EVROPSKÁ UNIE PRO ŠKOLSKÝ MANAGEMENT

3

EVROPSKÁ UNIE PRO ŠKOLSKÝ MANAGEMENT


Vážené paní ředitelky, vážení páni ředitelé, vážení zástupci školských managementů, Academia Rerum Civilium – Vysoká škola politických a společenských věd, s.r.o. v Kolíně pro Vás připravila tento pracovní studijní text jako první podklad pro účast v projektu Evropská unie pro školský management, který je realizován za podpory Odboru pro informování o evropských záležitostech Úřadu vlády České republiky. V textu naleznete náčrt dějin Evropy a Evropské unie v posledních 61 letech, stručné informace o institucích EU, přehled členských zemí EU, informaci o fondech EU a školství. Ve studijním materiálu se lze seznámit i se dvěma příspěvky k problematice Evropské unie – jeden se týká Lisabonské strategie, druhý je pak námětem do diskuse o budoucím směřování Evropské unie. Na závěr příručky je zařazen slovníček důležitých pojmů EU a mezinárodní politiky a odkazy na další informace o Evropské unii. Vedle tohoto studijního materiálu, který podává jen základní informace o tématech EU, máte možnost zúčastnit se seminářů s předními odborníky naší vysoké školy. Vzhledem k tomu, že seminářům je věnován velký prostor, máte možnost s jednotlivými lektory hovořit o všech otázkách, které Vás zajímají. Pokud Vám pracovní povinnosti nedovolí zúčastnit se všech seminářů nebo se budete chtít zeptat na jakoukoliv otázku, která Vás napadne až dodatečně, můžete využít našeho e-learningového portálu. Zde naleznete dokumenty ke studiu Evropské unie a především diskusní fórum určené pro Vaše otázky a naše odpovědi. Celý realizační tým se těší na naše vzájemná setkávání, na Vaše dotazy a postřehy. Budete – li mít kdykoliv jakoukoliv otázku, obraťte se na nás. Napište nám na adresu [email protected], do předmětu zprávy uveďte „EU do škol“ a my Vám obratem odpovíme na jakýkoliv Váš dotaz. K informování využívejte i naše internetové stránky http://www.vspsv.cz, kde rovněž naleznete všechny technické informace k projektu a vstup do e-learningové části projektu. Věříme, že Vám účast v projektu přinese nové a cenné informace pro Vaši náročnou práci ve vedení Vaší školy.

Realizační tým projektu „Evropská unie pro školský management“ Academia Rerum Civilium – Vysoká škola politických a společenských věd, s.r.o. v Kolíně

4

OBSAH STUDIJNÍHO MATERIÁLU

 EVROPSKÁ UNIE PRO ŠKOLSKÝ MANAGEMENT (ÚVODNÍ SLOVO)

3

OBSAH STUDIJNÍHO MATERIÁLU

4

EVROPA (K)ROK ZA (K)ROKEM 1945 – 2006

5

INSTITUCE EVROPSKÉ UNIE

8

LETEM EVROPSKÝM SVĚTEM – STRUČNÉ INFORMACE O ČLENSKÝCH STÁTECH EU

12

FONDY EVROPSKÉ UNIE A ŠKOLSTVÍ

18

LISABONSKÁ STRATEGIE

21

ČESKÝ POLITICKÝ DISKURZ – EVROPSKÁ ÚSTAVNÍ SMLOUVA, ORGANIZACE EVROPSKÝCH STÁTŮ, POSTDEMOKRACIE A LISABONSKÁ STRATEGIE

30

STRUČNÝ SLOVNÍČEK ZÁKLADNÍCH POJMŮ EVROPSKÉ A MEZINÁRODNÍ POLITIKY

39

KDE HLEDAT DALŠÍ INFORMACE?

48

5

EVROPA (K)ROK ZA (K)ROKEM 1945 - 2006


1945

Konec 2. světové války, začátek bipolárního dělení světa

1946

Winston Churchill, v letech 1940 – 1945 předseda vlády Velké Británie, vyzývá k vytvoření Spojených států evropských

1947

Začíná realizace tzv. Marshallova plánu hospodářské pomoci USA Evropě

1948

Vzniká celní unie zemí BeNeLuxu; je podepsán dokument zakládající bezpečnostní organizaci Západoevropská unie; v Československu se dostává k monopolu moci KSČ

1949

Vznik Organizace severoatlantické smlouvy (NATO); vznik Rady vzájemné hospodářské pomoci (RVHP); vznik Rady Evropy

1950

Ministr zahraničních věcí Francie Robert Schuman vydává deklaraci, ve které vyzývá k uzavření prvních integračních dohod

1951

Smlouva o založení Evropského sdružení uhlí a oceli (USUO), signatáři jsou státy Belgie, Francie, Itálie, Lucembursko, Německo, Nizozemsko

1952

Evropské sdružení uhlí a oceli vstupuji do života

1953

Smrt J. V. Stalina, smrt K. Gottwalda

1954

Do Západoevropské unie se integrují Itálie a Německo

1955

Messinská deklarace – dohoda států ESUO o ekonomické integraci; vznik Varšavské smlouvy

1956

Nepokoje v Polsku a Maďarsku

1957

Římské smlouvy – smlouvy o založení Evropských hospodářských společenství a Euratom

1958

Římské smlouvy vstupují v platnost

1959

Založení Evropského sdružení volného obchodu

1960

Začíná fungovat Evropské sdružení volného obchodu (členskými zeměmi Dánsko, Norsko, Portugalsko, Rakousko, Spojeného království Velké Británie a Severního Irska, Švédsko a Švýcarsko)

1961

Postavení tzv. berlínské zdi, symbolu rozdělení Evropy na Západ a Východ

1962

Svět stojí před jadernou válkou – kubánská krize

1963

Francie odmítá vstup Velké Británie do Evropské unie

6

1964

Zřízení prvního evropského zemědělského fondu

1965

Krize evropské integrace – Francie bojkotuje jednání evropských institucí

1966

Lucemburský kompromis – Francie se vrací k jednání výměnou za zřízení práva veta při jednáních

1967

Slučovací smlouva – smlouva o sloučení výkonných orgánů institucí evropské integrace

1968

Vznik celní unie Evropských hospodářských společenství; Československo je okupováno pěti státy Varšavské smlouvy

1969

Vrchol politiky uvolňování, zmírnění napětí v mezinárodních vztazích

1970

Lucemburská smlouva – smlouva o finanční soběstačnosti evropských společenství

1971

Významný německý socialistický politik dostává Nobelovu cenu za mír za přínos v dialogu mezi evropským Západem a Východem

1972

Podpisy smluv s novými státy evropských společenství

1973

Do integračního prostoru vstupují Dánsko, Irsko a Velká Británie, počet členů se rozšiřuje na devět

1974

Schválen program společné sociální politiky

1975

Zřizuje se Účetní dvůr; podpis Závěrečného aktu KBSE

1976

Barcelonská úmluva – dohoda o čistotě Středozemního moře

1977

První zasedání Účetního dvora

1978

Španělsko jako nový demokratický stát přijímá svou ústavu

1979

První přímé volby do Evropského parlamentu; v platnost vstupuje jednotný měnový systém

1980

Podpis dohody mezi EHS a Jugoslávií

1981

Řecko vstupuje do EHS, společenství se tak rozrostlo na deset členů

1982

Grónsko rozhodlo, že opustí společenství

1983

První návrh na zřízení Evropské unie

1984

Návrh na zřízení EU schválen Evropským parlamentem, druhé volby do EP

1985

Schengenská dohoda o zjednodušení hraničních kontrol uvnitř společenství

1986

Do EHS vstupují Portugalsko a Španělsko

1987

Nabyl účinnosti Jednotný evropský akt – novelizace Římských smluv, s cílem vybudovat jednotný evropský trh, posílit roli Evropského parlamentu a zracionalizovat činnost některých institucí jednotné Evropy

1988

RVHP a EHS podepisují deklaraci o navázání vztahů

1989

Pád berlínské zdi; přijetí Charty základních sociálních práv pracujících

7

1990

Vznik Evropské banky pro obnovu a rozvoj, která má napomáhat zemím střední a východní Evropy

1991

Maastrichtská schůzka Evropské rady – dohoda o vytvoření Evropské unie

1992

Podpis Smlouvy o Evropské unii

1993

Smlouva o Evropské unii nabývá účinnosti

1994

Ustaven Evropský hospodářský prostor – nový krok na cestě ke společné evropské měně

1995

Do EU vstupují Finsko, Rakousko a Švédsko, EU má 15 členů

1996

Česká republika podává přihlášku do EU

1997

Amsterodamská smlouva revidující Smlouvu o EU

1998

Založena Evropská centrální banka

1999

Amsterodamská smlouva vstupuje v platnost

2000

Lisabonská strategie – posílení konkurenceschopnosti, vzdělanosti a zaměstnanosti EU

2001

Smlouva z Nice – dohoda politiků o úpravě Smlouvy o EU

2002

Euro se stává platidlem ve 12 zemích EU

2003

Referendum v České republice o přistoupení k EU

2004

ČESKÁ REPUBLIKA a dalších devět států se stává novými členskými zeměmi EU, Evropská unie se tak stává sdružením 25 států Evropy

2005

Evropská ústava – odmítnuta v referendu Francií a Nizozemskem

2006

EU rozhoduje o přijetí dalších států od roku 2007, Bulharska a Rumunska

8

INSTITUCE EVROPSKÉ UNIE

I. EVROPSKÝ PARLAMENT




Institucí, která reprezentuje nadnárodní zájmy celé Evropské unie a zároveň je přímo volena občany Evropské unie, je EVROPSKÝ PARLAMENT. Od vzniku prvních evropských institucí existovalo i shromáždění zástupců jednotlivých zúčastněných zemí. Toto shromáždění však nebylo nejprve voleno přímo, ale pracovali v něm zástupci národních institucí. První přímé volby do Evropského parlamentu se konaly v červnu 1979, od té doby nese i své současné pojmenování. Volby se nekonají podle jednotného principu, každý členský stát EU si stanovuje pravidla sám. V některých zemích se však využívá jiný volební systém než při „národních“ volbách – například ve Velké Británii se volí poslanci Evropského parlamentu prostřednictvím systému poměrného zastoupení, poslanci britského parlamentu jsou však voleni systémem většinovým. Občané České republiky zatím vybírali své zástupce v Evropském parlamentu jen jednou, volební systém se shodoval s volebními principy používanými ve volbách do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky. Celkem je voleno 732 poslanců, v České republice pak 24 poslanců Evropského parlamentu. Evropský parlament má několik funkcí. Na rozdíl od nejvyšších zastupitelských orgánů jednotlivých států Evropské unie nepřijímá vlastní zákony. Podílí se však na utváření politiky Evropské unie – kontroluje činnost Komise, výrazně se podílí na sestavování rozpočtu EU, podílí se na přijímání návrhů Komise či Rady EU. Poslanci Evropského parlamentu rozhodují i o volbě evropského ombudsmana, volí předsedu Komise a následně i celou Komisi a spolurozhoduje o obsazení předsednictva Evropské centrální banky či členů Účetního dvora. Poslanci Evropského parlamentu se sdružují – obdobně jako v národních parlamentech – podle své politické příslušnosti do politických klubů, frakcí. Uvnitř frakce spolu poslanci bez ohledu na národní příslušnost konzultují návrhy, kterými se Evropský parlament zabývá. V současné době pracují v Evropském parlamentu tyto frakce:  Skupina Evropské lidové strany a Evropských demokratů (EPP – ED)  Skupina sociálních demokratů v Evropském parlamentu (PES)  Skupina Aliance demokratů a liberálů pro Evropu (ELDR)  Skupina Zelených/ Evropské svobodné aliance (Zelení)  Skupina konfederace Evropské sjednocené levice a Severské zelené levice (EUL/ NGL)

9

 Skupina nezávislých/ Demokracie (EDD)  Skupina Unie národů pro Evropu (EUN) Na základě výsledků posledních voleb do Evropského parlamentu je počet míst v této instituci rozdělen takto:

300

279

250 199 200 150 100 50

67

66 40 39

27

15

EPP-ED PES ELDR Zelení EUL/ NGL UEN EDD Ostatní

0

II. KOMISE Nadnárodní institucí je i KOMISE. Komise má hájit zájmy celé EU proti zájmům jednotlivých členských zemí. Komise připravuje dlouhodobé projekty EU, připravuje legislativní návrhy Evropské unie. Komise rovněž zastupuje Evropskou unii při mezinárodních jednáních, kontroluje aplikaci evropských norem v členských zemích EU a má na starosti některé exekutivní záležitosti. Členové Komise pocházejí z jednotlivých členských zemí. Od roku 2004 pracuje Komise v tomto složení: Funkce v Komisi Předseda Místopředsedkyně, komisařka pro vztahy s evropskými institucemi a komunikační strategii Místopředseda, komisař pro průmysl a podnikání Místopředseda, komisař pro dopravu Místopředseda, komisař pro administrativní záležitosti, audit a boj

Jméno a příjmení člena Komise José Manuel Barosso

Delegující stát Portugalsko

Margot Wallström

Švédsko

Günter Verheugen

Německo

Jacques Barrot

Francie

Siim Kallas

Estonsko

10

s podvody Místopředseda, komisař pro spravedlnost, svobodu a bezpečnost Komisařka pro informační společnost a sdělovací prostředky Komisař pro životní prostřední Komisař pro hospodářské a měnové záležitosti Komisařka pro regionální politiku Komisař pro rybolov a námořní záležitosti Komisařka pro finanční plánování a rozpočet Komisař pro vědu a výzkum Komisař pro školství, vzdělání, kulturu a vícejazyčnost Komisař pro zdravotnictví a ochranu spotřebitele Komisař pro rozšíření Komisař pro rozvojovou a humanitární pomoc Komisař pro daně a celní unii Komisařka pro hospodářskou soutěž Komisařka pro zemědělství a rozvoj venkova Komisařka pro vnější vztahy a evropskou politiku sousedství Komisař pro vnitřní trh a služby Komisař pro zaměstnanost, sociální věci a rovné příležitosti Komisař pro obchod Komisař pro energetiku

Franco Frattini

Itálie

Viviane Reding

Lucembursko

Stavros Dimas

Řecko

Joaquín Almunia

Španělsko

Danuta Hübner

Polsko

Joe Borg

Malta

Dalia Grybauskaite

Litva

Janez Potočnik

Slovinsko

Ján Fígeľ

Slovensko

Markos Kyprianou

Kypr

Olli Rehn

Finsko

Louis Michel

Belgie

László Kovács Neelie Kroes

Maďarsko Nizozemsko

Mariann Fischer Boel

Dánsko

Benita Ferrero-Waldner

Rakousko

Charlie McCreevy

Irsko

Vladimír Špidla

Česká republika

Peter Mandelson Andris Piebalgs

Velká Británie Lotyšsko

III. RADA EVROPSKÉ UNIE (RADA MINISTRŮ) RADA EVROPSKÉ UNIE je institucí složenou ze zástupců národních vlád, má rozhodovací pravomoci. Primárně je složena z ministrů zahraničních věcí členských států Evropské unie, v případě rozhodování o odborných otázkách je složena z jednotlivých resortních ministrů. K otázkám zemědělství se tak setkávají ministři zemědělství, dopravní problematiku projednávají ministři dopravy apod.. Vedle ministrů se jednání Rady EU účastní i doprovod ministrů, Komise a řada úředníků. Rada totiž zřizuje sekretariát, který je odpovědný za přípravu a realizaci návrhů ministrů. Za přípravu legislativy a komunikaci s dalšími institucemi Evropské unie je zodpovědný tzv. COREPER, Výbor stálých zástupců. COREPER je stálým reprezentativním orgánem národních států v Unii. Důležitým otázkám koordinace zahraniční politiky, financí apod. se věnuje tzv. COREPER II., výbor složený

11

z vedoucích diplomatických zastoupení při Evropské unii. O rozhodnutích Rada EU hlasuje, usnesení jsou přijímána buď většinou nebo i jednomyslně.

IV. EVROPSKÁ RADA Od samotného vzniku evropské integrace po 2. světové válce se na integraci nejvíce podíleli politici jednotlivých států Evropy. V institucionální podobě se dnes setkání nejvyšších politiků jednotlivých členských zemí nazývá jako EVROPSKÁ RADA. Tato instituce má nejvlivnější politický mandát, jde o rozhodovací instituci. V Evropské radě lze prezentovat národní zájmy jednotlivých států EU, každého půl roku předsedá Evropské unii jeden členský stát (Česká republika bude poprvé EU předsedat v roce 2009). Zasedání Evropské rady se konají zpravidla v zemi, která právě EU předsedá, pořadatelská země se stará i o organizační zajištění setkání vrcholných politiků zúčastněných zemí.

V. DALŠÍ INSTITUCE EVROPSKÉ UNIE Kontrolou financí Evropské unie se zabývá EVROPSKÝ ÚČETNÍ DVŮR. Dohlíží zejména na hospodárné vynakládání prostředků EU, tedy zda všechny finanční toky s prostředky Unie odpovídají rozpočtovým pravidlům a všem předpisům. Po zavedení jednotné evropské měny EURO vznikla i centrální bankovní instituce Evropské unie, EVROPSKÁ CENTRÁLNÍ BANKA. Odpovídá, podobně jako jednotlivé národní banky, za stabilitu eura a kontroluje evropské oběživo. Kontrolou evropského práva se zabývá EVROPSKÝ SOUDNÍ DVŮR. Je složen z 25 nezávislých soudců. Soudní dvůr projednává podněty států, institucí, ale rovněž i jednotlivců z členských států EU. VÝBOR REGIONŮ je jednou z nejmladších evropských institucí. Je složen ze zástupců regionálních samospráv z členských států Evropské unie. Je poradním orgánem, kde každý členský stát EU má své zastoupení podle počtu obyvatel (Českou republiku, obdobně jako Maďarsko, Portugalsko či Rakousko zastupuje 12 členů).

12

LETEM EVROPSKÝM SVĚTEM – STRUČNÉ INFORMACE O ČLENSKÝCH STÁTECH EVROPSKÉ UNIE


Název státu Jazyk francouzština, němčina, nizozemština Členem EU od roku Zakládající člen

Název státu Jazyk čeština Členem EU od roku 2004

Název státu Jazyk dánština, faerština, grónština Členem EU od roku 1973

Název státu Jazyk estonština Členem EU od roku 2004

BELGIE Geografické údaje Rozloha 30, 5 tisíc km2

Počet obyvatel 10,5 mil.

EURO – údaje Zavedena společná měna Euro ANO

Hlavní město Brusel

ČESKÁ REPUBLIKA Geografické údaje Rozloha 79 tisíc km2 EURO – údaje Zavedena společná měna Euro NE

DÁNSKO Geografické údaje Rozloha 43 tisíc km2 EURO – údaje Zavedena společná měna Euro NE

ESTONSKO Geografické údaje Rozloha 45 tisíc km2 EURO – údaje Zavedena společná měna Euro NE

Počet obyvatel 10 mil. Hlavní město Praha

Počet obyvatel 5,5 mil. Hlavní město Kodaň

Počet obyvatel 1,4 mil. Hlavní město Talinn

13

Název státu Jazyk Finština, švédština Členem EU od roku 1995

Název státu Jazyk francouzština Členem EU od roku Zakládající člen

Název státu Jazyk irština, angličtina Členem EU od roku 1973

Název státu

FINSKO Geografické údaje Rozloha 338 tisíc km2 EURO – údaje Zavedena společná měna Euro ANO

FRANCIE Geografické údaje Rozloha 552 tisíc km2 EURO – údaje Zavedena společná měna Euro ANO

IRSKO Geografické údaje Rozloha 70 tisíc km2 EURO – údaje Zavedena společná měna Euro ANO

Členem EU od roku Zakládající člen

ITÁLIE Geografické údaje Rozloha 301 tisíc km2 EURO – údaje Zavedena společná měna Euro ANO

Název státu

KYPR

Jazyk Italština

Jazyk řečtina, turečtina Členem EU od roku 2004

Geografické údaje Rozloha 9 tisíc km2 EURO – údaje Zavedena společná měna Euro NE

Počet obyvatel 5,2 mil. Hlavní město Helsinki

Počet obyvatel 63 mil. Hlavní město Paříž

Počet obyvatel 3,9 mil. Hlavní město Dublin

Počet obyvatel 58 mil. Hlavní město Řím

Počet obyvatel 760 tisíc Hlavní město Nikosie

14

Název státu Jazyk litevština Členem EU od roku 2004

Název státu Jazyk lotyština Členem EU od roku 2004

Název státu Jazyk lucemburština, francouzština, němčina Členem EU od roku Zakládající člen

Název státu Jazyk maďarština Členem EU od roku 2004

Název státu Jazyk maltština, angličtina Členem EU od roku 2004

LITVA Geografické údaje Rozloha 65 tisíc km2 EURO – údaje Zavedena společná měna Euro NE

Počet obyvatel 3,6 mil. Hlavní město Vilnius

LOTYŠSKO Geografické údaje Rozloha 64,5 tisíc km2 EURO – údaje Zavedena společná měna Euro NE

Hlavní město Riga

LUCEMBURSKO Geografické údaje Rozloha 2,5 tisíc km2

Počet obyvatel 460 tisíc

EURO – údaje Zavedena společná měna Euro ANO

Hlavní město Lucemburk

MAĎARSKO Geografické údaje Rozloha 93 tisíc km2 EURO – údaje Zavedena společná měna Euro NE

MALTA Geografické údaje Rozloha 316 km2 EURO – údaje Zavedena společná měna Euro NE

Počet obyvatel 2,3 mil.

Počet obyvatel 10 mil. Hlavní město Budapešť

Počet obyvatel 397 tisíc Hlavní město Valleta

15

Název státu Jazyk němčina Členem EU od roku Zakládající člen

Název státu Jazyk nizozemština Členem EU od roku Zakládající člen

Název státu Jazyk polština Členem EU od roku 2004

Název státu Jazyk portugalština Členem EU od roku 1986

Název státu Jazyk němčina Členem EU od roku 1995

NĚMECKO Geografické údaje Rozloha 357 tisíc km2 EURO – údaje Zavedena společná měna Euro ANO

NIZOZEMSKO Geografické údaje Rozloha 41,5 tisíc km2 EURO – údaje Zavedena společná měna Euro ANO

POLSKO Geografické údaje Rozloha 312 tisíc km2 EURO – údaje Zavedena společná měna Euro NE

PORTUGALSKO Geografické údaje Rozloha 92 tisíc km2 EURO – údaje Zavedena společná měna Euro ANO

RAKOUSKO Geografické údaje Rozloha 84 tisíc km2 EURO – údaje Zavedena společná měna Euro ANO

Počet obyvatel 83 mil. Hlavní město Berlín

Počet obyvatel 16 mil. Hlavní město Amsterdam

Počet obyvatel 39 mil. Hlavní město Varšava

Počet obyvatel 10 mil. Hlavní město Lisabon

Počet obyvatel 8 mil. Hlavní město Vídeň

16

Název státu Jazyk řečtina Členem EU od roku 1981

Název státu Jazyk slovenština Členem EU od roku 2004

Název státu Jazyk slovinština Členem EU od roku 2004

Název státu Jazyk angličtina Členem EU od roku 1973

Název státu Jazyk španělština Členem EU od roku 1986

ŘECKO Geografické údaje Rozloha 132 tisíc km2 EURO – údaje Zavedena společná měna Euro ANO

SLOVENSKO Geografické údaje Rozloha 49 tisíc km2 EURO – údaje Zavedena společná měna Euro NE

SLOVINSKO Geografické údaje Rozloha 20 tisíc km2 EURO – údaje Zavedena společná měna Euro NE

Počet obyvatel 10,5 mil. Hlavní město Atény

Počet obyvatel 5,4 mil. Hlavní město Bratislava

Počet obyvatel 2 mil. Hlavní město Lublaň

Spojené království Velké Británie a Severního Irska Geografické údaje Rozloha Počet obyvatel 2 245 tisíc km 60 mil. EURO – údaje Zavedena společná měna Euro Hlavní město NE Londýn

ŠPANĚLSKO Geografické údaje Rozloha 505 tisíc km2 EURO – údaje Zavedena společná měna Euro ANO

Počet obyvatel 40 mil. Hlavní město Madrid

17

Název státu Jazyk švédština Členem EU od roku 1995

ŠVÉDSKO Geografické údaje Rozloha 450 tisíc km2 EURO – údaje Zavedena společná měna Euro NE

Počet obyvatel 8,9 mil. Hlavní město Stockholm

Zdroj: Der Fischer Weltalmanach 2005, Frankfurt a.M., Fischer Verlag 2005

18

FONDY EVROPSKÉ UNIE A ŠKOLSTVÍ


Evropská unie vynakládá finanční prostředky na dosažení hospodářské, sociální a kulturní soudržnosti států Evropské unie. Fondy Evropské unie napomáhají rozvoji méně vyspělých regionů, přispívají k adaptabilitě nových členských zemí EU či se podílejí na růstu vzdělanosti ve všech členských státech Unie. Podívejme se nyní stručně na přehled hlavních fondů Evropské unie. EVROPSKÝ SOCIÁLNÍ FOND je zaměřen na zvýšení zaměstnanosti a kvalifikace, na snižování nezaměstnanosti, na rozvoj lidských zdrojů atd.. V praktickém životě tak napomáhá zapojení co nejširšího okruhu obyvatel Evropské unie do kvalifikovaného pracovního procesu, zmírňuje sociálně znevýhodněným osobám (například starším lidem, ženám po mateřské dovolené, národnostně znevýhodněným obyvatelům atd.) negativní okolnosti, které mohou znemožňovat uplatnění těchto osob na trhu práce. EVROPSKÝ FOND REGIONÁLNÍHO ROZVOJE podporuje méně vyspělé regiony Evropské unie, zejména pomocí investic do infrastruktury, investic do trvale udržitelných pracovních příležitostí, podílí se na rozvoji informační společnosti, má zájem na ochraně životního prostředí apod.. EVROPSKÝ ZEMĚDĚLSKÝ GARANČNÍ A PODPŮRNÝ FOND má za cíl aktivně podporovat společnou zemědělskou politiku Evropské unie, jejímž cílem je zvýšit produktivitu zemědělství podporou technického rozvoje a racionálního rozvoje zemědělské výroby. Tento fond tak podporuje zejména racionální strukturální změny v zemědělství, nepotravinářskou zemědělskou výrobu, trvale udržitelný rozvoj lesního hospodářství či ochranu životního prostředí. S problematikou zemědělské politiky souvisí i činnost čtvrtého fondu s názvem FINANČNÍ NÁSTROJ NA PODPORU RYBOLOVU. Ten podporuje dosažení rovnováhy mezi přírodními zdroji sloužícími k rybolovu a jejich využíváním. Pomáhá v EU udržet konkurenceschopný rybářský průmysl. V oblasti školství se můžeme setkávat zejména s aktivitami EVROPSKÉHO SOCIÁLNÍHO FONDU. Regiony jsou pro potřeby strukturálních fondů EU rozděleny na tři typy – tři cíle, v jejichž rámci se rozdělují prostředky takto (zdroj informací: internetové stránky Evropského sociálního fondu http://www.esfcr.cz):

• Cíl 1 (Podpora rozvoje zaostávajících regionů) se zaměřuje na rozvojovou pomoc méně vyspělým regionům EU. Jsou to ta území, jejichž HDP na obyvatele je nižší než 75 % průměru

19

HDP Evropské unie. Tímto cílem je pokryta celá Česká republika vyjma území hl. města Prahy. V rámci Cíle 1 je možno čerpat ze všech strukturálních fondů a příspěvek z nich může tvořit až 75% veškerých uznatelných nákladů financovaných projektů. Důraz je zejména kladen na vybavení základní infrastrukturou či podporu investic do podnikatelských a jiných hospodářských činností.

• Cíl 2 (Podpora oblastí potýkajících se s restrukturalizací) je zaměřen na podporu oblastí, které čelí strukturálním obtížím kvůli hospodářským a sociálním změnám v sektoru průmyslu a služeb. V České republice spadá pod Cíl 2 část území hl. m. Prahy, na kterém sídlí zhruba 31 % obyvatel Prahy. Příspěvek ze strukturálních fondů může tvořit maximálně 50% veškerých uznatelných nákladů projektů.

• Cíl 3 (Podpora politiky zaměstnanosti a vzdělávání) chce rozvíjet aktivity týkající se lidských zdrojů. Jde zejména o pomoc členským státům přizpůsobovat a modernizovat jejich systémy vzdělávání a zaměstnanosti v oblastech, které nejsou pokryty Cílem 1. V České republice je Cílem 3 pokryto celé území hl. m. Prahy. V rámci Cíle 3 je možno čerpat pouze prostředky z Evropského sociálního fondu. Příspěvek z ESF může tvořit maximálně 50% veškerých uznatelných nákladů projektů. V České republice jsou pro školy prostředky z Evropského sociálního fondu vynakládány především na zkvalitňování vzdělávání. Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy České republiky vyhlašuje pravidelně výzvy k předkládání projektů, které mají přispět právě k naplnění požadavků na zkvalitňování vzdělávání. V roce 2006 byla podpora směřována zejména na zlepšení podmínek pro vzdělávání žáků a studentů se speciálními vzdělávacími potřebami, tedy na tvorbu a realizaci programů integrace znevýhodněných žáků a studentů do systémů vzdělávání, na tvorbu a realizaci programů zkvalitňování vzdělávání v zařízeních pro výkon ústavní výchovy a ochranné výchovy a na organizování činností zaměřených na vzdělávací a výchovné potřeby v daném místě (programy multikulturní spolupráce, využití školy jako společenského centra prostřednictvím vzdělávacích aktivit, jazykové a další kurzy). Prvním cílem tohoto programu podpory je zlepšování podmínek a zvyšování příležitostí pro vzdělávání žáků a studentů se speciálními vzdělávacími potřebami. Aktivity v tomto programu podpory nejsou zaměřeny na nadané děti. Druhým cílem je vytváření a zkvalitňování podmínek pro poskytování nabídky zájmového vzdělávání žáků a studentů se speciálními vzdělávacími potřebami se zaměřením na klíčové kompetence (tj. např. jazykové vzdělávání, informační technologie, apod.). S oběma cíli souvisí zvyšování, rozšiřování a prohlubování odborné a pedagogické způsobilosti pedagogických a dalších odborných pracovníků v uvedených oblastech vzdělávání. Neméně důležitým programem je podpora rozvoje dalšího vzdělávání učitelů a dalších pracovníků ve školství, zaměřená zejména na tvorbu a realizaci programů dalšího vzdělávání ředitelů,

20

učitelů a dalších pedagogických pracovníků, poradenských a dalších odborných pracovníků ve školství. Cílem tohoto programu podpory je příprava vzdělávání a vzdělávání učitelů, ředitelů škol a školských zařízení, výchovných poradců, poradenských pracovníků ve školství, dalších pedagogických a odborných pracovníků ve školství v dovednostech, které prohloubí či rozšíří jejich profesní kompetence a povedou k pozitivní změně klimatu na školách a ve školských zařízeních. Třetí podporovanou aktivitou je rozvoj vzdělávání a dalšího vzdělávání na středních a vyšších odborných školách. Prvním cílem tohoto programu podpory je rozvoj oborů s širším odborným profilem integrujícím všeobecné a odborné vzdělávání na SŠ i VOŠ a vytváření partnerství škol se zaměstnavateli s cílem zprostředkovat žákům praktické zkušenosti a rozvíjet pracovní návyky v reálném pracovním prostředí a rozvoj oborů zaměřených na všeobecné vzdělávání určených především pro absolventy základního vzdělávání. V souvislosti s tím je podporováno zvýšení úrovně odborné i pedagogické způsobilosti pedagogických pracovníků středních a vyšších odborných škol ve všech formách vzdělávání. Druhým cílem tohoto programu podpory je příprava SŠ a VOŠ na poskytování vzdělávání dospělým a organizování vzdělávacích kurzů pro dospělé zaměřených na vzdělávací potřeby v daném místě s využitím školy jako poskytovatele vzdělávání. Spolu s tím je podporován rozvoj forem a metod výuky vhodných ke vzdělávání dospělých a zvyšování a rozšiřování odborné a pedagogické způsobilosti učitelů a dalších odborných pracovníků ve školství pro poskytování dalšího vzdělávání. Čtvrtou prioritou je modernizace školních vzdělávacích programů orientovaných na rozvoj klíčových kompetencí. Cílem této priority je podpora postupného zavádění rámcových vzdělávacích programů (RVP) a příprava školních vzdělávacích programů (ŠVP) orientovaných na rozvoj klíčových kompetencí.

21

LISABONSKÁ STRATEGIE Článek Oldřicha Peška (Úřad vlády ČR) z časopisu ARC – VŠPSV Societas (č. 3 – 4/ 2005) „Lisabonská strategie a její význam pro hospodářskou politiku EU“


Lisabonská strategie se v poslední době stále více dostává do popředí zájmu širší odborné veřejnosti a stává se ústředním tématem diskusí věnovaných hospodářsko-politickým otázkám a to jak na evropské, tak i na národní úrovni členských zemí EU. Proces hospodářských reforem, který byl odstartován v roce 2000 však dosud nenaplnil očekávání. Je zřejmé, že bez provedení nezbytných reformních opatření bude Lisabonská strategie pouhým prázdným pojmem se všemi z toho vyplývajícími důsledky pro hospodářskou politiku členských zemí, potažmo EU jako celku.

1. FÁZE - FORMOVÁNÍ LISABONSKÉ STRATEGIE Aby bylo možné zhodnotit význam Lisabonské strategie, je nezbytné se zabývat okolnostmi jejího vzniku, resp. příčinami, které vedly k jejímu formulování. Hospodářský vývoj EU koncem 90. let 20. století nelze označit za příznivý, zejména pak ve srovnání s některými významnými hospodářskými regiony (USA, Japonsko). Příčiny byly spatřovány především v nerealizovaných ekonomických reformách, v nadměrných a dlouhodobě neudržitelných sociálních výdajích nebo naopak v nízké míře investic do výzkumu a vývoje a lidských zdrojů. Vezmeme-li v úvahu některé další faktory, jako nepříznivý demografický vývoj Evropy, strukturální změny v ekonomice jednotlivých členských zemí a to vše v podmínkách rostoucí globalizace, bylo stále více zřejmé, že EU potřebuje komplexní hospodářskou strategii, prostřednictvím které by bylo možné dosáhnout vyššího hospodářského růstu při zachování principů evropského sociálního modelu. Je nutné si uvědomit, že určité snahy o koordinaci hospodářské politiky členských zemí EU existovaly již před zasedáním jarní Evropské rady v Lisabonu v roce 2000. Paralelně tak vedle sebe existovaly více či méně, ale spíše méně provázané samostatné procesy: Lucemburský proces (1997) zaměřený na politiku zaměstnanosti; Cardiffský proces (1998) zaměřený na strukturální politiku, resp. strukturální reformy; Kolínský proces (1999) zaměřený na makroekonomický dialog s hospodářskými a sociálními partnery.

22

Vedle uvedených procesů byly nástrojem pro koordinaci hospodářské politiky zejména Hlavní směry hospodářské politiky1 (od 1993) a Směry zaměstnanosti2 (od 1998). Od roku 1998 v souvislosti s přechodem na jednotnou měnu euro byl dalším důležitým nástrojem koordinace (fiskální) hospodářské politiky na evropské úrovni Pakt stability a růstu, resp. na něj navazující konvergenční a stabilizační programy jednotlivých členských zemí EU. K tomu je možné dále přičíst množství sektorově orientovaných agend, které mají významný vliv na

hospodářský vývoj EU, nicméně

primárně spadají do kompetence národních států a jejich koordinace na evropské úrovni je proto slabá.3 Obecně tedy hospodářská politika EU nebyla dostatečně koordinovaná, aby bylo možné lépe využít růstového potenciálu členských zemí. Na jednání Evropské rady v Lisabonu v březnu 2000 došlo k formální integraci Lucemburského, Cardiffského a Kolínského procesu do procesu Lisabonského, což lze označit za pozitivní krok s cílem provázat a koordinovat jednotlivé agendy hospodářské politiky, které mají dopad na hospodářský vývoj EU. Lisabonská strategie tak dostala základní obrysy především v ekonomické rovině, nicméně v průběhu několika dalších let po zformulování základního cíle4 procházela konceptuální fází a byla na jednáních Evropské rady rozšířena o sociální a environmentální rozměr. Tím se však Lisabonská agenda stala značně nepřehlednou s příliš velkým množstvím často i vzájemně protichůdných cílů a priorit. Některé cíle byly stanoveny na velmi obecné, obtížně kvantifikovatelné úrovni a bez konkrétního časového rámce jejich naplňování, což rozhodně nepřispělo ke zvýšení kredibility Lisabonské strategie jako takové. Současně při formulování Lisabonské strategie nebyly dostatečně provázány a využity existující nástroje koordinace hospodářské politiky. Formálně sloučené procesy tak byly nadále vyhodnocovány a koordinovány spíše samostatně. Rovněž z institucionálního hlediska nebyly vytvořeny vhodné mechanismy, které by zabránily duplicitám a formulování nových cílů a opatření bez ohledu na jejich vnitřní synergii.

Hlavní směry hospodářské politiky (Broad Economic Policy Guidelines) představují nástroj společné střednědobé orientace hospodářských politik EU. Současně stanovují specifická doporučení pro orientaci hospodářských politik jednotlivých členských zemí, která by měla být vodítkem pro stanovení národních priorit v oblasti hospodářské politiky a politiky zaměstnanosti. 2 Směry zaměstnanosti (Employment Guidelines) rozpracovávají podrobněji doporučení pro členské státy v oblasti politiky zaměstnanosti. 3 Pro jejich koordinaci je využívána tzv. otevřená metoda koordinace (Open method of coordination), která ponechává na členských státech možnost volby nástrojů k dosažení krátkodobých, střednědobých i dlouhodobých cílů a vodítek společných pro všechny členské státy EU. Periodické vyhodnocování „nejlepších zkušeností“ umožňuje členským státům využívat poznatků a postupů úspěšných států a napomáhá vytváření pozitivního skupinového tlaku. 4 Stát se do roku 2010 „nejkonkurenceschopnější a nejdynamičtější znalostní ekonomikou, schopnou udržitelného hospodářského růstu s více a lepšími pracovními místy a s větší sociální soudržností.“ (Závěry předsednictví Evropské rady v Lisabonu 23.-24. března 2000, Nr: 100/1/00.) 1

23

Nadměrné množství nejasně formulovaných cílů a nevhodně nastavený systém řízení Lisabonského procesu se ve svém důsledku promítl v nedostatečné implementaci cílů a opatření jak na evropské, tak zejména na národní úrovni. Lisabonská agenda nebyla ze strany jednotlivých členských zemí vnímána jako dostatečně konzistentní a byla spíše na okraji zájmu politických elit i široké veřejnosti. Je zřejmé, že v takové podobě Lisabonská strategie nemohla představovat skutečný nástroj koordinace hospodářské politiky členských zemí EU. Od roku 2003 postupně sílily názory, že je nezbytné urychleně přistoupit k implementační fázi Lisabonské strategie, má-li být do roku 2010 dosaženo ambiciózního cíle stanoveného na summitu v Lisabonu. Rovněž začala být diskutována otázka revize stanovených cílů Lisabonské strategie, přičemž v centru pozornosti byla zejména otázka stimulace hospodářského růstu a zaměstnanosti.5

2. FÁZE – REVIZE LISABONSKÉ STRATEGIE Evropská komise proto na jarním zasedání Evropské rady v březnu 2004 pověřila bývalého nizozemského premiéra Wima Koka vedením expertní skupiny, jejímž úkolem bylo vypracovat podklad pro střednědobé hodnocení Lisabonského procesu. Tzv. Kokova zpráva6 konstatovala, že výsledky naplňování cílů Lisabonské strategie nelze považovat za příliš uspokojivé. Stanovení ambiciózních cílů samo o sobě bez jejich dalšího rozpracování v přehlednou, jasně koncipovanou komplexní strategii s odpovídajícím časovým harmonogramem jejího plnění, bez důsledné implementace konkrétních opatření na evropské a zejména pak na národní úrovni, a bez získání podpory široké veřejnosti pro provedení nezbytných strukturálních reforem, nevede k dosažení odpovídajících výsledků. Kokova zpráva proto doporučila zaměřit Lisabonskou strategii na konkrétní opatření s časovou specifikací a na stanovení odpovědnosti za jejich plnění na komunitární a národní úrovni. Z hlediska obsahové náplně Lisabonské strategie Kokova zpráva vyzdvihla ty cíle a opatření, která směřují k podpoře hospodářského růstu a zaměstnanosti členských zemí EU, při respektování principů udržitelného rozvoje. Hospodářský růst a vyšší zaměstnanost jsou vnímány jako předpoklad pro zajištění sociální soudržnosti a udržitelného rozvoje. Mimo to se Kokova zpráva zaměřila na metodologické otázky a institucionální zajištění implementace a naplnění cílů Lisabonské strategie.

5

6

Je třeba poznamenat, že přístup jednotlivých členských zemí k problematice podpory hospodářského růstu a zaměstnanosti byl často velmi odlišný, v závislosti na partikulárních zájmech a odlišné hospodářsko-politické situaci. Zřetelně to bylo patrné při jednáních o tzv. Iniciativě pro růst (A European Initiative for growth – Investing in Networks and Knowledge for Growth and Jobs – Final Report to the European Council,COM (2003) 579 F, schválila Evropská rada na zasedání 12.-13. prosince 2003). Kokova zpráva - „Čelíme výzvě – Lisabonská strategie pro růst a pracovní místa“ (Facing the Challenge – Lisbon Strategy for Growth and Jobs, listopad 2004.)

24

Na základě doporučení vycházejících ze zprávy Kokovy expertní skupiny zpracovala Evropská komise pro jarní zasedání Evropské rady 2005 Střednědobé hodnocení Lisabonské strategie7, které mění podstatným způsobem pojetí Lisabonské agendy. Revidovaná Lisabonská strategie se primárně zaměřuje na dosažení vyššího dlouhodobého hospodářského růstu a zaměstnanosti (Partnerství pro růst a pracovní místa), tj. na ekonomický pilíř. Nová Lisabonská agenda by měla představovat soubor menšího množství jasně definovaných priorit, podstatných pro dosažení úspěšné a dynamické ekonomiky EU.

INSTITUCIONÁLNÍ ZMĚNY ŘÍZENÍ LISABONSKÉHO PROCESU Z hlediska dalšího vývoje Lisabonské agendy je však zdaleka nejvýznamnější návrh institucionálních změn ve vztahu k řízení celého procesu.8 Tyto změny mají za cíl zjednodušit a zefektivnit dosavadní praxi při koordinaci hospodářských politik na úrovni EU i členských zemí a sestavování národních strategických dokumentů s vazbou na Lisabonskou agendu. Současně je cílem navrhovaných změn zlepšení implementace stanovených priorit zejména na národní úrovni. Předně je důležité, že revidovaná Lisabonská strategie bude v rámci nového tříletého cyklu řízení využívat některé již existující nástroje pro koordinaci hospodářské politiky EU. Zejména se jedná o nově navržené Integrované směry pro růst a pracovní místa 2005-20089, které sjednocují Hlavní směry hospodářské politiky a Směry zaměstnanosti do jednoho dokumentu. To umožní efektivněji stanovovat rámec pro priority hospodářské politiky členských zemí ve vztahu k nově zaměřené Lisabonské strategii. Na základě Integrovaných směrů pro růst a pracovní místa by každá členská země měla přijmout vlastní Národní program reforem (NPR) a předložit jej do 15. října 2005 Evropské komisi. NPR bude závazným stručným politickým dokumentem o prioritách a opatřeních dané členské země v makroekonomické a mikroekonomické oblasti a politice zaměstnanosti s cílem stimulovat hospodářský růst a zaměstnanost v nadcházejícím tříletém období. NPR každé členské země by měl odpovídat aktuálním potřebám daného členského státu a konkrétní výchozí situaci při naplňování cílů

7

8

9

Sdělení EK pro jarní Evropskou radu: Společně pracovat pro růst a pracovní místa; Nový začátek pro Lisabonskou strategii (Communication to the Spring European Council: Working together for growth and jobs; A new start for the Lisbon strategy) COM (2005) 24. Podrobněji viz dokument: „Zaměření se na růst a pracovní místa: nový souhrnný koordinační cyklus pro ekonomiku a zaměstnanost v EU“ (Delivering on growth and jobs: A new and integrated economic and employment co-ordination cycle in the EU), SEC (2005) 193a Integrated Guidelines for Growth and Jobs 2005-2008, Communication from the President, in agreement with vicePresident Verheugen and Commissioners Almunia and Spidla, COM (2005) 141. Tento dokument byl projednáván v jednotlivých formacích Rady EU, kde doznal určitých změn a byl rovněž politicky odsouhlasen na jednání Evropské rady 16.-17. června 2005.

25

revidované Lisabonské strategie. Obsah NPR má být konzultován se všemi zainteresovanými subjekty na regionální a celostátní úrovni, včetně parlamentních orgánů a hospodářských i sociálních partnerů. Unijní dimenzi Lisabonské strategie bude pokrývat tzv. Komunitární lisabonský program zahrnující cíle a opatření podporující hospodářský růst a zaměstnanost, která by měla být přijata na evropské úrovni. Největší výzvou je dokončení vnitřního trhu, zejména v oblasti služeb či pokračování procesu zjednodušování regulatorního prostředí v EU. Základem nové struktury Lisabonské strategie tedy budou akční programy na národní úrovni (Národní programy reforem) a akční program na úrovni EU (Komunitární lisabonský program). Tímto dojde k zřetelnějšímu stanovení odpovědnosti za plnění dílčích opatření na národní a komunitární úrovni. V souvislosti se změnou řízení Lisabonské strategie se dále očekává zjednodušení systému předkládaní pravidelných zpráv o pokroku v rámci jednotlivých politik. Doposud tento proces nebyl z časového hlediska sjednocen a mnohdy docházelo k obsahovým duplicitám. Předpokládá se proto pravidelné roční sestavování jedné zprávy na komunitární a jedné zprávy na národní úrovni o dosaženém pokroku v rámci Lisabonské strategie.

FINANČNÍ A ROZPOČTOVÉ SOUVISLOSTI Pro dosažení cílů Lisabonské strategie je rovněž nezbytné vyčlenění a efektivní využívání všech dostupných finančních zdrojů, a to jak na národní (veřejné i soukromé), tak na komunitární úrovni (Evropský rozpočet, Evropská investiční banka aj.). V první fázi formování Lisabonské strategie již sice byly komunitární i národní finanční zdroje využívány pro zajištění implementace dílčích opatření, nicméně nebylo zřejmé, jaké množství prostředků je na Lisabonskou strategii vynakládáno. Docházelo tak a mnohdy stále dochází k nekoordinovanému vynakládání prostředků z různých zdrojů financování, aniž by bylo dosaženo potřebné komplementarity. Nepřehlednost výdajových položek pak umožňovala neustálé diskuse o potřebě hledání nových zdrojů financování bez toho, že by nejprve byla řešena otázka jejich racionálního využívání. V souvislostí s novým směřováním Lisabonské strategie se otázka nalezení finančních zdrojů na komunitární úrovni promítla do přípravy příští finanční perspektivy 2007 – 201310, kde v rámci nové struktury výdajových kapitol jsou explicitně vymezeny samostatné výdajové podkapitoly 1A –

10

Finanční perspektiva – víceletý finanční rámec EU obsahující hlavní výdajové priority Společného rozpočtu EU a jejich stropy v rámci stanoveného časového období (např. 2007-2013) a současně příjmové zdroje rozpočtu pro jejich krytí.

26

„Konkurenceschopnost pro růst a zaměstnanost“11 a 1B – „Soudržnost pro růst a zaměstnanost“12 zaměřené na krytí finančních potřeb Lisabonské strategie. Podíl výdajů na Lisabonskou strategii na celkových výdajích Společného rozpočtu by mohl podle dosavadních návrhů představovat přibližně 45%.13 Čerpání komunitárních prostředků na plnění cílů Lisabonské strategie je vázáno na uvolnění národních prostředků na spolufinancování jednotlivých projektů. Vzhledem k tomu, že členské státy EU jsou vázány k respektování pravidel Paktu stability a růstu, respektive Programů stability/konvergence, bude nezbytné při hledání potřebných finančních zdrojů na spolufinancování provést restrukturalizaci výdajových stran veřejných rozpočtů a sladit národní výdajové priority ve vztahu k Lisabonské strategii s rozpočtovými prioritami EU. Vedle veřejných národních zdrojů bude důležitá také stimulace soukromého sektoru k investicím do projektů, které podporují plnění lisabonských cílů. Jiným významným zdrojem finančních prostředků na Lisabonskou strategii mohou být půjčky Evropské investiční banky. Ta se například zavázala uvolnit v letech 2003 – 2010 prostřednictvím půjček 50 mld eur na projekty transevropských sítí a dalších 40 mld eur na projekty iniciativy Inovace 2010.14 Je však nutné zmínit, že ne všechna opatření Lisabonské strategie jsou nutně finančního charakteru (např. zjednodušování regulatorního prostředí, snižování administrativní zátěže).

ČESKÁ REPUBLIKA A REVIDOVANÁ LISABONSKÁ STRATEGIE Česká republika na plnění cílů Lisabonské strategie participovala již v předvstupním období a byla jednou z těch zemí, která uplatňovala aktivní přístup15 v otázce jejího zaměření a zejména pak potřebných institucionálních změn řízení celého procesu. Mnohé z podnětů, presentovaných Českou republikou na jednáních na úrovni EU se promítly do návrhu nového cyklu řízení, který ČR považuje za nutný krok z pohledu další smysluplné existence Lisabonské strategie.

11Finanční

prostředky na podporu dosažení cílů Lisabonské strategie v rámci pěti stanovených dílčích priorit (podpora konkurenceschopnosti na vnitřním trhu EU; věda a technologický rozvoj; propojení Evropy prostřednictvím transevropských sítí; vzdělání; sociální agenda) čerpané prostřednictvím komunitárních programů a ostatních nástrojů EU. 12 Finanční prostředky na politiku soudržnosti čerpané prostřednictvím strukturálních fondů a Fondu soudržnosti. 13 Sdělení Komise Radě a Evropskému parlamentu. Budování naší společné budoucnosti. Politické výzvy a rozpočtové prostředky rozšířené Unie - 2007-2013, COM (2004)101; Finanční perspektiva 2007-2013 – negociační balíček, lucemburské předsednictví, Brusel, červen 2005, (10090/05). 14 Action for Growth - Interim Report by the European Investment Bank, Brussels, October 2003, (13148/03). 15 Společně například s Velkou Británií, Irskem, Nizozemím, Dánskem a Švédskem.

27

Podobně je tomu v otázce nového zaměření Lisabonské strategie, resp. obsahu Integrovaných směrů16, na základě kterých ČR, podobně jako ostatní členské země, zpracuje Národní program reforem. Integrované směry představují obecný rámec pro stanovení priorit ve vztahu k Lisabonské strategii a je na členských státech, aby v NPR rozpracovaly ta doporučení, která považují za významná vzhledem k jejich specifickým národohospodářským potřebám. Pro stanovení priorit a zpracování Národního programu reforem ČR byly nastaveny koordinační mechanismy, které zajistí efektivní spolupráci ústředních orgánů státní správy odpovědných za plnění schválených reformních opatření. Koordinační role připadla místopředsedovi vlády pro ekonomiku Martinu Jahnovi a ministru financí Bohuslavu Sobotkovi. Současně byl stanoven harmonogram postupu prací a následného procesu projednání všemi zainteresovanými subjekty (Parlament ČR, hospodářští a sociální partneři) před konečným schválením vládou ČR. Lze očekávat, že Národní program reforem ČR přispěje k jasné formulaci nezbytných reformních kroků a nastavení priorit hospodářské politiky ČR. Vedle opatření na zlepšení kvality veřejných financí se ČR zaměří zejména na opatření směřující ke zlepšení podnikatelského prostředí a podporu výzkumu, vývoje a inovací. Prioritou je rovněž oblast rozvoje lidských zdrojů, kde realizace opatření povede ke zvyšování flexibility trhu práce a vytváření znalostní společnosti.

VÝZNAM LISABONSKÉ STRATEGIE Z komunitárního pohledu je zřejmé, že Lisabonská strategie může představovat nástroj koordinace hospodářských politik jednotlivých členských zemí při důsledném zachovávání principu subsidiarity. Jak se však ukázalo, je nezbytné, aby cíle Lisabonské strategie byly formulovány jasně a v omezeném množství a rovněž musí být vhodně nastaveny mechanismy řízení celého procesu. Od revidované Lisabonské strategie se očekává vytvoření vhodných předpokladů pro implementaci dílčích opatření a to jak na unijní, tak zejména na národní úrovni. Z pohledu jednotlivých členských zemí by Lisabonská strategie neměla být vnímána jako nadměrná byrokratická zátěž, protože v naprosté většině případů je implementace doporučených opatření nezbytná pro zdravý vývoj ekonomik. Je tedy především v zájmu členských zemí provést dlouho odkládané reformní kroky. Obecně lze konstatovat, že Lisabonská strategie směřuje k řešení dlouhodobých makroekonomických a strukturálních problémů EU jako celku i jednotlivých členských zemí a může

16

Viz příloha 1 – Integrované směry pro růst a pracovní místa 2005-2008, příloha II Závěrů předsednictví Evropské rady v Bruselu 16. a 17. června 2005, (10255/05)

28

přispět k vyšší konzistenci postojů při stanovování národohospodářských priorit. Úspěch či neúspěch Lisabonské strategie bude nepochybně signálem o schopnosti EU řešit aktuální ekonomické problémy.

PŘÍLOHA INTEGROVANÉ HLAVNÍ SMĚRY PRO RŮST A PRACOVNÍ MÍSTA PRO OBDOBÍ 2005 - 2008

Makroekonomická část 1.

Zajistit ekonomickou stabilitu pro udržitelný růst

2.

Zajistit ekonomickou a rozpočtovou udržitelnost jako předpoklad pro vytvoření dalších pracovních míst

3.

Podporovat efektivní přidělování prostředků orientované na růst a zaměstnanost

4.

Dbát, aby vývoj mezd přispíval k makroekonomické stabilitě a růstu

5.

Podporovat větší soudržnost mezi makroekonomickými a strukturálními politikami a politikou zaměstnanosti

6.

Přispívat k dynamickému a řádnému fungování HMU

Mikroekonomická část 7.

Zvýšit a zlepšit investice do výzkumu a vývoje, zejména v soukromém sektoru, za účelem vytvoření evropského prostoru znalostí

8.

Usnadnit všechny formy inovace

9.

Usnadnit šíření a efektivní používání informačních a komunikačních technologií a vytvořit plně integrující informační společnost

10.

Posilovat konkurenční výhody své průmyslové základny

11.

Povzbuzovat udržitelné využívání zdrojů a podporovat vzájemné působení mezi ochranou životního prostředí a růstem

12.

Rozšířit a prohloubit vnitřní trh

13.

Zajistit otevřené a konkurenční prostředí na trzích v Evropě i mimo ni, sklízet plody globalizace

14.

Vytvářet konkurenčnější podnikatelské prostředí a podporovat soukromou iniciativu zkvalitňováním právních předpisů

15.

Propagovat kulturu příznivější pro podnikání a vytvářet prostředí, které ve větší míře podporuje malé a střední podniky

16.

Rozšířit, zlepšit a propojit evropskou infrastrukturu a dokončit prioritní přeshraniční projekty

29

Politika zaměstnanosti 17.

Provádět politiky zaměstnanosti s cílem dosažení plné zaměstnanosti, zlepšení kvality pracovního místa a produktivity práce a posílení sociální a územní soudržnosti

18.

Podporovat celoživotní přístup k práci

19.

Zajistit inkluzívní trh práce, zvýšit přitažlivost práce a zajistit, aby se práce vyplatila osobám hledajícím zaměstnání, včetně osob znevýhodněných a neaktivních

20.

Zlepšit přizpůsobivost potřebám trhu práce

21.

Podporovat pružnost v kombinaci s jistotou zaměstnání a omezit segmentaci trhu práce s ohledem na úlohu sociálních partnerů

22.

Zajistit vývoj nákladů práce a mechanismy systémů odměňování příznivé pro zaměstnanost

23.

Zvýšit a zlepšit investice do lidského kapitálu

24.

Přizpůsobit systémy vzdělávání a odborné přípravy novým kvalifikačním požadavkům

30

ČESKÝ POLITICKÝ DISKURZ – EVROPSKÁ ÚSTAVNÍ SMLOUVA, ORGANIZACE EVROPSKÝCH STÁTŮ, POSTDEMOKRACIE A LISABONSKÁ STRATEGIE Článek Zdeňka Zbořila (vyučující ARC – VŠPSV a šéfredaktora časopisu Mezinárodní politika v letech 2000 – 2005) z časopisu Societas č. 3 – 4/ 2005. Námět do diskuse k otázkám budoucnosti EU.


Po dvouletém pobytu ČR ve společném evropském domě, jak nadšeně nazývali EU v polovině devadesátých let 20. století její obdivovatelé z nejrůznějších politických stran, po volbách do Evropského parlamentu, po uvedení českého komisaře mezi komisaře evropské, po prvním vážném varování z Francie a druhém z Nizozemska, a po vleklých krizích české pro-evropské vlády, se podle nejrůznějších průzkumech veřejného mínění, dostavilo očekávané rozčarování a narůstající skepse. Obě tyto tendence ve změnách postojů veřejnosti však nejsou ani menší a ani větší, než byly ve většině k ES nebo k EU přistupujících států v devadesátých letech 20.století (nebo i dříve). Eurobarometer a také řada dalších studií na tento po-vstupní efekt dlouhodobě upozorňovala, a tak lze konstatovat, že se vlastně neděje nic neočekávaného.1 Tak jako v jiných evropských zemích má ovšem reflexe tohoto fenoménu svou intimnější, domácí podobu, jejímiž charakteristickými znaky je zájem veřejnosti o platy euro-komisaře a europoslanců, opožděný zájem voličů o to, komu svými hlasy do evropského parlamentu vlastně pomohli, a také trochu tradičně, jakým způsobem a kolik peněz lze získat z evropských strukturálních fondů nebo z jiných zdrojů definovaných rozpočtovými pravidly EU. Zajímavé je, že se téměř vytratil počáteční entusiasmus a ideové odůvodňování nezbytnosti návratu do Evropy a dokonce se ani příliš nediskutuje o morální podpoře EU občany ČR nebo naopak ČR institucemi EU. Otázky, zda čeští zástupci v Bruselu, Štrasburku a Lucembursku hájí nějaké jiné než své vlastní zájmy jsou sice čas od času veřejností kladeny, někdy i prostřednictvím tištěných a audiovizuálních medií, ale odpovědi jsou většinou stručné a kusé. Zda je to vinou tradičně popisných reportáží, které spíše upozorňují na vnější kolorit EU než na obsahy vyjednávání a smlouvání se, je obtížné říci, protože většina korespondentů chápe své poslání jako cestu za kuriozitami a nikoli jako denní pravidelné zpravodajství, navíc vycházející z nejméně tří rozdílných informačních zdrojů a 1

Eurobarometer

31

alespoň stejného počtu rozdílných názorů. Jen s obtížemi pak jde rozlišit, co je oficiálním názorem českého státu, a třeba jeho ministerstva zahraničních věcí, a co názorem korespondenta nebo zpravodaje. Rozdílné názory nebo interpretace různých událostí pak lze slyšet prakticky jen z úst poslanců Evropského parlamentu (EP), a to zejména proto, že se snaží využít svého omezeného prostoru v mediích pro prezentování politiky své české politické strany, více nebo méně pevně zavedené v evropských strukturách. Pokud jde o nejvyšší ústavní činitele ČR lze konstatovat, že jejich vztah k EU je, až na několik výjimek, setrvale neplodný a veřejnost nepřibližující k porozumění nikoli jen problémům EU ale i celé evropské integrace. Vláda, která se prostřednictvím svého ministerstva zahraničních věcí vyčerpala vydáním několika set stran agitačních letáků a brožur, a která postupně zapomínala, že hlavním tmelem její soudržnosti byl vstup do EU a pro-evropská politika, opakuje veřejnosti nezajímající tvrzení o prospěšnosti evropské sounáležitosti, avšak kromě argumentů ekonomických nepředkládá žádné nové nebo alespoň novější. Poněkud barevnější jsou diskuse o evropských otázkách na půdě Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR, případně Senátu, ale to jen proto, že prostřednictvím evropských témat se odehrávají souboje mezi politickými stranami. I tento typ střetnutí

politických stran je předem omezen

existenciálně nutnou koaliční jednotou a na druhé straně pak nulovou tolerancí koaliční vládě, na kterou zjednodušila ODS svou soutěž s ČSSD. A ani v současné době méně monotematické vystupování KSČM mezi těmito dvěma extrémy nepřitahuje větší pozornost občanů k evropským tématům.

EVROPSKÁ ÚSTAVNÍ SMLOUVA A tak zůstává v poslední době jediným pokusem o oživení zájmu o EU v podstatě neméně tradiční kritická vystoupení presidenta republiky a obvykle hněvivé reakce jeho oponentů. Neobávejme se proto napsat, že teprve nyní, o prázdninách, a tedy v nejméně vhodné době, začíná s ročním zpožděním diskuse, o které mnozí předpokládali, že bude předcházet velkému rozšíření EU. Jejími tématy se nejprve stala ratifikace Evropské ústavní smlouvy a po otřesu, který vyvolaly výsledky referenda ve Francii a Nizozemsku, se objevila další staronová témata: model EU jako evropského super-státu, nebo jako federace států či společenství zemí nebo regionů, a konečně, řečeno slovy presidenta Václava Klause, jako Organizace evropských států (OES). Předcházela tomu však diskuse, místy až hysterická, o osudu Evropské ústavní smlouvy (EÚS) zůstala v ČR omezena jen na prostředí politiků a public intellectuals, aniž se dotkla většiny občanů, ačkoli právě ti měli rozhodovat o její ratifikaci v ČR. A pokud se o ní psalo a hovořilo v médiích, opakovaly se většinou zprostředkované názory politiků, které jakoby nás vracely o nejméně

32

deset let (nebo i více) nazpět. Do doby, kdy se uvažovalo v Evropě o strachu z minulosti a z budoucnosti, kdy lidé a občané došli k názoru, že je lepší být spíše spojeni než rozděleni, a že nejlepší obranou před nejistou budoucností (bylo to jen několik let po velké ekonomické a politické krizi) je společná prosperita a společně sdílené štěstí. Současná česká diskuse o EÚS nás dokonce tak trochu vrací až do 19. století, do doby vzniku většiny ústav evropských zemí a do let neúnavných diskusí o jejich povaze a legitimitě, zdrojích síly a významech jejich obsahu. Staatsverfassung, nebo hezky česky konštituce, znamenalo sice také že jde o ústavu jako základní zákon státu (Grundgesetz), který měl obsahovat souhrn nejdůležitějších ustanovení veřejného práva té které říše, ale také, v užším slova smyslu, se tím myslelo státní zřízení, jež mělo zaručovat obyvatelstvu (o občanech se tehdy mluvilo jen s mírou) účastenství na výkonu státní moci, jak psal Jan Otto, sám vynikající historik práva, ve své Encyklopedii obecných vědomostí. Tehdy se ještě rozlišovaly ústavy podle objemu účasti na státní moci prostřednictvím určitých politických tříd (stavů, národů nebo plátců daní) nebo veškerého lidu, a pak se používalo označení ústava lidová nebo moderní a reprezentační. Činil se

také rozdíl mezi ústavou udělenou

(oktrojovanou) z vůle nějakého jedinovládce a ústavou smluvenou, jež byla vydána a přijata na základě nějaké dohody mezi panovníkem, vladařem a zástupci národa nebo občanů. Konečně se činil z hlediska formy rozdíl mezi ústavou psanou, která byla obsažena v zákonech, a nepsanou, založenou na zvycích nebo právech obyčejových. Od této doby se dodnes příliš nezměnilo. Potřeba ústavy dnes vyplývá z požadavku, stanovit určitá pravidla státní nebo mezinárodní organizace, a to pokud možno taková, která by neomezovala občany a zajišťovala jejich základní práva. (Ke stejnému cíli lze ovšem dojít také tím, že se hledá odpověď na otázku po oprávněnosti a legitimitě politického režimu, který má tato individuální práva hájit.) Navrhovatel projektu Organizace evropských států (OES) jej dal do souvislosti s pojmem postdemokracie a obrátil pozornost k povaze evropské integrace více než se agitátorům ve prospěch nové EÚS garantovanou podobou EU zdálo vhodné. Proto opět reagovali podrážděně a zdá se, že málo pozornosti se věnovalo v posledním roce různým agendám. Mezi nimi se zdá být tou nejméně zajímavou, ačkoli tomu mělo být naopak, kritické posouzení Lisabonské strategie expertním týmem bývalého nizozemského předsedy vláda Wima Koka a jím předpokládaná její úprava nebo změna.

ORGANIZACE EVROPSKÝCH STÁTŮ Připomeňme si, že Václav Klaus svůj návrh OES prezentoval v polovině července hned dvakrát. Nejprve v interview uveřejněném pod titulem Paroubek ukazuje, že myslí jen na sebe a ne na stát, ve kterém se kromě OES zabýval trochu předčasnou kritikou nové Paroubkovy vlády a také

33

vztahem mezi terorismem a multikulturalitou.2 Nicméně hlavním tématem celého rozhovoru se zdá být jeho názor na evropský integrační proces, a to jak se o něm sice často, ale nikoli za pomoci argumentace nebo jen výměny názorů hovoří a tedy nejedná v ČR. Proto Václav Klaus nejprve v citovaném interview reaguje na skutečnost, že na jeho výzvu českým politikům k diskusi o budoucnosti EU nikdo adekvátně neodpověděl, a to i přesto, že k takové diskusi vyzvala i samotná Evropská rada, když po pro ni neočekávaných výsledcích všelidového hlasování o Evropské ústavní smlouvě ve Francii a Nizozemsku přímo volalo po nutnosti reflexe a vyjádření se o dalším směřování evropské integrace. Proto se Klaus také domnívá, že je vhodná doba takovou diskusi zahájit a zároveň vyzývá, aby česká vláda byla aktivní a nikoli pasivní v přístupu k celé evropské integraci, aby pouze nepřebírala importované názory, tak jak se to děje v posledních několika letech. President České republiky vychází z názoru, že dosavadní pro-evropská vláda ČR investovala již příliš politického kapitálu, a proto si nechce přiznat, že tento kapitál prostě zmizel a nemá žádný výnos.3 Ale protože nejde jen o problém vlády, která má před sebou necelý rok své existence, je proto nutné hledat alternativu k tomu, co podle jeho názoru nemá u občanů ČR žádný kredit. Nicméně důležitější je, že jakékoli evropské téma nemůže být jednodimenzionální a celá diskuse o budoucnosti EU nemůže být monotematická.4 Díky položené otázce se v citovaném interview slovy tazatelů zjednodušuje problém dalšího uvažování o evropské integraci na dva základní modely, a to na Evropu mezivládní a mezistátní. Klaus proto až provokativně navrhuje opustit dvacetiletý vývoj evropské integrace spojený se jménem Jacquese Delorse a jeho epigonů a doporučuje hledat nové řešení, které by neznamenalo petrifikaci současného stavu, ani další prohlubování integračního procesu. Konkrétně to pak demonstruje na svém negativním vztahu k evropskému občanství a symbolické Ódě na radost, která je mu metaforou nikoli jen jako hymna EU, ale i jako výraz neohraničitelného euro-optimismu. Klausova základní teze je, že …musíme opustit myšlenku vytvoření Státu Evropa, která je nám stále sugerována a přijmou to, že …budoucnost evropské integrace by mohla být vymezena jako Organizace evropských států, jejímiž členy budou jednotlivé evropské státy, nikoli tedy přímo občané těchto států jak se o to pokoušela evropská ústava.5 Klaus ovšem prezentuje tuto svou myšlenku nikoli jako schválnost, jak se domnívají čeští novináři, a jak je jejich prostřednictvím presentována v evropských byrokratických strukturách, ale jako reakci na neúspěch referend o ústavě, po kterých by

MF Dnes, 16/7 2005, ss.A/6-7 cit. d., s.A/6 tamtéž, cit.d. 5 Lidové noviny 18/7 2005 2

3 4

34

mělo následovat projednání nějakého nového ústavního dokumentu, na kterém dlouhodobě trvají evropští federalisté i jejich čeští epigoni. Pod provokativním titulem Evropa podle krále Slunce zaútočil na tyto dvě teze v denním prázdninovém tisku Petr Uhl, když napsal, že Václav Klaus využívá, navíc obratně, všech bludů a předsudků o národě a národním státě, které západní část Evropy překonala, pokud je vůbec v minulých dvou stech letech přijala.6 Důvod Klausova vystoupení hledá ve frustraci presidenta, který se snaží překračovat své pravomoci a vystupovat proti vládě, jejíž politiku by měl podle ústavy respektovat. A proto je přirovnáván ke Králi slunce (Ludvíku XIV.), který však ve své kritice EU nenabízí žádnou alternativu. Prý také je v rozporu s už padesát let uskutečňovanou politickou integrací států, s rozvojem samosprávy a subsidiarity, s posílením občanství každého občana EU a tudíž i s podporou občanské společnosti.7 Dalo by se namítnout, že ovšem bludy a předsudky o národním státě nejen západní část Evropy v minulých dvou stoletích nejen přijala, ale dokonce je přivedla na svět a způsobila tím nejen nacionalismem zrazený socialistický internacionalismus na začátku první světové války a nacionálněsocialistické genocidium o dvacet let později, ale zejména předsudečný nacionalistický export, který měl podobu malvolentního imperialismu 19. století, dodnes vnímaného mimo Evropu nikoli jako vývoz demokracie, ale právě naopak, jako agresi a násilnou exploataci lidských a materiálních zdrojů a jejich totální devastaci. Nejvíce však kritiky OES vzrušuje Klausova jiná EU. Mnozí z nich, v rozporu s tvrzením o nedostatku alternativ, říkají a píší, že tato Klausova OES má být společenstvím nebo organizací národních států s důrazem na pokrevnost, etnicitu a typ kultury. Petr Uhl pak namítá, že něco podobného již existuje v podobě Rady Evropy, která se řídí Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod. Tvoří ji společenství čtyřiceti šesti států, včetně Turecka a s výjimkou Bulharska, Albánie a Makedonie. A navíc Klaus …o obsahu své velmi, ale opravdu velmi menšinové vize Organizace evropských států moudře pomlčel, tvrdí s neskrývanou

ironií.8 (Je samozřejmě až

nehorázné pochybovat o Klausových znalostech Churchillových Spojených národů Evropských z roku 1946, stejně jako dalších pokusů o ekonomickou a teprve později politickou integraci šesti a dalších evropských států, které probíhaly v posledním půlstoletí.) Václav Klaus v souvislostech se svou letní aktivitou přinesl do české diskuse o povaze evropské integrace po ročním členství ČR v EU ještě jeden terminologický a sémantický problém. Upozornil na termín post-demokracie, kterému se nedostalo takové pozornosti jako OES. Hněvivou

Právo, 19/7 2005 tamtéž, cit.d. 8 tamtéž, cit.d. 6 7

35

reakci vyvolala nejdříve a spíše Klausova zmínka o nestráveném, nepřirozeném, a proto umělém multikulturalismu, který je …spojený se přirozenou loajalitou lidí vlastnímu národu.9 Ve své kritice tohoto výroku si Martin Hekrdla povšiml, že president, za jiných okolností zastávající pozitivní postoj k ekonomické globalizaci a víře v neomezenou vládu trhu, tentokrát nechce uznat, že oba tyto fenomény …podrývají sebejistotu doposud na sebe hrdých individualistů i dosavadní politické loajality k národním státům.10 Avšak opomenul tuto poznámku spojit s již několikrát Klausem použitým termínem post-demokracie.

POST-DEMOKRACIE A EU Paralelně s touto kritikou publikoval Jiří Bystřický svou stať o rizicích post-demokracie, která se bez přímého odkazu na nesměle probíhající českou diskusi o jednotlivostech evropské integrace, při které se její účastníci obávají o osud demokracie, o její současnou podobu a dokonce i o skutečnost, zda už vlastně není post-demokracií.11 Bystřický si klade otázku, zda již nedošlo k změně správy věcí veřejných ve prospěch dvou typů kalkulativního chování. Těmi jsou marketingová a disciplinární strategie, které vznikají v okamžiku, kdy vysoce individualizovaný konzument je díky těmto dvěma strategiím jedinečným ručitelem svého vlastního vykořisťování.12 V podstatě jde o to, že člověk přestává být v jednoznačně konzumně orientované společnosti občanem (v nejkrajnějším případě i člověkem) a stává se disciplinovaným spotřebitelem všeho, co je mu díky perfektně promyšlené strategii nabízeno. Není důležité co to je, zda barevná voda, originálně pojmenovaný karbanátek nebo ideál demokracie, antikomunismu nebo války za náboženskou svobodu či nadřazenost. Veřejné zájmy, jak jsme jim dosud rozuměli, přestávají být v souladu s procesem individualizace a …jedno musí ustoupit druhému.

13

A proto, …prvním rizikem post-demokracie je

možnost vzniku a rozvoje vysoce individualizované společnosti bez společensky ospravedlňujícího cíle.14 Dalším rizikem je nedostatečná potřeba reprezentace a pak také možnost, která je paradoxně důsledkem dosavadního demokratického vývoje, a to možnost nerozhodnout se, nevolit zástupce a zastupitele, protože nic není k rozhodování. Není koho volit, není proč volit a není také nutné hledat voliče, protože kalkulativní chování může být naplněno i nominacemi. …to, co lze vyjednat mimo

viz cit.d., MF Dnes, interview Hekrdla, Martin: Tohle by nešlo, Právo, 19/7 2005 11 Bystřický, Jiří: Rizika postdemokracie, Mezinárodní politika, 6/2005, ss.30-31 12 cit.d., s.30 13 tamtéž, cit.d. 14 Bystřický, cit.d., s.31 9

10

36

oblast politické reprezentace, se stává řešením přímým prodejem. Nazvěme to třeba deregulací politiky. 15 Spojíme-li si tato konstatování s tím, čemu se doposud mírně říká demokratický deficit EU, pak bude snáze srozumitelné, že diskuse o povaze evropského integračního procesu je na místě, i kdybychom se měli vracet k jejím počátkům nebo alespoň důležitým momentům jejího vývoje. Nejde totiž o politickou vůli či nevůli k změnám, novým hodnocením nebo strukturálním změnám, o těch se mluví až příliš často a nadbytečně, ale o poznání objektivních podmínek. Politicko-ekonomický kontext současného stavu evropské demokracie je totiž natolik různorodý a proměnlivý, že občané EU by nemuseli překonání bariéry nebo dělící čáry mezi demokracií a post-demokracií při svém spěchu vpřed ani postřehnout.

KRITIKA LISABONSKÉ STRATEGIE Dobrým příkladem jak po ročním pobytu ČR v EU ztrácí tato organizace svou přitažlivost nejen pro občany zakladatelských zemí, ale i pro nové Evropany je kritika Lisabonské strategie, které trvá již také téměř celý rok. Má to své racionální i emocionální důvody. Pro starší Evropany byly EHS, ES a EU dosud uspokojivě fungující systém, na kterém se daly předvádět spotřebitelsky efektivní přednosti demokracie před komunismem nebo socialismem. Dnes se zdá, že by politicky motivované rozšiřování a prohlubování tohoto společenství mohlo tento nesoutěživý a trvale neudržitelný pohyb dovést na nevyzkoušené a dostatečně nevyznačené trasy evropské sociálně-ekonomické mapy. Ti druzí, mladší, někdy sebevědomější, někdy bojácnější, si myslí, že dnes je EU symbolem nenaplněných konzumně orientovaných očekávání, která jsou odůvodňována také v podstatě jen ideologicky. Jeden z kritiků Lisabonské strategie si však všiml terminologie, hanlivě ji nazývá newspeakem, která je jako by vypůjčená z žargonu usnesení různých komunistických plén a sjezdů, až se v obavách chce věřit, že se možná jedná jen o české jazykové stereotypy, které se do textů pojednávajících o Lisabonské strategii růstu a zaměstnanosti vloudily díky českým překladatelům.16 Je ovšem možné, že si ještě někdo vzpomene na slova Nikity S.Chruščova a jeho výzvu dohnat a předehnat Ameriku. Tehdy ji zcela vážně rozváděl Emanuel Mandler ve svých vůči Americe kritických dikobrazích verších, dnes se posmívající v přesně opačném gardu, ale lidová slovesnost si ji stejně aktuálně změnila na pověstné a realitě bližší zahlédnout a neztratit z dohledu! Cílem Lisabonské strategie v březnu 2000 bylo, že se EU stane do roku 2010 nejvíce konkurenceschopným a nejdynamičtějším, na znalostech založeným hospodářským prostorem světa…prostorem, který je sto dosáhnout trvalého hospodářského růstu, s početnějšími a lepšími 15 16

tamtéž, cit.d. poslanec za ODS Dub in CEVROREVUE, 2005

37

pracovními místy a větší soudržností.17 Toto není citace z perestrojkového sebevědomého dokumentu nebo z pojednání o vědecko-technické revoluci, ale Evropskou radou sjednaná teze zavazující evropské komisaře stejně jako všechny členské země a jejich občany. Kokovi spolupracovníci, kteří se sešli od března do října roku 2004 celkem šestkrát, předložili evropské veřejnosti text, který, kdyby byl k čtení, by musel otřást ratifikačním procesem Evropské ústavní smlouvy v samotných základech. Soustředil se na pět témat, o jejichž důležitosti nelze pochybovat. Pracovní trh, hospodářské klima, vnitřní trh, ekologická udržitelnost a zejména znalostní společnost jsou věci, o kterých se v Evropě diskutuje neustále, snad už od renesance. Ale novum lisabonské strategie spočívá v tom, že tato témata vnímá celoevropsky komplexně i ve vzájemných souvislostech jednotlivých prvků celého systému.18 Kokův tým ovšem také konstatoval, že strategie existuje spíše jen na papíře, že sama EU a všechny její členské země nevyvíjejí dostatečný tlak na její uskutečňování a k tomu přispívají i další důvody jako jsou příliš rozbujelá agenda, nedostatečná koordinace, protichůdné priority. Problémem Lisabonské strategie je totiž to, že její nutnost byla vyvolána nikoli zájmem Evropy o vyšší životní standard, zaměstnanost, soudržnost, ale především obavami, že Severní Amerika a Asie (jedná se zejména o Spojené státy, Čínu a Japonsko) mají rychlejší hospodářský růst, vyšší životní úroveň a mladší a výkonnější populaci. Že občané EU prostě nestačí v soutěži, jsou dýchaviční a neznalí nových způsobů myšlení. Dalším paradoxem pak je, že samotný text Lisabonské strategie i Kokovy zprávy, jako by svou šroubovaností potvrzoval, že tomu tak opravdu je. Udělat z Evropy atraktivní adresu pro badatele a vědce, učinit absolutní prioritu z R&D a zasadit se o maximální využívání informačních a komunikačních technologií (ICT), jsou bezobsažné výkřiky, nikoli výzvy, kterým lze přikládat větší, menší nebo žádnou důležitost. 19 Kdybychom dali před teze a hesla Lisabonské strategie záporné částice, byli bychom považováni za psychopaty. Nikdo si, už ze své samotné lidské podstaty, nemůže přikázat nejednat cílevědomě, společně a ihned, nikdo nechce bídu místo blahobytu, stagnaci místo růstu, neproduktivnost místo produktivity. Nikdo v Evropě si

neumí představit neznalostní společnost,

odmítání vědců světové úrovně, nevyužívání ICT, nepojmenovávat problémy a neodstraňovat je, nezastavit zdražování daňové agendy a bránit volnému pohybu zboží, protože to by bylo nejen popřením jakékoli formy evropské integrace a spolupráce nebo soutěže, ale i jakékoli lidské přirozenosti. Problémem je, že tomu ale nezabrání vytvoření nových rad a komisí, slohová cvičení

17 Čelit výzvě. Lisabonská strategie pro růst a zaměstnanost. Zpráva skupiny špičkových dborníků pod předsednictvím Wima Koka, listopad 2004, přel. Přemysl Koch a Barbara Tichelmannová, in Příloha týdeníku Ekonom 48/2004, 25/11-1/12 2004 18 cit.d., s.2 19 tamtéž, cit.d., ss.6-8

38

v podobě akčních programů a plánů, ale velké politické rozhodnutí, zda chce Evropa soutěžit v prostoru, který ji definoval někdo jiný, a zda taková forma soutěžení nebo soupeření není sama o sobě rezignací na podstatu evropské sounáležitosti, pokud tato vůbec existuje. Důvody, které ke vzniku třeba neobratně formulované Lisabonské strategie vedly se zdají být totiž opravdu vážné, a to dokonce i když takovými nejsou, ale podstatné části obyvatel Evropy se takovými jeví. Takové obavy pak vedou nikoli jen k ekonomickému a technologickému zaostávání, ale i k sociální uzavřenosti, o jejíž narušení usilovaly generace Evropanů. A má-li evropská sounáležitost nějakou dlouholetou tradici, pak je to zejména v schopnosti neuzavírat se změnám a nebránit jim ani obratně konstruovanými barikádami z prázdných slov. Cestou k úspěchu, když už jej musíme jako cíl svých snažení konstatovat, totiž není jen zvyšování, zakotvení, radikální vystupňování, vybudování, dokončení, dosažení, prosazování, podporování, přeorientovávání, neodmítání, neoddalování, dostatečné angažování, přijímání odpovědnosti - to je jen několik podstatných jmen slovesných z třetí kapitoly zprávy Kokova expertního týmu. A připomeňme si ze školní gramatiky, že některá podstatná jména slovesná se významově už natolik vzdálila od svého původního dějového významu, že se stala jmény věcí. V uvedených případech tedy významovými ději odloženými, a doufejme, že podobný osud, tedy odložení na neurčito nečeká ani Evropskou unii.

39

STRUČNÝ SLOVNÍČEK ZÁKLADNÍCH POJMŮ EVROPSKÉ A MEZINÁRODNÍ POLITIKY

ABM (Anti-Balistic Missile) Treaty




smlouva o omezení systému protiraketové obrany. Je součástí série čtyř smluv START 1 podepsané v květnu 1972 Spojenými státy a Sovětským svazem. Obsahuje časově neomezený závazek nerozvíjet systémy protiraketové obrany.

Acquis communitaire

Označení pro souhrn právního a politického stavu evropské integrace, souhrn všech stávajících právních a politických norem EU

Anarchie v mezinárodní politice

prostředí mezinárodních vztahů bývá charakterizováno jako anarchické, neboť nad všemi státy nestojí žádná politická a bezpečnostní autorita, která by mezinárodní systém organizovala.

Bruselský pakt

uzavřený 17. 3. 1948. Jedná se o smlouvu o hospodářské, sociální, kulturní a vojenské spolupráci uzavřenou mezi Belgií, Francií, Lucemburskem, Nizozemskem a Velkou Británií. Zavazovala členské státy k vzájemné pomoci v případě napadení. Na jejím základě vznikla tzv. Západní unie (ZU), která se roku 1954 změnila na Západoevropskou unii (ZEU).

COREPER

Výbor stálých zástupců, kteří připravují a koordinují zasedání Rady EU. V průběhu vývoje vznikly tzv. COREPER I a COREPER II.

40

Diplomacie

zahraniční služba, souhrn orgánů zastupujících stát, které působí v oblasti zahraniční politiky. Diplomatické prostředky vedou k dosažení cílů státu cestou jednání, smluv a dohod. Základní funkce diplomacie jsou: usnadňování komunikace mezi představiteli států a dalších aktérů mezinárodní politiky, vyjednávání smluv, shromažďování informací o zahraničí a minimalizace konfliktů.

Euro

společná evropská měna

Evropské hospodářské společenství

vzniklo současně s EURATOM.

(EHS)

těchto dvou integračních uskupení byly podepsány 25. 3.

1957

Belgií,

Francií,

Smlouvy o vzniku

Itálií,

Lucemburskem,

Nizozemskem a Spolkovou republikou Německo a vstoupily v platnost 1. 1. 1958. Cílem EHS je propojování ekonomik členských států v rámci vnitřního trhu a měnové unie.

Evropské sdružení volného obchodu

založeno jako protipól EHS 4. 1. 1960, sídlí v Ženevě.

(ESVO, angl. EFTA)

Sdružuje některé státy, které nejsou členy EHS/EU. Zakládajícími členy byly Dánsko, Lichtenštejnsko, Norsko, Portugalsko, Rakousko, Švédsko, Švýcarsko a Velká Británie (později vstoupil Island a Finsko). Členské státy ESVO z něj postupně vystupovaly a vstupovaly do EHS. V současnosti ESVO sdružuje již jen Island, Lichtenštejnsko, Norsko a Švýcarsko. Spolu s EU tvoří tzv. Evropský hospodářský prostor.

Evropské společenství

vzniklo současně s EHS – viz výše. Cílem EURATOM

pro atomovou energii (EURATOM)

je podpora, koordinace a kontrola jaderného výzkumu a jaderné energetiky členských států.

41

Evropské společenství uhlí a oceli (ESUO)

zvané též Montánní unie. Historicky první instituce procesu

evropské

integrace.

Vznikla

z podnětu

francouzského ministra zahraničí Roberta Schumana a jeho poradce Jeana Monneta (tzv. Schumanův plán z 9.5.1950). Zakládajícími členy byly Belgie, Francie, Itálie, Lucembursko, Nizozemsko a Velká Británie (tzv. Evropská šestka). Cílem ESUO byla kontrola a koordinace vnitřního trhu s uhlím a ocelí.

G7/G8

sdružení sedmi hospodářsky nejrozvinutějších zemí světa. Členy jsou Francie, Itálie, Japonsko, Kanada, Německo, USA a Velká Británie. Vznikla v roce 1975 z podnětu německého spolkového kancléře Helmuta Schmidta a francouzského presidenta Valéry Giscard d´Estaigna. V současnosti vystupuje jako spolu s Ruskem jako G8.

Geopolitika

teorie, která studuje zákonitosti vlivu zemského povrchu na politiku států a zákonitosti pohybu moci států v prostoru. Název geopolitika poprvé použil švédský politik a právník Rudolf Kjellén pravděpodobně v roce 1899. Vedle něj se ke klasikům geopolitického uvažování řadí Friedrich Ratzel, Halford Mackinder a velmi kontroverzní postava nacistického generála, poradce Adolfa Hitlera a profesora zeměpisu Karla Haushofera. V anglosaských zemích se geopolitikou rozumí i mezinárodně politická praxe (geopolicy na rozdíl od geopolitics) v globálních rozměrech.

Idealismus

teoretický přístup v teorii mezinárodních vztahů. Převažoval mezi první a druhou

světovou válkou.

Prvním představitelem byl prezident USA Woodrow Wilson.

Idealismus

věří

v

odstranění

válek

z mezinárodních vztahů prostřednictvím spolupráce,

42

kontroly zbrojení, obchodu a prostředků kolektivní bezpečnosti. Idealismus hájí svobodu člověka a lidská práva v mezinárodních vztazích. Mezinárodní měnový fond (MMF)

vznikl v roce 1944 v rámci Brettonwoodských jednání. Od roku 1947 je přidruženou organizací při OSN. Sídlem fondu je Washington. Hlavními cíli této finanční instituce

je

součinnost,

podporovat usnadňovat

mezinárodní mezinárodní

měnovou obchod

a

poskytovat pomoc v ekonomické tísni a nestabilitě (např. půjčky Rusku, Mexiku, zemím jihovýchodní Asie aj.).

Mezinárodní politika

aktivita, při níž dochází k akcím, reakcím a interakcím mezi státy, které mají vlastní zájmy a cíle, jichž se snaží dosáhnout.

Notifikace

v mezinárodních vztazích oficiální sdělení stanoviska diplomatickou cestou vládě druhého státu nebo mezinárodní organizaci. Notifikovány bývají především informace o jmenování členů diplomatické mise.

Organizace pro bezpečnost

vznikla

a spolupráci v Evropě (OBSE)

bezpečnosti a spolupráci v Evropě (KBSE). Smluvním

v roce 1994

transformací z Konference o

základem je Helsinský závěrečný akt přijatý v roce 1975. Dnes její centrála sídlí ve Vídni. Věnuje se kontrole zbrojení, ochraně životního prostředí, boji za lidská

práva

a

ochranu

menšin.

Sleduje

i

demokratičnost voleb a udržuje několik zajišťovacích misí (např. v Kosovu, v Estonsku, na Ukrajině, Bělorusku aj.).

43

Organizace pro hospodářskou

mezivládní organizace hospodářsky nejsilnějších zemí

spolupráci a rozvoj (OECD)

světa. Vznikla v roce 1961 transformací Organizace pro evropskou hospodářskou spolupráci (OEEC). Cílem OECD je koordinovat vzájemnou hospodářskou a sociální politiku, tak, aby bylo dosaženo optimálního ekonomického růstu, stability světového obchodu a kvality životního standartu občanů. Sdružení sídlí v Paříži.

Organizace severoatlantické smlouvy

vojensko-politický blok evropských a severoamerických

(NATO)

států, vzniklý v roce 1949 jako reakce na blokové uspořádání světa a počátek Studené války. Později k vojenskému rozměru přibyla i hospodářská a politická rovina (tzv. atlantismus). Sídlem paktu je Brusel.

Organizace spojených národů (OSN)

nejuniverzálnější mezinárodní organizace. Formálně OSN vznikla 24. 10. 1945, kdy vstoupila v účinnost Charta OSN. Faktickou činnost zahájila organizace v lednu 1946. Cílem OSN je podpora mírového soužití a spolupráce mezi národy a vyloučení války jako řešení vzájemných sporů. Věnuje se i výzkumu, monitorování globálních problémů a ochraně životního prostředí.

Organizace zemí vyvážejících ropu (OPEC)

mezivládní sdružení zemí exportujících ropu, se sídlem ve Vídni. OPEC byl založen v roce 1960 a jeho hlavním cílem je koordinace hospodářské, především cenové, politiky.

Parafování smlouvy

odsouhlasení dohodnutého textu smlouvy. Jedná se o předběžné schválení smlouvy, která musí být většinou ještě potvrzena kompetentním orgánem (mluvíme o tzv. ratifikaci smlouvy).

44

Personální unie

dva nebo více monarchistických států, jež mají společného panovníka. Subjektem mezinárodního práva jsou v personální unii obě země (či více zemí). Personální unie nemá, na rozdíl od reálné unie, mezinárodně právní subjektivitu.

Plebiscitní území

jde o sporné, povětšinou pohraniční území, na něž si činí nárok oba státy. O příslušnosti k určité (či o vlastní nezávislosti) zemi rozhoduje lidové hlasování. Samotný plebiscit

zpravidla

probíhá

pod

kontrolou

mezinárodních organizací. Plebiscitním územím bylo např. Těšínsko v roce 1919. Poručenské území

závislé území, podřízené na základě zvláštních mezinárodních dohod poručenské soustavě. Na správu poručenských území dohlíží Poručenská rada OSN.

Preliminární smlouva

mezinárodní smlouva zahrnující pouze předběžnou, prozatímní úpravu. Dříve se používaly preliminární smlouvy především jako mírové smluvní dokumenty, které neznamenaly ukončení válečného stavu, ale pouze uzavření příměří.

Rada Evropy (CE)

mezinárodní organizace evropských zemí, která byla zřízena smlouvou v srpnu 1949. Cílem Rady je usilovat o hospodářskou, sociální, kulturní, vědeckou a právní spolupráci. Věnuje se harmonizaci právních řádů členských států, monitorování zacházení s lidskými právy. Za přičinění Rady Evropy byla sjednána Úmluva o lidských právech a základních svobodách (1950), zřízena Evropská komise pro lidská práva a Evropský soud pro lidská práva (1950), později byla přijata Evropská charta (1961). Její sídlo je ve francouzském Štrasburku.

45

Raison d´etat

důvod státní existence, nejvyšší zájem státu, jemuž mají být podřízeny všechny ostatní partikulární zájmy a práva občanů.

Ratifikace smlouvy

jeden ze způsobů, jak stát potvrzuje definitivní souhlas s mezinárodním smluvním dokumentem. Ratifikaci již sjednané a podepsané smlouvy provádí k tomu přesně určený orgán, povětšinou hlava státu či zákonodárný orgán. V ČR musí být ratifikovány parlamentem mezinárodní smlouvy politické, hospodářské i obecné povahy a dále ty, které mají povahu zákona. Ostatní smlouvy nejsou ratifikovány, ale jen schvalovány vládou a jejími členy. Pojem odvozen z latinského slova ratificare - schvalovat.

Realismus

teoretický přístup v teorii i praxi mezinárodních vztahů. Převažoval po druhé světové válce. Mezi jeho hlavní představitele

řadíme

E.

H.

Carra

a

Hanse

Morgenthaua. Realismus si klade za cíl realistické posuzování mezinárodního prostředí, v němž státy hájí jen své národní zájmy, nikoli abstraktní ideály. Válka je pro realisty zcela legitimním nástrojem mezinárodní politiky.

Retorze

odvetné opatření. Jednání, které svým obsahem zůstává v mezích mezinárodního práva, ale poškozuje zájmy jiné země. Účelem retorze je donutit druhý stát, aby upustil od vlastních obdobných opatření. Často se používá v otázkách cizineckého styku, cel aj.

Severská rada

mezinárodní regionální organizace zemí severní Evropy se sídlem ve Stockholmu. Uskupení vzniklo

46

v roce 1952. Kooperace probíhá mezi ministry zahraničních věcí a parlamenty členských států. Schengenský systém

dohoda o zjednodušení policejních kontrol uvnitř států Evropské unie, zabezpečující zároveň přísnější ochranu vnějších hranic EU.

Společnost národů (SN)

první

světová

organizace

států

pro

zajištění

bezpečnosti a míru. Oficiálně byla založena v lednu 1920 a formálně zrušena v roce 1946, kdy její činnost převzala Organizace spojených národů (OSN). Středoevropská dohoda

regionální hospodářské sdružení středo a

o volném obchodu (CEFTA)

východoevropských zemí. Vzniklo v roce 1993 s cílem postupně liberalizovat vzájemný obchod.

Středoevropská iniciativa (CEI)

dříve

Skupina

Hexagonála.

Pentagonála,

Regionální

později

mezinárodní

Skupina uskupení

působící v oblasti střední a jižní Evropy, se sídlem v Budapešti. Vznikla v roce 1991.

Světová banka (WB)

mezinárodní akciová společnost, vzniklá v roce 1945. Od roku 1947 je přidružena k OSN. Centrála sídlí ve Washingtonu a její hlavní snahou je zvyšovat životní úroveň a produktivitu členských států, v poslední době se k těmto cílům přidává zájem odstraňovat chudobu a podporovat podnikání šetrné k životnímu prostředí. Opět se jedná o jednu z tzv. Brettonwoodských finančních institucí.

Světová obchodní organizace (WTO)

mezinárodní organizace se sídlem v Ženevě. Vznikla v roce 1995 transformací ze Všeobecné dohody o clech a obchodu (GATT). Prosazuje liberalizaci

47

světového obchodu a ochranu životního prostředí v souladu s mezinárodním obchodem. Visegrádská skupina (V4)

regionální organizace, vzniklá v únoru 1991. Její hlavní snahou

je

podporovat

společnou

spolupráci

v nadstátních problémech (boj s kriminalitou, ochrana životního prostředí, azylová politika aj.).

Západoevropská unie (WEU - ZEU)

vojenský blok evropských zemí. Vznikla v roce 1955 transformací Bruselské smlouvy (Západní unie) a přijetím SRN a Itálie. Sídlem organizace je Brusel. Dnes je přidružena k EU a stala se základem k vytvoření evropské vojenské identity.

48

KDE HLEDAT DALŠÍ INFORMACE?

+ Doporučená odborná literatura pro výuku a získání informací – výběr: • Cihelková, E., Jakš, J.: Evropská integrace – Evropská unie. Praha, Oeconomica 2004 • Dočkal, V., Kaniok, P.: Evropská unie tak akorát: praktický průvodce evropskou integrací. Brno, Masarykova univerzita 2005 • Fiala, P., Pitrová, M.: Evropská unie. Brno, CDK 2003 • Karlas, J.: Evropská integrace a evropská veřejnost. Praha, Ústav mezinárodních vztahů 2006 • König, P., Lacina, L., Přenosil, J.: Učebnice evropské integrace. Brno, Barrister & Principal 2006 • Mandysová, I.: Evropská integrace. Učební text pro kombinované studium. Pardubice, UP 2006 • Pitrová, M.: Institucionální struktura Evropské unie. Brno, Masarykova univerzita 1999 • Veber, V.: Dějiny sjednocené Evropy. Praha, Nakladatelství Lidové noviny 2004 Doporučené odborné časopisy s články o Evropské unii – výběr: • Integrace (vydavatel sdružení Europeum) • Mezinárodní politika (vydavatel Ústav mezinárodních vztahů) • Mezinárodní vztahy (vydavatel Ústav mezinárodních vztahů) • Parlamentní zpravodaj (vydavatel Parlament ČR) • Politologický časopis (vydavatel Mezinárodní politologický ústav Masarykovy univerzity) • Societas – on – line časopis pro politické a společenské vědy – http://www.vspsv.cz (vydavatel ARC – VŠPSV Kolín) Internetové stránky k Evropské unii – výběr: • EUROSKOP – stránky Odboru pro informování o evropských záležitostech Úřadu vlády ČR http://www.euroskop.cz • Zastoupení Evropské komise v České republice http://www.evropska-unie.cz • Evropský parlament http://www.europarl.eu • Portál Vaše Evropa http://ec.europa.eu/youreurope • Evropský sociální fond v ČR http://www.esfcr.cz • Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy ČR http://www.msmt.cz