Z e
KOČOVNÍ
z a h r a n i č í
ROMOVÉ
Eva Šotolová Pro kočování i v dnešní západní Evropě existuje mnoho důvodů. Pocit sounáležitosti s určitou skupinou a identifikace se starými zvyky tohoto etnika vede k uskutečnění cesty. Cesta sama připomíná staré časy. Záliba v putování, pocit nczávislostui, toto vše jsou důvody potřeby změnit místo. Na jedné straně je kočovný způsob života forma sociální a ekonomické organizace a naplnění touhy po cestě, na druhé vlivem tlaku okolního prostředí představuje možnost kočovat únik od společnosti, která Romy různým způsobem utlačuje (zákazy, příkazy atd.). V minulosti bylo mnoho Romů zabito nebo vyhoštěno. Byli často násilím přinuceni usadit se a žili obklopeni nepřátelstvím. Neměli tak jinou možnost, než se znovu vydat na cestu a doufat, že jinde najdou lepší přijetí. Množství změn míst, kde pobývali, vedlo ke značné diferenciaci romských skupin, k velkým kulturním a jazykovým odlišnostem. Kočování má též ekonomickou roli. Pro některá povolání je to zcela evidentní. Například pro kočovná řemesla na poutích a slavnostech, pro obchodníky s dobytkem, pro sezónní pracovníky v zemědělství, trhače ovoce, datlí, oliv atd. Pro některé skupiny to znamená cestovat na velké vzdálenosti.
V poslední době došlo k mnoha změnám, které ovlivnily kočovný způsob života. Motorová vozidla umožňují sehnat pracovní příležitost na podstatně větším teritoriu. Pro stabilizaci kočovníků se provádí regulace stanovišť karavanů. I když se počet kočovníků snižuje, kvalita cestování se zhoršuje. Násilný proces usazování, často provázený nevyhovujícími podmínkami, zhoršuje psychickou, sociální a ekonomickou adaptabilitu kočovníků. Výsledkem je krize ve společenství Romů. Značně se změnil i způsob kočování. Kočovníci se adaptují na prostředí, ve kterém se vyskytují. Stany a dřevěné maringotky jsou stále vzácnější. Stále častěji jsou používány karavany nebo obytné dodávkové vozy, někdy bychom tato obydlí nazvat luxusním bytem na kolech. Někteří kočovníci žijí v bungalovech moderní konstrukce nebo také v domech určených k demolici, doplněných chatrnými přístavky, které slouží jako obývací nebo společenská místnost. Domy bývají obklopeny karavany příbuzných, kteří přijeli na návštěvu. Stále ještě však existují jednotlivé chaty nebo celé kolonie barabizen, zvláště v místech, kde je složité získat nějaký jiný způsob bydlení. Stan, karavan nebo dům pro Romy znamená jeden z termínů pro bydlení. Který
z nich je funkční nebo který je provizorní, který je lepší nebo horší, záleží na úhlu pohledu. V očích kočovníků nemusí přechod z karavanu do domu znamenat výhodu. Pro mnohé úřady, díky klasifikaci kočovníků, dochází ke špatnému chápání celého jevu. Jedni jsou chápáni jako „praví Romové", kteří žijí ve stanech, a druzí jako „osoby kočovného původu" s problémy při sociálním přizpůsobení. Velká většina Romů jsou občany státu, ve kterém žijí. Mají mít stejná práva a povinnosti jako ostatní občané. Často jsou však vůči nim uplatňována různá regulační a restriktivní opatření. Postavení jedince a jeho rovnost podle zákona nemusí platit ve skutečnosti. Diskriminace se objevuje nejen ze strany úřadů, ale i od ostatních občanů, protože legislativa je uzpůsobena pro úplně jiný způsob života a některá opatření potlačují zvyklosti vyplývající ze životního stylu Romů. Mnohdy jde o pouhou nevhodnou aplikaci předpisů. Legislativa pokulhává v otázkách bydlení, zaměstnání i vzdělávání. Romové jsou stále považováni za okrajovou skupinu. Kočovný způsob života je považován za něco chybného, nedůvěryhodného. Dochází k diskriminaci, i když zákony jsou relativně v pořádku. Některé paragrafy umožňují, aby určitá skupina lidí byla pod přísnější kontrolou, protože kočovný způsob života se vymyká představám o normálním životě. Cestování je podstatným prvkem v životě Romů. Kočovníci byli vždy pečlivě sledováni policií, a proto se nelze divit,
že v současnosti jsou Romové předmětem častých kontrol. Často jsou přistiženi, že nemají v pořádku dokumenty, nemohou proto překročit hranice, pohybují se od hranice ke hranici uvnitř jednoho státu. Existují také rozdíly mezi „tradičními" a "spontánními kontrolami". Tyto jsou uplatňovány především u kočovníků, pro ně platí přísnější pravidla. V jedné zemi jsou označováni jedni jako „kočovníci", kteří nemají bydliště a mají nepravidelný příjem, a druzí jsou „karavanisté", kteří mají pravidelný zdroj příjmů. Výrazný rozdíl je v počtu policejních kontrol, pokud srovnáme kočovníka a někoho, kdo žije usedle. Třebaže oba dojíždějí do práce, je kočovník kontrolován 120krát častěji. Další problémy se soustřeďují kolem sociálních dávek. Podpora na bydlení je poskytována, ale na opravu karavanu ne, i když se jedná o obydlí. Při plánování měst se neuvažuje o odstavných místech pro karavany. V některých státech mohou karavany stát pouze na soukromých pozemcích. Jiná místa neexistují. Turisté v karavanech jsou tolerováni, kočovníci ne. Různá regulační opatření transformují kočovný způsob života na obyčejné tuláctví. Někde sice byla vytvořena místa pro zastavení a pobyt na nich, ale byla naplánována spíše k tomu, aby se kočovníci na nich trvale usazovali. Existence těchto oficiálních míst vedla na druhé straně k zákazům zastavovat se na jiných místech. Dalším nedostatkem je malý počet takových míst.
Jak již bylo řečeno, kočování má pro Romy značný ekonomický význam. Protože se zmenšují příležitosti k zastavení podle potřeb, hledají se hůře zákazníci, dochází tím k ekonomické degradaci. Imobilita zase znamená nemožnost utéci z nepřátelského prostředí. Nčkteří jsou schopni adaptovat se rychleji, jiní méně. Ačkoliv je známo, že jako stanoviště pro táboření jsou nejlepší místa pro méně než 15 karavanů, stále se opakují stejné chyby jako v minulosti a jsou zřizována stanoviště pro sto nebo i více karavanů na jednom místě. Tak narůstají konflikty s okolním prostředím. V souvislosti s koncentrací rodin nastupují i ekonomické problémy, protože rodiny praktikují většinou podobný druh pracovní činnosti. Menší stanoviště napomáhají k vyřešení mnoha problémů. Tato místa mohou vzniknout také spontánním způsobem a pokud je úřady legalizují, stávají se brzy známými a oblíbenými, protože již samotná možnost svobodně si vybrat dává pocit bezpečí. Ale takových míst je příliš málo a ostatní jsou spíše vězením, ze kterého se nedá uniknout, než aby byla místem odpočinku. Mnohé západní státy se snaží v otázkách legislativy vyhovět problematice související s Romy a kočovníky, ale vydávají nařízení, která zahrnují jen malý okruh Romů. Objevuje se tak další paradox. Ncromská veřejnost je připravena něco udělat pro několik desítek lidí, ale opomíjí další desetitisíce. Legislativa nereaguje na potřeby celé menšiny. Vládní úřady západoevropských zemí se v posledních letech zabývaly otázkami
souvisejícími s Romy a kočovníky, a postupně dospěly k tomu, že chybí znalost základních problémů, a proto úřady zatím nejsou schopny adekvátně zpracovat všechny informace. Vytvoření meziministerských komisí mělo umožnit lepší koordinační činnost. Tyto komise se zabývaly především legislativními otázkami a ostatní souvislosti jim unikaly. Docházelo k rozporům nejen ze strany romských organizací, ale i ze strany ostatních partnerů. Kdykoli se úředníci setkali v uzavřené komisi, byli naprosto odtrženi od reality. Začali se proto dožadovat podrobných studií, které pro ně vypracovávali nezávislí jednotlivci nebo organizace. Přesto si úřady vybíraly pouze to, co samy chtěly slyšet. Celková situace v jednotlivých státech nakonec ukončila činnost těchto komisí. V osmdesátých letech došlo ke spolupráci romských organizací a organizací kočovně žijících jedinců s mezinárodními organizacemi (OSN, Rada Evropy, Evropské společenství). Rozhodující úlohu sehrála podpora menšin, zejména jejich jazyka a kultury. Politika usazování a postupné asimilace Romů ustupuje do pozadí. Byly vytvořeny nové výbory, které se otevřely směrem k Romům a jejich organizacím. Toto je pouze jedna z možností, jak dosáhnout žádaného cíle. Vlastností zákonaje, že nemůže změnit postoje, ale pouze vytváří zákonné předpoklady k zakládání zastávkových míst pro kočovníky, kteří dosud z nedostatku jiných příležitostí zastavovali ilegálně. Hodně záleží na dobré vůli místních úřa-
dů. Pokud stát nebude intervenovat ve prospěch práv Romů a kočovníků, odmítání a zavrhování romské populace snad nikdy neskončí. Místní správy, které tuto situaci pochopily a začaly respektovat Romy, přispěly ke stabilizaci vzájemného soužití. Ubyly konflikty mezi místními obyvateli a Romy, všichni se snaží o míruplnou koexistenci.
Vzdělávání kočovných Romů Pro současnou generaci Romů je školní docházka značně důležitá. V některých oblastech západní Evropy se změnil přístup školy k výuce, děti mohou navštěvovat školy, které lépe vyhovují jejich zájmům, protože škola přichází za nimi. Učitelům však často chybí informace a profesionální příprava, aby mohli účinně adaptovat děti na vyučování. Pedagogicko-psychologický výcvik učitelů ovlivňuje jejich chováni. Mnozí učitelé cítí povinnost zabývat se těmito „zaostalými dětmi, a přitom ignorují lingvistické a kulturní rozdíly. Někteří učitelé, připravovaní pro práci s mentálně retardovanými dětmi, používají stejné metody i v případě romských dětí. Tyto děti jsou mnohdy zařazovány do tříd s pomalejší výukou a jejich rodiče neprotestují. Po ukončení školní docházky však nedostávají vhodné zaměstnání. Také existuje tendence dávat romské děti do tříd s dětmi psychicky nepřizpůsobivými. Romské děti začaly být postupně přeřazovány ze tříd pro psychicky a mentál-
ně nepřizpůsobivé děti do tříd, které byly v mnoha západních státech zakládány z důvodu početné přítomnosti dětí emigrantů ve školách. Bylo nutné přizpůsobit školní docházku jejich kultuře. To umožnilo těmto dětem navštěvovat stejné školy - a dokonce i stejné třídy - jako ostatní populace , pouze s tím rozdílem, že se musely zúčastňovat některých aktivit navíc (předškolní výuka na základě speciálně navržených osnov, všeobecná a specializovaná „podpora" vzdělávaní). Učitelé museli absolvovat speciální přípravu a mít základní informace o ostatních kulturách. Byla nutná větší informovanost rodičů, děti se učily jak předcházet konfliktům a odmítání. Dále byla vytvořena zcela nová struktura pro vyučování kočovných Romů školy v karavanech, které byly umístěny přímo v tábořištích. Vznikly programy, které umožňují výuku bez škol. Zvláště zajímavé jsou takzvané záznamové knihy pro děti, které se často přemísťují z místa na místo. Souběžně s novými typy tříd existovaly stále původní „specializované" třídy, dokud se nevytvořily podmínky pro vznik nového způsobu výuky a dokud „běžné" školy nenabízely kvalifikované vyučování, respektující kulturní potřeby žáka. Učitelé se speciálním výcvikem jsou převážně ti, kteří několik let pracovali v místech s velkým počtem Romů nebo přímo v jejich táborech. Úřady nebo ministerstva školství se podílela na jejich přípravě minimálně. Rozhodoval především vlastní zájem učitelů a jejich pře-
svčdčení, že je možné změnit školu tak, aby lépe vyhovovala potřebám jejich žáků. V těchto souvislostech je snadné pochopit, proč je úroveň školní docházky dětí romského původu tak nízká. Málokterá škola může zabezpečit jejich adekvátní rozvoj. Vzdělávání Romů po ukončení základní školy je téměř nulové. Například v Německu navštěvuje střední školy necelé 1 % Romů. Romští asistenti, kteří předávají dětem instrukce v mateřském jazyce, působí především v předškolních třídách. Tito pracovníci znamenají velkou pomoc, ale zatím j e j i c h málo a jsou velmi rozptýleni. V Norsku se tito asistenti zúčastňuji učitelských výcvikových kurzů. Důležitou roli při jejich výběru by měli mít romské organizace. Příprava a zaměření učitelů se stává základní otázkou. Kurzy jsou krátkodobé a často jsou předávány pouze rutinní informace. Přáním Romů a kočovníků odpovídá více školní docházka, která není povinná. Návštěvy učitelů v rodinách a diskuse mezi rodiči a učiteli pomáhají vytvářet vzájemné porozumění a přispívají k pří-
pravě společných vzdělávacích projektů. Romské projekty jsou zcela odlišné od projektů ostatních. Některé země již vypracovaly vzdělávací programy založené na romské kultuře. Vycházejí čítanky v romském jazyce a další knihy. Užíváni kulturních a historických informací v multikulturních třídách vytváří diferencované a kulturně bohatší panoráma, které dovoluje žákům vybrat si z něj prvky pro vlastní identitu. Školní docházka se stává pro Romy životní nutností. Nevzdělanost může být těžko považována za prvek obrany a nezávislosti. Přesto je v mnoha zemích Evropy vzdělávání Romů dosud na velmi nízké a často na experimentální úrovni. V některých zemích existuje dosud velká negramotnost a j e š t ě v s o u č a s n é době značné procento romských dětí školního věku nenavštěvuje školu. Literatura: Liégeios, J. P.: Gypsies and Travellers. Strasbourg. 1987. Odley, J.: The Traveller Gypsies. Cambridge University Press 1983.
