Ivan LANDA
GB 5
Czech University of Agroculture
Ethical possibilities of using geo-environment for regulation of global climatic changes Abstract The author summarises basic concepts of possibilities how to establish a climatic regulation on a global scale. He draws attention to basic ethical problems of all measures in their consequences always resulting in a certain preferency of those countries belonging to climatic sectors where the climate has to be (at least to some partial extent) regulated. It is significant that the decisive character does not concern the only average temperature of the atmosphere but all the climatic factors with their final influence on creating underground water reserves, surface outflow, changes in both extent and localisation of deserts, forests extension, etc. It is emphasised that any change of climate (both positive and negative) has a cyclic character what has been already verified in the course of the mankind history. The author discloses that any climate regulation will always result in an unavoidable establishment of such economic and political structures which should take care of not monopolising some especially entrepreneurial - groups for economic and political profits. Because of global changes also global measures are to be realised. Unfortunately the human society nowadays is not yet prepared for such a realisation - simply because of reminiscences arising on regional scale attempts as e.g. plans to change orientation of Siberian rivers, to build dams in Egypt (Assuan), USA (Hoover dam) or in China (Great passes). The possibility to realise "global measures" as a response to "global challenges" seems to be minimal. It is necessary to take into consideration the actual paradigm in the world politics (with the continuing effort of the most democratic countries to rule over the world energetical resources) as well as the fact that the USA (one of the largest producers of emmissions) have not yet ratified the Kyoto protocol about the emmission control. The complete text of the paper is published only in the Czech version with the following content: Weather regulation, microclimate Climate changes - principle of the "battle with the global warming" Climate changes - principle of the sustainable development Climate changes - economic regulation possibilities Global warming - negative and positive facts Global cooling The cycles of climate changes - economic consequences Global warming - politics Conclusions
----------------------------------------------------------------------------------------------------The address of the author: Ing. Dr. Ivan Landa, DrSc., Katedra životního prostředí, FLE ČZU Praha, Czech Republic; tel: (++420) 602 36 35 41; e-mail:
[email protected]
1
MOŽNOSTI VYUŽITÍ GEOLOGICKÉHO PROSTŘEDÍ PRO REGULACI GLOBÁLNÍCH KLIMATICKÝCH ZMĚN
Abstrakt V příspěvku jsou shrnuty základní koncepce možností cíleného řízení klimatu v globálním měřítku. Zároveň je upozorněno na etické problémy všech opatření, která ve svém důsledku vždy vedou ke zvýhodnění určité skupiny států nacházejících se v klimatických pásmech, kde lze třeba i jen částečně klima regulovat. Významné je, že není rozhodující pouhá průměrná hodnota teploty ovzduší, ale všechny klimatické faktory ovlivňující ve svém důsledku tvorbu zásob podzemních vod, povrchový odtok, změnu rozlohy a lokalizace pouští, rozlohy lesů atp. Je upozorněno, že změna (kladná a i záporná) klimatu je cyklická a projevovala se již v době lidské historie. Autor upozorňuje, že řízení klimatu vždy povede k nezbytnosti vytvoření takových ekonomických a politických struktur, které by měly dbát, aby z těchto požadovaných změn ekonomicky a politicky neprofitovaly jen určité skupiny zvláště skupiny podnikatelské. Globální změny přitom vyžadují i globální opatření, které není lidská společnost zatím připravena realizovat již jen proto, že vznikají reminiscence z dob, kdy již byl učiněn pokus o řízení přírodních procesů v regionálním měřítku, např. plán na změnu toku sibiřských řek, výstavba přehrad v Egyptě (Asuán), v USA (Hooverova přehrada), v Číně (Velké soutěsky). Autor upozorňuje, že v době současného paradigma světové politiky, kdy přetrvává úsilí hlavně nejdemokratičtějších států světa ovládnout světové zdroje energie, a kdy nebyl ani USA, které patří mezi největší producenty emisí, doposud ratifikován Kiotský protokol o snížení emisí, je možnost „globálních opatření“ na „globální výzvy“ minimální.
Regulace počasí. Mikroklima Regulace (řízení) počasí, které určuje vývoj klima v určité oblasti, není novým odborným tématem. V řadě zemí jsou zcela běžně cíleně vyvolávány technologie pro změnu počasí, které mají odvrátit rizika (např. krupobití na sklizeň vína v Gruzii), zpomalit rychlost odtávání některých ledovců (např. Čína) anebo vytvořit vhodné počasí v průběhu nejrůznějších politických návštěv (např. při návštěvě F. Castra v Moskvě v 70-tých letech min. stol.) či sportovních her, významných státních svátků aj.. Trvalá změna počasí na relativně plošně omezené oblasti a vznik mikroklimatu je jednoznačně prokázaný a trvalý projev nejrůznějších antropogenních zásahů spojených např. s: a) výstavbou velkých vodních děl, např. Asuánské (Egypt), Hooverovy (USA), ale i Slapské a dalších přehrad (ČR) tvořících kaskády na značné části vodních toků, b) intenzivní urbanizací (mikroklima měst), c) odlesňováním (povodí deštných pralesů či zalesňování (průmyslové pěstování dřevin pro potřebu papírenského průmyslu v oblasti původních savan - např. v JAR), d) provozem velkých energetických (elektrárny, teplárny, např. mikroklima v oblasti JETE) či průmyslových systémů (v oblastech s intenzivní těžbou uhlí, např. v Severočeské hnědouhelné pánvi). Většina těchto zásahů vede ve svém důsledku - s výjimkou zalesňování - k výraznému a prokazatelnému zvýšení průměrných ročních teplot, ke změně vodního režimu a intenzity srážek a ke změně dalších parametrů definujících počasí (vlhkost vzduchu, směr a rychlost převládajících větrů, povodňové projevy atp.) a následně i mikroklima. O těchto mikroklimatických změnách se všeobecně ví, jsou dostatečně studovány, přitom základní parametry určující počasí se mohou regionálně a v sub-regionálních oblastech měnit v
2 rozsahu, který i o několik řádů může přesahovat globální klimatické změny. Plocha těchto oblastí je přitom značná.
Změna klimatu. Princip „boje s globálním oteplením“ „Boj“ 1 s globálním (celkovým) oteplením na většině částech Země se stává jedním ze stále běžnějších politických argumentů, který díky mediálnímu zájmu postupně prostupuje nejen do programů mnoha politických stran, ale začíná být i agendou vzájemných vztahů např. v rámci EU, mezi USA, Čínou, Japonskem, Austrálií aj., kdy se diskutuje, do jaké míry má být regulována produkce skleníkových plynů. Téma globálního oteplení je využíváno i při prosazování nejrůznějších výzkumných úkolů, při zadávání grantů, při marketingu nových výrobků, zavádění nových postupů administrativní ekologie, jako je např. EIA atp. Uzavírání skládek komunálních odpadů v ČR v roce 1996 a omezování budování nových skládek byla např. zdůvodňována omezením produkce skleníkových plynů, a to hlavně oxidu uhličitého. Přitom ve stejné době nebyly k dispozici údaje o tom, jak se minimálně za posledních deset, ale nejlépe dvacet let změnila koncentrace tohoto oxidu v ovzduší ČR tak, aby bylo možné posoudit účinnost těchto opatření. Paradox spočíval v tom, že byly uzavírány skládky a přitom bylo nařízeno snížit podíl BRKO a zvýšit podíl energetického využití komunálních odpadů. To ve svém důsledku vedlo k vybudování minimálně tří velkých spaloven, které díky vytřídění odpadů byly nuceny zvyšovat podíl využití plynu. Protože výkony těchto spaloven překračují produkci KO i v širším regionu, usilují spalovny o dovoz „alternativního“ paliva a nebo i odpadu k likvidaci z ostatních států EU. V každém případě - nejen při kompostování BRKO, či při přirozeném rozkladu na skládkách anebo při spalování - se z organického odpadu uvolní převážně to množství oxidu uhličitého, které rostliny v průběhu fotosyntézy z ovzduší přijaly.
Změna klimatu. Princip trvale udržitelného rozvoje Není bez zajímavosti, že se objevují názory, že pro další trvale udržitelný rozvoj (TUR) lidské společnosti je nezbytné vyřešit otázku globálního oteplování. Při bližší analýze zjistíme, že již sama představa o TUR je velmi problematická a rozporuplná, a to již jen díky tomu, že je plně v rozporu s druhým termodynamickým zákonem, stejně jako perpetuum mobile. Podle tohoto zákona není možné, aby jakýkoliv uzavřený termodynamický systém byl činný podle principů TUR - tj. trvale, aniž by byla spotřebovávána energie a vznikal odpad. Platí, že má-li být sociální a ekonomický systém vybraných států či skupin států (EU, USA) v pohybu, tj. Má-li se trvale rozvíjet, pak musí neustále spotřebovávat energii nejprve s využitím vlastních přírodních a lidských zdrojů. Jsou-li tyto zdroje spotřebovány, resp. pokud hrozí, že spotřebovány budou, pak je nutno tuto energii zajistit a dodat ji do vybraného systému zvenčí - tj. z jiných států. V praxi to pak znamená, že jestliže kterémukoliv státu (organizované skupině lidí) dochází surovinové (energetické) zdroje, pak neváhá nejprve v rámci obchodní výměny, a postupně politicky a následně i vojensky si tyto zdroje zajistit mimo svůj vlastní systém. To vysvětluje např. zábor půdy Indiánům a jejich genocidní vyhlazování 2 , výrazný podíl otrokářství na průmyslovém rozvoji USA (pěstování bavlny a dalších průmyslových rostlin). Vysvětluje to i i úsilí, proč se v minulosti hlavně Velká Británie, Francie, Holandsko, Německo, Portugalsko a Španělsko (v současné době právě nejdemokratičtější státy světa) snažily zajistit kolonie 1
Pro politické elity jsou běžné kampaně, které jsou běžně vnímány občany pozitivně typu boje s terorismem, s chudobou, s revanšismem, se socialismem či komunisty, s buržoazií, s kulaky, s PCB, s žido-bolševiky a nyní i boj s globálním oteplením. 2 V obou Amerikách bylo před rokem 1492 přes 100 mil. původních obyvatel (Indiánů), v současnosti se tyto počty odhadují na cca 10 mil. obyvatel s tím, že v USA je převážná část kmenů zahnána do rezervací.
3 s co nejvyššími lidskými a surovinovými zdroji. Oblíbené zdůvodnění kolonizace a drancování surovinových zdrojů bylo a často do dnes je zdůvodňováno civilizačními přínosy. Boj o surovinové zdroje a volný přístup k nim, s cílem zajištění trvale udržitelného rozvoje (TUR), hlavně USA a EU byl podle politologů v roce 1999 příčinou napadení na Jugoslávii, představující hlavní balkánský stát ležící na komunikaci s Blízkým Východem. Příčiny vedoucí k I. světové válce tak zůstaly stejné. Dále lze vyjmenovat bezprecedentní napadení na Irák a Afganistan v rámci „boje s terorismem“ s cílem zajištění přístupu k energeticky významným surovinám jak v Iráku (jde údajně o čtvrtá největší ložiska ropy na světě), tak i ve Střední Asii (značná ložiska zemního plynu). Často nejde ani tak o to zajistit si tyto zdroje, ale vyloučit, aby je získal konkurující stát, v dané oblasti třeba Rusko nebo Čína a Indie. Někteří politologové uvádějí, že nezanedbatelným ekonomickým přínosem těchto válek, které se zpravidla opakují v cca pětiletých cyklech, je možnost zbavit se v rámci těchto válek bezplatně již zastaralých a nevyhovujících zbraní, dát hospodářský impuls vojenskopolitickým skupinám v USA a částečně i v EU, a ověřit zbraně nové, např. vakuové bomby, grafitové, kazetové, náboje z ochuzeného uranu, paralyzující chemické látky atp.. Rostoucí úsilí o zajištění „levných“ surovin a v nejbližší době i pitné vody „za každou cenu“ bez ohledu na etické principy 3 ilustruje neudržitelnost principu TUR. V projevech mnoha politiků se vyskytuje správná myšlenka, že každý stát má etické právo na rozvoj. Iran chce minimálně stejné právo na rozvoj své jaderné energetiky jaké má Izrael, Pákistán, Indie, JAR, Kanada a další státy. Čína a Indie se domnívají, že mají přirozené právo se hospodářsky rozvíjet jako průmyslově vyspělé země, které více než 200 let drancují všechny zdroje na Zemi s cílem zajištění TUR. Obavy z tohoto nárůstu ekonomické síly hlavně těchto zemí vyvolává fakt, že podle propočtů při dosažení poloviční spotřeby energie na jednoho obyvatele, jaká je v současnosti v USA, by do roku 2035 byla plně vyčerpána ložiska ropy a do roku 2055 pak všechna ložiska fosilních paliv. Rozvíjející se země třetího světa je těžké přesvědčit, že toto právo nemají, a to bez ohledu na skutečnost, že při realizaci kritérií a představ svých TUR dochází k razantní produkci skleníkových plynů a k ovlivnění nejen mikroklimatu, ale i klimatu celé planety.
Změna klimatu. Možnosti ekonomické regulace Na nepříznivé trendy ve vývoji klima Země má kromě jiného vliv: a) zmenšování ploch deštných pralesů, b) způsob zemědělské výroby, c) požadavky na zajištění potravin, d) požadavky na pěstování biomasy a výrobu biopaliv. Běžně se uvádí, že i e) produkce oxidu uhličitého při spalování kaustobiolitů a f)
vlastní oteplování, kdy se uvolňuje do atmosféry vodní pára, která patří též mezi skleníkové plyny.
Není bez zajímavosti, že většina firem těžících deštné pralesy v Latinské Americe, v rovníkové Africe či na Dálném Východu jsou často vlastněny nadnárodními firmami se sídlem v průmyslově vyspělých zemích (PVZ), kde optimalizují své daňové závazky s odkazem na smlouvy o zamezení dvojího zdanění a vývozu kapitálu. Získané prostředky jsou využívány na nákup zboží vyráběného často jen ve firmách z PVZ.
3
V letech těsně před napadením Jugoslávie zavedl významný český myslitel a dramatik V. Havel termín „etická válka“ jako zdůvodnění bombardování Bělehradu, Niš a dalších měst nejen v Srbsku a Černé Hoře. V některých svých pozdějších vystoupeních se od autorství tohoto termínu distancoval s tím, že šlo o nedorozumění.
4 Z uvedeného je zřejmé, že je a bude velmi obtížné až vyloučené prosadit etická kritéria nad kritérii ekonomickými, a proto příčiny vedoucí ke změně klimatu - budou-li souviset v daném případě se zmenšováním ploch deštných pralesů - bude možné jen obtížně eliminovat. Zkušenosti s nakládáním a odstraňováním nebezpečných odpadů v EU ukazují, že právě ekonomická a nikoli etická kritéria jsou využívána např. při: •
spalování nebezpečných odpadů v plovoucích spalovnách, které jsou situovány v mezinárodních vodách - tj. v oblastech, pro které nejsou stanoveny emisní a jiné limity
•
vypouštění kalů z čistíren a výroby do moří a oceánů, které není předpisy EU zakázáno
•
převádění nebezpečné a ekologicky škodlivé výroby do rozvojových zemí, např. do Indie i Číny, kde se na „hospodářském zázraku“ převážnou měrou podílejí zahraniční firmy, které tak ovlivňují vznik emisí jak do ovzduší, tak i do povrchových a případně i podzemních vod, a to již jen proto, že dodržování přísných limitů v PVZ by vedlo k výrazně vyšším nákladům a tím i k vyšší ceně. Z tohoto pohledu úsilí některých států na snížení emisí Číny a Indie lze rozšifrovat vcelku oprávněně jako úsilí lobbistických průmyslových skupin s výrobními programy v domovské zemi, proti jiným skupinám, činným v Číně a Indii, ale i případně v nových zemích EU
•
vývozu velmi nebezpečných odpadů do Afriky, ale i do nových zemích EU (viz skandály s nekontrolovaným dovozem KO do ČR v letech 2005 – 2007)
Obdobné platí i o způsobu využití zemědělské půdy. I zde platí, že jejich značné rozlohy vlastní firmy, které se specializují na monokultury, např. pěstování banánů (známé je úspěšné úsilí států EU o stanovení standardu velikosti banánů s cílem vyloučit konkurenční firmy, které nejsou členy EU), cukrové třtiny (známý je případ likvidace cukrovarnického průmyslu v ČR s cílem otevření trhů v EU pro levnější cukr z cukrové třtiny z bývalých Britských, Holandských a Francouzských kolonií v Karibiku, kde země EU ovládají pěstování této suroviny). Totéž platí i o dalších zemědělských komoditách, např. kávě, kakau, čaje, ananasech, citrusech, ale i nábytkářského dřeva atp.. Příznačný je příklad pěstování rajských jablíček ve Španělsku, kdy díky zemědělským dotacím z EU zde byly vybudovány velkoplošné skleníky produkující takového množství rajčat a za takových cenových podmínek, že se této produkci postupně podařilo zlikvidovat místní produkci rajčat v Somálsku, v Etiopii a v dalších afrických státech. V roce 2007 tudíž o práce zbavení somálští zemědělci hledají práci – a to i ilegální - ve Španělsku na rajčatových plantážích. Již několikrát byly kritizovány mezinárodní organizace OSN za to, že svými prostředky podporují vznik a prosazení rozvojových programů, které ve svém důsledku vedou v rozvojových státech k prohlubování pěstování monokultur na rozsáhlých plochách, přičemž počet zaměstnaných a finančními prostředky zabezpečených místních obyvatel klesá a ekonomická krize se hlavně v zemích Sahelu, kde dochází k rozšiřování pouští, prohlubuje. Navíc jsou získané prostředky využívány na nákup zbraní v PVZ a ke vzniku celé řady válečných konfliktů, které inicializovali žoldnéři z PVZ, kteří jsou těmito státy často najímáni. Existuje názor, že tragická situace vedoucí ke genocidě ve Rwandě, v Súdánu, Mali, Libérii atp. je důsledkem této politiky. Není bez zajímavosti, že při diskuzích v roce 2006 - 2007 o zrušení bariér na dovoz potravin z těchto rozvojových států do PVZ - a to v daném případě do EU - se ukázalo, že je zemědělská výroba většiny rozvojových států plně ovládána firmami z PVZ. Boj o zrušení bariér tak probíhal mezi skupinami firem z PVZ. Je bez diskuze, že požadavky na zajištění kvalitních potravin by měla být a v mnoha případech částečně i je trvalou etickou prioritou TUR všech zemí světa. I zde platí, že jestliže by všichni obyvatelé Země měli dosáhnout alespoň jakéhosi přijatelného minima, pak by ani
5 stávající produkce potravin nestačila. To ilustruje i případ ze srpna 2007, kdy Čína vyhlásila program, že každé čínské dítě by mělo denně spotřebovat 0,5 l mléka. Snaha čínských obchodníků zajistit potřebné množství v SRN (diskuze údajně proběhla při návštěvě politiků ze SRN v Číně v VIII/2007) vedla až k 20% nárůstu ceny mléčných výrobků nejprve v Bavorsku a postupně i v dalších zemích SRN. Protože jsou zpracovatelské firmy v ČR vlastněny v řadě případů majiteli ze SRN, mělo to vliv i na cenu mléka v ČR, neboť mléko bylo vyvezeno na pokrytí potřeb v SRN. Nutno zdůraznit, že v ČR připadá cca 200 litrů přepočitatelných mléčných výrobků na jednoho obyvatele, zatímco v Číně jde o cca 10 litrů za rok. Jestliže po roce 1989 byla v ČR stáda hovězího dobytka prudce redukována, s cílem odstranění konkurence levných mléčných výrobků z ČR na trzích EU, pak lze očekávat, že postupně dojde ke zvyšování počtu krav zvláště po té, co pastviny jsou skupovány firmami ze starých zemí EU, a kdy je pěstování krav dotováno. Podle teoretiků zabývajících se ekonomickým ovládnutím jde o velmi sofistikovanou formu kolonizace. Na cenu potravin má vliv i výroba biopaliv (řepky olejné v ČR, cukrová třtina v Brazílii), kdy jsou paliva vyráběna i z rostlin, které se využívají pro výrobu potravin (pšenice, kukuřice). Zcela běžně se již tyto v potravinářství tradičně využívané rostliny používají jako palivo v kotlích. Platí, že se zvětšováním ploch energeticky využitelných a využívaných rostlin, dojde k většímu tlaku na kácení deštných pralesů, k prohlubování devastace krajiny a k rozsáhlým ekologickým zásahům a ke změně bioty. Propočty OCED důsledků a přínosů přidávání MEŘO do nafty ve výši 2 % (EU připravuje směrnici stanovující povinnost 10% podílu) ukazují, že ve svém důsledku tato „ekologická akce“ bude mít řadu zásadních negativních dopadů, neboť při propočtech ekologické efektivnosti nebylo zohledněno, že: a) agrotechnické postupy s nezbytným 3 až 4 pojezdy traktorů, přeprava a zpracování vedou ke spotřebě neobnovitelných surovin, tj. PHM, b) nutnost použití pesticidů na velkých plochách povede ke vzrůstu ekologických a zdravotních rizik, c) pěstování vyžaduje dodržení vodního režimu a tak hlavně zpracování vzrostou požadavky na zdroje hlavně podzemních a případně i povrchových vod, d) vzniklý rostlinný odpad v tak velkých množstvích bude možné jen obtížně dále zpracovat či využít. To byl i důvod, proč OCED v srpnu 2007 požádalo EK EU, aby výrazně pečlivěji zvážila vydání výše zmíněné směrnice. Z uvedeného vyplývá, že fakticky neexistuje jednoduchý způsob regulace produkce skleníkových plynů, a to nejen oxidu uhličitého, ale ani methanu vznikajícího při pěstování rýže či při rozšiřování chovů dobytka. Hlavním problémem je, že na obou stranách jednacího stolu spolu jednají fakticky stejné společnosti či zájmové skupiny z PVZ. Proto se domnívám, že dlouhodobě je zřejmé, že se nepodaří alespoň snížit tempo mýcení deštných pralesů, degradace půd, či rozšiřování pouští, neboť toto úsilí právě obyvatelé PVZ a s nimi i jejich politici, jestliže povede ke zpomalení hospodářské dynamiky v souladu s principy TUR, považují ze nepřijatelné. Globální oteplení. Negativa a pozitiva Většina sdělovacích prostředků zvažuje rizika globálního oteplování s hlediska TUR. Upozorňuje se na takové negativní důsledky, jakými jsou např.: •
degradace ledovců,
•
vzestup hladin moří a některých vodních nádrží (jezer),
•
rozšiřování pouští s demografickými důsledky.
6 Platí, a je prokázáno, že klimatické podmínky v jednotlivých oblastech Země přitom nikdy nebyly stabilní, natož pak v posledních několika desítkách let. Ke klimatickým změnám docházelo a bude docházet bez ohledu na lidskou činnost a člověk tj. státy by se měly na tyto změny naučit operativně reagovat bez ohledu, zda-li jsou příčiny přírodní (např. vulkanická a tektonická činnost) nebo antropogenní (hlavně při spalování kaustobiolitů, představujícím „zakonzervovaný uhlík“ hlavně z permu a karbonu, ale též z terciéru a kvartéru). Je zcela jedno, zda přitom dochází k oteplování či ochlazování a k nástupu dob ledových, jak jsou označována období s nižšími průměrnými teplotami. Historicky zdokumentované zvýšení teplot (globální oteplení) je např. patrné ze zachovaných účtů Rudolfa II., kde se uvádí, že při úhradě potravin na hojné hostiny byly uhrazeny i vozy melounů dodané z oblasti Kolína. Tyto klimatické změny jsou běžně známy a v mnoha případech i tvoří historický základ řady legend, ság včetně biblických příběhů, ale jsou i popisovány v kronikách. Otázkou je, zda skutečně jsou tyto vlivy, zvláště globální oteplování, negativní. Vezmeme-li v úvahu, že princip TUR je prosazován téměř jen v PVZ, které si bez ohledu na ostatní státy zajišťují mimo vlastní území potřebné zdroje, pak globální oteplení je nutno právě z hlediska TUR považovat za pozitivum: •
protože PVZ se nacházejí převážně ve středním až chladném klimatickém pásmu, pak zvýšení průměrných teplot vede k úspoře paliv a tím i k nižší spotřebě neobnovitelných surovin a k nárokům na jejich přepravu a zajištění. Z globálního oteplení tak fakticky profitují a budou profitovat převážně PVZ;
•
při dramatizaci diskuse o globálním oteplení a o jeho negativních důsledcích, které jsou prokazatelné, ale mohou být „obvyklé“, vzrůstá ochota vytvářet takové podnikatelské (legislativní, politické atp.) podmínky, které zvýší zájem o nové technologie, které zpravidla budou dražší, např. mísení bionafty s motorovou naftou zvýší cenu PHM;
•
realizace ochranných opatření (hrází atp.) povede k rozvoji trhu stavebních prací a tím i HDP daného státu. Proto se diskuze o možném zatopení části Holandska nebo Itálie a případně dalších zemí EU atp. mohou zdát pouze formální, neboť na vzestup hladiny lze jednoduše a relativně účinně reagovat budováním ochranných staveb nebo pouhou migrací obyvatel.
Zajímavé je, že z historie i současnosti průmyslového rozvoje PVZ je známo, že obavy o možné negativní vlivy oteplování na obyvatele či ekonomiku rozvojových zemí anebo tzv. zemí čtvrtého světa (tj. zemí totálně zadlužených a bankrotujících) jsou jen zástupné již jen proto, že PVZ nikdy neprojevily zájem o účinné řešení jejich ekologických a ekonomických problémů, které jsou známy již minimálně od 60-tých let 20. století, tj. od doby oficiálního rozpadu koloniálního systému a nástupu systému neo-koloniálního. Proto lze tvrdit, že důsledky případného oteplení jsou opět a jen politickým nástrojem pro vytvoření takových podmínek, které zajišťují optimalizaci zisků a trvale udržitelného růstu firem přímo či nepřímo souvisejících s PVZ a pohybujících se na trhu ekologických prací. Zkušenosti jsou i z ČR, kde firmy ze starých zemí EU postupně vykupují rozvodné sítě vody, plynu, a dále podniky zabývající se odstraňováním odpadů, a v posledních letech skupují i firmy, které se specializují na odstranění starých ekologických zátěží, které jsou financovány z prostředků získaných z privatizace. V případě jakýchkoliv ekologických opatření je jisté, že Marxova nadhodnota z jejich činnosti bude využita mimo území ČR. Z tohoto pohledu je zcela logický a podložený názor V. Klause (2007), že informace mající vztah k ekologii mohou ve své podstatě vést i k cílené deformaci trhu tak, aby mohly být zisky určitých firem specializujících se na „ekologii“ maximalizovány. Známý je i „případ Pitr“, původně majitele dočasně v konkurzu a mírně krachující firmy SETUZA, která se specializovala na zpracování řepky olejné. Po zavedení povinnosti přidávání MEŘO do motorové nafty se touto činností zabývá SETUZA, ale již při jiné struktuře majitelů.
7 Globální ochlazení V diskuzích o prognóze dalšího vývoje průměrných teplot Země se často uvádí, že právě výrazné oteplení povede následně k ještě výraznějšímu ochlazení. V historii Země jsou prokazatelně zjištěna a vyčleněna klimatická období, která se liší průměrnou teplotou nejen globálně, ale i v jednotlivých oblastech. Za dostačující může posloužit zmínka o ruském průzkumu Arktidy v roce 2007 s cílem vymezení hospodářské oblasti mezi severním pólem a pobřežím Ruska, ve kterém se nacházejí ložiska ropy a plynu, která podle dosavadních obecných teorií vznikají v klimatických podmínkách s relativně vyššími až tropickými teplotami. Zajímavé je, že se nebere v úvahu, že z hlediska TUR PVS představuje globální ochlazení výrazně vyšší hospodářské a ekologické riziko než globální oteplení. Se zvětšováním ploch ledovců se snad jen zlepší podmínky pro lyžování v horských oblastech, ale ve svém důsledku se zvýší energetická náročnost celých hospodářských systémů a celků díky nutnosti zajištění přijatelných teplot v objektech, kde lidé žijí a pracují. Ochlazení povede k poklesu hladin moří a tím i ke zhoršení dostupnosti a využitelnosti stávajících přístavů, překladišť atp.. Rozšířením kontinentálních ledovců se výrazně zhorší komunikační podmínky v severských oblastech Kanady, Aljašky a Ruska, Norska a Finska, a to jak po souši, tak i po moři. Vliv ochlazení na zemědělskou výrobu povede k tomu, že bude nutno cíleně zainvestovat pěstování např. většiny obilovin, chmele, vína atp. v současných rozvojových státech, které by tak mohly konečně zlepšit své ekonomické podmínky a tím začít i profitovat ze své levné pracovní síly a hlavně, stát se rovnoprávnými obchodními partnery (připustí-li to PRZ) s PRZ. V lepším případě by mohly tyto země začít konkurovat i dotovaným potravinám produkovaným v PRZ. Protože neplatí, že by se nejen počasí v rámci denních a ročních cyklů, stejně tak jako mikroklima, a i globální klimat neměnilo, tj. bylo by stabilní, tak jak si to hlavně PRZ přejí, ukazuje se, že za současného chápání mezinárodní sounáležitosti, kdy jsou rozhodné právě hospodářské zájmy PRZ, je nejvýhodnější pro tyto státy velmi pomalé globální oteplování a to i za cenu plné ztráty ledovců a zatopení části Holandska. Cykly změny klimatu. Ekonomické důsledky Protože změna klimatu je normální projev související s existencí atmosféry, biosféry a litosféry a je i ovlivněn kosmickými vlivy, je předvídavé, aby každá ekonomika s jakýmikoliv změnami počítala a v případě výraznějších negativních projevů na ně včas reagovala, např. změnou umístění, konstrukcí a vybavením staveb. Při argumentaci, že dochází k oteplování, se často uvádějí výsledky měření průměrných teplot v dlouhodobě provozovaných monitorovacích stanicích. Při studiu změny klimatu se používají i výsledky z dendrologických stanic, kdy existují ucelené řady od roku 1750. Některé údaje jsou k dispozici i na webu. Zpracováno podle údajů na www. giss.nasa.gov/data/gistemp .
8
Odhaduje se, že v současné době dochází ke zvýšení průměrné teploty o 1º C za cca 40 let. 4 Vznikající tím škody jsou zpravidla ohodnocovány na základě nákladů pojišťoven za úhradu škod způsobených např. v USA povodněmi, hurikány, ale i zemětřeseními, sesuvy atp. Tyto údaje se používají jako argument pro nezbytnost zahájení preventivních opatření souvisejících se změnou klimatu. Ukazuje se, že jde spíše o parametr, který vyjadřuje nejen stupeň pojištěnosti, ale i měnící se cenovou hladinu movitého a nemovitého majetku - v daném případě v USA. Při orientačních přepočtech zohledňujících měnící se (v posledních deseti letech klesající) kurz USD a jeho reálnou hodnotu (kupní sílu) je logické či v absolutních hodnotách škody vzrůstají. Z daného vyplývá, že zatím nelze využít jako srovnávací parametr náklady pojišťoven na pokrytí škod souvisejících s projevy geneticky závislými na změně klimatu, tj. při současné koncepci na oteplení. V historii Země jsou běžné cykly glaciálních a interglaciálních anebo též pro jižní oblasti fluviálních a interfluviálních období, které jsou označovány zvláště ve čtvrtohorách jako doby ledové. Pro severní polokouli byl stanoven cyklus 40 000 a 100 000 let. Na základě vyhodnocení údajů o záplavách na Nilu pak byl odhadnut i cyklus 210 000 let a řada kratších cyklů, např. 7 let, 11 let atp. Tyto cykly jsou dány změnou rychlosti rotace a první dva cykly jsou označovány jako Milankovičovy cykly. Protože se změnou rotace se mění i tvar Země, kdy při vyšších rychlostech se více zplošťuje, je logické, že se tím oživují tektonické pohyby minimálně po stávajících lineamentech a tím dochází z jedné strany k vyšším emisím přírodního oxidu uhličitého a dále pak ke zintenzivnění vulkanické činnosti, jejímž doprovodným projevem bývají výrazně vyšší emise jak oxidu uhličitého tak i vodní páry a methanu a dalších plynů, kdy podle některých hypotéz se zmrzlý methan akumuloval v dobách ledových v místech výrazné emise na mořských hřbetech. Je prokázáno, že existují tepelná klimatická maxima v eocénu (100 000 let), v křídě (65 – 100 mil let) i ve fanerozoiku (542 mil let). Podrobněji např. www.wikipedia.org/wiki, kde jsou uvedeny i výsledky měření koncentrace izotopů a posuzována přítomnost oxidu uhličitého a uvedeny výsledky ruské stanice Vostok na základě hodnocení sedimentů za posledních 5 mil. let a dále pak i obdobné výsledky pro období posledních 65 mil. let (viz následující obrázky).
4
je prokázáno, že v případě, že by byla výrazně omezena ochranná funkce atmosféry, došlo by k poklesu teploty o cca 31 º C.
9
Za velmi zajímavé lze považovat výsledky stanovení dynamiky změn koncentrace oxidu uhličitého (http://maps.grida.no/go/graphic/historical-trends-in-carbon-dioxide-
concentrations-and-temperature-on-a-geological-and-recent-time-scale). Z obrázku (viz dále) je patrno, že ve čtvrtohorách byly prokázány skokové nárůsty koncentrace
10 oxidu uhličitého v atmosféře, přičemž se změnou měřítka (viz holocén) již tyto cykly nejsou tak kontrastní a jednoznačné).
Globální oteplení. Politika Protože změny klimatu (v současnosti je považováno za nebezpečné oteplení) má ekonomické, hlavně pozitivní důsledky, je předmětem i nejrůznějších spekulací, které se projevují v tom, že se politici rozdělují podle toho, jaké mají představy o příčinách. Příčinou oteplení jsou a) zvyšování emisí skleníkových plynů včetně vodních par a oxidu uhličitého, b) změna intenzity kosmického záření a oslabení působením Slunce ochranné funkce magnetického štítu Země bez ohledu na antropogenní vlivy. První z příčin je medializována ekologickými sdruženími, druhá pak našla své zastánce hlavně v USA, kde je největší odpor proti Kiotskému protokolu. Není bez zajímavosti, že již v roce 2004 zformulován názor (např. J. Novák P040415), že „díky víře v působení skleníkových plynů už našlo pracovní náplň nejen mnoho vědců, ale ještě více politiků, aktivistů nejrůznějších hnutí. Nejzřetelnějším důkazem toho je tzv. Kiotský protokol, podle kterého mají průmyslové země snižovat emise skleníkových plynů, zatímco nerozvinuté Země mohou jejich produkci dál zvyšovat. V podstatě jde o jakési jednostranné ekonomické odzbrojení. Omezení produkce skleníkových plynů znamená zvýšení nákladů na výrobu, zastavení ekonomického růstu a v důsledku toho sociální otřesy. Nelze se příliš divit
11 USA, že v tom vidí pokračování války proti své zemi jinými prostředky (míněno války EU proti USA – pozn IL)“.
Tento názor postupně politicky vyhranil V. Klaus (Modrá, nikoli zelená planeta Co je ohroženo, klima nebo svoboda?, Nakladatelství Dokořán 2007, 160 str., ISBN: 978-80-7363152-9 ), který v úvodu napsal:
“Žijeme ve zvláštní době. Je to vidět i na tom, že jedna mimořádně teplá zima, která – bez ohledu na dlouhodobé trendy, např. na to, že v celém 20. století bylo zaznamenáno zvýšení průměrné teploty ve světě jen o 0,6º C – stačí k tomu, aby u některých lidí vznikla dalekosáhlá očekávání a na jejich základě příhodné prostředí pro návrhy radikálních opatření, abychom s počasím něco, a to právě teď, udělali. Jedna událost stíhá druhou. V průběhu posledních měsíců byl do kin uveden Al Goreův jen zdánlivě dokumentární, příznačně však oskarový film, byla publikována tzv. Sternova zpráva, připravená na objednávku britského kancléře Tonyho Blaira a bylo publikováno – spíše politické než odborné – shrnutí 4. Zprávy Mezinárodního panelu OSN, věnovaného klimatickým změnám. Překvapivě řadu měsíců před publikováním vlastní zprávy. Laťka politické korektnosti byla – zdá se – již definitivně a to hodně vysoko nastavena a znovu je nám vnucována jedna jediná přípustná pravda. Všechno ostatní je označováno za nepřijatelné. Britský ministr životního prostředí nedávno dokonce řekl, že stejně jak nesmí v médiích vystupovat teroristé, neměli by mít právo vystupovat ani skeptici vůči globálnímu oteplování. V lidské historii to bohužel není po prvé. Souhlasím s Michalem Crichtonem, že „nejdůležitější věcí, které lidstvo čelí, je úkol rozlišit realitu od fantazie a pravdu od propagandy. Zejména v naší informační éře (spíše ji vidím jako éru desinformační) je to mimořádně naléhavé a mimořádné důležité“ (Crichton, 2003). Přispět k tomu se snaží i tato nevelká knížka. Globální oteplování se v poslední době stalo symbolem a vlastně prototypem problému pravda vs. propaganda. Byla nastolena jedna, politicky korektní pravda a oponovat jí není snadné, ač nemalý počet lidí, mezi nimi špičkových vědců, problém klimatických změn a jejich příčin a důsledků vidí úplně jinak. Hrozí se arogance obhájců hypotézy globálního oteplování a od ní odvozené hypotézy, dávající do souvislosti globální oteplování s konkrétními činnostmi člověka. Bojí se důsledků, které to bude mít pro všechny z nás. Obhájci a propagátoři těchto velmi sporných hypotéz jsou většinou vědci, kteří ze zkoumání tohoto fenoménu – finančně i vědeckým uznáním – profitují, a spolu s nimi politikové (a na ně napojení jejich fellow–travellers), kteří si na tom – při absenci jiných, pro ně politicky atraktivních témat – budují svou politickou kariéru. Vidím to stejně silně jako známý dánský fyzik Hendrik Tennekes, který proti těmto postojům ostře protestoval již v roce 1990 a který právě teď cítil potřebu zvednout svůj hlas znovu. Vysvětluje to tím, že mezi rokem 1990 a 2007 nastal jeden zásadní rozdíl: „Tehdy jsem byl znepokojen, teď se zlobím“. Dodává, že na své vědecké kolegy. Já dodávám, že patrně i na některé politiky a další tvůrce veřejného mínění. Cituje S.H. Schneidera (tehdy děkana na Harvardu), který již v roce 1976 vyslovil následující myšlenku: „Vědci si nemohou dovolit naivitu ohledně politických důsledků veřejně publikovaných vědeckých názorů. Mají-li jejich vědecké názory politickou potenci, mají povinnost deklarovat své politické a hodnotové předpoklady a musí být čestní vůči sobě samým, vůči svým kolegům a vůči svým čtenářům ohledně toho, nakolik tyto jejich předpoklady ovlivnily jejich vědeckou práci“. To je pro celou mou následující diskusi teze klíčová. Vidím to podobně jako profesor MIT R. S. Lindsen, který nedávno napsal: „Budoucí generace se budou trochu pobaveně divit, že na počátku 21. století vyspělý svět propadl panice kvůli globálnímu zvýšení průměrné teploty o několik desetin stupně a na základě velkého zveličení velmi nejistých počítačových modelových předpovědí uvažoval o tom, vrátit se před průmyslovou éru“ (citováno viz Horner, 2007). Přesně o těchto věcech je tato má útlá knížka, která vznikla v období prvních tří měsíců roku 2007 jako vedlejší produkt mého „prezidentování na plný úvazek“ a která proto spíše cituje, než nabízí originální výzkum. Neaspiruje také na nic jiného než na laickou znalost přírodních věd, ale nepovažuje to za handicap. Problematika globálního oteplování je totiž více o vědách společenských než o vědách přírodních, více o člověku a jeho svobodě než o desetinách stupně Celsia pohybu průměrných teplot. Téměř před dokončením práce na této knize, v polovině března 2007, jsem byl vyzván, abych pro americký Kongres, pro slyšení („hearings“) s bývalým viceprezidentem Al Gorem, ve formě odpovědí na 5 otázek předložil opačnou pozici. Českou verzi mých odpovědí uvádím jako přílohu č. 1 této knihy. Chtěl bych poděkovat mnoha kolegům a přátelům za „obrušování“ mých názorů v této věci. V poslední době byly pro mne významné zejména rozhovory s Jiřím Weiglem a Dušanem Třískou (a jejich připomínky k textu) a e-mailování s Dr. Lubošem Motlem z Harvardu a prof. Fredem Singerem z University of Virginia. I já – jako svědek dnešní celosvětové
12 debaty – chci říci, že už se zlobím a že i já už nejsem jenom znepokojen. Proto následující text.“
Je zajímavé, jaké emoce vyvolává tato relativně útlá knížka, která vychází i ze znalosti tvorby politických koncepcí a ovládání společnosti nejrůznějšími mocenskými agenturami, politickými stranami atp., na kterých se i autor sám podílel. Dokonce se objevuje názor, že (viz Jiří Tutter - diskuze na webu 070910) „den 3.května 2007 by si měl každý občan zapsat do kalendáře. Možná se jednou stane státním svátkem. Dobrá, tedy alespoň památným dnem. Toho dne došlo totiž k nečekané proměně Václava Klause, které se dosud zdráhám uvěřit. Ještě ráno jsem četl ve všech médiích o jeho přednášce pro studenty Vysoké školy ekonomické na téma „environmentální problémy je nutno nazírat jen a pouze přes optiku ekonomie, tj. přes kategorie náklady v. výnosy“ (rozuměj: žádné rozhodnutí o našem bytí nesmí být činěno na základě pouhého pozorování degradace základních životních podmínek, či snad dokonce na základě principu předběžné opatrnosti). Odpoledne již čtu od téhož autora větu „verdikt musí být lidský, nikoli ekonomický“, připouštějící, že chceme-li olympiádu, řekněme ano, ale nepoužívejme na její obhajobu kategorii nákladů a výnosů. Přitom nejde o rozdíl, v obou případech razí autor stejnou tezi. Jenom u těch životně důležitých si nepřeje, abychom se rozhodovali pudově – tedy sebezáchovně (byť s podloženými argumenty) nýbrž pouze striktně matematicky kalkulovali, zda se to „rentuje“, zatímco u věci zbytné připouští opuštění striktní racionality – chceme-li to tak moc, tak si to dopřejme, ať nás to stojí, co to stojí. Buďme přece trochu grandy! Je to už dostatečně zvrácené k pochopení?“
Vezmeme-li v úvahu, že řešení řady otázek ochrany životního prostředí probíhá kampaňovitě a vždy je vyvoláno médii bez ohledu na závažnost těchto problémů, nelze jinak, než dát autorovi za pravdu.
Podzemní zásobníky oxidu uhličitého
Již z poloviny roku 2007 je známo, že se ČEZ připravuje účastnit se na projektu EU zaměřeného na vybudování podzemních zásobníků oxidu uhličitého. V EU se připravují (podle Atlantik FT) projekty na vybudování 12 zásobníků, které by měly být využívány již od roku 2015. Předpokládá se, že by určitá část z cca 34,2 mil. tun oxidu uhličitého (jde o 40% celkově povolené produkce), na něž má ČEZ povolenky bylo v těchto zásobnících uloženo. Navíc by mohly být využity zásobníky i pro další emise. ČEZ na druhé alokační období obdržel povolenky na celkem 34,2 mil. tun CO2, což je téměř 40 % celkové alokace pro celou ČR.
Jde o podobný princip, který je v roce 2007 již využíván v Norsku, kdy na vytěženém plynovém ložisku Sleipner u jz. pobřeží firma STATOIL ukládá cca 3 000 tun zkapalněného oxidu za den. Tato organizace dokonce údajně dává záruku, že oxid uhličitý zůstane v dané struktuře minimálně 5 000 let 5 . Jde o zásobník vrstevného typu, kdy je oxid vtláčen do pískovců v hloubce 3 km, které jsou překryty jílovitými břidlicemi. Uvádí se (www 070625, A. Junek), že denně se tak ušetří 3,5 mil. Kč, na poplatcích za vypouštění oxidu do ovzduší. Pro lepší zhodnocení ekonomického přínosu však chybí údaje o nákladech spojených se zkapalněním oxidu a s provozem tohoto podzemního úložiště a případně následným monitorováním. Objevují se požadavky (podle Odd Rogera Enoksena, ministra průmyslu a energetiky Norska), že vybudování tohoto zásobníku, mělo být výrazně levnější než ve 5
Neuvádí se, co se stane po tomto období.
13 skutečnosti bylo. Z toho lze usoudit, že lze očekávat, že zavádění technologie podzemních zásobníků povede k výraznému zdražení PHM. Zkušenosti z ložiska doporučila Mezinárodní agentura pro energetiku ostatním zemím EU. Podle agentury Reuters se do vytěžených struktur nacházejících se hlavně v šelfových oblastech ukládá pouhých 0,05 % emisí vypouštěných do atmosféry. Předpokládá se, že v roce 2050 budou podzemní zásobníky představovat hlavní prostředek při snižování emise skleníkových plynů a že v roce 2050 budou využitelné pro uložení 6 mld tun oxidu, přitom stejné množství v současnosti vypustí do ovzduší USA a Čína.
Pro zajímavost v ČR jsou k dispozici zásobníky pro uložení 890 000 tun ropy. V 8 zásobnících plynu lze ročně uložit cca 2,9 mld plynu (Neužil V. - Machálek P. - Pretel J. 2000: Příspěvek plynárenského průmyslu - k omezení emisí polutantů v České republice v 90. letech.-(Plyn 10/2000)
Závěr Na závěr lze konstatovat, že: a) jestliže skutečně oxid uhličitý a s ním i další přírodní plyny, jako vodní pára a methan mají tak výrazný vliv na globální oteplení, pak by jejich akumulace v podzemních zásobnících mohla být zpětně využita pro globální ochlazení; b) jestliže připustíme možnost zpětného vypouštění s cílem regulovat klima, pak vzniká otázka: kdo bude rozhodovat na jakou teplotu lze klima upravit, jak rychlé mohou být tyto změny. Bude se o takové regulaci hlasovat v OSN? Jakým poměrem hlasů? Budou zásobníky s oxidem uhličitým a dalšími skleníkovými plyny strategickými zásobníky zvláště, v dobách, kdy se vede válka proti teroristům; c) pro regulaci koncentrace oxidu lze využít i jiné metody, např. cílené zalesňování s produkcí kyslíku. Budou pak tyto nové zdroje spotřeby kyslíku brány v úvahu při bilancování oxidu uhličitého jednotlivých států? Bude podepsána analogická smlouva jako Kiotský protokol, který ukládá státům ročně zvýšit produkci kyslíky do ovzduší cíleným rozšiřováním zalesněných pozemků atp. a s těmito emisemi kyslíku se bude obchodovat stejně jako s oxidem uhličitým? d) zatím není seriózně analyzován ekonomický a ekologický vliv toho, že s klesajícími zásobami kaustobiolitů, které jsou hlavním zdrojem fosilního oxidu uhličitého bude docházet přirozeně i jeho emisím. V případě, že dojde k setrvalým emisním hodnotám, půjde o produkci recentního oxidu uhličitého, což by nemělo mít vliv, podle současných představ, na antropogenní vliv na globální klima.