besnew.qxd
30.7.2004
16:29
StrÆnka 6
Tato kniha, ani žádná její část, nesmí být kopírována, rozmnožována, ani jinak šířena bez písemného souhlasu vydavatele.
Já a Bes Autor: Rudolf Mýlek
© Rudolf Mýlek, 2003 Cover © Marek Naglmüller, 2003 © TRITON, 2003 Vydalo Nakladatelství TRITON, s. r. o., Vykáňská 5, 100 00 Praha 10, www.triton-books.cz ISBN 80-7254-333-4
Já, Petr Černý Je neděle. Právě si chystám pár propriet do menšího zavazadla. Zítra nastupuji na školení středního menežmentu (fuj, strašné slovo, ale již hezky počeštěné). Celkem se těším, i když na takovém sedánku jsem ještě nikdy nebyl.
Já, Bes Tak se asi jmenuju. Ale k tomu se ještě dostanu. Sama pořádně nevím, kdo vlastně jsem. Jsem velká, malá, hubená nebo snad tlustá? Nevím. Pamatuji si jen, že jsem nějak vznikla. Časem jsem se dozvěděla, že má matka je chemie.
Prolog
Jednou mne navštívil přítel, kterého jsem asi 5 let neviděl. Měl kšiltovku a tmavé brýle. Pak si odložil. Jeho oči byly úplně šedé a lebka holá. Při pohledu na něj mi běhal mráz po zádech a do očí se mi draly slzy. Nedal jsem však na sobě nic znát a odešel do kuchyně vařit kávu. Pak mi řekl, že prodělává ozařování a chemoterapii. Uklidňoval jsem ho a popisoval mu svoji anabázi a při odchodu jsem mu dal prvotisk své knihy. Asi za čtrnáct dní jsem jej navštívil. Celkem klidně mi rukopis vracel se slovy, že ho pobavil, ale i uklidnil. Nezapomenu na větu, kterou mi řekla jeho matka: „Rudo, co jsi dal tomu našemu Mirkovi číst? Co má tu rakovinu, tak jsem ho viděla asi po půl roce se zase smát.“
I. Úvod Tupá bolest dole v podbřišku a hlavně to levé varle... Trochu mi kazí náladu. Roste TO sice pomalu, ale za půldruhého roku už je TO velké jako husí vejce. Nejspíš nějaká maličkost, nebo snad...?! Radši nemyslet. Až se vrátím, budu muset k doktorovi. Děj se vůle boží. Rychlé vyšetření a pár nutných procedur přežiju, hlavně že budu zase jako rybička. Aha, nějakým šestým smyslem cítím, jak můj hostitel (budu mu radši říkat páníček – vždyť jsme nakonec jedno tělo, ha, ha) na mě zase myslí. V poslední době stále častěji. Jak o mně ví!? Ale pořád nevím, jak se jmenuji. On to snad nikdy nevysloví! Čeho se vlastně bojí? Snad ne mě. To by mě vážně mrzelo. Nechce na mě ani jen pomyslet, jenom někdy letmo, ale hned ty myšlenky zapudí.
Ale co když... Dost! Nebudu na to myslet. Tak. Je ráno. Pondělí. Venku celkem sibérie, pošmourno, nebo snad prší? Ale to nevadí, autobus jede skoro od domu až na místo srazu. Já se snad nikdy nedozvím, jak se vlastně jmenuji... Musím být trpělivá. Nějak cítím, že času je dost a dost.
besnew.qxd
30.7.2004
16:29
StrÆnka 12
12
Já a Bes
Má to být malý hotýlek v menším městečku na severní Moravě. Leží tady mé rodné město, cítím se tu téměř jako doma. Konečně se vybatolím a šinu si to na autobusák. V kolik to jede? Samozřejmě to vím, nervózně jsem to včera sháněl po všech čertech. Ale teď si to upřesňuji. Mám ještě osm minut čas. Sedám do unibuňky, která zastává funkci poněkud potupné čekárny, a čekám. Teď někam pádí. Zrovna zakopl (ha, ha). Konečně zpomaluje, zastavuje se, stojí, sedá si a čeká. Ale na co?
Už je tady. Autobus. Nastupuji, platím a koukám. Samozřejmě po volném místu. Mám štěstí, autobus je poloprázdný. Házím bágl na síťku a usedám. Zachumlávám se do bundy. Sakra, zase netopí, a to před nedávnem opět zdražili. Hlavně že má pán řidič u sebe vincka (malé topítko – přesně jen pro něj). Ále, raději klid, hlavně ať už jedeme... Konečně. Ale co to? Že by autobus byl už takový stařeček, že sebou tak hází a škube? Prudce se na sedadle vzpřímím ze schouleného klubíčka a...!?? Aha, už zase na mě myslí.
Bolest! Ostré píchání s příměsí tupého bodání. Pěkná směsice! A zrovna teď! Mám cestu vzdát a vy-
Úvod
13
stoupit? Ještě dvě zastávky a vyjedeme z města. Co teď?! Vydrž! Konečně to polevilo. Zůstala jen mírnější a už snesitelná bolest. Kontroluju, jestli si někdo všiml mého nepřirozeného chování. Zřejmě jsem se různě kroutil... Ale poblíž naštěstí nikdo neseděl. Vím to určitě, jsem to já, o kom přemýšlí, ale pořád ne a ne vyslovit mé jméno. Kdo, sakra, jsem???
Dost silně funím, ale pomalu se uklidňuji a vytahuji vyfasovaná skripta. Trochu si je pročtu. Jenom abych zabil čas a zapudil myšlenky na bolest. Teď se ode mne odpoutal... Á, zase.
Na chvíli se mi daří zahloubat se do skript. Začíná to zajímavě. Uvidím, jak se to bude vyvíjet. Snad mi školení prospěje. Ale, už je to tu zas. Bolest. Jenom klid. Jsme asi tak 30 km od mého bydliště. Teď to nevzdám. Raději se pokusím usnout. Asi se také prospím.
Uch, kde to jsem? Doufám, že jsem nepřejel. To by byl ale trapas. Půl hodiny po plánovaném příjezdu je slavnostní zahájení. A nestihnout ho, no do pr...
besnew.qxd
14
30.7.2004
16:29
StrÆnka 14
Já a Bes
Zkusím přemýšlet sama. Jsem pro něj určitě dost důležitá, protože každou chvíli se jeho myšlenky stočí ke mně. Mám jen takové vzdálené tušení, že nejsem sama. Že mám někde v okolí své bratry nebo sestry. Ale kde a jak se jim daří, to nevím. Vím jen, že existují. Jestli jsou tak veliké (nebo malé?) jako já? Opravdu netuším. Ale stýská se mi po nich. Ách, také jsem celkem spokojeně spala, až na ty sny.
Ale klídek, je to zatím jen Ostrava a k cíli zbývá ještě asi 20 km. Zbytek cesty strávím nad novinami. Už jsem tady. Autobus zastavuje. Vystupuji.
II. Předzvěst Duben 1997, pondělí Už vidím veliký nápis – název hotelu, kde mám být ubytován a kde proběhne celotýdenní školení. Mezi zevlujícími postavami zaznamenám i dva své kolegy, sice z jiných středisek a měst, ale jsou to přátelé. „Ahoj, Petře.“ „Čau Milane.“ Zdravíme se. „Jaká byla cesta?“ ptá se Milan. „Ušlo to, trochu jsem se v autobuse dospal. Až na tu sakramenskou bol... ehm, vlastně nic. Mám se celkem dobře.“ Ale, něco se děje. Páníček s někým mluví a tváří se celkem spokojeně. Zřejmě si v autobuse, jak tomu vehiklu říká, skutečně odpočinul. A na mne si ani nevzpomněl, vlastně až teď, ale hned tu myšlenku potlačil. Škoda. Cítím se polichocena, když na mne myslí.
Jdu se ubytovat a pak hned dolů, do sálečku. Tam proběhne uvítání a seznámení s týdenním programem. Následuje oběd a sejdeme se znovu v půl druhé odpoledne. Hned po obědě si chci dát s kluky pivko, ale zase se ozve má kamarádka – vtíravá, i když zatím snesitelná bolest. Jdu si na pokoj lehnout. Ale usnout ne
besnew.qxd
16
30.7.2004
16:29
StrÆnka 16
Já a Bes
a ne. Sakra, aspoň na chvíli zapomenout na tu bolest! Á, už zase si mě připomíná. Znovu o mně přemýšlí. Ale ani tentokrát nevyslovil mé jméno. Že by ho nechtěl znát? Bojí se ho snad? Ale proč???
Nechci vás unavovat, takže to zkrátím. Celý týden dost zajímavého školení nebyl čas na nějaké „bolístky“. I když jsem se musel během sezení trapně omlouvat a několikrát si „odskočit“. Ve skutečnosti jsem si šel na chodbu jen zařvat a ulevit od bolesti. Sezení na židli pro mě totiž představovalo úděsná muka. A ty noci! Dodnes nevím, kolik času jsem prospal, a kolik proúpěl. Samozřejmě potichu, abych nerušil kolegu. Chudák, musel jsem mu připadat jako podivín. Odpoledne jsem téměř nemluvil a v noci temně mručel. Takového spolubydlícího bych kopnul do zadku. No, oba jsme to nějak přežili. Tak teď toho mám opravdu dost! Jsem uražená, uražená, uražená. Odteď nepromluvím. Momentálně stejně nemám co říct. Ozvu se, až o mě bude zájem a někdo mi konečně řekne, KDO jsem!
III. Zjištění Už zase pondělí. Jdu do práce, ale pevně rozhodnut navštívit lékaře. Ale až zítra. Ne že bych se bál, konečně se musím dozvědět pravdu, ale mám zavolat svému šéfíkovi do Opavy a zařídit pár neodkladných věcí. Jinak by se ta rachota beze mne zhroutila. Ha, ha. Časem jsem zjistil, že se nezbořila nejen kvůli pár dnům nemocenské, ale dokonce ani po mém „hrdinném“ odchodu do invalidního důchodu. Šílené, co? V té době mi bylo 42 let. Krásný věk pro produktivního občana. Pro mladé stařík, pro starší ještě mlaďoch. A ke všemu mě kupodivu má práce bavila. Ale co se dělo potom, mělo tak rychlý spád, že jsem na to naštěstí nestačil ani myslet. Jsem pořád tady, ale mlčím. Vím zcela jistě, že jednou mě skutečně pojmenují a já se pak konečně rozpovídám naplno.
Úterý. Jdu k lékaři. Mou ošetřující lékařkou je žena, asi tak v mých letech. Pochopitelně na ni nevypálím své ryze mužské problémy hned. Místo toho budu mlžit o bolestech v kříži, ne takových, jako když vás berou plotýnky. To také důvěrně znám. Jednou dvakrát do roka, ale stojí to za to. Kdo zná, chápe.
besnew.qxd
18
30.7.2004
16:29
StrÆnka 18
Já a Bes
Dnes má páníček nějak nahnáno. Tuším, že se o sobě konečně něco dozvím.
Ne, tyhle aktuální bolesti jsou jiné. Tupé. Přirovnal bych je k silnému mravenčení. Při stisku dlaní v postižených partiích se bolest rozlije jakoby dovnitř. Zrovna si osahává ta místa na těle, kde mne asi tuší. A já tu opravdu jsem. Zatím klamaná a neuznávaná. Ale to se změní. Už brzy...
„Tak co, pane Černý, už jste u nás nebyl, ani nepamatuji. Ale ráda vás vidím. Jak mohu pomoci?“ vítá mne lékařka. Zase to lidské plkání... Sice to moc nechápu, ale taky bych to ráda zkusila. S někým si jen tak pokecat. Ale zatím jsem sama.
Nedá se svítit, musím s pravdou ven. Bolesti v kříži, v podbřišku... „Paní doktorko, vlastně mě bolí celý člověk.“ Následuje pár běžných vyšetření – tlak krve plus odběr, tep a pár podrobností pro anamnézu. A pak jen krátká věta. Celkem banální, ale rozběhne celý ten kolotoč.
