FYZICKÁ PŘITAŽLIVOST LIDSKÉHO OBLIČEJE

MASARYKOVA UNIVERZITA PŘÍRODOVĚDECKÁ FAKULTA Ústav antropologie

FYZICKÁ PŘITAŽLIVOST LIDSKÉHO OBLIČEJE Bakalářská práce Hubert Veselý

Vedoucí práce: RNDr. Miroslav Králík, Ph.D.

Brno 2006

Prohlašuji, že jsem tuto bakalářskou práci vypracoval samostatně a s použitím literatury uvedené v seznamu literatury.

2

Poděkování: Chtěl bych poděkovat vedoucímu práce RNDr. Miroslavu Králíkovi, Ph.D. bez jehož přispění a trpělivosti by nebylo možné tuto práci dokončit. Rovněž bych chtěl poděkovat všem, kdo mě při psaní této práce jakýmkoli způsobem podporovali. 3

Obsah 1. Abstrakt……………………………………………………………………………...6 2. Klíčová slova……………………………………………………………………..…6 3. Úvod…………………………………………………………………………………...7 4. Co je to atraktivita – příčiny atraktivity lidského obličeje….………9 4.1. Univerzální pojetí atraktivity obličeje……………………………………..10 4.1.1. Experimentální výzkum univerzálního pojetí atraktivity…...……………...10 4.1.2. Vnímání atraktivity u novorozenců…………………………………………12

4.2. Některé teorie atraktivity…………………………………………………….13

5. Fantomové obličeje………………………………………………………..…..15 5.1. Popis kompozičního portrétu, fantomového a průměrného obličeje…15 5.2. Tvorba fantomových obličejů……………………………………….…...…15 5.2.1. Francis Galton a kompoziční portréty………………………………..……..15 5.2.1.1. Tvorba a využití kompozičních portrétů………………………………...16

5.2.2. Tvorba kompozičních portrétů matematickým průměrováním …………...17 5.2.3. Fantomové obličeje vytvořené pomocí metody morphing ………….......…18 5.2.3.1. Program Morpher for Windows 3.1…………………………………….19 5.2.3.2. Nároky kladené na fotografie obličejů…………………………………19 5.2.3.3. Klíčové body (anglicky keypoints, landmarks) a referenční linie (anglicky boundaries)………………………………………………………………………20 5.2.3.4. Morphing………………………………………………………………..21 5.2.3.5. Tvorba uměle symetrických obličejů…………………………………...21 5.2.3.5.1. Chiméry…………………………………………………………...21 5.2.3.5.2. Využití metody morphing pro tvorbu symetrických obličejů…….22

5.3. Artefakty vznikající při tvorbě fantomových obličejů………………….23

6. Kritika Hypotézy průměrných obličejů………………………………….25 6.1. Rozostření a vyhlazení……………………………………….………………26

4

6.2. Mladistvý vzhled…………………………………………………………...…26 6.3. Problém symetrie…………………………………………………………...…26

7. Využití fantomových obličejů a metody morphing při testování atraktivity…………………………………………………………………………..….30 7.1. Testování kompozičních portrétů z hlediska atraktivity……..…...……30 7.2. Srovnání Hypotézy průměrných obličejů, Hypotézy symetrie a vlivu rysů dětského obličeje na atraktivitu obličeje..……………………………31 7.2.1. Testování hypotézy průměrných obličejů……………………….……..…31 7.2.2. Symetrie a její vliv na atraktivitu obličeje……………………….…….…33 7.2.3. Vliv rysů dětského obličeje na atraktivitu obličeje………………………34

8. Biologické kořeny atraktivity obličeje……………………………...…37 8.1. Vliv sexuálního dimorfismu na atraktivitu obličeje…………………….37 8.2. Ženské preference pro hodnocení atraktivity mužského obličeje v průběhu menstruačního cyklu………………………………...………………..39 8.3. Utajená ovulace u člověka…………………………………………….…….42 8.3.1.Utajená či faciálně manifestovaná ovulace?...............................................42 8.3.2. Testování vlivu fertilního období na atraktivitu ženského obličeje…….43

9. Závěr…………………………………………………………………………………47 Slovník důležitých pojmů……………………………………………………...…48 Seznam literatury…………………………………………………………………...52 Rejstřík………………………………………………………………………………....57 O autorovi……………………………………………………………………………...58

5

1. Abstrakt Vědecké studie z poslední doby se snaží rozřešit otázku, co způsobuje, že jsou některé obličeje vnímány jako atraktivnější než jiné. Někteří autoři vědeckých prací se přiklánějí k názoru, že atraktivní jsou obličeje, jejichž rysy jsou průměrné ve vztahu k ostatním lidem v populaci (tuto skutečnost zaznamenal již Francis Galton). Jiní autoři jsou toho mínění, že u atraktivních obličejů se uplatňuje vysoký stupeň symetrie. Z některých prací je rovněž zřejmé, že na atraktivitu má vliv i určitý podíl dětských rysů (neotenie). To se uplatňuje zejména u ženských obličejů a může to mít souvislost mládím a plodností. Bylo zjištěno, že atraktivita ženského obličeje kolísá v průběhu menstruačního cyklu, což je v rozporu s míněním, že lidská ovulace je utajená. Během menstruačního cyklu rovněž kolísají i ženské preference pro určité typy mužských obličejů. Vliv menstruačního cyklu na atraktivitu může výrazným způsobem ovlivňovat partnerský výběr. Tato práce si klade za cíl poskytnout přehled výše uvedených teorií.

2. Klíčová slova fantomový obličej Francis Galton kompoziční portrét metaanalýza morphing průměrný obličej průměrování symetrie

6

3. Úvod V každém historické období a každou lidské kultuře má člověk svou vlastní představu o tom, co je krásné. Tyto ideály však nebývají stálé a jsou permanentně předmětem změny. Pojem fyzická atraktivita, jak ho chápe dnešní věda, by však neměl do určité míry těmto výkyvům podléhat. Pojem fyzická atraktivita (tělesná přitažlivost) lidského obličeje vyvolává ve vědeckém světě řadu protichůdných názorů. Zvláště v poslední době se objevuje velké množství hypotéz a teorií, které se snaží odhalit příčiny (a potažmo i důsledky) toho, že určitý obličej je či není chápán jako přitažlivý. Každá z těchto hypotéz přináší přesvědčivé důkazy o tom, že právě ona je na správné cestě k odhalení podstaty atraktivity lidských obličejů. Autoři vědeckých studií zabývajících se atraktivitou obličeje se snaží rozluštit zejména následující otázky: Co způsobuje, že obličej vypadá jako atraktivní. Zda je toto vnímání vrozené, získané učením nebo je ovlivňováno oběma těmito faktory. Jaký význam má atraktivita z evolučního hlediska. A jaké jsou hlavní rozdíly mezi atraktivními a méně atraktivními obličeji. Je ženská a mužská atraktivita vnímána stejným způsobem? Jaké může mít chápání atraktivity důsledky v sociálním chování? Velké množství teorií přináší bohužel i velké množství rozporů. Jediné na čem se autoři studií shodují je, že atraktivita hraje v životě člověka zcela zásadní roli. Některé z teorií se přiklánějí k názoru, že za atraktivní platí obličeje, jejichž obličejové rysy jsou průměrné vzhledem k ostatním jedincům populace, jiné přikládají zásadní vliv na atraktivitu symetrii obličejů nebo přítomnosti dětských obličejových rysů zejména v ženských obličejích. Rozpory se vykytují i v otázce, zda je chápání atraktivity u všech lidí založeno na stejných zákonitostech nebo může být ovlivňováno např. učením a kulturou. V tomto směru se však v poslední době autoři vědeckých studií přiklánějí k názoru, že důležitou roli hrají oba tyto faktory. Zajímavá je též skutečnost, že atraktivní obličeje jsou schopni rozpoznávat už velmi brzy i novorozenci. K výzkumu atraktivity lidských obličejů se používají převážně fotografie nebo kresby obličejů. Oproti letům minulým je v současné době výzkum atraktivity obličeje usnadněn dostupností specializované počítačové techniky, díky níž je možno dosáhnout poměrně snadné manipulace s fotografiemi nebo kresbami obličejů, které byly předtím převedeny do elektronické podoby. Při experimentálním výzkumu specializovanými počítačovými jsou často využívány procesy, které buď fotografie obličejů buď deformují

7

(tento proces se označuje anglickým termínem warping) do požadovaného tvaru nebo jsou schopny smísit několik snímků dohromady (anglicky morphing). Procesům morphing a warping je v této práci také věnován určitý prostor. Cílem této práce není postihnout celou šíři daného problému, nýbrž poskytnout základní přehled, jakým způsobem je z vědeckého hlediska atraktivita lidského obličeje v současné době vnímána.

8

4. Co je to atraktivita – příčiny atraktivity lidského obličeje Termín atraktivita pochází z latinského slova atrahere (přitahovat) (Kábrt, Kábrt jr. 2004). Fyzická atraktivita je definována jako souhrn fyzických rysů určitého lidského jedince, které jsou posuzovány jako krásné nebo přitažlivé (Wikipedia, heslo: atraktivita, 22. 4. 2006). Toto vnímání atraktivity nemusí být nutně vztaženo pouze na posuzování sexuální přitažlivosti. Atraktivita může mít značný vliv na to, jak je určitý jedinec v rámci společnosti posuzován ve vztahu např. k sociálnímu postavení, postavení v zaměstnání, vyhledávání přátel nebo sexuálních partnerů apod. Metaanalýza literatury zabývající se atraktivitou (Langlois et al. 2000) ukazuje, že atraktivní lidé mají v životě výhodu nad neatraktivními. Atraktivní lidé mají mnohem častěji vyšší společenské postavení, mají vyšší plat, získávají snadněji zaměstnání, mají vyšší sebevědomí, více sexuálních zkušeností a bývají často společenštější než lidé méně atraktivní. Posuzování lidských obličejů z hlediska atraktivity se může v různých kulturách lišit, v některých směrech se však ukazuje překvapivá shoda. Existují i určité empiricky ověřené znaky obličeje, které jsou obecně přijímány jako atraktivní jak u mužů tak i u žen (Beautycheck (b), 15. 3. 2006) (Tab. 1).

Charakteristické rysy přitažlivého ženského obličeje • • • • • • • • • • •

Charakteristické rysy přitažlivého mužského obličeje: • • • • • • •

sytější barva kůže užší obličejový profil menší množství tuku plnější rty nepatrně větší vzdálenost očí tmavší a tenčí obočí delší, hustší a tmavší řasy výše postavené lícní kosti užší nos žádné kruhy pod očima tenčí víčka

• • • • •

sytější barva kůže užší obličejový profil menší množství tuku plnější a symetričtější rty tmavší obočí hustší a tmavší řasy horní polovina obličeje širší oproti dolní polovině výše postavené lícní kosti vystupující spodní čelist neustupující čelo tenčí víčka žádné vrásky mezi nosem a ústními koutky

Tab. 1 Charakteristické rysy atraktivního obličeje ženského a mužského obličeje vztažené k průměru populace. Beautycheck (b), 15. 3. 2006.

9

Obličej nám může o dotyčném člověku prozradit mnohé. Podle obličeje poznáme snadno věk i pohlaví člověka – obličej je odrazem jeho nálady i zdravotního stavu. Obličej tvoří základní jednotku v rozlišování lidských jedinců v našem životě. Neznámé osoby hodnotíme často podle prvního dojmu, ve kterém hraje obličej zcela zásadní roli. Podle vědeckých studií z poslední doby mají všichni lidé bez rozdílu (daném například životem v jiném etnickém nebo kulturním prostředí) společnou představu o tom, co způsobuje, že posuzujeme ten který obličej jako přitažlivý či nikoli (Rubenstein, Langlois, Roggman 2002). Hodnotíme-li tedy obličeje společným jednotným způsobem, naskýtá se otázka, na jakém principu je naše posuzování utvořeno.

4.1. Univerzální pojetí atraktivity obličeje Každý lidský jedinec se vyvíjí ve vlastním specifickém kulturním prostředí, kde je ovlivňován určitými společenskými a biologickými faktory, přichází do kontaktu s různými lidmi a tedy i s různými obličeji. Na základě těchto skutečností by se dalo předpokládat, že bude mít každý člověk svou vlastní představu o tom, co je krásné a co nikoli, přesněji řečeno, které obličeje na něj působí z hlediska posuzování krásy jako atraktivní (přitažlivé), a které naopak do této kategorie nespadají. Tyto představy by měly mít svůj původ v osobních zkušenostech a individuálním vývoji názorů. Autoři některých studií z poslední doby (např. Rubenstein, Langlois, Roggman 2002; Langlois, Kalakanis, Rubenstein, Larson, Hallam, Smoot 2000) však zastávají jiný názor. Jsou toho mínění, že všechny obličeje jsou hodnoceny shodným způsobem všemi lidmi bez rozdílu. Z hlediska této koncepce by mělo existovat jakési univerzální „celosvětové“ pojetí vnímání atraktivity, které je nezávislé na věku, pohlaví, původu ani kulturním prostředí, z kterého člověk pochází.

4.1.1. Experimentální výzkum univerzálního pojetí atraktivity Zastánci „teorie univerzálního pojetí atraktivity“ (Langlois et al. 2000) provedli metaanalýzu, při níž zkoumali z hlediska atraktivity 130 souborů z 94 různých studií zabývajících se chápáním přitažlivosti obličeje (Rubenstein, Langlois, Roggman 2002). Tato metaanalýza měla sumarizovat a posoudit shody a rozpory v chápání atraktivity tisíce lidí. Celá studie zahrnovala staré i mladé jedince obou pohlaví. Primární studie vstupující do této metaanalýzy využívaly převážně 5 bodovou Likertovu škálu (1 = nejméně

10

atraktivní, 5 = nejvíce atraktivní). Posuzovala se jednak shoda mezi dětskými i dospělými hodnotiteli uvnitř téže kultury, ale také shoda mezi různými kulturními i etnickými skupinami. Výsledky studií byly v rozporu s představou individuálního vnímání krásy, tedy, že neexistuje univerzální princip chápání atraktivity. Ukázala se totiž značná korelace co týče názoru na posuzování atraktivity a to dokonce i u velmi rozdílných skupin hodnotitelů. Metaanalýza byla rozdělena na čtyři separátní analýzy (Tab. 2). Průměrný Pearsonův korelační koeficient pro obličeje hodnocené uvnitř téhož kulturního prostředí měl hodnotu r = 0,90 pro hodnocení dospělých obličejů a r = 0,85 pro hodnocení dětských obličejů. Průměrný mezikulturní Pearsonův korelační koeficient byl r = 0,88 – pokud byly hodnoceny byly různé etnické skupiny posuzovateli žijícími v téže kultuře. Pokud byly hodnoceny různé etnické skupiny hodnotiteli žijícími v různých kulturách, nabyl Pearsonův korelační koeficient hodnoty dokonce ještě vyšší, r = 0,94. Tyto hodnoty korelačních koeficientů při hodnocení atraktivity jsou statisticky významné, což nepochybně poukazuje na to, že existuje významná shoda ve vnímání krásy obličeje jak uvnitř jedné, tak i mezi různými kulturními skupinami (Rubenstein, Langlois, Roggman 2002). Byly testovány také různé faktory, které mohly ovlivňovat výsledné hodnoty, např. velikost vzorku, pohlaví osob nebo situace, ve které je dotyčná osoba posuzována (např. hodnocení fotografií obličejů oproti hodnocení obličejů in situ). Překvapivě se ukázalo, že tyto faktory nemají téměř žádný vliv na konečné hodnocení, což může být opět způsobeno jednotným vnímáním atraktivity obličeje (Rubenstein, Langlois, Roggman 2002). Z výsledků těchto studií vyplývá, že krása jako taková není vnímána jen z pohledu určitého pozorovatele, ale že existuje určitý jednotný princip, podle kterého je atraktivita posuzována. Výše uvedená studie je i ve shodě s jiným výzkumem (Feingold 1992), kde šlo o hodnocení vzorků vybraných z dospělých jedinců ze zemí Spojených států a Kanady. Pearsonův korelační koeficient zde dosáhl hodnoty r = 0,83. Výše uvedené studie (Langlois et al. 2002; Feinglod 1992) svědčí pro možný univerzální standard, že atraktivita je ve všech kulturách vnímána jednotným způsobem (Rubenstein, Langlois, Roggman 2002).

11

populace vnitrokulturní hodnocení (dospělí) vnitrokulturní hodnocení (děti) mezikulturní hodnocení (dospělí) mezietnické hodnocení (dospělí)

počet počet hodnocených posuzovatelů atraktivity vzorků

Pearsonův korelační koeficient

88

1694

0,90

28

1182

0,85

17

12146

0,94

9

659

0,88

Tab. 2 Pearsonův korelační koeficient u čtyř separátních metaanalýz. Zdroj: Langlois et al. 2000

4.1.2. Vnímání atraktivity u novorozenců a dětí Zajímavá je i skutečnost, že jednotné hodnocení atraktivity není omezeno jen na dospělé jedince, případně děti školního věku, ale lze je dokonce prokázat už velmi brzy i u novorozenců. Byla provedena studie s dětmi stáří do dvaceti pěti měsíců (Langlois et al. 1987; Rubenstein, Kalakanis, Langlois 1999), kdy jim byly prezentovány současně dva různé obličeje Jedna z nich byla atraktivnější, druhá méně. Byl změřen čas, který děti strávily pozorováním toho kterého obličeje. Výsledek této „vizuální“ studie se vyznačoval neobyčejnou shodou s předpokladem: děti strávily mnohem delší dobu pozorováním obličejů, které dospělí jedinci označovaly jako atraktivní. Tento pokus byl mnohokrát opakován i za použití různých druhů vzorků obličejů – např. mnohočetné vzorky ženských bělošských obličejů, a obličejů z různých etnických skupin, ženských a mužských bělošských obličejů, obličejů žen afroamerického původu nebo dětských obličejů. Výsledky těchto výzkumů byly silným podnětem k dalšímu vědeckému výzkumu (Langlois, Roggman, Rieser-Danner 1990). V první z těchto studií byly osloveni odborníci na výrobu divadelních masek, aby vytvořili sadu atraktivních a neatraktivních obličejů pro ženy, které budou později působit těmito maskami na děti jakožto „neznámí lidé.“ Masky byly zpracovány tak, aby působily velmi realisticky, měly dokonce i některé mimické schopnosti (např. mohly se usmívat, mrkat očima apod.). Pokus byl proveden se šedesáti dětmi ve stáří jednoho roku. Byl vypracován přesně stanovený scénář, podle něhož pokus probíhal. Odezvy dětí na tyto masky byly zaznamenávány pozorovatelem, který neviděl, která maska je právě používána. Dokonce ani ten, kdo měl masku na obličeji nevěděl, o kterou se právě jedná – všechny měly totiž stejný hladký povrch zevnitř i zvenku. 12

Výsledky výzkumu ukázaly, že děti se snažily mnohem častěji vyhnout kontaktu s maskami, které působily nepřitažlivě a projevovaly se mnohem větším množstvím negativních emocí a dokonce úzkosti v přítomnosti neatraktivních masek. Pozoruhodné bylo i to, že chlapci (nikoli však děvčata) navazovali kontakt s atraktivními maskami mnohem častěji, což možná naznačuje typ chování, který se u nich bude projevovat až mnohem později (Rubenstein, Langlois, Roggman 2002). Ve druhé studii (Langlois et al. 1991a cit. Rubenstein, Langlois, Roggman 2002) byly používány panenky, které byly s výjimkou obličeje naprosto identické. Jedna z nich měla atraktivní obličej, zatímco druhá nikoli. Tyto panenky byly předloženy na hraní dvanáctiměsíčním dětem a doba, po kterou si hrály s tou kterou panenkou, byla zaznamenávána. Výsledek ukázal, že doba, při které si děti hrály s panenkou s atraktivním obličejem byla skoro dvakrát delší než doba, kterou věnovaly panence druhé. Z výsledků těchto dvou studií souhrnně vyplývá, že u dospělých i u dětí existuje společný standard, podle kterého je atraktivita vnímána. Tuto schopnost mají děti buď vrozenou anebo ji získávají velmi brzy po narození. Pojetí atraktivity se tedy zdá být založeno na univerzálním principu, který je shodný jak pro určitou kulturu, tak se projevuje i mezi různými etnickými skupinami. Rovněž je zřejmé, že tyto principy jsou u člověka vrozené nebo se manifestují velmi brzy po narození (Rubenstein, Langlois, Roggman 2002). Naskýtá se nám nyní tedy logicky otázka, co je vlastně atraktivní, přesněji řečeno, které obličeje působí jako přitažlivé a čím je v nich ona přitažlivost způsobena.

4.2. Některé teorie atraktivity V poslední době se prosazují několik různých teorií zabývajících se atraktivitou lidského obličeje. Zde jsou vyjmenovány některé z nich. •

První je tzv. Hypotéza průměrných obličejů (Langlois, Roggman 1990). Tato představa vnímání atraktivity praví, že průměrné obličeje jsou hodnoceny jako atraktivnější než obličeje individuální.

•

Druhou hypotézou je Hypotéza symetrie (Grammer, Thornhill 1994; Thornhill a Gangestad 1993; Scheib, Gangestad, Thornhill 1999). Autoři těchto hypotéz jsou

13

toho mínění, že symetrie obličeje má kladný vliv na jeho hodnocení v otázkách atraktivity. •

Třetí hypotézu lze nazvat jako Hypotéza vícerozměrného vnímání krásy (Cunningham, 1986). Je postavena na názoru, že atraktivní obličeje vykazují jak znaky sexuální zralosti, tak znaky dětského obličeje. Tato bakalářská práce je věnována převážně Hypotéze průměrných obličejů

(Langlois, Roggman 1990). Její podstata spočívá v tom, že smíšením několika fotografií různých obličejů pomocí počítačové metody morphing (viz kap. 5.2.3.4.) lze docílit toho, že získáme zcela nový obličej, která se vyznačuje „průměrnými“ rysy vzhledem k obličejům, ze kterých byla vytvořena. Zajímavé je však zjištění, že autoři této hypotézy nebyli první, kteří si povšimnuli, že překládáním transparentních snímků přes sebe lze vytvořit nový obličej, který má smíšené charakteristiky všech předchozích. Tuto skutečnost zaznamenal již Francis Galton a zmiňuje se o ní ve své práci z roku 1878, kde nazývá takto nově vzniklé obličeje kompoziční portréty (anglicky composite portraits).

14

5. Fantomové obličeje 5.1. Popis kompozičního portrétu, fantomového a průměrného obličeje Slovo fantom pochází z řeckého slova fantasma (vidina), které později přešlo do latiny jako phantauma, poté do francouzštiny (fantôme) a odtud nakonec i do češtiny (Vokurka – Hugo 2000). Výraz fantom může označovat ztělesněný výtvor obraznosti (přelud, přízrak, vidinu) nebo klamný, zdánlivý, uměle vytvořený jev nebo skutečnost (Petráčková, Kraus a kol. 1998). Termínem fantomový obličej je v této práci míněn obličej, který byl vytvořen z několika individuálních fotografií či kreseb obličejů různých osob a není obličejem skutečného člověka, nýbrž je jakýmsi fiktivním obličejem, do kterého přispívá svými rysy každý z individuálních obličejů. Výzkumem fantomovými obličeji se zabýval již anglický vědec Francis Galton (1878); nazýval je kompoziční portréty (composite portraits). On také zaznamenal skutečnost, že fantomové obličeje se vyznačují větší atraktivitou oproti obličejům, ze kterých byli vytvořeny. Toto zjištění využívají v poslední době při výzkumu mnozí autoři studií zabývajících se atraktivitou lidského obličeje. Galton vytvářel své kompoziční portréty překrýváním negativů fotografií obličejů. S rozvojem počítačové techniky se v nedávné době kompoziční portréty vytvářely pomocí Metody matematického průměrování (mathematical averaging). V současné době se pro jejich tvorbu užívá metody morphing, která zahrnuje kromě průměrování (averaging) i warping (způsob deformace obrázků). Pomocí metody morphing lze vytvořit fantomový obličej, u nějž poloha a velikost jeho rysů byle průměrná ve vztahu k obličejům, ze kterých byl vytvořen. Takovýto obličej se nazývá průměrný obličej (anglicky average face). Nemíní se tím však obličej „průměrně atraktivní,“ ale průměrný z hlediska velikosti a umístění obličejových rysů a odstínu pokožky vzhledem k obličejům, ze kterých byl vytvořen.

5.2. Tvorba fantomových obličejů 5.2. Francis Galton a kompoziční portréty Kompoziční portréty jsou portréty, které vznikají vzájemným překrýváním transparentních snímků obličejů. Pokud mají snímky odpovídající velikost a jsou

15

pokládány vhodně na sebe, představuje vzniklá kompozice jakýsi fiktivní obličej, do kterého přispívají svými rysy všechny původní obličeje. Kompoziční portréty se objevují již v dílech anglického vědce a vynálezce sira Francise Galtona (1822–1911). Galton objevil v roce 1878 metodu multiexpozičních fotografií, kdy několik samostatných snímků obličejů překládal přes sebe do jediné kompozice za vzniku kompozičního portrétu. 5.2.1.1. Tvorba a využití kompozičních portrétů Ve

svém

díle

z roku

1878

se

Galton

zmiňuje

o

obličejích

získané

překrýváním několika samostatných snímků. Tyto obličeje nazval kompoziční portréty (anglicky composite portraits). Galton zde uvádí, že „…obdržel fotografie a kresebné portréty několika osob, jejichž obličeje si byly v mnoha ohledech podobné, v drobnostech se však lišily.“ Dále se zmiňuje o tom, že hledal nějakou metodu, která by mu umožnila „extrahovat“ typické charakteristiky těchto obličejů. Jistý pan Herbert Spencer mu předložil návrh, že je možné fotografie zmenšené na stejnou velikost překreslit na samostatné díly průhledného papíru a potom je, poskládané na sebe, podržet proti světelnému zdroji. Pokus byl úspěšný a Galton potom zkoušel pokládat obličeje v řadě za sebou na tutéž světlocitlivou fotografickou desku. Tímto způsobem se mu podařilo získat jakýsi fiktivní obličej, který neodpovídal ani jednomu ze z původních, ale vykazoval „průměrné“ znaky všech obličejů, ze kterých byl sestaven. Galton (1878) uvádí: „Tento nově získaný obličej překvapivě působila dojmem reálného obličeje. Nikdo, kdo tento obličej uviděl poprvé, nepochyboval o tom, že je to podobizna skutečného člověka.“ Po tomto objevu začal Galton shromažďovat fotografie lidských obličejů, které byly vhodné pro jeho vědecké účely. Výzkum kompozičních portrétů prováděl tak, že vytvářel kompoziční portréty překrýváním fotografií určité skupiny lidí přes sebe na jednu fotografickou tabuli (Obr. 1).

Obr. 1 Kompoziční portrét snímaný fotoaparátem. Zdroj: Galton 1878, s. 97.

Výzkumem kompozičních portrétů se Galton zabýval velmi dlouhou dobu a zdokonalil jej. Zamýšlel také nad tím, zda určité skupiny lidí nemají určité obličejové

16

rysy, např. zločinci (Obr. 2) nebo vegetariáni (Rubenstein, Langlois, Roggman 2002). Pokoušel se dokonce použít tuto metodu např. pro identifikaci chronicky nemocných lidí.

Obr. 2 Kompoziční portréty zločinců podle Galton. K tvorbě kompozičních portrétů jsou použity snímky mužů usvědčených z krádeží. Zdroj: Galton, 20. 5. 2006.

Výsledky jeho výzkumů však nebyly jednoznačné. Co se týče jeho odhalování „kriminálních“ rysů, kdy zkoumal vztah mezi charakteristickými fyzickými znaky a určitými typy chování, nebyla tato metoda úplně scestná. Jak je zřejmé z některých moderních studií, existuje – pro velmi rozsáhlý vzorek – určité (sice slabé), avšak podstatné spojení mezi fyzickými zvláštnostmi a takovým chováním jako je např. kriminalita (Galton, 20. 5. 2006). Z hlediska studia atraktivity obličeje je na tom však zajímavé zejména to, že zaznamenal skutečnost, že kompoziční portrét působily často jako atraktivnější oproti jednotlivým individuálním obličejům (Galton 1878).

5.2.2. Tvorba kompozičních portrétů matematickým průměrováním Galtonovy výzkumy nepřinesly, co se týče využití kompozičních portrétů v praxi žádné významnější výsledky. Přesto však zajímavé zjištění, že zprůměrnění zvyšuje atraktivitu lidského obličeje využívají autoři některých studií z poslední doby při testování lidských obličejů z hlediska atraktivity (Langlois, Roggman 1990; Langlois et al. 1991b; Langlois, Roggman, Musselman 1994; Rubenstein, Langlois, Roggman 2002). V současné době se při tvorbě kompozičních portrétů používá metoda matematického průměrování (anglicky mathematical averaging) pomocí počítače. Ačkoli lidské oko vnímá fotografii obličeje jako jeden celek, je tato fotografie ve skutečnosti pro počítač rozdělena na určité množství pixelů (nejmenších obrazových bodů definovaných počítačem) (Obr. 3).

17

Obr. 3 Hodnoty pixelů na digitalizované černobílé fotografii. Zdroj: Rubenstein, Langlois, Roggman 2002, s. 7.

Pixely jsou v ploše obrázku uspořádány do sloupců a řádků. Každý z pixelů je charakterizován hodnotami udávajícími jeho barvu a odstín (RGB hodnoty). Když probíhá průměrování (tvorba kompozičního obličeje) dvou obrázku obličejů, počítač je nejprve přes sebe překryje. Potom vypočítá průměrnou hodnotu z hodnot pixelů, které přes sebe leží (Obr. 4).

Obr. 4 Kompoziční portrét vytvořený metodou matematického průměrování z 32 ženských obličejů. Zdroj: Rubenstein, Langlois, Roggman 2002, s. 8.

5.2.3. Fantomové obličeje vytvořené pomocí metody morphing Morphing zprostředkovává specializovaný software (anglicky morphing software, např. Morpher for Windows 3.1). Tento software je schopen specifické manipulace s digitalizovanými fotografiemi nebo kresbami (warping + averaging = morphing). Na rozdíl od předchozích dvou způsobů tvorby fantomových obličejů (Galtonovy kompoziční portréty a Metoda matematického průměrování), dochází při procesu morphing i k deformaci původních obličejů. Tato deformace se označuje termínem warping. Jako morphing se označuje taková manipulace s počítačovou grafikou, kdy 18

dochází k souvislému přechodu jednoho obrázku na druhý. Warping naproti tomu je způsob deformace obrázků (např. jeho rozšiřování nebo zužování). Morphing probíhá ve třech následujících krocích: překrytí dvou původních snímků, warping (jejich deformace do požadovaného tvaru průměrného obličeje) a averaging (vytvoření nové textury průměrného obličeje zprůměrováním RGB hodnot původních obrázků). Hrubý princip, jakým způsobem morphing software pracuje jsem se pokusil přiblížit níže na programu Morpher for Windows 3.1. 5.2.3.1. Program Morpher for Windows 3.1 Program Morpher 3.1 for Windows (Fujimiya 2001) je schopen naráz sloučit pouze jednu dvojici obličejů. Pokud chceme získat průměrný obličej z většího množství snímků, např. ze čtyř, následuje jednoduchý, avšak poměrně zdlouhavý proces tvorby konečného průměrného obličeje: nejprve musíme smísit fotografie č. 1 a č. 2, za vzniku průměrného obličeje 1-2 (obličejem 1-2 se zde míní obličej vzniklý zprůměrňováním obličejů na fotografiích č. 1 a č. 2) (Obr. 5). Nezávisle na fotografiích č. 1 a 2 se potom smísí fotografie č. 3 a č. 4 na výsledný obličej 3-4. Nakonec můžeme smísit obličej 1-2 s obličejem 3-4, čímž vznikne výsledný průměrný obličej obr. 1-4.

+

=

Obr. 5 Vytvoření průměrného obličeje ze dvou individuálních obličejů metodou morphing. Zdroj: Beautycheck (a), 14. 3. 2006.

5.2.3.2. Nároky kladené na fotografie obličejů Abychom však mohli zprůměrovat dva obličeje, je nejprve nutné, aby dané fotografie splňovaly několik podmínek. Fotografie obličejů musí být v zadaném grafickém formátu (JPG, GIF, BMP atd.), se kterým je schopen program pracovat. Mohou být černobílé nebo barevné. Měly by si pokud možno velikostně odpovídat, ale tato podmínka není do určité 19

míry nezbytná. Pokud fotografie obličejů nejsou stejně velké, výsledný obličej bude velikostně mezi nimi. Obličeje na fotografiích by měly být pootočeny stejným způsobem. Vhodné je, aby fotografie měly identické homogenní pozadí. 5.2.3.3. Klíčové body (anglicky keypoints, landmarks) a referenční linie (anglicky boundaries) Dvojice obličejů, které jsou importovány do programu Morpher jsou zvány jako pracovní sada (workset). Protože se jejich anatomické charakteristiky liší, je nutné na ně umístit klíčové (referenční) body, se kterými bude posléze moci program pracovat. Klíčové body jsou anatomicky definovaná místa na obličeji, která charakterizují rozložení jednotlivých obličejových rysů (Rubenstein, Langlois, Roggman 2002). Jsou to např. oční koutky, linie obočí, špička nosu, koutky úst, brada, vlasová linie, ušní lalůčky atd. Rovněž je nutné definovat těmito body celkový obrys obličeje. Pokud umístíme klíčový bod na určité místo obličeje jedné z fotografií (např. levé), objeví se jemu odpovídající klíčový bod také na druhé fotografii. Protože si však nejsou obličeje ze zřejmých důvodů tvarově ani velikostně identické a jejich anatomické rysy si tudíž neodpovídají, nemusí se druhý referenční bod objevit nutně na témže odpovídajícím místě, jako byl umístěn první referenční bod (tj. rovněž na špičce nosu). Pokud tedy umístíme klíčový bod levého snímku na špičku nosu, odpovídající klíčový bod pravého snímku se může, ale také nemusí nacházet na špičce nosu pravého obličeje. Proto je nutné provést korekturu tohoto klíčového bodu a umístit ho na odpovídající místo. U programu Morpher 3.1 se to provádí tak, že se najede kurzorem myši na ten klíčový bod, který chceme přemístit, uchopí se pomocí levého tlačítka myši a jednoduše se přesune. Aby výsledný fantomový obličej působil co nejpřirozeněji, je nutné umisťovat klíčové body co nepřesněji (z tohoto důvodu je také výhodné, aby fotografie obličeje měla odpovídající velikost a rozlišení) a definovat dostatečné množství klíčových bodů (nejlépe více než 150 pro jeden obličej). Pro kontrolu, zda jsou vzájemně si odpovídající referenční body umístěny na správných místech (při umisťování velkého množství klíčových bodů může totiž dojít k různým chybám), lze využít tzv. referenčních linií (Obr. 6). Jsou to spojnice mezi dvěma (obvykle sousedními) klíčovými body. Tyto spojnice znázorňují obrys a charakteristické rysy obličeje. Jsou to tedy kontury obličeje. Pokud se například odpovídající si referenční linie na jednom obrázku kříží a na druhém ne, znamená to, že klíčové body nejsou umístěny správně. 20

Obr. 6 Referenční linie znázorňující kontury obličeje. Vlevo původní obličej, vpravo kontury tohoto obličeje znázorněné referenčními liniemi. Zdroj: Beautycheck (a), 14. 3. 2006.

5.2.3.4. Morphing Pokud jsou oba snímky připraveny a charakterizovány dostatečným množství referenčních bodů, přichází nejdůležitější část celého procesu průměrování – morphing. Program provede vzájemné překrytí obou samostatných fotografií obličejů. Využívá přitom vzájemně si odpovídajících klíčových bodů tak, že vypočítává průměrnou polohu mezi jednotlivými klíčovými body. Do těchto nových lokalizací potom umisťuje klíčovými body definované obličejové rysy. Tím vzniká zcela nový obličej, proporcionálně se poněkud lišící od obou původních – průměrný obličej. Protože obličeje nejsou stejné a rozmístění klíčových bodů si proto přesně neodpovídá, dochází při tvorbě průměrného obličeje k deformaci (warping) původních fotografií. Čím menší tyto rozdíly jsou, tím menší jsou i jejich deformace. Procesem warping se tedy realizuje vznik obrysů fantomového obličeje, jež je „tvarově průměrný“ ve vztahu původním fotografiím. Nakonec proběhne averaging – zprůměrování RGB hodnot, čímž se vytvoří textura (povrch) fantomového obličeje. 5.2.3.5. Tvorba uměle symetrických obličejů 5.2.3.5.1. Chiméry Existuje několik způsobů jak vytvořit z původní fotografie symetrický obličej. Nejběžnější je metoda tvorby tzv. chimér. Ty se vytváří tak, že se vede mediální rovinou obličeje svislice, který ho rozdělí na poloviny. Pro tvorbu chiméry je použita jedna z těchto polovin. Ta je duplikována a zrcadlově převrácena podél osy, kterou zde tvoří původní

21

svislice. Obě poloviny – původní i zrcadlová (tedy nyní levá a pravá) – jsou potom přiloženy k sobě a tak vznikne dokonale symetrický obličej (Obr. 7).

Obr. 7 Příklad individuálního obličeje (vlevo) a jemu odpovídající chiméry (vpravo). Zdroj: Rubenstein, Langlois, Roggman 2002, s. 14.

Tato metoda tvorby chimér je sice nejjednodušší, avšak ne zcela ideální (Rubenstein, Langlois, Roggman 2002). První komplikaci už skýtá to, kterou polovinu původního obličeje vybrat na tvorbu chimérického portrétu (poloviny nikdy nejsou naprosto symetrické). Další potíž je v tom, že dochází k zdvojování všech charakteristických rysů obličeje, tedy i mateřských znamének, pupínků nebo nepravidelností v účesu. Výsledné symetrické obličeje proto potom působí poněkud nepřirozeně (Obr. 8).

Obr. 8 Vlevo: chiméra vytvořená použitím levých polovin původního obličeje. Uprostřed: původní obličej. Vpravo: chiméra vytvořená použitím pravých polovin původního obličeje. Je patrný zřetelný rozdíl mezi levou a pravou chimérou. Zdroj: Beautycheck (e), 20. 3. 2006.

5.2.3.5.2. Využití metody morphing pro tvorbu symetrických obličejů Lepší cestou pro tvorbu symetrických obličejů je metoda úpravy původní obličeje (morphing) (Obr. 9). Symetrické obličeje jsou vytvářeny ze dvou původních fotografií – první z nich je původní snímek obličeje a druhý je jeho chiméra. Tyto dva obličeje se 22

vzájemně zprůměrují. Na rozdíl od tvorby chimérických symetrických obličejů není u těchto symetrických fantomových obličejů patrná střední linie, která jednotlivé poloviny odděluje. Také je také vyřešeno dilema, kterou polovinu pro tvorbu zvolit (Beautycheck (e), 20. 3. 2006).

Obr. 9 Porovnání chimérického původního obličeje (vlevo) a odpovídajícího symetrického obličeje vytvořeného metodou morphing. Zdroj: Beautycheck (e), 20. 3. 2006.

5.3. Artefakty vznikající při tvorbě fantomových obličejů Při tvorbě fantomových obličejů vznikají některé artefakty, které mohou ovlivnit jejich konečný vzhled. Jsou to zejména: •

Rozostření a vyhlazení (anglicky blurring a smoothing). Rozostření a vyhlazení je následek toho, že jsou jednotlivé snímky při průměrování překládány přes sebe a tudíž je fantomový obličej potom rozostřený, vyhlazený, má jednolitý odstín a barvu pokožky, ztrácejí se jeho vady. Rozostřením jsou postiženy hlavně Galtonovy

kompoziční

portréty

a

fantomové

obličeje

vzniklé

Metodou

matematického průměrování. U morphingu je toto rozostření díky warpingu podstatně nižší (Obr. 10).

23

Obr. 10 Srovnání tvorby fantomových obličejů Metodou matematického průměrování (vlevo) a metodou morphing (vpravo). Oba fantomové obličeje byly zhotoveny ze 16 individuálních ženských tváří. Zdroj: Beautycheck (a), 14. 3. 2006.

•

Dojem mladistvého vzhledu (anglicky youthfulness). Rozostřením fantomových obličejů se navozuje dojem mladistvého vzhledu, který může do velké míry přispívat k atraktivitě. Je to způsobeno tím, že se vytrácí vrásky a pupínky a kůže pak vypadá dokonale hladká a bez vad. Zvláště patrné je to u metody morphing.

•

Zvyšování symetrie (anglicky symmetry). Během procesu tvorby fantomových obličejů dochází k odstraňování některých asymetrií, které se původně vyskytovaly na individuálních snímků.

24

6. Kritika Hypotézy průměrných obličejů Vysvětlování atraktivity pomocí průměrných obličejů se neobešlo bez kritiky. Někteří autoři (Pittenger 1991 cit. Rubenstein, Langlois, Roggman 2002) argumentují tím, že průměrné hodnoty pixelů fantomového obličeje vytvořeného průměrováním nezachovávají tvar a umístění jednotlivých anatomických rysů. (Langlois et al. 1991b) však poukazují na to, že zprůměrované předlohy tvoří v konečném důsledku frekvenční mapu, která je podobná mapě kontur obličejů. Taková mapa jasně zachovává umístění a tvar anatomických rysů. Další kritika (Pittenger 1991 cit. Rubenstein, Langlois, Roggman 2002) spočívá v tom, že při průměrování pracuje s dvourozměrnou projekcí obličeje, který je běžně chápán jako trojrozměrný a že dochází v důsledku průměrování ke zkreslování vzdáleností. Pomocí matematického důkazu (Langlois et al. 1991b) bylo prokázáno, že tato záležitost je nevýznamná. Poslední Pittengerova (1991 cit. Rubenstein, Langlois, Roggman 2002) výtka týká toho, že by bylo vhodnější při zjišťování ústřední tendence toho, jak je atraktivita posuzována, používat spíše funkční „optimální hodnoty,“ že ty jsou zodpovědné za přitažlivost obličeje, nikoli jeho průměrnost. Odpověď zní (Langlois et al. 1991b), že takovýto úhel pohledu by vedl jen nekončícím diskusím, protože kde vzít kritérium toho, co má být hodnoceno jak „optimální.“ Jak má být „optimalita“ definována a jak s ní pracovat? K čemu má být vztažena? Možná, že široce posazené oči poskytnou lepší binokulární vidění a odstávající uši zase zlepší sluchové schopnosti, ale je dost nepravděpodobné, že je někdo bude posuzovat jako vysoce atraktivní (Rubenstein, Langlois, Roggman 2002). Další kritika, poukazovala na to, že proces průměrování sám o sobě tvoří atraktivní obličeje a že on je oním vysvětlením, proč jsou průměrné obličeje atraktivní, nikoli jejich průměrnost. Tak například Alley a Cunningham (1991) navrhli několik artefaktů vznikajících při procesu průměrování, a které mají za následek vyšší atraktivitu průměrných obličejů. Jsou to tyto: rozostření a vyhlazení fantomových obličejů, které mohou odebírat vady, rozostření kompozičního snímku, které zvyšuje mladistvý vzhled obličeje a nakonec je to zvyšování symetrie, které může odebírat neatraktivní asymetrie původních obličejů. Po

25

prověřením těchto artefaktů vyšlo najevo, že ony nezpůsobují atraktivitu obličeje, jak je uvedeno níže (Rubenstein, Langlois, Roggman 2002).

6.1. Rozostření a vyhlazení První výtka, kterou přednesli Ally a Cunningham (1991 cit. Rubenstein, Langlois, Roggman 2002) se týká efektu rozostření a vyhlazení, který je na fantomových obličejích zřetelně patrný. Při tvorbě fantomových portrétů (Langlois a Roggman 1990) však byly použity snímky, které jsou rovněž „postiženy“ vyhlazením a rozostřením. K žádnému dalšímu rozostření a vyhlazení, které by výrazně ovlivnilo celkový vzhled, během procesu průměrování snímků již nedochází. Není tudíž v tomto ohledu doložen žádný rozdíl mezi fantomovými portréty a individuálními snímky. Dále poukazují na to (Rubenstein, Langlois, Roggman 2002), že jestliže způsobuje rozostření a vyhlazení zvýšení atraktivity, potom kompoziční snímek složený jen z fotografií téhož jedince by měl být atraktivnější než fantomový obličej. To však nebylo pozorováno.

6.2. Mladistvý vzhled Další kritika se týká mladistvého vzhledu fantomových obličejů. Langlois et al. (2002) uznávají, že během tvorby průměrného obličeje vzniká jeho rozostřením dojem mladistvého vzhledu. Tento mladistvý vzhled nepochybně přispívá ke zvýšení atraktivity. Současně uznávají i to, že mladistvý vzhled obličeje je úzce spjat s atraktivitou. Mladí jedinci jsou hodnoceni jako atraktivnější oproti jedincům starým (Henss 1991; Zebrowitz, Olson, Hoffman 1993). Individuální snímky, které byly použity na tvorbu „průměrného“ obličeje však pocházejí ze skupiny mladých jedinců na přibližně stejné věkové úrovni. Věk by tedy hrál významnou roli při posuzování atraktivity, kdyby byly použity pro tvorbu fantomového obličeje jedinci pocházející z různých věkových skupin. Zde je však posuzována atraktivita pouze v jedné věkové skupině, čímž je problém týkající věku eliminován.

6.3. Problém symetrie Dalším problémem týkajícím se průměrných obličejů je skutečnost, že během procesu vytváření kompozičních obrazů dochází k odstraňování některých asymetrií, které se původně vyskytovaly na individuálních snímků. Alley a Cunnigham (1991) jsou toho názoru, avšak bez toho, že by jejich tvrzení bylo podloženo experimentálními výsledky

26

(Rubenstein, Langlois, Roggman 2002), že symetrie, nikoli průměrnost, je zodpovědná za to, že fantomové obličeje působí jako atraktivnější než jednotlivé snímky. Lze připustit, že symetričtější obličeje jsou atraktivnější než obličeje výrazněji asymetrické. Existuje i určitý vztah mezi atraktivitou obličeje a jeho symetrií (podobně jako je tomu u výše zmiňované mladistvosti) (Rubenstein, Langlois, Roggman 2002). Při průměrování obličejů dochází skutečně k ztrátám některých individuálních obličejových asymetrií. Otázkou ovšem zůstává, zda je symetrie sama o sobě zodpovědná za to, že jsou kompoziční portréty atraktivnější a zda pouhá samotná symetrie stačí k vytvoření atraktivního obličeje. Pokud tomu tak je, měly by naprosto symetrické obličeje působit mnohem atraktivněji než obličeje méně symetrické (s asymetrií v rámci běžně populační variability). Testy, které měly prověřit, zda je symetrie skutečně způsobuje atraktivitu namísto průměrnosti (Langlois, Roggman, Musselman 1994), prokázaly, že tomu tak není (Rubenstein, Langlois, Roggman 2002). Výzkum byl proveden dvěma způsoby. Nejprve byla hodnocena atraktivita naprosto symetrického obličeje (chiméry). Tento symetrický obličej byl potom porovnáván s původním obličejem (z které byl vytvořen) a hodnocen z hlediska atraktivity pomocí pětibodové Likertovy stupnice. Výsledky tohoto posuzování ukázaly, že původní obličej byl hodnocen jako mnohem atraktivnější než z něj vzniklý obličej dokonale symetrický (Rubenstein, Langlois, Roggman 2002). Zároveň byl potvrzeno, že některé naprosto souměrné obličeje mohou působit jako méně atraktivní než obličeje, které se vyznačují určitou asymetrií v rámci běžně populační variability. Protože při tvorbě naprosto symetrických obličejů může docházet k zavádění určitých obličejových abnormalit do těchto zrcadlově souměrných snímků (což může posléze ovlivnit jejich konečný vzhled), byl proveden další pokus (Langlois, Roggman, Musselman 1994), kdy byly vytvořeny symetrické obličeje pomocí vzájemného zprůměrování jednotlivých individuálních přirozeně asymetrických obličejů a těchž samých obličejů převedených na své zrcadlové obrazy. Pokud by byla vyšší atraktivita kompozičních obličejů způsobena jejich vyšší symetrií oproti obličejům individuálním (přirozeně asymetrickým), potom by měly být průměrné obličeje vytvořené pomocí společné kompozice

individuálních

přirozeně

asymetrických

obličejů

a

jejich

zrcadlově

symetrických obdob hodnoceny jako atraktivnější než fantomové obličeje vzniklé složením z pouze individuálních přirozeně asymetrických obličejů. Druhé jmenované byly však hodnoceny

jako

atraktivnější

než

fantomové

asymetrických a zrcadlově symetrických obličejů. 27

obličeje

tvoření

z individuálních

Grammer a Thornhill (1994) prověřovali symetrii jakožto možného vysvětlení atraktivity namísto průměrnosti a došli, podobně jako Alley a Cunnigham (1991), k témuž tvrzení, totiž že atraktivita je fantomových obličejů definována symetrií, nikoli jejich průměrností. Jejich výzkum byl prováděn následujícím způsobem. Vytvořili 4 kompoziční obličeje, z nichž každý byl sestaven ze 4 individuálních fotografií, potom 2 kompoziční obličeje (každý z 8 individuálních obličejů) a nakonec jeden kompoziční portrét (sestaven z 16 individuálních obličejů). Vše bylo provedeno zvlášť pro mužské a ženské obličeje. Po porovnání úrovně průměrnosti (4, 8 a 16 komponent) s hodnocením atraktivity, Grammer a Thornhill usoudili, že termín průměrnost není spojen se zvýšenou atraktivitou. Došli tedy k závěru, že symetrie hraje pro vnímání atraktivity mnohem důležitější roli než průměrnost. Bylo však zjištěno, že při tvorbě kompozičních portrétů skládajících se z menšího počtu snímků (ze čtyř a osmi komponent) nevycházel Grammer a Thornhill ze vzorku, který by se svým složením blížil průměru populace (Rubenstein, Langlois, Roggman 2002). Ze statistického hlediska však není dostačující vzorek o velikosti 4 či 8 individuí vybraný z velké populace. Kromě toho Langlois a Roggman (1990) a Langlois, Roggman a Musselman (1994) tvrdí jen to, že matematické zprůměrování obličejů náhodně vybraných z populace poskytuje výsledek atraktivnější než individuální obličeje. Také je zřejmé, že průměrné obličeje složené ze 32 individuálních snímků působí atraktivněji, zatímco průměrné obličeje o menším počtu původních obličejů (4 a 8 obličejů) se svými rysy více blíží jednotlivým individuálním obličejům. I jiný výzkum, který prověřoval termíny symetrie a průměrnost (Rhodes, Sumich, Byatt 1999) odhalil, že symetrie obličeje ovlivňuje jeho atraktivitu nezávisle na průměrnosti. Nicméně se zdá, že vliv průměrnosti na atraktivitu je mnohem větší než vliv symetrie (Rubenstein, Langlois, Roggman 2002). Podobně Samuels et al. (1994 cit. Rubenstein, Langlois, Roggman 2002) prezentovali dětem ve věku 4–25 měsíců jednak normální obličeje (přirozeně asymetrické, které byly dospělými posuzovateli hodnoceny jako atraktivní) a jednak obličeje dokonale symetrické (počítačem vytvořené). Děti preferovaly přirozeně asymetrické obličeje nad obličeji uměle symetrickými (Rubenstein, Langlois, Roggman 2002). Jako shrnutí uvedených argumentů lze říci, že se průměrnost zdá být převažující složkou atraktivity. Nevylučuje to ovšem vliv dalších faktorů jako je třeba symetrie nebo 28

mladistvý vzhled. Tyto jevy mohou nepochybně za určitých podmínek přispívat ke zvyšování atraktivního vzhledu obličeje, nehrají v něm však stěžejní roli. Obličej může být totiž dokonale symetrický, nebo působit mladistvým dojmem, nemusí však kvůli tomu ještě být hodnocen jako atraktivní. Zdá se tedy, že právě průměrnost tvoří podstatu toho, že je obličej hodnocen jako přitažlivý (Rubenstein, Langlois, Roggman 2002).

29

7. Využití fantomových obličejů a metody morphing při testování atraktivity 7.1. Testování kompozičních portrétů z hlediska atraktivity Bylo skutečně prokázáno (Langlois, Roggman 1990 cit. Rubenstein, Langlois, Roggman 2002), že Galtonovy kompoziční portréty mají vyšší atraktivitu než jednotlivé obličeje, ze kterých jsou složeny. Tento výzkum byl proveden tak, že bylo náhodně vybráno 96 mužských a ženských bělošských fotografií obličejů (Langlois, Roggman 1990 cit. Rubenstein, Langlois, Roggman 2002), které byly potom rozděleny do tří skupin u každého pohlaví. Každá z oněch 32 fotografií byla následně digitalizována. Pak byly sestavovány kompoziční portréty skládající se ze 2, 4, 8, 16 a 32 individuálních obličejů (Obr. 11) pro každou skupinu. Tyto matematicky zprůměrněné obličeje a jejich samostatné komponenty (individuální obličeje, ze kterých byly sestaveny) byly hodnoceny z hlediska atraktivity 300 posuzovateli pomocí 5 bodové Likertovy škály (1 = nejméně atraktivní, 5 = nejvíce atraktivní).

Obr. 11 Matematicky průměrné obličeje. Zdroj: Rubenstein, Langlois, Roggman 2002, s. 8.

30

Z výsledků vyplynulo, že fantomové obličeje vytvořené průměrováním 16 nebo 32 snímků byly hodnoceny jako mnohem atraktivnější než jednotlivé individuální obličeje, případně kompoziční portréty složené z menšího počtu snímků. To může naznačovat, že obličeje průměrnějších rysů jsou častěji posuzovány jako atraktivnější (Rubenstein, Langlois, Roggman 2002).

7.2. Srovnání Hypotézy průměrných obličejů, Hypotézy symetrie a vlivu rysů dětského obličeje na atraktivitu obličeje Morphing je jednou z hlavních metod, která se v současné době používá při výzkumu atraktivních obličejů. Je využívána nejen těmi, kdo jsou zastánci Hypotézy průměrných obličejů, ale také těmi, kteří ji jakýmkoli způsobem kritizují. V následujících odstavcích je popsáno, jakým způsobem byl morphing použit při testování vlivu průměrnosti, symetrie a rysů dětského obličeje na atraktivitu obličeje.

7.2.1. Testování hypotézy průměrných obličejů Za účelem testu „Hypotézy průměrných obličejů“ bylo využito fotografií 64 žen a 32 mužů (včetně osmi fotomodelů), jejichž věk se pohyboval v rozmezí 17–29 let (Beautycheck (a), 14. 3. 2006). Při posuzování se využívalo sedmibodové Likertovy škály (hodnota 1 pro nejméně atraktivní obličeje, hodnota 7 pro nejvíce atraktivní). Poté se přistoupilo k tvorbě fantomových obličejů. Pomocí programu Morpher 3.0 byly vytvořeny vždy ze dvou fotografií průměrné obličeje (nesoucí 50% komponent obou původních snímků). Bylo to provedeno stejným způsobem, jak je popsáno v kapitole 7.2. – tedy umístění referenčních bodů vždy na dvou fotografiích, které měly být zprůměrovány, program provedl jejich překryv, warping a zprůměrování RGB hodnot. Tato činnost byla poměrně pracná, protože bylo možné zprůměrovat vždy pouze dva obličeje. Například fantomový obličej zhotovený z 64 fotografií žen byly vytvořen tak, že nejprve byly zprůměrovány první dvě fotografie nazvané jako w1 a w2 do průměrného obličeje w1-2. V dalších krocích byly potom kombinovány fotografie w3 a w4 do jediného portrétu w3-4, stejně tak w5 a w6 i w7 a w8. W1-2 a w3-4 byly potom použity na tvorbu w1-4; w5-6 a w7-8 na w5-8 atd. Výsledkem tohoto poněkud komplikovaného kombinování (samostatného pro muže a pro ženy) byly nakonec dva fantomové obličeje w1-64 (sestavený z 64 ženských obličejů) a w1-32 skládající se z 32 mužských obličejů (Obr. 12). Pro tvorbu těchto nových

31

průměrných obličejů bylo nutno definovat 500 referenčních bodů (250 pro každý obličej), dohromady tedy přes 75 000 referenčních bodů pro celou studii. Pomocí této zdlouhavé procedury tak bylo dosaženo průměrných obličejů na pohled téměř nerozeznatelných od běžných obličejů. Vysoká kvalita kompozičních portrétů značně zvýšila využitelnost této studie oproti studiím předchozím, tj. využívajícím pouze averaging (viz kap. 5.3.).

Obr. 12 Průměrný ženský obličej skládající se z 64 individuálních ženských obličejů (vlevo) a průměrný mužský obličej vytvořený z 32 individuálních mužských obličejů. Zdroj: Beautycheck (c), 15. 3. 2006.

Při posuzování fantomových obličejů byla použita Likertova sedmibodová stupnice. Všechny původní i fantomové snímky byly hodnoceny pracovníky modelingové agentury. Výsledky ukázaly, že hodnocení atraktivity fantomových obličejů závisí na tom, z kolika původních obličejů jsou vytvořeny (Beautycheck (c), 15. 3. 2006). Čím větší je počet původních fotografií, tím vyšší atraktivita je potom výslednému fantomovému obličeji přisuzována (pro ženské obličeje je hodnota Pearsonova korelačního koeficientu r = 0,57; pro mužské r = 0,64). Na jednu stranu to může znamenat podporu pro Hypotézu průměrných obličejů (Langlois, Roggman 1990), na druhou stranu však jasně vystupuje závěr, že přitažlivost fantomových obličejů je závislá na atraktivitě původních obličejů (r = 0,75 pro ženské; r = 0,68 pro mužské obličeje). Jinými slovy to znamená, že průměrné obličeje působí jako atraktivní, neplatí to však beze zbytku pro všechny. Závisí to na tom, do jaké míry jsou atraktivní obličeje, které se pro tvorbu fantomových obličejů používají (Beautycheck (c), 15. 3. 2006). Fantomové obličeje vytvořené z fotografií s nižším 32

stupněm atraktivity mají atraktivitu spíše nižší, kdežto fantomové obličeje zhotovené z atraktivnějších obličejů působí atraktivněji. Toto zjištění je v přímém rozporu s teorií průměrnosti, která se drží pouze množství snímků použitých pro tvorbu kompozičních portrétů (Beautycheck (c), 15. 3. 2006). A jaká je tedy skutečná příčina zvýšené atraktivity průměrných obličejů? V úvahu připadá možnost, že při tvorbě těchto obličejů dochází k odstraňování a smývání nežádoucích asymetrií a nepravidelností, které na sobě původní snímky nesou. Kromě toho se přitom vytrácí vrásky a pupínky a kůže pak vypadá mladistvě a je dokonale hladká (Beautycheck (c), 15. 3. 2006). Pro prověření tohoto předpokladu byl proveden další experiment. Byly vybrány tři atraktivní a tři neatraktivní obličeje obou pohlaví, které byly posléze použity pro tvorbu kompozičních portrétu 50% smíšením s průměrnými obličeji. Barva a odstín obličeje byly zachován jako konstantní, manipulaci podléhaly pouze tvar obličeje. Původní i upravený obličej byly potom hodnoceny z hlediska atraktivity. Výsledek

výzkumu

opět

odporoval

pojetí

hypotézy

průměrných

obličejů

(Beautycheck (f), 20. 3. 2006). Rysy zprůměrněného obličeje byly sice chápány jako atraktivnější ve srovnání s nepřitažlivými obličeji, nebylo tomu tak však, pokud byli posuzovány oproti obličejům atraktivním. To může naznačovat existenci jiných jevů, kterými se atraktivní obličeje liší od průměrného obličeje, a které mohou způsobovat, že je obličej vnímán jako přitažlivější. Pokud to ovšem nejsou obličejové rysy, co tvoří zprůměrněné obličeje atraktivnější, pak to musí být charakter pokožky, který zodpovídá za postavení obličeje z hlediska atraktivity (Beautycheck (f), 20. 3. 2006).

7.2.2. Symetrie a její vliv na atraktivitu obličeje V tomto experimentu (Beautycheck (g), 20. 3. 2006) byl zkoumán vliv symetrie na posuzování atraktivity obličeje. Aby bylo možno provést tento test, bylo nezbytné vytvořit symetrické verze obličejů o různém stupni atraktivity (o nízké, průměrné a vysoké). Každý z těchto symetricky upravených obličejů byl potom posuzován ve vztahu k původnímu snímku (nesymetrickému). Úkolem bylo určit, který z těchto dvou obličejů je chápán jako atraktivnější. Existuje několik způsobů jak vytvořit z původní fotografie symetrický obličej. Nejběžnější je metoda tvorby tzv. chimér. Lepší cestou pro tvorbu symetrických obličejů je však metoda úpravy původního obličeje – morphing.

33

Při zkoumání dopadu symetrie na atraktivitu obličeje byl opět použit program Morpher 3.0. Bylo vybráno pět nejméně atraktivních a pět středně atraktivních původních fotografií zvlášť pro každé pohlaví. Úpravou těchto snímků bylo dosaženo symetrických obličejů. Protože nebyla použita technika zrcadlových obrazů, působily výsledné snímky mnohem přirozeněji. Poté bylo testována, zda tyto symetrické obličeje působí jako atraktivnější oproti původním fotografiím. Výsledek zkoumání týkajícího se vlivu symetrie na posuzování atraktivity ukázal, že symetrie má na hodnocení přitažlivosti obličeje zcela jistě určitý podíl (Beautycheck (g), 20. 3. 2006). Nicméně však symetrie nemá zdaleka takový vliv, jak by se dalo původně předpokládat. Velmi asymetrické obličeje jsou hodnoceny ze zjevných důvodů jako nepřitažlivé, avšak vysoce atraktivní obličeje nemusí být nutně zcela symetrické (vysoce atraktivní obličeje se dokonce velmi často vyznačují určitou přirozenou asymetrií). Stejně tak obličeje s vysokým stupněm symetrie nemusí nezbytně působit jako přitažlivé. Často jsou dokonce nepravidelnosti v symetrii tak nepatrné, že potom obtížné určit rozdíl mezi původním snímkem a jeho symetrickým obrazem. Symetrie se tedy jeví spíše jako slabší ukazatel atraktivity. Její významný vliv, jak je často publikováno v různé odborné literatuře, je přinejmenším sporný.

7.2.3. Vliv rysů dětského obličeje na atraktivitu obličeje Cunningham (1986) tvrdí, že přítomnost jednak dětských rysů, jednak znaků sexuální zralosti způsobuje, že obličej je vnímána jako atraktivní. Výzkumy ukázaly, že dětské rysy mají skutečně vliv na atraktivitu obličeje. Jedná se o tyto znaky: větší hlava, klenutější čelo, velké a kulaté oči, malý, krátký nos, kulaté tváře a malá brada (Beautycheck (h), 19. 3. 2006). Odpověď na otázku, proč jsou „dětské“ ženské obličeje vnímány jako atraktivní, musíme hledat v evoluční biologii. Evoluční biologové tvrdí, že muži získávají reprodukční výhodu, pokud preferují mladší ženy, protože ty mají vyšší pravděpodobnost zdraví a stále ještě dlouhou periodu fertility. Pokud se má provést test vlivu rysů dětského obličeje na vnímání atraktivity, je nejprve nutné vytvořit několik variant ženských obličejů. Tyto varianty se od sebe budou vzájemně lišit podílem rysů dětského obličeje. Potom budou posuzovány z hlediska atraktivity. Proto tento účel byl vytvořen průměrný dětský obličej složený ze čtyř původních obličejů. Následně bylo vybráno několik atraktivních ženských obličejů. Ty byly použity 34

rovněž k tvorbě průměrného ženského obličeje. Metodou úpravy fotografií obličejů (morphing) byl průměrný dětský obličej zakomponován do průměrného ženského obličeje. Takto vzniklo šest nových fantomových fotografií. Ve všech však nebyla „dětská“ složka obsažena stejným dílem. V první fotografii zaujímala 50%, v druhé 40%, ve třetí 30% atd. V šesté poté nebyla obsažena vůbec (0%) (Obr. 13).

Obličej 1

Obličej 2

Obličej 3

50% dětské složky 50% ženské složky

40% dětské složky 60% ženské složky

30% dětské složky 70% ženské složky

Obličej 4

Obličej 5

Obličej 6

20% dětské složky 80% ženské složky

10% dětské složky 90% ženské složky

0% dětské složky 100% ženské složky

Obr. 13 Fantomové obličeje s proměnlivým podílem dětské a ženské složky. Zdroj: Beautycheck (d), 20. 3. 2006.

Každá tato fotografie byla potom hodnocena z hlediska atraktivity. Výsledek tohoto pokusu jasně ukázal, že dětské rysy (jako jsou velké kulaté oči, klenuté čelo, stejně tak jako malý krátký nos a brada) mohou mít vliv na vnímání atraktivity. Pouze malé množství posuzovatelů (9,5%) hodnotilo původní ženský obličej (0% dětské složky) jako nejatraktivnější. Velmi upřednostňované obličeje se, co se týče podílu dětských rysů, pohybovaly v rozmezí 10–50% této složky. To může znamenat, že většina atraktivních žen

35

je takto hodnocena díky tomu, že jejich obličej obsahuje určitý podíl dětských obličejových rysů (Beautycheck (h), 19. 3. 2006).

36

8. Biologické kořeny atraktivity obličeje 8.1. Vliv sexuálního dimorfismu na atraktivitu obličeje Pohlavní hormon testosteron je zodpovědný za vývoj sekundárních pohlavních znaků u mužů. Protože pohlavní hormony snižují obranyschopnost organismu, mohou se výrazně maskulinní znaky vyvinout pouze u jedinců s dostatečně schopným imunitním systémem. Mužské obličeje s nápadnými maskulinními znaky mohou proto působit jako signál toho, že jejich nositel má zvýšenou odolnost vůči chorobám (imunokompetence) (Perrett et al. 1998). Tyto výhodné rysy se potom uplatňují při sexuálním výběru u velkého množství živočišných druhů včetně člověka. U žen působí na vývoj hormony ze skupiny estrogenů, které jsou spojovány s takovými znaky jako je zdraví a reprodukční stave, a které jsou hodnoceny jako atraktivní. Zvýšení sexuálního dimorfismu prostřednictvím znaků závislých na pohlavních hormonech by mělo vyvolat i zvýšení atraktivity. U mužů by to byly takové rysy jako dominance a imunokompetence, u žen mládí a plodnost.

Obr. 14 Fantomové obličeje, a) ženský obličej britské populace, b) mužský obličej britské populace, c) ženský obličej japonské populace, d) mužský obličej japonské populace. Zdroj: Perrett et al. 1998, s. 885.

37

Výzkum provedený v japonské a britské populaci (Perrett et al. 1998) potvrdil spojitost mezi intenzitou sexuálně dimorfních znaků a přitažlivostí obličeje. Jako atraktivní byly označeny ty mužské obličeje, které se vyznačovaly vyšším množstvím maskulinních rysů a pak také průměrné ženské obličeje. Zvýrazněné maskulinní rysy však nebyly spojovány pouze se zvýšenou dominancí, ale také s některými negativními atributy jako je např. vyšší agresivita, bezcitnost či nepoctivost. Vyšší shoda v preferencích byla uvnitř populace, což poukazuje na skutečnost, že preference pro vnímání atraktivity mohou být ovlivněny i kulturním prostředím. Perrett et al. (1998) využili při výzkumu techniky konstrukce průměrných mužských a ženských obličejů smíšením individuálních fotografií téhož pohlaví (obr. 14). Individuální fotografie byly vybírány z japonské a skotské populace. Rovněž hodnotitelé, kteří potom posuzovali průměrné obličeje z hlediska atraktivity, pocházeli z těchto dvou populací.

Obr. 15 Bělošské a japonské ženské a mužské obličeje, které byly z 50% feminizovány nebo maskulinizovány, a) feminizovaný bělošský ženský obličej, b) maskulinizovaný bělošský ženský obličej, c) feminizovaný mužský bělošský obličej, d) maskulinizovaný mužský bělošský obličej, e) feminizovaný ženský japonský obličej, f) maskulinizovaný ženský japonský obličej, g) feminizovaný mužský japonský obličej, h) maskulinizovaný mužský japonský obličej. Zdroj: Perrett et al. 1998, s. 885.

U průměrných obličejů byl subjekty zdůrazňován nebo snižován sexuální dimorfismus (Obr. 15) (zvyšováním či snižováním stupně feminizace či maskulinizace 38

manipulací s poměrem mužských a ženských obličejů ve fantomových obličejích). Posuzovatelům bylo umožněno tímto způsobem měnit rysy obličejů za účelem získání snímku, který potom hodnotili jako nejvíce atraktivní, a který byl porovnáván s původním průměrným obličejem pomocí nulové hypotézy (H0: změna na pohlaví vázaných znaků neovlivňuje atraktivitu) a také s hypotézou průměrnosti. Ženské obličeje zvolené skotskými hodnotiteli jako nejatraktivnější se vyznačovaly vysokým stupněm feminizace. Pro skotské ženské obličeje byla průměrná úroveň feminizace 24,2%, pro japonské ženské obličeje byla průměrná úroveň feminizace 10,2%. Japonští hodnotitelé shledali jako atraktivní rovněž feminizované ženské japonské (průměrná úroveň feminizace 22,9%) i skotské (průměrná úroveň feminizace 15,3%) obličeje. Trojcestná analýza rozptylu (three-way ANOVA) úrovně transformace, kterou provedly objekty, odhalila, že nezáleží na pohlaví posuzovatele, ani z které populace posuzovatel pochází nebo jaký je etnický původu posuzovaného obličeje (japonské vs. skotské). Zaznamenána byla pouze jediná významná interakce, a to mezi typem populace posuzovatele a typem posuzovaného obličeje, což naznačuje, že ve vlastní populaci posuzovatelé preferují vyšší stupeň feminizace. Toto může odrážet skutečnost, že pro vnímání atraktivity může hrát určitou roli i učení. Jedinec se v rámci své populace setkává s mužskými a ženskými obličeji, které jsou pro tuto populaci charakteristické, proto je na změny a rozdíly ve své populaci citlivější. To potom může ovlivňovat jeho hodnocení (Perrett et al. 1998). Zvýšené preference pro feminizované mužské obličeje (zvláště u žen) může způsobovat skutečnost, že výrazně maskulinní obličeje jsou často spojovány s negativními povahovými vlastnostmi jako je např. nepoctivost nebo agresivita. Tyto rysy potom mohou způsobovat určité potíže v mezipartnerských vztazích. Určitá femimizace v mužském obličeji možná představuje „změkčení“ těchto znaků a proto jsou vnímány jako atraktivnější (Perrett et al. 1998).

8.2. Ženské preference pro hodnocení atraktivity mužského obličeje v průběhu menstruačního cyklu V průběhu menstruačního cyklu dochází u žen ke změnám ve vnímání mužské atraktivity (Penton-Voak et al. 1999). V průběhu fertilní fáze jsou upřednostňováni spíše muži s výraznějšími maskulinnějšími rysy (vyšší dominance), kdežto v období luteální fáze

39

muži, jejichž obličeje vykazují femininní znaky (výhodnější pro péči o potomstvo). Mírně femininní mužské obličeje (Obr. 16a) jsou často spojovány s dobrými charakterovými vlastnostmi. Naproti tomu maskulinní rysy v mužském obličeji mohou signalizovat dobrý stav imunitního systému (imunokompetence) (Penton-Voak et al. 1999). Přenos genetické informace je uskutečnitelný pouze tehdy, pokud po kopulaci následuje úspěšné oplození. Proto jsou ženy v období fertilní fáze menstruačního cyklu (kdy je pravděpodobnost úspěšného oplození nejvyšší) zaměřeny právě na takové fenotypové projevy partnera, které poukazují na jeho dobrý fyzický stav, což je spojeno s výše zmiňovanou imunokompetencí. V souladu s tímto tvrzením je zjištění, že ženy dávají přednost mužům s nízkým stupněm asymetrie, což je spojeno s vývojovou stabilitou na testosteronu závislých znacích. Muži s nízkým stupněm obličejové asymetrie udávají vyšší počet sexuálních partnerů (Penton-Voak et al. 1999).

▲ Obr. 16 b) Průměrná feminizace preferovaná u japonských a bělošských fantomových obličejů japonskými subjekty (n = 39) ve fázi vysokého a nízkého rizika oplození. c) Průměrná feminita preferovaná mezi tvářemi pro krátkodobý a dlouhodobý vztah ve fázi vysokého a nízkého rizika oplození. Zdroj: Penton-Voak et al. 1999, s. 741. ◄ Obr. 16 a) Mužské obličeje, které byly z 50% feminizovány (vlevo) a z 50% maskulinizovány (vpravo). Horní dvojice: obličej sestaven z 26 mužských obličejů (průměrný věk 19,7 let) a 37 ženských (18,7). Prostřední dvojice: 21 mužů (21), 40 žen (21). Spodní dvojice: 18 mužů (19,8), 38 žen (20,8). Zdroj: Penton-Voak et al. 1999, s. 741.

Penton-Voak et al. (1999) provedli výzkum, který měl ukázat, že ženské preference pro atraktivitu mužského obličeje kolísají v průběhu menstruačního cyklu. Bylo vybráno 40

39 japonských žen. Jejich průměrný věk byl 21 let, měly pravidelný 30 denní menstruační cyklus a nepoužívaly hormonální antikoncepci. Ženy byly dotazovány na období nástupu svého menstruačního cyklu a také na to, zda mají v současné době stálého partnera. Ovulace byla předpokládána na 14. den před nástupem menstruace. Období mezi koncem menstruace a ovulací – folikulární fáze – je časové rozmezí, kdy je pravděpodobnost oplození nejvyšší (high conception risk). Období mezi ovulací a menstruační fází – luteální fáze – je období, kdy je pravděpodobnost oplození nízká (low conception risk). Byly provedeny dva různé testy. V prvním testu měly ženy vybrat nevíce přitažlivý obličej z předložené škály 5 mužských obličejů: feminizovaný ze 40%; feminizovaný ze 20%; průměrný; maskulinizovaný ze 20%; maskulinizovaný 40%. Pokus byl proveden pro japonské i bělošské obličeje, pro každý typ samostatně. Analýzy rozptylu (ANOVA) ukázala významný vliv období menstruačního cyklu (folikulární vs. luteální fáze) na to, jak byly obličeje z hlediska atraktivity posuzovány. Ženy preferovaly feminizované obličeje mnohem více v období folikulární fáze (high conception risk) než v období luteální fáze (low conception risk). Z hlediska atraktivity nebyl zaznamenán žádný rozdíl v posuzování bělošských nebo japonských obličejů (Obr. 16b). Ženy, které měly stálé partnery upřednostňovaly mnohem častěji maskulinnější obličeje a podstupovaly také větší cyklické změny v preferencích než ty, které partnera neměly. V druhém testu byla užita interaktivní metoda, která umožnila Britským ženám (průměrný věk 20 let) změnit fantomové mužské obličeje podél nepřetržitého rozmezí (od 50% feminizovaného do 50% maskulinizovaného). Ženy měly vybrat nejatraktivnější obličej, kterou by si zvolily pro dlouhodobý vztah (long-term relationship) nebo pro krátkodobý sexuální vztah (short-term relationship). Pět obličejů (2 z prvního testu a 3 zcela nové; Obr. 1a) bylo připraveno ze samostatných symetrických kompozičních fotografií. Počet žen, které hodnotily fotografie bylo tentokrát 65. Uskutečnily 3 nebo 4 „sezení“ v přibližně týdenních intervalech. Dvacet sedm se přiklonilo v rámci posuzování k dlouhodobému vztahu a 28 ke krátkodobému vztahu. Dalších 10 žen se přiklánělo k oběma možnostem. Analýzy rozptylu (ANOVA) pro ženy, které neužívaly orální antikoncepci, neprokázala žádný významný vliv rizika oplození (conception risk). Nicméně riziko oplození interagovalo s typem vztahu. Pro krátký sexuální vztah byly prokázány výraznější preference pro méně femininní obličeje během fáze vysokého rizika oplození (folikulární fáze), zatímco preference zůstaly konstantní, když ženy hodnotily atraktivitu z hlediska 41

dlouhodobého vztahu (Obr. 16c). Ženy preferovaly různé úrovně feminity u různých kompozičních portrétů, což naznačuje přítomnost cyklických změn v preferencích. Analýza dat pro ženy, které užívaly orální antikoncepci (n = 22) odhalila, že zde nejsou přítomny cyklické změny v faciálních preferencích ani vzájemné interakce. Dominance a kvalita dědičné výbavy jsou atributy připisující se maskulinnějším obličejům a mohou tvořit podmínky pro úspěšnou reprodukci. Naproti tomu obličeje s vyšším stupněm feminity mohou být spojovány s dobrým rodičovstvím. Preference žen pro muže s větším množstvím maskulinních znaků může udělit jejich potomkům výhodné vlastnosti (např. vyšší odolnost vůči chorobám), kdežto preference pro muže s femininnějšími znaky mohou být klíčové v péči o potomstvo. Ženy si pravděpodobně vybírají partnery, jejichž nízce maskulinní rysy naznačují rodičovský zájem o potomstvo (long-term preference se nemění během menstruačního cyklu), ale příležitostně kopulují s muži s vysokým stupněm maskulinity (signalizující dobrý stav imunitního aparátu), kde pravděpodobnost úspěšné koncepce vyšší (Penton-Voak et al. 1999). Utajená ovulace u člověka a omezená podobnost mezi otcem a jeho potomky může mít za následek nejistotu otcovství. I tato nejistota spojená s tendencemi pro cyklické změny v ženském sexuálním chování a v preferencích pro mužské charakteristiky naznačuje, že ženská kopulační strategie nemusí být výhradně zaměřena pouze na jeden typ obličejů (ať již s maskulinními rysy nebo s femininními), ale uplatňuje se zde jakási smíšená kopulační strategie. Podobný jev lze pozorovat i u některých jiných druhů než u člověka, kde se samice orientují podle toho, jak to vyžadují aktuální přírodní a sociální podmínky (Penton-Voak et al. 1999).

8.3. Utajená ovulace u člověka U člověka nedochází k tak zřejmým viditelným projevům signalizujícím ovulační fázi menstruačního cyklu jako u jiných živočišných druhů. Posláním těchto projevů je např. působit jakožto signály plodnosti – mohou mít účinek na potenciálního partnera a určovat období, kdy je pravděpodobnost úspěšného oplodnění nejvyšší (Roberts et al. 2004).

8.3.1.Utajená či faciálně manifestovaná ovulace? Byl zaznamenán pozoruhodný jev, že fotografie obličejů žen nacházejících se ve fertilní fázi menstruačního cyklu jsou hodnoceny jako atraktivnější než ty, které byly

42

pořízeny během fáze luteální (Roberts et al. 2004). Toto zjištění může naznačovat přítomnost určitých změn, ke kterým během fertilní fáze ovulace na obličeji dochází, přičemž tyto změny vyvolávají zvýšení atraktivity obličeje. Zvýšení atraktivity obličeje může potom plnit podobnou funkci jako výše zmiňované projevy ovulace, resp. fertility, u jiných živočichů. Mínění, že ovulace u člověka, na rozdíl od jiných živočišných druhů, není spjata s vnějšími projevy a tudíž je utajená, může mít mnoho příčin. Utajená ovulace spolu s konstantní sexuální vnímavostí může např. usnadňovat sociální monogamii (Lovejoy 1981). Může také zvýšit zájem otce o potomstvo nebo snížení úrovně infanticidity. Pawlowski (1999) provedl přezkoumání některých těchto argumentů a došel k názoru, že za ztrátu vizuálních projevů ovulace, spíše než pohlavní výběr, nesou odpovědnost podmínky prostředí a vznik vzpřímeného postoje u člověka. Názorům přiklánějícím se k tvrzení, že lidská ovulace je utajená však odporují výsledky několika posledních studií. Vyšlo například najevo, měkké tkáně obličeje, uši, prsty a ňadra nabývají vyššího stupně symetrie ve dnech nástupu ovulace (Roberts et al. 2004). Barva kůže získává v tomto období světlejší nádech. Tato zjištění vedou k závěru, že existují vnější známky ovulace, které mohou být registrovány potenciálními partnery. Cyklické změny fyzického vzhledu potom možná hrají klíčovou roli při partnerském výběru (Perrett et al. 1998).

8.3.2. Testování vlivu fertilního období na atraktivitu ženského obličeje Výzkum možných vnějších projevů ovulace u člověka byla prováděn tak (Roberts et al. 2004), že byl uskutečněn záznam fotografií ženských obličejů, které byly pořízeny během folikulární a luteální fáze menstruačního cyklu. Tyto fotografie byly potom hodnoceny z hlediska atraktivity a to jak mužskými, tak i ženskými posuzovateli. Porovnávala se atraktivita obličeje u každého individuálního obličeje v luteální a folikulární fázi. Každá fotografie byla zhotovena ve dvou kopiích, z nichž jedna byla použita pro hodnocení prováděné v České republice a druhá ve Velké Británii. Roberts et al. (2004) pořídili digitální fotografie 48 žen. Dvacet tři těchto žen pocházelo z Univerzity v Newcastlu (Velká Británie) a 25 z Karlovy univerzity v Praze (Česká republika). Věk žen se pohyboval v rozmezí 19–33 let; měly přibližně 28 denní menstruační cyklus a nepoužívaly hormonální antikoncepci. Fotografie folikulární fáze menstruačního cyklu byly pořízeny mezi 8. a 14. dnem (tj. v období nejvyšší pravděpodobnosti oplození). Fotografie luteální fáze spadaly do rozmezí 17. až 25. dne 43

menstruačního cyklu. Každá žena byla fotografována dvakrát: nejprve v pozdní folikulární a posléze v časné luteální fázi menstruačního cyklu (Obr. 17). Každá skupina fotografií (britská i česká) byla pořízena za standardních podmínek: stejná intenzita osvětlení, identické bílé pozadí fotografovaných objektů, snímání proběhlo týmž fotografickým přístrojem. Ženy byly poučeny, aby udrženy při fotografování neutrální výraz obličeje (bez úsměvu) a nepoužily obličejovou kosmetiku. V Newcastlu i v Praze byla „místní“ sada párů fotografií předložena mužským (ve věku 19–44 let) i ženským (18–33 let) posuzovatelům, kteří měli vybrat tu fotografii ze dvojice, která se jim jevila jako atraktivnější. Hodnocení v Newcastlu se zúčastnilo 63 mužů a 61 žen; v Praze to bylo 67 mužů a 70 žen. Fotografie byly hodnotitelům prezentovány na LCD monitoru (rozlišení 1024 x 768 pixelů); hodnocení posuzovatelé zaznamenávali pomocí stisknutí tlačítka myši. Pro hodnocení nebyl stanoven časový limit, ale na volbu atraktivnější fotografie hodnotitelům většinou postačovaly 3–4 vteřiny. Posuzovatelé prováděli tento test dvakrát: v prvním případě měly páry fotografií zakryty uši a vlasy, v druhém případě byly uši a vlasy ponechány odhalené. Páry fotografií byly prezentovány v náhodné pořadí, stejně tak bylo náhodné i uspořádání fotografií v páru (hodnotitelé nevěděli, zda se fotografie pořízená ve fertilní či luteální fázi menstruačního cyklu nachází vpravo či vlevo).

Obr. 17 Pár fotografií jedné z žen (z pražské skupiny), u kterých byl sledován vliv fertilní fáze menstruačního cyklu na atraktivitu obličeje. Jedna fotografie (vlevo) byla pořízena během folikulární fáze menstruačního cyklu, druhá (vpravo) během luteální fáze. Zdroj: Roberts et al. 2004, s. 271.

Výsledné rozložení bylo testováno na normalitu a posléze porovnáváno oproti náhodnému očekávání použitím jednovýběrového t-testu. 44

Hodnotitelé shledávali fotografie pořízené během folikulární fáze jako atraktivnější než ty, které měly vztah k luteální fázi. Pražští posuzovatelé upřednostňovali fotografie z folikulární fáze jak se zakrytými, tak i s odhalenými vlasy a ušima. V Newcastlu ženy volily častěji fotografie z folikulární fáze s odhalenými vlasy a ušima, kdežto muži fotografie z folikulární fáze se zakrytými vlasy a ušima. Fotografie s odhalenými vlasy a ušima upřednostňovaly ženy častěji jak v Praze, tak i v Newcastlu. Ženy hodnotily tyto fotografie jako atraktivnější častěji než muži. V rámci testu byly vyzvány i ženy, které byly fotografovány, aby ohodnotily své vlastní fotografie a vybraly tu z dvojice, kterou považují za atraktivnější. Dvacet dva žen považovalo za atraktivnější své vlastní obličeje se zakrytýma ušima a vlasy, kdežto 19 žen vybralo jako přitažlivější snímky, na kterých byly vlasy i uši odhalené. Obě skupiny žen hodnotily jako atraktivnější ty fotografie, které pocházely z folikulární fáze menstruačního cyklu. Výsledky výzkumů (Roberts et al. 2004) potvrdily skutečnost, že dochází k periodickým změnám atraktivity ženského obličeje v průběhu menstruačního cyklu, přičemž fotografie obličejů pořízených během fertilní fáze jsou hodnoceny jako atraktivnější než, ty které byly pořízeny během luteální fáze. Zvýšení atraktivity je sice nepatrné, má však velký význam v partnerském výběru a je spojeno i s dalšími jevy včetně změn v chování. Mezi změny, které zapříčiňují zvýšení atraktivity jsou řazeny tyto jevy: změny v barvě a velikosti rtů, rozšíření zornic, barva a odstín pokožky. Také způsob účesu a stav vlasů podléhal v některých případech změnám v závislosti na periodě menstruačního cyklu. Tyto drobné změny ve vzhledu však byly překvapivě registrovány pouze ženami, což může odrážet skutečnost, že jsou si ženy více vědomy rozdílů, ke kterým v průběhu menstruace dochází (Roberts et al. 2004). Zvýšená atraktivita v průběhu fertilní fáze menstruačního cyklu ženy může rozšířit množství jejich potenciálních partnerů, zároveň však mohou jemné změny v atraktivitě vystupovat mnohem specifičtěji – mohou působit jakožto signály plodnosti, které jsou registrovány pouze dlouhodobými partnery (Roberts et al. 2004).

45

46

9. Závěr Tato práce si kladla za cíl alespoň v hrubých rysech naznačit současné pojetí fyzické atraktivity lidského obličeje z vědeckého hlediska. Množství vědeckých teorií a výzkumů v této oblasti neumožňuje postihnout celou šíři tohoto problému. Fyzická atraktivita zasahuje do celé řady vědních odvětví, ať už je to sociologie, evoluční biologie, evoluční psychologie nebo antropologie. Co skutečně způsobuje, že je lidský obličej vnímán jako atraktivní však zatím nebylo přesně stanoveno. Zdá se ale, že to není jeden jev, ale spíše směs faktorů, ať už je to průměrnost, která reprezentuje „zlatou střední cestu“ vývoje organismu, symetrie (která může signalizovat schopnost organismu vyrovnávat se s vývojovými disbalancemi) nebo přítomnost dětských obličejových rysů v ženských obličejích (což může být pro mužské pozorovatele odrazem mládí a plodnosti). Zdá se také, že záleží na tom, za jakých podmínek je atraktivita posuzována a na tom, jaké je momentální „naladění“ pozorovatele. Příkladem mohou být výkyvy v hodnocení atraktivity mužských obličejů u žen nacházejících se v různých fázích menstruačního cyklu. V jednom případě jsou hodnoceny jako atraktivnější obličeje s maskulinnějšími rysy (známka dobré genové výbavy), jindy zase mužské obličeje s větším podílem femininních rysů (signalizujících muže jako výhodného partnera při péči o potomstvo). Při posuzování atraktivity se zdá, že ani vliv kulturního prostředí není zanedbatelný (posuzovatelé se vyznačovali vyšší shodou v hodnocení atraktivních obličejů v rámci vlastní populace). Fyzická atraktivita je ve vědeckém světě prozatím neuzavřený pojem. Budoucnost jistě přinese zpřesnění dosavadních výzkumů, případně objevy nové s využitím např. metod geometrické morfometrie, která umožňuje přímé srovnávání tvaru a povrchu obličeje. Věřím, že se postupně podaří podstatu fyzické atraktivity objasnit.

47

Slovník důležitých pojmů analýza rozptylu – ANOVA, statistická metoda, která umožňuje současně sledovat účinky dvou či více nezávislých proměnných na pozorovanou závislou proměnnou, tedy porovnávat tři a více populací, experimentálních skupin, současně ověřovat několik hypotéz (Hartl, Hartlová 2004). androgeny – viz hormony pohlavní. antikoncepce hormonální – jedno z možných opatření proti početí. Zabraňuje zejména ovulaci (Vokurka, Hugo 2000). asymetrie přirozená – asymetrie v rámci běžně populační variability. atraktivita, přitažlivost, krása – v této práci jsou tyto pojmy libovolně zaměňovány (ačkoli si ve skutečnosti odpovídat nemusejí) a jsou chápány jako souhrn fyzických rysů určitého lidského jedince, které jsou posuzovány ostatními jedinci jako krásné nebo přitažlivé. dimorfismus sexuální – odlišnost ženského a mužského pohlaví (Hartl, Hartlová 2004). estrogeny – viz hormony pohlavní. femininní rysy – rysy typické pro ženské obličeje; zejména nižší celková robusticita oproti mužskému obličeji, ustupující spodní čelist a drobná brada. feminizace – zženštění (Hartl, Hartlová 2004). V této práci zdůraznění ženských rysů v obličeji. folikulární fáze – první fáze menstruačního cyklu řízená zejména estrogeny (Vokurka, Hugo 2000). V této fázi je pravděpodobnost oplození nejvyšší (high conception risk). Galton, F. sir (1822–1911) – anglický matematik, statistik, geograf a antropolog. Je zakladatelem eugeniky (Wikipedia, heslo: Galton, 20. 5. 2006). Galton byl bratrancem neméně známého anglického vědce Charlese Darwina. V kriminalistice se Galton proslavil zejména svou metodou daktyloskopie. (Wikipedia, heslo Galton, 20. 5. 2006). Grammer, K. – rakouský zoolog a antropolog. Zabývá se teoretickým a empirickým zkoumáním preferencí partnerského výběru. V současné době je ředitelem LudwigBoltzmann-Institute for Urban Ethology ve Vídni (Grammer, 15. 5. 2006). Havlíček, J. – vystudoval Přírodovědeckou fakultu UK v Praze. Na katedře antropologie Fakulty humanitních studií UK se zabývá etologií člověka (Havlíček, 15. 5. 2006). heterozygot – jedinec, který ve svém genovém páru má dvě různé alely (Vokurka, Hugo 2000). vysoké riziko oplození (high-conception risk) – viz folikulární fáze. 48

hormony pohlavní – steroidní hormony, které řídí pohlavní funkce a ovlivňují vývoj pohlavních znaků. Ženské pohlavní hormony jsou estrogeny (např. estradiol) a gestageny (např. progesteron), mužské androgeny (např. testosteron). Pohlavní hormony se tvoří v pohlavních žlázách, nadledvinách a v průběhu těhotenství též v placentě (Vokurka, Hugo 2000). chiméra – slovo pocházející z řecké mytologie – fantastická obluda, jejíž tělo se skládalo z několika různých zvířat (Petráčková, Kraus a kol. 1998). V této práci je pojmem chiméra míněn uměle vytvořený obličej sestávající ze dvou identických polovin. imunokompetence – schopnost organismu poskytnout při setkání s antigenem normální imunitní odpověď. klíčové body (keypoints) – body umisťované na určitá místa fotografií obličejů. Tyto body charakterizují polohu, velikost a uspořádání jednotlivých obličejových rysů. Tyto body jsou pak využívány při tvorbě kompozičních portrétů tím, že pomocí nich lze na sebe přesněji nanášet jednotlivé komponenty konečného fantomového obličeje. korelační koeficient Pearsonův – číslo udávající míru těsnosti závislosti dvou kvantitativních znaků; má-li hodnotu 0,20, považujeme korelaci za slabou, 0,20–0,40 za nízkou, 0,40–0,70 za střední, 0,70–0,90 za vysokou a 0,90–1,00 za velmi spolehlivou a velmi vysokou (Geist 1992). nízké riziko oplození (low-conception risk) – viz luteální fáze. Langlois, J. H. – psycholožka zabývající se společenským vývojem, vývojem dětí a původem sociálních stereotypů (Langlois, 18. 4. 2006). luteální fáze – druhá fáze menstruačního cyklu, při níž se hormony tvoří ve žlutém tělísku (Vokurka, Hugo 2000). V tomto období je pravděpodobnost oplození nízká (low conception risk) markery hormonální – v této práci sekundární sexuální charakteristiky na mužském a ženském obličeji. maskulinizace – virilizace, v této práci zdůraznění mužských rysů v obličeji. maskulinní rysy – rysy typické pro mužské obličeje. Zejména vyšší robusticita a ostřejší rysy oproti ženskému obličeji. menstruační cyklus – cyklus změn na sliznici dělohy pohlavně zralé netěhotné ženy. Trvá cca. 28 dnů menstruační fáze – jedna z fází menstruačního cyklu. Vlivem poklesu koncentrace hormonů v krvi při ní dochází k zániku připravené děložní sliznice, jejíž povrchová část je odloučena a odplavena s menstruační krví (Vokurka, Hugo 2000). 49

metaanalýza – statistická technika, analýza sekundárních dat, shrnuje řadu samostatných studií do jednoho velkého souboru a kvantitativně je vyhodnocuje (Hartl, Hartlová 2004). mimopárové rozmnožování (extra-pair copulation, EPC) – partnerská nevěra, kopulační strategie samice, kdy partnerem biparentální péče o potomstvo je samec ochotný investovat do péče o potomstvo co nejvíce, zatímco skutečným biologickým otcem co největšího počtu potomků je samec s nelepší kombinací výhodných biologických znaků (Flegr 2005). morphing – metoda přeměny jednoho obrázku (grafiky) na druhý souvislým přechodem. Často se užívá např. v trikové technice. obličej fantomový – v této práci obličej vzniklý překryvem několika různých obličejů a jejich úpravou metodou morphing. V této práci též nazývaný obličej průměrný. ovulace – uvolnění zralého vajíčka z Graafova folikulu ve vaječníku do vejcovodu (Vokurka, Hugo 2000). ovulace utajená – ovulace, při níž nedochází k zjevným z vnějšku pozorovatelným změnám na těle samice. pixel – z anglického picture element (obrazový prvek), zkratka px nebo pel; nejmenší jednotka bitmapové grafiky. Představuje jeden svítící bod na monitoru, resp. jeden bod obrázku zadaný svou barvou (např. ve formátu RGB) (Wikipedia, heslo: pixel, 15. 5. 2006). progesteron – viz hormony pohlavní. průměr aritmetický – veličina udávající součet hodnot výsledků měření dělený počtem měření (Hartl, Hartlová 2004). RGB systém – též RGB model barev, aditivní způsob míchání barev využívající kombinaci tří základních barev: červené, zelené a modré (anglicky red [R], green [G] a blue [B] – odtud RGB) (Wikipedia, heslo: RGB, 13. 5. 2006). škála Likertova – typ psychometrické stupnice často užívané v dotaznících. Používá se k měření postojů dotazovaných (Hartl, Hartlová 2004). Často má pět stupňů (naprostý souhlas, souhlas, neutrální hodnocení nepřiklánějící se k ani jedné straně, nesouhlas a naprostý nesouhlas), někdy i sedm stupňů. Byla vynalezena R. Likertem v roce 1932. subjekt – v této práci je subjektem míněn posuzovatel (hodnotitel). symetrie – vyvážená distribuce bilaterálně souměrných znaků organismu.

50

systém imunitní – systém zabezpečující ochranu organismu před cizorodým a infekčním materiálem a sloužící rovněž k odstraňování vlastních poškozených či odumřelých buněk a tkání (Vokurka, Hugo 2000). testosteron – viz hormony pohlavní. Thornhill, R. – působí jako profesor na univerzitě v Novém Mexiku, zabývá se evolučními a ekologickými aspekty sociální psychologie a chování živočichů, ekologickým chováním hmyzu, evoluční metodologií, lidskou behaviorální ekologií a evoluční psychologií (Thornhill, 15. 5. 2006). t-test – patří mezi parametrické testy, je založen na statistikách majících alespoň přibližné t-rozdělení (Studentovo) (Geist 1992). warping – způsob počítačové deformace digitalizové grafiky.

51

Použitá literatura Alley, T. R. – Cunningham, M. R. (1991 cit. Rubenstein, Langlois, Roggman 2002): Averaged faces are attractive, but very attractive face are not average. Psychological Science, sv. 2, s. 123–125. Cunningham, M.R. (1986): Measuring the physical in physical attractiveness. Quasi experiments on the sociobiology of female beauty. Journal of Personality and Social Psychology, sv. 50, s. 925–935. Flegr, J. (2005): Evoluční biologie. Praha: Academia, nakladatelství Akademie věd České republiky. Galton, Francis (1878): Composite Portraits. Nature, sv. 18, s. 97–100. Geist, B. (1992): Sociologický slovník. Praha: Victoria Publishing. Grammer, K. – Thornhill, R. (1994): Human (Homo sapiens) facial attractiveness and sexual selection. The role of symmetry and averageness. Journal of Comparative Psychology, sv. 108, s. 233–242. Hartl, P. – Hartlová, H. (2004): Psychologický slovník. Praha: Portál. Henss, R. (1991): Perceiving age and attractiveness in facial photographs. Journal of Applied Psychology, sv. 21, s. 933–946. Rubenstein, A. J. – Langlois, J. H. – Roggman, L. A. (2002): What makes a face attractive and why: The role of averageness in defining facial beauty. In: Rhodes, G. – Zebrowitz, L. A. (Eds.), Facial attractiveness: Evolutionary, cognitive, and social perspectives. Ablex: Westport, CT, s. 1–33. Rubenstein, A. J. – Langlois, J. H. – Kalakanis, L. E. (1999): Infant preferences for attractive faces: A cognitive explanation. Developmental Psychology, sv. 35, s. 848– 855. Kábrt, J. – Kábrt, J. jr. (2004): Lexicon medicum. Praha: Galén, 2. vydání. Langlois, J. H. – Kalakanis, L. – Rubenstein, A. J. – Larson, A. – Hallam, M. – Smoot, M. (2000):. Maxims or myths of beauty? A meta-analytic and theoretical review. Psychological Bulletin, sv. 126, s. 390–423. Langlois, J. H. – Roggman, L. A. (1990 cit. Rubenstein, Langlois, Roggman 2002): Attractive faces are only average. Psychological Science, sv. 1, s. 115–121.

52

Langlois, J. H. – Roggman, L. A. – Rieser-Danner, L. A. (1990): Infants’ differential social responses to attractive and unattractive faces. Developmental Psychology, sv. 26, s. 153–159. Langlois, J. H. – Roggman, L. A. – Musselman, L. (1994): What is average and what is not average about attractive faces? Psychological Science, sv. 5, s. 214–220. Langlois, J. H. – Ritter, J. M. – Roggman, L. A. – Vaughn, L. S. (1991a cit. Rubenstein, Langlois, Roggman 2002): Facial diversity and infant preferences for attractive faces. Developmental Psychology, sv. 27, s. 79–84. Langlois, J. H. – Roggman, L. A. – Musselman, L. – Acton, S. (1991b): A picture is worth a thousand words: Reply to "On the difficulty of averaging faces." Psychological Science, sv. 2, s. 354–357. Langlois, J. H. – Roggman, L.A. – Casey, R. J. – Ritter, J. M. – Rieser-Danner, L. A. – Jenkins, V. Y. (1987): Infant preference for attractive faces: Rudiments of a stereotype? Developmental Psychology, sv. 23, s. 363–369. Lovejoy, C. O. (1981): The origin of man. Science, sv. 211, s. 341–350. Pawlowski, B. (1999): Loss of oestrus and concealed ovulation in human evolution. Current Antropology, sv. 40, s. 257–276. Penton-Voak, I. S. – Perrett, D. I. – Castles, D. L. – Kobayashi, T. – Burt, D. M. – Murray, L. K. – Minamisawa, R. (1999): Menstrual cycle alters face preference. Nature, sv. 399, s. 741–742. Petráčková, V. – Kraus, J. a kol. (1998): Akademický slovník cizích slov. Praha: Academia. Perrett, D. I. – Lee, K. J. – Penton-Voak, I. – Rolland, D. – Yoshikawa, S. – Burt, D. M. – Henzi, S. P. – Castles, D. L. – Akamatsu, S. (1998): Effects of sexual dimorfism on facial attractiveness. Nature, sv. 394, s. 884–887. Pittenger, J. B. (1991 cit. Rubenstein, Langlois, Roggman 2002): On the difficulty of avraging faces: Comments on Langlois and Roggman. Psychological Science, sv. 2, s. 351–353. Pollard, J. S. (1995): Attractiveness of composite faces: A comparative study. International Journal of Comparative psychology, sv. 8, s. 77–83. Rhodes, G. – Sumich, A. – Byatt, G. (1999): Are average facial configurations attractive only because of their symmetry? Psychological Science, sv. 10, s. 52–58. Rhodes, G. – Tremewan, T. (1996): Averageness, exaggeration and facial attractiveness. Psychological Science, sv. 7, s. 105–110.

53

Roberts, S. C. – Havlíček, J. – Flegr, J. – Hrušková, M. – Little, A. C. – Jones, B. C. – Perrett, D. I. – Petrie, M. (2004): Female facial attractiveness increases during the fertile phase of the menstrual cycle. Proceedings of the Royal Society of London B (Suppl.) Biology Letters, sv. 271, s. 270–272. Rubenstein, A. J. – Langlois, J. H. – Kalakanis, L. E. – Larson, A. D. – Hallam, M. J. (březen 1997): Why do infants prefer attractive faces? Poster pro setkání Society for Research in Child Development, Washington, DC. Samuels, C. A. – Butterworth, G. – Roberts, T. – Graupner, L. – Holc, G. (1994 cit. Rubenstein, Langlois, Roggman 2002): Facial aestetics: Babies prefer attractiveness to symmetry. Perception, sv. 23, s. 823–831. Scheib, J. E. – Gangestat, S. W. – Thornhill, R. (1999): Facial attractiveness, symetry and cues of good genes. Proceedings of the Royal Society of London B, sv. 266, s. 1913– 1917. Thornhill, R. – Gangestad, S.W. (1993): Human facial beauty. Averageness, symmetry and parasite resistance. Human Nature, sv. 33, s. 64–78. Vokurka, M. – Hugo, J. (2000): Praktický slovník medicíny. Praha: Maxdorf, 6. vydání. Zebrowitz, L. A. – Olson, K. – Hoffman K. (1993): Stability of babyfaceness and attractiveness across the life span. Journal of Personality and Social psychology, sv. 64, s. 453–466.

Internetové zdroje Beautycheck (a), staženo 14. 3. 2006. http://www.uni-regensburg.de/Fakultaeten/phil_Fak_II/Psychologie/Psy_II/beautycheck/ english/morphing/morphing.htm Beautycheck (b), staženo 15. 3. 2006. http://www.uni-regensburg.de/Fakultaeten/phil_Fak_II/Psychologie/Psy_II/beautycheck/ english/prototypen/prototypen.htm Beautycheck (c), staženo 15. 3. 2006. http://www.uni-regensburg.de/Fakultaeten/phil_Fak_II/Psychologie/Psy_II/beautycheck/ english/durchschnittsgesichter/durchschnittsgesichter.htm

54

Beautycheck (d), 20. 3. 2006. http://www.uni-regensburg.de/Fakultaeten/phil_Fak_II/Psychologie/Psy_II/beautycheck/ english/kindchenschema/kindchenschema.htm Beautycheck (e), staženo 20. 3. 2006. http://www.uni-regensburg.de/Fakultaeten/phil_Fak_II/Psychologie/Psy_II/beautycheck/ english/symmetrie/symmetrie.htm Beautycheck (f), staženo 20. 3. 2006. http://www.uni-regensburg.de/Fakultaeten/phil_Fak_II/Psychologie/Psy_II/beautycheck/ english/schemaanpassungen/schemaanpassungen.htm Beautycheck (g), staženo 20. 3. 2006. http://www.uni-regensburg.de/Fakultaeten/phil_Fak_II/Psychologie/Psy_II/beautycheck/ english/symmetrie/symmetrie.htm Beautycheck (h), staženo 19. 3. 2006. http://www.uni-regensburg.de/Fakultaeten/phil_Fak_II/Psychologie/Psy_II/beautycheck/ english/kindchenschema/kindchenschema.htm Grammer, staženo 15. 5. 2006. http://www.eoscongress2006.at/sp/kg/ Havlíček, staženo 15. 5. 2006. http://www.vesmir.cz/window.php3?page=au_info&AID=234 Langlois, staženo 18. 4. 2006. http://www.psy.utexas.edu/psy/FACULTY/Langlois/Langlois.html Wikipedia, heslo: atraktivita, staženo 22. 4. 2006. http://en.wikipedia.org/wiki/Attractiveness Wikipedia, heslo: Galton, staženo 20. 5. 2006 http://en.wikipedia.org/wiki/Galton

55

Wikipedia, heslo: pixel, staženo 15. 5. 2006. http://cs.wikipedia.org/wiki/Pixel Wikipedia, heslo: RGB, staženo 13. 5. 2006. http://cs.wikipedia.org/wiki/RGB Thornhill, staženo 15. 5. 2006. http://biology.unm.edu/Biology/Thornhill/rthorn.htm Fujimiya, M. (2001): Morpher for Windows 3.1. Copyright(C) 2001 M. Fujimiya. Dostupný na http://www.asahi-net.or.jp/~FX6M-FJMY/mop00e.html. Cit. 29. 5. 2006.

56

Rejstřík asymetrie přirozená 28, atraktivita, přitažlivost, krása 9 dimorfismus sexuální 42 femininní rysy 39 feminizace 44 folikulární fáze 37 Galton, F. 15 hypotéza průměrných obličejů 13, 26 hypotéza symetrie 13 chiméra 25 imunokompetence 39 klíčové body 19, 23 kompoziční portrét 15 luteální fáze 37 maskulinizace 44 maskulinní rysy 39 menstruační cyklus menstruační fáze metaanalýza morphing 24 nízké riziko oplození 40 obličej fantomový 21 obličej průměrný 21 ovulace 36 ovulace utajená 36 pixel 24 RGB systém 21 symetrie 27 škála Likertova 11, 18, 28, 31 testosteron 39 vysoké riziko oplození 40 warping 21 57

O autorovi Hubert Veselý (14. 8. 1982, Znojmo) Po ukončení Gymnázium Dr. Karla Polesného ve Znojmě si podal přihlášku na Přírodovědeckou fakultu MU v Brně, obor Biologie a Antropologie. Z důvodu zájmu o biologii člověka, odřekl své studium oboru Biologie a dále studoval pouze Antropologii. Hlavním předmětem jeho zájmu však není atraktivita člověka, jak by se mohlo z tématu práce zdát, nýbrž biochemické a molekulární pochody v lidském organismu.

58