Evropský soudní dvůr a předběžná otázka podle čl. 234 SES JUDr. PhDr. Ivo Šlosarčík LL.M., Ph.D. Text vypracován pro projekt Team Europe Jen stěží lze přecenit vliv, který měly na vývoj evropské integrace odpovědi ESD na předběžné otázky pokládané soudy členských států.1 Prostřednictvím institutu předběžné otázky ESD formuloval své klíčové doktríny týkající se strukturálních vlastností evropského práva (princip přednosti, princip přímého účinku), vnitřního trhu (princip ”Cassis”) nebo úrovně ochrany lidských práv v EU – a to bez přímého střetu mezi soudy ES/EU a členskými státy. Zároveň umožnil institut předběžné otázky přímou komunikaci ESD s vnitrostátními soudy členských států a zapojil tak vnitrostátní justici do přímo a intenzivně do procesu evropské integrace. Předběžná otázka je upravena již od 50. let pro oblast I. pilíře ve čl. 234 SES (ex-čl. 177). Amsterdamská smlouva pak zavedla zvláštní formu předběžné otázky pro oblast azylové, vízové a imigrační spolupráce (čl. 68 SES) a pro oblast III. pilíře (čl. 35 SEU). O úspěšnosti tohoto právního nástroje svědčí i růst položených předběžných otázek za jeden rok – jak v absolutních číslech (viz tabulka), tak i v podílu na celkovém soudním nápadu (např. v roce 1961 tvořily předběžné otázky jen 4% rozhodovací praxe ESD, zatímco v roce 1998 již 64 %).2 Článek 234 (bývalý článek 177) Soudní dvůr má pravomoc rozhodovat o předběžných otázkách týkajících se: a) výkladu této smlouvy, b) platnosti a výkladu aktů přijatých orgány Společenství a ECB, c) výkladu statutů subjektů zřízených aktem Rady, pokud tak tyto statuty stanoví. Vyvstane-li taková otázka před soudem (soudem nebo tribunálem) členského státu, může tento soud, považuje-li rozhodnutí o této otázce za nezbytné k vynesení svého rozsudku, požádat Soudní dvůr o rozhodnutí o této otázce. Vyvstane-li taková otázka při jednání před soudem (soudem nebo tribunálem) členského státu, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva, je tento soud povinen obrátit se na Soudní dvůr. Překlad dle www.euroskop.cz
Institut předběžné otázky umožňuje soudu či tribunálu členské země při řešení problému s komunitárním prvkem obrátit se na ESD s otázkou na výklad evropského práva či platnost komunitární normy. ESD zahrnul do systému předběžné otázky i normy, které jen hraničně spadaly pod „akty institucí ES a ECB“, o kterých mluví čl. 234 odst. 1 písm. b) – ESD se tak 1
Edward, D.: National Courts –the Powerhouse of Community Law. In Bell, J., Dashwood, A., Speancer, J., Ward, A. (eds.) The Cambridge Yearbook of European Legal Studies, Volume Five 2002-2003, Hart Publ. , Oxford 2004, s. 1-13. 2 Tridimas, Takis. Knocking on Heaven’s Door: Fragmentation, Efficiency and Defiance in the Preliminary Reference Procedure, Common Market Law Review 1/2003, str. 16 1
zabýval i právními implikacemi existence Světové obchodní organizace (World Trade Organisation, WTO) pro členské státy,3 asociačními dohodami mezi ES a třetími zeměmi (Haegemann v. Belgie, C-181/73) nebo čistě vnitrostátním zákonem přijatým implementujícím komunitární směrnici (Dzodzi v. Belgie, C-297/88 a C-197/89). ESD se může vyjadřovat k výkladu a platnosti nejen závazných právních norem, ale i nezávazných doporučení a stanovisek přijatých orgány ES (Grimaldi, C-322/88). ESD přijal i předběžnou otázku položenou soudem mimo území členského státu, pokud se na něj alespoň částečně vztahovalo komunitární právo – např. soud na ostrově Man (Barr and Montrose Holdings, C355/89). Při řízení o předběžné otázce nejde primárně o spor před ESD (tj. nejde o přímou žalobu k ESD nebo SPI), ale o extenzi řízení spor před soudem členského státu. Pokud má vnitrostátní soud (například městský soud ve Florencii) použít komunitární právo, což se děje relativně často, může se, a někdy i musí, na ESD obrátit s otázkou jeho platnosti nebo výkladu. Položení otázky podle čl. 234 SES není rovněž ani odvoláním ani jinou formou opravného prostředku. Zatímco využití odvolání nebo jiného opravného prostředku záleží na iniciativě stran sporu, položení předběžné otázky je zcela v diskreci vnitrostátního soudu. ESD rovněž nemůže zrušit nebo změnit rozhodnutí vnitrostátního soudu tak, jak to může udělat odvolací soud. Poté, co ESD na předběžnou otázku odpoví, řízení před vnitrostátním soudem pokračuje od bodu, kdy bylo přerušeno kvůli položení předběžné otázky. ESD také přímo nerozhoduje o neplatnosti vnitrostátní legislativy. Spíše je předběžná otázka mechanismem umožňujícím ESD zajišťovat (relativně) homogenní interpretaci evropského práva ve značně odlišných soudních systémech členských států. ESD tak prostřednictvím odpovědí na předběžné otázky poskytuje vnitrostátním soudům členských států interpretační servis a zároveň kombinuje v kontrolně-výkladovém mechanismu komunitárního práva prvky centralizace (rozhodovací monopol ESD) a decentralizace (otázku pokládají soudy z různých členských zemích a odlišným postavením v rámci vnitrostátní soudní hierarchie). Institut předběžné otázky rovněž umožnil ESD přímo komunikovat se soudy členských zemí. Mechanismus předběžné otázky je nastaven „mazaně“ tak, že umožňuje pokládat předběžné otázky i soudnům nižších stupňů a zároveň vyšší soudy (proti jejichž rozhodnutí není opravný prostředek) k podání předběžné otázky přímo zavazuje. Obecně to byly hlavně nižší soudy, které se možnosti přímé komunikace s ESD rády využívaly, zatímco nejvyšší a ústavní soudy členských zemí přijímaly povinnost referovat k ESD jen neochotně či neúplně. ESD interpretoval pojem ”soud či tribunál” pro účely pokládání předběžné otázky velmi široce, takže zahrnuly např. i orgány profesní samosprávy nebo některé kvazi-soudní instituce, které rozhodují případy s komunitárním prvkem. Zároveň ale využitím doktríny ”acte claire” a vlastních procesních mechanismů si ESD zajistil relativní kontrolu nad množstvím práce, kterou mu odpovídání na předběžné otázky přináší. Institut předběžné otázky tak přispěl k přesunu pravomocí v Evropské unii ve třech směrech: • Posílení pravomocí a efektivity regulace na evropské úrovni na úkor pravomocí členských států – prostřednictvím institutu předběžné otázky byla formulována např. doktríny přednosti komunitárního práva nebo doktrína přímého účinku; • na evropské úrovni posílení soudní moci na úkor moci výkonné a zákonodárné (nakolik lze tyto struktury lze v institucionálním rámci EU/ES rozlišit); • v rámci vnitrostátních soudních struktur členských států posílení nižších soudů (včetně soudů prvoinstančních) na úkor vyšších článků soudní hierarchie – položením předběžné otázky umožňuje nižším soudům „obejít“ rozhodování odvolacích soudních instancí nebo vnitrostátních ústavních soudů; komunitární právo např. zakazuje vnitrostátními soudními předpisy podmínit položení předběžné otázky souhlasem vyššího soudu. 3
Amministrazione delle Finance dello Stato v. SPI a SAMI, C-267-269/81 2
Tabulka: Počet položených předběžných otázek ve vybraných letech Rok 1965 1975 1985 1995 1999 2000 2001
2002
2003
Počet 7 69 139 251 255 224 237 216 210 předběžných otázek položených v daném roce Zdroj: Annual Report of ECJ for year 2003, k dispozici na http://curia.eu.int/en/instit/presentationfr/rapport/stat/st03cr.pdf (údaj ze dne 2. června 2004).
Celkem do konce roku 2003 5044
Zvláštní podoby předběžné otázky V oblasti azylové, vízové a imigrační politiky předpokládá Amsterdamská smlouva (která tyto politiky „komunitarizovala“, tj. převedla ze III. pilíře do rámce I. pilíře), budou moci pokládat předběžné otázky jen nejvyšší soudy členských zemí. V oblasti předběžných otázek týkajících se azylové, vízové a imigrační politiky je třeba si rovněž uvědomit zvláštní postavení Spojeného království Velké Británie a Severního Irska, Irské republiky a Dánského království, které je dáno jejich částečným opt-out v této oblasti (čl. 69 SES). Ve III. pilíři se rovněž objevuje prostor pro položení předběžné otázky, typicky trestním soudem, majícím při svém rozhodování použít právo EU III. pilíře. Ve srovnání s prvým pilířem EU je pravomoc Evropského soudního dvora (ESD) rozhodovat o předběžných otázkách v domácích sporech o záležitostech III. pilíře omezenější. ESD sice může odpovídat na dotazy o platnosti a výkladu rozhodnutí, rámcových rozhodnutí a úmluv přijatých v rámci III. pilíře, ale tato pravomoc nevznikla automaticky pro všechny státy vstupem Amsterdamské smlouvy v platnost. Aby tuto pravomoc ESD získal, vyžaduje se navíc jednostranné prohlášení členského státu o jejím přijetí. Prohlášení musí rovněž vymezit, které národní soudní instituce (soudy a tribunály) mohou dotazy pokládat. Prvek diferenciace je zde zřejmý – pokud souhlas vyjádří pouze některé členské státy (jak se skutečně stalo), intenzita dopadu aktivity ESD na národní soudní systémy se bude lišit stát od státu. Do roku 2000 umožnilo svým soudům obracet se na ESD s předběžnými otázkami ve věcmi justiční a policejní spolupráce jedenáct států. Belgie, Finsko, Itálie, Lucembursko, Nizozemí, Portugalsko, Rakousko, Řecko, SRN, Španělsko a Švédsko. Rozsah přijaté jurisdikce ESD se liší, např. Španělsko umožnilo pokládat dotazy pouze svým nejvyšším soudům, proti jejichž rozhodnutí není odvolání.4 Rámeček: Text čl. 68 SES a 35 SEU Článek 68 SES (část) 1. Článek 234 se použije na tuto hlavu za následujících okolností a podmínek: jestliže v určité věci, která je předmětem řízení zahájeného u soudu členského státu, jehož rozhodnutí již nemůže být napadeno opravnými prostředky podle vnitrostátního práva, vyvstane otázka výkladu této hlavy nebo platnosti a výkladu aktů vydaných orgány Společenství na základě této hlavy, požádá tento soud Soudní dvůr o rozhodnutí o této otázce, jestliže je považuje za nutné k vydání svého rozsudku. 2. Soudní dvůr nemá v žádném případě pravomoc rozhodovat o opatřeních a rozhodnutích přijatých k provedení čl. 62 bodu 1), která se týkají udržení veřejného pořádku a ochrany vnitřní bezpečnosti. Článek 35 (ex-čl. K.7) SEU (část) 1. Soudní dvůr Evropských společenství má za podmínek stanovených v tomto článku pravomoc rozhodovat o předběžných otázkách týkajících se platnosti a výkladu rámcových rozhodnutí a rozhodnutí, výkladu úmluv uzavřených podle této hlavy, jakož i platnosti a výkladu opatření k jejich 4
Peers S.: EU Justice and Home Affairs Law, Pearson 2000, str. 46 3
provedení. 2. Každý členský stát může uznat prohlášením učiněným při podpisu Amsterodamské smlouvy nebo kdykoli později pravomoc Soudního dvora rozhodovat o předběžných otázkách podle odstavce 1. 3. Učinil-li členský stát prohlášení podle odstavce 2 tohoto článku, uvede, že: a) každý soud tohoto státu, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva, může požádat Soudní dvůr o rozhodnutí o předběžné otázce týkající se platnosti nebo výkladu aktu uvedeného v odstavci 1, která se v řízení před ním vyskytla, považuje-li je za nezbytné k vydání svého rozsudku, nebo že b) každý soud tohoto státu může požádat Soudní dvůr o rozhodnutí o předběžné otázce týkající se platnosti nebo výkladu aktu uvedeného v odstavci 1, která se v řízení před ním vyskytla, považuje-li je za nezbytné k vydání svého rozsudku. 4. Každý členský stát může bez ohledu na to, zda učinil prohlášení podle odstavce 2, předložit Soudnímu dvoru v řízeních podle odstavce 1 svá podání nebo písemná vyjádření k věci. Zdroj: Překlad podle www.euroskop.cz
Klíčové problémy Pro pochopení významu předběžné otázky jsou důležité zejména následující problémy: • kdo může předběžnou otázku položit – jaké instituce spadají pod vymezení „soudu či tribunálu“ podle čl. 234; • který soud či tribunál musí předběžnou otázku položit a případné výjimky z této povinnosti; • přístup ESD k předběžným otázkám, zejména ochota odpovídat na otázky nesprávně formulované, bagatelní nebo otázky již zodpovězené v minulosti; • procesního zakotvení předběžné otázky v právu členských zemí; • důsledky nepoložení předběžné otázky soudem či tribunálem, který má tuto povinnost, a nebo nerespektování odpovědi ESD v následujícím řízení před vnitrostátním soudem. Instituce oprávněné položit předběžnou otázku (soud či tribunál dle čl. 234 SES) ESD opakovaně konstatoval, že pojem „soud nebo tribunál“ použitý ve čl. 234 SES je pojmem komunitárního práva a jen částečně se překrývá s definicemi soudů či tribunálů ve vnitrostátním právu členských zemí. Ve své judikatuře definovat ESD pro účely čl. 234 SES soud či tribunál jako instituci splňující následující znaky (tzv. „Vaasenská kritéria“)5: • má zákonný základ • je nezávislá a rozhoduje nestranně • má trvalý charakter • má obligatorní jurisdikci (jurisdikci založenou zákonem) • řídí se v rozhodování zákonnými předpisy, tj. ne na základě volního uvážení • rozhoduje ve sporném řízení Předběžnou otázku tak mohou úspěšně položit nejen „klasické“ soudy, ale i mnohé jiné instituce pověřené právním systémem rozhodovat spory. Na základě judikatury ESD zde spadají rovněž např. disciplinární orgány profesních komor (např. odvolací výbor nizozemské komory všeobecných lékařů - Broekmeulen v. Huisart Registratie Commissie, C-246/80), orgány zdravotních pojišťoven nebo dokonce samostatně jednající imigrační důstojník ve Velké Británii (El-Yassini v. Secretary of State for the Home Department, C-416/96). ESD se naopak odmítl zabývat otázkami položenými soudy členských států jednajícími jako správní, a ne soudní orgán – např. při rozhodování o zápisech do obchodního rejstříku (HSB-Wohnbau, C-86/00) nebo problematiky katastru nemovitostí (Salzman, C-178/99). Rovněž se ESD odmítl zabývat otázkami vyvstalými ve sporu řešeném soukromým 5
Podle rozhodnutí ESD v kauze Vaassen v. Gőbbels, C-61/65 4
rozhodcem (Nordsee Deutsche Hochseefisherei GmbH v. Reederei Mond, C-102/81). ESD také nepřijímá předběžné otázky položené jiným mezinárodním soudem – například Evropským soudem pro lidská práva ve Štrasburku nebo Mezinárodním soudním dvorem v Haagu, i když např. přijal otázku položenou Soudním dvorem Beneluxu, což je zvláštní tribunál pro rozhodování sporů společných s integrací v rámci Beneluxu (Campina Melkunie, C-265/00).6 Jiným problémovým okruhem institucí, které by mohly položit předběžnou otázku (tj. vejít se do definice soudu či tribunálu dle čl. 234 SES), jsou orgány veřejné správy. ESD např. odmítl odpovědět na otázky položené lucemburskými daňovými orgány s odůvodněním, že coby součást ministerstva financí postrádají nezávislost coby prvek charakterizujíc soud či tribunál pro účely čl. 234. I v otázce nezávislosti instituce prošla judikatura značným ESD vývojem. Po postupném rozšiřování chápání nezávislosti, kdy byla ESD uznána jako nezávislý „soud či tribunál“ i instituce, jejíž členové byli jmenováni a odvolávání výkonnou mocí (případy Dorsch Konsult, C-54/96, Kőllenspergr, C-103/97, nebo Gabalfrisa, C-110-147/98), dospěl ESD k relativně užšímu výkladu v kauze Schmidt (C-516/99)7. Objevily se i pochybnosti, zda do kategorie soud či tribunál podle čl. 234 SES spadají i ústavní soudy členských států, které se svým charakterem a funkcí liší od běžných soudů členských států. Proti zařazení ústavních soudů pod čl. 234 SES se argumentovalo zejm. jejich politickým charakterem a funkcí často označovanou jako „negativní zákonodárce“ či dodatečná komora parlamentu. Tento názor je ale minoritní a obecně – snad s výjimkou francouzské Ústavní rady – čl. 234 SES zahrnuje i ústavní soudy členských států8. Soudy či tribunály s povinností položit předběžnou otázku Podle čl. 234 odst. 3 SES je předběžnou otázku povinen položit soud či tribunál, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva příslušného členského státu. Pro vymezení soudu či tribunálu pro účely čl. 234 odst. 3 SES existují dva teoretické přístupy. Prvým je abstraktní teorie, která za takový soud považuje pouze soudní instituci stojící na vrcholu soudní hierarchie příslušného státu. Takto úzké chápání soudu, který musí k ESD referovat, ale bylo odmítnuto jak ESD (již v raném rozhodnutí v kauze Costa v. ENEL, C-6/64)9 tak i většinou akademické obce. Při posuzování soudů pro účely čl. 234 odst. 3 proto dominuje tzv. konkrétní teorie, která za povinný soud považuje konkrétní soud, proti jehož rozhodnutí v daném případu neexistuje opravný prostředek. Stejně jako u definice „soudu či tribunálu“ i definice „opravného prostředku“ byla Evropským soudním dvorem prohlášena za pojem komunitárního práva. Pojem „opravný prostředek“ dle čl. 234 se obvykle vykládá jako řádný opravný prostředek, tj. nezahrnuje např. obnovu řízení, ústavní stížnost nebo milost presidenta. Přesto ale v této otázce zůstává několik otevřených bodů – zejména, zda-li podmínku opravného prostředku splňuje opravný mechanismus, jehož využití je podmíněno souhlasem vyššího soudního orgánu. – jako např. v britském systému je odvolání od rozhodnutí Appelate Court ke Sněmovně Lordů podmíněno souhlasem právě této nejvyšší britské soudní instituce; nebo jako jsou některé formy dovolání v českém občanském procesním právu podmíněny souhlasem Nejvyššího soudu ČR. ESD se v případu Lyckesgog (Kenny Roland Lyckesgog, C-99/2000) vyjádřil ve 6
Podrobnější analýza viz Leanerts, K., Arts, D.: Procedura Law of the European Union, Sweet and Maxwell, Londýn 1999, str. 25-26 a Douglas-Scott, Sionaidh: Constitutional Law of the European Union, Longman, Harlow 2002, str. 232 7 Podrobněji Tridimas, Takis. Knocking on Heaven’s Door: Fragmentation, Efficiency and Defiance in the Preliminary Reference Procedure, Common Market Law Review 1/2003, str. 28-32 8 Ježek, M.: Soudní orgán ve smyslu čl. 234 SES, Evropské a mezinárodní právo 2/2004, str. 13 9 V kauze Costa v. ENEL pololožil předběžnou otázku italský smírčí soud, který rozhodoval jako soudní první a zároveň poslední instance – důvodem byla mimořádně nízká suma, o kterou ve sporu šlo – okolo jednoho dolaru. 5
prospěch interpretace, že v takovém případě je soudem dle čl. 234 odst. 3 až soud, který povoluje využití opravného prostředku. K kauze Lyckesgog šlo o možnost odvolat se proti rozhodnutí Odvolacího soudu pro západní Švédsko ke švédskému Nejvyššímu soudu, kde ale k takovému odvolání musel dát Nejvyšší soud souhlas a v praxi tak činil jen ve velmi omezeném počtu případů. ESD přesto za soud, který musí položit předběžnou otázku prohlásil až Nejvyšší soud – Nejvyšší soud ale musí položit předběžnou otázku již tehdy, když otázka komunitárního práva vyvstane v průběhu jeho rozhodování o svolení s podáním odvolání od nižšího soudu – a nebo později, když rozhoduje jako odvolací orgán v meritu věci. Platnost komunitárního práva Užší vymezení soudů, které musí položit předběžnou otázku, ale platí jen pro případ, kdy se předběžná otázka týká interpretace evropského (komunitárního) práva. Pokud se předběžná otázka týká platnosti sekundárních norem, musí předběžnou otázku položit vnitrostátní soud vždy, bez ohledu na existenci opravného prostředku (Foto-Frost, C-314/85)10. Ačkoliv se samotný text čl. 234 SES o tomto rozdílu výslovně nevyjadřuje, ESD jej vyvodil ze svého monopolu na rozhodování o neplatnosti sekundárního evropského práva a požadavku uniformity aplikace komunitárního práva ve všech členských zemích; nepřímo pak i z monopolu ESD/SPI na rozhodování o žalobě na neplatnost dle čl. 230 SES.11 Nejvyšší a ústavní soudy členských států Nejvyšší a ústavní soudy členských států často přijímaly povinnost referovat k ESD jen se značnými výhradami. Povinnost referovat k ESD může být v nejvyššími/ústavními soudy interpretována jako vlastní podřízení se soudní autoritě ESD; situaci nepříjemnou pro soudní instituci zvyklou být ve své národní doméně konečným arbitrem ústavnosti nebo zákonnosti. Tak např. dosud k ESD nikdy nereferoval Federální ústavní soud SRN, italský Ústavní soud nebo francouzská Ústavní rada. Naopak k ESD referovaly francouzská Conseil d’Etat i Kasační soud (Cour de Cassation), stejně jako nejvyšší soudy belgické, nizozemské a lucemburské, irské, dánské či britské (House of Lords poprvé referovala v roce 1979). Relativně krátce po rozšíření v roce 1995 se na ESD obrátily nejvyšší a ústavní soudy Švédska (1995, 1997), Finska (1996,1999) a Rakouska (1999)12. Někdy se této povinnosti nejvyšší vnitrostátní soudy zbavovaly tím, že prohlásily nepoložení předběžné otázky nižším soudem za porušení vnitrostátních ústavních standardů a vrátily kauzu na nižší úroveň soudní hierarchie – např. Ústavní soud SRN shledal, že nepoložení předběžné otázky nižším německým soudem, který tak podle evropského práva měl povinnost učinit (tj. soudem, proti jehož rozhodnutí není řádný opravný prostředek; ústavní stížnost se mezi řádné opravné prostředky nepočítá) za porušení práva na zákonného soudce garantovaného v německém ústavním pořádku (případ Kloppenburg, 1985). Podobná situace může nastat i ve vztahu k Ústavnímu soudu České republiky.13 Tabulka: Předběžné otázky pokládané nejvyššími a ostatními soudy ve vybraných členských státech (v letech 1952-2003): 10
Foto-Frost v. Hauptzollant Lubeck Ost, C-314/85. Podrobnější analýza případu Arnull, Antony: The European Union and its Court of Justice, Oxford Univ. Press, Oxford 1999, str. 61-62 11 Douglas-Scott, Sionaidh: Constitutional Law of the European Union, Longman, Harlow 2002, str. 229 12 Podrobný přehled praxe nejvyšších a ústavních soudu členských zemí podává Mayer, F.: The European Constitution and the Courts, Adjudicating European constitutional law in multilevel system, Jean Monnet Working Paper 9/03, str. 5-8 (k dispozici na www.jeanmonnetprogram.org, údaj ze dne 24.5.2004) 13 Jeden ze scénářů jeho chování je ten, že v případě ústavní stížnosti bude Ústavní soud považovat nepoložení předběžné otázky obecným soudem za porušení práv garantovaných ústavním pořádkem ČR. Pak Ústavní soud nebude k ESD referovat sám, ale zruší rozsudek obecného soudu, vůči kterému směřovala ústavní stížnost, a vyzve obecný soud, aby se při následkem rozhodnutí na ESD obrátil sám. 6
Stát
Typy soudů
Počet položených Celkový počet předběžných otázek předběžných otázek jednotlivými soudy položený všemi soudy členského státu Belgie Cour de Cassation 56 471 Cour d’Arbitrage 2 Conseil d’Etat 32 Ostatní soudy a tribunály 381 Irsko Supreme Court 13 44 High Court 15 Ostatní soudy a tribunály 16 Itálie Ústavní soud 0 769 Corte Suprema di Cassazione 77 Consiglio di Stato 43 Ostatní soudy a tribunály 676 Francie Conseil Constitutionnel 0 655 Cour de Cassation 66 Conseil d’Etat 26 Ostatní soudy a tribunály 563 SRN Spolkový Ústavní soud 0 1364 Nejvyšší spolkový soud 87 (Nejvyšší) Spolkový pracovní soud 16 (Nejvyšší) Spolkový správní soud 58 (Nejvyšší) Spolkový finanční soud 206 Nejvyšší spolkový soud pro sociální 69 záležitosti Nejvyšší státní rada 1 Ostatní soudy a tribunály 927 Velká Británie House of Lords 31 374 Court of Appeal 27 Ostatní soudy a tribunály 316 Zdroj: Annual Report of ECJ for year 2003, k dispozici na http://curia.eu.int/en/instit/presentationfr/rapport/stat/st03cr.pdf (údaj ze dne 2. června 2004).
Přístup ESD k pokládaným předběžným otázkám ESD obecně projevoval tendenci akceptovat a odpovídat i na předběžné otázky,které byly položeny neobratně, nejasně či jen s malou relevancí pro komunitární právo. ESD pouze tradičně vyžadoval, aby předběžná otázka pocházela z reálně existujícího sporu – proto se odmítl zabývat otázkami čistě teoretickými či hypotetickými (Pasquale Foglia v. Mariella Novello, fáze I., C-104/79), otázkami soudního sporu zahájeného pouze pro získání odpovědi na předběžnou otázku (Pasquale Foglia v. Mariella Novello, fáze II., C-244/80, PreussenElektra, C-379/98) nebo otázkami sporu již ukončeného (Teresa Zabala Erasun, C422/93). Např. v kauze PreussenElektra se odmítl ESD zabývat otázkou položenou německým soudem, protože obě strany vnitrostátního „sporu“ sdílely názor o existenci rozporu příslušné německé legislativy s komunitárním právem a zároveň jedna ze stran sporu (firma PreussenElektra) byla hlavním akcionářem druhé strany sporu (firmy Schleswag), a tudíž mohla tuto firmu přimět k otevření „sporu“ směřujícího výlučně k tomu, aby se ESD mohl vyjádřit k (ne)konformitě německé legislativy s acquis communautaire. Společně se růstem soudního nápadu, jehož podstatnou část tvořily právě odpovědi na předběžné otázky, se ale v procesních normách i judikatuře ESD objevují tendence omezit či „ukáznit“ předběžné otázky pokládané vnitrostátními soudy. Omezující mechanismy mají zejména následující podobu:
7
•
změny procesních pravidel umožňující ESD odpovídat na předběžné otázky, na které již ESD někdy v minulosti odpověděl nebo je odpověď jasně zřejmá z existující judikatury ESD; • vydání (nezávazných) pokynů pro vnitrostátní soudy, jak formulovat předběžné otázky; • formulace doktríny „acte éclairé,“ která zbavuje soudy členských států povinnosti pokládat předběžnou otázku v případě, kdy je odpověď zřejmá z existující judikatury ESD, a doktríny „acte clair“, kde k referenci nemusí dojít, protože je odpověď na případnou otázku obecně známá; • nižší ochota ESD odpovídat na nejasně formulované předběžné otázky nebo otázky de facto přeformulovat – ESD tak často na předběžnou otázku prostě odmítne odpovědět. Doktríny „acte clair“ a „acte éclairé“ Doktrína „acte éclairé“ předpokládá, že vnitrostátní soudu nemusí položit předběžnou otázku tehdy, pokud lze odpověď ESD předvídat z již existující starší judikatury. Ačkoliv nemají rozhodnutí ESD charakter precedentu, v praxi existuje jakási „kolektivní paměť“ Soudu a ESD ze svých starších rozhodnutí vychází a v rozsudcích na ně často odkazuje. Doktrína „acte éclairé“ má pro ESD dva účinky: • poskytuje rozhodnutím ESD kvazi-precedenční charakter; • výrazně ESD odbřeměňuje od povinnosti odpovídat na série identických předběžných otázek vyvolanými paralelními vnitrostátními spory týkající se podobných problémových bodů evropské integrace. S doktrínou „acte éclairé“ je spojena a částečně se překrývá doktrína „acte clair“. Doktrína acte clair pochází z francouzského správního práva a vychází z předpokladu, že se vnitrostátní soud nemusí na ESD obrátit, pokud je odpověď „jasná“ z obecných vědomostí či logiky. Příkladem může být hypotetická směrnice o ochraně mořských savců – otázka, zda je velryba savec, je sice pro aplikaci komunitárního práva zásadní, ale pro odpověď se není třeba obracet na ESD, ale do středoškolské učebnice biologie. Argumentace doktrínou acte clair byla často využívána až zneužívána např. francouzskou Státní radou (Conseil d’Etat), aby se tento nejvyšší francouzský správní soud vyhnul povinnosti obracet se s předběžnou otázkou na ESD – známým případem se stala např. kauza Cohn-Bendit, kdy Státní rada přezkoumávala zákaz pobytu známého studentského aktivisty z roku 1968 na francouzském území. Aby se vyhnula nutnosti referovat k ESD předběžnou otázku na existenci přímého účinku směrnic regulujících volný pohyb osob v ES, na který se Cohn-Bendid spoléhal, prohlásila Státní rada, že nemožnost argumentace založené na směrnici vůči aktům státní správy je „zřejmá“, i když existující judikatura ESD naznačovala pravý opak14. I proto je přijímání doktríny acte clair Evropským soudním dvorem značně opatrné a omezuje se na opravdu zcela jasné situace. Pro obě doktríny je zřejmě klíčovým rozhodnutím hojně komentovaná i kritizovaná kauza CILFIT (CILFIT v. Ministry of Health, C-283/81), kde ESD konstatoval, že soud členského státu nemusí k ESD referovat tehdy, když lze odpověď s velkou mírou určitosti odvodit od již existující judikatury. ESD tedy nevyžaduje, aby již dříve sám rozhodl v materiálně identickém sporu, ale ponechává vnitrostátním soudům jistou míru samostatnosti, ale se značně omezujícími podmínkami15. Změny procesních pravidel
14
Douglas-Scott, Sionaidh: Constitutional Law of the European Union, Longman, Harlow 2002, str. 247 15 Pro podrobnou analýzu kauzy CILFIT Douglas-Scott, Sionaidh: Constitutional Law of the European Union, Longman, Harlow 2002, str. 244-246 8
Čl. 104 odst. 316 Procesních pravidel (Rules of Procedure) umožňuje ESD, aby v odpovědi na předběžné otázky, které jsou identické s již dříve odpovězenými otázkami, kde lze odpověď vyvodit z již existující judikatury nebo kde je odpověď zřejmá (neponechává prostor pro rozumné pochybnosti) odpověděl ve formě jednoduchého zdůvodněného příkazu („reasoned order“) – ESD zde nevysvětluje podrobně a komplikovaně svůj názor, ale prostě odkáže na již existující odpověď. I v řízení podle čl. 104 odst. 3 ale musí ESD vyslechnout názor Generálního advokáta a stanoviska členských států a komunitárních institucí (pokud je předloží). Do stejné kategorie procesních změn patří stále častější výzvy ESD vnitrostátním soudům, zda jim k pokračování řízení nepostačuje odpověď ESD na předběžnou otázku týkající se identického či velmi podobného případu, kde ji položil jiný vnitrostátní soud. Pokyny pro soudy členských států V roce 1996 ESD vydal pětistránkový dokument shrnujíc nezávazné pokyny pro soudy členských zemí, jak – dle názoru ESD - řádně formulovat předběžné otázky včetně náležitostí, jež by dotaz od vnitrostátního soudu měl obsahovat (Note on Guidance on Reference by National Courts for Preliminary Rulings). Ačkoliv jde o nezávaznou normu, je pravděpodobné, že jej bude ESD ve své rozhodovací praxi respektovat, zejména když pokyny vycházejí z judikatury ESD. ESD ale výslovně uvedl, že nerespektování těchto pokynů vnitrostátními soudy nebude automaticky důvodem pro odmítnutí odpovědět předběžnou otázku17. Zároveň se ESD stále častěji odmítá zabývat předběžnými otázkami, kdy vnitrostátní soud dostatečně nevysvětlí podstatu spotu a relevanci komunitárního práva. Za zhojení tohoto nedostatku nepovažuje ESD ani situaci, kdy vnitrostátní soud k položené otázce přiloží celou dokumentaci sporu a vyjádření stran (Telemarsicabruzzo, C-320-322/90), i když posoj ESD ještě není zdaleka ustálen.18 Jiné možnosti Dosud nevyužity zůstaly další dvě možnosti omezení zátěže ESD předběžnými otázkami: • decentralizace rozhodování – tj. přesun části rozhodování na SPI nebo specializované soudní panely. Smlouva z Nice umožňuje, aby změnou procesních pravidel (Statutu) byl pověřen rozhodováním o předběžné otázce i SPI. Dosud k tomu ale nedošlo a monopol na odpovědi si zachovává ESD; • filtrace rozhodování – tj. změna primárního práva tak, aby umožnila ESD odpovídat jen vybrané předběžné otázky – např. v závislosti na druhu sporu, soudu pokládajícího otázku nebo prostě dle uvážení ESD (dle závislosti na „zajímavosti“ případu či jeho relevanci pro vývoj komunitárního práva). Podobnou pravomoc má např. Nejvyšší soud Spojených států, který může pomocí instituce certiorari (writ of centiorari) vybírat k vlastnímu přezkumu jen některé z kauz rozhodovaných nižšími federálními soudy19. 16
Čl. 104 odst. 3 v angličtině zní: „Where a question referred to the Court for a preliminary ruling is identical to aquestion on which the Court has already ruled, where the answer to such a question may be clearly deduced from existing case-law or where the answer to the question admits of no reasonable doubt, the Court may, after informing the court or tribunal which referred the question to it, hearing any observations submitted by the persons referred to in Article 23 of the Statute and hearing the Advocate General, give its decision by reasoned order in which, if appropriate, reference is made to its previous judgment or to the relevant case-law.“ 17 Douglas-Scott, Sionaidh: Constitutional Law of the European Union, Longman, Harlow 2002, str. 225-242. Rovnež Arnull, Antony: The European Union and its Court of Justice, Oxford Univ. Press, Oxford 1999, str. 60. Text pokynů je k dispozici na http://curia.eu.int/en/instit/txtdocfr/autrestxts/txt8.pdf 18 Podrobná analýza viz Arnull, Antony: The European Union and its Court of Justice, Oxford Univ. Press, Oxford 1999, str. 57-58. 19 Srov. např. Nowak, J., Rotunda, R.: Constitutional Law (6.vyd.), West Group, St. Paul 2000, str. 2829 9
Zakotvení předběžné otázky v procesním právu členských zemí - Procesní autonomie členských států Procesní autonomie členských států znamená, že si mohou autonomně upravit detaily procesního práva upravujícího pokládání předběžných otázek. K nejtypičtějším oblastem, které jsou v jednotlivých členských státech upraveny odlišně, je např. přezkumný mechanismus proti rozhodnutí vnitrostátního soudu o (ne)položení předběžné otázky nebo zapojení stran sporu do rozhodování vnitrostátního soudu nebo míra detailnosti úpravy ve vnitrostátních procesních předpisech. Obecně je pak vyjádřením procesní autonomie i nastavení opravných prostředků v domácích procesních kodexech – a tím i vymezení soudů, které musí k ESD referovat podle čl. 234 odst. 3 SES. Příznakem procesní autonomie je i to, že soudy jednotlivých členských států využívají možnosti položit předběžnou otázku s odlišnou intenzitou (viz tabulka). Statistická data ale je nutné (ostatně jako vždy) používat s jistou opatrností. Existují značné rozdíly mezi využívání předběžné otázky jednotlivými soudy – ve SRN např. výrazně nadprůměrný počet předběžných otázek položených vyššími soudy iniciovaly finanční a daňové soudy20, a naopak Ústavní soud SRN referovat trvale odmítá (teoretické důvody Ústavního soudu jsou uvedeny výše); množství předběžných otázek pokládaných rakouskými soudy jsou mj. způsobeny nutností opakovaně pokládat identické otázky v opakujících se kauzách (absence procesního pravidla, které by umožnilo pouze přerušit řízení a počkat na odpověď ESD na předběžnou otázku položenou rakouským soudem dříve). Tabulka: Předběžné otázky pokládané soudy jednotlivých členských států (1991-2003) Stát 1991 1992 1993 1994 1995 1996 1997 1998 1999 2000 2001 2002 2003 Belgie 19 16 22 19 14 30 19 12 13 15 10 18 18 Dánsko 2 3 7 4 8 4 7 7 3 3 5 8 3 Finsko 3 6 2 4 5 3 7 4 Francie 29 15 22 36 43 24 10 16 17 12 15 8 9 Irsko 2 1 2 3 1 3 2 2 1 2 Itálie 36 22 24 46 58 70 50 39 43 50 40 37 45 Lucembursko 2 1 1 1 2 2 3 2 4 2 4 4 Nizozemí 17 18 43 13 19 10 24 21 23 12 14 12 28 Portugalsko 3 1 3 1 5 6 2 7 7 8 4 3 1 Rakousko 2 6 35 16 56 31 57 31 15 Řecko 3 1 5 10 4 2 5 3 3 4 7 4 SRN 54 62 57 44 51 66 46 49 49 47 53 59 43 Španělsko 5 5 7 13 10 6 9 55 4 5 4 3 8 Švédsko 6 4 7 6 5 4 4 5 4 Velká Británie 14 18 12 24 20 21 18 24 22 26 21 14 22 Celkem 186 162 204 203 251 256 239 264 255 22421 237 216 210 Zdroj: Tridimas, T. Knocking on Heaven’s Door: Fragmentation, Efficiency and Defiance in the Preliminary Reference Procedure, Common Market Law Review 1/2003, str. 50 a Annual Report of ECJ for year 2003, k dispozici na http://curia.eu.int/en/instit/presentationfr/rapport/stat/st03cr.pdf (údaj ze dne 2. června 2004).
Autonomie členských států ale není neomezená. Zaprvé nemůže členský stát bránit svému soud v položení předběžné otázky – ani v případě soudů, které mají povinnost předběžnou 20
Např. z celkového počtu 436 předběžných otázek položených v letech 1952-93 nejvyššími soudy SRN (celkem položily německé soudy 1364 předběžných otázek) již celkem 206 položil Spolkový finanční soud. Podrobná analýza Alter, Karen: Establishing the Supremacy of European Law, Oxford Univ. Press, Oxford 2001, str. 67-70. 21 Celkový počet je vyšší než součet předběžných otázek položených soudy členských států, protože v roce 2000 byla položena i otázka Soudem Beneluxu (Campina Melkunie, C-265/00). 10
otázku položit, ani v případě soudů, proti jejichž rozhodnutí existuje opravný prostředek. Položení předběžné otázky je v takovém případě na diskreci příslušného soudu a nesmí být členským státem omezována např. podmínkou svolení nadřízeného soudu nebo Ústavního soudu. Procesní autonomii členského státu může taky prolomit přímý účinek čl. 234 SES, o který se může vnitrostátní soud opřít a ignorovat omezení dle domácího procesního práva resp. absenci vnitrostátní procesní úpravy. Jiným možným problémem, který může před členskými státy vyvstat, je napětí mezi požadavky řádného procesu podle Evropské úmluvy o lidských právech a délkou řízení o předběžné otázce před ESD. ESD v průměru trvá více než dva roky22, než na předběžnou otázku odpoví, a po tuto dobu je vnitrostátní řízení (obvykle) přerušeno a celková délka řízení se tak prodlužuje v řádu let. Průtahy v soudním řízení přitom byly ESLP prohlášeny za porušení práva na řádný proces dle Evropské úmluvy o lidských právech (čl. 6 odst. 1 EÚLP). V kontextu předběžné otázky ale přistupoval Evropský soud pro lidská práva (ESLP) k řízení před ESD značně vstřícně – v kauze Pafitis v. Řecko tak ESLP při posuzování přiměřenosti délky občanskoprávního řízení před řeckými soudy nepřihlížel k době, kdy bylo řízení přerušeno kvůli předběžné otázce položené řeckým soudem ESD.23 Důsledky nerespektování povinnosti položit předběžnou otázku Členský stát může porušit své povinnosti dle čl. 234 SES několika způsoby. Typickým příkladem může být situace, kdy vnitrostátní soudy s povinností referovat k ESD, předběžnou otázku nepoloží nebo ji položí nesprávným způsobem – může se tak stát chybou jednání soudu nebo z důvodu nesprávně nastavených procesních pravidel. Dalším příkladem může být situace, kdy sice vnitrostátní soud předběžnou otázku položí, ale poté ve svém konečném rozhodnutí odpověď ESD nerespektuje. Vůči porušení povinností státu spojených s předběžnou otázkou pak existují v principu tři linie řešení (možné nápravy): • pomocí vnitrostátního ústavního soudnictví • pomoc dozorčí žaloby Evropské komise proti členskému státu • pomocí žaloby na náhradu škody proti členskému státu Vnitrostátní ústavní soudnictví Ústavní soud příslušného státu může považovat nepoložení předběžné otázky za porušení práv stran sporu garantovaných ústavními předpisy; nejčastěji jako porušení práva na zákonného soudce nebo práva na řádný proces. V takovém případě existuje pro strany sporu možnost obrátit se s ústavní stížností (nebo obdobným procesním nástrojem) na domácí ústavní soud. Výsledkem řízení před ústavním osudem může být zrušení rozhodnutí obecného soudu a pokyn pro nižší soud, aby se při opakování řízení s předběžnou otázkou na ESD tentokrát obrátil. Tato situace se odehrála např. ve SRN v již zmíněné kauze Kloppenburg z roku 1985. Dozorčí žaloba Evropské komise proti členskému státu Žaloba pro porušení evropského práva (dozorčí žaloba) podle čl. 226 SES je páteří kontrolně sankčního mechanismu vykonávaného Evropskou komisí vůči členským států. Podrobná analýza dozorčí žaloby by přesáhla cíle tohoto textu, a proto se omezím na několik 22
V roce 2001 byla průměrná délka řízení o předběžné otázce 22,7 měsíce, v roce 2002 24,1 měsíce a v roce 2003 dosáhla 25,5 měsíce. Zdroj: Annual Report ECJ 2003, k dispozici na http://curia.eu.int/en/instit/presentationfr/rapport/stat/st03cr.pdf (údaj ze dne 17.července 2004) 23 Tridimas, Takis. Knocking on Heaven’s Door: Fragmentation, Efficiency and Defiance in the Preliminary Reference Procedure, Common Market Law Review 1/2003, str. 16-17 11
poznámek. Je jen třeba zdůraznit, že členský stát nese odpovědnost za všechny ústavní struktury státu – exekutivu, legislativu i moc soudní. Evropský soudní dvůr opakovaně judikoval, že dozorčí žalobou je postižitelné jednání moci zákonodárné (např. Komise v. Francie, C-167/73) i výkonné (Komise v. Řecko, C-68/88) členských států. Také jsou dozorčí žalobou postižitelné aktivity územních samosprávných jednotek členského státu, ať už na regionální24 či obecní25 úrovni, a akty agentur kontrolovaných státem (kauza „Buy Irish”, Komise v. Irsko, C-249/81). (Ne)existence ústavních garancí autonomie jednání regionální samosprávy zde nehraje žádnou roli – členský stát má dle evropského práva povinnost nastavit své vnitřní ústavní struktury tak, aby neplnění evropského práva zabránily.26 V případě porušení acquis communautaire (ne)aktivitou soudní moci je ale situace komplikovanější. Na teoretické rovině není mezi aktivitami zákonodárné či výkonné mocí a jednáním vnitrostátní justice rozdílu. Praxe evropské integrace ale poskytuje odlišný obraz. V kauze Bouchereau27 navrhl generální advokát, aby se za porušení povinností členského státu považovala jen situace, kdy soud členského státu porušil evropské právo ”úmyslně”/”s rozmyslem” („deliberately”), aby se odlišilo od situace, kdy je evropské právo porušeno občasnými omyly justice, které se vyskytují v každém soudním systému.28 Rovněž Evropská komise využívala svého práva iniciovat dozorčí žalobu pro pochybení soudních orgánů členských států jen velmi opatrně – zpět byla např. vzata žaloba reagující na jednání Ústavního soudu SRN v kauze „Solange I” 29 a zcela se Evropská komise vyhnula soudnímu řízení pro jednání francouzské Státní rady v 70. a 80. letech30, kdy vrcholné soudy SRN i Francie se odmítly obrátit se na ESD s předběžnými otázkami a rozhodovaly pouze na základě vlastního ústavně-právního uvážení. Nové tendence ale možná naznačuje rozsudek ESD v kauze Komise v. Itálie (C-129/00), kde byla Evropskou komisí napadena dlouholetá interpretační praxe italských soudů, týkající se vracení celních poplatků a daní zaplacených soukromými subjekty31 I v této kauze se ale ESD zachoval ke svým italským protějškům
24
Komise v. Belgie (C-239/85) Nepřímo vyplývá z případu Fratelli Constanzo SpA v. Commune do Milano (C-103/88). 26 Teoreticky by bylo možné mezi situací, kdy je autonomie regionů garantována ústavně, a kdy je založena pouze na zákonné normě či dokonce jen nepsaných pravidlech. V druhém případě by měla exekutiva členského státu větší manévrovací prosto, jak region přimět k jednání slučitelnému s komunitárním právem – v praxi se takové rozlišení pro řízení před ESD význam nemá. Rovněž Leanerts, Koen, Arts Dirk, Bray Robert: Procedual Law of the European Union, Sweet & Maxwell 1999, str. 98. Rovněž Dauses, Manfred: The Role of Regions in Public Interest Litigation Before the EC Courts, in Micklitz, H., Reich, N.: Public Interest Litigation before European Courts, Nomos, BadenBaden 1997, str. 116-117. 27 Regina v. Buchereau (C-30/77) 28 Leanerts, Koen, Arts Dirk, Bray Robert: Procedural Law of the European Union, Sweet & Maxwell 1999, str. 98 29 Literatura analyzující ”ságu Solange” je mimořádně rozsáhlá. Mezi klíčové práce patří Alter, K.: Establishing the Supremacy of European Law, The Making of an International Rule of Law in Europe, Oxford Univ. Press, Oxford 2001, str. 64-71, 87-98. Schmid, Christoph: From Pont d´Avignon to Ponte Vecchio The Resolution of Constitutional Conflicts Between the European Union and the Member States Through Principles of Public International Law, EUI Working Paper LAW č. 98/7 30 Postojem francouzské Ústavní rady se zabývá např. Bonne, A.: The Constitutionality of Tranfers of Sovereignty: The Franch Approach, European Public Law, 4 (1998), 517-532, Boyron, S.: The Conseil Connstutionel and the EU Public Law 38 (1993) 30-37, Mouthaan, S.: Amending the Amended Constitution, European Law Review, 23 (1998), 592-597, Olivier, P.: French Constitution and Maastricht Treaty, International and Comparative Law Quarterly 43 (1994) 1-25 31 Šlo o navracení již zaplacené celních poplatků a daní, které měla dle evropského práva Itálie navracet jen tehdy, pokud tato nebyla plátcem daně přenesena na třetí stranu. Itálie toto ustanovení vykládala jako povinnost plátce prokázat, že náklady na třetí stanu nepřenesl, což v praxi často vrácení celních a daňových poplatků zabránilo. Tato praxe byla potvrzena dlouhodobou praxi italských soudů, včetně nejvyšších soudních instancí (Corte suprema di cassazione). 25
12
„vstřícně”, protože za hlavního viníka označil italské zákonodárce, kteří dle názoru ESD nedostatečně přesně formulovali příslušnou italskou legislativu.32 Náhrada škody Nedávné rozhodnutí ESD v kauze Köbbler (resp. Köbbler II, C-224/01) potvrdilo teoretickou koncepci, že členské státy nesou odpovědnost za chyby svých domácích soudů, včetně soudů nejvyšších. V případu Köbbler šlo o předběžnou otázku položenou rakouským nejvyšším soudem, kterou ale tento soud vzal zpět poté, co byl ESD dotázán, zda rakouskému soudu k rozhodnutí nestačí odpověď ESD v jiném, byť podobném případu. V konečné instanci ale rakouský soud rozhodl v neprospěch pana Köbblera a zřejmě i v rozporu s judikaturou ESD. Pan Köbbler se po vyčerpání domácích opravných prostředků podal na rakouský stát žalobu na náhradu škodu způsobenou porušením komunitárního práva rakouskou justicí. Žalobu podal přesto, že rakouská ústava výslovně vylučovala odpovědnost státu za jednání jeho nejvyšších soudů (Ústavního soudu, Nejvyššího soudu a Nejvyššího správního soudu). K kauze Köbbler II se rakouský (nižší) soud rozhodující spor o náhradu škody obrátil na ESD s předběžnou otázkou, zda a jakých podmínek by odpovědnost rakouského státu nastala. ESD odpověděl ve svém téměř „klasickém“ stylu – uznal odpovědnost státu jako princip a konstatoval, že ústavní klauzule o neodpovědnosti státu za akty své vrcholné justice nehrají pro účely náhrady škody za porušení acquis communautaire žádnou roli. Na druhé straně ale ESD v konkrétním případě pana Köbblera prohlásil, že pochybení rakouské justice nebylo dostatečně závažné, aby měla Rakouská republika povinnost uhradit panu Köbblerovi způsobenou škodu33. Literatura: • Alter, Karen: Establishing the Supremacy of European Law, Oxford Univ. Press, Oxford 2001 • Arnull, Antony: The European Union and its Court of Justice, Oxford Univ. Press, Oxford 1999, str. 49-60. • Bobek, Michal: Porušení povinnosti zahájit řízení o předběžné otázce podle článku 234 (3) SES, C.H.BECK Praha 2004 • Douglas-Scott, Sionaidh: Constitutional Law of the European Union, Longman, Harlow 2002, str. 225-254 • Ježek, M.: Soudní orgán ve smyslu čl. 234 SES, Evropské a mezinárodní právo 2/2004 • Lenaerts, Koen, Arts, Dirk: Procedura Law of the European Union, Swet and Maxwell, Londýn 1999 • Mayer, F.: The European Constitution and the Courts, Adjudicating European constitutional law in multilevel system, Jean Monnet Working Paper 9/03 • Peers, Steve: EU Justice and Home Affairs Law, Pearson 2000 • Tridimas, Takis. Knocking on Heaven’s Door: Fragmentation, Efficiency and Defiance in the Preliminary Reference Procedure, Common Market Law Review 1/2003, str. 9-50 • Wattel, Peter: Köbbler, Cilfit and Welthgrove: We Can’t Go on Meeting Like This, Common Market Law Review 1/2004, str. 177-190 • Zemánek, Jiří: Odpovědnost členského státu za škodu způsobenou jednotlivci rozhodnutím nejvyššího soudu, Evropské a mezinárodní právo 5/2003
32
K problematice dozorčí žaloby pro (ne)aktivitu vnitrostátní soudní moci viz Craig, Paul, Búrca, Gráinne: EU Law: Texts, Cases and Materials, Oxford University Press, Oxford 2002, str. 424. 33 Podrobná analýza kauzy Köbbler viz Zemánek, J.: Odpovědnost členského státu za škodu způsobenou jednotlivci rozhodnutím nejvyššího soudu, Evropské a mezinárodní právo 5/2003. Kritika rozhodnutí Köbbler viz Wattel, Peter: Köbbler, Cilfit and Welthgrove: We Can’t Go on Meeting Like This, Common Market Law Review 2/2004, str. 177-190 13
