhá linie se utkala s těmi, které už dříve porazila, třetí se postavila přicházejícím posilám. Boj byl dlouhý, urputný a výsledek byl na vážkách. Nakonec však Galové nemohli odolat našemu náporu a jedni ustoupili podobně jako dříve na pahorek, zatímco druzí se spořádaně stáhli ke svým vozům a zavazadlům. Je třeba přiznat, že v této bitvě, která trvala od časného odpoledne až do večera, nikdo neviděl nepřátele dát se ve zmatku na útěk. O zavazadla se bojovalo až do pozdní noci, protože Galové využili vozů jako hradeb, házeli po našich shora oštěpy a mezerami mezi vozy je zraňovali dlouhými kopími. Po dlouhém zápase se naši tábora zmocnili. Přitom padla do zajetí Orgetorigova dcera a jeden jeho syn. Tuto bitvu přežilo asi sto třicet tisíc Galů, kteří prchali bez zastávky celou noc následující po boji. Ani v dalších nocích se nezastavili a po čtyřech dnech dorazili na území Lingonů, zatímco naše vojsko se tři dny zdrželo pohřbíváním padlých a ošetřováním raněných a nemohlo je pronásledovat. Caesar vyzval písemně Lingony, aby Helvetiům neposkytli potravu ani žádnou jinou pomoc, jinak že s nimi naloží jako se svými nepřáteli. Sám

39

Gaius Iulius Caesar

se dal po třech dnech se svým vojskem do pronásledování. Naprostý nedostatek donutil Helvetie, aby k němu poslali vyjednávače s nabídkou kapitulace. Setkali se s ním za pochodu, vrhli se mu k nohám, prosili ho s pláčem o mír, a když jim přikázal, aby vyčkali jeho příchodu na místě, kde právě jsou, přislíbili, že tak učiní. Caesar k nim dorazil a nařídil, aby mu vydali rukojmí, zbraně a otroky, kteří k nim uprchli. Zatímco vše shromažďovali a připravovali, nadešla noc a asi šest tisíc příslušníků župy Verbigenus uprchlo hned po setmění z helvétského tábora a prchalo k Rýnu na území Germánů, buď ze strachu, aby nebyli po odzbrojení potrestáni, nebo v naději, že mezi takovým množstvím zajatců zůstane jejich útěk načas nebo úplně nepovšimnut. Jakmile to Caesar zjistil, nařídil kmenům, přes jejichž území uprchlíci táhli, aby je dopadli a přivedli zpět, pokud se chtějí u něho ospravedlnit. Když se tak stalo, naložil s uprchlíky jako s nepřáteli. Od ostatních převzal zbraně, rukojmí a přeběhlíky a vzal je na milost. Helvetiům, Tulingům a Latobrigům nařídil vrátit se do krajů, které opustili, a vybudovat znovu vesnice a hradiště, která při odchodu spálili. Protože přišli o všechny zásoby potravin a ve svých domovech nic nezanechali, nařídil Allobrogům, aby je zásobili. Rozhodl se tak hlavně z toho důvodu, že nechtěl, aby území Helvetiů zůstalo neobydlené a aby nepřilákalo svou úrodností Germány žijící za Rýnem, kteří by tak pronikli do sousedství Allobrogů a naší provincie. Haeduům povolil na jejich prosbu, aby usadili Boje, známé statečností, na svém území. Haeduové jim poskytli půdu k obživě a později je přijali jako rovnoprávné příslušníky do svého kmene. V helvétském táboře se nalezly a Caesarovi se dostaly do rukou zápisy v řeckém písmu, udávající počet všech, kteří opustili

40

Gaius Iulius Caesar. Zápisky o válce galské

Recommend Documents