Filozofická fakulta Katedra pomocných věd historických a archivního studia. JUDr. Bedřich Pacák, advokát a politik

UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE

Filozofická fakulta Katedra pomocných věd historických a archivního studia

JUDr. Bedřich Pacák, advokát a politik

Diplomová práce

Bc. Tereza Baráková vedoucí práce: Doc. PhDr. Jiří Šouša, CSc. Praha 2012 1

Příloha č. 1

2

Poděkování Na tomto místě bych chtěla poděkovat zejména svému školiteli Doc. PhDr. Jiřímu Šoušovi, CSc. za užitečné rady, vedení a připomínky, které mi při konzultacích vždy trpělivě poskytoval. Dále bych ráda vyjádřila poděkování také zaměstnancům Státního okresního archivu v Kutné Hoře a Archivu národního muzea za jejich ochotu. V neposlední řadě děkuji svojí rodině, partnerovi a kolegyním z ročníku, kteří mi v průběhu celého studia byli oporou. 3

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracovala samostatně, že jsem řádně citovala všechny použité prameny a literaturu a že práce nebyla využita v rámci jiného vysokoškolského studia či k získání jiného nebo stejného titulu. V Praze dne …..……..

podpis

4

Abstrakt: Předkládaná diplomová práce vycházející především z archivního materiálu popisuje život a dílo vrcholného politika přelomu 19. a 20. století JUDr. Bedřicha Pacáka. Cílem pojednání je představit osobnost Pacáka na pozadí politického, hospodářského a kulturního vývoje společnosti. V sedmi kapitolách je popsáno dětství, studia na střední škole v Jindřichově Hradci a na právnické fakultě. Dále pak jeho povolání advokáta, které velice rychle přešlo do veřejné činnosti. Práci pro český národ a jeho svobodu zasvětil Pacák svůj život, ať už byl na postu ministra Krajana nebo jako zemský a říšský poslanec nebo jako předseda České obce Sokolské v Kutné Hoře. Za své politické působení byl Pacák váženou a ceněnou osobností a to jak od svých přátel a kolegů, tak od svých názorových odpůrců.

Klíčová slova: Bedřich Pacák, advokát, politik, český zemský sněm, říšská rada, Češi a česká společnost v druhé polovině 19. století

Abstract: Presented thesis, which is based on the archival material, describes life and work of the prime politician at the turn of 19th and 20th century - JUDr. Bedřich Pacák. The aim of this thesis is introduction of his personality on the political, economic and cultural background. In seven chapters is described his childhood, studies at the high school in Jindřichův Hradec and at the Faculty of Law. Also his profession of advocate, that proceeded to public activity very fast. Pacák dedicated his own life to work for the Czech nation and its freedom. So did when he was on the post of minister or as the land´s and empire´s deputy or as the chairman of the Czech community of Sokol in Kutná Hora. Pacák was honoured and appreciated personality by his friends, colleagues and also by his political opponents, because of his political activity. Keywords: Bedřich Pacák, advocate, politician, Czech land´s assembly, empire´s council, Czech people a czech society in the second half of 19th century

5

Obsah: 1. Úvod 1.1 Vymezení tématu, cíl, metody a struktura práce 1.2 Rozbor literatury a pramenů 2. Společnost a doba 2. poloviny 19. století 2.1 Politický vývoj 1848-1900 2.2 Neoabsolutismus, pokus o nový stát 2.3 Obnova ústavnosti 2.4 Upořádání po roce 1866 2.5 Aktivní politika a rozpad staročeské strany 2.6 Další politické strany 2.7 Kultura, školství a poměry ve společnosti po roce 1848 2.8 Rakouské školství od padesátých let do roku 1900 2.9 Hospodářská politika státu 2.10 Doprava a komunikace 3. Bedřich Pacák-léta dětství, mládí a zrání 3.1 Dětská léta a studium na střední škole 3.2 Právnická fakulta od Thunovy reformy až po rok 1900 3.3 Studia na Právnické fakultě a léta ve vězení 4. Bedřich Pacák jako jurista a advokát 4.1 K dějinám advokacie 4.2 Zlatý čas advokacie 4.3 Bedřich Pacák juristou 5. Pacák na prahu politické činnosti jako kutnohorský zastupitel a advokát 5.1 Rovina komunální politiky 5.2 Veřejná činnost 6. Zemský a říšský politik 6.1 Bedřich Pacák zemským politikem 6.2 Bedřich Pacák říšským politikem 7. Bedřich Pacák českým ministrem krajanem 7.1 Vývoj funkce českého ministra krajana 7.2 Pacák českým ministrem Krajanem 8. Závěr kariéry 9. Závěr 10. Resumé 11. Seznam pramenů a literatury 12. Seznam příloh 13. Přílohy

6

1. ÚVOD 1.1. Vymezení tématu, cíle, metody a struktura práce

Postava Bedřicha Pacáka není příliš známá. Tento český právník, politik, vlastenec žil v letech 1846-1914. JUDr. Bedřich Pacák1 představoval osobnost, která svým působením a vlivem v politických a spolkových kruzích, přispěla k formování moderního českého státu a emancipaci českého národa, byť vzniku samostatné republiky se již nedožila. Bedřich Pacák byl vystudovaný advokát, ovšem po většinu svého života působil jako vysoký politický činitel-říšský a zemský politik, ministr krajan, člen Beckovy vlády a v neposlední řadě vážený a uznávaný kutnohorský zastupitel a dlouholetý předseda prestižního spolku Sokol v Kutné Hoře. Cílem práce je zmapovat život a kariéru Bedřicha Pacáka, vystudovaného právníka a zapsaného advokáta, ale především vysokého politického činitele v kontextu událostí druhé poloviny 19. a počátku 20. století. V rámci diplomového úkolu bude provedena celková heuristika pramenného materiálu a literatury k osobnosti. Získané informace budou kriticky zhodnoceny a následně interpretovány. Práci jsem zpracovala jako biografii,2 na základě induktivní a komparativní metody historické práce.3 Při jejím použití je život a dílo osobnosti popisováno v širších souvislostech, tedy na pozadí společenského, politického a kulturního vývoje doby. Práce je rozdělena do šesti kapitol, které mají další části. K tomuto pojetí struktury diplomové práce jsem přistoupila zejména kvůli přehlednosti a ucelenosti jednotlivých tematických celků. První kapitola se věnuje všeobecnému nástinu doby

1

NAVRÁTIL, MICHAL, Almanach československých právníků. Praha, 1930. s. 321. Nebo: Österreichisches Biographisches Lexikon 1815–1950. Bd. 7. Wien, 2003-2011, Kapitola Pacák, Bedřich (1846-1914), Politiker und Jurist, s. 278. Záznam věnovaný Bedřichu Pacákovi v Ottově slovníku naučném uvádí špatné datum narození Pacáka. Ve slovníku je napsáno datum 13. září roku 1846, dle záznamu z matriky se Bedřich Pacák narodil dne 14. září roku 1846. In: Státní oblastní archiv Zámrsk, fond Matrika Lázně Bělohrad, sign. 85-5342, Bedřich Pacák 15. září 1846. 2 K problematice biografií: VOŠAHLÍKOVÁ, PAVLA-MAKARIUSOVÁ, MARIE A KOL, Metodické problémy moderní biografistiky. Praha, Historický ústav akademie věd ČR 2010. 3 HROCH, MIROSLAV A KOL. Úvod do studia dějepisu: určeno pro posl. fakulty filozof. a pedagog. [Díl] 4, Metody historikovy práce. Praha SPN, 1983. s. 18-23, 81-89.

7

druhé poloviny 19. století, zmiňuje politický vývoj od revolučního roku 1848 do roku 1900, dále kulturní a hospodářská východiska společnosti.4 Toto stručné shrnutí jsem zvolila proto, abych vykreslila dobu, do které se Bedřich Pacák narodil, ve které žil a která zformovala jeho osobní i profesní postoje a názory. Druhá kapitola je již zaměřena na postavu Bedřicha Pacáka. Mapuje jeho dětství, školní a studentská léta, která prožil v rodině justiciára5 v rodném Bělohradě, dále v Kremži a Táboře. Tedy v místech, do kterých se rodina stěhovala za otcovou prací. Tato část se zabývá i Pacákovými studijními úspěchy či neúspěchy během jeho školní docházky v Městské škole v Ledči nad Sázavou. Dále během jeho studia v Hlavní škole, které studoval v dolnorakouské Kremži. V neposlední řadě jsou zmíněny jeho výsledky, kterých dosáhl během výuky vyšších ročníků Gymnázia v Jindřichově Hradci. Závěrečná část této kapitoly pojednává nejprve o historii studia na Právnické fakultě tehdejší Karlo-Ferdinandovy univerzity v Praze. Pozornost je zaměřena na období od Thunovy reformy studia do roku 1900. Kapitola se také věnuje Pacákovu studiu práv, které bylo přerušeno jeho zatčením, následným obviněním z velezrady a tříletým vězením. Kapitolu jsem zakončila návratem Pacáka do lavic právnické fakulty a úspěšným dokončením studia. Třetí úsek se věnuje přípravě Pacáka na jeho budoucí povolání advokáta. I tato část je rozdělena, tentokrát do dvou podkapitol. První obsahuje nástin dějin advokacie v českých zemích, spolu s vykreslením za jakých podmínek se dotyčný uchazeč mohl stát advokátem, jaké úsilí musel vynaložit při přípravě a jaké postavení získal v případě úspěšného složení zkoušek. Druhá podkapitola se věnuje samotnému Pacákovi a jeho přípravě na advokátní pozici při povinné dvouleté praxi. Zaměřuji se na jeho koncipienturu u Krajského soudu v Chrudimi, kde působil v letech 1875-1876, pouze letmo je zmíněna dvouletá praxe v Poděbradech, o které je zcela minimální pramenná základna. Následuje pak vykonání advokátní zkoušky a počátek jeho krátké kariéry v advokacii, kterou provozoval v Kutné Hoře. Čtvrtá část Pacákovy biografie popisuje postupný přesun z činnosti advokáta na veřejného činitele. Počátek jeho práce pro český národ spočívá v zastupitelském postu města Kutné Hory a předsednictví v kutnohorské obci sokolské. Následující kapitola se 4 5

K tématu zejména URBAN, OTTO, Česká společnost 1848-1918. Praha, Svoboda 1982. JANČÍK, DRAHOMÍR-KUBŮ, EDUARD. Arizace a arizátoři. Praha, Karolinum 2005.

8

věnuje už samotné činnosti veřejné, tedy Pacákově funkci zemského a říšského poslance. Je zmiňováno, s jakými situacemi se během této fáze své profese setkal, s kým spolupracoval, jaké úkoly řešil. Předposlední část mapuje nejprve vývoj funkce českého ministra krajana a pak se zaměřuje na Pacákovo působení na tomto postu. Poslední úsek předkládané práce je věnován závěru života a kariéry Bedřicha Pacáka a následně jeho předčasnému skonu. Ačkoliv jsem práci rozdělila do kapitol a poté do menších tematických úseků, je potřeba zmínit, že se jednotlivé profesní stupně Pacákova života prolínaly a tedy není možné je zcela přesně ohraničit. Pro dokreslení situací, názorů a postojů jsem se rozhodla podpořit zmíněná stanoviska řadou citací z dostupných pramenů.

1.2 Rozbor pramenů a literatury

Postava JUDr. Bedřicha Pacáka, tedy jeho život a dílo, nebylo doposud literárně zpracováno. Základním pramenem pro moje bádání proto byly prameny archivní povahy. K osobnosti Bedřicha Pacáka jsou dostupné dva archivní fondy, ze kterých jsem vycházela. Jeden je uložen pod názvem JUDr. Bedřich Pacák (1846-1914) v archivu Národního muzea a druhý, pod názvem Bedřich Pacák ve Státním okresním archivu v Kutné Hoře. Oba dva fondy jsou zpracovány a nachází se v nich doklady z Pacákova osobního života, ale především z jeho činnosti veřejné. Početnou skupinou v obou fondech je korespondence s přáteli, se spolupracovníky, stranickými kolegy a obdivovateli. Na Pacákovu veřejnou činnost je zaměřen fond nacházející se v archivu Národního muzea, kde jsou Pacákovy poznámky a čistopisy k jednotlivým problematikám, které v rámci svých postů řešil, dále intervence žadatelů a korespondence pracovní. Fond je rozdělen do devíti kartonů, které jsou rozděleny na biografický materiál, dále veřejnou činnost a na korespondenci osobní. Fond uložený ve Státním okresním archivu v Kutné Hoře má trochu jinou charakteristiku, možná i z toho důvodu, že tam byl uložen synovcem Bedřicha Pacáka, JUDr. Arturem Pacákem v roce 1954, na základě přání strýce.6 Je uložen ve dvou kartonech a jeho rozsah je v rozmezí inventárních čísel 1-100. Součástí tohoto fondu 6

Státní okresní archiv Kutná Hora, fond Bedřich Pacák. Kart. 2, I. č. 4. Poslední vůle ministra ve výslužbě JUDr. Bedřicha Pacáka, sepsána ve Vídni dne 14. března roku 1909.

9

jsou materiály, které pro biografii byly velmi cenné. Záznamy o narození, vysvědčení ze škol i vysokoškolský index Pacáka, opisy diplomů. Dále pak korespondence, která dokresluje Pacákovo působení v Kutné Hoře. Ve fondu založen i fotografický materiálmanželů Pacákových i zmíněného synovce Artura. Fond je velice přehledně zpracován. Dalším archivním fondem, který mě při práci na životopisu Bedřicha Pacáka provázel, byl fond Ministra Krajana, Vídeň, který je uložen v Národním archivu na Chodovci. Ten má zpracovaný inventář, který je dokonce přístupný i na internetu.7 Věnuje se nejprve vzniku a vývoji toho úřadu, následně obsahuje agendu kanceláře, tedy žádosti, stížnosti, koncepty vyřízení a jejich čistopisy. Tyto tři archivní prameny byly pro moji práci nejpřínosnější, ovšem ne jediné. Během své přípravy jsem navštívila Státní oblastní archiv v Zámrsku, kde mně zajímala Matrika dnešního města Lázně Bělohrad, tedy místa, kde se Bedřich Pacáka narodil, dále pak informace o Bělohradském panství, na kterém působil Jan Pacák, otec rodiny, jako soudní úředník a v neposlední řadě také fond Krajského soudu v Chrudimi, kde mladý právník Bedřich Pacák vykonával svoji povinnou koncipientskou praxi. Tento fond mě pak navedl na návštěvu Státního okresního soudu v Chrudimi, kde je uložen fond pod názvem Okresní soud Chrudim 1850-1848, který byl podřízen soudu Krajskému. Dalším fondem, ze kterého jsem čerpala, byl fond Městské školy v Ledči nad Sázavou, kterou navštěvoval Bedřich Pacák po dva roky a jejíž fond je uložen ve Státním okresním archivu v Havlíčkově Brodě. Pro zmapování Pacákových studijních výsledků a pro historii jindřichohradeckého gymnázia jsem navštívila Státní okresní archiv v Jindřichově Hradci, kde sem měla možnost pracovat opět se zpracovaným archivním fondem, ve kterém jsem našla protokoly o maturitní zkoušce a maturitní vysvědčení Bedřicha Pacáka, byť opis tohoto dokumentu je součástí již zmiňovaného fondu uloženého v Kutné Hoře. Mimoděk jsem získala informace z fondu nazvaného Kulturněhistorický archiv, který shromažďuje informace o slavných osobnostech, které měly co dočinění s městem Jindřichův Hradec, tam má svoje místo i Bedřich Pacák. Zdrojem informací pro vysokoškolská studia byl Archiv Univerzity Karlovy v Praze, fond zabývající se Právnickou fakultou a spolkovým životem studentů. Zde jsem získala

7

Na stránkách www.badatelna.cz po zadání názvu fondu je možné si prohlédnout inventář k fondu.

10

protokoly o stání a rigorózní zkoušce. Dále pak písemnosti ze života právnického spolku Všehrd. Cesty Pacákova života mne opět přivedly do Státního okresního archivu Kutná Hora, kde jsem prostudovala fond Kutnohorské obce sokolské a spolkového života města. Z pramenů, které byly vydané tiskem, bych jmenovala edici autorské čtveřice Evy Drašarové, Romana Horkého, Jiřího Šouši a Luboše Velka, pod názvem: Promarněná šance. Edice dokumentů k českoněmeckému vyrovnání před první světovou válkou. Korespondence a protokoly (1) 1911-1912, ve které byly zpracovány materiály z českoněmeckých vyrovnávacích jednání. Z tištěných pramenů bych zmínila především normy týkající se advokacie, které upravovaly advokátní praxi v době Pacákova života. Nejprve je to Prozatímní advokátní řád, který vstoupil v platnost dne 16. srpna roku 1849 a který je také známý jako císařské nařízení č. 364/1849 ř.z.. Tato norma upravovala v pouhých 21 paragrafech principy výkonu advokacie v Habsburské monarchii. A platila až do roku 1868. Tedy do vydání další normy, kterou byl Advokátní řád vydaný zákonem č. 96/1868 ř. z. Tento zákon a jeho platnost byl prvním krokem ke svobodné advokacii. V jeho usneseních jsou stanoveny podmínky pro výkon advokacie, dále práva a povinnosti advokáta i stanovení výše jejich odměny. Druhým typem tištěných pramenů je periodický tisk. Tady bych zmínila především týdeník Podvysocké listy, vycházející v Kutné Hoře letech 1892-1924. List přinášel informace jak z celostátní politiky, společnosti a kultury, tak informoval obyvatele o místních akcích. Jako další tištěný pramen bych zmínila deník Národní listy8 vycházející v letech 1861-1941. Jednalo se o významný politický deník, zaměřující se na informace a komentáře ke stávající politické situaci v zemi. Základní literaturou pro dobu druhé poloviny 19. století je práce českého historika Otto Urbana s názvem Česká společnost 1848-1900. Tato rozsáhlá a podrobná publikace se věnuje porevolučnímu vývoji českých zemí nejen v oblasti politické, ale i společenské a kulturní. Práce je rozdělena na deset kapitol, ve kterých je popsán proces vzniku moderní české společnosti. Důraz je kladen nejen na politické, ale i sociální a kulturní dění na pozadí tohoto zápasu o za svobodu a rovnoprávnost. Práce

8

http://kramerius.nkp.cz/kramerius/PShowPeriodical.do?id=12220 {cit. 23.8.2012}.

11

je opatřena velmi cenným jmenným seznamem osobností. K postavení Čechů v Habsburské říši bych dále zmínila práci další osobnosti české historie, jedná se o Zdeňka Václava Tobolku a jeho čtyřdílnou práci pod názvem Politické dějiny československého národa od roku 1848, které vyšly poprvé už v roce 1932 v Praze. Autor se ve své práci věnuje vývoji české společnosti po stránce politické, popisuje volební změny, boj o rovnost českého jazyka s německým, změny ve školství a podobně. Třetím pramenem k tomuto tématu je pak nejnověji vydaná kniha pod názvem Dějiny zemí koruny české II. Od nástupu osvícenství po naši dobu, od Pavla Běliny a jeho kolegů. Pro potřebu mé diplomové práce jsem zvolila díl třetí. Poslední prací, kterou bych chtěla v souvislosti s tématem Čechů a jejich života v druhé polovině 19. století zmínit je pak práce Jiřího Kořalky pod názvem: Češi v habsburské říši a v Evropě 1815-1914. I tento titul je věnován poslednímu století habsburské vlády v českých zemích, a zejména se zaměřuje na postavení Čechů ve společnosti. Pro kapitolu týkající se obecného vykreslení doby druhé poloviny 19. století a pro stručnou charakteristiku osobností z oblasti politiky, kultury a školství použila zejména opět práci Otto Urbana, která obsahuje i jmenný seznam spolu se základními informacemi o kariéře a to zejména u politických činitelů. K osobnostem z oblasti kultury, jsem čerpala z práce brněnského historka Libora Vykoupila, pod názvem Slovník českých dějin z roku 2000. K soužití obou národností se věnuje práce trojice autorů: Alice Velková, Luboš Velek a Jiří Pokorný, ve stati s názvem: Nacionalismus, společnost a kultura ve střední Evropě 19. a 20. století, Vnímání národnostní identity u venkovského obyvatelstva v Čechách na začátku 19. století. K nejnovějšímu zpracování dějin univerzity Karlovy patří práce kolektivu autorů pod vedením Jana Havránka, pod názvem: Dějiny Karlovy univerzity 1348-1918. Historie univerzity je rozdělena do třech dílů a tématikou právnické fakulty a jejího vývoje se věnoval Valentin Urfus. K vývoji práva a právním dějinám je dále vydáno dílo Karla Malého pod názvem: Dějiny českého a československého práva do roku 1945, které je zpracováno jako učebnice. Nejnověji se tematikou českých právních dějin věnoval kolektiv autorů Vilém Knoll, Karel Schelle a Ladislav Vojáček v rozsáhlé publikaci České právní dějiny (Plzeň 2010). Teorií práva se zabývali autoři Viktor Knapp

12

a Kubů Libor, kteří nazvali svoje práce stejně: Teorie práva.9 Počátky a vývoj advokacie jako svobodného povolání, rozbor právních předpisů, vznik a vývoj Advokátní komory, tato témata jsou poměrně nově zpracována Stanislavem Balíkem a jeho kolektivem pod názvem: Dějiny advokacie v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. K otázkám správního vývoje bych zmínila práci trojice autorů, Zdeňky Hledíkové, Jana Janáka a Jana Dobeše pod názvem Dějiny správy v Českých zemích. Od počátků státu po současnost, vydané v roce 2005 a pak v roce 2007. Otázkám ústavního vývoje se věnovali autoři Gerloch Aleš, Hřebejk Jiří a Vladimír Zoubek. Velmi zajímavé a čtivé je zpracování činnosti říšské řady z pera Lenky Bobíkové a Jiřího Šouši, pod názvem: Parlament kolbiště národů a národností. Z rakouského parlamentu 1861-1918. Nejnověji se tématu parlamentarismu věnoval kolektiv autorů v čele s Josefem Tomešem v práci: Tváře našich parlamentů, která pochází z roku 2012. Pro získání základních biografických informací k osobnosti jsem nejprve sáhla po příslušném dílu Ottova slovníku naučného, který odkazoval na nesprávné datum narození Bedřicha Pacáka. Ve slovníku je uváděno datum 13. září roku 1846, což se ovšem neshoduje se záznamy z farní matriky města Bělohrad, 10 ani s opisem rodného listu.11 Ze slovníkových prací bych ještě zmínila Almanach československých právníků, vydaný v roce 1930, který poskytuje přes 600 životopisných medailonů významných osobností. Z autorů životopisných prací bych zmínila Antonína Boučka a Josefa Peška, kteří se věnovali osobnosti Karla Sladkovského. Autorku Martinu Lustigovou, která zpracovala biografii Karla Kramáře. Nebo Jiřího Moravu, který se specializoval na osobnost Karla Havlíčka Borovského. Dále pak Jana Hálka, který ve své práci Rakouská diplomacie 1848-1852 popisuje život a kariéru Felixe knížete Schwarzenbergera. K dějinám středního školství je vydána velice čtivá práce Kateřiny Řezníčkové: Študáci a kantoři za starého Rakouska. České střední školy v letech 1867-1918, které se opírá fondy z Gymnázia v Jindřichově Hradci. Nebo práce Zdeňky Veselé, která mapuje české školství jako takové od národního obrození.

9

KNAPP, VIKTOR. Teorie práva. Praha, C. H. Beck 1995. KUBU, L. a kol. Teorie práva. Praha, Linde 2007. 10 Státní oblastní archiv Zámrsk, fond Matrika Lázně Bělohrad, sign. 85-5342. 11 Státní okresní archiv Kutná Hora, fond Bedřich Pacák. Kart. 2. Opis rodného listu.

13

A konečně vzniku a vývoji České obce Sokolské se věnuje práce z konce 19. století pod názvem Dějiny Sokolstva: v prvém jeho pětadvacetiletí od Josefa Scheinera, který popisuje především důvody vzniku spolku a jeho přínos české společnosti. Z devadesátých let 20. století jsou pak statě Zlaty Kozákové, která se věnuje především sokolským sletům. Z roku 2007 pochází dílo Jana Waldaufa pod názvem: Sokol. A nejnověji se tomuto tématu věnoval Zdeněk Míka, který se zaměřil především na sportovní místa.

14

2. Společnost a doba 2. poloviny 19. století 2.1 Politický vývoj v letech 1848-1900 K revoluci roku 1848 dozrávala Evropa řadu let. Byla podmíněna finanční, hospodářskou, ekonomickou i společenskou situací a dotkla se všech oblastí Evropy, dokonce i těch, ve kterých se přímo nekonala, jako bylo Rusko a Velká Británie. Rok 1848 a zejména události, které následovaly, byly průlomem do podmínek pozdně feudální společnosti a východiskem pro vytváření společnosti nové. První vlna revoluce zasáhla Neapolsko a přes Uhry pokračovala do střední Evropy. Druhá vlna začala událostmi ve Francii a postupovala dál přes Německo do Čech. Cílem revolučních bouří bylo vypořádat se s absolutismem, s praktikami Svaté aliance, zrušit feudální systém, který panoval nejen v Rakousku Uhersku, ale i Rusku a Prusku. Revoluce požadovala sjednocení a vytvoření národních států na základě parlamentních a buržoazních zásad a dále prosazovala národní zájmy. Snahu o modernizaci státu reformami, které monarchie postupně zaváděla, přerušila Velká francouzská revoluce už na sklonku 18. století. Ta byla brána jako výsledek liberálních změn a tedy něco, čemu je potřeba zabránit. Dědičné země české a rakouské patřily, po josefínských změnách, k nejosvíceněji spravovaným územím ve střední Evropě a měly silný předpoklad k přirozenému vzniku a vývoji občanské společnosti, což chtělo čas. Čelní představitelé habsburské monarchie, ve spolupráci s dalšími státy, zareagovali na události ve Francii založením Svaté aliance12, tedy instituce, která měla chránit společnost před sociálními a politickými experimenty. Byl to krok zpět ve vývoji a krok blíž k propukajícím nepokojům. Revoluce se nevyhnula ani rakouské metropoli.13 Dne 13. března roku 1848 vypuknul ozbrojený konflikt ve Vídni, který vyvolali převážně studenti a měšťanstvo. Obě skupiny požadovali především odstoupení hraběte Metternicha14 a vypracování konstituce. Metternich tedy odstoupil a císař Ferdinand I. přislíbil splnění základních 12

Nové uskupení Evropy po napoleonských válkách se projednávalo na kongresu ve Vídni, vítězné mocnosti, kterými byly Prusko, Rusko a Rakousko, vytvořily uskupení tří států, které měly dohlížet na rovnováhu sil v Evropě. Hlavním představitelem rakouským byl kancléř Metternich. In: URBAN, OTTO, Česká společnost 1848-1918. Praha, Svoboda 1982. s. 140-143. 13 K postavení českých zemí v 19. století především: URBAN, OTTO, Česká společnost 1848-1918. Praha, Svoboda 1982. 14 Clemens Wenzel Lothar kníže Metternich-Winneburg (1773-1859), rakouský diplomat a státník, v letech 1806-1809 velvyslanec v Paříži, po té v letech 1809-1848 kancléř rakouské vlády a vůdčí osobnost zahraniční politiky. URBAN, OTTO, cit. d., s. 681.

15

liberálních požadavků dne 15. března roku 1848. Původní dvorské úřady se změnily na ministerstva, před kterými stál nelehký úkol, a to vyřešení složité situace sociální a národnostní. Problematická byla taky situace v Uhrách, které se ubíraly k odtržení od monarchie. Dne 25. dubna roku 1848 byla vydána tak zvaná Pillersdorfova ústava15 a dne 8. května 1848 byl uveřejněn řád pro volby do říšského sněmu, který se skládal z horní komory, kterou jmenoval císař a dolní komory, která byla volená. Veřejnost toto řešení neuspokojilo a tak došlo k dalším potyčkám. Císař byl nucen opustit Vídeň. V červnu byla vyhlášena nová vláda, v jejímž čele stanul baron Anton Dolbhoff-Diere16 a ministrem spravedlnosti se stal Alexander Bach.17 Dne 22. července začalo ve Vídni zasedání říšského sněmu, jehož cílem bylo především vypracování nové ústavy ale i zrušení robot, ke kterému skutečně došlo a to zákonem ze dne 7. září 1848. Začátkem října roku 1848 došlo ve Vídni k dalším nepokojům, situaci muselo uklidnit vojsko. Koncem listopadu vznikl nový kabinet v čele s následovníkem hraběte Metternicha, knížetem Felixem Schwarzenbergerem.18 Jednání říšského sněmu, která byla přerušena nepokoji, se přemístila do Kroměříže. Tam se pokračovalo diskuzemi o nové ústavě, která měla mít předlohu v belgické a americké ústavě. Jednalo se jak v plénu, tak ve výborech dělených dle národností. Přední postavení měl ústavní výbor, který tvořilo třicet členů, jehož místopředsedou se stal František Palacký. 19 15

Franz Xaver von Pillersdorf (1786-1862) rakouský politik a státník, od roku 1848 poslanec ústavodárného sněmu, od roku 1861 poslanec říšské rady. Pillersdorfova ústava byla vydána dne 25. dubna 1848 s účinností pro neuherské země. Nikdy nenabyla platnosti. Ústava reflektovala požadavky revoluce v otázce svobod a práv, avšak pouze zaváděla princip ústnosti a veřejnosti pro jednání před soudem. Byla založena odpovědnost vlády parlamentu, který byl pojat jako dvoukomorový. Členové horní komory měli být dosazováni jmenováním, členové dolní komory volbou. Dělnictvo, služebníci a sociálně potřební měli být zbaveni volebního práva, což se stalo rozbuškou dalších revolučních událostí ve Vídni. URBAN, OTTO, cit. d., s. 682. 16 Anton von Dolbhoff-Dier (1800-1872), rakouský politik a státník, o roku 1848 předsedou vlády, ministrem obchodu, vnitra a vyučování. URBAN, OTTO, cit. d., s. 671. 17 Alexander von Bach, JUDr. (1813-1893), vysoký rakouský politik, původním povoláním vídeňský advokát, roku 1848 zvolen do ústavodárného sněmu, ovšem on se svého mandátu vzdal a od téhož roku zastává funkci ministra spravedlnosti a to do roku 1849. V letech 1849-1859 je ministrem vnitra. V 60. letech 19. století zastává funkci vyslance u papežské kurie v Římě. V roce 1859 je povýšen do šlechtického stavu. URBAN, OTTO, cit. d., s. 668. 18 Felix kníže Schwarzenberg (1800-1852) rakouský diplomat a státník, pochází z větve českokrumlovské. V letech 1848-1852 ministerským předsedou s označovaným jako kancléř. HÁLEK, JAN, Rakouská diplomacie 1848-1852. Zahraniční politika Felixe knížete Schwarzenbergera. Praha, Filozofická fakulta Univerzity Karlovy 2011. s. 428. 19 Další důležitou českou osobností, která se na sněmu výrazně prosadila, byl František Ladislav Rieger. Ten byl autorem návrhu základních práv ústavy. Požadoval rovnost před zákonem, osobní svobodu, svobodu vyznání, svobodu shromažďování a spolčování. František Ladislav Rieger, JUDr. (1818-1903), český politik, jeden ze zakladatelů Staročeské strany neboli Národní strany, zeť Františka Palackého, po

16

Během sněmovních jednání došlo k prosazení abdikace Ferdinanda I. Novým císařem se stal jeho synovec František Josef I. Poslanci byli nuceni změnu akceptovat. Dále jednali o finální verzi ústavy, ovšem vláda měla za cíl znovu se navrátit k absolutismu. Rok a dva dny po vypuknutí revoluce byla vydána ústava, dnes známá pod názvem Březnová neboli Stadionova,20 nebyla sice ústavou zcela absolutistickou, ale i tak znamenala upevnění centrální moci. Byla tedy velkým zklamáním pro zasedající sněm v Kroměříži, který byl vojensky rozehnán. Zákonodárná moc byla v rukou císaře ve spojení s dvoukomorovým říšským sněmem-horní a dolní komorou. Byla zřízena Říšská rada jako poradní orgán panovníka. „První pokus o demokratizaci poměrů v habsburské monarchii skončil neúspěchem. Přesto to byl pokus ojedinělý. Nikdy dříve se nesešli zástupci jednotlivých zemí, aby řešili principy vzájemného soužití. Byl to průlom do tradiční politiky císaře a vládních kabinetů, avšak s negativním výsledkem.“21 V českých zemích se mělo především změnit státoprávní postavení Koruny české a zajistit občanské svobody a ústavnost. Čeští vlastenci si byli vědomi toho, jak nutné změny jsou, ale v první polovině 19. století neměli ještě silnou základnu k jejich prosazení. V dané době bylo pro Čechy důležité národní hnutí, které se snažilo zdůvodnit a zdůraznit českou minulostí, starobylost jazyka i literatury, zformovat české odborné názvosloví, rozproudit čilý vlastenecký i hospodářský život. Ale přesto byly revoluční události v českých zemích silně prožívány. Zprávy o revoluci v Paříži, která vyvolala lidové vystoupení proti panovnické moci, přispěly k událostem v Čechách. Dne 2. března 1848 bylo svoláno shromáždění do Svatováclavských lázní v Praze, jehož výsledkem byla petice, která shrnovala požadavky22 měšťanstva. O několik dní

kterém převzal vedení staročeské strany, vletech 1848-1849 poslanec ústavodárného shromáždění, dále poslancem českého sněmu, vletech 1861-1863 a v letech 1879-1891 poslanec říšské rady. Od 1897 člen panské sněmovny. Povýšen do šlechtického stavu, titul rytíř. URBAN, OTTO, cit. d., s. 690. 20 Stadionova ústava neboli březnová byla vydaná císařem Františkem Josefem I. V Olomouci roku 1849, nebyly nikdy účinnosti a byla zrušena Silvestrovskými patenty. Velkým pozitivem bylo, že některé principy ústavy, přetrvaly i po jejím zrušení- Jako například rovnost před zákonem nebo zrušení poddanství. K ústavnímu výboji České republiky: GERLOCH, ALEŠ-HŘEBEJK, JÍŘÍ-ZOUBEK, VLADIMÍR. Ústavní systém České republiky. Ucelený přehled ústavního práva u nás od roku 1848 do současnosti. Praha, Prospektrum 1994. Ke srovnání ze starších titulů: RIEGER, BOHUŠ, Náš ústavní vývoj od roku 1848. Praha 1897. 21 URBAN, OTTO, cit. d.,s. 20. 22 Výsledkem bylo 20 bodů, které požadovaly především stejné volební právo u všech vrstev obyvatelstva pro volby do sněmu, svobodu slova, tisku, zrušení roboty, patrimoniálních soudů, zavedení

17

později, dne 11. března se konala první polická schůze, opět ve Svatováclavských lázních. Byly přečteny petice a zvolen Svatováclavský výbor, který měl petici dle nových požadavků přepracovat. Po vytištění byla sestavena delegace, která se odebrala do Vídně. Skupina byla přijata hrabětem Kolovratem a dne 22. března došlo k předání žádosti císaři Ferdinandu I. Panovník odpověděl dokumentem známým jako Kabinetní list z dne 23. března 1848, který byl pro české zástupce velkým zklamáním. Císař se podvolil jen v několika málo bodech, slíbil zrovnoprávnění českého a německého jazyka, zmírnění potravní daně, zřízení obecní samosprávy. Ostatní požadavky odsunul na pozdější dobu. Nejpalčivější otázky, jako byly změny v zřízení země nebo všeobecné volební právo, do Kabinetního listu zařazeny nebyly. Proti výsledku setkání s panovníkem se postavili radikálové, kteří iniciovali další setkaní, tentokrát na Žofíně, aby se mohli připravit na odpověď pro panovníka. Koncem března už byl sepsán text další petice, která měla být předložena císaři. Tato úprava se lišila od první verze, byla o mnoho odvážnější, lépe zformulovaná, byť opakovala předešlé požadavky. Dne 31. března putovala do Vídně další delegace. Vídeň byla zrovna po porážce svých vojsk v Itálii a tak se dá říct, že čeští zástupci přišli v pravou chvíli. Odpověď panovníka nese datum 8. dubna roku 1848 a byl to důležitý dokument pro politický, hospodářský i společenský vývoj českého království. Na základě kabinetního listu z 8. dubna 1848 bylo povoleno zrovnoprávnění českého jazyka s německým na školách i úřadech, rozšíření zástupců sněmu o osoby z řad měšťanstva a rolnictva. To, co čeští vlastenci vítali s otevřenou náručí, bylo trnem v oku především Němcům, kteří žili v českých zemích, ale dokonce i Moravanům, což hrálo do karet představitelům centrální moci, kterým tyto postoje umožňovali nabízet jen polovičatá řešení. Pražští Němci se sešli dne 11. dubna 1848 a založili na obranu svých zájmů Pražský německý spolek. Češi je o den předběhli a založili spolek, který vznikl na popud Karla Havlíčka Borovského23, s názvem Národní výbor.24 Ten se stal českým ústředním vládním a politickým orgánem.

češtiny do škol a úřadů, záruky osobní bezpečnosti, svobodu shromažďování, náboženského vyznání, obecní samosprávu a jiné. URBAN, OTTO, cit. d., s. 22-32. 23 Karel Havlíček Borovský ( 1821-1856) český básník, novinář, politik, je zakladatelem satiry a literární kritiky, ostře vystupující proti vládě, aktivní člen národního výboru. MORAVA, JIŘÍ, C .k. disident Karel Havlíček. Praha, Panorama 1991. s. 231-247.

18

Kabinetní list z 8. dubna stanovil mimo jiné i pravidla pro složení a funkci zemského sněmu. Kromě příslušníků stavů, kteří tradičně zasedali na jednáních, byli přibráni i zástupci Prahy a ostatních měst s počtem obyvatel alespoň 4000, dále zástupci z řad univerzity a techniky. Dne 25. dubna 1848 vydala vláda ústavu, známou i pod označením Pillersdorfova. Mimo Uhry, Lombarsko-Benátsko a Chorvatsko platila pro všechny rakouské državy, ze kterých tvořila unii spojenou panovníkem.

2.2 Neoabsolutismus, pokus o nový stát Silvestrovskými patenty25 byla potvrzena rovnost občanů před zákonem, náboženská svoboda, zrušení poddanských závazků. Veškeré zákonodárství mělo být vykonáváno jednotně a bez účasti veřejnosti, všechny korunní země byly součástí dědičných zemí rakouských. Nejnižším článkem státní správy byly okresní úřady, které se měly zabývat i soudní agendou. Nadřízeným orgánem pro okresní úřady měla být zemská místodržitelství. Samospráva byla omezená a měla být vykonávána jen na úrovni místních obcí. Výkonným orgánem byla obecní zastupitelství, jejichž členové byli volení, ale jejich složení muselo být posvěceno vládou, která do jejího složení mohla mluvit nebo dokonce celé zastupitelstvo jmenovat. Jmenovaní radní byli pokládáni za úředníky státní a panovníkovi taky skládali přísahu. Zvláštním typem úředníků byli soudní úředníci. Výkon soudnictví v první linii byl spojen se správou na úrovni okresních úřadů, v druhé instanci a ve třetí tedy nejvyšší bylo soudnictví od správy odděleno. Druhou

Dále k osobnosti: MASARYK, G. TOMÁŠ. Karel Havlíček. Praha, ÚTGM 1896. 24 Vznikl sloučením Svatováclavského výboru a poradní komisí, která byla zřízena guberniem. HLEDÍKOVÁ ZDEŇKA - JANÁK JAN - DOBEŠ JAN, Dějiny správy v Českých zemích. Od počátků státu po současnost. Praha, Lidové noviny 2005. s. 243. 25 Silvestrovské patenty byly legální základy rakouského neoabsolutismu. Jednalo se o soubory dvou patentů a jednoho kabinetního listu z 31. prosince 1851, jimiž František Josef I. odvolával oktrojovanou ústavu, ve které byla zrušena březnová ústava z roku 1849, zavedena ústava nová (tj. Zásady organického řízení v korunních zemích Rakouského císařství), ale také potvrzeno zrušení roboty. Silvestrovské patenty stvrzovaly občanskou rovnost před zákonem, zrušení poddanství, ochranu náboženství a stanovovaly politickosprávní strukturu monarchie. Jimi byl položen základ absolutistické vlády. MALÝ KAREL A KOL., Dějiny českého a československého práva do roku 1945. 3. vydání. Praha, Linde 2005. s. 218-219. GERLOCH, ALEŠ-HŘEBEJK, JÍŘÍ-ZOUBEK, VLADIMÍR. Ústavní systém České republiky. Ucelený přehled ústavního práva u nás od roku 1848 do současnosti. Praha, Prospektrum 1994. Ke srovnání: GERLOCH, ALEŠ - HŘEBEJK, JÍŘÍ - ZOUBEK, VLADIMÍR., cit. d. Praha 1994.

19

instancí v oblasti soudnictví byl Vrchní zemský soud a nejvyšší instancí byl Nejvyšší soudní dvůr. Veškerá vyšetřování, stejně tak jako soudní líčení byla neveřejná. 26 Ačkoliv by se na první pohled zdálo, že se představitelé Habsburské monarchie z revoluce poučili, ve skutečnosti nabídli svým občanům formu vlády, která byla navenek pro lid, ale ve svých důsledcích upevnila postavení panovníka a představitelů vlády. Jednou z významných událostí, které potvrzují předchozí větu, bylo založení Nejvyššího policejního úřadu. Tento zahájil oficiálně svoje působení dne 1. Června roku 1852, byl podřízen přímo císaři a v jeho čele stál generál Johann Kempen.27 V jeho rukou se mimo jiné ocitl tisk, který mohl být na základě zákona28 z května roku 1852, cenzurován nebo přímo zabavován. Dalším potvrzením skutečných poměrů v habsburské monarchii je vydání nového trestního zákoníku, který v mnoha bodech navazoval na předbřeznovou situaci. Takovým bodem byl návrat k tělesným trestům, i když se používaly jen v armádě. Dne 19. ledna 1853 byly vydány předpisy o rozdělení pravomoci u politických a soudních úřad, které byly vytvořeny ministerstvem vnitra, financí a spravedlnosti. Podle těchto norem vnikly nové úřady na Moravě, ve Slezsku i v Čechách a utvořila se síť výkonné moci, která v určité formě zůstala zachována až do konce monarchie. Na Moravě vzniklo šest krajů, které byly dále děleny na 76 okresů a dvě samostatná města, Slezsko mělo 22 okresů. Okresní a krajské úřady na Moravě i ve Slezsku fungovaly oficiálně od dubna roku 1855. V Čechách bylo zřízeno 13 úřadů krajských, 207 okresních a dva městské, které fungovaly od května 1855. Jedním hlavních tvůrců neoabsolutismu po roce 1848 byla osoba panovníka, tedy Františka Josefa I. Jeho nástup na trůn do rozbouřených vod monarchie nebyl ani v nejmenším jednoduchý. Teprve osmnáctiletý mladík, byl po celou svou vládu označován jako první úředník státu a vládl celých 68 let. František Josef nastoupil na trůn dne 2. prosince 1848, za sebou měl zkušené poradce v čele s Felixem Schwarzenbergerem, který byl císaři nejenom rádcem, ale především ho chránil před stoupenci konzervativní aristokracie, kteří kritizovali mimo jiné porevoluční

26

URBAN, OTTO, cit .d., s 22-54. Johann Frantz von Fichtenstamm Kempen (1793-1863), rakouský generál, od 1848 generální inspektor četnistva, 1852-1859 šéf nejvyššího policejního úřadu. Österreichisches Biographisches Lexikon 1815– 1950 (ÖBL). Band 3, Verlag der Österreichischen Akademie der Wissenschaften, Wien 1965, s. 293. 28 Tiskový zákon ze dne 28. května 1852 připouštěl jen loajální noviny. 27

20

uspořádání, ale nebylo možné umlčet je uvězněním, na rozdíl do radikálních demokratů. S úmrtím hraběte Schwarzenbergera ztratil sice o 30 let staršího, ale velice cenného přítele.

Mezi další hlavní postavy pobřeznového uspořádání patřil pozdější ministr vnitra Alexander Bach, který vstoupil do rakouské politiky v revolučním roce 1848 s pověstí liberála. Vývoj Bacha, který bývá neprávem označován za hlavního viníka neoabsolutistické vlády, ukazuje, že během svého působení v politice usiloval po získání schopných a výkonných úředníků z řad liberálního měšťanstva.29 Další oporou nového Rakouska byla armáda, Stěžejními postavami byl císařův generální pobočník hrabě Karl Grünne30 a šéf nejvyššího policejního úřadu Johann von Kempen.

2.3 Obnova ústavnosti Po rakouské porážce v bitvě u Solferina dne 24. června roku 185931 a následných finančních potížích, které neúspěšné války přinesly, byl propuštěn ministr financí Alexandr Bach. Dne 20. října 1860 byl vydán Říjnový diplom,32 který jako říšský zákon obsahoval představu uspořádání státu, na základě federalistických principů. O několik měsíců později, dne 26. 2. 1861, byla vyhlášena nová tzv. únorová ústava, na jejímž základě byla zákonodárná moc svěřena do rukou říšské rady. Ta se měla zabývat problémy celé monarchie a ne-uherských zemí. Říšská rada se skládala ze dvou komor, panské a poslanecké sněmovny. Do panské sněmovny jmenoval členy panovník. Členové poslanecké sněmovny pocházeli z řad zemských sněmů. Pro přijetí jakéhokoliv zákona bylo potřeba souhlasu panovníka i obou komor. Zemské sněmy měly omezené pravomoci, při rozhodování platila teorie 29

URBAN, OTTO, cit. d., s. 22-95. Karl Ludwig Grünne (1808-1884) jmenován generálním pobočníkem císaře a šéfem císařské vojenské kanceláře, která nahrazovala ministerstvo války. URBAN, OTTO. cit. d., s. 109. 31 K tématu: ČORNEJ, PETR-BĚLINA, PAVEL, Slavné bitvy naší historie. Praha, Marsyas 1993. Nověji také: TARABA, LUBOŠ, Krve po kolena: Solferino 1859 - zlom ve válkách o sjednocení Itálie. Praha, Epocha 2011. 32 Říjnový diplom oficiálně deklaroval konec absolutismu a stanovil zásadu konstitučního parlamentarismu. Obnovoval zemské sněmy a říšské radě stanovil úkoly, které jí zajistily punc zákonodárného orgánu. BOBÍKOVÁ, LENKA-ŠOUŠA, JIŘÍ, Parlament kolbiště národů a národností. Z rakouského parlamentu 18611918. Praha, H a H. 1992. s. 7-8. 30

21

zájmového zastoupení. Z hlasování byly vyloučeny osoby ekonomicky závislé a také ženy. Ostatní se dělily do kurií do výše majetku, což majetnější vrstvy zvýhodňovalo. Český politický program, tedy národnostní rovnost, občanská práva a samospráva, byl formulován Františkem Ladislavem Riegerem v prvním čísle Národních listů.33 Požadavek svébytného postavení zemí Koruny české byl říšskou radou zamítnut a čeští poslanci se rozhodli neúčastnit se dalších jednání rady. Na jednání zemského sněmu pak prosadili rozdělení středního školství na školy české, německé i smíšené. Jako vrchol emancipace českého politického etnika se dá označit rozdělní techniky na českou a německou v roce 1868. V 60. letech 19. století byla česká politická scéna natolik vyspělá, že se mohla rozdělit. Vedle konzervativních staročechů v čele s Františkem Palackým a Františkem Ladislavem Riegerem se prosazovala radikálně demokratická strana mladočechů v čele s Karlem Sladkovským.34 Šedesátá léta silně poznamenal další Prusko-Rakouský konflikt, který vyvrcholil porážkou rakouských vojsk v bitvě u obce Sadová dne 3. července roku 1866. Obyvatelstvu přinesl tento konflikt řadu problémů. Mimo samotných obětí, které padli v bitvě, sužovala zemi pruská vojska, která zcela bezohledně drancovala a zabírala majetek a zavlekla epidemii cholery. Stát zanechal zemi zpustošenou válkou zcela na holičkách. České obyvatelstvo se muselo se všemi následky poprat samo.

2.4 Upořádání po roce 1866 Po porážce u Hradce Králové bylo zřejmé, že dosavadní centralistické uspořádání nebude možné nadále udržet. Nejdůrazněji vystoupili se svými požadavky Maďaři, kterým bylo vyhověno. Říše se rozdělila na tak zvané Předlitavsko, kde si udržela vliv Vídeňská vláda a na Zalitavsko, kam se do čela postavili čelní představitelé Maďarské šlechty. Předlitavsko i Zalitavsko měly být spojeny osobou panovníka, měly společné ministerstvo obrany, zahraničních věcí, financí i války. Po Rakousko-Uherském 33

Národní listy byly české noviny, vycházející v letech 1861-1941. Jejich zakladatelem a do roku 1894 také hlavním redaktorem byl Julius Grégr. VYKOUPIL, LIBOR, Slovník českých dějin. 2. přepracované a doplněné vydání. Brno, Zirkus 2000. s. 769. 34 Karel Sladkovský JUDr. ( 1823-1880) český politik, právník, aktivní účastník revolučního dění roku 1848, po roce 1861 poslancem, publicista, spoluzakladatel mladočeské strany. K osobnosti: PEŠEK, JOSEF, Dr. Karel Sladkovský k stým narozeninám. Praha, Státní nakladatelství 1924. Dále: BOUČEK, ANTONÍN, Karel Sladkovský. Praha 1948.

22

vyrovnání se stále hlasitěji ozývali představitelé německé buržoazie, kterým přestávala stačit polovičaté demokratické opatření. Jejich vliv stále sílil, proto jim musela i Vídeň vyjít vstříc. Císař svolal říšskou radu a ta na svém jednání přijala rozsáhlý celek zákonů, kterému se říká prosincová ústava. Říšská rada se stala skutečným představitelem zákonodárné moci, tedy parlamentem. Mohla navrhovat a schvalovat zákony, určovala výši daní, kontrolovala činnost ministrů, kteří byli parlamentu odpovědní. Další normy, které vešly díky prosincové ústavě v platnost, především zaručovali rovnost obyvatel před zákonem, nedotknutelnost majetku, volnost pohybu, svobodu slova, vyznání, shromažďování.35 Byl zřízen Říšský soud, na který se mohli občané obracet právě v případě porušování občanských práv. Důležitou událostí bylo zavedení osmileté povinné školní docházky a zrušení církevního dohledu nad školstvím. I přes řadu demokratických novinek všechny prvky absolutismu zrušeny nebyly. Panovník byl stále nedotknutelnou osobou, mohl vydávat nařízení v době, kdy nezasedala říšská rada, byl stále vrchním velitelem rakouské armády. Dalším prvkem bylo omezení volebního práva, které nebylo do roku 1897 ani všeobecné a do roku 1907 ani rovné. Aktivní i pasivní volební právo bylo omezeno majetkem, tedy výší odváděné daně a sociálním postavením. Voliči byli rozděleni do čtyř kurií: v první byli velkostatkáři, ve druhé pak obchodníci a živnostenské komory, ve třetí kurii byla města a poslední byla kurie venkovských obcí. V roce 1897 byla přidána další kurie, tak zvaná všeobecná, kde mohli volit i ti, kteří již byli zahrnuti v předchozích čtyřech.36 Nerovnost volebního systému kritizovali především představitelé z řad drobných měšťanů nebo z řad dělnictva. Nespokojenost českých politických představitelů s dualistickým rozdělením Habsburské monarchie vedla k řadě protestních akcí. Cílem těchto protestů bylo především ukázat na české tradice a historii národa. Jednou z těchto akcí bylo položení základního kamene k Národnímu divadlu37 anebo převoz českých korunovačních klenot z Vídně do Prahy. 35

TOBOLKA, ZDENĚK, VÁCLAV, Politické dějiny československého národa od roku 1848-1918. Dějiny českých zemí a Slovenska 1848-1859. Praha 1932. 36 BĚLINA, PAVEL a kol, Dějiny zemí koruny české II. Od nástupu osvícenství po naši dobu. Díl třetí. Praha, Litomyšl, Paseka 2003. Nebo: URBAN, OTTO, cit. d. 37 K tématu: BENEŠOVÁ, ZDEŇKA- SOUČKOVÁ, TAŤÁNA-FLÍDROVÁ, DANA, Národní divadlo - historie a současnost budovy. Praha, Národní divadlo v Praze 1999. Nebo: HOF, KAREL VÍT, Dějiny velkého národního divadla v Praze, od prvních počátkův až do kladení základního kamene. Praha, Výbor pro zřízení Národního divadla 1868.

23

Mnoho dalších manifestací, které se konaly i mimo českou metropoli a říkalo se jim Tábory lidu, přímo odkazovaly na husitskou tradici. Český odpor k novému uspořádání státu byl o to silnější, oč se do konfliktu s vládou dostávali i představitelé ostatních národů. Řízením státu byla pověřena nová vláda v čele s hrabětem Karlem Sigmundem Hohenwartem.38 Úřadovala ode dne 6. února roku 1871 do dne 30. října roku 1871. Konzervativní ladění vlády Hohenwart vyvážil především orientací na sociální a národnostní problematiku. Mezi vládou a představiteli českých politiků docházelo k četným jednáním, které vítal i sám panovník. Císař František Josef stál především o uklidnění situace v českých zemích, protože tušil další možný konflikt s Pruskem. Jednání skončila na podzimu roku 1871 a vyústila v tak zvané Fundamentálky, které měly být základem pro pozdější česko-uherské vyrovnání. Tradiční české království nemělo být od Rakouska odděleno tak jako Uhry už jen pro svoji polohu, spojení mělo být pro záležitosti správy celé monarchie, jako byly komunikace, pošty, celní a zahraniční politika. Předpoklad byl takový, že v těch oblastech správy, která není pro celou monarchii jednotná, přejdou kompetence na zemský sněm a na zemskou vládu, která měla být zřízena. Národnostní otázku měl svérázně řešit zákon, dle kterého měla být země rozdělena na okresy podle národnosti, což mělo předejít především komplikacím s úředním jazykem. Fundamentální články,

39

jak jsou také v literatuře

nazývány, měly být uznáním pokroku české národnostní politiky. Otázkou je, proč nedošlo realizaci česko-uherského vyrovnání. Především proto, že se proti nim postavili Němci žijící v českých zemích, pro které představovaly ohrožení jejich výsostného postavení v monarchii40 a kteří získali podporu z Berlína. Další silný protest zazněl i ze strany uherských politiků, ačkoliv by uzákonění fundamentálek nedošlo k porušení nových Rakousko uherských smluv. Takovému tlaku císař nedokázal odolat a dne 31. října roku 1871 odvolal vládu Hohenwarta, s jeho odchodem padla i možnost na česko-rakouské vyrovnání pro české obyvatelstvo. 38

Karel Sigmund Hohenwart (1824-1899), rakouský politik a státník, do roku 1848 poslanec sněmu ve Frankfurtu, 1862-1871 zemský šéf v Korutanech a Horním Rakousku, 1871 předseda vlády a ministr vnitra, v letech 1885-1899 působil jako prezident Nejvyššího účetního dvora. URBAN, OTTO, cit. d., s 242-243. 39 BĚLINA, PAVEL a kol., cit. d., s. 111. 40 POKORNÝ, JIŘÍ- VELEK, LUBOŠ-VELKOVÁ, ALICE, Nacionalismus, společnost a kultura ve střední Evropě 19. a 20. století, Vnímání národnostní identity u venkovského obyvatelstva v Čechách na začátku 19. Století. In: POKORNÝ, JIŘÍ- VELEK, LUBOŠ-VELKOVÁ, ALICE (vyd.), Praha, Karolinum 2007, s. 39-51.

24

Všeobecné zklamání umocnila i volba do zemského sněmu v roce 1872, v té snažili stoupenci německé buržoazie skoupit velkostatky a tím si dostat pod kontrolu volební hlasy, které k nim náležely. Volbám se pak říkalo volby chabrusové,41 tedy pochybné. V této situaci se rozhodli čeští političtí zástupci uplatnit tak zvanou pasivní politiku. Přestali kontaktovat zemský sněm i říšskou radu. Na tomto postupu trvali, především Palacký s Františkem Riegerem, kteří vycházeli z přesvědčení, že dojde ze strany vlády k přehodnocení situace a česká otázka se opět dostane na pořad dne. Takový názor ovšem nezastávali zdaleka všichni, z mnoha stran se ozývalo přesvědčení, že politika, která se vzdává možnosti účastnit se přípravy a tvorby zákonů je pro český národ škodlivá. Moravští politici proto opět vstoupili roku 1874 do zemského sněmu a 1875 i do jednání říšské rady. Rozličné názory na postup v oblasti politiky i osobní antipatie mezi členy politické reprezentace byly jedním z důvodů, proč se radikálně smýšlející poslanci rozhodli otevřeně vystoupit na jednání zemského sněmu v roce 1874. Rozešli se svými konzervativními protějšky nejen názorově, ale i organicky a ze staré Národní strany staročeské vznikla Národní strana svobodomyslná neboli mladočeská. Obě strany měly v zásadě stejný program i cíl. Ke staročechům se hlásili především představitelé měst a mladočeský program měl obdivovatele v řadách začínajících podnikatelů, u bohatých sedláků a u proticírkevně laděné inteligenci. Mladočeši měli od počátku jasno, jakým způsobem povedou svoji politiku a tak kromě návratu na zemský sněm, požadovali prohloubení občanských práv, všeobecné hlasovací právo, rozvoj vzdělanosti. Ve svých snahách měli silnou oporu nejvlivnějších českých novin, Národních listů.

2.5 Aktivní politika a rozpad staročeské strany Pádem Auerspergovy vlády v červenci roku 1878 a rozpuštěním říšské rady v květnu roku následujícího byl konec převahy německých liberálů ve vládě. Ovšem k tomu, aby byla vytvořena federalistická většina, bylo potřeba získat podporu českých poslanců. Nejen staročechy vedené konzervativním Riegrem, ale i skupinu českých šlechticů, v jejichž čele stál Jindřich Clam-Martinic.42 Nově nastupujícímu hraběti

41

BĚLINA, PAVEL a kol., cit.d., s. 111. Jindřich Clam-Martinic (1526-1887) významný český politik. Působil jako rada místodržitelského úřadu v Budíně, pak v Krakově jako prezident zemské vlády, dále pak říšský poslanec a na tomto poli se stal 42

25

Taafemu šlo zejména o to, aby si získal ty skupiny, od kterých by hrozilo, že by později mohly vystoupit proti němu. V jednáních, která předcházela návratu českých poslanců do politiky, se velmi angažoval Alois Pražák, člen první říšské rady. Problémem bylo, že se zástupci obou velkých stran nedokázali dohodnout. Rieger i Clam-Martinic byli ochotni navrátit se zpátky, ale za značné ústupky. Velmi radikální ve svých požadavcích byl především Rieger, který v podstatě požadoval změnu v celém systému vlády. ClamMartinic byl umírněnější. Nejstřízlivější pohled na věc měl právě Pražák a to na základě svých předchozích zkušeností. Ten považoval za jediný reálný cíl, zisk ministerského postu bez křesla pro české záležitosti. Roku 1878 vstoupili čeští poslanci znovu do politiky a to nejprve na zemském sněmu a po o rok později i na půdě říšské rady. Tímto krokem začíná období české aktivní politiky. Mezi oběma stranami na jistou dobu zavládla jednota a oba proudy začaly hledat spojence, kteří by jim byli oporou při vládních jednáních, při prosazování jejich cílů. Nejprve to vypadalo na podporu ze strany liberálních Němců, později získali podporu od polských statkářů. Předsedou vlády byl jmenován hrabě Eduard Taafe,43 nejúspěšnější rakouský politik, sociální reformátor a obratný diplomat ve vyjednávání s českými politiky. Pokud se chtěli Češi domoci nějakých ústupků, museli za ně vládě poskytovat své hlasy. Mezi úspěchy českých zástupců se dá jistě počítat rozdělení pražské univerzity44 v roce 1882 na část českou a část německou. Dále došlo k zavedení Stremayerovým jazykovým nařízením, podle kterých měly úřady a soudy odpovídat na podání ve stejném jazyce v jakém byly adresována úřadům. Taafeho vládě se posměšně říkalo drobečková vláda, jeho ústupky českým politikům byly co do významu minimální. Aktivní politika ovšem spočívala především v tom, že se do veřejného života začalo zapojovat větší množství „obyčejných“ lidí, kteří se mohli prosadit a prosadili ve správě a v politice aniž by se museli vzdát svého

vůdčí osobností českých konzervativních politiků. Jeho jméno je zapsáno pod okny Národního muzea v Praze. VOŠAHLÍKOVÁ, PAVLA, a kol. Biografický slovník českých zemí. Praha, Libri 2008. s. 434–435. URBAN, OTTO, cit. d., s 326-331. 43 Eduard Taafe (1883-1895) rakouský státník, konzervativní reformátor, zemský prezident oblasti Salcburka, v letech 1868-1870 a 1879-1893 byl předsedou rakouské vlády. URBAN, OTTO, cit. d., s 326331. 44 K dějinám Univerzity Karlovy: HAVRÁNEK, JAN A KOL., Dějiny Karlovy univerzity 1348-1918. Díl třetí. Praha, Karolinum 1997.

26

češství. Tito lidí přispívali k rozvoji budování veřejné společnosti, díky jejich práci, bylo možné klást důraznější nároky na práci všech veřejných činitelů, politiků v první řadě. Staročeši se pokusili o velký návrat, když se v lednu 1890 pokusili vyjednávat o národnostním smíru s německými liberály. Podstatou punktací, jak se staročeskoněmecká jednání nazývala, byla především úprava veřejné správy v Čechách a rozdělení podle národnostních měřítek. Z jednání vycházelo, že by české země byly rozděleny na dvě části, českou a německou, přičemž Němci by v české části měli větší pravomoci než Češi. Pro německé liberály by byly punkce vítězstvím. Česká veřejnost výsledky jednání pod mladočeským vlivem zcela odmítla, což byl konec staročeské strany, která se rozpadla. Mladočeši si tak vybudovali naprostou převahu v českém politickém životě, dokonce získali i bývalé staročeské voliče. Jejich suverénní postavení jim umožnilo bouřit na schůzích a jednáních parlamentu.

2.6 Další politické strany Politika byla na dlouhou dobu výsadou velice úzké vrstvy, která musela být zajištěna majetkem i vzděláním. Proto se do ní běžný člověk nehrnul a to i z toho důvodu, že měl svých existenčních starostí víc než dost. Ovšem změna ve společenském klimatu, především snazší dostupnost vzdělaní i postupné rozšiřování volebního práva zvyšovalo atraktivitu a zájem o veřejný život i mimo špičky společnosti. Politické štěpení společnosti bylo výsledkem třídních, národnostních i společenských rozporů. Výsadní postavení mladočechů proto netrvalo dlouho. Konkurencí jim byla Sociální demokracie, která vznikla jako dělnická organizace. S prvními organizacemi dělnického hnutí45 se setkáváme od poloviny 60. let 19. století. Nejprve to byly spotřební a výrobní spolky, které byly dost podobné spolkům českých měšťanů a které v krátké době shromáždili majetek. Jednalo se o první masovější vyjádření českého dělnictva. Mladočeši si sílu dělnické třídy uvědomovali, a proto se snažili získat se dělníky na svoji stranu, což se ovšem nesetkalo s velkým ohlasem. Daleko větší podporu, především názorovou, dostávaly dělnické spolky ze zahraničí, kde vynikal především

45

K tomuto tématu například: ŠOLLE, ZDENĚK, Dělnické hnutí v českých zemích koncem minulého století. Praha 1954. VOLF, MILOSLAV, Naše dělnické hnutí v minulosti. Praha, Práce 1947.

27

marxistický

vliv.

Hlavním

cílem

sociálních

demokratů

bylo

nejen

zrušení

kapitalistického výrobního způsobu a nastolení rovnostářských vztahů, ale především nastolení osmihodinové pracovní doby a všeobecné hlasovací právo. Vliv sociální demokracie se rychle šířil, její vzestup posilovaly odborové organizace, tělovýchovné, vzdělávací a družstevní aktivity. Program se dokonce stal přitažlivý i pro nižší úředníky nebo učitele. Síla sociální demokracie se ukázala při průvodu dne 1. května 1890 v Praze, kdy městem prošlo přes 30.000 dělníků a především stoupenců této strany. Politický úspěch zažila strana už při prvních všeobecných volbách, kdy získala nadpoloviční většinu hlasů. Pokud maloburžoazní vrstva našla zástupce v mladočeské straně a dělnická ve straně sociálně demokratické, nabízí se otázka, kam se obrátily další vrstvy české společnosti. Nejradikálněji se ke stávající situaci v Rakousku Uhersku stavěli studenti. Tato vrstva byla otevřená jako socialistickým myšlenkám, tak nacionalisticky vyhroceným stanoviskům. Nejrazantnější byla skupina studentů, která se spojila s mladými stoupenci z řad dělnictva, kterým se dohromady říkalo Omladina, spojili se totiž kolem časopisu se stejným názvem. Jejich útoky na politickou a společenskou situaci v monarchii se nezastavily ani před majestátem císaře, což už bylo na rakouské úřady příliš. Omladináři byli roku 1893 pozatýkáni a odsouzeni v procesu46 k doživotním trestům a v roce 1895 pak omilostněni. K nejznámějším představitelům Omladiny můžeme jmenovat pozdějšího prvorepublikového ministra financí Aloise Rašína47nebo pozdějšího sociálního demokrata Františka Soukupa48 či literáta Stanislava Kostku Neumana.49 46

K procesu s Omladinou: ČÍŽEK, ANTONÍN- HAJN, ALOIS, Proces s tak zvanou "Omladinou". Kolín, Hajn 1894. Nověji k tématu: DRCHAL, VÁCLAV, Zkažené c. k. narozeniny. Lidové noviny [online]. 2011 {cit. 15. 4. 2012}. 47 Alois Rašín, JUDr. (1867-1923), český a československý politik a právník, účastník 1. odboje, první československý ministr financí. V mládí zastával velmi radikální názory. Krátce byl členem mladočeské strany, se kterou se ale názorově rozešel. V procesu s Omladinou odsouzen a vězněn. Umírá v roce 1923 po té, co na něj byl spáchán atentát. K osobnosti: ČECHUROVÁ, JANA, Alois Rašín: dramatický život českého politika. Praha, Argo 1997. 48 František Soukup JUDr. (1871-1940) český sociálně demokratický politik, právník, novinář a publicista. Jeden z pěti mužů 28. října. Redaktor sociálně demokratického deník Právo lidu. Od roku 1904 funkcionář v sociální demokracii. V letech 1918-1919 působil jako ministr spravedlnosti v Československu. K osobnosti: KLIMEK, ANTONÍN, Říjen 1918. Vznik Československa. Litomyšl, Paseka 1998. s. 279. 49 Stanislav Kostka Neumann (1875-1947) český novinář a básník, literární kritik. Při procesu s Omladinou byl odsouzen k jednoročnímu trestu. Přispíval do Lidových novin. Levicově zaměřený básník a novinář. K osobnosti: VÁCLAVEK, BEDŘICH, S. K. Neumann. Praha 1935.

28

V 90. letech 19. století se začala formovat strana, které měla zastupovat zájmy a především oslovit venkovské obyvatelstvo. Jmenovala se strana agrární.50 V roce 1896 v rámci mladočeské strany Sdružená českých zemědělců, které se v roce 1899 osamostatnilo a přejmenovalo na Českou agrární stranu. Kromě hospodářské základny nabízela strana svým stoupencům řadu zájmových spolků. Předsedou strany se stal Antonín Švehla51, původně statkář z Hostivaře, ale především taktik a pozdější předseda tří československých vlád. Základní program agrární strany měl čtyři body: za prvé vytvoření sdružení zemědělců pro celé Království české, dále pak kontrolu nad zemědělskými kartely, za třetí ochranu rakouského zemědělství vzhledem k nové obchodní smlouvě s Uhrami a posledním bodem bylo uznání českého státního práva. Agrární politika získala velkou oblibu především proto, že pružně reagovala na skutečné potřeby zemědělství a potřeby venkovského obyvatelstva. Do vypuknutí první světové války byla právě agrární strana druhou nejsilnější v zemi, hned po sociálních demokratech. V katolickém prostředí se prosadila Křeťansko-sociální strana, navazovala na činnost církevních spolků a měla být křesťanskou alternativou socialistickému hnutí. Vznikla v roce 1893 a hlavní postavou byl kněz Jan Šrámek.52 Poslední stranou, která se na v českém prostředí objevila, byla Strana národně sociální, ta vznikla jako reakce na bouřlivé události roku 1897. Jejím zakladatelem byl bývalý redaktor Národních listů Václav Klofáč.53 Její stoupenci protestovali hlavně proti militarismu a rakouskému státu jako takovému.

50

K agrární straně: DOSTÁL, VLADIMÍR V., Agrární strana. Její rozmach a zánik. Brno, Atlantis 1998. Antonín Švehla, (1873-1933) československý politik a předseda agrární strany. Jeho politická kariéra spadá do počátku 90. let 19. století, nejprve stál v čele Sdružení českých zemědělců, v roce 1906 se stal jedním ze zakladatelů časopisu Venkov. V letech 1908-1913 poslancem na zemském sněmu. Během první světové války byl jedním z vůdčích postav domácího odboje. Od roku 1917 stál členem Maffie a pak jednou z hlavních postav Národního výboru. V letech 1918-1920 ministrem vnitra, od roku 1919 předseda agrární strany. Od roku 1922 stal v čele tří prvorepublikových vlád. K osobnosti: HANZAL JOSEF, Antonín Švehla. K 120. výročí narození a 60. výročí úmrtí. Praha, H a H 1993. 52 Jan Šrámek ( 1870-1956) byl český římskokatolický kněz, politik a především zakladatel Moravskoslezské křesťansko-sociální strany na Moravě. Během druhé světové války byl předsedou exilové vlády v Londýně. K osobnosti: MAREK, Pavel a kol, Jan Šrámek a jeho doba. Brno, Centrum pro studium demokracie a kultury 2011. s. 784. 53 Václav Jaroslav Klofáč (1868-1942), český novinář, politik, hlavní představitel Národní socialistické strany, kariéru začal jako novinář v Národních listech, dále působil jako poslanec říšské rady a zemského sněmu. HOLÝ, JIŘÍ – JANÁČKOVÁ, JAROSLAVA – LEHÁR, JAN – STICH, ALEXANDR. Česká literatura od počátků k dnešku. Praha, Nakladatelství Lidové noviny 1998. s. 450. Dále: KREČMER, JOSEF, Václav Klofáč a jeho národní socialismus. Praha, Adonai 2003. 51

29

Ve volbách roku 1897, které už byly všeobecné, získala strana mladočechů, tak silné postavení, že s nimi musela Vídeňská vláda v čele s Kazimírem Bádenim54 počítat. Byla vydána tak zvaná Badeniho jazyková nařízení, podle kterých měla být na úřadech věc vyřízena v tom jazyce, ve kterém byla podána. To by ovšem způsobilo nemalé potíže a to především německým úředníkům, kteří česky v mnoha případech vůbec neuměli. Tento krok vlády vyvolal silné reakce, přirozeně za strany německého obyvatelstva. Bádeniho vláda proto koncem listopadu padla i se svým jazykovým programem. Proti tomuto vyústění tak slibně vypadající situace, vypukly v pražských ulicích bouře. Došlo k nejprudším konfliktům mezi českým a německým obyvatelstvem, parlament ani říšská rada nebyly schopny jednat natož nějak zasáhnout, došlo k násilnostem, při kterých byly cílem německé, ale i židovské obchody. První nepokoje začaly už 29. listopadu 1897, kdy demonstrující Češi napadali německé studenty, kteří je provokovali mimo jiné nošením odznaků nacionalistické mládeže. Čeští demonstranti se střetli s policií, kterou kamenovali. Dne 30. listopadu vypukly protiněmecké a protižidovské násilnosti nanovo a s větší razancí. Docházelo hlavně k vybíjení synagog, ničení a rabování obchodů. Situace byla natolik vážná, že došlo na střelné zbraně, kterými se policejní složky snažily zklidnit atmosféru. Násilí pokračovalo až do 2. prosince, kdy byly poměry natolik katastrofální, že bylo vyhlášeno stanné právo.

2.7 Kultura, školství a poměry ve společnosti po roce 1848 Nový stát podstatně omezil možnosti veřejných aktivit, což mu umožnil nově vzniklý Spolkový zákon55 z roku 1852, který na druhou stranu otevřel možnosti k zakládání akciových společností. Vedle soukromého podnikání a akciového podnikání se objevuje možnost angažovat se v obchodních a živnostenských komorách, kde se hodlali uplatnit především členové vysoké buržoazie. Vytvořením sítě institucí, které se vyjadřovaly k daňovým, finančním otázkám, ale i otázkám týkajícím se nové železniční

54

Kazimír Bádeni hrabě, (1846-1909) polský státník a politik, právník, od roku 1888 místodržitelem Haliče, předseda vlády v letech 1895-1897. URBAN, OTTO. cit.d.. s. 446–451. 55 Spolkový zákon byl císařským patentem ze dne 26. listopadu roku 1852, vydaný byl18. prosince 1852 pro celou říši a upravoval v 28 paragrafech otázku spolčování a otázku hranic. IN: http://spolky.profitux.cz/zakony/z_1852c.html {cit. 1.5.2012.}

30

dopravy nebo zahraničního trhu. Komory mohly propagovat svoji činnost, nejen prostřednictvím reklamy, ale i výstavami. Centrem kulturního a vlasteneckého života po roce 1848 bylo Národní muzeum56. Původně stavovská instituce měla za úkol nejen shromažďovat, uchovávat a následně vystavovat sbírkové předměty, ale k jeho činnostem patřila i široká publikační činnost. K nejvýznamnějším postavám dějin Národního muzea patří především František Palacký, osobnost, které se podařilo posunout původní aristokratický ráz instituce do rukou vlastenecky smýšlející veřejnosti. Velký význam pro muzeum i pro českou společnost druhé poloviny 19. století mělo založení dodnes existující publikace Časopis českého muzea, který začal vycházet v roce 1827. Dalším výrazným počinem bylo založení Matice české jako organizace, díky které byla vydávána česká díla nebo překlady zahraničních autorů. Problematické i plodné soužití Čechů a Němců, se v průběhu 19. století mění. Německý náskok, byl českým hospodářským, kulturním i politickým vývojem zmenšen. Ovšem za cenu odcizení obou národů. Přitom soužitím trvajícím od 13. století si byli podobní jako v tradicích a tak v kultuře. V 80. letech se toto odcizení a tahanice Čechů a Němců projevilo založením spolku Schulverein. Jednalo se o spolek, který měl vzdělávat nejen německé studenty, ale cílem bylo především nalákat studenty druhé národnosti. Češi nezůstali dlouho pozadu a o několik měsíců později založili spolek Ústřední matice česká, která měla stejný cíl. Dá se říct, že na každý nově vzniklý německý spolek, vznikl také český a obráceně. Paradoxní je, že vzdělání spíše obě strany odcizilo. Ovšem nacionální problémy nezpůsobily izolaci úplnou, jak dokazují četná česko-německá manželství nebo vzrůstající obchodní a hospodářská spolupráce.

K nejvýznamnějším kulturním počinům druhé poloviny 19. století patřilo i vydání dosud užívané encyklopedie Ottova slovníku naučného. Jeho vydání ukazuje na vyspělost české společnosti. Pojmenování „Ottův“ získala encyklopedie dle nakladatele Jana Otta,57 tomu se podařilo skloubit vysokou úroveň nakladatelství spolu s finančním

56

K historii této instituce a jejím sbírkám například: VRCHOTKA, JAROSLAV, Národní muzeum v Praze. Pokladnice české vědy a kultury 1818-1988. Praha, Národní muzeum 1988. 57 Jan Otto (1841-1916) původně vyučený tiskař, později úspěšný nakladatel. Vydával knihy z rozmanitých oborů od populární literatury jako Matice lidu, po cestopisy a odbornou literaturu. Nejvýznamnějším dílem je vydání Ottova slovníku naučného.

31

úspěchem. Hlavním editorem projektu byl nejprve Jakub Malý,58 po Ottově smrti pak Tomáš Garrigue Masaryk. Na přípravě slovníku se podílelo 56 pracovníků redakce a přes tisíc odborníků z různých odvětví, kteří zpracovávali jednotlivá hesla. V letech 1888-1909 bylo vydáno celkem 27 svazků a jeden svazek doplňkový. V roce 1909 se začalo pracovat na druhé revidované edici slovníku, která ovšem po roce 1916 nebyla dokončena a to pro vysoké náklady. K projektu se navrátil zeť Jana Otty, Karel Boromejský Mádl,59 ale až ve třicátých letech 20. století. Velikou oblibu získali v Čechách básníci a spisovatelé. K takovým autorům patřili především představitelé tak zvaných májovců, tedy výrazná literární skupina, která se navracela k odkazu Karla Hynka Máchy60, Karla Havlíčka Borovského a Karla Jaromíra Erbena61. Májovci se objevují po pádu Metternichova absolutismu, zažívají porevoluční éru Bacha a vyrovnávají se s rokem 1867. Cílem jejich tvorby je kritika měšťanské společnosti. Ústředním dílem, kolem kterého se spojili, bylo vydání Máje v roce 1853. K jeho osobnosti: KORDASOVÁ, VERONIKA, Charakteristika a význam nakladatelství J. Otto. [bakalářská práce] Brno, Masarykova univerzita 2009. ŠVEHLA, JAROSLAV, Jan Otto: Kus historie české knihy. Brno, H+H 2002. 58 Jakub Josef Dominik Malý (1811-1885) český novinář a spisovatel, překladatel z angličtiny, francouzštiny a němčiny, autor z oblasti historie, studoval v Praze historii a práva. In: KUTNAR, FRANTIŠEK-MAREK, JAROSLAV. Přehledné dějiny českého a slovenského dějepisectví: od počátků národní kultury až do sklonku třicátých let 20. století. 3. doplněné vydání. Praha, Lidové noviny 1997. s. 1065. 59 Karel Boromejský Mádl (1859-1932) český historik a kritik umění, pedagogicky působil na Uměleckoprůmyslové škole v Praze. In: http://search.mlp.cz/?lang=cs&action=sOsoba&key=105911#/ak_od=keyeq:105911&ak_o=key-eq:105911 { cit. 16. 8. 2012}. 60 Karel Hynek Mácha (1810-1836) český prozaik a básník, představitel moderního romantismu, označován za zakladatele moderní české poezie. Studoval piaristické gymnázium v Praze, pak nastoupil na právnickou a zároveň filozofickou fakultu. Sbírka Máj, vydaná v roce 1836 zaujímá ústřední místo jak v jeho tvorbě, tak v dějinách české literatury. Na této skladbě intenzivně pracoval na přelomu let 1835 a 1836, ale dochoval se náčrt básně již z roku 1834. Máj byl jedinou knihou, která mu vyšla za jeho života. Musel ji však vydat sám. Tisk provedla pražská tiskárna Jana Spurného. Máj byl vydán dne 23. dubna roku 1836. Všech 600 výtisků se brzy rozprodalo. OPELÍK, JIŘÍ a kol, Lexikon české literatury: osobnosti, díla, instituce. Praha, Academia 2000. s. 728. 61 Karel Jaromír Erben (1811-1870) český archivář, historik, básník, spisovatel. Po svých studiích na gymnáziu v Hradci Králové a v Praze byl zaměstnancem Královské české společnosti nauk a sekretářem Českého muzea. Roku 1837, poté co dokončil svá právnická studia, nastoupil Erben jako praktikant k hrdelnímu soudu v Praze. Vedle své práce také pomáhal Palackému spravovat tehdy velmi zanedbaný archiv stavovský. Tímto se ukázal jako velmi způsobilý pro tuto funkci a tak byl roku 1842 zvolen českou učenou společností nauk za aktuára. Dále pokračoval v historických studiích. Roku 1842 se Erben po téměř desetileté známosti oženil s Barborou Mečířovou. O tři roky později byl jmenován členem jazykové komise při Matici české a začal se tak podílet na formování spisovné češtiny. Rok 1848 nebyl moc příznivý pro muže, který se hodlal zabývat historií, proto se pustil Erben do politiky. V květnu tohoto roku byl Erben poslán do Chorvatska, aby obeznámil tamní občany s děním v Čechách a zároveň dopisoval do Prahy o důležitých věcech mezi Jihoslovany. Na podzim téhož roku byl jmenován překladatelem u zemské vlády. Roku 1850 byl Erben ustanoven sekretářem Českého muzea (dnešního Národního muzea). O rok později byl zvolen archivářem města Prahy – konečně se mu tak dostalo uspokojivého finančního ohodnocení. HRABÁK, JOSEF- JEŘÁBEK, DUŚAN- TICHÁ, ZDEŇKA, Průvodce po dějinách české literatury. Praha, Nakladatelství Orbis 1976. s. 197.

32

Skupina se snažila zachytit skutečnost takovou, jak ji viděli, se všemi negativy, obraceli nejen k historii českého národa ale i k evropským směrům, zejména ke kosmopolitům.62 Mezi hlavní představitele toho směru můžeme jmenovat osobnosti jako Jan Neruda63, Vítězslav Hájek64, Karolina Světlá65 nebo Jakub Arbes66. V druhé polovině 19 století se začínají prosazovat noví, mladší autoři s jiným pohledem na domácí tradici. Jedním směrem byli tak zvaní Lumírovci, kteří se prosazují v 80. letech 19. století. Sešli se kolem beletristického časopisu Lumír, který byl založen v roce 1851. Jejich cílem bylo ukázat českou literární tvorbu evropským literaturám, odkláněli se od názoru, že literární tvorba je především pro národ. Věnovali se také překladům zejména románských autorů do češtiny, v jejich tvorbě bychom našli i experimenty hlavně oblasti poezie. K nejznámějším jménům patří Julius Zeyer67, básník Jaroslav Vrchlický68 nebo Josef Václav Sládek69.

62

Kosmopolismus, z řeckého slova kosmos-svět a polis-obec, česky světoobčanství, teoretický postoj člověka. Směr vznikl jako reakce vzdělaných intelektuálů na nacionální hnutí v 19. století. Kritikou bývá označován jako elitářský. In: http://cs.wikipedia.org/wiki/Kosmopolitismus {cit. 21. 8. 2012}. 63 Jan Neruda (1834-1891) český básník, žurnalista, člen skupiny sdružující se kolem almanachu Máj. Po gymnaziálních studiích se pokoušel o právnické vzdělání, později se přihlásil a úspěšně absolvoval filozofickou fakultu. Přispíval do mladočeských novin Národní listy, dále do časopisu Květy a Lumír. Jako novinář je považován za zakladatele českého fejetonu. Pochován je na Vyšehradě. HOLÝ, JIŘÍ – JANÁČKOVÁ, JAROSLAVA – LEHÁR, JAN – STICH, ALEXANDR. Česká literatura od počátků k dnešku. Praha, Nakladatelství Lidové noviny 1998. s. 281 - 292. Dále k osobnosti: NOVÁK, ARNE, Studie o Janu Nerudovi. Praha 1920. Nebo: BODLÁK, KAREL, O Janu Nerudovi. Praha 1941. 64 Vítězslav Hájek (1835-1874) český básník, prozaik, dramatik a literární kritik. Řadil se ke skupině Májovců, spolu s Nerudou je považován za zakladatele moderní české poezie. Pracoval jako redaktor Národních listů, kde se staral zejména o informace z divadelního prostředí. Stal se hlavním redaktorem v několika periodicích- Květy, Lumír, Ruch. Jeho prozaická práce má často výchovný charakter. GÖTZ, FRANTIŠEK-TETAUR, FRANK, České umění dramatické, Část I. – činohra. Praha 1941. s 65. 65 Karolina Světlá ( 1830-1899) rozená Rottová, česká spisovatelka, propagátorka ženské otázky, pocházela z bohaté pražské rodiny. Provdána za profesora Mužáka. Roku 1871 založila tzv. Ženský výrobní spolek český, který pak i několik let řídila; cílem spolku byla pomoc dívkám z chudých rodin, vzděláním a prací. Spoluzaložila Americký klub dam. Působila i jako novinářka, jejím hlavním tématem bylo postavení ženy ve společnosti. HOLÝ, JIŘÍ – JANÁČKOVÁ, JAROSLAVA – LEHÁR, JAN – STICH, ALEXANDR. Česká literatura od počátků k dnešku. Praha, Nakladatelství Lidové noviny 1998. s. 275 - 281. Dále: URBÁNEK, JOSEF, FRANTIŠEK. Biografický a bibliografický slovník českých spisovatelů. Díl 1. Básníci a Beletristé 1800-1910. Praha 1964. 66 Jakub Arbes (1840-1914) český spisovatel a novinář. Kariéru novináře začal jako redaktor časopisu Hlas, od roku 1968 pracoval i v Národních listech. V letech 1876-1879 působil v Prozatímním divadle jako dramaturg. URBÁLEK, JOSEF, FRANTIŠEK. cit. d., s. 8. 67 Julius Zeyer ( 1841-1901) český prozaik, dramatik a básník. Svým dílem je řazen k romantikům. Studoval Filozofickou fakultu a soukromě i řadu jazyků. HOLÝ, JIŘÍ – JANÁČKOVÁ, JAROSLAVA – LEHÁR, JAN – STICH, ALEXANDR. Česká literatura od počátků k dnešku. Praha, Nakladatelství Lidové noviny 1998. s. 331-335. 68 Jaroslav Vrchlický ( 1853-1912) vlastním jménem Emil Frída. Český spisovatel, básník a dramatik. Nejprve studoval bohosloveckou fakultu, ale přešel na filozofickou fakultu. Od roku 1877 začal působit

33

Ruchovci, neboli literáti sdružující se kolem almanachu Ruch, který vyšel ku příležitosti položení základního kamene k Národnímu divadlu, byli autory, kteří pocházeli ze zámožnějších středních vrstev nebo inteligence. Ve svém programu se obraceli ke slovanství, vlastenectví. Zdůrazňovali potřebu spolupracovat se slovenským národem. Proto překládali hlavně ruskou literaturu, romantickou poezii, navracejí se k historii a k selské tradici, kterou považují za základ češství. K lumírovcům se řadili autoři jako Svatopluk Čech70, Eliška Krásnohorská71 nebo Ladislav Quis72. K nejčtenějším prozaikům 19. století patřili zejména autoři historických románů a povídek: Václav Beneš Třebízský73, Alois Jirásek74 nebo Zikmund Winter.75 Navíc se překládala díla zahraničních autorů. Nicméně v porovnání s německou literaturou, ta česká stagnovala především ve vydávání kvalitní naučné literatury, českého čtenáře zajímala spíše beletrie. V českých zemích měla četba dlouholetou tradici. Vlastnit knihovnu s kvalitními českými tituly, patřilo i v 19. století k povinnostem vzdělaného vlastence. Mimo vlastní zdroje mohli čtenáři využít i zavedenou síť knihoven, kde fungovala výpůjční služba. Knihovny byly školní, farní, obecní i spolkové. Velice

jako tajemník na české pražské technické vysoké školy. V roce 1901 byl jmenován císařem členem Panské sněmovny ve Vídni. Za svou literární činnost je držitelem Nobelovy ceny za literaturu. HOLÝ, JIŘÍ – JANÁČKOVÁ, JAROSLAVA – LEHÁR, JAN – STICH, ALEXANDR. cit. d., s. 321-331. 69 Josef Václav Sládek ( 1845-1912) český spisovatel a básník, novinář a překladatel. Jádro jeho tvorby tkví v práci pro děti. Studoval filozofickou fakultu, což ho rozkmotřilo s rodiči, kteří chtěli, aby studoval teologii. V 70. letech pracoval jako redaktor v Národních listech, pak přešel do časopisu Lumír, kde se stal šéfredaktorem. KLÁŠTERSKÝ, ANTONÍN, Josef Václav Sládek. Jeho život, literární dílo, ukázky, bibliografie. Praha 1922. 70 Svatopluk Čech (1846-1908) básník, prozaik, novinář a cestovatel. Přispíval do almanachu, časopisu Květ, od roku 1971 byl redaktorem Světozoru, krátce působil i v Národních listech. Jako spisovatel se orientoval na eposy, satiru i povídky. Nejznámější je dílo: Výlety pana Broučka. HOLÝ, JIŘÍ – JANÁČKOVÁ, JAROSLAVA – LEHÁR, JAN – STICH, ALEXANDR. cit. d., s. 314 - 321. 71 Eliška Krásnohorská (1847-1926) vlastním jménem Alžběta Pechová, česká básnířka, libretistka a spisovatelka, propagátorka ženského hnutí. Založila ženský spolek Minerva, ze kterého vznikla dívčí škola. HOLÝ, JIŘÍ – JANÁČKOVÁ, JAROSLAVA – LEHÁR, JAN – STICH, ALEXANDR. cit. d., s. 294 - 296. 72 Ladislav Quis (1846-1913) právník, spisovatel, básník. Po gymnáziu v Táboře, začal studovat právnickou fakultu, kde v roce 1874 získal i doktorát. Od roku 1881 působil jako advokát v Čáslavi, později v Přelouči. Jako literát se věnoval poezii, próze i překladům zahraničních autorů. VAVROUŠEK, BOHUMIL- NOVÁK, ARNE, cit.d., s. 6. 73 Václav Beneš Třebízský (1849-1884) katolický kněz a spisovatel. Oblíbeným tématem bylo husitství a jeho tvorba byla podobná Janu Nerudovi. VOŠAHLÍKOVÁ, PAVLA, cit.d. , s. 399–400. 74 Alois Jirásek (1851-1930) český prozaik, dramatik a politik, autor historických románů a představitel realismu. HOLÝ, JIŘÍ – JANÁČKOVÁ, JAROSLAVA – LEHÁR, JAN – STICH, ALEXANDR. cit.d., s. 301 - 302. 75 Zikmund Winter (1846-1912) český spisovatel, historik a učitel. HOLÝ, JIŘÍ – JANÁČKOVÁ, JAROSLAVA – LEHÁR, JAN – STICH, ALEXANDR. cit. d., s. 346 - 351.

34

oblíbenou literární formou byly kuchařky. Nejoblíbenější autorkou byla bezpochyby Magdalena Dobromila Rettigová76 Čtenáři mohli sáhnout i po českých novinách a časopisech. Nejreprezentativnějším českým deníkem byly již zmíněné Národní listy, které měly za úkol soupeřit s hlavním deníkem vídeňských liberálů- Neue Freie Presse. Velice dobrou úroveň měly pak sociálně demokratické noviny Právo lidu, 77 a noviny T. G. Masaryka Čas. Čtenáři, kteří se zajímali o pikantní novinky za společnosti, měli možnost sáhnout po Pražském deníku nebo později po Národní politice, která začala vycházet jako samostatný list 21. června 1883, kterou si mohli zájemci dokonce předplatit. K zábavnému čtení posloužil týdeník Květy78, který vycházel už od roku 1833 a který vedl Josef Kajetán Tyl79. Jeho hlavním úkolem, kromě pobavení, bylo informovat a vzdělávat čtenáře. K přispívatelům patřili přední vzdělanci české společnosti, jako byl Karel Hynek Mácha nebo Karel Jaromír Erben. Díky Tylově vedení byla v časopise kvalitní literární a divadelní kritika. O oblíbenosti časopisu Květy hovoří i to, že měl na 19. století stálý a početný okruh odběratelů. Čeští obyvatelé si silně uvědomovali význam kultury, což se projevovalo i v jejich aktivním zapojení. Zakládaly se ochotnické divadelnické nebo pěvecké spolky, tělesnou kulturu podporovala nejdůležitější česká organizace druhé poloviny 19. století- Sokol. Jejich centra, sokolovny, byly místy společenských i obecních setkání. Dalším místem ke sdružování byly velice oblíbené hostince, kde se kromě posezení konaly třeba i schůze spolků. Do kaváren se chodilo za účelem čtení zahraničního tisku. Nejvýznamnějším kulturním počinem bylo bezesporu otevření Národního divadla. První impulzy ke stavbě tohoto ztělesnění vůle českého národa po

76

Magdalena Dobromila Rettigová, rozená Artmanová pocházela z chudé rodiny, byla vychována k sebekázni a práci pro druhé, k úctě rodině a manželovi. Měla zcela minimální vzdělání na německé škole, česky se pak naučila od svých známých. Stěžejní prací Rettigové jsou kuchařky. Psala však i romantické příběh s mravním ponaučením 77 Právo lidu byly noviny sociální demokratické strany, začaly vycházet roku 1893 lokální tisk pro Kuklany u Hradce Králové, v roce 1894 začaly vycházet v Humpolci, pak redakce přesídlila do Prahy. 78 BERÁNKOVÁ, MILENA, Český periodický tisk do roku 1918. Praha 1981. s. 69 – 89. 79 Josef Kajetán Tyl (1808-1856) český dramatik, novinář a spisovatel. Tyl začal studovat filozofickou fakultu v Praze, kterou ale nedokončil a odešel do kočovné společnosti. Od roku 1833 vedl časopis Jindy a jiní, který se v roce 1834 přejmenoval na Květy. Od roku 1835 působil jako dramatik ve Stavovském divadle. V revolučním roce 1848 se angažoval politicky. Byl zvolen poslancem do říšského sněmu. TURNOSVKÝ, JOSEF LADISLAV, Život a doba Josefa Kajetána Tyla. Praha, Hynek 1892. Nověji pak: VONDRA, ROMAN. Osobnosti české minulosti: Josef Kajetán Tyl (1808 - 1856). In: Historický obzor: časopis pro výuku dějepisu a popularizaci historie, 2011, 22 (5-6), s. 135-138.

35

samostatnosti a svébytnosti, pocházejí už ze 40. let 19. století. Návrh na vystavení kamenné budovy divadla byl předložen Františkem Palackým v lednu roku 1845 na jednání českého zemského sněmu. Ovšem teprve v 1851 bylo vydáno provolání o uspořádání veřejné sbírky. Doba bachovského absolutismu umožnila zřízení pouhého provizoria, které bylo otevřeno v listopadu 1862. Slavnostní položení základního kamene Národního divadla dne 16. května 1868 bylo velikou národní manifestací a zároveň vítězstvím. Divadlo bylo otevřeno dne 11. Června 1881 na počest návštěvy korunního prince Rudolfa80 a odehrálo se v něm 11 představení. Uprostřed dokončovacích prací došlo k požáru dne 12. srpna 1881. Čeští obyvatelé zničení divadla považovali za celonárodní tragédii a byla vyhlášena další veřejná sbírka. Penězi přispěla nejen města a jednotlivci, ale i císařská rodina, dokonce i pojišťovna a šlechta. Pořádaly se besedy, plesy, výstavy a koncerty. Úsilí bylo nakonec korunováno úspěchem a budova Národního divadla byla znovu otevřena dne 18. listopadu 1888, na programu byla Libuše Bedřicha Smetany81. Jakmile počáteční nadšení ochablo, muselo vedení divadla přijít s divácky atraktivnějšími kousky, byť za cenu nižší umělecké hodnoty. Hrály se operety, konverzační komedie. I přesto je Národní divadlo na přelomu 19. a 20. století spojováno s vynikajícími herci jako byli manželé Kvapilovi, J. Mošna nebo E. Vojan. Vzestup hospodářské a kulturní úrovně českých zemí se projevil i v oblasti architektury a stavitelství. Od 80. let 19. století se začaly budovat pražské vodárny, které výrazně zlepšili hygienu obyvatelstva. Nově stavěné domy poskytovaly větší komfort dokonce i v dělnických bytech. Právě novou výstavbou se města zvětšovala a tak potřebovala větší počet budov, které poskytovaly veřejné služby, jako byla nádraží, pošty, školy, tržnice nebo peněžní ústavy, které byly stavěny v novorenesančním stylu. K nejznámějším osobnostem architektury patřila jména: Josef Zítek82 a Josef Hlávka.83 80

Korunní princ Rudolf (1858-1889) syn císaře Františka Josefa I. a jeho manželky císařovny Alžběty Bavorské. K osobnosti: HAMANNOVÁ, Brigitte. Habsburkové. Životopisná encyklopedie. Praha, Brána 1996. 81 Bedřich Smetana (1824-1884) český hudební skladatel hudební kritik. K jeho významným dílů patří skladby Má Vlast, Libuše, Prodaná nevěsta. K osobnosti: HOLZKNECHT, VÁCLAV, Bedřich Smetana. Život a dílo. Praha, Panton 1984. 82 Josef Zítek (1832-1909) český architekt, vzdělání získal polytechnickou univerzitu a Akademii výtvarných umění ve Vídni. První velkou zakázkou byla Zemská galerie a muzeum ve Výmaru. K osobnosti: Poche, Emanuel, Encyklopedie českého výtvarného umění. Praha 1975, s. 577 83 Josef Hlávka ( 1831-1908) český architekt a mecenáš umění. K osobnosti: TOMEŠ, JOSEF, a kol. Český biografický slovník XX. století: I. díl: A-J. Praha, Paseka 1999. s. 634.

36

Nová doba přišla i s novým stylem, secesí, elegantním a zdobným, který se prosadil, jak v architektuře, tak v bytové dekoraci nebo ve špercích. V oblasti malířství a sochařství se bedlivě sledovaly zahraniční tendence, hlavním zdrojem inspirace byla Francie, kde hledali svůj vzor jako impresionisté tak stoupenci tradiční malby. České výtvarné umění ovlivnila i výstava norského malíře E. Muncha. Těsně před válkou se objevují počátky kubismu a expresionismu.

2.8 Rakouské školství od padesátých let do roku 1900 Ve druhé polovině 19. patřily české země k oblastem s nejvyšší gramotností. Zásluhu na tom měly především školské reformy z 60. let 19. století, na jejichž základě byla vybudována široká síť základního školství. Po ukončení obecné neboli základní školy, mohly děti nastoupit do měšťanské školy, pokud stály o praktické vzdělání nebo do obchodní akademie či na reálné gymnázium. Obchodní akademie poskytovaly vzdělání pro budoucí podnikatele, bankovní nebo finanční úředníky. Osmileté gymnaziální studium bylo určeno pro zájemce o vysokoškolské studium. Klasická gymnázia se zaměřovala na výuku klasických jazyků a antických reálií, reálná gymnázia se orientovala na matematiku a přírodní vědy. V padesátých letech 19. století se začalo, alespoň na některých středních školách vyučovat česky. Výklad v češtině si mohli žáci vyslechnout v hodinách náboženství, dějepisu nebo přírodopisu. Výuka v mateřském jazyce84 je doložena na gymnáziích v Praze, Jindřichově Hradci, Písku nebo v dnešním Havlíčkově Brodě.85 Nutno podotknout, že ne všechny středoškolské ústavy na český jazyk přistoupily. Z celkového počtu 22 gymnázií, která v padesátých letech v českých zemích fungovala, přistoupilo k výuce v českém jazyce jenom šest a na Moravě dokonce ani jeden ústav. A to jich vyučovalo celkem osm.86 Čeština se jako vyučovací jazyk na školách moc dlouho neohřála, za vlády Bachova kabinetu docházelo k jejímu postupnému omezování,87 které trvalo, tak dlouho až se mateřských jazyk z učeben zcela vytratil.

84

ŘEZNÍČKOVÁ, KATEŘINA. Študáci a kantoři za starého Rakouska. České střední školy v letech 18671918. Praha 2007. s. 19. 85 Tehdejší Německý Brod. 86 ŘEZNÍČKOVÁ, KATEŘINA. cit. d., s. 19. 87 Příkladem omezování českého jazyka je i ministerské nařízení z roku 1853, které nařizovalo, že jediným vyučovacím jazykem bude německý jazyk, ale s výjimkou předmětu náboženství. IN: tamtéž.

37

Počátek druhé poloviny 19. století znamenal pro české střední školství krok zpět. Posílil se vliv církve a jejího dohledu v oblasti školství a to zejména po roce 1855, kdy byl uzavřen konkordát s Vatikánem, jehož hlavním bodem bylo právě podřízení školské otázky církvi.88 Výuka musela být vedena v souladu s myšlenkami katolické církve, jejíž biskupové měli právo na dozor při vyučování, zda se pedagogové neodklání od povolených osnov. Smlouvou s Vatikánem bylo dokonce upraveno, kdo může učitelské povolání vykonávat. Především to musel být člověk mravně bezúhonný a praktikující katolík. Jmenování profesorem muselo být schváleno příslušným biskupem. Ve výše zmiňovaném roce 1855 došlo i ke změnám ve studijním plánu. Došlo k posílení latiny a řečtiny. Na druhé straně byla omezena výuka přírodopisu. K jistému uvolnění poměrů došlo po pádu ministra Bacha a jeho vlády. Šedesátá léta přinesla zrušení samostatného ministerstva kultu a školství, které převzalo nově vzniklé, státní ministerstvo. Pro české školy byla podstatnější snaha českých národních buditelů, kteří se snažili prosadit češtinu do výuky na středních školách, když ne jako hlavní jazyk, tak alespoň jako jazyk rovnoprávný. První úspěch přinesl rok 1861, kdy bylo povoleno opět vyučovat některé předměty v češtině. Tomuto kroku předcházela řada diskuzí na poli českého zemského sněmu, které vyvrcholily v roce 1864, kdy byla schválena zásada rovnoprávného postavení obou zemských jazyků. Což v praxi znamenalo, že se na školách musely povinně vyučovat oba jazyky.89 V nastalé společenské a politické situaci se nikoli poprvé, ale poprvé veřejně, objevovaly hlasy, které kritizovaly poměry v dosavadním školství. Hlavním cílem nespokojenosti byla předčasná specializace studentů. Objevila se celá řada návrhů, které spočívaly zejména ve sloučení klasických gymnázií a reálných škol.90 Podobné experimenty ovšem nebyly školskými úřady trpěny a proto se další zřizovatelé vzdělávacích ústavů museli omezit na klasické pojetí gymnaziálního studia. Nejčastěji se zřizovaly školy obecní, které musely pro své děti obce zajistit. Jejich výuka musela být taková, aby absolventi byli schopni po jejím ukončení nastoupit a znalostně obstát na středních školách. Proto 88

URBAN, OTTO, Česká společnost 1848 – 1918, Praha 1982. s. 13. ŘEZNÍČKOVÁ, KATEŘINA, cit.d., s 35-97. 90 K tomuto pokusu došlo v Táboře, kde bylo v roce 1862 zřízeno reálné gymnázium, které v sobě spojovalo klasické osmileté gymnázium a sedmiletou reálnou školu. Výhodou bylo, že se studenti mohli sami rozhodnout na jakou větev, zda na humanitní nebo technickou, se budou specializovat, až poté, co zvládli dva roky společného studia, kde hlavní, předmětem byla latina. Podobně se nechali inspirovat zřizovatelé škol v Praze nebo v Plzni. In: Tamtéž. 89

38

většina obcí, pokud neměla mecenáše, usilovala o to, aby se obecní školy dostaly pod správu státu.91 K dalšímu společenskému a politickému uvolnění dochází po porážce Rakouska v prusko-rakouské válce v roce 1866 a i tyto změny se dotkly školství. Bylo obnoveno ministerstvo školství a kultu, které dostalo pod své kompetence otázky obecního, středního i vysokého školství. Ministerstvu byly podřízeny zemské školní rady, v jejichž čele stáli místodržitel nebo jeho zástupce. Ti pod sebou měli zemské školní inspektory, kteří cestovali po jednotlivých školách a kontrolovali, zda je výuka prováděna podle platných osnov a pravidel. K zemské školní radě ještě patřili referenti, kteří byli do svých funkcí jmenováni a to samotným císařem a měli na starosti hospodářské záležitosti. Dále pak zástupci církve, zemského výboru, hlavního města a zástupci učitelů.92 Zemské školní rady měly rozsáhlé pravomoci. Na poli středního školství navrhovaly a potvrzovaly ředitele i pedagogický sbor, schvalovaly učební pomůcky a učební texty. Byly odvolací instancí proti rozhodnutí gymnázii. Podřízenými orgány zemských školních rad byly okresní školní rady a místní školní rady. V okresní školní řadě působil hejtman, zvolení občané, zástupci církve a učitelů. V místní školní radě se pak angažoval starosta obce, volení zástupci, správce školy a místní zástupce duchovního stavu. Jejich úkolem byla péče o národní a odborné školství.

V šedesátých letech dochází k omezení vlivu církve na školství a to ve prospěch státu. V květnu roku 1866 je vyhlášen říšský zákon,

93

který vymezuje státu a jeho

orgánům hlavní dozor. Církvi zůstal vliv jen na výuku náboženství. Katolické vyznání přestalo být jedním z hlavních kritérií pro zisk místa učitele, stejně tak jako pro vstup na gymnázium. To bylo velmi významnou změnou. Do škol měli totiž i přístup studenti jiného, než katolického vyznání, což mělo vliv nejen na zvýšení počtu studentstva, ale především na vyšší vzdělanost českého národa a na té si národní buditelé zakládali. Říšský zákon mimo jiné znamenal zestátnění dosavadních církevních vzdělávacích ústavů. První citelný zásah státu se datuje do roku 1870, kdy bylo požadováno, aby na 91

Nejednalo se jen o zajištění školní budovy, ale i vytápění, pomůcek ale hlavně finance pro učitele. K tomuto tématu: CACH, JOSEF, Vznik a vývoj středního školství v českých zemích. Acta Univesitatis Carolinae, Philosophica et historica 5, 1984, s. 16-74. Dále: KOŘALKA, JIŘÍ, Češi v habsburské říši a v Evropě 1815-1914. Sociálněhistorické souvislosti vytváření novodobého národa a národnostní otázky v českých zemích. Praha 1996. 93 ŘEZNÍČKOVÁ, KATEŘINA, cit.d., s. 18-22. 92

39

těchto školách působili pedagogové, kteří mají státem uznané vzdělání, takových bylo ovšem pramálo. Řešením bylo převzetí ústavu do státní péče, která se v praxi projevila dosazením státem uznaných pedagogů, kteří byli státem placení a tedy jemu loajální. V roce 1868 byly reformovány reálné školy, hlavní myšlenkou bylo přiblížit jejich výuku gymnáziím, doba studia byla prodloužena na sedm let a zakončovalo se maturitní zkouškou.94 S příchodem nového ministra kultu a vyučování Karla Stremayera,95 který nebyl velkým zastáncem českých škol, dochází ke zvyšování počtu gymnázií a reálných škol. Jedním z hlavních impulsů je i rozdělení tehdejší Karlo-Ferdinandovy Univerzity na část českou a německou. Od Stremayerova působení v čele ministerstva platí, že středoškolští profesoři jsou zařazeni mezi státní úředníky, což v praxi znamená, že jsou státem placeni a jsou pod penzí. V roce 1855 nastupuje na Stremyerovo místo Paul Gautsch, který si počíná velmi razantně. „Ten Gautsch je nestydatý parvenu a jízlivý nepřítel náš.“96 V osmdesátých letech rostly finanční potíže státu a vzhledem ke zvyšujícímu se poštu škol, zvýšil i počet absolventů. Ti měli ovšem potíže najít zaměstnání. Což mohl být problém. Paul Gautsch měl oprávněnou obavu, že by vznikla nespokojená vrstva vzdělaných lidí, kteří by mohli být zdrojem dalších revolučních myšlenek potažmo činů. Gautsch tak viděl jako jedinou možnost zrušení rozvinuté sítě středních škol. Na řadu přišly jako první školy české a to přesto, že mnoho německých škol mělo méně žáků. Čeští politici však toto brali jako útok proti českému národu. A dostávali se s ministrem do ostrých sporů. Mezi kritiky gymnaziálního studia se objevovaly názory, že jsou žáci přetěžovány vysokým počtem hodin i učiva a že jejich učitelé nejsou dostatečně erudováni. Roku 1884 byly ministerstvem kultu a vyučování vydány nové osnovy, i když změny nebyly veliké. Opět byly přidány předměty v latině, dále hodiny matematiky, dějepisu i zeměpisu. Omezeny byly naopak písemné práce. Poslední desetiletí 19. století na poli vzdělání neznamenaly žádné velké změny. Je to spíše doba diskuzí a snah o modernizaci školství, které je vytýkáno přílišné filologické zaměření a monopol latiny. Větší změny přinesla poslední reforma, která se

94

ŘEZNÍČKOVÁ, KATEŘINA, cit.d., s. 45-52. ŘEZNÍČKOVÁ, KATEŘINA, cit.d., s. 9-16. 96 Výrok Františka Ladislava Riegera. In: ŘEZNÍČKOVÁ, KATEŘINA, cit.d.,s. 22. 95

40

váže k roku 1908. Je označována jako Marchetova reforma. 97 Vycházela nejen z diskuzí odborníků, ale i žáků ale především z ankety, která se týkala nových typů škol, přechodů žáků z jednoho stupně vzdělávání na druhý-vyšší ale i změn v osnovách. Na základě této ankety byla vedena jednání a zavedena řada změn. V průběhu let 19081910 byla vydána řada předpisů a nařízení vedoucích především k zjednodušení maturitních zkoušek. Byl omezen rozsah zkoušky, v písemné části byl zrušen překlad z češtiny do latiny a matematická úloha.98 Nezvyklý byl způsob hodnocení, na maturitním vysvědčení totiž nebyly známky. Abiturient mohl být uznán za dospělého s vyznamenáním, všemi hlasy nebo většinou hlasů. Maturitu bylo možné složit dokonce i v tom případě, že dotyčný nezvládl jeden předmět. Tyto nové poměry byly velmi kritizovány. Objevily se hlasy, které tvrdily, že nová opatření zkoušku z dospělosti znevažují a že je potřeba ji buď zrušit úplně anebo zpřísnit.99 Po rozdělení Vysokého učení technického100 v roce 1869 a Karlo-Ferdinandovy univerzity v roce 1882 bylo možné studovat na obou ústavech v českém jazyce. Na českou stranu přišlo jen málo vyučujících a tak byly katedry obsazeny novými, mladými lidmi, kteří ze svých působišť vytvořili významná badatelská místa.

2.9 Hospodářská politika státu Až do první poloviny 19. století platily v oblasti hospodářství v českých zemích tereziánské normy, které byly zasazené do konzervativního absolutismu, a tedy neodpovídaly vývoji hospodářských vztahů. Hlavní směr evropského hospodářského vývoje v první polovině 19. století určovaly Anglie a Francie, což se představitelům habsburské monarchie nehodilo. Snažili se zabránit pronikání myšlenek francouzské revoluce, především policejním utlačováním, cenzurou, zachováváním klasických principů sociálně stabilní selsko-řemeslnické

97

ŘEZNÍČKOVÁ, KATEŘINA, cit.d., s. 25-27. VESELÁ, ZDENKA, Česká střední škola od národního obrození do druhé světové války. Praha 1972. 99 VESELÁ, ZDENKA, Příspěvek k dějinám českého školství. Praha 1984. 100 Nejstarší nevojenská technická univerzita na světě, založená císařským reskriptem v 1707, výuka začala až v roce 1717. Spory mezi českými a německým vyučujícími vyústila v rozdělení polytechnické školy na českou a německou část a to dne 8. dubna 1869. Dnes má sídlo na Karlově náměstí. VETLÍK, VOJTĚCH ALBERT, Dějiny technického učení v Praze s dějinným přehledem nejstarších inženýrských škol, jakož i akademií a ústavů v Rakousku, na nichž bylo vědám inženýrským dříve vyučováno. Pamětní spis na oslavu založení inženýrské školy v Praze před 200 lety a stoletého trvání polytechnického ústavu technického. Praha 19O9. 98

41

společnosti. Stát se ovšem nemohl bránit industrializaci, která zúročovala společenské bohatství i potenciál státu. Nové principy podnikání a výroby se snažil aplikovat do podmínek tradiční poddanské společnosti. „Daňové úlevy z roku 1836, koncese k výstavbě parních železnic, přísně ochranářský celní tarif z roku 1839 a řada dalších sociálně ekonomických opatření podporovala poměrně úzkou skupinu podnikatelů, kteří měli stát nad jinak neporušenou selskořemeslnickou společností.“101 Svými zásahy habsburský stát sice neznemožnil rozvoj nových forem hospodaření a obchodu, ale velmi ho zpomalil. Tradiční pojetí živností se dělilo na živnost výrobní a obchodní. Výrobní živnosti pak na cechovní a necechovní. Předpokladem pro výkon cechovní živnosti byl zisk mistrovského práva, které uděloval stát po složení zkoušek. Necechovní živnosti se dělily do tří kategorií: na zcela svobodné (jejich počet byl velice omezený, jelikož se smělo provozovat bez koncese na ohlášení), necechovní, ta byla vázána na koncesi. Do této skupiny patřilo knihařství, papírnictví nebo sklářství. Třetí skupinou byly tovární živnosti, ke k jejich výkonu bylo potřeba získat tovární oprávnění. Obchodní živnosti byly buďto volné nebo koncesní. Volné živnosti se provozovaly na pouhé ohlášení. Sem patří například obchod se surovinami a plodinami, jako jsou obilí, mouka, dobytek, dříví, len a příze. K dalším ustanovením, která omezovala a ztěžovala možnosti podnikání, byla dominikální práva k výrobě piva, tvrdého alkoholu a především vazba řemeslnických cechů na vrchnost. České země v druhé polovině 19. století patřily k moderním industriálním zemím. Mohly se pochlubit fungující sítí komunikací, vysokou hustotou obyvatelstva i značným podílem nerostného bohatství. A to především černého uhlí, které bylo stěžejní pro výrobu páry, která poháněla nejmodernější stroje. Parní stroje byly mnohem výkonnější a rychlejší. Zavedením páry do běžného života došlo k urychlení výroby, zkrácení vzdáleností, propojení lokálních obchodních cest. Tento vývoj ovlivnil celou společnost, posunul se z ryze technického významu do osobní roviny jednotlivce, který se mohl spolehnout na platnost norem zajišťujících občanská práva a svobodu, nedotknutelnost majetku.

101

URBAN, OTTO, cit. d., s. 13.

42

Na nové vztahy a možnosti, které nabízela nově vznikající kapitalistická společnost, obyvatelé českých zemí dívali spíše skepticky.102 Většina se neustálých rychlých změn ve spojení s hromaděním majetku bála, ať už proto, že bohatly doposud nejchudší vrstvy, tedy dělnická třída. A proto, že nově nastupující vztahy rušily předchozí ekonomický a sociální řád, který ač nepružný, dával lidem jistotu a řád. Uplatnit se na novém pracovním trhu nebylo jednoduché. Chyběly především technické a finanční znalosti. Náskok západních evropských států se nedal dostihnout tak rychle. Češi i Němci se dlouho nemohli vyrovnat s cizinci, kteří přicházeli hlavně z Velké Británie a západních částí Německa, a kteří se mohli podílet na nejnáročnějších podnikatelských projektech. Dalším důvodem, proč se v podnikání uplatňovali především zahraniční výrobci, byl nedostatek kapitálu. Proto vznikaly záložny a podniky fungující jako družstva, které pomáhaly zajistit začínající podnikatele a řemeslníky po finanční stránce.103 Jedním z mnoha aspektů, které pomohly k prosazení kapitalistické společnosti a jejích vztahů, byl i stav nouze, se kterým se selsko-rolnická společnost musela tradičně potýkat. Nová doba přinesla trend, který spočíval v samostatnosti jednotlivce, v jeho důvěře ve vlastní sílu a uplatnění. Tedy musela se změnit mentalita obyvatelstva, což byl ovšem dlouhodobý proces, na kterém se podílela i česká inteligence. Právě školství mělo jeden z hlavních podílů na urychlení hospodářského vývoje. V českých zemích se kladl důraz na teoretickou přípravu, což se jistě odrazilo v množství vynálezů. Technické a průmyslové školy svým studentům vysvětlovaly podstatu tržní ekonomiky a nových hospodářských a právních pořádků.

Počátky industrializace byly spojeny především s textilním průmyslem a to zejména v pohraničních oblastech, které byly osídleny převážně německým obyvatelstvem. Zemědělství se rozvíjelo zejména ve vnitrozemí a specializovalo se na obilí, cukrovkou, chmele, zeleniny a vína. Do velkých měst jako bylo Plzeň, Kladno, Ostrava se soustřeďoval strojírenský, chemický nebo těžební průmysl. Rozvoj průmyslové výroby, zakládání nových podniků zastavila velká hospodářská krize, která vyvrcholila v roce 1873. Ta ukázala, že je potřeba ekonomické aktivity stavět na jiném základě. Jako prostředek stabilizace posloužily hlavně dohody firem mezi sebou, o 102 103

URBAN, OTTO, Československé dějiny 1848-1918, I. Hospodářský a sociální vývoj. Praha 1988. s. 15. URBAN, OTTO, cit. d., Praha 1988. s. 16.

43

cenách zboží, výrobních prostředcích nebo podmínkách. Vznikaly tak kartely neboli bloky podniků, které v podstatě omezily konkurenci. Kartelové podnikání bylo samozřejmě závislé na kapitálu, čím větší, tím větší podmínky si mohly podniky klást. Takový majetek už nemohla podnikatelům poskytnout rodina, proto byly zakládány další bankovní domy. Ze stejného důvody vznikaly i akciové společnosti. Novým podmínkám se muselo přizpůsobit i zákonodárství. V 70. letech 19. století se habsburská monarchie vrátila k celní ochraně. V 80. letech došlo k novelizaci živnostenského řádu, který omezil možnosti kartelového podnikání ve prospěch malých podnikatelů a řemeslníků. Ke slovu se také dostaly vztahy mezi zaměstnanci a zaměstnavateli, kde se objevuje ochrana zaměstnance.

2.10 Doprava a komunikace Vytvořit nový, rychlejší systém komunikace v habsburské monarchii znamenalo především změnit způsob přepravy osob i nákladu. Přeprava osob a nákladu byla až do 19. století prováděna po silnici a povozem. Síť cest a silnic dostala určitou strukturu v polovině 18. století a především z vojenských důvodů. Byl stanoven počet komerčních silnic, ze kterých se později vyvinuly císařské silnice jako hlavní komunikační tahy.104 Rozvoj stavby nových silnic začal koncem 18. století a v první polovině 19. století. Nové silnice nebo ty, které byly přestavovány, byly kvalitnější, měly pevnou vozovku, mosty, příkopy i patníky. Sloužily především k místní i dálkové dopravě nákladů, od 20. let 19. století se začíná rozvíjet i osobní hromadná doprava. Hlavním symbolem dopravy 19. století se ale stala železnice. Výhody kolejové dopravy před silniční dopravou byly brzy rozpoznány, rychlost, spolehlivost, větší počet přepravovaných i větší komfort při cestování, jednoznačně hrály do karet vlakové dopravě. Rozvoj železnic můžeme zařadit do druhé poloviny 30. let 19. století. Roku 1837 se začalo s výstavbou Severní dráhy císaře Ferdinanda z Vídně do Haliče, do roku 1839 bylo hotové spojení na trase Vídeň, Břeclav, Brno. V roce 1841 byla hotová dráha

104

Jednalo se zejména o spoj z Prahy do Jihlavy, který byl označován jako vídeňská silnice a vedl přes dnešní Havlíčkův Brod, dále pak linecká silnice vedoucí z Prahy přes Tábor a České Budějovice na zemské hranice. Kladenská silnice z Náchoda přes Hradec Králové do Prahy. Na Moravě to byla hlavně slezská silnice z Mikulova přes Brno, Olomouc a Bruntál do Slezska a Vídeňská silnice z Brna přes Znojmo do Vídně. URBAN, OTTO, cit. d., s. 96.

44

do Přerova. Finančně byla výstavba zajištěna rodinou Rotschildů, stát zakrátko rozpoznal strategickou výhodu železnice a měl tedy zájem, co nejvíce zasáhnout do budoucích nových železničních sítí, z tohoto důvodu bylo roku 1841 rozhodnuto, že další železnice budou vyrůstat nákladem státu. K tomuto účelu vzniklo 1842 generální ředitelství státní dráhy, které realizovalo a koordinovalo výstavbu. Vznikla další významná spojení z Prahy do Olomouce, pak z České Třebové do Brna a na sever ústilo spojení Praha-Ústí nad Labem. V 50. letech 19. století pak stát ustoupil do pozadí a výstavbě železnic se opět mohly věnovat soukromé osoby, kterým byly dokonce dráhy prodány. Hospodářský význam železnice demonstroval nový typ dopravy nákladu a to doprava uhelnými drahami, které se objevují v polovině století. Jednalo se o lokální železnice určené jen pro dopravu nákladu. První vznikla v 1855 a je označovaná jako Buštěhradská dráha, která vedla z Kladna do Kralup nad Vltavou, stejně pak vzniklo spojení mezi Brnem a Rosicemi nebo mezi Ústím nad Labem a Teplicemi. Největším boomem ve výstavbě železniční sítě byla sice až 60. léta, která přesahuji vymezený rok 1848, ale přesto ho zmíním. Z nejvýznamnějších spojení byla uvedena do provozu Dráha císaře Františka Josefa I. vedoucí přes Plzeň, České Budějovice do Velenic, dále dráha Císařovny Alžběty, komplex spojů v linii Znojmo-Jihlava-Havlíčkův BrodPardubice-Kolín-Nymburk-Děčín a další. Základní výstavba české železniční sítě končí v 70. letech 19. Století a to vlivem nastupující hospodářské krize, v 80. letech se pak budují především lokální spoje. Nové komunikační prostředky umožnily lepší dostupnost informací nejen prostřednictvím tisku, ale prostřednictvím pošty. Základy moderního doručování osobních a soukromých informací do 18. století. Podobně jako u železnic, převzal stát nad původně soukromou iniciativou pošt, záštitu a zakládal síť stálých poštovních stanic. Změny do systému komunikací přinesl telegraf a později telefon. První spojení telegrafem bylo pořízeno v roce 1846 mezi Brnem a Vídní a v následujícím roce došlo ke spojení Brna a Prahy. Od roku 1850 bylo telegrafování podřízeno poštovní správě, existoval telegraf pro veřejnost. Telefon se v habsburské monarchii objevuje až v 80. letech 19. století, roku 1882, byla založena pražská telefonní síť, pak následovala spojení i v dalších městech jako Plzeň, Liberec, Brno. Ve velkých městech byly zřizovány i veřejné telefonní hovorny. 45

Načrtnutím těchto obecních podmínek společenského i státního vývoje prodělala i česká předbřeznová společnost změny, bez kterých by nebylo možné revoluci 1848 zrealizovat. Chtěl-li někdo společensky povýšit, musel mít především německé vzdělání. „Osudový komplex kulturního a později i politického vytlačení z německy hovořícího světa se stejně jako na druhé straně zdůrazňovaná kulturní a civilizační nadřazenost rakouských Němců vůči ostatním národnostem v monarchii stávaly závažným faktorem celého dalšího vývoje.“105 Konec 19. století mění zásadním způsobem život ve městech i na vesnicích, a to především díky distribuci elektřiny a veřejného osvětlení. Dále dochází k rozvoji dalšího komunikačního prostředku, telefonu. Došlo k rozvoji plošné zdravotní sítě hygieny a osvěty do každodenního života obyvatel vstoupil masově i sport a to založením tělocvičných organizací jak na národnostním principu, tak i na principu sportovních klubů. Bylo založeno mnoho kulturních institucí, o které se dodnes opíráme, jejichž cílem byla péče o národní kulturní dědictví.

105

URBAN, OTTO, cit.d., s. 16.

46

3. Bedřich Pacák, léta dětství, studia a zrání

3.1 Dětská léta a studium na střední škole Bedřich Pacák se narodil do středostavovské katolické rodiny soudního úředníka patrimoniální správy v Bělohradě106 dne 14. září 1846. Tamtéž byl dne 15. září roku 1846 pokřtěn místním kaplanem Antonínem Peterou.107 Zápis v matrice, který je psán česky, ovšem s německou podobou prvního křestního jména, je veden na jméno Friedrich František Pacák.108 Kmotrou byla malému Bedřichovi sestra jeho matky Eleonora Zwetlerová, tedy dcera purkmistra z Chrudimi a kmotrem pak Friedrich Johann Lenk von Lenkenfels, poručík 25. pěšího regimentu v Praze, tedy osobnosti nikoli bezvýznamné.109 Oba jeho rodiče pocházeli ze střední vyšší třídy.110 Matka Antonia Pacáková, rozená Zwetlerová, pocházela z Chrudimi a byla dcerou Františka Zwetlera, právníka, bývalého purkmistra města Chrudimi a jeho ženy Victoriny rozené Kastner z Kastenbergu.111Patřila tedy k elitě společnosti. Otec Jan byl synem Josefa Pacáka a jeho ženy Anny Pacákové, kteří pocházeli z Chlumce nad Cidlinou, o jejich sociálním původu se ze zápisu v matrice bohužel nic nedozvíme.112 Jan Pacák byl roku 1846 zaměstnán jako justiciár113 na panství hraběte Maria Alfonse z Aichelburgu.114 Jeho postavení 106

Dnes Lázně Bělohrad, město ležící v okrese Jičín. In: http://cs.wikipedia.org/wiki/Lázně Bělohrad. {cit 10. 2. 2012} 107 Státní oblastní archiv Zámrsk, fond Matrika Lázně Bělohrad, sign. 85-5342, Bedřich Pacák 15. září 1846. 108 Tamtéž. 109 Tamtéž. 110 Více k tématu: JANČÍK, DRAHOMÍR-KUBŮ, EDUARD, Arizace a arizátoři. Praha, Karolinum 2005. Tabulka č. 1, Schéma sociálního statusu, s. 9. 111 Státní oblastní archiv Zámrsk, fond Matrika Lázně Bělohrad, sign. 85-5342, Bedřich Pacák 15. září 1846. 112 Tamtéž. 113 Justiciár byl místním soudcem v soudním úřadě vrchnosti, jednalo se o samosoudy, které se o svoje pravomoci dělily s hospodářskými úřady. Výkon soudní pravomoci byl vykonáván ve jménu majitele panství a na jeho náklad, ovšem podléhal státní kontrole. Pro zřízení soudu musely být splněny podmínky nejen personální, tedy především v osobě zkušeného justiciáře, který stejně jako další úředníci, skládal přísahu, ale i trvalé úřední sídlo, kancelář i pevně danou pracovní dobu. K tématu civilního soudnictví do roku 1848 blíže: Šolle, Václav, Civilní soudnictví předbřeznové v českých zemích, Sborník archivních prací 10, 1960, s. 111-145. 114 Hrabě Mario Alfons z Aichelburgu kupuje Bělohradské panství od manželů Stillfriedových v roce 1843, za jeho držení byl postaven cukrovar. Státní oblastní archiv Zámrsk, fond panství Bělohrad, inventář, s. 10.

47

v tehdejší společnosti bylo následující: patřil do minority elit, která se neživila manuální prací, ale svými praktickými zkušenostmi, byl závislý na svém zaměstnavateli, v tomto případě na majiteli panství, ovšem měl jisté kompetence a tím také podíl na veřejné moci.115 V rámci své pravomoci mohl řešit majetkové spory, žaloby, záležitosti pozemkových knih. Z doby, kdy na panství působil Pacák starší je dochován hlavně index vyhlášených rozsudků, které se týkaly především majetkových sporů.116 Mezi takové spory patří kauzy prodejce bavlny Hilmara z Nové Paky, který v letech 18391841 několikrát žaloval tkalce z Nové Paky. Časté byly také obžaloby z pytláctví nebo krádeže na panském majetku.117 Bedřich pocházel z pěti dětí. Měl dvě sestry a dva bratry. Nejstarší bratr se jmenoval Antonín,118 narodil se roku 1836 v Bělohradě a později působil jako notář v Chrudimi a v Rakovníku. Druhým bratrem, pojmenovaným po otci, byl Jan Pacák, který se narodil dne 11. ledna roku 1842 v Bělohradě.119 První ze sester, Paulina Josefa Anna¸ se narodila rovněž v Bělohradě roku 1844 a o čtyři roky později pak přišla na svět nejmladší ze sourozenců Pacákových, Victorie. Po zrušení patrimoniální správy získal, podobně jako většina bývalých úředníků na velkostatcích, místo v nově vznikající státní správě. Výhodou tohoto úřednictva byly zkušenosti a místní znalosti, které umožnily volně přejít ze starých struktur. Jan Pacák se stal okresním kamerálním komisařem. Z hlediska socioprofesního se postavení Pacákovy rodiny nezměnilo. Pracoval stále jako úředník, už ne soukromý, ale státní a stále patřil k výlučnému okruhu lidí ve společnosti.120 Materiální podmínky rodiny se změnily a to k horšímu. Finanční státní úřednictvo patřilo k nejhůře placené složce státní správy, ačkoliv měli úředníci nárok na penzi. Dále se zmenšil podíl na veřejné

115

Obecně k tomuto tématu: MACKOVÁ, MARIE, Úřednictvo venkovských okresů v Čechách (1850-1919). Se zřetelem k okresům východních Čech, Vlastivědný sborník, Ústí nad Orlicí, 2001. 116 Tamtéž, Hauptindex in Iudicali. 117 Tamtéž. 118 Antonín Pacák 1836-1898, bratr Bedřicha Pacáka, působil jako notář v Chrudimi, byl členem městské rady a národní strany svobodomyslné, kterou zastupoval na sněmu v letech 1878-1883. Je otcem dr. Artura Pacáka. NAVRÁTIL, MICHAL, Almanach československých právníků. Praha, 1930. s. 321. 119 Státní oblastní archiv Zámrsk, fond Matrika Lázně Bělohrad, sign. 85-5342, Bedřich Pacák 15. září 1846. 120 MACKOVÁ, MARIE, cit. d., s. 92.

48

moci, kterou mohli úředníci vládnout a tím také kompetence, které státní úředník měl.121 Rodina žila v Bělohradě až do počátku padesátých let 19. století. Z východních Čech se Pacákovi přestěhovali do Ledče nad Sázavou. Do prvního ročníku Městské školy proto nastoupil Pacák v Ledči nad Sázavou.122 Tamější obecnou, smíšenou a především bilingvní česko - německou školu navštěvoval jen dva roky.123 V ledečské škole, která měla v kraji velmi dobrou pověst a která byla podporována nejen městem, ale i soukromými mecenáši, se malý Bedřich, učil číst a psát v českém a v německém jazyce. Právě znalost německého jazyka Pacák zužitkoval při svých pozdějších středoškolských i vysokoškolských studiích. K dalším předmětům patřily počty „z hlavy i na tabuli!“124dále pak krasopis a německá mluvnice. Jeho výsledky z matematiky, čtení a psaní v německém i českém jazyce byly hodnoceny jako dobré. Znalosti v oblasti náboženské nauky pak byly velmi dobré.

125

Následující ročníky tak zvané hlavní školy a nižší ročníky gymnázia studoval

Bedřich v Kremži v Dolním Rakousku, kam se rodina přestěhovala opět za otcovými pracovními povinnostmi okresního kamerálního komisaře v roce 1856. Tam také nastoupil v devíti letech do třetího ročníku Hlavní školy. Podle vysvědčení byl hodnocen jako pilný při vyučování, v mravech velmi dobrý a schopný žák. Dle osnov se ve třetí třídě vyučovalo náboženství a biblické příběhy, dále německý jazyk, čtení, psaní. V těchto předmětech v první polovině ročníku byl, malý Bedřich, hodnocen jako velmi dobrý. Stejný stupeň získal v matematice. O něco horší byl výsledek z krasopisu, kde byl hodnocen jako dobrý.126 V druhé polovině třetího ročníku si výsledek

121

K finanční správě po roce 1850 více: HLEDÍKOVÁ, ZDEŇKA-JANÁK, JAN-DOBEŠ, JAN, Dějiny správy v Českých zemích. Od počátků státu po současnost. Praha, Lidové noviny 2007. s. 309-318. 122 První zmínky o ledečské, tehdy ještě farní škole, pocházejí z roku 1384. Roku 1834 byla postavena díky financím Terziánského ústavu šlechtičen nová budova školy. Vyučovalo se pouze v jedné třídě a v takzvaném hlavním ročníku, který byl určen pro 12leté děti. Postupem času se počet ročníků zvýšil na čtyři. Původní smíšená škola byla rozdělena na počátku 90. let 19. století na dívčí a chlapeckou školu. Státní okresní archiv Havlíčkův Brod, fond Národní škola Ledeč nad Sázavou 1840-1953, Inventář archivního fondu. Havlíčkův Brod 1965, s. 3. 123 Čtvrtá třída byla přiřazena až v roce 1858. Státní okresní archiv Havlíčkův Brod, fond Národní škola Ledeč nad Sázavou 1840-1953. 124 Tamtéž, Přehled žactva a jeho prospěchu I-V. 1858-1888, kniha 103/26 NŠ-1-14. 125 Státní okresní archiv Kutná Hora, fond Bedřich Pacák, inv.č. 7, kart. 1. Vysvědčení z druhého ročníku Městské školy v Ledči nad Sázavou ze dne 20. srpna roku 1855. 126 Státní okresní archiv Kutná Hora, fond Bedřich Pacák, inv.č. 7, kart. 1. Vysvědčení ze třetího ročníku Hlavní školy v Kremži ze dne 14. března roku 1856.

49

z krasopisu o stupeň zlepšil.127 Ve čtvrté třídě si pohoršil v náboženské nauce, němčině a matematice, naopak v krasopisu byly jeho výsledky velmi dobré. 128 První fázi svého vzdělání Pacák ukončil s dobrými studijními výsledky a s hodnocením pilného a schopného žáka. V roce 1858 nastoupil Bedřich do primy klasického piaristického gymnázia v Kremži. Tam se vyučovaly, mimo běžných předmětů tyto: zeměpis, dějepis, pro právnické povolání tehdy tak důležitá latina a přírodní vědy. V hodinách náboženství a přírodních věd, získal Pacák výsledky uspokojivé. Znalosti z latiny byly vyhodnoceny jako chvalitebné. Jako výborný byl hodnocen v předmětech: matematika, zeměpis, dějepis a v německém jazyce.129 Pacák během prvního ročníku nižšího gymnázia zameškal jen 7 hodin a to z důvodu nemoci, jak je uvedeno na vysvědčení: „Zahl der Versäumten Studen: 7 wegen Krankheit.“130 V druhém ročníku byl počet jeho zameškaných hodin menší.131 Také se poněkud zhoršil v prospěchu. V matematice, krasopisu, německém a latinském jazyce byl dokonce hodnocen jako uspokojivý, což odpovídá dnešní známce 4. Dvojku si vysloužil z náboženské nauky a trojku ze zeměpisu a dějepisu. Jako výborné byly označeny jeho znalosti z přírodních věd.132 V dalších dvou ročnících se byly jeho výkony podobného charakteru v rozmezí hodnocení: „ausgezeichnet/vorzüglich-befriedigend.“133 V roce 1861 byl dokonce hodnocen nedostatečnou a to z latinského jazyka v písemné části. Výsledky Pacáka z nižších ročníků gymnaziálního studia nenasvědčovaly ani v nejmenším tomu, o jak úspěšnou a prospěšnou osobnost v budoucnu půjde. Dalším působištěm úřednické rodiny Pacákových byl jihočeský Tábor. Do tohoto města byl Jan Pacák služebně převelen v roce 1862. Tábor v druhé polovině 19. století patřil k nově se rozvíjejícím městům, ve kterých postupně vznikaly nové vzdělávací a kulturní ústavy. Právě v Táboře bylo roku 1862 založeno první české reálné gymnázium, jehož vyučovacím jazykem byla výhradně čeština.134

127

Tamtéž. Vysvědčení ze třetího ročníku Hlavní školy v Kremži ze dne 11. srpna roku 1856. Tamtéž. Vysvědčení ze čtvrté třídy ze dne 14. srpna roku 1857. 129 Tamtéž. Vysvědčení z primy, Gymnázia v Kremži ze dne 13. března roku 1858. 130 Tamtéž. 131 Tamtéž. Vysvědčení z prvního semestru druhého ročníku Gymnázia v Kremži ze dne 6. března 1859. 132 Tamtéž. 133 Tamtéž. Vysvědčení z třetího a čtvrtého ročníku Gymnázia v Kremži v letech 1860-1861. 134 Historie města Tábor In: http://www.taborcz.eu/historie-tabora/d-1054/p1=1055 {cit.4.11.2012}. 128

50

Bedřich Pacák navštěvoval vyšší ročníky gymnázia v nedalekém Jindřichově Hradci.

Vstup na hradecké klasické gymnázium bylo pro Bedřicha výjimečným

mezníkem v jeho životě. Tento ústav patřil k těm nejstarším a také nejmodernějším v habsburské monarchii, a proto se Pacákovy rodiče nenechali odradit ani před nákladnějším školným, které bylo třeba při nástupu do vyšších ročníků gymnázia uhradit. Jindřichohradecké gymnázium bylo prestižním ústavem, který se hned v roce 1863 přiklonil k výuce v českém jazyce a z jehož lavic pocházela řada významných osobností

českého

politického

a

kulturního

života

nejen

19.

století.135

Podmínkou přijetí ke studiu, mimo školného, bylo složení přijímacích zkoušek. Společenská prestiž mladého Pacáka po usednutí do lavic hradeckého gymnázia vzrostla. Zahájení školního roku bylo velkou slavnostní událostí, které se zúčastnili nejen studenti a vyučující, ale i ostatní obyvatelé města. Život města a školy byl v 19. století propojen daleko více než jsme zvyklí dnes. Studenti ve většině případů bydleli ve městě, minimum z nich mělo zázemí u příbuzných nebo vlastní rodiny. Častějším případem bylo, že studenti bydleli v podnájmech u obyvatel města a těm za poskytnutí příbytku platili. Byli proto váženými přírůstky při místní, kterým takto vylepšovali rodinnou kasu. Výběr podnájmu musela schválit škola a dokonce byli stanoveni učitelé, kteří mohli na studenty v bytech dohlížet pravidelnými kontrolami.136 Bedřich bydlel s oběma rodiči a sourozenci v Táboře, takže rodině odpadly výdaje za soukromé ubytování, protože čerstvý středoškolák do Hradce dojížděl. Výuka byla zaměřená klasicky. K hlavním předmětům, které Pacák navštěvoval, patřily jazyky tedy latina, řečtina a němčina. Dalšími předměty pak byly hodiny matematiky, fyziky, dějepisu, zeměpisu a dokonce hodiny filozofie. Vysvědčení137

135

Kromě Bedřicha Pacáka studoval na Gymnázium v Jindřichově Hradci i Gustav Friedrich, Ferdinand Tadra nebo Antonín Rezek, z umělců pak malíři Hanuš Schwaiger, František Bělohlávek nebo Zdeněk Musil, filolog Viktor Hulík nebo básník Emanuel Miřiovský. In: http://new.gvn.cz/skola/vyznamnistudenti {cit. 17.09.2012}. 136 Pokud vyučující zjistil nebo spíše nabyl dojmu, že je vybraný podnájem pro studenta nevhodný, mohl požadovat po jeho rodičích, aby syna ubytovali jinde. Pokud to ovšem rodiče odmítly, mohl být student ze školy vyloučen. K tématu: KRÁTKÁ, KATEŘINA. Jindřichohradecké gymnázium a jeho studenti v letech 1866-1918. [diplomová práce] Praha 1996. 137 V první polovině 19. Století se začíná objevovat fenomén vysvědčení, nejprve se vydávalo tak zvané „vysvědčení na odchodnou“, tedy když žák opouštěl ústav. V průběhu doby se ustálily tři typy vysvědčení: nejprve frekventační, teda takové, které žáci dostávali na konci první poloviny roku, pak propouštění, to dostávali žáci, kteří dosáhli věku, kterým končila povinná školní docházka. Posledním typem bylo vysvědčení, které získával žák před přechodem na vyšší stupeň studia. U vysvědčení z obecných i středních škol panovala po celou dobu 19. století nejednota v klasifikaci prospěchu, docházky

51

v prvním ročníku jihočeského gymnázia hodnotilo Pacáka jako v mravech velmi dobrého žáka s upjatou pozorností a horlivou pečlivostí. Velmi dobré hodnocení získal v náboženské nauce, dobré v přírodních vědách a německém jazyce. V českém jazyce byly jeho znalosti oznámkovány dostatečnou. Trojkou byl ohodnocen z dějepisu a zeměpisu. Problémy mu dělal opět latinský jazyk, kde vybojoval také dostatečnou známku, ovšem s ručně psaným dodatkem vyučujícího, že jeho výkony v mluveném slově jsou na dobré úrovni, v hodinách je pilný a připravený, ale jeho písemný projev je bohužel nedostatečný.138 Pacák se však dočkal i českých přednášek a to dva roky před svoji maturitou, tedy v roce 1863.139 V rodném jazyce byla výuka zeměpisu, dějepisu a náboženství. Jako posluchač vyšších ročníků gymnázia musel zvládnout latinu a řečtinu v mluveném i písemném projevu, osvojit si dějiny české literatury a jejích hlavních představitelů. V tomto školním roce začal být vyučován i zpěv, ve kterém tedy Bedřich příliš nevynikal. Ze zpěvu získal trojku, stejně jako z tělesné výchovy. O něco lépe si vedl v kreslení, ze kterého získal chvalitebnou.140 V septimě se přidaly i složitější slohové útvary, jako byla řečnická próza, kterou pilovali studenti při praktických cvičeních. Poslední ročník byl určený pro studium literatury. Německý jazyk byl sice od šedesátých let nepovinným předmětem, ale skutečnost byla taková, že se ho všichni žáci učili. I Bedřich Pacák si výuku německého jazyka nemohl nechat ujít, už jen proto, že pro prosazení ve veřejné správě to bylo nezbytností. V roce 1864 si Pacák polepšil v gymnastice a fyzice.141 K maturitní zkoušce přistoupil Bedřich Pacák v roce 1865. Ta měla dvě části, ústní a písemnou, které na sebe navazovaly. V písemné části, na kterou byl vyhrazený čas pěti hodin, musel Pacák zpracovat slohovou práci. Další částí byla opět pětihodinová zkouška z latiny, ve které se překládaly texty jak z latiny do češtiny, tak naopak. Student si mohl vybrat práci z druhého zemského jazyka. V případě českého gymnázia i píle. Škála se pohybovala od klasifikace stupněm „ v prospěchu velmi dobrý“ po slovní ohodnocení „přehled církevních dějin dostatečný-úvaha se pohřešuje.“ K vývoji vysvědčení nejnověji: Kolektiv autorů, Vysvědčení jako součást dějin školství. Od 18. století po současnost. Praha, Národní pedagogické muzeum a knihovna Jana Amose Komenského 2011, 12-21 s. 138 Státní okresní archiv Kutná Hora, fond Bedřich Pacák, inv.č. 7, kart. 1. Vysvědčení z druhého semestru školního roku 1862, ze dne 1. srpna. 139 Od tohoto roku je česky psáno i vysvědčení. In: Tamtéž. 140 Tamtéž. Vysvědčení ze školního roku 1863 ze dne 31. července. 141 Tamtéž. Vysvědčení ze školního roku 1864 ze dne 30. července.

52

v Jindřichově Hradci z němčiny, na tuto práci byla vyhrazena doba tří hodin, ovšem v celkovém hodnocení známka z nepovinného předmětu nehrála až tak velkou roli.142 Ústní část maturitní zkoušky byla původně velmi rozsáhlá. Pacák skládal zkoušku z těchto předmětů: latina, řečtina, němčina, čeština, matematika, dějepis, zeměpis a náboženství.143 V maturitní komisi zasedali učitelé, se kterými se Pacák potkával po celou dobu studia. Přítomen byli katecheta Josef Bumba,144 profesor matematiky a fyziky Eduard Schöbl145 a profesor jazyků Josef Holejšovský.146 Předsedou komise byl zemský školní inspektor Václav Svobodný,147 který měl právo pokládat doplňující dotazy. Nervy drásající zkouška dopadla pro Bedřicha dobře. Jako v průběhu celého studia i při maturitě měl problémy s latinou, ze které byl hodnocen dostatečně, stejně tak i z řečtiny a přírodopisu. Velmi dobré znalosti prokázal z náboženské nauky a fyziky. Jako „chvalné“ byly uznány znalosti z dějepisu, zeměpisu, němčiny a filozofii. Z českého jazyka získal trojku.148 Nic mu tedy nebránilo pokračovat ve studiu dál. Dle záznamu z maturitního vysvědčení byl Pacáka způsobilý „ k univerzitnímu studiu“.149 Výsledky, středoškolského studia pozdějšího ministra krajana a poslance Bedřicha Pacáka, by se daly hodnotit jako podprůměrné, zápolil s mnoha předměty, především s češtinou, kterou ve svých pozdějších projevech tak podporoval a dále s latinou, tu zužitkoval minimálně při studiu práv. Nicméně prokousat se zkostnatělým systém rakouské střední školy šedesátých let 19. století nebyl úkol právě snadný.

142 143

ŘEZNÍČKOVÁ, KATEŘINA, cit.d., 46-52 s. Maturitní zkouška z náboženství byla zrušena až v roce 1878. In: ŘEZNÍČKOVÁ, KATEŘINA, cit.d., 46-52

s.

144

Josef Bumba, farář v Kamenném Újezdu, působil na Gymnázium v Jindřichově Hradci v letech 18531867, vel hodiny náboženství, českého jazyka, zeměpisu a dějepisu. ŘEZNÍČKOVÁ, KATEŘINA, cit.d., Tabulka č. 10, Přehled profesorů Jindřichohradeckého gymnázia, s. 213. 145 Schöbl Eduard, PhDr., působil jako profesor matematiky a fyziky v letech 1852-1886, kdy zemřel. In: Tamtéž. 146 Holejšovský Josef, profesor klasických jazyků, němčiny a češtiny na Gymnáziu v Jindřichově Hradci v letech 1855-1889. In: Tamtéž. 147 Státní okresní archiv Kutná Hora, fond Bedřich Pacák, inv.č. 7, kart. 1. Vysvědčení z druhého semestru školního roku 1865, ze dne 9. srpna. 148 Státní okresní archiv Kutná Hora, fond Bedřich Pacák, inv. č. 7, kart. 1. Maturitní vysvědčení ze dne 9. srpna 1865. 149 Tamtéž.

53

3.2 Právnická fakulta od Thunovy reformy až po rok 1900 Druhá polovina 19. století byla dobou pestrých změn pro celou pražskou univerzitu. Pro studium posluchačů bylo důležitým momentem, jmenování porevolučního Ministra kultu a vyučování. Tím, se ve Schwarzenbergerově vládě stal hrabě Lev Thun-Hohenstein,150 který již byl v této době silnou politickou osobností. Ačkoliv byl konzervativním politikem, jeho politika byla do velké míry pragmatická. Snažil se o reformu školské soustavy tak, aby byla co nejblíže německé historické škole151 a záleželo mu především na změně studia na právnické fakultě. Absolventi totiž v mnoha případech pracovali ve státní správě, bylo tedy potřeba, aby byli nejen loajální, ale i vzdělaní.152 Reforma hraběte Thuna spočívala především v návaznosti na přirozeno-právní dědictví, což je důvodem toho, proč tato reforma přežila nejen pád Bachovy vlády, ale v podstatě přetrvává dodnes.153 Znamenala totiž obrat k lepšímu. Změny, ke kterým došlo, se dají vysledovat na právnické fakultě nejvíce na studijním programu. Zanikla funkce direktora, dále byla zrušena cenzura a dohled nad obsahem přednášek. Byly odstraněny i semestrální zkoušky. Změněn byl i název celého studia, z původního právnicko-politického studia se stalo studium právních a státních věd. Předměty se dělily na řádné a mimořádné. Do řádných předmětů patřilo právo občanské, obchodní, státní, mezinárodní a další. Zajímavější byla skupina mimořádných předmětů. Tam se objevily přednášky týkající se soudního řízení ve věcech civilních a trestních, nebo se

150

Leopold Lev hrabě Thun Hohenstein (1811-1888) český šlechtic, politik. Dne 6. dubna 1848 byl jmenován guberniálním prezidentem Českého království. Od srpna 1849 byl ministrem kultu a vyučování. Autor školské reformy středního i univerzitního školství. Jedním ze zakladatelů Matice české. URBAN, OTTO. cit d., s. 28. 151 Německá historická škola na počátku 19. století vycházela z romantického pojetí politiky a vírou v poslání etnických celků. Každopádně na počátku 50. let 19 století se již obracela k trendu právního pozitivismu. K tématu: HAVRÁNEK, JAN a kol. Dějiny Karlovy univerzity 1802-1918. Díl III. Praha 1997. 152 Počátek 19. století přinesl kodifikaci několika velkých právních celků, které ovlivnil nejen právo jako takové, ale i jeho výuku. Vedle trestního zákoníku, který pocházel z roku 1803, to pak byl především Všeobecný rakouský občanský zákoník z roku 1811. Tyto dvě kodifikace přispěly k tomu, že se studium práva přiklonilo pozitivnímu platnému právu. Nové zákoníky ovšem vylučovaly jakékoliv, dnes tak běžné a žádané komentáře a dovolovaly jen výklad textu. I přes to první desetiletí 19. století až do doby předrevoluční přinesla na poli studia práva zásadní převrat, kodifikace nových zákonů i přes státní zásahy, obracela právní vědu k právnímu pozitivismu. HAVRÁNEK, JAN a kol., cit.d., s. 44. 153 HAVRÁNEK, JAN a kol., cit.d., s. 128.

54

přednášelo o justičních institucích zejména zahraničních, dále o soudním řízení veřejném a ústním. Výnosem č. 327 ze dne 30. července 1848 bylo ustanoveno, že teoretickou státní zkoušku je možno vykonat po čtyřletém studiu. V poslední fázi školské a univerzitní reformy v roce 1872 byla zavedena povinnost tří státních zkoušek. První zkoušku bylo možné vykonat na konci čtvrtého semestru a skládala se z historických oborů. Další zkoušky už spočívaly ve znalosti platného práva, státovědy a judiciální disciplíny. Významnou změnou byla i možnost zkoušejících z praxe. Dříve mohli studenty zkoušet jen jejich přednášející profesoři, což jim zajišťovalo i jistý monopol. Právě postavení profesorů bylo určováno také tím, zda vykonávali či nevykonávali skutečnou právnickou praxi. Mezi nejvíce ceněné osobnosti v profesorském sboru patřili především zemští advokáti, kteří se řadili k elitě vzhledem k výdělkům a prestiži, které jim jejich praxe vynášela. Pak také proto, že byli často činní v politickém a veřejném životě. Podmínky platné pro dosažení doktorátu se nezměnily. Patřilo k nim zejména vykonání přísných doktorských zkoušek, které byly od roku 1810 čtyři, druhým požadavkem bylo veřejné kolokvium. V těch se diskutovalo o nejčerstvějších právních problémech. Ke změně zmíněných podmínek došlo až po vydání rigorózního řádu ze dne 15. dubna 1872, kdy bylo k získání doktorského titulu zapotřebí složení tří zkoušek - rigoróz a zároveň začalo platit, že není potřeba disputace nebo jakákoliv písemná práce. Tituly byly udíleny fakultou na základě §14 zákony č. 63/1973 říšského zákona.154 Meritem Thunovy reformy bylo rozdělení studia na právnické fakultě na dvě části. Jeho hlavním cílem bylo, postavit vzdělání posluchačů na kvalitním základě. První část studia byla soustředěna na předměty historické a na římské právo, druhá část byla specializována na platné právo. Obě části studia trvaly dva roky. První státnici skládali studenti

z římského,

kanonického

práva

a

z dějin

práva

společně

s

rakouskými dějinami. Druhá státnice pak obsahovala zkoušky z platně právních norem, občanského, trestního a obchodního práva. Třetí státnice skládali posluchači z politických věd, rakouské statistiky a později i veřejného práva.155 Hlavním rysem 154 155

HAVRÁNEK, JAN A KOL., cit. d., s 126. HAVRÁNEK, JAN A KOL., cit. d., s. 130-131.

55

reformy byla patrná snaha o rovnováhu mezi teoretickou částí a právně-pozitivní složkou. Změny na právnické fakultě se příznivě projevily především zvýšeným počtem zájemců o studium a tím pádem i zvýšeným počtem přijatých studentů. Mezi členy profesorského sboru na pražskou právnickou fakultu také přicházeli odborníci z ciziny, zejména z Německa, což znamenalo oživení akademického a především vědeckého života. Jestliže padesátá a šedesátá léta jsou dobou, kdy se profiluje vysokoškolský profesor jako vědec a autorita, pak Thunova reforma je přechodem právnické fakulty k vysoké škole liberálního typu.

3.3 Pacákova studia na Právnické fakultě a léta ve vězení Studium prvního ročníku bylo zaměřeno na historicko-právní obory. Bedřich Pacák navštěvoval kurzy římského práva, které na fakultě přednášel studenty velmi oblíbený rodák z Erlangen Karl Esmarch,156 jehož výklad dokázal posluchače silně zaujmout. K dalším předmětům pak patřil vývoj a dějiny německého práva a říšské dějiny, které v té době přednášel profesor Johann Fridrich von Schulte,157 který byl další výjimečnou osobností, se kterou se budoucí advokát Pacák při svém studiu setkal. Druhý ročník byl na právnické fakultě určen pro přednášky německého práva v zimním semestru. V letním pak Pacák poslouchal výklad z právní filozofie a církevního práva. Církevní právo vykládal opět profesor Schulte. Do Pacákova života se silně promítla společenská a politická situace po roce 1867, tedy po Rakousko-uherském vyrovnání. Zklamání z neúspěchu staročeské politiky zapůsobily tradičně nejsilněji na studenty, kteří pochopitelně nestáli mimo politický život. Svůj postoj dávali najevo i volbou oblečení. Nosili čamary a kravaty ve slovanských barvách. Vládu dráždili zpěvem carské hymny nebo samotnými schůzemi o rovnoprávnosti, které byly pořádány jak na půdě univerzity, tak na Žofíně.158 Pacák se jako český vlastenec s nastalou situací, podobně jako mnoho jiných nemohl vyrovnat. Během jednoho ze studentských setkání, tentokrát v restauraci „Na

156

Karl Esmarch ( 1824-1887) německý advokát a profesor práva na univerzitách v Krakově a v Praze. HAVRÁNEK, JAN a kol., cit. d., s. 133. 157 HAVRÁNEK, JAN a kol., cit. d., s. 134. 158 HAVRÁNEK, JAN a kol., Dějiny Karlovy univerzity 1802-1918. Díl III. Praha 1997. s. 114.

56

Žežulce“159 v Šáreckém údolí, pronesl ostrou protivládně zaměřenou řeč v češtině, při které stál na jednom ze stolů. U podobných akcí bylo kromě studentů a českých vlastenců, přítomno také několik zástupců obecní policie a vládních sympatizantů. Na svoji řeč se Pacák proto bedlivě připravil a dokonce změnil svůj vzhled, když si oholil vousy, které běžně nosíval, jak potvrdil při soudním stání svědek obecní policista Šimon Pakosta. Pacáka chtěli zatknout už v Šáreckém údolí, ale ten jim utekl. Z restaurace ujel na koni. Podruhé si na Pacáka policisté počíhali v Dominikánské ulici, kde tehdy byla kavárna Sokol. Dokonce se s policejními orgány popral. Celá aféra nezůstala bez následků. Nakonec byl Bedřich Pacák skutečně zatčen, přestože se ukryl do Jindřicha Hradce, tedy do míst, kde strávil středoškolská studia. Po dopadení se Pacákova rodina i jeho advokát snažili, aby byl propuštěn na kauci. Antonín Pacák, Bedřichův bratr, který pracoval jako koncipient v Rakovníku, podal žádost k zemskému trestnímu soud dne 18. června roku 1868.160 O dva dny později byla žádost zamítnuta s odůvodněním, že delikt je natolik závažný, že obžalovaný musí zůstat ve vazbě, aby se znovu nepokusil utéct. Pacák byl odsouzen zemským soudem v Praze dne 18. července roku 1868 k pěti letům žaláře. Trest mu byl ještě zpřísněn a to půstem, který měl držet každého čtvrt roku v pátek.161 Jeho čin byl klasifikován jako velezrada, proto měl být umístěn do těžkého žaláře a k tomu měl zaplatit soudní výlohy. Ve spise je uvedeno: „Přísežným seznáním policejních strážníků obecních Šimona Pakosty a Václava Krále jest dle § 269 ř.t. právně dokázáno, měl dne 7. května t.r.162 okolo 7. hodiny večer v zahradní restauraci „Na Žežulce“ v Šárce, mladý muž stoje na stole před více osobami řeč politického obsahu v českém jazyce z kteréž zmínění dva svědkové byli zaslechli.“163

159

Johann Friedrich von Schulte (1827-1915) německý profesor církevního a civilního práva na univerzitě v Bonnu a v Praze. Od roku 1854 mimořádný profesor, od roku 1855 jmenován řádným profesorem. HAVRÁNEK, JAN a kol., cit. d., s. 133. 160 Archiv Národního muzea, fond Pacák Bedřich, JUDr. (1846-1914). Z osobních dokumentů: Zamítnutí žádosti o propuštění na kauci Bedřicha Pacáka ze dne 20. června 1868. 161 Archiv Národního muzea, fond Pacák Bedřich, JUDr. (1846-1914). Z osobních dokumentů: Odsouzení Bedřich Pacáka za řeč v hospodě na Žežulce. 162 Tohoto roku. 163 Archiv Národního muzea, fond Pacák Bedřich, JUDr. (1846-1914). Z osobních dokumentů: Odsouzení Bedřich Pacáka za řeč v hospodě na Žežulce.

57

Pacákův obhájce dr. Jan Kučera164 očekával zproštění viny, proti rozhodnutí zemského soudu podal odvolání dne 22. července roku 1868. Zprávu o Bedřichově odsouzení zaslal rodině Augustín Bílý, který byl Pacákovým přítelem a dokonce byl dne 7. května v restauraci také přítomen. V telegramu uvádí: „Dnes čten rozsudek: pět let a náhrada soudní Bedřich chladný, obhájce rekurs, státní ne, očekávejte list.“165 Věc se podáním odvolání dostala před Vrchní zemský soud v Praze, který celý případ znovu projednával a posuzoval. Vyslýcháni byli opět oba příslušníci obecní policie, kteří ve svých výpovědích znovu dosvědčili protistátní ráz Pacákovi řeči. V rozsudku je psáno: „…obsah její proti osobě Jeho Veličenstva císaře i proti státním poměrům Rakouska a směřoval k tomuto cíli, způsobiti zahynutí domu Habsburského, tudíž též Jeho Veličenstva císaře… a vychvaluje se jimi konečně revoluce za prostředek k dosažení vytknutého cíle, kteréž se v roce 1848 nepodařilo.“166 Pacák přiznal, že se toho dne v restauraci v dotčenou dobu skutečně vyskytoval, což není nic neobvyklého, protože se tam se svými přáteli stýká často. Svoji radikální řeč při výpovědi před soudem nepopíral, ale tvrdil, že si ji nepamatuje, protože byl opilý. Tuto verzi mu potvrdilo i několik přátel. Odvolací soud mu nevěřil, a proto mu bylo vězení dokonce prodlouženo z pěti let na deset.167 Pro mladého nadějného studenta práv a jeho rodinu, to byla silná rána. Z elitního prostředí právnické fakulty, kde byl zvyklý na prestiž, byl poslán do těžkého žaláře, kde měl strávit deset let svého života. Pro rodiče to znamenalo hanbu a strach o syna, vždyť mu bylo necelých 22 let. Bedřich tedy nastoupil do vězení, advokát Kučera se ovšem nevzdával a proti rozsudku podal zmateční stížnost k Nevyššímu soudnímu a kasačnímu dvoru ve Vídni. Část svého trestu si Bedřich Pacáka odpykal v městské věznici a pak byl převezen do Svatováclavské věznice, kde se setkal s dalšími osobnostmi českého politického a

164

Jan Kučera, JUDr., advokát v Praze, narodil se roku 1838 v Poděbradech do rodiny učitele, zemřel dne 17. ledna roku 1895. Studoval právnickou fakultu v Praze, v roce 1861 se stal JUDr., od roku 1869 působil jako advokát v Praze. Zasadil se o zřízení spolku Hlahol, po roce 1864 se podílel na obnově časopisu Právník, do kterého i přispíval. V roce 1868 byl zvolen do zemského sněmu za města Písek-Vodňany, znovu pak v letech 1870, 1872-1873, 1878-1882, 1889-1895. NAVRÁTIL, MICHAL, Almanach československých právníků. Praha, 1930. s. 241. 165 Tamtéž. Telegram Antonínu Pacákovi po vynesení rozsudku, ze dne 20. července 1868. 166 Archiv Národního muzea, fond Pacák Bedřich, JUDr. (1846-1914). Z osobních dokumentů: Z rozsudku Vrchního zemského soudu v Praze ze dne 18. srpna roku 1868. 167 Tamtéž.

58

kulturního života. K nim patřil literát Josef Barák168, Karel Tůma169 nebo redaktor Národních listů Jan Matouš Černý. Po projednání případu byl Pacákův trest zmírněn na původních pět let, z těch si nakonec odpykal jen tři roky v pražské věznici. Během svého nápravného pobytu se snažil co nejvíce studovat, aby mohl po propuštění na svobodu navázat na svá právnická studia. Dokonce přeložil Macciaveliho Vladaře. Vězeňské prostředí mělo k pohodlí daleko, jak vyplývá z dochovaného dopisu Pacáka jeho matce, i přesto, že byl veden jako politický vězeň a měl tedy jisté výhody. Mohl studovat, při nástupu do trestnice nebyl ostříhán. Veškeré oblečení, osobní a hygienické potřeby si mohl obstarat za pomoci svých přátel a rodiny mimo brány nápravného zařízení. V dopise matce uvádí: „Drahá matko, věci a ostatní obdržel jsemdíky. Peřiny dostal jsem tyto dny, potřebuje ale nyní nevyhnutelně cíchy a prostěradlo, maje tyto nyní již zašpiněné…. A prose Vás abyste mně také udělali nějaké střevíce, poněvadž jsem ty první roztrhal a nemaje tedy nyní žádných. Potřebuji, ale pevnější velmi brzo žádám Vás za brzké poslání. Jsem zdráv a bohu dík i spokojen, jak v žaláři spokojen být možno, toužím pouze a jedině být u Tebe a drahých milých Vás všech.“170 Strach o syna a zklamání z výsledku odvolacího řízení se silně podepsaly na zdraví obou jeho rodičů. Jeho otec zemřel během Bedřichova pobytu ve vězení, aniž by se spolu stačili rozloučit. Matka Antonie zemřela zanedlouho po jeho propuštění. Sám Pacák k tomuto bolestnému momentu svého života uvádí: „A kdyby mně byli ještě déle byli drželi v žaláři, nic by mne to nehnětlo, jen kdyby mně tím nebyli bývali zabili otce, kdyby mně tím nebyli do hrobu připravili matku.“171 K propuštění Pacáka došlo na základě Hohenwarthovy amnestie z února roku 1871. Během svého pobytu ve vězení získal nyní už skoro pětadvacetiletý Bedřich

168

Josef Barák (1833-1883) český novinář a básník, příslušník Májovců. Patřil k čelním zakladatelům Sokola v Praze. Jeho hlavní činností byla žurnalistika. Od roku 1857 působil jako redaktor v „Prager Morgenpost“, v 70. letech 19. století působil jako redaktor v Dělnických listech a od roku 1874 v Národních listech. Na přelomu 60. a 70. let byl za své polické názory vězněn a v roce 1871 propuštěn. Pochován je na Olšanských hřbitovech. FORST, VLADIMÍR A KOL. Lexikon české literatury: osobnosti, díla, instituce. 1. A-G. Praha 1985. 900 s. 169 Karel Tůma (1843-1917) český novinář, politik a spisovatel, redaktor Národních listů od roku 1862. V letech 1868-1873 byl za své ostré politické úvodníky vězněn. Po propuštění přispíval do časopisů Svoboda, Květy, Hlas apod. Oženil se s dcerou Františka Ladislava Čelakovského. Pohřben je na Olšanských hřbitovech. VAVROUŠEK, BOHUMIL- NOVÁK, ARNE. Literární atlas československý, díl 1. Praha 1952. Kapitola Karel Tůma, s. 176. 170 Státní okresní archiv Kutná Hora, fond Bedřich Pacák. Kart. 1, Inv.č. 19. Z korespondence osobní. Dopis matce Antonii Pacákové z věznice ze dne 3. února 1869. 171 Za Bedřichem Pacákem. In: Podvysocké list 25, 1914, zvláštní vydání.

59

znalosti jak z literatury, tak z cizích jazyků. Dne 2. července 1873 podal žádost o prominutí trestu. Zemský trestní soud dne 9. července 1873 rozhodl, že příčiny k potrestání pominuly a tudíž může být rozsudek zrušen.172 Z vězení vyšel Pacák ve špatném zdravotním stavu, vysílený a podvyživený. Po návratu domů173 dostal pracovní příležitost v redakci Národních listů, kde pracoval přes rok. Jeho cílem ovšem bylo znovu zasednout do lavic právnické fakulty, což se mu také povedlo. Čekala ho druhá fáze právnického studia, která byla zaměřena už na platné právní normy a postupy. Ve třetím ročníku právnických studií navštěvoval přednášky z rakouského občanského a trestního práva. V letním přednáškovém období pak trestní právo procesní. Po oba semestry se pak konala výuka z politických věd. Negativní zkušenost s rakouskými policejními orgány a soudnictvím Bedřicha ani v nejmenším neodradilo od veřejných aktivit, ba naopak. Hned na počátku šestého semestru vstoupil do studentského spolu právnické fakulty, Všehrdu. Byl zapsán do seznamu členů spolku pod číslem 111.174 Tento spolek vznikl v roce Pacákova zatčení, tedy v roce 1868. Pravidelná činnost spolku spadá až do počátku sedmdesátých let 19. století. Stěžejním úkolem, který si členové Všehrdu určili, bylo odborné prohlubování znalostí práva a právních principů u mladých právníků a to především v českém jazyce. Spolek pořádal přednášky, diskuze s advokáty, odborníky, učiteli i studenty. Členové se podíleli na tvorbě české právnické terminologii. K dalším činnostem patřila i finanční podpora při vydávání nejstarších českých právnických písemností nebo pořádání společenských akcí. Vysoké úrovně dosahovaly především přednášky spolku, které nabízely studentům práv získat zkušenosti z veřejného a odborného života.175 Členové spolku na pravidelných schůzích rokovali o studijních i praktických problémech, jednání byla zaznamenávána do zvláštního druhu knih: „Dopisní kniha spolku Všehrd“176, využívaná byla také „Kniha přání a stížností.“177 Poslední ročník byl věnován studiu rakouského civilního procesu, ať už ve sporném nebo ne-sporném řízení. V zimním semestru zvládnul zkoušky z obchodního a 172

Tamtéž. Rozhodnutí o prominutí trestu Pacáka ze dne 9. července 1873. Tehdy bydlel v Mariánské ulici č. 14, ve druhém poschodí. Tamtéž. Adresa, na kterou bylo doručeno rozhodnutí o prominutí trestu, adresované Bedřichu Pacákovi. 174 Archiv Univerzity Karlovy. Seznam členů studentského spolku právnické fakulty Všehrd. 175 URFUS, VALENTIN, cit. d., s. 231. 176 Archiv Univerzity Karlovy. Dopisní kniha spolku Všehrd. 177 Do knihy stížností se zapisovaly nalevo stížnosti, s číslem členské legitimace a napravo pak byla zapsána odpověď předsedy spolku. In: Tamtéž. 173

60

směnečného práva, které přednášel profesor Antonín Randa, pozdější Pacákův kolega v poslanecké sněmovně a ministr krajan. Letní semestr čtvrtého ročníku pak byl vymezen pro přednášky z rakouské statistiky.178 Studia práv ukončil úspěšnou státní zkouškou v roce 1873, která spočívala ve znalostech z veřejného, ústavního a státního práva. Tato státnice byla jednou z podmínek, pokud se chtěl dotyčný působit ve státní správě. Bedřich Pacák se statusem politického vězně měl cestu do státní správy uzavřenou, takže se soustředil na získání doktorátu. Pravidla pro dosažení doktorátu byla upravena v roce 1872 a byla přísná. Bylo potřeba prokázat dostatečné znalosti ve třech právních disciplínách, historicko-právní, judiciální a státovědecké. K první rigorózní zkoušce, která byla ze státovědy, přistoupil dne 8. června 1874.179 Ke druhé zkoušce z historicko-právních oborů byl připuštěn dne 28. ledna 1875180 a poslední judiciální rigorosum absolvoval dne 11. prosince roku 1875.181

178

URFUS, VALENTIN, cit. d., s. 130. Archiv Univerzity Karlovy. Protokol o státní rigorózní zkoušce ze dne 8. června 1874. 180 Tamtéž. 181 Státní okresní archiv Kutná Hora, fond Bedřich Pacák. kart. 1. Ověřený opis doktorského diplomu z roku 1882. 179

61

4. Bedřich Pacák jako jurista a advokát 4.1 K dějinám advokacie

Důležitou roli v oblasti aplikace a tvorby práva hrál nepochybně stát. Významným mezníkem v dějinách českého práva jako takového, bylo založení Karlovy Univerzity, na které nesměla chybět fakulta právnická. V českých zemích působila řada zahraničních znalců práva a vzdělanců, kteří přispěli k vysoké úrovni právnického vzdělání. První snaha o organizování advokacie spadá do roku 1615. Ve sněmovním usnesení se řešily otázky odměny advokátů nebo první zavedení zásady numerus clausus.182 V revolučním roce 1848 praktikovalo advokacii v Čechách kolem osmdesáti a na Moravě asi třicet advokátů, kteří se velice aktivně podíleli na společenském a politickém životě. Účastnili se jak Frankfurtského sněmu, tak Kroměřížského. Ve zmíněném období dochází k nesmělým krokům přerodu z advokacie úřednické do svobodného povolání. Prvním předpokladem k takovému vývoji bylo schválení a vydání provizorního advokátního řádu č. 364/1849, který platil až do roku 1868. Během více jak dvacetileté etapy prošla habsburská monarchie vývojem, který se dotkl nejen samotné advokacie, ale práva jako takového. Provizorní advokátní řád byl pro advokáty především omezující i přesto, že byl první normou upravující advokátní samosprávu. Mezi základní požadavky pro jmenování advokátů patřilo: dotyčný musel být rakouským občanem, musel být zletilý, vést zachovalý bezúhonný život. Dále musel především složit fiskální183 zkoušku. K té byl připuštěn, pokud se prokázal právnickým vzděláním184 a doktorátem na některé z rakouských univerzit a pokud po doktorátu

182

Dějinám advokacie se věnuje především BALÍK, STANISLAV A KOL., Dějiny advokacie v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Praha, Česká advokátní komora ve spolupráci s Národní galerií 2009. Dále pak k tématu: BALÍK, STANISLAV, Advokacie včera a dnes. Dobrá Voda u Pelhřimova 2000. Tématu se věnuje také: Z minulosti advokacie: sborník příspěvků z konference o dějinách advokacie. Praha, Linde 2005. 183 Neboli rozpočtová, daňová. 184 Studium práv probíhalo pouze v německém jazyce, takže znalost němčiny byla nejen pro zahájení, ale především pro ukončení studia samozřejmou věcí.

62

nabyl minimálně tří letou185 koncipientskou praxi. Tu mohl získat u některého z advokátů, u soudu nebo u fiskálního úřadu. Advokátní zkouška měla kandidáty přezkoušet především v oblasti trestního a civilního

zákonodárství.

Podmínky

zkoušky

určovalo

nařízení

ministerstva

spravedlnosti.186 O přistoupení ke zkoušce rozhodoval místně příslušný vrchní zemský soud, který ji také organizoval. Ve zkušební komisi zasedal jeden advokát, dva vrchní radní soudu a jeden přísedící soudu, členy komise jmenoval výbor advokátní komory. Samotná zkouška měla dvě části, písemnou a ústní. Kandidát dostal spis skutečného procesu a měl vypracovat rozsudek. Z jazykového hlediska bylo možné vykonat zkoušku v němčině anebo v obou jazycích. Po rozdělení univerzity na německou a českou část v roce 1882 bylo možné vykonávat zkoušku jen v českém jazyce. 187 Tato pravidla neplatila pro justiciáry, kteří podle ustanovení prozatímního advokátního řádu mohli zastávat tak zvané propůjčené advokátní místo, kde nemuseli skládat fiskální ani advokátní zkoušky. Předpokladem zisku takového místa bylo prokázat se pětiletou bezúhonnou praxí ve funkci samosoudce nebo funkcí sborového soudce. Zlomovým okamžikem bylo uzákonění Silvestrovských patentů, které přinesly pozastavení pokroku po roce 1848. Důkazem toho je i vydání nařízení ministerstva práv č. 264/1854 ř.z., dle kterého vstupují v platnost nová pravidla pro praktické zkoušky, pro praxi a které platilo s menšími změnami až do roku 1868.188 Dalším zklamáním bylo opětovné zavedení zásady numerus clausus, ke kterému došlo v roce 1854. Advokáty jmenoval ministr spravedlnosti, který mohl vyslyšet doporučení někoho vlivného z advokátní komory nebo z apelačního soudu. Tento systém znamenal nejen nejistotu v řadách čekajících právníků, ale pokusy o obcházení zákona. Častým případem bylo tak zvané pokoutnictví neboli vinklářství.189 Proti

185

V lepším případě pětiletou. Nejprve nařízením ministerstva spravedlnosti č. 328/1850 ř.z., které bylo ovšem nahrazeno nařízením ministerstva spravedlnosti č. 264 z 11. řijna roku 1854. 187 Žádosti o vykonání advokátní zkoušky v českém jazyce pocházely samozřejmě od studentů české právnické fakulty a až do vzniku Československé republiky byly poměrně často vrchními soudy zamítány. BALÍK, STANISLAV A KOL., cit.d., s. 106. 188 Stejně tak platilo i nařízení Ministerstva práv č. 114/1857 ř.z.,o nakládání s pokoutníky. 189 Pokoutnictví (postaru též vinklářství) je jednání, jímž někdo neoprávněně po výdělečném způsobu obstarává právní záležitosti. Omezováním nebo trestáním pokoutnictví je chráněn nerušený výkon advokacie. Od roku 1964 se již pojem „pokoutnictví“ jako zákonný pojem neužívá, pokoutnictví je však nadále omezen ustanovením § 27 odst. 2 občanského soudního řádu, které opravňuje soud, aby nepřipustil zastoupení účastníka řízení osobou, která jako zástupce vystupuje v různých věcech 186

63

tomuto nešvaru bojovala vláda sankcemi190, ten kdo byl usvědčen z pokoutnictví, mohl utržit pokutu v rozmezí pěti až dvaceti zlatých anebo mohl být odsouzen k odnětí svobody v délce dvaceti-čtyř hodin až šesti týdnů. Nutno podotknout, že vinklářtsví hojně kvetlo. Druhým typem obcházení zákona bylo propachtované advokátství, neboli pronajmuté. V praxi to znamenalo, že už zavedený advokát pronajal za úplatu své jméno a často i prostory jiné osobě. „Odevzdá-li advokát závod svůj osobě, kteráž vše dle svého zdání vedouc uvaluje předce odpovědnost na osobu jinou- toť arci nemůže prospívat ani právníkům samým ani obecenstvu, avšak pouhé stěžování si na nepořádek takový nepomůže.“191 Opakující

se

stížnosti

na

nedostatek

advokátů

přinutily

ministerstvo

spravedlnosti k aktivitě. Na začátku roku 1864 se roznesla zpráva, že by mělo dojít ke jmenování 28 nových advokátů. Právnické kruhy začaly sledovat obsazení dalších míst. Počet advokátů se úspěšně rozrůstal. Když už se zdálo, že by mohlo dojít ke zrušení omezení počtu advokátních míst, bylo roku 1867 vydáno ministrem spravedlnosti Antonínem Hyem doporučení o bedlivějším výběru a přísnějším posuzování žádostí o nové posty. Hyeova Pravidla stanovila kritéria, jakým způsobem obsazovat uvolněná místa, hlavním měřítkem mimo vzdělání a složení zkoušek byla i délka praxe. Tedy ten, kdo měl praxi na seznamu čekatelů nejdelší, měl být jmenován jako první. Skutečnost ovšem byla jiná, docházelo i obcházení čekatelů, třeba i na základě jejich národního smýšlení.

O činnosti advokátní komory v tomto období se dochovaly jen zmínky. Z ustanovení prozatímního advokátního řádu víme, že byla sdružením advokátů. V jejím čele byl stálý výbor a prezident komory. Prezident i členové výboru byli voleni na jeden rok a jejich funkce byli čestné. Náklady na činnost komory si mezi sebou její členové rozdělili. Komora mohla podávat návrhy nových zákonů nebo změny stávajících. Měla dohlížet na uchazeče o advokátní posty, na právníky poskytující služby sociálně slabým klientům. Dá se říct, že v první fázi svého působení, fungovala spíše

opětovně. Kromě toho může být posuzováno podle § 251 trestního zákoníku i jako trestný čin neoprávněného podnikání, je-li provozováno ve větším rozsahu. In: http://cs.wikipedia.org/wiki/Pokoutnictv%C3%AD {cit 15. 5. 2012} 190 Na základě nařízení Ministerstva práv č. 114/1857 ř.z.,,o nakládání s pokoutníky. 191 Odkaz na anonymního autora v časopise Právník z roku 1864. BALÍK, STANISLAV A KOL., cit.d., s. 99.

64

jako úřad než jako profesní sdružení, jak ho známe dnes. Úřední agendu vedla komora zejména v německém jazyce, což nebylo na tehdejší dobu nic neobvyklého. O dominanci němčiny před českým jazykem v celém prostředí advokacie hovoří i nízký počet předplatitelů192 českého právnického časopisu Právník. V éře Bachova absolutismu byla možnost veřejné diskuze k právním otázkám minimální a to nejen díky cenzuře. Šedesátá léta přinesla nové společenské možnosti a jiné ovzduší. Díky tomu začíná vycházet dodnes existující časopis Právník. Podnět k vydávání časopisu pocházel od českých intelektuálů v čele Karlem Jaromírem Erbenem193 ve spolupráci s právníkem a členem vlastenecké šlechty Rudolfem, knížetem z Thurn-Taxisu. Úmyslem zakladatelů časopisu bylo obnovit českou právní vědu v národním jazyce a rozvinout diskuzi o tom, kam by měla směřovat. Časopis poprvé vyšel v roce 1861, o tři roky později se spojil s redakcí Jednoty právnické, čímž byla vytvořena kvalitní základna pro rozvoj moderní právní vědy. Časopis přinášel informace o probíhajících procesech ve speciální rubrice s názvem „ Ze soudní síně“. Na stránkách časopisu se kromě diskuzí a příspěvků k právu a praxi ze soudních síní, objevovali i doklady o nekorektním jednání příslušníků advokátního stavu. Jistý advokát Jan Hrdlička, proti kterému bylo vedeno trestní řízení, ve kterém ho žalovali pro podvod a křivé svědectví, byl dočasně zbaven funkce, a tedy nemohl zastupovat své klienty před soudem, ani poskytovat právní rady, praktikoval obojí. Dokonce na podání k soudu napodobil podpis jednoho ze svých kolegů. Když se na soudě dovtípili, že písemnost vytvořil Hrdlička a byl v této souvislosti vyslýchán, tak tvrdil, že se jedná o jeho dokument, ovšem podepsaný zmíněným kolegou. Toho pak písemně požádal, aby podpis na podání uznal za své. Doktor Jan Hrdlička neunikl disciplinárnímu trestu, avšak k dobré pověsti advokátů příliš nepřispěl. Léta 1848-1868, ve kterých došlo k reformě justice, rozvoji kapitalistické společnosti i k pádu Bachova absolustismu, byla základnou k přicházejícím změnám. Dlouholetá debata o směru, kterým se má právo a advokacie vydat, byla velmi

192

V roce 1864 si předplatilo český časopis Právník celkem 309 zájemců, z čehož advokátů bylo jen 27, o rok později z 247 předplatitelů bylo 31 advokátů a v roce 1866 bylo z celkového počtu 287 předplatitelů advokátů jen 36. BALÍK, STANISLAV A KOL., cit.d., s. 99. 193 Karel Jaromír Erben (1811-1859) český historik, právník spisovatel, archivář, sběratel lidových písní a básní. In: Erben a jeho doba II [PDF]. Ústav pro českou literaturu AV ČR, v. v. i., {cit. 21.8.2012}. Dostupné online.

65

vyhrocená. Advokátní řád č. 98/1868 ř.z. neobsahoval připravovaný disciplinární řád, ten vešel v platnost až v roce 1872.

4.2 Zlatý čas advokacie Účinností Advokátního řádu ze dne 6. července 1868, č. 98/1868 ř.z., který platil ode dne 1. ledna 1869, začala cesta k moderní advokacii. V období trvajícím až roku 1918 byl vytvořen právní rámec pro výkon svobodné advokacie, vznikly stabilní samosprávné orgány a postupně se prosazovala čeština do vedení advokátní agendy. Advokátní řád představuje jednu z nejdéle platících norem, jelikož působil s několika málo novelami až do 31. prosince 1948. Platil nejen pro české země, ale i v dalších částech Předlitavska. To v praxi znamenalo, že působnost advokáta platila po celém Předlitavsku, samozřejmě pokud se domluvil. Jádro advokátního řádu platí v českém právním prostředí dodneška. Jedním z hlavních kladů nového nařízení bylo zrušení zásady numerus clausus, což souviselo nejen s aktuální potřebou obhájců, ale i se společenskými a hospodářskými souvislostmi. Ode dne 1. ledna 1869 mohli povolání obhájce vykonávat osoby, které toto povolání vykonávali již na základě prozatímního advokátního řádu. V Čechách to bylo celkem 216 obhájců a na Moravě 92. Ovšem pokud se některý z advokátů svého místa vzdal, nemohl tuto činnost obnovit.194 Notáři, pokud vykonali zkoušku s minimálně dobrým prospěch a prokázali se sedmiletou praxí, se mohli vzdát notářského postu a stát se advokátem. Dále to mohli být řádní uchazeči, kteří museli mít domovské právo v některé z obcí v zemi, které byly zastoupené v říšské radě. Další podmínkou bylo vzdělání na právnické fakultě.195 Pak se uchazeči museli prokázat splněnou rigorózní zkouškou196 a koncipientskou praxí. Tu mohli vykonat u některého z advokátů, na soudě nebo prokuratuře, po dobu šesti let. Nebo po jeden rok sloužit u trestního a civilního soudu. Po roce 1888 vstoupilo v platnost, že do advokátní praxe má počítat i vojenská služba koncipienta. Doba praxe se počítala od té doby, kdy, advokátní komora dostala o oznámení o nastoupení do praxe a po té co dotyčný splnil 3. státní zkoušku. 194

Vídeňská advokátní komora řešila v roce 1873 spor, kdy se advokát vzdal svého postu a se chtěl do advokacie vrátit. Většina členů komory stála za tím, že není možné znovu přísahu složit, natož vykonat znovu advokátní zkoušky a prodělat praxi. 195 Požadavek dokončení právnické fakulty vyloučil z advokátního prostředí ženy. K tématu: NEUDORFLOVÁ, MARIE L., České ženy v 19. století, Praha 1999. 196 Jako rigorózní zkouška byla studentovi uznána i zkouška z univerzity mimo České země nebo Rakousko, na příklad v Padově nebo Pavii, popř. Budapešti.

66

Dalším kritériem bylo složení advokátských zkoušek, poté následovalo vykonání přísahy a zápis do listiny advokátů. Pokud došlo k situaci, kdy dotyčný splnil všechny náležitosti, ale přesto nebyl vzat pod přísahu, mohl podat stížnost nejprve k Vídeňské advokátní komoře a pak až k Nejvyššímu soudnímu a kasačnímu dvoru ve Vídni. Důvodem k nepřijetí pod přísahu mohlo být vedené trestní nebo disciplinární řízení. Zvláštním typem vstupu do advokacie bylo přijetí mimořádných žadatelů. Advokátem se mohl stát například ten, kdo byl po dobu pěti let pěti radou na některém ze soudů. To byla jediná podmínka, která nahrazovala jak doktorát, tak advokátní zkoušky a praxi. K postu obhájce tak se tak dostal člověk, který měl oproti standartním uchazečům minimum zkušeností. Samosprávný charakter advokacie spočíval v tom, že první instancí, která rozhodovala o problémech a sporech v advokacii, byla advokátní komora. Ta měla mimo jiné za povinnost, hlásit výsledky volby prezidenta, náměstků a členů výboru vrchnímu zemskému soudu a ministerstvu práv. Ke kompetencím Ministerstva práv pak patřilo měnit okresky, ve kterých komora působila, zřizovat nové komory, schvalovat jednací řády a výbory komory. Ustanovením advokátního řádu vešlo v platnost, že obhájci mohli vykonávat svoji praxi i v rámci několika advokátních komor, tedy nikoli jen v té, ke které místně příslušeli. Dále mohli zastupovat své klienty před všemi soudy ve všech zemích království zastoupených na říšské radě, ačkoliv se před nimi museli prokázat jako obhájci. Přísně se pohlíželo na přestupky proti stavovské cti, mezi takové se počítala i reklama na provozování advokacie mimo ohlášené sídlo, nebo pokud by některý z advokátů vykonával i jiné placené zaměstnání ať už ve státní sféře nebo mimo ni.197 Advokát ovšem mohl být zároveň notářem a obráceně.198 Zvláštní skupinou pak byli obhájci ve věcech trestních199 nebo úředníci soudu, kteří mohli hájit klienty v přesně vymezených případech, aniž by byli zapsáni v seznamu obhájců. Stížnosti advokátů na notáře a ostatní osoby, které mohly za určitých podmínek zastupovat klienty, vyřešily předpisy a judikatura. V červnu roku 1873 přišel Nejvyšší

197

Výjimkou bylo učitelství, které jako druhé zaměstnání ve výkonu advokacie nepřekáželo. Zajímavostí je, že se vztah mezi advokáta a notáři natolik vyhrotil, že začaly být propagovány názory o nadbytečnosti notářského úřadu. Řešením by bylo notářství zcela zrušit a agendu rozdělit mezi advokáty a soudce. 199 Obhájcem v trestních věcech se mohl stát dokonce i čekatel na jmenování advokátem. 198

67

soud s tím, že notáři nejsou právními zástupci dle platné právní normy.200 Dalšími normami byli vyloučeni ze zastupování osobní zmocněnci, kteří mohli dříve působit ve sporech přes 5000 zlatých v místě, kdy působili alespoň dva advokáti. Na druhou stranu, dlouhou dobu neměli advokáti přístup před živnostenské soudy, kam se ovšem vehementně snažily proniknout. Podle advokátního řádu201 měli právo zasahovat do soudních sporů před živnostenským soudem jen osoby, které byli členem živnostenské komory. Úprava platila dokonce i po novele v roce 1896.202 Advokáti mohli vykonávat svoji praxi bez omezení věku. Ke ztrátě práva věnovat se advokacii mohlo dojít především úmrtím advokáta, dále ztrátou způsobilosti a domovského práva, ztrátou svéprávnosti po dobu, kdy advokát vykonával činnost, která byla neslučitelná s advokátní stavovskou ctí. Ze seznamu obhájců byl dotyčný vymazán také v případě, že proti němu bylo vedeno trestní řízení. Pokud došlo k úmrtí advokáta, jmenoval výbor komory jeho zástupce, který měl převzít agendu kanceláře, dá se říct, že jmenoval jeho právního nástupce. V neposlední řadě se mohl advokát svého postu vzdát. Povinnosti výkonu advokacie po roce 1868 souviseli hlavně s důvěrou klienta: především zachovat mlčenlivost o údajích, které mu byly svěřeny klientem. K dalším závazkům patřila povinnost uchovávat spisy po dobu pěti let po ukončení zastupování nebo odpovědnost za škodu způsobenou klientovi. Jedním z práv advokáta byla možnost nepřijmout obhajobu klienta a to bez uvedení důvodu. Případ nemohl být advokátem odmítnut, pokud mu ho přidělil soud nebo komora. Od prvního ledna 1869 se začaly vést diskuze o úpravě disciplinárního řádu. Jedním z hlavních požadavků bylo, aby do disciplinárního řízení nemohly zasahovat soudy a úřad státního návladního. A v souvislosti s tím, aby byly zavedeny samosprávné disciplinární rady, v jejichž řadách by byli disciplinární soudci. Řešením byla norma účinná od 1. dubna roku 1872, jednalo se o disciplinární statut č. 40/1872, který zavedl dvojinstanční disciplinární řízení. První instancí byla disciplinární rada.

200

Konkrétně dle §20 Občanského soudního řádu a dvorského dekretu ze dne 28. ledna 1788 č. 774 Sb.z.s. 201 Tyto případy řeší konkrtétně § 33 zákona č. 96/1868 ř.z. o zřizování soudů živnostenských. 202 Konkrétně § 25 zákona č. 218/1896 ř.z. o zavedení soudů živnostenských a soudnictví v rozepřích ze živnostenského poměru pracovního, učebního a námezdního.

68

Druhým stupněm pak Nejvyšší soud.203 Řízení bylo zahájeno proti advokátovi či kandidátovi advokacie i bez návrhu, jakmile se o tom dozvěděla disciplinární rada. Obviněný si mohl obstarat obhájce. Pokud probíhalo součastně i řízení před soudem, platila zásada no bis in idem. Rada nejprve provedla zkoumání, jestli opravdu došlo k provinění a pokud ano, přistoupilo se k neveřejnému jednání, popřípadě mohli být připuštěni tři důvěrníci obviněného, pokud to ovšem dovolila komora a v neposlední řadě i on sám. Důkazem přestupku byli listiny, výslechy a výpovědi svědků. Výsledkem disciplinárního řízení bylo zproštění viny, anebo uznání vinným. V druhém případě musela rada vyslovit přesné provinění a stanovit trest. Tím mohla být v nejlepším případě písemná důtka nebo finanční sankce až ve výšce 300 zlatých204, které dotyčný hradil na chudinu v obci, kde byl místně příslušný nebo nějakého ze sociálních fondů. V nejhorším případě byl viník potrestán pozastavením advokátní praxe až na jeden rok, popřípadě plným vyškrtnutím ze seznamu advokátů či advokátních čekatelů. K tomu kroku se přistupovalo v takových případech, pokud se někdo nechal neprávem zapsat do listiny advokátních čekatelů, popřípadě advokátů. Pravomocné tresty měly svoji evidenci, zapisovaly se do rejstříků trestů. Od roku 1911 měly jednotlivé komory za povinnost vykazovat disciplinární agendu. K úpravě advokátního tarifu došlo až v devadesátých letech 19. století. Z dostupných pramenů víme, že smluvní vztahy mezi advokáty a jejich klientelou obhájce neuspokojovaly. Avšak návrhy na zákonem stanovený tarif za právnické služby byl dlouho dobu advokátům upírán. Snaha advokátů byla korunována úspěchem až dne 26. března 1890, kdy císař František Josef I., ministr a předseda vlády Eduard Taafe spolu s ministrem práv Friedrichem Schönbornem205 a se souhlasem obou komor sněmovny podepsali zákon č. 58/1890 ř.z.. Tímto zákonem byl ministr práv zmocněn k vytvoření závazného advokátního tarifu za poskytované služby advokátů a jejich kanceláří. Tarif začal platit od 15. července roku 1890. 203

Pro druhou instanci zárověň platil zákon č. 41/1907 ř.z. o výkonávání soudní moci u vrchních zemských soudů a nejvyššího soudního a kasačního dvora. 204 Horní hranice pokuty při porušení advokátních norem byla v roce 1906 upravena až na částku 3000,a to zákonem č. 223/ 1906 říšského zákona. 205 Friedrich hrabě Schönborn(1841-1907) rakouský politik a státník, v letech 1881-1888 místodržící v Brně, v letech 1888-1895 ministr spravedlnosti, od 1881 člen panské sněmovny. URBAN, OTTO, cit. d., s. 685.

69

V období let 1868 až 1914 bylo v Říšském zákoníku vydáno celkem 22 předpisů týkajících se advokacie jako takové. Advokátní řád z roku 1868 učinil v českých zemích první krok k vytvoření nezávislé advokacie. Posílil a umožnil rozšířit fungující advokátní samosprávu. Další úpravy norem pomohly prosazení a rozvinutí advokátní agendy. Do první světové války se advokátní organizace stabilizovala.

70

4.3 Bedřich Pacák jurista První rok povinné tříleté praxe právník Bedřich Pacák vykonával od roku 1875 u Krajského soudu v Chrudimi, který byl zřízen na základě císařského rozhodnutí č. 278/1849 ze dne 14. června roku 1849,206 dále císařského rozhodnutí č. 290/1849 ze dne 26. června roku 1849207 a posledním předpisem, který vznik a funkci krajského soudu upravoval, byl výnos ministerstva justice č. 234/1850 ř.z. ze dne 18. června roku 1850.208 Těmito normami došlo k reformě státní správy v oblasti soudnictví, které bylo odebráno z rukou pozemkové vrchnosti ve prospěch státu. Hlavními principy soudnictví po roce 1848 byla jednota, postátnění, odloučení od výkonu politické správy, nezávislost soudců a v trestním řízení přítomnost soudců z lidu. Zákon o reorganizaci soudnictví číslo 278/1849 ustanovil jednotnou síť soudů. Byly zřízeny soudy okresní, okresní soudy sborové, krajinské, kauzální, vrchní zemské soudy. Nejvyšší instancí byl Nejvyšší soudní dvůr jako kasační soud ve Vídni.209 Okresní soudy se rozlišovaly podle počtu obyvatelstva a obvodů, do kterých zasahovaly jejich pravomoci na tři typy. Do pravomoci okresních soudů první třídy patřil výkon přípravného řízení v trestních věcech pro soudy druhé a třetí třídy.210 Nejčastěji řešily především majetkové spory mezi obchodníky, řemeslníky, bankéři a jejich personálem. Byly první instancí pro pře, jejichž hodnota nepřesáhla částku 500 zlatých. Dále prohlášení za mrtvého pro účely dalšího sňatku, zavedení nebo zrušení opatrovnictví, adopce, zrušení manželství apod. V občansko-právních sporech pak vykonávaly nejen přípravnou fázi, ale měly i pravomoci k rozhodování v rámci soudního řízení. Prováděcím zákonem č. 290/1849 bylo zřízeno 210 okresních soudů na území Čech, 13 krajinských soudů a jeden vrchní zemský soud, který sídlil v Praze. Z okresních soudů bylo 30 I. třídy, 178 soudů patřilo pod II. třídu a III. třídu zastupovaly soudy 3. Původní sídlo Krajského soudu bylo Vysoké Mýto.211 Tato soudní soustava zahájila svojí 206

Státní oblastní archiv Zámrsk. Fond Krajský soud Chrudim 1850-1949/1950/. Státní oblastní archiv Zámrsk. Fond Krajský soud Chrudim 1850-1949/1950/. 208 Tamtéž. 209 In: HLEDÍKOVÁ, ZDEŇKA-JANÁK, JAN- DOBEŠ, JAN, cit. d. , s. 318-327. 210 In: HLEDÍKOVÁ, ZDEŇKA-JANÁK, JAN- DOBEŠ, JAN, cit. d. , s .318-327. 211 Pod působnost Krajského soudu ve Vysokém Mýtě patřila města Hlinsko, Holice, Chrudim, Lanškroun, Litomyšl, Nasavrky, Pardubice, Polička, Přelouč, Skuteč, Vysoké Mýto, Ústí nad Orlicí. Státní oblastní archiv Zámrsk, fond Krajský soud Chrudim 1850-1949/1950/. Inventář s. 2. 207

71

funkci dne 1. července roku 1850. Příslušnost každého soudu byla určena zákonem č. 237/1850 ř.z.

212

Další normou, která tentokrát upravovala vnitřní řád a organizaci

soudů, byla norma

č,. 258/1850 ř.z..213 Byl vydán i zákon214 týkající se státních

zastupitelství, které získalo některé pravomoci v občansko-právním řízení. Silvestrovské patenty rušily platnost Stadionovy ústavy a přinesly i změny v oblasti soudnictví. Především došlo ke sloučení soudní a státní správy v první instanci a to na základě Kabinetního listu z 31. prosince roku 1851 č. 4/1851 ř.z. Jednotná síť soudů pak byla upravena nařízeními ministra vnitra, justice a financí. Na tomto základě došlo ke vzniku Krajského soudu se sídlem v Chrudimi.215 Další změna, ke které došlo, se týkala obnovení samostatnosti okresních soudů, kterou si ponechaly až do počátku roku 1898.216 Během své roční praxe, kterou nastoupil Bedřich Pacák v roce 1875, se setkal především se spory majetkovými, obchodními, ale i trestními nebo s pozůstalostními jednáními. V Chrudimi probíhala řízení svěřenecká, poručenská, opatrovnická anebo věci exekuční. U soudu se vedla evidence pošty došlé a vyřízené a to v rámci podacích a dodacích protokolů, které uváděly číslo jednací spisu, stručný obsah a charakter věci. Vedly indexy se jmény osob a záznamem o spisu, který se osoby týká. V letech 18751876, tedy v době, kdy mladý právník Bedřich Pacák vykonával praxi, byl Krajský soud odvolací instancí od okresního soudu se sídlem v Chrudimi, proto se řešila také odvolání ve věcech občansko-právních i trestních. K nejzajímavějším písemnostem, které vznikly za Pacákova působení, a se kterými se mohl během setkat, jsou písemnosti trestní. Převládají kauzy majetkového charakteru jako třeba krádeže naturálií, ale objevily se i přepadení, ublížení na zdraví, potratu a jiné.

212

Označován jako jurisdikční norma. In: Tamtéž, s. 2. Zákon o vnitřní organizaci soudů, který v 11 kapitolách upravuje chod, působnost, způsob obsazování funkcí, jmenování úředníků a soudců, dále jakým způsobem má být vedena spisová služba a v neposlední řadě i archivaci písemností. In: Tamtéž. 214 Jedná se o zákon č. 266 /1850 ř.z.. In: Tamtéž. 215 Tamtéž. 216 Samostatnost okresních soudů byla ustanovena na základě zákona č. 59 ř.z., ze dne 11. června roku 1868. Svoji funkci zahájily dne 31. 8. 1868. Více k tématu ADAMOVÁ, KAROLINA, Dějiny českého soudnictví od počátku české státnosti do roku 1938. Praha 2005. Nebo: SCHELLEOVÁ, ILONA- SCHELLE, KAREL, Soudnictví. Praha 2004. 213

72

Zápis z odvolacího řízení ze dne 11. srpna roku 1876: „Jménem jeho veličenstva císaře! C. k. krajský odvolací soud v Chrudimi nalezl za předsedání c.k. rady zemského soudu Ponetze, u přítomnosti c.k. zemského rady Schvolka a c.k. sekretáře Kvíčaly a c.k. adjunkta Gerstenkova….v příčině odvolání217 se Jana Antonína Štěrby a Josefa Štěrby. Z rozsudku c.k. okresního soudu v Chrudimi, ze dne 11. sprna 1876, č. 2309 tr….se rozsudek potvrzuje.“218 Záznam z přelíčení ze dne 20. září, který se týká krádeže jetele a následné náhrady škody je psáno: „Kateřina Kubelková z Chotěnic, v polovici srpnu 14 let stará, svobodná, zachovalá …Petronela Novotná z Chotěnic, 11 let stará jsou vinni, že dne 17. 7. 1876 odcizili z pole Leopolda Richtera jetel v ceně 4 zlaté…Trestní skutek i vinna obžalovaných jsou zdostatek dokázány. Trest jest jim vyměřen dle §460 z.t.219 U Kateřiny Kubelkové a Petronely Novotné zařídí se jejich potrestání hledě k tomu, že trestní skutek spáchán nedospělým jest.“220 Při studiu zápisu rozsudků a odvolání se mi nepodařilo najít písemnost, na které by bylo uvedeno Pacákovo jméno jako úředníka přítomného na jednáních. Evidence advokátních praktikantů se u chrudimského soudu začala vést až v roce 1877, což je rok po Pacákově odchodu.221 Jediným

důkazem

toho,

že

v Chrudimi

skutečně

praxi

vykonával

je

potvrzení,222které je uloženo v jednom z jeho fondů. Součástí záznamu je informace o tom, že o své koncipientuře uvědomil Vrchní zemský soud v Praze, aby mu začala být počítána povinná praxe, po které se mohl přihlásit k advokátním zkouškám. Potvrzení mu bylo vydáno dne 28. srpna roku 1878 prezidiem Krajského soudu v Chrudimi. A je tedy doloženo, že JUDr. Bedřich Pacák, vykonal povinnou praxi u soudu, kterou

217

Jan Antonín Štěrba a Josef Štěrba se odvolávají proti rozsudku, který odsuzuje Josefa Štěrbu k 59 dnům vězení a jednodennímu půstu a Jana Antonína Štřebu k 10 dnům vězení a jednomu dni půstu a k náhradě škod, za napadení a zbití Josefa Sládka z Trojovic, ke kterému došlo dne 15. července roku 1876. Státní oblastní archiv Zámrsk. Fond Krajský soud Chrudim 1850-1949/1950/. 218 Státní okresní archiv Chrudim, fond Okresní soud v Chrudimi 1850-1948. Odvolání ke Krajskému soudu v Chrudimi ve věci ublížení na zdraví, ze dne 26. října roku 1876. 219 Zákona trestního. 220 Státní okresní archiv Chrudim, fond Okresní soud v Chrudimi 1850-1948. Odvolání ke Krajskému soudu v Chrudimi ve věci krádeže, ze dne 20. září roku 1876. 221 Tamtéž. 222 Státní okresní archiv Kutná Hora, fond Bedřich Pacák, kart. 1. Biografický materiál: potvrzení o výkonu praxe u Krajského soudu v Chrudimi, 1878.

73

nastoupil dne 23. prosince roku 1875 a ukončil ji dne 31. prosince roku 1876. Podle hodnocení představeného soudu se prokázal svědomitou prací a zapálením. Byla mu svěřena agenda civilní a trestní. Další dva roky koncipientské praxe vykonával Pacák v Poděbradech u advokáta dr. Emanuela Trmala z Toušic,223 který svoji kancelář provozoval v Poděbradech od roku 1873. V roce 1878 tedy mohl Bedřich Pacák zažádat o vykonání advokátských zkoušek. O připuštění ke zkoušce rozhodoval Vrchní zemský soud a také zkoušku organizoval. Povinná praxe, jejíž splnění bylo prvním krokem, mu byla uznána. Druhou podmínkou pak bylo absolvovat doktorské studium na právnické fakultě, které měl už rovněž za sebou. Mohl se věnovat přípravě. Složení advokátních zkoušek bylo náročnou disciplínou, jejíž výsledek nebyl vůbec jistý. Před komisi224 Vrchního zemského soudu předstoupil Pacák ve dnech 8. a 9. března roku 1883. Nejprve k písemné části. V té dostal skutečný živý spis, dle kterého měl vypracovat rozsudek a pak proti tomu samému rozsudku zpracovat odvolání.225 První část trvala dva dny a teprve na základě výsledku z této části mohl připuštěn k ústní zkoušce. V písemné zkoušce byl úspěšný a proto dne 16. března roku 1883 mohl přistoupit k ústní části, ve které uspěl s dobrým výsledkem. Zkoušku bylo možné vykonat v jednom nebo obou zemských jazycích.226 JUDr. Pacák zvolil obě řeči, jak dokládá potvrzení o splnění advokátní zkoušky. To bylo vystaveno Vrchním zemským soudem dne 17. března roku 1883 v Praze.227 Dalším krokem už bylo jen vykonat advokátní přísahu a nechat se zapsat do seznamu advokátů. Advokátní přísahu vykonal o několik dní později, dne 20. března

223

Emanuel Trmal z Toušic, JUDr., 28.11.1830 - 18.02.1914, studoval malostranské gymnázium v Praze, v roce 1848 byl účasten červnových bojů na barikádách. V roce 1855 promoval na pražské právnické fakultě, roku 1866 byl jmenován advokátem v Kolíně. V roce 1867 byl zvolen poslancem za Kolín, Kouřim a Poděbrady. Roku 1873 přesídlil i se svou kanceláří do Poděbrad. V roce 1888 se přestěhoval do Prahy, kde zůstal až do své smrti v roce 1914. NAVRÁTIL MICHAL, cit. d., s. 465. 224 Členové komise byli jmenováni výborem příslušné advokátní komory. A měl tam být přítomen jeden advokát. In: BALÍK, STANISLAV A KOL., cit d.,s. 169. 225 Tamtéž. 226 Ovšem žádosti o zkoušky výlučně v českém jazyce vrchní zemský soud až do vzniku Československé republiky odmítal. In: tamtéž. 227 Státní okresní archiv Kutná Hora, fond Bedřich Pacák. kart. 1. Biografická část: potvrzení o vykonání advokátních zkoušek ze dne 17. března roku 1883.

74

roku 1883 a zároveň byl zapsán jako advokát pod číslem 9240 u zemského Vrchního soudu, o čemž bylo vydáno potvrzení radou c.k. Vrchního zemského soudu Wolfem.228 V letech 1875-1883 absolvoval Bedřich Pacák povinnou tříletou koncipientskou praxi, nejprve u Krajského soudu v Chrudimi, posléze dva roky v advokátní kanceláři dr. Trmala v Poděbradech a splnil tak všechny kroky, které mu chyběly k tomu, aby mohl přistoupit k advokátským zkouškám, které úspěšně složil. Po advokátní přísaze uzavřel svoji přípravu k povolání advokáta a mohl si tak otevřít vlastní advokátní kancelář.

228

Tamtéž.

75

5. Pacák na prahu politické činnosti jako kutnohorský zastupitel a advokát 5.1. Rovina komunální politiky Svoji advokátní praxi zahájil Bedřich Pacák roku 1883 v Kutné Hoře, v Husově ulici číslo 128. Kutná Hora druhé poloviny 19. století byla místem, kde se rozvíjel intenzivní spolkový život. Mezi nejoblíbenější patřil spolek divadelních ochotníků,229 dále pěvecký spolek Hlahol,230 archeologický spolek Vocel, pak spolky sdružující studenty nebo ženy.231 Chtěl-li Bedřich Pacák zakotvit ve středočeském městě, ze kterého nepocházel a kde neměl žádné vazby, musel se stát součástí místních sociálních a dalších sítí. Bylo zapotřebí zařadit se do kutnohorského spolkového života, jedině tak mohl získat klientelu a kontakty. Příchod nového mladého advokáta do Kutné Hory jistě neušel pozornosti rodinám neprovdaných dcer, nicméně Bedřich Pacák byl v této době již ženatý. Jeho manželství s Marií Čechovou, která pocházela z východočeských Slatiňan, bylo bezdětné a bohužel pramenná základna k této fázi Pacákova života je nulová. Neznáme datum sňatku manželů Pacákových, rodinu a sociální status manželky a dokonce ani datum jejího úmrtí. Pacák se stal členem České obce sokolské232 neboli Sokola, který byl hlavní českou vlasteneckou organizací a který založen v Kutné Hoře už v roce 1862. Kutnohorská odnož jednoty sokolské vznikla z podnětu místního továrníka Otokara Breüera, který byl blízkým přítelem Miroslava Tyrše.233 Samotný Pacák vstupuje do Sokola v roce 1883.234

229

Od roku 1897 nazývaný Ochotnický spolek Tyl. ALTOVÁ, BLANKA- ŠTROBLOVÁ HELENA (ed), Kutná Hora. Edice Historie českých měst. Praha, Nakladatelství Lidové noviny 2000. s. 187. 230 První pěvecký spolek vznikl v Kutné Hoře už v roce 1847, z podnětu Petra Miloslava Veselského a měl 30 členů. ALTOVÁ, BLANKA- ŠTROBLOVÁ HELENA (ed), cit. d., s. 189. 231 Tamtéž. 232 K tématu a dějinám České obce sokolské: NOVOTNÝ, J, Sokol v životě národa. Praha 1990. SCHEINER, JOSEF, Dějiny Sokolstva: v prvém jeho pětadvacetiletí. Praha 1897. 233 Zakladatelé a členové nového tělovýchovné jednoty byli již dříve angažováni v neoficiálním spolku, kterému říkali „Bursa“. K hlavním činnostem toho sdružení byla četba a především opatřování si zakázané literatury. Dále se pořádaly salonní politické i umělecké diskuze a posezení. Pro oficiální uznání tělocvičné jednoty, musely být vypracovány stanovy organizace, které byly na úřední místa podány již dne 1. prosince roku 1863. Místodržitelstvím pak byly schváleny a to dne 30. dubna roku 1863. Nicméně se cvičením se začalo hned 1. prosince roku 1862 bez ohledu na souhlas úřadů. Sokolové si pronajali

76

Členové si pořídili stejnokroje po vzoru svých „pražských bratrů.“ Počet členů kutnohorského Sokola se úspěšně rozšiřoval a to bez ohledu na jejich sociální status či vzdělání. Ve výpisu z Matriky členstva Sokola Kutnohorského,235 kam se zapisovali noví členové a kde se uvádělo nejen datum vstupu, ale i datum narození a zaměstnání „nováčků,“ je jasné, že profesní a sociální složení členů spolku bylo různorodé. V jednom „šiku“ cvičili a hájili česká práva obchodník, řezník, advokát, varhanář, kloboučník nebo knihař.236 Sokolové neměli k dispozici vlastní prostory k secvičování skladeb a k setkávání. Museli se zatím spokojit s pronajatými prostorami. První myšlenka upínající se k nové Sokolovně, jež by byla ve výlučném vlastnictví tělovýchovné jednoty, se objevuje už v roce 1862. Situace se změnila až počátkem 80. let 19. století, kdy se o výstavbu a zřízení nové budovy pro Sokoly zasloužil právě i Bedřich Pacák, jak už jsem výše zmiňovala sám nadšený Sokol. Jako advokát zajistil pro tělocvičnou jednotu kupní smlouvu na pozemek, na kterém měla vyrůst nová budova sokolovny. A po právní stránce byl i nadále výboru kutnohorského Sokola nápomocen.237 Ve smlouvě ze dne 15. května 1884, bylo stanoveno, za jaký obnos se bude budova kupovat, dále jakému účelu se bude užívat. Budova měla být nejen tělocvičnou, ale i místem pro pořádání přednášek, koncertů, schůzí a v neposlední řadě i k reprezentaci. Za tuto svoji iniciativu a právní poradu získal Pacák prestižní post starosty Sokola, kterým byl až do roku 1907. Cena Sokolovny se vyšplhala na 56.000,- korun a tuto částku Sokolové sháněli, kde se dalo. Někteří řemeslníci a podnikatelé přispěli svojí prací „pro bonum“, jiní hotovostí. Nicméně obnos to byl pro Sokol zničující: „Tím vyčerpala Jednota veškeré své finanční prostředky, které do té doby skvělými byly a uvalila na sebe dluh v té pevné naději a spoléhajíc se na sliby různých veřejných činitelů, že i sil slavného Král.(ovského)

místnost v Bartolomějské ulici. Tam se také konalo shromáždění valné hromady, na které byli zvoleni členové výboru Sokola. Prvním starostou byl již výše zmíněný továrník Otokar Breüer. Tamtéž, s. 1 234 Státní okresní archiv Kutná Hora, fond Sokol-tělovýchovná jednota, Kutná Hora. Matrika členstva Sokola Kutnohorského. 235 Tamtéž. 236 Tamtéž. 237 Státní okresní archiv Kutná Hora, fond Bedřich Pacák. Kart. 1. Z korespondence: Dopis představených Sokola v Kutné Hoře Pacákovy ze dne 22. června 1884.

77

města jí pomoženo bude.“238 Budova Sokola byla slavnostně otevřena dne 8. září roku 1888.239 Mimo svoje zaměstnání advokáta, které znamenalo pro Pacáka především obživu, se věnoval i veřejné činnosti. Pacák se stal Kutnohorským zastupitelem. Zajímal se o školskou otázku, volební systém a především o prosazování rovnosti mezi českým a německým národem v zemi. Veřejnou práci pro občany bral velice vážně a zasloužil se především o financování a založení Všeobecné veřejné nemocnice v Kutné Hoře, o čemž hovoří dopis z ředitelství nemocnice ze dne 1. května roku 1890. V děkovném dopise se píše: „Jeho Blahorodí Pánu, Panu Dr. Bedřichu Pacákovi, zemskému poslanci na sněmu Království českého a zakládajícímu členu nemocnice v Kutné Hoře. Ředitelství všeobecné nemocnice klade si za čest odevzdati, Vašemu Blahorodí, diplom členství slavného spolku zakladatelův nemocnice Kutnohorské a stanovy. A současně koná tímto milou povinnost svou, a vydává díky nejvřelejší za prokázanou obětavost, blahodárnému našemu ústavu, který i věkům budoucím hlásati vždy bude velké zásluhy a dobro obecné, snahy vlastenecké, svých šlechetných zakladatelů. V Hoře Kutné dne 1. května 1890.“240 Od vedení Všeobecné kutnohorské nemocnice obdržel diplom a stanovy nemocnice, které byly přiloženy k dopisu s poděkováním Bedřichu Pacákovi za obětavou práci a snahu při shánění prostoru i financí k výstavbě moderního zdravotnického zařízení. 241

238

Ovšem hned po otevření bylo zjištěno, kolik nedostatků a nedodělků budova má. Jednota Sokolská musela vynaložit další částku na opravy, které by umožnily zajištění bezpečného užití prostor. Tím se tedy více ještě více zadlužila, avšak Sokolovna ještě nebyla úplně dokončená. S finančními potížemi se kutnohorský Sokol potýkal i přes jmenování Bedřicha Pacáka předsedou. Ten se svými styky získal další 238 obnos ve výši 20.000 korun a tak mohla být budova kompletně dostavena. Ovšem Sokol se i tak zmítal ve vysokých dluzích, budova byla díky veřejnému užívání dost poničená. A již v roce 1899 musela být vynaložena částka 82.000 na její rekonstrukci. Členové výboru se po vášnivých diskuzích o výdajích a příjmech dohodli, že spolek sám bez pomoci obce není schopen spravovat budovu a ještě dostát svým 238 závazkům. Proto bylo na jednání ze dne 13. ledna roku 1906, a kterého se Bedřich Pacák zúčastnil, ujednáno, že Sokolova bude postoupena městu Kutná Hora. K tomu opravdu došlo a obec mohla rozhodovat o tom, zda a komu budou prostory pronajímány a za jek vysokou úplatu. Na oplátku získala Sokolská jednota finanční prostředky, které jí umožnily umořit dluhy. Státní okresní archiv Kutná Hora, fond Sokol-tělovýchovná jednota, Kutná Hora. Pamětní spis Obecního zastupitelstva v Kutné Hoře ze dne 5. ledna 1905. 239 Tamtéž. Smlouva postupní ze dne 28. dubna 1905. 240 Státní okresní archiv Kutná Hora, fond Bedřich Pacák. Z korespondence: Dopis představených Všeobecné veřejné nemocnice v Kutné Hoře Pacákovy ze dne 1. května 1890. 241 Tamtéž. Dopis zástupce ředitele Všeobecné veřejné nemocnice v Kutné Hoře Bedřichu Pacákovi ze dne 1. května roku 1890.

78

K dalším zásluhám, které se vážou ke kariéře zastupitele města Kutné Hory, patří především podíl na obnově památky známé jako Vlašský dvůr242, na které se Pacák podílel svým vlivem a kterou prosadil na jednání zemského sněmu. Dále se zasadil o financování zařízení a chodu řemeslnické školy v Kutné Hoře a prosadil na jednáních i zajištění podniku výstavby železničního spojení mezi Kutnou Horou a Vlašimí.243

5.2 Veřejná činnost Službě veřejnosti se Pacák věnoval nejprve na úrovni městské správy. Komunální politiku mohli ovlivňovat členové městské rady, do vysoké politiky měli možnost zasáhnout jen prostřednictvím memorand, které ovšem moc účinné nebyly. Byla tak zvolena jiná alternativa a tou byly tak zvané Tábory lidu. Svým způsobem šlo o návrat ke shromážděním z roku 1848 a proto je rakouské úřady i v 80. letech 19. století nejen nerady viděly, ale často je i nechaly rozehnat. V pozadí táborů stála ve většině případů mladočeská strana, která se tímto způsobem snažila zasáhnout do vyšších sfér politiky. Dne 24. srpna roku 1884 svolal do kutnohorského Kaňku, Tábor lidu tehdejší starosta Sokola MUDr. Bach a jednalo se o nejpočetnější masové shromáždění pod širým nebem, které se konalo na podporu českých politických zástupců. O týden později, tedy dne 31. srpna roku 1884 svolal další Tábor lidu, Bedřich Pacák. Pozval na něj i osobnosti komunální politiky. Hlavním programem setkání byla především školská otázka. Pacák se stal zejména v devadesátých letech 19. století jedním z hlavních svolavatelů, společně s pozdějším starostou Janem Macháčkem a ve spolupráci s periodikem Podvysocké listy, Táborů lidu s rozličnou tematikou.244 Na přelomu osmdesátých a devadesátých let 19. století si začaly politické strany v Kutné Hoře budovat organizovaná zázemí, kde docházelo k setkáním stoupenců stran a diskuzím o politickém směřování. Roku 1886 zakládá JUDr. Bedřich Pacák v Kutné Hoře k podpoře

242

Vlašský dvůr je historická a kulturní památka, bývalý královský palác s mincovnou, původně ze 13. století. V mincovně se razily stříbrné peníze, známé jako pražské groše. Vlašský dvůr je památkou zapsanou na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. K tématu VESELSKÝ, MIROLSAV PETR, Královské horní město Kutná Hora: úplný děje a místopis. 2. vydání. Kutná Hora 2008. 243 Státní okresní archiv Kutná Hora, fond Bedřich Pacák. Z dopisu Rady královského horního města Kutná Hora poslanci zemského sněmu Bedřichu Pacákovi ze dne 12. února 1895. 244 ALTOVÁ, BLANKA- ŠTROBLOVÁ HELENA (ed), cit. d., s. 186.

79

místní mladočeské strany „Politický spolek podvysocký.“

245

Kutnohorští stoupenci

staročechů doplatili mimo jiné na to, že ve svém středu neměli podobnou osobnost, jakou byl Bedřich Pacák. Hlavním bojištěm, kde se prosazovali české národní zájmy, byl zemský sněm a také říšská rada, do kterých se volilo na základě volebních kurii. Pro Kutnou Horu byla významná zejména kurie měst, ale bylo možné dostat se do sněmu i za kurii venkovských obcí. Poslanci zemského sněmu se navíc těšili velké úctě a stali se váženými občany. Roku 1889 začíná Pacákova kariéra zemského poslance, je zvolen za mladočeskou stranu jako zástupce pro venkovské obce Kutnohorska. Povinnosti zemského poslance posouvaly do pozadí Pacákovo advokátní povolání, proto dne 31. prosince roku 1893 uzavřel Pacák smlouvu o společném výkonu advokátního povolání se svým kolegou JUDr. Václavem Vlasákem. Založili tak společnou advokátní firmu pod názvem: „Advokátní kancelář Dr. Pacáka“, která začala fungovat ode dne 1. ledna 1894. Součástí smlouvy byla především dohoda o rozdělení zisku z výkonu advokátní praxe. Ten měl být mezi oba dva rozdělen rovným dílem, po odečtení běžných nákladů. V dohodě byla ošetřena i možnost úmrtí jednoho z partnerů a to tak, že právním nástupcem bude druhý advokát. Bedřich Pacák se v této době už plně věnoval především své politické kariéře, ovšem na druhé straně o svou praxi přijít nechtěl. Svůj další krok k politické kariéře podnikl Bedřich Pacák, spolu s dalšími kutnohorskými kolegy na jaře roku 1898, když podepsal prohlášení o veřejném vstoupení do Národní strany Svobodomyslné, spolu s přísahou, že nikdy do jiné strany nevstoupí. V neposlední řadě svým podpisem stvrdili, že jsou si vědomi práv a povinností příslušníků strany.246 Rok 1900 je ve znamení důležitého kroku v osobním životě Bedřicha Pacáka. Žení se svojí druhou manželkou, vdovou Marií Vacínovou, rozenou Štrossovou, která pocházela z Veltrus.247 Snoubenci naplánovali svatbu na den 7. června roku 1900. V dobových souvislostech to byla velká událost, dokonce toho dne vyšlo zvláštní číslo

245

ALTOVÁ, BLANKA- ŠTROBLOVÁ HELENA (ed), cit. d., s. 186. Státní okresní archiv Kutná Hora, fond Bedřich Pacák. Kart. 2. Inv. č. 71. Přihlášení se B. Pacáka, starosty Jana Macháčka a jiných Kutnohořanů ke Svobodomyslné straně, z 31. května roku 1898. 247 Veltrusy jsou městem ležícím přibližně 25 km pereně od Prahy. Leží na pravém břehu řeky Vltavy. In: http://www.veltrusy.cz/phprs/view.php?cisloclanku=2005032003 {cit 18. 8. 2012}. 246

80

periodika Podvysockých listů,248 ve kterém byla uveřejněna gratulace redakce a podpisy gratulantů. I toto druhé manželství Pacákovo zůstalo bezdětné. Z Kutné Hory se Pacák stěhoval až v září roku 1906, poměrně narychlo, jak dokládá vzkaz z fotografie manželů Pacákových, kterou rozesílali přátelům, se kterými se nestačili osobně rozloučit.249 Nicméně i pak stále podporoval Kutnou Horu a její okolí. Nadále korespondoval s elitami komunity, jako byl třeba starosta Jan Macháček. Jejich dopisy se týkaly nejen společenských a politických událostí, které převládaly, ale sdělovali si i novinky, klepy a dojmy o společných známých z Kutné Hory.250

Středočeské historické město přirostlo Bedřichu Pacákovi k srdci. Po otevření své advokátní kanceláře se zde věnoval svému advokátnímu povolání a začal se angažovat v práci pro veřejnost. Na počátku své politické kariéry působil Pacák v obecním zastupitelstvu, kde si získal mimo zkušeností, sítí kontaktů i celoživotní přátele.251 Pacák sám o Kutné Hoře sděluje: „ S celým svým srdcem přilnul jsem ku Kutné Hoře, takže stala se mně druhým domovem. Těžce se loučím s tímto městem, s nímž jsem srostl a které ač, jak to již bývá, mnohdy těžké chvíle mně v něm stihly, přece stalo se mně milým a druhým.“

248

Podvysocké listy byly týdeník vycházející pro oblast Kutnohorska, Havlíčkobrodska, Čáslavska, Chotěbořska. Vydával se od roku 1890. In: http://knihovna.cmskh.cz/sites/default/files/Periodika/Podvysocke_Listy.html {cit 19. 8. 2012}. 249 Státní okresní archiv Kutná Hora, fond Bedřich Pacák. Z fotografického matriálu fondu. Marie a Bedřich Pacákovi, datováno 16. září roku 1906. 250 Státní okresní archiv Kutná Hora, fond Bedřich Pacák. Z osobní korespondence. Korespondence se starostou Kutné Hory Macháčkem v letech 1893-1911. 251 Celoživotní přátelství pojilo Pacáka především s Janem Macháčkem, dlouholetým starostou Kutné Hory, se kterým si dopisoval. Státní okresní archiv Kutná Hora, fond Pacák Bedřich. Kart. 2.

81

6. Zemský a říšský politik 6. 1 Bedřich Pacák zemským politikem

Český zemský sněm království českého byl zřízen na základě císařského diplomu ze dne 20. října 1860 a mimo jiné zdůrazňoval respektování politických a historických práv jednotlivých částí státu, což se stalo důležitým argumentem, o který se opírala česká politická reprezentace. Úpravu zemského zřízení, volebního řádu do sněmu a dále jeho kompetencí obsahoval císařský patent ze dne 26. února z roku 1861. Jedním z hlavních bodů bylo ustanovení, ze kterého plyne, že v zemských záležitostech bude království České zastoupeno českým zemským sněmem, jehož členové budou voleni. Celkový počet členů zasedajících na zemském sněmu byl 241, z toho 236 členů byli volení poslanci, kteří byli rozděleni do jednotlivých kurií.252 Povinností zemského sněmu byla péče o školské, církevní, hospodářské i finanční otázky země. Na starosti měly i stavovský majetek, fondy a ústavy, správu zemských fondů nebo vyhlášení přímých daní do výše 10% a to bez císařského souhlasu.253 K hlavním úkolům poslanců zemského sněmu patřilo především předkládání a schvalování návrhů zemských zákonů, nařízení, diskuzí nad interpelacemi a v neposlední řadě vyslání 54 poslanců do říšské rady. Po dobu působení zemského sněmu od obnovení jeho funkce v roce 1861 do jeho rozpuštění v roce 1913 platil volební řád, který byl součástí únorové ústavy, i když i tato norma prodělala úpravy. Změny se ovšem týkaly pouze vytyčení hranic volebních obvodů. Nejdůležitější reforma volebního řádu, spočívající v zavedení všeobecného volebního práva v roce 1907, zemský sněm nezasáhla. Poslancem českého zemského sněmu se tedy až do roku 1913 mohl stát rakouský státní občan, který byl starší třiceti let a který užíval všechna občanská práva, nebyl podezřelý nebo usvědčený za zločinu či přečinu a nesměl být na jeho majetek prohlášen konkurz. Volby do zemského sněmu vyhlašovalo místodržitelství. Nejprve probíhali v kurii venkovských obcí, pak v kurii měst a průmyslových míst a poté v kurii velkostatkářů. 252

POLIŠENSKÁ, MILADA, Zemský sněm v Čechách v letech 1861-1918 [diplomová práce] Praha, Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, Katedra Pomocných věd historických a archivnictví 1977. 253 K tématu parlamentarismu nejnověji: TOMEŠ, JOSEF, Tváře našich parlamentů. Praha, Nakladatelství Lidové noviny 2013. Ze starších prací: TOBOLKA, ZDENĚK, Politické dějiny československého národa do roku 1848 až do dnešní doby I-IV, Praha, 1932-1937.

82

Všichni voliči byli sepsáni do seznamů. Jména voličů velkostatkářské kurie byla vyhlášena 14 dní před samotnými volbami v zemském tisku a jména voličů v ostatních kuriích byla vylepena na plakátech v jednotlivých obcích. Po uveřejnění se seznamů voličů byly rozeslány voličské průkazy, které opravňovali k volbě do zemského sněmu. Samotný proces volby se konal v každé kurii za přítomnosti císařského komisaře a komise, která byla sestavena z několika členů kurie. Hlasovalo se pomocí hlasovacích lístků. Výsledek jednotlivých hlasování se zapisoval ke jménu voliče. Po skončení voleb, se provedlo spočtení hlasů. Ke zvolení do zemského sněmu bylo zapotřebí absolutní většiny hlasů, pokud tomu tak nebylo, rozhodovala užší volba. V případě rovnosti hlasů rozhodoval los. Z volebního procesu se zhotovoval protokol o volbě, který podepisoval komisař, jehož součástí byl seznam hlasování, výsledek voleb a v kurii venkovských obcí i seznam volitelů. Každý zvolený poslanec obdržel od místodržitele volební certifikát o jeho zvolení, který ho opravňoval ke vstupu na zemský sněm. K pravomocem zemského sněmu patřilo, rozhodnout o udělení či neudělení poslaneckého mandátu.254

Bedřich Pacák poprvé kandidoval do zemského sněmu Království českého roku 1898 za národní svobodomyslnou stranu venkovských obcí Kutnohorska a Čáslavska. Jeho kandidatura byla úspěšná, z celkového počtu 193 hlasů získal ve svůj prospěch 110 volitelů. Dne 11. října roku 1889 bylo Pacákovo zvolení na jednání zemského sněmu schváleno.255 Téhož dne složil Bedřich slib „věrnosti císaři“ do rukou nejvyššího zemského maršálka. Nejprve sněmovní tajemník přečetl přísahu a následně abecedně seřazená jména poslanců, kteří získali mandát a jejichž volba byla sněmem schválena. Nejprve se četla jména poslanců z kurie venkovských obcí, pak měst a městysů, průmyslových, obchodních a živnostenských komor a naposledy jména poslanců z kurie velkostatkářů. Jakmile bylo přečteno jméno Bedřicha Pacáka, předstoupil před nejvyššího zemského maršálka, podal mu ruku a prohlásil: „Slibuji.“256 Po vykonání přísahy všech poslanců, byli v jednotlivých kuriích vyzváni k volbě dvou členů do výboru zemského sněmu.

254

POLIŠENSKÁ, MILADA, Zemský sněm v Čechách v letech 1861-1918 [diplomová práce] Praha, Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, Katedra Pomocných věd historických a archivnictví 1977, s. 22-26. 255 Stenografické protokoly českého sněmu zemského. První zasedání roku 1889. 2. sezení, dne 11. Října 1889, s. 37. 256 Tamtéž.

83

Pacák byl zvolen na dalším sezení zemského sněmu dne 15. října roku 1898 zapisovatelem patnáctičlenné petiční komise v rámci venkovské kurie, kterou zastupoval. Tato komise měla na starost petice ze strany občanů, které překládala na zasedáních sněmu k projednání. Pacák v komisi zastával funkci zapisovatele.257 Ve vrcholné politice patřil Bedřich Pacák spíše k umírněnějšímu křídlu mladočeské strany, společně s pražským advokátem na Královských Vinohradech Josefem Heroldem, lékařem Emanuelem Englem nebo primátorem města Prahy Janem Podlipným. Tato část se hlásila k přední osobnosti mladočechů, kterou v 90. letech 19. století byl Josef Kaizl.258 Protipólem byla radikální část národní strany svobodomyslné, která měla v čele Eduarda Grégra. Bratra šéfa národních listů Julia Grégra. Původním povoláním byl sice antropolog, ale velice dobře se uplatnil jako řečník a politik.259 Samotná praxe jednání na zemském sněmu byla upravena „Jednacím řádem pro český sněm zemský z roku 1889.“260 Dle tohoto nařízení byla většina sezení zemského sněmu veřejná, pouze s výjimkou těch, která byla označována jako důvěrná na základě názoru předsedy sněmu. Sezení sněmu zahajoval většinou po 11 hodině dopoledne Nejvyšší zemský maršálek. Po zahájení jednání bylo na řadě čtení nálezů a doporučení k jednotlivým zákonům nebo novelám. Pak byly přednášeny petice poslanců nejčastěji za oblast, kterou zastupovali. Následovaly diskuze k jednotlivým příspěvkům a pak hlasování o přijetí nebo nepřijetí návrhu. Podklady k projednání na zemském sněmu předkládala jednak vláda prostřednictvím zemského maršálka, dále ze strany zemského výboru, který působil jako výkonný a správní orgán zemského zastupitelstva.261 Poslední možností bylo předložení návrhu prostřednictvím poslanců zemského sněmu, takové návrhy mohly být podány po projednání na zemském výboru. O pořadí 257

Stenografické protokoly českého sněmu zemského. První výroční zasedání roku 1889. 4. sezení, dne 15. října 1889, s. 104. 258 Josef Kaizl, JUDr., advokát, narozen dne 10. 6. ve Volyni- 19. 8. 1901. Vystudoval právnickou fakultu Karlo-Ferdinandovi Univerzity, roku 1876 získal doktorský titul, od roku 1891 byl v popředí mladočeské politiky, spolupracoval při vytváření jazykových nařízení. V letech 1898-1899 působil jako ministr financí. NAVRÁTIL MICHAL, cit. d., s. 188-189. 259 „Svým způsobem výjimečnou a všeobecně tolerovanou pozici měl nestor strany Eduard Grégr, jemuž se nejednou odpouštěly i nejtěžší nájezdy do vlastních řad.“ IN: URBAN, OTTO, c. d., s. 481. 260 Archiv Národního muzea, fond Pacák Bedřich, JUDr. (1846-1914). Z veřejné činnosti: Jednací řád pro český sněm zemský 1889. 261 Zemský výbor se skládal z osmi členů volených ze zemského sněmu, kterým předsedal Nevyšší zemský maršálek. Členové výboru byli voleni z každé kurie a po dvou členech. Zemský výbor byl volen na šest let stejně jako poslanci zemského sněmu, avšak fungoval do jmenování nových členů zemského sněmu. POLIŠENSKÁ, MILADA, Zemský sněm v Čechách v letech 1861-1918 [diplomová práce] Praha, Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, Katedra Pomocných věd historických a archivnictví 1977, s. 14.

84

předkládání návrhů či jednání rozhodoval maršálek, ovšem praxí bylo, že vládní návrhy mají při projednávání přednost. Veškerá sněmovní jednání byla stenograficky zapisována a tyto protokoly byly na dalších zasedáních sněmu schvalovány nebo popřípadě doplňovány. Sněm mohl přijmout rozhodnutí či návrh zákona, pokud byla přítomna nadpoloviční většina poslanců a pokud nadpoloviční většina hlasů byla pro. V případě, že byl počet hlasů vyrovnaný, byl návrh brán jako nepřijatý. Jednal-li sněm o změně zemského nařízení, muselo být přítomno 75% z celkového počtu poslanců a z tohoto počtu musely pro změnu souhlasit dvě třetiny hlasujících. K hlasování mohlo dojít povstáním poslanců nebo ústně. O způsobu rozhodoval předseda zemského sněmu. Volení probíhalo pomocí hlasovacích lístků. 262 Několik dní po složení slibu přichází Bedřich Pacák se svými kolegy, aby předložil dne 15. října roku 1889 interpelaci, která byla směřována místodržiteli hraběti Františku Thunovi. Interpelace se četla a projednávala dne 17. října roku 1889 na zasedání zemského sněmu a týkala se užití českého a německého jazyka v úřední praxi. Pacák popisuje Thunovi běžnou praxi při úředních jednáních, kdy je upřednostňována němčina i na formulářích a tiskopisech.263 K tomu to tématu se Pacák vrátil ještě ve svém projevu z 23. dubna roku 1900, ve své řeči zdůrazňuje potřebu úředníků, kteří budou znát oba dva zemské jazyka na takové úrovni, aby byli schopní vyřídit jak české tak německé podání. Problém nebyl v českých úřednících, kteří nutně museli projít vzděláním v německém jazyce, ale v německých úřednících, kteří česky v drtivé většině neuměli. Pacák k tomu to uvádí: „Ale, pánové, když přehlížíme u soudů seznam úředníků druhého zemského jazyka neznalých, tedy konceptních úředníků, je 118 neznalých druhého zemského jazyka, a k vůli 118 úředníkům pak má se převrátiti všechno, co v českém království od staletí platilo, to se má postaviti na hlavu a má se proti zákonům zemským vše převrátiti!“264

262

POLIŠENSKÁ, MILADA, Zemský sněm v Čechách v letech 1861-1918 [diplomová práce] Praha, Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, Katedra Pomocných věd historických a archivnictví 1977, s. 17. 263 Stenografické protokoly českého sněmu zemského. První výroční zasedání roku 1889. 5. sezení, dne 17. října 1889, s. 137. 264 Stenografické protokoly českého sněmu zemského. 4. zasedání, 14. schůze, První čtení návrhu poslance dra Bedřicha Pacáka a soudruhů v příčině provedení rovného práva jazyka českého při soudech a státních úřadech v království Českém, dne 23. dubna 1900.

85

K dalším Pacákovým povinnostem v roli poslance za Kutnohorské a Čáslavské venkovské obce, patřilo předkládání peticí za obce jako takové nebo za jednotlivé občany. Petici bylo třeba sněmu předložit právě jen prostřednictvím zvoleného zástupce. Pacák proto předkládá na sněmovních jednáních petici obci Malešov, učitelskou jednotu „Budeč“ z Kutné Hory, občany Žehušič, Bušic, obecního úřadu a voličů obce Vlačic, Výpač a Potěhy. Na půdě zemského sněmu se vyjádřil k vládní předloze ohledně potvrzení přísahy strážních zřízenců pro ochranu vzdělání.265 Dále pronáší návrhy petiční komise k zemědělským a hospodářským otázkám, jako byly otázky licentování plemenných býků nebo změny oproti zavedení cel obilí v Německu. Navrhuje změny při čtení zprávy školské komise o služebním postavení učitelů hospodářských škol.266

V roce 1892 pronesl Bedřich Pacák řeč na téma: Obecní zřízení pro Království České a jednacího řádu sněmu Království Českého, ze dne 1. dubna, kterou si mohli i s reakcemi ostatních posluchačů přečíst čtenáři v denním tisku. V úvodním slovu nejprve tlumočí kritiku poslanců, která míří proti minimálním výsledkům sněmovních jednání, z čehož Pacák viní centralistické řešení správy, které se v praxi projevu tím, že říšská rada zasahuje do jednání, která by měla patřit pod pravomoci zemského sněmu. K takovým patří rozhodnutí o oddělení obcí, které podle zákona z roku 1874, přiděleno výboru zemského sněmu. Nebo otázky týkající se samosprávy obcí. 267 Tomu podle slov Pacáka připravila komise pro obecní a okresní záležitosti „docela neslavný funus.“ „Jednak jest toho příčinou, že jest jí (říšské radě-pozn. autora) přikázána celá řada záležitostí, které vlastně patří sněmům a vedle toho nešťastné je řízení ve Vídni, že před každým návrhem, který projednat chtějí v parlamentu, musejí handlovat se stranami o bakšiš, zač to koupí, aby mohly strany tak zvaně vládni hlasovat pro vládní předlohy. Dokud se nevyjedná bakšiš, nehlasuje se pro ty vládní předlohy a takové jednání vyžaduje delší čas.“ 268

265

Tamtéž, s. 513. Tamtéž, s. 516, 712, 724, 1071. 267 Státní okresní archiv Kutná Hora, fond Pacák Bedřich. Kart. 1., Inv.č. 60. Projev na zemském sněmu ze dne 1. dubna 1892. 268 Tamtéž. 266

86

Posluchači odměnili poslance Pacáka výkřiky: „výborně“ a „bravo!“ Další problém sněmovních jednání je podle něj v tom, že je zemský sněm rozpuštěn i když se žádné zásadní otázky nevyřeší a zejména, že zdržují povinnosti, které je potřeba provádět před zahájením jednání. Pacák ve svém projevu navrhuje poslancům zemského sněmu, aby si vzali příklad z jednání říšské rady, která svá jednání nerozpouští, nýbrž odročuje a tak neztrácí čas s úvodními formalitami. Pacák ve své řeči poukazuje nato, že právě takové drobnosti, kterými si zemský sněm zaobírá, jsou, mimo taktického zdržování, hlavním příčinou mizivých výsledků v oblasti zákonodárství.269 „Náš lid, který všecko dobře vyciťuje, hned to dobře označil. Pravil, že děláme zde vlastně jen zákony proti chroustům a myším.“270 I přes své ostré výroky v poslanecké sněmovně, byl Pacák za svoji práci a přínos tehdejší politice oceněn. V roce 1901 mu bylo uděleno císařské vyznamenání. K tomu mu gratulovali zástupci Městské rady ve Zbraslavicích dne 25. května 1901.271 V tomtéž roce se stal Pacák předsedou českého poslaneckého klubu. Poslanecké kluby byly jednou z možností organizování poslanců na říšské radě. Zájem o zřízení klubů měly především jednotlivé politické strany, které byly na radě zastoupeny. Hlavním úkolem českého poslaneckého klubu bylo sjednotit české poslance a zabránit v rozporech mezi zástupci jedné země a tím jejich oslabení. Klub českých poslanců nově vznikl po odchodu staročeské strany z politiky. Jeho součástí se stali členové strany agrární, svobodomyslné, národní a strany lidové. Hlavní působnost klubu se týkala národnostních a státoprávních zájmů. 272

Poměrně časté bylo, že si poslanci nechali svoje sněmovní proslovy vytisknout a svázat. Podobná praxe se uplatňovala i při jednáních zemského sněmu. Máme proto záznam řeči Bedřicha Pacáka ze dne 23. dubna roku 1900, kterou si nechal Pacák svázat do červených desek se stříbrným nápisem: „Řeč poslance Dr. Bedřicha Pacáka.

269

Tamtéž. Tamtéž. 271 Tamtéž. Inventární číslo 52. Karton 1. Gratulace zástupců Městské rady ve Zbraslavicích ze dne 25. května 1901. 272 Národní archiv. Fond Kluby českých poslanců sněmovny říšské rady, Vídeň, (1871)1898 – 1918. Inventář fondu s. 8-9. 270

87

V upomínku na den 28. dubna roku 1900.“273 Jeho řeč se týkala zavedení českého jazyka jako rovné řeči do praxe soudů a na státních úřadech, což byla otázka zapeklitá, protože především zástupcům německých liberálů proti srsti, o čemž svědčí už jen úvod Pacákovy řeči. „Slavný sněme! Ujímaje se slova ve věci velmi závažné a důležité pro království České chci o věci promluviti způsobem klidným a věcným a doufám, že také se stran, které by s mými názory nebyly srozuměny, tímže spůsobem bude odpovídáno, poněvadž v této věci má-li vůbec dojíti k nějaké shodě, jest zapotřebí klidného uvažování mezi námi.“274 Pacák věděl, o čem mluví, když žádal své kolegy o klidné projednání věci, nejednou se totiž na jednáních přihodilo, že se situace vymkla z rukou. Při projednávání citlivých otázek především národnostního charakteru se ctihodní páni poslanci rozvášnili natolik, že chybělo málo a vzduchem by létaly nejen nadávky i vybavení sněmovny.275 „Velectění pánové, bude se namítati, jak jsem pevně přesvědčen, ze strany kol. německých, že jsem měli s touto věcí počkati a nechati jít opět do konferencí německočeských ve Vídni. Ale velectění pánové, račte mi odpustiti, právě tyto konference a jejich průběh nutí mně, abych zde ve sněmu království Českého o této věci promluvil, poněvadž jsem nabyl přesvědčení, že nestačí jen seděti pohromadě a raditi se, když se rozcházíme v tak velkých principielních otázkách, zejména v otázce upravení poměrů jazykových a státních úřadů, ale že je za potřebí, velectění pánové, jasně a určitě označit stanovisko, jaké my v této věci uznáváme, aby bylo jasné na všech stranách.“276 Proslov poslance Pacáka byl především ze strany jeho českých kolegů odměňován ovacemi. Kolegové tleskali, volali „bravo“ a „výborně.“ Velký ohlas měla především tato pasáž: „Velectění pánové, pravilo se na veřejnosti české i německé: my jsme velmi blízcí sobě. Já pravím: quo non. Mohli bychom býti blízcí sobě, kdybychom obě strany, stály na stanovisku naprosté spravedlnosti. Mohli bychom býti sobě blízcí, kdybychom stáli na stanovisku plné rovnosti. Ale nejsme sobě blízcí, poněvadž na tomto stanovisku nestojíme, ačkoliv páni odpustí, že při tom myslím na ně, že totiž němečtí spolukrajané nestojí na tomto stanovisku, víte z řeči těch pánů, z řeči tak rozumného 273

Archiv Národního muzea. Fond Pacák Bedřich, JUDr. (1846-1914). Řeč dr. Bedřicha Pacáka ze dne 28. dubna 1900. 274 Tamtéž. 275 BOBÍKOVÁ, LENKA-ŠOUŠA, JIŘÍ, cit.d., s. 5. 276 Archiv Národního muzea, fond Pacák Bedřich, JUDr. (1846-1914). Řeč dr. Bedřicha Pacáka ze dne 28. dubna 1900. s. 1.

88

člověka jako je pan dr. Eppinger, již jste mohli slyšeti, zde v tomto slavném sněmu vykládali převahu a vyvýšenost německého jazyka a kmene. V tom leží jádro a chyba celého nazírání u německých spolukrajanů, že pořád s těmi brejlemi bohatého strejčka pohlížejí na poměry v království Českém, ale kdyby se podívali sami podle svého úsudku na to, musili by dospěti k jinému názoru……Prosím nemluvte pořád o světovém významu němčiny, my jej uznáváme, ale pro Boha Vás prosím, nechoďte nám pořád s tím významem němčiny a podívejte se jednou do Čech, co zde kulturního v umění a literatuře děláte. Vždyť Vy se živíte pouze z kulturních a uměleckých prácí svých strýčků.“277 Bedřich Pacák přesně vyjádřil to, co si jeho kolegové a čeští vlastenci mysleli, což dokládá i dopis od poslance slezského sněmu Věnceslava Hrubého, který píše ve svém dopise: Milý příteli, především gratuluju k velkolepé řeči.278

Dne 3. ledna roku 1894 podává Bedřich Pacák společně s dalšími kolegy návrh na změnu článku 2 a 85 obecního zřízení a tentýž den předkládá k projednání návrhy připravovanému zákonu o vybírání přímých obecních daní, a to v tom smyslu, že obcím by za vybírání daní a jiných přirážek měla být přiznána hmotná odměna.279 O několik dní později, dne 10. ledna roku 1894, je datován návrh, který Pacák vypracoval ve spolupráci s poslancem Františkem Schwarzem a který se týká sociálních otázek, především péče o chudinu. Oba poslanci upozorňují, že chudinská otázka byla od roku 1863280 odsouvána do pozadí a je potřeba přizpůsobit se nynějším poměrům. Jádrem jejich návrhu je celozemský průzkum chudinské otázky, na jehož základě by měla být změněna chudinské legislativa.281

277

Tamtéž. s. 7, 9. Tamtéž, Z osobní korespondence. 279 Jednací protokoly V. zasedání českého sněmu zemského z roku 1880, 1893-1895. Příloha 6/6. Návrh dra Bedřich Pacáka a soudruhů na změnu čl. 2 a 85 obecního zřízení ze dne 3.1.1894 . 280 Zákon o opatřování chudých, ze dne 3. prosince roku 1863, z.z. čl 59. 281 Jednací protokoly V. zasedání českého sněmu zemského z roku 1880, 1893-1895. Příloha 5/5. Návrh poslance Františka Schwarze, dra. Bedřicha Pacáka a soudruhů ohledně opravy zákona o opatřování chudých v Království českém ze dne 10.1.1894 . 278

89

Obecnímu zřízení se věnoval Pacák i o rok později, dne 3 ledna 1895, ve kterém navrhuje zjednodušení procesu spojování obcí.282 Z téhož dne je koncept, který podněcuje změnu zákona o okresních zastupitelstvích, kterým má být poskytnuta výkonná moc, jednak v nakládání s financemi obce a jednak v rozhodování. Druhým požadavkem konceptu pak byla změna okresu politického na okres soudní, tak jak to odpovídalo skutečnosti.283 Dne 10. ledna roku 1895 předkládá Bedřich Pacák jako zástupce Kutnohorska petice. První je za hospodářský spolek v Čáslavi, dále pak požadavek městského úřadu v Uhlířských Janovicích o podporu při budování železničního spojení mezi Kolínem a Čerčanami. K dalším volbám do zemského sněmu došlo dne 20. listopadu 1895. Bedřich Pacák i v těchto volbách byl úspěšný a svůj mandát poslance obhájil. Další návrhy, které byly Pacákem překládány k projednání, se týkaly zejména hospodářství,

284

školské otázky i ve smyslu intervencí za jednotlivé učitele a jejich osobní a profesní záležitosti, 285 obecní zřízení a volební problematiky. Ve volbách roku 1901 kandidoval tehdejší advokát a komunální politik Bedřich Pacák na místo poslance do sněmu „Království českého“ a to jako zástupce venkovských obcí v okrese Kutná Hora-Čáslav. Volby se konaly 8. října 1901. Pacák ve volbách opět uspěl a na základě volebního certifikátu, který mu byl vydán Místodržitelstvím království českého dne 18. října 1901, mohl vstoupit na půdu sněmu. Právě v tomto roce dochází, díky návrhům a diskuzím českých poslanců na sněmu, ke změnám ve volebním systému. Snížení censu znamenalo jistou demokratizaci v 282

Jednací protokoly V. zasedání českého sněmu zemského z roku 1880, 1893-1895. Příloha 6/6. Návrh poslance dra. Bedřicha Pacáka na změnu čl. 2 a 85 obecního zřízení ze dne 3.1.1895. 283 Jednací protokoly V. zasedání českého sněmu zemského z roku 1880, 1893-1895. Příloha 7/2. Návrh poslance dra. Bedřicha Pacáka a soudruhů ohledně opravy zákona o opatřování chudých v Království českém ze dne 3.1.1895. 284 Sněm království Českého 1895-1901, 2. Zasedání, stenografické protokoly 2. schůze. Návrh poslance dr. Bedřicha Pacáka na vydání zákona proti cukrovarským kartelům, ze dne 29. prosince 1896. Sněm království Českého 1895-1901, 2. Zasedání, stenografické protokoly 2. schůze. Návrh poslance dr. Bedřicha Pacáka na vydání zákona proti cukrovarským kartelům, ze dne 29. prosince 1896. Sněm království Českého 1895-1901, 2. Zasedání, stenografické protokoly 4. schůze. Návrh poslanců Niklfelda, dra Pacáka a soudruhů v příčině udělení zemské podpory rolníkům okresů haberského a chotěbořského, stíženým krupobitím. 285 Sněm království Českého 1895-1901, 2. Zasedání, stenografické protokoly 2. schůze, poslanec p. dr. Pacák s peticí Karla Tomáška, řídícího učitele v Tuchově, za zvýšení služného, poslanec p. dr. Pacák s petici Josefy Peliškové, vdovy po učiteli v Kutné Hoře za zvýšení její penze, ze dne 29. prosince 1896. Sněm království Českého 1895-1901, 2. Zasedání, stenografické protokoly 2. Schůze, Dr. Pacák s peticí Josefa Slavíka, učitele v Žehušicích za počítání služebních let, ze dne 26. ledna 1897.

90

procesu voleb a oslabení voličů bohatých měst a průmyslových míst. Zákon č. 65 ze dne 20. srpna roku 1901 ustavuje přímé volby v do českého zemského sněmu v kurii venkovských obcí.

Na zemské úrovni zastával Bedřich Pacák funkci poslance českého zemského sněmu za národní stranu svobodomyslnou v letech 1889-1913. Během svoji kariéry se zasazoval o rovnoprávnost českého a německého jazyka nejen v soudní a úřední praxi, zastupoval zájmy občanů a obcí Kutnohorska a Čáslavska. Zajímal se o otázky sociálního, profesního postavení učitelů, o rozdělení soudních pravomocí v krajích, o hospodářskou problematiku.

6. 2 Pacák říšským politikem Říšská rada286 se v roce 1867 stala parlamentem pro oblast Předlitavska. Po roce 1867 byl systém politické správy založen především na ústavních zákonech ze dne 21. prosince roku 1867, které rozdělily řízení státu do tří kategorií. První tvořila zákonodárná moc, druhou moc výkonná a třetí moc soudní. Jejich výkon byl od sebe oddělen. Přes zklamání české veřejnosti z výsledku vyrovnání Rakouska s ostatními členy habsburské monarchie, byla únorová ústava prvním z mnoha kroků, směřujících k vytvoření fungující občanské společnosti a to díky boji inteligence v průběhu celých 60. let 19. století. Také říšské rady se dotkly změny v ústavě po roce 1867, především bylo vyhověno liberálním požadavkům, které posilovaly postavení všech poslanců. Byla jim přiznána imunita nebo měly právo interpelovat.287 Dále byly upraveny kompetence 286

KOLMER, GUSTAV, Parlament und Verfassung in Österreich, 1-8. sv., Vídeň 1902-1914. Interpelace je dotaz člena parlamentu na člena vlády, který má povinnost na něj odpovědět. Interpelace mají pravidelně určen svůj čas projednávání a jejich prostřednictvím vykonává moc zákonodárná kontrolu nad mocí výkonnou. Velmi známými a sledovanými jsou interpelace v britském parlamentu. V České republice mohou na rozdíl od dob První republiky interpelovat člena vlády jen poslanci, senátoři toto právo nemají. Poslanec může interpelaci podat buď ústně přímo na schůzi sněmovny anebo i písemně prostřednictvím předsedy Poslanecké sněmovny, člen vlády má na odpověď vždy lhůtu maximálně 30 dnů. Ústní interpelace se projednávají ve čtvrtek od 14:30 do 18:00 hodin, přičemž doba otázky nesmí překročit dvě minuty, odpověď na ni pět minut, doplňující dotaz jednu minutu a odpověď na něj dvě minuty. Při nespokojenosti poslance s odpovědí na písemně podanou interpelaci se věc projednává na schůzi sněmovny. Právo interpelace mají např. i poslanci Evropského 287

91

říšské rady a došlo k převzetí volebních řádů, na jejichž základě byli poslanci jmenováni. Volební systém byl založen na principu kuriového zastoupení. Jednou z jeho zásad bylo, že při rozhodování se hlasy poslanců nesčítaly, ale měly se vážit dle významu dané kurie. Z toho tedy vyplývá, že nejvyšší hodnotu měly hlasy příslušníků vysoké aristokracie a bohaté vrstvy průmyslníků a podnikatelů. Říšská rada byla už tradičně dvoukomorová. Poslanecká sněmovna jako dolní komora, jejíž členové byli voleni z poslanců zemských sněmů. Počty mandátů byly určovány podle velikosti zemí a dále podle početnosti obyvatelstva a v neposlední řadě podle výše vybraných daní. Což opět nahrávalo nejbohatším vrstvám. Horní komorou říšské rady byla panská sněmovna, které byla složena ze zástupců vysoké šlechty, církevních hodnostářů, kteří tento post získali na základě zásluh, které vykonaly pro monarchii a dále to byli dědiční příslušníci habsburského domu.288 Členy panské sněmovny jmenoval doživotně císař. Pokud měla být uzákoněna nějaká norma, bylo potřeba, aby souhlasili nejen členové obou komor, ale i panovník. Je proto jasné, že panská sněmovna brzdila rozhodnutí, která by měla být v rozporu se zájmy jejich i panovníka. Jak už jsem zmiňovala výše, kuriový systém se opíral o zemské sněmy. Právo volit do zemského sněmu měli velkostatkáři, kteří odváděli alespoň minimální přímou daň stanovenou ze zákona.289 Druhou kurii tvořila města a městyse, dále pak venkovské obce. V obou těchto skupinách volili občané, kteří mohli volit do obecního zastupitelstva a toto právo měli v kurii venkovských obcí pouze rakouští státní občané, muži, kteří disponovali občanskými právy a kteří dosáhli věku 24 let. Aktivní volební právo, tedy právo být zvolen měl opět pouze muž, rakouský státní občan, který nebyl zabaven občanských práv a který dosáhl věkové hranice 30 let. Ústava z roku 1867 podstatné změny nepřinesla. Ovšem jednou z novinek, kterou ustanovila, byla odpovědnost ministrů říšské radě a to za vydávání zákonů a nařízení. Sněmovna naopak získala možnost dovolání u Říšského soudu, pokud některý z ministrů porušil zákon. parlamentu a odpovědi členů Rady i Komise se zveřejňují v Úředním věstníku. IN: § 52 Ústavní listiny Československé republiky, Čl. 53 Ústavy České republiky, § 110-112 zákona č. 90/1995 Sb., o jednacím řádu Poslanecké sněmovny. A dále: Parlamentní interpelace, EUR-Lex. 288 BOBÍKOVÁ, LENKA-ŠOUŠA, JIŘÍ. cit. d., s. 12. 289 Výše této daně byla různá. V Čechách, na Moravě a ve Slezsku byla stanovena suma 250 zlatých. Tamtéž.

92

Doba hledání a bojů na poli říšské rady se uklidnila po uzákonění přímých voleb v roce 1873. Dá se říct, že roli v tomto úspěchu hrála i pasivní politika českých poslanců, ke které přistoupili jak mladočeši, tak staročeši.290 Zákon určil, že volby budou probíhat ve čtyřech kuriích, dále upravil vlastní podmínky voleb, volební obvody, místa, kde k nim má dojít a především, kdo má oprávnění volit. Počet poslanců norma zvýšila z 203 na 353. Čechy získaly 92 volebních míst, Morava 36 a Slezsko 10 postů. Právě tímto zásahem získala říšská rada nové postavení, které jí umožnilo do jisté míry odprostit se od zemských sněmů.291 „Dubnová ústava, jak bývají základní zákony z dne 2. dubna 1873 nazývány, uzavírala sjednocování podstatných částí legislativní a výkonné moci v ústředních orgánech ve Vídni. Byla výsledkem plného prosazení dualistické koncepce Rakouska-Uherska a svého druhu i reakcí na nezdar snah o česko-rakouské vyrovnání, jež vrcholily počátkem 70. Let v tak zvaných fundamentálních článcích. Reformou také končil zápas o alespoň relativně stabilizovaný mocenskopolitický systém, který by odpovídal rodící se společnosti.“292 Tento systém fungoval téměř do konce 90. let 19. století, konkrétně do roku 1896, kdy došlo k vytvoření a připojení poslední páté kurie, která je označovaná jako všeobecná a ve které byli poslanci voleni podle všeobecného hlasovacího práva. Dále se zvýšil počet poslanců o 72 mandátů. Stále platila zásada zájmového zastoupení, ovšem prosazení všeobecné volebního principu bylo výraznou a především vítanou změnou. Nicméně ještě nemůžeme hovořit o rovných volbách, stále byly bohaté vrstvy upřednostňovány. Navíc byl uplatňován systém volební geometrie, který spočíval v tom, že se při volbách do poslanecké sněmovny volilo v různě velikých volebních obvodech. Jejich rozloha byla určována podle národnostního a sociální složení obyvatelstva, což opět znamenalo, že místa s bohatými velkoprůmyslníky a podnikateli nejlépe německé národnosti tvořili větší a tedy rozhodně mocnější volební obvod. Bedřich Pacák se stal poslancem říšské rady v roce 1891, během svého působení se věnoval podrobně změnám volebního systému. Je autorem brožury s názvem: „Jak

290

TOBOLKA, ZDENĚK, VÁCLAV. Politické dějiny československého národa od roku 1848 až do roku 1914. Dějiny českých zemí a Slovenska v letech 1860-1879. Praha 1933. 291 In: Zákon č. 40/1873 ř. z. 292 BOBÍKOVÁ, LENKA-ŠOUŠA, JIŘÍ. cit. d., s. 13.

93

budeme volit v páté kurii“293, který byla vydána v roce 1896 v Kutné Hoře. Zvláštností je, že jako autor tam není uveden Bedřich Pacák, ale jsou tam pouze uvedena písmena: „X Y Z.“ Toto pojednání shrnuje novou volební reformu, popisuje, jakým způsobem se bude volit, v jakých obvodech a jak budou územně vymezeny. A v neposlední řadě si pokládal otázku: co bude volební právo znamenat pro občany, kteří jej dosud neměli. Autor v úvodu píše: „ Však každým pádem je jisté, že se bude volit již dle nového volebního řádu, jenž v posledním zasedání říšské rady byl sdělán a že k volebnímu osudí přistoupí 3.600 000 nových voličů, v Čechách skoro 1. 300 000, kteří dosud žádného volebního práva neměli. Při výsledku těchto voleb jakož i při dalším jednání říšské rady za přítomnosti nových 72 poslanců lidových se ukáže, kdo měl pravdu, zdaž oni, kteří pro toto volební právo širších vrstev, byť v nynější zkomolené způsobě hlasovati odporučovali neb kteří z toho zrazovali.“294 Poslední úpravou voleb, kterou schválila říšská rada v roce 1906 a následně i panovník, došlo k vyhlášení všeobecných, rovných, přímých voleb pro všechny muže starší 24 let, pokud opět byli rakouskými občany, nebyli trestáni a pokud žili v obci víc jak jeden rok. Zásah do kuriového systému to byl obrovský, nicméně stále byl zachován systém volební geometrie a pro zemské sněmy zůstal princip voleb stejný, volilo se dle kurií. Touto změnou se opět navýšil počet poslanců, a sněmovna měla v roce 1907 přesně 516 členů. První volby dle nových zásad se stihly uspořádat ještě v roce 1907 a není divu, že nejen u českých voličů vzbudily naděje. Ovšem i po volbách pokračovala říšská rada v tradiční politice, což vedlo k narůstajícímu napětí. Krize zasáhla i zemský sněm, který byl dokonce před první světovou válkou rozpuštěn.295

Zpočátku se na jednáních říšské rady mohly návrhy k zákonům nebo jejich úpravám pouze číst. Příspěvky se přednášely v němčině. Na počátku 20. století byla situace jiná. Řečníci si svoje návrhy předem písemně připravili. Zřejmě i proto aby se písemným výstupem mohli pochlubit v denním tisku. Běžnou praxí bylo, že předlohy

293

Státní okresní archiv Kutná Hora, fond Bedřich Pacák. Kart. 1. Brožura: „Jak budeme volit v páté kurii?“ z roku 1896. 294 Tamtéž, s. 1. 295 K praxi jednání na říšské radě: KOLMER, GUSTAV, Parlament und Verfassung in Österreich, 1-8. sv., Vídeň 1902-1914.

94

zákona se četly celkem třikrát. Po prvním čtení měly následovat připomínky poslanců. Rozhodující bylo pak druhé čtení. Poslední tedy třetí čtení bylo už jen pro formu a dá se říct, že se v něm shrnuly návrhy, které byly přijaty po druhém čtení zákona.296 Každé vystoupení řečníka bylo zaznamenáváno, což měli na starosti stenografové. Zvláštností bylo, že vystoupení poslanců nebyla podrobena cenzuře. Záznamy o jednání říšské rady se předkládaly druhý den po jeho konání poslancům, kteří mohli text i opravit. Přítomní novináři zaznamenávali projevy následné diskuze přednášejících. Pacák spolu se svými kolegy předkládal v rámci své působnosti ostatním ministrům návrhy k úpravám nebo změnám jednotlivých zákonů. Dochované jsou návrhy ministru vnitra a ministru justice týkající tiskového zákona, které byly oběma předkládány jak v českém, tak v německém jazyce. K dalším návrhům patřila interpelace týkající se rozdělení českého království na 14 soudních krajů dle jazyka, jehož základ pocházel už z roku 1895. K jednáním se poslanci scházeli kolem deváté hodiny ráno, v budově bylo k dispozici občerstvení v suterénu a to nejen pro samotné členy poslanecké sněmovny, ale i pro posluchače a tisk, který jednání bedlivě sledoval. Ke společenské prestiži patřilo navštěvovat shromáždění sněmovny, a proto se především manželky poslanců snažily získat co nejlepší místa, které obsazovaly v co nejnovějších robách tehdejší módy. Před samotným jednáním se mohli poslanci usadit v čítárně nebo knihovně, kde mohli dopilovat své návrhy nebo si vyřídit svoje záležitosti ale mnoho se jich také věnovalo sbíráním novinek ze společnosti.297 Volnou zábavu, při které se zástupci tisku snažili získat nějakou zásadní věc pro své noviny, přerušil v 11 hodin zvuk zvonku, který zval poslance k obsazení svých míst ve sněmovně. Dle protokolu ze sněmovního jednání298 se Pacák zúčastil zasedání ve čtvrtek dne 7. června roku 1906, které se týkalo diskuze k předchozím jednáním ze dne 30. května téhož roku. Jednání, se mimo Pacáka, účastnil samotný předseda vlády Max Beck, ministr spravedlnosti Franz Klein nebo ministr financí Witold Koryatowski.

296

BOBÍKOVÁ, LENKA-ŠOUŠA, JIŘÍ. cit. d., s. 15 Archiv Národního muzea, fond Pacák Bedřich, JUDr. (1846-1914). Z veřejné činnosti: Jednací řád pro český sněm zemský 1889. 298 Tamtéž. Z veřejné činnosti: Protokol z prvního sněmovního zasedání dr. Pacáka v Beckově vládě, ze dne 7. června 1906. 297

95

Zasedání byla zaprotokolována, ihned po jeho zahájení v 11 hodin a 10 minut. Zahajovací řeč pronesl ministerský předseda Max von Beck. Po přečtení spisů následoval hlavní program. Ten spočíval ve střídání jednotlivých řečníků, kteří se vyjadřovali ke konkrétní problematice. Nebylo výjimečné, že poslanci hovořili před poloprázdným sálem. Většina poslanců se zdržovala místo poslechu nezáživných příspěvků na chodbách nebo ve sněmovním buffee. Čeští poslanci se scházeli v tak zvaném pravém bulváru, kde sousedili s polskými poslanci. Největší účast měla jednání, u kterých se předpokládalo hlasování poslanců, kteří byli proti sobě. O ostrosti bojů českých politických představitelů hovoří jasně korespondence, kterou si Bedřich Pacák vyměňoval velice aktivně se svými spolupracovníky. Tito se na Pacáka jako na říšského a zemského poslance a pozdějšího ministra krajana obraceli s prosbami a doporučeními. Jedním z nich byl i Karel Kramář.299 „ Milý Fricku,….celý passus národnostní je přímo úžasný. Především to genetické je odpusť nesmysl. Národnostní protivy nepovstaly z toho, die Zunahme der Bevölkerung und ihres Wohlstandes hat das Kulturleben aller Nationalitäten erholt und gesteigert…. Ta povstala z nespravedlnosti k národům a z péče jen o jedinou. To ale nesmí se říci, anebo nechce se pověděti- a proto lépe je neříci nic-než historický nesmysl….Fricku, buď tvrdý, on300 bez českého klubu nic nezmůže-jen s námi-a my budeme tvrdší než kdy dřív.“301 Pacákova práce byla podporována nejen jeho stranickými kolegy, ale i ze strany jeho advokátního působiště, o čemž svědčí dopis ze Společenstva živností v Uhlířských Janovicích302, ze dne 2. března roku 1907: „Na schůzi této jest jednoznačně usneseno, že Vaše Excelence jest na našem okresu tou jedinou osobou, kterou všichni zúčastnění by z plného přesvědčení za svého zástupce do parlamentu volili a na součinnost jiných

299

Karel Kramář (1860-1937) český a československý politik, první ministerský předseda Československé republiky, předseda Československé národní demokracie, předseda Národního sjednocení, pohřben v kryptě pravoslavného kostela na Olšanských hřbitovech. K osobnosti blíže: LUSTIGOVÁ, MARTINA, Karel Kramář: první československý premiér. Praha 2007. WINKLEROVÁ, MARTINA, Karel Kramář (1860–1937). Praha 2011. 300 Myšleno Maxe von Becka. 301 Archiv Národního muzea, fond Pacák Bedřich, JUDr. (1846-1914). Z osobní korespondence. Z dopisu poslance Karla Kramáře poslanci Bedřichu Pacákovi z roku 1907. 302 Uhlířské Janovice leží 17 km jihozápadně od Kutné Hory. Počátky toho města sahají až k 11. Století. Zakladatelem je Jan ze Šternberka, podle kterého se místo jmenuje Janovice. In:http://www.uhlirskejanovice.cz/vismo/dokumenty2.asp?id_org=17321&id=119661&p1=213 {cit. 13.08.2012}.

96

působili.“303 Ke konci dopisu je směřován k Pacákovi dotaz, zda je „jeho Excellence“ ochotna přijmout kandidaturu za venkovské obce Kutná Hora-Uhlířské Janovice. Bedřich Pacák skutečně za zmíněný volební obvod úspěšně kandidoval. Ačkoliv se Pacák řadil k mírnějším členům mladočeské strany, byl velice kritický ke straně staročeské a k jejím představitelům. Ve své řeči, kterou přednesl dne 11. prosince roku 1895 na půdě říšské rady a která se týkala státního rozpočtu, se opřeli novináři sympatizující se staročechy. Bedřicha Pacáka jejich komentář k jeho řeči na tolik rozlítil, že nedbal předvánoční atmosféry a sepsal své vyjádření k celé situaci. Sloupek vyšel v Národních listech o 4 dny později, tedy 29. prosince roku 1895.304 Neostýchal se hovořit o prolhanosti politiků z této strany a jejich stoupenců z řad žurnalistů. Staročeské poslance obviňuje z vypočítavosti a především z toho, že se pro dobro státu příliš nepřepracovali a že ať je postup mladočechů jakýkoliv, je jimi vždy kritizován. Pacákovi po jeho řeči bylo vyčítáno, že podrývá zájmy českého národa, což se ho dotklo a silně se proti takovému nařčení ohradil. Ve své obhajobě v příloze Národních listů, vysvětluje, jak mladočeská strana přistupuje ke státní politice a že jejích cílem je především zajistit českému národu skutečnou, nikoli papírovou autonomii. „Mohli bychom s Kaizlem býti hrdí, že staročeští politikové, kteří po celých 13 rok, co na radě říšské byli, prapor státního práva jako kapesní šátek v kapse měli schovaný, kteří ve sněmu odepřeli hlasovat pro státoprávní adressu, kteří boj za státní právo prohlásili za vlnu času, jež se převalila. Najednou se kasají za obrance a obhájce státního práva, kdybychom ty pány příliš dobře neznali.“305 Spory a ostré diskuze měl Pacák nejenom v oblasti svojí práce, ale i v osobní rovině i s českými politiky. V denním tisku je uveřejněna odpověď Pacáka na kritiku jazykové otázky, kterou nechal otisknout v českých novinách dne 10. srpna roku 1896 poslanec a advokát dr. Jan Vašatý.306 Mimo řešení rovnoprávnosti češtiny s němčinou, 303

Státní okresní archiv Kutná Hora. Fond Pacák Bedřich. Z osobní korespondence. Z dopisu představených Živnostenského spolku Uhlířských Janovic ministru Krajanovi a říšskému poslanci Bedřichu Pacákovi ze dne 2. března roku 1907. 304 Státní okresní archiv Kutná Hora, fond Bedřich Pacák. Kart. 1, In.č. 58. Informace o řeči B. Pacáka v říšské radě. 305 Tamtéž. 306 Vašatý Jan, JUDr.,1836-1898, advokát, zemský a říšský politik, studoval pražskou právnickou fakultu, roku 1863 jmenován doktorem práv. Jako první advokát skládal advokátní přísahu česky. V roce 1870 si zařídil advokátní kancelář v Praze, od roku 1878 zasedá na říšské radě za město Lanškroun za

97

je Vašatého kritika také silně zaměřena na osobu Bedřicha Pacáka, kterého obviňuje z útoku na jeho osobu a z ovlivňování deníku Český list a v neposlední řadě z velikášství. Ten se na stránkách Podvysockých listů brání tím, že proti osobě Vašatého nikdy žádný pamflet nepsal. Dále pak píše: “Pan Vašatý spílá mně ku konci svého úvodu velikášů. Tu pan dr. Vašatý na špatnou stranu se obrací. Domýšlivého velikáše má poněkud blíže. Zná přece dobře velmi dobře onoho poslance, který vždy a všude se svým domnělým nadrozumem a svou domnělou nadrázností nad své kollegy se vynáší a který jen své já všude strká do popředí, který neuznává usnesení klubu, nýbrž jen sebe, který myslí, že má jediný politický rozum v pachtu a nejde-li to podle jeho hlavy, hrozí v klubu voliči, zná přece onoho poslance, jenž v Příbrami prohlásil, že on a poslanec B.307 jsou jediní poctiví poslancové, zná onoho poslance, který v klubu se vychloubal, že on vynašel rovnoprávnost.“308 Ve své odpovědi poslanci Vašatému tvrdí, že kritika Pacákova pojetí jazykové problematiky je pouze vyústění osobních antipatií obou pánů a to z toho důvodu, že Vašatý tuto otázku bere jako svoji vlastní a tudíž bojuje proti jakémukoliv názoru, byť by byl totožný s jeho vlastním.309 Pacák byl ve svých názorech na to, jakým způsobem by měl vypadat jazykový zákon, rozporu nejenom s Vašatým, zastával prozíravý názor, že použití obou jazyků, jak češtiny, tak němčiny, bude těžko prosaditelné. A předpokládal oprávněně odpor německých poslanců, pro které by to znamenalo, že se každý německy mluvící úředník musí naučit česky, aby byl schopen přijmout a vyřídit podání v českém jazyce. Což by mohlo ohrozit celá jednání o užití jazyka na úřadech.310 Další významnou osobností, se kterou Pacák spolupracoval a která se na něj obracela se svými požadavky, byl pozdější prezident Tomáš Garrigue Masaryk,311 jak opět dokazuje korespondence mezi oběma politiky. mladočeskou stranu, ve které je stoupencem radikálního křídla. Od roku 1891 se vzdal advokacie. Vašatý byl známý pro svoji prudkou povahu, po jednáních o „Punktacích“ zvolal na Riegra: „ Bídný zrádče!“. NAVRÁTIL MICHAL, cit. d., s. 478. 307 Bohužel se mi nepodařilo identifikovat osobu, kterou Pacák ve své stati myslí. 308 Odpověď na otevřený list poslance dra. Jana Vašatého ze dne 10. srpna 1898. In: Příloha Národních listů k číslu 248. 1898. 309 Tamtéž. 310 Za Bedřichem Pacákem. Vzpomínková řeč Karla Kramáře. In: Podvysocké listy 25, číslo 23, 1914, s. 1. 311 Tomáš Garrigue Masaryk ( 1850-1937), český pedagog politik a státník, filozof, od roku 1897 jmenován řádným profesorem pražské české univerzity zakladatel strany České lidové strany pokrokové, později realistické, od roku 1912 říšský poslanec a zemský poslanec za mladočechy. Pozdější prezident

98

„Domnívám se, že hájím věci slušné a že tudíž že v zájmu dobrém tě obtěžovat smím!“312 Angažoval se v otázkách jazykového vyrovnání, školství a volebního práva. A to v rámci své funkce předsedy mladočeského klubu jak dokládá jeho korespondence s doktorem Rezkem, i s poslancem slezského sněmu a pozdějším poslancem říšské rady Věnceslavem Hrubým. „Milý příteli…proto jsme vystoupili proti všem hlučným demonstracím, zvláště když jest jisto, že Koerber neustoupí tomuto teroru německému. Tím jest dána nová politická platforma, neboť jest jisto, že nacionali, všeněmci a velká část lidovců, půjdou proti Koerberovi do opposice….. To přec nemůže zůstat bez vlivu na naši politiku, toho musíme zvučně využitkovati.“313 Roku 1901 byl součástí tak zvané rakouské delegace, ve které bojoval především o prosazení jazykových nařízení, která byla na čas prosazena. V rámci delegace se téhož roku setkal i se samotným císařem, kterému tlumočil požadavky českého klubu a dle dobového tisku i Pacákova intervence na Františka Josefa I. zapůsobila natolik, že jazyková nařízení vstoupila v platnost, byť jen na krátkou chvíli. Působení Bedřicha Pacáka v politice na zemské a později také říšské úrovni bylo úspěšné. Na říšské radě se po celou dobu svého působení zajímal především o školskou, hospodářskou a jazykovou otázku, kde prosazoval rovné postavení českého obyvatelstva a českého jazyka.

Československé republiky. Dne 22. října 1918 přednáší „první poselství prezidenta republiky“. Dne 14. prosince 1935 abdikuje z funkce prezidenta republiky a to ve věku 85 let. Umírá dne 14. září 1937 na zámečku v Lánech. K osobnosti: HERBEN, JAN, T. G. Masaryk - Život a dílo presidenta Osvoboditele, 5. vydání. Praha 1946. JANDÍK, STANISLAV, Masaryk na Valašsku: jeho boj o poslanecký mandát. Praha 1936. JANDÍK, STANISLAV, Pan president a lidé v Lánech. Praha 1938. KLIMEK, ANTONÍN, Boj o Hrad. Vnitropolitický vývoj Československa 1918-1926 na půdorysu zápasu o prezidentské nástupnictví. 1. Hrad a Pětka. Praha 1996. 312 Archiv Národního muzea, fond Pacák Bedřich, JUDr. (1846-1914). Z osobní korespondence. Z dopisu Tomáše Garrigua Masaryka ministru Krajanovi Bedřichu Pacákovi ze dne 28. listopadu 1906. 313 Archiv Národního muzea, fond Pacák Bedřich, JUDr. (1846-1914). Z osobní korespondence. Z dopisu poslance slezského sněmu Věnceslava Hrubého předsedovi klubu mladočechů JUDr. Bedřichu Pacákovi, ze dne 30. dubna 1904.

99

7. Bedřich Pacák českým ministrem krajanem 7. 1 Vývoj funkce českého ministra krajana Institut ministra Krajana314 vznikl v druhé polovině 19. století jako reakce na vzrůstající politické a společenské sebevědomí české společnosti. První požadavky týkající se českého zástupce v rakouské vládě, byly obsaženy v takzvaných fundamentálních článcích.315 Jedním z nich bylo i ustanovení samostatného zástupce pro české záležitosti, jehož funkce by vyjadřovala postavení českých zemí v habsburské monarchii. Nejprve se počítalo s ustanovením zemského ministra nebo dvorského kancléře, který by měl zastupovat Předlitavsko vedle odborných ministrů. Tyto plány vzaly záhy za své a to když fundamentálky nebyly potvrzeny. Pro české politické zástupce pak začalo období známé jako období české pasivní politiky.316 Nové naděje přinesl až návrat českých poslanců do aktivní politiky. Hlavní představitelé se opět navrátili k myšlence českého zástupce ve vládě Předlitavska, jehož jmenování by zchladilo hořkost víc jak deset let trvajícího zklamání po rakouskouherském vyrovnání. Diskuze o tom, jaké by měly být funkce a kompetence takového zástupce a především, kdo by jím měl být, byla skutečně bouřlivá. Nakonec se František Ladislav Rieger jako zástupce konzervativních českých poslanců a zástupce moravských poslanců Alois Pražák dohodli na jmenování ministra krajana jako zástupce pro české záležitosti v Předlitavsku. Kandidátů na nový úřad bylo hned několik. Za českou konzervativní šlechtu to byl bratr Jindřicha Clam-Martinice, Richard Clam-Martinic. Za stranu národní svobodomyslnou pak právě Alois Pražák a za staročeskou stranu František Ladislav Rieger. Předseda vlády hrabě Eduard Taafe si nakonec vybral Aloise Pražáka, který byl jmenován dne 12. srpna roku 1879. Ministerský slib složil o několik dnů později, den 16. srpna 1879. Jaké překvapení to pak muselo pro Pražáka i ostatní

314

PROCHÁZKOVÁ, DANA, Český ministr Krajan ve Vídni /1879/ 1900-1914.[diplomová práce] Praha, Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, Katedra Pomocných věd historických a archivnictví 1976. 315 K fundamentálním článkům blíže: KLETEČKA, THOMAS. Außenpolitische Aspekte des Ausgleichversuches mit den Tschechen im Jahre 1871. Prague Papers on the History of International Relations. 1998, 2. ročník, čís. 2, s. 265-284. KAZBUNDA, KAREL, Ke zmaru českého vyrovnání. ČČH 37, 1931, s. 512-578. WIERER, RUDOLF, Die böhmische Fundamentalartikel vom Jahre 1871. In: Der österreichisch-ungarische Ausgleich von 1867. Wien-München 1967, s. 154-168. 316 PROCHÁZKOVÁ, DANA, Český ministr Krajan ve Vídni /1879/ 1900-1914.[diplomová práce] Praha, Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, Katedra Pomocných věd historických a archivnictví 1976, s. 12-14.

100

české zástupce být, když se nedlouho po jmenování dozvěděli, že ministerský post, který nově zastával, byl bez portfeje. Alois Pražák317 proti tomuto silně protestoval, ovšem nebylo mu to nic platné. Během svého působení v tomto úřadě, v letech 18791888 fungoval jako ministr pro české záležitosti a dále jako správce ministerstva spravedlnosti. Věnoval se i zprostředkování kontaktů mezi vládou a Českým klubem, stál v čele komise,318 která se zabývala jazykovou rovnoprávností mezi Čechy a Němci. Český ministr krajan získal podobná práva, jako měl ministr pro haličské záležitosti. Mohl především zasedat a hlasovat v ministerské radě hlasovat o záležitostech týkajících se Předlitavska, měl právo předkládat ostatním ministrům návrhy a interpelace. Velkým zklamáním pro české polické představitele bylo, že neměl práva podepisovat koncepty písemností týkajících se Čech a Moravy. Pražákův postoj k vládě a jeho umírněná politika byla mnohým, především radikálním mladočechům proti mysli a kritizovali ho. Jeho éra skončila po volbách v roce 1891,319 když byl dne 2. prosince jmenován ministrem krajanem pro záležitosti Němců, hrabě Rudolf Kuenburg. Uvolněné místo pro ministra českých záležitostí bylo neobsazeno, což přirozeně vzbudilo obavy. Nicméně hrabě Taafe označil tyto obavy jako neopodstatněné s tím, že post ministra krajana pro české záležitosti zrušen není a že bude v příhodnou dobu někdo jmenován. Výsledkem Taafeho slibu bylo, že tato funkce zůstala neobsazena osm let. Křeslo ministra krajana získal až v roce 1900, profesor PhDr. Antonín Rezek320, který byl jmenován spolu s dalšími členy nové Koerborovy vlády. Rezek byl stoupencem mladočechů. Většího významu českého ministra krajana dosáhl úřad v době, kdy v jeho čele stál právě Rezek, kterému se 317

Více k osobnosti: HABARTOVÁ, MARIE, Dr. Alois Pražák, moravský politik 19. století. Gottwaldov 1967. Pedagogická fakulta University Palackého v Olomouci, konzultační středisko v Gottwaldově, 7 – 33, 39 s. Nebo: VYKOUPIL, LIBOR, Vládcové Moravy – Alois Pražák. Brno 2007. 165 - 174 s. Paměti dr. Pražáka byly vydány v roce 1927: PRAŽÁK, ALOIS. Paměti a listář Dra. Alose Pražáka. Praha 1927. 318 Z činnosti této komise pak byla vydána Stremayerova jazyková nařízení a to v roce 1880. Nařízení zajišťovala rovnoprávné postavení češtiny pro komunikaci se státními úřady. Podle těchto nařízení byl státní úřad povinen odpovědět na žádost strany v jazyce podání. URBAN, OTTO, cit. d., s.. 355–356. 319 Nový ministr krajan byl Taafem insturován, aby Pražáka donutil k ochodu, což se mu podařilo. Pražák byl by „vlastní“ žádost propuštěn kabinetním listem ze dne 4. Srpna 1892 a navržen za člena panské sněmovny. IN: Národní archiv, fond Ministr Krajan, Vídeň. 1906-1914. Inventář. s. 5. 320 Antonín Rezek (1853-1909) český historik se specializací na raný novověk a náboženská hnutí, v letech 1900-1903 působil jako ministr krajan, v letech 1905-1906 poslanec sněmu Království českého. Krátce působil jako redaktor Národních listů a jako asistent do Musea Království českého. K osobnosti: JIROUŠEK, BOHUMIL, Antonín Rezek, České Budějovice 2002.

101

podařilo vytvořit působiště srovnatelné s úřadem polského ministra krajana. Působil jako prostředník mezi vládou a českými politickými reprezentanty a to především po volbách v roce 1901, kdy získal slib předsedy vlády o zavedení češtiny jako úřední řeči v českých zemích.321 Po Rezkově abdikaci byl post ministra krajana obsazen už v půlce října roku 1904. Novým českým ministrem byl jmenován dne 26. října 1904 JUDr. Antonín Randa,322 profesor občanského práva na pražské právnické fakultě. Politicky byl orientován konzervativně a pro-císařsky. V politice byl velice slabý, chyběla mu samostatnost a rozhodnost. Ve funkci dlouho nepobyl. Už v prosinci roku 1904 padla Koerborova vláda a dne 31. prosince byla jmenována vláda nová v čele s Paulem Gautschem. Ministrem krajanem byl opět jmenován Randa. Podílel se stejně jako jeho předchůdce na jazykových vyrovnáních mezi Čechy a Němci. Výsledkem byly opět jen sliby. Úspěchem byly završeny jeho aktivity při jmenování nových soudců na jaře v roce 1905, kam se podařilo prosadit i české právníky. Stejně jako jeho předchůdce, byl i Randa viněn mladočechy z neúspěchů především v jazykové a školské otázce.

Vztahy mezi

mladočechy a Randou se zhoršili zejména po neúspěchu ve volbách v roce 1906. Randa podal demisi, která ovšem nebyla císařem přijata, dokonce ani po pádu Gautschovy vlády. Zůstal tam dokonce po nástupu nové Beckovy vlády, kde se za něj přimluvil i Bedřich Pacák, který ho nakonec na postu nahradil.

7.2 Bedřich Pacák českým ministrem krajanem Nový ministerský předseda Max von Beck si přál mít ve vládě kromě úředníků také politické osobnosti, a proto vyjednával o obsazení postů ve vládě s mladočechy. Ti stále opakovali svoje požadavky, týkající se ministerského postu, které ovšem Beck

321

Což se ovšem nestalo a právě z toho neúspěchu byl viněn Rezek, který podal císaři svoji demisi. Císař ji ovšem nepřijal. K dalším jednáním české a německé strany ohledně českého jazyka v poněkud umírněnější verzi, nicméně česká strana návrhy nepřijala a dále ostře kritizovala nově navržené krajské zřízení. Rezek podal demisi znovu, jednak ho trápili zdravotní potíže a pak chtěl nechat mladočechům volné pole působnosti. Jeho demise byla tentokrát přijata a to dne 10. července 1903. Národní archiv, fond Ministra Krajana, Vídeň. 1906-1914. Inventář. s. 6. 322 Randa Antonín, rytíř, JUDr., český politik a pedagog, rakouský státník, v letech 1868- 1904 profesor na pražské právnické fakultě, od roku 1881 členem panské sněmovny, v roce 1879 povýšen do rytířského stavu, v letech 1904-1905 zastával funkci ministra bet portfeje. URBAN, OTTO, cit. d., s. 683.

102

nechtěl a ani nemohl splnit. Pohrozil jim proto, že jediným zástupcem českých zájmů bude pouhý úředník, nikoli ministr a toho se mladočeští politici zalekli. Začala tedy jednání mezi Pacákem, Kramářem a Beckem. Výsledkem byl vstup Bedřicha Pacáka do Beckovy vlády.323 Do funkce ministra krajana byl Bedřich Pacák jmenován dne 2. června roku 1906 na základě dekretu podepsaného předsedou vlády Beckem. Do té doby předsedal klubu mladočechů. Pacák upozornil ministerského předsedu, že do funkce vstupuje za svoji osobu a nikoli za mladočeskou stranu, jelikož nechce, svoji stranu nějak vládě zavazovat. Ministerské křeslo převzal Bedřich Pacák za slib jmenování Čecha místodržitelským viceprezidentem, za slib císařovi návštěvy v Praze, za podporu při budování české univerzity na Moravě a v neposlední řadě za jmenování dr. Fořta ministrem obchodu. 324 V červnu roku 1906 Pacák doprovázel, společně se svým německým kolegou, císaře na výstavě v Liberci. Na počátku července pak oznámil JUDr. Pacák výkonnému výboru mladočeské strany svůj záměr, vzdát se mandátu, ovšem jeho návrh nebyl výborem přijat s tím, že mladočeští voliči si přejí, aby i nadále svůj mandát zastával. Jako ministr krajan se ale musel vzdát funkce prestižní funkce předsedy mladočeského klubu v poslanecké sněmovně říšské radě.

Zdaleka ne všichni byli spokojeni s novým ministrem krajanem, tak jako třeba Dámský spolek v Kutné Hoře325, který zaslal srdečnou gratulaci paní Marii Pacákové k novému postu jejího chotě. V týdeníku Podvysocké listy byla uveřejněna stať Dr. Stránského, brněnského advokáta a říšského poslance, podle kterého získal Pacák svoje postavení jen díky „šosákům“ ze svého okresu a nikoli za skutečnou nebo záslužnou práci.326 Na stranu Bedřicha Pacáka se postavila řada osobností, které ho podpořily nejen v tisku, ale i osobními dopisy. Nejrazantněji vystoupil na jeho obranu roudnický advokát dr. Špindler: „Občas musí pan dr. Stránský brněnský advokát a zemský i říšský poslanec, vyvésti nějaký husarský kousek vzbuzující velkou pozornost. On je šťasten, 323

PROCHÁZKOVÁ, DANA, Český ministr Krajan ve Vídni /1879/ 1900-1914.[diplomová práce] Praha, Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, Katedra Pomocných věd historických a archivnictví 1976. s. 35. 324 PROCHÁZKOVÁ, DANA, cit.d., s. 35 325 Státní okresní archiv Kutná Hora. Fond Bedřich Pacák. Karton 2. Inventární číslo 96. Blahopřejný dopis manželce k jmenování dr. Pacáka ministrem ze dne 7. června 1906. 326 Ministři dr. Pacák a dr. Fořt v Táboře. In: Podvysocké listy 17, 1906, číslo 36.

103

když se o něm píše a mluví, a když političtí proroci prohlížejí si dra. Stránského a daleka i z blízka binoklem jako velkou raritu.“327 K Pacákovým hlavním úkolům, stejně jako to bylo u jeho předchůdců, patřila otázka jazyková, dále změna tiskového a volebního zákona, oblasti středního školství a soudnictví v Čechách i na Moravě. K povinnostem ministra Krajana patřilo také reprezentovat na společenských a kulturních akcích. První cestu podnikl Pacák se svým kolegou, druhým českým zástupcem na ministerském postu, dr. Josefem Fořtem do jižních Čech. Pacák se jistě rád vrátil do místa, kde jako student žil přes deset let se svojí rodinou. Byli pozváni na cestu po Vltavě spolkem, který si vzal na starosti správu Povltaví - Jednotou vltavskou. Navštívili Tábor, pak Sedlčany a nakonec Štěchovice. Oba ministři byli slavnostně uvítáni starostou města Tábor a následně se odebrali do vyzdobeného sídla okresního hejtmanství. Tam za účasti městských činitelů a zástupců gymnázia, reálné školy a duchovních pronesl starosta města Týnec nad Labem řeč: „Velmi těžký úkol jest vložen do rukou Vašich Excellencí. Bůh požehnejž vaši práci, abyste ji k dobru naši milovné vlasti, našeho milovaného národa se zdarem vykonávali. Slova ta najdou ohlasu v myslech a srdcích nás všech. Co nejsrdečněji Vás vítám.“328 Pro významnou návštěvu bylo připraveno pohoštění a především prohlídka továrny na tabák, dále hřbitova, kde jsou pochováni rodiče Bedřicha Pacáka a okolí města. Druhý den se konal na počest obou hostů banket, které se účastnili mimo obou hostí i členové Jednoty vltavské.329 Dr. Fořt i dr. Pacák věnovali spolku každý sumu 100 korun. Dne 29. října roku 1906 pak pokračovali ve své cestě a přijeli do Sedlčan. I tady byla návštěva obou ministrů společenskou událostí nevídaného charakteru, a tak se obyvatelé města shromáždili, kde se dalo, aby mohli návštěvu pozdravit. Při výstupu z lodi provolávalo obecenstvo slávu a mávalo šátky. Úvodní slovo z úst Bedřicha Pacáka bylo odměněno bouřlivým potleskem. Cesta obou ministrů byla náhle přerušena, z důvodu Pacákovy nevolnosti, o které informoval týdeník Podvysocké listy.330Podle vyjádření ošetřujícího lékaře dostal úžeh. Pacák byl převezen ze Štěchovic do Prahy a pak do Veltrus, kde byl v domácím ošetřování.

327

Podvysocké listy 17, 1906, číslo 36. Ministři dr. Pacák a dr. Fořt v Táboře. In: Podvysocké listy 17, 1906, číslo 36. 329 Tamtéž. 330 Zprávy místní a z kraje. Onemocnění ministra Pacáka. In: Podvysocké listy 17, 1906, číslo 37. 328

104

Ke svému působení ve funkci ministra krajana měl Bedřich Pacák k dispozici kancelář.331 K hlavní pracovní náplni kancelářských úředníků, kteří měli být především dobře obeznámeni s českými poměry, patřilo pořizování takzvaných videátů, které posílali do úřadu resortní ministři. Úředníci byli součástí personálu ministerské rady, ale jejich personální obsazení měl pod palcem právě ministr krajan. V čele Pacákovy kanceláře stál sekční šéf, kterým byl Oskar Villani, s titulem ministerský rada. K dalším zaměstnancům patřil kancelářský oficiál, pomocný úředník a kancelářský adjunkt. Jak kanceláři narůstala písemná agenda, kterou bylo potřeba zpracovat, přibývaly především písařky.332 Kancelář úřadovala zejména v německém jazyce. České byly hlavně žádosti, poznámky nebo koncepty k vyřízení. Právě za působení ministra Pacáka došlo k výraznému nárůstu agendy. Tuto tendenci si kancelář zachovala i po jeho demisi. Kancelář vyřizovala i žádosti spolků, divadel, galerií, které se nejčastěji týkali finanční podpory nebo osobní účasti Pacáka na akcích, které tyto instituce pořádaly. K hlavní agendě ale patřila agenda školní, ať už se týkala brněnské techniky, středního školství, pražské techniky i tehdejší Karlo-Ferdinandovi univerzity. Jednalo se o dotacích na nové školní budovy, o personálním obsazení profesorských míst, o ustavování nových kateder, o žádostech studentů i profesorského sboru. Zvláštním matriálem jsou i písemnosti týkající se přestavby Karolina. Prvním úkolem, který nový ministr Krajan řešil, bylo memorandum rektora brněnské techniky profesora Elgera, který chce docílit postavení nové budovy pro výuku techniky. Byla sestavena komise, která měla vybrat vhodnou firmu pro výstavu budovy. Jako členové komise zasedalo šest členů profesorského sboru, dále pět zástupců z místodržitelského úřadu v Brně a odborníci z oblasti stavitelství. Na základě usnesení komise, bylo požádáno několik moravských firem. Jádro sporu komise tkvělo v tom, že čeští zástupci v čele s hlavním inženýrem Karlem Dondou, chtěli stavebními úkoly pověřit i českou pražskou firmu Václava Nekvasila,333 což bylo zejména členům 331

Kancelář byla založena na základě Pražákovi intervence ze srpna 1879. Národní archiv, fond Ministra Krajana, Vídeň. 1906-1914. Inventář, s. 17. 332 Celkový počet zaměstnanců kanceláře v roce 1909 čítal 10 lidí. Národní archiv, fond Ministra Krajana, Vídeň. 1906-1914. Inventář, s. 20. 333 Ta měla mimo pražskou centrálu ještě pobočku v Brně v Panské ulici číslo 10, kterou zřídila firma právě proto, aby se mohla podílet na stavbě nové budovy vysoké školy. Národní archiv, fond Ministra Krajana, Vídeň. 1906-1914. Dopis majitele firmy V. Nekvasila ministru krajanovi ze září roku 1906

105

profesorského sboru proti mysli. Jejich hlavním argumentem bylo, že výstavbou přece byly pověřeny moravské firmy. Připomínka, kterou předkládají českému ministru krajanovi k prověření, se týká stížnosti na postup při výběru firem a předražení plánování ze strany hlavního Ing. Dondy, který vybral výherce konkurzu bez ohledu na jejich sumu, kterou by za práci požadovali. 334 „…zavdala podnět ke svolání několika schůzí a k uveřejnění řady článků v různých časopisech, v nichž žádalo se, aby v hluboké úctě podepsaná firma byla s nabídkou svoji pominuta a stavba zadána českému živnostníku v Brně usedlému bez ohledu na to, je-li jeho nabídka vyšší. Mimo to způsobuje rozpočet dojem, jakoby ani nebyl sestavován pro brněnské poměry, ale pro pražské poměry, tak například předpisuje plavení dříví z českých lesů, hydraulickou maltu, řezané obrázky z rakovnické továrny na šamotové zboží….“335 Pacákův úřad zažádal o sestavení komise k přezkoumání návrhů jednotlivých firem, přičemž jedním z hlavních požadavků, které si akademici přáli, byla co nejlevnější varianta. Výsledkem zkoumání Pacákova úřadu bylo zjištění, že postupy hlavního inženýra projektu byly správné a objektivní. „Mistr stavební nejen že zachoval ve věci této objektivní nestrannost a nevystoupil nikterak proti firmě v hluboké úctě podepsané, nýbrž naopak, že vystoupil proti boji, který se proti firmě vyvinul a jemuž právem vytkl, že veden ještě osobami, které k odborným kruhům živnostenským, na stavbě interessovaným ani nezáleží.“336 K dalším jednáním ohledně stavby techniky v Brně byla svolána na 8. srpna 1906. Přítomni byli zástupci brněnských podnikatelů a politických stran, Národní jednoty a Národní rady. Na jednání převládala nechuť proti zadání prací firmě Václava Nekvasila, byť se zavázal k podpoře řemeslníků a obchodníků z Brna. Všemi přítomnými bylo odhlasováno, že zakázka by měla být zadána českému usazenému živnostníku z Brna. Zpráva o výsledku jednání byla zaslána do Vídně Bedřichu Pacákovi dne 16. srpna roku

334

Z řeči dra. Josefa Růžičky, advokáta v Brně, pronesené na obranu českého živnostnictva na schůzích Českého spolku politického v Brně dne 23., 31. července a 16. srpna roku 1906. In: Moravský živnostník, ročník V, 1906, číslo 8, ze dne 25. srpna roku 1906. 335 Tamtéž. 336 Národní archiv, fond Ministra Krajana, Vídeň. 1906-1914. Zpráva komise o výsledku jednání za dne 16. srpna roku 1906.

106

1906.337 K tomu je přiložena důrazná žádost o respektování jejich rozhodnutí úřadem ministra Krajana: „Jeho excelenci c.k. min. krajanu dru. B. Pacákovi ve Vídni. V příloze zasíláme resoluci v záležitosti stavby české vysoké školy technické v Brně s důtklivou žádostí o laskavé vzetí zřetele ke spravedlivému požadavku českého živnostnictva brněnského. Za český spolek politický v Brně, Vladislav Mačlák jednatel a Alois Holubička.“338 Je nutné dodat, že oba dva podepsaní, jak Mačlák, tak Holubička patřili k předním osobnostem moravského živnostenského hnutí,339 chtěli zakázku pro sebe a svoje firmy a proto bojovali tak urputně proti Václavu Nekvasilovi. K zápisu o jednání proto byl připojen i tištěný text s datem 6. srpna 1906, adresovaný Bedřichu Pacákovi ve znění: „České živnostnictvo brněnské, shromážděné na veřejné schůzi žádá znovu co nejdůrazněji, aby stavba české vysoké školy technické v Brně zadána byla jedině a výhradně českému živnostnictvu v Brně usazenému a protestuje co nejrozhodněji, aby libovůle a samolibost jednotlivých členů komise pro zadání stavby vysoké školy technické rozhodovala nad hospodářskými zájmy a poctivým právem českého živnostnictva a poplatnictva brněnského, které zdatnost svoji, jakož i schopnost v každém směru vyhověti veškerým moderním požadavkům plně a nesčetněkráte dokázalo.“340 Ve prospěch brněnských podnikatelů intervenoval u Pacáka dopisem Dr. Cyrill Seifert, přísedící zemského výboru, člen železniční rady a ředitel knížecích arcibiskupech statků v Napajedlech.341 Ke sporu se vyjadřoval i tisk. Na první straně týdeníku Moravský živnostník ze dne 25. srpna 1906 je otištěna řeč brněnského advokáta doktora Josefa Růžičky, který poukazuje na malý zájem veřejnosti o danou problematiku, dokonce hovoří o nezájmu a nepochopení, byť se jedná o důležitou věc pro rozvoj vzdělanosti v moravské zemi a zároveň možnost podpořit zakázkami

337

Tamtéž. Tamtéž. 339 MALÍŘ, JIŘÍ. Politizace českého živnostenského hnutí na Moravě do roku 1909. In: VVM 29, 1977, s. 299. K tématu dále: ČURDA, JAN. Český politický spolek v Brně 1872-1911. [diplomová práce]. Brno 2007. 340 Národní archiv, fond Ministra Krajana, Vídeň. 1906-1914. Dopis ministru Českého politického spolku v Brně ze dne 6. Srpna roku 1906, adresováno ministru krajanovi dr. Bedřichu Pacákovi, č. 342-06. 341 Národní archiv, fond Ministra Krajana, Vídeň. 1906-1914. Dopis s intervencí ve prospěch brněnských živnostníků od dr. Cyrila Seiferta, ze dne 22. července roku 1906, adresován dr. Bedřichu Pacákovi, k č. 342-06. 338

107

řemeslníky. Na vině je podle Růžičky právě netečnost nejen brněnské veřejnosti, která nahrává do karet „táboru nepřátel.“342 Výsledkem tohoto stavu je zisk německých a cizích podnikatelů, kteří zakládají na Moravě svoji dceřiné společnosti a tím berou možnou práci místním podnikům. Důsledkem je hospodářská stagnace v moravské zemi. Otázce stavby vysokoškolské budovy je věnovaná celá stránka novin. „Leč našim lidem i na celé Moravě při státních a zemských pracích a dodávkách nevede se lépe jsouť protěžováni pravidelně Němci, a kromě toho našim lidem práci a výdělek ubírají podnikatelé z jiných zemí, kteří na Moravě nejsou usedlí. Vedle toho i na české obce musíme si stěžovati, že nepřihlížejí nejenom k místním svým podnikatelům a živnostníkům, nýbrž i z velké části dávají se lákati nabídkami Němců a že i ze značné části dávají přednost podnikatelům ze zemí jiných. Důsledkem toho nemůže přece nic jiného býti, nežli nejen že nebohatneme, nýbrž přímo chudneme, protože při vzrůstajícím počtu našeho obyvatelstva nevzrůstají naše hmotné prostředky v stejné míře, ba snad ani vůbec.“343 Se stavbou nové budovy brněnské technické univerzity se začalo, po mnoha dohodách, na podzim roku 1907344 na pozemku mimo hradby města Brna. Krátce před svým dokončením získala souhlas císaře, aby mohla nést jeho jméno. Vznikla tak prostorná a účelná budova, která je dodnes chloubou VÚT345 v Brně. Dne 12. května roku 1906 je pod číslem 352 evidována žádost stavebního Ing. Františka Zvěřiny, který se domáhá u Pacákova úřadu pomoci při jednání s ministerstvem kultu a vyučování.346 Zvěřina pracoval na stavbě c. k. fyzikálního stavu univerzity v Praze a za jeho práci mu nebylo zaplaceno v plné výši. Úřadem ministra Krajana mu byla přislíbena pomoc a intervence na příslušném místě. Ing. Zvěřina svoji žádost dne 5. srpna roku 1906 doplňuje a zmiňuje především neochotu ministerstva s ním cokoli řešit nebo uhradit mu celou částku, která mu byla za poskytnuté práce 342

Národní archiv, fond Ministra Krajana, Vídeň 1906-1914. Z řeči dra. Josefa Růžičky, advokáta v Brně, pronesené na obranu českého živnostnictva na schůzích Českého spolku politického v Brně dne 23., 31. července a 16. srpna roku 1906. In: Moravský živnostník, ročník V, 1906, číslo 8, ze dne 25. srpna roku 1906. 343 Z řeči dra. Josefa Růžičky, advokáta v Brně, pronesené na obranu českého živnostnictva na schůzích Českého spolku politického v Brně dne 23., 31. července a 16. srpna roku 1906. In: Moravský živnostník, ročník V, 1906, číslo 8, ze dne 25. srpna roku 1906. 344 http://www.vutbr.cz/ {cit. 4.8.2012}. 345 Dnešní název ve zkrácené podobě: Vysoké učení technické v Brně. 346 Národní archiv, fond Ministra Krajana, Vídeň 1906-1914. Žádost o intervenci Ing. Františka Zvěřiny ve věci nevyplacené mzdy ze dne 12. května roku 1906, č. 352-06.

108

slíbena. Dokonce mu bylo na jeho tři žádosti odpovězeno, že dlužná částka mu bude doplacena až v roce 1908. „Prosím Vaši Excelenci, aby se ujal těžce pronásledovaného, který přec má právo, aby smluvené podmínky byly dodrženy, tak jako já dodržel to, k čemu jsem se zavázal.“347 Ke Zvěřinově žádosti se svým vlivem přimluvil starosta Královského hlavního města Prahy JUDr. Karel Groš,348 který byl stejně jako Pacák členem Národní strany svobodomyslné a mimo to zeť Julia Grégra. Ten se vyslovil ve prospěch Františka Zvěřiny, kterého hodnotil jako výborného odborníka, za kterým plně stojí.349 K agendě úřadu patřily také žádosti týkající se personálního obsazení míst ve školství, tím je myšleno nejen obsazení učitelského nebo profesorského sboru, ale i posty zaměstná, kteří se na chodu školy podílejí. Úřadu českého ministra krajana je adresována i prosba Městské rady v Prostějově podepsaná starostou města JUDr. Josefem Horákem, který intervenuje za dva zaměstnance reálného gymnázia v Prostějově. Tento ústav spadal dle rozhodnutí ministerstva kultu a vyučování ze dne 31. prosince roku 1906 pod správu města Prostějova, které mělo mimo samotnou výuku obstarat a zajistit obsluhu budovy. Starosta tedy žádá Pacákův úřad o povolení k výkonu postu školníků dva zaměstnance, kteří se o chod budovy starali již v předchozím období. Jeden pro německé gymnázium a druhý pro reálku v Prostějově. Oba dva kandidáti se zúčastnili povinného konkurzu, ve kterém na základě svých předchozích zkušeností uspěli.350 Ke stejnému typu agendy patří i žádost o přesazení profesora Prostějovského německého gymnázia Františka Nejezchleby, který se nechtěl smířit s poměry na škole a který prosil o možnost působit v některém z českých ústavů na Moravě. „Ano, hleděl jsem vždy plniti povinnosti své až úzkostlivě, toto vědomí mám a toho mi upříti nedovedou ani moji nepřátelé. A proto bojováno bylo proti mně, pane doktore,

347

Národní archiv, fond Ministra Krajana, Vídeň 1906-1914. Z dopisu Ing. Antonína Zvěřiny ministru Pacákovy ze dne 5. května roku 1906, č. 352-06. 348 JUDr. Karel Groš ve funkci od 15. února roku 1906- listopadu roku 1918. DVOŘÁK, MILOŠ, Primátoři Starého Města pražského a hlavního města Prahy z let 1558–1985. Documenta Pragensia 5, 1985.s. 243– 245. Nebo JELÍNKOVÁ, TÁŇA, Pražští primátoři 1784–1993, Pražský sborník historický XXVI (1993). s 103–137. 349 Národní archiv, fond Ministra Krajana, Vídeň 1906-1914. Z dopisu JUDr. Karla Groše ministru Pacákovy ze dne 8. května roku 1906. 350 Národní archiv, fond Ministra Krajana, Vídeň 1906-1914. Z dopisu Městské rady v Prostějově ministru Pacákovy ze dne 17. ledna roku 1907.

109

jen ničemnými, podlými zbraněmi: lží, na cti utrhání, denunciací atd. Zdá se mi, že za každou cenu chtěli mně ztrpčiti mé působení a sáhli i k prostředku snad nikde neslýcháno“351 Stejně jako v předchozím případě, se za žadatele postavil někdo vlivný, v případě profesora německého prostějovského gymnázia se svým dopisem a doporučení u Pacákova úřadu přimluvil dr. Václav Perek.

Další žádosti Městské rady v Prostějově, které požadovaly finanční pomoc od státu. Ta by měla pomoci zajistit bezvadný chod tamního německého gymnázia a reálné školy. Prosba byla ze dne 30. listopadu roku 1906. Týkala se také zisku peněz za nedoplatky studentů za rok 1906-1907, které chtěla rada inkasovat do rozpočtu města. Pacákovou odpovědí bylo pozvání starosty Prostějova a členů městské rady ke schůzce konané dne 7. července roku 1906, na které chtěl ministr krajan projednávat nejen financování a personální zajištění prostějovského gymnázia a reálky, ale i přechod německého Olomouckého gymnázia pod státní správu. Zástupci městské rady se ohlásili dopisem a svoji návštěvu přislíbili na den 16. července roku 1906. Na jednání byli přítomni ministr Pacák, starosta Horák, dr. Perek a další členové rady města Prostějov.352 Jednání nebyla ukončena, Pacák musel tlumočit požadavky ministrovi kultu a vyučování, který si vyžádal další osobní pohovor. Pozvánka k jednání byla adresována jmenovitě Dr. Perekovi, kterého si pozval ministr kultu a vyučování. „ Vážený pane doktore, jednal jsem ve věci Prostějovsko-olomoucké opětovně s ministrem prezidentem i s ministrem vyučování. Baron Beck trvá při své přípovědi, že obci bude poskytnuto 200.000 korun za budovu a učebné prostředky, ostatních 150.000 korun pak jiným způsobem. Exc. Marchet353 však má ještě nějaké námitky proti tomu, aby budova byla znovu odhadována….. Velmi rád by s Vámi o té věci mluvil a žádá mě, abych Vám dopsa,l nechtěl-li byste ho navštíviti….Sdělte mi prosím také důvěrně, jak se u Vás na celou situaci hledí.“354

351

Národní archiv, fond Ministra Krajana, Vídeň 1906-1914. Ze žádosti profesora Františka Nejezchleby ministru Pacákovy, bez datace. 352 Tamtéž. 353 Národní archiv, fond Ministra Krajana, Vídeň 1906-1914. Koncept zápisu z jednání o zestátnění Olomouckého gymnázia ve Vídni ze dne 16. července roku 1906. 354 Za Bedřichem Pacákem. Vzpomínka Karla Kramáře na Pacáka. In: Podvysoké listy. Ročník 25, 1914.s. 1

110

Politika, kterou se vydala Beckova vláda, byla Pacákovi proti mysli. Právě z toho důvodu nechtěl Pacák nadále setrvávat na svém místě a požádal na schůzi klubu své kolegy o svolení k odchodu z vlády. Většina členů klubu po Pacákově temperamentním proslovu, kterým zdůvodňoval svoji nechuť setrvávat v úřadu ministra krajana, jeho záměr uznat nechtěla. O svém postoji byl natolik přesvědčený, že se neváhal rozhádat se svým kolegou Karlem Kramářem, který byl rovněž proti jeho demisi.355 Nakonec si svoji abdikaci prosadil. Spolu se svým kolegou ministrem obchodu doktorem Josefem Fořtem podali 25. října 1907 demisi. Důvodem Pacákova odchodu byly Beckovi kroky po volbách v roce 1907, kdy vyhlásil nový vládní program, pro který potřeboval podporu českých poslanců a snažil se získat především agrárníky, kteří byli ve volbách velmi úspěšní. Těm nabízel za podporu znovu uvolněné místo českého ministra krajana. Agrárníci však váhali, protože si pro sebe představovali spíše funkci ministra orby. Nakonec přijali místo ministra krajana, do jehož čela se postavil bývalý předseda strany Karel Prášek.356 Beckova vláda zahájila protičeskou politiku a tak ani Karel Prášek se ve své funkci dlouho neohřál a podal demisi v listopadu roku 1908. Beckova vláda ho přežila jen o pár dnů a padla 15. listopadu roku 1908. Ještě na sklonku toho samého roku zahájila činnost úřednická vláda Bienertova, která jmenovala celkem tři ministry krajany - českého, německého a polského. Českým zástupcem byl jmenován právník JUDr. Jan Žáček. Politicky patřil spíše ke konzervativní části českého politického spektra, ale podařilo se mu najít porozumění s mladočechy i se sociálními demokraty. I on se dostal do sporu s protičesky zaměřenou vládní politikou a svoji demisi podal k 1. listopadu roku 1909. Bienert se snažil uvolněné místo nabídnout znovu Bedřichu Pacákovi, ale ten ho odmítl s tím, že nic takového udělat nemůže, vzhledem k politice jakou se vláda prezentuje. I přes snahy předsedy vlády o přízeň českých poslanců, k dohodě mezi oběma tábory, německým a českým nedošlo. Post ministra krajana zůstal až do počátku první světové války neobsazen.

355

Tamtéž, s. 1 Proti Práškově dosazení protestovala česká veřejnost, jelikož byl známým odpůrcem demokratických volebních změn. Národní archiv, fond Ministra Krajana, Vídeň 1906-1914. Inventář, s. 10. 356

111

Bedřich Pacák dosáhl v letech 1906-1907 vrcholu své politické kariéry. Jmenováním do prestižní funkce českého ministra krajana získal maximální možné postavení pro prosazení českých záležitostí, kterým se věnoval na poli zemském a říšském. K jeho hlavním úkolům patřila intervence v otázkách českého středního školství, v její finanční a personální problematice. K dalším okruhům činností ministra krajana pak patřil vznik a podpora českých spolků a institucí. Bedřich Pacák i přes svoje krátkodobé působení ve svém úkolu obstál.357

357

V roce 1909 vymohl pro Kutnou Horu Pacák příspěvek na zřízení c.k. reálné školy. Mezi další požadavky městské rady na svého zástupce a bývalého ministra krajana v jedné osobě, patřila intervence za pragmatiku služebního státního úřednictva, finanční podporu na stavbu silnic, škol a dalších kutnohorských institucí či spolků. Státní okresní archiv Kutná Hora, fond Bedřich Pacák. Kart. 1. Děkovné dopisy Bedřichu Pacákovi za jeho intervence.

112

8. Závěr kariéry

Národnostní vztahy v multietnické habsburské monarchii na přelomu 19. a 20. století zcela zastínily nedořešené státoprávní a národnostní otázky. Vyrovnání či smíření mezi národními menšinami bylo jedinou možností, jak se dostat z vleklé politické krize přelomu století. V letech 1911 - 1912 se Bedřich Pacák zúčastnil konferencí česko-německých smiřovacích vyjednávání,358 ta začala neblaze proslulými punktacemi359 a cílem těchto jednání, bylo uspokojit dva národy.360 Hnacím motorem jednání nebyla jenom touha po odstranění tradičních sporů, ale i možnost budoucí spolupráce a v neposlední straně i společný strach o budoucnost státu. K hlavním tématům, která se na schůzích řešila, byla v prvé řadě otázka užití národních jazyků v rovině obecních a okresních úřadů, druhým okruhem jednání bylo užití jazyka u zeměpanských úřadů. Bedřich Pacák se účastnil právě obou okruhů jednání společně s Karlem Kramářem, Karlem Urbanem nebo Adolfem Bachmanem. Na prvním zasedání konaném dne 16. ledna roku 1912 ve Vídni si členové vyjednávací skupiny vytyčili cíle, ke kterým chtěli při jednáních s německými protějšky dospět a dále taky stanovili pravidla porad.361 Třetí okruh projednávaných problémů se týkal reforem volebního řádu a zemského zřízení. Zvláštní skupinou pak tvořila problematika národnostních menšin a jejich školství.362 K dalším dílčím jednáním za Pacákovy účasti došlo 18. dubna 1912 tentokrát v Praze a obsahem jednání bylo používání obou zemských jazyků při samosprávných

358

DRAŠAROVÁ, EVA-HORKÝ, ROMAN – ŠOUŠA, JIŘÍ-VELEK, LUBOŠ, Promarněná šance. Edice dokumentů k českoněmeckému vyrovnání před první světovou válkou. Korespondence a protokoly (1) 1911-1912. 359 K problematice punktací KAZBUNDA, KAREL, Krize české politiky a vídeňská jednání o tzv. punktace roku 1890, ČČH 40, 1934, s. 80-108, 310-346. A dále ČČH 41, 1935, s. 41-82, 294-230, 514-554. 360 K vývoji vztahů českého a německého národa například: KŘEN, JAN, Konfliktní společenství. Češi a Němci 1790-1918, Praha 1990. Nebo: KOŘALKA, JIŘÍ, Češi v habsburské říši a v Evropě 1815-1914, Praha 1996. 361 DRAŠAROVÁ, EVA-HORKÝ, ROMAN – ŠOUŠA, JIŘÍ-VELEK, LUBOŠ, Promarněná šance. Edice dokumentů k českoněmeckému vyrovnání před první světovou válkou. Korespondence a protokoly (1) 1911-1912. Protokol ze dne 16. ledna 1912 ze zasedání výborů referentů v rámci česko-německých jednání. Záznam č. 162. 362 DRAŠAROVÁ, EVA - HORKÝ, ROMAN – ŠOUŠA, JIŘÍ - VELEK, LUBOŠ, Promarněná šance. Edice dokumentů k českoněmeckému vyrovnání před první světovou válkou. Korespondence a protokoly (1) 1911-1912. s. 28.

113

úřadech v Čechách.363 Pacák zastával názor, že zemští úředníci by měli být znalí obou jazyků, aby byli schopni vyřídit podání v jakémkoliv jazyce.

Velkou událostí pro Bedřicha Pacáka byly nepochybně jeho 60. narozeniny. K tomuto významnému jubileu bylo vydáno speciální číslo týdeníku Podvysockých listů, které bylo natištěné červeným písmem. Na první stránce věnované Pacákovy je mimo oslavné básně z pera redaktora Pokorného-Pikulíka, i zmiňován životopis oslavence. Nechyběly ani oslavné proslovy: „A Dr. Pacák stojící u mety nejvyšší, které smrtelníkovi jen lze dosáhnouti, zůstal týž a stále stejným. Jeho čisté lidské srdce nepřestalo s lidem žíti, srdce nepokryla kůra uzavřenosti. Lidovcem, demokratem se narodil a jim zůstal.“364 Ke gratulaci z redakce Podvysockých listů se připojila řada významných osobností, kolegů, přátel i odpůrců Pacáka, spolků i měst. Dne 15. září přijeli manželé Pacákovi do Kutné Hory, kde chtěli navštívit svého přítele starostu Jana Macháčka. Představitelé města připravili oslavenci přivítání v bytě a večerní vystoupení pěveckého spolku „Tyl“, který dokonce složil pro „Jeho Excellenci“ oslavnou píseň z pera místního básníka a autora básně v jubilejním vydání Podvysockých listů, Pokorného-Pikulíka. Jako dar od města Kutná Hora dostal Pacák právě onu oslavnou báseň v červených ozdobných deskách s věnováním. „Marně také četně se shromáždivší obyvatelstvo po přistoupení J.(eho) E.(xcellence) k oknu čekalo, že J.(eho)E.(excellence) promluví - týž nejsa pohnutím, které se zmocnilo citlivého srdce jeho, slova mocen, pouze kynul s Její Excellencí rukou z okna.“365 Druhý den se pak ke gratulaci dostavili zástupci obce sokolské a večer byl uspořádán na počest Pacáka večírek. Dne 9. listopadu roku 1907 byl Bedřichu Pacákovi udělen řád Želené koruny I. třídy366 a zároveň byl přijat císařem Františkem Josefem I.. Tento řád,367 italsky 363

DRAŠAROVÁ, EVA - HORKÝ, ROMAN – ŠOUŠA, JIŘÍ - VELEK, LUBOŠ, Promarněná šance. Edice dokumentů k českoněmeckému vyrovnání před první světovou válkou. Korespondence a protokoly (1) 1911-1912. Protokol ze dne 18. dubna 1912 ze zasedání výborů referentů v rámci česko-německých vyrovnávacích jednání o používání jazyků u samosprávných úřadů. Záznam č. 279, s. 957. 364 K šedesáté ročnici nar. Min. Dra Pacáka, In: Podvysocké listy 17, 1906, č. 38. 365 K jubileu J. Ex. Ministra B. Pacáka, In: Podvysocké listy 17, 1906, č. 39. 366 V němčině jako Österreichisch-Kaiserlicher Orden der Eisernen Krone. 367 Více k tomuto tématu: KOLÁČNÝ, IVAN, Řády a vyznamenání Habsburské monarchie. Praha 2006. Nebo: PROCHÁZKA, ROBERT FREIHERR: Österreichisches Ordenshandbuch 1 – 4. Mnichov 1979.

114

označovaný jako Ordine della Corona Ferrera, byl založený roku 1815 Františkem I. a udělován byl za služby monarchii ve statní správě až do roku 1915. „Lieber dr. Pacák! In Gnaden enthebe ich Sie auf Ihre Bitte von der Stelle Meines Ministres udn verleihe Ihnen an denkbarer Anerkennung Ihrer mit Hingebung….und Eifer gelisteten verzuglichen Dienste …. Meinen Orden der eiseren Krone I. Klasse.“368 O rok později se Pacák opět ucházel o post poslance do českého zemského sněmu. Po celé Kutné Hoře a okolí visely letáky nabádajicí občany nejen k samotné účasti na volbách, ale ke zvolení Bedřicha Pacáka jako svého politického zástupce.369 Jeho kandidatura byla úspěšná a mohl tak zastupovat zájmy českých měst ze soudního a politického okresu Kutná Hora. K jeho zdaru mu gratulovalo mnoho kolegů, přátel i představitelů veřejného života. „Radostně vzrušila nás zvěst o zvolení Vaší excellence za poslance do sněmu Království českého. Děkujeme za to Bohu! Osměluji se jménem celého konventu projeviti nejuctivější blahopřání. Pán Vás posiluj a při stálém zdraví do let nejpozdějších zachovej, by dlouho Vaše Excellence působiti mohla ku blahu Vlasti a všech, kdož, k jeho Excellenci pohlížejí….“370 Členové rady Královského horního města Kutná Hora si Pacákovy práce velmi vážili, na to konto mu byl jednohlasně udělen čestný titul Tajného rady města, s přáním co nejlepších výsledků na vlasteneckém a politickém poli a s podpisem starosty města Kutná Hora Macháčkem. O udělení titulu byl Pacák informován dopisem městské rady ze dne 29. ledna roku 1907. K originálu dopisu je tužkou napsána poznámka Pacákovou rukou, která je určena pro písařku jeho kanceláře ministra Krajana ve Vídni a která několika slovy shrnuje odpověď pro městskou radu, že funkci tajného rady s díky přijímá.371 O několik dnů později byl Pacák jmenován ministerským předsedou Beckem tajným radou.372 368

Archiv Národního muzea, fond Pacák Bedřich, JUDr. (1846-1914). Z veřejné činnosti: Udělení řádu železné koruny I. třídy, ze dne 9. listopadu 1907. 369 Státní okresní archiv Kutná Hora, fond Pacák Bedřich. Kar. 1. In. č. 67. Leták s předvolební agitací k volbě dr. Bedřicha Pacáka do zemského sněmu z roku 1898. 370 Tamtéž. Z osobní korespondence. Dopis představené kláštera Voršilek matky Marie Jakobiny Bedřichu Pacákovy, s gratulací ke zvolení do zemského sněmu ze dne 29. února roku 1908. 371 Tamtéž. Z dopisu Rady královského horního města Kutná Hora poslanci zemského sněmu a ministru Krajanovy Bedřichu Pacákovi ze dne 29. ledna 1907. 372 Tajná rada byla zřízena už v roce 1527 císařem Ferdinandem I. jednalo se o jeden ze tří nově vznikajících centrálních úřadů, společně s dvorskou komorou a dvorskou vojenskou radou. Původně byla tajná rada kolegiem bez přesně vymezených kompetencí, počet jejich členů se pohyboval od tří do pěti.

115

„Seine k. und k. Apostoliche Majestat haben mit Allerhöchster Entschlistung wom 26. Fanner d.J. Eurer Excellenz die Würde eines geheinem Rates mit Machtsicht der Tage allergnädigst verleichen gericht…. An Seine Excellenz den Herren k. und k. geheimen Rat, k. k. Minister Dr. Friedrich Pacák.“373

Pacák v roce 1909 kupuje od manželky dřívějšího vydavatele a pozdějšího majitele Josefa Václava Hejnice, paní Jindřišky Hejnicové, v době prodeje znovu provdané Novákové, týdeník „Podvysocké listy“. Paní Hejnicová získala tento list jako dědictví po svém prvním manželovi. List vycházel v Kutné Hoře a přilehlém okolí. Paní Hejnicová se po sňatku odstěhovala za svým druhým manželem do Lomnice nad Popelkou.374 Společně se svým kolegou, spolumajitelem advokátní kanceláře JUDr. Václavem Vlasákem a se svým dalším přítelem starostou Janem Macháčkem, získávají list za cenu 2.000 korun. Na základně kupní smlouvy ze dne 4. června roku 1909 se všichni tři stávají majiteli týdeníku a zároveň vydavateli. Součástí smlouvy je i závazek nových majitelů, že dokud bude list vycházet, budou ho dřívější majitelce zdarma zasílat do místa bydliště.375 Do slibně rozvinuté kariéry politika se bohužel začínají promítat zdravotní komplikace. Vlivem stresu, přepracovanosti a špatného životního stylu začíná mít Bedřich Pacák koncem roku 1909 první komplikace se srdcem. Na jeho zdraví mělo negativní vliv především úmrtí jeho manželky Marie, které ho hluboce zasáhlo. Po této události a ve světle svého vlastního ne zrovna dobrého zdraví se rozhodl sepsat poslední vůli. Obě manželství Bedřicha Pacáka, jak s první ženou, tak i s druhou

Radě předsedal panovník. Postupem času rostl nejen počet tajných radů, ale i počet kompetencí. Hlavní základnou, bylo rozhodování ve věcech zahraničních, ale řešily se i osobní problémy panovnického dvora. Tajná rada nepřežila Tereziánské reformy. Marie Terezie radu zrušila a nahradila novým poradním orgánem, tzv. státní radou. Ta byla koncipována zcela odlišně. Jestliže v Tajné radě zasedali zejména šlechtici, vysocí církevní hodnostáři, ve státní radě zasedali profesionální úředníci. Skládala se ze tří ministrů, tří státních radů a stálého referendáře. Z její pravomoci byla taky vyňata zahraniční politika. IN: HLEDÍKOVÁ, ZDEŇKA – DOBEŠ, JAN – JANÁK, JAN. cit.d., s.109-110, 142. 373 Archiv Národního muzea, fond Pacák Bedřich, JUDr. (1846-1914). Z veřejné činnosti: Jmenovací dekret Bedřicha Pacáka tajným radou. 374 Státní okresní archiv Kutná Hora. Fond Pacák Bedřich, Kart. 1. Trhová smlouva na prodej „Podvysockých listů“ ze dne 4. června roku 1909. 375 Státní okresní archiv Kutná Hora. Fond Pacák Bedřich, Kart. 1. Trhová smlouva na prodej „Podvysockých listů“ ze dne 4. června roku 1909.

116

manželkou Marií, byla bezdětná. Svůj majetek proto odkázal dětem svých nejbližších příbuzných, svým sourozencům a sestře svojí druhé ženy. Hlavními dědici byli ustanoveni potomci jeho staršího bratra JUDr. Antonína Pacáka a jeho švagrová Anna Štrossová. Synovec Artur Pacák, neteř Antonie376 Pacáková a sestra jeho ženy, dědili rovným dílem. V závěti dále pamatoval Na Ústřední matici školskou, které měli ze svých dílů všichni tři hlavní dědicové odevzdat 500 korun. Anně Štrossové, odkázal dům, který Pacák získal díky svazku s Marií Vacínovou. Stál v Jindřišské ulici č. p. 88. Svojí švagrové si Pacák velice vážil, proto do testamentu udělil pokyn: „Také jen v souhlasu s ní se dům smí prodat. A ukládám svým dědicům za povinnost, vesměs dbáti její rady a v ničem proti ní nejednat.“377 Dle přání svojí manželky, které slíbil, že její neprovdanou sestru zaopatří, ukládá synovci a neteři povinnost ročně vyplácet slečně Štrossové 800 korun „na přilepšenou“.378 Dům ve Veltrusech se má rovněž rozdělit mezi tři hlavní dědice. Své písemnosti a diplomy, stejně jako vyznamenání a udělení čestných občanství379 v mnoha městech po celé monarchii, odkázal svému synovci, který je v roce 1954 odkázal archivu v Kutné Hoře.380 Své mladší sestře Pavlíně odkazuje nějakou památku na svoji osobu. Poslední vůle má několik dodatků, první je ze dne 23. ledna roku 1910 a jedná se vyplacení Oskara Kordače, tedy pouze v tom případě, že proti tomu nepostaví někdo dědiců. Druhý dodatek je ze dne 5. února roku 1913 a týká se upřesnění vlastnictví části domu pro Annu Štrossovou, stejně tak dodatek ze dne 12. října roku 1910. Poslední úprava závěti pochází ze dne 30. ledna 1912.381 Pacákův testament byl uložen u jeho kolegy a spolumajitele advokátní kanceláře dr. Václava Vlasáka. 376

Antonie rozená Pacáková je ve všech písemnostech i v testamentu uváděna jako Tonča. In: Státní okresní archiv Kutná Hora. Fond Pacák Bedřich, Kart. 1. Inv. č. 4. Poslední vůle ministra ve výslužbě JUDr. Bedřicha Pacáka, sepsána ve Vídni dne 14. března roku 1909. 377 Tamtéž. 378 Tamtéž. 379 Státní okresní archiv Kutná Hora. Fond Pacák Bedřich, Kart. 1. Udělení čestného občanství od městské rady v Táboře ze dne 5. ledna roku 1911 Udělení čestného členství od spolku Matice Ostravské, v Ostravě ze dne 8. března roku 1908 za podporu při zestátnění Gymnázia v Ostravě. Udělení čestného členství od pěveckého spolku Hlahol v Plzni ze dne 15. března roku 1911. Udělení čestného členství ve výboru Východočeské průmyslové, zemědělské a národopisné výstavy v Pardubicích ze dne 22. července roku 1903. In: Tamtéž. Kart. 2., I.č. 69. Udělení čestného občanství spolky některých měst z let 1902-1911. 380 Státní okresní archiv Kutná Hora. Fond Pacák Bedřich, Kart. 1. Dopis Artura Pacáka, který odkazuje písemnosti svého strýce JUDr. Bedřicha Pacáka Státnímu okresnímu archivu v Kutné Hoře. 381 Tamtéž.

117

Pacák byl zvolen čestným předsedou výboru, který vznikl za účelem přípravy oslav 50. Výročí tělocvičné jednoty v Čechách a to dne 24. dubna 1912.382 Byl proto pozván jako čestný host k oslavám, které Kutnohorští Sokolové pořádali. Kromě oficiálního pozvání, přišel Pacákovi dopis od jeho přítele a starosty města Jana Macháčka,383 který se přimlouvá za účast bývalého ministra krajana. Tehdy už nebyl Pacákův zdravotní stav nijak dobrý. Musel se proto písemně omluvit. „ Drazí bratři! Velice mně potěšilo Vaše vzácné vyznamenání mé osoby jmenováním čestným předsedou slavnostního výboru. Bohužel moje choroba jež mně pronásleduje a jež by mně třeba nedala zúčastnit se Vaší slavnosti mně nutí srdečně se Vám pod.(epsaným). Za toto veliké vyznamenání a prosím Vás, abyste mně laskavě z této hodnosti spustili.“384 Jeho stav byl natolik proměnlivý i přes další prosby kutnohorských přátel musel odmítnout nejen místo ve výboru oslav, ale i na samotné akci.385

Na Pacákovu stranu se obracejí zástupci obcí z Kutnohorského okresu, dochované jsou dopisy zástupců okresního výboru města Uhlířské Janovice, kteří žádají Pacákův další zásah ve věci postavení dráhy z Kolína do Čerčan,386 která jim byla slíbena kabinetním listem kanceláře panovníka, ale se kterou se zatím nezačalo.387 O několik let později je datován dopis z korespondence s redaktorem časopisu „Český list,“388 který se váže k Pacákovu ostrému vlastenecky zaměřenému článku, uveřejněném ve zmíněném periodiku. Ten vzbudil v Kutné Hoře veliký ohlas mezi českými vlasteneckými kruhy. A to takový, že se před Pacákovým domem shromáždil dav, který ho vyzýval k veřejnému vystoupení a zopakování hlavních myšlenek článku.

382

Tamtéž. Dopis představených Sokola v Kutné Hoře Pacákovy ze dne 8. května 1912. Tamtéž. Dopis Jana Macháčka starosty města Kutná Hora a jednatele Sokola v Kutného Hoře Slavky Bedřichu Pacákovi ze dne 17. dubna 1912 384 Tamtéž. Dopis Bedřich Pacáka představitelům Kutnohorského Sokola. Bez datace. 385 Tamtéž. Dopis Bedřicha Pacáka představitelům Sokola v Kutné Hoře. Bez datace. 386 Obec Čerčany se nachází v okrese Benešov, ležící na levém břehu řeky Sázavy. In: BĚHAL, L A KOL. Čerčany 1356 - 2006. Praha, Grada 2006. 387 Státní okresní archiv Kutná Hora, fond Bedřich Pacák. Z korespondence: Dopis představených Okresního výboru města Uhlířské Janovice poslanci Pacákovy ze dne 12. června roku 1898. 388 Český list byl politický časopis vydávaný nejprve Josefem V. Hejnicem v Kolíně, od roku 1898 i v Praze. Druhým vydavatelem byl od roku 1900 Stanislav Auersvald, který působil i jako redaktor. In: http://knihovna.cms-kh.cz/sites/default/files/Periodika/Cesky_list.html /cit. 13.08.2012/. 383

118

Těmi byla svoboda a rovnoprávnost českého národa v rámci Habsburské monarchie.389 Úspěch čísla s Pacákovým projevem byl natolik veliký, že redakce časopisu byla nucena přistoupit dokonce k druhému vydání tohoto čísla. „Článek Váš v trapném dnešním rozčílení znamenitě působil. Nutné vysvětlil, postavil mezi lid pravdu. Že nesl plné Vaše jméno, velice prospělo. Článek přes konfiskaci značně byl rozšířen.“390

Pacákův zdravotní stav se zhoršil počátkem roku 1910, kdy říšského poslance postihuje první srdeční záchvat. Lékařem je byl doporučen odpočinek a změna životního stylu, především redukce váhy. Myšlenky na odchod z politiky prozatím Pacák upozadil a dále se věnoval svým funkcím. K dalšímu zhoršení jeho stavu dochází v roce 1913. Tuto situaci již nebylo možné ignorovat. K potížím se srdcem se přidávají problémy s cévním oběhem. Bedřich Pacák je proto nucen vzdát se svých dosavadních funkcí a odchází do ústraní do své vily ve Veltrusech. Tam se o něj starají jeho dvě sestry a jeden ze synovců, doktor Artur Pacák.391 I přes odchod z veřejného života byl Pacák stále brán jako vlivná osobnost a mnozí se na něj i nadále obraceli se svými prosbami a intervencemi. „Vážený pane doktore, jelikož nevím jaký stav právě u Jeho Excellence, váženého pana strýce panuje, prosím Vás byste v jasné chvilce výsledek tento Jeho Excellenci sdělil, snad by jej to potěšilo.392 Součastně mám k Vám, velectěný pane doktore malou prosbu, nikoliv pro svoji osobu, ale jedná se o dcerušku bývalého redaktora p. Hejnice.“393

Bedřich Pacák umírá na vleklé potíže se srdcem ve věku nedožitých 68. let dne 24. května roku 1914 v domácím prostředí svého letního sídla ve Veltrusech. Hned druhý den po Pacákově skonu,394 je vydán nekrolog v denním tisku. Dne 27. května 389

Státní okresní archiv Kutná Hora, fond Bedřich Pacák. Z korespondence. Dopis redaktora „Českého listu“ poslanci Bedřichu Pacákovi ze dne 6. prosince roku 1897. 390 Tamtéž. 391 Tamtéž. 392 Autor dopisu sděluje Dr. Pacákovi výsledek voleb do městského zastupitelstva. In: Tamtéž, I. č. 42, fol. 24. Dopis Františka Vysypala, redaktora Podvysockých listů ze dne 27. 11. 1913. 393 Tamtéž. 394 Státní okresní archiv Kutná Hora, fond Bedřich Pacák. Kart. 1. Z osobních materiálů: Opis úmrtního listu ze dne 31. května 1914.

119

roku 1914 byla rakev s Pacákovými ostatky za velkého zájmu obyvatelstva převážena z Veltrus do Prahy, kde byl Pacák se všemi poctami pohřeben na Vyšehradě. Pohřbu se zúčastnili nejenom jeho kolegové a spolupracovníci, ale i jeho odpůrci, kteří si Pacáka vážili jako čestného protivníka. Na pohřbu promluvil dr. Karel Pipich,395 chrudimský právník a mladočeský politik. Poklonit se Pacákově památce přišli místodržitel hrabě František Thun, pražský starosta Karel Groš, dvorní rada a policejní ředitel Karel Křikava a další osobnosti. Čestnou stráž drželi členové Kutnohorského Sokola. Rozloučení s doktorem Bedřichem Pacákem bylo velkolepé. Na stránkách dobových novin se objevovali nejen nekrology se jménem předního českého vlastence a politika ale i jeho stručný životopis spolu s fotografiemi.396 K úmrtí Bedřicha Pacáka soustrastně vzpomínali na jeho práci a život nejen jeho přátelé, kolegové a následovníci, ale i odpůrci. „ Zesnul Čech, nadšený nezměrnou láskou k svému národu, který v pravdě přinesl celý svůj zářný a plodný život. Dra. Bedřicha Pacáka nemáme více, nemáme ale zaň náhrady a to činí nám bolest tisíckráte krutější.“ 397 Závěr kariéry Bedřicha Pacáka byl znovu ve znamení práce pro veřejnost, ať se jednalo podporu jeho oblíbené Kutné Hory a jejích obyvatel, za kterou byl vyznamenán udělením funkce Tajného rady města Kutná Hora nebo zvolení čestným předsedou výkonného výboru kutnohorského Sokola. Dalším významným počinem Pacáka jako veřejného činitele, byla účast na česko – německých vyrovnávacích konferencích, kde působil po boku Karla Kramáře. Ani v závěru svého života se nechtěl vzdát veřejné činnosti, byť se mu zdraví postupně zhoršovalo. Úmrtí Bedřicha Pacáka dne 24. května roku 1914 velmi zasáhlo jeho kolegy, spolupracovníky přátele, rodinu a odpůrce, odešel jeden z pilných zastánců českého národa.

395

Karel Pippich, JUDr. (1849-1921) český právník, sokolský funkcionář, provozoval advokátní praxi v Chrudimi. K osobnosti: KÖRNER, J, JUDr. Karel Pippich. Praha 1925. 396 Státní okresní archiv Jindřichův Hradec, fond Kulturněhistorický archiv. Kart 116. In. č. 1000. JUDr. Bedřich Pacák, fol. 14. 397 JUDr. Bedřich Pacák mrtev. In: Podvysocké listy 25, 1914, zvláštní vydání, s. 2.

120

9. ZÁVĚR: Publikace zabývající se přiblížením a analýzou života a kariéry osobností známých i méně známých se objevují již od druhé poloviny 19. století. Jejich popularita již tehdy souvisela s možností ukázat a prezentovat čtenáři zajímavou osobnost a její odkaz. Předkládaná práce seznamuje čtenáře s postavou JUDr. Bedřicha Pacáka, s jeho osudy, úspěchy i prohrami nejen v osobním, ale zejména v profesním životě.

Životní pouť JUDr. Bedřicha Pacáka byla pestrá. Z chlapce, který se narodil do prostředí nižší střední třídy a jehož studijní výsledky na základní škole i na gymnáziu můžeme označit jako podprůměrné, se stal úspěšným advokátem a politikem. Jeho profesní postup nezastavilo ani tříleté vězení, do kterého nastoupil jako 22letý student práv a které stálo život jeho rodiče. I po propuštění z věznice, ze které odcházel ve špatném zdravotním stavu, se dokázal vrátit zpět ke studiu práv, která pak dokončil. Nadále pokračoval v přípravě na advokátní zkoušky, u kterých uspěl. Svoji advokátní kancelář zakládá v Kutné Hoře, ale poměrně záhy se začíná podnikat první kroky k politické kariéře. Svoje první veřejné úkoly plnil jako člen zastupitelstva v Kutné Hoře a jako předseda Sokola. Výsledky jeho práce a obliba mezi obyvatelstvem ho vynesla až na volební kandidátku do zemského sněmu. Pacák se ucházel o místo poslance za Národní stranu svobodomyslnou a to pro okres Kutnohorských venkovských obcí. Ve volbách uspěl. Tímto krokem se definitivně přesouvá jeho kariéra do služeb veřejnosti. Stává se zemským a posléze říšským poslancem, plamenným řečníkem, obhájcem českého národa, jazyka a rovnoprávnosti. O jeho schopnostech hovoří i to, že byl do poslanecké sněmovny zemského sněmu ještě dvakrát.398 Stejně úspěšný byl při volbách do říšské rady, tam byl zvolen v roce 1891, pak o šest let později, dále po zavedení všeobecného volebního práva v roce 1907 a naposledy mu byla voliči svěřena důvěra v roce 1911. Ve Svobodomyslné straně si záhy vydobyl jednu z hlavních pozic, stal se předsedou říšského klubu a později zemského klubu strany. Právě za jeho působení dochází ke vzniku techniky v Brně nebo k zestátnění středních škol po celé monarchii.

398

Poprvé byl Pacák zvolen v roce 1889, pak 1895 a naposledy v roce 1901.

121

Vrcholem Pacákova profesního života je zisk ministerského postu ve vládě Maxe von Becka, kde zastává pozici českého ministra krajana, tedy zástupce pro české záležitosti, kterým byl jmenován dne 2. června roku 1906. K jeho úkolům patřilo intervenovat ve prospěch žádostí českých občanů. Řešil především otázky staveb a zřizování

státních

českých

škol,

personálního

obsazení

profesorských

i

zaměstnaneckých míst v mnoha městech Předlitavska. Věnoval se otázce zavedení češtiny jako druhého zemského jazyka do úřadů, dále pak změně a rozdělení působnosti soudní okresů v Čechách a na Moravě. Ani na ministerské pozici nezapomněl na svoji oblíbenou Kutnou Horu, pro kterou pomohl zřídit budovu Sokolovny, při jejímž otevření byl přítomen. Podílel se také na dostavbě první Veřejné všeobecné nemocnice, v jejímž představenstvu byl doživotním členem. Politika, kterou se vydala Beckova vláda, byla Bedřichu Pacákovi silně proti mysli. Proto se rozhodl kabinet opustit. Funkce českého ministra krajana se Pacák vzdal na vlastní žádost i přes nesouhlas některých členů Klubu českých poslanců. Svoje stanovisko si prosadil jedním ze svých rázných projevů, díky kterým byl oblíbeným řečníkem. Z vlády odchází dne 9. listopadu roku 1907. Oblibu dr. Bedřicha Pacáka dokládá množství jmenování „ čestným členem“ od různých spolků a organizací. Pacákovy práci si vážili osobnosti z předních míst politického a kulturního života, jako byl poválečný ministerský předsedy Karel Kramář nebo Tomáš G. Masaryk, spisovatelka Eliška Krásnohorská, ale i političtí odpůrci. Záhy po svém ochodu z ministerského křesla je Pacákovi udělen post Tajného rady a řád železné koruny.

Rok 1909 je pro rodinu Bedřicha Pacáka rokem smutným, umírá jeho druhá manželka Marie, u něj samotného se projevují první zdravotní komplikace. Ovšem ani tehdy Pacák nehodlá ve své práci polevit. Po smrti Marie Pacákové sepisuje Dr. Bedřich Pacák závěť, ve které jmenuje tři hlavní dědice. Svojí švagrovou a sestru jeho ženy Annu Štrossovou, dále pak děti svého bratra, Artura Pacáka a jeho sestru Tonču. V roce 1913 se Pacákův stav natolik zhoršil, že je donucen vzdát se všech svých funkcí a odejít se do domácího léčení. Uchyluje se na své letní sídlo ve Veltrusech, kde se o něj stará švagrová z manželčiny strany a synovec Artur. K potížím se srdcem přidávají problémy s cévním oběhem. Bedřich Pacák umírá ve věku nedožitých 68 let 122

dne 24. května roku 1914 ve Veltrusech. Hned druhého dne je vypravena, rakev s ostatky bývalého ministra do Prahy Tam je dne 27. května roku 1914, za účasti vysoce postavených politiků a Sokolů, JUDr. Bedřich Pacák pohřben na Vyšehradě. Téměř všechny noviny informovali o úmrtí takové osobnosti. A ještě o měsíc později plnily stránky deníku Podvyskockých listů vzpomínky na Bedřicha Pacáka a kondolence rodině.

Osobní přínos JUDr. Bedřicha Pacáka je podle mého názoru především v jeho neúnavné práci pro českou veřejnost ať už na poli celonárodním, kdy se zasazoval o rovné postavení Čechů a českého jazyka v rámci Rakouska-Uherska anebo na poli obecního zastupitelstva, kde se zasadil o výstavbu, dodnes fungující, nemocnice nebo opravu obdivované mincovny Vlašského dvora. Je proto s podivem, že je tato osobnost neznámá. Z mého pohledu bych vyzdvihla především Pacákovu schopnost střízlivě vyhodnotit situaci i mezi radikálními kolegy Kramářova typu nebo naopak schopnost stát si za svým názorem, byť by to mělo znamenat ztrátu významného postavení a vlivu.

123

10. RESUMÉ: Předkládaná diplomová práce pod názvem JUDr. Bedřich Pacák, advokát a politik je rozdělena na osm kapitol. První kapitola se zabývá popisem doby druhé poloviny 19. století až do roku 1900. Nastiňuje politický, kulturní hospodářský a společenský vývoj po roce 1848. Takového časové rozmezí bylo zvoleno záměrně z toho důvodu, aby dokreslilo společnost a dobu, do které se Bedřich Pacák narodil, ve které vyrůstal, studoval a pracoval. Druhá část je věnovaná už samotnému Bedřichu Pacákovi, konkrétně jeho dětství a raným školním rokům v rodině nižšího soudního úředníka, posléze studenta Gymnázia v Kremži a Jindřichově Hradci. Poslední část druhé kapitoly se zabývá rozborem studia na pražské právnické fakultě Karlo-Ferdinandovi univerzity od reforem hraběte Thuna do roku 1900 a následně studiem samotného Pacáka i jeho zatčení a tříletému pobytu ve vězení. Další kapitola se ve své první části dotkne historie advokacie a advokátů, zabývá se i popisem toho, za jakých okolností bylo možné stát se advokátem nebo co všechno museli uchazeči o advokacii podstoupit. Druhá část pak pojednává o Pacákově přípravě na advokacii, tedy roční praxi, kterou vykonal u Krajského soudu v Chrudimi. Další rok pak absolvoval v advokátní kanceláři u JUDr. Trmala v Poděbradech. V neposlední řadě je zmíněno úspěšné vykonání advokátních zkoušek. Čtvrtá kapitola popisuje Pacákovu kariéru zemského advokáta a městského zastupitele v Kutné Hoře a zároveň zmiňuje Pacákovy první kroky do politiky. Pátá část je zaměřena politickou kariéru Bedřicha Pacáka, nejprve na úrovni zemské a následně i na úrovni říšské. Následující úsek biografie je věnován Bedřichu Pacákovi jako českému ministru krajanovi, tedy zástupci pro české záležitosti, jeho úkolům a povinnostem v ministerské roli. Součástí kapitoly je i vývoj samotné funkce českého ministra krajana. Šestá část se zabývá závěrem kariéry Bedřicha Pacáka, jeho účasti na českoněmeckých vyrovnávacích jednání, jeho stálé práci pro blaho českého národa. Tato část je věnována i Pacákovu předčasnému skonu. Závěr práce stručně rekapituluje Pacákovo působení na poli kariérním i soukromém. A dále hodnotí postavu Bedřicha Pacáka, advokáta, zemského a říšského politika a v neposlední řadě i českého ministra Krajana. 124

The summary: Presented thesis with the title - JUDr. Bedřich Pacák, the advocate and the politician - is divided into eight chapters. First chapter concerns with the period description of second half of the 19th century until 1900. It draws political, cultural, economic and social progress after 1848. This period was chosen intentionally because of reason to introduce the society and the period, where was Bedřich Pacák born, in which he grew up, studied and worked. Second part is devoted to Bedřich Pacák himself. It specializes in his childhood, early school years in family of lower judical clerk, than the student at Grammar school in Kremž and Jindřichův Hradec. The last part of second chapter occupies with analysis of studying at Prag´s Faculty of Law at Karlo-Ferdinand´s University from Thun´s reforms to 1900 and then Pacák´s studies, his arrest and three years in prison. The beginning of next chapter describes the advocate´s history, it looks into advocate´s career and other factors about this job. The second part deal with Pacák´s advocate training, which means one year of practise, which he did at Regional court of law in Chrudim. He spent one year in office by JUDr. Trmail in Poděbrady. There is mentioned his successful passing of exams. Fourth part describes his career of land´s advocate and town´s representative in Kutná Hora. It mentions Pacák´s first political steps. Fifth part focuses on Pacák´s political career, first on the land´s level and then on the empire´s level. Next part of biography describes his position as the minister compatriot, that means the representative for czech matters. It is about his obligations in minister´s role. The developement of this function is also chapter´s part. Sixth chapter solves the end of his career. It is about his participation in czechgerman equalizing talks, about his work for our nation weal. This part is also about his premature death. The conclusion summarizes Pacák´s carrer and privte life. It evaluates him as the advocate,the land and the empire politician and the czech minister compatriot.

125

11. SEZNAM PRAMENŮ A LITERATURY: ARCHIVNÍ PRAMENY: Archiv Národního muzea, fond Pacák Bedřich, JUDr. (1846-1914). Státní okresní archiv Kutná Hora, fond Bedřich Pacák. Státní okresní archiv Kutná Hora, fond Sokol Kutná Hora. Národní archiv, fond českého ministra krajana, Vídeň. Národní archiv. Fond Kluby českých poslanců sněmovny říšské rady, Vídeň, (1871)1898 – 1918. Státní okresní archiv Havlíčkův Brod, fond Národní škola Ledeč nad Sázavou 1840-1953. Státní oblastní archiv Zámrsk, fond Matrika Lázně Bělohrad, sign. 85-5342, Bedřich Pacák 15. září 1846. Státní oblastní archiv Zámrsk, fond Krajský soud v Chrudimi. Státní okresní archiv Chrudim, fond Okresní soud v Chrudimi 1850-1948. Státní okresní archiv Jindřichův Hradec, fond Kulturněhistorický archiv. Kart 116. In. č. 1000. JUDr. Bedřich Pacák Archiv Univerzity Karlovy, fond Studentské spolky na právnické fakultě KarloFerdinandovy univerzity. Archiv Univerzity Karlovy, Protokoly o vykonání státní a rigorózní zkoušky na právnické fakultě v letech 1880-1885.

TIŠTĚNÉ PRAMENY: Císařské nařízení č. 364/1849 ř.z., Prozatimní advokátní řád. Zákon č. 96/1868 ř. z., Advokátní řád. Nařízení ministerstva spravedlnosti č. 328/1850 ř.z., o úpravě průběhu advokátní zkoušky. Nařízení ministerstva spravedlnosti č. 264 z 11. října roku 1854, k úpravě průběhu advokátní zkoušky. Ministerstva práv č. 114/1857 ř.z., o nakládání s pokoutníky. § 52 Ústavní listiny Československé republiky, Čl. 53 Ústavy České republiky, § 110112 zákona č. 90/1995 Sb., o jednacím řádu Poslanecké sněmovny.

126

§20 Občanského soudního řádu a dvorského dekretu ze dne 28. ledna 1788 č. 774 Sb.z.s. § 33 zákona č. 96/1868 ř.z. o zřizování soudů živnostenských. § 25 zákona č. 218/1896 ř.z. o zavedení soudů živnostenských a soudnictví v rozepřích ze živnostenského poměru pracovního, učebního a námezdního. Zákon č. 41/1907 ř.z. o výkonu soudní moci u vrchních zemských soudů a nejvyššího soudního a kasačního dvora. Spolkový zákon byl císařským patentem z 26. Listopadu 1852, o úpravě hranic. Stenografické protokoly českého sněmu zemského.

Podvysocké listy 17, 1906, číslo 36. Podvysocké listy 17, 1906, č. 38. Podvysocké listy 17, 1906, č. 39. Podvysocké listy 25, 1914, zvláštní vydání. Příloha Národních listů k číslu 248, 1898.

PRAMENY VYDANÉ TISKEM: DRAŠAROVÁ, EVA-HORKÝ, ROMAN – ŠOUŠA, JIŘÍ-VELEK, LUBOŠ, Promarněná šance. Edice dokumentů k českoněmeckému vyrovnání před první světovou válkou. Korespondence a protokoly (1) 1911-1912.

OSTATNÍ ( ELEKTRONIKCKÉ) ZDROJE: Periodikum Podvysocké listy: http://knihovna.cmskh.cz/sites/default/files/Periodika/Podvysocke_Listy.html {cit. 23. 8. 2012}. Webové stránky Národní knihovny, odkaz na periodikum Národních listů: http://kramerius.nkp.cz/kramerius/PShowPeriodical.do?id=12220 {cit. 23.8.2012}. Webové stránky města Tábor a jeho historie: http://www.taborcz.eu/historie-tabora/d-1054/p1=1055 {cit.4.11.2012}. Gymnázium Jidřichův Hradec a jeho významní studenti: http://new.gvn.cz/skola/vyznamni-studenti {cit. 17.09.2012}. Pojem pokoutnictví: 127

http://cs.wikipedia.org/wiki/Pokoutnictv%C3%AD {cit 15. 5. 2012} Webové stránky města Veltrusy: http://www.veltrusy.cz/phprs/view.php?cisloclanku=2005032003 {cit 18. 8. 2012} http://spolky.profitux.cz/zakony/z_1852c.html {cit. 1.5.2012.} Webové stránky města Lázně Bělohrad: http://cs.wikipedia.org/wiki/Lázně Bělohrad. {cit 10. 2. 2012} Webové stránky města Uhlířské Janovice: http://www.uhlirskejanovice.cz/vismo/dokumenty2.asp?id_org=17321&id=119661&p 1=213 {cit. 13.8.2012}. Webové stránky Vysokého učení technického v Brně: http://www.vutbr.cz/ {cit. 4.8.2012}. Webové stránky městské knihovny v Praze: http://search.mlp.cz/?lang=cs&action=sOsoba&key=105911#/ak_od=keyeq:105911&a k_o=key-eq:105911 { cit. 16. 8. 2012}.

LITERATURA: ALTOVÁ, BLANKA- ŠTROBLOVÁ HELENA (ed), Kutná Hora. Edice Historie českých měst. Praha, Nakladatelství Lidové noviny 2000. BALÍK, STANISLAV A KOL., Dějiny advokacie v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Praha, Česká advokátní komora ve spolupráci s Národní galerií 2009. BALÍK, STANISLAV, Advokacie včera a dnes. Dobrá Voda u Pelhřimova 2000. BERÁNKOVÁ, MILENA, Český periodický tisk do roku 1918. Praha 1981. BĚLINA, PAVEL a kol, Dějiny zemí koruny české II. Od nástupu osvícenství po naši dobu. Díl třetí. Praha, Litomyšl, Paseka 2003. BOBÍKOVÁ, LENKA-ŠOUŠA, JIŘÍ, Parlament kolbiště národů a národností. Z rakouského parlamentu 1861-1918. Praha, H a H. 1992. CACH, JOSEF, Vznik a vývoj středního školství v českých zemích. Acta Univesitatis Carolinae, Philosophica et historica 5, 1984. DVOŘÁK, MILOŠ. Primátoři Starého Města pražského a hlavního města Prahy z let 1558–1985, Documenta Pragensia 5, 1985.

128

GERLOCH, ALEŠ-HŘEBEJK, JÍŘÍ-ZOUBEK, VLADIMÍR. Ústavní systém České republiky. Ucelený přehled ústavního práva u nás od roku 1848 do současnosti. Praha, Prospektrum 1994. HÁLEK, JAN, Rakouská diplomacie 1848-1852. Zahraniční politika Felixe knížete Schwarzenbergera. Praha, Filozofická fakulta Univerzity Karlovy 2011. HAVRÁNEK, JAN A KOL., Dějiny Karlovy univerzity 1348-1918. Díl třetí. Praha, Karolinum 1997. HLEDÍKOVÁ ZDEŇKA - JANÁK JAN - DOBEŠ JAN, Dějiny správy v Českých zemích. Od počátků státu po současnost. Praha, Lidové noviny 2005. HOLÝ, JIŘÍ – JANÁČKOVÁ, JAROSLAVA – LEHÁR, JAN – STICH, ALEXANDR. Česká literatura od počátků k dnešku. Praha, Nakladatelství Lidové noviny 1998. HROCH, MIROSLAV A KOL. Úvod do studia dějepisu: určeno pro posl. fakulty filozof. a pedagog. [Díl] 4, Metody historikovy práce. Praha SPN, 1983. JANČÍK, DRAHOMÍR-KUBŮ, EDUARD. Arizace a arizátoři. Praha, Karolinum 2005. Kolektiv autorů, Vysvědčení jako součást dějin školství. Od 18. století po současnost. Praha, Národní pedagogické muzeum a knihovna Jana Amose Komenského 2011. KOLMER, GUSTAV, Parlament und Verfassung in Österreich, 1-8. sv., Vídeň 1902-1914. KOŘALKA, JIŘÍ, Češi v habsburské říši a v Evropě 1815-1914. Sociálněhistorické souvislosti vytváření novodobého národa a národnostní otázky v českých zemích. Praha 1996. KRÁTKÁ, KATEŘINA. Jindřichohradecké gymnázium a jeho studenti v letech 1866-1918. [diplomová práce] Praha 1996. MACKOVÁ, MARIE, Úřednictvo venkovských okresů v Čechách (1850-1919). Se zřetelem k okresům východních Čech, Vlastivědný sborník, Ústí nad Orlicí, 2001. MALÝ KAREL A KOL., Dějiny českého a československého práva do roku 1945. 3. vydání. Praha, Linde 2005. MALÝ KAREL A KOL., Dějiny českého a československého práva do roku 1945. 3. vydání. Praha, Linde 2005. NAVRÁTIL, MICHAL, Almanach československých právníků. Praha, 1930. Österreichisches Biographisches Lexikon 1815–1950 (ÖBL). Band 3, Verlag der Österreichischen Akademie der Wissenschaften, Wien 1965. POCHE, EMANUEL , Encyklopedie českého výtvarného umění. Praha 1975. 129

POKORNÝ, JIŘÍ- VELEK, LUBOŠ-VELKOVÁ, ALICE, Nacionalismus, společnost a kultura ve střední Evropě 19. a 20. století, Vnímání národnostní identity u venkovského obyvatelstva v Čechách na začátku 19. Století POLIŠENSKÁ, MILADA, Zemský sněm v Čechách v letech 1861-1918 [diplomová práce] Praha, Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, Katedra Pomocných věd historických a archivnictví 1977. PROCHÁZKOVÁ, DANA, Český ministr Krajan ve Vídni /1879/ 1900-1914.[diplomová práce] Praha, Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, Katedra Pomocných věd historických a archivnictví 1976. ŘEZNÍČKOVÁ, KATEŘINA. Študáci a kantoři za starého Rakouska. České střední školy v letech 1867-118. Praha 2007. ŠOLLE, VÁCLAV, Civilní soudnictví předbřeznové v českých zemích, Sborník archivních prací 10, 1960. TOBOLKA, ZDENĚK, VÁCLAV, Politické dějiny československého národa od roku 18481918. Dějiny českých zemí a Slovenska 1848-1859. Praha 1932. TOMEŠ, JOSEF, Tváře našich parlamentů. Praha, Nakladatelství Lidové noviny 2013. Ze starších prací: TOBOLKA, ZDENĚK, Politické dějiny československého národa do roku 1848 až do dnešní doby I-IV, Praha, 1932-1937. URBAN, OTTO, Česká společnost 1848-1918. Praha, Svoboda 1982. URBAN, OTTO, Československé dějiny 1848-1918, I. Hospodářský a sociální vývoj. Praha 1988. URBÁNEK, JOSEF, FRANTIŠEK. Biografický a bibliografický slovník českých spisovatelů. Díl 1. Básníci a Beletristé 1800-1910. Praha 1964. VAVROUŠEK, BOHUMIL- NOVÁK, ARNE. Literární atlas československý, díl 1. Praha 1952. Kapitola Karel Tůma. VOŠAHLÍKOVÁ, PAVLA, a kol. Biografický slovník českých zemí. Praha, Libri 2008. VOŠAHLÍKOVÁ, PAVLA-MAKARIUSOVÁ, MARIE a kol, Metodické problémy moderní biografistiky. Praha, Historický ústav akademie věd ČR 2010. VYKOUPIL, LIBOR, Slovník českých dějin. 2. přepracované a doplněné vydání. Brno, Zirkus 2000.

130

12. SEZNAM PŘÍLOH: Přílohy: č. 1 : JUDr. Bedřich Pacák č. 2: Bedřich Pacák v době studií na právnické fakultě č. 3: Bedřich Pacák v sedmdesátých letech 19. Století č. 4: Vysvědčení Bedřicha Pacáka z gymnázia č. 5: První strana indexu Bedřicha Pacáka č. 6: Záznam z Pacákova stíhání před soudem č. 7: Dopis matce z vězení č. 8 Doklad o vykonání advokátních zkoušek č. 9 Bedřich Pacák s chotí Marií č. 10 Bedřich Pacák se svojí rodinou č. 11 Antonín Pacák, synovec Bedřicha Pacáka č. 12 Antonie Pacáková, neteř Bedřicha Pacáka č. 13 Bedřich Pacák v ministerské uniformě č. 14 Parte Bedřicha Pacáka č. 15 Pohřeb Bedřicha Pacáka na pražském Vyšehradě

131