03.20 - F O R M Á L N Í S T R Á N K A V Ě D E C K Ý C H P R A C Í Heřman
*)
Šikl
Zařazení této práce profesora Heřmana Šikla do postgraduálního kurzu, jehož cílem je naučit nadcházející adepty lékařské vědy psát odborný článek, je téměř povinností. Je to příklad vývoje formální úpravy vědecké publikace během uplynulých padesáti let (Šikl H.: Formální stránka vědeckých prací. Čas. Lék. čes., 1947 Vol.86, No.26, pp.805-809). Přesto pokud srovnáte text s obdobnými současnými pokyny ( např. Uniform requirements for manuscripts submitted to biomedical journals, 5th ed., Brit. med. J., 1993, 269 (17) :2282-6; J. Amer. Med. Assoc. 1997, 277 :927-934; Annals int. Med. 1997, 126 (1) :3647), je obdivuhodné, jak některé principiální otázky zůstávají nezměněné, resp. jak profesor Šikl již před více než padesáti lety dokázal tyto aspekty vystihnout. Je třeba upozornit, že při uveřejnění článku uplynuly právě dva roky od skončení II. světové války (26. číslo vyšlo s datem 4.7.1947), která znamenala pro vědeckou či odbornou publikaci nejen obtížné podmínky po uzavření českých vysokých škol, ale i úplnou izolaci od světového písemnictví. Navazovalo se v podstatě na stav z let před začátkem II. světové války (1938-1939). Je téměř symbolické, že tento článek vyšel v čísle, věnovaném "k šedesátým narozeninám prof. dr. Arnolda Jiráska", jak čteme na titulním listě (str.785), a kde jsou také v záhlaví uvedeni dva redaktoři-protagonisté tohoto časopisu, prof. dr. V. Jedlička a prof. dr. J. Pelnář. Teoretik (patolog) a klinik (internista) představovali spolehlivý a výkonný tandem editorů udávajících časopisu důstojný evropský standard. Stačí jen ročníkem prolistovat. V původních článcích je citováno recentní písemnictví, časté jsou i souhrny v angličtině a zvláště pak jsou překvapivé početné osobní zprávy o studiu i klinické práci v zahraničí a referáty ze zahraničních knih a časopisů. Do tohoto obdivuhodného publikačního nadšení vstupuje profesor H. Šikl (1888 Plzeň - 1955 Praha), který má za sebou studijní pobyty v Německu, Holandsku, Belgii a Francii (1920-1923), je členem České akademie věd a umění a dopisujícím členem British Empire Cancer Campaign [1]. S dlouholetou zkušeností vysokoškolského učitele (asistent patologickoanatomického ústavu 1919, docent patologické anatomie 1922, řádný profesor a přednosta patologického ústavu 1937), s praxí exaktního morfologa a s vědomostmi pravidelného čtenáře zahraničních žurnálů uspořádal z podnětu internisty profesora A. Vančury na sklonku roku 1945 a začátkem roku 1946 pro "vědecký dorost" cyklus přednášek, aby "podal poučení" jak správně psát a "vyvarovat se zbytečných chyb". A věren správné zásadě "work - finish - publish" sepsal i tento článek. Zdá se tedy, že již v této poválečné době vlastně vznikají základy cílevědomé snahy připravovat posluchače medicíny a mladé lékaře k seriózní vědecké práci. Probírat nyní tuto problematiku, např. v postgraduálním „úvodu do metodologie vědy“, není tedy vlastně nic nového. O to cennější je Šiklův článek, jímž se snaží v poválečném období navazovat zpřetrhané svazky a dohnat šestileté zpoždění ve vědecké komunikaci. Ještě dlouho se museli naši tehdejší předchůdci obejít bez dnešních počítačových rešerší, všudypřítomných a práci usnadňujících xeroxů a pohotových komunikací faxem nebo e-mailem. A tak, i ve snaze zcela uchovat tuto nadšenou atmosféru našich předchůdců z epochy před více než dvěma generacemi, je text ponecháni beze změn. Až snad na to, že "horká sazba" a knihtisk vlastně již mizí a nastupuje epocha "desk top publishing" s fotosazbou, vše platí včetně toho, že "... Práce může být po formální stránce dokonalost sama - nepřináší-li věcně či myšlenkově nic nového, nemá ceny." M.Š. *) ---------------Písemnému zveřejnění výsledků vědeckého pozorování a bádání se u nás říká "vědecká práce". Název je nedosti přesný, přenesený, neboť vlastní, skutečná vědecká práce, ať už jde o pozorování, laboratorní výzkumy, pokusy a pod. samozřejmě musí písemnému vyjádření předcházet. Ale je to už zavedený technický termín, či snad spíše zlozvyk vzniklý z pohodlnosti. Lepší by byl název "rozprava", jehož se dnes tu a tam užívá, nebo "sdělení". Angličani tomu říkají prostě "paper", a nejednou je v tomto nevalně uctivém názvu až příliš mnoho pravdy. Nicméně se chceme přidržet vžitého názvu. Kdekoli tedy v tomto článku mluvíme o "vědecké práci", míníme její písemný výraz. Vědecká práce, jako každý písemný projev, má stránku obsahovou, věcnou, a stránku formální. Není pochyby o tom, že věcná stránka je jedině podstatná. Práce může být po formální stránce dokonalost sama - nepřináší-li věcně či myšlenkově nic nového, nemá ceny. S druhé strany však by bylo chyba spoléhat jen na věcný obsah a nedbat formální stránky. Je pravda, že geniální objevy nebo myšlenky byly už nejednou podány krajně nedbalou formou, aniž jim to ubralo na ceně, ale nebylo by radno dělat z toho pravidlo. Neboť účelem každé vědecké práce je zveřejnit vlastní nové poznatky a pokroky, učinit je přístupnými vědeckému světu; má-li být toho účelu dosaženo, je třeba, aby byly vyjádřeny alespoň jasně a srozumitelně, a to ovšem již patří k formální stránce. Špatně psaná práce odrazuje čtenáře, a může se stát, že významný objev ujde pozornosti, protože je ledabyle a nejasně podán. Konečně se pak schopnost dobře psát považuje za známku obecného vzdělání, a takové vzdělání se u vědeckého pracovníka právem požaduje a předpokládá. Proto je třeba, věnovat i formální stránce vědeckých prací plnou pozornost. Začátečník má zpravidla se spisováním svých prvých vědeckých prací potíže. Ovšem čtením cizích prací záhy odkouká jejich formální výstavbu, a je-li dost kritický, také si povšimne jejich chyb. Takto samoucky jsme si my starší osvojili zběhlost ---------------------------------------------[1] Hlaváčková L., Svobodný P. (ed.) : Biografický slovník pražské lékařské fakulty (1348-1939). Díl II. Univerzita Karlova, Praha, 1993, str.309-10.
*)
Pro tisk připravil: DOC. MUDR. M. ŠPÁLA, CSC., Univerzita Karlova, 1. lékařská fakulta, Kontakt: Kateřinská 32, 121 08 Praha 2. e-mail:
[email protected]; telef: 732 145 471
37
ve spisování; pokynů zvenčí se nám dostalo málokdy. Aby se však mladším pracovníkům jejich práce usnadnila a uvarovali se zbytečných chyb, byl jsem požádán, abych v cyklu přednášek, uspořádaných pro vědecký dorost na sklonku r.1945 a začátkem 1946 z podnětu prof. Vančury, podal poučení o této věci. Přítomný článek shrnuje hlavní body mé tehdejší přednášky. Od vědecké práce očekáváme, že přináší nové poznatky, ať už prostá pozorování či výsledky laboratorního nebo pokusného bádání. Vždy však to mají být skutečnosti, z nichž vyplývají závěry opravující a doplňující dosavadní učení. Někdy ovšem může jít o pouhé potvrzení věcí již známých, ale do té doby nedostatečně doložených; i takové práce mají svou cenu. Vedle vlastních nových poznatků je možno použít i poznatků zaznamenaných v písemnictví, ale zhodnotit a osvětlit je s nového hlediska. Naproti tomu práci, zakládající se výhradně na přejatých poznatcích, které jen více méně přehledně shrnuje, nelze považovat za vědeckou práci v pravém slova smyslu; označujeme ji jako souborný referát. První formální požadavek, jejž dlužno klást na každou vědeckou práci, je v tom, aby ze stylizace jasně vyplývalo, co jsou poznatky a závěry vlastní a co naopak je přejato odjinud. Právě v tomto směru se však velmi často chybuje, zejména v kratších článcích. Předpokladem pro formální dokonalost práce je vhodný a účelný rozvrh. Nějaké jednotné závazné schema tu ovšem nestává, neboť rozvrh se pochopitelně liší podle povahy látky i podle rozsahu a účelu práce. Jiný rozvrh bude mít obšírná monografie, jež zase může být čistě nauková, jde-li pouze o přehledné shrnutí dosavadních vědomostí o daném předmětu, nebo může sledovat nějakou vlastní, novou širší myšlenku, pro kterou shledává důkazy ve vlastních poznatcích i v celém stávajícím písemnictví. Jiný bude rozvrh podrobnější vědecké práce, jejímž předmětem je úzký výsek vědění nebo nějaká speciální otázka - takovéto práce se zpravidla otiskují v úzce odborných archivech - a konečně jiné formální požadavky klademe na stručné sdělení, jaká přinášejí - či spíše mají výhradně přinášet - obecné lékařské týdeníky. Ježto se tu střetá požadavek důkladnosti v popisech zjištěných skutečností, v jejich rozboru a v hodnocení písemnictví s požadavkem stručnosti, řeší se věc často tak, že podrobná práce, hovící prvému požadavku, se otiskuje v speciálním archivu a současně se podává v běžném časopise stručný výtah, který stran podrobností se spokojí s poukazy na širší práci. Je to řešení velmi účelné, zvláště když se práce týká otázek, jež svým významem a dosahem překračují rámec speciálního oboru. Protože pak v odborném archivu zpravidla bývají práce otiskovány se značným zpožděním, uveřejňuje se krátký výtah často jako "předběžné sdělení". Ovšem se nemá stát to, co se často stává: že totiž při onom "předběžném sdělení" zůstane a svět se pak už nikdy nedozví nic dalšího o domněle geniálním objevu, který byl zřejmě publikován předčasně a později se ukázal jako omyl. I když tedy, jak jsme řekli, nelze předpisovat nějaký obecně platný vzorec pro rozvrh vědeckých prací, přece jen se obyčejně zhruba držíme níže uvedeného schematu. Je šito na kasuistické práce, ale s určitými obměnami se ho dá použít i pro práce jiného rázu, např. pokusné. V anglosaských časopisech je zvykem dodržovat toto schema i zevně, v podobě rozčlenění práce v oddíly s příslušnými nadpisy; proto v dalším rozboru podáváme v závorkách anglické názvy. S našeho hlediska se jeví členění v kapitoly u prací menšího rozsahu tak trochu jako mrhání místem, a tudíž od něho většinou upouštíme. Obecné schema vědecké práce. 1. Úvod (Introduction.) 2. Vlastní materiál (report of cases, personal observation, experiments a pod.) 3. Epikrisa. 4. Rozbor (Discussion, Comment). 5. Závěry (Conclusions). 6. Souhrn (Summary). Ve francouzských pracích často najdeme rozčlenění podstatně jiné, totiž na analytickou část (étude analytique) a synthetickou část (étude synthétique). Nezřídka se však v obou oddílech opakuje v podstatě totéž, a násilné dodržování vzorce vede k zbytečné rozvláčnosti. Proto je nepovažujeme za účelné. Probereme nyní jednotlivé oddíly a ukážeme, co mají obsahovat. 1. Ú v o d (Introduction) nebývá vždy označen zvláštním nadpisem, zvláště jde-li o kratší práci. Má za úkol vyložit podnět k práci a její účel. U kausuistických prací to může být prostě jen vzácnost onemocnění, nebo zase neobvyklá lokalisace či vůbec neobvyklá forma jinak známé nemoci. Jindy jde o nový dosud neznámý nebo nedosti oceněný příznak, o použití známé, ale v této konstelaci dosud nepoužité vyšetřovací či bádací methody,, nebo konečně o methodu zcela novou. Dále též nový, dosud málo probádaný způsob léčení. (Práce posledně jmenovaného druhu se často vyznačují nekritickým optimismem a nejednou vznikají z podnětů spíše obchodních než vědeckých.) U pokusných prací bývají to problémy patogenesy nebo patologické fysiologie. Aby vynikla odůvodněnost práce, podáváme v úvodu stručný přehled dosavadních poznatků. Ve větší monografii je plně na místě podrobná historie dotyčné otázky. Ve vědeckých sděleních určených pro odborné časopisy je nutno se varovat rozvláčnosti, zejména když v pozdějších oddílech znovu probíráme a kriticky hodnotíme celé písemnictví. Často stačí poukaz k některé monografii nebo práci, v níž je takový přehled písemnictví obsažen, a jejíž znalost můžeme u odborníka předpokládat. To ovšem nezprošťuje pisatele povinnosti přečíst všechny důležité práce k věci se vztahující v původním znění, pokud jsou mu jen trochu přístupny. Vždy je třeba se pečlivě přesvědčit, zdali to, co ve vlastní práci přinášíme jako nový poznatek, nebylo ve skutečnosti popsáno již dříve. Proto není radno - ač se to často děje - spolehnout se na nějaký souborný referát, monografii nebo příručku, nýbrž je nutno jít do původních prací, zvláště když záleží na podrobnostech. S druhé strany však není třeba všechno to, čeho jsme se v písemnictví dočetli, v práci ocitovat, jak k tomu zvláště mají sklon začátečníci. Lze doporučit začátečníkovi, aby si podrobný přehled písemnictví pořídil pro svoji potřebu, ale do textu vlastní práce z něho vybral jen to, co je skutečně podstatné. 2. V l a s t n í m a t e r i á l . Jde tu nejčastěji o popis případů (Case report), zahrnujících klinické pozorování, laboratorní vyšetření, a po případě pitevní i histologické nálezy; v pokusné práci sem spadá popis vlastních pokusů a jejich výsledků. Popis má být pokud možno objektivní a úplný tak, aby umožňoval kontrolu a třeba i odchylné hodnocení se strany pozdějších pracovníků. S druhé strany je však třeba uvarovat se rozvláčností, čehož docilujeme jednak "telegrafním slohem", to jest vyne38
cháváním zbytečných pomocných sloves, jednak opominutím podrobností, jež nejsou podstatné. Tak např. pitevní protokoly zpravidla uvádíme jen ve výtahu nebo se spokojíme s pitevní diagnosou a pouze orgán, o který v daném případě běží, popíšeme podrobněji. Otázka, které okolnosti dlužno považovat za podstatné,je velmi choulostivá, neboť nejednou závisí na současném stavu vědomostí a to, čemu dnes nepřikládáme význam, může se později objevit jako činitel rozhodující. Tak např. ve starších popisech fibrosní osteodystrofie najdeme někdy záznam o domněle zcela bezvýznamném vedlejším nálezu adenomu příštítného tělíska; v jiných záznam chybí, nepochybně právě proto, že mu pisatel nepřičítal význam. Dnes se nám tato věc jeví ve zcela jiném světle. - V popise jak Westfalova tak Strümpelova případu, které dnes - právem či neprávem - řadíme k hepatolentikulární degeneraci, chybí jakákoli zmínka o stavu jater; nevíme, zdali byla játra normální či byla-li tu cirrhosa, které však popisovatelé nepřikládali význam. Správnost a pravdivost všech údajů vůbec je samozřejmý požadavek, o němž by se mohlo zdát zbytečno mluvit - kdyby skutečnost neukazovala, že i v tomto směru se nezřídka hřeší. Zvláště je pak třeba míti na paměti že všechny údaje mají být podány tak, aby je po případě bylo možno bez nesnází později ztotožnit a přezkoušet. Tak jednotlivé případy je nutno uvádět začátečními písmenami jmen nemocného. Dále je třeba vždy udat stáří a pohlaví (toto zvláště u dětí, kde se pak v dekursu mluví o kojenci neb dítku, takže pohlaví není z kontextu patrné). Z popisu průběhu nemoci mají jasně vyplývat časové vztahy, aby bylo patrno, jak dlouho trvala celá nemoc i jednotlivé její fáze. Zemřel-li nemocný, nezapomeňme udat datum a hodinu úmrtí, což se nezřídka stává. U pitevních případů je chvalitebným zvykem uvést dobu, jež uplynula mezi smrtí a pitvou; pro posouzení spolehlivosti mikroskopických nálezů to není bez významu. U laboratorních, pitevních a histologických nálezů je radno uvést číslo dotyčného záznamu, tak aby se v případě potřeby dal snadno vyhledat a ověřit. Nezapomínejme, že jak klinický dekurs, tak laboratorní nálezy jsou duševním majetkem ústavu, kde byly zhotoveny. Proto, chceme-li v práci používat takovýchto záznamů, pocházejících z jiné kliniky nebo ústavu, je slušno vyžádat si vždy svolení k jejich publikaci. Nálezy jsou často chvatně stylisovány, jak to s sebou přináší zběžná rutinní práce, a nedostane-li se jim nutné stylistické úpravy, vyjímají se v publikaci velmi nepěkně.Dožili jsme se i toho, že byl pitevní protokol bez souhlasu ústavu prostě opsán se všemi stylistickými a písařskými chybami! Při pokusných pracích je nezbytno, pokud možno přesně popsat metodiku pokusů. I zdánlivě bezvýznamné podrobnosti se mohou později ukázat jako důležité. V r.1913 popsal dánský badatel Fibiger rakovinu žaludku u krys infikovaných do té doby neznámým nematodem, jejž Fibiger nazval Gongyloma neoplasticum. Pozdějším opakovatelům jeho pokusů se však nikdy nepodařilo docílit kladného výsledku. Vysvětlení podali teprve v r.1935 Passey Leese a Knox v USA. Všimli si, že podle Fibigerových protokolů byla pokusná zvířata krmena velmi jednostrannou potravou, která nutně musela vyvolat avitaminosu A. Zdá se, že teprve kombinace obou faktorů vede k nádorovému bujení v žaludku. Jmenovaní autoři dokonce vyslovují názor, že to, co Fibiger považoval za plicní metastasy, byla ve skutečnosti dlaždicová metaplasie bronchiálního epithelu, jaká se pravidelně pozoruje při těžké Aavitaminose. V době, kdy Fibiger konal svoje pokusy, nebyla ovšem A-avitaminosa dosud známa. Při rozsáhlejší kasuistice se zpravidla opomíjejí podrobnější popisy, aby se práce nerozrostla do přílišné délky. Omezujeme se tu nezřídka na zcela stručné podání jednotlivých případů v aforistické formě, nebo uvádíme výběrem jen zvláště výrazné případy. Jindy, jde-li např. o histologické nálezy, kde bychom se nevyhnuli opakování, podáme je ihned souhrnně epikriticky a kasuistiku připojíme až na konci práce. Také v pokusných pracích často upouštíme od uvádění všech pokusných protokolů a spokojujeme se s typickými ukázkami. Ovšem se přitom nesmíme dopustit nepoctivosti, že bychom úmyslně vynechali ty z pokusů, jejichž výsledky jsou v rozporu s naším očekáváním. To platí - mutatis mutandis - v nemenší míře o pracích, jejichž předmětem je hodncení nějaké léčebné metody! 3. E p i k r i s a obsahuje stručný souhrn význačných skutečností, jež pisatel považuje za rozhodující pro danou otázku. Má být stručná, ale zase tak obsažná a přesná, aby tomu, kdo se prací nemíní zabývat podrobně a kriticky, mohla nahradit čtení vlastního popisu. Vztahuje-li se práce k většímu počtu případů, může být podle povahy věci připojena krátká epikrisa k popisu každého případu zvláště, nebo stačí epikrisa společná. Stejně je tomu v pokusných pracích, jde-li o několik serií pokusů. Ve francouzských pracích bývá někdy epikrisa, tištěná odlišným typem (kursivou), postavena v čelo každého jednotlivého případu. Pokládáme tento způsob za velmi účelný, ježto předem upoutá čtenářův zájem. 4. D i s k u s e (comment, argument) často splývá s epikrisou nebo na ni navazuje plynulým přechodem. V ní jde o podrobnější, kritický rozbor a posouzení zjištěných skutečností, jakož i o jejich konfrontaci s fakty udávanými v písemnictví. Historický přehled písemnictví je možno na místo v úvodu podat teprve zde, spíše však se tu omezujeme na kritické hodnocení do té doby známých fakt ve srovnání s vlastními nálezy. Diskuse je jádrem celé práce, neboť v ní vyslovujeme - a proti možným námitkám obhajujeme - vlastní myšlenku a výsledek své práce. Nelze se v ní ovšem vyhnout subjektivnosti, na rozdíl od oddílu 2., v němž mají být podána objektivní fakta, mající cenu i pro toho, kdo s naším posudkem nesouhlasí. Vždy však i v diskusi platí požadavek vědecké poctivosti. Je třeba si uvědomit možnost vlastního omylu a vyslovovat své úsudky s patřičnou zdrženlivostí; hlavně pak nezamlčovat nic co je v rozporu s našimi závěry nebo je činí pochybnými. V německých pracích bývá diskuse roztažena do zbytečné šíře a oplývá krajně hypotetickými úsudky a úvahami rázu "co by bylo, kdyby nic nebylo". Varujme se tohoto zlozvyku a přidržme se raději věcnosti, stručnosti a úsudkové střízlivosti anglosaských prací. 5. Z á v ě r (conclusion) podává konečný úsudek, k němuž jsme dospěli. Často je zahrnut již v předešlé části, v závěru však se mu dostává konečné formulace, zpravidla v podobě obecně platné poučky. Někdy závěr není oddělen jako samostatný oddíl od diskuse, nýbrž tvoří jen její přirozené ukončení. Jindy opět se závěr přesunuje do dalšího, posledního odstavce. 6. S o u h r n (resumé, summary) podává stručnou, ale jasnou formou nejpodstatnější fakta a z nich vyvozené závěry. Zhusta je roztříděn v krátké odstavce uvedené pořadovými číslicemi. 39
Stylisace souhrnu není snadný úkol, a právě tu se nejvíc chybuje. Forma má být neosobní, nemá však napodobovat referát psaný třetí osobou. Je tedy naprosto nemístné začínat souhrn, jak se často děje, větou: "Autor popisuje tři případy...". Správná stylisace je: "Byly pozorovány tři případy..." nebo podobně. Místo "autor usuzuje..." správně: "ze zjištěných skutečností vyplývá úsudek" atd. Nelze-li jinak, je možno použít osobní stylisace v první osobě množného čísla ("Pozorovali jsme..."). Druhá chyba, jíž se často dopouštějí začátečníci, spočívá v tom že chtějíce říci příliš mnoho věcí v příliš málo větách, zaplétají se do nesmírně složité větné stavby. Tím souhrn pozbývá nutné jasnosti, zejména však potom činí velké obtíže jeho překlad do cizích řečí, především do angličtiny, která naprosto nesnáší monstrosní periody, v jakých si libuje němčina! Proto pišme souhrn vždy pokud možno v stručných, jasných větách. Jde-li o překlad do angličtiny, nezapomeňme, že v této řeči nelze zpravidla navazovat vztažnou větu na kterékoli slovo uprostřed věty, protože anglické vztažné zájmeno nemá na rozdíl od češtiny rod a číslo. Obecně platí, že čím prostší stylisace, tím snazší práci má překladatel. Co platí ve zvýšené míře o souhrnu, platí ostatně o s l o h u celé práce. Stylistické stránce vědeckých prací se namnoze věnuje péče pranepatrná. Mnozí pisatelé soudí, že jediné, na čem záleží, je obsah. V jádře mají pravdu, ale přece jen je chyba slohovou stránku zcela zanedbávat, neboť špatně psaná práce často odradí od čtení, i když je věcně výborná. Ve věci slohu je arci těžko dávat nějaké obecné rady. Jisto je, že způsob psaní je při vší suchopárnosti vědeckého pojednání velmi individuální. Přitom je někomu vrozeno psát dobře, aniž se to musí učit. Komu to však dáno není, musí se snažit, aby svůj způsob vyjadřovat myšlenky zlepšil. Zdá se mně, že hlavní chyba u mnohých našich mladších pracovníků leží v tom, že si potřebu dobře psát prostě vůbec neuvědomují a proto v tom směru nevyvíjejí ani sebemenší úsilí. Je až s podivem, že osmileté cepování na střední škole nedovedlo v nich vzbudit více úcty k rodné řeči. Druhá příčina je nepochybně stálá četba vědeckého písemnictví v cizích řečech, zejména v němčině. Na slohu mnohých pisatelů je přímo vidět, jak otrocky se drží německé předlohy, jak se nedovedou odpoutat od německého způsobu větné stavby. Vědecká řeč nevyžaduje žádné básnické obrazotvornosti ani zvláštního stylistického nadání. Nechť je třeba střízlivá, věcná, stručná - budiž však vždy jasná, dobře srozumitelná a především česká. Jenže střízlivost a věcnost nemusí nutně vybočovat do stylistické suchopárnosti. Často se při čtení prací začátečníků pozastavuji nad chudobou jejich výrazových prostředků; tytéž obraty, tytéž spojky se opakují do omrzení. Neobávejme se použít, kde je to na místě, živějšího, třeba i méně obvyklého výrazu nebo rčení; není to nijak na úkor vážnosti slohu a řeči to dodá jadrnosti. Nejsem povolán, abych dával podrobnější rady o slohu a jazykové správnosti. Chtěl jsem jen doporučit mladším adeptům, aby občas odložili četbu cizojazyčných odborných časopisů a zahloubali se do spisů Marešových, Weignerových, Syllabových a zvláště Pelnářových. Na nich se mohou poučit, že i o nejsložitějších věcech lze psát jasně, prostě a přitom správnou a krásnou češtinou. Kromě toho radím začátečníkům (a třeba i starším autorům), aby upustili od přílišného spěchu. Není třeba, aby práce přišla do tiskárny s písmem ještě neoschlým. Velká většina prací u nás uveřejňovaných neobsahuje tak světoborných objevů, aby tu bylo periculum in mora, pokud jde o prioritu. Nic se nestane, uložíme-li hotovou práci na nějaký měsíc do zásuvky. A pak si ji důkladně znovu pročíst, nejlépe nahlas. Tu se hned ukáže, kde to v řeči drhne, kde je třeba změnit větnou stavbu nebo nahradit výraz vhodnějším. Je též možno dát si text práce opravit po jazykové stránce od filologa. Moje zkušenosti v tom směru nejsou nejlepší. Jazykové čistotě to, pravda, prospěje znamenitě - ale nejednou za cenu toho, že se změní smysl. Je těžko žádat, aby práci opravoval někdo, kdo nerozumí věci a nezná odborné názvosloví. P í s e m n i c t v í může být uvedeno v poznámkách pod čarou nebo v seznamu na konci práce. Zahraniční časopisy zachovávají zpravidla důsledně ten či onen způsob citování. U nás je obvyklý způsob druhý. Ale ovšem seznam písemnictví na konci práce nesmí být pouhou snůškou citací, které se pisateli podařilo shromáždit z prvé a druhé ruky, bez vztahu k tomu, o čem se mluví v textu. Stane se pak, že čtenář marně hledá v seznamu písemnictví jméno autora, které je uvedeno v textu, a marně pátrá v textu po nějaké zmínce o práci, která je zahrnuta v seznamu. Tento nepořádek v citaci je bohužel dosud běžný zjev v českých pracích, ale vyskytuje se často i v cizích, zvláště francouzských. V zásadě má být u každého autorského jména citovaného v textu číslice poukazující na pořadí v seznamu písemnictví. U nás to nebývá zvykem; kdo však by chtěl umístit svoji práci v některém anglosaském časopise, nechť si uvědomí, že tam je to požadavek, od něhož se nerado upouští. Nedbáme-li toho, vydáváme se v nebezpečí, že i jinak dobrá práce bude odmítnuta! Pokud jde o údaj místa publikace citovaných prací, trvá u nás - přes opětovná upozornění z jiných stran i z mé - ledabylost, kterou nelze omluvit. Chtěl bych proto znovu zdůraznit, že u každé citace musí být uvedeno 1. číslo svazku (a to i u týdenních periodik!), 2. stránka (po případě začáteční a konečná), 3. rok vydání (po případě celé datum vydání sešitu). Formulace může být různá, ale má být jednotná. Některé angloamerické časopisy mají svou standardní formuli, kterou důsledně dodržují, a chceme-li v takovém časopise umístit svoji práci, je radno se tomu přizpůsobit. V Čas. čes. lékařů byl učiněn pokus (prozatím ne zcela úspěšný) o jednotnou formu tuto: 89, 986, 1946, kde prvé číslo značí svazek, druhé stránku, třetí letopočet. Jsou ovšem možny i jiné, namnoze účelnější a výraznější formule: podrobnostmi se zde nechci zabývat. Také zkratky názvu časopisů mají svoji standardní formu, kterou je radno dodržovat. Odchylky by měla opravit redakce, jak se to skutečně děje ve většině zahraničních časopisů. Nelze dost zdůraznit, že požadavek správné citace písemnictví není zbytečné pedantství, nýbrž směřuje k zúspornění metodiky vědecké práce. Kdo sám na sobě zkusil, jaké obtíže a ztráty času vznikají při studiu literatury z neúplné nebo nesprávné citace, pochopí to velmi brzy. Některé vědecké práce, zvláště z oboru morfologie, se těžko obejdou bez v y o b r a z e n í .Ta mohou být umístěna bud přímo v textu, nebo na vložených listech, nebo konečně v tabulkách na konci práce. První způsob je nejúčelnější, protože čtenář má obrázky po ruce přímo na příslušném místě textu a nemusí se zdržovat obracením stránek. To ovšem předpokládá určitou kvalitu papíru. Grafy a schematické výkresy lze tisknout na jakémkoli papíru. Reprodukce fotografií a jemnějších kreseb je však zpravidla možná jen na papíře křídovém, který je dnes těžko dostupný. Tisknou-li se na obyčejném papíře, je výsledek tak ubohý, že je lépe od vyobrazení vůbec upustit. Barevné obrázky ovšem lze tisknout jen na nejlepší křídě. 40
Fotografie určené k tisku musejí být dokonalé. Nezapomeňme, že i při nejdokonalejší reprodukční technice obraz poněkud ztrácí na ostrosti a výraznosti. Proto je nutno dbát, aby kopie byly pokud možno jasné a výrazné; mají být vždy zhotoveny na papíře s tzv. vysokým leskem. Důležité podrobnosti, jež ve fotografii nevynikají dosti zřetelně, neuškodí zdůraznit vhodnou, nenápadnou retuší. Vkreslování písmenek a ukazatelů je třeba věnovat přiměřenou péči. Nedostává-li se nám nezbytné krasopisecké zručnosti, je lépe dodat tiskárně dva otisky, z nichž do jednoho vkreslíme třeba neumělou rukou žádoucí značky, a požádáme tiskárnu, aby do druhého otisku, určeného k otištění, opatřila vkreslení sama. Ručně kreslených obrázků se má jako dokladů k vědeckým pracím používat jen výjimečně, protože postrádají přesvědčující objektivnosti. Někdy se ovšem bez nich obejít nelze, zvláště když jde o histologické obrazy při velmi silném zvětšení, neboť mikrofotografie jsou zpravidla nejasné pro svou nepatrnou hloubkovou ostrost. Výklad k obrázkům je nejlépe umístit přímo pod každý obraz zvláště. Tisknou-li se obrazy na zvláštních listech na konci práce, připojujeme seznam vyobrazení s příslušnými výklady zpravidla za seznam písemnictví. Je dbáti toho, aby písmenková označení v obrázku a výkladu se přesně shodovala; též při provádění korektury je třeba této věci věnovat plnou pozornost, neboť zde se nejsnáze vloudí tiskové chyby. Také správnost poukazů v textu, vztahujících se k obrázkům, je třeba míti v patrnosti, zvláště když se ukázala nutnost, původní počet k rukopisu připojených vyobrazení omezit. U mikrofotografií nemá nikdy chybět údaj o zvětšení; reprodukují-li se mikrofotografie ve zmenšeném měřítku, je nutno původní zvětšení mikrofotografie příslušně redukovat. Také u jiných fotografických dokladů je třeba dbát toho, aby si čtenář mohl udělat správnou představu o skutečných rozměrech zobrazeného předmětu. U anatomických a operačních preparátů je nejlépe k fotografovanému předmětu přiložit centimetrové měřítko. Na konec ještě slovo o v n ě j š í ú p r a v ě. Dnes se považuje za samozřejmé, že redakci odevzdáme "rukopis" psaný strojem; ve většině zahraničních časopisů je to conditio sine qua non. Leč i v úpravě strojem psaného textu jsou značné rozdíly. Význam zevní úpravy nelze podceňovat, zvláště chceme-li práci umístit v cizím časopise. Nedbalá úprava vždy již předem vzbuzuje v redaktoru nedůvěru a zaujetí proti práci, i když je práce věcně dobrá. Především nepíšeme na úzký řádek; takový text se špatně sází. Vůbec se nedoporučuje přílišné šetření papírem. Na levé straně stránky nechme dosti široký volný okraj a vystříhejme se psaní až těsně k pravému a k dolnímu okraji papíru. Opravy, zvláště jsou-li psány perem nebo tužkou, velmi hyzdí vzhled a znesnadňují sazbu, tím více ovšem různé vsuvky a přídavky. Doporučuje se v rukopise označit, které části chceme mít vytištěny drobným tiskem; děje se to svislou čarou po levé straně textu s příslušnou poznámkou (drobný tisk, small print) u jejího začátku. Části, jež chceme mít vytištěny proloženě, podtrhujeme p ř e r u š o v a n o u č a r o u , a podobně je radno zdůraznit vlastní jména citovaných autorů, jež pak sazeč vysází buď proloženě nebo velkými písmeny, jak je to kde zavedeno; slova a věty, jež mají být tištěny kursivou (italics), podtrhujeme vlnitě. K o r e k t u r u je třeba vykonat velmi pečlivě. Protože je u každého sklon číst vlastní text globálně, přičemž se snadno přehlédnou tiskové chyby, je radno kartáčový otisk dát přečíst někomu jinému; často jsme pak překvapeni, kolik chyb našel v sazbě ještě po nás. Jak se mají chyby v tisku označovat a opravovat, o tom máme v češtině několik dobrých příruček (např. Geistlich: Autor v tiskárně. Vydala Politika 1909, nebo: Objednávání a dodávání tiskových prací. Čs. normalisační společnost č. 1100, 1932). Pamatujme, že tiskárna je povinna provádět jen ty opravy, jimiž se sazba liší od dodaného textu. Hrubší měnění textu, vsouvání slov, natož celých vět nebo odstavců není přípustno, a trvá-li na nich autor, má tiskárna právo požadovat zvláštní příplatek. Proto neodevzdávejme rukopis tiskárně dřív, dokud jsme mu nedali konečný tvar, a raději jej ještě před odesláním jednou či dvakrát pročtěme. I to je důvod k umírnění přílišného spěchu s vytištěním. Je-li práce psána v cizí řeči, musí být jazyková úprava pochopitelně vykonána dřív, než rukopis jde do tisku. Mají-li být v tisku obrázky, vlepíme jejich kartáčové otisky, jež nám tiskárna zpravidla pošle současně s korekturou textu, na okraj praporců. Současně s odesláním praporcové korektury oznámíme tiskárně, kolik z v l á š t n í c h o t i s k ů (reprints) si přejeme a v jaké úpravě (s obálkou či bez ní, obrázky na křídové příloze atd.). Zahraniční časopisy zpravidla posílají současně s korekturou tištěný dotazník stran separátek. V zvláštních otiscích má být zachována původní paginace; není-li to z technických příčin možno, buďtež na titulní stránce uvedena čísla stránek, jež práce v původní formě v časopise zaujímá. Na konec opakuji, že tyto poznámky a rady jsou míněny především pro začátečníky. Je však možno, že i starší pracovníci v nich najdou leccos, nad čím se zamyslí. ----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------Vzhledem k tomu, že text v této formě byl prezentován poprvé v květnu 1997 v rámci postgraduálního kurzu „Úvod do lékařského výzkumu“ na Lékařské fakultě Univerzity Karlovy v Plzni, je třeba připomenout nápis, který dle tradování byl vyryt do lavice v posluchárně Hlavova ústavu na Albertově: „ Zde si sedat zvykl - z Plzně Heřman Šikl “ ---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------© Milan Špála, 2009
41
