EXPO EX POST
ČESKÝ ARCHITEKT V ČÍNĚ VÝSTAVA
99
TEXT FRANTIŠEK J. POTUŽNÍK
FOTO JAROM Í R ŠVARC, JAKUB NEPR AŠ
Česká expozice na EXPO 2010 byla umístěna v pronajímané budově. V době, kdy vznikla vláda Mirka Topolánka, která rozhodla o účasti na největší všeobecné světové výstavě všech dob, byly již stavební parcely na šanghajském výstavišti rozebrány. Národní pavilon se tak nemohl zařadit k původním architektonickým dílům, která v centru největšího přístavu světa vyrostla. Podařilo se ale vyjednat pronájem největší možné haly na co nejlepším místě – dva tisíce metrů čtverečních přímo na Evropském náměstí, tedy v srdci zóny C. Na řešení budovy vysoké dvanáct, široké čtyřicet a dlouhé padesát metrů spolupracovali architekti libereckého studia SIAL v čele s Jiřím Bučkem a společnost FILMDEKOR pod vedením Jaromíra Švarce. Pravidelné stěny pavilonu využili jako plochy pro instalaci pixelové mapy historického centra Prahy – světový kartografický unikát byl vyveden na bílé ploše ze čtyřiceti tisíc černých hokejových puků, tedy symbolů českého sportovního, výrobního i obchodního úspěchu. Kromě mapy, kterou bylo možné díky umístění puků na ocelové trny podsvítit a vytvořit tak po setmění plastičtější fasádu, oživila a ozvláštnila budovu obří stuha, která se vinula ke vchodu do expozice. Spirála, jejíž průměr místy přesahoval čtyři metry, nabízela čekajícím útočiště před nepřízní počasí a na plochých obrazovkách zabudovaných do vnitřních stěn i první informace o pavilonu, České republice a partnerech národní účasti. Tým architektů se snažil zachovat harmonii mezi exteriérem a interiérem pavilonu i koncepcí vnitřní expozice. Využil toho, že plášť budovy nedržely žádné podpěry, a celý prostor nechal co nejotevřenější. Mírně zvlněný terén pokrytý
umělou trávou (mimochodem výrobkem české firmy, který „ustál“ téměř devět milionů párů noh) měl evokovat vlídnou českou krajinu, pravidelné moduly o rozměrech čtyři krát čtyři metry pak symbolické městské bloky. Většinu těchto „kubusů“ tvůrci zavěsili nad pochozí prostor na vestavěnou ocelovou konstrukci vážící sto sedmdesát pět tun, ale skrytou pohledům a dosáhli tak několika výhod: pro různé exponáty vytvořili jednotící expoziční strukturu, v pavilonu nevznikly žádné koridory či stěny omezující zbytečně pohyb a počet návštěvníků, kopírováním terénu se spodní okraje modulů otevřely částečně i pohledům z boku a konečně celá expozice mohla evokovat jedno z hlavních témat: harmonii přírodní a urbanizované krajiny. Vlastní expozici tvořilo dvaadvacet originálních exponátů (počítejme mezi ně i zmíněnou obří stuhu u vstupu do pavilonu) pojmenovaných „Plody civilizace“. Národní pavilon tak představoval Českou republiku jako křižovatku myšlenek, kultur a technologií, z nichž Češi s pověstnou kreativitou skutečné plody civilizace vytvářejí, a naplňoval tím i motto celého EXPO 2010 „Lepší město – lepší život“: levitující město symbolizovalo místo, kde mohou lidé v symbióze s přírodou žít, tvořit a uchovávat díla svých rukou a hlav pro další generace. Expozice byla koncipována tak, aby přilákala v konkurenci dvou set padesáti dalších vystavovatelů pozornost návštěvníků, aby v nejlidnatější zemi světa, jejíž obyvatelé o České republice téměř nic nevěděli, zanechala co nejsilnější a nejtrvalejší dojem, a aby se neodvolávala jen na její kulturní historii a přírodní krásu, ale především na moderní umění, vědu a ekonomický potenciál. Mezi exponáty tak
byla díla, která hrála roli „magnetů“, díla, která popisovala české světové unikáty, a díla, která představovala to nejlepší ze současného umění. V první kategorii se podařilo již před zahájením EXPO 2010 v čínských médiích zpopularizovat exponát „Dotek štěstí“ – v dubnu byly z podstavce sochy Jana Nepomuckého na Karlově mostě sejmuty bronzové reliéfy, které především turisté z Asie vyhledávají jako symboly štěstí, a s velkou okázalostí byly přepraveny do českého pavilonu v Šanghaji a umístěny na kopii sochy českého světce. Národní expozice se tak stala jednou z pěti, kterou čínští novináři doporučovali k vidění. Dotek štěstí „vítal“ návštěvníky a uváděl je do zóny, kde byly i další interaktivní exponáty: letadélko, v němž se zájemci mohli díky televizní technologii proletět nad českou krajinou, nebo obří puzzle z devíti obrazovek, kde skládali z různých částí zvířata a města podle svých představ. V rámci českých unikátů se v zavěšených modulech prezentoval užitý design, včetně cibuláku (jehož výrobu a vzor inspirovala čínská keramika a díky němuž Číňané nacházeli společnou linku mezi zeměmi vzdálenými deset tisíc kilometrů), a úspěchy současné české vědy – antivirotika týmu profesora Antonína Holého či český patent na výrobu a zpracování nanovláken „nanopsider“. Ohlédnutí do historie nabízel jen jediný exponát, ale zato velmi působivou formou: Perly České republiky tvořilo pětadvacet unikátů z oblasti kultury, vědy, krajiny, prvenství a „divů“, což byla kategorie, do níž své tipy nominovala ve všelidovém hlasování veřejnost. Všechny nasnímal kameraman Jan Malíř technikou, která umožnila jejich projekci ve čtyřmetrovém
ČESKÝ ARCHITEKT V ČÍNĚ VÝSTAVA
kaleidoskopu vystupujícím z travnatého svahu – systém zrcadel kolem projekční plochy vytvářel iluzi obří koule, jejíž povrch se měnil a ožíval jednotlivými perlami. Imaginace byla natolik intenzivní, že jednou diváci vnikli i přes zábrany do jádra krasohledu a jeho zrcadlové stěny popraskaly a musely být vyměněny. Soubor moderních děl vytvořili mladí čeští umělci Jakub Nepraš, Federico Díaz a Lukáš Rittstein. Exponát Federica Díaze „LacrimAu in Czeknowlogy“ přitom interaktivně propojil oblast umění a hi-tech. Každý pětistý návštěvník pavilonu mohl usednout v prosklené místnosti do křesla, které pomocí čelenky snímající mozkovou aktivitu zaznamenalo jeho pocity vyvolané obří slzou z ryzího zlata umístěné v bezprostřední blízkosti (objemem odpovídala LacrimAu jedné tuně ryzího kovu, ale ve skutečnosti ho byly díky nanotechnologiím na hliníkovém těle pouze tři celé a čtyři desetiny gramu). Automatická pipetovací stanice pak podle transformovaných dat namíchala divákovi jedinečný parfém, který mu zůstal jako klíč ke vzpomínce na nevšední zážitek. Expozice „Plody civilizace“ chtěla navázat i na slavnou českou tradici polyekranových a dalších projekcí a návštěvníkům nabídla v sestřihu z provázaných televizních večerníčků jednak ukázku české animované tvorby (pochopitelně včetně příběhu Milerova Krtka, který je v Číně nejslavnějším Čechem) a také originální točnu, kde projekce filmu na průhledné plochy ve zmenšené kulise vytváří plastický obraz i bez použití 3D brýlí… Chtěla se však také vyhnout tomu, aby návštěvníci museli čekat ve frontách na začátky a konce představení a pak se dostávali do pavilonu
v omezeném počtu. Veškerá podívaná byla proto volně přístupná a český pavilon se těšil zcela nečekané návštěvnosti – za půl roku jím prošlo osm milionů a sedm set padesát tisíc lidí. Úspěch a oblibu u návštěvníků parafovalo sedm cen, které český pavilon na EXPO 2010 získal: vedle cen za doprovodné programy, jejichž počtem i kvalitou čeští umělci překonávali po celou dobu výstavy produkce daleko větších a bohatších zemí (vystoupení pouličního divadla V. O.S. A. chtěl dokonce přímo angažovat pavilon Saúdské Arábie!), za národní marketing, či přínos mezikulturní výměně získala expozice i stříbrnou cenu BIE za kreativitu. Mezinárodní úřad pro EXPO ji české národní účasti na všeobecné světové výstavě udělil po třiačtyřiceti letech – po legendární Zlaté hvězdě z Bruselu 1958 ji získala už jen expozice v Montrealu 1967. Česká expozice navíc jako celek vůbec poprvé v historii zůstane přímo v zemi, pro niž byla vytvořena – za více než třicet milionů korun ji koupila aglomerace se symbolickým jménem Farma československo-čínského přátelství z provincie Che-pej. Přímo v Šanghaji podle informací místních médií zůstane v nové administrativně-obytné zóně, která má na více než pěti kilometrech čtverečních výstaviště vyrůst, kromě čínského už jen pět pavilonů: z obchodně-politických důvodů saúdskoarabský a ruský a pro architektonickou atraktivitu italský, francouzský a španělský. Ty jsou totiž na rozdíl od britské Katedrály semen, která jinak svou originalitou vysoko předčila ostatní stavby, využitelné jako galerijní prostory i do budoucna, což mystická „pampeliška“ ze Spojeného království není.
100
A přestože česká expozice sídlila v pronajímaném pavilonu, chce pro ni nový majitel postavit identickou budovu, včetně multimediální haly a jednacích místností, a od prvního října ji opět zpřístupnit veřejnosti a na své náklady dál provozovat. Vzhledem k tomu, že celková koncepce odrážela to, že expozice bude umístěna v Číně a že pětadevadesát procent diváků budou Číňané, je to ideální řešení. Pokud se Česká republika rozhodne pro účast na příští všeobecné světové výstavě, která se s heslem „Potraviny pro planetu, energie pro život“ odehraje již za čtyři roky v italském Milánu, bude ovšem v situaci jiné – v prostředí s daleko zmlsanějšími a internacionálnějšími návštěvníky, v subtilnější a originálnější konkurenci. Na přípravu expozice pro EXPO 2010 v Šanghaji měli realizátoři něco málo přes dva roky. Na projekt pro EXPO 2015 v Miláně, tedy na vytvoření původní koncepce a na oslovení ještě většího počtu partnerů ze soukromé sféry, to může být málo.
ARCHITEKTONICKÝ KONCEPT EXPO 2010
ČESKÝ ARCHITEKT V ČÍNĚ VÝSTAVA
101
EXPO EX POST – ARCHITEKTONICKÝ KONCEPT TEXT JAROMÍR ŠVARC
První a zásadní vliv na to, jak bude vypadat pavilon na EXPO, mělo rozhodnutí vlády. Buď uvolnit peníze na stavbu národního pavilonu, nebo jen na pronájem hotového pavilonu. V prvním případě mají architekti možnost navrhnout více či méně atraktivní objekt, který svým tvarem, materiálem, vazbou na téma výstavy či využitím národních specifik zaujme návštěvníky. Často je jediným zajímavým momentem národní prezentace. Málokdy se podaří navrhnout zajímavý pavilon i s vynikající expozicí. V případě pronajatého pavilonu jsou architekti postaveni před problém, co udělat s nezajímavou plechovou „bednou“. Možnosti jsou omezené a navíc limitované různými pravidly, která určuje pořadatel. Důležitý je tedy nápad, a to se týká jak exteriéru, tak interiéru, včetně uspořádání expozice v jinak nezajímavém prostoru. V Šanghaji byla k dispozici průmyslová, plechová hala ve tvaru kvádru se základnou 40 x 50 m a výškou 10 m. Generální komisař P. A. Stehlík vybral pro naši účast objekt s výhodným umístěním, přímo u páteřní komunikace na Europe square. Autoři vítězného návrhu z ateliéru SIAL vsadili na jednoduchost a čistotu architektonického řešení. Navrhli obložení vnějšího plechového pláště bílými cetrisovými deskami s přiznanými spárami. Na této fasádě byl ze 40 000 hokejových puků vytvořen půdorys centrální části Starého Města pražského. Puky byly upevněny na různě dlouhých distančních tyčkách. Před pavilon navrhli velkou bílou spirálu, která svou dynamikou oživila vnější prostor a navedla
návštěvníka ke vstupu. Pavilon se stal rázem nepřehlédnutelným a už jen tím, že na fasádě byly puky, v Číně věc téměř neznámá, budil přirozenou zvědavost návštěvníků. Těžištěm expozic většiny národních pavilonů je již řadu let více či méně nápaditá projekce. Tento prvek se od geniálního výtvarného počinu našich umělců na EXPO 58 v Bruselu a EXPO 67 v Montrealu stal téměř neodlučitelnou součástí expozic. Systém projekcí a různých multimediálních show je v současné době doveden k neobvyklé technické dokonalosti, ale po výstavnické stránce nepřináší již nic nového. Navíc jakákoliv takováto show umístěná v expozici limituje průchodnost a má za příčinu tvoření velikých front před pavilony. Autoři našeho pavilonu se rozumně vzdali těchto již otřelých výrazových prostředků a také již konečně „zapomněli” na gotické madony, české baroko, české sklo, betlémy, řeky a stromy života, krajky, kraslice a jiná již mnohokrát prezentovaná a vyčpělá témata, která se stále opakovala v našich expozicích a lišila se od expa k expu jen formou zpracování. Autoři jednoduchým způsobem oddělili od vnitřního prostoru pavilonu dvoupodlažní vestavbou obchod, multimediální halu, konferenční místnost, restauraci a administrativu se zázemím. Samotnou expozici vyřešili zcela neobvyklým způsobem. Do prostoru navrhli systém zavěšených kubusů, dutých kvádrů, které svým dolním okrajem kopírují tvar zvlněné podlahy pokryté travním kobercem. Zavěšené bílé, přísně geometrické kubusy, vznášející se nad travnatou přívětivou a dynamickou „krajinou“, evokují symbiózu města a přírody, jeden ze základních předpokladů pro naplnění
hesla EXPO 2010 „Lepší město – lepší život“. Toto neobvyklé uspořádání výstavního prostoru je zcela novým řešením umožňujícím volný pohyb návštěvníků pod kubusy. Řešení, které velkou část expozice umístilo nad hlavy návštěvníků, sice přineslo mnoho konstrukčních problémů, limitovalo možnosti a způsob instalace jednotlivých exponátů a artefaktů, ale mělo zásadní vliv na charakter a průchodnost pavilonu. Vznikl tak unikátní prostor, který náš pavilon učinil lehce zapamatovatelným. Jednoduché, architektonicky čisté a nápadité řešení exteriéru a interiéru pavilonu spojené s kvalitní propagací, řadou doprovodných akcí a programů, atraktivními exponáty a prakticky ničím nelimitovanou průchodností, jsou faktory, které měly vliv na úspěch naší účasti v Šanghaji. Po více než čtyřiceti létech se náš pavilon dostal do žebříčku „top ten“, byl oceněn stříbrnou soškou za kreativitu a mnohými dalšími cenami.
NOVOSTAVBA OBJEKTU PET/CT
ČESKÝ ARCHITEKT V ČÍNĚ VÝSTAVA
102
EXPO EX POST – INSTALACE TEXT JAKUB NEPRAŠ
Expozice v českém pavilonu v Šanghaji se skládala ze zavěšených komínů, modulů 4 x 4 m, kde byla umístěna většina instalací až do výšky sedmi metrů nad terénem. Tedy skoro vše se odehrávalo nad hlavou diváků. Výhodou u takového netradičního plánu byla velká úspora místa, tedy průchodnost a také to, že každá instalace měla vlastně své relativně oddělené místo. Neumím si totiž dost dobře představit všechny umělecké instalace promíchané s českými tradicemi a úspěchy prezentované vitrínově hned vedle sebe. Málokdo však při sledování vydržel bolest v zátylku více než půl minuty bez přestávky. Lidé si lehali i pod instalace na zelený koberec, aby si odpočinuli po tom celodenním lunaparku a nekonečném postávání ve frontách. Číňané jsou opravdu jiní. Mají třeba mnohem menší osobní rozestup mezi sebou, strkají do sebe, přirozeně se houfují a překřikují. Běžnou reakcí bylo nesmyslné mávání a souborné pokřiky na každý exponát ve snaze najít zde nějakou interakci. Samozřejmě všichni byli obecně extrémně nadšení z monumentálních světelně-kinetických instalací. To, co jim posléze evokují, a zda
studují druhý plán, myšlenku nebo přesah, jsem si všiml jen u několika anglicky mluvících případů. Ti ostatní se mi neustále snažili něco naznačit s podobnými usměvavými výrazy, ale neodvažuji si tvrdit, co tím mysleli. Jelikož jsem měl možnost pečlivěji sledovat reakce Číňanů na mé věci již před několika lety, věřím a domnívám se, že alespoň ty základní nosné frekvence z mých video plastik zde v Šanghaji také pochytili. Bohužel nyní mi zde nezbylo moc času na bedlivý průzkum reakcí. I když náš pavilon navštívilo více než osm milionu lidí, byli to samozřejmě převážně Číňané z těch nejprůměrnějších vrstev ze všech koutů země. To jsem přirozeně také předpokládal, a tedy se ani nebránil určité atrakci. Mé tři realizace však vycházely z ověřených témat korespondujících s tématy „Expa“ v Šanghaji.
i symbolické rytmy současných měst. Převážně však z Šanghaje a Prahy. Abstraktní příběh univerzálního města graduje v několika fázích a opět se noří do tmy. Jako by energetický náboj opustil prostor a znovu se po chvíli vrátil do dalšího hypnotického cyklu. Reliéfní projekční povrch tvoří kruhová zástavba z obalů z reálných výrobků původně vyrobených v Číně. Ta občas funguje plasticky samotná, pouze jako osvícená fyzická schránka, anebo dává prostor promítanému obrazu. Cílem je apelovat na lidi, aby se dokázali postavit k městu jako k celku a uměli využít neztrátově jeho potenciální (duální) energii, která se bohužel projevuje většinou negativně, například na psychiku člověka. Cílem je najít i v sobě pozitivní přístup k městu jako nevyhnutelnému mechanismu současné společnosti.
Metropolia Město se vznáší autoritativně nad hlavami lidí. Nezvyklý pohled na kolos, ve kterém většina z nás denně funguje. Ikona současného města v pravidelném rytmu otáčení na sebe nabaluje každým okamžikem nové dění. Rotující frekvence obsahují vizuální
Kultury Svět mnoha kultur jevící se z dálky spíše jako mikroorganické kultury. Poloprůhlednou strukturu vycházející z obalů rostlinných buněk vyplňuje rytmus a přirozené hemžení z běžného života i kulturních tradic. Přírodní nebesa v horní části navazují na
ČESKÝ ARCHITEKT V ČÍNĚ VÝSTAVA
neutrální prostřední oblast většinového celku až po kořenovou část řídicího systému. Anomálie Relativně stabilní strukturu občas naruší anomálie neznámého původu, podobně jako se to nečekaně stává ve všech systémech. Původ nebo diagnóza problému se i v relativně uměle vytvořeném světě stává čím dál složitější a dá se spíše uhadovat. Příkladem může být i finanční krize, která se v této fázi evoluce jeví spíše jako přírodní katastrofa, jejíž nevyhnutelnost opět jen tušíme, ale není v naší moci efektivně zasáhnout proti nepřístupnému celku, z kterého pochází. Aury komunikace Zdánlivě osamocené ostrovy civilizace jsou úzce provázány a komunikují mezi sebou. Mnoho věcí nese kolem sebe nabité náboje plné záhadných emocí a jiných informací, které nejsou viditelné pouhým okem. Mohou to být i aury, jejichž existence je i prokázána a dokonce i měřitelná hlavně kolem živých bytostí. Dynamické, avšak nehybné asambláže z hraček na povrchu objektů stylizují současnou společnost. Tvoří shluky podobné
planetám, městům nebo výseku úzce provázané atomární struktury. Vcelku ukazují principy nebo vztahy, které okolo nás nejsou na první pohled patrné, ale víme nebo cítíme, že mají důležitou funkci. Příkladem je třeba otázka přítomnosti většinové černé hmoty ve vesmíru nebo například „neprobádaný“ sklad informací v DNA, jenž zdánlivě nemá funkci. Avšak síla myšlenky člověka hraje také velkou roli ve výsledném spletitém celku přírodních vztahů. Vysílané myšlenky, emoce a jiné energie se ve společenství mísí, reagují v tomto kolektivním vědomí a následně se bumerangově vrací. Pro podprahovou komunikaci je v instalaci záměrně použita symbolika znakové řeči. Šíří se se zpožděním, podobně jako v přírodě. Každá putující vlna představuje jedno slovo, které se váže k danému tématu.
103
