Ferdinand Vaněk jako intertextová postava v dramatech Václava Havla, Pavla Kohouta, Pavla Landovského a Jiřího Dienstbiera

MASARYKOVA UNIVERZITA PEDAGOGICKÁ FAKULTA KATEDRA ČESKÉ LITERATURY

Ferdinand Vaněk jako intertextová postava v dramatech Václava Havla, Pavla Kohouta, Pavla Landovského a Jiřího Dienstbiera Diplomová práce

Brno 2010

Vedoucí bakalářské práce:

Vypracovala:

PhDr. Ivan Němec

Bc. Petra Kuřátková

1

Prohlášení Prohlašuji, že jsem tuto diplomovou práci zpracovala samostatně a použila jsem pouze literaturu, která je v práci uvedena.

Souhlasím, aby má práce byla uložena na Masarykově univerzitě v knihovně Pedagogické fakulty a zpřístupněna ke studijním účelům.

V Brně dne 19. dubna 2010

….………………… Petra Kuřátková

2

Poděkování Ráda bych na tomto místě poděkovala vedoucímu diplomové práce, panu PhDr. Ivanu Němcovi, za jeho pomoc a rady při zpracovávání závěrečné práce.

3

Obsah: 1. Úvod ……………………………………………………… 5 2. Václav Havel ……….……….………………………….… 13 2.1. Havlovo drama….………………….………….… 15 2.1.1. Havlův Ferdinand Vaněk…………….… 17 2.1.1.1. Vaňkova audience………….… 18 2.1.1.2. Vernisáž pro Vaňka ….…….… 22 2.1.1.3. Protestující Vaněk ….….….…. 24 2.1.2. Závěrem o Havlovu Vaňkovi ……….…. 26 3. Pavel Kohout ……………………………………….……… 29 3.1. Pavel Kohout dramatik …………………………… 31 3.1.1. Atest pro Vaňka ………………………… 33 3.1.2. Vaňkův marast …….……………….…… 37 3.1.3. Safari s Vaňkem ………………………… 41 3.2. O Kohoutovu Vaňkovi ….………………………… 45 4. Pavel Landovský ……….….….…………………………… 46 4.1. Vaňkova sanitární noc ……….…………………… 47 4.2. Vaněk v arestu ……….…………………………… 51 4.3. Vaněk Pavla Landovského ….……….…………… 55 5. Jiří Dienstbier ….…….……………….…………………… 56 5.1. Vaněk na příjmu ….….….……………….…….…. 57 6. Jaký je Ferdinand Vaněk? ….…….……………………… 63 7. Literatura …….……………………….……….…….……. 68 8. Resumé.….….……….…….……….…….……….….……. 71

4

1. Úvod Ve své diplomové práci se budu zabývat komparací dramat Václava Havla, Pavla Kohouta, Pavla Landovského a Jiřího Dienstbiera, v nichž vystupuje postava Ferdinanda Vaňka. Diplomovou práci rozdělím do kapitol věnovaných jednotlivým autorům. Pokládám za zásadní zmínit důležité životní události spisovatelů, které vedly k vytvoření charakteru Ferdinanda Vaňka, proto bude každá kapitola uvedena životopisem spisovatele. Dále se budu věnovat jejich dramatické tvorbě a způsobu, jakým zasáhli do vývoje českého divadla. Nejdůležitější částí každé kapitoly bude rozbor jednotlivých her (Havlovy Audience, Vernisáţ a Protest, Kohoutovy Atest, Marast a Safari, Landovského Sanitární noc a Arest, Dienstbierův Příjem). V nich se zaměřím například na autobiografické prvky, či na charakteristické rysy autorů. Závěrečná kapitola bude obsahovat komparaci dramat, ve kterých se vyskytuje postava Ferdinanda Vaňka, a hlavně zdůraznění způsobu, jakým do Vaňka jednotliví tvůrci vtiskli svůj osobitý charakter a přístup ke světu, ve kterém byli nuceni žít.

Divadelní hry s postavou Ferdinanda Vaňka vznikaly ve velmi specifické době, která vytvořila unikátní podmínky pro veškeré kulturní vyjádření. Je proto důležité poukázat v úvodu na ty politicko-kulturní aspekty, které byly pro dané období charakteristické a které formovaly umělce při jejich tvorbě. Toto období našich dějin, od srpna 1968 od listopadu 1989, nazýváme normalizací. Na jeho počátku stála invaze vojsk Varšavské smlouvy, která neznamenala jen porušení suverenity Československa, ale také naprosté zastavení všech reformních a prodemokratických procesů z „praţského jara“. Nastupoval proces, jehož cílem bylo podřídit společnost nové stranické linii, vymazat z jejího vědomí vzpomínky na demokratizační tendence 60. let a konfrontovat, případně izolovat ty, kteří se nechtěli nové situaci přizpůsobit.1

1

JANOUŠEK, Pavel a kol. Dějiny české literatury 1945 -1989 -4.sv., 1. vyd., Praha : Academia, 20072008, s. 17.

5

Po reformních 60. letech docházelo od srpnové okupace k pravidelným čistkám mezi členy komunistické strany, reformní komunisté byli postupně odstraňováni ze svých funkcí. Pod cenzurní drobnohled se dostaly sdělovací prostředky, byly zastaveny snahy o slibný ekonomický rozvoj podle reforem Oty Šika. Stupňující se útlak vedl k nepokojům a demonstracím mezi lidmi, které však postupně utichaly, vytlačeny problémy běžného života. I když klesaly přímé projevy nespokojenosti s nově vzniklou společenskou situací, výjimku tvořilo první výročí okupace, které vyvrcholilo násilně potlačenými demonstracemi. Federální shromáždění poté přijalo zákonné opatření proti dalším možným nepokojům, proběhly další politické i společenské čistky a byly definitivně uzavřeny hranice na západ. Jednou z možností, jak se s celou situací koncem 60. let vyrovnat, byla emigrace. Toto řešení využilo mnoho občanů, mezi nimiž byli hojně zastoupeni významní pedagogové, spisovatelé (např. Arnošt Lustig, Josef Škvorecký, Ivan Diviš), písničkáři a další osoby veřejného života. Tito lidé si dobře pamatovali na procesy z 50. let a na nesvobodu tvůrčího myšlení. Neviděli jiný způsob, jak by mohli žít podle svých ideálů a vykonávat svou profesi bez stranického diktátu. Občanskou apatii se pokusila změnit skupina odpůrců manifestem „10 bodů“. K autorům se hlásili například Václav Havel a Ludvík Kundera. Ve svém prohlášení odmítali sovětský model socialismu a vedoucí úlohu KSČ. Jejich cílem bylo také dodržování všech lidských práv podle Charty OSN. Jejich snahy se však nesetkaly se společenskou odezvou a samotní autoři se stali předmětem vyšetřování a terčem policejní šikany. V rámci cenzury prováděné Úřadem pro tisk a informace byly postupně zastaveny všechny tiskoviny, které se odmítly podřídit stranickým normám. Jako „náhrada“ za kulturní noviny a časopisy vycházel politický týdeník Tvorba. Nejen jeho součástí byla také kampaň proti osobnostem „praţského jara“.2 10. prosince 1970 přijala komunistická strana dokument Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti po XIII. sjezdu KSČ, kde odsoudila dřívější reformační vývoj Československa. Listina se pak stala podkladem pro oficiální výklad událostí 2

Srov. JANOUŠEK, Pavel a kol. Dějiny české literatury 1945 -1989 -4.sv., 1. vyd., Praha : Academia, 2007-2008, s. 17-20.

6

minulých. Ospravedlňovala vstup vojsk na naše území a odsuzovala každého, kdo byl spjat s revolučními tendencemi. „Vstup spojeneckých vojsk pěti socialistických zemí do Československa byl aktem

internacionální

československých

solidarity,

pracujících, tak

který

odpovídal

jak

společným

zájmům

mezinárodní dělnické třídy, socialistického

společenství a třídním zájmům světového komunistického hnutí. Touto internacionální akcí byly zachráněny ţivoty tisíců lidí, zabezpečeny vnitřní i vnější podmínky pro jejich mírovou a pokojnou práci, upevněny západní hranice socialistického tábora a zmařeny naděje imperialistických kruhů na revizi výsledků druhé světové války.“3

70. léta přinesla kádrové čistky mezi běžnými občany. Vznikaly prověrkové komise, jejichž cílem bylo odhalit „nepřátelské, revizionistické a pravicové živly“. Podobná nařčení znamenala pro každého člověka existenční postihy a nezřídka výpověď ze zaměstnání a nemožnost získání jiného místa. Do hledáčku strany se samozřejmě dostala také mládež. V roce 1970 vznikl Socialistický svaz mládeže, kde se členství stalo masovou záležitostí. Byla zde zřejmá snaha dostat pod kontrolu mladé lidi. Pomocí minimalizace lidských práv, vykonstruovaných soudních procesů a bezmoci proti zásahům státní bezpečnosti se komunisté snažili vytvořit deatomizovanou společnost. Významným okamžikem byl březen 1976. V tomto měsíci došlo k zatčení členů hudební skupiny The Plastic People of the Universe a následné vykonstruované kampani proti undergroundu. Soudní proces vyvolal velkou odezvu u osobností české kultury, které veřejně poukazovaly na protiprávnost a absurditu celého jednání. Zatčení se pak stala přímým podnětem k sepsání Charty 77.

Ta vyzývala k plnění

mezinárodních právních závazků vyplývajících z helsinských dohod.4 „Odpovědnost za dodrţování občanských práv v zemi padá samozřejmě především na politickou a státní moc. Ale nejen na ni. Kaţdý nese svůj díl odpovědnosti

3 4

www.totalita.cz Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti po XIII. sjezdu KSČ. Srov. JANOUŠEK, Pavel a kol. Dějiny české literatury 1945 -1989 -4.sv., 1. vyd., Praha : Academia, 2007-2008, s. 20-25.

7

za obecné poměry, a tedy i za dodrţování uzákoněných paktů, které k tomu ostatně zavazují nejen vlády, ale i všechny občany.“5 Charta 77 byla jakýmsi morálním apelem. Její podpisový arch tvořila různorodá skupina v čele s Jiřím Hájkem, Václavem Havlem a Janem Patočkou. Hned po jejím zveřejnění se strhla nevídaná mediální kampaň s cílem očernit autory a vystavit je veřejnému pranýři, například Ztroskotanci a samozvanci v Rudém právu (12. 1. 1977) nebo pořad československé televize Kdo je Václav Havel? Vrcholem těchto snah byla tzv. Anticharta. Podle generální prokuratury byla Charta 77 v rozporu s platnými zákony a její podepsání znamenalo ztrátu zaměstnání, či jiný postih. Přesto ji během roku 1977 podepsalo přes 800 občanů.6

V roce 1982 zemřel L. I. Brežněv a do čela komunistické strany nastoupil M. S. Gorbačov. Jeho snaha o reformy a uvolňování vazeb uvnitř sovětského bloku zasáhly také vývoj v Československu. Počal se liberalizovat kulturní prostor a byla umožněna otevřená kritika stalinismu a brežněvismu. Veškeré změny v Sovětském svazu však znepokojovaly funkcionáře KSČ, neboť si bez „silného bratra“ uvědomovali svou zranitelnost. Od druhé poloviny 80. let v zemi stoupl rozvoj studentských aktivit, kdy mladí lidé hledali cesty k umlčeným směrům a osobnostem. Kromě Charty 77 vznikaly další občanské iniciativy, docházelo k rozkolům uvnitř samotné KSČ. To vše vedlo k nárůstu nespokojenosti s komunistickým režimem a od roku 1988 probíhaly četné demonstrace a manifestace. Jedním z vrcholných střetů se stala demonstrace v lednu 1989, která byla tvrdě a násilně potlačena. Následovalo zatýkání, po kterém se zvedly velké vlny nevole. Celá situace pak vyústila v 17. listopad 1989. V tento den přerostla oficiálně povolená studentská manifestace v protest proti vládě jedné strany. Výsledkem byl pád režimu, který v naší zemi panoval přes čtyřicet let.7

5 6

www.totalita.cz Charta 77 Srov. JANOUŠEK, Pavel a kol. Dějiny české literatury 1945 -1989 -4.sv., 1. vyd., Praha : Academia, 2007-2008, s. 37-41 7 Srov. KUKLÍK, Jan. Dějiny 20. stol. : učebnice pro střední školy. 3. vyd., Praha : SPL - PRRÁCE, 1999, s. 162-163.

8

Sociálně-politickou situaci kopírovalo v základních principech dění na poli literárním. Prvním krokem proti svobodě literatury bylo zrušení časopisu Listy a dalších kulturních periodik. V nově ustavené federaci bylo nutno znovu koncipovat literární organizace. Vznikl Svaz českých spisovatelů, do jehož čela byl zvolen Jaroslav Seifert. Jeho zásluhou byly na jeden rok alespoň z části zachovány demokratické ideály, což ale také bohužel znamenalo nepotvrzení právní existence. V říjnu roku 1970 byl na ministerstvu kultury dokončen tzv. seznam spisovatelů a děl zaměřených proti režimu. Autoři nesměli publikovat a knihy byly stahovány z distribuce. Do trezoru se tak dostalo více než milion publikací. Na XIV. sjezdu KSČ bylo odhlasováno vytvoření loajální spisovatelské organizace, jejíž přípravou byl pověřen Josef Kainar. Jeho smrt v listopadu 1971 ale připravila pozici pro ideového fanatika a přesvědčeného komunistu Jana Kozáka. Nově ustavená organizace se řídila heslem „Literatura do služeb socialismu – do služeb člověka“. V zahajovacím projevu přednesl Jan Kozák referát, v němž odsoudil všechny spisovatele, kteří se nechtěli podřídit normalizačnímu směru. Veškerou liberalizaci literárního života v 60. letech chápal jako politický akt, nikoliv projev kulturní svobody. Do Kozákova Svazu patřilo zhruba 115 členů, více než 400 spisovatelů však zůstalo stát mimo oficiální linie. Na znemožnění publikovat reagovali někteří spisovatelé poloveřejnými setkáními, kde předčítali svá díla. Jedním z výrazných organizátorů takových večerů byl například Ivan Klíma. Bylo nemožné do těchto setkání zahrnout širší veřejnost, která dychtila po zakázaných spisech. Proto koncem roku 1972 vznikla pod taktovkou Ludvíka Vaculíka Edice Petlice, kde pro zájemce přepisovali žádanou literaturu. Po této edici následovaly další, např. Kvart Jana Vladislava nebo Edice Expedice manželů Havlových. Vznikl tak zcela ojedinělý samizdatový fenomén. Mimo domácí cesty byly české tituly vydávány i v zahraničí. Mnoho autorů bylo nuceno emigrovat a díky jejich snaze byla v cizině vydávána nejen jejich díla, ale také tvorba těch, kteří zůstali v Československu. Nejznámějším nakladatelstvím se stalo Sixty-Eight Publishers manželů Škvoreckých v kanadském Torontu. Česká literatura byla tak počátkem 70. let rozdělena na tři samostatné proudy. Kromě exilových autorů a domácích, kteří publikovali v samizdatu, tu byla vrstva oficiální. Do ní patřili spisovatelé různé úrovně a také malá skupinka vynikajících 9

autorů, kteří mohli v pozdější době publikovat velmi omezeně a za cenu mnoha ponižujících ústupků. Mezi tyto spisovatele patřili například Jaroslav Seifert, Bohumil Hrabal, Oldřich Mikulášek. Společným rysem pro vydávanou literaturu byla neexistence literární kritiky. Ta sice oficiálně existovala, byla však silně omezena mimoliterárními skutečnostmi. Události roku 1976 a Charta 77 společnost umělců výrazně polarizovaly. Mnozí se postavili přímo proti, jiní byli, často pod nátlakem, nuceni k deklaraci své loajality prostřednictvím veřejných prohlášení, jejichž vrcholem byla již zmíněná Anticharta. Potřeba šířit chartistické materiály a očistit jména zakázaných autorů vedla ke vzniku samizdatových periodik, či samizdatového Slovníku českých spisovatelů (Slovník zakázaných spisovatelů). V období normalizace docházelo k zajímavým paradoxům. I když byla situace pro českou literaturu velmi nepříznivá, dostávala se do hledáčku světového diváctva a pronikala ve velké míře do zahraničí. Vznikalo mnoho výborných překladů a inscenací. Pozornost také upoutala Nobelova cena za literaturu, která byla udělena Jaroslavu Seifertovi.7

Normalizací byla obzvláště zasažena divadelní tvorba. Musela se nejen vyrovnávat s politickou představou o umění a jejím prosazováním, ale také s přímými zákazy a omezeními. Někteří významní tvůrci odešli do ciziny ihned po srpnové okupaci. Byli mezi nimi například Ludvík Aškenázy nebo Alfréd Radok. Jiní byli k odchodu postupně donuceni. Ostatní podstupovali nikdy nekončící boj s cenzurou. Divadlo se stalo hlavním centrem spontánního protestu proti nové politickospolečenské situaci. Ještě na konci 60. let se hrála historická dramata posilující pocit českého vlastenectví, či hry zahraničních autorů s ústředním tématem absurdity světa. Od počátku 70. let byla postupně divadla omezována ve svém repertoáru. Na jevištích se přestala hrát díla zakázaných autorů, nepřizpůsobivé herce a režiséry, kteří odmítli přistoupit na spolupráci s KSČ, vystřídali oddaní stoupenci režimu. Mezery v programu vyplňovaly hry slovenských nebo sovětských autorů a adaptace klasické české prózy. Některá divadla byla přejmenována, jiná byla přímo zakázána. 7

Srov. GALÍK, Josef. a kol. Panorama české literatury. 1. vyd., Olomouc : Rubico, 1994, s. 395-399. Srov. JANOUŠEK, Pavel a kol. Dějiny české literatury 1945 -1989 -4.sv., 1. vyd., Praha : Academia, 2007-2008, s. 26-56.

10

Samostatnost si neuchránila ani divadelní periodika, poslední číslo měsíčníku Divadlo vyšlo v březnu 1970. Lepší

kontrolu

divadelního

světa

zaručovala

povinnost

každoročního

předkládání dramaturgického plánu divadelního souboru. Ten schvaloval odbor ministerstva kultury, v jehož pravomoci bylo vyřadit takovou inscenaci, která by mohla být zaměřena proti režimu. Běžnou praxí bylo také stažení dramatu po několika reprízách. Někdy se umělcům podařilo prosadit do programu hru, jejíž pravý autor se skrýval za pseudonymem. Jednalo se o způsob tichého protestu. Nejvýraznějším důsledkem zákazů a nařízení byl ale příklon k metafoře a náznaku. Důležité bylo „to nevyslovené“. Hry měly ráz podobenství se zřetelným podtextem. Ti umělci, kteří byli nuceni odejít ze svých angažmá, odcházeli do menších krajských divadel, mimo centrum pozornosti. Mnozí režiséři se snažili uchovat si alespoň zbytky svobodného tvůrčího umění a díky tomu vznikl další z fenoménů české kultury: autorská divadla a studiové scény. Jejich suverenitě však učinil zadost zákon z roku 1978, kdy musely všechny menší scény pod patronaci, a tedy pod přímý dohled, velkých kamenných divadel. Samostatnou kapitolou je vznik tzv. bytových divadel. Zakázaní tvůrci byli nuceni hledat náhradní prostory pro své inscenace. Prvním takovýmto pokusem byla Havlova Ţebrácká opera, hraná pro přátele v hostinci v Horních Počernicích. Následovaly další, setkání však vyvolávala pozornost Státní bezpečnosti a často končila hromadným zatýkáním. Nejznámější osobou spjatou s bytovým divadlem zůstává herečka Vlasta Chramostová. V druhé polovině 80. let povoloval politický tlak nejen na společnost, ale také na divadla. Reformní atmosféra mezi umělci se prostřednictvím dramatizací šířila i mezi publikum. K velkému uvolnění cenzury došlo již v průběhu roku 1989, na repertoáru se objevily hry přísně zakázaných autorů. Na závěr nutno dodat, že se divadelníci velmi aktivně podíleli na dění 17. listopadu a z jejich iniciativy bylo založeno Občanské fórum.8 Politická situace v zemi silně ovlivňovala kulturní dění. Přesto vznikla díla, jak na poli literárním, tak i divadelním, která byla velmi výjimečná. Do takových počinů 8

Srov. JANOUŠEK, Pavel a kol. Dějiny české literatury 1945 -1989 -4.sv., 1. vyd., Praha : Academia, 2007-2008, s. 89-105.

11

české divadelní kultury lze jistě zařadit i vznik tzv. „vaňkovek“, tedy her, v nichž je hlavní postavou Ferdinand Vaněk. Jeho ústy byla publiku předkládána problematika disentu a ukazována absurdnost doby. Ve své diplomové práci se budu věnovat celkové analýze a interpretaci těchto děl a zaměřím se na rozdíly, které poukazují na osobnosti jejich tvůrců.

12

2. Václav Havel Václav Havel se narodil 6. října 1936 v Praze. Jako syn významného pražského podnikatele nemohl v 50. letech studovat humanitní obory, pro které platila přísnější kádrová pravidla. Proto se vyučil chemickým laborantem a při zaměstnání vystudoval střední školu. Maturitu na gymnáziu ve Štěpánské ulici v Praze složil roku 1954. V letech 1955-1957 studoval na ekonomické fakultě Vysokého učení technického v Praze obor Ekonomika dopravy. Studium však nedokončil a nastoupil základní vojenskou službu, kde založil útvarový divadelní soubor, ve kterém se hrála jeho první autorská dramata. Po návratu z vojny začal díky Janu Werichovi od roku 1959 pracovat jako jevištní technik v pražském Divadle ABC. V roce 1960 přešel do Divadla Na zábradlí, kde se z osvětlovače přes jevištního technika a tajemníka vypracoval až na pozici dramaturga a asistenta režie. Velkou školou mu byla také spolupráce s Alfrédem Radokem v Městských divadlech pražských. Jeho angažmá v Divadle Na zábradlí ukončil až rok 1968. Během působení v tomto divadle vystudoval dramaturgii na DAMU a roku 1964 se oženil s Olgou Šplíchalovou.

Vlastní literární činnost zahájil Václav Havel velmi brzy. Uveřejňoval studie a články v různých literárních a divadelních periodikách, například v Květnu, Tváři a Sešitech. Od roku 1965 byl na pozvání Jana Lopatky členem redakční rady literárního měsíčníku Svazu spisovatelů Tvář. Na 4. sjezdu Československých spisovatelů v roce 1967 Havel vystoupil s projevem, který kritizoval vládu jedné strany a potlačování svobodných prvků kultury. Vystupoval také proti dění ve Svazu spisovatelů. Za své názory byl společně s Ivanem Klímou, Ludvíkem Vaculíkem a Pavlem Kohoutem vyškrtnut z kandidátky vedení Svazu. Zanedlouho se stal předsedou Kruhu nezávislých spisovatelů, a to až do jeho zrušení v roce 1969. Během „praţského jara“ se Václav Havel stal důležitou osobností liberálního protikomunistického proudu. Vstoupil do Klubu angaţovaných nestraníků, zapojil se do kampaně za obnovení Československé sociální demokracie a v březnu 1968 se připojil k 13

otevřenému dopisu sto padesáti spisovatelů a kulturních pracovníků adresované komunistické straně. Zde se vyslovili pro zásadní změnu politického systému a zavedení pluralitní demokracie. Za svou činnost byl v roce 1968 donucen odejít z Divadla Na zábradlí. K výročí obsazení Československa 21. srpna 1969 vyšla z kruhu Havlových přátel petice Deset bodů, adresovaná oficiálním institucím jako protest proti oficiálnímu politickému kursu. Autorům petice přineslo její zveřejnění obvinění z podvracení republiky.9 Po zákazu působení v Divadle Na zábradlí pracoval Havel převážně v dělnických profesích. Psal do samizdatových tiskovin, pořádal setkání disidentů, psal divadelní hry, které se však hrály převážně pouze v zahraničí. Většina spisovatelů nemohla v té době vydávat svá díla, proto s Olgou založil v roce 1975 Edici Expedice jako

doplněk

Vaculíkově

Petlici.

V 70.

letech

byl

Václav

Havel

jedním

z nejdůležitějších organizátorů zakázaného kulturního proudu. V roce 1972 žádal v petici propuštění politických vězňů a v roce 1975 zaslal otevřený dopis Gustavu Husákovi, ve kterém popisoval bezútěšný stav československé společnosti. Vykonstruovaný soud s členy skupiny The Plastic People of the Universe v roce 1977 byl přímým podnětem k sepsání Charty 77. Mezi hlavní tvůrce patřili společně s Václavem Havlem ještě Jan Patočka a Jiří Hájek. K roku 1977 se také váže Havlova první pětiměsíční zkušenost s komunistickým kriminálem a zvýšená mediální kampaň proti jeho osobě. Po svém propuštění v dubnu 1978 se Havel stal jedním ze zakladatelů Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných. Za svou činnost byla řada členů VONS stíhána, nejznámější je soudní proces s šesti členy v roce 1979, mezi nimiž byl Václav Havel a Jiří Dientsbier. Havel byl odsouzen v říjnu 1979 na čtyři a půl roku vězení. V červnu 1989 se Havel podílel na sepsání nové petice Několik vět, kde žádali propuštění politických vězňů a zahájení debaty o vývoji v Československu.10 17. listopadu 1989 se původně nenásilná demonstrace v Praze na Národní třídě změnila v krvavé střetnutí především studentů se státní bezpečností. Tento akt stranické agrese odstartoval rychlé změny, které ukončily éru komunismu v Československu. Již den poté Václav Havel se skupinou studentů a umělců založil v Realistickém divadle 9 Srov. KRISEOVÁ, Eda. Václav Havel. 1.vyd., Brno : Atlantis, 1991, s. 19- 65 10 Srov. tamtéž. s. 65-108.

14

Občanské fórum, v jehož čele zahájil jednání o politických změnách. Po abdikaci prezidenta Gustava Husáka byl 29. 12. 1989 zvolen Federálním shromážděním do funkce prezidenta Československé socialistické republiky. S přestávkami vykonával Václav Havel svůj prezidentský úřad v letech 1989 až 2003. Během tohoto období posiloval obraz demokraticky smýšlejícího člověka, který prosazuje zejména morálku a humanitu. Ani po skončení prezidentského mandátu neodešel Václav Havel z veřejného života. Mezi jeho činnosti patří například za osvobození Tibetu, či činnost Fóra 2000, organizace pořádající setkání význačných světových osobností. Je držitelem mnoha literárních ocenění, jak u nás tak v zahraničí. Za svou neúnavnou práci pro demokracii a humanitu byl Václav Havel několikrát navržen na Nobelovu cenu míru.11

2.1. Havlovo drama Václav Havel je autor velkého žánrového rozsahu. Do jeho repertoáru patří úvahy, eseje, reportáže, básně, ale především dramata. Abychom mohli lépe proniknout do Havlova tvůrčího světa, musíme se nejprve seznámit s vývojem jeho dramatické činnosti, k čemuž nám poslouží průřez jeho divadelní tvorbou. Havlovu dráhu autora her předznamenaly divadelní recenze psané především do časopisu Květen. První samostatné dramatické pokusy spadají do 50. let. V roce 1959 napsal drama Rodinný večer. Společně s Ivanem Vyskočilem vytvořili hru Autostop (1961) a s Milošem Macourkem Nejlepší rocky paní Hermanové (1962). V této době publikoval také své teoretické úvahy o divadle. Výrazného úspěchu dosáhla jeho první samostatná hra z roku 1963 Zahradní slavnost. V roce 1965 následuje Vyrozumění a o tři roky později Ztíţená moţnost soustředění. V přelomovém roce 1968 vznikly také dvě

11 Srov. KRISEOVÁ, Eda. Václav Havel. 1.vyd., Brno : Atlantis, 1991, s. 140-158. Srov. KEANE, John. Václav Havel . Politická tragédie v šesti dějstvích. 1.vyd., Praha : Volvox Globator, 1999, s. 259-370. Srov. www.vize.cz Srov. www.hrad.cz

15

hry, které nebyly určeny divadelnímu publiku. Pro rozhlas napsal Václav Havel Anděla stráţného a pro televizi hru Motýl na anténě. V 70. letech byl Václav Havel na tzv. seznamu zakázaných autorů. Jeho díla proto vycházela v samizdatových edicích nebo u zahraničních vydavatelů, například u manželů Škvoreckých v torontském Sixty-Eight Publishers. První hrou byli Spiklenci z roku 1970. S postupem doby se o ní však sám autor vyjadřoval jako o hře nedodělané, spletité a nejméně atraktivní, o čemž svědčil i padesátistránkový komentář k tomuto dílu, kde rozebral a vyložil všechny složité děje.12 V roce 1972 napsal drama Ţebrácká opera. K zvláštnostem této hry patří i okolnosti jejího divadelního provedení. K ochotnickému představení Ţebrácké opery Divadlem Na tahu v režii Andreje Kroba13 došlo v listopadu 1975 v Horních Počernicích. Hrála se zakázaná hra zakázaného autora, což se stalo vítanou záminkou pro rozsáhlý policejní zásah proti disentu.14 Svým vznikem do 70. let patří dramata Audienci (1975), Vernisáţ (1975), Horský hotel (1976) a Protest (1978). Mezi vrcholná Havlova díla patří jistě ta, která vznikla v 80. letech. Prvním byla Chyba z roku 1983 a následovalo velmi autorsky osobité Largo desolato (1984). V roce 1985 napsal Pokoušení a o dva roky později drama Asanace (1987). Posledním dramatem před sametovou revolucí bylo Zítra to spustíme z roku 1988. Jediné představení hry v té době zinscenovalo brněnské Divadlo Na provázku v pásmu Rozrazil. V době, kdy Václav Havel vykonával funkci prezidenta republiky, nakrátko přerušil svou dramatickou tvorbu. Navrátil se k ní v roce 2007 svým dílem Odcházení.

12 Srov. HAVEL, Václav. Eseje a jiné texty z let 1970-1980. Dálkový výslech. Spisy /4. 1.vyd., Praha : Torst, 1999, s. 7-60. 13 Andrej Krob (1938) - divadelní scenárista a režisér, od roku 1963 působil jako jevištní technik v Divadle Na zábradlí. V roce 1975 založil Divadlo Na tahu, kde se specializoval na režii her Václava Havla. Patřil k prvním signatářům Charty 77. Po zákazu činnosti pracoval jako montér těsnění oken. Po revoluci 1989 obnovil činnost Divadla Na tahu, pracoval dále jako režisér i pro jiná divadla a natočil několik televizních dokumentů o českém disentu. 14 Srov. GALÍK, Josef a kol. Panorama české literatury. 1.oprav. a redig. vyd., Olomouc : Rubico, s.r.o., 1994, s. 380-381, 472-473. Srov. Slovník českých spisovatelů od roku 1945 I. díl. ved. red. JANOUŠEK, Pavel.1.vyd, Praha : Brána, spol. s.r.o., 1995, s. 237-239 . Srov. ŠTĚRBOVÁ, Alena. Modelové hry Václava Havla. 1.vyd., Olomouc: Univerzita Palackého, 2002, s. 11-48, 59-84.

16

Většina Havlových her v sobě nese silnou intelektuální inspiraci a pevnou strukturu. Havlovy politické a filozofické postoje se promítají do charakterů jeho postav. Hlavní hrdinové se nevyvíjejí, ale zosobňují konkrétní vyhraněné typy, jejichž rysy se deformují až do absurdity. Hry tedy důmyslně karikují společnost a jako prostředek jim k tomu slouží také deformace lidské řeči. Řeč pro Havla ztrácí komunikativní funkci a slouží k parodii nejen jazyka jako takového, ale hlavně k parodii totalitního způsobu mluvy a užívání slov.

2.1.1. Havlův Ferdinand Vaněk Na počátku 70. let vedla politická situace k tabuizaci některých ožehavých společenských témat a k vyloučení významných divadelních osobností z předchozího období z veřejného života. Tyto osobnosti ztratily kontakt s českými jevišti a byly tak při zveřejňování svých prací odkázány na samizdatové či zahraniční publikace a dramatizace. Výjimečně se podařilo zinscenovat hru zakázaného autora na domácí půdě, vždy však za cenu velkého rizika. Je zřejmé, že mnoho těchto lidí si jako základní téma ve svých dílech vybralo kritiku absurdních normalizačních poměrů. Příznačným rysem této disidentské produkce bylo zřetelné použití autobiografických prvků, které přidávaly na autentičnosti dramatu. V této nelehké době trpěl Václav Havel podle svých vlastních slov tvůrčí krizí. V roce 1970 sice vytvořil hru Spiklenci, kterou však sám přirovnával k pečínce, kterou pekl tak dlouho, až ji vysušil.15 Nová inspirace přišla až v roce 1974, kdy se Havel pustil do nového tematického okruhu, a sice do problematiky disentu. Jako čelní představitel tohoto „proudu“ mohl podávat nezkreslený obraz života zapovězeného autora. Byl tak schopný popsat střety s oficiální mocí a boj proti absurdnímu režimu. Z tohoto tematického zdroje povstala postava Ferdinanda Vaňka v jednoaktovkách Audience (1975), Vernisáţ (1975) a Protest (1978).16

15 Srov. HAVEL, Václav. Eseje a jiné texty z let 1970-1980. Dálkový výslech. Spisy /4. 1.vyd., Praha : Torst, 1999, s. 7-60. 16 Srov. JANOUŠEK, Pavel a kol. Dějiny české literatury 1945 -1989 -4.sv., 1. vyd., Praha : Academia, 2007-2008, s. 551-560.

17

2.1.1.1. Vaňkova audience „Vaňkovsky“ laděná postava se poprvé objevila již v Havlově rozhlasové hře Anděl stráţný z roku 1968. Šlo o dvacetiminutový pořad v režii Josefa Melče, v němž můžeme spatřit zárodky charakteru hlavního hrdiny Vaváka, a to nejen ve jméně, ale zejména v absurdní situaci, kdy mladého spisovatele terorizuje obhroublý policajt, jenž ho podle jeho vlastních slov vlastně chrání před ním samotným. Za první opravdovou „vaňkovku“ je však považována Audience z roku 1975, označovaná například Alenou Štěrbovou též za nejúspěšnější a umělecky nejpropracovanější. Ve stejném roce, kdy byla napsána, vyšla v samizdatové edici Petlice a v roce 1977 ji vydalo torontské vydavatelství. O dramatizaci se zasloužilo amatérské Divadlo Na tahu roku 1976, o světovou premiéru se postaral vídeňský Burgtheater v říjnu téhož roku. O své hře Havel řekl, že byla sepsána hlavně pro pobavení přátel při soukromých čteních a neměl s ní vyšší ambice.17 Chtěl se podělit o své zkušenosti z práce dělníka v pivovaru, kterou musel v té době vykonávat. Po propuštění z Divadla Na zábradlí byl totiž nezaměstnaný, což bylo trestné. Člověk bez prokazatelného příjmu riskoval vězení. Svou situaci tedy řešil zaměstnáním jako pomocný dělník v pivovaře, kde „válel“ sudy piva značky Krakonoš. Své zkušenosti sepsal rychle během několika málo dní a jedná se vlastně o první Havlovu autobiografickou hru. Poprvé se zde seznamujeme s postavou propuštěného zakázaného dramatika Vaňka. Jméno Ferdinand mu přiřkl až německý překlad, avšak zůstalo mu. Pracuje jako pomocná síla v pivovaru a divák se s ním setkává v okamžiku, kdy absolvuje rozhovor se Sládkem. Celá hra je tak dialogem mezi dramatikem a jeho nadřízeným. Vaněk je charakterizován jako rozpačitý, jemný, slušný člověk. Oproti němu stojí Sládek, osoba groteskní, jednoduchá, s opileckými sklony. Představuje prototyp

17 Srov. HAVEL, Václav. Eseje a jiné texty z let 1970-1980. Dálkový výslech. Spisy /4. 1.vyd., Praha : Torst, 1999, s. 577.

18

člověka, který se plně adaptoval na poměry doby. Ve svém komentáři k aktovkám Havel udal, že si postavu Sládka vymyslel, přiznává však, že jej inspirovaly živoucí osoby, zdaleka ne jen z pivovaru.18 Sládek se pomocí „dobrosrdečného“ rozhovoru a citového vydírání snaží zatáhnout Vaňka do „hry“. Je totiž pověřen, aby na něj sháněl informace a psal udání. Není toho však schopen, žádá proto samotného Vaňka, „inteligenta s politickým přehledem, který má školy“, aby psal ta udání on sám. Navrhuje mu dohodu. Bude nad ním držet ochranitelskou ruku a Vaněk sám se bude mít jak „prase v žitě“ Ten však odmítá, nemůže udávat sám sebe. Sládek se na spisovatele rozčílí a vyčítá mu sobectví, neboť princip je mu milejší, než člověk! „Ale takoví jsou přeci inteligenti, zašpinit se nechtějí, i kdyţ jsou dole, jsou vlastně nahoře.“19 Tento bizardní moment se stal z celé hry nejznámějším.20 „Vaněk: Já jsem opravdu velmi vděčen za vše, co jste pro mě udělal – váţím si toho, protoţe sám vím nejlíp, jak je takový postoj dnes vzácný – vytrhl jste mi tak říkajíc trn z paty, protoţe já váţně nevím, co bych si bez vaší pomoci počal – to místo ve skladu by pro mne znamenalo větší úlevu, neţ si moţná myslíte – jenomţe já – nezlobte se – já přece nemůţu donášet sám na sebe – … Sládek: Hm. Tak nemůţeš! Ty teda nemůţeš. To je výborný! Teď ses teda vybarvil! Teď ses teda ukázal!… A co já? Mě v tom necháš, viď? Na mě se vykašleš! Já můţu bejt svině! Já se v tom bahně můţu patlat, na mně nezáleţí, já jsem jen obyčejnej pivovarskej trouba – ale pán, ten se podílet nemůţe!“21 Václav Havel do Audience věnované památce Alfréda Radoka opět zařadil své centrální téma degenerace jazyka v mezilidské komunikaci, které zapříčiňuje i krizi vztahů. Disident i Sládek by si rádi rozuměli, hledají společné téma, avšak rozdíl mezi jemným intelektuálem s principy čestného a zásadového života a přizpůsobivým opilcem jsou příliš výrazné. Pro Sládka je například naprosto nepochopitelné, proč by

18 Srov. HAVEL, Václav. Občan Vaněk. 1.vyd., Praha : Levné knihy, a.s., 2009, s. 2-4. 19 Srov. HAVEL, Václav. Audience in V hlavní roli Ferdinand Vaněk. 1.vyd., ACADEMIA : Praha, 2002, s.34. 20 Srov. JANOUŠEK, Pavel a kol. Dějiny české literatury 1945 -1989 -4.sv., 1. vyd., Praha : Academia, 2007-2008, s. 561. Srov. ŠTĚRBOVÁ, Alena. Modelové hry Václava Havla. 1.vyd., Olomouc: Univerzita Palackého, 2002, s. 49-54. 21 HAVEL, Václav. Audience in V hlavní roli Ferdinand Vaněk. 1.vyd., ACADEMIA : Praha, 2002, s. 33-34.

19

chtěl Vaněk dobrovolně dělat něco, co by mu mohlo uškodit, třeba se stýkat s režimem „zakázaným“ spisovatelem Kohoutem. V případě Sládka se však nejedná o naprostého hlupáka, jen o člověka, který chce především pohodlně přežít. Podle názoru Aleny Štěrbové Havel v této hře, na rozdíl od předešlých, k zdůraznění absurdity nepoužívá typických frází. V dramatu se však schematicky opakují stejná zvolání a otázky, které také přispívají k modelové kompozici. Protikladně působí srovnání jazyka dramatika a Sládka. Vaněk používá čistou spisovnou mluvu, přechodníky. Jeho nadřízený užívá drsnější vyjadřování, zdánlivě nelogické žvásty způsobené stupňovanou opilostí. Z počátku také Sládek Vaňkovi vyká, vyvolává zdání, že chápe spisovatelovu složitou situaci. Čím je však zaměstnavatel opilejší, tím se zdvořilost, úcta a tedy i vykání více vytrácí. Z hlediska řeči by se dalo říct, že velkou část hry tvoří krátké prázdné promluvy v dialogu. Repliky o ničem. I v tom je ta absurdita.22 „Sládek: Ty, Ferdinande – Vaněk: Ano? Sládek: Kdybys věděl, jak mě to všechno sere! Vaněk: Chápu to – Sládek: Prdlajs chápeš! Ty si jen říkáš: je blbej – ať se vykecá – Vaněk: To si neříkám – Sládek: Proč nepiješ? Vaněk: Já piju – Sládek: Byl jsi na svačině? Vaněk: Ještě ne – Sládek: Vykašli se na svačinu – Vaněk: Já stejně nemám hlad – Sládek: Snad jsem blbej, ale jsem férovej – Vaněk:To jste – Sládek: Chtěl jsem s tebou mluvit – Vaněk: Já vím – Sládek: Lidi jsou velký svině! Velký! Proč nepiješ? Vaněk: Já piju – Sládek: Byl jsi na svačině? 22 Srov. ŠTĚRBOVÁ, Alena. Modelové hry Václava Havla. 1.vyd., Olomouc: Univerzita Palackého, 2002, s. 49-54.

20

…“ 23 Autobiografických rysů v díle je hned několik. Stejně jako Havel je i Vaněk zakázaný autor divadelních her pracující z nouze pivovaru. I on je pronásledovaný policií a sledován blízkými osobami, které na něj podávají hlášení. Sládek charakterizuje Vaňka jako tichého, slušného člověka a podobně mluví o Havlovi jeho přátelé. Do hry jsou zakomponování i někteří Havlovi blízcí, například herečka Jiřina Bohdalová, kterou by Sládek rád poznal osobně a žádá Vaňka, aby ji přivedl na návštěvu, za což by mu mohl dohodit klidné místo ve skladu. Dalším je spisovatel Pavel Kohout, který je překřtěn na Holuba. Před přátelstvím s Kohoutem Sládek Vaňka varuje, neboť: „…ten Kohout vás přece, hergot, nezaměstná, kdyţ vás tu neudrţím…“24 V Audienci je silně uplatněn Havlův princip kruhovitosti. Po chvilkovém opileckém spánku se Sládek probouzí, znovu Vaňka vítá a stejně jako na počátku hry se ho ptá: „Tak co? Jak to jde?“25 Hra se vrací na začátek a absurdní situace se rozbíhá znovu. Díky tomu může mít hra dvojí významové zakončení. V tom prvním se Sládkovi nepodaří přesvědčit Vaňka, aby donášel sám na sebe. V druhém, absurdnějším, závěru si Sládek po probuzení z opileckého spánku nepamatuje, co se událo a celý rozhovor běží nanovo. Třeba se mu tentokrát podaří Vaňka přemluvit k „pomoci“. Při tomto konci dramatu, během kterého Sládek neustále nabádá Vaňka k pití piva a konstatuje, že všechno je to na hovno, je to právě Vaněk, který na konci sám plnými doušky vypije pivo a celé drama touto větou ukončí. Jedná se o dokonalý obrat. Mělo by v tom být snad určité varování. Není možné, aby člověk vydržel být čistým a morálním v úplně zkaženém světě plném neustálého ponižování lidské důstojnosti.26 K popularitě Havlovy Audience mezi diváky přispěla také slavná neoficiální rozhlasová adaptace z roku 1976, která téhož roku vyšla v zahraničí. V režii Luboše Pistoria se role Vaňka zhostil sám Václav Havel a role Sládka Pavel Landovský. 23 HAVEL, Václav. Audience in V hlavní roli Ferdinand Vaněk. 1.vyd., ACADEMIA : Praha, 2002, s. 29-30. 24 HAVEL, Václav. Audience in V hlavní roli Ferdinand Vaněk. 1.vyd., ACADEMIA : Praha, 2002, s. 19. 25 Tamtéž. s. 36. 26 Srov. ŠTĚRBOVÁ, Alena. Modelové hry Václava Havla. 1.vyd., Olomouc: Univerzita Palackého, 2002, s. 49-54.

21

Nahrávku vydalo exilové nakladatelství Šafrán 78 a byla opakovaně vysílána Rádiem Svobodná Evropa a Hlasem Ameriky.27

1.1.1.2. Vernisáž pro Vaňka Jak už bylo řečeno, Václav Havel napsal Audienci pouze pro své přátelé k veřejnému čtení na Hrádečku. O to víc jej překvapil a potěšil její úspěch. „Těšilo mě to ovšem hlavně proto, ţe se zřejmě stalo to, co si myslím, ţe se u kaţdého umění vlastně děje či má dít: totiţ ţe dílo jaksi přesahuje svého autora, ţe je tak říkajíc „chytřejší neţ on“ – a ţe prostřednictvím autora… se prodírá na povrch a projevuje nějaká hlubší pravda o jeho době.“28 Na základě zkušenosti s Audiencí vznikla v témže roce druhá jednoaktovka s názvem Vernisáţ. Ještě v roce 1975 vyšla hra v samizdatu a společně s Audiencí o dva roky později v Torontu. V září 1976 se uskutečnila její divadelní premiéra opět ve vídeňském Burgtheatru. Hlavním hrdinou je Bedřich Vaněk, který přichází na návštěvu ke svým přátelům do nového snobského bytu. Opět pracuje v pivovaru. Jako ve všech „vaňkovkách“, ani zde není hlavní hrdina hybatelem dějů, spíše pasivně odpovídá manželskému páru Věře a Michalovi. Ti chápou zařizování svého bytu, „kvartýru s ksichtem“, jako tvorbu s vyšším smyslem a svůj život jako vzor pro všechny lidi okolo. Vnímají sami sebe jako ideální pár, avšak jen do okamžiku, kdy se Bedřich nadále odmítne zúčastňovat jejich představení a rozhodne se z bytu odejít. V tu chvíli se ukazuje, že nákladné vybavení nábytkem z ciziny, drahé pokrmy a nápoje, zahraniční desky, všechno je jen vytvořeno na efekt pro hosta. Zoufalství „herců“, kteří ztrácejí svého diváka, dostupuje vrcholu, když Bedřichovi dokonce nabídnou ukázku svých sexuálních praktik. Jejich povrchní

27 Srov. JANOUŠEK, Pavel a kol. Dějiny české literatury 1945 -1989 -4.sv., 1. vyd., Praha : Academia, 2007-2008, s. 562. 28 HAVEL, Václav. Eseje a jiné texty z let 1970-1980. Dálkový výslech. Spisy /4. 1.vyd., Praha : Torst, 1999, s. 578.

22

materiální způsob života není totiž ničím, pokud jej nemohou nikomu ukázat a není nikdo, kdo by jej obdivoval. Jejich ryze konzumní život je vlastně jen zástěrkou pro pocity cizosti, osamění a sebelítosti. Na závěr Bedřich podlehne slzám a zoufalství, zůstává v bytě u přátel a představení pokračuje.29 „ Věra: Proč myslíš, ţe jsem se oblékala, malovala, česala, voněla? Michal: Nač myslíš, ţe jsme ten byt vlastně zařizovali? Pro koho myslíš, ţe to všechno děláme? Pro sebe? (Bedřich je uţ u dveří) Bedřich: Nezlobte se, ale já fakt jdu – Věra: (vzrušeně) Bedřichu! Přece nás tady nenecháš! To nám přece neuděláš! Nemůţeš nás přece opustit, chtěli jsme ti toho ještě tolik říct! Co si tu bez tebe počneme! Copak to nechápeš? Zůstaň! Prosím tě, zůstaň tu s námi!“30 V osobách Michala a Věry se divák může setkat s typickými představiteli určité společenské vrstvy v normalizačním Československu. Prosperují a proplouvají životem. Přezíravě hledí na ty, kteří se s režimem nedokázali sžít. Bedřich, zjevně toužící co nejrychleji odejít z vyumělkované „vernisáže“, je perzekvovaný intelektuál, který nesmí pracovat ve svém oboru, navíc není podle „vzorných“ manželů šťastný ani v soukromí. Útočí na Bedřichovu oblast nejosobnější. Děti nemá a jeho žena se o něj nestará. Věra s Michalem ani nevedou dialog, spíš hosta zahlcují vzájemným ujišťováním o luxusu, ve kterém žijí, a o vlastním štěstí. Často Bedřicha svými poznámkami urážejí. Vrcholem nevkusu a pokrytectví je Věřino vyčítání, že se zaplétá s komunisty. „Michal: Ţivot je tvrdý a svět je rozdělený, všichni nás odepsali a nikdo nám nepomůţe, náš úděl je zlý a bude stále horší – a ty to přece nezměníš! Nač jít tedy hlavou proti zdi a nabíhat na bodáky? Věra: Nechápu, jak ses mohl zaplést s těmi komunisty – Bedřich: S jakými komunisty? Věra: No ten Kohout a takoví – co ty máš, prosím tě, s nimi společného! Nebuď bambula, vykašli se na ně a jdi si svou vlastní cestou… Vţdyť se podívej na nás – mohl bys být stejně šťastný jako my –“31

29 Srov. JANOUŠEK, Pavel a kol. Dějiny české literatury 1945 -1989 -4.sv., 1. vyd., Praha : Academia, 2007-2008, s. 561. Srov. ŠTĚRBOVÁ, Alena. Modelové hry Václava Havla. 1.vyd., Olomouc: Univerzita Palackého, 2002, s. 55. 30 HAVEL, Václav. Vernisáţ in V hlavní roli Ferdinand Vaněk. 1.vyd., ACADEMIA : Praha, 2002, s. 63. 31 Tamtéž. s. 60.

23

Jako všechny Havlovy jednoaktovky, i Vernisáţ ukazuje společnost, které podléhá rituálům, jež ji vlastně oslabují. V tomto případě jde o rituály manželského života, podle kterých lze jedině správně žít a běda tomu, kdo je nevyznává. Také zde se objevuje téma rozpadu řeči. Vznešená slova o kultuře a morálce ztrácejí na svém lesku, když je vyslovuje Michal, typická nemyslící loutka režimu. Podle Aleny Štěrbové dokázal Havel v hrách Audience a Vernisáţ opustit modelové drama a vytvořil apelativní divadlo a později se dokonce o těchto dramatech hovoří jako o moderních moralitách. Přestože jsou mezi prvními „vaňkovkami“ rozdíly, spojuje je pohled na vztahy mezi Vaňkem a těmi, kteří komunismu „podlehli“. Milan Uhde se ve svém komentáři k Vernisáţi ptá, jak je možné přátelství mezi disidentem a konzumní manželskou dvojicí. Proč Vaněk z návštěvy jednoduše neodejde, je-li stále jen napadán a zesměšňován. Je to snad proto, že je ve vztazích k lidem nevyhraněný?32 Pravdou je, že Vernisáţ skutečně působí na diváky jako výzva. V této hře Havel naléhavě doporučuje obrnit se proti odcizení vlastnímu správnému životnímu stylu. Bedřich Vaněk je svým způsobem šťastný a spokojený člověk, neboť je svobodný od materiálního mamonu bez duchovní hodnoty, který pohltil jeho přátele.33

1.1.1.3. Protestující Vaněk V roce 1978 napsal Václav Havel třetí hru takzvané vaňkovské trilogie s názvem Protest. Podle vlastních slov ji stvořil po domluvě s Pavlem Kohoutem jako reakci na Kohoutovu hru Atest.34 O rok později vyšla v samizdatových edicích Expedice a Popelnice, oficiálního vydání se však dočkala až v souboru Hry z roku 1992. Stejně

32 UHDE, Milan. Návštěvy a navštívení Václava Havla in O Divadle: sborník. Praha : Lidové noviny, 1990, s. 240. 33 Srov. ŠTĚRBOVÁ, Alena. Modelové hry Václava Havla. 1.vyd., Olomouc: Univerzita Palackého, 2002, s. 55. 34 Srov. HAVEL, Václav. Eseje a jiné texty z let 1970-1980. Dálkový výslech. Spisy /4. 1.vyd., Praha : Torst, 1999, s. 578.

24

jako u předchozích jednoaktovek se premiéra Protestu konala ve vídeňském Burgtheatru v listopadu 1979. Podobně jako předcházející Vernisáţ je i Protest hrou „o návštěvě“. Jde o dialog dvou mužů, oficiálního spisovatele Staňka a disidenta Vaňka. Ve své podstatě by to mohl být reálný rozhovor, který sám Havel někdy vedl. Staněk, nyní normalizační scénárista, se na disidenta obrací s prosbou, aby zorganizoval petici za osvobození uvězněného zpěváka Javůrka, se kterým je Staňkova dcera Anči těhotná. Když se však ukáže, že Vaněk již s peticí začal a žádá Staňka, aby se také podepsal, začne se spisovatel vykrucovat. Je totiž svázán strachem, co by s ním bylo, kdyby se o podpisu nelegální petice dozvěděly oficiální kruhy. V jeho nitru se proti sobě staví dvě polohy, ta morální, která chce zachránit neoprávněně uvězněného milého své dcery, a ta, která je spokojena se svým prominentním, i když nesvobodným, životem. Jedním z prázdných gest, kterých je v Protestu nepočítaně, je i nabídka financí na pomoc rodinám uvězněných disidentů.35 „ Staněk: To se tedy povedlo! Vaněk: Co se povedlo? Staněk: Copak vy necítíte tu absurditu? Já vás pozvu proto, abych vás poţádal, abyste něco napsal v Javůrkově věci – vy mi ukáţete uţ hotový text, nota bene s padesáti podpisy – já nevěřím svým očím a uším – mám z toho radost jako dítě – trápím se otázkou, jak to zařídit – aby Vám to nepřekazili – a přitom mě vůbec nenapadne jediná přirozená věc, která mě má napadnout, totiţ, ţe bych to měl rychle taky podepsat! No řekněte, není to absurdní! … Staněk: Vţdyť to je, Ferdinande, přímo děsivé svědectví o situaci, do níţ nás dostali…. My jsme tu prostě od toho, abychom drţeli hubu a měli za to relativní klid – a vy jste tu od toho, abyste mluvili za nás a sklízeli za to kopance na zemi a slávu na nebesích! Chápete tu zvrácenost?“36

35 Srov. JANOUŠEK, Pavel a kol. Dějiny české literatury 1945 -1989 -4.sv., 1. vyd., Praha : Academia, 2007-2008, s. 561. Srov. ŠTĚRBOVÁ, Alena. Modelové hry Václava Havla. 1.vyd., Olomouc: Univerzita Palackého, 2002, s. 56. 36 HAVEL, Václav. Protest in V hlavní roli Ferdinand Vaněk. 1.vyd., ACADEMIA : Praha, 2002, s. 159.

25

Předchozí jednoaktovky byly charakteristické krátkými úsečnými dialogy. V Protestu dochází ke změně. Jádrem jsou dlouhé Staňkovy promluvy, obhajoby jeho činů a výmluvy, proč se nemůže petiční akce zúčastnit. V těchto replikách ospravedlňuje sám sebe. V záplavě slov se snaží ukrýt svoji zbabělost. Aby se spisovatel zbavil zcela pocitu viny, na závěr hry dokonce obviňuje Vaňka z udavačství. „ Vaněk: Řekl jsem přece, ţe vaše důvody respektuj – Staněk: Já nejsem blbec, Vaňku – Vaněk: Já vím – Staněk: A vím proto přesně, co se za tím vaším respektem skrývá – Vaněk: Co? Staněk: Pocit mravní převahy – Vaněk: To není pravda – Staněk: Jenomţe já opravdu nevím, jestli vy – zrovna vy – máte právo na takovou pýchu – Vaněk: Jak to myslíte? … Staněk: Pokud vím, tak jste v tom vězení mluvil víc, neţ jste musel - “37 V Protestu najdeme také mnoho odkazů na Havlovy přátele. Když se Vaňka spisovatel ptá, zda již petici podepsal Pavel, můžeme v tom spatřovat vzpomínku na Pavla Kohouta. Staněk také Vaňka varuje před prohýřenými nocemi ve společnosti Pavla Landovského. Také zde Havel používá některé autobiografické rysy, vzpomíná na vězení, na vlastní zdravotní problémy. Do rozhovoru je zapojen odkaz na Audienci, zašifrovanou jako to „dílko Ferdinanda Vaňka“. Jak je pro Havla obvyklé, hra je zakončena groteskní pointou. Ve chvíli, kdy Staněk odmítne podepsat petici a obviní Vaňka ze spolupráce s režimem, čímž odkryje svůj zbabělý charakter, dozvídají se oba muži po telefonu, že byl Javůrek propuštěn. V Audienci může divák částečně soucítit s dobrosrdečným sládkem. Vaněk se na něj vlastně ani zlobit nemůže, neboť před ním stojí člověk zničení režimem. Naproti tomu situace v Protestu je jednoznačná. Proti sobě stojí dvě svědomí. Ze strany Staňka jde o hmatatelný strach, proti němuž je jeho jedinou obranou lhostejnost. Havel zde 37 HAVEL, Václav. Protest in V hlavní roli Ferdinand Vaněk. 1.vyd., ACADEMIA : Praha, 2002, s. 168.

26

přímo odsuzuje faleš, přetvářku a pokleslost, kterých se lidé dopouštějí ve strachu o svůj majetek a pohodlí. 38

1.1.2. Závěrem o Havlovu Vaňkovi Jaroslav Gillar ve svém článku o hrách Václava Havla píše, že jeho dramata neinterpretují socialistickou společnost, nýbrž socialistická společnost se tu interpretuje v konfrontaci s určitou dramatickou situací. Řečeno po havlovsku: samopohybem. Pokud se podíváme na Vaňkovky, můžeme s tímto Gillarovým tvrzením souhlasit. V těchto dramatech se nejedná o děj, ten je upozaděn, stejně tak se nejedná o výklad společenských poměrů, ve kterých lidé žili. Jde spíše o střet dvou poloh existence. Mít, nebo být. Charakteristickým rysem pro Havlovy jednoaktovky je izolace lidského jedince. Je

způsobena

měšťanskou

pseudomorálkou

plnou

pokrytectví,

neprostupným

byrokratismem, a nutností se přizpůsobit. Toto všechno se pak ponejvíc projeví v komunikaci, která se stává v lepším případě jednostrannou, většinou však ani neexistuje. Rozhovor mezi lidmi je naplněn jen frázemi o ničem ve strachu, že by je mohl někdo nepovolaný zaslechnout. Havlovy postavy se nebouří, spíše dokumentují

intelektuální propad

normalizační společnosti, která si vytvořila vlastní morální kritéria. Promyšleným tlakem na jedince se vytváří člověk lhostejný k ostatním lidem. Nejsou žádné vyšší cíle, za které by chtěli bojovat, jen běžné starosti o každodenní přežití.39

Stejně jako jiné Havlovy hry, se i „vaňkovky“ těšily velké oblibě zahraničních diváků. Jejich popularitu ještě umocňovala situace v Československu a jít na „Havlovu hru“ bylo mnohdy symbolickým výrazem protestu proti komunismu, zvláště v zemích reálného socialismu. Andrzej Jagodziński tuto situaci popisoval ve své stati o znovuobjevení Havlových dramat v polských divadlech: 38 Srov. ŠTĚRBOVÁ, Alena. Modelové hry Václava Havla. 1.vyd., Olomouc: Univerzita Palackého, 2002, s. 56. 39 Srov. GILLAR, Jaroslav. Václav Havel – uvězněný dramatik in Magazín. roč.9.,1980/č.1., s. 10-15.

27

„Přípravy k premiéře Havlových aktovek probíhaly téměř konspirativně: ve městě nebylo vidět ţádné plakáty, vstupenky se prodávaly prostřednictvím závodních rad Solidarity…. Úspěch představení spočíval v problematice Havlových her, která nám byla velice blízká: hranice moţného kompromisu, ţivotní a společenská konformita, svoboda projevu – všechno to byly uţ po řadu let společné problémy naší části Evropy.“40 V demokratickém světě svou návštěvou publikum vyjadřovalo podporu a solidaritu. Pro ty, kteří neměli zkušenosti s životem v komunismu, mohly být některé polohy v Havlových dramatech jen těžko pochopitelné. Zvláště jemný humor nebo rychlé přechody od vážného k ironickému. Nesmírně důležitý byl politicko-společenský podtext, s jehož znalostí Václav Havel kalkuloval. Pravdivé zachycení života v totalitním režimu i přesto vyvolalo kýženou odezvu.

40 JAGODZIŃSKI, Andrzej. Hry Václava Havla opět v polských divadlech in Obrys. Roč.9.,1989/č.2., s. 4.

28

3. Pavel Kohout Pavel Kohout se narodil 20. července 1928 v Praze a vyrůstal v rodině hospodářského úředníka. Během středoškolských studií na reálném gymnáziu v Dejvicích se stal členem Dismanova rozhlasového dětského souboru a spoluredigoval časopis Opona – jedem. Maturoval roku 1947 a po maturitě nastoupil na dva roky do mládežnické redakce Československého rozhlasu. Kromě působení v rádiu studoval na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy. Nejprve srovnávací literaturu, kterou nedokončil, poté estetiku a divadelní vědu. Stejně jako mnoho Kohoutových vrstevníků, i on sám vstoupil po zkušenostech s druhou světovou válkou do komunistické strany. Ještě během vysokoškolských studií pracoval jako kulturní přidělenec na velvyslanectví v Moskvě a po návratu se roku 1950 stal šéfredaktorem časopisu Dikobraz. Základní vojenskou službu vykonával v letech 1953-1955. Byl členem Armádního uměleckého souboru a redaktorem časopisu Československý voják. Po vojně nastoupil do Československé televize, kde pracoval na pozici redaktora a komentátora. Po pár měsících lukrativní zaměstnání opustil a stal se spisovatelem z povolání. V polovině 50. let začal pracovat pro divadlo. Od roku 1963 až do roku 1966 působil

jako dramaturg v Divadle na Vinohradech a spolupracoval s mnoha dalšími scénami, včetně zahraničních. V politické orientaci se přiklonil k proudu reformních komunistů a žádal změny nevyhovujících poměrů. Na sjezdu spisovatelů roku 1966 přečetl Solţenicynův dopis o socialismu s lidskou tváří, čímž se veřejně dožadoval zrušení 29

cenzury. Za svůj nesouhlas s panující kulturně-politickou orientací Svazu spisovatelů byl podroben disciplinárnímu řízení společně například s Ivanem Klímou a Ludvíkem Vaculíkem.41 Svůj obrat od ortodoxního komunisty k reformnímu hnutí popisoval takto: „ Já jsem nezměnil strany, strany změnily mne. Byl jsem vţdycky v absurdní situaci, která mi umoţňovala psát z přesvědčení. Především proto, ţe jsem dříve skutečně věřil v komunistické ideály. Po válce jsem byl dost mladý a naivní na to, abych věřil, ţe sociální revoluce je spravedlivá. Později jsem si bolestně uvědomil, ţe revoluce můţe být oprávněná, nikdy však spravedlivá."42 Koncem 60. let se Pavel Kohout stal jednou z hlavních osobností reformních tendencí. Zapojil se aktivně do "praţského jara" a roku 1968 byl zvolen předsedou KSČ v pražské pobočce SČS. Po srpnové okupaci 1968 byl za svou činnost vyloučen ze Svazu spisovatelů i z KSČ. Stejně jako mnoho jiných spisovatelů, byl i Pavel Kohout v 70. letech na takzvaném seznamu zakázaných autorů. V roce 1976 patřil k iniciátorům Charty 77, za což byl tvrdě napadán StB. Celé tažení proti jeho osobě vyvrcholilo roku 1978, kdy mu bylo povoleno vyjet s manželkou na pracovní pobyt do Rakouska, kde měl převzít Rakouskou státní cenu. Na zpáteční cestě nebyli vpuštěni zpět do republiky a státní úřady jim odebraly československé občanství. V roce 1980 získal rakouské občanství a usadil se ve Vídni. Od počátku 90. let žije Pavel Kohout střídavě ve Vídni a v Praze. Po sametové revoluci mu bylo nabídnuto, aby se zapojil do politického života, což sám odmítl, stal se však poradcem prezidenta Václava Havla v oblasti mezinárodních styků. Jeho zásluhou došlo k zlepšení česko-německých vztahů, čemuž napomáhá Pražský divadelní festival německého jazyka, který roku 1996 založil, ale pro spory s dalšími členy z něj v roce 2008 odešel. V současné době je Pavlovi Kohoutovi 82 let. Je dlouhodobě aktivní na českém kulturním nebi a autorsky je stále velmi plodný. Kromě básní, románů a dramat má na svém kontě také články, televizní scénáře pro české i zahraniční televize, překlady a 41 Srov. Slovník českých spisovatelů od roku 1945 I. díl. ved. red. JANOUŠEK, Pavel.1.vyd, Praha : Brána, spol. s.r.o., 1995, s. 393. Srov. HOZNAUER, Miloslav. Pavel Kohout. 1.vyd., Praha : Komenium, 1991, s. 5-14. 42 Cit. podle HOZNAUER, Miloslav. Pavel Kohout. 1.vyd., Praha : Komenium, 1991, s. 29.

30

tvorbu pro děti. Díky svým budovatelským začátkům je mnohými kritiky řazen mezi kontroverzní osobnosti české literatury, avšak těžko mu upřít spisovatelský talent a tvůrčí nadšení.43 „Psát, to je pro mne nejlepší způsob, jak přeţít, jak naplnit čas ţivota – coţ vzkazuji svým divákům na vysvětlenou i na omluvu.“44

2.1. Pavel Kohout dramatik Na samém počátku Kohoutovy dramatické tvorby v 50. letech stála poezie. Po překladech a úpravách starších her napsal v roce 1952 jako třiadvacetiletý své první veršované drama Dobrá píseň. V roce 1955 vytvořil hru Zářijové noci a o rok později satirické drama Chudáček, které bylo zakázáno již po první divadelní zkoušce. V roce 1957

se dočkaly premiéry dvě hry, komedie Sbohem, smutku a Taková láska. Do 60. let vstoupil didaktickou hrou Třetí sestra (1960) a následovala hra z roku 1961, Říkali mi soudruhu, která se svým osudem připojila k satirickému Chudáčkovi a byla po šesti reprízách stažena. Po zákazu hry Říkali mi soudruhu došlo v Kohoutově autorské tvorbě k přestávce, kdy se věnoval adaptacím her slavných spisovatelů. Nejprve se jednalo o dramatizaci Vernovy Cesty kolem světa za 80 dní (1961) a následovala Čapkova Válka

s mloky (1962). Zpracování cizí látky rozhodně nepatřilo k jeho okrajovým záležitostem a během let vytvářel stále nové a nové. Z dalších adaptací můžeme například připomenout: Ubohý vrah (1972) a Ruleta (1976) podle povídek L. N. Andrejeva, Amerika podle Franze Kafky (1974, společně s Ivanem Klímou), či Král Kolas Kolikátý (1975) podle Romaina Rollanda a mnoho dalších.

43 Srov. GALÍK, Josef a kol. Panorama české literatury. 1.oprav. a redig. vyd., Olomouc : Rubico, s.r.o., 1994, s. 474, 503-504 Srov. Slovník českých spisovatelů od roku 1945 I. díl. ved. red. JANOUŠEK, Pavel.1.vyd, Praha : Brána, spol. s.r.o., 1995, s. 393-396 Srov. HOZNAUER, Miloslav a kol. Česká literatura po roce 1945, 2. rozšíř. vydání, Praha : Fortuna, 1995, s. 170-176 Srov. HOZNAUER, Miloslav. Pavel Kohout. 1.vyd., Praha : Komenium, 1991, s. 6-36 44 LEDERER, Jiří, EINHORN, Erich. Tak tedy…přijďte. 1.vyd., Praha : VIDEOPRESS, 1990, s. 164.

31

Vlastní tvůrčí přestávku zakončil v roce 1963 dramatem Dvanáct, které přislíbil vytvořit „na tělo“ pro studenty AMU. O čtyři roky později sepsal hru August August, august. Drama bylo divácky velmi úspěšné, inscenace se hrála takřka ve všech evropských zemích, také v Kanadě, v Uruguay nebo Argentině. Po nástupu normalizace došlo k výrazným změnám i v divadelním světě. Na vzniklou situaci reagoval Pavel Kohout tvorbou jednoaktovek. Z velké části také proto, že situace psaní rozsáhlejších děl nepřála. Zapůsobila na něj také ztráta kontaktu s divadelní realizací svých prací.45 O své situaci řekl: „ Dramatik bez divadla připomíná Edisona, kterému vypnou proud, neţ můţe někoho přesvědčit, ţe ţárovky svítí.“46 Prvními aktovkami byly Nenávist v prosinci (1968) a Aksál (1969). Zajímavostí

hry Aksál je i fakt, že český text není dostupný, existuje pouze televizní inscenace, která byla podle něj natočena a stala se okamžitě po vzniku „trezorovou záležitostí“. Na začátku 70. let napsal Pavel Kohout volný triptych nazvaný Ţivot v tichém domě: Válka ve třetím poschodí (1970), Pech pod střechou (1970) a Poţár v suterénu (1973). Tematika disentu se do Kohoutových her dostala v roce 1974, kdy začal psát menší dramata převážně pro pobavení svých přátel. První byla hříčka Rr, sepsaná společně s Václavem Havlem pod pseudonymem Pavel Havel, která předznamenala budoucí spolupráci obou dramatiků. O dva roky později vznikla aktovka Sex. V rozpětí několika let následovala série absurdních minikomedií v hlavní roli s Ferdinandem Vaňkem, Atest (1978), Marast (1979) a Safari (1985). Nechtěný pobyt v zahraničí vrátil Kohoutovi možnost psát v přímém kontaktu s divadlem. Ovšem práce mimo domov, mimo okruh přátel a známých, vykořenění z domácí scény, to vše výrazně ovlivnilo jeho tvorbu. Prvním Kohoutovým dramatem po nuceném exilu byla celovečerní hra Marie zápasí s anděly z roku 1981. O tři roky později vznikla Vzpomínka na Biskaj. V roce 45 Srov. PISTORIUS, Luboš. O Pavlu Kohoutovi. in Kyanid o páté - program ND. Národní divadlo v Praze, 1996, s. 52-56 Srov. HOZNAUER, Miloslav a kol. Česká literatura po roce 1945, 2. rozšíř. vydání, Praha : Fortuna, 1995, s. 171-174. Srov. HOZNAUER, Miloslav. Pavel Kohout. 1.vyd., Praha : Komenium, 1991, s. 8-16. 46 Cit. podle PISTORIUS, Luboš. O Pavlu Kohoutovi. in Kyanid o páté - program ND. Národní divadlo v Praze, 1996, s. 50.

32

1987 Kohout sepsal drama o milostném trojúhelníku Pat aneb Hra králů. Následovala Malá krevní msta z roku 1988. Poslední předrevolučním dramatem bylo Ecce Constantia (1989). První porevoluční hrou, psanou ještě německy, bylo minidrama Loď duchů. Následovaly Nuly z roku 1998 a mafiánská groteska z roku 2001, Dvě gorily proti mafii. O

rok později sepsal Pavel Kohout pro divadelní publikum drama Eros. Poslední Kohoutovou hrou je pásmo Malá hudba moci z roku 2007. Podle názoru Luboše Pistoria je divadlo ze všech žánrů Pavlu Kohoutovi nejbližší. Je v něm mnohem citlivější a pravdivější než v próze, už kvůli úspornější formě v omezeném prostoru. Hravě, s vtipem a poezií, vytváří fantazijní koláže svých dramat, avšak, i přes zálibu ve fantastičnosti a výmyslech, tíhne vždycky k naprosté konkrétnosti u svých postav a příběhů. Tím je divákovi nejbližší. Tvoří divadlo určené obecenstvu, o době, kterou s nimi prožívá. Byl prvním českým poválečným dramatikem, který opět pronikl do světa, a to na scény Broadwaye, Moskevského uměleckého divadla (MCHAT) i jinam. Jeho zásluhou se české drama emancipovalo z popisně realistického zaměření. Budoval na realitě divadelní, obrazné.47

3.1.1. Atest pro Vaňka První z trojice jednoaktovek s „vaňkovským“ hrdinou, Atest, rozepsal Pavel Kohout ještě v Praze v září 1978. Světovou premiéru měla v Akademietheater Wien 17. listopadu 1979 společně s Havlovým Protestem (oba autoři tato díla souhrnně nazývali Testy). Našemu čtenářstvu byl Atest s další „vaňkovkou“ Marastem představen až v roce 1990.48

47 Srov. PISTORIUS, Luboš. O Pavlu Kohoutovi. in Kyanid o páté - program ND. Národní divadlo v Praze, 1996, s. 54-56. Srov. JUNGMANNOVÁ, Lenka. Dramatik. in Malá hudba moci – program ND. Národní divadlo v Praze, 2007, s. 19-58. 48 Srov. JUNGMANNOVÁ, Lenka. Paradoxy s Vaňkem. in V hlavní roli Ferdinand Vaněk. 1.vyd., Praha : Academia, 2006, s. 385.

33

Po soukromém setkání na Hrádečku, kde Václav Havel přečetl pro přátelé svou aktovku Audience, se Pavel Kohout podle vlastních slov do postavy Ferdinanda Vaňka okamžitě zamiloval. Vzpomíná na vznik své první aktovky takto: „ Kdyţ pak Vaněk stejně úspěšně zafungoval v aktovce Vernisáţ, poţádal jsem jeho stvořitele o svolení, abych mohl jeho hrdiny zkušebně uţít pro zpracování vlastní zkušenosti. Souhlasil nejen ochotně, ale i aktivně: z naší rozpravy se zrodila myšlenka společně komponovaného divadelního večera.“49 Děj jednoaktovky Atest se odehrává v kanceláři pro registraci psů, do které přichází politicky nepohodlný spisovatel Ferdinand Vaněk, aby získal chovatelský certifikát pro svého psa vzácné rasy, Horákova laboratorního psa - Českého chňápka. Název fiktivní rasy je připomenutím typického dobového obyčeje rozkrást co nejvíce socialistického majetku, neboť kdo nekrade, okrádá rodinu. Setkává se zde s paní Blážou, úřednicí ve středním věku, s úzkostlivou paní vedoucí, mladší pomocnicí Bebou a s častým návštěvníkem, inženýrem Čechem, znalcem psů a důchodcem, který vždy přichází na „kafínko a se stařeckými rozumy". Z počátku je spisovatel přijat velmi přívětivě, chňápek Adam se stane terčem všeobecného obdivu pro svůj neobvyklý zjev (hlava jako bernardýn, tělo jako chrt) a mírnou bojácnou povahu. Ukáže se však, že kvůli opoziční angažovanosti jeho pána není možné požadovaný chovný atest přidělit a že „Áda“ pro existenci Charty 77 potomky mít zkrátka nesmí.50 „ Paní Bláža: Pan Vaněk ho chce do chovu… Ing. Čech: No to bych prosil! Dobrej chňápek je zatím rarita, oni jsou ještě nevyzrálí, z vrhu se vyvedou sotvá dva…. Poslechněte, s tímhle chasníčkem byste moh při troše štěstí udělat i CICIBa! Vedoucí: Pan Vaněk nemá členství… Ing. Čech: Tak šup, dámy, přihlášku a hupky za předsedou, tohle je mimořádná událost. No a pán můţe mezitím skočit pro ţampus. Vedoucí: (skoro tragicky) To je pan Ferdinand Vaněk… Ing. Čech: Inţenýr Čech, těší mě…. 49 KOHOUT, Pavel. Šest & Sex. 1.vyd., Praha : Mladá fronta, 1998, s. 103. 50 Srov. JUNGMANNOVÁ, Lenka. Paradoxy s Vaňkem. in V hlavní roli Ferdinand Vaněk. 1.vyd., Praha : Academia, 2006, s. 395. Srov. KOSATÍK, Pavel. Fenomén Kohout. 1.vyd., Praha a Litomyšl : Ladislav Horáček – Paseka, 2001, s. 303-305.

34

Vedoucí: Ferdinand Vaněk, spisovatel… Ing. Čech: (přestane špásovat) A sakra. … Ing. Čech: No a co?? Tak to podejte a basta fidli! Co já vím, chňápek má oficiálně zelenou aţ kam! Vedoucí: Jenţe pan Vaněk, dá se říct, naopak! Ing. Čech: Jde do chovu pan Vaněk nebo pes? Vedoucí:Tak otázka přece nestojí… Ing. Čech: A jak stojí? My přece nepřipouštíme pana Vaňka a jeho chňápci nám sotva podepíšou Chartu! Vedoucí: Psst! (skoro šeptá) Vzpomeňte si, jak to bylo s Havlem!“51 Absurdita celé hry je ukázána na viditelné záměně psa a jeho pána. Zatímco majitel je „nekompatibilní“ s režimem, jeho pes je jejím vysněným produktem. Jinými slovy, o vlastníka stát nestál, ovšem o jeho majetek ano. Ve svobodném světě je těžko představitelné, že by se člověk dostal pod úroveň zvířete. V případě Kohoutova Atestu chňápek Adam vlastně legitimizoval existenci svého pána. Kromě metafory v pojmenování rasy zasadil Pavel Kohout do povahy Českého chňápka další vlastnosti, kterými vlastně karikoval tehdejší společnost. Mezi zvláštní povahové rysy psa patří jeho bojácnost. Ačkoliv na ustrašenou vedoucí útočí i mravenci, Hanákův laboratorní pes se před ní

„strachy po..."52. Inženýr Čech jej

popisuje jako hodné zvíře, na kterém by se dalo dříví štípat, zkrátka zvíře dneška. Jediné, co chňápka dokáže vyvést z míry, je hlučný smích. Na což ovšem ing. Čech reaguje slovy: „ Ale kdo se dneska hlučně směje, nemám pravdu?"53 Celou jednoaktovkou prochází ústřední téma, kterým je způsob, jakým manipuluje totalita s myšlením obyčejných lidí. Téměř všechny postavy Atestu, se kterými se Ferdinand Vaněk setká, jsou slabé na to, aby konfrontaci s personou non grata ustály. Tvoří tak přívětivé podhoubí pro ovládání a manipulaci. Lidé „z Atestu“ jsou sice v podstatě dobří a slušní, pouze však potud, pokud nemusí nést osobní riziko. To pak s mnoha omluvami a s trochou špatného svědomí vycouvají. 51 KOHOUT, Pavel. Atest. in V hlavní roli Ferdinand Vaněk. 1.vyd., Praha : Academia, 2006, s. 190191. 52 Tamtéž. s. 190. 53 KOHOUT, Pavel. Atest. in V hlavní roli Ferdinand Vaněk. 1.vyd., Praha : Academia, 2006, s. 190.

35

„ Ing. Čech: (probere se) Coţe…? Paní Bláža: Můţu napsat Adínka na Vás? Jestli teda pan Vaněk dovolí… … Ing. Čech: (sklesle) Já vím, ţe Vám to bude připadat, Mistře… ale my jsme s manţelkou konečně – to pořád ta nešťastná padesátá léta, ţe jsme tenkrát měli jezdecké koně – dostali devizový příslib, do Jugoslávie, a ona ještě nikdy nikde nebyla… pochopte… Vaněk: Já to úplně, pane inţenýre… Ing. Čech: Ne, to ani netušíte, jak mě to… … Ing. Čech: Ale tak jsem si pomyslel, jestli byste nemohla vy, paní Blaţínko…“54 Na pozadí děje je vykreslena i infrastruktura socialistických organizací podle dobových skutečností. Byrokrati v počtu větším, než je nezbytně nutné, své práci úplně nerozumějí. Paradoxem je, že v kanceláři pro registraci psů pracuje jako vedoucí žena, která se zvířat k smrti bojí. Dalším připomenutím doby minulé je i kancelářská pomocnice, dcera významného funkcionáře strany, zaměstnaná pouze z protekce. Je to však nakonec ona, která vyřeší problém atestu pro Vaňkova psa. Adama pomyslně zakoupí právě pro svého otce. Dojatí účastníci rozhovoru jí děkují, že z nich sňala tíhu zbabělosti a za podvodný prodej „na oko“ jí vítají konečně mezi sebe. V postavě Beby Kohout vykreslil bezstarostnost mládí, a to i v těžké době. Mladou úřednici trápí pouze nápadníci, milenka jejího otce se svými starostmi je jí spíš k smíchu. Myšlenkovou nezatíženost postavy autor zdůraznil tím, že během celého rozhovoru nad osudem psa, potažmo jeho majitele, se dívka stará jen o to, proč nejsou klávesy na psacím stroji podle abecedy. V tomto prvku je možné najít inspiraci na příkladu Čapkovy Kristýnky z dramatu Věc Makropulos.55 „Vedoucí: A co vlastně jste? Vaněk: (omluvně se usmívá) Spisovatel... Paní Bláža: (strne) Vy jste... Vedoucí: (strne)... ten Vaněk??

54 KOHOUT, Pavel. Atest. in V hlavní roli Ferdinand Vaněk. 1.vyd., Praha : Academia, 2006, s. 203204. 55 Srov. JUNGMANNOVÁ, Lenka. Paradoxy s Vaňkem. in V hlavní roli Ferdinand Vaněk. 1.vyd., Praha : Academia, 2006, s. 395.

36

Beba: Proč by mělo bejt Gé důleţitější neţ Á? Já třebas neznám ţádný slovo s Gé, akorát snad guma."56 Do děje Atestu zařadil Pavel Kohout mnoho odkazů na svůj osobní život. Zmiňuje zde Václava Havla s jeho kníračem, připomíná sám sebe, odkazuje na Chartu 77. V rozhovorech v kanceláři zúročil své bohaté kynologické znalosti. Charakterizovat proto v tomto dramatu Ferdinanda Vaňka jako Havlovo alter ego by nebylo nejsprávnější, byť Vaněk disponuje některými Havlovými charakteristickými vlastnostmi. V Atestu je tedy Vaňkem spíš Pavel Kohout, který jej tak dotvořil v obecnější typ. Atest je drama malých příběhů, plné odkazů a drobných postřehů, které překvapivě dávají dohromady barvitou mozaiku tehdejší společnosti. V recenzi na divadelní ztvárnění Atestu Divadlem E. F. Buriana obdivuje Alena Urbanová Kohoutův pozorovatelský postřeh, schopnost přesného záběru a dovednost vylovit z proudu života ten jeden konkrétní detail, který ukáže až překvapivě mnoho z obecného traumatu doby.57

2.1.2. Vaňkův marast V pořadí druhá jednoaktovka Marast vznikla již v rakouském vyhnanství v roce 1981, premiéru měla 27. března 1982 v Německu v Deutsches Theater Göttingen. Česky vyšla v exilovém časopise Listy o dva roky později a do povědomí českého publika se dostala společně s Atestem v roce 1990. V kruhovitě komponované hře, kde se stále opakuje jedna a tatáž situace, se nacházíme v době jedenácti dnů po sepsání Charty 77. Spisovatel Ferdinand Vaněk je předveden k výslechu a poprvé se seznamuje s propracovaným systémem estébáckých praktik. Pavel Kohout zde roztáčí kolotoč lží, demagogie, hesel, výkřiků a tuposti. Obraz pomatené totalitní moci je zvýrazněn užíváním falešných jmen, zinscenovaných

56 KOHOUT, Pavel. Atest. in V hlavní roli Ferdinand Vaněk. 1.vyd., Praha : Academia, 2006, s. 188. 57 Srov. URBANOVÁ, Alena. Vaňkův test in Scéna, roč. XV, 1990/č.25., s. 3.

37

dojemných životních příběhů a různých obvinění, a to vše za účelem zmást vyslýchaného a přinutit ho k doznání. Výslech probíhá v kancelářích Správy vyšetřování Státní Bezpečnosti v Praze Ruzyni a už samotný popis místa má v divákovi vyvolat pocit stísněnosti a strachu. Místnosti vévodí holý nábytek, přes zamřížované okno je vidět na věznici. Dramatický děj je vystavěn na dialozích, na komedii, kterou s Vaňkem postupně hrají čtyři vyšetřovatelé, kteří jsou nejprve pojmenováni pouze číslicemi (první, druhý, třetí, čtvrtý), čímž jsou sice anonymní, ale v podstatě tak mohou být kýmkoliv. Vyšetřující označen jako První zpočátku vyvolává dojem, že jen zmateně vstoupil do špatných dveří. Představuje se Vaňkovi jako vedoucí motokroužku, působí přátelsky - vypráví anekdoty, Vaňka nepoznává a dokonce se podivuje nad jeho zatčením. Postupně spisovatele vtahuje do hovoru o dalších disidentech, nabízí kávu, cigarety. Brzy se však sám prozradí a je vystřídán jiným vyšetřovatelem, Druhým. S ním přichází změna taktiky. Druhý je hrubý, násilnický a hrdý na svou dřívější dělnickou profesy horníka. Pomocí úsečných rozkazů se snaží Vaňka přimět k sepsání výpovědi o všech, kteří se zúčastnili tvorby Charty. Na drsné zacházení spisovatel reaguje mlčením a jemným slušným chováním, které policistu jen více rozčiluje. Právě slušnost se stává nejúčinnější zbraní proti brutalitě. Po neúspěchu Druhého nastupuje Třetí a opět to vypadá, že se k výslechu dostal jen náhodou. Zdá se být chytřejší než jeho předchůdci, přichází s různými sliby, opět pokládá otázky, jejichž úkolem je mást. I on je však odhalen. Na závěr přicházejí všichni vyšetřovatelé a snaží se Vaňka svým počtem zastrašit. Ten jim odpovídá mlčením až do chvíle, kdy na něj vytáhnou pornografickou fotku, kde je společně s „manželkou toho vašeho kamaráda“. To je přímým útokem za hranicí lidské slušnosti.58 „Vaněk: Pánové, co je vlastně předmětem tohoto… Třetí: Předmětem vyšetřování je trestný čin, s nímţ budete včas seznámen, ale předmětem našeho údivu je váš morální profil. Takhle vypadá vaše slavné kamarádství: s panem Havlem sepisujete takzvané Charty… První: … a s paní Havlovou takzvaně chrápete! Vaněk: (vyletí) No dovolte??? 58 Srov. KOHOUT, Pavel. To byl můj ţivot?? (První díl) 1928-1979. 1.vyd., Praha a Litomyšl : Paseka, 2005, s. 304-305. Srov. JUNGMANNOVÁ, Lenka. Paradoxy s Vaňkem. in V hlavní roli Ferdinand Vaněk. 1.vyd., Praha : Academia, 2006, s. 396.

38

… První: Jak se to bude líbit vašim kamarádům, aţ to praskne? Vaněk: (přichází k sobě) Ti se vám vysmějí… a ani normální lidé vám to nespolknou… Třetí: Já myslím, ţe se nebudete smát hlavně vy, aţ vyjde tohle. (Vytáhne ze stolu a podá mu velkou fotografii) No? … Třetí: Tohle by se mohlo jmenovat Zadní láska, pane Vaněk!“59 Ačkoliv se zdá, že je každý z vyšetřovatelů jiný, jsou všichni jednotní v cíli, sice přimět Vaňka k výpovědi a k udání svých přátel. Všechny metody výslechu se nakonec projeví jako neúčinné. Ferdinand Vaněk si pevně stojí za pravostí svého podpisu Charty 77, což, jak se ukáže, je hlavní důvod jeho zatčení a předvedení k výslechům. Odmítne svůj podpis označit jako padělaný a k poselství Charty se hrdě hlásí. Když vyšetřovatelé poznají, že jsou v koncích, odejdou. Po chvilce přichází Čtvrtý a celá hra začíná nanovo. Kruh se uzavřel. Absurditu hry umocňují zbývající dvě osoby dramatu, které do celé hry jen zdánlivě nezapadají. Sekretářka Maruška je pohlcena konzumním životem a svým mimomanželským poměrem s Prvním. Nějaký spisovatel ji vůbec nezajímá. Mladý policista Frantík, který je přidělen Vaňkovi jako stráž, zřejmě vůbec nechápe, co se děje. Chce však ve své práci uspět, a proto na závěr žádá spisovatele, zda by se nemohl doznat alespoň jemu, že by mu to pomohlo v kariéře. Pavel Kohout vložil do Marastu opět mnoho ze svých vlastních zážitků nejen z výslechů StB. Tak jako Havlovi sloužil Vaněk k tomu, aby se vyslovil k době a lidem, kteří v ní žijí, použil zde Kohout stejného člověka, jehož prostřednictvím hovořil o událostech okolo Charty a především i sám o sobě. Nejvíce se tato skutečnost projevuje v momentě, kdy jeden z vyšetřovatelů proti Vaňkovi užívá Kohoutových veršů z 50. let.60 „První: To je má povinnost. Já to nechtěl říkat před mladým, on to je elév - ale mezi námi, ty naše gorily to občas trochu přeţenou. A kdyţ uţ tu člověk musí slouţit, tak chce, aby Bezpečnost měla dobrý jméno. 59 KOHOUT, Pavel. Marast. in V hlavní roli Ferdinand Vaněk. 1.vyd., Praha : Academia, 2006, s. 247. 60 Srov. KOHOUT, Pavel. To byl můj ţivot?? (První díl) 1928-1979. 1.vyd., Praha a Litomyšl : Paseka, 2005, s. 304-305.

39

Vaněk: Hlavně tady, ţe… no tady se přece dělaly v padesátých letech procesy… První: Jaký procesy? Vaněk: Slánský… Vy nevíte, ţe pak popravili desítky nevinných…? První: No ovšem, uţ si vzpomínám, ale s tím já, pane Vaňku, nemám nic do činění, fakt, já tehdy sotva přestal čůrat do kalhotek! Vaněk: Chtěl jsem jenom říct, ţe kdo tu pracuje, měl by to mít pořád na paměti. První: Já Vám nechci šahat do svědomí, pane Vaňku, ale to je spíš Vaše kaše, ne? Vaněk: Moje? První: (recituje plamenně) Ať v našich srdcích stráţní ohně planou, tak jak nás k tomu vedli tolik let. Na kaţdou ránu odpovězte ranou! Za Gottwalda a za Stalina vpřed!"61 Kromě plamenných veršů se v dramatu objevují odkazy na Kohoutovu práci v televizi, na snahu získat jej pro spolupráci s StB. V rozhovorech s vyšetřujícími padají jména autorových kolegů a přátel a i jiných dramatických postav, zvláště z Havlových jednoaktovek. Třetí nabízí Ferdinandu Vaňkovi návrat k televizní scenáristice, kde by měl nahradit neschopného Staňka, komunistického dramaturga z Protestu. Podobně jako Umberto Eco v postmoderním románu Jménu růţe, Pavel Kohout v Atestu zakazuje smích. Tento nejzákladnější lidský projev člověka osvobozuje od strachu a vzbuzuje naději. Není nic nepotřebnějšího v totalitní společnosti. V Marastu se blíže zaměřuje na lidský strach. Strach z bolesti, ponížení i o život svůj a svých blízkých, to vše mohli pociťovat vyslýchaní. „Třetí: … Mohlo by to vyjít jako sborník: Ferdinand Vaněk očima přátel. Úryvky z dopisů, přepisy telefonátů, záznamy výroků, hlášení vrchních, ale i úplná slohová cvičení, jak se nám tu drazí přátelé rozpovídali a rozepsali, kdyţ na vás přišla řeč. Zde račte! Poznej svou vlast. Budete zase o jednu naivitu chudší. Vaněk: Já se na to nepodívám. Třetí:… (listuje) Tady píše třeba vaše sousedka… Vaněk: (rozhodně vstane) Já to nechci slyšet! 61 KOHOUT, Pavel. Marast. in V hlavní roli Ferdinand Vaněk. 1.vyd., Praha : Academia, 2006, s. 217.

40

Třetí: Zklamaná láska? To by byl hezký název hry. Vaněk: Já si nepřeji, abyste mi předváděli mé přátelé v okamţiku tak intimním, jako je strach. Strach z vás! Poslední, kdo smí za běhnu označit znásilněnou ţenu, je násilník sám!“62 V Marastu Kohout ukazuje absurditu režimu také skrz ztrátu identity a rozpadu jazyka, což dokládá až estrádní neschopností věznitelů užívat správnou češtinu. Vkládá vyslýchajícím do úst různé bezduché fráze a prázdné věty. Jazykovou hru rozehrál Kohout při pojmenování vyšetřovatelů: Labský, Oderský, Dunajský. Zmatky působí neustálé přesmyčky Vaňkova jména, chvíli je jmenován Havlem, jindy Daňkem. Marast je hrou o policejní manipulaci, které se člověk může ubránit snad jen tím, že se nezaplete do žádného dialogu. Stejně jako Havel používá zde Kohout časové smyčky a opakující se situace. V postavě Ferdinanda Vaňka v Marastu dochází k naprostému propojení Kohouta a Havla. Obě osobnosti v této postavě splývají a je těžko odlišit, kdy je Ferdinand Pavlem a kdy Václavem.63 „ Třetí: … Budete odpovídat, nebo ne? Vaněk: Tohle uţ tedy hodně připomíná padesátá léta…! Třetí: Tak uţ toho bylo dost! Člověče, kde berete tu drzost? Vţdyť my vám vidíme aţ do ledvin! Nejdřív donutíte celej národ ţenit se při Dobrých láskách, a kdyţ strana v poslední chvíli udělá pořádek, tak vy se teď dáte na mučedníka? Tak to ne, pane Vaněk, tady vám dohráli! Vám uţ Praha patřit nebude! (pozn. Dobrá láska – Kohoutovo dílo, „vlastnění Prahy“ – odkaz na Havlův buržoazní původ).“64

Pavel Kohout dopsal Marast v říjnu 1981 a hru věnoval odsouzenému Václavu Havlovi, spisovateli, nositeli Velké rakouské státní ceny za evropskou literaturu, vězněnému onoho času v nápravně-výchovném ústavu v Heřmanicích.

62 Tamtéž. s. 237. 63 Srov. JUNGMANNOVÁ, Lenka. Paradoxy s Vaňkem. in V hlavní roli Ferdinand Vaněk. 1.vyd., Praha : Academia, 2006, s. 396. Srov. KOHOUT, Pavel. To byl můj ţivot?? (První díl) 1928-1979. 1.vyd., Praha a Litomyšl : Paseka, 2005, s. 304-305. 64 KOHOUT, Pavel. Marast. in V hlavní roli Ferdinand Vaněk. 1.vyd., Praha : Academia, 2006, s. 245.

41

2.1.3. Safari s Vaňkem Poslední jednoaktovka Safari, inspirována autorovou zkušeností z doby pobytu v emigraci, vyšla původně německy roku 1985. Do českého jazyka ji převedl až v roce 1998 Julek Neumann pro sborník Šest & Sex. Sám Pavel Kohout označuje tuto třetí hru jako nejsmutnější ze svých malých veseloher. S hořkou ironií zde postihl způsob, jakým vnímají situaci v Československu výrazné osobnosti svobodného světa.65 O svém dramatu napsal: „…, aktovka napsaná za Havlova věznění jako reakce na skandální naivitu mnoha západoevropských intelektuálů.“66 Hra pojednává o vystoupení Ferdinanda Vaňka v rakouské televizi po jeho nuceném odvlečení z Československa. Při diskuzi s rakouskými intelektuály se u kulatého stolu setkává s postavou moderátorky, populární herečkou a občanskou aktivistkou za ekologii Lydií Grünerovou, levicovým dramatikem Rotmannem, katolickým novinářem a specialistou na východní Evropu Schwarzkopfem, divadelním kritikem Mürrischem a alternativním svobodomyslným básníkem Vöglem. Charakter osob je umocněn nejen jejich jmény, ale také oblečením, například levicový dramatik má na sobě stejnokroj čínských komunistů. Všechny tyto postavy měly svou reálnou předlohu v existujících lidech. Ferdinand Vaněk je do diskuze pozván, aby divákům přiblížil totalitní režim v Československu. Pod vedením moderátorky, která jeho jméno vždy vysloví špatně (Fanjek, Fajnek, Vaniek, Woniek, Faniek), se však ukáže, že hosté si vystačí sami, hovoří o svých malicherných problémech s absolutním nepochopením situace v sousední zemi. Vaněk se v debatě nezmůže na jediné slovo, je neustále přerušován, nedaří se mu dokončit žádnou větu. 65 Srov. JUNGMANNOVÁ, Lenka. Paradoxy s Vaňkem. in V hlavní roli Ferdinand Vaněk. 1.vyd., Praha : Academia, 2006, s. 396. Srov. Slovník českých spisovatelů od roku 1945 I. díl. ved. red. JANOUŠEK, Pavel.1.vyd, Praha : Brána, spol. s.r.o., 1995, s. 396. 66 KOHOUT, Pavel. To byl můj ţivot?? (První díl) 1928-1979. 1.vyd., Praha a Litomyšl : Paseka, 2005, s. 260.

42

Před objektivy kamer se zdá, že intelektuálové přišli hlavně prezentovat sami sebe. Herečka považuje vpád sovětských vojsk z roku 1968 jen za nedorozumění a závidí Vaňkovi, že o něm v jeho vlasti kritika nepíše. „Herečka: … Jsou kritici ve vaší zemi taky tak skálopevně přesvědčení, ţe my všichni, publikum, autoři a dokonce i herci, kteří koneckonců říkají jen to, co se jim předepíše, jsme úplní debilové? Píšou o vás u vás doma taky tak ţlučovitě? Novinář: Zapomínáte, jak se zdá, madame, ţe se o panu Vaniekovi v Tschechei právě od onoho večera nepíše vůbec. Herečka: (Vaňkovi) Tak to vám ze srdce závidím. Novinář: Tak jest – o dramatiku Vaniekovi. O občanu Vaniekovi se píše aţ dost. Imperialistický lokaj, to je nejmírnější označení.“67 Novinář je povahou senzacechtivý, spatřuje svět za železnou oponou jako nelidský, krvavý a vražedný. I přes veškerá Vaňkova ujištění, že byl násilně odvlečen StB, je neustále přesvědčen, že spisovatel z vlasti prchl dobrovolně. Levicový dramatik vypráví o svých zážitcích ze zájezdů do Moskvy, kde byl vždy vítán kaviárem. Vyčítá Vaňkovi, že si za svou situaci může vlastně sám. Nechápe, jak si spisovatel mohl zkazit slibnou kariéru dramatika vměšováním se do politiky. Kritik se zahaluje do specializovaných termínů, kterým málokdo rozumí. Protestuje proti vyzdvihování disentu, neboť ten si podle něj činí výhradní právo na morálku a na pravdu. Básník je posedlý jen sám sebou a svým sexuálním životem. Je nešťastný ve svém světě hlavně proto, že už „ani kurvy nejsou takové, jaké bývaly“. „Básník: … (Vaňkovi) Tvrdíte, ţe zrovna vy znáte nesvobodu? Tak teď zaţijete její svobodnou variantu. Vzorná svoboda, ne? Svoboda par excellence. Svoboda sama o sobě. Svoboda pro sebe, která nepřipouští ţádnou jinou svobodu, protoţe by to přece znamenalo nesvobodu! Svoboda, ţe to dál nejde…. … Kritik: Celá vaše estetika je uráţení všech ostatních. Básník: Správně. Ale já to dělám otevřeně. (Vaňkovi) Jen se na nás všechny pořádně podívejte. Šest naprosto frustrovaných rádoby spasitelů světa… Víme všecko,

67 KOHOUT, Pavel. Safari. in V hlavní roli Ferdinand Vaněk. 1.vyd., Praha : Academia, 2006, s. 356357.

43

nenávidíme všecky, jsme nevraţiví přizpůsobovatelé všemu a sotva ţiví podělávatelé všeho? A jak my – tak náš svět…. A stejně špatně se cítím, kdyţ mi je do fiku.“68 V rámci televizního programu se dostává prostoru i diváckým otázkám. Kdo by čekal zájem o politické dění, byl by hořce zklamán. Svobodné publikum zajímají obchody v Československu, či proslavené pivnice v Praze. Jedním z dotazů je i zájem o recept na ovocné knedlíky. Jedině v tomto okamžiku je Vaňkovi dovoleno, aby se k otázce vyjádřil, když však ostatní hosté pochybují i o receptu, disident z televize odchází. Konec hry tvoří rozhlasová zpráva, která informuje o zatčení Ferdinanda Waniegga, který nahý přeplaval Dunaj ve směru k ČSSR, kde byl zatčen za špionáž. Důvody k jeho návratu jsou hlasateli neznámé. Základní ideou hry je propast mezi svobodným západním myšlením a myšlením lidí, kteří totalitu zažili na vlastní kůži. V přímé konfrontaci se ukazuje nemožnost vzájemného pochopení, které v Safari vyústí ve spisovatelův návrat do vlasti, kde mu přeci jen rozumějí. Ve hře je několikrát zmíněno Shakespearovo drama Hamlet, a to nikoliv náhodou. Obě díla se zabývají otázkou vyhnanství a zrady. Vaněk se několikrát snažil upozornit na svůj nedobrovolný odsun, nebyl vyslyšen. Hostům v televizi se zdálo nemožné, že by mohl být někdo „vynesen“ ze země. Zcela absurdní situace nastane v okamžiku, kdy se intelektuálové odmítnou bavit o situaci v sousední zemi a odsoudí Ameriku za její intervence do Chille a jižní Afriky. V této situaci se spisovatelův návrat i za cenu vězení stává divákovi snadno pochopitelný. Kohout v Safari otevřel téma možnosti pochopení ze stran lidí, kteří nezažili totalitní systém v praxi. Na stejnou otázku narážejí i překladatelé her pro zahraniční publikum a nezbývá než doufat v celosvětovou platnost základních morálních zásad. Jednoaktovka Safari je posledním dramatem s postavou spisovatele Ferdinanda Vaňka. V 90. letech měl Pavel Kohout v úmyslu sepsat ještě jednu hru, která by zobrazovala Vaňkovo převzetí moci po listopadu 1989 a následně jeho působení v prezidentské funkci. Od tohoto nápadu však upustil.69 68 Tamtéž. s. 373-374. 69 Srov. KOSATÍK, Pavel. Fenomén Kohout. 1.vyd., Praha a Litomyšl : Ladislav Horáček – Paseka, 2001, s. 306-307.

44

3.2. O Kohoutovu Vaňkovi Impulsem ke stvoření „vaňkovek“ byl pro Pavla Kohouta stav normalizační společnosti a také stav jeho vlastního života. Aktovky Atest a Marast byly popisem života v Československu, prostřednictvím hry Safari se vyrovnával s údělem nedobrovolného emigranta. Hry byly napsány v rozmezí let 1978 až 1985 a stejně jako se měnil Pavel Kohout, vyvíjel se i „jeho“ Ferdinand Vaněk. V aktovce Atest je Ferdinand Vaněk disidentem a amatérským chovatelem psů. V typické socialistické instituci, kanceláři Svazu chovatelů, se setkává s osobami, které s ním soucítí jen do okamžiku, kdy mu mohou pomoci a projevit tak osobní statečnost. Vaněk sám toho mnoho nenamluví a zdá se, že postoje ostatních chápe. V této hře je smyslem postavy Ferdinanda Vaňka pouze zobrazit společnost se všemi jejími negativními aspekty. K samotnému charakteru hlavního hrdiny není mnoho řečeno. Jiná situace nastává v Marastu. Drama je situované do vězeňského zařízení a Pavel Kohout do něj vepsal vlastní zkušenosti z výslechů StB. Díky přístupu Ferdinanda Vaňka k praktikám vyšetřujících policistů, se diváci mohou dozvědět víc z osobního života disidenta i o jeho charakterových vlastnostech a politických názorech. Vaněk pevně stojí za svými stanovisky, nehodlá odvolat podpis Charty 77 a odmítá reagovat na různé druhy vydírání a zastrašování. Jeho jedinými reakcemi jsou slušnost a mlčení. Poslední drama Safari se liší nejen od dvou předcházejících her Kohoutových, ale také od „vaňkovek“ ostatních spisovatelů. Odehrává se v cizině a poprvé se v ní nekritizují poměry v Československu, jako spíše zkreslený pohled zahraničních spisovatelů na dění v naší zemi. Disident Vaněk plně sdílí osudy Pavla Kohouta. Je „vyhoštěn“ z republiky a snaží se v televizní debatě ukázat pravý stav věci. Není toho však schopen, nepřekoná bariéru mezi sebou a ostatními intelektuály bez zkušeností se socialismem. Pavel Kohout si „vypůjčil“ postavu Ferdinanda Vaňka pro vlastní vyjádření nesouhlasu s totalitní politikou v Československu. Předobrazem mu byl nepochybně 45

Václav Havel, neboť Vaněk v sobě nese mnohé rysy svého „stvořitele“. Od Havlova Vaňka v Audienci, Vernisáţi i Protestu se však liší a nese více znaky svého nového autora. Na závěr je třeba ještě dodat, že Pavel Kohout dovedl „hru s Vaňkem“ do dokonalosti, neboť pro své potřeby „vytvořil“ také postavu paní Vaňkové. S manželkou slavného zakázaného spisovatele, jejímž předobrazem je Olga Havlová, se můžeme setkat v Kohoutově hře Marie zápasí s anděly z roku 1981.

4. Pavel Landovský Pavel Landovský se narodil 11. září 1936 v Německém Brodě (dnes Havlíčkův Brod). Jeho matka byla zaměstnána na úřadě a otec pracoval jako zemědělský inženýr. Zajímavostí je, že se jeho otec narodil v Rusku, kam rodiče odešli za prací a odkud těsně po Říjnové revoluci prchli zpět do Československa. Znalost ruského jazyka a hlavně poměrů v té zemi byla pro Pavla Landovského od dětských let bohatým zdrojem zkušeností. Studoval na Střední průmyslové škole v Teplicích, ze které byl však těsně před maturitou vyhozen. V roce 1954 nastoupil jako statista do místního divadla. V letech 1957 – 1959 vykonával základní vojenskou službu a po jejím skončení se pokusil několikrát neúspěšně dostat na DAMU. V roce 1960 nastoupil do divadla v Šumperku, kde získal své první stálé angažmá. Po roce přešel do divadla v Klatovech, následně do Pardubic a v roce 1965 se stal členem Činoherního klubu v Praze, kde se objevil například v Gogolově Revizorovi. V tomto divadle působil až do zákazu činnosti v roce 1976. V druhé polovině 70. let projevil své občanské postoje a podepsal Chartu 77. Kromě zákazu výkonu práce byly z divadel a televize vyřazeny všechny hry a filmy, ve kterých účinkoval. Byl několikrát vzat do vazby. V této době také přispěl podobně jako mnoho jiných osobností ze světa kultury do Vaculíkova sborníku Československý fejeton/fejetón. V roce 1978 přijal nabídku vídeňského Burgtheatru na dvouleté hostování. Rok po odjezdu ze země mu však, podobně jako Pavlu Kohoutovi, bylo odebráno státní občanství za „zkreslování politické situace v ČSSR a poškozování důleţitých zájmů ČSSR“. Byl mu tedy znemožněn návrat do Československa. 46

V současné době žije střídavě v Rakousku a v České republice. U příležitosti 84. výročí založení samostatného Československa byl v říjnu 2002 oceněn prezidentem republiky Václavem Havlem Medailí za zásluhy.70 Pavel Landovský je autorem několika divadelních her. V roce 1969 mělo premiéru jeho drama Hodinový hotel. Následovaly hry Chudobinec aneb Případ pro vesnického policajta a Supermanka. Tato dvě díla vyšla souborně pod názvem Hry v roce 1974 v edici Petlice. V roce 1976 napsal první drama s postavou Ferdinanda Vaňka, Sanitární noc, a v roce 1982 druhé s názvem Arest. Českému publiku je Pavel Landovský znám především jako osobitý filmový herec. V 60. letech vytvořil několik nezapomenutelných rolí, z mnohých zmiňme postavu v Ostře sledovaných vlacích, Svatbách pana Voka, Já, truchlivý Bůh, či v Markétě Lazarové.

Začátkem let 70. se objevil v Nezvaném hostu a Slaměném

klobouku, zahrál si v seriálu F. L. Věk. Pracoval i v emigraci, hrál zhruba v deseti filmech, například v Nesnesitelné lehkosti bytí. Po návratu z nedobrovolného vyhnanství se zapojil do filmové tvorby slavným majorem v komedii Černí baroni. V posledních letech je i přes pokročilý věk a rozsáhlé zdravotní potíže stále aktivní ve světě filmu, objevil se ve Vratných lahvích nebo v komedii Chyťte doktora.71

4.1. Vaňkova sanitární noc Svou první hru s „vaňkovskou“ inspirací vydal Pavel Landovský v roce 1976 u manželů Škvoreckých v torontském Sixty-Eight Publishers. Českou premiéru měla

70 Srov. LANDOVSKÝ, Pavel. Soukromá vzpoura : rozhovor s Karlem Hvíţďalou. 2.vyd., Praha : Mladá fronta, 1990, s. 6-140. Srov. Slovník českých spisovatelů od roku 1945 I. díl. ved. red. JANOUŠEK, Pavel.1.vyd, Praha : Brána, spol. s.r.o., 1995, s. 562. 71 Srov. LANDOVSKÝ, Pavel. Soukromá vzpoura : rozhovor s Karlem Hvíţďalou. 2.vyd., Praha : Mladá fronta, 1990, s. 6, 55-77. Srov. Slovník českých spisovatelů od roku 1945 I. díl. ved. red. JANOUŠEK, Pavel.1.vyd, Praha : Brána, spol. s.r.o., 1995, s. 562.

47

v lednu 1990 díky amatérskému divadlu Lucerna, na profesionální scénu se Sanitární noc dostala v dubnu 1990 v divadle E. F. Buriana.72 O stvoření této hry autor napsal: „V mé mysli je dramatická postava – a dnes jiţ archetyp – Vaňka spojen výhradně s osobností - a dnes jiţ archetypem – Havla. Kdyţ jsem v roce 1976 uvedl postavu Vaňka do své hry Sanitární noc – její první výskyt mimo Havlovy aktovky -, udělal jsem to vlastně proto, abychom si byli s mým přítelem Havlem kvit, protoţe on mě dal… do své hry Audience, coţ na mě uvalilo trest pozoruhodné popularity skoro v celém divadelním světě.“73 Drama je postaveno jako „divadlo na divadle“. Před začátkem samotného představení vidí diváci vstupující do foyer svalnaté zřízence s pistolemi u pasu, kteří bedlivě zkoumají tváře příchozích. Na rukávech mají pásku DO (Divadelní ostraha) a občas beze slov odvedou podezřelého diváka někam dozadu. Po zaplnění sálu ostraha uzavře dveře na řetězy. Po celou dobu představení pak bloudí příslušníci DO mezi diváky, svítí jim baterkami do tváře, lezou na jeviště a poslouchají za dveřmi. Po skončení jsou všichni herci v kostýmech, režisér, osvětlovači a další naloženi do krytých vozů za asistence Divadelní ostrahy a odváženi neznámo kam. Hranice mezi inscenací a skutečností se tak stírají. Samotný děj se odehrává v restauraci. Na první pohled se jedná o vzorný podnik, avšak po odchodu posledního hosta začíná teprve pořádně „žít“. Personál, rodina kuchaře Brebery společně s číšníkem, jídelním referentem Kelerem a servírkou Natašou, otevírá obchod s nedostatkovým zbožím, vedou se protivládní řeči. Zůstávají jen prověření zákazníci v čele s bývalým hercem Josefem Heroltem. V druhém patře domu probíhá paralelně tajná milostná schůzka paní Kadavé s ministrem vnitřní kultury Hanouskem. Zatímco v restauraci hosté i zaměstnanci čile obchodují, ministr dostane uprostřed „hry lásky“ infarkt a vzniká tím zápletka dramatu. S paní Kadavou tráví totiž noci tajně, proto si nemůže sám zavolat zdravotníky. Zasáhnout tak musí personál podniku, který je zběhlý v „podzemním“ životě a který má přehled o lékařích nucených nyní pracovat v dělnických profesích. Přivolávají ministrovi bývalého špičkového internistu Dusbabu, toho času topiče, který mu zachrání život. Nakonec ho také 72 Srov. JUNGMANNOVÁ, Lenka. Paradoxy s Vaňkem. in V hlavní roli Ferdinand Vaněk. 1.vyd., Praha : Academia, 2006, s. 392-393. 73 Cit. podle tamtéž. s. 386.

48

pomohou tajně odvézt do nemocnice ve voze pekařů, ukrytého uprostřed rohlíků. Během záchrany ministra do hry vstupuje spisovatel Vaněk, který sbírá podpisy na petici za propuštění disidenta Staňka (odkaz ke hře V. Havla Protest), a využije ministrovy situace k získání jeho podpisu. V Sanitární noci ukazuje Pavel Landovský mnohé absurdní situace, které mohly vzniknout jen v totalitním komunistickém zřízení, v českém případě ve vrcholné fázi normalizace. Zaměstnanci restaurace dobře vědí, že jsou neustále odposloucháváni tajnou službou, proto na začátku sehrají do mikrofonu scénku o vzorném podniku plném radostně pracujících soudruhů. Poté u zařízení pustí „jako náhodou“ větrák a věnují se „své“ činnosti. Osoby objevující se v lokále se často poznávají podle toho, že spolu seděly v nějakém nápravném zařízení. Na všechno existují státem schválené postupy, včetně toho, jak se má zadržený zachovat při razii („Áááá, tady koukám, ţe někdo nečet povinnou broţurku Jak se chová občan při razii?“74). Na vše je potřeba mít povolení podepsaná několika svědky. Ministr Hanousek by raději zemřel, než by prozradil svoje zálety a tím ohrozil svoji pozici ve vládě. Zároveň tím odhaluje provázanost a neustálou touhu po moci všech „kolegů“ ministrů. „Herolt: Asi za hodinu jsou tady, paní Kadavá. Kadavá: (zaběduje) Proč je ten Jirka tak výjimečnej člověk! Kdyby byl vobyčejnej, mohla se zavolat sanitka a vyřešilo by se to důtkou za cizoloţství! Hanousek: (něco zaslechnul a zaúpí) Ne! Sanitku ne! (Jako v tranzu pokračuje) Jenom né sanitku! To by věděl ministr zdravotnictví první a to je drbna všech drben a jeho dcera chce bejt ministryní vnitřní kultury místo mne a to by zlomilo ministrovi spojů srdce, protoţe jsme domluvený, ţe aţ půjdu dělat ministra zahraniční kultury, tak na moje místo půjde jeho děda, kterýmu uţ je, povaţte šestašedesát a ještě nebyl ministrem… Já sám si stavím malou loveckou vilku v boubínským pralese a ministr stavebnictví mi dal zvláštní příděl cementu.“75 V Sanitární noci použil Pavel Landovský princip negace, kdy neukázal na „komunistický ráj“ přímo, ale pomocí pohledu na jeho odvrácenou stranu. Lidé žijící v reálném socialismu nosí ve dne „masky“, předstírají spokojenost a podřízenost moci. 74 LANDOVSKÝ, Pavel. Sanitární noc in V hlavní roli Ferdinand Vaněk. 1.vyd., Praha : Academia, 2006, s. 104. 75 Tamtéž. s. 117-118.

49

Po setmění ale začínají žít „tím pravým“ životem. Svobodně pijí, jedí a diskutují, milenci se věnují sami sobě. V absurdní době tak vznikají absurdní situace, kdy prominentovi režimu zachraňují život lidé, kteří jsou tímto totalitním systémem stíhání a nuceni k podřadné práci. V popisu ministrova strachu z prozrazení se také objevuje myšlenka, že režim, ve kterém tito lidé žijí, vlastně nemá žádné vedení a pohybuje se setrvačností.76 V Sanitární noci může divák nalézt i jeden prvek, který obsahuje pozitivní vyhlídku do budoucna, jakousi jiskřičku naděje. Během hry je několikrát pronesena věta: „Mládí si holt najde vţdycky škulinku“. V kontextu dramatu je tato fráze víceznačná, objevuje se především jako komentář k intimním chvilkám mezi servírkou a jejím nápadníkem. Přesto je v ní také vyjádřena přirozená touha mladých změnit svět k lepšímu. Deformovanost mezilidských vztahů v totalitě ukazuje autor na setkání lékaře a ministra. Oba se znají z dřívějších let, avšak internista odmítá Hanouskovi tykat, neboť ministr už je jiný člověk a Dusbaba s ním nechce mít nic společného. Vztahy jsou navíc prostoupeny strachem z udavačství, který se ukáže opodstatněný. Mezi hosty je odhalen tajný agent, se kterým se přítomní rychle vypořádají. Proměňuje se jednání paní Kadavé. Dokud má strach o svého milence, doprošuje se každého. Ve chvíli, kdy se ukáže, že Hanousek zřejmě přežije, opět se stává povýšenou nad všemi, o styky s ostatními už nestojí. Jiný druh vztahů se ukazuje na přátelství Vaňka a Herolta. Oba se dlouho a důvěrně znají, každé jejich setkání je malou oslavou. Do těchto postav, bývalého herce Herolta (Landovský) a zakázaného spisovatele Vaňka (Havel) vtisknul Pavel Landovský nejen sám sebe, ale hlavně svůj celoživotní obdiv k Václavu Havlovi. „Vaněk: Herolte! Herolt: Vaňku! (Padnou si do náruče) Vaněk: Co pořád děláš, ty kluku? Herolt: To víš. Stojí to za hovno. Vaněk: Já jsem přijel z hor. Herolt: Sbíráš podpisy pro Staňka, co? 76 Srov. JUNGMANNOVÁ, Lenka. Neoficiální dramatika v letech 1945-1990. in Alternativní kultura. 1.vyd., Praha : Lidové noviny, 2001, s. 469.

50

Vaněk: Jak to víš? Herolt: To si můţu domyslet.“77 Smysl pro parodii a absurditu dokázal Pavel Landovský v závěru dramatu. Zaměstnanci restaurace nakládají ministra do koše na pečivo, měří mu obvod hlavy, zda se vejde pod bochník chleba a vynášejí ho do pekařského vozu. Uprostřed jeviště pak stojí spisovatel Vaněk a graduje absurditu recitací Shakespearova Hamleta, kdy čtyři kapitáni odnášejí tělo hrdinného dánského prince za zvuku čestné salvy. Sanitární noc není „vaňkovkou“ v pravém slova smyslu. Divadelní podívaná o dvou částech, začátku, přestávce a konci78, není jednoaktovkou ani se v popředí neobjevuje tématika disentu a Ferdinand Vaněk zde nevystupuje jako výrazný hrdina. Přesto si jej do tohoto dramatu Pavel Landovský „vypůjčil“ cíleně, aby i s jeho pomocí ukázal život v socialistickém Československu. Sanitární noc můžeme tak mezi „vaňkovky“ zařadit právem. Lenka Jungmannová tuto hru označuje jako černou grotesku na totalitní systém. Zobrazuje stát, kde vše podléhá centrálnímu řízení jedné politické partaje a který se pro obyvatelstvo stává vězením. Svou moc si tento nelidský systém udržuje špionáží a bezbřehou manipulací s veřejností. Sanitární noc má podle Jungmannové až klaunské ladění, avšak socialismus zobrazuje nekomicky, jako život mezi tupou realitou a absurdní hororovou fikcí.79

4.2. Vaněk v arestu V roce 1982 vznikla Landovského hra Arest. Byla psána německy, světové premiéry se dočkala v Rakousku o rok později. Českému publiku ji představil Pavel Landovský až v únoru 2004 v inscenaci ve vlastní režii na scéně Divadla v Dlouhé.80

77 LANDOVSKÝ, Pavel. Sanitární noc in V hlavní roli Ferdinand Vaněk. 1.vyd., Praha : Academia, 2006, s. 114. 78 Srov. LANDOVSKÝ, Pavel. Sanitární noc in V hlavní roli Ferdinand Vaněk. 1.vyd., Praha : Academia, 2006, s. 85. 79 Srov. JUNGMANNOVÁ, Lenka. Paradoxy s Vaňkem. in V hlavní roli Ferdinand Vaněk. 1.vyd., Praha : Academia, 2006, s. 392. 80 Srov. tamtéž. s. 393-394.

51

Děj jednoaktovky Arest se odehrává během jednoho dne v cele pankrácké věznice. Divák zprvu sleduje dva obrazy, které probíhají současně. V tom prvním se seznamuje s osazenstvem cely, s tiskařem Pejchlem, bývalým důstojníkem Harrym Soumarem, s cikánským zlodějem Horňákem a s hluchoněmým Maďarem Mattem. Po návratu z vycházky využívají chvilku volna k hloubení díry ve zdi, kterou by se daly pašovat cigarety nebo časopisy. Zatímco se dohadují, v druhém obraze na chodbě kousek od cely vede bachař odsouzeného spisovatele Vaňka. Děje se spojí v okamžiku, kdy je disident přidělen do cely. Publikum pak sleduje diskuzi mezi disidentem a ostatními vězni o svobodě člověka, o totalitním systému a o právu člověka na vlastní životní postoj. Výměna názorů končí v okamžiku, kdy vězňové zaslechnou střelbu a domnívají se, že ve věznici propukla vzpoura. Zabarikádují se proto v cele a chtějí se bránit, nakonec ale zjistí, že to, co slyší, je jen zvuková kulisa k natáčenému filmu o Osvobození Prahy. „Ruský hlas: My asvabadíli vas!! Soumar: No to se na to vyseru. (Vytáhne z pod lavóru drţák a je alespoň trochu ozbrojen) Horňák: (popadne stoličku) Len ať dojdú… prvý je môj! Matte: (čuchá ke dveřím, naznačuje kašláním, ţe cítí kouř) Blonďák: (… Blonďák otevře celu, a aniţ by se podíval, jde k protější a otevírá ji taky. Z naší cely vypadne na chodbu slamník z improvizované barikády,…) Sakra, vy idioti, co ste to udělali? Víte, co z toho můţe bejt?... Vaněk: My jsme mysleli, pane veliteli, ţe je vzpoura, tak jsme se chtěli jako brránit. (Vaňkova poslední slova opět zaniknou v dávce ze samopalu, dupotu a výkřicích: My vás asvabadíli!...). … Blonďák: (zcela klidně) Jakápak válka, reţisér Vávra točí na vedlejším katru trilogii Osvobození Prahy a přeci nechcete, aby se národní umělec dovoloval kaţdýho mukla zvlášť, esli mu to nebude vadit….“81

81 LANDOVSKÝ, Pavel. Arest in V hlavní roli Ferdinand Vaněk. 1.vyd., Praha : Academia, 2006, s. 298-299.

52

V této scéně se Pavlu Landovskému podařilo vystihnout ironii situace, kdy ve vězení sedí člověk, který je zavřen za boj proti nesvobodě a který poslouchá ruská hesla o osvobození z totalitní nadvlády. Při hovorech o právech člověka se vykreslují také různé charaktery odsouzených v cele. Mladý zlodějíček Horňák, který se s Vaňkem setkal už ve vyšetřovací vazbě, kde ho spisovatel naučil číst a psát, vidí vězení jako obvyklou zkušenost, jež pro něj byla nevyhnutelná. Prochází jím, aniž by se nějak změnil, či si snad na něj stěžoval. Naproti tomu vysloužilý legionář Soumar je zcela bez ideálů a iluzí. Zažil vězení v Rusku během druhé světové války, zažil poválečnou euforii z nově nabyté demokracie a teď už 14 let sedí v komunistickém kriminálu. Zastává negativní postoj ke všemu ruskému a pro ostatní je tichou autoritou. Na opačném ideologickém pólu stojí tiskař Pejchl jako zástupce dělnické třídy. I přes to, že je uvězněn za rozkrádání státního majetku, neztrácí důvěru v socialismus. Ve vězeňské hierarchii je nejníže postaven, neboť od něj každý očekává udavačství. Hluchoněmý Maďar se do hovoru zapojuje jen symbolicky, vyzývá ostatní kolem k boxerským zápasům, a i když je ve vězení vlastně jen chybou překladatele u soudu, zdá se, že mu to ani nevadí. Když z Pejchlova výrazu usoudí, že je naštvaný, je spokojen, protože mu je jako člověk nesympatický. Má prostince rád ty, kteří s ním boxují, nebo hrají šachy a své city jednoduše vyjadřuje. Vaněk do cely přichází jako nováček ve vězeňském ústavu. Rozdává cigarety, seznamuje se s ostatními. Jeho zvláštní postavení i status „hvězdy“ mu připomíná dozorce, který mu na žádost o noviny ironicky odpovídá, že asi bude zklamaný, protože v nich tentokrát není. Na konci hry, kdy všichni již spí, se budí noční můrou. Jakoby odtržen od reality vypráví ostatním, že se mu zdál příšerný sen o tom, že je zavřený v kriminále. Nejvíce názorových sporů propuká mezi Pejchlem na jedné straně a Soumarem a Vaňkem na straně druhé. Na postojích tiskaře Pavel Landovský ukazuje nesoulad mezi hlásanými ideály a snahou přilepšit si, nakrást co nejvíc a hlavně se „nezašpinit“ s někým, kdo je proti režimu. Pejchl slepě věří ve stranu, která na něj nezapomene a postará se o něj, bez ohledu na jeho provinění proti ní. Soumar ho charakterizuje jako „chudáka komunistu“, co by se pro ně nechal ukřižovat, ale mozek má hladký jako srnka

53

ledvinky… bez jediného závitu.82 Zároveň se bojí, že pobytem v jedné cele s disidentem může ztratit na „morálním“ kreditu. „Pejchl:… Já jsem ve straně vod pětačtyřicátýho roku, já tomu věřím, a esli sem něco proved, tak to soudruzi pochopěj, ale nemůţu souhlasit s podrejváním základů socialismu… to teda ne. Soumar: (vidí, ţe je všechno zbytečno) No a tím, ţe tiskneš falešný lístky na tramvaj, tak ten socialismus asi upevňuješ… ty vole. Vaněk: (klidně) Vy proti mně něco máte, pane Pejchl? Pejchl: Jo! (Zarazí se) Proti vám osobně nic, ale četl jsem poučení vo tom, ţe jste chystali restauraci kapitalismu, a s tím nemůţu souhlasit. Já vím na rozdíl vod vás, co je stranická disciplína. … Vaněk: (po chvíli) Pane Pejchl, já respektuji jakékoli názory. Jenom mi vadí, kdyţ je lidi nesměj říct, nebo je musejí šeptat. A proto bych Vás moc prosil, abyste mi odpověděl podle pravdy na jednu moji otázku. Pejchl: Já se s váma nebudu bavit vůbec. Vaněk: Dobře, ale já vám jí přesto poloţím!... Chcete se dát přeloţit, protoţe se bojíte, ţe kdyţ se mnou sedíte v jedné cele, ţe by to ublíţilo světové revoluci… anebo se bojíte, ţe byste z toho mohl mít malér vy sám?... A to je všechno.“83 Rozdílné osobnosti jsou odlišeny také vrstvami jazyka. Spisovatel s legionářem hovoří většinou spisovně, Vaněk dokonce nejprve oslovuje spoluvězně „kolego“, ostatní mísí slang s vulgarismy. Hra Arest je psána způsobem, který místy přechází až v dokumentární drama. Pavel Landovský do textu zahrnul velké množství vysvětlivek a poznámek, které mají čtenáři přiblížit svět ve zdech vězeňského zařízení. Popisuje například pocity vězněného člověka, který se bojí svých spoluvězňů, nebo prosté předměty pro ukrácení dlouhé chvíle v cele (šachy, kostky – vyrobené z chleba). Pavel Landovský napsal Arest v době, kdy již byl v nucené emigraci. Vložil proto do hry některé své vlastní vzpomínky právě na nedobrovolný „odchod“ z vlasti. 82 Srov. LANDOVSKÝ, Pavel. Arest in V hlavní roli Ferdinand Vaněk. 1.vyd., Praha : Academia, 2006, s. 281. 83 LANDOVSKÝ, Pavel. Sanitární noc in V hlavní roli Ferdinand Vaněk. 1.vyd., Praha : Academia, 2006, s. 291, 293.

54

Během rozhovoru například Soumar zmiňuje paragrafy 91 a 92 – tedy o vlastizradě a rozvracení republiky, což je přímou alegorií na důvody, které uvedlo ministerstvo vnitra do dopisu o ztrátě občanství. Soumar je za tyto zločiny ve vězení, kde je autor jeho ústy komentuje jako něco, co komunisté sami dělali, když obsazovali Československo, a měli by za to tedy být potrestáni.84 V roce 2000 bylo drama upraveno jako opera pro vídeňskou Neue Oper. To, že Vaněk je divadelním alter egem Václava Havla, zdůraznili autoři v programu užitím citací z Havlových Dopisů Olze. Program sám byl navrhnut jako obžalovací dopis totalitního systému.85

4.3. Vaněk Pavla Landovského První „vaňkovka“ Pavla Landovského, Sanitární noc, vznikla v roce 1976 „na revanš“ a výskyt Ferdinanda Vaňka v ní je spíše okrajový. Hlavním cílem autora bylo ukázat na „nelegální“ život v normalizační společnosti a zdůraznit absurditu a rituálnost oficiálního proudu. Druhé drama Arest již vzniklo cíleně na popud Pavla Kohouta. Záměrem obou autorů bylo vytvoření dvou her s „vaňkovským“ hrdinou jako vyjádření pocty Václavu Havlovi, který byl v tu dobu uvězněn. Pracovně tento pár, Arest a Kohoutův Marast, nazvali Resty.86 Disident Ferdinand Vaněk se v této hře ocitá ve vězení a seznamuje se s „zasloužilými“ kriminálníky. Konfrontuje zde své mravní a politické názory. Podle L. Jungmannové je drama plné „švejkovské“ filosofie ukryté v postavách ideálů zbaveného legionáře Soumara i smířeného Horňáka a také plné absurdity vyjádřené filmováním Osvobození Prahy.87

84 Srov. tamtéž. s. 285. 85 Srov. REITTEREROVÁ, Vlasta. Arest Pavla Landovského jako opera. in Hudební rozhledy, řoč. 54, 2001/č.1, s. 33. 86 Srov. JUNGMANNOVÁ, Lenka. Paradoxy s Vaňkem. in V hlavní roli Ferdinand Vaněk. 1.vyd., Praha : Academia, 2006, s. 385. 87 Srov. tamtéž. s. 394.

55

5. Jiří Dienstbier Jiří Dienstbier se narodil 20. dubna 1937 v Kladně do rodiny lékařů. V letech 1955-1960 vystudoval žurnalistiku na Karlově univerzitě a ve francouzském Dijonu získal na Burgundské univerzitě titul Doktor honoris causa. Ještě během studií pracoval jako zahraničně-politický redaktor a komentátor Československého rozhlasu. Od roku 1959 byl členem komunistické strany, neboť se podle vlastních slov domníval, že členství v KSČ je jedinou aktivní možností, jak všechno změnit.88 V letech 1964-1967 působil jako korespondent pro Dálný východ a v roce 1968 jako zahraniční zpravodaj v USA. Ve zlomovém roce 1968 se podobně, jako mnoho jiných osobností, podílel na demokratizačním procesu v Československu, byl aktivním účastníkem „praţského jara“ a v srpnu 1968 se připojil k protiokupačnímu vysílání pražského rozhlasu. V roce 1969 jej proto vyloučili z KSČ a ze Svazu novinářů. Byl také propuštěn z rozhlasu a byla mu zakázána publikační činnost. Postupně pracoval jako dokumentátor Projektového ústavu, noční hlídač a topič. Jiří Dientsbier patřil k prvním signatářům Charty 77 a byl dvakrát, v roce 1979 a 1985, jejím mluvčím. Od roku 1978 vydával samizdatové časopisy a po založení 88 Srov. KLUSÁKOVÁ, Jana. Jana Klusáková a Jiří Dienstbier rozmlouvají na doraz. 1.vyd, Praha : Primus, 1993, s. 112.

56

samizdatových Lidových novin v roce 1988 byl předsedou její redakční rady. V roce 1979 ho odsoudili na tři roky do vězení spolu s Václavem Havlem, Petrem Uhlem, Václavem Bendou a Otkou Bednářovou za činnost ve Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných.89 Na otázku, za co byli vězněni, odpověděl: „ Formálně za podvracení republiky, neboli za činnost ve Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných. Náš proces byl přímo učebnicovým porušením několika tehdy platných československých zákonů…. Záměr byl ale jiný, chtěli rozbít Chartu 77. A chtěli postihnout široké politické spektrum „pachatelů“,…, čímţ si zajistili protesty od mnoha světových osobností, počínaje Svatým otcem, přes britskou premiérku aţ po Andreje Sacharova. Paradoxně následovalo druhé největší podepisování Charty, takţe se počet jejích signatářů zdvojnásobil.“90 V letech 1988-1989 byl členem Hnutí za občanskou svobodu. Po „Sametové revoluci“ v listopadu 1989 společně s Václavem Havlem založil Občanské fórum a stal se jeho mluvčím. Díky svým zkušenostem a mnohaletým kontaktům se zahraničními osobnostmi nejen ze světa kultury byl v prosinci 1989 jmenován ministrem zahraničních

věcí.

Do

rozdělení

Československé

federativní

republiky

byl

místopředsedou vlády a poslancem Sněmovny lidu. V období 1998-2001 pracoval jako Zvláštní zpravodaj Komise pro lidská práva OSN pro země bývalé Jugoslávie. V roce 2008 byl v senátních volbách zvolen jako nestraník na Kladensku. Obdržel několik státních vyznamenání, zmiňme například Medaili TGM, Medaili prezidenta Italské republiky, Korejský diplomatický řád a mnoho dalších. Kromě bohaté politické činnosti Jiří Dienstbier také přednášel na světových univerzitách, například v kalifornské Claremont Graduate University, nebo na univerzitě Chapel Hill v Severní Karolíně. Je autorem několika publikací, ve kterých sepsal své zážitky z diplomatických cest, dále také knih o disentu, či soudobých politických problémech Evropy. V roce 1983 si „vypůjčil“ postavu Ferdinanda Vaňka pro divadelní hru Příjem. 91 89 Srov. tamtéž. s. 9-113. Srov. BRABEC, Jiří a kol. Slovník zakázaných autorů 1948-1980. 1.vyd., Praha : SPN, 1991, s. 70-71. 90 Cit. podle KLUSÁKOVÁ, Jana. Jana Klusáková a Jiří Dienstbier rozmlouvají na doraz. 1.vyd, Praha : Primus, 1993, s. 73-74. 91 Srov. KLUSÁKOVÁ, Jana. Jana Klusáková a Jiří Dienstbier rozmlouvají na doraz. 1.vyd, Praha :

57

5.1. Vaněk na příjmu Jediná „vaňkovská“ hra Jiřího Dienstbiera Příjem vznikla v roce 1983. Lenka Jungmannová, která se zabývá současným českým dramatem a divadelní teorií, připojila toto dílo v roce 2006 do souboru V hlavní roli Ferdinand Vaněk s poznámkou, že hra doposud česky tiskem nevyšla, vydána byla jen jako samizdat, ovšem bez datace a mimo edice, a veřejnosti, včetně té odborné, je bohužel prakticky neznámá.92 V roce 1979 byl Jiří Dienstbier zatčen za svou činnost ve Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných. Během výslechů, které absolvoval společně s Václavem Havlem, se zrodil nápad na sepsání nové „vaňkovky“. „Napíšu ti novou Audienci, řekl jsem ţertem poté, co Václav, autor oné hry, dodiktoval svou první výpověď. A kdyţ jsme se poté rozloučili na dvoře ve vězení na Borech, opakoval jsem svůj vtip. Jestliţe jsem to někdy bral váţně, pak pouze do té míry, ţe jsem plánoval parodický skeč, abych jej přivítal zpátky na svobodu. Měsíce plynuly a já jsem zjistil, ţe to nebude ţádná legrace, ani uvítací parodie.“93 Po návratu z vězení dodržel Jiří Dienstbier svůj slib a v dedikaci Příjmu napsal, že tuto hru, inspirovanou Audiencí a společným pobytem v místech, kde život odkládá společenskou masku, věnuje Václavu Havlovi k prvnímu Novému roku na svobodě – roku 1984.94 Drama Příjem začíná krátce před tím, než zhasnou světla v hledišti. Ozve se hlas z reproduktoru, který upozorňuje, že hra, kterou diváci udiví, je pouhou fikcí. Vězení, kde se děj odehrává, není žádným konkrétním vězením a stejně tak i postavy, které mají „tu čest“ v něm pobývat, jsou zcela vymyšlené. S ironickou lítostí hlas divákům sděluje,

Primus, 1993, s. s. 72-126. Srov. www.totalita.cz Srov. www.jiri.dienstbier.cz 92 Srov. JUNGMANNOVÁ, Lenka. Paradoxy s Vaňkem. in V hlavní roli Ferdinand Vaněk. 1.vyd., Praha : Academia, 2006, s. 397. 93 Cit. podle. JUNGMANNOVÁ, Lenka. Paradoxy s Vaňkem. in V hlavní roli Ferdinand Vaněk. 1.vyd., Praha : Academia, 2006, s. 385. 94 Srov. DIENSTBIER, Jiří. Příjem in V hlavní roli Ferdinand Vaněk. 1.vyd., Praha : Academia, 2006, s. 305.

58

že toto zařízení zatím není dostupné všem, ale nemají ztrácet naději, neboť stačí pohled z okna do světa, ve kterém žijí, aby si uvědomili, že vězení není jen budovou se zamřížovanými okny. Děj Příjmu navazuje na Havlovu jednoaktovku Audience. Setkáváme se zde opět s postavami disidentského spisovatele Ferdinanda Vaňka a Sládka. Tentokrát se však nepotkávají v pivovaru, ale v přijímací kanceláři vězení. Ta svým zařízením působí stroze, vévodí jí ale červený nápis na nástěnce, který by nikdo ve vězení nečekal a o to víc působí absurdně: MAXIM GORKIJ: ČLOVĚK – TO ZNÍ HRDĚ. Do kanceláře vstupuje Vaněk ve špatně padnoucím mundůru a s ostříhanými vlasy, čímž kontrastuje se spokojeným vzhledem Sládka v padnoucí vojenské uniformě, který má v kriminále na starost příjem nových vězňů. Vaněk je bez brýlí, proto nejprve svého bývalého nadřízeného nepoznává, ten se k němu ale hrdě a přátelsky hlásí. Vypráví mu o svém zatčení za rozkrádání socialistického majetku, nabídne mu tykání, protože ve vězení jsou si přeci všichni rovni (mukl jako mukl), uvaří mu zakázanou kávu a začne vzpomínat na jejich práci v pivovaře. Hovor plynule navazuje na ten z Audience, i zde se snaží Sládek Vaňka získat pro spolupráci na hlášeních proti své vlastní osobě. Opět mu slibuje různé výhody a sám doufá v zkrácení trestu na polovinu za „získání důvěry nepřítele“. Na rozdíl od Havlovy první „vaňkovky“ se v Příjmu Vaněk ke spolupráci umluvit nechá a sám Sládkovi diktuje jejich „uvítací“ rozhovor do formuláře. „Sládek: Vaňku, kdyby přišli na to, ţe mi to diktuješ, mám definitivně po piči. Vaněk: Přijít by na to nemuseli. Kdyby měli nějaké podezření, musel bys je předejít. Řekl bys třeba, ţe jsem příliš chytrý a uţ jsem tě skoro odhalil. Proto ses se mnou na oko spojil, tím jsi získal moji důvěru a dozvíš se ode mě daleko víc, neţ před tím. Sládek: A taky bych moh říct, ţe ty přitom tak nějak pomalu začínáš překonávat nechuť ke spolupráci s policií. Vaněk: Hovno! Tady je třeba vzít osud do vlastních rukou úplně jinak neţ v civilu. … Vaněk: (diktuje rychle, úředním tónem) Sledovaný objekt se dostavil k příjmu…“95

95 DIENSTBIER, Jiří. Příjem in V hlavní roli Ferdinand Vaněk. 1.vyd., Praha : Academia, 2006, s. 341342.

59

Ferdinand Vaněk v Příjmu se liší od Vaňka v Audienci hlavně závěrečným přijmutím spolupráce. Zjišťuje, že se ocitl na místě, kde si každý snaží přilepšit si udáváním svých spoluvězňů. Pokud získají dostatečně závažné informace, mohou si vysloužit zkrácení trestu. Jediní, před kým si spisovatel nemusí dávat pozor, jsou ostatní disidenti a vrazi. Ti totiž podle režimu spáchali tak otřesné zločiny, že by za „bonzáctví“ stejně propuštěni nebyli.96 Snad proto se Vaněk rozhodne přistoupit na spolupráci, neboť je to zřejmě jediný způsob, jak korigovat informace o vlastní osobě a také, jak se zbavit nechtěného „přátelství“ se Sládkem. Sládek zůstává charakterově stejný. Je to člověk přizpůsobivý, o čemž svědčí jeho funkce i odznak Vzorného pracovníka na prsou, a i když byl zatčen za krádeže, necítí se být „sprostým zlodějem“, neboť nekradl lidem, ale kradl státu, čímž lidem vlastně pomáhal. I ve vězení se nachází v pozici Vaňkova „nadřízeného“. Uvádí jej do nového světa s téměř otcovskou starostlivostí. Vyčítá Vaňkovi, že mu odmítl pomoci s hlášením v pivovaře, že si nenechal vymluvit přátelství s tím „Holubem“ (Kohoutem) a znovu se vyptává na Jiřinku Bohdalovou, jejíž fotku má uschovanou ve stolu. Svěřuje se mu s žárlivostí na „starou“, která určitě sama dlouho nezůstane. Vyvolává ve spisovateli pocit, že pod jeho ochranou se mu vězení stane snesitelným. Hra na přítele skončí v okamžiku, kdy disidentovi jiný vězeň prozradí, že je Sládkovým úkolem získat si jeho bezmeznou důvěru a psát na něj pravidelná hlášení. „Bavorák: Kolem tebe je velká sranda. Právě rozdávaj bachařům tvoje fotky, aby tě hned poznali. Maj hlásit kaţdýho, kdo s tebou mluví nebo sedí v jídelně u stolu. Uţ ti Sládek říkal tamto? Vaněk: Nevím prosím… Bavorák: (přes Sládkovu gestikulaci) No ţe se máme s tebou skamarádit a psát na tebe kontrášům hlášení. (Sládek i Vaněk jsou v rozpacích) No to je toho. Tak von Sládek ještě nestačil. Samozřejmě, my to se Sládkem o sobě nevíme…. (K Sládkovi) Dej sem honem ňákej nápis… Sládek: Třeba tohle: Gorkij: Člověk, to zní hrdě.“97

96 Srov. tamtéž. s. 320. 97 DIENSTBIER, Jiří. Příjem in V hlavní roli Ferdinand Vaněk. 1.vyd., Praha : Academia, 2006, s. 328329.

60

Během rozhovoru Vaňka se Sládkem přicházejí do kanceláře další osoby. Jednou jsou to vězni, jindy jejich věznitelé. Jedná se o osobitou sbírku charakterů. Dozorci mají přezdívky podle stylu chůze nebo způsobu nakládání s vězni (Houpačka, Biftek), vězeň Bavorák své jméno získal podle vozů, které měl zaparkované před domem a které vyvolaly závist sousedů vedoucí až k udání. Dozorci chtějí mít především svůj klid, k Vaňkovi se chovají slušně, ale spíš z vychytralosti, než z dobrého srdce, „neboť nikdy nikdo neví, kterej mukl můţe bejt taky jednou u koryta“98. Dienstbier tak prostřednictvím obyvatel vězení poukázal na lidské vlastnosti, které v totalitě vycházejí na povrch. Zvláštní alegorií stratifikace totalitní společnosti je popis vrstev ve vězení. I když jsou si všichni vězni ve své „situaci“ rovni, někteří jsou si, řečeno Orwellovsky, přeci jenom rovnější. Sládek vysvětluje Vaňkovi systém tříd takto: „Sládek: (otráveně) Člověk tu nemá ţádný soukromí. Kdyţ nikdo, vleze sem alespoň tenhle pomyják. … Vaněk: Dělá v prádelně? Sládek: Ne. Proč?... Von mi pere jako čmelík. Taky si ňákýho vopatříš. Muklové se dělej na kingy, myši, čimelíky a čudly. Nejvíc je myší. Bezvýznamných je všude nejvíc. Čimelíci jsou ţivnostníci, drobní podnikatelé. Makaj na kingy za kulatky, za tabák nebo za prachy. Čudlové mejou hajzly a – kdyţ se ňákýmu kingovi zachce – kouřej čůráky. Ty budeš samozřejmě king. Vaněk: Ţádný king! Myš. Jako většina ostatních. Sládek: (se chechtá) Jako který ostatní? Dyť ty na to, co dělaj ostatní, kašleš i v civilu…. Ale to ti říkám, tady s těma svejma principia nevystačíš. Tady i na tebe dojde.“99 V Příjmu Jiří Dienstbier zužitkoval své zkušenosti z kriminálu i na úrovni jazykové. Celá hra je plná vězeňské hantýrky, například loch, holubárna, amina, mukl, kulatky nebo závadář. Za neznalé publikum se ptá nováček Vaněk a Sládek mu ochotně vysvětluje, co jaký výraz znamená. Úrovní jazyka jsou od sebe opět odděleni také 98 Srov. tamtéž. s. 322. 99 DIENSTBIER, Jiří. Příjem in V hlavní roli Ferdinand Vaněk. 1.vyd., Praha : Academia, 2006, s. 319320.

61

disident se Sládkem a tentokrát je kontrast mezi jejich mluvami výraznější. Vaněk je slušný, působí vylekaným a ustrašeným dojmem. Za každou Sládkovu službu děkuje. Sládek naproti tomu užívá velké množství vulgarismů, popisuje spisovateli erotické zážitky s přítelkyní, plně si osvojil vězeňskou mluvu. K zvýraznění hrůznosti situace, ve které se oba ocitli, dochází v závěru k jakési výměně rolí, kdy je Sládek tím ustrašeným a Vaněk, stejně jako na konci Audience, praví: „Hovno!“. S Dienstbierovým

Ferdinandem

Vaňkem

v Landovského Arestu, ve vězeňském prostředí.

se

setkáváme,

podobně

jako

Je zde zobrazena ztráta lidské

důstojnosti pomocí špatně padnoucích šaškovských šatů nebo jídla, které se hodí spíše pro prasata než pro lidi. I na tomto místě si ale Vaněk zachovává jistý morální standard, odmítá donášet na jiné, odmítá psát hry k různým komunistickým výročím, jen aby sám získal nějaké výhody. O spisovatelově charakteru se diváci více dozví v okamžiku, kdy se svěřuje Sládkovi, že mu nabízeli možnost emigrovat do New Yorku. Nechtěl však opustit své přátelé a svůj domov, což Sládek není schopen pochopit. Vidí v tom jen další Vaňkův způsob, jak se zviditelnit. „Vaněk: Jak jsem mohl odejít, kdyţ kamarádi seděli se mnou?! Sládek: A teď je pustili, ţe jo?... Tak vidíš. Takţe jsi jim svým hrdinstvím děsně pomoh. Co ty víš? Kdybys odjel, třeba by to policajtům stačilo a ostatní mohli bejt dávno doma. Vaněk: Tohle je můj domov. Sládek: Kriminál?! Já to snad nepřeţiju! Vaněk: To ne. Ale odsud se mohu vrátit. Z emigrace ne. Takţe jsem v kriminále víc doma neţ v New Yorku. Sládek:Tobě to holt můţe bejt jedno. Čím dýl sedíš, tím víc o tobě budou psát v novinách, tím víc budou hrát ty tvý hry. Pro tebe je kriminál reklama,…“100

Stejně jako ve „vaňkovkách“ jiných spisovatelů, je i Dienstbierův hrdina obklopen světem, který mu nerozumí. Komunikace mezi ním a Sládkem je nemožná, protože si navzájem ani porozumět nemohou. K zdůraznění absurdity ve vězení vložil autor do Příjmu fráze o lidství, které jakoby přímo odporovaly dění okolo. Kromě Gorkého se zde objevuje Humboldt: Vztahy mezi lidmi dodávají ţivotu ceny nebo 100 DIENSTBIER, Jiří. Příjem in V hlavní roli Ferdinand Vaněk. 1.vyd., Praha : Academia, 2006, s. 328.

62

Goethe: Člověk získává, kdyţ něco ztrácí. Porušená komunikace a s ní i mezilidské vztahy, to je velké „vaňkovské“ téma.

6. Jaký je Ferdinand Vaněk? „Ve světové dramatické literatuře najde divadelní kriminalista nejeden příklad krádeţe postavy. Některé plagiáty měly soudní dohru. Téměř vyloučeno je pořídit seznam postav přejatých od autorů dávno mrtvých. Neznám však kromě Ferdinanda Vaňka jiného hrdinu, kterého by si dramatici s laskavým svolením původního tvůrce půjčovali.“101 Václav Havel stvořil postavu Ferdinanda Vaňka, aby na jeho osudech ukázal absurditu normalizačního vývoje v Československu. V roce 1969 se ocitl v novém postavení, byl zakázán, jeho hry se nesměly hrát. O svých zkušenostech se chtěl podělit, a tak vznikla nová divadelní postava Ferdinanda Vaňka pro první jednoaktovku Audience. Ve svém komentáři k zrození „vaňkovek“ však důrazně upozorňuje, že Vaněk není Havel a že jen vytvořil obecně srozumitelný typ. Dramatická postava není totéž jako živý člověk, byť vybavena mnohými autobiografickými rysy. Jedná se vždy o fikci, výmysl vytvořený pouze pro účel nějaké hry a i ta nejpropracovanější a výrazově

101

KOHOUT, Pavel. Šest & Sex. 1.vyd., Praha : Mladá fronta, 1998, s. 103.

63

nejbohatší dramatická figura se nemůže podle Havla rovnat živé lidské bytosti. Správně vytvořená postava by měla divákovi pomocí několika málo replik říct něco podstatného „o světě vůbec“. 102 Havlův Ferdinand Vaněk je tichý, úslužný člověk s bohatým vnitřním světem a pevnými zásadami. Jeho jazyk je jazykem vzdělaného člověka a jeho základním charakterovým rysem je slušnost. Ačkoliv jsou hry založeny převážně na dialozích, samotný hrdina toho řekne jen velmi málo. Karel Kyncl ve svém komentáři k překladům „vaňkovek“ říká, že každý, kdo si přečte Havlovy vaňkovské aktovky, musí dojít k závěru, že jeho Ferdinand Vaněk je role, která na herce klade skoro nesplnitelné nároky. Jeho představitel má k dispozici většinou pouze jednověté repliky, a pak už jenom „body language“: pohyb ruky, změnu ve výrazu tváře, nervózní poposednutí na židli, několik kroků po jevišti. Vaněk vlastně není dramatickou postavou v pravém smyslu, spíš dramatickým principem, který produkuje ve svém okolí celou škálu reakcí, od sebezpytování a sebeospravedlňování, až k výbuchům obdivu i vzteku. Nikoho nenapomíná, nekárá, nepoučuje – právě naopak: vlastně od nikoho nic nechce.103 „… mnoho toho na scéně obvykle nenamluví ani neudělá, ale svou prostou existencí, přítomností na scéně, faktem, ţe je tím, kým je, nutí své okolí, aby se tak či onak vyjevilo.“104 Jak už bylo řečeno, Vaněk není v žádné hře hybatelem děje, spíš odpovídá, než se ptá. Pokud přikročí k činu, je to většinou na závěr, čímž Havel jen umocňuje absurditu, kterou celým dramatem vyjadřuje. V Audienci vypije „na ex“ pivo, které se mu před tím hnusilo a převezme Sládkovu repliku „všechno je to na hovno“. Vernisáţ je ukončena Vaňkovou kapitulací, kdy podlehne Věřiným slzám a Michalovým výčitkám a dovolí jim, aby jej opět zesměšňovali a uráželi svým „dokonalým“ štěstím. Vývoj v poslední jednoaktovce Protest jej na závěr nutí obhajovat se proti nařčení z udavačství, které vysloví pokrytecký Staněk. Havlovy „vaňkovky“ tedy nejsou ani tak hry o jejím

102 Srov. HAVEL, Václav. Eseje a jiné texty z let 1970-1980. Dálkový výslech. Spisy /4. 1.vyd., Praha : Torst, 1999, s. 579. 103 Srov. KYNCL, Karel. The Vaněk plays aneb, jak je těţké překládat Havla in Scéna, roč. XV, 1990/č. 7., s. 16. 104 HAVEL, Václav. Eseje a jiné texty z let 1970-1980. Dálkový výslech. Spisy /4. 1.vyd., Praha : Torst, 1999, s. 579.

64

hrdinovi, ale spíš o okolním světě, který je nucen na přítomnost zakázaného spisovatele reagovat. Na selhání tohoto „světa“, znásilněného totalitní mocí, ale Vaněk nereaguje jinak než mlčením a rozpaky.

O pohnutkách Pavla Kohouta ke stvoření jeho „vaňkovských“ her bylo řečeno již mnoho v předchozích kapitolách. Přátelství s Václavem Havlem bylo pro něj významné a inspirující a podle vlastních slov se toužil setkat s autorem Ferdinanda Vaňka i ve sféře pro spisovatele nejsoukromější – v tvorbě.105 I když je pro Pavla Kohouta podstatou Vaňka Václav Havel, jeho pojetí postavy se od „předobrazu“ liší. Především autor do her zakomponoval velké množství reálií, například popis typické socialistické kanceláře nebo okolnosti okolo Charty 77. Hry se tím stávají autentičtější, ovšem podle názoru Pavla Kosatíka je tím ubráno na jejich nadčasovosti.106 Zatímco Havlův Vaněk je skutečně obecným principem, Kohout svou postavu disidenta konkretizoval. Děje se odehrávají na reálném místě v přesný čas. V Atestu se vrací k otrávení svého jezevčíka Edy, drama Marast je návratem k výslechům StB, které spisovatel po zadržení zažil. Jedná se téměř o dokument o signatářích Charty 77. Od zachycení obecných rysů života v totalitě se tak „vaňkovky“ posouvají k zachycení událostí ze života jednotlivých jejich obyvatel. Ferdinand Vaněk v Safari se od své předlohy již značně liší a ze všech her nejvíce se v této stává Vaňkem Pavel Kohout. Jediné, co zůstává „havlovské“, je pokorný přístup disidenta k okolnímu světu, jeho plachost, cudnost a neústupnost. „Všemocná moc má před sebou plachého, zdvořilého, ba úsluţného intelektuála viditelně nesportovního typu, s jakým je zvyklá rychle si poradit. Při vstupu moci nekřičí, nehádá se ani nepere, dokonce nelţe, nanejvýš mlčí, pokud by pravdou ublíţil jinému neţ sobě…. Ferdinand Vaněk zdědil jeho náturu.“107 Pavel Kosatík komentuje Kohoutova Vaňka tak, že spisovatel nevydržel a využil vaňkovské metaforičnosti k tomu, aby vysunul do popředí své jméno, prezentoval

105 Srov. KOHOUT, Pavel. Šest & Sex. 1.vyd., Praha : Mladá fronta, 1998, s. 104. 106 Srov. KOSATÍK, Pavel. Fenomén Kohout. 1.vyd., Praha a Litomyšl : Ladislav Horáček – Paseka, 2001, s. 304. 107 KOHOUT, Pavel. Šest & Sex. 1.vyd., Praha : Mladá fronta, 1998, s. 104.

65

především sám sebe – takže nikoliv „princip Vaněk“, ale konkrétní Havel a hlavně Kohout.108 Sám autor označuje postavu Ferdinanda Vaňka jako zákon divadla, umně tvarovanou postavu, která v sobě nese rukopis svých autorů. Každý z nich je v samé podstatě znovu Havel, včetně jeho samotného. Vaňkovým prostřednictvím mohou reagovat na svět kolem sebe.109

Ferdinand Vaněk Pavla Landovského se objevuje ve dvou hrách, v Sanitární noci (1976) a v Arestu (1982). Předobrazem postavy je pro jejich autora Václav Havel, kterého, stejně jako další postavy ve „vaňkovkách“, ztvárnil osobitým způsobem. Landovského hrdinové rozhodně nepatří mezi intelektuály. Jejich dialogy jsou charakteristické velkým množstvím vulgarismů a zaměřují se na konkrétní situace v životě, než by nesly nějakou filosofickou myšlenku. V žádném případě však nelze říct, že by to byly rozhovory hloupé. Jedná se zkrátka o „ řeči obyčejných lidí“. Autorova záliba v anekdotách a hospodských historkách proniká i do jeho díla. A právě rozvinutý vtip připomíná „nepravá vaňkovka“ Sanitární noc.110 I když v této hře není Ferdinand Vaněk hlavní postavou, spíše jí jen prochází, využívá Pavel Landovský některé divadelní postupy podobné Havlovým. Jedná se například o jakési bezčasí, strukturovanou společnost (osoby „legální a nelegální“, dohody mezi ministry, kdo převezme jejich posty), či strojové jednání postav (sobeckost paní Kadavé, milostné chvilky servírky Nataši). Landovskému se podařilo vykreslit lidské jednání typické pro socialistickou společnost, na jedné straně plnění norem a na druhé nelegální kšeftování s nedostatkovým zbožím. Lenka Jungmannová hovoří o Sanitární noci jako o modelové hře „havlovského typu“.111 Spíš než postavu si tedy Landovský „přisvojil“ dramatický postup. Poněkud jinak je tomu v Arestu. Hra Arest byla napsána „na objednávku“ s jasným zadáním: stvořit nový příběh Ferdinanda Vaňka. Ráčkující hrdina se, podobně jako v té době Václav Havel, ocitá ve 108 Srov. KOSATÍK, Pavel. Fenomén Kohout. 1.vyd., Praha a Litomyšl : Ladislav Horáček – Paseka, 2001, s. 306. 109 Srov. KOHOUT, Pavel. Šest & Sex. 1.vyd., Praha : Mladá fronta, 1998, s. 104-105. 110 Srov. GALÍK, Josef a kol. Panorama české literatury. 1.oprav. a redig. vyd., Olomouc : Rubico, s.r.o., 1994, s. 502-503. 111 Srov. JUNGMANNOVÁ, Lenka. Neoficiální dramatika v letech 1945-1990. in Alternativní kultura. 1.vyd., Praha : Lidové noviny, 2001, s. 469.

66

vězení. Drama zachycuje proměnu vztahů mezi vězni po jeho příchodu. Spouští reakce a v ostatních vyvolává potřebu vyjádřit se k dění za zdmi kriminálu. Také Pavel Landovský vtiskl do postavy Ferdinanda Vaňka něco ze své osobnosti. Ať už je to ona švejkovská filozofie života, zážitky z vězení, nebo specifický slovník.

Jiří Dienstbier je autorem jediné „vaňkovky“ Příjem z roku 1983. Děj je přímým pokračováním Havlovy Audience a vznikl na základě společného zážitku obou autorů z vyšetřovací vazby. Z původního plánu „uvítací“ hry, Dienstbier upustil a stvořil vlastní představu Vaňka – Havla. Oproti Vaňkovi z Audience, je jeho další ztvárnění přeci jen starší a zkušenější. Tímto způsobem si lze vysvětlit, proč v Příjmu hrdina nakonec přistupuje na spolupráci se Sládkem a tím získává tím i nabízené výhody. Nikoliv však na úkor někoho jiného, hlavní Vaňkovou zásadou se stává: neškodit.

V Havlových

dramatech

je

Ferdinand

Vaněk

stylizovanou

postavou,

spisovatelovým ironickým a neústupným alter egem. Pro ostatní autory je potom Vaněk Havlem, ať už více, jako v případě Landovského nebo Dienstbiera, či méně jako u Pavla Kohouta. Pro všechny je Ferdinand Vaněk především svědkem normalizační společnosti. Václav Havel vnímal existenci svého hrdiny ve hrách jiných autorů velice kladně. Radoval se, že jeho „princip Vaněk“ pomáhá ukázat publiku normalizační svět bez příkras, s důrazem na absurditu, kterou totalitní režim vyvolává. Zároveň také upozorňoval, že různá pojetí Vaňka se liší podobně jako jejich autoři. Ti do něj vkládali své osobní prožitky, autobiografické rysy a své vlastní vidění světa. „… Vaněk různých her, tím spíš Vaněk různých autorů, není pochopitelně vţdy zcela toutéţ postavou: jako „princip“, či „dramatický trik“ přechází sice ze hry do hry, pokaţdé je ale – jako „princip“ – trochu jinak pouţit, a pokaţdé je tudíţ – jako postava – někým jiným…. Mně osobně nezbývá neţ se radovat, ţe objeviv – spíš bezděky neţ 67

úmyslně – „princip Vaněk“, inspiroval jsem tím i jiné české autory, shodou okolností mé přátelé.“112

Literatura Primární literatura DIENSTBIER, Jiří. Příjem in V hlavní roli Ferdinand Vaněk. 1.vyd., Praha : Academia, 2006, 401 s. HAVEL, Václav. Občan Vaněk. 1.vyd., Praha : Levné knihy, a.s., 2009, 255 s. HAVEL, Václav. Audience, Vernisáţ, Protest in V hlavní roli Ferdinand Vaněk. 1.vyd., Praha : Academia, 2006, 401 s. KOHOUT, Pavel. Atest, Marast, Safari in V hlavní roli Ferdinand Vaněk. 1.vyd., Praha : Academia, 2006, 401 s. LANDOVSKÝ, Pavel. Sanitární noc, Arest in V hlavní roli Ferdinand Vaněk. 1.vyd., Praha : Academia, 2006, 401 s.

Sekundární literatura 112 HAVEL, Václav. Eseje a jiné texty z let 1970-1980. Dálkový výslech. Spisy /4. 1.vyd., Praha : Torst, 1999, s. 580-581.

68

BRABEC, Jiří a kol. Slovník zakázaných autorů 1948-1980. 1.vyd., Praha : SPN, 1991, 541 s. CÍSAŘ, Jan. Sloţitý případ. doslov in August August, august. 1.vyd., Praha : Orbis, 1968, 88 s. FIALA, Oldřich. Hry Václava Havla v Sydney in Západ, roč. 3, 1981/č.6. FOLL, Jan. Vernisáţ aneb „Jak ses mohl zaplést s těmi komunisty“ in Scéna, roč. XV, 1990/č. 9. FOLL, Jan. Vernisáţ s andělem in Respekt, roč. 8, 1997/č. 48. GALÍK, Josef a kol. Panorama české literatury. 1.oprav. a redig. vyd., Olomouc : Rubico, s.r.o., 1994, 552 s. GILLAR, Jaroslav. Václav Havel – uvězněný dramatik in Magazín. Roč.9.,1980/č.1. HAVEL, Václav. Eseje a jiné texty z let 1970-1980. Dálkový výslech. Spisy /4. 1.vyd., Praha : Torst, 1999, 1308 s. HAVEL, Václav. Odcházení. 1.vyd., Praha : Respekt, 2007, 90 s. HAVEL, Václav. Dopisy Olze. 1.vyd., Brno : Atlantis, 1990, 400 s. HAVEL, Václav. Do různých stran 1983-1989. Uspořádal V. Prečan. Schwarzenberg : ČSDS, 1989, 526 s. HOZNAUER, Miloslav. Václav Havel. 1.vyd., Praha : Komenium, 1991, 64 s. HOZNAUER, Miloslav. Pavel Kohout. 1.vyd., Praha : Komenium, 1991, 48 s. HOZNAUER, Miloslav a kol. Česká literatura po roce 1945, 2. rozšíř. vydání, Praha : Fortuna, 1995, 280 s. JAGODZIŃSKI, Andrzej. Hry Václava Havla opět v polských divadlech in Obrys. Roč.9.,1989/č.2. JANOUŠEK, Pavel a kol. Dějiny české literatury 1945 -1989 -4.sv., 1. vyd., Praha : Academia, 2007-2008, 432 s. JANOUŠEK, Pavel. Studie o dramatu. 1.vyd., Jinočany : H&H, 1993, 153 s. JUNGMANNOVÁ, Lenka. Dramatik. in Malá hudba moci – program ND. Národní divadlo v Praze, 2007, 180 s. JUNGMANNOVÁ, Lenka. Paradoxy s Vaňkem. in V hlavní roli Ferdinand Vaněk. 1.vyd., Praha : Academia, 2006, 401 s. JUNGMANNOVÁ, Lenka. Neoficiální dramatika v letech 1945-1990. in Alternativní kultura. 1.vyd., Praha : Lidové noviny, 2001, 609 s. KEANE, John. Václav Havel . Politická tragédie v šesti dějstvích. 1.vyd., Praha : 69

Volvox Globator, 1999, 428 s. KLUSÁKOVÁ, Jana. Jana Klusáková a Jiří Dienstbier rozmlouvají na doraz. 1.vyd, Praha : Primus, 1993, 128 s. KOHOUT, Pavel. To byl můj ţivot?? (První díl) 1928-1979. 1.vyd., Praha a Litomyšl : Ladislav Horáček – Paseka, 2005, 328 s. KOHOUT, Pavel. To byl můj ţivot?? (Druhý díl) 1979-1992. 1.vyd., Příbram : Pistorius & Olšanská s.r.o., 2006, 352 s. KOHOUT, Pavel. Cudný kentaur in Listy, roč. 16, 1986/č.4. KOHOUT, Pavel. Šest & Sex. 1.vyd., Praha : Mladá fronta, 1998, 232 s. KOSATÍK, Pavel. Fenomén Kohout. 1.vyd., Praha a Litomyšl : Ladislav Horáček – Paseka, 2001, 432 s. KRISEOVÁ, Eda. Václav Havel. 1.vyd., Brno : Atlantis, 1991, 175 s. KYNCL, Karel. The Vaněk plays aneb, jak je těţké překládat Havla in Scéna, roč. XV, 1990/č. 7. LANDOVSKÝ, Pavel. Soukromá vzpoura : rozhovor s Karlem Hvíţďalou. 2.vyd., Praha : Mladá fronta, 1990, 160 s. LEDERER, Jiří, EINHORN, Erich. Tak tedy…přijďte. 1.vyd., Praha : VIDEOPRESS, 1990, 275 s. MACHALA, Lubomír a kol. Česká a slovenská literatura v exilu a samizdatu. 1.vyd., Olomouc : Univerzita Palackého, 1990, 148 s. NĚMEC, Ivan. Ferdinand Vaněk v policejním obludáriu in Týdeník rozhlas, roč. 18, 2008/č. 52. PISTORIUS, Luboš. O Pavlu Kohoutovi in Kyanid o páté - program ND. Národní divadlo v Praze, 1996, 111 s. QUINN, Michael L. Vaněk prezidentem: Václav Havel a sémiotická identita in Divadelní revue, roč. 2, 1991/č. 2. REITTEREROVÁ, Vlasta. Arest Pavla Landovského jako opera. in Hudební rozhledy, řoč. 54, 2001/č.1. SLÁDEČEK, Josef. Nečekání na Godota in Svědectví, roč. XIV, 1977/č.54. Slovník českých spisovatelů od roku 1945 I. díl. ved. red. JANOUŠEK, Pavel.1.vyd, Praha : Brána, spol. s.r.o., 1995, 552 s. ŠTĚRBOVÁ, Alena. Modelové hry Václava Havla. 1.vyd., Olomouc : Univerzita Palackého, 2002, 95 s. 70

UHDE, Milan. Návštěvy a navštívení Václava Havla in O Divadle: sborník. Praha : Lidové noviny, 1990, 413 s. URBANOVÁ, Alena. Vaňkův test in Scéna, roč. XV, 1990/č.25. VELTRUSKÝ, Jiří. Drama jako básnické dílo. 1.vyd., Brno : Host, 1999, 168 s.

Internetové zdroje www.hrad.cz www.jiri.dienstbier.cz www.ludvikvaculik.cz www.totalita.cz www.vize.cz www.vons.cz

8. Resumé Ve své diplomové práci jsem se souhrnně zabývala komparací dramat Václava Havla, Pavla Kohouta, Pavla Landovského a Jiřího Dienstbiera, v nichž vystupuje postava Ferdinanda Vaňka. V úvodu jsem upozornila na důležité politicko-kulturní aspekty, které byly pro dané období charakteristické a které formovaly umělce při jejich tvorbě. V následujících kapitolách jsem se již věnovala jednotlivým autorům s důrazem na rozbor her s postavou Ferdinanda Vaňka (Havlovy Audience, Vernisáţ a Protest, Kohoutovy Atest, Marast a Safari, Landovského Sanitární noc a Arest, Diensbierův Příjem). V závěrečné komparaci jsem zdůraznila jak odlišné pojetí hrdiny u různých autorů, tak společné znaky charakteristické pro tuto postavu.

71

Resumé In my diploma work I have comprehensively dealt with comparison dramas of Václav Havel, Pavel Kohout, Pavel Landovský and Jiří Dienstbier, in which it performs the character of Ferdinand Vaněk. At the beginning I pointed to the importance of politico-cultural aspects that are characteristic for a given period and which shaped the artists in their literary creation. In subsequent chapters I have already paid to individual authors, with emphasis on the analysis of games with the character of Ferdinand Vaněk (Havel's Audience, Vernisáž and Protest, Kohout's Atest, Marast and Safari, Landovsky's Sanitární noc and Arest, Dienstbier's Příjem). In the final comparison I have stressed both different approaches to the hero by various authors and the common features characteristic of this character.

72