eva menasse Kvazikrystaly host

eva menasse

Kvazikrystaly host

eva menasse

Kvazikrystaly

eva menasse

Kvazikrystaly brno 2015

Quasikristalle Eva Menasse Copyright © 2013, Verlag Kiepenheuer & Witsch GmbH & Co. KG, Cologne / Germany Translation © Helena Smolaková, 2015 Cover design by Barbara Thoben (Cologne), based on artwork by © Michael Baake (Bielefeld University) and Uwe Grimm (Open University) Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2015 (elektronické vydání)

isbn 978-80-7491-935-0 (Formát PDF) ISBN 978-80-7491-936-7 (Formát ePub) ISBN 978-80-7491-937-4 (Formát MobiPocket)

Pro Michaela a mé přátele

Vše na kusy je, pryč je soudržnost, vzájemné vztahy, každá příbuznost: král, vazal, otec, syn, vše v Pánu je, vždyť každý myslí si, že pasuje se na fénixe, přičemž každý vidí jen sebe — v sobě nejlepšího z lidí.

john donne, komu zvoní hrana — „anatomie světa“

1 Nic nebylo jednoduché, známé, bezpečné, důvěryhodné, autentické.

Janet Frameová

Letní prázdniny. Již několik týdnů nevytáhla Judith paty z pozemku svých rodičů se zdivočelou zahradou a obrovským polo­ rozpadlým domem, kterému její mladší sestra se směsicí drzosti a nevinnosti říkala naše vila. Juditina matka snila jako dívka o zámečku a Juditin otec — jenž se ve zlém rozešel se svými rodiči, protože se opovážili nepřijmout jeho mladou ženu, přestože sami byli nacisti — do ní byl natolik bezhlavě zamilovaný, že si za vypůjčené peníze koupil tuhle zříceninu. Ryze teoreticky byla secesní. Jenže od té doby, a to už bylo víc než čtrnáct let, mu celá tahle rekonstrukce záludně plíživými kroky přerůstala přes hlavu, jako by dům přesně věděl, že to otec nikdy nevzdá, a odsoudil ho do role doživotního stavitele samouka. Vědomí, že ještě nedávno chodila do školy, se rozpustilo v letním horku. A hektické boje o přežití odehrávající se krátce před vysvědčením měly nyní, z hlubin času, stejně matné obrysy jako vyhlídka na to, že na podzim nevyhnutelně zase začne 11

nový školní rok. O drobné změny, které přinese (starořečtina coby nový předmět, těhotná profesorka matematiky a možná taky senzace v podobě nového spolužáka s kázeňskými problémy), by teď Judith stěží dokázala předstírat zájem. Ale stejně nebylo před kým. Xanu poslali na rozdíl od předchozích let hned po skončení školního roku do Francie. A Claudie trávila jako vždycky skoro celé prázdniny u prarodičů v nějaké vzdálené vesnici na západě. Judith i Xana dobře věděly, že Claudiiny dopisy o tom, jak moc se tam nudí a jak se jí stýská, jsou nestoudné lži, protože ve skutečnosti je Claudie rozená selka, vždyť to má vepsané ve tváři. Při každém delším odloučení se Judith a Xana předháněly v předstírání toho, která z nich Claudií pohrdá víc, takže se chvíli zdálo nemožné, aby se na začátku školního roku věci vrátily zase ke starým pořádkům. To k překvapení učitelů i spolužáků znamenalo, že Judith s Xanou Claudii vláčely všude s sebou jako dobrosrdečnou a úslužnou souputnici. Ty dvě byly amazonky, které se k ostatním pěšákům ve třídě chovaly s  povýšenou nadřazeností. Nikdo se jim neodvážil postavit. Ani sama Claudie zřejmě neměla jasnou představu o tom, co by ji čekalo, kdyby se s ní přestaly kamarádit. Ale pravděpodobně by to nebylo nic příjemného. Xanina matka jednou o Claudii řekla, že je hodné děvče, a od té doby Xana s Judith často začínaly své krátké jedovaté duety otázkou: Jakpak se asi daří našemu hodnému děvčeti? Dneska jsme byly s  babičkou na houbách, odpověděla na to například druhá pípavým hláskem a  citovala pohlednici od Claudie z časů, kdy ještě chodily na základní školu. Jenže dnes už byly starší a zlomyslnější, a proto ta první mezitím dodala: Asi kydá ve chlívku hnůj. A druhá si pohotově přisadila: A pak si myje vlasy jádrovým mýdlem. Načež to první ještě zlomyslně vylepšila: Chtěla jsi říct ochlupení, ne? A druhá, teď už s potlačovaným smíchem, pokračovala: Doufejme, že nemyje jádrovým 12

mýdlem ochlupení svému dědečkovi. Obě totiž před nedávnem jen na základě nějaké fotografie naznaly, že Claudiin dědeček vypadá jako pedofil. Doposud se jim na podzim se začátkem nového školního roku podařilo pokaždé navázat na staré přátelství s Claudií celkem bez potíží. Mělo to své důvody. Mimo jiné i ten, že Xanina rodina každoročně koncem léta odcestovala a Xana se vrátila až těsně před začátkem školy. Prázdniny skončily a Xana s Judith se tajně styděly za všechny ty věci, které před mnoha týdny říkaly. A ten dvojí stud, dvojí proto, že se styděly i za to, že se vůbec stydí, způsobil, že téma Claudie zůstalo na nějakou dobu zapovězeno. Další důvod byl ten, že se začátkem nového školního roku bylo častěji vidět Claudiinu matku. Byla mladá, protože Claudii přivedla na svět ve skandálně nízkém věku. Muselo se to stát přibližně v době, kdy ona sama končila povinnou školní docházku. Navíc byla úchvatně krásná, takový andílek s čistou, nenalíčenou tváří. Povahu měla nekomplikovanou a srdečnou a ony žádnou jinou takovou matku neznaly, protože jiné matky si dávaly záležet na tom, aby si mezi sebou a svými nedospělými konkurentkami udržovaly patřičný odstup. Judith tenkrát tak nějak nejasně cítila, že Claudiina matka, které všechny říkaly Lizzie, a navíc jí směly i tykat, možná byla tím důvodem, proč ona a Xana Claudii strpěly. Ale pochopitelně to bylo i kvůli samotné Claudii, kterou obě znaly od raného dětství, což bylo déle, než se znaly navzájem. Claudie byla blondýnka stejně jako Lizzie a byla také stejně přátelská, ale měla o malinko hrubší rysy. V porovnání s matkou byl její nosík jen nepatrně ohrnutý, ale i tak vypadal jako prasečí rypáček. Neustále se červenala, a to nejen ve škole, mírně se potila, při mluvení zadrhávala a často si zajížděla prsty do vlasů, což na nich také bylo znát. Když jim Lizzie — či paní Dennebergová — připravovala kousky vychlazeného melounu 13

v bezinkovém sirupu, cítily se s ní Xana a Judith jako ve veselém francouzském filmu. Claudie jim naproti tomu se svými celozrnnými sušenkami a čajem, který nalévala z vlastnoručně vyrobené konvice, připadala nemotorná a nemožná. Claudie zdědila všechny znaky špatné kopie. Jenže to Judith pochopila až jako dospělá žena. Tenkrát je s Xanou rozčilovalo nejen to, že Claudie nemá k ničemu talent, ale také to, že jí chybí i sebemenší schopnost se změnit. Ale právě proto ji chránily. Zrovna ony, od kterých by se dalo očekávat, že tu dobrosrdečnou, nešikovnou a podle všech pubertálních kritérií otřesně trapnou dívku budou trápit, nebo přinejmenším chladně přehlížet, ji už dávno přijaly za svou kamarádku. Mohla za to obdivovaná Lizzie Dennebergová, která se svou dcerou jednala s neochvějnou shovívavostí učitelky v mateřské školce, a Xana s Judith si tenkrát myslely, že ve skutečnosti Claudiinou nechápavostí tajně trpí stejně jako ony. A konečně tu byla i ta skutečnost, že se s Claudií znaly už dlouho a potkaly ji ještě v době, kdy obě oplývaly dětskou nevinností. Judith znala Claudii od prvního školního dne a Xana, která chodila do jiné základní školy, s ní bydlela ve stejném domě. Na první školní den, slavnost nazdobených školních kornoutků, se Juditina matka zase jednou rozhodla popřít samotnou podstatu dceřiných vlasů. S procedurou začala brzy ráno a nachystala si studenou vodu, citronovou šťávu, ostré hřebeny a kulmu. Judith křičela a bránila se a její matce několikrát ujela ruka, jak se tehdy říkalo fackám, pak si Judith ušpinila oblečení, jak se válela po zemi, a hedvábný šátek, kterým jí matka stáhla vlasy místo široké stuhy, se k žádným jiným šatům barevně nehodil. V autě si Judith schovala zmučenou hlavu pod bundu, její matka neslyšně plakala a otec hrál nezúčastněného řidiče. Než přijeli před školu, kde nastrojené děti pózovaly před 14

otcovskými fotoaparáty, tříletá Salome nepozorovaně spolykala většinu Juditiných sladkostí, a jen co vystoupila z auta, vy­ zvracela všechno na chodník. Judith si vzala poloprázdný kornoutek, z něhož visely cáry papírových girland, vzpřímená jako svíce vyrazila od své rodiny ke školní budově a vešla do třídy, kde to ještě vonělo malířskými barvami. Statečně vydržela posměšky spolužáků o Pipi Dlouhé punčoše. Ale když ji pak učitelka vybídla, aby vymalovala několik předtištěných hrušek, které budou jejím osobním poznávacím znamením na ramínkách na šaty, na přihrádce na přezůvky a na všech školních učebnicích přinejmenším do doby, než se naučí číst a psát, a ona přitom zjistila, že pouzdro se pravděpodobně stalo další obětí ranního dramatu kolem vlasů a zůstalo zapomenuto doma, začaly se jí po tvářích kutálet slzičky. Vtom ji malá blondýnka šťouchla do předloktí, podala jí kapesník, rozdělila se s ní o pastelky a později, když už je učitelka zase pustila za čekajícími rodiči, jí pošeptala: Ty máš tak krásné vlasy. Můžu si na ně sáhnout? Judith přikývla, Claudie ji opatrně a s pusou pootevřenou napětím pohladila po nakulmovaných vlasech a s údivem dodala: Jako červená cukrová vata. Tak to začalo. Co se Xany týče, první setkání s Claudií se jí údajně ztratilo v mlhách dětských vzpomínek. Judith ji podezřívala, že před ní něco tají. Ale zdálo se, že si Xana doopravdy na nic mimořádného nevzpomíná, dokonce Judith tvrdila, že jí závidí její nezapomenutelný zážitek s „cukrovou vatou“, což bylo mimochodem jediné výstižné přirovnání, které kdy od Claudie slyšely. Němčina jejich kamarádce vůbec nešla, dokonce v ní byla ještě horší než v ostatních předmětech, s výjimkou biologie a kreslení. Krátce předtím, než přešly na gymnázium, se poprvé sešly ve třech. Lizzie Dennebergová chtěla obě dceřiny kamarádky 15

seznámit, když měly všechny tři chodit do stejné třídy. Pozvala i jejich matky. Xanina matka šla ten den ke kadeřnici a její hlava pak vypadala nepřirozeně veliká, zejména v porovnání s dívčím ohonem paní Dennebergové. Byla z toho nesvá a rozpaky se pokoušela překlenout horlivou chválou na Lizziin rozkvetlý balkon. Plachost Juditiny matky považovaly obě ženy za jemnou zdrženlivost. Vždyť se teprve nedávno uzdravila. Zatímco jejich matky pily kávu, zavřela se děvčata v dětském pokoji. Claudie chtěla vyrábět květiny z hedvábného papíru a položila barevné papíry, vázací drát, nůžky a lepicí pásku do řady na podlahu v přesvědčení, že něčemu takovému nelze odolat. Judith a Xana na sebe hleděly, jako by do nich hrom uhodil. Navzájem v sobě očekávaly druhou Claudii a měly za to, že je čeká dětinsky strávené odpoledne. A teď byly nadšené netušenými novými možnostmi, ale také rozladěné závazky vůči Claudii, která se tak nic netušíc stala pátým kolem u vozu. To léto, než dívky přešly na vyšší stupeň, bylo oproti předchozím rokům všechno jinak. Xanini rodiče museli z nějakého důvodu zrušit rodinnou dovolenou a Xana i Claudie odjely hned po skončení školy kamsi do neznáma. Xana zůstala pryč déle, než Judith očekávala. A když pak konečně zavolala, přiznala se za neustálého chichotání a nevěrohodných vytáček, že se na zpáteční cestě na několik dní zastavila u Claudie. Několik dní, opakovala Judith pomalu, jak dlouho přesně? Ale Xana předstírala, že už to zapomněla. Počkej, řekla, v ne­děli jsem odjížděla z Nice, takže jsem byla v pondělí — nebo ne, myslím, že to bylo až v pondělí, co jsem odjížděla z Nice… Nech toho, přerušila ji Judith, to není důležité. Xanin hlas jí připadal stejně falešný jako její výmysl o výletu za Claudií, který byl zcela nemyslitelný vzhledem k přeorganizovanosti jejích rodičů a povaze Claudiiných prarodičů, na jejichž přísnost 16

si vnučka vždycky stěžovala. A ještě méně si Judith dokázala představit, že by Xana s Claudií věděly již před prázdninami, že se znovu uvidí ve vsi, kam Claudie každoročně jezdila, jen ony dvě, bez ní, za jejími zády. Proto se rozhodla, že se s Xanou musí co nejdříve vidět, a prostě ji pozvala, aby na pár dní přijela k nim domů. Dohodla s ní datum i hodinu příjezdu, aniž by nejdřív požádala rodiče o svolení. Cos to zase vyvedla, zlobil se její otec, ty hloupá, nemyslící, egoistická huso… Judith se pro jistotu rozplakala ještě předtím, než za ním šla do zahradního domku, kde se již několik týdnů pokoušel vybudovat saunu. Matku poslední dobou téměř nevídala, jen někdy v noci v polospánku slyšela, jak vychází se psem z domu. Otec před ní stál v zaprášených pracovních kalhotách a jeho tvář vypadala na tmavém pozadí jen jako rozmazaná světlá skvrna. Judith vtáhla hlavu mezi ramena a chránila si ji rukou pokrčenou v lokti. Otec odložil příklepovou vrtačku téměř něžně zasněným pohybem, ale sotva to učinil, byl skokem u dcery a uhodil ji. Judith se svezla na zem a oběma rukama ho chytila za kotníky. Křičela, žadonila a naříkala, ale vlastně šlo o dávno zavedený program, který se v Judith spustil, o roli, která jí měla zajistit, aby pokud možno nic necítila. Bylo to podobné, jako když se přes vás v moři převalí jedna či dvě vlny. Dokážete přibližně odhadnout, na jak dlouhou dobu musíte zadržet dech, až se vám voda přežene přes hlavu. Zrovna tak Judith věděla, že musí zatnout zuby a co nejvíc uvolnit krční svaly, až ji otec na závěr popadne za vlasy a několikrát jí zatřese hlavou. Ve své kajícně skrčené poloze mu objala nohy a tím ho omezovala v pohybu, aby jí nemohl vážně ublížit. Při jedné takové příležitosti si málem ukousla špičku jazyka a hrozně ji vyděsilo, když se potom poprvé uviděla v zrcadle. Tehdy jí na tváři zůstal otisk celé jeho dlaně včetně snubního prstenu 17

a ještě dlouho jí krvácelo v ústech. Když jí teď otec zajel oběma rukama do vlasů, pustila jeho nohy a stočila se do klubíčka jako ježek. Přišel kopanec, pak druhý — a tím to skončilo. Otec si sedl na hromadu tvárnic s obličejem v dlaních. Když pak vzhlédl, bylo by ho člověku skoro líto, ale Judith si zároveň představovala, jak mu tou jeho příklepovou vrtačkou provrtá koleno. Víš přece… zamumlal a ukázal rukou neurčitým směrem, …že nemůžeš jen tak… Judith si sedla. Snažila se ještě chvíli vzlykat a popotahovat. Tati, já jsem ne… Xana tu byla o každých prázdninách… mám to zrušit? Otec zavrtěl hlavou a zhluboka si povzdechl. A přesně s tím Judith počítala. Na jedné straně to byla její jediná možnost, na druhé velký podvod: musela ho postavit před hotovou věc, protože její otec si nemohl dovolit ztratit tvář. Byl na něj spoleh, a to nejenom pokud jde o bití. Věděla také, že když Xanu pozve na návštěvu, nebude se z toho dát vycouvat. Xana je u nich vždy vítána. Její otec je známý. Juditin otec nemůže ztratit tvář. Budeš si muset něco vymyslet, řekl jí a Judith přikývla. Ale už to nikdy nedělej, nebo tě zabiju. Od chvíle, co znala Xanu, se Judith naučila mnohem lépe rozumět i sama sobě. Předtím nikdy nikoho domů nepozvala, tvrdila, že nesnáší cizí děti. Jejím rodičům to nedělalo starosti. A její vrstevníci věřili, že dům Juditiných rodičů je nejen příliš daleko, ale zdál se jim i natolik velkopanský, že nepřipadalo v úvahu, aby se tam ukazovali s usmrkanými nosy a s prsty od čokolády. Když o tři roky později začala Juditina mladší sestra chodit do stejné školy, změnily se představy o tom, že Baerova děvčata žijí poněkud výstředním způsobem života, téměř v jistotu, protože Salome vždycky mluvila o naší vile a pekařství svých rodičů označovala za naši cukrárnu. 18

Většina dětí Baerovo pekařství znala, protože se nacházelo nedaleko od školy. Jmenovalo se Bäckerei Baer především kvůli libozvučné aliteraci dvou b — a bylo oblíbené už jen proto, že jste si tam mohli i sednout a vypít kávu. Bylo to umělecké dílo postavené ve stylu dvacátých let, a tak se jako statečný Asterix bránilo řetězcům zásobujícím město pečivem. Jejich pobočkami bylo obklopeno ze všech stran. Označení cukrárna se tedy nezdálo nadsazené. A to byl také důvod, proč ostatní děti uvěřily i ve vilu. Jenže důvod, proč Judith nikdy nepozvala nikoho k sobě domů, byl, že se styděla za míchačku na beton před domovními dveřmi, za červenobílou pásku bránící vstupu do nepoužívaného druhého poschodí a za to, že nemají ani pořádnou koupelnu. Měli jen vanu stojící na lvích tlapách v kuchyni, v níž její matka dříve lehávala celé nedělní dopoledne ponořená v teplé vodě a zpívala árie. Tenkrát se otec ještě usmíval, než odcházel za nekonečnými stavebními pracemi. Dnes už jen bručel, že na jejich zvládnutí by potřeboval mít několik synů. Judith toužila po domově, jaký měla Xana, po spolehlivé krabicovité měšťácké novostavbě. Zato Xana byla jejich domem nadšená, což Judith ihned pochopila z její nezvykle hloupé poznámky — naše Pipi vážně bydlí ve vile Vilekule — i z výrazu její tváře. Xanina ironická odtažitost, která se v Juditiných očích zdála nejen přitažlivá, ale i tak trochu nebezpečná, na chvíli zmizela, když byla u Judith na návštěvě. Xana vypadala skoro tak šťastně jako Claudie, když se jí povedla papírová květina. S Xanou zapomínala Judith na stavební stroje i oprýskané zárubně. Xana se nepodivovala nad tím, že pokoji se starým křídlem a prošlapanými parketami, kde Juditina matka dříve zpívávala a tančila, říkají „žlutý salonek“, a všimla si, že teoreticky existuje i modrý salonek, jenže ho teď používali jako skladiště nářadí a kbelíků s barvami. U nás doma máme jen 19

pokoje, řekla Xana, ohrnula nos a s jásotem a rozpaženýma rukama seběhla po schodech do zahrady. Když Xana vystoupila z autobusu, vypadala jinak, měla kratší vlasy, opálenou kůži a celkově se zdála štíhlejší a vytáhlejší. Při­ tom byla pryč jen několik týdnů. V ruce držela dopis, který zřejmě právě napsala. Judith předstírala, že nemá tušení, kde je nejbližší trafika. Podle ní bylo lepší lhát než se vymlouvat. Když Xana naléhala — ale prosím tě, vždyť tu bydlíš —, začala trucovat, neodpovídala a odhodila prázdnou plechovku do křoví. Xana jen pokrčila rameny a zeptala se nějakého kolemjdoucího. Když měly známku, zeptala se Judith jen jakoby mimochodem, kdo je adresát. Xanina nemluvnost mohla koneckonců znamenat i to, že ve skutečnosti touží, aby se jí na to někdo zeptal. Xana však povýšeně odsekla: Toho neznáš. Chtěla jsem jen vědět, jestli už zase neumíráš steskem po naší cudné jeptišce, odpověděla Judith pichlavě, nato se Xana zarazila a pak se rozesmála. Cudná jeptiška, opakovala, to je dobré! Kdy tě to napadlo? Mimochodem, ta naše jeptiška už umí dojit. Ukazovala mi to. Jen ten trik z Heidi, stříkat si mléko přímo do pusy, tak ten ještě trénuje. Stříkat si mléko do pusy, vykvikla Judith, ty jsi hrozná — a potom se smály a mluvily o Claudii jako o cudné jeptišce, žertovaly o tom, zda si své světlé ochlupení splétá do cůpků, a tlachaly hlouposti. Jako starý, i když slabý prostředek k jejich opětnému stmelení to muselo prozatím stačit. Společné dny s Xanou se ničím nelišily od dřívějška. Přesto měla Judith zvláštní pocit bezpečí, cítila se nejen jistější, ale i vzdálenější, jako loďka v cizím přístavu. Večer byly dlouho vzhůru, pouštěly si desky, druhý den prospaly celé dopoledne, potom si šly lehnout do zahrady, trefovaly se kamínky do 20

nádrže na dešťovou vodu a nakonec podnikly vlažný pokus postavit si domek na stromě. S Juditiným otcem vycházela Xana vždycky dobře. Chovala se k němu jako ztělesněná rozumnost a dospělost. Když se spolu bavili, zdáli se Judith skoro jako dva nepřátelé, kteří si jeden od druhého udržovali neosobní odstup, díky němuž spolu dokázali mluvit tak civilizovaně jako naprogramované loutky. Ona naproti tomu měla k oběma citovou vazbu, a proto pro ni každý výraz, každý tón, všechno, co bylo řečeno, a dokonce i to, co zůstalo nevyřčeno, nabývalo zvláštní význam. O Juditině matce informoval otec Xanu jen zběžně. Tehdy si Judith zase jednou uvědomila, s jakým potěšením poslouchá, když jiní lidé lžou. A jen tak mimochodem, prohodil otec při malé svačině v zahradě, k níž měli párky s houskami, a nedíval se přitom na Xanu, ale na vlastní dceru s takovým zájmem, jako by měla novou tvář, nevím, jestli ti o tom už Judith řekla, ale její matka je tak trochu přepracovaná. Bylo by nejlepší, kdybyste ji nerušily. Bez problému, řekla Xana netečně a kroužila přitom párkem v hořčici, budeme se držet zpátky. Tvůj otec je prima, řekla později, a kde celou dobu vězí tvoje matka? Asi v posteli, odpověděla Judith. Ona chodí na procházky v noci. Určitě to potřebuje jako relaxaci, přemítala Xana nahlas, zcela spokojená nejen sama se sebou, ale i s vlastní schopností vžít se do jiného člověka. Zřejmě potřebuje mít pocit absolutní svobody, úplně převrátit denní rytmus. A Judith si myslela: Kdybys už raději držela klapačku. Ležely vedle sebe napříč přes houpací síť s nohama v trávě a kouřily. Judith tajně brala otci cigarety z krabiček, které se válely všude kolem, a domnívala se, že on o tom dokonce i ví. Schovávala si je v zahradě do žluté plechovky s kominíkem 21

a každou chvíli měnila skrýš. Xana kouřila sice usilovně, ale moc to neuměla. Filtr měla neustále vlhký, nepřirozeně vytáčela malíček, jak to dělávají staré ženy, když drží šálek čaje, a kašlala. Já vlastně vůbec nesmím kouřit, řekla a cvrnkla nedopalek do křoví. A myslíš si, že já snad můžu? zeptala se Judith a zapálila si druhou cigaretu od té předchozí. Jako malá jsem měla zápal plic, pokračovala Xana, jako by ji neslyšela, a málem jsem na to umřela. Judith mlčela. Proto jsme jezdili každý rok v květnu k moři. Myslela jsem, že jste tam jezdili v květnu proto, že tví rodiče nechtěli jezdit v hlavní sezóně, kdy je všude plno. Proto taky. Ale hlavně kvůli mým plícím. Slaný mořský vzduch zjara. Doktor řekl, že bych neměla nikdy kouřit. Vozili mě každý druhý týden na odsávání hlenů, pokaždé mi nasadili takovou masku s rajským plynem, aspoň myslím, řvala jsem, křičela a odvracela hlavu, bylo to dost brutální… Nedokončenou větu nechala viset ve vzduchu. Jen se nerozplač, řekla Judith. Xana vyskočila a kopla do houpací sítě. Jdi se vycpat, řekla a zmizela. Po chvíli se zvedla i Judith a nakoukla za roh. Xana seděla u zahradního stolu a psala. Pravděpodobně další dopis. Judith se rozhodla, že si zajde do pokoje pro knížku. V domě bylo ticho a chladno. Dveře do žlutého salonku, kam musel otec matce postavit velikou vysokou postel, byly pořád zavřené. Judith šla do svého pokoje a sedla si na podlahu. Nerozhodně se přehrabovala ve svých věcech, prohlížela si knížky, vytáhla pár fotografií a najednou klečela u Xaniny cestovní tašky. Dopisy nebyly nijak pečlivě schované, ale byly až úplně dole, takže musela ruku vsunout podél bočních stěn až na dno tašky. Neudělala nic víc, než že si přečetla jméno odesí22

latele. Pak dopisy dala zpátky na stejné místo a vrátila se ven do houpací sítě. Po nějaké době přišla i Xana. Myslím, že si ještě jednu zapálím, řekla. Judith jí podala plechovku s kominíkem. Tvůj otec mi právě nabídl, že mu klidně můžu tykat, řekla Xana a hihňala se. Připadá mi divné říkat mu Heinzi… Tom je samozřejmě mnohem lepší, vyhrkla Judith, ale asi se jmenuje prostě Thomas, ne? Xana se zatvářila tak, že to Judith skoro vyděsilo a byla by ráda vzala svá slova zpět. Ale když člověk jednou něco začne, musí to dokončit, jinak se všechno zhroutí, jak její otec neustále kázal, je potřeba mít velikou trpělivost, a to zvláště při tak náročné stavbě, která toho zpočátku dost potřebuje, ale potom nám to bohatě vynahradí, uvidíte, to všechno je investice do budoucna. Xana před ní stála s jednou rukou zaťatou v pěst, v druhé nezapálenou cigaretu. Jen mě uhoď, řekla Judith tiše, můžeš mě klidně uhodit, ale já jsem je nečetla, to ti přísahám. Xana jen stála a zírala na ni. Oheň? zeptala se Judith a skoro se musela smát. Bohužel se jí to stávalo často, a to i tehdy, když její matka zrovna bez nějakého zjevného důvodu láteřila a vzlykala a hrozila, že večer řekne všechno otci a ten už jí ukáže, a že přece Judith dobře ví, jak je na tom špatně, takže se k ní nemůže chovat jako… a pak matce někdy došla slova a něčím po ní hodila. Jednou dokonce hrncem, ale ne horkým — a právě při takových příležitostech se Judith občas rozesmála, i když to situaci nikdy nezlepšilo, naopak, ale ona si nemohla pomoct a sama před sebou si to vždycky ospravedlňovala svou upřímností. Xana se otočila a na odchodu jí řekla: Hned jsem zpátky. A byla zpátky tak rychle, až ji Judith podezřívala, že si mohla 23

tak nanejvýš jednou potáhnout z cigarety, byl to skoro zázrak. Přišla se třemi dopisy a hodila jí je, můžeš si je klidně přečíst, jen si je přečti! Ale Judith nechtěla, za nic na světě už nechtěla udělat to, čemu se před pouhými dvaceti minutami tak usilovně bránila. Já je nechci číst, nezajímá mě to, nech si své dopisy, nebo mi prostě řekni, co v nich je! A co je ten kluk vůbec zač? A od té chvíle bylo všechno jiné, úplně jiné, ale určitě ne lepší. Od té chvíle dávala Xana volný průchod svým citům, stále znovu a znovu, tryskaly z ní jako medové prameny: jak se s Tomem seznámila ve Francii, jak vypadá, co jí řekl, že ji jednou vzal za ruku, Judith brzy znala nejlepší části jeho dopisů zpaměti. Zprvu jí připadalo neuvěřitelné, že Tom pochází z místa ležícího nedaleko vesnice Claudiiných prarodičů, a naprosto geniální, jak Xana přemluvila své rodiče a pak se ke Claudii sama pozvala.  Zpočátku ji celý ten příběh nadchl, částečně proto, že se jí ulevilo, že ji Xana nevyměnila za Claudii, a částečně proto, že byla zvědavá, protože sama dosud poznala jen dva druhy mužů: kluky ze třídy, kteří si ještě hráli na indiány, a svého otce, toho patetického násilníka. Ale brzy jí to začalo jít strašně na nervy. Jediné chvíle, kdy Xana nemohla mluvit o Tomovi, vést hlubokomyslné úvahy o jeho povaze a do nejmenších podrobností pitvat vlastní pocity, byly jízdy se Salome a otcem do supermarketu. Pro Judith to byl asi takový rozdíl jako mezi morem a cholerou. Protože otec, který už přestal věřit v uzdravení své ženy, vyžadoval, aby mu dívky pomáhaly s nákupy i s vařením. A Xaně to ve vší vážnosti připadalo zajímavé. V autě sedávala dobrovolně na zadním sedadle, aby Judith a Salome mohly sedět odděleně, a večer se nechávala svým novým kamarádem Heinzem učit, jak se vaří nudle či rýže, míchala s ním nálevy do salátů a chovala se v každém směru jako dokonalý model z nabídkového katalogu dcer. Když se pak sestry večer při čištění zubů pohá24

daly tak, že Judith řvala a Salome ji kousala, zasahovala Xana s dokonale nestrannou spravedlností, ale zdálo se, že si stejně jako otec myslí, že Judith přehání. Jako trest pro všechny, i pro sebe samu, se Judith rozhodla, že přestane otci říkat tati, a tak tátu měla už jen Salome a velká děvčata měla Heinze, který jim dokonce večer povolil doušek vína. Když se Tom dozvěděl, že Xaně na podzim ve škole přibude starořečtina, vysmál se jí. Řekl jí, že se starořečtinou by člověk v Řecku nemohl dělat ani číšníka. Xana pak povýšila tuhle jeho hloupou průpovídku na zákon. Argumentovala jí i vůči Juditinu otci, před nímž ji ovšem vydávala za vlastní myšlenku, a její vysoké lícní kosti znachověly studem pod Juditiným pohledem. Spoléhala na Juditinu podporu a kamarádka se v duchu podivovala, jak je to vůbec možné. Heinze to nevyvedlo z míry. On sám prý měl starořečtinu a několik ročníků před tím, než začal chodit do školy, byla povinná dokonce hebrejština. To, že jako pekař nebude nikdy potřebovat Platona ani Homéra, může sice potvrdit, řekl s ironickým úsměvem, ale na druhé straně ne každá vědomost je přímo užitečná v praxi. Člověk si tím prostě cvičí mysl, stejně jako sportovec posiluje tělo. Když se seznámil s Juditinou matkou, učil se hrát na housle a studoval kompozici, ale o tom tehdy jeho dcery neměly ani potuchy. Určitě ti to dovolí, pošeptala Xana kamarádce později večer, když už ležely v posteli. Byla svým tajným plánem, že na poslední chvíli obě přejdou na jinou školu, stejně posedlá jako oním Tomem. Pravděpodobně mi dovolí všecko, co smíš ty, odpověděla Judith, ale nebyla si tím tak jistá. Nedokázala na školu byť jen pomyslet, natož se rozhodnout, neměla na to sílu a vůbec s tím nespěchala. Chtěla dát věcem volný průběh, i kdyby to mělo dopadnout tak, že se bude muset učit starořečtinu, ačkoliv není 25

žádná hvězda ani v latině. Chtěla dál chodit do školy s Claudií a Xanou a po vyučování s oběma nebo aspoň s jednou z nich zajít do pekárny, dělat domácí úkoly a učit se slovíčka při kakau s rohlíkem a bylo jí jedno, do jakého dalšího předmětu ji ještě budou nutit. Jediné, co určitě nechtěla, bylo zůstat ve třídě bez Xany, jen s Claudií a starořečtinou. Ovšem nechat Claudii samotnou jí také nepřipadalo správné. S jistotou věděla jen to, že nenávidí Toma, ale to si bude muset nechat pro sebe. Nejvíc ze všeho by se jí líbilo prožít nekonečné léto s Xanou, s cigaretami vzadu na zahradě a s večery u gramofonových desek, a třeba by Xana jednou přestala psát dopisy a později by se něco stalo, anebo možná ne, ale jednoho dne by i přesto bylo tak nějak samo od sebe jasné, co bude dál. Vyspíš se s ním? zeptala se do tmy, aniž by se namáhala šeptat. Judith! Zbláznila ses?! Proč? Určitě na to myslíš. Ne, nemyslím na to! Vůbec si to neumím představit a krom toho mi o to ani nejde, ale tomu ty stejně nerozumíš. Možná o to jde jemu, řekla Judith a usmála se, ale to Xana nemohla ve tmě vidět. Tak to není, sykla na ni Xana. Co ty o tom víš? Raději už drž klapačku. Uprostřed noci probudily Judith nějaké zvuky a ona se v polo­ spánku bezradně zaposlouchala do tmy. Vyšla z pokoje a zjistila, že naproti ní tápe Salome. Vzaly se za ruce a bosé zamířily za zvukem dolů až k pootevřeným dveřím kuchyně. Škvírou uviděly matku, která seděla ve vaně, plácala rukama do vody, šplouchala a zpívala, občas něco vykřikla, ale dívky jí nerozuměly. Otec stál před ní s připravenou osuškou, tragický torea­dor, a prosil. Po chvíli si šel sednout ke stolu, osušku si položil na kolena, opřel se o lokty a s obličejem v dlaních potřásal hlavou. 26

Potom prudce vstal, upustil osušku na zem, dlouhými kroky přešel k matce a chytil ji za paži. Salome stiskla Judith ruku. Matka se rozesmála, zaklonila hlavu a prudce jí házela ze strany na stranu, až jí vlasy vlály jako mokrá srst, její smích byl nezvykle hluboký a hrozivý, podobně jako když jejich pes štěkal na holuby. Postupně se zklidnila a utišila, ale než se nakonec rozplakala, odtáhla Judith svou sestru ode dveří a obě se odplížily do pokoje. Tam už se svítilo. Xana seděla s polekaným výrazem ve tváři na posteli zády ke zdi. Co se děje, zeptala se, zatímco se v kuchyni tříštilo sklo, stalo se něco? Judith se musela zase smát. Ale nic, odpověděla Xaně s tím nejvážnějším výrazem, jakého byla v té chvíli schopná, a nadzvedla svojí mladší sestře při­krývku, matka se prostě někdy v noci koupe, to je úplně normální, zeptej se Salome. Mladší z obou sester horlivě přikyvovala a potvrdila, že se máma jen koupe, vklouzla za Judith pod přikrývku, vtěsnala se mezi ni a stěnu, stočila se do klubíčka a usnula. Ráno stála matka v kuchyni, bledá a voňavá, a vařila marmeládu. Xano, řekla a usmála se s hlavou nakloněnou k rameni, takže by ji člověk nejraději objal, jsi čím dál větší a hezčí — líbí se ti u nás? Rozumíte si, vy dvě? A Xana přikývla a vypadala, že se jí ulevilo, a samozřejmě hned matce začala pomáhat s hromadou švestek a meruněk, které Heinz za časného jitra nakoupil na trhu. Obligátní otázky, zda se těší do školy, využila Xana okamžitě k tomu, aby vyjádřila své pochybnosti o užitečnosti starořečtiny. Zašla dokonce tak daleko, že matce prozradila, že je možné přehlásit se těsně před začátkem školního roku na jinou školu, že si to zjistila. Ale Juditina matka se jen usmála, a jako by byla omámená vůní ovoce, zamumlala, že o tom nic neví a že se v tom nevyzná, aby jí mohla radit, ale že Judith by jistě byla velmi smutná, kdyby Xana přešla na jinou školu. A ona sama ostatně také. 27

Judith se rychle vytratila. Když se pak později se Salome zaklesnuté do sebe válely po zemi, přihnaly se matka s Xanou jako zásahová jednotka. Matka ani neodložila nůž na krájení ovoce. Sotva je Salome uviděla, začala ječet fortissimo, udeřila a kopala, jako by za to chtěla před publikem získat body navíc. Podařilo se jí vytrhnout ze sestřina sevření a rozběhnout se k matce. Objala ji oběma ru­ kama, matka stačila jen v obranném gestu zvednout paže a dovolila dceři, aby se k ní přitiskla. Pravděpodobně měla ruce lepkavé od vaření marmelády. Judith se posadila. Počurala se mi do postele, řekla a ukázala na zválené přikrývky. A nechce mi ji převléknout do čistého povlečení. To není pravda, křičela Salome, jen jsem rozlila vodu. Judith stáhla prostěradlo, zmuchlala je a hodila po Salome. Tak to do­ kaž a olízni to. Matka se opírala ve dveřích a neříkala nic. Paže měla stále zvednuté, aby se nedotkla mladší dcery, jako pták připravený uletět, v jedné ruce držela nůž na ovoce. Xana zvedla prostěradlo. Kde najdu čisté? zeptala se. Judith se na ni zle podívala a řekla: Prádelník je v modrém salonku. Xana odběhla a zřejmě nemohla žádné čisté prostěradlo najít, protože když se konečně vrátila, zaplétala už Judith Salome cop. Salome držela na klíně krabici s barevnými kapesníčky a trvala na tom, že jeden musí bezpodmínečně darovat Xaně a jeden své sestře. Domem se vznášela vůně ovoce. V těch dnech volala opakovaně Claudie, ale u Baerových jen zřídkakdy někdo zvedl telefon. Otec se většinou zdržoval daleko od domu a při práci dělal hluk, obě starší dívky se buď procházely ve vinici, nebo se potloukaly v zahradě za domem, matka se telefonnímu přístroji vyhýbala jako každému jinému cizinci, a tak pokud telefon vůbec někdo zvedl, byla to Salome, 28

která často sedávala v kuchyni a malovala. Jako všechna jedenáctiletá děvčata měla Salome špatnou paměť. A tak nejenže Claudiin vzkaz, že je zpátky doma a chce se s Judith a Xanou bezpodmínečně vidět, vyřídila s velkým zpozděním, ale také bez jejího vášnivého naléhání. Naše jeptiška už se vykašlala na kozy a krávy, pronesla Judith lenivě, zatímco se houpala v síti, a Xana s povzdechem dodala: A tak se pochopitelně nudí. Zrovna teď tu Claudii nemohly potřebovat. Judith už tak musela bojovat s přízrakem Toma, který ji okradl o značnou část Xany, a Xana zase vymýšlela co nejlepší strategii, jak změnit školu. Claudie představovala rizikový faktor, na který rády zapomínaly. Ale když k nim občas otevřenými okny dolehlo opakované vyzvánění telefonu, pokud Heinz právě nevrtal ani nepoužíval elektrickou pilu a vítr vanul správným směrem, dráždilo je to podobně, jako hrášek pod matrací tlačil pohádkovou princeznu. Judith si usmyslela, že si chce za každou cenu koupit hašiš. Nahoře, v oblasti vinných sklepů a vináren, ji jednou oslovil nějaký kluk. Na pár vteřin jí ukázal otevřenou dlaň, na níž se leskly aluminiové kuličky, od nichž si Judith dost slibovala. Xana se tomu tématu vyhýbala, jak jen to šlo. A když se jí Judith zeptala přímo — Tak co, půjdeš se mnou, nebo ne? Jestli ne, půjdu tam i bez tebe! —, odpověděla, že je jí za takový nesmysl líto peněz. Možná že se na ní podepsala rodičovská protidrogová propaganda a  představovala si, že by se potácela jako zhypno­tizovaná a vůbec by nevěděla, co říká nebo dělá. Pak zase pro změnu reptala, že jí připadá dětinské, aby se někdo nechal zlákat takovou drahou a neúčinnou hračkou jen proto, že je zakázaná. Jednou ráno se však Judith definitivně rozhodla, že si hašiš ještě dneska koupí a vykouří ho. Xana šla neochotně s ní. 29

Po cestě nahoru stála nedaleko vinných sklepů a luxusní restaurace, kde tehdy Judith viděla mladíka s kuličkami, tele­fonní budka. Xana navrhla, že odtamtud zavolá své matce a řekne jí o svém rozhodnutí změnit školu. Když všechno půjde hladce, mohla by matku přesvědčit, aby večer zavolala Juditiným rodičům. Souhlasíš? zeptala se Xana, vyhovuje ti to? Judith jen pokrčila rameny. Judith, naléhala Xana, nemůžu jí tvrdit, že to chceš i  ty, když ty jim potom řekneš, že je ti to jedno… Ale mně to není jedno, odpověděla Judith, nechci zůstat sama s Claudií a s Fauschovou. Seděly v křoví na okraji pozemku a kouřily. Jednou se jich nějaké staré mumie na Panoramaweg ptaly, jestli už je jim šestnáct. Xana jen sklopila oči a bylo na ní poznat, že by cigaretu nejraději zašlapala, ale Judith odpověděla otázkou: A co vy, byly jste taky u nacistů? Ale po té příhodě už vždycky kouřily jen v zahradě a teprve potom vyšly ven. Když dorazily k telefonní budce, chtěla Xana najednou ra­ ději jít napřed hledat toho kluka, protože prý vlastně vůbec nevědí, jestli ho najdou. Nahoře u vinných sklepů nikdo nebyl. Judith se opřela o plot a vytáhla druhou cigaretu. Co budeme dělat teď? zeptala se Xana a Judith řekla: Počkáme, co jiného? Po chvíli se objevil malý kluk, kterému mohlo být nanejvýš osm, a Judith na něj zamávala, aby šel za nimi. Když mu řekla, co chce, vzal kluk nohy na ramena a utekl. Krátce nato se přiloudal tamten týpek a Xana se držela stranou, jako by k nim nepatřila. Dokonce poodešla o pár kroků dál, stála na ulici a dívala se někam do dálky. Nechala všechno na Judith. Když bylo po všem, Judith se k ní přiloudala. Jdeme, navrhla.

30

Nevyšlo to? zeptala se Xana tónem, jako by ji to těšilo, a Judith zvedla obočí a řekla: Ale vyšlo, proč by ne? Teď si snad bude připadat jako úplný hlupák. Blížily se k telefonní budce. Máš vůbec dost drobných? zeptala se Judith. Jistě, odpověděla Xana. A bylo jasné, že teď už to musí udělat, i když to možná v té chvíli ani jedna z nich nechtěla. Xana byla v budce dlouho. Judith ji viděla, jak vhazuje mince, vytáčí číslo, chvíli mluví a pak vidlici stlačí dolů, loví mince z  plechové přihrádky a  znovu je vhazuje do otvoru přístroje. Pravděpodobně matku musí nejdřív najít. Její matka totiž neustále poletuje někde mezi kadeřnicí, přítelkyněmi, kavárnou a tenisovým klubem. A Xana nosí všechna telefonní čísla v hlavě. Xanina matka před Judith s oblibou mnohomluvně vychva­ lovala krásu její matky. Podle Xany, která o své matce a její povrchnosti často mluvila pohrdavě, nedokázala pochopit, že žena, která pracuje, může přesto vypadat dobře. Avšak Judith slyšela ve slovech paní Molinové melancholickou závist. Spousta lidí, zejména ženy, pokládala její rodiče za dokonalý pár, protože dělali všechno společně, spolu vedli pekařství, spolu opravovali starý dům, byl to zkrátka všeobecně rozšířený názor. A svým způsobem to tak i bylo. Naproti tomu paní Molinová zůstávala pro Judith záhadou, byla přátelská, někdy přehnaně starostlivá, jindy zase nanejvýš velkorysá. Na rozdíl od její matky vedla dokonalou domácnost, a když byla doma, neustále uklízela a stěžovala si na nepořádek, který nebylo nikde vidět. Škola a známky se v Molinově rodině příliš neřešily. Xaniny rodiče to zkrátka a dobře nezajímalo. A jelikož Xana patřila od začátku k nejlepším žákům, zajímali se o její prospěch o to

31

méně. Proto se Judith divila, že Xana dělá z přechodu na jinou školu takovou vědu. Její rodiče si nanejvýš povzdechnou nad výdaji, protože to jistě bude něco stát, a navíc budou muset vyplnit formuláře a odhlásit dceru z jedné školy a na druhou přihlásit. Xanin otec je totiž neustále na cestách za obchodem a její matka bude možná muset v nejhorším případě odložit návštěvu u kadeřnice nebo partičku bridže. Třeba by si Xana tajně přála, aby to s rodiči měla těžší, a proto s tím tak dlouho otálela. Nebo si je přechodem na jinou školu méně jistá, než předstírá. Když vyšla z telefonní budky, vypadala zamyšleně. Několik kroků ušly mlčky. Proč nás to nenapadlo dřív, řekla nakonec, co to s námi je, že jsme si o tom ještě nepromluvily s Claudií? Bez jeptišky žádná francouzština, řekla Judith a povzbudivě šťouchla Xanu pěstí, v níž schovávala aluminiovou kuličku, do ramene. Vždyť je to vlastně jedno. Zatvářila by se jako vždycky, řekla Xana a  nasadila při­ hlouple zbožný výraz, kterým obvykle imitovala Claudii. Hodné děvče, dodala Judith se stejnou grimasou a pak se tomu obě začaly smát a smály se tak, až nemohly přestat, stály na ulici a prohýbaly se smíchy, slzy jim tekly po tvářích a zajíkaly se, až jim hrozilo, že si načurají do kalhot jako dřív, když byly ještě malé a doopravdy se jim to párkrát stalo. Toho večera přišla Juditina matka poprvé k večeři. Heinz se právě snažil naučit Xanu obracet palačinky vyhazováním do vzduchu, ale když Xaně její první palačinka k všeobecnému pobavení přistála na okraji vany, odmítla to zkoušet podruhé. Xana neuměla prohrávat, a když se jí něco nepovedlo hned, styděla se. Judith se otcových zábavných programů ze zásady nezúčast­ ňovala, takže jen seděla shrbená u stolu a čekala na jídlo. Naopak Salome to chtěla za každou cenu zkusit, ale když se jí na 32

pánev vylilo příliš mnoho těsta, otce to rozčílilo. Tuhle palačinku neotočíme, huboval, to už je teď spíš trhanec. Neotočitelná palačinka, neomluvitelná nešikovnost, nechala se slyšet Juditina matka a Heinz se zatvářil tak užasle, jako by ho něco silně zabolelo. V dohodnutou dobu začal zvonit telefon, Xana sklonila hlavu a lehce zčervenala. Pro jednoho z vás, oznámila Salome rodičům, to je paní Molinová. Otec nakrabatil čelo, a než převzal sluchátko, pohlédl na Xanu, ale ta se už vzpamatovala a usmála se jako neviňátko. Jen neztratit tvář, pomyslela si Judith a vrtala se v jídle, teď nesmíš ztratit tvář, člověk může taky ztratit hlavu, rozum a vědomí. Dokonce i život. Matka zamíchala marmeládu ve sklenici. Není tam málo sko­řice? zeptala se, jako by se teprve teď probudila. Xana ji ujistila, že je to ta nejlepší marmeláda, jakou kdy jedla, protože vlastně normálně marmelády vůbec nejí. Já totiž nejsem na sladké, použila formulaci, kterou jistě pochytila od své matky, a Juditina matka zvedla hlavu a odpověděla jí, aby byla ráda. Moje dcery mají obě rády sladké, Salome dokonce vyplenila Juditin školní kornout se sladkostmi… A hned před školou všecko vyzvracela, připomněla Judith. Opravdu, divila se matka, na to si vůbec nevzpomínám. Ale ať je to jak chce, pokud mohu soudit podle sebe, budou mít moje dcery brzy problém. Problém? zeptala se Xana, která chtěla udržovat konverzaci, aby neslyšela nic z telefonního hovoru mezi svou matkou a Juditiným otcem, ačkoliv se zdálo, že patrně mluví hlavně její matka. Jen se na mě podívej, usmála se Juditina matka, brzy ze mě bude Willendorfská venuše. Xana se zasmála a řekla: To už ale doopravdy přeháníte! 33

Heinz předal sluchátko Xaně, vstal a kývl na Judith, aby s ním šla ven. Judith se ve dveřích ohlédla a viděla, jak jí Xana nenápadně ukazuje zdvižený palec. Vyšla s otcem ven a zamířili do domku, kde byla sauna. Když se vrátili, natáhla k ní matka se zvláštním pomlasknutím ruce, ale Judith se prohnula do boku, minula ji a šla se po­ sadit. Dá si ještě někdo palačinku? zeptala se matka do ticha, já bych ji udělala, chci si také zkusit jednu otočit ve vzduchu, abych věděla, jestli to ještě dovedu, nebo jestli mi spadne a už se vůbec k ničemu nehodím. Zasmála se. Ty to umíš pořád nejlíp, chlácholila ji Salome, takové věci se nezapomínají. Ostatní mlčeli, palačinku už nikdo nechtěl. Ale, Heinzi, začala matka znovu, francouzština je krásná, i já jsem si přála umět dobře francouzsky. Otec se na ni podíval a řekl: Ano, Zsuzsi, já vím. Ale když už mu to téma opět vnutila, začal stroze, ostře a tiše kázat, že nerad na poslední chvíli mění již jednou učiněná rozhodnutí. Přece jste se samy rozhodly pro školu, do které teď chodíte, řekl a pohlédl na Xanu, v lednu musel každý z vás říct, zda chce zůstat. Tenkrát vás to nezajímalo. Proto jde nyní již o vaše druhé rozhodnutí v této věci, a nikoliv o „první správné“, jak to s pochopením prezentuje tvoje matka. Já jsem pevně přesvědčený, a Judith to velmi dobře ví, že člověk má dokončit to, co z vlastního rozhodnutí začal, přičemž „z vlastního rozhodnutí“ zdůrazňuji, a že je nejlepší začít se trénovat k sebe­ kázni co nejdřív. Xana polkla a vypadala, že se rozpláče. Chudinka, a to se tak dlouho považovala za Heinzovu nejlepší kamarádku. Ale stejně bylo jasné, kam to směřuje: On už svolil, ještě chvíli kolem toho bude dělat divadlo, ale nakonec jejich plán 34

odsouhlasí, Xana s Judith změní školu a Claudie dobrovolně zůstane na té staré. Podle Xaniny matky se Claudie rozplakala, když se o vašem rozhodnutí dověděla, pokračoval Heinz. Přesto se rozhodla zcela spontánně a jasně. Zůstane tam, kde to už zná, u paní profesorky Fauschové a s ostatními spolužáky. A už pochopila, že na vás dvě se nemůže spolehnout, dodal naštvaně, než si rozepnul přezku u kalhot. Xana vyhrála. Jako vždycky dostala to, co chtěla. Paní Molinová už opatřila přihlášky a další formuláře, rovnou dvakrát, i pro Judith. A tím se zbavily Claudie, i když se teoreticky budou moci nadále setkávat v  domě, kde Claudie a  Xana bydlí. Judith s Xanou přejdou na Leopoldeum, do středu města, kde, jak se doslechly, vládnou mnohem uvolněnější poměry, nebudou se muset učit tu hloupou starořečtinu, všechno tam bude nové a jiné. Takže teď nezbývalo než se těšit. Obsah hliníkových kuliček vypadal jako sto let stará čokoláda, šedivý, suchý a rozdrolený. Judith ho rozmělnila v prstech nad připravenými hromádkami tabáku, který vytáhla nejtenčím matčiným háčkem ze dvou cigaret. Xana seděla na zemi opřená zády o zeď s rukama nataženýma mezi pokrčenými koleny. Měly bychom zavolat Claudii, co myslíš? zeptala se a Judith přikývla. Vystřihla z papíru trojúhelník a stočila ho do malého trychtýřku. Takové mrhání, řekla Xana, to se tak dělá, nebo sis to sama vymyslela? Normálně se to balí do cigaretového papíru, který si můžeš koupit v trafice, řekla Judith s háčkem mezi zuby a opatrně plni­la tabák do vydlabaných cigaret, ale tady všichni vědí, že můj otec kouří jen cigarety značky Milde sorte. Později seděly v potemnělé zahradě a střídavě potahovaly z jedné vlastnoručně ubalené cigarety naplněné hašišem a hned 35

po ní z druhé. Xana měla už po prvním potáhnutí podezření, že je ten kluk tam nahoře na kopci určitě podvedl, jen se podívejme, co ti to prodal, bručela. Řekla, že je to spíš jako oslí trus, a už jen z přirovnání, které použila, bylo jasné, že se plete. Je to podvod, smála se Xana, přesně jak jsem ti říkala, vůbec to neúčinkuje! A má to příšernou chuť, dodala ještě a rozkašlala se, smála se a žvanila, co si to Judith nechala vnutit, kouříme starou čokoládu, kterou ten kluk dostal od babičky a nejspíš ji zakopal někde ve vinici, nechal ji tlít v hlíně, jako to Švédi dělají s rybami, kouříme starou čokoládu, rozkašlala se, jak se to sluší na dívky v našem věku, cigarety plněné plesnivou čokoládou nebo sušenými oslími lejny. A tak to pokračovalo dál, až najednou začala naříkat, že je jí špatně a že ji rozbolela hlava. Judith ležela na zádech v trávě a cítila se lehoučká jako pírko. Už ji nic nebolelo. Hvězdné nebe nad její hlavou netvořilo pravidelnou klenbu jako jindy, dokázala je totiž přinutit pohledem, aby se roztahovalo, vzdalovalo se a zvětšovalo. Kamkoliv se na delší dobu zahleděla, vznikaly výdutě a hvězdné shluky, Mléčná dráha se ohýbala a objevovaly se temné boule. Takovou měla moc a věděla o tom jenom ona sama. Slyšela brebentit Xanu a byla ráda, že je tu s ní. Odpovídat jí nemusela, protože ať už by řekla cokoliv, Xana by tomu stejně nerozuměla. Xana vlastně vůbec ničemu nerozumí a upřímně řečeno, ani ona nerozumí Xaně. Ale přesto ji má ráda. Má ráda i Claudii, to věčně upocené prasátko. Dokonce má ráda i svého otce, přinejmenším tu jeho část, která miluje její matku, bez ostatních jeho částí se klidně obejde. Ale řemen si odepínat nemusel, to už vážně přehnal. Teď by Xaně dokonce mohla ukázat i zadek, protože do rána by to určitě zapomněla. Ale Judith se nechtělo. Ležela si v trávě s pokrčenými koleny a dokázala pouhým pohledem přinutit hvězdy, aby se daly na ústup, 36

a Xana pořád něco blábolila a vzlykala a najednou se převrátila. Venku bylo stále tak příjemně teplo a všechno bylo báječné. Druhý den dopoledne vzal Heinz všechny tři dívky do Prátru. Dal Judith nezvykle hodně peněz a nedíval se jí do očí. Vozily se na autodromu a na tagádě, dovolily Salome, aby šla na houpačky a trefovala se míčky do plechovek, protože na nic jiného si netroufala, koupily jí langoš a dvě zmrzliny. Navečer volaly Claudii, ale nezastihly nikoho doma. Té noci se Juditina matka opět koupala a opět si u toho zpí­ va­la, nádherně a hrůzostrašně zároveň. Nádobí zůstalo tento­ krát celé, jen Salome za nimi opět přišla do pokoje. Xana roz­ svítila světlo, a když spatřila Juditin výraz, váhavě nadzvedla svoji přikrývku. Posledně jsem opravdu jen vylila vodu, ujistila ji Salome, vděčně se přitiskla ke zdi a okamžitě usnula. Nazítří seděly v křoví vzadu za domem a házely kolemjdoucím chodcům kamínky pod nohy, když za nimi přilezla Salome, umazaná od vodových barev. Zmizni, sykla na ni Judith, ale Salome se obrátila na Xanu a řekla: Tvá matka sedí vpředu s naším tátou a pláče. Xana vyskočila, ale Judith ji ještě stihla chytit za nohu a podat jí cucavý bonbon. Oba dospělé našly sedět u zahradního stolu. Jejich pohyby připomínaly nějaké primitivní roboty, Xanina matka se chvěla, měla zarudlý nos a kolem sebe spoustu použitých kapesníčků, které střídavě žmoulala v ruce, Heinz seděl ztuhle a nehybně s rukama v klíně, jen potřásal hlavou sem a tam, sem a tam. Dívky měly na jazyku chuť švýcarských ricolek proti kašli, kterou si Judith bude pamatovat ještě mnoho let. Když paní Molinová spatřila Xanu, vstala ze židle, přešla k ní a objala ji. Heinz váhavě zamířil za svými dcerami, zvedl ruku a položil ji Judith na rameno. Salome ji vzala za druhou ruku. Jejich dům, vila, ta neopravitelná ruina, stála na svém místě, nádherná, oprýskaná, svítilo slunce a stále ještě bylo léto. 37

Matka ležela v žlutém salonku na posteli a pobrukovala si pravděpodobně Traviatu. Judith si jazykem zastrčila bonbon za tvář, kde se lepkavě rozpouštěl. Všimla si, že se Xanina matka třese. Později seděli v kuchyni, a dokonce i jejich matka tam vklouzla, podobná vyděšenému přízraku vyburcovanému skutečným životem. Zdá­ lo se, že si Xanina matka vůbec nevšimla jejího obnošeného županu. A potom vyslechli příběh, několikrát dokola, s nepatrnými obměnami, krátký, záhadný příběh o Claudii, kterou začala v noci bolet hlava, byla to prý hrozná a nesnesitelná bolest, a Lizzie nenapadlo nic lepšího než se rozběhnout do lékárny s pohotovostní službou, protože co by to mohlo být vážného, bolest hlavy, vždyť neměla ani horečku nebo křeče, jen ji bolela hlava. Lizzie musela chvíli čekat, ale ne dlouho, protože před ní byl jen jeden člověk s receptem, koupila velké balení aspirinu, a když se ani ne za deset minut vrátila domů, Claudie už nežila. Matka si Xanu odvezla zpátky do města a Judith zůstala sama. Na dovršení všeho se parné léto přehouplo během pár dní do předčasného podzimu. Salome s Judith pomáhaly otci sekat trávník v opozdilém, nešikovném a nesmyslném pokusu nastolit zdání pořádku v džungli. Heinz dokončil saunu a matka nadšeně tleskala. Představovala si, jak si tam v zimě zatopí a prohřeje se tak, že se pak bude moci válet nahá ve sněhu. Krom tohoto přepjatého prohlášení se mnoho nezměnilo. Přes den zůstávala matka zavřená ve svém pokoji, v noci se šla občas projít a Judith se naučila obsluhovat pračku. Jednou jely se Salome autobusem do města nakoupit školní potřeby. Xana Judith telefonovala, že s matkou chodívá za Lizzie Dennebergovou a tráví u ní mnoho času. A že přijeli Claudiini prarodiče z Tyrolska a modlí se v obýváku růženec.

38

Claudiin pohřeb se konal první školní den odpoledne, aby se ho mohlo zúčastnit co nejvíce spolužáků. Heinz vzbudil Judith za svítání a oznámil jí, že musí odvézt matku do nemocnice. V noci se zřejmě muselo něco stát, ale Judith tentokrát nic neslyšela. Přistoupila k oknu a dívala se za nimi. Heinz vedl matku za ruku přes zahradu k autu a ona šla pomalu, jako by byla stará, pes běžel vedle ní a skákal na ni, ale ona si ho nevšímala. V kuchyni zůstal stát šálek se zbytkem kávy, tak ji Judith dopila. Měla podivnou, odpornou chuť. Judith vytáhla z matčiny skříně černé krajkami zdobené šaty se zvonovou sukní. K nim si vzala hedvábný fialkový šátek a uvázala si ho kolem hlavy jako turban, pod který schovala skoro všechny vlasy. Jen nad čelem si nechala povytažený pramen rudý jako plamen. Salome se jí smála. Vypadáš jako operní zpěvačka, řekla jí. Než vyšly, oblékla si Judith přes šaty otcův starý trenčkot, na který měla už dlouho spadeno. Ozdobila ho dvěma připínacími plackami — No future a Nechceme atomovou energii — a byla připravena čelit dnešnímu dni. Doufejme, že se vrátíme dřív než rodiče, pronesla Salome s obavou a Judith odpověděla: Neboj, prcku. Judith chvíli hledala správnou třídu. Přede dveřmi stála Xana a vypadala, jako by si netroufala vejít dovnitř. Voněla vanilkovým šampónem a fénem, ale na nohou měla své nepostradatelné špinavé tenisky. Přistoupila k nim dívka s krátkými růžovými vlasy a s kroužkem v nose. Něco takového by bylo v jejich staré škole nemyslitelné. Máš oheň? zeptala se dívka Judith. Xanu nebrala na vědomí a dívala se skrze ni. Pozdě, Pinkie, řekla Judith a ukázala do chodby, odkud se blížila učitelka. Zamrkala na dívku jako na starou známou a společně vešly do třídy. 39

Bylo tam jen dvanáct žáků, kteří se po třídě roztrousili jako po kavárně, aby seděli co nejdál od sebe. Dívka s růžovými vlasy si sedla vedle Judith a dalo by se říct, že tak spolu s Xanou vytvořily něco jako malou skupinku. Učitelka se vyhoupla na katedru, přehodila nohu přes nohu a ukázala prstem na ospalého hocha, který vypadal tak na dvacet: Smutný, mazej do poslední řady, jako vždycky, a jestli jen cekneš, vyrazím tě ze třídy a zůstaneš na chodbě až do Vánoc. Smutný pomalu vstal jako nemotorný medvěd a šel si sednout dozadu. Tašku táhl za popruhy za sebou. Judith ho bylo skoro líto, nepřipadal jí nebezpečný, spíš postižený. Učitelka vypadala jako pokladní ze supermarketu, měla ostrý nos, blond vlasy, drobné vrásky kolem očí. Chvíli se přehrabovala v kabelce, vytáhla z ní lístek papíru, pohlédla na Judith a na Xanu a zeptala se: Molinová a Baerová? Která je která? Vyslovuje se to Mólinová, nebo Molínová? Molínová, odpověděla Xana poněkud pronikavým hlasem, to jsem já. A doopravdy se jmenuješ Roxana? No, to je tvůj problém. Několik žáků se zasmálo. Judith pohrdavě pokřivila rty, což se dalo vyložit tak i tak. Určitě jste se už seznámily s ostatními. Já se jmenuji Frenkelová a mám tu smůlu, že jsem třídní učitelkou tohoto politováníhodného houfu. Ve stejném duchu to pokračovalo dál. Judith se bavila. Tady je docela legrace. Xana se bude muset trochu změnit, když je teď daleko od všemocné Fauschové, která nad ní držela ochrannou ruku. Tahle Frenkelová nevypadá na to, že by na ni dělali velký dojem géniové přes latinu. Po necelé hodině vyučování skončilo. Dostali rozvrh hodin a byli propuštěni. Na chodbě otevřela Frenkelová okno, vytáhla cigaretu a luskla prsty na Pinkie. Dívka s růžovými vlasy jen

40

mlčky pokrčila rameny a ukázala na Judith. Ta učitelce připálila. Také by si s chutí zakouřila. Ještě tak rok si budeš muset počkat, řekla jí Frenkelová kamarádsky, ale já stejně hned půjdu a pak už nic neuvidím. Judith se usmála a otočila se ke Xaně tak prudce, až se jí pod kabátem přetočily odvážné šaty. Ale Xana už byla daleko od ní, na útěku ke schodišti. Dopoledne strávila Judith s  dívkou s  kroužkem v  nose, která se jmenovala Doris, ale chtěla, aby jí všichni říkali Dodo. Byla nevlastní dcerou jednoho známého divadelního režiséra a považovala se za bisexuálku. Barva vlasů a piercing patřily k jejímu zoufalému, ovšem účinnému pokusu o převlek, který jí měl pomáhat udržet si od těla nežádoucí osoby ( jak dospělé, tak děti, co zkrátka nebyly cool). Ve skutečnosti byla ona sama takové nejisté kuře, které si hned na každého vyskakovalo. Judith to prohlédla po třech minutách a po čtyřech už jí Dodo zobala z ruky. Když slyšela, že Judith musí do Prátru, chtěla hned s  ní. Dodo měla peníze, spoustu cigaret a hrozně ráda jezdila na autodromu. Málem zapomněly na čas. Pak Dodo doprovodila Judith na tramvaj a Judith nenapadl žádný rozumný důvod, proč by svou novou kamarádku nemohla vzít na hřbitov, když o to prosila. Uvědomila si, že takhle si nebude moct sundat z kabátu ty placky, ale učitelce Fauschové už do toho stejně nic není, takže na tom nezáleží. Během dlouhé jízdy se s  Dodo bavily o  všem možném. Dodo tvrdila, že by mohla přes svého nevlastního bratra sehnat kvalitní hašiš. Nech to plavat, utrousila Judith, jako by ji to nezajímalo, i když ve skutečnosti to byla skvělá zpráva. O Claudii řekla Judith zasmušile na vysvětlenou: Byla to má nejlepší kamarádka.

41

Dodo se s očividnou úlevou zeptala: Takže tvoje nejlepší kamarádka není ta hubená holka, Molinová, nebo jakže se jmenuje? Ach, ta ubohá maloměšťačka, povzdechla si Judith a zadívala se z okna. Dodo se zahihňala a řekla: Jo, to se vždycky hned pozná. U Claudiina hrobu stál pěvecký sbor základní školy, děti mezi jedenácti a čtrnácti lety. Na některých bylo vidět, že jsou rozrušené a že mají pláč na krajíčku, jiné musely naopak potlačovat smích a další se bránily obojímu současně. Ne všechny přišly vhodně oblečené. Když se něco takového stane o prázdninách, je to vždycky problém, protože úmrtní oznámení nezastihne všechny doma. Xana se vmísila mezi děti ze sboru, nebo se spíš za ně schovala, a Judith tak zahlédla jen kousek její bundy. Xanini rodiče stáli vpředu s Lizzie. Judith zůstala vzadu. Školní sbor zpíval Rosu dejte nebesa, což se na pohřeb příliš nehodilo, ale byla to jediná náboženská píseň, kterou měli v repertoáru. Hudba, jedno jaká, je na pohřbu to nejdůležitější. Mluvením se nikomu neuleví, ale ta krásná píseň poskytla přítomným vítanou chvíli, kdy si mohli na Claudii ještě jednou za­ vzpomínat. Judith mrazilo z pomyšlení, že tam před ní v dřevěné rakvi opravdu leží Claudie se svým rozplácnutým prasečím rypáčkem a plavými vlasy, které jí určitě ještě jednou umyli. Bylo to tak nepředstavitelné. Přece ji doopravdy nemohli zatlouct do té dřevěné bedny, vždyť Claudie se tolik bojí tmy. Proto má doma noční lampičku s chrousty na stínítku, jako malé dítě. Na lyžařské kurzy a na školu v přírodě si vozí dětskou nástěnnou lampičku, které se strká přímo do zásuvky. Nouzové světýlko, které spotřebuje minimum elektrické energie. Pokaždé když 42

ho někdo vytáhne ze zásuvky nebo z  legrace přikryje dlaní, rozpláče se, tiše a zoufale, jak je pro ni typické. Miluje květiny a zvířata. Má narozeniny v březnu, ve znamení Ryb, v ascendentu Kozoroha. Její nejoblíbenější barva je, Judith zavřela oči a přemýšlela, její nejoblíbenější barva byla ještě před rokem zelená, ale potom… slyšela v duchu Claudiin hlas s nádechem afektovanosti: Od té doby mám nejraději všechny kombinace bílé a oranžové. Chtěla bych studovat biologii. Později bych chtěla pracovat v nějakém národním parku, ne v zoologické zahradě, v zoologických zahradách je to pro zvířata strašné. Judith, už jsem dokončila toho andílka ze zlatého papíru, ale nedaří se mi ho připevnit na lucernu. Stýská se mi po vás a po městě a po skutečném životě, tady je sice hezky, ale tak trochu nuda. Dědeček mě učí dojit kozy. Včera jsem byla s babičkou na houbách. K Vánocům si přeju mlýnek na obilí. Xano, nevíš náhodou, co znamená slovíčko pernicies? Judith, máš ještě tu tyrkysovou vlnu? Nemohly byste se zastavit a  vysvětlit mi domácí úkol z matematiky? Připravte svoje srdce, neboť čas nadešel. Když píseň skončila, všichni se rozešli a nastal zmatek. Nakonec se zformovali do trojúhelníku, jehož špička vyústila v kondolenční zástup. Pomalu postupovali a  házeli na Claudiinu rakev buď hrst hlíny, nebo květiny. Uvnitř rakve musely znít zvuky dopadající hlíny strašidelně. Xana čekala s kyticí světlých růží za dětmi ze sboru. Judith vystoupila z řady, obloukem obešla zástup truchlících a protlačila se k ní. Zatahala ji za rukáv a podala jí jeden ze dvou hnědých papírových sáčků, které zakoupila v Prátru. Papír zašustil a Xana na ni nechápavě pohlédla. Judith proto sáček jednoduše roztrhla a objevily se dvě velké koule cukrové 43

vaty, růžové cukrové vaty, ale ne tak růžové jako Juditiny vlasy, spíš jako ježek, kterého měla na hlavě Dodo. Judith podávala Xaně jednu špejli, ale ta držela v obou rukou kytici růží. Judith pochopila, pokývla hlavou a ohlédla se, Dodo stála za ní a kytici Xaně podržela. A tak Judith s Xanou zase stojí vedle sebe a výstřední Dodo za nimi. Ty dvě uštipují kousky cukrové vaty, která při převozu tramvají trochu splaskla. Xana s Judith se ji pokoušejí učesat a  načechrat a  přitom pomalu postupují se zástupem, až najednou stojí nad otevřeným hrobem. Tam dole pod nimi leží Claudie. Jsou naposledy ve třech. Judith ve světle fialkovém turbanu a otcově plášti ozdobeném připínacími plackami, no future, ne, Claudie už nemá žádnou budoucnost. Judith počítá tiše do tří a na tři pak obě hodí růžové cukrové vaty do hrobu. Nevydá to téměř žádný zvuk, jen cukrová vlákna tiše zašelestí, ale to Claudie nemůže slyšet, takže ji to nevyděsí, a i když se růžová barva na pohřeb moc nehodí, alespoň tvoří kontrast k hnědé hlíně, které padá na rakev hned po ní. Dívky ještě chvíli postojí, pak ustoupí stranou. U východu stojí Xanini rodiče s učitelkou Fauschovou. Xanina matka má zarudlé oči. Když Fauschová podává Judith ruku, má zvláštní výraz ve tváři. Xana už zase stojí za ní. Líbilo se ti v Leopoldeu, Xano? ptá se Fauschová. Ptá se v jednotném čísle. A poprvé oslovuje žačku křestním jménem, pravděpodobně proto, že Xanini rodiče stojí vedle ní. To jí těžko může říkat Molinová jako obvykle. Vlastně je pro ni celkem typické, že zná všechny žáky jménem, a dokonce i jejich přezdívkami, věděla vždycky všechno a bavila se tím, že to před žáky tajila. Xana jí neodpovídá hned, pravděpodobně pořád ještě brečí. Je slaboch, a proto bude všechno tak, jak je to pro ni nejlepší. Je z ní znovu malá holčička, která si myje vlasy vanilkovým šampónem, žádná puberťačka, jejíž rozhodnutí jsou unáhlená, 44

ale o to energičtěji je prosazuje, a dospělí jí vyhoví už jen kvůli tomu, jak je velká. Potom Xana zavrtí hlavou, sklopí oči a nebrání se, když jí matka pokládá ruku kolem ramen. Judith kývne hlavou Molinovým, zvedá ruku na pozdrav a obrací se k odchodu. Za ní se loudá Dodo, Judith se na ni ohlédne a naznačí jí, že chce cigaretu. Přestože jsou ještě příliš blízko. Errare humanum est aneb mýlit se jest lidské, slyší za zády ironický školní tón Fauschové. Přijď zítra zpátky k nám a na všechno zapomeneme. Judith jde se vztyčenou hlavou na tramvajovou zastávku. Kouří, šaty a kabát se jí při chůzi pohupují kolem lýtek, což přitahuje pozornost kolemjdoucích, ale nejen to, pozornost budí i ta výstřední husa Dodo vedle ní. Nastaly nové okolnosti, její a Xanina cesta se rozdělily, dětství skončilo.

45

2 Člověk udělá nějakou zkušenost a pak k ní hledá příběh — člověk nemůže žít se zkušeností, která zůstává bez příběhu, zdá se, a častokrát jsem si představoval, že někdo jiný má navlas ten příběh, který se hodí k mé zkušenosti…

Max Frisch

Ještě včera večer byl Bernays s Paulinou, Paulou, Pavlou, Polou, Polettou či Polinou. A teď sedí v letadle a jeho hlava hlásá na všechny strany, že nehodlá nikdy dospět: po čtyřicítce si obarvil vlasy henou. Paulině se k tomu přiznal, zavolal jí to z  letiště. Zasmála se a  tak trochu znuděně vyjádřila naději, že než se spolu zase uvidí, hena se smyje. To ho urazilo, protože to znělo, jako by ho takového nechtěla, toužícího po dobro­ družství a ochotného ke změnám. O to hlasitěji se tomu zasmál a připadal si jako opice, jako nejapná zrzavá opice. Ale zvedl kotvu a vyrazil na cestu, od Poly do Polska. Špatný vtip. A navíc nepravdivý. Letěl do Vídně, protože ho tam čeká turistická skupina. Shromáždí kolem sebe hlouček neomylných mezi starými i novodobými nacisty a unese je do Osvětimi, jeho, Bernaysovy Rakušany, v protikladu k Schindlerovým Židům. 47

Zajel si prsty do vlasů a snažil se, aby to vypadalo, že si masíruje kůži na hlavě, i když se nikdo nedíval. Jedna z typických lidských utkvělých představ. Člověk si neustále plete vlastní pohled s tím, jak ho vidí ostatní. Jen proto, že se lekne vlastního obrazu v zrcadle víc než obvykle — ta nevyspalá blondýna ho ostříhala příliš na krátko —‚ nestává se tím ještě pro druhé nápadnějším. I on při svém nekonečném hledání nevinnosti a pravdy nejraději pozoruje lidi zabrané do vlastních myšlenek, dívky, kterým výstřih sklouzne pokaždé ke stejnému rameni a které se nad písemkou kousají do levého palce. Nebo Yannicka, který si v sauně pokaždé nevědomky tahá péro, jako by si ho bezděky chtěl prodloužit. Zřejmě si to vůbec neuvědomuje, protože tahá a tahá, buď nahoru k pupku, nebo rovnoběžně se stehnem ke kolenu, zasvěceně diskutuje o posuzování arizačních spisů, zatímco všechny ostatní to bolí už jen proto, že se na něj dívají. Rád také pozoroval Paulinu, jak jí cukalo pravé víčko, když mu zase jednou vysvětlovala rozdíl mezi ním a Andrejem spočívající v tom, že on — Bernays — není typ otce a Andrej zase není žádný milenec. Ale ona přece potřebuje obojí, to dá rozum. A na důkaz toho, jak vážně to myslí a že to považuje za zcela legitimní, položila ruce jednu přes druhou na stůl a zadívala se mu zpříma do očí, obraz dokonalého klidu a všemocné ženské moudrosti. Jen kdyby jí necukalo to pravé víčko. Bernays si pokradmu mnul kůži za ušima. Jen se neškrábat na hlavě, to je odporné! Třít, masírovat a tvářit se, jako by znal akupresurní místa. Pak si rychle položil ruce na stehna, kde je mohl nenápadně pozorovat. Nemá na nich žádnou barvu. Měl by si někdy vyhledat, odkdy si lidé začali barvit vlasy a čím. Vlastně by z toho bylo dobré disertační téma, vliv barvení vlasů na lidskou společnost od doby kamenné po dnešek. Včera večer po návratu domů hodně pil. Místo aby balil, seděl u okna a nesmyslně pil. 48

Spí s Paulinou už patnáct let. V prvních letech ji považoval za svoji životní lásku. Když se pak provdala za Andreje, nezbylo mu než se smířit s tím, že ona to zřejmě vidí jinak. Zpočátku se toho mezi nimi změnilo jen málo. Nadále spolu cestovali, objevovali svět a on si všude, v Římě, v Lisabonu, v Jeruzalémě i v Kapském Městě, namlouval, že si ho cizí lidé pokradmu prohlížejí, jako by nechápali, co na něm ta křehká kráska vidí. Pak přišla strašně dlouhá pauza, kterou mu nedokázala po­ řádně vysvětlit, prý chtěla získat nadhled, přehodnotit své myš­ lenky i city. Považoval to za konec. Bylo to nejhorší období jeho života. Myslel dokonce i na sebevraždu, sice ne vážně, ale přesto. Jenže ona si chtěla být jen jistá, že otcem jejího dítěte bude Andrej, jak jí to přikazovala její morálka. Bernaysovi se dostalo velkorysého odškodnění, protože když otěhotněla, potřebovala mnohem víc sexu než kdykoliv předtím. Pravdě­ podobně k sobě v té době pustila častěji i Andreje, jak si ten­ krát Bernays s trpkostí představoval. Ale nad takové věci už se povznesl. Když přišel čas na druhé dítě, navrhla mu, aby si dopřál jeden semestr prázdniny. Dával jí horlivě za pravdu a ona vůbec nepostřehla jeho ironii. Získal důležité vědeckovýzkumné stipendium do Washingtonu na celý rok a byl pevně rozhodnut, že se ožení s první důvěřivou Američankou, kterou potká. Seznámil se tehdy dokonce s několika Američankami, a hezkými, které k němu navíc také vzhlížely, ale potom se rozhodl, že si přece nezničí život jen z trucu. Se žádnou se totiž necítil tak jako s Paulinou. Tak ničemný, nepoužitelný, a přesto milovaný, jako bývají milovány jen děti. Tajemství lásky, na kterém se člověk stane závislým. A ta jeho malá bigamistka, jak jí někdy říkal s prsty mezi jejíma nohama, měla mezitím už tři děti. S Andrejem byli nejlepší přátelé. Bernays si dodnes nebyl jistý, zda je ten štíhlý, přátelský intelektuál nejhloupější, nebo naopak nejvelkorysejší a nejmoudřejší manžel na světě. Pauliny 49

se na to ptát nechtěl. Kdyby Andrej zemřel, musel by se on — Bernays — o děti postarat, nejlépe by si měl Paulinu hned vzít, musel to Andrejovi slíbit už před lety a málem ho to tehdy rozplakalo. Bernays miloval Paulininy děti bezradnou a neohrabanou láskou. Necítil se dost zralý ani na ně ani na svou lásku k nim. Jako autorita byl podle Pauliny nepoužitelný, ale autorit prý je naštěstí dostatek. Někdy ty zábavné malé človíčky, které mu Paulina odepřela, nebo jich ho ušetřila — to podle situace a úhlu pohledu —, opravdu považoval za své děti. Co jí vlastně dává takovou jistotu, že by nemohl být otcem? Většina lidí si na své otce stěžuje ryze ze zvyku, vykřikl jednou v pokoji benátského hotelu, oblečen jen v hedvábných boxerkách, které se mu na těle vzdouvaly jako stan. To ovšem nevypovídá nic o tom, zda si stěžují právem! Venku sněžilo, nad kanály se táhla mlha a měkký koberec ho šimral mezi prsty u nohou. Ale, miláčku, povzdechla si Paulina z postele, jen se na sebe podívej. Na Vídni mu připadalo kromě počasí všechno hrozné. Včet­ ně provokativně mladého a pohledného asistenta jménem Mario, který pro něj přijel na letiště a už v autě se vůbec netajil svým nábožným obdivem k Rozmburkovi. Hotelový pokoj byl stejně sterilní jako všude jinde na světě — právě co se povrchnosti týče, projevili Rakušané mimořádnou učenlivost a obětovali i to málo, co by se u nich dalo eventuálně obdivovat: styl a hýřivou zdobnost. Nejhorší ale byla univerzita, studená, zchátralá a uvnitř tak zanedbaná, že to nemohlo být horší snad ani v Bukurešti nebo v Kyjevě. Jako vždy, když se mu chtělo křičet, nasadil Bernays úsměv a choval se s maximální zdrženlivostí. V takových chvílích si přímo fyzicky uvědomoval, že civilizace je pro lidstvo obrovskou přítěží a brněním příčícím se přirozenosti. Stáli s Mariem přede dveřmi poloprázdné posluchárny a už poněkolikáté si sdělovali své obavy o Rozmburkovo zdraví. 50

Bylo to jediné, o  čem se spolu mohli bavit, a  pomalu se to měnilo v rituál. Jak dlouho jim to ještě může vydržet? Jednou se musí nevyhnutelně dostat k Rozmburkovým vědeckým vý­ konům a nejpozději tehdy vypadne Bernays z taktu tohoto zdvořilého baletu. Mario právě vyslovil lživou a otřepanou frázi o tom, že Rozmburk pravděpodobně ještě nepřekonal smrt Gisèle, a Bernays se musel zhluboka nadechnout, aby se nezachoval nezdvořile a nevyslovil hned první námitku, kterou měl na jazyku. Ale k tomu již nedošlo, neboť je náhle obklopila celá delegace. Jinak to nelze popsat, vyprávěl později Xaně, kterou ta historka tak rozesmála, že sklonila hlavu a vlasy jí přitom spadly do obličeje. Rozhodně to jako delegace mělo vypadat. Byl přemožen početní převahou, i když jeho zlostí zkalená paměť si byla schopná vybavit jen jednoho, který mluvil za všechny, byl to zástupce vedoucího ústavu Kabasta, který huhňal jako ti polito­ váníhodní vídeňští emigranti, kteří museli v hollywoodských filmech ze čtyřicátých a padesátých let hrát psychoanalytiky. Ostatní ve skupině jen pokyvovali a na patřičných místech sborově vzdychali, aby tak hromadně vyjádřili své politování. Profesorská mafie s sebou nezapomněla přivést ani oběť na pranýř. Tou byla strachem ochromená sekretářka, kterou vybrali za obětního beránka. Později si Bernays nemohl dlouho odpustit, že se tu chudinku alespoň nepokusil uklidnit, že ji aspoň jako pravý kavalír neobjal. Protože svádět celou vinu na obtloustlou dívku obklopenou hloučkem ševelících intrikánů, kteří spiklenecky pokyvovali hlavami nebo jimi nešťastně potřásali podle toho, co právě říkal Kabasta, bylo zcela absurdní. Když se sekretářka dověděla o Rozmburkově onemocnění, řekla všem volajícím, že seminář byl zrušen, vysvětloval Kabasta s předstíraným zoufalstvím. Chtěla se zachovat rozumně, naše mladá dáma, ale je zkrátka nezkušená, my všichni víme, že 51

se tak dlouho plánovaná akce prostě nedá jen tak zrušit, nýbrž že se musí najít co nejlepší náhrada, ale co říkám náhrada, hluboce se omlouvám, pane profesore, vyjádřil jsem se naprosto nevhodně, chtěl jsem říci někdo, kdo to zvládne stejně dobře, nebo snad ještě lépe, je-li to vůbec možné, a ani jsme nemohli doufat v tak radostný obrat, skoro bych řekl, že nikoho povolanějšího jsme si nemohli přát, sám profesor Rozmburk stále říká, že mládí, a konkrétně vážený profesor Bernays a pouze Bernays, se může stát jeho jediným a pravým nástupcem, jen škoda, že jste pevně vázán ve Francii, jak jsme slyšeli, ale prosím pěkně, veřejný konkurz bude vypsán za dva roky, avšak o tom až někdy později, nyní máme jiné starosti, není-liž pravda, za které můžeme poděkovat zde této ukvapené mladé dámě. Neboť toto — učinil obviňující gesto směrem k otevřeným dveřím do posluchárny, kde těch několik málo zvědavců otočilo hlavu — je výsledek neodpustitelné svévole zde naší slečny sekretářky. Sedm účastníků místo původních třiceti. Bernaysovi bylo hned jasné, že tam těch sedm nesedí proto, že by byli výjimečně chytří. Naopak, žádný z nich nečetl noviny ani nesledoval zprávy, a proto tu teď všichni odhodlaně čekají na Rozmburka. Rozmburk by už klidně mohl být mrtvý, noviny plné několikastránkových nekrologů a dojemných černo­bílých fotografií, právě v těchto minutách mu mohli kopat čestný hrob, ale těch sedm lidí by tu stejně sedělo a pokorně čekalo a ještě by si v duchu blahopřáli, že dostali místo ve vytouženém Rozmburkově semináři. A Bernays? Ne, nezeptal se tichým, ale ostrým hlasem, jestli snad zodpovědnost za vedení celé univerzity nese výlučně tato mladá sekretářka, ani nevyslovil to, co měl ještě na jazyku, že vždycky všude, a to nejen po pětačtyřicátém roce, ale i dnes bylo a je zvykem trestat jen pěšáky, zatímco těm výše postaveným všechno projde. Sice si později přál, aby to byl udělal, ale tehdy se mu vůbec nedostalo příležitosti promluvit, neboť 52

pan profesor Kabasta byl již o další šokující krok dál. Dospěl totiž ve svém kreativním úsilí k neochvějnému závěru, že kata­ strofě je možné nejen zabránit, nýbrž ji dokonce změnit ve výhodu. To zdůrazňuji pokaždé, není-liž pravda, řekl a dovedl tak svůj umělecký výstup k dokonalosti, dokonce se mu podařilo oddaně se na Bernayse usmát jakoby zespodu, přestože byli oba stejně vysocí. Pro nás neexistují problémy, pouze vý­ zvy, dodal. A z toho důvodu otevřeli seminář s exkurzí prakticky pro každého. Aktivně lákali nové účastníky, všechny ty, kteří se o toto téma zajímají, kolegy, dokonce i jednoho spisovatele! Spojili síly celé univerzity, aby, ehm, vzniklou situaci napravili, využili její infrastruktury a finančních možností, což se jistě projeví po účetní uzávěrce, ale to přenechejte na starost mně, pronesl Kabasta. To tedy přenechám, zamumlal Bernays. Naštěstí už bylo málo času, takže nebude muset nasednout do autobusu plného rakouských penzistů, kteří by chtěli konečně vidět místo, kvůli němuž byli jejich otcové a dědové podrobeni denacifikaci, přestože přece doopravdy o ničem nevěděli! Nikoliv, Kabasta a spol. přilákali na tuto exkurzi výjimečné a zajímavé účastníky, jak profesor tvrdil, již zmíněného spisovatele (Brita!), dva německé kolegy, kteří tento semestr hostovali ve Vídni, a jednoho doktoranda z Technické univerzity, jehož oborem byla architektura se zaměřením na historii stavitelství. Mimoto i jednoho novináře, který slíbil, že o exkurzi nic nenapíše, neboť se jí účastní z ryze osobních důvodů. A konečně Rozmburkovu neteř. Rozmburk žádnou neteř nemá, pomyslel si Bernays, ale nahlas jen rozmrzele poznamenal: Velmi nesourodá skupina. Zajisté, souhlasil přátelsky Kabasta, který skvěle ovládal sta­ leté umění svých předků nechat jakýkoliv náznak podrážděnosti či nespokojenosti zdvořile odplynout. Ano, nesourodá 53

je, zaševelil jako korálkový závěs, zato zajímavá. Dokonce bych si tuto sestavu dovolil označit za skutečnou výzvu! Žádný problém, opáčil Bernays, ale Kabasta jeho vtip nepochopil, nebo nechtěl pochopit, kdo ví. Byl jsem si jist, že to tak budete brát, pronesl Kabasta a jeho podřízení úlisně přikyvovali, mňoukali jako kočky a beze slov, jen s pomocí jakési tiché pantomimy vyjadřovali ulehčení. Pak se mu omluvili, že ho před tak důležitým seminářem již příliš dlouho zdrželi. Poté se vzdálili, a když to Bernays později vyprávěl Xaně, tvrdil, že odcházeli pozpátku. Údajný spisovatel byl málomluvný muž mezi padesátkou a še­de­sátkou, kouřil dýmku a Bernays, jenž ke spisovatelům přistupoval s pokornou úctou, která se však rychle změnila ve zdvořilý nezájem, pokud zklamali jeho očekávání (nebyli dost slavní, dost výstřední či dost geniální), ho brzy shledal nudným. Jmenoval se Richard Rogers a napsal dva historické romány, o nichž Bernays nikdy neslyšel. Do Osvětimi chtěl jet proto, že byl na stopě příběhu čtyř Židovek, které tam pracovaly v muniční továrně. Starý novinář byl bývalý sportovní reportér v důchodu a od mládí komunista. Jmenoval se Georg Slezak, ale jeho matka mu říkala Šurle a do bývalého koncentračního tábora chtěl jet kvůli ní. Přiznal se k tomu se strachem v očích. A je to tady, první problémový účastník, povzdechl si v duchu Bernays. Turistika z rozpačitosti, bude si na Šurla muset dát pozor. Doktorand vypadal, podobně jako Richie Rogers, dost průměrně, ale energie měl jako čertík ve škatulce. Jeho světlá hlava se vynořila tady a hned zase tamhle, byl jedním z těch lidí, kteří kolem sebe šíří činorodý neklid, sotva se probudí. Kladl uctivé otázky, z nichž bylo poznat, že přečetl všechny Bernaysovy knihy od A do Z, včetně poznámek pod čarou, a bezesporu mu poskytne široké pole k tomu, aby se předvedl. Bernays v něm 54

vycítil snaživce. Ale namluvil si, že na těch několik hodin, které stráví společně, možná takový zdroj inspirace nebude k zahození. A dovolil, aby spolu doktorand s Mariem začali soutěžit. Výsledkem bylo, že se buď hádali jako dva kluci, nebo se mu podbízeli. Bernays učinil chabý pokus se od doktoranda distancovat a tvrdohlavě odmítal zapamatovat si jeho jméno, přičemž ho tupě oslovoval pane architekte, i když ještě architektem nebyl. Byla to skličující situace: Bernays v žárlivém zajetí dvou mladých vědců, kteří se ucházeli o jeho přízeň, a žádná zajímavá žena v dohledu, ani náznak nevinného, třeba ryze teoretického flirtu. Mezi studenty byly dvě myšky, bledé a brýlaté, pravdě­ podobně z nějakého rakouského provinčního hnízda, které se zcela jistě chtěly stát učitelkami, třeba na gymnáziu ve Štýru, Amstettenu nebo Welsu. Bernays je v duchu pojmenoval Uschi a Muschi a doufal, že je tak nechtě neosloví nahlas. Třetí studentka opticky spadala do kategorie bojovných les­ biček: vojenské boty, povislá ňadra, kterým chyběla pevná podprsenka, krátké vlasy. Paulina říkala o ženách s velkými ňadry, že je musí vyrovnávat účesem. Čím většími vnadami je příroda obdařila, o to důležitější byl co nejnačechranější účes. Bernays, který se často divil, do jak odlehlých oblastí zabíhají Paulininy znalosti, jí nyní musel dát za pravdu. Při první schůzce, což byla jakási preventivní obrana po Kabastově šokové terapii, nechal Bernays tuto studentku předstoupit. Požádal ji, aby zvedla nohu na židli, a vychvaloval její boty jako jediné vhodné pro případ, že by v Birkenau pršelo. Ostatní studenti se rozpačitě chichotali. Ale on na tom trval. Vaše boty — jak se jmenujete? —, Moni, děkuji, tak tedy, Moni, zvolila jste správnou obuv, i když tak trochu připomíná boty, v jakých chodili příslušníci SS. Ale to nevadí. Snažně vás prosím, obrátil se k ostatním, přibalte si na cestu nějaké pevné boty. Jinak by to 55

pro nás všechny mohlo být nepříjemné. Snad vám Moni poradí, kde seženete takové, jako má ona. Německá docentka se jmenovala Fraukeová a byla to typická německá světlovlasá akademička z Porúří: dobrá nálada, silné kosti, výrazné dásně. Odhalila je pokaždé, když se zasmála. A smála se bohužel často a pronikavě. Její kolega Jürgen byl nemastný neslaný, jakoby omyvatelný a pravděpodobně to byl nejen její kolega, ale i přítel. Nebo by jím rád byl. To bude muset Bernays zjistit, opatrně, aby Fraukeovou nepovzbudil a ona se na něho hned nevrhla. Kdo pochopitelně chyběl, byla Rozmburkova neteř. Ber­ nays, jemuž se tato formulace v  hlavě pevně uchytila jako příslib, to mezitím začal považovat za Kabastovu rafinovanou zlo­myslnost. Pozvat Rozmburkovu neteř, to bylo skoro stejné, jako by ho vyznamenali Vojenským řádem Marie Terezie, jako nejvyšší projev úcty a uznání, které by Bernaysovi jako statečnému náhradníkovi rádi dopřáli, ale bohužel to nebylo možné. Kabasta musí vědět, že Rozmburk nemá žádné sourozence, že žádný z jeho sourozenců nepřežil a že totéž platí i o Gisèle. Ale co vlastně může Kabasta vědět! Poslední večer před odjezdem pronesl Bernays v jednom ze zadních pokojů typického venkovského hostince velmi ne­ nucenou řeč. Slunil se přitom v Mariově trpitelském obdivu, zlomyslně odrážel otázky pana architekta a trpělivě snášel smích Fraukeové, který ho zkrápěl jako spršky studené vody. Jürgenova kolegiální zdrženlivost už mu přestala vadit a ang­lický spisovatel znatelně roztál pod vlivem alkoholu. Starý no­vinář seděl na druhém konci dlouhého stolu a otcovsky se staral o Muschi a Uschi, zatímco ostatní studenti někde tiše popíjeli pivo. V jednu chvíli padlo Kabastovo jméno, a jelikož Bernays považoval své rozhořčení vůči němu za všeobecně známé a oprávněné, cítil se dotčen, když ho ostatní okamžitě nezavalili urážlivými pomluvami na Kabastovu adresu. Studenti se 56

chovali zdrženlivě, jeho předchůdce byl prý mnohem horší. Bernayse to rozhněvalo, ale snažil se nedat nic najevo. Bílé vídeňské víno, kořeněné a nakyslé, mu stoupalo do hlavy. A spolu s tím rostla jeho odvaha. Pasoval se alespoň verbálně do role obránce cti neprávem obviněné sekretářky, avšak nakonec z ní učinil stvoření ještě nicotnější, hloupější a nevinnější, než by si ona sama nechala líbit. Studenti mlčeli, Mario mlčel, pan architekt si objednal guláš a také mlčel, protože měl plná ústa. Bernays se rozčiloval do nesouhlasného ticha a jeho vlastní hlas mu připadal jako nahrávka z magnetofonové pásky. Když se uprostřed věty napil vína, zachichotala se Fraukeová: Ale když on mi tak dvorně políbil ruku. Vypadala rozpálená. Když se na tak velkých rtech rozmaže rtěnka, je to nanejvýš neestetické, pomyslel si Bernays. Po­užívala rajčatově červenou rtěnku. Jako klaun. Jsou ženy, které se jako klauni rodí. Jako užvaněné kamarádky. V pozdějším věku si najdou mlčenlivé muže, kteří nosí větrovku a vlasy ostříhané na ježka. A tihle muži pak se svými spolehlivými, klaunům podobnými ženami za celý život nepoznají, co je to skutečná láska, jak může být hysterická, protivná, strašná, božská a zničující. Tak on jí políbil ruku? Najednou se před Bernaysem vynořila možnost, na kterou již dlouho nepomyslel. Nadání, které si v dětství poměrně často zkoušel na své rakouské matce, ale nerad si je připomínal. Dokázal by to ještě? Napodobit ten typický vídeňský přízvuk s jeho zpěvavými výškami a hloubkami, některé slabiky lepkavě protahovat a jiné vědomě polykat? Prošpikovat pár silně nářečními slovy to, co tihle lidé považují za spisovný německý jazyk, i když ve skutečnosti jde jen o lépe vyslovovanou rakouštinu? Dokázal by napodobit to, co mu u Kabasty připadalo jako navoněné kňourání, kterému se jeho matka dříve tolik nasmála? Na tom nezáleží. Tady nemá co ztratit. Domyslel si, že mu zazlívají jeho hubování na Kabastu. A chtěl je získat zpátky na 57

svou stranu. A tak své malomyslné stížnosti vyměnil za ironické vystoupení, které ponechává větší prostor sympatiím. Zahrál jim Kabastu, odříkal celý jeho monolog a nejen to, huhňal stejně jako on, bručel a vzdychal, neodpustitelná svévole sekretářky, této mladé dámy zde, a toto — namířil ukazováčkem roztřeseným rozhořčením směrem do posluchárny — je výsledek: sedm ze třiceti, ale pro nás neexistují problémy, jenom výzvy. Přeháněl a proměnil se znovu v dítě, které si před matkou hraje na poslušného služebníčka, když je najednou tak smutná, v dítě, jemuž matka slíbí, že ho za odměnu vezme brzy do Vídně, kde si může v kavárně objednat tolik zákusků a dortíků, kolik jen bude chtít, ano, to ti slibuji, můžeš jich sníst tolik, až ti bude špatně, to je jedno, pozvracíme jim podlahu a odejdeme, tento­ krát si to budou uklízet sami. Ale nikdy k tomu nedošlo. Měl je v  hrsti, smáli se, bavili se. Ale nálada se doopravdy uvolnila, teprve když nudný spisovatel na jednom konci a obvykle tak sklíčený Šurl Slezak na druhém konci stolu začali střídavě vydávat prapodivné zvuky — jeden troubil jako jelen uvězněný v jámě, druhý vrzal jako gumové podrážky po mokré podlaze — vzdáleně se podobající smíchu. Na konci svého představení Bernays vstal, uklonil se, vzal z  kouta další židli, zvedl ji za dvě nohy nad hlavu a  zvolal: A nyní náš neznámý slavný host — Rozmburkova neteř! Postavil židli na zem, dvorně na ni ukázal rukou, jako by usazoval princeznu na trůn, posadil se a vychutnával si potlesk přítomných, který platil všemu kromě závěrečné pointy, jíž s výjimkou Maria nikdo neporozuměl. Ale ona tam najednou stála, mladá žena v džínách a tmavě červené halence, která jí volně spadala přes boky, a přesto spíše podtrhovala, než schovávala její štíhlou postavu. Stála v příšeří a mhouřila oči. Možná sem zabloudila z restaurace po cestě na toaletu nebo to mohla být pomocná servírka, ale ta její halenka tuhle teorii vyvracela. Zamířila k Bernaysovi, kterému ostatní 58

stále ještě blahopřáli a který právě vysvětloval původ své rakouské intonace, do níž vklouzl jako do obleku šitého na míru, a ona neznámá dívka vstoupila do jejich kroužku a zeptala se: Promiňte, jste pan profesor Bernays? Protože nejprve musel odtrhnout oči od červených rtů Frau­keové, odpověděl pronikavým, rozjařeným tónem: Jste-li Rozm­bur­kova neteř? Její poněkud dlouhý zamyšlený pohled mu dal k jeho zděšení jasně na srozuměnou, že přesně tou je, ať už k takovému označení přišla jakkoliv. A že jeho žert na adresu nic netušící dívky zapůsobil na zasvěcenou trapně. Rozmburk nemá neteř, opáčila chladně, ale posadila se na volnou židli, jsem něco jako jeho kmotřenka. Tak teď můžeme vyrazit na cestu, pomyslel si Bernays a pocit radostné pýchy se mu vrátil, tentokrát ovšem v mnohem teplejších a méně jedovatých barvách. Nejenže Rozmburkova neteř existuje, ale především je to žena, která tu tak naléhavě chyběla. Dar z nebes v červené halence. Zaznamenal na ní vše, co potřeboval vědět. Byla hezká způsobem, který si s největší pravděpodobností ani neuvědomovala. Bernaysovi se líbily štíhlé snědé brunetky se světlýma očima, které mu připomínaly Paulinu, když jí bylo dvacet, Paulinu, která zmizela v záplavách tuku a v nánosu líčidel. Tato dívka je mladá, ale na základě jejího vystupování usoudil, že už není studentka. Je už někdo, ale kdo, to Bernays teprve musí zjistit. Odsunul se od stolu a natočil svou židli jejím směrem. Začal o ni projevovat zájem, aby odvedl pozornost ostatních od sebe. Jeho představení mu najednou začalo být nepříjemné. Jen ať si ostatní klidně myslí, že na tuto ženu čekal. Co budete pít? zeptal se jí, a když vyslovila své přání, vstal od stolu a loudavým krokem odešel k pultu pro nápoj. Na zpáteční cestě ho za to odměnila upřeným pohledem. Doufal, že není přiopilý, a pokud ano, že to na něm nepoznala. Ovšem Vídeňanky s tím mají přirozeně 59

své zkušenosti. To může být výhoda i nevýhoda. Pravděpodobně by to na něm poznala. Ale nejspíš by jí to bylo jedno. Tady jsou totiž pořád všichni v lihu, ale opilý je jen ten, kdo to přizná. Rychle vypila dvě sklenky vína. Zpočátku se chovala zdrženlivě, ale při první delší odpovědi ožila. Když málem převrhla sklenici, zasunula si ruce pod stehna a seděla si na nich jako zahanbené dítě. Připadalo mu, jako by se snažila krotit vlastní temperament. Němý boj s nezvladatelnou energií. Chvílemi mu připadala nedůtklivá, nebo možná jen strohá. Byla pravým opakem Američanek, které se hned smály všemu, co řekl, i Fraukeové. Jmenovala se Roxana. Jméno pro perskou královnu, řekl. A ona odpověděla: Dík, že to na mě nezkoušíte se skupinou The Police. Bod pro něj. Později zobala studené hranolky z cizího talíře, a když jí podal jídelníček, mávla rukou a zčervenala. Takže Rozmburkova kmotřenka. Ale nebyla jsem pokřtěná v kostele, vysvětlila, šlo spíš o nějaký pochybný obřad, který si rodiče sami vymysleli a nejspíš mě při něm jako miminko polili pivem. S Rozmburkem a jeho skupinami tam nikdy jet nechtěla. A už vůbec ho nežádala, aby jí udělal soukromou prohlídku. Ale teď, když Rozmburk onemocněl, ji to tam kdovíproč najednou nějak táhne. Jemu o tom vůbec neřekla. Třeba je to jen obranný mechanismus. A pravděpodobně nebude do posledního okamžiku vědět, jestli si na to doopravdy troufne. To by ale byla velká škoda, vyletělo z Bernayse. Podívala se na něho a pokřivila rty. Viděl na ní, co si myslí. Ptáte se pro koho, pokračoval pohotově Bernays, aby se postaral o překvapivý obrat v rozhovoru, přece pro vás a pro vašeho strýčka, pro to, o čem spolu sice nemusíte mluvit, co tu ale stejně je. Strýček. O čem to tu vlastně s touhle mladou ženou mluví? Bylo mu jasné, že musí utéct. Její obličej se před ním lákavě 60

vznášel v oblacích kouře, ale její výraz už nedokázal rozluštit. To si musel připustit. Když pak znovu promluvil, měl podobný pocit, jako by se mu uvolnila zubní protéza. Pomalu, jako by se mu chtělo zívnout, ale ve skutečnosti jen nechtěl šišlat, se jí zeptal, zda s ním ráno posnídá. Rychle přikývla, takže jí přece jen není úplně protivný. V deset hodin v kavárně Zögernitz, řekl. Když vstával od stolu, pohladil ji po předloktí, unavené gesto zralého muže, který ji chce chránit. S ostatními lidmi u stolu se rozloučil jen letmým pokynutím, rychlým krokem vyrazil k vý­čepu, vyrovnal svůj účet, včetně dvou sklenic vína, které vy­pi­la Xana, venku se vrhl do taxíku a zahanbený výraz si dovolil, teprve až byl taxík o dva rohy dál. Probudil se s bolením hlavy, když začal zvonit telefon. Přístroj měl zvláštní tvar, na který si ještě nezvykl, a sluchátko se zasekávalo, takže k sobě v rozespalosti málem strhl do postele celý aparát. Volala mu Paulina, děti byly dávno ve škole, Andrej v institutu a ona měla určitě dokonale nalíčené rty. Jako lobbistka začínala pracovat později. Bernays si ze zvyku sáhl na přirození, ale před očima mu okamžitě vytanula vzpomínka na červenou halenku, tak ruku rychle stáhl. Popsal Paulině skupinu, jak nejjízlivěji dokázal, ale nezmínil se o Xaně. Žádné zajímavé ženy? zeptala se Paulina, ty mi něco tajíš. Bernays se cítil přistižen a nevěřícně kroutil hlavou, ale zachoval si klidný, vyrovnaný hlas. Ano, máš pravdu, ta bojovná lesba by samozřejmě stála za hřích. Myslíš, že v těch botách leze i do postele? Později si v  koupelně absurdně přikrčený a  pokroucený zkoušel, jak dlouho vydrží s hlavou ponořenou do umývadla plného ledové vody. Zjistil totiž, že obličej toho stárnoucího idiota, kterým byl a kterému úplně neznámá dívka v červené halence najednou připadala jako poslední záchrana, je oteklý a zarudlý. Byl jsem opilý, snažil se sám sebe uklidnit, a zoufalý, 61

mám krizi středního věku — a ona je Rozmburkova neteř! Hlasitě se zasmál, tak sám v hotelovém pokoji. Voda v umývadle byla načervenalá jako odraz její červené halenky a jeho zarudlé kůže, ale ve skutečnosti se mu nejspíš jen vymývala hena z vlasů — po jednom jediném týdnu! Bernays pozoroval svůj obličej v zrcad­le a viděl jen první popraskané žilky, což nebylo tak zlé. Snad mě přece jen ještě může někdo milovat, pomyslel si, třeba moje směšnost připadá někomu šarmantní. A pak si uvědomil, že tak přátelsky o sobě už dlouho nepřemýšlel, velmi dlouho, pravdě­podobně od té doby, co se stýká s Paulinou. Po cestě do kavárny Zögernitz dvakrát zabloudil a druhý chodec, kterého oslovil, mu složil nedobrovolnou poklonu, když se s pohrdavě ohrnutými rty zeptal: Odkud jste? Z Grazu? Byl první jarní den a vzduch už voněl jarem, sice bylo ještě chladno, ale uvnitř už bylo všechno v rozpuku. Xana stála v kavárně oblečená v kabátě. Usmívala se mu v ústrety, mávala rukama, protože tu nebyl volný stůl, obrátila oči v sloup, když ji jeden z číšníků málem srazil, a s naprostou samozřejmostí nabídla Bernaysovi tváře k políbení, napřed jednu, pak druhou. Ve Francii se líbá třikrát, naléhal a ona zvedla bradu, nastavila mu znovu pravou tvář a jako na odvetu dodala: Ale zaplatím za sebe sama. Objednala si dvě vejce do skla a začala pět chválu na to, jakou práci si s tím ve vídeňských kavárnách dávají: Zkuste někdy oloupat vejce na měkko, aniž byste ho poškodil. Bernays se na ně sotva dokázal podívat, na ty hladké bílé koule v malém skleněném pohárku posypané pažitkou. Odpovídá to lidské velikosti toho, co mu to připomíná, nebo si dělá příliš velké naděje? Xana do jednoho vejce nelítostně píchla a zevnitř vytekl žloutek. Oslovila ho s lehkou ironií — aspoň tak se mu to zdálo — pane profesore a chtěla vědět, jestli je Belgičan, Francouz nebo Izraelec. Bernays toužil po prášku na bolení hlavy. V duchu přemítal, zda jeho žaludek překyselený včerejším bílým 62

vínem snese míchaná vejce na slanině dobře, nebo mu naopak udělají hodně špatně, a zamumlal: Narozen jsem v Polsku, ale mám britský pas. Mimochodem, jmenuji se Hugo. Já vím, pane profesore, řekla, zasmála se a dala si přitom stejně jako včera večer ruku před ústa. Ona se mnou flirtuje, pomyslel si Bernays a pocítil závan nedůvěry. V takové štěstí by nikdy nevěřil. Proč to dělá? Protože je vedoucím exkurze? Jsou ženy, které se v každé životní situaci zaměřují na vůdce smečky. Proč si dáváte ruku před ústa, když se smějete? zeptal se jí. A ona pomalu spustila ruku dolů a už se nesmála. Ukazováčkem si nadzvedla horní ret. Křivý řezák, řekla a on se zaklonil, napodobil její pohyb na vlastním rtu, jen o kousíček dál, křivý špičák, zamumlal, sundal si prst ze rtu, dlouze se na ni zadíval, zatvářil se jako nějaký macho a konstatoval: Myslím, že bychom si mohli tykat. Příjezd ve tři hodiny ráno měl obvyklý účinek. Ač Bernays na tvrdém lehátku téměř nespal, dával polským nočním vlakům přednost před všemi těmi luxusními, klimatizovanými, dobře ozvučenými autobusy s normálním časem příjezdu. Aniž by totiž musel cokoliv udělat nebo se naopak čemukoliv vyhýbat, zažili jeho jízdou unavení a rozespalí lidé hned po příjezdu přiměřený šok. Špatné pouliční osvětlení, nuzné stavby, ticho, liduprázdno, a navíc cedule s nápisem „Oświęcim“ — většině z nich to pro začátek stačilo. Vypadalo to jako jedna z nacistických akcí provedených podle příkazu Nacht und Nebel — Noc a mlha. Nikde ani zaskřípání, žádný smích, na to se tu dalo spolehnout. Rázný pochod do mládežnické ubytovny a teprve potom mohli do postele. Až ráno půjdou na exkurzi, ponesou si v sobě tento subtilní první dojem získaný hned po příjezdu. Po snídani se Bernays zakuklil do své role. Dovedl si představit, že svou oranžovozelenošedou kombinézou překvapí přinejmenším Xanu, ale pravděpodobně i většinu ostatních. 63

Přesto nic nevysvětloval. Od chvíle, kdy si ten mundúr koupil v jedné speciální prodejně s outdoorovým vybavením ve Frankfurtu nad Mohanem, začali mu s Paulinou říkat osvětimská uniforma. Ale to byly vtipy, které mohli dělat jen mezi sebou a před lidmi, jako byl Rozmburk. Během těch deseti deštivých měsíců, kdy Bernays prováděl rešerše pro svou disertační práci, zničil tolik bot a kalhot, že už se nemohl vyhnout návštěvě pánských oděvů v Krakově. Jsem historik a žádný skaut, postěžoval si během drahého mezistátního telefonického hovoru Paulině, která s ním v té době jednala s výjimečnou něhou. Napadlo ji, aby si pro radu zašel k archeologům. Jenže tady nešlo jen o praktickou stránku věci. Při tolika návštěvách tábora potřeboval něco jako pracovní oděv, který přes sebe může přehodit, aby si pokaždé uvědomil: už jsem zase tady. A ten mundúr, který si koupil v oddělení horských sportů a turistiky, se pronikavě lišil od jakéhokoliv oblečení, které kdy bylo na tomto místě k vidění. Šílené na tom bylo, že právě tady potřebovali lidé skutečného vůdce, a nejen průvodce, jak se říká zaměstnancům, které si mohou návštěvníci najmout v muzeu. Ovšem žádného vůdce si pochopitelně najmout nelze. Průvodce, to zní ochotně a uhlazeně, ale nic to nemění na nárocích, které se na takového člověka kladou, jak se před lety naučil od Rozmburka. A je úplně jedno, zda jde o pamětníka, který tu v dané době žil, jako jedna ze suchopárných polských historiček, nebo rakouského mladíka s poďobaným obličejem, který si tu odbývá civilní službu. Od všech se očekávalo, že návštěvníkům vysvětlí, jaké to tu tehdy bylo, a to v každém, i v tom nejintimnějším ohledu. Bernays byl přesvědčený, že s čím větší strohostí o tom bude mluvit, tím méně emocí to ve skupině vyvolá a o to méně pak poteče alkoholu. Jasná pravidla jako v sado-maso, říkal si někdy, nasadí jim autoritativní obojek, aby si sami neublížili. Tohle bylo pokaždé stejně náročné. Ale v tom mu pomáhala jeho bunda 64

se spoustou vnitřních kapes, reflexních pásků a zipů vybavená kapucí, která se při pěkném počasí dala schovat do límce. S exkurzí začal jako vždy na osvětimském náměstí. Koneckonců to bylo také normální městečko, žádný ponurý konec světa. Žádná černá díra. Záleželo na tom, aby všichni pochopili, že tu v žádném případě není nic ďábelského a že tu nesídlí zlo. Že i tady se rodí děti a prodávají květiny. Stál tam rozkročený s palci zastrčenými za opaskem a odvíjel své vyprávění, které stejně jako všechno ostatní, co v následujících dnech řekne, bude mít za cíl podkopat představy, se kterými sem tito lidé již přijeli. Kvetoucí židovská obec z  devatenáctého století, duchovní centrum, jehož vliv sahal hluboko do Evropy, takzvaný osvětimský Jeruzalém. Na tomto místě si byly tváře lidí ze všech jeho skupin podobné, jeden vedle druhého vypadali, jako by kousli do něčeho zkaženého, zač by nejraději svrhli zodpovědnost na toho, kdo jim tyto podrobnosti předkládal. Ale cítili, že to by bylo příliš jednoduché. Mluvil dál, čísla, data, historické zvraty, které zněly absurd­ ně jen v retrospektivě, jako například to, že první museli stavbě nacistického tábora a ubytovacích kapacit pro dozorce ustoupit místní, osvětimští Židé, kteří byli nejdřív deportováni do ghett v Bendsburgu a Sosnovci, a teprve když byla stavba dokončena, byli navráceni a zavražděni takříkajíc doma. Zároveň přemýšlel o Xaně. Jak a kde by ve svém ochranném obleku mohl proříznout malou dírku jen pro ni. Včera ve vlaku, když ostatní kouřili před kupé, se s ní rozdělil o jablko a ona mu poté na chvíli položila hlavu na rameno. Úspěšné židovské palírny kořalky, jako ta nejznámější, která patřila Jakobu Haberfeldovi, říkal právě, když si všiml, že ho nikdo neposlouchá. Někde za ním bylo něco, co upoutalo jejich pozornost. Zkusil je očním kontaktem přinutit, aby ho vnímali. Mario se mu zahleděl zpříma do očí, ale cukalo mu v  koutcích úst. Panu architektovi vyskočily na tvářích 65

růžové skvrny. Xana stála vedle něho, šálu až pod bradou, oči upírala na špičky bot a houpala se na patách. Spisovatel mu přívětivě pokývl, takřka jako otec otci. Jen Šurl Slezak se tvářil znepokojeně. Někteří studenti, mezi nimi i ty tři dívky, na něj hleděli, aniž by ho skutečně viděli, a křečovitě se bránili pohledu na něco, co muselo být za ním. Ostatní tím byli tak zaujatí, že se ani nesnažili předstírat, že ho poslouchají. Xana zvedla před obličej starý Nicon, který měla pověšený kolem krku, a namířila na něj. Několik vteřin zaostřovala, pak stiskla, jednou, dvakrát, třikrát. Ozval se smích, přidušený a hysterický. To už znal. Ale už teď a tady? Bernays zmlkl uprostřed věty a otočil se. Za ním na plochém vodojemu stáli na šesti nohách dva pouliční psi a souložili stejně živočišně, horečně a zaujatě, jako žerou a vyměšují, ať už jsou kdekoliv. Bernays na chvíli zavřel oči. Skupina za jeho zády ztichla a napjatá pozornost všech se opět upřela k němu. Obrátil se k nim a řekl: Když člověk vidí, jak u toho ti psi vypadají, sám by si to nejradši odpustil. Díval se přitom přísně a vyzývavě jen na Xanu a v nitru jásal nad tím, jak trapně si asi připadá. Pak jedno­duše vykročil směrem k základnímu táboru, co nejrychleji mohl, a zahanbená skupina spěchala za ním. Prošel bočním vchodem a dostal se zezadu ke krematoriu číslo I. Ostatní pravděpodobně vůbec nepochopili, že už stojí v areá­ lu, protože pořád ještě s usilovným sarkasmem komentovali Himmlerovu saunu, na kterou je upozornil, když procházeli kolem. Říšský vůdce SS si ji nechal dovézt z Finska v přesvědčení o blahodárném vlivu saunování na tělo i duši. Dnes sloužila jako kurník pro slepice v jedné zanedbané předzahrádce. Tahle malá dřevěná budka obvykle provokovala návštěvníky k  různým myšlenkovým hříčkám a  oplzlým vtipům. Jeden z nich vyprávěl o seriálu Tatort, kde dveře sauny zvenčí někdo 66

zapřel a bylo vidět tlustého muže s brunátným obličejem, který se snažil rozbít skleněnou okenní tabulku. Podobnost těch scén jim v jejich dětinsky osvobozující touze po odplatě unikala. Nic, nač tu člověk může myslet, není nevinné. Ještě jednou zahnout za roh a byl tu zadní vchod, klopýtali za ním dovnitř, a když jejich oči přivykly příšeří, první z nich poznali spalovací pece, před nimiž blikalo pár červených náhrobních svící. Jste tu všichni? zeptal se Bernays. Pan architekt to vzal jako znamení, aby se vrátil ke vchodu a ukazoval cestu opozdilcům. Xana vešla mezi posledními, zabraná do hovoru se starým reportérem, který ji varovně chytil za paži. Překročila práh a zasmála se, pak zvedla oči, spatřila Bernayse, udiveně se na něj podívala, rozhlédla se a učinila maličký krůček, ale opravdu jen nepatrný krůček dozadu. Bernaysovi bylo jasné, že se na něho vrhne, a málem se na to těšil. Byla pro něj záhadou, jako ostatně všechny ženy — nebo alespoň těch pár, o které se zajímal. Ale v jistém ohledu v ní dokázal číst jako v otevřené knize. Včera večer mu stačilo pár vět o jejím původu a o tom, jak váhala, zda sem má jet, aby dokázal alespoň z poloviny předpovědět její další chování. Klasický případ položidovské dvoušroubovice, jak tomu v soukromí říkal, protože tihle lidé v sobě při hledání adekvátního postoje nosí zamotaný spletenec strachu, bolesti nad tím, že neví, kam patří, ironické odtažitosti a sebepřeceňování. Mají to mnohem těžší než většina mladých Židů, jejichž hněv je jednoznačný a nesebekritický. A jejich pocity jsou mnohem zmatenější než ten nejzoufalejší a  nejsentimentálnější stud většiny postarších Němců. On, Bernays, syn někdejšího partyzána Jana Biernackého a jeho židovské ženy, to ví velmi dobře. Věnoval tomuto místu svůj život, protože ten spletenec sám tak důvěrně zná. Tvrdou prací chtěl zabránit alespoň tomu, aby se ještě víc zamotával. Zbavit se ho totiž nedá. Možná že právě 67

proto ho Xana od první chvíle lákala jako droga, jako vlastní obraz v zrcadle, jen o patnáct let mladší. Byl-li tohle důvod toho povzneseného radostného rozrušení, které se ho zmocnilo hned, jak ráno otevřel oči a pomyslel na ni, pak to rozhodně nebyl špatný důvod. Věděl již dávno, že mezi lidmi existuje něco nepřemožitelného, co si člověk na tomto místě uvědomí jako nikde jinde. Všechny německo-židovské manželské páry, které znal a které měly to štěstí, že přežily Hitlera, fungovaly jen proto, že se německý partner v manželství náruživě oddal celoživotní roli kajícníka! Nikdo nikdy nespočítal neuskutečněná manželství, nedorozumění, rozchody a všechny ty, kteří se k antisemitismu přiklonili po rozvodu s židovským partnerem. A proto se Paulina, vnučka rabína a dcera kantora, provdala za Andreje Sussmana, nikoliv za něho. Přestože mu tenkrát o tom ponižujícím víkendu po jeho obřízce oddaně podávala sáček s ledem a přestože ji dodnes těší, že od té doby vydrží mnohem déle. Pane profesore, vy jste to tu snad zinscenoval jako dům hrůzy, promluvila Xana a Bernays obdivoval její instinkt, když se právě nyní vrátila k mrazivému „vy“. Sportovní redaktor se znovu dotkl její paže. Otočila se k němu a zašeptala: On to dělá schválně. Chce nás zahanbit. Bernays šel k ní a vzal ji za ruku, i když cítil, že by mu ji nejraději vytrhla. Pojď, řekl jí a pomalu ji táhl k jinému východu. Ostatní se hrnuli za nimi jako stádo důvěřivých ovcí. Z malé předsíně ukázal dalšími dveřmi do větší místnosti plné lidí, kamer a hluku, byly tam dvě výpravy, jedna anglická, druhá hebrejská. Mladí Izraelci v modrobílém oblečení, k tomu vlajky. Někteří se drželi za ruce a zpívali naříkavou melodii. Chtěla bys snad jít tudy? Xana stála jako solný sloup. Vzal ji oběma rukama za paži a zatřásl jí, aby se vzpamatovala. Můžeme pokračovat? 68

Když přikývla, vrátili se zpátky a za zády ostatních propletl Bernays na těch pár kroků své prsty s jejími, jako by už byli zamilovaná dvojice. Pak chvíli mluvil o metodách popíračů holokaustu, aby se všichni uvolnili, protože to bylo stejně neoddiskutovatelné jako Himmlerova sauna. U oběda si přisedl k ní, Mariovi a panu architektovi na konec stolu. Ti dva se Xany drželi jako stíny, protože pochopili, že je to způsob, jak být neustále v profesorově blízkosti. U pana architekta měl navíc Bernays podezření, že má o Xanu hlubší zájem, přece jen byl v jejím věku a měl sklon se přeceňovat i v jiných ohledech. Naproti tomu Mariovi, který byl možná teplý, imponovala pro svůj příbuzenský vztah k Rozmburkovi. Zdálo se, že se Xana podvolila. Přestala se bránit Bernaysovým pedagogickým metodám a zcela se mu oddala. Ta směšná půtka, kterou vyvolala, splnila svůj účel. Dostala, co chtěla: autoritu, které se mohla podřídit. Napadla ho věta z Werfela: „Nikdo neuměl tak bezpodmínečně věřit jako ta nekompromisní kritička.” Neměla jsem v tom ani film, řekla mu. Podíval se na ni. Předtím, na náměstí, dodala. Pořád ještě tomu nerozumím. Chtěla jsem tě na to jen upozornit, zaúpěla. Nechtěla jsem tě ztrapnit! Ale proč… A co jsem asi měla dělat, odpověděla netrpělivě a ti, kteří seděli dál od nich, nastražili uši, to jsem měla vykřiknout: Pozor, tam se páří psi? Bernays se zasmál. Myslím, že by se mi to líbilo víc. Víš co, trhni si, zamumlala a přitom na něj upřela tak něžný pohled, že rychle vstal od stolu a raději po sobě šel odnést podnos. Na chvíli ztratil sebekontrolu. S jemnou ironií ji krmil střípky vědomostí, které ostatním odpíral. Z kantýny šli přímo 69

na promítání filmu a on jí po cestě pošeptal: Nechtěl jsem ti pokazit oběd, ale ta kantýna bývala kdysi sprcha. Skutečná sprcha pro vězně… Jako v Schindlerově seznamu! Pokusila se o úsměv. To je špatný film, řekla, ale Rozmburk jím byl nadšený. Protože on sám přežil, usoudil Bernays, ale v tu chvíli se Xana Rozmburka zastala: Vždyť víš, že pro něho je nejdůležitější veřejná osvěta. Přísně vzato není žádný intelektuál. Ještě nikdy žádný intelektuál nepostavil katedrálu, citoval Bernays a ona se zeptala: Kdo to řekl? Kissinger. A ty tomu věříš? V katedrálách se nevyznám. Zato v plynových komorách ano. Ano, koketoval, to tedy musím být pěkný idiot. Někdo to musí dělat, odporovala mu a obdiv v jejích očích byl skutečný, bylo tam něco, co on neměl vidět, protože to nebylo správné a bylo toho příliš a ji to kompromitovalo. Popírači holokaustu… Takové věci dělá člověk jen sám pro sebe, přerušil ji, ale v duchu si kladl otázku, jestli je to pravda, nebo to jen dobře zní. Počkal, až se všichni usadí, a odvedl Xanu do prázdné řady dál vzadu. Postupoval doprostřed. Jdeme spolu poprvé do kina, žertoval a ona nesouhlasně zavrtěla hlavou, i když takhle se jí líbil nejvíc. O čem to bude? zeptala se. Nic, co bys už neviděla, odpověděl. A chci to vidět ještě jednou? Pravděpodobně ne. Já už se na to nedívám. Zavřu oči a soustředím se na hlasy. Proč tohle vůbec ukazují, zašeptala, když ve filmu shrnovali mrtvá těla bagrem na hromadu. Protože si myslí, že to k tomu patří. 70

Těžko uvěřit, že jsou to lidé, zašeptala, spíš to vypadá jako nějaký odpad, který se lidem jen podobá. Vlastně je to nacistická propaganda. Zavři oči, přikázal jí, ale ona se vzepřela: To není řešení! Tak raději odejdi! Od té chvíle mlčela, ale zůstala sedět a tvářila se, jako by se dívala na nevkusnou hudební video­ nahrávku. Vzít ji za ruku už nepřicházelo v úvahu. Po zbytek odpoledne se držela zpátky. Slyšel jen, jak napomenula jednoho ze studentů. Byl málomluvný, ale pořád fotografoval na černobílé filmy, které sám vyvíjel, jak se hrdě pochlubil ve vlaku. Mladík, vlastně ještě napůl dítě, postavil fotoaparát na jeden z betonových sloupků od plotu nahoře mírně zahnutých dovnitř, mezi nimiž byl napnutý ostnatý drát, a přitom zamumlal: To vypadá dobře, jak ty sloupy věší hlavy. Xana si neodpustila sarkastickou odpověď: Ano, a myslím, že i nápis Arbeit macht frei se sem mimořádně dobře hodí. Bernays ostře nasál vzduch, Xana to zaslechla a pokrčila rameny, zatímco mladík jen vykoktal, že tak to vůbec nemyslel. Pak se opět rozdělili. Mezitím se totiž aklimatizovali i ostatní a část skupiny se probudila k vědeckému životu. Nejvíce otázek měl dle očekávání pan architekt, ale i oba němečtí kolegové, Fraukeová s Jürgenem, se až podezřele živě zajímali i o ty nejmenší detaily. Ptají se, tedy ještě fungují. Bernays mluvil o konzervačních pracích a opravách, které jsou zde v táboře ještě mnohem spornější než kdekoliv jin­de. O škodách, které napáchaly sice dobře míněné, ale špatně provedené rekonstrukce těsně po válce. I proto, že komunisté za stu­dené války odmítali vůbec prozradit, co a proč rekonstruo­ vali. Mluvil o vážných konfliktech mezi Poláky a židovskými skupinami, především těmi americkými. O mezi­národním pozdvižení, když z Washingtonu požádali o menší množství původních lidských vlasů pro připravovanou výstavu. O každo­ denních tahanicích mezi muzeem a hřbitovem. 71

Cítil se unavený a  apatický, jen když na to pomyslel, na všechny ty spory a půtky, na nesčetné porady, kterých se musel zúčastňovat od té doby, co už Rozmburk nemohl, kde se jednotlivé strany nesmiřitelně napadaly, každá pevně přesvědčená o tom, že jen a jen ona jediná jedná v zájmu těch, kteří tu zahynuli. Žádal všechny, aby si otázky týkající se plynových komor a spalování těl nechali na příští den do Birkenau, ale Fraukeová si nedala říct a nepřestávala v tomto směru vyzvídat. Deset tisíc, přibližně, řekl nakonec s povzdechem, v krematoriu 1, na jednu stranu je to nepředstavitelné, ale ve skutečnosti prkotina v porovnání s celkovým počtem. Věděl, že jim čísla někdy pomohou. Stavební plány a výkresy jsou sice konkrétní, ale na druhé straně mnohem abstraktnější než kufry a dětské botičky. A opět si všiml, že se k němu jako kuřata pod křídla kvočny tlačí hlavně postarší lidé. Sportovní redaktor Slezak se držel těsně u něj, i když se na nic neptal, jen mlčky a téměř bez přestání potřásal hlavou. Bernayse, který si myslel, že je už dávno imunní vůči úplně všemu, to po chvíli začalo přece jen rozčilovat. Může člověk několik hodin potřásat hlavou, aniž by došel nějaké újmy? Otázka, která by zcela jistě zajímala Mengeleho. Když člověk na tomto místě stráví delší dobu, nedokáže se již zbavit různých asociací. Jednou to pochopí i Xana. Proto jsi sem nechtěla jet, kvůli tomu cynismu, kterým se člověk obrní. Kterým se obrním já, ne nějaký neurčitý člověk. Říkám všem, aby při pobytu zde nepoužívali slovo„člověk“, ale aby říkali já, já, já. Xano, až tu se mnou budeš bývat častěji, pochopíš to… Možná budeš také potřebovat takovou bundu, jako mám já. Slušela by ti. I tak jsi až moc hezká, přestože neustále krčíš čelo — a ani o tom nevíš. Bunda by sice částečně zakryla tvou ženskou postavu, ale aspoň bych tě podle odrazových pásků poznal i v těch nejtemnějších barácích. 72

Spisovatel si dělal poznámky drobným písmem do malého notesu a každou chvíli se zastavil. Takto vzniklé rozestupy mezi sebou a skupinou pak doháněl rychlými dlouhými skoky s vyhaslou dýmkou mezi zuby. Jen zase rychle zpátky k profesorovi, do centra historiografie a rozumu. Naopak studenti, a mezi nimi i Xana a Mario, se vytrvale pohybovali někde na kraji skupiny a udržovali s ní jen volný kontakt. Loudali se kolem, všechno si prohlíželi a nechávali to na sebe působit. Mladí lidé to lépe snášejí. Nepotřebují tolik slov, používají své instinkty. Ti ještě nějaké mají, protože na rozdíl od starších nemuseli projít tolika různými ideologickými propagandami. Bernays si nemyslel, že by to bylo povrchní, bylo to jen jiné. Sám dobře věděl, jak se člověk může proti všem hrůzám obrnit fakty, čísly, řetězci příčin a následků a mračny poznámek pod čarou. Mezitím se připozdilo a venku svítilo milosrdné večerní slunce. Dal skupině volno a částečně ze zdvořilosti se zašel po­ dívat do archivu. Kolegové z archivu předpověděli, že bude pršet. Někdy mu připadalo, že když je v Birkenau, vždycky prší, ale přitom si pamatoval, že tam dost často viděl i to, jak návštěvníci sedí v trávě a vyhřívají se na slunci. Ale zítra pršet bude, nedá se nic dělat. Jednou stejně budou muset začít s dalším výkladem a prázdných baráků je tam dost. Srdečně se rozloučil se zaměstnanci archivu, mezi něž nějakou dobu patřil. Dnes už tu byl cizinec, přestože si stále nárokoval domovské právo. Byl jedním z těch, kteří odtud směli odejít, a proto nebude nikdy vědět, jaké to doopravdy je. To přesvědčení na nich bylo vidět. Poláci jsou národ bručounů, alespoň většina z nich. Bylo těžké chovat se k nim srdečně. Ale možná byla chyba v něm. Nebo možná v tom, že byl cizinec, a navíc Žid. Považovali ho za obojí a pravdě­ podobně právem. Nikdy se jim nezmínil o svém původu po otci. Jemu i jim by to připadalo, jako by se podbízel. A on sám 73

nepovažoval tento biografický údaj za důležitý. Polský nacionalismus po roce 1945 a brutální antisemitismus vůči hrstce těch, kteří přežili nacismus, ho odjakživa odpuzoval. Byla to věc, na kterou už jeho touha rozpitvat všechno na nejmenší částice, aby to dokázal lépe pochopit, nestačila. Xanu našel i s oběma jejími lázeňskými ctiteli u bazénu. Procházeli se tam a zpátky jako na korzu a zdálo se, že se vzrušeně baví. Z dálky mu ta scénka připadala poklidná. Že by Xana už nenašla nic dalšího, co by přiživilo její cynismus? Na tomto místě neexistuje žádné správné chování, ale je těžké si to přiznat. Přitom právě to je jen první krok a bude nutno podniknout řadu dalších, mnohem těžších. Jedním z posledních je poznání, že nakonec je tu skoro každý schopen mluvit o hromadném vyvražďování v plynových komorách a pak přijet domů a poslechnout si synka hrajícího třeba Schubertův kvintet Pstruh. Když člověk dělá tuto práci tak dlouho jako Bernays, zjistí, že se tu okruh věcí, které si lidé nedovedou představit, zredukuje na minimum. A naopak, i takové obyčejné slovní spojení, jako je „dělba práce“, se pro ně stane obscénní a dusivou noční můrou. Xana měla kolem krku omotaný pěkný modrý šál, do kterého byla zachumlaná až po nos. Chvílemi postávala se zkříženýma nohama, což působilo dojemně a nemotorně zároveň. A téměř neustále si cumlala pramínek vlasů, pravděpodobně proto, že se často ztrácela ve vlastních myšlenkách. Bernays si všiml i toho, že má velmi malé, štíhlé ruce a že její parfém voní citronem a dřevem. Když k ní zamířil, snažil se vypadat rezervovaně, přestože se tak necítil. Naopak, cítil se povzneseně, jako by měl křídla. Měl by snad ještě jednou odletět na chvíli do zámoří, daleko od těchto míst, daleko od Pauliny a její medové pasti? Třeba by Xana letěla s ním? Představa, že by s ní nastoupil do letadla, že by s ní vešel do hotelového 74

pokoje, byla vzrušující, ale zároveň mu naháněla strach. Seděla by se zkříženýma nohama na krémové pohovce, telefonovala si s Rozmburkem a posílala mu mlaskavé polibky do sluchátka? A pak by položila a řekla: Rozmburk tě pozdravuje. A máš odevzdat článek do té antologie, jinak tě vyhodí. Když ho Xana uviděla, zablýsklo se jí v očích. Možná že právě tento záblesk byl pojítkem mezi jeho denním sněním o Xaně sedící s bosýma nohama na jejich společné pohovce a pomyslným zvoněním budíku, spouštěčem a zároveň závěrečnou pointou snu zvíci večerního filmu. Xana uskočila stranou a několikrát zaníceně zašermovala rukama. Pane profesore, zavolala, objevili jsme tu s kolegy něco, co způsobí revoluční změnu v pohledu na historii! Plavecký bazén! To je poslední chybějící důkaz o tom, jak se tady Židé měli dobře! Příjemné okolí, nejlepší zaopatření a sportovní vyžití! Ztlumila hlas do spikleneckého šepotu: I ta sauna, kterou jsme dnes viděli, byla jen prototyp. Himmler měl totiž velký lidu­ milný plán, chtěl nechat postavit do každého baráku jednu… Znovu zvýšila hlas. A zde vidíte, dámy a pánové, bazén, který snese srovnání s jinými mezinárodními sportovními areály. Nabízí všem ubytovaným, tedy všem šťastným, spokojeným a dobře živeným zde ubytovaným hostům, možnost denně… Bernays se rozhodl, že se nahlas zasměje, a Mario i pan architekt ho okamžitě napodobili. Xana zmlkla a zašklebila se jako opice. Oba pánové se roztleskali a Bernays ke Xaně pohotově přiskočil a vzal ji do náručí, takže to vypadalo, že ten krátký potlesk patří i jemu. Ukažte mi ty otvory a já okamžitě stáhnu žalobu, pošeptal jí do ucha citát z Irvingova procesu. Šlo o otvory, jimiž se do plynových komor vhazovaly plechovky cyklonu B, odporná záležitost. A ona měla po ruce hned další průpovídku, o dobře živených Židech, které posílali jako pracovní sílu na východ, 75

Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.