Frederick Marryat: Kormidelník vlnovský. Vydalo Státní nakladatelství dětské knihy, Praha kapitola 1 MILOSLAV VLNOVSKÝ

Frederick Marryat: Kormidelník vlnovský. Vydalo Státní nakladatelství dětské knihy, Praha 1955.

kapitola 1 MILOSLAV VLNOVSKÝ. Bylo to v říjnu r. 18--, když plachetní koráb jménem "Pokojný" plul za prudké bouře širým oceánem atlantickým. Měl rozpjatu jen malou plachtu, neboť vítr vál tak silně, že by byl větší plachty svými zuřivými nárazy roztrhal na cáry. Loď ubíhala zpěněnými vlnami; chvílemi zdvíhala záď s kormidlem tak vysoko, že se příď nořila do prohlubin mezi vlnami, jako by  se celá chtěla ukrýt pod vlny. Však byla to loď znamenitá, i kapitán byl výborný námořník, jenž zařídil vše nutné pro její bezpečnost. Stál u kormidla a dohlížel na muže, kteří točili kolem, neboť prchá-li koráb před zuřivou vichřicí, je třeba jeho směr bedlivě řídit. Chvílemi se rozhlédl po moři i po nebi a tiše si pobrukoval starou námořnickou píseň: "Široširé vlny okolo nás a nad námi černá nebesa." A tak tomu opravdu bylo -, zde uprostřed atlantiku, kde nebylo jiné lodi vidět a nebe pokrývaly černé mraky, štvané zuřivým vichrem. Vlny se dmuly jako vysoké hory, na jejich hřebenech byly veliké chomáče bílé pěny a vítr vztekle vyl v lanoví korábu. Kromě kapitána a dvou mužů u kormidla byli na palubě ještě dva lidé: asi dvanáctiletý hoch a starý osmahlý námořník, jehož dlouhé šediny vlály větrem, jak kráčel na záď lodi a pohlížel přes její zábradlí. Když hoch zpozoroval velikou vlnu, hrnoucí se zezadu na '5,

loď, chytil se starce za ruku a vykřikl: "Nepřevalí se přes nás tahle veliká, pane Vlnovský?" "Ne, Vilíme. Vidíš, jak se loď nadzdvihla a vlnu pod sebou propustila. Mohla se přelít přes palubu a co by bylo s tebou, kdybych tě nestačil zachytit? Snadno by tě spláchla do moře." "Já nemám tuze rád moře, pane Vlnovský. Přál bych si, abychom už radši byli v bezpečí na břehu," odpovídal Vilím. "Vždyť ty vlny vypadají, jako by chtěly celou loď roztříštit na kousky!" "Ba vypadají a řvou, jako by se vztekaly, že ji nemohou pohřbít pod sebou. Ale já jsem jim zvyklý a málo si z nich dělám na tak dobré lodi a s tak dobrým kapitánem i mužstvem." "A přece se někdy loď potopí a potom utonou všichni, kdo na ní jsou." "To je pravda. A velmi často se loď potopí právě ve chvíli, kdy se všichni na palubě domnívají, že není žádné nebezpečí. No, děláme, co se dá, a to ostatní pusťme z hlavy. "Jací jsou to ptáčkové, co lítají tak nízko nad vodou?" "To jsou kuřata tety Háty. Bývá je zřídka vidět, jen při  bouři nebo před ní." Ptáci, jichž si Vilím všiml, byli bouřliváčkové. "Ztroskotal jste někdy u pustého ostrova jako Robinson?" "Ano, Vilíme, ztroskotal, ale o tom Robinsonovi jsem nikdy neslyšel. Mnozí už ztroskotali a hodně zkusili, jenže málokterý zůstal na živu, aby mohl o těch útrapách vypravovat. A tak není divu, že jsem neslyšel o člověku, kterého jsi jmenoval." "Ale ne, to je jen povídka, kterou jsem četl. Chtěl jsem vám ji vypravovat, a taky budu, jen co se loď uklidní. Teď vás jen prosím, abyste mě dovedl dolů, já jsem slíbil mamince, že tu dlouho nezůstanu." "Jen vždycky splň, co jsi slíbil!" odpověděl starý. "Podej mi ruku, ať se dostaneme do kajuty bez kotrmelce. Až zase bude 3 hezky, povím ti, jak jsem já ztroskotal, a ty mně povíš, jak to bylo s tím Robinsonem." '6,

Potom se starý námořník zase vrátil na palubu, neboť měl stráž. Tento kormidelník Vlnovský prožil na moři přes padesát let. Už v deseti letech byl plavčíkem na uhelné lodi. Není divu, že jeho větrem ošlehanou a zahnědlou tvář brázdily hluboké vrásky, avšak stále byl zdravý a čilý. Dlouhá léta sloužil na válečné lodi a proplul všemi zemskými pásy. Uměl vyprávět mnoho podivných příběhů, které přes všechnu podivnost přece byly doslova pravdivé, protože on nikdy nelhal. Uměl samostatně řídit loď, a co bylo tehdy u prostých námořníků vzácné, uměl číst a psát. Jméno Vlnovský se dobře hodilo k jeho povolání a v nesnázích nebo v nebezpečí ani kapitán se ho neváhal zeptat na jeho mínění a často se jím řídil. Vlnovský byl druhým kormidelníkem na lodi. "Pokojný" byl velmi krásný koráb, takže mohl vzdorovat nejprudší bouři. Měl přes čtyři sta tun a plavil se právě do Australie s cenným nákladem oceli, nožířských výrobků a jiného zboží. Kapitán byl zkušený mořeplavec a dobrý člověk veselé povahy. Řádně plnil své povinnosti a při nehodách byl vždycky ochotnější se smát než se zlobit. Jmenoval se Lanovský. První kormidelník, jménem Nevrlý, byl rodem Skot a opravdu nevrlý, ba hrubý člověk. Ale plnil přesně své povinnosti, takže se kapitán mohl na něho spolehnout, třebaže ho neměl rád. -. O lodní posádce nelze říci nic jiného, než že se skládala toliko z třinácti mužů, což bylo na tak velkou loď málo. Ale právě před vyplutím opustilo koráb pět námořníků, kteří nechtěli trpět hrubosti prvého kormidelníka. Kapitán Lanovský nechtěl čekat v přístavu tak dlouho, až by za ně získal náhradu. Byla to velká neopatrnost, jak uvidíme z dalšího vypravování. '7,

KAPITOLA 2 RODINA ROLEMILOVA. Vilím byl nejstarší synek z rodiny, která plula na této lodi do Australie. Jeho otec, pan Rolemil, byl velmi vzdělaný a bystrý muž. Sloužil mnoho let v guvernérském úřadě hlavního města Nového Jižního Walesu v Australii. Potom koupil od guvernérství několik tisíc jiter země a choval na ní velká stáda ovcí a krav, což mu vyneslo značný peníz. Svěřil správu svých statků řádnému člověku a sám se odebral do Anglie, aby se zotavil u svých milých a nakoupil mnoho věcí k zvelebení hospodářství: nábytek do domu, hospodářské stroje, semena, štěpy, dobytek šlechtěných plemen a mnoho jiného. Nyní po tříleté nepřítomnosti se vracel na svůj statek s manželkou a čtyřmi dětmi. Paní Rolemilová byla hodná žena, avšak zdraví nepříliš pevného. Vilím, nejstarší z dětí, byl bystrý a statný hoch, přitom plný žertů a veselosti. Šestiletý Tomášek byl ještě velmi lehkomyslný, každou chvíli něco provedl a byl stále potlučen, ale celkem byl také hodný chlapec. Karličce bylo sedm let. A ještě tu byl malý cvalík Vojtěh, sotva jednoroční. Toho měla na starosti mouřenínská dívka Jitka, která přišla kdysi z Kapského Města do Australie a potom s panem Rolemilem odjela i do Anglie. Když jsme vyjmenovali všechny lidi na korábě, nesmíme zapomenout na dva ovčácké psy pana Rolemila a na kapitánovu oblíbenou jezevčici Lesanu. Teprve čtvrtého dne vichřice trochu polevila a potom se pomalu utišila docela. Mužstvo, které za bouře mělo službu dnem i nocí, mohlo si trochu oddychnout a usušit na ráhnech oděv promoklý deštěm i vlnami. Námořníci také roztáhli plachty '8,

dříve svinuté a promočené, aby uschly a neplesnivěly. Vál mírný a vlahý větřík, vlny opadly a loď klidně plula rychlostí čtyři míle*) za hodinu. Paní Rolemilová, zahalena do pláště, seděla v lenošce na lodní zádi a okolo ní otec a děti se radovali z pěkné pohody. Též kapitán přistoupil. V ruce držel sextant, jímž chtěl změřit výšku slunce nad obzorem. "Tak co, Tomášku jsi rád že bouře přestala? "Mně je to jedno," odpověděl Tomášek. "Já jsem si jen rozlil polévku, ale Jitka spadla s židle a svalila se i s Vojtíškem, tatínek je musil oba sbírat." "To bylo štěstí, že se Vojtíšek nezabil," řekla paní. "Lehko se to mohlo stát, avšak Jitka více dbala o dítě než o sebe," dodal pan Rolemil.

) *Mořská míle je 1855 m. '9, Vál mírný a vlahý větřík, vlny opadly.

"Tak je to!" přikývl kapitán Lanovský. "Dítě ochránila a sama se myslím potloukla." "Narazila jsem si pořádně hlavu," smála se Jitka. "Štěstí, že na ní máš tak tlustou čepici." žertoval kapitán. "Je právě poledne, pane kapitáne," hlásil první kormidelník. "Stanovte tedy zeměpisnou šířku, Nevrlý, než já zjistím zeměpisnou délku podle měření, která jsem vykonal již ráno! Za pět minut vám, pane Rolemile, ukážu na mapě místo, kde právě jsme." "Hele, i psi přišli na palubu!" řekl Vilím. "Jistě taky mají radost, že je zase hezky. Pojď sem, Romule! Pojď sem, Reme!" Vlnovský tu stál s kvadrantem v ruce a řekl: "Rád bych se vás něco zeptal, pane Rolemile. Ti psi mají podivná jména, taková jsem jakživ neslyšel." Pan Rolemil mu odpověděl: "Romulus a Remus byli dva bratři pastýři, žili za prastarých časů a založili město Řím, z něhož potom vyrostl nejslavnější stát na světě. Oni byli prvními králi v něm a panovali spolu." "Když byli malí, odkojila je vlčice," doložil Vilím. "A když vyrostli, pohádali se při opevňování města tak, že Romulus ze vzteku Rema zabil." "Jenže na to, co vypravují dějiny o těch starých časech, nemůžeme se vždycky spolehnout," doložil pan Rolemil.

"A na bratry taky ne, jak je vidět," řekl Vlnovský. "To je stará zkušenost, že se ani dva nikdy neshodnou, třeba byli bratři. Slýchal jsem jmenovat město Řím, to je ten?"

 "Ano, odpověděl Vilím. "Stojí na zůstatcích starého města. "Člověk se pořád učí," řekl Vlnovský. "Jenom nesmí být líný se zeptat. Jsem starý člověk, neučil jsem se nikdy jinému kromě , mořeplavby, a nestydím se přiznat, když něco nevím. Jen tak je možno nabýt vědomostí." "Já se vás taky často vyptávám, že, pane Vlnovský?" "A na svůj věk velmi rozumně; jen bych si přál, abych ti leckdy dovedl lépe odpovědět." 10

"Ráda bych už sestoupila do kajuty, tatínku," ozvala se paní Rolemilová. "Snad by Vlnovský byl tak dobrý a snesl maličkého. "Hned, paní." A Vlnovský položil kvadrant na rumpál. "Tak mi ho podej, Jitko! A sestup napřed po žebříku! Ne tak! Pozpátku se musí, hloupá holka, kolikrát ti to budu povídat? Jednou ještě spadneš po hlavě." " A zlomím vaz!" "Anebo ruku. A kdopak bude potom chovat dítě?" Všichni odešli do kajuty a kapitán s panem Rolemilem si označili na mapě polohu lodi. Shledali, že jsou již jenom sto třicet mil od mysu Dobré naděje.

"Potrvá-li tenhle vítr, budeme tam zítra, řekl pan Rolemil své ženě. "Jitko ty se tam snad shledáš s otcem a s matkou." Ubohá Jitka zavrtěla hlavou a slzy jí smáčely černé líce. Smutně jim pověděla, že otec i matka otročí u jednoho holandského sedláka, který je odvedl daleko do vnitrozemí. Odtrhli ji od rodičů, když byla ještě docela malá. Jí zanechali v Kapském Městě.

„, KAPITOLA 3 MYS DOBRÉ NADĚJE. Příštího jitra "Pokojný" doplul k mysu a zakotvil v Stolové zátoce. "Proč jí říkají Stolová, pane Vlnovský?" zeptal se Vilím. "Myslím, že podle té velké Stolové hory, Vilíme. Vidíš, jak plochý je její vrchol?" "Opravdu je rovná jako veliký rovný stůl." "A často ji zahalují bílé oblaky a splývají po úbočích jako podivuhodné záhyby bílého ubrusu. Plavci říkají, že to věští špatné počasí "má-li Stolová hora ubrus." "Ať jej tedy neprostírá, dokud jsme my tady, pane Vlnovský. Nemám opravdu nejmenší chuť na tom stole obědvat. Měli jsme špatného počasí už dost a mamince je vždycky velmi zle. Ale tady je krásně."

"Zdržíme se tu dva dny," řekl kapitán panu Rolemilovi. "Chcete-li, můžete se s paní podívat do města." "Zeptám se jí," řekl pan Rolemil, sestoupil po žebříku a Vilím za ním. Avšak paní byla nyní úplně spokojena, že se loď nehoupá, a nechtělo se jí na břeh. Zůstalo tedy při tom, že půjde jen pan Rolemil s oběma chlapci a před soumrakem se navrátí na loď. Kapitán Lanovský dal spustit velký člun a sám doprovodil cestující do města. Tomášek musil matce slíbit, že bude hodný; chyba, že on na své sliby zapomínal hned, jak byl s očí. V městě nejdříve zašli k jednomu známému kapitána Lanovského, kde popili trochu limonády, neboť bylo velmi parno. Ten pán jim navrhl, aby se podívali do Společenské zahrady na cizokrajná 12

zvířata. Z toho měl Vilím velkou radost a Tomášek tleskal rukama při pouhé zmínce. "Co je to, ta Společenská zahrada otče zeptal se Vilím. "Založila ji holandská Společnost pro Východní Indii, dokud Kapské Město bylo v její správě. Je to vlastně botanická zahrada, protože v ní pěstují ukázky cizích rostlin, ale zároveň se v ní chovají dravá zvířata. Teď je jich tam méně, protože zoologické zahrady už nejsou v Evropě žádnou vzácností." "A co tam uvidím?" zeptal se Tomášek. "Tomášku, velmi mnoho lvů v jedné velikánské kleci" odpověděl kapitán Lanovský. "To bude hezké, já jsem ještě žádného živého lva neviděl!" '13, obr.. Kapitán Lanovský dal spustit velký člun. .

"Jenže k nim nesmíš chodit přiliš blízko, rozumíš?" "Však já nepůjdu." Sotva prošli branou, vytrhl se Tomášek kapitánovi a utíkal hledat, kde jsou ti lvi, ále kapitán ho zachytil a držel pevně za ruku. "Tu je pár velmi podívných ptáků," řekl pán, který je doprovázel. "Říká se jim podle péra na hlavě, které vypadá, jako když má písař péro za uchem. Jsou velmi užiteční, protože loví jedovaté hady. Pták udeří hada nohou tak obratně, že je had ihned mrtev." "Je tady mnoho hadů?" zeptal se Vilím. "Mnoho, a velmi nebezpečných," odpověděl pan Rolemil. "A tak tito ptáci prokazují lidem velkou službu. V přírodě už je to tak zařízeno, že se žádný tvor nemůže příliš rozmnožit. Každý má svého nepřítele, jemuž slouží za potravu. Tady je mnoho hadů, proto tu žijí ptáci písaři. U nás by se sotva obživili, a také jich tam není třeba." "Ale některá zvířata jsou tak velká, že je nepřemůže žádný nepřítel, na příklad slon nebo lev." "To je pravda, ale velká zvířata se zase pomalu rozmnožují, a tak to zůstane stejné. Pár slonů má sotva jedno mládě ročně, kdežto králíci; kteří jsou pokrmem tolika dravých zvířat a ptáků, zaplavili by v několika letech celý svět, kdyby se nehubili. Příroda neomylně zabraňuje porušení rovnováhy; jen člověk by do toho neměl zasahovat, protože.to velmi často zmotá." Přišli ke lví kleci. Byl to velký prostor, ohrazený vysokou a pevnou kamennou zdí, v níž bylo několik oken, aby se návštěvníci mohli dívat dovnitř. V oknech byly silné železné mříže, ale nepříliš husté, takže nebylo radno chodit blízko. Asi deset mohutných lvů tu leželo v různých polohách. Zdánlivě byli docela lhostejní k návštěvníkům, vyhřívali se na slunci a lehce pohybovali ocasy s chvostem na konci. Vilím je pozorovál z uctivé vzdálenosti a Tomášek úžasem až ústa otevřel. Pán, který je doprovázel, vypravoval několik velmi zajímavých

14

příběhů ze života afrických lvů. Všichni poslouchali tak pozorně, že si nevšimli, jak Tomášek podlezl zábradlí a přiblížil se k oknu. Díval se na lvy a byl by je rád přiměl, aby vstali. Jeden krásně vzrostlý, asi tříletý lev ležel poblíž okna. Tomášek po něm hodil kamínek. Lev si toho ani nevšiml, jen zdvihl oči a pohlédl na chlapce. Tomášek si dodal odvahy, hodil po druhé a po třetí a při tom se stále více přibližoval k mříži. Najednou lev strašlivě zařval, vyskočil a vrhl se na mříž s takovou silou, že kusy malty padaly se zdi. Tomáš zavřískl a leknutím se svalil na zem, což bylo jeho štěstí, protože lev nemohl na něho tlapou dosáhnout. Kapitán a otec ho zdvihli. Jakmile kluk popadl dech, spustil strašný křik. Lev stál u mříže, bičoval své boky ocasem, hněvivě vrčel a cenil strašné zuby.

" Pojďme pryč! Pojďme na loď!" křičel vyděšený Tomášek. "Já už na něho nebudu házet kamínky, už to víckrát neudělám. Pan Rolemil ho důkladně pokáral a Tomášek se pomalu uklidnil, ačkoli se necítil v úplném bezpečí, dokud nebyl hodně daleko od lví klece. Potom si prohlíželi ostatní zvířata, jež tu bylo vidět, ale Tomáš se držel od nich v uctivé vzdálenosti. Nechtěl se přiblížit ani k mírné kapské ovci se širokým ocasem. Když si všecko prohlédli, vzal je ten pán s sebou na oběd a potom se vrátili na palubu. '15.

„, kapitola 4 KORÁB V BOUŘI. Když příštího dne opatřili "Pokojného" čerstvou pitnou vodou, rozpjali jeho plachty po větru a těšili se na rychlou a klidnou plavbu. Tak tomu i bylo po několik dní, co vál příznivý vítr a nadouval plachty. Ale ne dlouho. Nastalo úplné bezvětří, plachty schlíply a moře se uhladilo, že bylo bez jediné vrásky. To trvalo skoro tři dny. Ani nejmenší větřík nepohnul nesmírnou vodní plání a zdálo se, že celá příroda usnula, vyjma několika velkých ptáků, kteří se spustili na vodu za lodním kormidlem, pluli líně sem a tam s perutěmi napolo zavřenými a sbírali si zbytky potravy z lodi vyvržené. "Jací jsou to ptáci, pane Vlnovský?" ptal se Vilím. "To jsou albatrosi, největší mořští ptáci. Mají velmi dlouhá křídla.Viděl jsem jednoho zastřeleného a naměřili jsme jedenáct stop* šířky rozpjatých křídel." "Ještě nikdy jsem je neviděl," povídal Vilím. "Protože se zřídka objevují na sever od mysu Dobré naděje. Námořníci říkají, že albatrosi dovedou i spát ve vzduchu, vznášejíce se vysoko na nebi." Třetího dne klesl tlakoměr náhle o tolik, že kapitán Lanovský tušil blížící se velkou bouři, a učinil všechny přípravy. A také se nemýlil. K půlnoci se přihnaly mraky a valily se jeden přes druhý jako černé sloupy. Blesky se kmitaly všemi směry a zdvihl se prudký vítr. Ale netrvalo dlouho. po několika prudkých nárazech se zase uklidnil.

"Co myslíte,Vlnovský, odkud dostaneme vichřici?" ') Stopa = 31,6 cm. . '17, _6.

"Abych řekl pravdu, pane kapitáne, myslím, že nepřijde jedním směrem. První náraz dostaneme od severu, ale brzy se otočí a začne z jiné strany ještě hůře." "A co myslíte vy, .Nevrlý?" "Vichřice přijde pořádná, ale bude vytrvalá odzadu, čím dříve zhasneme hromničky, tím lépe." Pan Rolemil s Vilímem tu stáli nedaleko a při slovech "hromničky" Vilím zbledl. Vlnovskému to neušlo a povídal: "To je takové bláhové pojmenování okenic, které zabraňují, aby voda nevnikla do kabin, když loď pluje po větru. Víš přece, že i při poslední bouři byly zavřeny." "Ale proč myslíte, Vlnovský,. že budeme mít měnivý vítr?" "Nevím určitě, snad se mýlím," odpověděl starý námořník. "Možná, že má pravdu pan Nevrlý. Že vítr vane teď trvale od severovýchodu, to je jisté," dodal, pohlédnuv na kompas. Pan Rolemil s Vilímem pak sestoupili do kajuty a Nevrlý šel po své práci. Sotva odešli, přistoupil Vlnovský znovu ke kapitánovi a řekl: "Nechtěl jsem se hádat s panem Nevrlým, ale zůstávám při svém mínění. Také jsem nechtěl strašit cestující, ale když jsme sami, mohu vám říci, že dostaneme něco horšího než vichřici. Plul jsem už častěji v těchto mořích, a jak víte, jsem starý námořník. Visí něco ve vzduchu a viselo to již celé ty tři dny bezvětří. Připomíná mi to něco, co jsem už jednou zažil. Jsem jist, že nás čeká strašný cyklon a že bude trvat mnohem déle, než cyklony obyčejně trvají. Pozoroval jsemptáky a ti se nemýlí, protože je varuje pud. Ten klid nebyl nic jiného než oddech větru, který sbírá síly k něčemu hroznému, to je moje mínění." "Taky tak soudím, proto musíme spustit vrcholovou plachtu a všechny malé plachty vytáhnout. Trojhrannou naklonit na záď a ráhno snížit. A stále vpřed!" Sotva učinili tyto přípravy, udeřila zuřivá vichřice od severovýchodu. Moře se zdvihlo ohromnými vlnami; bylo nutno svinovat plachtu po plachtě a za soumraku plul "Pokojný" už jen '17,

5_. obr.. Vítr rozerval přední plachtu na cáry. . pod přední a bouřkovou plachtou. Tři muži měli co dělat, aby s napětím všech sil udrželi kolo kormidla, jak prudce bily těžké vlny do lodních boků. Ani jeden námořník nevyhledal té noci svou rohož k odpočinku, ač obyčejně bývají k zuření živlů lhostejní; ale bylo to tuze strašné. K třetí hodině ranní vítr náhle přestal, jako když utne. To trvalo jen _pět minut a vítr hned udeřil z druhé strany, jak Vlnovský předpovídal. Rozerval přední plachtu na cáry, které vlály a pleskaly, dokud je vítr neutrhl docela a neodvál do dálky. Nebe nad hlavou bylo černé jako smůla, jedině bílé zpěněné vlny trochu svítily. Změněný vítr přinutil , aby též změnila směr, avšak vlny ještě běžely tím směrem, kterým foukal předešlý vítr, a tak se loď dostala '18.

do toho, čemu námořníci říkají kosa, to jest vítr šel jiným směrem a moře také jiným. Proto se vlny každou chvíli převalily přes loď a spláchly všechno svou drtivou silou. Jednoho nešťastného muže smetly s paluby a nebylo ani pomyšlení chtít mu nějak pomoci. Kapitán stál na můstku a držel se křečovitě zábradlí. " Jak dlouho myslíte že to potrvá?" obrátil se k Nevrlému. " Déle nežli naše loď," odpověděl kormidelník vážně. "To nemyslím," odpověděl kapitán. "Ještě není nejhůře. Co vy říkáte, Vlnovský ?" "Bojím se toho nahoře víc než toho dole," odpověděl Vlnovský a ukázal na špičky stožárů, na nichž se leskly elektrické výboje. "Podívejte se na dva mraky, pane, jak se ženou proti sobě! Kdybych. .." Neměl kdy dokončit větu. oslnivě se zablesklo tak, že zůstali několik vteřin jako oslepeni ve tmě ještě hlubší; hromový rachot je ohlušil á loď se otřásla od přídě k zádi. Praskot, rachot, něčí výkřik, a když se vzpamatovali, spatřili, že přední stožár, bleskem zasažený, hoří jako svíce a loď je v plamenech. Muži u kormidla byli oslepeni bleskem a polekáni, takže už kolem nevládli. loď se nahnula, hlavní stěžeň padl přes palubu -, vše bylo rozbito, lidé pomateni a vyděšeni. Na štěstí těžké vlny, jež se převalily přes palubu, uhasily plameny, jinak by byli všichni zahynuli. Ale z lodi byl nyní bezmocný vrak, vydaný na milost vlnám, které zuřivě tloukly do jejího boku zlomeným stěžněm, protože k ní byl ještě připoután lanovím. Sotva se Vlnovský trochu vzpamatoval z ohromení, chopil se kormidla a za pomoci Nevrlého se pokoušel obrátit loď po větru. Ale nebylo to možné, neboť scházel přední i hlavní stěžeň a zadní jen překážel, takže se loď nedala kormidlem řídit. Vlnovský postavil dva muže ke kolesu a dohodl se posunky s Nevrlým, neboť moře i vítr řvaly tak, že nebylo slyšet vlastního slova. Oba spěchali na záď, odsekli sekyrami zadní ráhno i zadní stěžeň a hodili jej přes zábradlí do moře. Potom už pahýl '19, hlavního stěžně stačil udržet loď v rovnováze. Stálo je mnoho námahy, než zbavili loď připoutaného velkého stěžně. Když bylo možno trochu se rozhlédnout, shledali, že blesk a skácený stěžeň zabil čtyři muže, takže jich kromě kapitána a dvou kormidelníků zbývalo jen osm. „,, Kapitola 5

BOJ SE ŽIVLY. Plavci nikdy neztrácejí hlavu v nebezpečí, dokud mají jakousi naději, že z něho lze vyváznout. Ztráta soudruhů; kteří zahynuli tak náhle, zoufalý stav lodi, zuřivý orkán, který jimi zmítal na zběsilých vlnách, oslňující blesky a řvaní hromu -, nic z toho je nemohlo odvrátit od plnění povinnosti. První kormidelník znovu uspořádal mužstvo, dal upevnit trám popruhem k pahýlu + stěžně, který ještě doutnal, a tak bylo lze vytáhnout vrcholovou plachtu. Nyní loď lépe brázdila vlny a dala se opět řídit kormidlem. loď zase plula po větru poměrně bezpečně přes těžké údery, jimiž ji bily vlny s boku. Přišla druhá noc, ale na odpočinek nebylo ani pomyšlení, ač mužstvo bylo do krajnosti vyčerpáno. Rozednívalo se po třetí, hrozná bouře stále trvala a pohled na moře byl stále stejně zoufalý. Vlny se ustavičně přelévaly přes palubu; konečně spláchly i kompas, takže už nebylo možno řídit přesně směr plavby, ani odhadnout proběhnutou dráhu. Loď trpěla víc a více pod hroznými údery moře a každému bylo jasno, že nepoleví-li bouře, bude konečně musit podlehnout v boji s vlnami. Kapitán Lanovský se tvářil vážně, protože jeho odpovědnost byla veliká. Mohl pozbýt cenné lodi a ještě cennějšího nákladu, ba dokonce hrozilo, že tu všichni mohou přijít o život. Blížili se k místům, kde se z moře zdvíhaji nízké korálové ostrovy. Vlny a vítr mohly hodit loď na některý z nich a kapitán neměl nejmenší možnosti tomu zabránit. "Příliš se mi to nelíbí, milý Vlnovský. Žene nás to vstříc záhubě a my si nemůžeme pomoci." ,21,

"Ba, skutečně se nedá nic dělat, pane kapitáne." "Kolik bylo kapitánů, kteří mi záviděli, když jsem dostal velení na této krásné lodi! Zdalipak by teď některý z nich chtěl být na mém místě?" "Myslím, že ne, pane kapitáne! Ale kdož to mohl předem vědět? Člověk nikdy netuší, co mu přinese příští den. Vyplul jste s lodí, byl jste pln naděje, a nyní se vás zmocňuje zoufalství nikoli bezdůvodné. Ale kdož ví? Vítr a vlny se mohou uklidnit a ráno budeme zase doufat v nejlepší. Udělal jste, co bylo možno, nikdo by nedokázal víc." " Máte pravdu," odpověděl kapitán. "Ale pozor, žene se sem na nás vlna!" Vlnovský měl sotva kdy chytit se oběma rukama zábradlí , když se moře přelilo přes palubu a podrazilo oběma nohy. Ale drželi se pevně a brzy se znovu sebrali. _Řekl bych, že loď dostala tímto úderem trhlinu," povídal Vlnovský. "Taky se bojím. Ani nejlépe stavěná loď by nemohla dlouho vzdorovat takovým nárazům. Což teprve náš ubohý bezmocný vrak, na němž nemůžeme napnout pořádnou plachtu!" Celou noc plula loď v temnotách, hnána vichřicí. Teprve když svítalo, vítr se utišil a moře se uklidnilo. Loď musili nechat plout ve směru vln. Byla tuze poškozená a nemohli ji vystavit nárazům vln s boku. Plavci, ač byli k smrti unaveni, jali se zřizovat pomocný stěžeň za vedení kapitána i obou kormidelníků. Tu pan Rolemil s Vilímem vyšli na palubu. Vilím se rozhlížel. S úžasem zpozoroval, že tu už není mohutný hlavní stožár s ráhny a plachtami a že celá paluba je obrazem bídy a žalu. "Tatínku!" promluvil stísněně. " "Jakpak se dostaneme do Australie bez stožárů a plachet?" "Inu, Vilíme," odpověděl Vlnovský, "musíme dělat, co se dá. My námořníci nikdy nepozbýváme mysli; dříve než nadejde večer, budeme mít nad lodí zase něco stěžni podobného. Pozbyli 22.

jsme hlavního stěžně a teď stavíme pomocný. Bude malý a dají se na něj zavěsit jen malé plachty, ale přesto Australii, jak doufám, ještě spatříme. Jak se daří vaší paní?" obrátil se k panu Rolemilovi. "Je to lepší?" "Bojím se, že spíše horší," odvětil pan Rolemil. "Tu postaví na nohy jenom pěkná pohoda. Myslíte, že teď už bude hezky?" "Abych řekl pravdu, pane, bojím se, že se strhne ještě další bouře. Nechci kapitánovi nic říkat, protože se mohu mýlit, ale kdo prožil půl století na moři, ten už o něm něco ví. Nelíbí se mi, pane Rolemile, tamhle ty stupňovité oblaky. Nic bych za to nedal, že se odtamtud na nás něco přižene, ještě než se setmí." "Jakáž pomoc!" odpověděl pan Rolemil. "Ale bojím se velice o ženu, je už zesláblá jako stín." "Neberte si to tak příliš, pane. Pokud vím, na mořskou nemoc ještě nikdo neumřel, ač někteří lidé jí velmi trpí. Vilíme, zdalipak víš, že jsme ztratili několik mužů od té doby, cos byl posledně na palubě?" "Ne. Kuchař mi povídal jen mimochodem něco o přednim stěžni." "Přišli jsme o pět řádných námořníků. Valtra spláchly vlny do moře, Michala a Marka zabil hrom, Jonáše a Pavla zase přední stěžeň. Jsi ještě mlád, Vilíme, nedovedeš si představit, jak to s námi zkrátka chodí a jak pravdivé jsou verše: "Uprostřed života jsme v smrti klínu". Jsem už starý člověk a co jsem jich už viděl, mladých a plných síly, kteří mě předešli tam, odkud není návratu." "Plavci by se vůbec neměli ženit," povídal pan Rolemil. "Taky jsem byl vždycky toho mínění. A myslím, že též všecky ubohé námořnické ženy, když za dlouhých nocí naslouchají ve svých opuštěných příbytcích jekotu bouře." "Dokud bude na světě nějaké jiné zaměstnání, nedopustím, aby se některý můj syn stal námořníkem." "Ach milý pane, kdo může zadržet splašeného mladíka, když mu vleze do hlavy, aby šel na moře? Kdysi jsem o tom soudil '23,

jinak, ale dnes myslím, že rodiče mají pravdu, když tomu brání, protože v tom věku člověk ani sám neví, co vlastně chce. Každý smělý mladík touží po moři, to je docela přirozené. Ale myslím, že spíše chce uniknout nudným školám a obtížnému dohledu domova, než že by tak toze toužil po životě na moři. Však se také pořádně zmýlí, pane! Na každé jedno napomenutí doma, jemuž hoch unikl, připadne deset trestů na lodi. A nikdo mu neprojeví nejmenší náklonnost a lásku. Je to krušná učednická doba a je málo námořníků, kteří by na ni nevzpominali s trpkostí. Každý by se rád vrátil domů, kdyby se nestyděl."

„, „ 6 BEZ KAPITÁNA. -.-. Pan Rolemil s Vilímem sestoupili do kajuty a shledali tam pěkný zmatek. Kuchař přinesl mísu vroucí hrachové polévky pro děti. Tomášek, který seděl na loži vedle sestry, vytrhl mísu chtivě z ruky Jitčiny a polil polévkou sestru, že se dala do křiku. Jitka ji chtěla utřít, ale protože na druhé ruce měla dítě, sklouzla na houpavé podlaze a upadla. Dítěti se nic nestalo, ale ovšem spustilo též hrozný křik. K dovršení zmatku Jitka přitom šlápla na Lesanu. Ta ji za to kousla do nohy, takže i ona začala křičet. Paní se chytala za hlavu, .byla by ráda vstala, aby zmatek srovnala, ale neměla sil. Pan Rolemil přišel zrovna včas, aby zdvihl dítě a Jitku a uchlácholil Karličku, která na štěstí nebyla opařena. "Tomášek je velmi ošklivý chlapec," plakala Jitka a třela si pokousanou nohu. Tomášek uznával, že bude lépe, když na to neodpoví, ale přesto dostal svůj díl. Kuchař utřel stůl a pořádek byl obnoven. Mezitím nahoře na palubě nezaháleli. Tesař se namáhal upevnit pomocný stožár k pahýlu hlavního stěžně, ostatní přidělávali ráhna. Chyba, že loď měla trhlinu, takže dva lodníci musili ustavičně pumpovat vnikající vodu. Jak Vlnovský předvídal, zdvihla se k večeru nová vichřice. Vlny se opět přihnaly s takovou silou, že trhlina vzrůstala a bylo nutno všeho nechat, aby všichni mohli k pumpám. To trvalo celé dva dny, takže muži byli naprosto vyčerpáni a nemohli dále pumpovat. loď se těžce převalovala s boku na bok, z čehož bylo vidět, jak mnoho vody je již v podpalubí. Neštěstí nechodívá samo. Kapitán Lanovský byl na přídi, když se náhle přetrhl provaz upevňující ráhno '25,

k pahýlu hlavniho stěžně. Ráhno i s plachtou spadlo a srazilo kapitána k zemi. Zůstal ležet v bezvědomí. Dokud kapitán na lodi velel, plavci byli přesvědčeni o jeho velkých námořnických schopnostech. Také jeho vlídné způsoby a veselost jim dodávaly odvahy, takže ochotně plnili své povinnosti. Nyní tu ležel, ne sice mrtev, ale přece neschopen jakéhokoli zakročení. Nevrlého neměli muži tuze v lásce a jeho slovo nemělo u nich žádné váhy. Opustili tedy svá místa, nedbali jeho rozkazů a začali se mezi sebou smlouvat. "Vichřice polevuje, mládenci, a budeme mít nyní pěkné počasí," poznamenal Vlnovský a přistoupil k plavcům shromážděným na přídi. "Vlny rychle klesají." "To se ví!" odpověděl jeden z mužstva. "Jenže jak je vidět, loď klesá ještě rychleji." "Pořádně si zapumpujeme a ono to zase půjde," řekl Vlnovský. "Tak Co říkáte, mládenci " "Pár sklenic rumu nám půjde lépe k duhu," odsekl týž námořník. "Co tomu říkáte, kluci? Kapitán by nám je jistě neodepřel, kdyby mohl chudák mluvit." "Co to má znamenat?" zeptal se ostře Nevrlý. "Snad se nechcete opít?" "Proč by ne? Loď je stejně ztracena." "Možná -, neříkám, že ne," křikl Nevrlý. "Ale to neznamená, že se už nemůžeme zachránit. Ovšem, kdybyste se opili, bylo by po všech veta. A mně je život tuze milý. Jsem ochoten se k vám připojit ve všem, co vám libo, a sami rozhodněte, co se má podniknout, ale pít nedovolím, to si pamatujte!" "A jak tomu chcete zabránit?" zeptali se muži posměšně. "Dva odvážní muži něco dokáží, a my jsme s Vlnovským tři, protože pán kajuty bude též při nás. Že jsou všechny pušky dole v kajutě, to taky víte. Ale proč bychom se bili? řekněte zkrátka, co zamýšlíte, a nemáte-li žádný návrh, vyslechněte můj!" Protože jeho bezohledná odvaha byla všem známa, muži se trochu poradili vespolek   a potom se zeptali, co navrhuje. '26,

" Co to má znamenat?" zeptal se ostře Nevrlý. "Zůstal nám jeden dobrý člun. Ostatní, jak víte, spláchly vlny do moře, kromě malého člunku, který je skoro docela rozbitý. Nemůžeme být daleko od korálových ostrovů, ba myslím, že jsme už mezi nimi. Opatříme člun všemi potřebami, sestoupíme do něho řádně a klidně a rumu si dopřejeme po libosti, až budeme v bezpečí; vezmeme si ho pořádný sud s sebou. Vlnovský, že je to správný návrh?" "Dokonce výborný, pane Nevrlý. Jenom jste zapomněl říci, co se má stát s cestující rodinou. Je tu žena a děti! Ubohého kapitána také chcete opustit, či co chcete udělat?" "Kapitána neopustíme," řekl jeden námořník. "Rozhodně ne!" přisvědčili všichni. '27,

"A cestující?" "Je mi jich líto, ale musíme zachránit především sebe," řekl týž muž. "Dobrá, chlapci, já souhlasím s vámi," řekl Nevrlý. "Bližší košile než kabát. Platí?" "Ano!" odpověděli plavci jednosvorně a Vlnovský věděl, že by bylo marné jim odporovat. Ihned se jali připravovat člun a snášet potraviny. Suchary, solené maso, tři soudky pitné vody, pořádný sud rumu byly rychle připraveny na palubě. Nevrlý vzal svůj kvadrant, malý kompas, několik pušek, prach a stře

livo. Tesař za pomoci ostatních vysekal v lodnim zábradlí průchod, aby mohli spustit člun, protože, když scházel hlavní stěžeň, nemohli jej vytáhnout do výše a spustit odtud na moře. Za hodinu to bylo hotovo. Silné lano, na němž byl člun uvázán, otočili kolem dělové hlavně, opatrně je pustili, člun po boku lodi srovnali po větru. V tu chvíli vyšel na palubu pan Rolemil. pozoroval, že je člun připraven k odplutí, že potraviny a ostatní potřeby jsou přichystány na palubě, že se loď těžce převrací na zvlněném moři a konečně že Vlnovský sedí u kapitána, který je patrně mrtev. "Co to všecko znamená, Vlnovský?" zeptal se polekaně. "Oni opouštějí loď a zabili kapitána?" "Ne, pane, tak zlé to ještě není. Ubohého kapitána srazilo ráhno a teď je bez vědomí. Ale v tom druhém máte pravdu, lidé se pevně rozhodli opustit loď. "Ale má ubohá žena se nemůže ani hnout, jakpak ji dostaneme do člunu?" "Obávám se, milý pane, že nehodlají vzít s sebou ani vás, ani vaši rodinu." "Jakže! Chtějí nás zanechat jisté záhubě? Ukrutníci! Barbaři!" "Laskavé to od nich není, pane, ale víte, je to přírodní zákon. Kde běží o život, pamatuje každý nejdříve na sebe, neboť život je každému sladký. Nejsou krutější k vám, než by byli k sobě navzájem, kdyby člun pro všecky nestačil. To všecko jsem už zažil několikrát," odpověděl vážně Vlnovský. '28 ,

"Má ubohá žena! Mé děti!" volal pan Rolemil a zakryl si tvář rukama. "Ale ještě se pokusím je obměkčit," řekl po chvilce. Jistě se dovolám jejich lidskosti. A taky pan Nevrlý má na ně ještě vliv, co myslíte, Vlnovský?" "Abych řekl pravdu, nikdo mezi nimi není zatvrzelejší než právě Nevrlý. Myslím, že je každého slova škoda. Ani se jim to nesmí zazlívat. Člun je malý, všecky by stejně neunesl, vždyť musí vzít také potraviny, tolik je jisté. Kdyby ještě vzali vaši rodinu, zahynuli byste všichni společně. Kdybych o tom nebyl přesvědčen, pokusil bych se je umluvit, takhle je to zbytečné." "Ale co si máme počít, pane Vlnovský?" "Musíme stále doufat, pane." "Musíme? Kdo? Vy nezamýšlíte odejít s nimi?" "Ne, pane. Přemý šlel jsem o tom celou hodinu a rozhodl jsem se zůstati s vámi. Kapitána chtějí vzít s sebou a dát mu příležitost k záchraně, mne chtěli vzít také, ale já tu zůstanu." "K jisté záhubě?" "Já jsem starý člověk a málo už na mně záleží. Co na tom, zahynu-li o rok nebo dva dříve, než bych jinak zemřel? Ale je mi líto lidských květů, jež by musily zvadnout v časném jaře. Zůstanu-li, mohu být prospěšný, protože nosím na ramenou starou hlavu, která leccos zná a leccos zkusila. Nemohu vás všechny nechat zahynout, když se můžete ještě zachránit, budete-li jen vědět jak. Ale tu již jdou námořníci pro kapitána, člun je připraven." Plavci zdvihli bezvědomého kapitána a jeden z nich řekl: "Pojďte, Vlnovský není času nazbyt!" "Nedbej o mne, Robine, já zůstanu na lodi. Přeju vám všem zdar z celého srdce. A k vám, pane Nevrlý, mám prosbu a doufám, že ji neoslyšíte: budete-li zachráněni, nezapomeňte na ty, kteří zústali na palubě, a učiňte kroky, aby se po nich pátralo na ostrovech!" "Nemluvte nesmysly, Vlnovský, a pojďte do člunu!" odpověděl první kormidelník. ,29,

"Já tu zůstanu, pane Nevrlý, jen prosím, abyste mi slíbil oč vás žádám. Oznamte přátelům pana Rolemila, co se stalo a kde ho mají hledat, slibujete mi to?" "No dobře, když nedáte jinak." Potom se naklonil k Vlnovskému a řekl tiše: "Neblázněte, člověče, a pojďte s námi!` "Šťastnou cestu, pane Nevrlý!" řekl Vlnovský a podal mu ruku. "Mám váš slib." Ještě jednou se pokusili plavci i Nevrlý Vlnovského přemluvit, ale když byl k jejich slovům hluchý, odrazili člun a pustili se k severovýchodu. „, „,

NA OPUŠTĚNÉM KORÁBĚ. -.-.-. Když člun odrazil od korábu, starý Vlnovský jej mlčky sledoval se založenýma rukama. Pan Rolemil stál vedle se srdcem tak stísněným, že ani nemohl mluvit. Neboť jak vzrůstala vzdálenost mezi člunem a lodí, tak se zmenšovala naděje, že by se on, jeho žena a děti i ten stařec vedle něho stojící mohli zachránit. Konečně Vlnovský promluvil: "Domnívají se, že jsou zachráněni a že my určitě zahyneme." "Jistě," odpověděl Rolemil ponuře. "A plným právem, neboť jaké máme vyhlídky na lodi, která se potápí?" "Musíme se přičinit," řekl Vlnovský, šel ke kormidlu a obrátil loď zase po větru. Jak stařec předpovídal námořníkům, než opustili loď, vichřice ustala a moře se značně uklidnilo. Loď si ovšem jen pomalu razila cestu mezi vlnami. Po chvilce Vlnovský uvázal kormidelní kolo, aby loď zachovala týž směr, a šel na příď. Uviděl pana Rolemila, jak leží na plachtě, kde prve odpočíval omdlelý kapitán. Tvář měl obrácenu dolů a podlehl očividně zoufalství. "Tohle nesmíte dělat, pane!" řekl Vlnovský. "Kdybych považoval naše postavení za beznadějné, řekl bych vám to rovnou. Ale stále ještě máme vyhlídky. Budu s vámi, pane, mluvit jako námořník a vyložím vám všechny okolnosti. V lodi je asi do polavice voda, protože drážky jsou uvolněny prudkými nárazy vln. Ale teď vichřice přestala a loď se pěkně narovnala. Byl j sem se podívat v podpalubí a shledal jsem, že za poslední dvě hodiny voda stoupla jen o několik palců. Zatáhnou-li se drážky, bude jí přibývat ještě pomaleji. Jestli tedy potrvá klidné počasí, můžeme být nějakou dobu bez obav, že se loď potopí. Nyní jsme

v končině ostrovů a není nemožné, ba je velmi pravděpodobné, že se na některém z nich zachráníme. O tom všem jsem uvažoval, než jsem odmítl připojit se k posádce člunu. A také o tom, že kdybych vás a vaši rodinu opustil jako ti druzí, nebyl byste sám schopen využít okolností, kdyby se obrátily ve váš prospěch; proto jsem i zůstal. Teď uděláte nejlépe, sejdete-li do kajuty s bezstarostnou tváří a potěšíte svou ženu zprávou, že se počasí zlepšilo, a nadějí, že brzy dojedeme na bezpečné místo. Neví-li ještě, že nás mužstvo opustilo, neříkejte jí to! Zeptá-li se po kuchaři, řekněte, že je u druhých námořníků, což nebude žádná lež. Vilím je rozumný hoch a je na něho spolehnutí. Pošlete mi ho sem a já s ním promluvím." "Nevím, co si mám myslit, Vlnovský, a jak vám poděkovat za to, že jste se pro nás obětoval. Zachovám se podle vaší výborné rady a ujišťuji vás, jestliže se nějakým zázrakem zachráníme před-smrtí, která nám nyní hledí do očí, že se vynasnážím skvěle se vám odvděčit." "Tak nemluvte, pane. Jsem stařec, mám málo potřeb a můj život není důležitý. Snažím se plnit povinnost, k níž mě osud povolal. Co můžete nabídnout člověku, který se celý život lopotil a nemá na světě živé dušé, která by litovala jeho smrti?" Pan Rolemil mu stiskl ruku a beze slova odešel. Shledal, že paní usnula zdravým spánkem hned, jak se loď přestala zmítat. Děti též tiše ležely v postelích. Jen Vilím a Jitka byli vzhůru. Vilím ukázal mlčky na spící matku a zašeptal: "Nechtěl jsem odejít, dokud tys byl na palubě, ale kuchař se už dvě hodiny ani neukázal. Povídal, že jde podojit kozu, aby děti měly mléko, ale už se nevrátil. Žádný z nás ještě nesnídal." "Vilíme, jdi na palubu, Vlnovský ti chce něco říci!" Vilím tedy šel nahoru k Vlnovskému a ten mu vysvětlil, v jakém jsou nyní postavení. Řekl, že od něho očekává, že bude podle možnosti nápomocen otci i jemu a že nesmí matku polekat, když je tak chatrného zdraví. Vilím ovšem hleděl velmi smutně, ale všechno rychle pochopil a slíbil, že se vynasnaží, ,32,

jak nejlépe dovede. ;,Jenže když kuchař odešel s ostatními, matka se bude ptát, proč děti ještě nedostaly mléko k snídani. Co mám dělat?" "Podoj sám některou kozu a já půjdu zatím shledat ostatní potřeby. Mohu klidně opustit palubu, protože loď velmi krásně zachovává směr. Než jsi přišel, zkoumal jsem znovu podpalubí a myslím, že tam není příliš mnoho vody." Rozhlédl se po nebi a dodal: "Kromě toho máme krásné počasí a moře se uhladí, než se setmí." Spojeným úsilím Vlnovského a Vilímovým byla už snídaně hotova, a paní Rolemilová stále ještě zdravě spala. Loď se houpala velmi mírně, jen se pomalu převalovala s boku na bok. Vítr i moře se utišily a slunce nad hlavou vesele svítilo. Člun jim už dávno zmizel s očí. loď plula pomalu, nejvýše tři míle za hodinu, protože neměla jiné plachty než malou vrcholovou na pahýlu předního stěžně. Vlnovský sešel na chvíli do kajuty a navrhl, aby Jitka s dětmi šla na palubu. "Tady by sotva vydržely dát pokoj a bylo by škoda, kdyby teď probudily matku, když tak sladce spí. Po takovém vysílení může spát mnoho hodin, čím déle, tím lépe, protože ji čeká značné namáhání, a já myslím, že to bude brzy." Zůstal tedy v kajutě u spící matky jenom Vilím. Chudák Jitka byla velmi překvapena, když vylezla po žebříku nahoru a viděla, jak loď vypadá a že námořníci zmizeli. Pan Rolemil jí řekl, co se stalo, a vysvětlil, že nesmí nic říci své paní. Jitka slíbila, ale dobře chápala, v jakém jsou nebezpečí. Tiskla Vojtíška k prsům a velké slzy jí kanuly po tvářích. Také Tomáš i Karlička se ptali, kam se poděl veselý kapitán Lanovský. "Podívejte se, pane!" řekl Vlnovský, ukazuje na plující chomáč mořské trávy. "Vidím," řekl pan Rolemil. "No a?" "To samo by ještě nebylo důkazem," odpověděl Vlnovský, "ale my námořníci máme ještě jiná znamení. Vidíte ty ptáky, poletující nad vodou?" '33,

" Ano." "Tihle ptáci, pane, nevzdalují se nikdy tuze od země. Teď si dojdu pro kvadrant. Nemohu sice zjistit zeměpisnou délku, ale šířku ano. Podíváme-li se na mapu, budeme moci přibližně odhadnout, kde právě jsme a zdali je nějaká země nablízku." "Teď je asi poledne," řekl potom Vlnovský, dívaje se na kvadrant. "Sejdu dolů vypočítat šířku a potom přinesu mapu." Zadíval se na děti a dodal: "Hleďte, pane, jak si maličcí vesele hrají, jako by byli doma v klidné světnici. Šťastný věk!" Pan Rolemil zůstal na palubě. Zamyslil se hluboce, a nebylo divu. Na tonoucí lodi, kde ho zanechala posádka samotného s ženou a bezmocnými dětmi; s jediným starým člověkem ku pomoci! Kdyby je byl ten také opustil, co by se s nimi stalo? A i takhle, co mohou očekávat? Největší naděje mohou skládat v to, že se jim podaří doplout k nějakému ostrovu, snad pustému, snad obydlenému divochy -, buďto zahynou hladem a žízní, nebo budou zavražděni. "Tu je mapa!" řekl Vlnovský. "Obtáhl jsem tužkou rovnoběžku, na níž právě jsme. Vidíte, že prochází skupinou ostrovů; myslim, že jsme mezi nimi nebo velmi blízko. Teď půjdu sehnat něco k obědu a potom budu bedlivě vyhlížet zemi. Vy zatím můžete pozorovat obzor, zvláště vpředu a po stranách." .Vlnovský sešel dolů hledat něco k jídlu, což nebylo snadné, protože plavci před odchodem sebrali všecko, co jim přišlo do rukou. Přesto objevil kus soleného masa a trochu bramborů. Dal je na pánev a vrátil se na palubu. "Koukejte, Vlnovský, mně se zdá, že něco vidím, ač nemohu rozeznat, co to vlastně je. Vypadá to, jako by se to vznášelo ve vzduchu, ale obláček to není. Dívejte se tam, co ukazuji!" přivítal Vlnovského Rolemil. "Máte pravdu, pane, něco tam je. Země to není, nýbrž stromy na zemi, která je ještě pod obzorem, proto vypadají, jako by se vznášely ve vzduchu. To je jistě nějaký ostrov! Doběhnu si pro dalekohled." ,34,

A když chvíli hleděl dalekohledem, řekl: "Je to země, pane, tím jsem si jist." Potom pokračoval zamyšleně: "Měli jsme ji spatřit dřív. Přesto buďme tomu rádi." "Proč to, Vlnovský. ` "Protože loď se vleče tuze pomalu a bojím se, že tam nedorazíme ve dne. Byl bych ji tam řídil raději za světla." "Vítr je tuze slabý." "Doufejme, že trochu zesílí, a ne-li, musíme dělat, co se dá. Ale teď půjdu ke kormidlu, protože musíme mířit přímo k ostrovu. Nesmíme jej minout. loď už nenabírá tolik vody jako dřív, ale musím vám říci, že se neudrží nad vodou víc než dvacet čtyři hodiny. Soudil jsem jinak, když jsem dnes ráno prohlížel podpalubí, ale před chvílí jsem byl pro solené maso a shledal jsem, že nebezpečí je větší, než jsem si vůbec představoval. '35,

Přesto tuhle máme zemi a všechny vyhlídky na záchranu." Vlnovský šel ke kormidlu a řídil běh lodi k ostrovu, který nebyl tak daleko, jak se mu prve zdálo, protože byl velmi nízký. vítr ponenáhlu sílil á loď se pohybovala rychleji. Stromy, které až dosud zdánlivě visely ve vzduchu, připojily se k zemi a oni mohli rozeznat, že to je nízký korálový ostrov, porostlý kokosovými palmami. Vlnovský odevzdal kormidlo panu Rolemilovi a šel na příď ostrov prozkoumat. Když už byli od něho vzdáleni jen asi tři nebo čtyři míle, vrátil se na záď a řekl: "Myslím, pane, že vidím cestu docela dobře. Jsme na návětrné straně ostrova; u takových ostrovů je moře na té straně vždy hluboké, kdežto na závětrné straně bývají skaliska a mělčiny. Musíme tedy vyhledat nějakou průrvu v korálových skalách a loď v ní umístit, jinak by klesla do hluboké vody, až se začne potápět. Tyhle ostrovy obyčejně spadají do moře příkře jako zeď a u návětrné strany bývá hloubka čtyřicet i padesát provazců.*) Ale už vidím místo, kudy se bezpečně dostaneme k břehu. Dívejte se na ty tři kokosové palmy u samé vody! Když jsem u kormidla, nevidím na ně dobře, proto jděte napřed a dávejte mi znamení: zdvihněte pravou ruku, mám-li otočit více napravo, a levou, mám-li stočit loď nalevo; půjde-li loď přímo k těm palmám, nechte ruce spuštěny." "Rozumím, Vlnovský," řekl Rolemil a šel na lodní příď, aby řídil kormidlování. Když byli už jen půl míle od břehú, změnila se barva vody k velikému uspokojení Vlnovského, protože z toho poznal, že na návětrné straně není moře tak hluboké, jak obyčejně bývá. Přesto byl to napjatý okamžik, když zajížděli k břehu. Loď dosud nenarazila na dno. Ještě trochu -, a ozval se praskot na jejím spodku; to se lámaly korálové stromy, které tvořily pod vodou jakoby les. Opět zapraskalo a mnohem silněji, potom náraz, ještě jeden a konečně jeden velmi prudký, jak vlna nadzdvihla loď a zahnala ji dál. Potom nastalo náhlé ticho. ') 1 provazec = 6 stop, necelé 2 m. ,36,

„, „ PŘÍPRAVY K PŘISTÁNí. „, „ Celkem je to dobré, pane," řekl Vlnovský Rolemilovi. Tu se objevil Vilím a povídal: "Matka se probudila tím praskotem na dně lodi a polekala se. Nechtěl bys k ní sejít?" "Co se děje, muži -, a kde jsi pořád?" zvolala paní, když její manžel vstoupil do kajuty. "Tak hezky jsem spala, když mě probudil ten strašný praskot." "Upokoj se, milá ženo. Byli jsme ve velkém nebezpečí, ale teď je zas všecko v pořádku. Je ti lépe po tom znamenitém vyspání ?" "Mnohem lépe a cítím se i silnější. Ale co se vlastně stalo?" " Mnoho věcí, zatím co jsi spala. Teď už co nejdříve v stoupíme na břeh." "Jak to? Na břeh?" "Ovšem, na břeh. Bud klidná a poslouchej, jaké jsme měli štěstí v neštěstí." Potom jí pan Rolemil podrobně pověděl, co se stalo. Paní mlčky poslouchala, a když skončil, vrhla se mu s hořkým pláčem do náručí. Pán ji těšil, jak mohl, a když Jitka přišla s dětmi dolů, protože byl už večer, odebral se znovu na palubu. "Dobrá, pane!" přivítal ho Vlnovský. "Ohlédl jsem se okolo a myslím, že můžeme mluvit o štěstí. loď sedí pevně a nehne se, leda by přišla prudká vichřice s vlnobitím. Ale zatím není třeba se toho bát. I ten větřík se mírní a do svítání bude docela klidno."

" Taky myslím, že nám zatím nehrozí nebezpečí, Vlnovský. Ale jak se dostaneme na břeh? A potom, jak tam budeme žít?" "Přemýšlel jsem o tom, pane. Musíte mi pomoci vytáhnout člunek na palubu, abychom jej mohli spravit. Má sice proražené

38

dno, ale tolik tesařině rozumím, abych je dovedl spravit plachtou, dehtem dobře napuštěnou, takže člunek nebude propouštět vodu a dopraví nás bezpečně na břeh. Dáme se do toho, jak se rozední."

" A až budeme na břehu?" "Vidíte, že jsou tam celé háje kokosových palem, takže se nemusíme bát smrti hladem, ani kdybychom neměli lodní zásoby.

S pitnou vodou bude snad trochu potíž, protože ostrov je nízký a malý, ale nemohli jsmé očekávat, že všecko bude takové, jak bychom si přáli." "Nemohu se zprostit obav, milý Vlnovský. Jsme tu na pustém ostrově, u něhož snad nikdy nezakotví žádná loď, takže je málo naděje na vyváznuťí odtud. Je to smutný a krutý osud, to musíte uznat." , "Pane Rolemile, jsem mnohem starší než vy a mohu si snad dovolit vám říci, že mluvíte velmi nevděčně jakožto člověk, který právě vyvázl z nebezpečí smrti. Nechci vás urazit, doufám, že mi rozumíte." "Máte pravdu, děkuji vám za napomenutí. Nechám už nářků a budu se snažit ze všech sil. Podřizuji se vašim rozkazům, protože v nynějších poměrech jste můj nadřízený -, vědění je moc! Můžeme ještě dnes večer něco podniknout?" "Já mohu dělat málo a vy nic až do zítřejšího rána, ledaže byste mi pomohl odvléci tato dvě ráhna na záď. Rád bych z nich udělal zdvihadlo, aby bylo připraveno k zvednutí člunku na palubu. Vidíte, že musíme nahrazovat nedostatek mužů a stěžňů důvtipem." Pan Rolemil pomohl Vlnovskému umístit obě ráhna tam, kde jich bylo třeba. "Teď už můžete sejít dolů, pane. Vilím ať pustí oba psy a dá jim trochu najíst, protože jsem na ty chudáky docela zapomněl. Já zůstanu na stráži celou noc, protože mám co dělat a musím si promyslit hromadu věcí. Tak dobrou noc!" Vlnovský zůstal na palubě, svázal konce obou ráhen a připevnil k nim kladky. Když byl hotov, sedl si na kurník na zádi ,39,

a zůstal tam hluboce zamyšlen. Konečně únavou usnul. Za svítání ho probudili psi. Vilím je večer pustil, oni proběhli celou loď, a když nikoho nenašli, uložili se u dveří kajuty k spánku. Časně ráno šli zase hledat, našli starého kormidelníka spícího a radostně mu olizovali tváře. "Všichni tři budete užitečni, nemýlím-li se. Pojd sem, Lesano, tys ztratila hodného pána, vid! Bojím se, že je tomu tak." "No tak, co nejdříve?" povídal sám k sobě. "Půjdu si najít prkno a kousek křídy, abych si to všecko sepsal, nemám už takovou paměť, jaká bývala." Položil prkno na kurník a psal: "Tři psi, dvě kozy a kůzle (myslím, že prasat je pět) ; drůbež (až dost), tři nebo čtyři holubi (to jistě), kráva (leží a nemůže vstát, bojím se, že ji budeme musit zabít), merinový beran pana Rolemila -. hromada živého dobytka! Teď, co musíme vzít nejdřív na břeh: ráhno a plachtu na stan, asi dva kotouče provazů, slamníky pro paní a děti, dvě sekyry, kladivo a hřebíky, něco k jídlu a něco, čím to ukrojit. To by zatím stačilo." A stařec vstal. "Teď rozdělám oheň, postavím vodu, uvařím kus soleného hovězího a vepřového, abychom si je mohli vzit na břeh. Potom zavolám Rolemila, čeká nás, myslím, krušná práce."

9 NA OSTROYĚ

Když Vlnovský ještě nakrmil všechna zvířata, zavolal pana Rolemila a Vilíma. S jejich pomocí vzpřímil a upevnil zdvihadlo. Zaklesli člun na hák, ale bylo ještě třeba někoho, kdo by jej vysmekl z oblouku, na němž visel po boku lodi. "Vilíme, běž pro Jitku, ať nám jde pomoci, teď musíme pracovat všichni!" Jitka byla silná dívka a pomohla jim člun dostati na palubu. Obrátili jej dnem vzhůru a Vlnovský začal své dílo. Požádal pana Rolemila, aby mezitím zavěsil kotel s dehtem nad oheň v postranní chodbě. Trvalo mu do oběda, než byl hotov s přibíjením záplat. Potom ucpal drážky a štěrbiny, potáhl člun plachtou a natřel důkladně dehtem po obou stranách. "Teď jej dovlečeme k zábradlí a spustíme na vodu. Máme ušetřen kus práce, protože lodníci už zábradlí vysekali, když spouštěli velký člun." Uvázali člunek pevně lanem a spojenými silami spustili na vodu. K jejich radosti se ukázalo, že propouští jen velmi málo vody. "A teď, pane, co máme dopravit na břeh nejdřív: trochu věcí nebo některé dítě?" "Co vy myslíte?" "Když je moře tak hladké jako zrcadlo a můžeme přistat kdekoli, myslím, abychom my dva jeli napřed na obhlídku. Je to sotva dvě stě metrů a tuze nás to nezdrží." "Dobrá, Vlnovský, ale oznámím to napřed ženě." "A já zatím složím do člunu plachtu a některé věci." Vlnovský kromě plachty naložil ještě sekyru, pušku a svitek provazů. Potom oba vstoupili do člunu a pluli na břeh.

41

Ale když přistali, shledali, že odtud neuvidí nic z vnitřku ostrova, neboť kokosové háje byly příliš husté. Vpravo postřehli písčitou zátoku, obrostlou křovím, za nímž se tyčily palmy, "Tamhle bude naše místo! Vraťme se do člunu a za edme tam," řekl Vlnovský. Za několik minut se octli v zátoce, moře tam bylo mělké a průzračné jako křišťál. Pod člunem se kmitaly ryby všemi směry a na dně bylo vidět krásné lastury. Písek sahal na pevninu ještě asi čtyřicet metrů od břehu Potom, v stejné šířce rostlo křoví, v němž byly jednotlivé palmy, jako by si vyběhly z nedalekého háje. Člun přirazil k břehu a oni vystoupili. "Jaké to krásné místo!" zvolal pan Rolemil. "A snad na ně ještě nevstoupila lidská noha! Kokosové ořechy tu zrají rok za rokem, palmy stárnou a hynou a jiné vyrůstají na jejich místě, a to snad už celá staletí. Vše je tu připraveno pro člověka, jen přijít a žíti zde." "Osud nám poskytuje všeho živobytí, kdy jsme se toho neméně nadáli," řekl Vlnovský. "Chcete-li, pojďme se podívat kousek do lesa. Pro každý případ vezměte pušku, ale myslím, že si nezastřílíme, protože na těchto malých ostrovech zřídka žijí dravé šelmy. Snad vyrazí nějaké zdivočelé prase, jestli je tu námořníci někdy zanechali." "Dobrá, Vlnovský. A teď, když jsme v háji, co myslíte dál?" ; "Koukám, pane, po nějakém vhodném místě pro stan. Tamhle na tom kopečku by mohl stát, dokud se lépe nerozhlédneme a nenajdeme vhodnější místo. Ale teď na to není kdy, protože musíme vykonat několik cest mezi lodí a pevninou, než se setmi. Nemáte-li nic proti tomu, vyhodíme plachtu a ostatní náklad na břeh a vrátíme se na palubu." Když veslovali zpátky, povídal Vlnovský: "Přemýělím o tom, co by bylo lepší, pane Rolemile. Nebude mít paní nic proti tomu, když ji opustíte? Kdyby ne, vzal bych nejdřív na břeh Jitku a Vilíma, mohou mi hodně pomoci."

,42,

"Proč by se bála zůstat na lodi s malými dětmi? Vždyť se pro ni vrátím a odvezu ji i s dětmi na břeh." "Tak dobře, necháme Vilíma na lodi. Převezu tentokrát vás a Jitku, Tomáška a psy, protože nám budou na prospěch, kdyby se něco přihodilo. Vy zatím s Jitkou leccos vykonáte, než se já vrátím pro další věci." Po návratu na loď sestoupil pan Rolemil do kajuty, aby pověděl paní, co na ostrově shledal. Vlnovský zatím rozvázal dvě ráhna, která posloužila za zdvihadlo, a hodil je do moře přes zábradlí. Dobře je uvázal, aby je potom mohl vléci za člunem. Za chvilku se objevili na palubě Tomáš a Jitka. Vlnovský naložil do člunu trochu nářadí, několik lopat,-jež vynesl, když šel pro psy, a tak po druhé přistal v písečné zátoce. Tomášek se udiveně rozhlížel, ale nic neříkal, až spatřil lesklé lastury na břehu. Tu vzkřikl radostí a jal se je sbírat tak rychle, jak postačil. Psi štěkali a proháněli se plni radosti, že jsou zase na pevné zemi. I Jitka se usmívala, když se rozhlédla, a povídala Vlnovskému: "Jaké to krásné místo!" "Teď, pane Rolemile, zůstanu chvilku s vámi na břehu. Nejdřív pro každý případ nabijeme pušku, ale dejte ji Tomáškovi z cesty, on, jak pozoruji, nenechá nic na pokoji. My dva přineseme svinutou plachtu, Jitka vezme nástroje a potom se vrátíme pro ráhna, provazy a ostatni věci. Pojď sem, Tomášku, poneseš tuhle lopatu, ať taky něco děláš!" Když to odnesli na pahorek, který Vlnovský prve vyhlédl, vrátili se pro ráhna. Na dvakrát odnesli všechno. Tomášek s druhou lopatou na rameně byl velmi pyšný, že taky pomáhá. "Tyto dvě palmy se výborně hodí k našemu účelu. Jsou od sebe vzdáleny právě tak, jak to potřebujeme. Nahoru musíme uvázat ráhna, přes ně přehodíme plachtu a potom ji po obou stranách stáhneme až k zemi. Pro začátek to stačí, později přivezu ještě jiné plachty a postavíme druhý stan mezi jinými stromy. U obou pak uzavřeme čelné strany. Tak získáme útulek pro paní s dětmi a Jitku, kdežto v druhém budeme bydlit my '43,

dva, Vilím a Tomáš. Ještě vám pomohu ta ráhna uvázat a potom se zase vrátím na loď."

" Ale jak je dostaneme tak vysoko?" "Nejdříve uvážeme první ráhno, až kam dosáhneme, pak si na ně stoupneme a uvážeme druhé, kam je třeba. Přinesu na břeh ještě jedno ráhno, abychom mohli zřídit druhý stan." Když se jim podařilo uvázat ráhno dostatečně vysoko a přehodit plachtu, shledali, že stan bude hezky prostranný. "Teď, pane, jdu na loď. Zatím byste mohl nařezat z keřů kolíky a jimi upevnit plachtu k zemi. Potom lopatou na ni naházejte písek, aby dobře přiléhala."

" To udělám a Jitka mi pomůže plachtu hezky napnout." "Ano, ale zatím ať vezme lopatu a urovná pěkně zem uvnitř stanu, vyhrabe odtamtud spadalé palmové listí a podívá se, aby v něm nebyl schovaný nějaký hmyz nebo jiný neřád. A ty, Tomášku, ne aby ses někam zatoulal! Na sekyru taky nesahej, ať se nepořežeš! Kdyby se přece něco neočekávaného přihodilo, pane Rolemile, a potřeboval byste mé pomoci, vypalte z pušky a já sem okamžitě připluji."

10 TOMÁŠEK STŘiLÍ

Když se Vlnovský vrátil na loď, zašel nejdříve do kajuty povědět paní Rolemilové, co už udělali. Paní měla sice strach o manžela, který zůstal na břehu sám, ale Vlnovský ji upokojil, že kdyby se něco stalo, přivolá si ho pan Rolemil výstřelem na pomoc. Odešcl do skladiště a vybral tam novou vrcholovou plachtu, malou kotvu a jehlu a motouzem. Jen odtamtud vyšel a byl ještě pod žebříkem, ozval se z ostrova výstřel. Paní zděšeně vyběhla z kajuty, Vlnovský rjTchle popadl druhou puškú, vskočil do člunu a vesloval k zátoce. Sotva dechu popadaje, vyskočil na břeh, ale viděl, že pan Rolemil s Jitkou klidně pracují na stanu. Jen Tomášek seděl na zemi a usedavě plakal. Vlnovský se dověděl, že zatím co ti dva byli zaměstnáni, Tomášek se odplížil k místu, kde stála puška opřena o strom, a šťouchal do ní tak dlouho, až se dotkl spoušťě. Puška ovšem vystřelila, a protože byla hlaveň obrácena vzhůru, srazil náboj dva velké kokosové ořechy. Pan Rolemil si dovedl představit, jak vyděsí výstřel ty na lodi, a nasekal mu velmi důkladně. Tomášek řval na celé kolo, aby dokázal velikost svého pokání. "Musím se hned vrátit a říci to paní," řekl Vlnovský. " Prosím vás o to." Když Vlnovský uklidnil paní, mohl pokračovat v práci.1\ aložil do člunu plachtářovo náčiní, kotvičku, jehlu s motouzem, dva slamníky a prostěradla z kapitánovy kajuty a pánev s hovězím a vepřovým masem. Za člun přivázal ráhno a viděl, že by toho loďka už více neunesla. Ale protože v ní byl sám, dovezl to ,45,

šťastně na břeh. Jitká a pan Rolemil mu pomohli dopravit náklad na pahorek. Vlnovský upevnil ráhno pro druhý stan a řekl, aby jej dodělali jako ten první. Ještě dvakrát vykonal tu plavbu, přivezl další lůžka, pytel lodních sucharů, pytel bramborů, talíře, lžíce, vidličky a nože, pánvičky a jiné kuchyňské nádobí a hromadu jiných věcí. Ukázal Jitce, jak uzavřít stany vpředu i vzadu trojhrannými plachtami, které přivezl, a jak je přišít motouzem k přehozené hlavní plachtě. Jitka se chopila jehly a dělala to velmi dobře. Vlnovský byl spokojen, že u ní nemusí být, a řekl: "Pane Rolemile, za dvě hodiny se setmí, je čas, abychom sem dopravili vaši paní. Myslím, že to tu bude dobré pro první noc. Potrvá-li počasi, budeme zítra pokračovat v práci." Odebrali se tedy na loď a pan Rolemil sestoupil do kajuty, aby paní řekl, že je čas odebrat se na břeh. Byla velmi vzrušená a zesláblá nemocí, přesto však plna odvahy. Pán ji vyvedl na palubu, Vilím nesl děťátko a Vlnovský Karličku. Sesedli se v člunu dosti těžko a odrazili. Paní bylo tak mdlo, že ji Rolemil musil podpírat, takže Vilím vesloval místo něho. Přistali dobře, odnesli paní do stanu a položili ji na slamník., Prosila o trochu vody. "Vida, na tu jsem zapomněl, hloupý dědek!" zlobil se na sebe Vlnovský. "Hned pro ni zajedu. Dávám si tolik práce, abych sem dopravil z lodi vše, čeho je třeba, a zapomenn na to nejdůležitější a pro život nejnezbytnější! Jak jen budu moci, rozhlédnu se po ostrově, jestli je zde nějaký pramen, to by nám ušetřilo mnoho nesnází." Vlnovský vesloval co nejrychleji ke korábu a přivezl dva soudky pitné vody. Vilím mu je pomohl odvalit do stanu. Jitka byla právě hotova se šitím. Když se paní napila vody, prohlásila, že je jí mnohem lépe. Dnes už nepůjdu na loď," povídal Vlnovský. "Jsem nějak unaven -, hodně unaven."

"To bych řekl!" odpověděl pan Rolemil. "Ať vás už nenapadne ještě dnes něco dělat!" 46

obr.. Vlnovský přivezl dva soudky pitné vody. .

"Celý den jsem nejedl, ani jsem se nenapil," dodal Vlnovský. Usedl unaveně a Vilím se ho zeptal: "Snad nejste nemocen, pane Vlnovský?" "Trochu mdlý, Vilíme. Už nejsem tak mladý, jako jsem býval. Můžeš mi podat taky trochu vody?" "Počkej, Vilíme, já sám ji přinesu!" řekl pan Rolemil a přiběhl s plechovkou vody, kterou připravil pro paní. "Tu máte, Vlnovský!" "Už jé mi lépe, pane. Trochu si lehnu a potom sním kousek sucharu a masa." Chudák Vlnovský byl opravdu velmi vysílen, ale když pojedl, opět se zotavil. Jitka měla plné ruce práce, podělovala děti sole,47, „,

/ 11 VŠICHNI SE PŘIČIŇUJÍ. „, „ Pan Rolemil se příštího jitra probudil první. Vyšel před stan a rozhlížel se. Obloha byla čistá jako křišťál. Lehký větřík čeřil povrch vody a drobné vlnky přibíhaly na bílý písek pobřežní. Vlevo od zátoky se půda zdvíhala, tvoříc pahorky, za nimiž pokračovaly palmové háje. Vpravo se zdvíhaly z moře korálové útesy skoro jako zeď a připojovaly se k podrostu a křoví,jež se táhlo asi sto kroků. Vrak lodi "Pokojný" ležel na moři jako obrovský netvor a doplňoval malebnost krajiny. Slunce už hezky připékalo, ale pan Rolemil stál v neproniknutelném stínu palem, jejichž zpeřené listy vlály mírným větříkem. Smutek, který v něm vzbudil pohled na ztroskotanou loď, byl potlačen pocitem lahody z toho překrásného místa. Rolemil přemýšlel takto: "Ano, kdybych byl unaven světem a jeho shonem, nemohl bych najít krásnější a klidnější místo k poustevnickému životu. Jaká to krása -, jaký klid -, jaká spokojenost -, a jaký Sladký smutek z toho všeho vyzařuje! Podivuhodně jsme byli zachráněni, když se už zdálo, že není nejmenší naděje. Hojně je o nás postaráno, a přece se nemohu zbavit lítosti. Žena i děti v úplném bezpečí a není čeho litovat, leda že jsme pozbyli trochu zboží a jsme odloučeni od světa, na čas -, jenže na jak dlouhý čas?" Rolemil se vrátil do stanu a viděl, že Vilím, Tomáš i starý Vlnovský ještě tvrdě spí. "Výtečný stařec!" řekl si v duchu. "Jak statečné srdce bije pod tou hrubou skořápkou! Kdyby nebylo jeho sebeobětování, kde bych byl nyní já i všichni moji milí!" Psi, kteří se vplížili do stanu a spali na slamníku vedle Tomáše a Vilíma, lichotili se nyní k pánovi. Jejich kňučení probu49

dilo Vilíma, ale otec mu dal znamení, aby nevzbudil Vlnovského, nýbrž aby se sám oblékl a vyšel. "Neměl bych zavolat Jitku, tatínku? Myslím, že to dokážu tak, abych nevzbudil matku." "Když myslíš, tak jdi. Já zatím shledám něco k snídani z věcí, které přivezl Vlnovský na břeh." Když se vrátil Vilím s Jitkou, řekl, že matka s dětmi ještě spí. "Dobrá, uvidíme, zdali jim dovedeme uvařit snídani. Nasbírejte suchého palmového listí!" "Ale tatínku, čím je zapálíme, když nemáme sirky?" "Jsou ještě jiné způsoby, jak získat oheň, Vilíme, ač je skoro ke všemu třeba troudu. Divoši rozdělávají oheň tak, že o sebe třou dva kusy dřeva, měkkého a tvrdého. Ale my máme střelný prah. Můžeme jej zapálit buď jiskrou, vykřesanou křemenem z ocele, anebo sklem z našeho dalekohledu, kterým soustředíme sluneční paprsky na jeden bod." "Ale co budeme dělat, až budeme mít oheň, vždyť nemáme kávu ani čaj? Ledaže bychom uvařili brambory: ` "Ty sice máme, ale myslím, že by pro jednou bylo lépe po snídat třeba jen solené maso, protože bych rád všechny brambory zasázel. Ale což se nemůžeme převézt jednou taky sami na loď? Trochu veslovat umíš a teď se musíme učit každé práci a, nespoléhat se ve všem na chudáka Vlnovského." Sešli tedy k zátoce. Člun ležel na písku a čeřící se vlny jej právě zvedaly. Odstrčili jej a vskočili do něho. "Já vím, kam ukládal kuchař čaj a kávu," řekl Vilím, když veslovali k lodi. "To má maminka k snídani nejraději; a pro Vojtíška podojím kozu." Ač žádný z nich nebyl zvláštním veslařem, přece dojeli brzy k lodi a vyšplhali na palubu. Vilim neJdřív došel do kajuty pro čaj a kávu a potom podojil kozy do cínové misky. Otec zatím shromažďoval různé potřeby. Aby se mléko nerozlilo, přelil je Vilím do láhve, kterou napřed řádně vymyl. ,50,

9 *obr', Odstrčili člun a vskočili do něho. . Otec mu řekl: "Naplnil jsem tyhle dva koše jen potřebnými věcmi, z kterých bude mít matka radost. Co bychom ještě měli vzít?" "Dalekohled, tatínku, a hodně šatstva -, to maminku potěší. Čisté prádlo je v zásuvkách, můžeme je zabalit do prostěradla. A také vezměme několik knih!" Snesli to všecko do člunu a odrazili od lodi. Jitka se právě umyla v zátoce a čekala na ně, aby jim to pomohla odnést. "Tak co, Jitko jak se ti daří dnes ráno?" "Velmi dobře, pane," odpověděla Jitka. Ukázala do průzračné vody a řekla: "Koukejte, co je tu ryb!" '51,

"Jen kdybychom měli šňůry s udicemi!" povídal pan Rolemil. "Myslím, že je Vlnovský někde má. Pojď, Jitko, vezmi tenhle ranec prádla do stanu, ostatní odneseme sami." Při návratu do stanu našli už všechny vzhůru, jen Vlnovský stále ještě tvrdě spal. Paní si pochvalovala, jak se dobře vyspala a jak se cítí posilněna. Vilím udělal z papíru a střelného prachu doutnák a s pomocí skla z dalekohledu jej slunečními paprsky zapálil. Brzy plápolal velký oheň. Pán sebral na břehu tři velké kameny, aby bylo nač postavit pánev, a za půl hodiny se voda vařila, takže mohli připravit čaj.

„, „ 12 ŽRALOK. „, „, Jitka vzala děti, svlékla je do naha a sama vstoupila po kolena do vody, aby je vykoupala, což je nejrychlejší způsob umytí. Potom je odvedla k paní a pomáhala Vilímovi chystat nádobík snídani. Prostřeli čistě a vkusně na zemi v prostoru mezi oběma stany a Vilím šel vzbudit Vlnovského. "Hezky jsem si zdřiml, mně se zdá. Honem musím shledat něco k snídani!" "Jen jděte!" smál se Vilím. Vlnovský se rychle oblekl. Bylo to hned, protože si před spaním svlékl jen kazajku. Vyšel ze stanu. Velice byl překvapen, když tam našel celou společnost shromážděnu kolem hotové snídaně na zemi. "Dobré jitro, Vlnovský!" přivítala ho paní a podala mu ruku. Také pán si s ním potřásl rukama. "Hezky dlouho jste si pospal, Vlnovský. Nechtěl jsem vás budit po tom včerejším namáhání." "Děkuji, pane! Jsem rád, že vidím paní tak zdravou. Docela nic mě nemrzí, že jste si poradili beze mne," smál se Vlnovský. "Ba ne, to bychom nedokázali," pravila paní. "Kdyby vás nebylo, kde bychom teď všichni byli!" "Připravili jsme snídani bez vás, dodal pan Rolemil, "ale bez vás bychom myslím už vůbec nepotřebovali nikdy žádnou snídani." Při jídle Vilím vyprávěl Vlnovskému, jak byli s otcem na lodi a co všecko odtamtud přinesli. Také se zmínil o tom, jak Jitka vykoupala děti. "To nesmí víckrát dělat, řekl Vlnovský. U těchto ostrovů 53.

jsou hejna žraloků a je velmi nebezpečné vstupovat do vody." Paní se hrůzou otřásla: "Jak snadno mohlo dojít k neštěstí!" Vlnovský pokračoval: "Oni se sice drží spíše na závětrné straně, kdežto my jsme nyní na návětrné. Ale tahle mělká zátoka je pro ně jako dělaná. Víckrát tam, Jitko, nesmíš chodit. Až budu mít trochu kdy, ohradím místo, kde se budete moci koupat. Jakmile dopravíme z lodi vše, co potřebujeme, budeme se musit rozhodnout, zdali tu zůstaneme nebo ne." "Jak to myslíte, Vlnovský?" "Ještě jsme nenašli pitnou vodu a, ta je k životu naprosto nezbytná. Není-li voda na této straně ostrova, musíme rozbít stany někde jinde." "To je pravda, řekl pán, Škoda že nemám trochu kdy, abych ostrov prozkoumal." . "Také na to dojde, pane. Ale teď nesmíme promarnit toto krásné počasí a musíme sem z lodi dopravit, co se dá. Dejme se do toho hned! Vy a Vilím budete na lodi shledávat věci, já je budu převážet a Jitka je bude nosit sem nahoru: ` Celý ten den strávili tím, že dopravovali na břeh všechno, co by jim mohlo být užitečné. Plachty, lanoví, šňůry, soudky, pily, dláta, velké hřebíky, prkna -. to všecko dostali na ostrov dopoledne. Po vydatném obědě pokračovali a přepravili z kajuty stoly a židle, šatstvo, několik beden svíček, po dvou pytlích kávy, rýže a lodních sucharů, mnoho kusů soleného masa, pytle mouky, pitnou vodu, brus a lékárničku paní Rolemilové. Tu si Vlnovský všiml, že člun už nabírá příliš mnoho vody, a řekl: "Budu jej musit řádně opravit, teď už mnoho nepobereme. Jitka má co dělat, aby odnosila vše, co jsme tam převezli, některé kusy jsou na jednoho člověka příliš těžké. Ale než se setmí, musíme ještě dostat na břeh zvířata. Příliš mě to netěší, nechat je plavat, ale v člunu je s nimi těžké pořízení. Nejdřív to zkusíme s prasaty: Zatím s Vilímem svažte drůbeži nohy a dejte ji do člunu. Krávu ovšem na břeh nedostaneme, leží a myslím, že se už nesebere. Přesto jsem jí dal hromadu se na,

54

a nepostaví-li se na nohy, musíme ji zabít a maso nasolit." Vlnovský sešel dolů, odkud se brzy ozvalo kvičení vepře. Vynesl ho na zádech za zadní nohy a hodil do moře. Prase z počátku sebou plácalo, ale brzy odvrátilo hlavu od lodi a plulo k břehu. "Vida, jak si hned našlo rovnou cestu!" povídal Vlnovský. Ale za malou chvilku dodal: "Tak, teď o ně přijdeme!" "Jak to?" podivil se pan Rolemil. "Vidíte ten černý předmět, který se tak rychle blíží k zvířeti? To je hřbetní ploutev žraločí. Už se na ně žene -, už je má!" Prase v tu chvíli s mocným šplouchnutím zmizelo pod vodou. "Je pó něm, pane. Lépe však přijít o prase než o děti, co říkáte?" "Opravdu, ten netvor jistě nebyl daleko, když Jitka děti koupala." "Nezbývá, než abychom těm ostatním čtyřem svázali nohy a dali je do člunu. S tím, co už tam máme, bude to pořádný náklad." Vlnovský s prasaty odplul a Vilím s otcem připravili kozy a ovce k následující plavbě. Vlnovský se brzo vrátil. "Tohle bude pro dnešek poslední plavba, a podle počasí soudě, na několik dní. Tamhle nad širým mořem se sbírají černé mraky. Ještě s sebou vezmeme pytel kukuřice pro zvířata a potom můžeme dát lodi sbohem aspoň na den nebo dva." Všichni sešli do člunu. Byl hodně naložen, protože kukuřice byla těžká, ale dostali se šťastně na břeh. Ovce a kozy odvedl Vilím do stanu ; daly se vést docela klidně. Zato prasata a drůbež pustili na svobodu. "Tomuhle říkám pořádná denní práce," řekl Vlnovský. "Clunek plnil svou povinnost dobře, ale už do něho nesmíme vstupovat, dokud jej neuvedu do trochu lepšího stavu." Nemrzelo je po denní práci, že jim Jitka připravila kávu. Než ji vypili, pověděli paní, jaký tragický osud potkal prasátko.

55

Jitka byla celá zděšená. Teprve teď, kdy ž bylo dávno po všem, pochopila, v jakém byla nebezpečí i s dětmi. "Budeme mít plné ruce práce, než to tu dáme trochu do pořádku," řekl pan Rolemil. "Na to bude dost času později," řekl Vlnovský. "Asi za dva měsíce přijde deštivé období a do té doby musíme být pod střechou." " Co tedy máme dělat nejdřív?" "Zítra postavíme ještě dva stany, aby bylo kam složit všechny věci; to bude práce na celý den. Potom se uvidí, co je dál nejvíce naléhavé. A také musíme podniknout malou výpravu k prozkoumání ostrova a vyhledat místo pro dům." "Což budeme stavět dům?" podivil se Vilím. "Ovšem, a bude to snadnější, než myslíš. Není nad kokosové "Což ty stromy mají tolik předností?" zeptala se paní. "Vyjmenuji vám je: především nám poskytnou dříví k stavbě domu, potom z jejich lýka můžeme dělat provazy a motouzy, a chcete-li, i sítě na ryby, dále nám jejich listí poslouží jako palivo a konečně ovoce je dobré k jídlu i k vaření; mladé ořechy obsahují dokonce mléko, které je taky velmi zdravé, z jejich skořápek si můžete udělat číše, budete-li je potřebovat, dále nám palmy dají olej k svícení a také lze z nich získat silný, velmi osvěžující nápoj, ovšem jen čerstvý, protože starší je tuze opojný. Není stromu, který by člověku poskytoval tolik užitečných věcí, vlastně skoro všecko." " "A zde jich máme hodně," dodal Vilím. "Ba, není jich tu nedostatek a jsem tomu rád, protože kdyby jich tu rostlo jen několik, bylo by člověku líto je porážet. Jiní tu mohou později ztroskotat jako my a třeba nebudou tak šťastni, aby mohli zachránit tolik nezbytností z vraku, takže budou odkázáni výhradně na to, co jim poskytnou kokosové palmy." 56,,

13, PŘíPRAVY NA VÍLET „, „, Příštího dne hned po snídani Vlnovský pravil: "Teď musíme, pane, konat válečnou poradu, a rozhodnout, má-li se zítra podniknout výzkumná výprava. A když se vyslovíme pro ni, budeme mít zaměstnání na celý dnešek. První otázka zní, kdo se má výpravy zúčastnit, o tom bych rád slyšel vaše mínění." "No, já myslím, Vlnovský, že vy a já." "Rozhodně ne vy oba!" přerušila ho paní. "Vlnovský, vy se přece obejdete bez mého muže, není-li pravda?" "Jistě bych si přál, aby šel se mnou, protože bych se měl s kým poradit, ale už jsem o tom uvažoval, že by vám Vilím nebyl dostatečným ochráncem, či vlastně, že byste ho za takového nepovažovala, což je totéž. Proto bude lépe, když pan Rolemil zůstane u vás, nemá-li nic proti tomu." "Což chcete jít sám, Vlnovský?" "Nechci, pane, nebylo by to dobře, kdyby se přihodila nějaká nehoda -. neříkám, že se může něco stát, naopak všecko vypadá docela bezpečně. Přesto bych rád měl někoho s sebou, ale jde o to, zdali Vilíma nebo Jitku." "Vezměte mne!" zvolal Tomášek. "Kdybych vzal tebe," zasmál se Vlnovský, "musil bych stejně vzít ještě Jitku, aby na tebe dávala pozor. Ba ne, já myslím, že se tu bez tebe neobejdou. Maminka tě bude hodně potřebovat, až my odejdeme. Umíš tak hezky sbírat palivo a hlídat bratříčka i sestru, přece nemůžeš opustit maminku! Už jinak není, musím vzít Jitku nebo Vilíma." "Koho byste radši?" zeptala se paní. 57.

"Ovšem Vilíma, pustíte-li ho se mnou, Jitka by vám tuze scházela." "To se mi nelíbí, raději si jednou poradím bez Jitky." "Milá ženo, vložil se do toho pan Rolemil, "stále se bojíš nějakého nebezpečí, ač jsme nyní už na pevnině" "Vidím, že nemám pravdu," řekla paní. "Ale jsem z nemoci a utrpení celá nervosní, polekaná a taky sobecká, to musím se sebe setřást. Až dosud jsem vám byla balvanem přivázaným k nohám, to jest jen na obtíž. Doufám, že si brzy budu počínat lépe a stanu se užitečnou. Myslíš-li, že bude lépe, když půjdeš ty místo Vilíma, jsem taky spokojena." "Ne paní řekl Vlnovský ,Vilím docela stačí. Šel bych  s radostí sám, ale člověk nikdy neví, co mu den přinese. Může mi přijít špatně -. mohu se poranit -, jsem starý člověk. A pak si myslím, kdyby se se mnou něco stalo, že byste si tu beze mne těžko poradili. To je hlavní." "Odpusťte mi!" řekla paní. "Matka bývá někdy bláhová." "Snad příliš úzkostlivá, paní, ale ne bláhová." "Tak dobře, půjde s vámí Vilím," rozhodl pan Rolemil. "Co dále?" "Dále přípravy na cestu. Musíme si vzít trochu jídla i vody, pušku a střelivo, velkou sekyru pro mne a sekyrku pro Vilíma. A souhlasíte-li, tedy i Romula a Rema. Jitko, hoď kus hověziny a vepřového do hrnce! Vilíme, ty naplň vodou čtyři velké láhve, a já zatím ušiji dva batohy, pro sebe i pro tebe." "A co mám já dělat?" zeptal se pán. "Můžete nabrousit sekyry, tím nám prokážete velkou službu, a Tomášek bude točit brusem, on tak rád pracuje." Tomáš hned vyskočil. On sice si raději hrál, než pracoval, ale když o něm Vlnovský řekl, že rád pracuje, planul dychtivostí dokázat, že je tomu tak a že umí pracovat jak se patří. Do večera bylo všecko hotovo, batohy ušity a vše připraveno. "Kdy chcete vyrazit?" zeptal se pan Rolemil. "Nejradši byh časně ráno, dokud není tak parno." 58 a kdy se hodláte vrátit?"   zeptala se paní. " Máme potravy dost na tři dny. Vyjdeme li zítra ráno, to je středa, doufám, že budene zpátky v pátek večer, nejdéle v sobotu ráno. " Dobrou noc- a sbohem, maminko, řekl Vilím, protože ráno tě nechci budit. " Dobrou noc a šťastnou cestu, hochu! Dejte mi na něho pozor, Vlnovský a nashledanou! Paní odešla rychle do stanu, aby skryla slzy, jež nemohla potlačit. 59

VÝZKUMNÁ VÝPRAVA

" Vlnovský byl vzhůru před slunce východem a vzbudil Vilíma. V každém batohu byly dvě láhve vody, obalené palmovým listím, aby se neroztloukly, a kusy masa. Vlnovský do svého většího dal ještě sachary a leccos, co by mohli potřebovat. Když měli batohy na zádech, vzal Vlnovský sekyru a pušku a ptal se Vilíma, unese-li přes rameno rýč. Vilím se ho chopil. Psi patrně věděli, že půjdou taky, a byli stále u nich. Když vyšlo slunnce, zamířili do palmového háje a brzy byli z dohledu stanů. Sotva ušli dvacet metrů, Vlnovský se zastavil a řekl: "Víš-li, Vilíme, jak najdeme cestu zpátky? Vidíš, že les je hustý a není tu žádná cesta." "Nevím, už jsem na to taky myslil. Paleček sypal na cestu hrášek, aby trefil zpátky, a přece netrefil; protože mu jej ptáci sezobali.` "Paleček chybil, musíme si počínat lépe, jak to dělají indiáni ve svých pralesích. Z každého desátého stromu sesekneme tenký plátek kůry, právě nač stačí lehký úder ostré sekyry, vždy jednou vpravo a jednou vlevo. Nedá to mnoho práce, dělají to při chůzi a bez zastávky. Tak začněme! Ty si vezmi pravou stranu, protože pravou rukou lépe ovládneš sekyrku, ajábudu znamenat levačkou. Podívej, takovýhle docela tenký plátek kůry, váha sekyry k tomu úplně stačí." To je výborný nápad!" "Ještě jednoho přítele mám v kapse a brzy ho budeme potřebovat." "Co to je?" 60

"Kapesní kompas chudáka kapitána Lanovského. Vidíš, Vilíme, značky nás dovedou zpátky, neukáží nám však cestu vpřed. Zatím víme; že jdeme rovně, protože vidíme skrze stromy za sebe, avšak dále v lese budeme musit vzít na pomoc kompas." "Rozumím,řekl Vilím. "Ale to nevím proč jsme vzali s sebou rýč. Včera jste se o něm nezmínil." "Protože jsem nechtěl způsobit starost tvé matce. Ale sám mám velkou starost, je-li vůbec nějaká voda na ostrově, protože jinak bychom jej musili dříve nebo později opustit. Vodu můžeme získat, vykopáme-li jámu v pobřežním písku, ale ta je nechutná a nezdravá. Velmi často lze se dokopat vody, i když ji není na povrchu vidět, proto jsem vzal rýč." "Vy myslíte na všecko, pane Vlnovský!" "Na všecko ne, Vilíme, ale v našem postavení myslím snad na víc věcí než tvůj otec a matka. Oni ještě nikdy nebyli odkázáni sami na sebe, kdežto člověk jako já, který strávil na moři celý život, který už ztroskotal a trpěl všemi obtížemi a krutostmi osudu, býval donucen buď něco vymyslit, nebo zemřít. Mám více zkušeností, nejen ze svých útrap, ale i z vypravování jiných, jak si oni počínali v nesnázích. Bída ostří vtip a je kupodivu, co všecko lidé z nezbytí dokáží, zvlášť námořníci."

"Kam teď jdeme pane Vlnovský.

"Přímo na závětrnou stranu ostrova." "Proč jí říkáte závětrná?" "Protože u těchto ostrovů vane vítr skoro pořád stejným směrem. Přistali jsme na straně návětrné, proto teď máme vítr v zádech. Podrž vzhůru prst a ucítíš jej!" "Necítím," řekl Vilím, když zdvihl prst. "Tedy jej navlhči a zkus to ještě jednou!" "Ano, teď cítím Ale proč?" "Protože vítr vypařuje vlhkost na jedné straně prstu, a ty cítíš, jak to chladí." Tu psi vyrazili s hlučným štěkotem kupředu. '61,

"Co tam může být?" zvolal Vilím.

" Zůstaň tu a já se podívám!" řekl Vlnovský a natáhl kohoutek pušky. Opatrně kráčel kupředu s prstem na spoušti. Psi štěkají zuřivě. A najednou se z hromady suchého palmového listí vyřítila všechna prasata, která přivezli na ostrov. Chmchtala a uháněla pryč a psi v patách za nimi; "Jsou to jen prasátka!" zasmál se Vlnovský. "Nikdy bych si byl nepomyslil, že se budu bát prasat. Romule, Reme, sem! Vidíš, Vilíme, to je naše první dobrodružství!" "Doufám, že nás nepotká žádné nebezpečnější. Ale mustm se přiznat, že jsem se pořádně lekl:" "Není divu ; není to sice pravděpodobné; ale taky ne némožné, že jsou na ostrově šelmy nebo i divoši. Ale leknout se a bát není j, " totéž. Kdo se lekne, ten zůstane stát, kdo se bojí ten uteče. ,;Myslím, pane Vlnovský, že bych nedokázal utéci a nechat vás v nebezpečí samotného." "Vím, že ne. Ale také se nesmíš ukvapit. A teď půjdeme zase dál, jen co spustím kohoutek pušky. Ani si nedovedeš představit, co jsem už viděl neštěstí způsobených tím, že lidé natáhli kohoutek, a potom jej zapomněli spustit. Pamatuj si: Dokud nestřílíš; nikdy nenatahuj kohoutek pušky!" Celou hodinu kráčeli ještě palmovým hájem a znamenali cestou stromy, potom si sedli, aby posnídali.

" Nedávej psům vodu ani solené maso, dej jim jen suchary." " Vždyť budou mít žízeň, proč bych jim trochu nedal?" "Předně ji budeme všechnu potřebovat pro sebe a za druhé chci, aby měli žízeň. Ani ty, Vilíme, mnoho nepij, vždycky jen trošičku, protože čím více piješ; tím větší máš žízeň." " Tedy bych taky neměl jíst slané maso?" "Čím méně, tím lépe. Ledaže přijdeme na vodu a budeme moci láhve znovu naplnit." "Máme s sebou přece sekyry. Můžeme porazit některou palmu a napít se mléka z kokosových ořechů!" "Pravda, a je dobře, že nám zbývá to útočiště. Ale předně 62

samotné kokosové mléko nehasí dobře žízeň a za druhé není v každou roční dobu. No, pojď zase dál, nejsi-li unaven!" "Ani trochu, unavuje mě jen pohled na stále stejné palmy a budu rád, až vyjdeme z lesa." "Tedy čím rychleji půjdeme, tím lépe. Myslím, že máme už polovinu cesty za sebou." Po půl hodině dalštho pochodu viděli, že půda už není tak rovná, jako byla dosud -, chvílemi šli trochu do kopce a potom zase s kopce. "Jsem rád, že ostrov tu není tak plochý; máme víc naděje, že najdeme vodu." "Teď to jde hodně vzhůru, to je opravdický kopec!" zvolal Vilím. Půda se vlnila stále více, ale pořád byla porostlá palmovým hájem, dokonce hustším než dříve. Pokračovali v pochodu. Chvílemi pohlíželi na konpas. Vilíma se už začala zmocňovat únava, neboť hustým lesem to šlo hůře než prve. "Kolik mil jsme již ušli, pane Vlnovský?" zeptal se. "Asi osm." "Ne více než osm?" "Sotva. Myslím, že jsme neušli víc než dvě mile za hodinu. Podle kompasu to jde pomalu, zvlášť když se musí znamenat stromy. Teď asi přijdeme do řidšího lesa; až vystoupíme na vrchol tohoto kopce." "Už je řidší, mám dojem, že už vidím oblohu." "Máš mladší oči než já, možná, že vidíš, brzy se přesvědčíme." Sestoupili do dolíku a potom to šlo zase do kopce. Na vrcholu zvolal Vilím: "Moře, pane Vlnovský, tamhle je moře!" "Je, ale mne to netěší." "Myslil jsem, že se už z toho ošklivého lesa nevymotáme," řekl Vilím. netrpělivě se prodíral kupředu, až vyšel na volné místo. Vlnovský ho brzy dohonil a oba se mlčky rozhlíželi po krajině. ,63,

„, „ / 15 NA DRUHÉ STRANĚ OSTROVA. „, „

"jaká to krása!" zvolal konečně Vilím. "Mamince by se tu jistě líbilo. Myslil jsem, že tamta strana ostrova je velmi krásná, ale k této se nedá ani přirovnat."

"Ano je tu velmi krásně, souhlasil Vlnovský zamyšleně. Líbeznější krajinu bylo by si těžko představit. Palmy přestávaly asi čtvrt míle od břehu, a to náhle, protože odtamtud, kde stáli, svažovalo se příkré úbočí aspoň deset metrů k pobřeží. Bylo porostlé až na padesát metrů od moře rozmanitými keři a květinami a dále pokryto oslnivě bílým pískem, jen tu a tam přerušeným úzkými skalisky, která vnikala dovnitř ostrova. Voda byla tmavěmodrá a její plochu přerušovala skaliska, která vybíhala celé míle daleko do moře a byla vroubena bílou pěnou. Na skalách seděla hejna pelikánů a racků; jiní kroužili ve vzduchu a chvílemi usedali na modré moře, odkud vynášeli v zobácích nějakou rybu z hejn, jimiž se voda čeřila. Záliv měl podobu podkovy a po obou jeho stranách se táhly dlouhé pruhy země, porostlé křovím. Čára obzoru, pokud se dalo dohlédnvut, nebyla ničím přerušena. Vlnovský chvíli mlčel, prohlížel obzor vpravo i vlevo a potom se obrátil k zemi. Konečně se ho Vilím zeptal: "Nač myslíte, pane Vlnovský?" Že musíme hledat vodu stůj co stůj."

"Proč jste tak starostlivý?" "Protože na závětrné straně nevidím žádný ostrov, jak jsem očekával, takže máme méně vyhlídek dostat se odtud. Tento záliv, ač velmi krásný, je dále plný úskalí a nevidím žádný vjezd, což mi působí všelijaké starosti. Ale zdání často klame.

Na skalách seděla hejna pelikánů. .   .

Teď si sedneme a poobědváme, potom můžeme trochu pátrat." Vlnovský označil vchod do lesa dvěma širokými značkami na krajních stromech a sestoupil s Vilímem na ten nižší stupeň půdy. Tam se najedli a šli k moři. Vlnovský odtamtud pozoroval zemi, neobjeví-li nějakou rokli, kde by mohla býti voda. "Tamhle vidím dvě místa, kudy teče voda za doby dešťů : musíme je pečlivě prozkoumat, ale teď ne. Napřed vypátrám, dalo-li by se nějak proplout naším člunkem mezi těmito skalisky. Až totiž vyměníme dosavadní útočiště za toto místo, budeme mít krušnou práci, abychom sem dopravili všechny věci lesem. Proto věnujme zbytek dneška zkoumání břehu a zítra se poohlédneme po vodě!" "Podívejte se, psi pijí mořskou vodu, chudáci!" "Však oni brzy přestanou! Vidíš, už mají dost." '65 ,

"Jak jsou zde krásné korály -, vidíte? Rostou pod vodou jako stromy. A tohle na té větvi zrovna pod hladinou je sku-tečný květ!"

" Dotkni se ho prstem!" pobídl ho Vlnovský. Vilím tak učinil a květ se rychle zavřel.

" Vždyť je z masa a živý!" "Ano, já jsem to už stokrát viděl. Jmenuje se mořská sasanka, ale nevím, patří-li mezi korýše. Nyní pojďme na konec výběžku země a podívejme se po nějakém průchodu mezi skalisky. Slunce zapadá a za půl hodiny máme po denním světle ; musíme se potom ohlédnout po nějakém místě ke spaní." "Co je tamhle," zvolal Vilím ukazuje na písek. "To kulaté,. tmavé?" "Tomu jsem velmi rád, Vilíme. Je to želva. Ty vycházejí touto dobou na břeh klásti vejce a zahrabávají je do písku." " Mohli bychom ji chytit?" "Ale ano, kdybychom se k ní tiše přiblížili. Ale nesmíš jít odzadu, jinak ti zadníma nohama hodí takovou hrst písku do očí, že tě oslepí, a zatím uteče. Mohou se chytat jen zpředu tak, že se za přední nohu převrhnou na záda. Želva se potom už nemůže sama převrátit."

" Tak ji pojďme chytit!" "To by byla bláhovost, protože ji nemůžeme odnést, a zítra by na slunci zahynula." "Na to jsem nevzpomněl, pane Vlnovský. Až tu budeme bydlit, doufám, že si je budeme moci kdykoli nachytat." "To ne, protože vycházejí na břeh, jen když kladou vejce. Ale my si někde uděláme želví nádržku. Do ní sice moře může, ale želvy z ní nemohou utéci. Z nádržky si je potom budemc moci vybírat podle libosti."

" To je dobrý nápad!" řekl Vilím. Pokračovali v procházce a razili si cestu křovím, jež na tom výběžku země bylo zvláště husté, až došli na konec.

" Co je tam?" zeptal se Vilím a ukázal napravo.

66

,

"Jiný ostrov, a jsemm velmi rád, že jej vidím, třebaže na jiné straně, než jsem čekal. Také by nebylo snadno na něj se dostat, kdybychom pro nedostatek vody musili odtud. Je mnohem větěí než tento," pokračoval Vlnovský, zkoumaje obzorovou čáru, nad níž bylo vidět vrcholky stromů. "No dobrá, za první den jsme toho vykonali dost a teď si půjdeme najít nějaké místo ke spaní." Vystoupili znovu na vyvýšeninu a na kraji palmového lesa si ustlali pod stromy měkké lože z větví, pokrytých listím. "A teď si lehněme! Koukej, Vilíme, jak dlouhé jsou stíny stromů; slunce zapadne co nevidět." "Smím dát nyní psům aspoň trochu vody? Podívejte, chudák Remus olizuje povrch lahví!" "Ne, ani kapku! Vypadá to kruté, ale zítra budeme potřebovat jejich schopnosti. Nedostatek vody jim je velmi zbystří a možná, žc se vrátíme s příznivou zprávou. A teď dobrou noc!"

r

16 PSI HLEDAJí VODU

V ilím spal tak pokojně, jako by byl někde na měkkém lůžku v teplém pokoji, a starý Vlnovský právě tak. Probudili se až za svítání. Chudáci psi velmi trpěli nedostatkem vody. Vilímovi jich bylo líto, když viděl, jak s vyplazenými jazyky obtížně dýchají a kňučí. "Tak co, Vilíme, máme se napřed nasnídat, anebo jít na obhlídku?" "Pane Vlnovský, nebudu moci vypít ani kapku vody, třebaže mám žízeň, dokud nedáte taky trochu ubohým psům." "Mně je jich líto stejně jako tobě, ale z ohledu na ně, stejně jako na nás, musím jim vodu odepřít. Půjdeme tedy napřed hledat vodu, když myslíš. Nejdřív sejdeme do toho údolí vpravo, a nebudeme-li tam mít štěstí, zajdeme k místu, kudy teče voda v době dešťů." Vilím s radostí souhlasil a Vlnovský vzal přes rameno rýč. Vyšli a psi je následovali. Brzy byli v údolí. Psi se jali očichávat zem a Vlnovský je pozoroval. Konečně celí udvchaní ulehli.

" Musíme jinam," řekl Vlnovský zamyšleně. Ve vyschlé stružce po zimním přívalu čmuchali psi dychtivěji než prve. "Vidíš, Vilíme, psi tak touží po vodě, že ji najdou, kde my bychom ji nikdy neobjevili. Myslím, že voda nebude na povrchu, ale pod ním snad ano. Jsme dosti daleko od mořského břehu a mohl bych hledat vodu v písku."

" V písku? Ale vždyť bude slaná!" zvolal Vilím. "Tak daleko od moře už ne, protože ji pisek poněkud pročietí. Snad bude trochu nechutná, ale celkem dobrá." "Podívejte, jak psi silně hrabou v tomhle dolíku!" ,68,

obr.. Písek, v němž psi hrabali byl už trochu vlhký. . . "To je dobré znamení. Ani si nedovedeš představit, jak bych byl rád. Opravdu už začínám mít strach." " Proč tak hrabou?" "Protože cítí vodu, chudáci. Vidíš, jak bylo dobře, že jsme je nechali několik hodin žíznit; snad to bude naše záchrana, jinak bychom musili ostrov opustit. Teď psům trochu pomůžeme rýčem a doufám, že se jim jejich útrapy brzy vynahradí." Písek, v němž psi hrabali, byl už trochu vlhký, a chtěl-li Vlnovský pracovat rýčem, musil je násilím odtáhnout. Dostal se do hloubky sotva dvou stop a tam přišel na vodu. Psi se na ni vrhli a pili velmi hltavě. ,69,

"Vidíš, jak jim chutná! To byla jediná věc, jež nám scházela, a to naprosto nezbytná. Nyní máme na ostrově všechno, co srdce ráčí, a budeme-li spokojeni, můžeme tu žít šťastně, mnohem šťastněji než lidé, kteří se lopotí shromažďováním bohatství, a nevědí, kdo ho bude užívat. No, konečně mají psi dost. Tak co, už můžeme snídat?" "Ano, odpověděl Vilím, "teď mi bude chutnat, když máme pitnou vodu." "Je to velmi hojný pramen," řekl Vlnovský a zašel pro batohy na místo, kde přenocovali. "Ale musíme jej převést mezi stromy. Voda tam bude ve stínu, takže zůstane chladná a nevypaří se. "Zůstaneme-li zde, máme práce dost na celý rok. Místo, kde nyní stojíme, hodí se znamenitě pro náš budoucí dům." Po snídani řekl Vlnovský: "Teď je na řadě ta druhá věc, protože, Vilíme, ještě jsem nenašel průchod mezi skalisky. Náš člunek musí obeplout ostrov s této strany, proto musím také na této straně hledat vjezd. Když jsem byl na druhém výběžku, zdálo se mi, že se zde voda nečeřila, a kdyby tu byl volný průchod, byl bych velmi šťasten." Brzy dorazili na špici výběžku země a shledali, že se Vlnovský nemýlil. Voda tam byla hluboká a průchod mnoho metrů široký. Moře bylo tak hladké a voda tak průzračná, že viděli skalnaté dno i ryby sem tam se kmitajicí. " Hele!" zvolal Vilím. "Vidíte toho velikánského žraloka?" "Vidím, těch je tu plno, to mně věř! Musíš si dát dobrý pozor, až půjdeš do vody. žraloci bývají vždycky na závětrné straně ostrova a na jednoho, kterého jsme viděli tam, kde Jitka koupala děti, tady jich připadá padesát. -, Všechno se nám podařilo, Vilíme, a co nejdříve sem s druhé strany ostrova přesídlíme." "Vrátíme se ještě dnes?" "Ovšem, zde už nemáme co dělat. Ještě není poledne a máme dosti času. Můžeme vyjít hned. Sekyry a rýč tady necháme, ale pušku vezmeme s sebou. Ještě se půjdeme podívat na pramen, jak hojně prýští voda."

70

Když kráčeli po písčitém mořském břehu, vznášelo se nad nimi mnoho vodních ptáků. Najednou se z moře vymrštilo velké hejno rybek a mnohé z nich padly na písek. Za nimi následovalo několik velkých ryb, které se taky brzy mrskaly na písku. Ptáci se na ně vrhli až přímo pod nohy obou chodců, každý pták popadl rybu a odletěl s ní. "To je divné!" zvolal překvapený Vilím. "Nerozumíš tomu? Velké ryby pronásledovaly menší a ty se z úzkosti vrhly na břeh. Velké byly tak dychtivé, že za nimi vyrazily také, a obojí se staly kořistí ptáků." Shledali, že jáma, kterou Vlnovský rýčem vyhloubil, je už plná vody: Ochutnali ji a byla velmi dobrá. Plni radosti nad tím objevem, přikryli větvemi věci, které se rozhodli tu nechat, zavolali psy a vydali se na zpáteční cestu k písečné zátoce.

BOUŘE

V edeni značkami na stromech, vraceli se Vlnovský s Vilímem velmi rychle a za dvě hodiny byli skoro z lesa venku, ač jim to včera trvalo přes osm hodin. "Už cítím vítr, pane Vlnovský. Budeme brzy na kraji lesa. Ale cože se tak najednou setmělo?" Nedivil bych se, kdybychom dostali bouřku," odpověděl Vlnovský. "Čím dříve budeme zpátky, tím lépe." Větve nad hlavami se jim začaly ohýbat a zmítat a vítr hučel stále silněji a silněji. Ozval se i praskot. Když vyšli z háje, shledali, že obloha jest barvy olověné, a ne tak křišťálově jasné, jak očekávali.

" Opravdu se žene pořádná vichřice," povídal Vlnovský. "Pospěšme k stanům podívat se, jsou-li dosti upevněny." Psi je předběhli, a když je pan Rolemil spatřil, hned se s Jitkou vyšel podívat před stan. Uviděl přicházet oba cestovatele a zavolal paní, která byla s dětmi uvnitř. Za okamžik se Vilím objímal s matkou. "Jsem rád, že jste už tady, Vlnovský," řekl pán, potřásaje si s ním rukou, když byl též objal Vilíma. "Žene se nějaká bouřka." "Ba, čeká nás bouřlivá noc. Deštivé období se vždycky předem ohlašuje takovými bouřkami. Máme pro vás dobré zprávy a bouře nás jen upozorňuje, že si musíme pospíšit s přestěhováním. Pěkné počasí po této bouři potrvá už jen asi měsíc, ač tu a tam budou přicházet již větry. Budeme se musit přičinit. Teď bychom měli spojenými silami vytáhnout člun co nejdále od moře, protože by jej vlny mohly spláchnout, a my ho budeme brzy naléhavě potřebovat. Zavolejte ještě Vilíma a Jitku!"

72

e Vlnovský odřízl konce ráhen, aby je podstrčil jako válce pod člun. Všichni čtyři sestoupili k vodě a podařilo se jim vyvléci člun vysoko do křoví, kde podle mínění Vlnovského byl už v úplném bezpečí. "Chtěl jsem se hned do něho dát, ale správka musí počkat až po bouři. Taky jsem doufal, že se vypravím ještě jednou na koráb pro mnohé věci, na něž jsem si vzpomněl, že by nám byly dobré. Ale silně pochybuji, že se už vůbec někdy dostanu na tu loď. Slyšíte to burácení v dálce a vidíte ptáky bouřliváky, jak poděšeně lítají kolem lodi a vyrážejí skřeky -, to oznamují, že se blíží její záhuba. Ale nesmíme tady čekat, je velmi třeba upevnit stany, protože budou musit, némýlím-li se, vzdorovat nemalému vichru." Pan Rolemil a Vlnovský přehodili ještě jedny plachty přes stany, aby byly dvojité a nepropouštěly očekávaný příval deště. Také je upevnili provazy a silnými lany, aby je vítr nevyrval. Jitka lopatou prohloubila příkop kolem stanů, aby voda měla snadnější odtok. Při práci vypravoval Vlnovský, co všecko zažili na výzkumné výpravě, a nezapomněl ani na dobrodružství s prasátky, jemuž se všichni srdečně zasmáli. Po západu slunce to vypadalo ještě hrozivěji. Vítr silně vál, vlny bily do břehu a ozdobily všechna skaliska bílou pěnou. Příboj řval, jak se přeléval přes písčitou zátoku. Celá rodina se " utekla do stanů, jen Vlnovský řekl, že bude ještě chvilku pozorovat počasí. Stařec šel k břehu.a opřel se o hranu člunu. Obrátil své pozorné oko k temným vodním spoustám, z nichž do noční tmy svítily jen chomáče bílé pěny. "Ano," pomyslil si, "větry a vlny jsou povolány vykonat své dílo a přičiňují se svorně. Když sílí jeden, zesiluje i druhý, řve-li jeden, druhý se snaží jej přehlušit -, ruku v ruce si vylévají vztek a uplatňují svou sílu. Kdyby se byly na nás tak .přivalily před týdnem, kde by byli ,j j j všichni ti e ichž ochrana e mi svěřena. Otec, matka, děti, nemluvně u prsu a já, šedovlasý stařec -, všichni bychom byli pohřbeni v mořských hlubinách! Myslím, že ten vrak nevydrží

?3

do rána. jak podivuhodně nás zachránil! Nyní je předurčen ke zkáze, neboť co jsou železná pouta i nejpevněji stavěné lodní boky proti síle rozpoutaných živlů? Prasknou jako tenká prkénks a zítra divý příboj bude oplachovat trosky pyšného korábu a zmítat jimi. Pro nás to bude dobré, protože vlny vykonají práci, na niž bychom nestačili; rozrazí trámy a vyhodí na břeh věci, jež bychom sem sami svými nepatrnými silami nedostali." Prudký blesk oslnil starcovy oči, takže chvíli neviděl. "Bouře brzy vyvrcholí, musím dóhlédnout na stany, jak jí odolávají," řekl si. Tu se spustil prudký lijavec a vítr řval ještě hlasitěji než dříve. Tma byla tak hustá, že stěží našel cestu ke stanům. Obrátil se ještě jednou, sle nic neviděl, protože ho sekal dešť do očí. Nedalo se nic dělat, skryl se tedy před bouřkou ve stanu , ale neulehl, kdyby bylo třeba jeho služeb. Ostatní se už uchýlili na lože, ale také se nesvlekli, kromě Tomáška a dětí.

18 VICHŘICE VYRVALA STAN

Bouře se rozzuřila zběsile, blesky a hromy se stíhaly. Děti se probudily a plakaly strachem, dokud je starší neuchlácholili, a pak usnuly znovu. Vichr řval, opíral se vší silou o stany a lilo jako z konve. Pojednou se v plátně stanů ukázaly štěrbiny, provazy se napjaly a praskly a vzápětí větrný vír rval plátno, až ve větru hlučně pleskalo, a dešť vnikal dovnitř mnohými otvory. Stan, v němž s dětmi spala paní, stál opodál ostatních a byl nejvíc vystaven vichřici, která o půlnoci ještě zesílila. Ozval se silný praskot a za ním křik panin i Jitčin. Stanové kolíky se vytrhly a jeho obyvatelé byli vydáni zuřivosti živlů. Vlnovský, pan Rolemil i Vilím vyběhli na pomoc. Nebylo lehké vybavit odtamtud ženy a děti, neboť vichřice a liják byly velmi silné a tma neproniknutelná. Vlnovský se chopil nejdříve Tomáška, jehož odvaha úplně zmizela, takže řval s bouří o závód. Vilím popadl Vojtíška a přenesl hv do druhého stanu k Tomáškovi, který tam už seděl v mokré košili a ječel, jako když ho na nože bere. Potom ještě odvedli paní s Jitkou a Karličku. Na štěstí se nikomu nic nestalo, ale vyděšené děti se nedaly ani utišit a pomáhaly Tomáškovi křičet. Jiného se nedalo dělat než uložit děti do postele a všichni staří zůstali už celou noc vzhůru, naslouchajíce hučení větru, řvaní moře a bubnování lijáku na plátno stanu. Když se rozednilo, Vlnovský vyšel a shledal, že bouře už trochu polevila, až se konečně docela utišila. Jenže jitro nebylo tak jasné, jak tomu byli zvyklí od svého příchodu na ostrov. Obloha byla ještě zamračená a oblaky se na ní divoce proháněly.

75

Slunce a modré nebe se ukazovalo vždy jenom na okamžik. Ještě pršelo, ale už ne bez přetržení. Země byla měkká a napitá jako houba. V zátoce, včera ještě tak krásné, proháněly se pěnící se vlny a příboj lítal mnoho metrů na břeh. Obzor byl zkalený, že nebylo možno rozeznat hranici mezi nebem a mořem, a celý břeh ostrova byl ovrouben bílóu pěnou. Vlnovský pohlédl tím směrem, kde včera byla loď spočívající na skalách -, už tam nebyla; celý její trup zmizel, jen trosky pluly všemi směry a s nimi vše, co bylo v lodi uloženo. Mnohými kusy tloukl příboj o břehy. .ý P "To sem očekával, řekl Vlnovsk a ukázal panu Rolemilovi na místo, kde loď bývala. "Podívejte, bouře ji nadobro zničila! To je nám výstrahou, že tu nemůžeme dlouho zůstat. Musíme dobře využít času, který nám ještě zbývá do příchodu deštivého období." "Souhlasím s vámi, Vlnovský, a tu máme druhou výstrahu " , řekl pán a ukázal na stan, vytržený větrem. "Šttí, že se nikomu nic nestalo!" "Máte pravdu. Ale nyní bouře přestává a zítra bude zase hezky. Podívejme se, co se dá s tím stanem dělat. Vilím s Jitkou nám zatím připraví snídani." Dali se do práce. Nařézali nové kolíky a upevnili k nim nové provazy a lana. Byli s tím rychle hotovi, ale lůžka onoho stanu byla docela promoklá. Natáhli ještě mokré plachty a šli snídat. " Tecř se nedá nic dělat," povídal Vlnovský. "Do večera to trochu vyschne. Mraky se trhají, vypadá to na hezké počasí. Budeme mít hodně práce, protože musíme schytat co nejvíce věcí; kdybychom je nevytáhli na břeh, vlny by je roztloukly o skály."

76

19 DRUHÁ VIyPRAVA ZA LES

Sestoupili na břeh. Vlnovský vzal s sebou ze skladiště pevnou šňůru, a kdykoli vlny vrhly na břeh nějaký sud nebo trám, zarazili jej, aby nebyl spláchnut znova, a buďto jej odvalili, nebo šňůrou odvlekli do bezpečí. To je zaměstnalo skoro celý den a ještě nevytáhli ani čtvrtinu věcí, které byly v jejich dosahu, nemluvě ani o těch, které pluly po moři a u vchodu do písečné zátoky. "Myslím," řekl Vlnovský, "že jsme vykonali pořádný kus práce. Zítra nám to půjde mnohem lépe, protože se moře stále více uklidňuje a za mraky se ukazuje slunce. Nyní k večeři a potom se můžen.o pohodlně uložit ke spánku." Stan, který odolal zlobě vichřice, přenechali paní a dětem, kdežto druhý si upravili pro sebe. Protože lože byla úplně promoklá, vyndali několik plachet ze skladu, který byl daleko v háji a neutrpěl tolik nepohodou. Na ty si ulehli a noc strávili bez jakéhokoli vyrušení, protože vichr se zatím změnil v mírný a lahodný větřík. Příštího jitra slunce krásně evítilo a vzduch byl svěží a porilňující. Lehký větřík čeřil vody, ale příboj byl jenom nepatrný. Různé věci, připlavené za noci, ležely na břehu a mnoho jiných dosáhli bez velké námahy. Zdálo se, jako by zátoka přitahovala předměty plující po širém moři, protože všechny směřovaly tamtudy na břeh. Vlnovský s Rolemilem zachránili mnoho sudů, ještě než byl čas k snídani; potom pokračovali v práci. "Co je to pane Vlnovský. zvolal Vilím a ukázal na něco velkého a bělavého, co plulo v zátoce.

?I

"To je naše ubohá kráva, a podíváš-li se bystřeji, uvidíš kolem ní žraloky, kteří si na ní pochutnávají."

" Už je vidím! A co jich je!" "Tady jich nikde není nedostatek, Vilíme, proto nepouštěj Tomáška k vodě; oni si nic nedělají z mělčiny, vidí-li nějakou kořist. Ale tecl vás, pane, musím nechat s Vilímem lovit náklad a trosky a sám se věnovat opravě člunu." Ta oprava zabrala Vlnovskému několik dní, proto se pan Rolemil rozhodl, když vylovili všechny plující věci, že se s Vilímem podívá na druhou stranu ostrova, jak to tam vypádá. Paní nic nenamítala, když s ní zůstal Vlnovský a Jitka. Vilím vedl výpravu podle záseků na kmenech stromů. Za dvě hodiny tam byli. , ,Není-li zde krásně, tatínku?" "Ano, milý hochu, velmi krásně. Nedovedl jsem si představit nic krásnějšího nad místo, kde dosud bydlíme, ale tohle je překonává nejen krásou, ale i rozlehlostí."

" Pojď se podívat na pramen!" řekl Vilím a vedl otce k rokli. Jáma byla plná, až přetékala, a voda byla znamenitá. Potom obrátili kroky na pobřežní písek a sedli si na korálový útes. "Zdalipak bys věřil, Vilíme, že tento ostro;r, jako mnoho jiných v Tichém oceáně, vznikl přičiněním zvířátek, která nejsou větší nežli špendlíková hlavička?" "Zvířátek, tatínku "Ano. Podej mi ten kousek korálu! Vidíš na každé jeho větvičce sta malých dírek? V těch kdysi žila ta drobná zvířátka a vytvořila větve. Zvířátka se velice rozmnožují a větve stále rostou." "Tomu rozumím, ale jak z toho může vzniknout ostrov?" "Korály začínají růst na mořském dně, kde jim nepřekážejí ani vlny, ani vítr. Rostou stále výš a výše, až dosáhnou hladiny, kde je větry a vlny zarazí. Nad-hladinu nemohou vyrůst, neboť mořská zvířátka na vzduchu hynou." Různé věci., připlavené za noci, ležely na břehu. 78

92. "Korály začinaji růst na mořském dně. , . Ale jak z toho vznikne ostrov?" "Velmi pomalu. Jak dlouho, to závisí na pouhé náhodě. Na příklad nějaký kmen, pokrytý lasturami, pluje po moři a zachytí se o korálové větve. To pro začátek stačí, protože chrání korály na závětrné straně, že se mohou rozrůst a utvořit ploché skalisko v stejné výši, jako je vodní hladina. Mořští ptáci hlcdají místa, na nichž by si mohli odpočinout, a brzy skalisko objeví. Zanechávají tam svůj trus a povrch skaliska se zdvihne v podobě kousíčku půdy, o nějž se zachycují všechny plovoucí věci. Přilétnou i zemští ptáci, které vítr zahnal na moře, a přinesou v svých žaludcích semena stromů a keřů." " Už rozumím." "Podívej, Vilíme, tohle je ostrůvek v prvních počátcích a tamhle ten je už trochu větší, neboť korály na závětrné straně rostou 80

velmi rychle. To vidíš i z toho, že na této straně ostrova je plno korálových skalisek -, nově se tvořících ostrovů -, protože zde jsou korály chráněny před vlnami a větremr A vžpomeň si, jak to vypadá na té straně, kterou jsme právě opustili!. Ten kousíček půdy, o němž jsem ti vyprávěl, na závětrné straně roste velmi rychle i proto, že ptáci tam nejen přilétají, ale i hnízdí a vychovávají mladé. Potom snad připlaví moře nějaký kokosový ořech a vrhne jej na tvořící se ostrůvek. Ořech vyklíěí, vyroste z něho strom, který každým rokem shazuje listí i větve a ty na zemi ztrouchnivějí. V tak vytvořené půdě se ujmou ořechy spadané se stromu a tak to pokračuje rok po roce, až je ostrov velký a stromy hustě porostlý jako ten, na němž stojíme. Není-li to podivuhodné, hochu, že tak nepatrná zvířátka dovedou vytvořit tak krásný ostrov? Anebo se podívej na tuto lasturu, jak je překrásně zbarvená! A takových jsou tu tisice. A což teprve v moři! Každá stojí za podívanou spíše než lidské výtvory, a přece je pravděpodobně ještě nikdo nespatřil." Po té rozmluvě dlouho mlčky přemýšleli. Konečně pan Rolemil vstal a řekl: "Pojá, Vilíme, musíme zpátky, ještě máme tři hodiny do soumraku, ať jsme včas doma!"

20 ČLUN SE OSVĚDČUJE

Všechno bylo už připraveno k přestěhování na závětrnou stranu ostrova. Vlnovský byl skoro hotov se správkou člunu a vykonal ji důkladně, dokonce upevnil na člun i stěžeň a plachtu. Vilím s otcem stále ještě shromažďovali a ukládali různé věci, jež moře vyvrhlo na břeh, zvláště takové, které se nesměly nechat venku, aby se nezkazily. Ty odvalili nebo odnesli do háje, kde byly chráněny před sluncem. Moře vyhodilo na břeh už tolik věcí, že ani nevěděli, co všechno mají. Zatím ukládali sud za sudem a zkoumání jejich obsahu odložili na pozdější dobu. Věci příliš veliké, jež nemohli tak rychle odnosit, dali na hromadu a zaházeli pískem. Nezahálela ani paní, která se již docela zotavila, ani Jitka. Připravovaly do zavazadel vše, co se mělo vziti s sebou. Osm6ho dne po vichřici byli trosečníci se vším hotovi. Rozhodli se, že Vlnovský naloží do člunu lůžka a plachty jednoho stanu a vezme Vilíma s sebou na výpravu. Když to dobře převezou, vrátí se pro náklad nejpotřebnějších věcí. Konečně rodina půjde pěšky lesem a zůstane tam s pánem, zatím co Vlnovský s Vilímem se vrátí pro druhý stan. Potom vykonají na člunu tolik cest, kolik jim počasí dovolí, až převezou všechno, čeho třeba. Bylo krásné a klidné jitro, když Vlnovský a Vilím odrazili dobře naložený člun. Jakmile byli venku ze zátoky, rozpjali plachtu a pluli po větru podél pobřeží. Za dvě hodiny byli na východní straně ostrova a dojeli blízko k břehu. Místo, které vybíhalo do moře a na jehož konci byl vchod, nebylo od nich obr.. Jakmile byli venku ze zátoky, rozpjali plachtu. . . ,82,

ani celou míli. Netrvalo dlouho a stáhli plachtu a najeli na písčitý břeh. "Vidíš, Vilíme, jak je výhodné, že budeme mít vždyckyvítr v zádech, kdykoli pojedeme s naloženým člunem, a jen na zpáteční cestě s prázdným budeme musit veslovat." "To je pravda. Kolik mil asi je vzdálen tento konec ostrova od písečné zátoky?" "Šest nebo sedm, víc ne. Jak vidíš, ostrov je dlouhý, ale úzký. Nyní vyneseme věci z člunu, abychom byli zpátky, ještě než se setmí. Zde se nemusíme báti takové vichřice, jakou jsme nedávno zažili na druhé straně, a můžeme tu klidně postavit stany, neboť nás před vichrem bude chránit celá šíře palmového háje. Větrem tedy nebudeme trpět, ale ovšem deště užijeme dost ; až začne, bude se lít jako z konve."

" Půjdu se podívat k naší studánce a trochu se napiji," povídal Vilím. Po návratu oznámil, že studánka je plná až po okraj a že nikdy nepil tak výtečnou vodu. Odrazili člun a po dvou hodinách veslování objevili se opět u vchodu do zátoky. Paní s Tomáškem stála na břehu a na uvítanou jim mávala kapesníkem. Za chvilku byli u nich a všichni jim blahopřáli k první úspěšné plavbě. Pochválili je, že to dokázali za mnohem kratší dobu, než se počítalo.

" Po druhé půjde taky Tomášek!" ozval se hošík. "Tomášek půjde, až ještě trochu povyroste," odpověděl Vlnovský. "Tomášku, pojd mi pomoci podojit kozy!" zavolala Jitka. "Ano, Tomášek bude dojit kozy!" zvolal malý neposeda a běžel za Jitkou. "Jistě se vám, paní, už přejedlo to věčné solené maso a lodní suchary," řekl Vlnovský, když usedli k večeři. "Ale až budeme v bezpečí na druhé straně ostrova, budu vás, doufám, lépe stravovat. Zatím máme krušnou práci a hubené hody." "Dokud jsou děti zdrávy, málo si z toho dělám," odpověděla paní. "Ale musím se přiznat, že po té zuřivé bouři a po tom, co

79

mi Vilím nadšeně vypravoval, opravdu toužím, abychom už byli na té druhé straně. Tam musí být pravý ráj ! Kdy se poetěhujeme?" "Až pozítří, paní, protože tam musíme ještě převézt kuchyňské nádobí a rance, které jste připravila. Pustíte-li zítra Jitku, aby šla s Vilímem pěšky lesem, bude stan pro vás a pro děti hotov:"

„, „ / 21 VILÍM CESTUJE S JITKOU. „, „ Starý Vlnovský si naložil člun, roztáhl plachtu a odjel dříve, než rodina vstala, ba byl už na místě a skládal věci, ještě než se oni oblekli. Sedl si a posnídal maso a suchary, které si vzal a sebou. Připravil všechno ke zbudování stanu a jen čekal, až přijde Vilím s Jitkou, aby mu pomohli upevnit ráhna a přehodit plachtu. Teprve po desáté hodině se objevil Vilím. Táhl za sebou na provaze jednu kozu, ostatní ji následovaly. Jitka přivedla ovce týmž způsobem: jednu uvázala a ostatní šly docela klidně za ní. "Konečně jsme tady!" smál se Vilím. "To byla hrozná cesta lesem. Anka chtěla jít vždy po druhé straně stromu, než kudy jsem šel já, a tak jsem musil stále pouštět provaz. Prasata na nás zase vyrazila a Jitka strašně vyvřískla.""Nlyslila jsem, že jsou to dravá zvířata," řekla Jitka. "Ach, tady je krásné! Paní se tu bude jistě líbit." "Ano, Jitko, je tu krásně, budeš mít kde prát a nemusíš šetřit vodou." "Přemýšlím, jak sem dostaneme drůbéž," povídal Vilím. "Není ještě docela zdivočelá, ale chytit se už nedá. Rád bych sem zítra dopravil slepice; jak.to mám udělat?" "Docela jednoduše," odpověděl Vlnovský. "Počkáš, až usednou k spaní, a potom je snadno pochytáš." "A myslíte, že prasata a holuby musíme nechat zdivočet?" "To je nejlepší, co s nimi můžeme udělat."

" A pak je budeme střílet, že?" "Ovšem, Vilíme; zůstaneme-li zde dosti dlouho, až se hojně rozmnoží. Brzy budeme mít všeho hojnost, uvidíš. Teď mi jen

86

oba pomozte vztyčit stan a dát vše do pořádku, aby tó maminka našla, jak to potřebuje. Bojím se, že přijde velmi unavena cestou lesem." "Mamince je teď mnohem lépe," odpověděl Vilím. "A jsem jist, že na tonito krásném místě docela zesílí." "Však se máme co ohánět -, více, než stačíme udělat do příchodu dešťů. Je to sice mrzuté, ale nemůžeme si pomoci. Ale za rok už budeme žít docela pohodlně." "Což bude ještě nějaká práce, až postavíme stany a přesídlíme sem?" "Nezapomeň na dům! Než ten postavíme, to bude trvat dosti dlouho. Potom musíme zřídit zahrádku a zasít semena, která tvůj otec přinesl s sebou z domova." "To bude hezké, pane Vlnovský, ale jak to dokážeme?" "Ohradíme kus země a vykopáme tam všechno křoví; půda e tu velmi dobrá:" "A co potom "Musíme postavit skladiště na všechny věci, jež jsme zatím nechali v lese a na pobřeží. A představ si, kolik cest v člunu musíme ještě vykonat, abychom to sem všecko dostali!"

" To je pravda. Ještě něco musíme udělat?" "Ještě plno věcí: nádržku pro želvy a rybník pro ryby, koupaliště pro Jitku, aby měla kde umývat děti. Ale nejdřív musíme udělat pořádnou studnici, abychom měli stále hojnost pitné vody. To je dost krušné práce nejméně na rok." "Jak tu budeme mít maminku s dětmi, dáme se do toho pořádně." "Rád bych to už raději viděl hotové, Vilíme. Doufám sice, že budu tak dlosho živ, než to dodělám, ale člověk nikdy neví." "Co to povidáte, pane Vlnovský! Jste sice starý člověk, ale zdravý a plný síly." "Teď ano. Ty jsi mladý a máš před sebou pravděpodobně dlouhý život, a přece nemůžeš s jistotou říci, co tě čeká zítra. Tim méně já, stařec útrapami vyčerpaný. Ne, Vilíme, chci tu

87

zůstat jen tak dlouho, dokud vám mohu být užitečný, x potom mohu odejít v pokoji. Nedoufám, že vůbec někdy opustím tento ostrov, mám jakési tušeni, že tu složím své kosti." Po těch slovech všichni dlouho mlčeli a pokračovali v práci. Zatloukali kolíky a upevňovali stanové plátno. "Jak se jmenujete prvním jménem, pane Vlnovský?" "Miloslav, odpověděl Vlnovský. "To není námořnické jméno, vypadá spíše jako panské." "Také jest," odpověděl Vlnovský, "a byl to velmi bohatý pán, po němž jsem je dostal." "Víte co, pane Vlnovský? Vy mi jednou musíte vypravovat svůj životopis, celý životopis od dětských dob." "Snad bych mohl, Vilíme, protože v mém životě byly příhody, které by mohly jiným sloužit za výstrahu. Ale na to teď není kdy, máme plné ruce práce."

"Kolik je vám let?" "Čtyřiašedesát, a to je na plavce velmi mnoho. Už bych ani nebyl dostal zaměstnání na lodi, kdyby mě několik kapitánů dobře neznalo." "Proč říkáte: na plavce velmi mnoho?" "Námořníci žijí rychleji než jiní lidé, jednak proto, že při svém povolání velmi zkusí, jednak pro svou zálibu v lihovinách ; kromě toho jsou tuze nedbalí na své zdraví."

"Ale vy přece nepijete?" "Ne, Vilíme, nikdy. Ale v mládí jsem byl tak pošetilý jako druzí. Teď, Jitko, dej dovnitř lůžka! Ještě nám zbývají dvě nebo tři hodiny času, co uděláme nejdřív?"

"Snad ohniště, aby se mohlo hned vařit. "To jsem právvě chtěl navrhnout, kdybys na to sama nebyla přišla. Zítra ráno tu budu mnohem časněji než vy a mohu vám už něco uvařit."

"Vzal jsem láhev vody do batohu, řekl Vilím, "ani ne tak kvůli vodě, jako spíše proto, že chci podojit kozy a vzít zpátky mléko pro Vojtíška."

88.

"Jsi nejen prozíravý, ale i laskavý, Vilíme. Teprv, než s Jitkou snesete kameny na ohniště, uložím pod stromy některé věci, které jsem přivezl v člunu." "Máme kozy a ovce pustit, pane Vlnovský?" "Ale ovšem, netřeba se bát, že by utekly, protože pastva je tu lepší a hojnější než na druhé straně ostrova." "Dobrá, pustím Anku, jen co ji Jitka podojí. A teprv, Jitko, uvidime, kdo přinese víc kamenů najednou!" Za hodinu bylo ohniště hotovo, Vlnovský také vykonal, co zamýšlel, kozy byly podojeny a puštěny na svobodu a Vilím s Jitkou se potom vydali na zpáteční cestu. Vlnovský sešel k moři. Zpozoroval malou želvu. Připlížil se tiše mezi ni a vodu a podařilo se mu ji obrátit. "To bude na zítřek," řekl si a vstoupil do člunu. Opřel se o vesla a zamířil zpátky k písečné zátoce. „, „

/ 22

i VELKÉ STĚHOVÁNÍ. „, „ Když Vlnovský přistal v člunu, odebral se k stanům. N tam celou společnost, poslouchající Vilímovu zprávu o tom se vykonalo. Ustanovili, co se má dělat zítra, a odebrali sc odpočinek. Jen Vlnovský s Vilímem počkali, až se setmí, chytali slepice a svázali jim nohy, aby je ráno mohli naložil člunu. Umínili si, že všichni vstanou co nejdříve, protože Vlr ský chtěl rozebrat a převézt stan, v němž bydlila paní s dě1 Tomášek tentokrát spal s nimi; ostatní si prostřeli pvd pal i plachty a uložili se na ně. Jakmile paní vstala, rozebrali stan a naložili jej se všemi lů do člunu. A když posnídali, přidali tam ještě talíře, vidlič nože a některé jiné nezbytnosti. Drůbež položili navrch a Vlnov-ský odrazil k novému bydlišti. Po jeho odchodu se ostatní připravili na pochod lesem. Vilím je vedl a psi se mu drželi v patách. Pan Rolemil vzal do náruče děťátko, Jitka Karličku a paní vedla za ruku Tomáška. Ještě se rozhlédli po zátoce a po troskách korábu, rozházených všemi směry, a zamířili k lesu. Vlnovský dorazil na místo za necelé dvě hodiny. Když upevnil člun, odložil vylodění nákladu na později a zabil želvu, kterou večer ulovil. Rozdělal oheň, naplnil pánev vodou a postavil na ohniště. Část želvího masa hodil do vody, přidal několik kousků slaniny, přikryl pokličkou a nechal vařit. Zbytek želvy pověsil do stínu, vrátil se k člunu a vynášel náklad. Osvobodil ubohé slepičky, které se hned jaly hledat potravu. Uložení nákladu mu trvalo dobré tři hodiny, protože některé věci -byly těžké a vzdálenost dosti značná. Starce nemrzelo když byl hotov, že si mohl na chvíli sednout.

90

"Už by tu skoro mohli být," povídal si. "Vyrazili před čtyřmi hodinami." Ještě čtvrt hodiny seděl u ohně a chvílemi se díval pod pokličku, když se k němu přihnali psi. "Aha, vy už jste tady!" přivítal je Vlnovský. Za několik minut se objevila celá společnost; všichni velmi zpoceni a unavení. Dověděl se, že Karličku bolely nohy, takže ji Jitka musila nést. Potom paní nemohla dále, dokud si neodpočinula aspoň čtvrt hodiny. Tomášek nechtěl sedět u matky, ale raději pobíhal sem a tam. A když měli jít, prohlásil, že nemůže, a chtěl, aby ho někdo nesl. Jenže už nebyl nikdo, kdo by ho mohl nést, proto se dal do pláče a musili čekat druhou čtvrt hodiny, až si odpočine. Sotva však vyšli, hned znovu naříkal, že dále nemůže, a Vilímovi nezbylo, než ho vzít na záda. Když s ním tak šel, přehlédl znamení na stromech a dlouho bloudili, než je opět našli. Potom zase dítě mělo hlad a plakalo: Karlička se bála, když byli tak dlouho v tmavém lese, a dala se taky do pláče. Konečně to šlo lépe, ale došli tak zpocení a vyčerpaní, že paní šla rovnou do stanu, aby si s dětmi trochu oddychla, aniž se rozhlédla po svém budoucím bydlišti. "Tahle lesní pouť je mi diikazem, jak bychom byli bezmocní bez vás, Vlnovský!" povídal pan Rolemil. "Jsem rád, že jste už tady, spadl mi kámen se srdce. Myslím, že tu budete zakrátko žít velmi pohodlně, ale ještě nás čeká plno práce. Až si paní odpočine, poobědváme a potom postavíme náš stan ; to pro dnešek stačí." "Vrátíte se zítra k zátoce, Vlnovsk " Ano, pane, potřebujeme zásoby. Ostatní věci prohlédneme a přeneseme, až na to bude kdy. Vykonám ještě tři cesty a potom zůstanu s vámi a pomohu vám."

" Ale zatím snad já mohu něco dělat?" "Ovšem, práce je tu pro vás taky dost." Pán vešel do stanu a viděl, že se paní zotavila, ale děti tvrdě spaly. Počkali ještě čtvrt hodiny, vzbudili Tomás`e a Kařličku a poobědvali.

91

",Jé!" zvolal lrilim, kdyš Vlnovský zdvihl pokdičku

"Jé!" zvolal Vilím, když Vlnovský zdvihl pokličku. "Co je to dobrého?" "To je uvítací hostina, kterou jsem vám všem připravil," odpověděl Vlnovský. "Vím, že už máte po krk toho soleného masa, ale teď budeme jíst jako páni radové." "Ale co je to?" ptala se paní. "Želví polévka; doufám, že vám bude chutnat. Jestli ano, můžete ji mít na této straně ostrova často." "Opravdu je výborná, ale málo slaná. Máme ještě sůl, Jitko?" "Už jen málo, hned ji přinesu." "Co budeme dělat, až nám všechna dojde?" ptala se paní. "Jitka přinese novou." ,92,

Kde bych ji vzala?" zvolala Jitka a podívala se tázavě na Vlnovského. "Už neni nikde." "Je jí tu spousta, Jitko," řekl pán a ukázal na moře. " To bych ráda věděla, kde!" povídala Jitka, pohlížejíc tím s měrem. "Jak to myslíš, muži?" zeptala se i paní. "Že můžeme mít soli, co srdce ráčí; vyvaříme-li mořskou vodu v kotli anebo vytesáme solničky v pobřežních skalách. Sůl se obyčejně dobývá tímto způsobem, buď vypařením nad ohněm, nebo vysušením na slunci." "To obstarám co nejdříve, paní, řekl Vlnovský ,a ukáži Jitce, jak dostat sůl, kdykoli jí bude třeba." "Jsem ráda že to slyším, protože už jsem měla značný nedostatek soli. Ale nikdy mi oběd tak nechutnal jako dnes." Všichni prohlásili, že polévka byla výborná. Po obědě paní zůstala u dětí, všichni ostatní zdvihli druhý stan a připravili všechno na noc.

23. STUDNA JE HOTOVA .-.-. Pan Rolemil byl ráno první vzhůru, a když Vlnovský za ním vyšel ze stanu, řekl: "Cítím se tu mnohem spokojenější než na druhé straně ostrova, milý Vlnovský. Tam mi všechno připomínalo, že jsme trosečníci, a nemohl jsem se zbavit myšlenek na domov a vlast. Ale zde mi připadá, že jsme osadníci, kteří přišli dobrovolně." "Doufám, pane, že ten dojem bude každým dnem silnější, protože stále truchlit není nic platno a není to ani rozumné." "To pokorně přiznávám. Do čeho se dáme nejdřív?" "Nejdůležitější je pitná voda, proto bych byl rád, abyste vzal s sebou Vilíma -. á, tady je -. dobré jitro, Vilíme! Zrovna povídám, že byste měli jít vyčistit pramen; já zatím budu v člunu. Včera jsem přivezl ještě jednu lopatu, takže můžete pracovat oba. Můžeme tam jít hned, než Jitka připraví snídani. Vidíte, pane, musíte jít za pramenem až pod stromy, kde bude studánka chráněna před sluncem. To dokážete snadno, když budete kopat a dávat pozor, odkud voda teče. Až tam vykopáte dosti hlubokou jámu, zapustíme do země jeden z těch velkých sudů, které leží na břehu; odpoledne jej přivezu s sebou. Potom budeme mít stále po ruce plný sud vody a pramen nám jej naplní vždy znovu a znovu." "Rozumím a vykonáme to, než se vrátíté." "Teď už mi zbývá jen promluvit s Jitkou o obědě ; vezmu si nějaké sousto s sebou a půjdu." Vlnovský vysvětlil Jitce, jak vysmažit trochu slaniny na pánvi a opékat v tom tenké řízky. želvího masa k obědu. A též ohřát želví polévku, která zbyla. Vzal si několik su,94,

charů a kus soleného masa, sešel k moři a odrazil k písčité zátoce. Vilím s otcem pracovali velmi pilně a v poledne měli už jámu tak velikou, že stačila k zapuštění sudu. Nechali toho a šli ke stanům. "Ani nevíš, oč jsem šťastnější nyní zde," řekla paní, když sedala vedle manžela. "To je předzvěst budoucí spokojenosti," řekl pán. "Mám stejný dojem a ráno jsem to povídal Vlnovskému." "Myslím, že bych tu mohla žít navždy, jak je tu krásně a klidno. Ale jedno tu postrádám -, není tu zpěvné ptactvo jako ú nás doma." "Neviděl jsem tu jiné ptáky kromč mořských; těch je ovšem hodně. Ty, Vilíme, ano?" "Jenom jednou, tatínku, viděl jsem v dálce nějaké letět. Vlnovský se mnou nebyl, a tak nemohu říci, jací to byli ptáci. Byli velcí jako holubi. Tamhle už Vlnovský zahýbá kolem útesu. A jak rychle letí člun pod plachtou! I tak je to na starého člověka hodně, plout k zátoce a zpátky." "Pojďme k němu a pomozme mu vynášet věci na břeh, než bude oběd!" řekl pán. Vlnovský za sebou přitáhl i velký sud a Vilím jej vyvalil na břeh. " Želví řízky byly tak výborné jako polévka, zvláště po tak dlouhém stravování soleným masem velmi jim chutnalo čerstvé. "Tak, a teď doděláme studnu," řekl Vilím. "Co se teď napracuješ, milý hochu!" litovala ho matka. " Teď se musím učit dělat všecko." "A budeš to brzy umět," pochválil ho Vlnovský. Přivalili sud k pramenu a byli překvapeni, když spatřili, že ta velká jáma, kterou vykopali před necelými dvěma hodinami, je už plná vody. "Jéjda!" zvolal Vilím. "Teď musíme všechnu vodu vybírat, abychom tam dostali sud." '95,

" Přemýšlej chvíli, Vilíme," řekl mu otec. "Voda vyvěrá tak rychle, že by to nebyla snadná úloha. Nedá se to udělat jinak?" " Ale sud bude přece plavat!" odpovídal Vilím. "Jistě by plaval, kdyby zůstal tak, jak je, ale snad se dá nějak zařídit, aby klesl na dno jámy?" "Už vím -, musíme provrtat dno sudu, potom se naplní vodou a klesne." "Tak vidíš," řekl Vlnovský, "a já jsem už na to vzal veliký nebozez." Vyvrtal do dna čtyři otvory, voda tak vnikla do sudu a sud stále klesal až dolů. Když byl jeho okraj v stejné výši s okrajem jámy, naházeli lopatami a rýčem kolem něho hlinu a studna byla hotova. '96,

Kapitola 24. ŽELVí NÁDRŽ.

Příštího jitra hned po snídani řekl pan Rolemil: "Máme tuze mnoho úkolů, neuškodí, když si práci rozvrhneme, protože dobrý plán je půl díla. Nejdřív, co bude kdo dělat příští týden?" "Dobrá," řekl Vlnovský, "začněme tedy s paní." "Teď tu nemáte žádnou paní, dokonce už ne jemnostpaní " odpověděla mu paní Rolemilová. "Zdraví a síla se mi vrátily a myslím, že mohu být velmi užitečná. Budu pomáhat Jitce v domácích pracích, při vaření a prádle, budu se starat o šatstvo, dohližet na děti a vyučovat je. Nebudu se vyhýbat žádné práci, která bude nutná. Potřebujete-li ode mne ještě něco, jen řekněte." "Myslím, že toho je dost, paní," odpověděl Vlnovský. "Dále: nejdůležitější kromě stavby domu jest obdělat kus půdy, kde bychom zasázeli brambory a obilí. Potom zřídit nádržku pro želvy, z níž bychom si je mohli kdykoli vylovit, i tehdy, až mine jejich období kladení .vajec." " "Máte pravdu, ale co z toho nejdříve?"

" Právě želví nádržku; to vám dá jen několik dní práce, pomohou-li vám Jitka s Vilímem. Já se příští týden obejdu bez vaší pomoci. Vyhledal jsem nedaleko odtud v lese místo, kde jsou palmy velmi husté. Až je vykácím, vznikne prostor, na němž časem vystavíme skladiště, a až přejde deštivé období, přeneseme tam všechny své zásoby z druhé strany ostrova. ' Bude mi to trvat celý týden, než vykácím stromy a přiříznu kmeny na stejnou délku, aby byly připraveny k stavbě domu. Tu ovšem potom vykonáme spojenými silami a bez prodlení."

g7

"Stačí nám na to čas? Kdy myslíte že přijde doba dešťů?" "Za tři nebo čtyři neděle. Po příštím týdnu budu asi potřebovat pomoc vás dvou, ne-li všech. A také se musím ještě jednou vrátit k písečné zátoce."

" Proč?" "Pamatujete se, pane, na ten dvojkolový vozík, zabalený v rohožích, který vichřice vyvrhla na břeh? Tehdy jšte se smál a řekl jste, že nám je nyní málo platný. Ale kola a osa nám přijdou velmi vhod, až prosekáme dost širokou cestu k místu, kde hodlám kácet stromy, protože na tom budeme převážet trámy mnohem snadněji, než kdybychom je musili přenášet v rukou." "To je výborný nápad, který nám ušetří plno lopoty." "To bych řekl, pane! V pondělí časně ráno půjdu s Vilímem pro něj a vrátíme se ještě před snídaní. Dnes si vybereme místo pro zahrádku a pro želví nádržku ; také se podíváme tam, kde budu .kácet stromy. To bude náš úkol, pane, a Vilím s Jitkou mohou tu udělat trochu pořádek." Nejdříve sešli na břeh. Vlnovský chvíli pozoroval útesy a řekl: "Není třeba, aby želví nádrž byla hluboká, protože by bylo obtížné želvy z ní lovit. Stačí vodní prostor ohrazený nízkou kamennou zdí, aby zvířata nemohla utéci; šplhat neumějí, třebaže na zemi lezou dosti dobře. Tenhle skalní hřeben vyčnívá přiměřeně vysoko z vody, prostor mezi ním a břehem je dost hluboký a skály na břehu tvoří souvislou hradbu, takže želvy nebudou moci utíkat ani po pevnině. Zahradíme tedy jen oba konce a nádrž buiie hotova." "To nebude trvat dlouho, budeme-li mít dost kamení," odpověděl pán. "Skoro všechny kameny na břehu jsou volné a máme jich plno při ruce. Některé jsou sice tuze těžké k přenášení, ale můžeme je posouvat s pomocí sochorů. Dejte znamení Vilímovi a Jitce, ať se dají do práce." Pan Rolemil volal a mával kloboukem a Vilím s Jitkou k nim

98

seběhli. Jitku poslali zpátky pro sochory a Vilímovi Vlnovský vysvětlil, jak a co mají dělat. Když Jitka přinesla nářadí, oba muži ještě chvíli pomáhali a potom šli hledat místo pro zahrádku. Vilím s Jitkou sami pokračovali v práci. * 99

„, „ / 25, TOMÁŠEK A BOBY. „, „ Kráčeli po břehu, až Vlnovský vyhlédl výběžek země, který považoval za vhodný pro zahrádku. Bylo tam hojně prsti, a protože výběžek souvisel s pevninou jen úzkou šíjí, nebude třeba příliš dlouhého plotu. "Ten postavíme až po deštivém počasí, teď se dáme do přípravy půdy, dokud nám to povětrnost dovolí. Zrní a brambory stejně nevzejdou před koncem deštivého období, nemusíme tedy nyní udělat nic jiného, než zkypřit půdu a zasázet je." "Nebudeme-li se zdržovat plotem, myslím, že týden stačí na přípravu půdy," řekl pan Rolemil. "První prací bude vysekat křoví," dodal Vlnovský "a obrátit zem. Velké keře tu musíme nechat, na ty není kdy. Tomášek vám může pomáhat odnášet roští, které vysekáte. Ale teď pojďme do lesa podívat se na místo kde chci kácet stromy. Už jsem si je označil. Na malé zvýšenině rostly palmy tak hustě, že se imi nedalo ani projít. "Tady je to! řekl Vlnovský. "Chci zde nakácet všechny kmeny, jichž bude třeba k stavbě domu. Vprostřed vzniklé mýtiny můžeme postavit skladiště. Jak vidíte, nedá mnoho práce přeměnit je v pevné útočiště, postavíme-li kolovou hradbu mezi zbylé stromy kolkolem, takže z toho bude pevný srub na ochranu proti každému nepříteli." "Pravda, ale doufám, že k tomu účelu ho nebudeme potřebovat." "Já taky, ale není nad to, být připraven. To však zatím počká. A teď, pane, oběd je jistě hotov, vraťme se a po obědě se dáme každý do své práce." 100

Též Vilím s Jitkou přišli k obědu, který uvařila paní sama. Oba se důkladně zahřáli prací, která nebyla lehká, ale dychtili ji dokončit. Když potom pán odcházel se sekyrkou a rýčem, požádala ho paní, aby vzal Tomáška s sebou, protože má mnoho práce a nemá kdy ho hlídat, když se musí starat o Karličku a Vojtíška. Pán tedy vzal Tomáška za ruku a vedl ho tam, kde chtěl očistit půdu od křoví. Posadil ho k sobě a dal se do práce. Vybídl Tomáška, aby odnášel uťaté křoví a skládal je na hromadu. Když měl očištěn kus země, vzal rýč, vyrýval kořeny a kypřil půdu. Zabral se do práce a na Tomáška zapomněl. Nevšímal si, co dělá celou tu hodinu. Najednou ho slyšel plakat. Šel k němu a ptal se, co mu je, ale Tomáš neodpovídal, jen řval víc a více a mačkal si rukama břicho. Bylo vidět, že má velké bolesti. Otec nechal práce a vedl ho k stanům. Také Vlnovský, když slyšel chlapce tak dlouho plakat, myslil, že je to něco vážného, a přišel se zeptat, co se stalo. "Vsadil bych se, že dítě něco snědlo a teď je mu zle," povídal. "Co jsi jedl, Tomášku, když jsi byl s tatínkem?" "Boby řval Tomášek. "To jsem si myslil, paní. Musím se jít podívat na ty boby." A stařec spěchal na místo, kde pán prve pracoval. Paní byla velmi polekána, že se dítě otrávilo, a pán hledal mezi léky ricinový olej. Vlnovský se vrátil, když pán chtěl právě z láhve nalít Tomáškovi dávku. Nesl v ruce nějakou rostlinu a povídal: "Myslím, že mu nemusíte dávat ricinový olej, protože ho má v sobě až příliš mnoho. Tohle je skočec, rostlina, jejíž boby obsahují ricinový olej, a pan Tomáš se jich najedl. Že jsou to ty, viď, Tomášku?" "Ano plakal Tomáš. "To jsem si myslil. Dejte mu napít něčeho teplého, paní, vyjde to z něho a hned mu bude lépe. Aspoň ho to vytrestalo, že nebude už jíst žádné boby." Bylo tomu tak, ale přesto bylo Tomáškovi zle celý den a šel brzy spat. 101

26 TOMÁŠKŮV SOUBOJ S KOZLEM .... .... Když příštího dne všichni odešli po své práci, seděla paní před stanem. Vojtíšek se batolil u ní, Karlička se pokoušela šít, Tomáš dělal důlky do země a do každého vstrčil kamínek. "Co to děláš; Tomášku? ptala se paní. "Zahradu." "Zahradu? To tedy tam musíš nasázet stromy." "Ne, sázím semena, podívej se!" řekl Tomášek, a ukázal na kamínky. "Ale to jsou kamínky, ne semena." "Ať, já si myslím, že to jsou semena, to je jedno." "Ba ne, Tomášku. Kdyby sis byl včera jen myslil, že jíš boby, a nejedl je doopravdy, nebylo by ti bývalo špatně." " Už je víckrát nebudu jíst," odpověděl Tomášek. "Já vím, tyhle boby už ne, ale až uvidíš něco jiného a budeš myslit, že je to dobré, sníš to zas a bude ti možná ještě hůř než včera." "Já rád kokosové ořechy, proč nemáme žádné? Na stromech je jich plno." "Kdopak má pro ně vylézt tak vysoko, Tomášku? Polezeš tam ty?" "Ne, ale ať leze Vlnovský nebo tatínek nebo Vilím.". " Myslím, že nám taky nějaké časem opatří, až nebudou mít tolik práce, ale teď není kdy." "Já chci želví polévku!" odpověděl Tomášek. "Vilím s Jitkou dělají nádržku pro želvy a potom budeme mívat polévku častěji. Nemůžeme mít všecko hned, jak se nám toho zachce." 102

"Já chci teda smaženou rybu!" řekl Tomáš. "Proč mi neusmažíš rybu?" "Protože všichni mají práci a nemohou chytat ryby zrovna teď. Běž, Tomášku, a přiveď Vojtíška zpátky, on leze k Honzovi a ten by ho mohl trknout." Tomáš šel pro dítě, které se batolilo ke kozlíkovi. Když sebral bratříčka, kopl kozlíka do hlavy. "To nedělej" Tomášku, trkne tě a ublíží ti "Já se nebojím," povídal Tomáš. Držel jednou rukou dítě a kopal kozla dál. Honza to dlouho netrpěl, shýbl hlavu a trkl Tomáška, že se i s dítětem svalil na zem. Dítě se rozplakalo a Tomáš začal kňourat. Paní běžela zdvihnout dítě. Polekaný Tomáš se jí chytil za sukně, schoval se za ní a pokukoval po kozlovi, který se chystal k novému útoku. "Proč neposloucháš, co se ti řekne, Tomášku? Povídala jsem ti, že tě trkne!" pravila paní a chlácholila dítě. "Já se ho nebojím," opakoval Tomáš, vida, že kozlík jde pryč. "Ne, teď jsi statečný, když kozel odešel, viď! Jsi velmi ošklivý hoch, že neposloucháš maminku." "Honza mě ještě nikdy netrkl," řekla Karlička. "Protože ho nikdy nedráždíš, ale Tomášek tuze rád dráždí zvířata a potom pláče a bojí se. Je to velmi nehezké od něho, zvlášť když mú to tatínek a maminka zakázali." "A ráno jsi povídala, že jsem hodný, když jsem se naučil dobře úloze," řekl Tomáš. "Ano, ale máš být hodný pořád." " To nejde být pořád hodný. Já chci oběd." "Je čas k obědu, to je pravda, ale musíš počkat, až všichni přijdou domů z práce." " Tamhle už jde Vlnovský a nese na zádech pytel," řekl Tomášek. Vlnovský brzy došel k paní a složil pytel. "Nesu pár kokosových ořechů se stromů, které jsem skácel. Některé jsou mladé a jiné docela zralé." 103

"Kokosové ořechy, máme kokosové ořechy!" jásal Tomášek. "Tak vidíš, říkala jsem ti, že je časem dostaneš, a ony přišly dříve, než jsme se nadáli. Vy jste velmi uřícen, Vlnovský!" "Ba, paní." A Vlnovský si utíral obličej. "Je to perná práce, protože se nepohne ani větříček, který by člověka trošku ochladil. Potřebujete něco z druhé strany ostrova? Já se tam vydám hned po obědě." " Proč?" "Musím si přivézt kola, abych měl kmeny na čem odvozit. A protože musím vykácet cestu, musím mít Vilíma s sebou." "Vilím půjde rád, o tom není pochyby. Nevzpomínám si právě na nic, co bych potřebovala. Tady přichází Vilím s Jitkou a tatínek taky už položil rýč. Karličko; dej pozor na Vojtíška, než dám oběd!" Vlnovský jí pomohl a prostřeli k obědu na zemi, protože ještě nepřivezli do svého nového bydliště židle a stůl; myslili si, že je na to dost času, až bude postaven dům. Vilím oznámil, že budou s želví nádrží hotovi do zítřka. Pan Rolemil očistil dosti místa, aby se na ně mohlo vysázet půl pytle bramborů, které zachránil z korábu, takže se za dva dny budou moci všichni věnovat kácení a převážení kmenů. Po obědě Vilím a Vlnovský vsedli do člunu a ještě za světla se vrátili s koly, s osou vozíku a s několika jinými věcmi, jež stačili naložit. ,104,

„, „ 27, VLNOVSKÝ LOVí ŽELVY. „, „ A teď, Vilíme, nejsi-li tuze ospalý, můžeš se mnou jít v noci na želvy, protože jejich doba utíká velmi rychle a ony brzy opustí ostrov," řekl Vlnovský. Jakmile slunce zapadlo, sešli oba na břeh a sedli si tiše na skálu. Brzy spatřil Vlnovský želvu, vlekoucí se po písku. Dal Vilímovi znamení, aby ho tiše následoval. Oba se plížili k okraji vody, aby se dostali mezi zvíře a moře. Jak je želva zahlédla, spěchala k vodě, ale oni jí nadběhli. Vlnovský ji popadl za přední nohu a obrátil ji na záda. "Takhle se to dělá, Vilíme, jen musíš dát pozor, aby tě nekousla, ona umí vykousnout kus masa a třeba i celý prst. Nyní nám už neuteče, protože se nemůže obrátit, a ráno ji zde najdeme. Pojďme dál po břehu, nechytíme-li ještě nějakou!" Zůstali tam až do půlnoci a obrátili šestnáct zvířat. "To napoprvé stačí, udělali jsme hodný kus noční práce a opatřili výživu na mnoho dní. Zítra je dopravíme do nádrže." " Ale jak tam dostaneme tak velká zvířata?" "Však je neponeseme, stačí podložit je plachtou a odtáhnout po rovném písku." "Proč nechytáme též ryby, pane Vlnovský? Mohli bychom je také dát do želví nádrže." "Tam by dlouho nevydržely, ani by nebylo snadno je odtamtud vybírat. Už jsem často pomýšlel na to, že udělám pár šňůr s udicemi, ale nemohu se k tomu dostat pro jinou práci. Večer, bývám vždycky unavený a ospalý, ale jak bude dům hotov, dám se do toho a ty budeš hlavním rybářem." " Ryby berou nejlépe v noci, že?" "Ovšem, mnohem lépe než ve dne." 105

Dal VilEmovi znamení, aby ho tiše následoval. . . "Kdybyste mi udělal provazec s udicí, lovil bych vždycky po práci hodinu nebo dvě. Vím, že maminka už má dost soleného masa, a také to není zdravé pro Karličku." "Tak dobře, zítra večer při svíčce udělám dvě udice. Ale musím jít s tebou, Vilíme. Však svíčkami často nesvítíme, co?" "To ne, jsme všichni rádi, když si večer lehneme. Ale svíček máme u zátoky asi dvě bedny." Příštího jitra byli všichni zaměstnáni dopravou želv do nádrže. Vilím s Jitkou zvýšili ještě ohradu, kde toho bylo třeba, ado oběda s tím byli hotovi. Také pan Rolemil řekl, že už stačí ten kus půdy, který dosud očistil od křoví. Paní s Jitkou odpoledne prala, Vilím s otcem a Vlnovským šli sázet brambory. Vlnovský dělal rýčem brázdy, druzí dva krájeli brambory na kousky, ale tak, aby na každém bylo aspoň jedno očko. Potom je všichni tři zasázeli a také obilí zaseli. 106

28 VILÍM NA NOČNiM LOVU -.-.-. Ten večer Vlnovský při světle svíčky asi tři hodiny upevňoval na šňůry udice a olověnou přítěž a vyrobil tak dva rybářské provazce. "Jaké vnadidlo dáme, pane Vlnovský?" "Myslím" že nejlepší budou plži z lastur, které nasbíráme v písku. Ale kus slaniny by také stačil." "A kde budeme lovit?" "Nejlepší místo bude na konci skalního výběžku, tam, kudy jezdím s člunem. Voda je tam hluboká hned u břehu." "Což tihle pelikáni a rackové by nebyli k jídlu?" "Nepříliš, Vilíme. Jejich maso je tuze tučné a páchne odporně rybinou. Ovšem kdybychom neměli nic jiného, musili bychom se jimi živit. Když už máme zaseto, budeme zítra vozit trámy. Tatínek mi může pomáhat se sekyrou a ty s Jitkou budete nakládat trámy na kola s osou a vozit je tam, kde chceme stavět dům." Ale Vilím zatím pomýšlel na něco jiného. Věděl, že matka by velmi ráda nějaké ryby, a rozhodl se, že se jich pokusí nalovit, když měsíc tak jasně září. Čekal tedy tiše, až Vlnovský usne, potom vzal obě připravené šňůry a šel na břeh. Rozbil několik lastur a měkkýše z nich nalíčil na udice. Pod mysem, který mu Vlnovský označil, bylo moře velmi klidné a hladina jako zrcadlo, takže měsíční světlo pronikalo hluboko do vody. Vilím vyhodil udice, a když cítil, že dopadly ke dnu, povytáhl je asi na stopu do výše, jak mu Vlnovský poradil. Netrvalo ani půl minuty a škublo jim to tak silně a tak neočekávaně, že by byl málem spadl do vody. Ryba, která zabrala, musila být 107

pořádně veliká, protože šňůra mu probíhala rukou tak rychle, že mu důkladně odřela prsty. Ale za nějakou chvíli se unavila a rybář ji stačil vytáhnout. Vážila dobrých deset liber a měla na sobě stříbřité šupiny. Odtáhl ji dál od břehu, aby se zmítáním nedostala zase do vody, a vyhodil udici po druhé. Tentokrát to netrvalo ani tak dlouho jako po prvé a škubnutí bylo ještě prudší, jenže Vilím byl na to již připraven, takže ho provazec nestáhl do vody. Popustil jej a nechal rybu unavit; potom ji vytáhl. Byla větší než ta první. Spokojen s výsledkem, svázal ryby za skřele a po návratu je pověsil ve stanu hodně vysoko, aby k nim nemohli psi. A šel spat. Ráno byl vzhůru první, aby se Vlnovskému pochlubil svou kořistí, ale ten se velice rozhněval. "Udělals chybu, Vilíme, ani nevíš, v jakém jsi byl nebezpečí. Když jsi chtěl jít na ryby, proč jsi mi neřekl, abych šel s tebou? Sám říkáš, že ryba tebou škubla, div jsi nepadl do moře. Představ si, že by se tak bylo stalo a místo těchto dvou ryb byl by tvé vnadidlo popadl žralok! Ten by tě jistě strhl do moře a skály jsou tam tak příkré, že bys mu nijak nestačil uniknout. Dovedeš si představit zoufalství svých rodičů, kdyby došlo k takovému neštěstí ?" "Vidím, že jsem provedl hloupost, ale chtěl jsem maminku překvapit a potěšit." "Ten důvod stačí, abych tě omluvil, milý hochu, ale víckrát to nedělej ! Dál o tom nebudeme mluvit. Nikdo neví, žes byl v nebezpečí, a když se nic nestalo, nemusí to nikdo vědět. Nezlob se na starce, že ti tak vyhuboval." "Ale ne, pane Vlnovský, sám uznávám, jaký to byl nerozum, ale nenapadlo mě, že by to bylo něco nebezpečného." "Hle, maminka už je vzhůru! Dobré jitro, paní! Zdalipak víte, co vám Vilím opatřil včera večer? Podívejte se na ty krásné ryby! A že jsou znamenité k jídlu, o tom vás mohu ujistit." "To mám opravdu radost," řekla paní. Tomášek tleskal 108

rukama a tancoval kolem ryb: "Smažené ryby k obědu!" Také Jitka řekla Karličce: "Budeš mít dnes dobrý oběd, slečinko!" Po snídani se všichni odebrali do lesa, kde byly pokácené stromy. Vzali s sebou kola, spojená osou, a silné provazy. Pán s Vlnovským osekávali větve a kmeny nakládali na vozík, který Vilím s Jitkou vždy odtáhli k staveništi a tam je skládali. Nemrzelo je, když pani volala k obědu; byla to věru krušná práce. Večer, ač hodně unaveni, přece vyšli Vlnovský s Vilímem na želvy a podařilo se jim obrátit jich ještě osm. Zbytek týdne strávili kácením dalších stromů a jejich dopravou na místo. V úterý ráno začali se stavbou.

29 KONEČNĚ POD STŘECHOU okenní rámy a dveře udělal Vlnovský z dříví, které připlavil z lodních trosek u zátoky. Ve čtyřech úhlech vztyčil silné trámy a potom s pomocí páně Rolemilovou udělal na obou koncích kokosových kmenů vruby, aby se v rozích mohly klást přes sebe. Tím způsobem přiléhaly velmi dobře a skuliny mezi nimi stačilo vycpat palmovým listím. To byla práce Vilímova a Jitčina, když dovezli všechny klády. Tak se dům pomalu zdvihal od základů. Ohniště nemohli postavit hned, protože nebylo kdy hledat maznou hlínu anebo vypalovat lastury na vápno, z něhož by si mohli připravit maltu. Ale ponechali pro ně místo. Stavba jim dala tři neděle krušné práce. Když měli hotové stěny, zdvihli krovy a Vlnovský pokryl střechu širokými palmovými listy na způsob došků. Koncem třetího týdne byl už vnitřek domu chráněn před nepohodou. A bylo skutečně na čase, neboť počasi se začínalo měnit, oblaků na nebi denně přibývalo a bylo vidět, že nastává deštivé období. "Musime si pospíšit!" řekl Vlnovský. "Děláme hodně pilně, ale těchto několik dní musíme být ještě pilnější, abychom vnitřek domu upravili tak, aby se tam paní mohla přestěhovat co nejdříve." Zemi v domě upěchovali jako mlat a uvnitř po obou stranách asi dvě stopy nad zemi postavili lůžka. Upravili též záclony z plachet, aby se daly na noc stahovat. Vilím a Vlnovský zajeli ještě jednou s člunem k zátoce a přivezli stoly a židle; stihli to právě před první bouří. Lůžka a všechny potřeby odnosili do domu a postavili i malou předsíňku

110

- střtšku na dvou aloupech, aby bylo kde vařit, než bude hotovo ohniště. V sobotu pozdě večer se rodina nastěhovala do nového domu, a byl svrchovaný čas, neboť hned v neděli se přihnala bouře. Vítr vál s velikou silou, a ač byli chráněni, přece palmy tloukly o sebe korunami a ohýbaly se až k zemi. Blesk stíhal blesk, rachot hromu byl nepřetržitý a dešť se lil v přoudech. Zvířata utekla z pastvy a hledala si útočiště v háji. Ač bylo poledne, udělala se taková tma, že nebylo Ize číst. "Tak, to je ta doba dešťů, o které jste tolikrát mluvil, Vlnovský," povídala paní. "To bude takhle pořád? Co budeme dělat?" "Pořád ne, ,paní; občas vysvitne i slunce, ale ne nadlouho. Skoro každý den budeme moci na chvilku vyjít po své práci, ale také bude pršet třeba několik dní za sebou nepřetržitě, takže si musime najít práci doma." "Jaké jsme měli štěstí, že jsme stačili postavit dům! V stanech bychom se byli utopili!" "Věděl jsem to, proto jsem tolik pospíchal, abychom měli střechu nad hlavou: ` Ani ten prudký dešť nemohl proniknout doškovou střechou. Vlnovský s Vilímem šli zabezpečit člun a vrátili se promoklí na kůži. Bouře trvala celou noc, ale oni mohli bezpečně spát. Kdykoli je probudil rachot hromu, uvědomili si vždy znovu, jak je jim dobře v pevném domě.

111

30 PO BOuŘI -.-. -.-.

Ráno je přivítalo čisté nebe a jasné slunce. Vlnovský s Jitkou byli nejdřív venku -. stařec pod paždím s dalekohledem, který vždy brával s sebou na ranni obchůzku. "To máme krásné jitro po bouřce, viď Jitko!" "Ano, pane, je velmi krásně. Jenže jak rozdělám oheň na snídani, to opravdu nevím, když je všecko tak nadobro promoklé, větvičky i listí." "Než jsem šel spat, Jitko, přikryl jsem žhavé uhliky popelem, dal přes to větve a zatížil kamením. Tam najdeš jistě nějakou jiskru. Jdu na svou ranní obchůzku, ale chvilku ti pomohu." "Děkuji, pane Vlnovský. Ale byl to v noci pořádný déšť!" "Malý ne, to víš. Voda v studánce nebude tuze čistá, ba myslím, že ani studánku vůbec nenajdeme. Tu máš trochu paliva, to není tak tuze mokré." "Už mám oheň!" povidala Jitka, když odkryla kameny, klekla na zem a rozdmychávala uhlíčky. "Tak už mě tu nepotřebuješ; Vilím beztoho přijde co nevidět." Vlnovský hvízdl ná psy a vydal se na obchůzku. Nejdřív zamířil k rokli, ale přes studánku se hnal proud kalné vody. Sud byl plný nánosu a bahna, že ho bylo sotva vidět.

" To jsem čekal!" řekl si Vlnovský a zamyšleně pozoroval dravý proud. "Avšak lépe přiliš mnoho vody než příliš málo." Přebrodil potok a šel se podívat na želví nádrž. Viděl, že je v pořádku, a vrátil se na druhou stranu potoka, který se nyní široce valil po písčitém pobřeží. Šel k člunu, který včera zakot112

vili vpředu i vzadu těžkými kameny. S tohoto místa se jako obyčejně rozhlédl dalekohledem po širém moři. Ne že by byl doufal, že spatří mezi těmito ostrovy nějakou loď, ale z pouhé povinnosti. Vždycky tak činil, ale jen časně ráno, aby ho pan Rolemil neviděl, protože by ho to rozrušilo a zarmoutilo. Jako vždycky vstrčil zase dalekohled pod paži, řka sám k sobě: "Nemá to smyslu!" Bouře člun odvála, neboť kameny se vlekly po dně, a Vlnovský ho nemohl dosáhnout. "Co teď?" řekl si stařec: "Proč jsem jej neuvázal silným provazem k břehu? Ale páni žraloci se marně těší, že se pokusím pro něj plavat. No, uvidíme." Vlnovský zdvihl plachetní lano, které včera vyhodil z člunu na břeh, a ještě jeden provaz a obojí svázal dohromady, takže to bylo dosti dlouhé. Na konec přivázal klacek a po několika pokusech se mu podařilo jej vhodit do člunu. Klacek se tam zachytil o příčku a tak mohl Vlnovský člun přitáhnout. Vycákal z něho vodu, jíž tam hodně napršelo, a vytáhl jej na břeh. Potom se šel ještě podívat na zahrádku. "Ohlédnu se po kozách a ovcích a budu s ranní obchůzkou hotov. Romule, Reme, pojďte mi je pomoci hledat, hoši!" Psi jako by mu rozuměli, čichali po stopě a brzy našli ovce i dvě kozy, ale třetí tam nebyla. "Kde jen může být Černá Anka?" bručel Vlnovský pro sebe a zastavil se na chvíli. Tu zaslechl mečení v houštině. Zamířil tam a psi s ním. "To jsem si myslil!" řekl, když viděl Anku ležet v křoví a vedle ní dvě novorozená kůzlátka. "Pojďte, drobečkové, najdeme vám lepší místo!" Vzal pod každou paži jedno a Černá Anka šla za ním až k domu. Tam už byli všichni vzhůru. Karlička i Tomáš přivítali kůzlata radostným křikem; i Vojtíšek tleskal rukama. Sotva je Vlnovský postavil na zem, už jedno držela kolem krku Karlička a druhé Tomášek. "Přinesl jsem vám přírůstek do rodiny, paní. Musíme je ne113

chat nějaký čas v domě, než jim přichystám útulek. To je teprve začátek, brzy toho, doufám, bude víc. Když se konečně podařilo přimět děti, aby se s kůzlaty rozloučily, uvázali Anku do kouta. Ta byla velmi spokojena, když viděla, jaké oblibě se těší její mláďata a jak dobře je o ně postaráno. Jitka s Vilímem přinesli dovnitř snídani a pán řekl: "Teď, Vlnovský, se musíme poradit, jak si rozdělit povinnosti v době dešťů. Máme práce velmi mnoho a nesmíme zahálet." "Pravda, pane, pořádek v práci je velmi důležitý. Sloužil jsem dosti dlouho na válečné lodi, abych pochopil, co znamená pořádek. Polovice posádky válečné lodi vykoná v kratší době víc práce než celá posádka lodi kupecké. A proč? Protože každý stojí na svém místě a všem věcem je vykázáno přesné místo." Paní dodala: "To je pravda, než některé děvče najde náprstek, je druhé hotovo s celým šitím." "Na válečné lodi, vracel se Vlnovský ke svému, "se všecko dělá mlčky. Každý drží své lano a vleče je nebo popustí tak, jak člunař dává píšťalkou znamení, a za několik vteřin jsou plachty rozpjaty nebo staženy, jak je třeba. Když jsem to viděl po prvé, připadalo mi to jako čarování. Při takovém pořádku má každý člověk svou důležitost. Tam jsem se naučil vykonat co možná nejvíc práce v nejkratší době a s nejmenšími silami." "Tomu nás musíte také naučit Vlnovský!" "Tedy: nejdřív vyvlečeme člun a zajistíme jej. Zahrabeme jej do písku. Teď už by totiž nebylo radno plout ještě jednou k písečné zátoce, ani na jinou stranu ostrova. Moře bude už stále rozbouřené. Ani stany nesmíme nechat tak, jak jsou, ale usušit je, složit a uklidit; nevíme, kdy jich bude zase třeba. Také vystavíme skladiště na věci a zásoby. Musí mít podlahu aspoň čtyři stopy nad zemí a trámovou střechu. Pod tou podlahou budou mít kozy a ovce útočiště před nepohodou. Potom přijdou na řadu sádky na ryby a solničky, jež musím vytesat do skály. Až se uklidní počasí, vrátíme se lesem na druhou stranu podívat se, co obsahují naše zásoby, roztřídit je a při114.

chystat, abychom je sem mohli dopravit, jakmile mine doba dešťů. A posléze musíme taky trochu prozkoumat ostrov, abychom věděli, co tu roste. O tom doposud nemáme ani zdání. Možná, že najdeme mnohé užitečné stromy a plody, a taky bych rád našel lepší pastviny pro naše zvířata." "Jak si tedy tu práci rozdělíme?" "Zatím ji nebudeme dělit. Jitka s paní mají dost práce v domě a my tři společně vytáhneme člun a složíme stany, potom se dáme do stavby skladiště. Jitka ve volných chvílích může sbírat palmové listí a skládat je na hromadu, aby bylo stále dosti paliva. Tomášek půjde s ní a ukáže jí, jak se to dělá." "Ano já jí to naučím zvolal Tomáš a chtěl hned běžet. "Teď ne, Tomášku, ale až bude mít Jitka kdy. Nesmíme zmařit tuhle chvilku pěkného počasí; protože se dá znovu do deště, a možná ještě dnes. Pojďme si do stanu pro lopaty, abychom mohli pohřbít člun do písku. Vezměte s Vilímem nějaký provaz, udělejte z palmových větví svazek a přivezte jej na břeh, budu tam hned za vámi!"

31 ZAMĚSTNÁNÍ ZA DEŠŤŮ -.-. -.-. Z tolika skácených kmenů na stavbu zbylo tu plno odsekaných větví, že jich sebrali brzy hojnost. Vytáhli člun dosti daleko na břeh, vyhrabali pod ním lopatami jámu, aby do ní zapadl asi do poloviny, naplnili jej pískem, přikryli větvemi a ty ještě pečlivě zatížili dostatečnou vrstvou písku. "Nechápu, proč ten člun tak důkladně přikrýváme, dešť by mu přece neublížil, pane Vlnovský?" povídal Vilím. "Dešť ne, ale slunce. Občas přece bude svítit a je zde dosti mocné, člun by se nám nadobro rozeschl." "To mě nenapadlo. Co teď budeme dělat?" "Máme do oběda ještě dvě hodiny času. Doběhni, Vilíme, pro ty dvě rybářské šňůry, ať máme trochu ryb!" "Nemůžeme lovit tři na dvě šňůry," poznamenal pán.. "To ne, ale Vilím to už umí a vy můžete zůstat s ním. Já pomohu Jitce sbírat dříví na oheň; ráno ho měla nedostatek Protože všecko promoklo. Jakmile bude na vysoké hromadě, proschne velmi rychle. Dejte pozor, pane, nedržte šňůru tuze pevně v rukou, ryba by vás mohla strhnout do vody!" Oba rybáři měli štěsti; za ty dvě hodiny ulovili osm velkých ryb, jež přinesli domů na ráhně člunu. Tomáš je přivítal s jásotem. Rozhodli se raději obědvat později, aby se ryby mohly připravit, protože se solené maso všem už dávno přejedlo. Jen zasedli k jídlu, již liják znovu bubnoval na střechu. Ve čtvrt hodině se rozpoutalo tak pořádné hromobití, jaké bylo v noci. Venku se už nedalo nic dělat. Paní s děvčaty měla co šít '116, a spravovat, ostatním našel práci Vlnovský. Vilím s otcem rozplétali několik tlustých lan, protože potřebovali spíše tenčí. Vlnovský se chopil plachtařské jehly a obšíval díry v závěsech loží, jež dosud byly jen narychlo pověšeny. Potom bylo lze pohodlně je zatahovat i rozhrnovat. Shýbl se pod lůžka a vytáhl nějaký balík. "Musíme panino lože trochu vyzdobit, aby bylo hezčí než ostatní." Ukázalo se, že v balíku jsou dvě lodní vlajky, jedna červená čtvercová, hodně veliká, a druhá žlutá, na níž byl velikými černými literami nápis "Pokojný", jméno to utonulého korábu. Vlnovský je přibil na stěnu nad ložem, takže zakryly hrubé trámy domku, a místnost hned nabyla veselejšího vzhledu. "Velice vám děkuji, Vlnovský!" řekla paní. "Je to na náš domek skoro přiliš nádherné." "Jinak se nedají upotřebit, paní," řekl Vlnovský. "Žel, je tomu tak!" vzdychl si pán. "Pane Vlnovský," řekl Vilím, když rozsvítil svíčky. "Jednou jste mi napolo slíbil, že mi budete vypravovat svůj životopis, teď byste mohl splnit slib, aspoň by nám ušel čas." A Vlnovský začal: „, „ Příhody starého Vlnovského. „, „ 1

"Můj otec byl kapitánem kupecké lodi, která konala plavby mezi jižní Anglií a Hamburkem. Má nebožka matka byla dcera pensionovaného vojenského kapitána, který zemřel dva měsíce po jejím sňatku. Otec měl podíl na lodi, a když k tomu matka přidala dědictví po svém otci, patřila jim třetina lodi. Druhé dvě třetiny měl velmi bohatý stavitel lodí, jménem Miloslav Květoň. Otec dobře vycházel se svým platem a s tím, co vynášela třetina lodi. Pan Květoň si ho velmi vážil, byl na jeho svatbě, a když jsem se já narodil, byl mi kmotrem. Po něm mám jméno Miloslav. Každý byl přesvědčen, že je to pro mne velká víhoda. Lidé k tomu rodičům blahopřáli, neboť pan Květoň nebyl ženat, bylo mu skoro šedesát let a neměl žádné příbuzné. Měl sice velmi rád peníze, ale tím lépe, říkali lidé, protože je s sebou nevezme do hrobu, až umře. "Všem těm plánům udělalo náhlý konec neštěstí; můj otec " utonul na moři s celou posádkou i s lodí. Matka s ročním dítětem ovdověla sotva ve dvaadvaceti letech. Zdálo se, že bude mít z čeho žít, protože loď byla výhodně pojištěna, ale k všeobecnému překvapení pan Květoň prohlásil, že byly pojištěny jen jeho dvě třetiny." "Co je to pojištění?" zeptal se Vilím otce. "To je tak, hochu: lidé zaplatí umluvený peníz podnikateli, a když loď ztroskotá nebo náklad je ztracen, nahradí jim podnikatel škodu. Na příklad pojistíš loď a náklad na tisíc liber. Když loď i s nákladem šťastně dopluje, zaplatíš podnikateli sto liber, jestli však loď utone, musí ti podnikatel zaplatit celý tisíc liber, na něž jsi ji pojistil. Promiňte, Vlnovský, že jsem vás přerušil." "Poučení nikomu neškodí. Abych tedy pokračoval. Zdali tvrzení páně Květoňovo bylo pravdivé nebo ne, nikdo tehdy nemohl zjistit, ale všichni mu to měli za zlé a říkali, že je to hanba, připravit vdovu a sirotka o všechno. Na štěstí matku neopustili jiní přátelé, uměla hezky vyšívat, a tak mě nějak vychovala až do osmého roku." "Což váš kmotr jí nepomohl?" zeptal se pán. "Ne, a lidé tím byli hodně pohoršeni. Nejspíš se pro ty řeči od matky odvrátil docela; myslil si asi, že ona je roznáší. Je také možno, že ho trápilo svědomí, protože lidé vždycky nenávidí ty, kterým ubližili." "Žel, je na tom hodně pravdy, co povídáte; přesto se mi zdá divné, že pro vaši matku nic neudělal." "Je to divné, pane, aspoň tehdy to tak vypadalo, ale on miloval velice peníze a ty řeči ho také zlobily. Byl jsem silný, otužilý chlapec, a kdykoli jsem mohl uniknout matce nebo škole, hned jsem byl v přístavu nebo na palubě některé lodi. Matce se má náklonnost k moři nijak nelíbila a všemi prostředky mě od

119

ní hleděla odvrátit. Vyprávěla mi o nebezpečí a útrapách, jimž jsou námořníci vydáni, a připomínala mi s pláčem žalostnou smrt otcovu. .Ie to podivné, ale je tomu tak, že děti obyčejně dělají právě to, co se jim usilovně rozmlouvá. Kdyby se matka nebyla tolik snažila odvrátit mě od života na moři, byl bych pravděpodobně zůstal doma. Často se divím, jak jsem tehdy mohl býti tak eobecký a bezcitný. Byl jsem příliš mlád, než abych pochopil, co starostí a bolestí působím matce. Ale tomu člověk rozumí, až když je pozdě. Bylo mi málo přes devět let, když jsem byl jednou u moře za velmi oškliv6ho počasí. Vál silný vítr a moře bylo velmi rozbouřené. Tu se prudkým škubnutím přetrhlo lano, na němž byla uvázána jedna loď k přístavní hrázi. Zbylý konec mrštil sebou tak prudce, že srazil do moře člověka, který byl právě na hrázi. Slyšel jsem výkřiky a lidé s hráze i s okolních lodí mu házeli lana, ale on nemohl žádné zachytit. Plovat příliš neuměl a vlnění bylo tuze prudké. Popadl jsem konec jiného lana a skočil do vody. V tom věku jsem uměl plovat a potápět se jako kachna. Vstrčil jsem mu lano do ruky právě v okamžiku, kdy již klesal pod vodu. Chytil se ho zoufale -. právě jako tonoucí člověka lidé ho táhli k nábřeží. Brzy s jedné lodi spustili člun, který nás oba sebral. Dopravili nás do nejbližšího hostince a uložili do postele, než nám přinesou suché šaty. Teprv tehdy jsem se dověděl, že člověk, jehož jsem zachránil, je můj kmotr, pan Květoň. Každý mě chválil, a ačkoli bych to snad neměl říkat, na chlapce mého věku to byl odvážný kousek. Námořňíci mě dovedli k matce ve vítězném průvodu. Chudák nevěděla, má-li se radovat, že má tak smělého chlapce, nebo plakat nad nebezpečím, do něhož jsem se uvrhl. Chápala, že mě ta amělost přivede do nesnází ještě větších." "A nekárala vás za to, co jste učinil?" 120.

"Ne, ne, Vilíme, věděla, že je to povinnost k bližnímu, a snad ji také těšilo, že jsem mu odplatil dobrým za zlé. Druhého dne pan Květoň přišel k nám. Vypadal jistě směšně, když se ptal po svém kmotřenci, ke kterému se tak dlouho nehlásil. Přesto ho matka laskavě přivítala, ale já jsem tolikrát slyšel, jak hanebně se k ní zachoval, že jsem k němu cítil odpor a choval jsem se k němu chladně. Byl jsem rád, že jsem ho zachránil, ale ne proto, že to byl dobrý skutek; byla to spíše zlomyslná radost, že jsem prokázal službu člověku, který s námi jednal špatně. Pan Květoň se dlouho nezdržel. Řekl matce, že se o mne postará a vychová ze mne stavitele lodí, jakmile vychodím školu; do té doby že bude na mne platit všechny výdaje. Matka mu byla velmi vděčná a plakala radosti. Po jeho odchodu mě objala celá šťastná, že budu mít zaměstnání na pevnině, a ne na moři. Musím podle pravdy doznat, že pan Květoň dostál slovu a posílal matce pravidelně peníze, takže se nám vedlo lépe. Každý jí blahopřál a ona mě hladívala a říkala, že jsem já jí pomohl z bídy."

"Byl jste asi šťasten, Vlnovský!" "Axi.o, Vilíme, byl, jenže moje pýcha tím vzrůstala. Divná věc, ale stále jsem nemohl přemoci svůj odpor k panu Květoňovi; byl ve mně příliš hluboko zakořeněn. Bylo mi trapno, že matka na něm závisí a že on platí na mé vyučování. To uráželo mou pýchu, a byla-li matka spokojena, já jsem nebyl. Mimo to mě dali do lepší školy, takže jsem neměl tolik času k potulkám po přístavě a zakotvených lodích. Nechápal jsem, že je to k mému dobru, a byl jsem nešťasten, když jsem nemohl dělat, co se mi líbilo. Učitel mi domlouval a pan Květoň mi řádně vyčinil. Tím jsem se stal ještě vzdorovitějšim a byl jsem potrestán. To mě tak rozzlobilo, že jsem si umínil utéci na moře. Teprve nyní chápu, co jsem snad ztratil svým chováním. Pravím snad, protože nikdo nemůže vědét napřed, co by se v budoucnosti stalo. Pravděpodobně jsem se mohl těšit, že se mi dostane dobrého vychování, že získám místo v loděnici 121

a zdědím značné jmění. Snad bych dnes byl vzdělaným člověkem a žil si v pohodlí a blahobytu, obklopen milující rodinou, a zatím je ze mne jen ubohý vyčerpaný námořník na pustém ostrově. Ne že bych litoval svého osudu, ale lituji těch chyb, jichž jsem se dopustil." Paní řekla: "Vaše neštěstí však nám přineslo štěstí. Kdybyste nebyl utekl na moře a nebyl na palubě lodi, když nás tam mužstvo opustilo, co by z nás bylo?" "Ano, paní, to je mi útěchou, že takový vysílený starý námořník může být ještě k něčemu na světě."

32. STAVBA KURNÍKU -.-. -.-. -.-. Příštiho rána je probudilo mečení kůzlat mnohem dříve než jindy. Bylo zase hezké počasí, slunce krásně svítilo a Vlnovský vyvedl Anku s kůzlaty ven. K snídani měli znamenité smažené ryby a potom se dali do práce. Muži rozbírali stany a prostřeli plachty na slunci, aby uschly. Vilím šel hledat slepice, které se už dva dny neukázaly. Po půlhodinovém hledání v palmovém háji slyšel kohouta kokrhat a po hlase je našel. Nasypal jim trochu zrní, které vzal s sebou. Slepice zobaly s chutí, protože byly vyhladovělé, potom šly za ním k domu. Tam je nechal a šel pomáhat mužům. "Když jsme tu všichni, postavíme slepicím kurník; to nebude trvat víc než den a chudinky budou mít přístřeší. Tyhle čtyři tlusté palmy opodál domu se k tomu hodí." Leželo tam dost tenkých kmenů, hlavně odřezaných špiček palem, jichž užili na stavbu domu. Nyní je přibíjeli k těm čtyřem tlustým palmám, takže stěny utvořily čtverec. Potom dělali krovy. "To je jen na hrubo," řekl Vlnovský. "Dovnítř upevníme dvě bidla a pak teprve uzavřeme stěny a pokryjeme střechu větvemi. Ale Jitka už nese do domu oběd, tož to doděláme potom." Po obědě pán nosil větve a Vilím a Vlnovským je přibíjeli na stěny a střechu. Do večera byl kurník hotov. Vilím vlákal do něho slepice opět tím, že jim nasypal zrní. "Slepice si sem už najdou cestu, a až budu mít kdy, udělám jim dvířka na zavírání. Teď uděláme nejlépe, pane, když sbalíme plachty. Den byl velmi krásný a zítra třeba tak nebude. Složíme je pod lůška v domě, tam je pro ně místa dost " '123,

Než muži složili plachty, Vilím přivedl Anku s kůzlaty zas do domu. Po západu slunce byli už všichni doma a žádali Vlnovského, aby pokračoval. -.-. -.-. Vlnovský vypravuje dále -.-.-. -.-.-. "Včera jsem došel až tam, jak jsem si umínil utéci na moře. Ale neřekl jsem vám, jak jsem to udělal. Ve dne jsem nemohl odejít ze školy nepozorován, leda v noci ze školní ložnice. Bylá až v nejvyšším patře pod střechou. Dveře za námi zamykali, ale byly tam ještě padací dveře, vedoucí na střechu. Stál u nich žebřik a já jsem se rozhodl, že uteku tamtudy. Když ostatní hoši usnuli, oblekl jsem se tiše a vyšel z ložnice. Měsíc jasně svítil, což mi bylo příznivé. Bez hluku jsem došel k padacím dveřím. Byly hodně těžké na tak malého chlapce, ale konečně se mi podařilo je zdvihnout a záhy jsem se octl na střeše. Rozhlížel jsem se, jak bych se odtud dostal dolů. Všecko jsem proslídil a konečně jsem se rozhodl sešplhat po okapové trubce. Mezi ní a zdí bylo právě tolik místa, co by prolezly moje malé prsty, takže jsem jimi mohl trubku obejmout. Přehoupl jsem se přes okraj střechy, a drže se pevně rukama okapu a koleny zdi, dostal jsem se šťastně dolů."

" Vždyť jste mohl srazit vaz!" hrozila se paní. "To jsem mohl, paní. Seskočil jsem do záhonu, který byl při zdi, a spěchal k mřížovým vratům. Přes ty přelézt nebylo pro mne nic těžkého -, a byl jsem na ulici. Utíkal jsem k příetavu, a právě když jsem doběhl na nábřeží, rozpínali plavci na jedné lodi vrcholovou plachtu; chtěli užít odlivu k vyplutí na moře. Když zdvíhali kotw, zpívali. Už jsem byl odhodlán skočit do moře a plout k lodi, když jsem zpozoroval muže, který od ní odrážel člun a vesloval trochu výše k místu, kde bylo upevněno lano. Rozběhl jsem se a dorazil obr.. "Beze slova jsem vskočil do člunu" ,124,

tam dříve, než je rozvázal. Beze slova jsem vskočil do člunu. " Copak chceš, kloučku?" zeptal se. " Chci na moře!" vyhrkl jsem celý udýchaný. "Vezměte mě na palubu, prosím vás!" "Dobrá, mně se zdá, že kapitán potřebuje plavčíka. Tak Vesloval k lodi a já jsem po jejím boku vyšplhal na palubu. " Kdo jsi?" zeptal se kapitán. Řekl jsem své jméno a že chci na moře. "Jsi ještě trochu malý a tuze mladý." "Nejsem!" ujišťoval jsem ho. "Což to, myslíš, že bys vyšplhal na stěžeň?" "Já vám ukážu!" zvolal jsem. Vyšplhal jsem po lanoví jako kočka a už jsem stál na špici hlavního ráhna. Když jsem slezl, řekl kapitán: "Vidím, že z tebe může časem být ostrý námořník. Vezmu tě s sebou, a až budeme v Londýně, dám tě zapsat jako plavčíka." Byla to uhelná loď. Za chvíli byla venku z přístavu, a než se rozednilo, byl jsem na širém moři; od té doby se mi stalo domovem. Když se trochu uklidnil zmatek, jaký bývá vždy při odplutí, kapitán si mě vyzkoušel. Byl to velmi hrubý a přísný muž, a než uplynul první den, už jsem skoro litoval toho, co jsem učinil. Seděl jsem v noci prostydlý a mokrý na staré plachtě a myslil jsem na matku. Po prvé jsem si uvědomil, jaký zármutek jsem jí způsobil, a hořce jsem plakal. Jenže už bylo pozdě." Vlnovský se odmlčel a také všichni ostatní byli dojati. Potom řekl: "Teď toho nechám, protože mě ty vzpomínky tuze rozlítostnily. Byl jsem bláhový a zlý hoch!" .-.-. -.-.-. 126

33 TOMÁŠ A NÁPRSTEK .-.-. Nazítří bylo zase krásně. Po snídani jeli s vozíkem k želví nádrži a Vlnovský vylovil největší želvu jakousi harpunou, kterou si k tomu vyrobil. Vytáhli ji na břeh, pověsili na osu pod kola a jeli domů. Zabili zvíře a rozsekali na kusy. Jitka z nich vzala"kolik bylo potřebí na polívku, a vhodila do kotle nad ohněm. Vlnovský a Vilím s otcem se odebrali s velkou pilou a sekyrami nakácet kmenů k stavbě skladiště. ; "Rád bych, pane, aby to bylo zároveň naše útočiště v ne bezpečí. Proto jsem vybral nejhustší část lesa," povídal Vlnov ský."Není to daleko od domu, a vysekáme-li cestu hodně klikatou, nebude tam odnikud vidět.Ovšem, cesta musí být tak široká, abychom projeli se svými koly. Též pařezy a kořeny po skácených stromech musíme pečlivě vykopat, aby nevzbudily ničí pozornost." "Souhlasím s vámi, Vlnovský," řekl pán."Člověk nikdy neví, co se může stát." "Víte, pane, domorodci této části světa mají obyčej plout na svých člunech od ostrova k ostrovu, byť jen proto, aby sebrali kokosové ořechy. Neříkám, že ostrovy poblíž našeho jsou obydleny, ale není to nemožné, a nevíme, jakou povahu mohou ti lidé mít. To říkám jen vám, před paní se o tom nezmiňujte, Zbytečně by měla obavy.-. Jsme na místě, pane! Když jsme přešli tenhle hustě porostlý kopec, bude naše stavba v dolíku tím lépe ukryta. Nejvhodnější to bude tady, kde právě stojíme." "Jak jsme daleko od domu? Myslím, že vzdálenost nemůže být tuze velká."

127

"Asi tak sto padesát metrů přímou čarou. Ale cesta s mnoha záhyby bude dvakrát tak dlouhá." "Pak je tohle místo velmi vhodné." "Označím stromy, které musíme nechat stát, a ty, které porazíme, aby zůstal pařez aspoň čtyři stopy vysoký." Rozvrhli si plán stavení a dali se do práce. Sekyry a pila měly co dělat a strom po stromu padal. Do oběda toho měli právě dost a nemrzelo je, že si budou moci na chvíli sednout k bohaté hostině ze želví polévky. "Vilíme, i ty, tatínku, jste celí rozpálení, nesmíte tak příliš těžce pracovat!" litovala je paní. "Při kácení stromů se člověk zahřeje, maminko," odpověděl Vilím. "Těžká práce nikomu neškodí, zvláště když po ní dostane želví polévku. Tomášku, copak je s tebou?"

"My se s Tomáškem hněváme, řekla paní Ráno sem začala šít, Jitka mě zavolala a Karlička šla ven se mnou. Tomášek tu zůstal sám. Položila jsem náprstek, ale když jsem se vrátila, nemohla jsem jej najít. Ptala jsem se Tomáška: ,Nevzal jsi ten náprstek?` Prý jej bude hledat. Taky hledal, ale nenašel.Ať se ho ptám, kolikrát chci, nevzal-li náprstek, odpovídá stále stejně, že jej najde." "Tomáši, vzal jsi náprstek?" zeptal se otec přísně. "Já jej najdu, tatínku!" "To není žádná odpověď. Vzal jsi náprstek?" Tomášek zašeptal: "Já jej najdu, tatínku." " Takhle mi odpovídá pořád!" žalovala matka. "Dobrá, rozhodl otec, "nedostaneš oběd, dokud se náprstek nenajde." Tomáš se dal do hlučného pláče, a když se objevila Jitka s polévkou, jeho řvaní se stupňovalo. Všem výborně chutnalo a Vilím si vzal po druhé. Sotva začal jíst, sáhl do úst a vyndal něco tvrdého. "Hele, maminko, tvůj náprstek byl v polévce!"

"VPřístavě Makao jsme vylodili svůj náklad. . .

128.

3

"Proto pořád říkal, že jej najde," amál se Vlnovský. "Chtěl jej asi vylovit ze zbytku polévky v kotli. Neříkám, že je Tomášek hodný, protože nechtěl říci, kde je náprstek, ale to se musí nechat, že aspoň nelhal." Vilím dodal: "Teď, když se náprstek našel, mohl bys mu, tatínku, odpustit." "Tomášku; pojd sem!" zavolal otec. "Teď mi řekni, jak se dostal náprstek do polévky!" "Chtěl jsem polévku ochutnat, chtěl jsem si ji nabrat do náprstku, ale polévka mě spálila a já jsem jej upustil." "Náprstek polévky, to by nebylo mnoho," prohodil Vlnovský. Ale proč jsi nechtěl říci, kde je?" "Bál jsem se, že maminka vyleje všechnu polévku a nebudeme mít nic." "A tak! Pro tohle! No dobrá. Řekl jsem, dokud se náprstek nenajde, že nedostaneš oběd; když se našel, smíš jíst. Ale jestli po druhé nebudeš chtít odpovídat, dostaneš důkladně." Tomáš byl rád, že kázání bylo krátké, a dal se do jídla. Když snědl druhý talíř, povídal: "Tomáš nebude po druhé nabírat do náprstku, ale do cínové misky." Po obědě šli dřevorubci zase po své práci a dělali až do západu slunce. "Tamhle se nebe zatahuje, pane! V noci bude pršet," řekl Vlnovský. "Teď už nemůžeme očekávat nic jiného," odpověděl pán. "Ba,-. a bude to čím dál horší, až bude pršet třeba kolik dní za sebou." "Vlnovský, nejste-li tuze unaven, povídejte nám dál příběh svého života!" žádala paní po večeři.

Vlnovský pokračuje -. "Když si to .přejete, budu. Myslím, že jsem přestal, jak jsem se octl na palubě uhelné lodi, plující do Londýna. Měli jsme 130.

příznivý vítr a pluli jsme rychle. Celou cestu jsem trpěl mořskou nemocí a zotavil jsem se, teprve když jsme přijížděli do ústí Temže. Dovedete si představit, jak jsem vyvaloval oči na ten shon a to množství lodí, plujících dolů i nahoru po řece! Ale kapitána jsem neměl rád. K mužstvu se choval surově a druhý plavčík mi radil, abych utekl na jinou loď a nenechal se zapsat u tohoto kapitána, že bych tu byl pořád bit jako on. I plavci mi říkali, že jen proto mě nyní nebije, abych neodepřel dát se u něho zapsat. Jak podepíši smlouvu, že se mnou bude zacházet stejně. Umínil jsem si tedy, že na uhelném korábu nezůstanu. Kapitán odešel v přístavu na břeh a já jsem měl možnost se rozhlédnout. Nedaleko kotvila velká loď, připravená k odplutí. Promluvil jsem s dvěma hochy, kteří byli v jejím člunu u přístavních schodů. Řekli mi, že se na lodi dobře slouží a že by kapitán potřeboval ještě jednoho plavčíka. Šel jsem k němu na palubu a hlásil se o místo. Vyptal se mne, kdo a odkud jsem, a já jsem mu všechno pravdivě pověděl. I to, proč nechci zůstat na uhelňáku. Přijal mě a vzal mě s sebou na břeh podepsat smlouvu. Potom mi dal pracovní oblek a za dva dny už jsme byli na cestě do Indie a Číny."

" Ale snad jste poslal psaní matce?" zeptal se Vilím. "Ano, poslal, protože mi to kapitán poručil a sám na konci připsal několik řádek, aby ji upokojil. Jenže to psaní nikdy nedošlo. Měl je s sebou vzít na břeh kuchař, ale buďto je ztratil, ` anebo zapomněl v kapse a potom na lodi roztrhal. Nevím, ale jak jsem se později dověděl, matka je nikdy nedostala." Vy jste za to nemohl, Vlnovský," těšila ho paní. "Nebylo to vaší vinou." "Ne, paní, jenže moje vina předcházela." "Nermuťte se už nad tím, Vlnovský, a vypravujte, co bylo potom, když jste se vydal na cestu do Indie." "Budiž, když vás to zajímá. Byl jsem jistě na svůj věk velmi čilý a obratný. Brzy jsem byl na lodi oblíben, zvláště cestujicí dámy mě měly rády, protože jsem byl ještě tak malý. Dopluli

131.

jsme šťastně do Bombaye. Tam všichni cestující vystoupili a my jsme za tři dny pluli dále do Číny. Byla tehdy válka a francouzské lodi nás často honily, ale protože jsme měli četnou posádku a hojnost děl, žádná se neodvážila nás napadnout. V přístavě Mako jsme vylodili svůj náklad a místo něho naložili množství čaje. Musili jsme několik dní čekat na doprovod válečných lodí, než jsme mohli plout do Anglie. Na širém moři však prudká vichřice doprovod rozehnala a za tři dny potom nás napadla francouzská válečná loď. Po několika dělových výstřelech jsme byli donuceni stáhnout vlajku. Důstojník se čtyřiceti muži přišel na palubu naší lodi, aby se jí zmocnil, neboť pro ně to byla značná válečná kořist. Kapitána a většinu mužstva zajali a převezli na nepřátelskou loď, ale deset domorodých plavců a nás hochy nechali na palubě, abychom pomáhali dopravit naši loď do nejbližšiho nepřátelského přístavu. Osud byl ke mně hodně krutý, když jsem se měl v dvanácti letech stát válečným zajatcem, ale tehdy jsem si z toho nic nedělal a brzy jsem byl tak veselý a bezstarostný jako dříve. Jednoho dne, když jsme pluli plnými plachtami, spatřil jsem na obzoru loď. Ač jsem Francouzům nerozuměl, tolik jsem pochopil, že jsou rozčileni a ustavičně ji pozorují svými dalekohledy. Můj spoluplavčík Jakub, který byl už tři léta na moři, mi povídal: ,Mně se zdá, že přece nepůjdeme do zajetí, Vlnovský! Podle všeho je to anglická válečná loď.` Konečně, když se přiblížila na pouhé tři míle, vytáhla anglickou vlajku a začala pálit z děl. Francouzi obrátili loď po větru, ale nebylo jim to nic platné; válečná loď nám byla v patách. Když viděli, že neuniknou, začali balit své věci i s tím, co vzali našemu kapitánovi a mužstvu. Dělová koule jim přeletěla nad samými hlavami, utekli od kormidla. Já s Jakubem jsme se ho chopili a obrátili jsme loď vstříc Angličanům. Ti vyslali člun, aby se zmocnili naší lodi. To bylo moje první vyváznutí.

Dělová koule jim přeletěla nad samými hlavami. . .

132.

Nechali nás na lodi všechny; kdož jsme byli prve zajatci, abychom ji dopravili do přístavu. Kapitán válečné lodi poslal důstojníka a správce kořisti, neposlal však nikoho z posádky, protože se nemohl obejít ani bez jednoho muže. Zamiřili jsme k Anglii plni radosti, že jsme vyvázli z francouzského zajetí, jenže jsme si je vyměnili jen za holandské " "Jak to myslíte?" "Inu -. dva dny po tom, co jsme obepluli mys Dobré naděje, jiný francouzský koráb nás zajal. Tentokrát nám nepřispěl nikdo na pomoc, a tak nás zavlekli do Stolové zátoky. A protože tehdy patřila Holanďanům, kteří byli ve válce s Anglií spojenci Francouzů, byli jsme v holandském zajetí. "Jak vás pronásledovalo neštěstí!" politovala ho paní.

"Ano, paní, a o holandském vězení nemohu říci nic pěkného. Ale to víte, byl jsem ještě velmi mlád a nic jsem si nebral tuze k srdci " -.-.-.

34. HROM UHODIL DO DOMU -.-.-. -.-.-. Sotva se odebrali na lože, přihnala se strašná bouře. Blesky byly tak oslňující, že okna a skuliny dveři byly jako v jednom = plameni. Hromy řvaly tak, že nikdo nemohl spát. Děti plakaly a chvěly se v náručí matky a Jitky, které se bály stejně. " To je strašné!" řekl pán k Vlnovskému a oba vatali z lože. "Opravdu, nikdy jsem nezažil takovou bouřku." Nedomluvil, neboť se ozvala hrozná rána, až oba upadli poloomráčeni. Celý dům a všechno v něm se otřáslo a sirný zápach naplnil světnici. Vyskočili a viděli, že dům je plný kouře a z lůžek na druhé straně slyšeli zoufalý křik žen a dětí. Vlnovský se vzpamatoval první a pokoušel se zjistit, co se stalo."Blesk do nás uhodil a dům někde hoří!" zvolal. ' " Co je s dětmi?" křičel pan Rolemil. " Nic jim není!" volala paní."I,Tomáš je u mne. Ale kde je Jitka? Jitko!" Nikdo se neozýval. Vilím se odvážil na druhou stranu a našel Jitku, jak leží bez pohnutí na zemi. "Tatínku,ona je mrtvá!" vykřikl, "Pomozte mi ji vynést ven, pane! Možná, že je jen omráčená," řekl Vlnovský. Venku ji položili na zem. Déšť se lil v celých proudech. Vlnovský zatím hledal, kde hoří.Objevil, že blesk zapálil zadní roh, ale liják oheň uhasil. Vrátil se k pánovi a Vilímovi, kteří zůstali u Jitky. ; "Já u ní počkám, pane, vraťte se s Vilímem do domu, paní by se tuze bála, kdyby tam byla sama při takovém dopuštění. Hle -. Jitka není mrtvá -, začíná dýchat -, doufám, že to bude brzy dobré." 135.

Paní byla tak vyděšená, že div neomdlela. Když slyšela, že to Jitku nezabilo, nýbrž jen omráčilo, značně se ji ulehčilo. Vilím chlácholil Vojtíška a Tomášek v náručí otcově za chvíli usnul. Bouře polevila a za svítání přivedl Vlnovský Jitku, která se tak zotavila, že mohla už chodit, ovšem za jeho podpory. Uložili ji do postele a pán a Vlnovským šli zjišťovat škody. Hrom uhodil do toho kouta domu, kde ponechali místo pro ohniště. "Měli jsme štěstí!" povídal pán. "Ale po druhé na ně nesmíme spoléhat. Myslím, Vlnovský, že máme kotouč měděného drátu?" "Chcete postavit hromosvod? Taky jsem na to myslil." Už se docela rozednilo. Paní oblékla sebe i děti a Vilím šel vařit snídani. Vlnovský vytáhl zpod postele svitek měděného drátu. Po snídani šel s pánem postavit hromosvod. Vilím zůstal zatím u Jitky, která ještě tvrdě spala. "Myslím, že se nám hodí nejlépe jeden z těchto dvou stromů, které tu rostou pohromadě. Nejsou příliš blízko u domu, ale také ne tuze daleko." "Potom však musime jeden z nich porazit," namítl pán. "Ovšem, ale ne dříve, dokud se po něm nedostaneme nahoru," odpověděl Vlnovský. Přinesl žebřík, který tu stál ještě od stavby, a postavil jej k palmě. Vylezl s kladivem a a několiká velkými hřeby až na konec žebříku a zarazil do kmene hřeb tak hluboko, aby ho unesl. Stoupl na něj a zatloukl druhý, a tak pokračoval, až se vyšplhal na vrchol palmy, tam, kde začínaly větve. Slezl, odložil kladivo a vzal si pilu a sekyru. Jimi odstranil vrcholek sousední palmy, takže zbyl jen holý vysoký kmen. "Pozor, Vlnovský, ať nespadnete!" staral se pán. "Ale ne!" volal shora Vlnovský. "Už sice nejsem mladý, ale nalezl jsem se něco po stožárech, a mnohem vyšších, že to pro mne nic není." Slezl zase a uťal si krátké bidlo, na něž upevnil kus tlustého drátu, na konci špičatého. Přibil je na vrchol kmene, připevnil tenký drát k tomu tlustému a hromosvod byl hotov. Uťali společně zbylou palmu a konec drátu zakopali do země.

136.

"Byl to kousek práce!" řekl Vlnovský a utřel si pot. "Ještě jeden hromosvod musíme postavit ke skladišti, nebo jednoho dne přijdeme o všecko." Vilím se přišel podívat a pán se ho zeptal: "Rozumíš tomu Vilíme ?" "Ale ovšem. Blesk, přitažený hrotem, sjede po vodivém drátě do země a nikomu neublíží." "Už to tu máme zase!" ukázal Vlnovský na nové mraky, které se na ně hnaly. "S prací venku je pro dnešek konec, mně se zdá. Ještě se podívám po našem stádečku." Jitka už vstala a říkala, že je jí docela dobře, jen hlava ji trochu bolela. Jak Vlnovský předvídal, začalo zas prudce lít, takže bylo nemožno zůstat venku. Na Vilímovu žádost pokračoval tedy v povídce svého života. Vyprávění starého Vlnovského "No tak, Vilíme, nepřátelé zakotvili v Stolové zátoce á poručili nám vystoupit. Zavřeli nás do vězení hned vedle Společenské zahrady: Příliš nás nehlídali, protože si myslili, že není možno uprchnout. Musím říci, že s námi nezacházeli zle; chyba, že nás chtěli poslat do Holandska první válečnou lodí, která tam popluje. To nebyla skvělá vyhlídka. Jak jsem povídal, na palubě naší staré lodi bylo více plavčíků, hochů jako já. Všichni jsme drželi dohromady nejen proto, že jsme byli skoro stejného věku, ale i proto, že jsme tak dlouho spolu sloužili na jedné lodi. Dva z hochů byli moji obzvláštní přátelé, ten Jakub, o němž jsem už mluvil, a nějaký Jirka. Jednou, když jsme seděli u zdi a hřáli se na slunci -, bylo to v zimě -. povídal Jakub: "Bylo by lehké utéci, jen kdyby bylo kam." "To je pravda," řekl Jirka. "Mohli bychom leda k Hotentotům nebo k jiným divochům. A co potom? Dál by to nešlo." + "Aťsi!" řekl jsem já. "Radši budu žít volně mezi divochy než tady ve vězení. 137.

5

To byla naše první rozmluva o útěku, ale ne poslední. Dva holandští vojáci ze stráže nám již rozuměli, my jsme mluvili trochu holandsky, a tak jsme od nich získali hromadu podrobností, jak to vypadá ve vnitrozemí, protože bývali často až na hranicích kolonie. Vyptávali jsme se jich na všechno a radili se spolu asi dva měsíce, až jsme se pevně rozhodli, že utečeme. Bývalo by bylo moudřejší zůstat, kde jsme byli, ale je těžko dát mladým lidem rozum starých. Střádali jsme si potraviny, koupili si dlouhé holandské nože, svázali si šaty do uzlíčků a jednou večer jsme zůstali nepozorovaně na dvoře. Za tmy jsme přistavili ke zdi dlouhé ráhno, jež se povalovalo na dvoře, po něm jsme se vyškrábali na zeď a po zdi na druhou stranu. Vzali jsme nohy na ramena a spěchali k Stolové hoře."

"Proč právě tam pane Vlnovský." "Jirka myslil, že bude lépe, zůstaneme-li tam několik dní a rozmyslíme si, co dál. Byl z nás nejstarší a nejchytřejší, tedy jsme ho poslechli. Taky jsme si chtěli koupit pušky a střelivo, neboť jsme měli dost peněz. Když byla naše loĎ zajata, rozdělil kapitán mezi důstojníky a mužStvo stříbrné indické rupie, jichž vezl plný soudek. Soudil, že bude lépe, dostane-li je mužstvo, než aby je zabavili nepřátelé. A ve vězení jsme z nich utratili jen málo. A ještě pro něco jsme utíkali právě k Stolové hoře. Až zpozorují, že jsme utekli, budou nás pronásledovat směrem do vnitrozemí a nenapadne je hledat nás tak blízko. Chtěli jsme se vydat na další cestu teprve potom, až mine první poplach. Vojáci nám vypravovali o lvech a jiných dravých šelmách, jež činí cestování tamními krajinami velmi nebezpečným. Jirka soudil, když nás nenajdou, budou jisti, že jsme se stali kořistí těch šelem, a nebudou nás dál hledat." "To bylo bláhové, utéci a nevědět kam. A ještě v takové zemi, plné divokých zvířat!" poznamenala paní. "Docela správně paní Utíkali jsme, až jsme pozbyli dechu, potom jsme už šli krokem, ale stále co nejrychleji. Nešli jsme

138.

rovnou k Stolové hoře, nýbrž obloukem k jihozápadu, tam, kde je falešná zátoka, a to proto, abychom zůstali daleko od města. Tak jsme spěchali dobré čtyři hodiny, a když se začalo roze" dnívat, ohlíželi jsme se po nějakém místě, kde bychom si mohli odpočinout. Našli jsme jeskyni s těsným sice vchodem, ale uvnitř dost velikou, že by se tam vešlo půl tuctu takových hochů. Bylo v ní úplně sucho, a protože jsme byli velmi unaveni, dali jsme si ranečky pod hlavy a chystali se spát: Jenže jsme se ještě ani pořádně neuložili, když se ozval takový řev a štěkání, že jsme se docela vyděsili. Nechápali jsme, co to může být. Konečně Jirka vyklouzl ven a dal se do smíchu. Podívali jsme se taky a spatřili asi sto padesát velkých paviánů, pobíhajících a křepčících sem tam. Byli větší než my -, kdyby se některý byl postavil na zadní nohy, byl by o hodně většía měli pořádné bílé tesáky. Byly mezi nimi matky s mláďaty na zádech, ale pobíhaly stejně bláznivě jako samci. Prováděli takový cirkus, že jsme se dali do hlasitého smíchu a přestali jsme teprve,když se oběvila rozšklebená tvář největšího opičáka ve vchodu do jeskyně. Couvli jsme rychle dovnitř, protože zvíře mělo strašné zuby a vypadalo velmi rozzuřeno. Opičák vyrazil pronikavý skřek a celé stádo nechalo hraní. Všechny opice běžely co nejrychleji k němu. Řekl jsem, že jeskyně byla dost veliká pro šest takových jako my, ale uvnitř byla ještě jedna, do níž jsme dosud nevstoupili, protože vchod byl příliš těsný. Jakub vykřikl: ,Pojdme do vnitřní jeskyně, jeden po druhém se tam dostaneme Vlezl tam první, Jirka se svím uzlíčkem druhý Jakub a já spěchal za nimi. Měl jsem čas! Paviáni spolu štěbetali asi půl minuty před jeskyní a potom do ní vrazili. Vešlo se jich tam asi pět, a vesměs pořádných samců. Nejdřív se vrhli na Jakubův uzel, otevřeli jej, co bylo k jídlu, zhltli, a co nebylo, rozsápali na drobné kousky. Když s tím byli hotovi, dva přišli ke vchodu do vnitřní jeskyně a spatřili nás. První natáhl svoudlouhou chlupatou pracku,

139

aby nás chytil, ale Jirka ho přes ní sekl nožem, takže rychle uškubl. Ukazoval ji ostatním a lízal si krev. Ještě nikdy jsem neslyšel takový rámus, jaký při tom spustili. Bylo vidět, že jsou hrozně rozzlobeni. Přivolali ještě několik jiných. Druhý začal po nás chňapat a zase dostal přes pracku. Konečně to zkusili dva i tři najednou, ale sekali jsme je velmi bolestně. Hodinu nás tak napadali, než se vzdálili, ale jen před vchod jeskyně, kde řvali a vyli. Už nás to velmi unavovalo a Jakub povídal, že nám ve vězení bylo lépe než tu. Všichni jsme si přáli být raději tam, ale nemohli jsme ven, neboť opice by nás byly rozsápaly. Těšili jsme se, že to konečně paviány omrzí a odejdou. Zápasem a rozčilením jsme se zpotili a nyní jsme měli hroznou žízeň. A nemohli jsme k vodě! Opice nás takto obléhaly ještě dvě hodiny, když tu jedna hlasitě vykřikla a na to znamení se celé stádo dalo na útěk s pronikavým vřískotem. Ještě jsme chvíli počkali, nevrátí-li se, potom Jirka vylezl, rozhlédl se velmi opatrně a povídal, že nevidí nic, jen nějaký Hotentot prý sedí dole a hlídá krávy. Vylezli jsme tedy s velikou radostí. To bylo naše první dobrodružství a mnoho jiných následovalo. Ale teď už půjdeme spat. Myslím, že zítra bude hezky, ale kdopak ví." "Já bych tak rád ještě slyšel, co se vám potom přihodilo,

pane Vlnovský," škemral Vilím. "Já vím, že bys ještě rád. Jenže všecko má svůj čas a teď je čas k spaní. Ledaže bys chtěl jit se mnou ven; trochu se vyčasilo a já bych chtěl ulovit pár ryb na zítřek.". '140,

„, „

35. PO PRÁCI SVÁTEK. „, „ Počasí se po té prudké bouřce opravdu zlepšilo. Bylo krásně celých čtrnáct dní, jen s krátkými přestávkami. Muži s Vilímem pracovali na stavbě skladiště od svítání až do tmy. Po práci přicházeli domů tak unaveni, že Vilíma ani nenapadlo chtít na Vlnovském, aby pokračoval ve vyprávění. Konečně bylo skladiště hotovo. Tři strany byly z otesaných trámů a proutí, pobité došky, kdežto čtvrtá byla ponechána otevřená, aby měl vzduch přístup. Pod skladištěm ponechali dostatečně vysoký prostor pro kozy a ovce, též na jedné straně otevřený. Bylo to velmi pohodlné útočiště. Prokáceli ještě křivolakou cestu v palmovém háji, ale pařezy vykopat už nestačili. Všechny zásoby, které byly dosud všelijak rozházeny, složili nyní do skladiště. Byli hotovi s jedním úkolem! Proto si řekli, že si jeden den udělají svátek, aby si trochu odpočinuli. Jistě si to zasloužili. Vilím nalovil ryb, Vlnovský vyvlekl harpunou želvu z nádržky a dovezl ji domů, aby kromě prázdna měli ve svátek taky hostinu. Pán s paní a s celou rodinou si vyšli na procházku na pobřeží; doma zůstal jen Vlnovský s Jitkou a vařili oběd. Vilím zahnal do chléva pod novým skladištěm kozy se čtyřmi kůzlaty, takže už je nemusili mít u sebe ve světnici. Přitom si paní prohlédla s uznáním nové skladiště. Bylo tak hezky, že se šli podívat ještě na zahrádku. Jejich sadba i setba už klíčila, třebaže bylo stále deštivé počasí. "Po takové vláze to musilo přece vyklíčit!" řekla paní. "Ba ne, maminko," odpověděl pán. "Sadba potřebuje víc slunce než vody. A dost slunce bude až po době dešťů. Ovšem, '141.,

kdyby bylo pár takových dnů jako dnes, rostlo by to jako z vody." "Sedněme si na tenhle kopeček, je tu úplně sucho!" vybídla paní. "Tomu se sama divím, že se mohu cítit na pustém ostrově tak šťastna. Pravda, knihy by mi velice scházely, kdybych měla vůbec kdy je číst a na čtení myslit." "Zaměstnání je pramen štěstí," řekl pán, "zvláště cítí-li člověk, že je zaměstnán prací užitečnou. Pilní lidé jsou vždy šťastni, ledaže by musili pracovat příliš nad své síly. I tehdy, má-li člověk důvod cítit se nešťasten, při práci na to nejsnáze zapomene." "Ale maminko, my nebudeme mít pořád tolik práce jako doposud," řekl Vilím. "Ovšem že ne," řekl otec. "A potom si vyhledáme knihy, které nás užitečně zabaví. Taky bych se rád zas podíval na druhou stranu ostrova, co nám tam ještě zbylo a jak to vypadá. Ale na to není ani pomyšlení, dokud neskončí deštivé období, protože nejlépe je tam jeti v člunu." " Podívej se na to zvířátko, které mi leze po pratě! Vidíš, co má nohy?" ukazoval otec Vilímovi. "Ano, vypadá jako ti štírkové v starých knihách. A jak rychle běží na těch nožičkách! Co je to?" "JJméno neznám. Jen se při tom obdivuji tvůrčí síle přírody. Každá z těch malých nožek má své svalstvo a své nervy a je tak utvořena jako naše nohy. A ještě na jednu věc v přírodě tě chci upozornit, hochu, na mnohotvárnost. Mezi miliony lidí, kteří žijí na zemi, nenajdeš dva, jejichž těla a tváře by byly docela stejné. Ani dva naprosto stejné listy nenajdeš na stromech, ač jich rostou v lesích celého světa taky miliony." "Ale tatínku, u zvířat myslím tomu tak není. Některá jsou si tak podobná, že jsem u nich neviděl žádný rozdíL Na příklad ovce." "Pravda, ty jsi neviděl žádný rozdíl, ale pastýř, který pečuje třeba o sedm set ovcí, rozezná každou od ostatních. Z toho je ,142,

vidět, že přece jsou mezi nimi rozdíly, které uniknou povrchnímu pozorovateli. A tak je to se všemi zvířaty." "A co ještě v přírodě člověka zvlášť překvapuje, je pořádek. Nezměnitelné zákony řídí všechny věci. Roční počasí se střídají pravidelně, příliv a odliv přichází přesně ve svůj čas, pohyb nebeských těles je přesný na vteřinu. Právem se můžeme domnívat, že na jiných světech vládnou tytéž přírodní zákony "Na jiných světech? Což je jich víc?" "Naše vědění je omezeno na Zemi, kde žijeme. Je to jedna z planet kroužících kolem našeho Slunce. Pravím našeho Slunce protože každá z těch nesčetných hvězd na nebi je také takové slunce a můžeme si myslit, že aspoň některá mají kolem sebe podobnou rodinu planet." "Člověku se až hlava zatočí, když si to představí!" řekla paní. Potom se všichni nadlouho mlčky zamyslili.

„, „ 36. STOH PALIVA NA PŘÍŠTÍ ZIMU. „, Tak, Vlnovský, do čeho se dnes dáme?" zeptal se pán příštího jitra po snídani. "Sebereme všechny osekané větve a listy, abychom měli zásobu paliva. Jitka s Tomáškem už nasbírali slušnou hromadu, ale když se do toho dáme všichni, můžeme do večera postavit vysoký stoh, v němž palivo nepromokne. Potom vysekáme do skály solničky a ohradíme rybník, to bude práce aspoň na týden. , Za deště budeme pracovat doma. Myslím, že deště už dosáhly vrcholu a že za čtrnáct dní se odvážíme projít lesem na druhou stranu." "A taky musíme prozkoumat ostrov!" zvolal Vilím. "Už se na to dávno těším." "Ano, Vilíme, ale to si necháme až naposled. Budeme na cestě dva nebo tři dny a k tomu je třeba stálého počasí. Ale rozhodně ostrov prozkoumáme předtím, než se vydáme s člunem pro zbytky zásob." "A jak uděláme ty solničky? To je musime vysekat do skály?" "Ovšem, Vilíme, ale máme nčkolik kalených ocelových dlát a těmi nám to půjde rychleji, než myslíš. Korálové skály jsou tvrdé jenom na povrchu, ale uvnitř jsou měkké." Celý ten den strávili řezáním dříví. Vlnovský stavěl čtyřhranný stoh, do jakých se skládá seno. Nahoře vybíhal stoh do špičky a Vlnovský jej pokryl palmovými listy tak, aby voda po nich stékala. "To je naše zásoba na příští rok," povídal, když slezl se žebříku. "Protože až přestanou deště, můžeme si každodenně nasbírat dost paliva pro potřebu." 144

Pan Rolemil při těch slovech vypadal zarmouceně. `Vlnovský si toho všiml a řekl: "Nepovídám, že to všecko budeme opravdu potřebovat, ale nesmime zanedbat přípravy na příští dobu dešťů. Zůstal-li kapitán Lanovský na živu, jistě pro nás pošle. A myslím, že ani Nevrlý by to nezanedbal. Ale to je to, že nevíme, zdali nezahynuli, kdežto my jsme se podivuhodně zachránili." Pán si vzdychl: "Snažím se všemožně smířit s osudem, ale někdy si myšlenky nedají poručit." "To je přirozené, pane. Proto musíme doufat v nejlepší; trápit se nic nepomáhá." "Já to vím, Vlnovský, a sám se na sebe zlobím, když vidím, jak trpělivá,ba šťastná je moje žena." "íŽeny vždycky snášejí nesnáze lépe než muži. Když má milující žena u sebe muže a děti, a jsou-li všichni zdrávi cítí se šťastna skoro všude. Muži hůře snášejí odloučení od světa a od jeho snažení." "Ba, je to jen ctižádost, která nás činí nešťastnými. Ale už o tom dále nemluvme." Po večeři se konečně zas jednou Vlnovský dostal k vyprávění. „, „ Vlnovský vypravuje dál o svém životě.. "Povídal jsem, myslím, jak ten Hótentot hlídal stádo a polekal paviány, kteří nás obléhali v jeskyni. Dobrá. Vylezli jsme tedy z jeskyně a sedli za skálu, aby nás.Hotentot neviděl. Měli jsme válečnou poradu. Jakub navrhoval, abychom se vrátili, že je to bláznovství potulovat se béze zbraně, protože se můžeme setkat s horšími zvířaty, než jsou paviáni. Měl pravdu, b la to V nejmoudřejší věc, kterou jsme mohli udělat. Ale Jirka řekl, že se nám každý vysměje, vrátíme-li se. Vyhlídka na posměch se nám nelíbila, proto jsme se rozhodli pokračovat v cestě. Vidiš , Vilíme, není dobře bát se posměchu, dělá-li člověk hloupost; jistě je lepší smích než pokračovat v hlouposti. 1'45,

Když jsme se tedy rozhodli jíti dále, radili jsme se, jak si pomoci ke zbraním, bez nichž jsme tu byli nemožní. Vykoukl jsem, co dělá Hotentot, a viděl jsem, že se zahalil do pláště z ovčí kůže, jaký se tam nosí, a lehl si. Prve jsme si všimli, že měl v ruce pušku, bez které Hotentoti nikdy nevycházejí. Řekl jsem soudruhům, že se jí můžeme zmocnit, až černoch usne.

, To je dobrý nápad!` zvolal Jirka. ,Já se k němu připlížím po čtyřech a vy tu zůstanete za skálou.` Podařilo se mu to dobře, nebol černoch spál s pláštěm přetaženým přes hlavu. Nebylo to nic obtižného, protože jakmile Hotentot usne, hned tak se neprobudí, to jsme už věděli. Jirka nejdříve přinesl pušku a potom se vrátil pro olověné kulky a růžek se střelným prachem, které měl spící v koženém váčku na řemenu. Jirka jej přeřízl, aniž spáče probudil. Měli jsme ohromnou radost, že se nám to tak podařilo, a plížili jsme se opatrně odtud, aby nás černoch nespatřil, kdyby se probudil. Rozhlíželi jsme se na všechny strany a opatrně kráčeli skoro +++m_li směrem k Stolové zátoce. Tu nám zahradila cestu řeka, ale my jsme z toho měli radost, protože nás už dlouho trápila žízeň. Na druhé straně řeky jsme pojedli ze svých zásob." "Ale pane Vlnovský, to přece nebylo hezké, ukrást Hotentotovi pušku." "Nebylo, Vilíme, ale v tomto případě bych tomu neřekl krádež. Byli jsme v nepřátelské zemi a utíkali jsme ze zajetí, takže jsme,měli stejné právo vzít pušku, jako oni, když vzali naši loď. Není tomu tak, pane?" "Vás k tomu činu oprávnilo, že jste byli válečnými zajatci a snažili se dosáhnout svobody." "Tak abych pokračoval. Čekali jsme do soumraku a potom spěchali k falešné zátoce, jak jsme nejrychleji mohli. Věděli jsme, že jsou v údolí či spíše na stráních hor statky, a doufali jsme, že se nám někde podaří získat ještě dvě pušky, sí už jakýmkoli způsobem. Bylo k půlnoci, když jsme v jasném svitu měsíčním spatřili hladinu falešné zátoky. Brzy jsme zaslechli ,146,

štěkání velkého psa a nedaleko jsme spatřili tři velké selské domy se stodolami, chlévy a ovocnými sady. Hledali jsme skrýš, kde bychom zůstali až do rána. Našli jsme jí mezi dvěma velkými skalami. My s Jakubem jsme šli spat a Jirka zůstal na stráži, protože prý nebyl ospalý. Za svítání nás vzbudil a snídali jsme. S'e svého zvýšeného místajsme vidělijako na dlani statky, i co se v nich děje. Selské budovy hned pod námi byly ménší než u vzdálenějších dvou statků. Číhali jsme, co budou lidé dělat. Nejdříve vyšli dva Hotentoti a zapřáhli do vozu voly, a to dvanáct párů. Jeden Hotentot s vozem zamířil ke Kapskému Městu a brzy potom ten druhý vyhnal krávy do údolí na pastvu. Konečně io 147 * "Číhali jsme, co budou lidé dělat. . .

i vyšla z domu Holandanka s dvěma dětmi a sypala slepicím. Čekali jsme další hodinu a viděli jsme, jak vyšel sám statkář s dýmkou v úatech a sedl si na lavici. Když dokouřil, zavolal do domu a černořka mu přinesla nový tabák a oheň. Za celý den jsme néspatřili už nikoho jiného a z toho jsme usoudili, že v domě jest jen sedlák, jeho žena, černoška a dvě děti. Odpoledne šel sedlák do stáje, vyvedl koně, vsedl na něho a odjel. , Zavolal ještě černošku a něco jí poručil. Za chvíli po jeho odchodu vyšla někam do údolí s košíkem na hlavě a s velkým nožem v ruce. Jirka povídal, že je čas, abychom se hnuli, že je doma jen žena, kterou snadno přemůžeme, a vezmeme si, co potřebujeme. Byl to podnik nebezpečný, neboť mohla křičet. My jsme ve dne nemohli nikam utéci a snadno jsme se mohli dostat zpátky do zajetí. Ale neměli jsme na vybranou, a tak jsme se plížili co '.. nejopatrněji k selskému domu, odhodláni využít příležitosti. Slezli jsme s kopce a přišli až k plotu, který byl na zadní straně domu a který jsme dosud nespatřili. Zůstali jsme tam ětvrt hodiny, a tu jsme k své velké radosti spatřili vycházet z domu selku, vedoucí za každou ruku jedno ditě. Šla asi k sousedce na návštěvu, protože zamířila k těm druhým statkům. Sotva se dostatečně vzdálila, Jirka přelezl tiše plot a vstoupil zadními dveřmi do domu. Když vyšel, měl už v ruce krátkou a dlouhou pušku; našel je visící nad krbem. My jsme jen ještě shledali kule a rohy se střelným prachem, které ovšem visely jinde než nad krbem. Jirka mě potom postavil na stráž do předních dveří domu, abych dával pozor, kdyby někdo šel, a oni dva hledali něco k jídlu. Našli tři šunky a bochník chleba, veliký skoro jako dřez na nádobí. To nám stačilo. Vyšli jsme a rozhlédli jsme se opatrně všemi směry. Abychom se dostali do údolí, musili jsme přejít skalnatou rokli, která rozdělovala horu ve dví, neboť jsme nechtěli jít kolem druhých stavení. Bylo ji nutno překročit ve dne, jednak abychom měli tu obtíž za sebou, jednak proto, že jsme ,148, chtěli být co nejdále od statku. Na druhé straně rokle našli jsme si velmi bezpečnou skrýš; tam jsme spali až do západu slunce, než jsme se vydali na cestu do vnitrozemí. No, už je pozdě, ostatní si nechme napodruhé, Vilíme.  '149, „, 37. STAVBA RYBNÍKA. „, „

Rybník začali dělat příštího jitra. Muži s Vilímem sešli na břeh a po dlouhém hledání zvolili místo asi sto metrů daleko od želví nádržky. Bylo velmi vhodné s mělkou vodou, takže nikde nebylo hlubší než metr. "Je to velmi jednoduchá práce, pane. Nepotřebujeme dělat nic jiného než nasbírat velkých i malých kamenů a narovnat je jako zeď na vnější straně, aby se o ně lámaly vlny, bude-li moře bouřlivé. Voda si najde průchody mezi kamením a bude stále čerstvá. Mohli bychom ovšem chytat ryby rovnou z moře, ale na to není vždycky dosti času. Proto bude dobře mít jich pár po ruce. Nalovíme a nasadíme je do rybníka, až nebude jiná práce." "Ale zde je málo kamenů, musíme je nosit zdaleka!" povídal Vilim. "Vezmeme tedy naše kola a přivezeme jich hodně najednou." "Ale jak je naložíme?" "Připevníme na osu soudek. Já pro to půjdu a vy dva zatím sbírejte kamení, které je tady!" Vlnovský se brzy vrátil s koly, na něž silným provazem upevnil sud. Potom jim šla doprava kamení velmi rychle. Vilím a otcem je sbírali a vozili, Vlnovský stavěl ve vodě hráz. " Zapomněli jsme na jiný úkol, pane, rybnik mi jej připomněl." "A jaký?" "Koupaliště pro děti. A pro nás taky. Až přijdou horka, budeme je velmi potřebovat. Povídám vám, pane, ačkoli stávím hráz v mělké vodě, musím velmi dávat pozor. Ani si nedovedete představit, jak jsou žraloci v těchto mořích smělí. Když 150

jsem byl na ostrově svaté Heleny -, a není to tak dávnonabyl jsem o tom smutného důkazu." "Vypravujte nám to, pane Vlnovský!" "Dva vojáci stáli na skalisku, které bylo již na suchu, ale příboj o ně stále šplouchal. Dva žraloci se potloukali okolo a vojáci se na ně dívali. Najednou se jeden žralok vymrštil mocným úderem ocasu a srazil vojáka do hluboké vody. Jeho soudruh se velmi polekal a utekl do kasáren, kde to vypravoval.-, asi za týden kotvila jedna loď na druhé straně ostrova v Písečné zátoce. Námořníci spatřili velkého žraloka a hodili do vody vnadidlo, kus soleného vepřového masa na háku, a chytili ho. Vykuchali žraloka a k svému zděšení v něm našli celé vojínovo tělo, jenom nohy až po kolena chyběly, protože odpadly, jak netvor sklapl zubatou tlamu. "To tedy jsem opravdu nevěděl, že by byl žralok tak smělý!" divil se pán. "Je to skutečná pravda a člověk nemůže být dost opatrný, když jde do vody. Však jste viděli, jak rychle tehdy to prase zmizelo!" "Rád bych věděl, co je s našimi prasaty, Vlnovský." "Jistě se hodně rozmnožila. Potravy nemají nedostatek." "Což mohou jíst kokosové ořechy?" "Staré ne, ale mladé ano. Při těch vichřicích padají stále se stromů. A kromě toho si mohou vyrýt kořínků, co jim libo. Zůstaneme-li dosti dlouho na ostrově, budeme na ně pořádat hony. Ale bude nutno dát si pozor. Byla to sice domácí prasata, když jsme je pustili na ostrov, ale obyčejně se za krátký čas změní v divoká a velmi zuřivá." "Jak bychom je honili?" "S pomocí psů, pane. Psi je vyplaší a my je budeme střílet." "Jsem rád, že Lesana bude mít brzy štěňata, protože potřebujeme víc psů." "Nebude to příliš mnoho krků k živení?" "Nebojte se, pane, ryby v moři jsou nevyčerpatelné. Psi je velmi rádi, zvláště ayrové." 151

"Budeme míti také jehňátka?" "Ano, a velmi brzy. Jen bych si přál lepší pastvu pro naše zvířata. No, letos už se musí nějak protlouci, ale napřesrok necháme trávu u domu vyrůst a usušíme z ní seno. Takový stoh se na je dobrá věc na zimu, vlastně na dobu dešťů, protože v této zeměpisné šířce není žádná zima. Jsem jist, že na ostrově najdeme nějaké travnaté místo beze stromů, neboť palmy nerostou všude až k samému břehu jako zde na severní straně." "Už dávno toužím po tom, abychom prozkoumali ostrov " , řekl Vilím. "Ještě musíš trochu počkat.. A taky nevím, půjdeš-li i ty, neboť nemůžeme odejít všichni tři a nechat paní samotnou." Vilím nic neříkal, ale bylo vidět, jak málo ho těší vyhlídka, že by měl zůstat doma. Pracovali až do večera a zeď brzy vyrostla nad vodu. Po večeři Vlnovský zas pokračoval.

. Vypravováni Vlnovského "Zůstali jsme schováni až do tmy, potom jsme pokračovali v cestě. Jakub a Jirka si nechali dlouhé pušky a mně, nejmenšímu, dali tu krátkou. Oni nesli na zádech šunky a já bochník chleba. Chtěli jsme jít na sever, protože tamtudy vedla silnice z osady. Ale Jirka rozhodl, že půjdeme nejdříve na východ, abychom oklikou spletli své pronásledovatele. Brodili jsme se hlubokým pískem falešné zátoky, které se tak řiká proto, že je na suchu a jen vypadá jako mořský záliv, jímž asi někdy byla. Stoupali jsme stále výš, až jsme došli do krajiny křovin a nízkých stromů. Ale nikde nebylo ani stopy, že by člověk byl ten kraj někdy vzdělával. A také jsme nepřišli na vodu, co jsme opustili falešnou zátoku. O půlnoci jsme už byli docela vyčerpáni a toužili jsme po doušku vody, ale nenašli jsme žádnou, ač měsíc jasně svítil. Zřetelně jsme slyšeli -, a tuze nás. to netěšilo -, řvaní divoké

152

zvěře, které bylo stále hlučnější, jakjsme postupovalikupředu. Ale nic jsme neviděli a to nás trochu upokojilo. Ulehnout k spánku jsme se neodvážili, a tak jsme čekali na úsvit a poslouchali řvaní zvířat. Konečně jsme už nemohli dál a sedli jsme si na kraj jedné skály. Nemluvili jsme, ale jsem jist, že si oba moji soudruzi myslili totéž, co já, totiž, že nám bylo mnohem bezpečněji ve zdech žaláře. Rozednilo se a noční koncert zvěře umlkl. Šli jsme dál, až jsme přišli k vodnímu toku. Tam jsme usedli k snídani a ta značně zlepšila naši náladu, takže jsme na další cestě žertovali a smáli se jako dříve. Stoupali jsme do kopců a Jirka povídal, že to asi budou ty Černé hory; .o kterých nám vojáci vyprávěli. Bylo tam pusto. Na noc jsme nasekali křoví na oheň, ne abychom se u něho hřáli, ale na ochranu proti šelmám, které zase začínaly řvát. Rozdělali jsme oheň a večeřeli jsme. Bochníka už bylo jen půl, také šunky měly pořádné zářezy. Brzy si budeme musit opatřovat jídlo puškami. Před spaním jsme nabili pušky, položili je vedle sebe a sami ulehli k ohni. Střelný prach jsme pověsili opodál. Únavou jsme rychle usnuli. Bylo umluveno, že Jakub bude na stráži první třetinu noci, Jirka druhou a já třetí. Ale Jakub usnul taky a neudržoval oheň. O půlnoci mně začalo cosi íunět do tváře, takže jsem se probudil. Než jsem se pořádně rozkoukal, chopilo mě to za pás a zvedlo do výšky. Zuby se mi zaťaly do masa. Pokusil jsem se dosáhnout na pušku, ale ta byla na opačné straně. Chytil jsem tedy jednu ještě doutnající větev a vtiskl ji zvířeti do očí. Pustilo mě a uteklo."

To jste měl na mále!" zvolala paní Rolemilová. "Ano, paní. To zvíře byla hyena a ty jsou hodně zbabělé. Přesto by mě byla odnesla, kdyby se oharek nebyl rozhořel. Tehdy jsem byl ještě malý a zvedla by mě lehce jako pírko. Můj výkřik probudil Jirku, ten popadl pušku a vystřelil. Dovedete si představit, jak jsem byl vyděšen. Ale Jakub se neprobudil a musili jsme jím dlouho třást. Byl

153

nadobro vyčerpán. Ta příhoda způsobila, že jsme byli ještě opatrnější; později jsme vždy rozdělávali dva ohně a spali mezi nimi. Jeden z nás býval vždy na stráži. -Tak jsme putovali týden. Přešli jsme hory a obrátili se k severu. Všechny zásoby jsme už snědli a jednoho dne jsme už neměli docela nic k jídlu. Na štěstí jsme ulovili antilopu, která nám poskytla potravu na několik. dní. Zvěře bylo dost, když jsme sestoupili na rovinu. Zapomněl jsem povědět, jak těsně jsme unikli nebezpečí právě předtím, než jsme vyšli z lesa na úbačí hory. 5_li jsme celé dopoledne a byli jsme velmi unaveni. Sedli jsme si pod velký strom, abychom v jeho stínu poobědvali. Jirka se natáhl na záda a tu spatřil na nízké větvi stromu pardála, který byl k ní přitlačen. Upíral na nás své zelené oči a jen skočit! Jirka popadl pušku a střelil bez míření, na něž nebylo kdy. Přesto kulka projela šelmě břichem a přerazila jí páteř. Zvíře se svalilo na zem s hrozným řvaním a chtělo na něho skočit, ale už nemohlo, jeho zadní nohy byly ochromeny. Zdvihlo se jenom na přední, ale nikdy v životě jsem neviděl šelmu tak zuřit. Z počátku jsme byli tuze polekáni, ale potom jsme viděli, že šelma nemůže po nás skočit. Jirka vzal od Jakuba pušku a prostřelil jí hlavu. Nyní jsme se musili živit honbou a byli jsme stále smělejší. Šaty s nás visely v cárech, ale střelného prachu jsme měli dost. Antilop a jiné zvěře bylo také hojnost. Ale právě to bylo nebezpečné, neboť tehdy jsme po prvé uslyšeli řvát lva. Té noci jsme rozdělali veliké ohně ze strachu před ním, a přece jsme se při jeho mohutném řevu třásli na celém těle." "Ve dne jste se nesetkali s žádným?" "Ano, Vilíme, viděli jsme je z dálky často, ale oni si nás nevšímali a my jsme se tuze báli na některého střílet. Ale jednou jsme se s jedním setkali tváří v tvář. Zastřelili jsme antilopu a s ručnicemi na ramenou jsme k ní běželi. Tu jsme uslyšeli řev a před námi sotva na osm kroků stál lev na zastřeleném zvířeti. Jeho oči sršely blesky a trochu se vztyčil, jako by se chystal ke '159,

skoku. Vzali jsme nohy na ramena a neohlédli se, dokud jsme mohli popadnout dech. Avšak lev byl spokojen, že jsme utekli, a nestáli jsme mu za to, aby se za námi pustil. Cestovali jsme, nevědouce kudy a kam, jen jsme stále zachovávali severní směr, a to celé tři neděle. Už jsme byli na konci svých sil. Nyní jsme uznávali, jak hroznou hloupost jsme provedli, a byli bychom se rádi vrátili. Prohlásil jsem, že si tu lehnu a zemřu, ale nenechali mě. Ke řvaní lvů jsem byl už docela lhostejný a byl bych býval nejradši, kdyby si mě byl některý "Isnědl k obědu. ,. Konečně jsme se jednou ráno setkali s tlupou domorodců. Byli to černoši kmene Karú, což nám sami pověděli tím, že na sebe ukazovali a opakovali: "Karú". Potom ukazovali na nás a říkali: "Dač, což znamená Holanďan. Stříleli jsme zvěř a dá'155, obr.. "Před námi sotva na osm kroků stál lev. , ," -.-.-. VILÍMOVA NEMOC -.-.-.-. Za tři dny byl rybník hotov. Když byla postavena hráz, vyházel Vlnovský lopatou písek a kamínky na straně k pevnině, aby byl rybnník všude stejně hluboký. Kdyby tu ponechali mělčinu, byli by jim mořští ptáci ryby brzy vychytali. Ani otec s Vilímem nezaháleli. Sbírali a vozili kamení dál, protože chtěli rybník rozdělit dvěma příčnými hrázemi na čtyři menší. Hráze udělali tak široké, aby se po nich mohlo chodit, k rybám byl všude pohodlný přístup a daly se lovit harpunou. Den po dodělání rybníka byl deštivý. Lilo sice hodně, ale bouře už nebyla tak prudká, ani netrvala tak dlouho jako na počátku doby dešťů. Potom bylo zas několik jasných dní. Využili jich k nalovení ryb do svých čtyř rybníčků. Toho večera chtěl Vlnovský pokračovat ve vypravování, ale Vilímovi nebylo dobře. Naříkal si, že ho bolí hlava, a třásl se na celém těle. Uložili ho do postele, ale bylo to stále horěf. A ráno měl hoch silnou zimnici. Matka byla plna strachu; Vlnovský vyvolal pána ven a řekl: "Je to zlé, pane. Vilím včera pracoval bez klobouku a bojím se, že dostal sluneční úpal." ' Chudák Vilím byl mnoho dní nebezpečně nemocen a veselý dům osadníků se změnil v dům obavy a mlčení. Počasí bylo každý den krásnější a Tomášek se nedal udržet, aby byl zticha. Jitka si ho tedy brala i s Vojtíškem ven k sobě, když vařila. Na ětěsti Lesana měla mladé, a tak si měli ti dva s kým hrát, když Jitka musila jít za prací. Mírná a jemná Karlička zůstávala s matkou doma a pomáhala ji ošetřovat nemocného. Vlnovský, který nedovedl zahálet, našel si kalená dláta a šel tesat solničky. Od té práce odcházel jen tehdy, když bylo jeho

157

j../ 1

pomoci třeba doma. Ale i venku při dlabání stále myslil na nemocného chlapce, jehož měl velmi rád pro jeho mírnou povahu a chytrost. Když starce nikdo neviděl, dovolil i slzám kanout po osmahlých tvářích. Devátého dne zimnice povolila a konečně hocha docela pustila. Přesto byl tak zesláblý, že nemohl vstát z postele a musil ještě tři dny ležet. Dalších čtrnáct dní trvalo, než se mohl odvážit ven ze světnice. Když vyšel po prvé, měli všichni nesmírnou radost. Solničky byly zatím hotové a Vlnovský s pánem se dali do stavby koupaliště. místo nemocného Vilíma jim musila vozit kamení Jitka. Tomáška brala s sebou, aby doma nepřekážel matce a sestřičce, které zůstávaly u zotavujícího se hocha. Než mohl Vilím vyjít, bylo i koupaliště hotovo a nebylo už třeba vyhýbat se vodě ze strachu před žraloky. Matka vyvedla Vilíma ven podívat se na všecko, co se zatím udělalo. Hoch měl radovat, že je všecko hotovo, ale hned se vrátil k své staré myšlence : "Ted, pane Vlnovský, už musíme jít prozkoumat ostrov." "Půjdeme, Vilíme, půjdeme. Počasí se už úplně ustálilo, takže můžeme zůstat venku i několik dní, ale ne dříve, dokud řádně nezesílíš." "To bude brzy, pane Vlnovský." Po veGeři toho dne požádal Vilím Vlnovského, aby pokračoval v své povídce: "Už je tomu tak dlóuho, co jate nevypravoval!" "Právě proto, že je to dlouho, musíš mi připomenout, kd,c jsem přestal. To víš, paměť starého člověka není už nejlepší." ."Přestal jste, jak jste přišli k holandské farmě v průvodu dvou černochů." Vlnovský opět vypravuje

s "Dobrá. Ten statkář tedy vyšel ven a ptal se, kdo jsme. Řekli jsme, že jsme zajatci a že se chceme vydat do rukou úřadů. Hned náni odňal zbraně a střelivo a řekl, že v této části země

158

jest úřadem on. Doložil: ,Utéci beze zbraní a etřeliva nemůžete. Abych vás vedl do Kapskéhó Města, to je trochu daleko. Chcete-li tedy dostat dobře najíst, 'musíte pracovat, kde právě jste.` Řekli jsme, že nás to bude těšit, budeme-li nějak užiteční. Poslal nám oběd po mladé černošce. Ale brzy jsme viděli, že jsme padli do rukou zlého člověka, který nám sice ukládal hodně těžké práce, ale jídla nám hodně nedával. Protože nám nechtěl svěřit zbraně, musili jeho Hotentoti dál pást dobytek; my jsme pracovali jen doma. Zacházel a námi velmi krutě a krmil nás jako černochy masem kvagy, které jen hotentotský žaludek může strávit. Se sousedními statkáři střílel pro sebe chutné antilopy. Když nebylo antilop, zabil si doma berana." " Co je to kvága?" "Druh divokého osla s. kůží pruhovanou, ale ne tolik jako u zebry. Hezké zvířátko na pohled, ale jeho maso nechtějí ani psi. Prosili jsme ho, aby nám půjčil pušky, že si nalovíme něco jiného, ale on místo odpovědi udeřil Jakuba tak prudce, že se nemohl dva dny postavit na nohy. Život se nám stal břemenem. Celý den dřít na statku při tak surovém zacházení! Konečně už to nebylo k vydržení. Jirka mu to jednou večer řekl do očí. Sedláka to tak rozzuřilo, že zavolal dva otroky a poručil, aby Jirku přivázali k vozu, že ho tak zbičuje, aby na to do smrti pamatoval. Gtroci Jirku poutali, protože se neodvážili pánovi odporovat, a on si šel dovnitř pro bič. Jirka nám řekl: ,Nechám-li se takhle zmrskat, bude s námi se všemi konec. TerY je na vás, abyste jednali. Běžte za ním, a až on vyjde s bičem, zmocněte se pušek, jsou vždycky nabité. Namiřte na něho a držte ho v šachu, dokud já neuteku; potom se vy také nějak zachráníte. Chce mě umrskat k smrti jako onehdy ty dva černochy. A vás potom zastřelí jakožto uprchlé zajatce.` Učinili jsme, co nám Jirka řekl. Když Holandan šel k místu , _ kde byl hoch uvázán, to jest asi padesát metrů od domu, vpadli jsme dovnitř. Selka byla v posteli, protože se jí narodilo děťátko ,

159

;

a větších dětí jsme nedbali. Popadli jsme dvě pušky a veliký nůž. Vyběhli jsme, právě když Holandan dal Jirkovi první ránu bičem z kůže nosorožce; a byla to rána strašná. Vzkřikli jsme a on se ohlédl. Namířili jsme na něho pušky. ,Ještě jednou udeř, a zastřelíme tě! Jsme sice jen hoši, ale nedáme se zot.očit!` Zbledl a nemohl-strachem ani promluvit; surovci jsou vždy zbabělí. Otroci utekli. Jakub mu držel pušku na preou a já jsem kolem něho prošel s nožem a odřízl jsem Jirku. Sotva byl volný, popadl velkou dřevěnou palici na zatloukání kolíků, která se válela na dvoře, a srazil ho k zemi. ,Já tě naučím bičovat bezbranné zajatce!` Byl bud bez vědomí, anebo mrtev -, podnes nevím, co z toho dvojího. Přivázali jsme ho k vozu, vrazili do domu a nabrali si střeliva a jídla. Potom jsme ze stáje vyvedli tři nejlepší koně, nabrali pro ně kukuřice do pytlů a ujížděli jsme tryskem odtamtud. Věděli jsme, že nás budou honit, proto jsme jeli nejdřív k východu, jakoby ke Kapskému Městu. Ale když jsme se octli v krajině, kde na kamenité půdě koňská kopyta nezanechávala atop, obrátili jsme se na sever do země Křováků. Brzy se setmělo, ale jeli jsme dál celou noc. Slyšeli jsme sice z různých stran Iví řev, ale nic nás nepotkalo. Za svítání jsme nechali koně oddechnout a dali jsme jim trochu kukuřice. Sami jsme se též najedli ze zásob." "Jak dlouho jste byli na tom statku?" "Dobrých osm měsíců a uměli jsme za tu dobu nejen holandsky, ale dorozuměli jsme se už i s Hotentoty a s jinými černochy. Po jídle jsme se radili. Chápali jsme, že by nás Holanc.ané na místě zastřelili, ať by nás kdekoli dopadli, a že jich na nás půjde hodně. Do Kapského Města jsme se také báli vrátit; je-li ten člověk mrtev, čekala nás tam oprátka. Nevěděli jsme tedy; co máme dělat. Konečně jsme se rozhodli, že půjdeme zemí Křováků a dorazíme na pobřeží severně od mysu Dobré naděje. Bylo radno cestovat v noci, bylo tam totiž mnohem méně dravých zvířat.

160

Zbytek dne jsme tedy prospali. K večeru jsme vyhledali vodu, abychom koně napojili. Dali jsme jim znovu obrok a pokračovali v cestě. Nebudu líčit krok za krokem, co jsme dělali těch čtrnáct dní, než jsme koně tak uštvali, že jsme se musili uchýlit mezi černochy kmene Goragua. Byli to mírní lidé. Dali nám mléka a jednali s námi velmi laskavě. Přesto jsme v té době zažili leckkterá dobrodružství. Jednou na mého koně vyrazil z houští nosorožec. Kůň mu unikl jen tím, že náhle zahnul stranou. Zvíře se hnalo dál kupředu a už si nás nevšímalo. Každodenně jsme si zastřelili nějaké zvíře, abychom měli co jíst, obyčejně antilopu, jichž tam žije mnoho různých druhů. U těch divoc'hů jsme zůstali tři neděle, dokud se naši koně nezotavili. Jeli jsme dál k pobřeží, ale více k jihu, protože nám Goraguové řekli, že na severu žijí bojovní Kafrové, kteří by nás jistě zabili. Nevěděli jsme opravdu, co si počít. Uťekli jsme z Kapského Města bez nejmenší potnchy, kam půjdeme, a nyní nás každý den potkávaly nové nesnáze. Nezbylo nám už nic jiného než se přece vrátit do zajetí. To stálé nebezpečí a,hladovění nás už nadobro vysílilo. Jenže jsme měli strach pro toho zabitého farmáře, který k nám byl tak surový. Ale Jirka řekl, že to vezme na sebe, abychom se nebáli. Rozloučili jsme se tedy s divochy a jeli k jihu i k pobřeží zároveň. Nyní se musím zmínit o velmi smutné příhodě: Třetího dne po odchodu z tábora Goraguů jsme jeli vysokou trávou a narazili na lva, který právě hodoval na ulovené antilopě. Jakub byl několik kroků napřed a tak se lva lekl, že po něm střelil, sčkoli jsme si řekli, že to nikdy neučiníme. Lev byl lehce raněn, ale zařval tak strašně, že to jistě bylo slyšet na míli. Skočil po Jakubovi a jednou ranou tlapy ho srazil ze sedla do křoví. Naši dva koně se vyděsili a utekii i s námi. Zvíře nás chtělo napadnout, udělalo za námi jeden skok, ale potom se vrhlo na Jakubova koně. Nemohli jsme své koně zarazit dobré půl míie, až konečně se nám podařilo je

161

-.1 P'.t r ...t c, 1x . 6 . "....... 'u...i u . d .:c. IJ

".i .. f , , \ kl.l !/ .b . t .1..;; .. é

jirka se za nim hnal na koni, . , obrátit. Viděli jsme, že lev roztrhal Jakubova koně, snažil se jej odtáhnout, a.e potom toho nechal a odklusal. .ekali jsme, až byl z dohledu, a vrátili jsme se k místu, kam Jakub padl. Našli jsme ho sice hned, ale byl mrtev; lev mu rozdrtil lebku ranou evé mocné tlapy. Ještě musím řici, že nám Goraguové radili, abychom necestovali v noci, nýbrž jen ve dne, a my se tím řídili. Věřim, že rada byla dobrá, i přes to neštěstí, které nás potkalo. Dokud jsme cestovali v noci, Ivi nás nejednou pronásledovali po dlouhý čas, a přece nás žádný nenapadl. Třetího dne po Jakubově amrti spatřili jsme opět širé. vody oceánu. Zůstali jsme na pobřeží a šli podél moře, ale brzy jsme viděli, že tam není lovná zvěř ani palivo na noění ohně, i musili jsme se vrátit do vnitrozemí. Prošli jsme hrozňou pouští,. kde

162

jsme skoro zahynuli hladem -, již dva dny jsme nejedli -, nakonec jsme přišli na pštrosa. Jirka se za ním hnal na koni , jenže pštros utíkal rychleji než kůň. Zůstal jsem pozadu a k své velké radosti jsem objevil pštrosí.hnízdo s třinácti ohromnými vejci. Jirka se brzy vrátil s udýchaným koněm. Rozdělali jsme oheň a upekli jsme si dvě vejce; byl to dobrý oběd po hladovění. Každý jsme si vzal ještě čtyři na cestu do vaku na sedle a pokračovali jsme v cestě. Konečně jednou před polednem jsme spatřili Stolovoú horu a měli jsme z toho takovou radost, jako by-to byly hory naší Anglie. Popohnali jsme koně, abychom byli ve vězení, než se setmí. Ale na rejdě jsme spatřili kotvit mnoho lodí, .na jejichž stožárech byTy anglické vlajky. Užasli jsme nad tim, ale brzy jsme potkali anglického vojáka. Ten nám řekl, že naši dobyli Kapského Města již před půl rokem. To bylo radostné překvapení. Jeli jsme do města a hlásili se na hlavní stráži. Guvernér si pro nás poslal, Vyslechl naše příhody a odevzdal nás admirálovi, který nás přijal na vlastní lod."

39 OSTROVY A JEJICH OBYVATELÉ

Potože příštího jitra nebylo nic jiného ná práci, šel Vlnovský s Rolemilem lovit ryby, aby rozmnožili násadu v rybníce. Bylo jasno a nepříliš horko, proto šel Vilím s nimi, aby užil čerstvého vzduchu. V zahrádce vidčli, že klíčící rostliny už vykukují nejméně dva palce ze země a že vzešly všechny. Muži rybařili, Vilím seděl u nich a ptal se: "Mnohé ostrovy blízko nás jsou neobydleny, že, tatínku?" "Ano, jenže bohužel nejsou tak tuze blízko nás. Ještě jsem neslyšel, že by na ostrovech té skupiny, v niž podle všeho jsme, některý cestovaťel byl viděl nějaké lidi." ."A jací obyvatelé jsou na ostrovech v těchto mořích?"

" To je různé. Novozélandané jsou nejpokročilejší, zato domorodci země Van Diemenovy a Australané jsou tuze zaostalí - o málo lepší než zvířata." "Já jsem je viděl," řekl Vlnovský. "Ale mohu se snad zmínit o lidech -, není jich ovšem mnoho -, kteří jsou ještě podobnější zvířatům. Když jsem je viděl po prvé, mysIil jsem, že to jsou skutečná zvířata, a ne lidské bytosti." "Opravdu, Vlnovský, a kde to bylo?" "Na velkých Andamanech v Bengálském zálivu. Jednou jsme tam zakotvili z nouze a ráno jsme spatřili něco černého chodit po čtyřech pod stromy, které tam rostly až k břehu. Podívali jsme se dalekohledy a viděli jsme, že jsou to mnži a ženy, protože stáli zpříma."

" Stýkal jste se s nimi?" "Já ne, pane, ale v Kalkutě jsem se seznámil s vojákem, který je znal. Tenkrát Východoindická společnost chtěla na tom '164,

ostrově založit osadu a vysadila tam vojsko. Říkal, že si dva z těch lidí chytili, že nebyli větší než čtyři stopy, že jsou strašně hloupí a plaší a že nemají chýše, nýbrž stavějí si jen jakási hnízda z křoví na ochranu před větrem." "Měli nějaké zbraně?" "Luky a šípy, ale mizerné a tak malé, že jimi mohli střílet jen drobné ptactvo." "Odkud pocházejí obyvatelé těchto ostrovů, tatínku?" "To je těžko říci, Vilíme. Ale myslí se, že se na ostrovy dostali stejným způsobem jako my. Bouře zahnala jejich čluny daleko na moře, někteří se utopili a jiní se zachránili na ostrovech." "Tak to asi bude," souhlasil Vlnovský. "Já jsem slyšel, že Andamany byly po prve zalidněny černými otroky, když otrokářská loď u nich ztroskotala při tajfunu." "Co je tajfun, pane Vlnovský?" "Asi totéž, co hurikán. Je to vichr, který napadá Indii když se mění monsuny." "A co jsou monsuny?" "Větry, které vanou mnoho měsíců jedním směrem, potom se obrátí a vanou stejně dlouho směrem opačným." "To slunce způsobuje ty větry?" "Ano, v rovníkových krajinách praží tak silně, že vzduch zřídne, vystoupí vzhůru a na jeho místo se tlačí chladnější vzduch; tak vznikají silné větry. Ale už je čas nechat práce. Vilím by měl jít už domů." Vrátili se a po večeři Vlnovský vypravoval dále. „ " Přestal jsem tam, jak mě poslali na válečnou loď a zapsali jako přespočetného plavčíka. Strávil jsem tam skoro čtyři roky. Plul jsem z přístavu do přístavu a z jednoho dílu světa do druhého. Vyrostl jsem a zesílil a povýšili mě na Plavce u zadní vrcholové plachty. Služba byla velmi dobrá. Konal jsem své po'165,

vinnosti přesně a nikdy jsem nebyl trestán. Lidé si myslí, že nikdo na palubě válečné lodi nemůže ujíti trestům, ale není to pravda. Stačí plnit povinnost a ta není tak těžká jako na kupeckých lodí, kde je vždycky nedostatek sil a vždy méně plavců, než je jich třeba k řízení lodi -, tam bývá krušná služba. Pravda, že kapitáni na válečných lodích bývají přísní, ale já jsem měl štěstí. Můj kapitán byl mírný člověk; tuze nerad lidi trestal, ač ovšem nemohl zamhuřovat oči nad nedbalostí a nepořádkem. Jedna věc mě však trápila, že jsem se nemohl dostat domů a spatřit matku: Konečně už jsem byl tak netrpělivý, že jsem se rozhodl při první příležitosti utéci. Kotvili jsme tehdy v Západní Indii a mnoho jsme se s Jirkou o té věci radili, neboť on byl stejně odhodlán uprchnout."Bylo to v Královském přístavě na Jamaice, kde jsme byli společně s hromadou obchodních lodí naložených cukrovou třtinou a připravených odplout. Kdyby se nám podařilo na některou se dostat, schovali by nás tam až do odplutí, protože měli značný nedostatek mužstva; válečné lodi jim sebraly kdejakého schopného námořníka. Jediný způsob, jak se tam dostat, byl skočit v noci do vody a přeplout oněch sto metrů, jež náš koráb dělily od nejbližší kupecké lodi. Báli jsme se ovšem žraloků, jimiž se přístav jen hemžil. Ale naše netrpělivost byla taková, že noc před vyplutím obchodního loďstva jsme se odhodlali podstoupit jakékoli nebezpečí. -, Bylo to o půlnoci -, pamatuji tu noc tak dobře, jako by to bylo včera, a nezapomenu na ni do smrti -, když jsme se tiše spustili po boku lodi do vody a pluli k obchodnímu korábu. Stráž v chodbě spatřila, že se světlo na hladině chvěje, jak jsme rozčeřili vodu plováním, a vykřikla. Neodpověděli jsme a plovali co nejrychleji. Po výkřiku stráže se ozvalo písknutí, což znamenalo, že důstojník za námi posílá člun. Právě jsem zachytil lano korábu, abych po něm vyšplhal, neboť jsem byl několik metrů před Jirkou, když se rozlehl '166,

zoufalý výkřik. Ohlédl jsem se a k své hrůze jsem spatřil Jirku v tlamě ohromnéhožraloka, který se s ním ponořil pod hladinu. Leknutím mi ztuhly všechny údy. Jakmile jsem přišel k sobě, šplhal jsem dál a měl jsem co dělat! Jiný žralok se hnal po mně. Ač jsem byl už dobré dvě stopy nad vodou, vymrštil se a chňapl můj střevíc -, výše už nedosáhl. Strach mi dodal síly, že jsem byl hned nahoře, a mužstvo korábu, přivábené Jirkovým výkřikem, pomohlo mi vylézt. Schovali mě do podpalubí, protože se blížil člun válečné lodi. Když důstojník vstoupil na koráb, vypravovali mu, že viděli dva námořníky plout k lodi, ale žraloci oba pohltili. Důstojník slyšel ten zoufalý výkřik, proto uvěřil a vrátil se na svou loď. Brzy jsem slyšel buben, svolávající mužstvo válečné lodi na palubu do řady, aby se čtením jmen zjistilo, kdo schází. Potom asi napsali do lodniho seznamu k našim jménům po dvou PP." " Co to znamená?" "Jedno P znamená ,propuštěn ze služby`, dvě PP znamenají mrtev`." " To jste měl zase jednou na mále!" podotkl pan Rolemil. " Ano. Několik hodin trvalo, než jsem se vzpamatoval z rozčilení. Pokoušel jsem se usnout, ale marně. Kdykoli mě přemohla na okamžik dřímota, hned jsem viděl žraloka, jak se na mne žene, a s výkřikem jsem se probudil. Kapitán obchodní lodi se bál, že na válečném korábě zaslechnou moje výkřiky, a poslal mi pořádnou dávku rumu, po níž jsem konečně usnul. Probudily mě dělové výstřely, jimiž si válečné koráby dávaly znamení k odjezdu. Naše loď uprostřed nejméně sta jiných plula plnými plachtami a válečné koráby se řadily za obchodním loďstvem jako doprovod. Byl to velkolepý pohled na tak znamenité loďstvo. Měl jsem takovou radost, že bych byl ochotně podstoupil pronásledování jiným žralokem, jen když konečně pluji do staré vlasti, abych ještě jednou spatřil ubohou matku." "Vidím, že vás to zázračné zachránění tuze nenapravilo, když jste tak brzy zapomněl," vyčítala mu paní. '167,

obr.. "Vedle mne seděl starý pán.. "Bylo tomu tak opravdu. Jediné, co jsem cítil při pohledu na množství korábů, plujících do Anglie, byla radost a sebevědomí. Ale mohu s dobrým svědomím říci, že později jsem to bral vážněji. Byl jsem námořníkem před hlavním stěžněm a kapitán byl se mnou spokojen. Když jsme zakotvili u domácích břehů, dovedl mě k majiteli, který mi vyplatil patnáct guinejí*. za práci konanou na palubě. Mohl jsem se tedy vrátit do svého rodného města dostavníkem. Vedle mne seděl starý pán a brzy jsem se dověděl, že jede do téhož města a že tam bydlí. První věc, na kterou jsem se ') Guinea býval kdysi zlatý peníz a platil 21 šilinků, libra jen 20. '168,

zeptal, byla, zdali ještě žije pan Miloslav Květoň, stavitel lodí. Prý zemřel nedávno, není tomu ani tři měsíce. "A komu odkázal jmění?" Pán řekl: "Neměl příbuzné a tak ustanovil, aby se za hotové peníze zbudovala nemocnice a chudobinec. V posledních letech měl společníka, jemuž odkázal loděnici. Pravda, kdysi chtěl přijmout za vlastního Jednoho chlapce, nějakého Vlnovského. Chtěl ho ustanovit svým dědicem, ale kluk utekl na moře a víckrát o sobě nedal vědět. Nejspíš sedí někde v zajetí, když o něm není tolik let slyšet. Byl to jakýsi hlupák, dnes mohl být bohatým pánem." ` "Veliký hlupák," doložil jsem. "A kdyby byl uškodil jen sobě, ale chudák jeho matka, která se v něm zhlížela, od té doby, co jí přinesli zprávu, že zemřel chřadla, až..." "Snad není mrtva?" vyskočil jsem a chytil starého pána za rameno. "Ano, odpověděl a překvapen se na mne zadíval. "Utrápila se." Skácel jsem se na zavazadla a byl bych vypadl z vozu, kdyby mě pán nebyl zachytil. Zavolal na kočího, aby zastavil, a položili mě do vozu, který pak pokračoval v cestě. Plakal jsem usedavě." Vlnovský byl tak dojat, že pan Rolemil řekl, aby další vyprávění odložil. "Děkuji, pane,. už je dobře. Staré oči jsou hned plny slz. Je to hrozné, musí-li si člověk po letech vyčítat, jak svým bláznovstvím uspíšil smrt dobré matky." '169, „, „ ŠKODNÁ. V KURníKU „, „ Za několik dní přiběhla Jitka ještě před snídaní a v zástěře přinesla šest vajec, jež našla v kurníku. "Hleďte, paní, drůbež už snáší, brzy jich bude hodně pro Vilíma, aby zesílil, i na vysezení kuřat." jitko?" "Snad si nevzala z hnízd všechna, "Ne, paní, v každém jsem nechala po jednom." "Dobře, necháme je pro Vilíma, aby, jak povídáš, brzy zesílil." "sílím i tak dost!" zvolal Vilím. "Jen nech všechna vejce pod slepicemi, ať máme hodně kuřat!" "Ne, hochu, tvé zdraví je důležitější než kuřata. Vlnovský s pánem několik dní pleli zahrádku, neboť zároveň se sadbou vyklíčilo hodně plevele. Za tu dobu se Vilím rychle zotavoval. První dny nosila Jitka pravidelně tři nebo čtyři vejce každé ráno, ale najednou nemohla najít ani jedno. Jako by slepice přestaly nést. Pátého jitra, když sedali k snídani, nemohli Tomáška nikde sehnat, a matka se po něm sháněla. "Bojím se, že Tomášek dnes nepřijde k snídani ani k obědu " smál se Vlnovský.

"Copak je s ním?" ptala se pani. "Hned vám to povím. Bylo mi tuze divné, že by slepice tak najednou přestaly snášet, a myslil jsem, že snad zanášejí. Proto jsem šel hledat. Vejce jsem nenašel sice žádné; ale zato skořápky chytře schované pod palmovými listy. Řekl jsem si, že kdyby je kradlo nějaké zvíře, nedalo by si takovou práci se skrýváním skořápek. Proto jsem dnes ráno zavřel dvířka a nechal volný jen příklop, kudy lezou slepice. Schoval jsem se za strom. Tu jsem uviděl Tomáška plížit se ke kurníku. Néjdřív se pokoušel dvířka

170

otevřít, a když to nešlo, vlezl tam jako slepice. Sotva tam byl, spustil jsem příklop a přibil jej hřebíkem. Teď je chycen jako v pasti." . "A zůstane tam celý den, darebák," řekl otec. "To mu udělá dobře," řekla paní, "aspoň bude mít naučení," Muži šli po práci a ženy měly zaměstnání doma. Tomáš byl asi hodinu zticha, ale potom začal řvát, jenže nikdo si toho nevšímal. Když byl čas oběda, rozeřval se zase, ale zase mu to nebylo nic platno. Až večer odstranili příklop a pustili ho ven. Vylezl a sedl si mlčky do kouta světnice. "Tomášku, kolik vajec jsi dnes vypil?" zeptal se Vlnovský. "Tomáš už nebude vypíjet vejce," odpověděl malý dareba. "A udělá dobře když nebude" řekl otec protože místo aby měl více jídla než ostatní, měl by ho méně, jako se to stalo dnes." Tomášek byl při večeři velmi tichý, neboť se musil činit, aby ; si vynahradil, co za celý den promeškal. Potom Vlnovský zase vypravoval "Už jsem ti pověděl, Vilíme, jak mi ten pán v dostavníku řekl, že matka umřela zármutkem, když slyšela o mé smrti. V městě jsem se dověděl další podrobnosti. Pán, který se mnou jel; mi řekl: "Nemýlím-li se, jistě jste vy Miloslav Vlnovský, který utekl na moře? -, Jsem,` přisvědčil jsem velmi sklíčeně. "Dobrá, mladíku, .seberte se! Když jste odcházel, byl jste tuze mlád na to, abyste si rozvážil, jak zarmoutíte matku. Ne pro váš útěk na moře, ale pro zprávu o vaší smrti se utrápila. To přece nebyla vaše vina. Pojďte se mnou, mohu vám leccos říci.` "Přijdu k vám zítra, pane, ale teď bych rád mluvil se sousedy a zašel k matčinu hrobu. To je pravda, že jsem nemínil matku zarmoutit a že za tu zprávu o mé smrti nemohu, přesto však nelze zapřít, že nebýt mé lehkomyslnosti, byla by matka ještě živa. Pán mi dal adresu a já se odebral do starého matčina bytu. 171

Věděl jsem, že tam už není, ale přece mě zarazilo, když jsem uvnitř slyšel veselý smích. Nahlédl jsem otevřenými dveřmi dovnitř. V koutě, kde obyčejně sedávala, stál nyní mandl a dvě ženy u něho pilně pracovaly. Jiné žehlily na velikém stole a zavolaly na mne se smíchem: ,Copak chcete, mladý pane?` Odvrátil jsem se s nechutí a šel k sousedce, přítelkyni.nebožky matky. Byla doma, ale nepoznala mě, až jsem jí řekl, kdo jsem. Ošetřovala matku za její nemoci až do smrti a pověděla mi všecko, co jsem chtěl vědět. Jakousi útěchou mi bylo, když jsem slyšel, že matka by už stejně nebyla živa, protože trpěla nezhojitelnou rakovinou. Paní mi též řekla, že matka na mne stále vzpomínala a že mé jméno bylo poslední slovo, jež pronesla umírajíc. Pan Květoň byl prý k mé matce velmi laskav, takže netrpěla nedostatkem. Chtěl jsem vidět, kde je pohřbena. Paní vzala čepec, vedla mě k hrobu a zanechala mě tam samotného. Usedl jsem na kopeček vřesu na jejím hrobě a dlouho jsem hořce plakal. Bylo už docela tma, když jsem hřbitov opustil a vrátil se k té laskavé paní; jež ošetřovala mou matku. Rozmlouval jsem s ní a s jejím mužem dlouho do noci. Nabídli mi nocleh a přespal jsem u nich. Druhý den jsem šel k pánovi, s nímž jsem se seznámil v dostavníku. Z mosazné tabulky na jeho dveřích jsem se dověděl, že je právníkem. Nabídl mi židli, opatrně zavřel dveře a kladl mi mnoho otázek, aby se přesvědčil, že jsem opravdu Miloslav Vlnovský. Byl prý po smrti pana Květoně pověřen zkoumáním papírů a mezi nimi našel jeden pro mne velmi důležitý. Vyplývalo z něho, že loď, která byla společným majetkem gana Květoně a mého otce, byla pojištěna celá, neboli že pan Květoň okradl moji matku. Listina byla uložena v tajné přihrádce psacího stolu. Protože tehdy už má matka nežila a o mně se věřilo, že jsem mrtev taky, neřekl o tom nikomu nic. Ovšem nyní, když jsem se vrátii živ a zdráv, mají se věci jinak. Jeho povinností je říci mi to, a budu-li souhlasit, projedná to se společností,

172

,x

která zdědila nebožtíkův majetek k postavení nemocnice a chudobince. Pojistné prý činilo tři tisíce liber, a protože třetina lodi patřila otci, mám dostat tisíc a úroky za ta léta, jež budou činit nejméně další tisíc. To byla novina! Dovedete si představit, jak chutě jsem souhlasil s jeho zakročenim. Dal se do toho hned. Pozval starostu města a představitele společnosti a předložil jim listinu. Všichni uznali mé právo a vyplatili mi bez váhání, co mi patřilo. Jenže, Vilíme, to bylo pro mne nové pokušení." "Proč říkáte pokušení, pane Vlnovský? To přece bylo štěstí!" "Podle názoru světa ano. Také mi každý blahopřál a já jsem se tak nafoukl tím' úspěchem, že jsem zapomněl na všechny dobré úmysly, které jsem měl na matčině hrobě." "Milý hochu," vložil se do toho otec, "bohatství, které spadne člověku do klína bez práce, obyčejně ho zkazí, kdežto chudoba a strádání tvoří pevné povahy." Vlnovský pokračoval: "Jak jsem ucítil peníze v ruce, začal jsem je rozhazovat nejbláhovějším způsobem. Na štěstí mi přišel do cesty jeden Skot, s nímž jsem se seznámil na kupecké lodi, kde byl druhým kormidelníkem. Když jsem se mu pochlubil, jaké štěstí mě potkalo, vysvětlil mi, že nyní mám příležitost zařídit si život. Navrhl, abych si koupil podíl na nějaké lodi s podmínkou, že budu jejím kapitánem. To se mi velice líbilo a rozhodl jsem se, že ho poslechnu. Jen jedna věc se mi zdála pochybná: byl jsem ještě mlád, bylo mi sotva dvacet let. Uměl jsem sice kdysi loď řídit, ale v poslední době jsem to zanedbal. Namítl jsem to Sandersovi a on mi odpověděl, že půjde ke mně za prvního kormidelníka a bude mi nápomocen, protože umí řidit lodi velmi dobře. Prý se to na první plavbě sám také naučím. Tak tedy bylo vše v pořádku. Na štěstí jsem dosud nerozházel ze svého jmění víc než sto liber. Odjel jsem se Sandersem do Skotska. Měl tam známosti a jal se pilně hledat vhodnou loď. Konečně našel v loděnici jednu, která byla úplně hotova, jen ji pustit na vodu. Ale spo,173,

lečnost, která ji objednala, upadla do nesnází a musila ji prodat. Poptal se, kdo ji kupuje, a když zjistil, že je to řádná a spolehlivá firma, navrhl jí mým jménem, že převezmu čtvrtinu lodi, budu-li jmenován jejím kapitánem. Sandersa tam všichni znali jako ctihodného člověka a řádného muže a na jeho doporučení si pánové pro mne poslali. líbil jsem se jim přes své mládí a rychle jsme se dohodli. Zaplatil jsem dva tisíce liber za svůj podíl. Spustili jsme loď a měli jsme se Sandersem plné ruce práce, abychom ji řádně vystrojili. Firma obchodovala se Západní Indií a určili k tomu též novou loď. Zbylo mi ještě asi čtyři sta liber; za ně jsem kromě lodních pomůcek nakoupil zboží, abych obchodoval i na svůj účet. Sebe jsem také skvěle vystrojil. Sanders mě sice stále nabádal, abych byl rozumný, ale mě přesto nadýmala pýcha. Byl to příliš velký skok -, z plavčíka na válečné lodi na kapitána vlastního korábu. Oblékal jsem se vybraně, nosil jemné prádlo a měl plné ruce prstenů. Kapitán a spoluvlastník lodi, to už byl někdo, zvali mě tedy často na oběd majitelé jiných lodí. Mohl jsem dobře vycházet, neboť jsem měl deset liber měsíčně, k tomu ještě výnos ze čtvrtiny lodi a z toho, co jsem si sám vydělal. Byla to nejzdařilejší doba mého života. Proto můžeme zatím pro dnešni večer přestat; jen tolik vám ještě řeknu, že ta šťastná doba byla velmi krátká." 174,

41 VLNOVSKÝ DOKONČIL VYPRAVOVÁní. „ „ Několik dní jim zabralo dobývání pařezů na vysekané cestě ke skladišti. Po této práci vztyčil Vlnovský vedle skladiště takový hromosvod jako vedle obytného domu. Nyní byli hotovi se vším, co si uložili pro období dešťů. Ovce měly jehňata, ale . , jim i kozám se nedostávalo pastvy. Vlnovský se domníval, že období dešťů již minulo úplně. Vilím byl už docela zdráv a nemohl se dočkat prohlídky ostrova. Po dlouhých poradách se jedné soboty rozhodli, že se Vlnovský s Vilímem vypraví na jih ostrova a po návratu podají zprávu, co objevili. Měli vyjít v pondělí ráno. Batohy byly připraveny, v nich vařená solená vepřovina a ploché hnětené chleby. Každý si připravil pušku a střelivo a přes ramena si hodlali přehodit pokrývky, aby měli na čem spát. Vlnovský nezapomněl na kompas ani na sekyrky k znamenání stromů. Celou sobotu měli co dělat, aby se řádně přichystali. Po večeři řekl Vlnovský: "Než se vydáme na cestu, Vilíme, mohu dopovědět svou historii; už toho není mnoho. Šťastná doba byla krátká. Strávil jsem řadu let ve francouzském zajetí, a potom to šlo se mnou stále s kopce. Svou loď jsme záhy vystrojili a pluli s vojenskýmdoprovodem na západ. Sanders se ukázal dobrým námořníkem, a než jsme dopluli na ostrov Barbados, naučil mě tolik, co sám uměl. Do té doby jsem s ním hovoříval jako s rovným, ale bohatství mě naplnilo pýchou, a když jsem ho už nepotřeboval, dával jsem mu znát, že je mým podřízeným. Byl to velmi špatný vděk za všechnu jeho laskavost, ale na světě to tak obyčejně chodí. Mrzelo ho to, a když jsme zakotvili, řekl, že by rád loď opustil. Odpověděl jsem zpupně, jen aby šel, ,175,

a nemohl jsem se dočkat, až se ho zbavím, neboť jsem cítil, že jsem mu za mnohé zavázán. Dobrá, Sanders odešel a já jsem z toho měl velkou radost. Dal jsem vylodit náklad a znovu nalodit množství cukrové třtiny. Čekali jsme jenom na průvod válečných lodí, abychom se vydali na zpáteční cestu. Naskytla se mi též příležitost koupit čtyři bronzová děla, jež jsem postavil na palubě a zásobil se střelivem. Moje loď na cestě sem dokázala, že znamenitě pluje, dokonce rychleji než leckterá válečná loď. Nyní, když jsem měl děla na palubě, byl jsem si jist, že bych se ubránil jakékoli kořistné lodi. Mezitím co jsme čekali na válečné lodi, jež měly připlout asi za čtrnáct dní, rozpoutala se strašná vichřice, která moji loď stejně jako mnoho jiných utrhla z kotvy a zahnala daleko ze zálivu. Když vichřice polevila, ač ne mnoho, všechny lodi rozpjaly plachty a vracely se do přístavu. Jen já jsem byl už rozmrzelý tím dlouhým čekáním a zamířil jsem sám domů, bez průvodu. Jednak jsem se spoléhal na rychlost lodi a na svá děla, jednak jsem počítal, kolik tím vyzískám, budu-li zpátky dříve než ostatní. Zapomněl jsem, že loď je sice pojištěna, ale s podmínkou, že popluje v ozbrojeném průvodu. Dobrá, pluli jsme domů a první tři neděle se nám dařilo dobře. Potkávali jsme velmi málo lodí, ale se žádnou jsme nevešli do styku. Za příznivého větru jsme už byli v kanálu La Manche a byl jsem jist, že do večera doplujeme do přístavu. Tu se objevila na obzoru francouzská loď a j ala se nás honit. Rozpj al jsem všechny plachty, avšak vítr byl příliš silný a hlavní stěžeň se zlomil. To byla osudná náhoda. Nepřítel nás dohonil, zahákoval a toho večera místo doma byl jsem ve vězení. Opět zajatec a mohu dodat: a zároveň žebrák, protože jsem pozbyl nároku na pojistné, když jsem se odvážil na cestu bez vojenského doprovodu. Byl jsem jedině sám vinen svým neštěstím, ale také jsem byl za to krutě potrestán, neboť jsem zůstal v zajetí celých šest let. Konečně se mi podařilo uprchnout s třemi jinými. Zkusili jsme ,176,

atraěně, než jsme se švédakou lodí dostali domů. Byl jsem tedy zas ve vlasti, ale bez krejcaru a místo oděvu na mně visely cáry. Nechtěl-li jsem umřít hladem, musil jsem jít za prostého námoř- níka. V přístavě zrovna kotvila krásná loď a já jsem se přihlásil u kormidelníka. Šel to říci kapitánovi, který vystoupil ze své kajuty na palubu. A kdo myslíte, že to byl? -, Sanders! Doufal jsem, že mě nepozná, ale kdepak; hned mi potřásl rukou. Nikdy v životě jsem se tak nestyděl jako tenkrát. Sanders to pozoroval a pozval mě do kajuty. Vypravoval jsem, co se mi stalo, a on nijak nedal na sobě znát, že pamatuje, jak špatně jsem se k němu zachoval. Když se nezmínil on, zmínil jsem se já a prosil jsem ho za odpuštění. Byl to dobrý člověk a zůstal mi přítelem až do smrti. Přijal mě za druhého kormidelníka. Neštěstí mě trochu polepšilo a své povinnosti jsem konal vzorně. Po jeho smrti mě propustili a od té doby jsem byl jen prostým námořníkem. Sloužil jsem na různých lodích a všude se mnou slušně zacházeli. Také jsem se necítil nešťasten, neboť jsem pochopil, že bohatství ve mně probudilo jen bláhovost a pýchu. Tak, Vilíme, už znáš celý příběh Miloslava Vlnovského. Doufám, že ti leccos z toho může být k užitku. zítra musíme časně vstávat, protože čím dřív vyrazíme, tím lépe." ,177,

42. DRUHÁ VÝZKUMNÁ VÝPRAVA. „, „

Snídalo se tedy velmi časně. Cestovatelé se se všemi rozloučili a vydali se na cestu. Slunce překrásně svítilo a bylo velmi teplo. Oceán se leskl skvělou modří, vlny jako by poskakovaly a palmy se skláněly mírným větérkem. Šlo se jim vesele. V zali s sebou dva ovčácké psy, ale Lesanu zahnali zpátky. Minuli skladiště, vystoupili na návrší na druhé straně a připravili si sekyrky na značení cesty. Vlnovský se řídil kapesním kompasem. Chvíli kráčeli mlčky, jen občasné údery sekyr se ozývaly. Vlnovský se zastavil a pozoroval kompas. "Mně se zdá, že les je tu hustší, než byl dosud, pane Vlnovský." "Ano. Myslím, že jsme v nejhustším lese právě uprostřed ostrova Musíme se stočit trochu víc k jihu a postupovat co nejrychleji. Za nějaký čas se nám zase půjde lépe a budeme moci hovořit." Ještě půl hodiny si razili cestu lesem, než začaly stromy řídnout, ale ne tak, aby viděli před sebou něco jiného kromě palmových kmenů. Nebyla to pohodlná procházka, nýbrž krušná cesta, a tak se řádně zpotili. "Musíme chvilku počkat, Vilíme, je to na tebe mnoho!" "Nejsem zvyklý takovému tělocviku, pane Vlnovský, proto mi připadá těžký," řekl Vilím a stiral si pot. "Rád si pár minut odpočinu. Jak dlouho myslíte že nám to bude ještě trvat, než vyjdeme z lesa?" "Už ani ne půl hodiny, řekl bych."

... připravili si sekyrky na značení cesty. ..

178.

,

X .d'. x . F

\

\` 5

"A co myslíte že objevime, pane Vlnovský?" "To je těžko říci. Mohu nanejvýš povědět, co doufám, že objevíme. A to je dost široký prostor mezi lesem a mořem, kde by se mohly pást naše ovce a kozy. A také snad přijdeme na jiné stromy než kokosové palmy. Dosud jsme našli jedině skočec, z něhož si Tomáš vzal tak velkou porci. Nedá se předem říci, jaká semena sem zancsli ptáci nebo .-ětry nebo vlny: ` Oddechli si a pokračovali ještě čtvrt hodiny, a tu Vilím zvolal: Vidim modré nebe, pane Vlnovský! Už budeme venku! To " " jsem rád, ruka mi už div neupadne od věčného sekání. "Já jsem taky rád, hochu, i já toho mám po krk. Ale jakáž pomoc, značky musíme vysekávat dál, jinak bychom nenašli zpáteční cestu. " Za deset minut byli venku z palmového háje, ale octli se ve vysokém křoví, jež jim sahalo nad hlavu, takže neviděli, jak jsou ještě daleko od moře. Vilím odhodil sekyrku: "Jsem rád, že to máme s krku. Teď si na chvilku sednu, než půjdeme dál." "Dobrá, já taky jsem tentokrát víc unaven, než když jsme po prvé razili cestu lesem. To bude počasím. Pojdte sem, pejskové! Lehnout !" "Počasí je přece velmi krásné, pane Vlnovský!" "Teď ano, ale období dešťů mělo špatný vliv na naše zdraví takže nevydržíme tolik jako dřív. No, to nepotrvá dlouho. Tys měl nádavkem ještě pořádnou zimnici, ta ti také síly nepřidala. A starý člověk nemusí ani dostat zimnici, aby byl na hromadě." "Tak se napřed najezme, než půjdeme dál, to nám udělá dobře !" "Bude to časný oběd, ale aspoň nám ubude z batohů, jedna láhev vody nejméně. Ale vlastně chceme-li se vracet touž cestou, nechme tu všecko kromě pušek! Přijdeme se sem beztoho vyspat, neboť nás stejně budou čekat až zítra." Najedli se, dali i psům jejich díl a vydali se na další cestu. Ještě deset minut se musili prodírat hustým křovím. Konečně se z něho vydrápali na volný prostor a mlčky se rozhlíželi. '180, K moři měli asi půl míle a pláň mezi křovím a mořem byla porostlá nádhernou svěží trávou. Byla to znamenitá a rozsáhlá pastvina ve výměře dobrých padesáti akrů,') a jen tu a tam na ní rostly skupiny stromů a keřů. Pobřeží zde nebylo písčité; skály vystupovaly z moře do výše až deseti metrů a na některých místech byly bílé, jakoby pokryté sněhem. "Tak vidíte, pane Vlnovský, pořád jste se staral o pastvu a tady by se uživilo desetkrát větší stádo, než je naše." "Ano, máme doposud ve všem štěstí " odpověděl Vlnovský. tohle právě jsme potřebovali. Pojďme se ještě podívat do těch háječků, ať víme, co v nich roste. Tyhle velké jasně zelené listy jsem už někde viděl, jestli se nemýlím. Ano, je to tak! Podívej se, hochu, to jsou banány, právě vyrážejí ze země, ale brzy budou přes tři metry vysoké. Plody budou dobré k jídlu a velikánské listy jsou stejně výborná píce pro dobytek." "Tuto rostlinu jsem jakživ neviděl!" ukazoval Vilím.

"Ale já ano. Říkají tomu kajenský pepř, je to dobré koření a nahradí nám pravý pepř, jehož se nám nedostává. Přece musí být ptactvo na ostrově, protože jedině ptáci sem mohli zanést semena. Banány a kajenský pepř slouží za pokrm mnoha ptákům. Jaké to množství banánů zde klíčí! Za pár neděl ich tu bude celý les." "Copak je tamhle to trnité?" "Musím se podívat zblízka, já už nevidím tak bystře jako ty. Á, to znám! V Západní Indii tomu říkají pichlavé hrušky a jsem rád, že tu rostou. "Jsou dobré k jídlu?" "Ale kdepak! Nestojí za mnoho, s taky by sis ty ostny vrazil do pratů a těžko by ses jich zbavil. Ale uděláme z těch keřů plot kolem zahrádky, vyrostou tam velmi rychle a je to dobrá ochrana před zvířaty." "Copak je tohle, pane Vlnovský?" .) Čtverečná anglická míle (I609 m) má 640 akrů,

181

;

"To neznám. Vezmi ukázku pro tatínka, on se vyzná v rostlinopise lépe! A1e tenhle strom bych měl znát, vídal jsem jej často v horkých krajinách. Aha -, to je guava. Listy má jako myrta a z plodů se vaří. . "

" Snad ne ta znamenitá marmeláda guava?" "Právě ta!" odpověděl Vlnovský. "Ještě půjdeme k tamhle těm šesti stromům a potom sejdeme ke skalám; rád bych věděl, proč jsou tak bílé." ."Jak chceš," souhlasil Vlnovský. "Ale pane Vlnovský, jaký je to křik? Slyšíte? Takové štěbetání, to jsou jistě opice!" ;,Ba ne, opice to nejsou, a mohu ti říci, co to je, ani se nemusím jít dívat. Jsou to papoušci -, znám jejich křik velmi dobře. Opice by se sem těžko dostaly, Vilíme, ale ptáci přeletí a jistě je jen jejich zásluhou, že tu máme banány, guavu a jiné chutné rostliny." Zašli pod stromy, odkud se ozýval křik a pleskání křídel, a skutečně odtamtud před nimi vyrazilo hejno aspoň tři sta papoušků, jejichž krásné zelené a modré peří se zatřpytilo na slunci. " Vždyť jsem to povídal! Z těch si budeme dělat dobré paštiky. Často jsem je míval k obědu v Západní Indii a v Jižní Americe. Počkej, pojdme zpátky, tuhle jsem zahlédl listy, které bych si rád prohlédl." "Tady je země hodně vlhká, pane Vlnovský, že?" "Bude tu asi hodně spodní vody. Tím iépe pro naše zvířata, vykopáme jim tu rybník k napájení. Aha, tady je to, co hledám. Nemýlil jsem se, máme po starosti o brambory!" "Což tohle jsou brambory, pane Vlnovský? Vždyť je to nějaká popínavá rostlina!" "Pravá brambora to není, jmenuje se to jam. V zemi to má hlízy znamenité chuti a v teplých kr.jinách se to pěstuje místo brambor." "Ale my máme přece zasázeno dost svých brambor?"

182

"Jenže, milý hochu, naše brambory se v teplém podnebí brzy zvrhnou. Za krátký čas, po první nebo druhé sklizni, jsou z nich tak zvané sladké brambory, nedobré a nezdravé. Proto je v teplých krajinách nahrazují jamy." V tu chvíli se psi vrhli do jamového listí se zuřivým štěkotem. Z houští se ozval šumot a mručení. Vilím se právě sehnul, aby si prohlédl jamy, ale zděšeně vyskočil: "Co je to?" Vlnovský se vesele rozesmál: "Tak tě zase polekala, až jsi vyskočil?" "Snad to nejsou naše prasata?" "Nikdo jiný. Vyčenichala jamy a uhnízdila se v nich, aby neměla k výborné stravě daleko." Vlnovský vykřikl, šumot a mručení v křoví bylo ještě hlučnější, až se odtamtud vyřítilo stádo prasat a dalo se na útěk do palmového háje.

183 Zašli pod stromy, odkud se ozýval křik a pleskání křídel.

"Je jich aspoň třicet z našich šesti. A jak zdivočela, pane Vlnovský!" "Budou stále divočejší. Musíme ohradit jamy plotem, sice by nám žádné nenechala." "Ale prasata povalí živý plot dříve, než vyroste!" "Zatlučeme kůly z palmových kmenů a pichlavé hrušky zasázíme na vnější straně. Teď tedy pojďme k moři!" Když se přiblížili ke skalám, jež z vody vystupovaly asi padesát metrů od břehu, řekl Vlnovský: "Už ti mohu říci, co je to bílé na skalách. Jsou to místa, na nichž vodní ptáci každoročně hnízdí a vyvádějí mladé. Ti ptáci vyhledávají stále táž místa, když je tam nic nevyrušuje. To bílé jest jejich peří slepené trusem."

" Ale já tu nevidím žádná hnízda!" divil se Vilím. "Protože žádná nestavějí. Udělají jen okrouhlý důlek do země, sotva půl palce hluboký. Tam snesou vejce a sedí na nich těsně vedle sebe, že je jimi celé skalisko docela pokryté. Už brzy přilétnou a budeme jim chodit navejce; dokudjsou čerstvá, není to špatné jídlo." "Tolik dobrých věcí už jsme objevili, pane Vlnovský! To byla šťastná výprava. Víte, co mě napadá, pane Vlnovský? '.Ge jsme se měli usadit tady." "Ba ne, Vilíme. Zde chybí především pramenitá voda a za druhé písčitý břeh, tak vhodný pro želvy a pro rybník. Tady budeme pást stáda, sbírat ovoce, o něž se budeme dělit s ubohými ptáky, tady budeme pěstovat jamy, ale dům necháme tam, kde je." "Máte pravdu, ale bude sem daleko." "Až si zvykneme, tak ne. Vysekáme stezku a kromě toho sem můžeme zajíždět člunem." Kráčeli po břehu, až přišli k nižším skalám, kde objevili malou zátoku, se všech stran skalami uzavřenou, a jediným úzkým vchodem. "Vidíš, Vilíme, to bude přístav pro náš člun. Tady jej naplní,184,

me jamy a obeplujeme s ním skaliska; možná, že najdeme mezi nimi průchod na jižní straně, kde jsme ho dosud nehledali, piotože jsme ho nepotře.ovali:''' "Opravdu krásný, úplně chráněný přístav pro člun! Co je tohle na dně?" "To je mořský rak, právě tak chutný jako humr. Musím na ně udělat proutěnou vrš, potom si jich nachytáme, co budeme chtít." "co jsou ty skořápky na skalách`."` "Druh drobných ústřic; nejsou tak velké jako obvykle, ale zato chutnější." "Zas dvě pochoutky pro naši tabuli, pane Vlnovský. jsme stále bohatší." "Ano, jenže je musíme nachytat, nic na světě není bez práce." "Hleďte, pane Vlnovský: ještě máme tři hodiny času. Vraťme se teď a řekněme, co všecko jsme našli! Maminka bude ráda." "A máš pravdu, Vilíme. Vykonali jsme pro dnešek dost a můžeme se klidně vrátit. Příští týden se vypravíme znovu. Ovoce sice nepřineseme, ale jamy bych rád zachránil před prasaty. No, o tom se poradíme s tvým otcem." Vyhledali místo, kde odložili batohy a sekyrky, a vraceli se touž cestou palmovým hájem. Hodinu před západem slunce dorazili domů. Našli pána i paní sedící před domem. Jitka byla u moře s dětmi, které se radovaly z krásných lastur. Vilím pověděl o všech objevech a ukázal otci vzorky rostlin. "Tohle je velmi známá rostlina, divím se, že ji Vlnovský nepoznal. Vždyť je to konopí." "To bude tím, pane, že jsem je nikdy neviděl, leda v podobě provazů. Ovšem jeho semena, jimž se říká semenec, znám velmi dobře." "A tahle podivná hrubá věc, tatínku?" "To je patlidžan, má modré plody a v někte ch zemích je jedí." "Ano, pane, smaží je s pepřem a se solí." ,185,

"A tohle, Vilíme opravdu neznáš?" , Vypadá to jako vinná réva, tatínku. "A taky je, ovšem planá. Ale hrozny se mohou jíst, třebaže jsou drobné." "Už tu mám jen jednu věc. Co je tohle?" "Nepoznal jsi to, protože se to vytáhlo tak vysoko. Je to hořčice, obyčejná hořčice, jaká roste i v Evropě. Vidím, že jste učinili slavné objevy." . Vrátili se do domu a radili se o dalších pracích. Rozhodli se nejdříve vyhrabat člun z písku a prozkoumat pobřeží na jihu, zdali by se i tam našel průchod mezi skalami, neboť obcházet po pevnině jim bylo tuze daleko. Až to bude vykonáno, půjdou všichni tři muži lesem, vezmou si na pomoc Jitku a postaví stan na nově objeveném místě. Také vztyčí stožár pro vlajku u malého přístavu, aby jej zdaleka rozeznali. Bude to kus krušné práce, ale přesto se budou hledět vrátit ještě téhož dne, aby paní s dětmi nezústala přes noc sama doma. Vlnovský s Vilímem si potom naloží kola s osou do člunu a k tomu tolik nástrojů a náčiní, co se jich tam vejde. Obeplují jižní stranu ostrova a budou hledat přístav. Zajistí člun a vrátí se lesní stezkou. Dalším úkolem bude ohradit jamové pole proti prasatům a potom zahnat ovce a kozy lesem na novou pastvinu. Vlnovský s Vilímem nakácejí potřebné palmové kmeny a pan Rolemil jim přijde pomoci dělat ohradu. S tím vším budou hotovi tak za měsíc. Celou tu dobu bude paní s Jitkou většinou sama doma. Vyplejí zahrádku a připraví vše, aby se mohla ohradit plotem. Jakmile bude po nejdůležitější práci, člun se vrátí s nákladem pichlavých hrušek, jimiž oplotí zahrádku. Potom bude kdy věnovat pozornost věcem zachráněným z lodi, jež leží ještě na břehu písečné zátoky. Až se všechny octnou bezpečně ve skladišti, bude na čase podniknout důkladnou prohlídku celého ostrova po souši i po moři. Takové byly jejich plány, ale osud jim přes ně udělal čáru, jak uvidíme z příští kapitoly... ,186,

„, 43 LOĎ NA OBZORU. „, Jako obyčejně byl Vlnovský nazítří prvni vzhůru. Pozdravil ' Jitku, která vyšla za ním, a dal se na obvyklou ranní obchůzku , aby dohlédl na stádo a na vše ostatní. Stál v zahradě na výběžku půdy. Hrášek byl už asi dvacet centimetrů vysoký a stařec si řekl, že bude nutno zastrkat mezi něj proutky, aby se měl po čem pnout. Přišel k sladkým bobům a shledal, že by potřebovaly okopat, neboť to byl znamenitý pokrm pro příští dobu dešťů. Prohlédl okurky a měl radost, že všechny vzešly. "Nemáme sice ocet, abychom je naložili, ale dám je do slané vody, jako to dělají v Rusku, a vydrží také. Rozhodně to bude změna v jídle." Zvedl oči a jako obyčejně zkoumal obzor. Zdálo se mu, že na severu vidí loď, a rychle přiložil dalekohled k oku. Nemýlil se -, byla to lod! Starcovo srdce se rozbušilo. 5pustil dalekohled, několikrát zhluboka vydychl, aby se zotavil z překvapení nad neočekávaným objevem. Za chvilku zase pohlédl dalekohledem a rozeznal , že je to koráb s rozpjatou vrcholovou plachtou a míří rovnou k ostrovu. Vlnovský došel až ke skalnatému výstupku, na němž obyčejně rybařili, a zamyšleně usedl. Je to loď poslaná je hledat, anebo jen náhodně tudy plující? Jistě jen náhodná, neboť nikomu nebylo známo, že se zachránili na tomto ostrově. Směřuje sem proto, že jí došla pitná voda, nebo i jiné potřeby? Též není vyloučeno, že najednou změní směr. "Nesmíme nic říci panu Rolemilovi ani paní. Bylo by to kruté zklamání nově v.uzené naděje. Avšak někoho potřebuji na pomoc! Svěřím se Vilímovi."

187

Vlnovský vstal, prohlédl si loď znovu dalekohledem a vrátil se domú. Vilím byl už vzhůru, ostatní se začínali probouzet. Kývl na něho, aby šel za nim, a venku mu řekl: "Vilíme, svěřím ti tajemství, které zatím nesmíš nikomu prozradit. V několika hodinách padne rozhodnutí." Vilím ochotně slíbil mlčení. "K ostrovu pluje lod. Může nás zachránit anebo zase zmizet, aniž nás spatří. Bylo by to kruté zklamání pro tvého otce, kdyby to tak dopadlo." Vilím hleděl na Vlnovského rozšířenýma očima a nemohl rozčilením promluvit. "Ach pane Vlnovský, to je ohromné štěstí! Jsem jist, že nás odveze odtud. Nemáte ponětí, jak tatínek trpí -, ovšem mlčky -, a matka taky." "Já vím, Vilime, já vím, a je to docela přirozené. Snaží se ovládnout své marné touhy a více nemohou dělat. Ale počkej, ukáži ti lod!" Vlnovský opřel dalekohled o kmen palmy, nařídil jej na lod a Vilím přiložil oko.

" Vidíš ji?" "Ano, pane Vlnovský! A pluje sem!" "Ano, míří k ostrovu. Teď uklidím dalekohled a půjdeme po práci jakoby nic." Došli si do skladiště pro sekyry. Vlnovský vybral štíhlou palmu, která stála nejblíže k břehu. S Vilímovou pomocí ji porazil, kmen osekal a dopravil na skalní špici. "Běž, Vilíme, pro rýč! Vyryjeme jámu, ať můžeme vztyčit stbžázpro vlajku. Až to bude hotovo, dojdu pro kladku a šňůru, abychom mohli vlajku vytáhnout, jakmile bude s lodi viditelná. Při snídani navrhnu, že my dva půjdeme vyhrabat člun, a otci dáme nějakou práci doma." "Ale vlajky jsou přece nad matčinou postelí, pane Vlnovský, jak je dostaneme?" "Řekneme, že je třeba světnici vyčistit a vlajky i plachty vyvětrat, když je tak krásně. Řekni tatínkovi, aby ten úklid řídil, zatím co my budeme pracovat venku."

188

,p ý" "Ano ane Vlnovsk. Při snídani povídal Vlnovský: "Tak my, pane, půjdeme s Vilímem vyhrabat ten člun."

" A co já mám dělat?" zeptal se pán. "víte co? Deště přestaly a nebylo by špatné trochu vyvětrat lůžka, jak říkají námořníci. Je krásný den, dáte je vynést před dům na slunce a řádně vyklepáte. Ať je vítr vyfouká, už se mi zdálo, že páchnou plísní.""To je správné," dodala paní. "A my s Jitkou uvnitř trochu uklidíme."

" Neškodilo by také plachtové záclony vynést na slunce," soudil pán. "Ano, pane. My vám pomůžeme sejmout plachty i vlajky a prostřeme je na slunce. Nemáte-li nic proti tomu, necháme vás zde paní na pomoc. Ujměte se laskavě velení." Vlnovský s Vilímem sňali plachty a vlajky a vynesli je ven. Plachty prostřeli nedaleko domu, s vlajkami pak Vilím odešel k moři. Vlnovský zatím shledal provazy a kladku. Jeho plán se dařil dobře. Aniž někdo v domě měl o tom tušení, vztyčili stožár, upevnili jej v zemi a přichystali vlajku k vytažení. Potom se vrátili ke stohu paliva a každý si ho nabral takovou.otep, jakou mohl unést, aby i kouřem mohli vzbudit pozornost lodní posádky. Za hodinu byli se vším hotovi a loď se stále blížila. Když ji Vlnovský po prvé spatřil, byl slabý větřík, ale nyní stále zesiloval, takže loď stáhla několik plachét. Obzor za lodí, jenž byl dosud čistý, začínal se hradit černými mraky, vlny začaly bít do skalisek a vroubit je bílou pěnou. "Vítr je příliš silný, Vilíme, loď tu bude co nevidět. Ovšem nebude-li se bát mezi úskalí, která je teď jasněji vidět než před vlnobitím." J "Doufám, že se nezaleknou. Jak daleko eště mohou b t "Asi pět mil, víc ne. Vítr se stočil k jihu a stále se víc mračí. Bojím se, že dostaneme bouři, ale nebude asi dlouhá. Vlajka se krásně rozvine a bude ji zřetelně vidět." .i

Y

Nejprve vytáhli hlavní vlajku a pod ni lodní s velkým nápisem "Pakojný". Vlnovský upevnil provaz a řekl: "Tecí rozděláme oheň a hodně ho rozdýmáme, toho si jistě všimnou." Zapálili palmové listy a lili na ně vodu, takže z nich brzy vystupoval mohutný sloup čer.ého dýmu. loď se rychle přibližovala. Pozorovali ji napjatě a mlčky, když tu spatřili, že všichni obyvatelé domu se sem ženou v divém úprku. Tomáše totiž omrzelo doma pomáhat při úklidu, i vytratil se ven a šel k moři. Uviděl nejdřív vlajku a potom lod. Hned se rozběhl domů s křikem: "Tatí, mamí, kapitán Lanovský je tu -, přijíždí na velké lodi!" Neni divu, že se na ta slova všichni vyřítili. Spatřili vlajku i loď a přihnali se k Vlnovskému a k Vilímovi. "Co to, Vlnovský? Proč jste mi nic neřekl?" zvolal pán. "Nechtěl jsem, abyste to zvěděl předčasně. Ale už se nedá nic dělat. Bylo to jen ze šetrnosti k vám, pane." "Ano, tatínku je to tak, dodal Vilím.

Spatřili nás Vlnovský?" "Dosud ne, pane, proto jsem vás nechtěl ještě volat." "Mně se zdá, že mění směr "Ano, pane. Obrátili po větru, bojí se přiblížit ke skalám."

" Přece by nás tu nenechali!" zvolala paní. ,P , ,j " "Ne aní uvidí-li nás istě ne. "Už nás spatřili křičel Vilím a mával kloboukem Vytáhli vlajku!" ,j , p " "Ano je tomu tak už nás spatřili. Pan Rolemil objal paní, která mu vzlykala v náručí, líbala všechny děti a tiskla Vlnovskému ruku. Když se trochu uklidnili, podotkl Vlnovský: "Pane, viděli nás jistě, ale teď musíme vytáhnout svůj člun z písku. My známe průchod mezi skalami, oni ne. Pochybuji, že se odváží vyslat na břeh člun, dokud se vítr trochu neutiší. Nyní fouká tuze zuřivě." "Myslíte, že bude ještě silnější?" 190

"Už nás spatřili!" křičel Vilim a mával kloboukem. . . "Bojím se, že ano, pane. Na jihu to vypadá hrozivě, a dokud vichřice nepoleví, neodváží se žádný kapitán vy.lat člun k ostrovu tak obklopenému skalisky; bylo by to velmi lehkomyslné. Ale v několika hodinách se to rozhodne." "Ale přece nás tu nenechají, ať si vichřice fouká! Přijdou pro nás po bouři, že ano, Vlnovský?" dychtivě se ptala paní. "Ano, budou-li moci a budou-li chtít. Neboť, žel, na světě jsou i lidé tvrdého srdce, kteří mají málo soucitu s cizím utrpením." loď se zatím držela opodál, jako by chtěla plout k nim, potom však obrátila po větru k severu a vzdalovala se od ostrova. Opouštějí nás!" zvolal Vilím zklamaně. " 191

,7:.

n k. Il. ... J

," "Padouši bez srdce. hněval se pan Rolemil. "Neříkejte to, pane," namítl Vlnovský. "Promiňte mi, že jsem tak smělý, ale kdybych já velel té lodi, udělal bych totéž. Vichřice se stupňuje a zůstat nablízku bylo by jim osudné. Musí myslit na vlastní bezpečnost, ale po bouři, doufám, uvidíme je znovu." Nikdo mu ani slovem neodpověděl. Dívali se jen na vzdalující se loď a srdce v nich kleslo. Pozorovali mlčky, jak pomalumizí z dohledu, a s ní mizela i jejich naděje. Vichřice zuřivě ječela a spustil se prudký liják, takže nebylo možno zůstat venku. Lod jim nadobro zmizela s očí. Pán vzal paní pod paždím a šli beze slova domů. Ostatní kromě Vlnovského je následovali. Stařec se ještě chvíli díval tím směrem, kam odplula loď, potom spustil vlajky, přehodil si je přes rameno a šel za sklíčenou společností do domú.

PŘIŠLY DIVOŠKY Když Vlnovský vstoupil, nalezl všechny ponořené v takovém zoufalství, že uznal za nejlepší neříci ani slovo. Tvář páně Rolemilova byla ne zachmuřená, ale ponurá. Hodina, kdy chodívali spat, dávno minula, avšak nikdo se nehýbal. Konečně Vlnovšký promluvil: "Snad nechcete prosedět celou noc, pane?" "Ne, to by neme o smyslu," odpověděl pán netrpělivě. "Jděme spat, milá ženo!" Celou noc vyl vítr a bubnoval dešť. Děti spaly, ale dospělí se převalovali na ložích až do rána a poslouchali bouři, poddávajíce se trapným myšlenkám. Vlnovský se oblekl před svítáním a východ slunce ho zastihl již na břehu. Vichřice řádila dále. Pečlivě prohlédl dalekohledem celý obzor, ale po lodi nebylo ani památky. Zůstal na břehu, až ho Vil.m zavolal k snídani. Pán s paní byli poněkud klidnější než včera a přivítali ho srdečně. "Obávám se, Vlnovský, že nám nenesete dobré zprávy." "Ne, pane, a také nesmíte očekávat dobrou zprávu, dokud se vichřice neutiší. Loď tu nemohla přistat za takové bouře -. to je jisté. Také nevíme, kam se před bouří uchýlila. Možná, že je nedaleko, a také možná, že byla nucena prchat před vichřicí několik set mil. Podle toho, že směřovala k ostrovu, měli tam nedostatek pitné vody. Je otázka, zdali nemusili zamířit do svého určeného přístavu, neboť vodu si mohou nabrat cestou na jiném místě. Kapitán lodi je poviuen jednat v zájmu majítelů. Přesto soudím, že bude-li jen trochu moci, vrátí se pro nás. Předně, bude-li moci, a za druhé, je-li kapitán tak svědomitý člověk." '193,

" To je slabá útěcha!" odpověděl pán. "Není dobře oddávat se klamným nadějím, pane. Ale i když bude loď pokračovat v cestě, je to pro nás dobré, že ji sem osud zavál." "Jak to." "Takhle: dosud nikdo nevěděl, zdali jsme živi či nikoli, a snad by po nás nikdo nepátral. Ale nyní jsme se ohlásili, jméno lodi na vlajce je zdaleka čitelné, takže vědí, kdo jsme. Dojedou-li bezpečně do přístavu, jistě neopominou o tom podat zprávu, a tak se to dovědí i naši přátelé. Není tedy naše postavení tak beznadějné. Může se tu objevit jiná loď, ale také může být pro nás schválně vyslána." "Pravda, Vlnovský. To jsem si měl všechno sám rozvážit, ale moje zóufalství včera bylo tak velké, že jsem nebyl schopen rozumně uvažovat." Vichřice trvala celý den a nebylo znát, že by chtěla ochabovat; ani když se po druhé ukládali na lože. Příštího jitra šel s Vlnovským na břeh i Vilím. "Zdá se, že už vítr nefouká tak silně jako včera." "Už je to mírnější," odpověděl Vlnovský. "Do večera, doufám, bude po bouři. Ale nemá smyslu vyhlížet loď, Vilíme, ta je ještě velmi daleko odtud. Trvalo by jí dobrý týden, než by se sem vrátila, i kdyby měla takový úmysl. Ledaže by se vítr otočil na sever nebo na západ." . "Pane Vlnovský!" vyhrkl Vilím. "Koukejte, to je člun!" Vlnovský tam zamířil dalekohledem. "Je to člun domorodců a jsou v něm lidé:" "Ale odkud přicházejí? Podívejte se, teď je mezi skalami, vždyť se roztříští! Pojďme je varovat!" Spěchali po břehu co nejblíže k místu, kde člun zápasil s příbojem, a pozorovali, jak se blíží k břehu. "Vilíme; ten člun byl odvát od toho velkého ostrova, který leží tímto směrem," řekl Vlnovský, dívaje se dalekohledem. "Jsou v něm dva ostrované. Chudáci! Zápasí o život a je vidět, '194,

obr..V okamžiku proletěl člun přtbojem a octl se na pevnině. , , jak jsou vyčerpáni. Ale už projeli nejnebezpečnějším místem mezi útesy." "Ano, brzy budou v klidnějších vodách, ale příboj u břehu je strašně prudký." "Z toho si nebudou mnoho dělat, mají-li ještě jen trochu sil. Řídí člun znamenitě." Mezitím se člun rychle blížil k zemi. V okamžiku proletěl příbojem a octl se na pevnině: Lidé v něm měli právě tolik síly, aby pádlovali příbojem, ale potom se svalili na dno člunu docela vyčerpáni. "Vytáhněme člun výše, Vilíme! Ti chudáci jsou skoro mrtvi." Při vytahování viděl Vlnovský, že v člunu jsou dvě ženy. "Mám doběhnout domů a něco jim přinést?" ptal se Vilím. ,195,

"Běž, hochu, řekni Jitce, ať ti dá, co přichystala k snídani, může to být cokoli, jen ať je to teplé!" Vilím se brzy vrátil s ovesnou kaší. Vpravili jí několik lžic do hrdel dvou ostrovanek a ty znenáhla ožily. Vilím tu nechal Vlnovského s nimi a šel oznámit otci tu překvapující novinu. Brzy přišel pan Rolemil. Ženy se už posadily na břehu, takže s Vlnovským vytáhl člun co nejdále, aby jej' vlny neroztříštily. Našli v něm jen kus rohože a dvě pádla, jakých užívají domorodci. "Jak vidíte, pane, tyto ženy měly na starosti člun, a vichr je odvál s některého ostrova na jihovýchodě. Bouře je hnala od předvčírka a neměly s sebou nic k jídlu ani vodu. Velké štěstí, že dosáhly našeho osrrova." "Pro ně ano," řekl pán. "Ale abych pravdu řekl, nejsem příliš potěšen jejich příchodem. To dokazuje, co jsme dříve nevěděli, že máme nablízku sousedy, kteří nás mohou nevítaně navštívit." "To je pravda," odvětil Vlnovský. "Ale tyhle dvě chudinky věc nezhorší, ani nebezpečí nezvětší. Snad se to obrátí v náš prospěch, protože naučíme-li tyto ženy naší řeči dříve, než sem divoši přijdou, budou mluvit v náš prospěch a mohou nám i život zachránit." " Což by byla jejich návštěva tak nebezpečná?" "Inu, pane, divoch je divoch a jako dítě chce všechno, co vidí. Zvláště baží po tom, co je mu k užitku, jako na příklad železo. Ukryjeme-li část svých věcí a dáme jim zbytek, mohli bychom vyváznout, ale rozhodně není radno jim důvěřovat ; vždycky bych dal přednost boji třeba proti přesile, než se jim vzdát na milost." " Ale jak bychom se mohli ubránit přesile?" "Proto se musíme připravit, pane. Budeme-li opevněni a s puškami v rukou, udržíme se proti stům divochů." Pan Rolemil se odvrátil. Po chvilce mlčení řekl: "Není to nic radostného, chystat se na boj s divochy, když jsme se ještě předevčírem kojili nadějí, že opustíme ostrov. Kéž by se ta loď vrátila!" '196,

"vítr se valem mírní, pane, do večera bude hezky. Můžeme se po lodi za týden podívat; nevzdávám se vší naděje." "Za týden? Běda, jak je pravdivé, že odkládanou nadějí onemocní srdce!" "Je to kruté, pane, ale není-li zbytí, musíme se podrobit. aději mi pomozte tyhle ubohé ženské dopravit do domu, aby se zotavil ." Vlnovský se pokusil postavit je na nohy a po jistém úsilí se mu to podařilo. Posunky je vybídl, aby šly za ním. Pochopily a pokusily se o to, byly však příliš slabé. Málem by byly upadly, kdyby je pán a Vilím nebyli podepřeli. Trvalo to dlouho, než se s nimi dostali domů. Paní už o nich věděla, přijala je vlídně a Jitka jim předložila jídlo. Pojedly a potom tvrdě usnuly. "Na štěstí to jsou ženy," povídal pán. "S muži by byla větší potíž." "Ano, pane, ale ani ženám není co důvěřovat, jsou-li divošky." " Kam je dáme na noc?" "Už jsem na to myslil. Byl bych rád, abychom pro ně měli útočiště blíž, ale takhle je musíme dát do skladiště." Nyní přeskočme čtrnáct dní, kdy se nic zvláštního nestalo. Čekali stále na návrat lodi, ale každým dnem jejich naděje slábla. Denně časně ráno vycházel Vlnovský s Vilímem zkoumat obzor dalekohledem a celé dny míjely v domněnkách, nadějích a obavách. Objevení lodi a naděje na vyváznutí z ostrova úplně zvrátily obvyklý pořádek a spokojenost osadníků. Nikdo nic nového nenavrhoval, žádná ze zamýšlených prací se neprováděla, všechno jim připadalo zbytečné, když měli ostrov opustit. Po prvním týdnu cítili, že jejich vyhlídky slábnou, a ke konci druhého týdne se pomalu a neochotně vzdávali naděje. Divošky se zatím zotavily z vysílení. Byly mírné a poddajné. Vše, co mohly dělat, konaly vesele, a už také pochytily několik slov. Znovu přišla řeč na výzkumnou výpravu a stanovili ji na '197, příští pondělek. Ale přihodila se věc, která zvrátila všechny jejich plány. V sobotu ráno byl Vlnovský jako vždy na obchůzce. Tu zpozoroval, že indiánský člun zmizel. Vytáhli jej tak daleko od vody, že jej naprosto nemohly vlny spláchnout. Vlnovský ustrnul. Zamířil dalekohledem směrem k velkému ostrovu a rozeznal temný bod na moři ve velké vzdálenosti. Vilím přišel za ním. "Hochu, bojím se, že nám divošky s člunem ujely. Běž se po nich podívat a přijď mi to říci co nejrychleji!" Vilím byl v několika minutách zpátky a udýchaně volal, že po ženách není ani památky a že vzaly množství hřebíků a jiných železných věcí; které byly v soudku ve skladišti. "To je zlé Vilíme, to je horší, nežli že se nevrátila loď " Což má těch pár hřebíků pro nás takovou cenu?" "To ne, ale až přijdou k svým lidem, ukáží, co přinesly, a řeknou, jaké množství toho ještě máme, můžeme čekat velmi četnou návštěvu divochů, aby získali více. Mohlo mě to napadnout, neměl jsem tu nechávat člun. Musíme to oznámit tatínkovi a začít s přípravami; čím dříve, tím lépe." Pověděli Rolemilovi, co se stalo. Také on okamžitě pochopil nebezpečí, i radili se, co počít. Konečně se rozhodli takto:

Je nezbytno okamžitě ohradit skladiště kolovou hradbou, aby nikdo nemohl do něho vniknout. Jakmile bude opevnění hotovo, přestěhují se z obytného domu, odkud vezmou vše s sebou nebo skryjí v palmovém háji. "Jak málo člověk ví, co ho v nejbližší době čeká!" zvolal pan Rolemil. "S jakým jásotem jsme přivítali, když ta loď vytáhla vlajku! Byli jsme jisti, Že nás odtud vysvobodí. Ale táž vichřice, která nám odehnala záchranu, přivála na ostrov divošky. vítali jsme krásné počasí po bouři, že umožní lodi, aby se pro nás vrátila, a zatím umožnilo těm ženám utéci a prozradit náš pobyt zde. místo záchrany nám hrozí záhuba!" „, „ l.

DOBA OCHABLOSTI. „, „ Přes dobré úmysly se nic nedělalo. Jednou ráno, když pán opět zkoumal obzor dalekohledem, řekl mu Vlnovský: "Už bychom se měli vzpamatovat z té nečinnosti. Především je nutno naprosto se vzdát naděje, že by se ta loď vrátila. Stejně určitě musíme počítat s útokem divochů. Myslím na to, kudy chodím. Představte si, že by přišli v noci a zabili paní s dětmi v postelích." Pán si zakryl oči a Vlnovský pokračoval: "Nesmíme spoléhat na nikoho kromě na vlastní síly. Neděláme nic, ale neštěstí nezahálí. vím, že zklamání vámi silně otřáslo, ale už je čas se sebrat." "Máte pravdu, pane Vlnovský, také na to myslím stále," přidal se k němu Vilím. "Myslit je málo, hochu, bude třeba dát se do práce " "Povězte teď co navrhujete, řekl Rolemil a vzhlédl na skálu. "Jak jsem povídal, pane, není radno zůstávat v obytném domě, protože nás mohou divoši přepadnout ve spaní. Také není nejmenší naděje, že bychom se ubránili velkému množství." Pán odpověděl: "Přemýšlel jsem o tom mnoho nocí. vím, že máte pravdu. Ale kam máme odejít z domu? Zpátky k písčité zátoce?" "To bych neradil, pane. Ale vzpomeňte si, že jsme na jihu objevili mnohé znamenité plody, které pro nás mají velkou důležitost. Je tam výborná pastva pro zvířata a hlavně rostou tam bramborám podobné jamy, jež nás mají vyživit celou zimu. ,199,

Musíme je ochránit před prasaty, nebo nám tam žádné nenechají. Chtěl jsem původně kolem nich postavit ohradu z palmových kmenů, ale to by dalo mnoho práce. Stačí, když uděláme dobrý plot s příkopem. Musili bychom denně chodit sem a tam, do práce a z práce a nechávat paní s dětmi doma samotnou. Proto bych myslil, když je nyní tak hezky, abychom se tam přestěhovali do stanů s celou rodinou. Upravíme si to pohodlně a budeme tam mnohem bezpečnější než tady." "To je dobrý nápad, Vlnovský, tím oddálíme nebezpečí a budeme mít kdy rozmyslit si další." "Ty dvě ženy neměly tak pohodlnou plavbu, jak se domníváte, pane. vítr vál stále proti nim a také měly proti sobě mořský proud, takže jim cesta trvala mnoho dní. Ale jsou-li už mezi svými, můžeme je čekat každou chvíli. Nejdřív půjdou k obytnému domu, o kterém tak dobře vědí." "Ale pane Vlnovský, snad nechcete opustit nadobro tuto stranu ostrova, když jsme si tu všecko tak krásně zařídili!" litoval Vilím. "Nadobro ne, Vilíme. Počkej, až domluvím. Až budeme hotovi s prací na jihu a zařídíme tam pohodlné bydlení, necháme maminku s dětmi ve stanech a budeme pracovat zase zde. Dům ovšem musíme opustit a upravit si nové obydlí ve skladišti skrytém v palmovém háji, jež dobře opevníme a připravíme na útok divochů. Až přijde zas období dešťů, vrátíme se sem, neboť jinde bychom je nepřežili." "Jak si představujete to opevnění ?" zeptal se pán. "Tomu nerozumím." "To je tak, pane: jeden muž s puškou za kolovou hradbou znamená víc než dvacet mužů s kopími a kyji před ní." " Dejme se tedy do práce ihned!" vyskočil pán. "Už jsme promarnili dost času. Co uděláme dnes?" "Po snídani vsednu s Vilímem do člunu a pokusíme se najít průchod skalami na jihu a dostat se do přístavu, který jsme objevili. Vy můžete zůstat zde a připravit stany a druhé věci, 200, „, „

TOMÁŠ BOJUJE S RAKEM. „, „ Při snídani oznámili paní, na čem se rozhodli. Pochopila, že tam bude mnohem bezpečněji, a chutě souhlasila. Za necelou hodinu byl člun připraven a odrazil mezi skály hledat průchod. Zakrátko jej našli nepříliš daleko od břehu. "Máme štěstí," povídal Vlnovský. "Ale musíme si pamatovat cestu, abychom trefili zpátky. Vidíš tu velkou černou skálu v jedné čáře s mysem naší zahrádky? Podle toho, že je budeme na zpáteční cestě vidět zase v jedné čáře, poznáme, že plujeme dobře k průchodu. Teď ještě znamení, abychom našli vstup do něho." "Podívejte se, pane Vlnovský, roh želví nádržky se zdánlivě dotýká domu, když se díváme odtud." "To nám stačí. A teď na širé moře, ať jsme brzy zpátky." Opřeli se o vesla a dojeli záhy na jih ostrova. Zamířili k břehu. "Tady je hluboká voda," řekl Vilím po dlouhém mlčení. "Na této straně ostrova nemůžeš nic jiného čekat, korály rostou jen v závětří. Myslím, že nemáme daleko k svému přístavu." "Tamhle jsou dvě skály těsně u břehu. Pamatujete se, pane Vlnovský, že byly takové před přístavem?" "Nedivil bych se, kdyby to byly právě tyto." A také byly. Spokojeně zajeli do přístavu, kde byla voda klidná jako v rybníce. "Teď, Vilíme, vztyčíme v člunu stožár, abychom mohli na zpáteční cestě roztáhnout plachtu." "Hned, pane Vlnovský, ale podejte mi hák; vidím něco mezi skalními útesy!" Byl to veliký rak. Vilím ho nabodl hákem a vytáhl do člunu. ,202,

"Bude znamenitý k obědu," řekl Vlnovský. "Aspoň se nevrátíme s prázdnýma rukama a budeme vítanější. Ale už jeďme, musíme sem dnes veslovat ještě jednou, a to s člunem plně naloženým." Postavili stožár, a sotva vyjeli z přístavu, napjali plachtu. Za hodinu byli doma. Oběd byl skoro hotov; přesto Jitka vděčně vzala mořského raka, který měl jedno klepeto, a dala ho do druhého hrnce, že ho potom uvaří jako přídavek. Tomáš s Karličkou se šel na něj podívat. Když byl hotov s obdivováním, začal ho po svém zvyku trýznit. Strkal mu dřívka do očí a snažil se mn rozvinout stočený ocas. Rak se pohnul a hocha sekl. ale za chvíli byl u něho zas a strkal mu dřívko do huby. Tu rak po něm chňapl klepetem a chytil ho v zápěstí. Kluk bolestí ječel a tancoval kolem hrnce, Na štěstí byl rak uš dlouho na suchu a rána hákem ho skoro zabila ; jinak by byl Tomášovi pořádně ublížil. Vlnovský přiskočil a osvobodil ho od račího klepeta. Tomáš vzal nohy na ramena a utíkal daleko od domu, ale Jitka s Vlnovským se mohli popukat smíchy. Kdyš byl vařený rak na stole, pohlížel na něj Tomáš velmi nepřátelsky. "Ty nebudeš jíst raka, viď; Tomášku?" ptal se otec. "Tomáš bude:, Rak chtěl sníst Tomáše, teď sní Tomáš raka." "Proč jsi ho nenechal na pokoji?" pokračoval otec. "Kdybys ho byl netrýznil, nebyl by tě kousl. Nevím, nevím, dostaneš-li z něho kousek!" "Já ho nerad! Já nechci!" křičel Tomáš . "Já radši solené maso." "Dobrá, gdyž nechceš, nikdo tě nebude nutit, rozdělíme si ho sami." Tomáše to rozhodnutí tuze nepotěšilo, protože měl chuť na kousek, a mračil se po celou dobu oběda. Vlnovský si ho ještě dobíral, že svůj podíl z raka si vzal už před obědem. '203,„

47 NA LETNÍ BYT. „, „ Po obědě Rolemil s Jitkou pomohl naložit ráhna a plachty na stany. Také vzali lopaty k urovnání půdy a kolíky k upevnění stanů. Před odplutím Vilím navrhl: "Vezměme si s sebou svá lůžka, pane Vlnovský. Dnes postavíme jeden stan a můžeme tam hned spát. Ráno se dáme do stavby druhého, a než se vrátime, uděláme hromadu práce." "Máš pravdu, Vilíme, ať nám dá Jitka s sebou něco k jídlu. Čím dříve tam všichni budeme, tím lépe." Rolemil,byl téhož mínění. Jitka jim dala do člunu kus vařeného masa, placky a čtyři láhve vody. Vlnovský tam ještě vhodil lano k upoutání člunu a odstrčil jej. Projeli průchodem ve skalách na moře a po delšim usilovném veslování dopluli do malého přístavu. Vyložili náklad, přivázali člun a odnášeli ráhna i plachty pod nejbližší skupinu stromů. Byly to právě guavy. Na třikrát přenesli všecko. "Kampak máme ten stan postavit, Vilíme? Až do palmového háje bych nerad, měli bychom daleko pro vodu." "Já bych myslil, že nejlepší místo by bylo u banánů. Je tam pěkný kopeček a mokřina je pod ním mezi banány a jamy." "Dobrá, tam to nebude zlé, pojďme se podívat!" Došli k banánům, které už měly značně veliké a krásně zelené listy, a našli na jejich severní straně místo pro stan. "Tak, tady to bude, je tu hezky sucho. Pojďme sem všecko přenést !" Měli co dělat až do západu slunce. Potom si v stanu prostřeli lože. "Myslím, že toho máš dnes už dost, Vilíme," povídal '209,

Vlnovský. "Nebylo by divu, lopotíš se od rána. Musíš být řádně unaven." " Ani nejsem. A spát se mi taky ještě nechce." "Tak přines lopaty a vykopáme ještě jámu na vodu, ať hned ráno vidíme, bude-li dobrá nebo ne. S tím budeme hotovi ještě před večeří." Našli mokřinu a vyházeli dvě velké čtyřhranné jámy, metr hluboké. Voda je plnila rychle a stáli v ní po kotníky, než byli s prací hotovi. "Vody je tu dost, jen bude-li k pití, pane Vlnovský." Vrátili se k stanu, snědli si solené maso a placky a uložili se k odpočinku. Usnuli hned a spali tvrdě po těžké celodenní práci. Při východu slunce byli už vzhůru. Nejdřív šli ochutnat vodu v jámách. Kal se přes noc usadil, voda byla čistá a dobrá. Umyli se, posnídali a začali stavět druhý stan. Vyčistili okolí stanů od křoví a trávy a vnitřek krásně urovnali. "Ještě ohniště pro Jitku. Pojďme k moři nasbírat kamení!" Když i to bylo, rozhlédl se Vlnovský spokojeně: "Jářku, není to špatný letní byt!" "Dokonce velmi krásný, pane Vlnovský. Maminka nás pochválí." "Za pár neděl budeme jíst banány, vidíš, už kvetou! Tak, když jsme tu hotovi, můžeme se vrátit. Odpoledne sem musíme ještě jednou a spát budeme zase tady." Opět si rozpjali plachtu na zpáteční cestu a byli záhy doma. Připravili si k dopravě potraviny aspoň na dva dny, kuchyňské nářadí, trochu šatstva, stůl a židle. To chtěli s sebou vzít odpoledne a zítra se opět vrátit. Potom se všichni vydají na cestu k novému bydlišti lesem. Ovce s jehňaty (neboť měli čtyři jehňata. a kozy s kůzlaty poženou před sebou. Vlnovský a Vilím se svými psy jim při tom budou velmi nápomocni. Drůbež tu musili nechat, ale při občasných návštěvách se po ní podívají. ,205, „, „

48, DRUHÉ STĚHOVÁNÍ. „, Člun byl to odpoledne pořádně naložen. Vlnovský s Vilímem měli co veslovat. Stejně krušná práce byla s vynášením nákladu. Byli oba tak zmořeni, že šli hned po večeři spat. Časně ráno se vrátili s člunem domů a našli všechny -, lidi i zvířata -, už, připravené na cestu. Značky na stromech byly neporušené, a tak našli cestu bez obtíží. Ale s ovcemi a kozami měli kříž, proto nemohli rychle postupovat. Teprve pozdě odpoledne vyšli z lesa. Paní už nemohla dále, přesto vyslovila své potěšení nad tím krásným místem. Stany u banánů se zvlášť pěkně vyjímaly a paní si šla hned odpočinout. Též stádečko mělo radost ze svěží a hojné trávy. Psi si lehli, měli toho také dost. Vilím sbíral palivo, Vlnovský nosil vodu a pan Rolemil obcházel skupiny stromů roztroušené na louce. Tomáš šel za ním. Psi se vrhli do houštiny a začali hlučně štěkat k nemalé Tomášově radosti. Ale tu se vyřítilo celé stádo prasat a přehnalo se tak těsně kolem Tomáška, že se dal s vřískotem na útěk. "Však jsem si to myslil, že tu budete, hoši! Svrchovaný čas postavit plot," bručel si Vlnovský, dívaje se za prasaty, jež utíkala do lesa. Psi se hnali za nimi a vrátili se až za hodnou chvíli. Trvalo dlouho, než byl oběd hotov, a všichni toužili po odpočinku. Ráno se Vlnovský s nerozlučným Vilímem vydal lesem zpátky k domu, aby převezli v člunu, co včera nepobrali. Naložili k tomu ještě maso a mouku, vylovili poslední želvu z nádržky a přidali ji k nákladu. Než ostatní usedli k snídani, byli oni už se vším zpátky. ,206,

"Je tady hezky," povídala paní. "Zde bude náš letní byt, do domu se budeme vracet jen v době dešťů." "Je tu větší chládek, paní, ale tam jsme chráněni palmovým hájem proti vichřicím." "To má velkou cenu v době dešťů, ale v létě je tam tuze parno. Mám ráda změnu, Vlnovský, a nebude mě mrzet, až se tam zase postěhujeme." "Teď musím Jitce pomoci s želvou," povídal Vlnovský. "Musíme si udělat špižírnu mezi banány." "A co my všichni máme dělat? Brzy bychom přivykli lenosti," zeptal se pán. "Dnešek musíme věnovat tomu, abychom to tu dali trochu do pořádku. zítra se dáme do příkopu a plotu kolem jamů. Nemusíme s tím pospíchat, prasata se sem neodváží, když je psi tak prohnali. Na noc vždycky uvážeme psy kolem jamů a jejich štěkot chlupáče zaplaší. Ovce a kozy tu mají výbornou pastvu. Taky tu bude Jejich sídliště skoro po celý rok. Až vykopáme zítra kus příkopu, musím Vilímovi ukázat, jak sázet řízky pichlavých hrušek, aby z nich vyrostl plot. My dva, pane, bychom se mohli jít podívat k zátoce, co tam dělají naše věci. Kdysi jste říkal, že chcete být při tom." "Ano, rád bych, Vlnovský. Až to přebereme, já se vrátím a vy s Vilímem to budete převážet v člunu, on umí lépe veslovat než já. Či to máme dopravit sem?" "Kdepak! Dopravíme to pěkně do skladiště. Až s tím budeme hotovi, musíme se už opravdu dát do té kolové hradby." ,207,

Ráno se tedy pustili s lopatami do kopání příkopu. Půda byla měkká a vlhká a práce snadná. Příkop byl skoro metr široký a z vyházené země udělali uvnitř násyp, do něhož nasázeli množství pichlavých hrušek. Za celý den udělali asi deset metrů příkopu a plotu. "Přes to se prasata nedostanou; až to bude hotové," povídal Vlnovský. "Vilím to může dodělávat sám, až my odejdeme k zátoce." "Neměl bych zastřelit jedno prase?" zeptal se Vilím. "Třebas, ale jen mladé, ze starých nesmíme zabít žádné. Teť toho už nechme, Jitka nese večeři!" Ráno si oba muži vzali batohy už dříve připravené, každý se chopil pušky a Vlnovský krom toho zavěsil na rameno sekyru. Ještě Vilímovi pověděl, jak a kudy plout člunem. Čekala je dlouhá cesta, protože se musili vrátit po značkách k domu a odtamtud po druhých značkách teprve k zátoce. Dorazili na místo svého zachránění. Pobřežní útesy byly posety prkny a plaňkami, jež byly sluncem vyběleny nebo zpoloviny pohřbeny v písku. Pan Rolemil usedl a vzdychl zhluboka. "Milý Vlnovský, pohled na tyto trosky dobrého korábu "Pokojný" mi připomíná všechny naděje, s nimiž jsem se tehdy vydával na cestu. Myslil jsem, že mě stesk už přešel, ale nemohu si pomoci. Tyhle zbytky lodi jsou jako hradba mezi civilisovaným světem a námi. Tu znovu oživují silněji než dříve vzpomínky na domov a vlast a celá moje touha po nich." "To je přirozené, pane, já cítím totéž. Já jsem tu sice spokojen, protože už od života nic nežádám a přede mnou jiš není

budoucnost. Přesto musím vzpomínat na ubohého kapitána Lanovského a na své druhy plavce, když vidím ty trosky. Jak rád bych si s nimi opět potřásl rukama! Je to velmi přirozené, pane. víte-li, že je mi líto nejen těch lidí, ale i samého korábu? My námořníci milujeme svou loď, zvláště tak dobrou a krásně stavěnou, jako byl "Pokojný". Je mi smutno, když vidím prkna a trámy, jež kdysi tvořily tu loď. Ale co je všechen nářek platný? Nemůžeme-li ovládat své city, můžeme přece dokázat aby ony neovládly nás." "Pravda, Vlnovský " řekl pán a vstal. "Není to rozumné, oddávat se smutku. Pojďme se podívat na skály, je-li na nich něco cenného pro nás. Ale kromě několika ráhen a dvou sudů dehtu nenašli tam nic. Také dužin a železných obručí z rozbitých sudů bylo všude dos, že by z nich mohli udělat výborný plot kolem zahrádky, jen kdyby je tam mohli dopravit. Zašli do stanu v palmovém háji, kam uklidiji. co vylovili z moře po ztroskotání korábu. Aha, prasata zde také byla na návštěvě!" Povídal Vlnovský. "Podařilo se jim nějak otevřít sud s moukou. Byl asi nakřáplý, jinak by jim to nešlo. Plachty za mnoho nestojí; na štěstí máme několik nových. V těchto sudech je jen mouka; podívejme se v jakém je stavu!". V prvním sudu, který otevřeli, byla mouka spečená a tvrdá jako prkno. Ale když ten povrch odsekli sekyrou, vnitřek byl docela dobrý. "Pak je to v pořádku, v těch ostatních to bude asi stejné. Až pokud nasákla slaná voda, potud se mouka spekla, utvořil se škraloup, který ochránil před zkázou vnitřek. Teď se najíme a potom budeme pokračovat." 14 209

50 CO VŠE SE NAŠLO V BEDNÁCH. „, „

Rád bych věděl, co je v této skřínce," povídal pan Rolemil. Vlnovský ji otevřel sekyrkou. Uvnitř byly lepenkové krabice plné pentlí, stužek, krajek a cívek s barevnou přízí. "To si asi objednala nějaká modistka, nyní to ovšem zabavíme pro paní a Karličku. Při první příležitosti jim to přineseme.` Další bednička byla bez zámku. Našli v ní tucet čtyřhranných lahví jalovcové kořalky, pěkně srovnaných v řadách. "To je Holandsko, pane! Co s tím?" "Vyhodit to nemusíme, ale píti to také nebudeme, leda jako lék. Zvykli jsme si na zdravou pitnou vodu a bylo by škoda kazit si tímhle chuť." "Myslím, že z toho neokusíme kapku ani jako lék. Copak je v tomto soudku s dřevěnými obručemi?" Bylo to stolní nádobí z čínského porcelánu pěkně malovaného, se zlacenými okraji. "To bude pro paní. Nemáme nádobí nazbyt, ale nám by stejně posloužilo obyčejné bílé." "A lépe by se hodilo k našemu nynějšímu postavení," dodal pán. "Hele, tu je bedna s vaším jménem pane. Víte co v ní je?" "Nemám ponětí," odpověděl pan Rolemil. "Vaše sekyrka nám to poví." Otevřeli ji, ale obsah byl poškozen slanou vodou, která prosákla dovnitř. Rozbalili hnědý papír a lepenku a našli psací potřeby, navrchu sice zkažené, ale dále dobré. "To je skutečný poklad, Vlnovský. Už si vzpomínám. Je tu papír, pera, potřeby k psaní, dětské knížky, sešity, barvičky a mnoho jiného." '210,

"To je dobře, pane, můžeme tu založit školu. Až počet obyvatelstva na ostrově stoupne, nazveme ji národní škola." " Ano. A co je v tomto soudku?" "To poznám zvenčí. Je to olej ; přichází vhod, neboť svíček už máme na mále. Nyní přijdeme k nejcennějšímu ze všeho." " A to je?" "Kovové předměty, které jsem zachránil, když jsem zajížděl s člunem k lodi, dříve než se roztříštila. Jak víte, železo neplave, proto jsem sebral, co jsem kde našel. Tři kotle hřebíčků, dva soudky velkých hřebíků, několik sekyr, kladiv a jiných nástrojů, kromě toho přadena motouzu, plachtářské jehly a včelí vosk." "To je skutečně cenné." "Tady je ještě trochu mého lupu, jak říkají Američané. Všechny kované džbery k mytí paluby, kopist na míšení chleba, z které bude mít radost Jitka, háky, sběračky, lžíce, železná třínožka a dvě lampy. Myslím, že tu bude někde i knot, časem na něj přijdeme. Tu je krabice patron, soudek střelného prachu a šest pušek." "To jsou pravé poklady, Vlnovský, jenže bych se nejradši bez nich obešel." . "Pravda, pane, ale s nimi budeme bezpečnější. Až změníme skladiště v příbytek, uděláme si to tam v každém směru pohodlnější, protože máme množství prken, trámů, latí a planěk, jež Vilím zahrabal do písku." "Na ty už jsem docela zapomněl. Kdybych nemusil stále myslit na divochy, uvěřil bych, že můžeme na ostrově žít pohodlně." "Rád to od vás slyším, pane. Je vidět, že jste odevzdanější a spokojenější, než jste byl dosud." ,;Aspoň si to myslím. Snad hrozící návštěva divochů mi učinila žádoucím klidný pobyt, třeba zde na ostrově." "Bude to tak. Tož pojďme hledat dál! Zde jsou lodní kompasy, olovnice na měřéní hloubky s olůvkem i navijákem; to se nám hodí do člunu." ,211,

"Z kompasů mám opravdu radost. Bude-li k tomu čas a klid, vyměřím náš ostrov. Váš kapesní kompas je na to trochu malý. Když jsem tu, vykonám několik měření hned, tak brzy sem zas nepřijdu." "Ještě otevřeme tuhle bednu, pane. Je na ní také vaše jméno. To bude právě tak dost pro dnešek, slunce je nad západem. Nějak si usteleme, povečeříme a lehneme si." "Jsem opravdu unaven a rád souhlasím. V té bedně jsou knihy, ale která část mé knihovny, to nevím." "Tož se podívejte!" řekl Vlnovský a odrazil sekyrou víko. "Navrchu je trochu skvrn od plísně, ale knihy jsou tak stlačené, že jim ani mnoho neuškodila. Prohlédněte si tuto!" "Plutarchovy Životopisy! To jsem rád, je to výborné čtení pro mladé i staré. Už nemusíte otvirat žádnou, v této bedně jsou jen dějepisné knihy. Nejlepší bedna se mi zachránila!"

51, TOMÁŠ ZASE STŘÍLÍ. „, „ ustlali si na hromadě palmového listí a šli spat. Ráno pokračovali v otvírání beden a zavazadel ze ztroskotané lodi. Našli knihy, čtyři bedny svíček a všelicos jiného, užitečného i zbytečného, aspoň pro ně. Bednu rýže a dva pytle kávy, jež kdysi Vlnovský dopravil na břeh, našli v dobrém stavu, ale neměli cukr, neboť ta trocha, kterou zachránili, se rozmočila. "To je mrzuté pane." "Nemůžeme chtít všecko, jako by bylo sto kroků k nejbližšímu kupci. Teď se podívejme na věci zahrabané v písku." Odházeli písek a odkryli sudy soleného masa v dobrém stavu, ale mnoho věcí se zkazilo.. Dopoledne byli hotovi, a protože měli ještě dost času, odměřil pan Rolemil různé body na pobřeží s pomocí kompasů. Přehodili si pušky na ramena a vraceli se. U skladiště si trochu odpočinuli a dali se na další cestu k stanům na lukách. Už tam měli jen asi půl míle, když Vlnovský zaslechl nějaký hluk, a dal pánovi znamení, aby se zastavil. Zašeptal mu, že jsou těsně u prasat. Nabili pušky a plížili se k místu, odkud slyšeli chrochtání. Přiblížili se k celému stádu až na dvacet metrů. Prasata zdvíhala hlavy a větřila. Jedno staré vyrazilo varovný zvuk a celé stádo se dalo na divoký útěk, právě když Vlnovský střelil. Pán se vůbec k ráně nedostal, ale Vlnovský zasáhl jedno mládě ; padlo k patě stromu. " Kousek čerstvého masa, toť pro nás pravá hostina, pane!" "Jistě, jenže musíme vymyslit, jak je dopravíme domů." "Velmi snadno. Přivážeme je na pušku, kterou každý pone,213,

seme za jeden konec na rameni. Je to mladý chlapík, nebude tak těžký. Ten se už narodil zde na ostrově." Vilím zaslechl výstřel a běžel jim naproti. "Tak co nového, Vilíme?" přivítal ho Vlnovský. "Dobré zprávy. Včera večer už jsem byl unaven prací a zkusil jsem lovit ryby z člunu v hluboké vodě. Chytil jsem tři pořádné a docela jiné než ty, které jsme lovili na útesu. Jednu jsme měli dnes k snídani a k obědu a byla znamenitá." " Snad jsi nebýl sám v člunu?" "Ne. Jitka byla se mnou, umí velmi dobře veslovat." "Je to obratné děvče. Dobrá, Vilíme, my jsme vykonali prohlídku a bude tam plno práce pro nás dva, to mně věř! Celý týden budeme mít co vozit, hned zítra se do toho pustíme." "Já radši vesluji, než kopám příkopy, to zas vy mi věřte!" smál se Vilím. "Nebude mě mrzet, když se té práce ujme tatínek." " Asi ho to nemine, když chce zůstat u paní a dětí." Vlnovský pověsil prasátko na ráhno vyčnívající ze stanú a šel s Vilímem pro nůž a nějaký klacík, aby je vykuchal. Tomáš s Karličkou se přišel podívat na kořist a povídal, jak se těší na čerstvou pečeni. Potom vzal pušku a řekl: "Teď zastřelím prase!" "Ne, Tomášku, nesmíš se dotýkat pušky, tatínek se bude zlobit!" "Ať!" řekl Tomáš. "Já ti ukážu, jak se střílí prase." "Ne, Tomášku Že to jdu říci mamince. "Tak zastřelím tebe!" A Tomáš se snažil zvednout pušku a mířil na děvčátko. Karlička se polekala a utíkala odtud ze vší síly a Tomáš také ze vší sily se snažil stisknout kohoutek. Na neštěstí vzal právě pušku, z níž pan Rolemil neměl kdy vystřelit na prasata. Vyšla rána, a protože hoch neuměl pušku přitisknout řádně k rameni, vyrazila mu pažba zpátečním odrazem dva zuby a rozbila mu nos, že silně krvácel. Ještě silněji ovšem řval. Překvapil i polekal ho výstřel, zvláště '214

pak rána, kterou dostal. Upustil pušku na zem a běžel s nářkem do stanu. Otec i matka po výstřelu vyběhli. Když matka spatřila Tomáška celého krví zalitého, lekla se, div nepadla, jen taktak, že ji pán zachytil. Také Vlnovský s Vilímem se přihnali a byli jisti, že se stalo nějaké neštěstí. Zatím co se zabýval pán matkou, Vlnovský utřel rukou Tomášovi krev a viděl, že není vážně raněn. Zavolal: "Nic mu není, pane, jen krvácí z rozbitého nosu! "Puška Tomáše porazila!" vzlykal Tomášek; krev mu tekla i z úst. "Dobře ti udělala, aspoň na ni nebudeš po druhé sahat" "Tomáš už nebude!" škytl kluk. Jitka mu umyla obličej vodou. Paní se uklidnila, když jí pán vysvětlil, že to je jen rozbitý nos. Za půl hodiny přestal Tomáš plakat, i jeho nos přestal krvácet. Dva přední zuby ovšem byly pryč a pysky i nos měl pořádně oteklé. Dali ho spát a hned usnul. "Byla to moje vina," řekl Vlnovský Vilímovi. "Neměl jsem tam pušky nechávat. ale myslil jsem, když Tomáš tolikrát slyšel; že na ně nemá sahat, že už toho nechá." "On mířil na mne a říkal, že mě zastřelí!" žalovala Karlička. "Cože? Ach, ten darebný kluk! Jaké neštěstí se mohlo stát! děsila se matka. "Tentokrát dostal za vyučenou, paní, ten tak brzy na pušku nesáhne." "Přesto musí být potrestán více, aby si to už jednou pamatoval," řekl otec. "Dobrá, pane, chcete-li ho hodně potrestat, nedejte mu ani kousek pečínky. Je to mlsný klouček a to se ho dotkne citelně." "Pravda, tak to uděláme. Ani ždibec prasátka Tomáškovi!" '215,

52, POŠTA NA OSTROVĚ . „, „ Tomášův obličej hrál ráno všemi barvami. Tvář a pysky byly oteklé a černé a díry po zubech mu také krásy nepřidávaly. Velice se mračil, když přišel k snídani. Vůně vepřové pečínky ho sice příjemně přivítala, jenže otec mu důkladně vyčinil a skončil kázání tím, že nedostane ani kousek masa. Jak to uslyšel, dal se do takového řvaní, že ho musili vystrčit ze stanu, dokud nepřestane. Vlnovský s Vilímem šli za svou prací. Jitka jim dala do člunu řádný kus čerstvé pečeně a ovšem také solené maso. "Ale Vlnovský; jak dlouho si tam chcete nechat s sebou Vilíma?" ptala se paní. "No, dnes je středa, do soboty večer budeme jistě zpátky." "To je pro matku dlouhá doba. A když si vzpomenu, že celý ten čas budete stále na moři, nevyjdu ze strachu, dokud tě zase nespatřím, Vilíme." "No, budu ti každý den psát, maminko, že jsem živ a zdráv." "Kdyby ses neposmíval! Přála bych si, aby tu byla pošta a tys mi mohl psát." Plavci se důkladně připravili na delší výpravu. Vzali si přikrývky a hrnec na vaření a rozloučili se se všemi. Než odrazili, Vilim zavolal do člunu Rema. "Proč s sebou bereš psa,.Vilíme? Tady udržuje prasata v uctivé vzdálenosti, ale nám nebude k žádnému prospěchu." "Však bude, pane Vlnovský. Mám nápad a potřebuji ho; prosím vás, nechte mě jednou dělat podle mé hlavy." '216,

"Dobře, Vilíme, můžeš dělat všecko podle své hlavy, jsi-li se mnou. Potřebuješ-li psa, vezmi si ho a je po řeči." Rozpjali plachtu. Větřík byl svěží a hnal je vesele k zátoce u domu. Vynesli z člunu své zásoby a uložili je v domě. Svolali drůbež a nasypali jí trochu poškozené rýže, kterou Vlnovský přinesl od písečné zátoky. Měli velikou radost, když spočítali, že maji o čtyřicet kuřat víc, a některá již tak velká, že brzy rozhojní jídelní lístek. Vrátili se do člunu a veslovali k zátoce. Teď měli vítr proti sobě a musili pracně veslovat, ale Vlnovský řekl, že je to lépe, vane-li proti nim teď, když jedou s prázdnem, jen když potom s nákladem jim pomůže tlačit. V zátoce jim naložení člunu netrvalo dlouho. Napoprvé vzali hřebíky a kovové věci všech druhů, provazy a nástroje. Zavolali Rema, který ležel na písčitém břehu, rozpjali plachtu a pluli opatrně mezi úskalími do zátoky u domu. "Na tomhle mi nejvíc záleželo, Vilíme," povídal Vlnovský, když vynášeli náklad. "To jsou nejcennější věci pro nás. Odnosíme je a to bude pro dnešek dost. zítra, bude-li možná, vykonáme cesty dvě." "Bude možná, vstaneme-li hodně časně," odpověděl Vilím: "Ale nejdřív se najíme a teprv potom budeme nosit věci." Pes dostal tučnou kost se zbytkem masa a Vlnovský se ptal: "No tak, Vilime, jakýs to měl nápad, žes potřeboval Rema s sebou?" "Chci po něm poslat mamince psaní. Mám kus papíru a tužku." Potom napsal: "Milá maminko! Daří se nám docela dobře. Právě jsme přivezli prvý náklad. Tvůj upřímný syn Vilím." Uvázal psaníčko motouzem psovi na krk, vyvolal ho ven, ukázal směrem do lesa a několikrát opakoval: "Jdi domů, Reme, jdi domů!" Pes na něho tázavě hleděl, jako by si nebyl jist, co po něm chce. Vilím zvedl kámen a dělal, jak by jej chtěl po něm hodit. Pes odběhl opodál a zůstal zase stát. '218,

53, ROZUM A PUD

Když s tím byli hotovi, zajistili člun a šli spat do domu. Sotva tam vstoupili, objevil se pes zase s psaním na krku. "Vidíš, tady ho máš! Nenašel cestu nebo se mu nechtělo " povídal Vlnovský. "To je k zlosti! Byl jsem jist, že poběží domů. Tys mě zklamal, pejsku, za to nedostaneš nic jíst. Já tě naučím! Ale Vlnovský, to není ten papír, co jsem mu já uvázal! Ukaž!" Vilím rozbalil papír a četl: " Drahý Vilíme! Tvůj dopis jsme dostali a jsme rádi, že jsi zdráv. Piš každý den! Remus je velmi chytrý pes. Tvá milující matka Helena Rolemilová." "Opravdu chytrý pes!" řekl Vlnovský. "Nechtěl jsem věřit, že půjde domů, a on dokonce přišel s odpovědí, když se mu řeklo." "Pojď sem, pejsku!" zavolal ho Vilím a hladil ho. "Teď dostaneš něco moc dobrého k večeři, však sis to zasloužil!" "To ano!" povídal Vlnovský. "Tak vidíš, zařídil jsi na ostrově poštu a to je velký pokrok. Někdy nám to může velice posloužit." "Už posloužilo k tomu, aby se maminka uklidnila." "Ano, zvláště až tu budeme musit pracovat všichni tři na opevnění a úpravě skladiště. No, teď půjdeme spat, ráno musíme vstávat zároveň se skřivánkem." "Tady nesmíte říkat se skřivánkem, pane Vlnovský, leda s papouškem, protože tu jiní ptáci nejsou." "Zapomínáš na divoké holuby, onehdy jsme jednoho viděli v lese. Dobrou noc!" '220,

Ráno si přivstali a vrátili se s naloženým člunem, hnaným plachtou. Teprve potom posnidali. S druhým nákladem se vrátili dvě hodiny před soumrakem. Vilím hned sháněl papír a psal: "Milá maminko! Dnes jsme přivezli dva náklady. Vše zdrávo, ale velmi unaveno. Tvůj Vilím." Tentokrát nebylo třeba psa několikrát odhánět. Vilím ho pohladil: "Hodný pejsek, hodný! Běž domů!" Ukázal rukou do lesa a pes ihned odběhl. Než se uložili k spaní, byl tu s odpovědí. "Ten ale musil utíkat! Vždyť mu to netrvalo ani dvě hodiny! Tu máš dobrou večeři, pejsku!" "A nádavkem hodně hlazení a mazlení!" smál se Vlnovský. Příštího dne musili odnosit dva náklady do skladiště, a proto mohli vykonat jen jednu cestu. Také v sobotu jeli k písečné zátoce jen jednou a potom zamířili ke stanům na lukách. Objevili v nádrži ještě jednu želvu a vzali ji s sebou. Všichni už sešli až k přístavu, aby je přivítali. "Tys splnil slib, Vilíme, a poslal jsi mi poštou psaní," řekla matka. "To bylo výborné. Zbavilo mě to mnoha starostí." "Ještě tomu naučím Romula a Lesanu, maminko." "A já všechna štěňata!" chlubil se Tomáš. "To ano," pravil Vlnovský. "Než ty se naučíš číst a psát, budou taky štěňata dost velká. Půjčte mi na chvíli Vojtíška, paní! Už jsem ho dávno nepochoval a nezahrál si s ním. Co dělají příkopy a plot, pane?" "Už mám dvě strany skoro hotové. Jde to dobře, za týden s tím, doufám, budu hotov." "Nemusíte se tak honit, pane, není naspěch. My s Vilímem jsme taky hodně pokročili." "Rád pracuji, Vlnovský," řekl pán, "je to moje povinnost a taky útěcha." U večeře mluvili o chytrosti Remově. Pán uvedl několik příkladů zvířecího důvtipu, a tu ho Vilím přerušil otázkou: "jaký je rozdíl mezi rozumem a pudem?" '221,

"Pokusím se ti to vysvětlit, Vilíme. Obyčejně se říká, že člověk se řídí rozumem a zvířata pudem, ale to je omyl. Člověk má také pudy, nejen rozum, a zvířata, ač obyčejně jednají pod vlivem pudů, mají také rozum. Když se dítě narodí, jedná jen pudově, protože rozum se ještě nevyvinul. Čím více roste, tím více převládá rozum nad pudem, který stejnou měrou zaniká." "Tedy starý člověk nemá už vůbec pudy?" "Ne tak, hochu. Pud po zachování života trvá obyčejně až do konce, neboť tak tomu chce příroda. Pud zvířat působí, že dělají to, co je jim na prospěch, aniž předem o tom uvažují. Vlaštovka si staví hnízdo z bláta, aniž ji tomu někdo učil, pavouk umí tkát pavučinu a včely stavět plástve krásně šestihranné, a to stále stejně po tisíce let." "Ale tatínku, když tohle všechno je pud, kdy tedy zvířata jednají vedena rozumem?" "To ti povím, až po druhé, hochu, teď je už čas k spaní."

„, 54, PSI, SLONI, KONĚ A JINÁ HAVĚŤ. „, „ Ráno se Tomášek vykradl ze stanu, protože ho vytáhla vůně želví polévky. Jenže Jitka ho přistihla hned, jak zdvihl pokličku. Pověděla to na něho, dostal vyhubováno a velmi se polekal, když mu otec pohrozil, že nedostane žádnou polévku. Ale odpustili mu, neboť provinění nebylo tak velké. Večer požádal Vilím otce, aby dopověděl, co včera nedokončil. "S radostí, Vilíme. Nejdřív si vzpomeň, které duševní schopnosti mají zvířata. Především paměť; zvláště dobře si pamatují lidi a místa. Pes pozná pána po mnoha letech. Zkrocený slon utekl do džungle, kde žil zas divoce dvacet let, ale přece potom poznal svého bývalého mahúta, to jest honce. Pes najde zpáteční cestu, i když byl odvezen sto mil z domova. Jiný důkaz, že zvířata mají paměť, jsou jejich sny. Co se nám zdá, je jenom směs vzpomínek na to, co se nám kdy stalo. Jistě sis všiml, jak často Romulus a Remus ze spaní kňučí, ba i štěkají. To se jim něco zdá. Potom zvířata mají pozornost. Jak vytrvale sedí kočka třeba několik hodin u myší díry, dokud se myši nedočká! Pavouk čeká na mouchu v pavučině třeba několik měsíců. Ale to se jeví u všech zvířat, běží-li o potravu. Také dovedou sdružovat představy a to už je rozumová činnost. Na příklad pes: nechá slušně oděného pána vstoupit do domu, ale otrhaného žebráka zažene. Hlídá-li něco, nevšimne si kolemjdoucích, ale jak se někdo zastaví, hned na něho štěká. Zvlášť rozumný je slon. Chápe, co se mu říká, mnohem lépe než jiná zvířata. Slíbíš-li mu odměnu, udělá ti, co po něm chceš. Zvlášť vyvinutý má smysl pro čest. Když je hubován, velmi se stydí. Sloni byli zaměstnáni při '223,

dopravě děl v Indii. Jeden z nich se marně namáhal vytáhnout dělo z bláta. "Odveďte to líné zvíře a dejte sem jiné!" řekl důstojník. Slona ta výčitka dojala tak, že vší silou narazil hlavou na dělo, až si roztříštil lebku a padl mrtev. Jiný slon dovedl zdvíhat penízek svým chobotem. Jednou se penízek zakutálel mezi prkna. Slon se nejdřív snažil ho dosáhnout, a když viděl, že je to marné, chvíli přemýšlel. Potom přistrčil konec chobotu ke skulině a prudce vtáhl do sebe vzduch. Vzniklý vítr vynesl peníz, takže jej mohl zdvihnout." "To je skutečně důkaz, že přemýšlel o příčině a následku." "Ještě podivnější je příběh jednoho koně -, kůň je podle mého jedním z nejchytřejších živočichů. -, Jeho pán roznášel noviny a kůň se už sám zastavil u dvéří, kam se každodenně dodávaly. Ale dva lidé, kteří bydlili v různých domech, měli předplaceno dohromady a dohodli se, že jeden týden si noviny napřed přečte první a dodá je druhému a příští týden že to bude obráceně. Za krátký čas tomu kůň tak porozuměl, že se zastavoval vždy jen před domem, v němž bydlil ten odběratel, na němž byla právě řada, kdežto druhý dům minul." "Opravdu chytrý koníček!" liboval si Vilím. "Zvířata se také mohou lecčemu naučit, což je další důkaz, že mají rozum. Slon, kůň, pes, ba i prasátko a mnozí ptáci jsou velmi učeliví a umějí mnoho různých kousků." "Kde je tedy hranice mezi pudem a rozumem, tatínku?" "Právě ti to chci vysvětlit. Při shánění potravy, výchově mláďat nebo v nebezpečí jednají zvířata rychle, bez uvažování a vždy stejným způsobem, od něhož se nikdy neuchylují. To je pud, který zdědila po předcích. Ale vyskytnou se neočekávané, mimořádné případy, v kterých jim pud nemůže poskytnout rady. Tehdy se uchylují k rozumu a začnou přemýšlet. Jeden veliký motýl se jmenuje smrtihlav; a ten rád med. Někdy násilně vnikne do úlu a včely se ovšem hned na něho vrhnou a uštípají ho svými žahadly. Malé vetřelce, které takto usmrtí, vyhodí ven; ale mrtvý motýl je tuze veliký. Zůstal by jim v úle '224,

a brzy by zapáchal jako každá mrtvola. Včely nejspíš mají velmi jemný čich. Co tedy udělají, když je čich upozorní, že se mrtvola velkého motýla začíná rozkládat? Obalí ji neprostupnou vrstvou vosku!" "Ale tatínku, to by také mohl býti pud!" "Ano, kdyby se to stávalo divokým včelám. Jenže divoké včely žijí v dutých stromech a vchod k nim je tak těsný, že jím neprojde víc než jedna včela. Tam nevnikne žádný větší tvor a je pro ně tedy snadné vetřelce opět týmž otvorem vyhodit. Ale toto se děje včelám v umělých úlech, hlavně slaměných. Včely žijí v docela jiných poměrech a taková příhoda je jim také docela nová, musí tedy uvažovat, co mají dělat." "Ano, tatínku, teď chápu ten rozdíl."

55, 'ÚKOLY JSOU HOTOVY. „, „ V pondělí ráno šli Vlnovský a Vilím zase stěhovat zásoby od zátoky do skladiště a zase bylo umluveno, že přijdou až v sobotu večer a že budou po Removi posílat každého večera zprávu. Celý týden se lopotili a skutečně do soboty byli hotovi. Kromě trámů z rozbitého korábu převezli všechno, ale ovšem do skladiště to nesložili; nezbylo na to dost času. V sobotu ráno konali poslední plavbu k písečné zátoce. Vlnovský vybral z množství trámů, povalujících se na břehu, několik silných dubových. Některé dal do člunu, jiné vlekl vodou za ním. Byl to pořádný náklad, ale vítr byl příznivý. Člun sice plul zvolna, ale bezpečně. "Udělali jsme tento týden pořádný kus práce, Vilíme, a bylo na čase. Člun už toho má taky dost a budu jej musit zase důkladně opravit. " Snad už ho nebudeme tolik potřebovat, když jsme s tímto hotovi " mínil Vilím. "Několik cest do malého přístavu bude všechno, než se zase vrátíme do starého příbytku. "To je pravda, hochu, ale člun už má mnoho škvír. Potřebuje zkrátka nový dehtovaný kabát, a to brzy. Tak slátaná lodička vykonala práce až dost." "V pondělí snad stačíme přenést všechno ke skladišti a začneme je přeměňovat v budoucí obydlí." " Tak zčerstva to nepůjde, Vilíme. Pochybuji, že je tatínek hotov s plotem kolem jamů. A taky pochybuji, že maminka bude ochotna pustit ho s námi a zůstat tam sama jen s Jitkou a s dětmi. A tak všichni nejspíš potáhneme zpátky do domu na tu dobu, než bude skladiště upraveno. Ovšem kdyby bylo podle '226,

mého, zůstala by maminka s dětmi v stanech na lukách, dokud to nebude hotovo." "Pořád se bojíte útoku divochů, pane Vlnovský?" "Abych se přiznal, opravdu se bojím." "Ale vždyť je uvidíme, až se budou blížit. Budeme-li všichni pohromadě, bude to nejlepší, třeba před ukončením příprav. Představte si, že by divoši proběhli ostrovem a přepadli maminku s dětmi, zatím co bychom my ustupovali z našeho domu." "Vždyť já počítám s ústupem ke stanům." "Tak se tam stejně můžeme uchýlit všichni, ledaže by nás přepadli v noci." "Musíme se tedy postarat, aby se to nemohlo stát. V této roční době trvá tma sotva tři hodiny. Konečně můžeš mít pravdu, Vilíme, a Jitka by nám zde mohla vydatně pomáhat, takže by to šlo rychleji." "Necháme o tom rozhodnout tatínka." "Ano, Vilíme. Ale jsme už u mysu. Ještě vytaháme trámy na břeh a budeme hledět odplout co nejrychleji, je už pozdě." Opravdu připluli k stanům mnohem později než obyčejně vinou těžkého nákladu, s nímž se jim tak pomalu plulo. Když se blížili, spatřili u přístavu celou společnost, jak na ně čeká. "Co tak pozdě, Vilíme?" kárala ho matka. "Už jsem měla starost, dokud jsem nespatřila člun na obzoru." "Nemohli jsme si pomoci, maminko, poslední náklad byl velmi těžký, ale teď už to máme všechno s krku." "To ráda slyším, hochu, aspoň už nebúdeš na tak dlouho odcházet." "Já jsem také hotov!" prohlásil pán. "Příkop i plot jsem dodělal dnes dopoledne." "Tož se musíme poradit o dalším, ale myslím, že porada nebude dlouhá." "To ne. Jsou-li lidé stejných názorů, neradí se příliš dlouho. Paní tu nechce sama zůstat a já ji také nechci opustit, proto se vrátíme v pondělí domů."

'227,

56, JEŠTĚ O ZVÍŘATECH. „, „ V neděli odpočívali, a protože si odpočinek zasloužili celotýdenní krušnou prací, byl jim velmi sladký. Řekli si, že se v pondělí připraví k odchodu. Rozhodli se stádo tu nechat, kromě jedné kozy, kterou vezmou s sebou, aby děti měly mléko. Také stany nechají stát a v nich ponechají část kuchyňského nářadí. Až tam půjde Vlnovský s Vilímem na banány a jamy nebo dohlédnout na stádo, nebudou musit spát pod širým nebem a mohou si také něco uvařit. Ti dva zase naloží lůžka a druhé věci do člunu a převezou je na dvakrát. Ostatní společnost půjde lesní cestou hned po časné snídani. Když měli hotový tento plán a seděli chvilku po nedělní večeři, zavedl Vilím zase řeč na zvířata, o nichž mu otec tolik zajímavého vyprávěl. "Tatínku, proč se říká ,hloupý jako osel`? Což je to opravdu tak hloupý tvor?" "Vůbec ne, Vilíme, dokonce velmi chytrý. Ten přívlastek dostal pro svou umíněnost a nepovolnost, pro nic jiného. Říká se nejen hloupý osel, ale i hloupé prase a hloupá husa. Těm třem zvířátkům se tím velmi křivdí ; jsou spíše chytrá. Oslové se u nás vyskytují řídce, jsou zakrnělí pro špatné zacházení a hladovění, proto vypadají smutně. Naše podnebí je na osla tuze chladné. Zato v jižní Francii a vůbec při Středozemním moři, kde je již tepleji, jsou osli pěkná zvířata. Ale nejlepší jsou ovšem v rovníkových krajinách, kde je jejich pů-. vodní vlast; tam žije osel dosud volně a umí uhánět s větrem o závod. Také v Asii a zvláště v Palestině jsou osli ve vážnosti a dává se jim tam přednost před koněm. Chceme-li po'229,

soudit vlastnosti některého zvířete, musíme je pozorovat v jeho domácím podnebí." "Což podnebí tolik znamená?" "Ovšem, a nejen u zvířat a rostlin, nýbrž i u člověka. Ze zvířat medvědi žijí v nejrozličnějším podnebí a mění podle toho i svou potravu. Kůň též, ač původně pochází z Arabie, prospívá dobře v mírném, ba i v studeném pásu. Vydrží kruté zimy v Rusku a v Severní Americe společně s hovězím dobytkem, ovcemi a prasaty. Snad tě bude zajímat, že v Kanadě krmí krávy nejvíce rybami." "Rybami? Krávy jedí ryby?" "Ano, chlapče, už je to tak. Je zajímavé, že býložravec a přežvýkavec se může změnit v masožravce, vlastně v rybožravce. . Je ještě mnoho zvířat, která žijí v každém podnebí, na příklad vlk, liška, zajíc a králík. Ovce a kozy v teplých krajinách shazují vlnu a zůstávají skoro holé, ale po návratu do chladnější země ihned znovu obrůstají." "Ale koza přece nemá vlnu?" "Z čehopak jsou kašmírské šály?" "Máš pravdu, tatínku." " Také barvu srsti mění zvířata podle podnebí. Vlci!, lišky, zajíci a králíci na severu jsou zcela bílí. Také malý hnědý hranostaj, od hajných u nás doma skoro vyhubený, změnil se v Sibiři a v jiných polárních krajinách v sněhobílého sobola." "To jsou tedy zvířata, která žijí v každém podnebí. Teď mi řekni ještě něco o těch druhých!" "Už jen jednu poznámku, Vilíme, totiž, že se zvířata v každém zemském pásu co nejvhodněji přizpůsobují svému prostředí a živí se právě těmi plodinami, jež se v tom prostředí vyskytují. Vezměme za příklad velblouda, který je zvlášť dobře uzpůsoben pro svůj kraj a bez něhož by celé ohromné části Asie a Afriky byly beze všeho spojení se světem. Říká se mu ,koráb pouště`, neboť poušť je vlastně písečné moře, a nejčastěji to bývá dno pravěkého a nyní vyschlého moře. Velbloud má taková '230,

chodidla, že se mu znamenitě chodí v hlubokém písku, v němž by se jiná zvířata bořila, zvláště pod těžkým nákladem. Dovede se živit nejchudším rostlinstvem pouště, suchým a slaným, jež tam jediné najde. Kromě toho vydrží velmi dlouho bez vody, když se před pochodem řádně napojí. Vodu si uchovává v jakémsi přívěsném žaludku. Jinde než v písečných pouštích Východu by neměl pro člověka význam. Ale už je pozdě, Vilíme a ráno chceme časně vstávat. '231, „, „

57, NOČNÍ STRÁŽ. „, „ To byl shon hned po ránu! Skládání,balení, pobíhání -, samé přípravy k odchodu. Jitka byla na roztrhání, volali jí hned sem hned tam. Musila nechat Karličku, aby jí dávala pozor na vodu v kotli, až se začne vařit. Tomáš jako vždycky všude jen překážel. Kde chtěl pomáhat, tam nejvíc zdržoval. Konečně Vlnovský, aby se ho zbavil, poslal ho s velkým rancem na břeh. Tvářil se důležitě, když jej tam v potu tváře vlekl, ale když mu Vlnovský podával druhý ranec, řekl, Tomáš je unaven a nebude už pomáhat. Sedl si a klidně čekal na snidani. paní s Jitkou sebraly hned po snídani nádobí do košíku a celá společnost i s psím doprovodem se dala na cestu palmovým hájem. A Vilím s Vlnovským neztráceli zbytečně čas. Hliněné hrnce, kuchyňské potřeby, -. stůl a židle, to byl jejich první náklad. Potom přibrali do člunu ještě kozu a vypluli. V zátoce pod domem byli mnohem dříve než společnost jdoucí lesem. Vyložili věci na břeh a vraceli se pro lůžka. Odpoledne po druhém návratu našli už všechny na místě ; dorazili tam asi před hodinou. Pán s Jitkou už odnášeli věci s břehu do domu. "Tak, Vilíme, to byla naše poslední plavba na dlouhou dobu. člun už naléhavě potřebuje zotavení." "Držel se dosud výborně, pane Vlnovský. víte-li, že mám pocit, jako bychom se vrátili do pravého domova, když jsme zase tady? Jsem opravdu rád, že jsme ty stany opustili. Holubi nám chodí na hrách, bude čas jej sklidit. Bylo jich tam asi dvacet. Napřesrok z nich budeme mít chutné pečínky." "Jen jestli bu'232,

deme tak dlouho živi," povídal Vlnovský a zahleděl se na moře. Ubytovali se zase v domě tak pohodlně jako dříve. Všichni šli brzy spat, protože byli značně unaveni. Ráno po kratičké poradě pán a Vlnovský označili čtverec kolem skladiště. Strany čtverce měřily asi dvacet metrů, což považovali za dostatečně velký prostor. Palmy, které stály právě na obvodu čtverce, nechali stát a mezi ně hodlali natlouci do země kůly z kmenů, čtrnáct stop vysoké, aby tak utvořily hradbu, kterou by nebylo možno přelézt. Po vy měření začali kácet stromy v označeném prostoru a ještě v kruhu asi deset metrů širokém na vnější straně. Pán kácel stromy, Vilím a Jitka je přiřezávali na potřebnou délku a nosili je Vlnovskému; ten kůly řadil a spojoval příčnými trámci. Teď ocenili, jaká je to výhoda, že zachránili tolik dlouhých a silných hřebů, bez nichž by jim práce nešla tak od ruky. Protože Vlnovský nestačil spotřebovat kůly tak rychle, jak mu je nosili, dali se ti dva mladí zatím do osekávání dříví a nosili je na hromadu jako palivo na příští zimu. Nadřeli se důkladně a přivítali západ slunce, který jim přinášel oddech. Před spaním si Vlnovský promluvil s Vilímem: "Když jsme tu zas, nezbývá, než zařídit pro každý případ noční stráž. Já zůstanu venku, dokud se úplně nesetmí, což bude asi v devět hodin, a budu dalekohledem pozorovat obzor. Není pravděpodobné, že by divoši přišli v noci, spíše přijdou večer za soumraku nebo časně ráno. Proto musí druhý být na stráži hned za svítání, to jest mezi druhou a třetí hodinou ranní, a také se pozorně dívat. Nespatří-li nic na moři, může si jít zase klidně lehnout, protože z té vzdálenosti na moři, odkud je už můžeme spatřit, potřebovali by k doplutí na ostrov několik hodin. Také je nutno všimnout si síly a směru větru, který by jim mohl být nápomocen k rychlému připlutí. Ale vítr toho směru by mohl vanout leda na počátku deštivého období. Většinou fouká proti nim, ale ovšem z vlchkého protivného větříku '233,

si nic nedělají. Myslil jsem na to při práci a jsem takřka jist, že dostaneme tu návštěvu před dobou dešťů, dojde-li k ní vůbec. Tehdy, jak víš, nevane vítr stále jedním směrem, ale je měnivý, takže mohou použít plachet a dostat se sem snadno, místo aby veslovali nějakých třicet, čtyřicet mil; to není lehké, zvlášť proti větru a proti mořskému proudu. Nechtěl jsem zneklidňovat tatínka a maminku, ale musíme se teď mít velmi na pozoru. Tobě to říkám, abys mi byl nápomocen." "Rozumím, pane Vlnovský. Budu hledět být vzhůru za prvního úsvitu. Můžete se spolehnout, že důkladně prohlédnu obzor Když vy si vezmete na starost večerní stráž, já obstarám ranní." 234

58 TOMÁŠ NA ŠIRÉM MOŘI -.-. Skoro čtrnáct dní pokračovala stavba kolové hradby bez přerušení, když jedna příhoda všechny rozrušila a vyděsila. Jednou sedali všichni k obědu a paní se zeptala: "Což Tomášek nebyl s vámi?" "Ne," odpověděl pán. ,,Po snídani šel sice s námi, ale nevydržel tam ani čtvrt hodiny a od té doby jsem ho neviděl." Jitka se ozvala: "Řekla jsem mu, aby mi pomáhal nosit palmové listí, ale on od toho hned utekl." "Kde tedy může být?" děsila se matka. "Nejspíš si sbírá na břehu lastury anebo je na zahrádce. Půjdu se po něm podívat," řekl Vlnovský. "Už ho vidím! Pro pána krále, je v člunu a na moři!" vykřikla Jitka. Bylo tomu tak. Tomáš byl v člunu a proud ho odnášel od ostrova; byl právě za krajním útesem. Všichni běželi na břeh jako vítr, neboť nebylo času nazbyt, neměl-li člun odplout na širé moře. Vilím shodil klobouk a kabát a skočil do vody. Už mu sahala po pás, když se Vlnovský vrhl za ním. Chytil ho za rámě a křikl: ,,Zpátky, Vilíme! A hned! Nic nepořídíš, protože nevíš, co a jak. Pane, poručte mu, ať se vrátí! Trvám na tom!" "Vilíme!" zavolal pán. "Pojď okamžitě zpátky! Poroučim to!" Vilím poslechl a Vlnovský plul k skalnímu útesu a potom si razil cestu skalami k člunu. "Tatínku, zvolal Vilím, "stane-li se Vlnovskému něco, nikdy si to neodpustím. Hleď, žralok -. dva -. tři! Hned tuhle blízko nás! Už je ztracen, je právě v hluboké vodě!" Pan Rolemil letmo pohlédl na žraloky a potom nespustil oka 235

s pohybů Vlnovského. Stačí-li přeplout pruh hluboké vody před posledním úskalím, bude skoro v bezpečí, neboť na vnější straně, kde byl člun, byla voda mělká. Okamžik velikého napětí. Konečně byl Vlnovský u skály, chytil se jí rukama a šplhal nahoru.

"Už není v nebezpečí?" šeptala paní. "Myslím, že už ne," odpověděl pán, vida, že Vlnovský kráčí po skalách, kde mu bylo sotva po kotníky. "Na druhé straně až k člunu je mělko." Za chvilku se dostal Vlnovský přes skálu a brodil se k člunu. "Už je v člunu! Sláva!" oddychl si Vilím. "Měl namále!" vyhrkl pán. "Podívej se na ty obludy, jak se bleskurychle míhají sem a tam; nejspíš ucítily kořist. Štěstí, že byly tady!" "Hleď, už chopil hák a odráží člun do hlubší vody! Teď už je docela v bezpečí!" 236

Ale docela tak tomu nebylo. Člun prve narážel na útesy a prorazil si dno. Jakmile jej Vlnovský odrazil na hlubší vodu, začala se do něho nabírat. Stařec rychle strhl šálu s krku a nacpal ji do díry. To pomohlo. Ale člun byl až po okraj plný vody a stačil pohyb Vlnovského nebo Tomášův, aby se překotil. Měli před sebou ještě hluboký průliv mezi skalami a břehem, kde se právě žraloci proháněli. Vlnovský křičel, ať po nich házejí kamením a zaplaší je. Všichni čtyři na břehu začali házet jako o závod a mělo to účinek ; žraloci se vzdálili. Člun najel na břeh právě, když se už potápěl. Vlnovský podal ven Tomáše, který byl tak vyděšen, že ani nebrečel. Vilím skočil Vlnovskému na krk: "Jen když jste zachráněn!" Paní byla dojata k slzám. "Měl jsem na kahánku, Vilíme," povídal stařec na zpáteční cestě. "Jaké neštěstí mohl způsobit ten lehkomyslný kluk! Nechtějme po dětech rozum! Musíš mu odpustit." "Však je dost potrestán strachem " povídal Vilím. "Já jsem na něho měl dát pozor, aby nelezl do člunu." "Ale ne, hochu. Zdalipak sis všiml, jak rychle jsem plaval přes ten hluboký průliv? To byla moje jediná záchrana! Řekni kdybys ty byl šel pro člun místo mne, byl bys dopravil člun k břehu jako já?" "Jistě ne, pane Vlnovský. Nenapadlo by mě ucpat rychle otvor, ani bych tak nevládl člunem plným vody jako vy." "Tak to vidíš! Já jsem starý námořník a ty ne. Ty tři čtyři vteřiny, které jsem ušetřil, rozhodly, že se člun nepotopil. měl jsem pravdu, že jsem tě hnal zpátky, nebo ne?" "Měl, pane Vlnovský, ale Tomáš je můj bratr a byla to moje povinnost, nasadit pro něho život." "Máš ještě jiné povinnosti; působit radost otci a matce a býti jim nápomocen. Tvůj život má větší cenu než můj. Jsem stařec nad hrobem a rok nebo dva už nic neznamenají, kdežto ty máš před sebou ještě celý život." 237///

59, ZA KOLOVOU HRADBOU „, „ Druhého rána Tomáše vyslýchali, proč lezl do člunu. K jejich překvapení řekl, že chtěl plout zpátky k stanům, podívat se, jsou-li banány už zralé. Chtěl se jich najíst a vrátit se před obědem, aby nikdo nic nevěděl. "Myslím, že bys už nikdy nejedl žádné banány, kdybychom tě nebyli spatřili," povídal Vlnovský. "Tomáš -už nepůjde na moře." "vím, že tě to prohnalo," povídal otec. "Ale maminka ti vysvětlí, v jakém jsi byl nebezpečí a do jakého nebezpečí jsi uvedl svým bláznovstvím druhého." Kolová hradba byla skoro hotova. Dlouho se radili o tom, jak zařídit vchod. Rozhodli se udělat jej ze silných dubových fošen, které Vlnovský přivezl od písečné zátoky. Ale uvnitř za nimi postaví ve vzdálenosti jedné stopy řadu kůlů a mezi nimi krátké kůly jako barikádu. Potom budou dveře tak pevné jako ostatní hradba. Dali se do úpravy skladiště v obytný dům. Proutěné výplně stěn odstranili a rozhodli se nahradit je trámovím. Za týden byla hotova hradba a vrata a začali kácet stromy na stěny domu. Šlo to rychle. Vlnovský sbíjel podlahu z prken a všichni ostatní stavěli stěny. Na dva dny musili tu práci přerušit a věnovat se sklizni plodů ze zahrádky. Čtrnáct dní minulo v krušné práci, dům byl konečně hotov a úplně připraven k bydlení. Byl velký a nízkými mezistěnami rozdělen na tři světnice. Do přední vedly zpředu dveře a zezadu okno. To byla jídelna; postranní byly ložnice, jedna pro paní s Jitkou a s dětmi, druhá pro ostatní. '238,

"Vidíš, Vilíme, kdybychom neměli prkna z lodi a musili jich z palmových kmenů otesávat tolik, kolik jich padlo na podlahu a na mezistěny, trvalo by nám to nejméně půl roku." "Takhle je to mnohem pohodlnější. A kdy se sem nastěhujeme?" "Čím dříve, tím lépe. Ještě máme mnoho práce, ale můžeme ji konat uvnitř za hradbou." " A co uděláme se starým domem?" ptal se Vilím. "Složíme tam méně cenné věci, než bude kdy postavit nové skladiště v ohradě." "Tak tam nastěhujeme sudy, ty zabirají nejvíc místa." "Jenom ne ten veliký, ten budeme potřebovat. Postavím a upevním jej v rohu." "Na co pane Vlnovský?" " Na vodu." "Ale vždyť odtud máme k studánce blíž než ze starého domu!" "To vím, ale mohlo by se stát, že bychom nemohli z ohrady, a pak bychom neměli vodu." "Už rozumím, pane Vlnovský, vy pamatujete na všecko." "V mém věku to není nic divného. Ani nevíš, jaký kámen mi spadne se srdce, až tu budete všichni." " Proč se tedy nestěhujeme?" "Nechci naléhat, aby matka nemyslila, že je nějaké nebezpečí. Ale ono je! Navrhni přestěhování ty, postele jsou hotovy mimo plachtové záclony, a ty můžeme přibít dnes večer." Vilím opravdu navrhl při obědě, aby se zítra přestěhovali do nového domu, že to bude pohodlnější bydlit tam, když tam nejvíc pracují. Pán s tím souhlasil, ale paní namítala, že to tam bude třeba napřed upravit. "Právě proto, paní, bude nejlépe, když se tam sama odeberete a dohlédnete na to. Nic nebude na svém místě, dokud vy to pořádně neuklidíte." "Dobře, Vlnovský, vidím, že jste všichni proti mně a vzdávám se. Můžeme se tedy zítra stěhovat." '239,

"Bude to lepší, paní; máme poslední měsíc pěkného počasí a plné ruce práce." Celý příští den byli zaměstnáni přenášením a stěhováním. Té noci po prvé spali za kolovou hradbou. Vlnovský postavil Jitce z prken pěknou předsíň k vaření. Druhý týden roztřídili zásoby Méně důležité, jako solené maso, mouku a zahradní plody, uložili v starém domě. Také soudek střelného prachu a většinu patron tam dali pro bezpečnost. Ale jeden sud masa, mouky a všechny železné věci a plachty uložili pod novým domem, který stál čtyři stopy nad zemí, neboť pod ním býval útulek zvířat. Bylo tam hodně místa, docela sucho a vešlo se tam vše. Vlnovský též nanosil vody do velkého sudu a opatřil jej dole blízko dna pípou. V sobotu večer povídal Vlnovský: "Pane, udělali jsme pořádný kus práce, ale to už byla poslední. Sedíme pohodlně v novém domě a všechny zásoby máme bezpečně pod střechou. Teď se dáme do některých drobností. My s Vilímem spravíme člun, abychom se mohli vypravit ke stanům podívat se na dobytek a na plodiny." " Na banány a guavy!" ozval se Tomáš. "Na ty jsme docela zapomněli," řekla paní. "Není divu, když bylo tolik jiné práce. Snad tam ještě nějaké zůstaly; poplujeme pro ně, jakmile bude člun spraven." "Také musíme znovu zasít obilí a sázet brambory, než přijde deštivé počasí," dodal pán. "Už těch pěkných dnů bude na mále, musíme to dělat vždycky, když se na počátku dešťů chvílemi vyjasní. Teď je na nás, abychom šli zase obracet želvy. Dobrou noc, pane! Dobrou noc, paní! Pojď, Vilíme!" Podařilo se jim obrátit šest želv a dopravili je do nádržky. Prohlédli pečlivě obzor dalekohledem, vrátili se domů, zabarikádovali vrata a šli spat. '240,

60, NÁVŠTĚVA NA OBZORU. „, „ Další týden strávil Vlnovský opravou člunu. Vilím s otcem zatím zryli zahrádku. V domě bylo také práce plné ruce. Pralo se a šilo, i malá Karlička pomáhala. Dokonce také Tomáše zapřáhli; musil nosit vodu a hlídat Vojtíška. Matka ho za to před otcem pochválila a on byl na to velmi pyšný, V pondělí po opravě člunu se Vlnovský s Vilímem vydali do malého přístavu.pod lukami a shledali stádo ve výborném stavu. Mnoho banánů a guav bylo zralých, ba přezrálých a vysušených. Přesto našli zdravých tolik, že jimi vyplnili půl člunu. "Nemůžeme udělat nic lepšího než nechat stádo tady. Před nepohodou se může utéci do palmového háje a pastvy je tu dost, že by se tu uživilo desetkrát tolik zvířat." "Ale ještě musíme vykopat jamy." "Vidíš, na ty jsem docela zapomněl. Už jdu pro rýč. " Vyryli jich dostatek a jeli zpátky. Když byli na cestě, zatáhlo se nebe a hrozila bouřka. Ale dešť počkal, až přistali; nebyl tuze silný, pouhé oznámení, že se blíží doba dešťů. Ovoce přišlo všem vhod, neboť ho už velmi dlouho postrádali. Nazítří bylo zase hezky a všechno bylo osvěženo deštěm. Přesto se rozhodli, že hned ráno dojedou pro stany a kromě nich přivezou tolik jamů, kolik jich člun unese. Večer Vlnovský podotkl, že vítr přeskočil na východ. "To je špatné pro naši zítřejší plavbu, pane Vlnovský. Tam nás vítr dopraví rychle, ale zpátky s nákladem budeme musit krušně veslovat." "Doufejme, že nás nepotká nic horšího," odpověděl Vlnovský. "Ale teď pojďme spat. Ráno vstanu hodně brzo takže ty můžeš spát do libosti." '241,

"Já vstanu taky, pane Vlnovský, jsem rád venku s vámi." Ještě než se rozednilo, odstranil Vlnovský s Vilímem barikádu od vrat a sešel na břeh. Vál stále východní vítr, dokonce silněji než včera, a honil po nebi černé mraky. Když slunce vycházelo, zamířil stařec dalekohled tím směrem. Díval se neobyčejně dlouho a nic neříkal. "Vidíte něco, že se pořád díváte jedním směrem?" "Neklamou-li mě oči, bojím se, že vidím. Za několik minut budeme mít jistotu." Na východě byla vrstva temných mraků, ale když se slunce nad ně vyhouplo, řekl Vlnovský: "Ano, Vilíme, už je to tak. Ty černé tečky jsou plachty z rohoží." "Jaké plachty?" "Divošských člunů. Já to věděl, že přijdou! Podívej se sám, mne už bolí oči." "Teď vidím!" zvolal hoch. "Je jich aspoň dvacet nebo třicet!" "A v každém nejméně dvacet nebo třicet mužů." "Co máme dělat, pane Vlnovský? Jak to vyděsí maminku! Bojím se, že proti takovému množství nic nepořídíme." "Můžeme pořídit hodně a musíme pořídit hodně, milý hochu. Jde na nás několik set divochů, to je jisté. Ale my máme kolovou hradbu, přes kterou se tak snadno nedostanou, máme hojnost pušek a střeliva, že nám stačí na dobrý boj. Není vyloučeno, že v něm zvítězíme, neboť oni přicházejí jen s kopími a kyji." "Jak rychle se blíží! Vždyť tu budou za hodinu!" "To ne, hochu, nejdříve za dvě hodiny. Tohle jsou velké čluny. Přesto nesmíme ztrácet čas. Budu je ještě chvíli pozorovat a ty zatím běž domů a pošli mi sem tatínka! Potom připrav pušky; soudky prachu a patrony ze starého domu přenes do nového! Ať ti Jitka pomůže! Máte na to dost času. Až budete hotovi, přijďte sem taky!" V několika minutách byl pán tady. "Vlnovský, mám dojem, že je nějaké nebezpečí. Vilím nechtěl před matkou nic povídat, ale bylo to na něm vidět. Co se stalo?" '242,

"Jede na nás několik set divochú, to je jisté. „

"Jde na nás velká přesila divochů, pane, nějakých pět šest set -, budeme se musit bránit zuby nehty, a jistě mnoho dní." "Vy myslíte, že proti takovému množství něco pořídíme?" "S puškami za hradbou proti kopím a kyjům ano, nebude-li nikdo z nás raněn." Pan Rolemil prohlížel čluny dalekohledem: "Bude to skutečně zoufalý zápas. Přesto spoléhejte na mne, že budu konat povinnost do posledního dechu, a také Vilím bude na svém místě." "Děkuji, pane," řekl Vlnovský. "Bude lépe, když už zde nezůstaneme, protože nám nezbývá mnoho času na přípravy. Potřebujeme ještě připevnit k ohradě uvnitř nějaké fošny, abychom při útoku měli na čem stát a střílet po nepříteli. Nej'243,

dříve však pojďme do starého domu a přenesme odtamtud potraviny a všecko, čeho nám bude nejvíce třeba. Sudy snadno odvalíme do ohrady. Starý dům napadnou nejdříve a všechno v něm snad úplně zničí. Sudy zničí jistě už proto, aby se zmocnili železných obručí. To bude práce na dobrou hodinu. Doufám, že už máme všechno v ohradě. Jitka má dost paliva a ten velký sud vody nám vystačí nejméně na tři neděle. Zbude-li nám ještě čas, sjedeme s koly k nádrži a přivezeme nějakou želvu, aby bylo i čerstvé maso." To byla jejich řeč cestou domů. Při návratu viděli, že Vilím a Jitka už tam dopravili střelný prach a patrony. Pán šel oznámit ženě tu zlou zprávu. "Tolikrát jste o tom mluvili, tatínku, že mě to už ani příliš nepřekvapuje. Buď jist, že udělám vše, co zmůže v takovém případě slabá žena." Potom šli všichni do starého domu. Děti ještě spaly, takže nebylo třeba, aby byl někdo u nich. „, „

61: NAPJATÉ OČEKÁVÁní. „, „ Od starého domu bylo dobře vidět na čluny divochů, proto je Vlnovský pozoroval dalekohledem, kdykoli se vrátil po odvalení sudů z ohrady. Všichni se lopotili ze všech sil, i paní se činila, dokonce i sudy pomohla odvalovat a jiné věci přenášela. Za hodinu měli v ohradě všechno, oč jim nejvíc běželo. Čluny byly stále ještě vzdáleny šest nebo sedm mil. "Ještě nám do jejich příchodu zbývá dobrá hodina, pane. A také úskalí je trochu zdrží. Pochybuji, že budou na břehu dříve než za dvě hodiny. Máme dost času na všecko. Jitko, přivez kola a ty, Vilíme, jdi pro harpunu, ať máme v ohradě taky nějakou želvu. Vaši pomoc zatím nepotřebuji, pane, můžete prohlédnout pušky, jsou-li v pořádku." "Ano, a potom nás nauč je nabíjet!" dodala paní. "Já s Jitkou to můžeme dělat a nabité pušky vám podávat." "To je výborný nápad, paní," chválil ji Vlnovský. Za půl hodiny přivezli Vilím a Jitka šest želv a Vlnovský se s nimi vrátil do ohrady. Přivalili k hradbě několik prázdných sudů, k nimž upevnili silná prkna tak vysoko, aby člověk na nich stojící viděl přes ohradu a mohl pálit na nepřítele. "Tak, pane, už bychom byli připraveni. Paní s Jitkou mohou jít dohlédnout na děti." Potom všichni společně posnídali, ač nikdo z nich neměl valnou chuť k jídlu, což každý pochopí. "Tohle napětí je nejhorší ze všeho!" řekla paní. "Radši už aby tu byli." "Mám se jít k Vlnovskému zeptat; jak jsou už blízko? Budu tu v okamžiku." 245

Pán se skutečně hned vrátil se zprávou, že čluny jsou těsně u břehu. "Divoši zřejmě znají průchod mezi skalisky, protože k němu zamířili přímo a stáhli plachty na polovic. Vlnovský a Vilím tam zůstali na výzvědách schováni za palmovými kmeny." "Jen aby tam nezůstali příliš dlouho." starala se paní. "Jen se neboj, Helenko, je dobře, že je do poslední minuty nespouštějí s očí." V té době už Vilím s Vlnovským viděli ze svého úkrytu, jak asi deset člunů přistalo a divoši z nich vyskákali na břeh. Ostatní čluny se hrnuly týmž průlivem mezi skalisky. Divoši byli pomalováni, měli válečné pláště s péry, byli ozbrojeni kopími a kyji. Bylo na nich vidět, že jejich úmysly nejsou nijak mírumilovné. Vilím vzal od Vlnovského dalekohled, prohlédl si je pozorně a řekl: "Co jich je! A že jsou to ukrutní padouši, to je na nich vidět. Přemohou-li nás, pobijí nás bez milosti." "O tom není pochyby, Vilíme. Proto se musíme tvrdě bránit a nedopustit, aby nás přemohli. Zabili by nás jistě a nejspíš potom taky snědli, ale na tom by nám už málo sešlo." Vilím odpověděl rozhodným hlasem: "Budu bojovat do posledního dechu. Ale už přicházejí, jak nejrychleji mohou!" "Pravda, déle tu nemůžeme zůstat. Pojď, hochu. "Zdálo se mi, když jsme se vraceli, že jsem zahlédl velkou plachtu tamhle za mysem naší zahrádky." "To byl nejspíš nějaký větší člun, který se v noci zatoulal od ostatních. Radši pojď honem, začínaji křičet!" V minutě byli v ohradě, zavřeli vrata a pevně je zabarikádovali palmovými kmeny. '246, „, „

62, NEní VODY. „, „ Válečný pokřik divochů naplnil panino srdce hrůzou; ještě štěstí, že neviděla jejich pomalované a divoké tváře! Vojtíšek a Karlička se jí drželi kolem krku, plni strachu, ale neplakali. Jen se rozhlíželi, odkud ten hrozný hluk přichází, a potom se ještě více přivinuli k matce. Tomáš byl velmi zaměstnán tím, že doháněl jídlo, které při snídani zameškal, protože si ho nikdo nevšímal a neokřikoval ho jako jindy. Jitka byla venku a neprojevovala žádný strach. Pán prosekával střílny v ohradě, aby se střelci nemusili vystavovat divochům. Vilím a Vlnovský s nabitými puškami očekávali jejich příchod. "Teď se zabývají starým domem," řekl Vlnovský, "ale to je dlouho nezdrží." "Už jdou!" vyhrkl Vilím. "Pane Vlnovský, podívejte se, že je to jedna z těch žen, které nám utekly, co jde mezi dvěma prvními muži? Ano, je to ona!" "Máš pravdu. Á! Zastavili se! Kolová hradba je překvapila a teď nevědí, co dál. Vidíš, jak spolu štěbetají? To je válečná porada, ten velký chlap je jistě jejich náčelník. Koukej, hochu, ač jsem se rozhodl bojovat zoufale, přece je mi nějak proti mysli začínat. Ukáži se jim tedy přes ohradu a teprve, až nás napadnou, budu střílet s čistým svědomím." "Ale dejte pozor, ať vás netrefí kopí!" "Žádný strach, Vilíme! Už jsou tady!" Vlnovský se vzpřímil na prkně, kde stál, a ukázal se divochům. Ti strašlivě zaječeli a v běhu po něm hodili aspoň tucet kopí. Kdyby se nebyl bleskem shýbl, jistě by byl býval zasažen. '247,

Čtyři kopí se zabodla do hradby těsně pod okrajem a chvěla se jako struny; jiná přeletěla a padla na druhý konec. "Teď, Vilíme, miř dobře. Avšak dříve nežli mohl Vilím střelit, padla rána z kouta, kde pán hlídal, aby divoši nepřišli odzadu. Po jeho výstřelu se skácel veliký náčelník. Vilím a Vlnovský také vypálili a dva divoši padli k zemi za divokého pokřiku ostatních. Jitka jim podala nově nabité pušky. Paní dala malého Vojtíška na opatrování Karličce, poručila Tomášovi, aby byl zticha, otočila za sebou klíč ve dveřích domu a spěchala k Jitce také nabíjet pušky. Kopí nyní bzučela vzduchem a bylo štěstí, že mohli pálit za ohradou, aniž se sami vystavovali, jinak by to s nimi bylo vypadalo velmi špatně. Pokřik divochů sílil. Začali útočit na hradbu se všech stran. Ti nejčilejší vyšplhali s kočičí obratností až nahoru, ale jak se jejich hlavy objevily nad hradbou, padali pod výstřely obležených. Zápas trval přes hodinu. Divoši ztratili velký počet mužů a to je přimělo k ústupu. Společnost v ohradě si mohla oddychnout. "Mnoho tím útokem nezískali," povídal Vlnovský. "Drželi jsme se dobře a ty, Vilíme, jako bys byl jen k tomu vychován." "Myslíte, že teď odtáhnou?" ptala se paní. "Kdepak! Dokud nezkusí všechno možné, nevzdají se tak snadno. Jsou to stateční muži a je na nich vidět, že už měli co dělat se střelnými zbraněmi, jinak by byli víc překvapeni." "To je jisté," odpověděl pán. "Slyší-li divoši po prvé rachot výstřelů, bývají velmi poděšeni." "A tihle nebyli; je vidět, že nebojují s Evropany po prvé." "Odešli všichni, pane Vlnovský?" ptal se Vilím, když sestoupil s ochozu k matce. "Ba ne, vidím je mezi stromy, sedí tam v kruhu a myslím, že se radí." "Dostal jsem pořádnou žízeň," řekl Vilím. "Jitko, přines mi trochu vody!" '248,

Jitka odběhla k sudu, ale za chvíli se vrátilá celá zděšená: "Ó pane! Ó paní! Není vody! Všechna voda je pryč!" " Není vody?" zvolal Vlnovský a všichni s ním jedním dechem. " V sudu není ani kapka." "Přece jsem jej naplnil až nahoru!" řekl Vlnovský velmi starostlivě. "Sud přece neteče, tím jsem si jist, jak se to mohlo stát?" "Já už vím, paní!" řekla Jitka. "Pamatujete, když jsme předevčírem praly, jak jste poslala Tomáška, aby nosil vodu ze studánky? Divila jste se, jak rychle je vždycky zpátky, a chválila jste ho za to, i pánovi jste to při obědě říkala. Ale jemu se asi nechtělo chodit tak daleko a radši nosil vodu ze sudu." " Bojím se, že je tomu tak," odpověděla paní. "Co budeme dělat ?" " Zeptám se Tomáška," řekla Jitka a vběhla do domu. "To je velmi vážné pane, řekl Vlnovský a tvářil se úzkostlivě. Pán kývl hlavou. Všichni chápali, v jakém se octli nebezpečí. Neopustí-li divoši ostrov, zahynou žízní anebo se musí vzdát; v obojím případě přijdou o život. Jitka se vrátila. Její podezření se potvrdilo až příliš. Tomáš, potěšený chválou, že nosí rychle vodu, chodil ji točit pípou ze sudu, až jej vyprázdnil. "Prozřetelnost tedy chtěla, aby byly všechny naše pečlivé přípravy zmařeny líným klukem!" řekl pán. "Jediná naše naděje teď je, že to divochy omrzí a odejdou," řekl Vlnovský. "Kdybych měla jen trochu vody pro děti, sama bych si ze žízně nic nedělala. Ale dívat se, jak nebožátka trpí. .. Jitko, což nezůstala nikde ani kapka?" Jitka zavrtěla hlavou. Paní řekla, že se sama přesvědčí, a zašla s Jitkou do domu. "Tohle je velmi špatné, Vlnovský," řekl pán. "Co bychom teď dali za malý deštík, abychom si mohli nachytat pár kapek!" "Nikde není ani mráčku, pane." '249,

"Radši aby divoši přišli znova," řekl Vilím. "Aspoň by se to rychleji rozhodlo!" "Pochybuji, že už dnes přijdou. Ovšem v noci skoro určitě, musíme se na to připravit." " Co můžeme dělat, Vlnovský?" "Nejdříve zvýšíme ohradu tím, že nad ni přibijeme od stromu ke stromu silná prkna, aby ji tak snadno nepřelezli. Tentokrát k tomu nebylo daleko. Také musíme připravit hromadu paliva, abychom mohli rozdělat velký oheň, v naprosté tmě by se nám bojovalo špatně. Poskytne jim to sice výhodu, že budou vidět škvírami, kde jsme a co děláme, ale jejich kopí hradbu stejně neprorazí, tak na tom tolik nesejde. Oheň musí hořet uprostřed ohrady; máme dost dehtu na přilévání, aby byl hodně jasný. Zapálíme jej ovšem až v okamžiku útoku. Budeme vidět, kudy se chtějí na nás dostat, a zabráníme jim v tom svými puškami." "To je dobrá myšlenka, Vlnovský. Kdyby nebylo té nešťastné příhody s vodou, skoro bych doufal, že se ubráníme." "Trpět žízní budeme hodně, pane, o tom není pochyby, ale kdo ví, co nám přinese příští jitro." "Pravda, Vlnovský. Ještě vidíte divochy?" "Už ne, pane. Odešli z místa, kde se radili; jistě teď obvazují raněné a odnášejí mrtvé." Jak Vlnovský předvídal, divoši toho dne už neútočili. Oba muži a hoch pracovali pilně na přípravách. Přibíjeli fošny na kmeny stromů nad ohradou a zvýšili ji na třech stranách o dobrých pět stop, takže bylo skoro nemožno ji přelézt. Připravili velký oheň, a to tak, že do sudu od dehtu dali palmové listí a dříví, polité dehtem. Neobědvali ani nevečeřeli, protože neměli jiné jídlo kromě soleného masa -, želvy byly ještě živéa Vlnovský radil, aby radši nejedli a nezvyšovali svou žízeň. Nejvíce trpěly děti. Vojtíšek stále plakal a volal: "Pít, pít!" Vlnovský radši zůstal venku na hlídce, protože v domě to vypadalo tak smutně a on nikomu nemohl pomoci. Ubohá paní měla těžkou úlohu konejšit děti, neboť vedro bylo stále velmi značné. '250, „, „

63, HROZNÁ ŽIZEŇ. „, „ Avšak dětský pláč byl hned po setmění vystřídán zuřivým jekotem divochů, kteří podnikali noční útok. Napadli všechny strany hradby současně a snažili se ji přelézt. Jen tu a tam přiletělo nějaké kopí; bylo vidět, že si umínili dobýt ohrady přesilou. Vlnovský dobře učinil, že ohradu tak značně zvýšil. Divoši se totiž přihnali v takovém množství, že by ji byli hravě ztekli. Asi čtyřem divochům se sice podařilo dostat se nahoru dříve, než Jitka na pokyn Vlnovského zapálila oheň, ale ti byli sestřeleni. Když se oheň jasně rozhořel, bylo snadnější mířit na divochy přes ohradu a mnoho jich při útoku padlo. Trvalo zase přes hodinu, než divoši poznali, že to takhle nepůjde. Byli odraženi po druhé a opět vzali s sebou raněné a mrtvé. "Doufám, že se teď vrátí do člunů a odplují," povídal pan Rolemil. " Taky bych si to přál," odpověděl Vlnovský. "Konečně to není nemožné. Ale jak se to dovíme? Přemýšlel jsem o tom, pane, že bychom měli sledovat jejich pohyby. Vidíte tuhle vysokou palmu v naší ohradě? Převyšuje všechny ostatní. Natlučeme-li do kmene velké hřeby, po nichž by se dalo vylézt nahoru, přehlédneme celou zátoku a budeme vědět, co nepřítel podniká." "To je pravda, jenže kdo tam vyleze, bude příliš vydán jejich zbraním." "To nebezpečí nehrozí, pane. Proto jsme vysekali tak široký pruh kolem ohrady. Žádný divoch se nemůže přiblížit nepozorován, takže bude dost času sestoupit." 251,

"Snad by to tedy šlo, ale rozhodně až ve dne, protože teď může být některý schován u samé hradby." "To je možné; počkáme tedy až za světla." Pán šel do domu. Také Vilíma chtěl Vlnovský přinutit, aby si na nějakou hodinku lehl, že zůstane sám na stráži. Ráno ho vystřídá pán a Vlnovský si též půjde chvilku zdřímnout. "Nemohu spát, pane Vlnovský. Zrovna třeštím žízní," odpověděl Vilím. "Je to velice trapné, já vím -, cítím to přece taky, ale co teprve zkusí ubohé dětičky! Těch je mi nejvíc líto." "Já nejvíc lituji maminku. Je to pro ni strašné, poslouchat jejich nářek a nemoci nic dělat." "Pravda, to je nejstrašnější. Ale odejdou-li divoši do rána, rychle to trápení zapomeneme." "Jenže já se bojím, pane Vlnovský, že jsou tuze odhodláni." "To je pravda, železo je jim nad zlato a víš, co všechno provádějí pro zlato civilisovaní lidé!" Pán vstoupil do domu a viděl, jak všechny děti úpěnlivě pláčí. Chtěly pít a nedaly se ničím uchlácholit. Matka stírala Vojtíškovi slzy, Karlička byla už úplně skleslá a nic neříkala. Otec tam zůstal asi dvě hodiny a pomáhal matce konejšit malé trpitele, protože ona byla se svými silami už u konce. Potom vyšel k starému Vlnovskému, který zůstal na stráži. "Věřte, Vlnovský, že je stokrát snadnější bránit se zuřivým divochům než se dívat na to mučení matky a dětí." "To je jisté, pane. Ale vzmužte se a doufejte! Je velmi podobno pravdě, že divoši po tom krvavém přivítání, jehož se jim dvakrát dostalo, raději opustí ostrov." "Jen aby se to vyplnilo, Vlnovský! To by bylo štěstí. Přišel jsem vás vystřídat, nechcete si trochu lehnout?" "Půjdu, pane. Zavolejte mě za dvě hodiny, to už bude světlo, a potom se zas vy můžete prospat." "Nebudu moci spát, aspoň si to myslím." '252,

"Vilím také říkal, že žízní neusne, a podívejte se, jak tvrdě tu. chudák spí na palmovém listí!" "Vydrží to ten hoch, co říkáte?" "Aspoň doufám, pane." Pán si vylezl na prkenný ochoz a tam se oddal svým myšlenkám. Že nebyly veselé, to si dovede každý představit. Přesto byl klidný a na všechno připravený. Za svítání se Vlnovský probudil a přišel ho vystřídat. Pán se nevrátil do domu, ale lehl si vedle Vilíma. Vlnovský zatím zatloukal hřeby do kmene. Zavolal si Vilíma na pomoc, protože jeden musil hlídat, zdali se divoši neblíží, a druhý zatloukal. Za hodinu byli nahoře v koruně, odkud přehlédli celou zátoku. Vilím zatloukl posledních deset hřebíků, rozhlédl se a potom slezl k Vlnovskému. "Je vidět všecko," povídal. "Starý dům docela srovnali se zemí. Většinou leží kolem něho a jsou přikryti válečnými plášti. Čluny jsou vytaženy na břeh tam, kde divoši po prvé vystoupili, a ženy chodí k člunům a od nich." "Dům zbořili proto, aby se zmocnili železných hřebíků. Viděl jsi jejich padlé?" "Ne, nechtěl jsem být dlouho nahoře, ale hned tam zase vylezu. Musil jsem dolů, protože mi po tom zatloukání hřebů umdlévaly ruce ; také kladivo bylo velmi těžké. Jen co si odpočinu, půjde to zas lehce. Ale v ústech mi hoří, pane Vlnovský, rty už mám celé oteklé. Nikdy jsem netušil, že je žízeň tak strašlivá. Doufal jsem, že na stromě najdu nějaký ořech, ale není tam nic." "I kdyby byl, neměl by v tuto roční dobu mléko. Když divoši dnes neodtáhnou, musí se něco udělat. Vlez tam ještě a podívej se, zda se nehýbají!" Tentokrát zůstal Vilím nahoře několik minut. Po sestupu řekl: "Teď jsou už všichni vzhůru a rojí se jako včely. Napočítal jsem 260 mužů ve válečných pláštích; ženy chodí sem a tam s vodou. U člunů je jen asi deset žen, které se bijí '253, do hlavy nebo něco takového, pokud jsem mohl rozeznat." "Vím, co to je, Vilíme. Rozřezávají si tvář nožem nebo jiným ostrým předmětem; to je zvyk těchto národů. Mrtvé uložili do člunů a nyní nad nimi naříkají. Snad přece hodlají odtáhnout, když dali mrtvé do člunů, ale kdopak ví." 254 „, „

/64, VLNOVSKÝ JDE PRO VODU. „, „, Celý den byli připraveni a stále očekávali nový útok divochů. Jak viděli s vrcholu palmy, konali divoši dopoledne válečnou poradu. Seděli ve velkém kruhu, v jehož středu vždy jeden řečnil a při tom hrál obuškem a kopím. Odpoledne poradu skončili a rozběhli se po lese sekat palmy a shromažďovat palivo. Vlnovský je dlouhó pozoroval a krátce před západem slunce sestoupil. "Pane, myslím, že v noci nepřijdou, ale ráno můžeme očekávat něco velmi vážného. Divoši kácejí stromy a dělají velké otepi paliva. Jejich kamennými sekyrami to sice nejde tak rychle, ale vytrvalost a velké množství rukou dokáže mnoho. Budou asi pracovat celou noc, až budou mít dostatečný počet otepí. "Ale k čemu, Vlnovský?" "Buďto je chtějí narovnat k ohradě, aby po nich mohli snadněji nahoru, anebo je chtějí zapálit a vykouřit nás." "Myslíte, že se jim to podaří?" "Bez velkých ztrát ne; snad je odrazíme, ale bude to strašný boj, mnohem horší, než byly dosavadní. Ženy musí rychle nabíjet, abychom mohli co nejrychleji střílet. Že by nás upálili, ani se nebojím, spíše nás vykouří. Palmové dříví, zvláště syrové s kůrou, z jakého je naše ohrada, nechytá snadno, dokud stojí zpříma. Ani snopy čerstvých větví nevydrží hořet dlouho, rozpálí se a zhasnou." "Jenže naše mučivá žízeň se bude horkem a kouřem ještě stupňovat ; bojím se, že naprosto pozbudeme síly." "Musíme doufat a dělat, co můžeme, pane. Pamatujte si, kdyby se mi v boji něco stalo a vy už nemohli náporu odolávat, '255,

musíte použít kouře k útěku do lesů směrem k stanům. To se vám může snadno podařit. Použijí-li k útoku ohně, povedou jej od návětrné strany; utíkejte tedy k závětrné. Ještě ukáži Vilímovi, jak vyrazit jeden sloup ohrady, bude-li to nutné. Až se sem divoši dostanou, nebudou se hned rozhlížet po vás a snad ani potom, zmocní-li se toho, po čem dychtí." "Proč mluvíte, jako by se vám mělo něco stát, pane Vlnovský?" ptal se Vilím. "Protože až si přistaví snopy k ohradě, budou ji moci přelézt a mne ranit nebo zabít šípem zrovna jako tebe." "Ovšem, ale ještě tu nejsou a budou to musit draze zaplatit, než se sem dostanou," odpověděl Vilím. Vlnovský potom převzal stráž a řekl pánovi, že ho v poledne zavolá na vystřídání. Ty dva dny nejedli skoro nic. Jednu želvu sice zabili a upekli si řízky, ale jídlo jen zvyšovalo žízeň, proto ani děti nechtěly jíst. Jejich utrpení bylo nyní strašné a chudák paní byla skoro šílená. Sotva pán odešel do domu, kývl Vlnovský na Vilíma a řekl: "Vodu musíme mít stůj co stůj. Nesnesu déle pomyšlení, jak se ty děti k smrti trápí a matka s nimi. Mimo to bez vody nebudeme s to odrazit zítřejší útok divochů. Doslovně se udusíme kouřem, použijí-li ohně. Koukej, hochu, já vezmu tohle sedmigalonové") vědro a dojdu s ním pro vodu. Může se mi to podařit, a také nemusí, ale je nutno, aby mi někdo pomáhal. Padnu-li, jakáž pomoc!" "Proč nemám jít já?" zeptal se Vilím. "Z mnoha důvodů. Hlavní je, že bys to nedokázal tak jako já. Vezmu si na sebe válečný plášť s péry toho divocha, který padl mrtev dovnitř ohrady. To bude dobré zakuklení. Nevezmu si jinou zbraň kromě jeho kopí, protože puška by mi jen překážela a zvyšovala váhu, kterou musím nést. Dej pozor: musíš mě pustit a zase za mnou založit vrata trámcem. To v případě útoku '") Galon = skoro 4 litry. '256,

k.ř stačí zadržet vrata na tak dlouho, než je řádně zabarikáduješ. Dávej pozor, až se budu vracet, abys mě rychle vpustil. Rozuměls mi?" "Docela dobře, ale musím se přiznat, že se opravdu bojím. Kdyby se vám něco stalo, jaké by to bylo neštěstí!" "Jakáž pomoc, hochu, voda musí být stůj co stůj a teď je nejvhodnější chvíle. Nechali práce a dali se do jídla, mohu potkat nanejvýš nějakou ženu." Vlnovský odešel pro vědro, hodil přes sebe plášť a na hlavu si dal indiánskou čelenku z peří. S vědrem na rameně a s kopím v ruce čekal u vrat, až Vilím tiše odstraní trámy. Vykoukl a pustil ho ven. Vlnovský mu stiskl ruku, přeběhl mýtinu před ohradou a zmizel v palmovém háji. Hoch podle návodu za'257, vřel vrata, založil je pro bezpečnost trámkem a zůstal na stráži. Byla to chvíle strašného napětí a naslouchání každému šustotu. Šelestění listů v koruně palmy ho vždy polekalo, že rychle sáhl po nabité pušce. " Už by tu měl být!" říkal si v duchu. "Vždyť to není ani sto metrů, a přece nic neslyším." Konečně se mu zdálo, že slyší velmi tiché kroky. Ano, je tomu tak! Vlnovský se šťastně vracel. Vilím měl ruku na trámci, aby jej rychle odsunul stranou, když tu slyšel hluk nějakého zápasu a někdo padl těsně za vraty. Polekán odstrčil závoru a otevřel právě, . když ho Vlnovský zavolal jménem. Spatřil, jak stařec zápasí s divochem, který stál na něm a vrazil mu kopí do prsou. Vilím střelil a divoch se svalil mrtev. " Honem vezmi vodu!" řekl Vlnovský slábnoucím hlasem. "Pokusím se tam doplazit, půjde-li to." Vilím popadl vědro a vnesl je dovnitř. Potom se vrátil k Vlnovskému, který se vzchopil na kolena. Po výstřelu vyběhl i pán, viděl vrata otevřená, vyšel z ohrady a pomáhal Vilímovi zvednout Vlnovského. Když ho vzal pod paždí, vnesli ho dovnitř a rychle zajistili vrata. "Jste raněn, pane Vlnovský?" ptal se Vilím. "Ano, hochu, ano, myslím smrtelně raněn. Kopí mi proniklo do prsou. Trochu vody prosím!" "Běda, tu právě nemáme." hořekoval pán. "Máme, tatínku, ale je draze zaplacena," odpověděl Vilím a Rychle běžel pro hrníček, nabral vody z vědra a podal starci. ten dychtivě pil. "Polož mě na to listí! Dej všem vody! Až se sám napiješ přijď zas sem. Neříkej mamince, že jsem raněn, prosím tě o to." "Tatínku, jdi ty s tou vodou, já nemohu opustit Vlnovského." "Půjdu, můj hochu, ale napřed ty se napij!" odpověděl otec. Vilím vypil plný hrníček a jeho skleslost zmizela. Pán spěchal s vědrem napojit hynoucí děti a Vilím zůstal u starce, který těžce dýchal a nic nemluvil. '258,

65, ODRAŽENÝ ÚTOK. „, „ Než se otec vrátil, svlékl Vilím starce, aby se podíval na ránu. "Měli jsme ho radši položit na tu hromadu větví, tam by se mu lépe leželo," povídal otci. Vlnovský zašeptal: "Ještě vodu!" Hoch mu ji podal a potom ho s otcem přenesli na pohodlnější místo. Sotva ho položili, obrátil se raněný na bok a z úst mu vyhrklo množství krve. "Teď je mi už lépe," zašeptal. "Obvaž mi ránu, hochu, stařec jako já nesmí ztratit mnoho krve." Po přenesení byl docela vyčerpán, ale potom se trochu sebral a mohl mluvit tichým hlasem: Tu vyšla z domu paní a volala: "Kde je ten statečný a laskavý muž, ať mu mohu poděkovat?" Pán k ní přistoupil a tiše řekl: "Je raněn, maminko, těžce raněn, nechtěl jsem ti to prve říci." Vypravoval jí, co se stalo, a vedl ji tam, kde stařec ležel. Paní u něho klekla, vzala ho za ruku a slzy ji polily. "Pro mne neplačte," řekl Vlnovský. "Byl jsem živ dost dlouho. Je mi jen líto, že vám už nebudu nápomocen." "Drahý stařečku!" vzlykala paní. "Ať bude můj osud jakýkoli, do nejdelší smrti nezapomenu, co jste udělal pro mne a pro mé děti!" Sklonila se nad ním, políbila ho na čelo a s pláčem odešla do domu. "Vilíme. řekl stařec, "už nemohu mluvit. Zvedni mi trochu hlavu a opusť mě. Už jsi dlouho nepozoroval nepřítele. Přijd za půl hodiny. Pane, opusťte mě taky, rád bych si trochu zdříml." Poslechli ho, vystoupili na prkenný ochoz a pečlivě prohlíželi celé okolí. Potom sestoupili. "Tohle je smutná věc, Vilíme!" řekl otec. '259, Vilím sklopil hlavu: "Nechtěl mě pustit, ale měl jsem přece jít já! Bojím se, že je s ním zle." "Více než zle, je s ním konec, hochu. Bude nám scházet při zítřejším útoku." "Od té chvíle, co jsem se občerstvil vodou, cítím v sobě dvojnásobnou sílu, tatínku, a budu bojovat za dva." "Totéž cítím i já. Ale co zmohou proti takové přesile muž a chlapec?" "Budou-li maminka s Jitkou nabíjet, dokážeme dva jistě nejméně tolik, co dříve dokázali tři žízní umoření." "Snad. Budeme ovšem bojovat do posledního dechu za své životy a za životy těch, kdo jsou nám nejdražší." Vilím šel zase k starci a viděl, že dřímá. Nerušil ho a vrátil se k otci. Nyní po ukojení žízně se přihlásil i hlad. Pochutnali si na želvím řízku jako dosud nikdy v životě. Vilím ještě několikrát přistoupil k Vlnovskému a před rozedněním ho našel s otevřenýma očima. "Jak je vám, pane Vlnovský?" "Lehko, hochu, ani nemám velké bolesti. Ale jde to se mnou valem ke konci, už to není daleko. Nezapomeň, že musíte uprchnout z ohrady a nesmíte se nic ohlížet na mne. Nechte mě, kde jsem. Jít nemohu, a kdybyste mnou pohnuli, umřel bych tím rychleji." "Raději umřu s vámi, než bych vás opustil!"

"Nemluv tak, to není dobře. Musíš zachránit matku, bratra a sestru. Slib mi, že to učiníš!" Vilím váhal. "Je to tvá povinnost, Vilíme. Znám tvé city, ale nesmíš se jimi dát přemoci. Slib mi, oč tě žádám, nebo budu mít těžkou smrt." Vilím stiskl starcovu ruku, neboť nemohl pohnutím mluvit. "Přijdou hned za svítání, už není mnoho času. Vyšplhej na strom a podívej se! Zůstaň tam až do rozednění, pozoruj je, jak nejdéle budeš moci, a potom mi přijď říci, cos viděl." '260,

Starcův hlas slábl a mluvení ho velmi namáhalo. Vilím vyšplhal na palmu a zůstal tam, až svítalo, takže viděl divochy, jak usilovně pracují. Snášeli snopy k místu, kde stával starý dům, a připravovali se k útoku. Vilím sestoupil a zavolal otce, který hovořil s matkou. Pušky byly nabity, paní s Jitkou se postavily pod ochoz, aby byly pohotově k dalšímu nabíjení. "Musíme začít pálit hned, jak budou na dostřel, Vilíme; čím více je zdržíme, tím lépe." Když se divoši přiblížili na padesát metrů, vystřelili a dva hned padli. Tak pokračovali v rychlé střelbě s velkým zdarem deset minut. Nato se divoši hnali ve velikém houfu a každý nesl otep větví před sebou jako štít. Tak se dostali bezpečně až k ohradě a začali u ní snopy srovnávat. Otec i Vilím po nich stále pálili, ale už ne s takovým zdarem jako prve. Ač jich mnoho padlo, přece hromada otepí rostla, až skoro dosáhla výšky, kde byly v ohradě prosekány střílny. Divoši skládali otepi tak, aby tvořily svah od ohrady k nim, i bylo jasno, že jich chtěji použít jako schodů. Konečně byly všechny otepi na svém místě a divoši ustoupili za stromy. "Odešli, tatínku, ale bojím se, že přijdou zas, a pak bude s námi konec." "Taky se toho bojím, hochu. Ustoupili jen, aby se spořádali k všeobecnému útoku, a teď mají možnost dostat se sem. Skoro by mi bylo milejší, kdyby otepi zapálili, aspoň bychom mohli utéci, jak nám radil Vlnovský. Takhle bude po nás veta." "Bojujme až do konce, ale před maminkou to neříkej!" "Chtěl bych ji před smrtí obejmout, ale ne, teď by to byla slabost. Už přicházejí, synu, a v celém zástupu." V tu chvíli vyrazili divoši z lesa všichni zároveň a s takovým válečným křikem, že paní a Jitka div hrůzou neklesly, ale přesto neustoupily. Na padesát kroků začali otec a syn střílet, jenže ječení se ještě stupňovalo. Útočníci už byli u nejnižších otepí, když výstřely pušek přehlušila mnohem mohutnější rána, po níž se palmové kmeny začaly s rachotem lámat a kácet. Útoč'261, obr. . . . výstřely pušek přehlušila mnohem mohutnější rána. . . níci i obležení byli stejně překvapeni. Rána následovala za ranou a divoši padali po celých desítkách. "To je lodní dělo, tatínku! Jsme zachráněni, zachráněni!" "Nic jiného to nemůže být," odpověděl otec v nejvyšším úžasu. "Zachráněni v poslední vteřině!" Divoši se zarazili jako zkamenělí. Zas a zas a zas se ozývalo hřmění děl, kartáče a granáty svištěly hájem a kosily divochy, kteří se konečně dali na zoufalý útěk. "Jsme zachráněni!" zvolal otec a seskočil s ochozu, aby objal paní. Vilím co nejrychleji šplhal na palmu a volal na ně dolů "Veliký koráb, tatínku -, střílí z děl na divochy, kteří se nahrnuli do člunů -, rozhání je na všechny strany -, z korábu sem '262, posílají člun plný mužů s puškami -, už jsou u mysu naší zahrádky -, tři plné divošské čluny odrazily -, ještě dělové rány dva čluny s divochy se potopily -, lodní člun přistál a vystupují z něho lidé -, jdou sem t ó Vilím sjel co nejrychleji dolů. Rychle odstraňoval barikádu od vrat. Sotva odhodil poslední trám, ozvaly se kroky zachránců. Otevřel vrata dokořán a v okamžiku byl v objetí kapitána Lanovského. '263, KAPITOLA 6, SMRT MILOSLAVA VLNOVSKÉHO. Je nutno vysvětlit, jak se stalo, že kapitán Lanovský mohl přijít v tak naléhavém okamžiku. Vzpomeňme si, jak se před několika měsíci objevila u ostrova loď, která se k veliké nespokojenosti trosečníků už nevrátila. Posádka té lodi však nejen spatřila

jejich znamení, ale přečtla i jméno "Pokojný" na lodní vlajce. Jenže prudká vichřice je zahnala tak daleko na jih, že se kapitán korábu nemohl již vrátit, aby tak velkým zdrženín neporušil své povinnosti k majitelům lodi. Pokračoval tedy v své plavbě do Australie. Když tehdy kormidelník Nevrlý uložil kapitána Lanovského do záchranného člunu, byl kapitán bez vědomí, ale pomalu přicházel k sobě. Po té bouřlivé noci se tak zotavil, že mohl vyslechnout zprávu Nevrlého o tom, co se stalo, a proč jsou na širém moři v otevřeném člunu. Příštího rána se vítr utišil a oni měli štěstí, že potkali loď plující do Australie, která je vzala na palubu. Podle kormidelníkovy zprávy soudil kapitán Lanovský, že rodina Rolemilova určitě zahynula a že loď je ztracena. V ton smyslu podal také zprávu majitelům lodi. Jakmile se octl na australské pevnině, byl krásou a úrodností krajiny tak nadšen, že si tam koupil pozemky a trvale se tam usadil. K tomu rozhodnutí jistě přispěla též jeho poslední nešťastná a nebezpečná plavba. Objednal si z Evropy plemenné krávy, ovce a jiná zvířata, mnoho semen a sazenic a vydal se do hlavního města Sydneye, aby tam očekával zásilku. Tu přijel koráb, který oznámil, že zjistil pobyt trosečníků na pustém ostrově a ti že vyvěsili vlajku se jménem "Pokojný". '264,

Jak tohle kapitán Lanovský uslyšel, odebral se ke kapitánovi oné lodi, aby získal bližší zprávy. Podle zeměpisné délky a šířky onoho pustého ostrova viděl, že není daleko od místa, kde jeho loď ztroskotala. Tam se tedy rodina Rolemilova nějakým zázrakem zachránila! Navštívil guvernéra té země a vyložil mu celou věc. Guvernér mu bez váhání propůjčil jednu vládní loď, aby na ní osobně doplul pro své přátele. Lanovský neváhal a v několika dnech již vládní loď plula plnými plachtami k označenému místu. Dorazila k ostrovu v téže době, kdy divoši opustili své čluny, aby napadli osadníky. Vilím ji dobře zahlédl u mysu jejich zahrádky, a kdyby byl starý Vlnovský tehdy měl čas přiložit k očím dalekohled, byl by rozeznal, že je to koráb, a ne divošský člun. Koráb stál opodál před skalisky, potom se vzdálil a chtěl vyslat člun, aby útesy prozkoumal a vyhledal místo k přistání. Při tom posádka lodi spatřila čluny divochů a slyšela i výstřely pušek bránících se osadníků. Vrátili se s člunem k lodi a oznámili, že podle všeho jsou bílí trosečníci napadeni přesilou divochů. Člun se však ke korábu vrátil až za soumraku, neměli tedy možnost zakročit. V noci slyšeli zase výstřely. Tehdy se kapitán Lanovský rozhodl přistat stůj co stůj. Ale velitel vládní lodi namítal, že má s sebou jen dvacet pět mužů, což nestačí proti tolika divochům. Přesto vykonal přípravy k zakotvení blízko břehu, aby mohl své lidi z korábu podporovat. Teprve potom jim dovolil, aby odpluli na pevninu. Člun vyhledal vhodné místo bez skal pod hladinou těsně u mysu zahrádky a ráno tam měl koráb zajet a zakotvit. Ale na neštěstí celý ten den bylo úplné bezvětří a nemohli se hnout až do toho jitra, kdy divoši podnikali svůj poslední útok. Jakmile byl koráb v dohledu, zahájil palbu, jejíž účinek byl rozhodující. Lze si představit radost pána i paní, když spatřili svého starého přítele kapitána Lanovského. Bylo po všem nebezpečí. Muži z vládního korábu pod vedením kormidelníkovým prohlí'265,

želi okolí, zdali tu nezůstal žádný divoch, ale kromě mrtvých a umírajících nenašli nikoho; všichni utekli ve svých člunech. Kapitán Lanovský zůstal s rodinou Rolemilovou. Když od nich slyšel, jaký osud potkal chudáka Vlnovského, hned k němu běžel. Vilím byl stále u něho a povídal, že stařec už nevidí. Ale Vlnovský po hlase poznal svého kapitána a řekl mdle: "To je kapitán Lanovský. Přišel jste právě včas, pane. Umírající vám děkuje." "No, no, Vlnovský, snad to není tak zlé. Máme na palubě lékaře a hned vám ho sem pošlu," odvětil kapitán. "Žádný lékař mi už nepomůže, já odcházím z tohoto světa." Složil ruce na prsou a loučil se se všemi tichým hlasem, který stále slábl, až se stal pouhým šepotem. Stáli kolem něho se slzami v očích, jen Vilím poklekl a vzal ho za ruku. Stařec zvrátil hlavu nazad a byl mrtev. "Je po všem," řekl pan Rolemil truchlivě. Odvedl ženu a děti. Vilím s Jitkou tu zůstali. Hoch zatlačil starci oči a Jitka ho přikryla lodní vlajkou, kterou přinesla z domu. Rozhodli se věnovat příští den balení a převážení svého majetku na palubu korábu, neboť pozítří chtěli odcestovat. Vilím se zmínil, že je třeba Vlnovského důstojně pochovat. Velitel vládní lodi nařídil, aby lodní tesař udělal rakev, a poslal lidi vykopat starci hrob na místě u studánky, které jim Vilím ukáže,

67, ODCHOD Z OSTROVA. „, Spěch a zmatek před opuštěním ostrova a rychlý spád událostí v posledních několika dnech nedovolil Rolemilovým příliš rozjímat. Konečně bylo vše připraveno. Velitel korábu už je nepopoháněl ke spěchu, protože měli své věci na lodi už odpoledne a ráno měla loď zdvihnout kotvy. Nyní teprve měli kdy si uvědomit a pocítit ztrátu oddaného starého přítele .a litovat, že se nedočkal toho, aby s nimi mohl odplout do Australie. Vždycky si v duchu slibovali, opustí-li někdy šťastně ostrov, že vezmou starce s sebou jako člena rodiny. Nyní se jejich touhy splnily kromě té poslední. Jejich radost z odjezdu byla podivně smíšená s lítostí, že opouštějí kus země, jemuž tolik přivykli. Kapitán Lanovský a velitel lodi s mužstvem se odebrali na noc na koráb. Pohřeb Vlnovského byl ustanoven na příští jitro před odjezdem. Děti šly spat, Jitka vyšla ven a ostatní seděli v domě skoro vyprázdněném. Když se Jitka vrátila, byla uplakaná. "Tak co, Jitko," zeptal se pán, aby přerušil trapné ticho, které tu vládlo, jsi ráda že opustíme ostrov? "Dříve bych byla bývala velmi ráda, ale teď už ne. Ostrov je velmi krásný a byli jsme tu šťastni, než přišli divoši. Škoda, že zabili starého Vlnovského!" "Ano, to je pro nás veliká rána," pravil pán. "Těšil jsem se, že budu moci starému chudákovi dokázat svou vděčnost, ale... No, byla to vůle osudu." "Ach pane!" řekla Jitka. "Seděla jsem teď u něho, odkryla jsem mu tvář a on vypadá tak šťastně a klidně a laskavě, skoro jako by se usmíval, že jsem se rozplakala. Ach paní, to všecko pro toho zlého kluka!" 267

"To zvyšuje můj zármutek," odpověděl pán, "že jeho život byl zmařen lehkomyslností jednoho z mých dětí. Jakou to bude výstrahou Tomáškovi, až bude dost velký, aby pochopil, co způsobil!" "Nikdy se to nesmí dovědět, tatínku, řekl Vilím, který dosud mlčky seděl, zabrán ve svůj zármutek. "Bylo to poslední přání Vlnovského, abychom to nikdy Tomášovi neprozradili." "Poslednímu jeho přání se musí vyhovět, hochu, neboť jsme tomu starci zavázáni za vše. Když nás všichni opustili a zanechali zkáze, on zůstal s námi a sdílel náš osud. Jen jeho důvtipem a obratností jsme se šťastně zachránili na pevné zemi. On nám opatřoval všechny potřeby, staral se o naše pohodlí a učil nás, jak nejlépe využít skrovných prostředků, jež nám zůstaly. Bez jeho prozíravosti bychom zde všichni leželi probodnuti kopímí divochů. A jaký příklad vytrvalosti a skromnosti nán vždycky dával! Musím se přiznat, že jsem se jeho vlivem stal lepším člověkem. A on tu nyní nesedí s námi!" "Mám pocit, jako bych byla pozbyla hlavní opory," dodala paní. "Tak jsem si zvykla obracet se ve všem na něho o radu, od té doby, co jsme byli zde na ostrově' A nyní jsme o něho v poslední chvíli přišli!" Potom bylo dlouho ticho, v němž se ozývalo jen vzlykání Jitčino. Vilímovo srdce bylo tak plné lítosti, že dlouho nepromluvil ani slova ; konečně řekl: "Byl mi nejbližším po otci a po matce, ztratil jsem v něm nejlepšího přítele. Nikdy si neodpustím, že jsem ho nechal jít pro vodu; byla to moje povinnost a měl jsem jít pro ni sám." "Myslíš, že tebe bychom nepostrádali, hochu, kdybys ty byl zahynul?" zeptala se matka. "Snad bych byl zahynul a snad také ne." "Člověk nikdy neví, co mu přinese zítřek. Kdyby nás nebylo potkalo toto neštěstí a starý Vlnovský nám byl zachován, hoj' S jakou radostí bychom opouštěli ostrov, plni očekávání a nadějí v světský úspěch! Ale nyní jsme zamyšleni a úzkostlivi,

Řekl jsem si: Na ostrově jsme byli šťastni, nic nám zde nescházelo a žili jsme dosti pohodlně. Byli jsme ušetřeni kolotání světa, ale nyní nemáme jistoty, že v budoucnosti budeme stejně šťastni. Nebudeme snad někdy litovat, že jsme opustili ten tichý, míruplný koutek? Vím, že máme povinnost k lidské společnosti a musíme se do ní vrátit, ale nevěřím, že budeme šťastnější. Ovšem ubohý stařec nám poskytl svým příkladem jednoduchý návod, jak získat štěstí: plnit povinnosti na každém místě, na něž nás osud postaví. Ale je čas ke spaní, ráno musíme brzy vstávat." Vstali opravdu časně a sbalili těch několik drobností, které tam ještě zůstaly. Při snídani nebylo nikomu do řeči, neboť byli plni slavnostní vážnosti. Čekali, až přijde kapitán Lanovský a mužstvo korábu na pohřeb ubohého starce. Vilím se šel podívat a přišel se zprávou, že od korábu odrazily dva čluny. Muži z nich vynesli rakev, položili do ní starcovo tělo a zatloukli hřebíky. Celá rodina vyšla z domu. Rakev přikrytou národní vlajkou neslo šest námořníků a za ní kráčeli všichni přítomní a rodinou Rolemilovou v čele. Pán pronesl nad hrobem krátkou řeč, hlína ostrova hrob zasypala a všichni se mlčky vraceli. Na Vilímovu žádost dal velitel korábu ohradit hrob dubovými kůly a k hlavě nebožtíkově vztyčil tabuli se jménem a dnem jeho tragické smrti. S hlubokým povzdechem a poslední ze všech opustil Vilím hrob, aby vstoupil do člunu. "Teď, když přišla ta vytoužená chvíle a mám opustit ostrov, cítím skutečnou lítost," promluvila paní. "Kdyby nebylo smrti Vlnovského, jistě bych si tu přála zůstat." "Vím, že je ti líto toho kusu života, který jsme zde zanechali, ale nesmíme nechat kapitána čekat." Velitel vládní lodi spěchal, aby ještě za dne opustil okolí ostrova, obklopeného tolika zrádnými úskalími. Vstoupili tedy na palubu, ale nespustili očí s ostrova, zatím co námořníci zdvihli kotvy a rozpjali plachty. Mys zahrádky se začal vzdalovat, a protože byl čiperný vítr, podrobnosti záhy mizely. Ale oči celé rodiny stále lpěly na ostrově. „, 269

Pluli k západu kolem písečné zátoky, u které tehdy přistali. Pán je na to upozornil a paní řekla: "Nikdy nemůžeme být tak šťastni, jako jsme byli na tomto ostrově!" "Spokojme se přáním, abychom nebyli šťastni méně," odpověděl pán. Ostrov se každým okamžikem zmenšoval a nížil k obzoru, až konečně bylo vidět jen vrcholky kokosových palem, a i ty znenáhla zmizely. Když se ztratila poslední známka, zamávala Jitka na rozloučenou kapesníkem a šla do kajuty skrýt svůj zármutek. Byl stále příznivý vítr, takže za pouhé čtyři měsíce dopluli do zátoky města Sydneye, kam původně mířil nešťastný koráb "Pokojný".

270 *obr.„ Oči celé rodiny stále lpěly na ostrově. . .

Pan Rolemil při návratu na své statky shledal, že se jeho stáda znamenitě rozmnožila. Žil s manželkou tak dlouho, až všechny děti dospěly. Vilím zdědil největší část otcových statků, protože mu za života nejvíce pomáhal v jejich správě. Z Tomáše přes všechny jeho mladistvé darebnosti vyrostl hezký mladík. Nakonec se dal na vojnu. Karlička se vdala a byla z ní výborná žena. Vojtěch se věnoval námořnictví a je nyní kapitánem. Jitka ještě žije na Vilímově statku a chová na kolenou jeho děti. Často jim vypravuje dlouhé povídky o životě na pustém ostrově, a když dojde až k smrti starého Vlnovského a k jeho pohřbu, vždycky děti i sebe rozpláče. -.-.- . -.-.-. -.-.-. -.-.-.

DOSLOV PO STU A TřINÁCTI LETECH -.-.-. 1841-1954

Když jsem chodil do třetí třídy, přinesl mi otec podivnou knihu. Byla nezvyklého tvaru a podobala se -, jak jsem později zjistilkněžskému breviři. Scházela jí však přední deska a také hřbet byl utržen. Jeji jméno znělo: "Miloslav Wlnovský, brémský kormidelník". Byla náležitě tlustá a měla mnoho obrázků. Nevěděl jsem že to jsou ocelorytiny. Ale dětské oko se nemohlo dost vynadívat na trojstěžník s rozvinutými plachtami, na žraloka, pohlcujícího zděšeného plavce, na vznešenou rodinu páně Rolemilovu s cylindry a krinolinami, na nezbedného Tomáška, povaleného divokými sviněmi, na "solničku", kterou si stavěli, aby želví polévka černošky Jitky nabyla patřičné chuti, a na boj o "hradbu kolovou", na kterou se vrhali sveřepí domorodci, nechápající, že rod Rolemilů na dalekém ostrově nejen v mořské nouzi přistal, nýbrž plní tu i posvátné bělošské posláni. Nic mi tenkrát nevadilo, že autorova láska je jednoznačně vyplýtvána na rodinu ctnostných a zbožných bílých pánů a na jejich věrné služebnictvo -, námořnika Vlnovského a černou služtičku, Jitku -, kdežto na nahé domorodé divochy je nakydáno mnoho hany. Nic jsem tenkrát nevěděl o koloniálnim problému a bylo i bernou mincí všechno, co se tu říkalo o bělošských přednostech a domorodých neřestech. I ty "černé potvory" a "zběsilí kolohnáti se mi líbili pathosem nadávky nezvyklé a cizokrajné.

2?2

Celá kniha byla totiž česká i cizokrajná zároveň. Její obrázky měly opar časů minulých. Její češtinou se už dávno nemluvilo. Byla to prosa čtyřicátých let XIX. století,. Její pravopis se podobal záhadným nápisům. Samé "w" místo "v", samé "au" místo "ou", samé " místo "j". O albatrosu se četlo, že je to "pták, jenž bouři oznamuje". Wilém, zdárný syn páně Rolemilův, vytál však docela vážně svému bratru Tomáškovi "mocnou faňoru". Nadto se v té knize, jejímž hrdinou byl brémský kormidelnik českého jména, vykládalo o Horymírovi a jeho Šemíkovi a o lásce k české vlasti. Bylo to i pro malého chlapce trochu spletité a teprve po letech se jinoch dobral vysvětlení záhad. V podtitulu mé milované knihy bylo ozdobně, ale drobně vytištěno, že ji "podle pana kapitána Marryata napsal Josef Václav Zimmermann". Ale on ji asi nenapsal tak docela "podle pana kapitána Marryata", nýbrž podle německého překladu a zpracování díla Marryatova, jež se k nám do Čech dostalo pod názvem Sigismund Rüstig", kdežto původní román Marryatův se jmenoval "Masterman Ready". Pan farář a později děkan v Českém Brodě Josef Wáclaw Zimmermann (1804-1877) tedy z němčiny počeštil a vlastenecky zpracoval z angličtiny přeloženou a v německém duchu upravenou knihu Fredericka Marryata, kapitána dalekých plaveb a anglického spisovatele (1792-1848). Anglický "Masterman Ready" vyšel roku 1841, německý "Sigismund Rüstig" v roce 1843 a můj "Miloslav Wlnovský, brémský kormidelnik" roku 1846. Knihy mají osudy jako lidé. Některé jsou tak živé, že je milujeme jako lidské bytosti. Jsou lidé, kteří nám nikdy neumírají. Jsou knihy, jež maji život věčný. Miloslav Vlnovský -, Masterman Ready je dnes stotřináctiletý hrdina věrnosti, čestnosti, moudrosti a laskavosti. Frederick Marryat, který v něm chtěl svým dětem napsat "pravdivého, rodinného Robinsona", jistě netušil, že ho budou číst synové a dcery století, v němž všechny otázky společenského života budou vyřešeny jinak, nežli je řešil on při psaní své knihy, ale odvaha, věrnost, přátelství, touha po dálkách, záliba v statečném dobrodružství, poctivost a tvůrčí důmysl zůstanou vlastnostmi skutečných mužů. Frederick Marryat, jenž podobně jako Miloslav Vlnovský ve věku čtrnácti let utekl z touhy po dobrodružství k námořníkům, rostl v rodině poměrně zámožné a vzdělané. Jeho otec náležel k mužům, kteří svým povoláním byli spjati s růstem anglické koloniální moci, a napsal sám několik letáků proti zrušení obchodu s otroky. Jaký div, že v Marryatovi zůstalo jisté opovržení k t. zv. divochům s nimiž se jako námořník a britský lodní kapitán stýkal a jimž, podle svého přesvědčení přinášel blaho britské civilisace. Vždyť i klasický Robinson Defoeův je konec konců oslavou kolonialismu. - Marryat chtěl napsat nového, modernějšího a pravdivějšího Robinsona a vylíčit příběh nikoli osamělého ztroskotance, nýbrž celé četné a vzorné anglické rodiny podle nejzbožnějších předsav své doby. I mně se Marryatův román lépe líbil nežli "pravý"Ro- binson. Měl pro mne půvab dobrodružství velmi pravděpodobné. oplýval řadou přesně kreslených charakterů a při tom svítil vtipem a rozšafnou moudrostí.

Později jsem četl "robinsonádu" starořecké Odysseje i moderní robinsonovskou epopej Julesa Verna "Tajemný ostrov". Obě mě strhovaly svým hrdinským námětem. Ale Vlnovský byl pro chlapce nezdárným synem, který v boji s nebezpečími a bídou vyroste v znamenitého a čestného muže. Vlnovský stoupal a padal na pouti životem, bil se s osudem v Africe, střílel lvy, unikal mořským obludám, zoceloval se v bitvách a v hladu a proměnil se v člověka tak dobrého, žes musil zaplakat, když ho nešťastná náhoda zabila právě ve chvili, kdy se vydal z obležené pevnůstky za vodou, aby ji přinesl žíznícim ženám a dětem. Pan Rolemil, který má svou obdobu v inženýru Smithovi z Vernova "Tajemného ostrova", je druhý slavný hrdina knihy. Vědec školený, rozvážný, odvážný a moudrý představitel koloniální správy. Vilím je třetí kladný typ románu. Statečný mladík, ukázněný prvorozenec a pravá ruka otcova v nouzi. Tomášek je však kluk jak kluci bývaji. Malý darebák, který všechno rozbije, sní a zkazí.

274

napáchá spoustu nezbedností, ale činí tak z přirozeného pudu a bez nejmenši záludnosti. Dobrou matkou je pani Rolemilová. Brání nešvarům, uklidňuje, smiřuje, poučuje, krmí, obléká a plane tichou láskou. Jitka, věrná černoška, je skoro stejně hodná jako pani Rolemilová a nadto vaři znamenitou polévku. Všichni správní kluci jsou -, jako Tomášek -, "břichopásci", a proto naše mládí černošku Jitku vroucně uctívalo. Zdá se mi, že k Rolemilům náležela i nějaká dceruška. V deseti letech věku však hoši o děvčata nedbají, a proto jsem už zapomněl, jaká byla. Nezapomněl jsem však, že se trojstěžník, který ztroskotal a proměnil se ve vrak na cestě mezi Kapským Městem a Australií, jmenoval "Pokojný". Vím, že se na něm vyskytovaly plachty a lana, která lze svinovat a rozvinovat, že jeho palubu zalévaly časté deště a zpěněné vlny oceánu. Že námořníci pili při ztroskotání nevyhnutelný grog, že na lodi byl sklad pušek a střelného prachu, který pan Zimmermann nazýval po srbsku "smudnikem". Tento "smudnik" posloužil později i při obraně hradby kolové a byl chován v suchých soudcích. Vím, že se Rolemilova rodina zachránila patrně s celou svou vycházkovou garderobou, poněvadž byla, budujíc svou chatrč na ostrově, oblečena. jako na Trafalgaru (viz ocelorytinky!). Že pak krásně žila pod kokosovými palmami až do dramatické chvíle válečného souboje s domorodci. A že by se všechno bylo skončilo k velké radosti -, vždyť ve chvíli nejtěžší připlula loď, která divochy zahnala a rodinu odvezla do zeměpásů bilých lidí -. kdyby můj drahý hrdina, Miloslav Vlnovský, který se zjevem, osudy, moudrostí a srdcem tak podobal mému dědečkovi, předtim nezahynul pod divošským oštěpem. -. Přítel, rádce a pomocník se s Rolemilovými už nevrátil do vlasti! Vykopali mu u pramene přečisté tropické vody prostý hrobeček. -. Četl jsem tuto knihu snad desetkrát, ale předposlední její stránky o odchodu hrdinově jsem pro slzy rozeznal vždy velmi těžce.-. Viděl jsem později několik moří a oceánů. A plul jsem na sklonku svého válečného dobrodružství v roce 1921 kolem korálových útesů, z nichž asi na nejopuštěnějším odpočívá hrdina mé1.* 275 ho dětství. Mořský příliv mu každý den hřímá do klidného snu. Spí tam daleko, až někde za rovníkem, kde se dnes už probudili "barevní" národové. Už není "divochů" a "hnědých kolohnátů"! Nad oceány stoupá pomalu, jako na stěžni za svátečních dnů, vlajka svobody, jež už nikdy nebude stažena. -. Koloniální národové si dobývají samostatnosti a žlutí, hnědí a černí budou v nedaleké době sedět jako rovní s rovnými u stolu světa vedle svých zkrotlých bývalých vládců. Praděd, děd, otec, vnuk a pravnuk čtli v jednom století Marryatův román jako pravdivý dobrodružný příběh. Znenáhla se měnila pravda v pohádku. I tuto pohádku budou číst příští pokolení. Budou číst i prožívat svá nová dobrodružství v arktice a Ti stratosféře, hluboko na dnech oceánů a snad v prostorech mezi planetami.. Ale na dny dávné je dobře vzpominat, zvlášť když se v nich udály příběhové tak pohnutí jako zkáza lodi "Pokojný". A věčně mladé zůstanou knihy o lidech mužných ctností. OBSAH:

1. Miloslav Vlnovský.. 2. Rodina Rolemilova. 3. Mys Dobré naděje. 4. Koráb V bouři. 5. Boj se živly. 6. Bez kapitána. 7. Na opuštěném korábě. 8. Přípravy k přistání. 9. Na ostrově. 10. Tomášek střílí. 11. Všichni se přičiňují . 12. Žralok. 13. Přípravy na výlet. 14. Výzkumná výprava. 15. Na druhé straně ostrova. 16. Psi hledají vodu. 17. Bouře. 18. Vichřice vyrvala stan. 19, Druhá výprava za les. 20. Člun se osvědčuje. 21. Vilím cestuje s Jitkou. 22. Velké stěhování. 23. Studna je hotova. 24. Želví nádrž. 25. Tomášek a boby.

26. Tomáškův souboj s kozlem. 27. Vlnovský loví želvy. 28. Vilím na nočním lovu. 29..Konečně pod střechou. 30. Po bouři. 31. Zaměstnání za dešťů. 32. Stavba kurníku. 33. Tomáš a náprstek. 34. Hrom uhodil do domu. 35. Po práci svátek. 36. Stoh paliva na příští zimu. 37. Stavba rybníka. 38. Vilímova nemoc. 39. Ostrovy a jejich obyvatelé. 40. Škodná v kurníku. 41. Vlnovský dokončil vypravování. 42. Druhá výzkumná výprava. 43. Loď na obzoru. 44. Přišly divošky. 45. Doba ochablosti. 46. Tomáš bojuje s rakem. 47. Na letní byt. 48. Druhé stěhování. 49. U písečné zátoky. 50. Co vše se našlo v bednách. 51. Tomáš zase střílí. 52. Pošta na ostrově. 53. Rozum a pud. 54. Psi, sloni, koně a jiná havěť. 55. Úkoly jsou hotovy. 56. Ještě o zvířatech. 57. Noční stráž. 58. Tomáš na širém moři. 59. Za kolovou hradbou. 60. Návštěva na obzoru 241 61. Napjaté očekávání 245 62. Není vody 247 63. Hrozná žízeň 251 64. Vlnovský jde pro vodu 255 65. Odražený útok 259 66. Smrt Miloslava Vlnovského 264 67. Odchod z ostrova 267 František Kubka: Doslov po stu a třinácti letech 272

VLNOVSKÝ

Z anglického původního vydání Masterman Ready, které vyšlo roku 1841, přeložil Alois Machovec. Ilustroval a obálku navrhl Jan Herink. Doslov napsal zasloužilý umělec dr. František Kubka. Graficky upravila Olga Pavalová. V Vydalo Státní nakladatelství dětské knihy, Praha 1955. Šéfredaktor nakladatelství zasloužilý umělec Karel Nový. Odpovědný redaktor I. M. Jedlička. Výtvarný redaktor Zdeněk Mlčoch. Technický redaktor D. M. Pavlíček. Korektorka Libuše Kurková 301-14 -, 4. Číslo publikace 809. K sazbě 24. 9.1954. K tisku podepsáno 14. 2.1955. D -, 03939. Vyšlo v květnu 1955.1. vydání v SNDK. Náklad 30.000 výtiskú. 40.ó daň. Počet archů: plánovacích 10,29, vydavatelských 13,93, autorských 13,64 (text 12,23, ilustr. 1,41). Papír 7208-04, 80 g. Vytiskla Svoboda, grafický závod, národní podnik, písmem Bodoni, rotačním ofsetem Řídí Jindřich Hilčr a Aloys Skoumal.. Naskenoval a opravil Josef Poucha.