FOCUS ON BELGIAN FILM

208

THE ORDEAL / KALVÁRIE

De helaasheid der dingen / THE MISFORTUNATES / PSANCI OSUDU

209

Elève libre / PRIVATE LESSONS / SOUKROMÉ HODINY

210

L’iceberg / ICEBERG / LEDOVEC

211

Lost Persons Area / ÚZEMÍ ZTRACENÝCH LIDÍ

212

Man zoekt vrouw / A PERFECT MATCH / MUŽ HLEDÁ ŽENU

213

Mr. Nobody / PAN NIKDO

214

My Queen Karo / MÁ PRINCEZNA KARO

215

[ 16. 6. 2010 0:19 ]

ZAOSTŘENO NA BELGICKOU KINEMATOGRAFII FOCUS ON BELGIAN FILM

Calvaire /

205

45TH KARLOVY VARY INTERNATIONAL FILM FESTIVAL

ZAOSTŘENO NA BELGICKOU KINEMATOGRAFII

FOCUS ON BELGIAN FILM

Existuje vůbec belgická kinematografie? Měla by to být řečnická otázka. To, že je čas od času nutné si na ni odpovědět, má hodně společného se dvěma jazyky, francouzštinou a holandštinou, a tudíž i se dvěma kulturními komunitami (ve skutečnosti jsou tři, ale to by se nám vysvětlování protáhlo), o které se tato krásná země opírá.

Is there such a thing as a Belgian film? Actually, this ought to be a rhetorical question. But the fact that, at times, it does require an answer has much to do with the two languages, French and Dutch, and therefore the two cultural communities – there are, in fact, three, but explaining that would take too long – on which this beautiful country is built.

Minulý rok bylo na Croisette v Cannes prostřednictvím plakátů a nápisů typu „Jiná belgická kinematografie“ či „Belgické filmy vyrobené ve Vlámsku“ představeno několik vlámských filmů, což souvisí s tím, že si lidé v zahraničí (a určitě ve Francii) dlouho mysleli (a stále myslí), že francouzština je jediný jazyk, kterým se v belgických filmech mluví. To je samozřejmě nesprávná představa. Ve výroční zprávě Vlámského audiovizuálního fondu (VAF, Vlaams Audiovisueel Fonds, orgán řídící financování vlámských filmů) za rok se dočteme, že v loňském roce přišlo do kin na vlámské filmy přes , milionu diváků. To je podíl na trhu blížící se deseti procentům. Z některých filmů, jako jsou Psanci osudu (De helaasheid der dingen, ) Felixe van Groeningena či Dossier K ( ) Jana Verheyena, se staly přímo hity, ale na stříbrné plátno se po zásluze probojovaly i některé menší autorské snímky, například Má princezna Karo (My Queen Karo, ) Dorothée van den Bergheové nebo Území ztracených lidí (Lost Persons Area, ) Caroline Strubbeové. I jiné země si stále více začínají uvědomovat kvalitu a rozmanitost vlámské audiovizuální produkce. Táž výroční zpráva za rok obsahuje přes padesát stran dlouhý seznam promítání na desítkách filmových festivalů a cen a čestných uznání na těchto festivalech získaných. To všechno jsou dobré zprávy. Ale mohly by být ještě lepší. Zdá se, že i v rámci samotné Belgie může být občas jazyk na překážku, a to na obě strany. Pěkně to dokládá premiéra ve francouzštině natočeného filmu Rumba ( ) trojice Dominiquea Abela, Fiony Gordonové a Bruna Romyho (jejich debut Ledovec z roku se v Karlových Varech promítá) na ostendském filmovém festivalu. Herec, scenárista a režisér Dominique Abel tenkrát řekl: „Když jsme dostávali na nábřeží v Ostende hvězdu (festival má vlastní chodník slávy), neobjevil se tam kromě organizátorů festivalu vůbec nikdo. Stáli jsme tam se třemi sklenkami šampaňského a inaugurovali svou hvězdu v dešti na prázdném nábřeží,“ směje se. „Byl to trochu surreální výjev. Ostře to kontrastovalo s přijetím, jakého se nám dostalo po Cannes, kdy Rumbu koupilo čtyřicet zemí a získali jsme si pozornost filmových časopisů, jako jsou Screen či Variety. I ve Francii byla reakce na premiéru mnohem lepší, než jsme doufali. Teď tedy vzájemná slepota dvou kinematografií v jedné zemi zraňuje i na druhé straně. Známe snímek Štěstí těch druhých (Een ander zijn geluk) Fien Trochové – MFF KV a Moskva, Belgie (Aanrijding in Moscou) Christopha van Rompaeye – MFF KV , protože jsme se spolu účastnili několika filmových festivalů, ale většina vlámských filmů se nikdy nedostane přes belgickou jazykovou bariéru.“ Vyzkoušejte si poměrně prostý, leč efektivní test. Požádejte někoho z jiné země, ať vám z hlavy jmenuje belgický film či režiséra, a je velmi pravděpodobné, že uslyšíte jméno bratří Dardenneů. Díky dvěma Zlatým palmám a řadě dalších cen si valonští filmoví bratři Jean-Pierre a Luc Dardenneovi skutečně vydobyli celosvětovou proslulost. Mnohem méně se však ví, že existuje mnoho dalších režisérů, kteří ve francouzsky hovořící Belgii točí. A úspěšně. Ukázalo se to například v roce , kdy byly v Cannes v rámci sekce Quinzaine des réalisateurs, bašty autorských filmů, uvedeny snímky Eldorado ( ) Bouliho Lannerse a Soukromé hodiny (Elève libre, ) Joachima Lafosse. Na témže místě prorazili bratři Dardenneové se svým Slibem (La promesse, ) a Jaco van Dormael zde získal Zlatou kameru za svůj debut Toto hrdina (Toto le héros, ). Van Dormael (jeho Pan Nikdo z roku se v Karlových Varech bude rovněž promítat) je další belgický režisér, jehož jméno by se mohlo objevit ve výše zmiňovaném testu. V britských novinách The Guardian byl nedávno otištěn článek o Španělském filmovém festivalu v Londýně, jehož titulek zněl “Almodóvarova“ klatba. Autor bědoval, že z přibližně sta filmů, které se každoročně ve Španělsku natočí, se jen čtyři či pět dostane do britských kin. Zároveň tvrdil, že si Almodóvar „monopolizuje mezinárodní pozornost“. Španělský režisér na to zuřivě zareagoval, ironicky podotýkal, že se nezabývá žádnou „masovou hypnózou“, a uvedl čísla

206

The fact that several Flemish films were advertised on the Croisette, in Cannes last year, with posters and captions like “l’autre cinéma belge” or “Belgian cinema made in Flanders,” has everything to do with the situation in which people abroad (and certainly in France) have long thought, and still do, that French is the only language spoken in Belgian films. This is clearly a misconception. We read in the Annual Report of the Flanders Audiovisual Fund (VAF [Vlaams Audiovisueel Fonds], the body that governs Flemish film funding) that more than . million people went to see a Flemish film at the cinema last year. This represents a market share of close to percent. Some films, such as The Misfortunates (De helaasheid der dingen, – dir. Felix van Groeningen) or Dossier K ( – dir. Jan Verheyen), were outright hits, but smaller writer-director movies, such as My Queen Karo ( – dir. Dorothée van den Berghe) or Lost Persons Area ( – dir. Caroline Strubbe), also received a well-deserved opportunity on the silver screen. Other countries, too, are becoming increasingly aware of the quality and diversity of Flemish audiovisual productions. The same Annual Report devotes more than pages to a listing of all the selections, prizes and honourable mentions made at dozens of foreign film festivals. This is all good news. But, of course, things could always be better. It seems that, in Belgium itself, language can sometimes present a barrier – one that operates in both directions. There’s a nice anecdote here regarding the première at the Ostend Film Festival of the French-speaking film Rumba ( ) by the trio Dominique Abel, Fiona Gordon and Bruno Romy (whose debut film Iceberg (L’Iceberg) is being shown here in Karlovy Vary). At the time, actor/scriptwriter/director Dominqiue Abel had this to say: “When we were given our own Star on the seafront at Ostend (the festival has its own ‘Walk of Fame’ equivalent – JT), literally no one from outside the organisation turned up. There we stood, with three glasses of champagne, inaugurating our Star on an empty seafront in the rain (laughs). A bit of a surreal picture. This was in stark contrast to the attention we received a er Cannes: countries bought Rumba and we courted attention from film magazines like Screen and Variety. In France too, the response to the premieres was much better than we had hoped. Now, this blindness to each other’s cinema also cuts the other way. We are familiar with Someone Else’s Happiness (Een ander zijn geluk) by Fien Troch – KVIFF , and Moscow, Belgium (Aanrijding in Moscou) by Christophe van Rompaey – KVIFF , because we attended a few film festivals with them. But most Flemish films never make it across the Belgian language boundary.” A fairly simplistic, but nonetheless effective test: ask people in another country to name, off the top of their heads, a Belgian film or filmmaker, and there is a good chance you will hear them say the Dardenne Brothers. With two Palme d’Or awards and a host of other prizes to their names, the Walloon film brothers Jean-Pierre and Luc Dardenne do indeed enjoy worldwide fame. But it is a much lesser known fact that there are a great many other filmmakers pursuing careers in French-speaking Belgium. And with success. This was seen at Cannes in , for example, when the films Eldorado ( ) by Bouli Lanners and Private Lessons (Elève libre ( ) by Joachim Lafosse were selected for the Quinzaine des réalisateurs, the bastion of writer-director movies. At that time the Dardenne brothers also had a breakthrough with La promesse ( ), and Jaco van Dormael received the Caméra d’Or for his debut film Toto le héros ( ). Van Dormael (whose Mr. Nobody is also being shown in Karlovy Vary) is, for that matter, also a Belgian director, whose name might crop up in the aforementioned test. Not that long ago an article appeared in the British newspaper The Guardian on the Spanish Film Festival in London, under the title “The Curse of Almodóvar.” It complained that only four or five of the films

[ 16. 6. 2010 0:19 ]

45TH KARLOVY VARY INTERNATIONAL FILM FESTIVAL dokazující, že v britských kinech nezbývá téměř žádný prostor pro neanglicky hovořící snímky, a to nejen ze Španělska, ale ani z Řecka, Itálie, Portugalska, Rumunska a… Belgie. Almodóvarovy filmy se proslavily natolik, že vznikl termín almodrama. A práce bratří Dardenneů je tak uznávaná, že se výraz „à la Dardenneovi“ objevuje v článcích o jiných filmech. V žádném případě však nelze hovořit o klatbě. Naopak. Když zahraniční filmoví distributoři, sales společnosti nebo festivaly objeví nový talent, okamžitě se vypraví pátrat, zda by se v dané zemi nedal vykopat nějaký další filmový poklad. Proto zůstává faktem, že úspěch bratří Dardenneů vylepšuje pověst belgické kinematografie. To samozřejmě neznamená, že například snímky Bouliho Lannerse či Joachima Lafosse vděčí za své uvedení v rámci Quinzaine pouze této skutečnosti. Žádný film nelze popsat pouhým „à la Dardenneovi“. Boulimu Lannersovi se u Eldorada osvědčilo to, že se záměrně zbavil šedého postindustriálního obrazu Valonska a zvolil si pro svůj film prosluněnou krajinu. Toto hořkosladké tragikomické road movie získalo na Croisette tři ceny – od mladého publika, filmových kritiků a provozovatelů kin. Dosáhl-li film takových úspěchů u těchto tří skupin, zřejmě tvůrci zvolili správnou cestu. A nejlepší věc měla teprve přijít. Eldorado se stalo neokázalým, divácky úspěšným hitem ve vlastní zemi (i ve Vlámsku) a ve Francii. Úspěch u publika je pro valonskou kinematografii nenadálé štěstí, jelikož se o ní tvrdí, že tvůrci můžou pravidelně počítat s poctami na zahraničních festivalech, ale málokdy se jim podaří naplnit kinosály ve vlastní zemi. Na závěr si tedy odpovězme na otázku, zda existuje belgická kinematografie. Ano, samozřejmě že existuje! Nabídka je bohatá jak do množství, tak do kvality. A filmy jsou velmi rozmanité – mluví se v nich francouzsky a vlámsky neboli holandsky. Spoustě lidí ovšem nějaký čas trvá, než si to uvědomí. Jan Temmerman vedoucí filmové rubriky deníku De Morgen P. S. V některých zemích může panovat určitá nejistota, jakým jazykem to vlastně ve Vlámsku hovoříme. Je to holandština, nebo vlámština? Ve skutečnosti je to jeden jazyk. Ale zároveň není. Nejlépe to vysvětlíme na příkladu britské a americké angličtiny. Je to týž jazyk? Vlastně ano. Ale taky ne. Přízvuk se může silně lišit. Některá slova mají úplně jiný význam. Když například Američané použijí slovo „football“, mají na mysli svou domácí variantu ragby, zatímco v Anglii (i celé Evropě) všichni přesně vědí, ke kterému sportu tento výraz odkazuje. Tomu však Američané říkají „soccer“. Nicméně obecně lze předpokládat, že Američané a Britové si bez problémů rozumějí. Pochopitelně když chtějí.

produced in Spain each year (about or so) make it to British cinemas. And, at the same time, it was said of Almodóvar that he was “monopolising international attention.” The Spanish director responded furiously, sneering that he didn’t do “mass hypnosis” and then produced figures demonstrating that British cinemas have hardly any space le over for non-English-speaking films, not just from Spain, but from Greece, Italy, Portugal, Romania and… Belgium. Since then, Almodovár’s films have become so well known that we now have the coin “Almodrama.” And the Dardenne Brothers’ work has become so well received that the expression “à la Dardenne” is cropping up in articles about… other films. But there can be no talk whatsoever of a “curse.” On the contrary. When foreign film distributors, sales agents or festivals discover new talent, they immediately go looking for any other cinematic gold they might be able to mine in that particular country. It is therefore a matter of fact that the Dardenne brothers’ success enhances the reputation of Belgian film. But that is not to say that Bouli Lanners and Joachim Lafosse, for example, owe their selection for the Quinzaine to that, or to that alone. Neither film could be easily described as “à la Dardenne.” What stood out about Eldorado by Bouli Lanners, for example, was that he wanted to make a deliberate departure from the grey, post-industrial image of Wallonia and so opted for sun-drenched landscapes. This bitter-sweet tragicomedy and road movie won three prizes on the Croisette: one from the young audience, one from the film press, and one from the cinema operators. If a film scores highly in these three areas they must be doing something right. And the best news was still to come: Eldorado became a modest hit with audiences in its own country (Flanders too) and in France. Popular success like this is a windfall for Walloon cinema, of which it is o en said that the filmmakers can regularly count on “un succès d’estime” at foreign festivals, but rarely attract full houses in their own country. Conclusion: is there such a thing as a Belgian film? Yes, of course there is! And the offering is plentiful, both in quantity and quality. And it is very diverse – in French and in Flemish/Dutch. It’s just that it can take quite a while for enough people to realise it. Jan Temmerman chief film critic at the daily newspaper De Morgen PS: There can be a certain amount of confusion in other countries about the language used in Flanders. Is it Dutch or is it Flemish? They are in fact one and the same. But then again, not. The best way to explain this is to point to British and American English. Is it the same language? In fact it is. But then again, not. Accents can differ greatly. And some words can have an entirely different meaning. For example: when Americans talk about “football” they mean their home-grown variant of rugby, whereas everyone in England (and the rest of Europe) knows exactly which sport “football” refers to. But Americans call that “soccer.” However, we can generally assume that Americans and Britons understand each other easily. When they want to, that is.

[ 16. 6. 2010 0:19 ]

207


BELGIE, FRANCIE, LUCEMBURSKO BELGIUM, FRANCE, LUXEMBOURG, 2004

CALVAIRE

KALVÁRIE Zpěvák Marc se živí tím, že objíždí se svým vystoupením vzdálené domovy důchodců. Při nočním přejezdu přes mlžné Ardeny se mu rozbije jeho stará dodávka. Útočiště nalezne v odlehlém penzionu. Tomu vládne podivný majitel Bartel, jenž zjevně poslední dobou mnoho hostů neubytoval, určitě ne od té doby, co ho nechala na holičkách jeho žena. Druhého dne se ukáže, že dodávka nepůjde spravit tak snadno. Navíc přestane fungovat telefon. Poměrně brzy je jasné, že Marc se odtud jen tak nedostane. Muka signalizovaná v názvu filmu můžou začít… Výsledkem je temný horor plný překvapení a násilí, směšně i hrůzně odkazující ke slavným předchůdcům, jako jsou Vysvobození (Deliverance), Texaský masakr motorovou pilou (The Texas Chainsaw Massacre) či Misery nechce zemřít (Misery). Děsuplný boj hlavního hrdiny o přežití zanechá diváka po zhlédnutí této bizarní a absurdní „love story“ zcela šokovaného a zaraženého.

Crooner Marc is making ends meet by performing in retirement homes scattered across the country. On an overnight drive through the foggy Ardennes, his old delivery van breaks down and he has to find shelter at a remote inn. The oddball innkeeper, Bartel, clearly hasn’t had many guests in recent years, certainly not since his wife le him in the lurch. The next day it turns out the van won’t be that easy to fix and the telephone doesn’t seem to be working either. Obviously, Marc won’t be going anywhere anytime soon. The torment suggested in the title can now commence…. The result is a dark, surprising and violent horror film, which refers, in a comic yet gruesome way, to illustrious predecessors such as Deliverance, The Texas Chainsaw Massacre and Misery. The main character’s macabre struggle for survival leaves the viewer completely shocked and disconcerted a er witnessing this bizarre and absurd “love story.”

Fabrice du Welz Fabrice du Welz, Romain Protat KAMERA / DIR. OF PHOTOGRAPHY Benoît Debie HUDBA / MUSIC Vincent Cahay STŘIH / EDITOR Sabine Hubeaux PRODUKCE / PRODUCER La Parti – The Film – Tarantula VÝROBA / PRODUCTION La Parti Production KOPRODUKCE / CO-PRODUCTION Studio Canal HRAJÍ / CAST Laurent Lucas, Jackie Berroyer, Philippe Nahon SALES / SALES Funny Balloons KONTAKT / CONTACT Wallonie-Bruxelles Images REŽIE / DIRECTOR

Fabrice du Welz (

THE ORDEAL

94 MIN, BAREVNÝ / COLOUR, 35 MM

SCÉNÁŘ / SCREENPLAY

208

[ 16. 6. 2010 0:19 ]

, Belgie) je absolventem filmové školy INSAS v Bruselu. Jeho hrůzný krátký film Když jsme zamilovaní, je to úžasné (Quand on est amoureux c’est merveilleux, ) nenechá přes romantický název nikoho na pochybách, že scenárista a režisér se v žánru hororu a fantasy cítí jako doma. Tento film produkoval Vincent Tavier (spolupracoval například na kultovním belgickém hororu C’est arrivé près de chez vous). Snímek se stal odrazovým můstkem pro Welzův debut, extravagantní drama Kalvárie, které získalo tři ceny na gérardmerském festivalu fantasy filmů a bylo promítáno během Týdne kritiky v Cannes. Jeho druhý film Vinyan byl v roce vybrán na benátský filmový festival. Jde o halucinační hororovou výpravu, během níž matka (Emmanuelle Béartová) a otec (Rufus Sewell) hledají syna, jenž zmizel při tsunami.

Fabrice du Welz (b.

, Belgium) studied at INSAS film school in Brussels. His macabre short film, with its strangely romantic title Quand on est amoureux c’est merveilleux ( ), showed that this writer-director was entirely at home with the horror and fantasy genre. The short was produced by Vincent Tavier (who worked on the Belgian cult film C’est arrivé près de chez vous) and served as a springboard for Welz’s debut film, the extravagant horror drama The Ordeal; it was crowned three times at the Gerardmer Fantasy IFF and shown in the Semaine de la critique in Cannes. Selected for the Venice film festival in , his second feature, Vinyan, is a hallucinatory horror trip detailing a mother (Emmanuelle Béart) and father’s (Rufus Sewell) search for a son who disappeared in a tsunami.


BELGIE BELGIUM, 2009

DE HELAASHEID DER DINGEN

PSANCI OSUDU

THE MISFORTUNATES

Snímek, natočený podle bestselleru Dimitriho Verhulsta, vypráví příběh Gunthera Strobbeho, jenž prožil se svým pijáckým otcem a strýci neuvěřitelně bouřlivé mládí ve vesnici Reetverdegem. O mnoho let později se dospělý Gunther, který se nyní živí psaním, za tímto obdobím ohlíží. Nikoli nostalgicky, ale spíš s hořkostí a se smutkem, neboť mladému Guntherovi postupně dochází, že nechce kráčet ve stopách starší a naprosto ztracené generace. Toto rozhodnutí je však bolestné. Bez lásky klanu se velký, širý svět může stát studeným a opuštěným místem. Režisérovi Felixi van Groeningenovi se díky energickému vyprávění, poháněnému dynamickou kamerou a v neposlední řadě naturalistickými hereckými výkony, pozoruhodně dobře daří udržet paradoxní rovnováhu mezi chlípnou euforií a tichým zoufalstvím, vulgaritou a něhou.

The Misfortunates, based on the bestselling novel by Dimitri Verhulst, tells the story of young Gunther Strobbe whose extremely turbulent youth is spent in the village of Reetverdegem in the company of his alcohol-saturated father and uncles. Years later, the adult Gunther, who now writes for a living, looks back over this early period. Not with nostalgia, but with something more akin to bitterness and sadness, since young Gunther gradually comes to the realisation that he doesn’t want simply to follow in the footsteps of the older and, frankly, lost generation. But this choice will be a painful one and, without the affections of the tribe, the big, wide world can be lonely and cold. Benefitting from naturalistic performances and from an energetic narrative style driven by dynamic camera work, director Felix van Groeningen succeeds remarkably well in capturing that paradoxical balance between wanton euphoria and quiet despair, vulgarity and tenderness.

Felix van Groeningen Christophe Dirickx, Felix van Groeningen KAMERA / DIR. OF PHOTOGRAPHY Ruben Impens HUDBA / MUSIC Jef Neve STŘIH / EDITOR Nico Leunen VÝTVARNÍK / ART DIRECTOR Kurt Rigolle PRODUKCE / PRODUCER Dirk Impens VÝROBA / PRODUCTION Menuet KOPRODUKCE / CO-PRODUCTION IDTV Film HRAJÍ / CAST Koen De Graeve, Wouter Hendrickx, Kenneth Vanbaeden, Valentijn Dhaenens, Johan Heldenbergh, Bert Haelvoet SALES / SALES MK2 KONTAKT / CONTACT Flanders Image REŽIE / DIRECTOR

Felix van Groeningen (

, Gent) vystudoval filmovou školu KASK v Gentu. Jeho uznávaný absolventský film cc spoluprodukovalo divadlo Victoria. Nějakou dobu poté se van Groeningen zabýval jak filmem, tak divadlem. Natočil rovněž několik hudebních klipů. V roce výrazně debutoval syrovým, leč romantickým milostným příběhem Steve + Sky. Roku následoval snímek Dagen zonder lief o skupině dvacetiletých přátel, kteří si postupně uvědomují, že se jejich cesty s věkem rozcházejí. Třetí film Psanci osudu, který si odbyl premiéru v roce v Cannes (Quinzaine des réalisateurs), je režisérovo první zpracování knižní předlohy. Za pozornost stojí skutečnost, že van Groeningen natočil všechny tři své celovečerní snímky se stejným producentem (Dirk Impens), kameramanem (Ruben Impens) a střihačem (Nico Leunen).

Felix van Groeningen (b.

, Ghent) studied at the KASK film school in Ghent. His acclaimed graduation film cc was co-produced with the Victoria theatre. Working subsequently in both film and theatre, van Groeningen also shot several music videos. In he made his impressive debut with the raw but romantic love story Steve + Sky. In he followed this up with With Friends Like These (Dagen zonder lief ), about a group of friends in their twenties who realise gradually that they are growing apart. His third film, The Misfortunates, which world premiered in during the Quinzaine des réalisateurs at Cannes, marked his first direction of a book adaptation. It is worth noting that van Groeningen made his three features with the same producer (Dirk Impens), the same cameraman (Ruben Impens) and the same editor (Nico Leunen).



[ 16. 6. 2010 0:19 ]

209


BELGIE, FRANCIE BELGIUM, FRANCE, 2008

ELÈVE LIBRE

SOUKROMÉ HODINY

PRIVATE LESSONS

Vynikající morálně-psychologické drama vypráví příběh dospívajícího Jonase (Jonas Bloquet), který sice dobře hraje tenis, ale ve škole se mu moc nedaří. Od rozvedených rodičů příliš pomoci očekávat nemůže. V tenisovém klubu se Jonas seznámí s několika přátelskými třicátníky a jeden z nich se nabídne, že mu během letních prázdnin pomůže s přípravou na reparát. Hodiny se však neomezují pouze na učební látku. Starší kamarádi mu radí s jeho ranými romantickými a sexuálními zkušenostmi s přítelkyní Delphine (Pauline Etienneová). A nezůstane jen u rad. Výsledkem je pečlivě vystavěný a dobře zahraný postupně gradující příběh dospívání, v němž je svoboda zmiňovaná v originálním názvu filmu podrobena pečlivému zkoumání. Mottem filmu by se tak mohly stát „hranice v nás”.

This excellent psychological and moral drama tells the story of teenager Jonas (played by Jonas Bloquet) who is not bad at tennis, but isn’t doing very well in school. Nor can he expect much help from his divorced parents. At the tennis club Jonas gets to know a few friendly -year-olds, one of whom suggests giving Jonas a hand revising for his re-sits during the summer holidays. But the lessons Jonas receives are not confined to his school studies alone. His older pals also advise him on his early romantic and sexual encounters with his young girlfriend Delphine (Pauline Etienne). And advice is not all he gets. The result is a carefully constructed and well-performed coming-of-age story which gradually steps up the pace, and which closely examines the freedom suggested in the title and opens it up to discussion. “A nos limites” would thus be an appropriate motto for the film.

Joachim Lafosse Joachim Lafosse, François Pirot KAMERA / DIR. OF PHOTOGRAPHY Hichame Alaouié STŘIH / EDITOR Sophie Vercruysse VÝTVARNÍK / ART DIRECTOR Anna Falguères PRODUKCE / PRODUCER Jacques-Henri Bronckart VÝROBA / PRODUCTION Versus Production KOPRODUKCE / CO-PRODUCTION Mact Productions HRAJÍ / CAST Jonas Bloquet, Jonathan Zaccaï, Yannick Renier, Claire Bodson, Pauline Etienne SALES / SALES Films Distribution KONTAKT / CONTACT Wallonie-Bruxelles Images REŽIE / DIRECTOR

, Ukkel, Belgie) rychle upoutal pozornost krátkým snímkem Tribu, kterým v roce absolvoval na bruselské filmové škole IAD (Institut des Arts de Diffusion). Tři roky poté následoval jeho první dlouhometrážní film Soukromé šílenství (Folie privée). Dále se zabýval divadelní režií a zároveň podle svého scénáře natočil poloautobiografický snímek Ça rend heureux ( ) a rodinné drama Holé vlastnictví (Nue propriété, ), jež bylo k vidění na benátském filmovém festivalu a v Karlových Varech . Snímek Soukromé hodiny byl v roce vybrán do sekce Quinzaine des réalisateurs v Cannes. Joachim Lafosse: „Chtěl jsem, aby se divák zamyslel nad tím, kudy přesně vede při výchově dělicí čára mezi ‚la transmission‘ (předáváním) a ‚la transgression‘ (překročením) a proč je dnes tak zásadní dlouho a důkladně přemýšlet o tom, jak důležité je respektovat určité hranice.“

Joachim Lafosse (b.

, Ukkel, Belgium) rapidly gained notice with Tribu, a short film with which he graduated from Brussels’ IAD film school in . His first feature film, Folie privée, followed in . While still directing for the theatre, he wrote and shot the semi-autobiographical Ça rend heureux ( ) and the family drama Private Property (with Isabelle Huppert), which was selected for the Venice IFF in and screened at Karlovy Vary . In Private Lessons was selected for the Quinzaine des réalisateurs at Cannes. Joachim Lafosse: “I wanted to invite the viewer to reflect on exactly where the dividing line lies between ‘la transmission’ (transfer) and ‘la transgression’ (transgression) in a person’s education. And why it is crucial nowadays to think long and hard about the importance of certain boundaries.”



210

Joachim Lafosse (

[ 16. 6. 2010 0:19 ]



L’ICEBERG

Dominique Abel (

LEDOVEC

ICEBERG

Fiona šéfuje fast foodu a jednou večer se nešťastnou náhodou zamkne v mrazírně. Po dlouhé, chladné noci si uvědomí dvě věci. Za prvé – manžel ani děti si nevšimli, že zmizela, a to ani u snídaně. Za druhé – neodolatelně ji to přitahuje ke všemu studenému, chladnému, ledovému a sněhovému. Proplíží se do chladicího vozu a vydá se na výpravu ke vzdálenému severu, aby našla ledovec z názvu filmu a možná i novou lásku. Tento debut jasně dokazuje upřímný obdiv režisérského tria k burlesce, zejména ke groteskním a šaškovským kašpařinám takových mistrů, jako jsou Buster Keaton či Jacques Tati. Tu a tam nám „supercool“ humor, klidná kamera a tragikomická poezie připomenou zdrženlivý filmařský styl finského režiséra Akiho Kaurismäkiho.

Fiona manages a fast food restaurant where, one evening, she accidentally locks herself in the cold store. A er a long, cold night she comes to realise two things. One: her husband and two young children didn’t notice her disappearance, not even at breakfast. Two: she feels an irresistible attraction to everything chilly and cold, all things icy and snowy. She sneaks into a refrigerated lorry as part of a quest to reach the distant North and find the iceberg of the film’s title – and perhaps new love? This debut film clearly demonstrates the directing trio’s self-confessed marvel for the burlesque, particularly the slapstick or clowning antics of such masters as Buster Keaton and Jacques Tati. Here and there, the ‘supercooled’ humour, serene camera work and tragicomic poetry call to mind the restrained cinematic style of Finnish filmmaker Aki Kaurismäki.

Fiona Gordon, Dominique Abel, Bruno Romy Dominique Abel, Fiona Gordon, Bruno Romy KAMERA / DIR. OF PHOTOGRAPHY Sébastien Koeppel HUDBA / MUSIC Jacques Luley STŘIH / EDITOR Sandrine Deegen VÝTVARNÍK / ART DIRECTOR Laura Couderc PRODUKCE / PRODUCER Dominique Abel, Fiona Gordon VÝROBA / PRODUCTION Courage mon Amour Films HRAJÍ / CAST Dominique Abel, Fiona Gordon, Philippe Martz SALES / SALES MK2 KONTAKT / CONTACT Wallonie-Bruxelles Images REŽIE / DIRECTOR

, Belgie) a Fiona Gordonová ( , Kanada) si díky své malé divadelní společnosti, příznačně nazvané Courage Mon Amour, získali mezinárodní renomé. Jsou pověstní svými bizarně komickými vystoupeními v cirkusovém duchu (La danse des poules či Histoire sans gravité). Natočili rovněž několik krátkých filmů plných vizuálního humoru (Merci Cupidon, Rosita a Walking on the Wild Side). Při prvním celovečerním snímku Ledovec se z dua stalo trio, neboť spolu s Abelem a Gordonovou psal scénář, hrál a režíroval také Bruno Romy ( , Francie). V roce jejich spolupráce vyústila v druhý barvitý, groteskní hraný film Rumba. Dominique Abel: „Jsme původně divadelníci, takže jsme zvyklí podněcovat divákovu představivost. Když chceme mít na jevišti strom, musíme větve znázornit rukama. Toto pojetí jsme přenesli i na stříbrné plátno.“ Filmmaking duo Dominique Abel (b. , Belgium) and Fiona Gordon (b. , Canada) have managed, through their little theatre company poignantly named Courage Mon Amour, to build an international reputation for quirky/funny, circus-like stage productions, such as La danse des poules and Histoire sans gravité. They have also made a few short films, full of visual humour, such as Merci Cupidon, Rosita and Walking on the Wild Side. For their feature debut Iceberg the duo became a trio since, alongside Abel and Gordon, the film was also written, acted and directed by Bruno Romy (b. , France). In their collaboration resulted in another colourful and burlesque film for cinema, Rumba. Dominique Abel: “We come from theatre, so we are used to appealing to the audience’s imagination. If we want a tree on stage we have to mimic the branches with our arms: this outlook we brought with us to the silver screen.”



[ 16. 6. 2010 0:19 ]

211


BELGIE, NIZOZEMSKO, MAĎARSKO BELGIUM, NETHERLANDS, HUNGARY, 2009

LOST PERSONS AREA

ÚZEMÍ ZTRACENÝCH LIDÍ

LOST PERSONS AREA

Příběh, odehrávající se většinu času v industriální zemi nikoho mezi sloupy vysokého napětí, na kterých hlavní mužští hrdinové pracují, není snadné stručně shrnout. Přemýšlivý a velmi osobní debut scenáristky a režisérky Caroline Strubbeové se spíše než o narativní linii opírá o reflexe o samotě, pocitech neklidu a touhy, kde je vše nahlíženo hledající, pohyblivou kamerou. Snímek je intimní, tajuplnou kronikou vztahů obecně a vztahů v rodině zvlášť. Malá Tessa je ponechána více méně svému osudu, dny tráví touláním po okolí a věnuje se svému podivnému koníčku, sbírání nejrůznějších věcí. Matka Bettina jako by snila o jiném životě. O životě normálnějším, či možná naopak dobrodružnějším. Území ztracených lidí je subtilní drama o neklidném lidském hledání štěstí.

The story, located for the most part in an industrial no-man’s land, between tall electricity pylons on which the leading male characters are working, is not easy to sum up. This reflective, highly personal debut by writer-director Caroline Strubbe doesn’t rely on a strict narrative line. It offers reflections of solitude, feelings of disquiet and longings, all observed through a searching, roving camera. The film is an intimate and mysterious chronicle of relationships in general and family relations in particular. The young daughter Tessa is more or less le to her own devices, but manages to fill her days with rangy rambles and a strange passion for collecting things. For her part, her mother Bettina appears to dream of another life: a more normal one or, perhaps, on the contrary, a more adventurous one. Lost Persons Area is a subtle drama about restless people’s search for happiness.

Caroline Strubbe Caroline Strubbe KAMERA / DIR. OF PHOTOGRAPHY Nicolas Karakatsanis HUDBA / MUSIC Albert Markos STŘIH / EDITOR Frédéric Fichefet PRODUKCE / PRODUCER Tomas Leyers VÝROBA / PRODUCTION Minds Meet KOPRODUKCE / CO-PRODUCTION Artémis Production, De Productie, UJ Budapest filmstudio HRAJÍ / CAST Zoltan Miklos Hajdu, Sam Louwyck, Lisbeth Gruwez, Kimke Desart SALES / SALES UMEDIA KONTAKT / CONTACT Flanders Image REŽIE / DIRECTOR

) vystudovala filmovou školu v Barceloně a Lovani a rychle si získala uznání za nejrůznější dokumenty (Une mouche dans la salade či Un portrait de la Belgique). Její krátké filmy Melanomen ( ) a Taxi Dancer ( ) byly vyznamenány nejednou filmovou cenou. Další zkušenosti získala jako asistentka produkce, asistentka režie a scenáristka. Území ztracených lidí je její první celovečerní snímek. K této belgicko-holandskomaďarské koprodukci si sama napsala scénář a dostalo se jí kromě jiného podpory kulturního kanálu Arte. Film Území ztracených lidí byl loni promítán na Týdnu kritiky v Cannes, kde získal cenu za nejlepší scénář. Caroline Strubbeová: „Pro mě je Cannes referenčním bodem pro nekonvenční filmy, místem, kde se cítím jako doma.“

Caroline Strubbe (b.

) studied film in Barcelona and Leuven and quickly gained recognition for all manner of documentaries, including Une mouche dans la salade and Un portrait de la Belgique, and for her award-winning shorts Melanomen ( ) and Taxi Dancer ( ). She gained further experience as a production assistant, assistant director, and scriptwriter. Lost Persons Area is her feature debut. She herself wrote the script for this Belgian-Dutch-Hungarian coproduction, which received backing from the likes of the Arte cultural channel. Lost Persons Area was selected for the Semaine de la critique at Cannes last year, where it won the prize for Best Script. Caroline Strubbe: “To my mind Cannes is a reference point for unconventional cinema, a place where I feel at home.”



212

Caroline Strubbeová (

[ 16. 6. 2010 0:19 ]



MAN ZOEKT VROUW

MUŽ HLEDÁ ŽENU

A PERFECT MATCH

Ovdovělý ředitel školy Leopold (vynikající Jan Decleir), hlavní hrdina této romantické komedie, usoudí, že nastal čas najít si novou ženu. Je nyní v důchodu a jeho spolehlivá hospodyně se rozhodla, že se vrátí do rodného Rumunska. Soused Julien (Wim Opbrouck), který je vždy připraven podat pomocnou ruku a je posedlý hledáním UFO, přesvědčí Leopolda, aby si ženu našel přes internetovou seznamku. Mezitím však rumunská hospodyně zajistí následnici, svou mladou neteř Alinu (rumunská herečka Maria Popistasuová). Mladá žena dělá, co je v jejích silách, ale pokud jde o domácnost, dopadá to katastrofálně. Díky skvělému obsazení a dobře napsanému scénáři se režisérovi Mielu van Hoogenbemtovi daří dodat této intimní „dramedii” správný tón, někde mezi realismem a poezií.

In this dour but romantic tragicomedy, headmaster and widower Leopold (the excellent Jan Decleir) decides that it’s time for a new wife. He has now retired and his trusty housekeeper has decided to return to Romania where she was born. His ever-solicitous, UFO-obsessed neighbour Julien (an on-form Wim Opbrouck) persuades Leopold to look for a wife through a dating site. But, in the meantime, the Romanian housekeeper has arranged her own successor: her young niece Alina (Romanian actress Maria Popistasu in the starring role). The young woman does her level best but, where housekeeping is concerned, she turns out to be a disaster. With an excellent cast and a well-written script, director Miel van Hoogenbemt manages to give this familiar-feeling dramedy the right tone, somewhere between realism and poetry.

Miel van Hoogenbemt Pierre De Clercq, Jean-Claude van Rijckeghem KAMERA / DIR. OF PHOTOGRAPHY Frank van den Eeden HUDBA / MUSIC Spinvis STŘIH / EDITOR Ludo Troch VÝTVARNÍK / ART DIRECTOR Johan van Essche PRODUKCE / PRODUCER Jean-Claude van Rijckeghem, Patrick Quinet VÝROBA / PRODUCTION A Private View HRAJÍ / CAST Jan Decleir, Maria Popistasu, Wim Opbrouck, Manuela Servais SALES / SALES High Point Media Group KONTAKT / CONTACT Flanders Image REŽIE / DIRECTOR

Miel van Hoogenbemt (

, Ukkel, Belgie), vlámský scenárista, režisér a producent, natočil svůj hraný debut, sociální drama o soutěži krásy a vztahu mezi matkou a dcerou, Miss Montigny v roce ve věku let ve Valonsku a ve francouzštině. Tou dobou již měl za sebou téměř dvacet let natáčení dokumentů a televizních seriálů a vyučování na bruselské filmové škole Sint Lucas. V roce následoval vlámský filmový debut Muž hledá ženu. Van Hoogenbemt: „Nedělám příliš velký rozdíl mezi filmovými žánry. První krok u hraného filmu je tak jako tak dokumentárního rázu. Když chce člověk natočit film o muži, který hledá ženu přes internet, musí prozkoumat situaci, aby věděl, co je možné, přijatelné a čeho chce dosáhnout. Když člověk točí upřímně, ví, že dělá ty nejlepší filmy, co může. To neznamená, že dělám dlouhý nos na komerci, ale pro mě je film stále sedmé umění.”

Miel van Hoogenbemt (b.

, Ukkel, Belgium) directed documentaries and TV series for almost years, and taught documentary filmmaking at the Sint Lucas film school in Brussels. The Flemish screenwriter, director and producer made his feature debut in at the age of with the social drama Miss Montigny, which he shot in Wallonia in French. His Flemish film debut followed in with A Perfect Match. Van Hoogenbemt: “I don’t make that much of a distinction between film genres. The first step in feature film is quasi-documentary in any case. If you want to make a film about a man looking for a wife via the Internet, you have to do your research anyway, so you know what’s possible, what’s acceptable and what you want to achieve. Make honest films and you know you are making the best films you can. Commercial ambitions aside, for me, film is still the seventh art.”



[ 16. 6. 2010 0:19 ]

213


KANADA, BELGIE, FRANCIE, NĚMECKO CANADA, BELGIUM, FRANCE, GERMANY, 2009

MR. NOBODY

Jaco van Dormael (

PAN NIKDO

MR. NOBODY

Výchozí situace tohoto extravagantního a ambiciózního snímku je poměrně prostá. Manželé se chystají rozvést, což znamená, že jejich syn Nemo Nobody musí učinit srdcervoucí rozhodnutí, zda zůstane s otcem, nebo se odstěhuje na druhou stanu zeměkoule s matkou. Dokud se nerozhodne, je možné cokoli. Ve filmu je vedle sebe či rozptýleně nastíněna celá řada potenciálních důsledků. Co by se například stalo, kdyby se Nemo oženil s tou holčičkou v červených šatech? Jeho život by se odvíjel jinak, než kdyby si vybral dívenku ve žlutém. A co dívka v modrém? Příběh se odehrává na mnoha místech v minulosti, přítomnosti i ve vzdálené budoucnosti, ovšem nikoli nutně chronologicky. Zní to složitěji, než jak to ve skutečnosti je. Scenárista a režisér Jaco van Dormael vysvětluje: „Každá postava se objeví ve snu někoho jiného. A na oplátku sní o jiném životě.“

The premise of this film, which is as extravagant as it is ambitious, is actually quite simple. A married couple decide to get divorced and this means that their son, the young Nemo Nobody, has a heart-rending choice to make: to stay with his father or to move to the other side of the world with his mother. As long as he doesn’t make up his mind anything is possible. The film presents a number of potential consequences – side-by-side or interlinked. For example, what if Nemo were to marry that little girl in the red dress? His life would turn out differently than if he chose the girl in yellow. And what about the little girl dressed in blue? Thus, the story is told at a variety of locations and takes place in the past, the present and the distant future, but not necessarily in chronological order. It sounds more complicated than it really is since, as writer-director Jaco van Dormael puts it: “Each character appears in someone else’s dreams and, in turn, dreams of another life.”

Jaco van Dormael Jaco van Dormael KAMERA / DIR. OF PHOTOGRAPHY Christophe Beaucarne HUDBA / MUSIC Pierre van Dormael STŘIH / EDITOR Matyas Veress, Susan Shipton VÝTVARNÍK / ART DIRECTOR Sylvie Olive, Ulla Gothe PRODUKCE / PRODUCER Philippe Godeau VÝROBA / PRODUCTION Somebody Production KOPRODUKCE / CO-PRODUCTION Integral Film, Lago Film, Toto & Co Films, Christal Films HRAJÍ / CAST Jared Leto, Sarah Polley, Diane Kruger, Linh-Dan Pham, Rhys Ifans, Natasha Little SALES / SALES Wild Bunch DISTRIBUCE / CZECH DISTRIBUTOR Asociace českých filmových klubů REŽIE / DIRECTOR

Jaco van Dormael (b.

, Ixelles, Belgium) made several notable shorts (such as L’imitateur and E pericoloso sporgersi) before embarking on his first feature, Toto the Hero, which was an immediate hit and scooped the Caméra d’Or for best debut at Cannes in . Five years later he was among the prizes again at Cannes with The Eighth Day (Le huitième jour, ), when his two leading actors, Daniel Auteuil and Pascal Duquenne, were jointly awarded the prize for Best Actor. Mr. Nobody, shot in , is his third feature film. It is also his first English language film and his most ambitious production to date. Jaco van Dormael: “As far as I’m concerned, the measure of a film’s success is not the number of people who go to see it in the cinema, but the length of time it stays in the memory.”



214

, Ixelles, Belgie), scenárista a režisér, natočil první hraný film poté, co již měl na kontě několik pozoruhodných krátkých snímků (L’imitateur či E pericoloso sporgersi), a okamžitě s ním vyhrál. Toto hrdina (Toto le héros) získal v roce v Cannes Zlatou kameru za nejlepší debut. O pět let později se van Dormael opět ocitl v Cannes mezi oceněnými. Představitelé hlavních rolí z jeho filmu Osmý den (Le huitième jour, ) Daniel Auteuil a Pascal Duquenne společně získali cenu za nejlepší herecký výkon. Pan Nikdo je jeho třetí celovečerní snímek. Je to také jeho první anglicky mluvený film a nejnáročnější produkce. Jaco van Dormael: „Pokud jde o mě, měřím úspěch filmu nikoli počtem diváků, kteří ho zhlédli v kině, ale dobou, na jakou jim utkvěl v paměti.”

[ 16. 6. 2010 0:19 ]


BELGIE, NIZOZEMSKO BELGIUM, NETHERLANDS, 2009

MY QUEEN KARO

Dorothée van den Bergheová (

MÁ PRINCEZNA KARO

MY QUEEN KARO

Očima desetileté hlavní postavy se v této částečně autobiografické exkurzi podíváme na začátek . let do amsterdamské komuny. Malá Karo (Anna Franziska Jägerová), jež se zoufale snaží pochopit, co to všichni ti dospělí kolem provádějí, zažívá velmi vzrušující, ale spletité období. Píše se rok a její otec Raven (Matthias Schoenaerts) a matka Dalia (Déborah Françoisová z filmu Dítě bratří Dardenneových) odjíždějí z Belgie do jakéhosi squatu v Amsterdamu, bývalém ráji hippies. Karo už je na výstřelky svých umělecky založených a vášnivých rodičů zvyklá, ale v komuně jdou věci na její vkus přece jen příliš rychle. Trápí se především tím, že neví, jak zůstat věrná revolučně naladěnému otci i o něco pragmatičtější matce. Ale děti jsou přizpůsobivé a režisérka Dorothée van den Bergheová si toho je vědoma. Věděla to tehdy a ví to i nyní. Co se stalo dál s Ravenem a Dalií, můžeme jen hádat. S Karo to určitě dopadlo dobře.

Set in an Amsterdam commune, this partly autobiographical revisit to the early ’ s is told through the eyes of the ten-year-old main character who is desperately trying to fathom what all the adults around her are up to. It’s an exciting, yet very confusing situation in which the young Karo (Anna Franziska Jäger) finds herself when she and her father Raven (Matthias Schoenaerts) and mother Dalia (Déborah François, from the Dardenne film The Child) leave Belgium for a squat in the former hippy paradise of Amsterdam. By now Karo is quite used to the antics of her artistic and impassioned parents but things go a little too fast for her in the commune. Her main problem is not knowing how to stay loyal to her revolutionary father and, at the same time, her more pragmatic mother. But children are flexible, as filmmaker Dorothée van den Berghe is aware. Then and now. We can only guess at what might have happened to Raven and Dalia next but, for Karo, things certainly turn out well.

Dorothée van den Berghe Dorothée van den Berghe, Peter van Kraaij KAMERA / DIR. OF PHOTOGRAPHY Jan Vancaillie HUDBA / MUSIC Peter Vermeersch STŘIH / EDITOR Marie-Hélène Dozo VÝTVARNÍK / ART DIRECTOR Gert Stas PRODUKCE / PRODUCER Frank Van Passel, Bert Hamelinck, Kato Maes VÝROBA / PRODUCTION Caviar KOPRODUKCE / CO-PRODUCTION IDTV Film, Tarantula HRAJÍ / CAST Anna Franziska Jäger, Matthias Schoenaerts, Déborah François SALES / SALES Doc & Film International KONTAKT / CONTACT Flanders Image REŽIE / DIRECTOR

, Gent) původně studovala malířství a sochařství, ale brzy usoudila, že to není nic pro ni. „Ty obrazy jsou nehybné. Chci pohyblivé obrázky.“ Na začátku . let natočila několik krátkých snímků (Bekentenissen, Rue Verte a Bruxelles minuit), dokumentů (Kamermeisjes) a televizních filmů (Het achterland). V roce režírovala svůj celovečerní debut Holčička (Meisje), k němuž napsala i scénář a za nějž získala ceny na festivalu v Amiensu a Locarnu. V roce natočila druhý celovečerní snímek, poloautobiografický Má princezna Karo. Dorothée van den Bergheová tvrdí: „Ženy při natáčení mnohem víc využívají smysly. Podle mě ten rozdíl tkví v naší fyzické stránce. Žena nosí dítě, je blíž ke každodennímu životu. Tento způsob života se v ženských filmech odráží.“

Dorothée van den Berghe (b.

, Ghent) started out studying painting and sculpture but before long she decided it wasn’t for her: “Those images are still. I want moving images.” In the early s she made several short films (including Bekentenissen, Rue Verte and Bruxelles minuit), and directed a number of documentaries (e. g. Kamermeisjes) and television movies (such as Het achterland). In she made her writer-director debut with the feature Girl (Meisje), winning prizes at Amiens and Locarno, among others. In she shot her second film for the big screen, the semi-autobiographical My Queen Karo. Dorothée van den Berghe: “Women make much more use of the senses when filming. I think it’s our physique that makes the difference. A woman bears children, she’s closer to everyday life, and this is what’s reflected in female films.”



[ 16. 6. 2010 0:19 ]

215

FOCUS ON BELGIAN FILM

Recommend Documents