… byli jedné mysli …
… měli všechno společné… Sk 4,32-35
Farní zpravodaj Tábora a okolí ročník X
2
velikonoce 2009
Tábor, Sezimovo Ústí, Pohnání, Ratibořské Hory, Chotoviny, Hlasivo, Hoštice, Borotín, Střezimíř
Rozleťte se, zpěvy, vzhůru, zajásejte mocně v dál! Vystřídala radost chmuru, na východě úsvit vzplál;
země blahem zachvěla se, z přírody Bůh smutek sňal: vlastní mocí v plné kráse z hrobu slavně Kristus vstal, aleluja, Kristus vstal.
Květnou nedělí do tohoto posvátného času vstupujeme, na Zelený čtvrtek večer přecházíme do vrcholné fáze – velikonočního třídenní – a všechno vyústí během velikonoční vigilie (nočního bdění ze soboty na neděli) do velikonočního Aleluja, „chvalte Pána“. Bylo by moc hezké, kdyby náš život opravdu stále směřoval k Ježíšovu vítězství nad zlem, hříchem a smrtí – a ke společné oslavě této skutečnosti při nedělní liturgii. Potom bychom se nejen od pondělka do soboty těšili na nedělní shromáždění, ale také bychom s velikým zaujetím prožívali každý den těchto dvou požehnaných týdnů. Snad tomu tak i letos bude !?!
Při nedávné poradě na biskupství připomněl generální vikář P. Adolf Pintíř, že pro nás křesťany je charakteristické nedělní bohoslužebné shromáždění. Nebyli bychom pravými křesťany, kdybychom se přestali v neděli setkávat, abychom společně slavili Kristovo zmrtvýchvstání. (Proto také ruské označení neděle vaskresenje, tedy vzkříšení, je mnohem krásnější a výstižnější než české neděle.) Jsou před námi dva nejdůležitější týdny církevního roku, Svatý týden a velikonoční oktáv. To, co každou neděli slavíme v malém, máme nyní možnost prožít naplno: připomínku Kristovy smrti a radostnou oslavu jeho zmrtvýchvstání.
P. Václav Hes
Květná neděle připomenul slavnostní vjezd Pána Ježíše do Jeruzaléma, ale především to, že je Vykupitel a Spasitel, a proto Ho máme vítat slovy „Požehnaný, který přichází ve jménu Páně“.
Už jenom starší věřící pamatují na předkoncilní liturgii Květné neděle. Měla stabilní formu a byla to forma spíše kající. Liturgická roucha byla barvy fialové. Teprve po částečné reformě Pia XII. byl v prvé části užit pluviál červený, avšak ke mši svaté se opět vrátila barva fialová. To proto, že i charakter průvodu v úvodu se změnil. Zatímco ve staré úpravě měl ráz vysloveně kající, což bylo působivé zejména v klepání křížem na zavřenou bránu chrámu, dostal za Pia XII. a ještě více po koncilu ráz slavnosti Krista – Krále. Obnovená liturgie doporučuje, aby svěcení ratolestí bylo mimo chrám – ve větších městech třeba i v jiném kostele. Tam také začíná svěcení ratolestí. V úvodním slově kněz připomíná, že tento obřad se nekoná jen proto, aby
Evangelium, které se tu slavnostně čte, je letos podle Marka. Pak už je průvod. Jestliže je nepřízeň počasí, je v chrámu aspoň slavný vstup, třeba od postranního oltáře. -2-
čtení apoštola Pavla – tentokráte k Filipanům – vznešeně mluví o Bohočlověku a dovozuje, jak svaté je Jeho jméno. Ježíš Kristus je Pán. Řečeno stručně a lapidárně. To si má uvědomit každý, kdo hned nato vyslechne evangelium o umučení – pašije – opět letos podle Marka. Duše má se choulí u Tvých nohou, Pane, než přesto vyznávám: Ty jsi můj Pán, Ty jsi můj Bůh! Mše svatá končí nadějí, že Pán splní na nás své sliby.
V události, která se připomíná, je hojnost volání jeruzalémského lidu „Hosana“. Ale dobře máme na paměti, že určitě mnozí pár dní nato volali „Ukřižuj“. Právě proto se přihlašujeme celou duší ke Kristu. V tom také je Jeho láska, nikoliv triumf, ale oběť z lásky. Po příchodu do chrámu obléká kněz mešní ornát, ale i zde už je barva červená. Převažuje slavnostní mučednictví Pána Ježíše. Vůbec tím však není potlačen ráz pokání. První čtení – Izaiáš – i žalm 22 jasně mluví o připravenosti k bolestem a ponížením, avšak síla je v Bohu. Druhé
Převzato z Ave z Lomečku
Sv. Pius V. 30. dubna Bratrstvo křesťanské nauky a zavedl promluvy kazatelů – dominikánů. Sv. Tomáše Akvinského vyhlásil učitelem církve a vydal nově jeho spisy. Přísně vystupoval proti zlodějům, prostitutkám, povalečům a potulným mnichům. Zavedl svátek Panny Marie Růžencové.
původním jménem Michael Chislieri se narodil roku 1504 v městečku Bosco Marengo v italském kraji Piemont. Pocházel z chudé rodiny, jako chlapec pásával ovce. Bohatý soused, který si všiml jeho nadání, mu umožnil přijetí do klášterní školy dominikánů v nedalekém městě Voghera. Již ve čtrnácti letech se stal dominikánským novicem a později pokračoval ve studiích v Bologni. Po vysvěcení na kněze vynikl jako kazatel a obránce katolických tradic. Byl jmenován komisařem inkvizice v Lombardii, která pro blízkost hranic se Švýcarskem a Německem byla nejvíce ohrožena reformací. Následovalo jmenování biskupem a kardinálem. Vzhledem k pověsti, kterou měl po tridentském koncilu, kde stál přísně na pozicích katolicismu, byl navržen sv. Karlem Boromejským za nástupce zesnulého papeže Pia IV. Konkláve, které trvalo celý měsíc, jej zvolilo 7. ledna 1566. Jako papež se snažil o to, aby v praxi byly uskutečňovány závěry tridentského koncilu. Usiloval o obnovu teologie, zavedl jednotný misál a breviář. Pro vzdělání lidu dal vytisknout nový katechismus, v němž byly stručně a jasně vyloženy články katolické víry, založil
Byl si vědom velikého nebezpečí, které hrozilo Evropě ze strany Turků. S Benátkami a Španělskem vytvořil křesťanskou ligu, jejíž loďstvo a vojsko pomáhal vyzbrojit. V roce 1570 vyhlásil milostivé léto, v němž křesťané prosili Boha za vítězství nad Turky. Na tento úmysl se sám zúčastňoval kajících průvodů v Římě a zvlášť šířil modlitbu sv. růžence. Po slavné bitvě u Lepanta, -3-
kde 6. října 1571 křesťanské loďstvo pod vedením Juana d´Austria zcela zničilo loďstvo turecké, prohlásil: „Ne zbraně, ale růženec to dokázal“, a na památku tohoto vítězství vložil do loretánské litanie prosbu: „Pomocnice křesťanů, oroduj za nás!“ Pius V. zemřel 1. května 1572 a pochován byl v římské bazilice Panny Marie Větší neb Sněžné. V roce 1985 se z popudu Jana Pavla II. jeho ostatky
vrátily do rodného kraje a odpočívají v alessandrijské katedrále. V roce 1712 jej Klement XI. prohlásil za svatého. Zobrazuje se v papežské tiaře s atributy knihami a růžencem. Prameny: Petr Pracný – Český kalendář světců Josef Heyduk – Svatí církevního roku J.V.
Milavče – poutní a farní kostel sv. Vojtěcha využívaná Obecním úřadem. Významnou dominantu obce tvoří kostel sv. Vojtěcha vystavěný mezi lety 1741 – 1748 A. Spannbruckerem z Prahy. Byl budován na místě starší kaple z roku 1644 na půdorysu obdélníka s půlkruhově zakončeným presbytářem. Sakristie po severní straně a věžička zakončená jehlancem nad západním průčelím byly přistavěny dodatečně v 19. století. Kostel měl mít v průčelí dvě věže, ale ty nebyly nikdy dokončeny. Ze stěn a klenby chrámu shlížejí v presbytáři fresky sv. Vojtěcha a sv. Dionýsia, stěny lodi, podkruchtí a vstupního prostoru zdobí podobné výjevy ze života patrona kostela. Klenbu lodi vymaloval již zmíněnou apotiozou sv. Vojtěcha jakož i ostatní fresky F. J. Lux.
Nevelká obec Milavče se nachází na jižním okraji podhůří Českého lesa při toku říčky Zubříny v samém srdci Chodska. Dostaneme se na místo odbočkou ze silnice Klatovy – Domažlice směr Stanětice nebo po okresní silnici z Horšovského Týna. Ke vzniku poutního místa se váže legenda nebo spíše pověst, podle které se přes Milavče vracel ze svého druhého exilu do Čech sv. Vojtěch. Právě v Milavčích se dozvěděl o vyvraždění svých příbuzných na Libici roku 995 a zde se také rozhodl, že se již do Čech nevrátí a poté se vydal do pohanského Pruska. Vysílený Vojtěch usedl do stínu stromu a usnul. Pasák, který hnal kolem své stádo, chtěl spícího starce vylekat a zatroubil mu do ucha. Pasák ihned ohluchl, ale v místě, kde stařec odpočíval, vytryskl náhle pramen, jehož zázračnou vodou se znavený Vojtěch osvěžil. Od té doby v Milavčích nesměli pastýři troubit, ale pouze práskat bičem. Tuto legendu zachycuje i jedna z fresek v Milavečském kostele. V roce 1653 byla nad studánkou zvanou Vojtěška postavena dřevěná kaple, která vystřídala již rozpadlou starší kapličku. Současná stavba pochází z roku 1677 s obrazem sv. Vojtěcha. Z kaple vytéká pramen, jehož chutná voda je dnes oblíbená a využívána. U kaple stojí budova bývalých lázní z roku 1775, dnes -4-
Hlavní oltář s mohutným sloupovím je vyzdoben přemalovaným obrazem sv. Vojtěcha a sochami českých světců v nadživotní velikosti. Kazatelna z roku 1753 je vyzdobena sochou anděla a desaterem. Dva boční rokokové oltáře jsou zasvěceny sv. Václavu a sv. Vítu a jsou novodobé. Lavice jsou rokokové – řezané.
Hlavní pouť je zde na sv. Vojtěcha a bohoslužby jsou zde slouženy každou neděli v 8.00 hod. a všední dny dle rozpisu. Duchovní správa je vykonávána zdejším duchovním správcem P. Františkem Kaplánkem, který též kdysi působil v Nové Vsi u Mladé Vožice. J. Bartoň
Karel Kryl: Děkuji Stvořil Bůh, stvořil Bůh ratolest, bych mohl věnce vázat, děkuji, děkuji za bolest, jež učí mne se tázat, děkuji, děkuji za nezdar: ten naučí mne píli, bych mohl, bych mohl přinést dar, byť nezbývalo síly, děkuji, děkuji, děkuji.
Pro touhu, pro touhu po kráse děkuji za ošklivost, děkuji za to, že utká se láska a nevraživost, pro sladkost, pro sladkost usnutí děkuji za únavu, děkuji za ohně vzplanutí i za šumění splavu, děkuji, děkuji, děkuji,
Děkuji, děkuji za slabost, jež pokoře mne učí, pokoře, pokoře pro radost, pokoře bez područí, za slzy, za slzy děkuji: ty naučí mne citu, k živým, jež, k živým, jež žalují a křičí po soucitu, děkuji, děkuji, děkuji.
Děkuji, děkuji za žízeň, jež slabost prozradila, děkuji, děkuji za trýzeň, jež zdokonalí díla, za to, že, za to, že miluji, byť strach mi srdce svíral, beránku, děkuji, marně jsi neumíral, děkuji, děkuji, děkuji, děkuji, děkuji...
-5-
Svátek matek rakouského prezidenta Michaela Hainische. Přiměla svého syna, aby roku 1924 zavedl svátek matek i v Rakousku.
V květnu nejsou jen státní svátky, ale je zde i svátek, který je uznávaný po celém světě a to je svátek matek. Jaká je historie tohoto svátku?
Jak to bylo u nás? Nápad slavit den matek se objevil v tehdejším Československu v roce 1918, kdy naši zemi navštěvovalo hodně lidí z USA. Tuto myšlenku podporovalo hodně organizací – Československá ochrana matek, Červený kříž, Sokol, Orel, katolické spolky. Nejvíce se o oslavu svátku matek zasloužila Alice Masaryková, dcera prezidenta T. G. Masaryka. Díky ní byl od roku 1923 tento svátek slaven i u nás. S příchodem komunistů v roce 1948 byl svátek matek vytlačen Mezinárodním dnem žen.
Nejstarší záznamy Už ve 13. století se v Anglii 4. neděle postní slavila jako „neděle mateřské péče“. Tento den věřící děkovali matce církvi za to, že se o ně stará a doma pak své mamince za všechnu péči, kterou věnuje dětem. Později tento svátek upadl v zapomnění. Amerika V roce 1907 začala Američanka Anna Jarvisová propagovat, aby svátek matek byl dne 9. května. Od roku 1909 se pak opravdu začal svátek matek slavit tento den ve 45 státech Ameriky. V roce 1914 pak byla americkým kongresem oficiálně prohlášena za svátek matek druhá květnová neděle. Evropa Do Evropy se svátek matek „přestěhoval“ v roce 1917. Začal se slavit nejprve ve Švýcarsku, o rok později v Norsku a za další rok i ve Švédsku. V Německu se o popularizaci tohoto svátku zasloužili květináři. Velká reklama a plakáty v květinářských obchodech napomohly k tomu, že se 13. května 1923 poprvé slavil svátek matek i zde. V sousedním Rakousku se tato oslava velmi zalíbila matce tehdejšího
Tradice svátku matek se v naší republice obnovila až po pádu komunistického režimu v roce 1989. Slaví se opět každoročně druhou květnovou neděli. Převzato z časopisu Nezbeda
Rozhovor z kostelní lavice S Jiřím a Bohumilou Vančatovými přesvědčení museli skrývat, prošli si smutkem, nemocemi a všeličím jiným. Přesto byl ten rozhovor plný krásných vzpomínek, veselý, živý… a pořád musím myslet na tu noblesu, se kterou si oba dávali přednost v řeči, se kterou se oslovovali… Snad se mi podařilo alespoň část té atmosféry zachytit v jejich vzpomínání…
V tom malém obývacím pokoji jsme s bývalými učiteli a skauty Vančatovými probrali celý velký kus století v němž prožili svůj život a kdybych se nebála, že rozhovor nestačím přepsat, seděla bych u nich klidně celé odpoledne. Nedá se říct, že by měli lehký život: stěhovali se za prací snad desetkrát, žili v době, kdy své -6-
dědečka dostal učebnici občanské nauky a bylo tam několik stránek o skautech: bylo tam napsáno že skaut je dítě přírody a to se mi moc líbilo…
Kde jste se narodil a prožil dětství? Pan Vančata: Já jsem se narodil v Hlavatcích, protože můj dědeček tam byl řídícím učitelem a maminka mě tam jela porodit. Nevyrůstal jsem tam, ale často jsme tam jezdili, když už jsem byl větší. Můj otec tenkrát učil v Hlinici, pak jsme se přestěhovali do Tábora a bydleli v domě na náměstí do mých pěti let, pak ale otce přeložili do Chýnova, protože tam získal tzv. definitivu. Tam jsem vychodil obecnou školu a pak jsem začal dojíždět do Tábora na gymnázium. A protože našim se zdálo, že je to dojíždění moc náročné, otec si nakonec požádal zase o místo v Táboře, takže od roku 1934, když mě bylo 12 let, už jsme zůstali tady. A bydleli jsme na Mareďáku. Maturoval jsem v 41. roce.
A do třetice nám maminka předplatila katolický časopis Dětská neděle, kde byla Skautská hlídka… Když jsem přišel do Tábora, ještě mi skoro tři roky trvalo, než jsem se odvážil za skauty jít, ale pak jsem ve skautu našel svou životní cestu a tou jsem šel od patnácti let do války, ty tři roky po válce a tři roky v 68. a ještě jsem byl v 90. roce pověřený vedením oldskautského klubu…. Jak se jmenoval váš oddíl? To byl prostě 2. oddíl Tábor. Tenkrát nebylo zvykem tady v Táboře ty oddíly pojmenovávat. Byl jsem do skautingu tak zažraný, že jsem rychle postupoval. Koncem 38. roku jsme založili s mým starším vedoucím vodní skauty, on potom šel studovat, a já jsem je po něm přebral. Vedl jsem oddíl ale jen na pár měsíců, do rozpuštění v roce 1940. Po válce se skauting neuvěřitelně rozšířil. Tady v Táboře bylo kolem 15 oddílů. Já jsem měl svůj vlastní oddíl, ten existuje ještě dnes: jmenuje se 7. oddíl Kariboo, ale to už byl oddíl pozemský.
Kam kladete vzpomínky na dětství?
Co jste dělal za války?
Do Chýnova. Tam byl hned za městem les, kam jsme si chodili stavět bunkry, hrát na četníky a na zloděje, na náměstí jsme hráli fotbal, s klukama jsme pásli kozy a dělali ohníčky… Tady v Táboře to už pak bylo horší…
Za války? Po přiložení obálky dostane se vám osvědčení… jak zpívali Voskovec s Werichem. Dostudoval jsem, po studiích jsem šel do Obchodní akademie, protože učitelem jsem být nemohl, nebo spíš nechtěl, no a pak jsem šel do Reichu, kde jsem byl totálně nasazený dva a půl roku, prakticky do konce války.
Ještě v Chýnově jsem se toužil stát skautem. Dozvěděl jsem se o skautech z jednoho filmu: náš tatínek totiž na škole obhospodařoval promítací přístroj: to tenkrát byla zvláštnost, promítal samozřejmě i filmy pro dospělé, a tak jsem se dozvěděl o skautech. Pak jsem od
Kde jste byl? Byl jsem ve Vídni, a měl štěstí, že jsme byli v továrně na kabely, kde jsme měli poměrně velkou volnost. Nejdřív -7-
jsme bydlel v lágru, pak přes zimu na privátě u nějaké starší vdovy, pak jsem se rozstonal a vzal si mě k sobě můj strejček, kterej žil ve Vídni a už jsem u něho zůstal…
zapojila… bylo to náramně pěkný. Tam jsem byla do konce války. Jak jste se seznámili? Jako učitelé. Já jsem chtěl sice po válce studovat v Praze, ale nešlo mi to, ta poslední léta ve Vídni byla špatná, dennodenní nálety mě dost nervově poničily. Tak jsem si dostudoval učitelský ústav a od 45. roku jsem šel učit. Později jsem si udělal zkoušky na odborného učitele pro druhý stupeň. Dojížděl jsem pak do různých škol z Tábora, no a když jsem odmítl v Malšicích vstoupit do strany, přeložili mě do Choustníka.
Co vy paní Vančatová? Já jsem se narodila v tomhle táborském domě, celé dětství a mládí jsem prožila tady, s děvčaty jsme si hrály u Masarykova domova v parku, nebo tady na schodech, když jelo auto, to se tenkrát křičelo: maminko, maminko jede auto, takže jsme si hráli i v prachu na silnici a když pršelo, stavěli jsme si rybníčky. Bylo to takové polovenkovské dětství, bylo nám tu dobře, rostlo tu se mnou několik děvčat a rozuměly jsme si. Chodila jsem do měšťanky na Parkány, do dívčí školy Hany Benešové a pak jsem odešla do Soběslavi na učitelský ústav. Rodiče sice chtěli, abych šla na gymnázium, ale já si stála za tím, že chci být kantorkou. Dělalo nás tenkrát asi 400 přijímací zkoušky a asi 40 nás přijali. Tam jsem ve 42. roce maturovala a den po mé maturitě byl spáchán atentát na Heydricha.
Paní Vančatová: Já ho do té doby znala jen jako chlapce, který chodí po Táboře s nahýma kolenama. Pan Vančata: Obstarožní kluk v kraťasech… Kolik vám bylo? Pan Vančata: Pětadvacet… No a v Choustníku (po Únoru v letech 1948-9) jsme se poznali. Sice jsme každý učili v jiné škole… Paní Vančatová: Já na základce, on na tzv. Střední (druhý stupeň.)
Týkal se vaší rodiny atentát nějak osobně? Ne, spíš jako všech ostatních, byli jsme přišlápnutí, báli jsme se, večer bývaly namátkové kontroly…. Ve 42. jsem si podala žádost o místo, ale protože to byla česká žádost, v Táboře mě nechtěli vzít, nakonec jsem podávala na několik okresů a pak mě vzali do Pelhřimova. Tam jsem po měsíci učení dostala záškrt: tenkrát to byla evropská epidemie. Když jsem se uzdravila, šla jsem učit na ves a stala jsem se vesnickou učitelkou. Bydlela jsem v podnájmech, stravovala se v hostinci… Vystřídala jsem několik škol, ale nejvíc se mi líbilo v Olešné, na tu mám nejhezčí vzpomínky, byl tam prima pan řídící a aktivní ochotnický spolek, do kterého jsem se
Pan Vančata: Ta naše škola byla v zámku, který komunisti přebrali po místní šlechtě (rod Rohanů definitivně emigroval do Anglie již po 45. roce, pozn. autorky) Paní Vančatová: Já jsem byla na základní škole sama s panem ředitelem, tak jsem chodila opravovat úkoly do -8-
sborovny na zámku k omladině… tak jsme se poznali.
Paní Vančatová: Já jsem učila první stupeň. 37 let… S přestávkou na mateřské. Měli jsme jednu dceru. Takže když se narodila, samozřejmě jsem neučila a věnovala jsem se jí.
Byl jste skaut, byl jste z věřící rodiny? Pan Vančata: Byl, i když u skautů se to tenkrát nepředpokládalo a dnes už vůbec ne.
Pan Vančata: Pak jsme ještě byli v Malšicích a v Chýnově a nakonec, když zemřela maminka mé ženy, jsme se v 64. přestěhovali zpátky do Tábora… Pak jsem učil 18 let na Parkánech. Jednou jsem počítal, že mi za tu dobu prošlo rukama asi 1000 dětí.
Paní Vančatová, co vy a skaut? Paní Vančatová: Mě se skauting líbil, ale do skautu jsem vstoupila až jako dospělá v 68. roce, v té době jsme dali do skautu i dcerku. Kdy jste se vzali? Z Choustníka nás oba dva přeložili na Kaplicko, do malé vesnice v horách – tam teprve jsme se vzali – vlastně brali jsme se v Klokotech, ale museli jsme mít delegaci od převora z Vyššího Brodu. Jak dlouho jste tam byli? Tři roky. To by stálo za dlouhé vyprávění… Po zkouškách mě přeložili do Vyššího Brodu a pak jsme si žádali zpátky do Tábora. V těch vesnicích tenkrát žilo už jen pár Němců, stejně málo Čechů, Slováků a pak asi 80 procent z větší části negramotných reemigrantů z Rumunska. Takže to byla náročná služba: všechno leželo na kantorovi: od knihovny po JZD. Ze začátku to šlo: působili tam kněží z Vyššího Brodu, ke kterým jsme chodili do kostela (mimochodem ti Slováci byli z menší části součástí nějaké protestanské církve, říkali si Pokojíci)
Jak jste prožívali 68. rok? Pan Vančata: Byli jsme samozřejmě rádi. Ve škole se všichni začali chovat normálně… no ale trvalo to rok a půl… a vrátilo se to do starých kolejí… Na mě sice žádný velký nátlak nedělali, ale my jsme zas nebyli tak velký hrdinové: do kostela jsme chodili do Miličína, kam jsme jezdili za maminkou… dceru si na výchovu vzala moje sestra, která měla katechetické zkoušky, chodila i chvíli na náboženství… a to bylo všechno, pak zase přituhlo. To moje sestra ta byla opravdu statečná: tu vyhodili ze školy a zničili jí zdraví i nervy.
Co jste učil? Bilologie, chemie, matematiku a fyziku. Učil jsem především matematiku a fyziku, protože v tom oboru se dalo vyhnout ateistické ideologii, tak jsem takhle prokluzoval. Matematiků bylo tenkrát málo… a chvála Bohu, měl jsem až na jednu výjimku vždycky ředitele, kteří se mě na nic neptali…
Setkal jste se v životě s někým, kdo Vás duchovně vedl? Pan Vančata: V té době, kdy bych to býval nejvíc potřeboval, byl komunismus, když padl bylo mi sedmdesát… Ale samozřejmě jsem četl, samizdaty jsme měli – ve Vyšším Brodě jsem poznal -9-
pátera Gottfrieda, to byl Petrín – Petríni jsou řád pro pozdní kněžská povolání – jezdil pak za námi padesát let a měli jsme od něho spoustu knih.
Co pro vás bylo v životě nejdůležitější? Paní Vančatová: Rodina a samozřejmě působení mezi dětmi.
Pro tohoto kněze tam pracoval adept na kněžství, vyučený mlynář, Slovák, který mu dělal kostelníka a varhaníka… když pátera Gottfrieda zavřeli a pak přeložili na vesnici, odjel na Slovensko, a tam se pak oženil… ale přátelili jsme se dál, také za námi jezdíval na prázdniny a vozil nám literaturu…
Pan Vančata: Kromě téhle své ženy a dcery, která nám bohužel zemřela, a kromě úžasného dětství, byl pro mne asi nejdůležitější skauting….. Děkuji za rozhovor… Tereza Horváthová
Zajímavé knihy promluvy, svědectví o jejím životě... Zachycuje tak všechny důležité události jejího života a povolání. Chápeme pravou tvář svatosti této nevšední ženy a odhaluje se nám celá hloubka a dramatičnost vnitřního života světice. Matka Tereza zde vystupuje jako mystička, jejíž nitro bylo připravováno a očišťováno silnými zkouškami víry a skutečnou temnou nocí duše. Vždyť píše, cituji: „Jestli se někdy stanu svatou – určitě budu světicí „temnoty“. Neustále budu z nebe odcházet – abych rozsvěcovala světlo těch, kdo jsou na zemi v temnotě – Matka Tereza z Kalkaty“. Brian Kolodiejchuk, MC, Ph.D, se narodil ve Winnipegu v Kanadě. S Matkou Terezou se poznal 1977 a spolupracoval s ní až do její smrti (v roce 1997). Od roku 1984 patří ke Kněžím – Misionářům lásky, mužské větvi řeholní rodiny Matky Terezy. Pracuje jako ředitel Centra Matky Terezy. Christine Ponsardová je autorkou knihy „Víra v rodině“. Vydalo Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří, 2008. Na výchovu a na rodinný život neexistují všeobecně platné recepty a zaručené metody. Ani autorka knihy Ch. Ponsardová nepředkládá jedinou správnou cestu k následování. Nabízí však velké množství podnětů k zamyšlení
Jistě i o velikonočních svátcích si najdeme chvíli času, abychom zalistovali pěknou knížkou. Matka Tereza „Pojď, buď Mým světlem“. (Soukromá korespondence světice z Kalkaty). Editorem je Brian Kolodiejchuk, MC. Knihu vydalo Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří v roce 2008. Matka Tereza se už během svého života stala symbolem milosrdenství pro lidi všech vyznání a životních cest. Její péče o nemocné, umírající a chudé, žijící na okraji společnosti, se setkala s uznáním a úctou po celém světě. Lidé obdivovali její prostotu a opravdovost a byli přitahováni radostí a pokojem, které z ní vyzařovaly. Málo se však dosud vědělo o jejím skrytém duchovním životě a o jejích vnitřních zápasech. Skoro nic také nebylo až do současné doby známo o zjevení, ve kterém jí Kristus odhalil poslání jejího života: Pojď, buď Mým světlem. Otec Kolodiejchuk v této knize zpřístupňuje korespondenci Matky Terezy a další dosud nepublikované texty: deník, zápisky z duchovních cvičení, veřejné - 10 -
Christine Ponsardová se narodila v roce 1956 ve Francii. Je novinářkou a matkou tří dětí. Od roku 1987 uveřejňovala články o rodinném životě v časopise Famille Chrétienne. Shrnutím těchto článků, které byly ve Francii velmi populární, vznikla kniha Víra v rodině.
nad běžnými životními situacemi. Umí se dívat na každodenní život pohledem hluboké víry a současně stát nohama pevně na zemi a přijímat skutečnost pravdivě. Přináší vhodná řešení nejrůznějších problémů, které se v rodinném životě objevují. Například mluví o situaci, kdy se děti začnou bouřit proti společné modlitbě, o vztazích rodičů a pubertálních dětí, o efektivní přípravě na školu, o odpuštění nejrůznějších zranění, která si rodiče a děti způsobují i o problémech s partnerskými vztahy, které dospívající děti navazují. Vzhledem k uspořádání po tématech je kniha užitečná pro křesťanské rodiny jak s malými, tak se staršími dětmi.
Z knih vybírala M. Skopcová
Milovaná maminka, milované maminky Ale co to vše dělalo s mými pocity? Stále jsem se modlila a děkovala, ale jakoby mi zmizel kousek mého srdce. Rozumově to bylo zpracované, ale ty city. Každou chvilku jsem plakala a vzpomínala... Je pravda, že čas všechno zhojí a nyní mohu klidně psát o skleníkově křehké lásce mé maminky, vlastně všech maminek. Tato vzácná žena je se mnou stále, to mi dají za pravdu ti, kteří už učinili stejnou zkušenost. Co se mi maminka naudílela rad v kuchyni a já teď přesně podle jejích pokynů krájím nudle, vařím domácí knedlíky a peču, aby to u nás doma vonělo jejími dobrotami. Děkuji maminko, za Tvou obětavost, odpusť, prosím, vše, co se mi nepovedlo, i já odpouštím všechno všem. Ráda vzpomínám na své dětství, mládí i dospělost, kdy jste s tatínkem mně i bratrovi tolik fandili a byli výbornými průvodci. Kéž by i naše dcery měly na mě i mého muže tak krásné vzpomínky. Tak jako je zářící tvář proměněného Ježíše světlem mého života, tak jsou i světýlky moje maminka i můj tatínek. Děkuji, Pane
„Moje milá mámo, chci být jako Ty – z lásky, z práce, z dobroty...“ Takto píšeme maminkám do písanky s dětmi ve druhé třídě a říkáme si, jak mamince pomáháme, co se nám na ní nejvíce líbí a jak umíme být poslušní.
Už to bude v září čtyři roky, co mi zemřela moje maminka. Dobře vím, díky víře, jaké byly ty poslední dny. Ve svých 84 letech byla vážně nemocná a to, že si jí Pán Bůh vzal, povolal, bylo pro ní vysvobození. Otec Kryštof mamince udělil poslední pomazání a pronesl: „Vždyť smrt je jako naše rodná sestra.“ Pohřeb se konal v „našem“ kostele a následně byla moje milovaná maminka uložena do rodinného hrobu. - 11 -
Bože, za báječné rodiče, které jsi mi dal. A vy, co máte rodiče naživu utíkejte jim s díky říct, jak je máte rádi. Spěchejte, prosím, už se připozdívá. Zjevila se mi hora, jejíž vrchol se zdál jakoby přikryt pláštěm mraků. Viděla jsem mnoho duší stoupat vzhůru po horském svahu a všimla jsem si, že když dosáhly mraků, zaváhaly, jako by se bály jimi projít. Slyšela jsem slova: Neboj se. Projdi mrakem neznáma do slavnostního slunečního jasu a buď si plně vědoma Mne a Mé božské přítomnosti, protože Já jsem všude. Není místa, kde bych nebyl. S úctou a láskou se loučí Marie Berková
Grantový projekt Evropské unie zaměřené projektové dny, návštěvy v neziskových organizacích působících v sociální, charitativní a ekologické oblasti, kurzy prosociálního chování, dny dobrovolnické práce. K nastartování celého projektu a také k formaci pedagogických pracovníků školy poslouží kurz etické výchovy. Absolvovat ho bude celý pedagogický tým společně po dobu dvou let. Ústředním tématem projektu je etická výchova. Co si pod tímto označením vlastně představit? Etická výchova rozvíjí a podporuje prosociálnost, tj. humánní jednání člověka. Pomáhá budovat harmonické vztahy v rodině, na pracovišti, učí toleranci mezi společenskými skupinami, mezi národy, rozvíjí psychosociální dovednosti potřebné pro multikulturní výchovu (pozitivní hodnocení sebe a druhých, empatii, toleranci), osobnostní a sociální výchovu. A tímto směrem by se měla ubírat i církevní škola Orbis-Pictus. Podle vypracovaného a ověřeného programu osobnostního rozvoje žáka. A tento program pak bude zapracován do školního vzdělávacího programu Učíme se navzájem.
První dubnový den letošního roku byl v Církevní základní škole OrbisPictus Tábor zahájen grantový projekt financovaný z prostředků EU. Plný název projektu zní Inovace školního vzdělávacího programu – výchova k prosociálnosti, zkráceně projekt Otevřeno. Časový harmonogram je zpracován na 33 měsíců, tj. do konce roku 2011. Projekt bude realizovaný v rámci 1. výzvy operačního programu Vzdělávání pro konkurence-schopnost. Celková poskytnutá dotace z ESF je vyčíslena částkou 1 970 000 Kč. Co lze od tohoto vzdělávacího projektu očekávat? Možná víc napoví motto – citát F. Hebbela: „Život není jen tak něco. Je vždy příležitostí k něčemu.“ Prakticky řečeno chceme přetvořit školní vzdělávací program tak, aby směroval školu v dalších letech její činnosti. Jasnou profilaci vidíme v osobnostním rozvoji každého jednotlivého žáka, konkrétně v prosociální oblasti a v ekologické výchově. Úkolem školy tedy bude vytváření podmínek pro osobnostní rozvoj. K tomu pomohou tematicky
Mirka Nejezchlebová - 12 -
Opravy děkanského kostela v Táboře končí V roce 2006 se podařilo zařadit opravu děkanského kostela Proměnění Páně na hoře Tábor do Programu záchrany architektonického dědictví Ministerstva kultury ČR a začít tak s velmi potřebnou výměnou krytiny na celé střeše kostela a s tím související opravou krovu. Akce to byla veliká a nákladná, takže se i protáhla – trvala skoro 4 roky.
kamennou dlažbu i prkna ve střední lodi a presbytáři. Ale kameny se ukázaly po 5 stoletích značně zvětralé a rozpadaly se, takže se jich muselo značné množství vyměnit. Také část prken musela být nahrazena novými – původní se použily ve středu kostela. Nakonec se ale všechny problémy nějak vyřešily a my se můžeme v nejbližších týdnech těšit na opravenou podlahu s povrchem, který se bude mnohem snáze uklízet. Věřím, že pak se do pravidelných úklidů s chutí zapojí i další pomocníci. Celou akci zrealizovala stavební firma Dolmen z Českých Budějovic. Srdečné poděkování patří nejen ing. Lucii Wiererové, která celý projekt manažersky zajišťovala, ale i Josefu Sovovi, který vypracoval projekt na opravu podlah a celé akci dělal stavební dozor, novému stavebnímu technikovi Miloslavu Vavříkovi, který se do dohledu nad vykonávanými pracemi a do obtížné administrativy s velkou ochotou zapojil i Petru Svobodovi, který vedle svých ostatních úkolů obětavě přijal i mnohé práce související s těmito opravami, včetně organizování častých úklidů. Veliký dík i Vám všem ostatním, kteří jste se do akce jakkoliv zapojili a doufám, že nyní budeme tím radostněji v opraveném kostele (latinsky ecclesia) budovat krásnou, živou místní církev (latinsky stejné slovo).
V letech 2006 a 2007 se postupně opravily krovy a střecha nad západní polovinou lodi kostela a potom jihovýchodní část v prostoru nad hlavním vchodem. Celkem se v tomto období vykonali práce za 7 mil. Kč, z toho stát přispěl 3.550 tis. Kč, město 2.750 tis. Kč a Biskupství českobudějovické 270 tis. Kč. V roce 2006 vypracovala ing. Lucie Wiererová projekt, který kromě dokončení opravy krovů a střechy nad zbytkem lodi a presbytářem obsahuje také opravu podlah v celém kostele a vydání letáku o kostele ve 3 jazykových mutacích. Tento projekt uspěl ve druhé výzvě Finančních mechanismů Evropského hospodářského prostoru a získal grant ve výši 236 368,EUR, který tvoří 85% celkových nákladů projektu (ty v době schvalování dělaly cca 7,5 mil. Kč). Se zbývajícími 15% opět významně pomohlo město Tábor. Od července 2008 tedy pokračovaly práce na opravě střechy a v těchto dnech se dokončují. Do konce dubna bude také dokončena oprava podlah, se kterou byly značné těžkosti. Požadavkem památkářů bylo ponechat původní materiál –
P. Václav Hes, farář
- 13 -
Recept na velikonoce Závitky z jehněčího hrudí Očištěné, opláchnuté maso osolíme, posypeme rozmarýnem, stočíme je, nakrájíme na 4 závitky a křížem je převážeme pevnou nití. Slaninu a cibuli nadrobno nakrájíme a zpěníme, přidáme závitky, osmahneme je, podlijeme horkou vodou, doplníme kořením a za občasného polévání vypečenou šťávou je upečeme doměkka. Potom maso vyjmeme a přikryjeme. K vydušené šťávě přidáme mouku, osmahneme, za stálého míchání zředíme trochou horké vody, přidáme hořčici a povaříme, procedíme. Maso rozdělíme na nahřáté talíře a podáváme s dušenou rýží nebo opečenými brambory, s dušenou zeleninou nebo salátem.
600 g vykostěného hrudí, sůl, 1 lžička sušeného rozmarýnu, 50 g slaniny, 2 cibule, několik zrnek celého pepře, nového koření a jalovce, 1 bobkový list, 1 lžíce polohrubé mouky, 2 lžíce hořčice
Dobrou chuť přeje redakční rada
Střípky z Orbis-Pictus Proběhlo: - zimní ozdravný pobyt 3., 4. a 5. třídy ve dnech 8. – 13. března 2009 v Železné Rudě na Šumavě - Korálková dílnička v sobotu 21. března 2009 - celorepubliková soutěž Matematický klokan v pátek 20. března 2009 - republikové kolo Přeboru škol v šachu 2009, zúčastnilo se družstvo z 1. – 5. třídy Orbis-Pictus, v Malenovicích ve dnech 24. – 25. března 2009 - 1. schůzka s budoucími prvňáčky a jejich rodiči: pondělí 30. března 2009 v 16 hod Chystáme: - účast na celorepublikových uzlařských závodech – děti z kroužku Pane, pojďte si hrát: pátek 3. dubna – neděle 5. dubna 2009 - jarní zasedání školské rady: pondělí 6. dubna 2009 v 19.30 hod - 1. seminář etické výchovy pro pedagogický tým Orbis-Pictus v rámci evropského grantového projektu: sobota 18. dubna 2009 - 2. schůzka s budoucími prvňáčky a jejich rodiči: pondělí 27. dubna 2009 v 16 hod v budově školy - letní tábor školní družiny s názvem Cesta do pravěku: neděle 26. – pátek 31. července 2009 (také pro zájemce z jiných škol) Najdete nás také na www.orbiska.cz. Mirka Nejezchlebová
- 14 -
Hledáš svou životní cestu? Misionáři Obláti P. Marie Neposkvrněné (OMI) zvou muže od 17 let na víkend o jejich poslání a charizmatu. 8. – 10. 5. 2009 Tábor – Klokoty (je možné zúčastnit se i jen části setkání) Bližší informace: P. Martin Sedloň, OMI mob. 731 621 241,
[email protected] www.oblati.cz
Krátké zprávy Velikonoční koncert sboru Hlahol z Tábora se koná v kostele sv. Petra a Pavla v Chotovinách na slavnost Zmrtvýchvstání Páně v neděli 12. dubna od 14.30 hod. V neděli 19. dubna proběhne v kostelech celé republiky sčítání účastníků bohoslužeb – stejné jako před 5 lety.
Sbírka na Svatopetrský haléř vynesla: v Táboře 6.000,v Sezimově Ústí 5.000,v Pohnání 2.000,v Ratibořských Horách 770,- Kč. Pán Bůh zaplať za Vaše dary.
Pomocný biskup mons. Pavel Posád bude mít ve čtvrtek 23. dubna v 18.00 hod. v Emauzích na Klokotech přednášku o svém křestním patronovi s názvem „Rok svatého Pavla“. Adorační den (osadní svátek) Adorační dny nebo také osadní svátky zavedl již otec biskup Jan Valerián Jirsík (českobudějovickým biskupem byl v letech 1851 – 1883) proto, aby se sešli farníci, společně se modlili a adorovali za diecézi. Tuto tradici obnovil otec biskup Antonín Liška v roce 1997.
V neděli 3. května se uskuteční sbírka na „TV NOE“. Vikariátní katechetické středisko pořádá na Zelený čtvrtek 9. dubna od 9.00 do 13.00 hod. v poutním domě Emauzy na Klokotech velikonoční dílnu, při které je možné si vyrobit nejrůznější předměty k velikonoční výzdobě. Budeme společně vyrábět ozdoby na velikonoční stůl, malovat kraslice, zdobit svíčky, velikonoční přání, plést pomlázky. Po skončení dílny bude uspořádán malý trh výrobků, výtěžek bude použit pro farnost P. Günthera Ecklbauera v Pakistánu.
Sezimovo Ústí – sobota 25. 4. 8.00 – mše svatá po mši svaté do 12.00 – výstav Nejsvětější svátosti Tábor – neděle 26. 4. 8.30 – mše svatá 9.30 – výstav Nejsvětější svátosti 18.00 – mše svatá s požehnáním - 15 -
V neděli 3. května na svátek apoštolů Filipa a Jakuba bude v 18.00 hod. mše svatá v kostele zasvěceném těmto světcům na bývalém hřbitově pod Kotnovem.
Pohnání – středa 6. 5. 15.30 – výstav Nejsvětější svátosti 16.30 – mše svatá s požehnáním Poutě: neděle 26. 4. 2009 v 10.00 hod. – kostel sv. Vojtěcha v Ratibořských Horách – po mši svaté se uskuteční sbírka na opravu varhan v kostele sv. Vojtěcha sobota 16. 5. 2009 v 18.30 hod. – kaple sv. Jana Nepomuckého v Dolních Hrachovicích neděle 17. 5. 2009 ve 14.00 hod. – kaple sv. Jana Nepomuckého v Rodné. sobota 20. 6. 2009 v 18.30 hod. – kaple Nejsvětější Trojice v Horních Hrachovicích neděle 5. 7. 2009 v 10.00 hod. – kostel sv. Prokopa v Pohnání – po mši svaté se uskuteční sbírka na opravu varhan v kostele sv. Prokopa
Vikariátní dětská pouť s názvem „Sny a skutečnost“, která je zaměřená na 90. výročí vzniku Československého státu, se tentokrát uskuteční v pondělí 18. 5. ve Veselí nad Lužnicí. Program vyvrcholí v 11.30 hod. mší svatou u kostela Povýšení svatého Kříže ve Veselí nad Lužnicí. Předpokládaný konec je v 15.00 hod. Výročí posvěcení kostela Povýšení svatého Kříže v Sezimově Ústí oslavíme mší svatou v pondělí 25. května. Na slavnost Seslání Ducha Svatého, v neděli 31. května, udělí pomocný biskup naší diecéze mons. Pavel Posád při mši svaté v 10.00 hod. v děkanském kostele v Táboře svátost biřmování cca 20 biřmovancům.
Srdečně zveme na tyto bohoslužby : neděle 13. 4. ve 13.00 hod. – kaple v Radkově (farnost Borotín) ekumenická bohoslužba sobota 25. 4. v 17.00 hod. – kaplička v Milhosticích (farnost Střezimíř) poutní mše svatá neděle 26. 4. ve 12.00 hod. – Střezimíř, kaple sv. Vojtěcha poutní mše svatá pondělí 1. 6. v 17.00 hod. – Chotoviny, kaple u „Jezera“ poutní mše svatá neděle 7. 6. v 8:15 hod. – Chotoviny, farní kostel první sv. přijímání
Kněžské svěcení přijme náš jáhen Stanislav Brožka spolu se 3 svými spolubratry v sobotu 13. června v 10.00 hod. v českobudějovické katedrále z rukou otce biskupa Jiřího Paďoura, OFMCap. Svou první mši svatou – primici – bude pak uprostřed svých příbuzných a přátel slavit v rodných Netolicích další sobotu, 20. 6. v 15.00 hod. Všichni jste srdečně zváni na obě slavnosti. 19. června, na svátek našeho prachatického rodáka sv. Jana Nep. Neumanna, zahájí papež Benedikt XVI. „kněžský rok“. Během něj si připomeneme 150. výročí smrti sv. Jana Marie Vianneye, patrona farářů, i sv. Jana Nep. Neumanna, který zemřel o 5 měsíců později.
V pátek 1. května oslavíme výročí posvěcení kostela Proměnění Páně v Táboře. Slavnostní mše svatá bude sloužena v 10.00 hod. První májový den zakončíme v 18.00 hod. májovou pobožností. - 16 -
☺ K pokladně přišla paní s holčičkou. „Prosím vás, kolik stojí nejlacinější lístek na dnešní koncert filharmonie?“ „Dvě stě padesát korun.“ „A nejdražší?“ „Šest set korun.“ „Slyšíš to, Jiřinko, slyšíš to? Tak na ty housle cvičit budeš!“ ☺ Žena smaží na pánvi volské oko, když v tom momentě do kuchyně vtrhne manžel a začne křičet: „Pozor! Víc oleje. Potřebujeme víc oleje. Dávej pozor. Otoč to. No tak to rychle otoč. Pozor! Ten olej. Zbláznila ses? Dávej pozor! Rychle sůl. Nezapomeň sůl...“ Žena už to nevydrží a úplně vynervovaná se ptá: „Co tak řveš? Myslíš si, že neumím udělat obyčejné volské oko?“ Muž s naprosto klidným hlasem odpoví: „To jen abys měla představu, jaké to je, když mi kecáš do řízení auta.“
☺ Sedí Adam s Evou v ráji pod stromem. „Adame, a skutečně mě miluješ?“ „A koho jiného, prosím tě?“ ☺ „Ty moje sluníčko,“ povídá paní Vopršálková manželovi, „kampak asi dneska zase zapadneš?“ ☺ Malý Richard dostal vysvědčení ozdobené čtyřmi nedostatečnými. „No, Richárdku,“ ptá se dědeček, „jakpak jsi dopadl?“ „Já říkám, dědečku,“ praví Richard, „zdraví nade všecko!“
☺ „Dobrý den, pane učiteli, jmenuji se Voříšek.“ „Voříšek, Voříšek... Ano, už si vzpomínám. Největší uličník ve škole. Předpovídal jsem vám, že špatně skončíte. Co potřebujete?“ „Přišel jsem požádat o ruku vaší dcery.“
☺ Na dovolené povídá matka synovi: „Po obědě nesmíš na houpačku, Jiříčku, mohlo by ti být zle.“ „Ale když doma smím, proč tady ne?“ „Protože doma nestojí tvůj oběd dvě stě korun!“
☺ Ptá se otec syna: „Co to tam gumuješ, Pepíčku?“ „Pan učitel mi říkal, abych si ze všeho co nejdřív opravil tu pětku!“
☺ Policista zastaví dědečka na motorce. „Dědo, copak nevíte, že při jízdě na motocyklu nesmíte kouřit?“ „Já, většinou nekouřím,“ omlouvá se dědoušek, „ale když si vypiju, mám hroznou chuť na cigaretu.“
Farní zpravodaj Tábora a okolí vydávají římskokatolické farnosti uvedené v hlavičce. Redakce: Tábor, Děkanská 305, tel. 381 253 824 - vede Petr Svoboda. e-mail:
[email protected] Farní zpravodaj na internetu: www.sezusti.webzdarma.cz/zpravodaj Náklad 500 výtisků. Bezplatné.
☺ Manželé přijdou po smrti do nebe. Manželka si vše obdivně s manželem prohlíží a moc se jí tam líbí. Manžel jí říká: „Vidíš, kdybys stále neotravovala s tou zdravou výživou, mohli jsme tu být už dvacet let.“
- 17 -
Přehled hospodaření v roce 2008 (Chotoviny a okolí) od 01.01.2008 do 31.12.2008 – podstatná část Název farnosti
Název položky Chotoviny
Borotín
Hlasivo
Hoštice
Střezimíř
Údaj v Kč Sbírky
66955,00
21732,00
15330,00
7748,00
18096,50
Dary fyz. i práv. osob Úroky z vedení účtu
30600,00 95,39
95000,00 272,16
5000,00 181,17
0,00 471,72
0,00 490,59
0,00
0,00
0,00
0,00
0,00
29000,00
0,00
0,00
143000,00
0,00
7000,00
0,00
0,00
0,00
0,00
133650,39
117004,16
20511,17
151219,72
18587,09
Bohoslužebné potřeby Režijní výdaje
4424,80 63608,64
3150,40 24350,10
1333,40 52698,60
733,20 1767,80
1004,20 4575,30
Opravy památek Opravy ostatní
27550,00 9135,00
0,00 0,00
0,00 11379,00
143000,00 5950,00
0,00 1950,00
Odeslané sbírky a příspěvky diecézi
19636,00
5920,00
26082,75
9544,50
2938,00
Dary a charitat. výdaje
7700,00
0,00
0,00
0,00
500,00
Daň z příjmů, z nemovitostí, z převodu nem.
350,00
234,00
556,00
345,00
0,00
Nákupy dlouhodobého majetku
0,00
0,00
0,00
0,00
0,00
132404,44
33654,50
92049,75
161340,50
10967,50
1245,95
83349,66
-71538,58
-10120,78
7619,59
Hlasivo
Hoštice
Příspěvek z diecéze Příspěvek obecní, krajské a státní Ostatní příjmy Příjmy celkem
Výdaje celkem Rozdíl příjmů a výdajů Z toho ve farnosti
Chotoviny
Borotín
Střezimíř
Příspěvky: z rozpočtu obce
5000.00
0,00
0.00
0.00
0,00
od státních orgánů
24000.00
0,00
0.00
143000.00
0,00
celkem
29000,00
0,00
0.00
143000,00
0,00
Odeslané sbírky a příspěvky diecézi: na bohoslovce
1133.00
0.00
350,00
0.00
500.00
na misie
2235.00
180.00
440,00
775.00
563.00
na charitativní účely
1903.00
600.00
250,00
200.00
700.00
Svatopetrský haléř
800.00
0.00
940,00
0.00
360.00
na potřeby diecéze
1790.00
500.00
350,00
0.00
715.00
0.00
0,00
0,00
0.00
0,00
ostatní
2150,00
1740,00
0,00
640,00
0,00
celkem
10011,00
3020,00
2330,00
1615,00
2838,00
na Bibli
- 18 -
Vybrané bohoslužby ve Svatém týdnu a o Velikonocích ve farnostech Chotoviny, Borotín, Hlasivo, Hoštice a Střezimíř 4. 4. – 5. 4. bohoslužby Květné neděle sobota 4. 4. 16:30 Borotín mše svatá s průvodem s ratolestmi neděle 5. 4. 8:15 Chotoviny 11:00 Borotín 12:00 Střezimíř 14:00 Hoštice 9. 4. Zelený čtvrtek 17:30 Hlasivo 19:00 Chotoviny 10. 4. Velký pátek 17:30 Borotín 17:30 Hlasivo 19:00 Chotoviny
mše svatá s průvodem s ratolestmi mše svatá s průvodem s ratolestmi bohoslužba slova mše svatá s průvodem s ratolestmi mše svatá na památku Večeře Páně mše svatá na památku Večeře Páně velkopáteční obřady velkopáteční obřady (J. Hubenka) velkopáteční obřady
11. 4. Bílá sobota bez obřadů 11. 4. (večer) – 12. 4. Slavnost Zmrtvýchvstání Páně Vigilie 22.3. 20:00 Chotoviny obřady Velikonoční vigilie (včetně křtu a biřmování) Den slavnosti 12. 4. 8:15 Chotoviny 10:00 Borotín 11:00 Hlasivo 12:00 Střezimíř 14:00 Hoštice 14:00 Mezno – hřbitovní kaple 14:30 Chotoviny
mše svatá mše svatá bohoslužba slova mše svatá mše svatá /?/ ekumenická bohoslužba: zpívá sbor Exodus (ze Sedlce – Prčice) koncert sboru Hlahol z Tábora
13. 4. Pondělí Velikonoční 9:00 Chotoviny mše svatá s dětmi 11:00 Hlasivo mše svatá 15:00 Kostelec mše svatá, při níž zpívá sbor Exodus (ze Sedlce – Prčice) Změna programu vyhrazena. Bližší informace: P. Jan Kuník, Lipová 2, 391 37 Chotoviny; tel. 381 284 195; mobil 731/402866; internetové stránky: chotoviny.farnost.cz
Aleluja - 19 -
Bohoslužby Svatého týdne a o Velikonocích 2009 4. – 13. dubna 2009 Sobota 5. postního týdne - „klokotské hodinky“ - mše svatá - koncert anglických studentů Květná (pašijová) neděle - ranní chvály a svěcení ratolestí: - mše svatá:
Děkanský „Klášterní“ Tábor – kostel TA kostel TA Klokoty 17.30 18.00 19.00
Sezimovo Ústí
Pohnání
17.00
Ratibořské Hory
18.30
8.00 8.30 10.00 10.30 11.30 18.00 1 hod. 1 ¼ hod. 1 hod. Svátost smíření ve Svatém týdnu přede mší přede mší přede mší Pondělí Svatého týdne - mše svatá 18.00 17.00 Úterý Svatého týdne - mše svatá 17.00 18.00 18.00 Středa Svatého týdne - mše svatá 18.00 17.00 18.00 Klokoty – Emauzy: sederová večeře (pro přihlášené) 9.00 ČB – katedrála: mše svatá se svěcením olejů Zelený čtvrtek 9.00 Klokoty-Emauzy – velikonoční dílna pro děti - mše na památku Večeře Páně 18.00 17.00 16.30 18.00 Velký pátek - velká křížová cesta v přírodě 15.45 - velkopáteční obřady 16.00 17.00 16.00 16.30 9.00 – 9.00 – Bílá sobota - modlitby u Božího hrobu 8.00 15.00 11.00 Slavnost Zmrtvýchvstání Páně - vigilie – sobota 11. 4. - obřady velikonoční vigilie 21.00 19.30 19.00 - den slavnosti – neděle 12. 4. - mše sv. se žehnáním pokrmů Pondělí velikonoční - mše svatá
8.30
18.00
8.30
10.00
10.30
10.00
10.30
10.00
11.30 Ratibořice 10.00
Požehnané Velikonoční svátky, živou víru ve Zmrtvýchvstalého Krista a vytrvalost na cestě za Ním Vám přejí: P. Václav Hes, P. Jan Kuník, P. Jiří Můčka OMI, jáhen Stanislav Brožka a redakční rada Farního zpravodaje Tereza Horváthová, Miloslava Skopcová, Jaroslav Nolč, Jiří Vančata a Petr Svoboda. - 20 -
