fax , IČ

Děti Země – Klub za udržitelnou dopravu Cejl 48/50, 602 00 Brno, tel./fax 545 210 393, [email protected], IČ 67010041 Krajský úřad Jihomoravského kraje prostřednictvím Městského úřadu Pohořelice Odboru územního plánování a stavební řád Vídeňská 699 691 23 Pohořelice [email protected] E-mail se zaručeným elektronickým podpisem

07. 01. 2011

Odvolání proti vydání územního rozhodnutí k umístění stavby „R52, stavba 5204 Pohořelice – Ivaň; km 19,200-23,000“ – k č.j.: MUPOD38854/2010 z 29. 11. 2010 Městský řad Pohořelice (dále jen „stavební úřad“) vydal dne 29. 11. 2010 pod č. j.: MUPOD38854/2010 územní rozhodnutí se 103 stavebními objekty a se 40 podmínkami v rozsahu 193 stran, kterým umístil stavbu „R52, stavba 5204 Pohřelice – Ivaň; km 19,2000-23,000“. Rozhodnutí bylo na úřední desce stavebního úřadu zveřejněno vyvěšením dne 8. 12. 2010 a doručeno dne 23. 12. 2010, poslední lhůta pro podání odvolání je dnes 7. 1. 2010. Děti Země - Klub za udržitelnou dopravu (dále jen „Děti Země“) jako účastník předmětného územního řízení podaly k umístění stavby své včasné vyjádření dne 21. 7. 2010 (elektronicky). Země z důvodu níže uvedených proti tomuto územnímu rozhodnutí podávají dle § 81 odst. 1 ve spojení s § 84 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb. (dále jen správní řád) toto

odvolání a žádají, aby napadené rozhodnutí bylo odvolacím orgánem dle § 90 odst. 1 písm. b) správního řádu zrušeno a vráceno k novému rozhodnutí, neboť územního rozhodnutí bylo vydáno v rozporu s § 3, § 50 odst. 3 a odst. 4 a § 68 odst. 3 správního řádu. Současně Děti Země žádají, aby byl nadřízeným orgánem (Krajským úřadem Jihomoravského kraje, odborem ŽP) v rámci odvolacího řízení přezkoumán obsah namítaného závazného stanoviska k zásahu do krajinného rázu (vydané dle § 12 odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb.) ve smyslu § 149 odst. 4 a odst. 5 správního řádu a dále stanovisko EIA.

Odůvodnění: I. Územní rozhodnutí nebylo možné vydat, neboť není v souladu s žádnou odpovídající územně plánovací dokumentací, resp. s ÚP VÚC či ZÚR Zásadní námitkou proti umístění stavby kteréhokoliv úseku R52, včetně předmětného R5204, do území je nesoulad s územně plánovací dokumentací dle ustanovení § 90 písm. a) zákona č. 183/2006 Sb. Územně plánovací dokumentace je dána hierarchickou strukturou, kterou tvoří Zásady územního rozvoje (popř. platné ÚP VÚC), územní plány obcí a regulační plány. Politika územního rozvoje není územně plánovací dokumentací (viz ust. § 2 odst. 1 písm. n) stavebního zákona). Je pouze jedním z nástrojů územního plánování (celostátní koncepcí). Pokud je úkolem stavebního úřadu zkoumat soulad záměru s územně plánovací dokumentací, pak musí být v případě silnice R52, resp. R5204, zkoumán soulad se ZÚR (nejsou schválené), s platným ÚP VÚC (neexistuje). 1

V tomto případě ale zcela absentuje nadřazená územně plánovací dokumentace, neboť ZÚR JMK nebyly do dnešního dne schváleny a žádný platný ÚP VÚC pro danou oblast neexistuje. ÚP VÚC Břeclavska schválený usnesením Zastupitelstva Jihomoravského kraje dne 9. 11. 2006, jehož součástí byl i koridor rychlostní silnice R52, byl dne 25. 11. 2009 rozhodnutím Nejvyššího správního soudu č. j. 3 Ao 1/2007 zrušen. Skutečnost, že nelze umísťovat a stavět rychlostní silnici (záměr nadmístního významu) jen na základě územních plánů obcí, jednoznačně vyplývá z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 9. 2009, č. j. 1 Ao 1/2009–185. Pod bodem 65 je v citovaném rozsudku uvedeno: „…Vymezení těchto ploch nadmístního významu je pro pořizování územních plánů obcí závazné ve dvojím smyslu: pozitivním a negativním. V pozitivním smyslu jsou nadřazenou územně plánovací dokumentací vymezené rozvojové plochy nadmístního významu pro územní plány obcí závazné tak, že obec je povinna tyto rozvojové plochy vymezené v nadřazené dokumentaci respektovat a vymezit je i ve svém územním plánu. V negativním smyslu jsou závazné tak, že obec ve svém územním plánu nemůže vymezit rozvojové plochy nadmístního významu, které v nadřazené územně plánovací dokumentaci obsaženy nejsou. Obec je však oprávněna vymezit ve svém územním plánu rozvojové plochy místního významu volně dle svého uvážení. Tento závěr plyne ze samotné povahy a hierarchie územního plánování.“ Protože jediná platná nadřazená územně plánovací dokumentace týkající se stavby R52 byla soudem zrušena (ÚP VÚC Břeclavsko) a územním plány obcí pro soulad s R52 použít nelze, nemá záměr rychlostní silnice R52 oporu v územně plánovací dokumentaci, což je jednou z podmínek pro vydání územního rozhodnutí. Jak vyplývá z ustanovení § 92 odst. 2 stavebního zákona, jestliže záměr žadatele není v souladu s požadavky uvedenými v § 90 stavebního zákona, stavební úřad žádost o vydání územního rozhodnutí zamítne. Dikce zákona je naprosto jasná, příslušné stavební úřady tedy nemají jinou možnost než zmiňovanou žádost o územní rozhodnutí zamítnout pro nesoulad záměru s územně plánovací dokumentací. Pokud tak neučiní, vystavují se značnému riziku, že jejich rozhodnutí bude zrušené nadřízeným orgánem anebo soudem. Příslušné stavební úřady se také pokoušejí opírat o zákon č. 416/2009 Sb., o urychlení výstavby dopravní infrastruktury, který je speciálním právním předpisem ke stavebnímu zákonu. Stavební úřady na základě ust. § 1 odst. 2 zákona č. 416/2009 Sb. zcela nelogicky dovozují, že k umístění stavby do území je možné použít obsah Politiky územního rozvoje (dále jen „PÚR“). Ust. § 1 cit. zákona uvádí pouze definici, co se rozumí pod pojmem dopravní infrastruktura. Lze sice souhlasit, že silnice R52 v PÚR je jako dopravní infrastruktura uvedená, nicméně z této skutečnosti nevyplývá, že ji lze také bez schválené příslušné nadřazené územně plánovací dokumentace umístit do území. Zákon č. 416/2009 Sb. totiž nezbavuje stavební úřad povinnosti zkoumat soulad záměru s územně plánovací dokumentací dle ust. § 90 stavebního zákona (viz výše), neboť k tomuto ustanovení neobsahuje speciální úpravu. Kromě toho dle právního názoru Městského soudu v Praze (viz např. jeho usnesení ze dne 13. 7. 2010, č.j.:10A 155/2010-1110 o nepřiznání odkladného účinku žalobě Dětí Země proti vydání rozhodnutí dle § 12 a § 44 zákona č. 114/1992 Sb. k povolení stavby dálnice D8-0805 Lovosice – Řehlovice nebo obdobné usnesení o nepřiznání odkladného účinku jejich žalobě proti povolení výjimky k zásahu do biotopů zvláště chráněných druhů organismů pro stejnou dálnici ze dne 29. 9. 2010, č.j. 10A 211/2010-66), lze tento zákon použít jen v případě, pokud stavební úřady (za splnění podmínky platného schválení ZÚR či ÚP VÚC) zažádají stavební úřad o spojení územního a stavebního řízení do jednoho celku. To ale není případ umisťování částí silnice R52 (oba rozsudky k D8-0805 mohou Děti Země na vyžádání předložit). Co se týče PÚR, ta je velice obecným dokumentem (koncepcí), který ve svém příliš velkém měřítku nemůže přesně vymezovat trasování určité komunikace ani přesně umístit jiné záměry. Toto je úkolem územně plánovací dokumentace (konkrétně Zásad územního rozvoje), která má Politiku územního rozvoje dále rozpracovat a rovněž vyhodnotit možná variantní řešení. Pokud by tomu tak nebylo, pak by zpracování územně plánovací dokumentace (v tomto případě ZÚR) ztrácelo svůj význam. Stavební úřady rozhodující v prvním stupni a vydávající územní rozhodnutí tak vůbec neberou v potaz hierarchii územního plánování, ze které jasně vyplývá, že úkolem ZÚR je PÚR dále rozpracovat, prověřit a vyhodnotit možné varianty jednotlivých záměrů i s ohledem na životní prostředí a veřejné zdraví. 2

Skutečnost, že nelze automaticky přebírat záměry v PÚR uvedené do ZÚR (a tím méně do územních plánů obcí) potvrdil i Nejvyšší správní soud ve svém usnesení ze dne 18. 11. 2009, sp. zn. 9 Ao 3/2009, kde uvedl, že: „Závaznost v Politice obecně vyjádřených záměrů pro pořizování, a vydávání zásad územního rozvoje, územních a regulačních plánů a pro rozhodování v území ovšem neznamená a ani znamenat nemůže, že by kraje při pořizování zásad územního rozvoje automaticky převzaly do svých plánů realizaci v Politice obsažených záměrů, a to bez dalšího hodnocení jejich dopadů či zvažování možných variant. Takový postup by byl v rozporu se zvláštními právními předpisy jako je zákon č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí, nebo zákon č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, případně zmíněná SEA směrnice komunitárního práva. Závaznost obecně formulovaných záměrů Politiky pro územně plánovací dokumentaci je nutno vyložit jako závaznost příslušných územních orgánů převzít do územně plánovací dokumentace vládou České republiky schválený koncepční záměr územního rozvoje na celostátní či mezinárodní úrovni, nikoli faktickou realizací tohoto záměru. Pokud by obecné záměry vyjádřené v Politice samy o sobě, bez ohledu na jejich obsahové vymezení znamenaly pro příslušné územní orgány povinnost automatické realizace, postrádal by způsob, jakým je ve stavebním zákoně upraven proces schvalováni zásad územního rozvoje, územního plánu či regulačního plánu, smysl.“ S posledně uvedeným názorem Nejvyššího správního soudu uvedeným v usnesení sp. zn. 9 Ao 3/2009 se následně plně ztotožnil i Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 2. 11. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 5/10. K závaznosti Politiky územního rozvoje ve smyslu ust. § 31 odst. 4 stavebního zákona Ústavní soud uvedl, že jazykový výklad zákona není sám o sobě dostačující, a že je nutné použít i jiné druhy výkladů, např. výklad systematický. Z uvedeného plyne, že i když stavební zákon výslovně uvádí, že PÚR je závazná (pro pořizování ZÚR, územních plánů i pro rozhodování v území), tak „ve skutečnosti“ závazná není a ani být nemůže, protože je příliš obecná. Nic na tom podle ÚS nemění ani to, že PÚR vymezuje koridory dopravních staveb. Tento výklad znamená, že obsah PÚR nemůže být v žádném případě rozhodujícím argumentem pro vymezení trasy jakékoliv dálnice či rychlostní silnice nadmístního významu v ZÚR a nelze tak podle něj ani vydávat územní rozhodnutí. Veškeré námitky, týkající se vlivů na životní prostředí, chráněná území, požadavku na posouzení variant atd. musejí být řešeny na úrovni ZÚR a nelze je odmítnout s tím, že „PÚR rozhodla“. Je tedy zřejmé, že stavební úřad (na hranici trestní zodpovědnosti) zcela ignoruje české zákony, pokud umístil předmětný záměr, a to z těchto důvodů: 1) Pouze na základě Politiky územního rozvoje (bez schválených Zásad územního rozvoje Jihomoravského kraje) nemohou být zákonným způsobem vydána příslušná územní rozhodnutí pro rychlostní silnici R52, včetně R5204. 2) Pouze na základě územních plánů obcí např. Mikulov, Pohořelice (bez schválených Zásad územního rozvoje Jihomoravského kraje), nemohou být zákonným způsobem vydána příslušná územní rozhodnutí pro záměr rychlostní silnice R52, tzn. ani pro R5204. 3) Zákon č. 416/2009 Sb. nezbavuje stavební úřady povinnosti zkoumat soulad s územně plánovací dokumentací, a proto pouze s odkazem na něj (bez schválených Zásad územního rozvoje Jihomoravského kraje) nemohou být zákonným způsobem vydána příslušná územní rozhodnutí pro záměr rychlostní silnice R52. Navíc lze tento zákon na urychlení výstavby dopravní infrastruktury použít jen v případě spojení územního a stavebního řízení, což se silnice R52, včetně stavby umisťovaného úseku R5204, s vydáváním územních rozhodnutí netýká. 4) Do doby, než budou schváleny Zásady územního rozvoje Jihomoravského kraje obsahující vymezení trasy silnice R52 Pohořelice-Mikulov-st. hranice ČR/Rakousko, nelze zákonným způsobem vydat žádné pravomocné územní rozhodnutí pro jakoukoliv část záměru rychlostní silnice R52, včetně R5204. S ohledem na výše uvedené důvody lze konstatovat, že v současné době nemůže být zákonným způsobem vydáno žádné pravomocné rozhodnutí pro jakýkoliv úsek či součást záměru rychlostní silnice R52, tzn. ani jeho část (R5204, R5205, R5206) či součást. Všechna územní rozhodnutí vydaná stavebními úřady v Pohořelicích a Mikulově bez schválení ZÚR JmK musí nadřízený orgán zrušit a vrátit k novému projednání a rozhodnutí ve věci, tzn. územní řízení zastavit. Pokud k tomu nedojde, je velmi pravděpodobné, že vydaná územní rozhodnutí, včetně předmětného, budou zrušena Krajským soudem v Brně rozhodujícím v oblasti správního soudnictví.

3

II. Žádost o přezkum zákonnosti vydání stanoviska EIA pro silnici R52 Pohořelice – Mikulov – st. hranice Děti Země upozorňují na skutečnost, že stanovisko EIA k záměru „Rychlostní silnice R52 Pohořelice – Mikulov (Drasenhofen)“ je nezákonné, a to především z těchto důvodů (podrobně viz níže): a) Rozpor stanoviska EIA se stanoviskem MŽP k návrhu koncepce rozvoje dopravních sítí ČR do roku 2010 a s usnesením vlády ČR č. 741/99 „k návrhu rozvoje dopravních sítí v České republice do roku 2010“. b) Rozpor stanoviska EIA s požadavkem posouzení variant řešení dálničního spojení Brno – Vídeň (chybějící SEA, která má procesu EIA předcházet). c) Rozpor postupu MŽP s právní úpravou „mezistátního posuzování“ vlivů na životní prostředí. d) MŽP vydalo souhlasné stanovisko k záměru přesto, že již současné zatížení životního prostředí v území dotčeném záměrem přesahuje míru únosného zatížení a přestože v procesu předcházejícím vydání záměru nebyl dostatečně zohledněn stav životního prostředí v tomto území a možností kumulativních vlivů záměru (nedostatečné zohlednění stavu životního prostředí v dotčeném území a přímých vlivů záměru, neostatečné posouzení a nezohlednění možností kumulace vlivů záměru s vlivy jiných záměrů). e) Stanovisko EIA nevychází ze spolehlivě zjištěného stavu věci. f) Nedostatečné vypořádání připomínek uplatněných v rámci procesu posuzování vlivů záměru na životní prostředí. Nezákonný stav ohledně stanoviska EIA může být zhojen pouze tak, že nejprve dojde k řádnému hodnocení záměru v procesu SEA včetně porovnání možných variant řešení a teprve následně bude zahájen nový proces EIA s vybranou variantou dle závěrů procesu SEA. Přitom vše musí proběhnout jak v souladu s českou právní úpravou, tj. zákonem č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí, tak i v souladu s evropským právem, tj. zejména směrnicí Evropského Parlamentu a Rady 2001/42/ES, o posuzování vlivů některých plánů a programů na životní prostředí a směrnicí Rady 85/337/EHS, o posuzování vlivů některých veřejných a soukromých záměrů na životní prostředí.

Podrobná argumentace Dětí Země proti k procesu EIA a vydání stanoviska EIA: 1. Rozpor stanoviska EIA se stanoviskem MŽP k návrhu koncepce rozvoje dopravních sítí ČR do roku 2010 a s usnesením vlády ČR č. 741/99 „k návrhu rozvoje dopravních sítí v České republice do roku 2010“ Dne 24. 6. 1999 vydalo MŽP v souladu s tehdy platnou úpravou posuzování vlivů koncepcí na životní prostředí (tj. podle ust. § 14 zákona č. 244/1992 Sb. v tehdy platném znění) pod č.j. M/11862/1137/700/1412/OPVŽP/99 „Stanovisko k návrhu koncepce rozvoje dopravních sítí v České republice do roku 2010“ (dále jen „stanovisko SEA“, a to „ke kombinaci variant Y a Z,“ popsané v příloze č. 1 tohoto stanoviska, s doplňky a doporučeními uvedenými v jeho příloze č. 2 a na základě odůvodnění uvedeného v jeho příloze č. 3“. V citovaném stanovisku je mj. uvedeno, že „s ohledem na vztah posuzování vlivů staveb na životní prostředí (EIA) a posuzování koncepcí (SEA) není možné přednostně budovat (a posuzovat podle části druhé zákona č. 244/1992 Sb. – EIA) [podle platné právní úpravy odpovídá dílu 2 hlavy I části první zákona č. 100/2001 Sb.] bezproblémové krátké úseky liniových staveb, často na sebe nenavazující, aniž by byl řešen celý dálkový tah s kritickými místy z hlediska buď ochrany přírody a krajiny nebo připomínek obyvatel. Závěrem posouzení jednotlivých staveb v rámci dále popsané kombinace variant (v Příloze č. 1 stanoviska), k níž MŽP vydává souhlasné stanovisko, by mohlo být souhlasné stanovisko (s podmínkami), 1) pokud budou předloženy a posouzeny všechny reálné varianty daného úseku a 2) pokud se neobjeví nové skutečnosti, které posuzovatelům koncepce nebyly známy Na nepreferovaných a nepodporovaných tazích lze očekávat jeden nebo více úseků/staveb, u nichž závěrem posouzení vlivů na životní prostředí bude záporné stanovisko příslušného orgánu. Posouzení koncepce totiž identifikovalo environmentální bariéry a limity (v širokém slova smyslu)“. V příloze č. 1 citovaného stanoviska SEA je pod bodem „R52 + I/52“ uvedeno: „... vylučuje se výstavba a územní ochrana trasy R 52 v úseku Pohořelice - Nový Přerov - hranice Rakouska, preferuje se dostavba trasy R55 Břeclav D2 - hranice Rakouska.“ 4

Z bodu 1) přílohy č. 2 tohoto stanoviska („Doplňky a doporučení MŽP ke koncepci rozvoje dopravních sítí ČR do roku 2010“) pak vyplývá, že „výsledná kombinace variant Y a Z s uvedenými preferencemi“ neobsahuje mimo jiné úsek R52 Pohořelice - hranice Rakouska (a to bez bližší identifikace konkrétní trasy této rychlostní komunikace). Citované stanovisko SEA kromě toho: „předpokládá, že jednotlivé dopravní sítě a zařízení budou vytvářet dopravní systém šetrný k životnímu prostředí s tím, že šetrné dopravní způsoby a kombinace budou ve vztahu k uživateli zvýhodňovány a nešetrné způsoby, především individuální osobní a dálková nákladní automobilová doprava v citlivých oblastech přírody i lidských sídel budou potlačovány.“ Ze stanoviska SEA ke k návrhu koncepce rozvoje dopravních sítí v České republice do roku 2010 tedy vyplývá povinnost úřadů, příslušných k posuzování vlivů záměrů na životní prostředí podle dílu 2 hlavy I části první zákona č. 100/2001 Sb., zajistit posuzování „celých dálkových tahů“ a vydávat k těmto záměrům souhlasná stanoviska pouze tehdy, „pokud budou předloženy a posouzeny všechny reálné varianty daného úseku.“ Toto stanovisko SEA je stále platné. Dále z citovaného stanoviska SEA jednoznačně vyplývá, že rychlostní komunikace R 52 Pohořelice - hranice Rakouska není obsažena ve výsledné „kombinaci variant Y a Z“ podle přílohy č. 1 tohoto stanoviska, s níž MŽP tímto stanoviskem vyslovilo souhlas. Z přílohy č. 2 naopak vyplývá, že tato rychlostní komunikace (v jakékoli variantě) patří mezi „nepreferované a nepodporované tahy,“ u nichž „posouzení koncepce identifikovalo environmentální bariéry a limity“ a pro to pro ně „lze očekávat“ záporné stanovisko příslušného orgánu k posouzení vlivů záměru na životní prostředí. Podle přílohy č. 1 stanoviska SEA je naopak součástí „kombinace variant“, s níž žalovaný vyslovil souhlas, vybudování rychlostní komunikace R55 hranice Rakouska – Břeclav D2, která představuje alternativní variantu dálničního propojení Brno – Vídeň (podrobněji viz níže ad. 1.4 ). Stanovisko EIA k R52 je s výše uvedenými závěry stanoviska SEA k návrhu koncepce rozvoje dopravních sítí v České republice do roku 2010 v rozporu, neboť se bez jakéhokoli odůvodnění odchyluje od v citovaném stanovisku deklarovaného předpokladu vydávání záporných stanovisek k „nepreferovaným a nepodporovaným tahům,“ k nimž záměr rychlostní komunikace R 52 patří. MŽP bylo v souladu s obecnými zásadami výkonu veřejné správy povinno při vydání stanoviska EIA závěry vlastního dříve vydaného stanoviska SEA respektovat, případně odůvodnit, na základě jakých nových skutečností se od nich odchýlilo. Z těchto důvodů MŽP vydáním stanoviska EIA porušilo vlastní stanovisko SEA.

2. Rozpor stanoviska EIA s požadavkem posouzení variant řešení dálničního spojení Brno – Vídeň Podle ust. § 6 odst. 2 zákona č. 100/2001 Sb. musí oznamovatel záměru, který podléhá posuzování podle přílohy č. 1 k tomuto zákonu, v oznámení vždy uvést nástin studovaných hlavních variant a stěžejní důvody pro jeho volbu vzhledem k vlivu na životní prostředí. S touto povinností oznamovatele úzce souvisí i ust. § 5 odst. 2 téhož zákona, podle nějž se u dlouhodobého záměru jeho jednotlivé etapy posuzují samostatně a v kontextu vlivů záměru jako celku, a ust. § 11 zákona č. 17/1992 Sb., o životním prostředí, v platném znění, podle nějž nesmí být území zatěžováno lidskou činností nad míru únosného zatížení. Podle ust. § 7 odst. 5 zákona č. 100/2001 Sb. může příslušný úřad v závěru zjišťovacího řízení navrhnout zpracování variant řešení záměru, které se zpravidla liší umístěním, kapacitou, použitou technologií či okamžikem provedení, jestliže je jejich provedení prokazatelně účelné a z technických hledisek možné. Na tato ustanovení dále navazuje bod B.I.5 Přílohy č. 3., resp. část B bod I.5 Přílohy č. 4 tohoto zákona, podle nichž k náležitostem oznámení, resp. dokumentace, patří mj. zdůvodnění potřeby záměru a jeho umístění, včetně přehledu zvažovaných variant a hlavních důvodů (i z hlediska životního prostředí) pro jejich výběr, resp. odmítnutí. Obdobné povinnosti vyplývají rovněž z čl. 5 Směrnice 85/337/EHS o hodnocení vlivu některých veřejných a soukromých záměrů na životní prostředí, ve znění směrnic 97/11/ES a 2003/35/ES (dále jen „směrnice EIA“) ve spojení s bodem 2 přílohy č. IV této směrnice, podle nichž je investor povinen zajistit mimo jiné posouzení nejdůležitějších zkoumaných variant řešení s udáním hlavních důvodů výběru, zohledňujících životní prostředí. Vzhledem ke skutečnosti, že by realizace záměru negativně ovlivnila evropsky významnou lokalitu Mušovský luh a ptačí oblasti Pálava a Nové Mlýny (podrobněji viz níže ad. 4.1), vyplývá nutnost posouzení variant záměru 5

i z ustanovení zákona č. 114/1992 Sb., upravujících ochranu území Natura 2000, jakož i ze Směrnice 79/409/EHS o ochraně volně žijících ptáků (směrnice o ptácích) a Směrnice 92/43/EHS o ochraně přírodních stanovišť, volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin (směrnice o stanovištích). Záměr, pro nějž bylo vydáno stanovisko EIA, je fakticky nedílnou součástí plánovaného vybudování dálničního spojení Brno – Vídeň. Uvedená východiska, týkající se povinnosti příslušného orgánu hodnotit důsledky jednotlivých variant, vedoucích k dosažení cíle zásahu do životního prostředí, je tedy nezbytné aplikovat na tento „skutečný“ či „konečný“ cíl . Tento požadavek je zároveň v souladu se závěry stanoviska SEA k návrhu koncepce rozvoje dopravních sítí v České republice do roku 2010 ze dne 24. 6. 1999 (viz výše). Ze všech těchto skutečností vyplývá především nutnost posouzení alternativní varianty spojení Brno – Vídeň s využitím stávající trasy dálnice D2, dostavby rychlostní silnice R55 (včetně obchvatu Břeclavi) a jejího napojení na státní hranici s Rakouskem na existujícím hraničním přechodu Břeclav – Reintal. MŽP bylo opakovaně upozorňováno na potřebu posouzení především této varianty a poukazovali na její nesporné výhody, spočívající zejména v nejmenší finanční náročnosti tohoto řešení a v jeho nejméně škodlivých důsledcích pro životní prostředí, především vzhledem k nejmenším celkovým (kumulovaným) vlivům kamionové dopravy (podrobněji viz níže ad 4.2), neboť toto řešení umožňuje její nejkratší vedení v hlavním evropském multimodálním koridoru Ostrava – Břeclav – Vídeň a tím i možnost, aby kamiony opouštěly území České republiky nejkratší možnou trasou. S ohledem na všechny výše uvedené skutečnosti jsme přesvědčeni, že posouzení vlivů záměru na životní prostředí, které předcházelo vydání stanoviska EIA nevyhovělo požadavkům citovaných ustanovení § 5 odst. 2 a § 6 odst. 2 zákona č. 100/2001 Sb. V rámci tohoto posouzení byly hodnoceny pouze dílčí varianty trasy rychlostní silnice R52 Pohořelice – Mikulov, ve všech případech s předpokladem přechodu státní hranice s Rakouskem v Mikulově. Alternativním možnostem dálničního spojení í Brno – Vídeň nebyla přes opakované připomínky veřejnosti věnována v podstatě žádná pozornost. Pokud MŽP postupem podle ust. § 7 odst. 5 zákona č. 100/2001 Sb. nenavrhlo zpracování těchto variant v závěru zjišťovacího řízení jako variant „aktivních“, bylo podle našeho názoru jeho minimální povinností zajistit, aby byla existence těchto variant zohledněna v rámci posouzení tzv. „nulové varianty“, tj. neprovedení záměru v žádné z variant předložených oznamovatelem. Hodnocení nulové varianty v Dokumentaci (např. str. 11 a 132) i Posudku však vychází z apriorního předpokladu budoucího zvýšení intenzity dopravy v trase napadeným rozhodnutím doporučené varianty záměru (viz např. str. 174 Posudku text „vychází se zde z předpokladu, že dálnice A5 bude realizována k horizontu let 2009 – 2010 a v této době bude do Mikulova přivedeno cca 18 000 vozidel za 24 hodin“). Možnost zcela odlišné situace v případě realizace některé z jiných variant dálničního spojení Brno – Vídeň, a tím i naprosto odlišných vlivů „nulové varianty“ na životní prostředí, se zpracovatelé podkladů napadeného rozhodnutí výslovně odmítli zabývat (viz např. reakci na připomínky občanského sdružení Nebojsa k Dokumentaci na str. 144 Posudku). MŽP tento nedostatek podkladů napadeného rozhodnutí nejen neodstranilo postupem podle ust. § 8 odst. 4, případně § 9 odst. 4 zákona č. 100/2001 Sb., ale své stanovisko na uvedeném přístupu výslovně založil (srov. např. vypořádání připomínek občanského sdružení Nebojsa na str. 12 stanoviska EIA). Tím porušilo výše citovaná ustanovení § 5 odst. 2 a § 6 odst. 2 zákona č. 100/2001 Sb., jakož i čl. 5 ve spojení s bodem 2 přílohy č. IV směrnice EIA. Zároveň tento postup vedl k vydání souhlasného stanoviska k budoucím zásahům do životního prostředí, popsaným níže v bodě 4., které s ohledem na existenci výše uvedených variant záměru nelze považovat za přípustné. S tímto názorem občanů se ztotožnil i veřejný ochránce práv (ombudsman), který ve své „Zprávě o výsledku šetření ve věci záměru výstavby kapacitního silničního spojení Brna a Vídně" zde dne 3.11. 2006 , mimo jiné konstatoval, že „nedošlo k posouzení reálně v úvahu přicházejících variant předmětného komunikačního tahu navzdory tomu, že tento postup právní úprava předpokládá“ (viz str. 12 citované zprávy). Tento „závažný nedostatek“ podle ombudsmana „zpochybňuje celý další postup projednávání R52“ (str. 13 zprávy). Na str. 1415 zprávy se pak ombudsman vyjadřuje k požadavku na hodnocení dopadů záměru na území Natura 2000, a to ve shodě s naším názorem (vyjádřený názor ombudsmana se týká postupu při pořizování územního plánu VÚC Břeclavska, ale platí analogicky i pro proces EIA pro záměr stavby R52 samotné. Na těchto závěrech ombudsman setrval (po vyjádření příslušných úřadů, včetně MŽP) i ve svém „Závěrečném stanovisku ve věci 6

záměru výstavby kapacitního silničního spojení Brna a Vídně“ ze dne 26.4. 2007 (viz str. 5 tohoto stanoviska). V tomto stanovisku ombudsman jako opatření k nápravě ve smyslu ust. § 19 zákona č. 349/1999, o veřejném ochránci práv, požaduje porovnat dopravní, ekonomické a ekologické varianty dálničního spojení Brno-Vídeň. Konečně v této souvislosti lze odkázat na stanovisko Evropské komise, Generálního ředitelství životní prostředí, vyjádřené v dopise ze dne 19. 1. 2007, jehož obsahem je mimo jiné konstatování, že i dle názoru Komise „zřejmě existují dvě možnosti spojení mezi Brnem a Vídní – přes Mikulov/Drasenhofen nebo přes Břeclav“ a že dle názoru Komise „by bylo praktické provést nezávislou srovnávací studii těchto dvou variant z hlediska dopravního, ekonomického, sociálního a ekologického“. Dále je v dopise uvedeno, že příslušné oddělní zmíněný projekt podrobně vyhodnocuje a že Komise zatím neschválila např. projekt na vypracování studie pro jednu z variant vedení navazující dálnice A5 v Rakousku (úsek Schrick-Drasenhofen). Komise také navrhla EIB (Evropské investiční bance), aby pozastavila financování té části rozšíření dálnice D1 (pro tento záměr byla schválena půjčka EIB), která má vazby na přípravu výstavby rychlostní silnice R52. Je tedy zřejmé, že i Evropská komise se ztotožňuje se s názorem navrhovatelů o existenci dvou variant rychlostní silničního spojení Brna s Vídní, jež by měly být v souladu s příslušnými ustanoveními českého i evropského práva posouzeny. Důkazy dostupné státní správě (odkazujeme na spisový materiál nadřízeného orgánu, Krajského úřadu JMK): • „Zpráva o výsledku šetření veřejného ochránce práv ve věci záměru výstavby kapacitního silničního spojení Brna a Vídně“ ze dne 3. 11. 2006 • „Závěrečné stanovisko veřejného ochránce práv ve věci záměru výstavby kapacitního silničního spojení Brna a Vídně“ ze dne 26. 4. 2007 • Dopis Evropské komise, Generálního ředitelství životní prostředí, označeného jako „Věc: Zapojení Evropské komise do budování rychlostní silnice Vídeň – Brno“

3. Rozpor postupu MŽP s právní úpravou „mezistátního posuzování“ vlivů na životní prostředí Již ze samotného názvu záměru, jehož se týká napadené rozhodnutí („Rychlostní silnice R52 Pohořelice – Mikulov ( - Drasenhofen)”), resp. ze skutečnosti, že se jedná o záměr rychlostní komunikace, jejíž součástí je hraniční přechod mezi Českou republikou a Rakouskem je zřejmé, že jak přímé, tak zejména nepřímé (srov. ust. § 5 odst. 1 zákona č. 100/2001 Sb.) vlivy tohoto záměru mohou zasahovat i mimo území České republiky, tedy na území Rakouska. Ještě zřejmější je to při zohlednění výše uvedené skutečnosti, že záměr je fakticky nedílnou součástí plánovaného vybudování dálničního spojení Brno – Vídeň. Nejvýznamnější konkrétní vlivy realizace záměru na území Rakouska by spočívaly především ve zvýšení dopravní zátěže na komunikacích, navazujících na hraniční bod rychlostní silnice R52. Přivedení dramaticky navýšené dopravy, včetně těžké dálkové kamionové dopravy do prostoru dnešní státní silnice (Bundesstrasse) Drasenhofen – Poysdorf – Schrick – Vídeň by mělo zásadní vliv na obtěžování obyvatel v dotčeném území nárůstem hluku a znečištění ovzduší, dále na krajinu a další složky životního prostředí. Blíže viz např. připomínky rakouské veřejnosti (Zelení, Občanská iniciativa B305 Kapellerfeld) k Oznámení, které jsou přílohou závěru zjišťovacího řízení EIA. Podle ust. § 11 odst. 1 písm. a) zákona č. 100/2001 Sb. je záměr uvedený v příloze č. 1 tohoto zákona, pokud dotčené území může zasahovat i mimo území České republiky, předmětem tzv. „mezistátního posuzování“. Zvláštní pravidla tohoto posuzování jsou obsažena v ust. § 11 - 14 zákona č. 100/2001 Sb. Pokud se jedná o záměr, jež má být proveden na území České republiky, vyplývají speciální povinnosti MŽP jako příslušného úřadu především z ust. § 13 zákona č. 100/2001 Sb. Tyto povinnosti bylo tedy MŽP v procesu posuzování vlivů záměru povinno splnit. Citovaná ustanovení zákona č. 100/2001 Sb. byla do české úpravy posuzování vlivů na životní prostředí včleněna v souvislosti s ratifikací Úmluvy o posuzování vlivů na životní prostředí přesahujících hranice států, přijaté dne 25. 2. 1991 v Espoo (dále jen „Espoo konvence“), která pro Českou republiku vstoupila v platnost podle svého článku 18 odst. 3 dne 27. 5. 2001 a byla publikována ve Sbírce mezinárodních smluv pod č. 91/2001 Sb.m.s. Podle čl. 2 odst. 2 Espoo konvence je povinností každé její smluvní strany přijmout s ohledem na navrhované činnosti vyjmenované v příloze I, které mohou pravděpodobně způsobit významný škodlivý dopad přesahující hranice států, nezbytná právní, administrativní nebo jiná opatření k implementaci ustanovení této úmluvy, včetně opatření zaměřených na vytvoření procedury posuzování vlivů na životní prostředí, která by umožnila účast veřejnosti a vypracování dokumentace posuzování vlivů na životní prostředí popsané v příloze II. 7

Pod bodem 7. přílohy I Espoo konvence jsou uvedeny mj. „rychlostní komunikace“. Při posuzování záměru bylo proto povinností MŽP rovněž dodržet závazky, vyplývající z Espoo konvence, a to jak s ohledem na znění čl. 10 Ústavy (podle nějž mají ratifikované a vyhlášené mezinárodní smlouvy přednost před zákonem), tak vzhledem k tomu, že pro případy mezistátního posuzování je priorita úpravy obsažené v mezinárodních smlouvách vyjádřena speciálně v ust. § 12 odst. 1 zákona č. 100/2001 Sb. MŽP tedy mělo v průběhu posuzování vlivů záměru na životní prostředí zajistit zejména dodržení ust. čl. 3, 4 a 5 Espoo konvence. Zvláštní ustanovení, týkající se posuzování projektů, které mohou mít významné vlivy na životní prostředí v jiném členském státě ES, obsahuje rovněž směrnice EIA, a to ve svých článcích 7 a 8. I tato ustanovení bylo tedy MŽP povinno v průběhu posuzování vlivů záměru na životní prostředí dodržet. V kapitole D. III. Oznámení „Údaje o možných významných nepříznivých vlivech přesahujících státní hranice“ oznamovatel uvedl, že „Tato kapitola je významná, neboť posuzovaný záměr – novostavba rychlostní silnice, je ukončen na státní hranici s Rakouskem. I když charakter záměru nesplňuje náležitosti pro tzv. přeshraniční EIA posouzení a nezpůsobí dílčí významné nepříznivé vlivy, které by přesahovaly státní hranice, svým celkovým charakterem – významné nadregionální liniové stavby ovlivní výslednou variantou směrové vedení obdobné liniové stavby na Rakouské straně. Toto ovlivnění je zcela zásadní, neboť na Rakouské straně je posuzováno také několik variant, ale dle předběžných výsledků, pouze jediná je relativně nejméně konfliktní.“ Toto tvrzení je vnitřně rozporné, neboť pokud je pravdivé konstatování, že celkový charakter záměru „zcela zásadně“ ovlivní směrové vedení obdobné liniové stavby na rakouské straně, pak nemůže být současně správné konstatování, že záměr „nezpůsobí dílčí významné nepříznivé vlivy, které by přesahovaly státní hranice“ (viz výše). Tvrzení oznamovatele, že „charakter záměru nesplňuje náležitosti pro tzv. přeshraniční EIA“, bylo tedy s ohledem na výše citované znění ust. § 11 odst. 1 písm. a) zákona č. 100/2001 Sb. a dále na znění čl. 2.4 Espoo konvence a čl. 7.1 směrnice EIA zjevně nesprávné. K Oznámení se dopisem č.j. 51 5610/10-V/1/03 ze dne ze dne 9.4. 2003 jménem Rakouské republiky vyjádřilo Spolkové ministerstvo pro zemědělství a lesní hospodářství, životní prostředí a vodní hospodářství (jeho český překlad obsažen v příloze Závěru zjišťovacího řízení EIA, str. 34 – 37, viz www.mzp.cz). V bodě 2.2. tohoto dopisu je obsažen požadavek na oznámení, podle jakých předpisů bude záměr dále schvalován a zda rakouským občanům nebo obcím bude příslušet „postavení strany“, a to s výslovným odkazem na čl. 3 Espoo konvence. Kromě toho dopis obsahuje řadu dalších požadavků a návrhů, týkajících se dalšího posuzování záměru a v závěru pak obecný požadavek, aby žalovaný stanovisko rakouského ministerstva a veřejnosti ve svých rozhodnutích zohlednil a sdělil, jakým způsobem bude toto zohlednění provedeno. Rakouská republika jako dotčená strana (ve smyslu čl. 1.3 Espoo konvence) tedy reagovala na Oznámení způsobem, z nějž jednoznačně vyplýval její zájem podílet se na mezistátním posuzování; v žádném případě pak z citovaného dopisu nevyplývá opak (srov. čl. 3.3. a 3.4. Espoo konvence). Kromě vyjádření rakouského ministerstva obdržel žalovaný i připomínky dalších rakouských správních orgánů, obcí a osob. I tato skutečnost nasvědčuje tomu, že vlivy záměru mohou zasahovat i mimo území České republiky, resp. že záměr je takto správními úřady i veřejností dotčeného státu hodnocen. Závěr zjišťovacího řízení neobsahuje žádný údaj o nutnosti postupovat v průběhu dalšího posuzování vlivů záměru v souladu s ust. § 13 odst. 2-6 zákona č. 100/2001 Sb., resp. relevantních ustanovení Espoo konvence a směrnice EIA. Kapitola závěru, označená jako „Souhrnné vypořádání připomínek,“ kromě toho obsahuje pouze stručný výčet hlavních témat, kterých se obdržená vyjádření týkala (bez rozlišení, zda se jednalo o vyjádření vnitrostátních, nebo zahraničních subjektů). Tímto postupem MŽP porušilo ust. § 7 odst. 3 zákona č. 100/2001 Sb. vůči všem subjektům, které svá vyjádření k Oznámení v zákonem stanovené lhůtě zaslaly, tedy i vůči rakouským správním úřadům a osobám. Z formulace uvedené na str. 3 závěru („... dopracovat samostatnou kapitolu „Údaje o možných významných nepříznivých vlivech přesahujících státní hranice““) je zřejmé, že MŽP si bylo vědomo toho, že vlivy záměru přesahují hranice České republiky, ale bez ohledu na tuto skutečnost nepostupovalo v souladu s úpravou mezistátního posuzování. Obsah Dokumentace EIA však nesplňuje ani citovaný požadavek závěru zjišťovacího řízení a samostatnou kapitolu „Údaje o možných významných nepříznivých vlivech přesahujících státní hranice“ neobsahuje. Tento postup se zpracovatel Dokumentace pokouší obhájit na str. 123 odkazem na vypuštění původní varianty č. 4, obsažené v Oznámení, což podle jeho názoru umožnilo dopracovat Dokumentaci „v rámci standardního procesu... a ne jako mezistátní posuzování“. Tato argumentace je s ohledem na výše uvedené skutečnosti 8

zcela chybná. Kromě toho zpracovatel Dokumentace v této souvislosti odkazuje na mezivládní dohodu o místě přechodu státní hranice pro stavby Severní dálnice A5 a Rychlostní silnice R 52, ačkoliv takováto dohoda nebyla dosud uzavřena (viz výše ad. 1). S tímto nesprávným stanoviskem zpracovatele Dokumentace se ztotožnil i zpracovatel Posudku (bod D.II.4., str. 91). Dále se upozorňuje na skutečnost, že v dopise podepsaném vyslancem Rakouské republiky v České republice Dr. Peterem Hancvenclem ze dne 19. 7. 2005, adresovaném náměstkyni ministra životního prostředí Ing. Ivaně Jiráskové je mj. výslovně uvedeno, že pokud k záměru rychlostní silnice R52 Pohořelice – Mikulov Drasenhofen „nebyly podány oficiální rakouské připomínky k dokumentaci vlivů na životní prostředí“, pak tato skutečnost „z rakouského pohledu neznamená, že tímto byla dokončena účast Rakouska a rakouské veřejnosti“, neboť „ani Úmluva Espoo ani čl. 7 směrnice EIA EU něco takového nestanovují“, a že Rakousko stále vychází z toho, že se u tohoto záměru jedná o proces EIA podle Úmluvy Espoo. Citovaný dopis dále odkazuje na tzv. „Aide Memoire“, předané vyslancem Rakouské republiky v České republice Dr. Peterem Hancvenclem náměstkyni ministra životního prostředí Ing. Ivaně Jiráskové dne 7. 6. 2005 (což dokazuje dopis náměstkyně ministra žalovaného Ing. Ivany Jiráskové, adresovaný Dr. Peteru Hancvenclovi ze dne 22. 6. 2005). V „Aide Memoire“ se mimo jiné uvádí, že rychlostní silnice R52, resp. její česká část „představuje již sama o sobě záměr, který může mít značný dopad na rakouské území“ a zejména že „Rakousko tedy projevilo svůj zájem o účast na řízení v České republice a sdělilo, že tuto informaci považuje za notifikaci ve smyslu Espoo konvence, přičemž „v tomto případě přeshraničního silničního spojení se oba státy nacházejí jak v roli strany původce, tak strany postižené. Dále je na str. 2 tohoto dokumentu uvedeno, že „veřejné tvrzení“ (náměstkyně ministra životního prostředí na veřejném projednávání Posudku v Mikulově dne 14. 4. 2005) „že by se vůbec nemělo jednat o řízení podle Espoo konvence, dostává tedy rakouské úřady do velmi choulostivé situace, protože podnikly a podnikají vše, aby, odpovídajíc zásadám čl. 2 odst. 6 a čl. 3 odst. 8 Espoo konvence, měla rakouská veřejnost ty samé možnosti k účasti jako ta česká“. V bodech 1., 2. a 4. na str. 2 a 3 citovaného „Aide Memoire“ se dále konstatuje, že rakouská strana vždy vycházela z toho, že na záměr rychlostní silnice R52 bude provedeno přeshraniční řízení podle Espoo konvence, že na této skutečnosti nic nemění to, že Rakouská republika nepodala žádné vyjádření k Dokumentaci a že podle názoru rakouské strany by tedy bylo „záhodno, aby česká strana nadále vycházela z toho, že se až do udělení povolení jedná o přeshraniční řízení.“ Citovanými vyjádřeními, obsaženými v dopisu vyslance Rakouské republiky ze dne 19. 7. 2005 a v „Aide memoire“ jsou tedy vyvrácena výše citovaná tvrzení, obsažená v Oznámení a Dokumentaci, podle nějž charakter záměru nesplňuje náležitosti pro tzv. přeshraniční EIA. Kromě toho formulace použité v „Aide Memoire“ (zejména v bodě 4. na str. 3 tohoto dokumentu) zakládají dle našeho názoru odůvodněnou pochybnost o tom, zda stanovisko EIA, datované dne 13. 5. 2005, bylo skutečně vydáno již před dnem jednání vyslance Rakouské republiky s náměstkyní ministra životního prostředí, které se uskutečnilo dne 7.6. 2005 (lze v této souvislosti upozornit na skutečnost, že rozhodnutí bylo ve smyslu ust. § 17 odst. 2, odst. 3 písm. a) a odst. 4 zákona č. 100/2001 Sb. zveřejněno (vyvěšeno) na úřední desce Jihomoravského kraje až dne 21. 6. 2005). Z citovaných formulací se zdá být přinejmenším zřejmé, že rakouská strana dne 7. 6. 2005 nebyla s obsahem napadeného rozhodnutí seznámena a považovala proces posuzování vlivů záměru na životní prostředí za stále probíhající. Je tedy nutno odmítnout tvrzení, opakovaně použitá ve stanovisku EIA (např. na str. 14 a 25), podle nichž „Republika Rakousko nemá k plánovanému záměru žádné připomínky.“ MŽP tedy v průběhu posuzování vlivů záměru vycházelo z nesprávného a neodůvodněného předpokladu, že záměr nenaplňuje podmínky mezistátního posuzování. Zaslalo sice (v českém jazyce) Spolkovému ministerstvu pro zemědělství a lesní hospodářství, životní prostředí a vodní hospodářství Rakouské republiky jednotlivé podklady pro vydání napadeného rozhodnutí (Oznámení, Dokumentaci a Posudek), avšak nesplnilo další povinnosti, vyplývající z ust. § 13 odst. 2 a 5 zákona č. 100/2001 Sb. (nevyžádalo si od dotčeného státu údaje o stavu životního prostředí na jeho dotčeném území a nezajistilo jejich využití při zpracování Dokumentace a zejména nezapracovalo vyjádření dotčeného státu do napadeného rozhodnutí (srov. seznam subjektů, jejichž vyjádření jsou ve stanovisku zčásti nebo zcela zahrnuta, na str. 3 stanoviska EIA), ani v něm neuvedlo důvody neuvedení tohoto vyjádření, ačkoliv tak měl především vzhledem k výše citovanému dopisu spolkového ministerstva ze dne 9. 4. 2003 učinit. Dále porušilo ust. § 8 odst. 4 zákona č. 100/2001 Sb. tím, že nevrátilo Dokumentaci zpracovateli k přepracování, ačkoli v rozporu se závěrem zjišťovacího řízení neobsahovala objektivní údaje o možných významných nepříznivých vlivech přesahujících státní hranice.

9

Dále MŽP nesplnilo požadavky článků 3 odst. 5, 4 odst. 1 (ve spojení s Přílohou č. II.) a 5 Espoo konvence, neboť neposkytlo dotčené straně veškeré relevantní informace o navrhované činnosti a jejím možném významném škodlivém dopadu přesahujícím hranice států (v Dokumentaci je v rozporu se skutečností uvedeno, že možnost těchto škodlivých dopadů neexistuje), nezajistil, aby popis životního prostředí, které může být pravděpodobně významně ovlivněno navrhovanou činností a jejími alternativami, a popis potenciálního dopadu navrhované činnosti a jejích alternativ na životní prostředí a odhad jeho významu obsahoval i informace, týkající se životního prostředí mimo území České republiky, a nezahájil bez zbytečného odkladu po dokončení Dokumentace konzultace s dotčenou stranou o potenciálním dopadu navrhované činnosti přesahujícím hranice států a o opatřeních ke snížení nebo vyloučení tohoto dopadu. Tím zároveň porušilo články 7 odst. 3 a 4 směrnice EIA. Důkazy dostupné státní správě (odkazujeme na spisový materiál nadřízeného orgánu, Krajského úřadu JMK): • Dopis podepsaného vyslancem Rakouské republiky v České republice Dr. Peterem Hancvenclem ze dne 19.7.2005 • „Aide Memoire“, předaného vyslancem Rakouské republiky v České republice Dr. Peterem Hancvenclem náměstkyni ministra žalovaného Ing. Ivaně Jiráskové dne 7. 6. 2005 • Dopis náměstkyně ministra žalovaného Ing. Ivany Jiráskové ze dne 22. 6. 2005 4. MŽP vydalo souhlasné stanovisko k záměru přesto, že již současné zatížení životního prostředí v území dotčeném záměrem přesahuje míru únosného zatížení a přestože v procesu předcházejícím vydání záměru nebyl dostatečně zohledněn stav životního prostředí v tomto území a možností kumulativních vlivů záměru Podle ust. § 11 zákona č. 17/1992 Sb., o životním prostředí, v platném znění, nesmí být území zatěžováno lidskou činností nad míru únosného zatížení. Podle ust. § 12 odst. 1 téhož zákona určují přípustnou míru znečišťování životního prostředí mezní hodnoty stanovené zvláštními předpisy; tyto hodnoty se stanoví v souladu s dosaženým stavem poznání tak, aby nebylo ohrožováno zdraví lidí a aby nebyly ohrožovány další živé organismy a ostatní složky životního prostředí. Na citovaná ustanovení zákona č. 17/1992 Sb. navazuje mj. i úprava posuzování vlivů na životní prostředí. Zákon č. 100/2001 Sb. v ust. § 5 odst. 2 stanoví obecnou povinnost vycházet při posuzování vlivů záměru na životní prostředí se ze stavu životního prostředí v dotčeném území v době oznámení záměru. Tato povinnost se pak promítá do povinných náležitostí jednotlivých podkladů, jež jsou v průběhu procesu posuzování vlivů na životní prostředí zpracovávány, tedy zejména oznámení záměru a dokumentace vlivů záměru na životní prostředí (srov. zejména přílohu č. 3 část B. bod III. zákona č. 100/2001 Sb. a Přílohu č.4 část C. body 2 a zejména 3 tohoto zákona). Povinnou náležitostí dokumentace je mj. celkové zhodnocení kvality životního prostředí v dotčeném území z hlediska jeho únosného zatížení. Obdobné požadavky vyplývají z čl. 3 směrnice EIA, podle nějž musí být zhodnoceny veškeré přímé i nepřímé vlivy záměru na člověka, faunu, flóru, půdu, vodu atd. Pokud dokumentace není z výše uvedených hledisek dostatečná, je příslušný úřad povinen postupovat podle ust. § 8 odst. 4 zákona č. 100/2001 Sb., tedy vrátit ji oznamovateli k doplnění nebo přepracování. Povinností zpracovatele posudku je na nesprávnost dokumentace, spočívající v nedostatečném zohlednění stávajícího zatížení území v posudku upozornit (srov. Přílohu č. 5, bod II.2. zákona č. 100/2001 Sb. ve spojení s ust. § 9 odst. 2 tohoto zákona) a sám i z tohoto hlediska záměr zhodnotit (viz zejména bod VI. naposledy citované přílohy). Rovněž v případě nesplnění této povinnosti je příslušný úřad podle s ust. § 9 odst. 7 zákona č. 100/2001 Sb. povinen vrátit posudek zpracovateli k doplnění nebo přepracování. Příslušný úřad je konečně povinen (na základě výše citovaných ustanovení zákona č. 17/1992 Sb. a ust. § 5 odst. 2 zákona č. 100/2001 Sb.) zohlednit stav životního prostředí v dotčeném území v době oznámení záměru, resp. míru stávajícího zatížení území, i ve svém stanovisku podle ust. § 10 zákona č. 100/2001 Sb. Jsme přesvědčeni, že výše citovaná ustanovení zákonů č. 17/1992 Sb. a č. 100/2001 Sb., jakož i čl. 3 směrnice EIA, byla v průběhu procesu posuzování vlivů záměru na životní prostředí a vydáním stanoviska EIA porušena, a to jak vzhledem k bezprostředním vlivům záměru v území přímo dotčeném jeho výstavbou, tak, s ohledem na kumulaci vlivů záměru s dalšími vlivy na životní prostředí, i v jiných územích.

10

4.1 Nedostatečné zohlednění stavu životního prostředí v dotčeném území a přímých vlivů záměru K nejdůležitějším vlivům přímým vlivům záměru na dotčené území, které podle našeho názoru nebyly před vydáním napadeného rozhodnutí dostatečně posouzeny a zohledněny, patří: a) vlivy záměru na území, jež jsou součástí soustavy Natura 2000 Jak vyplývá z Dokumentace (např. str. 37, 68 a 133) a zejména ze „Studie vlivu stavby na stanoviště a druhy evropsky významných lokalit a ptačích oblastí soustavy NATURA 2000 (dále jen „Studie“), která byla žalovaným zaslána krajskému úřadu a dotčeným obcím spolu s Posudkem (viz text průvodního dopisu MŽP ze dne 14. 3. 2005), došlo by v důsledku realizace záměru k zásahům do území, jež jsou součástí evropské soustavy chráněných území Natura 2000, konkrétně do evropsky významné lokality Mušovský luh (vyhlášena jako součást „národního seznamu evropsky významných lokalit“ nařízením vlády č. 135/2005 Sb.) a ptačích oblastí Pálava (vyhlášena nařízením vlády č. 682/2004 Sb.) a Střední nádrž vodního díla Nové Mlýny (vyhlášena nařízením vlády č. 27/2005 Sb.). Jednalo by s především o zásahy do lužních lesů v sousedství Novomlýnských nádrží, resp. evropsky významné lokality Mušovský luh (srov. vyjádření Ministerstva zemědělství k Dokumentaci ze dne 12. 1. 2004, vztahující se mj. k napadeným rozhodnutím doporučené variantě 1x záměru – viz str. 236 -273 Posudku), o redukci rozlohy biotopů chráněných druhů rostlin a živočichů (resp. ptáků), k jejichž ochraně byly uvedená evropsky významná lokalita a ptačí oblasti vyhlášeny, zvýšené nebezpečí úhynu chráněných živočichů na komunikaci a rušení chráněných druhů živočichů (ptáků). Podle ust. § 45g zákona č. 114/1992 Sb. může orgán ochrany přírody udělit povolení, souhlas, kladné stanovisko nebo výjimku ze zákazu podle tohoto zákona pro evropsky významnou lokalitu nebo ptačí oblast pouze v případě, že bude vyloučeno závažné nebo nevratné poškozování přírodních stanovišť a biotopů druhů, k jejichž ochraně je evropsky významná lokalita nebo ptačí oblast určena, ani nedojde k soustavnému nebo dlouhodobému vyrušování druhů, k jejichž ochraně jsou tato území určena, pokud by takové vyrušování mohlo být významné z hlediska účelu tohoto zákona a nestanoví-li § 45i jinak. Podle ust. § 45h odst. 1 zákona č. 114/1992 každý záměr, který může samostatně nebo ve spojení s jinými významně ovlivnit území evropsky významné lokality nebo ptačí oblasti, podléhá hodnocení jeho důsledků na tato území a stav jejich ochrany. Kdo zamýšlí takovýto záměr uskutečnit, je podle ust. § 45i odst. 1 zákona č. 114/1992 povinen návrh záměru předložit orgánu ochrany přírody ke stanovisku. Jestliže orgán ochrany přírody svým stanoviskem významný vliv záměru na evropsky významnou lokalitu nebo ptačí oblast nevyloučí, musí být podle ust. § 45i odst. 2 zákona č. 114/1992 Sb. záměr předmětem posouzení podle tohoto ustanovení a zvláštních právních předpisů (tedy podle zákona č. 100/2001 Sb.). Nelze-li vyloučit negativní vliv záměru na takové území, musí předkladatel zpracovat varianty řešení, jejichž cílem je negativní vliv na území vyloučit nebo v případě, že vyloučení není možné, alespoň zmírnit. Podle ust. § 45i odst. 8 zákona č. 114/1992 Sb. orgán, který je příslušný ke schválení záměru uvedeného v § 45h (viz výše), jej může schválit, jen pokud na základě stanoviska, vydaného podle zákona č. 100/2001 Sb., takový záměr nebude mít negativní vliv na území evropsky významné lokality nebo ptačí oblasti, anebo za podmínek stanovených v § 45i odst. 9, popřípadě odst. 10. Z citovaných ustanovení vyplývá, že pokud hodnocení záměru podle ust. § 45i odst. 2 zákona č. 114/1992 Sb. (tedy postupem podle zákona č. 100/2001 Sb.) prokáže jeho negativní vliv na území Natura 2000 a neexistuje variantní řešení s menším negativním vlivem nebo bez něj, lze navržený záměr schválit jen z naléhavých důvodů převažujícího veřejného zájmu a za současného uložení kompenzačních opatření nezbytných pro zajištění ochrany a celistvosti území Natura 2000. Uvedená ustanovení zákona č. 114/1992 Sb. implementují do českého právního řádu ustanovení Směrnice 79/409/EHS o ochraně volně žijících ptáků (směrnice o ptácích), především její článek 4 odst. 4, a Směrnice 92/43/EHS o ochraně přírodních stanovišť, volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin (směrnice o stanovištích), především její článek 6 odst. 2, 3 a 4. Podle citovaných ustanovení zákona č. 114/1992 Sb., jakož i směrnic o ptácích a o stanovištích bylo MŽP povinno v rámci procesu posuzování vlivů na životní prostředí postupem podle zákona č. 100/2001 Sb. zajistit, aby toto posouzení vyhovělo rovněž požadavkům ust. § 45i odst. 2 zákona č. 114/1992 Sb., tedy mimo jiné aby 11

byly zpracovány takové varianty řešení (záměru), které by jeho negativní vliv na území vyloučily, nebo v případě, že vyloučení není možné, alespoň zmírnily. V návaznosti na to bylo s ohledem na znění ust. § 45i odst. 8 a 9 zákona č. 114/1992 Sb. povinností MŽP ve stanovisku k posouzení vlivů záměru na životní prostředí jednoznačně uvést, zda záměr bude mít negativní vliv na území evropsky významné lokality nebo ptačí oblasti a zda existuje či neexistuje variantní řešení s menším negativním vlivem nebo bez něj. Jestliže takové variantní řešení existuje, bylo podle našeho názoru povinností úřadu příslušného k posouzení vlivů záměru na životní prostředí vydat k předloženým variantám návrhu nesouhlasné stanovisko, neboť v takovém případě není možné záměr schválit, resp. pro něj udělit povolení, souhlas, kladné stanovisko nebo výjimku v jakémkoli správním řízení, jehož bude napadené rozhodnutí podkladem (ust. § 45g zákona č. 114/1992 Sb. ve spojení s ust. § 10 odst. 4 zákona č. 100/2001 Sb.). Tyto povinnosti MŽP nedodrželo. V rámci posuzování jednotlivých „variant“ záměru, předložených oznamovatelem, sice byl hodnocen a srovnáván mj. jejich vliv na dotčená území soustavy Natura 2000, zpracované varianty řešení ani způsob jejich hodnocení však nevyhověly požadavkům výše citovaných ustanovení zákona č. 114/1992. Nejpodstatnějším důvodem pro toto tvrzení jsou skutečnosti uvedené výše v bodech 1. a 2. Jestliže existují alternativní varianty dálničního spojení Brno – Vídeň, jejichž realizace by vlivy jakékoli z hodnocených variant záměru na výše uvedená území soustavy Natura 2000 vyloučila, pak doporučená varianta nemůže vyhovět požadavkům ust. § 45i odst. 9 zákona č. 114/1992 Sb. Pokud MŽP za této situace vydalo k variantě záměru označené jako 1x souhlasné stanovisko, přestože nemohlo konstatovat, že tato varianta nebude mít negativní vliv na území dotčených ptačích oblastí a evropsky významné lokality, porušilo tím ust. § 45 odst. 8 zákona č. 114/1992 Sb. V této souvislosti se dále odkazuje na obsah studie s názvem „Hodnocení vlivů dle §45i zákona č. 114/1992 Sb., v platném znění, záměru - rychlostní silniční spojení Brna s Vídní na základě podkladů k záměrům: R52 Pohořelice - Mikulov, I/55, Břeclav - obchvat, R55 - úsek obchvat Břeclavi a návrhu ÚP VÚC Břeclavska“ zpracované Mgr. Ondřejem Volfem, autorizovanou osobou pro hodnocení dle §45i odst. 3 zákona č. 114/1992 Sb. (dále jen „Hodnocení“), jejíž kopii přikládají k tomuto podnětu. Hodnocení je odborným vyjádřením autorizované osoby k vlivům možných variant záměru „rychlostní silniční spojení Brna s Vídní“ na území soustavy „Natura 2000“. Jeho struktura odpovídá náležitostem hodnocení dle §45i zákona č. 114/1992 Sb. Základními variantami záměru spojení Brna s Vídní, posuzovanými v Hodnocení, jsou na jedné straně plánovaná rychlostní silnice R52 v úseku Pohořelice - Mikulov (dále jen „R52 Pohořelice – Mikulov“) a na druhé straně využití dálnice D2 a následně obchvatu Břeclavi (dále „D2-R55 obchvat Břeclavi“). Hodnocení vychází zejména z existujících podkladů k hodnocení vlivů na životní prostředí (včetně posouzení dle § 45i zákona č. 114/1992 Sb.), týkajících se záměru „R52 Pohořelice – Mikulov“, územní prognózy Břeclavska a záměru I/55, Břeclav – obchvat. V rámci varianty záměru s využitím dálnice D2 a obchvatu Břeclavi jsou posouzeny vlivy čtyř dílčích (sub)variant „D2-R55 obchvat Břeclavi“ v podobě zpracované ve studii ing. Jiřího Kalčíka (podle konceptu studie z ledna 2007). Hodnocení zvlášť posuzuje vlivy jednotlivých variant i dílčích (sub)variant záměru na území soustavy „Natura 2000“ a v závěru provádí shrnutí vlivů a porovnání obou základních variant rychlostního silničního spojení Brna s Vídní, tedy „R52 Pohořelice – Mikulov“ a „D2-R55 obchvat Břeclavi“ a hodnotí detailně i dílčí (sub)varianty u Břeclavi. Ze závěru Hodnocení vyplývá, že obě hodnocené varianty spojení Brna s Vídní, tedy „R52 Pohořelice – Mikulov“ a „D2-R55 obchvat Břeclavi“ by měly významný negativní vliv na území Natura 2000. Jako horší je hodnocena varianta „R52 Pohořelice – Mikulov“, která kromě vlivů porovnatelných s vlivy varianty „D2-R55 obchvat Břeclavi“ negativně působí na vybrané předměty ochrany v evropsky významné lokalitě Mušovský luh, v ptačí oblasti Střední nádrž Vodního díla Nové Mlýny a v ptačí oblasti Pálava. Z dílčích variant varianty „D2R55 obchvat Břeclavi“ autor Hodnocení doporučil – při akceptování navržených kompenzačních a zmírňujících opatření – k realizaci dílčí variantu č. 3. Obsah Hodnocení a zejména jeho citované závěry tedy jednoznačné prokazují oprávněnost tvrzení, že při vydání stanoviska EIA nebyly dodrženy požadavky ust. § 45i zákona č. 114/1992 Sb. na zpracování a srovnání variant řešení s cílem vyloučit nebo alespoň zmírnit negativní vlivy koncepce území Natura 2000 (viz odst. 2 a 9 citovaného ustanovení), ačkoliv tyto varianty zcela nepochybně existují a z předloženého hodnocení dokonce vyplývá, že varianta jejíž hodnocení odpůrce odmítl provést má pravděpodobně menší negativní vlivy. Kromě toho, jak uvedl ve svých připomínkách k Dokumentaci odbor zvláště chráněných částí přírody MŽP (viz str. 253 – 255 Posudku), předmětem posuzování nebyla konkrétní technologická řešení vedení jednotlivých 12

„variant“ záměru přes dotčená území soustavy Natura 2000, která přitom mohou vést k rozdílným vlivům na tato území (zejména přechodu Střední nádrže vodního díla Nové Mlýny jako dotčené ptačí oblasti). Z popisu metodiky zpracování „Studie vlivu stavby na stanoviště a druhy evropsky významných lokalit a ptačích oblastí soustavy NATURA 2000“ (str. 3) konečně vyplývá, že nebyla založena ani na orientačním biologickém a ornitologickém průzkumu dotčených území a vycházela pouze z textu Dokumentace. Takovéto posouzení vlivů záměru na dotčená území soustavy Natura 2000 podle názoru žalobce nemůže vyhovovat požadavkům ust. § 45i odst. 2 zákona č. 114/1992 Sb. MŽP tuto skutečnost v podstatě samo potvrdilo tím, že v podmínce č. 47. na str. 46 stanoviska EIA doporučuje „provést podrobný biologický průzkum“ se zaměřením na výskyt zvláště chráněných druhů rostlin a živočichů a „dalších chráněných částí přírody (Natura 2000 ...)“. Ve vztahu k výše uvedeným požadavkům na posouzení vlivů záměru na dotčená území soustavy Natura 2000 však měl být tento podrobný biologický průzkum proveden již před vydáním napadeného rozhodnutí. I z těchto tohoto důvodu je stanovisko EIA nezákonné. Důkazy dostupné státní správě (odkazujeme na spisový materiál nadřízeného orgánu, Krajského úřadu JMK): • „Hodnocení vlivů dle §45i zákona č. 114/1992 Sb., v platném znění, záměru - rychlostní silniční spojení Brna s Vídní na základě podkladů k záměrům: R52 Pohořelice - Mikulov, I/55, Břeclav - obchvat, R55 úsek obchvat Břeclavi a návrhu ÚP VÚC Břeclavska“ zpracované Mgr. Ondřejem Volfem b) vlivy záměru na krajinný ráz Podle ust. § 2 zákona č. 100/2001 Sb. zahrnuje rozsah posuzování vlivů záměru rovněž vlivy na krajinu. Na toto ustanovení navazují body III.5. části B. a 1. a 2 části C. a I.8. části D. Přílohy č. 4 tohoto zákona. Uvedená ustanovení souvisí s ust. § 12 zákona č. 114/1992 Sb., který vymezuje pojem krajinný rázu a stanoví základní podmínky jeho ochrany. Řada vyjádření k jednotlivým podkladům stanoviska EIA upozorňuje na skutečnost, že tyto podklady se vlivem záměru na krajinný ráz zabývají v nedostatečném rozsahu, příliš obecně a že řadu pro tuto otázku významných aspektů záměru opomíjejí. Jde zejména o mimoúrovňové křižovatky, nezbytnost vybudování obslužných komunikací a souvisejících přemostění. Dokumentace se omezuje na výčet jednotlivých typů krajinných prvků a jejich základní charakteristiky, avšak postrádá skutečné vyhodnocení dopadů záměru na krajinný ráz. Nezabývá se rovněž tím, že zásahy do krajinného rázu mohou být ještě zvýšeny v případě uskutečnění některých opatření, navrhovaných ochraně před jinými negativními vlivy záměru (např. vybudování protihlukových stěn). V podrobnostech lze odkázat zejména na stanovisko Správy CHKO Pálava k Dokumentaci (viz str. 248 – 251 Posudku). Další vyjádření, zejména k Posudku, pak upozorňují na skutečnost, že se podklady napadeného rozhodnutí zcela nedostatečně zabývaly především vlivy uskutečnění záměru na krajinný ráz města Mikulova a jeho okolí, tedy na krajinářsky unikátní příměstskou krajinu Mikulovsko-Falkensteinsko. Jde přitom o unikátní typ starobylé evropské krajiny Panonie v prostředí vápencových bradel, která je pozůstatkem feudálního způsobu užívání krajiny na moravsko-rakouské hranici. Tato krajina má mimo jiné nezanedbatelný ekonomický potenciál, zvlášť v území kde prioritou je rozvoj zemědělství a cestovní ruch. Všechny základní charakteristiky krajinného rázu (přírodní, kulturní i historická charakteristika území) jsou zde zastoupeny v neobyčejně vysoké míře a vzájemné harmonii (jak potvrzují mj. i vyjádření děkanů Zahradnické fakulty Mendelovy zemědělské a lesnické univerzity v Brně ze dne 25. 2. 2004 a 24. 2. 2005). Tyto skutečnosti vedly rovněž k vyhlášení Biosférické rezervace UNESCO Dolní Morava v červenci r. 2003 (viz blíže http://www.dolnimorava.org/index.php?item=1). Dokumentace i Posudek opomíjejí důsledky rozdělení této krajiny, stejně jako krajiny Pavlovských vrchů a Dunajovických kopců, které by výstavba záměru způsobila. Nezabývají se ani tím, že toto rozdělení by ovlivnilo rovněž krajinný ráz rakouského území (pohledy od Drassenhofen a zejména z pohledových míst bývalé jantarové stezky jdoucí od hradu ve Falkensteinu údolím kolem Klein Schweinbarth přes Mikulov k Děvičkám), což mj. souvisí i s výše ad 2. zmíněnou problematikou vlivů přesahujících státní hranice. I při hodnocení vlivů na krajinný ráz této oblasti chybí zohlednění vlivů dílčích aspektů záměru, jako např. mimoúrovňové křižovatky na jižním okraji města Mikulova nebo zásah do přírodní rezervace a rybníka Šibeničník. V podkladech rozhodnutí není dále vůbec zmíněna existence biosférické rezervace UNESCO. Blíže viz např. text vyjádření Doc. Ing. arch. Jiřího Löwa, k Dokumentaci (str. 258-260 Posudku) a Mgr. Milady Rigasové k Posudku. 13

MŽP tím, že vydalo k variantě záměru označené jako 1x souhlasné stanovisko, porušilo ve vztahu k podmínkám ochrany krajinného rázu výše citovaná ustanovení zákona č. 100/2001 Sb. a § 12 zákona č. 114/1992 Sb. jakož i povinnost vycházet při svém rozhodování ze spolehlivě zjištěného stavu věci. c) vlivy záměru na hlukové a imisní zatížení přímo dotčeného území Podklady stanoviska EIA dále nepopisují dostatečně a objektivně vlivy realizace záměru na zatížení přímo dotčeného území hlukem a imisemi zejména prachových částic. Například město Mikulov je vystavěno ve svahu, silnice od Rakouska najíždí kolmo na střed města a objíždí město po celém jižním a západním okraji. Hlavní ulice se sbíhají ze svahu směrem k plánované R52. Město je známé téměř neustálými jihozápadními větry a inverzním efektem. Podklady se omezují na konstatování dílčích možných překročení nejvyšších přípustných limitů hluku a na možnou instalaci protihlukových barier; toto řešení však zvyšuje negativní zásahy do krajinného rázu (viz předchozí bod). V souladu s ust. § 4 odst. 1 nařízení vlády č.350/2002 Sb. se dále při posuzování úrovně znečištění ovzduší kromě látek, pro které jsou stanoveny imisní limity, mají hodnotit i jemné suspendované prachové částice frakce PM2,5. Z odborných studií, jejichž výsledky byly publikovány v denním tisku (např. deník Lidové noviny ze dne 18. 4. 2005) vyplývá, že tyto jemné suspendované částice, které navíc často obsahují toxické látky, které pronikají hluboko do plic a jsou příčinou závažných zdravotních obtíží (chronická onemocnění dýchacích cest, srdeční a oběhové choroby) i úmrtí, a to včetně kojenecké úmrtnosti. (Podle citovaných článků prokázala studie zveřejněná ve Spolkové republice Německo vliv těchto částic na úmrtí 65 tisíc lidí ročně). Vlivy těchto jemných prachových částic nejsou v podkladech stanoviska EIA ani v samotném tomto stanovisku vůbec zmíněny. V procesu EIA nebyla dostatečně posouzena ani nezbytnost vybudování nových obslužných komunikací v dotčeném území (v důsledku požadavku mimoúrovňového křížení všech komunikací se stavbou záměru). 4.2. Neostatečné posouzení a nezohlednění možností kumulace vlivů záměru s vlivy jiných záměrů Podle ust. § 12 odst. 2 zákona č. 17/1992 Sb. musejí být mezní hodnoty, upravující přípustnou míru znečišťování životního prostředí, stanoveny s přihlédnutím k možnému kumulativnímu působení nebo spolupůsobení znečišťujících látek a činností. I na tuto zásadu a obecnou povinnost, obsaženou v zákoně č. 17/1992 Sb., přímo navazují ustanovení zákona č. 100/2001 Sb. V ust. § 2 tento zákon obecně vymezuje rozsah posuzování vlivů na životní prostředí (a to pro všechny „fáze“ procesu posuzování) tak, že se posuzují vlivy na veřejné zdraví a vlivy na životní prostředí, vymezené zvláštními právními předpisy a na jejich vzájemné působení a souvislosti. Podle Přílohy č. 2, bodu I. 2 zákona č. 100/2001 Sb. musí být parametry záměru zváženy zejména s ohledem na kumulaci jeho vlivů s vlivy jiných známých záměrů (realizovaných, připravovaných či uvažovaných). Podle Přílohy č. 3, bodu B.I.4.patří mezi náležitosti oznámení mj. charakter záměru a možnost kumulace s jinými záměry. Tentýž aspekt je podle Přílohy č. 4, části B. bodu I.4. povinnou náležitostí dokumentace. Tyto požadavky vyplývají i z čl. 3 a 5 odst.3 směrnice EIA. Výše citovaná ustanovení § 8 odst. 4, § 9 odst. 2 Přílohy č. 5, bodu II.2. a bodu VI. zákona č. 100/2001 Sb. pak ukládají zpracovateli posudku a především příslušnému úřadu povinnost na nedostatečné či zcela chybějící zohlednění kumulativního působení posuzovaného záměru a záměrů jiných v jednotlivých podkladech reagovat (zejména je příslušný úřad povinen i z tohoto důvodu vrátit jednotlivé podklady jejich zpracovateli k doplnění nebo přepracování). V Oznámení je v části B.I. na str. 3 obsažena formulace, podle níž vzhledem k tomu, že stavba záměru „bude procházet intenzivně využívanou zemědělskou krajinou, ve které nejsou plánovány další významné stavby regionálního a nadregionálního charakteru, nepředpokládá se možnost kumulace s jinými záměry“. Obdobná formulace je pak uvedena i na str. 7 Dokumentace; zpracovatel Posudku proti ní nic nenamítl (viz str. 7 Posudku). Hodnocení vlivů záměru bylo tedy založeno na tomto zcela nesprávném předpokladu, vycházejícím z chybného chápání obsahu pojmů „vzájemné působení a souvislosti vlivů na životní prostředí“, resp. „kumulace vlivů záměru s vlivy jiných známých záměrů“.

14

Nejdůležitějším „kumulativním“ důsledkem realizace záměru by byl zásadní nárůst objemu zejména nákladní kamionové dopravy, a to nejen v území, přímo dotčeném jeho realizací, ale rovněž v územích navazujících, kterými by tato doprava pokračovala ve směrech hlavních dopravních tras dálničního typu na území České republiky. Konkrétně by v souvislosti s realizací záměru byla do území jižně a jihozápadně od Brna přivedena jak doprava ve směru Vídeň – Praha, tak ve směru Vídeň – Olomouc – Ostrava. Tento důsledek provedení záměru nebyl v podkladech stanoviska EIA ani zmíněn, tím méně zhodnocen. MŽP jsou přitom z jeho vlastní činnosti jako příslušného úřadu podle zákona č. 100/2001 Sb. (zejména z procesů posuzování vlivů na životní prostředí záměrů „Rychlostní komunikace R43 v úseku dálnice D1-Kuřim“ a „Rozšíření dálnice D1 v úseku Kývalka - Holubice na šestipruhové uspořádání“, jakož i z činnosti ústředního orgánu státní správy ochrany ovzduší – srov. § 43 písm. a) zákona č. 86/2002 Sb., o ochraně ovzduší, v platném znění), známy skutečnosti z nichž vyplývá, že především v území při jihozápadním okraji Brna, kterým prochází dálnice D1 (městská část Brno – Bosonohy, obce Troubsko, Ostopovice a Modřice) jsou již v současné době překračovány mezní hodnoty únosného zatížení území. Konkrétně jde o nejvyšší přípustné hodnoty hluku ve smyslu ust. § 30 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, v platném znění, resp. ust. § 11 ve spojení s přílohou č. 3 nařízení vlády č. 148/2006 Sb., o ochraně zdraví před nepříznivými účinky hluku a vibrací (a to i při použití „nejmírnějších“ limitů pro tzv. starou hlukovou zátěž – viz Přílohu č. 3 k nařízení vlády č. 148/2006 Sb., Část A., poznámku č. 4, resp. do 31.5. 2006 Přílohu č. 6 k nařízení vlády č. 502/2000 Sb., poznámku č. 4), a dále imisní limity pro tzv. suspendované částice frakcí PM10 (částice polétavého prachu) ve smyslu ust. § 6 odst. 1 a § 9 zákona o ochraně ovzduší. a § 3 odst. 1 písm. b) a Přílohy č. 1 nařízení vlády č. 597/2006 Sb., o sledování a vyhodnocování kvality ovzduší (resp. do 31. 12. 2006 Přílohy č. 1. nařízení vlády 350/2002 Sb., kterým se stanoví imisní limity a podmínky a způsob sledování, posuzování, hodnocení a řízení kvality ovzduší). Pro uvedené území samozřejmě rovněž platí výše uvedené skutečnosti, týkajíc se jemných prachových částic PM 2,5. Například pro území obce Troubsko vyplývají tyto skutečnosti z textu části Dokumentace vlivů na životní prostředí záměru „Rychlostní komunikace R43 v úseku dálnice D1-Kuřim“ (str. 5 -7), z textu sdělení Krajské hygienické stanice Jihomoravského kraje zn. BO/5003/2005/HOK/Práv-dr.Do ze dne 30.5. 2005-08-22, z text dopisu Českého hydrometeorologického ústavu zn. OČO- 240/05 ze dne 25.7. 2005 a textu části Věstníku MŽP z měsíce prosince 2004, ročník XIV, částka 12. Dalším nepřímým negativním vlivem realizace rychlostní silnice R52 by bylo podstatné zvýšení intenzity dopravy na silnici I/40 Břeclav a Mikulov. Tato silnice prochází přes Lednicko - valtický areál, zařazený do seznamu kulturních památek UNESCO. Ani tyto vlivy nebyly v procesu EIA posouzeny a stanovisko EIA se jimi vůbec nezabývá. V této souvislosti poukazujeme na obsah stanoviska ministerstva kultury jako DOSS k návrhu územního plánu VÚC Břeclavska, které cituje mimo jiné Úmluvu o ochraně architektonického dědictví Evropy, vyhlášenou pod č. 73/2000 Sb.m.s. a upozorňuje na její závaznost a přednost před zákonem ve smyslu čl. 10 Ústavy. V průběhu posuzování vlivů záměru nebyl splněn ani požadavek závěru zjišťovacího řízení vyhodnotit kumulativní vlivy „v rámci porovnání variant a zdůvodnění jejich volby zohlednit plánovanou rychlostní silnici Hatě – Znojmo – Jihlava (např. kumulativní vliv obou záměrů, a to zejména na tok Dyje a přilehlá chráněná území)“ (viz str. 3 závěru). MŽP tyto skutečnosti v průběhu procesu posuzování vlivů záměru a vydání stanoviska EIA nijak nezohlednilo, čímž porušilo ust. § 2 zákona č 100/2001 Sb. a výše v tomto bodě citovaných bodů příloh tohoto zákona, jakož i čl. 3 a čl. 5 odst. 3 směrnice EIA. Důkazy dostupné státní správě (odkazujeme na spisový materiál nadřízeného orgánu, Krajského úřadu JMK): • Sdělení Krajské hygienické stanice Jihomoravského kraje zn. BO/5003/2005/HOK/Práv-dr.Do ze dne 30. 5. 2005-08-22 • Dopisu Českého hydrometeorologického ústavu zn. OČO- 240/05 ze dne 25. 7. 2005 • Věstník Ministerstva životního prostředí z měsíce prosince 2004, ročník XIV, částka 12 5. Stanovisko EIA nevychází ze spolehlivě zjištěného stavu věci

15

Podle ust. § 3 odst. 4 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správního řádu), platného v době vydání stanoviska EIA, musí rozhodnutí správních orgánů vycházet ze spolehlivě zjištěného stavu věci a řízení je třeba vést tak, aby posilovalo důvěru občanů ve správnost rozhodování, aby přijatá rozhodnutí byla přesvědčivá a vedla občany a organizace k dobrovolnému plnění jejich povinností. Podle § 3 odst. 5 zákona č. 71/1967 Sb. se ustanovení o základních pravidlech řízení (odstavec 1 až 4) přiměřeně použijí též při vydávání osvědčení, posudků, vyjádření, doporučení a jiných podobných opatření. Ačkoliv se tedy proces posuzování vlivů záměrů na životní prostředí správním řádem celkově neřídí, ustanovení o základních zásadách řízení, vyjádřená v ust. § 3 odst. 1 až 4 zákona č. 71/1967 Sb. (dnes § 2-8 zákona č. 500/2004 Sb.), musí příslušný úřad jako obecné zásady řádného výkonu veřejné správy, vyplývající ústavního pořádku, i v tomto procesu dodržovat. Výše uvedené skutečnosti prokazují, že MŽP v průběhu posuzování vlivů záměru a při vydání stanoviska EIA zásadu vyjádřenou v ust. § 3 odst. 4 zákona č. 71/1967 Sb. porušilo, a to zejména tím, že neposoudilo alternativní varianty dálničního spojení Brno – Vídeň a dostatečně nezohlednilo míru současného zatížení záměrem dotčeného území, včetně možností kumulace vlivů záměru s vlivy jiných záměrů. Kromě toho nebyly dostatečně zhodnoceny ani další aspekty realizace záměru, například jeho vliv na vodní poměry v dotčeném území, a na jeho rekreační potenciál. V rozporu s ust. § 2 zákona č. 100/2001 Sb. neobsahují podklady stanoviska EIA údaje o vlivu záměru na hmotný majetek (resp. vlastnická práva dotčených osob) a rozhodnutí samotné se s tímto aspektem záměru nijak nevyrovnává. 6. Nedostatečné vypořádání připomínek uplatněných v rámci procesu posuzování vlivů záměru na ŽP Podle ust. § 7 odst. 3 zákona č. 100/2001 Sb. je součástí písemného závěru podle odstavce 2 tohoto ustanovení souhrnné vypořádání všech připomínek obsažených ve vyjádřeních dotčených správních úřadů, dotčených územních samosprávných celků a veřejnosti k oznámení záměru podle ust. § 6. Závěr zjišťovacího řízení sice obsahuje část nazvanou „Souhrnné vypořádání připomínek“, avšak tuto část tvoří pouhé konstatování, že se připomínky ve vyjádřeních, která žalovaný obdržel, týkají „zejména následujících okruhů témat (následuje výčet těchto témat v sedmi bodech). Takovéto stručné konstatování nelze považovat za naplnění povinnosti žalovaného podle ust. § 7 odst. 3 zákona č. 100/2001 Sb., a to zejména s ohledem na obsah a rozsah připomínek uplatněných k Oznámení (srov. jejich texty v příloze závěru zjišťovacího řízení). Navíc tento přístup MŽP k připomínkám uplatněným Spolkovým ministerstvem pro zemědělství a lesní hospodářství, životní prostředí a vodní hospodářství Rakouské republiky, jakož i rakouskou veřejností, vedl k porušení výše ad. 3 uvedených povinností, týkajících se mezistátního posouzení záměru. Podle ust. §10 odst. 1 zákona č. 100/2001 Sb. vydá příslušný úřad stanovisko k posouzení vlivů provedení záměru na životní prostředí mj. na základě vyjádření, uplatněných k dokumentaci, popřípadě oznámení, posudku a na veřejném projednání. Podle bodu III. 5. Přílohy č. 6 téhož zákona je povinnou náležitostí stanoviska vypořádání vyjádření k dokumentaci (oznámení) a k posudku. Povinnost umožnit veřejnosti efektivní účast na projednávání záměru a zajistit, že připomínky veřejnosti budou při rozhodování zohledněny, vyplývá rovněž z čl. 6 odst. 4 a 8 směrnice EIA. MŽP se s řadou námitek, uplatněných veřejností ve stanovisku EIA vyrovnalo nedostatečně. Zejména se nevypořádalo s námitkami, obsaženými v těchto vyjádřeních, jejichž obsah odpovídá předchozím žalobním bodům tohoto podnětu. Ve vztahu k opakovaným požadavkům na zajištění posouzení alternativních variant dálničního spojení Brno – Vídeň MŽP opakovaně a zcela nesprávně uvedlo, že tyto varianty nemohou být zvažovány (srov. např. str. 41 napadeného rozhodnutí – závěr vypořádání vyjádření k posudku). MŽP tím podle porušilo citované ustanovení §10 odst. 1 zákona č. 100/2001 Sb., jakož i čl. 6 odst. 4 a 8 směrnice EIA.

III. Žádost o přezkum zákonnosti závazného stanoviska vydaného dle § 12 odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb. (zásah do krajinného rázu) postupem dle § 149 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb. 16

Děti Země žádají, aby byl KÚ JMK přezkoumán dle § 149 odst. 4 správního řádu obsah závazného stanoviska ze dne 16. 11. 2009, které bylo vydáno § dle 12 odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb. k umístění stavby silnice R5204. Důvodem je uložená podmínka č. 5, která počítá s výstavbou reklamní plochy do výšky 5 metrů podél silnice. Podle Dětí Země je nepřípustné, aby byla u R5204 povolována jakákoliv reklamní plocha. Proto žádají, aby tato podmínka vyla vyškrtnuta z tohoto závazného stanoviska a nahrazena touto podmínkou: „Podél stavby nebudou umisťovány a povolovány žádné reklamní zařízení.“ Pokud krajský úřad tuto námitku uzná, pak Děti Země žádají, aby dle § 149 odst. 5 správního řádu zahájil z důvodu nezákonnosti vydání tohoto stanoviska přezkumné řízení.

IV. Námitky proti uloženým podmínkám územního rozhodnutí Námitka č. 00. Nesouhlasíme s R52 a s průtahem přes Novou Ves. Tvrdíme, že vedení tranzitní dopravy po R52 a průtah Novou Vsí jsou neodůvodněné, protože nebylo dostatečně prověřeno reálné řešení pro dálniční spojení Brna a Vídně po D2 a s využitím obchvatu Břeclavi. Nebyla důsledně posouzena možnost spojení Vídně a Prahy s využitím koridoru kapacitní silnice S8 okolo Znojma a možnost spojení Vídně s Moravskoslezským krajem (resp. i Zlínským krajem) a Katowickem v Polsku s využitím koridoru budované R55, a to okolo Břeclavi dle závazné Politiky pro územní rozvoj, kterou v červenci 2009 schválila vláda ČR. Neexistuje tedy převaha veřejného zájmu pro R52. Ke scházejícímu řádnému vypořádání této námitky uvádíme: S touto námitkou se stavební úřad vypořádal zcela chybně a zmatečně. V dlouhém textu vypořádání od stavebního úřadu není snad ani jedna věta správně. Níže citujeme části z vyjádření stavebního úřadu a dokládáme nesprávnost jeho vyjádření. Stavební úřad nesprávně uvedl, že „tranzitní doprava není zavedena do středu Nové Vsi a do pozemní komunikace v Nové Vsi není záměrem žadatele vůbec zasaženo, nejedná se o žádný nový průtah Novou Vsí“. Toto je nesprávné tvrzení, neboť ta tranzitní doprava, která nebude chtít platit za použití R52, bude projíždět po existující silnici středem Nové Vsi. Je až neuvěřitelné, že stavební úřad Pohořelice ani snad neví, že se stejným problémem se potýkají Pohořelice, kdy při zpoplatnění celé existující R52 došlo ke zvýšení tranzitní dopravy přes náměstí v Pohořelicích. Navíc je prokazatelně doložena mnohatisícová intenzita dopravy po silnici Rajhrad – Ledce – Pohořelice, což je právě doprovodná komunikace k R52 stejně jak by se dnešní silnice středem Nové Vsi stala doprovodnou komunikací k úseku R5204 okolo Nové Vsi. Stavební úřad nesprávně uvedl, že „V záměru žadatele sledovaná změna trasování silnice II/395 mimo zastavěné území Nové Vsi vychází z platného územního plánu města Pohořelice. připomínky k trasování silnice II/395 mohly a měly být podány v rámci projednání změny územního plánu města Pohořelic“. O silnici II/395, která vede skutečně úplně někde jinde než okolo Nové Vsi, a to v trase Velká Bíteš – Kupařovice – Pohořelice, nebylo v naší námitce ani slovo. Toto demonstruje naprosto nesmyslný postup stavebního úřadu, který v odůvodnění uvádí něco, co nebylo vůbec namítáno. Pokud se stavební úřad chtěl odvolat na nějaké prodlužování silnice II/395 k jihu, měl to udělat nejen srozumitelně, ale také byl povinen to doložit souladem s krajem schváleným dokumentem, Generelem pro krajské silnice. To stavební úřad neučinil. Navíc i akt povýšení dnešní komunikace středem Nové Vsi na krajskou silnici by byl dalším vážným argumentem pro obavu z podstatného navýšení intenzity dopravy středem Nové Vsi. Argumentace stavebního prodlužováním silnice II/395 k jihu odhaluje další rozpor, a to, že stavební úřad postupuje opět pro další nadmístní prvek, silnici II/395, v rozporu se stavebním zákonem. Ani stávající platný Generel krajských silnic toto prodloužení neobsahuje a v projednávaných opravách tohoto Generelu je záměr K-12, ale ten je explicitně vázán na trasu 17

R52. Návrh zapojit silnici III/38616 do tohoto záměru je pouze idejí, která nebyla nikdy projednána v nadřazené územně plánovací dokumentaci. Tedy se na ni nesmí ani stavební úřad odvolávat v územním řízení. Navíc toto označení II/395 v prodloužení k jihu není uvedeno ani v prosinci 2010 schválené změně ÚP pro Pohořelice (změna č. 4a). Stavební úřad nesprávně uvedl, že „- jsou neakceptovatelné námitky a připomínky o nedostatečnosti prověření spojení Brna s Vídní po D2 s využitím obchvatu Břeclavi, resp. nedostatečnosti prověření spojení Vídně a Prahy s využitím koridoru kapacitní silnice S8 okolo Znojma, a dále nedostatečnosti prověření spojení Vídně s Moravskoslezským krajem (resp. Zlínským krajem) a Katowickem v Polsku s využitím koridoru budované R55, a to okolo Břeclavi dle závazné Politiky pro územní rozvoj schválené v 07/2009 (PÚR) vládou ČR.“. To co uvedl stavební úřad, jako zdůvodnění „neakceptovatelnosti“ naší připomínky jsou účelová, nepravdivá a irelevantní tvrzení. Odkaz na studii DHV je nepřípadný z řady důvodů. Tato studie neposuzovala celé spojení BrnoVídeň, ale účelově se omezila jen na příhraniční území a ještě věci posoudila chybně. Pokud se chtěl stavební úřad vypořádat s touto problematikou, býval by musel do svého odůvodnění zahrnout jedinou existující studii k posuzování NATURA2000 (Mgr. O. Volf, 2007). To stavební úřad neučinil a pochybil. Odkaz stavební úřadu na úsporu 1-3 miliard založený na variantě s R52 je chybný. Pokud by býval stavební úřad chtěl se touto ekonomickou problematikou smysluplně zabývat, musel by vzít v úvahu dopravně-ekonomickou autorizovanou studii ing. Strnada z roku 2007, která porovnala dvě varianty pro dokončení páteřní silniční sítě JM kraje a variantu s R52 označila jako chybnou s dopadem náklady na silniční systém v JMK ve výši vícenákladů 30 miliard korun. To stavební úřad neučinil a pochybil. Také by stavební úřad býval musel vzít v úvahu 3 ekonomické studie pro úseky R5204, R5205, R5206 zpracované metodikou HDM-4 podle Světové banky (World Bank), které na zakázku ŘSD vypracovala firma HBH Projekt s.r.o.. Tyto studie doložily, že R52 je ekonomicky neživotaschopná a Ministerstvo dopravy tento problém nijak nezastírá a je to zachyceno i v záznamu z jednání na Ministerstvu dopravy dne 26.6.2006, kterého se účastnil i bývalý generální ředitel ŘSD, Ing. Laušman a bývalý náměstek SFDI Ing. Novák. To stavební úřad neučinil a pochybil. Také stavební úřad pominul fakt, že ekonomickými aspekty R52 se zabýval i Nejvyšší kontrolní úřad, který vydal mimořádně kritické stanovisko k R52 v kontrolní zprávě 08/26 (http://www.nku.cz/kon-zavery/K08026.pdf ) z července 2009. To stavební úřad neučinil a pochybil. Odkaz na nižší počet osob zasažených hlukem ve studii DHV je zcela chybný, neb tato studie zcela účelově ignorovala vyvolané dopady, a to od Pohořelic přes celou brněnskou aglomeraci. Studie DHV je navíc studií bez právního statutu, neb nemůže nahradit plnohodnotné posouzení SEA. Odkaz na ložiska nerostných surovin, který stavební úřad převzal ze studie DHV, je zcela nesmyslný. Ložiska lignitu jsou prakticky netěžitelná nejv v oblasti okolo Břeclavi, ale v celé oblasti již počínající JV od Hodonína. Odkaz stavebního úřadu na „lepší plnění dopravní funkce“ s pomocí R52 je nepřezkoumatelný, neboť stavební úřad neuvedl o jakou dopravní funkci a jaké její parametry se jedná. Pokud už se chtěl stavební úřad zabývat dopravní funkcí, měl se seznámit např. s dopravními modely ve studiích Mgr. Dufka (2007), ing. Strnada (2007) a ostatně i s predikcí firmy City Plan na rok 2040, jejíž závěry publikoval i bývalý generální ředitel ŘSD, ing. Brunclík, v knize nazvané „Páteřní síť dálnic a rychlostních silnic v ČR“ (2009).

18

Navíc je doloženo, že nejvyšší hierarchické trasy jako Vídeň – Katowice a Vídeň – Praha nejsou nejkratší přes Brno po R52, ale naopak po obchvatu Břeclavi (R55) a po obchvatu Znojma (S8), a to o cca 35 kilometrů. Dlouhý text stavebního úřadu k I/38 se jeví v podstatě jako jen okopírovaný z nerelevantních materiálů a také je zcela nerelevantní k předmětnému územnímu řízení. Podstatným faktem zůstává koncept kapacitní silnice S8 schválený v PÚR v červenci 2009. Odkazy stavebního úřadu na multimodální koridory jsou nerelevantní, neboť nikde v závazných dokumentech EU není, a ani nemůže být, při respektování principu subsidiarity dle Smlouvy o EU, provedeno přesné trasování těchto koridorů na území členských států. Tyto koridory jsou koncepčního charakteru, typicky síře 100 km či více, a nejsou spojeny nijak s R52. Naopak pozice Evropské komise o nerozhodnuté trase segmentu TEN-T Brno – Vídeň byla jasně vyjádřena i v dopise viceprezidenta Evropské komise a komisaře pro dopravu Jacquese Barrota No. A(07)561-D(07)620 datovaného 6.3.2007. Lze citovat:

Otázka nutnosti budoucího porovnání variant je potvrzena ve zcela mandatorní formě v Preambuli Operačního programu doprava (OPD), tj. závazného mezivládního dokumentu uzavřeného mezi vládou ČR a Evropskou komisí k financování i komunikací TEN-T. Navíc při jednáních o OPD se Česká republika zavázala k naplňování principu partnerství a jako jeden z nejzásadnějších podnětů veřejnosti Ministerstvo dopravy uznalo po jednání s Evropskou komisí i námitku Občanského sdružení (OS) za ochranu bydlení a životního prostředí v Troubsku a OS za ochranu bydlení v Brně-Kníničkách, Rozdrojovicích a Jinačovicích a dalších OS a do OPD vložilo závazek jasně vyjádřený na stranách 70 – 71, který zní:

O trase TEN-T pro segment Brno – Vídeň nebylo v OPD rozhodnuto a OPD požaduje, aby toto rozhodnutí bylo učiněno před rozhodnutím o financování libovolného projektu, který se bude týkat (v tomto případě) trasy TEN-T. K předložení variant tras spojení Brna a Vídně ke schválení Evropské komisi nedošlo.

19

Česká republika přitom sama nemá žádný právní nástroj ani mandát, aby sama bez Evropské komise rozhodla o tom, která trasa může být financována jako TEN-T. Pouze po prokazatelném rozhodnutí o trase TEN-T a schválení Evropskou komisí, je možné zahrnout projekt do priority 2 OPD (silnice TEN-T). Tento mandát neměly ani bilaterální jednání s Rakouskem, které byly završeny mezistátní dohodou o napojení A5 a R52. Tato dohoda nejen nijak nerozhodla, že se jedná o napojení dvou úseků TEN-T, ale ani evropský koncept TEN-T nezmiňuje. Rakouská strana na rozdíl od České Republiky žádala o evropské fondy na spojení přes Drasenhofen/Mikulov, ale byla z evropské úrovně odmítnuta s tím, že o trasování Brno – Vídeň nebylo rozhodnuto. R52 není součástí TEN-T. Stavební úřad opět chybně argumentuje. To, že spojení TEN-T v trase Brno – Vídeň může být zvažováno i v trase přes Břeclav potvrdilo písemně i Ministerstvo dopravy oficiálním sdělením z 12.5.2009 (čj. Podatelna 104416). Odkaz na zpracovanou rozptylovou a hlukovou studii je nutné odmítnout, neb ostatně nejsou ani řádně stavebním úřadem identifikovány. Lze naopak konstatovat, že již posudek EIA pro R52 uvedl i pro oblast Nové Vsi, že „procento lidí s narušeným spánkem je zvýšeno ve všech lokalitách“ a že by „měla být aplikována ochranná opatření“. Jak pro prašnost, tak i pro hlučnost jsou i výsledky v EIA navíc podhodnocené a nesprávné, neboť nebyl dodržen zákon č. 100/2001Sb., o posuzování vlivů, který jednoznačně požaduje posouzení na základě kapacity záměru. Predikce intenzit dopravy není kapacitou záměru, takže doposud nebylo provedeno posouzení požadované zákonem. Formulace stavebního úřadu jako „Předpokládaný nárůst intenzit je doložen dopravněinženýrským průzkumem, nárůst dopravy v intravilánu obce je minimální“ jsou formulacemi nepřezkoumatelnými, tj. formulacemi, které nemají v odůvodnění rozhodnutí správního orgánu místo a zakládají protiprávnost výroku rozhodnutí. Totéž platí pro formulace stavebního úřadu jako „Současně s výstavbou rychlostní silnice R52 dojde k realizaci kompenzačních opatření, které zmírňují negativní vlivy rychlostní silnice. Hygienické limity hluku a prašnosti nebudou překročeny, ve srovnání se stávajícím stavem nedojde k navýšení měřených hodnot.“ Odkaz stavebního úřadu na zákon č. 419/2009, o urychlení výstavby dopravní infrastruktury, je zcela nepřípadný a odkazujeme tímto na výše uvedený rozbor v této věci. Odkaz stavebního úřadu na Politiku územního rozvoje (PÚR) v kontextu absence nadřazené územně plánovací dokumentace a v kontextu R52 nechválené v územním plánu obce Pasohlávky a v kontextu protiprávního schválení 52 v územním plánu obce Pohořelice, je zcela nepřípadný a odkazujeme tímto na výše uvedený rozbor v této věci. Odkaz stavebního úřadu na územně plánovací dokumentaci vydanou po schválení PÚR jako důvod pro přímé použití PÚR je naprosto chybný a odkazujeme tímto na výše uvedený rozbor v této věci. Stavební úřad Pohořelice si je navíc vědom argumentace proti územnímu plánu Pohořelice, která je součástí žaloby proti městu Pohořelice. S touto argumentací se měl stavební úřad explicitně v odůvodnění rozhodnutí vypořádat, neboť není přípustné, aby v existující situaci stavební úřad pouze lakonicky bez odůvodnění tvrdil, že R52 je v souladu s ÚP pro Pohořelice. Odkaz stavebního úřadu na „jiný relevantní podklad“ je naprosto chybný a odkazujeme tímto na výše uvedený rozbor v této věci. Odkaz stavebního úřadu na pozitivní a negativní vymezení v územně plánovací dokumentaci a PÚR je naprostým nepochopením stavebního zákona a příslušného rozsudku Nejvyššího správního soudu. Odkazujeme tímto na výše uvedený rozbor v této věci. Závěrečná věta uvedená stavebním úřadem: „Stavební úřad pro to shledal, na podkladu širšího vyhodnocení v odůvodnění této námitky výše uvedeném, převahu veřejného zájmu R52“ je 20

naprosto absurdní, neb v textu odůvodnění zamítnutí námitky není nic o posuzování převahy veřejného zájmu a navíc všechny argumenty stavebního úřadu v (ne)vypořádání této námitky, jeden vedle druhého, jsou chybné.

Námitka č. 01. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud zrušil v listopadu územní plán Břeclavska a s tím i zrušil koridor R52 Pohořelice – Mikulov, je nepřípustné nyní vést územní řízení pro R5204. Podle § 92 odst. 2 stavebního zákona měl stavební úřad již v roce 2009 žádost ŘSD o územní rozhodnutí pro R5204 zamítnout. Ke scházejícímu řádnému vypořádání této námitky uvádíme: S touto námitkou se stavební úřad věcně nevypořádal. Jím uvedené body o PÚR a zákonu č. 416/2009 Sb., o urychlení výstavby dopravní infrastruktury, jsou všechny chybné. Odkaz stavebního úřadu na zákon č. 419/2009, o urychlení výstavby dopravní infrastruktury, je zcela nepřípadný a odkazujeme tímto na výše uvedený rozbor v této věci. Odkaz stavebního úřadu na Politiku územního rozvoje (PÚR) v kontextu absence nadřazené územně plánovací dokumentace a v kontextu R52 nechválené v územním plánu obce Pasohlávky a v kontextu protiprávního schválení 52 v územním plánu obce Pohořelice, je zcela nepřípadný a odkazujeme tímto na výše uvedený rozbor v této věci. Odkaz stavebního úřadu na pozitivní a negativní vymezení v územně plánovací dokumentaci a PÚR je naprostým nepochopením stavebního zákona a příslušného rozsudku Nejvyššího správního soudu. Odkazujeme tímto na výše uvedený rozbor v této věci.

Námitka č. 02. Namítáme, že koridor R52 není v ÚP Pohořelice uveden úplný z hlediska územního řízení (viz doposud neschválená změna č. 8 ÚP Pohořelice, která je navíc pořizována protiprávně, neb v současné době není koridor R52 schválen v žádné nadřazené územně plánovací dokumentaci). Ke scházejícímu řádnému vypořádání této námitky uvádíme: S touto námitkou se stavební úřad nevypořádal. Dokládá to i samotné Zadání změny č. 8 územního plánu pro Pohořelice, které bylo předmětem jednání zastupitelstva města Pohořelice dne 8. 12. 2010. Protože tento kompletní materiál předložený zastupitelstvu města Pohořelic vlastní město Pohořelice, činíme tyto dokumenty nedílnou součástí tohoto odvolání s tím, že stavební úřad je povinen tyto dokumenty poskytnout odvolacímu orgánu současně s tímto naším odvoláním. Na naší námitce trváme v plném rozsahu. Odkaz stavebního úřadu na zákon č. 419/2009, o urychlení výstavby dopravní infrastruktury, je zcela nepřípadný a odkazujeme tímto na výše uvedený rozbor v této věci. Odkaz stavebního úřadu na Politiku územního rozvoje (PÚR) v kontextu absence nadřazené územně plánovací dokumentace a v kontextu R52 nechválené v územním plánu obce Pasohlávky a v kontextu protiprávního schválení 52 v územním plánu obce Pohořelice, je zcela nepřípadný a odkazujeme tímto na výše uvedený rozbor v této věci. Odkaz stavebního úřadu na pozitivní a negativní vymezení v územně plánovací dokumentaci a PÚR je naprostým nepochopením stavebního zákona a příslušného rozsudku Nejvyššího správního soudu. Odkazujeme tímto na výše uvedený rozbor v této věci. Odkaz stavebního úřadu na „jiný relevantní podklad“ je naprosto chybný a odkazujeme tímto na výše uvedený rozbor v této věci. Formulace stavebního úřadu „V souvislosti s vazbou PÚR ČR 2008 k územně plánovací dokumentaci obcí je nutné upozornit na „Pomůcku k uplatňování republikových priorit PÚR ČR 2008“ Ministerstva pro místní rozvoj a Ústavu územního rozvoje z června 2010, ve které jsou 21

vysvětleny jednotlivé pojmy uvedené v republikových prioritách územního rozvoje PÚR ČR 2008 a strategie a základní podmínky pro naplňování priorit v územně plánovací činnosti obcí“, kde na něco „upozorňuje“ je naprosto nepřípadná, neboť nějaké nekonkrétní upozorňování nemá místo v odůvodnění zamítnutí námitky. Vzhledem k tomu, že chybná argumentace touto pomůckou je známa i z jiných postupů stavebních úřadů Pohořelice a Mikulov, zdůrazňujeme, že tato „Pomůcka“ není dokumentem, který by umožnil překonat stavební zákon a umožnil by stavebním úřadům přímou aplikaci celé PÚR v územních řízeních.

Námitka č. 03. Namítáme, že koridor R52 smí být vymezen pouze v Zásadách územního rozvoje pro Jihomoravský kraj a to až po té, co se pořizovatel těchto Zásad v procesu jejich pořizování a odůvodňování vypořádá s právními závěry uvedenými v odůvodněním výše citovaného rozsudku, tj. i důvody proč ÚP VÚC Břeclavsko muselo být zrušeno jako celek a nemohl být zrušen pouze koridor R52. Zásady územního rozvoje JMK doposud nebyly schváleny a tzv. 2. Návrh ZÚR se nevypořádal s právními závěry uvedenými v odůvodnění předmětného rozsudku. Ke scházejícímu řádnému vypořádání této námitky uvádíme: S touto námitkou se stavební úřad nevypořádal. Odkaz stavebního úřadu na zákon č. 419/2009, o urychlení výstavby dopravní infrastruktury, je zcela nepřípadný a odkazujeme tímto na výše uvedený rozbor v této věci. Odkaz stavebního úřadu na Politiku územního rozvoje (PÚR) v kontextu absence nadřazené územně plánovací dokumentace a v kontextu R52 nechválené v územním plánu obce Pasohlávky a v kontextu protiprávního schválení 52 v územním plánu obce Pohořelice, je zcela nepřípadný a odkazujeme tímto na výše uvedený rozbor v této věci. Odkaz stavebního úřadu na pozitivní a negativní vymezení v územně plánovací dokumentaci a PÚR je naprostým nepochopením stavebního zákona a příslušného rozsudku Nejvyššího správního soudu. Odkazujeme tímto na výše uvedený rozbor v této věci. Odkaz stavebního úřadu na „jiný relevantní podklad“ je naprosto chybný a odkazujeme tímto na výše uvedený rozbor v této věci. Citace z dopisu ing. arch. Tunky je chybně v rozhodnutí vyznačena. Není vidět, kde citace končí, nicméně celý text až po text k námitce č. 9 nepřináší žádnou novou argumentaci relevantní k naší námitce. Především stavební úřad by si měl být vědom vztahu mezi nástrojem územního plánování (tj. PÚR) a všemi stupni územně plánovací dokumentace (ZÚR, ÚP obce a regulační plán) a měl by si být vědom, podle čeho stavební zákon a za splnění jakých podmínek o souladu smí rozhodovat. V dané kauze stavební úřad svým chybným postupem doložil, že postupoval špatně. Odkazujeme pro úplnost na argumentaci o PÚR ve světle usnesení Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu, tak jak je uvedena v úvodní části tohoto odůvodnění.

Námitka č. 04. Požadujeme bezodkladné zastavení územního řízení a zamítnutí žádosti pro územní řízení na tento úsek R5204. Ke scházejícímu řádnému vypořádání této námitky uvádíme: Odkaz stavebního úřadu na zákon č. 419/2009, o urychlení výstavby dopravní infrastruktury, je zcela nepřípadný a odkazujeme tímto na výše uvedený rozbor v této věci. Odkaz stavebního úřadu na Politiku územního rozvoje (PÚR) v kontextu absence nadřazené územně plánovací dokumentace a v kontextu R52 nechválené v územním plánu obce Pasohlávky a v kontextu protiprávního schválení 52 v územním plánu obce Pohořelice, je zcela nepřípadný a odkazujeme tímto na výše uvedený rozbor v této věci. 22

Odkaz stavebního úřadu na pozitivní a negativní vymezení v územně plánovací dokumentaci a PÚR je naprostým nepochopením stavebního zákona a příslušného rozsudku Nejvyššího správního soudu. Odkazujeme tímto na výše uvedený rozbor v této věci. C. K ostatním částem Rozhodnutí stavebního úřadu vznášíme následující námitky pro posouzení odvolacím orgánem: Námitka C 01. Stavební úřad uvedl: „Ve smyslu ust. § 93 odst. 1 stavebního zákona žadatel požádal o stanovení platnosti územního rozhodnutí na dobu 5 let od nabytí právní moci územního rozhodnutí z důvodu velkého množství pozemků a jednotlivých vlastníků a náročné přípravě v oblasti získání majetkoprávních vztahů stavebníka k doložení žádosti o stavební povolení. Stavební úřad žádosti žadatele vyhověl výrokem rozhodnutí, podmínkou č. 40, kde stanovil lhůtu 5 let a to z důvodů, že se jedná o zvlášť rozsáhlou liniovou stavbu, jejíž příprava a zpracování projektové dokumentaci si vyžádá delší dobu. Stavební úřad současně upozorňuje, že toto rozhodnutí pozbývá platnosti, pokud stavba nebude zahájena do pěti let ode dne nabytí právní moci.“ Nelze akceptovat, že se jedná o „zvláště rozsáhlou liniovou stavbu“, neb se jedná pouze o cca jednu polovinu jednoho podúseku R52, tj. R5204, a to pouze v délce 3.8 km. Stavební úřad nesmí zneužívat svého vrchnostenského postavení a musí kvalitně odůvodňovat svá rozhodnutí. V daném případě se tak nestalo, a proto nadřízený orgán je povinen zrušit „dobu platnosti 5 let“. Prodloužení doby platnosti nad zákonem danou standardní dobu 2 let se neprovádí „podmínkou“, jak to chybně provedl stavební úřad.

Námitka C 02. Stavební úřad nesmí formulovat podmínky územního rozhodnutí pouhými odkazy typu: „10. V dalším stupni dokumentace stavby budou naplněny podmínky závazného stanoviska Krajské hygienické stanice Jihomoravského kraje, územní pracoviště Břeclav vydaného dne 05.03.2007 pod č.j. 3025/2007/BV/HOK“. Stavební úřad je povinen tyto podmínky explicitně vypsat do textu územního rozhodnutí. Toto se vztahuje na řadu „podmínek“ stanovených stavebním úřadem. Tento chybný postup stavebního úřadu zakládá nepřezkoumatelnost předmětného rozhodnutí a nadřízený orgán je povinen takové chybné rozhodnutí zrušit.

Námitka C 03. Stavební úřad nesmí formulovat podmínky územního rozhodnutí pouhými odkazy typu „31. Budou dodrženy požadavky vyjádření Správa a údržba silnic Jihomoravského kraje, k.p.o., zn. 3448/07 ze dne 11.7.2007: Součástí dokumentace by měly být i zpracované silniční a mostní pasporty..“. Stavební úřad je povinen tyto podmínky explicitně vypsat do textu územního rozhodnutí. Toto zakládá důvod pro zrušení územního rozhodnutí nadřízeným orgánem.

Námitka C 04. Stavební úřad uvedl, že „Stavební úřad v průběhu územního řízení přezkoumal předloženou žádost záměru na umístění stavby z hledisek uvedených v § 90 stavebního zákona. - zhodnocení dle § 90 písm. a), b) stavebního zákona:“. Toto nebylo provedeno řádně a odůvodnění stavebního úřadu obsahuje nepravdivé a nepřípadné formulace. Odkaz stavebního úřadu na zákon č. 419/2009, o urychlení výstavby dopravní infrastruktury, je zcela nepřípadný a odkazujeme tímto na výše uvedený rozbor v této věci. Odkaz stavebního úřadu na Politiku územního rozvoje (PÚR) v kontextu absence nadřazené územně plánovací dokumentace a v kontextu R52 nechválené v územním plánu obce Pasohlávky a v kontextu protiprávního schválení 52 v územním plánu obce Pohořelice, je zcela nepřípadný a odkazujeme tímto na výše uvedený rozbor v této věci. Odkaz stavebního úřadu na pozitivní a negativní vymezení v územně plánovací dokumentaci a PÚR je naprostým 23

nepochopením stavebního zákona a příslušného rozsudku Nejvyššího správního soudu. Odkazujeme tímto na výše uvedený rozbor v této věci.

Námitka C 05. Stavební úřad uvedl: „Pro pokračování přípravných prací k realizaci stavby (rychlostní silnice R52) vydala dne 09.06.2008 vláda ČR usnesení č. 735, dále dne 09.07.2008 usnesení č. 891, v němž pod bodem 1) svými kroky potvrzuje přípravné práce na této stavbě, které bylo doplněné dne 22.09.2008 vydaným usnesením č. 1217 vlády ČR, na něž 23.09.2008 navázalo uzavření Dohody mezi vládou České republiky a Rakouskou spolkovou vládou o propojení rychlostní silnice R52 a rakouské dálnice A5 na česko-rakouských státních hranicích mezi městy Mikulov a Drasenhofen. Trasa rychlostní silnice R52 v dotčeném území byla stavebním úřadem vyhodnocena z hlediska požadavků v ust. § 90 písm. a) stavebního zákona a bylo stavebním úřadem shledáno, že nemá k dispozici relevantní podklad pro rozhodování v podobě územně plánovací dokumentace pořízené a vydané po schválení Politiky územního rozvoje České republiky 2008 – schválené usnesením vlády České republiky č. 929/2009 dne 20. července 2009, vyhlášené Sdělením MMR dne 14. srpna 2009 ve Sbírce zákonů ČR pod č. 270/2009, částka 81 ze dne 26.srpna 2009 (dále také „PÚR 2008“).“ Toto jsou zcela nesprávné, resp. irelevantní úvahy, a nemohou sloužit jako součást odůvodnění územního rozhodnutí. Tento postup stavebního úřadu zatížil územní rozhodnutí vážnou právní vadou, která má za následek, že nadřízený orgán je povinen rozhodnutí zrušit. Odkaz stavebního úřadu na Politiku územního rozvoje (PÚR) v kontextu absence nadřazené územně plánovací dokumentace a v kontextu R52 nechválené v územním plánu obce Pasohlávky a v kontextu protiprávního schválení 52 v územním plánu obce Pohořelice, je zcela nepřípadný a odkazujeme tímto na výše uvedený rozbor v této věci. Odkazy stavebního úřadu na usnesení vlády jsou v procesu územního řízení nepřípustná, neboť vláda rozhoduje pouze v mezích zákonů a nemůže ovlivňovat procesy, které probíhají podle zákonů, kde mandát zákonem není svěřen vládě ale jinému orgánu. Tak jak vláda nemůže rozhodovat o územních řízeních např. na rodinné domky, nemůže ani žádné usnesení vlády ovlivňovat územní řízení. Totéž je pravda pro mezivládní dohodu o napojení R52 a A5. Tato dohoda nebyla ratifikována Parlamentem a proto podle Čl. 10 a Čl. 49 Ústavy ČR tato mezivládní dohoda nemá přednost před územním řízením podle stavebního zákona, a tedy ani nelze z existence předmětné mezivládní dohody jakkoliv konstruovat argumenty na podporu veřejného zájmu.

Námitka C 06. Argumenty stavebního úřadu na odůvodnění splnění požadavků dle § 90 písm. c) stavebního zákona jsou chybné. Formulace stavebního úřadu „Migrující biota je již na přítomnost stávající komunikace navyklá a při realizaci záměru žadatele dle dokumentace záměru žadatele dojde k zlepšení průchodnosti území zejména pro drobné živočichy“ je nejen nedoložená, ale také absurdní na první pohled. Není také pravdou tvrzení stavebního úřadu, že „Uskutečněním stavby na základě jejího umístění podle dokumentace záměru žadatele nebudou ohroženy veřejné zájmy, ochrana životního prostředí, ochrana zdraví“. Byly totiž jak v procesu EIA, tak i v územním řízení zcela zanedbány vyvolané a kumulativní dopady daného záměru, a to např. fakt, že takto realizované spojení Brna a Vídně by do oblasti brněnské aglomerace zavleklo další tisíce vozidel dálkové tranzitní dopravy (údaje o navýšení tranzitní dopravy přes hranici ČR a Rakouska o více než 300 procent jsou explicitně uvedeny v dokumentaci EIA), přičemž tato tranzitní doprava nemající svůj zdroj ani cíl v brněnské aglomeraci by dále tuto oblast zatížila např. zvýšenou prašností (PM10, PM2.5, PM1), přičemž je dokumentováno ve Věstnících MŽP, že v brněnské aglomeraci jsou dlouhodobě překračovány zákonné hygienické limity, což vylučuje schválení trasy Brno – Vídeň přes Mikulov. Je nutné použit trasu z Vídně okolo Břeclavi, kde na křižování R55 a D2 dojde k oddělení dálkové dopravy pro směr Vídeň – Katowice na nejkratší trasu, kterou je již budovaná rychlostní komunikace R55 a tím také dojde ke snížení zátěže brněnské aglomerace.

24

Námitka C 07. Argumenty stavebního úřadu na odůvodnění splnění požadavků dle § 90 písm. e) stavebního zákona jsou chybné. Toto ustanovení stavebního zákona požaduje, aby stavební úřad posoudil, že „s požadavky zvláštních právních předpisů a se stanovisky dotčených orgánů podle zvláštních právních předpisů, popřípadě s výsledkem řešení rozporů a s ochranou práv a právem chráněných zájmů účastníků řízení“. S tím se stavební úřad naprosto nevypořádal a to málo, co jako argumenty uvedl je pouze nakopírovaný text z jiné části územního rozhodnutí, který je ale k ust. § 90 písm. e) stavebního zákona vesměs irelevantní. Formulace o „doplňkové“ síti TEN-T je nesmyslná, neb žádná taková síť neexistuje.

Námitka C 08. Není přípustné v podmínkách územního rozhodnutí uvádět formulace jako „31. Budou dodrženy požadavky vyjádření Správa a údržba silnic Jihomoravského kraje, k.p.o., zn. 3448/07 ze dne 11.7.2007: Součástí dokumentace by měly být i zpracované silniční a mostní pasporty“. Toto zakládá důvod pro zrušení územního rozhodnutí nadřízeným orgánem

Námitka C 09. Stavební úřad uvedl jako závěr, že „stavební úřad při svém rozhodování vycházel mimo výše uvedené právní předpisy, zákony a vyhlášky také z níže uvedených materiálů“ a následně uvedl odkaz na „Metodický pokyn KrÚ JmK – odbor územního plánování a stavebního řádu Brno ze dne 22.03.2010 k postupu uplatnění zákona č. 419/2009 Sb., o urychlení výstavby dopravní infrastruktury“ a ocitoval jej. Tento metodický pokyn je, jak je výše doloženo, svým obsahem zcela irelevantní k územnímu řízení a jeho závěr „pro vydání územního rozhodnutí pro umístění stavby dopravní infrastruktury, vymezené pouze v politice územního rozvoje není třeba po navrhovateli stavby požadovat ohlasy vlastníků pozemků dotčených stavbou dle ustanovení § 86 odst. 3 stavebního zákona, neboť dle výše uvedeného lze pozemky vyvlastnit“ je zcela chybný. Krajský úřad buďto nepochopil tento zákon, nebo se pokusil neoprávněně zasáhnout do procesu územního řízení pro R52. Vymezení „pouze v Politice územního rozvoje“ de facto právně neexistuje. Výše uvedená citace činí územní rozhodnutí protiprávním a musí být odstraněna.

Námitka C 10. Stavební úřad uvedl jako závěr, že „stavební úřad při svém rozhodování vycházel mimo výše uvedené právní předpisy, zákony a vyhlášky také z níže uvedených materiálů“ a následně uvedl odkaz na „Materiály Evropské komise z 04 2004, No 884/2004/EC – TEN-T včetně mapových příloh - spojení Vídně a Brna“. Samotná tato citace bez uvedení, jaká jeho část je relevantní, je bezesmyslná. V textu územního rozhodnutí stavební úřad nesprávně používá toto pro ČR závazné rozhodnutí Evropského parlamentu a Rady. Toto dokládá zásadní nepochopení stavebního úřadu. Mapy v Rozhodnutí Evropského parlamentu a Rady č.884/2004/ES nejsou závazné, ale jedná se jen o orientační schémata („OUTLINES“). Toto ostatně potvrdilo písemně i oficiální vyjádření Ministerstva dopravy ze dne 12.5.2009, kde je uvedeno: „Pokud jde o síť TEN-T jako takovou, dokumentem, kde jsou stanoveny, je Rozhodnutí 884/2004/ES a to právě v náčrtech přílohy 1. O náčrty jde proto, protože z této úrovně nelze u plánovaných staveb přesně stanovit, kudy povedou, a proto nejde o mapy, ale pouze náčrty. V případě R52 se v době vzniku Rozhodnutí předpokládalo, že povede přes Nový Přerov, od čehož se později opustilo. Takto vrcholový dokument nemůže detaily postihnout, a proto jde o náčrty. Jde hlavně o to vybrat z možných variant optimální, nebo jinak nejméně škodlivou. … Mapky jsou jen náčrty. V tomto případě je rozhodující text, kde jsou uvedeny body Brno a Vídeň. Je tedy možné použít jak trasu přes Břeclav, tak přes Pohořelice. … Obě varianty jsou možné“. Tedy všechny úvahy stavebního úřadu, které se pokusil použít k odůvodnění zamítnutí námitky, jsou doloženy jako zcela chybné 25

Námitka C 11. Stavební úřad neuvedl v územním rozhodnutí správné poučení, což zakládá důvod k aplikaci příslušných ustanovení správního řádu pro všechny subjekty, na které toto závažné pochybení stavebního úřadu dopadá.

Námitka C 12. Stavební úřad neuvedl v územním rozhodnutí úplný seznam účastníků řízení, což zakládá důvod k aplikaci příslušných ustanovení správního řádu pro všechny subjekty, na které toto závažné pochybení stavebního úřadu dopadá. Vše toto akcentuje nutnost, aby po mnoha pochybeních stavebního úřadu se nadřízený orgán zabýval věcí ve všech souvislostech, které předpisuje stavební zákon a které jsou citovány výše. Pokud by se v dané situaci postupovalo jinak než neprodleným zastavením územního řízení, pak by tato situace nebyla podstatně odlišná od kauzy špatného rozhodování v územním a stavebním řízení, kde rozhodoval Nejvyšší soud, specificky v kauze č.j. 7 Tdo 991/2005 ze dne 15. 11. 2005. V této kauze Nejvyšší správní soud potvrdil trestní zodpovědnost úřednice, která předjímala rozhodnutí o územním plánu, tj. předběhla rozhodnutí o územním plánu a svévolně vydala rozhodnutí v územním a stavebním řízení. Nejvyšší soud potvrdil rozsudek o vině trestním činem dle ust. § 159 odst. 1 trestního zákona vydaný jak prvostupňovým soudem, tak i odvolacím soudem (který rozsudek prvostupňového ještě zpřísnil.)

RNDr. Miroslav Patrik vedoucí výboru klubu

Tento dopis byl zaslán e-mailem z adresy [email protected] a podepsán elektronickým podpisem dle zákona č. 227/2000 Sb. (v souladu např. s § 37 odst. 4 správního řádu, § 37 odst. 2 soudního řádu správního apod.). Kvalifikovaný certifikát sériové číslo 1030319 vydala Certifikační autorita PostSignum Qualified CA 2 (ověření osobních certifikátů na http://www2.postsignum.cz/icz_szng_pcu/certSearch). Doručení této podepsané zprávy potvrďte prosím neprodleně v souladu s § 2 odst. 5 vyhlášky č. 496/2004 Sb., o elektronických podatelnách.

26