FILOZOFICKÁ FAKULTA UNIVERZITY PALACKÉHO V OLOMOUCI

FILOZOFICKÁ FAKULTA UNIVERZITY PALACKÉHO V OLOMOUCI

Překlad povídky Hala Duncana „The Behold of the Eye“ a jeho analýza (bakalářská práce)

2010

Kristýna Bílková

Filozofická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci Katerdra anglistiky a amerikanistiky

Překlad povídky Hala Duncana „The Behold of the Eye“ a jeho analýza (bakalářská práce) The Translation of the short story by Hal Duncan „The Behold of the Eye“ and its analysis

Autor: Kristýna Bílková (anglická filologie – francouzská filologie) Vedoucí práce: Mgr. Robert Hýsek Olomouc 2010

Prohlašuji, že jsem tuto bakalářskou práci vypracovala samostatně a uvedla úplný seznam citované a použité literatury. V Olomouci dne 16. 6. 2010

..............................

Děkuji vedoucímu bakalářské práce Mgr. Robertu Hýskovi za čas, který mi věnoval, a poskytnuté rady.

Obsah 1. Úvod.....................................................................................................................1 2. Překlad povídky...................................................................................................2 3. Autor a jeho dílo.................................................................................................25 3.1. Hal Duncan.................................................................................................25 3.2. Shrnutí obsahu povídky..............................................................................26 4. Teoretická příprava k překladu...........................................................................27 4.1. Pochopení originálního textu......................................................................27 4.2. Specifika překladu literatury fantasy..........................................................28 5. Rovina stylistická...............................................................................................30 5.1. Narativní styl..............................................................................................30 5.2. Volba jazykové roviny................................................................................30 5.3. Tykání versus vykání..................................................................................31 5.4. Opakování slov v anglickém textu.............................................................32 6. Rovina syntaktická.............................................................................................33 6.1. Dělení textu................................................................................................33 6.2. Skladba souvětí...........................................................................................33 7. Rovina lexikální.................................................................................................35 7.1. Lexikální ekvivalence.................................................................................35 7.2. Název povídky............................................................................................36 7.3. Prvky fantasy..............................................................................................36 7.4. Slovní zásoba spojená s dětstvím...............................................................37 7.5. Antické prvky.............................................................................................38 7.6. Překlad vlastních jmen...............................................................................38 7.7. Slovní hříčky..............................................................................................40 7.8. Zkratky a zkratková slova..........................................................................41 7.9. Reálie..........................................................................................................42 8. Rovina morfologická..........................................................................................43 8.1. Slovotvorba.................................................................................................43 9. Závěr..................................................................................................................45 10. Resumé.............................................................................................................46 Bibliografie............................................................................................................49 Anotace..................................................................................................................50

i

1. Úvod Překladatelstvím, i když prozatím pouze v laické podobě, se zabývám již delší dobu. Stejně tak se zajímám především o vědecko-fantastickou literaturu. Ve své bakalářské práci jsem spojila obojí. Po delším hledání vhodného překladového materiálu jsem narazila na díla skotského autora Hala Duncana. Ten se do povědomí širšího okruhu čtenářů fantasy zapsal teprve relativně nedávno svou románovou prvotinou Pergament. Jeho tvorba určitě stojí za povšimnutí, už jen kvůli nápaditosti a originalitě témat, o kterých píše. Na jeho oficiálním blogu jsem nalezla odkaz na povídku „Spatřín oka“, kterou jsem použila pro účely své bakalářské práce. Jejím cílem je představit adekvátní překlad zmíněné povídky, po stránce výpovědní i estetické. Následně si bere za úkol seznámit čtenáře s postupy při procesu překladu a problematickými jevy v textu a jejich řešením. Práce obsahuje můj překlad povídky z angličtiny do češtiny. Stručně představí autora a jeho literární tvorbu. Dále se zabývá rozborem překladu povídky, a to z hlediska stylistického, syntaktického, lexikologického a morfologického. Upozorňuje na problémy spojené s překladem uměleckého díla, zejména z oblasti vědeckofantastické literatury. Používá teoretických poznatků z odborné literatury zaměřené na překlad a posléze se podrobně věnuje konkrétním problematickým pasážím a jednotlivým výrazům z překladu.

1

2. Překlad povídky Spatřín oka Otisky chtíče „Spatřín oka,” řekla Hopsalka, Vokoberova nevlastní prasestra (adoptovaná), „je místo, kam si lidi ukládají otisky chtíče – jinýma slovama všechno, čeho si nejvíc cení, věci, který je zaslepí svým oslnivým leskem. Může to být určitá malba nebo socha, pokladnička se zlatem a šperkama nebo kufřík plnej tisíce různých poznámek nebo vysněnej dům, kterej viděli v časopise, ohromující podívaná z cest, dokonce i druhý lidi. Cokoli zachytí jejich oko, chápeš, je zachycený v oku, uskladněný ve Spatříně, všechno se to v průběhu života člověka vyvíjí v jeho soukromou kupu divů. Lidi říkaj, že krása je v očích pozorovatele, rozumíš, ale jako obvykle to maj celý naruby; měli by říkat něco dočista jinýho.“ „Krása je ve Spatříně oka,“ vysvětlila Hopsalka. „Takže tam v současnosti žije většina nás víl.“ Vokober se vyhoupl vedle ní na okraj skleničky na víno, kde se předtím nahý koupal, otřepal Rioju ze svých křídel a rozhlédl se kolem po křišťálovém lese na stolku, kde se právě před několika málo hodinami narodil, v momentě čirého rozmaru vyšlehl do existence při cinknutí u uštěpačného přípitku, a posléze se rozechvělý objevil v rozplizlém mnohobarevném světě – po stěnách a stropě kroužily mandaly, hrany každé rovné linie v místnosti se svíjely jako hadi. Třepotal se ve spleti gestikulujících rukou, točil se v salvách smíchu, tančil na plamíncích zapalovačů zdvižených k jointu a přistál na nose sněžného leoparda, který se povaloval ve stínu koutku oka. Měl odtud dobrý výhled na jednoho z hostů, jak předvádí úžasný karetní trik se srdcovým klukem. A tak tam tak dřepěl, civěl jako pitomec do víru dění a vystřeloval z prstů malé plamínky (protože to uměl), když vtom se přitřepetala Hopsalka a pohupovala se před ním ve vzduchu. „Je fajn čas od času se dostat ven, co?“ prohodila. „Ahoj, jsem Hopsalka.“ „Já jsem… Vokober,“ rozhodl se. „Co je to čas od času? Je to stejné jako časem? A ven z čeho?“ 2

Svraštila čelo a ze zvědavosti naklonila hlavu. „Jo, tak,“ pochopila. „Ty musíš být nováček.“ Pak se pustila do vysvětlování. Hrací plocha se teď ustálila. Všichni opilí, zfetovaní a motající se lidští hýřilové se už vytratili v úsvitu, hostitelka ve své posteli nevěděla o světě, ale ranním nebesky modrým oknem sem prosvitlo slunce a zajiskřilo na stromech z vinných sklínek a na věžích ze sklenic nastavěných po celé ploše snídaňového pultu. Zabarvilo celou místnost hřejivým jasem, který měl Vokober jako novorozenec za právě tak vzrušující jako ostré odlesky kaleidoskopu jeho zrození. Hory a útesy z kožených křesel a pohovky, poliček a skříní, krbu, ledničky a barového pultu byly všechny velmi vysoké; prázdné lahve byly zality svěže zelenou září; pivní plechovky s nedopalky od cigaret působily jako lákavě strašidelné dutiny s ozvěnou; dokonce i popelníky s vysoko nakupenými špačky od jointů vydávaly opojnou vůni. Zatímco Hopsalka vysvětlovala, Vokober zkoumal. Teď si přehodil nohy přes okraj vinné sklínky vedle ní a prohlížel si svoje teritorium. „Chceš říct, že si tohle všechno schovávají ve Spatříně?“ zeptal se. „Napořád?“ „Ne, to asi ne,“ řekla Hopsalka. „Většinou by tady na ně byl moc velkej binec. Koberce jsou fajn a je to tady celkem útulný, ale jedině nějakej svéráznej magor by si to tady zařídil takhle. Ne, kdyby tohle místo bylo ve Spatříně, nejspíš by vypadalo trošku víc jako z katalogu Ikey.“ Vokober vážně přikývl, i když neměl potuchy, co to Ikea je, ale měl za to, že to bude mít něco společného s těmi nazlátlými proužky. Sluneční svit, jeho oslnivý zdroj i výrazný účinek, spustil jeho představivost. „Pochopíš to, až si najdeš spatřitele,“ ujistila ho Hopsalka, „a to budeš chtít udělat šupito presto. Vzala bych tě s sebou, ale dva ve stejným Spatříně? To by prostě nedělalo dobrotu, končí to pak hašteřením kvůli vzhledu interiéru; a ty lidi, no, jedna víla ve Spatříně jim dodá jiskřičku obrazotvornosti, ale víc by jich způsobilo něco jako přiblblej ohňostroj. Začnou být celý vrtkavý a mít umělecký sklony, jsou zaslepený kouzlem všeho, skutečnýho nebo vymyšlenýho, konkrétního nebo abstraktního. Budou rozpolcený mezi krásou, pravdou a smyslem, no a začnou si

3

myslet, že každá nicotná myšlenka musí být pravdivá; co nevidět z nich budou schizofrenici a budou na tebe útočit ze třech stran všemožný anděli a démoni, lidi a jejich krvavý ideologie.“ Hopsalka zněla poněkud trpce. Radši se neptat, pomyslel si Vokober. „Neříkám, že to nikdy nemůže vyjít,“ připustila, „ale spousta lidí ve svým Spatříně nedokáže zvládnout ani jednu vílu, natož pak dvě. Dej pozor, kdybys našel někoho s takovým záběrem… může to být ohromná věc… přes všechny ty dohady o umístění Grand Canyonu.“ Zatvářila se na to tak nějak sklesle, pomyslel si Vokober. „No nic, musím letět. Moje spatřitelka je teď jak vopařená z tý ostudy, takže si ani nevšimne, že jsem pryč, ale chyběla bych jí, až se probudí.“ S tím se Hopsalka zatočila ve vzduchu, snesla se dolů a proklouzla pod dveřmi. Vokober za ní vystřelil a přitom křičel: „Počkej!“, zatímco ona už svištěla chodbou do ložnice. Nakoukl do dveří a uviděl ji stát na zavřeném víčku organizátorky večírku. „Jak najdu svého spatřitele?“ zeptal se. „Použij představivost,“ poradila. „Ale jak poznám, že je to ten pravý?“ „Pozná tě, až tě uvidí,“ řekla. Pak zmizela. Azurové nebe a zlaté slunce Protože Vokober neměl s používáním představivosti žádné zkušenosti a nenapadalo ho, co dělat, zavedlo ho to zpátky na jeho rodné místo v obývací kuchyni. Tam se sklíčeně opřel zády o kmen bonsaje na lednici a upřeně se díval z okna na azurové nebe a vycházející zlaté slunce, na dvůr s trávou a keříky a obezděnými popelnicemi, na bloky pískovcových činžáků naproti a po levé straně, všechny se svými vlastními okny s výhledem na ten samý dvůr, některá okna rozsvícená, některá tmavá, ale každé s různými záclonami nebo žaluziemi, sem tam s květináči na parapetu, a tu a tam bylo za oknem vidět podivné obyvatele, jak si dělají kafe, umývají nádobí, v něčem se vrtají, drbou se nebo zívají.

4

Používání představivosti, protože se učil rychle, Vokobera po chvilce zvedlo ze zadku, s tváří přitisknutou na sklo si uvědomil pravý potenciál své situace. V tomhle světě bylo daleko víc pokojů, než si původně představoval. S lupnutím se protáhl oknem a spirálovitě se vznesl do vzduchu, kde se za střechami objevily další domy, cesty a ulice, v dálce se tyčily věžáky, napravo park, na západě směšně velká budova, což byla, jak mu vysvětlil kolem letící vrabec, univerzita, postavená jako napodobenina gotického slohu a nebyla ani vzdáleně tak umělecky vydařená jako naproti přes ulici stojící kostel od Alexandra „Řeka“ Thomsona. Chytil se vrabce za ocas, vyšplhal mu na záda a nechal se jím střemhlavě unášet a kroužit nad západní částí města (jak zjistil, jmenovalo se Glasgow) a přikyvoval, když pták pěl ódy na svou oblíbenou neoklasicistickou architekturu. Vrabec měl ale poněkud jednotvárné myšlení a Vokoberovi celkový pohled na velkou plochu nedával moc smysl, takže se slovy děkuju, ale musím jít saltem seskočil z ptáka na komín, vmžiku zhodnotil svoje vyhlídky, potom přesedlal na šmouhu svých vlastních kolibřích křídel, vznesl se, vybral si náhodný směr a vypálil, jak nejrychleji uměl. O hodinu později byl zpátky na tom samém místě, seděl na komíně a nadšeně brebentil s rackem o tom, jak je parádní Blackpoolská věž. „To bys měl vidět Eiffelovku, kamaráde,“ prohodil racek. „To je teprve něco.“ „Kudy se tam dostanu?“ Poté, co byl důkladně poučen o astrálním, magnetickém, geografickém i meteorologickém systému navigace tak detailně, že byl přinucen podezírat všechny ptáky z toho, že jsou poněkud přehnaně svázaní se svým vlastním milovaným tématem a postrádají společenské umění vědět, kdy sakra už zavřít zobák, znovu vyrazil a po několika hodinách se vrátil zpět s vysokým míněním o Evropě a jejích krásách – včetně té Eiffelovy věže. „Celkově lepší než Blackpool, viď?“ vyzvídal racek. „Co je to Blackpool?“ zeptal se Vokober. Právě v tom momentě, po jistém množství otázek a vysvětlení od racka, který už pár víl potkal, si Vokober uvědomil, že by nebylo od věci najít si člověka, aby se

5

dostal do Spatřína co nejdřív. „Díky nim si budeš víc pamatovat, což ti samotnýmu moc nejde, jak vidíš,“ ušklíbl se racek. „Vy víly máte paměť jako řešeto. Kdybych věděl, žes ještě nebyl spatřenej, nikam bych tě neposílal. Díky bohu, měls štěstí, že ses dostal zpátky.“ „Jak to?“ „Jseš stvořenej z čistýho rozmaru, kamaráde. Co si myslíš, že se asi tak stane, když tě nikdo nebude udržovat v mysli? Zapomeneš sám sebe a kde pak budeš? Nikde, kámo. Nic. Cár z oblaku rozfoukanej ve větru.“ Vokober vzhlédl k azurovému nebi a zlatému slunci a všiml si (opět), že vypadají docela kouzelně. Opravdu o ně nechtěl přijít, sotva je objevil. Vypustit je z paměti a nahradit je něčím jiným, nebo se sám vytratit jim a utápět se ve snění o sobě samém, stejně tak uvadlém, jako byly tyto dojmy živé. „Jdi si najít spatřitele, kamaráde,“ doporučil mu racek. „Začínáš bejt zádumčivej, a to je první známka ztrácení.“ Vokober se zrovna chtěl zeptat, jak na to, když vtom mu jeho nyní čilejší představivost navrhla možný plán; aby byl spatřen, musí patrně zaujmout něčí pozornost, zachytit jejich pohled, aby jím byl zachycen. Usoudil, že jelikož je víla, nemělo by to být zas tak složité. Když přelétal nad parkem, všiml si, že celá travnatá stráň je plná lidí, kteří lelkovali na sluníčku, popíjeli víno, hráli na kytaru nebo prostě jen tak leželi. Zjevně to byli nějací budižkničemové, kteří by ocenili menší rozptýlení. A tak Vokober zamával rackovi a vystřelil jako kulka přes jednu střechu, pak další, přes bránu, most, kachní jezírko, až se ocitl přímo nad strání s milovníky slunce, kde se rázem zastavil a začal kroužit, vznášet se a točit se ve vzduchu. Slunce se zrcadlilo po celém jeho těle a on házel efektní odlesky, aby kdokoli se na něj podívá a bude mít ty správné oči, si mohl myslet, že vidí, jak se nad ním vznáší kulička rtuti nebo magie. Nebo třeba UFO. Nebyl si jistý, jakého Spatřitele čeká, ale potají doufal, že to bude někdo veselý a se zkušenostmi, jeho Spatřín oka bude praskat ve švech, nacpaný věcmi, které viděl a zaujaly ho. Ve skutečnosti to byl devítiměsíční Tobias Raymond Hunter, kterého právě matka vezla v kočárku, a doprovázel ho jeho batolící se starší bratr. Vykoukl z kočárku rozmazaným, trochu rozostřeným pohledem a na nebi uviděl

6

svítící kuličku. Ne jen tak ledajaké místo Ozvala se rána a Vokober najednou stál na, jak mu to připadalo, docela podivném místě. Spatřín se zdál být uvnitř nějaké koule, jeho stěny a strop tvořila jednolitá prošívaná klenba z růžové vycpávky, která se Vokoberovi, jakožto hrdému vílovi zrozenému z alkoholu, drog a hýření, úplně nezamlouvala. Navíc to bylo hladké jako samet nebo hedvábí a na dotek teplé jako kůže; když se k tomu přidala ta růžová, připadal si jako v pokoji z masa, a to, upřímně řečeno, Vokoberovi přišlo buď mírně strašidelné, nebo alespoň výstřední. Nevěděl, co z toho, a výstřednost ho ani nijak zvlášť neodpuzovala, ale celkový dojem z toho místa… prostě si nebyl jistý, jestli tam skutečně patří. Tři nejnápadnější prvky Spatřína byly zřejmě nad jeho hlavou zavěšené kroužící barevné tvary, jednoduché geometrické tvary v základních barvách, ale v jasných odstínech, pozitivně svítící, potom sněhobílé přikrývky, světle modré dečky a zlaté kožešiny, které měl pod nohama ve vrstvách, podlaha z nich byla jako přepychově pohodlné lůžko, kam by se vešel tucet takových jako on a nakonec před ním bylo velké kulaté okno a za ním nebe modřejší než zářivý trojúhelník, který mu visel nad hlavou a slunce zlatější než kožešina pod jeho chodidly. Když si dal dohromady to prostředí připomínající prsa a dělohu, pohyblivé tvary v základních barvách a tolik pohodlné peřinky, Vokoberovi netrvalo moc dlouho uhádnout, kde že to je. Musel si přiznat, že to nebylo úplně podle jeho gusta, ale bylo tu pohodlně. Plácnul sebou na postel a přemýšlel, jak moc dolů do toho pohodlíčka by se musel zavrtat, aby se dostal na dno Spatřína. Jen tak mimochodem, ze zvědavosti, si představil, jak ty pohyblivé tvary nad ním mění směr a točí se proti směru, místo po směru hodinových ručiček. Stalo se tak. „Fajn,“ řekl. „Myslím, že to tady docela půjde.“ „Ne, ne, ne,“ rozčílil se Vokober, „tohle prostě nepůjde.“ Tím problémem nebyl ani tak písek nebo voda, jako spíš skutečnost, že byly na úplně špatném místě. Bylo naprosto v pořádku, že měl Tobias Raymond Hunter

7

rád pískoviště a bazének, i to, že postel měnila tvar, aby se přizpůsobila všem těm úžasným předmětům ve Spatříně, ale ten kluk evidentně neměl žádný smysl pro míru; zabíraly už půlku té pitomé místnosti. A aby bylo obojí na posteli, nemělo prostě žádnou logiku. Právě teď byla postel rozdělená na úzké přesýpací hodiny pro pískoviště a bazének; k tomu čím dál větší kus ze zbývajícího místa pohlcovalo lego, kostičky s písmeny a jiné takové hračky. Vokoberovi zbyl na spaní jenom úzký proužek mezi pískovištěm a bazénkem. Jak zjistil, nebyl velký zastánce toho, aby po probuzení plival písek nebo kýchal vodu, protože se ve spánku převracel a svalil se buď do vody, nebo do písečných dun. Ne, tohle by prostě nešlo. Sedl si na kostku s písmenem a chvíli zkoumal situaci, než na tom nechal zapracovat svoji představivost. Když skončil, bazének pokrýval celou plochu podlahy, kde byla předtím postel. V něm ale bylo pískoviště ve formě rozumně velkého ostrůvku s jasně modrými plastovými okraji, které ho bránily před vodou. Uprostřed ostrůvku tvořily součástky z lega a kostky s písmeny vyztuženou plošinu, která byla pokrytá dekami, pokrývkami a kožešinami a tvořila tak na vršku postel. Bylo tam molo, které vedlo přes písek a vodu k velkému oknu do světa. „Hnedka to tu vypadá k světu,“ zaradoval se Vokober.

„Ta' zí' mé',“ zažvatlal Tobias Raymond Hunter a hihňal se, jak Vokober dnes už podesáté předváděl Tanec zlý motýl. Vokoberovi se zdálo, že se toho snad nikdy nenabaží, ale to ani Vokober, alespoň dokud obecenstvo projevovalo vděk. Když Tobias Raymond Hunter začal plácat dlaněmi o sebe, což se blížilo potlesku, Vokober se elegantně s gestem rukou uklonil a začal nanovo. „Ta' zí' mé'! Ta' zí' mé'! Ta' zí' mé'!“ opakoval Tobias Raymond Hunter. Jeho otec, který o Vokoberovi nevěděl, a byl přesvědčený, že jeho syn se dožaduje svým dětským imperativem jeho (Ta) zpívání (zí) Tobyho oblíbené písničky Méďův piknik (mé), se zatím o něco méně nadšeně pouštěl do opakování vlastního představení. Jak začínal čím dál víc nenávidět tu písničku, dával do ní všechno, dokonce jako rekvizitu použil i Tobyho medvídka Chlupáče, ačkoli tomu Toby,

8

přes veškerou jeho snahu, nevěnoval moc pozornosti, až do poloviny třetího refrénu (v tom okamžiku totiž Vokober dokončil své osmnácté představení (jeho Tanec motýla zabijáka byl docela krátký) a rozhodl se to odpískat), načež se zájem obrátil na doposud opomíjeného Chlupáče. Zatímco Vokober se ve Spatříně snažil ulovit v bazénku zlatou rybku, z lesa slunečnic, které teď zakrývaly většinu růžových masitých stěn, se vykolébal Chlupáč. Medvěd byl jedna věc, ale všechno to bylo čím dál víc absurdnější. Vokober věděl, co to zavinilo; to ta pitomá pohádka na dobrou noc, kterou byl Toby posedlý. Jeho rodičům se to mohlo zdát úplně nevinné, ale stejně jako Tobyho bratr Josh, který s ním sdílel pokoj a pokaždé, když ta povídačka začala, hlasitě zaúpěl: „To je pro mimina!“, i Vokober už toho měl dost. Nikdo mu nikdy neřekl (alespoň pokud si dobře pamatoval), že se Spatřín oka může změnit v potrhlý zvěřinec fantastických zvířat. Letolvi plachtící vzduchem na svých úžasných orlích křídlech, za řevu s vlající hřívou, chlupatá havěť se mu pletla pod nohy, ať se hnul kamkoli a když to nejmíň čekal, ze stromů vyrazili nosotygři, plašili se žirasloni… a vrcholem byl zajbýk. Zajbýk byl celkem legrační, napůl býk a napůl zajíc, s rohy a dlouhýma pleskajícíma ušima. Legrační. Správně. Protože když zmerčil červenou, sklonil hlavu a začal hop-hop-bod! Vokober už měl toho hopkání docela dost, děkuji pěkně, a zajbýk mu nepřipadal ani trochu legrační. „Budeme s tím muset něco udělat, Chlupáči,“ konstatoval. Stál na molu, díval se dolů na svou tropickou chatrč z lega a drbal si dvě ranky na zadnici, kde ho nabral zajbýk. „Pěkně nás tady zaplavují,“ postěžoval si. „Chlupáč,“ odvětil Chlupáč, jehož slovník za moc nestál. Vokober se otočil, aby se podíval z okna Tobyho oka na azurové nebe a zlaté slunce, které pro něj byly pro dnešek obzvláště nové. Přál si aspoň na pár hodin zmizet z té spatřínské zoo, ale Toby, zdálo se, nebyl tak… otevřený jako kdysi. Poslední Vokoberův pokus vykouknout z okna skončil ošetřováním nabodnutého nosu. To je další problém existence stvoření z čistého rozmaru; když váš spatřitel pochopí rozdíl mezi realitou a představami, což se dřív nebo později stát musí, rozhodne se, že víla musí být buď jedno, nebo druhé, ve většině případů to druhé.

9

Vokober zíral na to modro a zlato. „Chápeš to?“ řekl. „To je to, co potřebujeme. Místo.“ Ne jenom nějaký pokoj, pomyslel si. Ale místo. Prostor. Podíval se na vodu pod sebou, třpytila se nebesky modře, i když strop, který by měla odrážet, byl růžový, a tak ho zajímalo, jestli… s menším vylepšením… jestli by z něj mohl to modré nebe vytáhnout… pro vílu by to nemělo být tak těžké… A krom toho, Spatřín oka nebyl jen tak ledajaké místo. V říši jeho příběhů Vokober seskočil z hřbetu žiraslona a když procházel savanou k útesu, přehodil si plášť z letolva přes jedno rameno, a potom, přičemž se sklonil tak, aby čelenkou z peří nezachytil o horní okraj, vstoupil do temnoty Chlupáčovy jeskyně. „Něco mě napadlo, kamaráde,“ zajásal. „Našel jsem inspiraci.“ „Chlupáč,“ zanaříkal Chlupáč. Kdyby o tom Vokober přemýšlel, litoval by svých slov; chudák medvěd od té doby, co přišel o inspiraci (nebo to aspoň tvrdili Tobyho rodiče; Vokober podezříval z nečisté hry Joshe, sourozenecké soupeření a tak), chátral a byl čím dál zasmušilejší a Tobyho dětská pozornost se pomalu obracela na jiné objekty zájmu. Takže inspirace byla pro Chlupáče něco jako slovní provokace. Týden od týdne blednul a byl přesvědčený, že proces zapomínání brzy skončí a on dočista zmizí. Kdyby o tom Vokober přemýšlel, mohl se taktně chvástat jinými slovy. Nicméně Vokober, částečně proto, že byl víl a s typicky vílím přehlížením logiky neuvažoval o takovém fatalismu, částečně proto, že byl víl a nebral v úvahu dopad svých slov na ostatní, prostě vplul do jeskyně a se zářivým úsměvem na tváři si dřepnul před svého kamaráda. „Chlupáči, kamaráde,“ řekl, „můžeš na mě začít psát oslavný verše, pusť se klidně do toho, nebo jestli chceš počkat, než uslyšíš můj plán, taky dobře. Každopádně, vsadím na to krk a ať mě třeba klepne pepka, jestli jsem nenašel řešení tvýho problému.“ „Chlupáč,“ zabručel Chlupáč. „No teda, díky,“ poznamenal Vokober. „Dobrá, pojď se mnou.“

10

*** Od Chlupáčovy poslední návštěvy ostrova už uběhl nějaký čas, takže když dobrá loď Jolly Roger zajela k novému molu a opičí posádka vyskočila, aby ji pořádně přivázala, navzdory třídenní cestě, medvědovi, který teď zosobňoval chodící mrzutost, i skutečnému účelu návštěvy, Vokober tolik dychtil ukázat kolik vylepšení tu zařídil, že bezstarostně zapomněl, že jsou tady vlastně proto, aby něco udělali. Pod starým molem teď sídlil trol a ostrov měl svoje vlastní jezero – s ostrůvkem, hradem a fazolovým stonkem rostoucím až k oblakům a v tom hradu je obr a všechno! „Chlupáč,“ zanaříkal Chlupáč netrpělivě. „Dobře, dobře,“ povzdechl si Vokober a zavedl ho do své chatrče na kůlech (která byla nyní celá pokrytá vinnou révou a součástky lega a kostky s písmeny byly už stěží rozeznatelné), posunul kolo s pomocnými kolečky (které Josh odmítal Tobymu půjčit), posadil Chlupáče na taburet (který Toby viděl u tety a strýčka doma a měl za zvláštní a báječné, že ta židle neměla opěrátko), sám se usadil na pohovku (kterou měli Tobyho rodiče v ložnici, a která se mu zdála ještě úžasnější, protože vypadala jako napůl křeslo bez opěrky a napůl truhla), a dal se do vysvětlování plánu. Vokober si uvědomil, že Toby je totálně zblázněný do pohádkových příběhů, které mu dřív četli před spaním a které teď hltal znovu a znovu sám. Začal toužit po dobrodružství, dožadovat se ho, takže Spatřín teď den co den rozkvétal novými divy. Chtěl mít svůj snový svět, kam by mohl utíkat, místo, kde by bydleli kocour v botách, Honzík s kouzelnou fazolí nebo neposlušná kůzlátka. To byly jeho otisky chtíče, a proto se nacházely tady ve Spatřínu oka. Ale něco v jeho zemi příběhů chybělo. „Chce nějaký strašidlo,“ řekl Vokober. „Viděl jsem z okna, jak se dívá pod postel, kontroluje skříň nebo v noci otevře oči a namísto vzorů na závěsech vidí strašidelný tvary. Samosebou ho to děsí, takže si nepřizná, že strašidlo chce, ale zároveň ho to pomyšlení vzrušuje. V každý dobrodružný říši jsou obři, trolové a velkej zlej vlk, ale ty, který on spatřil, jsou přímo z pohádek. Prostě jsem si jistej, že chce něco víc.“

11

„Chlupáč?“ „Tak a teď přichází na řadu tvoje role.“ Nebe nad nimi potemnělo soumrakem, slunce přešlo přes točící se závěsnou soustavu měsíce, hvězd a planet, zapadlo za obzor a nechalo tak uniknout stíny zpoza větví stromů, vplížit se k nim a zahalit ostrov, takže nakonec jedině blikotavá záře velké pohřební hranice na pláži osvětlovala Vokobera a Chlupáče, jak tam tak stáli u vody. Vokober se natáhl vzhůru do temnoty nebe, utrhnul kousek měsíčního světla, uhnětl ho a uválel jako plastelínu, potom do něj foukl – fú! – až ztvrdnul na kost. Udělal to znovu a pokračoval, dokud se před ním nekupila hromada měsíčních kostí. Sebral stříbro příboje a udělal z něj nůžky, kterými rozstřihl Chlupáče, potom jednu po druhé umístil měsíční kosti na svá místa. Potom mezi prsty zachytil růžek tmy a odloupl vrstvičku, nůžkami ji vytvaroval a jehličím a úponkem révy začal na Chlupáče přišívat druhou kůži z temnoty, která ladila s kostrou z měsíčních kostí. Když se pak posadil a díval se na příšeru, kterou stvořil, byl na sebe Vokober opravdu hrdý. Dokonale obyčejný kúros Zpočátku knížky přicházely pomalu. Dlouho to byly džungle s trpaslíky a dinosaury, pouště s velbloudy a divokými koňmi, lesy s vlky, hory s draky, oceány s mořskými hady. Jednou se Vokober vzbudil po záchvatu chtíče a nebesky modrý strop Spatřína byl pryč, zvýšený v nekonečno, pohyblivé planety a hvězdy se najednou rozmnožily a rozrostly, rozeseté v hlubinách jako nové světy dobrodružství. Mezi nimi létaly vesmírné lodě a vedly mezigalaktické bitvy, které končily výbuchem hvězd. Létal k nim, aby je prozkoumal a nechával se strhnout do impozantních konfliktů, za kterými stál vždycky Chlupáč, nebo spíš Temný stín, jak si teď rád nechal říkat (Vokoberovi to připadalo trochu nabubřelé). Nacházel kouzelné zbraně, světelné meče, helmy neviditelnosti, laserové pistole, jet-packy, ty nejlepší uniformy, jaké si víla dokáže představit, a se štěstím na své

12

straně porážel Chlupáče a posílal ho zpátky do temnoty, odkud přišel. Po čase se začal probouzet jindy a jinde, s předepsaným životem, obvykle jako sirotek, vyrostlý v zapomnění (ale jako utajený princ). Vokobera to bavilo a dlouho vychutnával plodný chtíč svého spatřitele, široký záběr jeho otisků. Dlouhou dobu, pokaždé když se vzbudil ve své vlastní posteli, vyskočil z ní a běžel dolů po mole podívat se z okna v naději, že zahlédne, jakou knihu Toby teď čte a získá tak nějaké vodítko k dalšímu dobrodružství. Dlouho se do Spatřína dostávaly pouze obsahy knih, které chlapec četl. Potom se pozvolna začaly objevovat i knihy samotné. Je to pěkná knihovnička, pomyslel si pro sebe Vokober, ale proč by kluk jeho věku měl ve Spatříně skladovat knihovny, je mi záhadou. Mám tím na mysli, že židle může sloužit jako trůn, stůl může nést hostinu, skříň může být bránou do jiného světa, ale knihovna? Knihovna je prostě knihovna. Není to nic extra ohromujícího. Vykročil kratičkou cestou po molu k ostrovu, potom se otočil a odkráčel zase zpátky. Zastavil se s rukama v bok a zadíval se na tu věc. Díky naleštěnému, čistému a solidnímu dřevu nevypadala ošklivě. Musel uznat, že je i praktická, protože z jednoho kusu mohl zkopírovat nespočet stejných krámů a konečně měl kam dávat ty hromady knih – bichle vázané v kůži, knihy s pevnou vazbou s jasně žlutými přebaly, levná brožovaná vydání se zažloutlými stránkami a křiklavými obaly – které se tu teď všude kupily. Objevovaly se mu v posteli, na pláži, v hradních místnostech, na lesních mýtinkách, v horských jeskyních; na svém posledním mezihvězdném výletě narazil na celou planetu knih. Ale pro Vokobera nebyla užitečnost tím estetickým kritériem, které by měl jakožto víl příliš vysoko na seznamu priorit; byla o poznání níž než lesk a na hony vzdálená tajuplnosti. Když o tom tak přemýšlel, přišlo mu to spíš nudné. „Je to bezpečné,“ ozval se hlas za ním. Vokober se otočil, ale nikdo tam nebyl. Zanedlouho po té události s hlasem se začaly objevovat sochy. Sochy se tu samozřejmě objevovaly už celé roky, společně s bustami a reliéfy, jednou dokonce

13

i celý kolos – Toby si zřejmě prošel románkem se všemi možnými archaickými artefakty, což byl vedlejší účinek jeho zaujetí pro dobrodružství ze starých bájí – ale dříve sochy sloužily jenom jako kulturní doplněk, jako aranžmá k bitvám s minotaury, chimérami, hydrami a čímkoli jiným. Tyhle sochy byly jiné. U první z nich si toho Vokober nevšiml; připadala mu jako dokonale obyčejný kúros pozdního klasicismu, na způsob Lysippa. Nevšiml si toho ani u druhé, která vypadala celkem podobně, ale určitým způsobem se rysy tváře podobala sochám Antinoose vytvořeným na přání císaře Hadriána, ačkoli tady byl vylepšen tak, aby vypadal jako za dob svého dospívání. Nevšiml si toho dokonce ani u třetí, která zcela jasně zosobňovala mladého Alexandra Velikého. To až se čtvrtou, pátou, šestou a sedmou se Vokober začínal podivovat Tobyho… vytrvalosti v objektu zájmu, odletěl se rychle podívat na svoji galéru postavenou z knihoven, sešel dolů do kapitánských prostor a po pár hodinách porovnávání spatřených soch s obrázky v knihách (které si předtím samosebou jen tak z nudy pročítal a dozvěděl se z nich všechno o Lysippovi, Antinoovi a Alexandrovi (a jestli se divíte, jak si dokázal zapamatovat takové věci, když mu dělalo problém vzpomenout si i na slunce na obloze, no zkrátka, z Vokobera se teď stával téměř dospělý víl a začínal dosahovat nového stupně nestálosti)) a uvědomil si neshody. Fakticky vzato nemohl ve skutečném světě najít ani stopu po existenci takových soch. Ze stylistického hlediska tu byla řada odchylek od klasického esovitého tvaru kontrapostu, pózy, kdy jsou boky vystrčené na jednu stranu, ramena na druhou. A přímo bilo do očí a Vokoberovi to ušlo prostě proto, že byl víl a měl pramalé pojetí o slušnosti, natož pak chlípnosti, že klasicističtí sochaři většinou netvořili sochy s erekcí. „Náš malý chlapeček se stává mužem,“ řekl si pro sebe Vokober a usmál se, protože jako víl měl také trochu ponětí o heteronormativitě. „Každým dnem mám větší sílu, můj starý příteli,“ pronesl Chlupáč. „Nehraj si teď zrovna na padoucha,“ řekl Vokober. „Mám starost o Tobyho. Knížky a sochy. Sochy a knížky. A teď tohle.“ Prošli knihovnou, která se tu vytvořila během posledních pár týdnů, jak se objevovaly regály, postupně splývaly, nejdřív jako tenké proužky ve vzduchu,

14

potom pomalu zesilovaly, rozpínaly se, spojovaly a se stěnami to bylo stejné, dokud se to celé místo prostě… nevykrystalizovalo kolem dokola Vokoberova ostrovního domova, propojilo se s původní strukturou a skoro do ní zapadlo, ale… ne docela. Vokober měl teď postel na mezipatře (u sekce pro děti a mládež), které předtím ani neexistovalo. Níž, v jádru stavby naproti vchodu (se dvěma letolvy po stranách), tam kde měla být jeho postel, byl teď čtvercový pult a kancelářský stůl v jednom, o straně délky asi tak čtyř Vokoberů; s počítačem, kartotékou, datovacím razítkem a troubou, myčkou a tak dále, zjevně to bylo myšleno jako propojení funkcí kancelářské desky a kuchyně. Za tím byla hlavní místnost, která sloužila zároveň jako knihovna i obývací pokoj (z většiny ji zabírala sekce sci-fi a fantasy). Byly tu i pánské a dámské záchody, kterým se Vokober vyhýbal, užíval si močení do sněhu, ale jednou přece jenom zkusil tuhle tentovací věc a nijak ho ta zkušenost neohromila. A všude tu byly regály, všude kromě sekce milostných románů, která se všemi těmi sochami působila jako muzeum. Všehovšudy to místo nebylo o moc větší než Vokoberova chatrč, takže to nebyla ohromná knihovna; vlastně Vokoberovi to silně připomínalo veřejnou knihovnu, kterou často viděl Tobyho očima. Chlapec tam teď trávil tolik času; vypadalo to, že zbožňoval své knihovnické útočiště natolik, že se stalo jeho vysněným domovem a pohlcovalo víc a víc Vokoberem upřednostňovanou romantickou chatrč. Vokoberovi docela vyhovovaly zbytky jeho samotného v Tobyho otiscích, ale teď, když se ukázalo, zač je toho loket, cítil se spíš odstrčený. Tohle prostě nebylo normální. Teenager, který má spatřínský snový svět nacpaný knížkami. A ještě ke všemu tam straší. „Nechápeš to,“ řekl Chlupáč. „Každým dnem mám větší sílu, starý příteli.“ „Podívej, Chlupáči, dneska prostě nemám náladu hrát si na dobro proti zlu. Dneska ráno v sekci milostných románů jsem zase slyšel ten hlas. Je to bezpečné. Je to bezpečné. Tohle opakuje pořád dokola. S naším spatřitelem je něco v nepořádku.“ „Nechápeš to,“ trval na svém Chlupáč. „To je přesně to, co mě trápí. Ať se mu stane cokoli, jsem silnější, živější. Intenzivnější. Jsem jeho strašidlo. A někdy se cejtim jako pán světa.“ Vokober se otočil k Chlupáčovi, který se před nedávnem přestal dožadovat

15

oslovení Temný stín, tomu se teď hořce smál a říkal: „Nemám žádné jméno, Vokobere.“ S kůží vyrobenou ze samotné tmy vypadal jako stvoření černé díry, spíš nepřítomný než přítomný. „A mám… nutkání,“ pokračoval Chlupáč. „Chci to tady všecko nechat shořet do základů, chci rozmetat ty sochy na prach, chci se živit tím hlasem, přinutit ho vykřičet se ze své existence až do ticha.“ Vokober si pomyslel, že Fuzzy poslední dobou začíná být příliš teatrální. Duch otisku Většinu dní pršely mrtvoly, anonymní, z podřízlých krků jim zurčela krev. Vokober buď seděl v knihovně a poslouchal bouchání do střechy, nebo stál a z oken dosahujících až na zem pozoroval, jak se těla tlučou o molo, padají z nebe jako panenky z masa, mlátí do dřeva, odrážejí se, klesají a kutálejí se. Díval se jak s žuchnutím padají do vody, potopí se a znovu vyplavou a vznášejí se na hladině tváří dolů, krvavá skvrna se po vodě šíří jako inkoust, dokud celé moře není zbarvené do ruda. Trol pod molem, který se v těchto dnech vůbec neukazoval, bude zase po tom dešti smrti ve vodě vidět jako tmavá šmouha, která popadne ta těla a odvleče si je do hlubin; Vokober netušil, co s nimi dělá, a nebyl si jistý, jestli to vůbec chce vědět. Jezero na ostrově hořelo. Ostrůvek na jezeře byl přeplněný jedovatým trním. Ostrovní hrad byl v troskách. Na vrchu fazolového stonku, který teď vypadal jako roztřepená suchá kůra v barvě vybledlé kosti, seděl ve svém hradu obr, oči i rty sešité, připoutaný ke svému trůnu drátem a háčky na ryby, které řezaly a píchaly do masa. Vokober se ho snažil osvobodit, ale drát pokaždé znovu dorůstal rychleji, než ho stačil přestřihnout. Obrovy vzlyky doháněly Vokobera k slzám. Ačkoli nemohl použít slov, Vokober věděl, že obr si přeje zemřít; jenže to prostě nemohl udělat. Nejhorší byli ti, které Vokober mohl zabít. Oběti mučené na kříži, přibité na obnažené třískovité větve, těla visící ve vzduchu po celé délce trnité věže z mrtvého fazolového stonku. Poznával tváře, které viděl oknem Tobyho očí, jak se smějí v davu. Věděl, že jsou to otisky trýzněných trýznitelů, otisky pomsty, a když

16

se je snažil odříznout, chňapali po něm s šílenstvím a vraždou v očích; nemohl ale snést jejich utrpení, ne ve Spatříně oka, který měl být místem krásy, a tak pokaždé, když se objevili po dešti mrtvol, jednomu či dvěma z nich svým nožem pomohl od trápení. Když se ukázalo tělo, kterému patřil ten hlas, byl to buď sám Toby, nebo spíš Netoby. Zatímco Toby měl tmavé vlasy, Netoby je měl světlé. Toby byl bledý, Netoby byl opálený. Toby byl drobný, ale Netoby byl štíhlý. Zatímco Toby nosil džíny, tričko, tenisky a baseballovou bundu a nevypadal v tom dobře, Netoby nosil přesně to samé oblečení, ale vypadal v něm výborně. Toby se pohyboval s neohrabaností rychle vyrostlého adolescenta, který ještě nemá všechny končetiny pod kontrolou, ale Netoby vyskočil ze židle v obývacím pokoji knihovny s ladností pohybů atleta nebo šelmy. Přišel k Vokoberovi, stoupl si do vchodu, natáhl ruku, aby na knihovnický pult položil knihu, kterou zrovna četl a druhou začal hladit vrnícího gryfího strážce vedle Vokobera, hladil ho plynulými pohyby, které se nakonec změnily v nabídnutou ruku. „Je to bezpečné,“ řekl. „Proč je to bezpečné?“ zeptal se Vokober a potřásl mu rukou. Duch otisku, otisk ducha Tobyho se na něj podíval s pokřiveným úsměvem a zvedl obočí. Něco z té sebevědomé reakce bylo Vokoberovi povědomé – možná tu byl náznak Tobyho bratra Joshe, nebo někoho jiného, koho nemohl nikam zařadit. „Nejsem gay,“ prohlásil Netoby. Zasmál se, poplácal Vokobera po rameni, otočil se, sebral zase knihu z pultu, odloudal se zpátky ke své židli, ztěžka na ni dosedl a hodil si nohy na stolek. „Počkej,“ řekl Vokober, zájem o to slovo, které Toby tak zuřivě drhnul ze svého školního batohu, ho přivedl k jistým překvapivým poznatkům. „Totiž, viděl jsem, na co se Toby dívá, když si ho honí, kamaráde. Stačí se jenom podívat na jeho – “ Tehdy, s namířenou rukou a otočenou hlavou si Vokober všiml, že sochy v sekci milostných románů byly všechny zahalené bílými přehozy a Netobyho smích se podobal tomu Joshovu, když lehce překonal svého bratříčka v sourozeneckých bitkách, podobal se smíchu trýznitelů potom, co jim Vokober zabodl nůž do srdce, nebo Tobyho výrazu, když někdy několik minut jen tak stál a díval se do zrcadla,

17

zatímco ve Spatříně pršely mrtvoly. Chlupáč rozbíjel sochy páčidlem, které bylo, když se objevilo ve Spatříně, pokryté krví a vlasy. S každou roztříštěnou sochou vydal duch otisku, otisk ducha Tobyho, strašlivý výkřik a pokusil se stočit do ještě těsnějšího klubíčka. S každou rozbitou sochou byl Netoby čím dál míň ten uvolněný, elegantní, bezstarostný přímý kluk, kterým chtěl Toby být, víc a víc z něj byl úplně jiný chlapík, jiný Netoby: neměl už tmavé jen vlasy, ale i oči, nehty a zuby; nebyl jenom bledý, ale přímo mrtvolně bílý; nejen drobný, ale kost a kůže; trhal si džíny i tričko, dokud z něj nevisely jako hadry; pohyboval se jako nějaký zkroucený pavouk. S každou roztříštěnou sochou Vokober jenom zašeptal: „Ne.“ „Zabíjí nás,“ zabručel Chlupáč. „Zabíjí sám sebe. Oni ho zabíjejí. On zabíjí je. Nechápeš to Vokobere? Copak to sakra nechápeš? Nevidíš, jaký sračky sem pořád padaj?“ Prodral se pětidenní kupou mrtvol, které potopily jeho loď, vyhoupl se na molo, kde leželo trolovo zlámané, kostmi obrněné tělo, přeskočil jeho ramena, vrazil do knihovny, chytil obranné gryfy, každého do jedné ruky a zakroutil jim krky. Vokober zaburácel do útoku, drsňácky a neohroženě, ohnivý meč, který nedbale vytvořil ze vzduchu mávnutím hřbetem ruky, mu teď kroužil nad hlavou. Chlupáč popadl páčidlo ze stolku, kde si ho Vokober ustaraně prohlížel, odkráčel do sekce milostných románů a strhl přehoz z první sochy. Netoby se k němu rozběhl v šíleném záchvatu vzteku, zděšení, strachu a zoufalství, ale než stačil Chlupáče zadržet, páčidlo se zhouplo, trefilo bílý mramor a naprosto ho roztříštilo. Teď se Chlupáč rozmáchl páčidlem naposledy, roztříštil poslední mramorovou sochu, a jak drobné úlomky odlétaly všemi směry, poslední krásné mrtvé tělo z Tobyho kamenného chtíče se zhroutilo na podlahu knihovny do prachu z vlastní tenké ulity. Chlupáč chytil ten mrtvě narozený otisk za vlasy a zdvihl ho tak, aby Vokober viděl a rozpoznal tvář jednoho z Tobyho trýznitelů, ale zrovna jednoho opravdu hezkého. Chlupáč se obrátil na zbídačeného Netobyho, ukázal páčidlem na tu hromádku skrčenou v koutě, syčel, vztekem prskal na ten důkaz zrady. „Takový chce být Toby,“ zavrčel. „Ne snad?“

18

„Jdi do hajzlu, do prdele!“ „Jsi otisk jeho sebelítosti a sebepohrdání.“ „Jdi do hajzlu!“ „Ale co to vlastně jsi? Uvnitř pod tou lží? Co opravdu chceš být? Řekni mu to! Řekni to!“ Stvoření vyskočilo a vystrčilo ruku s drápy, slzy mu stékaly po tvářích. „Chci být mrtvý!“ Stín Tobyho příšery a nejposlušnější ze všech jeho otisků se velkým obloukem rychle a tvrdě rozmáchl páčidlem a nechal ho s odporným křupnutím dopadnout na Netobyho lebku. „Tohle nemůžeš, Vokobere. To ti nedovolím.“ „Bylo sakra to tvoje řešení lepší? Bylo? Myslel sis, že když prostě rozbiješ ty lži a necháš ho čelit pravdě, že bude najednou všechno pěkný? Že by to nebyla ta poslední posraná kapka?“ Všude kolem nich ve Spatříně zuřila bouře, divoké krupobití úlomků planet, hvězdy padaly z nebes, drtily všechno pod sebou, spalovaly všechno, co jim stálo v cestě, apokalypsa touhy. Trosky knihovny doutnaly. Celý ostrov byl spálený. Každý hrad, království, každé město i savany, lesy, pole, všechny spatřené poklady Tobyho snové krajiny do jednoho hořely. Jenom Vokober a Chlupáč přestáli očistnou zkázu, jeden ohnivější než plameny, druhý tmavší než nejčernější kouř, jenom oni a úzký ulomený kus mola, na kterém stáli. Vokober vystřeloval do vzduchu proudy ledové vody jako protiletadlové střely, tříštil hořící kroupy nad nimi na jiskry a současně se zoufale snažil soustředit pozornost na hromadu těl, nad kterou klečel. „Dokážu to,“ řekl. „Můžu mu dát něco, co mu vydrží, něco, co bude chtít.“ Jeho prsty zběsile pracovaly s masem a kostmi, kroutily a tahaly, mačkaly a roztahovaly, dvě kostry v jednu kost, sval obtočily kolem svalu a přišily na místo. „On nechce chtít,“ zavrčel Chlupáč. „Chce nechtít.“ „Můžu ho přimět chtít,“ řekl Vokober. Se srdcem Netobyho a s tělem stvořeným ze všech otisků zmařené touhy bude ten chlapec nádherný, až ho Vokober dokončí. Bude vším, co Toby touží mít, s čím

19

touží splynout v jedno, a bude neodolatelný, nezvratný. „Nemůžu tě to nechat udělat,“ varoval Chlupáč. „On nechce, abych tě to nechal udělat.“ Vokober se podíval na páčidlo ve stínově ruce, potom na prázdnou černotu, kterou měl místo obličeje. Kdyby tam byly oči, Vokober by byl zíral přímo do nich se zápalem srovnatelným s tím masakrem kolem nich. „Opravdu?“ řekl Vokober. A jak se stín napřáhl, vyrašila mezi nimi masivní ledová zeď, která se třpytila odlesky jasně modrého nebe, ale byla pevná jako skála a přestože stín do ní zarážel páčidlo jako krumpáč, znovu a znovu a znovu a nechával za sebou prasklinu tenkou jako vlas a krvavý flek, stěna nepraskla, takže Vokober zvedl dokončeného tvora, vzal jeho hlavu do náruče a sklonil se, aby do něj polibkem vdechl sám sebe. Skleněné vězení Vokober se choulil ve vězení ze skla, díval se na plameny řádící po Spatřínu oka, jak všechno pohlcují, dokonce se vařily vody v mořích, takže zapalovaly korály, mořské řasy a mrtvé ryby na vyschlých dnech. Brzy nebylo vidět nic než oheň nebo chvílemi temný tvar, jak pochoduje infernem, zastavuje se, zvedá ruce, otáčí se a vychutnává si pustotu. Vokober se na to nějakou dobu díval – nevěděl, jak dlouho – pažemi si objímal skrčená kolena a chyběla mu křídla i jeho nevinnost. Jeho nové tělo bylo dílem umění, ale nepoužíval ho tak, jak by měl; měl být venku ve Spatříně, nestoudně si ho užívat, nabízet Tobymu otisk nespoutané touhy. Ale nebylo to bezpečné. Prostě nebylo. Čekal. Předpokládal, že se Chlupáč vrátí a znovu se pokusí probít si cestu do jeho útočiště a klece, kterou si pro sebe Vokober vytvořil, když změnil vodu na led a led na sklo. Nicméně Chlupáč byl příliš zaměstnaný svou novou rolí krále pekla. Takže čekal a měl za to, že plameny musí každým dnem samy vyhořet. Každým dnem. Zdůvodňoval si to tak, že jakmile se rozpadnou pochroumané sny, které podnítily požár, potom nedostatek jakékoli péče to udusí; oheň pohltí sám sebe. Plameny pekelné hořely dál.

20

*** Vokober se choulil ve vězení ze skla a pozoroval chlapce venku, jak do něj buší pěstmi. Zabořil hlavu do překřížených rukou, ale moc mu to nepomohlo; neslyšel výkřiky, což ho v noci, když se stočil do klubíčka a pokoušel se spát, trochu uklidňovalo, ale jakmile zavřel oči, viděl novou generaci trýzněných trýznitelů. Každý příchozí byl nahý a vyděšený, že bude zlomen, zohaven, mrzačen po celé dny, týdny, měsíce, potom jim bude stáhnuta kůže, přišita na kostry z měsíčních kostí, které jim budou vraženy do ramen, až nakonec povstanou z vlastního krveprolití, roztáhnou svá otrhaná kožovitá křídla a připojí se ke skupině trýznitelů, aby pak napadli další nově příchozí. Tu a tam se objevilo něco hezkého, něco krásného, ale nikdy to nevydrželo dlouho; všechno odlišné bylo skoro okamžitě rozmetáno a pohřbeno démony, zničeno a spáleno. Jedině těch pár otisků, které se objevily uvnitř Vokoberova skleněného vězení, bylo ušetřeno zničení. Byly tady poslední pozůstatky mola, teď přetvořené do malé paletové postele z naplaveného dříví. Na podlaze byl písek, jemný a teplý a zlatý, který se mu jednoho dne přesypal přes rameno jako skrze neviditelné prsty. Byl tu hladký oblázek a mušle, které teď Vokober držel, každou v jedné ruce a přemýšlel, jestli tím, že je drží, tím, že on sám něčemu poskytuje úkryt, jestli tím jenom neprodlužoval bolest, jestli, kdyby nechal ty zdi spadnout, vyšel ven a nechal démony rozcupovat poslední stopy touhy, mohl by to tím všechno ukončit. Nedokázal to. Vokober se choulil ve vězení ze skla, zády k hrůzám ve Spatříně, díval se ven z okna Tobyho očí na azurové nebe a zlaté slunce. Pohled se změnil, objevila se tvář smějící se spíš vřele než krutě, kamarád ho z legrace přepadl, prstem si tiskne nos jako prasečí rypáček. Chlapcův život nebyl ani náhodou oloupený o štěstí, vlídnost a radost; v jeho světě bylo podzimní listí, křupavý zimní sníh, jarní pupeny i léto, horké a tetelivé letní dny jako ten dnešní a Vokober přitiskl ruce na sklo a toužebně si přál vrátit to nebe a slunce do prostorných pustin Spatřína. Tobyho kamarád něco řekl, poslechl si odpověď, zasmál se s očima vypoulenýma nedůvěrou – plácáš kraviny, chlape – a Vokober se nestačil divit, jak je možné, že jeho spatřitel se může dobře bavit s kamarádem, smát se a vtipkovat, a přesto být

21

tak sklíčený touhou. Dnes odpoledne už po iksté Vokober zvedl zlomek zrcadla, které před něj spadlo do písku před několika dny ráno. Držel ho tak blízko ke sklu, jak to šlo, natáčel ho sem a tam. Pokud uvidíte někoho s jiskrou v oku, musíte pochopit, že ta jiskra je často jejich víla, která blýská zrcátkem, aby viděla, jestli máte ve Spatříně taky vílu; takový přátelský pozdrav mezi vílami. Ale někdy to, co vypadá, jako jiskra rozmaru, může být i záblesk šílenství, víla ve Spatříně, která zoufale volá o pomoc v naději, že někdo, kdokoli, přijde na pomoc. Dnes odpoledne už po iksté nepřišla žádná odpověď. Vokober se škubnutím probudil, otřel si ospalky a prohrábl si vlasy. A ucítil, že má mokré prsty. A uviděl – Spatřín oka byl tmavý a prázdný a on byl mokrý od kap kap kapání ze stropu jeho vězení ze skla, které se proměnilo na vězení z ledu a – vyškrábal se na nohy a natáhl se, aby si sáhnul na zeď – nyní znovu přeměněnou, takže totálně ztratila svůj tvar a roztekla se v proud vody, vsákla se do písku a popela. S oknem za zády Vokober civěl do šera, ale nebylo tam nic, žádný oheň, žádní démoni, jenom tma. „Ano, jsem to já,“ řekla tma hlasem, který Vokober znal, a který ho podruhé vyděsil, protože věděl, čeho je Tobyho příšera schopná. Potom si uvědomil, že v jeho tónu bylo něco divného, něco, co bylo daleko horší než zahořklá, zuřící věc, která rozbíjela sochy, daleko děsivější než temná zoufalá věc, která nad ním stála s páčidlem a s nicotou místo očí. Ale také nějak věděl, že se nemusí bát. „Ty mě nechceš zabít,“ uvědomil si. Na tom už nezáleží. Na ničem nezáleží. Po těch slovech Vokobera zamrazilo. „Nerozumím.“ Tma nic neřekla, nenabídla žádné vysvětlení, ale zdálo se, že se trochu spojila do matného obrysu, černá na černé, stála vzadu stranou daleko od Vokobera a zírala z okna. Vokober se pomalu otočil a nejdřív nechápal, co vidí. Toby drží hrnek čaje, pes sedí na křesle, dívá se na něj, lidé chodí sem a tam po obýváku – vypadá to, že jsou tu na návštěvě teta a strýc a nejsou jediní – Tobyho otec v kuchyni telefonuje,

22

matka vstává z pohovky, aby udělala čaj a otírá si oči, otec vytáčí další číslo a mluví, potom vytáčí další číslo a mluví a zase další číslo a mluví a Toby ho teď sleduje, oči přikované na něm, ačkoli to vypadá, že říká pořád stejnou věc dokola znovu a znovu, teď to ani neřekl, prostě položil telefon, zabořil tvář do dlaní a Toby se otáčí a zadívá se přímo před sebe na televizi, na které stojí rámeček s fotkou Joshe. Potom po okně začaly téct slzy. Hrstka věčností Během celého pohřbu Vokober pracoval. Po cestě do kostela Toby vyhlédl z auta a najednou bylo ve Spatříně chvějící se vyobrazení silnice, po které auto právě jelo a na místě, kudy projížděli, stál Josh, slunce mu svítilo do vlasů, vlasy mu padaly do očí, vypadal jako by chtěl zrovna vykročit, ale nevykročil, byl zachycen ve věčném okamžiku. Vokober popadl silnici, jeden konec připnul k oknu Tobyho očí, druhý hodil co nejdál do popelavé tmy, tak daleko, jak to šlo, tak daleko, jak by to asi Toby chtěl, což bylo na věčnost, a kam oko dohlédlo, se z okrajů silnice rozvinula pole. Okamžik převedený do nekonečna. Zatímco rodina seděla v kostele, netečná k řeči pastora o chlapci, s kterým se nikdy ani nesetkal, alespoň pokud se Vokober nemýlil, vzal ten zamrzlý okamžik Joshe, který nevykročil, posbíral každičký záblesk vzpomínky, který se kdy ve Spatříně objevil. Poskládaný z úsměvů, opory, vkusu, rvaček, fotbalových trofejí, sbírky nahrávek a plakátu Davida Bowieho, vší té samolibosti, drzosti a naprosto oslňující nedostižnosti, jíž byl Josh, předtím než vykročil. Když auto vyjíždělo z příjezdové cesty ke kostelu na hlavní silnici, nějaký kolemjdoucí starý muž se zastavil a sundal si klobouk, potom stál v pozoru se zřetelným projevem úcty k pohřebnímu vozu s úplně cizím člověkem. Vokober popadl záplavu nevyřčené vděčnosti, slzy, které Tobyho přemohly kvůli tomu gestu, kvůli tomu, že by moc chtěl odpovědět, říct, jak moc ta prostá tichá úcta vyslovila vše, co mohlo nebo mělo být vysloveno tváří v tvář smrti. Z těch slz

23

Vokober vytvořil moře, z moře udělal azurové nebe a ze slunečního svitu ve vlasech otisku stojícího před ním vytvaroval a potom vyhodil na nebe zlaté slunce, které mělo hřát a svítit na cestu Joshovi putujícímu na věčnost. Když rakev z naleštěného mahagonu pomalu zajížděla za červenou sametovou oponu a Josh mizel navždy do krematoria, do ohně, popela a kouře, Vokober sebral pohřební hranici, vikingský člun, mauzoleum, utržené klopy, a kupku vlasů, celé to obrovské hloupé smuteční divadlo, které si Toby přičaroval do Spatřína, jako by nějaká památka nebo obřad mohly stačit, jako by nějaká památka nebo obřad mohly alespoň trochu konkurovat jeho zármutku. Vokober změnil hranici na podzimní les se žlutým, červeným a oranžovým listím; člun proměnil na draka, který se vznesl do nebe, z plachet měl teď křídla, aby mohl létat, vznášet se, kroužit, potápět se, zahrabat se hluboko do země, obrovská a živá plazí síla stočená na pevnině; z mauzolea udělal palác, z paláce celé město, z města stovky měst, žádné větší než zrnko písku, hrstka věčností rozesetých napříč Spatřínem, aby se zasemenily a rostly; pomocí vlasů sešil dohromady otrhané klopy kolem svého těla, až měl pestrobarevný oblek, ne z elegantních kosočtverců černé a bílé, ale spíš hrubý svršek z hadříků sytě hnědých jako hlína. Obrátil se k otisku Joshe, který nevykročil, Joshe předtím, než zemřel, Joshe, který nezemřel, toho Joshe, kterého by teď Toby tolik chtěl pořád a navždy s tak nedosažitelnou touhou, že všechny ostatní touhy se zdály bezvýznamné jako popel rozptýlený ve větru; a Vokober se uklonil a mávnutím ruky mu pokynul na cestu.

24

3. Autor a jeho dílo

3.1. Hal Duncan Autorem povídky „Spatřín oka“ je skotský spisovatel Hal Duncan. Narodil se roku 1971, vyrůstal v městě Ayrshire a nyní žije v Glasgow, kde je členem kroužku spisovatelů vědecko-fantastické literatury (Glasgow Science Fiction Writers Circle). Jeho dílo nelze označit jako klasickou vědecko-fantastickou literaturu, v případě Hala Duncana uplatníme nové označení speculative fiction (v doslovném překladu spekulativní fikce), pod kterou spadají veškerá díla s prvky fantastické literatury, od klasické (tzv. tvrdé) SF, přes epickou fantasy až po duchařské povídky, horory nebo dokonce pohádky s kouzelnou tematikou.1 Bývá přiřazován také k nově přicházejícímu žánru v oblasti SF strange fiction nebo New Weird. Jde o směsici žánrů sci-fi a fantastické literatury, často s vkládanými hororovými prvky. Tradiční fantastiku přetvářejí do zcela nových podob.2 Hal Duncan se ale brání jakémukoli zařazování a klasifikování typických prvků do určitého podžánru ve své tvorbě. Jeho debutový román Pergament (Vellum) z roku 2005, první z dvoudílné série Kniha všech hodin (The Book of All Hours), zaznamenal u čtenářů i kritiků úspěch. Byl nominován na ceny World Fantasy Award a Locus Award a přeložen do několika jazyků. Jeho nejnovější tvorba zahrnuje očekávaný druhý díl Knihy všech hodin Atrament (Ink) nebo novela Escape from Hell! Kromě románové tvorby píše i povídky, které vyšly například v magazínech Fantasy, Strange Horizons nebo Interzone a v antologiích Nova Scotia či Logorrhea.3 Do češtiny byly přeloženy jeho povídky „Šerosvitec“ („The Chiaroscurist“), „Pohled 6 – Všichni zlatí chlapci musí“ („View 6 - Golden Lads All Must… “) nebo „Věž z kostí rána“ („The Tower of Mornings Bones“). 1 see Speculative Literature Foundation, Mary Anne Mohanraj, January 2004, 10 April 2010 . 2 see Laser-books, 2007, Laser-books s.r.o., 10 April 2010 . 3 see Hal Duncan, “The Behold of the Eye”, Lone Star Stories, Tony Geer, 2003, LSS Press, Jan 2009 .

25

V jeho dílech se často objevuje homosexuální tematika. Za její pozitivní propagaci obdržela kniha Pergament cenu Spectrum Award. Nadále se věnuje poezii, vyšla mu sbírka Sonnets for Orpheus. Odkazy na básně a některé povídky zveřejňuje na svém internetovém blogu. Odtud je právě i povídka „Spatřín oka“, která byla publikována v internetovém magazínu Lone Star Stories v roce 2008.

3.2. Shrnutí obsahu povídky

Ústřední tématem povídky je myšlenka, že lidské oko je schopno zachytit podobu věcí, které vidí kolem sebe v reálném životě, uschovat si je a vytvořit z nich vnitřní svět plný obrazů, tzv. otisků, které jsou pro člověka nějakým způsobem cenné. V povídce „Spatřín oka“ se tak prolíná obyčejný svět každodenní reality s oním světem imaginárním, který si každý buduje sám v sobě. Hlavním dějištěm povídky se tak stává oko a důležitým obyvatelem Spatřína oka je potom u každého spatřitele víla, která má moc přizpůsobovat si své obydlí vlastní potřebě, ovšem k dispozici má pouze věci, které již byly spatřeny, tedy uskladněny. Hlavní osou povídky je dospívání chlapce Tobiase, který hraje úlohu spatřitele, a během svého růstu se potýká s radostmi i strastmi života. Problémy z vnějšího světa se určitým způsobem samozřejmě přenáší i do Spatřína, takže postupně zaznamenáváme jednotlivé fáze vývoje dítěte, od naprosté závislosti na matce, přes rozvoj představivosti až po přerod dítěte v mladého chlapce v rozpuku puberty, který se navíc potýká s přiznáním si své odlišné sexuální orientace. Problémy reálného světa začnou být čím dál vážnější a osazenstvo Spatřína se s nimi musí těžce vyrovnávat. Zlom nastane v tragickém momentu úmrtí Tobiasova staršího bratra, situace ve vnitřním světě jakoby znehybní, ustálí se a Tobiasova mysl se vydává na další životní etapu, překonávání ztráty blízké osoby. Závěrečný epilog, kde se hlavní hrdina smiřuje se sebou samým, tedy i se svou sexuální orientací, a učí se mít radost ze života, jsem kvůli délce pro účely bakalářské práce vynechala. 26

4. Teoretická příprava k překladu

4.1. Pochopení originálního textu Podle Levého Umění překladu existují tři fáze překladatelské práce. Nejprve je nutno předlohu pochopit, poté správně interpretovat a nakonec přestylizovat.4 Fáze pochopení je pro překladatele velice důležitá, aby mohl dílo správně interpretovat. Při nepochopení předlohy by jinak mohlo dojít k zásadním omylům v překladu. Knittlová ve svém díle K teorii i praxi překladu rozděluje proces poznávání a následného překladu na „makropřístup“5, podle něhož nejdříve zjistíme veškeré obecné náležitosti relevantní k překladu, jako jsou „kulturní zázemí, historické a lokální zasazení, literární narážky, reálie, vztah autora k tématu a k publiku, typ publika, typ textu a funkce textu.“6 Poté dochází ke „strategickému rozhodnutí“7, kdy překladatel zařadí text do uvedeného rámce a nakonec uplatní „mikropohled“, při němž se bude zabývat „konkrétními jednotlivinami, gramatickými strukturami a jejich náplní a budováním definitivního cílového textu.“8 V případě povídky „Spatřín oka“ se jedná o text spadající do žánru fantastické literatury nebo, jak již bylo řečeno, v části o autorovi do tzv. strange fiction. Cílovým publikem tedy pravděpodobně budou příznivci tohoto žánru. Při překladu fantastické literatury existují určité specifické znaky, které lze předpokládat. Více se jim věnuje následující kapitola. Povídka se odehrává v současnosti nebo blízké minulosti, proto i jazyk textu bude současný. Text není naučný ani nemá např. satirický či ironický podtext, který by bylo nutno zachovat. Je to paralela běžného života, který člověk žije navenek, a života, který každý vede pouze ve svých myšlenkách. Nahlíží tedy spíše do oblasti lidské 4 see Jiří Levý, Umění překladu (Praha: Panorama, 1983) 51. 5 Dagmar Knittlová, K teorii i praxi překladu (Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2000) 21. 6 Dagmar Knittlová, K teorii i praxi překladu (Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2000) 21. 7 Dagmar Knittlová, K teorii i praxi překladu (Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2000) 21. 8 Dagmar Knittlová, K teorii i praxi překladu (Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2000) 21.

27

psychiky, silně zde působí i narážky na homosexuální orientaci a její přijetí okolím. Vilikovský v Překladu jako tvorba uvádí, že překlad beletrie je ovlivněn mnoha faktory. Například od překladu odborného textu se liší jiným vztahem k realitě. U odborného překladu často stačí přesně zachytit vztah informace k realitě, zatímco umělecký překlad musí respektovat i estetickou funkci textu, zachovat složky, které dotvářejí umělecký obraz. V uměleckém překladu hraje estetická funkce významnou roli. Výsledný text tedy musí zachovat nejen významovou hodnotu originálního textu, ale vyrovnat se mu i po estetické stránce.9 4.2. Specifika překladu literatury fantasy Jak uvádí Aleš Langer v Průvodci paralelními světy, „takzvaná volná fantastika, na rozdíl od fantastiky vědecké, není podmíněna žádnými omezeními, a proto rozvíjí motivy většinou naprosto neuskutečnitelné, iracionální, rozumem nepochopitelné a nikterak nezdůvodnitelné.“10 V literatuře fantasy se tedy můžeme setkat prakticky s čímkoliv. V dílech fantastické literatury bývá hlavním dějištěm nový, imaginární svět, který je buď naprosto odtržený od reality, nebo existuje paralelně vedle skutečného světa, popřípadě se s realitou prolíná. V těchto světech se tak mohou objevovat postavy, stvoření, místa i věci, které ve skutečném světě neexistují, a tudíž pro ně v jazyce není žádné pojmenování, popř. mají tyto subjekty speciální dovednosti či vlastnosti, nebo fungují na jiném principu, než by se dalo očekávat. Při překladu takovéto literatury musí tedy překladatel často zapojit vlastní tvořivost při vymýšlení vhodných ekvivalentů, které zachovají nejen funkční, ale i estetickou funkci. Typickým příkladem literatury fantasy jsou romány J. R. R. Tolkiena. V nich čtenář nalezne všechny zmíněné položky. V takovém případě musí překladatel počítat s tím, že jeho úkolem je vytvořit věrohodnou kopii nové „reality“, kterou vybudoval autor originálního textu, se všemi jejími náležitostmi, 9 see Ján Vilikovský, Překlad jako tvorba (Praha: Ivo Železný, 2002) 57-58. 10 Aleš Langer, Průvodce paralelními světy: nástin vývoje české sci-fi 1976-1993 (Praha: Triton, 2006) 27.

28

tzn. faunou a flórou, fyzikálními zákony daného světa, zeměpisnými i historickými údaji nebo systémem komunikace mezi obyvateli.

29

5. Rovina stylistická

5.1. Narativní styl Povídka je napsána v er-formě, vypravěčem je tedy třetí nezúčastněná osoba. Situace je popisována z hlediska hlavní postavy, víla Vokobera, jehož psychické stavy a myšlenky vypravěč předává čtenáři. Narativní pasáže jsou přerušovány častými dialogy v přímé řeči, které se odlišují i rozdílnými jazykovými prostředky.

5.2. Volba jazykové roviny Při překladu musíme zohlednit formálnost jazyka, který používá autor, a do vlastního překladu poté zapojit odpovídající jazykové prostředky, které nabízí jazyk překladu. Knittlová upozorňuje na trend v současné literatuře, která „za účelem estetické funkce využívá jazyka v celém jeho bohatství a rozmanitosti. Hovorovým stylem se vyvolává v uměleckém textu jednak atmosféra hovorového vyjadřování, jednak se tak vyjadřuje neformální až důvěrný vztah k předmětu sdělení, k adresátovi, případně i k situaci a uplatňuje se vlastní subjekt.“11 Jazyk povídky „Spatřín oka“ není příliš formální. Nejen v dialozích, kde se kromě hovorových výrazů objevují i vulgarismy, ale ani v narativních pasážích, kde autor používá například stažené tvary. Pro narativní pasáže jsem přesto zvolila spisovný jazyk, který zde působí vhodněji. U postav jsem se rozhodovala podle stylu jejich promluvy. Jednotlivé postavy spolu jednoznačně mluví na kamarádské úrovni, příliš spisovný jazyk v dialozích by působil nepřirozeně. Řeč Hopsalky působí na první pohled víceméně spisovně. Svoji promluvu 11 Dagmar Knittlová, K teorii i praxi překladu (Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2000) 105.

30

ale prokládá místy neformálními výrazy jako you see, arse-about, quirky bugger, nah, fucked nebo vynechává zájmeno (it) just wouldn't work. Celkově lze tedy její vyjadřování označit spíše za hovorové. V překladu jsem proto použila hovorovou, popř. obecnou češtinu. U postavy racka je na první pohled vidět, že mluví nespisovně. Neustále používá nespisovné tvary zájmena ty (ye, yer, yerself), dokonce i ve stažených tvarech (d'ye, ye'll). Mimo to Vokobera téměř v každé větě oslovuje neformálním mate. Hlavní postava Vokober má podobné vyjadřování jako např. Hopsalka. K překladu jeho mluvy jsem použila většinou spisovný jazyk, v hovorové formě. Specifické jsou promluvy Chlupáče. Pokud se přeloží doslovně podle originálu, působí uměle, pro českého čtenáře příliš pateticky. Věty jsem upravila, tak aby působily přirozeněji, ale přesto aby nebyl změněn Chlupáčův řečnický styl. Chlupáč, jak bylo v povídce řečeno, nemá příliš vyvinutou slovní zásobu. Jazyk proto musí být jednoduchý, mírně těžkopádný.

5.3. Tykání versus vykání Anglické zájmeno you může označovat jak tykání, tak i vykání. Rozpoznat, kterou z možností zvolit při překladu, může být obtížné. „Tradičně platilo, že anglickým ekvivalentem našeho tykání je oslovovat se křestním jménem; v posledním půlstoletí se však na obou stranách Atlantiku rozmáhá „neformální přístup“, podle nějž se křestními jmény oslovují i nadřízení s podřízenými, studenti s profesory, a tak už ani tato hrubá orientační pomůcka neplatí.“12 Překladatel svojí volbou může výrazně ovlivnit interpretaci vztahu mezi mluvčími, proto by si měl všímat celkového vyznění rozmluvy, i jednotlivých náznaků v textu, které pomohou určit adekvátnost volby tykání nebo vykání. V naší povídce, jak už bylo dříve nastíněno, panuje neformální atmosféra. Ta by byla případným vykáním narušena, proto jsem zvolila u všech postav tykání.

12 Ján Vilikovský, Překlad jako tvorba (Praha: Ivo Železný, 2002) 161.

31

5.4. Opakování slov v anglickém textu Jak říká Knittlová, „opakování lexikální jednotky v nezměněné podobě považuje česká stylistická norma za poněkud těžkopádné, pokud nejde o součást autorova záměru, a dává přednost dalším možnostem. Angličtina je v tomto ohledu méně citlivá.“13 V povídce a v anglických textech obecně se setkáváme s četnou frekvencí slova say, zejména ve tvaru minulého času said. V angličtině zní časté opakování tohoto slova přirozeně, nicméně český čtenář je zvyklý na větší různorodost a neustálé opakování stejného výrazu na něj působí jako stylistický nedostatek. Snažila jsem se proto nahrazovat sloveso řekl jinými českými ekvivalenty nebo výrazy, v nichž se odráží rozpoložení řečníka při výpovědi, které je patrné z jeho slov. V textu místo prostého řekl používám např. vysvětlil, konstatoval, doporučil, zažvatlal, prohodil, pronesl atd. Pokud chce anglický autor specifikovat způsob promluvy, nejčastěji doplní za již zmíněné slovo said (řekl) upřesnění, jakým způsobem to řekl. V češtině se tato spojení dají vyjádřit jednoslovným slovesným výrazem. Např. he said cheerily lze šikovně přeložit pomocí slovesa zajásal, namísto spojení slovesa a příslovce řekl vesele.

13 Dagmar Knittlová, K teorii i praxi překladu (Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2000) 103.

32

6. Rovina syntaktická

6.1. Dělení textu Povídka se skládá z několika na sebe navazujících částí, v podobě krátkých kapitol, které najdeme v běžném románu. Posouvají děj, aniž by bylo třeba plynulých přechodů mezi částmi. Každá z nich nese vlastní název vybraný vždy podle prvku, který se v nich dříve nebo později objeví, je tedy třeba překládat název části až s ohledem na její obsah, aby byl zmíněný prvek stejný na obou místech.

6.2. Skladba souvětí Hal Duncan používá velmi složitou stavbu souvětí. Jednoduchých vět se v textu najde poměrně málo. Většinu textu tvoří dlouhá souvětí, složená z několika vět, které jsou navíc přerývané různými vedlejšími větami vloženými, vsuvkami nebo poznámkami v závorkách. Tuto spleť vět navíc autor rozděluje snad všemi možnými druhy interpunkce. Kromě klasických teček a čárek zapojuje středníky, závorky, dvojité závorky, pomlčky i uvozovky. To vše bez určitého viditelného systému. Pro zachování autorského stylu jsem některé tyto prvky ponechala v původním stavu. Jiné bylo nutno upravit z důvodu srozumitelnosti při četbě nebo odlišnosti anglického a českého jazyka, tam kde by původní forma nepůsobila přirozeně. Hal Duncan velice rád používá středník. „Středník v češtině stojí svou platností mezi tečkou a čárkou. Neosamostatňuje úseky jazykového projevu do té míry jako tečka, ale naznačuje výraznější předěl než čárka. Proto se užívá tam, kde chceme naznačit různé stupně obsahové souvislosti mezi částmi výpovědního celku, zejména v složitějších souvětích nebo při výčtu souřadně spojených

33

výrazů.“14 Středník nicméně v českých uměleckých dílech nebývá příliš frekventovaný. Většinou místo něj stojí tečka. V některých pasážích jsem středník nahradila tečkou a rozdělila tak souvětí do několika vět. Autor při zmíněném způsobu stavby textu používá velké množství tvarů v gerundiu, v češtině jsou pro tyto tvary ekvivalentním vyjádřením přechodníky. Ty jsou ale dnes již vnímány jako zastaralé, proto jsem gerundium překládala pomocí vedlejších vět. Problém vzniká pokud je takových tvarů ve větě víc. V takových případech bylo opět nutné původní text rozdělit do několika vět. Změť většího množství vedlejších vět v souvětí by působila nepřehledně a mohla by mást čtenáře.

14 Vladimír Šaur et al., Pravidla českého pravopisu s výkladem mluvnice (Praha: Ottovo nakladatelství, 2004) 127.

34

7. Rovina lexikální S tím jak Toby roste, mění se i jeho okolní prostředí, jeho psychika i tužby. Postupně, jak Toby dospívá, se tím pádem mění i slovní zásoba, která pojmenovává nové věci, které kolem sebe Toby vidí, které si schovává do Spatřína. Zpočátku se tedy v textu objevují výrazy spojené s dětstvím, jako jsou hračky nebo pohádky, poté pojmy vycházející z Tobyho čtenářských poznatků, zájmu o umění a nakonec přechází k období vyrovnávání se se sebou samým, kde se častěji objevují vulgarismy. V textu se mimo jiné setkáme s pojmy z architektury, umění či historie.

7.1. Lexikální ekvivalence Při překladu narazíme na základní tři typy lexikální ekvivalence, jak je definuje Knittlová. Existují „ekvivalenty či protějšky úplné (absolutní), částečné a nulové.“15 Nejvíc je protějšků částečných. Takové protějšky se částečně liší v oblasti „formální, významově denotační, významově konotační, pragmatické nebo v jejich kombinacích.“16 Mezi protějšky absolutní patří odborná terminologie. Tu v textu zastupovaly například architektonické pojmy z období antiky (kúros, reliéf, busta… ) Z protějšků částečných je zastoupen například výraz room, který může znamenat jak pokoj, tak nějaký prostor, podle toho v jakém kontextu se užije. V povídce jsem musela řešit pasáž, kde stejné slovo používá pro oba významy. „Not just a room, he thought. But room. Space.“ 17 Použila jsem tedy oba české výrazy s tím, že zanikne slovní hříčka, ale bude zachován smysl. Ne jenom nějaký pokoj, pomyslel si. Ale místo. Prostor. Podle Vilikovského je nezbytné vnímat slova jako součást kontextu, nikoli 15 Dagmar Knittlová, K teorii i praxi překladu (Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2000) 33. 16 Dagmar Knittlová, K teorii i praxi překladu (Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2000) 33. 17 Hal Duncan, “The Behold of the Eye“, Lone Star Stories, Tony Geer, 2003, LSS Press, Jan 2009 .

35

jako samostatné jednotky. „Relevantní je nejen všeobecný význam slova či jazykového prostředku, ale i jeho stylistické vlastnosti, účast na vytváření uměleckého obrazu a často i významové konotace a zvukové kvality.“18

7.2. Název povídky Název povídky „Spatřín oka“ (The Behold of the Eye) je současně i pojmenování celého imaginárního světa. Nejprve tedy bylo třeba zjistit, na jakém principu tento svět existuje, jaké jsou jeho zvláštnosti a na jaké bázi byl jeho název vytvořen. Navíc slovo behold se v textu objevuje samostatně a jsou od něj odvozena i další slova. Další substantivum beholder, ale i sloveso to behold. Z toho důvodu bylo nutné najít název, který by vyhovoval ve všech třech případech. Rozhodla jsem se tak pro název Spatřín oka. Slovo Spatřín se může v textu vyskytovat samostatně, bez ztráty smyslu, a dá se přetvářet podle potřeby. Pro slovesnou formu lze použít spatřit, pro vykonavatele děje potom spatřitel.

7.3. Prvky fantasy Jak jsem předeslala v části Specifika překladu literatury fantasy, v povídce se vyskytly určité prvky typické pro fantastickou literaturu. Spatřín oka je obýván vílami. V případě Tobyho Spatřína je to víl Vokober, na začátku povídky se setkáváme s vílou Hopsalkou. Mužským označením víl se budu více zabývat v části slovotvorba. Dále se v textu objevila imaginární zvířata, která v reálném světě neexistují. Byla vytvořena kombinací skutečných zvířat, stejně jako jejich pojmenování. Flion (letolev) je tak kombinací fly a lion, rhiger (nosotygr) je složen z rhinoceros a tiger, giraphelant (žiraslon) z giraffe a elephant a rabbull (zajbýk) z rabbit a bull. Vchody do knihovny v povídce hlídají gryphons, mytická zvířata v podobě kombinace lva a orla. Českým ekvivalentem je označení gryf. Jsou zde také 18 Ján Vilikovský, Překlad jako tvorba (Praha: Ivo Železný, 2002) 58.

36

demons (v kontextu povídky zlí duchové, běsové), pro něž existuje podobné označení v češtině démoni. Démon ale může být i „nadpřirozená bytost nebo síla schopná lidem prospívat, popř. v mytologii nižší božstvo projevující se v přírodních úkazech; klasifikují se např. podle vztahu k lidem, vzhledu nebo místa působení.“19 Dalším výrazem z oblasti fantasy mohou být i moon-bones (měsíční kosti), pomocí kterých Vokober vylepší Chlupáče. Z období Tobyho četby SF se do textu promítnou nástroje, jako jsou swords of light (světelné meče, pojmenování ze Star Wars), helmets of invisibility (neviditelné helmy), rayguns (laserové pistole), jet-packs (zařízení, které se připevňuje na záda a pomocí raketových trysek umožňuje létat; v překladu jsem ponechala výraz v původním znění, nemá vhodný český ekvivalent, používá se v českém prostředí sci-fi, popř. počítačových her).

7.4. Slovní zásoba spojená s dětstvím V období Tobyho dětství se v textu objevují názvy pohádek, které má Toby rád. Pro českého čtenáře bylo nutné názvy pohádek přeložit, jelikož jejich příběhy jsou známé i v České republice. Puss-in-Boots je známý jako Kocour v botách. Jack-the-Giant-Killer je variací pohádky Jack and the Beanstalk, která se do češtiny překládá jako Honzík a kouzelná fazole. Pohádka Three Billy Goats Gruff je u nás známá jako O neposlušných kůzlátkách. Dětská promluva se v textu nevyskytuje, dialogy se vedou především ve vnitřním světě. Jedinou výjimku tvoří situace, kdy se malý Toby dožaduje buď zpívání svého otce, nebo tance Vokobera. Toby při svém ještě nerozvinutém stupni jazyka opakuje zkomoleniny slov „da' si' be'r.“20 To se může vztahovat právě tak ke zmíněnému zpěvu nebo tanci. Bylo proto nutné přeložit tak, aby začáteční písmena odpovídala obojímu. Výsledný překlad je ta' zí' mé', který může referovat 19 “démon”, Encyklopedie Vševěd, Netpoint s.r.o., 2005, Bartex, 3 May 2010 20 Hal Duncan, “The Behold of the Eye”, Lone Star Stories, Tony Geer, 2003, LSS Press, Jan 2009 .

37

ke spojení Tanec zlý motýl i ke slovům tatínek, zpívat, Méďův piknik.

7.5. Antické prvky V období Tobyho čtenářské posedlosti a zájmu o umění se do textu dostávají pojmy z kultury. Především z antického sochařství. Většina takových pojmů byla přejata do češtiny v podobné formě. Jsou to výrazy jako busts (busty), reliefs (reliéfy), colossus (kolos), kouros (kúros), contrapposto pose (kontrapost). Jsou zde zmíněni i bájní tvorové, jako jsou minotaurs (minotauři), chimaera (chiméra), hydra (hydra). I ti mají v češtině pojmenování v takřka nezměněné podobě. Dále se zde objevila jména historických postav, jejich české znění bylo nutno ověřit. Lysippos (Lysippos, starověký řecký sochař), Antinous (Antinoos), Emperor Hadrian (císař Hadrián), Alexander the Great (Alexandr Veliký).

7.6. Překlad vlastních jmen Jména hlavních postav jsem se rozhodla přeložit. Některá jména z povídky v sobě ukrývají sémantický význam, proto by byla škoda o něj českého čtenáře ochudit. Navíc jsem vycházela z tradice českých překladů fantastické literatury, jelikož „na rozdíl od tvůrčího činu původního umělce je reprodukce činnosti opakovaná, proto se u větších děl, která se překládají častěji, vytvoří interpretační tradice […] každý další interpret navazuje na dílo interpretů předchozích, poučuje se na jejich zkušenostech, případně podléhá jejich omylům.“21 Vilikovský vysvětluje, že „u textů, jež nejsou příliš svázány s místem vzniku, jakož i u textů humoristických, se uplatňuje substituce“22. Za zmínku stojí například výborné překlady knih Terryho Pratchetta, plné vynalézavých ekvivalentů k anglickým jménům, za kterými stojí překladatel Jan Kantůrek. Zmínit lze překlady děl J. R. R. Tolkiena, v kterých se objevují např. Frodo Pytlík, Smělmír Brandorád nebo Stromovous. 21 Jiří Levý, Umění překladu (Praha: Panorama, 1983) 103. 22 Ján Vilikovský, Překlad jako tvorba (Praha: Ivo Železný, 2002) 142.

38

Čtenář se dokáže lépe ztotožnit s postavou, jejíž jméno na něj působí familiárně. Lépe si ji dokáže představit. Nemá problémy s výslovnosti. Pokud tedy nejsou důvody, kvůli kterým by byl překlad nevhodný, je nejspíš lepším řešením vlastní jména přeložit. V případě povídky „Spatřín oka“ nehraje národnost postav, jelikož jsou to nadpřirozené bytosti, důležitou roli. Při jejich překladu jsem se řídila významovou podobností anglického i českého pojmenování. Pebbleskip jsem tudíž nejdříve přeložila jako Hopskalka. Jméno v originále zní hravě, navíc se jedná o složeninu dvou slov. Pebble (oblázek, kamínek) jsem nahradila slovem skalka, skip (skákat) potom slovem hop. Po zvážení, jsem vypustila slovo skalka, které evokuje spíše okrasnou zahrádku, a zjednodušila jsem české pojmenování na tvar Hopsalka. Překlad jména hlavní postavy byl obtížnější. Flashjack je karetní výraz. Hledala jsem tedy vhodnou náhradu v oblasti karetních her a zvolila český název hry Jedenadvacet nebo Blackjack, Oko bere a přizpůsobila ho jmenné formě, Vokober. Jméno navíc příhodně koresponduje s námětem povídky. V případě Vokoberova kamaráda se překlad nabízel sám. Hlavní významy slova Fuzzy v angličtině jsou chlupatý, kudrnatý nebo také rozmazaný. Jelikož se jedná o jméno medvěda, půjde zřejmě o souvislost s jeho srstí. Překlad Chlupáč se podle mého názoru do textu hodil nejlépe. Je jednoduchý, snadno zapamatovatelný a vytváří přímou asociaci k medvědovi. Rozmýšlela jsem se u jmen lidských postav. Zprvu jsem je chtěla z hlediska konzistence přeložit také do češtiny, aby nevznikalo mísení dvou jazyků při pojmenovávání. Řídila jsem se pravidlem, že „překladatel by se měl především vyhnout míchání forem původních a přeložených jmen.“23 Nakonec jsem se však rozhodla tato jména ponechat v původním stavu. Jméno Tobias by se lehce dalo převést na české jméno Tobiáš. V textu se ale objevuje i celé jméno postavy, které zní Tobias Raymond Hunter. Překlad pouze křestního jména by nepůsobil přesvědčivě. Překlad celého jména by působil spíše komicky. Stejně tak jsem zachovala jméno Tobiasova bratra Joshe. Obě dvě jména jsou poměrně známá, takže český čtenář by neměl mít problémy s jejich výslovností. Navíc Tobias se v povídce často vyskytuje ve zkrácené podobě Toby. Na rozdíl od jmen bytostí ze 23 Ján Vilikovský, Překlad jako tvorba (Praha: Ivo Železný, 2002) 142.

39

Spatřína jména Tobias a Josh nevzbuzují žádné další asociace, čtenář tedy nebude nijak ochuzen. 7.7. Slovní hříčky Překlad slovních hříček je ve většině případů obtížný. Využívá se při nich zákonitostí konkrétního jazyka. Ty se ale samozřejmě v různých jazycích liší, takže při tvorbě slovních hříček, nepoužívají stejné principy. Jednoduše řečeno, co funguje v jednom jazyce, nemusí fungovat stejně ve druhém. Kvalita překladu těchto problematických míst záleží na šikovnosti a zkušenostech překladatele. Levý upozorňuje, že při překladu se „často musí dělat větší či menší kompromisy, u některých výrazů, které nemají vhodný ekvivalent v cílovém jazyce, může dojít ke zobecnění, ztrátě expresivity.“24 Dále Levý upřesňuje, že k tomuto jevu dochází často při překladu jednotlivin, které existují pouze v jednom z jazyků, nebo pokud svůj protějšek v cílovém jazyce mají, není u něj použita stejná slovní hříčka, tak aby bylo možné ji přímo přeložit. Jedná se o idiomy, přísloví nebo rčení. V takovém případě Levý přenáší zodpovědnost na překladatele. Ten se musí rozhodnout, které hodnoty díla jsou nejdůležitější, a proto je v překladu zachová na úkor ostatních.25 Pro anglické rčení beauty is in the eye of the beholder, které je v textu použito, český ekvivalent existuje. Překládá se jako každý má jiný vkus nebo krása je v očích pozorovatele. Zvolila jsem druhý ze způsobů, protože se alespoň trochu blíží oběma významům v angličtině. Tedy jak původnímu rčení, tak i zvláštnímu významu v souvislosti s překládaným textem. Problém nastává ve chvíli, kdy autor změní slovosled a použije spojení „beauty is in the Behold of the Eye.“26 Tady bohužel při překladu krása je ve Spatříně oka slovní hříčka víceméně zaniká. Rčení I cross my heart and hope to die, stick a needle in my eye znamená, že člověk si je něčím úplně jistý. Pokud nebereme v potaz sémantický obsah, zní v angličtině jako dětské říkadlo. V češtině jsem bohužel nenašla ekvivalentní 24 Jiří Levý, Umění překladu (Praha: Panorama, 1983) 128. 25 see Jiří Levý, Umění překladu (Praha: Panorama, 1983) 128. 26 Hal Duncan, “The Behold of the Eye”, Lone Star Stories, Tony Geer, 2003, LSS Press, Jan 2009 .

40

vyjádření, které by zachovávalo stejný tvar a rým. Sáhla jsem tedy po kolokviálních rčeních stejného významu a zkombinovala je, aby se zachovala alespoň expresivita. „Vsadím na to krk a ať mě třeba klepne pepka. “ Českým expresivním přirovnáním jsem naopak mohla nahradit hlášku „Memory of a gnat, you faeries.“27 Zvolila jsem Vy víly máte paměť jako řešeto.

7.8. Zkratky a zkratková slova IKEA: „…kdyby tohle místo bylo ve Spatříně, nejspíš by vypadalo trošku víc jako z katalogu Ikey.“ IKEA je iniciálová zkratka, která se neskloňuje. V textu by však takové slovo působilo rušivě, proto jsem název použila jako zkratkové slovo Ikea, které již lze skloňovat podle pravidel skloňování ženského rodu. (Ikea – 2. p. Ikey)28 UFO: Zkratka z anglického označení neidentifikovatelného létajícího předmětu, přisuzovanému působení mimozemské civilizace (Unidentified Flying Object) je dostatečně známá i v českém prostředí. Ponechala jsem ji proto v nezměněné formě. LEGO: Jedná se o zkratku z dánského „leg godt“29 (hraj si dobře). Z této zkratky je vytvořeno zkratkové slovo Lego. „Zkratky nebo zkratková slova zakončená na -o se obvykle skloňují podle středního rodu.“30 (Lego, 2. p. Lega) YA Section: 27 Hal Duncan, “The Behold of the Eye”, Lone Star Stories, Tony Geer, 2003, LSS Press, Jan 2009 . 28 see Internetová jazyková příručka, 2008, ÚJČ AV ČR, v. v. i., 12 April 2010 . 29 The Official Website of LEGO products, 2010, The LEGO Group, 12 April 2010 . 30 Internetová jazyková příručka, 2008, ÚJČ AV ČR, v. v. i., 12 April 2010 .

41

YA se používá jako zkratka pro Young Adult sekci v knihovně. Podobné zkratky se v českém prostředí neužívají. Children's and YA Section jsem tedy přeložila spojením oddělení pro děti a mládež. ASAP: V angličtině se používá pro úsporu slov za výraz as soon as possible. Podobná česká zkratka, která by se dala použít ve vyprávění, neexistuje. Nahradila jsem ji tedy slovním vyjádřením co nejdřív.

7.9. Reálie Příslušné reálie v textu je vždy nutno ověřit. V povídce se například objevuje Alexander „Greek“ Thomson church. Je nutné vědět, že Thomson je architekt, nejedná se tedy o název kostela, který by byl zasvěcený Alexandru Thomsonovi, ale o jednu ze staveb, které navrhl. Při překladu názvů reálií je vhodné zvolit formu, která je blízká čtenáři v cílovém jazyce. Vybíráme název, který je v jeho prostředí používaný, pokud reálie není příliš známá, může překlad pomoci přiblížit, o co se jedná. Například v textu se vyskytující Grand Canyon jsem ponechala v původním znění, jelikož tento název se běžně používá i v českém prostředí a je průměrně vzdělanému českému čtenáři srozumitelný. Blackpool Tower již tak známá není, proto jsem přistoupila k překladu druhé části spojení a tím čtenáři přiblížila, o jaký typ stavby se jedná, Blackpoolská věž. Čtenář tak snáze pochopí srovnání s věží Eiffelovou (Eiffel Tower), které se v textu objevuje. Ta se v českém prostředí také běžně překládá jako Eiffelova věž. Pro účely hovorového jazyka, jsem použila výrazu Eiffelovka, který se v neformálním mluveném projevu často používá.

42

8. Rovina morfologická Knittlová uvádí, že pokud má „cílový jazyk gramatickou kategorii navíc nebo ji má plněji rozvinutou než jazyk výchozí, je třeba tento význam vyjádřit a není vždy jednoznačné, byl-li správně pochopen.“31 Takový případ nastává v češtině při použití slovesného vidu, který angličtina nevyjadřuje. Variace vidu dokonavého a nedokonavého se proto volí pomocí kontextu a jazykového citu. V některých případech lze užít libovolný z nich. Například ve větě „Flashjack huddled in his prison of glass, watching the boy outside batter his fists against it,“32 není jisté, jestli se právě schoulil, nebo jestli se choulil už delší dobu. Z kontextu, lze ale vyčíst, že v průběhu choulení sledoval chlapce. Navíc stejnou frází začínají tři odstavce po sobě, je to tedy popis situace, ne jednorázová akce. Věta „The darkness said nothing, offered no explanation,“ 33 nabízí oba způsoby překladu. Tma nic neříkala/ neřekla, nenabídla/ nenabízela žádné vysvětlení. Zvolila jsem vid dokonavý, který zde působí stylisticky lépe. Stejně tak věta „The ruin of the library burned“34 nabízí dvojí interpretaci. U ní je však při záměně vidů patrný sémantický posun. Na základě dalšího kontextu jsem se rozhodla pro nedokonavý tvar, avšak pozměnila jsem sloveso, tak aby byly možné obě možnosti, tedy knihovna mohla ještě hořet, nebo už mohla být shořelá. „Trosky knihovny doutnaly.“

8.1. Slovotvorba Autor si také hraje se slovní zásobou a vytváří nové složeniny jako funscape (přeložila jsem v daném kontextu jako hrací plocha) nebo dreamscape 31 Dagmar Knittlová, K teorii i praxi překladu (Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2000) 92. 32 Hal Duncan, “The Behold of the Eye”, Lone Star Stories, Tony Geer, 2003, LSS Press, Jan 2009 . 33 Hal Duncan, “The Behold of the Eye”, Lone Star Stories, Tony Geer, 2003, LSS Press, Jan 2009 . 34 Hal Duncan, “The Behold of the Eye”, Lone Star Stories, Tony Geer, 2003, LSS Press, Jan 2009 .

43

(snová krajina). Používá originální slovní zásobu. Butterfly-brained idea (podle narážky na velikost motýlího mozku, jsem zvolila překlad nicotná myšlenka). V angličtině je též možné pojit do jednoho celku více adjektiv či substantiv. Autor toho také využívá. V češtině se tyto celky musí často rozdělit nebo vyjádřit opisem. Např. velvety-silky-smooth (hladké jako samet nebo hedvábí) nebo breast/womb vibe (prostředí připomínající prsa a dělohu). K vytvoření neologismu jsem přistoupila i ve svém překladu, konkrétně v případě druhové příslušnosti Vokobera. Hlavními obyvateli Spatřína jsou víly. V angličtině lze slovo faery aplikovat na mužské i ženské zástupce druhu. V češtině je slovo víla tradičně silně spjato pouze s ženským pohlavím. Výraz víla je většinou spojován s půvabnou lesní dívkou tančící na palouku v lehoučkých závojích. V povídce „Spatřín oka“ je ale ústřední postavou mužský jedinec a spojení víla Vokober tudíž navozuje mírně komický účinek. Názvy ženských protějšků často končí na -a (podle nejčastějšího vzoru podstatných jmen, žena). Použila jsem tedy opačný postup a od slova víla jsem koncovku -a odtrhla, čímž vznikl víl, který má již tvar mužského podstatného jména. Pro druhové označení jsem však zachovala pojem víla, které se v povídce vyskytuje pro pojmenování celé skupiny těchto bytostí. V případech kdy se mluví přímo o Vokoberovi, přichází na řadu označení víl. Například ve větě, Vy víly máte paměť jako řešeto, je slovo víla užito v obecném smyslu. Naopak v případě, …která se Vokoberovi, jakožto hrdému vílovi…, se slovo víla vztahuje přímo k Vokoberovi, který je mužským zástupcem druhu, a proto jsem ho přeložila jak víl.

44

9. Závěr Překlad povídky byl poměrně náročný a zdlouhavý. Zejména kvůli složitým větným strukturám, které autor používá v narativních pasážích. Dlouhá souvětí jsem často musela číst mnohokrát po sobě, abych správně pochopila myšlenku. Ještě těžší bylo potom onu myšlenku interpretovat tak, aby byla pokud možno co nejlépe srozumitelná i českému čtenáři překladu. Cílem práce bylo vytvořit kompaktní překlad, který zachová obsahovou i stylistickou hodnotu originálního textu. V druhé části práce jsem stručně představila autora povídky Hala Duncana a přiblížila čtenáři i jeho další tvorbu, po které může sáhnout čtenář, kterého zaujala povídka „Spatřín oka“. Poukázala jsem na specifičnost překladu fantastické literatury, která klade určité nároky na překladatelovu představivost. Dále jsem se pak zabývala rozborem svého překladu, při kterém jsem použila dostupnou odbornou literaturu a její metody aplikovala na vlastní překlad. Oblast zkoumání jsem rozdělila do stylistického, syntaktického, lexikologického a morfologického hlediska, do nichž jsem vedle teoretických poznatků zahrnula i vybraná problematická místa textu a na konktrétních příkladech jsem argumentovala svou verzi překladu.

45

10. Resumé The aim of this bachelor thesis was to translate the short story “The Behold of the Eye” from English to Czech and then to make an analysis of the translation. The first part therefore contains the Czech translation. The second theoretical part of the thesis is divided into several groups according to the field that it concerns. The first of them briefly introduces the author of the short story, Hal Duncan, the Scottish writer and gives information about his other literary works. It is followed by the summary of the contents of the translated short story. It explains that its main topic is the existence of an imaginary world in human eyes, where they keep all the things they appreciate the most and that this world of the Behold of the Eye is inhabited by faeries who can modify its interior. The happenings in the Behold make parallel to the real world of the Beholder, a boy Tobias. The life story of Tobias is pursued since his early age, when he acquired the faery Flashjack to his Behold. Then the story goes through all the phases of Toby's adolescence and reflects its impact on the imaginary world. The next part of the thesis occupies by the theoretical issues of the translation. It introduces the methods used in the translation, recommended by the authors of the professional literature, such as Jiří Levý, Dagmar Knittlová or Ján Vilikovský. The first important phase before the actual translation is the comprehension of the text, which is studied in the section 4.1. Furthermore the theoretical part includes the particularities of the translation of the fantasy literature genre, such as occurence of unreal places, creatures or things. The following four parts examine the translation from the stylistic, syntactic, lexicological and morphological aspects. The stylistic aspect includes the narrative style of the short story, the difficulties with the choice of the formality or informality of the used language in the narrative passages and dialogues. Then it mentions the hesitation in the translation of the English pronoun you, which can be translated to Czech as both ty or vy, 46

indicating the formal or informal relationship between interlocutors. Finally, it deals with the awkwardness of repeating the same words in Czech, which is tollerated in English, such as the use of he/she said after every direct speech. In Czech it is perceived as the stylistic imperfection. The syntactic aspect covers mostly the examination of the syntax of the sentence structures used by the author. It criticizes the chaotic arrangement of the structures caused by its lenght and quantity of added clauses or insertions and the excess of the punctuation signs such as parenthesis, colons, semi-colons and quotation marks. It explains how the translation solves these difficulties. The syntactic aspect part also includes the division of the whole text. The lexicological aspect is the most extensive. It occupies with the lexical particularities in the text, which involve the wide range of language fields, as the lexicon changes in accordance with the growth of Tobias and the spheres of his interests. Firstly it deals with the division of the lexical equivalency into three groups. There is absolute, partial or zero equivalency, which has an impact on the translated items. It mentions some examples from the text. The next lexicological section explains the process of the translation of the short story title to correspond with the modality of the English word behold. The following sections present the special lexicon, which was used in the text. It includes the expressions connected to the fantasy genre, such as names of imaginary or mythical animals and special technical facilities. It continues by the elements specific for the childhood, which contains the expressions of childish mispronunciation or the names of the fairy-tales. Then it presents terms from antiquity, especially from the antique sculpure that appeared in the text. The next section demonstrates my reasons to translate or not the personal names of the characters. The main characters from the Behold were translated according to the tradition, and it further explains the conditions for their translation and the method of inventing the equivalent Czech name. Therefore, it clarifies my

47

hesitation in the translation of the characters of the real world, Tobias and Josh and my arguments for non-translating them. Furthermore the lexical part includes also the difficulties with the wordplay, which in translation often requires some compromise, due to the difference of the languages, their traditions and word connotations. In such cases the translation may lack the expressivity of the original and therefore it should be replaced in other possible places. The section of abbreviations and acronyms presents the concrete examples from the text and the manner by which they were translated. The last section of the lexicological part is devoted to the life and institutions, which means that it deals with cultural and other elements specific for a particular country. For example the text includes the names of places or certain people. Their translation should be verified to avoid the factual mistakes. The morphological aspect part deals with the different morphological properties of the English and Czech languages, specifically by the English insufficient expression of the verbal aspect. Mostly it is possible to decide by the context. There is also added the section of word-formation, which shows the compound possibilities in English that have to be solved differently in Czech. Furthermore it explains the method used to create the expression for the male faery in Czech. The conclusion presents my difficulties with the translation and process of its analysing with the support of the professional literature.

48

Bibliografie Knittlová, Dagmar. K teorii i praxi překladu. 1995. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2000. Levý, Jiří. Umění překladu. 1964. Praha: Panorama, 1983. Vilikovský, Ján. Překlad jako tvorba. Praha: Ivo Železný, 2002. Langer, Aleš. Průvodce paralelními světy: nástin vývoje české sci-fi 1976-1993. Praha: Triton, 2006. Šaur, Vladimír et al. Pravidla českého pravopisu s výkladem mluvnice. Praha: Ottovo nakladatelství, 2004. Duncan, Hal. “The Behold of the Eye.” Lone Star Stories. Tony Geer. 2003. LSS Press. January 2009 . Speculative Literature Foundation. Mary Anne Mohanraj. January 2004. 10 April 2010 . Laser-books. 2007. Laser-books s.r.o. 10 April 2010 . Internetová jazyková příručka. 2008. ÚJČ AV ČR, v. v. i. 12 April 2010 . Encyklopedie Vševěd. Netpoint s.r.o. 2005. Bartex. 3 May 2010 . The Official Website of LEGO products. 2010. The LEGO Group. 12 April 2010 . 49

Anotace Jméno a příjmení autora

Kristýna Bílková

Název katedry a fakulty

Katedra anglistiky a amerikanistiky, FF UP

Název bakalářské práce

Překlad povídky Hala Duncana „The Behold of the Eye“ a jeho analýza

Vedoucí práce

Mgr. Robert Hýsek

Počet stran

56

Počet příloh

1 CD, 1 kopie originálního textu povídky „The Behold of the Eye“

Rok obhajoby

2010

Klíčová slova

překlad, analýza, Hal Duncan

Jazyk práce

čeština

Charakteristika

Tato práce obsahuje překlad povídky „The Behold of the Eye“ skotského autora Hala Duncana. Následuje rozbor překladu, který zahrnuje stylistické, syntaktické, lexikologické a morfologické hledisko.

Author

Kristýna Bílková

Department

Department of English and American Studies, FF UP

Title

The Translation of the short story by Hal Duncan „The Behold of the Eye“ and its analysis

Supervisor

Mgr. Robert Hýsek

Number of pages

56

Number of appendices

1 CD, 1 copy of the original text of the short story „The Behold of the Eye“

Year of presentation

2010

Key words

translation, analysis, Hal Duncan

Language

Czech

Characteristics

This bachelor thesis includes the translation of the short story „The Behold of the Eye“ by the Scottish author Hal Duncan. It is followed by the analysis of the translation, which includes the stylistic, syntactic, lexicological and morphological aspect.

50