František Drašner
ČÍHOŠŤSKÝ ZÁZRAK Zpráva o P. Josefu Toufarovi
Nakladatelství Libri Praha 2002
Vychází ke 100. výročí narození P. Josefa Toufara.
© František Drašner, 2002 Illustrations © archiv autora, 2002 © Libri, 2002 ISBN 80-7277-143-4
OBSAH
Proti proudu zapomínání (předmluva Petra Pitharta) 7 Slovo autora 10 Úvodem 14 Chci být knězem 16 Jsem knězem 23 Stalo se v Číhošti 41 Stalo se ve Valdicích 60 Stalo se v Praze 94 Běda tomu, skrze něhož přichází pohoršení 135 Závěrem 156 Seznam zkratek 168 Poznámky a prameny k jednotlivým kapitolám 169 Obrazová příloha 190
5
PROTI PROUDU ZAPOMÍNÁNÍ
Jak se stalo, že 11. prosince 1949 se v číhošťském kostele při mši třikrát pohnul křížek na evangelní stranu („západním“ směrem), nevíme. Nevíme, kdo a jak s ním pohyboval, kdo podvod vymyslel a objednal. Vypadá to, že se to nejspíše už ani nedozvíme. S jistotou však víme, že P. Josef Toufar, farář číhošťský, zemřel v den druhého výročí únorového převratu (25. února 1950) a že jeho smrt byla několik let utajována. Jako brázda za lodí – tak se minulost vždycky zavírala a zavírá před těmi, kteří se k ní obracejí. Dílem sama od sebe, jak stárnou a odcházejí její účastníci-svědci, dílem proto, že lidé se špatným svědomím úporně a vynalézavě zahlazují stopy po svých činech. V případě číhošťského zázraku vykonalo však daleko více než prostá ztráta paměti úsilí zahlazovačů: zároveň se zločinem pracovala tehdejší totalitní moc na jeho dezinterpretaci a na jeho zapomenutí. Jednou rukou bila obuškem bezmocné tělo a druhou, se stejnou důsledností, už vyráběla falešnou verzi toho, co se stalo. Tak skutečně dokázala, že o ubitém faráři Toufarovi několik let po jeho smrti nikdo nevěděl nic – šířila se dokonce fáma, že utekl za hranice a že je v Americe… Má pak ale smysl psát o tom, co se v Číhošti na Ledečsku stalo, když víme s jistotou jen to, co se nestalo? Na rozdíl od detektivních a kriminálních příběhů, které nám denně podstrkují všechna média, dramatické minulé děje zůstávají často neobjasněny. Detektivky a kriminální příběhy nás tak systematicky klamou – asi proto, že chceme být klamáni: normální přece je, že víme vždycky jen část pravdy, že jen málokdy máme naprostou jistotu o tom, jak to vlastně v těch zašmodrchaných dějinách bylo. Co má však smysl vždycky, to je shromažďovat reálie a vzpomínky a vzpomínat – na lidi. Kdo byli ti, kteří roztáčeli krutou mlýnici dějin, jací byli jako lidé, kdo byli ti, kteří se do ní dostali, či kteří se jí dokonce vzepřeli? Kdo byl číhošťský farář Josef Toufar? Jaký to byl člověk? Jaký byl běh jeho života? Jak se dostal do příběhu s tragickým koncem? Mezi řadou publikovaných studií o událostech v Číhošti a jejich souvislostech se tato práce vyznačuje soustředěním se na člověka – oběť. Autor studie udělal maximum, abychom se co nejvíce dozvěděli právě o tom,
7
kdo se koncem čtyřicátých let dostal do soukolí dějin: v kraji neuspokojivým tempem pokračovalo združstevňování, bylo proto třeba ukázat, že viníkem je církev katolická, řízená z pražské nunciatury Vatikánem, který byl zase řízen americkým Wall Streetem. Josef Toufar nebyl žádný hrdina třetího odboje, byl to však oblíbený lidový farář, který sloužil Bohu a svým farníkům. Tehdejší moc se snažil neprovokovat, ale na druhé straně jí nešel na ruku, a tak jako asi většina z nás nevydržel dlouho utrpení z bití surovým estébákem. Byl to čistý člověk, kterému umírání v krutých bolestech snad přece jen ulehčovala víra, že jeho utrpení a smrt má smysl jako součást vyššího úradku, totiž jako smrt mučednická. Jinak pro něj nevysvětlitelná krutost moci (a to ještě nemohl vědět, že na zprávy o jeho „vyšetřování“ netrpělivě čeká sám Gottwald!) ze všech účastníků dramatu právě jeho nejvíce utvrzovala v přesvědčení, že je účastníkem něčeho mimořádného. Ano, toto je nikoli nesmyslný paradox jeho příběhu: utrpení, které mu způsobovali ti, kteří „zázrak“ nejspíše inscenovali, jej utvrzovalo ve víře, že uklánění křížku nemohlo nebýt zázrakem… Tento příběh je se zkušeností posledních dvou desetiletí minulého režimu nesrozumitelný a stěží vysvětlitelný. Těm posledním desetiletím říkáme přitom „totáč“. Text, který je před námi, mimořádně názorně předvede, co že to byl skutečný totalitní režim, tehdy, v prvních letech po únoru 1948. A co byl už jen cynický, udržovací režim normalizační, který máte – Vy, co Vám není méně než čtyřicet a více než šedesát – v živé paměti. Je tedy toto čtení i mementem: dávejme poměrům přiměřená jména, jinak se nedomluvíme a dějiny nás zase zaskočí nepřipravené. Neomlouvejme naši slabost tím, že diabolizujeme dobu, ve které jsme ještě nedávno žili. S opravdu totalitním režimem, který usiloval o duši člověka, ne toliko o jeho vnějškové podrobení, se střetl Josef Toufar (od jeho narození uplynulo 100 let) a jeho vrstevníci, nikoli lidé pod šedesátkou. Vydávejme se co možná často proti proudu zapomínání, jako to učinil autor této knihy. S tím proudem je tak snadné, tak pohodlné plout – ale trvá to jen chvíli, vždycky jen chvíli, než přijdou kruté peřeje, v nichž můžeme přijít o všechno, i o holý život. Plout proti proudu je věru námaha, doslova to bolí, protože tam někde v minulosti potkáme i sami sebe, své otce a dědy, naše a jejich pochybení, naši a jejich slepotu, pošetilost. Bojovat se zapomínáním, ke kterému nás vede celý ten dnešní vtíravý svět reklamy a rozptylující televizí zábavy, je jediný – i tak nejistý – způsob, jak se vyhnout příštím společenským katastrofám. Jak uslyšet ještě včas hučící peřeje před námi a vyhnout se jim. Jak se vyhnout tomu, aby lidé trpěli v osamocení věznic a anonymně umírali, byť ve státním sanatoriu. Vždyť jako mrtvola pro pitevnu byl 8
farář Josef Toufar veden už jen jako Josef Zouhal, a tak měl také navždy zmizet v masovém hrobě v pražských Ďáblicích, kam úřady ukládaly padlé z pražského povstání, umučené politické vězně, ale i popravené nacisty. Proud zapomínání je mohutný, silný proud. Zaplavil také městečko Zahrádku na řece Želivce, kde Josef Toufar začal působit jako farář. Nezaplavil je však úplně celé: na břehu vodní nádrže Želivky zůstal kostel svatého Víta a jako zázrakem začíná být v posledních letech opravován a oživován lidmi nejen z okolí. Ti o něj pečují a pokoušejí se dát mu nový smysl po té, co ztratil svoji obec a své farníky, když ještě předtím mu místní akční výbor Národní fronty vzal jeho kněze. A zásluhou Františka Drašnera, svědomitého autora této studie, a také zásluhou Vás, kteří jste si nalezli čas ji přečíst, a doufám i předat dál, získává navzdory mohutnému proudu zapomínání také Josef Toufar zpátky své jméno, svůj příběh a svou lidskou čest. A tak rozhodně nezoufejme: přinejmenším ty menší zázraky piety, lidské solidarity a odpovědnosti se pořád ještě dějí. A ty větší zázraky – kdo ví… Petr Pithart, senátor
9
SLOVO AUTORA
Chodil jsem do 1. ročníku obecné školy v malém městečku pod Orlickými horami, když se staly ty podivuhodné události v Praze, Valdicích a zvláště v Číhošti. Mladá paní učitelka, která již v té době nosila modrou košili, nás – malé děti – učila posměšnou básničku o číhošťské faře a jejím faráři. Byl jsem bez vyznání a nechodil jsem na náboženství. Ale vzpomínám si, jak jsem jednou odpoledne potkal pana faráře na chodbě školy a on mi povídal: „Viď, že se ti ta říkanka nelíbí. Vždyť ona také není pravdivá!“ V roce 1963 jsem se poprvé na delší dobu dostal na Českomoravskou vysočinu. V dětském táboře na Rohuli těsně pod vrcholem Melechova jsem plnil podmínky pro zápočet při pedagogickém studiu. Dostala se mi do rukou útlá knížka Pod Melechovskou tvrzí, která mi kapitolou Kejklíři lidských citů připomněla, že jsem kdysi již něco o faráři Toufarovi slyšel. Autor Bohumír Fučík1) v duchu komunistické ideologie v uvedené kapitole píše: „Kde zázrak uskutečnit? Ve městě, či na vesnici? Zázrak musí být v místech, kde si jej lidé sami vytvoří a zpopularizují. Tato záruka u dělníků nebyla. Tedy ani v Praze či Brně, Ostravě nebo Plzni. Nejlepší bude vesnice. Ano! Zde jsou snad ještě ovečky oddány plně církvi svaté. Vesnice však musí být zvláště pečlivě vybrána. Lid nesmí být úplně zaostalý, aby celou věc pochopil, ale nesmí zase být mnoho prozíravý, aby celou věc se zázrakem předčasně neprohlédl. Musí to být takové místo, kde ještě žijí lidé v bázni boží a jejich pastýř je plně oddán Vatikánu. Takových míst již bylo skutečně v zemi jen velmi málo. Ale i v té nejpevnější zdi se najde škvíra. I zde se našla. Prst Msgr. de Livy se vztyčil nad rozestřenou mapou. Jen na chvíli se zastavil, zaváhal, ale přece ne. Místo bylo předem vyhlédnuto a ověřeno. (…) De Liva zpomalil svůj pohyb a jeho ukazováček spočinul na malé obci Českomoravské vysočiny zvané Číhošť, která je jedenáct kilometrů směrem severovýchodním od Ledče nad Sázavou. Tedy ne bůh na nebesích se rozhodl pro Číhošť, ale velební otcové v Praze určili, že zázrak bude právě zde. Rozesnili se. Bude to slavné 10
poutní místo, kam budou dojíždět tisíce a desetitisíce zbožných věřících, aby zhlédli místo a zázrak, který se zde ve XX. století – v prosinci 1949 – udál.“2) Dále jsem se dozvěděl o „nehodném“ faráři Toufarovi a ostatních církevních představitelích, kteří se na prostých věřících dopustili toho nejpodlejšího podvodu. Ale okolí Melechova mi učarovalo svou úchvatnou krásou, a tak bylo rozhodnuto o mém dalším osudu. Svou pedagogickou dráhu jsem začínal na Lipnici, kde se kolem mne soustředila většina dětí a kde jsme založili turistický kroužek. Na jaře v roce 1967 jsme se také vypravili do Číhoště. Páter Karel Kavřík zprvu velmi váhavě, později však spontánně nám všem vysvětlil, že při pohybu křížku došlo ke zkroucení, a to nastalo vyschnutím dřeva. Farář Toufar nic nenastrojil, a byl zatčen nevinně. Ve vězení prý zemřel (…). Ono se toho víc v té době vlastně ani nevědělo. Farář Kavřík mne ještě zavedl na faru a ukázal mi Ohlašní knihu služeb Božích s neurovnaným zápisem Josefa Toufara, kterým dokazoval svou nevinu. Vyfotografovali jsme si vnitřek kostela, křížek, oltář, kazatelnu, faru, náves… Po návratu na Lipnici jsem byl osočen jedním místním soudruhem, který se na mne rozhorlil, kam že jsem děti zavedl. „Na číhošťském kostelíku stavěl papež politiku,“ posměšně mne poučoval a připomínal, že viděl ¤lm, který jasně dokázal vinu faráře Toufara. Mne však už tato otázka nepustila. Cítil jsem, že tu není něco v pořádku. Zástupce ředitele mne několikrát důrazně varoval, ať dám od všech pokusů raději ruce pryč. Ale já jsem se nenechal odradit a několikrát jsem za farářem Kavříkem do Číhoště zajel. To již tady byl nezapomenutelný rok 1968. V Číhošti se objevuje statečný reportér Lidové demokracie Jiří Brabenec,3) který pátrání dal úplně nový směr. Zatímco my jsme se doposud spíše zabývali problémem pohybu křížku, Jiří Brabenec a jeho velký pomocník fotograf František Holubovský podnikli rozsáhlé pátrání, na jehož konci bylo objevení trýznitele Ladislava Máchy. Hotel Koželužna v Ledči nad Sázavou poskytuje knihu návštěv, ze které se získávají jména estébáků i ¤lmařů, kteří v Číhošti asistovali či natáčeli dokumentární ¤lm. V číhošťském kostele probíhají různé zkoušky, které postupně vyvracejí závěry dokumentárního ¤lmu. V ledečském Kovo¤niši se konají manifestační schůze občanů, kteří se od Jiřího Brabence dozvídají další a další podrobnosti o osudu faráře Toufara. Nejmohutnější akcí byla protestní schůze proti propuštění Ladislava Máchy z vězení. Tehdy petici zaslanou prezidentovi republiky Ludvíku Svobodovi podepsalo 887 přítomných. V Číhošti se objevuje prokurátor Vyšší vojenské prokuratury z Tábora pplk. Václav Podhradský.4) O tehdejší vzrušené atmosféře píše do Lidové demokracie paní Marie Trtíková z Číhoště: 11
„(…) V úterý 2. července tady byl vojenský prokurátor, který případ vyšetřuje, a vůbec se nám to, co říkal, nelíbí. Najednou je všechno promlčeno, žádný postih nikoho z viníků nezasáhne. Prokurátor u neteře P. Toufara říkal, že podle Máchovy výpovědi museli P. Toufara trestat, protože se prý jeden den věšel, tak ho museli zbít, pak zase jeden den zuřil, tak ho zase museli bít. (…) To na něho naházeli v padesátém roce málo potupy? Jakou špínu si to chtějí vymyslet ještě dneska? A znamená to snad, že vojenský prokurátor věří tomu, co říká obžalovaný L. Mácha? Teď najednou to chtějí všechno svést na nemoc, prý byl na srdce, močové cesty a vředy – ale když byl v Číhošti, na nic nenaříkal, a pak najednou za tři neděle byl mrtvý. A proč, když zemřel normálně na nemoc, ho nedali pochovat jeho neteři sem k nám? Proč jeho smrt oznámili až za několik let?“ Vše vyřešily sovětské tanky. Po nich přišla tvrdá normalizace. Materiály o Číhošti musely do úkrytů. Můj archiv přežil prakticky celých dvacet let ve sklepě. Občas se něco vytáhlo k připomenutí slavné a statečné doby, ale to jen když přišli dobří známí. Číhošťské události mne však prakticky neopustily. Tak se mohlo stát, že ihned v listopadu a prosinci 1989 jsem veškeré dostupné materiály soustředil a sestavil v prosté vyprávění, které začalo vycházet v okresním tisku. Ve Světlé nad Sázavou se uskutečnil vzpomínkový večer k 40. výročí číhošťských událostí. Za velkého zájmu veřejnosti z celého světelského okolí přijeli vzpomínat též příbuzní a přátelé faráře Josefa Toufara. Vznikl nápad vydat veškeré povědomosti tiskem a tak vyšla ve dvojím vydání brožura Číhošťský zázrak pod patronací vydavatele Miroslava Zavřela. V mravenčí práci jsem pokračoval prakticky každý víkend. Shromáždil jsem stovky ústních svědectví, ta nejdůležitější nahrál na kazety, prošel desítku archivů a zaznamenal či okopíroval stovky písemností a vše doplnil dostatkem fotogra¤ckého materiálu. V roce 1992 vznikl obsáhlý rukopis o 380 stranách, který mapoval číhošťské události prakticky hodinu po hodině, některé dny doslova minutu po minutě. Při své práci jsem zažil nesčetné množství rozmanitých překvapení, která mi převážně přinesla další posun v práci. Prožil jsem mnoho nocí, které mi pod dojmem nových poznatků nedovolily usnout. Naopak sny mne zase přivedly i do blízkosti faráře Josefa Toufara, který souhlasně kýval nebo přímo odpovídal na mé otázky. Co se dá však považovat za nejcennější? Samí dobří lidé žili a ještě žijí na Českomoravské vysočině. Na pana faráře vzpomínali s nezměrnou láskou, snažili se mi svými vzpomínkami co nejvíce přiblížit jeho vzhled, vystupování, charakter, jednání, myšlení a samozřejmě atmosféru a své pocity při bohoslužbách, na které se vždy pečlivě připravoval. Škoda, že se stejné nedá říci o mnoha institucích, které se k mému pátrání stavěly spíše negativně. Byl jsem 12
zklamán i přístupem církevních představitelů, kteří neprojevili zájem o vydání pravdy o Číhošti. František kardinál Tomášek5) a někteří Toufarovi kamarádi ze semináře byli tou výjimkou, co mi nesmírně pomohla. Je škoda, že šlo o diskriminaci lidí, kteří projevovali zájem o události v Číhošti. A veřejnost mohla být informována prakticky již deset let. Vysvětlil jsem v těchto řádcích veškeré osudy svého pátrání po číhošťských událostech. V následujících kapitolách bude mít čtenář možnost seznámit se v úplné podobě s výsledky mého snažení. Vím, že zbývá ještě několik hluchých míst v celé kauze, ale mám zato, že již výrazně nemohou ublížit uvedené problematice. Přál bych si, aby zvláště mládež poznala při čtení příštích řádků, jak vypadal život v naší republice na přelomu let 1949–50. Osud faráře Josefa Toufara je obdobou tisíců jiných a neméně tragických osudů, které připravila a vytvořila vláda tehdejších stranických představitelů za pomoci mnoha malých a velkých přisluhovačů. A protože ještě mnozí žijí mezi námi, měla by mládež o tom být dobře informována, aby ji opět nepotkaly tragické doby, které by vznikly na základě úsloví, že národ, který se nedokáže poučit ze své minulosti, musí si ji znovu prožít.
Redakční poznámka: Autor v textu často cituje archivní a jiné dobové materiály. Aby byla zachována jejich autenticita, ponecháváme jejich jazykovou podobu beze změny, tedy včetně pravopisných i slohových nenáležitostí. Podle dnešní spisovné normy byla kvůli přehlednosti upravena pouze interpunkce. 13
ÚVODEM
„Nesmíme ani na okamžik zapomínat, že cesta k socialismu je a bude i po únorovém vítězství cestou třídního boje. I kdybychom chtěli na to zapomenout, nepřítel nám na to zapomenout prostě nedá. O své existenci nám vždycky dá znát. Na druhé straně ovšem my jim dáváme také znát o své existenci a o tom, že dovedeme provádět heslo – republiku si nikým rozvracet nedáme!“1) Po těchto slovech nastal fanatický potlesk. Ozývaly se výkřiky: Ať žije Klement Gottwald! Potlesk přešel postupně ve sborové: Ať žije KSČ! Ať žije KSČ! Ano, tato slova přednesl dne 24. února 1950 prezident republiky Klement Gottwald. Pronesl je na slavnostním zasedání ÚV KSČ k 2. výročí tzv. Vítězného února. Třídní boj, nepřítel, republiku si rozvracet nedáme. Tato a jiná podobná výhružná slova provázela celý jeho projev. V těchto chvílích bojoval jeden z „třídních nepřátel“ s následky čtyřtýdenního věznění, které bylo spojeno s psychickým a fyzickým týráním při výsleších. Ve zvláštním proticírkevním oddělení věznice ve Valdicích u Jičína dožíval své poslední hodiny života farář z Číhoště páter Josef Toufar. Prostý, veselý a společenský člověk, do začátku roku 1950 normálně zdravý. Byl zbožňován všemi – věřícími i nevěřícími. Dovedl být příkladným pastýřem svých oveček, dobrým rádcem a výborným společníkem, uměl být pomocníkem hospodářů na polích i učitelem mládeže nejen při hodinách náboženství, ale i každodenních hrách a zábavách. Byl ctěn i představiteli státní a politické moci v obcích a městech tehdejšího ledečského okresu. „V pátek dne 24. února 1950 ráno se dostavil pan promovaný právník Ladislav Mácha k panu Závodskému a slyšel ho přijímat telefonické hlášení z Valdic, že se udělalo panu Toufarovi na zpáteční cestě z Číhoště zle, že museli zastavit a vystoupit s ním z vozu. Nevěděli čím to je, byly to nějaké žaludeční potíže nebo břišní nevolnost. Pan Závodský uložil volajícímu, aby pozval k panu Toufarovi lékaře. (Podle jiné výpovědi lékař dal nemocnému prášky pro utišení bolesti.) Před polednem nebo po poledni téhož dne vyslechl pan prom. práv. Mácha další te14
lefonický rozhovor, z něhož vyrozuměl, že se stav pana Toufara horší a že u něho byl již lékař. Co lékař doporučil, pan prom. práv. Mácha nevyrozuměl. Pan Závodský řekl, aby sledovali stav pana Toufara a v případě nutnosti převozu do nemocnice, aby mu opět zavolali. Večer se pan prom. práv. Mácha dozvěděl o dalším zhoršení a o vyjednávání leteckého převozu.“2) Mnozí již začínají tušit, že obě tak rozdílné skutečnosti – zasedání ÚV KSČ a násilný pobyt faráře Toufara ve Valdicích – mají svůj společný základ. Ano, jde o tzv. číhošťský zázrak. A role jsou určeny: Klement Gottwald je ideologický vůdce, Ladislav Mácha je trýznitel a Josef Toufar trýzněný „třídní nepřítel“. „Kdyby byl býval lékař ve Staré Vsi (krycí název StB pro věznici Kartouzy ve Valdicích) zhodnotil příznaky pana Toufara takovým způsobem, aby jej dal ihned převézt autem do nemocnice k operaci, byla by bývala veliká naděje na záchranu zdraví i života. I když modřin byl veliký počet a jejich lokalizace rozprostřena po velké ploše tělesného povrchu, přesto byla naděje na záchranu života. (…)“3) „Jakpak bych zapomněla, to byl takový hrozný případ. Přivezli sem děsně zřízeného člověka nákladním vozem, ten zraněný byl celý v pytli. Nikdo k němu nesměl, hlídali ho, i nějaká ženská převlečená do uniformy SNB. Paní Weinsteinová, tehdy dělala správce domu, nařídila, že o tom nikdo nesmí mluvit. Kolem toho zraněného měli vlastní lidi, ale když ho pak vezli na sál, byla u toho i naše sestra. Na sále však zemřel. Pak ho zase odvezli a všichni museli mlčet. Jak ho vezli na sál, tak naši lidé slyšeli poslední slova toho ubitého člověka. Kdo to byl, nikdo se nikdy nedozvěděl.“4) Tímto svědectvím Anežky Polákové, zaměstnankyně Sanopzu – státního sanatoria v Praze v Legerově ulici č. 61, se ukazuje rozdíl v naší společnosti v roce 1950. Na jedné straně lesk komunistické vrchnosti, na straně druhé „třídní nepřítel“ umírá v nesnesitelných podmínkách, když je mu pomoc dávána se značným zpožděním. Tak odpověděla Anežka Poláková na otázku redaktora Lidové demokracie Jiřího Brabence, zda se nepamatuje na nějakou zvláštní příhodu, která se měla odehrát dne 25. února 1950, v takový zvláštní, „památný“ den. Mohlo to být znamení pro oživení paměti. A paní Poláková si vzpomněla… Proč nejprve StB trýznila faráře Toufara, když pak byl převezen do státního sanatoria, které bylo jen pro vyvolené stranické a státní prominenty? Kdo měl takový zájem, aby byl farář zachráněn, a proč? A neměl zase někdo jiný přání, aby naopak zemřel? Kdo byli Ladislav Mácha, Osvald Závodský a jiní příslušníci StB, kteří se přímo či nepřímo podíleli na fyzické likvidaci P. Toufara? Proč zrovna zázrak v Číhošti, malé obci na Českomoravské vrchovině? Kdo byl Páter Josef Toufar? 15
CHCI BÝT KNĚZEM
Josef Toufar se narodil 14. července 1902 v Arnolci u Polné1) a zemřel po operaci žaludečního vředu ve státním sanatoriu v Praze 25. února 1950. Pokřtěn byl pod jménem Josef Jindřich Toufar v kostele ve Zhoří2) místním farářem Františkem Míčou dne 15. července, kmotry byli dědeček a babička z matčiny strany Mikuláš Mokrý, celoláník ze Záborné3), a jeho manželka Anna, rozená Foltová. Při narození Josefa Toufara pomáhala porodní asistentka Josefa Hladká ze Zhoře. Jeho rodiči byli Josef Toufar (31. 1. 1865 – 26. 6. 1927) a Marie Toufarová, rozená Mokrá (1877 – 26. 7. 1910). Sňatek uzavřeli dne 4. 8. 1894. Otec zdědil hostinec a hospodářství v Arnolci čp. 1, matka byla dcerou Mikuláše Mokrého ze Záborné čp. 7. Hospodářství rostlo přikupováním polí a lesů, až posléze celková výměra činila 33 hektarů. Z manželství vzešlo 5 dětí – Josef Toufar byl čtvrtým v pořadí. Staršími byli bratři Bohuslav, Vladimír a Stanislav, poslední z dětí se narodila Božena. Matka byla velmi hodná, pracovitá, ale její muž ji příliš zatěžoval pracemi nejrůznějšího významu. Musela obstarávat velkou domácnost, vařit pro hosty v hostinci, obsluhovat žíznivé dlouho do noci, vyrábět kořalky ve sklepě, ošetřovat děti, starat se o domácí zvířata (krávy, prasata, množství drůbeže). Dlouho pracovní zatížení nevydržela a zemřela v pouhých 33 letech. To již malý Josef chodil do obecné školy v Arnolci, do které nastoupil 16. září 1908. Maminka mu zemřela o prázdninách po vychození 2. třídy. Dva roky po matce zemřel ve věku 17 let nejstarší bratr Bohuslav na zápal plic. Otec se znovu oženil. Jeho druhou manželkou se stala Kateřina, rozená Kasalová (25. 11. 1872 až 13. 12. 1948) z Dolní Jablonné u Přibyslavi. Ta však byla velmi špatnou hospodyní. Nedbala ani o hospodářství, ani o hostinec. Potají prodávala, co jen prodat mohla, a peníze shromažďovala pro sebe. Všechno upadalo, hynulo, stavení chátralo. Z tohoto manželství nebyly děti žádné.4) Josef Toufar projevoval značné nadání a chtěl studovat. Už jako malý chlapec měl jedinou velkou touhu – stát se knězem. Za statkem měli Toufarovi starou vykotlanou vrbu. Tu si vyzdobil, to byl jeho oltáříček, tam kázal svým kamarádům a „sloužil“ mši svatou. Přesně tak, jak to 16
vídal ve Zhoři v kostele. Dne 14. 7. 1916 ukončil docházku na obecné škole v Arnolci a na propouštěcím vysvědčení měl osm velmi dobrých a čtyři dobré. Nutno však dodat, že tehdejší stupnice známek zněla: velmi dobrý, dobrý, dostatečný, sotva dostatečný a nedostatečný. Jeho třídním učitelem a zároveň správcem školy byl pan Urbánek, katechetou Cyriak Novotný. Z vysvědčení je patrno, že Josef měl největší problémy s češtinou, psaním a úpravou zevnějšku písemných prací, taktéž s kreslením. Ostatní předměty byly ohodnoceny nejlepšími známkami včetně mravů i pilnosti.5) Dobré výsledky však nebyly Josefovi nic platné. Otec mu nedovolil dál studovat. Musel pracovat doma na hospodářství a v hostinci. Byl hudebně nadaný, stejně jako jeho bratři, především dobře hrál na baskřídlovku. Jeho veselá a společenská povaha doslova přitahovala k němu veškerou mládež. Společně pořádali zábavy, výlety a jiné akce. V létě 1927 umírá otec. Josef Toufar se v té době přihlásil na Odbornou hospodářskou školu v Polné, aby začal studovat dvouletý zimní kurz. Ten sestával z části teoretické, ve které absolventům přednášeli odborníci na lihovarnictví, škrobárenství i bramborářství. Praktická cvičení se konala v průmyslových podnicích v Záborné i Polné. Na propouštěcím vysvědčení za 1. ročník, které Toufar obdržel 30. dubna 1928, byly samé výborné a vnější úprava písemných prací byla hodnocena jako velmi úhledná.6) Z otcova dědictví obdržel Josef Toufar ¤nanční podíl 40 000 Kč. Jelikož se v pořadí druhý bratr Vladimír přiženil do velkého statku čp. 49 v Arnolci, převzal otcovo hospodářství další nejstarší bratr v pořadí – Stanislav. Ten zpustlý statek povznesl, a to za veliké pomoci mladšího bratra Josefa. Josef Toufar byl však hnán neuskutečněnou touhou – studiem. Rozhodl se ve svých dvaceti šesti letech jít studovat a stát se knězem. Přerušil studium na hospodářské škole v Polné a přihlásil se na gymnázium v Německém (dnešním Havlíčkově) Brodě. Léta mu plynula, a měl-li se vůbec rozhodnout, pak tedy ihned. Svůj podíl z dědictví si nechal vyplácet v měsíčních splátkách a po prázdninách v roce 1928, když udělal dodatečné přijímací zkoušky na brodském gymnáziu, vyhlášeném ústavu, nastoupil do primy. Výnosem zemské školní rady v Praze ze dne 21. prosince 1928 byl Josef Toufar osvobozen od placení celého školného počínajíc 1. pololetím školního roku 1928/29.7) Tohoto výnosu si velmi považoval a odměnil sebe i ostatní podporu tím nejlepším, čím mohl, dobrým studijním výsledkem. Jeho pololetní vysvědčení vykazovalo většinu velmi dobrých známek, jen v německém jazyku a psaní byl ohodnocen prospěchem dobrým. Třídní učitel Václav Baumruk i ředitel Jan Stránský jistě velmi rádi podepisovali takovéto vysvědčení.8) 17
Mezi jedenáctiletými studenty v primě byl šestadvacetiletý muž raritou a Josef Toufar musel mít pevnou vůli a mnoho sebezapření, aby se se vším vyrovnal. Reálné gymnázium vyšlo Toufarovi vstříc, že jej výnosem č. 410 ze dne 6. 11. 1928 trvale osvobodilo z výuky tělocviku.9) Jinak si po dobu studií v Německém Brodě (1928–32) platil byt, stravu, ošacení, knihy. Na Toufarův pobyt v Německém Brodě hezky vzpomíná JUDr. Jiří Veselý, který na německobrodském gymnáziu studoval v letech 1924–32. „Pravděpodobně někdy těsně před začátkem školního roku 1928–29, při opožděném nákupu školních knih na ‚mezitřídní burze‘ se najednou rozkřiklo, že do primy má nastoupit nějaký velice starý student, snad dokonce okolo 25 let, z Moravy, který se prý najednou rozhodl studovat. Samozřejmě to byla mimořádná událost, alespoň pro nás mladé, kteří si těžko dovedli představit, že primánem, tj. studentem v jakémsi subalterním postavení, vůči nám přirozeně, bude snad kolega nejméně o 10 let starší. Nikdo však nic konkrétního nevěděl, a zvědavost tudíž byla veliká, zda opravdu k ohlášené senzaci dojde. A došlo. Již o první přestávce ve tři čtvrti na deset, když jsme vyběhli ze tříd na kvadraturu, abychom se trochu proběhli, uviděli jsme mezi primánskými kloučky a dívenkami staršího studenta v černých šatech, střední postavy, černých kučeravých vlasů, jak se důstojně prochází s několika mládenci a zvědavě se rozhlíží kolem sebe. Jeho snědý obličej s tmavýma očima nám byl na první pohled sympatický, a když jsme zjistili, že to ‚chlapec‘ velmi skromný, slušný, věčně se usmívající a milý, stal se rázem nejlepším kamarádem nejen nás, ale hlavně ‚pánů‘ z vyššího gymnázia, což bylo neklamným znamením jeho vysoké popularity. A tak jsme ho tedy mezi sebe přijali jako rovného mezi rovnými. Nevím, čím jsem na něho zapůsobil, ale vzájemné pozdravy a takové to studentské oťukávání a povídání brzy přerostlo v upřímné přátelství, takže jsme často spolu korzovali na kvadratuře, ale i po městě ve chvílích volna. Až jednou jsem ho pozval k nám domů. Josífek, tak mu většina z nás říkala, s radostí přijal a brzy našel u nás druhý domov. Maminka i otec si ho velmi oblíbili pro jeho tichou, skromnou a upřímnou povahu, zvláště když hned po prvním setkání rezolutně prohlásil, že se pro studium na brodském gymnáziu rozhodl proto, aby po maturitě mohl studovat teologii na biskupském semináři v Hradci Králové. Chtěl být prostě knězem. Takovým druhým J. Š. Baarem, jak říkával. Obyčejným farářem na malé vesničce, kde by žil mezi prostým venkovským lidem, k němuž měl nejblíže, jelikož sám pocházel z malého hospodářství v Arnolci na Žďársku. Jak později vypravoval, neměl mládí nijak lehké, zvláště po nenadálém úmrtí svého otce, po němž hospodářství převzal starší bratr Stanislav. (…)“10) 18
V roce 1929 byl pan dr. Veselý pozván na „vagace“ k Toufarům do Arnolce. Tam ještě více poznává Josefův zápal pro kněžství: „V neděli jsme se vypravili na ‚hrubou‘ čili velkou mši svatou do Zhoře, kam Arnolec kolaturou patřil. Šla vlastně celá vesnice. Pěkná polní cesta vedla mezi loukami a malými políčky. Napřed šla omladina. Děvčata většinou ještě v krojích s vyšívanými zástěrkami a širokými rukávy. Mládenci, už jen někteří, v tmavých lesklých vestičkách, ale kulaté kloboučky ještě měli a někde i vysoké, pěkně naleštěné boty. Vzadu šly ‚paňmámy‘ v širokých sukních, s fěrtochy a v černých střevících s lesklými přezkami. Většinou tmavé šátky na hladce učesaných vlasech. Ale každá nesla malé modlitební knížky a plachetku přes ruku. Za nimi vážně kráčeli starší pantátové-výměnkáři s všelijak kroucenými sukovicemi. A zase některý s nezbytnou faječkou. Poslední vykračovali sedláci. Pěkně ze široka ve vysokých naleštěných holínkách, celí v černém s kulatými černými kloboučky. Vážně hovořili o počasí, cenách obilí, o začínajících otavách, neboť louky s vysokou trávou byly již zralé na sekání. Ve zhořském malém kostelíku bylo nabito. Velebný pan farář měl dlouhé kázání na vděčné téma falešných proroků přicházejících v rouše beránčím a po něm velkou mši se zpěvem. Zpívali všichni, malí i velcí, a vroucně, s plným zanícením. Bylo to něco jiného než u nás v Brodě. Pravda, sice méně slavnostní a okázalé, ale jaksi bezprostřednější svou prostotou. ‚V takovéhle vesničce bych chtěl být jednou knězem,‘ povídal mně tiše Josífek, když jsme se vraceli do Arnolce, ,takovým lidem bych dobře rozuměl a oni mně, vždyť jsem přece jedním z nich. To je to, proč studuji a co mě posiluje. Víra v lidské dobro… a boží spravedlnost…‘ Neřekl jsem nic, bylo to zbytečné. Ale jeho víra byla obdivuhodná a já jsem najednou poznal, jak a proč si ho vážím.“11) Po vyrovnávací zkoušce postoupil Josef Toufar ve školním roce 1929/ 1930 do tercie! Zde se však dostal do kon˘iktu s marxistickým profesorem Antonínem Lebedou,12) který na gymnáziu vyučoval matematiku. Silně bagatelizoval humanitní předměty a stal se v očích Josefa Toufara prvním ďáblem na jeho cestě ke kněžství. Proto druhý pokus přeskočit do dalšího ročníku již Toufarovi nevyšel. Vzpomíná opět JUDr. Jiří Veselý: „‚Prostě to už dál nejde,‘ řekl Josífek, ‚Fiškus (tak jsme říkali našemu matikáři) prohlásil, že mě dál nepustí, a já se nenechám pořád trápit, snad jen proto, že chci studovat teologii. V Brodě bych nedostudoval, a tak půjdu do Chotěboře. Mám to už vyjednané a po prázdninách do sexty nastoupím již tam. V Chotěboři je to o hodně mírnější. Já nechci být žádným matematickým fenoménem, stačí mi třeba jen dostatečná, když už to musí být. Maturitu chci stejně dělat z latiny!‘ Ří19
kal to odhodlaně, ale nakonec trochu smutně dodal: ‚Škoda, že už nebudu chodit k vám. Měl jsem tady druhý domov.‘“13) Toufarovo pololetní vysvědčení neukazovalo nic dobrého: šest dostatečných. Na konečném vysvědčení v kvintě však jednu dostatečnou (ze zeměpisu) zlepšil. Ředitel PhDr. Alois Mazánek14) na vysvědčení připsal, že studující řádně oznámil, že z ústavu vystupuje. Není důvodu, proč by nemohl být přijat na ústavě jiném. S ostatními studenty se Josef Toufar rozloučil na výletě, který kvinta se svým třídním profesorem Jaroslavem Haitmanem15) uskutečnila do Babiččina údolí. Toufarovým nejlepším kamarádem zde byl Drahomír Ziegler16) z Krásné Hory, spolužáky přezdívaný Draga. Jméno Toufar nebylo na německobrodském gymnáziu neznámé. V letech 1883–87 zde studoval od kvinty do oktávy František Toufar z Horní Smrčné,17) otcův bratranec. Z otcovy strany byl původ rodu v Horní Smrčné u Jihlavy. František Toufar vystudoval též kněžství a stal se kvardiánem kapucínského kláštera v Brně. Josef Toufar se při studiích v Německém Brodě poznal s Vítem Bohuslavem Tajovským, pozdějším opatem premonstrátského kláštera v Želivě (studoval zde v letech 1923–31). Prvý rok německobrodských studií bydlel Toufar u Anny Buličkové, choti účetního, v Dolní ulici čp. 157, další tři roky pak u Josefa Vozába, účetního Občanské záložny v Německém Brodě v ulici Za Klášterem čp. 304. Spolu s Josefem Toufarem přešel na Reálné gymnázium do Chotěboře i jeho bratranec Jaromír Kasal18), pocházející z Hřiště u Přibyslavi.19) V Chotěboři bydlel student Toufar po celé tři roku u Jindřicha Roba, zlatníka a hodináře, ve Školní ulici čp. 70. Spolubydlícím byl i další student, Josef Fučík z Koněšína. Chotěbořský děkan Vincenc Laštovička, Toufarův příbuzný, poskytoval Josefovi zdarma stravu. Zde obzvláště vynikal věkem i rozvahou nad svými spolustudenty. Proto se mnohdy nově příchozí primánek domníval, že tento septimán či oktaván je profesorem. Každý student si ho povšiml. V lavicích kolem Toufara se shlukovali mladí chlapci i děvčata, ale to mu nikterak nevadilo. Měl k nim dobrý vztah. Většina studentů i profesorů si zalíbila „našeho pátera“ a až na několik výjimek se k němu chovala přátelsky. Toufar byl hezký člověk, příjemný společník a spolehlivý přítel, ochotný kdykoli a komukoli pomoci. Ve studentské kapele hrál na basu, kterou pravidelně s sebou tahal na každý studentský výlet. V septimě studenti podnikli výlet do Orlických hor, kde byli ubytováni v horském hotelu Orlice v Deštné-Zákoutí. Na vývoj duchovního života studenta Toufara měl velký vliv kněz, básník a jeho profesor náboženství P. František Boštík. Chodívali spo20
lu ze školy na výlety do čarokrásného údolí řeky Doubravky,20) kde spolu ¤lozofovali a přemýšleli o tajemných cestách milosti boží a o věčné pravdě. Navštěvovali Horní Mlýn – rodiště spisovatele Ignáta Herrmanna, chodili kolem Točitého víru, kde podle staré pověsti strhl vodník do vody unesenou princeznu Doubravku, vzhlíželi k Čertovu stolku a připomínali si legendu o ďáblovi, který se snažil svést poustevníka. Sedávali na vysoké skále na Sokolohradech, bývalém hradním místě, a naslouchali šepotu stromů a zpěvu vody pod nimi, dole v údolí, prudce tekoucí. S Františkem Xaverem Boštíkem21) se Toufar poznal už v Německém Brodě. Boštík zde od školního roku 1930/31 působil jako katecheta a výpomocný učitel. Byl to právě on, kdo připravil studentu Toufarovi rozumný přechod do Chotěboře. Toufarovi se v Chotěboři po všech stránkách zalíbilo. Tři roky mu uběhly jako voda a stál před rozhodujícím krokem – zkouškou dospělosti. Jeho třídním profesorem v sextě a septimě byl František Zima, v oktávě Jaroslav Horák. Ředitelem gymnázia byl v těch letech Radoslav Farský22). K maturitě bylo připuštěno všech 14 žáků, kteří s Josefem Toufarem do oktávy ve školním roce 1934/35 chodili. Domácích studentů z Chotěboře bylo 5, 3 pocházeli z okolních vsí a 6 ze vzdálenějších míst. Všech 14 (5 děvčat a 9 chlapců) obdrželo výroční vysvědčení 19. června a vysvědčení dospělosti 22. června 1935. Josef Toufar vykonal ústní zkoušky z německého jazyka (dostatečně), z latinského jazyka (dostatečně), z vlastivědy (velmi dobře) a ze zoologie a botaniky (dobře). Na vysvědčení dospělosti dále obdržel velmi dobře z římskokatolického náboženství, obecného dějepisu, obecného zeměpisu a z praktických přírodopisných cvičení, dobře z československého jazyka, geologie a ¤lozo¤cké propedeutiky a konečně dostatečně z francouzského jazyka, matematiky, chemie a mineralogie, fyziky a deskriptivní geometrie. Z tělocviku byl osvobozen.23) Dobrý studijní výsledek s velmi dobrou známkou z náboženství posunul houževnatého Toufara k jeho cíli – ke studiu bohosloví. V 33 letech začal další studia na kněžském Biskupském semináři v Hradci Králové. Tam mu byl záštitou kanovník a pozdější probošt Antonín Hrubý, Toufarův vzdálený příbuzný. Hrubého sestra Marie, provdaná Mokrá, byla tetou Marie Mokré, matky Josefa Toufara.24) Dalším podporovatelem Toufara v semináři byl královéhradecký prelát Jan Brabec, rodák z Hrbova u Polné.25) Ve stejné době, kdy v Hradci studoval Josef Toufar, navštěvoval biskupský seminář i dr. Josef Pokorný, shodou okolností Toufarův předchůdce v Číhošti: „Pátera Josefa Toufara jsem poznal právě jako bohoslovce v seminá21
ři. Mám v živé paměti jeho tvář, ozářenou vždy širokým úsměvem. Laskavé oči a celý způsob chování mi připomínaly sv. Jana Boska, velkého apoštola mládeže. Nemohu zapomenout na jeho péči o nemocné bohoslovce, na nevšední ochotu, obětavost a starost o ně. Sám jsem to na sobě zažil, když jsem zblízka sledoval železnou píli a houževnatost, s jakou se snažil osvojit si přednesenou látku. Na kněze byl vysvěcen v Hradci Králové dne 29. 6. 1940 ve věku 38 let. Až do dvacátého šestého roku života pracoval doma na zemědělské usedlosti, a dávná touha po kněžství se ozvala tak mocně, že po příkladu starozákonních proroků opustil pluh a statečně vykročil za Božím hlasem. Tím se přiblíží k vytčené metě, kdy po pětiletém studiu v kněžském semináři je vysvěcen.“26) Splněná životní touha předurčila i Toufarův osud.
RESUMÉ 11) Josef Toufar se narodil 14. 7. 1902 v Arnolci u Polné. 12) V letech 1908–16 navštěvuje veřejnou obecnou školu v Arnolci. 13) Dne 26. 7. 1910 osmiletému Josefu Toufarovi umírá maminka, 22. 5. 1912 též nejstarší bratr Bohuslav; bylo mu 17 let. 14) V letech 1916–22 vypomáhá při zemědělských pracích na rodném statku v Arnolci čp. 1. 15) V letech 1922–23 vykonává vojenskou prezenční službu u 10. pěšího pluku Jana Sladkého Koziny v Brně. 16) V letech 1923–27 opět pracuje na otcově hospodářství až do jeho smrti 26. června 1927. 17) Po otcově smrti dědí hospodářství Josefův starší bratr Stanislav, kterému Josef Toufar vypomáhá do léta 1928, kdy obdrží dědický podíl 40 000 Kčs (dle některých tvrzení 45 000 Kčs) a rozhodne se jít studovat. V době výpomoci bratru Stanislavovi studuje Odbornou školu hospodářskou v Polné. 18) Ve věku 26 let začíná Josef Toufar studia na Reálném gymnáziu v Německém Brodě. V letech 1928–32 vystudoval pět ročníků. 19) V roce 1932 přechází do Chotěboře, kde studium gymnázia dokončuje získáním vysvědčení dospělosti dne 22. června 1935. 10) V letech 1935–40 pokračuje ve studiích na Biskupském semináři v Hradci Králové. Dne 29. 6. 1940 ve věku 38 let je vysvěcen na kněze.
22
JSEM KNĚZEM
Sen Josefa Toufara se splnil. Ve svých 38 letech se stává knězem a může všem hrdě sdělit: „Josef Toufar, jáhen sv. Církve římské, dovoluje si oznámiti, že bude dne 29. června 1940 na svátek sv. apoštolů Petra a Pavla v chrámu Nanebevzetí Panny Marie v Hradci Králové od Jeho Excelence Msgre. Mořice Píchy, biskupa královéhradeckého, vysvěcen na kněze. První mši svatou bude obětovati 5. července 1940 na svátek sv. apoštolů Cyrila a Metoda o 10. hod. dopolední ve farním chrámu Páně sv. Markéty ve Zhoři u Polné.“1) Snad i zde je jakási osudovost. Chrámy Nanebevzetí Panny Marie2) jsou pro Josefa Toufara počátkem i koncem kněžské dráhy. Kdo by to však nyní, v době tak radostné, tušil, nebo dokonce předpokládal. Velmi slavná byla jeho primice. Velký průvod, v němž byly děti a mládež s kostelními prapory, družičky, mnoho kněží a sta a sta lidí z Arnolce, Jersína, ze Stáje, ze Zhoře a z celého okolí, dosud nikdo tamní nepamatoval. Mezi kněžími byl prelát Jan Brabec, františkán Karel Toufar z Brna a další. Průvod šel pěšky z Arnolce až do kostela ve Zhoři (celkem asi 6 km). Velmi milou vzpomínku poskytuje neteř pana faráře Marie Pospíšilová: „Nebyl by to ani snad strýček, kdyby i zde se neprojevila jeho veselá povaha. Ráno před primicí, když již byl ustrojen do kněžského oděvu, se strýček najednou ztratil. Byla po něm náramná sháňka. Vše se však za chvíli vyřešilo. Kdysi během studií došlo mezi Františkem Holubářem, jedním z arnoleckých sousedů, a mezi studentem Josefem Toufarem k sázce. ‚Než se staneš, Pepíku, knězem, tak já budu biskupem,‘ vsadil se z legrace pan Holubář. ‚No dobrá, uvidíme,‘ přijal sázku Josef Toufar a plácli si vzájemně do dlaní. Tak a již tušíte, kam se novopečený kněz ztratil. Šel oznámit přece svůj úspěch: ‚Já jsem knězem, ale Ty ještě biskupem nejsi!‘“3) Od 1. července 1940 byl Josef Toufar dekretem biskupa Mořice Píchy4) ustanoven kaplanem v Zahrádce, malém městečku asi 10 km vzdáleném na jih od okresního města Ledeč nad Sázavou. Malebné 23
místo na řece Želivce, vhodné k prázdninovým pobytům, dříve zvané Trhová Zahrádka, nad nímž se kdysi pyšnil hrad Klosterberg, se stalo novým domovem Josefa Toufara a jeho prvým kněžským působištěm. Vikář Josef Dohnal z Dolních Kralovic5) představil nového kaplana v kostele sv. Víta,6) kde Josef Toufar zastával kněžský úřad po dobu osmi let. Děkanem zde byl stařičký duchovní Jan Schwaller, tichý kněz bez zájmu o vnější věci, který se přistěhoval do Zahrádky ze Žlebů.7) Toufarovo kázání z 8. září 1940 – XVII. neděle po sv. Duchu – bylo vedeno na téma Jeden Pán, jedna víra. Bylo to jedno z prvních vystoupení faráře Toufara v jeho kněžském poslání: „Kolik je hvězd na nebi, kolik květů a stébel trávy na lukách, kolik ryb v moři, kolik ptáků v povětří, kolik zrn písku na břehu mořském a kolik kapek vody v širém oceánu – tolik krásných svědectví mluví o velikosti a slávě Boží. A ten mocný Bůh, Stvořitel nebe i země, celého světa a každého z nás prohlásil se za našeho Otce a zahrnuje nás svou láskou a svými dary – ano, i syna svého jednorozeného Ježíše Krista za nás, za naše hříchy obětoval a za to vyžaduje jen trochu vděčnosti, jen a jen to naše ubohé, slabé lidské srdce. Ale chce je celé, bez výjimky, vždyť od něho také všechno máme. Ať je to ten zrak, sluch, život, vše máme od něho a od sebe nic, vždyť co je ten člověk? Co je každý z nás? Jen velké nic – velká nulka – ten život v porovnaní s věčným Bohem je jak život jepice, která je dnes a zítra hyne – jsme jen velkou almužnou Páně.“8) V dalším průběhu se nebojí Josef Toufar vysvětlit porážku Francie.9) Porážka nezůstane bez odezvy boží, pravda a spravedlivá věc stejně nakonec zvítězí. Tak Toufar kázal v tento den, podobně statečně pokračoval při dalších a dalších bohoslužbách. V dusné atmosféře protektorátu se staral pečlivě o své věřící, jež svou přirozenou autoritou duchovně podporoval. Nejen však vlasteneckými kázáními, ale i půjčováním knih. Dokladem jeho výchovného působení může být i tato pasáž z kázání, které pronesl o XV. neděli po sv. Duchu v roce 1942. „Opět nám začíná nový školní rok, a pro mnohé malé občánky také tím první krok do života. Snad mnozí rodiče řeknou: ‚Dobře, že již ty děti jdou zase do školy, aby daly trochu pokoj!‘ Ano, mnoho péče o naše děti převezme škola, ale přece větší část výchovy zůstane i nadále vám, milí rodiče. Ve škole se budou vaše dítky vzdělávati a obohacovati svého ducha novými vědomostmi, ale zušlechťování srdce a výchova k dobrému a hlavně vést je k Bohu a životu ctnostnému – to bude a zůstane i nadále vaším hlavním, krásným a velikým úkolem. Výchova dětí! Umění všech umění – jak už to staří říkávali – umění, které již moderní otcové a matky nedovedou. A čím to je? To je tím, že dětem schází dobrý příklad rodičů, neboť jím se děti nejlépe vychovávají pro život. Kde není dobrého příkladu rodičů, tam těžce dosáhnou, aby děti nehře24
šily – kde rodiče přestupují přikázání Boží, jistě je budou přestupovat i děti. (…) Otec, matka jsou jako zrcadlo, v němž se dítě zhlíží, tím jsou jeho vzory, které děti vždy napodobují – vždyť se pak právem říká ‚jaký strom, takové ovoce‘ nebo ‚jablko daleko od stromu nepadá‘! Jak tedy vychovávati dítka? Z dítěte bude to, co z něho udělají rodiče, a zvláště matka. Ano, je mnoho pravidel ve výchově dětí, celé knihy jsou o tom napsány, ale pamatujte hlavně: dávejte svým dětem dobrý příklad!“10) Velmi dobře napomínal Josef Toufar své ovečky k péči o své děti. Věděl, že dobře vychované a vzdělané děti jsou základem dobré společnosti, dobrého národa. Netušil ani ve snu, jaká duchovní a morální devastace nastane v druhé polovině dvacátého století. Toufar přilnul ke zdejší krajině v duchu odborného učitele Františka Paulíčka, který napsal knihu Z pamětí šafránické borovice, z níž pochází i tento citát: „Obec Zahrádka s několika malými vesničkami, rozhozenými v kraji, s tradičním životem otců – tj. kraj naší borovice. Možno říci, když se rozdávalo bohatství, byl tento kraj poslední. Rovněž při rozdávání honosné krásy na něj nezbylo. Ale potom, když se rozděloval cit, půvab, romantičnost a soucit, byl tento kraj první.“ V tomto duchu ovlivňoval Josef Toufar věřící. Hmotné bohatství, které rez kazí, toho mohou lehce postrádat a ani po něm netoužit a Pán Bůh jim místo tohoto bohatství poskytl bohatství lásky a soucitu k bližnímu. Proto také se zde našlo tolik statečných lidí, kteří pro jiné mleli mouku a vůbec nehleděli na nebezpečí ze strany protektorátních úřadů. Důkazem toho jsou mlýny u Navrátilů či Valchářů. Vedoucí ¤rmy Navrátil Václav Tomek,11) který po prozrazení raději volil dobrovolnou smrt, než by jmenoval všechny ty, kteří jezdili do Zahrádky pro mouku. Však jeho pohřbu 8. dubna 1944 se zúčastnilo 5 000 lidí i ze vzdálených okresů vlašimského či benešovského, ba dokonce i z Prahy. Byla to tichá a velká manifestace odporu zdejšího lidu proti nacistické nadvládě. Toufar v té době prožíval smutek ze ztráty své jediné sestry Boženy, která zemřela 8. února 1944 v Černé u Velkého Meziříčí, kam se provdala nejdříve za Josefa Vaňka a po jeho smrti za jeho bratra Karla.12) Na podzim 1944 dostal Josef Toufar děkanský úřad po stařičkém a nemocném P. Josefu Schwallerovi, který v Zahrádce působil od roku 1931. Schwaller dne 14. dubna 1945 umírá.13) Josef Toufar přebírá veškerou odpovědnost za zahrádeckou farnost i sousední ježovskou.14) V té době je nepřímým svědkem krvavých událostí v blízkém Kobylím dolu, kde u Tomkova mlýna došlo 27. ledna 1945 k tragédii partyzánské skupiny por. Karla Pulce.15) Událost se stala v sobotu vpodvečer. A jak asi musela probíhat druhý den dopolední mše, v jaké hrozné atmosféře pronášel svá slova P. Josef Toufar. Během války se zdržoval na letním bytě u Aloise Šimánka vedoucí 25
jedné skupiny Obrany národa major Emanuel Patera,16) který se snad ukrýval v Zahrádce i osudné noci 27. ledna 1945. Mnoho ruských partyzánů a zajatců zde v těchto dobách našlo vlídné pohostinství. Podobně se zde ukrýval i Václav Pátý,17) který byl přímou příčinou lidské tragédie v Kobylím dolu. K dalšímu velkému neštěstí došlo v Kobylím dolu při vzpomínkové slavnosti dne 2. září 1945. Tehdy salva výstřelů do vzduchu zasáhla dráty vysokého napětí a usmrtila 8 účastníků oslavy.18) Školní rok začal v Zahrádce smutně, neboť jedním z mrtvých byl i čtrnáctiletý žák Karel Blažejovský, který byl pohřben za účasti Josefa Toufara na zahrádeckém hřbitově 4. září. Porážka nacistického Německa a příchod svobody obnovily rozmanité vzpomínkové i náboženské akce. Mezi jinými to byly i slavné poutě u Husitské studánky,19) katolická církev je zde pravidelně pořádala vždy v srpnu. Dále to byla slavnost posvěcení kaple Panny Marie v Horních Pasekách,20) kterou si opravili hornopasečtí občané, hlavně jejich mládež. A pro mládež celého širokého okolí Toufar nejvíce žil, pro ni se snažil co nejvíce vykonat. Zasloužil se o zřízení měšťanské školy v Zahrádce a zvláště horlivě se přimlouval o založení gymnázia v Ledči nad Sázavou. Do Svobodného Havlíčkova kraje, regionálního tisku na Českomoravské vrchovině, píše: „Jiná je bolest naše a jedno celému širokému kraji schází, totiž možnost vyššího vzdělání, neboť střední a odborné školy jsou v Humpolci, v Havlíčkově Brodě a v Čáslavi, v městech několik hodin vzdálených. A přece nevím, kde jinde se sejdeme s tak vyspělými venkovany jako právě v našem kraji. Sám znám několik domkářů a malých rolníků, majitelů knihoven o několika stech svazcích, kde kromě na venkově oblíbených knih Vlasty Pittnerové, Javořické najdete úplná díla Baarova, Raisova, Demlova, Pekařova i knihy – novinky – vydané Katolickým a Evropským literárním klubem, jehož jsou členy. (…)“21) Článek vyšel 6. června 1946, nesl název Ze zapomenutého kraje a byl podepsán P. Josefem Toufarem-Zahrádeckým. Již tím podpisem P. Toufar zdůraznil svou nerozlučnou pospolitost s tímto krajem a městečkem. Článek dále popisuje, že dříve měli nadaní a talentovaní možnost studovat na jedné z prvních středních škol – na Šlechtickém gymnáziu v Želivě,22) založeném již roku 1633 umění a vědy milovnými premonstráty. Po jeho uzavření v roce 1807 pak odešli vlastenečtí řádoví profesoři do Latinského gymnázia v Německém Brodě. Až sem museli tedy zájemci o studium docházet či dojíždět na povozech. Jednak kvůli vzdálenosti, jednak i kvůli ztrátě dobročinnosti, neboť péčí opatů studovali v želivském klášteře skoro zdarma. Článek končí výzvou, že je tedy dostatek důkazů, aby mohlo v Ledči nad Sázavou vzniknout nové posázavské gymnázium, na které již mnoho nadaných studentů čeká. 26
Josef Toufar tímto drobným kamínkem jistě též přispěl ke vzniku Reálného gymnázia v Ledči nad Sázavou, které bylo dne 8. září 1946 slavnostně otevřeno. Prvním studentem ze Zahrádky byl Karel Miláček,23) maturitu složil v roce 1951. Dne 1. dubna 1946 ustavuje Mořic Pícha, královéhradecký biskup, svým dekretem Josefa Toufara za nového a řádného duchovního v Zahrádce. V dekretu se mimo jiné uvádí: „Tento kněz vyznal před Námi víru svaté římské Církve katolické a přísahal Nám povinnou poslušnost a věrnost. My pak jsme ho potvrdili a dali mu příslušná práva. Vaše osada jest tedy svěřena jeho péči a odpovědnosti. Jeho právem jest spravovati Vaši osadu ve věcech duchovních podle církevních zákonů a ustanovení Našich, Vám, rozmilí v Kristu, hlásati učení svaté církve, přisluhovati svatými svátostmi, přinášeti za Vás nejsvatější oběť, říditi služby Boží a vůbec činiti a opatřovati vše, čeho vyžaduje jeho duchovní řád a povolání, a tak působiti ke cti a chvále Boží a k Vašemu spasení.“ 24) V neděli 12. dubna prožívala Zahrádka i celé okolí velkou slavnost, instalaci nového faráře Josefa Toufara. Přeplněný kostel ráno i odpoledne svědčil, jaké lásce a vážnosti se těšil „náš velebný pán“. Slavnostní kázání pronesl farář ze Zdechovic a mši celebroval P. František Finda, sídelní kanovník z Hradce Králové. Sólové vložky překrásně zazpíval P. Karel Drala z Havlíčkova Brodu. Instalační akt provedl P. Josef Dohnal, vikář dolnokralovický. Předsedové MNV Zahrádka a přifařených obcí blahopřáli faráři Toufarovi ke jmenování děkanem. Závěr církevní slavnosti obstaral krojovaný průvod z kostela k faře.25) „Jo, náš pan farář,“ říkávali s pýchou Zahrádečtí. Mladí mu bezpodmínečně důvěřovali, stal se jejich mluvčím i oporou místního svazu mládeže. Měl prakticky na všechny obyvatele velmi pozitivní vliv. Zasloužil se velkou měrou o vítězství lidovců při volbách v roce 1946.26) Značně posiloval věřící zemědělce v těžké situaci v době sucha v létě 1947. Stejně tak poctivě se staral o sousední farnost v Ježově. Jeho přičiněním se vrátily zvony do obou kostelů. Zbožňovali ho všichni věřící, ale i ti, kteří navíc přistoupili na komunistickou „víru“. V té době netušil, že právě komunistický režim se k němu tak hrozným způsobem zachová. V pondělí 2. února 1948 byl vysvěcen nový opat želivský. Stal se jím P. Vít Bohumil Tajovský,27) který byl nejmladší mezi všemi opaty v naší republice. Slavnostního aktu se zúčastnilo mnoho významných hostů duchovního i světského života. Mezi nimi nechyběl ani P. Josef Toufar. Následující mši, konanou v kostele sv. Víta v Zahrádce, vedl Toufar jako vždy v řádném křesťanském, výchovném a vlasteneckém duchu. Stejně tak další a další. Dne 13. února 1948 píše Josef Toufar pravděpodob27
ně poslední úřední dopis z farního úřadu v Zahrádce: „Podepsaný P. Josef Toufar, farář v Zahrádce a současně správce ¤liálního kostela sv. Lucie a hřbitova v Ježově, žádá tímto o rozšíření, nebo založení nového hřbitova. Dosavadní hřbitov v Ježově, kam kladou zesnulé z obcí Ježova, Vranice, Píště a Vítonic, jest úplně nedostačující a tak přeplněn, že se již nenajde místo k pohřbívání. Proto prosí podepsaný, aby ONV v Ledči n. Sáz. vyslal na hřbitov komisi, která by se na místě v Ježově přesvědčila, že hřbitov je co nejdříve rozšířiti nebo založiti nový.“28) Josef Toufar se vyřízení této věci již nedočkal, ale od roku 1949 počala přístavba nového hřbitova přímo za kostelem sv. Lucie. Blížily se však dny, které znamenaly mnohé změny v každodenním životě snad všech obyvatel naší vlasti. Blížily se dny tzv. Vítězného února, kdy KSČ dokončila svůj „spravedlivý“ boj, a tím ustanovila na všech postech své právověrné. Svou funkci dokončil i oblíbený předseda ONV Karel Kouba,29) člen lidové strany. Všude byly zakládány okresní akční výbory30) a zde se také poprvé setkáváme se jménem Jaroslav Konopka.31) Jelikož hrál v posledních dvou letech Toufarova života jednu z nejdůležitějších rolí, měla by mu tedy být věnována patřičná pozornost. V roce 1945 je Konopkovi 29 let a v té době pracuje jako úředník tehdejší silniční správy. Dne 7. května je zatčen německou posádkou v Ledči nad Sázavou a předveden k výslechu na německé velitelství, umístěné v hotelu Koželužna. To se stalo v dopoledních hodinách. Odtud byl Konopka převeden do věznice okresního soudu. Asi po dvou telefonických urgencích byl téhož dne kolem 20. hodiny z vazby propuštěn. Více o něm nebylo v době převratové slyšet, nebyl členem žádného revolučního orgánu. Žádné písemné doklady o jakékoliv revoluční činnosti neexistují, byl jen asi 10 hodin zadržován německými okupanty. Konopka si podává 24. května 1945 žádost o přijetí do služeb Okresního úřadu v Ledči nad Sázavou, jeho přání je kladně vyřízeno následující den. Ve spisovém materiálu Jaroslava Konopky32) se dočteme, že od 29. června 1945 je veden jako pracovník VII. referátu ONV v Ledči nad Sázavou. Dne 24. února 1948 přebírá funkci bezpečnostního referenta ONV. Současně se stává předsedou okresního akčního výboru Národní fronty (OAV NF) v Ledči. Své funkce chápe přesně tak, jak to komunistická ideologie vyžadovala: vyhledávat třídního nepřítele a zakroutit mu krkem. Na Toufara si OAV NF vzpomněl velmi brzy. Již 28. února podává OAV NF žádost Biskupské diecézi v Hradci Králové o přeložení dp. Josefa Toufara ze Zahrádky. Šlo tehdy o jednomyslné usnesení. Pod žádostí byl podepsán Jaroslav Konopka. V zápisu OAV NF je uvedeno, že Toufar pobuřuje zahrádecké obyvatelstvo. A podepsaný k tomu říká: „V roce 1948 jsem byl předsedou OAV NF v Ledči n. Sáz. V té době došlo na zásah Akčního výboru v Zahrádce k přemístění faráře Toufara do 28
Číhoště. S tím já jsem neměl mnoho společného, rozhodně jsem o tom nerozhodoval, nejvíce jsem to mohl schválit. Přesně řečeno schvaloval to orgán, ne já sám. (…)“33) Jaká skromnost od Jaroslava Konopky! A schvaloval to orgán, jehož činnost byla v rozporu s platným právním řádem. Biskupská konzistoř si bere týden času na vyřešení tohoto překvapujícího přání. Dne 3. března píše P. Josefu Toufarovi s uvedením věci Návrh na přeložení následující: „OAV NF a zájmových složek v Ledči n. Sáz. přípisem ze dne 28. 2. 1948 čj. 56 žádá o Vaše přeložení. Biskupská konsistoř se Vás táže, důstojný pane, zda Vám bylo doručeno usnesení akčního výboru a zda Vám byly sděleny důvody. Je-li Vám, důstojný pane, něco známo bližšího, žádáme o podání zprávy.“34) Ve stejný den žádá Biskupská konzistoř v Hradci Králové OAV NF v Ledči o sdělení důvodů, proč má být přeložen Josef Toufar. Odpověď OAV NF nese datum 5. března a uvádí následující důvody: „Veřejnost si nepřeje, aby farář J. Toufar zůstal v Zahrádce. Požádali jsme vás proto dne 28. 2. 1948 o přeložení faráře Toufara na jiné místo, aby bylo vyhověno veřejnému mínění lidu.“ 35) Opět podepsán Jaroslav Konopka. Farář Toufar se tedy nejdříve dozvídá o svém případném přeložení od Biskupské konzistoře v Hradci Králové. O situaci se zmiňuje při kázání 7. března 1948. Veškeré obyvatelstvo je ihned zpraveno o hrozné nespravedlnosti, která se chystá proti faráři Toufarovi. Hned 7. března podepsalo 131 katolíků z Blažejovic a Vítonic žádost k biskupské konzistoři, aby byl Toufar ponechán v Zahrádce. Je též podepsán předseda MNV. Dne 10. 3. docházejí na biskupskou konzistoř dokonce tři žádosti najednou. Z Píště a Vranic všichni obyvatelé stojí za Josefem Toufarem a podepsáni jsou i předseda MAV NF a MNV, dále MNV a MAV NF v Šetějovicích sděluje, že všichni občané Šetějovic, Žibřidovic a Dolních Rápotic se staví za Toufara a konečně MNV v Martinicích na základě usnesení AV NF ze dne 7. 3. vyslovuje důvěru J. Toufarovi. 11. března píší ze Snětu: „MNV a AV NF ve Snětě se usnesli na podpoře Josefa Toufara počtem hlasů 8:2 (zdrželi se hlasování Vladimír Hejl a František Lang, důvod však neuvedli).“ Ve stejný den podepsalo 345 osob ze Zahrádky svou žádost o zamítnutí farářova přeložení. Stojí v ní: „Pro kulturní život Zahrádky a širokého okolí za spolupráce p. Antonína Myslíka se hlavně zasloužil o zřízení měšťanské školy v Zahrádce. Svým vlivem se zasloužil též o zřízení gymnázia v Ledči n. Sáz.“ 36) K této žádosti připojili své podpisy i obyvatelé Dolních a Horních Pasek. Dne 12. března se připojil svým hlasováním 8:4 ve prospěch J. Toufara i MNV v Blažejovicích. Bez dat jsou ještě zaslány biskupské konzistoři žádosti z Kamenné Lhoty (52 podpisů podpořilo J. Toufara) a 29
z Ježova, kde svou přízeň Toufarovi připomínají i tím, že se osobně zasloužil o vrácení zvonu do kostela sv. Lucie. Na vzniklou situaci reaguje i farář Josef Toufar dopisem z 12. března 1948, který zaslal jak OAV NF v Ledči, tak i Biskupské konzistoři v Hradci Králové. „Místní akční výbor v Zahrádce sice rozhodl v můj neprospěch v poměru hlasů 6:9, ale dá se to odůvodniti tím, že v tomto výboru jsou členové jiného vyznání, kterým nezáleží na mém kněžském působení a ani na tom, co jsem vykonal pro kulturní život Zahrádky. Podle soupisové akce, kterou jsem poslal k Biskupské konsistoři v Hradci Králové, mohu prohlásiti, že jest pro mne nejméně 99 % farníků i nekatolíků, kteří tuto akci podepsali, a tím moji dobrou činnost náboženskou i kulturní ocenili a všichni, bez rozdílu politického přesvědčení, si přejí, aby bylo upuštěno od mého přeložení. Totéž je přání i všech přifařených obcí. Přání jsou podepsána ode všech akčních a národních výborů, která přikládám a současně také odesílám p. biskupovi. K mojí obhajobě dovolím si stručně podotknouti. Vždycky jsem vystupoval jako kněz-farář všech. Nikdy jsem se neptal, jakého je kdo přesvědčení, a kde jsem mohl, tak jsem pomohl a poradil. Věděl jsem například, že pan Stejskal ze Zahrádky je v KSČ, a přesto jsem mu udělal pohřeb úplně zdarma, jelikož vím, že stavěl, a je tudíž ve ¤nanční tísni. Paní Prokšové (KSČ) jsem vymohl podporu přes 2 000 Kč a za hocha prosil, aby dostal šaty. Paní Časarové z Martinic, též KSČ, udělal pohřeb manžela a svatbu za 450 Kč. (…) Jsou všichni moji farníci a rozdílu jsem nikdy nečinil a nečiním. Vždy jsem postupoval podle nejlepšího vědomí a svědomí, a zda-li jsem někdy se nepřimluvil anebo pomoc zamítl, jinak jsem dělati mohl, ať to byl komunista nebo lidovec, prostě když nezasloužil, nedostal nic. Nedával jsem to ze svého, ale z peněz těžko vybraných od věřících, proto jsem se přimlouval jen tam, kde skutečně bylo třeba. A komu jsem zamítl, za tím si stojím, neboť v tom nebyla žádná politika, ale potřeba nebo nepotřeba věřitele! A myslím, že je v zájmu všech občanů pomoci jen těm, kteří skutečně toho potřebují. Z doslechu se dovídám, že jsem měl závadné poslední kázání dne 7. 3. 1948. Že tato informace je mylná, dovoluji si na důkaz přiložiti kázání přednesené tohoto dne.“ 37) František Bělohradský, kostelník v Zahrádce, slova faráře Toufara potvrdil, že skutečně nedělal mezi lidmi žádných rozdílů. Poradil či pomohl všem, ať to byl katolík či komunista. Měl však vyhraněný názor na komunismus, lidi před tímto zlem varuje: „Vaše děti toho budou litovat, co jste zavedli.“ Snad pro budoucí dění je i jeho další výrok velmi důležitý: „Toufar, to bylo pro něj charakteristické, byl naprostý technický antitalent. Nebyl schopen si ani vyměnit žárovku, to jsem mu musel všechno dělat sám.“ 38) 30
Vlastenecky smýšlející, veškeré veřejnosti podporu mající a před komunismem nabádající P. Josef Toufar však neměl sebemenší naději proti vznikajícím „lidovým“ orgánům. Díky velké obětavosti a zvláště díky svému účinnému vlivu na lidi se stal trnem v oku nastupující totalitě. Proto musel být přeložen ze Zahrádky. Okresní osvětový inspektor Hoskovec tehdy na adresu Josefa Toufara řekl: „Ten Toufar nám v Zahrádce z obyvatel udělal věřící lidi!“39) Tento výrok však lahodí jako nádherné uznání a největší pochvala. Zahrádečtí komunisté, akční výbor, kde prim hráli Janák, Hrubý, Dvořák, ale i další se postarali o osud faráře Toufara. Paní Vondrová z Horních Pasek potvrzuje: „Ani bychom se o tom nedozvěděli, ale když byl Hrubý těžce nemocný, na smrtelné posteli, manžel mu chodil posluhovat. A Hrubý říkal: ‚Proč já tolik zkouším, snad proto, že jsem to podepsal na toho Toufara. Jen jsem podepsal, aby šel ze Zahrádky. Já jsem tím nic nemyslel.‘“40) V Zahrádce se našel jeden udavač, který se pod své „důvěrné“ udání ani nepodepsal. Aby bylo možné udělat si obrázek o jeho inteligenci, ponecháváme vše v originálním podání: „V obci Zahrádce u Ledče mají býti přeloženi zdejší farář a velitel zdejší stanice S.N.B. Farář ze Zahrádky bude určitě míti žádosti, aby nebyl přeložen na jiné místo, zde jeho ovečky chodili po lidech, aby žádost jeho podepisovali. Zde v obci působila obočka katolické mládeže dosti velkém počtu na faru chodili možná že se tam pořádali schůze jinde schůze nebylo viděti S. K. M. které se měli snad konati snad v některém zdejším hostinci. Fara jest úřad pro všichni věřící třeba komunisty neb jiné. Proto myslím, že úřady neměli sloužiti ke schůzkám jedné strany. Zdejší dřívější velitel S. N. B. prý má také nějaké svěřené žádosti dle slechu doposud jsem je sám osobně neviděl. Proto je viděti že stranicky neb jinak si počínali když měli býti přeloženi. Je zapotřebý žádosti přeskoumati a uznati za neodůvodněné – také O. A. V. zamítnouti, aby se zdejší reakce v okolí se trochu rozrazila. Poněvadž mi tam nejdem kdyby, až jsme tam byli nic by nejednali – šuškandy jest mezi nimi v okolí dosti. My víme, že by pracovali, třeba ještě usilovněji kdyby – zhora jmenovaný Josef Toufar farář velitel S. N. B. Pipek zde na starém působišti zůstali nadále. Proto jest bezpodmíněčné jejich přeložení.“41) Toto hlášení nemohl Konopka upotřebit, navíc zřejmě jediné, které žádalo o přeložení faráře Toufara. 15. března 1948 se dostavila před ONV v Ledči pětisetčlenná deputace ze všech obcí na Zahrádecku a žádala, aby odvolání faráře Toufara bylo zrušeno. Karel Peck, komunista z Dolních Kralovic, vyhrožoval demonstrantům, že jejich vůdci budou pozavíráni. Demonstranti se poté v klidu rozešli. O události informoval J. Konopka telefonicky kancléře biskupství v Hradci.42) 31
Dne 18. března došel na Biskupskou konzistoř v Hradci Králové další dopis s podpisem Konopka. „Pro závažnost případu, kdy jest i vyhrožováno paličstvím a zabitím a kdy občanstvo na Zahrádecku bylo rozeštváno pobuřujícím jednáním faráře Toufara, jednomyslně se usneslo plénum OAV, aby farář Toufar byl během 24 hodin přeložen.“ 43) Vše dokázali komunisté obrátit ve svůj prospěch. Karlu Peckovi bylo vyhrožováno, a zatím Karel Peck vyhrožoval demonstrujícím. Lidé byli k demonstraci poštváni farářem Toufarem, v žádném případě nepřicházelo v úvahu, že šli zachraňovat svého oblíbeného faráře před nenávistí komunistů. Události nabývají na dramatičnosti. Biskupská konzistoř 19. března žádá o sdělení, zda OAV trvá na přeložení faráře Josefa Toufara na jiné působiště, přestože byly na biskupství doručeny stovky podpisů a žádosti MNV a MAV NF ze Zahrádky a přifařených obcí, adresovaných též OAV NF, o ponechání faráře Toufara v Zahrádce. Konopka opět podepisuje odpověď z 21. března, která striktně říká: „K tamnímu případu z 19. 3. sdělujeme, že OAV NF trvá na okamžitém přeložení J. Toufara na jiné působiště.“44) Biskupská konzistoř v Hradci Králové protestuje u Zemského národního výboru v Praze. Dopis s datem 23. března zní: „ONV v Ledči n. Sáz. přípisem ze dne 18. 3. čj. 185 sem oznámil usnesení pléna OAV, aby farář Josef Toufar byl během 24 hodin přeložen. Byly sem zaslány opisy místních výborů přifařených obcí k faře Zahrádka, kde je žádáno, aby farář Josef Toufar byl ponechán v Zahrádce. Pokud nám je známo, farář Toufar nebyl nikdy politicky činným, trpěl pro řádné plnění svých povinností kněžských, opravil velmi zanedbané kostely ve farnosti a ještě opravuje. Okamžité přeložení před svátky velikonočními není možné s ohledem na věřící, kteří by nesli těžce, že by o velikonocích nebyly konány bohoslužby. Biskupská konsistoř předkládá celou záležitost Zemskému národnímu výrobu k posouzení a žádá o laskavou odpověď.“ 45) V tuto chvíli se zdálo, že i samozvaná komunistická moc ustupuje přání většiny. Sbor národní bezpečnosti v Zahrádce dostává fonogram OAV NF v Ledči, který nese datum 26. 3. 1948. „Odvolávám sobotní poradu všech duchovních státem uznaných církví svolanou na 9. hodinu do zasedací síně ONV v Ledči n. Sáz. Na příkaz OAV budiž při velikonočních kázáních a při jiných příležitostech nabádáno obyvatelstvo ku spolupráci na budování republiky, k věrnosti prezidentu republiky a Gottwaldově vládě.“ 46) Opět podepsán Konopka. Biskupské konzistoři poskytuje Konopka další podlou lež: „Zjišťuje se, že farář Toufar byl již za studentských let stíhán pro protistátní činy spolu s dr. Štědrým, tč. v Zahrádce, který se neznámým způsobem dostal do Zahrádky, kde opět s farářem Toufarem konají a pobuřují lidi.“47) 32
Stopy onoho „stíhání pro protistátní činy“ vedou k MUDr. Václavu Štědrému, který potvrzuje: „S Toufarem jsem se seznámil již v době studií na gymnáziu v Havlíčkově Brodě. On chodil do třídy s mým bratrem, navíc byl značně starší, takže upoutával pozornost a tyto okolnosti způsobily, že si na něho už z té doby dobře pamatuji. (…)“ 48) Almanach 200 let gymnasia v Německém Brodě 1735–1935 dotvrzuje, že Václav Štědrý studoval na gymnáziu v letech 1925–33 a jeho bratr Jan studoval tamtéž v letech 1928–32. Doba studia se kryje s léty, která prodlel v Německém Brodě na gymnáziu i Josef Toufar (1928 až 32). V třídních výkazech však není nikde ani zmínka o jakémkoliv prohřešku u Josefa Toufara či Václava Štědrého. Ale pozor! V roce 1930 zasedala profesorská konference (17. března), aby vyloučila z účasti na vyučování až do vyšetření případu celkem 8 studentů, kteří pomalovali zdi kostelů a jiných objektů proticírkevními nápisy. Za touto akcí stála brodská buňka KSČ.49) Mezi těmito studenty nebyli ani Toufar, ani Štědrý, ale byl mezi nimi například Vratislav Šantroch,50) který za oddanost komunistické ideologii zaplatil svým životem v době nacistické okupace. Zbývá tedy otázka: kde získal Jaroslav Konopka výše uvedené a chybné informace? Od své ženy, která pod dívčím jménem Marie Šabachová studovala na gymnáziu v Německém Brodě v letech 1926 až 34? 51) Ale důkazy podané v předešlém výkladu jasně hovoří ve prospěch faráře Toufara! Dne 27. března 1948 Biskupská konzistoř v Hradci Králové doporučuje Josefu Toufarovi, aby k ní podal formální rezignaci na farní bene¤cium s datem k 1. dubnu 1948. Toto doporučení farář Toufar plně akceptuje a dne 30. března rezignaci podává. Biskupský ordinariát v Hradci Králové rezignaci přijal. Dne 6. dubna je farář Toufar vyrozuměn, že „od 1. dubna 1948 je ustanoven jako interkalární administrátor v Číhošti“. Nový jmenovací dekret nese datum 5. dubna a Josef Toufar jím je ještě jmenován kooperátorem ve Zbraslavicích.52) Nastávají poslední okamžiky Toufarova pobytu v Zahrádce. Kdyby nebylo zběsilého útoku ledečských a zahrádeckých komunistů, kteří se sdružovali v akčních výborech, zůstal by Toufar v Zahrádce až do jejího úplného konce. V roce 1977, kdy poslední obyvatelé opouštěli toto krásné údolí Želivky, aby ustoupili gigantickému dílu přehradní nádrže, bylo by Josefu Toufarovi 75 let. Loučil by se smutně s kostelem sv. Víta, který zůstal na břehu jezera jako jediný svědek živého městečka s 1 200 obyvateli. Spolu se sochou Panny Marie Bolestné, barokním skvostem stojícím původně uprostřed náměstíčka, a zarůstajícím hřbitovem jsou reminiscencemi na kdysi živé místo spokojeného lidského žití. Při poslední mši, na které se P. Josef Toufar loučil se Zahrádkou, zazpívali její účastníci píseň Zahrádecký kostelíčku, já se s tebou loučím 33
dnes. Toufar byl velmi dojat a na rozloučenou se ptá: „Komu jsem co udělal? Všechny jsem vás měl rád, všem jsem se snažil pomoci.“ 53) Farníci ze Zahrádky nezapomněli a navštěvovali oblíbeného pastýře i na novém působišti, kam se přestěhoval 16. dubna 1948. Také zde si v krátké době získal srdce všech. „Byl jsem jeho bezprostředním předchůdcem v Číhošti, když mne farář Josef Toufar střídal v naší službě. Byli jsme a zůstali dobrými přáteli. Od něho jsem čerpal první zkušenosti z duchovní správy. Za jeho působení v Číhošti jsem ho nadále navštěvoval a naše přátelství pokračovalo až do tragického dne 28. ledna 1950, kdy jsem ho v 15 hodin viděl naposledy.“ 54) Tolik vzpomínka P. Josefa Pokorného. Číhošť se stává druhou a zároveň poslední farností, v níž P. Josef Toufar opětovně úspěšně působí. Asi za 14 dnů po příchodu faráře Toufara se za ním na číhošťskou faru stěhuje jeho neteř Marie Toufarová, provdaná Pospíšilová,55) a stává se kuchařkou a správcovou veškerých domácích prací na faře. Nezištně svému strýci pomáhá a je jeho velkou oporou. Oba však netuší, že zde pan farář prožije poslední necelé dva roky svého života. Číhošťští přijímají P. Josefa Toufara velmi dobře, stává se jejich skutečným přítelem a otcem. Celá farnost s přilehlými obcemi čítala 1 253 katolíků a 135 evangelíků,56) kteří žili v příkladné snášenlivosti a vzájemné pomoci. Faráři Toufarovi se podařilo osobním příkladem a trpělivým přístupem přesvědčit poslední čtyři „dlužníky“ k přijetí svátostí. Farář Josef Toufar prakticky ihned žádá o sepsání stavebního protokolu k opravám střechy věže kostele a zvláště farní budovy, která vyžaduje naléhavou opravu střechy, jelikož při dešti zatéká na stropy pokojů. Stavební protokol nese datum 19. května 1948 a Toufar na jeho základě dostává následující odpověď: „Patronátní úřad ONV v Ledči n. Sáz. na žádost farního úřadu v Číhošti přislíbil zjednati nápravu a poručil staviteli vyhotoviti rozpočet. Dále přislibuje, že letos bude oprava provedena.“ 57) Mezitím přichází ze Zemského národního výboru v Praze 7. května P. Toufarovi platový výměr, podle kterého se státní příspěvek k platům duchovním zvyšuje ročně z 12 000 Kčs na 17 988 Kčs s platností od 1. dubna 1948.58) Toufar byl sice přeložen, ale jeho práce v novém působišti byla oceněna o plnou třetinu více. Nabízí se zde otázka: nebylo toto povýšení trnem v oku všem těm, kteří chtěli Toufara právě ponížit? Nevedla tato událost k pozdějším událostem v Číhošti? Nejsou ti poražení příčinou dalších Toufarových nesnází a těžkostí? Rozhodně si to takto nepředstavovali. Toufar měl být poražen, a zatím je vítězem! Poraženi jsou farníci ze Zahrádek a zvláště soudruzi z OAV NF. A tak to nesmí zůstat. Tato slova jsou záměrně převzata z dokumentárního propagan34
distického ¤lmu o Číhošti, kterému bude následně věnována celá kapitola. Ještě jeden normální postoj zde u faráře Toufara vystupuje. Vždy jsou pro něho na prvním místě věřící a teprve potom uplatňování nároků pro svou osobu. V jednom z dalších platových výměrů,59) datovaném 8. ledna 1949, je farář Toufar upozorňován, že neuplatnil nárok na zvýšení platu. Zemský národní výbor v Praze mu vypočítává jednak to, co má dodatečně obdržet, ale i dostává nový platový výměr. Pan farář pomáhal, kde se jen dalo. Daroval šaty, látku na nový oblek. „Děti chodily každý pátek po vyučování na farní dvůr. Já jsem musela vždy napéci buchty. Plnou mísu jsem jich vždy na dvůr donesla. Jen se po nich zaprášilo. Ale to jsme měli velikou radost, jen když jim tak chutnalo. Chodili k nám pravidelně na návštěvu chlapci i dívky, společně si tam hráli. Vždycky jsme je se strýčkem radostně pozorovali,“ vzpomínala na tu dobu Marie Pospíšilová. V létě 1948 se farář Toufar pouští za pomoci číhošťských farníků do úpravy okolí kostela, budují nové tarasy, nové sloupy, nový vchod. Okolí kostela svítí nově dokončeným plotem. Pamětní deska u vchodu do kostela jejich šlechetné úsilí připomíná. Páter František Michálek, duchovní ze sousední smrdovské farnosti (dnes Sázavka), na chvíle prožité s Josefem Toufarem vzpomíná: „V roce 1948 o prázdninách jsem se s Josefem setkal poprvé. Na dvorku fary štípal dříví, hned toho nechal a říkal: ‚Teď ti ukáži, proč mne ze Zahrádky přeložili sem.‘ Přinesl dva schematismy a ukazoval a ukazoval, kolik lidí se vrátilo do Církve svaté, zvláště z řad mládeže. Říkali o něm, že ze ziskuchtivosti působil ve dvou farnostech, ale jeho to zmáhalo a sám tvrdil, jak rád by ukončil působení v sousední farnosti. Za doklady matriční nikdy nic nechtěl. Svou upřímností a prostotou dovedl získat všechny. I páni z okresu ho měli rádi a nesouhlasili s tím, jak se s ním jednalo, až na jakéhosi Slámu. Pokud se týká Božích přikázání, neznal kompromisu. Jednou mi řekl: ‚Víš, co se u nás stalo? Jeden traktorista v neděli oral. Hned jsem to v kostele odsoudil, ale to není všechno. Poslední den v roce to ještě jednou připomenu!‘ A jaký byl stav jeho farnosti? O tom jsem se přesvědčil na velikonoční svátky roku 1949. To jsme se vyměnili a já ve středu jsem u něho zpovídal celých 5 hodin a na Zelený čtvrtek ještě 2 hodiny.“60) Aby se farář Toufar mohl dobře dostat do sousedních farností, byl mu během roku 1948 přidělen motocykl značky BMW. Marie Pospíšilová ochraňuje mezi skrovnými památkami na svého strýce také řidičský průkaz. „Pan farář jej však moc nevyužíval, jízdu na motorce nemiloval a spíše za církevními povinnostmi docházel pěšky. A když již spěchal, nechával se na motocyklu dovézt, než by sám řídil.“ 35
S farářem Toufarem jako zdravým člověkem počítalo i ministerstvo národní obrany. Od vojenského útvaru 8 823 z Čáslavi dostal vojenský list,61) podle kterého je jako vojín v záloze zařazen do domovského doplňovacího Okresního velitelství v Benešově. List nese datum 2. února 1949. Dodávám, že Josef Toufar byl v roce 1922 odveden a vojenskou službu prodělal u 10. pěšího pluku Jana Sladkého Koziny v Brně. P. František Michálek ve své vzpomínce uvedl jméno Sláma. Předseda OAV NF v Ledči nad Sázavou František Sláma byl drtivou většinou lidí na Ledečsku nenáviděn pro své nekompromisní stranické vystupování, při kterém často používal ran pod pás. V jeho svědectví stojí: „Farář Toufar byl jakýmsi mým informátorem, a sice v tom směru, že mi dával přečíst pastýřské listy, které dostával od arcibiskupa Berana. Chtěl na mně nějaký cement, resp. abych mu ho zařídil, a já mu vyhověl. Pak mne pozval na faru do Číhoště, a když jsem tam přišel, tak mi jeden list ukázal a ptal se, zdali to má přečíst z kazatelny. Já mu to nedoporučil. Od té doby jsme navázali užší kontakt, a jak již jsem uvedl, když jsem se u něho zastavil a nějaký takový list přišel, tak mi ho dal přečíst. Jednou mi ho také přinesl sám na ONV do Ledče n. Sáz.“62) Tak toto zavání přímo jakousi ukázkou spolupráce s StB. Soudruh Sláma využívá důvěřivosti faráře Toufara ke svým stranickým a ideologickým piklům. A ještě se v budoucnu faráři Toufarovi dostatečně odvděčí. Schylovalo se k ostrému střetnutí církví se státem a jeho novou komunistickou ideologií, ale zvláště se schylovalo k proticírkevnímu tažení. Plnou podporu útoku proti církvi dal IX. sjezd KSČ, zahájený 25. května 1949, na němž mimo jiné zazněla ostrá slova ministra informací Václava Kopeckého:63) „(…) budeme i nadále respektovat činnost církví a plnou svobodu náboženského života. Samozřejmě že něco jiného jsou naše státně výchovné a státně ideové zájmy. Samozřejmě že i při uznávání náboženské svobody vyhrazujeme pro stát úkol vychovávat všechny dítky, že vyhrazujeme státu právo vést veškerou školní i mimoškolní státní výchovu v duchu naší ideologie, v duchu naší vědecké pravdy, v duchu nauk marxismu-leninismu. (…)“ 64) Dalším významným mezníkem ve vztahu mezi církví a státem se stal 10. červen 1949, kdy byla založena státní Katolická akce. Ustavující sjezd se konal v Obecním domě v Praze za účasti 67 „vlasteneckých kněží“ a blíže neurčeného počtu laiků. Z obavy před nepředvídatelnou reakcí věřících rozhodla církevní šestka (Alexej Čepička65) – předseda, Václav Kopecký, Zdeněk Fierlinger,66) Vladimír Clementis,67) Viliam Široký,68) Jiří Hendrych69)) o ustavení výboru Katolické akce70), ve kterém nebudou kněží, ale laici. Předsedou, pro církev kolaborantského spol36
ku, se stal Ing. Ferdinad Pujman, manžel spisovatelky Marie Pujmanové.71) Kampaň, která bezprostředně následovala, předčila intenzitou všechny předchozí. Agitační dvojice či jednotliví aktivisti, často komunista a katolík v jedné osobě, chodili po kancelářích, dílnách, sborovnách, posluchárnách vysokých škol, v některých obcích dům od domu a sbírali podpisy pro Katolickou akci. Někdy slušně, někdy s varováním, že nepodepsat znamená nesouhlas s církevní politikou státu, být proti lidově demokratickému zřízení, být pro „zrádný“ Vatikán. Největší tlak byl vykonáván na kněze. Podle neúplných úředních hlášení podepsalo do 16. června 1949 prohlášení Katolické akce 16 % kněží, 16,2 % vyslovilo prý ústní souhlas, 11,2 % se postavilo proti a 56,6 % se nevyjádřilo. Brzy však vyšlo najevo, jak byly podpisy získávány, že v seznamech kněží jsou uvedena i jména dávno zemřelých nebo vymyšlených kněží. Rudé právo otisklo dlouhé seznamy kněží, kteří se „hromadně“ připojovali k prohlášení výboru Katolické akce. Dne 14. června 1949 se v seznamu objevila též jména František Hubáček, administrátor z Pertoltic a Josef Hanuš, děkan z Bohdanče, 15. června je mezi mnoha dalšími uvedeno jméno Josef Toufar, farář v Číhošti, a konečně 17. června Jan Beran, děkan ve Světlé nad Sázavou, Václav Slavíček, děkan v Ledči nad Sázavou, Josef Dohnal, děkan z Dolních Kralovic, Bohuslav Velebný, kaplan v Zahrádce (nástupce Josefa Toufara), František Česenek, farář ze Zruče nad Sázavou, a František Michálek, farář ve Smrdově. Výše jsou uvedena ta jména duchovních, o kterých jsme již něco slyšeli či ještě uslyšíme.72) Rudé právo zveřejnilo v případě faráře Toufara jen poloviční pravdu. Katolickou akci sice podepsal, ale o málo později svůj podpis odvolal. Bylo to na základě Oběžníku katolickému duchovenstvu a věřícímu lidu, který dne 15. června 1949 sestavila tajná biskupská konference a podepsal pražský arcibiskup Josef Beran. Josef Toufar odmítl své původní stanovisko na základě pasáže: „(…) zasahuje se do vnitřních církevních záležitostí, jako je například obsazování bene¤cií, a za účasti suspendovaných kněží a neinformovaných laiků tvoří se proti biskupům nepravá Katolická akce, která má vnésti zmatek mezi věřící a znemožniti biskupům hájiti svobody a práva Církve. Prohlásili jsme a znovu prohlašujeme, že tato nepravá Katolická akce je hnutí rozkolné a každá spolupráce s ní musí být stíhána církevními tresty. (…) Očekáváme, že ti, kdož se této tzv. Katolické akce podvolili a připojili k ní z donucení nebo z nevědomosti, svůj čin odvolají prohlášením u svého Ordináře. Podobně doufáme, že učiní i ti kněží, o jejichž věrnosti nepochybujeme a jejichž podpisu pro dohodu Církve a státu bylo bez jejich vědomosti užito k projevu souhlasu s tzv. Katolickou akcí. Každý 37
Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.
