MASARYKOVA UNIVERZITA V BRNĚ Fakulta sociálních studií Katedra mediálních studií a žurnalistiky
DIPLOMOVÁ PRÁCE
Mediální konstrukce obrazu tibetského buddhismu v českém tisku s důrazem na prezentaci tibetského buddhismu v roce 2006 ve fotografiích optikou analýzy diskurzů
Autorka práce: Bc. Klára Laušová Kazelleová Vedoucí práce: PhDr. Jaromír Volek, Ph.D.
Brno 2007
Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracovala samostatně a pouze s použitím uvedené literatury.
V Brně, 28. května 2007
………………………………………
2
„To, co se děje, není důležité – důležitá je motivace, s jakou něco děláme.“ lama Ole Nydahl
Chtěla bych poděkovat vedoucímu práce PhDr. Jaromíru Volkovi za motivaci a „živé debaty“ nad rozličnými diskurzy. Dále děkuji Doc. Luboši Bělkovi z katedry religionistiky FF MU v Brně za rady v oblasti tibetského a „hollywoodského“ buddhismu. Nejvíce chci poděkovat svým učitelům, lamovi Olemu a všem, kteří vedle něj pracují.
3
Obsah:
1. 2.
3.
3.
5.
Úvod........................................................................................................... 6 Svět je iluzorní konstrukt.......................................................................... 9 2.1. Teorie sociální konstrukce reality..................................................... 9 2.1.1. Habitualizace a institucionalizace........................................... 11 2.1.2. Symbolické světy.................................................................... 12 2.1.3. (Re)Socializace a konverze.................................................... 14 2.2. Teorie mediální konstrukce reality.................................................... 16 2.2.1. Zažité postupy jako silný faktor při konstrukci mediálního obrazu.............................................................................................. 17 2.2.2. Mediální rutiny organizační.................................................... 18 2.2.3. Mediální rutiny ideologické.................................................... 20 2.2.3.1. Zpravodajské hodnoty............................................... 22 2.2.3.2. Náboženské hodnoty v České republice................... 24 2.2.4. Zjednodušení a komercialismus vyplývající z hodnot společnosti....................................................................................... 26 2.2.4.1. Stereotypizace a reprezentace................................. 26 2.2.4.2. Komercialismus a mediální produkt jako zboží......... 28 2.3. Dílčí závěr......................................................................................... 31 Svět je odrazem naší mysli...................................................................... 32 3.1. Základní pojmy buddhistického diskurzu.......................................... 32 3.2. Typologie buddhismu na Západě..................................................... 37 3.3. Současná situace buddhismu v České republice............................. 40 Kapitola o metodě …………..................…............................……............. 42 4.1. Konstrukce výzkumného souboru………………................….…....... 42 4.2. Charakteristika sledovaných médií…………...............…………....... 44 4.3. Metodologie výzkumu………………………..........................…......... 48 4.3.1. Myšlenková mapa výzkumu……………………..……............. 52 4.3.2. Znakovost, jazykový a obrazový kód…........................…...... 55 Analýza diskurzů………………………................………………………...... 57 5.1. Diskurz jinakosti…………..................……………………………........ 57 5.1.1. Svět exotických rituálů ….........................……....……........... 59 5.1.2. Svět magických meditací....................................................... 63 5.1.3. Svět dělený na Čechy a buddhisty........................................ 66 5.1.4. Dílčí závěr.............................................................................. 70 5.2. Diskurz reprezentace …...………………....................…………........ 71 5.2.1. Stereotyp 14. dalajlamy jako soucitného bojovníka…............72 5.2.2. Bourání stereotypu buddhisty................................................ 77 5.2.3. Bourání stereotypu buddhistického učitele...................…...... 81 5.2.4. Dílčí závěr.............................................................................. 84 5.3. Diskurz komercionalismu …...…………………...........…………........85 5.3.1. Buddhismus jako alternativní terapie ……............................. 86 5.3.2. Buddhistický rituál jako komodita........................................... 90 5.3.3. Buddhismus a marketingová komerční komunikace....…...... 92 5.3.3.1. Reklama přímá.......................................................... 92
4
6. 7. 8. 9. 10. 11. 12. 13.
5.3.3.2. Reklama nepřímá...................................................... 96 5.3.4. Buddhismus a celebrity.......................................................... 99 5.3.4.1. Hollywoodský buddhismus........................................ 100 5.3.4.2. České celebrity..........................................................103 5.3.5 Dílčí závěr.............................................................................. 107 5.4. Diskurz křesťanského buddhismu.....................................................108 5.4.1. Buddha versus Bůh................................................................ 109 5.4.2. 14. dalajlama versus Bůh....................................................... 113 5.4.3. Dílčí závěr............................................................................... 117 5.5. Diskurz ironie.................................................................................... 118 5.5.1. Trpká ironie............................................................................. 119 5.5.2. Sladká ironie........................................................................... 122 5.5.3. Dílčí závěr............................................................................... 125 Závěr........................................................................................................... 126 Anotace, summary.................................................................................... 132 Jmenný rejstřík.......................................................................................... 133 Věcný rejstřík............................................................................................. 135 Klíčová slova, keywords........................................................................... 137 Seznam použité literatury......................................................................... 138 Seznam fotografií...................................................................................... 144 Přílohy........................................................................................................ 145
5
„Až budou všude jezdit ohniví voli a po nebi létat železní ptáci, a Tibeťané se rozutečou po celém světě jako mravenci, přijde mé učení do země bílého muže…“ Guru Rinpočhe1 (750 n. l.)
1. Úvod Česká republika je jedna z mála zemí Evropy, kde počet věřících, ať už se hlásí k jakémukoli náboženství, nepřevyšuje počet nevěřících. V dlouhodobém horizontu se počet osob bez vyznání nemění a pohybuje se okolo 60 procent.2 V tomto podhoubí se začal v posledních letech ve velkém měřítku šířit buddhismus, a to zejména buddhismus tibetský. Jeho přijetí je velmi často spojeno s řadou mylných konceptů, stereotypů a mýtů, ke kterým přispívají i média, jež mají a budou mít schopnost nejen popisovat realitu, ale do jisté míry ji i vytvářet. Z tohoto úhlu pohledu média do značné míry konstruují obraz buddhismu a buddhistů, který je přizpůsoben potřebám veřejného, sdíleného společenského života. Součástí procesu konstrukce obrazu je jazyk, ve kterém jsou vždy a priori zakódované stopy ideologie a hodnot, jež interaktivně vstupují mezi novináře a text.
V této diplomové práci jsme se zaměřili na způsob, jakým byl ve vybraném výzkumném souboru fotograficky prezentován „diskurz tibetského buddhismu“ v českých médiích v roce 2006. Prezentace Východu a Západu může být obohacující, ale zároveň jsou patrné i kulturní obranné mechanismy zakódované v mediálních textech, o kterých se zmiňují Peter Berger a Thomas Luckmann v knize Sociální konstrukce reality: „Objevení se alternativního symbolického světa 1
Guru Rinpočhe – jogín, který v 8. století našeho letopočtu přenesl plné Buddhovo učení do Tibetu; citováno podle Nydahl, O.: Jízda na tygrovi, Diamantová cesta, Praha 1999, str. 365.
6
představuje velké ohrožení pro dominantní diskurz společnosti, protože samotná existence takového světa empiricky dokazuje, že náš vlastní svět není až tak nevyhnutelně samozřejmý.“3 Za alternativní diskurz jsme při psaní práce považovali diskurz buddhismu v českém prostředí, a proto nás zajímalo jeho mediální uchopení, prezentace a struktura v kontextu českých médií. Cílem analýzy bylo nejen kategorizovat výpovědi z vybraného výzkumného vzorku optikou analýzy diskurzů, ale také snaha odkrýt proces, podmínky a mediální logiku jejich vzniku. Během výzkumu jsme se tak soustředili na editoriální postupy a rutiny při tvorbě obrazu tibetského buddhismu, na konstrukční a skryté významy, které jsou do obrazu zakódovány, a v neposlední řadě na ideologické a mocenské tendence, jež se objevují při střetu západního a východního diskurzu.
Samotnou práci jsme se rozhodli rozdělit na část teoretickou a metodologickoanalytickou. Teoretická část popisuje strategie médií při konstrukci mediálního obrazu s přesným vymezením pojmů a postupů, které se odrážejí v části výzkumné. Zároveň teoretická část poskytuje základní vysvětlení pojmů, které se vztahují k tibetskému buddhismu a které dle našeho názoru hrají roli v procesu mediální konstrukce buddhistického diskurzu. Jednu podkapitolu jsme také věnovali současné situaci tibetského buddhismu v České republice.
Metodologická část vymezuje termín diskurz tak, jak ho používáme v rámci kritické reflexe mediálního prostoru, čímž nastiňujeme metodologická východiska. Rovněž v metodologické části popisujeme výzkumný soubor a kritéria výběru vzorku. V rámci výzkumu se pak soustředíme na vizuálně-výpovědní stránku reprezentace – tedy na fotografie, které vznikly na základě mediálních postupů. Důvod zaměření se na fotografie pramení z faktu, že snímky si činí nárok na to, aby byly vizuálním důkazem určité situace, a jako takové jsou nositeli manifestní funkce, která by měla být „přečtena“ každým bez hlubokého studování. Čtení je ovšem ve velké míře ovlivněno
2
Informace převzata z Českého statistického úřadu, Sčítání lidu, domů a bytů http://www.czso.cz/csu/2003edicniplan.nsf/o/4110-03-obyvatelstvo_hlasici_se_k_jednotlivym_cirkvim_a_nabozenskym_spolecnostem (28. 4. 2007) 3 Berger, L. P., Luckmann, T.: Sociální konstrukce reality, CDK, Brno 1999, s. 108
2001:
7
kulturním i sociálním faktorem, a právě proto tato práce neanalyzuje pouze manifestní funkce, ale i funkce latentní, včetně podmínek, za kterých „text“ vznikl. Samotným předmětem analýzy jsou fotografie doprovázející články, jejich popisky a texty, které se k fotografii vážou. Na fotografie a jejich popisky je nahlíženo jako na sociální konstrukt, který podléhá nejrůznějším kritériím výběru, reprezentace a interpretace. Vybraný výzkumný vzorek fotografií je zkoumán optikou analýzy diskurzů s cílem nalézt procesy, principy a pravidla dané diskurzivní formace a zobrazit tak způsob, jakým postupují média při konstrukci obrazu buddhismu a buddhistů s ohledem na strategie, technologie a rutiny výroby. Výslednou analýzu pak sjednocuje závěr, který jednotlivé diskurzivní řezy propojuje na základě odpovědí na následující otázky: Jaké jsou editoriální postupy a rutiny při tvorbě obrazu tibetského buddhismu? Jaký obraz fotografie konstruují? Jaké skryté významy jsou do tohoto obrazu zakódovány? Jaké se objevují ideologické a mocenské tendence při střetu západního a východního diskurzu?
8
2.
Svět je iluzorní konstrukt
2. 1. Teorie sociální konstrukce reality Teorie sociální konstrukce reality, která poukazuje na sociálně a kulturně utvářenou povahu společenského života, je pro náš výzkum klíčová, neboť upozorňuje na fakt, že i veškeré mediální produkty nelze vytrhnout ze sociálně-kulturního kontextu. Z toho důvodu jsme věnovali první kapitolu naší práce teorii, jež si všímá způsobu, jakým si lidé osvojují sdílené významy, jak spolu jednají pomocí znakových kódů a jak je lidská komunikace založena na poznávání světa, který není dán a priori, ale který je v dané společnosti konstruován. Samotná společnost, ve které žijeme, je tak aktivně utvářena jejími členy, ale člověk na tento fakt zapomíná, když svět považuje za objektivní a pevný. Přitom pevnost spočívá ve sdílené víře ve skutečnost a reálnost institucí, které svět legitimizují.
Specifické postavení k této problematice vykreslila kniha The Social Construction of Reality od Petera Bergera a Thomase Luckmanna, jejíž ambicí bylo změnit přístup k sociologickému zkoumání a jeho hranicím. Autoři přicházejí s tezí, že pro pochopení reality sui generis je třeba zkoumat způsob, jakým je realita tvořena, což je úlohou „sociologie vědění“.4 Sociologie vědění by měla zkoumat vše, co je ve společnosti za vědění považováno, přičemž v centru jejího zájmu má být především to, jak je utvářeno lidské vědění o realitě v každodenním životě.5 „Jedním ze základních postulátů Bergera a Luckmanna je tvrzení o tom, že lidé produkují svůj sociální svět a přitom okamžitě zapomínají, že se jedná o jejich vlastní konstrukt, a chovají se k němu, jako by byl objektivní. Jedinou realitou, která se v množství realit jeví jako realita svrchovaná (angl. paramount), je realita každodenního života. Ta je 4
Pojem sociologie vědění zavedl ve 20. letech 20. století německý filozof Max Scheller. Předmětem sociologie vědění je analýza sociálního vytváření reality. Autoři definují realitu jako vlastnost náležející jevům, kterým přisuzujeme existenci nezávislou na naší vůli, a vědění jako jistotu, že tyto jevy jsou skutečné a jsou nositeli určitých vlastností. Pojmy realita a vědění jsou pojmy sociálně relativní a je nutné je zkoumat v určitém sociálním kontextu; citováno podle Berger, L. P., Luckmann, T.: Sociální konstrukce reality, CDK, Brno 1999, s. 9 5 Berger, L. P., Luckmann, T.: Sociální konstrukce reality, CDK, Brno 1999, s. 24
9
také považována za klíčový předmět zájmu nově pojaté sociologie vědění. Privilegovaným nástrojem konstruování světa/světů je zejména jazyk, který přebírá roli zprostředkovatele, stává se médiem par excellence a jedině jeho prostřednictvím můžeme
dospět
k porozumění.“6
Berger
s Luckmannem
označují
realitu
každodenního života za realitu uspořádanou, jejíž jevy jsou sestaveny do vzorců, jež se zdají být nezávislé, a každodenní realita tak působí jako předem objektivizovaná. „Jazyk užívaný v každodenním životě mi neustále poskytuje nezbytné prostředky k objektivizaci a stvrzuje existenci řádu, v jehož rámci tyto objektivizace dávají smysl a v němž můj každodenní život pro mě má význam. Žiji v místě, které je dáno zeměpisně. Užívám prostředky, od otvírače konzerv po sportovní auta, na něž odkazuji prostřednictvím technické slovní zásoby své společnosti. Žiji uprostřed sítě lidských vztahů, od šachového klubu po celé Spojené státy americké, a tyto vztahy rovněž chápu pomocí slovní zásoby. Tímto způsobem jazyk vyznačuje souřadnice mého života ve společnosti a naplňuje tento život objekty, jež pro mne něco znamenají.“7 Z tohoto úhlu pohledu se komunikační významy utvářejí v jazykovém kontextu, pravdy a normy reflektují sociální a mocenské vztahy. „Gender, třída, rasa, stát, emoce, láska, normalita, perverze, nemoc, to vše je dnes analyzováno jako sociální konstrukce. Avšak také oceán, deprese, či bicykl...“8
Berger a Luckmann ve své práci mluví o existenci jiných realit vedle reality každodenní a přechody do těchto realit popisují symbolicky jako zvednutí a spuštění divadelní opony. Pád opony vrací diváka ze snové, mlhavé a pomíjivé zkušenosti zpět do reality každodenního života. V rámci naší práce je jinou realitou buddhistická náboženská zkušenost, neboť právě náboženská zkušenost je typickým přechodem z každodenní reality do jiné a je zároveň zdrojem vyhraněných oblastí zájmů. „Všechny vyhraněné oblasti zájmů se vyznačují odklonem pozornosti od reality každodenního života. V případě náboženského prožitku se této změně říká povznesení. Je však nezbytné zdůraznit, že realita každodenního života si své nadřazené postavení zachovává i při takovém povznesení. Když už z žádného jiného 6
Reifová, I. a kol.: Slovník mediální komunikace, Portál, Praha 2004, s. 278 Berger, L. P., Luckmann, T.: Sociální konstrukce reality, CDK, Brno 1999, s. 28 8 Reifová, I. a kol.: Slovník mediální komunikace, Portál, Praha 2004, s. 279 7
10
důvodu tak proto, že ukotvení v každodenní realitě je zajištěno jazykem. Běžná mluva, kterou mám k dispozici, abych mohl objektivizovat své zkušenosti, je zakořeněna v každodenním životě a neustále na něj odkazuje, dokonce i tehdy, když ji používám k výkladu zkušeností nasbíraných ve vyhraněných oblastech významů. Vždy se dopouštím zkreslení reality vyhraněných oblastí významů, když k jejich výkladu používám běžný jazyk, tedy když neběžné zkušenosti převádím zpět do výsadní reality každodenního života.“9 Uvědomujeme si tedy, že dle této teze je mediální popis buddhistického diskurzu, který vykládá náboženskou zkušenost, již ze své podstaty zkreslen, neboť běžný jazyk nemůže převést neběžné zkušenosti bez zkreslení. Zároveň však považujeme jazyk za prostředek, jenž hraje primární roli při pochopení reality každodenního života, a v naší práci na něj nahlížíme jako na systém, v kterém se odráží řád společnosti, nahromaděné významy a zkušenosti. Jazyk dle nás tedy typizuje zkušenost a vytváří symbolické znaky a systémy.
2.1.1.
Habitualizace a institucionalizace
K pochopení vzniku a udržování společnosti Berger s Luckmannem zdůrazňují proces habitualizace. Autoři říkají, že veškerá činnost podléhá habitualizaci, tedy procesu opakování. „Jakákoli opakovaná činnost se ustálí ve vzorec, který pak může být bez větší námahy napodobován a který je pak svým vykonavatelem chápán jako tento vzorec. Habitualizace dále znamená, že daná činnost může být opět vykonávána v budoucnosti týmž způsobem a opět bez většího úsilí.“ Vyjdeme-li z tohoto přístupu, pak je zřejmé, že i média podléhají procesům habitualizace, zvykům a rutinám. Právě v mediálních rutinách vidíme jeden z klíčů k výslednému obrazu mediálních výstupů, a proto se jimi budeme v dalších kapitolách podrobněji zabývat. Rutiny totiž vytvářejí stabilní zázemí a jsou odrazovým můstkem pro proces institucionalizace.
9
Berger, L. P., Luckmann, T.: Sociální konstrukce reality, CDK, Brno 1999, s. 31
11
„K institucionalizaci dochází vždy při vzájemné typizaci habitualizovaných činností určitým typem vykonavatelů těchto činností. Jinak řečeno, každá taková typizace je institucí. Instituce se dále vyznačují dvěma vlastnostmi. Mají své dějiny a řídí lidské chování.“10 Instituce jsou trvalé, mají donucovací moc a nejsou ničím jiným než lidským výtvorem: „Společnost je výtvorem člověka. Společnost je objektivní realitou. Člověk je výtvorem společnosti.“11 Stejně tak vztah mezi médii a společností je dialektický – výtvor zpět ovlivňuje svého tvůrce. „V nejobecnější rovině jsou masová média považována za ustavené společenské instituce s vlastní svébytnou množinou pravidel a postupů, která je ale v celém rozsahu určována a omezována společností, v níž působí. Z toho vyplývá, že masová média jsou v podstatě závislá na společnosti, zvláště na institucích, jež představují a vykonávají politickou a ekonomickou moc. Je ovšem zjevné, že sama média mohou mít na tyto instituce vliv, a že se těší jistému stupni autonomie vyplývající z neustále vzrůstajícího objemu a rozsahu činnosti médií.“12
Při psaní této práce máme na paměti skutečnost, že masová média jsou institucemi společenskými a zároveň výrobními organizacemi. Jako takové si cení zisku, kupní síly publika, společenského uspořádání a ideologie, jež reprezentuje dominantní hodnoty společnosti a mimo jiné přeje posilování financí a rozvoji tržního hospodářství, neboť mediální produkty jsou prodatelným zbožím. Mediální produkt prezentující buddhistický diskurz tak nutně podléhá zákonům trhu a zároveň je sociálním konstruktem, který nelze vytrhnout z kulturně-sociálního kontextu.
2. 1. 2.
Symbolické světy
Spolu s institucemi vzniká potřeba legitimizace, jež instituce ospravedlňuje a činí je věrohodnými. Autoři rozlišují několik úrovní legitimizace, kdy za poslední úroveň považují vznik symbolických světů. „Ty představují soubory teoretických tradic, které 10
Berger, L. P., Luckmann, T.: Sociální konstrukce reality, CDK, Brno 1999, s. 58 Berger, L. P., Luckmann, T.: Sociální konstrukce reality, CDK, Brno 1999, s. 64 12 McQuail, D.: Úvod do teorie masové komunikace. Portál 1999, s. 22 11
12
uspořádávají v celek rozdílné oblasti významů a zahrnují institucionální řád v jeho symbolické celistvosti.“13 Ve své podstatě jsou také sociálním výtvorem se svou vlastní historií, nejsou tedy samozřejmé a jako takové musí být neustále legitimizovány a upevňovány. A to je dáno i tím, že všechny společenské reality jsou nejisté konstrukty, čelící chaosu.14
Symbolické světy jsou legitimizovány a upevňovány skrze pojmové aparáty. „Medzi pojmové aparáty legitimizácie symbolického sveta patria i masové médiá. Ich výhodou je, že distribuujú vedenie širokým masám, a tak môžu mať významný vplyv na udržovanie symbolického sveta u rozsiahlej časti členov spoločnosti. Navyše vedenie, ktoré distribuujú, väčšinou nie je obsahovo zložité, nevyžaduje zvláštnu odbornosť, čím sa stáva všeobecne dostupným a tým aj účinným prostriedkom legitimizácie.“15
Pokud nastane situace, kdy proti sobě stojí dva odlišné symbolické světy, objeví se střet, který s sebou nese problém moci. Každá společnost si vytvoří pojmové aparáty s cílem uhájit své zájmy a udržet se. „Skvělá příležitost pro vytvoření pojmového aparátu určeného k udržování symbolického světa se naskýtá ve chvíli, kdy je společnost konfrontována s jinou realitou, jejíž dějinný vývoj byl naprosto odlišný. Alternativnímu symbolickému světu představovanému touto jinou společností je třeba se postavit a nejlepšími možnými argumenty dokázat nadřazenost vlastního symbolického světa.“16 Tuto nadřazenost lze dokázat dvěma způsoby použití pojmového aparátu – terapií a potlačením. „Terapie využívá pojmového aparátu k udržení všech členů společnosti v hranicích daného symbolického světa. Při potlačení je zase pojmový aparát využit k pojmovému vyhlazení všeho, co stoji mimo tento symbolický svět.“17
13
Berger, L. P., Luckmann, T.: Sociální konstrukce reality, CDK, Brno 1999, s. 96 Berger, L. P., Luckmann, T.: Sociální konstrukce reality, CDK, Brno 1999, s. 102 15 Galgovová: Historické premeny konštrukcií genderových stereotypov v lifestylových časopisoch, FSS MU, Brno 2007, s. 11 16 Berger, L. P., Luckmann, T.: Sociální konstrukce reality, CDK, Brno 1999, s. 108 17 Berger, L. P., Luckmann, T.: Sociální konstrukce reality, CDK, Brno 1999, s. 114 14
13
V našem případě považujeme diskurz buddhismu v kontextu českých médií za alternativní symbolický svět a během výzkumu s principem terapie i potlačení budeme dále pracovat. Obě dvě strategie považujeme za obranný mechanismus sloužící k udržení světa a zároveň vedoucí k jeho legitimizaci. V rámci procesu legitimizace musí každý člen společnosti projít úspěšnou socializací, a proto se v práci krátce věnujeme tématu socializace, resocializace a konverze ve vztahu k náboženství.
2. 1. 3.
(Re)Socializace a konverze
Současní čeští buddhisté se většinou nenarodili do buddhistických rodin, neboť buddhismus zde zaznamenal větší rozvoj až v posledních letech. Lze tak předpokládat, že přijetí buddhismu jako alternativního symbolického světa nutně předcházela konverze, a tudíž i sekundární socializace. Na socializaci člověka se určitým vlivem podílejí i média, zejména na jeho zařazení do dané společnosti, a tím i na formování jedince a na utváření světa, který společnost přijímá jako přirozený a daný. „Budování světa je nevyhnutelně kolektivní záležitostí. Svět je sdílený, a v tomto smyslu objektivní. Aby se však takovým stal pro každého jedince, musí u něj úspěšně proběhnout proces socializace. Socializace je tedy klíčovým procesem v sociální konstrukci reality. Každá společnost se totiž střetává s problémem, jak vybudovaný svět předávat dál; kdyby tohoto předávání nebyla schopna, tak zanikne. A tady právě přichází ke slovu socializace, která si klade za cíl iniciovat jedince do sdílené soustavy významů. Psychologicky vzato je socializace procesem učení, ale zahrnuje i rovinu, kterou podle Bergera pouhý pojem učení nevystihuje dostatečně. Jde v ní totiž o zvnitřnění norem a celé stavby světa, kterou si daná kultura vybudovala. Jde o jeho přijetí za vlastní.“18
„Podle Bergera a Luckmanna je náboženství jedno z tzv. symbolických univerz, které legitimizuje život jedince i celé společnosti v nejvyšší možné míře tím, že je zasazuje
14
do sféry nadřazené každodenní lidské zkušenosti. Příklon k náboženství jako symbolickému univerzu tak zároveň vytváří a upevňuje osobní identitu člověka. Z podstaty procesu socializace vyplývá, že tato identita je značně nestálá a závislá na jedincových vztazích s ostatními, kteří
se mohou změnit
nebo
zmizet.
Otřesitelnost osobní identity je v současnosti dána i rizikem a nejistotou vyplývající z proměnlivosti a flexibility pracovního trhu a přeneseně i dalších sfér života člověka.“19 Z toho vyplývá, že život ve společnosti s sebou nese neustálý proces pozměňování subjektivní reality, kdy může dojít až k totální transformaci, kterou autoři nazývají alternací. „Historickým prototypem alternace je náboženská konverze. Konverze
může
být
účinně
udržována
jako
věrohodná
pouze
v prostředí
náboženského společenství, ecclesia. Tento vztah konverze není jevem vázaným pouze na křesťanství, a to i přes zvláštní historické rysy křesťanské ecclesia. Člověk nemůže zůstat muslimem mimo islámskou ummu, buddhistou mimo sanghu a pro hinduisty by patrně bylo nemožné zůstat hinduistou jinde než v Indii. Pro náboženství je nezbytná náboženská komunita a žít v náboženském světě vyžaduje existenci vazby na tuto komunitu.“20
Autoři upozorňují, že při této alternaci se mění pojmový aparát, partneři pro rozhovor, konverzace s novými lidmi, kteří pro jedince začnou představovat významné druhé,21 a dojde ke splnění nejdůležitější podmínky – k legitimizaci. Je to proces, který se pravděpodobně dotýká i členů českých buddhistických komunit, kteří se dostali do kontaktu s buddhismem jako alternativním symbolickým světem, prošli konverzí22 a tudíž i sekundární socializací. V rámci sekundární socializace se změnil jejich pojmový aparát, který proniká i do mediálního světa. Často pak dochází k vykonstruování reality médii, o čemž bychom se rádi zmínili v následující kapitole.
18
Peter L. Berger: Elements of a Sociological Theory of Religion, Anchor Books, New York 1969, s. 14 – 15; citované podle: http://www.david-zbiral.cz/berger.htm ( 10. 3. 2007) 19 http://www.genderonline.cz/view.php?cisloclanku=2006072208 (15. 1. 2007) 20 Berger, L. P, Luckmann, T.: Sociální konstrukce reality, CDK, Brno 1999, s. 155 – 156 21 Významní druzí v jedincově životě jsou hlavními prostředníky udržování jeho subjektivní reality. Méně významní lidé zastávají úlohu jakéhosi chóru; citované podle Berger, L. P., Luckmann, T.: Sociální konstrukce reality, CDK, Brno 1999, s. 48
15
2. 2.
Teorie mediální konstrukce reality
Média realitu nejen popisují, ale zároveň přispívají i k její tvorbě. V dnešní době je již poměrně jasné, že moc médií není samozřejmě neomezená a že publikum má vždy možnost volby, neboť je schopno informace selektovat. Každopádně teoretik médií Denis McQuail připouští, že média do značné míry konstruují společenskou realitu a hlavní rysy normality pro potřeby veřejného, sdíleného společenského života a rovněž slouží jako rozhodující zdroj standardů, modelů a norem.23 Média tak v podstatě přenášejí dominantní hodnoty společnosti jako něco přirozeného a nezpochybněného a díky tomu konstruují svět, který se pro recipienta může stát faktickou realitou. K tomuto tématu se vyjadřoval Winfried Schulz v knize o Konstrukci reality ve zpravodajských médiích: „Ať již byl vztah mediální reality k faktické realitě vytvořen jakkoli, jisté je, že recipient považuje zprávy za zaručené svědectví o skutečném dění, ve svém dosahu se tedy realitě rovnají. Tím není řečeno, že by mediální realita měla být brána jako skutečnost se všemi důsledky, platí však, že představy občanů o realitě jsou rozhodujícím způsobem určovány selektivními kritérii jedné profesní skupiny, totiž žurnalisty. Mediální realita znamená onen obraz světa, který pro recipienta vznikl na základě kritérií žurnalistického výběru zpráv.“24 Na základě svých teorií dospěl k závěru, že při práci novináře existuje souhrn zásad o pravidlech selekce a interpretace, a poukázal na to, že žurnalisté mají tendenci realitu redukovat, tedy vidění světa zjednodušovat.25 Následující kapitolu o mediálních rutinách a kritériích při tvorbě mediální reality dělíme z hlediska vlivů ideologických a organizačních. Věnujeme se tak principům zjednodušení, teoriím selekce, rutinizovaným postupům fotožurnalisty a v neposlední řadě i širšímu kontextu vztahujícímu se k ideologickým rutinám a k náboženským hodnotám. Právě náboženské hodnoty a společenský kontext považujeme za podstatný při analýze výzkumného vzorku, neboť je-li svět či mediální svět
22
Za konverzi považujeme přechod z jednoho symbolického světa do druhého, a tudíž se nemusí jednat o pojem vázaný pouze na křesťanství. 23 McQuail, D.: Úvod do teorie masové komunikace. Portál 1999, s. 87 24 Kunczik, M.: Základy masové komunikace, Karolinum, Praha 1995, s. 125 25 Kunczik, M.: Základy masové komunikace, Karolinum, Praha 1995, s. 126
16
společenským konstruktem, je pak nutné reflektovat souvislosti, za kterých tento konstrukt vznikl.
2. 2. 1.
Zažité postupy jako silný faktor při konstrukci mediálního obrazu
V kapitole o habitualizaci jsme se věnovali tematice opakování jakožto procesu, který je vlastní jakékoli lidské činnosti. Zdůrazňovali jsme, že i mediální organizace podléhají opakujícím se postupům neboli rutinám. „Ať jde o zpravodajství, časopis životního stylu nebo zábavný pořad, mediální organizace mají sklon vytvářet si různé výrobní rutiny, čili zažité způsoby, jak tyto materiály vyrábět.“26 Tyto ustálené rutiny se pak projevují ve všech typech činnosti médií a dávají vznik zažitým pracovním postupům. „Poskytují pevný rámec činnosti při zvládání složitých technologií, nedostatku času a při zapojení velkého množství lidí. Současně vytvářejí zvykové prostředí, které všem zapojeným (a zapojujícím se) říká, že věci se mají dělat tak a tak – prostě proto, že se tak dělaly vždycky. Rutina a sklon k zažitým postupům jsou velmi silným faktorem ve fungování mediálních institucí a je třeba s ním počítat, kdykoliv se pokoušíme pochopit fungování médií.“27 Jeden ze základních principů rutinizovaných činností je i princip selekce. Roger Fowler v knize Language in the News upozorňuje, že události podléhají mnoha principům selekce, která okamžitě dává čtenáři určitý způsob pohledu na svět. Tento pohled pak odráží řadu politických, ekonomických a sociálních faktorů.28 Principy selekce jsme se rozhodli pro přehlednost rozdělit na organizační a ideologické; oba principy se prolínají a společně tvoří mediální obraz.
26
Burton, G., Jirák, J.: Úvod do studia médií. Barrister&Principal 2001, s. 110 Burton, G., Jirák, J.: Úvod do studia médií. Barrister&Principal 2001, s. 110 28 Fowler, R.: Language in the News, Discourse and Ideology in the Press, London, Routledge, 1991, s. 11 27
17
2. 2. 2.
Mediální rutiny organizační
Zásadní výzkum k otázce organizačních rutin při konstrukci mediálního sdělení se objevil v práci Guy Tuchmanové Making News, A Study in the Construction of Reality z roku 1987. Autorka analyzovala práci v redakcích převážně z hlediska uspořádání instituce. Profesionalismus žurnalisty viděla v tom, že novinář ví, kdy a kde se dostat k události, která odpovídá potřebám a standardům organizace.29 Upozornila na to, že mediální organizace strukturují čas a prostor tak, aby si dokázaly udělat časový plán práce, vytvořit si zpravodajské sítě, definovat postupy práce a vytvořit si tak řadu pracovních technik, které hrají roli při tvorbě zprávy, článku či v rámci fotografického zpravodajství.
Při fotografickém zpravodajství je důležité si uvědomit, že fotograf pracuje na objednávku a jeho fotografie naplňuje očekávání redakce a čtenářů. Výsledná práce podléhá organizačním rutinám redakce, a než se objeví na stránce tisku, prochází procesem několikastupňového výběru a řadou dalších zpravodajských kritérií. „Pokud nějaká událost nabízí určité možnosti zpracování, má větší naději stát se předmětem zájmu.“30 V procesu zpracování fotografie pak hrají roli události náhlé, s velkým rozsahem a intenzitou, jasné, jednoznačné a korespondující s očekáváním. Rozhodující je také, zda je k události třeba vyslat redaktora i fotografa, který zhotoví snímek či bude použit agenturní záběr. Fotograf v procesu tvorby snímku dbá zejména na čitelnost a srozumitelnost. Volí techniku, kterou bude snímek pořízen, místo, odkud bude zachycen, dbá na pohled či sklon objektivu a světelné podmínky. Uvědomuje si kompoziční uspořádání a rozmístění obrazových prvků. To vše patří do rutiny fotožurnalisty. Včetně habitualizovaných návyků určitým způsobem zdůrazňovat či potlačovat význam zobrazovaných objektů. „V praxi to znamená např., že osoba, která je snímána zblízka v popředí vypadá významněji než osoby v pozadí. Záběr člověka před knihovnou dodá inteligenci a záběr člověk vystupujícího z letadla důležitost a prestiž.“31 29
Kunczik, M.: Základy masové komunikace, Karolinum, Praha 1995, s. 137 Burton, G., Jirák, J.: Úvod do studia médií. Barrister&Principal 2001, s. 246 31 Osvaldová, B. a kol: Zpravodajství v médiích, UK Praha, Karolinum 2001, s. 96 30
18
Mezi další rutinu při výběru fotografie do tisku patří selekce ze strany redakce či fotoeditora. Fotograf obvykle vybírá jeden nebo několik snímků, které redakci nabízí. Roli pak hraje obrazová a obsahová zajímavost, technická kvalita, umístění na stránce, prostor a velikost, vztah k ostatním fotografiím na stránce, obsahový kontext a další. Tato rutina není pouze organizační, ale jeví známky ideologického vlivu. „O ideologických příčinách lze hovořit tehdy, jestliže je kritériem selekce událostí a sítem propouštějícím jen jisté aspekty skutečnosti snaha upřednostnit jeden světonázor či určitou politickou orientaci před jinými.“32 Fotoeditor pak obvykle plní funkci gatekeepera,33 tedy „dveřníka“, ke kterému se dostane balík fotografií, jež jsou následně vybírány skrze určitý filtr. V procesu rozhodování, zda tato fotografie projde filtrem (branou), pak hrají roli jak rutiny byrokratických postupů, ideologické hodnoty a kulturní tlaky, tak do jisté míry i subjektivní charakter rozhodování při výběru materiálu. „Výsledná kvalita zveřejněné fotografie je tedy závislá nejen na kvalitě práce fotoreportéra, ale i na profesionalitě rozhodnutí editora, obrazového editora a vedoucího vydání.“34 Ti všichni se musí naučit vyrovnat s časovým tlakem v podobě uzávěrky, omezenými technickými možnostmi a v neposlední řadě i s ekonomickými a ideologickými kritérii.
32
Reifová, I. a kol.: Slovník mediální komunikace, Portál, Praha 2004, s. 107 Pojem gatekeeping (hlídání u brány) se používá pro označení procesů, jimiž se při práci v médiích provádí výběr; jedná se především o rozhodování, zdali připustit, aby konkrétní zpráva „prošla branou“ zpravodajského média do zpravodajství; citované podle McQuail, D.: Úvod do teorie masové komunikace. Portál 1999, s. 241 34 Osvaldová, B. a kol: Zpravodajství v médiích, UK Praha, Karolinum 2001, s. 96 33
19
2. 2. 3.
Mediální rutiny ideologické
V první kapitole jsme uvedli, že svět je sociálním konstruktem a realita je produktem lidské činnosti. Tento produkt je vždy definován konkrétními jedinci či skupinami. „Takýmito jedincami alebo skupinami sú zvyčajne tie, ktoré držia v rukách moc, nakoľko moc v spoločnosti v sebe zahŕňa i moc určovať rozhodujúce procesy socializácie, a preto i moc vytvárať realitu. Tí, ktorí zastávajú mocenské pozície, sú pripravení svoju moc použiť a tradičnú definíciu reality ľuďom vnútiť. Berger a Luckmann ďalej uvádzajú, že keď začne byť určitá definícia reality viazaná na konkrétne mocenské záujmy, môže byť nazývaná ideológiou.“35
„V nejběžnějším významu znamená výraz ideologie jakýkoli více či méně soudržný soubor přesvědčení, postojů a názorů. V užším slova smyslu – zvláště v sociologii vědění a v marxisticky orientovaných sociálně-vědních směrech – odkazuje k abstraktním a myšleným (iluzorním) souborům představ, které slouží k tomu, aby dominantní uspořádání společnosti (např. kapitalismus) nabízely jako přirozený stav věcí, a tím ho legitimizovaly. V pojetí Karla Marxe jsou dominantní ideologií každé společnosti soubory představ, přesvědčení a postojů, jejichž nositeli jsou příslušníci rozhodující společenské vrstvy (vládnoucí třídy). Z toho plyne, že způsob, jak si člověk vykládá svět kolem sebe a jak mu rozumí, je do značné míry určen politickými zájmy této třídy (a může být v rozporu se zájmy třídy ovládané). Vládnoucí třída je přitom v této perspektivě schopna propagovat své postoje a představy díky tomu, že fakticky ovládá významné prostředky vzdělání a veřejné komunikace – především masová média.“36 Média mají podle této teorie schopnost zřetelně preferovat některé hodnoty, postoje a představy.
V této souvislosti považujeme za podstatné se krátce zastavit nad pojmem, který se k vlivu ideologie váže – k teorii hegemonie. „Hegemonie je komplexní a otevřený proces působení mocenských praktik, jimiž vládnoucí skupiny ve společnosti udržují 35
Berger, L. P., Luckmann, T.: Sociální konstrukce reality, CDK, Brno 1999, s. 116 - 124; citované podle Galgovová: Historické premeny konštrukcií genderových stereotypov v lifestylových časopisoch, FSS MU, Brno 2007, s. 16
20
status quo preventivním budováním souhlasu podřízených skupin se společenským řádem.“37 Tento pojem je odvozený z prací italského humanisty Antonia Gramsciho, který vysvětluje neslábnoucí postavení vlády nejen díky užití síly, ale i díky vlivu intelektuálních a morálních vůdců. Ve vztahu k médiím Gramsci upozorňuje na neexistenci apolitického tisku a masy lidí tak odsuzuje k manipulaci. Louis Althusser pak v souvislosti s pojmem hegemonie ve vztahu k médiím poukázal na to, že média jsou vždy nositeli hegemonie a uplatňovateli ideologického státního aparátu.38
K tématu hegemonie a ideologie přidáváme koncept hodnot a norem. Odlišení těchto pojmů přebíráme z krátkého článku časopisu Revue pro média39 od Iva Krska, studenta FSS MU Brno: „Podle Gramsciho je hegemonie v moderních parlamentních režimech charakterizována kombinací síly a souhlasu, které se vzájemně vyvažují, aniž by síla významně převažovala nad souhlasem. Hegemonii musíme oddělit od dalších pojmů obcujících s mocí, jako je například ideologie, jež odkazuje k záměrnému zkreslování sociální reality za účelem prosazení určitých zájmů. Na druhé straně spektra stojí hodnoty, které vyjadřují sdílené sociální normy spojující rozdílné sociální vrstvy a třídy. Gramsciho koncept hegemonie je situován mezi ideologií a hodnotami. Na rozdíl od hodnot je hegemonie politicky konstituována a na rozdíl od ideologie neodráží instrumentální zkreslení a manipulaci obrazů a informací. Moc hegemonie jako takové je permanentně uskutečňována skrze kulturní hodnoty, normy, názory, přesvědčení, mýty a tradice. Ty zdánlivě patří lidem a existují mimo partikulární vládní a třídní systém, nicméně slouží k ochraně stávajícího mocenského pořádku. Proto je v mediálních studiích hegemonie považována za mocnější a přesvědčivější mocenský nástroj než ideologie, neboť hegemonie je skrytá, plíživá a diskursivní, její síla je ve znakové podstatě mediovaných obsahů.“ V souvislosti s konceptem hodnot a norem považujeme za podstatné následující kapitolu věnovat zpravodajským hodnotám, které hrají roli při produkci zpráv a mediálních obsahů. 36
Jirák, J., Kopplová B.: Média a společnost, Portál, Praha 2003, s. 51 Reifová, I. a kol.: Slovník mediální komunikace, Portál, Praha 2004, s. 73 38 Reifová, I. a kol.: Slovník mediální komunikace, Portál, Praha 2004, s. 73 39 Krsek, I.: Revue pro média č. 11, Hegemonie, http://fss.muni.cz/rpm/Revue/Heslar/hegemonie.htm (15. 4. 2007) 37
21
2.2.3.1. Zpravodajské hodnoty
V minulé kapitole jsme se věnovali tematice vlivu ideologie a hodnot při konstrukci mediálních obsahů. Zároveň je poměrně příznačné zdůraznit, že v procesu mediální konstrukce reality hrají roli obecnější pravidla pro výběr zpráv, která nevycházejí pouze z principu organizační selekce, ale jsou mechanismem, jenž do jisté míry reflektuje společenský kontext. Do popředí se tak dostává termín zpravodajské hodnoty (news values), který pro označení obecných kritérií výběru zpráv poprvé použil ve 20. letech 20. století Walter Lippman v knize Public Opinion.40 Od té doby s konceptem zpravodajských hodnot pracovala řada mediálních teorií a my zde předkládáme klasifikaci zpravodajských hodnot z roku 1965 od Johana Galtunga a Marie Rugeové The Structure of Foregin News (Struktura zahraničních zpráv). Ti rozlišovali celkem dvanáct faktorů, které hrají roli při selekci událostí, které se stávají mediální zprávou: 1. Frekvence (Časové rozpětí, které událost potřebuje ke svému rozvoji. Čím více toto časové rozpětí odpovídá periodickému způsobu vycházení médií, tím je větší pravděpodobnost, že se stane zprávou) 2. Práh pozornosti (Událost musí překonat určitý práh pozornosti, aby se stala zprávou) 3. Jednoznačnost (Čím jasnější a jednoznačnější je událost, tím spíše bude ohodnocena jako vhodná pro zpravodajství. Pokud je zpráva méně jasná, může dojít ke zjednodušení a vznikají tak zpravodajské stereotypy) 4. Význam (Čím více je událost pro publikum pochopitelná, tím spíše se stane zprávou) 5. Souznění (Čím více událost splňuje očekávání publika, tím spíše se stane zprávou) 6. Překvapení (Na druhou stranu hraje roli i prvek překvapení) 7. Kontinuita (Pokud se stane událost zprávou, informuje se o ní nadále) 8. Variace (Média se snaží o vyvážené zpravodajství) 40
Kunczik, M.: Základy masové komunikace, Karolinum, Praha 1995, s. 119
22
9. Vztah k elitním národům (Události se spíše stanou zprávou, když v nich figurují mocné a významné národy) 10. Vztah k elitním osobám (Události se spíše stanou zprávou, když v nich figurují mocné a významné osobnosti) 11. Personalizace (Konkrétní osoby slouží jako objekty pro identifikaci) 12. Negativita (Čím je událost negativnější, tím spíše se stane zprávou)41
V souvislosti s ideologií, hegemonií a zpravodajskými hodnotami upozorňujeme v další kapitole na náboženské hodnoty v České republice, neboť se domníváme, že samotný mediální produkt vztahující se k alternativnímu náboženskému světu je nutně ovlivněn hodnotovými vlivy dané společnosti, které se vkrádají do podvědomí. Ačkoli nemusí být explicitně proklamovány, hrají určitou roli při konstrukci reality každodenní i mediální a zcela nepochybně se promítají do výběru, organizace, kompozice a obsahu fotografií, jež jsou součástí tisku. Neboť žádná mediální zpráva není nepopsanou tabulí.42
41
Kunczik, M.: Základy masové komunikace, Karolinum, Praha 1995, s. 120 - 122 Fowler, R.: Language in the News, Discourse and Ideology in the Press, London, Routledge, 1991, s. 12 42
23
2. 2. 3. 2.
Náboženské hodnoty v České republice
Současné náboženské hodnoty v České republice jsou výsledkem tendence, která postupně od druhé světové války souvisela s tématy sekularizace43 a poklesem tradice. Tradiční náboženské instituce v poválečné době začaly ztrácet svůj vliv a postupně se začala vytrácet i přesvědčení zakotvená v náboženském názoru na svět. V České republice byl tento proces sekularizace ještě umocněn komunistickou vládou, která do roku 1989 všechny veřejné funkce náboženství cíleně potlačovala. Byly rušeny řády, zavíráni a popravováni kněží, veškeré náboženské organizace byly podřízeny státnímu dohledu a veřejný náboženský život byl vytlačen do soukromí.
Po „listopadové revoluci“ se náboženství opět stalo součástí veřejného života a došlo k náboženské obrodě. Dušan Lužný v textu o Náboženství a sekularizaci v České republice uvádí, že po roce 1989 přišlo náboženské očekávání, které mělo dvě roviny: „První směřovala k etablovaným tradičním církvím, které však této situace v důsledku vnitřních problému náležitě nevyužily a v následujících letech náboženské otázky redukovaly především na problematiku restituce církevního majetku, vnitřní očisty z dob spolupráce s komunistickým režimem či očisty od paralelních církevních struktur (diskuse o legitimitě tzv. skryté církve). V rámci těchto diskusí se tradiční církve veřejnosti nepředstavily jako struktury, které jsou schopny dynamicky reagovat na rychle se měnící podmínky transformující se české společnosti. Druhá rovina očekávání nebyla spjata s tradiční podobou institucionalizované religiozity, ale po listopadu 1989 získávala zpočátku podobu hledání jakéhosi všelidského a univerzalistického náboženství, náboženství tolerance a humanismu. Jedinci 43
Sekularizace: Sekularizace může být vymezena jako proces, ve kterém náboženské instituce, jednání a vědomí ztrácejí sociální důležitost a který zahrnuje vyvlastnění majetku a ztrátu politické moci náboženských subjektů, posun od náboženské kontroly ke kontrole světské, úbytek množství času, energie a prostředků, jež lidé věnují nadpřirozeným věcem, a nahrazení náboženských přikázání požadavky, které odpovídají přísně racionálním, empirickým a technickým kritériím. Sekularizace však není proces ústící v úpadek či zánik náboženství. Zasahuje totiž především tradiční podoby náboženství a zvláště pak ty podoby, jež jsou spjaty se silně institucionalizovanou religiozitou církevního typu. Sekularizaci tak lze nahlížet jako postupující pokles moci náboženských organizací, jehož druhou stránkou je vzrůstající popularita necírkevní religiozity a netradičních náboženských
24
nehledali konkrétní přesně vymezené náboženství, ale spíše se nechávali ovlivňovat jednotlivými aspekty různých náboženství a ve všech náboženských směrech shledávali pozitivní prvky. Tato stránka náboženského očekávání odpovídala obecné atmosféře panující v české (tehdy ještě československé) společnosti, pro kterou byla příznačná otevřenost a hledání, což se projevovalo v mnoha oblastech života – od politiky přes ekonomiku až po náboženství.“44 V procesu hledání tak začala hrát roli popularita necírkevní religiozity a netradičních náboženských skupin, tedy religiozita oddělená od tradičních náboženských organizací. „Tuto skutečnost lze vysvětlit změnou postavení náboženství v moderní, funkcionálně diferencované společnosti, v níž církve ztratily dominantní postavení v otázkách světonázorových interpretací a institucionalizované náboženství se stalo jen jedním societálním subsystémem z mnoha dalších. Výsledkem této demonopolizace náboženství je náboženský pluralismus
a
z něho
vyplývající
náboženské
soutěžení.45
V tržní
soutěži
náboženských idejí jsou za této situace nabízeny izolované a detradicionalizované prvky různých náboženství tak, aby mohly být individuálně konzumovány v soukromí. Současně dochází k jejich hybridizaci. Výsledkem je pak 16,5 % českých křesťanů (EVS 1999), kteří věří v reinkarnaci, tedy v koncept, který není v souladu s oficiální naukou řady křesťanských církví. Tomuto odpovídá i situace v jiných zemích, kde např. víra v reinkarnaci je přesvědčením 20 % belgických praktikujících katolíků.“46 Tato hybridizace se pak projevuje i opačně, tedy dle našeho názoru nedochází pouze k hybridizaci tradičního náboženství, ale i k hybridizaci netradiční religiozity. S konceptem hybridizace pracujeme v rámci samotné analýzy diskurzů, kdy se díváme na mediální produkt optikou křesťanského buddhismu, tedy způsobem, jaký média užívají při prezentaci alternativního náboženství za použití pojmového aparátu tradiční náboženské ideologie. skupin, náboženské oživení a experimentování; citované podle: Stark, R., Bainbridge W. S.: A Theory of Religio, New Brunswick – Rutgers University Press 1996, s. 293, 304 44 Lužný D.: Náboženství a sekularizace v České republice, Sociální studia, Brno : FSS MU, 2001 45 Berger, P. 1967. The Sacred Canopy: Elements of a Sociological Theory of Religion, New York, s. 137, citované podle: Lužný D.: Náboženství a sekularizace v České republice, Sociální studia, Brno: FSS MU, 2001 46 Berger, P.: The Sacred Canopy, Elements of a Sociological Theory of Religion. New York: Doubleday., Dobbelaere, K. 1993. „Church Involvement and Secularization: Making Sense of the European Case.“ str. 19-36 v Secularization, Rationalism and Sectarianism, ed. by E. Baker, J.
25
2. 2. 4. Zjednodušení a komercialismus vyplývající z hodnot společnosti V souvislosti s mediálními rutinami se do popředí dostává téma, které vyplývá z hodnotové identity společnosti. Jedná se o snahu zjednodušovat skutečnost na základě explicitních či implicitních představ o společnosti či jednotlivci a sklonu rozhodovat se určitým způsobem vlivem předpojatosti, anglicky bias. Pro další kroky naší práce si tak objasníme formy zjednodušení, jako je typizace a stereotypizace, a poté se v další kapitole budeme věnovat tematice komercialismu a mediálnímu produktu jako formě prodatelného zboží.
2. 2. 4. 1.
Stereotypizace a reprezentace
V rámci diskurzu reprezentace se v analytické části věnujeme způsobu, jakým média zobrazují buddhisty či buddhistky, jaká typizační schémata se díky tomuto zobrazení objevují a zdali jsou média schopna tato schémata nejen utvrzovat, ale i oslabovat. Abychom mohli pracovat s diskurzivním řádem reprezentace, musíme si teoreticky vyjasnit kategorie typizace a stereotypizace, jež hrají důležitou roli při sociálně podmíněné konstrukci světa. Berger s Luckmannem na důležitost typizačních schémat upozorňují, když říkají: „Realita každodenního života v sobě obsahuje typizační schémata, jejichž prostřednictvím vnímám ostatní lidi a zacházím s nimi při osobních setkáních.“47 Sociální realitu pak autoři vnímají jako nepřetržitý sled typizací, díky kterému je možné objektivizovat, hromadit a předávat zkušenosti z generace na generaci.
Proces typifikace vědění, s jehož pomocí dochází k uspořádávání nekonečné rozmanité reality sociálního života, vede ke konstrukci ustálených kategorií, které můžeme označit za stereotypy. Termín stereotyp zavedl Walter Lippman v knize Public Opinion v roce 1922, když za stereotypy označil obrazy v našich hlavách, které slouží k uchopení komplexní reality, neboť ta může být pochopena jedině skrze
Beckford, K. Dobbelaere. Oxford: Clarendon Press, citované podle: Lužný D.: Náboženství a sekularizace v České republice, Sociální studia, Brno : FSS MU, 2001, s. 118 47 Berger, L. P., Luckmann, T.: Sociální konstrukce reality, CDK, Brno 1999, s. 36
26
zjednodušené konstrukce. Konstrukce vznikají běžně v každodenním životě, zároveň však Lippman zdůrazňoval moc médií v přenášení, reprodukci a posilování stereotypů, stejně jako ve formování veřejného mínění. Stereotypy slouží především jako myšlenkové zkraty, které jsou nositeli dominantní ideologie a nástroji k posilování mocenských vztahů ve společnosti. Burton a Jirák ve své knize Úvod do studia médií uvádí, že stereotyp je zjednodušená forma reprezentace. Reprezentací myslí pravidelnost v zobrazování určitých sociálních skupin. Stereotyp je pak zjednodušenou reprezentací nějakého lidského projevu, rysu či postoje. „Stereotypy samy jsou nevyhnutelnou součástí sociální konstrukce skutečnosti a nejsou svou podstatou zavrženíhodné (pomáhají např. orientaci ve světě, mohou mezigeneračně přenášet některé typy poznání). Jsou ovšem také zdrojem utváření předsudků a odsudků a hlavně reprezentují mocenské vztahy, napětí a konflikty, které jsou za nimi skryty.“48 Stereotypy jsou konstitutivním prvkem sociální konstrukce reality – jsou především typizovanými nositeli soudů, postojů, názorů, případně předsudků. Zakořeněné a médii sdílené stereotypy jsou zdrojem informací o společnosti, v níž média působí.49 Roger Fowler v knize Language in the News pak připisuje stereotypům funkci kreativní, díky které si člověk vytváří kategorie, jež si projektuje na svět za účelem jeho pochopení.50
Obsahy masových médií posilují šíření stereotypů, ale zároveň je podstatné si uvědomit, že masová média mohou být i prostředkem k jejich oslabování nebo dokonce bourání. Během výzkumu jsme se soustředili na způsob, jakým je posilován stereotyp
14. dalajlamy,
jakožto
nejznámějšího
reprezentanta
buddhismu
či
buddhisty, a zároveň jsme se zaměřili na otázku, zda existuje stereotypní vnímání člověka, který buddhismus praktikuje, či je tento stereotyp proměňován, případně bourán.
48 49
Jirák, J., Köpplová, B.: Média a společnost. Portál 2003, str. 145 Burton, G., Jirák, J.: Úvod do studia médií, Brno, Barrister&Principal 2003, str. 194
27
2.2.4.2.
Komercialismus a mediální produkt jako zboží
V souvislosti s naší prací je nutné jednu kapitolu věnovat tématu komercialismu, masové společnosti a mediálnímu produktu jako zboží, a to z toho důvodu, že i námi analyzované tituly podléhají zákonům trhu a ten uspokojuje občany příjemce i občany konzumenty. Buddhismus – jako alternativní diskurz – je něčím poměrně novým a tedy stále tajemným, což mu zaručuje prodatelnost na mediálním trhu, kde předmětem směny je touha po tajemství či duchovním zážitku jako projev náboženské touhy člověka. Navíc se buddhismus nevyhýbá odpovědím na otázky, které jsou středem zájmu postmoderního člověka – sexualita, zdraví, alternativní léčba, nový životní styl, psychoterapie atd. Člověk konzument ale netouží po komplexním pochopení staré nauky, touží po zjednodušení, stereotypizaci, rychlosti a stručnosti. Média pak plní roli uspokojovatele této touhy a předkládají buddhismus jako produkt, který odpovídá požadavkům konzumenta.
Kritiku masové kultury a kulturního průmyslu, který se řídí zákonem nabídky a poptávky, nejvýrazněji zasadila Frankfurtská škola v čele s Theodorem Adornem. Právě termín kulturní průmysl dle Adorna nejlépe vystihuje průmyslovou povahu produkce a vztah k mediálnímu produktu jako ke zboží (komoditě). Kulturní průmysl je antiosvícenský, podpořen technokracií a fungující na principu oklamávání mas a veřejnosti. Ideologie kapitalismu je pak nosnou silou kulturního průmyslu, protože kapitalismus získal mocné a stabilní postavení v západní společnosti, což vedlo ke stavu, kdy člověk přijímá tento řád i za podmínek pro něj nevýhodných.
Kapitalismus na svém udržení pracuje skrze propracovaný systém falešných potřeb namísto potřeb pravdivých. „Herbert Marcuse, autor koncepce, tvrdí, že tyto skutečné, pravdivé potřeby nemohou být naplněny v moderním kapitalismu, protože systém navrství falešné potřeby na ty skutečné. Kapitalismus musí tyto falešné potřeby podporovat a živit, aby přežil. Falešné potřeby popírají a potlačují skutečné 50
Fowler, R.: Language in the News, Discourse and Ideology in the Press, London, Routledge, 1991,
28
potřeby, aby pěstovaly spotřebitelské touhy, které mohou však být naplněny jen dočasně, a vždy na úkor skutečných potřeb. Ty naplnění nedojdou nikdy.“51 Mediální produkty poskytují a iluzorně uspokojují falešné touhy tím, že přinášejí informace o světě, který se zdá přijatelný, zábavný a shodný s naší představou o něm, přitom skutečná struktura společnosti a světa může být zamlžována. Mediální produkce jako zboží tak ztrácí ze své užitné hodnoty a stává se hodnotou směnnou, která je produkována a prodávána ve formě obrazů, myšlenek a symbolů. „Obecně platí, že čím více jsou umění a kultura komodifikovány, respektive komercializovány (čím více se stávají zbožím), tím více ztrácejí jakýkoli kritický potenciál a jejich vnitřní hodnotové kvality jsou nahrazeny či přinejmenším vyrovnány tržními kritérii ceny a poptávky.“52
Veronika Bartošová ve své bakalářské práci na téma Populární spiritualita v masových médiích upozorňuje na fakt, že kulturní průmysl utváří a upravuje falešné potřeby spotřebitelů, čímž formuje jejich vkus a preference. Lidé si pak podle Adorna ani neuvědomují, že jsou objektem kulturní produkce. Navíc kulturní průmysl produkuje standardizované produkty, které se však jeví jako individualizované, šité na míru. Individualizace je ideologický proces, který zakrývá proces standardizace. Produkce kulturního průmyslu je podle Adorna banální, prázdná a podporuje konformitu spotřebitelů se společenskými normami. Síla ideologie kulturního průmyslu spočívá v principu záměny konformismu za uvědomění, přičemž odchylky nejsou tolerovány. Ideologie kulturního průmyslu dosáhla takové dominance nad společností, že konzumenti, masy jsou naprosto bezmocné. Kulturní produkce podporuje u lidí konformitu a konsensus, který vyžaduje poslušnost vůči autoritám, a zajišťuje tak stabilitu kapitalistického systému. Společnost v područí kulturního průmyslu se tak točí v nekonečném kruhu a udržuje status quo.53
s. 17. 51 Bartošová, V.: Populární spiritualita v masových médiích, FSS MU, Brno 2006, Bakalářská diplomová práce, s. 12 52 McQuail, D.: Úvod do teorie masové komunikace. Portál 1999 S.123 53 Bartošová, V.: Populární spiritualita v masových médiích, FSS MU, Brno 2006, Bakalářská diplomová práce, s. 14
29
V návaznosti na kritickou optiku, kterou Adorno hledí na kulturní průmysl, jsme se rozhodli v analytické části zabývat diskurzem komercialismu, jakožto diskurzivním řezem, který nahlíží na buddhismus jako na téma žádané a prodatelné. Pokusíme se odkrýt praktiky, kterými média činí z buddhismu módní záležitost, případně budeme hledat způsoby, kterými se komercialismus a ideologie kapitalismu založená na nabídce a poptávce do diskurzu buddhismu vkrádá.
30
2.3.
Dílčí závěr
Náš pohled na analýzu mediální konstrukce obrazu tibetského buddhismu v českém tisku tedy vychází z předpokladu, že realita je sociálním konstruktem a člověk rodící se do institucionalizovaného světa se učí vnímat realitu v procesu socializace skrze jazyk a řadu dalších rutinizovaných činností. Pokud dojde ke střetu dvou symbolických světů, je vlastní svět jedince ohrožen a do procesu udržení statu quo jsou zapojeny nejrůznější pojmové aparáty. Média pak hrají svou roli při vytváření a strukturování každodennosti a pomáhají tak překonávat neurčitost okolního dění. Využívají k tomu nejrůznějších technik, jejichž výsledkem je vznik mediálních konstruktů. Články, které jsou součástí naší analýzy, se přímo i nepřímo dotýkají zejména západních buddhistů, jejich alternativního symbolického světa a jejich obrazu v českém tisku. Tento obraz je produktem kulturního průmyslu, jenž utváří a upravuje falešné potřeby spotřebitelů dle zákonů trhu, který uspokojuje konzumenty. Ti ale netouží po hlubokém pochopení buddhistického diskurzu, touží po zjednodušení, stereotypizaci, rychlosti a stručnosti.
31
3. Svět je odrazem naší mysli 3.1.
Základní pojmy buddhistického diskurzu
Odpověď na otázku, čím je a není buddhismus, jakožto dva a půl tisíce let starý nábožensko-filozofický systém učení, který je považován za jedno ze světových náboženství s 550 miliony stoupenci, není možné nalézt v tak krátké práci, jako je tato. Nelze totiž na pár stránkách popsat systém, který sám o sobě obsahuje značné množství nauk a je dělen na řady škol, linií a tradic. Z tohoto důvodu jsme se rozhodli kapitolu pojednávající o buddhistickém diskurzu vést skrze vysvětlení základních pojmů, jež považujeme za důležité pro kvalitativní analýzu výzkumného vzorku. Zároveň souhrn našich informací chápeme jako upozornění na systémovou složitost buddhistického diskurzu, která si sama o sobě říká o zjednodušení při mediální prezentaci. Považujeme také za podstatné zde uvést, že následující způsob nahlížení na tibetský buddhismus je ovlivněn tradičním vysvětlením učitelů linie Karma Kagjü,54 jedné ze čtyř hlavních škol Tibetu, a nemusí se proto shodovat s pojmy a vysvětleními jiných buddhistických škol. Buddha Kořeny buddhismu najdeme u prince Siddhárty Gautámy, který se později do dějin zapsal jako Buddha Šákjamuni [564-484 př. n. l.], [tib. Sakja Thubpa]. Podle tradičních textů Siddhárta ve svých dvaceti devíti letech opustil království a rozhodl se hledat způsob, jakým lze odstranit utrpení. Buddha neplnil roli Boha či boha; byl člověkem, který díky svému úsilí rozpoznal podstatu své mysli a poté učil své žáky dalších čtyřicet pět let. Buddha Šákjamuni byl podle tradičních textů čtvrtým „historickým Buddhou”, což znamená, že učení o podstatě mysli tak bylo již několikrát předáno a několikrát také zaniklo. Podle textů přijde po Buddhovi 54
Karma Kagjü: Linie Karma Kagjü je školou bezprostředního ústního předávání učení a klade hlavní důraz na meditaci a přímý přenos prožitku podstaty mysli z učitele na žáka. Původ linie Karma Kagjü sahá k historickému Buddhovi Šákjamunimu, tato linie se po staletí rozvíjela v Indii a posléze v Tibetu
32
Šákjamunim ještě 996 historických Buddhů, ale jen někteří z nich však budou učit všechny tři dnes známé úrovně nauk. V tradičních textech buddhismu se mluví o dalších rodinách buddhů, žádný z nich není interpretován jako Bůh či bůh, ale jako někdo, kdo pracoval se svou myslí, dokázal propojit vše vnitřní a vnější, maximálně rozvinul svůj potenciál a rozpoznal tak podstatu světa jako odraz mysli samotné. Probuzení Buddha díky meditaci rozpoznal mysl ve věku 35 let na místě zvaném Bódhgaja v severní Indii. Dosáhl tak stavu vysvobození55 [skt. abhimukti] a probuzení [skt. bódhi],56 někdy se říká osvícení. Stal se probuzeným ze své nevědomosti, tedy Buddhou [tib. sanggjä]. Slovo Buddha či buddha není specifickým jménem, ale pojmem, který označuje každého, kdo dosáhl probuzení. Dharma Buddha od momentu osvícení učil své žáky plných čtyřicet pět let, učení sám nikdy nesepsal; to bylo sepsáno až po jeho smrti ve 108 knihách zvaných Kandžur a dalších 256 knihách představujících komentáře velkých mistrů Tandžur. Jeho učení se tradičně nazývá dharma a překlady tohoto slova se liší dle tradic jednotlivých škol. Škola Karma Kagjü překládá slovo dharma do angličtiny „the way things are“, tedy „jak se věci mají“.
až do dnešní podoby. Od 12. století je kontinuita linie udržována jednotlivými znovuzrozeními karmapů. 55 Vysvobození praktikující dosahuje, jakmile rozpustí iluzi ega a dosáhne tak osvobození z nedobrovolného koloběhu existencí. 56 V různých buddhistických školách je probuzení popisováno jiným způsobem. Je to dáno i tím, že stav buddhy je mimo jakékoli pojmy a nedá se popisnými kategoriemi vystihnout. Lama Ole Nydahl v knize Jak se věci mají uvádí, že probuzení je stav mysli, kdy zmizí jakékoliv oddělení mezi vnitřními a vnějšími energiemi, mezi minulostí, přítomností a budoucností. Bytost pak prožívá stav plný neohroženosti, radosti a soucitu; citované podle Nydahl, O.: Jak se věci mají, Bílý Deštník, Brno 2004
33
Buddhismus Termín buddhismus je poměrně novým pojmem, který byl přijat teprve nedávno. „Evropa
sedmnáctého
křesťanství,
judaismus,
století
rozlišovala
mohamedánství
pouze a
čtyři
pohanství
světová (také
náboženství: známé
jako
modloslužebnictví, idolatrie). Dějiny religionistiky jsou v jistém smyslu procesem nahrazování pohanství seznamem -ismů: hinduismus, konfucianismus, taoismus, šintoismus, sikhismus a samozřejmě buddhismus.“57 Z religionistického pojetí je buddhismus vnímán jako náboženství, k němuž se po staletí uchylovali lidé, aby se utkali s kritickými situacemi v životě, aby se je naučili zvládat nebo z nich utéct.58 Úrovně učení a školy Kategorizace úrovní učení, které Buddha předal, se liší dle jednotlivých tradic. Škola Karma Kagjü dělí 84 000 Buddhových nauk do tří úrovní. „Každá úroveň odpovídala určitému druhu lidí a jejich přístupu ke světu. Nejednalo se o rozdělení na vyšší či nižší učení podle kvality, ale podle bohatství prostředků jimiž disponuje a otevřenosti a možností žáků. Všechna učení tak pocházejí od Buddhy a vedou k vysvobození a osvícení.“59 První úroveň nauk se týkala neexistence ega a zákona příčiny a následku, karmy, která bývá někdy špatně interpretována jako osud. Toto učení se nazývá Malá cesta [tib. theg čung; skt. hínajána, dnes théraváda (učení starších)]; cesta „posluchačů” (skt. šrávaka) a „nevyučujících buddhů” (skt. pratjékabuddha). Praktikuje se především v jižních buddhistických zemích, Laosu, Barmě, Kambodži, na Srí Lance atd.60
Druhá úroveň se nazývá Velká cesta [tib. theg čhen; skt. mahájána] a nacházíme tu nejenom učení o neexistenci ega, ale i učení o neexistenci všech vnějších jevů a 57
Lopez . S. Jr: Příběh buddhismu, Barrister&Principal, Brno 2003, s. 15 Lopez . S. Jr: Příběh buddhismu, Barrister&Principal, Brno 2003, s. 17 59 Matuška, J.: Buddhismus a jeho rozvoj v západním kulturním okruhu s ohledem na školu Karma – Kagjü a její metody, Diplomová práce, Hradec Králové 2001, s. 17 60 Šamar, Künzig rinpočhe: Tři cesty, Jivno 2000, str. 6. 58
34
objektů.61 Tento směr se rozšířil zejména v Číně, Tibetu, části Koreje a části Vietnamu. Třetí úroveň nauk, která se rozšířila jako hnutí asi pět století po vzniku mahajány, se nazývá Diamantová cesta [tib. dordže thegpa; skt. vadžrajána], tajná mantrajána nebo buddhistická tantra. Zde je třeba zdůraznit, že buddhistická tantra se od hinduistické tantry liší pojmy, metodami i cílem. Vyrůstá přímo z mahájány, základem je motivace pracovat pro dobro všech bytostí a důraz na buddhovskou podstatu mysli.62 Učení je založené na motivaci a filozofii Velké cesty (mahájány) i Malé cesty (hínajány). „Diamantovou cestu nelze na rozdíl od předchozích dvou praktikovat jen s pomocí informací z knih. Je zde bezpodmínečně nutný osvícený učitel, který obdržel živý odkaz od svého osvíceného učitele. Ve skutečnosti na této úrovni neexistuje nic důležitějšího než vztah učitel – žák. Učitelova role spočívá ve schopnosti žáka inspirovat tak, že získává důvěru ve svůj dokonalý potenciál. Učitel vlastně nastavuje žákovi kouzelné zrcadlo, aby spatřil, jak krásnou má tvář. Díky žákově otevřenosti vidět učitele jako buddhu, i když učitel nemusí být ještě plně osvícený, musí ale mít plný odkaz od svého učitele a udržovat své svazky63 s ním v pořádku, se žák s učitelem identifikuje a postupně přejímá učitelovy osvícené vlastnosti.“64 Tibetský buddhismus Všechny tři úrovně nauk se během staletí střetávaly s dalšími filozofiemi, přesto díky tomu, že byly předávány z učitele na žáka, zůstala zachována linie odkazu. Po 1 500 let byl tento odkaz Buddhových nauk bez přerušení předáván v Indii. Když buddhismus v Indii zničili muslimové a hinduisté, Tibeťan Marpa, žák indického mahásiddhy Náropy, přenesl učení do Tibetu.65 Marpův přenos učení byl v podstatě 61
Matuška, J.: Buddhismus a jeho rozvoj v západním kulturním okruhu s ohledem na školu Karma – Kagjü a její metody, Diplomová práce, Hradec Králové 2001, s. 19 62 Šamar, Künzig rinpočhe. Tři cesty. Jivno 2000, str. 6. 63 Svazek: [tib. damcchig; skt. samaja], pouto, základna pro rychlý psychologický růst v buddhismu Diamantové cesty. Díky nepřerušenému spojení s učitelem, meditačními formami a přáteli na cestě žáci rychle manifestují svůj potenciál. Důležitý je zejména svazek s prvotním učitelem. 64 Matuška, J.: Buddhismus a jeho rozvoj v západním kulturním okruhu s ohledem na školu Karma – Kagjü a její metody, Diplomová práce, Hradec Králové 2001, s. 20 65 Srovnej Julgjal, Topga rinpočhe: Stručná historie tibetské linie Karma Kagjü (Knowledge in Action, Vědomosti v akci). Zpravodaj Karmapova mezinárodního buddhistického institutu (KIBI), Nové Dillí.
35
až druhým pokusem o přenos nauk. K prvnímu došlo již v 8. stol. prostřednictvím mistra Padmasambhavy zvaného také Guru Rinpočhe. „Guru Rinpočhe [tib. Päma Džungnä; skt. Padmasambhava, jeho jméno znamená doslova Zrozený z lotosu] byl jogín, který poprvé přinesl do Tibetu ucelené buddhistické nauky. Stál u zrodu jedné ze čtyř hlavních škol Tibetu – tzv. staré školy, školy Ňingma. Toto učení bylo v první vlně zničeno školou Bön. Jednalo se v podstatě o staré šamanistické náboženství, které přejalo mnoho aspektů z buddhismu. Z první vlny tak zbylo jen málo učení, většinou v podobě term (v překladu skrytý poklad), učení, která ukryli Guru Rinpočhe anebo jiní velcí učitelé. Tato učení jsou až dodnes znovu objevována díky tertönům, objevitelům skrytých pokladů.“66 Druhá vlna společně s příchodem Marpy dala vznik škole Karma Kagjü s hlavním představitelem karmapou. Další dvě hlavní linie tibetského buddhismu tvoří škola Sakja a nejmladší škola Gelug s hlavním představitelem dalajlamou.
Díky bohatosti Buddhových nauk má každá škola svá specifika, klade důraz na jiné aspekty praxe a používá i jiné přepisy termínů a různé druhy meditací. Každopádně všechny školy se v Tibetu rozvíjely zhruba 1 000 let, až do doby čínské agrese, kvůli níž nejvyšší učitelé opustili zemi, emigrovali nejprve do Indie a posléze začali učit v Evropě a Americe. Lamaismus Pojem lamaismus (lámaismus) se stal synonymem pro tibetský buddhismus, který vnímali badatelé 19. století jako nepůvodní nauku Buddhy, tedy odnož učení, která je směsí mysticismu a magie, a termín tak v podstatě označoval úpadkovou formu buddhismu. „Pojem lamaismus se poprvé objevil v evropském prostředí koncem 18. století. Jde o uměle vytvořený termín odvozený z tibetského slova lama (bla ma) čili duchovní učitel. Jedním z pramenů pro označení lamaismus byl čínský výraz lama-jiao, který se oficiálně objevil v roce 1775. Jiao přitom v čínštině znamená 66
Matuška, J.: Buddhismus a jeho rozvoj v západním kulturním okruhu s ohledem na školu Karma – Kagjü a její metody, Diplomová práce, Hradec Králové 2001, s. 22
36
učení, nauka, přívlastek lama byl používán ve stejném kontextu jako výraz buddhistický. V evropském prostředí ovšem termín lamaismus nikterak nevyjadřoval skutečnost, že jde o formu buddhismu.“67 Překlady termínu lama se liší v souvislosti s různými buddhistickými tradicemi. Škola Karma Kagjü vysvětluje tento termín jako spojení slov la a ma. La znamená nejvyšší a ma princip. Termín lama se stal tibetským ekvivalentem sanskrtského termínu guru, který se používá zejména v hinduismu. Zároveň je termín lama i oficiálním titulem, který uděluje lama svým žákům po několika letech meditace a praxí v ústraní. Samotný tibetský lamaismus pak byl na jednu stranu zidealizován a Tibeťané byli vnímáni jako mírumilovní duchovní lidé, na druhou stranu se objevovaly vlny kritiky, kdy se o Tibetu mluvilo jako o zemi magických praktik, hněvivých morbidních bohů, zneužívání žen během tantrických rituálů (s odvoláním na tantrické texty, které byly nepochopeny nebo špatně interpretovány). Právě proto se od termínu lamaismus upouští a i ve vědeckém světě se v současnosti používá termín tibetský buddhismus.
3.2. Typologie buddhismu na Západě Buddhismus a zejména buddhismus tibetský má v současnosti na Západě velkou popularitu, přitom zájem o toto náboženství není ničím novým. Představy o Tibetu a buddhismu mají dlouhou tradici formovanou historickými událostmi, společenským kontextem a poptávkou Západu po něčem jiném a exotickém. Tibet a tibetský buddhismus jsou tak po dlouhou dobu předmětem západních fantazií. „Studium těchto západních představ o Tibetu je v současnosti velmi aktuální téma religionistických prací, které úzce souvisí s problematikou tzv. orientalismu, čili západního vnímání a interpretace Východu. Teorie orientalismu upozorňuje na skutečnost, že neznáme Orient jaký je, ale vnímáme a utváříme určitý obraz Orientu, který je selektivní a podmíněný našimi vlastními znalostmi, kulturními hodnotami a přáními.“68 Diskurz buddhismu je tak odrazem našich vlastních představ a
67 68
Tibetské listy č. 23, 2003; citované podle http://www.lungta.cz/listy.htm (5. 5. 2007) Tibetské listy č. 22, 2003; citované podle http://www.lungta.cz/listy.htm (5. 5. 2007)
37
prostředníkem v tomto odrazu jsou pochopitelně média a jejich schopnost mediální konstrukce reality. Média tak hrají roli i v šíření typologických kategorií tibetského buddhismu na Západě, o kterých se zmiňují Luboš Bělka a Dušan Lužný z katedry religionistiky při FF MU Brno v textu Podoby buddhismu na Západě.69 Autoři zde hovoří o racionalistickém, romantickém, ezoterickém a angažovaném buddhismu.
Racionalistický buddhismus má kořeny v 19. století, kdy do západní imaginace buddhismu vstupovala diskuze o vztahu vědy a náboženství, která navazovala na osvícenství a deismus. „Řada z těch, kdo se v té době začali o buddhismus zajímat, patřila mezi racionalisticky orientované vědce, kteří navazovali na pozitivismus Augusta Comta a evolucionismus Herberta Spencera a v buddhismu viděli racionalistickou nauku, která k dosažení poznání používá racionálně-diskurzivní postupy a odmítá jakékoliv náboženská zjevení. Tento přístup, u některých dnešních buddhistů stále patrný, si na buddhismu cení především etického rozměru a důrazu na svobodnou volbu jedince. Takový obraz buddhismu namísto nekriticky přijímané autority víry, církve, náboženských institucí a posvátných textů staví autoritu jedince, jenž se může sám (takříkajíc na vlastní mysl) přesvědčit o platnosti buddhistických poznatků a efektivitě jeho prostředků, kterými lze k těmto poznatkům dojít.“70 Racionalistické pojetí buddhismu je pravděpodobně důvodem, proč byl buddhismus označován za náboženství rozumu a lákal především kriticky naladěné intelektuály,71 kteří odmítali církevní instituce a dogmata. Vnímáme tuto tendenci i v přístupu stoupenců buddhismu Diamantové cesty, největší buddhistické komunity v České republice. Přesto lze říci, že u každého jedince můžeme nalézt vlastnosti z každého typu, a proto považujeme koncept racionalistické teorie za kategorii, jež nemá přesně omezené hranice, a v souvislosti s typologií buddhismu v Česku se tak přikláníme k typologické plastičnosti.
Racionalistická tendence souvisela s úsilím o přiblížení buddhistických textů Západu v době vlivu osvícenství a protestantismu. Oproti této podobě se postupně vytvořil 69 70
Lopez S. Jr.: Příběh buddhismu, Barrister&Principal, Brno 2003, s. 214 -221 Lopez S. Jr.: Příběh buddhismu, Barrister&Principal, Brno 2003, s. 214
38
přístup k buddhismu, který lze označit za romantický buddhismus. „Jeho počátky leží v období evropského objevování jiných, exotických kultur, kdy řada misionářů a cestovatelů přinášela informace o vzdálených zemích, a tím zažehávala imaginaci západních umělců a intelektuálů. Romantický přístup k buddhismu je založen na estetickém hodnocení buddhistické kultury a mohl by být také nazván exotickokulturní. Nezaměřuje se pouze na náboženskou rovinu buddhismu ani jeho racionální či etickou nauku, ale nechává se ovlivňovat buddhistickým uměním, architekturou, hudbou, dramatem, literaturou a lidovými zvyky. Pro ty, kdo nahlížejí buddhismus prostřednictvím estetické exotičnosti, je spojen s vůní orientálního koření či zapálených obřadních tyčinek, pestrobarevnými látkami, pozlacenými stúpami, tibetskými thangkami (nástěnnými svinovacími obrazy), divadelními maskami, kaligrafií, čajovým obřadem, krátkými básněmi haiku či jemnými krajinnými perokresbami.“72 To vše vede k určité estetizaci Orientu a svoji roli při této estetizaci hrají především populární časopisy (cestovatelské i společenské) a filmy. Luboš Bělka v této souvislosti používá termín „hollywoodský buddhismus“, který je postaven na reflexi filmů, jako je Ztracený obzor, Kundun, Sedm let v Tibetu či Malý Buddha, a na angažovanosti celebrit, což bude jeden z diskurzivních řezů, ke kterému se budeme obracet v analytické části práce.
Od romantické podoby buddhismu je jen krůček k ezoterické podobě, kdy hrají roli skryté, tajemné a tajuplné zdroje pravdy, ke kterým se dá dostat pomocí zvláštních praktik. Na Orient je pak nahlíženo jako na studnici těchto praktik, kterou západní svět zapomenul a nahradil konzumem a materialismem. I tyto ezoterické praxe jsou ovšem v západním světě komoditou a populární média síly jejich přitažlivosti využívají. Do popředí se tak dostává komercializace informací, vztahující se k buddhistickým praxím.
Poslední kategorii tvoří angažovaný buddhismus, tedy buddhismus, který v době sílící globalizace nejen překračuje své původní hranice, ale zároveň reflektuje 71
Viz citace: „Pokud může existovat náboženství, které může obstát v porovnání s nároky současné fyziky, je jím buddhismus.“ (Albert Einstein) 72 Lopez S. Jr.: Příběh buddhismu, Barrister&Principal, Brno 2003, s. 219
39
globální problémy lidstva. V podstatě se jedná o obrat buddhismu k sociálním a environmentálním problémům. V kontextu českých médií tento trend necháváme zatím stranou, neboť ještě zřejmě plně nedozrály podmínky, aby hrál angažovaný buddhismus v České republice příliš velkou roli.
3. 3. Současná situace buddhismu v České republice Rozsah této práce nám nedává prostor se zde podrobně zabývat historií buddhismu v České republice, právě proto jsme se rozhodli pouze krátce přiblížit situaci po roce 1989. Po roce 1989 vyšlo velké množství překladů buddhistických textů a postupně začaly být v České republice zastoupeny všechny významné směry buddhismu: théravádový (jižní) buddhismus, zen-buddhismus a tibetský buddhismus. A právě tibetský buddhismus je u nás v současnosti nejrozšířenějším směrem. Největší buddhistickou skupinou je Buddhismus Diamantové cesty a škola Karma Kagjü s 45 centry a meditačními skupinami, které založil dánský lama Ole Nydahl (*1942). Ke škole Karma Kagjü, která ale není vedena lamou Olem, se hlásí menší pražská skupina Karma Thegsum Čhöling. Přímo ke škole Gelug, jejíž hlavou je 14. dalajlama Tändzin Gjamccho (*1935), se hlásí jen malá skupina s názvem She Drub Ling v Praze, a to i přesto, že jeho knihy a proslovy motivují tisíce lidí v České republice a je jednoznačně nejpopulárnějším buddhistou ve světě. Ze zenového buddhismu vychází několik tradic, které obohatily kulturní život české společnosti, například se jedná o celý komplex bojových umění (budó), která spojují výcvik k ovládnutí bojové techniky s meditační praxí. „Zenový buddhismus se pěstuje např. ve společnostech korejského stylu Kwan Um nebo ve Středoevropské zenové asociaci. Zenovým buddhismem jsou inspirovány i školy bojového umění kung-fu, karate, aikido a další.“73
73
http://www.mvcr.cz/casopisy/policista/prilohy/pril8.htm (7. 2. 2007)
40
V posledních letech v České republice stoupá počet náboženskosti (religiozity), která ovšem není explicitní,74 ale spíše implicitní, tedy jinými slovy stoupá počet příznivců, kteří mají nechuť k jakékoli formě organizovaného náboženství, a díky této tendenci u nás vznikají skryté náboženské jevy a hnutí. Stejně tak i řada buddhistických praxí je přejímána a konzumována více v soukromí a velmi často pak dochází k vytváření vlastních stylů praxe i k různému pochopení odlišných buddhistických nauk.
74
Explicitní náboženství: taková náboženství, jejichž smysl a význam jejich příslušníci vnímají jako náboženský.
41
4. Kapitola o metodě
4.1.
Konstrukce výzkumného souboru
Jádrem výzkumného materiálu této studie se stala fotografická reprezentace, a to hned z několika důvodů. Fotografie se postupně stala fenoménem, jenž prostoupil každodennost napříč zeměkoulí, a v éře globalizace a nových technologií tak začala plnit roli obrazového zachycení světa. Přesto je dobré mít na paměti, že právě dokonalejší technologie a „triky“ posunuly fotografii za hranice hry s pravdou a fotografie přestala být vnímána jako odraz reality, ale jako sociální konstrukt, ze své povahy ještě důmyslnější než samotný text. A to z toho důvodu, že člověk přikládá zraku (a tudíž i vizuálně reprezentované realitě) větší status pravdivosti, neboť zrak pro něj zcela nepochybně nese roli primátu před ostatními smysly. Přesto je zřejmé, že neexistuje žádná neutrální percepce, ale naopak mnohočetnost pohledů a fotografická reprezentace tak není médiem schopným pouze věrného, mechanického a neosobního záznamu. Mýtus, že fotografický obraz je dokonalou a objektivní realitou, padl s příchodem umělecké fotografie a zejména pak fotografie digitální. Fotografie tak osciluje mezi pravdivostí viděného a obrazovou manipulací. Kde je manipulace, je i přítomnost moci, což je první důvod, proč jsme se rozhodli náš výzkum vést skrze fotografickou analýzu.
Druhým důvodem orientace výzkumu na fotografickou reprezentaci byl fakt, že se nám jeví jako sevřený směr výzkumu analýza jedné složky mediálního produktu. Diskurzivní analýza článků za delší časové období by nutně musela být komplexní, podléhající několikastupňovému výběru a pravděpodobně i značně podrobná, aby nesklouzla k pouhému abstraktnímu mapování rozličných diskurzů, zatímco analýza obrazově-diskurzivní se nám jeví jako dostatečně cílený směr výzkumu s vypověďní hodnotou, protože ve způsobu použití fotografické reprezentace lze „přečíst“ různé profesní, ideologické či kulturní hodnoty.
42
Do třetice jsme se rozhodli pro fotografickou reprezentaci z důvodu dostupnosti tištěného materiálu a jeho obrazové složky skrze databáze AnoPress. S tištěným materiálem se také snáze manipuluje, a tím pádem je možné jej relativně jednoduše podrobit analýze. Díky databázím přístupným v knihovnách a využití archivu jsme tak mohli sestavit výzkumný vzorek sestávající z titulů společenského a životního stylu (life-style) a supplementů deníků, které na rozdíl od zpravodajských deníků obsahují poměrně bohatý barevný fotografický materiál. Na základě pilotního průzkumu jsme stanovili časové období výzkumu na jeden rok – počínaje lednem 2006 a konče prosincem 2006 – a to z toho důvodu, že v tomto roce vyšlo dostatečné množství článků a objevily se i dvě mediální agendy v souvislosti s návštěvou 14. dalajlamy v Praze (říjen 2006) a lamy Oleho Nydahla v Těnovicích (červen 2006).
Celkem jsme tedy na základě účelného výběru sestavili výzkumný soubor dvaceti článků obsahujících 29 analyzovaných fotografií včetně popisků a textů, které se k fotografii váží. Články a v nich zobrazené fotografie byly vybrány na základě klíčových slov buddha, buddhismus, buddhistický a meditace v databázích AnoPress. První výběr článků byl podroben další selekci na základě následujících kritérií:
z analýzy
jsme
odstranili
články,
které se
týkaly
buddhismu,
ale
nepojednávaly o tibetském buddhismu (články o zen-buddhismu, théravádové tradici, cestopisy ze Srí Lanky a Japonska atd.), dále jsme vyřadili texty, které se dotýkaly tématu meditace, ale nemluvily o buddhistické meditaci, a konečně jsme vyřadili texty, ve kterých se slovo buddhismus objevilo bez doplnění fotografickou reprezentací. Vybraný materiál jsme dále účelně rozdělili do pěti kategorií dle námi definovaných diskurzivních řádů, o kterých se budeme podrobně zmiňovat v kapitole o metodologii.
43
4. 2.
Charakteristika sledovaných médií
Zkoumané tituly lze dělit do dvou skupin – časopisy společenského a životního stylu a supplementy deníků. V databázích AnoPress jsou v současnosti mezi supplementy řazeny tyto zdroje: Blesk magazín, Dům a bydlení – Právo, Haló magazín – Pro Vás, Hospodářské noviny – Víkend, Magazín Práva, Mladá fronta Dnes magazín, Pátek Magazín LN, Sport magazín, STYL – Právo. Mezi časopisy společenské a životního stylu: Blesk Hobby, Blesk Křížovky, Blesk pro ženy, Blesk Zdraví, Fajn život, Gong, Instinkt, Květy, Nedělní Blesk, Popcorn, Praktická žena, Puls, Reader's Digest Výběr, Reflex, Ring, Romano vodi, Story, Šťastný JIM, Vlasta, MF Plus.
Tématem buddhismu se během sledovaného období zabývaly následující tituly:
Titul
Magazín
Počet
Datum
článků
vydání
3
27. 10. 06
Profil
Vydavatel
Náklad (09/2006)75
Magazín LN je supplementem Lidových novin,
MAFRA
150 01676
145692
které se profilují jako evropský deník s tradicí
LN
svobodné české žurnalistiky, určené vzdělaným Čechům. Jedná se o celostátní zpravodajský list
se
speciálním
zájmem
o
politiku,
ekonomiku, kulturu, vědu a vzdělání, obsahující erudované
komentáře,
názory
předních
osobností z domova i ze světa a také kvalitní přílohy.
Květy
3
26. 1.06
Týdeník Květy oslovuje moderní českou rodinu,
Sanoma
13. 4. 06
která ráda nakupuje, dopřává si dobré jídlo,
magazines
18. 5. 06
s chutí poznává nové věci, investuje do volného času a do zábavy. Týdeník s mimořádnou důvěrou svých čtenářů, jenž sleduje reportáže o všem, co zajímá současnou českou rodinu, zajímavosti a aktuality ze světa showbyznysu u
75
ABC ČR: kancelář ověřování tisku, /Průměrný/ tištěný náklad: http://www.abccr.cz/tabperiod/nakper.html, (18. 3. 2007) 76 Náklad včetně deníku
44
nás i v zahraničí, novinky ve vybavení pro domácnost i volný čas, kosmetiku, módní trendy, praktické recepty české i světové kuchyně,
životní
styl:
zdraví,
psychologii,
vztahy, cestování za hranice všedních dnů, výlety po krásách naší vlasti, bydlení, zahradu a tajemný svět kolem nás.77
Reflex
1
16. 3. 06
Prestižní společenský týdeník, který je na trhu
Ringier
77889
43948
od dubna 1990 a od roku 1993 jej vydává Ringier ČR, a. s. Reflex přibližuje přemýšlivým čtenářům aktuální témata a zajímavé osobnosti naší doby a zprostředkovává nový úhel pohledu na svět a životní styl. Od ledna 2005 je Reflex rozšířen o přílohu EX. Unie vydavatelů letos uznala kvalitu Reflexu oceněním na 1. místě a
titulem
Časopis
Společenský časopis.
Ring
3
roku
2005
v kategorii
78
17. 1. 06
Týdeník pro dravé muže a sebevědomé ženy.
Sanoma
20. 6. 06
Čtenář Ringu ví, co chce, má rád dobrodružství,
magazines
19. 9. 06
silné zážitky, umí se rozhodovat a jde s jistotou za svými cíli. Týdeník sleduje aktuální dění v ČR, investigativní reportáže na žhavá témata, soukromý život osobností, které jsou v kurzu, vrcholné sportovní události, trendy v autech, motorkách a dalších hračkách pro dospělé, adrenalinové sporty.79
Nedělní
1
9. 7. 06
Nedělní Blesk je rozšířené nedělní vydání
Ringier
385763
Ringier
72971582
deníku Blesk, který nabízí aktuální informace
Blesk
s důrazem
na
sobotní
zpravodajství
ze
sobotních událostí. Supplementem je přehledný TV program na celý týden a velká luštitelská příloha. Vychází v mutacích po celých Čechách a celé Moravě.80
Blesk magazín
1
Blesk magazín je supplementem deníku Blesk s televizním programem na celý týden. Deník Blesk je nejprodávanějším
a nejčtenějším
77
Sanoma: http://www.sanoma.cz/casopisy/tydenik-kvety.html (18. 3. 2007) Ringier: http://www.ringier.cz/scripts/detail.php?id=328 (18. 3. 2007) 79 Sanoma: http://www.sanoma.cz/casopisy/ring.html (18. 3. 2007) 80 Ringier: http://www.ringier.cz/scripts/detail.php?id=320 (18. 3. 2007) 78
45
celostátním deníkem v České republice, jedná se o barevný deník nové doby nevyhýbající se žádným
tématům
a
přinášející
přehledné
aktuální zpravodajství, zajímavosti a senzace z domova i ze světa doplněné rozsáhlým obrazovým materiálem. Pravidelně se věnuje servisním tématům jako je cestování, zdraví, vše pro ženy, auto-moto, vzdělávání a bydlení, které jsou plné rad a doporučení.
HN
1
20. 10. 06
Víkend
81
Magazín Víkend je páteční přílohou deníku
Economia,
Hospodářské noviny, který přináší zpravodajství
a.s.
87861
se silnými analytickými prvky a komentáři. Ze všech českých deníků dávají HN největší prostor
informacím
z české
i
světové
ekonomiky. Magazín Víkend je celobarevný, zaměřený na aktuální společenské a kulturní události. Zabývá se tématy životního stylu, cestováním, historií, architekturou či literaturou. Čtenáři
v něm
s domácími
i
najdou
také
zahraničními
rozhovory osobnostmi.
Součástí magazínu je i přehledný televizní program na celý týden.83
MF
MAFRA
556 33285
Časopis se profiluje jako týdeník pro lidi
Mladá
60 00087
s názorem, určený vzdělaným čtenářům se
fronta, a.s.
Magazín je supplement deníku MF Dnes, který
3
Dnes
se profiluje jako největší seriózní deník v České
magazín
republice. MF Dnes podává aktuální a pravdivé zpravodajství, užitečné informace a oddechové čtení v přílohách. Magazín dnes je sestaven jako
moderní
zajímavého programem.
MF Plus
2
24/06
barevný
čtení
magazín,
s rozsáhlým
plný
televizním
84
středními a vyššími příjmy, pracovně aktivním lidem. MF Plus poskytuje nejnovější zprávy, politické komentáře, ekonomické informace,
81
Ringier: http://www.ringier.cz/scripts/detail.php?id=307 (18. 3. 2007) Náklad včetně deníku 83 Economia: http://www.economia.cz/15/obsah-sekce/vikend/ (18. 3. 2007) 84 MAFRA: http://www.mafra.cz/denni_tisk/ (18. 3. 2007) 85 Náklad včetně deníku 82
46
sportovní výsledky, investigativní reportáže, kulturní tipy.86
Instinkt
1
18. 1. 07
Instinkt
je
společensko-reportážní
týdeník
určený především středoškolsky vzdělaným
Mediacop,
51476
s.r.o.
čtenářům, který vychází každý čtvrtek a přináší profilové a exkluzivní rozhovory, domácí i zahraniční reportáže, příběhy zajímavých a neobyčejných lidí. Texty doprovází výpravné fotografie, velikost obrazové plochy patří k jeho největším přednostem.88
Magazín Práva
1
29. 7. 06
Magazín Práva je supplementem deníku Právo, který
je
stabilně
druhým
Borgis, a.s.
47324289
nejčtenějším
celostátním nebulvárním deníkem na trhu. Často bývá označován jako deník pro starší čtenáře.
86
MF Plus: O časopisu: http://mf.cz/scripts/detail.php?id=102090 (18. 3. 2007) Informace o nákladu MF Plus se na stránkách ABC ČR nepodařilo za měsíc září 2006 dohledat, počet 60 000 ks je náklad auditován firmou Deloitte Audit: http://mf.cz/scripts/detail.php?id=102093 88 Instinkt: http://www.instinkt-online.cz/inzerce/ctenari.html (18. 3. 2007) 89 Náklad včetně deníku 87
47
4.3.
Metodologie výzkumu
Pro vypracování této práce jsme zvolili kvalitativní analýzu diskurzů, která vychází z díla Michela Foucaulta.90 Od něj jsme převzali vymezení konceptů diskurz, řád diskurzu a diskurzivní formace. Diskurz a jeho využití v rámci kritické reflexe mediálního prostoru tak vnímáme jako soubor homogenních vztahů či tvrzení, jimiž je možno, v jistém historickém momentu a společenském kontextu, hovořit o určitém tématu. Jednoduše řečeno za diskurz můžeme označit systém pravidel, který spojuje určité výpovědi do řádu, jenž se stává základnou pro tvorbu výpovědí dalších. Výskyt výpovědí v určitém diskurzu určuje diskurzivní formace, tedy uspořádaný soubor výpovědí, jenž je součástí každé kulturní a historické epochy. „Takový soubor výpovědí je nestálý v čase, dynamicky se proměňuje, dává vzniknout jiným, novým diskurzům, podřizujícím se vlastním pravidlům – a leckdy přebírá pravidla diskurzů jiných. Diskurzy se vzájemně ovlivňují, překrývají a jejich hranice jsou v řadě případů poměrně nezřetelné.“91
Diskurz vždy odkazuje k symbolickým strukturám, ve kterých se odráží doba, vědění, ideologie a moc. Podle Foucaulta se nikdy nemůžeme postavit mimo oblast moci, dosáhnout „svobody“ a uskutečnit tak svou „pravou“ podstatu. Tato moc je mocí bez centra. Je především jakousi všepronikající silou spojenou s veškerými diskurzivními praktikami,
jež
konstituují
subjekty.
Je normalizující
mocí,
jež
nás
vede
k seberegulaci, neoddělitelnou součástí každodennosti. Nejedná se o moc ryze negativní nebo represivní, ale spíše o produktivní sílu, která umožňuje generovat ty identity a subjektivity, jež chce diskurz reprezentovat.92
90
Foucault, M.: Diskurs, autor, genealogie. Praha, Nakladatelství Svoboda 1994; Foucault M.: Archeologie vědění, Praha 2002 91 Macek, J., Škařupová K., Kouřil Vít: Discuri, The Czech Media Review, Liquid Fraternity – the Czech State and LG.Philips Displays, Brno 2006 92 Dvořáčková, J.: Fotografie jako prostor sociálního diskurzu, Bakalářská diplomová práce, MU FF, Brno 2005, s. 9
48
Diskurzivní přístup k fotografické reprezentaci jsme zvolili mimo jiné proto, že to byl právě Foucault, který upozorňoval na tzv. historicitu a proměnlivost nejrůznějších režimů včetně režimu pravdy. „Každá společnost má svůj vlastní režim pravdy, svoji obecnou politiku pravdy: typy diskurzů, které přijímá za pravdivé a umožňuje jim, aby tak fungovaly; mechanismy a instance, které umožňují odlišit pravdivá od lživých tvrzení, prostředky, jimiž jsou každá z nich sankcionována; techniky a procedury, jimž je přisouzena důvěra v oblasti zjišťování pravdy; status těch, kteří jsou povinováni určit, co lze považovat za pravdivé.”93 Různé formy vědění tak produkují odlišné významy, změny sociálních praktik a institucí, což v době postmodernismu vyvrcholilo významovou nejednotností a nestabilitou, která v případě fotografické reprezentace otevírá velký prostor pro interpretaci a hledání diskurzivních formací či kontextuálního zakotvení. Z tohoto důvodu jsme se rozhodli neudělat jen jeden „řez“ danou tematikou, ale zkoumáme výzkumný soubor optikou hned několika diskurzivních řádů. Po pilotním čtení výzkumného vzorku a selekci článků jsme dospěli k celkem pěti diskurzivním řezům: a)
Diskurz jinakosti – koncept „ti druzí“
V rámci diskurzu jinakosti jsme definovali tyto kategorie:
Svět exotických rituálů (pracujeme zde s pojmy, které mediálně definují jinakost ve spojení s tématem exotických rituálů: exotika, estetizace, kouzlo, magie, mystérium, proměna času, barevnost, výjimečnost) Svět magických meditací (pracujeme zde s pojmy, které mediálně definují jinakost ve spojení s tématem meditace: cizí, nevšední, neobvyklá, tajemná, magická praktika)
93
Foucault, M.: Power/Knowledge, Harlow: Pearson Education Limited, 1980, s.131
49
Svět dělený na Čechy a buddhisty (pracujeme zde s pojmy, které mediálně definují jinakost ve spojení s konceptem „my“ a „oni“: vzdálené, cizí, nic neříkající, milé, bezpečné, neohrožující, izolované)
b)
Diskurz reprezentace - stereotyp vs. bourání stereotypu
V rámci diskurzu reprezentace jsme definovali tyto kategorie: Stereotyp 14. dalajlamy jako soucitného bojovníka (pracujeme zde s pojmy, které mediálně definují stereotyp 14. dalajlamy jako soucitného bojovníka: moudrý, pokorný, skromný, soucitný, nenásilný) Bourání stereotypu buddhisty (pracujeme zde s pojmy, které mediálně definují současného buddhistu či buddhistku: nová móda, image, praxe, civilní zaměstnání) Bourání stereotypu buddhistického učitele (pracujeme zde s pojmy, které mediálně definují současného buddhistického učitele: ženatý muž, extrémní sporty, civilní zaměstnání, evropský původ)
c)
Diskurz komercialismu – komodita a marketingová strategie
V rámci diskurzu komercialismu jsme definovali tyto kategorie: Buddhismus jako alternativní terapie (pracujeme zde s pojmy, které mediálně definují buddhismus jako alternativní terapii: čarovné, tajemné, léčebné, harmonické, otevřené nitro) Buddhistický rituál jako komodita (pracujeme zde s pojmy, které mediálně definují rituál jako prodatelný produkt: diváci, turisté, vstupné, představení)
50
Buddhismus a marketingová komerční komunikace (pracujeme zde s pojmy, které mediálně definují buddhismus jako marketingovou strategii: reklama přímá a nepřímá) Buddhismus a celebrity (pracujeme zde s pojmy, které mediálně definují buddhismus ve vztahu k celebritám: hollywoodský buddhismus, filmové hvězdy, „Buddha-Bůh“ jako režisér, luxus, bulvár, image, kýč)
e)
Diskurz křesťanského buddhismu
V rámci diskurzu křesťanského buddhismu jsme definovali tyto kategorie: Buddha vs. Bůh (pracujeme zde s pojmy, které mediálně definují Buddhu jako Boha či boha: svaté, božské, obrácení se k bohům) Dalajlama vs. Bůh (pracujeme zde s pojmy, které mediálně definují 14. dalajlamu jako Boha či boha: božské převtělení, modlitba, růženec, víra) f)
Diskurz ironie
V rámci diskurzu ironie jsme definovali tyto kategorie:
Ironie trpká (pracujeme zde s texty, kde je cítit posměch, jízlivé poznámky, zesměšnění) Ironie sladká (pracujeme zde s texty, kde je cítit komično, absurdita, grotesknost)
51
4.3.1. Myšlenková mapa výzkumu
Diskurzivní řády a kategorie představují jasně definovanou optiku, kterou se díváme na analýzu struktury a obsahu fotografií. Analýza diskurzů navíc reflektuje mediální logiku, technologii výroby a některé mediální rutiny, které do procesu tvorby mediální reprezentace nutně zasahují. Z důvodu vizuální systematičnosti jsme se rozhodli během analýzy využít opensourcový program Freemind, který funguje na principu myšlenkové mapy (mind map) a který nám umožnil strukturovat záznam informací tak, jak to dokládá další kapitola. Hlavní téma práce jsme umístili do středu mapy, odkud se zprava doleva v kruhu rozvíjí další větve dle potřeby. Centrálním bodem mapy se tak stal mediální diskurz tibetského buddhismu v ČR v roce 2006. K pochopení a interpretaci jsme nejprve reflektovali kontext vycházející z teorií sociální a mediální konstrukce reality. V rámci sociální konstrukce reality jsme pracovali s principy habitualizace, institucionalizace, socializace a resocializace při vytváření
každodenního
světa
i
světů
symbolických.
Strategie
k udržení
symbolických světů, které jsou legitimizovány a upevňovány skrze pojmové aparáty, se pro nás staly klíčovými při analýze diskurzů, neboť nám pomohly při dekódování a interpretaci
řady
obranných
mechanismů
médií
ve
vztahu
k alternativnímu
symbolickému buddhistickému diskurzu. Mediální konstrukce reality a její vizuální propojenost se sociální konstrukcí reality nám umožnila objevit prvky návaznosti mezi principy habitualizace a mediálními rutinami. Pro samotnou analýzu diskurzů jsme nutně museli pracovat s buddhistickými východisky, a to skrze kategorie, které byly pro výzkum klíčové. Jednalo se především o kategorie: Buddha, probuzení, dharma, buddhismus, úrovně učení, tibetský buddhismus a lamaismus. Také jsme reflektovali typologii buddhismu na Západě skrze kategorie: romantický, racionální, esoterický a angažovaný buddhismus. Vizuální návaznost teorie mediální konstrukce reality na sociální konstrukci reality a reflektování buddhistických východisek nám pak usnadnilo orientaci v analýze diskurzů, která vycházela z celkem šesti řádů: diskurz jinakosti, stereotypu, komercialismu, křesťanského buddhismu a ironie. Kruh myšlenkové mapy pak uzavírají výzkumné otázky, které jsme si kladli po celou dobu analýzy: Jaké jsou editoriální postupy při tvorbě obrazu tibetského buddhismu, jaký je
52
výsledný obraz, který fotografie konstruují, jaké skryté významy jsou do tohoto obrazu zakódovány a jaké se objevují ideologické a mocenské tendence při střetu západního a východního diskurzu.
Myšlenkovou mapu jsme kreativně měnili a nechávali rozrůstat dle jednotlivých fází výzkumu, přitom nám v nekonečné ploše počítače umožňovala hledat, mapovat a nacházet diskurzivní formace a řády. Zároveň jsme si během vizuálního strukturování informací v mapě uvědomili, že by bylo vhodné pro komplexní analýzu zaměřit se i na proces čtení a interpretace fotografií samotnými čtenáři, ale z důvodu časového i obsahového omezení diplomové práce jsme tento bod nechali stranou, tedy otevřený pro případný další výzkum. Mapa se také ukázala jako vhodná pomůcka při sestavování závěru práce, neboť nám usnadnila strukturovat myšlenky způsobem, který propojil jednotlivé části analytické práce v syntézu informací.
53
54
4. 3. 2.
Znakovost, jazykový a obrazový kód
Jelikož diskurzivní přístup zcela jistě čerpá i ze Saussurovy „vědy o znacích“, rozhodli jsme se jednu podkapitolu věnovat teorii znaku, jazykovým a obrazovým kódům. Oba přístupy zdůrazňují sociální charakter jazyka, jazyk však v diskurzivním přístupu není samotným předmětem studia, ale spíše zprostředkovatelem diskurzivní formace. Znakům a kódům se věnujeme také proto, že na fotografickou reprezentaci může být nahlíženo jako na „kulturní text“, jenž je nositelem významu, který je možné číst a následně interpretovat. Samotný proces interpretace vnímáme při analýze diskurzů jako klíčový, neboť vyžaduje práci s významy, jejichž povaha je pohyblivá, nikoli absolutní. „Fotografie musí být nějak přečtena – být interpretativně přisvojena. Jak ukazuje Sekula, ani samotný proces čtení fotografie není ničím přirozeným a neproblematickým – člověk, který nemá s fotografií dosud žádnou zkušenost a nezná její konvence, není schopen odkrýt, co se na ní nachází, byť by se jednalo o věci jemu důvěrně známé. Sama fotografická gramotnost je naučená, je kulturní dovedností.“94
Základem pro určení významu je pochopení znaku. Znak vždy odkazuje k něčemu jinému než sám k sobě a v procesu komunikace je součástí kódu, má tak nadindividuální platnost. Znaku se díky terminologii pocházející z díla Ferdinanda de Saussura, průkopníka teorie znaků, říká označující (signifiant) a významu označované (signifié). Kódy, které lze definovat jako soubory znaků či pravidla pro jejich užívání, se řídí určitými konvencemi, kterým se člověk učí v průběhu socializace, případně námi již zmíněné resocializace. Díky těmto konvencím člověk v procesu komunikace – kódování a dekódování – konstruuje význam, a to nejen příjemce sdělení, ale i tvůrce, v našem případě novinář. Přičemž je dobré si uvědomit, že profesionální komunikátoři jsou schopni strukturovat text způsobem, díky kterému bude sdělení s největší pravděpodobností přečteno tak, jak bylo tvůrcem zamýšleno. Kódy, znaky, významy hrají důležitou roli při studiu médií, 94
Dvořáčková, J.: Fotografie jako prostor sociálního diskurzu, Bakalářská diplomová práce, MU FF, Brno 2005, s. 9
55
mediované skutečnosti a zejména při analýze mediálního materiálu. Koncept „mediace“ neboli „zprostředkování“ slouží k pochopení toho, že média a jejich výstupy
jsou
v podstatě
zastupujícím
prvkem
reality,
jsou
jistým
druhem
reprezentace. Zprávy či články jsou konstruktem, který je uměle sestaven ze znaků tvořících nějaký kód nebo jejich soubor. „Kódy obdařují svět významem či důležitostí díky organizování do kategorií a vztahů, které nejsou přirozené, ale které reprezentují zájmy, hodnoty a chování lidských komunit.“95 „V této souvislosti je užitečné a důležité si připomenout, že v samých základech studia médií stojí poznání, že ať sledujeme při studiu médií jakýkoliv rys jejich chování a ať už použijeme
kteroukoliv
výzkumnou
metodu,
vždy
skončíme
u
ideologie
charakteristické pro danou dobu a danou společnost.“96 „Vše, co je řečeno či psáno o světě je vždy artikulováno z určité ideologické pozice: jazyk není čistým oknem ale odrážejícím, strukturujícím médiem. Svět v tisku není skutečným světem, ale světem pokřiveným a posouzeným.“97 Hodnotové zázemí tak pomáhá vytvořit v našich myslích představy a významy, které „vyplouvají na povrch“ v procesu komunikace, což je proces naučený společenskou interakcí.
95
Fowler, R.: Language in the News, Discourse and Ideology in the Press, London, Routledge, 1991, s. 3: „Codes endow the world with meaning or significance by organizing it into categories and relationships which are not there „naturally“, but which represent the interests, values and behaviours of human communities.“ 96 Burton, G., Jirák, J.: Úvod do studia médií. Barrister&Principal 2001, s. 76 97 Fowler, R.: Language in the News, Discourse and Ideology in the Press, London, Routledge, 1991, s. 11: „Anything that is said or written about the world is articulated from particular ideological position:
56
5. Analýza diskurzů 5.1. Diskurz jinakosti (koncept „ti druzí“)
Díky novým technologiím člověk dostává značné množství informací a obrazů druhých, kteří se mohou jevit jako odlišní a přitom ve své podstatě jsou stejní. Odlišní jsou díky pomyslné lidské hranici vytvořené určitým stereotypem, který rozdělil svět na „my“ a „oni“, a stejní jsou proto, že každý člověk v „jinakosti“ vidí formu své vlastní identity. Problém jinakosti je v evropském myšlení přítomen od časů dávného Řecka, kdy lidé rozlišovali svět svobodných a svět otroků, či z doby, kdy se předmětem zájmu stalo náboženské vnímání a svět se začal dělit na křesťanský a barbarský. Jinakost bylo také nosné téma filozofie druhé poloviny dvacátého století, kdy v době dekonstruktivismu, poststrukturalismu a postmodernismu západní Evropa začala ztrácet nálepku „centra“ světa a přestala být nezpochybnitelným a dominantním bodem. A tak se pomalu začala završovat snaha vědců, kteří po celá století usilovně organizovali výzkumné cesty, sbírali materiál, studovali cizí jazyky, zaznamenávali své poznatky s podvědomým zájmem vytvořit „diskurz jinakosti“. Diskurz jinakosti je výsledkem střetu s „těmi druhými“ a snahou toto střetávání nějakým způsobem pojmově uchopit, což utvářelo západní identitu a v konečném důsledku vedlo k nutnosti pojmově ovládnout znejišťující jinakost „těch druhých“.98 „Ludmila Jordanova definuje koncept druhého ako proces dištancovania toho, čo je periférne, okrajové a vedľajšie vzhľadom ku kultúrnej norme, toho, čo predstavuje ohrozenie bezpečnej
legitimity.
Akt
stereotypizácie slúži na externalizáciu,
izolovanie
a vylúčenie toho druhého skrz konštruovanie ich „inakosti“, odlišnosti od toho, čo je považované za centrálne, bezpečné, normálne a tradičné. V tomto zmysle je
language is not a clear window but a refracting, structuring medium. The world of the Press is not real world, but a world skewed and judged.“ 98 Srovnej: Budil, I.: Za obzor Západu. Proměny antropologického myšlení od Isidora ze Sevilly po Franze Boase Triton, Praha 2001
57
stereotypizácia odvrátením hrozby narušenia jednoty „nás“ ako „spoločne rovnakých“ prostredníctvom vygenerovania podstaty druhého.“99
Zároveň si uvědomujeme, že samotný diskurz “jinakosti” musí nutně vycházet ze společenského konstruktu obrazu „normality“. Teprve v tomto vztahu je možné vydefinovat existenci „nenormality“, odlišnosti či jinakosti, což je pak základem pro tvorbu předsudků a stereotypů. Jak uvádí Goffman: „Společnost ustavuje prostředky kategorizace osob a jejich komplementární atributy, jež jsou v souvislosti s příslušníky těchto kategorií vnímány jako běžné a přirozené.“100 Kategorizace pak souvisí se stereotypizací, o které jsme se blíže zmiňovali v teoretické části. “Proces stereotypizace hraje důležitou
roli ve
vylučování
odlišnosti ze
sociálního,
symbolického a morálního řádu, a udržuje tak hranice normality a legitimity, hranice mezi my a oni.“101 K tomuto tématu se vyjadřuje Sturken a Cartwright, když říkají, že samotná možnost prohlížet si, kterou fotografie poskytuje, či možnost a schopnost fotografovat, je spojena s větší mocí, než nabízí pozice objektu něčího pohledu.102 Ve sledovaném souboru jsme tak hledali body, které odkazují k této dualitě, a to skrze tři kategorie, které dle nás hrají roli v rámci diskurzu jinakosti:
Svět exotických rituálů Svět magických meditací Svět dělený na Čechy a buddhisty
99
Pickering, M.: Stereotyping: The Politics of Representation, Hampshire New York, Palgrave 2001, s. 48, citované podle Galgovová: Historické premeny konštrukcií genderových stereotypov v lifestylových časopisoch, diplomová práce FSS MU, Brno 2007, s. 16 100 Goffman, E.: Stigma. Poznámky o zvládání narušené identity. Praha, Sociologické nakladatelství 2003, s. 9 101 Souralová, A.: Reprezentace nemoci, diplomová práce MU FSS, Brno 2007 102 Sturken, M., Cartwright L.: Practices of Looking, An Introduction to Visual Culture, Oxford, University Press 2001
58
5.1.1.
Svět exotických rituálů
Vytvořit koncept „druhého“ lze zcela jistě za použití kategorie jménem exotika či exotický. Exotika odkazuje k něčemu cizímu, vzdálenému či neobvyklému a projevuje se skrze vykreslování nejrůznějších znaků rozdílnosti, ať už se jedná o oblečení, barvy či neobvyklou krásu. Nejvýrazněji se pak exotika projevuje v zobrazování rituálů, tedy skrze soubor akcí, jež nesou určitou symbolickou či náboženskou hodnotu. Svět rituálů poskytuje informace o převážně tajném a formálně organizovaném skupinovém chování, které velmi často nese dramatický nádech. Svět rituálů je také spojením barev a akce, což nabízí zajímavý materiál, který fotoeditory přímo vybízí k rozšíření na více stran. Z hlediska organizačních rutin práce fotografa jsou právě rituály neseny nábojem zajímavosti, intenzity a náhlé události, které hrají roli v procesu selekce. Rituály také zobrazují nezápadní svět jako svět posvátný, tradiční až pověrčivý. „Fascinace rituály vychází z faktu, že rituál je klíčem k minulosti a způsobem, jak cestovat časem díky fotografovi a novináři.“103 Vytváří se tak paralela mezi minulostí a světem „druhých“. Z toho vyplývají dva primární znaky exotiky: zobrazování života posvátného až nadpřirozeného a tendence vykreslovat takový život jako minulost.104 V rámci našeho výzkumu jsme kategorii rituálů analyzovali v souvislosti s tématem sypání mandaly, buddhistické ceremonie, která funguje jako meditační praxe. Rituál sypání mandaly ladackými mnichy, březen 2006 V březnu roku 2006 se do České republiky sjela skupinka mnichů z ladackého kláštera v severní Indii, aby v Praze a Ostravě předvedli ukázku sypání mandaly. Tibetští mniši u nás vytvářeli mandalu třikrát (v letech 1990, 1996 a 1999) a v roce 2006 už se tedy jednalo o návštěvu čtvrtou. Média tematice věnovala pozornost, neboť se mandaly objevily ve třech sledovaných titulech. V časopise Reflex se tématu věnoval Petr Volf a fotograf Petr Jedinák. Reflex věnoval rituálnímu sypání mandal
dvě
strany
především
obrazového
materiálu
s poměrně
krátkým
komentářem. 103 104
Lutz, A. C., Collins, L. J.: Reading National Geographic, University of Chicago, Chicago 1993 s. 90 Lutz, A. C., Collins, L. J.: Reading National Geographic, University of Chicago, Chicago 1993 s. 91
59
Reflex Mandala 16. 03. 2006 Strana: 96 Autor: Petr Volf Foto: Petr Jedinák
Snímek č. 1
Článek otevírá fotografie pískem sypané mandaly [tib. kjilkhor; skt. mandala], což doslova znamená „kruh se středem“. Mandala sama o sobě může být interpretována odlišně v souvislosti s různými buddhistickými tradicemi. Jedno z vysvětlení mluví o mandale jako o energetickém poli, které tvoří kruh plný symbolických významů. Rituál sypání a zničení mandaly je v podstatě starou buddhistickou meditační praxí, díky které se praktikující mimo jiné učí trpělivosti, koncentraci a neulpívání.
60
Většina fotografií k článku sleduje skupinku mnichů, jak se sklání nad nakreslenými obrazci a trpělivě sype pomocí trubiček zrnka různobarevného písku. Mandaly jsou prací na několik dnů a brzy po dokončení jsou mnichy rituálně zničeny. Obřad zničení mandaly, který fotografie také zobrazují, může ztratit bez vysvětlení na svém významu. Dokonce pouhé intelektuální pochopení mandal z hlediska buddhistické praxe nestačí, rituál je pak totiž vnímán jako rutina, kterou lidé prostě vykonávají, ne jako výraz individuální či skupinové náboženské praxe. Fotografická reprezentace tak přibližuje každému čtenáři časopisu Reflex buddhistickou praxi, která byla dlouhé roky spíše nemasovou záležitostí plnou symbolů a významů, nikoli pouhým estetickým zážitkem.
V rámci diskurzu jinakosti vycházíme z teze, že jinakost se projevuje skrze pojmový aparát, který definuje koncept druhého za použití kategorií exotický, estetický, zvláštní, výjimečný, nezvykle barevný, kouzelný apod. Analýza prokázala, že s konceptem exotiky a kouzelnosti pracoval autor Petr Volf, když o mandale hovořil jako o kouzelném zážitku pár metrů od frekventované magistrály, který lidé sledují se zatajeným dechem a čas při tomto ojedinělém mystériu dostává jinou dimenzi. Tím vnesl tematiku jiného a mystického do prostředí každodenního českého života. Autor kouzelnost události ještě zesiluje, když zdůrazňuje relativitu času při sledování rituálu.
Zároveň je kategorie exotické jinakosti podtržena důrazem na barevnost, neboť ta je hybnou silou spektáklu, zatímco při černobílém snímku je hybnou silou text. Catherine Lutz a Jane Collins ve své knize Reading National Geographic upozorňují na roli barevnosti při konstrukci jinakosti, když říkají, že barva ve vztahu k lidem může vést ke změně významu jednotlivé fotografie. „Barva oranžového trička na americkém muži může být vnímána jako vizuální radost sama o sobě, zatímco oranžově zbarvené roucho buddhistického mnicha se může stát „šafránem“ ve čtenářově představivosti, jenž podtrhuje kulturní rozdílnost.“105 Analyzované
105
Lutz, A. C., Collins, L. J.: Reading National Geographic, University of Chicago, Chicago 1993 s. 94
61
fotografie staví na ostrosti a mnohobarevnosti obrazců mandal a na jasně červené barvě mnišského roucha, jež estetizuje snímky a celý rituál.
Z hlediska zpravodajských hodnot se domníváme, že důvody selekce exotických a mnohobarevných snímků vycházejí zejména z vysoké míry intenzity události a z její ojedinělosti, která využívá vzácnosti dané události a pracuje s překvapením publika. Přitom roli zcela jistě hrála i obrazová a obsahová zajímavost, která umožnila postavit celý článek právě na fotografické reprezentaci a nikoli na textu. Text článku tak hraje roli komentátora fotografií a má tendenci hledat vlastní identitu skrze pojmové uchopení, které odkazuje k západní kultuře:
Mniši nad mandalou strávili jeden „klasický“ pracovní týden.
Novinář tak používá jazykové prostředky, které přibližují čtenáři vzdálený diskurz skrze přirovnání k něčemu, co všichni znají. V tomto případě se jedná o časové ohraničení „pětidenního“ pracovního týdne, který je ve své podstatě sociálním konstruktem.
Svět rituálů analyzovaného článku je skrze svůj exotický nádech, barevnost, kouzlo a výjimečnost jednoznačně tématem, které přispívá ke konstrukci „druhého“ či vytváření kategorie odlišnosti, a tím pádem k legitimizaci diskurzu jinakosti. Kromě toho jsou rituály nepochybně habitualizovanou činností, což konstrukci jinakosti upevňuje a utvrzuje. Exotika a s tím související estetizace pak v konečném důsledku přibližuje buddhismus prostřednictvím romantické exotičnosti, o které jsme mluvili v souvislosti s typologií buddhismu na Západě od Luboše Bělky.
62
5.1.2.
Svět magických meditací
Svět dělený na „my“ a „oni“ může být explicitně viditelný a definovaný skrze použití jasného pojmového aparátu, ale jeho povaha může být i implicitní, intertextová. Nejčastější tendenci médií k nepřímému zobrazování jinakosti jsme viděli v přístupu k meditaci, základní buddhistické praxi. Meditace [tib. gom] v buddhismu znamená spočívat v tom, co je právě teď a tady, bez obav a očekávání a často se tento termín používá k označení vlastní praxe. „Ve skutečnosti se jedná jen o jeden ze tří stupňů buddhistické praxe. Prvním krokem je přijetí učení, druhým je úsilí vynaložené na jeho pochopení a posledním krokem je meditace. Tedy již známá trojice: informace a její ověření, realizace, udržení dosažené úrovně. Během meditace převádíme vše, co jsme se naučili, do našich návyků, do našeho způsobu prožívání světa. Pro účinnou meditaci je absolutně nezbytné správné pochopení buddhistické stezky.“106 Během našeho výzkumu jsme pracovali s konceptem meditace tak, jak jej vykreslují média: tedy jako tajemnou, magickou a neobvyklou praxi, která je něčím cizím a nevšedním, a hraje tak roli při utváření diskurzu jinakosti. Návštěva lamy Oleho Nydahla v Těnovicích u Plzně, červen 2006 V červnu a červenci roku 2006 se v médiích objevila agenda v souvislosti s příjezdem lamy Oleho Nydahla do Těnovic u Plzně. Občanské sdružení Společnost Diamantové cesty zde vlastní pozemek o rozloze 11 ha, který slouží jako „retreatové“107 a meditační centrum pro uzavřené individuální meditace i velké otevřené mezinárodní meditační kurzy. V roce 2006 se zde konal kurz Velké pečeti – mahámudry108 – nejvyššího učení buddhismu Diamantové cesty. Novinářka Lucie Protivanská z MF Dnes magazínu se rozhodla kurzu osobně zúčastnit a poté o něm napsat článek, který vyšel 13. 07. 2006 pod názvem Buddhismus pod Řípem. Samotný název článku je lehce spekulativní a přímo
106
Matuška, J.: Buddhismus a jeho rozvoj v západním kulturním okruhu s ohledem na školu Karma Kagjü a její metody, Diplomová práce, Hradec Králové 2001, s. 59 107 Retreat: většinou v našich podmínkách víkendový intenzivní meditační kurz. 108
Kurz mahámudry: převážně přednáškový kurz, jehož tématem je přibližně 750 let starý text Mahámudra (Velká pečeť) od tibetského držitele linie Kagjü, 3. karmapy Rangdžunga Dordžeho. Jedná se o text, který formou veršů ukazuje bezprostředně na absolutní podstatu mysli.
63
vybízí k intertextuální interpretaci. Těnovice, kde se kurz konal, leží v blízkosti Plzně a nikoli v oblasti Polabí, kde se nachází hora Říp, symbol prvních Slovanů, vedených praotcem Čechem při příchodu do nové vlasti. Tento symbol „češství“, jenž má na svém vrcholu připevněn patriotský nápis: „Co Mohammedu Mekka, to Čechu má být Říp!“, nemá žádnou geografickou spojitost s kurzem Velké pečeti. Sám o sobě je tedy název článku projevem intertextuální jinakosti, neboť odkazuje k buddhismu, tedy k něčemu cizímu, v kraji kronikáře Kosmase a praotce Čecha. Článek Lucie Protivanské obsahuje tři fotografie a v rámci diskurzu jinakosti jsme se rozhodli pro podrobnější analýzu jedné z nich.
Mladá fronta Dnes magazín Buddhismus pod Řípem 13. 07. 2006 Autor: Lucie Protivanská Foto: MAFA Jan Zátorský Strana: 26/27
Snímek č. 2
Fotografie je barevná a zachycuje mnoho lidí sedících na různobarevných dekách v meditační pozici ve velkém otevřeném prostoru. Lidé nemají žádná roucha, vyholené hlavy ani žádná viditelná buddhistická „poznávací znamení“, až na ruce obtočené barevnými bavlnkami, které nosí všichni žáci lamy Oleho, ženy na pravém
64
a muži na levém zápěstí. Bavlnky jsou „požehnány“ učiteli a dodávají praktikujícím ochranu, moudrost a aktivitu. Jinakost je tady přítomna implicitně, na první pohled neviditelná, objevitelná pouze při bližším zkoumání každé postavy na fotografii. V rámci diskurzu jinakosti si však uvědomujeme přítomnost nejen výše zmíněné implicitní jinakosti, ale i její schopnost explicitně se projevovat skrze pojmový aparát, který definuje meditaci jako cizí, nevšední, neobvyklou, tajemnou a magickou. Tuto tezi potvrzuje již samotný titulek snímku:
„Stovky lidí usednou do meditační pozice, zavírají oči a poslouchají, co Ole říká. Najednou si hlava dělá, co chce...“
Titulek tak staví meditaci do role něčeho mystického, kdy se věci v hlavách lidí začínají měnit díky tomu, že poslouchají, co říká buddhistický učitel. Přitom samotná meditace není žádnou mystikou, buddhističtí učitelé o ní s lehkým úsměvem hovoří jako o „laboratoři“ sloužící k ověření vlastních návyků, představ, myšlenkových konceptů. Meditace je zde ale prezentována jako magická praktika a Lucie Protivanská výběrem fotografie dokonce předkládá její vizuální důkaz. Síla fotografie je ještě umocněna subjektivním komentářem novinářky:
„Najednou mám pocit, že si nepatřím. Hlava si dělá, co chce. Přede mnou se objevují barevné vize, hory a rozkvetlé louky. Líbí se mi to.“
Do článku se tak promítá vlastní osobnost novinářky, její pocity a prožitky z meditace. Výpověď redaktorky je emocionálně podbarvena, neboť v ní užívá jazykové prostředky, ve kterých je vyjádřen citový postoj mluvčího ke skutečnosti. Jinakost se skrze subjektivní výpověď novinářky vkrádá jako něco magického, ale příjemného zároveň. Dalo by se tedy konstatovat, že fotografie a její komentář přispívají k ezoterickému vnímání buddhismu, kdy hrají roli skryté, tajemné a tajuplné zdroje pravd, ke kterým se dá dostat pomocí zvláštních praktik. Jinakost je zde nosným tématem textu i fotografické reprezentace, přitom je emocionálně podtržena fascinací něčím novým, kouzelným, příjemným a neobvyklým.
65
5.1.3.
Svět dělený na Čechy a buddhisty
Typický projev jinakosti se odráží ve vydefinování světa, který je dělen na kategorii my a oni. V rámci našeho výzkumu jsme tuto kategorii označili za kategorii Češi a buddhisté. Dualita my a oni v rámci mediální analýzy poukazuje na postupy, jež ve svém důsledku reprodukují dominantní společenské hodnoty a normy, což je moment, kdy se nám do diskuze „plíživě vkrádá“ princip moci, který dle Foucaulta cirkuluje uvnitř každého diskurzivního režimu a utváří jeho historický charakter. Právě mediální vymezení této duality zcela jistě vychází z dominantní ideologie a náboženských i nenáboženských hodnot společnosti. Rozdělení na my a oni přitom nemusí být nutně útočné, naopak může být usměvavé, mírné a laskavé.
Návštěva lamy Oleho Nydahla v Těnovicích u Plzně, červen 2006 Mediální agendu v souvislosti s návštěvou lamy Oleho Nydahla v Těnovicích u Plzně sledoval i redaktor Jan Jiřička v týdeníku MF Plus. Ten se několika dnů meditačního kurzu „Velké pečeti“ zúčastnil i s fotografem Gattem a po jeho návratu vyšel článek s poněkud nejasným názvem Mantra jménem Buddha. V buddhistické nauce je mantrou [tib. ngag] myšlena vibrace, která je manifestací osvícení na úrovni zvuku, a meditující při své praxi opakuje mantru, aby díky úsilí, koncentraci a mentální aktivitě získával do mysli dobré dojmy. Mantra jménem Buddha tak není nic konkrétního, jedná se o novinářský konstrukt. Článek se sestává z celkem 4 stran formátu A4, doplněných o fotografie a rozhovor s lamou Olem.
66
MF Plus Mantra jménem Buddha 24/2006 Autor: Jan Jiřička Foto: Gatto Strana: 6-8
Snímek č. 3
V rámci diskurzu jinakosti a kategorií my a oni vycházíme z teze, že jinakost se projevuje skrze pojmový aparát, který definuje druhého na základě srovnání s námi. Tedy skrze kategorie referující o druhém jako o cizím, vzdáleném a izolovaném. Redaktor přispívá ke konstrukci druhého již titulní stranou, kdy zde umísťuje fotografii lamy Oleho Nydahla a překladatele Jakuba Kadlece z meditačního stanu s podtitulem milé a nicneříkající. Umístění snímku na stránce je zjevně záměrně nakřivo, což působí úsměvně až ironicky, tedy s jemným nádechem negativity. Fotografie nevysvětluje proč sedí oba v meditační pozici, kdo je na fotografii, o jakou situaci se jedná, namísto toho je nad fotografií umístěn text:
Buddhisté u nás.
67
Tedy cizí diskurz je mezi námi a naše vnímání tak vytváří kategorii buddhistů (oni) a kategorii Čechů (my). Přitom kurzu Velké pečeti se zúčastnilo 1 100 lidí narozených v České republice a zhruba 200 cizinců. Autor hned pod fotografii umísťuje text, který charakterizuje strukturu celého článku i fotografickou reprezentaci:
„Žijí mezi námi, ale skoro je neznáme. Čeští buddhisté občas zamknou své kanceláře, obchody a ordinace a vypraví se do přírody meditovat.“
Můžeme si tak povšimnout, že tato věta rámuje české buddhisty do cizí skupinky lidí, kterou málokdo zná, přitom tu někde mezi námi jsou. V textu se pak autor vyslovuje k tomu, že je pro něj buddhismus něčím nepochopitelným, naprosto vzdáleným a cizím. Domníváme se, že výše popsaný způsob použití pojmového aparátu koresponduje s principem terapie, o kterém se zmiňují Peter Berger a Thomas Luckmann, když říkají: „Terapie znamená využití pojmového aparátu k tomu, aby se zajistilo, že skuteční či potenciální devianti zůstanou v rámci institucionalizovaných definic reality, tedy jinými slovy k tomu, aby se obyvatelům daného symbolického světa zabránilo tento svět opustit.“109 Buddhisté a buddhismus jako alternativní diskurz tvoří „deviantní svět“, který ovšem neopouštějí, neboť jsou v článku vykresleni jako jedna velká izolovaná rodina, která se sjela do Těnovic u Plzně, malebného návrší, které je kryté lesem a působí sevřeně a bezpečně. Buddhisté jsou tak viděni jako milí, nikomu neškodící, ale zároveň izolovaní ve svém světě, který si tak nějak proplouvá „mezi námi“.
V souvislosti s editoriálními postupy a rutinami můžeme konstatovat, že fotografie doprovázející článek nejsou ilustrační, neboť byly pořízeny fotografem, jenž se přímo zúčastnil dvou dnů z meditačního kurzu. Fotograf tak měl k dispozici dostatečné množství materiálu, který podrobil selekci. Domníváme se, že na vybraném snímku je záměrně zobrazena osobnost lamy Oleho Nydahla hned z několika důvodů: lama Ole byl klíčovou osobností meditačního kurzu, zároveň z pohledu teorie hodnoty 109
Berger, L. P., Luckmann, T.: Sociální konstrukce reality, CDK, Brno 1999, s. 112
68
zprávy jeho osobnost přitahuje pozornost, stává se mediálně elitní a jeho dlouhodobá mediální známost mu zaručuje kontinuitu v mediálním diskurzu.
Na základě analýzy námi vybraného snímku jsme si ukázali způsob mediální konstrukce jinakosti skrze vymezení kategorií my (Češi) a oni (buddhisté). Zároveň jsme zdůraznili, že vztah mezi těmito kategoriemi je jasně definovaný a zcela zřetelně ukazuje na to, kdo je sociálně vyloučený, tedy na periferii, a kdo je stabilní a s mocenskou převahou. Alternativní diskurz buddhismu je tak vysvětlen a popsán, tedy uchopen a legitimizován jako milý, tedy neohrožující, zároveň ovšem cizí a nic neříkající, tedy bezpečný. Fotografii doplněnou o komentář a způsob jejího rámování na stránce, považujeme za ukázku, jakým způsobem fungují kulturní obranné mechanismy, které se projevují skrze použití pojmového aparátu ve smyslu terapie.
69
5.3.5. Dílčí závěr
V rámci diskurzu jinakosti jsme pracovali se třemi kategoriemi: svět dělený na „my“ (Češi) a „oni“ (buddhisté), svět exotických rituálů a svět magických meditací. Ve sledovaném souboru jsme tak hledali body, které odkazovaly ke konstrukci druhého, definovaly diskurz buddhismu jako něco exotického či „nenormálního“ a které případně touto definicí vytvářely pojmový aparát sloužící k utvrzení správnosti „naší“ identity, což je typickým prvkem procesu terapie dle Petera Bergera a Thomase Luckmanna. Všímali jsme si tak způsobu, jakým sledovaná média konstruovala diskurz jinakosti, ať už vědomě či podvědomě. Analýza prokázala, že sledované tituly pracovaly s mechanismem terapie, když za použití pojmového aparátu udržovaly diskurz buddhismu v hranicích daného symbolického světa díky konstrukci druhého skrze kategorie cizí, izolovaný a nicneříkající. Stejně tak média zřetelně přispívala k formovaní jinakosti skrze estetizaci a idealizaci ve zpracování mediálního materiálu. Tituly zároveň kladly důraz na tajemnou, mystickou a magickou stránku buddhismu, což přispívá k romanticko-ezoterickému vnímání tohoto náboženského systému. Alternativní diskurz buddhismu tak byl mediálně popsán, definován a pojmově uchopen skrze kategorii jinakosti, jakožto kategorii, která se nám jeví jako zcela prioritní ve vztahu ke sledované problematice.
70
5.4. Diskurz reprezentace (stereotyp vs. bourání stereotypu)
V následující kapitole se zaměříme na rovinu významů, na hledání stereotypních kategorií, které jsou v podstatě konstitutivními prvky sociální konstrukce reality. Stereotypy, které jsme blíže definovali v teoretické části, jsou vyjádřením společenských hodnot a postojů. Vnímáme je tedy jako konstrukty, s nimiž se dá pracovat, uchopit je a použít jako nástroj, díky kterému můžeme odkrývat některé jejich specifické rysy. Stereotypy jsou totiž výsledkem snahy o zjednodušení skutečnosti na základě představ o společnosti či jednotlivci. Tyto představy jsou odrazem společenských hodnot, norem či zažitých rutin, které tvoří typizační schémata, skrze něž člověk vnímá a kategorizuje ostatní. A protože jsou stereotypy myšlenkovými zkraty, jsou také nositeli dominantní ideologie a nástroji k posilování mocenských vztahů ve společnosti. Právě z tohoto důvodu jsme se rozhodli pro diskurz reprezentace, neboť nás zajímalo, jakým způsobem sledované tituly se stereotypy pracovaly, zda přispívaly k jejich utváření, či naopak měly schopnost některé zakořeněné stereotypy oslabovat, dokonce bourat. Vzhledem k naší problematice nás tak zajímalo, zda média vytváří určitý stereotyp v uchopení a zobrazování 14. dalajalamy, nejznámějšího buddhistického mnicha, zda se vytváří mediální stereotyp v souvislosti s praktikujícím buddhistou či buddhistkou a zda se nějakým způsobem posiluje, či se oslabuje stereotyp buddhistického učitele. Tyto otázky nás přivedly na myšlenku hned tří optik vztahujících se k našemu výzkumu. Analýze jsme tak podrobili texty a fotografie optikou: Stereotyp 14. dalajlamy jako soucitného bojovníka Bourání stereotypu buddhisty Bourání stereotypu buddhistického učitele
71
5.2.1. Stereotyp 14. dalajlamy jako soucitného bojovníka
Duchovní a světský vůdce Tibetu, 14. dalajlama Džampal Ngawang Lozang Ješe Tändzin Gjamccho, se stal pravděpodobně nejznámějším buddhistickým mnichem na světě a postupně i synonymem pro Tibet okupovaný Čínou. Osobnost 14. dalajlamy díky oblíbenosti médii, filmovým průmyslem, umělci, humanisty a politiky vykrystalizovala do podoby duchovního, soucitného, moudrého, skromného a srdečného mnicha, který vede nenásilný a nekonečný boj za svobodu tibetského lidu. Vytvořila se tak stereotypní kategorie soucitného bojovníka, která se stala předmětem naší analýzy. Zajímalo nás, zda sledovaná média přispívají k této stereotypizaci, případně jakými prostředky stereotyp posilují a udržují.
Návštěva 14. dalajlamy v Praze, říjen 2006 V říjnu minulého roku se v Praze konala desátá výroční konference Forum 2000, která trvala tři dny a věnovala se mimo jiné tématu mezináboženského dialogu. Při té příležitosti přijel do Prahy na pozvání Václava Havla 14. dalajlama. Ten kromě účasti na konferenci přednesl 11. 10. 2006 přednášku na téma „Cesta otevřené mysli“ a setkal se jak s veřejností, tak s novináři. Kolem jeho příjezdu média vytvořila agendu, která se objevila i v námi analyzovaných titulech. Celkem jsme měli k dispozici tři články s větším množstvím barevných fotografií. V rámci diskurzu stereotypu jsme vybrali fotografie z článku Dalajlama? Instituce, která jednou zanikne od zástupce šéfredaktora Hospodářských novin Michala Růžičky a fotografů Jana Šilpocha a Františka Vlčka. Ti patřili mezi novináře, kteří dostali příležitost k rozhovoru a osobnímu setkání s dalajlamou. Článek o celkem osmi stranách formátu A4 a jedné titulky vyšel dne 20. října 2006 v Magazínu Víkend, supplementu deníku Hospodářských novin. Magazín tématu evidentně věnoval určitou relevanci, neboť umístil fotografii 14. dalajlamy na titulní stránku s upozorněním, že čtenář v časopise najde netradiční rozhovor s vůdcem Tibeťanů v podobě asociací.
72
Hospodářské noviny - Víkend Dalajlama? Instituce, která jednou zanikne 20. 10. 2006 Strana: 6 Autor: Michal Růžička Foto: Jan Šilpoch, František Vlček
Snímek č. 4
V rámci kategorie stereotyp 14. dalajlamy jako soucitného bojovníka jsme se rozhodli analyzovat snímek, kde je dalajlama vyobrazen v mnišskému rouchu se svými typickými brýlemi, meditační málou110 na zápěstí, mírně skloněnou postavou a se zdviženým ukazovákem. Snímek je polocelkem dalajlamovy postavy, bez doprovodu
110
Mála je sanskrtský termín pro tibetskou thengwu, což je počítadlo odrecitovaných manter. Jedná se o šňůru korálků, která se obyčejně skládá ze 108 menších korálků a jednoho velkého. Počet korálků se vysvětluje mnoha způsoby, které jsou plné symboliky, ať už se jedná o druhy vědomí, číselné symboly, počty nádechů při meditaci atd. Meditující drží málu mezi prsty, opakuje mantry a v takto kompletní meditaci je mysl s buddhou, řeč s mantrou a tělo s málou. Když se mysl přestane koncentrovat, nesoustředí se nebo nezvládneme říci pár manter, tak bude meditující setrvávat stále v meditaci skrze pohyb mály v ruce. Jedná se tedy o praktickou meditační pomůcku, kterou nosí buddhisté obvykle stále u sebe.
73
ostatních lidí či bez zobrazování okolí a kontextu. Upřednostňování polocelků ve fotografické reprezentaci umožňuje číst charakter zobrazované osoby z výrazu obličeje, mimiky a gest. Soustředění se na zobrazovanou osobu vytrženou z kontextu vede k tendenci personalizovat, což činí z člověka osobnost elitní a neobvyklou. Jak říká
Roger
Fowler,
personalizace
hraje
důležitou
roli
v médiích,
neboť
personalizované příběhy mají větší šanci stál se zprávou. Kromě toho člověk poznává svět a činí jej pro sebe pochopitelným skrze kategorizaci, včetně kategorizace lidí. Určitá osoba pak může být příkladem typu či přímo typizací, což náš vztah k takovému člověku zjednodušuje, a to díky tomu, že na něj nahlížíme skrze kategorie preexistující v našich myslích. Tento stereotypní model má za následek, že v dané osobě nevidíme individuální rysy či znaky, ale věříme pouze hodnotám, které jsme již k určitému typu apriori přisoudili.111 Personalizace ve fotografická reprezentaci 14. dalajlamy je pak metodou, jak udržovat a posilovat stereotypní modely, v našem případě kategorii soucitného bojovníka.
Z pohledu zpravodajských hodnot právě personalizovaná událost usnadňuje identifikaci a má tak větší hodnotu než abstraktní strukturní jevy.112 Kromě personalizace hraje v procesu selekce tématu dalajlamy roli fakt, že se jedná o osobnost elitní. Elitní osoby jsou vždy nosným mediálním tématem, neboť mají většinou velký dosah. Ačkoli dalajlama nemá přímý politický vliv, otevírá celosvětově tematiku vztahů k okupovanému Tibetu a tím pádem i k politice Čínské lidové republiky. Vztah Číny a Tibetu nese zcela zřetelné znaky konfliktu, který přitahuje pozornost s určitou mírou intenzity. Přesto osobnost dalajlamy konflikt nikterak nevyzdvihuje, naopak se k němu staví pokorně a neagresivně.
Právě pokora a mírumilovný boj, který dalajlama razí, nás vede k tomu, abychom ve sledovaných fotografiích v rámci diskurzu reprezentace hledali body, které definují 14. dalajlamu jako soucitného bojovníka. Vycházíme tedy z teze, že stereotyp soucitného bojovníka se projevuje skrze pojmový aparát, který definuje dalajlamu za 111
Fowler, R.: Language in the News, Discourse and Ideology in the Press, London, Routledge, 1991, s. 91-92 112 Kunczik, M.: Základy masové komunikace, Karolinum, Praha 1995, s. 122
74
použití kategorií moudrý, pokorný, soucitný, nenásilný či skromný muž. Článek tyto kategorie nikterak nevyvrací, naopak je textově i obrazově podtrhuje. Ačkoli dalajlama v rozhovoru sám o sobě prohlašuje, že není politikem, že se jím cítí být pouze z deseti procent a zbytek jeho energie je čistě duchovní, redaktor rozhovor stáčí především k politickým otázkám. V textu i během rozhovoru vyplouvají stále stejná témata: rok 1959 (rok čínské okupace Tibetu), čínská komunistická nadvláda, postavení železnice z Číny do Tibetu, autonomie Tibetu, vítězství a boj, otázka světových velmocí, zahraniční politika atd. Rozhovor, téma i jeho obrazová reprezentace se tak nevěnují buddhismu, buddhistickému učení, roli dalajlamy jako buddhistického mnicha, ale věnují se především politice a přístupu k válečným konfliktům.
Dalajlama na analyzovaném snímku na téma okupace Tibetu Čínou reaguje výmluvným gestem zvednutého ukazováku. Zdvižený prst je v rámci našeho kontextu symbolem vyrovnání, kázání a někdy i hrozby. I v rámci tibetské symboliky je zvednutý ukazovák často gestem hrozby, ovšem na fotografii je toto gesto použito spíše jako varovný signál. Dalajlama nevaruje Čínu, ale naopak gestem, pokorně skloněným tělem, starostlivými vráskami na čele a odpovědí v rozhovoru upozorňuje na utrpení okupující země:
„Obyvatelé Číny strašlivě trpěli, a proto by si zasloužili skutečnou nezávislost a prosperitu.“
Dalajlama tak ani slovně neútočí na lid, který jej donutil opustit rodnou zemi, zničil řadu tibetských klášterů a památek, obsadil buddhistický himálajský stát a zavraždil a pozavíral mnoho Tibeťanů, naopak soucitně přeje obyvatelům Číny prosperitu a nezávislost, zdůrazňuje krátkozrakost radikalismu a obrovské sofistikované kulturní dědictví Číny. Odpovědi dalajlamy a jeho fotografická reprezentace podtrhují rysy moudrého a pokorného „staříka“, který uvážlivě a soucitně komentuje politickou situaci své okupované země, zároveň zdůrazňuje touhu po svobodě a možném návratu domů.
75
V analyzovaném titulu jsme si všimli tendence médií stereotyp soucitného bojovníka posilovat tím, že dalajlamu zprostředkovávají skrze ikonu pokorného buddhistického mnicha, který až romanticky vlídně a soucitně komentuje utrpení vlastní země. Média se tak přiklánějí k romantickému přístupu k buddhismu, i když se v případě dalajlamy nesoustředí na estetizaci, ale spíše na zdůrazňování role moudrého hrdiny, který reprezentuje nejen svou osobu, ale díky své mediální popularitě a tím pádem i široké známosti, je reprezentací „buddhismu“ a zidealizovaného Tibetu. Tato stereotypizace není negativní, ale vyvolává jisté typizované povědomí o Tibetu a buddhistickému přístupu k čínské okupaci, přitom řada mladých Tibeťanů právě proti nečinnosti a míru ve vztahu k Číně protestuje.
76
5.2.2. Bourání stereotypu buddhisty
Proces utvrzování stereotypních kategorií patří zcela jistě ke schopnostem médií, zároveň však mají média možnost předsudky měnit, stereotypy bourat. Tento proces oslabování předsudků je obvykle velmi pomalý a dlouhodobý. Celý proces jsme tak sledovat nemohli, neboť se opíráme o analýzu jednoho roku sledovaných médií, což je poměrně krátké období na popis komplexního procesu. Ve vztahu k reprezentaci buddhismu v českém tisku však vycházíme z předpokladu, že se média se způsobem zobrazování buddhisty či buddhistky konfrontují již více let. Jestliže osobnost dalajlamy je synonymem pro Tibet a jeho osoba reprezentací pojmu buddhista, vyváří se tak stereotyp: buddhista = mnich = moudrý stařec = muž. Stereotyp média na jednu stranu potvrzují, když dávají přednost fotografickému zobrazování 14. dalajlamy jako „nejznámějšího buddhisty na světě“, když při focení upřednostňují zobrazování barevných rouch mnichů, když selektují události a příběhy způsobem, který vykresluje mnišské rituály apod. Navíc je tento stereotyp genderově zabarven a novináři jej posilují častým užíváním termínů buddhista a nikdy buddhistka. Z druhé strany se média zcela jistě podílejí na jeho rozbíjení, změně a modifikaci. Buddhismus totiž v sobě nezahrnuje pouze mnišskou tradici, ale i tradici jogínů či laiků, tedy stoupenců buddhismu, kteří nejsou vázáni klášterními sliby či celibátem. Laická cesta existovala vedle mnišské od časů historického Buddhy, není tedy žádnou nově vytvořenou kategorií buddhistické praxe. V Česku tvoří laický buddhismus
Diamantové
cesty,
který
předává
lama
Ole
Nydahl,
největší
buddhistickou komunitu. Žáci lamy Oleho nejsou mnichy, nejsou vázáni žádnými sliby či striktně danými pravidly a své meditační praxi se běžně věnují při svém studiu nebo zaměstnání. Činnost této organizace zaštiťuje občanské sdružení Společnost Diamantové cesty (SDC), která se vyznačuje systematickou a strategickou komunikací s médii a veřejností, což se odráží i ve výsledném mediálním obraze. SDC realizuje pravidelné mediální kampaně na veškeré své aktivity, což je nepochybně jeden z důvodů širokého mediálního pokrytí v námi analyzovaných titulech. V rámci diskurzu stereotyp buddhisty a jeho bourání jsme se soustředili na
77
způsob, jakým média dávají prostor praktikujícím buddhistům a buddhistkám Diamantové cesty. Návštěva lamy Oleho Nydahla v Těnovicích u Plzně, červen 2006 Námi analyzovaná fotografie je úvodním snímkem ke článku Lucie Protivanské Buddhismus pod Řípem, kterému jsme se věnovali v rámci diskurzu jinakosti. Fotografie tvoří dvoustranu formátu A4 v rubrice Reportáž a jejím autorem je Jan Zátorský z fotoagentury MAFA. Snímek není ilustrační a byl pořízen na louce patřící k pozemku Společnosti Diamantové cesty během konání meditačně-přednáškového kurzu Velké pečeti.
Mladá fronta Dnes magazín Buddhismus pod Řípem 13. 07. 2006 Autor: Lucie Protivanská Fotograf: Jan Zátorský Strana: 24
Snímek č. 5
Na snímku nejsou zobrazeni mniši v meditační pozici, ale skupinka převážně mladých lidí sedících na travnaté louce. Dominantní je dívka s ostře červenými vlasy
78
v popředí snímku, za ní sedí tři další ženy a dva muži. Věková hranice se pohybuje od dvaceti do třiceti let. Všichni sedí v meditační pozici, mají zavřené oči a ruce volně složené na kolenou či na břiše. Oblékají se módně, žádná roucha či speciální úbory. Naopak, autor článku či fotoeditor, vybral za úvodní fotografii snímek, který obrazově vyvrací stereotyp buddhisty jakožto mnicha a muže. Na fotografii převažují dívky, které se moderně a módně až extravagantně oblékají, nemají vyholené hlavy či mnišská roucha. Pod postavy je „do trávy“ umístěn text:
„Módní vlna, zábava teenagerů, nebo cesta ke štěstí? Jaké to je, když začnete meditovat?“
Titulek fotografie pokládá otázky a text článku dává odpovědi na otázky buddhismu a módy a buddhismu a zábavy. Vede nás od stereotypního vnímání buddhisty jako starého a moudrého mnicha k buddhistům a buddhismu jako zábavě pro mladé (zábavě teenagerů) či skutečné duchovní cestě (cestě ke štěstí). V rámci bourání stereotypu je pro nás kromě samotné obrazové reprezentace důležitý perex umístěný „do oblak“ fotografie:
„Odpoledne ještě operoval, teď sedí v šortkách na polštářku uprostřed davu a čeká na učitele. Buddhismus Diamantové cesty praktikuje Ondra už několik let. „Nejdříve se nic nedělo, ale pak jsem přestal mít strach. Z čehokoliv. Ze šéfa i seskoku padákem.“ Najednou se on a stovky lidí zvednou. Do meditačního stanu přichází ten, kdo ho to naučil. Lama Ole Nydahl.“
Můžeme si povšimnout, že redaktorka jazykově vyzdvihuje fakt, že praktikující buddhista Ondra má civilní zaměstnání, dokonce společensky uznávané povolání doktora a stíhá nejen operovat, ale hned poté se přemístit v obyčejných šortkách mezi dav lidí a čekat na buddhistického učitele. Čtenář se tak dozvídá informaci o tom, že je možné být praktikujícím buddhistou po několik let a zároveň mít české jméno Ondra, být tedy Čechem, buddhistou a doktorem. V dalším textu článku pak
79
redaktorka vše více doplňuje informacemi, kde upozorňuje na věk buddhistů a jejich život bez celibátu:
„Co medituju a jezdím s Olem, nemám s holkama jediný problém“, říká dvacetiletý Marek.
Jak jsme si ukázali na této fotografii, bohatý obrazový materiál reflektuje svět praktikujících českých buddhistů i buddhistek bez toho, aby stereotyp moudrého starého mnicha potvrzoval, naopak se objevuje jasná tendence jej vyvracet. Stejně tak jazykové prostředky stereotyp neposilují, například v perexu jsme si mohli všimnout aspektů, které přispívají k jeho oslabování. Ke čtenářům se tak dostávají informace o možnostech a přístupu k buddhismu, který v sobě nezahrnuje pouze mnišskou, klášterní tradici, ale i tradici laiků, žen i mužů, kteří se buddhismu věnují při svém běžném životě.
80
5.2.3. Bourání stereotypu buddhistického učitele
Dlouho
pěstovaná
představa
bájného
Tibetu,
jeho
estetizace
a
bohatá
mnohobarevnost tibetské ikonografie už od dvacátých let minulého století inspirovala filmy a časopisy s tibetskou tematikou. Vytvořily se tak mýty o tibetských lamech jako o moudrých starých mniších v meditačních pozicích, kteří jsou studnicemi zázraků, rad a vnitřního klidu. V minulé kapitole jsme zmiňovali o tom, že tibetský buddhismus není pouze škola mnichů a mnišek, ale i škola laiků a jogínů, kteří dosahovali vysoké duchovní realizace, přitom žili poměrně bouřlivým životem, například známí učitelé minulosti jako Marpa, Milaräpa, Drugpa Kunlej aj. Přesto jsou jejich postavy zidealizované a západní svět se dozvídá poměrně málo informací o skutečných životech buddhistických mnichů i jogínů. Stereotyp buddhistického učitele jako moudrého mnicha však postupně oslabuje a svůj podíl na tom nepochybně má i postava lamy Oleho Nydahla, který v současnosti založil nejvíce českých buddhistických center. Lama Ole Nydahl je původem Dán, není tedy rodilý Tibeťan a k buddhismu se dostal v šedesátých letech se svou manželkou Hannah během svatební cesty do Nepálu. Tam se v roce 1969 setkali se 16. karmapou, Rangdžungem Rigpä Dordžem (1924 – 1981), jedním z největších meditačních mistrů minulého století a hlavním představitelem tradice Karma Kagjü tibetského buddhismu, a brzy se stali jeho prvními západními žáky. Po několika letech studia a meditace je karmapa požádal, aby přenesli buddhismus Diamantové cesty na Západ. Od té doby lama Ole Nydahl jezdí po celém světě, přednáší, medituje, vede meditační kurzy a píše knihy. Lama Ole Nydahl je také jedním z mála lidí ze Západu, kteří získali kompletní oprávnění učitele meditací v tradici tibetského buddhismu Diamantové cesty a právo užívat titul lama (učitel). Přesto lama Ole Nydahl svým energickým životem a bouřlivou minulostí nezapadá do stereotypních představ o buddhistickém učiteli. V naší analýze jsme se tak dívali na způsob, jakým média postavu lamy Oleho vykreslují.
81
Návštěva lamy Oleho Nydahla v Těnovicích u Plzně, červen 2006 Pracujeme zde s fotografií z článku Buddhismus pod Řípem od Lucie Protivanské z MF Dnes magazínu, který vyšel 13. 07. 2006. Novinářka dělí text v podstatě na dva žánrově oddělené články – reportáž a rozhovor. Námi analyzovaná fotografie je součástí rozhovoru, který navazuje na text reportáže. Na snímku je lama Ole Nydahl v tričku a šortkách, sedící na louce a dívající se do dálky. Snímek je doplněn o komentář s názvem Kdo je lama Ole Nydahl?
Mladá fronta Dnes magazín Buddhismus pod Řípem 13. 07. 2006 Autor: Lucie Protivanská Foto: MAFA Jan Zátorský Strana: 26/27
Snímek č. 6
Snímek je vyfocen v přírodě, na louce, nikoli v interiéru buddhistického kláštera či jiné místnosti, kde by byla buddhistická symbolika v podobě barevných obrazů, sošek či oltářů. Na první pohled je tak na snímku zobrazen opálený Evropan s brýlemi v rukou a bílém tričku. Text Lucie Protivanské snímek upřesňuje, když říká:
82
Buddhistický učitel se narodil před 65 lety v Dánsku
Novinářka tak první větou poskytuje informace o tom, že muž není rodilý Tibeťan, ale Dán, tedy někdo, kdo pochází ze západního prostředí a k buddhismu pravděpodobně konvertoval. Další větou vyzdvihuje jeho bouřlivý život, který naprosto narušuje stereotyp klidného a pokorného mnicha:
Ve dvaceti studoval filozofii a okouzlen hnutím hippies experimentoval s drogami
Evidentně tuto informaci považuje autorka za nosnou, když ji dává hned do druhé věty komentující fotografii. Upozorňuje tak na květinovou revoluci hnutí hippies a s tím spojenou revoltu v podobě drogových experimentů. V textu pak zdůrazňuje způsob, jakým se Ole Nydahl dostal k 16. karmapovi, a důvody, proč byl požádán, aby učil buddhismus Diamantové cesty na Západě. Zdůrazňuje také jeho začátky, kdy si při učení vydělával kopáním bazénů a uklízením kanceláří. V textu a článku vedle fotografie novinářka upozorňuje na koníčky opáleného lamy s dobrou náladou, jako je jízda na motorce, seskok padákem. Nezapomíná upozornit na jeho vztah k manželce Hannah.113
Novinářka
selekcí
informací
a
obrazovou
reprezentací
předkládá
obraz
buddhistického učitele, který nežije v celibátu, ale s manželkou; má rád adrenalinové sporty a má za sebou bouřlivou drogovou minulost. Přesto se o osobnosti lamy Oleho vyjadřuje v textu s respektem a zdůrazňuje jeho roli jako buddhistického lamy, který je uznávaným učitelem tibetského buddhismu Diamantové cesty. Pracuje přitom se zcela odlišnými kategoriemi, než je kategorie buddhistický učitel = skromný starý mnich.
83
5.2.4. Dílčí závěr
Média hrají bezpochyby roli v procesech stereotypizace a my jsme tuto roli vnímali během naší analýzy jako nástroj nejen k utvrzování, ale také k zeslabování stereotypních kategorií. Ukázalo se, že v analyzovaných titulech média výrazně obrazově
i
textově
přispívala
k určitému
stereotypnímu
vnímání
osobnosti
14. dalajlamy jako ikony pokorného buddhistického mnicha, který soucitně komentuje utrpení vlastní země. Jeho bojovnost je tak spíše za úrovní slov i činů a jeho postava je tak předkládána jako moudrý, ale neškodný mnich. Vzhledem k oblíbenosti dalajlamy mediálním průmyslem by se dalo předpokládat, že bude skrze něj vnímán a utvrzován typický buddhista jako mnich a muž. Jak jsme si však ukázali na analyzované fotografii z meditačního kurzu v Těnovicích, bohatý obrazový materiál reflektuje svět praktikujících českých buddhistů i buddhistek bez toho, aby tento stereotyp zdůrazňoval či profiloval. Stejně tak média reflektují díky lamovi Olemu Nydahlovi postavu buddhistického učitele s důrazem na nevýchodní původ a neklášterní tradici. Můžeme tedy konstatovat, že média v analyzovaných titulech měla schopnost se stereotypy pracovat, a to jak s procesy tvorby, tak s procesy modifikace.
113
Hannah Nydahl, překladatelka a tlumočnice z tibetštiny, zemřela 1. dubna 2007 v dánské Kodani na rakovinu plic.
84
5.3. Diskurz komercionalismu (komodita a marketingová strategie)
Buddhismus na Západě, a to nejen tibetský, se těší značné popularitě a každý člověk si k němu mohl vydefinovat relativně individuální vztah. Pro někoho se buddhismus stal filozofií, duchovní cestou, pravidelnou praxí, alternativní medicínou či třeba životním stylem. Nabídka na trhu se rozrostla, aby mohla uspokojit nejen praktikující buddhisty (a i ty bychom mohli dělit na pravidelně a nepravidelně praktikující) či sympatizující intelektuály nebo příležitostně sympatizující populární osobnosti, ale i konzumenty duchovna, kteří si jednoduše vybírají a vytrhávají věci z různých náboženských a duchovních tradic. Buddhismus se tak stal komoditou jako každé jiné prodatelné zboží, navíc v sobě zahrnuje rovinu duchovní, tedy prodatelný zážitek. Přitom obecně platí, že se hůře prodávají kvalitnější a náročnější věci a podstatná esence učení tak zajímá nejméně lidí.
Mediální svět, který se řídí v kapitalistickém diskurzu zákony nabídky a poptávky, uspokojuje touhu po něčem tajemném, zároveň ovšem přijatelném a zábavném, přitom skutečná představa o světě zůstává skryta. V souvislosti s buddhismem se tak mísí romantické představy spojované s Tibetem a skutečná realita. Tibet a tibetský buddhismus se v povědomí lidí ve světě stává romanticky imaginárním a vysněným, zatímco ten skutečný Tibet je ponechán svému osudu a buddhistické učení „hybridizuje“ v novou formu, která je výsledkem střetu Západu a Východu. Tato tendence k imaginárně-romantické představě je jedna z řady optik, kterými jsme pohlíželi na buddhismus jako na komoditu. Všímali jsme si také nabídky a poptávky prodeje jako takové, tedy reklamy a samotného buddhismu jako objektu komodifikace. V rámci diskurzu komercialismu jsme se tak rozhodli pracovat se čtyřmi kategoriemi: Buddhismus jako alternativní terapie Buddhistický rituál jako komodita Buddhismus a marketingová komerční komunikace Buddhismus a celebrity
85
5.3.1.
Buddhismus jako alternativní terapie
V rámci kategorie alternativní terapie reflektujeme myšlenkový koncept, který spočívá podle Dušana Lužného ve dvou protikladech: „Na jedné straně je Orient vnímán jako kulturně méně rozvinutý, degradovaný, primitivní a hlavně nebezpečný prostor despocie a necivilizovanosti, a na straně druhé jako sféra, v níž se uchovala autentická, skutečná a hluboká spirituální a filozofická moudrost, kterou západní kultura ztratila svou jednostrannou orientací na technickou racionalitu, a proto je potřeba tuto ztracenou moudrost hledat ve vzdálených východních zemích.“114 Součástí moudrosti pak není sama náboženská praxe, ale i řešení řady jiných diskomfortních situací jako jsou nemoci, deprese, hledání štěstí, relaxace, harmonie atd. Buddhismus tak poskytuje představu nestandartního „léku“ na problémy; je alternativní terapií, která přitahuje čím dál větší množství lidí, kteří chtějí věřit, že lék přichází ze zidealizovaného Tibetu, kde se ještě uchovala původní moudrá přírodní léčba tak, jak ji romanticky předávají média skrze populární časopisy a filmový průmysl. Kruh se pak uzavírá v zákonu trhu: poptávka po léku ze strany pacienta je uspokojena nabídkou alternativní terapie ze strany médií, která zároveň při prodeji léku prodávají i falešné představy o dokonalém, zidealizovaném, harmonizovaném těle bez nemocí.
Rituál sypání mandaly ladackými mnichy, březen 2006 Během návštěvy ladackých mnichů v České republice vzniklo větší množství článků, které se svým stylem, žánrem i informační úrovní poměrně liší. Časopis Květy, jehož zaměření na rodinu (a s tím spojený životní styl a zdraví) jsme popisovali v kapitole o charakteristice médií, se tématu sypaní mandal věnoval v rubrice Tajemno. Autorem článku Čarovné mandaly o velikosti jedné strany A4 je Zuzana Tarabusová spolu s fotografem Jaroslavem Jiřičkou. Námi analyzované fotografie tvoří zhruba 50 procent obsahu článku a jsou obohaceny o titulky, podtitulky a nadpisy. 114
Trávníček, Z.: Leopold Procházka: první český buddhista. 1. vyd. Brno: Masarykova universita, 2002, s. 11
86
Květy Čarovné mandaly 13. 04. 2006 Strana: 20 Autor: Zuzana Tarabusová Foto: Jaroslav Jiřička
¨ Snímek č. 7
Fotografie jsou mnohobarevné a soustředí se na detaily. Na prvním snímku je zobrazen mnich, jak tvoří obrazec mandaly. Pod jeho pravou rukou je umístěn nadpis článku: Čarovné mandaly. Nadpis tak splňuje „mystické“ kritérium rubriky časopisu Květy, která se jmenuje Tajemno. V souvislosti s diskurzem komercionalismu vycházíme z předpokladu, že fotografická reprezentace a k tomu se pojící pojmový aparát mediálně definují buddhismus jako alternativní terapii za pomoci konotací souvisejících s léčbou či lékem. V našem případě o alternativní terapii mluví hned nadpis umístěný nad snímek: Chvilka meditace nad tajemnými vzory vás zbaví starostí.
87
Pokud má čtenář či čtenářka starosti, týdeník Květy nabízí lék. Stačí pouhá chvilka nad tajemnou mandalou a čtenář je bezstarostný. Neboť mandaly jsou v článku definovány jako léčebné kruhy, při kterých stačí otevřít své nitro a nalézt harmonii. Fotografie buddhistického ornamentu je tak všelékem, při kterém člověku problémy už nepřipadají tak velké. Mandaly jsou tedy produktem, antidepresivem, medicínou, zázrakem, který funguje a účinkuje.
Článek obsahuje ještě další fotografii, na které je detail svinovacího obrazu, thangky. Jedná se o obrazy, které v buddhismu nejsou chápány pouze jako dekorační prvky, ale jako vizuální pomůcka sloužící k meditaci, tedy k práci s myslí. Jejich styl se liší jen menšími místními a historickými variantami. Na této fotografii je zobrazena Bílá Tára (Vysvoboditelka) [tib. Dolkar], která symbolizuje dlouhý život. Pravou ruku má v gestu štědrosti a v levé drží lotosový květ. Jedná se o mírnou formu, na kterou praktikují (meditují) všechny školy tibetského buddhismu. Popisek fotografie v podstatě s jejím obsahem nesouvisí, když říká:
Každodenní život Ladačanů je ovlivněn buddhismem, tamním hlavním náboženstvím
Fotografie tedy nenese informační hodnotu, je v článku v roli dekorativního prvku, bez vysvětlení a smyslu. Považujeme její použití za umocňující prvek, který není prodejnou komoditou sám o sobě, je ale něčím, co prodává význam. Prodává se tak kouzlo, alternativa, stará moudrost, která je navíc estetická a krásná, jako jsou tibetské barevné malované obrazy, jež bez vysvětlení významu a vlastní praxe působí záhadně. Tajemno a záhady nejsou součástí pouze námi analyzovaného článku a fotografické reprezentace, ale článek rámují a dokreslují další texty rubriky:
Neznámý brouk pojídá kolegy Mayové milovali čokoládu Akta a fakta
88
Týdeník Květy tak zpracováním tématu mandal nevybočuje ze svých rutinních postupů, když čtenářům poskytuje takové informace, jež splňují kritéria časopisu pro celou rodinu, která se zajímá o své zdraví, ráda poznává něco nového, přitom však nejde do hloubky informací a baví ji tajemný svět kolem nás. Analýza obou fotografií z článku poukázala na způsob, jakým se komoditou nestává samotný produkt, neprodávala se zde hotová mandala či svinovací obraz, ale komoditou se stává médii zprostředkovaná zkušenost, která útočí na slabou stránku člověka – tedy na zdraví a tělo. Tělo bude vždy nemocné, vždy neharmonizované a vždy pomíjivé, je tedy vždy možné jej léčit, harmonizovat a uvolňovat. Poptávka tak nikdy nepřevýší nekonečnou nabídku.
89
5.3.2.
Buddhistický rituál jako komodita
V minulé kapitole jsme se soustředili na prodej významu a zkušenosti, nyní bychom se v rámci diskurzu komercialismu rádi zabývali samotným náboženským rituálem ve formě komodity. Rituál, který přitahuje svou vysokou mírou intenzity a nábojem zajímavosti, je pochopitelně něčím lákavým, a tudíž i prodejným. Buddhistický rituál sypání mandaly je součástí buddhistické praxe, zároveň však mniši rituály vykonávali veřejně za určitým účelem, ať už se jednalo o předpovědi či dobrá přání. Za rituály se platilo, neboť rituály dávaly lidem možnost být štědrými (tedy příležitost k hromadění zásluh) a pro mnichy byly kromě vlastní praxe i zdrojem obživy. Rituál sypání mandaly tak hraje do jisté míry roli komodity už ze své podstaty, jeho hodnota je však spojena se symbolickým i duchovním významem. Nejedná se o koupi odpustku, ale o možnost za zisk něčeho dobrého (dobré dojmy a přání) něco dát (finance či dary), tedy neočekávat vše lehce, zdarma a bez úsilí. Rituál sypání mandaly se ovšem ze svého původního prostředí, kde měl tradici nejen praktickou, ale i společenskou, vytrhnul a stal se součástí estetického rituálu pro turisty a diváky, kteří za vstupné přihlížejí něčemu, co je pro ně cizí a vzdálené. I tak jsou součástí „energetického pole mandaly“.
Rituál sypání mandaly ladackými mnichy, březen 2006 V kapitole o diskurzu jinakosti jsme se věnovali analýze fotografií k článku Mandala v časopise Reflex od Petra Volfa a fotografa Petra Jedináka. Na fotografiích jsou zobrazeni ladačtí mniši při rituálním sypání mandaly v březnu 2006. Článek je založen především na obrazovém materiálu a v rámci diskurzu komercionalizace jsme se rozhodli více se pozastavit nad konkrétní fotografií zobrazující skupinku mnichů skloněnou nad obrazci, ohraničenou lany a obklopenou zvědavými návštěvníky.
90
Reflex Mandala 16. 03. 2006 Strana: 96 Autor: Petr Volf Foto: Petr Jedinák
Snímek č. 8
V rámci diskurzu komercialismu vycházíme z teze, že zobrazovaní rituálu jako komodity se projevuje v reprezentaci tohoto náboženského aktu jako prodatelného produktu. Námi analyzovaný snímek, kde je šestice mnichů skloněna nad stolem, na kterém rozkreslují tvary a křivky kruhové mandaly, zobrazuje také postávající diváky a turisty, dospělé i děti. Jsou odděleni lany, které tvoří hranici mezi skupinou mnichů a zážitkem přihlížejících. Návštěvníci si zaplatili vstup, a tak mohou přihlížet obřadu. Všechny ostatní fotografie na stránce (viz. str. 60) vytrhávají dění z kontextu a sledují pouze obřad, obrazce z písku či polocelky mnichů. Námi vybraná fotografie je vizuálním dokladem toho, že obřad byl hojně navštíven, že se jej zúčastnily ženy, muži i děti. Obřad tak byl podívanou hodnou svého vstupného. Diváci si mohli vybrat, zda zaplatí jednorázové vstupné či si zakoupí permanentku na celý týden sypání mandaly. Mniši jsou tak součástí spektáklu, přitom si nerušeně provádějí své praxe, přání a meditace bez rozrušení davem. Přesto jsou odděleni provazy, jejichž funkci v našem diskurzu rozkódujeme jako signál pro pásmo, kam se nesmí vstoupit. Divák tak zůstává divákem, nemůže být přímou součástí akce, nemůže se mnichů dotknout, bavit se s nimi či se přímo rituálu a meditací zúčastnit. Selekcí této fotografie pravděpodobně bez vědomého účelu redaktor či fotoeditor vytrhnul dle jeho slov kouzelný zážitek ze své kouzelnosti a ukázal jej ve svém reálném kontextu. Ukázal jej jako prodatelné představení.
91
5.3.3.
Buddhismus a marketingová komerční komunikace
Na marketingovou komunikaci ve spojitosti s buddhismem pohlížíme skrze dvě kategorie: reklama přímá a nepřímá. Za přímou reklamu jsme označili články, kde mezi fotografie a text bylo vloženo inzertní sdělení. Dívali jsme se tedy na důvody selekce, způsob rámování, intenzitu a obsah reklamy, která byla přímo vložena do článku, jenž se týkal tibetského buddhismu. Zajímalo nás tak, jakým způsobem byl buddhistický diskurz využit pro komerční reklamní účely a zda toto využití sloužilo jako strategický prvek marketingové komunikace. Nepřímou reklamu jsme sledovali v textu, který nebyl viditelně označen jako inzerce, ale jevil známky reklamního sdělení či PR článku, při kterém využil k posílení a intenzitě právě spojitosti s tibetským buddhismem. Buddhismus tak v obou případech „zesiluje“ účinek marketingové komunikace.
5.3.3.1.
Reklama přímá
Návštěva 14. dalajlamy v Praze, říjen 2006 V souvislosti s diskurzem stereotypu jsme analyzovali fotografie z článku Dalajlama? Instituce, která jednou zanikne od zástupce šéfredaktora Hospodářských novin Michala Růžičky a fotografů Jana Šilpocha a Františka Vlčka. Z pohledu diskurzu komercionalismu analýze podrobíme dvě fotografie, které jsou součástí článku, přitom se netýkají osobnosti dalajlamy či tématu. Na straně 11 byla do článku umístěna inzerce od společnosti Vodafone, článek přitom po otočení listu pokračuje až do strany 13, kde je opět ukončen inzercí od stejné společnosti. Reklamní sdělení je vloženo přímo do rozhovoru s dalajlamou takovým způsobem, který nenarušuje kontinuitu textu a nerozbíjí strukturu článku.
92
Hospodářské noviny - Víkend Dalajlama? Instituce, která jednou zanikne 20. 10. 2006 Strana: 10 -13 Autor: Michal Růžička Foto: Jan Šilpoch, František Vlček
Snímek č. 9
Na levé straně dvojstrany je dominantní snímek Jeho Svatosti se sepjatými dlaněmi, v barevném rouchu a s meditační málou na levé ruce. Text vedle fotografie cituje jeho slova: Radikalismus je krátkozrakostí těch, kteří chtějí řešit věci násilnou cestou.
Fotografie a pohled dalajlamy směřují doprava, ke středu dvojstrany, kde začíná inzertní strana o velikosti A4. Společnost Vodafone, která převzala aktivity firmy Oskar, zde inzeruje přechod na nové mobilní tarify. Reklama má slogan:
Vyléčíme vaši Tarifofobii
93
Ostatní fobie už jsou na vás
Vzhledem k tomu, že neznáme podrobně reklamní strategii firmy Vodafone a zejména ediční systém HN, můžeme jen spekulovat nad tím, zda bylo umístění reklamy s tímto sloganem do článku o dalajlamovi, který se vyjadřuje o práci s myslí, emocemi a strachem, náhodné či záměrné. Jeden z důvodů selekce je jistě i fakt, že toto číslo magazínu HN bylo postaveno na popularitě dalajlamy, což usuzujeme z toho, že jeho tvář byla na titulce magazínu, tedy je pravděpodobné, že společnost Vodafone záměrně umístila reklamu do nejčtenější rubriky. Zároveň je úsměvné, že dalajlama se ve článku vyjadřuje k marketingu jako o systému k vykořisťování a ztráty sama sebe. Ještě úsměvnější je symbolika reklamy optikou buddhistického diskurzu, kdy je na obrázku zobrazena mladá žena s obtočeným hadem. Had v buddhismu představuje zejména tzv. nágy [tib. lu]. Nágové, kteří zdědili mnohé ze symboliky starověké Indie, jsou hadími energiemi země, vzduchu a vody a mohou působit neutrálně, negativně i pozitivně. Velmi často mají funkci strážců a hadí smyčka pak může symbolizovat zbraň či spoutání nevědomosti; tedy symbolické spoutání
nevědomosti
jakožto
největšího
jedu
v podobě
marketingu,
což
pravděpodobně nebyl zájem editorů a grafiků, kteří magazín tvořili.
Článek, který pokračuje hned na další straně, je pak uzavřen snímkem, při kterém Dalajlama
zapaluje
svíčky
v kostele
Nejsvětějšího
Salvátora
na
znamení
„náboženského dialogu“. Pod fotografií je umístěna další část reklamy společnosti Vodafone, která nese naprosto stejné barvy jako je pozadí snímku s dalajlamou, a hlavním motivem je opět hadí kůže, na které jsou umístěny tři nové mobilní telefony. Inzerce na jeden a tentýž produkt společnosti Vodafone je tak vložena do článku na několika místech, barevně a editorsky sladěna, aby nenarušovala strukturu a systém rubriky.
94
Snímek č. 10
Text reklamy vybízí k tomu, že vše je ve vašich rukou, i když strachu z hadů se nezbavíme, tak fobii z přechodu na jiný tarif pomůže vyléčit nový tarif Vodafone. Zde se hodí připomenout strategii kulturního průmyslu dle teorie falešných potřeb Herberta Marcuse, o které jsme se zmiňovali v teoretické části. Systém falešných potřeb, jenž zakrývá potřeby skutečné, využívá kapitalismus jako metodu ke svému udržení. Skutečné a pravdivé potřeby nemohou být naplněny (skutečných fobií se nezbavíme), ale falešné potřeby (pomoc s nekonečným a těžkým problémem při výběru mobilního operátora) mohou být uspokojeny.
Využití buddhismu v marketingové komerční komunikaci v námi analyzovaných snímcích hrálo dle našeho názoru roli v procesu selekce a umístění reklamy. Ta byla umístěna přímo do článku proto, že se jednalo o nejčtenější článek vydání, tedy o nejlépe placenou inzertní plochu. Buddhismus, reprezentovaný skromným a soucitným dalajlamou, byl ve střetu s propracovanou strategií reklamy a marketingu, jakožto dominanty západního diskurzu, využit k podpoře prodeje falešných potřeb. Přitom je dobré si uvědomit, že česká společnost si vytvořila systém kódů, skrze které vnímá reklamní sdělení a je schopna ho číst, v tradiční buddhistické společnosti by mohly být tyto znaky rozkódovány námi navrženým způsobem.
95
5.3.3.2.
Reklama nepřímá
Fotbalová horečka, každodenní náboženství, červenec 2006 V létě minulého roku mapovala média mistrovství světa ve fotbale, což je již tradičně velká mediálně-komerční událost. Fotbal se z pouhé míčové hry vyklubal do gigantických rozměrů, překračujících hranice států svým dosahem praktickým i ekonomickým. Fotbal se tak dostal i do východních zemí, mimo jiné i za zdi klášterů. V analyzovaných titulech se tak objevil článek s názvem Než vypukne fotbalová hostina a podtitulem Italům budou při finále držet palce i tibetští mniši. Text nesl jasné znaky reklamy či PR článku a opíral se nejen o fotbal jako sport, ale o fotbal jako každodenní náboženství, tedy o fotbal, který je obohacen o duchovní rozměr do té míry, že je oblíben i u buddhistických mnichů.
Blesk Než vypukne fotbalová hostina Italům budou při finále držet palce i tibetští mniši 9. 07. 2006 Strana: 38
Snímek č. 11
96
Nedělní Blesk, jakožto rozšířené vydání deníku Blesk, vytvořil přílohu k mistrovství světa: MS 2006. Stránky odpovídají strukturou i žánrem bulvárnímu deníku, obsahují převážně barevný fotografický materiál s minimální informační hodnotou. Námi analyzovaný článek funguje spíše jako reklama či PR článek vztahující se k finálovému zápasu mistrovství mezi Itálií a Francií. Na většině fotografií jsou zobrazeni fanoušci Itálie či francouzské státní vlajky. Největší fotografie však patří agenturám Reuters, AFP, AP a zobrazuje skupinku buddhistických mnichů z kláštera Rumtek. Mniši mají červená roucha a stojí ve frontě do otevřených dveří kláštera.
Nad fotografií je umístěn titulek a podtitulek: Italům budou při finále držet palce i tibetští mniši
Není příliš samozřejmé se domnívat, že se jedná o tibetské mnichy, protože ačkoli je v klášteře Rumtek praktikován tibetský buddhismus školy Karma Kagjü, klášter se nachází v indické oblasti Sikkim v blízkosti hranic s Nepálem a mniši tak mohli být nejen z Tibetu, ale i z Indie a Nepálu. Autor článku v podtitulku užívá slovního spojení držet palce, tedy společenský zvyk, který je vlastní dané oblasti. Je to konstrukt, který znamená, že někdo někomu fandí. Tibeťané a tibetští mniši ovšem palce nikomu nedrží, když chtějí někoho povzbudit či vyslovovat přání.
Fotografie je obohacena o komentář: Fotbal máme rádi a každou středu ho hrajeme, říká mnich Karma Gjalcin
Komentář ovšem nekoresponduje se zobrazenými mnichy, kteří pouze čekají ve frontě při vstupu do dveří. V rukách mají misky, je tedy pravděpodobné, že se jedná o skupinku, která se chystá k obědu a nemusí nic vědět o tom, že v italské reprezentaci existuje „Božský copánek“ Roberto Baggio, kterému podle autora článku celý klášter fandí. Spojení buddhistických mnichů s fotbalem přitom není v mediálním světě úplnou novinkou, neboť v roce 1999 byl natočen v bhútánskoaustralské koprodukci film Pohár (Phurba). Film je komediálním příběhem o tom, jak se za zdi klášterů dostávají moderní vlivy v podobě zájmu o mistrovství světa ve
97
fotbale. Příběh, který natočil Tibeťan Khjence Norbu Rinpočhe žijící v Bhútánu, ve své podstatě demytizuje život Tibeťanů a svět tibetského buddhismu. Je tedy možné se domnívat, že spojení buddhistických mnichů z kláštera Rumtek a fotbalového mistrovství 2006 navazuje na mediální znalost a popularitu u nás několikrát odvysílaného filmu Pohár. Zároveň se v našem případě jedná o účelové zesílení reklamy na MS 2006, zejména upozornění na italskou reprezentaci ve finále, neboť finále je v textu přirovnáváno ke slavnostní mši, bohaté hostině a fotbal Italů ke každodennímu
náboženství.
Tendence
srovnávat
obyčejné
sportovní
klání
s náboženským prožitkem svědčí o hodnotách a roli sportovních her v západní společnosti.
Analyzovaná
fotografie
pracuje
s pojmem
buddhismus
a
náboženství
jako
s metaforou pro sportovní hry. Využívá spojitosti se vzdálenými (až v dalekém Himálaji) a exotickými mnichy, aby stanovila prioritu a falešnou potřebu čtenáře. Čtenář musí nabýt dojmu, jak je v textu uvedeno, že celá zeměkoule se chystá na dnešní duel a on si tedy MS světa 2006 a jeho letošní velkolepé finále nemůže nechat ujít, stejně tak, jak si jej nenechají ujít ani buddhističtí mniši. Vtažení a umělou míru relevance vnímáme jako strategický prvek komerční marketingové komunikace.
98
5.3.4.
Buddhismus a celebrity
Známé osobnosti – celebrity – jsou bezpochyby jednou z hlavních komodit mediálního průmyslu, neboť lákají investory a přinášejí zisk. Stávají se tak hybnou silou marketingových strategií, kde na sebe berou funkci „hrdinů“ postmoderní doby, aniž by byli nuceni konat něco speciálního či výjimečného. Buddhistické osobnosti jsou pak také součástí marketingového kolotoče, který se řídí zákony trhu a který vytváří falešné představy a kulty osobností. Základ kultu osobností spatřuje Christopher Lasch v konceptu patologického narcismu. „Lasch hľadá príčiny fascinácie slávou a celebritami, ktorá je podľa neho typická pre americkú spoločnosť, v patologickom narcizme ako výsledku štruktúry americkej rodiny, ktorá je zase ovplyvňovaná meniacimi sa spôsobmi produkcie. Industriálna produkcia odvádza otcov z domu a tak zmenšuje rolu, ktorú zohrávajú vo vývine dieťaťa. Neprítomnosť otca si dieťa vysvetľuje zhltnutím alebo kastráciou otca matkou a zároveň v sebe zakotvuje grandióznu predstavu, že otca nahradí, a to dosiahnutím slávy alebo spojením sa s niekým, kto predstavuje falickú formu úspechu. Tým Lasch vysvetľuje náklonosť ku fascinácii slávnymi osobnosťami, „hviezdami“ a idolmi.“115 A právě média tuto fascinaci posilují tím, že podněcují člověka k identifikaci s celebritami a k vytváření si snů o slávě. V souvislosti s buddhistickým diskurzem jsme se rozhodli sledovat otázku celebrit optikou dvou kategorií: „hollywoodský buddhismus“ a „české celebrity“.
99
5.3.4.1.
Hollywoodský buddhismus
Tibetský buddhismus na Západě, přesněji v Americe, si našel mnoho příznivců mezi celebritami, ať už se jedná o Richarda Gera, Stevena Seagala, Michaela Stipea, Olivera Stonea, Martina Scorseseho či Umu Thurman. Všichni ti a mnoho dalších si vytvořili svůj individuální přístup k buddhistickému učení a k jeho praxi. Díky schopnosti celebrit personalizovat média se ovšem jejich způsob zprostředkování buddhismu stává reprezentativním, což vede k vytváření představy, která je ve své podstatě společenským konstruktem. Buddhismus tak krystalizuje do nové formy „hollywoodského buddhismu“, jakožto buddhismu, který je konstruován filmy a populárními časopisy, reprezentován úspěšnými osobnostmi a je v podstatě výsledkem střetu Západu s Východem. Je zřejmé, že rostoucí míra globalizace a síťování médií nezanechalo „hollywoodský buddhismus“ v Hollywoodu, ale naopak jej úspěšně rozselo po celém světě. V rámci naší analýzy jsme vybrali fotografie, které se tematice víry a slavných osobností Hollywoodu věnovaly v září roku 2006.
Slavní a víra, září 2006 V září minulého roku vyšel v časopise Ring v rubrice Svět kolem nás článek s názvem V osidlech náboženství od novinářky Martiny Overstreet. Článek obsahuje dvě strany formátu A4 a věnuje se čtyřem známým osobnostem: Madonně, raperovi Kayne Westovi, Christině Aguilera a Demi Moore. Každý z nich reprezentuje jeden náboženský směr: kabalu, křesťanství, hinduismus a buddhismus. Článek je obohacen o fotografie každé osobnosti vytržené z kontextu. Madonna je vyfocena během svého vystoupení, Christina Aguilera, jak telefonuje, raper Kayne West na neurčitelném místě v bílém obleku a k Demi Moore je dodán portrét, který je umístěn na pohoří Himálaje obklopující Bhútánské království. Podrobněji se budeme věnovat fotografii Demi Moore, která patří k „hvězdným“ herečkám Hollywoodu. Její filmy vydělaly spousty peněz a její osobnost je stále na stránkách bulváru i seriózních deníků. V našem případě v kontextu článku právě Demi Moore „reprezentuje buddhismus“. 115
Lasch, Ch.: The Culture of Narcissismm, New York – London, W. W. Norton & Company 1979, s.175–176, citované podle Galgovová, Dipl. 2007, s. 42
100
Ring V osidlech náboženství 19. 09. 2006 Strana: 18 Autor: Martina Overstreet Foto: Profimedia.cz
Snímek č. 12
Na fotografii je vyobrazen pouze obličej herečky a část jejích ramen. Snímek je vytržen z kontextuálního zakotvení a zcela účelově umístěn na pozadí himálajské krajiny. Pod fotografií se tak rozkládá úbočí hor spolu s typickou bhútánskou stavbou, lze tedy předpokládat, že fotografie byla pořízena v buddhistickém království Bhútán. Nad snímkem je umístěn nadpis článku spolu s perexem: V osidlech náboženství Hollywoodské hvězdy věnují Bohu speciální pozornost. Dobře vědí, že on je ten největší režisér, jediný, kdo neobtěžuje otázkami, protože už všechno ví. Nadpis V osidlech náboženství staví náboženství do pozice nástrah, tedy do podoby sítě, do které se člověk může zaplést. Perex pak staví Boha do role nevyššího režiséra; novinář se tak uchyluje k použití metafor a pojmového aparátu, jenž odkazuje ke světu Hollywoodu. Nehledě na to, že autorka textu představuje Boha, jakožto stejný základ pro všechna náboženství ze článku – Hollywoodské hvězdy věnují Bohu speciální pozornost – dle textu tak všechny hvězdy věnují pozornost jednomu a tomu stejnému Bohu. Demi Moore pak dle slov redaktorky hledala Boha
101
v himálajském Bhútánu na své cestě vzhůru k osvícení. Fotografie Demi, kde je herečce vidět horní část černých společenských šatů, nekoresponduje se snímkem vysokohorské krajiny této zatím ještě poměrně izolované země. Redaktorka snímek komentuje v článku, když o Bhútánu mluví jako o zemi, které právě hvězdy Hollywoodu, jako je Sting, Richard Gere, Cameron Diaz, Uma Thurman, přispěly k ekonomickému rozvoji v podobě dvou luxusních hotelů s obřími přistávacími plochami pro vrtulníky. Novinářka se tak uchyluje k použití expresivních výrazů (obří plochy) a k pojmům zdůrazňujícím blahobyt (luxusní hotely). Demi Moore, která dle autorky textu na své duchovní cestě k hledání „Buddhy - Boha“ přijíždí do království v doprovodu bodyguarda, kadeřnice, kuchaře, lékaře, asistentů a za duchovní hovory s opaty platí 50 tisíc korun týdně, je po příjezdu „obletována“ celým personálem i všemi buddhistickými žáky a učiteli. Bhútán má sice instituci představených kláštera, kteří se obvykle nazývají khänpové, nejedná se ovšem o opaty, což je termín převzatý z křesťanského diskurzu. Zároveň si Bhútán jako jedno z posledních původních buddhistických svobodných míst stále hlídá svoji nezávislost a do země pouští dle kvót maximálně 2 000 – 3 000 turistů ročně. Za pobyt se skutečně platí vysoké částky okolo 200 dolarů na den, což je ovšem způsob, jak omezit větší množství cizinců a s tím související západní vlivy. Článek redaktorky působí lehce ironicky, když ve vztahu k Demi Moore a buddhismu vyzdvihuje roli financí a luxusu, zároveň však redaktorka zprostředkovává čtenářům informaci o buddhistickém království ekonomicky závislém na hvězdných financích Hollywoodu. Náš vztah v analýze k celebritám není hodnotící či zpochybňující náboženskou praxi filmových hvězd. Cílem diskurzivní kategorie celebrit bylo poukázat na jejich mediální existenci, vlivy a zejména způsoby novinářského uchopení. Analyzovaný snímek Demi Moore odkryl řadu praktik médií, ať už se jednalo o editoriální rutiny (použití snímku z archivu bez kontextu s tématem), nehluboké informace (záměna pojmů Buddha a Bůh), bulvární charakter textu (dáno i strategií časopisu Ring), které ve svém důsledku hovoří nejen o celebritách jakožto filmových hvězdách, ale i o celebritách jakožto reprezentantech určitého náboženství. V našem případě pak můžeme
hovořit
o
reprezentantech
nové
formy
„tibetsko-hollywoodského“
buddhismu.
102
5.3.4.2.
České celebrity
Bylo by mylné se domnívat, že pouze americké celebrity našly zalíbení v tibetském buddhismu. V Čechách o něm pravidelně v médiích hovoří řada známých lidí, jako je Daniel Hůlka, Marek Vašut, Igor Chaun, Květa Fialová aj. V žádném případě nechceme o jejich vztahu k buddhismu mluvit pejorativně či je jakkoli hodnotit, cílem našeho zkoumání je pouze ukázat na mediálně zpracované téma. Právě proto jsme k analýze vybrali fotografii české osobnosti, která si k buddhismu našla vztah, ovšem zatím není s buddhismem příliš často spojována. Vladimír Páral, představitel novodobé české satiry, je poměrně známým spisovatelem a i jeho dílo je závislé na prodeji. A tak za každým knižním ekonomickým úspěchem stojí i řada podpůrných akcí, autogramiád, literárních čtení a besed. Vladimíra Párala a jeho vztah k buddhismu jsme si k analýze vybrali z toho důvodu, že jsme chtěli poukázat na skutečnost, že česká média věnují prostor nejen hudebním a filmovým celebritám, ale i například spisovatelům. Celebritou se může stál v podstatě kdokoli, kdo je viděn a mediálně uchopen. Se všemi těmito celebritami pak žurnalisté píší rozhovory, dělají interview se zvykem vyptávat se na jejich názory politické, zájmy a úspěchy a na existenci boha a osobní víry.
Spisovatel a buddhismus, prosinec 2006 V prosinci roku 2006 vyšel v Mladé frontě Dnes Magazínu portrét spisovatele Vladimíra Párala, který zpracovala redaktorka Tereza Fílová, spolu s fotografem Lukášem Procházkou. Článek se jmenuje Vladimír Páral Buddha je pro mne cesta k radosti a je z 2/3 tvořen obrazovým materiálem s komentáři. O Vladimíru Páralovi se v článku mluví jako o milovníku vína, zeleného čaje, kolonád a Východu. Fotografie v podstatě tvoří vizuální koláž, která je odrazem textu redaktorky a citací spisovatele.
103
Mladá fronta Dnes magazín Vladimír Páral Buddha je pro mne cesta k radosti 07. 12. 2006 Strana: 34 Autor: Tereza Fílová Foto: MAFA Lukáš Procházka
Snímek č. 13
Dominantním snímkem článku je Vladimír Páral v černém obleku se staromódním motýlkem a s křišťálovou číší vína, kterou doplňuje titulek:
Vladimír Páral pije víno jedině z křišťálové číše
104
Vladimír Páral se tak profiluje jako milovník vína, který si zakládá na určitých hodnotách. V této souvislosti se hodí připomenout teorii postmateriálních hodnot od Ronalda Ingleharta, který přišel s tezí, že v moderní společnosti ctili lidé základní materiální hodnoty, jako je materiální jistota a pocit bezpečí, zatímco v postmoderní společnosti se hodnoty proměnily do hodnot postmateriálních, které se obrátily ke kvalitě života, seberealizaci a sebevyjádření.116 Dle Ingleharta je tento obrat podmíněn zejména ekonomickým vývojem, kdy postmaterialisté mají na rozdíl od materialistů vyšší příjem, vzdělání a status. Tato proměna probíhala tiše, postupně a integračně a odrážela se nejen v politických postojích, ale i v novém smyslu pro duchovní hodnoty. Stejně tak i osobnost Vladimíra Párala předkládá v profilu postmateriální hodnoty, ať už se jedná o důraz na vzdělání (obrazově doloženo zájmem o knihy), zálibu ve špercích, které Páral v textu srovnává s cennými lidmi (na snímku sbírka ametystů dovezených z Indie), do jisté míry zobrazení fetišismu (na snímku horní díl pyžama jeho partnerky), záliba v okázalém pití vína s důrazem na určitý společenský status (Vladimír Páral pije víno jedině z křišťálové číše) a záliba v duchovních hodnotách (soška „Buddhy“).
Buddha je pro mne cestou k radosti. Nevím o nikom, kdo by to uměl tak jednoduše vysvětlit
Na snímku je přitom vyobrazena soška tlustého a šklebícího se čínského boha štěstí Chešanga, který se vlivem masového importu stal poměrně známým artefaktem, přitom však došlo k záměně pojmů i významu, neboť soška s Buddhou nemá v podstatě nic společného. Buddhovy sochy obvykle zobrazují štíhlé a symetrické tělo, které má přesně stanovené rozměry dle určité harmonie. Vzhledem k tomu, že neznáme autora snímků, nejsme přesně schopni říci, zda se jedná o skutečnou sošku patřící Vladimíru Páralovi, nebo se jedná o ilustrační fotku redakce. V prvním případě pak nevědomost shazuje osobnost spisovatele, který se ve článku staví do role někoho, kdo zná buddhismus, pravidelně medituje a miluje Východ, přitom však 116
Inglehart, R.: Postmateralist Values and the Erosion of Institutional Authority, In Why People Don´t Trust Government. ed. by Nye Joseph.S., Zelinkow, Jr. Philip. D., King. David.C. Harvard University Press 1997, s. 217-236
105
k meditaci používá čínský suvenýr. V případě druhém média předkládají čtenářům představu Buddhy jako tlustého rozesmátého a holohlavého boha a přispívají tak k šíření dezinformací.
Mladá fronta Dnes magazín tak prezentuje osobnost Vladimíra Párala jako buddhistu, což uvádí dokonce v nadpisu, který tak svědčí o relevanci informace. Přitom však věnuje otázce buddhismu minimální prostor a předkládá jej ve fotografické reprezentaci jako zkreslený. Přispívá tak k šíření zavádějících informací a čtenář, který zná tematiku buddhismu, pravděpodobně tyto informace bude vztahovat k osobnosti Párala. Koláží o poměrně líbivých tématech jako jsou četba, lázeňská atmosféra, plavání, poklady, víno a víra sklouzává článek do nehodnotného kýče, celebrita Vladimíra Párala je pak mírně kritickou optikou vykreslena s negativním výsledkem, který pravděpodobně nemusel být prvoplánem.
106
5.3.5.
Dílčí závěr
Zjistili jsme, že práce s fotografiemi a komentáři výrazně posiluje dominantní ideologii kulturního průmyslu a přispívá k vytváření a udržení falešných potřeb trhu. Toto živení a podporování falešných potřeb stojí v samém jádru kapitalistické společnosti, která si skrze ně zajišťuje stabilitu a legitimitu. Ukázali jsme si, že média pracovala při zobrazování buddhistického diskurzu s kategoriemi, jako je reklama, rituál jako komodita, celebrity a alternativní terapie, jakožto s prodatelnou formou informace či dokonce zážitku. Obrazový materiál tak hrál roli „zesilovače“ falešných potřeb a jazykové prostředky dokreslovaly tuto tendenci tím, že se vyhýbaly kvalitním informacím a naopak sklouzávaly k informacím účelným. V případě přímé reklamy vložené do textu, jsme se dívali na důvody selekce a způsoby mediálně-komerční strategie s ohledem na možnosti čtení a v případě celebrit analýza poukázala na způsoby konstrukce nové hybridní formy „hollywoodského“ buddhismu, jenž je výsledkem střetu západního a východního diskurzu. Diskurz komercialismu nám tak ukázal postupy, kterými se formuje vkus a preference lidí (čtenářů), jež mají v rukou mediální tituly, mezi které se ideologie kapitalismu založena na nabídce a poptávce více či méně plíživě vkrádá.
107
5.4. Diskurz křesťanského buddhismu (Buddha a Bůh)
Diskurz křesťanského buddhismu je námi navržený koncept, který vychází z reflektování
tendence
hledat
a
nacházet
paralely
mezi
nejrůznějšími
náboženstvími, které se pak stávají základem pro vnímání jednotlivých směrů jako směru jednoho. Slovy Petera Bergera a Thomase Luckmanna, existuje řada způsobů, jak se srovnávat s něčím cizím či alternativním za pomocí procesů terapie a potlačení.117 Zejména proces potlačení sehrál dle našeho názoru roli při konstrukci obrazu buddhismu křesťanskou optikou, kdy je v procesu potlačení zahrnuto „deviantní“ chování do vlastního symbolického světa skrze pojmové aparáty a díky tomu alternativní svět „zlikvidován“. Jinými slovy, pokud se v křesťanském diskurzu objeví alternativní diskurz buddhistický, výsledkem střetu pak může být obraz buddhismu jakožto obraz křesťanství, které je ovšem pokřivené, degenerované, tedy deviantní. Tyto podobnosti křesťanství a buddhismu nacházeli již první misionáři v Tibetu od 17. století, když ve svých cestopisech mnichy v červeném rouchu označovali za kardinály, učitele v tradici tibetského buddhismu za kněze, meditace za modlitby k Bohu a instituci dalajlamy přirovnávali k papežství. Tendence vidění buddhismu optikou křesťanství je tedy stará několik staletí a v rámci našeho výzkumu jsme právě proto vydefinovali dvě následující kategorie: Buddha vs. Bůh Dalajlama vs. Bůh
117
Berger, L. P., Luckmann, T.: Sociální konstrukce reality, CDK, Brno 1999, s. 114
108
5.4.1.
Buddha versus Bůh
V současnosti,
kdy
náboženství
procházejí
demonopolizací
a
náboženský
pluralismus dává prostor k soutěžení, jsou nejrůznější náboženské prvky předávány tak, aby mohly být konzumovány a praktikovány v soukromí. Výsledkem toho je vznik hybridních forem, které jsou v podstatě sociálně-kulturním konstruktem. Česká média s mechanismem hybridních forem ve vztahu k dané problematice pracovala v souvislosti s pochopením konceptu Buddhy a konceptu Boha. Ve sledovaných titulech jsme se tak dívali na to, jakým způsobem média definují dva odlišné základy náboženských
systémů
a
zda
novináři
mají
tendenci
používat
termíny
z křesťanského diskurzu pro pojmové uchopení diskurzu buddhistického.
Slavní a víra, Buddha či Bůh, leden 2006 V časopise Ring vychází rubrika s názvem Slavní a víra. V lednu roku 2006 se v rubrice objevilo hned šest českých celebrit, které se vyjadřovaly o svém vztahu k víře: Lucie Bílá, Jaroslava Kretschmerová, Igor Chaun, Květa Fialová, Jana Nováková, Jiří Bartoška a František Straka. Text tvoří převážnou většinu článku a obrazový materiál je spíše ilustrační. O tom svědčí i fakt, že fotografie jsou především z archivu (archiv, ČTK, Kirké), nebyly tedy nafoceny výhradně k článku, ačkoli si o to text, který je založen na portrétech a aktuálních rozhovorech, v podstatě říká. Rozhodli jsme se věnovat osobě Františka Straky, neboť ten se vyjadřuje ke svému vztahu k buddhismu a je mu evidentně věnován největší obrazový prostor.
109
Ring Co je komu svaté? 17. 01. 2006 Strana: 39 Rubrika: Slavní a víra Autor: Petr Hudeček Foto: Kirké, ČTK a archiv
Snímek č. 14
V rámci diskurzu křesťanského buddhismu vycházíme z teze, že hybridizace se projevuje skrze pojmový aparát, který definuje buddhismus jako křesťanství za
110
použití pojmů Bůh, víra, obrácení se k bohům apod. Námi analyzovaný snímek, kde je dominantní osobou v koláži portrétů fotbalový trenér František Straka, který je vyobrazen v moderně šitém obleku, s červeně pruhovanou kravatou, uhlazenými vlasy a s dlaněmi obrácenými vzhůru, tuto tezi potvrzuje titulkem:
Na kterého ze svých bohů se asi právě obrací František Straka?
Redaktor titulkem fotografie činí z gesta obrácených dlaní, které bylo pravděpodobně použito při fotbalovém zápase, gesto duchovní a symbolické – gesto obracení se k bohům. Text působí ironicky a v kontextu článku vedle fotografie novinář tuto ironii vysvětluje slovy:
Osobitě víru pojímá fotbalový trenér a lídr KDU-ČSL v Karlovarském kraji František Straka, který uznává křesťanství i buddhismus. „Buddhismus je základ všeho a křesťanství je jeho odnož,“ říká muž, jenž věří na posmrtný život a reinkarnaci.
Novinář tak s lehkou ironií komentuje fotografii trenéra, který je znám svou zálibou v drahých oblecích předních návrhářských značek a který spojuje buddhistickou praxi s návštěvami kostela a rozhovory se svými zemřelými rodiči. František Straka tak dle svých slov věří na reinkarnaci, přitom paradoxně chodí do kostela komunikovat se zemřelými, kteří by ovšem dle buddhismu a zákona reinkarnace byli již zrozeni v jiné formě existence. František Straka tak mediálně prezentuje hybridní formu náboženské praxe, o které se zmiňoval Dušan Lužný ve svém textu o Náboženství a sekularizaci v České republice, když upozorňoval na poměrně vysoké procento českých křesťanů, kteří věří v reinkarnaci, tedy v koncept, který není v souladu s oficiální naukou řady křesťanských církví.118
Ačkoli novinář k této hybridní formě volbou fotografie Františka Straky se zdviženými dlaněmi a vtipným komentářem zaujímá ironický pohled, sám do perexu článku uvádí, že zpovídá české osobnosti o jejich vztahu k Bohu – ať už se jedná o
111
katolickou víru, pravoslaví či buddhismus. Redaktor tak nijak nerozlišuje, zda se jedná o vztah k náboženské praxi či k Bohu s velkým „B“, tedy určité neosobní vnější absolutní formě, a řadí tak buddhismus k náboženstvím, kde je ústřední postavou absolutní Bůh. Přitom Buddha nebyl bohem ani Bohem, nefiguruje zde ani koncept jiného absolutního Boha. Dle tradice školy Karma Kagjü hrají určitou roli v buddhistickém diskurzu sféry zrození bohů a polobohů, které ovšem nemají trvalou podstatu.119 Polobohové i bohové jsou zrozeními, ve kterých je bytost stále zatemněna rušivými pocity, ať už se jedná o pýchu nebo žárlivost, a právě proto není stav boha konečným cílem buddhistických nauk.120
Námi vybraný článek předkládá čtenářům osobnost Františka Straky, který je redaktorem ironizován, když je vykreslován jeho vztah k hybridní formě křesťanského buddhismu. Ironie je umocněna použitím fotografie, kde je Straka zobrazen pravděpodobně
během
fotbalového
zápasu
v dokonale
sladěném
luxusním
zevnějšku a nikoli během své náboženské praxe či v prostorách kostela, o kterém mluví. Navíc redaktor či fotoeditor věnoval postavě Františka Straky největší fotografický prostor, jeho osoba se tak stala obrazově dominantní nad ostatními zpovídanými celebritami. Ačkoli jej autor textu ironizuje, sám se dopouští hybridizace, když předkládá buddhismus jako náboženství, které je postaveno na jednom a stejném Bohu, ať už křesťanském nebo buddhistickém.
118
Lužný D.: Náboženství a sekularizace v České republice, Sociální studia, Brno : FSS MU, 2001, s. 118 119 Kongtrul Jamgon: The torch of certainty, Shambhala, USA 1977, s. 44 120 Některé prameny klasifikují stav bohů za vyšší oblast existence, tedy za sféru blaženého zrození.
112
5.4.2.
Dalajlama versus Bůh
Jeho Svatost čtrnáctý dalajlama Džampal Ngawang Lozang Ješe Tändzin Gjamccho, o kterém jsme se zmiňovali jako o nejznámějším buddhistickém mnichovi na světě, je držitelem odkazu tibetských praxí školy Gelug. Díky svému postavení se stává i předmětem uctívání, které může hraničit s idealizací a se „zbožštěním“ jeho osoby, a to nejen na Západě, ale i v tradičních buddhistických východních zemích. On však sám sebe do role Boha nestaví, dokonce otevřeně říká, že v Boha nevěří, čímž v minulém roce překvapil české katolíky při setkání s Tomášem Halíkem v katolickém kostele na Starém Městě. Během naší analýzy nás zajímalo do jaké míry s konceptem dalajlamy jako Boha či boha pracovala ve sledovaném vzorku česká média, zda přispívala ke konstrukci kategorie „zbožštění“, případně zda tento konstrukt ve fotografické reprezentaci a titulcích vyvracela.
Dalajlama v Praze, říjen 2006 Během loňské návštěvy dalajlamy v Praze vznikl článek s názvem Bůh, který nevěří v Boha v celostátním supplementu Lidových novin Magazínu Pátek od redaktorky Nory Grundové, která se zároveň živí jako zpěvačka a moderátorka televize Óčko. Text je dělen na reportáž a rozhovor, celkem na sedmi stranách formátu A4. Autorem většiny snímků je agentura AFP, snímek během rozhovoru je od Michala Novotného, montáž snímků je od Ivana Hořejšího. Článek je především postaven na textových informacích, které doplňuje fotografická reprezentace jen minimálně, kromě námi analyzovaného snímku z titulní strany článku, kde fotografie dominuje nad textem.
113
Pátek Magazín LN Bůh, který nevěří v Boha 27. 10. 2006 Strana: 14 Autor: Nora Grundová Foto: AFP, Montáž Ivan Hořejší, Michal Novotný
Snímek č. 15
Článek otevírá fotografie Dalajlamy, která je v podstatě klamem, iluzí, fotografickou montáží. Je na ní zobrazen Dalajlama se sepjatými dlaněmi a jemným úsměvem, za ním se rozpínají horská úbočí, tibetské praporky a hlava Buddhy. Před ním leží mandala a tibetské texty. Dalajlama, který roku 1959 opustil Tibet a zatím se do něj nevrátil, je zde díky technologii digitálního tisku fiktivně vsazen do romantických úbočí hor. Fotoeditor si tak zahrává s realitou a namísto zobrazování dalajlamy v Praze, což je téma článku, ukazuje čtenáři líbivý konstrukt. Nad scenérií je hned vedle hlavy Buddhy vsazen text: Bůh, který nevěří v Boha Autorka článku tak označuje osobnost člověka – buddhistického učitele – za osobnost božskou. Což vše umocňuje v textu, když o dalajlamovi mluví jako o bohu,
114
vedle kterého sedí s nervozitou, zaplavena směsicí radosti a paniky a zejména nezaslouženosti, neboť věřící z Tibetu se k dalajlamovi denně modlí a nemohou být s ním. Do reportáže se tak promítá emocionalita autorky, která v textu popisuje subjektivní pocity, jako je zmatek, radost a panika při setkání s dalajlamou. Toho pak vnímá jako Boha, ačkoli on sám v něj dle jejích slov věřit nemusí. K záměně pojmů dochází i při komentování dalšího snímku článku, kde se o dalajlamovi hovoří jako o někom, do koho se převtělil bůh Avalókitéšvara – tedy dle slov redaktorky bůh soucitu.
Snímek č. 16
Dalajlama je skutečně považován za emanaci121 bódhisattvy122 Milujících očí [tib. Čänräzig; skt. Avalókitéšvara], doslova „ten, jehož oči vidí každého”, který je láskou a soucitem všech buddhů. Buddha, jak jsme již vysvětlovali v části teoretické, není v buddhismu Bohem ani bohem; Buddha či buddha představuje stav mysli, dokonale rozvinuté a očištěné. Do dalajlamy se tak nemohla převtělit jiná forma existence a už
121
Emanace = vyzáření Bódhisattva: někdo, kdo přijal slib, že zachrání všechny bytosti před utrpením a dovede je k probuzení. 122
115
vůbec ne božská, dalajlama je reprezentací soucitného stavu mysli, tedy reprezentací buddhy Milujících očí.
V článku se objevují i další termíny z křesťanského diskurzu pro pojmové uchopení diskurzu buddhistického jako je růženec namísto meditační mála, modlitba namísto meditace. Použití těchto termínů vnímáme jako princip potlačení sloužící k udržení stávajícího symbolického světa, kdy dochází skrze pojmový aparát k „vyhlazení“ všeho, co stojí mimo tento svět. Berger s Luckmannem v této souvislosti mluví o určitém druhu negativní legitimizace, kdy potlačení funguje na principu vysvětlení všech deviantních definic reality z pohledu pojmů náležejících do našeho vlastního symbolického světa. Tímto způsobem je pak negace našeho světa nepozorovaně přeměněna ve stvrzení jeho platnosti. Základní předpoklad je vždy tentýž, totiž že člověk negující náš svět ve skutečnosti neví, co mluví. Jeho věty nabudou významu až poté, co jsou přeloženy do „správnějších“ pojmů, tedy pojmů pocházejících ze světa, který neguje.123 Když dalajlama říká, že nevěří v Boha, tak je jeho tvrzení negující křesťansko-evropský diskurz, ale novinářka jej označením za Boha samotného
pojmově
zahrnuje
do
křesťanského
diskurzu.
V ten
moment
nepředstavuje ohrožení, neboť je Bohem, který v Boha nevěří. Všimli jsme si ovšem, že text princip terapie vyvažuje tím, že občas sahá k termínům z diskurzu buddhistického a o dalajlamovi hovoří jako o bódhisattvovi.
Článek je stejně tak jako jeho fotografická reprezentace montáží, kde se snoubí informace o tantrických praxích Tibetu, otázky vědy a politiky s popisem lamova každodenního života. Text tak předkládá čtenářům velké množství informací, které se skládají do podoby koláže, kde je prezentován dalajlama jako Bůh a Buddha zároveň. Na analýze jsme si tak ukázali prvky, které slouží k udržování světa skrze legitimizační aparát. Tento pojmový systém je v podstatě obecným společenským jevem, který náleží do kategorie sociální kontroly.
116
5.4.3. Dílčí závěr Analýza diskurzu křesťanského buddhismu ukázala, že použitím termínů a pojmenování, která spadají spíše do křesťanského diskurzu, média snad i nevědomky využívají pojmového aparátu potlačení, kdy zahrnují odlišné chování a zvyky do vlastního symbolického světa skrze podobnost. Zároveň tak média přispívají k hybridizaci buddhismu a předkládají jej jako náboženství, které je postaveno na víře ve stejného křesťanského Boha. Alternativní svět je tak pojmově uchopen díky konceptům, jako je Bůh, víra a modlitba, a zahrnut do dominantního paradigmatu. Tím je „zlikvidováno“ případné ohrožení, neboť pro každou ideologii představuje pokrok v ději vždy určité ohrožení, což nejlépe vysvětluje text od Bohumila Kartouse, publikovaný na Britských listech: „Ideologie sice chce vykládat svět, ale má zároveň nějaký svůj původní rámec, do kterého musí zasazovat všechny nově příchozí elementy. A protože je ideologie postavená na vnitřní konzistenci, není možné, aby přiznala, že se v určitém ohledu mýlí, protože by to znamenalo popření nároku na pravdivost ve všech dalších ohledech a ideologie by ztratila svou věrohodnost.“124 Navíc jsou tyto prvky potlačení umocněny fotografickou reprezentací,
která
předkládala
snímek
14. dalajlamy
v podobě
romanticky
zidealizované koláže hraničící s kýčem, tedy jako neškodný obraz, který nemůže ohrozit dosavadní status quo.
123
Berger, L. P., Luckmann, T.: Sociální konstrukce reality, CDK, Brno 1999, s. 115
117
5.5. Diskurz ironie (trpká vs. sladká) Ironie je ve své podstatě agrese skrytá pod rouškou humoru, což ji činí do jisté míry zákeřnou. V mediálních textech se objevuje v podobě sarkastických či cynických výroků nebo marginálních poznámek. V rámci našeho výzkumu jsme se dívali na ironii zabudovanou do fotografické reprezentace v podobě jízlivých textových titulků či ve formě humoristického obsahu snímku. Irena Reifová a Markéta Škodová ve svém textu, který se věnoval ironickému diskurzu médií, uvádějí, že cílem užití ironie je primárně uspokojení komunikátora, pocházející z degradace či pošklebování se subjektu jeho zájmu. Autorky také upozorňují na fakt, že se ironie vyskytuje v bohaté varietě projevů, a ačkoli může být obsah na první pohled úsměvný, hlubší odkrývání významů ironických jednotek přináší skryté konotace. Zesměšnění může být mimo jiné prvním krokem na cestě k pochybnostem, tj. k postoji, který by měl pronásledovat všechny zdánlivě samozřejmé instituce a danosti každého sociálního uspořádání.125 Z tohoto úhlu pohledu plní ironie funkci hlídacího psa, který otevírá témata k diskuzi. Ironie, která může mít řadu podob od slovní hříčky ke vtipu, má možnost být přímou či nepřímou a zároveň mít různé „příchutě“. Ty jsou dány odlišnostmi v míře kritičnosti či naopak odlehčenosti a případně zábavnosti ironických poznámek a titulků. Ironie, která se objevovala v námi analyzovaných textech, neměla příchuť nikterak ostrou, ale i tak jsme nadefinovali dvě „chuťové kategorie“:
Ironie trpká Ironie sladká
124 125
http://www.blisty.cz/art/21103.html (12. 5. 2007) Reifová, I., Škodová, M.: Ironický diskurz o médiích: http://www.reifova.info/ (12. 5. 2007)
118
5.5.1.
Trpká ironie
Trpká ironie pro nás není kategorií zdaleka nejostřejší či nejhrubější. Autoři ostré či hořké ironie do svých glos vkládají pobouření, kriticismus a nesouhlas, kdežto námi definovaná trpkost je příchutí, kde se odráží spíše úšklebek, nedůvěra a pochybnost. Trpkou ironii pro nás reprezentuje snímek, ve kterém je cítit jemný posměch s cílem pobavit mediálního komunikátora i čtenáře, přitom se však nejedná pouze o banální vtip, neboť je nesen pachutí jemné agrese. V analyzovaných titulech se trpké ironické glosy objevovaly méně často, než jsme předpokládali, a ve většině případů se odvíjely právě od fotografické reprezentace. Považujeme tento fakt za tendenci médií ve sledovaném období používat ironii při referování o alternativním diskurzu buddhismu spíše skrytě, nepřímo a někdy rafinovaně. Neboť právě fotografická reprezentace je díky svým technologickým trikům a možnostem do jisté míry neomezená v posouvání významů a zejména v možnostech hry s pravdou a mnohočetností pohledů.
Návštěva lamy Oleho Nydahla v Těnovicích u Plzně, červen 2006 Článek Jana Jiřičky doplněný fotografickou reprezentací v týdeníku MF Plus, který vznikl během návštěvy lamy Oleho Nydahla v Těnovicích u Plzně, byl námi analyzován v rámci diskurzu jinakosti. Reportážní text s názvem Mantra jménem Buddha se skládá celkem ze 4 stran formátu A4, doplněných o fotografie a rozhovor s lamou Olem. Autorem snímků je fotograf Gatto, který se kurzu zúčastnil spolu s redaktorem MF Plus. Oba dva strávili v Těnovicích celkem dva dny, měli tedy možnost pořídit dostatečné množství fotografického materiálu i získat značné množství informací od účastníků či organizátorů kurzu.
119
MF Plus Mantra jménem Buddha 24/2006 Autor: Jan Jiřička Foto: Gatto Strana: 6-8
Snímek č. 17
Snímek, kterým fotoeditor či redaktor uzavírá reportáž, zobrazuje dvě ženy v meditaci. Jedna z nich sedí na těnovické louce v meditační pozici a druhá je zobrazena vestoje se sepjatými dlaněmi. Obě dvě se věnují praxi tzv. čhagčen ngöndra, tedy přípravným cvičením k praxi Velké pečeti – mahámudry. Ngöndro se celkově skládá se čtyř meditací, které se mnohokrát opakují a slouží k očistě těla, řeči a mysli a naplnění mysli dobrými dojmy. Jejich absolvování trvá většinou několik let. Tento soubor meditačních technik, které patří k základním praxím tibetského buddhismu Diamantové cesty, byl předán 9. karmapou Wangčhugem Dordžem v letech 1556 – 1603. První z cvičení ngöndra je praxe tzv. poklon, celým českým názvem „praxe přijímání útočiště a rozvíjení osvíceného přístupu“. Poklony, které vykonávají obě ženy na snímku, jsou v podstatě meditačně-fyzickým cvičením, které slouží k očištění vnitřních energetických drah v těle a zároveň k vybudování důvěry v meditační praxi. Sepnuté dlaně nad hlavou dívky na snímku propojují energetický
120
systém skrze dotek na čele, krku a hrudi. Toto fyzické cvičení, které funguje na principu opakování, odstraňuje různé tělesné bloky a nemoci. Poklony v různých lokálních variantách používá řada buddhistických škol, neboť mají praktickou i symbolickou funkci. Jejich vysvětlení je velmi obšírné a vyžaduje určité teoretické i praktické znalosti, proto je pochopitelné, že tato praxe může pro neznalce působit zvláštně. Pohled na mladé dívky, které se dotýkají čela, krku a hrudi a poté v pravidelném tempu sklouzávají po hladkých podložkách k zemi po dobu i několika hodin, působí exoticky a podivně. Snad právě hladina exotiky hrála roli při selekci snímku, kdy si fotoeditor vybral praxi, která má dynamický a cizí náboj. Účel, smysl a hodnota praxe je ironizována už samotným umístěním snímku záměrně nakřivo. Snímek je na stránce skloněn ve skoro třiceti stupňovém odklonu od hlavní linie, což předkládá pokřivený dojem této staré náboženské praxe. Redaktor však ironizuje zejména titulkem:
Ještě si stotisíckrát lehne na zem a nemusí se bát, když se vrací pozdě domů
Titulek můžeme interpretovat dvěma způsoby. První by o poklonách mluvil jako o magii, která způsobí, že se člověku vyhne nebezpečí, když se bude vracet v méně bezpečné hodiny domů. Druhý se k poklonám staví ironicky za pomoci zesměšnění významu této meditace, ve kterém autor nevidí nic jiného, než pouze lepší fyzickou kondici a sílu, jež se hodí při nočních návratech. Trpkost ironie se tak projevuje ve vtipkujícím glosování, které pramení z nedůvěry a pochybnosti.
Text, jenž o buddhistických setkáních a přednáškách mluví jako o nic neříkajících, cizích, milých a nudných, ale zároveň nekonzervativních, nečpících oficiózností či upocenými
velebníčky,
tak
ve
své
podstatě
dokresluje
přístup
autora
k buddhistickému diskurzu, ke kterému se nestaví příliš ostře či útočně. Redaktorův přístup je do jisté míry rozpačitý, což se projevuje v občasném protiřečení si a zejména ve snaze ironizovat, glosovat, nedůvěřovat a pochybovat. Tento způsob ironie vnímáme do jisté míry jako obranný mechanismus, který je v podstatě prospěšný, neboť vede ke kritickému přístupu a dává otázky k přemýšlení.
121
5.5.2.
Sladká ironie
Kategorie sladké ironie uzavírá naši analýzu jako kategorie, která je spíše vtipem či slovní hříčkou. Řadíme do ní mediální glosy, které potěší komunikátora i čtenáře, přitom se rozplynou a jejich „chuť dlouho nepřetrvá“. Právě proto ji spojujeme s komickým, absurdním, groteskním či satirickým modem. Irena Reifová a Markéta Škodová vidí ve sladké ironii legrácky, za nimiž nestojí obrana žádné hodnoty či hlubší úvaha.126 Sladkou ironii ve vztahu k buddhismu považujeme spíše za odlehčený a komický způsob sdělování informací o diskurzu, který je natolik vzdálený a cizí, že je poměrně lehké ukázat jej jako předmět vtipu ve fotografické i textové reprezentaci. Uvědomujeme si však, že i sladkost v ironii pramení z určité skryté agrese či obrany, ale reflektujeme její primární funkci jako pobavení a nikoli útok. Ve sledovaných titulech se sladká ironie objevovala zejména v souvislosti s tématem meditace, což dokládá i námi analyzovaný snímek z časopisu Květy.
Meditace šetří peníze, leden 2006 Týdeník Květy, který oslovuje moderní českou rodinu, přináší čtenářům chvíle zábavy a odpočinku. Rubrika Kaleidoskop je pak považována za jeden z redakčních pilířů časopisu, který nabízí zábavu a novinky z domova i ze zahraničí. V lednu zde byl v pestrém kaleidoskopu fotografií rarit a zajímavostí zařazen snímek ozdobeného newyorského taxíku, snímek domu postaveného z ledu a snímek mladého nepálského chlapce, jak sedí v meditaci v dutině stromu. Snímek nesl nadpis Dost ušetří za jídlo. Byl uveřejněn bez odkazu na autora snímku či jeho původ. Autorem textu byl Ivo Bartík, zástupce šéfredaktora týdeníku.
122
Květy Dost ušetří za jídlo 26. 1. 2006 Strana: 13 Autor: Ivo Batík
Snímek č. 18
Barevný snímek zobrazuje patnáctiletého nepálského chlapce Rama Bomjona, který je znám jako Palden Dordže. Chlapec se stal mediálně známým, když v roce 2005 odešel z kláštera, aby mohl strávit několik měsíců v meditaci bez jídla a vody. Meditoval v dutém kmeni stromu a nechal k sobě pustit fotografy a média pod podmínkou, že nebude rušen. Nejsme zde v roli soudce, abychom posuzovali, zda skutečně strávil měsíce v meditaci bez potravin, či se jednalo o fikci. Našim cílem je poukázat, jak se k chlapci a jeho fotografické reprezentaci postavil autor textu Ivo Bartík. Ten nad snímek umístil odlehčený a komický nadpis: Dost ušetří za jídlo
126
Reifová, I., Škodová, M.: Ironický diskurz o médiích: http://www.reifova.info/ (15. 3. 2007)
123
Autor se tak nepozastavuje nad tím, že by mohl kdokoli přežít v meditaci bez jídla a vody několik měsíců, místo toho glosuje celou situaci po ekonomické stránce. Chlapec, co nejí a nepije, nic za jídlo neutratí. Vše novinář zdůrazňuje v textu pod nadpisem, když používá namísto tečky vykřičník a slova, která vyjadřují pochybnosti: Nepálec Ram Bomjon (15) o sobě tvrdí, že už sedm měsíců nejí ani nepije a živí se pouhou meditací! Hodlá tak činit ještě šest let; poté prý dosáhne stejného osvícení jako Buddha.
Vtípek, legrácka ze strany šéfredaktora zapadá do odlehčené tematiky rubriky Kaleidoskop, která je určena všem členům moderní české rodiny. Sladká ironie zde baví, glosuje a neútočí; jak se objevuje, tak i mizí. Její příchuť netrvá, neboť nebrání žádné hodnoty a nevyžaduje žádnou hlubokou úvahu či přemýšlení. Je v podstatě hrou a jako taková si hraje s fotkou i s textem.
124
5.5.3.
Dílčí závěr
V rámci diskurzu ironie jsme si ukázali, že novináři do konstrukce obrazu tibetského buddhismu v českém tisku přispěli s ironií, jakožto skrytou formou agrese. Při čtení zkoumaného vzorku jsme vydefinovali kategorii trpké a sladké ironie, které se liší svou „příchutí“. Trpká ironie nebyla nikterak ostrá a útočná a do jisté míry hrála roli obranného mechanismu, tedy principu, který pramenil z nedůvěry a pochybností. Sladká ironie pak zobrazovala buddhistický diskurz formou vtipu a odlehčené legrácky, aniž by se stavěla do pozice obrany hodnot či stávajícího statu quo.
125
6. Závěr Naše práce se zaměřovala na mediální konstrukci obrazu tibetského buddhismu a buddhistů v českém tisku v roce 2006 optikou analýzy diskurzů. Téma práce jsme zvolili na základě reflexe skutečnosti, že tibetský buddhismus v posledních letech nabývá v České republice značné popularity, tím pádem se stále častěji stává předmětem mediálních obsahů. Z toho důvodu jsme se zaměřili na způsob, jakým byl ve vybraném výzkumném souboru fotograficky prezentován diskurz tibetského buddhismu, přičemž předmětem analýzy se staly tituly společenského a životního stylu (life-style) a supplementy deníků, které obsahují poměrně bohatý barevný fotografický materiál. Ten se stal jádrem výzkumu, neboť fotografie považujeme za fenomén, který je díky dokonalejším technologiím a možnostem hry s pravdou a obrazovou manipulací nositelem řady explicitních i implicitních významů. Zároveň se ve fotografické reprezentaci dají díky diskurzivnímu přístupu odkrýt řady mediálních praktik, rutin a profesních, ideologických i kulturních hodnot. Celkem jsme tedy na základě účelného výběru a klíčových slov buddha, buddhismus, buddhistický a meditace sestavili výzkumný soubor dvaceti článků obsahujících 29 analyzovaných fotografií včetně popisků a textů, které se k fotografii váží. Vybraný materiál jsme rozdělili do pěti kategorií dle námi definovaných diskurzivních řádů a analýza se tak věnovala diskurzu jinakosti, diskurzu reprezentace, diskurzu komercialismu, diskurzu křesťanského buddhismu a diskurzu ironie. Cílem analýzy bylo nejen kategorizovat výpovědi, ale také snaha odkrýt proces, podmínky a mediální logiku jejich vzniku, a právě proto jsme se soustředili na editoriální postupy a rutiny při tvorbě obrazu tibetského buddhismu, na konstrukční a skryté významy, které jsou do obrazu zakódovány, a na ideologické a mocenské tendence, jež se objevují při střetu západního a východního diskurzu. Zároveň jsme si při psaní této práce stanovili čtyři základní otázky, na které bychom chtěli tímto sjednocujícím závěrem odpovědět.
126
1. Jaké jsou editoriální postupy a rutiny při tvorbě obrazu tibetského buddhismu?
Analýza prokázala, že obraz tibetského buddhismu ve fotografické reprezentaci podléhá standardním mediálním rutinám, ať už se jednalo o fakt, že v procesu zpracování snímků hrály roli události náhlé a intenzivní, velmi často postavené na tendenci idealizovat a estetizovat buddhistický diskurz, zejména pokud se jednalo o zpracování tématu 14. dalajlamy, vyobrazení sypání mandal či spojitosti buddhismu s alternativní léčbou. Snímky také často využívaly vzácnosti dané události a pracovaly s překvapením publika za použití prvků obrazové a obsahové zajímavosti, která se projevovala zejména v kategoriích magických meditací a exotických rituálů. Také jsme si uvědomili, že většina námi analyzovaného materiálu byla spojením práce redaktora, fotografa, fotoeditora, případně agentur, z čehož vyplývá, že při výběru fotografie do tisku hrála roli selekce z několika stran. Výsledná práce tak závisela na kvalitě snímků ze strany fotoreportéra, na profesionalitě rozhodnutí editora, obrazového editora, případně vedoucího vydání; to vše omezeno časovým tlakem v podobě uzávěrky, technickými možnostmi a v neposlední řadě i ekonomickými a ideologickými kritérii. Všechny tyto postupy vedly k fenoménu zjednodušení a stereotypizaci, který pro nás není překvapivý. Se stereotypizací jsme pracovali v souvislosti se 14. dalajlamou, jehož osoba byla mediálně personalizována a tematicky spojována s konfliktem ve vztahu Tibetu k Číně, a tím pádem hrály podstatnou roli v procesu selekce elitní osoby a národy. V rámci ideologických rutin, které vstupovaly do výsledného obrazu, jsme pracovali s tématy komercionalismu a kapitalismu, neboť práce s fotografiemi a komentáři výrazně posilovala dominantní ideologii kulturního průmyslu a přispívala tak k vytváření a udržování falešných potřeb trhu. Toto živení a podporování falešných potřeb jsme vnímali jako princip fungování kapitalistické společnosti, která si skrze ně zajišťuje stabilitu a legitimitu.
2. Jaký obraz fotografie konstruují? Výsledný obraz mediální konstrukce tibetského buddhismu v českém tisku v roce 2006 jsme předložili optikou pěti relevantních diskurzivních řádů. Na mediální
127
produkt jsme tak nahlíželi diskurzem jinakosti, který odkazoval ke konstrukci druhého, dělil svět na kategorii nás (Čechů) a jich (buddhistů); zároveň se projevoval ve vyobrazování exotických rituálů a magických meditací, které jej velmi často definovaly jako vzdálený, cizí, izolovaný, nicneříkající. Stejně tak média zřetelně přispívala k formovaní jinakosti skrze estetizaci a idealizaci ve zpracování mediálního materiálu. Tituly kladly důraz na tajemnou, mystickou a magickou stránku buddhismu, což přispívá k romanticko-ezoterickému vnímání tohoto náboženského systému.
Dalším naším pohledem byl diskurz reprezentace, který pracoval se stereotypizací v souvislosti se 14. dalajlamou, nejznámějším buddhistickým mnichem na světě, okolo kterého se mediálně vytvářel stereotyp soucitného bojovníka. Současně jsme tímto diskurzivním řezem zdůrazňovali, že média ve svých postupech neměla pouze schopnost stereotypizace, ale i schopnost stereotypy bourat. Ukázalo se, že v analyzovaných titulech média výrazně obrazově i textově přispívala k reflexi světa praktikujících českých buddhistů i buddhistek, aniž by zdůrazňovala či profilovala stereotypní vnímání buddhisty jako starého moudrého a klidného mnicha. Stejně tak média měla schopnost modifikovat stereotyp buddhistického učitele. Výsledný obraz předkládal svět českých buddhistů a buddhistek jako svět obyčejných převážně mladých lidí; a buddhistického učitele jako člověka, který má za sebou bouřlivou minulost a zkušenosti Evropana.
Optika diskurzu komercionalismu upozorňovala na buddhismus jako na komoditu ve formě rituálu, jenž prodává rovinu duchovní, tedy zážitek či přímo prožitek. Zároveň zde byl buddhismus vykreslen jako nabídka prodatelné alternativní terapie, která přichází ve formě léku ze zidealizovaného Tibetu a uspokojuje pacientovu touhu po dokonalém a harmonizovaném těle bez nemocí. Diskurz komercionalismu také upozornil na obraz buddhismu, který se dá využít v komerční marketingové komunikaci, a to zejména při posilování přímého či nepřímého reklamního sdělení. Pracovali jsme zde také s existencí buddhistických celebrit, které lákají investory a přinášejí zisk, a proto jsou hybnou silou marketingových strategií. Ve spojitosti
128
s buddhismem se celebrity stávají reprezentanty daného náboženství, které předkládají zjednodušené, zkreslené, často vykrystalizované do nové formy hollywoodského buddhismu, tedy konstruktu, jenž je výsledkem střetu západního a východního diskurzu. Do popředí se pak dostává role financí a luxusu, záměny pojmů a hybridní formy prezentace buddhistické nauky.
Optika křesťanského diskurzu předkládala obraz buddhismu, jenž za použití termínů a pojmenování, která spadají spíše do křesťanského diskurzu, popisuje buddhismus jako hybridní formu křesťanství a ukazuje jej tak jako náboženství, které je postaveno na víře ve stejného Boha. Tímto procesem je alternativní buddhistický svět pojmově uchopen díky konceptům jako Bůh, víra či modlitba a zahrnut do dominantního křesťanského paradigmatu. Tato hybridizace křesťanského buddhismu byla z části mediálním konstruktem, a to v momentě, kdy novinář předkládal obraz Buddhy jako obraz Boha; z části se jednalo spíše o sociálně-kulturní konstrukt, když novinář pouze zprostředkovával výpovědi osobností, které se samy vyjadřovaly k buddhismu jako k formě křesťanství.
Poslední optika diskurzu ironie upozorňovala na mediální obraz buddhismu skrze ironické uchopení, tedy skrytou formou agrese. Agrese se lišila dle různých příchutí od trpké ke sladké a do jisté míry hrála roli obranného mechanismu, tedy principu, jenž pramenil z nedůvěry a pochybností. Ironie předkládala buddhismus ve formě vtipů, odlehčených legrácek, méně útočných glos s cílem pobavit mediálního komunikátora i čtenáře. Výsledný obraz buddhistického diskurzu pak sloužil spíše k pousmání, které pramenilo z tendence definovat buddhismus jako směr natolik vzdálený a cizí, že je poměrně lehké jej prezentovat jako objekt vtipu ve fotografické i textové reprezentaci.
3. Jaké skryté významy jsou do tohoto obrazu zakódovány?
Zjistili jsme, že práce s fotografiemi a komentáři výrazně posiluje dominantní ideologii kulturního průmyslu a přispívá tak k vytváření a udržení falešných potřeb trhu, skrze
129
které si zajišťuje stabilitu a legitimitu. Postupy, které formují vkus a preference lidí, jsou tak implicitně ovlivněné ideologií kapitalismu, jak jsme si ukázali v rámci diskurzu komercialismu, jenž pracoval s kategoriemi, jako je reklama, rituál ve formě komodity, celebrity a alternativní terapie. Zkoumaný obrazový materiál zesiloval falešné potřeby, vyhýbal se kvalitním informacím a sklouzával k informacím účelným. Upozornili jsme také na skrytou přítomnost postmateriálních hodnot při prezentaci buddhistického diskurzu a vlivu narcismu při konstrukci buddhistických celebrit. Zároveň
jsme
zdůraznili
tendenci
médií
pracovat
s kulturními
obrannými
mechanismy, ať už se jednalo o použití ironie jako skryté formy agrese, či pojmového aparátu fungujícího na principu terapie a potlačení. Dále jsme upozorňovali na souvislosti, které hrály roli v procesu selekce fotografií, zejména pokud se jednalo o zpravodajské hodnoty. Během celého výzkumu jsme také předkládali vysvětlení řady buddhistických symbolik, termínů, pojmů a skrytých významů, jež byly do fotografické reprezentace zakódovány. Ukázali jsme tak na možnosti čtení inzertních sdělení optikou buddhistického diskurzu, vysvětlili jsme symboliky zobrazovaných rituálů, upozornili jsme na významy meditačních praxí a technik, jež zůstávají neznalému čtenáři skryty.
4. Jaké se objevují ideologické a mocenské tendence při střetu západního a východního diskurzu?
Analýza poukázala na fakt, že pokud dojde ke střetu dvou symbolických světů, je vlastní svět jedince ohrožen a do procesu udržení statu quo jsou médii zapojeny nejrůznější pojmové aparáty. Nejčastěji jsme si všímali tendence využívat pojmového aparátu, který udržuje všechny členy společnosti v hranicích daného symbolického světa za použití principu terapie. Tento princip se projevoval zejména v diskurzu jinakosti, kdy média vykreslovala buddhisty a buddhismus jako alternativní, nikomu neškodící diskurz, který ovšem zůstává izolovaný a neopouštějící svůj symbolický svět. Dalším obranným mechanismem, kterého si všímala naše práce, byl princip potlačení, jenž slouží k udržení stávajícího světa za využití prostředků k pojmovému vyhlazení všeho, co stojí mimo tento symbolický svět. Na základě principu potlačení
130
jsme se tak zabývali mediálními konstrukty, které prezentovaly buddhistický diskurz skrze negativní legitimizaci ve smyslu vysvětlení všech deviantních definic reality z pohledu pojmů náležejících do našeho vlastního symbolického světa. Tímto způsobem byla negace našeho světa nepozorovaně přeměněna ve stvrzení jeho platnosti, když média zdůrazňovala věty negující křesťansko-evropský diskurz, přitom však využívala takového pojmového aparátu, který odlišné chování a zvyky zahrnul do vlastního symbolického světa skrze podobnost. Zároveň tímto postupem média přispívala k hybridizaci buddhismu a předkládala jej jako náboženství, které je postaveno na stejné víře jako křesťanství. V rámci naší analýzy jsme si také všímali toho, že se novináři při střetu západního a východního diskurzu uchylují ke skryté agresi ve formě ironie. Ačkoli ironie nebyla nikterak ostrá a útočná, hrála zcela jistě roli obranného mechanismu, tedy principu, který pramení z nedůvěry a pochybností, a slouží k defenzívě hodnot či udržení stávajícího statu quo.
Výše zmíněné otázky nám sloužily jako sjednocující prvek, který propojil analýzu pěti diskurzivních řádů s cílem poukázat na způsoby konstrukce mediálního obrazu tibetského buddhismu ve fotografiích v českém tisku v roce 2006. Odpovědi nám tak shrnuly procesy, principy a pravidla daných diskurzivních formací a umožnily nám poukázat na způsob, jakým postupovala média při konstrukci obrazu buddhismu a buddhistů s ohledem na strategie, technologie a rutiny výroby. Prostřednictvím zodpovězení otázek jsme propojili kvalitativní analýzu ve zobecňující závěr. Přesto jsme si vědomi faktu, že každá teorie i analýza je nejen sociálně a kulturně podmíněná, ale je podmíněná i osobou interpreta či tvůrce. Tím pádem nelze náš pohled považovat za konečný, úplný a jediný možný; stejně tak i námi použitý metodologický aparát si neklade nárok na to, aby byl povýšen na universální interpretační a objektivní metodu.
131
7.
Anotace, summary
V této diplomové práci jsme se zaměřili na způsob, jakým byl ve vybraném výzkumném souboru fotograficky prezentován „diskurz tibetského buddhismu“ v českých médiích v roce 2006. Samotným předmětem analýzy se stala fotografická reprezentace doprovázející články, kterou jsme zkoumali optikou analýzy diskurzů s cílem nalézt procesy, principy a pravidla daných diskurzivní formací. Stať se nesnaží jen kategorizovat výpovědi, ale zobrazit způsob, jakým média postupovala při konstrukci obrazu buddhismu a buddhistů s ohledem na strategie, technologie a rutiny výroby. Práce tak reflektuje editoriální postupy a rutiny při tvorbě obrazu tibetského buddhismu, konstrukční a skryté významy, které jsou do obrazu zakódovány, ideologické a mocenské tendence, jež se objevují při střetu západního a východního diskurzu. Tématem i metodologickým zpracováním práce vyplňuje mezeru v oblasti bádání o mediální konstrukci buddhistického náboženského systému v českém prostředí, a upozorňuje tak na jeho existenci a tím pádem relevanci.
In the present diploma thesis, we focused on the ways the Czech media presented a “Tibetan Buddhist discourse” by means of photographs in a selected research set of articles published in 2006. The analysis itself concentrated on the photographic representation that accompanied given articles, which we examined from the point of view of discourses, aiming at finding processes, principles and rules for given discoursive formations. The essay does not strive for a mere categorisation of utterances, but also for a presentation of methods applied by the media in the portrayal of Buddhism and Buddhists in relation to the strategies, technologies and routines of production. Thus, the thesis reflects the editorial procedures and routines involved in the creation of a picture of Tibetan Buddhism, the constructional and hidden meanings encoded in the picture, ideological and power tendencies appearing within the conflict of the Western and Eastern discourses. By its topic and methodology applied, the present thesis fills in a gap in the research area of media construction around the Buddhist religious system in the Czech environment, thus drawing attention to its existence and relevance as well.
132
8.
Jmenný rejstřík
Adorno, T.: 28 – 30 Bainbridge W. S.: 25 Bartošová, V.: 29 Bělka, L.: 38, 62 Berger, P.: 6, 9 – 15, 20, 25 – 26, 68, 70, 108, 116 – 117 Buddha Šákjamuni (Siddhárta Gautáma): 32 Budil, I.: 58 Burton, G.: 17 – 18, 27, 56 Cartwright L.: 58 Collins, L. J.: 59, 61 Dvořáčková, J.: 55 Dobbelaere, K.: 25 Foucault M.: 48 Fowler, R.: 17, 23, 27 – 28, 56, 74 Galgovová: 13, 58 Galtung, J: 22 Goffman, E.: 58 Gramsci, A.: 21 Guru Rinpoche: 6, 36, Inglehart, R.: 105 Jirák, J.: 17 – 18, 21, 27, 56 Julgjal, Topga rinpočhe: 35 Kongtrul Jamgon: 112 Köpplová B.: 21, 27 Kouřil, V.: 48 Krsek, I.: 21 Kunczik, M.: 16, 22, 74 Lasch, Ch.: 99 Lippman, W.: 22, 26
133
Lopez . S.: 34, 38, 39 Luckmann, T: 6, 9 –15, 20, 25 – 26, 68, 70, 108, 116 – 117 Lutz, A. C.: 59, 61 Lužný, D. : 24, 38, 86, 111 Macek, J.: 48 Matuška, J.: 34 – 35, 63 Marcuse, H.: 28 McQuail, D: 12,16, 19, 29 Marpa: 35 Náropa: 35 Nydahl Ole: 3, 33, 40, 43, 66, 79, 81 – 84, 108, 119 Osvaldová, B.: 18 – 19 Pickering, M.: 58 Reifová, I.: 10, 19, 21,118, 122 – 123 Rugeová, M.: 22 Saussurea, F.: 55 – 56 Scheller Max: 9 Souralová, A.: 58 Stark, R.: 25 Sturken, M.: 58 Šamar, Künzig rinpočhe: 34 – 35 Škařupová, K.: 48 Škodová, M.: 118, 122 – 123 Tändzin Gjamccho (14. dalajlama): 40, 43, 50, 71 – 76, 92 – 95, 113 –117 Trávníček, Z.: 86 Tuchmanová, G.: 18
134
9.
Věcný rejstřík
Buddha: 32 – 34, 39, 51 – 52, 66, 102 – 105, 108 – 109, 115 – 116, 119 – 120, 126 Buddhismus: 14, 27 – 43, 50 – 52, 62 – 63. 68, 77 – 87, 92, 97 – 103, 111 – 112, 126 - 130, 135 - buddhismus hollywoodský: 39, 51, 99 – 102, 107, 129 - buddhismus tibetský: 6, 32, 35 – 37, 40, 52, 81, 85, 92, 97, 100, 113, 126 - buddhismus a typologie: 37 – 39 Celebrity: 99 – 103 Dharma: 33, 52 Diskurz: 6 – 8, 25, 28, 30, 37, 42 - 43, 48 – 53, 57, 71, 85, 108, 118 - diskurzivní formace: 48 – 51 - diskurzivní řád: 48 – 51 Falešné potřeby: 28 – 31, 86, 95, 99, 130 Fotografie: 42 – 43, 53, 55, 58, 60 – 61, 65 -67, 79,82 – 83, 88, 91, 93, 97 – 98, 111 – 112, 126 – 127 Habitualizace: 11, 52 Hegemonie: 20 – 21 Historicita: 79 Ideologie: 25 – 30, 48, 56, 66, 71, 107, 117 Institucionalizace: 11, 52 Ironie: 51 – 52, 112, 118 – 126 Jinakost: 57 – 71 Kód: 55 – 56 Komercialismus: 26 – 32, 85 – 99 Komodita: 90 – 92 Konstrukce - reality sociální: 6, 9 – 14, 27, 52, 71 - reality mediální: 14 – 32, 38, 52 Konverze: 14 – 15 Křesťanský buddhismus: 108 – 118
135
Kulturní průmysl: 28 – 30 Lamaismus: 36 – 37, 52 Mandala: 60, 89 – 90 Meditace: 63 – 65, 81, 87, 91, 116, 121 – 122 Myšlenková mapa: 52 – 54 Náboženské hodnoty: 24 – 25 Probuzení: 33, 52, 115 Postmateriální hodnoty: 104 – 105, 130 Reklama: 51, 92 – 98, 107, 130 Reprezentace: 26 – 27, 71 – 84 Rituál: 49 – 50, 59 – 62, 70, 77, 90 – 91 Rutiny organizační: 18 - 19 ideologické: 25 - 31 Socializace: 14 – 15, 31, 52, 55 Sociologie vědění: 9 – 10 Stereotyp: 22, 26 – 27, 50, 57 – 58, 71 – 84, 127 Symbolické světy: 12 – 13 Znakovost: 55 – 56 Zpravodajské hodnoty: 22 – 23, 62, 74
136
10.
Klíčová slova, keywords
Mediální konstrukce obrazu tibetského buddhismu v českém tisku s důrazem na prezentaci tibetského buddhismu v roce 2006 ve fotografiích optikou analýzy diskurzů
Media
Construction
Portraying
Tibetan
Buddhism
in
the
Czech
Press
Emphasizing Presentation of Tibetan Buddhism in 2006 in Photographs from the Point of View of Discourse Analysis
Sociální konstrukce reality, mediální konstrukce reality, Buddha, buddhismus, analýza diskurzů, jinakost, reprezentace, komercialismus, křesťanství, ironie.
Social
construction
Buddhism,
discourse
of
reality, analysis,
media
construction
otherness,
of
representation,
reality,
Buddha,
commercialism,
Christianity, irony.
137
11. Seznam použité literatury Bartošová, V.: Populární spiritualita v masových médiích, Bakalářská diplomová práce FSS MU, Brno 2006
Berger, L. P., Luckmann, T.: Sociální konstrukce reality, CDK, Brno 1999
Berger, P.: The Sacred Canopy: Elements of a Sociological Theory of Religion. New York, Doubleday 1967
Bugeja, M.: Living Ethics: Developing values in mass communication, Allyn & Bacon, 1996, str. 191-218.
Gramsci, A.: Selections from Prison Notebooks, Lawrence & Wishard, London 1971
Burton, G., Jirák, J.: Úvod do studia médií, Barrister&Principal 2001
Budil I.: Za obzor Západu. Proměny antropologického myšlení od Isidora ze Sevilly po Franze Boase Triton, Praha 2001
Disman, M.: Jak se vyrábí sociologická znalost, Karolinum, Praha 2006
Dvořáčková, J.: Fotografie jako prostor sociáního diskurzu, Bakalářská diplomová práce, MU FF, Brno 2005
Foucault, M.: Archeologie vědění, Praha 2002
Foucault, M.: Diskurs, autor, genealogie, Nakladatelství Svoboda, Praha 1994
Foucault, M.: Power/Knowledge, Harlow: Pearson Education Limited, 1980
138
Fowler, R.: Language in the News, Discourse and Ideology in the Press, London, Routledge, 1991
Galgovová: Historické premeny konštrukcií genderových stereotypov v lifestylových časopisoch, Diplomová práce FSS MU, Brno 2007
Goffman, E.: Stigma. Poznámky o zvládání narušené identity, Sociologické nakladatelství, Praha 2003
Gumperz, J: Studying texts for a course An Introduction to Sociolinguistics, Communicative Competence
Hall, S.: The rediscovery of ideology: return of the repressed in media studies. In: Gurevitch, M. et al., eds.: Culture, Society and the Media. Methuen, s. 354–363
Havlová R., kol.: Kulturní pluralita současného světa II., VŠE, Praha 2002
Homolková, D.: Běžný dialog mezi buddhisty, seminární práce předmětu Současný český jazyk III., 2005/2006
Inglehart, R.: Postmateralist Values and the Erosion of Institutional Authority, In Why People Don´t Trust Government. ed. by Nye Joseph.S., Zelinkow, Jr. Philip. D., King. David.C. Harvard University Press 1997
Jaworski, A.: The Discourse Reader, Routledge, London 1999
Jirák, J., Kopplová B.: Média a společnost, Portál, Praha 2003
Kadlecová K.: Ženské časopisy pro pokročilé, literární interpretace a kritická analýza diskurzu měsíčníku Marianne, Bor, Liberec 2006
139
Kongtrul Jamgon: The Torch of Certainty, Shambhala, USA 1977
Kunczik, M.: Základy masové komunikace, Karolinum, Praha 1995
Lasch, Ch.: The Culture of Narcissism, New York – London, W. W. Norton & Company, 1979
Lopez, S. Jr: Prisoners of Shangri-La: Tibetan Buddhism and the West, University of Chicago Press 1998
Lopez, S. Jr: Příběh buddhismu, Barrister&Principal, Brno 2003
Lutz, A. C., Collins, L. J.: Reading National Geographic, University of Chicago, Chicago 1993
Lužný D.: Náboženství a sekularizace v České republice, Sociální studia, Brno: FSS MU, 2001
Macek, J., Škařupová K., Kouřil Vít: Discuri, The Czech Media Review, Liquid Fraternity – the Czech State and LG.Philips Displays, Brno 2006
Matuška, J.: Buddhismus a jeho rozvoj v západním kulturním okruhu s ohledem na školu Karma – Kagjü a její metody, Diplomová práce, Hradec Králové 2001
McQuail, D.: Úvod do teorie masové komunikace, Portál, Praha 1999
Nydahl, Ole: Čtyři přípravná cvičení, Bílý Deštník, Brno 2002
Nydahl, O.: Jak se věci mají, Bílý Deštník, Brno 2004
Nydahl, O.: Jízda na tygrovi, Diamantová cesta, Praha 1999
140
Oberhuber, F., Bärenreuter, C., Krzyzanowski, M., Wodak, R.: Debating the European Constitution, On representations of Europe/the EU in the press, John Benjamins Publishing Company 2005
Osvaldová, B. a kol: Zpravodajství v médiích, UK Praha, Karolinum 2001
Pala K., Všianský J.: Slovník českých synonym. Praha, Lidové noviny 2000
Pickering, M.: Stereotyping: The Politics of Representation, Hampshire – New York, Palgrave, 2001
Philips N., Hardy C.: Discourse analysis, Investigating Processes of Social Construction, Sage Publications, California 2002
Potter, J., Wetherell, M.: Analyzing Discourse (In: Bryman, A., Burgess R.: Analyzing Qualitative Data, Routledge, London)
Reifová, I. a kol.: Slovník mediální komunikace, Portál, Praha 2004
Silverman, D.: Ako robiť kvalitatívny výskum, Ikar, Bratislava 2005
Souralová, A.: Reprezentace nemoci, Diplomová práce MU FSS Brno 2007
Stark, R., Bainbridge W. S.: A Theory of Religion. New Brunswick – Rutgers University Press1996
Strauss, A., Corbinová, J.: Základy kvalitativního výzkumu, Albert, Boskovice 1999
Sturken, M., & L. Cartwright: Practices of Looking: An Introduction to Visual Culture, Oxford: University Press 2001
141
Šamar, Künzig rinpočhe: Tři cesty, Jivno 2000
Trávníček, Z.: Leopold Procházka: první český buddhista. 1. vyd. Brno : Masarykova universita, 2002
Vojtíšek, Z.: Netradiční náboženství u nás, Gaudeamus, Hradec Králové 1999
Internetové odkazy:
Český statistický úřad: www.czso.cz
Peter L. Berger: http://www.david-zbiral.cz/berger.htm
Revue pro média č. 11: http://fss.muni.cz/rpm/Revue/Heslar/hegemonie.htm Tibetské listy č. 23: http://www.lungta.cz/listy.htm Tibetské listy č. 22: http://www.lungta.cz/listy.htm Buddhismus Diamantové cesty: www.bdc.cz Ministerstvo vnitra České republiky: http://www.mvcr.cz
ABC ČR: kancelář ověřování tisku: http://www.abccr.cz/tabperiod/nakper.html
Sanoma: www.sanoma.cz
142
Ringier: www.ringier.cz
Economia: www.economia.cz MAFRA: www.mafra.cz
MF Plus: www. mf.cz Instinkt: www.instinkt-online.cz Reifová, I., Škodová, M. : Ironický diskurz o médiích: http://www.reifova.info/
143
12. Seznam fotografií Snímek č. 1: Mandala, s. 60 Snímek č. 2: Buddhismus pod Řípem, s. 64 Snímek č. 3: Mantra jménem Buddha, s. 67 Snímek č. 4: Dalajlama? Instituce, která jednou zanikne, s. 73 Snímek č. 5: Buddhismus pod Řípem, s. 78 Snímek č. 6: Buddhismus pod Řípem, s. 82 Snímek č. 7: Čarovné mandaly, s. 87 Snímek č. 8: Mandala, s. 91 Snímek č. 9: Dalajlama? Instituce, která jednou zanikne, s. 93 Snímek č. 10: Dalajlama? Instituce, která jednou zanikne, s. 95 Snímek č. 11: Než vypukne fotbalová hostina, Italům budou při finále držet palce i tibetští mniši, 96 Snímek č. 12: V osidlech náboženství, s. 101 Snímek č. 13: Vladimír Páral Buddha je pro mne cesta k radosti, 104 Snímek č. 14: Co je komu svaté?, s. 110 Snímek č. 15: Bůh, který nevěří v Boha, s. 114 Snímek č. 16: Bůh, který nevěří v Boha, s. 115 Snímek č. 17: Mantra jménem Buddha, s. 120 Snímek č. 18: Dost ušetří za jídlo, s. 123
144
13. Přílohy Unie vydavatelů, Asociace komunikačních agentur, ARA´s, SKMO MEDIA PROJEKT 2006 Odhad čtenosti titulů 9. listopadu 2006 MEDIA PROJEKT 2006 1. 4. 2006 - 30. 9. 2006
Celostátní supplementy Čtenost Blesk magazín 1 994 000 Magazín Dnes + TV 1 570 000 Magazín Právo + TV 694 000 Dům & bydlení 422 000 Pátek Lidových novin 308 000 Sport magazín 301 000 Víkend 192 000 * ABC ČR zveřejňuje u supplementů pouze vkládaný náklad (VN)
VN* 752 886 544 757 477 358 197 233 149 698 103 563 87 258
Tituly společenské
Nedělní Blesk Týdeník Květy Reflex Story Šťastný Jim Instinkt Ring Reader´s Digest Výběr Mf plus Epocha
Čtenost 1 012 000 610 000 292 000 263 000 173 000 167 000 164 000 160 000 118 000 90 000
PN 299 715 116 928 54 089 51 625 38 017 36 544 32 287 106 529 NEOVĚŘOVÁN 42 524
145
146
