Festival 2012 | Autoři | Ukázky | Hanif Kureishi: V pološeru
Hanif Kureishi: V pološeru „K polibku musí být dva.“ (R. L. Stevenson, Obrana zahalečů) Chodí k němu ve středu večer, jenom kvůli sexu, taxi počká venku. Před čtyřmi měsíci k němu byla doporučena na práci, ale on zrovna pro ni nic nemá. Ani on sám si teď neplatí. Moc toho spolu nenamluví, a tak následují odmlky, během nichž jim nezbývá nic jiného než dívat se jeden na druhého. Ale žádný z nich nehodlá ustoupit a něco se mezi nimi dít musí, protože mlčky vstanou a lehnou si na zem vedle stolu.
Příští týden ve stejnou hodinu zase stojí u jeho dveří. Okamžitě se svléknou. Neusne u něj, sice chvíli klimbá, ale pak se energickým potřásáním hlavy probere z malátnosti. Bez vysvětlení se sebere a odejde, nikdy se neohlédne. On nemá tušení, kde by mohla bydlet ani odkud je.
Poslední dobou už nechodí do domu, ale přímo do suterénu, který si nemůže dovolit zařídit a kam na koberec pohodil deky a peřiny. Nepijí, nepouštějí si hudbu a skoro na sebe nevidí. V té místnosti se odehrává pantomima, v níž je podle všeho povoleno vše, jen ne jednoznačnost.
V práci mu narůstají dluhy. Co opustil, to mu můžou vzít, zatím to ale kromě něj nikdo neví. Ztrácí kontakt s realitou – a vadí to? A proč by mělo, i když se na to asi umírá – jestli si to jednoho dne rozmyslí, nebude se mít kam vrátit.
Valnou část svého života a zvláště ve škole měl úspěchy, neboli byl na cestě k něčemu, čemu se říká Úspěch. Tak jako většina lidí se obával, že ho ostatní jednou prohlédnou, ale na rozdíl od většiny ho skutečně prokoukli. Má malý byt, staré auto a připadá si opotřebovaný. To jsou jen malé ztráty. Chybí mu setrvalý každodenní pokrok, pocit, že je mu čím dál líp (když už není šťastnější) a že se každým dnem alespoň přibližuje k nějakému cíli. Nikdy nečekal, že by tahle nesoustavná sklíčenost mohla dosáhnout takových rozměrů.
Tři dny v týdnu vždycky vyzvedne děti ze školy, nakrmí je a vyprovodí je k domu, do nějž investoval většinu svých peněz a do nějž mu teď manželka zakazuje vejít. V pátek chodí na večeři se svým jediným kamarádem. Po ní zajdou do černošského baru; líbí se mu zdejší muzika. Noc co noc tu uvolněně vysedávají muži, povětšinou třicátníci, jejichž život mu zůstává zahalen tajemstvím, a dívají se na ženy i na sebe navzájem. Závidí jim to a napadá ho, zdali jsou jejich životy prosty úzkosti, zdali se dobrali stoické odevzdanosti, nebo zda se dusí naprostou marností.
V den, kdy k němu chodí tahle žena, se celou hodinu koupe. Nevybavuje se mu její jméno a ona nikdy nevyřkne jeho. Když je to nutné, říká mu „ty“. Už brzy dorazí. Leží a najednou mu bleskne hlavou, jaké štěstí ho potkalo – pro jednou má vztah, který ho nic nestojí.
Před pěti lety odešel od manželky, kterou si ostatně vzal z nevysvětlitelných důvodů, k jiné dívce, a ta ho později bez vysvětlení opustila. Od té doby měl další dvě. Ale on teď před ženami dokáže jen couvat, aniž ví proč.
Jeho žena s ním nechce mluvit. Kdykoli zvedne telefon a zaslechne jeho hlas, zavolá děti, prostředníky jejich obapolné neochvějné nenávisti. Tahle úspěšná žena loni jednoho dne zjistila, že se nezvedne z
postele. Nechce najmout nikoho na výpomoc a děti se o ni musí starat. Přiklánějí se k názoru, že za to může on. Začíná věřit, že dokáže ženy dohnat k šílenství; na druhou stranu se tím cítí polichocen.
A teď přišel tenhle nevysvětlitelný vztah. Zpočátku se na sebe vrhali s prudkostí vlastní střednímu věku a pak tiše leželi ve tmě, dokud se jejich touha (nic jiného už jim nezbylo) znovu neroznítila. V duchu si říká, že z téhle příležitosti musí vytěžit maximum.
Po jejím odchodu onanuje, přičemž si promítá, co spolu dělali, a vštěpuje si to do poměti pro pozdější chvíle: ona na břiše, on na bárce jejího zadku, jeho tvář zabořená do jejích černých vlasů do skonání věků. Vybavuje si její nadýchané černé chloupky, jež tíha potu přitiskla ke kůži kolem její řiti jako hejskovskou pěšinku.
Později obchází po místnosti, ukojený, a přece nenaplněný – zvedá se v něm nechuť k vlastní osobě, protože přesně neví, proč tohle dělá, láme si hlavu rébusem, který mu přichystala vlastní mysl, a taky nad neuchopitelností důvodů svého podivného chování. Proč má třeba člověk nakonec svým bližním za zlé, že mu nesplnili přání, která nebyl s to vyslovit? Není ten nový vztah jen pavučinkou iluzí a není on sám blázen? Jenže on chce víc bláznovství, a nejen o středách.
V následujících týdnech něco z toho vytušila. V té místnosti pod úrovní ulice, takřka v podzemí – myší perspektiva – ho vybídne, aby zkoušel jiné polohy, navádí ho na jiná místa svého těla. Ukazuje mu, že takovým zkoumáním mohou trávit celé hodiny.
V té místnosti se týden po týdnu odehrává cosi fascinujícího. Ještě netuší, co by to mohlo být. Není si jistý, zda se příště objeví; nevěří jí ani žádné jiné ženě, že ho nenechá ve štychu. Každý týden ho překvapí, až začne uvažovat, co by ji přimělo přestat za ním chodit.
Jednu středu se taxík neukáže. Stojí u okna v pyžamu a bačkorách celé tři hodiny, tu první si připadá jako Casanova, druhou jako dítě očekávající maminku a tu třetí jako stařec. Je nemocná, nebo se svým manželem? Leží na podlaze tam, kde se obyčejně natáhne ona, zmítá se touhou a dychtivostí jako v horečkách, až nakonec vycítí v místnosti cizí přítomnost, sloup vzduchu, zvedne se do sedu a na toho ducha vykřikne.
Považuje se za jedovatého. I to, že nemá žádné slabiny, považuje za zločin. To vše má kořeny v minulosti a jeho manželka si dala tu práci a už dávno je všechny rozpitvala. Ne že by jí to bránilo v tom, aby si z něj udělala dojnou krávu. Nějakou chvíli se pokoušel přiblížit jejímu ideálu. Plakal při každé příležitosti a povídal si se zvířátky, kdykoli na ně narazil. Snažil se nezvedat hlas, ačkoliv pro ni byl každý záchvat vzteku „osvobozující“. Brzy ztratil ponětí o tom, kým má vlastně být. Oba zbloudili. Děsil se při představě, že má jít domů. Raději se zdržel jakýchkoli poznámek, protože se bál, co by mu mohlo uklouznout; tím si ji ovšem proti sobě jen poštval a tím víc se snažila proniknout jeho obranou.
A teď má starosti, že se jeho milence něco stalo a že on se o tom nemůže žádným způsobem přesvědčit. Jak musí být poznamenaná, jak musí být zoufalá, že se spokojí jen s tímhle?
Příštího týdne přijde, stojí v kabátu ve dveřích a usmívá se. Je jí něco přes třicet, tedy o patnáct let méně
než jemu. Možná má milence či manžela, možná je nezaměstnaná, rozčarovaná láskou, anebo se za týden bude vdávat. Ale je něžná. Jak jen mu scházelo, co spolu dělají.
Příštího rána sejde dolů a přivoní si k peřinám. Den je tou jeho neznámou provoněn. Každou chvíli se přistihne, jak na ni myslí a jak přemýšlí nad tou zvláštní kombinací nevědomosti a intimity, kterou spolu sdílejí. Pokud je sex způsobem poznávání druhých, co o ní vlastně ví? Na jejím těle může črtat jen imaginární postavy, tak jako v raných fázích zamilovanosti, kdy do toho druhého můžete promítnout všechny své sny a touhy, než je realita postaví na hlavu a přeskupí. Nevědomost je zajisté krásná – někdy se zdá, že všechno, co se člověk v životě naučí, v důsledku pouze umenšuje rozkoše jeho obrazotvornosti. Fantazie jim nabízí větší uspokojení než realita.
Probouzí ovšem jeho zvědavost, a když se jí jedné noci dotkne a prostoupí ho pocit, že ještě v životě tolik nemiloval – pokud je láska rozplynutím vlastního já v tom druhém, pak ano, miluje ji – začíná toužit po potvrzení všech představ, které se den za dnem vrší jedna na druhou, aniž se zformují do nějakého užitečného kadlubu. Copak po tolika uplynulých letech, drahých školách, po zvládnutí jazyků, které pokládal za výhledově užitečné, po všech těch knihách a novinách, které sestudoval, opravdu dokáže milovat jen mlčenlivou neznámou v setmělé místnosti? Ale pustí z hlavy nápad, že by spolu mohli začít mluvit, protože už nesnese žádné další zklamání. Dokonalost jejich večerů nesmí nic narušovat.
Chcete sex, chcete si užít a taky toho dosáhnete; jenže obvykle k tomu dostanete dárek zdarma – člověka. Někoho jako vy. Vymezení jejich vztahu vypadá jako krok kupředu, jako splněné přání mnoha lidí, to nejlepší bez toho nejhoršího a žádné nároky – zvlášť když ani na chvilku nemůže zapomenout, kolik energie se svou ženou vyplýtvali při vzájemném osočování a nevražení, a na ta léta pomstychtivých bojů, kdy se jeden na druhém chtěli právně i finančně zahojit. Často se mu vybaví ta noc, kdy odešel.
Přijde pozdě – teprve před pár minutami se zvedl z postele ženy, s níž se schází a která řekla, že je jeho. Jeho objemná manželka je k němu obrácená zády. Jeho poslední noc. Ráno si promluví s dětmi a opustí je, jako tolik jeho známých, mužů, kteří se kdysi domnívali, že odejít z domova se dá jen jednou. Většina jeho přátel, většina jeho známých se stěhuje od manželky k manželce, od muže k muži, od milenky k milence. Město milostných upírů, kteří jdou od člověka k člověku a snaží se ulovit toho, který jim dokáže změnit život.
Rozsvítí světlo v chodbě, svleče se a skoro by si lehl, kdyby si nepovšiml, že jeho manželka teď leží na zádech s očima otevřenýma. Je to zvláštní, ale vypadá míň pobledlá než jindy. Povšimne si nalíčených očí i rtěnky na rtech. S úsměvem po něm sáhne. Ucukne; tady něco nehraje. Ona odhodí peřinu a jemu se naskytne pohled na černé a červené spodní prádlo. Najisto ví, že se nikdy předtím takhle neoblékala.
„Na to je moc pozdě,“ chce se mu vykřiknout.
Sebere si oblečení, vrhne se ke dveřím a zabouchne za sebou. Neví, co dělá, až na to, že se musí dostat ven. Nejhorší je pro něj zajít do dětského pokoje, najít jejich tvářičky ve změti hraček a přikrývek a políbit je na rozloučenou.
Tím se mu v hlavě muselo něco sepnout – najednou je přesvědčený, že si z domu musí něco odnést, a tak si pospíší do pracovny a zkouší vzít do náručí počítač. Nejde to, brání mu v tom kabely. Z police zvedne televizi. Na cestě do přízemí se otočí a spatří manželku, jak na něj v tom bordelovém úboru zčásti
zahaleném županem křičí: „Kam jdeš? Kam? Kam?“
Řve na ni: „Měla jsi mě deset let, deset let, a teď už ani den, ani den!“
Na horním schodu mu ujede noha, začne padat, přerazí se o televizi a sletí po zbývajících schodech. Ani se nezastaví, aby se podíval na svá zranění – prchá z domu bez jakýchkoli sympatií či antipatií, ani se neotočí, a hlavou se mu honí jediná myšlenka: je zvláštní, že na rozdíl od dětí dospělí neznají všechny kouty rodného domu. Televizi nechá na přední zahrádce.
Ta žena, se kterou se schází, mu pomáhá zkonejšit ustavičný a hrozný strach, že jeho romantické já bylo už navždy zadupáno do země. Připadá si nebezpečný, ale chce se probouzet zamilovaný. Něha, něha – sní o tom, jak otevírá dveře a za nimi ho čeká žena, kterou bude milovat.
Touha se ho zmocňuje o večírcích, v restauracích, u přátel a na ulici. Ve vlaku sedí naproti ženě. Ta mu vynahradí celou jeho minulost. Vydá se za ní. Ona přejde ulici. On taky. Ona nemá daleko k panice. Popadne ji za ruku a zakřičí na ni: „Ne, ne, takový nejsem!“ a uteče.
Neví, jak se ostatním přiblížit, a pod tíhou vlastní nesnášenlivosti padá únavou. Nechce se mu chodit do společnosti – koho by se tam mohl přidržet? Ale v domě se jeho mozek užírá: je kanibal vlastního vědomí. Zmírá touhou po lásce. Palčivá, zahanbující osamělost, takové umrněné trápení! Jen málokoho stíhá takové opovržení jako náruživého muže středního věku; jeho touha se každý den rodí znovu, vrací se jako houževnatá nemoc a křičí: chci víc života, víc!
V noci sedí v podkroví a probírá se krabicí starých dopisů od nejrůznějších žen. Oplývají lyrickými popisy. Ženy sedí v kavárnách a pijí dobrou kávu; jedí broskve na patiu; dívají se na sníh. Každodenní prožitky jsou vyzvednuty na piedestal vznešenosti. Chce se mu být sžíravý. Není nic lehčího než si představovat, že jen silné návaly emocí stojí v životě za to. Ale co ho vlastně naplňuje? Jako by se převodová páka jeho života odpojila od mechanismu, který ho poháněl vpřed. Když se rozhlíží kolem sebe, po čem lidi prahnou, nedokáže pochopit, jak jen jim může unikat, že není oč stát. Kdyby se tak jen mohl vrátit do každodennosti s novýma očima. Chce si hrát jako dítě: sepsat si, čeho si dnes povšiml, a přidat si na ten seznam touhy, smutky a radosti, které toho konkrétního dne zažil, aby mu život bezděčně neproklouzl mezi prsty. A o středách si žádá něco výjimečného.
Leží na boku, je v ní, ústa mají otevřená, ona si ho drží nohama. Když je to nutné, pohybují se, aby se udrželi na hřejivé vlně rozkoše. Její náladu může odhadovat jen podle toho, jak se milují. Někdy ho jen uchopí, nebo si lehne a vystaví svůj krk a hrdlo jeho polibkům.
Otevře oči a zjistí, že ho ta žena sleduje. Už dlouho se na něj nikdo nedíval tak pozorně. Jeho naději vzpruží nový nápad: co takhle vystavit jejich smyslnost očím světa? Chce vidět, jak se na ni ostatní dívají, chce, aby potvrdili, že jsou spolu. Vzduch je tak nabitý láskou, že se skoro pokusí navázat rozhovor.
Několik týdnů si umiňuje, že na ni při milování promluví, pokaždé si říká, že z něj při téhle příležitosti konečně vypadnou nějaká slova. Připravil si větu: „Měli bychom si promluvit“, ta se postupně zkrátí na „Chceš si promluvit?“ a dále na pouhé „Mluvit?“.
Jeho mlčení však tuhle ženu očividně těší. Kdo jiný by jí dokázal takhle zvednout náladu? Nerozbila by jednoznačnost jejich soulad a nevytvořili si snad alternativní slovní zásobu z pohlazení a dotyků? Slova vycházejí z úst pokřivená, ale kdo by svedl pokřivit polibek? Kéž by jen neustále nemusel uvažovat, zdali nemá něco udělat, přemýšlet, jestli by se něco nemělo stát; jako by přátelství, tak jako vlaky, musela někam směřovat.
Napadá ho, že to, co se děje v téhle místnosti, je jeho jediná naděje. Protože dávno zapomněl, co má na světě rád, a život se mu scvrkl na tupou otročinu, ona mu prstík po prstíku připomíná, co je na světě cenné. Připadá mu, že celý život vyhledával sex. Není si jistý proč, nejspíš musel kdysi usoudit, že je důležitý. A když ho teď má, nepřipadá mu to najednou dost. Ale co na tom záleží? Dokud je tu touha, dokud vám srdce buší, jste naživu; chtít znamená přesáhnout své já do světa, prst po prstu.
přeložil Viktor Janiš
