ETIKA OCHRANY ZVÍŘAT
VLADIMÍR ŠILER
1995
Ediční poznámka Tento text vznikal v polovině 90. let především pro potřeby učitelů středních škol, jimž tehdy chyběly osnovy a studijní i výukové materiály týkající se aktuální problematiky environmentální výchovy. V té době nebyl ještě běžně dostupný internet a na internetu nebylo ani zdaleka k dispozici to, co dnes. Měřeno dnešními měřítky se text jeví jako v mnoha ohledech nedokonalý. Dnes by bylo možno se opřít o další kvalitní tituly odborné literatury a nesčetné elektronické informační zdroje. Přesto tento text dávám k dispozici v nezměněné podobě jednak proto, že je v podstatě obsahově správný, a jednak jako svého druhu dobový dokument. Text je k dispozici pod licencí Creative commons. Je možno jej volně užívat i šířit, ale je nutno vždy uvést autora a nezasahovat do obsahu. červen 2011
http://creativecommons.org/licenses/by-nd/3.0/cz/ 1
ÚVOD
Cílem této publikace je poukázat na teoretický rámec etické dimenze ochrany zvířat, poskytnout základní orientaci v problematice, odkázat na další odbornou i populární literaturu a nabídnout inspirující podněty pro výchovu a výuku. Nejde tedy o vyčerpávající informace o tématu. Právě shromažďování dalších informací o konkrétních případech ohrožování zvířat člověkem se může stát důležitým výchovným momentem při práci s dětmi. Nejde ani o stanovení jednou provždy platných etických norem, ale spíše o ukázku, jak je možno etické tázání a hodnocení uplatnit v konkrétních situacích praktického života. V textu se důsledně používá výraz etika, etický i tam, kde běžný i odborný jazyk užívá i výrazy morálka, morální nebo mravnost, mravní. Výraz etika, etický skutečně někde působí toporně ve srovnání s nabízejícími se srozumitelnějšími výrazy a vazbami, ale šlo o to ukázat na teoretickou hloubku a komplikovanost problému a vzbudit tak respekt před jeho závažností.
PŘÍKLADY OHROŽOVÁNÍ ZVÍŘAT ČLOVĚKEM Velkochov užitkových zvířat Člověk se v posledních desetiletích naučil přenášet průmyslové metody velkokapacitní produkce i do zemědělství. S rostlinami, zvířaty, půdou, s celou biosférou se nakládá jako se surovinou, materiálem. Živé přírodniny byly zcela vydány do služeb našim potravním a spotřebním návykům a rozmarům. Už naši předkové v prehistorických dobách sice domestikovali různé druhy zvěře. Po tisíciletí jsme je adaptovali na naše domácí prostředí, pěstovali je a šlechtili. Až zvýšení počtu obyvatel a tím i spotřeby potravin si vynutilo tlak na zvýšení produktivity práce a zavedení průmyslové intenzifikace do zemědělství. Vedly k tomu ovšem i zvýšené konzumní choutky většiny lidí a taky vidina vyšších zisků podnikatelů. V chovu dobytka bylo třeba zredukovat prostor, čas a práci. Znamenalo to radikální změnu způsobu života zvířat. Zvíře je omezeno jen na přijímání potravy, trávení a přibývání na váze. Nedostává se mu přirozených smyslových podnětů. Je mu odepřeno střídání dne a noci, ročních období. Nemůže ukojit své přirozené pudy, např. lovecké nebo sexuální. Zvíře je těžce frustrováno. Kompenzuje si to agresivním chováním. Na což zase člověk reaguje držením zvířat ve tmě, odstraňováním nebezpečných částí těla – rohů, zubů, zobáků apod. Vědeckotechnický pokrok se projevil v intenzifikaci výnosů pomocí chemických a medicínských preparátů. Zaměstnanci velkochovů už nemají ke zvířatům citový vztah, chovají se k nim jako k produkčním mechanismům. Dochází ke krutostem. Pak přichází transport na jatka, bezcitně prováděný jen s ekonomickými ohledy, a nakonec nedůstojná smrt. Konkrétní případy otřesného ubližování zvířatům určeným pro naši obživu by se daly množit donekonečna. Občas jsme vytrženi ze samozřejmosti našich stravovacích a spotřebních návyků, když např. na veřejnost pronikne nějaká špatně utajená skutečnost 2
– třeba že chemikálie zvyšující produktivitu masa působí v potravě i na náš organismus, nebo že stresové hormony vylité do těl zvířat před smrtí působí stres i v nás atd. Tehdy alespoň na chvilku vezmeme na vědomí, že se tady děje něco problematického. Ovšem tím to také většinou končí, protože si uvědomíme, že všechno vlastně začíná a končí na našem talíři, a tam nejsme ochotni něco změnit. Luxusní lahůdky Tak třeba husí játra. Mnozí si ještě pamatujeme, jak se kdysi husy chovaly v posadách. Husa byla zatlučena do bedny, v níž se sotva mohla hnout – aby rychleji přibývala na váze. Krmena byla násilím, často pomocí kovového trychtýře. Třikrát denně se do ní cpaly kukuřičné šišky o hmotnosti 500 gramů (to je totéž, jako kdyby člověk musel denně spolykat 15 kg špaget). Je jasné, že po čase vážila nemocná játra této nemocné husy až 1,5 kg. Chovat husy tímto způsobem je už v mnoha zemích zakázáno zákonem (i u nás). Není ovšem zakázáno dovážet lahůdky z husích jater z jiných zemí. A kdo se stará o to, jakým způsobem se tam husy chovají? Podobně se „vyrábí“ i telecí. Tele je ihned po narození odděleno od matky. Je krmeno tučným, koncentrovaným mlékem, aby přibíralo 1 kg denně na váze. To samozřejmě způsobí, že dostane průjem a je dehydrováno. Napumpují se tedy do něho medikamenty a je dál krmeno vydatnou stravou s malým obsahem vody, aby mělo žízeň a bylo nuceno konzumovat předkládaný „puding“. Aby se průjem neopakoval, zahřeje se potrava na 380C. Aby maso bylo pěkně světlé, nesmí být v potravě železo. Telata proto trpí chudokrevností, mají poruchy krevního oběhu a potíže s dýcháním. Ale to už mají jatečnou váhu a jsou expedována na „zpracování“. Dnes už se i u nás běžně dostanou vyhledávané lahůdky, jako jsou žabí stehýnka, želví polévky, šneci a mušle atd. Naprostá většina těchto lahůdek pochází z chráněných druhů zvířat, proto se dnes získává z chovů na speciálních farmách. Tyto „farmy“ ovšem nejsou nic jiného než kousky původního přirozeného životního prostředí živočichů koupené do soukromého vlastnictví a obehnané plotem. Velkovýrobci žabích stehýnek (produkují 200 milionů stehýnek ročně) se chlubí tím, že produkce probíhá téměř bez dotyku lidské ruky. Automatická linka žáby „vytěží“ z rybníka, naseká je v půli, samozřejmě za živa, a „odpad“ vyváží na hromadu, kde ještě asi 30 minut dodělává. Hlemýždi se na farmách před transportem k labužníkům nechávají několik týdnů „čistit“, což znamená hladovět. Někdy se „čistí“ od svého slizu v soli. Usmrcují se samozřejmě vařící vodou. Kožešinová zvířata Slavná herečka Brigitte Bardotová poté, co ukončila svou filmovou kariéru, začala s kampaní za záchranu leopardů, kteří byli málem vyhubeni jen kvůli tomu, aby dámy z vyšších kruhů mohly předvést svůj leopardí kožich jako statutární symbol majetku a společenského postavení. Skutečně se jí podařilo přesvědčit filmové hvězdy, manželky milionářů a politiků. A tak začala druhá kariéra Brigitte Bardotové, kariéra velké ochránkyně zvířat. Leopardy se sice podařilo zachránit, ale několik jiných druhů kožešinových zvířat už v minulosti padlo za oběť (především) ženské parádě a marnivosti. Dnes jsou 3
takto ohroženi bobři, vydry a některé kočkovité šelmy. Veřejnost byla šokována, když se dozvěděla, jak se vlastně získávají kůže na oblíbené tulení boty. Mláďata tuleňů, která se člověka nebojí a jsou i bezbranná, se ubíjejí klackem, zejména ranami do hlavy, aby se nepoškodila srst. Tzv. astrachán se např. vyrábí z kůže embryí afgánských karakulských ovcí, která se „získávají“ tak, že se březí ovce surově bije, až potratí. Průmysl a obchod ovšem včas zavětřil nebezpečí ze strany aktivistů na ochranu zvířat, kteří protestovali před obchody s kožichy, kteří obviňovali v kožichu chodící lidi z vražd a kteří někdy neváhali jim ty kožichy i postříkat sprejem. Proto se dnes naprostá většina kožichů vyrábí ze zvířat pěstovaných uměle. To ovšem neřeší situaci zvířat. Utrpení kožešinových zvířat na farmách je o to větší, že jde o zvířata často velmi plachá, noční a zcela neschopná adaptovat se na vegetování v drátěných klecích. Kromě toho navzdory zákazům a zákonům kvete černý obchod s kožešinami vesele dál. Luxusní doplňky ze zvířecích materiálů Dostatečně známý je příklad slonoviny, kvůli jejíž „těžbě“ byli málem vyhubeni sloni. Navzdory dobrému zákonodárství se africkým státům nedaří zabránit pytlákům v surovém zabíjení slonů, protože skutečným viníkem je spotřebitel vyžadující luxusní předměty ze slonoviny, především spotřebitel japonský, evropský a severoamerický. Zákony většiny vyspělých zemí zakazují zabíjet vzácné živočichy a vyrábět z nich luxusní módní předměty, ba dokonce někdy i dovážet takové výrobky do země. Podle údajů WWF však přišlo v průběhu pěti let 1980 – 1985 do zemí Evropské unie ilegálně z oblasti Brazílie, Bolívie a Paraguaye 340 km hadích kůží, 500 000 krokodýlích kůží a 250 000 hotových produktů z krokodýlí kůže. Jen v těchto zemích je ročně zabito 1,2 milionu aligátorů – 1 až 3 dolary za kus. Sportovní lov Jistěže je třeba vzít v úvahu, že naši předkové byli nejen sběrači plodů, ale občas také lovci a že zejména muži si nesou ve své genetické paměti lovecký pud, který se většinou stačil kulturně sublimovat (přeměnit) na získávání prestiže, věcí, peněz nebo alespoň na střelbu na neživé terče, ale který přesto u některých jedinců přežívá v podobě zvláštní záliby v týrání a zabíjení zvířat. Jistěže je také třeba vzít v úvahu, že myslivci a rybáři také pečují o zvířata, o les, o řeky, že naše příroda si neumí sama regulovat stavy zvěře uměle do ní vysazované. Ale i přesto je v této typicky mužské zábavě stále ještě hodně iracionálního. Prozrazuje to např. zvláštní jazyk, který má zakrýt, co se se zvířaty skutečně děje. Myslivci nezabijí zvíře, oni je složí. Zvíře nezemře, ale zhasne. Oči jsou světla, srdce komora, krev barva atd. Tyto jazykové eufemismy (náhradní výrazy, které mají zmírnit drsnost nějakého rčení) mají uchlácholit špatné svědomí. Jde o přežívání archaického a feudálního étosu, jak ostatně prozrazují i pompézní hony pořádané na státní úrovni pro vybrané politiky, diplomaty a milionáře. Částečně jde také o obdobu starobylých mužských spolků, do nichž se (někteří) muži (v některých situacích) utíkají před ženami. Ale proč kvůli tomu musejí trpět a umírat zvířata? Paradoxní je, že sportovní lov má nejen svou etiketu, ale i svéráznou etiku. Při rybolovu je např. zakázán lov na živou rybičku jako návnadu. Ale to ne s ohledem na 4
nebohou rybičku, nýbrž na to, že tento způsob lovu je příliš snadný a vedl by k rychlému snížení stavu dravých ryb. I když myslivost a sportovní rybolov má i svou eticky pozitivní stránku (vedle trošku problematické ochrany zvěře je to především láska a úcta, kterou kupodivu lovci ke zvířatům mají), jeho negativní stránky budou dlouho dobře maskovány před veřejností rafinovanými sebeklamy a nebude snadné je odhalit a regulovat je zákonem už proto, že koneckonců myslivců a rybářů přibývá a která vláda a který parlament by si chtěl znepřátelit tak početnou a mocnou skupinu voličů. Rybolov Stav ryb ve světových vodách se snižuje jednak kvůli zamoření životního prostředí, jednak díky vzrůstajícímu bezohlednému rabování pomocí nejmodernějších technických prostředků (např. sledování rybích hejn z družic). Kvóty úlovků hovoří strašnou řečí. Vlády některých zemí byly dokonce nuceny dohodnout se na společném snížení některých forem rybolovu - nikoliv ze soucitu vůči rybám či přírodě, ale z holé nutnosti, aby byly zachovány alespoň nějaké ekonomické zisky a s rybolovem spjatý průmysl. Veřejnost je nejlépe seznámena s kritikou lovu velryb. Tito majestátní savci už jsou vyhubeni natolik, že některé jejich druhy téměř nemají možnost přirozené reprodukce. Zejména Japonci trvají na své tradiční lahůdce a odmítají snížit kvóty úlovků. Zdá se, že lidstvo se nechce poučit z vlastních historických zkušeností. V letech 1865 – 1875, za pouhých deset let, bylo v severoamerických prériích vyhubeno 30 milionů bizonů, čímž byl současně zpečetěn i osud Indiánů, kteří z lovu bizonů staletí žili. Nemusí být vždy řeč jen o velkých číslech. Jsou známy případy, kdy zdánlivě nepatrný zásah do přírodního koloběhu poruší nějaký ekologický biotop nebo řetězec a vede to ke katastrofálním následkům. Sportovní potápěči např. vyhubili u jednoho australského korálového útesu určitý druh ryby, což vedlo k přemnožení hvězdic, které pak následně požraly 50 km korálového útesu, jedinečného přírodního útvaru, na němž jsou závislé stovky druhů dalších živočichů. Nemusí taky být vždy řeč jen o ohrožení vyhubením. Stačí se podívat na to, co se každoročně děje s našimi vánočními kapry. V jakém stavu je např. nosíme domů poté, co nám je odmítl zabít pouliční prodavač, který se obává postihu zákonem vymezujícím přesně povolený způsob zabíjení. Doma pak – zákon nezákon – kapra zabíjíme amatérsky, v kruhu rodinném, za jásotu dítek. Poškození přirozeného prostředí Řada zvířecích druhů je ohrožena vyhynutím jen proto, že vlivem činnosti člověka se změnily klimatické podmínky, chemické složení životního prostředí, potravní řetězce. Příroda sice už dávno před vznikem člověka zažila několikrát rozsáhlé ekologické katastrofy, při nichž vyhynulo množství druhů živočichů. I když tak byly tisíce druhů nenávratně ztraceny, příroda se vždy znovu regenerovala a dala vzniknout ještě větší diverzitě (pestrosti) živočichů. Současné ekologické změny působené člověkem však poškozují přírodu nevratně. Od počátků lidstva do 17. stol. n. l. bylo člověkem vyhubeno jen několik desítek druhů zvířat. Od 17. stol. dodnes to však bylo na 500 živočichů. Některé údaje hovoří o tom, že v současné době vymírá 5
průměrně jeden živočišný druh denně. Toto rozsáhlé ohrožení zvířat ovšem člověk nepůsobí vědomě, ale svým moderním životním stylem. Většinou to není ze zlé vůle, ale z neznalosti, kdy člověk napáchá nedozírné škody na přírodě a fauně. Někdy je to dokonce i tehdy, kdy člověk chce pro přírodu a zvířata to nejlepší. Nejhorším případem je snaha přesadit určité druhy zvířat (ale i rostlin) do cizího prostředí. Typickým příkladem bylo přemnožení králíků v Austrálii. Králíci byli do Austrálie přivezeni v roce 1788. Jejich jediným přirozeným nepřítelem byl pes dingo, který se živil ptáky emu, ale posléze přešel na lov ovcí, také nově dovezených. Ptáci emu, kteří se následně přemnožili a začali požírat úrodu pšenice, byli vzápětí vyhubeni farmáři. Pěstitelé ovcí pak vyhubili psy dingo. Králíci, kteří pak neměli žádného nepřítele, se přemnožili a stali se metlou krajiny. Proti králíkům byly z Evropy přivezeny lišky a lasičky. Lišky se však raději specializovaly na malé klokany a lasičky se raději živily ptáky, kteří nebyli zvyklí se bránit. Vyhubení ptáků mělo za následek přemnožení hmyzu, který zdecimoval eukalyptové háje, v nichž jedině mohli žít medvědi koala, kterých kdysi byly v Austrálii miliony, ale jejichž stavy klesly v roce 1950 až na 1500 kusů. Teprve až v roce 1953, kdy se z Jižní Ameriky dostala do Austrálie myxomatóza, vyhynulo 90 % králíků. Zbytek si vybudoval imunitu a představuje problém dodnes. Pokusy na zvířatech Pokusy na zvířatech jsou zavedenou badatelskou experimentální a ověřovací metodou především v oblasti biologie a medicíny. Pokusy na zvířatech se praktikují při základním výzkumu, při vývoji nových léků, operačních postupů, při testování chemikálií, potravin a různých předmětů každodenní potřeby. Pokusy na zvířatech se konají i ve službách ekologie. V poslední době se už i širší veřejnost dozvídá o vysokém počtu pokusů na zvířatech konaných pro potřeby kosmetiky. To, co bylo řečeno o mužských loveckých koníčcích a o mužském regresu do infantility (úpadku do dětinskosti) a do doby kamenné, musí být doplněno poukazem na podobně iracionální jednání žen. Kolik zvířat padne za oběť ženské parádě a marnivosti! Naše (samozřejmě nejen ženská) chorobná neofilie (láska k novotám) a touha podnikatelů po nových ziscích vykonává tlak na mimořádně rychlou inovaci kosmetických produktů. Jestliže je v každé době na trhu 5 – 7 tisíc kosmetických produktů, znamená to, že každoročně je třeba na zvířatech testovat několik stovek nových druhů rtěnek, očních stínů, parfémů, krémů, mýdel, šampónů atd. Kdo se shání po novinkách, bezděčně rozmnožuje utrpení zvířat. Preparáty se testují na králících, morčatech, kočkách, myších, krysách tak, že se jim vkapávají do očí, vtírají do oholené kůže, vstřikují pod kůži, do uší. Nadto musejí být zvířata tzv. fixována, aby se nemohla škrábat, což znamená, že se zavírají do beden, krabic a nebo se jednoduše přibijí na prkénko. Při testech toxicity se jedovaté látky vstřikují zvířatům do břicha, do plic, do žil, do svalů a pak se pitvou zjišťuje stupeň poškození orgánů. Známá je také zkouška LD 50 (letal dosis), kdy se zkouší, jak velká dávka nebo jak silná koncentrace jedovaté látky zabije průměrně 50 % pokusných zvířat. Každý test se samozřejmě musí dostatečně často opakovat a zkoušet na různých druzích zvířat, aby to bylo vědecky průkazné. Je potřeba přiznat, že hlasité kampaně ochránců zvířat už vedly ke zvýšené mravní uvědomělosti spotřebitelů, kteří zase vykonávají příslušný tlak na trh, výrobce i 6
zákonodárce. Kosmetické laboratoře a drogistické firmy přiznávají, že často konají testy nových výrobků na zvířatech zbytečně, jen aby si zajistily alibi před případnými žalobami za škody způsobené jejich výrobky. Rovněž se ukázalo, že řada pokusů je zbytečných proto, že nové výrobky jsou jen nepatrně změněné kombinace stále stejných výchozích substancí, které už byly mnohokrát testovány a nakonec i ověřeny praxí. Mnohé kosmetické firmy pochopily, že si vlastně udělají reklamu, když na svých výrobcích uvedou dnes už běžně známý symbol králíčka, pandy nebo klokana s nápisem, že zboží nebylo testováno na zvířatech. Podobně to udělaly firmy před časem s freonem ve sprejích. Od roku 1998 má dokonce v zemích EU platit zákaz prodeje jakýchkoli kosmetických výrobků, které byly testovány na zvířatech. Proti pokusům na zvířatech se argumentuje především tím, že 10 – 30 % z nich je spojeno s těžkým poškozením zvířete a tedy s bolestí a utrpením. Nejhorším případem týrání pokusných zvířat je vivisekce, tedy operace nebo experimenty prováděné uvnitř těla živého zvířete bez umrtvení. Přitom podobnost zvířecího a lidského organismus je vědecky stanovena na 70 – 80 %, což znamená, že se stejně vždycky musejí provádět i testy na lidech. Jaké argumenty uvádějí vědci, kteří souhlasí s pokusy? Říkají, že ve většině případů jde o menší zlo. Málokdy má člověk možnost vybrat si mezi dobrem a zlem, většinou si může vybrat jen mezi větším a menším zlem. Jde vlastně také o konflikt dvou etik – medicínské etiky a etiky ochrany zvířat, v němž ochrana člověka dostává přednost před ochranou zvířete. Zvířata tak platí daň za vývoj nových léků proti našim nemocem, jsou obětována ve prospěch našeho zdraví. A my na sebe musíme vzít eticky problematické týrání a zabíjení zvířat, abychom předešli eticky ještě horším škodám. Je také potřeba přiznat, že dlouhodobé kampaně ochránců zvířat přinesly také své výsledky. Už 150 let je etická přípustnost testů na zvířatech předmětem diskusí filozofů, teologů, vědců. V Anglii se např. už od roku 1876 registrují všechny pokusy. Laboratorní zvířata už mají i svůj světový den – 24. duben. Zákony mnoha zemí začaly regulovat počet prováděných experimentů i míru utrpení zvířat, takže počet zabitých laboratorních zvířat se v celosvětovém měřítku snižuje. Ale i současně udávaný počet 7 milionů zvířat ročně je víc než dost. Paradoxně se ale v některých odvětvích počet obětovaných zvířat zvyšuje, navzdory snahám ochránců zvířat a zákonům, protože opět jiné zákony nařizují lepší ochranu spotřebitelů a přísnější kontrolu výrobků. Sympatické je, že i vědci sami si zakládají etické komise, které mají vyloučit nadbytečné utrpení a umírání zvířat. Při výuce se např. pokusy na zvířatech předvádějí z videozáznamu. Řada pokusů se začala provádět v mikroskopických rozměrech na uměle vypěstovaných tkáňových kulturách. Genetické manipulace Vstupujeme do věku biotechnologií. Největší rozmach zaznamenává v současné době genetické inženýrství. Vstoupili jsme z oblasti experimentů do fáze praktického využití. Už od prehistorických dob se člověk věnoval šlechtitelství, tedy cílevědomému křížení a kombinování genetických dispozic rostlin i živočichů. Jsou tyto zásahy do přírody, jejího genofondu, jejího evolučního procesu oprávněné? Tato otázka nabývá na aktuálnosti tváří v tvář rychlosti, s níž se dnes začínají objevovat nové a zcela „nepřirozené“ druhy rostlin a živočichů – mutanti. Už máme celá stáda geneticky identických krav „vyrobená“ klonováním. Provádíme umělá oplodnění a transfery embryí do těla náhradních matek. Máme transgenové kapry, křížence kozy a ovce, 7
kapusty a kedlubny. Pěstují se nové kmeny bakterií. Umíme cíleně měnit vlastnosti živých organismů, např. implantováním růstového genu výrazně zvýšit produktivitu. Tyto možnosti vědy a techniky mohou být využity k prospěchu lidstva, někdy dokonce i k prospěchu celé přírody. Ale mohou se také obrátit proti nám. Co když se vývoj vymkne z kontroly, co když se jeho výsledky dostanou do nepovolaných rukou? Katastrofické scénáře na toto téma už nepatří jen do žánru sci-fi. Do roku 2000 má být člověk jako skleněný dům, zcela přístupný pohledu vědců. Dokončuje se genová kartotéka člověka. Cesta k plnému ovládání a programování člověka jako jedince i jako druhu je otevřena. Domácí zvířata Máme zde na mysli zvířata, která chováme v domácnostech jako své mazlíčky nebo někdy i životní partnery: psy, kočky, ptáky, rybičky, ale v poslední době čím dál častěji i exotická zvířata, jako hady, želvy či různé šelmy. Paradoxní je, že naše často upřímně míněná láska a péče zvířatům právě ubližuje a působí jim utrpení. Lidem většinou scházejí odborné vědomosti o potřebách chovaných zvířat. Stává se, že velcí milovníci zvířat, kteří se aktivně zasazují za jejich ochranu, nevědí, že jejich kočka nebo křeček je noční zvíře, a musí proto v noci doma „vyrušovat“. Většinou zvířata nevhodně krmíme, překrmujeme, nedopřáváme jim dostatek prostoru, pohybu, klidu, přirozených podnětů. Zejména děti domácí zvířata často týrají – vědomě i nechtě. Často se zvířata stávají oběťmi různých domácích technických zařízení. Smutné je, když zvíře, které bývá často dárkem, už pár dnů po Vánocích nebo po narozeninách je na obtíž a končí odloženo – v igelitové tašce v kontejneru, přivázané ke stromu v lese, vypuštěné z auta u dálnice. Podobně končívají nechtěná mláďata. Chov domácích zvířat má však i svou pozitivní stránku. Je výrazem skutečné lásky a úcty ke zvířatům. Je výborným prostředkem výchovy k lásce k přírodě. Kontakt s domácím mazlíčkem nahrazuje naši tajuplnou potřebu soužití se zvířaty, přírodou. Zejména u starších lidí je zvíře společníkem v osamělosti. Přátelství se zvířetem se osvědčilo v terapii, resocializaci, speciální pedagogice. Počet domácích zvířat ve vyspělých zemích, zejména ve městech, stále roste. Je to zřejmě průvodní jev sociálně psychických chorobných změn naší společnosti. Je to reakce na roztříštěnost života, stoupající individualizaci, izolaci, osamění, ale také na komercializaci, vyhasínání citů, zvěcnění konzumního životního stylu. Nápadné je to zvláště v naší zemi, kde se od roku 1989 počet psů ztrojnásobil. Úžasně vzkvétá i obchod se zvířaty. Zvíře se stává předmětem společenské prestiže, statutárním symbolem. Ubohá luxusní zvířata se stávají objektem „péče“ svých rozmlsaných pánů. Jenomže navoněný a nakadeřený pes, který právě vychází ze svého masážního salónu, určitě není tak blažený, jak si jeho panička myslí. Zvířata pro zábavu Ochránci zvířat už skoro 150 let vystupují proti zvířecím zápasům, závodům, proti cirkusům a dokonce i proti zoologickým zahradám, proti obchodu se zvířaty. Tak jsme zažili už i u nás protesty proti koňským dostihům a cirkusovým představením nebo proti snahám zavést u nás býčí zápasy. Láska ke zvířatům má někdy skutečně 8
perverzní podobu: cvičená zvířata, zvířata držená v malých klecích, akváriích a teráriích, zvířata oloupená o své pudy a instinkty, zvířata stresovaná ke strachu a agresi sotva mohou být dobrým podnětem k opravdové lásce a úctě ke zvířatům. Zvíře, které slouží jen našemu potěšení a kratochvíli, je připraveno právě o svou přirozenost a nestojí tak vůči nám jako zvířecí partner a protějšek. Silniční provoz Počet zvířat, která zahynou na silnicích pod koly aut, se každoročně zvyšuje. V místech, kudy vede silnice lesem, zahyne na asfaltu kolem 4 % zvěře z okolních revírů. Na 15 km sledované silnice bylo napočítáno za 4 roky 600 zabitých ptáků. Na 1 km jízdy zahyne na kapotě a skle auta na 3000 kusů hmyzu. Vyčíslené škody – na automobilech i na tržní ceně lovné zvěře – už vedly i k ochranným opatřením. Podél silnic se budují ploty. U nás byl např. zaznamenán případ, kdy ochránci zvířat přenášeli žáby přes silnici při jejich obvyklé cestě z jednoho rybníka do druhého, protože jich každoročně mnoho zahynulo pod koly aut. V Německu bývá vidět na zadním okně aut nálepka s nápisem Ich bremse für Tiere upozorňující vzadu jedoucího řidiče, že auto před ním může začít nečekaně brzdit, protože jeho řidič bere ohled na zvířata na silnici. Pojišťovny ovšem mají ze svého hlediska pravdu, když doporučují řidičům v případě, že se jim objeví znenadání před autem zvíře: držet směr a přidat plyn. Je totiž spočítáno, kolik dopravních nehod se stalo proto, že se někdo chtěl vyhnout zvířeti. Snad se podaří něco pro zvířata udělat, budeme-li více vědět o tom, proč vlastně na silnici chodí. Srny tam např. v zimě chodí lízat sůl. Ježci zase vyhledávají v noci teplý asfalt, protože ho vyhledává i hmyz, který je ježkům potravou. V evropském měřítku to ovšem znamená několik milionů mrtvých ježků ročně. Ježek je chráněné zvíře, za jehož úmyslné zabití je stanovena vysoká pokuta. Přitom největším nepřítelem ježků je právě silniční doprava.
OCHRANA ZVÍŘAT Pojem ochrana zvířat se zrodil teprve až v 19. století, a to kupodivu jako produkt antropocentrického humanismu, který zase sám je převážně produktem romantismu, idealismu a liberalismu, tedy kulturního a intelektuálního prostředí a pohybu 18. a 19. století. Teprve v 18. a 19. století jsme postupně procitali z jisté samozřejmosti, s níž lidstvo až dosud bralo přírodu. Začali jsme si – už potolikáté v dějinách, ale zase jinak a intenzivněji – uvědomovat svoji lidskost jako odlišenost od přírody. Zažili jsme další skok v kultivaci, tedy zušlechtění přírodního, přirozeného základu našeho lidství směrem k větší komplikovanosti, rafinovanosti a jemnosti. Získali jsme novou citlivost na věci, které jsme dříve neviděli. Tehdy jsme také poprvé pocítili s překvapením, že starověké kultury, ale i náš středověk, byly plné krutosti, jak vůči lidem, tak vůči zvířatům. Rodilo se nové pojetí lidskosti, humanity, lidských práv a svobod. Projevilo se to v reformách válečnictví, trestního práva, vězeňství, medicíny, sociální péče. A tak se konečně objevila i otázka humánního zacházení se zvířaty. Starověku a středověku tedy nemůžeme vyčítat barbarství. Lidé tehdy používali jiné 9
míry a normy, měli jinou koncepci sebe sama a jiné životní strategie. Naše dnešní humanita je tedy relativně mladá a zdaleka ještě není všeobecně rozšířená a univerzálně platná. Jestliže se dnes někdo rozhořčuje nad tím, co se dělo na oltářích starověkých chrámů nebo v římských amfiteátrech či na středověkém venkovském statku, ať se dobře podívá na naši současnou civilizaci a její kulturu. Obrazy krutosti, kterými se ukájeli římští občané v cirkusech, mají dnes své přesné analogie ne jen v nějakých býčích zápasech, ale i v tom, co běžně denně konzumujeme z obrazovky komerčních televizí. Krutosti inkvizice nebyly o nic horší než zvěrstva páchaná totalitními režimy v našem osvíceném století. A ubližování zvířatům praktikované po tisíciletí pověrčivým venkovským obyvatelstvem nebylo o nic horší než týrání zvířat v našich velkochovech a masokombinátech. Zvýšená etická citlivost moderního člověka, která se v 19. století projevila i v soucitu se zvířaty, se ještě nestala novou samozřejmostí. Týká se spíše jen malého procenta lidí ve vyspělých zemích – ekologických aktivistů, členů různých občanských iniciativ, hnutí a spolků. Teprve díky těmto uvědomělým nadšencům se malounko probouzí i veřejné mínění. V roce 1824 vznikl v Anglii první spolek pro ochranu zvířat. Podobné spolky se pak rychle šířily po celém světě. Zpočátku s určitým romantickým idealismem bojovaly proti krutému zacházení se zvířaty, zejména proti bití a přetěžování tažných zvířat. Později se přidala kritika velkochovů, pokusů na zvířatech, krutostí páchaných na zvířatech při transportu a na jatkách. Připojili se i vegetariáni s kritikou pojídání zvířecího masa. Později se ochránci zvířat začali zaměřovat i na koncepční otázky. Iniciovali vznik zákonů o ochraně zvířat. Rozšířil se záběr o zvířata ohrožená vyhubením. Zvyšovala se citlivost a lidé začali vnímat jako neetické zvířecí zápasy, sporty se zvířaty, lov, odchyt zvířat pro zoologické zahrady, cirkusy a nakonec i chov domácích zvířat. V poslední době se přidala i kritika vývoje nových druhů živočichů a dokonce i kritika boje proti škůdcům a nebezpečným živočichům, včetně mikroorganismů. V dnešní době po světě působí desítky typů organizací na ochranu zvířat. Některé mají mezinárodní význam. Snad nejznámější je Greenpeace zaměřující se na ochranu životního prostředí a prevenci a také na ochranu volně žijící zvěře. World Wildlife Fund (WWF) je respektovaná instituce zaměřující se na odbornou ochranu volně žijící zvěře. Animal Liberation Front (ALF) zase proslula svými radikálními protesty a tím, že při svých akcích na záchranu konkrétních týraných nebo ohrožovaných zvířat neváhá překračovat zákony nebo společenské konvence. U nás se na ochranu zvířat zaměřují různé ekologické organizace a iniciativy, jako např. Český svaz ochránců přírody, Děti Země, Hnutí Duha ad. Ochranu zvířat má ve svém programu organizace Animal SOS, která se představila veřejnosti některými radikálními protesty. Do kampaní na ochranu zvířat se rádi zapojují i mladí anarchisté nebo punkové. Není divu, příslušníci těchto mládežnických subkultur si totiž rádi romanticky hrají na tzv. nové primitivy, tzn. odmítají výstřelky současné civilizace a imitují étos kmenových, přírodních národů, včetně účesů, oblečení, tetování. Proklamování lásky k přírodě a ke zvířatům je tak jednak formou jejich protestu proti městsko-průmyslové civilizaci a jednak součástí jejich strategie hledání alternativ k současnému způsobu života. Proto bývají ochránci zvířat v našich politických kruzích někdy označováni za extremisty. Většina ochranářských organizací a jejich akcí působí velmi spontánně, upřímně, někdy až přehnaně, ale většinou bez hlubší teoretické reflexe. Proto bývají snadno napadnutelní sdělovacími prostředky i 10
veřejným míněním, protože nejsou připraveni své akce argumentačně kvalitně obhájit. Zvířata jsou však chráněna i různými zákony jednotlivých zemí a dokonce i mezinárodními úmluvami a dokumenty. Z těch je možno zmínit zejména tyto: - Všeobecná deklarace práv zvířete vyhlášená Mezinárodní ligou práv zvířete 15. 10. 1978 a přijatá organizací OSN mezi hlavní dokumenty UNESCA. - Světová strategie ochrany (WCS) z roku 1978, jejímž cílem je ochrana celistvosti živých a neživých složek přírody. - Evropská dohoda o ochraně zvířat v chovech (1976). - Evropská dohoda o ochraně jatečných zvířat (1976). - Evropská dohoda o ochraně oblíbených zvířat (1976). - Evropská konvence o ochraně obratlovců používaných pro pokusné a vědecké účely (1986), která velmi podrobně stanovuje podmínky pokusů na zvířatech i chovu laboratorních zvířat. - Evropská dohoda o ochraně zvířat při mezinárodní dopravě (1989). U nás ochranu zvířat vymezuje především speciální Zákon o ochraně zvířat proti týrání č. 246/92 Sb., který však byl ihned po svém přijetí kritizován za celou řadu nedostatků a zejména za to, že v podstatě nechrání zvířata, ale spíše člověka. Zákon totiž postihoval spíše týrání, které se dělo na veřejnosti, čili budilo veřejné pohoršení. Navíc neumožňoval týrané zvíře jeho trýzniteli odejmout. Proto byla 19. 5. 1993 přijata novela tohoto zákona č. 162/93, která už činí legislativní ochranu zvířat u nás efektivnější. ZVÍŘE V NÁBOŽENSTVÍ Toto téma je tak rozsáhlé, že je není možno ani v hrubých obrysech nastínit. Zabývá se jím např. religionistika, kulturní antropologie nebo třeba i hlubinná psychologie. Zejména v archaických nebo tzv. přírodních formách náboženství se výrazně odráží intenzivní vztah člověka ke zvířatům, protože člověk žil těsně vřazen do svého přirozeného přírodního prostředí, od něhož se ještě plně neodlišoval a neodpoutával. Pomocí výrazů animismus, dynamismus, démonismus označujeme názor archaického člověka, že vše, co ho obklopuje, je nějak živé, má duši, se vším je možno komunikovat, vše na sebe vzájemně působí. Zejména vazba mezi člověkem a zvířetem byla v raných fázích polidšťování a kulturního vývoje jakýmsi modelem, na němž si člověk zástupně řešil celou řadu problémů svého postupného vydělování se z přírody. Zvíře představovalo pro člověka z celé přírody nejbližšího tvora, jakéhosi spojence, ale přesto taky i konkurenta a nepřítele. Tento ambivalentní (dvojznačný) vztah se projevil v bohaté rituální a mytické tvorbě. Člověk se pokoušel podle zásad magického myšlení působit kouzelnickými triky na tajuplné síly a schopnosti zvířat, nad nimiž jednak potřeboval vyzrát, ale které si chtěl i od zvířat přisvojit. Vynikajícím svědectvím této rané magie jsou jeskynní malby pravěkých lovců. V jeskyních, do nichž se obvykle vstupovalo nápadně obtížným způsobem, bylo střeženo a provozováno veliké tajemství. Jeskynní sál byl vyzdoben překrásnými malbami zvířat, jejichž realistická věrnost, ale i umělecká citlivost svědčí o tom, že pravěký člověk byl dobrým pozorovatelem přírody. Archeologové nacházejí stopy dokazující, že malby byly předmětem kultického mystéria. Někdo by jistě mohl tato archeologická 11
svědectví interpretovat zcela přízemně tak, že pravěcí lovci se prostě cvičili v lovu, trénovali na kresbách přesnost svých oštěpů a šípů. Ale tím se nedá vysvětlit, proč tento trénink prováděli v tak těžko přístupných místech. Zde šlo o víc, šlo o ovládnutí skrytých sil a schopností lidské psychiky. Magický rituál umožňoval dostat se ke zvířatům jaksi blíže, proniknout k jejich podstatě a tím současně nad nimi získat moc. Jiný podobně typický je rituální a mytologický komplex nazývaný totemismus. Identifikace kmenového společenství s určitým zvířetem snad také mohla mít i ryze praktický, „ekologický“, ochranářský význam. Totemové zvíře nebylo loveno, bylo pojídáno jen při slavnostních příležitostech. Snad tímto způsobem bylo zajištěno, že na určitém území nemohly být různé druhy zvířat zcela vyhubeny. Ale vlastní smysl totemismu je opět hlubší. Totem představoval symbol pro kolektivní psyché, kmenovou duši, tedy identifikační princip tehdy nově se rodícího typu lidské pospolitosti, který nahrazoval dosavadní menší tlupy. Rovněž přechodové rituály a iniciační mystéria často využívaly zvířecí symboliky. Jejich podstatou bylo vyčlenit mladé lidi z jejich rodinného prostředí a vřadit je do širšího společenství. Děti jsou odňaty rodičům, jsou zástupně obětovány nějakému vyššímu principu – totemovému zvířeti, božstvu, moci, aby od něj paradoxně získaly nový život, novou identitu, totiž kmenovou duši. Totemové zvíře, princip kolektivismu, nějakým způsobem člověka ohrožuje, ale jiným způsobem mu zase pomáhá. V teistických formách náboženství pak zbytky totemových zvířat přecházejí jako atributy na obrazy božstev. V obrazovém bohatství starověkých mytologických představ je nápadné, že člověk zdaleka nepředstavoval vrchol a ústřední bod přírody a světa. Ve všech archaických a přírodních formách náboženství se vyvinula praxe zvířecích obětí. Ambivalence zvířete se projevovala v tom, že muselo být zlikvidováno (ve skutečnosti spíš symbolicky než fakticky), aby právě tím přineslo prospěch člověku, celé lidské komunitě, ale i přírodě, světu. Zvíře symbolicky nahrazovalo, zastupovalo člověka, život, duši, tedy sám princip života, který měl být kultem kultivován, tzn. zúrodněn, přinucen k vyšší produktivitě, požehnání. Zvíře pomáhalo člověku na cestě k transcendenci (sebepřesažení). Archaické či přírodní náboženské formy přežívají v půdorysu všech pozdějších historických náboženství. V některých prosvítá zvířecí symbolika více, v jiných méně. Např. staroegyptský panteon se téměř výlučně skládá z bohů, kteří jsou zobrazováni jako kombinace zvířete a člověka. Rovněž hinduistická božstva mají často zvířecí atributy. Naproti tomu křesťanství nebo islám jsou zase výrazně „denaturalizovaná“ náboženství. V některých náboženstvích najdeme zajímavé podněty pro naši otázku po etickém vztahu člověka ke zvířatům. Např. v indické představě reinkarnace, převtělování, je člověk viděn jako nijak nadřazená součást koloběhu života v přírodě. Zvířatům se tam proto dostává mimořádné úcty, často až ve zcela konkrétné podobě např. ctění posvátných krav, slonů nebo hadů. Teologicky to vede k přesně formulovanému náboženskému a etickému požadavku neubližovat živým tvorům. Džinisté např. tento požadavek realizují s příslovečnou radikální důsledností. Neubližování zvířatům je pro ně nejdůležitější náboženské a etické přikázání. Pro nás by bylo velmi užitečné seznámit se s postojem ke zvířatům v židovství a křesťanství, neboť židovskokřesťanská tradice je jedním z kořenů evropské kultury. I když v těchto náboženstvích nehraje zvířecí symbolika tak významnou roli jako třeba ve starém Egyptě nebo jiných předovýchodních náboženstvích, je zato tato tematika 12
velmi podrobně prozkoumána a popsána teology. Případný zájemce má možnost vybírat si z úžasného bohatství faktografického, argumentačního a myšlenkového. Zde se spokojíme s konstatováním, že jak v Bibli, tak v konkrétním náboženském životě židů i křesťanů je vztah ke zvířatům ambivalentní. Někdy je zdůrazňována jednotnost a celistvost božího stvoření – svět, příroda, je plný božích stop, otisků svého tvůrce, a proto je hoden úcty, péče, je zdrojem poučení. Jindy je zase zdůrazněn antropický princip, povýšení člověka nad přírodu, které ve svých důsledcích může vést až k velmi praktickému panskému nakládání s přírodou i zvířaty. Starý zákon poskytuje svědectví o tom, jak se židovství chce vymanit z pohanského totemismu např. zákazem jakkoli zpodobovat Boha. Na druhé straně ale staří Židé přejali od okolních náboženství praxi zvířecích obětí. Pozůstatky totemismu se snad projevují i v zákazu pojídání vepřového masa. A přesto jsou ve Starém zákoně i velmi pozoruhodná svědectví o vyspělém etickém cítění se zvířaty. Křesťanství se pokouší ještě usilovněji vymanit z původních pohanských náboženských struktur, proto v něm nacházíme jen velmi málo pozůstatků animismu nebo totemismu (pokud nebudeme za totemický symbol pokládat samotného ukřižovaného Krista). Středověké zlidovělé křesťanství však do sebe přejalo mnoho prvků přírodního náboženství původních evropských obyvatel. Proto i v křesťanském umění najdeme zvířecí symboliku – např. beránka, rybu, evangelisté Marek, Lukáš a Jan mají ve znaku lva, býka a orla, v ikonografii svatých nalezneme dokonce jako zvířecí atributy i jednorožce a hada. V poslední době se v kruzích ekologických myslitelů svaluje značná část viny za poškození životního prostředí a za ohrožení zvířat na středověké myšlenkové dědictví křesťanství. Moderní křesťanská teologie se skutečně pokouší tento problém promýšlet a nabízí mnohé odpovědi i návrhy řešení. Sympatické je, že eschatologie (výhled ke konci dějin) jak v židovství, tak v křesťanství, ale i v islámu si představuje ráj, nebe jako harmonické soužití nejen lidí, ale i zvířat a celé přírody. Psychoanalýza, která se zabývá výzkumem role symbolů v náboženstvích, dospívá k závěru, že tam, kde přestává fungovat náboženství jako psychohygienický a psychagogický (duši vychovávající) činitel, musí nastoupit poučená terapeutická metoda, která se pokusí za pomoci symbolů, obrazů a archetypů (pravzorů) uzdravovat poruchy v lidské psychice. Archaická lidská zkušenost vyjadřovaná v náboženstvích říká, že zvíře samo o sobě není ani zlé ani dobré, je prostě přirozené, přírodní. V tom smyslu stojí zvíře výš než člověk. Nebo spíše je základnější, bazálnější. Řečeno mytologicky – je blíže vůli boží, naslouchá hlasu Velké Matky, přírody. Člověk je však jediná bytost, která umí zvíře zkrotit, především to zvíře v sobě, totiž moc pudů a instinktů. Umí ji svou vůli potlačovat, krotit, ale i zraňovat. A víme, jak divoké a nebezpečné dovede zvíře být, když je zraněné. Naučit se s tímto zvířetem žít, naučit se hospodařit s obrazy a symboly, které nám zvíře zastupují ve snových představách a v uměleckém ztvárnění – to je úkol, který musí moderní kultura převzít z odkazu starověkých náboženství.
13
ZVÍŘE VE FILOZOFICKÉ REFLEXI To, co bylo řečeno o mimořádném bohatství tématu v předchozí kapitole, platí i zde. I znalci filozofie by se divili, kdyby viděli řadu jmen velkých a známých filozofů, kteří se kdy zabývali problematikou vztahu člověka a zvířete. Od Pythagora přes Aristotela až k Descartovi a Kantovi. Od Tomáše Akvinského přes Rousseaua až po Schopenhauera a třeba Freuda a Junga. Zvířata jsou nám biologicky nápadně blízká, dokonce se stala neodmyslitelnou součástí naší kultury, takže jsou nám zrcadlem, v němž můžeme a musíme reflektovat sami sebe. Filozofie to také ve svých dějinách mnohokrát činila. Zjednodušeně by se dalo říci, že si tváří v tvář zvířeti klademe dvě otázky – zda zvířata mají duši (ev. rozum, vědomí, sebevědomí, city, psychiku atd.) a zda člověk je (taky) zvíře. Musíme se omezit jen na ukázku některých odpovědí. Zdá se, že první otázka přestala být pokládána za filozofickou a vědeckou od doby Descartovy. Ta druhá se řeší dodnes, i když stále více ve speciálních vědách, např. v etologii, sociobiologii, genetice či psychologii. Z našeho hlediska je důležité vědět, jak situaci zkomplikoval René Descartes (1596 – 1650). Ten totiž zavrhl odvěké filozofické a teologické hledání duše zvířat. Ve své Rozpravě o metodě prohlásil, že zvířata umí spoustu věcí lépe než my prostě proto, že nemají duši (rozumějme: rozum). Příroda v nich totiž působí efektivněji, protože jsou lépe uspořádána. Tak jako hodiny, sestavené z koleček a pérek, dokážou měřit čas lépe a přesněji než my. Descartes se tak stal otcem mechanistického paradigmatu, novověkého způsobu nazírání na svět, přírodu i člověka podle vzoru stroje. Descartes sice nezavinil, ale pojmenoval to, co se odehrálo po zhroucení středověku v průběhu renesance: rozpolcení skutečnosti, odcizení člověka a přírody. Příroda se stala předmětnou (objektivní) skutečností, souborem pouhých věcí, zatímco jedině člověk se stal obyvatelem i druhé dimenze, ducha, rozumu, metafyziky subjektivity. Říká se, že Descartovi žáci, aby experimentálně potvrdili slova svého mistra, upínali kočku do svěráku, tahali ji za ocas, kočka mňoukala a oni vítězoslavně konstatovali – je to stroj, na jedné straně taháte, na druhé to vydává zvuky. Descartes sice nepřehodil výhybky, ale popsal ono rozcestí, na němž se evropský duch vydal směrem, který nás dovedl až k tomu, že naše předškolní děti malují fialovou krávu, protože jediná bezprostřední zkušenost, kterou s krávou mají, je z televizní reklamy; že kuřatům ve velkokapacitní drůbežárně dodává potravu bez doteku lidské ruky automatická linka a že tatáž automatická linka jim pak v masokombinátě bez doteku lidské ruky uřízne hlavy; že maminka dítěte, které si na pískovišti hraje s křečkem tak nešetrně, až mu zlomí nožičky, odpoví paní, která jí to vytkne – no, bóže, vždyť to stálo jen 16 korun! Od doby Descartovy se ovšem také mnozí myslitelé pokoušeli vyhnout dualistickému rozpolcení světa a vyvést západní myšlení z karteziánské (descartovské) slepé uličky. Např. už Leibniz zavádí pojem duše nikoliv jako metafyzické substance, ale jako stupně vnitřní organizace uzavřeného systému, takže podle této teorie by duši mohla mít nejen zvířata, ale třeba i krystaly. Zcela svérázným způsobem reagoval na Descartovo zbavení zvířat duše a života bajkař La Fontaine, když řekl – „kdejaký vůl, který patří někam mezi ústřici a člověka, je pokládán za bytost rozumnou“, zatímco spousta inteligentních živočichů je srovnávána s kamenem či hodinovým 14
strojem. Bylo to neobyčejně obtížné a trvalo to dlouho, než se do obzoru evropské filozofie opět dostala příroda ve své živé konkrétnosti. Kus práce vykonal Jean Jacques Rousseau, který dal impuls jak romantickému idealizování přírody, tak osvícenskému povyšování se nad ni. Fichte, Schelling a Schopenhauer dědictví romantismu vyvedli z naivity a otevřeli cestu ke vzniku zcela nového paradigmatu – paradigmatu organického, v němž se na svět, přírodu i člověka hledí podle vzoru živého systému. Tak se konečně mohla v Evropě nově položit i otázka po filozofické a etické dimenzi vztahu člověka ke zvířeti. Jako první to učinil Jeremy Bentham (1748 – 1832), který srovnává zvířata s otroky a přimlouvá se za lidštější zacházení s nimi. Karteziánské mechanistické paradigma se však udržuje až dodnes, zejména v kruzích pozitivisticky a materialisticky orientovaných přírodovědců, ale i v kruzích utilitaristicky a pragmaticky orientovaných národohospodářů, politiků, průmyslníků a podnikatelů, kteří v přírodě vidí jen zásobárnu surovinových zdrojů a ekonomických zisků. Pochopitelně že do jisté míry toto paradigma existuje v myslích nás všech, v našem veřejném povědomí. Pro filozofii, teologii, psychologii, sociologii, etiku a další humanitní obory byla odedávna problémem i ona druhá otázka, totiž otázka po přirozenosti člověka. Jedni na tuto otázku odpovídali rozvíjením teorií o prapůvodní nezkažené přirozenosti člověka, která však od oněch idylických bájných časů v dějinách stále upadá, degeneruje. Kultura je odklonem od přírody. Řešením všech problémů je proto návrat k idealizované původní přírodní harmonii. Druzí nabízejí opačnou teorii – kulturou se člověk povyšuje nad přírodu, vymaňuje se z její moci a tak se stává vskutku člověkem. Evoluce nás automaticky vyvádí z trapné podřízenosti zákonům přírody (hmoty) směrem ke svobodě, k duchu. Pro etiku to znamená dalekosáhlé důsledky, pokud se totiž rozhodneme idealizovat si přírodu, zvíře a člověka jako ušlechtilého divocha, a nebo pokud se rozhodneme idealizovat si rozum a racionální chování člověka v umělém civilizovaném prostředí. Toto filozofické a etické rozhodnutí nám chtějí usnadnit badatelé různých oborů, kteří snášejí vědecké argumenty pro a proti podrobným popisováním toho, jak vlastně „funguje“ ono „zvíře v nás“. Etologové (např. K. Lorenz), sociobiologové (např. E. O. Wilson), biologové a psychologové (např. R. Wright) svými pro nás mnohdy šokujícími výzkumy o „mechanismech“ naší agresivity, sexuality, sociální komunikace apod. nám však naši existenci nečiní vůbec snazší, naopak ukazují na její mimořádnou filozofickou a etickou hloubku a složitost. EKOLOGICKÁ ETIKA Ekologická etika, nebo jak se také dnes říká environmentální etika, je rozsáhlá odborná disciplína tzv. aplikované etiky vybudovaná na základě rozmanitých filozofických a teologických teoretických systémů. Ekologická etika je velmi zvláštní případ etiky, protože překračuje rámec čistě mezilidských vztahů, který byl až donedávna tradičním rámcem etiky, a postihuje vztah člověka k jiným živým bytostem, ale dokonce i neživým přírodninám. Podobně zvláštní jsou i některé disciplíny sociální etiky, např. hospodářská etika, která rovněž zkoumá i jiné než interpersonální vztahy, totiž vztahy mezi institucemi. Tradiční etické systémy vyrůstaly vždy z dané místní kultury – z náboženství, 15
historických zkušeností, společenské struktury, politického uspořádání atd. Proto je tolik rozmanitých etických systémů. Tváří v tvář celoplanetárním problémům v dnešní globální společnosti ovšem tato mozaika etik vede na jedné straně k relativizaci etiky vůbec a na druhé straně k pokusům o formulování univerzálního etického systému. Jedním z globálních problémů je ohrožení životního prostředí. Když chceme vytvořit ekologickou etiku, přicházíme na to, že ve většině tradičních etik přežívá zkušenost prehistorických fází vývoje a starověkých kultur, kdy člověk vnímal přírodu jako svého nepřítele nebo mocnějšího konkurenta. Proto boj proti přírodním silám, jevům, bytostem byl chápán jako eticky pozitivní. Tato etika nám v kulturní paměti stále ještě doznívá, přežívá v našich pojetích hodnot i v archetypech nevědomí. Ukazuje se, že dokonce někdy tato tradiční etika je brzdou dalšího vývoje lidstva, ev. šíření lidstva na planetě, protože kořistnický a nepřátelský vztah k přírodě není možno uplatňovat donekonečna, planeta má jen omezené možnosti. Proto musíme vytvářet zcela nové hodnoty, nabízet nové motivace. Především je třeba rozšířit záběr etiky na celou přírodu, celek Země, ev. kosmu. Už ve 30. letech 20. století formuloval Aldo Leopold jako první svůj kategorický imperativ ekologické etiky, či etiky Země: Dobré je to, co směřuje k zachování integrity, stability a krásy biotického společenství. Ukázalo se, že v ekologické etice bude třeba nahradit antropocentrismus jiným principem, např. biocentrismem. Proto se hovoří o biofilní etice. Jiný přístup volí tzv. hlubinná ekologie, která bere v úvahu i poznatky hlubinné psychologie a do obzoru etického tázání a hodnocení dostává vztah mezi nitrem člověka a přírodou. Mezi nejznámější systémy ekologické etiky patří reverenciální etika. Je spjata s osobností, životem a dílem Alberta Schweitzera. Je to etika, v níž hlavním imperativem je úcta (reverence) k životu. Schweitzer to formuluje takto: „Jsem život chtějící žít uprostřed života chtějícího žít. Dobré je život uchovávat a podporovat, zlé je život ničit a omezovat. Etika tedy spočívá v tom, že prožívám naléhavou potřebu mít ke každé životní vůli stejnou úctu jako ke své vlastní.“ Jiným případem je responzibilní etika, tedy etika odpovědnosti, prosazovaná Hansem Jonasem. Člověk je odpovědný ne nějakým svým cílům a účelům, ale celé přírodě, jíž je sám, ale i lidstvo a lidství součástí. Jako velmi praktická se jeví konsekvencionalistická nebo taky externalistická ekologická etika, která říká, že o tom, zda nějaký lidský čin je dobrý, nerozhodují naše úmysly, naše smýšlení, ale to, jaké následky (konsekvence) naše činy mají. Často dokonce i to, jaké nezamýšlené vedlejší (externí) průvodní jevy byly našimi činy vyvolány. Zajímavá je i panteisticky inspirovaná etika. Panteismus, animismus, dynamismus jsou formy náboženství – od prehistorických až po současná. V různé míře se vyskytují ve všech náboženstvích, zejména v jejich mystických tradicích. Tyto názory vidí božství, duši, duchovní sílu ve všem, co existuje. Vše je božské, oduševnělé. Proto existuje tajuplná vnitřní spřízněnost mezi námi a živými i neživými přírodninami. Tato příbuznost pak zakládá mimořádnou úctu k přírodě. S panteisticky inspirovanou etikou se však nesetkáváme jen v náboženstvích, ale např. i v kruzích ekologických myslitelů a aktivistů zařazovaných do oblasti hlubinné ekologie nebo do hnutí New Age. U nás se problematice ekologické etiky věnuje především Erazim Kohák a Josef
16
Šmajs. Často se k problémům vyslovují např. Hana Librová, Jan Keller, ale i Václav Bělohradský nebo Stanislav Hubík. ETIKA OCHRANY ZVÍŘAT Ochranou zvířat se můžeme zabývat z různých důvodů, např. ekonomických. Pěstujeme a chráníme zajíce, bažanty, jeleny, abychom je mohli výhodně zpeněžit jako živé terče pro dobře platící zahraniční střelce. Provozujeme uvážlivou šlechtitelskou politiku a chráníme genofond užitkových zvířat, abychom mohli konzumovat kvalitní maso. Z ekologických důvodů zase musíme chránit tzv. diverzitu živočišných druhů, tedy zachování pestré skladby živočichů i rostlin v krajině, protože příroda jako celek je velmi přesně vyvážená a ztráta jednoho článku jednoho potravního řetězce by mohla ohrozit i životní prostředí člověka. To všechno jsou důvody vedoucí k ochraně zvířat na základě racionálních kalkulací, často vyjádřených materiálními měřítky užitečnosti. Nás však zajímá taková ochrana zvířat, k níž nás vede pouze svědomí, vědomí lidskosti, a nebo také i rozum, ale rozum osvícený svědomím, vedený srdcem. Zajisté že i tato eticky motivovaná ochrana zvířat se může do značné míry překrývat i s jinými ochranářskými postupy, ale etika má vždy ještě nějaký ten důvod navíc, o němž hledisko užitku a prospěchu nic neví. Etika ochrany zvířat může být viděna jako součást ekologické etiky, jako její speciální aplikace. Známý filozof a etik Peter Singer se snaží etiku ochrany zvířat vřadit do systému aplikované etiky. Německý etik Gotthard M. Teutsch, který se etikou ochrany zvířat speciálně zabývá, ji vřazuje do kontextu křesťanské teologické etiky. Jak už bylo řečeno, zvíře představovalo záhadu vyžadující vážné zamyšlení i v dějinách filozofie. Albert Schweitzer si sice stěžuje, že myslitelů, kteří by se věnovali problematice ochrany zvířat, nebylo zase tak mnoho: „Jako hospodyně, když zamete světnici, má obavy, aby jí tam nevběhl pes a svými špinavými tlapami jí nezničil dobře vykonané dílo, tak obezřetně bdí evropští myslitelé nad tím, aby jim žádné zvíře nepobíhalo po jejich etice.“ Ale přesto najdeme v evropské myšlenkové tradici souvislou cestu vedoucí až k dnešnímu formulování etiky ochrany zvířat. Dalo by se říci, že etika ochrany zvířat stojí na čtyřech hlavních principech, které se vzájemně prolínají a nebo si konkurují: - Antropocentrický naturalismus - Antropocentrický humanismus - Mystický panteismus - Teorie spravedlnosti Etický naturalismus je názor, podle něhož má člověk pravidla pro své chování odvozovat z přírody. Příroda jako nejmoudřejší instance svým ustáleným rovnovážným systémem stanovuje optimální hodnoty a normy, které platí i pro člověka. Základním zákonem přírody je podle této teorie boj o přežití a právo silnějšího. Jestliže je člověk vřazen do tohoto boje, pak není nic neetického na tom, že bude zabíjet zvířata a využívat přírodu ke svému prospěchu. Je to jeho právo a mnohdy mu taky nic jiného nezbývá. Na první pohled je zřejmé, že etický naturalismus nebo naturalistická etika je vynález člověka, ne přírody. Ve skutečnosti by se mělo říkat antropocentrický etický naturalismus, protože ve svém vyznění je tato etická orientace protipřírodní. Přesto se ale s argumentacemi tohoto typu velmi často setkáváme, nejen v odborném 17
teoretickém myšlení, ale především v laickém spontánním uvažování. Etika ochrany zvířat musí stále čelit nebezpečí skrytému v těchto zdánlivě pádných a svůdných argumentech. Naturalismus ve svém důsledku totiž škodí nejen přírodě, ale i člověku, protože předpokládá, že člověk je jen přírodnina a nemá nic navíc (např. rozum, duši, ducha apod.). O vzniku novověkého humanismu jsme se už zmínili. Prosazoval se jen stěží proti převládajícímu descartovskému antropocentrismu, i když s ním má vlastně společné východisko. Humanismus (humanita) se však opřel o své předchůdce a souputníky, které má v různých náboženských koncepcích lásky, soucitu a milosrdenství (např. o protestantský pietismus). Novověký humanismus je sice také antropocentrický, ale předpokládá, že člověk není jen bytost přírodní, ale také duchovní nebo kulturní. Přepjatý antropický princip ale i v tomto případě působí, že dojde-li k humánnímu soucitu se zvířaty, skutečným etickým motivem k tomu je prospěch člověka, nikoliv zvířete. Takto se k otázce ochrany zvířat nebo lásky ke zvířatům stavěl např. Tomáš Akvinský nebo Immanuel Kant. Člověk se má chovat ke zvířatům humánně proto, že je člověk, a proto, aby i nadále člověkem zůstal. Kdo týrá zvířata, stane se tyranem, zhrubne, zatvrdí se a bude se potom podobně chovat k lidem. Kdo bije koně, psa, bude brzy bít ženu, děti. To je názor, který zastávali mnozí myslitelé a který často slyšíme i ve spontánní argumentaci běžných lidí. I když tento názor v dějinách pomohl značně zlepšit úděl týraných zvířat, přesto mu mnohé momenty a způsoby týrání zvířat unikaly. Nedokázal např. postihnout utrpení zvířat, které nebylo způsobeno někým vědomě a úmyslně – např. situaci zvířat ve velkochovech, nebo které nebylo provázeno viditelnými znaky utrpení, např. krvácením. Vlastní myšlenku využívání zvířat člověkem ke svému prospěchu tento princip eticky nezpochybnil. Teprve až ve 20. století se pojetí humanismu, resp. humanity rozšířilo i na mimohumánní bytosti či veličiny. Konečně byla položena otázka, proč by vlastně člověk měl být důležitější nebo přednější než zvíře? Humanita překračující hranice druhů se stala hlavním etickým motivem aktivit spolků na ochranu zvířat a principem zákonů o ochraně zvířat. Se zcela jiným etickým myšlením přichází panteistická mystika, která tvrdí, že život je posvátný a jako takový si zasluhuje mimořádnou úctu. Na tomto principu vybudoval svou etiku úcty k životu Albert Schweitzer (1875 – 1965), protestantský teolog a filozof kultury, varhaník a lékař, který své vysoké etické uvědomění prokázal ve svém humanitárním působení v nemocnici v Lambaréné (Afrika), ale také v řadě vědeckých a politických grémií a hnutí zasazujících se za mír, odzbrojení, mírové využití jaderné energie, etickou kontrolu vědy atd. Teoreticky vycházel Schweitzer ze svých dobrých znalostí dějin křesťanské mystiky, svou teologickou koncepci etiky lásky však natolik prohloubil a rozšířil, že přesáhla hranice jednoho náboženství a kultury a mohla se stát obecně lidským etickým principem: „Opravdu etický je člověk jen tehdy, když poslouchá naléhavý příkaz pomáhat všemu živému, jemuž může prospět, a přímo se hrozí mu škodit. Neptá se, nakolik si ten nebo onen život svou hodnotou zaslouží jeho účast, ani na to, zda je a pokud vůbec ještě je schopen něco pociťovat. Život je mu svatý sám o sobě. Neutrhne ze stromu list, neulomí květinu a dává pozor, aby nezašlápl nějaký hmyz. Když za letní noci pracuje při lampě, má raději zavřené okno a dýchá dusný vzduch, než aby se díval, jak mu padá na stůl hmyz se spálenými křídly. Jde-li po dešti po silnici a uvidí dešťovku, která na ni zabloudila, pomyslí si, že by na slunci zahynula, kdyby nemohla včas 18
zalézt do země, a pomůže jí ze smrtonosného kamení někam do trávy. Když jde kolem brouka, který spadl do louže, nelituje času a podá mu list nebo stéblo, aby ho zachránil.“ Ve své etice úcty k životu, zvláště zvířat, měl Schweitzer přirozeně svého velkého předchůdce a inspirátora ve Františkovi z Assisi (1181 – 1226). Tento zakladatel řádu a světec proslul svým legendárním soucitem se zvířaty, která údajně chodila poslouchat jeho kázání. Františkův poetický panteismus v mnohém připomínal starořecké orfické tradice. Bájný Orfeus také svým zpěvem lákal zvěř, která ho přicházela poslouchat. Orfikové stejně jako pythagorejci byli pak stálou inspirací v celých kulturních dějinách. František z Assisi poutá dnes více pozornosti ochránců zvířat než Albert Schweitzer, jehož těžkým jazykem psaná díla se nesnadnou čtou. František z Assisi bývá pokládán za patrona ekologie a jeho úmrtní den, 4. říjen, je někde prosazován jako Světový den zvířat. Schweitzerově etice úcty k životu je blízko i myšlení Mahátmy Gándhího (1869 – 1948), indického myslitele a politika, který se často vyjadřoval k problematice ochrany zvířat. Zastával názor radikálního respektování nedotknutelnosti života, i za cenu toho, že by lidský život či prospěch neměl mít přednost před zvířecím. Tato etická orientace už je zcela biocentrická, biofilní. Chrání zvíře kvůli zvířeti samému, ne kvůli člověku. Takto radikální požadavek je ovšem někdy v praxi těžko uskutečnitelný. Schweitzer nakonec, i když nerad, uznává, že musíme dělat kompromisy, ale staví se důsledně proti utilitarismu, s nímž bychom chtěli ušlechtilým cílem ospravedlňovat nešlechetné prostředky. „I já podléhám vnitřnímu rozdvojení vůle k životu. Na tisícerý způsob se ocitá moje existence v konfliktu s jinými. Jsem postaven před nevyhnutelnost život ničit a poškozovat. Kráčím-li po osamělé stezce, mé nohy ničí a působí bolest drobným tvorům, kteří na ní žijí. Abych si zachránil svou existenci, musím se bránit všemu, co ji poškozuje. Stávám se pronásledovatelem myšky, která žije v mém domě, vrahem hmyzu, který se tu chce usídlit, masovým vrahem baktérií, které by mohly ohrozit můj život. Svou potravu získávám ničením rostlin a zvířat... Obyčejná etika hledá kompromisy. Chce stanovit, kolik musím obětovat ze své existence a ze svého štěstí a kolik si smím ponechat na úkor existence a štěstí jiných živých bytostí. Tímto rozhodováním vzniká tedy aplikovaná relativní etika. Ta vydává za etické, co ve skutečnosti etické není, neboť je to směs neetické nevyhnutelnosti s etikou. Etika úcty k životu neuznává žádnou relativní etiku. Za dobro pokládá jen zachovávání a podporování života. Každé jeho ničení a poškozování, ať k němu dojde za jakýchkoliv okolností, cejchuje jako zlé. V etice nepostupuje člověk kupředu tak, že dostane návod na patřičné vyrovnání mezi etickým a nevyhnutelným, ale jenom tak, že stále zřetelněji slyší hlas etična, že je stále víc ovládán touhou život uchovávat a podporovat a že se stále tvrdošíjněji brání nutnosti život ničit a poškozovat... Nesmíme nikdy otupět. Přebýváme v pravdě, jen když konflikty prožíváme stále hlouběji. Dobré svědomí je vynález ďáblův.“ Relativně nejmladším principem, který se v etice ochrany zvířat uplatňuje, je teorie spravedlnosti. Sice už Arthur Schopenhauer se v minulém století přimlouval za spravedlivé zacházení se zvířaty, za zákaz svévolného zneužívání a vykořisťování zvířat, ale skutečná etická teorie spravedlnosti je předmětem diskusí teprve v posledních letech. Princip spravedlnosti představuje protipól vůči 19
antropocentrickému naturalismu i antropocentrickému humanismu. Spravedlnost je princip ochrany slabších před zvůlí silnějších. Jako obecný princip je sice známa už od starověku, ale vůči zvířatům se uplatňuje teprve nedávno. Výhodou tohoto principu je, že může být uchopen za pomoci precizního právnického myšlení, což se v případě humanismu (humanity) učinit nedá. Pojem spravedlnosti souvisí totiž s pojmy rovnost, nestrannost, tolerance apod. V diskusích na toto téma si v současné době teprve kultivujeme svůj etický jemnocit. Co to znamená být nestranný a tolerantní ve střetu zájmů mezi lidmi navzájem a mezi lidmi a zvířaty? Tady si vypomáháme modelem převzatým z teorie her, kde osoba rozhodčího je právě takovou nestrannou instancí. Tento model zavádí John Rawls ve své slavné knize Teorie spravedlnosti. Rawls nepočítá s příliš velkým humanismem a altruismem lidí, naopak sází na jejich sobeckou motivaci. Jeho řešení se dá zjednodušeně předvést na příkladu, jak matka dělí koláč mezi své syny: Tomáš to rozdělí a Dan si vezme jako první. Je jasné, že Tomáš bude ve svém vlastním zájmu dělit co možná přesně a spravedlivě, aby jako ten, který si smí vzít až jako druhý, dostal taky spravedlivý podíl. V praxi to často znamená, že tento princip se musí vztáhnout spíš na ty, kdo chtějí formulovat etiku ochrany zvířat: Chceš-li navrhnout etické normy pro zacházení se zvířaty, měj na paměti zájmy obou stran, abys mohl mít pocit, že se ti neděje křivda, ať jsi zvíře nebo člověk. Jde v podstatě o uplatnění zlatého pravidla etiky: Co nechceš, aby druzí činili tobě, nečiň ani ty jim. Rawlsův princip spravedlnosti se nejčastěji uplatní při tvorbě zákonů o ochraně zvířat. Legislativa může tento princip použít podobně jako při stanovování zásad pro život menšin ve společnosti. Úlohou zákona je zabránit tomu, aby nějaká skupina byla nespravedlivě zvýhodňována, a zajistit, aby ukřivděná menšina mohla účinným způsobem uplatňovat svá práva na spravedlnost. Podle tohoto principu je třeba zachovávat rovnost v právech a svobodách a respektovat nerovnosti způsobené odlišnými představami o hodnotách. Do diskuse jsou tak pochopitelně vtažena i různá teoretická východiska – jak ti, kteří tvrdí, že člověk a zvířata jsou si podobni a rovni, tak ti, kteří zdůrazňují rozdíly a trvají na nestejném zacházení. Jestliže tento princip spravedlnosti patří k největším vymoženostem moderní demokracie, proč by z něho nemohla těžit i zvířata? Mezi typická témata, jimiž se etika ochrany zvířat zabývá, patří otázka, zda zvíře může vůbec trpět. Tuto otázku položil už Jeremy Bentham. Dnes už víme od přírodovědců mnohem víc o struktuře zvířecích smyslů i psychiky. Ale otázka, zda zvíře něco prožívá, zda má své city, zda ví o své smrti atd., je stále otevřená. Zvíře jistě nemá takový rozum jako my. Rozum nám na jedné straně prohlubuje utrpení, stupňuje tragiku, protože akumuluje utrpení pamětí, zkušeností a očekáváním. Ale na druhé straně lidský rozum umí i zaujmout odstup a získat nad bolestí nadhled. Zpívat si heroicky cestou na smrt – to dovede jen člověk. Má ale proto člověk právo vystavovat strachu, utrpení a smrti bytosti, které si nejsou tak jako my vědomy tragiky a neumějí strachu a smrti vzdorovat? Odtud už je jen krůček k další otázce – po smyslu a hodnotě života. Život je hodnota nepřevoditelná na utilitární cíle. Říkáme, že smyslem života telete je stát se krávou, čili realizovat potenciál v sobě obsažený. Známe ovšem případy lidí, např. duševně nemocných, kteří mohou svůj lidský potenciál realizovat daleko méně než zmíněné tele. Proč v případě člověka neuvažujeme o zabití, zatímco tele klidně zabijeme, pokud mu něco zabrání stát se krávou? Proč si myslíme, že zvíře 20
můžeme zabít, když jsme k tomu vedeni utilitárními motivy? Jenom proto, že ono o skutečnosti smrti stejně nemá ani ponětí? Tím se dostáváme snad k nejčastěji diskutovanému tématu. Má člověk právo zvířata zabíjet kvůli pojídání jejich masa? Nemůžeme na tomto místě vyjmenovávat všechny argumenty, které proti zabíjení zvířat a proti pojídání masa nashromáždili vegetariáni v celých kulturních dějinách lidstva. Vegetariánství může ovšem mít i jiné než etické důvody. Např. zdravotní, což by se mohlo chápat jako důvod čistě sobecký. I když i tady může být objevena etická dimenze: člověk, který nepojídá maso, může být zdravější a ušetří tak náklady na léčení, které solidárně nese celá společnost. Jiným argumentem, který také má etickou dimenzi, je poukaz na to, že „výroba masa“ je zbytečně drahá. 90 % rostlinné energie použité ke krmení užitkových zvířat totiž přichází nazmar, většinou v tepelných ztrátách. Kdyby se lidé živili rostlinnými produkty, znamenalo by to obrovskou úsporu zemědělské půdy, zemědělských nákladů, snížení zamoření životního prostředí atd. Jíst brambory teprve až „propasírované přes prase“ je neeticky luxusní libůstka. Proto prý „maso je vrah“ a nebo „maso žere lidi“. Ani v tomto případě však eticky nejde o zvířata jako taková. Jen menšina vegetariánů odmítá pojídat maso (také) kvůli své eticky uvědomělé lásce ke zvířatům – tak jak to vyjádřil satirik G. B. Shaw: Zvířata jsou moji přátelé, a já zásadně nepojídám své přátele. Určitou součástí etiky ochrany zvířat je i otázka, zda je možno etiku aplikovat na zvířecí říši a na přírodní zákony. Diskutuje se např. o známých případech zvířecího altruismu, kdy zvířata sobě navzájem nebo i člověku v nouzi nezištně pomohou – např. delfíni nebo vlčáci. Diskutuje se o mateřské lásce u zvířat, která např. někdy vede samičky k obětování vlastního života za záchranu života mláděte. Některá zvířata, např. vlci nebo psi, v souboji užívají trik, kdy náhle nastaví břicho nebo šíji k nápadně snadnému útoku. Soupeř však nevyužije této nabídky, jako by mu připadalo neetické zneužít výhody. Etologové vesměs na tyto otázky odpovídají, že se nejedná o eticky relevantní jednání. Běžní lidé, ale i odborníci, se však nevzdávají a stále se touto otázkou dále zaobírají. Svérázné téma vnesl do etiky ochrany zvířat Erazim Kohák, podobně jako předtím už Erich Fromm (zejména v knize Mít nebo být). Doporučuje jako jedno z řešení věnovat pozornost jazyku. Naše řeč, používané obraty, metafory, prozrazuje naše skryté postoje, názorové konstrukce. Jestliže např. říkáme „těžba dřevní hmoty“ nebo „masokombinát“, dáváme tak bezděčně najevo, že stromy a zvířata jsou pro nás jen věci, materiál. Fromm i Kohák říkají, že pokud změníme jazyk, zavedeme eticky korektní vyjadřování, může se po čase změnit i naše smýšlení, bude to mít výchovný efekt na okolí a na další generace. Pokud budeme nazývat věci pravými jmény – např. „kácení stromů“ nebo „porážka na jatkách“ – vyvstane jasně najevo drastičnost a etická problematičnost těchto věcí. Když přestaneme svou řečí maskovat a legitimizovat neetické počínání, můžeme urychlit zmobilizování veřejného povědomí a sil vedoucích k nápravě. Kohák říká, že tak jako nacisté rafinovaně tajili před světem i před vlastním národem, co se vlastně dělo v koncentračních a vyhlazovacích táborech, tak dnes tají „producenti masa“ před spotřebitelskou veřejností, jak vlastně taková „výroba masa“ vypadá. Dejme však nakonec slovo i kritikům a odpůrcům etiky ochrany zvířat. Odborníci, velcí myslitelé, ale i prostí lidé občas vysloví námitku, která může být velmi povrchní, ale také velice zásadní a hluboká. Např.: Proč se tolik starat o zvířata? Není tady dost 21
potřebných lidí? Co děti, nemocní, postižení? Vždyť jsou to jen zvířata, tak proč tolik humbuku? Dělejte raději něco užitečnějšího! Ano, my už víme, jaké teorie za těmito názory stojí. Emanuel Lévinas, židovský teolog, z pozic silně zdůrazněného starozákonního antropického principu rozhořčeně volá na ekology a ochránce zvířat: Vždyť to je nové pohanství, nový primitivismus, do něhož znovu upadáte! Ctění stromů, zvířat – z toho jsme už vyrostli! Vždyť to je jen příroda, kterou vám Bůh dal k dispozici. Nebuďte změkčilí, podrobte si ji – je to vaše právo a povinnost. Člověk je nekonečně víc než zvíře. Je to osobnost, vytváří interpersonální vztahy, vyvíjí se. Zvíře nemá životopis, identitu. Nemá ani při vší tragičnosti svého údělu právě onen příznačný tragický pocit života jako člověk. To jsou vážné argumenty, s nimiž je třeba se hluboce vyrovnávat. Rozhodně není snadné reagovat ani na argumenty, které sice tak vážně míněné nejsou, ale těžko se vyvracejí. Např.: Proč by se sadista nemohl ukájet týráním zvířete? Vždyť je to koneckonců taky člověk, má jen komplikovanější cestu ke slasti. A na závěr: Nehrozí nám, že přehnaným soucitem se zvířaty upadneme do změkčilosti, která se jako tyranie přecitlivělosti potom obrátí proti nám, podobně jako se to stalo Američanům s jejich hysterickým rozruchem kolem sexual harassement (sexuálního obtěžování)?
KRÁSKA A ZVÍŘE - ANEB PODNĚTY PRO VÝCHOVU V etické výchově se používají dvě hlavní metody: etická racionalizace a etická senzibilizace. Jde o to dodat dostatek informací a argumentů rozumu, aby rozum otevřený svědomím, mohl dospět k uváženým volním rozhodnutím. A dále jde o to zapůsobit na city tak intenzivními podněty, někdy až šoky, které prolomí bariéru otupělosti, lhostejnosti, neutrality a probudí v člověku zájem, zápal a tím i potřebnou volní motivaci. Zkrátka někdy pomůže řeč statistik, tabulek a grafů, jindy stačí jediný pohled do očí zvířete drženého v kleci. Nepřítelem skutečné etické výchovy je moralizování. Proto nejlepším výchovným postupem je sokratovský dialog, pedagogický doprovod na společné cestě hledání pravdy a dobra. Etickou výchovu k ochraně zvířat je možno právě budovat s dětmi za pochodu, nechat je podílet se na sbírání faktů a formulování argumentů. Naštěstí dnes angažovaný učitel není ponechán bez pomoci. Při trošce zájmu a snahy je možno získat přístup ke zdrojům dalších speciálních informací v odborné i populární literatuře. V České republice existuje v současnosti dostatek ekologických center poskytujících odborné informační, poradenské, někdy dokonce i didaktické služby (viz připojený seznam důležitých adres). Některá z nich mají v náplni své činnosti i ochranu zvířat. Zde bude možno získat podporu v úsilí vychovávat děti a mládež k lásce ke zvířatům. Další speciální podnět pro výchovu spočívá v tom, že je třeba cíleně podporovat všestranný a uvědomělý kontakt dětí se zvířaty. Tento cíl je sice do jisté míry paradoxní a může být i kontraproduktivní. Je známo, že právě děti zvířata často týrají, že chov zvířat v domácnostech nebo zoologických zahradách je eticky problematický. Ale přesto je vztah dítěte ke zvířeti velmi důležitý a je ho třeba podporovat. Člověk je formován svým životním prostředím – tak jako všechny živé bytosti. 22
Problém je, že naše životní prostředí je už do značné míry umělé, námi vytvořené. Náš fyziologický mechanismus řídící tento proces modelování podle prostředí je ale naprogramovaný na přírodu v její původní podobě. Náš osobní vývoj, biologický i lidský, potřebuje přírodu jako nenahraditelný prvek formování, nebo řekněme výchovy. Proto člověk potřebuje zejména v dětství a mládí žít v krajině, potřebuje s ní komunikovat prostřednictvím jejích obrazů a symbolů. To tušil už J. J. Rousseau, i když tento fakt zdaleka není tak naivně romantický, jak vypadal v Rousseauově podání. Mnohem komplikovaněji a vědečtěji a pádněji to dnes dokazují nejen přírodovědci, ale i psychologové, sociologové, ale i psychoanalytici. Josef Šmajs říká: „Protože člověk se jako mnoho jiných vyšších živočichů nerodí hotový a plně zformovaný, je příroda (vedle rodiny a kultury) důležitým dědičně fixovaným konstitutivním činitelem lidské osobnosti. Pouze obě prostředí společně – příroda a kultura – mohou totiž člověku poskytnout celoživotní orientaci a zázemí... Není to tedy pouze rodina, škola a společnost, co podle nynějších učebnic psychologie a pedagogiky formuje osobnost mladého člověka. Je to okolní prostředí vůbec, zejména opomíjené prostředí přírodní, krajina, která je nezastupitelným formotvorným činitelem harmonické lidské osobnosti... duchovní kostrou lidské osobnosti.“ Dalo by se dodat a upřesnit, že pro vývoj dítěte a mladého člověka je vedle života v přírodě, krajině, také velmi důležitý styk se zvířaty, osobní zkušenost se zvířaty. Té se ovšem dnešním dětem nedostává. Malé děti ve městech se domnívají, že mléko je z krabice, ta pochází z obchodu, kam přichází odněkud z továrny. Na kozy, králíky a slepice se musí jít podívat do zoologické zahrady. Zvířata ustupují z našeho života. Donedávna mělo 70 % dětských hraček podobu zvířete. Dnes jsou zvířecí motivy v dětských hračkách rychle nahrazovány stroji a miniaturními kopiemi technických a spotřebních předmětů z okolního umělého světa. Nic proti tomu – dítě se musí učit zacházet s tím, co tvoří svět dospělých. Ale zvířata zabydlovala i podstatnou část našeho nevědomí, naplňovala naše metafory, symboly, archetypy. Archetypy jsou podle C. G. Junga jakési nádoby, jimiž člověk nabírá zkušenost, koncentruje ji a pak ji vyklepne jako z formičky, aby si ji lépe uložil v paměti. V našich archetypech měly zvířecí formy vždy důležité místo. Jestliže kontakt se zvířaty chybí – třeba i jen v podobě dětských hraček nebo obrazového materiálu – bude chybět něco podstatného v duši. A nebo se v duši něco podstatně jinak zformuje, ale spíše k obrazu stroje, mrtvého předmětu, než k obrazu živé bytosti. Někteří říkají, že zvířata vytěsněná z našeho umělého světa, mají tendenci se vracet různými oklikami zpět, i když už v transformované a sublimované podobě – n př. myš v podobě Disneyova myšáka a také myši počítačové. Josef Šmajs to říká velmi radikálně: „Návyk na špatnou krajinu, podobně jako návyk na nevhodné hodnoty rodičů a pravidla chování v dysfunkční rodině, jakkoli je v rozporu s našimi vrozenými archetypy, je nakonec návykem a železnou košilí jako každý jiný návyk. Možná, že je dnes jednou z hlavních příčin některých tzv. civilizačních problémů: rostoucího výskytu neuróz, všudypřítomného pocitu nudy, odcizení a ztracenosti mladých lidí ve velkých městech, vysoké zločinnosti, agresivity a závislosti mládeže na drogách, hernách apod.“. Další výchovný podnět navazuje na onen předchozí. Byla zmíněna souvislost mezi krajinou, jejími obrazy, symboly, archetypy a naším psychickým vybavením a uspořádáním. Nejen psychoanalýza, ale i jiné psychoterapeutické metody se už přesvědčily o ozdravné, ba přímo spásné roli snů. Spolu s tím přišly 23
psychoterapeutické školy i na léčebnou a také přímo spásnou roli umění. Umění má přístup k hlubším vrstvám naší psychiky, umožňuje nám poznat její tajemství a částečně do ní zasahovat. Ztráta přirozeného tradičního životního prostředí, na něž jsme byli biologicky a kulturně po desetitisíce let adaptováni, se projevila v posledních desítkách let ztrátou snů, odcizením vědomí a nevědomí a tím i těžkými krizemi celého lidství (humanity). Nemůžeme-li plně obnovit pozitivně působící prostředí, můžeme se pokusit alespoň dodávat naší porušené psyché to, co je uloženo v pokladnicích umění. Jistě – každé opravdové umění má hodnotu a účel v sobě samém, nemůže být chápáno jako prostředek k nějakým jiným cílům, byť i terapeutickým. Ale na druhé straně je třeba si uvědomit, že umění se napájí z oněch hlubokých zdrojů, z nichž čerpá i náboženství a filozofie. V situaci, kdy role náboženství a filozofie jako studny spásy a poznání selhává, zůstává umění poslední šance k záchraně psyché a lidskosti. Dalo by se říci, že umění může mít výchovný efekt, může kultivovat nevědomí. Vedle výtvarného umění a poezie, které prostě dodává našemu nevědomí obrazy, z nichž se mohou stávat metafory, symboly, archetypy, s nimiž pak bude pracovat naše imaginace při projektování vnitřních modelů vnějšího světa, je to především narativní (vyprávěcí) umění, tedy literatura, částečně i drama a film, které má moc zprostředkovat nám spásnou moudrost. Např. takový impresionista nebo lyrik dává často promluvit přírodě intenzivněji, než toho je ona sama přímo schopna. Následující podnět chce inspirovat k využití narativních prvků i ve výchově k ochraně zvířat. Především je to bohatá pokladnice zvířecí symboliky, metafor a archetypů v pohádkách. S menšími dětmi je možno zůstat u pouhé narativní formy, s dospělejší mládeží je možno se pokusit o interpretaci mytologického materiálu v pohádkách uloženého. Psychoanalytici např. interpretují známé téma Kráska a zvíře jako symbolicky zobrazený konflikt odehrávající se v duši dospívající dívky. Dívka je silně citově fixována na otce. Její čistý charakter je naznačen bílou růží. Ale její nevědomé motivy přivedou ji i jejího otce pod vládu ambivalentního principu, který směšuje krutost a přátelskost. Když dívka zjišťuje, že se zamilovala do zvířete, probouzí se v ní síla lidské lásky ve své zvířecké, tedy nedokonalé, ale právě proto erotické podobě. Je konfrontována s erotickou složkou svého vztahu k otci, kterou ale z obavy z incestu musela potlačit. Aby mohla otce opustit, musí současně akceptovat strach z incestu a dovolit si žít s touto fantazií, až konečně pozná onu kombinaci zvířete a člověka a objeví se pravé ženské reakce. Tak se sama vykoupí. Vysvobodí svůj obraz mužství ze sil potlačení a naučí se důvěřovat lásce, která sjednocuje ducha a přírodu. Psychoanalytici často interpretují motiv agresivního zvířete ve snech svých pacientek jako konflikt erotického pudu (v širším slova smyslu) s citovým poutem k otci a nebo ve vyšším věku jako konflikt rozumu a srdce, intelektu a instinktů. Kolik moudrosti, poučení, ale i vtipu skýtají bajky, které jsou rovněž střípky a ozvěnami dávných mýtů: Ezopovy, Bidpajovy, La Fontainovy a nebo třeba i novodobé bajky o Mauglím či Tarzanovi. Silně rozbudovanou bajkou je i Orwelova Farma zvířat, která je navíc i výbornou učebnicí politologie. Pohádková zvířecí symbolika s jejím mytologickým pozadím může být vhodně doplňována dramatickými prvky s jejich rituálním a kultickým pozadím – např. v podobě zvířecích masek při dětských maškarních a divadelních zábavách. 24
Narativní prvky však obsahují i některé filmy. Nejvhodnější pro výchovu jsou ty, které to samy o sobě vědí. Může být např. velmi zábavné a užitečné podrobit z tohoto hlediska rozboru film E. T. Mimozemšťan. Sama postava Mimozemšťana je zajímavou kombinací zvířecího a lidského. Ústředním tématem je střet dvou způsobů poznávání – vědeckého, který potřebuje chytit, usmrtit, pitvat, analyzovat – a lidského, zde dětského, který poznává tím, že miluje a dává žít. Klíčem k interpretaci může být scéna s žábami, které měly být ve škole pitvány. Se staršími dětmi a středoškolskou mládeží je možno např. pustit se do diskuse nad literárně bohatými, ale co se témat týče eticky někdy spornými díly těchto autorů: Jaroslava Haška, velikého milovníka nikoliv zvířat, ale obchodu se zvířaty; Oty Pavla, velikého lyrika, ale taky velikého rybáře a tudíž trýznitele zvířat; Bohumila Hrabala, velikého milovníka koček, ale taky nezodpovědného donátora (Nadace Bohumila Hrabala, organizace ochránců zvířat, se po čase zřekla svého kontroverzního mecenáše a jeho jména ve svém názvu). Atraktivní může být diskuse nad známou Řečí náčelníka Seattla. Náročnější, ale pro středoškolskou mládež přitažlivější, může být práce s ekologicky inspirovanou poezií amerického beatnického básníka Garyho Snydera. Velmi plodná a zajímavá může být práce nad biblickými tématy týkajícími se vztahu člověka ke zvířatům.
DŮLEŽITÉ ADRESY Národní centrum ekologické výchovy, Lublaňská 18,120 00 Praha 2 Greenpeace, U Prašné brány 3, 116 29 Praha 1 Animal SOS, Kafkova 9, 160 00 Praha 6 Animal SOS, Petr Urbášek, Mohelnická 1119, 783 91 Uničov Hnutí Duha, Jakubské nám. 7, 602 00 Brno Děti Země, Jakubské nám. 7, 602 00 Brno Děti Země, Podbabská 14, 160 00 Praha 6 Děti Země, Jindřich Petrlík, Jenečská 53, 160 00 Praha 6 Zelený bod, Petr Bielan, Dlouhá 8, 702 00 Ostrava Amavet, Bubenská 6, 170 00 Praha 7 Tereza, Senovážné nám. 24, 116 47 Praha 1 Agentura Koniklec, Chelčického 12, 130 00 Praha 3 Pražské ekologické centrum, Soukenická 30, 110 00 Praha 1 Pražské ekologické centrum, Dubečská 8, 100 00 Praha 10 Česká svaz ochránců přírody, U Michelského lesa 366, 140 00 Praha 4 DOPORUČENÁ LITERATURA Kapleau, P. R.: Chránit vše živé. CADPress, Bratislava 1992. Šmajs, J.: Ohrožená kultura. Zvláštní vydání, Brno 1995. Albert Schweitzer. Zastánce kritického myšlení a úcty k životu. Vyšehrad, Praha 1989. Lorenz, K.: Tak zvané zlo. Mladá fronta, Praha 1992. Wilson, E. O.: O lidské přirozenosti. Nakladatelství Lidových novin, Praha 1993. Wright, R.: Morální zvíře. Proč jsme to, co jsme. Nakladatelství Lidových novin, Praha 25
1995. Albert Schweitzer. Zastánce kritického myšlení a úcty k životu. Vyšehrad, Praha 1989 Drewermann, E.: Der tödliche Fortschritt. Herder, Freiburg 1991. Jung, C. G.: Der Mensch und seine Symbole. Walter Verlag, Olten 1988. Kohák, E.: Člověk, dobro a zlo. Ježek, Praha 1993. Na programu je zvíře. Aries, Ostrava 1995. Šmajs, J.: Ohrožená kultura. Zvláštní vydání, Brno 1995. Teutsch, G. M.: Mensch und Tier – Lexikon der Tierschutzethik. Göttingen 1987. Prieur, J.: Duše zvířat. (Mají zvířata duši, city, inteligenci, prorocké schopnosti?) Mladá fronta, Praha 1994. Na programu je zvíře. Výběr nejdůležitějších mezinárodních právních norem o ochraně živočichů. Aries, Ostrava 1995 Reagan, T.: Filozofie zvířecích práv. Animal SOS, Uničov 1992. Urbášek, P.: Animal SOS, Uničov 1992 Časopisy: A – Kontra Animal SOS Světem zvířat Zvíře Živa
http://creativecommons.org/licenses/by-nd/3.0/cz/ Dílo je uvedeno pod licencí Creative commons, můžete je volně užívat i šířit, ale nezasahujte do jeho obsahu a vždy uveďte autora. 26
