Filozofická fakulta Ústav hudební vědy Management v kultuře. Bc. Seda Melikyan, DiS

Masarykova univerzita Filozofická fakulta Ústav hudební vědy Management v kultuře

Bc. Seda Melikyan, DiS.

Výtvarné umění na Výstavě soudobé kultury v Československu v Brně roku 1928

Magisterská diplomová práce

Vedoucí práce: PhDr. Aleš Filip, Ph.D. 2016

Prohlašuji, že jsem magisterskou diplomovou práci vypracovala samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury.

………………………………………….. Seda Melikyan

Zde bych chtěla poděkovat vedoucímu práce panu PhDr. Aleši Filipovi, Ph.D. za vstřícnou pomoc, ochotu a cenné rady při psaní této bakalářské práce. Za podporu a trpělivost děkuji také svým nejbližším.

ANOTACE Výtvarné umění na Výstavě soudobé kultury v Československu v Brně roku 1928 Práce je věnována zastoupení výtvarného umění na Výstavě soudobé kultury v Brně roku 1928, jak v expozici československého výtvarného umění z let 1918-1928 (k níž byl vydán zvláštní katalog), tak i v celkovém rozvrhu výstavy. Sledovaná díla budou zkoumána nejen ze svých výtvarných a ideových aspektů, ale i z hlediska jejich nabídkových cen.

Klíčová slova: Výstava soudobé kultury, výtvarné umění, Brno, 1928, ceny uměleckých děl

ABSTRACT Fine Arts at the Exhibition of Contemporary Culture in Czechoslovakia in Brno 1928 The thesis focuses on representation of the fine arts at The Exhibition of Contemporary Culture in Czechoslovakia in Brno, 1928 both in the exposition of Czechoslovakian fine arts from 1918-1928 (for which there was a special catalogue issued) and in the overall scope of the exhibition. The examined artworks are assessed not only from its art and ideological aspects but also from their bid price point of view.

Keywords: The Exhibition of Contemporary Arts, fine arts, Brno, 1928, artwork prices

OBSAH 1 ÚVOD

7

2 CÍL PRÁCE A METODIKA

9

3 SVĚTOVÉ VÝSTAVNICTVÍ A VÝSTAVBA BVV

11

3.1 Historie výstav a výstavnictví 3.2 Brněnské výstaviště

11 12

4 VÝSTAVA SOUDOBÉ KULTURY A JEJÍ PROGRAM

14

4.1 Zahájení výstavby 4.2 Program výstavy 4.2.1 Školství 4.2.2 Věda, duchová a technická kultura a školství vysoké 4.2.3 Umění 4.2.4 Umělecký průmysl 4.2.5 Samospráva 4.2.6 Zemědělství a zahradnictví 4.2.7 Rádio a kino 4.2.8 Brněnské výstavní trhy, reklamní a prodejní stánky, zábavní park

14 15 15 17 20 21 23 24 25 26

5 VÝTVARNÉ UMĚNÍ NA VÝSTAVĚ SOUDOBÉ KULTURY

28

5.1 Malířství 5.1.1 Německy hovořící malíři na Výstavě soudobé kultury 5.1.2 Stanovené ceny děl v Kč dle Ceníku prodejných děl 5.1.2.1 Cenové pásmo od 500 – 5 000 Kč 5.1.2.2 Cenové pásmo od 5 000 – 10 000 Kč 5.1.2.3 Cenové pásmo od 11 000 – 20 000 Kč 5.1.2.4 Ceny uměleckých děl nad 20 000 Kč 5.1.2.5 Neprodejná malířská díla

29 39 42 43 46 48 49 50

5.2 Sochařství 5.2.1 Německy hovořící sochaři na Výstavě soudobé kultury 5.2.2 Stanovené ceny děl v Kč dle Ceníku prodejných děl 5.2.2.1 Ceny uměleckých děl do 10 000 Kč 5.2.2.2 Cenové pásmo od 10 000 – 20 000 Kč 5.2.2.3 Ceny uměleckých děl nad 20 000 Kč 5.2.2.4 Neprodejná sochařská díla

52 58 60 60 61 61 62

5.3 Grafika 5.3.1 Německy hovořící grafici na Výstavě soudobé kultury 5.3.2 Cenová pásma grafických děl v Kč dle Ceníku prodejných děl 5.3.2.1 Cenové pásmo od 20 – 200 Kč 5.3.2.2 Ceny uměleckých děl nad 200 Kč 5.3.2.3 Neprodejná grafická díla

63 71 72 72 75 77

5.4 Architektura

78

6 OHLASY NA VÝSTAVU SOUDOBÉ KULTURY V DOBOVÉM TISKU

82

7 ZÁVĚR

87

RESUMÉ

92

SUMMARY

92

RESÜMEE

93

POUŽITÁ LITERATURA

94

PŘÍLOHY

99

Příloha č. 1 – Exteriér pavilonu Příloha č. 2 – Příprava expozice Příloha č. 3 – Interiér pavilonu Příloha č. 4 – Oficiální plakát Výstavy soudobé kultury Příloha č. 5 - Kompletní seznam výstavních budov

100 101 103 104 105

1 ÚVOD Výstava soudobé kultury v Brně v roce 1928 patřila ve své době k jedné z nejvýznamnějších akcí v Československu. Předcházely ji nejen vyhlášené světové výstavy, ale především dvě významné pražské výstavy. Brno se snažilo o obdobný úspěch s cílem uspořádat

důstojnou

akci

na

oslavu

desetiletého

výročí

vzniku

samostatného

Československého státu. Výstava měla reprezentovat nejrůznější oblasti lidské činnosti a ukázat výsledky práce za posledních deset let z oblasti duchovní či hmotné kultury. Ačkoli se tato výstava řadí v historickém kontextu k nejdůležitějším událostem z vrcholné éry Československa, v dnešní době je již téměř zapomenutou událostí. Na tento fakt upozornil Miroslav Jeřábek ve své stati K ideové rovině Výstavy soudobé kultury v Československu v Brně roku 1928, když se vyjádřil, že téměř neexistuje reflexe této události v české historiografii. Vypracováno bylo sice několik závěrečných prací, avšak všechny byly zaměřeny na komplexní pojetí výstavy. Jedná se například o bakalářskou práci Lenky Kozubové z Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně s názvem Výstava soudobé kultury v Československu 1928, dále o diplomovou práci Leony Macháčkové z téže fakulty nazvanou Brněnská výstava v roce 1928, či diplomovou práci s názvem Výstava soudobé kultury Brno 1928 od Andrey Jahnické z Filozoficko-přírodovědecké fakulty Slezské univerzity v Opavě. O zastoupení výtvarného umění na této velké výstavě nebylo dosud detailně pojednáno. Tato magisterská diplomová práce tedy poskytne komplexní přehled výtvarných umělců a jejich děl, prezentovaných na Výstavě soudobé kultury v Brně. Vzhledem k množství zastoupených umělců však bude nutné provést selekci, a to dle počtu vystavených děl. Pozornost bude zaměřena také na národnostní otázku v tehdejším Československu. Kromě českých umělců a několika umělců ze Slovenska, Maďarska, Ruska či Polska, zde byla početná skupina německy hovořících umělců z Čech, Moravy i Slezska. Je však důležité upozornit na vysvětlení tohoto pojmu v publikaci Mladí lvi v kleci. Německy hovořící historici umění totiž do kontextu těchto umělců zařazovali i tzv. krajany, kteří se sice v Čechách, na Moravě či ve Slezsku narodili a studovali, ale v meziválečné době již působili spíše v Rakousku či Německu. Nadále však měly úzké vazby k Československu, kde pravidelně vystavovali.1 Práce se tak bude zabývat i německy hovořícími umělci, kteří dosáhli

1

HABÁNOVÁ, Anna; ČEPELÁKOVÁ, Zdenka. Mladí lvi v kleci: umělecké skupiny německy hovořících výtvarníků z Čech, Moravy a Slezska v meziválečném období. V Řevnicích: Arbor vitae, 2013, s. 13.

7

vynikajících úspěchů a na výstavě byli výrazně zastoupeni. V každé oblasti, ať již v malířství, sochařství či v grafice bude pro komplexní představu uveden i zbývající výčet všech vystavujících umělců.

8

2 CÍL PRÁCE A METODIKA Hlavním cílem této magisterské diplomové práce je poskytnout komplexní přehled výtvarných umělců a jejich děl, zastoupených na Výstavě soudobé kultury, a zkoumat autory a jejich díla nejen z výtvarných a ideových aspektů, ale i z hlediska nabídkových cen. V práci jsou sledovány následující cíle:

Zaměření na počátek světového výstavnictví a výstavby samotného brněnského výstaviště. Rozbor konceptu a programu Výstavy soudobé kultury v Brně v roce 1928. Selekce výtvarných umělců dle jejich zastoupení na výstavě podle hlavních oborů výtvarného umění: malířství, sochařství a grafiky. Zkoumání národnostní otázky vystavujících umělců. Okrajové zpracování architektury, jejíž problematika je výrazně specifická. Podrobná analýza cenových pásem a cenových kategorií uměleckých děl. Zpracování ohlasů a recenzí na Výstavu soudobé kultury v dobovém tisku.

Pro splnění výše uvedených cílů byl stanoven následující metodický postup práce:

Zpracování obsáhlého literárního přehledu, jenž bude uveden v seznamu použité literatury. Studium archivních fondů a sbírek Moravského zemského archivu, Archivu města Brna a Archivu Masarykovy univerzity v Brně. Podrobná analýza výstavního katalogu Československé výtvarné umění 1918-1928: Výstava soudobé kultury v Brně 1928, pomocí kterého se provede selekce jednotlivých autorů a jejich děl dle zastoupení na výstavě a poukáže se i na národnostní složení umělců. Podrobná analýza Ceníku prodejních děl, jenž je součástí výstavního katalogu a prostřednictvím kterého se vytvoří cenová pásma a kategorie. Rešerše dobového tisku, dostupného v Moravské zemské knihovně v Brně. Jedná se primárně o periodika, vycházející kolem roku 1928, a sice Svoboda, Český svět, Národní noviny, Pestrý týden, Stráž socialismu, Tribuna, Stavba, Přítomnost či 9

Bibliofil. Největší pozornost však bude věnována Volným směrům, a to z časového období 1921-1941 a především pak Lidovým novinám. Lidové noviny přinášely na rozdíl od ostatních novin a časopisů zprávy dvakrát denně a o dění na výstavě poctivě informovaly. Jen za dobu trvání výstavy od května do konce října 1928 bude zkoumáno přes 300 výtisků těchto novin.

10

3 SVĚTOVÉ VÝSTAVNICTVÍ A VÝSTAVBA BVV 3.1 Historie výstav a výstavnictví Velké a významné výstavy ve světových metropolích mají velice dlouhou historií. V povědomí lidstva je zafixováno, že první průmyslovou výstavou byla výstava v Londýně a to již v polovině 18. století. Tradice moderních průmyslových výstav a veletrhů, jejichž cílem bylo uplatnit vystavované zboží na trhu, však vznikla až v dalším století. Vůbec první světová výstava se konala v roce 1851 v Londýně a jednalo se o první velkou akcí, určující směr a význam všech budoucích výstav. Všeobecně je tato doba od roku 1851 až do období druhé světové války považována za zlatý věk výstavnictví.2 Druhá významná světová výstava se konala v Paříži v roce 1855. Účast anglické královny Viktorie na výstavě potvrdila velký význam této akce. V pořadí třetí světová výstava se konala opět v Londýně a to roku 1862, která však nebyla organizačně úspěšná. Velice vydařenou výstavou byla v pořadí čtvrtá výstava v Paříži roku 1867. Na této výstavě se potkaly všechny významné osobnosti. Mimořádná byla také tím, že se pomalu začínal měnit charakter všech výstav. Od té doby bylo na výstavách možné získat nejen informace o výrobcích, ale také informace o ekonomických a sociálních problémem lidstva. Po Londýně a Paříži se dalším výstavním městem stala Vídeň. Roku 1873 se v Prátru u Dunaje konala významná světová výstava, kterou organizátoři obohatili expozicemi o dějinách výchovy a vyučování. Nejen Evropa, ale i Spojené státy americké zorganizovaly ve Filadelfii světovou výstavu, kdy podnětem byla roku 1876 oslava výročí 100 let od vyhlášení nezávislosti. Nejúspěšnější světovou výstavou v 19. století byla pařížská výstava v roce 1889, kdy byla hlavní atrakcí třistametrová Eiffelova věž. Tato výstava dala opět podnět k tomu, aby se změnil charakter těchto světových podniků. I přesto, že se nadále vystavovaly průmyslové, řemeslnické či další produkty, na stěžejní místo se dostávaly atrakce, sloužící primárně k zábavě a odpočinku návštěvníků výstavy. V roce 1893 zorganizovaly Spojené státy americké oslavu výročí 400 let objevení Ameriky Kryštofem Kolumbem a součástí těchto oslav se stala chicagská světová výstava, která se svými výstavními plochami, dlouhými přes 10 km, překonala všechny dosavadní výstavní rekordy.

2

FILIPOVÁ, Marta. Výstava jako symbol národa a státu. Výstava soudobé kultury v Československu, 1928. In JAKUBEC, Ondřej; NOKKALA MILTOVÁ, Radka. Umění a politika: sborník 4. sjezdu historiků umění: Brno, 13. - 14. září 2012. Brno: Barrister & Principal, 2013, s. 249.

11

Zajímavostí byl světový kongres náboženství, jako součást výstavy. 19. století bylo uzavřeno pařížskou výstavou roku 1900, která ale žádných mimořádných úspěchů nedosáhla.3 Ve 20. století byl však vytvořen nový stupeň výstavnictví. Díky rozvoji průmyslové výroby, elektrifikace a dalších pokroků nového století dospívají výstavní podniky ke stále dokonalejšímu a úplnému představení exponátů se všemi souvislostmi a vztahy.4 V českých zemích se výstavnictví také začínalo od 19. století určitým směrem formovat, ačkoli se tedy svým rozsahem či finančními prostředky nemohly těmto světovým výstavám zdaleka konkurovat. Za zmínku stojí pražská Všeobecná zemská výstava, uspořádaná v roce 1891 na oslavu výročí 100 let od průmyslové výstavy v roce 1791, či Národopisná výstava československá, organizovaná v roce 1895.5 Město Brno tak chtělo navázat na dědictví těchto výstav a uspořádat významnou výstavní akci na oslavu desetiletého výročí vzniku samostatného Československého státu.

3.2 Brněnské výstaviště V době, kdy se začínalo vážně uvažovat o realizaci Výstavy soudobé kultury, bylo město Brno ve svém progresivním vývoji a nejvýrazněji se to projevovalo právě v architektuře. Výraznou změnou byla snaha vymanit se z tradičních klasických zákonitostí a otevřít se novým funkcionalistickým a konstruktivistickým principům. Do té doby byla hlavní inspirací Vídeň, poté se soustředilo na poznatky ostatních míst v Evropě, včetně Francie či Německa. Nové architektonické směry jsou viděny v tvorbách význačných architektů, jakými byli například Bohuslav Fuchs, Josef Gočár či Emil Králík.6 Pro uspořádání velké brněnské výstavy bylo prioritní vybrat a vybudovat adekvátní prostor. Snaha, vytvořit ve městě Brně reprezentativní výstaviště, byla již od poloviny 19. století. Brněnské trhy bývaly vždy velice významné a vystavovalo se na náměstích, ve školách, v Moravském muzeu, Kounicově paláci a dalších místech moravské metropole. Taková roztříštěnost a nejednotnost však nebyla prospěšná, což vedlo k úvaze vybudovat jedno stálé odpovídající místo. Zlom nastal po osamostatnění Československého státu, kdy 3

HALADA, Jaroslav; HLAVAČKA, Milan. Světové výstavy: od Londýna 1851 po Hannover 2000. Praha: Libri, 2000, s. 11-13. 4 HALADA, Jaroslav; HLAVAČKA, Milan. Světové výstavy: od Londýna 1851 po Hannover 2000. Op. cit., s. 108. 5 FILIPOVÁ, Marta. Výstava jako symbol národa a státu. Výstava soudobé kultury v Československu, 1928. In JAKUBEC, Ondřej; NOKKALA MILTOVÁ, Radka. Umění a politika: sborník 4. sjezdu historiků umění: Brno, 13. - 14. září 2012. Op. cit. s. 250. 6 MÜLLER, Zdeněk. Brněnské výstaviště: stavba století: stavební vývoj 1928-2002. Brno: Veletrhy Brno, 2002, s. 9.

12

nastalo progresivní období, a průmysl se dostával na vysokou úroveň. Bylo nutné vytvořit prostor a zázemí pro podnikatele i politiky k prezentaci svých produktů a činností. Dne 26. srpna roku 1921 proběhla první schůzka nově zvoleného přípravného výboru a rozhodovalo se zde o umístění budoucího brněnského výstaviště. Vybráno bylo místo na tzv. Bauerově rampě v Pisárkách. Realizace započala nákupem stavebního pozemku, vypsáním veřejné soutěže dne 10. listopadu 1923 na návrhy výstaviště a stavby Hlavního výstavního paláce, který se později nazýval Obchodně-průmyslový palác (dnes již známy jako pavilon A).7 Porota vybírala z 31 projektů, kdy byly téměř všechny projekty zpracované ve funkcionalistickém stylu. Zakázku nakonec vyhrál pražský architekt Josef Kalous.8 Pozemek byl tehdy zakoupen Moravským zemským výborem a jednalo se o 58 ha, 20 a, 78 m2 a to za cenu 7 841 090 Kč. Moravský zemský výbor byl jednou z části Výstavní akciové společnosti, která byla založena 10. listopadu 1927. Výstavní akciová společnost se dále skládala ze státní správy, zástupců města Brna, země Moravy, brněnské Obchodní a průmyslové komory či Brněnských výstavních trhů.9

7

MÜLLER, Zdeněk. Výstava soudobé kultury. Brno: Veletrhy Brno, 2008, s. 7-9. Almanach Výstavy soudobé kultury v Brně 1928. Brno: Národohospodářská propagace ČSR, 1929, s. 2. 9 MÜLLER, Zdeněk. Brněnské výstaviště: stavba století: stavební vývoj 1928-2002. Op. cit., s. 9. 8

13

4 VÝSTAVA SOUDOBÉ KULTURY A JEJÍ PROGRAM 4.1 Zahájení výstavby Za nápadem, uspořádat v Brně velkou výstavu mezinárodního charakteru, stáli primárně dva významní muži, a sice Jan Rozkošný, který byl ve funkci prezidenta Zemědělské rady, a Jan Máša, tehdejší náměstek starosty a tajemník zmíněné Zemědělské rady. Jak vyplývá z dobových dokumentů, na vládu se muselo často apelovat, aby tento projekt zavčas schválila. Příkladem jsou návrhy, které Jan Máša a jeho spolupracovníci předkládali Městskému zastupitelstvu.10 Se stavebními prácemi se začalo v prosinci roku 1926. Již roku 1927 začala výstavba některých pavilonů, například pavilon Akademie výtvarných umění, Werkbund, pavilon Uměleckoprůmyslové školy, pavilon A, pavilon G, pavilon města Brna, elektrostatek, kino, rodinný dům a další. Naopak některé stavby byly zahájeny dokonce pár týdnů před slavnostním zahájením výstavy.11 Takovým příkladem je pavilon národního školství, kdy byla stavba zahájena 20. března 1928 a dokončena 18. května 1928, nebo pavilon Akademie výtvarných umění, kdy se se stavbou začalo 3. února 1928 a dokončil se 25. května 1928.12 Díky profesionální organizaci se vše stihlo do slavnostního otevření dne 26. května 1928 za přítomnosti významných osobností či vládní delegace vč. prezidenta T. G. Masaryka. Oficiální plakát vytvořil malíř a grafik František Süsser (viz příloha č. 4), který mimo jiné vytvořil ve dvacátých letech řadu kreseb a plakátů pro Lidové noviny, Brněnské výstavní trhy či Spartakiádu.13 Roku 1928 slavil Československý stát desáté výročí vzniku. A právě k tomuto jubileu se ve středu tehdejšího Československa měla konat největší a nejvýznamnější výstavní akce meziválečné doby. Bylo mnoho důvodů, proč se tato významná společenská událost měla konat právě v Brně. Brno v této době procházelo progresivním vývojem. Nejenže se stávalo centrem moderní architektury, ale také mělo silné zázemí vysokých škol, ať už technického či

10

Archiv města Brna, presidiální spisovna, karton č. 213, inv. č. 983. Návrh Jana Máši a druhů v záležitosti projektu státní výstavy v Brně 1928 ze dne 13. 2. 1925. 11 MÜLLER, Zdeněk. Brněnské výstaviště: stavba století: stavební vývoj 1928-2002. Op. cit., s. 11. 12 VANÍČEK, František V.; ÚLEHLA, Vladimír; SVRČEK, Jaroslav B. Hlavní průvodce: výstava soudobé kultury v ČSR: Brno, květen-září 1928. Brno: Výstava soudobé kultury v ČSR, 1928, s. 78. 13 KARKANOVÁ, Hana; KUDĚLKOVÁ, Lenka; MACHARÁČKOVÁ, Marcela. Od renesance po modernu: 1900-1945 : stálá expozice výtvarného umění v Brně: Muzeum města Brna, Špilberk, Brno 1997. [2], 1900-1945. Brno: Muzeum města Brna, 1997, s. 85.

14

humanitního zaměření. Hlavní myšlenka výstavy se měla primárně ubírat ke třem kulturním složkám: k vědě, školství a umění.14

4.2 Program výstavy Komplexní program výstavy byl primárně rozdělen do níže uvedených 8 skupin, přičemž každá tato hlavní skupina měla ve svých podskupinách dle oborů jednotlivé úseky s dílčími částmi výstavy.

4.2.1 Školství V této části výstavy bylo možné shlédnout stav a vývoj školství za desetileté období trvání samostatného Československa. Výstava, zaměřená na střední školy, byla rozdělena na čtyři části a podložena grafy, výročními zprávami, almanachy, školními fotografiemi či různými programy jednotlivých škol. Následující expozice byla zaměřena na odborné a průmyslové školství, kterou uspořádal odbor ministerstva školství a národní osvěty v Praze. Tyto školy byly zaměřeny všeobecně nebo odborně. Všeobecné školy byly bez specializace, odborné se zaměřením na konkrétní obor. Dále se jednalo o školy živnostenské či mistrovské, které měly za cíl připravit žáky za co nejkratší dobu k výkonu určitého povolání. Vyšší školy z oblasti obchodní sféry se zaměřovaly nejen na finance, ale i na studium cizích jazyků.15 Kromě těchto typů bývaly ve své době také dívčí či rodinné školy, nazvané jako Odborné školy pro ženská povolání. Jednalo se o nejmladší obor v rámci odborného školství, rozdělený do dvou částí, a sice průmyslovou a hospodyňskou.16 Celkové uspořádání expozice odborného a průmyslového školství provedl Ing. arch František Buben. Odborné a průmyslové školy mj. postavili v pavilonu č. 15 rodinný dům, jehož architektem byl Oldřich Starý, působící jako profesor průmyslové školy v Praze. Tímto chtěli poukázat na rychlost stavby a možnost stavět tento typ domů v sériích.17

14

KAČER, Jaroslav. Výstava soudobé kultury v Brně 1928. In SEDLÁŘOVÁ, Jitka. Výtvarná kultura v Brně 1918-1938. Brno: Moravská galerie, 1993, s. 163. 15 VANÍČEK, František V.; ÚLEHLA, Vladimír; SVRČEK, Jaroslav B. Hlavní průvodce: výstava soudobé kultury v ČSR: Brno, květen-září 1928. Op. cit., s. 139. 16 SVRČEK, Jaroslav B. Exposice odborného a průmyslového školství na Výstavě soudobé kultury v Brně 1928. Brno: Rošťlapil, 1928, s. 22. 17 VANÍČEK, František V.; ÚLEHLA, Vladimír; SVRČEK, Jaroslav B. Hlavní průvodce: výstava soudobé kultury v ČSR: Brno, květen-září 1928. Op. cit., s. 143.

15

Komplexní expozice zemědělského školství a vyučování ukázala stav a vývoj tohoto odboru.

Mimo ukázky studia na těchto školách zde byla možnost vidět angažovanost

ministerstva zemědělství v oblasti zajištění literatury, pomůcek či mimoškolních aktivit. Na této výstavě se kromě ministerstva podílel i zemský výbor v Brně, zemský správní výbor v Praze, Zemědělská rada pro Čechy v Praze a Zemědělský referát civilní správy pro Podkarpatské Rusi.18 Na výstavě byl vybudován obchodní a rodinný dům knihkupce a to Uměleckoprůmyslovou školou v Praze pod vedením architekta prof. Pavla Janáka. V přízemí tohoto domu bylo vybudováno knihkupectví a v prvním a druhém patře byt. Umělecko-průmyslová škola v Praze vystavila práce o své činnosti v přízemí. Dům má charakterizovat snahu o zlepšení bydlení a byl určen pro střední vrstvy tehdejší doby.19 Výstava národního školství se zaměřila na demonstraci komplexního desetiletého rozvoje této oblasti od převratu do roku 1928. Byly zde statistiky a grafická znázornění vývoje mateřských, obecných, měšťanských a dalších ústavů, vč. statistického zpracování počtu studentů i pedagogů. Také zde neopomenuli ústavy pro nevidomé, ústavy pro hluchoněmé, pomocné školy či otázku zmrzačených dětí.20 Expozice byla rozdělena na 43 částí a primárně se zde snažila odkázat na vliv J. A. Komenského. Součástí výstavy byly i tři filmy, týkající se vlivu J. A. Komenského a s ukázkami z mateřských, obecných, měšťanských i pomocných škol. Instituce, vystavující práce významných umělců, byla Akademie výtvarných umění, která v roce 1928 slavila výročí 128 let své existence. Expozice byla v samostatném pavilonu, jehož projektantem byl Josef Gočár. Akademii výtvarných umění založila společnost českých šlechticů již v roce 1800 a od čtyřicátých let byli jejími členy významní národní umělci. V roce 1848 postihla Akademii krize, která trvala až do 80. let 19. století. Její příčinou bylo primárně to, že čeští umělci, vlivem zesilujícího nacionalismu, odmítli nadále spolupracovat s německými a odmítali staré umělecké zásady školy, která odmítala nové západní principy, které se do Čech dostaly z Francie či Belgie. Toto vzbouření začalo již v roce 1845 odchodem Josefa Mánese a dalších umělců. Akademie výtvarných umění se postupně izolovala od národa. Změna postupně nastávala kolem roku 1874, kdy se vedení Akademie ujal Jan

18

VANÍČEK, František V.; ÚLEHLA, Vladimír; SVRČEK, Jaroslav B. Hlavní průvodce: výstava soudobé kultury v ČSR: Brno, květen-září 1928. Op. cit., s. 145. 19 Ibid., s. 147. 20 Národní školství: výstava soudobé kultury: Ausstellung für zeitgenössische Kultur: Brno, ČSR 1928. Brno: t. Typia, 1928, s. 39-41.

16

Swerts. Pod jeho vedením zde působili významné osobnosti, vyznávající Mánesovo umění a Akademie se postupně stávala českým ústavem. Byli to například Mikuláš Aleš, Josef Tulka, František Ženíšek, Václav Brožík, Jakub Schikaneder či Josef Václav Myslbek. Postupem času byla založena přípravna škola a tři ateliéry pro historickou, náboženskou či krajinářskou malbu. Co se týče pedagogů, byli zde stále další výrazné osobnosti od Hanuše Schwaigera, Julia Mařáka, Maxe Pirnera, až po významné umělce světového formátu Václava Brožíka či Vojtěcha Hynaise. Příchodem nové generace v roce 1910 Jana Kotěry či Maxe Švabinského, znamenalo pro Akademii zřízení dvou nových škol, a sice školy architektury a grafiky. Ve 20. století bylo na Akademii mnoho umělců, kteří byli na Výstavě soudobé kultury významně prezentováni. Exposice na Výstavě soudobé kultury prezentovala díla ze šesti malířských škol, a sice profesorů F. Thieleho, K. Krattnera, M. Švabinského, V. Nechleby, J. Obrovského a O. Nejedlého, ze dvou grafických škol M. Švabinského a A. Brömseho, tří sochařských škol J. Štursy, O. Španiela a B. Kafky a školy architektury J. Kotěry.21 Také několik vysokých škol chtělo mít expozici pro svoji vlastní pedagogickou a badatelskou činnost, ale vzhledem k tomu, že by se opakovalo vystavení mnoha vědních oborů v souvislosti s těmito institucemi, byla činnost vysokých škol vystavena jen symbolicky ve dvou řadách.

4.2.2 Věda, duchová a technická kultura a školství vysoké Hlavní cílem tohoto odboru byla prezentace o živé i neživé přírodě, o člověku a jeho komplexním životě, fyzickém, duchovním i společenském. Dále se zde zabývalo otázkami, týkající se organizace života každého jedince ve vztahu k národnímu hospodářství, k právu apod. Primárně bylo cílem vystavit vše, co vzniklo na území tehdejšího Československa za desetileté období samostatného státu. Architektem byl Ing. arch. Jiří Kroha a předsedou prof. V. Úlehla z Masarykovy univerzity v Brně. Tato sekce byla rozdělena do čtyř částí, a sice oddíl A – Člověk a příroda živá, oddíl B – Člověk a příroda neživá, oddíl C – Právo a stát a oddíl D – Duchovní život. Tyto oddíly pak zahrnovaly různé dílčí skupiny.22 Expozice byla umístěna v rotundě a v Obchodně-průmyslovém paláci (dnešní pavilon A). Uprostřed rotundy stála socha prezidenta republiky T. G. Masaryka v nadživotní velikosti od významného českého sochaře Otakara Španiela a v přízemí rotundy měla ministerstva 21 Akademie výtvarných umění v Praze na Výstavě soudobé kultury československé v Brně 1928. Praha: Akademie výtvarných umění, 1929, s. 3-12. 22 Výstava soudobé kultury v Č.S.R. – 1928: expozice odboru „Věda duchová a technická kultura a školství vysoké“. Brno: Akční výbor, 1928, s. 11.

17

umístěna ve vitrínách část své vlastní expozice. V jednotlivých vitrínách byly zformulovány obory, které spadaly pod konkrétní ministerstvo či úřad. Například ve vitríně ministerstva veřejných prací byla umístěna paleontologie, geologie, mineralogie apod. Oddíl A – Člověk a příroda živá měl své umístění v přízemí rotundy a hlavního křídla s celkem 8 skupinami. První skupina s názvem Člověk a rod obsahuje antropologické a prehistorické sbírky. Nejvýznamnější expozici zde měl dr. K. Absolon, reprezentující Moravské zemské muzeum a geografický ústav Karlovy university v Praze. Karel Absolon se postaral nejen o vznik pavilonu a expozice, ale na starosti měl také její obsahovou náplň. Tuto část výstavy financoval zlínský průmyslník Tomáš Baťa.23 Expozice byla rozdělena do 4 částí, a sice život lovců mamutů, rekonstrukce mamuta v životní velikosti, odpadková jáma kostí a vznik a vývoj všech forem lidské generace a jejich kultur. Druhá skupina s názvem Člověk a jeho zdraví byla zaměřena na práce z lékařských fakult a soudního lékařství. Úsek tehdejšího ministerstva veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy prezentoval svoji činnost ve třetí skupině, s názvem Ochrana lidského zdraví. Vystavovala zde nejen Lékařská fakulta Masarykovy univerzity v Brně, ale i Společnost moravského hygienického musea. Čtvrtá skupina Psychologie a psychotechnika byla primárně věnovaná nejen experimentální psychologií, ale také obecné, dětské či sociální. Těžba z živé přírody, rozdělená na zemědělskou a lesnickou část, je v páté výstavní skupině. Cílem zde bylo efektivně propojit tyto dvě výroby v jeden celek, a sice výrobu živočišnou. V expozici byly výsledky z výzkumu z oblasti klimatické, půdoznalecké, chemické, botanické a mnoha dalších oborů, dosažených na vysokých školách i státních výzkumných ústavech. Šestá skupina s názvem Poznání přírody živé, s biologickou laboratoří, byla věnována památce Johanna Gregora Mendela a Jana Evangelisty Purkyně. V sedmé skupině Ochrana přírodních památek byly vystaveny nejen vzácné druhy v přírodě a ukázky přírodních památek, ale na různých mapách a grafech byly znázorněny také úspěchy, jakých se v této oblasti dosáhlo. Poslední osmá skupina byla věnována botanické zahradě a elektrostatku.24 Oddíl B – Člověk a příroda neživá byl na galerii rotundy a v přízemí hlavního křídla. V této široké oblasti jsou zahrnuty jak vědy teoretické, tak i technické a průmyslové. Rozsáhlá expozice byla rozdělena do čtyř hlavních částí. První část je věnována tématice vesmíru a země, kde se zabývala výzkumy z oblasti geologie, paleontologie, montanistiky, mineralogie, 23

PERNES, Jiří. Kapitoly z dějin Vysokého učení technického v Brně: (cesta moravské techniky 20. stoletím). Brno: VUTIUM, 2009, s. 52. 24 VANÍČEK, František V.; ÚLEHLA, Vladimír; SVRČEK, Jaroslav B. Hlavní průvodce: výstava soudobé kultury v ČSR: Brno, květen-září 1928. Op. cit., s. 104-110.

18

geodesie, meteorologie, astronomie a geofyziky, meteorologie, vodohospodářství či zeměpisu. Druhá část je věnována matematice, fyzice a chemii. Jsou zde zastoupeny dílčí oblasti jednotlivých oborů fotochemie, fotografie, fyzikální chemie či organická, anorganická i analytická chemie. Třetí skupina je zaměřena na oblast elektrotechniky jak z brněnské, tak pražské vysoké školy. Výstava měla název Mechanická technologie a zkoušení hmot, jejímž cílem bylo prezentovat výsledky prací z oboru elektrického sváření, obráběcích strojů, ukázky výroby či způsob vyučování a laboratorních prací studentů technických škol. V této expozici jsou dále vystaveny práce brněnského technologického ústavu s dalšími speciálními výzkumnými ústavy, práce Báňské vysoké školy, expozice Škodových závodů apod. V poslední čtvrté části bylo možné shlédnout expozici z oblasti dopravnictví, s vystaveným modelem elektrické lokomotivy, část týkající se vodní cesty a plavby s plány na úpravu Labe, Odry, Dunaje a dalších řek, letectví, urbanismus s vědeckými a teoretickými ukázkami stavby měst, ukázky slaboproudé elektrotechniky, telegrafu, telefonu, rádia, filmu či tisku.25 Oddíl C – Právo a stát bylo možné shlédnout při vstupu hlavním vchodem do rotundy. V tomto úseku byl znázorněn právní a hospodářský systém republiky. Byly tady umístěny státní znaky a symboly Československého státu, mapy, fotografie, různé grafy či modely sněmovny, senátu, rozvržení politických stran, znázornění postavení Československa v mezinárodním právu a další náležitosti, týkající se správy tehdejšího Československa. Vše bylo shromážděno kolem monumentální sochy T. G. Masaryka. Množství grafů mělo za cíl také objasnit hodnotu Kč, informovat o státním rozpočtu, státním dluhu či státní loterií. Další zajímavostí byla expozice, která znázorňovala boj proti zločinu. Byly zde prezentovány i životy vězňů a snaha o jejich nápravu. Zajímavou částí byla badatelská a publikační činnost nejen právnických fakult, ale i dalších významných spolků. Za zmínku stojí i výstava statistického úřadu, kde bylo díky velkému množství grafů a publikací možné nahlédnout na detailní čísla v oblasti sčítání lidu či rozvodových řízení.26 Oddíl D – Duchovní život se nacházel na galerii v hlavním křídle. Tato část byla rozdělena do osmi skupin, kdy první je zaměřená na oblast sociologického bádání a k dispozici zde byly práce významných filozofů, sociologů a psychologů. Druhá skupina se zaměřila na jazykovědné bádání, takže komplexně zkoumala československé nářečí po celém území republiky. Zaměřilo se zde také na náboženství a fungování církve. Třetí skupina se orientovala na dějepis a historii, a mj. zde byl i pohled na odboje, jak na území 25

VANÍČEK, František V.; ÚLEHLA, Vladimír; SVRČEK, Jaroslav B. Hlavní průvodce: výstava soudobé kultury v ČSR: Brno, květen-září 1928. Op. cit., s. 113-125. 26 Ibid., s. 97-99.

19

Československa, tak v zahraničí. Čtvrtá skupina byla žurnalistická, s ukázkami různých typů novin, které vyšly na území Československa. Jádrem propagace zde byly pouze záležitosti, týkající se organizace práce redakcí, tisk či jejich administrativní stránka. O této expozici se však od počátku mluvilo jako o velice náročné. Zatímco ostatní obory prezentovaly vědecké činnosti a konkrétní výsledky, žurnalistice tato fakta chyběla. I přesto, že byla žurnalistika v této době na vysoké úrovni, tak soustavná věda, jako taková, v této době neexistovala. Tato expozice měla apelovat na to, aby se na vysoké škole zavedla žurnalistika jako profesionální vědní obor. Mimo jiné to měl být krok dopředu za Německem, USA, Anglii či Francií, kde byla na univerzitách žurnalistika dávno zavedená.27 V pořadí pátá skupina vystavovala práce, rukopisy i ukázky české hudební a divadelní produkce. Šestá skupina této expozice byla zaměřena na lidové a kulturní spolky či činnost městských knihoven. Na ní navazuje sedmá skupina, kdy odbor ministerstva školství a národní osvěty propagoval práci a organizaci všech vysokých škol na území republiky. Poslední osmá skupina byla věnovaná českým občanům, kteří se usadili a pracovali v zahraničí.28

4.2.3 Umění Československé výtvarné umění bylo na Výstavě soudobé kultury prezentováno v pavilonu, jehož architektem byl profesor Akademie výtvarných umění v Praze Josef Gočár. Ten byl ve své době velice uznávaným architektem, který se podílel na urbanistických koncepcích českých měst, obzvláště Hradce Králové, kdy se jednalo o zcela unikátní příklad v československé stavbě měst.29 V období své umělecké zralosti navrhl Gočár v letech 19271928 nejen pavilon Akademie, ale i jeho vnitřní zařízení či instalace jednotlivých škol.30 Jak však uvedl Jaroslav Kačer k celkové koncepci: „Vystavený soubor se jako celek kromě nadměrného množství vyznačoval také nadměrnou názorovou rozmanitostí a nevyrovnaností kvality“.31 Jako jeden z důvodů uvádí například časovou dimenzi vystavujících autorů napříč generacemi, kdy první generace, patřící k tzv. Generaci Národního divadla se řadila do období kolem druhé poloviny 19. století, kdežto nejmladší generace byla do přelomu 19. a 20. století.

27

Pro životný obraz soudobé kultury v naší republice. Tribuna, 16. 1. 1928, s. 4. VANÍČEK, František V.; ÚLEHLA, Vladimír; SVRČEK, Jaroslav B. Hlavní průvodce: výstava soudobé kultury v ČSR: Brno, květen-září 1928. Op. cit., s. 128-131. 29 BENEŠOVÁ, Marie. Josef Gočár. Praha: Nakladatelství československých výtvarných umělců, 1958, s. 1721. 30 Josef Gočár 1880-1945: Posmrtná výstava. Praha, 1947. 31 KAČER, Jaroslav. Výstava soudobé kultury v Brně 1928. In SEDLÁŘOVÁ, Jitka. Výtvarná kultura v Brně 1918-1938. Op. cit., s. 163. 28

20

Další důvod názorové rozmanitosti vidí ve způsobu, jakým byli vybíráni umělci, a ve snaze ukázat všechny dobové výtvarné trendy během uvedeného desetiletého období. Výstava nebyla dle jeho názoru adekvátně přehledná. Mnohá zajímavá díla zde chyběla a některá naopak přebývala. Výstava byla navíc omezena nejen ne příliš velkou výstavní plochou, ale také nedostatečnými hmotnými prostředky. Přesto zde bylo vystaveno mnoho zajímavých děl od autorů převážně mladé generace, jakými byli Filla, Gutfreund, Zrzavý, Štursa a mnoha dalších.32

4.2.4 Umělecký průmysl Expozici uměleckého průmyslu zorganizoval Svaz československého díla. Svaz byl založen roku 1914 jako odborná instituce, jehož cílem bylo zlepšení tovární a řemeslné výroby v souběhu umění, řemesel a průmyslu. Velkou podporu měl nejen mezi umělci a dalšími osobami ve výrobních kruzích, ale také u široké veřejnosti a v zahraničí. Ústředí svazu mělo sídlo v Praze, postupně však bylo založeno šest dalších odborů v Brně, Bratislavě, Plzni, Chrudimi, Železném Brodě a Hradci Králové. Od 20. let 20. století byly uskutečňovány pravidelné členské, propagační a výchovné výstavy nejen v Československu, ale i v zahraničí, například v Itálii, Stuttgartu, Haagu, Paříži či dokonce ve Filadelfii a Kodani.33 Na Výstavu soudobé kultury se Svaz připravoval již od roku 1926, s cílem propagovat užité umění v bydlení, kultuře a životě moderního člověka. Výstava československého uměleckého průmyslu v Brně byla rozčleněna na 44 částí s vlastní expozicí a výstavby samostatného obytného domu. Ten byl umístěn vedle hlavní restaurace a projektantem byl architekt Josef Havlíček. Dům dosud stojí v předpolí výstaviště. Kromě samotného návrhu však Svaz československého díla zařizoval i vnitřní zařízení bytů, jako nábytek, textilie apod. Hlavním cílem byla přitom snaha vyřešit otázku nájemných domů v době bytových krizí.34 Důvodem byl pokles ekonomického blahobytu ve společnosti během válečného období, a také změny sociálního rozvrstvení společnosti, což vedlo právě k otázce způsobu bydlení. Uvnitř tohoto domu byl vystaven a popsán projekt malých obytných bytů. Tyto byty už přicházely s novou konstrukcí a novými stavebními materiály. Moderní domy se začaly stavět na betonových či železných pilířích a silné obvodové zdi byly nahrazeny tenkými tvárnicemi, které ale měly 32

KAČER, Jaroslav. Výstava soudobé kultury v Brně 1928. In SEDLÁŘOVÁ, Jitka. Výtvarná kultura v Brně 1918-1938. Op. cit., s. 164. 33 VANÍČEK, František V.; ÚLEHLA, Vladimír; SVRČEK, Jaroslav B. Hlavní průvodce: výstava soudobé kultury v ČSR: Brno, květen-září 1928. Op. cit., s. 151. 34 Ibid., s. 155.

21

vysokou izolační schopnost. Vnitřní zdi měly minimální tloušťku a bývaly kombinované s vestaveným nábytkem. Okna byla maximálně široká s železnými rámy a s dvojitým zasklením. Velikou změnou v moderní architektuře byla rovná střecha, která byla využívána jako zahradní terasa, kdy světlo a vzduch byly hlavním požadavkem moderního člověka.35 Instituce, která měla zdokonalovat průmyslovou práci v koordinaci s uměním, průmyslem, obchodem či propagandou, byl rakouský Werkbund, založený v roce 1912. Kulturní ideály působili také v tehdejším Československu a tak se pár let po převratu v roce 1926 založil německý Werkbund i zde. Idea Werkbundu tkví ve spolupráci průmyslu s organizacemi lidového umění, čili hlavním cílem je uzavření a udržení spolupráce mezi umělci a průmyslníky a řemeslníky. K rozšíření této myšlenky v široké veřejnosti měly pomoci přednášky, publikace či výstavy. Projektantem pavilonu na Výstavě soudobé kultury byl architekt prof. Vinzenz Baier. 36 Expozice Veřejná péče o živnosti a o domácký umělecký průmysl byla situována do tří místností. Byly zde ukázky lidového uměleckého průmyslu, individuální výstavy jednotlivých ústavu, výstava péče o živnostenské úvěrnictví a družstevnictví či práce ústavů z oděvního průmyslu. Na Výstavě soudobé kultury mělo své místo i tzv. Hřbitovní umění, kde bylo cílem ukázat vzorně upravený, zahradnický hřbitov, který svým řešením připomínal spíše větší park. Tato expozice měla tři významné části. Jedná se o památník tragicky zahynulého ministra Štefánika, dále pomník neznámého vojáka a v neposlední řadě výstava v pavilonu, kde jsou vystaveny fotografie, modely a návrhy hřbitovního umění. Mimo jiné zde byly vystaveny náhrobky, urny či nástěnné desky, a také dřevěná zvonice či židovská hřbitovní část. Projekt hřbitovní expozice vypracoval architekt prof. K. E. Ort. Tato expozice vznikla takřka bez jakékoli finanční podpory, jen za pomocí dobrovolné práce několika jednotlivců.37 K prezentaci své činnosti se odhodlali také stavitelé a to vybudováním samostatného výstavního pavilonu, pod vedením architekta Jaroslava Rösslera. Celý pavilon byl z železobetonu a cílem byla minimální spotřeba materiálů i času. Touto expozicí chtěli dokázat, že 3 000 stavitelů, žijících a tvořících na území tehdejšího Československa, jsou právem považováni za silnou hospodářskou i kulturní složku života. Tento pavilon

35

VÁCLAVEK, Bedřich; ROSSMANN, Zdeněk. Výstava moderního bydlení Nový dům v rámci výstavy soudobé kultury Československé republiky v Brně 1928. Brno: Fr. Uherka a Č. Ruller, 1928, s. 7-8. 36 VANÍČEK, František V.; ÚLEHLA, Vladimír; SVRČEK, Jaroslav B. Hlavní průvodce: výstava soudobé kultury v ČSR: Brno, květen-září 1928. Op. cit., s. 174. Viz i katalog Němečtí brněnští architekti. 37 Ibid., s. 179.

22

financovala Ústředna společenstev stavitelů v ČSR v Praze, v ní sdružených dalších 7 stavitelských společností, Stálá delegace německých stavitelů v ČSR v Karlových Varech a 3 sdružené stavitelské společnosti.38

4.2.5 Samospráva Zemská samospráva na Moravě se od počátků snažila přispět k rozvoji země svými orgány, sněmem a výborem. V neobyčejném pavilonu bylo možné shlédnout přehled činností, které byly vykonávány zejména v oborech sociální péče, humanitární sféře, školství, umění a vědě, zemědělství a v dalších oblastech. Mimo jiné sledovala zemská samospráva i zájmy široké veřejnosti a snažila se jim poskytnout jak morální, tak hmotnou podporu. Samospráva přispěla i k výstavbě stálého výstaviště pro pořádání výstav. V pavilonu architekta Vlastislava Chrousta s názvem Země Morava bylo možné vidět souhrn aktivit úřadů a ústavů zemského výboru. Zvláštní pozornost zde byla věnována Slezsku, které se mělo brzy stát součástí moravsko-slezské země.39 Svoji expozici zde mělo i město Praha pod vedením architekta Kamila Roškota, kdy se obsah výstavy tematicky rozdělil do 14 hlavních částí. Praha zde vystavovala přehled činností městských jeslí, mateřských škol, obecných, středních a pokračovacích škol, či škol odborných pro ženská povolání. Svoji část zde měl i městský archiv, knihovny, statistická kancelář, ústřední osvětový sbor či divadlo na Vinohradech. Dále zde byly z hlediska správní činnosti zastoupeny městské elektrické podniky a městské plynárny, stavební a sociální úřady, Česká filharmonie či Pěvecké sdružení pražských učitelů.40 Město Brno se aktivně zúčastnilo vybudování brněnského výstaviště a jeho okolí. Kromě potřebné kanalizace zavedlo vodu, osvětlení, provedlo zahradnickou úpravu, vybudovalo stanici u výstaviště a zajistilo rozšíření vozového parku. Vzhledem k tomu, že brněnská městská rada měla na starosti i ubytování pro mimobrněnské zájemce o výstavu, byla vybudována informační a ubytovací kancelář. Projektantem pavilonu města Brna byl městský stavební architekt Bohuslav Fuchs. Výstavba pavilonu vyšla městské radě na 750 000 Kč. Dalších 250 000 Kč bylo využito na výstavní expozici v tomto pavilonu. Další oddíl, kde byly prezentovány národní, kulturní i hospodářské výsledky za desetileté období, byla expozice obranných Národních jednot a Matic v ČSR. I zde byl projektantem architekt 38

VANÍČEK, František V.; ÚLEHLA, Vladimír; SVRČEK, Jaroslav B. Hlavní průvodce: výstava soudobé kultury v ČSR: Brno, květen-září 1928. Op. cit., s. 180-182. 39 Ibid., s. 184-186. 40 Ibid., s. 187-189.

23

Bohuslav Fuchs a součástí výstavy byly rovněž ukázky domácích prací či různé vzorky a výrobky českých podniků.41

4.2.6 Zemědělství a zahradnictví Své místo na Výstavě soudobé kultury zaujímala i oblast, zaměřená na zemědělství a zahradnictví. Raritou na výstavě byl tzv. Elektrostatek, který byl uzpůsobený tak, aby návštěvníkům podal veškeré informace o ekonomickém a šetrném způsobu práce v zemědělství. Ta spočívá primárně v omezení ručních prací a využití technických vymožeností. Hlavním projektantem Elektrostatku byl Otakar Vašíček, stavební práce započaly již na konci roku 1927 a vybudován byl na ploše 5 000 m2. Na technickém vybavení statku se podílelo přes 100 domácích i zahraničních firem z elektrotechnické a strojní oblasti.42 Elektrostatek ve své expozici skutečně obsahoval vše, co bylo v zemědělství potřebné. Byla zde vybudována kůlna s hospodářskými stroji, vozy, traktory, zahradními frézami či řezačkami. V bytové části byly, kromě obytných místností, i různá elektrická zařízení, jako ohřívače vody, vysavače, leštiče podlahy, šicí stroje s elektrickým motorem, elektrické hodiny a mnoho dalšího. Největší atrakcí byla kuchyně, kde bylo veškeré zařízení, vykonávající kuchyňské práce, elektrické. Vybudovány zde byly i hospodářské budovy jako kravín, konírna, stodola, včelín či různé sklepní prostory. Za zmínku stojí i fakt, že statek měl také svoji vlastní telefonní stanici, meteorologickou budku pro předpověď počasí či různé přístroje a lékařské potřeby pro první pomoc.43 Na propagaci statku byly dokonce vydány speciální plakáty, které navrhl akademický malíř Eduard Milén. Vydán byl i půdorys celého objektu, z kterého bylo patrné, o jak rozsáhlý podnik se jednalo.44 Školní zahrady jsou další expozicí z oblasti zemědělství a zahradnictví. Ty byly upraveny dle instrukcí ministerstva školství a národní osvěty a pracovaly na ni obecné a občanské školy. Zahrady zaujímaly plochu o rozměru 15 arů a byly rozděleny do 15 částí, dle typů rostlin, stromů apod. K této expozici byly také přidruženy ukázky z vysoké školy zemědělské v Brně, kde na ploše zhruba 5 arů vystavovali profesoři různé ukázky plodin, užitkových trav či léčivých rostlin. Zahradnický odbor Výstavy soudobé kultury byl zřízen

41

VANÍČEK, František V.; ÚLEHLA, Vladimír; SVRČEK, Jaroslav B. Hlavní průvodce: výstava soudobé kultury v ČSR: Brno, květen-září 1928. Op. cit., s. 190-193. 42 Elektrostatek na výstavě soudobé kultury v Brně v roce 1928. Svoboda, 29. 1. 1928, číslo 25. 43 VANÍČEK, František V.; ÚLEHLA, Vladimír; SVRČEK, Jaroslav B. Hlavní průvodce: výstava soudobé kultury v ČSR: Brno, květen-září 1928. Op. cit., s. 196-198. 44 Elektrický statek na zemském výstavišti v Brně. Lidové noviny, 15. 2. 1928, č. 84.

24

pro úpravu celého výstaviště i rybníku. Plochu o velikosti 16 000 m2 měl upravit tak, aby byla v souladu s rázem výstaviště a tvořila adekvátní doplňky jednotlivých pavilonů. Bylo osázeno velké množství různých druhů rostlin. Velkým problémem bylo ovšem osázení výstaviště stromy, což se nakonec vyřešilo přesazením 150 kusů 25 letých stromů a 20 kusů 45 letých stromů. Vytvořila se tak souvislá alej podél hlavního výstavního paláce, kdy se vše provedlo na náklady Výstavní akciové společnosti. Všezahradnická výstava je expozicí Zemského společenstva živnostenských zahradníků se sídlem v Brně. V tomto pavilonu, který navrhl architekt Jan Mráček, se měly konat pravidelné výstavy rostlin, semen i ovoce. Výstava byla rozdělena na několik částí, kdy se postupně vystavovaly tržní rostliny, ovoce a zelenina, vč. jejího balení a servírování, dále různá semena, nářadí, přírodovědecké preparáty rostlin a hmyzu, zahradní architektura či další výrobky pro zahradnické potřeby.45

4.2.7 Rádio a kino Československý rozhlas byl provozován Radiojournalem, kdy projektantem tzv. radiopavilonu byl architekt Karel Tausenau. Radiojournal měl na starosti programovou část rozhlasu, kdy sjednával smlouvy s umělci, hudebníky, herci či autory příslušných děl. Vysílány tedy byly různé hudební produkce, přenosy oper, operet, divadel či koncertů z Brna, Prahy, Bratislavy či Košic. Další část programu tvořily i různé přednášky či odborné zprávy, a to jak v českém, tak v německém jazyce. Nejvýznamnější částí pavilonu byl ateliér, kde se konaly ranní, odpolední i večerní programy stanice. Hlavní smysl tohoto pavilonu na Výstavě soudobé kultury spočíval v seznámení účastníků výstavy s rozhlasovým provozem a jeho technickým zařízením.46 Na brněnské výstavě nemohl chybět ani film, který byl často jedinou možností, jak návštěvníkům podat výsledky z oblasti kultury v Československé republice. Filmová výstavní komise měla na starosti vypracování filmového programu pro brněnskou výstavu. Projektantem budovy kina, kde byla i kavárna, byl prof. Ing. arch. Emil Králík. Kino mělo kapacitu pro 805 osob. V této budově bylo navíc vybudované moderní jeviště, kde se každý večer konalo divadelní představení. Nejdůležitější částí filmového programu tvořily filmy vědecké, které musely být původní, a jednalo se o výběr nejlepších prací v oboru. Významným filmem zde byl film prof. Vladimíra Úlehly, který měl na starosti expozici Věda 45

VANÍČEK, František V.; ÚLEHLA, Vladimír; SVRČEK, Jaroslav B. Hlavní průvodce: výstava soudobé kultury v ČSR: Brno, květen-září 1928. Brno: Výstava soudobé kultury v ČSR, 1928, s. 199-201. 46 Ibid., s. 202-205.

25

duchovní, technická kultura a školství vysoké. Úlehlův film Pohyby rostlin se promítal jednu hodinu a byl opatřen vysvětlujícími titulky. Diváci mohli poprvé vidět mnohonásobně zrychlené pohyby rostlin. I po skončení výstavy se film dále promítal ve školách či různých kinech a dokonce měl úspěch i v zahraničí s opatřenými anglickými či německými titulkami.47 Promítány zde byly i další obdobné filmy vědeckého charakteru, například populárně naučný film Fyziologie výživy, kdy se poukázalo na choroby, vznikající nedostatkem kvalitní stravy či hudební filmy s významnými umělci typu Rafael Kubelík, Ema Destinová, Vítězslav Novák, Leoš Janáček a další. Odborné filmy zde mělo i Ministerstvo zemědělství o říčních úpravách na Moravě či Ministerstvo zdravotnictví o tuberkulóze a epidemických chorobách na Podkarpatské Rusi.48 V kině se promítaly i další úspěšné filmy a dokumenty, které byly většinou vyrobeny spolu s pražskou filmovou společností Elekta Journal.

4.2.8 Brněnské výstavní trhy, reklamní a prodejní stánky, zábavní park Brněnské výstavní trhy byly podnikem, který se ve své době stal významnou kulturní složkou na Moravě. V tomto období, kdy se výstavnictví začalo progresivně rozvíjet, bylo třeba vybudovat podnik, jenž by se postaral o prohloubení vzdělávání a šíření informací o tvorbě a výsledcích ve všech oborech lidské činnosti mezi širokou veřejnost. Tento podnik se rázem stal velice úspěšným nejen na Moravě, ale také po celé zemi, potažmo i v zahraničí. Tak bylo ve 20. letech 20. století prostřednictvím této organizace uspořádáno několik velice úspěšných výstav. Založení Brněnských výstavních trhů mělo ovšem ještě za cíl dopomoci k vybudování stálého výstaviště na Moravě. Tato organizace byla fakticky jakousi přípravou ke státní Výstavě soudobé kultury. Vedle hlavního paláce byl pavilon Brněnských výstavních trhů považován za nejvýznamnější budovu na výstavišti. Stavbu tohoto pavilonu projektoval architekt Bohumír Čermák a největší zajímavostí je skleněná vyhlídková věž, kde se nad vstupní halou nachází kavárna pro 1 600 osob se skleněnou podlahou. V hlavní výstavní části a jejím okolí bylo umístěno velké množství reklamních a prodejních stánků. V reprezentační části byly expozice Československé finanční správy, Svazu československých spořitelen, Svazu československých záložen či Československé obchodní komory. Významné zastoupení zde bylo i z oblasti bytového zařízení či strojního průmyslu, jako například Škodovy závody.

47 48

KŇAVA, Petr. Brno evropským Hollywoodem. Brno: Akademické nakladatelství CERM, 2011, s. 97-98. Propagační filmy vědecké na výstavě. Stráž socialismu, 3. 3. 1928.

26

Brněnské výstavní trhy hrály také velkou roli, jako večerní průchodní oblast k velkému zábavnímu parku na výstavišti.49 V areálu se rovněž nacházely budovy administrativy výstavy, policie, první pomoc, šatna, pošta či holič. Byly zde také autogaráže, hasiči nebo stanice elektrické dráhy.

49

VANÍČEK, František V.; ÚLEHLA, Vladimír; SVRČEK, Jaroslav B. Hlavní průvodce: výstava soudobé kultury v ČSR: Brno, květen-září 1928. Op. cit., s. 210-212.

27

5 VÝTVARNÉ UMĚNÍ NA VÝSTAVĚ SOUDOBÉ KULTURY V dobových časopisech lze nalézt články s fotografiemi, kde byla správa expozice výtvarného umění považována za nejlépe zorganizovanou. Kromě toho, že se organizátoři, na rozdíl od ostatních částí výstavy, obešli bez vládních představitelů a veškeré práce vybrali a instalovali sami, tak navíc dokázali dodržet domluvené termíny a dokonce vše dokončili dříve než ostatní výstavní oddělení. Při oficiálním zahájení výstavy to byla jedna z mála dokončených expozic. Předsedou pracovního výboru byl sochař Bohumil Kafka a výstavní práce zde řídili členové výboru Roman Havelka, Emil Schovánek, Emil Filla, Fritz Kausek, Karel Lhota, Viktor Oppenheimer a Rudolf Scholze. Pokladníkem byl Josef Gočár a tajemníkem pracovního výtvarně-uměleckého výboru Viktor Klíma.50 Instalace umělecké výstavy byla provedena dle návrhu architekta Otakara Novotného. Velkým přínosem byl také katalog výstavy, který měl na starosti malíř Václav Rabas, jenž byl také jednatelem pracovního výboru. V tomto katalogu byly, kromě výčtu všech vystavených prací a tří informačních článků o vývoji výtvarného umění, také reprodukce vybraných 40 děl.51 Vše ale neprobíhalo bez komplikací. Byly zde různé překážky a dlouho se nevědělo, zda bude tato výstava vůbec uskutečněna. Původní rozpočet byl stanoven na 800 000 Kč, což se ukázalo jako nemožné zajistit. Muselo se proto přistoupit k úspornému řešení, kdy se díky reorganizaci požadovaný rozpočet snížil na 350 000 Kč. Finance měly být poskytnuty z peněz, které byly určeny na nákup nových uměleckých děl do Moderní galerie. Dle Lidových novin se výstavy mohli zúčastnit výtvarníci, kteří měli československou příslušnost, ovšem bez rozdílu národnosti. Organizátoři však trvali především na tom, aby se tu vystavila především díla známých a vynikajících umělců, kteří jsou již vyhlášení v dějinách výtvarného umění. Dále bylo podmínkou, aby umělecká díla byla známá z výstav a měla uznávanou úroveň a hodnotu. Všechny výtvarné spolky byly o výstavě předem informovány, tudíž se na výstavu přihlásilo enormní množství uměleckých děl. Jen obrazů zde bylo přihlášených kolem 2 000 kusů. Nakonec se výběr omezil na 327 malířských děl, 276 grafických děl, 132 sochařských děl a 83 architektonických děl.52 Na Výstavě soudobé kultury tedy prezentovalo svých 818 prací celkem 330 umělců. Primárně to byli čeští umělci, a sice 235 autorů, dále 88 Němců, 4 Slováci a po jednom umělci z Ruska, Polska a Maďarska. 50

Pestrý týden, 16. 6. 1928, s. 4. Exposice čs. výtvarného umění na jubilejní výstavě. Lidové noviny, 25. 5. 1928, č. 265. 52 Výstava výtvarného umění na jubilejní výstavě. Lidové noviny, 22. 5. 1928, č. 259. 51

28

5.1 Malířství Výrazné zastoupení na Výstavě soudobé kultury měl jeden z nejvýznamnějších českých umělců dvacátého století, prof. Max Švabinský, celým jménem Maxmilián Theodor Jan Švabinský (* 1873 Kroměříž, † 1962 Praha). Od podzimu 1891 studoval na Akademii výtvarných umění v Praze, která byla v 90. letech 19. století na samém vrcholu. Přijat byl do ateliéru Maxmiliána Pirnera, který Švabinského uznával jako jednoho z největších talentů školy. Hned v prvním roce v Praze se stal členem uměleckého spolku Mánes, kde byl velice uznávaný a na spolkových výstavách měl vždy zajištěné důstojné místo.53 Umělecký talent se u Švabinského začal projevovat velice brzy. Dodnes jsou zachovány kresby s názvem „diamanty“, které vytvořil ve věku 5-6 let. Ve svých jedenácti letech začal s kresbou dle živého modelu. V mládí také vytvořil kopii klasického díla. Bylo to Rubensovo dílo Snímán z kříže, kdy se dle pramenů jednalo o naprosto precizní kresbu.54 Pro dílo tohoto umělce bylo charakteristické propojení tvorby s jeho osobním životem, kdy mu inspirací byli především lidé z jeho okolí a příroda. Portrétní žánr se pro něj stal hlavním způsobem komunikace s okolím.55 Umělci jeho generace položili ve 20. století moderní základy výtvarného umění. Tato generace měla mnoho výborných krajinářů, např. Antonína Slavíčka, Otakara Lebedu či Antonína Hudečka. Ovšem precizních a velmi schopných portrétistů bylo méně. Velkou nadějí v té době představoval právě Max Švabinský.56 Na Výstavě soudobé kultury v Brně bylo možné shlédnout 14 níže uvedených děl, což ze Švabinského učinilo nejvíce zastoupeného malíře. Na rozdíl od dalších autorů byla díla tohoto umělce dle vydaného ceníku na výstavě neprodejná. Vystaveno zde bylo jeho monumentální dílo Žně z roku 1927, které je považováno za vrchol jeho tehdejší tvorby. I pro samotného umělce byl tento obraz význačný. Snažil se zde poukázat na pocit intimního zážitku a vyzdvihnout jej do vyšší perspektivy. Ve své době však nebylo dílo pochopeno a kritika jej vnímala velice rozporuplně.57 Ještě před tímto obrazem vznikly, a byly taktéž na výstavě, Skizza ke Žním a Karton ke Žním. Dílo Září z roku 1928 vzniklo ve šťastnějším období života umělce, které je posuzováno jako uvolnění po těžké dvouleté práci na Žních. 53

BRABCOVÁ, Jana A.; ŠVABINSKÁ, Zuzana; STRÁNSKÝ, Jiří. Max Švabinský: okouzlený milovník života. Praha: Gallery, 2003, s. 7-8. 54 PÁLENÍČEK, Ludvík. Okouzlený satyr: život a dílo Maxe Švabinského. Vyšehrad, 1987, s. 18-19. 55 VLČEK, Tomáš. Malířství, kresba a grafika generace devadesátých let. In NEŠLEHOVÁ, Mahulena; LAHODA, Vojtěch. Dějiny českého výtvarného umění. [Díl] 4, [sv.] 1, 1890-1938. Praha: Academia, 1998, s. 58. 56 BRABCOVÁ, Jana A.; ŠVABINSKÁ, Zuzana; STRÁNSKÝ, Jiří. Max Švabinský: okouzlený milovník života. Op. cit., s. 9-10. 57 Ibid., s. 39.

29

K vidění zde byly i obrazy Pomona přijímající oběti, Milenci v pralese, Diana, návrh na gobelin, Idyla v ráji, Zuzana, Odpoledne v lese, Jitro v lese, Poledne v lese, Diplom a Zlatý večer.58 Obrazy Žně a Zlatý večer byly reprodukovány v oficiálním katalogu výstavy. Další výraznou osobností na výstavě, reprezentující modernistické pojetí krajinomalby českého venkova, byl malíř Vojtěch Sedláček (* 1892 Libčany, † 1973 Praha). Studoval na Akademii výtvarných umění a od roku 1916 grafiku pod vedením Maxe Švabinského. Sedláček vstoupil v roce 1913 do Umělecké besedy a podporoval venkovský regionalismus. Narodil se a tvořil ve východních Čechách v Libčanech. Patřil k umělcům, kteří pojímali půdu a pole jako kultovní místo, kde se lidé přirozeně propojují se zemí. V těchto dílech působí polní práce téměř jako rituál a v tom tkví jedinečnost jeho tvorby. Život na venkově, zvyky a tradice znal velice dobře, což se projevovalo v jeho obrazech. Mezi lety 1918-1926 se jeho tvorba odvíjela v izolaci od pražského centra. Tento umělcův přístup popsal výtvarný teoretik a kritik František Kovárna, jako odvahu stát samotářsky opodál ruchu a proti ničemu se nestavět. Kovárna zdůraznil, že tyto typy umělců prochází jen malými vývojovými proměnami. Od poloviny dvacátých let však malíř tento směr upustil a jeho zájem se přesunul k barvě a rukopisu.59 Mezi lety 1923-1926 vznikly mj. obrazy, které byly vystaveny na brněnské výstavě. Jednalo se o akvarel Z Libčin z roku 1924 a Cesta k Pěčínu z roku 1926. Dalšími vystavenými díly byly 4 olejomalby Zimní den a Podzim z roku 1923, Včelař, vytvořený o rok později, a Sypání z roku 1925. Václav Rabas (* 1885 Krušovice, † 1954 Praha) byl českým malířem, který jako jeden z prvních získal titul národního umělce. Studoval na Akademii výtvarných umění v Praze a svá studia v roce 1923 dokončil u Maxe Švabinského, jehož speciálku absolvoval jako první spolu s Jaroslavem Skrbkem. Byl spoluzakladatelem Sdružení českých umělců a grafiků Hollar, a také členem SVU Mánes a Umělecké besedy. Rabas byl ústřední postavou mezi venkovskými malíři civilismu. Byl známý svojí snahou o kompozici rozlehlých pustých ploch polí, země byla jádrem jeho malby. Výtvarný kritik Václav Nebeský označoval jeho realistické krajiny jako poesii prózy.60 Na jubilejní výstavě bylo vystaveno 5 jeho děl, vytvořených od roku 1924 do 1927. Jednalo se o 4 olejomalby České středohoří, Předjaří,

58

Československé výtvarné umění 1918-1928: Výstava soudobé kultury v Brně 1928. Praha: Pracovní výbor umělců českosloven., 1928, s. 57-58. 59 LAHODA, Vojtěch. Civilismus, primitivismus a sociální tendence v malířství dvacátých a třicátých let. In NEŠLEHOVÁ, Mahulena; LAHODA, Vojtěch. Dějiny českého výtvarného umění. [Díl] 4, [sv.] 2, 1890-1938. Praha: Academia, 1998, s. 76-77. 60 Ibid., s. 76.

30

Chmel a Mé děti, a jednu temperu s názvem Les. Malba České středohoří byla navíc publikována v obrazové příloze katalogu výstavy. Jan Zrzavý (* 1890 Okrouhlice, † 1977 Praha) byl významnou osobností v českém výtvarném umění a představitelem avantgardy, nastupující počátkem 20. století. Zrzavý byl jedním z členů skupiny symbolistů, zvané Sursum. Byla to patrně nejvýraznější skupina, která vyjadřovala své osobité vztahy k psychické orientaci umění a působila dva roky mezi lety 1910-1912. V roce 1911 se setkal s již respektovaným Bohumilem Kubištou a jejich přátelství a časté návštěvy Kubištova ateliéru posouvala Zrzavého v umělecké sféře dopředu. Po smrti Bohumila Kubišty se sice spřátelil s Josefem Čapkem, Rudolfem Kremličkou či Václavem Špálou, nejblíže však měl ke Zdence Braunerové. Ta byla mezi prvními významnými umělkyněmi, která na Výstavě soudobé kultury vystavovala čtyři grafické práce, vytvořené mezi lety 1919 až 1927. Její výrazná role spočívala v tom, že dala Zrzavému podnět k uspořádání jeho první samostatné výstavy. Ve dvacátých letech tedy Zrzavého popularita rapidně stoupla.61 Na začátku 20. let 20. století se u Zrzavého poprvé objevilo téma české krajiny. Byl to první krok ke změně obsahu jeho pozdější tvorby, kdy se figurální malba stáhla do pozadí. Tématem této tvorby se stala primárně krajina Českomoravské vysočiny, ke které měl hluboký vztah, a dle dobové kritiky to byla rozhodně změna k lepšímu. Jak napsal například Karel Teige, v díle Jana Zrzavého se projevila zdravá vzpoura realismu a jeho umění se ze světa stínů ocitlo na bílém dni.62 Zrzavý tak vytvořil díla, zaměřená na krajiny s chalupou, mostem či kostelem. V tomto období vzniklo také dílo s názvem Krajina s lomem, které bylo spolu s dalšími jeho díly vystaveno na jubilejní brněnské výstavě, a také byl tento obraz reprodukován v oficiálním katalogu výstavy. Dalším vystaveným dílem bylo Jaro, rovněž z dvacátých let. V tomto díle je znázorněn ležící mužský akt a dle odborných názorů si mohl Zrzavý do znázorněného nahého těla promítnout sám sebe.63 Zrzavého více zajímal mužský akt, než ženský. V polovině dvacátých let pobýval v bretaňském přístavu Camaret sur Mer. Krajinu z této oblasti považoval za osudovou a Bretaň nazval zaslíbenou zemí svého malování. Tvrdil, že tři základní živly, země, voda, vzduch, se zde vyskytují v té nejčistší formě. Pro svoji tvorbu zde našel klíčové náměty a namaloval několik obrazů, přičemž dílo Krajina z Bretani bylo k vidění na brněnské výstavě.64 Spolu s třemi uvedenými obrazy byla 61

ŠULA, Jan. Z palety českých výtvarných umělců. Ústí nad Orlicí: Oftis, 2014, s. 241-242. SRP, Karel; BRABCOVÁ, Jana A. Jan Zrzavý. Praha: Academia, 2003, s. 235. 63 Ibid. 64 SRP, Karel; BRABCOVÁ, Jana A. Jan Zrzavý. Op. cit., s. 253-254. 62

31

na výstavě zastoupena i díla Anděl z poloviny dvacátých let či Jitro, kdy se jednalo o prostý akt z roku 1919. Vincenc Beneš (* 1883 Lišice, † 1979 Praha) byl původně, jako většina jeho kolegů, na Uměleckoprůmyslové škole, odkud přešel na pražskou Akademii výtvarných umění. Roku 1908 absolvoval ve škole prof. Rudolfa Ottenfelda. Roku 1908 vystavoval spolu s Linkou Scheithauerovou a dalšími umělci v rámci druhé výstavy Osmy. Tato výstava byla v tehdejší době přijata velice negativně. Ostrá kritika se snesla nejen od široké veřejnosti, ale i od bratrů Čapkových, pro které to byla jen kuriozita, tvary bez podoby a hmoty.65 Později se Beneš stal členem Mánesa, poté také jedním ze zakladatelů Skupiny výtvarných umělců. V jeho pracích lze vidět kuboexpresionistické pojetí, které je založené na krystalickém tvaru. Sám toto chápal metafyzicky a vysvětloval tuto formu jako stupňování energie.66 Byl ovlivněn nejen kubismem, ale také fauvismem. Později však po odvratu od kubismu a doby novoromantické krajinomalby se základem jeho tvorby stane pozitivní vztah k námětu krajiny či zátiší. Je to období jeho tvorby, kdy mimo jiné vznikla čtyři díla, vystavená na Výstavě soudobé kultury. Jedná se o olejomalby, které vznikly mezi lety 1926-1928, a sice U rybníka před bouří, Zimní soumrak, V Střešovicích na jaře a Ležící žena. Malba U rybníka před bouří byla mj. otištěna v katalogu výstavy. Beneš vždy mluvil o napětí a vzrušení při své realizování svých děl. Dle některých názorů to jsou však věci, které zrovna některé jeho obrazy postrádají.67 Stejný počet vystavených děl na brněnské výstavě měl i malíř Emil Filla (* 1882 Chropyně, † 1953 Praha), který zpočátku vystudoval Obchodní školu a pracoval v pojišťovně. Roku 1903 začal studovat v Praze na Akademii výtvarných umění u chorvatského malíře prof. Vlaho Bukovce. Velice se přátelil s Antonínem Procházkou, se kterým se v roce 1907 stal členem skupiny Osma. O dva roky později vstoupil do SVU Mánes a na konci roku začal pracovat jako redaktor Volných směrů. Z počátku se zabýval zkoumáním starých mistrů, kdy obdivoval El Greca či Rembrandta, později se přikláněl ke kubismu. V roce 1911 z Mánesa odešel a byl u založení Skupiny výtvarných umělců, která se orientovala pouze na kubismus. V této době se začal stýkat s Vincencem Kramářem, díky němuž poznal lépe i Picassovo umění. Svého uměleckého vrcholu dosáhl v době, kdy pobýval v Holandsku a tématicky se

65

LAHODA, Vojtěch. Malířství v Čechách 1907-1917 / Osma, Skupina výtvarných umělců a jejich generační druhové. In NEŠLEHOVÁ, Mahulena; LAHODA, Vojtěch. Dějiny českého výtvarného umění. [Díl] 4, [sv.] 1, 1890-1938. Op. cit., s. 242. 66 Ibid., s. 250. 67 LAHODA, Vojtěch. Proměny realismu a kubismu v malířství dvacátých a třicátých let. In NEŠLEHOVÁ, Mahulena; LAHODA, Vojtěch. Dějiny českého výtvarného umění. [Díl] 4, [sv.] 2, 1890-1938. Op. cit., s. 112.

32

profiloval na zátiší.68 Tomuto tématu se věnoval i celá dvacátá léta, kdy mimo jiné vznikla čtyři díla, vystavená na brněnské výstavě. Jednalo se o olejomalby Tři ženy, Zátiší s rohlíky, Zátiší se sokolem a Zátiší s mandolínou. Zátiší se sokolem bylo navíc otištěno v obrazové příloze katalogu. Významně zastoupeným malířem byl taktéž Antonín Hudeček (* 1872 Loucká, † 1942 Častolovice), který byl známý svojí vnímavostí pro fyziologický projev malby, ukazující psychické stavy a nálady. I přesto, že byl uzavřený a společnosti se spíše stranil, výrazně se uplatnil ve společenském a tvůrčím životě své generace. Ze všech malířů z devadesátých let 19. století byl nejdříve mezinárodně uznávaný, a to ve středoevropském prostředí, zejména v Mnichově. Kulturní prostředí střední Evropy v něm vidělo významného a perspektivního umělce. Hudečkova umělecká kariéra začala velice brzy, jelikož už jako patnáctiletý se dostal na pražskou Akademii výtvarných umění. Začátkem devadesátých let však studium přerušil, aby mohl sbírat zkušenosti v Mnichově v ateliérech Otto Seitze a Antona Ažbè. Zde se realizoval v tématech, zaměřených na figury v krajině, se snahou najít spojitost mezi přírodou a sociálně vnímanou skutečností. Právě Mnichov mu byl velkou inspirací a přinesl mu porozumění malbě v širším evropském kontextu.69 Čtyři jeho olejomalby, vystavené na brněnské výstavě, vznikly během let 1920-1927. Byly to malby Jezero v Tatrách z roku 1922, Cesta do vsi z roku 1927, Paseka na podzim z roku 1920 a Cesta v zimě z roku 1924. Rudolf Kremlička (* 1886 Kolín, † 1932 Praha) byl jedním z hlavních členů sdružení Tvrdošíjných, které se oficiálně představilo v roce 1918, ale po pěti uskutečněných výstavách se rozpadlo. V Kremličkově tvorbě, jako celkově v tvorbě Tvrdošíjných, byl kolem dvacátých let znatelný vztah k francouzskému umění. Jádrem jeho další tvorby byla série obrazů ženských postav. Tyto olejomalby byly charakteristické hlavně koloristicky sjednoceným podáním a lehkými fauvistickými liniemi. Na jubilejní výstavě byly k vidění dvě malby z této kategorie, vytvořené roku 1918, a sice Vesnické děvče a Ležící tanečnice (otištěna v obrazové příloze katalogu výstavy). Kremlička byl představitelem novoklasicismu a malířského vitalismu, který se označoval jako smyslový klasicismus. V jeho novoklasicismu byl skrytý sociální akcent. Nejlépe je to vidět na vystavené olejomalbě Pradlena z roku 1923, která se ve své době setkala s velmi pozitivním ohlasem u Devětsilu. V Kremličkově tvorbě však

68

KARKANOVÁ, Hana; KUDĚLKOVÁ, Lenka; MACHARÁČKOVÁ, Marcela. Od renesance po modernu: 1900-1945: stálá expozice výtvarného umění v Brně: Muzeum města Brna, Špilberk, Brno 1997. Op. cit., s. 9091. 69 VLČEK, Tomáš. Malířství, kresba a grafika generace devadesátých let. In NEŠLEHOVÁ, Mahulena; LAHODA, Vojtěch. Dějiny českého výtvarného umění. [Díl] 4, [sv.] 1, 1890-1938. Op. cit., s. 46.

33

převažují intimní obrazy žen v okamžicích toalet, koupání či česání. Intimní prostředí zde nevytvářel pouze námět, ale také barevné zpracování hnědorůžového šerosvitu. Tato doba jeho tvorby bývala nazývána intimismem.70 Ve druhé polovině dvacátých let bylo téma ženského života při toaletě a koupání velice populární. Kremlička byl nejcharakterističtějším umělcem tohoto proudu a na tehdejší pražské výstavě aktů byl se svými 11 obrazy nejvíce zastoupeným malířem. Na brněnské výstavě byla Toaleta jeho poslední olejomalbou v této expozici, kterou namaloval roku 1919.71 Tak, jak se senzualismus a vitalismus dotkly tvorby Rudolfa Kremličky, podobně zasáhly i do tvorby Václava Špály (* 1885 Žlutice, † 1946 Praha). Mimo prvky kubismu, zde hovoříme i o realismu, který čerpal ze smyslového opojení reality. Jak bylo řečeno u Kremličky, jednalo se zde o pojem smyslový klasicismus. A tak, jak se kolem dvacátých let 20. století Rudolf Kremlička v rámci senzuálního realismu věnoval ženskému aktu, tak Špála se ve dvacátých letech specializoval na zátiší - jak s ovocem, tak i květinami. Toto své zaměření obhajoval ve třicátých letech ve Volných směrech, a to po ostrých kritikách Václava Viléma Štecha, který mj. neuznával několik dalších významných umělců tehdejší doby, včetně Josefa Čapka či Emila Filly. Špála se k zátiším s květinami vyjádřil tak, že se lidé o toto téma výrazně zajímají a V. V. Štech je již dávno se svými zpátečnickými názory mimo moderní umění.72 Roku 1925 vytvořil olejomalbu Kytky, vystavenou v Brně. Ve své rané tvorbě se i Špála věnoval oblíbenému proudu ženských aktů, jako znázornění venkovanek, pradlen či tématu koupání. V období kolem roku 1912 převládá v jeho obrazech modrá, červená a bílá, vyjadřující jakousi skrytou sexuální energii. Ostatně sám pak přiznal souvislost těchto barev s erotickými představami, kdy mluvil o ženách a dívkách, nosící červené spodničky a modré blůzy, pod kterými se ženské tělo při pohybu rýsovalo.73 O pár let později se jeho tvorba posouvá k orfismu a k již uvedeným zátiším. Velice kladný vztah měl i k impresionismu. V období 20. - 30. let se někteří malíři ve své tvorbě právě k impresionismu vraceli. Jak se vyjádřil V. V. Štech ve Volných směrech, malíři zde viděli „slohově čistou malbu“.74 A sám Špála se o impresionismu vyjádřil jako o hygienické lázni

70

LAHODA, Vojtěch. Proměny realismu a kubismu v malířství dvacátých a třicátých let. In NEŠLEHOVÁ, Mahulena; LAHODA, Vojtěch. Dějiny českého výtvarného umění. [Díl] 4, [sv.] 2, 1890-1938. Op. cit., s. 116. 71 Ibid., s. 104. 72 ŠPÁLA, Václav. Něco o kritice. Volné směry. 1933-1934, roč. 30, s. 178. 73 ŠPÁLA, Václav. Z časů mládí. Volné směry. 1940-1941, roč. 36, s. 163. 74 ŠTECH, Václav Vilém. Překvapení z Moneta. Volné směry. 1928, roč. 26, s. 88.

34

moderní malby a dodal, že „očistila paletu od neosobního akademismu pseudomistrovské špíny“.75 Ojediněle se Špála věnoval také knižní grafice. Roku 1923 se ale intenzivně věnoval ilustracím k Babičce Boženy Němcové. Ve své době se však v tomto případě setkal s naprostým nepřijetím ze strany čtenářů. Ostatně Tvrdošíjní, se kterými vystavoval a nikdy nevynechal kolektivní vystoupení, si v této době nedokázali získat oblibu široké veřejnosti.76 Špála byl ve dvacátých a třicátých letech patrně asi nejznámějším představitelem malby. Jaromír Pečírka mluvil o jeho malbách jako o něčem, co se absolutně odlišuje od malířství tehdejší doby a jako důvod uvedl útočnost a úsečnost v jeho dílech. Pro Špálovu tvorbu v polovině dvacátých let bylo příznačné jeho barevné období. Jednalo se o zelené období, kdy vznikly jeho obrazy z okolí středních Čech s řekami Vltavou, Berounkou či Sázavou, a poté modré období, kdy vytvořil obrazy z okolí jižních Čech, soustřeďující zájem mj. na povodí řeky Otavy.77 Z této doby mezi lety 1925 až 1927 jsou tři jeho olejomalby, které byly taktéž k vidění na brněnské výstavě. Jednalo se o obrazy U Berounky, U potoka ve skalách a Z červené. Obraz U potoka ve skalách byl otištěn v obrazové příloze v katalogu výstavy. Jaroslav Jareš (* 1886 Kutná Hora, † 1967 Praha) se spolu s ostatními malíři zúčastnil výstavy nově se formujícího hnutí, tzv. Mayer-klubu. Jednalo se o neoficiální sdružení umělců, kteří se scházeli v ateliéru malíře Daniela Zajíce Mayera. V klubu byla knihovna a hrála zde klasická hudba. Spojovaly je ideje a náboženské myšlenky o spravedlnosti a lásce s dobovým učením o kolektivismu. Ve výtvarném umění znázorňovali člověka v rajské krajině, věrný svým citům a touze žít. Vývoj Mayer-klubu byl zastaven světovou válkou a jejími oběťmi byly právě Daniel Zajíc Mayer a další členové klubu.78 Jareš byl malíř i sochař, studoval na Uměleckoprůmyslové škole u Karla Vítězslava Maška a na Akademii výtvarných umění v Praze, kde byl žákem Jana Štursy. Byl také hlavním představitelem výtvarného odboru Umělecké besedy a umělcem, u kterého se neustále spekuluje nad autorstvím československé vlajky. Ve své tvorbě se věnoval především krajinám, kde navazoval na Mánesovu tvorbu či lidové umění. Na Výstavě soudobé kultury

75

ŠPÁLA, Václav. K věci. Volné směry. 1928, roč. 26, s. 2. SLAVÍK, Jaroslav. Tvrdošíjní. In NEŠLEHOVÁ, Mahulena; LAHODA, Vojtěch. Dějiny českého výtvarného umění. [Díl] 4, [sv.] 1, 1890-1938. Op. cit., s. 306. 77 ŠULA, Jan. Z palety českých výtvarných umělců. Op. cit., s. 216-217. 78 LAHODA, Vojtěch. Civilismus, primitivismus a sociální tendence v malířství dvacátých a třicátých let. In NEŠLEHOVÁ, Mahulena; LAHODA, Vojtěch. Dějiny českého výtvarného umění. [Díl] 4, [sv.] 2, 1890-1938. Op. cit., s. 70. 76

35

byly vystaveny 4 olejomalby, které vytvořil v letech 1926-1928: Vinobraní, Březen, Jaro a Žena. Několik děl měl na brněnské výstavě i venkovský malíř Karel Boháček (* 1886 Velké Zamachy, † 1928 Praha). Byl žákem Jana Preislera a členem Umělecké besedy. Boháček byl jedním z umělců, pro kterého byla válka zdrojem etického očištění. Pracoval u Mladé Boleslavi, daleko od válečných událostí, později však narukoval. Věřil, že válka přinese duševní úlevu a měla by se vytvořit nová epocha života, s důrazem na krásu a radost. Roku 1917 byl ve válce zraněn a i vlivem toho se jeho tvorba po válce změnila. Byla tam vidět snaha o obnovu humanitních ideálů, s prvky sentimentu a naivity. Byl jedním z umělců, známý pro svoji poctivost a pokoru. Ve dvacátých letech tyto názory propagoval v časopisu Život, jako ostatní umělci stejného myšlení. Tvrdil, že moderní umění vlastně není, je jen umění poctivých.79 Na brněnské výstavě byla k vidění jeho Krajina na Pleši a dvě kresby uhlem z roku 1925 Žnečky a Na mlatě. Byli zde však další významní autoři, kteří ale neměli na výstavě adekvátní prostor. Mezi nimi byl například malíř Alois Kalvoda (* 1875 Šlapanice u Brna, † 1934 Běhařov u Klatov), který byl v devadesátých letech 20. století přijat na Akademii výtvarných umění. Začátkem 20. století odjel do Paříže a poté do Mnichova. Byl také členem SVU Mánes a Klubu přátel umění v Brně, později však z obou klubů vystoupil a byl spoluzakladatelem Sdružení výtvarných umělců moravských v Hodoníně a členem Jednoty výtvarných umělců v Praze. Od začátku 20. století přednášel o umění a tyto přednášky vycházely ve významných novinách tehdejší doby. Byly to Lidové noviny, Moravská Orlice, Čas a České Slovo. Také v uměleckém měsíčníku Dílo, který redigoval, vycházely jeho příspěvky. Kalvoda byl známý svojí velice bohatou výstavní činností. Vystavoval nejen v českých zemích, ale také v zahraničí, ve Vídni, Berlíně, Hamburku, Benátkách, Paříži, Římě či USA. Kalvoda patřil k umělcům, ovlivněný čtyřmi výtvarnými styly: realismem, impresionismem, symbolismem a secesí. V pozdním období své tvorby pak dokázal podchytit náladu krajinného motivu a vznikly zde tři olejové malby, které byly k vidění na brněnské výstavě.80 Jednalo se o díla U Macochy z roku 1927, Absolonův výhled ze dna Macochy (ranní slunce) či Propast Macocha pod mrakem, vzniklé roku 1928. Půl roku před zahájením výstavy referovaly o těchto dílech i

79

LAHODA, Vojtěch. Civilismus, primitivismus a sociální tendence v malířství dvacátých a třicátých let. In NEŠLEHOVÁ, Mahulena; LAHODA, Vojtěch. Dějiny českého výtvarného umění. [Díl] 4, [sv.] 2, 1890-1938. Op. cit., s. 61. 80 KARKANOVÁ, Hana; KUDĚLKOVÁ, Lenka; MACHARÁČKOVÁ, Marcela. Od renesance po modernu: 1900-1945: stálá expozice výtvarného umění v Brně: Muzeum města Brna, Špilberk, Brno 1997. Op. cit., s. 35.

36

Národní noviny: „Akademický malíř Kalvoda připravuje pro Výstavu soudobé kultury v Brně řadu velkých pláten, zobrazujících Moravský Kras, zejména pak Macochu. Obrazy budou míti rozpětí 2 x 3 metry bude to po prvé, co tyto přírodní krásy budou zobrazeny souborně malířem tak povolaným, jako je mistr Kalvoda.“81 Dílo U Macochy bylo navíc reprodukováno v oficiálním katalogu výstavy. Malíř Antonín Procházka (* 1882 Vážany, † 1945 Brno) studoval na Akademii výtvarných umění pod vedením Vlaho Bukovace a Hanuše Schwaigera a roku 1906 podnikl cestu po Evropě, aby se seznámil s díly světových umělců, od Cézanna po Picassa. O rok později odjel s malířkou Linkou Scheithauerovou do Berlína, se kterou se následujícího roku oženil. Jeho raná díla jsou zcela nezávislá na soudobém školení Akademie výtvarných umění či Uměleckoprůmyslové školy a je zde patrná volná malířská invence. Později se začal přiklánět ke kubismu a toto kubistické období mu vydrželo až do poloviny 20. let 20. století. Ve dvacátých letech se do jeho tvorby začaly vracet konkrétní předměty v kombinaci s různými deformovanými tvary a začala vznikat řada zátiší. Do roku 1929 pak maloval většinou jen v enkaustice.82 Na Výstavě soudobé kultury byla k vidění dvě jeho díla: olejomalba Zlatá mísa z roku 1924, kde pastózním nánosem barvy, které smíchal s pískem, vymodeloval tvary a poté lepil zlaté a stříbrné papíry, a enkaustika Zátiší z roku 1927, kdy měla enkaustika zvyšovat dojem plastičnosti tvarů.83 Svoji enkaustiku s názvem Horská krajina, vytvořenou roku 1927, měla na výstavě také jeho manželka Linka ProcházkováScheithauerová (* 1884 Nové Dvory, † 1960 Brno). Její výtvarný styl se velice podobal stylu Antonína Procházky a to obzvlášť v prvním období její tvořivosti. Sama ovšem často vystavovala v Brně, Ostravě, Praze či ve Zlíně. Také významný malíř světového formátu Alfons Mucha (* 1860 Ivančice, † 1939 Brno) patřil k umělcům, kteří na brněnské výstavě neměli adekvátní prostor pro ukázku své tvorby. Mucha, tak jako jeho kolegové František Dvořák či Karel Vítězslav Mašek, odešel do Paříže a opustil tak Mnichov, který byl ve své době považován za nejvýznamnější místo středoevropského umění. V polovině devadesátých let 19. století tak začala jeho éra slavných plakátů pro divadlo Sarah Bernhardt, díky které dosáhl v Paříži světového úspěchu. V českých zemích však takové přijetí jako v Paříži neměl. Země byla rozdělena na dva tábory, jedna část

81

Malíř Kalvoda pro Výstavu soudobé kultury. Národní noviny, 20. prosince 1927, č. 299. KARKANOVÁ, Hana; KUDĚLKOVÁ, Lenka; MACHARÁČKOVÁ, Marcela. Od renesance po modernu: 1900-1945: stálá expozice výtvarného umění v Brně: Muzeum města Brna, Špilberk, Brno 1997. Op. cit., s. 3739. 83 MRÁZ, Bohumír. Dějiny výtvarné kultury. 4. 1. Praha: Idea servis, 2002, s. 57. 82

37

ho obdivovala, druhá se tvářila skepticky. I tak měl ale určité kontakty s domácím prostředím, a to i přesto, že nedostal adekvátní prostor ani v době své největší slávy. Příkladem může být vypsaná soutěž na návrh plakátu pro výstavu Architektury a inženýrství roku 1898. Porotou byl nakonec vybrán Maškův návrh na plakát, kdy Muchovu tvorbu označili za příliš povrchní a módní. Muchovy plakáty však byly často publikovány na stránkách Volných směrů či často vystavované v Čechách, tudíž zde byl znatelný jeho mimořádný přínos a to i přesto, že ve své rodné zemi nebyl ve své době adekvátně pochopen.84 Co se týče Výstavy soudobé kultury v Brně, byl Mucha členem výstavního výboru. V expozici však bylo vystaveno pouze jedno jeho dílo Portrét turecké dámy, které vytvořil roku 1928. Malíř Jaroslav Král (* 1883 Malešov, † 1942 Osvětim) byl také jedním z umělců, patřící k méně zastoupeným na brněnské výstavě. Jeho učiteli byli Jan Preisler či Vojtěch Hynais. Od roku 1916 se natrvalo usadil v Brně a byl spoluzakladatelem Klubu výtvarných umělců Aleš a Skupiny výtvarných umělců v Brně. Raná tvorba byla ovlivněna jeho pedagogy, a to jak z Uměleckoprůmyslové školy, tak i Akademie výtvarných umění v Praze. Věnoval se i krajinomalbě, ale jeho tvorba se začala rozvíjet až po roce 1918, kdy ho ovlivnilo kulturní a společenské prostředí Brna v období první republiky. Od této doby až do poloviny 20. století se zajímal o figurální tématiku se sociálními motivy. Následně sociální téma opustil a nastalo u něj období novoklasicismu. Zde hraje primární roli zpodobení ženy, kdy vytvářel typ idealizované bytosti, která se v různých obměnách stala hlavním tématem jeho tvorby.85 Roku 1927 tak vytvořil mimo jiné olejomalbu s názvem Děvče u okna, jež bylo jeho jediným dílem na Výstavě soudobé kultury. Jaroslav Král měl v polovině 30. let 20. Století mj. zjevný vliv na kresby malíře a profesora na Škole uměleckých řemesel v Brně Karla Jílka (* 1896 Moravičany, † 1983 Brno), který měl na brněnské výstavě svoji olejomalbu z roku 1928 s názvem Ulička lásky. Jílek byl žákem Maxe Švabinského a členem pěti významných výtvarných spolků. Jeho raná tvorba byla v duchu impresionismu, poté začalo období tvorby s kubistickými tvary s barevnou omezeností na několik studených tónů. Posledních dvacet let svého života se však věnoval především krajinomalbě, kdy mu inspirací bylo hlavně okolí Vysočiny.86

84

VLČEK, Tomáš. Malířství, kresba a grafika generace devadesátých let. In NEŠLEHOVÁ, Mahulena; LAHODA, Vojtěch. Dějiny českého výtvarného umění. [Díl] 4, [sv.] 1, 1890-1938. Op. cit., s. 89. 85 KARKANOVÁ, Hana; KUDĚLKOVÁ, Lenka; MACHARÁČKOVÁ, Marcela. Od renesance po modernu: 1900-1945 : stálá expozice výtvarného umění v Brně: Muzeum města Brna, Špilberk, Brno 1997. Op. cit., s. 5354. 86 Ibid., s. 108.

38

5.1.1 Německy hovořící malíři na Výstavě soudobé kultury Prostor k vystavení své tvorby zde mělo nejen velký počet českých malířů. Co se týče národnostní otázky v tehdejším Československu, jak již bylo výše uvedeno, kromě několika umělců původem ze Slovenska, Ruska, Polska či Maďarska zde byla i početná skupina německy hovořících umělců. V publikaci Mladí lvi v kleci je odkázáno na Moravské noviny, referující o těchto umělcích, žijících a tvořících v zahraničí. Je zde poněkud ironicky uvedeno, že právě tato skutečnost měla být důvodem, proč tito „krajani“ neměli mít prostor na Výstavě soudobé kultury v Brně.87 Dle oficiálního výstavního katalogu Československé výtvarné umění 1918-1928: Výstava soudobé kultury v Brně 1928 však němečtí umělci na jubilejní výstavě skutečně vystavovali. Nejvíce zastoupenými německými malíři byli Alfred Kunft s 6 obrazy a Bruno Beran se 4 obrazy. Dalšími umělci byli například Gustav Böhm, Maxim Kopf, Karl Krattner či August Broemse. Alfred Kunft (* 1892 Ústí nad Labem, † 1961 Nybro) patřil k nejvýrazněji zastoupeným německým malířům na brněnské výstavě, kde bylo možné shlédnout šest jeho uměleckých děl. Během první světové války byl Kunft dobrovolníkem při operacích v Rusku a Srbsku. Byl zajat a ocitl se v lágru na Sibiři, v Mandžusku, Krasnojarsku a ve Vladivostoku. Ostatně jeho obraz Přístav ve Vladivostoku byl ke zhlédnutí na výstavě. Velmi obtížně se pak dostal zpět do Evropy, nicméně mu tyto zkušenosti pomohly při práci na cestopisných ilustracích. Ve své tvorbě měl Kunft velice blízký vztah k výrazné barevnosti, což se projevovalo i v oblasti skla, kdy v polovině dvacátých let působil jako sklářský návrhář. Jeho sklářské návrhy byly dokonce na Mezinárodní výstavě dekorativního umění v Paříži roku 1925 oceněny zlatou medailí. Malířskou tvorbu měl v duchu neoklasicismu a také magického realismu.88 Ve druhé polovině dvacátých let začala u Kunfta převažovat krajinomalba, a také zátiší, které však bylo naprosto odlišné od realistických krajinných motivů. To bylo patrně ovlivněno výše uvedenou Kunftovou zkušeností z práce pro sklářskou firmu.89 Na brněnské výstavě bylo možné shlédnout pět obrazů, které vytvořil mezi lety 1923-1928. Jednalo se o obraz Utopená z roku 1927, který je dnes nezvěstný, Květiny, Večer, Zima v Jizerských horách a Zimní slunce. Jeden z nejvýraznějších německy hovořících umělců v meziválečném Československu Bruno Beran (* 1888 Brno, † 1979 Palma de Mallorca) v Brně v tomto období příliš 87

HABÁNOVÁ, Anna; ČEPELÁKOVÁ, Zdenka. Mladí lvi v kleci: umělecké skupiny německy hovořících výtvarníků z Čech, Moravy a Slezska v meziválečném období. Op. cit., s. 72. 88 Ibid., s. 343. 89 Ibid., s. 87.

39

nepobýval a většinou času strávil ve Vídni, Mnichově, Paříži či na Mallorce. Jeho studium probíhalo na Akademii výtvarných umění, tři roky ve Vídni, následně dva roky v Mnichově a roku 1911 i v Paříži. Tento malíř byl také hostem Clauda Moneta v Giverny. Během dvacátých let 20. století používal techniku práce s barvou, připomínající pastel. Tato technika je nejlépe vidět na obraze Dáma s psíkem z roku 1924, který byl vystaven na brněnské výstavě a dnes se nachází v Oblastní galerii v Liberci.90 Dáma s psíkem byla navíc reprodukována v oficiálním katalogu výstavy. Ke zhlédnutí zde bylo i jeho Zátiší, Japonské zátiší z roku 1927 či Dámský portrét z roku 1919. Dalším brněnským Němcem, zastoupeným na brněnské výstavě, byl Gustav Böhm (* 1885 Jindřichův Hradec, † 1965 Agen). Böhm byl dle dobových recenzí jedním z klíčových umělců v meziválečné době, oceněný pro svoji dokonalou malířskou techniku a univerzálnost.91 Tak jako Bruno Beran a ostatní němečtí umělci pobýval spíše v zahraničí, a to v Evropě, ale i za hranicemi Evropy. Přesto však byl v meziválečné době spojen jak s Brnem, tak i Vídní či Paříží. Byl to krajinář i portrétista, známý primárně svými obrazy z Paříže. Ve dvacátých letech tvořil především v Paříži a jeho olejomalba Na Nábřeží v Paříži z roku 1926 byla spolu se Zátiším z roku 1925 a Portrétem z roku 1928 vystavena na jubilejní brněnské výstavě. Jedno z jeho děl bylo navíc reprodukováno v oficiálním katalogu výstavy. Ve dvacátých letech 20. století se nejvíce věnoval právě městským scenériím a dámským portrétům. Ačkoli jeho tvorba nebyla příliš progresivní a zvláště portréty vytvářel konzervativním stylem, patřil k velmi respektovaným umělcům své doby. Zvláště jeho malby zaměřené na Blízký východ byly přijaty velice kladně a navíc poukazují na umělcovy židovské kořeny.92 Maxim Kopf (* 1892 Vídeň, † 1958 Vermont) byl ve své době v tehdejším Československu považován za špičku německých umělců. Mezi lety 1927-1937 to navíc potvrdil svými četnými monografickými výstavami, a to nejen na území Československa, ale i v zahraničí. Mnohokrát vystavoval na prestižních místech také díky své manželce Mary Duras, která byla rovněž velice respektovanou sochařkou. Roku 1928 tak spolu s dalšími německy hovořícími autory vystavoval na Výstavě soudobé kultury, kde byla k vidění jeho olejomalba Francouzská krajina z roku 1927 a dva obrazy z roku 1928 Ženy a Půlakt. Dnes je

90

HABÁNOVÁ, Anna; ČEPELÁKOVÁ, Zdenka. Mladí lvi v kleci: umělecké skupiny německy hovořících výtvarníků z Čech, Moravy a Slezska v meziválečném období. Op. cit., s. 297. 91 Ibid., s. 300. 92 Ibid.

40

Kopfova tvorba z poloviny dvacátých let, kdy cestoval mezi New Yorkem, Paříží a Tahiti, bohužel méně dochovaná.93 Profesor Akademie výtvarných umění v Praze Karl Krattner (* 1862 Smíchov, † 1926 Praha) byl na rozdíl od svých konzervativních kolegů známý pro svoji toleranci k umění mladých výtvarníků, orientovaných spíše moderněji, a taktéž byl známý pro svoji oblíbenost u českých studentů této školy. Tvorba Karla Krattnera není zatím odborně zpracovaná, ale hlavním tématem jeho tvorby byla náboženská malba.94 Na Výstavě soudobé kultury tak bylo možné vidět olejomalbu Kristus pod křížem z roku 1919, Rouhání a Jidáš a Fariseové, oba obrazy vytvořené v roce 1920. Nicméně v době, kdy se konala brněnská výstava, Karl Krattner byl již dva roky po smrti. August Brömse (* 1873 Františkovy lázně, † 1925 Praha) se roku 1910 stal profesorem na pražské akademii a zůstal v Čechách až do své smrti, jako jeden z mála z tohoto okruhu. Byl jedením z umělců, kteří výrazně ovlivnili německo-českou uměleckou scénu. Brömse byl velice technicky zdatný v grafice a to jak v technice leptu, tak i dřevorytu a litografii. V jeho malířské tvorbě byl hlavním tématem Ježíš Kristus a další biblické postavy. Mj. ho ovlivnili staří mistři, jako Jan van Eyck, Albrecht Dürer či Rembrandt van Rijn.95 Na Výstavě soudobé kultury v Brně byly vystaveny jeho dva obrazy, které vznikly roku 1919 a 1920. Jednalo se o obraz Ecce homo, které bylo reprodukováno v obrazové příloze výstavního katalogu, a dílo Odnětí z kříže. Ale stejně jako Karl Krattner se ani August Brömse nedožil brněnské výstavy, neboť se konala 3 roky po jeho smrti.

Kromě výše uvedených umělců zde byla samozřejmě zastoupena celá řada dalších významných malířů. Byli to: Alex Adolf Jelínek, Vladimír Josef Antoš, Martin Benka, Arnold Berger, Alois Bílek, Josef Tomáš Blažek, Oldřich Blažíček, Helena Bochořáková-Dittrichová, Hugo Boettinger, Josef Bokšay, Anton Bruder, Samuel Brunner, Jindřich Bubeníček, Ota Bubeníček, Zdenka Burghauserová, Hans Canon, František Charvát, Čeněk Choděra, Marie Chodounská, Eduard Csánk, Josef Čapek, Jan Čumpelík, Alois Doležel, Alfred Dorn, Valentin Držkovic, Bohumil Dvořák, Zvonimír Eichler, Vojta Erdélyi, Emanuel Famíra, Richard Felgenhauer, Josef Fiala, Gustav Fierla, Jaroslav Fousek, Viktor Frank, Miroslav Fridrich, Olga Fridrichová-Steinzová, Antoš Frolka, Lili Goedl-Brandhuber, Jacques Groag, 93

HABÁNOVÁ, Anna; ČEPELÁKOVÁ, Zdenka. Mladí lvi v kleci: umělecké skupiny německy hovořících výtvarníků z Čech, Moravy a Slezska v meziválečném období. Op. cit., s. 340. 94 Ibid., s. 341. 95 Ibid., s. 302.

41

Jaroslav Grus, Jan Hála, Karl Harrer, Roman Havelka, František Hladík, Vratislav Hlava, František Hlavica, Josef Hodek, Hugo Hodiener, František Hofman, Vlastislav Hofman, František Holan, Karel Holan, Emil Holub, Miloslav Holý, František Hoplíček, Josef Hubáček, Wenzel Franz Jäger, Josef Jambor, František Jakub, Cyril Jančálek, František Janoušek, František Cína Jelínek, František Antonín Jelínek, Alfred Justitz, Vilém Kafka, Rudolf Karásek, Josef Eberhard Karger, Karl Kaschak, Fritz Kausek, Oldřich Kerhart, Oldřich Kittrich, Karl Klein, Jan Kojan, Oldřich Koníček, Emil Kopřiva, Pravoslav Kotík, Josef Koudelka, Jaroslav Krátký, František Kysela, Otto Langer, Oldřich Lasák, Hermine Loukota, Franta Líbal, Antonín Majer, Gustáv Mallý, Jan Malý, Karl May, Ludmila MelkováOndrušová, Augustin Mervart, Juliana Mezerová, Riko Mikeska, Otto Mlčoch, František Mokrý, Alois Moravec, Raimund Mosler, Bedřich Mudroch, Erwin Müller, František Muzika, František Myslivec, František Naske, Otakar Nejedlý, Augusta Nekolová, Václav Vojtěch Novák, Jakub Obrovský, František Ondrůšek, Grete Passer, Jan Pašek, Willy Paupie, Tina Pezellen, Josef Pfeifer-Fried, Bedřich Piskač, Petr Píštělka, Edith Plischke-Fleissner, František Podešva, Rudolf Prade, Jaro Procházka, Václav Příhoda, Ludwig Pueschel, Vlastimil Rada, Fritz Raida, Jan Rambousek, Ludmila Rambouská, František Reichental, Jaroslav Riedl, Augustin Ságner, Artur Scheibenhof, Oskar Schmal, Josef Schmitt, Emil Schovánek, Julius Schustala, Otto Schweige, Jan Slavíček, Svatopluk Souček, Emil Spiegel, Oskar Spielmann, František Srp, Viktor Stretti, Ladislav Sutnar, Jaroslav Svoboda, Josef Jan Šedivý, Lev Šimák, Tavík František Šimon, Karel Špillar, Jan Šrámek, Josef Štolovský, Václav Švarc, Franz Thiele, Carl Maria Thuma, Hans Thuma, Sláva Tonderová-Zátková, Jan Trampota, Vilém Trsek, Bohumil Ullrych, Bohumil Stanislav Urban, Wilhelm Uxa, Ludvík Vacátko, Marie Vejvodová-Vořechová, Karel Vik, Jindřich Vlček, Oswald Voh, Zdenka Vorlová-Vlčková, Jaroslav Votruba, Karl Wagner, Alois Watznauer, Adolf Wiesner, Adolf Zahel, Adolf Zdrazila, Jan Angelo Zeyer, Jan Zrzavý a Václav Živec.96

5.1.2 Stanovené ceny děl v Kč dle Ceníku prodejných děl Jak lze vyčíst z dobového tisku, první světová válka změnila poměry i ve výtvarném umění a ceny eminentních výtvarných prací, zejména těch starších, se po válce pohybovaly často i kolem sta tisíc korun.97 Avšak nejistota, která panovala v období první světové války a 96

Československé výtvarné umění 1918-1928: Výstava soudobé kultury v Brně 1928. Praha: Pracovní výbor umělců českosloven., 1928, s. 29-62. 97 Umělecký trh. Volné směry. 1921, roč. 22, s. 34-35.

42

těsně po jejím ukončení, způsobila velice negativní poměry i v oblasti výtvarného umění. Finanční prostředky byly investovány do různých oblastí a mj. také do umění. Tato vysoká poptávka však vyvolala nadprodukci v malířství, které bylo znehodnoceno pro svoji nízkou kvalitu. Po první světové válce ale ceny těchto hanlivě označených „válečných děl“ klesly, až nakonec zcela ztratily hodnotu. Postupně se zvýšila poptávka po kvalitních výtvarných dílech, jejichž ceny však byly na dvacátá léta 20. století poměrně vysoké.98 To, v jaké cenové kategorii se nacházeli jednotliví umělci a jejich díla v roce 1928, je patrné z ceníku prodejních děl, který byl součástí výstavního katalogu. Pro komplexní představu jsou jak v oblasti malířství, tak i v sochařství a grafice definována jednotlivá cenová pásma, ve kterých jsou autoři a jejich díla postupně zařazena.

5.1.2.1 Cenové pásmo od 500 – 5 000 Kč V nejnižší cenové kategorii byly dle ceníku prodejních děl dva obrazy za 550 Kč. Byl to akvarel99 německého malíře Alfreda Kunfta s názvem Večer (kat. č. 156), a Domy u písečných lomů (kat. č. 237) od Artura Scheibenhofa. Za 660 Kč byla ohodnocena taktéž dvě díla, a sice další vystavené dílo Alfreda Kunfta Zimní slunce (kat. č. 158) a obraz Bedřicha Mudrocha Cesta do vsi (kat. č. 182). Dvě díla byla ohodnocena částkou 770 Kč a jednalo se o akvarel Vojtěch Sedláčka Z Libčan (kat. č. 251) a temperu Jezero v Karpatech (kat. č. 312) od Jaroslava Votruby. Za cenu 825 Kč bylo ohodnoceno dílo Vojtěcha Sedláčka Cesta k Pěčínu (kat. č. 252). Cenu 880 Kč mělo dílo Karla Boháčka, a jednalo se o uhel100 Žnečky (kat. č. 25). Částkou 1 100 Kč bylo ohodnoceno celkem pět obrazů od pěti autorů. V této cenové kategorii byl jediný vystavený obraz malíře Emila Holuba Dáma s vějířem (kat. č. 90). Dále se jednalo o obraz Zátiší s plody (kat. č. 104) malíře Františka Janouška. Za cenu 1 100 Kč zde byla Studie hlavy (kat. č. 246), kterou vytvořil Otto Schweige, dále obraz Při silnici (kat. č. 263) Josefa Jana Šedivého a obraz Na poli (kat. č. 264), který namaloval Lev Šimák. Dnes již zapomenutá malířka Tina Pezellen vystavovala na brněnské výstavě jedno dílo, jednalo se o temperu Jaro v Odenwaldě s dětmi (kat. č. 204), ohodnocené částkou 1 320 Kč. I malíř Václav Příhoda měl na výstavě pouze jednu olejomalbu s názvem Ke konci zimy (kat. č. 218), která byla za cenu 1 375 Kč. Za cenu 1 430 Kč byl vystaven Japoneček (kat. č. 197) 98

Umělecký trh. Volné směry. 1921, roč. 22, s. 34-35. Akvarel bývá považován za malbu i kresbu. 100 Uhel bývá považován jednoznačně za kresbu. 99

43

od Václava Vojtěcha Nováka. Dva obrazy byly oceněny na 1 650 Kč. Jednalo se o jediný vystavený obraz malíře Viléma Kafky Česká krajina (kat. č. 114) a jedno ze tří vystavených děl Bohumila Ullrycha s názvem Mlýnská stoka (kat. č. 301). Jindřich Bubeníček měl na brněnské výstavě dva akvarely, kdy jeden z nich s názvem Selský dvorek (kat. č. 36) byl zhodnocen na 1 760 Kč a druhý s názvem Louny (kat. č. 35) na 1 980 Kč. Částkou 1 980 Kč byly ohodnoceny také další dvě malby, Most přes Svitavu (kat. č. 20) od malířky Heleny Bochořákové-Dittrichové a Zátiší s divokou kačenou (kat. č. 89) od Karla Holana, což bylo nejníže oceněno dílo tohoto malíře ze všech jeho tří vystavených obrazů. Za 2 200 Kč bylo zhodnoceno nejvíce děl, a sice celkem 28 obrazů od 25 autorů. Jednalo se o obraz Splav (kat. č. 41) od Františka Charváta, dále dva obrazy Krojová slavnost v Murnau (kat. č. 45) a Časné jaro v Sebranicích (kat. č. 46), které vytvořil malíř Eduard Csánk, jediný obraz na výstavě od malíře Emanuela Famíra s názvem Z loděnice (kat. č. 57), obraz malíře Josefa Fialy, který měl na výstavě taktéž jedno dílo Koupání (kat. č. 59), a obraz Půlakt (kat. č. 60), který vytvořil Gustav Fierla. Za tuto cenu měl obraz Akt (kat. č. 65) také malíř Jaroslav Fousek, dále malířka Olga Fridrichová-Steinzová a její olejomalba Vyhlídka z věže (kat. č. 69), mj. i malířka Elizabeth Gödl-Brandhuber se svým obrazem Jarní úklid (kat. č. 71), obraz Ráno v Podyjí (kat. č. 76) malíře Romana Havelky, či obraz Z Korsiky (kat. č. 94), který namaloval Josef Hubáček. Jeden ze tří vystavených obrazů malíře Pravoslava Kotíka byl, na rozdíl od zbývající dvou obrazů, ohodnocen touto nejnižší cenou, a jednalo se o obraz Mimoza (kat. č. 141). Druhý obraz s názvem Cirkus ve sněhu (kat. č. 161), který namaloval Otto Langer, byl již za tuto vyšší cenu 2 200 Kč. Dalším dílem v této cenové kategorii byl Rybářský člun (kat. č. 168) Karla Maye, obraz Srpnové odpoledne (kat. č. 170), který vytvořil moravský krajinář Augustin Mervart, či Zlaté lilie (kat. č. 172) od malířky Juliany Mezerové. Malíř František Muzika vystavoval na brněnské výstavě tři díla, kdy dvě z nich byly ohodnoceny částkou 2 200 Kč. Jednalo se o Zátiší s hroznem (kat. č. 187) a Mramorový stolek (kat. č. 188). Dále se v této cenové skupině nacházel obraz Zima v Jizerských horách (kat. č. 205), jehož autorem byl Josef Pfeifer-Fried, akvarel Družica z Vážca (kat. č. 207) od malíře Petra Píštělky, obraz Zátiší (kat. č. 211) od Františka Podešvy, obraz Údolní přehrada u Jablonce (kat. č. 212), který namaloval malíř Jizerských hor Rudolf Prade, Fotbalové hřiště (kat. č. 229) malíře Jana Rambouska či Koupání (kat. č. 236), které vytvořil malíř Augustin Ságner. Malíř Josef Schmitt měl na brněnské výstavě dvě olejomalby, které byly oceněny na 2 200 Kč. Jednalo se o Věšení prádla (kat. č. 239) a Kostel ze St. Plzence (kat. č. 240). V této cenové skupině byla poslední dvě díla, a sice 44

Krajina (kat. č. 272) malíře Jana Šrámka a Květiny (kat. č. 294), které namaloval Hans Thuma. Dva vystavené obrazy byly zhodnoceny na 2 420 Kč. Jednalo se o Polabí od Káranýho (kat. č. 42), vytvořeného Čeňkem Choděrou a obraz Zátiší (kat. č. 303), který vytvořil Wilhelm Uxa. Za cenu 2 750 Kč bylo vystavených celkem pět obrazů od pěti autorů. Jednalo se o Zátiší s paprikou (kat. č. 75) Karla Harrera, obraz Tání (kat. č. 101), který vytvořil Josef Jambor, dále dílo Utopená (kat.č . 153) od Alfreda Kunfta, Krajina v Předjaří (kat.č. 203), kterou vytvořil Willy Paupie a obraz Žně (kat. č. 310), který namaloval malíř Oswald Voh. Malíř František Holan měl na výstavě pouze jedno dílo s názvem V Klášterci nad Orlicí (kat. č. 86), jež bylo ohodnoceno částkou 2 970 Kč. Částkou 3 300 Kč bylo na brněnské výstavě ohodnoceno celkem šestnáct děl patnácti autorů. Bylo to Koupání (kat. č. 15) od malíře Aloise Bílka, dílo Zedníci (kat. č. 55), vytvořené Zvonimírem Eichlerem, obraz Selský dvorec na Valašsku (kat. č. 66), který namaloval Viktor Frank, či jedno ze dvou vystavených děl malíře Miloslava Holého s názvem Ruska (kat. č. 91). I malíř Jaroslav Krátký měl na výstavě dva obrazy, kdy byl jeden ohodnocen částkou 3 300 Kč a nazýval se Z Hůrky u Plzence (kat. č. 145). Malíř Alois Moravec měl vystavené tři obrazy, kdy jeden s názvem Smutný dvůr (kat. č. 177) byl za stejnou uvedenou cenu. Totéž se týkalo obrazu Zátiší s modrým ubrusem (kat. č. 186), který namaloval František Muzika. Umělec František Naske měl na této výstavě tři obrazy, kdy byly dva z nich za cenu 3 300 Kč. Jednalo se o obraz Prodavačka novin (kat. č. 191) a Dáma s cigaretou (kat. č. 192). Jedna z mála žen na výstavě Edith Plischke-Fleissner zde měla vystavená dvě díla, kdy jeden obraz Zátiší s jablkem (kat. č. 208) byl také za uvedenou cenu 3 300 Kč. Německý malíř Ludwig Pueschel patřil také k malířům, kteří nebyli na brněnské výstavě výrazně zastoupeni. I jeho jediné dílo na výstavě s názvem Slunečnice (kat. č. 219) bylo za uvedenou cenu 3 300 Kč. Za stejnou cenu byla i Ranní nálada na Jihlavě (kat. č. 255) Emila Spiegela, Ráno v baru (kat. č. 300) Bohumila Ullrycha, Přívoz v Troji (kat. č. 302) Bohumila Stanislava Urbana, obraz Tři děvčata (kat. č. 309), který namaloval Oswald Voh a Silnice v březnu (kat. č. 315) od malíře Aloise Watznauera. Za cenu 3 850 Kč bylo ohodnoceno šest obrazů od šesti autorů. Jednalo se o obraz Samuela Brunnera Stará lípa u Pohořelic (kat. č. 33), či dva obrazy malíře Alfreda Dorna, nazvané Silnice na vsi (kat. č. 51) a Červené domy (kat. č. 52). Dále se jednalo o Zátiší (kat. č. 127), které namaloval Fritz Kausek, Krajina z jara (kat. č. 185) od malíře Erwina Müllera a obraz Pařížanka (kat. č. 292), který namaloval Hans Thuma.

45

V této cenové skupině byl za 4 180 Kč vystaven obraz slovenského malíře Gustáva Mallého s názvem Léto (kat. č. 166). Za cenu 4 400 Kč zde bylo šestnáct obrazů od patnácti autorů. Byl to obraz Richarda Felgenhauera Můj bratr (kat. č. 58), dále dvě ze tří vystavených děl Josefa Hodka Po koupeli (kat. č. 81) a Myčka nádobí (kat. č. 82), akvarel Patras (kat. č. 85) od malíře Vlastislava Hofmana, jedno ze dvou vystavených děl malíře Wenzela Franze Jägera s názvem Jugendwald (kat. č. 100), obraz Svatba (kat. č. 103), který namaloval Cyril Jančálek, či jedno ze dvou vystavených děl s názvem Vlastní podobizna (kat. č. 121), které vytvořil Josef Eberhard Karger. Další obraz v této cenové skupině byl od Oldřicha Kittricha Podobizna hráče (kat. č. 130), jedno ze tří vystavených děl Maxima Kopfa s názvem Francouzská krajina (kat. č. 135), obraz Šerý den (kat. č. 176) od Františka Mokrého, či druhý vystavený obraz od Edith Plischke-Fleissner s názvem Portrét dámy (kat. č. 209). Malířka Ludmila Rambouská měla vystavená dvě díla, přičemž jedno dílo nebylo zahrnuto do ceníku a druhé s názvem Na dušičky bylo oceněno částkou 4 400 Kč. Také malíř František Reichental měl na výstavě jeden obraz Muž s černým kloboukem (kat. č. 232) za tutéž cenu. Dalším dílem byla Vesnička v Pyrenejích (kat. č. 262) od Jaroslava Svobody, obraz Nádražní restaurace (kat. č. 293), jež vytvořil Hans Thuma, a posledním dílem v této cenové kategorii byl obraz Corté, Korsika (kat. č. 295), který namalovala malířka Sláva Tonderová-Zátková. Jak již bylo výše uvedeno, malíř Rudolf Prade vystavoval na výstavišti dvě díla. Jeho druhé dílo s názvem Krajina v zimě (kat. č. 213) zde bylo oceněno na 4 730 Kč. Částkou 4 950 Kč byla ohodnocena dvě výstavní díla, jednalo se o obraz Březoví (kat. č. 109), který namaloval František Cína Jelínek a obraz Balkon (kat. č. 261), vytvořený Ladislavem Sutnarem.

5.1.2.2 Cenové pásmo od 5 000 – 10 000 Kč Nejnižší cena z této cenové kategorie byla 5 500 Kč, a ohodnoceno bylo šestnáct obrazů šestnácti autorů. Za tuto cenu bylo Japonské zátiší Bruno Berana (kat. č. 11), Regulace Svratky Heleny Bochořákové-Dittrichové (kat. č. 19), olejomalba Podzim (kat. č. 29), kterou vytvořil malíř Josef Bokšay, Matka a dítě Antona Brudera (kat. č. 32) či Zátiší s mandolínou malíře Emila Filly (kat. č. 64). Dále se jednalo o olej Silnice (kat. č. 73) malíře Jaroslava Gruse, Vážecká mladucha (kat. č. 74) malíře Jana Hály, obraz Nad Bertramkou (kat. č. 88), který namaloval Karel Holan, olej Zima v Jizerských horách (kat. č. 99) od Wenzela Franze Jägera, Ulička lásky (kat. č. 111) Karla Jílka, obraz Město v horách (kat. č. 126), jenž namaloval malíř Fritz Kausek, Půlakt (kat. č. 137) Maxima Kopfa, Půlakt 46

s květinou (kat. č. 140) Pravoslava Kotika, olejomalba Cesta (kat. č. 202), kterou vytvořil malíř Jan Pašek, Hrad Rábí (kat. č. 299) od Bohumila Ullrycha a Krajina na Lužnicí (kat. č. 317), kterou namaloval malíř Adolf Zahel. Malba Cesta do vsi (kat. č. 78) od umělce Vratislava Hlavy byla v ceníku prodejních děl uvedena za 6 050 Kč. Za cenu 6 600 Kč bylo vystaveno čtrnáct děl od třinácti autorů. Jednalo se o dvě olejomalby Vincence Beneše, Zimní soumrak (kat. č. 4) a V Střešovicích na jaře (kat. č. 5). Za tuto cenu byla i olejomalba Martina Benky Z Oravy (kat. č. 8), Snídaně v přírodě (kat. č. 16) od malíře Josefa Tomáše Blažka, Naslouchající žena, věčný motiv (kat. č. 39) od malířky Zdenky Burghauserové, obraz Jaro v předměstí brněnském (kat. č. 44), který namaloval rakouský malíř Eduard Csánk, akvarel Pasačka (kat. č. 70), jehož autorem je Antoš Frolka, olej Zátiší s chlebem (kat. č. 113), vytvořený Alfredem Justitzem, olej Děvče s ptákem (kat. č. 122), namalovaný Josefem Eberhardem Kargerem či Ryby v síti (kat. č. 132) od malíře Jana Kojana. Od již výše zmíněného Jaroslava Krále byl za tuto cenu vystavený také obraz Děvče u okna (kat. č. 143), malíř Franta Líbal měl za stejnou cenu svoji malbu Katedrála v Kolíně n. R. (kat. č. 164), německý malíř původem z Liberce Erwin Müller měl za tuto cenu svoji malbu Hokynářka (kat. č. 184) a posledním dílem v této cenové kategorií byla Hlava ženy (kat. č. 256) od Oskara Spielmanna. Spielmann zde měl ještě jedno vystavené dílo s názvem Fortuna (kat. č. 257), jehož cena byla 7 150 Kč. Do cenové skupiny 7 700 Kč bylo zahrnuto sedm děl sedmi autorů. Jednalo se o olejomalbu Oblaka navečer (kat. č. 54) od Bohumila Dvořáka, dále nejvýše oceněný obraz od Karla Holana na brněnské výstavě Cirkus pod Vyšehradem (kat. č. 87), obraz Žena od malíře Jaroslava Jareše (kat. č. 108), olej Le Pré St. Gervais (kat. č. 169) od Ludmily Melkové-Ondrušové, od již zmíněného Erwina Müllera byl za tuto cenu vystavený obraz Vesnický lékař (kat. č. 183), který byl od tohoto autora na brněnské výstavě za nejvyšší cenu. Od Emila Schovánka zde byla olejomalba Slunečnice (kat. č. 243) a posledním obrazem za cenu 7 700 Kč byli Běženci (kat. č. 308) od malíře a legionáře Jindřicha Vlčka. Za 8 800 Kč bylo ohodnoceno čtrnáct obrazů od třinácti autorů. Za cenu 8 800 Kč byla od Bruno Berana olejomalba Dáma s psíkem (kat. č. 10), od Oty Bubeníčka to byl obraz Zkamenělý hrad (kat. č. 37), nejvýše oceněná olejomalba od Fritze Kauska s názvem Okolo stolu (kat. č. 125), či obraz Pekaři (kat. č. 139) od Pravoslava Kotika. Malíř Josef Koudelka měl na Výstavě soudobé kultury pouze jedno dílo s názvem Dáma s perlami (kat. č. 142), rovněž za cenu 8 800 Kč. Manželé Antonín Procházka a Linka Procházková měli v této cenové skupině enkaustiky, v případě Antonína Procházky to bylo Zátiší (kat. č. 215) a od 47

Linky Procházkové se jednalo o jediné vystavené dílo s názvem Horská krajina (kat. č. 217). Od výrazně zastoupeného umělce Václava Rabase byla za uvedenou cenu olejomalba Mé děti (kat. č. 224) a od Vlastimila Rady se jednalo o dílo Pohorská vesnice (kat. č. 226). Julius Schustala zde měl dílo Po večerní bouři (kat. č. 244) a další z významně zastoupených autorů Václav Špála dílo s názvem Z červené (kat. č. 269). Malíř Jan Trampota měl v této cenové kategorii díla Podzim v Orlických horách (kat. č. 296) a Dvorec v Orlických horách (kat. č. 297). Jako poslední byla malba Krajina u Carnac (kat. č. 318) od Adolfa Zahela, která byla cenově výše oceněná než jeho již zmíněná Krajina na Lužnici. Částkou 9 900 Kč byly ohodnoceny čtyři obrazy od tří autorů. Byl to obraz Krajina s kamennými lomy (kat. č. 13) od malíře Arnolda Bergera, dále Šašek (kat. č. 47) Josefa Čapka, a dva obrazy od Václava Rabase Les (kat. č. 222) a Chmel (kat. č. 223).

5.1.2.3 Cenové pásmo od 11 000 – 20 000 Kč V této cenové kategorii bylo za nejnižších 11 000 Kč ohodnoceno třináct obrazů od jedenácti autorů. Jednalo se o jediné dílo malíře A. J. Alexe na výstavě s názvem Kázání Mistra Jana Husa (kat. č. 1), dále dvě olejomalby Oldřicha Koníčka Ráno v parku ve Vincennes (kat. č. 133) a Tůň na Labi (kat. č. 134), či Ženy (kat. č. 136) od Maxima Kopfa. Antonín Procházka měl své druhé dílo s názvem Zlatá mísa (kat. č. 214) tentokrát oceněno výše, stejně tak, jako Julius Schustala svoji olejomalbu Nálada před bouří (kat. č. 245). Svatopluk Souček měl na výstavě pouze jedno dílo Dary vlasti (kat. č. 254). Jedno ze čtyř děl malíře Václava Špály s názvem Kytky (kat. č. 270) bylo ohodnoceno 11 000 Kč. Josef Štolovský měl vystavená dvě díla a obě stejně ohodnocená. Jednalo se olejomalby Struska (kat. č. 273) a Koksovna (kat. č. 274). Také malíř Václav Švarc měl na výstavě za tuto cenu pouze jedno dílo pojmenované Rozkvetlá zahrada (kat. č. 289). Od Karla Wagnera zde za 11 000 Kč bylo Květinové zátiší (kat. č. 314) a u Adolfa Wiesnera se jednalo o jeho Zamyšlenou dívku (kat. č. 316). Další dílo Václava Špály U potoka ve skalách (kat. č. 268) bylo v ceníku uvedeno za 12 100 Kč. Za cenu 13 200 Kč zde bylo vystavených pět děl. Jednalo se o obraz Před večerem (kat. č. 38), který namaloval Ota Bubeníček, obraz Batseba (kat. č. 112) od malíře Alfreda Justitze, obraz Dívčí zahrada (kat. č. 171), kterou namalovala Juliana Mezerová, jedno z pěti vystavených děl malíře Václava Rabase s názvem Předjaří (kat. č. 221) a obraz Velký a malý Blaník (kat. č. 298), který vytvořil Vilém Trsek. Otakar Nejedlý měl na brněnské výstavě tři obrazy, z toho dva z roku 1928 oceněny částkou 13 750 Kč. Jednalo se o obraz 48

Korkové duby na Korsice (kat. č. 193) a Krajina z Korsiky (kat. č. 194). Obraz Březen (kat. č. 106) od malíře Jaroslava Jareše měl cenu 15 400 Kč. Za cenu 16 500 Kč bylo ohodnoceno osm obrazů od šesti autorů. Jednalo se o druhý vystavený obraz malíře Martina Benky s názvem V dolině (kat. č. 7. I v případě malíře Aloisa Bílka se jeho obraz Trhání třešní v Bormes, Francie (kat. č. 14) ohodnotil mnohem lépe než jeho druhá vystavená olejomalba. Za stejnou cenu zde měl jediný vystavený obraz Děti (kat. č. 53) malíř Valentin Držkovic. Dvě ze čtyř vystavených děl Emila Filly byly taktéž za stejnou cenu, a jednalo se o obrazy Zátiší s rohlíky (kat. č. 62) a Zátiší se sokolem (kat. č. 63). Malíř Emil Schovánek měl v expozici celkem tři díla, přičemž dvě z nich byly za cenu 16 500 Kč. Byly to obrazy Moje žena (kat. č. 241) a Ležící akt (kat. č. 242). Posledním obrazem za tuto cenu byl Bernardino Molinari, profil (kat. č. 260) od Viktora Strettiho. Jeden ze čtyř obrazů Viktora Špály U Berounky byl dle ceníku za 17 600 Kč, a jednalo se o cenově nejvýše ohodnocený obraz tohoto malíře na brněnské výstavě. V poslední cenové kategorií 19 800 Kč bylo zahrnuto osm obrazů od pěti autorů. Jednalo se o dva ze čtyř vystavených obrazů na výstavě od malíře Vincence Beneše, U rybníka před bouří (kat. č. 3) a Ležící žena (kat. č. 6). Dále se jednalo o obraz Jezírko ve starém parku (kat. č. 18) malíře Oldřicha Blažíčka, či dvě ze čtyř vystavených děl Antonína Hudečka Cesta do vsi (kat. č. 96) a Paseka na podzim (kat. č. 97). Významný umělec Tavík František Šimon patřil k umělcům, kteří neměli na brněnské výstavě adekvátní prostor pro vystavení své malířské tvorby. Nicméně zde měl dvě olejomalby za cenu 19 800 Kč a jednalo se o Fiesole u Florencie (kat. č. 265) a Z francouzské riviéry (kat. č. 266). Posledním dílem v této cenové kategorii byl jediný vystavený obraz malíře Karla Špillara V kraji dřevorubců (kat. č. 271).

5.1.2.4 Ceny uměleckých děl nad 20 000 Kč V této nejvyšší cenové kategorií bylo dle katalogu a ceníku prodejních děl 15 obrazů od 10 autorů. Šest obrazů od pěti různých autorů bylo ohodnoceno částkou 22 000 Kč. Jednalo se o Dámský portrét (kat. č. 9) malíře Bruno Berana a obraz Tři ženy (kat. č. 61) od Emila Filly. Od malíře Antonína Hudečka byly za tuto cenu dva obrazy Jezero v Tatrách (kat. č. 95) a Cesta v zimě (kat. č. 98). Za zmiňovanou cenu zde bylo i Vinobraní (kat.č. 105) Jaroslava Jareše a také obraz Leoš Janáček (kat. č. 200) od malíře Františka Ondrůška. Olejomalba Oldřicha Blažíčka s názvem První jarní den (kat. č. 17) byla vystavena za cenu 30 800 Kč. Hodnota díla Ecce homo od umělce Otto Mlčocha (kat. č. 174) byla 33 49

000 Kč. Za stejnou cenu byla i olejomalba Otakara Nejedlého Z cyklu „Charaktery českých krajin“ (kat. č. 195). Nejvyšší hodnoty z oblasti malířství dosáhly tři olejomalby Aloise Kalvody. Jeho díla U Macochy (kat. č. 115), Absolonův výhled ze dna Macochy (ranní slunce) (kat. č. 116) a Propast Macocha pod mrakem (kat. č. 117) byla vystavená za částku 38 500 Kč za každé dílo. Cena 38 500 Kč byla i u obrazu Karla Krattnera Kristus pod křížem (kat. č. 146). Jeho další dvě olejomalby Rouhání (kat. č. 147) a Jidáš a Fariseové (kat. č. 148) byly uvedeny za 33 000 Kč.

5.1.2.5 Neprodejná malířská díla Celých 105 děl od 69 autorů však nebylo ohodnoceno v oficiálním ceníku prodejních děl. Jednalo se o Podzim (kat. č. 2) Václava Antoše, jedno ze čtyř vystavených děl Bruno Berana s názvem Zátiší (kat. č. 12), všechna tři vystavená díla Gustava Böhma Zátiší (kat. č. 21), Na nábřeží v Paříži (kat. č. 22), Portrét (kat. č. 23), Letní den (kat. č. 24) od Huga Boettingera, dvě díla Karla Boháčka Na mlatě (kat. č. 26) a Krajina na Pleši (kat. č. 27), obě vystavená díla Augusta Brömse s názvem Ecce homo (kat. č. 30) a Odnětí z kříže (kat. č. 31), Tůň (kat. č. 34) Samuela Brunnera, obraz Zátiší na stole; štika, okoun, zlatý lín (kat. č. 40), který vytvořil Hans Canon, Šumava (kat. č. 43) Marie Chodounské, jedno ze dvou vystavených děl Josefa Čapka Dva muži (kat. č. 48), Obchodnice (kat. č. 49) Jana Čumpelíka, Komp. fragment (kat. č. 50) Aloise Doležela, obraz Portrét poslance Nečase (kat. č. 56), který namaloval Vojta Erdélyi, obě vystavená díla Miroslava Fridricha Věruška (kat. č. 67) a Portrét prof. R. (kat. č. 68), Studie hlavy (kat. č. 72), kterou vytvořil Jacques Groag, Cikánka (kat. č. 77) Františka Hladíka, Podobizna matky (kat. č. 79), vytvořená Františkem Hlavicou, Švadlena (kat. č. 80), kterou vytvořil Josef Hodek, Horská krajina (kat. č. 83), kterou vytvořil Hugo Hodiener, Modrá šála (kat. č. 84) Františka Hofmana, obraz Pro útěchu (kat. č. 93), vytvořený Františkem Hoplíčkem, Vinobraní (kat. č. 102) Františka Jakuba, jedno ze čtyř vystavených děl Jaroslava Jareše s názvem Jaro (kat. č. 107), Portrét malíře O. Bubeníčka (kat. č. 110) od Františka Antonína Jelínka, všechny tři vystavená díla Rudolfa Karáska, a sice Děvče (kat. č. 118), Staré Jizerské hory (kat. č. 119) a Nad starým městečkem (kat. č. 120), oba portréty Karla Kaschaka s názvem Portrét paní M. M. (kat. č. 123) a Portrét dra F. P. (kat. č. 124), oba vystavené obrazy Oldřicha Kerharta Růžový dům v Giurchini (kat. č. 128) a Nábřeží v Palermu (kat. č. 129), Dvojportrét (kat. č. 131) Karla Kleina, Podobizna ředitel Karla Nováka (kat. č. 138) od Emila Kopřivy, jedno ze dvou vystavených děl malíře Jaroslava Krátkého s názvem Les (kat. č. 144), všechny 50

čtyři vystavená díla Rudolfa Kremličky, a sice Vesnické děvče (kat. č. 149), Ležící tanečnice (kat. č. 150), Pradlena (kat. č. 151) a Toaleta (kat. č. 152), tři ze šesti vystavených děl Alfreda Kunfta Květiny (kat. č. 154), Přístav ve Vladivostoku (kat. č. 155) a Zima v Jizerských horách (kat. č. 157), obraz Skláři (kat. č. 159) vytvořený Františkem Kyselou, obraz Na pobřeží (kat. č. 160), jenž vytvořil Otto Langer, Vlastní podobizna (kat. č. 162) Oldřicha Lasáka, Starý muž (kat. č. 163), kterého vytvořila Hermine Laukota, Letní bouře (kat. č. 165) malíře Antonína Majera, Houby (kat. č. 167) od Jana Malého, obraz Ryby (kat. č. 173), který zhotovil Riko Mikeska, jedno ze dvou vystavených děl Španělský tanec (kat. č. 175), který zhotovil Otto Mlčoch, obrazy Ve žních (kat. č. 178) a Odpočinek (kat. č. 179) od Aloise Moravce, Zátiší (kat. č. 180) Raimunda Moslera, jediné vystavené dílo Alfonse Muchy Portrét turecké dámy (kat. č. 181), Nálada v dešti (kat. č. 189), vytvořená Františkem Myslivcem, obraz Podobizna paní R. (kat. č. 190), kdy se jednalo o jedno ze tří vystavených děl, které vytvořil František Naske, obě vystavená díla Jakuba Obrovského Jaro (kat. č. 198) a Koupání ve žních (kat. č. 199), obraz Leoš Janáček (kat. č. 200), který zhotovil František Ondrůšek, Přístav v Antibách (kat. č. 201) od Grete Passer, Okno (kat. č. 206), vytvořené Bedřichem Piskačem, Portrét (kat. č. 210), který vytvořil František Podešva, obraz Bertramka (kat. č. 216), jenž vytvořil Jaro Procházka, jedno z pěti vystavených děl Václava Rabase s názvem České středohoří (kat. č. 220), dvě ze tří vystavených děl Vlastimila Rady Zimní motiv (kat. č. 225) a Krajina u Turnova (kat. č. 227), obraz Cikáni (kat. č. 228), jenž vytvořil Fritz Raida, jedno ze dvou vystavených děl Ludmily Rambouské Jaro na vinici (kat. č. 231), všechny tři vystavená díla Jaroslava Riedla Rota „Nazdar“ (kat. č. 233), Vozataj (kat. č. 234) a Ruský dobrovolník (kat. č. 235), Vlastní podobizna (kat. č. 238), vytvořená Oskarem Schmalem, čtyři ze šesti vystavených děl Vojtěcha Sedláčka Zimní den (kat. č. 247), Podzim (kat. č. 248), Včelař (kat. č. 249) a Sypání (kat. č. 250), obraz Kytice v malém džbánku (kat. č. 253) od Jana Slavíčka, jediné vystavené dílo Františka Srpa Šička (kat. č. 258) či obraz Bucharský chalát (kat. č. 259), jako jedno ze dvou děl na výstavě, které vytvořil Viktor Stretti. V ceníku taktéž nebylo zahrnuto všech čtrnáct vystavených děl Maxe Švabinského, a sice Žně (kat. č. 275), Pomona přijímající oběti (kat. č. 276), Milenci v pralese (kat. č. 277), Září (kat. č. 278), Skizza ke Žním (kat. č. 279), Diana, návrh na gobelin (kat. č. 280), Idyla v ráji (kat. č. 281), Karton ke Žním (kat. č. 282), Zuzana (kat. č. 283), Odpoledne v lese (kat. č. 284), Jitro v lese (kat. č. 285), Poledne v lese (kat. č. 286), Diplom (kat. č. 287) a Zlatý večer (kat. č. 288). Dále se jednalo o obraz Helena (kat. č. 290), který zhotovil Franz Thiele, obraz Zvonečky (kat. č. 291), jenž vytvořil 51

Carl Maria Thuma, dílo Mraky jdou (kat. č. 304), které vystavoval Ludvík Vacátko, dvě vystavená díla malířky Marie Vejvodové-Vořechové Starý otec (kat. č. 305) a Nemocné dítě (kat. č. 306), obraz Kytice (kat. č. 307), jenž vytvořil Karel Vik, akvarel Studie (kat. č. 311) od Zdenky Vorlové-Vlčkové a Portrét arch. F. L. (kat. č. 313) od Karla Wagnera.

5.2 Sochařství Další významnou oblastí výtvarného umění na Výstavě soudobé kultury bylo sochařství. V českých zemích byl za zakladatele moderního sochařství považován Josef Václav Myslbek (* 1848 Praha, † 1922 Praha). V roce 1885 začal působit na Uměleckoprůmyslové škole jako profesor a od roku 1896 byl profesorem Akademie výtvarných umění v Praze. Právě z jeho školy vyšli významní umělci, kteří vystavovali svá díla na brněnské výstavě.101 Odborníci i široká veřejnost však byla překvapena, že dílo samotného Myslbeka na výstavě chybělo. Příkladem sochaře, který navázal na Myslbekovo dílo, byl Jan Štursa (* 1880 Nové Město na Moravě, † 1925 Praha), který roku 1904 úspěšně vystudoval Akademii výtvarných umění a od roku 1908 působil až do období první světové války jako Myslbekův asistent. Během války sloužil na různých frontách, kdy ho roku 1916 vysvobodilo jmenování profesorem na Akademií výtvarného umění. Tuto funkci převzal po smrti sochaře Stanislava Suchardy a pod jeho vedením zde studovala celá řada vynikajících umělců. Štursovo dílo bylo na Výstavě soudobé kultury významně zastoupeno. Vystavoval zde 6 svých bronzových děl, která vznikla mezi lety 1913-1924. V roce 1913 vytvořil bronzovou plastiku Odpočívající tanečnice, která je považována za vrchol jeho umělecké tvorby, ukazující počátek jeho následující vývojové etapy. V době, kdy se vrátil z války, dokončil roku 1918 dílo Dar nebes a země. Toto dílo přineslo Štursovi alespoň na chvíli vysvobození z tíhy válečného prostředí. Ukazuje nahou kráčející ženu, která v jedné ruce drží hrozen vína a druhou si přidržuje pramen vlasů. Max Švabinský nazval toto dílo novou a sladkou Venuší tehdejší doby. Další reakcí na válku byla bronzová socha s názvem Raněný, charakteristická svým tragickým postojem a hlubokým výrazem. Tak, jak bylo pro Štursu dílo Dar nebes a země vysvobozením, tak Raněný byl doslova očistným ohněm od zážitků z války, utrpení a obětí. Na dílo bylo pohlíženo jako na živý symbol utrpení národa, které bojuje o své vysvobození.

101

Československé výtvarné umění 1918-1928: Výstava soudobé kultury v Brně 1928. Op. cit., s. 11.

52

Stalo se pomníkem lidské oběti. Práce na této soše byla velice dlouhá, Štursa ji studoval do nejmenších detailů.102 Poslední roky svého života pak věnoval portrétní tvorbě, kdy bylo na výstavě možné spatřit tři bronzové portréty. Prvním byla Matka umělcova z roku 1919, kdy se snažil ukázat psychický život blízkého člověka, kterého dobře znal. Druhým vystaveným dílem byl portrét President Masaryk, vytvořený v letech 1920-1921. Zde se Štursa vrátil k velkolepému realismu svého učitele Josefa Václava Myslbeka, kterého v této době pochopil více, než kdy jindy. Posledním dílem byl portrét Leoš Janáček z roku 1924, který vytvořil pro brněnskou operu. Cílem zde nebylo heroizovat tohoto skladatele, ale ukázat hloubku jeho lidskosti.103 Štursa byl tedy nejen vynikající sochař, ale i významný pedagog na Akademii výtvarných umění, pod jehož vedením zde studovalo mnoho významných umělců. Jednalo se například o Karla Dvořáka, Jana Laudu, Václava Vokálka, Václava Žaluda, Břetislava Bendu, Josefa Jiřikovského a další. Štursa měl mezi svými studenty mj. i dvě významné sochařky, které patřily k prvním ženám, působícím v jeho ateliéru na pražské akademii. Jednalo se o umělkyni Mary Duras, která se ve své tvorbě zaměřila na bysty a ženské hlavy, a Martu Jiráskovou, která se soustředila na podobizny.104 Významným žákem Josefa Václava Myslbeka a později Jana Štursy byl Karel Dvořák (* 1893 Praha, † 1950 Praha), který měl na brněnské výstavě pět bronzových soch. Do Myslbekovy školy na Akademii výtvarných umění v Praze byl Dvořák přijat roku 1913. Myslbek byl nekompromisní a konzervativní pedagog a neuznával žádnou odchylku od svého sochařského názoru. Základem pro něj byla úcta k přírodě a ke skutečnosti, což vyžadoval i od svých studentů. Dvořák se tak ocitl na dvou protikladných stranách, kdy chtěl na jednu stranu načerpat co nejvíce vědomostí od mistra českého sochařství, ale na druhou stranu chtěl tvořit zcela jinak a zcela odlišně v rozporu s dobovými tradicemi. Když se tak na pražské akademii roku 1916 stal Jan Štursa Myslbekovým nástupcem, Dvořák to jako jeden z jeho prvních žáků hodnotil pozitivně. Ačkoli si Myslbeka velice vážil, nesmírně oceňoval volnost a svobodu myšlení a tvoření, kterou našel právě u Štursy. Roku 1919 dokončil své studium a začal tvořit samostatně.105 Na brněnské výstavě bylo možné vidět jeho dílo s názvem Probouzející z roku 1926. Ve dvacátých letech se také začala rozvíjet portrétní tvorba a Dvořák se svým dílem Portrét 102

MAŠÍN, Jiří. Jan Štursa: 1880-1925: geneze díla. Praha: Odeon, 1981, s. 32-45. MAŠÍN, Jiří. Jan Štursa: 1880-1925: geneze díla. Op. cit., s. 46-53. 104 MRÁZ, Bohumír. Dějiny výtvarné kultury. 4. 1. Praha: Idea servis, 2002, s. 79. 105 Karel Dvořák. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury, 1955, s. 16-20. 103

53

R. Kremličky z roku 1927 poukázal na návrat k novoklasicismu, který byl původně zastíněn sociálním civilismem. Tímto potvrdil a posílil pevné sochařské hodnoty i u mladší generace umělců. Další portrét, vystavený na brněnské výstavě, byl Portrét O. Novotného z roku 1925. Dvořák vytvořil mj. dva pomníky s názvem Hlava matky z pomníku padlým v Paříži a Hlava legionáře z pomníku padlým v Paříži, jež jsou příkladem vzniku mnoha četných legionářských pomníků za první republiky, kdy se prezentovala váha a síla ideologických představ v rámci národního státu. U těchto prací vycházel ze sociálního civilismu, byla zde i patrná reálná trojrozměrnost sochy. Převáděl starý námět piety do nové doby a tím později ve třicátých a čtyřicátých letech výrazně ovlivnil představy o pomníku.106 Dalším významným Myslbekovým žákem byl Bohumil Kafka (* 1878 Nová Paka, † 1942 Praha), který patřil k nejvíce zastoupeným sochařům na brněnské výstavě, kde byl také předsedou pracovního výboru jejího uměleckého odboru. Kafka studoval od roku 1897 na Uměleckoprůmyslové škole v Praze pod vedením Stanislava Suchardy a poté pod vedením J. V. Myslbeka na Akademii výtvarných umění. Po smrti Stanislava Suchardy byl jmenován profesorem na Uměleckoprůmyslové škole v Praze a roku 1925 byl také jmenován profesorem na pražské Akademii výtvarných umění. Kafka je známý především jako autor jezdeckého pomníku Jana Žižky z Trocnova v Praze, dále jako autor pomníku malíře Josefa Mánese, který je umístěn nedaleko Rudolfina či pomníku Milana Rastislava Štefánika v Bratislavě.107 Na Výstavě soudobé kultury v Brně bylo vystaveno osm jeho děl, primárně ze sádry a bronzu, které vznikly v rozmezí let 1919-1927. Zastoupen byl monumentálním dílem Orfeus, kdy první velkou skicu vytvořil již v roce 1915, avšak výsledná socha byla vyhotovena až v roce 1922. U tohoto díla je mj. patrná jeho zdrcující osobní zkušenost z války. Jeho Orfeus klesá na kolena, kdy v jedné ruce drží lyru a druhou ukazuje otevřenou dlaň. Další dílo, vystavené na brněnské výstavě, byl Polibek, vytvořený v roce 1919. Zde se prosadily tendence dobového stylu, když prosazoval pravidla, typická pro figurální plastiku ve dvacátých letech.108 Dalším jeho významným dílem na výstavě bylo Probuzení z poloviny dvacátých let, které bylo navíc reprodukované v oficiálním katalogu. Kafka měl pověst vynikajícího portrétisty a vytvořil celou řadu pomníků, kdy byly některé z nich vystaveny na brněnské výstavě. Jednalo se například o Poprsí generála M.

106

WITTLICH, Petr. České sochařství ve 20. století: 1890-1945. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1978, s. 154. 107 KAFKA, Bohumil; WITTLICH, Petr. Bohumil Kafka: (1878-1942) : příběh sochaře. Praha: Karolinum, 2014, s. 8. 108 KAFKA, Bohumil; WITTLICH, Petr. Bohumil Kafka: (1878-1942) : příběh sochaře. Op. cit., s. 158.

54

Pellé z roku 1920 či Poprsí min. předsedy dra A. Švehly z roku 1925. Když byl z vídeňského vězení propuštěn Alois Rašín, Kafka mu vymodeloval profilový portrét jako plaketu odlitou v železe, která pak byla zmenšena ve zlatě či stříbře. Později bylo Poprsí dr. A. Rašína rozšířeno také v bronzu. V polovině dvacátých let se Kafka obrátil s žádostí na samotného T. G. Masaryka na sezení k portrétu. Masaryk byl nakonec na sezení u Kafky celkem sedmkrát. Výsledek byl přijat velice kladně a bronzová socha s názvem Poprsí presidenta T. G. Masaryka z roku 1925 byla označena za nejzdařilejší podobu prezidenta.109 V roce 1927 pak vytvořil další pomník s názvem Poprsí spisovatele Karla Václava Raise. Tento pomník byl vytvořen pro lázně Bělohrad a sám autor jej považoval za jeden ze svých nejlepších pomníků.110 Přední kubistický sochař Otto Gutfreund (* 1889 Dvůr Králové, † 1927 Praha) byl dlouhou dobu nedoceněným umělcem a to jak vlivem měnících se měřítek tehdejší dobové kritiky, tak i historických okolností. Zamlčován byl jednak nacistickou okupací tehdejšího Československa a později také komunistickou ideologií. V době, kdy byl konečně uznáván a respektován jako přední osobnost českého sochařství, jeho tvůrčí činnost přerušila předčasná smrt

v roce

1927.111

Když

Gutfreund

v roce

1909

dokončil

své

studium

na

Uměleckoprůmyslové škole, nastoupil na roční studium na soukromou školu E. A. Bourdella v Paříži. Poté se opět vrátil do Prahy a od roku 1911 začalo jeho kubistické období. V roce 1914 se přestěhoval do Paříže, když začala první světové válka. Začal se angažovat v odboji a zúčastnil se bojů v Alsasku u Arrasu a Remeše. Kvůli francouzskému byrokratickému omylu skončil v zajateckém táboře v Provenci, kde dokonce vytvořil pár dřevěných plastik, ukazující, že ani zde nepřestával myslet na kubismus. Po válce se v roce 1920 vrátil zpět do Prahy. Gutfreund je také považován za zakladatele sociálního civilismu. Ke světu, který zobrazoval, měl skutečně blízko. Ať již v Paříži po válce, či po návratu do Prahy, žil v tzv. lidovém prostředí. Toto prostředí vnímal jako nový fenomén a moderní svět práce a lidské solidarity, vytvářející nové životní hodnoty. Toto sociální vnímání je patrné v jeho dvou vystavených dílech Obchod a Průmysl, která vytvořil v roce 1923.112 Obchod byl navíc reprodukován v katalogu výstavy. V polovině dvacátých let se u Gutfreunda objevuje snaha o realistickou kontrolu plastického tvaru, kdy vytvořil celou sérii vyzrálých prací v klasickém

109

KAFKA, Bohumil; WITTLICH, Petr. Bohumil Kafka: (1878-1942) : příběh sochaře. Op. cit., s. 172-178. Ibid., s. 178. 111 ŠETLÍK, Jiří. Otto Gutfreund: cesta ke kubismu. Praha: Gallery, 2012, s. 10. 112 WITTLICH, Petr. České sochařství ve 20. století: 1890-1945. Op. cit., s. 124-129. 110

55

stylu a došlo k finální formulaci jeho portrétů.113 Příkladem byly tři portréty, vystavené na brněnské výstavě, a sice Portrét inž. Kohla, vytvořený v roce 1926, stejně jako Portrét Emila Filly, a Portrét Karla Tomana z roku 1927. V době, kdy byla díla Otty Gutfreunda vystavena na Výstavě soudobé kultury, byl již umělec rok po smrti. Gutfreunda také pojilo velké přátelství se sochařem Janem Laudou (* 1898 Praha, † 1959 Praha), který mu nabídl polovinu svého ateliéru, kde pak vedle sebe tvořili tři a půl roku. V roce 1917 se Lauda dostal na pražskou akademii do školy Jana Štursy, se kterým ho taktéž pojilo přátelství, respekt a důvěra. Ve dvacátých letech byla jejich spolupráce na takové úrovni, že na některých posledních pracích Jana Štursy měl Lauda velký podíl. Dvacátá léta znamenala pro Laudu první výrazné tvůrčí období, kdy vznikla celá řada jeho významných prací, vyjadřujících umělecké cítění tehdejší doby. Vznikla tak spousta děl nejen se sociální tématikou, ale také řada portrétů. V těchto letech vznikla mj. také tři díla, která byla vystavena na brněnské výstavě. Jednalo se o Sedící děvče, znázorňující chudou dívku, která ve svých rukou svírá uzlíček. Bylo to charakteristické dílo, znázorňující Laudovo umělecké zaměření.114 Lauda vytvořil řadu portrétů, kdy byla mezi nimi i Hlava dívky, vystavená v Brně. Ta byla vytvořena ze sádry a opakovaná v několika různých variantách. Vytvořil ji v roce 1927 a jednalo se o model, který se často vyskytoval v tvářích umělcových figurálních plastik. Lauda také vytvářel portréty významných osobností, mezi nimiž byl i architekt Josef Gočár. Jeho bronzový Portrét arch. Gočára z roku 1926 byl pokládán za jeden z nejvýznamnějších portrétů tehdejší doby a v Brně rovněž v Brně vystaven. Vysoká hodnota tohoto díla spočívala také ve spojení dobového uměleckého názoru na portréty s ostrým realistickým viděním.115 Významný český sochař Josef Mařatka (* 1874 Praha, † 1937 Praha) byl žákem dvou největších mistrů v tomto oboru. Zpočátku studoval u Josefa Václava Myslbeka a to až do roku 1898. Po tomto studiu začalo období Mařatkovy samostatné práce, které ale nebylo příliš úspěšné. Mařatka byl bez ateliéru, finančních prostředků i bez práce. Byl to tehdy Antonín Slavíček, kdo mu poskytl ateliér. Zde vytvořil dílo Ledaři na Vltavě, díky kterému získal Hlávkovo pařížské stipendium. V Paříži, kam odjel v roce 1900, nastal počátek jeho životního i uměleckého pokroku. Začalo období jeho tvorby, kdy zmizel Myslbekův vliv. Ze začátku žil v dělnické čtvrti a dělnické prostředí se stalo hlavní náplní jeho práce. V tomto roce se v Paříži uskutečnila výstava, kde mimo jiné vystavoval August Rodin. Mařatka byl 113

WITTLICH, Petr. České sochařství ve 20. století: 1890-1945. Op. cit., s. 142. TOMEŠ, Jan Marius. Jan Lauda. Praha: Orbis, 1952, s. 10-13. 115 TOMEŠ, Jan Marius. Jan Lauda. Op. cit., s. 27. 114

56

Rodinovým dílem pohlcen a toužil se stát jeho žákem. Od roku 1901 tak začalo jeho studium u Rodina, kdy měl za úkol modelovat ruce a nohy. Po této zkušenosti začal Mařatka pod Rodinovým vedením modelovat pohyby nahého těla. I přesto, že Mařatka Rodina velice obdivoval, ve své tvorbě ho nenapodoboval. Své práce vytvářel dle vlastního úsudku, za což si ho Rodin oblíbil. U Rodina Mařatka skončil roku 1904 a poté se vrátil do Prahy, kde ale jeho tvůrčí energie poněkud polevila. V období po první světové válce vytvořil jednak podobizny a také pomníky, kde již přesně uchopil a ztvárnil lidské postavy i jejich oděv. Tyto pomníky byly mj. spjaty s válečnými událostmi a dle toho byly také velice dramatické.116 Na Výstavě soudobé kultury v Brně bylo možné od něj spatřit čtyři díla z poválečné doby. Z roku 1928 to byla Busta prezidenta T. G. Masaryka a Raněný Čechoslovák, dále Studie aktu k pomníku „Teď anebo nikdy“, Ústí nad Orlicí a také bronzová socha s názvem Vzpomínka. Tak, jako v oblasti malířství, i v sochařství byli významní autoři, kteří neměli na brněnské výstavě adekvátní prostor pro dostatečnou prezentaci svých děl. Příkladem byl výrazný český sochař Otakar Španiel (* 1881 Jaroměř, † 1955 Praha), který měl na výstavě pouze dvě díla. Smysl tvorby Otakara Španiela je primárně v jeho reliéfech a portrétech. I Španiel byl žákem Josefa Václava Myslbeka, ale jako bylo u Myslbeka zvykem, došlo mezi nimi k nedorozumění, které mělo za následek Španielovo předčasné absolutorium. Poté roku 1904 odjel působit do Paříže, kde nakonec zůstal celých osm let. Pobyt v Paříži mu byl velkou inspirací, rychle se tu sžil a stýkal se s krajany. Po celou dobu byl ale ve spojení s domovem a neustále vytvářel portréty svých přátel a dalších krajanů. Jeho smysl pro portrét se projevoval od počátku tvorby, ale důkladně se rozvinul až v Myslbekově škole. Z této oblasti byly významné jeho busty a různé podobizny svých přátel či dalších významných osobností, jako třeba Maxe Švabinského, Václava Viléma Štecha, Josefa Mánese a dalších. Na Výstavě soudobé kultury v roce 1928 byla k vidění bronzová busta Josefa Suka z roku 1925. Další oblast, ve které spočíval hlavní význam jeho tvorby, byly pomníky. Jeho dílo Pieta bylo taktéž k vidění na brněnské výstavě. Vytvořil ji v roce 1926 a byl zde vidět prastarý církevní námět. Sochu mj. obohatil svými poznatky z přírody i patetickými gesty.117 Dalším typickým příkladem umělce, který neměl adekvátní prostor pro prezentaci svých děl, byl František Bílek (* 1872 Chýnov, † 1941 Chýnov). Bílek považoval dřevo za hlavní materiál v sochařství. Jeho sochy vznikaly z kmene stromů a strom pro něj nepředstavoval jen zdroj mrtvé suroviny. V přírodě hledal vnitřní sílu a v organické přírodě 116 117

MAŘATKA, Josef. Josef Mařatka: [výbor díla]. V Praze: Spolek výtvarných umělců Mánes, 1942, s. 1-4. ŠPANIEL, Otakar; NERAD, Josef Lev; ŠTECH, V. V. Otakar Španiel. Praha: SNKLHU, 1954, s. 8-21.

57

ho přitahovala síla růstu. Strom tedy pro něj představoval symbol života i duchovního rozvoje. Proto jeho sochy měly organický charakter, kdy například gesto ruky, vycházející ze sochy, bylo vytvořeno na způsob větve. Na Výstavě soudobé kultury byla příkladem dřevořezba, nazvaná Slepci. Jedná se o dílo, znázorňující muže a ženu v objetí, kdy muž natahuje před sebe ruku, směřující intuitivně vzhůru. Toto dílo znázorňuje svět jako slepý a bloudící s obavami a strachem.118 Toto sousoší bylo na brněnské výstavě jediným vystaveným dílem tohoto významného umělce a reprodukováno také v oficiálním katalogu výstavy. V jeho tvorbě nedocházelo k velkým změnám ani přelomům a zůstalo takové, jaké bylo v tehdejší době na přelomu století. Na stejném principu byla stavěna i tvorba Ladislava Šalouna (* 1870 Praha, † 1946 Praha), ačkoli Šaloun měl naprosto odlišné pojetí umění. Na přelomu století vytvářel mj. různé pomníky, kdy nejznámější prací byl Husův pomník. Poté měl období, zaměřené na sociální žánr a to především témata fyzické práce. Postupně vytvářel také podobizny a primárně pak portréty pro pantheon Národního muzea a pro foyer Národního divadla.119 Na Výstavě soudobé kultury prezentoval dvě díla ze sádry, byla to díla Oběť a Sjednocení.

5.2.1 Německy hovořící sochaři na Výstavě soudobé kultury Podobně jako v malířství, tak i v sochařství bylo zastoupeno významné množství německy mluvících umělců. Mezi nejvíce zastoupené umělce patřili Karel Vogel a Mary Duras. Žák Jana Štursy na pražské Akademii výtvarných umění Karel Vogel (* 1897 České Budějovice, datum a místo úmrtí neznámé) patřil spolu s Mary Duras obecně k nejvíce vystavujícím sochařům tehdejší německo-české scény. Kritikové této doby ho právě s Mary Duras často konfrontovali a navzdory všem svým úspěchům zůstával Vogel v jejím stínu. Kritika ho začala pozitivně přijímat až ve třicátých letech.120 Charakteristické pro tohoto umělce byly jeho psychologizující a realistické portréty či převážně ženské figury. Na brněnské výstavě byla vystavena čtyři díla, přičemž v případě tří z nich se jednalo o portréty, vytvořené ve dvacátých letech. Byla to Podobizna filosofa Oskara Krause, Podobizna O. S. a Podobizna malířky Ch. Radnitzové-Schrötterové. Čtvrtým vystaveným dílem byla socha Sedící dívka, vytvořená v roce 1927 z bronzu, která je dochovaná ve sbírce Národní galerie

118

WITTLICH, Petr. České sochařství ve 20. století: 1890-1945. Op. cit., s. 48-49. WITTLICH, Petr. Sochařství české secese. V Praze: Nakladatelství Karolinum, 2000, s. 228. 120 HABÁNOVÁ, Anna; ČEPELÁKOVÁ, Zdenka. Mladí lvi v kleci: umělecké skupiny německy hovořících výtvarníků z Čech, Moravy a Slezska v meziválečném období. Op. cit., s. 373. 119

58

v Praze.121 Na Výstavě soudobé kultury pak byla prezentována její sádrová varianta. O tom, jak významným sochařem Vogel byl, svědčí i fakt, že tato socha byla jako jedna z mála reprodukována i v oficiálním katalogu výstavy. Období první republiky je významné také z hlediska emancipace ženského umění. Ženy se tak se svým uměním objevily nejen na Akademii výtvarných umění v Praze, ale také na mnoha předních výstavách. Příkladem byla Mary Duras (* 1898 Vídeň, † 1982 Štýrský Hradec), která jako jedna z prvních žen spolu s Karlou Bulovcovou absolvovala v roce 1922 v sochařském ateliéru Jana Štursy. Mary Duras prezentovala na brněnské výstavě čtyři díla, vytvořena v rozmezí let 1925-1927. Jednalo se o dílo Hlava ženy, kdy první varianta byla vytvořená z bronzu v roce 1925 a druhá z mramoru v roce 1927. Další dvě tvorby byly vytvořeny ze sádry a jednalo se o díla Ležící akt a Sedící dívka. Jedno z děl Mary Duras bylo navíc reprodukováno v oficiálním katalogu brněnské výstavy. Co se týče ženského zastoupení, tak kromě Mary Duras absolvovala v roce 1923 ve stejném ateliéru také česká sochařka Marta Jirásková (* 1898 Praha, † 1981 Praha), která na brněnské výstavě prezentovala jediné dílo, a sice bronzovou Podobiznu z roku 1928. O dva roky později v roce 1925 dokončila v tomto ateliéru své studium další významná sochařka německého původu Gabriele Waldert (* 1902 Praha, † 1991 Vídeň), která na výstavě taktéž prezentovala pouze jedno dílo s názvem Slovačka, zhotovenou v roce 1927. Nástup žen v umění sebou přinesl další zajímavost, a sice utváření partnerských uměleckých dvojic. Mezi německy mluvícími umělci v meziválečném období bylo minimálně osmnáct uměleckých párů, prezentujících společně na různých výstavách. Mezi nejznámější umělecké páry patřili právě Mary Duras a Maxim Kopf, který byl taktéž výrazně zastoupeným umělcem v oblasti malířství.122 Dalším příkladem významného německého sochaře na výstavě byl Franz Metzner (* 1870 Všeruby, † 1919 Berlín), jehož některá díla byla v Německu zničena během 2. světové války a v Čechách se v době komunistického režimu nedochovala. Na brněnské výstavě bylo ke zhlédnutí jedno dílo tohoto umělce, bronzová sochu z roku 1916 s názvem Budoucí matka. Další dva významní umělci německého původu vystavovali na brněnské výstavě také bronzové medaile a plakety. Jednalo se o sochaře, medailéra, pedagoga a sběratele Viktora Oppenheimera (* 1877 Rousínov, † 1942 Osvětim), který prezentoval tři bronzové medaile a osm bronzových plaket. Druhým umělcem byl sochař, medailér a restaurátor Karl 121

HABÁNOVÁ, Anna; ČEPELÁKOVÁ, Zdenka. Mladí lvi v kleci: umělecké skupiny německy hovořících výtvarníků z Čech, Moravy a Slezska v meziválečném období. Op. cit., s. 373. 122 Ibid., s. 241-242.

59

Korschann (* 1872 Brno, † 1943 Brno), vystavující dvě bronzové medaile a sedm bronzových plaket.

Tak, jako v malířství, i v sochařství byla na brněnské výstavě kromě výše uvedených umělců zastoupena také celá řada dalších významných sochařů. Byli to: Břetislav Benda, Ladislav Beneš, Rudolf Březa, Alois Bučánek, Jan Vítězslav Dušek, Josef Fojtík, Hanuš Folkman, Josef Jiříkovský, Hubert Kovařík, Karl Křikawa, Josef Kubíček, Leo Kubíček, Josef Novák, Jakub Obrovský, Josef Pekárek, Julius Pelikán, František Rous, Josef Šejnost, Franta Úprka, Václav Vokálek, Karla Žáková-Vobišová a Václav Žalud.

5.2.2 Stanovené ceny děl v Kč dle Ceníku prodejných děl 5.2.2.1 Ceny uměleckých děl do 10 000 Kč V nejnižší cenové kategorii bylo dle oficiálního ceníku dílo Josefa Nováka s názvem Ráno (kat. č. 664), které bylo ohodnocené částkou 1 870 Kč. Za cenu 2 200 Kč bylo prezentováno jedno ze dvou vystavených děl sochaře Václava Vokálka s názvem Autoportrét (kat. č. 729), a za cenu 3 300 Kč to byl Raněný Čechoslovák (kat. č. 660) od Josefa Mařatky. Tři díla měla cenu 4 400 Kč, a jednalo se o Děvče (kat. č. 652) Leo Kubíčka, Hlava dívky (kat. č. 655) od Jana Laudy a dílo Rodina (kat. č. 665) od Josefa Nováka. Částkou 5 500 Kč byla ohodnocena čtyři díla od tří autorů. Jednalo se o mramorovou Hlavu ženy (kat. č. 609), vytvořenou sochařkou Mary Duras, dále to byla bronzová Studie aktu k pomníku Odboje „Teď anebo nikdy“, Ústí nad Orlicí (kat. č. 661) od Josefa Mařatky, a dvě vystavená díla Václava Žaluda, označená jako Podobizna mého otce (kat. č. 734) a Poprsí Jana Štursy (kat. č. 735). Cenu 6 600 Kč měla dvě vystavená díla od dvou umělců. Bylo to jedno z pěti vystavených děl sochaře Karla Dvořáka s názvem Hlava legionáře z pomníku padlým v Paříži (kat. č. 617) a jediné vystavené dílo Marty Jiráskové s názvem Podobizna (kat. č. 629). Za 7 700 Kč byla vystavena rovněž dvě díla od dvou umělců, a sice Přemýšlející (kat. č. 604) od Břetislava Bendy a další z pěti vystavených děl Karla Dvořáka, Hlava matky z pomníku padlým v Paříži (kat. č. 614). V poslední cenové skupině tohoto cenového pásma byla ohodnocena dvě díla od dvou autorů a to cenou 8 800 Kč. Byl to Portrét J. Kremličky (kat. č. 618), kdy se jednalo o další z vystavených děl Karla Dvořáka a jediné vystavené dílo Gabriele Waldert s názvem Slovačka (kat. č. 731).

60

5.2.2.2 Cenové pásmo od 10 000 – 20 000 Kč V tomto cenovém pásmu bylo stanoveno šest cenových kategorií. Za 11 000 Kč byla zhodnocena dvě díla od dvou významných německých umělců. Jednalo se o Ležící akt (kat. č. 611) sochařky Mary Duras a Sedící dívku (kat. č. 728) Karla Vogela. Sochař Hanuš Folkman měl vystavená tři díla, přičemž dvě z nich byla ohodnocena částkou 13 200 Kč. Byl to bronzový Portrét prof. dra S. O. (kat. č. 621) a mramorová Hlava dívky (kat. č. 622). Cenou 14 300 byla ohodnocena taktéž dvě díla od dvou různých autorů. Jednalo se o Poprsí generála M. Pellé (kat. č. 634) od Bohumila Kafky a dílo Tanec „Hošíje“ (kat. č. 724), které vytvořil Franta Úprka. Částkou 16 500 Kč bylo ohodnoceno nejvíce děl v tomto cenovém pásmu, a sice šest děl od čtyř autorů. Jednalo se o Sedící dívku (kat. č. 612) sochařky Mary Duras, dále dvě díla Bohumila Kafky, Poprsí prezidenta T. G. Masaryka (kat. č. 633) a Poprsí min. předsedy dra A. Švehly (kat. č. 635). Stejnou částkou byla ohodnocena dvě vystavená díla Ladislava Šalouna Oběť (kat. č. 682) a Sjednocení (kat. č. 683). Posledním dílem v této cenové kategorii bylo jedno ze dvou vystavených děl Otakara Španiela, J. Suk, člen českého kvarteta (kat. č. 716). Třetí vystavené dílo Hanuše Folkmana Eva po hříchu (kat. č. 620 bylo vystaveno za 18 700 Kč. Dvě díla od dvou autorů byla ohodnocena částkou 19 800 Kč, a sice dílo Aloise Bučánka Portrét ministra dra M. Hodži (kat. č. 608) a bronzový Footballista (kat. č. 681) od Františka Rouse.

5.2.2.3 Ceny uměleckých děl nad 20 000 Kč V tomto cenovém pásmu bylo stanoveno pět cenových skupin, kdy za nejnižší cenu 22 000 Kč byla ohodnocena tři díla od tří různých autorů. Bylo to jedno z vystavených děl Karla Dvořáka s názvem Probouzející (kat. č. 615), dílo Polibek (kat. č. 632) od Bohumila Kafky a bronzová Busta presidenta dra T. G. Masaryka (kat. č. 659), kterou vytvořil Josef Mařatka. Částkou 27 500 Kč byla ohodnocena dvě díla Bohumila Kavky, a sice Poprsí dra A. Rašína (kat. č. 636) a Poprsí spisovatele K. V. Raise (kat. č. 637). Umělec Ladislav Beneš měl na brněnské výstavě pouze jedno dílo, které však bylo ohodnoceno jako jedno z nejdražších, a sice částkou 60 500 Kč. Jednalo se o dílo Žal (kat. č. 605), vytvořené v bronzu v letech 1926-1927. Další dvě z celkových osmi vystavených děl Bohumila Kafky byly ohodnoceny nejvyššími částkami z celé výstavy. Jednalo se o bronzové dílo Orfeus (kat. č. 631), které mělo cenu 77 000 Kč a dílo Probuzení (kat. č. 630), oceněné na 82 500 Kč, kdy se jednalo o nejvyšší stanovenou cenu za umělecké dílo z celé výstavy. 61

5.2.2.4 Neprodejná sochařská díla Tak jako v malířství, i v sochařství nebyla některá díla uvedena v oficiálním ceníku prodejních děl. Celkově se jednalo o 93 děl od 28 autorů, a sice dřevořezba Slepci (kat. č. 606) od Františka Bílka, mramorová Moje matka (kat. č. 607), kterou vytvořil Rudolf Březa, jedno ze čtyř vystavených děl sochařky Mary Duras s názvem Hlava ženy (kat. č. 610),

dílo Hlava muže (kat. č. 613) od Jana Vítězslava Duška, bronzový Portrét O.

Novotného (kat. č. 616) sochaře Karla Dvořáka či Portrétní studie (kat. č. 619), vytvořená Josefem Fojtíkem. Dále se jednalo o všech pět vystavených děl Otto Gutfreunda, a sice Obchod (kat. č. 623), Průmysl (kat. č. 624), Inž. Kohl (kat. č. 625), Portrét E. Filly (kat. č. 626) a Portrét K. Tomana (kat. č. 627). Mezi další díla, jež nebyla zařazena do ceníku, byla Podobizna sl. M. G. (kat. č. 628) z barvené pálené hlíny, kterou vytvořil Josef Jiříkovský, dále to byly dvě bronzové medaile (kat. č. 638-639) a sedm bronzových plaket (kat. č. 640646) od Karla Korschanna, Judita (kat. č. 647) od Huberta Kovaříka, Portrét arch. Egri (kat. č. 648) a Portrét mé ženy (kat. č. 649), jež vytvořil Karl Křikawa, obě vystavená díla Josefa Kubíčka Pád letce (kat. č. 650) a Akt ženy (kat. č. 651) a taktéž obě vystavená díla Leo Kubíčka Děvče (kat. č. 652) a Podobizna spisovatele (kat. č. 653). Dále se jednalo o dvě ze tří vystavených děl Jana Laudy Portrét arch. G. (kat. č. 654) a Sedící děvče (kat. č. 656), obě vystavená díla Václava Macha Tragedie (657) a Osud (kat. č. 658), jedno ze čtyř vystavených děl s názvem Vzpomínka (kat. č. 662), které vytvořil Josef Mařatka, jediné vystavené dílo Franze Metznera s názvem Budoucí matka (kat. č. 663), bronzová socha Odsouzená (kat. č. 666) od Jakuba Obrovského, tři bronzové medaile (kat. č. 667-669) a osm bronzových plaket (kat. č. 670-677), které vytvořil Viktor Oppenheimer, dvě vystavená bronzová díla Podobizna (kat. č. 678) a Vltava (kat. č. 679), která vytvořil Josef Pekárek či mramorová Podobizna malíře Fr. Ondrúška (kat. č. 680), kterou zhotovil Julius Pelikán. Tak, jako v případě Viktora Oppenheimera či Karla Korschanna, i Josef Šejnost vytvořil třicet bronzových medailí (kat. č. 685-714), jež nebyla zavedena do ceníku prodejních děl. Mezi další neprodejná díla patřila Pieta (kat. č. 715) Otakara Španiela, dále všech šest vystavených děl Jana Štursy, a sice Raněný (kat. č. 717), President Masaryk (kat. č. 718), Dar nebes a země (kat. č. 719), Leoš Janáček (kat. č. 720), Matka umělcova (kat. č. 721) a Odpočívající tanečnice (kat. č 722). Mezi další neprodejná díla patřilo jedno ze dvou vystavených děl s názvem Od křtu (kat. č. 723), které vytvořil Franta Úprka, dále tři ze čtyř vystavených děl, které zhotovil Karel Vogel, a sice Podobizna filosofa Oskara Krause (kat. č. 725), Podobizna O. S. (kat. č. 726) a Podobizna malířky Ch. Radnitzové – Schrötterové (kat. 62

č. 727). Mezi další neprodejná díla patřila bronzová Podobizna (kat. č. 730) Václava Vokálka a dvě vystavená mramorová díla Karly Žákové-Vobišové s názvem Podobizna Minky Podhajské (kat. č. 732) a Podobizna prof. B. K. (kat. č. 733).

5.3 Grafika Mezi nejpočetněji zastoupené grafiky patřil Jaroslav Benda (* 1882 Praha, † 1970 Praha), který měl na Výstavě soudobé kultury vystavených 12 děl. Benda patřil ke skupině umělců, kteří směřovali více k aplikaci grafických technik pro potřeby uměleckého průmyslu a to především v oblasti knižní grafiky a ilustrací, a postupně svůj zájem rozšiřoval až na oblast dekorativního umění. V jeho raných dřevorytech jsou ještě prvky secesních tvarů a později byl jeden z prvních českých umělců, který měl v oblibě linoryt. Také se však zabýval čtyřbarevnou litografií a leptem.123 Na brněnské výstavě byly ke zhlédnutí dvě kresby z roku 1919, a sice Kresba ke známce s holubicí a Kresba ke známce legionářské, dále Kresba ke známce pro Ochranu matek z roku 1925, Kresba k líci a rubu dukátu z roku 1923, Lit. kresba k rubu dvacetikoruny z roku 1924, Líc pětikoruny, kdy se jednalo o pokusnou litografií z roku 1921, Pověřovací list pro vyslance, pergamen se zlacením z roku 1920, Tři práce písmové, které vznikly během let 1921-1926, Adresa města Prahy v Paříži, kdy se v tomto případě jednalo o fotografii z roku 1921, Pergamen o zvolení pres. T. G. Masaryka z roku 1927, Pergamen o založení Moderní Galerie a skříňka, kladivo, lžíce, kdy se zde jednalo o dvě fotografie z roku 1927 a Knižní práce, vytvořené v období od roku 1918 do 1928. Vedle Jaroslava Bendy byli dalšími dvěma výrazně zastoupenými umělci také Zdeněk Kratochvíl a Hugo Boettinger. Malíř, grafik a karikaturista Zdeněk Kratochvíl (* 1883 Králův Dvůr, † 1961 Praha) studoval v letech 1903-1906 na Akademii výtvarných umění v Praze. Jeho pedagogem byl Vlaho Bukovac, a také Bohumír Roubalík. Poté studoval v roce 1906 také na Akademii výtvarných umění v Mnichově pod vedením prof. Angela Janka. V letech 1928-1941 působil sám jako profesor na Uměleckoprůmyslové škole v Praze. Věnoval se volné a drobné grafice, tvořil karikatury pro různé časopisy, věnoval se knižní tvorbě a různým ilustracím, volné kresbě či odborné publicistice.124 Na Výstavě soudobé kultury patřil k nejvíce zastoupeným umělcům v oblasti grafiky, kdy bylo prezentováno deset jeho děl, které vytvořil v letech 1916 až 1928 a jako grafickou techniku zvolil tuš. Jednalo se 123

PEŠINA, Jaroslav. Česká moderní grafika. Praha, 1940, s. 152. BOUDA, Jiří. Česká grafika 20. století: SČUG Hollar. Praha: Sdružení českých umělců grafiků Hollar, 1997, s. 299.

124

63

o Zrození čsl. státu, Sovětská hvězda, Haagská holubice, Konec pohádky, Původce války, Mars a Venuše poválečná, Literární kritika, President Masaryk, Ruský revoluční golem a Gratulanti. Stejný počet vystavených děl měl také malíř, grafik, ilustrátor a karikaturista Hugo Boettinger (* 1880 Plzeň, † 1934 Praha). Své karikatury vytvářel pod pseudonymem Dr. Desiderius, který převzal po svém starším, předčasně zemřelým bratrovi Jindřichovi. Jeho velký zájem o hudbu byl hlavním důvodem vytvoření karikatur hudebníků v tomto období a díky tomu se zachovalo názorné obrazové svědectví hudebního společenského života první poloviny dvacátého století. Po studiu na Uměleckoprůmyslové škole v Praze studoval v letech 1898-1902 také na Akademii výtvarných umění v Praze pod vedením Václava Brožíka, Vojtěcha Hynaise a Maxmiliana Pirnera. Věnoval se malbě, volné a drobné grafice a také satirické kresbě. Z hlediska grafiky jsou významná jeho díla v technice litografie.125 Na brněnské výstavě bylo možné zhlédnout pět kreseb a pět litografií, které vytvořil v letech 1919 až 1927. Jednalo se o kresby K. M. Čapek, Adolf Krösing, K. B. Mádl, Architekt Joža Gočár, a Pietro Mascagni v Praze, a litografie Lučištník, Pramen, Z cyklu: Amor a Psyche I., Z cyklu: Amor a Psyche II. a President T. G. Masaryk. Huga Boettingera pojilo během studií přátelství s Tavíkem Františkem Šimonem (* 1877 Železnice, † 1942 Praha), který je považován za jednoho ze spoluzakladatelů české moderní grafiky. Na Šimona měli velký vliv Max Klinger a jeho učitel Max Pirner, jistým způsobem na něj ovšem působil i Max Švabinský. Když Švabinský opustil v roce 1896 Akademii, Šimon po něm na škole získal atelier. První pokus o lept a tím i nasměrování ke grafice, byl již v roce 1898, což bylo obdobím rozmachu dalších českých grafiků. Věnoval se i portrétům a díky jeho úspěchům na výstavách obdržel Hlávkovo stipendium, umožňující vyjet do zahraničí. Nejprve vycestoval v roce 1902 do Itálie, kde pobýval v Benátkách a Florencií. O rok později se vydal do Paříže, kde se později natrvalo usadil. V Paříži pro něj byla inspirací grafika francouzských a také anglických umělců. Bylo to období neustálého experimentování a to zdokonalilo jeho smysl pro formu a znalosti různých technik. Poté se začal věnovat jak černému leptu, tak i barevnému, díky čemuž se stal uznávaným grafikem mezinárodního formátu, v zahraničí dříve než v českých zemích. Mezi lety 1905-1909 vytvořil zhruba 40 černých leptů a 30 barevných. I přesto, že působil v zahraničí, se hrdě hlásil k českému národu, pravidelně se účastnil výstav spolku Mánes a svá díla reprodukoval v časopisech Volné směry, Zlatá Praha a dalších. Šimon vytvořil mnoho děl, kde byla 125

BOUDA, Jiří. Česká grafika 20. století: SČUG Hollar. Op. cit., s. 291.

64

hlavním motivem právě Praha, které také věnoval své první souborné grafické dílo. Ze svých každoročních cest do Čech si přivážel různé motivy, které později graficky zpracovával. Roku 1914 převezl část svých obrazů do Prahy. V této době, kdy začala válka, nevěděl, že Paříž opouští na dlouho. Ani usazení v Praze však nebylo vlivem okolností snadné. Když válka skončila, vydal se Šimon opět zpět do Francie obnovit své staré kontakty. Všude, kde dříve působil, byl vítán a to jak v Paříži, tak i v Londýně. Zájem o jeho dílo projevila také Amerika. Ve Francii na něj zapůsobily různé zříceniny a zejména pak Remeš, což bylo pro něj velice inspirativní.126 V roce 1919 tak vznikl soubor leptů s názvem Z cyklu Remeš: Nad troskami města, které bylo možné zhlédnout na Výstavě soudobé kultury v Brně. Jeho dílo je zaměřeno z velké části nejen na Paříž, ale i na Prahu a New York. Na brněnské výstavě byly k vidění jeho lepty z pražského prostředí, které vytvořil mezi lety 1918-1925. Jednalo se o Karlův most a Křižovníci, Nádvoří pražského hradu, Kamenný most pražský I., Karlův most a Hradčany v zimě, Staroměstské náměstí v zimě a Národní divadlo v zimě. Jedna z grafik, znázorňující Karlův most, byla reprodukována i v oficiálním katalogu výstavy. Ze slovenského prostředí zde byla díla z roku 1924 Náměstí v Kremnici a Oravský zámek, Slovensko. Ve dvacátých letech se díky výstavě leptů v rámci české grafiky v Clevelandu zvýšil zájem Američanů o jeho grafické práce a v polovině dvacátých let měl na výstavách v Pittsburgu možnost ukázat i své malířské dílo. Cesta do Ameriky mu tak umožnila upevnit své styky se západem.127 V roce 1927 vytvořil barevné lepty z newyorkského prostředí a tři z nich byly k vidění na brněnské výstavě. Jednalo se o díla Newyorkská ulice večer, Broadstreet a bursa v New Yorku a Brooklynský most a City v New Yorku. Pokud jde o technickou stránku, námět či celkový názor na grafiku, tak se profesionalitou k T. F. Šimonovi blíží dva další významně zastoupení grafici na brněnské výstavě, a sice Jan C. Vondrouš a Jaromír Stretti-Zamponi. Jan C. Vondrouš (* 1884 Chotusice, † 1970 Praha) strávil část života v Americe, tudíž je ovlivněn anglosaským grafickým stylem. Poté, co se vrátil do Evropy, se stala Praha jeho hlavním námětem. Vznikla tak řada leptů, znázorňujících typické motivy z okolí staré Prahy. Jeho lept Praha z roku 1925 byla prezentována na brněnské výstavě. Vondrouš pobýval také v Itálii, kde se ustálil jeho grafický styl, uznávající čistý čárkový lept, se světlým pozadím a prázdnými okraji listů. Druhou světovou válku strávil opět v Americe a po návratu začal podnikat časté cesty na západ a především pak do Itálie. V rozmezí let 1918 až 1927 tak vznikla řada leptů, kdy sedm 126 127

MATĚJČEK, Antonín. T. F. Šimon. V Praze: Unie, 1938, s. 30-36. Ibid., s. 37.

65

z nich bylo možné zhlédnout na Výstavě soudobé kultury. Jednalo se o S. M. Salute, Benátky, St. Martin, Ypres, Grand Place, Furnes, St. Jacques, Anvers, Benátky, Zvonice v Ghentu, St. Etienne du Mont, Paříž. Na rozdíl od Jana C. Vondrouše je Jaromír Stretti-Zamponi (* 1882 Plasy, † 1959 Praha) v grafice samoukem. Stretti-Zamponi se pod vlivem T. F. Šimona během pařížského pobytu zaměřil na barevný lept a barevnou akvatintu. V technice barevné akvatinty vytvořil řadu děl, mnohdy cyklicky vázané, které byly tematicky zaměřené na okolí Prahy, Itálie a Paříže. Nejsilnější vztah měl ale k Praze, kdy bylo na brněnské výstavě možné shlédnout pět grafických děl, vytvořených mezi lety 1919 až 1922. Jednalo se o Hradčany z Masarykova nábřeží, Hradčany z Loretánské ulice, Hradčany ze Strahovských lomů, Hradčany z břehu Vltavy a Karlův most v Praze. Z pařížského námětu zde bylo vystaveno dílo Notre Dame, L´Estacade, Paříž a z italského Corte nuova, Benátky a Santa Maria Salute, Benátky. Jak již bylo výše zmíněno, Šimon a někteří další grafici měli ve světě uznání daleko dříve než v českých zemích. Zvláště pak v prvním desetiletí 20. století neměla grafika v českých zemích dostatečný prostor a pochopení. Umělců, zaměřených na grafiku, bylo skutečně málo. Za vůdčí a reprezentativní postavu české grafiky byl považován Max Švabinský, který grafiku připojil ke svému malířskému dílu. Ostatně sám Švabinský byl na Výstavě soudobé kultury v Brně výrazně zastoupený. Kromě svých výše uvedených čtrnácti malířských děl měl vystavených i sedm grafických, které vytvořil mezi lety 1919 až 1924. Švabinský s grafickou prací vystoupil poprvé již v roce 1897. Pro jeho raná díla jsou charakteristické jeho perokresby, předcházející techniku leptu, které se poté často věnoval. Techniku leptu však brzy omezil a přiklonil se k litografii, pomocí které vytvořil několik portrétů. V prvních letech 20. století však nastalo období, kdy Švabinský přerušil svoji grafickou práci. Po několikaleté odmlce ale začala další etapa jeho grafické práce, která mu zajistila úspěch světového formátu. Jeho grafika se v této době technicky prohloubila a tematicky více rozčlenila. Vznikla tak řada významných děl, zaměřené na krajiny a figurální náměty. V letech 1916-1920 vytvořil významný cyklus Rajská sonáta, znázorňující erotický sen, vidinu rajského života a přírodní lásky muže a ženy, žijící uprostřed přírody.128 Pro toto vyjádření si Švabinský jako grafickou techniku zvolil dřevoryt a na brněnské výstavě byl k vidění třetí list tohoto cyklu. Techniku dřevorytu použil také k vytvoření portrétů, kde ukázal svůj neobyčejný smysl pro formu. Na brněnské výstavě byly ke zhlédnutí dva portréty, a sice President dr. T. G. Masaryk a Podobizna paní. Dále zde měl vystavené tři lepty, 128

PEŠINA, Jaroslav. Česká moderní grafika. Op. cit., s. 102-112.

66

vytvořené v letech 1920-1922, a jednalo se o díla Mythus, Idyla a Ceres. Kromě uvedených grafických technik tvořil také technikou suché jehly, kdy bylo na výstavě možné zhlédnout jeho dílo z roku 1920 s názvem Labe, II. stav. Na Výstavě soudobé školy vystavovali také umělci ze Švabinského školy. Příkladem byl Vladimír Silovský (* 1891 Libáň, † 1974 Praha), který vytvořil během války několik leptů, předznamenávající celou jeho pozdější grafickou tvorbu. Silovský se zajímal o sociální témata a soustřeďoval se na výraz a velikost formy. V době, kdy se pohyboval v Paříži, zde ve svých leptech a také dřevorytech vylíčil pařížské ulice. Příkladem jsou tři dřevoryty z let 1925 a 1926, které byly k vidění na brněnské výstavě. Jednalo se o Boulevard a Ulice Montorgueil v Paříži z roku 1925 a U Seiny z roku 1926. Ve své tvorbě se také často vracel k průmyslové Ostravě, kde zobrazoval lidskou práci, kdy už člověk přestává být individuem a stává se z něj jen bezejmenná část kolektivu. Příkladem jsou lepty, prezentované taktéž na Výstavě soudobé kultury, a sice Kladiva, Vypouštění železa, Vítkovické železárny, Přebírání strusky či Vysoké peci ve Vítkovicích. Tato díla představovala různé fáze lidské práce. Silovský si oblíbil dřevoryt, pomocí kterého vyjadřoval protest proti civilizaci, nejlépe vyjádřené v díle Krajina u Ostravice. V těchto pracích vystihoval negativní vliv civilizačních středisek na přírodu, která vlivem těchto továrních měst živoří. V pozdější tvorbě se z jeho tvorby začal vytrácet sociální motiv a naopak objevovat nové náměty, mj. také portréty. Z řady portrétu bylo na brněnské výstavě možné zhlédnout Podobiznu paní H.129 Poněkud jiný způsob vyjadřování v grafice měl ilustrátor, scénograf a spisovatel Josef Lada (* 1887 Hrusice, † 1957 Praha). Lada patří k nevýznamnějším českým umělcům, který na brněnské výstavě prezentoval množství ilustrací k různým pohádkám. Velkým vzorem mu byl primárně Mikoláš Aleš či Zdenka Braunerová. V prvním období kreslil mimo jiné karikatury, ve druhém období ve dvacátých letech se však jeho styl ustálil. V těchto letech kreslil a pravidelně posílal své kresby do různých novin, kdy nejintenzivněji spolupracoval s Lidovými novinami. Jen v lednu roku 1922 zveřejnily Lidové noviny šestnáct kreseb cyklu Ilustrovaná Frazeologie. Dle dobových časopisů vytvářel Lada jednu až dvě kresby denně pro různé časopisy a noviny, a to bez knižních ilustrací.130 V roce 1921 osobně Ladu požádal Jaroslav Hašek, zda mu může ilustrovat Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války. Tato edice ve třech svazcích měla takový úspěch, že během dvou let vycházelo toto Haškovo vyprávění s Ladovými obrázky na pokračování v nedělní příloze Českého slova. U každého 129 130

PEŠINA, Jaroslav. Česká moderní grafika. Op. cit., s. 180-182. LADA, Josef; OLIČ, Jiří; PAVLUCH, Lev. Lada. Vyd. 1. Praha: Slovart, 2008, s. 219.

67

dílu bylo šest obrázků, tudíž pro devadesát dílů bylo ilustrováno 540 Ladových kreseb. V roce 1926 se tento protiválečný román objevil na knižním trhu, kdy byl opětovně vydáván a přeložen do mnoha jazyků. V každém novém vydání pak byly kresby rozšířeny. Celkově zde tedy bylo 927 kreseb, kdy 226 z nich bylo barevné a 701 kreseb černobílé. Lada se tak dostal do čela moderního světového ilustračního umění.131 Díky úspěchu Švejka také vzrostl náklad nedělního čísla z 60 000 na 160 000 a Lada byl pověřen redakcí této nedělní přílohy, kterou pak sám pojmenoval jako Kvítko z čertovy zahrádky. Počátky této práce však byly komplikované. Lada nemohl najít dostatečně kvalitní literáty a navíc musely být humoristické příspěvky v této příloze krátké, a tomu se nechtěli spisovatelé přizpůsobovat. Lada si tak ze začátku překládal vtipy a články z cizích časopisů a teprve až v dalších letech se dokázal obklopit kvalitními spolupracovníky z místních zdrojů. Náklad se díky tomuto úspěchu opět zvýšil, a to ze 160 000 výtisků na 350 000.132 Dvacátá léta tak byla obdobím, kdy se Ladova situace zlepšila, a stal se kmenovým autorem časopisů, které vydávalo nakladatelství Melantrich. Pravidelně vytvářel ilustrace nejen do různých časopisů, ale vytvářel také ilustrace k pohádkám a různým knihám. Šest ilustrací k pohádce bylo možné zhlédnout na Výstavě soudobé kultury v Brně, kdy se jednalo o kolorované perokresby, vzniklé mezi lety 1924 až 1927. Jedna z Ladových ilustrací byla reprodukována v oficiálním katalogu výstavy. Dále zde byly k vidění Čtyři ilustrace k humoresce, vytvořené v roce 1927, Čtyři kresby pro noviny z roku 1926, a také Kolorovanou kresbu pro dětskou knížku. Výrazně zastoupeným grafikem na brněnské výstavě byl i rodák pražského předměstí Antonín Majer (* 1882 Praha, † 1963 Praha), který poznal prostředí českého venkovského života sice oklikou, ale o to intenzivněji se jako jeden z prvních o klidný venkov a přírodu zajímal. Po roce 1910 se dostal do kraje Pojizeří, jež se pro jeho grafickou práci stane jedním z hlavních námětů. Od roku 1919 se navíc dostal kromě techniky leptu také k dřevorytu. Na Výstavě soudobé kultury měl Majer vystavených celkem devět děl. Jednalo se o dřevoryt Jizera, vytvořený v roce 1919. Ve své tvorbě se věnuje nejen českému venkovu, ale také přírodě a lidem, pracujícím v různých ročních obdobích. Dalším vystaveným dílem byl dřevoryt Jaro z roku 1919, kde znázornil práci rolníka a prostředí stále ještě holých stromů. Lept Jitro z roku 1918 je znázorněním pastýře ovcí v kraji, které je zaplavené vycházejícím sluncem a kde ve stínu odpočívá matka s dítětem. Jeho dalším dílem je lept z roku 1919 s názvem Letní bouře, kdy je zaznamenán okamžik blesku, ozařujícího temnou krajinu 131 132

HLAVÁČEK, Luboš. Josef Lada. Praha: Horizont, 1986, s. 61. TETIVA, Vlastimil. Josef Lada: pohádková svět. Praha: Eminent, 1997, s. 138-140.

68

s vracejícími se rolníky. Po těchto letních dílech začal Majer zobrazovat vše kolem podzimu, včetně slunečních západů a mokrých listopadových dní. Nejlépe je to vidět na leptu Listopad z roku 1919 a dřevorytu Podzim z roku 1920, oboje prezentované na brněnské výstavě. Po podzimu následovala zimní díla, znázorňující chalupy, schované v závějích a vrány, kroužící pod šedým nebem. Tento závěr ročního cyklu je znázorněn v dřevorytu z roku 1919 s názvem Zima. Toto dílo, spolu s dalším dřevorytem Pradleny z roku 1920 a leptem Jarní déšť z roku 1921, bylo taktéž k vidění na brněnské výstavě.133 Tak, jak byl Antonín Majer považován za lyrika českého venkova, tak romantikem je pro změnu nazýván Karel Vik (* 1883 Hořice, † 1964 Turnov). Vik patřil k nejvýznamnějším umělcům, tvořícím v technice dřevorytu, ačkoli to původně považoval pouze jako zajímavou změnu. Řada dřevorytů měla námět jara a léta na polích, východy slunce či znázornění lip a ořechů.134 V letech 1920 až 1923 vzniklo mj. sedm dřevorytů, vystavené na Výstavě soudobé kultury. Jednalo se o Trosky, Most na Valdštýně, Cestou, Červnové jitro, Motiv od Kodaně, Valečov a V Tatrách. Postupně začal Vik pracovat také s barevným dřevorytem, kdy jeho nejznámější grafickou prací bylo Šest listů z knihy „Praha“, jež vytvořil v letech 1925 až 1927, taktéž prezentované na brněnské výstavě. Poměrně v pozdním období se ke grafice dostal také Vojtěch Sedláček (* 1892 Libčany, † 1973 Praha), na kterého měli velký vliv jak Švabinský, tak Preisler. Ve své tvorbě začal původně litografií, kterou ale vystřídal leptem, dřevorytem i suchou jehlou. Přesto se však stále vracel k litografii a většinu svých prací vytvořil právě v této technice. Pro Sedláčkovu tvorbu byla charakteristická témata z českého venkova, kdy zobrazoval lány, cesty, pastviny či kovárnu na vesnici. Zobrazoval rolníky, včelaře, pastevce, cikány či tuláky, kteří se sžili s tímto krajem. Vytvořil tak přirozená, jednoduchá a jasná díla, zaměřená na venkovský život.135 Na brněnské výstavě bylo k vidění osm těchto tématických děl, které vznikly v letech 1921-1928. Jednalo se o dřevoryty Dojení a Pasačky, dále Září a Rasíci, vytvořené suchou jehlou, litografii Malíř a tři barevné litografie Koně u hospody, Na poli a Polní práce. Grafické dílo Koně u hospody bylo navíc otištěno v oficiálním katalogu výstavy. Sedláčkově tvorbě je obsahově blízký i další žák Maxe Švabinského, malíř, grafik a ilustrátor Alois Moravec (* 1899 Chyšky, † 1987 Praha), který měl na brněnské výstavě vystavených sedm děl. I v dílech tohoto umělce je znázorněn vztah k českému venkovskému životu. Začátkem dvacátých let vznikla díla, která ukazují umělcův vztah k jihočeskému kraji 133

PEŠINA, Jaroslav. Česká moderní grafika. Op. cit., s. 171-172. Ibid., s. 174. 135 Ibid., s. 182. 134

69

a především k Pootaví. Jedná se například o Žně v Pootaví, Zima v M. Chýšce či Zima na rybníce, vystavená na brněnské výstavě. Prezentované zde byly i obdobně působící dřevoryty Z kostela či Hrad Rábí, kdy se motiv hradní zříceniny objevuje nejen v leptu, ale také ve velkém výrazném dřevorytu z roku 1921. Za jedno z nejvýznamnějších děl, přirovnávané k dětské kresbě, je považována Turčanská zahrádka, kterou vytvořil během svého zájezdu na Slovensko a která byla taktéž k vidění na brněnské výstavě. Z hlediska sociálního zaměření je i v případě Aloise Moravce znát Švabinského vliv, a to zejména v raném období jeho tvorby. I přesto však nejsou sociální témata u Moravce ani Sedláčka tak výrazné, jako u dalšího žáka Švabinského ateliéru, grafika Jana Rambouska (* 1895 Praha, † 1976 Praha), který na Výstavě soudobé kultury prezentoval devět svých grafických prací. Ve své tvorbě se zaobíral osudy lidí z nižší sociální třídy, zobrazoval člověka, který se ztrácí v davu a je společností odsunutý na okraj města. Rambousek v těchto dílech podal autentické svědectví o pražském předměstí v poválečné době a kolektivu lidí velkoměsta.136 Na brněnské výstavě bylo možné zhlédnout čtyři barevné litografie, a sice Kabaret, Utonulá, Na scéně a Předměstí. Dále zde bylo jeho dílo Pohřeb, vytvořené technikou leptu a čtyři dřevoryty Gól, Pradleny v Tatrách, Bramborové divadlo a Lidové varieté. Všechna tato díla vznikla v letech 1919-1928. Umělec František Bílek, který byl již výše zmíněn jako výrazně zastoupený sochař na brněnské výstavě, měl značný prostor i v oblasti grafické práce, kdy bylo na brněnské výstavě prezentováno osm jeho grafických děl, zpracovaných v technice dřevorytu. Grafika je pro Bílka, stejně jako sochařství, způsob vyjádření náboženských vizí a symbolických představ. Je umělcem, který vytvořil tvarově, technicky i obsahově odlišný a osobitý styl. Na přelomu století se zabýval litografii či leptem, ale nejblíže mu byla technika dřevorytu, kterou se zabýval na počátku 20. století. Jeho dřevoryty byly formálně ustáleny a zaměřeny k výrazové složce a často byly také cyklicky vázané. Mají metafyzickou polohu, určitý patos postav a dějů, a také meditativní prvky. Tato díla pramení mj. také z biblických námětů či české náboženské minulosti.137 Na brněnské výstavě bylo možné vidět dřevoryty z roku 1920 Pohádka, cyklus I. - IV., dále dřevoryt z roku 1921 Ex libris dra Štěpánka, dále Ex libris J. Štilce a Sestry hvězdy z roku 1924, Život lidský-tůně slz z roku 1925, dvě díla Spolupráce věků a Pohyb matky, když dává chléb, vytvořená o rok později a poslední dřevoryt Má královská koruna z roku 1927. 136 137

PEŠINA, Jaroslav. Česká moderní grafika. Op. cit., s. 184. Ibid., s. 144.

70

Postavou osobitého profilu vstoupil do české grafiky Petr Dillinger (* 1899 Český Dub, † 1954 Praha). Ve svých grafických pracích zobrazoval přechod města na venkov, břehy plynoucích řek či krajinu s jasným nebem. V těchto zobrazených místech jsou zasazeny klidné a hubené postavy, které jsou sociálně těžko zařaditelné. Jeho grafika je založena na technické přesnosti a svědomitosti, což bylo patrné i v dílech, vystavených na brněnské výstavě. Bylo zde pět grafických prací technikou leptu a tři technikou dřevorytu. Jednalo se o lepty Pramaři z roku 1922, Koupání a Práce a odpočinek z roku 1924, dřevoryty Schody z roku 1925, Studánka a Za mostem z roku 1926 a lepty Pradlena z roku 1926 a Vltava u Zlíchova z roku 1927.

5.3.1 Německy hovořící grafici na Výstavě soudobé kultury Tak, jako oblasti v malířství a sochařství, tak i v grafické sekci byli významně zastoupení německy hovořící umělci. Ačkoli bylo těchto umělců co do celkového počtu mnoho, neměl každý jednotlivý umělec adekvátní prostor pro prezentaci svých děl. Nejvíce zastoupenými umělci byli Rudolf Mather a Inge Thieleová-Peschková, kteří prezentovali čtyři svá díla. Rudolf Mather (* 1891 Olomouc, † 1975 Blaubeuren) byl známý pro svůj expresivní výraz. Ve své tvorbě se nejčastěji věnoval sociálním tématům či zkušenostem z války. Věnoval se také portrétní tvorbě či znázorňování historických uliček v moravských městech. Na brněnské výstavě prezentoval dvě litografie Starý muž a Ženský akt a dva dřevoryty Kořalna či Unavení dělníci. Stejný počet děl měla i Inge Thieleová-Peschková. Ta vystavovala dvě díla Pitka a Vrah, vytvořená v roce 1927 grafikou suché jehly a lepty Portrét E. Sch. a Podobizna. Pokud jde o další německo-české vystavující umělce, jednalo se o již uvedené autory, kteří byli výrazně zastoupení také v oblasti malířství. Příkladem byl Bruno Beran, který měl v expozici vystavenou jednu litografii s názvem Benátky. Dále se jednalo o malíře a grafika Gustava Böhma, který vystavoval dvě kresby Montmartre a Rue St. Jaques. Viktor Eichler byl umělcem, prezentující dílo Hamburský přístav, kdy se v tomto případě jednalo o kresbu do kamene. Fritz Gesierich měl na brněnské výstavě dva barevné dřevoryty Veverky a Vnitřek lesa, vytvořené v letech 1926-1927. Dalším příkladem je Dorette Loew se svojí uhlokresbou Dvůr moravského zemského musea dříve, Rudolf Herbert Schlindenbuch, prezentující na výstavě jediné dílo, a sice lept Elektrická pec, vytvořený v roce 1926 či Ernst Steidl, který prezentoval taktéž jeden lept z roku 1927 s názvem Hundsteinbach. Dalším vystavujícím umělcem byl Erwin Görlach, vystavující dva dřevoryty z roku 1927 Simplizius71

Simplizissimus II. a Simplizmus-Simplizissimus III. či Karl Harrer prezentující jednu kresbu tužkou s názvem Portrét mojí babičky a uhlokresbu Vlastní portrét. Jeden z nejvíce zastoupených německých umělců v oblasti malířství Alfred Kunft zde také prezentoval svoji grafickou práci s názvem Litografie, vytvořenou v roce 1924.

Tak, jako v malířství a sochařství, i v oblasti grafiky byla na Výstavě soudobé kultury kromě výše uvedených umělců zastoupena také celá řada dalších významných grafiků. Jednalo se o následující umělce: A. J. Alex, Helena Bochořáková–Dittrichová, Cyril Bouda, Zdenka Braunerová, Ferdiš Duša, František Eisenreich, Richard Fleissner, Georg Grohmann, Adolf Hoffmeister, Bohumír Jaroněk, Rudolf Karásek, František Kobliha, Bohumil Krs, Richard Lauda, Arno Nauman, Augusta Nekolová, August Potuczek, Václav Rabas, Vlastimil Rada, Ernst Riedl, Vladislav Roehling, Pavla Rousová-Vicenová, Josef Schroedlein, Ernst Seiboth, Julius Singer, Viktor Stretti, Alfred Strnischtie, Karel Tondl, Franz Urban, Oswald Voh a Marie Vořechová-Vejvodová.

5.3.2 Cenová pásma grafických děl v Kč dle Ceníku prodejných děl 5.3.2.1 Cenové pásmo od 20 – 200 Kč V tomto cenovém pásmu byla v nejnižší cenové kategorii 22 Kč ohodnocena tři grafická díla od Františka Bílka. Jednalo se o díla Pohádka, cyklus I. – IV. (kat. č. 348), Ex libris J. Štilce (kat. č. 350) a Má královská koruna (kat. č. 354). Další jeho dřevoryt Ex libris dra Štěpánka (kat. č. 349) byl ohodnocen na 33 Kč. Dva dřevoryty Vojtěcha Sedláčka byly ohodnoceny částkou 44 Kč, a sice Dojení (kat. č. 506) a Pasačky (kat. č. 507). Jeho další dílo Září (kat. č. 508) bylo oceněno na 66 Kč. Cenu 65 Kč mělo jedno z osmi vystavených děl Karla Vika, dřevoryt Motiv od Kodaně (kat. č. 579). Za 77 Kč bylo vystaveno celkem sedm grafických děl od tří umělců. Byla to dvě grafická díla Richarda Laudy s označením Rozsévač (kat. č. 443) a Odpočinek (kat. č. 446), dále čtyři díla Aloise Moravce s názvem Žně v Pootaví (kat. č. 465), Zima v M. Chýšce (kat. č. 469), Turčanská zahrádka (kat. č. 470) a Hrad Rábí (kat. č. 471), a taktéž dřevoryt Švadlenka (kat. č. 572), jenž vytvořil Karel Tondl. Za 88 Kč zde bylo vystaveno osm děl od pěti grafiků. Byly to další dva dřevoryty Františka Bílka Život lidský – tůně slz (kat. č. 352) a Pohyb matky, když dává chléb (kat. č. 355). Další tři díla Richarda Laudy V létě (kat. č. 445), Tábor od severu (kat. č. 448) a V letech bytové nouze (kat. č. 450). Za tuto cenu byl i dřevoryt Gól (kat. č. 492) od Jana 72

Rambouska, dále Loutkové divadlo (kat. č. 501), které vytvořila Pavla Rousová-Vicenová, a posledním dílem byl lept Přebírání strusky (kat. č. 521) od Vladimíra Silovského. Dva umělci měli vystavených pět děl za cenu 99 Kč. V prvním případě se jednalo o dva barevné dřevoryty Fritze Gesiericha Veverky (kat.č . 397) a Vnitřek lesa (kat. č. 398). Druhým autorem byl Karel Vik a za tuto cenu byly jeho dřevoryty Trosky (kat. č. 575), Most na Valdštýně (kat. č. 576) a Valečov (kat. č. 580). V cenové skupině za 110 Kč bylo 29 děl od 14 autorů. Jednalo se o další dřevoryt Františka Bílka Spolupráce věků (kat. č. 553), dále Nádraží (kat. č. 357) od Heleny Bochořákové-Dittrichové, dva lepty od Cyrila Boudy s názvem Dyk: Milá sedmi loupežníků (kat. č. 370) a Z Janova (kat. č. 371), dva lepty Ulička ve Staré Praze (kat. č. 376) a Z malostranské zahrady (kat. č. 377), vytvořené Zdenkou Braunerovou či dva lepty Starci (kat. č. 444) a Kameníci (kat. č. 449) od Richarda Laudy. Za tuto cenu byla ohodnocena také všechna vystavená díla Antonína Majera, a sice Jitro (kat. č. 452), Jaro (kat. č. 453), Zima (kat. č. 454), Jizera (kat. č. 455), Letní bouře (kat. č. 456), Listopad (kat. č. 457), Podzim (kat. č. 458), Pradleny (kat. č. 459) a Jarní déšť (kat. č. 460). Za 110 Kč byla také dvě díla Aloise Moravce, Zima na rybníce (kat. č. 467) a Z kostela (kat. č. 468), dále dřevoryt Okno v mém atelieru (kat. č. 474), který vytvořil Arno Nauman, Slovácké děvče (kat. č. 481) Václava Rabase, lept Pohřeb (kat č. 494), vytvořený Janem Rambouskem, Portrét staré paní (kat. č. 500) od Pavly Rousové-Vicenové, tři vystavené uhlokresby Dílna č. I. (kat. č. 514), Dílna č. II. (kat. č. 515) a Vchod (kat. č. 516), které zhotovil Ernst Seiboth, dvě díla od Inge Thieleové-Peschkové s názvem Pitka (kat. č. 563) a Vrah (kat. č. 564) a jedno z osmi vystavených děl Karla Vika, Červnové jitro (kat. č. 578). Za 121 Kč byly ohodnoceny všechny čtyři dřevoryty Rudolfa Karáska. Jednalo se o Před hradní branou (kat. č. 414), Soumrak (kat. č. 415), Tichý koutek (kat. č. 416) a Vlastní portrét (kat. č. 417). Částku 132 Kč mělo šestnáct děl osmi autorů. Byly to tři dřevoryty a jeden lept od Petra Dillingera, a sice Schody (kat. č. 382), Studánka (kat. č. 383), Za mostem (kat. č. 384) a Vltava u Zlíchova (kat. č. 386). Dále se jednalo o dílo Neapol (kat. č. 395), které vytvořil Richard Fleissner, dvě vystavená díla Simplizmus-Simplizissimus II. (kat. č. 399) a Simplizmus-Simplizissimus III. (kat. č. 400), která vytvořil Erwin Görlach, Kořalna (kat. č. 463) a Unavení dělníci (kat. č. 464) od Rudolfa Mathera, lept Praha od Podbaby (kat. č. 475), jenž vytvořil Arno Nauman, barevná litografie Předměstí (kat. č. 491) od Jana Rambouska, dvě ze dvanácti vystavených děl Tavíka Františka Šimona, Náměstí v Kremnici (kat. č. 550) a Oravský zámek, Slovensko (kat. č. 551), a byla to taktéž tři díla od 73

Karla Tondla, a sice Krajina z Grenoblu (kat. č. 569), Zimní krajinka (kat. č. 570) a Grenoble I. (kat. č. 571). Šest vystavených děl čtyř autorů byla ohodnocena částkou 154 Kč. Byl to Můstek na Valdštýně (kat. č. 375) od Zdenky Braunerové, dvě díla Bohumíra Jaroňka s označením Na valašských pasekách (kat. č. 412) a Dubrovník II. (kat. č. 413), dvě díla Jana Rambouska, Utonulá (kat. č. 489) a Na scéně (kat. č. 490), a posledním dílem byla barevná litografie Na poli (kat. č. 512) od Vojtěcha Sedláčka. V této cenové kategorii za 165 Kč bylo nejvíce vystavených grafických děl, a sice 35 děl od 17 autorů. Jednalo se o dvě tvorby Cyrila Boudy, U ohně (kat. č. 372) a Bukový les (kat. č. 373), dále tři tvorby Petra Dillingera Pramaři (kat. č. 379), Koupání (kat. č. 380) a Práce a odpočinek (kat. č. 381), dvě díla Z cyklu: Dolu Váhom (kat. č. 387-388) a dvě díla Z cyklu Život člověka (kat. č. 389-390), které vytvořil Ferdiš Duša, dále to byl Hamburský přístav (kat. č. 391) Viktora Eichlera, Portrét V. Budila (kat. č. 392) Františka Eisenreicha, dřevoryt Dubrovník I. (kat. č. 411), vytvořený Bohumírem Jaroňkem, dvě tvorby Josefa Lady Čtyři ilustrace k humoresce (kat. č. 440) a Čtyři kresby pro noviny (kat. č. 441), dřevoryt Cesta lesem (kat. č. 472) od Arna Naumana, tři tvorby Václava Rabase, Dvojí břímě (kat. č. 478), Žně (kat. č. 479) a Rozsévačka (kat. č. 480), další tři tvorby Jana Rambouska s názvem Kabaret (kat. č. 488), Bramborové divadlo (kat. č. 495) a Lidové Varieté (kat. č. 496), či čtyři z deseti vystavených děl Vladimíra Silovského, a sice Krajina u Ostravice (kat. č. 518), Boulevard (kat. č. 523), Ulice Montorgueil (kat. č. 524) a U Seiny (kat. č. 525). Za 165 Kč byly i tři barevné akvatinty Hradčany z Loretánské ulice (kat. č. 530), Hradčany ze Strahovských lomů (kat. č. 531) a Hradčany z břehu Vltavy (kat. č. 532), které vytvořil Jaromír Stretti Zamponi. Za tutéž cenu byly ohodnoceny také litografie Slovačky (kat. č. 539) a Ministr dr. Al. Rašín (kat. č. 540), vytvořené Viktorem Strettim, dřevoryt Kamenný most pražský I. (kat. č. 547) Tavíka Františka Šimona, Podobizna Arnošta Denise (kat. č. 568) od Karla Tondla, lept Bouře (kat. č. 574) od Franze Urbana a lepty Praha (kat. č. 594) a Zvonice v Ghentu (kat. č. 596), které zhotovil Jan C. Vondrouš. Za 175 Kč byl ohodnocen dřevoryt Milenci (kat. č. 588) od Oswalda Voha. Sedm děl od sedmi autorů bylo ohodnoceno částkou 176 Kč. Jednalo se o Klášterní zátiší (kat. č. 378) Zdenky Braunerové, Ženy z Frýska v nedělní ráno (kat. č. 393) od Richarda Fleissnera, litografie Svatý Jeroným (kat. č. 497) od Ernsta Riedla, barevná litografie Vojtěcha Sedláčka s názvem Polní práce (kat. č. 513), jediné vystavené dílo Ernsta Steidla označené jako Hundsteinbach (kat. č. 528), jedno z mnoha vystavených děl Tavíka Františka Šimona Z cyklu „Remeš“: Nad troskami

74

města (kat. č. 546) a lept Grand Place, Furnes (kat. č. 592), vytvořený Janem C. Vondroušem. V poslední cenové kategorii bylo v tomto cenovém pásmu za 198 Kč ohodnoceno celkem osm děl od pěti umělců. Byly to čtyři dřevoryty od Františka Koblihy s názvem Kolumbova cesta (kat. č. 418), Pokušení sv. Antonína I. (kat. č. 419), Pokušení sv. Antonína II. (kat. č. 420), Pokušení sv. Antonína IV. (kat. č. 421). Dále Pradleny v Tatrách (kat. č. 493) Jana Rambouska, Elektrická pec (kat. č. 502) od Rudolfa Herberta Schlindenbucha, lept Vladimíra Silovského Vysoké peci ve Vítkovicích (kat. č. 522) a Benátky (kat. č. 595) Jana C. Vondrouša.

5.3.2.2 Ceny uměleckých děl nad 200 Kč V tomto cenovém pásmu bylo za 220 Kč ohodnoceno šestnáct děl od jedenácti autorů. Byly to lepty Dělostřelecké spřežení (kat. č. 333) a Jezdci (kat. č. 334), které vytvořil A. J. Alex, barevná litografie Námořníci (kat. č. 374), vytvořená Cyrilem Boudou, grafické dílo Richarda Fleissnera s názvem Děvče u okna (kat. č. 394), dřevoryt Aloise Moravce Hrad Rábí (kat. č. 466), tři barevné akvatinty, které vytvořil Jaromír Stretti-Zamponi, a sice Hradčany z Masarykova nábřeží (kat. č. 529), Karlův most v Praze (kat. č. 533) a Corte Nuova, Benátky (kat. č. 534). Dále to byla litografie Vjezd presidenta Masaryka do Prahy (kat. č. 537), vytvořená Viktorem Strettim, Nádvoří pražského hradu (kat. č. 545) Tavíka Františka Šimona, či dva lepty Inge Thieleové-Peschkové Portrét E. Sch. (kat. č. 565) a Podobizna (kat. č. 566). Za 220 Kč zde byl ohodnocen také dřevoryt V Tatrách (kat. č. 581) od Karla Vika, Zpívající dívky (kat. č. 589) Oswalda Voha, a dva lepty Jana C. Vondrouša s názvem St. Martin, Ypres (kat. č. 591) a St. Etienne du Mont, Paříž (kat. č. 597). Cenu 275 Kč mělo čtrnáct děl od šesti autorů. Jednalo se o dílo A. J. Alexe V ohni (kat. č. 332), dvě díla Vladimíra Silovského Kladiva (kat. č. 517) a Vypouštění železa (kat. č. 519), barevná akvatinta Notre Dame, L´Estacade, Paříž, kterou vytvořil Jaromír Stretti Zamponi, díla V taneční síni (kat. č. 538), Periferie (kat. č. 541) a T. P. Karsavina (kat. č. 542), která vytvořil Viktor Stretti, dřevoryt La Dent de Morcles (kat. č. 567) od Karla Tondla a šest kolorovaných kreseb Marie Vořechové-Vejvodové s názvem Ilustrace k pohádkám B. M. Kuldy (kat. č. 598-603). Za 308 byla ohodnocena kresba křídou Josefa Schroedleina s názvem Ulice k parku (kat. č. 504). Čtyři díla od čtyř autorů byla oceněna částkou 330 Kč a jednalo se o kresbu Starý muž (kat. č. 401), kterou vytvořil Georg Grohmann, Vítkovické železárny (kat.č. 520) od Vladimíra Silovského, barevnou akvatintu 75

Santa Maria Salute, Benátky (kat. č. 536), kterou vytvořil Jaromír Stretti-Zamponi a jedno ze dvou vystavených děl Franze Urbana s názvem Pod Křížem (kat. č. 573). Za 385 Kč byla oceněna tři díla od dvou umělců, a sice Řím (kat. č. 396) Richarda Fleissnera a dvě vystavená díla Vladislava Roehlinga Týn v Praze (kat. č. 498) a Náměstí v Telči (kat. č. 499). Barevný dřevoryt Starý Štramberk (kat. č. 410) od Bohumíra Jaroňka byl oceněn částkou 396 Kč. Cenu 440 Kč měla tři díla od dvou autorů. Byly to lepty Volný národ (kat. č. 328) a Cikánský tábor (kat. č. 329) od A. J. Alexe a kresba Hlava ženy (kat. č. 505) Josefa Schroedleina. Jediné vystavené dílo Augusta Potuczka s názvem Maria della Salute Venezia (kat. č. 477) bylo ohodnoceno částkou 495 Kč. Deset děl pěti autorů bylo zhodnoceno na 550 Kč. Byly to lepty Husovo kázání (kat. č. 330) a Adamité (kat. č. 331) od A. J. Alexe, barevný linoleoryt Přístav (kat. č. 356) od Heleny Bochořákové-Dittrichové, jedno z šesti vystavených děl Adolfa Hoffmeistera s označením Milča Mayerová, J. Voskovec a J. Werich (kat. č. 408), tři Ilustrace k pohádce (kat. č. 437-439), vytvořené Josefem Ladou a tři kolorované kresby Vlastimila Rady Zabíjačky (kat. č. 484), Saně (kat. č. 485) a Venkovský motiv (kat. č. 486). Cenu 660 Kč měla tři díla od dvou umělců. Byly to dvě kresby od Vlastimila Rady s názvem Novostavba (kat. č. 483) a Ilustrace k Chestertonovi (kat. č. 487), a akvarelová kresba St. Gimignano (kat. č. 527), kterou vytvořil Julius Singer. Kresba Zima na potoce kat. č. 482) od Vlastimila Rady byla spolu s dílem Rasíci (kat. č. 509) od Vojtěcha Sedláčka ohodnocena částkou 825 Kč. Za cenu 1 100 Kč byla ohodnocena čtyři díla od dvou autorů, a sice tři Ilustrace k pohádce (kat. č. 434-436) od Josefa Lady a kresba Pohřeb (kat. č. 503) od Josefa Schroedleina. Částkou 1 540 Kč byla oceněna Sovětská hvězda (kat. č. 423) Zdeňka Kratochvíla. Cenu 1 650 Kč mělo šest děl tří autorů, a sice dřevoryt Sestry hvězdy (kat. č. 351), vytvořený Františkem Bílkem, dále čtyři díla Adolfa Hoffmeistera s názvem Otto Gutfreund (kat. č. 404), Vlasta Burian (kat. č. 405), Nové české divadlo (kat. č. 406) a U Macháčků (kat. č. 407), a posledním dílem za 1 650 Kč byla Haagská holubice (kat. č. 424) Zdeňka Kratochvíla. Lept St. Jacques, Anvers (kat. č. 593), který vytvořil Jan C. Vondrouš, byl oceněn na 1 925 Kč, jedno z deseti vystavených děl Zdeňka Kratochvíla s názvem Konec pohádky (kat. č. 425) bylo ohodnoceno částkou 1 960 Kč a jeho další dílo Ruský revoluční golem částkou 1 980 Kč. Částkou 2 200 Kč byla oceněna tři díla od dvou autorů. Byla to Kresba ke známce pro Ochranu matek (kat. č. 337) od Jaroslava Bendy, a dvě další díla Zdeňka Kratochvíla Literární kritika (kat. č. 428) a President Masaryk (kat. č. 429). Kresba Montmartre, Paříž (kat. č. 358) od Gustava Böhma byla spolu s dílem Gratulanti (kat. č. 431) od Zdeňka 76

Kratochvíla ohodnocena částkou 2 750 Kč. Další dílo Zdeňka Kratochvíla s názvem Původce války (kat. č. 426) bylo oceněno na 2 860 Kč, a jeho další dvě díla s názvem Zrození čsl. státu (kat. č. 422) a Mars a Venuše poválečná (kat. č. 427) byla dokonce ohodnocena nejvyšší cenou za grafickou tvorbu, a sice částkou 4 400 Kč.

5.3.2.3 Neprodejná grafická díla Tak, jako v malířství a sochařství, nebyla ani v oblasti grafiky uvedena v oficiálním ceníku prodejních děl cena některých grafických prací. Jednalo se o 61 grafických děl od 21 autorů. Bylo to jedenáct z dvanácti vystavených děl Jaroslava Bendy, a sice Kresba ke známce s holubicí (kat. č. 335), Kresba ke známce legionářské (kat. č. 336), Kresba k líci a rubu dukátu (kat. č. 338), Lit. kresba k rubu dvacetikoruny (kat. č. 339), Líc pětikoruny, pokusná (kat. č. 340), Pověřovací list pro vyslance, pergamen se zlacením (kat. č. 341), Tři práce písmové (kat. č. 342), Adresa města Prahy v Paříži (kat. č. 343), Pergamen o zvolení přes. T. G. Masaryka (kat. č. 344), Pergamen o založení Moderní galerie a skříňka, kladivo, lžíce (kat. č. 345) a Knižní práce (kat. č. 346). Dále to byly Benátky (kat. č. 347), které zhotovil Bruno Beran či kresba Rue St. Jaques (kat. č. 359) Gustava Böhma. Oceněno nebylo ani všech deset vystavených děl Huga Boettingera, a sice K. M. Čapek-Chod (kat. č. 360), Adolf Krössing (kat. č. 361), K. B. Mádl (kat. č. 362), Architekt Joža Gočár (kat. č. 363), Pietro Mascagni v Praze (kat. č. 364), Lučištník (kat. č. 365), Pramen (kat. č. 366), Z cyklu: Amor a Psyche I. (kat. č. 367), Z cyklu: Amor a Psyche II. (kat. č. 368) a President T. G. Masaryk (kat. č. 369). Mezi další neohodnocená díla patřila Pradlena (kat. č. 385) Petra Dillingera, kresby Portrét mojí babičky (kat. č. 402) a Vlastní portrét (kat. č. 403), které vytvořil Karl Harrer, dílo Pátečníci (kat. č. 409) od Adolfa Hoffmeistera, kolorovaná kresba Balada o javoru (kat. č. 432), kterou vytvořil Bohumil Krs, jediné vystavené grafické dílo Alfreda Kunfta s názvem Litografie (kat. č. 433), dále Kolorovaná kresba pro dětskou knížku (kat. č. 442) Josefa Lady, lept Trenčín (kat. č. 447) Richarda Laudy, uhlokresba Dvůr moravského zemského musea dříve (kat. č. 451) od Dorette Loew, litografie Starý muž (kat. č. 461) a Ženský akt (kat. č. 462), vytvořené Rudolfem Matherou, dřevoryt Z Nízkých Tater (kat. č. 473), jenž vytvořil Arno Nauman či Výběr ilustrací k Jiráskovu „Temnu“ (kat. č. 476) od Augusty Nekolové. Do ceníku nebyly zahrnuty rovněž dvě litografie Vojtěcha Sedláčka, Malíř (kat. č. 510) a Koně u hospody (kat. č. 511) či Portrét se psy (kat. č. 543), jehož autorem byl Alfred Strnischtie. Rovněž nebylo ohodnoceno sedm z dvanácti vystavených děl Tavíka Františka Šimona, a sice Karlův most a Křižovníci (kat. č. 544), 77

Karlův most a Hradčany v zimě (kat. č. 548), Staroměstské náměstí v zimě (kat. č. 549), Národní divadlo v zimě (kat. č. 552), Newyorská ulice večer (kat. č. 553), Broadstreet a bursa v New Yorku (kat. č. 554) a Brooklynský most a City v New Yorku (kat. č. 555). Mezi další neohodnocená díla v ceníku patřilo všech sedm vystavených grafických děl Maxe Švabinského, a sice Rajská sonáta, list III. (kat. č. 556), President dr. T. G. Masaryk (kat. č. 557), Podobizna paní (kat. č. 558), Labe, II. stav (kat. č. 559), Mythus (kat. č. 560), Idyla (kat. č. 561) a Ceres (kat. č. 562). Dále to bylo sedm dřevorytů od Karla Vika, a sice Cestou (kat. č. 577) a barevné dřevoryty Šest listů z knihy „Praha“ (kat. č. 582-587). Posledním takto neohodnoceným dílem byl lept S. M. Salute, Benátky (kat. č. 590) od Jana C. Vondrouše.

5.4 Architektura Vzhledem k tomu, že je pro tuto práci z hlediska výtvarného umění prioritní malířství, sochařství a grafika, tak oblasti architektury a jejího zastoupení na brněnské výstavě bude věnována pozornost spíše okrajově. Z této oblasti tedy byly na Výstavě soudobé kultury prostřednictvím fotografií, perspektiv a projektů reflektovány práce 43 významných architektů. Nejvíce ukázek architektonických prací zde měli vystavené architekti Bohumír Kozák a Artur Payr. V případě Bohumíra Kozáka (* 1885 Velká Lhota, † 1978 Praha) zde byly prostřednictví perspektiv a půdorysů k nahlédnutí jeho návrhy, týkající se Obchodního domu v Praze, Státní mincovny v Praze, Obytného domů v Praze, Sportovního domu v Praze a také Přemostění nuselského údolí. Artur Payr (* 1880 Bregenz, † 1937 Praha) zde měl taktéž fotografie svých pěti projektů, byla to Dělnická kolonie, Vodárna v Kadani, Stavební plány pro severozápadní trať, Státní galerie v Praze, III. cena a Most přes nuselské údolí. Fotografie jeho návrhu Státní galerie byla, jako jedna z mála ukázek architektonické práce, reprodukována ve výstavním katalogu. Dva architekti zde měli prezentovány čtyři svá architektonická díla. Prvním z nich byl Rudolf Kříženecký (* 1861 Zadar, † 1939 Praha) a jeho projekty a půdorysy objektu Vysoká škola technická v Dejvicích (vysoká škola obchodní a speciálních nauk), Vysoká škola technická, observatoř, Vysoká škola technická (vysoká škola obchodní) a Vysoká škola technická v Dejvicích (ústředí). Druhým architektem byl Oldřich Tyl (* 1884 Ejpovice, † 1939 Praha), který prezentoval prostřednictvím plánů a projektů své návrhy jednotlivých objektů. Jednalo se o stavby Dům YWCA v Praze, Záložna v Uhřiněvsi, Soukromý dům v Praze a Pražské vzorkové veletrhy. Ukázkový model Pražských 78

vzorkových veletrhů byl reprodukován v obrazové příloze katalogu výstavy. Tři významní architekti vystavovali fotografie a projekty svých tří návrhů. Prvním z nich byl již zmíněný Josef Gočár (* 1880 Semín, † 1945 Jičín), kdy bylo možné vidět perspektivy a půdorysy tří objektů, a sice Palác pojišťovny „Fönix“ Praha, Katolický kostel ve Vršovicích a Budova ředitelství státních drah v Hradci Králové. V katalogu brněnské výstavy byla navíc reprodukována fotografie jeho Československého pavilonu na výstavě v Paříži v roce 1925. Druhým architektem byl Alois Dryák (* 1872 Olšany u Kladna, † 1932 Praha) a vystavené fotografie jeho projektovaných staveb. Jednalo se o Sokolský stadion v Praze, Dům Orbis v Praze a Radiopalác v Praze. Posledním architektem, vystavujícím ukázky svých architektonických návrhů, byl Ladislav Machoň (* 1888 Praha, † 1973 Praha). Jednalo se o Reálku v Pardubicích, Obchodní dům v Pardubicích a Poštovní úřad v Luhačovicích. Celkem sedm architektů zde mělo prostřednictvím různých dokumentů vystaveny dvě architektonické práce. Příkladem byl Milan Babuška (* 1884 Dubí u Kladna, † 1953 Praha), od kterého zde bylo k vidění perspektivy a půdorysy lázní. Jednalo se o Lázně Velichovky a Lázně Jáchymov. Dalším významným architektem byl Bohumil Chvojka (* 1886 Bezděkov, † 1962 Plzeň), který působil v Plzni, kde také pracoval na dvou významných objektech, jehož pohledy a perspektivy byly k vidění na brněnské výstavě. Jednalo se o Okresní nemocenskou pojišťovnu v Plzni a Denisovo nádraží v Plzni. Fotografie dvou svých projektovaných staveb zde měl i architekt Pavel Janák (* 1882 Praha, † 1956 Praha), a jednalo se o Škodovy závody v Praze a Riunione Adriatica v Praze. Architekt František Kavalír (* 1878 Osek, † 1932 Praha) zde měl taktéž vystavené fotografie svých dvou navržených architektonických staveb, a sice Obchodní školu v Praze a Palácové nádvoří v Praze. František Kerhart (* 1897 Poděbrady, † 1963 Praha) pracoval na dvou stavbách, a jednalo se o Spořitelnu v Poděbradech a Museum v Pardubicích. Projekty ke dvěma stavbám od Karla Tymicha (* 1893 Lhota nad Moravou) byly taktéž vystaveny na výstavě a jednalo se o Řemeslnickou školu v Litomyšli a Ústav slabomyslných. Posledním architektem, jehož dvě práce byly prostřednictvím fotografii reprodukovány, byl Jan Zázvorka (* 1884 Praha, † 1963 Praha), a bylo to Mausoleum na Žižkově a Památník Odboje na Žižkově. Zbývajících 29 architektů prezentovalo jednu ukázku svého architektonického díla. Byl to německy mluvící architekt meziválečného období Heinrich Fanta (* 1877 Vídeň, † 1941 Brno), který byl považován za jednoho z nejvýznamnějších architektů z okruhu brněnské techniky. Byl také profesorem na Německé vysoké škole technické v Brně, kde se dokonce stal dvakrát děkanem a dvakrát rektorem. Fanta navrhl a zrealizoval značné množství staveb 79

v severních Čechách, vytvořil řadu projektů pro židovské klienty v Úpicích a Trutnově a také se zabýval přestavbou interiérů a různých prostorů.138 Na výstavě byla ukázka architektonické práce jeho Obchodního domu v Praze. Na této výstavě byla rovněž ukázka Kancelářského domu v Hronově, na kterém Heinrich Fanta spolupracoval s dalším významným německým architektem Emilem Tranquillinim (* 1884 Vídeň, † 1955 Innsbruck), působícím rovněž jako profesor na Německé vysoké škole technické v Brně. Zde vedl oddělení pro středověké stavitelství, ale také byl profesorem v oblasti kresby a kresby ornamentu. Kromě účastí na dvou soutěžích v Brně a Jablonci nad Nisou ho s Heinrichem Fantou pojila společná tvorba a sdílení společného ateliéru.139 Další ukázkou na brněnské výstavě byly půdorysy Okresní nemocnice v Hradci Králové, jehož architektem byl Bedřich Adámek (* 1891 Bílavsko, † 1961 Praha), ukázka stavby Uměleckého domu v Bratislavě, jež byla společným dílem architektů Aloise Balána (* 1891 Valašské Meziříčí, † 1960 Zlín) a Jiřího Grossmanna (* 1892 Praha, † 1957 Praha), půdorysy a perspektivy Sokolského domu v Českých Budějovicích, jehož architektem byl Karel Chochola (* 1893 Plzeň, † 1942 Tábor), fotografie Domu YMCA v Praze od architekta a grafika Eduarda Hniličky (* 1887 Praha, † 1967 Praha) či fotografie Plynárny v Michli od Josefa Kalouse (* 1889 Praha, † 1958 Brno), vítěze návrhu na stavbu výše uvedeného Obchodně-průmyslového paláce. Dále byly na výstavě vystavené půdorysy a perspektivy Hospodářské školy v Poděbradech, jejíž autorem byl architekt Vojtěch Kerhart (* 1892 Poděbrady, † 1978 Poděbrady), vystavené dokumenty Úřední obecní budovy v Praze 1, na kterém spolupracovali dva architekti Oktáv Koutský (* 1885) a Vladimír Ježek (* 1887 Praha, † 1968 Praha), plány Ředitelství státních drah v Olomouci, jehož tvůrcem byl architekt a pedagog Vojtěch Krch (* 1892 Hořice, † 1966 Praha) či ukázky z Výstavy v Mladé Boleslavi, za kterou stál významný architekt, malíř, sochař, scénograf a pedagog Jiří Kroha (* 1893 Praha, † 1974 Praha). Architekti Vilém Kvasnička (* 1885 Třeboň, † 1969 Praha) a Jan Mayer (* 1889 Lovosice, † 1959 Praha) spolupracovali na budově Nemocnice Milosrdných v Praze, jejichž plány byly taktéž součástí expozice. Další vystavené projekty se týkaly Obchodního domu v Praze, jehož tvůrcem byl Ludvík Kysela (* 1883 Kouřim, † 1960 Praha). K vidění zde byly i perspektivy a půdorysy Vysoké školy zvěrolékařské v Brně od brněnského architekta Miloše Lamla (* 1884 Brno, † 1964 Brno), plány Státních obytných domů v Praze, jejichž tvůrcem byl František Libra (1891 Herálec – 1958 Praha), ukázky 138

KROUPA, Jiří; PELČÁK, Petr; WAHLA, Ivan. Brněnští němečtí architekti. Brno: Obecní dům Brno, 2012, s. 94. 139 Ibid., s. 98.

80

Zemské úřadovny Všeobecného pensijního ústavu v Bratislavě, na které spolupracovali architekti Jindřich Merganc (* 1889 Žamberk, † 1974 Bratislava) a Otakar Klimeš (* 1890), plány a fotografie Ústavu hluchoněmých v Plzni od architekta Václava Neckáře (* 1896 Mladá Boleslav, † 1964 Plzeň), plány Sokolovny v Bratislavě od Josefa Novotného, projekty Sehnoutkova domu v Černošicích od architekta a pedagoga Otakara Novotného (* 1880 Benešov, † 1959 Praha), plány a ukázky půdorysů Tiskárny v Bratislavě, jejíž tvůrcem je architekt Bohumil Sláma (* 1887 České Budějovice, † 1961 Praha), plány Obchodního domu v Praze od architekta a návrháře nábytku Rudolfa Stockara (* 1886 Doloplazy, † 1957 Praha), dále se jednalo o ukázku stavby Hlavův ústav v Praze, jenž byl dílem českého konstruktivistického architekta Aloise Špalka (* 1883 Praha, † 1940 Praha), plány Školy bytového průmyslu v Praze, kterou navrhl architekt a výtvarník František Vahala (* 1881 Hustopeče nad Bečvou, † 1942 Praha), ukázky Zemědělského muzea v Praze, jenž navrhl Jan Víšek (* 1890 Božejovice, † 1966 Brno), vystavené fotografie Cementárny v Králově Dvoře, jehož projektantem byl Karl Winter (* 1894 Úpice, † 1964 Hrádek nad Nisou) a poslední vystavené fotografie se týkaly Stavby podloubí, jehož architekti byli Ernst Wuhrmann (* 1883, † 1957) a Gustav Fritsch.

81

6 OHLASY NA VÝSTAVU SOUDOBÉ KULTURY V DOBOVÉM TISKU O brněnské výstavě referovaly společenské i odborné časopisy a deníky, a to jak domácí, tak zahraniční. Byly to například Lidové noviny, Volné směry, Salon, Svoboda, Stavba, Kultura a regionalismus, Horizont, Bibliofil, Stavitel, Český svět, Československý deník, Přítomnost, Pestrý týden, Brněnský deník, Moravské slovo, Národní noviny nebo také německý tisk Tagesbote. Výstavní výbor se postaral o důkladnou propagaci, kdy rozeslal do všech okresů a obcí reklamní prospekty a vyzýval k organizování hromadných zájezdů na výstavu. Na měsíční cestu po celé republice vyjel dokonce reklamní automobil, a motivační čin vykonala i železnice, jež poskytovala četné slevy a vypravovala speciální vlakové soupravy. Pravidelné informace poskytoval i již zmíněný Radiojournal, jenž informoval o výstavě a jednotlivých pracích. Český svět přinesl článek, jenž přímo pobízel k návštěvě výstavy: „Jubilejní výstava, která dokazuje naši soběstačnost a cizině pak naši zdatnost a vyspělost, zasluhuje největších návštěv, aby jak její morální význam byl využit, tak finančně byla podpořena, neboť jest to podnik náš, podnik celostátní.“140 O Výstavě soudobé kultury referovali také pisatelé zahraničního tisku. Ostatně dle Výstavního výboru Výstavy soudobé kultury v Brně pořádali němečtí novináři 27. května 1928 sjezd, kterého se zúčastnili kromě novinářů z Československa také 55 novinářů z Německa, 45 z Rakouska, dále němečtí novináři z Maďarska, Polska a dalších států.141 V dobovém tisku pak lze vidět jak pozitivní ohlasy, tak i skeptické či zcela negativní. Velice optimisticky zněl článek K. Z. Klímy v Lidových novinách, který pronesl: „Brněnská výstava, možno prorokovati, bude v neposlední řadě vysokou školou názoru a vkusu v otázkách estetiky stavební, oduševnělé propagandy a stylové reklamy a uspíší asi vývoj o celé desetiletí. Bude representační v jiném smyslu tohoto otřelého slova: jakožto soubor snažení, které dává kulturním a ideovým silám ostrý náraz kupředu, žene je dál a v zrychleném tempu, nezatíženém museálním odleskem věcí a směrů minulých.“142 Klíma byl přesvědčený o bezkonkurenčnosti této výstavy a její zajímavou pověstí pro veřejnost i zahraničí.

140

Jubilejní výstava v Brně. Český svět. 1928, č. 44, s. 7. Archiv města Brna, presidiální spisovna, karton č. 213, inv. č. 983. Výstavní výbor Výstavy soudobé kultury v Brně zde dne 22. května 1928. 142 Pyšný den. Lidové noviny. 26. května 1928, roč. 36, č. 267, s. 1. 141

82

I spisovatel Oldřich Zemek se vyjádřil k výstavě kladně a podrobně o ní referoval v Bibliofilu. Až poněkud nadneseně zde prohlásil: „Ten, kdo mezi dobrým dovede kritickým zrakem nalézti to nejlepší, prožije zde chvíle vrcholné duševní rozkoše.“143 Zemek vyjádřil obdiv zejména k olejomalbě Jana Zrzavého Krajina s lomem, kterou nazval nejkrásnějším obrazem z celé expozice. Obdivoval také Špálův obraz U Berounky, kde vyzdvihoval jeho zacházení s barvou a skvělé vystižení vody, či Kremličkovu Pradlenu, která je dle něj svojí barevností zcela virtuózní a ideově velmi procítěná. Z oblasti sochařství ohodnotil nejpozitivněji Štursovo dílo Raněný, které taktéž považoval za vrchol tvorby tohoto umělce. K dalším sochařským dílům se vyjádřil následovně: „Jak bylo by možno nevšímavě minouti dřevěné sousoší Slepci?! Vždyť do jeho postojů, tváří i gest vdechl mistr Bílek vše, čím jeho umění dorůstá legendární vroucnosti a krásy! Kafkovo Probuzení, jeho Polibek, Úprkův Tanec hošije, Gutfreundův Portrét Karla Tomana, Březova Moje matka, Hlavicovo Jaro a Léto v pavilonu země Moravy, Kubíčkův Poslední polibek v pavilonu školství – co socha, to umělecké vítězství, posilující víru v naši výtvarnou budoucnost.“144 Z grafické tvorby obdivoval zejména Rambouskovy barevné litografie či lepty Petra Dillingera a Vojtěcha Sedláčka. Obdivoval také Fialovy dřevoryty, které ač jsou technicky dokonalé, zůstávají stále příliš závislé na Švabinkém. Vyjádřil se také k tvorbě Heleny Bochořákové-Dittrichové, jejíž umění nazval mužně odvážnou grafikou, která již má své skvělé místo ve výtvarném umění.145 Naproti tomu byl článek ve Volných směrech, který sepsal Jaromír Pečírka, poněkud odlišného názoru. V první řadě se jeho výhrada týkala malého výstavního prostoru pro československé výtvarné umění. Dle něj je nepochopitelné, proč byla například odbornému školství věnována o polovinu větší výstavní plocha, když je výtvarné umění jednou z nejpodstatnějších

složek

kultury.

Dále

poukázal

na

hlavní

problém

výstavy

Československého výtvarného umění 1918-1928. Ačkoli samotnou myšlenku uspořádat výstavu tohoto druhu přijal velice pozitivně a celou architekturu výstaviště nazval pokrokovou, tak s koncepcí výstavy a především výběrem vystavených děl byl značně nespokojený. K tomu se vyjádřil následovně: „Bylo-li částí programu brněnské výstavy ukázati naši výtvarnou kulturu deseti let, bylo by bývalo třeba vybrat z toho nezměrného množství produktů takové, o nichž aspoň dnes můžeme pravděpodobně tvrditi, že přečkají svou dobu, že budou i v budoucnosti představitelem dnešní kultury, že vytvoří tradici, nebo že 143

ZEMEK, Oldřich. Dojmy z Výstavy soudobé kultury. Bibliofil, 1928, roč. 6, č. 2, s. 34. Ibid., s. 35. 145 Ibid., s. 37. 144

83

alespoň prodlužují tradici minulou. Ale není dobře možno, dokazovati stupeň kultury věcmi, které už dnes pokládáme za pravý opak všeho kulturního snažení, které snažení to buď brzdí, nebo je převrací v karikaturu.“146 Pečírka zde tvrdí, že uspořádat hodnotnou a odpovídající výstavu výtvarného umění je snadné, neboť české výtvarné umění je velice bohaté na kvalitní díla. Autoři vystavených děl byli členy uměleckých spolků, které měly uspořádání výstavy na starosti. Snahu uměleckých spolků domluvit se ke společné práci sice přijal kladně, ovšem s následující výhradou: „…výsledkem spolupráce těchto uměleckých korporací jest, jak v Brně vidíme, naprosto skreslený obraz naší soudobé výtvarné kultury (což není totéž, jako výtvarná produkce). Návštěvník výstavy dozví se sice, že máme např. dvě stě padesát malířů a sochařů (mohlo by jich být tisíc – to již je stejné), ale nedozví se, kteří malíři jsou vskutku představiteli naší výtvarné kultury. Může si vybrat mezi Štursovým ‚Raněným‘ a Pekárkovou ‚Vltavou‘ – obě ta díla jsou tu vystavena vedle sebe, jako stejně cenné umělecké projevy. Výstava brněnská měla mít v prvé řadě též poslání výchovné, měla ukázat co je cenného v našem umění, bohužel úkolu toho neplní. Bylo by bývalo lépe – a je to názor dnes již všeobecný – vystavit dvacet souborů našich předních výtvarníků a ne sestavit jakýsi ‚Glaspalast‘ či ‚Salon‘, které – jak známo – umění neprospívají, nýbrž je ubíjejí.“147 Pečírka tvrdil, že pro výstavu takového charakteru a výběr uměleckých děl je správné pouze jedno kritérium, a sice hodnota uměleckého díla. Návštěvníci dle něj sice viděli spoustu krásných děl, ale nemohli získat adekvátní přehled o tom, co bylo v letech 1918-1928 skutečně stvořeno. Vyjádřil se: „Tato výstava je prostě obdobná, každé libovolné sezónní výstavě.148“ Pečírka byl toho názoru, že by bylo lepší poukázat na Josefa Václava Myslbeka a Jana Štursu a jejich žáky, či hlouběji ukázat prostřednictvím fotografii vývoj české architektury. Stěžoval si, že například na dílo tak významného architekta, jakým byl Jan Kotěra, zde vůbec nebylo poukázáno. Nebyl to výběr, co dle něj utvářelo výstavu, ale kompromis. Obdobný názor vyjádřil Karel Teige v časopisu Stavba. Hned úvodem bylo znát jeho zklamání z organizace výstavy jako takové: „Nejde jen o exposici československého výtvarného umění… jde také a především o umění vystavovati. A v tomto ohledu nutno říci hned předem, že výstava soudobé kultury, která v nejednom oboru přináší mnoho cenného, významného a námětného, v neposlední řadě např. několika architekturami výstavních budov – propadá z umění vystavovati na celé čáře.“149 Ostře také kritizoval Hlavního průvodce 146

PEČÍRKA, Jaromír. Výstava soudobé kultury. Výtvarné umění. Volné směry, 1928, roč. 26, č. 1, s. 69. Ibid., s. 71. 148 Ibid., s. 74. 149 TEIGE, Karel. Výtvarné umění na brněnské Výstavě soudobé kultury. Stavba, říjen 1928, roč. 7, č. 4, s. 44. 147

84

brněnské výstavy, kde konstatoval bezvýznamnost jeho obsahu, kdy je zde vyjmenován celý adresář jmen spolupracovníků výstavy, který je ale pro obyčejného diváka zcela nezajímavý. Dále také kritizoval článek k desátému výročí Československa, kde se neustále cituje Komenský a další obdobné fráze. Teige dodává: „Stejně špatně jako v tomto průvodci orientuje se divák všude na celé výstavě. Základní chybou našeho nedostatečného umění vystavovati jest to, že zapomíná, že umění vystavovati je především uměním organizovati, uměním velkorysého plánu a jasných dispozic, a nikoliv výhradně uměním aranžovati a dekorovati. Logičnost a jasná orientace, přehlednost a markantní nápadnost je to, čeho se brněnským exposicím téměř vesměs nedostává.“150 Expozici výtvarného umění ohodnotil velice negativně, kdy především odsuzoval ideové rozdělení umělců na dva tábory, a sice na levý pokrokový a pravý konzervativní. K tomuto se vyjádřil ne příliš lichotivě: „V exposicích pravého a konservativního bloku ovšem nenalézáme nic duchem soudobého: je to sentimentální idyla, naturalismus, archaismus, folklor, umění bez vzletu a síly. Avšak exposice pokrokového bloku ukazuje, že takovéto parlamentární rozdělení na levici a pravici neodpovídá faktickému stavu, neboť ani zde není téměř nic moderního, ale hodně téže sentimentální idyly a téhož kýče. Dokonce i těch několik málo autorů, jež smíme považovati za české moderní výtvarníky – Štýrský, Toyen, Šíma, Mrkvička a nemnozí jiní – nejsou tu vůbec zastoupeni. Na pravici i na levici převládá akademismus profesorů: Švabinský, Šimon, Kafka, Dvořák,

Hynais,

Obrovský,

a

jakýsi

novoakademismus

někdejších

modernistů

a

polomodernistů, v podstatě právě tak eklektický: Kremlička, Holan, Špála, Beneš, Rabas, Rada; sochy Gutfreundovy a obrazy Fillovy téměř jediné ukazují, že je u nás také ještě jiné než akademické či pseudoimpresionistické umění. Exposice malířské akademie a uměleckoprůmyslové školy, kde žáci se omezují na plagování děl svých učitelů, ukazuje, že odtud nelze se nadíti významnějšího a průbojnějšího uměleckého dorostu.“151 Kromě expozice československého výtvarného umění také ostře kritizoval expozici Svazu československého díla či expozici vědy, a především pak instalaci jednotlivých expozic architekta Jiřího Krohy, kterou nazval zcela nemožnou a nelogickou. Krohovu instalaci hlavního pavilonu dokonce přirovnal ke skladišti kulis velikého divadla. Tuto svoji ostrou kritiku Teige uzavřel opět ne příliš lichotivě: „Výstava soudobé kultury ukázala, že v umění vystavovati jsme, právě tak jako v umění propagace a reklamy, dosud velmi neumělými a neinformovanými začátečníky. Tak jako naše obchodní a průmyslová propaganda je malosvětská, jako naše plakáty, reklamní 150 151

TEIGE, Karel. Výtvarné umění na brněnské Výstavě soudobé kultury. Stavba, říjen 1928, roč. 7, č. 4, s. 44. Ibid., s. 47.

85

tiskopisy a výkladní skříně jsou maloměstské a idylické, právě tak organisace a aranžmá našich výstav jsou nepoutavé, nedůrazné a nevýrazné.“152 Závěrem stihl zkritizovat i výstavní plakát Františka Süssera, který byl dle jeho názoru svojí kompozicí vhodný spíše pro potulný cirkus než pro Výstavu soudobé kultury.

152

TEIGE, Karel. Výtvarné umění na brněnské Výstavě soudobé kultury. Op. cit., s. 47.

86

7 ZÁVĚR Výstava soudobé kultury byla v Brně první velkolepou událostí, uspořádanou na oslavu trvání deseti let samostatného Československého státu a reprezentující výsledky tvůrčí práce z různých oblastí lidské činnosti. Tuto akci navštívilo celkem 2 698 142 osob. Při srovnání s počtem obyvatel tehdejšího Československa se 141 dní trvání výstavy se jedná o 19 110 osob za den. Z toho se návštěva na výstavě dělila na denní a večerní dobu, přičemž denní návštěvnost byla 1 452 148 osob a večerní návštěvnost 1 242 994 osob. Z těchto čísel tedy plyne denní průměr 19 310 osob a 8 800 osob za večerní průměr. Zjistit návštěvnost dle území tehdejší republiky lze například díky školním výpravám a zápisů městské ubytovací kanceláře. Podle těchto záznamů vyplývá, že z Čech bylo organizováno 740 výprav se 38 703 osobami, z Moravy a Slezska 1 383 výprav se 64 006 lidmi a ze Slovenska a Podkarpatské Rusi to činilo 391 výprav s 19 916 účastníky. Z dobového tisku je však patrné zklamání ze slabé účasti pražského obyvatelstva. V novinách byl často kritizován nezájem a negativní postoj pražského obyvatelstva k brněnské výstavě. Vše ale bylo přisuzováno neustálému konkurenčnímu boji a rivalitě mezi oběma zeměmi tehdejší republiky.153 O velkém významu této výstavy svědčí i několik návštěv tehdejšího prezidenta Československé republiky T. G. Masaryka. O jeho příjezdu a potenciálním programu opět informovaly Lidové noviny.154 Na výstavu přijížděli i významní představitelé ostatních států, například 1. června 1928 dorazila čtyřčlenná delegace z Belgie, a sice starosta města Lutych a bývalý belgický ministr železnic, prezident belgické inženýrské komory, předseda výstavního výboru výstavy pořádané v Belgii a belgický poslanec. Dle nařízení Presidia Městské rady se musela Městská rada postarat o oficiální přivítání takových návštěv, zaopatřit jejich program a zajistit slavnostní oběd i večeři.155 Ale i přesto, že se jednalo o tak důležitou událost v dějinách československého výstavnictví, v odborné či jiné literatuře se o ní pojednává velmi sporadicky. Pro vytvoření této magisterské diplomové práce bylo nezbytné zpracovat rozsáhlý literární přehled v seznamu použité literatury na konci této práce. Další materiály se nacházely v Moravském zemském archivu v Brně, v Archivu města Brna či Archivu Masarykovy univerzity v Brně. V případě Moravského zemského archivu je k tomuto tématu k dispozici fond H 98, karton č. 21, inv. č. 111 Pavilon Akademie výtvarných umění, kde je 153

REJZEK, Jaroslav. Bilance výstavy soudobé kultury. Přítomnost. 1. listopadu 1928, roč. V., č. 32, s. 680-681. Jubilejní výstava v Brně. Lidové noviny, 15. června 1928. 155 Archiv města Brna, presidiální spisovna, karton č. 213, inv. č. 983. Presidium Městské rady zemského hlavního města ze dne 31. května 1928. 154

87

k nahlédnutí pouze kolaudační a superkolaudační protokol. Dále je zde velice rozsáhlý fond H 106, karton. č. 1, inv. č. 3 Výstava soudobé kultury – zápisy, katalogy, fotografie. Tento fond obsahuje rozsáhlé množství oficiálních dokumentů, protokolů a zápisů o konaných jednáních, různé smlouvy, povolení, objednávky, správa stavby, organizace výprav, zájezdů a ubytování, smlouvy mezi Výstavou soudobé kultury s dalšími firmami, rozhovory s předními pracovníky výstavy, úřední dopisy či různá oznámení, stížnosti a zprávy tiskového odboru. Tento fond dále obsahuje finanční zprávy, rozpočty, příjmy a výdaje a kompletní účetnictví. Jedná se tedy o materiály, zabývající se správou a organizací Výstavy soudobé kultury. V Archivu města Brna je k dispozici fond A 1/26 – Presidiální spisovna 1888-1932, inv. č. 983, krabice č. 213, VSK v Brně, který je svým obsahem obdobný jako fond Moravského zemského archivu. Čili obsahuje dokumenty, týkající se přípravy výstavy, účasti města na výstavním výboru, obsahuje dokumenty, týkající se významných návštěv, organizace a činnosti městské ubytovací kanceláře či různé sjezdy u příležitosti výstavy. Dokumenty jsou z období let 1927-1929. Dále je ve fondu s inv. č. 985, VSK v Brně možné nalézt novinové výstřižky článků o výstavě z let 1927-1928. Je možné také nahlédnout do fondu U 5, obsahující sbírku fotografií či U 22 se sbírkou pohlednic. V Archivu Masarykovy univerzity v Brně se nachází fond Vladimíra Úlehly, který se za Masarykovu univerzitu na pořádání výstavy značně podílel. Ve fondu jsou ovšem materiály, vztahující se pouze k expozici Věda, duchová a technická kultura a školství vysoké. Fond A UJEP B 57 V. ÚLEHLA obsahuje v pěti svazcích fotografie z výstavy této expozice a fond B 57 Vladimír Úlehla, karton č. 18, inv. č. 888 až 898 zahrnuje veškeré dokumenty, týkající se organizačních záležitostí. Ačkoli fondy ze všech tří archívů obsahují dobové materiály, bohužel se však vztahují k organizačním záležitostem výstavy. Pokud by se tedy pokračovalo v bádání, tyto materiály mohou pomoci například při provedení rekonstrukce celé výstavy. Jak se ale ukázalo, k samotné expozici výtvarného umění zde nejsou relevantní zdroje. Tato magisterská diplomová práce tedy přispívá ke komplexnímu seznámení s touto expozicí na významné brněnské výstavě. Práce byla započata obecnou kapitolou, pojednávající o historii světových i českých výstav, které předcházely a byly inspirací pro Výstavu soudobé kultury v Brně. Následně byla zpracována kapitola, týkající se výstavby brněnského výstaviště, samotné realizace výstavy, a zpracování odborů a programů celé výstavy. Po té následovalo zpracování hlavní části magisterské diplomové práce, a sice

88

zastoupení výtvarného umění na Výstavě soudobé kultury. Hlavní část celé práce je tak rozdělena do čtyř podkapitol. Jedná se o malířství, sochařství, grafiku a architekturu. Z provedeného výzkumu v oblasti malířství vyplynulo, že na výstavě bylo vystavených 327 malířských děl od 192 malířů. Nejvíce zastoupeným malířem byl Max Švabinský se svými 14 obrazy. Alfred Kunft a Vojtěch Sedláček zde měli 6 děl a Václav Rabas s Janem Zrzavým 5 děl. Osm autorů zde mělo čtyři vystavená díla, dalších 20 malířů mělo vystavených každý po třech dílech, 39 malířů po dvou dílech a zbývajících 119 umělců zde mělo vystaveno jedno dílo. V této podkapitole se pojednávala i národnostní otázka a pozornost tak byla zaměřena nejen na české malíře, ale i na německy hovořící umělce. Nejvíce zastoupeným německým malířem byl Alfred Kunft se svými 6 obrazy a po něm následoval Bruno Beran se 4 obrazy. 3 díla pak vystavovali Gustav Böhm, Maxim Kopf a Karl Krattner. Pro komplexní představu byl na konci výčet všech ostatních vystavujících malířů na Výstavě soudobé kultury. Tato díla byla také zkoumána z hlediska jejich nabídkových cen, kdy se vytvořila čtyři cenová pásma, obsahující jednotlivé cenové kategorie, do kterých byli umělci a jejich díla zařazeni. Mezi nejdražšími malířskými díly zde byly dva obrazy od Aloise Kalvody, a sice U Macochy a Absolonův výhled ze dna Macochy (ranní slunce), a jedno dílo Karla Krattnera Kristus pod křížem. Tato tři díla byla ohodnocena částkou 38 500 Kč. Pro zajímavost zde byla na konci této podkapitoly uvedena i neprodejná díla, kdy se jednalo o 105 neprodejných malířských děl od 69 autorů. V oblasti sochařství zde vystavovalo 39 sochařů svých 132 sochařských děl. Nejvíce zastoupeným sochařem byl Bohumil Kafka, který měl vystavených 8 děl. Po Kafkovi následoval Jan Štursa se svými 6 díly a Otto Gutfreund s Karlem Dvořákem měli vystavených 5 děl. Tři sochaři vystavovali 4 díla, dva umělci po 3 dílech, dalších 13 sochařů vystavovalo 2 díla a zbývajících 16 umělců mělo vystaveno 1 dílo. I v sochařství se řešila otázka národnostního složení a důraz byl opět kladen na německy hovořící umělce. Mezi nejvíce zastoupené německé sochaře patřili Karel Vogel a Mary Duras, kteří měli vystavená 4 díla. Řadu bronzových medailí a plaket pak vystavovali Viktor Oppenheimer či Karl Korschann. I zde byl na konci výčet všech vystavujících sochařů a především pak nabídkové ceny za umělecká díla. V sochařství byla vytvořena tři cenová pásma, která rovněž obsahovala různé cenové kategorie. Nejvyšší částkou za umělecké dílo byly ohodnoceny dvě sochy Bohumila Kafky, kdy jeho Orfeus měl cenu 77 000 Kč a Probuzení dokonce 82 500 Kč. Dle oficiálního ceníku bylo i zde poukázáno na neprodejná díla, kterých bylo 93 od 28 umělců.

89

Co se týče grafiky, vystavených zde bylo 276 děl od 59 grafiků. Nejvíce zastoupeným grafikem byl Jaroslav Benda spolu s Tavíkem Františkem Šimonem, kdy každý vystavoval 12 svých uměleckých děl. Po nich následovali umělci Hugo Boettinger, Zdeněk Kratochvíl a Vladimír Silovský, se svými 10 grafickými díly a Josef Lada, Antonín Majer a Jan Rambousek s 9 díly. Šest umělců vystavovalo 8 děl, tři grafici 7 děl, čtyři autoři 6 děl, jeden umělec měl vystavených 5 děl, dalších deset autorů vystavovalo 4 díla, dva umělci 3 díla, devět autorů vystavovalo 2 díla a zbývajících patnáct autorů pouze jedno své dílo. Zpracování grafické části bylo obdobné, jako u malířství a sochařství, čili i zde se řešila národnostní otázka a němečtí umělci. Nejvíce zastoupenými umělci byli Rudolf Mather a Inge ThieleováPeschková se svými 4 grafickými díly. Vystavoval zde také Gustav Böhm, Erwin Görlach či Bruno Beran. Vzhledem k velkému množství umělců byl i zde výčet všech vystavujících grafiků, kteří nebyli uvedeni v hlavním textu. V této oblasti pak byla vytvořena dvě cenová pásma s několika cenovými skupinami. Nejvyšší cena za grafickou tvorbu byla 4 400 Kč, a ohodnocena tak byla dvě díla Zdeňka Kratochvíla s názvem Zrození čsl. státu a Mars a Venuše poválečná. A i zde bylo na konci poukázáno na neprodejná díla, kdy v tomto případě nebylo do ceníku zahrnuto 61 grafických děl od 21 autorů. Poslední zpracovanou oblastí byla architektura, které však byla pozornost věnována pouze okrajově. Jak již bylo uvedeno v hlavní části této práce, pro výtvarné umění a pro tuto práci je prioritní malířství, sochařství a grafika. Nicméně v práci je uvedeno všech 70 architektonických děl od 43 architektů, kteří měli prostřednictvím fotografií, perspektiv, různých plánů a projektů vystavené ukázky svých návrhů a zrealizovaných staveb. Z celkových 330 umělců na výstavě zde vystavovalo 235 českých autorů, 88 německých, po jednom umělci z Ruska, Polska a Maďarska a také čtyři umělci původem ze Slovenska. Je zarážející, že na rozdíl od německy hovořících bylo ze Slovenska zastoupeno jen několik umělců. Důvod mohl být v málo rozvinutém fenoménu výstavnictví na Slovensku, který přicházel primárně ze západu, kdy zvláště v Německu byly výstavy na vysoké úrovni. Také historická a politická situace a snahy o společnou koexistenci byly jistě důvodem českých zemí pro poskytnutí adekvátního prostoru německým umělcům. Co se týče ocenění umělců z hlediska prestiže, bylo z této magisterské diplomové práce patrné, že ve dvacátých letech byli ceněni učitelé a profesoři primárně z prostředí Akademie výtvarných umění v Praze. Totéž se týká i v případě německy hovořících umělců, kdy například dobově vysoce ohodnocený Bruno Beran je dnes již zapomenutým autorem.

90

Dnešní doba se k výtvarnému umění staví tak, že před klasickými umělci jsou oceněni spíše umělci avantgardní. Poslední kapitola v této byla zaměřena na ohlasy na samotnou výstavu, a především pak na expozici výtvarného umění. Pro zpracování této kapitoly bylo nezbytné zkoumání dobových novin a časopisů, uvedených již v úvodu této práce. Z tohoto množství bylo relevantní zpracování tisku, jakým byly například Lidové noviny, Český svět, Bibliofil, Volné směry, Stavba a další. Největší pozornost byla ale zaměřena na Volné směry a především pak na Lidové noviny. Ty vycházely dvakrát denně a svědomitě informovaly o dění na výstavě. Před samotným otevřením výstavy zde bylo možné dočíst, jak pokračují jednání a stavební práce na výstavišti. Po otevření a po celou dobu trvání výstavy taktéž informovaly veřejnost o dění na výstavišti, které se však pro tuto práci ukázaly jako nerelevantní. Noviny v drtivé většině svých článků komentovaly především denní návštěvnost, která je podána skutečně poctivě. Obzvláště pak byly komentovány školní zájezdy či výpravy a s tím spojená činnost Městské ubytovací kanceláře a zajištění slevy jízdného. Dále se noviny zabývaly významnými osobnostmi na výstavišti, návštěvou prezidenta, jednotlivými pavilony na výstavišti či dalšími, pro tuto dobu důležitými atrakcemi, jako elektrostatek a celková elektrifikace, či Absolonův mamut na výstavě. Zprávy o výtvarném umění byly v Lidových novinách velmi sporadické. Z relevantních dobových časopisů byly tedy patrné jak pozitivní, tak i negativní názory, a to zejména na výběr a zastoupení výtvarných umělců. Negativní kritika se týkala mj. toho, že taková důležitá složka kultury neměla ani adekvátní prostor pro vystavení odpovídajícího množství uměleckých děl. Ostrá kritika se však týkala samotného výběru umělců a jejich děl. Někteří kritikové považovali za nepřijatelné, že zde nevystavovali tak významní umělci, jakými byli například František Kupka, Josef Václav Myslbek, Otakar Kubín, Josef Šíma, Vojtěch Preissig, Jindřich Štýrský, František Foltýn, Karel Pokorný či Jaroslav Horejc. Mezi největší kritiky patřili Jaromír Pečírka, a zejména pak Karel Teige. Globálně však byly ohlasy na výstavu vesměs kladné. Přestože Výstava soudobé kultury v Brně patřila mezi nejdůležitější a nejvýznamnější události v historii Československa, náležitého zpracování, a to zejména v oblasti výtvarného umění, se jí v odborné literatuře zatím nedostalo. Ačkoli se v některých uměnovědných publikacích občas vyskytne zmínka, většinou se jedná o prosté konstatování bez hlubšího zkoumání. Tato magisterská diplomová práce tedy přispívá ke komplexnímu seznámení s expozicí výtvarného umění na významné brněnské výstavě. 91

RE S UM É Práce je věnována zastoupení výtvarného umění na Výstavě soudobé kultury v Brně roku 1928. Úvodní část se zabývá všeobecnou historií výstav a výstavnictví, stavbou brněnského výstaviště, a také realizací a programem samotné Výstavy soudobé kultury. Hlavní část práce je pak věnována zastoupení výtvarného umění na brněnské výstavě. Pozornost je zaměřena primárně na tři oblasti výtvarného umění, a sice na malířství, sochařství a grafiku. Okrajově se zabývá i architekturou. Na této významné akci vystavovalo velké množství umělců, proto je jejich selekce provedena dle počtu vystavených děl. Je zde také poukázáno na národnostní otázku v tehdejším Československu, kdy je pozornost věnována především německy hovořícím umělcům. Všechna vystavená díla jsou pak mj. zkoumána také z hlediska jejich nabídkových cen, a to prostřednictvím cenových pásem a jednotlivých cenových kategorií. Díky ceníku prodejních děl jsou zpracována také neprodejná díla. Na konci práce jsou pak uvedeny ohlasy na Výstavu soudobé kultury, zkoumané z dobového tisku.

SUMMARY The thesis focuses on representation of the fine arts at The Exhibition of Contemporary Culture in Czechoslovakia in Brno, 1928. The opening part describes the general history of exhibitions, the construction of the Brno Trade Fair and also the realisation of the program of The Exhibition of Contemporary Culture itself. The main part primarily focuses on three areas of fine arts, i.e.: painting, sculpture and graphic arts. It partially focuses on architecture. Many significant artists were presented at this exposition and therefore, their selection is based on the number of their displayed artworks. It also hints on the supra-national issue in the former Czechoslovakia, where the main attention is dedicated especially to the German-speaking artists. All the displayed artworks are then i.a. examined by the bid price according to price ranges and individual category prices. Non-sellable artworks based on the price list can also be found there. At the end of the thesis, there is a feedback on The Exhibition of Contemporary Culture based on the contemporary press.

92

RE S ÜM E E Meine Abschlussarbeit behandelt die Rolle der bildenden Kunst auf der Ausstellung von zeitgenössischer Kultur in Brünn in 1928. Das Einleitungskapitel widmet sich der allgemeinen Geschichte der Ausstellungen und den bildenden Künsten, dem Ausbau des Brünner Messegeländes und auch der Realisierung und dem Programm der Ausstellung von zeitgenössischer Kultur. Der Hauptteil meiner Arbeit umfasst die Rolle der bildenden Kunst auf der Brünner Ausstellung. Die Aufmerksamkeit orientiert sich primär auf drei Bereiche der bildenden Kunst und zwar auf Malerei, Bildhauerei und Graphik. Ein bisschen wird auch die Architektur einbezogen. Auf diesem bedeutenden Ereignis stellte eine große Menge von Künstlern aus und deshalb wurde ihre Auswahl nach der Zahl von ausgestellten Werken gemacht. Die Nationalproblematik in der damaligen Tschechoslowakei wird hier auch besprochen, wenn vor allem die deutschsprachigen Künstler betont werden.

Alle

ausgestellten Werke werden unter anderem auch in Bezug auf ihre Angebotspreise und mittels Preisreihen und einzelne Preiskategorien erforscht. Dank der Verkaufswerkpreisliste werden auch unverkäufliche Werke verarbeitet. Am Ende meiner Arbeit werden auch Wiederhalle der Ausstellung in Brünn aus damaliger Presse angeführt.

93

POUŽITÁ LITERATURA MONOGRAFIE

1. Almanach Výstavy soudobé kultury v Brně 1928. Brno: Národohospodářská propagace ČSR, 1929.

2. Akademie výtvarných umění v Praze na Výstavě soudobé kultury československé v Brně 1928. Praha: Akademie výtvarných umění, 1929.

3. BENEŠOVÁ,

Marie.

Josef

Gočár.

Praha:

Nakladatelství

československých

výtvarných umělců, 1958. 4. BOUDA, Jiří. Česká grafika 20. století: SČUG Hollar. Praha: Sdružení českých umělců grafiků Hollar, 1997. ISBN 80-902405-0-X.

5. BRABCOVÁ, Jana A.; ŠVABINSKÁ, Zuzana; STRÁNSKÝ, Jiří. Max Švabinský: okouzlený milovník života. Praha: Gallery, 2003. ISBN 80-86010-67-8.

6. Československé výtvarné umění 1918-1928: Výstava soudobé kultury v Brně 1928. Praha: Pracovní výbor umělců českosloven., 1928. 115 s., 20 obr. příl. 7. Josef Gočár 1880-1945: Posmrtná výstava. Praha, 1947. 8. HABÁNOVÁ, Anna; ČEPELÁKOVÁ, Zdenka. Mladí lvi v kleci: umělecké skupiny německy hovořících výtvarníků z Čech, Moravy a Slezska v meziválečném období. Vyd. 1. V Řevnicích: Arbor vitae, 2013. ISBN 978-80-7467-025-1.

9. HALADA, Jaroslav a Milan HLAVAČKA. Světové výstavy: od Londýna 1851 po Hannover 2000. Praha: Libri, 2000. ISBN 80-7277-012-8. 10. HLAVÁČEK, Luboš. Josef Lada. Praha: Horizont, 1986. Medailóny.

94

11. JAKUBEC, Ondřej a Radka NOKKALA MILTOVÁ. Umění a politika: sborník 4. sjezdu historiků umění: Brno, 13. - 14. září 2012. Brno: Barrister & Principal, 2013. ISBN 978-80-7485-023-3. 12. KAFKA, Bohumil a Petr WITTLICH. Bohumil Kafka: (1878-1942) : příběh sochaře. Vyd. 1. Praha: Karolinum, 2014. ISBN 978-80-246-2614-7. 13. Karel Dvořák. 1. vyd. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury, 1955. Současné umění.

14. KARKANOVÁ, Hana, Lenka KUDĚLKOVÁ a Marcela MACHARÁČKOVÁ. Od renesance po modernu: 1900-1945 : stálá expozice výtvarného umění v Brně: Muzeum města Brna, Špilberk, Brno 1997. [2], 1900-1945. Brno: Muzeum města Brna, 1997. ISBN 80-901969-4-2.

15. KŇÁVA, Petr. Brno evropským Hollywoodem. Brno: Akademické nakladatelství CERM, 2011. ISBN 978-80-7204-757-4. 16. KROUPA, Jiří, Petr PELČÁK a Ivan WAHLA. Brněnští němečtí architekti. Brno: Obecní dům Brno, 2012. ISBN 978-80-904806-3-6. 17. LADA, Josef, Jiří OLIČ a Lev PAVLUCH. Lada. Vyd. 1. Praha: Slovart, 2008, ISBN 978-80-7391-087-7. 18. LUKEŠ, Zdeněk. Josef Gočár. Praha: Titanic, 2010. ISBN 978-80-86652-44-3.

19. MATĚJČEK, Antonín. T. F. Šimon. V Praze: Unie, 1938. Galerie. 20. MAŘATKA, Josef. Josef Mařatka: [výbor díla]. V Praze: Spolek výtvarných umělců Mánes, 1942. Prameny, sbírka dobrého umění. 21. MAŠÍN, Jiří. Jan Štursa: 1880-1925: geneze díla. 1. vyd. Praha: Odeon, 1981. České dějiny.

95

22. MRÁZ, Bohumír. Dějiny výtvarné kultury. 4. 1. vyd. Praha: Idea servis, 2002. ISBN 80-85970-32-5.

23. MÜLLER, Zdeněk. Brněnské výstaviště: stavba století: stavební vývoj 1928-2002. Brno: Veletrhy Brno, 2002. ISBN 80-7293-049-4.

24. MÜLLER, Zdeněk. Výstava soudobé kultury. 2. vyd. Brno: Veletrhy Brno, 2008. ISBN 978-80-87086-09-4.

25. Národní školství: výstava soudobé kultury: Ausstellung für zeitgenössische Kultur: Brno, ČSR 1928. Brno: t. Typia, 1928.

26. NEŠLEHOVÁ, Mahulena a Vojtěch LAHODA. Dějiny českého výtvarného umění. [Díl] 4, [sv.] 1, 1890-1938. Praha: Academia, 1998. ISBN 80-200-0587-0.

27. NEŠLEHOVÁ, Mahulena a Vojtěch LAHODA. Dějiny českého výtvarného umění. [Díl] 4, [sv.] 2, 1890-1938. Praha: Academia, 1998. ISBN 80-200-0623-0.

28. PÁLENÍČEK, Ludvík. Okouzlený satyr: život a dílo Maxe Švabinského. 2. vyd. Praha: Vyšehrad, 1987.

29. PERNES, Jiří. Kapitoly z dějin Vysokého učení technického v Brně: (cesta moravské techniky 20. stoletím). Brno: VUTIUM, 2009. ISBN 978-80-214-3376-2. 30. PEŠINA, Jaroslav. Česká moderní grafika. Praha, 1940.

31. SEDLÁŘOVÁ, Jitka. Výtvarná kultura v Brně 1918-1938: [Katalog výstavy]: Mor. galerie v Brně, Pražákův palác, Husova 18: Brno, listopad 1993 - únor 1994. Brno: Moravská galerie, 1993. ISBN 80-7027-025-X. 32. SRP, Karel a Jana A. BRABCOVÁ. Jan Zrzavý. Vyd. 1. Praha: Academia, 2003. ISBN 80-200-1160-9. 96

33. SVRČEK, Jaroslav B. Exposice odborného a průmyslového školství na Výstavě soudobé kultury v Brně 1928. Brno: Rošťlapil, 1928. 34. ŠETLÍK, Jiří. Otto Gutfreund: cesta ke kubismu. Praha: Gallery, 2012. ISBN 978-8086990-20-0. 35. ŠPANIEL, Otakar, Josef Lev NERAD a V. V. ŠTECH. Otakar Španiel. 1. vyd. Praha: SNKLHU, 1954. Současné umění. 36. ŠULA, Jan. Z palety českých výtvarných umělců. Vyd. 1. Ústí nad Orlicí: Oftis, 2014. ISBN 978-80-7405-329-0. 37. TETIVA, Vlastimil. Josef Lada: pohádková svět. Praha: Eminent, c1997. ISBN 8085876-46-9. 38. TOMEŠ, Jan Marius. Jan Lauda. 1. vydání. Praha: Orbis, 1952. Současné umění.

39. VÁCLAVEK, Bedřich a Zdeněk ROSSMANN. Výstava moderního bydlení Nový dům v rámci výstavy soudobé kultury Československé republiky v Brně 1928. Brno: Fr. Uherka a Č. Ruller, 1928.

40. VANÍČEK, František V., Vladimír ÚLEHLA a Jaroslav B. SVRČEK. Hlavní průvodce: výstava soudobé kultury v ČSR: Brno, květen-září 1928. Brno: Výstava soudobé kultury v ČSR, 1928.

41. Výstava soudobé kultury v Č.S.R. – 1928: expozice odboru „Věda duchová a technická kultura a školství vysoké“. Brno: Akční výbor, 1928.

42. WITTLICH, Petr. České sochařství ve 20. století: 1890-1945. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1978.

97

43. WITTLICH, Petr. Sochařství české secese. Vyd. 1. V Praze: Nakladatelství Karolinum, 2000. ISBN 80-7184-973-1.

PERIODIKA Elektrostatek na výstavě soudobé kultury v Brně v roce 1928. Svoboda, 29. 1. 1928, č. 25. Elektrický statek na zemském výstavišti v Brně. Lidové noviny, 15. února 1928, č. 84. Exposice čs. výtvarného umění na jubilejní výstavě. Lidové noviny, 25. května. 1928, č. 265. Jubilejní výstava v Brně. Český svět. 1928, č. 44, s. 7. Jubilejní výstava v Brně. Lidové noviny, 15. června 1928. Malíř Kalvoda pro Výstavu soudobé kultury. Národní noviny, 20. prosince 1927, č. 299. PEČÍRKA, Jaromír. Výstava soudobé kultury. Výtvarné umění. Volné směry, 1928, roč. 26, č. 1, s. 69-71. Pestrý týden, 16. června 1928, roč. 3, č. 24, s. 4. Propagační filmy vědecké na výstavě. Stráž socialismu, 3. března 1928. Pro životný obraz soudobé kultury v naší republice. Tribuna, 16. ledna 1928, s. 4. Pyšný den. Lidové noviny. 26. května 1928, roč. 36, č. 267, s. 1. REJZEK, Jaroslav. Bilance výstavy soudobé kultury. Přítomnost, 1. listopadu 1928, roč. V., č. 32. ŠPÁLA, Václav. K věci. Volné směry. 1928, roč. 26, s. 2. ŠPÁLA, Václav. Něco o kritice. Volné směry. 1933-1934, roč. 30, s. 178. ŠPÁLA, Václav. Z časů mládí. Volné směry. 1940-1941, roč. 36, s. 163. ŠTECH, Václav Vilém. Překvapení z Moneta. Volné směry. 1928, roč. 26, s. 88. TEIGE, Karel. Výtvarné umění na brněnské Výstavě soudobé kultury. Stavba, říjen 1928, roč. 7, č. 4, s. 44. Umělecký trh. Volné směry. 1921, roč. 22, s. 34-35. Výstava výtvarného umění na jubilejní výstavě. Lidové noviny, 22. května 1928, č. 259. ZEMEK, Oldřich. Dojmy z Výstavy soudobé kultury. Bibliofil, 1928, roč. 6, č. 2, s. 34-37.

98

ARCHIVNÍ FONDY A SBÍRKY

Archiv města Brna, Přední 2, 618 00 Brno – Černovice, fond A 1/26 - Presidiální spisovna, karton č. 213, inv. č. 983. Návrh Jana Máši a druhů v záležitosti projektu státní výstavy v Brně 1928 ze dne 13. února 1925.

Archiv města Brna, Přední 2, 618 00 Brno – Černovice, fond A 1/26 - Presidiální spisovna, karton č. 213, inv. č. 983. Presidium Městské rady zemského hlavního města ze dne 31. května 1928.

Archiv města Brna, Přední 2, 618 00 Brno – Černovice, fond A 1/26 - Presidiální spisovna, karton č. 213, inv. č. 983. Výstavní výbor Výstavy soudobé kultury v Brně zde dne 22. května 1928.

PŘÍLOHY 1. Exteriér pavilonu 2. Příprava expozice 3. Interiér pavilonu 4. Oficiální plakát Výstavy soudobé kultury 5. Plán a seznam výstavních budov

99

Příloha č. 1 – Exteriér pavilonu

Zdroj: Akademie výtvarných umění v Praze na Výstavě soudobé kultury československé v Brně 1928. Praha: Akademie výtvarných umění, 1929.

Zdroj: LUKEŠ, Zdeněk. Josef Gočár. Praha: Titanic, 2010, s. 190.

100

Vstupní hala. Zdroj: Akademie výtvarných umění v Praze na Výstavě soudobé kultury československé v Brně 1928. Praha: Akademie výtvarných umění, 1929.

Příloha č. 2 – Příprava expozice

Václav Rabas, Emil Filla a Viktor Klíma. Zdroj: Pestrý týden, 16. 6. 1928, roč. 3, č. 24, s. 4.

101

Roman Havelka u obrazu Jakuba Obrovského. Zdroj: Pestrý týden, 16. 6. 1928, roč. 3, č. 24, s. 4.

Emil Schovánek. Zdroj: Pestrý týden, 16. 6. 1928, roč. 3, č. 24, s. 4.

102

Příloha č. 3 – Interiér pavilonu

Zdroj: Almanach výstavy soudobé kultury v Brně 1928. Brno: Národohospodářská propagace ČSR, 1929, s. 37.

Raněný - Jan Štursa

Slepci - František Bílek

Zdroj: Almanach výstavy soudobé kultury v Brně 1928. Brno: Národohospodářská propagace ČSR, 1929, s. 37.

Zdroj: Almanach výstavy soudobé kultury v Brně 1928. Brno: Národohospodářská propagace ČSR, 1929, s. 37.

103

Expozice malířství v 1. patře. Zdroj: Akademie výtvarných umění v Praze na Výstavě soudobé kultury československé v Brně 1928. Praha: Akademie výtvarných umění, 1929.

Příloha č. 4 – Oficiální plakát Výstavy soudobé kultury

Zdroj: Zdeněk Müller. Brněnské výstaviště: stavba století: stavební vývoj 1928-2002. Brno: Veletrhy Brno, 2002, s. 15.

104

Příloha č. 5 - Kompletní seznam výstavních budov Výstava soudobé kultury měla celkem 69 výstavních budov. Kde se konkrétně nacházely jednotlivé budovy lze sledovat na mapě s plánem výstaviště, kde jsou budovy vyznačeny pomocí čísel:

Zdroj: VANÍČEK, František V., Vladimír ÚLEHLA a Jaroslav B. SVRČEK. Hlavní průvodce: výstava soudobé kultury v ČSR: Brno, květen-září 1928.

1. Vstupní budova – adm. výstavy

11. Školní zahrady

2. Hlavní palác

12. Pavilon československých stavitelů

3. Autogaráže

13. Pavilon Člověk a jeho rod

4. Obytný dům Svazu českoslov. díla

14. Elektrotechnický statek

5. Restaurace

15. Rodinný dům

6. Pergoly

16. Radiopavilon

7. Pavilon města Brna

17. Akademie výtvarných umění

8. Pavilon města Moravy

18. Umělecko-průmyslová škola

9. Pavilon města Prahy

19. Kino, divadlo a kavárna

10. Pavilon zahradnický

20. Pavilon národního školství 105

21. Národní listy

46. Morgenpost

22. Den

47. Pojišťovna Slavie

23. Melantrich

48. Výčep I.

24. Pavilon obranných jednot

49. Městská plynárna a elektrárna

25. Moravské noviny

50. Výčep II.

26. Brněnské výstavní trhy

51. Ústřední mlékárna

27. Rolnická mlékárna

52. Windholz

28. Památkové předměty

53. Dělnická pekárna

29. Observatoř

54. Výčep III.

30. Ondráčková vinárna

55. Mandara

31. Pekárna Společenstva pekařů v Brně

56. Sdružené tiskařské podniky

32. Ruch

57. Lichtwitz

33. Barvič a Novotný

58. Autogen

34. Oppenheim

59. Eternit

35. Baťa

60. Hasiči

36. Právo lidu

61. Stanice elektrické dráhy

37. Tomášek – výroba uzenin

62. Hřbitovní umění

38. Werkbund

63. Zábavní park

39. Tagesbote

64. Prof. Uvarov

40. Lidové noviny

65. Sdružené podniky německé

41. Moravský lidový průmysl

socialistické demokratické strany

42. Ústřední svaz československých

66. Orbis

hospodářských společenstev

67. Nakladatelství Ottovo

43. Chemia

68. Pestrý týden

44. T. Hrubá – ovocné konservy

69. Prodejní stánek německého

45. Rolnická mlékárna

Osvětového svazu

106